Úvod. 1 Le Goff, J. (ed.), Středověký člověk a jeho svět, Praha: Vyšehrad 1999, str

Úvod Postavy světců a světic provázejí křesťanské náboženství od jeho nejranějších podob, kdy se pojetí svatosti vázalo na první mučedníky, zemřelé po vzoru Krista pro své poselství. Sepsané životy svatých – legendy – usilují o napodobení určitých modelů křesťanské dokonalosti. Reprezentují světce i světice jako stále se opakující životní vzory, opomíjející časový rozměr. Tyto modely svatosti nalezly svůj nejnadšenější ohlas ve středověku.1 Světec patřil k hrdinům středověké společnosti. Jeho hrdinství nespočívalo ve fyzickém boji s nepřítelem, ale v odříkání světa a službě transcendentnu, a tam, kde rytíř končil s tělesnou silou, navazoval světec morálními kvalitami. Světec také odpovídal na obecnou potřebu zázraků. „Svatý byl vždy a nutně divotvorcem, léčitelem, schopným zbavovat své ctitele přirozených i sociálních neduhů.“2 Světec byl a dosud je pro věřící prostředníkem mezi lidmi a Bohem, ochráncem3 (patronem) a zastáncem. V průběhu 12. a 13. století došlo k demografickému, hospodářskému i kulturnímu vývoji společnosti. Spolu s ním se změnil také charakter svatosti. Do popředí se dostala snaha fyzicky následovat Krista. Na Západě se značně zvýšil počet světců. Římská církev, která roku 1234 přenesla výhradní právo na svatořečení pouze do rukou papeže4, se otevřela novému modelu apoštolské a evangelické svatosti a podporovala mendikantské řády. Objevil se také nový typ světice, mulier sancta, jejíž vznik souvisel s větším zapojením laiků do života církve. Třináctým stoletím počínaje značné množství svatých žen žilo světským životem jako bekyně nebo terciářky. Jak Dinzelbacher píše, „každá epocha rozvíjí svůj specifický typ svatých: u žen to v prvotní církvi byla mučednice, v raném a vrcholném středověku svatá abatyše a svatá panovnice. Od

1

Le Goff, J. (ed.), Středověký člověk a jeho svět, Praha: Vyšehrad 1999, str. 264-265. Gurevič, A., Nebe, peklo, svět, Cesty k lidové kultuře středověku, Jinočany: H&H 1996, str. 100. 3 Le Goff, J., Encyklopedie středověku, Praha: Vyšehrad 2002, str. 754-755. 4 Chlumský, J., Světci k nám hovoří, podle Martyrologium Romanum 2001, Blahořečení a kanonizace, dostupné na (12. dubna 2007). 2

1

konce 12. století k tomu přistupuje mystická světice, která se stane převládající formou.“5 Přestože je Anežka Česká podle Dinzelbachera6 uváděna jako mystička, svým původem a vystupováním patří také ke svatým panovnicím a abatyším. Stojí na hraně mezi těmito dvěma druhy svatosti, stejně jako její život stojí na pomezí mezi románskou a gotickou kulturou, přičemž její otec byl válečník, zatímco její bratr rytíř. Dosavadní výklady Anežčina života, které zdůrazňovaly její svatost, také potvrzovaly její roli prostřednice, jako ženy stojící mezi dvěma světy, dvěma názory. Nejde tu však o dualismus, nýbrž o kontinuitu. Gotická kultura navazuje na románskou, rytířství vychází z ranějšího barbarského válečnictví, ženská náboženská zkušenost doplňuje mužskou, protože obě vychází ze stejných křesťanských témat.7 Anežka Česká dostává jasné rysy pouze v kontinuu celé doby, v níž žila. Jedině pak se dají vysvětlit některé rysy jejího života, kterými vyhovovala nebo naopak nevyhovovala ideálu světice 13. století.

Cílem mé práce není znovu sepsat životopis Anežky České. Chtěla jsem se pokusit přiblížit ji jako ženu žijící ve 13. století, uvnitř složité sítě sociálních, kulturních a náboženských vztahů, a vyzdvihnout shodné prvky mezi ní a jejími současnicemi, jejími vzory, na základě historických faktů a souvislostí mezi jejich životními osudy, a zároveň posoudit jejich podobnost s ohledem na kritický přístup k pramenům jejich života, totiž legendám. Z Anežčiny celoživotní činnosti se nedochovaly žádné spisy, pouze latinská legenda vznikající asi v letech 1283 až 1322, určená ke kanonizaci, a listy sv. Kláry, která s Anežkou udržovala písemný styk; vše vycházející z církevního prostředí. Latinskou verzi legendy o blahoslavené Anežce vydal J. K. Vyskočil v knize Legenda blahoslavené Anežky a čtyři listy svaté Kláry (1932). České znění legendy jsem čerpala z překladu Z. Kalisty z roku 1941. Co se týče historických dat, vycházela jsem z prací renomovaných autorů a odkazů na historické listiny dotýkajících se Anežčiny osoby, ale přesto řada nejasností v Anežčině života zůstává i nadále předmětem sporu, jako např. rok jejího narození.

5

Dinzelbacher, P., Světice nebo čarodějky?, Osudy „jiných“ žen ve středověku a v novověku, Praha: Vyšehrad 2003, str. 85. 6 Tamtéž, str. 193.

2

1. Historický obraz Anežky České 1.1 Městské prostředí a duchovní hnutí 13. století Ve 13. století se osídlená Evropa rozšiřovala a zalidňovala. Bylo to především díky pokroku v zemědělství, kde se zaváděly nové osevní postupy a vynálezy, zvyšující výnosy z půdy a rozvoj chovu, k čemuž přispívaly i relativně teplé klimatické podmínky. S rostoucím počtem obyvatel, se zvyšoval počet nových sídlišť. Stavební vývoj se projevil především ve městech. Na rozdíl od starověku či raného středověku se města stala centry i v hospodářském, politickém a kulturním směru.8 Spolu s jejich rozvojem a zvyšováním životní úrovně, se pozvedala i kultura a vzdělanost. Do českého prostředí pronikaly ve 13. století nové myšlenkové proudy, které nacházely odezvu u šlechty, především tzv. kurtoazie a s ní spojený nový náhled na ženu. Ženy začaly být předmětem úcty, především nejvýsostnější žena té doby, Panna Marie, jejíž kult se rychle šířil do všech koutů křesťanské Evropy. Vlna rytířské kultury, vzniklá v jihofrancouzském Provence už ve 12. století a posílená ideály křížových výprav, k nám plně pronikla za vlády Václava I. V té době byla nejbližší střediska rytířské módy hrad Wartburk v Durynsku a dvůr rakouského vévody Leopolda VI.9 Základem dvorsko-rytířské kultury se stal obraz rytíře, morálně a fyzicky silného bojovníka, mezi jehož ctnosti patřila čest, statečnost, urozenost a pevnost v křesťanské víře.10 K jeho správnému kreditu patřila i tajná láska k dámě, která obvykle zůstávala nenaplněná. Podobné hnutí zesílilo v duchovní sféře, kde však rytířem byl světec a – světice, protože v té době se zvýšil počet svatořečených žen.11 A podobně jako se o šíření rytířských ideálů snažily ve svých písních trubadúři a minnesängři, světcovo jméno opěvovali legendy.

7

Mooney, C. M. (ed.), Gendered Voices, Medieval Saints and their Interpreters, Philadelphia: University of Pennsylvania Press 1999, str. 9. 8 Le Goff, J., Svatý František z Assisi, Praha: Vyšehrad 2004, str. 19-20. 9 Žemlička, J., Přemysl Otakar I., Panovník, stát a česká společnost na prahu vrcholného feudalismu, Praha: Svoboda 1990, str. 278. 10 Tamtéž, str. 277. 11 Bynum, C. W., Holy Feast and Holy Fast, The religious significance of food to medieval women, Berkeley-Los Angeles-London: University of California Press 1987, str. 15.

3

1.1.1 Hnutí chudoby Na konci 12. století a během 13. století docházelo k reinterpretacím evangelia podle nových norem. Ty často kladly před věřící nové otázky a pochybnosti na základě srovnávání biblických vzorů a prvotní chudé apoštolské církve.12 Vznikala nová náboženská hnutí, která katolickou církev vyburcovala k většímu entuziasmu pro sjednocení. Stále sílící konkurence katarů, valdenských a dalších „heretiků“ donutila papežskou politiku jednat. Kromě bezprostřední války a inkvizice začala používat i pomalejší způsob boje, kazatelství.13 Tehdy se jako účinné zbraně ukázali mendikanti, mnohem více odpovídající aktuálním potřebám obecenstva. „Žebrat, nic nevlastnit, žít z almužen, zvolit úplnou chudobu, chudobu apoštolů a přistěhovalců, kteří žili v přelidněných předměstích,“14 taková byla idea nových katolických řádů. Kazatelé se záměrně stylizovali do Kristových učedníků, chudých jako lidé, vedle nichž žili.15 Následovali Krista v jeho chudobě a v jeho utrpení. Snažili se mu připodobnit. Snažili se o imitatio Christi. Úspěch žebravých řádů spočíval také na sociálních rozdílech tehdejší společnosti. Tam, kde se ve městě vytvářela elita bohatších kupců a řemeslníků, vznikaly i propastnější rozdíly vůči nejchudším. Město 13. století neobývali jen řemeslníci a kupci, klérus, tovaryši a služebnictvo, ale i lidé žijící na okraji společnosti – mrzáci, staří a přestárlí lidé, nemocní. Ti žili z milodarů svých bližních, protože žádná soustavnější péče o ně neexistovala.16 Výraznější zájem o chudé a vznik špitálů přineslo až „všeobecné“ duchovní hnutí, které se prohnalo celou Evropou jako požár, a k jehož nejznámějším podobám patřili kataři, valdenští, humiliáti, bekyně a tzv. mendikanti, neboli žebravé řády. K nejslavnějším kazatelům a vzorům, kterého posléze připodobňovali k Ježíši Kristu, patřil František z Assisi. Stál na počátku řádu menších bratří, minoritů, které založil roku 1209.17 On a jeho druhové původně patřili k hnutí zbožných laiků, laici religiosi, tzn. neměli kněžské svěcení a nežili řeholním životem.18 Putovali od města k městu jako žebráci a hlásali evangelium a zásadu chudoby. Jejich záměrem bylo 12

Žemlička, Přemysl Otakar I., str. 283. Žemlička, Přemysl Otakar I., str. 283-286. 14 Duby, G., Umění a společnost ve středověku, Praha-Litomyšl: Paseka 2002, str. 55. 15 Tamtéž, str. 56. 16 Žemlička, Přemysl Otakar I., str. 210. 17 Buben, M. M., Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích, III. díl, Žebravé řády, Praha: Libri 2006, str. 136. 18 Le Goff, Svatý František…, str. 27-28. 13

4

vést život čistší a chudší, než vedli „dokonalí“ v náboženských hnutích označených v té době za kacířská. František se stejně jako Petr Valdès chtěl držet zásad vyčtených z evangelia.19 Rozdíl mezi nimi tkvěl pouze v tom, že František nikdy neodmítal autoritu kněží a hierarchii katolické církve.20 V nových duchovních hnutích získávaly prostor pro vyjádření i ženy a laici. Do té doby nebylo pro ženu příliš možností, jak se v církvi projevit, vzhledem k tomu, že kněžský úřad byl ženám odepřen. Mnoho z nich zvolilo život v pokání, vytvářel se nový typ svatosti a náboženské zkušenosti. Ženská zbožnost se orientovala více dovnitř, usilovala o přímé sjednocení s Bohem, vymykala se kontrole mužských řádů a církevní hierarchie. Také model ženské svatosti procházel do té doby neznámými proměnami, jejichž vrchol se plně projevil až v novověku.21 Kromě schválení činnosti nových žebravých řádů, jejichž součástmi byly i ženské a laické odnože, se církev snažila obnovit tradici tzv. ekumenických koncilů. Za jejich vrchol lze pokládat IV. lateránský koncil (1215), svolaný papežem Innocencem III. (1198-1216), jehož pontifikát se vyznačuje snahou vyvýšit církevní moc nad moc světskou. V Čechách je tato doba spjata s vládou krále Přemysla Otakara I. a jeho syna Václava I.22

1.2 Anežčina rodina Anežka se narodila do starobylého vládnoucího rodu Přemyslovců. Jejím otcem byl český král Přemysl Otakar I. (1155? - 1230) a matkou Konstancie Uherská (1180? - 6. 12. 1240), sestra uherského krále Ondřeje II. (1176 - 1235).23 Kolem data jejího narození je řada nejasností, ale většina autorů24 se shoduje na roku 1211, podle něhož princezna přichází na svět v Praze jako nejmladší dítě v rodině. Jejímu narození však předcházely zvláštní rodinné okolnosti. Přemysl Otakar I. se totiž ženil dvakrát. Poprvé s Adlétou Míšeňskou (kolem r. 1180), která mu dala tři dcery a syna Vratislava, budoucího Přemyslova nástupce. Z Přemyslovy strany zřejmě velmi 19

Duby, Umění a společnost…, str. 55-56. Pospíšilová, L., Spiritualita svaté Anežky České, Praha: Institut františkánských studií 2003, str. 33. 21 Le Goff, Encyklopedie středověku, str. 760-763. 22 Kybal, V., Svatá Anežka Česká, Historický obraz ze 13. století, Brno: L. Marek 2001, str. 91. 23 Hádek, C., Konec Přemyslovců v Čechách, Praha: Akropolis 2006, str. 10. 24 Např. Kybal, Svatá Anežka Česká…, str. 305; Vyskočil, Legenda blahoslavené Anežky…, str. 152, pozn. 18. V současné době se rok 1211 již obecně považuje za nejpravděpodobnější rok narození Anežky Přemyslovny. 20

5

vážných důvodů se král rozhodl Adlétu zapudit a zažádal u papeže o rozvod. Proces však trval velmi dlouho,25 a než byla celá záležitost uspokojivě vyřešena, Přemysl se oženil podruhé s Konstancií Uherskou. Z tohoto manželství se narodilo devět dětí: Vratislav (záhy zemřel), Judita (manželka Bernarda ze Sponheimu), Anna (manželka slezského knížete Jindřicha II. Pobožného), Anežka (zemřela jako malé dítě), Václav (budoucí český král), Vladislav, Přemysl, Blažena26 a Anežka.

1.3 Anežčina výchova Stejně jako jiné ženy, měla i Anežka svůj život předem určený vládnoucím mužem v rodině, v jejím případě otcem Přemyslem, později bratrem Václavem. To, že byla princeznou, její povinnosti nijak nezmenšovalo, právě naopak, její výchova vyžadovala mnohem více úsilí a prostředků. Jedinými výchovnými a vzdělávacími středisky té doby, přístupnými také pro ženy, byly kláštery. Anežku poslali na výchovu do cisterciáckého kláštera ve slezské Třebnici, kde se dostala, spolu se svou starší sestrou Annou, pod nepřímou patronaci své tety, Hedviky Slezské27, jejíž manžel kníže Jindřich I. Bradatý nechal klášter vybudovat pro svoji manželku v roce 1202.28 Anežka přišla do Třebnice zřejmě kolem roku 1214, tedy alespoň podle údajů, které uvádí Legenda: Když pak dospěla třetího roku věku svého, rodiče její, chtějíce ji šlechetně, jak se slušelo, provdati, zasnoubili ji jakémusi vévodovi polskému a ona, byvši dovedena chůvou svou a počestným průvodem do jeho země, v klášteře, který se jmenuje Třebnice, s poctivostí byla přijata, a tu ponejprv z úst dcery svaté Hedviky základy mravů a víry v učelivé srdce si vštípila.29 25

Proces probíhal už od r. 1198 a víceméně ho ukončila Adlétina smrt v r. 1211. V roce 1204, když byl Přemysl nucen přejít na stranu Filipa Švábského, musel přijmout zpět i Adlétu, s níž měl zatím svého jediného syna Vratislava. Ale v okamžiku, kdy se Konstancii narodil syn Václav (1205), Přemysl Adlétu definitivně opustil. Jedinou oficiální českou královnou se tak beze vší pochyby stala Konstancie Uherská. 26 Blažena je spíše známa pod svým italským jménem Guglielma Boema. Roku 1271 přišla se synem do Milána, kde podle legendy vynikala zbožností. Po její smrti, 24. srpna 1282, se rozšířil její kult a vznikla skupina následovníků, kteří nosili její jméno, s nimiž roku 1300 inkvizice zahájila proces. Blaženiny kosti byly nakonec vykopány a spáleny. (Polc, J., Světice Anežka Přemyslovna, Praha: Česká katolická charita 1988, str. 13.) Její přívrženci hlásali chiliastické učení o počátku třetí etapy dějin spásy lidstva, podle myšlenek Jáchyma z Fiore. (Hladík, D., Dějiny kláštera Porta coeli I, Tišnov: Sursum 1994, str. 23.) 27 Hedvičina sestra Gertruda z Andechsu se stala manželkou uherského krále Ondřeje II. Jeho sestrou byla Anežčina matka Konstancie, z čehož tedy plynul jejich příbuzenský vztah. (Soukupová, H., Anežský klášter v Praze, Praha: Odeon 1989, str. 301, pozn. 5.) 28 Polc, Světice Anežka…, str. 17. 29 „Cum autem ad tercium etatis annum peruenisset, parentibus suis eam generose ut decuit maritare uolentibus, desponsata est cuidam duci Polonie, illucque cum nutrice sua et honesta comitiua deducta in monasterio quod Trebnycz dicitur honorifice recepta est ubi primum ex ore filie sancte Hedwygis

6

Sestra Anna se za dva roky po příjezdu provdala za Hedvičina syna Jindřicha II. Pobožného a Anežka se vrátila zpět do Prahy. Legenda vysvětluje důvod jejího návratu: Prozřetelnost boží, která pro ni něco lepšího chystala, způsobila však, že po smrti snoubence jejího, řečeného již vévody, jako šestiletá jest vrácena otci a týž ji odevzdal jeptiškám, v klášteře doksanském v království českém Bohu velmi horlivě sloužícím, aby se hlouběji obeznámila s dobrými mravy a nabyla literárního vzdělání.30

Pokud jsou časové údaje správné, pobyt ve zdech třebnického kláštera nemohl malou Anežku výrazněji ovlivnit, respektive ji ovlivnit tak, aby si na to později pamatovala. Silnější vzpomínky se mohly spíše vázat na další klášter, ve kterém pobývala, premonstrátský klášter v Doksanech u Litoměřic, kam ji poslali, aby se vzdělala ve čtení a psaní. Tento klášter, pokud se pohybujeme v letech 1217 až 1219, kdy v něm zřejmě Anežka pobývala, stál už více jak 70 let, a tedy se od něj dalo očekávat, že nabídne Anežce kvalitnější vzdělání, nehledě na to, že klášter podle svého původu náležel Anežčině rodině – založila jej Anežčina babička, královna Gertruda, dcera rakouského vévody Leopolda IV. Zde se tedy malá princezna kromě jiného učila číst a psát. Doksanský klášter patřil k nejvyhlášenějším vzdělávacím ústavům pro výchovu královských dcer a dcer české šlechty, jednou z významných osobností, které zde pobývaly, byla i Anežčina jmenovkyně a její teta, pozdější abatyše u sv. Jiří na Pražském hradě.31 Co všechno zde mohlo mít na Anežku vliv, těžko říci, mohu pouze obecně nastínit některé prvky výchovy, které na ni mohli uplatnit. Chovanky v klášteře se neoblékaly příliš honosně, zachovávaly ticho, povinně se účastnily mší a zdejší liturgie obsahovala i prvky mariánského kultu.32 Nicméně ani v Doksanech se Anežka nezdržela dlouho, nejvýše dva roky. Legenda zmiňuje, že „v osmém roce svého věku přivedena jest pak služebnice Kristova z kláštera do otcovského domova (…).“33 Důvod jejího odjezdu byl prostý.

morum ac fidei rudimenta docili corde suscepit, (…).“ (Vyskočil, J. K., Legenda blahoslavené Anežky a čtyři listy sv. Kláry, Praha: Universum 1932, str. 102.) 30 „Factum est autem diuina prouidencia pro ea aliquid melius disponente, ut mortuo sponso suo duce predicto iam sexennis patri redderetur et ab eodem in claustro Doxan in regno Bohemie pro ampliori morum informacione et capescenda litterarum noticia monialibus ibidem domino famulantibus studiosius commendaretur.“ (Vyskočil, Legenda…, str. 102.) 31 Polc, Světice Anežka…, str. 19. 32 Kybal, Svatá Anežka Česká…, str. 39. 33 „Octauo igitur etatis sue anno nobilis Cristi discipula de monasterio ad paternos lares reducitur, (…).“ (Vyskočil, Legenda…, str. 103.)

7

V roce 1220 ji požádal o ruku mladičký Jindřich, syn císaře Fridricha II., který byl čerstvě zvoleným německo-římským králem. Jak bylo tehdy zvykem, budoucí manželku poslali k cizímu dvoru, aby se naučila dvorským způsobům hodným příští německé císařovny. Proto Anežka putovala do Vídně, k rakouskému vévodovi Leopoldovi VI. (1194-1232) z rodu Babenberků, jehož dvůr byl vyhlášený dvorskou kulturou. Na tomto umístění trval císař Fridrich II., protože sám se zdržoval na Sicílii, a nemohl být tedy Anežce vhodným opatrovníkem. Ve Vídni princezna strávila nejméně pět let, během kterých pomalu dospívala v ženu na vdávání.34 Z hlediska tehdejšího obrazu správné výchovy Anežka splňovala veškeré požadavky. Jako dítě ji poslali do kláštera, kde se naučila nezbytné základy, a následovala výchova u zahraničního dvora budoucího manžela, kterému měla porodit legitimního dědice. Čekalo se jen na vhodný okamžik k sňatku.

1.4 Nabídky k sňatku K plánovanému svazku mezi Přemyslovci a Štaufovci nakonec nedošlo.35 Císař pobýval v Itálii a nezletilý Jindřich nechával za sebe rozhodovat své rádce, především kolínského arcibiskupa Engelberta, který se snažil uzavřít spojenectví s Anglií. V jeho úmyslech mu pomáhal rakouský vévoda Leopold, u jehož dvora Anežka pobývala. Zpráva o tehdejší složité situaci a vyjednávání nám říká: Stalo se však, že rakouský vévoda spěchal spolu s vyslanci (durynského) lantkrabího Ludvíka k římské kurii uprostřed postní doby, aby získal dispens od krevního příbuzenství mezi sebou a císařem Bedřichem. Zamýšlel totiž dát svou dceru za manželku římskému králi Jindřichovi. Tu dispens také získal od nejsvětějšího papeže Honoria (III.) a tak papežem celý šťastný propuštěn, přišel za císařem s nesmírnou radostí z dobrého výsledku do Apulie a vyprávěl mu o dispensu mezi oběma. Císař Bedřich rakouského vévodu spolu s vyslanci lantkrabího rád přijal a velmi uctivě ho u sebe nějaký čas podržel. Když důvod záležitosti pečlivě prozkoumal, zrušil zásnuby dcery českého krále se svým synem Jindřichem, římským králem, a svolil, aby se dcera rakouského vévody (Markéta) provdala za jeho syna tak, že by si syn rakouského vévody měl vzít bez věna sestru lantkrabího Ludvíka. Když rakouský vévoda radostně svolil a byl císařem propuštěn, vrátil se ke svým, poslal zpět onu vznešenou dívku, dceru českého krále, do domu jejího otce. Pak v stanovený den rakouský vévoda předal svou dceru k sňatku římskému králi Jindřichovi. Svatba se slavně konala v Norimberku koncem podzimu (29.11.1225). To bylo příčinou nepřátelství mezi českým králem a rak. vévodou (…).36

34

Polc, Světice Anežka…, str. 22. Respektive došlo v osobě Přemyslova syna Václava, který se oženil s Kunhutou Štaufskou. 36 Monumenta Germaniae Historica Scriptores, sv. 30/2, str. 606-607, cit. dle Polc, Světice Anežka…, str. 23-24. 35

8

Anežka se tedy po nevydařených zásnubách vrátila do Prahy. Předpokládá se, že jí v době jejího návratu bylo čtrnáct let. Autoři píšící o Anežce se v tomto momentu jejího života rozdělují na dvě skupiny. Jedni jsou toho názoru, že taková urážka se musela princezny, navíc z hrdého přemyslovského rodu, velmi dotknout a později i projevit v postoji k další nabídce sňatku od císařovy rodiny, jiní zase míní, že celá záležitost se jí nijak nedotýkala z logického důvodu – protože na ní neměla žádný podíl. Musela tedy neúčastně snášet rozhodnutí, které ji roztrpčilo natolik, že se rozhodla raději vstoupit do kláštera.37 Anežka hranicí 14. roku života překročila obvyklý práh dospělosti a jako princezna znala možnosti a vyhlídky svého otce nebo císaře na získání území, proto si nemyslím, že by odjížděla k otci bez toho, aniž by si uvědomovala, v jak složité politické situaci se ocitla. Legenda pochopitelně upírá Anežce jakýkoliv zájem o politiku či okolní svět a směřuje ji spíše dovnitř, do její zbožnosti.

Další potenciální Anežčin nápadník se objevil už za dva roky, v roce 1227 (Anežce bylo v té době asi 16 let), kdy ji požádal o ruku anglický král Jindřich III. Plantagenet.38 Shodně udává i Legenda: „A ejhle, nedlouho potom poslové císařovi a krále anglického, přicházejíce k rodičům panniným, o závod žádali, aby jejich pánu byla dána za manželku.“39 Nebyla však jeho jedinou alternativou, a když se s Přemyslem, stále orientovaným na císaře, nedohodl, se sňatku opět sešlo.

Koncem roku 1230 (Anežce asi 19 let) zemřel Přemysl Otakar I., který vládl své rodině pevnou rukou.

37

Votočková-Joachimová, J., Anežka Přemyslovna, Praha: Českomoravský Kompas 1940, str. 10-16. První zprávy o jednání přináší listina Jindřicha III. Přemyslovi z 3. července 1226, z níž vysvítá, že poselství anglického krále, vyslané jednat o sňatku, se vrátilo před tímto datem zpět do Anglie zároveň s Přemyslovým důvěrníkem, který obdržel odpověď na jisté Přemyslovy návrhy. Listinou z 9. července téhož roku pověřuje Jindřicha III. svého pokladníka Lamberka, aby poslovi českého krále vyplatil 1000 solidů na zpáteční cestu do Čech. (CDB II, str. 277-278, cit. dle Votočková-Joachimová, Anežka Přemyslovna, str. 102-103, pozn. 22.) List Jindřicha III. Přemyslovi z 24. června 1228, z něhož je patrno, že v době krátce předchozí se vystřídala 4 poselství mezi anglickým a českým dvorem. (CDB II, str. 313, cit. dle VotočkováJoachimová, Anežka Přemyslovna, str. 103, pozn. 27.) 39 „Et ecce non multo post tempore imperatoris et regis Anglorum nuncii ad parentes uirginis uenientes certatim petebant, ut eorum domino in coniugem traderetur.“ (Vyskočil, Legenda…, str. 104.) 38

9

Když její otec slavné paměti, král Otakar, z tohoto života se odebral, zůstala Anežka u svého bratra, dědice království, slavného pana Václava a rostouc věkem tělesným rostla ještě více láskou k zbožnosti, postupujíc od jedné ctnosti ke druhé.40

Král Václav I., který vyrostl v zásadách rytířství a kurtoazie, byl jiného charakteru a své sestře vycházel v mnoha ohledech vstříc. Z Václavova doprovodného listu papeži Řehoři IX. v roce 1237 vysvítá jasně kladný vztah k sestře Anežce: Nejprve vzdávám hojné díky nejvznešenější Vaší Svatosti za to, že nikdy neustáváte projevovat laskavou přízeň Vaší nejmilejší dceři a mojí velmi milované sestře, paní Anežce z Řádu chudých paní. Neboť ona sama dosvědčuje, že si nepamatuje, že by byla kdy podala Vaší Svatosti prosby, jejíchž kýženého výsledku by od Vaší Svatosti nebyla dosáhla. Proto mě vskutku tato Vaše přízeň připoutala vší oddaností k Vám a k celému římskému dvoru s celou mou mocí, která je v království, v rodině a v příbuzenstvu a také v přátelích. To totiž Bohu zaručuji a slibuji po zralém uvážením, že napříště budu pro Vás i pro svatou římskou církev svým duchem vždy ochotnější a pohotovější v každé její potřebě, nebo k veřejnému i osobnímu blahu, zvlášť když rozhodnete přijmout s obvyklou blahosklonností do Vašeho nitra vyslyšení prosby Vaší obzvláštní dcery a mé nejmilejší vlastní sestry, které se Vám nyní rozhodla předložit. Buďte ujištěn a jist, že za vyslyšení jejích přání, která jsou bezpochyby milá Bohu, poněvadž pocházejí od něho, mě, jak jsem dříve řekl, si získáte s celou mojí mocí pod Vaši úctyhodnou vládu. Není na tom nic divného, neboť, abych pravdu řekl, miluji ji jako svou manželku a děti a vážím si jí nade všechny statky a nad všechny smrtelné lidi.41

Anežčin život tedy dále pokračoval v přítomnosti její matky Konstancie u dvora krále Václava a jeho manželky Kunhuty Štaufské. Roku 1231 se na obzoru objevuje další nabídka k sňatku, od bývalého snoubence Jindřicha Štaufského, ale než se stačilo v tomto směru cokoliv podniknout, zasáhl Jindřichův otec císař Fridrich II. Nedovolil synovi opustit manželku Markétu Babenberskou a poštvat si tak proti sobě rakouského vévodu, a proto se Jindřich musel s manželkou smířit. Namísto svého syna se císař začal o Anežku zajímat sám.42

1.5 Anežčino rozhodnutí Otcova smrt poskytla Anežce více prostoru pro seberealizaci. V její činorodosti ji štědře podporoval jak bratr Václav, tak i matka Konstancie. Jediným způsobem pro sebevyjádření pro ženu v té době bylo zapojení se do činnosti církve. Z Anežčiny strany zřejmě nešlo o zadostiučinění své ctižádosti, poněvadž tu by

40

„Cum autem pater eius clare memorie rex Ottakarus ex hac uita migrasset, mansit apud germanum suum, regni successorem dominum inclitum Wenceslaum et crescens per etatem corporis, crescebat amplius per affectum deuocionis de uirtute proficiens in uirtutem.“ (Vyskočil, Legenda…, str. 104.) 41 CDB III, str. 182-183, cit. dle Polc, Světice Anežka…, str. 52. 42 Polc, Světice Anežka…, str. 32.

10

princezna nejlépe realizovala, kdyby přijala císařovu nabídku k sňatku. Pokud by na něm trvala její rodina, tedy především Václav I., sňatek by se uskutečnil, a to i po Anežčině vstupu do kláštera. Podobně se například zachoval král Václav II. ke své sestře Kunhutě.43 Sňatek s císařem se ale nezamlouval i papeži, jehož úřad v té době získával silnou politickou moc. Už roku 1228, kdy se uvažuje, že Přemysl Otakar I. obdržel první císařovu žádost o Anežčinu ruku, přišly jemu, královně Konstancii a uherskému králi Ondřeji II. dopisy, ve kterých papež žádá, aby „zůstali věrni Apoštolskému stolci, vystříhali se svodů toho, který se snaží církvi škodit a který neušetřil ani svého studu ani cti královny a králů, a aby se s ním nespojovali smlouvami, které místo užitku by jim nakonec přinesly pláč.“ Pod nejmenovaným škůdcem se skrýval císař Fridrich II.44 Proto lze předpokládat, že podstata Anežčina rozhodnutí nespočívala v tom, zda odmítla či neodmítla císaře, ale v tom, jak bude vypadat její další život po nevydařeném jednání s císařem. Jaké měla vyhlídky? Od dětství ji vychovávali k tomu, aby byla poslušná vůči otci (později vůči manželovi), měla být zbožná a věnovat se charitativní činnosti, ale přitom se vyhnout styku s neurozenými lidmi. Celý život se musela snažit zachovávat dobrou pověst, aby ji mohli výhodně provdat a zajistit tak zemi buď politickou stabilitu, nebo získání nových statků. Teď, když jí bylo 23 let, se na vdávání příliš nehodila, a protože pro ženu v té době nebyl jiný důstojný zajišťující prostředek než manželství, zbývala jí možnost vstoupení do kláštera. V době, kdy přišla další nabídka k sňatku od císaře Fridricha, se Anežka, se souhlasem svého bratra, už zřejmě rozhodla pro vstup do kláštera. Názory na důvod jejího vstupu se různí, obvykle podle toho, zda se touto otázkou zabýval teolog či historik; zda ji k tomu vedly duchovní sklony nebo zklamání z neúspěšných vyjednávání o její ruku. Je rovněž otázkou, do jaké míry její vstup do kláštera kolidoval se současným politickým rozpoložením českého státu. Proto se zřejmě Anežka raději odvolala na papeže,45 aby její vstup do kláštera potvrdil a aby tak nedošlo k žádnému nedorozumění mezi českým králem a německým císařem. Jako královská dcera si Anežka mohla vybrat jeden z klášterů už zavedených řeholí. Mohla následovat příklad své tety, stejného jména, a nastoupit v klášteře u 43 44

Hádek, Konec Přemyslovců v Čechách, str. 30. Polc, Světice Anežka…, str. 35.

11

sv. Jiří46 na Pražském hradě, kde by získala výsadu korunovat českého krále a královnu.47 S tímto klášterem se navíc pojila památka svatořečené Ludmily, patronky českých zemí, a tedy pokud chtěla navazovat na tradici, benediktinský klášter byl pro ni nejvhodnější. Další možnost skýtaly premonstrátky, v jejichž klášteře v Doksanech jako dítě pobývala. Anežčini rodiče se už předtím podíleli na obnově kláštera, románské krypty a kostela po požáru roku 1200, a tedy by jistě přispěli i na pozdější úpravy, pokud by se jejich dcera rozhodla klášter zvelebit stavebními úpravami. Nebo se Anežka mohla připojit k matčině úsilí. Královna Konstancie ve stejné době, kdy její dcera pracovala na založení kláštera sv. Františka, hledala vhodné místo pro cisterciácký klášter, které nakonec našla na Moravě u Tišnova.48 A právě poslední možnost nabízí domněnku, že obě ženy, matka i dcera, měly podnikavého ducha, a když viděly, že jejich budoucnost u Václavova dvora nevypadá slibně, začaly se poohlížet (královna Konstancie jistěji než Anežka) po místě, kde by v klidu a pokoji dožily život a mohly být ještě prospěšné. Anežka se na rozdíl od Konstancie rozhodla podporovat v Čechách zbrusu nový řád františkánů a založila ve jménu jeho zakladatele špitál a dva kláštery. 1.6 Špitál Podle historických listin se předpokládá, že špitál49 u sv. Františka byl založen v roce 1232, nejpozději v roce 1233.50 Na tuto myšlenku přivedla Anežku zřejmě její sestřenice Alžběta Durynská, která založila v Magdeburku špitál o čtyři roky dříve. Na souvislost mezi oběma ženami poukazuje i Legenda: Posléze po příkladu své sestřenice svaté Alžběty zbudovala slavný špitál ke cti přesvatého vyznavače Františka na konci mostu v městě pražském a nadala jej bohatými

45

Kybal, Svatá Anežka…, str. 85. Tento klášter založila roku 967 princezna Mlada, dcera českého knížete Boleslava I., jako vůbec první klášter. Byl vždy v úzkém vztahu k českým panovníkům a královna Konstancie, Anežčina matka, v něm občas pobývala. (Hladík, Dějiny kláštera…, str. 62.) 47 Kybal, Svatá Anežka…, str. 86. 48 Hladík, Dějiny kláštera…, str. 62. 49 Špitál v tehdejší době neznamenal nemocnici. I když šlo o charitativní činnost, špitál poskytoval jen základní ošetření. Šlo spíše o útulek pro chudé, staré či nemocné, kterým se měla zajistit poslední služba před smrtí. Rovněž se do něj mohly uchýlit poutníci, kteří hledali přístřeší. Z latinského slova hospes (tj. pocestný či cizinec) se vyvinul termín hospitale pro místo, kde se pečovalo nejen o nemocné, ale i o poutníky na cestách, lidi bez přístřeší, chudé či pronásledované. 50 Polc, Světice Anežka…, str. 40. 46

12

důchody a zbožími, umístivši tam křižovníky s červeným křížem a hvězdou, aby se starali o ty nemocné a bedlivě pečovali o vše, čeho každému z nich jest zapotřebí.51

Špitál byl první charitou svého druhu v Čechách. Královna Konstancie přenechala Anežce (se souhlasem svého syna) pozemky na Poříčí, kde sama původně chtěla stavět cisterciácký klášter, a které odkoupila od německých rytířů u kostela sv. Petra, a další statky, jako např. vesnici Hloubětín. Dále jí darovala také obec Rakšice, kterou dostala od svého druhého syna markraběte Přemysla.52 Kromě špitálu Anežka nechala na břehu Vltavy postavit také mužský a ženský minoritský klášter na pozemku, který jí daroval její bratr. 21. března 1234 přijal král Václav špitál spolu s později založeným klášterem klarisek pod svou ochranu. Od samého začátku závisel špitál hmotně na nově založeném ženském klášteře,53 protože nikdy neměl existovat nezávisle na klášteru, a takové bylo asi i původní Anežčino přání. Ale v okamžiku, kdy Anežka navázala bližší kontakt s Klárou z Assisi, seznámila se i s původním ideálem chudoby, který se Klára snažila zachovávat u sv. Damiána, a své rozhodnutí o hmotném sepětí kláštera a jakýchkoli dalších statků změnila.54

1.6.1 Křižovníci Anežce se tradičně připisuje založení špitálnického bratrstva křižovníků s červenou

hvězdou.55

Křižovníci

vznikli

z laického

bratrstva

při

špitálu

sv. Františka. 14. dubna 1237 prohlásil papež Řehoř IX. bulou „Omnipotens Deus“ špitální bratrstvo za samostatný řád a dal mu řeholi sv. Augustina. V říjnu roku 1250 pověřil Innocenc IV. pražského biskupa Mikuláše, aby špitálním bratřím ustanovil zvláštní odznaky, a to, jak uvádí, na Anežčinu přímluvu. Odznakem se nakonec stal kříž s červenou hvězdou. Anežka také zasáhla ve prospěch řádu u svého bratra

51

„Denique ad imitacionem beate Elyzabeth consobrine sue, hospitale sollempne pro infirmis in pede pontis ciuitatis Pragensis ad honorem sanctissimi confessoris Francisci construxit, quod redditibus et possessionibus amplis ditauit, Cruciferos cum rubea cruce et stela ibidem collocans, qui predictorum infirmorum curam gererent, et prout unicuique opus esset, de necessariis omnibus sollicite proiderent.“ (Vyskočil, Legenda…, str. 106.) 52 Hladík, Dějiny kláštera…, str. 68. 53 Polc, Světice Anežka…, str. 40. 54 Pospíšilová, Spiritualita svaté Anežky…, str. 49. 55 Podle křižovnické tradice Anežka občas navštěvovala špitál a klášter křižovníků, a měla tam i svoji celu. (Tamtéž, str. 51.)

13

Václava, aby pro špitál získala nové pozemky, na kterých v květnu roku 1252 založili křižovníci své nové sídlo uvnitř městských hradeb u Juditina mostu.56

1.7 Ženský klášter Velkolepé stavební dílo zahájené králem Václavem a jeho sestrou Anežkou stihli kameníci dokončit během velmi krátké doby, dvou nebo tří let. Postavily se dva kláštery, mužský (monasterium) a ženský (coenobium nebo parthenon), každý s vlastním kostelem.57 Legenda zmiňuje, že Anežka shromažďovala různé relikvie, nádoby a kostelní ornáty, které pak nechávala ještě zdobit.58 Nákladná stavba se rozhodně neshodovala s naplňováním františkánské paupertas a humilitas. Alespoň ne podle usnesení narbonnské generální kapituly františkánského řádu z roku 1260, která výslovně zakazovala vyumělkovanost a nadměrnost staveb, dále také i zaklenutí prostorů (bez povolení generálního ministra), stavění zvonic ve tvaru věží apod.59

První řeholnice byly do kláštera povolány ze země původu ženské odnože řádu, z Itálie, k nimž se zanedlouho přidalo sedm dalších urozených českých dívek. Mužský klášter obývali minorité z Mohuče, kteří sice přišli z Německa, ale byli patrně italské národnosti.60 Roku 1234 (ve věku asi 23 let) vstoupila Anežka spolu s dalšími sedmi urozenými dívkami do kláštera. Obřadu se účastnil celá řada významných osobností: král Václav I., královna Kunhuta (dcera císaře Filipa Štaufského), dále také příbuzná knížata a vévodové, korutanský a slezský, snad Bernard Korutanský se svou manželkou, a Jindřich Pobožný, vévoda vratislavský, se svou manželkou Annou, sestrou Anežčinou, (…) vysoká šlechta česká a zejména dvořané a vysocí úředníci královští, mezi nimi jistě oni, již byli uvedeni jako svědkové královské listiny 21. března 1234, totiž Zdislav Kostka, nejvyšší komorník, Hroznata, královský podkomoří, Jindřich, syn Vítkův, nejvyšší maršálek z rodu Vítkovců, (…), dále bratří Budislav a Jaroslav z rodu Buziců, (…), tento nejvyšší podstolí a jídlonoš, Mstidruh, purkrabí

56

Polc, Světice Anežka…, str. 41-42. Kybal, Svatá Anežka…, str. 90. 58 „(…), unam earum partem ad decorem reliquiarum uasorum ac ornamentorum ecclesie, cum omnia cum magna diligencia conquisierat conuertebat, (…).“ (Vyskočil, Legenda…, str. 109.) 59 AFH 34, 1941, str. 48-52, cit. dle Hlaváček, P., Čeští františkáni na přelomu středověku a novověku, Praha: Academia 2005, str. 113-114. 60 V té době se již minorité dělí na směr konventuálů a na směr přísnější observance. U sv. Jakuba byli minorité konventuálové většinou německé národnosti. Do Anežčina kláštera přišli františkáni přísnějšího směru. (Kybal, Svatá Anežka…, str. 93.) 57

14

pražský, Hypolit, purkrabí vyšehradský, kastelán Zlaunic, Neostup, kastelán na Přimdě, a jeho bratr Gedhard z Hořovic a Záviš z Nechanic, podkomoří.61

Život v klášteře nebyl tak rovnostářský, jak by se na první pohled mohlo zdát. Sestry se dělily na chórové sestry a sestry laičky. Chórová sestra měla většinou šlechtický původ, účastnila se modliteb v chóru, případně vyšívala bohoslužebná roucha a zastávala představenské funkce. Měla také sestru laičku, která jí sloužila, aby chórová sestra nemusela dělat obyčejnou práci. Laičky byly z prostších poměrů, většinou ani neuměly číst, a v klášteře vykonávaly služebné práce. Toto pojetí řeholního společenství stálo na přirozeném společenském rozdílu. Urozená žena mohla v klášteře žít zbožným životem řeholnice, ale v podstatě se toho v jejím životě příliš nezměnilo. Zůstávala stále paní.62 Toto uspořádání mohl františkánský požadavek pokory a chudoby změnit. V Legendě se říká, že Anežka vykonávala i podřadné práce, přestože to zřejmě nemusela vykonávat. Nestyděla se, ač z vznešeného rodu byla, ohřívati lázeň a připravovati jídlo pro sbor svých sester, ba dokonce sama se zvláštní radostí připravovala svýma rukama přečistýma potřebná jídla a posílala je bratřím nemocným a churavým, chtějíc s Martou, služebnicí Kristovou, posloužiti Pánu pokrmem, který by dán byl jeho chudým. Mísy a jiné nádobí kuchyňské plna veselí umývala, cely sester čistila a všechen neřád potají odstraňovala, jako by poslední mezi všemi byla pro Krista. A zapomínajíc v horlivosti své podivuhodné pokory na slabé síly svoje, právala sama svýma něžnýma rukama i potem a špínou prosycené šaty nemocných sester a malomocných chudáků, jež si byla v zbožné pečlivosti své dala snésti, až z častého praní rozpraskaly jí leptavým působením louhu a mýdla ruce. Po nocích pak v tichu spravovala rozbité šaty jejich, (…) .63

61

Tamtéž, str. 94. Pospíšilová, Spiritualita svaté Anežky…, str. 21. 63 „Stubam calefacere et coquinam pro conuentu sororum parare uirgo egregia non horrebat, sed et specialia fercula suis mundissimis manibus cum magna deucione parata infirmis ac debilibus fratribus mittebat cum Martha ministra Cristi sollicita, dominum in suis pauperibus reficere satagendo Scutellas et cetera coquine utensilia cum magna cordis hylaritate laubat, habitacula quoque sororum et diuersas immundicias furtim purgabat, omnium facta peripsima propter Cristum. Sed et stupende humilitatis excessu deliciositatem obliuiscens ingenitam, infirmarum sororum ac leprosorum hominum fetentes pannos et sordidos pia sibi cautela procurans afferri teneris manibus abluebat adeo, ut ex frequenti talium locione propter mordacitatem lixiuii et smigmatis manus haberet sepius sauciatas. Vestes insuper eorundem laniatas sub noctis silencio consuebat, (…).“ (Vyskočil, Legenda…, str. 108.) 62

15

Kontrastně vůči Legendě ale působí fakt, že podle archeologických nálezů měla Anežka v klášteře svoji vlastní soukromou oratoř i své vlastní obydlí, a dokonce, že si budovala vlastní hrobku v kapli Panny Marie,64 kde byla podle Legendy po smrti opravdu uložena.

Ještě na podzim roku 1234 přijal papež na žádost Václava I., biskupa i pražské kapituly Anežčiny fundace pod svou výhradní pravomoc, potvrdil všechny jejich výsady i imunity a pověřil ministra saské provincie a kustoda pražského Jana65 i probošta českých františkánů Tomáše, aby ustanovili Anežku abatyší. Tento tah se dal očekávat na základě Anežčina královského původu a dobrých vztahů s papežem.66 Následujícího roku 25. července 1235 papež vydal pro klášter a špitál privilegium, ve kterém vzal oba ústavy pod ochranu papežské kurie. Zároveň ustanovil, aby byl ženský řád spravován podle řehole sv. Benedikta a ustanovení uzavřených jeptiškami ze sv. Damiána v Assisi. Všechny majetky a statky, které klášter měl, mu zůstávaly. Papež v privilegiu povolil přijímání svobodných osob do kláštera, osvobození od poplatků za církevní úkony a osvobození z církevních interdiktů a jiných trestů či násilí. Nová abatyše se měla volit podle řehole sv. Benedikta67. Za udělení všech svobod měly jeptišky papeži zaplatit, jak bylo obvyklé, roční poplatek ve výši jednoho byzantského peníze.68 Nové klarisky (tehdy vlastně ještě damianitky) žily tedy jako benediktinky jen s tím rozdílem, že měly za zpovědníka františkána. Privilegium chudoby, které by odpovídalo františkánským ideálům, bylo uděleno jen pro sestry u sv. Damiána.69

64

Polc, Světice Anežka…, str. 132. Prvním provinciálem byl Jan de Piano Carpinis (italsky Piano di Carpi), který je znám také jako papežský legát u tatarského chána. 66 Pospíšilová, Spiritualita svaté Anežky…, str. 46. 67 „Při jmenování opata vždy platí zásada, aby byl ustanoven ten, koho si v bázni Boží jednomyslně zvolila celá komunita, nebo i sebe menší její část podle zdravějšího úsudku. Ať však ten, kdo má být ustanoven, je zvolen podle zásluh a učitelské moudrosti, i kdyby byl poslední v pořadí společenství.“ (Řehole sv. Benedikta, str. 183.) 68 Kybal, Svatá Anežka…, str. 100-101. 69 Pospíšilová, Spiritualita svaté Anežky…, str. 44. 65

16

1.8 Vyjednávání s papežem V období prvních let po vstupu do kláštera Anežka projevovala mimořádnou činnost. Mnohokrát za svůj život kontaktovala papeže s prosbami o úlevy v postech nebo v oblečení, přičemž se neustále snažila vyjednat změnu řehole. Jednala jako královská dcera, nikoliv jako pokorná kajícnice. I když měla to štěstí, že za ní vždy stál její bratr Václav, který dokonce posílil její prosby u papeže Řehoře IX. svým listem, nesetkala se u papežské kurie splnění své žádosti na uznání vlastní řehole. Neúspěch u papežské kurie ovšem neznamenal, že by tím končila veškerá Anežčina aktivita. Po nevydařeném jednání s papeži se soustředila na domácí záležitosti a vzorný chod kláštera. Ještě za jejího života byly založeny kláštery klarisek v Olomouci (1242 – 1248), v Chebu (1268) a ve Znojmě (1274). Soudobé listiny neuvádějí, jestli se Anežka na těchto založeních podílela, ale vzhledem k tomu, že nové kláštery stály na místech úzce spojených s přemyslovskou správou, je možné alespoň předpokládat její vliv.70 Další záležitost, která se Anežky přímo týkala, byl nově založený klášter ve Vratislavi, kam přišli řeholnice z pražského kláštera v roce 1257. Co se týká kultury a vzdělanosti, v Anežčině klášteře se nacházelo skriptorium, kde se opisovali a pořizovali knihy.71

1.8.1 Žádost o řeholi pro pražský klášter Po seznámení s Klárou z Assisi a jejími zásadami se Anežka rozhodla zažádat u papeže o schválení nové řehole, aby mohl klášter v Praze zachovávat pravidla, která dal František z Assisi Kláře a jejím sestrám. Pravou podobu Anežkou navrhované řehole neznáme, protože všechny její dokumenty byly zničeny. Jediným pramenem jsou úřední záznamy kurie.72 Dříve, než přišla odpověď na žádost o řeholi, se Anežka zřekla hodnosti abatyše a vzdala se špitálu i jeho statků, což si lze vyložit jako výraz jejího vzdoru, kterým demonstrovala důsledné dodržování evangelické chudoby, jež jí nechtěl papež dovolit. Papež její abdikaci potvrdil 15. dubna 1238 a klášteru udělil tzv. privilegium paupertatis, právo chudoby, podle kterého řeholnice proti své vůli nemusely přijímat

70

Polc, Světice Anežka…, str. 105. Tamtéž, str. 106-107. 72 Kybal, Svatá Anežka…, str. 109. 71

17

žádné pozemské statky. Papež bulu adresoval nejmenované abatyši a konventu uzavřených služek Kristových z pražského kláštera sv. Františka řádu sv. Damiána. Zároveň s udělením privilegia klášteru věnoval špitál bratrstvu, pozdějším křižovníkům.73 Na otázku nové řehole přinesla odpověď bula s názvem „Angelis gaudium“ datovaná 11. května 1238. Vpravdě (…) když jsme měli menší úřad, Kristova milovaná dcera Klára, abatyše kláštera San Damiano v Assisi, a další zbožné ženy opustily marnosti světa a rozhodly se sloužit Pánu v zachovávání života řeholní komunity. Jim jako novorozeným blažený František nepředal tuhou stravu, nýbrž mléko, jež se zdálo pro ně vhodnější, tj. formuli vitae. Není tomu dlouho, co v listu, který nám prezentoval milý syn převor špitálu svatého Františka v Praze, muž rozvážný a horlivý, bylo pokorně žádáno, abychom schválili apoštolskou autoritou formu života sepsanou z výše uvedené formule vitae a z některých kapitol obsažených v Řeholi Řádu svatého Damiána. Po pečlivém zvážení jsme se tuto žádost rozhodli nevyslyšet.

Důvody uvedené papežem jsou čtyři: První, protože Klára a sestry slavnostně skládaly sliby na výše řečenou Řeholi, sepsanou pečlivě a bedlivě, se kterou sám světec souhlasil a kterou schválil náš předchůdce blažené paměti papež Honorius, jenž na naši přímluvu udělil Kláře a řečeným sestrám výsadu exempce. Druhý, protože po pominutí uvedené formule, od okamžiku slibů až do nynějška, tuto Řeholi chvályhodně zachovávaly. Třetí, neboť když bylo stanoveno, že má být Řehole kdekoliv a všemi slibujícími jednotně zachovávána, mohlo by vzniknout těžké a zaviněné pohoršení, kdyby chtěl někdo konat opačně. A konečně, kdyby ostatní sestry tohoto řádu viděly takové porušení celistvosti Řehole, s rozrušenou myslí – Pán nás toho chraň – by kolísaly v jejím zachovávání.74

Teprve o mnoho let později, 9. srpna 1253, papež Innocenc IV. schválil Kláře z Assisi, která se také vytrvale snažila o úpravu životních pravidel pro svůj klášter, její vlastní řeholi.75 Anežka si zažádala o jejich uznání pro pražský konvent a její žádosti vyhověl papež Alexandr IV. v roce 1260.76 Od toho okamžiku přešla hmotná péče o klarisky do rukou minoritů, což později způsobovalo nemalé potíže.

Roku 1253 se stala ještě další významná událost pro Anežčin život. V září zemřel v Králově Dvoře král Václav, čímž Anežka ztratila jednoho ze svých přímých zastánců (o jejich dobrém vztahu svědčí i fakt, že byl Václav pochován v sestřině klášteře).

73

Kybal, Svatá Anežka…, str. 107. List Angelis gaudium z 11. května 1238, in BF I, s. 242-245, cit. dle Bartoli, M., Svatá Klára, Žena mezi mlčením a pamětí, Praha: Vyšehrad 2004, str. 104-105. 75 Bonaventura, J. (ed.), Františkánské prameny, svazek I, Spisy sv. Františka a sv. Kláry, Velehrad: Ottobre 12 2001, str. 181. 76 Beran, J., Blahoslavená Anežka Česká, Řím: Křesťanská akademie 1974, str. 106. 74

18

Nový král Přemysl Otakar II. však klášter nenechal bez darů. V roce 1277 do něj poslal i svoji dvanáctiletou dceru Kunhutu, kterou chtěla její matka uchránit před sňatkem se synem nenáviděného Rudolfa Habsburského. Přemysl Otakar II. se pak s oním nepřítelem utkal na Moravském poli v roce 1278 (Legenda praví, že o tom dni měla Anežka vidění a spatřila svého synovce umírat.77). Ještě za svého života však Přemysl Otakar stačil vybudovat v tetině klášteře kostel Nejsvětějšího spasitele, který se stal zároveň přemyslovským mauzoleem.78 Zde byla mezi jinými pochována královna Kunhuta, vdova po Přemyslu Otakarovi II., a také její dcera Anežka, vdova po Rudolfovi Rakouském.79

1.9 Zásahy do politického dění Anežka se i přes ustanovení klausury zapojovala do veřejného života. Veškeré její akce vycházely z postavení její rodiny, respektive z příbuzenství s králem Václavem. Papež Řehoř IX., který odmítl uznat Anežčinu řeholi, si na její jméno vzpomněl už roku 1240, kdy se jeho slibný spojenec král Václav přiklonil výrazněji k císaři Fridrichovi II. kvůli babenberskému dědictví. V tu chvíli si papežská kurie také vzpomněla na Václavovu přímluvu u Anežčiny žádosti o novou řeholi, kde vyjadřoval svůj vřelý vztah k ní, a chtěla jeho sestru použít jako nástroj pro královo zlákání na papežskou stranu. Legát Albert Behaim tehdy doporučil papeži, aby vyslyšel všechny její prosby i přání (zřejmě i ve věci žádosti o potvrzení nové řehole), díky čemuž by mohla Anežka přispět k odvrácení bratra od císaře. Papež ji k tomu také v listu z 20. září 1241 vyzval.80 Ale vzhledem k tomu, že Václav svůj postoj k císaři nezměnil a stejně tak dál podporoval Anežčin klášter, kterému v roce 1245 daroval bohoslužebné náčiní z konventu v Oslavanech, nedošlo mezi sourozenci k žádným sporům, a pokud Anežka opravdu celou věc přednesla králi, chybí o tom záznamy. Další list od papeže, tentokráte Innocence IV., dostala Anežka v roce 1245, kdy na biskupský úřad v Olomouci měl nastoupit Bruno ze Schaumburku. Král

77

Vyskočil, Legenda…, str. 117-118. Polc, Světice Anežka…, str. 107-108. 79 Kybal, Svatá Anežka…, str. 91. 80 Tamtéž, str. 113. 78

19

Václav tehdy už do úřadu dosadil svého notáře Konráda z Friedberku, a papež se obával, že král nebude chtít ustoupit, a proto se snažil působit přes všechny královy příbuzné, aby se Bruno stal olomouckým biskupem.81 V centru politického dění se Anežka ocitla, když se král Václav neshodl se svým synem Přemyslem Otakarem II. a došlo ke sporu i s válečným střetnutím. Ukončení celé události se odehrálo v Praze, kam Václav, který jinak pobýval většinou v ústraní, zavítal roku 1249. Protože se neměl kde ubytovat a Pražský hrad držel v moci Přemysl, Václav a celý jeho doprovod našel útočiště v budovách bývalého špitálu u kláštera své sestry. V dalších dnech se Anežka, třebaže jí nepatřila hlavní úloha, účastnila okázalého smíření Václava s Přemyslem.82

1.10 Anežčina smrt S posledními lety Anežčina života souvisí spor mezi minority. Od počátku františkánského hnutí se vyskytla tendence dělit je na dva proudy. Radikální zastánci Františkových zásad absolutní chudoby, kteří se nazývali spirituálové, nesouhlasili s konformnějším proudem konventuálů, kteří přijímali majetek a stále více se přizpůsobovali běžným mnišským komunitám.83 Podobný nesoulad názorů, ale v mnohem menším měřítku, nastal i v Praze. Klášter Na Františku, odkazující se celoživotní Anežčinou snahou o uznání co nejpůvodnější františkánské řehole Kláry z Assisi a zásady chudoby, patřil k přísnějšímu observantnímu proudu, a právě proto upadl v nemilost ostatních minoritů. Co se však dotýkalo Anežčina kláštera nejcitelněji, byl spor minoritů s klariskami. Klářina řehole zavazovala minority péčí o své sestry,84 což řeholníci pokládali za přítěžek. Rokem 1260, kdy došlo k uznání Klářiny řehole pro pražský klášter, přešla veškerá odpovědnost za řeholnice v klausuře do rukou pražských minoritů. A v době nouze, po smrti Přemysla Otakara II., Anežčin klášter závisel hmotně pouze na nich. Poslední rok Anežčina života navíc provázel hladomor po 81

Polc, Světice Anežka…, str. 94-95. Tamtéž, str. 98. 83 Oba proudy se víceméně rozcházely již od Františkovy smrti, ale v době pontifikátu Jana XXII. (1316-1334) se kvůli otázce chudoby přísnější a radikálnější odnož, spirituálové, dostali do konfliktu s papežskou kurií a někteří z nich skončili jako kacíři na hranici. (Kybal, Svatá Anežka…, str. 191.) 84 Beran, Blahoslavená Anežka…, str. 106. 82

20

předchozí neúrodě po celé zemi, a pohnuté politické okolnosti85 související se smrtí krále. Anežka zemřela v úctyhodných sedmdesáti letech, v březnu roku 1282. Zatím vyslali bratři a sestry posly k ctnému muži, panu Tobiáši, biskupovi pražskému, a poté k bližším opatům, žádajíce je s velkou naléhavostí, aby někdo z nich přišel a tělo s patřičnou uctivostí pohřbil. A když oni z přetajemného řízení božího pro rozličná zaneprázdnění se zdráhali přijíti – neboť krátce před svou smrtí slavná panna byla předpověděla, že ani biskup, ani příslušník jiného řádu, nýbrž jen bratr menší, a to takový bratr, jaký předtím nikdy nebyl ani nebyl spatřen v zemi české, bude ji pohřbívat – přišed ctihodný otec bratr Bonagracia, generál řádu, čtrnáctého dne po její smrti, den nato, to jest na Květnou neděli, vzácný dar ten s mnoha bratry, kteří tu tehdy byli přítomní, s láskou a úctou v kapli Nejblahoslavenější Panny Marie, v níž v čas nouze slavnost mše svaté slýchala, jak si sama byla přála, pohřbil.86

Mezi řádky Legendy jasně vyplývá, že jejího pohřbu se neúčastnil nikdo z rodiny ani nikdo z vysokých církevních hodnostářů, jako to bylo při jejím vstupu do kláštera. Pohřbíval ji prostý bratr bosák Bonagracia87 a její ostatky spočinuly v hrobce, kterou si vybudovala za svého života.

2. Chudoba V Čechách se mendikanti usadili brzy po svém založení již ve 20. letech 13. století, ale teprve vláda Václava I. znamenala jejich výraznější nástup.88 První stoupenci, tehdy ještě ne svatého, Františka z Assisi přišli do Čech z Německa kolem roku 1225. Jejich nejstarším doloženým sídlem se stal klášter sv. Jakuba na Starém městě v Praze89, po němž brzy následovaly kláštery v Olomouci (1230), Brně (1231), Litoměřicích (1233), Kadani (1234), Znojmě (1235), Hradci Králové (1238) a jiných místech.90 Prvotní františkánství stálo na rozhraní mezi monastickou tradicí se 85

Polc, Světice Anežka…, str. 119-121. Více o historické situaci např. Hádek, Konec Přemyslovců…, str. 33-57. 86 „Interea nuncii a fratribus et sororibus ad honorabilem uirum, dominum Thobiam Pragensem episcopum et postmodum ad uiciniores abbates destinantur, instancius postulantes ut aliquis ipsorum ueniens, corpus … cum reuenrencia condigna tumularet. Quibus propter occupaciones diuersas secretiori dei consilio uenire recusantibus paulo enim ante mortem suam inclita uirgo predixerat quod nec episcopus nec aliquis alterius religionis prelatus quam frater minor, et talis frater, qui prius numquam fuit nec uisus est in terra Bohemie, corpus eius sepelire deberet, adueniens uenerabilis pater, frater Bonagracia, generelis minister quartadecima die a trantitu eius, in sequenti die uidelicet in dominica de passione, preciosum illud pignus cum multis qui tunc aderant fratribus deuto ac honorifice in capella sacratissime uirginis Marie, in qua tempore necessitatis audiebat missarum sollempnia, sicut ipsa petiuerat, sepeliuit.“ (Vyskočil, Legenda…, str. 122-123.) 87 Beran, Blahoslavená Anežka…, str. 108. 88 Žemlička, Přemysl Otakar I., str. 292. 89 Založený přičiněním krále Přemysla Otakara I. roku 1228. 90 Hladík, Dějiny kláštera…, str. 61.

21

zásadou stabilitas loci a putovním způsobem života. První komunity Menších bratří žily v poustevnách a zároveň se snažily vystupovat jako kazatelé, ale ve 2. polovině 13. století se tento způsob už téměř opustil a minorité se stali usazeným městským řádem.91 Přesné datum určení kdy a kde se Anežka s františkánskými zásadami seznámila, nelze s určitostí zjistit. Možná se tak stalo za jejího pobytu v Rakousku, nebo až po roce 1225, kdy se vrátila do Prahy. Přitažlivost františkánského hnutí pro ženy spočívala především v zájmu o chudé a trpící, nikoliv v opuštění statků a potulném kazatelství, které jim odepřel už sám zakladatel.92 Františkovým heslem bylo paupertas cum laetitia, radostná chudoba.93 Dobrovolná chudoba, nikoliv bída. Bratři podle něj měli následovat pokoru a chudobu Ježíše Krista, neměli nic vlastnit, neměli přijímat žádné vysoké posty a úřady, měli být poníženými služebníky a bez hanby pobývat v přítomnosti těch nejnižších – žebráků, nemocných a malomocných, být podřízenými na základě lásky ke všem bližním.94 „Řehole a život menších bratří je: zachovávat svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista životem v poslušnosti, bez vlastnictví a v čistotě.“95 Pro Kláru z Assisi, zakladatelku řádu, do něhož Anežka vstoupila, měla chudoba (paupertas) ještě mnohem větší význam než pro Františka. V listech Anežce České96 zmiňuje nejsvětější chudobu častěji než pokoru a lásku. Zatímco slovo paupertas (chudoba) používá František ve svých spisech pouze 16x, Klára 41x. Navíc k tomuto slovu často přidává adjektiva jako svatá či nejsvětější, nejvyšší, blažená, zbožná či podivuhodná.97 V době, kdy se Anežka začala zajímat o františkánský řád, byl jeho zakladatel už po smrti. Ženskou odnož řádu vedla stále žijící Klára z Assisi, která nad všechny myšlenky Františkova hnutí kladla ideu svaté chudoby. Chudoba ale byla obvykle spojená s pohrdáním a pro osoby ze šlechtických rodin znamenala pokoření a ponížení. Stejně tak i pro Anežčinu královskou rodinu. Proto, třebaže se hlásila 91

Hlaváček, Čeští františkáni…, str. 30. Přesto se našly ženy, které chtěly žít jako „potulné mnišky“. Chodily bosé s hábitem a cingulem a hlásily se k řádu damianitek. (Bartoli, Svatá Klára…, str. 105-106.) 93 Le Goff, Svatý František…, str. 149. 94 Bonaventura, Františkánské prameny…, Nepotvrzená řehole sv. Františka, str. 26-48. 95 Tamtéž, Řehole, str. 51. 96 Tamtéž, str. 165-179. 97 Tamtéž, str. 170. 92

22

k řádu damianitek, Anežka odmítla žít v naprosté bídě a chudobě jako Klára z Assisi, zůstala ve svém okázalém gotickém klášteře a užívala své soukromé oratoře k modlitbám.

3. Anežčiny současnice - světice a jejich vliv na ni 3.1 Alžběta Durynská Vzorem pro založení špitálu byla Anežce Alžběta, její o čtyři roky starší sestřenice z matčiny strany. Alžběta Durynská (1207 – 17. 11. 1231) se narodila do královské rodiny jako dcera Gertrudy z Andechsu98 a uherského krále Ondřeje II. Ve čtyřech letech ji zasnoubili durynskému lantkraběti Ludvíku IV. a poslali ji k jeho dvoru na hrad Wartburk, místo vyhlášené poslední rytířskou módou. V roce 1223, když bylo nevěstě 14 let, se konala svatba. Alžběta stačila svému muži dát tři děti, než zemřel 11. září 1227 v Apulii na křížové výpravě císaře Fridricha II. Manžel neměl proti dobročinným skutkům své manželky žádné námitky, a tak se mohla Alžběta věnovat charitě. Po jeho smrti ale rázem ztratila důvod dále pobývat u dvora, kde převzal vládu Ludvíkův mladší bratr Jindřich Raspe. V roce 1227 založila v Marburku špitál sv. Františka, který vybudovala z vlastních prostředků. O rok později, v roce 1228, vstoupila jako terciářka do františkánského řádu. Nedožila se vysokého věku, zemřela ve věku 24 let, a byla pohřbena ve svém špitále. Svatořečení proběhlo už za čtyři roky po její smrti.99 Alžběta i Anežka vycházely ze stejného společenského postavení, obě také poznaly prostředí rytířské kultury, Alžběta však odmítla vstoupit do klausury kláštera a nesplnila věčné sliby. Je velmi pravděpodobné, že právě z Alžbětina vzoru Anežka čerpala inspiraci pro založení špitálu, a rovněž se rozhodla pro poměrně novou a v Čechách do té doby nerozšířenou františkánskou řeholi pro své dva kláštery.

98 99

Sestra Hedviky Slezské. Schauber, V., Rok se svatými, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1995, str. 596-598.

23

3.2 Klára z Assisi Jakmile se Anežka rozhodla „pro Františka“, kontaktovala ji jeho věrná zastánkyně Klára z Assisi, která se snažila o zachování počátečního způsobu života a ideálů zakladatele ve své komunitě u sv. Damiána.100 Klára (1193 - 11. 8. 1253) se narodila ve šlechtické rodině Offreducciů v Assisi. V dospělosti odmítala nabídky k sňatku, a v březnu roku 1212 utekla z domova za Františkem z Assisi a jeho druhy do Porciunkule. František ji přijal do kajícnického řádu, ale Klára nemohla spolu s ním putovat po světě. Odešla sloužit do kláštera, kde se k ní přidala její sestra Kateřina (pozdější Anežka), nakonec i matka a nejmladší sestra Beatrice. František pomohl Kláře najít nové působiště u kostela sv. Damiána, a tak začal vznikat Klářin Řád chudých paní. Za řeholi musela po IV. lateránském koncilu vzít zavděk benediktinskou, ale celý život se snažila, aby se dostala pod duchovní správu minoritů a dodržovala zásadu chudoby. V roce 1224, kdy František obdržel stigmata, Klára těžce onemocněla a už se nikdy plně neuzdravila. V roce 1247 dostala Klářina komunita od papeže Innocence IV. novou řeholi, psanou na základě řehole sv. Františka, a ustanovení správy nad nimi dostali minorité. Klára však chtěla, aby byla v řeholi pevně ustanovená zásada chudoby, a tak usilovala o schválení vlastní řehole, resp. o schválení formy vitae. Při jejím sestavování použila z velké části Řehole sv. Františka i Řehole sv. Benedikta, dále Hugolinových konstitucí a Řehole Innocence IV. Den před její smrtí papež novou formu vitae schválil jako řeholi. Kláru pohřbili vedle Františka z Assisi v kostele sv. Jiří, který byl později přebudován na baziliku nesoucí její jméno.101

3.2.1 Klářiny listy Anežce Anežka v počátku svých snah o Kláře z Assisi nevěděla, ale během tří let od založení kláštera se zahájila jejich korespondence (1234) a na Anežčiných rozhodnutích týkajících se kláštera se začaly projevovat změny. Už roku 1238 vyhověl papež Řehoř IX. její žádosti a udělil klášteru privilegium paupertatis.102 Neznalost tohoto pravidla zřejmě také vysvětluje, proč je klášter vybudován v tehdy 100

Pospíšilová, Spiritualita svaté Anežky…, str. 47. Františkánské prameny, Spisy sv. Františka a sv. Kláry, str. 162-164. 102 Neznalost této zásady zřejmě také vysvětluje, proč výstavba kláštera sledovala velkorysou koncepci za použití nejnovějších stavitelských prvků gotického slohu. 101

24

moderním gotickém slohu a to velmi výstavným způsobem. Pochopení a přijetí Františkových a Klářiných ideálů do všech jejich důsledků přišlo tedy postupně, jak se Anežka seznamovala hlouběji s jejich učením.103 Ze společné korespondence se zachovaly pouze 4 listy adresované do Prahy. První tři jsou psány v rozmezí let 1234-1238, poslední z nich vznikl na sklonku Klářina života v roce 1253 (všechny se nacházejí v rukopisech ze 13. – 14. století).104 Dopisy jsou velmi citové a sugestivní, Klára se v nich snažila Anežce zdůraznit přednosti chudoby a učit ji správnému způsobu života. V textu se opakují tři nejdůležitější Klářiny hodnoty: chudoba, pokora a láska. Klára v listech uvádí, že se Anežce nemůže (a nechce) vyrovnat svým původem a urozeností, ale zároveň vztahuje obě tyto vlastnosti k zaslíbení Kristu. Staví se vůči ní do role podřízené služebnice, oslovuje ji jako svou matku, ale i jako svou dceru. Na konci čtvrtého dopisu svůj postoj vyjasňuje: „Ponořena do tohoto nazírání, měj na paměti svou chudičkou matku a věz, že já jsem šťastnou vzpomínku na tebe vepsala nesmazatelně na desky svého srdce, (…).“105 Anežka skutečně pocházela z mnohem výše postavené rodiny než Klára, navíc dosáhla určitého literárního vzdělání a lišil se i způsob jejich výchovy. Obě ženy spolu přesto navázaly vztah, který se pohyboval na osobní úrovni. Měly toho hodně společného. Obě vstoupily do kláštera dobrovolně a shodně si vybraly františkánské ideje, kterými se chtěly řídit. Obě také zažily určité zklamání při jednání s papežskou kurií. Obě se snažily prosazovat ideu chudoby, každá po svém vlastním způsobu. Klára se velmi rychle, i přes skutečnost, že se sama stylizovala do role pokorné služebnice, stala Anežčinou „duchovní matkou“ a učitelkou, přesto ne všechny její myšlenky nalezly u Anežky ohlas. Pro Kláru znamenal příklon k chudobě společenský sestup,106 nikoliv tak pro Anežku, která ze svých životních požadavků pouze slevila. Anežka, třebaže se zřekla svého titulu princezny či abatyše, stále zůstávala uvězněná v síti sociálních vztahů, které ji vázaly ke královskému rodu. Proto se také v textu listiny, kterou v roce 1245 oznamovala prodej vsi Přeštice, uvádí: „Nechť je 103

Pospíšilová, Spiritualita svaté Anežky…, str. 28. Bonaventura, Františkánské prameny…, str. 165. 105 Bonaventura, Františkánské prameny…, str. 180. 106 Pospíšilová, Spiritualita svaté Anežky…, str. 35.

104

25

známo všem věřícím křesťanům, budoucím i dnešním, že já, Anežka, následovatelka svatého Františka, sestra krále Čechů, jsem prodala kostelu kladrubskému (…)“107 Své příslušnosti se Anežka nezřekla jako Klára a byla tak vnímána nejen svým okolím, ale i papežskou kurií. Nabízí se otázka, zda vůbec bylo možné, aby se, jako členka královského rodu, významná osobnost spojená s mocí a urozeností, pokrevně spřízněná se zakladateli přemyslovské dynastie, zbavila svého původu.

3.3 Hedvika Slezská Často se uvádí, že vzorem pro Anežku byla i její další příbuzná Hedvika Slezská, jinak také Hedvika z Andechsu, v jejímž klášteře Anežka jako dítě pobývala. Hedvika (1174 – 14. 10. 1243) pocházela z vlivné šlechtické rodiny v Bavorsku. Její otec byl hrabě Bertold IV., matkou Anežka Míšeňská, dcera markraběte Deda V. z Rochlic. Všichni její sourozenci měli dobré zajištění, a stejně tak Hedvika, které se dostalo výchovy v benediktinském klášteře v Kitzingen na Mohanu, se provdala za budoucího vratislavského knížete Jindřicha I. Bradatého, k jehož dvoru byla roku 1190 poslána. Ve svém osobním životě se věnovala dobročinnosti a zřídila špitál. Její manžel pro ni roku 1202 založil cisterciácký klášter v Třebnici, vůbec první ženský klášter ve Slezsku,108 který se brzy stal výchovným ústavem pro mladé šlechtické dívky. Hedvice se ještě obvykle připisuje založení dalších dvaceti kostelů a církevních ústavů, kromě cisterciáckých, také dominikánských i františkánských, ale její jméno se nejvíce pojí právě s Třebnicí, kam se uchýlila ke konci života, kdy už byla většina jejích blízkých po smrti a s manželem žili dlouhá léta odděleně. Řeholní sliby nikdy nesplnila, zůstala laičkou. Zemřela v Třebnici 14. října 1243 a zde ji také pohřbili. Kanonizace proběhla v březnu roku 1267.109 Anežčin pobyt v Třebnici je spojen s Hedvičinou dcerou (i podle Legendy), nikoliv Hedvikou samotnou. S Anežkou se Hedvika shoduje pouze v tom, že založila špitál a klášter. Ale každá sledovala jiný cíl, orientovala svůj život na jiný

107

CDB IV/1, č. 67, str. 154, cit. dle Polc, Světice Anežka…, str. 104. Hladík, Dějiny kláštera…, str. 63. 109 Kadlec, Bohemia sancta, Životopisy českých světců a přátel božích, Praha: Zvon 1990, str. 160164. 108

26

řád a Hedvika se nikdy nestala řeholnicí. Jediný vliv, který Hedvika mohla na Anežku mít, byl skrze Anežčinu starší sestru Annu, která se roku 1216 provdala za Hedvičina syna Jindřicha.110 Ale Anna spíše Anežku následovala, než by ji ovlivňovala Hedvičinou zbožností. Se svými syny založila ve Vratislavi špitál, který nesl jméno jejich sestřenice Alžběty, a do něj povolala křižovníky z Prahy. Zásobovala Anežčin klášter potravinami a cennými dary, a první klášter, do něhož

přišly řeholnice z Prahy, stál právě ve Vratislavi. Po Annině smrti sepsal její současník kanonizační životopis, ve kterém Annu nazývá blahoslavenou a svatou.111

3.4 Shrnutí Anežku tedy v počátcích ovlivnila Alžběta Durynská, co se týče zájmu o františkánský řád, následovaná Klárou z Assisi, coby učitelkou a přítelkyní. Anežka se s Klárou, když pomineme nejasné datum narození, obecně shoduje v zavádění idejí do prostředí, ve kterém jsou novinkou, v určitém „průkopnickém duchu“, rovněž v dobrovolném vstupu do klausury. V legendickém podání mají mnoho společných rysů jejich předurčení pro kariéru světice, což je důsledkem přičinění Anežčina hagiografa (viz dále). V historickém líčení jejich životů naproti tomu nalezneme několik výrazných rozdílných prvků. Anežka se pohybovala v jiném prostředí, vycházela z jiných tradic, díky svému původu měla paradoxně mnohem menší svobodu volby, než Klára, která se rozhodla opustit otcovský dům. Anežka na rozdíl od Kláry zůstávala dále významnou osobností pocházející z panovnického rodu. Vměšovala se do veřejných záležitostí a neváhala psát velké množství žádostí různým papežům, aby dosáhla splnění svých požadavků. Také jistě nemohla Klářiny do krajnosti vystupňované hodnoty – pokoru, chudobu a lásku – uskutečnit se stejným zanícením jako žena, která kvůli tomuto přesvědčení uprchla z domova, odmítla svůj dosavadní život a postavení a z pohledu okolí tím uvrhla svoji rodinu do hanby. Anežka naopak veškerá rozhodnutí činila se souhlasem své rodiny a s její velkou podporou.

110 111

Polc, Světice Anežka…, str. 18. Polc, Světice Anežka…, str. 105-106.

27

4. Obraz Anežky České v legendě Legenda, neboli text určený ke čtení, slouží k představení určitého způsobu křesťanského života, který by se měl následovat.112 Hagiograf líčí světce či světici jako vzor, ikonu pro věřící, ukazující správný morální příklad. O stejný cíl se snažil i Anežčin legendista, člen konventu u sv. Františka, zastánce přísnějšího směru ve františkánském řádu,113 jehož jméno neznáme. Každý hagiografický text je spojený s prostředím, z něhož vyšel.114 Ale jak vypadala historická situace františkánského řádu v době vzniku Anežčiny legendy? V té době se řešil spor mezi stoupenci nutnosti chudoby, jak ji učil František z Assisi, a papežskou kurií. Jako Klára ve svém životopise, tak i Anežka nadšeně následuje chudobu Kristovu, na kterou se v přísnější observanci pohlíželo jako na nejsvětější františkánský ideál. V době, kdy autor sepisoval Legendu, totiž došlo k vážným sporům mezi spirituály a papežem Janem XXII. v otázkách naprosté chudoby. Papežské dekrety vyzvedávaly jiné ctnosti než chudobu, zvláště poslušnost, což těžce snášeli přívrženci Františkovy původní idey.115 Přestože v zahraničí skončili někteří spirituálové na hranici, Anežčina legenda nenese známky ideologického boje proti papeži, přestože se odkazuje ke Kláře, a tedy k původnímu františkánství.116 Anežčino napomenutí sestrám v závěru Legendy – Dcerušky moje nejdražší, dbejte ve všem svém konání o lásku k Bohu a k bližnímu, hleďte si pokory a chudoby, jakou zachoval a učil napodobovati Kristus, a vždy buďte plně poddány římské církvi po příkladu přesvatého otce našeho Františka a dobrotivé panny Kláry, kteří nám tuto řeholi odevzdali, abychom podle ní byly živy, vědouce jistotně, že jako jich milosrdný Pán nikdy neopustil, tak ani nás jeho sladká vlídnost nikdy neopustí, jestliže jejich přikázání a příkladů budete horlivě následovati!117 112

Bartoli, Sv. Klára…, str. 31-32. Vyskočil, Legenda…, str. 68. 114 V době mezi 12. a 15. stoletím se obecně zvyšuje počet světic a vznikají nové typy ženského náboženského života, přičemž největší počet světic vychází z městského prostředí a z mendikantských řádů. 115 Vyskočil, Legenda…, str. 73-74. 116 „Raná františkánská observance si v českých zemích nalezla své stoupence již na počátku 15. století. V čele tohoto hnutí stál především klášter sv. Františka v Praze, navazující na přísnou interpretaci františkánské chudoby sv. Anežkou Českou, (…).“ (Hlaváček, Čeští františkáni…, str. 24.) 117 „Filiole mee karissime, caritatem ad deum et proximum toto conamine obseruate, humilitatem et paupertatem, quam tenuit Cristus et docuit imitari curate, semper Romane ecclesie pedibus subiacentes, exemplo sanctissimi patris nostri Francisci et alme uirginis Clare qui nobis hanc uiuendi regulam tradiderunt, sciture pro certo quod sicut illos misericors dominus numquam deseruit, sic nec nos eius dulcis clemencia ullatenus derelinquet, si eorum statuta exempla studiose fueritis imitate.“ (Vyskočil, Legenda…, str. 120-121) 113

28

– jakožto napomenutí samotného autora zdůrazňuje jak pokoru a chudobu, tak také

poslušnost vůči římské církvi. Důvod je nasnadě. Legenda byla adresovaná právě papeži, který ji měl schválit, a tedy nemohla obsahovat prvky neslučující se s oficiálním postojem římské církve. 4.1 Obsah legendy Text legendy je rozdělen do jednotlivých kapitol, ale lze jej uspořádat i do určitých tématických okruhů. Prvním je Anežčino dětství, kde se silně zdůrazňuje její zbožnost a duchovní růst. Anežka je líčena jako vážná dívka, která vždy toužila poznat Boha. Už její narození provázelo zjevení její matky předurčující ji k životu řeholnice. Během dospívání si osvojovala ctnosti a přes pokušení okolního hýřivého světa týrala své tělo, aby dokázala vzlétnout k nebeským výšinám, „povznést se“ až tam, kde ji očekávalo světlo, krása a sladkost věčnosti. Následuje etapa Anežčina řeholního života, které je z pochopitelných důvodů věnována největší část Legendy a která se dělí podle ctností – pokora a poslušnost, chudoba, týrání těla, modlitba a úcta ke svátosti oltářní, láska ke Kristově utrpení a ke kříži, láska k bližním. Anežku provázela zjevení (o vlastní smrti, o příbuzných), potkávaly ji těžké chvíle, které dokázala překonat svou zbožností (např. hlad v klášteře, kdy se po Anežčině modlitbě objevily u brány ryby). Měla mimořádnou úctu k eucharistii a často pobývala dlouhé hodiny ve své oratoři. Dokázala zázračně uzdravovat pomocí kříže a úspěšně bojovala s Pokušitelem, který na sebe bral podobu muže. K třetímu okruhu patří Anežčina smrt a pohřeb, který provázela řada neobvyklých okolností potvrzujících její svatost, jako např. že její tělo vydávalo po smrti zvláštní vůni. Posledním okruhem je 27 konkrétních zázraků s uvedenými svědky událostí a místy, kde se odehrály. Řazení jednotlivých životních událostí se pozoruhodně shoduje s legendou sv. Kláry. Matky obou světic měly před jejich narozením věštecký sen, obě byly od mládí hluboce zbožné, obě složily slib panenství, když je rodiče chtěli provdat, odmítly titul abatyše, toužily sloužit jiným, bojovaly za řeholi ve jménu původních Františkových ideálů, konaly zázraky znamením kříže a po jejich modlitbách došlo k zázračnému nalezení chleba a ryb, když byl v klášteře hlad. Závislost na životopisu

29

sv. Kláry z Assisi je očividná. Hagiograf sestavoval Anežčinu legendu podle Klářiny, a to včetně morálních vlastností a předností, které patří k tradicím mnohem starším než křesťanství (např. jasnovidectví). V tehdejší době však náležely k důležitým požadavkům svatosti. Nezapomeňme, že Anežčina legenda byla psána za účelem kanonizace a byla určena pro papežskou kurii. Dokazovala výběru mužských funkcionářů její pravou víru a zásluhy o církev. Dinzelbacher uvádí nejčastější „tradiční“ vlastnosti, které se popisovaly v legendách a které zaručovaly příznivé ohlasy u papeže. Patřila mezi ně „poslušnost, pokora, oceňování kněžského zprostředkování spásy přijímáním svátosti, pilné umožňování kontroly zpovědí, touha po kněžském poučení, askeze, obzvláštní úcta k vlastnímu řádu.“118 Text legendy také samozřejmě sledoval předem dané schéma, jež církevní úředníci vyžadovali: nejprve vita, tj. život v otcovském domě, potom conversio, rozhodnutí pro řeholní život, pak conversatio, tj. její chování během let strávených v klášteře, a konečně miracula, božská znamení, která dosvědčovala její svatost.119

Nyní tedy před námi stojí dvě Anežky, jedna řekněme tělesná, obsažená v historických faktech, a druhá duchovní, zastoupená v Legendě. Jak se však ukazuje, duchovní Anežka následuje už daný vzor světice, je uměle stvořeným obrazem, konstruktem autora, který legendu sepsal na žádost sester a v důsledku tlaku z vyšších míst, od královny Elišky Přemyslovny, která podnikla první kroky k Anežčině kanonizaci v roce 1328: Toho roku okolo svátku sv. Martina, česká královna Eliška, nadchnuta duchem zbožnosti pro přemnohé skutky ctnosti a zázraky, které ráčil Hospodin v rozličných dobách ukázat u těla a hrobu ctihodné panny Anežky, pochované v kostele sv. Františka, v místě jejího vlastního založení, svolala všechno pražské duchovenstvo i starší lidu a vyložila tam svou zbožnost i svůj úmysl stran svatořečení jmenované panny. Získala také k tomu doporučující list pro pana papeže Jan jak od prelátů, tak měšťanů a poslala ho se svým vlastním listem panu papeži.120

Legendická Anežka oplývá celou řadu ctností, které z ní činí svatou ženu. Kromě ctností, které se opíraly o služební podřízenost římské církvi a potvrzování jejích institucí, se však mezi Anežčinými ctnostmi objevují i další, které souvisí s dobou, ve které vznikly. Anežka v Legendě přichází na svět pro františkánský řád. 118

Dinzelbacher, Světice nebo čarodějky…, str. 89. Bartoli, Sv. Klára…, str. 27-28. 120 FRB IV, str. 291-2, cit. dle Polc, Světice Anežka…, str. 139. 119

30

Po vzoru svaté Kláry naplňuje ctnost nejsvětější chudoby, kterou františkánský řád, mezi

dalšími

mendikantskými

řády

a

hnutími,

považoval

za

jeden

z nejvýznamnějších postulátů fyzického napodobení Kristova života a utrpení. Právě úcta ke Kristu a ke kříži (a vůbec ke všem předmětům a symbolům spojeným s Kristovým mučením a smrtí) je jednou z dalších dobově ovlivněných ctností, které se objevují také v životopise sv. Alžběty Durynské. Na základě legendického líčení Anežčina života, lze její „duchovní obraz“ shrnout do několika základních bodů: 1) urozený původ121 2) předurčení pro františkánský řád a jeho celoživotní podpora (vstup do kláštera, založení kláštera atd.) 3) příklon k Bohu jako akt vzdoru (vstup do kláštera místo svatby s císařem) 4) dobročinnost, charita, milosrdenství (založení špitálu, pomoc potřebným) 5) změna sociálního statutu (z princezny se stala řeholnicí) 6) fyzické následování Krista v jeho utrpení, chudobě a strádání (půsty, askeze atd.) 7) ojedinělé mystické projevy (např. vytržení, vidění) 8) projevy svatosti spojené s tělem bezprostředně po smrti (např. „vůně svatosti“) 9) konání zázraků po smrti Stejné rysy najdeme pochopitelně i v legendě sv. Kláry, a velmi podobné u sv. Alžběty.122 Jsou to charakteristické rysy prvních františkánských světic – sv. Alžběty a sv. Kláry –, které od nich Anežka převzala a které hagiograf zapracoval do jejího životopisu, přestože podle historické skutečnosti nemůžeme doložit všechny z nich, jako např. příklon k Bohu jako akt vzdoru. Anežka se podle Legendy rozhodla vstoupit do kláštera navzdory přáním svého bratra krále i navzdory prosbám císaře o její ruku: (…) když Václav byl svolný k přáním prosícího (císaře), panna Kristova, uvažujíc o tom, co jest božího, ustanovila se na tom, že se neprovdá za 121

Propojení urozenosti a svatosti mělo na sever od Alp mnohem delší životnost než v jižnějších částech Evropy, a tedy je běžné, že byla urozenost ve 13. století stále důležitým podkladem pro svatost. Zajímavostí je, že i všechny české svatořečené ženy pocházely z vládnoucí vrstvy. 122 Mezi její ctnosti patří např. zbožnost již od dětství, pokora, chudoba, láska k bližním, skutky milosrdenství, zřeknutí se světa kvůli následování Krista, sebezapírání, extatické vytržení při modlitbě, zjevení atd. (Montalembertův život sv. Alžběty, Brno: Dědictví sv. Cyrila a Metodia 1855, str. 343-348.

31

žádného smrtelníka, ať byl jakéhokoliv stavu, či jakkoliv vynikající člověk, aby mohla, jsouc tělem i duší svata, s liliovým zástupem panen následovati Beránka.123

Z historického nástinu té doby však víme, že kdyby to politická situace vyžadovala, princezna Anežka by se musela provdat za jakoukoliv cenu, obzvlášť za tak výhodně postaveného muže jako byl císař. Z Legendy také vyplývá, že Anežka změnila své společenské postavení vstupem do kláštera. Její „historický obraz“ ale ukazuje, že dál pokračovala ve veřejné činnosti a svého postavení sestry krále se nezřekla, a i svůj soukromý život v klášteře si upravila podle svých představ. Všechny tyto zásahy do jejího životopisu sloužily k vyzdvižení její svatosti. Anežka ve svém legendickém obrazu musela následovat stejné ctnosti, stejné důkazy pravé víry jako její předchůdkyně (a zároveň současnice), stejný ideál, aby ji papežská kurie posoudila jako hodnou svatořečení.

4.2 Panna Marie Uvedla jsem, že Anežka ve své Legendě následovala příkladu sv. Kláry a její životopisec tomu přizpůsobil celé pojetí ctností a hrdinských skutků. Jedním z důvodů může být snaha zdůraznit Anežčin vztah ke Kláře jako vztah dcery k matce, odkaz k zakladatelce řádu „chudých paní“, k původním Františkovým ideám, které Klára převzala pod svůj patronát. Dalším důvodem může být ale snaha připodobnit Anežku k největšímu ideálu té doby – k Panně Marii. Klára z Assisi nikdy nezakrývala skutečnost, že podobně jako František z Assisi po celý život následovala Krista. Napodobování a následovnictví Krista zdůrazňuje i v listech Anežce a neustále ji směřuje k jeho chudobě, pokoře a lásce. Ve druhém listu Anežce uvádí: Pohleď, jak se stal opovrhovaným kvůli tobě, a následuj ho, staň se pro něho opovrhovanou na tomto světě. Velmi urozená královno, když toužíš následovat svého Snoubence, krásnějšího nad všechny lidské syny, který se pro tvou spásu stal nejbídnějším z lidí, opovrženým, zbitým a po celém těle mnohokrát bičovaným,124 a umíral v mukách kříže, (…).125 123

„Quo uotis annuente petentis uirgo Cristi cogitans que sunt domini, ut corpore et spiritu sancta existens, cum lyliaco cetu uirginum agnum sequi ualeret nulli se mortalium cuiuscumque status uel prominencie nupturam proposuit.“ (Vyskočil, Legenda…, str. 105.) 124 František z Assisi se více zajímal o Kristovo smýšlení, Klára se spíše zaměřuje na jeho fyzickou bolest. (Bonaventura, Františkánské prameny…, str. 161.) 125 Tamtéž, str. 172.

32

Ve třetím listu Klára Anežku oslovuje a obdivuje ji: A tak jásám v Pánu velkou radostí, že jsem tě poznala, a myslím si, že podivuhodně doplňuješ nedostatečnosti moje i mých sester v následování šlépějí Ježíše Krista chudého a pokorného. (…) Tedy jako slavná Panna panen (ho nosila) tělesně, tak i ty, když půjdeš v jeho (Ježíšových) šlépějích, zvláště v pokoře a v chudobě, (…).126

Tyto příklady ilustrují Klářin přístup k motivu následovnictví. Ani František ani Klára nenapodobovali Pannu Marii, a pokud k tomu v textu vybízeli, bylo to pouze ve spojení s jejím Synem. Přesto po Klářině smrti dochází k výraznému posunu. Hagiograf i papež Innocenc IV., který zahájil proces kanonizace, označují Kláru již jako následovnici Matky Boží,127 nikoliv Krista. Náznak podobného posunu způsobeného přičiněním hagiografa můžeme sledovat i v Anežčině legendě. V textu se Anežka odkazuje ke sv. Kláře coby své duchovní matce, ke Kristu jako svému Snoubenci a Pánu, ale zároveň tu najdeme pasáž vztahující se k Panně Marii, která se do zbylého textu příliš nehodí. Udělujíc štědře almužny a horlivě se modlíc, čisté matce Kristově, kterou si zvolila za patronku, sebe a svoji stydlivost v ochranu poroučela a prosila oddaně, aby se směla státi hodnou následovnicí a spoluúčastnicí její čistoty. Pročež i svátek Zvěstování Panny Marie mezi ostatními svátky, co živa byla, přehorlivou úctou oslavovala, přemítajíc v zbožných úvahách o tom, jak neporušená dívka, rosou Ducha svatého oplodněna, počala a na svět přivedla Spasitele pokolení lidského bez úhony výsady panenské, jsouc samojediná hodna jména panny i matky.128

Je otázkou, do jaké míry zde hagiograf přihlédnul k Anežčině skutečné inklinaci vůči Matce Boží (byla pohřbena v kapli zasvěcené Panně Marii) a do jaké míry se snažil Anežčin obraz uzpůsobit dobovému mariánskému kultu, který stále sílil (Anežka jako panna uzavřená v klauzuře byla svému potenciálnímu vzoru velmi blízká). Ale můžeme celou záležitost posuzovat i z pohledu církevních institucí. Nebylo v zájmu církve, aby ženy následovaly příkladu světic uctívajících (někdy až chorobně) krásného a věčně mladého Krista. Bylo zapotřebí „nasměrovat“ světice k nejvyššímu křesťanskému ženskému ideálu, Panně Marii, která byla pannou i

126

Bonaventura, Františkánské prameny…, str. 174-176. Mooney, Gendered Voices…, str. 10. 128 „Elemosinis denique et oracionibus insistendo, intemerate matri Cristi quam sibi patronam elegit, se suamque pudiciam commendabat, precando deuote ut digna fore posset imitatrix ac socia eius uirginee puritatis. Vnde et annunciacionem dominicam inter ceteras festiuitates quoad uixit ardentissima deuocione colebat, pia meditacione reuoluens quomodo intacta puella rore sancti spiritus fecundata humani generis conceperit ac germinauerit saluatorem saluo priuilegio uirginali sola digna nomine uirginis et matris.“ (Vyskočil, Legenda…, str. 103-104.) 127

33

matkou zároveň, a nijak tedy neprotiřečila tehdejšímu společenskému řádu, který od ženy vyžadoval především zajištění potomstva.129 K dalším indiciím posunu Anežčina obrazu blíže k ideálu Panny Marie patří záznam z Marignolovy kroniky, sepsané na žádost Karla IV. z let 1355 –1358, kde hovoří o Anežce, která „se stala dokonalou následovatelkou Panny, byla spojena s jejím Synem nejdokonalejší láskou a podle řádu panny svaté Kláry, napodobovatelky serafínského muže Františka, zakladatele minoritů a zmíněného řádu, je skrze slavný život spojena s Kristem na nebi, jehož na zemi celou duší zbožně milovala,(…).“130

Jak tedy vidíme, Anežčin hagiograf se snažil „pozvednout“ své dílo odkazem k nejvyšším „ideálům“ té doby. Zachoval historický rámec, který se u jednotlivých legend liší, a pro věřící nejdůležitějšímu obsahu Legendy dodal lesku odvoláváním se na církví uznávané vzory a autority. Tak se stala Anežka Česká rovnoprávnou s ostatními svatými a mohla reprezentovat České země v božím království. V lidové rovině zbožnosti Anežka proslula jako patronka chudých, nemocných a trpících, kteří se na ni mohli kdykoliv obrátit, a to ještě dříve než byla oficiálně kanonizována v listopadu roku 1989 papežem Janem Pavlem II. Anežka Česká je dnes považována za významnou osobnost českých církevních dějin a také dějin františkánského řádu.

Závěr Ve své práci jsem se zabývala dvěma různými interpretacemi Anežky České, které vycházejí z různých postojů a sledují jiné cíle. Historický obraz Anežky České ukazuje zapojení její osoby do komplexu vztahů své doby na úrovni sociální, politické, kulturní a náboženské. Její největší odlišnost proti ostatním ženám žijícím ve stejné době tkví v sociálním rozměru její osobnosti. Přestože se Legenda snaží Anežku vylíčit jako princeznu a následně řeholnici, nemůžeme o Anežce říci, že by se vstupem do řehole a „opuštěním světa“ podstatně změnila svůj statut. Zůstávala i nadále urozenou ženou, která měla určité pravomoci a výsady, jenž jí umožnily jednat ve prospěch církve a řádu, pro který se 129

Duby, G., Vznešené paní z 12. st. III, Eva a kněží, Brno: Atlantis 1999, str. 40.

34

rozhodla. Účastnila se politického dění, využívala svého postavení sestry krále, za jejího přispění byly vybudovány dva konventy, špitál a stála u zrodu myšlenky založení špitálnického bratrstva. Při porovnávání s jejími současnicemi Hedvikou Slezskou, Alžbětou Durynskou a Klárou z Assisi, o kterých se obecně v Legendě soudí, že na ni měli vliv, to byla Hedvika Slezská, která se ve svém životě podobnými zásadami jako Anežka řídila co nejméně, a tudíž můžeme prohlásit, že mezi nimi nedošlo k vzájemnému ovlivnění.

Druhou interpretací života Anežky České je legenda. V ní Anežka ztělesňuje dokonalou křesťanku, ženu zaslíbenou bohu – světici. Pro „uživatele legendy“, věřícího, má tento její obraz mnohem větší význam, než historický životopis. Její vlastnosti odkazují k ideálu. Legendou se proměňuje v dokonalý vzor, následující předešlé ženské vzory z minulosti, nejvíce sv. Kláru, jejímž příkladem se Anežka řídila při budování svého kláštera a při zachovávání svaté chudoby. Anežčina legenda se tak stává duchovním obrazem sv. Kláry zasazeným do historického rámce Českých zemí. Splňuje veškeré požadavky na legendické podání františkánské světice té doby, směřuje rysy Anežčiny osobnosti k oficiálnímu obrazu církve a odkazuje ji až k nejvyššímu ideálu Panny Marie. Jak se ukázalo, mezi legendickou Anežkou a jejími současnicemi nelze hledat žádné výrazné rozdíly. Všechny podléhají podobnému vzoru, který v procesu svatořečení schválila mužská církevní moc.

Anežka splňuje požadavky na světici té doby v důsledku hagiografického podání a ztotožnění s jinými světicemi, jejími současnicemi, ale události v Anežčině životě dokládají poněkud odlišný obraz. Ze srovnání obou interpretací vyplývají určité prvky Anežčina historického života, o kterých se Legenda nezmiňuje: 1) V Legendě nenacházíme žádné časové údaje o Anežčině narození. Naproti tomu historické hledisko se o její příchod na svět zajímá kvůli časovému a společenskému zařazení. V Legendě má mnohem větší význam Anežčina smrt a následné zázraky, protože světec dosahuje své největší moci až po svém skonu. 2) V Legendě nenajdeme ani zmínku o Anežčině celoživotní snaze o úpravu řeholních pravidel. Žádala několik papežů o uznání nové řehole, či jen o 130

FRB III, str. 521, cit. dle Polc, Světice Anežka…, str. 152.

35

znovupotvrzení úpravy pravidel v otázce odívání či půstů, na které dostala úlevy kvůli jiným přírodním podmínkám, než

jaké panovaly v Itálii. Veškerá

korespondence mezi pražským klášterem a papežskou kurií je otázkou historie, nikoliv Legendy. 3) Legenda se rovněž nijak nevěnuje Anežčině stavebním podniku, který se neslučoval se zásadami skromných příbytků chudých, na který navíc Anežka dostala pozemky od svých příbuzných. (Také o vybudovaném špitále se dozvídáme pouze v souvislosti, že jej Anežka založila a uvedla do něj křižovníky s červenou hvězdou. O tom, že se spolu se sestrami podílela na jeho provozu, není ani zmínky, což ovšem souvisí s požadavkem klausury, nikoliv chudoby.) 4) V Legendě je zdůrazňováno Anežčino neustálé sebetýrání a doklady nedostatečného zásobování kláštera jídlem, ale historická data dokládají, že se Anežka dožila na svoji dobu neobvyklého věku, který by při nedostatku potravin nebyl možný. Navíc víme, že klášter velkou část Anežčina života dobře zajišťovali její příbuzní (např. sestra Anna) a dá se předpokládat, že přispěli i rodinní příslušníci ostatních řeholnic pocházejících z urozených rodů.

Tyto čtyři prvky, které chybí v Legendě, jsem vybrala pro ilustraci hlavních vzorů, jež musela Anežka následovat, aby se stala „pravověrnou“ – vzor svatého člověka, kdy okamžik jeho smrti, po němž následovaly zázraky, ustanovoval počátek jeho kultu; vzor křesťana, který pln poslušnosti a podřízenosti plnil požadavky římské církve; vzor sv. Kláry, která naplnila svatou chudobou celý svůj život; a vzor mnišského způsobu života, který doprovázela askeze a život v klauzuře. Protože by jejich uvedení kolidovalo s těmito vzory a tím i s celkovým Anežčiným obrazem světice, neměly v Legendě své místo a z toho důvodu je hagiograf pomíjí.

36

Použitá literatura PRAMENY: BONAVENTURA, Jiří (ed.), Františkánské prameny, svazek 1, Spisy sv. Františka a sv. Kláry, Ottobre 12, Velehrad 2001. MLADĚJOVSKÁ, Mirra, Legenda o blahoslavené Anežce, Chebské zlomky, Vladimír Žikeš, Praha 1948. VYSKOČIL, Jan Kapistrán, Legenda blahoslavené Anežky a čtyři listy svaté Kláry, Kritický rozbor, Universum, Praha 1932. Řehole sv. Benedikta, latinsky a česky, Čeští benediktini, Praha 1993. SEKUNDÁRNÍ LITERATURA: BARTOLI, Marco, Svatá Klára, Žena mezi mlčením a pamětí, Vyšehrad, Praha 2004. BERAN, Josef, Blahoslavená Anežka Česká, Křesťanská akademie, Řím 1974 Blahoslavená Anežka Česká, sborník ke svatořečení, Česká katolická charita, Praha 1989. BAUER, Jan, Čeští světci a kacíři, Moba, Brno 2006. BUBEN, Milan, Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích., III. díl, I. svazek,, Žebravé řády, Libri, Praha 2006. BYNUM, Caroline, Walker, Holy Feast and Holy Fast, The religious significance of food to medieval women, University of California Press, Berkeley-Los AngelesLondon 1987. DINZELBACHER, Peter, Světice nebo čarodějky? Osudy „jiných“ žen ve středověku a novověku, Vyšehrad, Praha 2003. DUBY, Georges, Vznešené paní z 12. st. III, Eva a kněží, Atlantis, Brno 1999. DUBY, Georges, Rytíř, žena a kněz. Manželství ve Francii v době feudalismu, Garamond, Praha 2003. DUBY, Georges, Umění a společnost ve středověku, Paseka, Praha-Litomyšl 2002. GUREVIČ, Aron, Nebe, peklo, svět, Cesty k lidové kultuře ve středověku, H&H, Jinočany 1996. HÁDEK, Cyril, Konec Přemyslovců v Čechách, Akropolis, Praha 2006. HEYDUK, Josef, Svatí církevního roku, Vyšehrad, Praha 2001.

37

HLADÍK, Dušan, Dějiny kláštera Porta Coeli I., Sursum, Tišnov 1994. HLAVÁČEK, Petr, Čeští františkáni na přelomu středověku a novověku, Academia, Praha 2005. CHLUMSKÝ, Jan, Vzory křesťanského života, ARCA JIMFA, Třebíč 1991. JIRÁSKO, Luděk, Církevní řády a kongregace v zemích českých, Klášter premonstrátů na Strahově, Praha 1991. KADLEC, Jaroslav, Přehled českých církevních dějin 1, Zvon, české katolické nakladatelství, Praha 1991. KADLEC, Jaroslav (ed.), Bohemia sancta, Životopisy českých světců a přátel božích, Zvon, Praha 1990. KOLÁR, Jaroslav (ed.), Středověké legendy o českých světcích, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003. KOŽIAK, Rastislav – MÚCSKA, Vincent (eds.), Rehole a kláštory v stredoveku, Chronos, Bratislava 2002. KYBAL, Vlastimil, Svatá Anežka Česká, Historický obraz ze 13. století, L. Marek, Brno 2001. LAINATI, Chiara Augusta, Svatá Klára z Assisi, Alverna, Praha 1993. LE GOFF, Jacques, Za jiný středověk. Čas, práce a kultura na středověkém Západě, 18 esejů, Argo, Praha 2005. LE GOFF, Jacques, Svatý František z Assisi, Vyšehrad, Praha 2004. LE GOFF, Jacques, Encyklopedie středověku, Vyšehrad, Praha 2002. LE GOFF, Jacques, Kultura středověké Evropy, Vyšehrad, Praha 2005. LE GOFF, Jacques – TRUONG, Nicolas, Tělo ve středověké literatuře, Vyšehrad, Praha 2006. LE GOFF, Jacques (ed.), Středověký člověk a jeho svět, Vyšehrad, Praha 1999. Montalembertův život svaté Alžběty, Dědictví sv. Cyrila a Metodia, Brno 1855. MOONEY, Catherine M. (ed.), Gendered Voices, Medieval Saints and their Interpreters, University of Pennsylvania Press, Philadelphia 1999. PERNOUDOVÁ, Régine, Žena v době katedrál, Vyšehrad, Praha 2002. POLC, Jaroslav, Světice Anežka Přemyslovna, Česká katolická charita, Praha 1988 POSPÍŠILOVÁ, Ludmila, Spiritualita svaté Anežky České, Institut františkánských studií, Praha 2003. SOUKUPOVÁ, Helena, Anežský klášter v Praze, Odeon, Praha 1989.

38

SCHAUBER, Vera, Rok se svatými, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1995. VOTOČKOVÁ-JOACHIMOVÁ, Jiřina, Anežka Přemyslovna (Postavy české minulosti, 2), Českomoravský Kompas, Praha 1940. ŽEMLIČKA, Josef, Přemysl Otakar I., Panovník, stát a česká společnost na prahu vrcholného feudalismu, Svoboda, Praha 1990. Seznam použitých zkratek: AFH = Archivum Franciscanum Historicum BF = Bullarium Franciscanum FRB = Fontes rerum Bohemicarum CDB = Codex diplomaticus Bohemiae et Moraviae

39

OBSAH

Úvod............................................................................................................................. 1 1. Historický obraz Anežky České .............................................................................. 3 1.1 Městské prostředí a duchovní hnutí 13. století .................................................. 3 1.1.1 Hnutí chudoby............................................................................................. 4 1.2 Anežčina rodina ................................................................................................. 5 1.3 Anežčina výchova.............................................................................................. 6 1.4 Nabídky k sňatku ............................................................................................... 8 1.5 Anežčino rozhodnutí........................................................................................ 10 1.6 Špitál ................................................................................................................ 12 1.6.1 Křižovníci ................................................................................................. 13 1.7 Ženský klášter .................................................................................................. 14 1.8 Vyjednávání s papežem ................................................................................... 16 1.8.1 Žádost o řeholi pro pražský klášter........................................................... 17 1.9 Zásahy do politického dění .............................................................................. 19 1.10 Anežčina smrt ................................................................................................ 20 2. Chudoba ................................................................................................................. 21 3. Anežčiny současnice - světice a jejich vliv na ni................................................... 23 3.1 Alžběta Durynská ............................................................................................ 23 3.2 Klára z Assisi ................................................................................................... 23 3.2.1 Klářiny listy Anežce ................................................................................. 24 3.3 Hedvika Slezská............................................................................................... 26 3.4 Shrnutí.............................................................................................................. 27 4. Obraz Anežky České v legendě ............................................................................. 27 4.1 Obsah legendy.................................................................................................. 29 4.2 Panna Marie ..................................................................................................... 32 Závěr .......................................................................................................................... 34 Použitá literatura ........................................................................................................ 37

40