Ústav českého jazyka a knihovnictví. Český jazyk a literatura

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav českého jazyka a knihovnictví Český jazyk a literatura

Michal Toušek

Vliv G. K. Chestertona v povídkách Karla Čapka Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Bohumil Fořt, Ph.D.

2014

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………… Michal Toušek

Děkuji vedoucímu práce doc. PhDr. Bohumilu Fořtovi, Ph.D., za jeho trpělivost, připomínky, poskytnutý čas a za důvěru, kterou mé práci věnoval.

Obsah Úvod ................................................................................................................ 5 Záhady a zázraky ............................................................................................. 8 Ohromné maličkosti ...................................................................................... 15 Básník ............................................................................................................ 20 Soud a spravedlnost ....................................................................................... 22 Paradox .......................................................................................................... 27 Forma ............................................................................................................ 33 Setkání ........................................................................................................... 37 Závěr .............................................................................................................. 44

Úvod Přestoţe Karlu Čapkovi (9. ledna 1890 – 25. prosince 1938) byla věnována velká literárněvědná pozornost, existuje jedna oblast jeho tvorby, která není detailněji zpracována. Cílem této práce je připomenout vliv Čapkova oblíbeného anglického autora G. K. Chestertona na jeho dílo a pokusit se doloţit tento vliv konkrétními příklady. Anglický spisovatel, historik, novinář a křesťanský katolický myslitel Gilbert Keith Chesterton (29. května 1874 – 14. června 1936) inspiroval mnoho svých současníků a také spisovatelů dalších generací – J. R. R. Tolkiena, C. S. Lewise, u nás kromě Karla Čapka, Ferdinanda Peroutku, Jiřího Wolkera, Jana Wericha, Jiřího Voskovce a jiné. Karel Čapek Chestertona obdivoval a měl rád jeho knihy, jak vyplývá z Čapkovy korespondence. Několikrát jej zval do Prahy, ale k návštěvě nedošlo. Některé podobné rysy jsou známé a bylo na ně upozorňováno jiţ Čapkovými současníky (J. Durychem, F. X. Šaldou).1 O Čapkovi ve spojitosti s Cherstertonem se zmiňuje například Otakar Vočadlo v knize Anglické listy Karla Čapka (1975), Bohuslava Bradbrooková v knize Karel Čapek: Hledání pravdy, poctivosti a pokory (2006), Jan Lukavec v knize Fanatik, prorok, či klaun? (2008) nebo Tomáš Halík. Povšimnu si podobností s Chestertonem v Čapkových povídkách a postupně ukáţi motivy společné oběma autorům. Uvedené citace jsou delší, aby byl lépe pochopitelný kontext. I kdyţ by bylo moţné hledat souvislosti také v básnické tvorbě a v dramatech, v rámci rozsahu bakalářské práce se především zaměřím na Čapkovu povídkovou knihu Boţí muka (1917), kterou Čapek označil za soubor novel, a Povídky z jedné a druhé kapsy (1928). Mám-li poukázat na několik podobností mezi Karlem Čapkem a G. K. Chestertonem, musím se nejprve alespoň krátce zastavit u Chestertonovy ţivotní filozofie, kterou sám vysvětlil ve své knize Ortodoxie (1908) a která je téţ velmi patrná z jeho další tvorby. V Chestertonově vnímání světa měly veliký význam pohádky. Zjednodušeně se dá říct, ţe v pohádkách nalezl vysvětlení smyslu lidské existence. Nazval je „slunným krajem zdravého rozumu“.2 Kdyţ se podíváme do říše pohádek, objevíme v sobě cit pro rozeznávání rozdílu mezi zákonitostmi a zázraky. Rozumné, nevyhnutelné zákonitosti, jako ţe dvě a dvě jsou čtyři, nejsou v pohádkách 1

LUKAVEC, Jan. Fanatik, prorok, či klaun?: G. K. Chesterton a jeho interpreti. 1. vyd. Brno: CDK, 2008. ISBN 978-80-7325-166-6. s. 163–164. 2 CHESTERTON, Gilbert Keith. Ortodoxie. 1. vyd. Brno: Naklad. Tomáše Janečka, 1993. ISBN 80-900802-4-3. s. 42.

5

na stejné úrovni jako kouzla a zázraky, které povaţujeme za nevysvětlitelné a obdivuhodné. Pokud se ale podíváme z říše pohádek na náš skutečný svět, zjistíme, ţe rozdíl mezi logickým a zázračným neděláme. O přírodních jevech (např. gravitační síle, východu slunce, zrání ovoce, úrodě, vzniku ţivota a dalších) mluvíme, jako by to byly nevyhnutelné a rozumné zákony, a neuvědomujeme si, ţe jsou to tajuplná, zázračná opakování.3 Přitom vůbec není jisté, ţe se planeta nepřestane otáčet a ţe slunce zítra zase vyjde. Chesterton si to uvědomoval a na obyčejné i neobyčejné věci kolem sebe nahlíţel s úţasem, vděčností, radostí a se zvláštní vnímavostí. V kapitole Etika říše pohádek píše: Své první a poslední filozofii, jíţ věřím s nezlomnou jistotou, jsem se naučil v dětském pokoji. 4 Děti jsou schopné vnímat vše kolem sebe s prostou radostí. Pro ně je lampa i strom zázrak, nad kterým ţasnou a který je součástí dobrodruţného příběhu.5 Dospělý člověk by se mohl zamyslet, zdali ţivot není skutečně pohádkový příběh plný divů a není-li paradox v tom, ţe s rostoucím poznáním uniká člověku podstata zkoumaného. Uţ víme, ţe Slunce je hvězda, a popisujeme fyzikální zákony. Zapomněli jsme však, ţe Slunce je zázrak, který lidé dříve dokonce povaţovali za boha. To, ţe dnes víme, ţe není bohem, nám nedává právo brát ho samozřejmě. Stejně tak není samozřejmé, i kdyţ nám to zevšednělo, ţe síla, která otáčí Zemí, bude věčná. Kaţdý východ slunce by nás měl naplnit radostí a vděčností. Jako je pro dítě vše nové, nesmírně zajímavé a poutavé, byl pro Chestertona svět a ţivot plný zázraků, které jsou hodny údivu a vyvolávají v nás pocity ne nepodobné těm, jeţ v nás probouzí svět pohádek. Tuto zvláštní vnímavost a cit pro kouzlo detailů můţeme pozorovat také v Čapkově tvorbě. Karel Čapek často ve svých knihách odkazoval k dětskému světu a dokázal vyjádřit a vystihnout působivost a úţas nad okolím a okolnostmi vnímanými dětskýma očima. O své knize Boţí muka napsal:

3

CHESTERTON, Gilbert Keith. Ortodoxie. 1. vyd. Brno: Naklad. Tomáše Janečka, 1993. ISBN 80-900802-4-3. s. 43. 4 Tamtéţ. s. 42. 5 CHESTERTON, Gilbert Keith. Heretikové. 1. vyd. Praha: Julius Albert, 1948. s. 98.

6

Co se mně líbí na mé kníţce, je realita, která je těmi psychickými událostmi zduchovněna a nabývá magického, tajemného rázu, jaký má skutečnost třeba pro dětské oči.6 Dětské vnímání světa a kouzlo pohádky dále rozvedl například Chestertonův ţák J. R. R. Tolkien v eseji O pohádkách, z českých autorů můţeme pozorování detailů ţivota dětským pohledem najít například v díle Josefa Václava Sládka (Sluncem a Stínem, Zvony a zvonky) nebo Jana Nerudy (Prosté motivy, Povídky malostranské). Na Úvod bakalářské práce navazuje kapitola Záhady a zázraky, která popisuje první společný motiv obou autorů. Srovnáním několika konkrétních příkladů budeme sledovat k čemu v Čapkových a Chestertonových povídkách slouţí motiv zázraku. V další kapitole je popisován motiv soudu a spravedlnosti, význam soucitu s viníky při uplatňování lidských zákonů a trestání zločinů. Podobné myšlenky a důrazy vyplývají například z povídek Davanáct můţů (Chesterton), Porotce, Obyčejná vraţda (Čapek).

Třetí kapitola pojednává o básníku jako typu člověka

specifických vlastností, o jeho vnímání ţivota, o jeho duši a jeho úloze v Čapkových a Chestertonových povídkách. Dále nalezneme společný motiv ve vděčnosti a dětské radosti z obyčejných věcí běţného ţivota. Porovnáme ukázky z Chestertonovy knihy Ohromné maličkosti a z Čapkovy knihy O nejbliţších věcech. V kapitole Paradox je vyjádřen pojem, který byl pro Chestertonovo dílo charakteristický. Současníci jej dokonce nazývali „princem paradoxu“.7 Paradox objevíme také v díle Karla Čapka. Po té si všimneme několika podobností z hlediska formy a poslední kapitola se věnuje setkání a korespondenci Čapka s Chestertonem. Závěr shrnuje a konstatuje, k jakým podobnostem a k jakým rozdílnostem jsme v jednotlivých kapitolách došli na základě uvedených příkladů.

6

ČAPEK, Karel. Korespondence I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1993. s. 383. TOMSKÝ, Alexander. Neuchopitelný fenomén G. K. Chestertona. In: CHESTERTON, Gilbert Keith. Úţas radost a paradoxy ţivota v díle G. K. Chestertona. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 5–16. ISBN 97880-7195-191-9. s. 11. 7

7

Zázraky a záhady G. K. Chesterton i K. Čapek často ve svých povídkách líčili záhadné, nadpřirozené a tajuplné události. Jako příklad uveďme asi nejznámější Čapkovu povídku Šlépěj z jeho první samostatné knihy Boţí muka, která vznikala v letech 1913–1917, tedy v době první světové války a v době, kdy si Karel Čapek kvůli chybné diagnóze myslel, ţe brzy zemře, coţ se odráţí na tematických vlastnostech celé knihy.8 Boura potkává ve vánici neznámého muţe, který jej upozorní na stopu ve sněhu. Asi šest metrů od kraje silnice je pouze jedna větší a hluboká šlápota, ale ţádné jiné stopy nevedou k ní ani od ní. Jakoby se někdo jen dotkl země ze vzduchu. Oba nad záhadou přemýšlí, ale nemohou dojít k ţádnému logickému, pravděpodobnému vysvětlení. Jediným vysvětlením je, ţe jde o zázrak. Debata se zaměří na to, ţe pokud jde o zázrak, jaký má smysl. Zázrak, který nikomu nepomůţe, který je udělán jako by k ničemu, bez uţitku. Shodnou se ale, ţe kdyby byla před jejich zraky třeba vzkříšena dívka, začali by dost moţná po chvíli pochybovat, jestli byla dívka vůbec mrtvá a zázraku by neuvěřili. V případě šlépěje by šlo o zázrak, který je nezpochybnitelný. A moţná to není zázrak jen sám pro sebe, moţná jsou to boţské kroky, které by šlo sledovat, pokud by našli takových stop víc. Moţná jde o zázrak, který ukazuje k tomu, co je „za zrakem“. Třeba je to cesta spásy. Na tuto novelu navazuje Elegie (Šlépěj II), v pořadí čtvrtá. Boura přednáší před auditoriem Aristotelské společnosti. Téma přednášky není řečeno, ale vyplývá z kontextu, ţe jde o logický systém poznávání pravdy, ačkoli ta se jeví nepřirozeně, iracionálně. Sama logika někdy ukazuje na nadpřirozenost. To vyvolá mnoho otázek, ale Boura neodpovídá a ukončuje debatu. Venku potká Holečka, člověka, s nímţ objevil šlépěj ve sněhu. Ten byl také na jeho přednášce a rozčiluje se nad nechápavostí posluchačů. Boura je rád, ţe se shledali a jdou si sednout do vinárny. Potkávají tam Bourova bratra, kterého od dětství neviděl. Vzpomínají na domov a bratr odchází. Zapomněl si však hůl, se kterou Holeček vyběhne ven, ale bratr někam záhadně zmizel. Boura je ponořen do vzpomínek a záhadu zmizení bratra jakoby nevnímá. Jen mu vše zapadá do jeho povahy. Bratr byl vţdy sám, dělal, co chtěl, šel, kam chtěl, zmizel, kdy chtěl, drţel si odstup. Ve škole nedával pozor, kdyţ se probíraly fyzikální zákony, proto je moţné, ţe prošel zdí. Ze školy nevěděl, ţe to není moţné,

8

ČAPEK, Karel. Autor o Boţích mukách. In: Boţí muka; Trapné povídky. 10. vyd. Boţích muk, 9. vyd. Trapných povídek. Praha: ČSM, 1967. s. 225.

8

neměl dané mantinely. Tato ironická poznámka stejně jako obě novely nutí přemýšlet nad povahou člověka, který odmítá zázraky, protoţe ţije ve světě fyzických mezí. Mnohdy však zázrak je racionálnějším vysvětlením neţ zázračné hledání pravdy v rámci empirických hranic. Kdyţ dojdou argumenty, je zázrak to jediné, co dává smysl, pokud se nechceme zaplést do hledání fantastických souher náhod, které ale budí pochybnosti moţná větší neţ víra v zázraky.

‚(…) tady jsou –„ ‚ – fyzické meze, já vím; to jste uţ říkal nad tou šlépějí. Fyzické meze! Jako by vám na nich tak záleţelo! Hleďte, viděl jsem ledacos a četl mnohé nadto; ale ze všeho toho nic jsem nechápal lépe neţ vzkříšení dcery Jairovy. Viděl jsem mrtvou dívku – Ach, v tom ohavném mechanismu jediné bylo by vpravdě přirozené: zázrak. Jediné odpovídalo by člověku nejhlouběji –„ (…) ‚I kdyby to k ničemu a pro nic nebylo! přec je to div – I v nás jsou takové události a případy, jeţ snad nemají cíle... neţ vlastní svou dokonalost. Náhlé okamţiky svobody – I kdyţ to jsou jen okamţiky! Kdyby se věci děly tak, jak je přirozeno naší duši, dály by se zázraky.„ 9 V Šlépějích (Povídky z jedné kapsy) se Čapek vrací k motivu stop ve sněhu, které tentokrát vedou k domu, ale uprostřed ulice záhadně končí. Opět neexistuje logické vysvětlení. Ale nyní Čapek nemá záhadu jako hlavní motiv. Hlavním motivem je řád, obnovení pravidelného běhu světa, který byl zločinem porušen.10 Policista vysvětluje, ţe zločin není středem zájmu, protoţe je záhadný, ale protoţe je zakázaný. Motiv šlépějí má Chesterton v povídce Neviditelný muţ (Povídky otce Browna). Vrátný hlídal vchod do domu, neviděl nikoho jít dovnitř ani ven, a přesto se uvnitř stala vraţda a nebylo k nalezení tělo. Jen v čerstvě napadlém sněhu vedly stopy neviditelného vraha průchodem od domu. Na první pohled nevysvětlitelná záhada. Otec Brown nakonec záhadu objasní. Do domu vešel listonoš s hnědým pytlem na dopisy, ve kterém vynesl mrtvolu. Protoţe listonoš doručil dopis, coţ je běţný jev, byl pro všechny „psychicky neviditelný“.11 Byl obvyklý, nenápadný a nikdo ho nevnímal. Tím se zároveň dostáváme také k rozdílu mezi Čapkem a Chestertonem. Oba často postaví čtenáře před neřešitelnou záhadu, ale zatímco Chesterton záhadu na konci objasní logickým a racionálním vysvětlením, Čapek ve 9

ČAPEK, Karel. Boţí muka; Trapné povídky. 10. vyd. Boţích muk, 9. vyd. Trapných povídek. Praha: ČSM, 1967. s. 79. 10 MUKAŘOVSKÝ, Jan. Studie II. 1. vyd. Brno: Host, 2001. ISBN 80-7294-000-7. s. 412. 11 CHESTERTON, Gilbert Keith. Povídky otce Browna; Paradoxy pana Ponda. 1. vyd. Praha: Odeon, 1985. s. 39.

9

většině případů nechává tajemství nevyřešeno. Nejčastější hrdina Chestertonových detektivek otec Brown hledá a s úspěchem také nalézá rozumné vysvětlení jevů, které na první pohled vypadají jako zázraky. Je skeptický k fantastickým a tím vlastně jednodušším vysvětlením, ač jako kněz samozřejmě v zázraky věří a nezpochybňuje, ţe se dít mohou. Čapek hrdiny svých příběhů nechává v nevědomosti. Dává více prostoru nadpřirozenu, vyšší moci, něčemu mezi nebem a zemí. Tajemné a záhadné události otřásají důvěrou v racionální svět.12 Ústřední není řešení záhady, ale zastavení a obrácení do sebe. Člověk octne se nějakou událostí vnitřní nebo zevní na rozcestí, na bodě, kde končí jeho racionální, zvykový ţivot, mechanismus rozumu a vnitřního pohodlí; setkává se s neznámem, s něčím záhadným, jako kdyţ neví, kterou cestou se dát. To je cit strašného znepokojení a nejistoty, bolesti, stesku a tápání; ztrácí půdu pod nohama a bezradně se zastaví. A tu se ozve v něm hlas duše, první a skoro dětská orientace; ţádné řešení záhady, nýbrţ jen obrat do sebe, zvnitřnění. Teprve kdyţ se setká člověk se záhadou, uvědomuje si vlastní duši. Všude je člověk v koncích se svou inteligencí a příčinností, a v tom stavu bezmoci se mu otevře tajemný zdroj pomoci a síly v něm samém, v citech dětství, lásky, dobra a zboţnosti.13 Dalšími příklady zázraků a záhad jsou povídky Jasnovidec (Povídky z jedné kapsy), který dokáţe poznat z rukopisu vlastnosti člověka, Věštkyně, která se přizná ke lţi, přesto se její věštba naplní. V Chestertonově detektivce Rudý Měsíc z Meru vystupuje Ind Mistr z Hory, světoznámý věštec prorokující z krystalu a z ruky. Podobně jako u Čapka vystupuje zde někdo, kdo tvrdí, ţe má nadpřirozené schopnosti. Zatímco Čapek z pozice vypravěče zůstává minimálně neutrální k duchovním silám, Chesterton vysloví jednoznačný názor ústy otce Browna: Mám-li být upřímný, nedám mnoho na duchovní síly, mám mnohem víc soucitu s duchovními slabostmi.14

12

MUKAŘOVSKÝ, Jan. Dějiny české literatury IV. 1. vyd. Praha: VICTORIA PUBLISHING, 1995. ISBN 8085865-48-3. s. 588. 13 ČAPEK, Karel. Korespondence I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1993. s. 383. 14 CHESTERTON, Gilbert Keith. Modrý kříţ. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 1989. ISBN 80-7021-008-7. s. 211.

10

Kdyţ je ukraden vzácný rubín, podezření padne na Inda, ale nikdo u něho nemůţe rubín najít. Ind opřede událost tajemstvím a zdáním, ţe rubín dokázal mentálně přenést na jiné místo. Nakonec se rubín záhadně objeví na původním místě a všichni věří, ţe to bylo způsobeno duševní silou Mistra z Hory. Otec Brown zná pravdu, neboť to byl on, kdo odhalil pravého zloděje, přemluvil jej, aby od svého činu upustil, a po té nenápadně vrátil rubín zpět. Kdyţ to později vypráví detektivovi, vysvětlí podstatu své obezřetnosti vůči zdánlivým zázrakům, něčemu, co jde proti rozumu. Lidé vám řeknou, ţe na teoriích nezáleţí a ţe logika a filozofie nejsou k ničemu. Ale nevěřte jim. Rozum je od Boha, a kdyţ je něco nerozumného, pak to není v pořádku (…)Právě tohle ti lidé nechápou a nikdy nepochopí. Všechna náboţenství jsou prý stejná (…) Pěkně stejná u všech všudy! Věřte, ţe některá jsou tak rozdílná, ţe nejlepší člověk jedné víry mívá hroší kůţi tam, kde nejhorší člověk druhé bývá přecitlivělý. Řekl jsem vám, ţe nemám rád duchovní síly, protoţe je důraz na slově síla. Netvrdím, ţe Mistr z Hory chtěl ten rubín ukrást, je to velmi nepravděpodobné (…) Jeho pokušením není krást skvosty, ale vzbuzovat dojem, ţe koná zázraky, které mu patří tak málo jako ty skvosty. A dnes tomuto pokušení, tomuto druhu krádeţe podlehl. Dělalo mu dobře, kdyţ jsme se domnívali, ţe má zázračnou duchovní moc, která způsobuje, ţe hmotné předměty létají prostorem. I kdyţ to neudělal, připustil, abychom si mysleli, ţe tomu tak je (…) A právě v tom vidím rozdíl mezi náboţenskými vyznáními. Ten Ind je velmi pyšný na svou takzvanou duchovní sílu. Ale to, čemu on říká duchovní, není to, čemu my říkáme mravní. Spíše to znamená duševní: moc mysli nad hmotou; moc kouzelníka, který vládne nad ţivly. My takoví nejsme, i kdyţ nejsme lepší, i kdyţ jsme třeba horší. My, jejichţ otcové aspoň byli křesťané, (…) máme úplně opačná měřítka pro čest i hanu. Všichni bychom se úzkostlivě snaţili, aby si nikdo nemyslel, ţe jsme to udělali. On se naopak ze všech sil snaţil, aby si kaţdý myslil, ţe to udělal on, i kdyţ to nebyla pravda.15

15

CHESTERTON, Gilbert Keith. Modrý kříţ. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 1989. ISBN 80-7021-008-7. s. 224–227.

11

Motiv duševních sil v souvislosti s krádeţí je také v povídce Zpěv létajících ryb, kde se rovněţ ukáţe, ţe šlo o obyčejnou krádeţ, ale zloděj chtěl vzbudit dojem, ţe se stal zázrak. V Čapkově Povídce starého kriminálníka (Povídky z druhé kapsy) se v cele oběsil zločinec z lítosti nad svým činem a od té doby, kdo byl v cele zavřený, litoval svých činů a obrátil se. Chesterton v povídkách prozrazuje, co je pravda a co je leţ, Čapek to nechává na čtenáři. Poznávání pravdy je Čapkem často otevíraná problematika. Poukazoval na to, ţe pravda můţe být subjektivní a kaţdý můţe mít kus pravdy. Autor stále provádí kritiku poznávacích schopností člověka. Se zálibou ukazuje často, ţe táţ událost, blíţíme-li se k ní různými poznávacími metodami a z různých stanovisek, můţe se jevit v různých podobách.16 I kdyţ je řeč o fikčním světě, kde se významy výpovědí vztahují k aktuálně neexistující realitě, rozdíl mezi skutečnou událostí a vyprávěním o události je patrný také z komunikace v běţném ţivotě.17 Člověk vţdy nepodává informace zcela přesně a zcela pochopitelně. Stejně jako volíme slova a formulace k vyjádření myšlenky nebo popisu událostí podle svých osobitých vlastností a zkušeností, posluchači vnímají a chápou naše slova na základě svých předpokladů a domněnek, a proto můţe docházet k značnému zkreslování a nepochopení. Ve fikci vyuţívá Chesterton tento jev jako prostředek k zmatení čtenáře. Jako příklad uveďme úryvek z povídky Spěšnina, ve které se otec Brown setkává s nepochopením svých výroků a je z toho nešťastný. ,Ach jé…uţ jsem to udělal zas (…) tohle se mi stává vţdycky, a já váţně nevím proč. Vţdycky se snaţím říkat to, co si představuji. Ale všichni ostatní si pod tím, co říkám, představují všelicos jiného (…) já něco řeknu, a kdekdo si zřejmě myslí, ţe to znamená víc, neţ co to řeklo. Jednou jsem uviděl rozbité zrcadlo a povídám: ,Něco se tu stalo!„ A všichni hned na to: ,Ano, ano, dva muţi se tu poprali, jak správně říkáte, a jeden utekl do zahrady,„ a tak podobně. Já to nechápu. ,Něco se tu stalo,„ a ,Dva muţi se tu poprali,„ to mi nepřipadá jako jedno a totéţ; ale čtu nejspíš zastaralé knihy o logice. A tady je to zrovna tak. Vy všichni jste zřejmě přesvědčeni, ţe ten muţ je vrah. Ale já jakţiv neřekl, ţe je to vrah. Já řekl, ţe je to ten, koho hledáme. A to taky je.

16 17

MUKAŘOVSKÝ, Jan. Studie II. 1. vyd. Brno: Host, 2001. ISBN 80-7294-000-7. s. 411. KOTEN, Jiří. Jak se fikce dělá slovy. 1. vyd. Brno: Host, 2013. ISBN 978-80-7294-846-8. s. 80.

12

Já ho moc hledám. Hrozně hledám. Hledám ho jako to jediné, co nám v tomhle strašném případě chybělo – jako svědka!„18 Chesterton na chybném pochopení Brownových slov vystavěl zápletku – ten, koho všichni hledali a pronásledovali, nebyl vrahem. V Čapkově povídce Hora pronásledovaný zemře po pádu ze skály. Všichni jsou přesvědčeni, ţe byl vrahem, ale jistě to neví nikdo. Čapek nechává opět záhadu nevyřešenou. Detektivní příběhy jsou u Čapka vlastně ,antidetektivkami„ – od kriminálních záhad nespějí k jednoznačnému rozuzlení, nýbrţ poukazují ke komplikovaným tajemstvím lidského srdce, které mohou soudit lidé, ale jen Bůh sám můţe být jeho plně chápajícím svědkem. Také Čapek se zříká soudu a obţaloby, nevolá ani tváří v tvář lidské bídě, kterou dobře znal, po násilí, pomstě a revoluci, nýbrţ nabádá k porozumění, soucitu, trpělivosti a domluvě slušných lidí.19 Karel Čapek se narozdíl od Chestertona ve svých knihách nehlásil otevřeně ke křesťanství, ale často pouţíval biblické motivy (Kniha apokryfů, Boţí muka) a vyzýval k vlastnostem a ctnostem jako je milosrdenství, láska, soucit a odpuštění, které jsou v souladu s křesťanskou zvěstí. Karel Čapek celým svým dílem i ţivotním nasazením svědčil nejen o pozorné lásce k člověku, nýbrţ i o pokorném hledání ,Boţí šlépěje„ v kaţdodennosti všedních věcí, v čemţ silně připomínal svého milovaného autora, anglického konvertitu G. K. Chestertona.20 V tomto směru byl jistě ovlivněn také T. G. Masarykem, který ţil pokornou vírou v křesťanského Boha a ve všem viděl vyšší smysl, úděl a místo v dějinách, čehoţ si Čapek nemohl nevšimnout a 21. září 1937, den před Masarykovým pohřbem, napsal v Lidových novinách mimo jiné: 18

CHESTERTON, Gilbert Keith. Povídky otce Browna; Paradoxy pana Ponda. 1. vyd. Praha: Odeon, 1985. s. 286– 287. 19 HALÍK, Tomáš. Poděkování. In: WECLAWSKI, Tomasz. Rekolekce s Karlem Čapkem. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997, s. 5–7. ISBN 80-7192-237-4. s. 6. 20 HALÍK, Tomáš. Poděkování. In: WECLAWSKI, Tomasz. Rekolekce s Karlem Čapkem. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997, s. 5–7. ISBN 80-7192-237-4. s. 6.

13

Byl to boţí člověk; byl boţí milostí osudu, která na něm spočinula, ale ještě víc a hlouběji byl boţí tím, ţe ţil v Bohu. Před tváří dějin se Tomáš Garrigue Masaryk zaslouţil o stát; ale před tváří věčnosti činil něco prostšího: Tomáš Garrigue Masaryk věřil. Věřil prostou a krásnou vírou v Boha a boţí řízení na zemi; věřil, ţe vše, co se děje, má svůj smysl a směřuje k dobrému; věřil v nesmrtelnost lidské duše (…) Politika mu byla jenom nástrojem; jeho cílem bylo slouţit boţímu pořádku a lásce Jeţíšově. Nehlásal víru, nýbrţ ji podřídil svůj ţivot.21 Biblické motivy můţeme nalézt v Povídkách z jedné a druhé kapsy, v Knize apokryfů (1932), která je celá inspirována biblickými příběhy nebo v Boţích mukách (např. vzkříšení Jairovy dcery, hořící keř, egyptské zajetí nebo vzkříšení Lazara a také samotný titul knihy). Chesterton má biblické motivy například v knihách Anarchista Čtvrtek, Klub zneuznaných muţů, Koule a kříţ a Povídky otce Browna.

21

ČAPEK, Karel. Masaryk věřil. In: HOUŠKA, Vítězslav. Karel Čapek a T. G. Masaryk. 1.vyd. Karviná: PARIS, 2011, s. 190–192. ISBN 978-80-87173-18-3. s. 191.

14

Ohromné maličkosti Nikdo z nás nepřemýšlí dostatečně o věcech, na něţ se dívá. Ale nedopřejme očím klid. Proč by měly být tak líné? Cvičme si zrak tak dlouho, aţ se naučíme vnímat ohromné maličkosti rozseté po světě a prosté jak zahradní plot. Buďme atlety zraku. Naučme se psát o toulavé kočce nebo o barevném mraku. Sám jsem se o něco takového pokusil: ale kdokoli to můţe napsat lépe, jen kdyţ to zkusí.22 Tuto kapitolu jsem nazval podle Chestertonovy knihy Ohromné maličkosti (1905). Kniha začíná pohádkou. Dva kluci Petr a Pavel potkají vílu, která kaţdému splní jedno přání. Pavel si vţdy přál být obrem, aby mohl kráčet přes světadíly a během odpoledne navštívit třeba Himálaj nebo Niagarské vodopády. Ale kdyţ se mu to splnilo, zjistil, ţe Himálaj vypadá jako malá skalka a Niagarské vodopády nejsou o nic větší neţ proud vody z kohoutku v koupelně. Petr měl opačné přání, chtěl být trpaslíkem asi půl palce malým. A kdyţ se jím stal, zahrádka se proměnila v neprobádanou dţungli a sedmikrásky vypadaly jako stromy s korunou slunce. Petr se vydal na cestu za dobrodruţstvím a dosud nedošel na konec. Chesterton se přirovnal k Petrovi. Svými „črtami“, jak nazval eseje v Ohromných maličkostech, chtěl ukázat, čeho je moţné dosáhnout „běţným ţivotem a posvátnými brýlemi nadsázky“.23 Vymezil se proti teorii, ţe je potřeba procestovat celý svět a být doma všude, to je nebýt doma nikde.24 V obyčejných věcech je ukryto tajemství. Pokud budeme všímaví k našemu okolí, proţijeme dobrodruţnější a radostnější ţivot, neţ kdyţ procestujeme celý svět s nadějí, ţe pravé štěstí čeká aţ za tím dalším kopcem, za další řekou nebo za dalším lesem. To, co hledáme, máme většinou kolem sebe, ale jsme zaslepení všedností a stereotypem. Chesterton není proti cestování jako takovému (sám také cestoval), ale spíše proti přesvědčení, ţe budeme šťastní teprve, aţ někam dojedeme nebo aţ něčeho dosáhneme. Záleţí na přístupu a pojetí. Cestování můţe být někdy i prospěšné a potřebné, abychom se dokázali podívat na kaţdodenní ţivot nově. Tuto myšlenku Chesterton vyjádřil knihou Muţ, který byl příliš ţivý (1912). Pan Innocent Smith se tajně vkrádá do vlastního domu, aby do něj vkročil jako poprvé, střílí po lidech, ne aby je zabil, ale aby v nich probudil touhu ţít, 22

CHESTERTON, Gilbert Keith. Ohromné maličkosti. Praha: České katolické nakladatelství, 1994. ISBN 80-7113094-X. s. 9. 23 Tamtéţ, s. 8. 24 Tamtéţ, s. 9.

15

odchází do světa, aby našel tu nejkrásnější a nejlepší ţenu a nejšťastnější místo, co zná. Obejde celý svět a přijde zpátky domů ke své ţeně, a tak nalezne, co hledal. Karel Čapek v článku Národní světoobčan upozorňuje na tento motiv hledání domova v díle Jana Nerudy. Nerudu, který procestoval Balkán, Orient a evropské země, nazývá Čapek kosmopolitou ustavičně hledajícím domov a sám jej přirovnal k muţi ze zmíněné Chestertonovy knihy. Rozbíhá se do celého světa, aby v jeho rozloze tím určitěji a silněji lokalizoval svůj domácí krb (…) Není to návrat domů, nýbrţ překrásný a stále obnovovaný nález domova. A věčně ţivý příklad pro členy malého národa: ani nesedět za pecí, uzavřen ve svém uzoučkém lokálním obzoru, ani malodušně a pachtivě neimitovat doma, co jsme viděli jinde, ale viděním a poznáním světa se docítit a domyslit svého vlastního domova.25 Člověk by měl na chvíli odjet, aby objevil svůj domov. V Ortodoxii přirovnává Chesterton ţivot k příběhu Robinsona Crusoe. Jsme trosečníci a věci kolem nás jsou zachráněny z potápějící se lodi. Pokud se i na obyčejnou věc v našem okolí podíváme zvlášť jako na předmět, který mohl skončit na dně oceánu, objevíme tajemství radosti. Plné radosti ale nelze na světě dosáhnout. Jsou to jen záblesky štěstí, záblesky nebe. Chesterton tvrdí, ţe náš pravý domov je u Boha. Byli jsme vysazeni na svět jako trosečníci. Není to naše přirozené prostředí. To je důvod, proč kaţdý člověk v sobě nachází prázdné místo, touhu po něčem, co ani neumí pojmenovat. To je vysvětlení pro pocit, který zná kaţdý z nás, totiţ, ţe se někdy „doma stýská po domově“.26 Kaţdý touţí po štěstí a po radosti a kaţdý zná chvíle, kdy proţívá smutek, aniţ by k tomu měl zjevný důvod. Takové pocity jsou znepokojivé za předpokladu, ţe svět je místem, kam přirozeně patříme. Chesterton nachází osvobozující vysvětlení v křesťanské myšlence, ţe je člověk vyhnancem, který do světa vlastně nepatří, ţe jeho pravé a přirozené místo je jinde. Tam, kde jsme nikdy nebyli, ale přesto se nám stýská. Tento pohled dává svobodu a moţnost radovat se také z tohoto světa a zároveň naději ve chvílích, které radostné nejsou. V kaţdém úţasu nad tajuplnými zázraky a zákonitostmi, které vůbec nejsou samozřejmé, ve vděčnosti, v lásce a v radosti jako by se poodhalil svět, kam opravdu náleţíme a kam se můţeme těšit. Neznamená to, ţe je ţivot vţdy jednoduchý, ţe smutek nebudeme, ba nesmíme proţívat, naopak, je potřebné 25

ČAPEK, Karel. Ratolesti a vavříny. Praha: Melantrich, 1970. s. 15. CHESTERTON, Gilbert Keith. Ortodoxie. 1. vyd. Brno: Naklad. Tomáše Janečka, 1993. ISBN 80-900802-4-3. s 69. 26

16

proţívat radost i smutek. Ani v pohádce neproţívá hrdina šťastné a radostné chvíle od začátku do konce, proţívá-li je vůbec. Rozdíl ale vidíme v tom, ţe hrdina má vţdy jasný úkol, ví, co má udělat, a přestoţe se často i celý příběh nemá dobře, zná dobrý cíl, a i kdyby se všechny ostatní jistoty zachvěly, cíl se nemění. Cíl je to, co dává ţivotu smysl, co odlišuje poutníka od tuláka. Člověk, který vnímá, ţe je na světě dočasně, neţ se vrátí domů, můţe proţívat radost a smutek v přirozeném poměru, radost jako základní pocit.27 Tento přístupu k „ohromným maličkostem“ kolem nás je zřejmý také u Karla Čapka. Je to postoj, který vyjádřil Chesterton slovy: Zaměřením mé školy je odhalit, kolik pozoruhodných věcí spatří i docela lenivý a obyčejný člověk, jen kdyţ se přinutí k jediné činnosti – dívat se. Proto jsem si vybral tu nejlínější osobu, kterou znám, totiţ sebe, a začal jsem si vést deníček, kam jsem si halabala zapisoval zajímavé věci, na které jsem náhodou narazil, kdyţ jsem se velmi volným krokem procházel po velmi omezeném prostoru. Řekne-li někdo, ţe jsou to samé nicotnosti, které jsem jen zveličil, upřímně mu sloţím poklonu, ţe pochopil, oč mi jde. Řekne-li někdo, ţe dělám z komárů velbloudy a z krtinců hory, hrdě se k tomu přiznám. Nedokáţu si představit úspěšnější způsob výroby, neţ právě dělat z krtinců hory. A dovolil bych si dodat jeden ne právě bezvýznamný fakt, ţe totiţ krtince hory jsou; člověk se jenom musí stát trpaslíkem jako Petr, aby na to přišel.28 Není to samozřejmě jen Chestertonova „škola“. Sám se inspiroval svým oblíbeným básníkem Waltem Whitmanem a jeho poezií, která přijímá okouzleně vše ţivé i neţivé, a také Stevensonovou „vírou v základní slušnost věcí“.29 Podívejme se nyní blíţe na konkrétní povídky o obyčejných věcech. Karel Čapek psal o klice, o hodinách, o kamnech, o obruči, o sirkách, o mapě a dalších „maličkostech“. V povídce Ochočené kolo (O nejbliţších věcech) Čapek vzpomíná na dětská léta, kdy bylo zvykem kutálet obruč ze sudu, která svým eliptickým tvarem byla nezkrotitelná na rozdíl od soudobých pravidelných kol. V oné nespoutanosti spatřoval jistou romantiku. V povídce Co jsem našel v kapse (Ohromné maličkosti) popisuje Chesterton svou jízdu vlakem, kdy prozkoumává vlastní 27

CHESTERTON, Gilbert Keith. Ortodoxie. 1. vyd. Brno: Naklad. Tomáše Janečka, 1993. ISBN 80-900802-4-3. s 138. 28 CHESTERTON, Gilbert Keith. Ohromné maličkosti. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011. ISBN 978-80-7195-385-2. s. 9. 29 PŘIDAL, Antonín. Chesterton a detektivové. In: CHESTERTON, Gilbert Keith. Povídky otce Browna; Paradoxy pana Ponda. 1. vyd. Praha: Odeon, 1985, s. 391–403. ISBN 80-7192-237-4. s. 394.

17

kapsy s napětím, co v nich objeví. Fakt, ţe se za nějakou dobu nastřádají v kapsách různé věci, zmínil Karel Čapek v povídce Ztracený dopis (Povídky z jedné kapsy). Ministr postrádá důleţitý dopis a začne jej hledat po kapsách, při čemţ na stůl vyskládá postupně klíče, tuţky, notesy, večerníky, tobolky, hodinky, párátko, nůţ, hřeben, kapesník, sirky, plnící pero a jiné předměty. Chesterton vytáhne například tramvajové lístky, nůţ, zápalky, kus křídy, minci a u kaţdého předmětu se krátce zamyslí nad jeho významem pro ţivot i pro lidstvo. Karel Čapek se podobně zamýšlí v povídce Škatulka sirek (O nejbliţších věcech). Pro srovnání uveďme Chestertonovy a Čapkovy úvahy nad noţem a zápalkami. Kapesní nůţ by sám o sobě vyţadoval, coţ snad ani nemusím zdůrazňovat, tlustou knihu mravních úvah. Nůţ představuje jeden z těch nejstarších praktických základů, na němţ spočívají sloupy celé naší kultury. Kovy, tajemství materiálů jako je ţelezo nebo ocel, mě téměř oslnily a uvedly do jakéhosi snění. Viděl jsem nitro zšeřelého vlhkého lesa, kde pravěký člověk našel mezi obyčejnými kameny onen zvláštní kámen. Viděl jsem slepý a krutý boj, kde se kamenné sekery a noţe lámaly o něco lesklého a nového v ruce jediného zoufalého bojovníka. Slyšel jsem všechna kladiva na všech kovadlinách světa. Viděl jsem všechny meče feudálních válek a všechno dobro i zlo průmyslové revoluce. Neboť nůţ je jen malý meč. Otevřel jsem ho a podíval se na ten třpytivý a hrozný jazyk, kterému říkáme čepel; a napadlo mě, ţe je to moţná symbol nejstarších potřeb člověka. Ale hned na to jsem zjistil, ţe se mýlím; neboť jako další jsem vytáhl z kapsy krabičku zápalek. A spatřil jsem oheň, který je ještě silnější neţ ocel, starý mocný ţenský ţivel, to, co všichni milujeme, ale čeho se netroufáme dotknout.30 Nemusím vám říkat, co všechno je kapesní nůţ: zbraň, umělecký nástroj, pila, páčidlo, dláto, lanceta i nebozez: vše, co činí z člověka řemeslníka, sochaře, válečníka a technika; hotový všenástroj, celý arsenál i dílna o třech ţelízkách (…) A posléze sirky, předmět z nejkrásnějších a nejdůleţitějších. Mohl bych poukázat k Prométheovi, ohni Vestálek, věčným lampám a náboţenskému kultu ohně; myslím, ţe i tyto kultické a rituální motivy rozhodují o klukové a muţově kapse. Avšak vzpomeňte si, co bylo největším pokladem Cyra Smitha a Gedeona Spilleta, kdyţ přistáli s balonem na Tajemném ostrově? Škatulka sirek. Škatulka sirek je podnes

30

CHESTERTON, Gilbert Keith. Ohromné maličkosti. Praha: České katolické nakladatelství, 1994. ISBN 80-7113094-X. s. 28– 29.

18

pokladem na Tajemném ostrově, na němţ ţije kluk. Škatulka sirek znamená moţnost upéci si na roţni divoké pekari, zapálit si dýmku míru, zapudit šelmy, rozţehnout oheň na pusté výspě a tisíc jiných romantických moţností. Nemám-li v kapse krabičku sirek, cítím se strašně nejistý; nemohu čelit ohněm a světlem hrozným nebezpečím, jeţ na mne číhají. V cizině mi plná škatulka sirek znamenala stejnou morální posilu jako hodinky, které jdou. Myslím, ţe mnoho lidí kouří jen proto, ţe jim jsou sirky radostí a povzbuzením. Ne, s těmi, kdo nenosí sirek, to není jaksi v pořádku; zpronevěřili se ideálům svého mládí; jsou to lidé bez loveckých a dobrodruţných instinktů. Ţenským se něco takového odpustí; ale muţ, který nenosí sirek, jistě má úţasný nedostatek fantasie; a tradice.31 Další příklad všímavosti a netradičního popisování známých věcí a předmětů vidíme v povídce Utkvění času (Boţí muka), která je úvahou nad zdánlivým zastavením času, jeţ vnímá člověk sedící u stolu obklopen známými předměty, po léta známým pohledem z okna na ulici a tichem. Čeká a nehýbe se. Jako by se zastavil čas. Cítí, ţe pokud se pohne, čas by se „rozpadl ihned v tisíce vteřin“.32 Aţ kdyţ se ozvou kroky na ulici, je toto utkvění času přerušeno. V povídce Odrazy (Boţí muka) jsou vyjádřeny myšlenky nemocného člověka, který sedí celé dny na břehu řeky. Nikam jinam se nedostane, ale nikam jinam ani nechce. V odrazech hladiny vidí celý svět a jeho krásu. Povaţuje za zázrak, ţe ţádný odraz není stejný. Nemocný člověk má dar vnímat zázraky. Hledí na svět jinýma očima. Podobně v Historii beze slov (Boţí muka) vnímá člověk kráčející lesem zázračnost krás přírody. Na zemi leţí neznámý muţ, jenţ má na podšívce kabátu nápis Puerta del Sol (Brána Slunce), která je v Madridu. V povídce se dává prostor fantazii, jaký je asi ţivotní příběh toho člověka. Na shody několika Čapkových povídek s Chestertonovými upozorňoval také Čapkův současník Jaroslav Durych v časopise Rozmach roku 1926. Ochočené kolo s rovnával s kapitolou Boţská frivolita z Heretiků, Škatulku sirek se zmíněnou Chestertonovu povídkou, kapitolu Ţena v povolání (O nejbliţších věcech) s knihou Co je špatného ve světě (1910), kde Chesterton také píše o povolání ţeny.33

31

ČAPEK, Karel. O nejbliţších věcech. Praha: Aventinum, 1925. s. 99– 101. ČAPEK, Karel. Boţí muka; Trapné povídky. 10. vyd. Boţích muk, 9. vyd. Trapných povídek. Praha: ČSM, 1967. s. 84. 33 DURYCH, Jaroslav. In: LUKAVEC, Jan. Fanatik, prorok, či klaun?: G. K. Chesterton a jeho interpreti. 1. vyd. Brno: CDK, 2008. ISBN 978-80-7325-166-6. s. 163–164. 32

19

Básník Dalším společným motivem, který oba autoři pouţili ve svých povídkách, je motiv básníka. Moţná proto, ţe oba měli k poezii blízko. Kromě řady básnických vyjádření ve svých knihách, psali vlastní básně a Čapek básně překládal, zvláště velmi ceněný je překlad Apollinairovy sbírky Pásmo (1913). Spolu se svým bratrem Josefem zasáhl Karel Čapek významně do vývoje nového českého básnictví.34 Svět, události, lidi, předměty, místa v přírodě i v ulicích města, ale i sebe samého v radostných i smutných okolnostech ţivota básník vnímá více emocionálně a intenzivně, poeticky vyjadřuje vnitřní pocity. V povídce Básník staví Čapek do kontrastu cit a rozum. Na ulici je autem sraţena stará ţena. Vůz ujel a událost viděli tři svědkové. Stráţník a inţenýr s básníkem, dva přátelé. Na komisařství není stráţník ani inţenýr schopen podat podrobnější informace jako je barva vozu, poznávací značka, popis řidiče. Komisař si posteskne, ţe lidé nemají vycvičenou pozorovací schopnost. Básník zprvu také nepodává bliţší informace, jen popisuje dojmy, které v něm událost vyvolala. Ale kdyţ čte báseň, kterou napsal doma hned po nehodě, dokáţe z vyjmenovaných obrazů a metafor nedůvěřivému komisaři určit značku vozidla i jeho barvu. Na jedné straně racionálně a prakticky zaloţený komisař, na druhé bohémský, citlivý, roztrţitý a bezprostřední básník. V básníkově proţívání atmosféry událostí je znát jistá podobnost s dětským vnímáním světa, o kterém jsme se jiţ zmínili, a na který oba autoři poukazovali jako na vzor nezdeformovaného, upřímného a přirozeného pohledu na ţivot. Podobně v knize Klub zneuznaných muţů (1930) v povídce Poctivý šarlatán Chesterton konfrontuje racionálního lékaře s básníkem. V Čapkově Básníkovi má nakonec komisař v podstatě pochopení pro básníkovu duši, u Chestertona jde polemika do větší hloubky. Básník Windrush, který v tradičním stylu Walta Whitmana nebo P. B. Sheylleyho povaţuje poezii téměř za „synonymum svobody“.35 Miluje samotu, protoţe mu dává pocit volnosti, na technický pokrok pohlíţí jako na pouhé otročení hmotě a snaţí se ho ignorovat. Oproti němu doktor Judson věří v sebe, ve své povolání, v moderní organizaci, techniku, dělbu práce a autoritu specialisty. Přesto se tito dva protikladní lidé přátelí, i kdyţ se aţ vášnivě přou. Na konci má i zde doktor částečné pochopení pro básníka, který pokládá za důleţitý velký oblak

34 35

MUKAŘOVSKÝ, Jan. Studie II. 1. vyd. Brno: Host, 2001. ISBN 80-7294-000-7. s. 399. CHESTERTON, Gilbert Keith. Klub zneuznaných muţů. Praha: Vyšehrad, 1972. s. 65.

20

červánků a zpěv ptáků a díky tomu se můţe procházet jakoby v jiném světě.36 Poznání a pokrok by neměly zastírat údiv nad tajemstvím stvoření. Básník dále vystupuje v Chestertonově Zrádném zrcadlu a v Čapkově povídce O lyrickém zloději, i kdyţ tam jde spíše o pseudobásníka, zloděje, který píše básně na místě činu a posílá je do redakce. Z počátku si redaktor básně cení, ale s mnoţstvím upadá kvalita a redaktor poučuje zloděje, jak by měla báseň vypadat. Cit básníkův a rozum lékařův, komisařův nebo vědcův se ale nemusejí vylučovat. V postavě otce Browna se snoubí rozum i cit. On jediný dokáţe pochopit básníka a jako básník se podívat na případ vraţdy, coţ je dokonce nezbytné ve chvílích, kdy rozum zůstává stát. Čapek a Chesterton apelují na správný poměr racionality a emotivnosti. Jedno by nemělo být bez druhého. Je potřeba mít rozum, ale měl by to být citlivý rozum, aby poznal, kdy je rozumné chovat se i nerozumně. Společný motiv básníka, jak připomíná také Jan Lukavec v knize Fanatik, prorok či klaun? (2008), najdeme dále v Chestertonově knize Básník a lunatikové, ve hře Magie nebo v Čapkově Povětroni.37

36

CHESTERTON, Gilbert Keith. Klub zneuznaných muţů. Praha: Vyšehrad, 1972. s. 91. LUKAVEC, Jan. Fanatik, prorok, či klaun?: G. K. Chesterton a jeho interpreti. 1. vyd. Brno: CDK, 2008. ISBN 978-80-7325-166-6. s. 170. 37

21

Soud a spravedlnost V povídce Dvanáct muţů (Ohromné maličkosti) popisuje Chesterton svou zkušenost ze soudní síně, kdyţ byl vybrán jako jeden člen poroty. Proţíval soucit s obviněnými, a přestoţe nebylo pochyb, ţe jsou vinni, vnímal příběhy, které dotyčné k trestným činům vedly, s jistým pochopením. Díky této zkušenosti si uvědomil nebezpečí, které můţe přinášet specializace a profesionalizace určitých povolání. Soudcové, obhájci, ţalobci a policisté, jedním slovem profesionálové, si na svou práci dříve nebo později zvyknou a hrozí, ţe na lavici obţalovaných neuvidí provinilce, ale pouze „obvyklého člověka na obvyklém místě.“38 Uvědomil si, jak moudré je povolávat k rozsudkům obyčejné lidi, kteří nevidí soudní síň jako své běţné pracoviště. Naše civilizace rozhodla, a to velmi správně, ţe určovat vinu či nevinu lidí je úkol aţ příliš závaţný, neţ aby se dal svěřovat školeným odborníkům. Přeje si mít v té děsné záleţitosti jasno, a tak si zve lidi, kteří neznají zákony o nic lépe neţ já, ale kteří dokáţou cítit to, co jsem cítil já, kdyţ jsem seděl mezi porotci. Kdokoli chce zkatalogizovat knihovnu, objevit sluneční soustavu nebo podobnou maličkost, pozve si odborníky. Chce-li však vykonat něco opravdu závaţného, povolá dvanáct obyčejných lidí, aby na to dohlédli. Totéţ udělal, pokud mě paměť neklame, i Zakladatel křesťanství.39 Motivy vyprávění a pocitů člena poroty má také Čapek v povídce Porotce (Povídky z druhé kapsy). Pan Firbas se ztotoţňuje s obviněným a sám proţívá pocit viny. Chesterton soudní síň a soud pouţil i v několika povídkách s otcem Brownem (např. Zrádné zrcadlo nebo v knize Muţ, který byl příliš ţivý). K. Čapek v povídce Poslední soud otvírá otázku lidské spravedlnosti a zločinnosti. Vrah Kugler přijde po smrti k poslednímu soudu, kde v roli soudců zasedají lidé, kteří byli soudci i na zemi, a Bůh je povolán jako svědek, protoţe všechno ví. Obţalovaný je za své zločiny odsouzen k doţivotnímu trestu pekla. Kdyţ se ptá Boha, proč nesoudí on, dostává zvláštní odpověď: 38

CHESTERTON, Gilbert Keith. Ohromné maličkosti. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011. ISBN 978-80-7195-385-2. s. 49. 39 Tamtéţ, s. 50.

22

Protoţe všechno vím. Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, ţe by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech; ale já vím o tobě všechno. Všechno, Kuglere. A proto tě nemohu soudit.40 Bůh ví vše, a proto dokáţe hodně odpustit.41 Málokteré zločiny jsou bezdůvodné a vlastně nikdo nedělá zlo pro zlo. I ten nejhorší zločinec dělá hrozné věci pro svoje dobro. Samozřejmě, ţe to není v pořádku a Čapek ani Chesterton neříkají, ţe je špatné trestat zločiny, ani ţe by neměly být soudy, pouze připomínají, ţe kaţdý zločinec je zároveň člověk. V Chestertonově povídce Ţivá mrtvola (Modrý kříţ) je cele vyjádřen Chestertonův názor na trest a milosrdenství. Otec Brown říká, ţe neobhajitelné činy se nemají promíjet, ale i vrah, který je potrestán podle lidských zákonů, má ještě šanci být zachráněn před peklem. ,Musíme se dotýkat takových lidí ne špičkou boty, nýbrţ poţehnáním. Musíme pro ně mít slovo, které je spasí před peklem, jenom my (kněţí) zbýváme, abychom je zbavili zoufalství, kdyţ je vaše humanita opustí. Jděte si klidně svou cestou porostlou prvosenkami a odpouštějte si své oblíbené vady a buďte velkomyslní k vybraným zločinům; nás, noční upíry, nechte v temnotách, abychom utěšovali ty, kdo vskutku útěchy potřebují, kdo se dopouštějí činů, které není moţno hájit, věcí, které ani svět, ani oni sami neobhájí – a které neodpustí nikdo kromě kněze.„ 42 Chybující a vinní jsme svým způsobem všichni, i kdyţ to nemusí být očividné jako v případě vraţdy či krádeţe. To je pěkně vyjádřeno Čapkovou povídkou Vraţedný útok. Pan rada Tomsa sedí večer v křesle, kdyţ se ozve výstřel. Kulka ho mine a uvízne ve dveřích. Kdyţ se inspektor ptá, kdo by měl důvod ho zabít ze msty, pan rada hned řekne, ţe nikdo, ţe s nikým nic nemá, nikomu neublíţil, ţe ţije sám pro sebe. Jak ale nad tím v noci přemýšlí, najednou se mu ve vzpomínkách vrací okamţiky, kdy někoho poníţil, někomu ukřivdil, jiného odbyl, a tak vzniká řada lidí, kteří by mohli mít pochopitelný důvod ho nenávidět. Pan Tomsa ráno oznámil na komisařství, aby to nechali být. Pochopení, milosrdenství, soucit a odpuštění jsou skutky, které 40

ČAPEK, Karel. Povídky z jedné kapsy; Povídky z druhé kapsy. 23. vyd. Povídek z jedné kapsy, 17. vyd. Povídek z druhé kapsy. Praha: Československý spisovatel, 1961. s. 128. 41 HALÍK, Tomáš. Interview. In: Karel Čapek a jeho obyčejný svět [dokument]. Reţie Ondřej Klepka. Česká republika, 2008. 42 CHESTERTON, Gilbert Keith. Modrý kříţ. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 1989. ISBN 80-7021-008-7. s. 254.

23

člověk často očekává od druhých vůči sobě, ale které by měl prokazovat bliţním i proto, ţe sám v lecčem selhává. Přijmout odpuštění, nebo odpustit ale neznamená zbavit odpovědnosti za činy. V povídce Obyčejná vraţda (Povídky z druhé kapsy) stejně jako v Hoře (Boţí muka) je patrný soucit obyčejného člověk s vrahem. Já nejsem ţádná citlivka, ale tak zblízka, to nebyl vrah, to byl prostě člověk. Abych vám řekl, já tomu sám nerozumím; nevím, co bych udělal, kdybych byl jeho soudcem; ale bylo mně z toho všeho tak smutno, jako bych sám potřeboval vykoupení.43 Nevidí vraha, ale člověka. Moţná by se dalo říct, ţe Čapek i Chesterton varují před pýchou, se kterou někdy lidé berou spravedlnost do rukou. Jako by mezi řádky zněla věta „Zakladatele křesťanství“: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď kamenem!“ (Jan 8, 7).44 V další povídce Zločin v chalupě, která jistě ne náhodou navazuje na Poslední soud, Čapek předkládá myšlenku, ţe ne vše lze spravedlivě posoudit a nejsnazší a nejlepší by bylo trest přenechat aţ Boţí spravedlnosti, coţ ale není většinou moţné. V jiných povídkách se ponechává rozsudek na svědomí samotných zločinců buď z důvodu nedostatku důkazů, nebo z důvodu zpovědního tajemství. Ve Zmizení herce Bendy (Povídky z jedné kapsy), je zločin vraţdy herce odhalen doktorem, který ale nemá dostatek důkazů. Navštíví vraha, aby mu řekl, ţe celý ţivot bude muset ţít s pocitem, ţe o jeho zločinu někdo ví. Bude neustálou upomínkou jeho svědomí. Povídka Závrať je velmi podobná Chestertonovým detektivkám. Je to jedna z mála povídek, ve které je rozuzlení. Na začátku je záhada – muţ trpí závratěmi ve vlastním domě. Doktor Spitz nakonec „brownovsky“ přijde na to, ţe muţ dříve shodil svou první ţenu ze skály, aby získal dědictví. Po letech se znovu oţenil, a kdyţ byl se svou druhou ţenou na věţi, pocítil nutkání ji shodit, ale vznikl v něm rozpor, protoţe druhou ţenu miluje. Od té doby trpí závratí, protoţe se bojí, ţe svou ţenu zabije. Doktor Spitz mu radí, aby podstoupil trest. Muţ po přiznání k vraţdě přestane mít závrať, ale spáchá sebevraţdu. Závrať připomíná Chestertonovu povídku Boţí trest. Dva bratři, farář a plukovník, se neměli moc v lásce. Plukovník byl hrubý, prostopášný člověk, který sváděl ţenu kováře. Farář

43

ČAPEK, Karel. Povídky z jedné kapsy; Povídky z druhé kapsy. 23. vyd. Povídek z jedné kapsy, 17. vyd. Povídek z druhé kapsy. Praha: Československý spisovatel, 1961. s. 290. 44 Bible: Písmo svaté starého a nového zákona. Český ekumenický překlad. 11. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 1998. ISBN 80-85810-19-0. s. 99.

24

byl zboţný, aţ asketický člověk, který většinu času trávil sám v kostele. Jednoho večera se najde na ulici tělo plukovníka. Někdo mu velkou silou rozbil lebku, opodál leţí jen malé kladivo. Podezření padne na kováře i jeho ţenu, ale nakonec farář obviní choromyslného chlapce, ze kterého si plukovník často dělal legraci. Ten by jako mentálně zaostalý nešel do vězení. Otec Brown s farářem prochází kostel a vysoko ve zvonici Brown řekne, ţe tuší, jak se to stalo. Farář, bratr plukovníka, vzal Boţí spravedlnost do svých rukou a pustil z výšky na bratra kladivo. Pohled z vysokých míst, kdy se lidé jeví jako hmyz, vedl k pýše a doslova k povýšenosti, z níţ farář s pohrdáním shlíţel na svět a zvláště na bratra. Farář přelezl zábradlí a chtěl spáchat sebevraţdu, ale otec Brown ho zadrţel. ,Tudy ne, to je cesta do pekel (…) Vím, co jste udělal, ale nikdo jiný se to nedozví, co uděláte, záleţí na vás, já nepodniknu nic, uzavřu to do pečeti zpovědního tajemství. Chcete-li vědět proč, dělám to z mnoha důvodů, ale jen jeden se týká vás. Přenechávám vám svobodné rozhodnutí, protoţe jste nezašel ve zlu ještě tak daleko jako vrahové. Nesnaţil jste se uvalit vinu na kováře, i kdyţ to bylo snadné, ani na jeho ţenu, i kdyţ to bylo lehké. Chtěl jste ji svalit na choromyslného, protoţe jste věděl, ţe by netrpěl. A to je jeden z rysů dobra, které se vţdy snaţím odhalovat i u těch nejhorších.„ 45 Farář sešel dolů a přiznal se inspektorovi, ţe bratra zabil. Doktor Spitz i otec Brown přijdou na záhadu sami, aniţ by viník musel říci slovo, ale je vidět rozdíl oproti Čapkovi. Zatímco otec Brown zadrţí faráře ve chvíli, kdy chce skočit, a celý příběh navzdory vraţdě končí nadějně. Čapek ukončí povídku sebevraţdou.

45

CHESTERTON, Gilbert Keith. Modrý kříţ. 2. vyd. Praha: Vyšehrad., 1989. ISBN 80-7021-008-7. s. 95.

25

,Pane, kdybych byl člověk věřící, poradil bych vám, podstupte trest, aby vám Bůh odpustil. Ale my doktoři obyčejně nevěříme v Boha. To, co máte udělat, si vyřiďte sám se sebou, ale lékařsky jste patrně zachráněn. Vstaňte, pane Gierke.„ 46

Poslední řeč doktora k pacientovi působí chladně a neosobně a kontrastuje se slovy otce Browna, který jako by pomáhal nést tíhu farářova svědomí. Doktor Spitz mluví s muţem jako s pacientem nikoli s člověkem a stačí mu, ţe muţ přestal trpět závratí. Nic jiného, zdá se, doktora nezajímalo.

46

ČAPEK, Karel. Povídky z jedné kapsy; Povídky z druhé kapsy. 23. vyd. Povídek z jedné kapsy, 17. vyd. Povídek z druhé kapsy. Praha: Československý spisovatel, 1961. s. 248.

26

Paradox V této kapitole se v souvislosti s Chestertonem dostáváme k pojmu paradox. Chesterton paradox vidí v základních věcech lidského ţivota, jak vysvětluje v Ohromných maličkostech. Kdyby tento náš svět byl skutečně takříkajíc rozumný, myslím, ţe bychom si neměli nač stěţovat, ale veškerá naše zkušenost a základy kaţdého náboţenství neklamně dokazují něco jiného: ţe ty čtyři nebo pět věcí, které jsou pro nás prakticky nejdůleţitější, a které by kaţdý měl znát, jsou vesměs takzvané paradoxy. To znamená, ţe se nám všem jeví jako docela prosté ţivotní pravdy, ale ţe je přitom nedokáţeme vyjádřit slovy, aniţ bychom se zapletli do zdánlivých protikladů. Jedna z nich je například neoddiskutovatelná známá věc, ţe nejvíc radosti a potěšení obyčejně nachází ten, kdo se za nimi nejméně honí. Další je paradox odvahy, ţe strach nebývá nejlepší způsob, jak čelit smrti. Kdo je tak neopatrný na své kosti, ţe vyleze na nějaký strmý útes nad mořem, si moţná tou neopatrností své kosti zachrání. Kdo ztratí svůj ţivot, zachová jej: to je zcela praktický a prozaický výrok. A jeden z těch čtyř nebo pěti paradoxů, který by se mělo naučit kaţdé malé dítě ţvatlající na matčině klíně, zní: Čím víc se člověk na nějakou věc dívá, tím méně ji vidí, a čím víc ji studuje, tím méně o ní ví.47 To souvisí s kapitolou Záhady a zázraky. Štěstí a radost můţe proţívat člověk, který si váţí jiţ toho, co má kolem sebe a nesvazuje, ba dokonce nepodmiňuje, svou spokojenost svými představami o ní. Nebo jinak řečeno, nespojuje své neštěstí s nenaplněnými představami, plány nebo sny. Příčina, kvůli níţ je člověk nešťastný, většinou bývá ve špatném pochopení smyslu ţivota. Jak parafrázuje Alexander Tomský Chestertonovy myšlenky:

47

CHESTERTON, Gilbert Keith. Ohromné maličkosti. Praha: České katolické nakladatelství, 1994. ISBN 80-7113094-X. s. 25.

27

Teprve kdyţ pochopíme ţivot jako dar, svět jako zázrak, ráno jako počátek dobrodruţné cesty, smysl ţivota jako dobrého zápasu, druhého člověka jako radostné setkání a příleţitost, stávají se obyčejné věci neobyčejnými.48 To uţ se dotýkáme paradoxu lásky. Dokud nepochopíme, ţe člověk není na světě jen sám pro sebe, nemůţeme objevit tajemství radosti. Zní paradoxně, ţe člověk má moţná větší radost, kdyţ dá dar blízkému člověku, neţ kdyţ sám dar přijme, a přesto tuto ţivotní zkušenost máme. Nehledě k tomu, ţe protiklad je jiţ v radosti z darování, neboť vlastně o věc přijdeme. To se ale pohybujeme v rovině přátelské nebo partnerské, v níţ to ještě lze vysvětlit tak, ţe přeci máme někoho rádi. Jak ale vysvětlit paradox lásky k neznámému člověku, nebo dokonce k nepříteli, která není v emocionální rovině, ale v rovině doslova boţských vlastností jako jsou milosrdenství, laskavost a odpuštění. Paradox, který tkví v tom, ţe projevem takovéto lásky, člověk získává. Zvláštním pocitem nás naplňuje uţ jen vyprávění o milosrdenství. Vzpomeňme například legendu o sv. Martinu, který uřízl půl svého pláště, aby jej daroval nahému ţebrákovi. Coţ teprve, kdyţ sami milosrdenství prokáţeme. Věřím, ţe i takovou zkušenost máme. Není řeč jen o lidské dobročinnosti, která se liší od křesťanského milosrdenství tím, ţe má své meze, jak pověděl Chesterton skrze postavu otce Browna,49 nýbrţ jde o bezmezné milosrdenství, které nepočítá zklamání a nečeká odměny ani není motivováno třeba onou radostí, kterou lze proţívat z pomoci bliţním, ale je motivováno uţ pouhým uvědoměním, ţe člověk pomáhá člověku ať v jakkoli svízelné situaci, do které se můţe dostat kaţdý, ţe na kaţdém záleţí a nikdo nemá právo pohrdat druhým nebo se povyšovat jen pro to, ţe se má lépe. Soucit s člověkem, byť i zločincem uţ pro samotný fakt, ţe je také lidskou bytostí, můţeme vnímat i z povídek Karla Čapka, jak jiţ bylo zmíněno v kapitole Soud a spravedlnost. Chesterton pojem paradox propojil s pojmem pravda:

48

TOMSKÝ, Alexander. Neuchopitelný fenomén G. K. Chestertona. In: CHESTERTON, Gilbert Keith. Úţas radost a paradoxy ţivota v díle G. K. Chestertona. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 5–16. ISBN 97880-7195-191-9. s. 11. 49 CHESTERTON, Gilbert Keith. Modrý kříţ. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 1989. ISBN 80-7021-008-7. s. 254.

28

Vţdycky jsem věděl, ţe se pravda jeví v paradoxu, ona se v něm však nejeví, ona buď paradoxem je, anebo, jak se časem zpravidla zjistí, není pravdou (…) Pravda je vţdy mnohem podivnější neţ fantazie, protoţe fantazii přizpůsobujeme sami sobě.50 Problém světa neviděl v tom, ţe je nerozumný nebo rozumný. Svět je rozumný, ale ne docela. Ţivot není nelogický, ale je „pastí na logiky“.51 Člověk zkoumán objektivně se jeví jako zdvojená bytost. Má dvě oči, dvě ruce, nohy, uši, dvě poloviny mozku atd., ale kdyţ uţ se logicky nabízí vyslovit zákon, marně hledáme srdce také na pravé straně. A tento prostor pro něco skrytého, nepředvídatelného ve světě kolem nás vedl Chestertona k myšlence, ţe něco podivného můţe být i v pravdě samé. Pokud není něco dokonale uchopitelné, neznamená to ještě, ţe je to leţ, naopak to můţe být vlastností pravdy. Hlavní paradoxy vnímal v křesťanství, coţ ho postupem času přesvědčilo, ţe křesťanství je pravdivé. Jiţ jsme se dotkli paradoxu křesťanské lásky: „Odpouštět neodpustitelné nebo milovat lidi nehodné lásky“.52 Názor na odpuštění „rozumného pohana“53 můţe být asi takový, ţe pokud lze odpustit čin, lze odpustit i člověku. Ţe jsou lidé, kterým je moţné odpustit a lidé, kterým není moţné odpustit. To je názor rozumný, ale zředěný. Není zde prostor pro: Čistou hrůzu z nespravedlnosti, která je takovou okrasou nevinných a nezbývá tu místo pro čirou laskavost vůči lidem jako takovým, která je hlavním půvabem milosrdných. Jako předtím křesťanství zasáhlo i zde. Zasáhlo prudce jakoby ranou meče a rozseklo jedno od druhého.

Oddělilo

provinění

od

provinilce.

Provinilci

musíme

odpouštět

třeba

sedmasedmdesátkrát. Provinění nesmíme prominout vůbec (…) Hněvu i lásce byla povolena uzda. A čím víc jsem uvaţoval o křesťanství, tím víc jsem si uvědomoval, ţe kdyţ stanovilo pravidlo a řád, hlavním smyslem toho řádu je všem dobrým věcem úplně povolit uzdu.54 Křesťanství nenakazuje tlumit přirozené lidské vlastnosti a projevy, neříká například, ţe je špatný hněv. Pouze je třeba rozlišovat chvíle, kdy a na co je dobré a případné se hněvat a kdy 50

CHESTERTON, Gilbert Keith. Úţas radost a paradoxy ţivota v díle G. K. Chestertona. K vyd. vybral a přeloţil Alexander Tomský. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 5–16. ISBN 978-80-7195-191-9.s. 48. 51 CHESTERTON, Gilbert Keith. Ortodoxie. 1. vyd. Brno: Naklad. Tomáše Janečka, 1993. ISBN 80-900802-4-3. s 71. 52 Tamtéţ, s. 83. 53 Tamtéţ, s. 83 54 Tamtéţ, s. 83.

29

a komu je namístě prokázat laskavost. Není to omezené, obojí protikladné projevy lze proţít naplno. Křesťanská láska nesouvisí nutně s citem, ale především skutkem. Jinými slovy, není účelem mít rád nepřítele jako přítele. Někomu odpustit neznamená zároveň muset mít ho rád. Odpuštění je rozhodnutí, ne pocit. Paradox odpuštění je v tom, ţe člověk neodpouští druhému jen kvůli druhému, který o to třeba ani nemusí stát, ale kvůli sobě samému. Dokáţe-li odpustit navzdory tomu, jak to můţe být těţké nebo jak na to druhý zareaguje, nalezne zvláštní pokoj a uklidnění oproti trápení a napětí, pokud neodpuštění bude drţet v sobě. A zajímavé je, ţe nezačne druhého milovat, ale zjistí, ţe ho přestal nenávidět. To není málo, neboť nenávist v první řádě ubliţuje tomu, kdo nenávidí. Dalšího protikladu si Chesterton všímá u statečnosti a odvahy. Aby si člověk zachránil ţivot, nesmí se ho bát riskovat. Pokud například hoří barák, musí překonat strach ze skoku do záchranné plachty. Pokud je voják obklíčen nepřáteli, musí prokázat jisté pohrdání smrtí, má-li si probojovat cestu k ţivotu. Pokud by neriskoval ţivot, zemřel by určitě. „Kdo ztratí svůj ţivot, nalezne jej“ (Matouš 10, 39).55 To je praktická poučka pro horolezce i námořníky, je to paradox, který vyjadřuje celý princip statečnosti.56 Pohanství tvrdilo, ţe ctnost záleţí v rovnováze; křesťanství prohlásilo, ţe záleţí v konfliktu – ve sráţce dvou vášní na pohled protichůdných.57 Takových paradoxů by šlo najít více, zmíníme ještě jeden, na který Chesterton nejednou upozorňoval a dá se moţná říct, ţe před ním varoval. Jiţ jsem jej citoval na začátku této kapitoly: Čím víc se člověk na nějakou věc dívá, tím méně ji vidí, a čím víc ji studuje, tím méně o ní ví.58 Na první pohled se to moţná zdá jako nesmysl. Kdyţ přeci něco člověk studuje poctivě, třeba celý ţivot, ví o té věci víc neţ na počátku. V určitém směru je to pravda, ale v jistém smyslu 55

Bible: Písmo svaté starého a nového zákona. Český ekumenický překlad. 11. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 1998. ISBN 80-85810-19-0. s. 20. 56 CHESTERTON, Gilbert Keith. Ortodoxie. 1. vyd. Brno: Naklad. Tomáše Janečka, 1993. ISBN 80-900802-4-3. s 81. 57 Tamtéţ, s. 81. 58 CHESTERTON, Gilbert Keith. Ohromné maličkosti. Praha: Zvon, 1994. ISBN 80-7113-094-X. s. 25.

30

nám můţe mnoţství informací zastírat skutečný význam věci. Známe to také z lidového úsloví: „Pro stromy nevidí les“. Pokud například vezmeme ţidli a začneme ji studovat z hlediska výroby, volby materiálu, kvality a sloţení materiálu, uspořádání atomů atd., můţeme pomalu zapomínat na pravý a původní účel ţidle, totiţ, ţe slouţí k sezení, tím víc, čím víc se o ní budeme dovídat. Je to samozřejmě triviální příklad, ale vezměme třeba člověka. Můţeme o někom vědět téměř všechno, kolik měří, kolik váţí, jak vypadá, jestli se obléká podle posledního trendu, kam chodil do školy nebo jaké má sociální postavení. Ale vědět o někom mnoho detailů vůbec neznamená tomu člověku rozumět, znát jeho touhy, jeho zklamání, vědět, co proţívá, co si myslí. Člověku porozumíme víc, pokud mu více nasloucháme a méně se díváme, jestli je hezký nebo ošklivý, ošuntělý nebo elegantní. K čemu je, ţe víme, kolik má člověk kostí, kdyţ nevidíme, ţe potřebuje plášť, aby si ty kosti zahřál. Stejně jako lidé mají svou duši, mají věci, byť obyčejné, svůj účel a svůj úděl má i příroda, ať ţivá či neţivá. Vţdycky jsem věřil, ţe svět je plný kouzel, ale dlouho mi trvalo, neţ jsem objevil kouzelníka (…) Vţdycky jsem tušil, ţe má svět záměr, a jestliţe existuje záměr, musí existovat osoba (…) Vţdycky jsem chápal ţivot jako příběh, a kde je příběh musí být i vypravěč.59 Člověk můţe věřit, ţe ţivot a svět je náhoda, coţ ale vyţaduje velkou víru v neuvěřitelnou souhru náhod, anebo můţe připustit, ţe svět je kouzlo a ono to paradoxně začne dávat smysl a příběh můţe začít. Kouzelník udělá kouzlo s nějakým záměrem, není důleţité rozumět, jak to kouzlo funguje, důleţité je sledovat záměr. Uveďme pár konkrétních příkladů, kde pouţili autoři paradox. Karel Čapek v povídkách: Modrá chryzantéma – slabomyslné děvče objevilo vzácnou rostlinu na místě, kam by normální člověk nepřišel, protoţe tam byl zákaz vstupu; Věštkyně – přestoţe věštkyně přiznala, ţe si vymýšlela, věštba se naplnila; Poslední soud – protoţe Bůh všechno ví, nemůţe soudit; Příběhy sňatkového podvodníka – sňatkový podvodník se pohorší nad sňatkovým podvodem ve chvíli, kdy se pokusí jedna ţena podvést jeho; Obyčejná vraţda – bývalému vojáku, který viděl stovky mrtvých ve válce, se zaryla do paměti jediná zavraţděná obyčejná ţena z ulice; Košile (Trapné povídky) – zlodějka se nezastydí, ale urazí, kdyţ je usvědčena z krádeţe, a spílá tomu, koho 59

CHESTERTON, Gilbert Keith. Úţas radost a paradoxy ţivota v díle G. K. Chestertona. K vyd. vybral a přeloţil Alexander Tomský. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 5–16. ISBN 978-80-7195-191-9. s. 269.

31

okradla, ten se omlouvá a utěšuje ji. G. K. Chesterton uţívá paradoxu například v knize Paradoxy pana Ponda, Anarchista Čtvrtek, Klub podivných ţivností, Klub zneuznaných muţů, Muţ, který byl příliš ţivý i v jednotlivých povídkách otce Browna.

32

Forma Kdyţ porovnáme Povídky z jedné a druhé kapsy s Povídkami otce Browna, zjistíme, ţe Čapkovy povídky jsou výrazně kratší neţ Chestertonovy. Je to dané jednak tím, ţe Čapek psal tyto povídky do novin, a to kaţdý den jednu, ale také tím, ţe povaţoval krátké povídky za umění vyjádřit jasně a zřetelně myšlenku, aniţ by se autor „pouštěl na špacír“.60 Povídky v Boţích mukách jsou delší, ale také nedosahují délky Chestertonových povídek. Chesterton má více prvků vyprávění, více napětí, zatímco Čapek, aţ na několik výjimek, děj spíše stručně popisuje. Pro příklad vezměme ukázku z Chestertonovy povídky Zločin na ostrově (Modrý kříţ) a porovnejme jí s úryvkem Čapkovy povídky Oplatkův konec (Povídky z jedné kapsy). Třesk rapírů se změnil v rachot, princovy paţe se mihly vzduchem a na zádech mezi lopatkami mu vyjel hrot soupeřovy zbraně. Zapotácel se a převrátil se, jako by dělal kotoul nazad. Rapír mu vylétl z ruky jako padající hvězda a spadl velkým obloukem do řeky…61 V tom okamţiku vyrazil z krámu člověk, na půl kroku střelil Krejčíka do břicha a dal se na útěk…62 V obou případech někdo někoho zabije, tedy jedná se o situaci, která je mimořádná a je v ní akce. Chesterton nespěchá, rozvádí kaţdý pohyb zvlášť, pouţívá přirovnání. Fakt, ţe soupeř probodl princovu hruď, vyjádří opisnou větou: „(…) na zádech mezi lopatkami mu vyjel hrot soupeřovy zbraně.“ Čtenář je více vtaţen do děje a s napětím očekává, co se stane. Čapek krátce konstatuje celou událost, aniţ by dal prostor k očekávání. Oba autoři často uţívají monologu nebo dialogu postav, které vlastně vypráví příběh nebo je příběh z jejich rozhovoru patrný. Například v povídce Ztracená cesta (Boţí muka) se celý text skládá z rozhovoru hlavních postav. 60

ČAPEK, Karel. O umění a kultuře III. 1. soubor. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1986. s. 236. CHESTERTON, Gilbert Keith. Modrý kříţ. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 1989. ISBN 80-7021-008-7. s. 69. 62 ČAPEK, Karel. Povídky z jedné kapsy; Povídky z druhé kapsy. 23. vyd. Povídek z jedné kapsy, 17. vyd. Povídek z druhé kapsy. Praha: Československý spisovatel, 1961. s. 118. 61

33

‚Ale vţdyť jsme ztratili cestu!„ ‚Patrně.„ ‚Kam jsme se to dostali? Vidíte něco? Kde je alej?„ ‚Nevím.„ ‚Kde to jsme? Viděl jste někdy, ţe by tu bylo nějaké vřesoviště?„ ‚Ne.„ ‚Ale jak jenom jsme mohli ztratit silnici? Vţdyť bychom musili přes příkop – – Poslyšte, nešli jsme snad přes příkop?„ ‚Nevím.„ ‚To je absurdní. Vţdyť se silnice nemůţe ztratit pod nohama.„ ‚Kde jste?„ ‚Sedl jsem si.„ 63 Postavy v Čapkových povídkách mluví jazykem charakteristickým pro řeč hovorovou, coţ se projevovalo jiţ v Čapkově próze před Povídkami z druhé kapsy.64 Některé povídky začínají přímou řečí. V Povídkách z druhé kapsy jsou celé kapitoly vyprávěny třeba jen jednou postavou. Karel Čapek sám napsal, ţe chtěl v těchto povídkách zkusit „nosnost jazyka mluveného, který by vyjádřil všechny odstíny“.65 Povídky na sebe navazují tak, ţe se jeví, jako by ve společnosti v rozhovoru převzal někdo řeč na základě vzpomínky vyvolané předchozí výpovědí. Například povídka Muţ, který nemohl spát začíná slovy: ,Kdyţ uţ tady pan Doleţal začal o tom dešifrování,„ děl nato pan Kavka, ,tak jsem si vzpomněl na věc, kterou jsem jednou provedl kolegovi Musilovi.„ 66

63

ČAPEK, Karel. Boţí muka; Trapné povídky. 10. vyd. Boţích muk, 9. vyd. Trapných povídek. Praha: ČSM, 1967. s. 89. 64 MUKAŘOVSKÝ, cit. d., s. 417. 65 ČAPEK, Karel. O umění a kultuře III. 1. soubor. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1986. s. 236. 66

ČAPEK, Karel. Povídky z jedné kapsy; Povídky z druhé kapsy. 23. vyd. Povídek z jedné kapsy, 17. vyd. Povídek z druhé kapsy. Praha: Československý spisovatel, 1961. s. 275.

34

Podobně v Chestertonově Klubu zneuznaných muţů přijde novinář do společnosti, kde mu u stolu začnou jednotliví členové vyprávět své příběhy a touto formou jsou vyprávěny čtyři povídky. Začátky povídek v hovořící společnosti jsou také v Paradoxech pana Ponda. Oba autoři pouţívají často básnická vyjádření a obrazy. Voda vypadala jako jezero planoucích rubínů.67 Obdivuhodná kštice vlasů tak ţlutých a zářivých jako květ obrovské pampelišky.68 Silný vítr čeří jako příboj koruny stromů (…) stromy se napínají, sápou a škubou sebou, jako by to byla smečka draků uvázaných za ocas.69 Mířil přímo ke mně jako přesně letící střela.70 Bez konce táhla mračna nad tupým odpolednem maloměsta, jeţ máčel chronický, úporný déšť.71 Trpělivě, jako ubohý pavouk, tká rozum vţdy nové alternativy.72 Všechny rozlohy chvíle rostou, tak jako roste hloubka rytmickým vrtáním studnařů.73 Blízko, na dosah ruky blízko, snesl se motýl na květ s křídly široce rozevřenými, houpá se na bílém okolíku a kyne lehkými křídly, svírá je a roztahuje pohybem kouzelným a vilným, sladkým k opojení. Ach zůstaň, rozkoši! Nezkouzluj mé srdce tím věčným pohybem odletu! Utkvi a nech se ukolébat, milostná chvilko, vteřino bez rovnováhy, pokyne nevýslovný! 74

67

CHESTERTON, Gilbert Keith. Povídky otce Browna; Paradoxy pana Ponda. 1. vyd. Praha: Odeon, 1985. s. 123. Tamtéţ, s. 226. 69 CHESTERTON, Gilbert Keith. Ohromné maličkosti. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011. ISBN 978-80-7195-385-2. s. 51. 70 CHESTERTON, Gilbert Keith. Povídky otce Browna; Paradoxy pana Ponda. 1. vyd. Praha: Odeon, 1985. s. 123. 71 ČAPEK, Karel. Boţí muka; Trapné povídky. 10. vyd. Boţích muk, 9. vyd. Trapných povídek. Praha: ČSM, 1967. s. 39. 72 Tamtéţ, s. 23. 73 Tamtéţ, s. 21. 74 ČAPEK, Karel. Boţí muka; Trapné povídky. 10. vyd. Boţích muk, 9. vyd. Trapných povídek. Praha: ČSM, 1967. s. 87. 68

35

Skrčil se, ba takřka se scvrkl do kouta temné místnosti; a všechno na něm jako by se zmenšilo, aţ na ty velikánské skřítkovské brýle.75 Ve zlodějíčkovi hrklo leknutím a on se udělal ve svém koutě maličký jako hromádka popela, jako suché stéblo, jako třikrát sloţené nic, aby ho nikdo nenašel.76 Zvláštní, neobvyklá, výstiţná přirovnání a poetické obraty přesně vystihují a vyjadřují okolnosti, atmosféru, pocity i myšlenky. Dalším společným prvkem je humor a ironie. Chesterton i Čapek často ironicky naráţí na lidské vlastnosti, ať uţ negativní jako je závist, zbabělost, nevděčnost, vypočítavost nebo typické pro národnost či společnost. ,Pane generále,„ řekl Otec Brown a ušklíbl se, ,kdybych já mluvil takhle neurčitě, nazval byste mě jezovitou.„ 77 My jsme vám byli jako polití, kdyţ ţádný večerník nepřinesl o té naší vraţdě ani slovo. Všelijaké takové aféry a tu zatracenou politiku tam mají, bručeli jsme, i to, ţe se nějaká tramvaj srazila s ručním vozíkem, ale takovou vraţdu tam nedají; ty noviny vůbec vypadají, vţdyť je to holá korupce!78 Další příklady lze najít třeba v Knize apokryfů, v Povídkách z jedné a druhé kapsy, v knize O nejbliţších věcech, u Chestertona v Povídkách otce Browna, Klubu podivných ţivností, nebo v Ohromných maličkostech.

75

CHESTERTON, Gilbert Keith. Povídky otce Browna; Paradoxy pana Ponda. 1. vyd. Praha: Odeon, 1985. s. 265. ČAPEK, Karel. O začarovaném tulákovi. In: WECLAWSKI, Tomasz. Rekolekce s Karlem Čapkem. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997, s. 5–7. ISBN 80-7192-237-4. s. 10. 77 CHESTERTON, Gilbert Keith. Modrý kříţ. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 1989. ISBN 80-7021-008-7. s. 239. 78 ČAPEK, Karel. Povídky z jedné kapsy; Povídky z druhé kapsy. 23. vyd. Povídek z jedné kapsy, 17. vyd. Povídek z druhé kapsy. Praha: Československý spisovatel, 1961. s. 200. 76

36

Setkání Vzhledem k tomu, ţe Čapek s Chestertonem byli současníci a Čapek Chestertona obdivoval, coţ vyplývá také z jeho dopisů, nabízí se otázka, jestli se spolu setkali. Jejich dochovanou korespondenci v této kapitole uvedu celou. Karel Čapek projevil zájem setkat se s Chestertonem během své cesty po Anglii v roce 1924. Čapkův přítel Prof. dr. Otakar Vočadlo (1895–1974), docent bohemistiky na Ústavu slovanských studií při londýnské univerzitě, oslovil Chestortona a sdělil mu Čapkovo přání. Chesterton odpověděl skrze sekretářku, ţe by se mohli potkat na obědě Penklubu 3. června. Chesterton dorazil, přestoţe obvykle na setkání Penklubu nechodil, ale s Čapkem se jen pozdravili, pro bliţší hovor nebyl prostor. Čapek doufal, ţe ho Chetsterton později pozve k sobě jako H. G. Wells a G. B. Shaw, ale nestalo se tak. Čapek několikrát zval Chestertona do Prahy velmi vřele a „tónem takřka zboţňujícím“,79ale Chesterton neodpověděl. Potom ještě napsal Čapek Chestertonovi dva dopisy, z nichţ druhý se nedochoval, ale ani na ně nepřišla odpověď. Čapek se nenechal odradit. Na třetí dopis ze Štědrého dne roku 1924 jiţ Chesterton odpověděl „rozkošně kajícným dopisem“, jak ho sám Čapek označil. V něm se omlouvá, ţe neodpovídal a ţe teď nemůţe přijmout pozvání, jestli by to šlo později. Ale přestoţe byl Chesterton počátkem roku v Polsku, do Prahy nepřijel, coţ mu Čapek vyčítá v dalším dopise z 18. března 1925 a znovu jej naléhavě zve jiţ jako předseda Penklubu. Nevíme, jestli a jak Chesterton na tento dopis odpověděl, ale nepřijel a nepřijel ani později, i kdyţ byl opět v Polsku, přestoţe Čapek stále naléhal. To uţ bylo jasné, ţe se Praze z nějakého důvodu vyhýbá. Došlo tedy jen k onomu letmému setkání v Londýně při obědě Penklubu 3. června 1924.

20. září 1924 Můj milý pane Chestertone, po dobu svého pobytu v Londýně jsem tolik doufal, ţe se s Vámi znova setkám; mrzí mě, ţe při slavnostním obědě Penklubu jsem se nemohl volně a plně těšit z Vaší přítomnosti. Doufám ale, ţe si jednou uděláte výlet na kontinent a přijedete do Prahy; najdete zde přemnoho oddaných čtenářů a já Vás prosím, abyste byl hostem v mém skromném domě. Prosím, napište mi, chtěl-li byste přijet příští jaro nebo později. Vydavatel deníku Lidové noviny, jehoţ redakce mám tu čest být členem, a i vydavatel naší dobré revue Přítomnost si přejí nesmírně mít tu výsadu, ţe by pravidelně otiskovali (je-li to moţné) Vaše články. Naše noviny samozřejmě nemohou platit tolik co anglické; ale kdybyste nám mohl jednoduše poslat kopii rukopisu, který byste právě zasílal 79

VOČADLO, Otakar. Anglické listy Karla Čapka. 1. vyd. Praha: Academia, 1975. s. 274.

37

nějakému anglickému časopisu, mohli bychom ji otisknout jako rukopis a zaplatit Vám podle nejvyšší sazby. Tímto způsobem by Vám nevznikaly ţádné problémy a mezi svými články byste mohl lehce vybrat takové, co by zajímaly všechny čtenáře na kontinentu. Dejte mi, prosím, vědět, pokud by Vám můj návrh vyhovoval; tak rád bych zůstal v osobním kontaktu s Vámi, protoţe Vás opravdu velice obdivuji. Dejte mi také, prosím, vědět, zda se Vaše autorská práva pro naši zemi vztahují jiţ na všechna Vaše díla. Můj nakladatel si to přeje vědět. Neměl jsem to potěšení setkat se v Londýně s panem Bellocem; vyřiďte mu, prosím, mé nejsrdečnější pozdravy. Připojuji špatnou skicu napsanou v Londýně; byla otištěna v Lidových novinách. Velmi upřímně Váš Karel Čapek80

24. prosince 1924 Můj milý pane Chestertone, je právě Štědrý večer; přátelé mi darovali několik Vašich knih a já Vám nemohu nepoděkovat za útěchu a posilu, kterou jsem v nich našel – tak jako vţdy a mnohokrát. Bůh Vám ţehnej, pane Chestertone. Napsal jsem Vám dvakrát, aniţ bych dostal odpověď; ale jest křesťanské vytrvat, a tak Vám píši znova. Prosím Vás, byl byste tak laskav a sdělil mi, zda budete moci přijet příští rok do Prahy? Náš Penklub by Vás nesmírně rád uvítal jako hosta hluboce váţeného. Kdybyste přijel na jaře příštího roku, pak Vás z celého srdce prosím, abyste byl mým hostem. Jste milovníkem starých věcí – Praha je jednou z nich. Najdete zde hodně lidí, kteří Vás opravdu mají rádi a váţí si Vás. Já sám si Vás váţím jako ţádného jiného spisovatele; to kvůli Vám jsem za svého pobytu v Londýně bydlel v Notting Hillu81 a kvůli Vám se mi tam líbilo. Nemohu věřit tomu, ţe bych se s Vámi jiţ neměl znova setkat. Prosím Vás, přijeďte do Prahy. Přeji Vám šťastný nový rok, pane Chestertone. Vy sám musíte být šťastný člověk, kdyţ obšťastňujete i své čtenáře. Jste tak dobrý člověk. Váš oddaný Karel Čapek82

15. ledna 1925 Můj drahý p. Karle Čapku, je to pro mě štěstí, ţe Vaše nejvýš okouzlující a rozkošná kniha črt o Anglii vyšla dříve, neţ moje hanebné chování k Vám dosáhlo posledního a nejhoršího bodu. Na mou věru se za to opravdu hrozně stydím. Vůbec jsem si nezaslouţil, aby někdo tak vynikající, jako jste Vy, mi psal dvakrát; a většina lidí méně velkomyslných, neţ jste Vy, toho pak uţ nechá být. Vţdyť to bylo pro mne velmi velkým a pamětihodným potěšením setkat se s Vámi, i kdyţ to bylo jen tak na chvilku a byl jsem vklíněn mezi rumunskými princeznami na tom Penklubovém obědě. Něco se povídalo, ţe Jack Square zařídí, abychom se zase sešli; ale z nějakého důvodu k tomu nedošlo; nejspíš (jako většina toho, co se děje kolem mne v okruhu půl míle) to byla moje vina. Ale třesu se při 80 81

82

ČAPEK, Karel. Korespondence I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1993. s. 178. Jedna s Chestertonových knih se jmenuje Napoleon z Notting Hillu. ČAPEK, Karel. Korespondence I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1993. s. 178–179.

38

pomyšlení, jak by vypadal můj satirický portrét ve Vaší kníţce, kdybyste byl věděl, jaký zmatek dokáţu udělat ze svého ţivota a psaní. Dovedu si jen představit, jak tam spím v ohromném koši na papír coby hroch. A teď dovolte, abych se pokusil odpovědět na Váš dotaz. Já bych hrozně rád přijel do Prahy, zvlášť kdyţ bych byl Vaším hostem, ale tuze se obávám, ţe by to velmi těţko šlo letos na jaře. Jedinou skutečnou omluvou, proč jsem tak dlouho nechával Váš dopis leţet, je to, ţe byl pohřben pod horou písemností ve spojitosti s novým týdeníkem, který se asi brzy začne vydávat a jehoţ mám být redaktorem. Pouhé zahájení tak nezvyklé činnosti mne udolalo jako sněhová bouře; a ačkoli mohu s dobrým svědomím říci, ţe jsem na Vás nikdy nezapomněl, dokázal jsem ztratit Váš dopis. Jestli tedy ten časopis vůbec začne vycházet, budu se muset na to soustředit právě letos na jaře. Nebylo by to fair k ostatním, kdybych si dopřál takovou českou (Bohemian – český i bohémský) dovolenou. Myslíte, ţe bych mohl přijet někdy později? Velmi upřímně Váš G. K. Chesterton83

Zmíněný Čapkův obrázek Chestertona.

18. března 1925 Můj milý pane Chestertone, psal jste mi, ţe byste stěţí mohl přijet do Prahy letos na jaře. Ale v novinách stálo, ţe jste byl minulý měsíc ve Varšavě; proč proboha jste nezajel při té příleţitosti do Prahy? Jaká škoda pro nás! Teď čekáme, ţe nám to vynahradíte. Nuţe, výbor a předseda (tj. Váš poníţený sluţebník) našeho Penklubu Vám píší, abyste přijel do Prahy jako náš host. Prosím, nezapomeňte mi napsat tentokrát pár slov, chtěl-li byste přijet, kdy byste nejraději přijel, kdy přijedete doopravdy, svolíte-li být mým hostem a tak podobně. Snad by Vám bylo moţno přijet letos na podzim? Bylo by to tak nádherné vidět Vás u nás, a doufáme, ţe nám tu radost uděláte; je to Vaše métier, dělat radost. 83

CHESTERTON, Gilbert Keith. In: VOČADLO, Otakar. Anglické listy Karla Čapka. 1. vyd. Praha: Academia, 1975, s. 275–277.

39

Velmi upřímně Váš Karel Čapek84 Chesterton původně sympatizoval s Čechy a podporoval obnovu českého státu. Ve dvacátých letech se stal přítelem Poláků, u nichţ panovala protičeská nálada zaloţená na poválečném sporu o popolštěnou část Těšínska. Polští politici vylíčili zřejmě Chestertonovi české pracovníky na Slovensku jako neznabohy a nepřátele katolické církve a tím mu vzali chuť navštívit republiku. Podobně a ještě vynalézavěji útočila na Československo šlechtická propaganda maďarská. 17. prosince 1927 otiskl Chestertonův časopis G. K.‟s Weekly útočný článek proti Československé republice s názvem „The Slovak Problem“, jehoţ autorem byl Dudley Heathcote, novinář na svobodné noze, nezakotvený v ţádném politickém směru ani nepatřící k ţádnému časopisu, který jednoduše řečeno slouţil zájmům svých dočasných zaměstnavatelů. Čapka to velmi udivilo a zamrzelo, ţe jeho oblíbený autor otiskl článek přelétavého novináře, a navíc s nepravdivými tvrzeními a poslal Chestertonovi zdvořilý, ale důrazný dopis, v němţ argumentuje proti Heathcotovým výmyslům.85 20. prosince 1927 Drahý pane Chestertone, dovolte mi říci, ţe já a jiní Vaši čtenáři u nás jsme se s úţasem dočtli ve Vašem listě G. K’s Weekly ze 17. prosince 27 článku Slovensky problém od pana Dudleye Heathcota. Obávám se, ţe Vy i Váš časopis jste byli prostě mystifikováni. V řečeném článku není skoro jednoho tvrzení, které by mezi křesťany nemělo byt označeno jakoţto křivé svědectví. Dovolte mi, abych Vám ukázal několik vzorků oné bezpříkladné mystifikace. 1. “...i kdyţ svého času království české vskutku existovalo.” Nesmysl; království české nikdy nepřestalo existovat, neboť císař rakouský byl zároveň králem českým, markrabím moravským atd. 2. “...v Turčianském Sv. Martině jiný stejně prohnaný diplomat (tj. jako Masaryk v Pittsburku) přiměl některé ze svých evropských slovenských přívrţenců, aby vydali podobnou deklaraci.” Proč pan Heathcote nejmenoval toho prohnaného diplomata? Protoţe ţádného nebylo. Martinská deklarace, jejíţ den je podnes národním svátkem slovenským, vyšla spontánně ze shromáţdění slovenských (a nejen slovenských) vlastenců, vůdců a poslanců všech stran, bez jakéhokoliv českého vměšování. 3. “...nehledíc k faktu, ţe ani američtí, ani evropští Slováci neměli nejmenšího práva mluvit jménem svého národa.” V tomto slzavém údolí není jiných Slováků neţ evropští domorodci a američtí vystěhovalci; kteří jiní Slováci tedy měli právo mluvit jménem svého národa?

84 85

ČAPEK, Karel. Korespondence I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1993. s. 179. VOČADLO, Otakar. Anglické listy Karla Čapka. 1. vyd. Praha: Academia, 1975. s. 280–283.

40

4. “Ozbrojeni těmito důkazy solidarity, která prý existuje mezi dvěma národy vykazujícími jen nepatrnou příbuznost, nehledíc k vágnímu poutu společného rasového svazku...” – Špatně. Češi a Slováci jsou jeden jediný národ s dvojí málo odlišnou řečí – ve skutečnosti zdaleka ne tak odlišnou, jako je například dialekt bavorský a dolnoněmecký. Ideál politické a národní jednoty mezi Čechy a Slováky existoval po celá staletí. Hlavní zakladatelé československého státu, prezident Masaryk a zemřelý generál Štefánik, jsou sami Slováci. Slováci bojovali v naší armádě během sibiřského taţení atd. 5. “...aniţ by se byl Slováků někdo dotázal na jejich přání, zatímco jejich zástupcům, které jejich vůdcové poslali v roce 1919 do Paříţe, aby ţádali home rule, bylo odepřeno slyšení.” – Špatně. Slovenští vůdcové byli v roce 1919 přítomni v praţském Národním shromáţdění a hlasovali pro ústavu, zatímco pár maďarizovaných arivistických Slováků v zahraničí pracovalo nikoliv pro home rule, nýbrţ pro integritu Uherska. To je případ námezdního maďarského propagandisty Jehlicsky. 6. “. ..slovenští autonomisté se stali takovým nebezpečím pro českou hegemonii, ţe se Beneš rozhodl získat jejich vůdce,” přizval je do vlády, “přičemţ pouţil vydatně zbraní hospodářského nátlaku, v němţ je mistrem”. – Špatně. Pan Beneš, jako náš ministr zahraničí nemá zhola co dělat s vnitřní politikou; nikdy nevedl a ani se nepokoušel o jakákoliv vyjednávání se Slováky. Od samého počátku byli v naší vládě našeho státu slovenští ministři (z agrární a socialistické strany). Jen slovenská ľudová strana byla protivládní, jsouc – jakoţto strana konzervativní – v přirozené opozici k vládám zabarveným spíše liberálně. Jakmile pan Švehla utvořil konzervativní (nebo “pravou”) vládu, dva slovenští ministři z ľudové strany vstoupili do kabinetu, přičemţ jejich počet odpovídá síle jejich strany. 7. “...byl podepsán pakt mezi vůdcem Slováků a českou vládou, jimţ se ľudovci zřekli veškerých nároků na nezávislý parlament” atd. – Nesmysl. Takový pakt nebyl nikdy podepsán; toliko strana ľudová, nyní jakoţto strana vládní, se pouze mlčky vzdala nároků být stranou opoziční. 8. “...tajné sdruţení vlastenců, kteří uznávají Jehlicsku za svého vůdce, nejen pováţlivě vzrostlo co do počtu od podepsání onoho paktu, ale hrozí nabyt na Slovensku rozhodujícího vlivu.” – Zas jen mystifikace. Jehlicska nemá na Slovensku snad ani tucet slovenských přívrţenců, na Slovensku neexistuje ţádné tajné vlastenecké sdruţení – snad aţ na některé maďarské iredentisty, ale to je docela jiná kapitola. 9. “...Češi nejen vytvořili ústavu, při které Slováci nebyli bráni v potaz...” – Špatně. Slováci byli řádně a plně zastoupeni v Národním shromáţdění při ústavodárných pracích a zúčastnili se všech sezení. Ústava byla hlasováním přijata všemi slovenskými stranami, i ľudovou. 10. “. ..ale Češi si nadto zajistili, ţe takto vytvořena ústava smí být změněna pouze třípětinovou většinou sněmovny.” – To je správné, ale v kterékoliv demokracii na světě smí být ústava změněna jen kvalifikovanou většinou. 11. “...nepochybný vzrůst separatistického a promaďarského hnutí, které jsem nedávno pozoroval na Slovensku...” – To je čirá leţ. Ve skutečnosti bylo moţno pozorovat v posledních měsících na Slovensku ohromné a spontánní vzrušení všech slovenských stran – i autonomistických – proti výstředním maďarofilským rejdům lorda Rothermera; mnoho set tisíc lidí protestovalo na veřejných shromáţděních proti tomuto maďarskému úkladu a manifestovalo za trianonský mír. Autonomistické noviny dokonce vytýkaly Čechům, ţe nevystupuji dosti radikálně proti této maďarské propagandě. 12. “...Slovensko je hospodářsky vykořisťováno, jako bývaly kolonie za méně osvíceného věku.” To je strašná leţ. Zeptejte se někoho, kdo znal Slovensko před jeho osvobozením a můţe je srovnávat s nynějším vzestupem. Já ty věci znám; býval jsem na Slovensku před válkou a během ní rok co rok – prosím, abyste se otázal pana Heathcota, činil-li totéţ. Ne-li, pak není oprávněn 41

psát o hospodářském vývoji Slovenska a vyslovovat taková tvrzení, jako ţe “jediným cílem Čechů je vykořisťovat a ruinovat slovensky průmysl”. Jděte na Slovensko a podívejte se na tamější poměry; kaţdý loajální cizinec pozná pouhým pohledem, co se nově vybudovalo a s jakými náklady v této zemi dříve tak zaostalé a hospodářsky zotročené. To stačí. Obávám se, ţe tvrzeni pana Heathcota nejsou jen omyl. Drahý pane Chestertone, bylo by poctivé, kdybyste ve svém listě napravil křivdu, která se stala naší zemi. Ale kdyţ uţ se to stalo, plyne z toho ještě jedno. Ţe byste se měl cítit zavázán přijít sám, abyste viděl naši zemi i Slovensko na vlastní oči a sám si utvořil úsudek. Víte, ţe byste byl vřele vítán. Doufám, ţe neobtíţíte svou duši nespravedlivostí vůči zemi, v níţ patříte k nejoblíbenějším básníkům. Upřímně Váš Karel Čapek86 Tento Čapkův dopis otiskl Chesterton 14. ledna 1928 v G. K.‟s Weekly s poznámkou: Je pro nás velkým potěšení otisknout tento dopis jednoho z velkých evropských spisovatelů – autora RUR. Většina našich čtenářů ví, a chceme, aby si p. Čapek uvědomil, ţe článek p. Dudleye Heathcota byl očištěn, protoţe se nám zdálo, ţe bychom měli uvádět různé názory na evropskou politiku. Ţe takový článek vyšel v G. K.’s Weekly, neznamená, ţe časopis ručí za správnost nebo podporuje politické zaměření (policy) takového článku.87 4. února ovšem vyšel v týdeníku další Heathcotův zavádějící článek namířený proti čtvrtému bodu Čapkova dopisu. Přesto Čapek na Chestertona nezanevřel. Po Chestertonově úmrtí 14. června 1936, napsal Karel Čapek do Lidových novin s uznáním a láskou vzpomínku s názvem Dobrý Chesterton. Byl velmi tlustý, velmi rozpačitý a velmi ţivý; ohromné těleso s dětskými kudrnami, mušketýrskými kníry a bohémskou mašlí pod celou soustavou brad a podbradků. A přece tato rozloţitá tělesnost jaksi odpovídala neobyčejnému a subtilnímu duchu, který ji aţ po tyto dny tak vydatně oţivoval: duchu zároveň hravému a rytířskému, nezbednému a nesmírně moudrému, duchu básníka humoristy, polemika, filosofa, fantasty a hluboce věřícího bojovného katolíka. Kupodivu, tolika slov je zapotřebí, aby byl označen člověk nikoli sloţitý. Hojnost těch atributů jenom odpovídá hojnosti a bohatosti ţivota, která tryskala z jeho pera. Jeho nevyčerpatelná 86

ČAPEK, Karel. List panu G. K. Chestertonovi. In: VOČADLO, Otakar. Anglické listy Karla Čapka. 1. vyd. Praha: Academia, 1975, s. 284 –287. 87 CHESTERTON, Gilbert Keith. In: VOČADLO, Otakar. Anglické listy Karla Čapka. 1. vyd. Praha: Academia, 1975, s. 288.

42

paradoxie byla v tom, ţe vyslovoval myšlenky téměř samozřejmé; ţe vesel a zplna hrdla velebil věci, které náleţí mezi pět švestek obyčejného lidského ţivota, jako je domov, víra, demokracie, řád a důvěra. Byl jako kouzelník, který vytahuje králíky z klobouku nebo odkud; nejváţnější pravdy, nejvznešenější výzvy vysypával ze svého hravého a laskavého humoru; byl to skotačící filosof, který metal kozelce ze samé radosti, ţe má co dělat s pravdou a váţností nesmrtelné člověčiny. Nesnaţil se mít víc rozumu nebo vidět věci jinak, neţ „obyčejný, pivo pijící Angličan“. Ale zato hájil prostotu a konzervativnost lidského ţivota s nejskvělejší genialitou poety a apoštola zároveň. I jeho dílo je, řečeno ve zkratce, veliká apologie náboţenství a katolicismu. Ale nemluvil jako ponurý kazatel, nýbrţ jako veselý věřící, kterým šije optimismus, kašparovská nezbednost i gargantuovská kyprost. Nevíme, jak je v nebesích odměňován humor; ale je-li tam pro něj sebemenší čestné místo, pak Gilbert Keith Chesterton, Angličan, zasluhuje nějakého stupně blahoslavenství, jehoţ svátek by na věky mohl slavit veškeren lidský svět bez rozdílu věr (Lidové noviny 16. června 1936).88

88

ČAPEK, Karel. Ratolesti a vavříny. Praha: Melantrich, 1970. s. 109.

43

Závěr Cílem bakalářské práce bylo ukázat společné či podobné motivy a myšlenky v povídkách Gilberta Keithe Chestertona a Karla Čapka a porovnat je. První kapitola Záhady a zázraky navazuje na úvodní parafrázi Chestertonovy ţivotní filozofie, náhledu na svět a na běţné okolnosti, ve kterých je ukryto zázračné kouzlo radosti a smyslu ţivota. Oba autoři ve svých dílech pouţívají motiv zázraku k poukázání na záhadnost a tajemnost ţivota nebo na události mezi nebem a zemí. Porovnáním několika povídek vyvstal také rozdíl mezi autory. Karel Čapek dával více prostoru nevysvětlitelným záhadám, které jeho postavám slouţily k zastavení, zamyšlení a obrácení do sebe.89 Zatímco Čapek ponechává záhadu nevyřešenou (např. Jasnovidec, Věštkyně), G. K. Chesterton na první pohled nevšední, nevysvětlitelné události vţdy vyřeší a vysvětlí ve svých povídkách racionálně a logicky (např. Rudý měsíc z Meru). Přestoţe katolík G. K. Chesterton věřil v nadpřirozeno, byl skeptický k úkazům, které se tváří jako zázrak. Za zázraky a tajuplné záhady naopak povaţoval věci, které nám připadají všední, protoţe jsme jim přivykli. Kdyţ jsme je ovšem viděli poprvé, věděli jsme, ţe objevujeme zázraky. Dítě totiţ spatřuje divy i v maličkostech, to je podle Chestertona správný, nezkaţený pohled na svět, na který bychom si v dospělosti měli vzpomenout a vědomě se v něm cvičit, jak napsal ve své knize Ohromné maličkosti. Tak se také jmenuje další kapitola. „Ohromných maličkostí“ si všímal i Karel Čapek například v knize O nejbliţších věcech. Konkrétním příkladem podobnosti v motivu obyčejných věcí bylo porovnání dvou delších ukázek z Čapkova (Škatulka sirek) a Chestertonova (Co jsem našel v kapse) zamyšlení o noţi a zápalkách. Chesterton se nad noţem zamýšlel v souvislosti s objevením ţelezné rudy a jejím významem ve vývoji civilizace od prvních bitev přes výrobu po průmyslovou revoluci, zápalky vnímal jako symbol síly dávného ţenského ţivlu, který je mocnější neţ ocel. Čapek připomněl způsoby vyuţití noţe jako „všenástroje“, který z člověka dělá řemeslníka, sochaře, válečníka a technika. Ve „škatulce sirek“ spatřoval dávný kult ohně a romantiku pokladu, který člověk má na pustém ostrově, spatřoval moţnost rozdělání ohně k přípravě potravy, k obraně nebo k zapálení dýmky míru. I kdyţ kaţdý zdůrazňuje trochu jiné vlastnosti, způsob zamyšlení nad běţnými věcmi je velmi podobný, za coţ byl Čapek kritizován 89

ČAPEK, Karel. Korespondence I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1993. s. 383.

44

Jaroslavem Durychem v časopise Rozmach roku 1926. V kapitole Ohromné maličkosti byla zmíněná také povídka Odrazy (Boţí muka), v níţ Karel Čapek popisuje jakých detailů a krás si všímá nemocný člověk sedící u řeky. Spolu s navazující kapitolou Básník se tak uzavírají tři základní motivy, které se objevují v povídkách o „ohromných maličkostech“. Vnímavost a citlivost básníkovy duše souvisí se zmíněným dětským pohledem na svět a také s vnímáním světa nemocným člověkem. Tyto tři typy pohledu, básníkův, dětský a pohled nemocného člověka, se projevují pozorností k okolí, vděčností, údivem a nevšedním zájmem o všední věci. V tom Čapek i Chesterton spatřují tajemství radosti. Oba také otevírali problematiku spravedlnosti. Karel Čapek napsal o svých Povídkách z jedné kapsy, ţe kdyţ se začal zabývat světem zločinu, zaujal ho proti jeho vůli problém spravedlnosti, proto asi od poloviny knihy převládá otázka: „jak trestat“.90 Podobnost je patrná například z Chestertonovy povídky Dvanáct muţů (Ohromné maličkosti) a Čapkovy povídky Porotce (Povídky z druhé kapsy). Obě jsou vyprávěny z pohledu člena poroty u soudu, který proţívá soucit s viníky. V povídkách obou autorů jsou dále naznačeny situace, které vedou k úvahám, jestli máme vţdy právo trestat (Zločin v chalupě). Lidské zákony nejsou schopny vše spravedlivě posoudit. V povídkách Boţí trest (Chesterton), Závrať (Čapek) a Zmizení herce Bendy (Čapek) záleţí pouze na svědomí zločince, jestli podstoupí trest. Z citací v kapitole Soud a spravedlnost vyplývá, ţe Chesterton a Čapek povaţovali soud, zákony, řád a spravedlnost za potřebné, protoţe jsou provinění, která se musí potrestat. Ale zároveň upozorňovali na lidskou stránku provinilců a význam soucitu. Dalším společným motivem je pojem paradox. Chesterton paradox vidí jak v drobnostech, tak v důleţitých věcech lidského ţivota, například v radosti, v pravdě, v odvaze v lásce. Chesterton i Čapek psali o paradoxních situacích, příklady jsme nalezli v povídkách Modrá chryzantéma, Věštkyně, Poslední soud, Příběhy sňatkového podvodníka, Obyčejná vraţda, Košile. G. K. Chesterton uţívá paradoxu například v knize Paradoxy pana Ponda, Anarchista Čtvrtek, Klub podivných ţivností, Klub zneuznaných muţů, Muţ, který byl příliš ţivý nebo v povídkách otce Browna. Paradoxem ukazují na to, ţe ţivot není černobílý ani předvídatelný a ţe i v pravdě samotné se můţe objevit něco, co zdánlivě nesedí. Lidská fantazie a lţi jsou daleko více předvídatelné neţ pravda.

90

ČAPEK, Karel. O umění a kultuře III. 1. soubor. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1986. s. 236.

45

Podobnosti jsme objevili také v uţití formálních prostředků, přímé řeči, básnických vyjádření, v uţití humoru a ironie. Porovnáním některých textů jsme si všimli rozdílu v rozsahu povídek a ve způsobu vyprávění. Kapitola Setkání pojednává o Čapkově a Chestertonově krátkém pozdravení na obědě Penklubu v Anglii 3. června 1924 a o Čapkově marném zvaní Chestertona do Prahy. V kapitole je také uvedena celá jejich známá korespondence, ze které je patrné, ţe Čapkův obdiv k anglickému spisovateli neustal. Po Chestertonově smrti 14. června 1936 napsal Karel Čapek do Lidových novin článek Dobrý Chesterton,91 v němţ svůj obdiv vyjádřil. A právě tento článek vyuţijeme k porovnání Chestertonových vlastností, kterých si Čapek váţil, s podobnostmi, které jsou uvedeny v této bakalářské práci. Zmíněné vlastnosti vnímal Čapek pouze z Chestertonových knih, jak se lze domnívat vzhledem k faktu, ţe se oba autoři setkali jen krátce. Bráno popořadě Čapek nejprve zmiňuje Chestertonovu „hravost“, ta vyniká z knihy Ohromné maličkosti a z Čapkovy knihy o Nejbliţších věcech, vzpomeňme například na povídku Ochočené kolo, zmíněnou v kapitole Ohromné maličkosti. Dále je to „rytířskost“, jeţ je patrná z Povídek otce Browna nebo z knihy Anarchista Čtvrtek (1908), kde hlavní hrdina policista Syme v přestrojení pronikne do anarchistického vedení. V Čapkových povídkách můţeme „rytířskost“ pozorovat u policistů, kteří statečně plní svou povinnost a brání pořádek a zákon (např. Oplatkův konec, Případ s dítětem). „Nezbedností“ se vyznačuje třeba hlavní hrdina knihy Klub podivných ţivností (1905) bývalý soudce Basil Grant, který zaloţil klub pro lidi s netradičním povoláním, dále Innocent Smith z Muţe, který byl příliš ţivý a svým způsobem i otec Brown, který neváhá udělat nějakou neplechu, aby tím buď zabránil něčemu zlému, nebo naopak pomohl něčemu dobrému (např. povídka Modrý kříţ). V povídkách Karla Čapka jsou „nezbední“ zloději a podvodníci

(Ukradený

kaktus,

Příběhy

sňatkového

podvodníka).

Další

uvedenou

Chestertonovou vlastností je „moudrost ducha básníka“. Moudrost i básnický duch je zřejmý z celé Chestertonovy i Čapkovy tvorby. Mluvili jsme o Ortodoxii, v níţ Chesterton logicky vyloţil svou ţivotní filozofii a proč se ztotoţnil s křesťanstvím. Příklady moudrosti neobyčejného vnímání světa jsou uvedeny v kapitole Ohromné maličkosti, Básník nebo Forma. Příklady „humoru“ a „veselosti“ bychom našli téměř v kaţdé namátkou vybrané Chestertonově povídce. Tak například nadsázku a humor vidíme v zaměstnání „profesionální zdrţovač“ (Klub podivných ţivností). Ten se nechává najímat, kdyţ někdo někoho potřebuje zdrţet, aby třeba zmeškal 91

Viz kapitola Setkání

46

schůzku. Humorné situace a výpovědi jsou i v řadě povídek Karla Čapka, příklad je uveden v kapitole Forma. Dále Čapek vyzdvihuje Chestertonovu „víru“, „bojovnost“, filosofii“ a „apologii náboţenství a katolicismu“. U Chestertona byla víra propojena s humorem. I kdyţ dokázal „bojovat“ proti nemoudrosti a bránit křesťanskou víru (apologie), vţdy to bylo s nadhledem a moudrostí, coţ vidíme v jeho Ortodoxii. Jak o něm napsal Čapek: „nemluvil jako ponurý kazatel, nýbrţ jako veselý věřící“.92 Ač se Karel Čapek nehlásil ke křesťanské víře, jak bylo zmíněno v kapitole Záhady a zázraky, dával jasně najevo, co povaţuje za správné, a vybízel ke křesťanským vlastnostem. „Bojovnost“ jinak mírný Karel Čapek projevoval ve chvílích, kdy cítil křivdu na někom blízkém nebo na své vlasti. Bojovat za čest národa musel paradoxně i v souvislosti s Chestertonem, kdyţ vyvracel Heathcotovy lţi o Československu, jak je popsáno v kapitole Setkání. „Fantazie“, a „paradoxie“ jsou další připomenuté vlastnosti Chestertona a jeho díla. Příklad fantazie Karla Čapka je v povídce Šlépěj, nad kterou jsme se zamýšleli v kapitole Záhady a zázraky. Karel Čapek vyloučil snad všechny moţné i nemoţné varianty, jak se mohla ojedinělá šlépěj objevit v zasněţeném poli, od ptáka, který nesl botu v zobáku a dotkl se země, po člověka, který se drţel balónu a šlápl do sněhu. Prostor pro fantazii vzniká téţ v Historii beze slov. „Parodoxii“ Chestertona spatřoval Čapek v tom, ţe „vyslovoval myšlenky téměř samozřejmé“.93 V kapitole Paradox jsme se věnovali Chestertonovu vyjmenovávání jednotlivých paradoxů (lásky, odvahy, křesťanství, poznání) a příkladům paradoxů v povídkách. Čapek také připomíná, ţe Chesterton vesele a zplna hrdla velebil základní věci obyčejného lidského ţivota jako je „víra“, „domov“, „demokracie“, „řád“ a „důvěra. Na základě porovnání podobností nejen v kapitole Ohromné maličkosti, ale v celé bakalářské práci můţeme prohlásit, ţe tyto věci velebil ve svých povídkách i Karel Čapek. V bakalářské práci byly tedy předloţeny a porovnány nalezené podobnosti a spojitosti v knihách Karla Čapka a G. K. Chestertona. Není důleţité, jestli ony podobnosti byly úmyslné nebo neúmyslné. Pokud se Karel Čapek inspiroval Chestertonem v určité oblasti své tvorby, coţ je pravděpodobné, rozhodně psal o stejných motivech osobitě. Podstatné a uţitečné pro nás čtenáře je zamyslet se, proč dva významní, moudří lidé povaţovali některé motivy za důleţité. Na závěr bych rád zmínil povídku Pomoc! (Boţí muka), která podle mého názoru vystihuje hlavní apel obou autorů. Začíná probuzením člověka, kterému v noci klepe na okno

92 93

ČAPEK, Karel. Ratolesti a vavříny. Praha: Melantrich, 1970. s. 109. ČAPEK, Karel. Ratolesti a vavříny. Praha: Melantrich, 1970. s. 109.

47

ţena a ţádá o pomoc. Rozespalý muţ ji odbude, ale uţ nemůţe usnout. Trápí ho svědomí, co všechno se mohlo stát ţeně, které nepomohl. O co vlastně šlo, se nedozví a bude s tím muset ţít. Tato povídka je poslední v Boţích mukách a dá se říci, ţe vyjadřuje hlavní myšlenku také Chestertonových Ohromných maličkostí: být vnímavý k okolí a k druhým lidem, všímat si a váţit si obyčejných věcí, které k nám mohou určitým způsobem promluvit, vytrhnout nás z všednosti a monotónnosti ţivota a připomenout radosti dětství. Jinak hrozí, ţe člověk bude celý ţivot jen vyhlíţet něco velkolepého, ale podstata a smysl mu unikne.

48

Seznam literatury Primární literatura ČAPEK, Karel. Boţí muka; Trapné povídky. 10. vyd. Boţích muk, 9. vyd. Trapných povídek. Praha: ČSM, 1967. ČAPEK, Karel. Korespondence I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1993. ČAPEK, Karel. Masaryk věřil. In: HOUŠKA, Vítězslav. Karel Čapek a T. G. Masaryk. 1.vyd. Karviná: PARIS, 2011, s. 190–192. ISBN 978-80-87173-18-3. ČAPEK, Karel. O nejbliţších věcech. Praha: Aventinum, 1925. ČAPEK, Karel. Povídky z jedné kapsy; Povídky z druhé kapsy. 23. vyd. Povídek z jedné kapsy, 17. vyd. Povídek z druhé kapsy. Praha: Československý spisovatel, 1961. ČAPEK, Karel. Ratolesti a vavříny. Praha: Melantrich, 1970.

CHESTERTON, Gilbert Keith. Heretikové. 1. vyd. Praha: Julius Albert, 1948. CHESTERTON, Gilbert Keith. Klub zneuznaných muţů. Praha: Vyšehrad, 1972. CHESTERTON, Gilbert Keith. Modrý kříţ. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 1989. ISBN 80-7021-008-7. CHESTERTON, Gilbert Keith. Povídky otce Browna; Paradoxy pana Ponda. 1. vyd. Praha: Odeon, 1985.

49

CHESTERTON, Gilbert Keith. Ohromné maličkosti. Praha: České katolické nakladatelství, 1994. ISBN 80-7113-094-X. CHESTERTON, Gilbert Keith. Ohromné maličkosti. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011. ISBN 978-80-7195-385-2. CHESTERTON, Gilbert Keith. Ortodoxie. 1. vyd. Brno: Naklad. Tomáše Janečka, 1993. ISBN 80-900802-4-3. CHESTERTON, Gilbert Keith. Úţas radost a paradoxy ţivota v díle G. K. Chestertona. K vyd. vybral a přeloţil Alexander Tomský. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 5– 16. ISBN 978-80-7195-191-9.

Sekundární literatura Bible: Písmo svaté starého a nového zákona. Český ekumenický překlad. 11. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 1998. ISBN 80-85810-19-0. DURYCH, Jaroslav. In: LUKAVEC, Jan. Fanatik, prorok, či klaun?: G. K. Chesterton a jeho interpreti. 1. vyd. Brno: CDK, 2008. ISBN 978-80-7325-166-6. HALÍK, Tomáš. Interview. In: Karel Čapek a jeho obyčejný svět [dokument]. Reţie Ondřej Klepka. Česká republika, 2008. HALÍK, Tomáš. Poděkování. In: WECLAWSKI, Tomasz. Rekolekce s Karlem Čapkem. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997, s. 5–7. ISBN 80-7192-237-4. KOTEN, Jiří. Jak se fikce dělá slovy. 1. vyd. Brno: Host, 2013. ISBN 978-80-7294-846-8. s. 80. LUKAVEC, Jan. Fanatik, prorok, či klaun?: G. K. Chesterton a jeho interpreti. 1. vyd. Brno: CDK, 2008. ISBN 978-80-7325-166-6.

50

MUKAŘOVSKÝ, Jan. Dějiny české literatury IV. 1. vyd. Praha: VICTORIA PUBLISHING, 1995. ISBN 80-85865-48-3. MUKAŘOVSKÝ, Jan. Studie II. 1. vyd. Brno: Host, 2001. ISBN 80-7294-000-7. PŘIDAL, Antonín. Chesterton a detektivové. In: CHESTERTON, Gilbert Keith. Povídky otce Browna; Paradoxy pana Ponda. 1. vyd. Praha: Odeon, 1985, s. 391–403. ISBN 80-7192-237-4. TOMSKÝ, Alexander. Neuchopitelný fenomén G. K. Chestertona. In: CHESTERTON, Gilbert Keith. Úţas radost a paradoxy ţivota v díle G. K. Chestertona. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 5–16. ISBN 978-80-7195-191-9.

51