Ústa jsou dána pro úsměv Příběhy křesťanů ze Sýrie a Iráku Podpora nepálských křesťanů zasažených zemětřesením

3 / 2015 Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi; pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení. – Židům 13,3

Ústa jsou dána pro úsměv Příběhy křesťanů ze Sýrie a Iráku Podpora nepálských křesťanů zasažených zemětřesením

N a k l a d a t e l s t v í STE­ F A­ N O S n a b í z í : Rasooli & Allan – Lékař z Kur­dis­tá­nu Příběh o obrácení mus­lim­ského mullaha. A5, 134 stran, cena 77 Kč. Richard Wurmbrand – Vítězná víra Inspi­rující čtení na téma křesťanské ví­ry a svě­dectví. 12×18 cm, 176 stran, cena 120 Kč. Ken Anderson – Smělý jako beránek Životní příběh známého čínského křes­ťan­­ského di­si­ den­ta. A6, 170 stran, váz. 137 Kč. Pavel Rejchrt – Dvanáct kázání Sbírka kázání českého malíře, bás­níka a li­­­­terá­ta z posledních deseti let, ve kterých se ­autor za­­mýšlí nad duchovní situací současného křes­­ťanstva i spo­ leč­nos­ti. Váz. brožura, 14×19 cm, 96 stran, 147 Kč. John Bunyan – Milost přehojná Duchovní autobiografie Johna Bunyana. 11,5×17,5 cm, 192 stran, cena 157 Kč. John R. Weinlick – Hrabě Zinzendorf Životní příběh hraběte Mikuláše Lud­víka Zin­­zen­dorfa, nejvýznamnějšího před­sta­vi­tele Obno­vené Jednoty bra­tr­ské. Vázaná brožura, 12×19 cm, 232 stran, cena 175 Kč. Hermann Hartfeld – Víra navzdory KGB Autentické vyprávění o pronásledování křes­­­­­ ť anů v Sovětském svazu v šedesátých letech. 12×19 cm, 304 stran, cena 177 Kč. Richard Wurmbrand – Kristus na Ži­dov­ské cestě Autor sám židovského původu uvažuje na ži­dov­ské téma. 12×18 cm, 248 stran, cena 175 Kč. Sam Wellman – William Carey Kniha o životě anglického misionáře v In­dii. Vázaná brožura, 12×19 cm, 160 stran, cena 167 Kč. Hans Martin Braun – Let přes hranice Napínavý román z prostředí ruské podzemní církve se špionážní zápletkou. Vázaná, 11,5×17 cm, 120 stran, 2. vydání, cena 138 Kč Mike Fearon – Martin Luther Beletrizovaná biografie jedné z klíčových po­stav historie křesťanství.

Vázaná brožura, 12×19 cm, 112 stran, cena 165 Kč. Anatolij Granovskij – Byl jsem agentem NKVD Memoáry agenta sovětské tajné služby, pů­so­bí­cí­ho krátce také v poválečném Čes­ko­slovensku. Vázaná s přebalem, 12×19 cm, 288 stran, cena 245 Kč. Tom White – Akce Kuba Po sedmnácti měsících vězení na Kubě vy­prá­ví au­tor vzru­šu­jí­cí příběh církve trpící za „třti­no­vou opo­nou“. A6, 230 stran, cena 83 Kč. Darlene Deiblerová-Roseová – Ve stínu vycházejícího slunce Podivuhodný příběh americké misionářky v japonském zajetí za druhé světové války. Vázaná s přebalem, 12×19 cm, 288 str., cena 248 Kč. Richard Wurmbrand – Vězeňské zdi kdyby promluvily Autorova kázání, sestavená na samovazbě, ­k terá jsou pozoruhodným a jedinečným do­ku­men­tem o hlu­bi­ nách křesťanské víry upro­střed nelidského teroru a zou­fal­ství. Vázaná, 12×18 cm, 136 stran, cena 185 Kč. Sam Wellman – Jan Kalvín Biografie slavného reformátora. Vázaná brožura, 12×19 cm, 160 stran, cena 225 Kč Bratr Andrew – Pašerákem ve službách Nejvyššího Kniha popisuje začátky služby bratra An­dre­wa. Díky této knize se mnozí západní křesťané začali zajímat o utr­pe­ní svých spoluvěřících v totalitních zemích a mnohým rovněž po­moh­la nalézt víru v Ježíše Krista. Vázaná s přebalem, 12×19 cm, 262 str., cena 245 Kč Richard Wurmbrand – V Božím podzemí Luterský farář Richard Wurmbrand odmítl veřejně chválit komunistický režim a podrobit se jeho diktátu. Je uvězněn a společně s ostatními nepřáteli režimu vystaven mučení, o kterém obyvatelé svobodného světa nemají ani tušení. Vázaná, 115×175 mm, 335 stran, doporučená prodejní cena 225 Kč

Nabízené knihy z nakladatelství STE­FA­NOS si můžete objednat na naší adrese, uve­de­né na zadní straně obálky. Poštovné ani balné není účtováno. Ukázky knih naleznete na internetové adrese www.hlas-mucedniku.cz

Hlas muèedníkù 3 / 2015

Pracovníci Hlasu mučedníků evangelizují často na nebezpečných místech. Někteří naši spolupracovníci například navštěvují islámské svátky v Pákistánu, při kterých rozdávají mezi muslimy Bible..

richard Wurmbrand napsal

Ústa jsou dána pro úsměv „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?“ (Římanům 8,35)

Draze milovaní, v komunistické Číně a v dalších zemích, kde jsou věřící pronásledováni, jsou nyní miliony a miliony křesťanů, přestože pronásledování stále sílí. Scházejí se s radostí v srdci na tajných místech, neboť společně s apoštolem Pavlem věří, že je od lásky Kristovy nemůže nic oddělit (Římanům 8,38–39). Přál bych vám vidět, jak pronásledovaní křesťané přednášejí apoštolské vyznání víry. Vyslovují totéž prohlášení o víře, které vyslovujeme my na Západě. Ve svobodných církvích, jakými jsou baptisté, letniční atd., se toto krédo sice veřejně neproklamuje, avšak je zde podstatná víra v Trojici a v Kristovo spasení. Kde však existuje pronásledování, je toto vyznání vyslovováno jinak, odlišným způsobem. Kéž byste to tak mohli vidět. Když začínají, jejich tváře září a oči jsou plné radosti. Říkají: „Věřím – vy moji pronásledovatelé věřit nemusíte, já ale prostě věřím. Já nejsem vy, a kdyby i celý svět nevěřil, já věřím – věřím v jediného Boha, všemohoucího Otce. Neučinil pouze věci viditelné, ale i věci neviditelné. Neučinil pouze zemi, ale také úžasné nebe, a i když mě uvrhnete do vězení, nebo mě připravíte o pozemský život, nebe mi stejně zůstane.“ Říkají „věřím v Pána Ježíše Krista“ a vyznání zakončují stejně jako my. „Věřím v těla vzkříšení a život věčný.“ Zvěstuji vám dobrou zprávu, že pronásledování a mučení jejich víru nejen nedokáže zničit, ale naopak ji ještě posiluje. Máme ve vězeních nespočetné množství bratrů a sester ve víře, kteří mají tutéž víru jako my. Tito věřící v komunistických a muslimských zemích se modlí i za vás. Měli byste se proto za ně také modlit a s láskou na ně pamatovat. Nedomnívejte se, že sedí ve vězeňských celách smutně a zachmuřeně. Zakoušejí ve svých srdcích radost, neboť je s nimi Kristus. Jeden z našich bratrů ve víře byl zatčen. Mučili ho a tloukli, protože nechtěl zapřít víru. Komunistický důstojník, který vedl vyšetřování, řekl: „Už mne to unavuje. Nebudeme tě do nekonečna mlátit. Pošleme tě na Sibiř, kde sníh nikdy neroztaje. Je to tam hrozné. Půjdeš tam i se svou rodinou.“ 

Bratr se jen usmíval. Ústa jsou nám dána pro úsměv; křesťan se může usmívat i ve chvíli největšího zármutku. S úsměvem odpověděl: „Kapitáne, kam mě to chcete vlastně deportovat? Celá země patří mému Otci. Kamkoli mě pošlete, budu na území svého Otce.“ Teď se komunista pořádně rozhněval. Řekl: „Všechno tvoje vlastnictví bude zkonfiskováno.“ Křesťan se usmívat nepřestal a odpověděl: „Máte možnost mi sebrat veškerý můj majetek, avšak je mi vás líto, protože svůj skutečný poklad mám nashromážděný v nebi; a to byste potřeboval vskutku dlouhý žebřík. Jestli se vám to povede, pak mi vezmete všechno, co mám. Na zemi však nemám nic.“ Důstojník byl vzteky bez sebe. Vykřikl: „Tak tě rovnou zastřelíme!“ Křesťan – stále s úsměvem na rtech – odvětil: „Pokud mi vezmete tento pozemský život, vstoupím do svého pravého života blaženosti a krásy. Zabití se vůbec nebojím.“ Komunista zaječel: „Tak tě nezabijeme, ale dáme na samotku, pěkně za zámek a železné mříže, a nikoho k tobě nepustíme!“ Stále usmívající se křesťan řekl: „Můžete mě sice strčit samotného do cely, ale mám Přítele, který dokáže projít zamčenými dveřmi i železnými mřížemi. Od lásky Kristovy mě oddělit nikdo nedokáže.“ To je zkušenost, kterou jsme ve vězení prožívali. Prožívali ji druzí, prožíval jsem ji já i moje žena. Tutéž naději i radost zakoušel i Alexej Kortov, pastor, který v Rusku strávil ve vězení 45 let. Naši bratři a sestry se skutečně naučili, co znamená jedno slovo obsažené v Apoštolském vyznání víry – „věřím“. Všichni jste prošli nejrůznějšími zkušenostmi. Každý den musí každý z vás učinit rozličné volby a rozhodnutí. Kristus je čistý; jste­‑li nečistí, pak zapíráte Krista. Kristus je pravda. Pokud lžete, zapíráte Krista. Kristus je láska a pokoj. Jestliže se sváříte a nenávidíte, zapíráte Krista. Nebuďte pokrytci. Ať jsme křesťané, kteří se mohou ze Spasitele opravdu radovat. Ať ho také každý z nás miluje celým srdcem. Nejsme podrobeni téže zkoušce víry jako naši bratři v komunistických a islámských zemích. Kristus však hledí k srdci. Kéž vidí muže a ženy, kteří jej milují z celého srdce, kteří se od lásky Kristovy neoddělují. Ať vám požehná Bůh za vaši modlitební pomoc ve prospěch pronásledované církve. V Kristu Váš Richard Wurmbrand

[Richard Wurmbrand (1909–2001) – rumunský luterský farář, který byl pro svou víru vězněn 14 let v komunistickém žaláři. Po odchodu na Západ založil s manželkou Sabinou v roce 1967 mezinárodní misijní organizaci, jejímž cílem je pomáhat pronásledovaným křesťanům. Tento článek pochází ze staršího vydání amerického zpravodaje Hlasu mučedníků.]



Promlu va Jima Daua

Onen druh odvahy Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna. Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno… (Židům 10,35–36) Jistý pastor v Nepálu mi nedávno řekl, že tato slova jsou jeho oblíbeným biblickým veršem. Tento pastor, kterého zde nazývejme Jim Dau Manish, se stará o přibližně padesátičlenný sbor. Jeho společenství však ještě před dvěma lety čítalo nějakých 150 věřících. V té době ale sbor začala napadat radikální hinduistická mládež, která se několikrát do týdne shromáždila kolem pastorova domu a vyhrožovala Manishovi bitím. A když nebyl zrovna doma pastor, vyhrožovali jeho manželce a dětem. Asi dvě třetiny křesťanů se rozhodly vesnici opustit a vyhnout se tak pronásledování. Kvůli obavám o svoji rodinu se do jiné vesnice nakonec přestěhoval i pastor Manish. Současně se však rozhodl, že nenechá svěřené křesťany bez duchovního vedení, a proto třikrát nebo čtyřikrát týdně podniká tříhodinovou cestu na kole, aby mohl své souvěrce navštěvovat a povzbuzovat je ve víře. Během našeho setkání mi pastor Manish beze strachu ukázal okolí vesnice, kde žije, a dokonce mi ukázal dům jednoho křesťana, který byl vypálen hinduistickými extrémisty. Pastor Manish také uvedl, že k poslednímu útoku extrémistů došlo jen asi před měsícem. Bylo mi jasné, že motocykl by pro pastora Manishe znamenal velkou časovou úsporu a mohl by se o to více věnovat svojí rodině a hospodářství i dalším členům společenství. Proto jsme mu motocykl obstarali. (Jen Hlas mučedníků v nejrůznějších zemí světa obstarává vesněkolik týdnů po mé náv- nickým pastorům motocykly, díky kterým ušetří mnoho času štěvě zasáhlo Nepál velké při cestovaní do odlehlých vesnic. 

zemětřesení. Pastor Manish i členové jeho společenství jsou v pořádku. Náš tým v Nepálu usilovně pomáhá věřícím, které tato katastrofa zasáhla.) Pastor Manish je jedním z více než 30 000 křesťanských pracovníků, které naše misie po celém světě podporuje. Tito muži a ženy slouží v oblastech, kde kvůli své víře čelí různému pronásledování. Naše podpůrné programy se zaměřují převážně na pastory a církevní pracovníky, kteří se ocitli v různých obtížných situacích a pomáhají jim v jejich osobním životě i v jejich křesťanské službě. Příspěvky našich dárců jim umožňují zvěstovat evangelium na nebezpečných místech. Pastor Manish mi řekl, že má v oblibě shora citovaný verš Židům 10,35–36, protože mu toto Boží zaslíbení stále promlouvá k srdci. On a mnoho dalších věrných křesťanských služebníků potřebuje naši podporu, aby mohli sloužit v problémových částech světa. Pevně věřím, že vás jejich příběhy budou inspirovat a že s nimi věrně setrváme až do konce, abychom i my dosáhli zaslíbení. – Hlas mučedníků, USA, červenec 2015

Z aktivit Hlasu mučedníků

Nepál Pomoc obětem zemětřesení V sobotu kolem šesté ráno mně i mojí manželce současně dorazilo na mobil textové upozornění ze zpravodajství BBC, které odebíráme. Protřel jsem si oči a čtu – Nepál zasáhlo zemětřesení o síle 7,8 stupně. Ve zpravodajství jsem pak slyšel o stovkách mrtvých a množství pohřešovaných a zavalených. Moje mysl se v modlitbě okamžitě soustředila na náš tým v Káthmándú. Z Nepálu jsem se vrátil domů o pouhý týden dříve, když jsem tam doprovázel ředitele amerického Hlasu mučedníků Jima Daua a další spolupracovníky naší misie. Navštívili jsme několik oblastí, které byly záhy zasaženy zemětřesením, diskutovali jsme s církevními představiteli 25. dubna zasáhlo Nepál ničivé zemětřesení. Pracovníci a rozdávali jsme MP3 přeHlasu mučedníků rozdávají mezi postiženými křesťany hrávače s nahranými audio stany, přikrývky a rýži. Biblemi. 

Ihned jsem odeslal zprávu, ve které jsem se ptal, zda všechny kostely, které jsme navštívili, stále stojí a zda všichni, se kterými jsme se setkali, jsou živí a zdraví. Zanedlouho jsem obdržel krátkou zprávu od jednoho člena našeho týmu v Nepálu, která potvrzovala, že jsou všichni v bezpečí. Náš tým sice v bez- Distribuce naší pomoci v Nepálu pečí byl, ale ne tak mnozí Nepálci, kteří utrpěli velkou ránu a ztrátu. Od jednoho křesťana, se kterým jsem se v Nepálu setkal, mi ještě ten večer přišla naléhavá prosba od vedoucího jedné z našich nepálských misijních skupin: „Prosíme, modlete se za nás, přišli jsme o všechno.“ Ihned jsem tomuto bratrovi zavolal, abych se dověděl, co přesně jeho zpráva znamená. Sdělil mi, že všichni v jeho misijní skupině přišli o dům, řada z nich o veškerý svůj majetek. Za své vzal také automobil, který používali při distribuci Biblí. Dále mi sdělil, že jeho tchánovi museli amputovat nohu poté, co se na něj zřítila zeď. Ale i tak byli nepálští křesťané velmi vděční za Boží ochranu. Církve se totiž v Nepálu shromažďují v sobotu a k zemětřesení došlo právě v sobotu těsně před polednem, když jsou křesťané ještě na shromáždění. Církevní budovy jsou zde většinou nízké s mnohem lepší konstrukcí než soukromé domy. Díky tomu byla řada životů věřících uchráněna. Ještě než došlo k zemětřesení, byli naši pracovníci v Nepálu stejně jako další křesťanští aktivisté a představitelé vystaveni tlaku hinduistických radikálů. Ti jim vyhrožovali zabitím nebo znásilněním jejich žen či únosem dětí. V důsledku katastrofy pak došlo k určitému zmírnění těchto nepřátelských projevů. Bezprostředně po zemětřesení distribuoval náš nepálský tým mezi potřebnými křesťany na 600 souprav s humanitární pomocí, které obsahovaly stan, přikrývky a dávku rýže. Touhou těchto věřících je, aby se jejich společenství co nejdříve zase vzchopilo a mohli také pomáhat svým sousedům nejen materiálně, ale i zvěstí evangelia. „Toto praví Hospodin zástupů: Ještě jednou, a bude to brzy, otřesu nebem i zemí, mořem i souší. Otřesu všemi pronárody, a přijdou s tím nejvzácnějším, co mají; a naplním tento dům slávou, praví Hospodin zástupů“ (Ageus 2,6–7). Hospodin zatřásl Nepálem. Modleme se, aby k němu v této zemi mnozí přišli a naplnili jeho dům slávou! – Hlas mučedníků, USA, srpen 2015



Proná sledovaná círke v dnes

Sýrie a Irák Ve válečné zóně Za poslední čtyři roky přišlo o život přibližně 200 000 Syřanů. Zhruba čtvrtinu z nich tvoří křesťané. Tyto údaje uvádí bratr Pavel, představitel syrské církve a také spolupracovník naší misie. Protivládní protesty, postupně přerostly do celonárodní občanské války, která na sebe vzala podobu brutálních akcí radikálů­‑džihádistů Islámského státu. V důsledku násilí a chaosu uprchlo ze svých domovů asi jedenáct milio­nů Syřanů, z nichž přes čtyři miliony odešly do zahraničí. Kvůli válečným krutostem a nepokojům zbyla v zemi ze třímilionové populace křesťanů jen asi polovina. A ti, kteří v zemi zůstali, chtějí vesměs také odejít a zachránit si tak život. Jak je z následujících řádků patrné, rozhodní křesťané podobně jako misijní pracovníci, o kterých se zde zmíníme, cítí opravdovou touhu pomáhat svým syrským krajanům, a to i za cenu nasazení vlastního života. Tito Ježíšovi následovníci umírají každodenně sami sobě, aby se dostali k mnoha nevinným obětem války – ať už ze země prchají nebo se rozhodli v Sýrii ještě setrvat.

Otevřenost evangeliu Marie a její sestra Karima patří k těm, kteří kvůli válečnému násilí ze své země uprchly. Ačkoli stále čelí nejisté budoucnosti, našly alespoň prozatímní útočiště v libanonském Bejrútu, kde se v roce 2012 připojily ke svému bratru Mounirovi. „Pobývaly jsme nejprve poblíž hranice s Irákem a Tureckem,“ uvádí Marie. Ale protože tuto oblast začínali ovládat Kurdové, bylo to tam stále nebezpečnější. A tak nám bratr navrhl, abychom odešly k němu do Bejrútu a společně si tam pronajali nějaké obydlí.“ Marie nám dále vysvětlovala, že si v té době většina křesťanů uvědomovala naléhavost situace a rozhodla se zavčas odejít, než bude ještě hůře. Mounir o této zhoršující se situaci v Sýrii poznamenal: „Drásalo mi to srdce, když jsem viděl, co se kvůli všem těm teroristům a násilí děje v jedné z nejkrásnějších Syrští uprchlíci v utečeneckém táboře v Libanonu. zemí na světě.“ 

Ačkoli se situace od začátku války trvale zhoršovala, představa útěku ze země byla pro Karimu stále velmi těžká. „Zvláště po smrti rodičů,“ vzpomíná. „Můj nejstarší bratr byl nemocný a nakonec také zemřel. A tak jsme přišli o všechno. Když jsem odcházela ze Sýrie, byla jsem zoufalá a stále jsem plakala. Tábor Zaatari pro syrské utečence v Jordánsku. Bylo to strašně těžké.“ Navzdory všemu, co její rodina prožila, Karina prohlašuje, že její víra v Krista tím nijak neutrpěla. „Naše víra se nezměnila… Budeme sloužit Bohu, ať půjdeme kamkoli – do Evropy, Kanady nebo někam jinam.“ A to je přesně to, co také činí, jako nejhorlivější členové svého sboru. Je evidentní, že se nyní muslimové – v Sýrii, v Libanonu i dalších zemích, kam uprchli před válkou – otevírají evangeliu. Mounir prohlašuje, že dříve bylo něco takového velmi výjimečné. „Nikdy jsem si nemyslel, že uvidím muslimy, jak sedí v kostele a mají před sebou Bible. Něco takového jsem v Sýrii předtím nezažil. A nyní kvůli této krizi se dostávají blíž Bohu, církvi a křesťanům.“ Karima slova svého bratra potvrzuje a dodává: „Ke Kristu přichází nyní velké množství lidí.“

Účinný soucit Z křesťanů, kteří stále ještě zůstávají v Sýrii, se jedni rozhodli zůstat dobrovolně a druzí prostě nemají jinou volbu. Náš misijní tým se setkal se třemi syrskými ženami – Marií, Amaniou a Ritou – které se osobně rozhodly ve své zemi setrvat. Tyto ženy cestovaly několik hodin z Damašku, aby se setkaly s naším misijním týmem na jistém bezpečném místě v Bejrútu. Když nám vyprávěly své příběhy, lépe jsme si uvědomili, jak velkými obtížemi prošly, a pochopili i jejich nezdolné rozhodnutí sloužit Bohu ve své rozvrácené a válkou poznamenané zemi. Marie je velmi rozčarovaná množstvím křesťanů, kteří zemi opustili. A třebaže se Rita rozhodla také zůstat, má oba- Syrské ženy se po rozhovoru modlí s pracovníkem naší vy o své poslední žijící misie. 

dítě. Její milovaná dcera Amani, která byla velice smutná, když viděla odcházet tolik lidí z jejich komunity, nyní postrádá rušný život, na který byla zvyklá. „Sýrie byla plná kostelů a nádherných křesťanských míst,“ vzpomíná Amani. „Nyní je to všechno pryč. Ale i tak si přeji, abychom zůstaly.“ Nicméně Rita i její dcera Amani rozumí důvodům, kvůli kterým věřící odcházejí ze Sýrie. I jejich rodina prožila boj o přežití po brutálním útoku, ke kterému došlo v Damašku. Amani nám následně vylíčila svoji osobní tragédii, ke které došlo v srpnu 2013. Tehdy přišel o život její čtyřiadvacetiletý nevlastní bratr, ke kterému ji pojilo silné citové pouto. „Můj bratr šel do práce, když náhle začali nějací útočníci na ulici házet granáty po nevinných lidech. Jeden z granátů padl zrovna vedle něho a střepina ho zasáhla přímo do srdce.“ Marie nám vyprávěla, že mnoho syrských křesťanů se stalo terčem podobných útoků. K házení granátů dochází v křesťanských oblastech, kde kvůli nim přišla o život řada mladých lidí i dětí a bylo zničeno množství domů… Marie dále uvedla, že společné scházení křesťanů bylo rovněž značně nebezpečné. „Během nedělních bohoslužeb jsme prožívali úzkost, protože militanti měli ve zvyku právě v této době útočit na kostely.“ Všechny tři ženy vzpomínaly na řadu křesťanů, kteří byli při takových útocích zabiti nebo vážně zraněni – mnozí přišli o končetinu. Amaniho rodiče se o úmrtí svého syna dozvěděli několik hodin po útoku. Zpráva je zdrtila. Také pro mladou dívku, která byla na svého sourozence hodně vázána, to byl zásadní životní zlom. „Nejprve jsem obviňovala Boha a volala jsem k němu, proč se to stalo. Později jsem nalezla určité smíření. I když strůjci toho strašného činu museli být velmi zlí lidé a nebylo snadné jim odpustit, přesto mi Bůh daroval svůj pokoj…“ Smrt Ritina syna uvrhl rodinu do zoufalství. „Poté, co můj syn zemřel, úplně jsem ztratila chuť k životu. Cítila jsem strašlivou prázdnotu a uzavřela jsem se do sebe. Ztratila jsem několik příbuzných. Někteří přátelé mého syna se rovněž stali oběťmi útoků militantů.“ Amani však i přesto popisovala, jak její rodinu vel­mi povzbudila pomoc od křesťanů v zahraničí. Našemu misijnímu týmu řekla: „Než jsem se setkala s vámi, nevěděla jsem, že se o nás lidé tak zajímají. Podnikli jste dalekou cestu, abyste vyslechli příběV Sýrii dochází k útokům na křesťany již delší dobu. Letos hy zdejších křesťanů a lépe o velikonocích (5. dubna) zaútočili radikálové Islámského státu na syrskou vesnici Tel Nasri a vyhodili do povětří pochopili, čím procházíme. tamní kostel syrské pravoslavné církve (na snímku před A to pro nás znamená velútokem). mi mnoho.“ 

Pro chvíli, jako je tato Během návštěvy Bejrútu jsme se setkali s ještě jednou křesťanskou pracovnicí, která se věnuje zvěstování evangelia v rámci jedné syrské misie. Tato žena jménem Debra cestovala s trojicí žen z Damašku, aby se s námi mohla setkat. Během rozhovoru nám připomněla, že podle střízlivých odhadů přišly od roku 2011 v Sýrii o život desetiti- Zachraňte křesťany na Blízkém východě! Syrští křesťané síce křesťanů. „V důsledku se shromáždili v libanonském Bejrútu před budovou OSN, toho mnozí odešli ze země,“ aby volali po záchraně křesťanů ohrožovaných militantvysvětluje Debra. „Jsou pře- ními islamisty. svědčeni, že se Sýrie stane muslimskou zemí, a proto chtějí emigrovat a najít si jiné místo k životu.“ „Za těch čtyři a půl roku se aktivity církví kvůli zmíněným událostem velmi omezily. Dříve u nás žila spousta křesťanů a konala se setkání, přicházeli k nám řečníci ze zahraničí, pořádaly se křesťanské tábory. Nyní to všechno skončilo.“ „Kdysi byla Sýrie křesťanská země,“ pokračovala Debra. „Pokud ale budou odcházet další a další křesťané, bude všechno navždycky ztraceno. Už se nebudeme počítat ke křesťanským zemím. Například z mého sboru odešli i někteří nejaktivnější představitelé… ti, kteří tuto církev kdysi zbudovali.“ S ohledem na strašlivé násilí a ztráty jsem pak Debře položil otázku, zda má vůbec cenu v Sýrii setrvat a konat tam nějakou křesťanskou službu. Okamžitě a rozhodně odpověděla: „To je to nejduchovnější, co lze dělat. Dává mi to příležitost pomáhat druhým, těm, kteří prošli ještě horšími věcmi než já. Jsem na tom z psychologického hlediska lépe než ti, kteří přišli o někoho blízkého nebo kteří trpí hlubokými depresemi.“ V každém případě pro ty, kteří v Sýrii setrvávají, je život mimořádně obtížný. Ve skutečnosti sama Debra během války v Damašku unikla smrti jen o vlásek. Stalo se to na jednom kontrolním stanovišti. Hlídkující voják začal Debře nečekaně ukazovat, aby se zařadila do jiného pruhu, ačkoli jí to připadalo značně nelogické. „Vrtalo mi hlavou, proč mě tam směroval a nechápala jsem to.“ Několik okamžiků po projetí kontrolním stanovištěm ohlušil Debru mohutný výbuch. Někdo hodil granát na cisternu s naftou. Kdyby Debra nepřejela do jiného pruhu, její auto by bylo rozmetáno. Muslimský voják jí svou spontánní reakcí zachránil život. „Byl to Bůh, který stál při mně,“ prohlásila Debra. Následujícího dne přinesla Debra tomuto vojákovi Bibli a podě

kovala mu za jeho pohotovou reakci. Debra se svým týmem nedistribuují jen potraviny, ale také zájemce obdarovávají Biblemi – křesťany i muslimy. „Snažíme se pomoci lidem při pochopení evangelia. Když jim dáváme s přídělem jídla i Bibli, naznačujeme jim, že v životě nejde jen o fyzický hlad, Od začátku syrského konfliktu již ze země uprchly téměř ale také o hlad duchovní.“ čtyři miliony obyvatel, převážně žen a dětí. Jde o jeden z nejTřebaže Debru bombovětších exodů novodobé historie. Největší nápor nesou sousední země – Libanon, Jordánsko a Turecko, které se potý- vý incident značně vyděkají s přílivem uprchlíků. Jejich počet dramaticky vzrostl sil, přesto se nenechala v roce 2013, kdy se situace v zemi značně zhoršila. odradit, aby přerušila svoji pětadvacetiletou křesťanskou službu. Je přesvědčená, že Bůh si ji připravil pro toto kritické období syrské historie a jak nám řekla, stále si připomíná biblický příběh Ester, jejíž role byla vymezena slovy: Pro chvíli, jako je tato (Ester 4,14).

Zástupy se obracejí ke Kristu! Pavel, o kterém jsme se zmínili na začátku tohoto článku, čelí při zvěstování evangelia často přímému nebezpečí. Jako obchodníkovi se mu velmi dařilo, jak v Sýrii, tak i v dalších okolních zemích, ale jeho podnikání ukončila válka. Ta však neudusila jeho křesťanskou službu. Když hovoří o syrském exodu, vyjadřuje pocity, které jsou podobné ostatním dotazovaným křesťanům: „Cítím velký smutek, ale nemohu nikoho obviňovat z toho, jak řešil svoji naléhavou situaci. Někteří odešli, aby zachránili své děti…“ Pavel pak líčil těžkosti těch, kteří v zemi zůstali. Podle jeho slov však obtíže ostatku syrských věřících spíše přispívají k utvrzení víry. „Pronásledování tyto křesťany posiluje,“ prohlašuje Pavel. „Pro církev je důležité, aby čas od času procházela těžkostmi, jen tak může růst víra věřících.“ Jak Debra, tak i Pavel svědčí o tom, že ti, kteří v zemi zůstali, se stali mnohem horlivějšími při vydávání svědectví o Boží lásce druhým lidem. „I když tak mnoho lidí Ačkoli mají tito syrští křesťané za sebou velké strádání, stali odchází, anebo se k tomu se ochotně spolupracovníky Hlasu mučedníků, aby sloužili chystá – kvůli militantním potřebným krajanům. 10

skupinám jako je Islámský stát – divil bych se, kdyby křesťanství bylo ze země s tak silnými křesťanskými kořeny zcela vymýceno. Nemůžeme obviňovat Boha kvůli tomu, co se u nás děje, protože on je dobrý v každém čase,“ nabádá Pavel. „Má svůj plán pro každého člověka i každou zemi. Proto mu musíme i nadále důvěřovat, což je právě nyní to Válkou poničený Damašek nejdůležitější.“ Tento věrný služebník evangelia horlivě vyznává, že to, čím nepřítel zamýšlí působit zlo, si Bůh nakonec používá k dobrému: „Toto je právě příhodná doba k evangelizaci. Lidé si kladou mnoho otázek nad tím, co se nyní děje, a jsou přístupní zvěsti o Kristu. A je mezi nimi i velké množství muslimů.“ Některé sbory, které se věrně drží svědectví Písma, a k nimž patří i Pavlova církev, hovoří o obrovském nárůstu počtu členů. „Naše církev i další sbory zažívají příliv velkého množství lidí,“ dodává Pavel. Také Debra si všímá mnohem větší otevřenosti evangeliu. „Týká se to zejména moderních muslimů,“ poznamenává. „Ti jsou nyní ke křesťanům mnohem přátelštější a uvědomují si, že jejich vlastní náboženství v sobě obsahuje potenciál násilí.“ Pavel své líčení uzavírá slovy, že Bůh má nepochybně pro Blízký východ v zásobárnách svého Království ještě „velké věci“. S vědomím toho, že Pán v těchto obtížných časech mocně pracuje v srdcích lidí, prosí Pavel křesťany z celého světa o modlitby: „Vaše modlitby způsobí změnu!“ – Hlas mučedníků, Kanada, červen 2015

Křesťanský exodus v Iráku Islámský stát se dramatickým způsobem snaží změnit tvář Sýrie a Iráku a bez milosrdenství útočí na příslušníky muslimských i křestanských menšin. Zástupci britské organizace Hlasu mučedníků (nesoucí název Release International) podnikli v únoru cestu do severního Iráku, aby se setkali s lidmi, které tato krize přímo postihla. Strach je mezi šíitskými utečenci přímo hmatatelný. Jsou polapeni mezi islámskými džihádisty a Kurdistánem. „Nemáme žádnou vodu, ani lékaře. Snad všechny děti jsou nemocné,“ stěžují si zoufale. Jeden mladý otec drží v náručí zavinuté vyhublé dítě a chrání ho před poledním žárem. Dítě se narodilo teprve před třemi dny. Další lidé hledají stín pod různě zhotovenými přístřešky, vytvořenými z přikrývek a hadrů pověšených mezi ploty, větvemi nebo automobily. Na naše otázky odpovídají, že za jejich současnou zoufalou situací můžou stejní teroristé, kteří nyní ovládají Mosul. 11

Nedaleko před nimi leží přechod do Kurdistánu. Jen několik kilometrů na jih jsou sunnitští muslimští džihádisté, kteří šíitské muslimy považují za heretiky, nezasluhující si nic jiného než smrt. Nejsou to ale jen šíité, kteří jsou na útěku. Povstalci z IS dali křesťanům v Mosulu, iráckém druhém největším městě, příkře na vybranou – buď přijmou Bojovníci islámského státu se snaží v Mosulu vymýtit veš- islám, nebo se podrobí jejich keré stopy po křesťanství. Kříže na věžích kostelů nahrazují brutální vládě, nebo budou vlajkou svého fanatického hnutí. popraveni. Ty, kteří utekli, povstalci připravili o všechno. Zabavili jim jejich domy, peníze i veškerý ostatní majetek a nechali je na poušti. Křesťanská enkláva Karakoš (někdy také Bachdída) je Mosulu nebezpečně blízko. Setkali jsme se tam s křesťanskou rodinou, která na vlastní kůži prožívá útrapy zdejších obyvatel. Thiar a jeho žena utekli se třemi dětmi z Karakoše, když na město začaly padat dělostřelecké granáty. Uchýlili se do nedalekého Arbílu, hlavního města iráckého Kurdistánu, ale později se mohli vrátit, když kurdští Pešmegrové postup IS zastavili. Nicméně bojovníci IS byli vzdáleni jen asi 5 km od Karakoše. Thiarova tvář nese stopy velkého napětí a vyčerpání. Jeho rodina prchala poprvé již v roce 2010, ještě v době, kdy žili v Bagdádu. Tehdy do jejich kostela vtrhli teroristé, zatarasili dveře a začali po přítomných věřících střílet. Když na místo dorazily bezpečnostní složky, atentátníci odpálili sebevražedné nálože. Mezi více jak padesáti zabitými křesťany byli i dva jejich blízcí příbuzní. Za útok přijali odpovědnost militanti IS, kteří v prohlášení označili tento kostel za „špinavou modlářskou díru“. Avšak potíže pro Thiara a další irácké křesťany začaly již před rokem 2010. „Bombové útoky a vraždění zde máme již od roku 2003,“ říká Thiar. A naděje na zlepšení není. „Nemáme zde budoucnost ani my ani naše děti. Modlím se, abychom mohli odtud odejít, abychom mohli žít jako lidi, měli nějaké bezpečí a jistoty a mohli důstojně vychovávat své děti.“ Za několik týdnů po naší návštěvě Karakoše, byla kurdská Pešmerga, která město chránila, zatlačena lépe vyzbrojenými povstalci do Arbílu. Karakoš padl, a Thiar musel s rodinou opět uprchnout do Arbílu. Chaldejský arcibiskup Bashar Matti Warda ve svém sídlu v Arbílu pro Hlas mučedníků uvedl: „Všem křesťanům jsme vzkázali, aby raději opustili své majetky a zachránili si holé životy, neboť život je cennější. Modlete se za zdejší křesťany v jejich chaotické situaci.“ 12

Zatímco arcibiskup mlu‑ vil, zračila se v jeho tváři rezignace. V rozhovoru dále uvedl: „Od roku 2003 odešla ze země celá polo‑ vina křesťanů. Útoky na věřící byly enormní. Bylo nás kolem milionu, nyní je nás sotva 300 000. Mnozí křesťané již ztratili důvěru v tuto zemi a svoji budouc‑ nost v ní.“ A s Islámským státem, Chaldejský arcibiskup Bashar Matti Warda z Arbílu vyjakterý se snaží tento region dřuje v souvislosti s budoucností křesťanství ve své zemi přeměnit na jakýsi svůj cha‑ nejhorší obavy. lífát, se věci ještě zhoršily, mnohem zhoršily. „Červen minulého roku byl prvním měsícem za uplynulých 1600 let, kdy se v Mosulu nesloužila mše – stalo se to úplně poprvé,“ prohlásil arcibiskup Warda, který se obává, že exodus křesťanů nebude moci zastavit a povede nakonec k vymizení křesťanství v celém regionu. „Děsí mě představa této země, ve které nakonec zůstanou jen křesťanské památky pro turisty. To by byl smutný příběh.“ Další iráčtí křesťané předpovídají, že křesťané ze země vymizí během následujících deseti let. Thiarova rodina opustila Irák již celá. A Thiar pro‑ hlašuje, že se bude chtít dostat s rodinou do Evropy. Ale i za takových zoufalých podmínek víra přežívá. Thiar až příliš dob‑ ře zná bídu šíitských uprchlíků chycených u hranic. Navzdory tomu se upí‑ rá k věčné naději: „Ježíš je náš Ochránce a Spasitel,“ prohlašuje. „Je s námi za každé situace. Povzbuzujeme nyní jeden druhého, abychom se ještě více přimkli k Ježíši. On jediný nás může zachránit.“ A navzdory všemu čím Thiarova rodina prošla, nežádá o modlitby za sebe, ale za svoji zemi. „Prosím křesťany v zahraničí o modlitby, jak za všechny Iráčany, tak i za zdejší křesťany. Potřebujeme pokoj Kristův. Prosíme Ježíše, aby přinesl do této země svůj mír. Potřebujeme jeho mír.“ – Hlas mučedníků, Aus‑ Syrští křesťanští utečenci si na své stany v Arbílu napsali: „Ježíš je světlo světa.“ trálie, únor 2015 13

Útěk před Islámským státem Mohammed a Sára nás se svými dvěma dcerami přivítali ve svém provizorním domově – školní tělocvičně, ve které nalezlo dočasné útočiště celkem 78 lidí. Pro vytvoření soukromí si noví obyvatelé prostor rozdělili navršenými matracemi. Navzdory těžkostem, které má jeho rodina za sebou, si Mohammed uchovává hlubokou úctu a důvěru v Boha. Při pohledu na jejich hezké dcerky, které byly z naší návštěvy nadšené, se nám ani nechce věřit, čím si prošly. Vyprávění, které následně posloucháme, může působit až dobrodružně, dokud si člověk nezačne uvědomovat, že jde o tvrdou realitu, a že rodina nemá ani svoji ložnici, toaletu nebo blízké přátele. Ještě nedávno si všichni žili šťastně a spokojeně v iráckém Mosulu. Mohammed měl dobrou práci a svou rodinu bez problémů uživil.

Ztráta dítěte a třicetivteřinový teror Manželé měli postižené sedmiměsíční dítě. Jen několik dní před incidentem, který zcela změnil jejich život, dítě zemřelo. Následující neděli chtěla Sára jít i přes zármutek a bolest do kostela, aby se před bohoslužbami jako jindy modlila s ostatními ženami. V neděli ráno vysadil Mohammed svoji ženu u vchodu do kostela a sám jel najít místo na zaparkování auta. Měl u sebe obě dcery a s nimi čekal do začátku bohoslužeb, zatímco se Sára účastnila modlitebního setkání. Sára právě hovořila s místním pastorem, když do kostela vtrhli ozbrojení muži a začali na přítomné střílet z automatických zbraní. Třebaže se to zdálo lidem v kostele jako celá věčnost, střelba trvala jen asi třicet vteřin. Lidé se okamžitě vrhali na podlahu, některé kulky jen zranily, jiní byli na místě mrtví. Sára zakopla o nějaké ležící tělo a padla na ně. Zůstala však nehybně ležet a slyšela, jak jí nad hlavou sviští kulky. Byla to nekonečná chvíle, než střelba ustala a utichla i její ozvěna. Mohammed slyšel střelbu a řekl dcerám, aby zůstaly v autě, dokud se nevrátí. Sám s hrůzou běžel do kostela, aby zjistil, co se stalo, a zda je jeho manželka ještě naživu. Jak rychle se útočníci objevili, tak rychle i zmizeli. Sáře pískalo v uších, pokoušela se vstát, ale znovu upadla, jak se smekla na kluzké podlaze potřísněné krví. Mohammed, který mezitím přiběhl do kostela, uviděl svoji ženu celou od krve a vrhl se k ní. Po chvíli oba pochopili, že krev na Sářiných šatech pochází od Mohammed a Sára vkládají budoucnost své rodiny do jejich sestry v Kristu, která ležela mrtvá na zemi. Sára Božích rukou. 14

propukla v zoufalý pláč a její manžel se ji snažil utěšovat. Ale ani jeden z nich nedokázal pochopit, proč někdo takto zabil zcela nevinné lidi. Podle pozdější zprávy byly při tomto útoku zabity tři osoby a dvanáct jich bylo zraněno. Sára se původně chtěla jen posílit společnou modlitbou a trochu utišit zármutek nad ztrátou dítěte. Místo toho se stala svědkem podlého teroristického útoku na křesťany.

Útěk z Iráku Mohammed se následně rozhodl, že nastal distribuci naší pomoci mezi čas z Mosulu odejít a započal ihned s přípra- Při iráckými uprchlíky nám vydatně vami. Jejich úmorná dvanáctidenní cesta by pomáhají místní křesťanští vojáci. vydala na samostatný příběh, ale nyní je celá Každá rodina od nás dostane balírodina již v bezpečí svého provizorního domova, ček s nejnutnějšími věcmi, celkem šestnáct položek. kde pobývají zatím dva měsíce. Zeptali jsme se Sáry, jak se vyrovnává s traumatem oné děsivé události. K tomu nám řekla: „V noci se každou chvíli probudím a začnu plakat. Manžel se mne snaží utěšovat, ale moje sny jsou velmi reálné. Na to, co se tehdy stalo, nikdy nezapomenu.“ Mohammed říká, že i když si zachránili život, připadá si nyní jako ve vězení. „Nechci být nevděčný, ale chtěl bych pracovat a živit svoji rodinu, jsem z toho všeho často opravdu zoufalý. Rádi bychom odešli do Austrálie. Ale než se to všechno vyřídí, bude to trvat minimálně dva roky. Ale co dělat do té doby?“ Je to smutné slyšet tato slova od tak pěkné a nadějné rodiny. Vyprávění Mohammeda a Sáry a příběh jejich rodiny je jedním z mnoha, které od utečenců z Iráku a Sýrie slýcháme. Hlas mučedníků nyní hledá vhodné způsoby a vytváří strategický plán, jak jim v rámci existujících možností pomáhat. – Hlas mučedníků, Austrálie, únor 2015 Z p r á v y z e s v ě t a Korea Po sedmdesáti letech je země stále rozdělená 15. srpna 1945 se Korejský poloostrov rozdělil podél 38. rovnoběžky. Rusko a Japonsko spravovaly dočasně sever, zatímco jih byl pod správou USA. Toto tehdejší svévolné rozdělení Koreje vyústilo do vzniku zcela rozdílných polovin, které známe dnes – na jedné straně polovina „zcela bezbožná“, a na straně druhé, dalo by se říci, „super zbožná“.

Odkaz prvních křesťanských misionářů z přelomu 18. a 19. století má v obou polovinách země také dramaticky rozdílný charakter. Režim na severu své občany pro jejich víru vězní, mučí i popravuje, zatímco na jihu existují největší křesťanské sbory na světě, řadící se počtem vyslaných misionářů na druhé místo na světě, hned za USA. Avšak co předcházelo rozdělení Koreje? Právě bohatá křesťanská historie severu je překvapující skutečností. Začátkem 20. století se o Pchjongjangu hovořilo jako o „Jeruzalémě 15

Východu“, jehož siluetu zdobilo množství křížů na věžích kostelů. V ostrém kontrastu se současností byli lidé na severu vždy mnohem otevřenější a tolerantnější ve srovnání s konzervativním, tradičně zemědělským jihem. Hranice se zbytkem kontinentu předurčovala právě sever k obchodní a kulturní výměně s Čínou a Mandžuskem. Mladí američtí misionáři, kteří do země proudili v osmdesátých letech 19. století, se ve svém počínání s úspěchem soustředili zejména na evangelizaci, vzdělání a medicínu. Stavěly se kostely, školy a nemocnice a byla k dispozici i nedávno přeložená korejská Bible. Desetiletí misionářské práce vyústilo v roce 1907 ve velké probuzení v Pchjongjangu, jehož projevem byla veřejná modlitební vyznání víry, při nichž křesťané činili pokání mj. i z nenávisti k Japoncům, kteří od roku 1904 zemi okupovali. Z hromadných obrácení pak po celé zemi vyrůstaly nové sbory. Obsazení Koreje Japonskem a dosazená loutková vláda v letech 1910–1945 představovaly pro Koreu období celkové devastace. Strádala tehdy buddhistická a konfuciánská tradice i církev. Po skončení druhé světové války a rozdělení země v roce 1945 začaly na severu útoky proti církvi. V roce 1948 oficiálně vznikla Korejská lidově­‑demokratická republika, a s ní přichází trvalé pronásledování a potlačování křesťanství a všudypřítomný psychický teror pod vůdcovstvím Kim Ir­‑sena. Před jeho stalinistickou utopií uprchli v té době mnozí křesťané do Jižní Koreje. Následovala Korejská válka (1950–1953) a s ní zákaz veškerých křesťanských boho16

služeb. Křesťané, kteří v zemi zůstali, se museli se svou vírou přesunout do „podzemí“. Třebaže je Severní Korea dnes ateistickou a totalitární zemí, misionářské aktivity jsou v ní nadále živé, především podél hranice s Čínou. Podle politologa Andreje Lankova má tamní režim z křesťanství smrtelnou hrůzu. Komunističtí pohlaváři se ho obávají jako konkurenční ideologie a duchovního zdroje odporu. Mají k tomu pádné důvody ve stále větším růstu podzemních „katakombních“ církví s křesťany připravenými čelit mučení, pracovním táborům a třeba i popravě. V Jižní Koreji dnes křesťané tvoří celou třetinu populace. Tento fenomenální nárůst (z původních 2 % před Korejskou válkou) lze částečně vysvětlit sociálními a ekonomickými faktory. Padesátá léta znamenala temné období poznamenané válkou. Poválečná snaha o obnovu národa dobře podporovala protestantská pracovní etika razící tvrdou práci jako způsob k dosažení světového úspěchu. V něm mnozí viděli i znamení Božího požehnání. Návaznost na americké církve posilovalo korejskou snahu o modernost, ale růst korejské církve měl i svoji autentickou spiritualitu. Již před válkou a později za okupace a v době pronásledování vystupovali mnozí křesťané do hor kolem Soulu a celé hodiny před úsvitem se modlili a přimlouvali za svoji zemi. Toto hnutí tzv. Modlitebních hor pokračuje až dodnes, avšak nyní se omezuje především na vybudovaná meditační střediska. Korejská modlitba je intenzivní, často s mnoha hlasitými projevy. I dnes řada církví v Koreji praktikuje ranní modlitbu před úsvitem, stejně jako celonoční páteční modlitby. Od devadesátých let se však růst církví zpomalil. Někteří komentátoři poukazují na souvislosti s rostoucími životními standardy, svoji vinu nesou podle nich i různé skandály a hašteření velkých církví. Ale díky proslulé korejské nezlomnosti a pracovitosti i vrozené touze Korejců po komunitě zůstává i dnes tamní církev velmi silnou. – World Watch Monitor, 14. srpna 2015

B i bl i ck é zam y š len í

Víra přemáhá i pády „(Vrabec) nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce“ (Matouš 10,29). Čínský pastor Wang Min­‑tao riskoval život za japonské okupace, jen aby zachoval naprostou věrnost evangeliu. Kromě jiného odmítl pověsit do svého kostela obraz japonského císaře. Později se podobně vzepřel uctívat obraz Mao Ce­‑tunga. Jako důvod komunistům uvedl, že v kostele nemají ani obraz Ježíše Krista. V roce 1955 byl zatčen za to, že nechtěl dělat kompromisy s komunisty. Celé dva roky byl podroben extrémním technikám vymývání mozku. Pološílený od mučení nakonec podepsal přiznání svých „imperialistických“ prohřešků a následně byl propuštěn. Ale na svobodě neměl pokoje. Stále ho pronásledovala myšlenka: „Zapřel jsem jako Petr, jsem Jidáš.“ Nakonec šel na úřad a tam prohlásil, že své doznání odvolává. V důsledku toho byl zatčen nejen on, ale i jeho manželka. Z vězení napsal biblická slova: „Nestrachujte se o mne, mám větší cenu než mnoho vrabců.“ Ve vězení nakonec zemřel. Kdysi jako prominentní křesťanský představitel zapřel svoji víru, pad‑ nul. Ale ani vrabci nepadají ze stromu bez vůle Otce v nebesích. A tedy ani křesťané nepadají bez vůle svého Otce. Proč by ale Bůh měl dovolit, abychom upadli do hříchu? Daniel říká: „Zčásti padnou i rozumní, aby v nich bylo vyvoláno tříbení a aby byli vybíleni…“ (Daniel 11,35, Hegerův př.) Pády, ze kterých se vracíme k Hospodinu, jsou zdrojem pokory, světla, síly i útěchy druhým. „Všechno napomáhá k dobrému těm, kteří milují Boha,“ (Řím 8,28). A Augustin k tomu dodává, „dokonce i jejich hříchy“. – Z knihy Richarda Wurmbranda Reaching Toward the Heights Elektronické knihy Vybrané tituly z nakladatelství Stefanos si můžete pořídit také ve formě elektronických knih za zvýhodněnou cenu (nákupem elektronické verze ušetříte ve srovnání s tištěnou knihou přibližně dvě třetiny ceny). Podrobnější informace a formulář na případné dotazy nalez­nete na adrese www.hlas-mucedniku.cz



Můžete nám psát na naši e-mailovou adresu: [email protected] [email protected] Navštivte nás na Facebooku: www.facebook.com/hlas.mucedniku Další informace v angličtině lze najít na internetových adresách: www.persecution.com www.persecution.net Starší čísla v elektronické podobě naleznete na internetové adrese www.hlas-mucedniku.cz

MuČedníci kŘesŤanské víry Skryté kameny v základech církve Paulo Uchibori a jeho synové

Japonsko, 1627 Vlna krutého pronásledování církve v Japonsku se objevila již začátkem 17. století a připravila o život mnoho křesťanů. 20. února 1627 byl se svou manželkou a třemi dětmi zatčen církevní představený Paulo Uchibori, který se provinil hlavně tím, že poskytoval přístřeší misionářům. Toho dne bylo kromě Uchiboriho rodiny zatčeno dalších 37 křesťanů, které do naha vysvlečené tloukli a vláčeli po městě, aby je pak uvrhli do vězení na proslulém hradě Šimabara. Na druhý den křesťany krutě mučili. Protože z nich ale vrchnost nechtěla udělat hned mučedníky, snažila se je tím nejsurovějším mučením přimět k tomu, aby se své víry zřekli. Jeden z vojáků se s nožem v ruce posměšně ptal Paula: „Kolik prstů mám tvým dětem uřezat?“ Paulo odpověděl: „To je na tobě.“ Vojáci pak třem Uchiboriho synům uřezali všechny prsty kromě palce a malíčku s výsměšným komentářem, že křesťané by měli mít méně prstů než zvířata. Děti při tomto brutálním činu projevily

Hlas mučedníků  Vychází pětkrát do roka.

V prosinci vychází dvojčíslo. Toto periodikum je registrováno u Mi­nis­ter­stva kultury ČR pod evidenčním číslem MK ČR E 12970 Bulletin vydává občanské sdružení Pomoc pronásledované církvi K hlavním cílům tohoto sdružení patří: • poskytovat hmotnou a duchovní pomoc proná­ sledovaným a potřebným křesťanům • informovat veřejnost o pronásledování křes­ťanů • podporovat vydávání literatury, která vypo­vídá o křesťanských mučednících a svědcích víry. Občanské sdružení úzce spolupracuje s celo­svě­tovou misijní organizací International Chris­tian Association (ICA). Pět hlavních zásad této misijní organizace je za­lo­že­no na biblickém verši epištoly židům 13,3: 1. Podporovat křesťany v šíření evangelia v oblas­tech,

velkou statečnost, která udělala na všechny přihlížející velký dojem. Vojáci potom spoutali ruce šestnácti křesťanům, včetně Paula a jeho dětí, a opakovaně je ponořovali do ledové vody Šimabarské zátoky. Ale ani tím křesťany nepřesvědčili, aby se své víry vzdali. Mučitelé nechali nakonec Uchiboriho syny před zraky jejich otce utopit. Než se definitivně zavřela voda oceánu nad Antoniem, nejstarším z nich, stačil ještě zavolat: „Otče, měli bychom děkovat Bohu, že nám daroval tak velké požehnání.“ Po utonutí jeho synů namalovali vojáci na Uchiboriho tvář tři japonské znaky vyjadřující slovo „křesťan“, a na jeho kimono napsali: „Odsouzen za to, že je křesťan. Zakazuje se takovým lidem pomáhat nebo jim poskytovat přístřeší.“ Poté ho vozili po ulicích města na výstrahu ostatním. Několik dní po smrti svých synů byl Uchibori s dalšími patnácti křesťany převezen na sopku Unzen, kde měli být znovu mučeni. Tam Paula mnohokrát spouštěli hlavou dolů nad vařící se sirné vody vulkánu. Při každé této děsivé proceduře se Uchibori hlasitě modlil. Nakonec jeho tělo vhodili do vroucího vřídla. Příběh Paula Uchiboriho a jeho synů se stal trvalou inspirací nejen pro japonské křesťany, ale je svědectvím o síle křesťanské víry i nám. kde jsou pro své svědectví o Ježíši Kristu pro­ná­sle­do­vá­ni, prostřednictvím křesťanské li­te­ra­tu­ry, Biblí, rozhlasového vysílání, léků a dalších fo­rem pomoci. 2. Poskytovat v těchto oblastech pomoc rodinám křesťanských mučedníků. 3. Podporovat věřící, kteří osobně prošli utr­pe­ním v bývalých komunistických zemích. 4. Nejrůznějším způsobem se snažit získávat pro Krista ty, kteří se podílejí na pronásledování křes­ťa­nů v totalitních zemích a problémových ob­las­tech. 5. Informovat veřejnost o krutostech páchaných na křesťanech. Tento bulletin lze bez­plat­ně ob­jed­nat na ad­re­se: Hlas mučedníků pošt. přihrádka 21 377 01 Jindřichův Hradec Účet pro dobrovolné příspěvky: ČSOB Jindřichův Hradec č. ú.: 131257607/0300