1999, str. 553)

Obecní úřad v pracovněprávních vztazích

Rozvázal-li pracovní poměr mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem někdo, kdo nebyl účastníkem tohoto právního vztahu, může se zaměstnanec (zaměstnavatel) žalobou podle § 80 písm. c) OSŘ domáhat, aby bylo určeno, že toto rozvázání pracovního poměru je neplatné, má-li na takovém určení naléhavý právní zájem. Podání této žaloby není omezeno žádnou lhůtou. Není-li taková žaloba podána, lze se otázkou platnosti rozvazovacího úkonu - na rozdíl od případu, kdy ve lhůtě uvedené v § 64 ZPr nebyla uplatněna u soudu neplatnost rozvázání pracovního poměru provedeného některým z jeho účastníků - zabývat v jiném sporu jako otázkou předběžnou.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. června 1999, sp. zn. 21 Cdo 487/99 (publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 10/1999, str. 553).

Z odůvodnění.

Dopisem ze dne 30.8.1993 sdělil Městský úřad K. žalobkyni, že s ní podle § 46 odst. 1 písm. f) ZPr rozvazuje dnem 31.10.1993 pracovní poměr z důvodu závažného porušení pracovní kázně. Závažné porušení pracovní kázně spatřoval městský úřad v tom, že žalobkyně jako referentka odpovědná za provoz vozidel dne 24.8.1993 umožnila zneužití služebního vozidla Škoda Favorit Praktik panem M. a osobou bez pracovněprávního vztahu k organizaci k jízdě, která neměla žádný vztah k činnosti organizace.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené rozvázání pracovního poměru je neplatné, a aby jí žalovaný (město K.) zaplatil na náhradě mzdy za dobu od 1.11.1993 do 31.10.1994 71 688 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že zákon č. 367/1990 Sb. , o obcích, obecnímu

1/9


úřadu jako orgánu obce nepřiznává způsobilost samostatně nabývat práva z právních vztahů a nést povinnosti z těchto vztahů vyplývající, a to ani v oblasti pracovněprávních vztahů; v oblasti místní samosprávy má způsobilost mít práva a povinnosti obec, která jako právnická osoba vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.

Okresní soud rozsudkem ze dne 12.3.1998 č.j. 7 C 1051/93-28 žalobě vyhověl; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 11 703 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit "Čs. státu do pokladny Okresního soudu v Ch." soudní poplatek 2 868 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně byla na základě pracovní smlouvy ze dne 30.12.1992 v pracovním poměru u příspěvkové organizace T. Tato organizace byla na základě usnesení zastupitelstva města K. ze dne 16.9.1993 a ze dne 11.11.1993 zrušena bez likvidace a jejím právním nástupcem se stal žalovaný. Protože v době, kdy byla žalobkyni dána výpověď z pracovního poměru ze dne 30.8.1993, byla žalobkyně stále pracovnicí T., dospěl soud prvního stupně k závěru, že výpověď jí dal subjekt, který s ní nebyl v pracovněprávním vztahu. Protože výpověď z pracovního poměru ze dne 30.8.1993 je z toho důvodu neplatná a protože nebylo prokázáno, že by pracovní poměr žalobkyně v době od 1.11.1993 do 31.10.1994 skončil, přiznal jí soud prvního stupně i požadovanou náhradu mzdy s odkazem na ustanovení § 61 odst. 1 ZPr.

K odvolání žalovaného krajský soud rozsudkem ze dne 5.8.1998 č.j. 12 Co 351/98-42 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že pokud dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru Městský úřad K. (pro tuto skutečnost podle odvolacího soudu svědčí nejen hlavičkový papír tohoto úřadu, ale i okolnost, že výpověď podepsal jeho tajemník), jde o výpověď danou úřadem bez právní subjektivity, který nebyl zaměstnavatelem žalobkyně. I když tato výpověď není "právně účinná", nemůže být podle odvolacího soudu její neplatnost předmětem sporu podle § 64 ZPr , neboť neplatnost výpovědi může zaměstnanec uplatnit jen za předpokladu, že výpověď dá zaměstnavatel. Výrok o zamítnutí žaloby na náhradu mzdy odvolací soud odůvodnil tím, že nárok na náhradu mzdy vzniká zaměstnanci v případech, kdy s ním zaměstnavatel neplatně rozvázal pracovní poměr ( § 61 odst. 3 ZPr ); pokud k tomu nedošlo, nelze takový nárok zaměstnanci přiznat.

2/9


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že žalovaný, ač v době podání výpovědi nebyl jejím zaměstnavatelem, jako zaměstnavatel se choval, neboť ji po uplynutí výpovědní lhůty odmítl dále zaměstnávat, a situace se zkomplikovala tím, že příspěvková organizace T. zanikla. V důsledku rozvázání pracovního poměru ze dne 30.8.1993 žalobkyně 12 měsíců neměla zaměstnání a zůstala bez finančních prostředků. Dovolatelka se nemůže ztotožnit se závěrem, že nejde o neplatné skončení pracovního poměru, a že se z toho důvodu nemůže domáhat náhrady mzdy. Skutečnost byla taková, že práce jí přidělována nebyla, a pokud jí nárok na náhradu mzdy nevznikl podle § 61 ZPr , tak jí "zcela určitě" vznikl nárok na náhradu škody spočívající v nevyplacené mzdě po dobu 12 měsíců. Nárok na zaplacení 71 688 Kč jí tak měl být přiznán "možná z jiného právního titulu". Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a OSŘ ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 OSŘ a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání ( § 243a odst. 1 věta první OSŘ ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla neplatnost rozvázání pracovního poměru žalobkyně ze dne 30.8.1993 a náhrada mzdy za dobu od 1.11.1993 do 31.10.1994 - podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb. , zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb. , č. 153/1969 Sb. , č. 100/1970 Sb. , č. 20/1975 Sb. , č. 72/1982 Sb. , č. 111/1984 Sb. , č. 22/1985 Sb. , č. 52/1987 Sb. , č. 98/1987 Sb. , č. 188/1988 Sb. , č. 3/1991 Sb. , č. 297/1991 Sb. , č. 231/1992 Sb. , č. 264/1992 Sb. , č. 590/1992 Sb. a č. 37/1993 Sb. , tedy podle ustanovení zákoníku práce ve znění před novelou provedenou s účinností od 1.6.1994 zákonem č. 74/1994 Sb. , kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "ZPr").

3/9


Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatelka v tomto směru nenapadá), že žalobkyně pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 30.12.1992 v pracovním poměru u příspěvkové organizace T. jako "referentka dopravy, bezpečnosti práce, PO, pokladna". Poté, co Městský úřad K. dopisem ze dne 30.8.1993 sdělil žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle § 46 odst. 1 písm. f) ZPr , byla uvedená organizace na základě usnesení zastupitelstva města K. ze dne 19.9.1993 a ze dne 11.11.1993 zrušena bez likvidace a jejím právním nástupcem se stal dnem 17.9.1993 žalovaný. Ten se žalobkyní dne 15.11.1993 uzavřel pracovní smlouvu, ve které se žalobkyně zavázala u něj pracovat jako referentka dopravy. Dopisem ze dne 24.11.1993 sdělil Městský úřad K. žalobkyni, že s ní ruší pracovní poměr ve "zkušební lhůtě" podle § 58 odst. 1 ZPr ke dni 30.11.1993.

Výpovědí může rozvázat pracovní poměr organizace i pracovník (srov. § 44 odst. 1 věta první ZPr ). Zatímco pracovník může dát organizaci výpověď z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu (srov. § 51 ZPr ), je organizace při rozvazování pracovního poměru výpovědí omezena ustanovením § 46 odst. 1 ZPr , jež obsahuje taxativní výčet důvodů, ze kterých může dát organizace pracovníku výpověď. Z uvedených ustanovení vyplývá, že pracovní poměr jakožto dvoustranný pracovněprávní vztah mezi organizací a pracovníkem může rozvázat výpovědí jen některý z jeho účastníků. Výpověď, kterou by dal účastníku pracovního poměru někdo jiný než druhý účastník tohoto právního vztahu, by byla pro rozpor se zákonem neplatným právním úkonem [ § 242 odst. 1 písm. a) ZPr ].

Podle ustanovení § 64 ZPr neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak organizace, tak i pracovník uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

4/9


Citované ustanovení umožňuje účastníkům pracovního poměru domáhat se soudní ochrany před jeho neoprávněným rozvázáním. Chce-li pracovník nebo organizace, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný. Pokud nebyla taková žaloba podána, skončí pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby objektivně šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru, neboť po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže posouzením otázky platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou (srov. slova "...přihlédne soud k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne", uvedená v § 261 odst. 4 ZPr ).

Ustanovení § 64 ZPr umožňuje pracovníku nebo organizaci domáhat se neplatnosti rozvázání pracovního poměru i tehdy, netrvá-li pracovník na tom, aby ho organizace dále zaměstnávala, nebo netrvá-li organizace na tom, aby pracovník dál konal svoji práci. Předmětem žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle § 64 ZPr je existence právní skutečnosti (neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru), nikoli přímo určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) OSŘ . Právní zájem na určení právní skutečnosti u této žaloby vyplývá přímo z ustanovení § 64 ZPr a není potřebné jej za řízení výslovně tvrdit ani prokazovat. Z toho důvodu u žalob podle ustanovení § 64 ZPr nepřichází v úvahu zkoumání naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, jak je tomu jinak u určovací žaloby podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1155/96 publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 14/1997, str. 329 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 1082/98 uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3/1999, str. 97).

V řízení zahájeném žalobou pracovníka nebo organizace podle § 64 ZPr je pasivně věcně legitimován druhý účastník pracovního poměru, který byl účasten na rozvázání pracovního poměru, jehož neplatnost je předmětem sporu. Žaloba pracovníka (organizace) na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru proto může být úspěšná jen tehdy, směřuje-li proti organizaci (pracovníku), která rozvázala pracovní poměr existující mezi účastníky [to platí i v

5/9


případě, kdy pracovní poměr rozvázala jménem organizace osoba, která k tomu nebyla oprávněna ze své funkce ani tím nebyla pověřena (srov. § 9 odst. 1 a 2 ZPr ), popřípadě které k takovému právnímu úkonu nebyla udělena plná moc (srov. § 14 - 16 ZPr ]. Neplatnost rozvázání pracovního poměru, které učinil (svým jménem) někdo jiný než účastník pracovněprávního vztahu mezi pracovníkem a organizací, nemůže být - jak správně uvádí odvolací soud - předmětem sporu podle § 64 ZPr .

Skutečnost, že neplatnost rozvázání pracovního poměru provedeného někým jiným než účastníkem pracovního poměru nemůže pracovník (organizace) uplatnit u soudu žalobou podle § 64 ZPr , ovšem neznamená, že by účastník pracovního poměru, kterému bylo takové rozvázání pracovního poměru adresováno, neměl ve vztahu k tomuto právnímu úkonu právo na soudní ochranu.

Podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ návrhem na zahájení řízení (žalobou) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Žaloba o určení má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Naléhavý právní zájem na určení je proto dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým; žaloba na určení není zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. V případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může být přesto naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění, nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva.

6/9


Rozvázal-li pracovní poměr mezi pracovníkem a organizací někdo, kdo nebyl účastníkem tohoto právního vztahu, může se pracovník (organizace) žalobou podle § 80 písm. c) OSŘ domáhat, aby bylo určeno, že toto rozvázání pracovního poměru je neplatné, má-li na takovém určení naléhavý právní zájem. Podání této žaloby není omezeno žádnou lhůtou. Není-li taková žaloba podána, lze se otázkou platnosti rozvazovacího úkonu - na rozdíl od případu, kdy ve lhůtě uvedené v § 64 ZPr nebyla uplatněna u soudu neplatnost rozvázání pracovního poměru provedeného některým z jeho účastníků - zabývat jako otázkou předběžnou např. ve sporu mezi pracovníkem a organizací o náhradu mzdy nebo o určení trvání pracovního poměru.

V posuzovaném případě doručil Městský úřad K. žalobkyni výpověď z pracovního poměru dne 30.8.1993, tj. v době, kdy žalobkyně byla v pracovním poměru u příspěvkové organizace T. Protože výpovědí ze dne 30.8.1993 pracovní poměr žalobkyně rozvázal (svým jménem) někdo jiný než organizace, která byla účastníkem tohoto právního vztahu, byla tato výpověď - jak vyplývá z výše uvedeného - neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) ZPr . I když žalobkyně nemohla úspěšně uplatnit neplatnost tohoto rozvázání pracovního poměru u soudu žalobou podle § 64 ZPr , neboť takovou žalobu lze podat jen ve vztahu k rozvázání pracovního poměru učiněnému účastníkem tohoto pracovněprávního vztahu, kterým žalovaný ke dni doručení výpovědi žalobkyni nebyl [práva a povinnosti příspěvkové organizace T. z pracovního poměru žalobkyně přešly na žalovaného podle § 31 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb. , o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), ve znění pozdějších předpisů, až dnem 17.9.1993], zůstala jí zachována možnost domáhat se určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 30.8.1993 žalobou podle § 80 písm. c) OSŘ . Protože z tohoto pohledu se odvolací soud - veden nesprávným právním názorem, že neplatnost rozvázání pracovního poměru jinou osobou než organizací, u které byl pracovník v pracovním poměru, nemůže pracovník u soudu uplatnit - věcí nezabýval (zejména nevyzval žalobkyni k tomu, aby uvedla, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 30.8.1993, a nezabýval se tím, zda byl její naléhavý právní zájem na určení s ohledem na okolnosti případu skutečně dán), nemůže být jeho rozsudek v části, kterou rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 30.8.1993 změnil tak, že žalobu v této části zamítl, správný.

7/9


Dovolání žalobkyně je opodstatněné i ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě mzdy ve výši 71 688 Kč.

Nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že nárok na náhradu mzdy vzniká pracovníku pouze v případech, kdy s ním organizace neplatně rozvázala pracovní poměr ( § 61 ZPr ). Pracovník má vůči organizaci nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku (nestanoví-li kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis organizace jinou výši náhrady mzdy) též tehdy, jestliže nemohl konat práci pro jiné překážky na straně organizace, než jsou uvedeny v § 129 ZPr (srov. § 130 odst. 1 ZPr ).

Organizace je po celou dobu trvání pracovního poměru povinna přidělovat pracovníku práci podle pracovní smlouvy a platit mu za vykonanou práci mzdu [ § 35 odst. 1 písm. a) ZPr ]. Neplní-li tuto povinnost a nejde-li o prostoj ( § 129 ZPr ) či případnou překážku na straně pracovníka a pracovník práci skutečně nekoná, jedná se o jinou překážku na straně organizace ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 ZPr , při níž - s výjimkou případů překážek uvedených v § 130 odst. 2 a 3 ZPr - přísluší pracovníku náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku a to po celou dobu jejího trvání. Existence této překážky v práci je dána skutečností, která ji vyvolala, a trvá po celou dobu trvání této skutečnosti. Pro existenci překážky v práci není rozhodující, zda nemožnost přidělovat pracovníku práci je způsobena objektivní skutečností, kterou organizace nemůže ovlivnit, nebo jednáním samotné organizace.

V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil náhradu mzdy za dobu od 1.11.1993 do 31.10.1994. Odvolací soud - veden nesprávným právním názorem, že žalobkyni by mohl nárok na náhradu mzdy vzniknout pouze tehdy, jestliže by s ní žalovaný neplatně rozvázal pracovní poměr - se nezabýval tím, zda žalobkyně skutečně v tomto období nekonala práci podle pracovní smlouvy uzavřené s právním předchůdcem žalovaného

8/9


(příspěvkovou organizací T.) a - pokud práci nekonala - zda šlo o překážku v práci na straně organizace ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 ZPr. Vzhledem k tomu, že povinnost organizace přidělovat pracovníku práci podle pracovní smlouvy trvá jen po dobu existence pracovního poměru, a že tedy překážka v práci na straně organizace podle § 130 odst. 1 ZPr může nastat jen v této době, měl se odvolací soud zabývat i tím, zda pracovní poměr mezi účastníky trval po celou dobu od 1.11.1993 do 31.10.1994, za kterou žalobkyně požadovala náhradu mzdy.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení ( § 243b odst. 1, část věty za středníkem , § 243b odst. 2, věta první OSŘ ).

9/9

1999, str. 553)

Recommend Documents