Univerzum věcí. K metafyzice spotřebních předmětů. Napsal uživatel Konrad Paul Liessmann Středa, 28 Březen :37 -

Univerzum věcí. K metafyzice spotřebních předmětů Napsal uživatel Konrad Paul Liessmann Středa, 28 Březen 2012 14:37 -

Rakouský filozof Konrad Paul Liessmann proslul knihou Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění, která vyvolala lavinu diskusí v evropských zemích. V Univerzu věcí předkládá k úvaze další originální postřehy o současné společnosti. Kniha je souborem dvanácti esejů, v nichž autor s výsostnou filozofickou erudicí zkoumá každodennost našeho života z úhlů, které otvírají nečekané pohledy a odhalují skryté souvislosti. Víme v době automatizace a globalizace, odkud se berou předměty, jež denně používáme? Jaká je nejvražednější droga světa? Jak zacházíme s hudbou? Jaké jsou objekty naší touhy? Mají peníze charakter? A podle čeho se pozná umění? K těmto a mnoha dalším otázkám dospívá autor, jenž své úvahy věnuje zdánlivě nevinným a všedním věcem, které nás běžně obklopují. V překladu Jany Zoubkové vydává knihu (stejně jako Teorii nevzdělanosti) nakladatelství Academia v edici 21. století.

Všechno je tady. Jako dosud nikdy na tomto světě se před člověkem rozprostírají věci, jsou mu k dispozici, čekají, až si je přivlastní, spotřebuje a zlikviduje. Náš každodenní život určuje přítomnost věcí. Kdo prochází ulicemi moderního města, nemůže jim uniknout. Veškeré okraje a volný prostor spořádaně lemují a zabírají parkující auta, pohyb aut je regulován automatickými semafory, ulice jsou i v noci jasně osvětleny tisícovkami lamp a výklady obchodů mají jediný smysl – dvacet čtyři hodin denně demonstrovat moc a převahu věcí. Všechno je tady: šaty, boty, šperky, knihy, elektrospotřebiče, masné výrobky, ovoce, papír, počítače, hodinky, kosmetika, kabelky, kožené kufry, sportovní potřeby, hračky a vražedné zbraně. Jako přičarované se každé ráno před člověkem vyjevuje univerzum věcí, nikdo neví, odkud se berou, nikdo neví, kam směřují. Stará metafyzická otázka po původu a poslání člověka se přesunula. Nyní to jsou věci, artefakty, předměty, zboží všeho druhu, o němž nedokážeme říct, odkud vlastně pochází a k jaké budoucnosti po spotřebě, využití a upotřebení směřuje. Z abstraktního pohledu jsou věci rezultátem a produktem lidské práce. Ale práce samotná jako by ze světa zmizela. Přítomnost věcí je naopak nepřehlédnutelná a všudypřítomná. Avšak původ věcí, proces jejich

1/6


vzniku je skrytý. Nic na nich neukazuje na to, z jaké suroviny vznikly, jakýma rukama prošly, z jakých strojů vyjely, na jakých pásech se roztřídily a jaké dopravní prostředky je transportovaly. Jednoho rána jsou tady. A jen z doslechu ví moderní člověk o hřbitovech, haldách, spalovnách a konečných skládkách, kde věci dojdou posledního určení. O leckterých věcech se říká, že je jim souzen věčný život. Recyklují se a koloběh věcného bytí neopouštějí, mění jen svou podobu a určení. Metempsychóza věcí. Odkud přicházejí, co jsou, kam míří? Právě pozdně industriální společnost propůjčuje věcem takřka metafyzický status. Stačí si připomenout minulé doby s ohledem na to, co se tehdy vědělo o původu a osudu užitkových předmětů, potravin a nástrojů – vědělo se téměř všechno. Protože to bylo všude patrné. Jídlo, které se jedlo, šaty sloužící jako oblečení, zbraně, které se směly nosit, používané nářadí, nemnoho kusů nábytku, které členily obytný, očividně nepříliš velký prostor. To vše se zhotovovalo před očima budoucích kupců a uživatelů, všichni věděli, v jakých ulicích a čtvrtích města najdou koželuhy, kožešníky, kováře, pekaře, řezníky, truhláře, krejčí, soustružníky, jejich činnost nebylo možné přehlédnout, přeslechnout a často ani nečichat stejně jako místa, kde věci skončily, pokud se nepřenechávaly další generaci. Těm, kteří sami nechovali zvířata a nepěstovali zeleninu, stačilo projít se za městskými branami, kde mohli pozorovat rolníky, jak s velkým úsilím zúrodňují půdu, sejí a sklízejí, chovají a porážejí dobytek. Dnes připomínají řemesla, která se v jednotlivých ulicích soustřeďovala, už jen jejich názvy: Koželužská, Kožná, Pekařská, Jateční. Život uprostřed tolika výrobních míst jistě nebyl idylický a my nemáme důvod k tomu, aby se nám stýskalo po výrobě z předindustriální éry. Ale je třeba si uvědomit, co čistě fenomenologicky znamenalo zmizení těchto řemesel a výrobních míst pro vnímání a sebevnímání člověka. Industrializace už v první fázi skoncovala s přehledností výroby. Možná se dodnes nedocenil význam toho, jak rozhodující byla při industrializaci tendence k pozvolnému přemísťování výrobního procesu tak, aby nebyl lidem na očích. Industrializace neznamenala jen obrovské zvýšení stále více normované produkce, ale i její centralizaci a přesun na nepočetná místa. Zpočátku lidé sice už nemohli denně vidět, jak věci vznikají, ale alespoň ještě věděli, kde jsou továrny, jejichž vysoké komíny se nedaly přehlédnout. Nejdříve kouřily v centru měst, později na jejich okraji, potom už jen v určitých zónách a oblastech. Dokud byla industrializace synonymem pro výrobu železa a oceli, výroba se soustřeďovala v oblastech poblíž velkých dolů, které se staly prototypy koncentrované výroby, jež určovala vzhled a architekturu celé oblasti: tovární haly a komíny, dopravní pásy pro těžbu rud, haldy, dělnická sídliště a nákladová nádraží, saze a dým. Ale v centrech měst se přestávaly vyrábět materiální produkty, řemesla mizela, továrny ustupovaly na periférii. A s mechanizací a industrializací zemědělství zmizeli z našeho zorného pole i zemědělci, nikdo by dnes už nedokázal říci, jakými cestami prochází týrané maso, než se nakonec octne, chutné a abstraktní, na našem talíři. Automatizace a digitalizace tento proces završují. Celé industriální regiony ztrácejí rentabilitu, také klasická práce v továrně ustupuje do pozadí, postupně mizí ze zorného pole, tovární komíny se odstraňují nebo spektakulárně odstřelují, výrobní haly, pokud nejsou opuštěné a zpustlé, se přestavují na elegantní lofty pro úspěšné mladé architekty a konceptuální umělce nebo na lokality pro zajímavé párty. Tvrdí se, že průmyslová práce se nahrazuje novou prací znalostí a vědění, noví dělníci vědy sedí v kancelářích navržených designéry v centru měst nebo v renovovaných selských usedlostech u počítačů, tak jako dnes údajně sedí u počítačů téměř všichni lidé a vydělávají tím peníze, které vyměňují za symboly a obchodují s nimi ve virtuálních světech. A přesto nenosí virtuální oblečení, nejezdí ve virtuálních autech, komunikují

2/6


nevirtuálními mobilními telefony a dosud jedí nevirtuální jídlo. Vše skutečně důležité je dnes stejně jako dřív z hmoty, která se musí dobývat, obrábět, zpracovávat a utvářet, avšak jak, kde a za jakých podmínek a kdo to dělá, zůstává ve skrytu. Věci už existují bez výrobní historie, nelze je už odvodit z podmínek, za jakých vznikly, každá stopa jejich vzniku je vymazána. Jsou jednoduše tady. Skutečnost, že na věcech už nelze poznat, jak vznikly, je možná předpokladem toho, aby se moderní člověk vnímal hlavně jako konzument. Namísto výrobních hal dominují nyní veřejnému životu stánky konzumu. Všechno je zajištěné pro konzumaci – od lavin náklaďáků až po zavírací hodiny obchodů, od nákupních chrámů až po internetové obchody – a je tedy zřetelné, že konzumování lze považovat za jednu z nejdůležitějších lidských činností. Konzum je vždy prioritní a konzumu se přinášejí i lecjaké oběti: volný čas, vzduch, ticho, krajina, lidská sídla, to vše se může, ba přímo musí promrhat, znečistit, spotřebovat, zničit, okupovat, aby vznikala nákupní centra a k nim vedoucí dopravní tepny a věci mohly být stále vystavené k prodeji. Jediný nápad, který mají městští a regionální plánovači pro územní rozvoj nebo sanaci zanedbaných čtvrtí, je vždy pouze nákupní centrum a zážitková gastronomie. Kdo chce stavět chrámy konzumu, je vždy v právu. A v konzumní společnosti má hodnotu jen to, co lze konzumovat nebo ke konzumaci transformovat. Má se ovšem za to, že konzumním statkem se může stát jen to, z čeho jsou vymazány všechny stopy vzniku, když nejsou vidět ani pot a námaha, ale ani stroje a automaty, které zpracovaly to, co si nyní můžeme radostně přivlastnit. Naprosté oddělení produkce a konzumace je předpokladem toho, že se lidé považují za gigantické orální polykací stroje zrozené k tomu, aby vše, co univerzum věcí skýtá, přijaly, vstřebaly, přivlastnily si a opět vyvrhly. Odkud se ale všechny ty věci berou? Z jakých materiálů vznikají? Jaké automaty je zhotovují a kdo konstruuje a vyrábí tyto automaty? Samozřejmě že stále existují místa, kde se věci vyrábějí. Ale jsou co nejvíc vzdálená pohledu lidí. Tovární areály současnosti soustředěné na několika málo místech znají takřka jen ti, kteří tam skutečně ještě pracují. A není jisté, zda lidé, kteří pracují u pásů uprostřed automatizovaných montážních areálů, vždycky vědí, co vlastně vyrábějí. Když se používá špičková technologie, automatizovaná výroba se jeví jako magický proces pochopitelný jen nemnoha lidem. A velká část toho, čemu se dříve říkalo namáhavá fyzická dřina, je stejně přemístěná jinam – do jiných částí světa, kde je lidská práce tak levná, že je výhodnější tam přenést celé továrny a hotové výrobky zase dopravovat loděmi, letadly a nákladními auty tisíce kilometrů zpět, kde se jako vyčarované zaskvějí ve výlohách. Například na Dálném východě se samozřejmě stále šije a šroubuje, lisuje a sváří bez ohledu na zdraví pracovníků – ale na hedvábných košilích, sportovních botách, hracích konzolách a přehrávačích mp3 to není vidět. Práce, jíž tyto věci vděčí za svůj vznik, je možná neviditelná, avšak nezmizela. Skutečně platí teze o konci industriální společnosti vyhlašovaná už celá desetiletí? Industria, toto krásné latinské slovo původně znamenalo jen píli a přičinlivost, od poloviny 18. století se jeho význam zužuje na píli v konkrétní živnosti. Mohlo by se tedy všude tam, kde jsou tyto fenomény pozorovatelné, mluvit ve velmi širokém smyslu slova o industriální společnosti. Ovšem to by bylo moc jednoduché. Průmysl znamenal a znamená masovou výrobu materiálních statků všeho druhu, která je uskutečňovaná za pomoci strojních zařízení. Tím se dodnes odlišuje od ostrůvků stále ještě existujících tradičních řemesel, kdy se jednotlivé věci vyrábějí pomocí nástrojů, a odlišuje se tím i od čistých služeb, které lze definovat jako osobní vztah mezi jednotlivci, ne jako akt masové produkce. Je samozřejmě pravda, že v minulých desetiletích klesl v rozvinutých zemích podíl průmyslových výrobních forem na tvorbě celkové

3/6


hodnoty – díky zvýšené produktivitě, racionalizaci a technologiím, ale také proto, že se průmyslové lokality přesunují do oblastí s levnou pracovní silou a nízkými sociálními a ekologickými standardy. Nicméně tento pokles není tak dramatický, jak by si přáli proponenti postindustriální společnosti. Ovšem vítězný pochod oné předčasně vzývané společnosti vědění by byl nemyslitelný bez průmyslově vyráběných počítačů a jejich nesčetných přídavných zařízení. Význam průmyslu ve společnosti, která tak jako dřív klade zásadní důraz na to, aby její masově se projevující potřeby byly uspokojovány rovněž masově vyráběnými výrobky, je nesporný, i když ústřední postavení dřívějších klíčových odvětví je potlačené a jejich pozici stále více obsazují nová průmyslová odvětví z oblasti mikroelektroniky, biotechnologie a nanotechnologie. V nich se ovšem stírají hranice mezi průmyslovou prací, vědou, robotikou a zemědělstvím. Postindustriální společnost je jen zčásti realitou, zčásti je dosud iluzí. Vytváří se dojem, že věci vznikají samy od sebe, zcela bez lidského přispění. Moderní průmyslové lokality a výrobní haly vždy prima vista překvapí absencí lidí. Obrovské stroje zasazují krajině hluboké rány, dobývají suroviny, které dále zpracovávají další stroje, nanejvýš precizní zařízení vyznačující se někdy i bizarní krásou. A rozhodující dokončovací fáze potom přejmou komplexní automatizovaná zařízení, jejichž rytmická dokonalost je strašidelná, roztřídí konečné výrobky, naloží je a až potom usedne za volant kamiónu unavený člověk, který věci převeze na místo, kde nazítří budou potenciálním zákazníkům nevinně zářit vstříc. Lidé, kteří dosud participují na výrobním procesu, jsou v odděleních plánování, v konstrukčních kancelářích, jako dozor nebo jako součást stroje oblečení ve sterilním obleku a jako lidé už neidentifikovatelní. V zásadě už člověk věci nevyrábí, stal se pastevcem objektů a jeho bytí se vyčerpává dvojsmyslným čekáním: Má se starat jen o to, aby stroje bezchybně fungovaly, ale čeká na ten vzácný moment, kdy u stroje nastane defekt a je nutný jeho zásah. Dá se to říct i jinak: Při moderní výrobní technologii ztrácejí vznikající věci tíhu materiálna. Rudy a minerály, chemické sloučeniny a umělé hmoty, suroviny a přírodniny, země a oheň už prakticky nejsou vidět ani cítit, tak jako už není vidět výheň, syčení, kouř, dým a spalující horko, pot a těžký dech dělníků. Zdá se, jako by na místo aristotelské causa materialis nyní nastoupila causa formalis, jako by se veškeré látky proměnily v suverénní hru forem. Ve skrytém výrobním procesu věcí tkví v podmínkách pokročilých technologií krása, kterou může vnímat jen ten, kdo sleduje cestu zpátky k oněm neznámým lokalitám, kde vznikají stroje a věci. Samozřejmě to v realitě vypadá poněkud jinak, ale v perspektivě technologického pokroku lze oprávněně tvrdit, že lidé se o kus přiblížili dosažení prastarého snu – osvobodit se z prokletí fyzické práce – a práci nyní přebírají stroje zčásti zkonstruované a sestrojené také jen stroji. Taková estetika prázdna bez lidí by mohla být interpretována jako počátek posilování humanity. Ekonomicky lze tento fakt potvrdit obrovským nárůstem produktivity, která stoupá už celá desetiletí. Vzhledem k tomu se přímo vnucuje otázka: Proč lidé naplňování tohoto snu nepociťují? Proč se zvyšující se produktivita neprojevuje větším množstvím volného času, pohodou, svobodou, blahobytem při menším množství práce? Proč se naopak pracovní doba prodlužuje, pracovní vztah je prekérnější, odchod do důchodu se posouvá do vyššího věku a mzdy se snižují, když lze za stále kratší dobu a se stále menší námahou vyrábět stále více věcí? Tato otázka se ale nesmí pokládat, dotýká se totiž jednoho ze skutečných tabu současného společenského řádu: Zisky z racionalizace a automatizace jsou nedotknutelné. Lidská důstojnost nedotknutelná není. Musí se tedy pracovat dál, podle názorů mnohých více a déle než kdykoliv dřív. To vše vede k základnímu paradoxu dnešních rozvinutých společností: Ačkoliv je naším nejvznešenějším

4/6


úkolem konzumerismus, pracujeme dál a máme stále méně času a peněz na konzumování. A ačkoliv by práce nutná k výrobě konzumních statků měla ubývat vzhledem k racionalizaci, inovacím a přesunu výroby do levných lokalit, pracujeme ve skutečnosti stále víc. My dokonce pracujeme, i když nepracujeme. Práce je stále víc i proto, že se práce stala univerzálním výrazem pro lidskou činnost jako takovou. Téměř vše, co děláme, je nějaká práce, a když to práce není, tak očividně neděláme nic opravdového. Antika ještě znala technickou a uměleckou tvorbu, sociální a politické jednání a volný čas jako prostor pro činnosti, které se zřetelně odlišují od práce. Pro nás je ale všechno práce. Jedná-li politik ve veřejném zájmu, nebo se umělec realizuje – je to práce. Probírá-li někdo se svým partnerem budoucnost, vykonává práci na vztahu. Chce-li rodič v časech digitalizace zaujmout své děti pro čtení, byť zřejmě marně, věnuje se výchovné práci. Ten, kdo si nechá u sebe babičku, místo aby ji odsunul do domova pro seniory, vynakládá pečovatelskou práci. A ten, kdo jako četní manažeři sužovaní stresem ze své činnosti, prchá do horských oblastí, aby se tam zotavil pro další nepřátelské převzetí, vykonává pro podnik cennou regenerační práci. Ten, kdo v rámci psychoterapie pátrá po traumatech z raného dětství, pracuje samozřejmě na sobě. Kdo jde trénovat do fitcentra, ten se v potu tváře věnuje tělesné práci. A ten, kdo prostě jede na dovolenou, se oddává náročné práci na zotavení. Ať děláme cokoliv, vypadá to, že včetně spánku pracujeme. Jinak řečeno: Teprve když se nám podaří klasifikovat nejrůznější činnosti v životě ve svých očích i v očích druhých jako práci, děláme něco hodnotného a užitečného. Práce je tedy proto čím dál více, protože musíme narůstající měrou klasifikovat téměř všechny činnosti v životě jako práci. Protože práce se už dávno stala jediným relevantním zdrojem a jediným platným měřítkem pro ocenění našich činností. A právě to je nejtrpčí a nejvytrvalejší dědictví industrializace. Od nástupu industrializace jsme bytostně v první řadě pracovníci, a to bez výjimky. Vzorem a měřítkem takového způsobu existence zůstává práce přijímaná pro obživu – ať je její vnější forma jakákoliv, ať se vykonává jakkoliv flexibilně a realizuje se jakýmikoliv prostředky, nástroji a stroji. Podle tohoto modelu, a to je sociálně a společensky rozhodující, organizujeme a chápeme všechny ostatní lidské činnosti. Práce pro obživu se stala ústředním paradigmatem našeho života. Základní paradox, který provází industrializaci od samého počátku, lze snad popsat takto: Narůstající industrializace a produktivita moderny se mohla prosadit jen tím, že se průmyslová práce stala univerzálním měřítkem lidské činnosti. S industrializací nedílně spojená mechanizace a automatizace všeho, i duševních činností, znehodnotila však právě tu práci, která pro ni utvořila předpoklady, aniž by se dosáhlo cíle, kterým se zapřísahaly všechny utopie – osvobození člověka od práce. Ve skutečnosti je dnes i konzum, jediná životní forma, kterou moderní společnost nabízí jako alternativu práce, organizovaná jako práce. Konzumenti jsou nástrojem a cílem reklamy, v moderních formách odbytu, jako je internet, jsou i agenty a multiplikátory, konzum se musí plánovat, a prodlužuje-li se pracovní doba, musí se analogicky k tomu vyhrazovat pro konzum jiná doba – v noci, o nedělích, nonstop. Práce a konzum jsou dvě ústřední stránky naší existence, které si protiřečí jen zdánlivě. Práce je předpokladem konzumu a konzum se stává první občanskou povinností, když jsou ohrožena pracovní místa. Industriální společnost nastupovala s velkým slibem, že měnícími se a zlepšujícími se způsoby výroby se budou potřeby lidí uspokojovat v nebývalé míře, a strojní výrobou, automatizací a digitalizací – nejdříve výroby a potom života – se lidstvo osvobodí od biblického prokletí práce. V souladu s tím se stále tvrdilo a tvrdí, že nejvyšším historickým smyslem industrializace je vytvoření materiálního blahobytu při současné redukci k tomu potřebné pracovní doby. Díky výkonnosti vysoce technologického průmyslu člověk získá nejen univerzum věcí, ale i více

5/6


svobody, sebeurčení a času. Soudě podle debat o prodlužování pracovní doby v posledních letech, snižování mezd a šířící se chudobě v bohatých společnostech je zřejmé, že jsme od takového cíle stále nebo už zase značně vzdáleni. Možná bychom si měli připomenout, že cílem zprůmyslnění práce nemělo být jen nekonečné univerzum věcí ke koupi, ale právě i to, že práce měla pomalu mizet. Možná bychom si mohli připustit riskantní myšlenku, že kromě práce a konzumu existují i jiné hodnotné formy existence. Musí se všechno točit kolem růstu, trhů a míry růstu? Možná by se potom univerzum věcí trochu zmenšilo. Ale bylo by takové univerzum, v němž by platilo – ne všechno, ale dost pro všechny – o tolik horší?

Konrad Paul Liessmann (*1953) je rakouský filozof a publicista, proděkan filozofické a pedagogické fakulty Vídeňské univerzity, loňský laureát ceny Nadace Vize 97. Z řady jeho knih byla do češtiny přeložena Teorie nevzdělanosti – Omyly společnosti vědění (Academia, 2008) a soubor společenskopolitických esejů Hodnota člověka (Nadace Vize 97, 2010). Literární noviny s ním přinesly rozhovor v č. 6/2011.

6/6

Univerzum věcí. K metafyzice spotřebních předmětů. Napsal uživatel Konrad Paul Liessmann Středa, 28 Březen :37 -

Recommend Documents