UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI KAMIL BENDÍK EDUKACE ODSOUZENÝCH ŽEN VE VÝKONU TRESTU ODNĚTÍ SVOBODY

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Ústav speciálněpedagogických studií

KAMIL BENDÍK Obor: speciálně pedagogická andragogika

EDUKACE ODSOUZENÝCH ŽEN VE VÝKONU TRESTU ODNĚTÍ SVOBODY Diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Magda Hermanová

OLOMOUC 2010

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a použil jen uvedených pramenů a literatury.

V Opavě dne 26.5.2010

………………………………… Bc. Kamil Bendík

Děkuji Mgr. Magdě Hermanové za trpělivost a odborné vedení diplomové práce a poskytování cenných rad. Také bych chtěl poděkovat vychovatelům a speciálním pedagogům oddělení výkonu trestu ve Věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Opavě za poskytnutí materiálových podkladů k práci a pomoc při dotazníkovém šetření.

OBSAH

ÚVOD………...……………...………………………………………………...…………...6 1 MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCE V OBLASTI VĚZEŇSTVÍ ................................... 8 1.1 STANDARDNÍ MINIMÁLNÍ PRAVIDLA PRO ZACHÁZENÍ S VĚZNI ....................... 8 1.2 EVROPSKÁ VĚZEŇSKÁ PRAVIDLA................................................................................ 9

2 ČESKÉ VĚZEŇSTVÍ PO ROCE 1989 ........................................................................ 11 2.1 VĚZEŇSKÁ SLUŽBA .......................................................................................................... 12 2.2 VÝKON TRESTU ODNĚTÍ SVOBODY ............................................................................. 13

3 VÝCHOVNÁ FUNKCE TRESTU ODNĚTÍ SVOBODY.......................................... 14 3.1 KLASIFIKACE A DIFERENCIACE V PODMÍNKÁCH VÝKONU TRESTU ODNĚTÍ SVOBODY............................................................................................................. 17 3.1.1 VNĚJŠÍ DIFERENCIACE .............................................................................................. 18 3.1.2 VNITŘNÍ DIFERENCIACE........................................................................................... 20 3.2 PENITENCIÁRNÍ DIAGNOSTIKA ..................................................................................... 22 3.2.1 METODY PENITENCIÁRNÍ DIAGNOSTIKY ............................................................ 23 3.2.2 SOUČASNÝ PŘÍSTUP K DIAGNOSTICE A HODNOCENÍ V NAŠEM VĚZEŇSTVÍ .............................................................................................. 24 3.3 FAKTORY SNIŽUJÍCÍ EFEKTIVITU VÝCHOVNÉHO PŮSOBENÍ................................ 25

4 PERSONÁL .................................................................................................................... 28 4.1 STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA PERSONÁLU V PŘÍMÉM VÝKONU PRÁCE S ODSOUZENÝMI ............................................................................................................... 29 4.1.1 DOZORCI ....................................................................................................................... 29 4.1.2 SPECIÁLNÍ PEDAGOG................................................................................................. 29 4.1.3 PSYCHOLOG ................................................................................................................. 30 4.1.4 SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK .............................................................................................. 31 4.1.5 SOCIOLOG..................................................................................................................... 31 4.1.6 VYCHOVATEL.............................................................................................................. 31 4.1.7 VYCHOVATEL - TERAPEUT ...................................................................................... 32 4.1.8 PEDAGOG VOLNÉHO ČASU ...................................................................................... 32

5 MOŽNOSTI EDUKACE V PŘÍPADĚ ODSOUZENÝCH ŽEN .............................. 34 5.1 VĚZNICE PRO VÝKON TRESTU ODNĚTÍ SVOBODY ODSOUZENÝCH ŽEN ........... 34 5.1.1 VĚZNICE SVĚTLÁ NAD SÁZAVOU .......................................................................... 35 5.1.2 VĚZNICE A ÚSTAV PRO VÝKON ZABEZPEČOVACÍ DETENCE OPAVA .......... 35 5.1.3 VĚZNICE PRAHA – RUZYNĚ, OBJEKT ŘEPY ......................................................... 36

5.2 PROGRAMY ZACHÁZENÍ S ODSOUZENÝMI ................................................................ 37 5.2.1 PRACOVNÍ AKTIVITY A PROGRAMY ..................................................................... 39 5.2.2 VZDĚLÁVÁNÍ ............................................................................................................... 41 5.2.3 SPECIÁLNĚ VÝCHOVNÉ AKTIVITY ........................................................................ 44 5.2.4 ZÁJMOVÉ AKTIVITY .................................................................................................. 45 5.2.5 UTVÁŘENÍ VNĚJŠÍCH VZTAHŮ ............................................................................... 46 5.3 ZACHÁZENÍ S NĚKTERÝMI SPECIFICKÝMI SKUPINAMI VĚZŇŮ ........................... 47 5.3.1 SPECIALIZOVANÉ ODDĚLENÍ PRO VÝKON OCHRANNÝCH LÉČENÍ PROTITOXIKOMANICKÉHO, PROTIALKOHOLNÍHO A LÉČENÍ PATOLOGICKÉHO HRÁČSTVÍ V ÚSTAVNÍ FORMĚ ............................................ 48 5.3.2 SPECIALIZOVANÉ ODDĚLENÍ PRO VÝKON TRESTU ODSOUZENÝCH ŽEN S PORUCHAMI DUŠEVNÍMI A PORUCHAMI CHOVÁNÍ ..................................... 52 5.3.3 SPECIALIZOVANÉ ODDĚLENÍ PRO MATKY S DĚTMI......................................... 54 5.3.4 SPECIALIZOVANÉ ODDĚLENÍ PRO ODSOUZENÉ ŽENY TRVALE PRACOVNĚ NEZAŘADITELNÉ ................................................................................ 56 5.3.5 VÝSTUPNÍ ODDĚLENÍ ................................................................................................ 57

6 PRŮZKUMNÉ ŠETŘENÍ MEZI ODSOUZENÝMI ŽENAMI VE VĚZNICI V OPAVĚ .............................................................................................. 59 6.1 FORMULACE ZKOUMANÉHO PROBLÉMU ................................................................... 59 6.2 STANOVENÍ HYPOTÉZ ...................................................................................................... 60 6.3 METODY ŠETŘENÍ.............................................................................................................. 60 6.3.1 POSTUP ŠETŘENÍ......................................................................................................... 61 6.3.2 CHARAKTERISTIKA VÝBĚROVÉHO SOUBORU ................................................... 62 6.4 VYHODNOCENÍ DOTAZNÍKŮ A INTERPRETACE VÝSLEDKŮ ................................. 62 6.4.1 IDENTIFIKACE RESPONDENTEK ............................................................................. 63 6.4.2 KRIMINÁLNÍ KARIÉRA RESPONDENTEK .............................................................. 72 6.4.3 RYSY POBYTU VE VĚZENÍ........................................................................................ 77 6.5 VYHODNOCENÍ HYPOTÉZ ............................................................................................... 93 6.6 ZÁVĚR ŠETŘENÍ ................................................................................................................. 93

ZÁVĚR..…………………………………………………………………………………..95 POUŽITÁ LITERATURA A PRAMENY ...................................................................... 97 SEZNAM PŘÍLOH.......................................................................................................... 101

6

ÚVOD

Kriminalita je jev, který je přítomný v každé společnosti. Jejími konkrétními projevy jsou trestné činy, které ohrožují nejen základní hodnoty společnosti, ale zejména práva a svobody jednotlivce. Společnost vyvinula ke své ochraně systém sankcí, jehož součástí je i trest odnětí svobody, kodifikovaný trestním řádem a zákonem. Nepodmíněný trest odnětí svobody, který může být právním následkem delikventního chování, je v právní teorii i soudní praxi považován za nejpřísnější druh trestu, což vyplývá z obecného předpokladu, že lidská svoboda je nejcennějším statkem a její omezení či odnětí je pro pachatele trestného činu nejcitelnější újmou. Předpokládá se také, že uložením trestu odnětí svobody lze nejlépe naplnit účel trestu vymezený v § 23 trestního zákona, to je ochránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v páchání další trestné činnosti, vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život a tím působit na ostatní členy společnosti. Všeobecně platí, že kriminalita je výrazně mužskou záležitostí, a to i přes zvyšující se podíl žen na veškeré registrované kriminalitě, která v celoevropském průměru od 70. let 20. století stoupá. Ze statistik kriminality vyplývají určité všeobecné charakteristiky kriminality žen. Jednou z nich je nízká míra podílu žen na celkové kriminalitě, která se ve světovém měřítku nejčastěji pohybuje v rozmezí deseti až patnácti procent, přičemž ve výkonu trestu odnětí svobody se jejich podíl pohybuje okolo 1/20 všech odsouzených. Ženy daleko hůře zvládají stres spojený s uvězněním než muži. S tím souvisí i jiná reakce na uvěznění, kdy ženy zvládají zbavení svobody, absenci citových vztahů, odloučení od dětí, rodičů tíživěji. Dochází u nich k větším citovým traumatům, častěji se vyskytuje deprese, citová a sociální deprivace. Společenství žen ve věznici je rozmanitější, než je tomu ve věznicích mužských. Také rozdíly ve vzdělání a sociální úrovni bývají mnohem výraznější. Tato okolnost společně s vyšší emocionalitou žen může být základem pro vytváření konfliktů. Ženy mnohem dramatičtěji prožívají vzájemné vztahy, přátelství i nepřátelství a také citlivěji reagují na podněty z vnějšího světa, rodiny apod.1 Vězení však není koncem bytí. Každý trest odnětí svobody má svůj konec. To se týká v mnoha společnostech i trestu odnětí svobody na doživotí, kdy po splnění určitých podmínek daných právním systémem, může být vězeň propuštěn na svobodu. Úkolem 1

URBANOVÁ, M. , VEČEŘA, M., a kol. Ženská delikvence Teoreticko-empirická studie k problému právních postojů a hodnotových orientací delikventních žen. Brno: Masarykova univerzita, 2004. s. 11.

7

moderních penitenciárních systémů není jen ochrana společnosti před pachateli trestných činů jejich pouhou izolací, ale i snaha připravit odsouzeného na další život po propuštění na svobodu, ve kterém by měl respektovat společenské normy. Problematika edukace žen v penitenciárních podmínkách je náplní této práce. Toto téma jsem si vybral vzhledem k tomu, že jsem dlouholetým zaměstnancem Věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Opavě. Cílem této práce je nejen shrnout v teoretické rovině poznatky o současném stavu vězeňství, možnosti výchovy a vzdělávání, jak je edukace v této práci chápána, ve věznicích pro výkon trestu odnětí svobody v případě odsouzených žen, ale také charakterizovat odsouzené ženy a jejich přístup k výchovnému působení ve věznici. První kapitola je věnována mezinárodní spolupráci v oblasti vězeňství ve 20. století, která vyústila ve vydání Standardních minimálních pravidel pro zacházení s vězni a později i Evropských vězeňských pravidel. Na jejich základě došlo po roce 1989 k významným změnám v našem vězeňství a ke vzniku Vězeňské služby, o které je pojednáno v druhé kapitole. Třetí kapitola se zabývá problematikou edukace ve výkonu trestu odnětí svobody. V této kapitole je naznačena problematika diagnostiky a diferenciace odsouzených. Je zde také pojednáno o hlavním pedagogickém prostředku v penitenciárních podmínkách, kterým je program zacházení. Pedagogické působení ve výkonu trestu předpokládá odborně zdatný personál. Personálu v přímém výkonu práce s odsouzenými je věnována čtvrtá kapitola. Pátá kapitola se zabývá možnostmi výchovy a vzdělávání v případě odsouzených žen. Jsou zde krátce představeny věznice, ve kterých ženy svůj trest vykonávají, včetně specializovaných oddělení, které jsou zřízeny v rámci umožnění diferencovaného přístupu ke specifickým skupinám žen. V šesté části je popsáno šetření a jeho výsledky. Šetření proběhlo mezi odsouzenými ženami ve Věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence. Jeho cílem bylo charakterizovat odsouzené ženy, vztahy mezi nimi, vztahy s personálem věznice a jejich vnímání programů zacházení jako prostředku edukace ve věznici. Vzhledem k rozsahu této práce není možné problematiku výchovy a vzdělávání v penitenciárních podmínkách zpracovat v celé její šíři.

8

1 MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCE V OBLASTI VĚZEŇSTVÍ

Koncem 19. století se objevila v souvislosti s rozvojem právního myšlení potřeba výměny poznatků a zkušeností soudců a vězeňských pracovníků s trestáním provinilců. Od roku 1860 se vytvářely Společnosti pro vězeňství, které iniciovaly setkávání právníků a pracovníků ve vězeňství, kteří se zabývali teoretickými i praktickými otázkami trestání a výkonem trestu odnětí svobody. Společnosti pro vězeňství jednotlivých států se zasloužily o vznik Mezinárodní trestní a penitenciární komise, pod jejíž patronací byly pořádány

pravidelné

kongresy.

Ty

se

věnovaly

penitenciární

problematice

a trestněprávním, kriminologickým, profylaktickým a zákonodárným otázkám. Mezinárodní trestní a penitenciární komise připravila soubor pravidel pro zacházení s vězni, který byl v roce 1934 schválen Společností národů a stal se základem pro vypracování Standardních minimálních pravidel pro zacházení s vězni.2

1.1 STANDARDNÍ MINIMÁLNÍ PRAVIDLA PRO ZACHÁZENÍ S VĚZNI Standardní minimální pravidla (dále jen Standardní pravidla) byla vydána formou doporučení všem vládám členských států Organizace spojených národů (dále OSN). Jejich účelem není popis detailního modelového systému fungování vězeňských zařízení. Jde především o vyjádření obecných zákonitostí a zásad praxe v zacházení s vězněnými a vedení věznic. V obecné rovině je v pravidlech pojednáno o zásadách řízení věznic, platných pro všechny kategorie vězňů, o režimu věznic a jeho významu, o klasifikaci a diferencovaném zacházení s vězni, o poskytování výhod jako motivace ke korekci chování odsouzených, o výchovných aspektech práce vězňů a významu vzdělávání, o důležitosti udržení žádoucích sociálních vztahů a poskytování sociální péče po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. 3 Standardním pravidlům byla přiznána vysoká hodnota a OSN věnovala značnou pozornost vyhodnocování jejich realizace. Objevily se však i pochybnosti o jejich všeobecné aplikaci v praxi a návrhy na jejich moderní revizi, které ale nebyly přijaty. 2

ČERNÍKOVÁ, V., MAKARIUSOVÁ, V., SEDLÁČEK, V. Sociální ochrana. Praha: Policejní akademie, 1998. s. 37.

3

ŠTĚRBA, V. Penologie. Praha: Armex publishing, 2007. s. 27.

9

Česká republika už mnoho z požadavků Standardních pravidel zapracovala v zákoně č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody.

1.2 EVROPSKÁ VĚZEŇSKÁ PRAVIDLA Dalším významným mezinárodním dokumentem, a to i z pohledu České republiky, která byla v roce 1993 přijata za člena Rady Evropy, jsou Evropská vězeňská pravidla (dále EVP). Tato pravidla jsou v podstatě přepracovanou verzí Standardních pravidel. Poprvé byla vyhlášena rezolucí Rady Evropy č. 5 v roce 1973, poté byla přepracována a na základě doporučení Výboru ministrů Rady Evropy rezolucí č. 87/3 v roce 1987 zaváděna do zákonodárství všech členských zemí Rady Evropy. Vzhledem k vývoji, k němuž od roku 1987 došlo ve vězeňské politice, v ukládání trestů a celkovém řízení vězeňských systémů v Evropě, byla tato verze EVP v roce 2006 opět přepracována. Účelem pravidel je stanovení rozsahu minimálních zásad pro všechny oblasti vězeňské správy, které jsou nutné pro zajištění lidsky důstojných podmínek v moderních a progresivních systémech, podpora profesionálního postoje u vězeňského personálu a podněcování vězeňských správ, aby rozvíjely styl řízení a praxi založenou na současných zásadách účelu věznění a spravedlnosti. Cílem EVP je také poskytnutí základních kritérií, které mohou vězeňské správy, ale i orgány odpovědné za kontrolu podmínek ve věznicích, využít ke správnému posouzení jednání a měření dosaženého pokroku. 4 Pravidla kladou důraz na zachování důstojnosti člověka, na význam role personálu a na účinné moderní pojetí řízení. Obsahují 101 přesně definovaných pravidel, které řeší v úplném komplexu všechna práva a povinnosti vězňů, povinnosti vězeňských správ jednotlivých zemí vůči vězňům, formu dohledu státu a kontroly nezávislých orgánů nad výkonem vazby a trestu. Z pohledu této práce je zajímavá osmá část EVP, kde jsou definovány cíle výchovy vězňů a vězeňský režim. Prioritní je zásada, že uvěznění je z důvodu odnětí svobody již trestem samo o sobě, proto podmínky výkonu trestu nemají dále zhoršovat uvěznění. Pravidla upozorňují na potřebu zahájit režim co možná nejdříve po přijetí odsouzeného do věznice. Po zjištění osobní situace by měl být vypracován za aktivní účasti vězně plán výkonu trestu. Tyto plány musí, pokud je to možné, zahrnovat práci, vzdělávání, další 4

MEZNÍK, J., KALVODOVÁ, V., KUCHTA, J. Základy penologie. Brno : Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně, 1995. s. 25.

10

činnosti a přípravu na propuštění. Součástí režimu pro odsouzené má být také sociální práce, lékařská a psychologická péče. Zvláštní pozornost je nutné věnovat zajištění vhodných plánů pro výkon trestu a režimů pro doživotně odsouzené a jiné vězně s dlouhodobými tresty. Podle EVP musí být zavedeny postupy pro vytvoření a pravidelné hodnocení individuálních plánů výkonu trestu pro vězně. V poslední části EVP je konstatována nutnost jejich pravidelné aktualizace. 5 EVP jsou založena na vysokých morálních hodnotách, integrují obecné lidské hodnoty, lidskou důstojnost, etické, sociální cíle, vycházejí z humanistických evropských tradic. EVP se stala respektovanou evropskou normou a metodickým prvkem při tvorbě vězeňských systémů členských zemí Evropské unie. Je však nutné dodat, že vyspělé evropské země již tato pravidla dávno překonaly a značnou část výsledku svého hospodářského potenciálu věnovaly na rozvoj vězeňství, zlepšování pracovních a služebních podmínek pro zaměstnance i odsouzené a zajištění provozu skutečně efektivního vězení, pro které už neplatí tradovaný názor, že vězení je školou zločinu.6

5

Evropská vězeňská pravidla. s. 33-34

6

MEZNÍK, J., KALVODOVÁ, V., KUCHTA, J. Základy penologie. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně, 1995. s. 27.

11

2 ČESKÉ VĚZEŇSTVÍ PO ROCE 1989

Demokratické změny v naší společnosti po roce 1989 výrazně zasáhly i vězeňství. Na základě provedené analýzy úrovně vězeňství z pohledu Standardních pravidel a EVP, Listiny základních práv a svobod a analýzy vězeňských systémů a zkušeností vyspělých demokratických států byly shledány důsledky stagnace českého vězeňství: 

Přetrvávání silně represivních prvků trestní politiky a vězeňství a s tím spojeným nadměrným užíváním trestu odnětí svobody,



v oblasti zacházení s odsouzenými byla složka korektivní socializace redukována na formální politické vzdělávání odsouzených,



za hlavní prostředek byla považována výrobní činnost odsouzeného,



vězeňská zařízení velkých kapacit, kde vládlo přísné direktivní řízení a organizování veškerého času odsouzených,



nevyhovující vybavení cel, prostor pro volnočasové aktivity, ale i pracovní činnost,



minimální vybavení všech složek vězeňského systému moderní technikou,



často nedostatečně kvalifikovaný personál, nedostatek specialistů,



chybějící návaznost na postpenitenciární systém,



hromadné ubytování osob.7 Souhrn těchto nedostatků byl výchozím bodem pro formování úkolů a etap

vězeňství v ČR. V roce 1991 byla vypracována Koncepce rozvoje vězeňství, jejímž cílem bylo vytvoření moderního vězeňského systému. Systémové změny vězeňství započaly v roce 1992. Do těchto změn je zahrnuta i humanizace vězeňství. Mnohá nutná humanizační opatření se ne vždy setkala s pochopením veřejnosti. Zlepšování ubytovacích, hygienických a prostorových podmínek včetně příležitostí ke kulturnímu, sportovnímu a volnočasovému vyžití vězňů je veřejností často pojímáno jako zbytečné nadstandardy, přepych a přeměna vězení v rekreační zařízení. Dle Sochůrka8 má na těchto názorech podíl narůstající zločinnost a s tím spojené oprávněné obavy občanů o svoji bezpečnost, ale často i populistické výroky politiků k řešení kriminality, stejně jako nedostatek finančních prostředků na stavbu jiných sociálně citlivých zařízení jako jsou např. ústavy pro tělesně, 7

ČERNÍKOVÁ, V., MAKARIUSOVÁ, V., SEDLÁČEK, V. Sociální ochrana. Praha: Policejní akademie, 1998. s. 47

8

SOCHŮREK, J. Kapitoly z penologie, I. díl: Úvod do teorie trestu a trestání. Liberec: Technická univerzita, 2007. s. 32.

12

mentálně a psychicky postižené, zařízení pro děti, školy atd. Podstata humanizace vězeňství naproti tomu spočívá v ocenění a uznání vězňů jako občanů, v neponižování jejich důstojnosti, v uznání kontinuity života ve vězení a ve společnosti, v zabezpečení vhodných materiálních podmínek života vězňů důležitých pro jejich psychický a fyzický vývoj a jejich zdraví, v garanci základních práv a svobod.9

2.1 VĚZEŇSKÁ SLUŽBA Systémové

změny

rozpracované

v Koncepci

rozvoje

vězeňství

zasáhly

i organizační strukturu vězeňství a vymezení jeho funkcí. Tyto změny jsou zakotveny v Zákoně ČNR č. 555/1992 Sb. o vězeňské službě a justiční stráži. Došlo ke zrušení Sboru nápravné výchovy a zřízení Vězeňské služby, k odbourání militantního pojetí organizace s direktivními a autokratickými prvky řízení a tomu odpovídajícímu způsobu zacházení s vězni. Vězeňství začíná být chápáno jako systém sociálních služeb, orientovaný na změnu chování vězněných v žádoucím směru, která je předpokladem pro jejich integraci do společnosti. Jedním z účelů zákona je i přesnější vymezení povinností a oprávnění příslušníků vězeňské služby z pohledu akceptace práv vězňů a jejich garance v penitenciární praxi, ale i v případě konfliktů. Vězeňská služba zajišťuje výkon vazby a výkon trestu odnětí svobody (dále výkon trestu). Organizačně spadá do rezortu ministerstva spravedlnosti a je přímo řízená generálním ředitelem. Vnitřně se člení na vězeňskou stráž, justiční stráž a správní službu, přičemž dvě první vyjmenované složky mají postavení ozbrojeného sboru. Vězeňská stráž střeží a předvádí osoby ve výkonu vazby a ve výkonu trestu, střeží objekty Vězeňské služby a v těchto místech zajišťuje pořádek a bezpečnost. Justiční stráž zabezpečuje pořádek a bezpečnost v budovách soudů, v jiných místech činnosti soudů a ministerstva spravedlnosti.

Správní

služba

zabezpečuje

organizační,

ekonomickou,

speciální

výchovnou, zdravotní a další odbornou činnost.10

9

ČERNÍKOVÁ, V., SEDLÁČEK, V. Základy penologie pro policisty. Praha: Policejní akademie české republiky, 2002. s.44.

10

MAŘÁDEK, V. Vězeňství. Ostrava: Ostravská univerzita, pedagogická fakulta, 2005. s.118.

13

2.2 VÝKON TRESTU ODNĚTÍ SVOBODY Výkon trestu odnětí svobody se řídí především zákonem č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a Vyhláškou ministra spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává Řád výkonu trestu. Z těchto norem vycházejí nařízení generálního ředitele (dále NGŘ) a metodické pokyny ředitelů odborů Generálního ředitelství Vězeňské služby. Na základě uvedené legislativy vydává ředitel věznice s ohledem na podmínky v konkrétní věznici Vnitřní řád.11 Trest odnětí svobody se vykonává ve věznici nebo samostatném oddělení vazební věznice. Věznice zajišťují, aby zacházení s odsouzenými probíhalo v souladu s právními úpravami, Listinou základních práv a svobod a doporučeními Rady Evropy v oblastech zacházení s vězněnými osobami a dodržováním lidských práv. Podle v současné době platné právní úpravy výkonu trestu jsou věznice členěny dle míry vnější ostrahy a zajištění bezpečnosti do čtyř základních typů, a to: 

s dohledem,



s dozorem,



s ostrahou,



se zvýšenou ostrahou. V rámci jedné věznice mohou být zřízena i oddělení různých typů, pokud tím není

ohrožen účel výkonu trestu. Vedle těchto základních typů jsou zřizovány zvláštní věznice pro mladistvé.12

11

SOCHŮREK,J. Kapitoly z penologie, II. díl: Teorie a praxe zacházení s vězněnými. Liberec: Technická univerzita, 2007. s. 37.

12

Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody

14

3 VÝCHOVNÁ FUNKCE TRESTU ODNĚTÍ SVOBODY

Výchovné působení trestu odnětí svobody je hlavní náplní trestu orientovaného na nápravu pachatele trestného činu, která má vést ke změně jeho chování. Specifiky penitenciárního

výchovného

působení

se zabývá penitenciární

pedagogika. Ta se postupně konstituovala v rámci speciální pedagogiky. Dle Sochůrka je možno penitenciární pedagogiku chápat jako specifickou součást etopedie.13 Předmětem penitenciární pedagogiky je výchovná funkce výkonu trestu a zákonitosti procesu penitenciárního výchovného působení. Obecným cílem penitenciární pedagogiky je výchova člověka v souladu se zásadami obecné pedagogiky, která je však omezena zejména délkou trestu odnětí svobody. Proto není možné obecné cíle pedagogiky v plném rozsahu v podmínkách věznice realizovat. Specifickým cílem penitenciární pedagogiky je odstraňování nežádoucích forem chování a návyků, utváření a přetváření osobnosti ve smyslu pozitivních společenských norem a cílů. Odsouzení jsou tak připravováni pro další výchovné působení společenských faktorů po ukončení výkonu trestu, kde pak mohou zúročit výsledky penitenciární výchovy v mimoústavních podmínkách. Specifické výchovné cíle je možné uskutečňovat realizací individuálních dílčích cílů výchovy ve věznici, které by měly být stanoveny, přizpůsobeny a dosahovány s ohledem na jedinečnost a neopakovatelnost každé osobnosti. Individuální cíle jsou zaměřeny na tři oblasti. Na adaptaci odsouzeného v ústavních podmínkách, která mu umožní vyrovnat se s novou situací, kterou výkon trestu přináší. Dále na osvojení si vědomostí, dovedností, návyků a konečně i na přípravu na budoucí život po propuštění z výkonu trestu. Výchova ve výkonu trestu má své specifické zvláštnosti, které ji zásadně odlišují od výchovy v běžném životě. Tyto zvláštnosti shrnuje Černíková 14 do několika bodů: 

Výchovný proces probíhá kontinuálně, protože vězeňský personál je v kontaktu s odsouzenými po celých 24 hodin a má tak možnost sledovat, ovlivňovat a hodnotit komplexně chování odsouzených prakticky trvale.

13

SOCHŮREK, J. Kapitoly z penologie, I. díl: Úvod do teorie trestu a trestání. Liberec: Technická univerzita, 2007. s. 40.

14

ČERNÍKOVÁ, V., SEDLÁČEK, V. Základy penologie pro policisty. Praha: Policejní akademie české republiky, 2002. s. 100.

15



Výchovný proces je kooperativnější než výchova v civilním prostředí a na jeho realizaci se musí v ideálním případě stejnou měrou podílet jak výchovní pracovníci, tak odsouzení sami.



Režim výkonu trestu poskytuje možnost výchovně ovlivňovat odsouzené prostřednictvím přísnějších a méně dobrovolných požadavků, než je tomu v civilním životě, na druhé straně je možno využít, především u vězňů mladistvých, mechanismů vzoru a imitace chování vychovatele.



Výchovný systém ve výkonu trestu je vždy daleko více strukturovaný, než je tomu v běžné výchově. Realita trestu omezuje ve výchovném procesu takové motivační struktury, jakými jsou např. dobrovolná a uvědomělá spoluúčast na výchově a vzdělávání, motivace ke zdárnému průběhu výchovy a jejímu úspěšnému dokončení, ochota ke spolupráci. Z časového hlediska lze výchovný proces, resp. zacházení s odsouzenými

ve výkonu trestu dělit do několika etap. Počáteční etapou je etapa pedagogicko-psychologické diagnózy. Spočívá ve vstupním vyšetření nově příchozího vězně od základních anamnestických údajů až po speciálně pedagogické a psychologické vyšetření. Na první etapu navazuje pedagogické plánování. V této etapě se stanovují formy a metody pedagogického působení, např. doplnění základního vzdělání, zařazení do výučního nebo záučního kurzu, zájmové činnosti, zařazení na pracoviště apod. Z hlediska praktického průběhu výkonu trestu lze tyto dvě etapy zařadit do období pobytu odsouzených na nástupním oddělení věznice. Na toto oddělení se po přijetí do věznice umísťují všichni odsouzení. Během pobytu v nástupním oddělení, jehož délka se určuje individuálně a zpravidla nepřevyšuje dobu dvou týdnů, dochází ke zpracování komplexní zprávy o odsouzeném, včetně návrhu programu zacházení s odsouzeným. Zároveň se odsouzený podrobně seznamuje se zákonnými normami, které upravují výkon trestu a s prostředím, ve kterém bude trest vykonávat. Ve třetí etapě jde o regulaci výchovného působení. Ta spočívá ve zhodnocení, korekci a v některých případech opuštění stávajících přístupů a v novém nasměrování výchovného působení na vězně. V poslední etapě pak probíhá vyhodnocení programu zacházení, kdy v ideálním případě by mělo dojít k odklonu od kriminální kariéry a reintegraci do společnosti.

16

Samotná realizace procesu zacházení15 s vězni je ve vězeňském systému prováděna: 

obecnými metodami zacházení s vězni,



speciálními metodami zacházení s vězni. Jako obecné metody jsou pojímány metody stanovené zákony, předpisy

a nařízeními, které se vztahují na stejné zacházení se všemi skupinami vězňů, byť s určitou mírou diferenciace, nezbytné vzhledem k působení na různé kategorie odsouzených. Mezi obecné metody lze zařadit režim věznice, kulturně výchovnou, vzdělávací, sportovní, rehabilitační a rekreační činnost a pracovní výchovu. 16 Speciálními metodami zacházení s vězni jsou označovány metody pedagogické, sociální, psychologické, psychiatrické. Jde o metody zaměřené na individuální a skupinové formy práce s odsouzenými. Jejich cílem je podle Černíkové17 působit na změnu chování žádoucím směrem vzhledem k individuálním problémům vězně. Základem veškerého výchovného působení v penitenciárním prostředí je ústavní režim, v němž jsou zahrnuta základní pravidla každodenního života věznice. Ve věznicích je základ režimu vždy písemně stanoven ve vnitřních řádech těchto zařízení. Z pohledu penitenciární pedagogiky je pokládán za komplexní metodu výchovného působení. Zajišťuje, aby odsouzení plnili stanovené povinnosti, ale také dodržení jejich práv. Orientuje odsouzené na pozitivní zájmy a potřeby a snaží se zabránit uspokojování nežádoucích. Ústavní režim je prostředkem výchovy ke kázni. Při uplatňování režimové složky výchovy je nutné, aby nedocházelo k nežádoucímu potlačení pozitivních aktivit odsouzených.18 Obecně se dá říci, že režim je prostředkem uskutečňování přísné sociální kontroly, prostředkem nápravy, převýchovy a výchovy ke kázni a je základem všech ostatních forem výchovného působení na vězně.19 Za režimové vady je možno pokládat příliš přísný nebo příliš volný režim, nedůslednost v uplatňování režimu vězeňským personálem a režimovou nevyváženost, kdy je kladen důraz jen na některé složky režimu. Samostatný problém tvoří nejvážnější režimová vada a to vznik tzv. dysfunkčního režimu. Jde o situaci, kdy bylo zamýšlené 15

Pojem „zacházení s odsouzenými“ je synonymem dříve užívaného pojmu „nápravně výchovná činnost“. Zákon č. 169/1999 sb., o výkonu trestu odnětí svobody již pojem nápravně výchovná činnost neuvádí.

16

MAŘÁDEK, V. Vězeňství. Ostrava: Ostravská univerzita, pedagogická fakulta, 2005. s. 56.

17


18

VANTUCH, P. Základy nápravně výchovné činnosti. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1987. s. 28.

19


17

působení režimu nahrazeno vznikem a působením nepsaných pravidel a norem chování a jednání vězňů, které jsou s režimovými požadavky v rozporu. (blíže v podkapitole 3.3) V realizaci procesu resocializace považuje Černíková20 za nutné používat při zacházení s vězněnými takové obecné a speciální metody, které povedou k interiorizaci sociálních norem a změně chování v prosociálním směru. Proto je nutné, aby byl resocializační proces volen vhodně vzhledem k individualitě vězně. Resocializace v penitenciárním prostředí je uskutečňována pomocí programů zacházení s odsouzenými. Nutným předpokladem uskutečňování programu zacházení je seskupení odsouzených do určitých skupin podle způsobů zacházení s nimi.

3.1 KLASIFIKACE A DIFERENCIACE V PODMÍNKÁCH VÝKONU TRESTU ODNĚTÍ SVOBODY Mezi nejcharakterističtější stránky člověka patří jeho individualita, která je chápána jako neopakovatelný souhrn psychických zvláštností osobnosti, jako je charakter, temperament, zvláštnosti průběhu psychických procesů, soubor převládajících citů a motivů činností, získané schopnosti. Nenajdeme dva stejné lidi, dva lidi s tím samým spojením daných psychologických znaků. Osobnost člověka je neopakovatelná právě ve své individualitě.21 Tyto obecně známé poznatky psychologie jsou akceptovány i v penitenciární praxi. Uplatňují se formou individualizace, která spočívá ve volbě takových prostředků působení na

odsouzené,

které

jsou

nejvíc

přizpůsobené

zvláštnostem

jejich

osobností.

Individualizace patří k prioritním zásadám převýchovného procesu v penitenciární praxi. Nevyhnutelnou podmínkou a prostředkem jejího efektivního uplatnění a zároveň nutným předpokladem uskutečňování programů zacházení v penitenciární praxi je klasifikace, resp. diferenciace odsouzených ve výkonu trestu. Podle slovníku cizích slov22 znamená klasifikace třídění, hodnocení, posuzování. Pojmem diferenciace

je označován

proces

rozlišování, odlišování, rozdělování

a odstupňování.

20


21

HON, L. Problematika vnitřní diferenciace, klasifikace a diagnostiky u mladistvých odsouzených ve výkonu trestu: Diplomová práce. Olomouc: Univerzita Palackého, Pedagogická fakulta. 1995. s. 52.

22

BUCHTELOVÁ, R. a kol. Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0982-5. s. 389.

18

V penologii se setkáváme se značnou nejednotností při definování pojmů klasifikace a diferenciace. Jejich významy se prolínají, resp. jejich základní obsah je označován různými autory buď pojmem klasifikace, nebo diferenciace. Při definování pojmu klasifikace můžeme v penologii vycházet ze základní definice pedagogiky. Z tohoto hlediska jde o hodnocení odsouzeného ve smyslu pedagogické a psychologické diagnostiky jako vstupní fáze zařazování odsouzeného do určité diferenciační skupiny. Pojem diferenciace pak můžeme v penologii charakterizovat jako rozdělení, roztřídění a umístění určitých kategorií nebo tříd odsouzených do věznic a jejich další rozdělování v konkrétní věznici podle stanovených kritérií za účelem zabránění kriminální nákaze, možnosti individualizace výkonu trestu a s tím spojeným zefektivněním procesu resocializace jednotlivých odsouzených. Dle Netíka 23 penitenciární diferenciace označuje prakticky diferenciaci práce s odsouzenými, která vychází z předpokládané existence skupin odsouzených delikventů s analogiemi ve struktuře osobnosti, v mechanismech vzniku a rozvoje kriminálního chování. V praxi se můžeme setkat s pojmy vnější a vnitřní diferenciace. Vnější diferenciací rozumíme rozdělování odsouzených do jednotlivých typů věznic, vnitřní diferenciací pak roztřídění uvnitř konkrétní věznice.

3.1.1 VNĚJŠÍ DIFERENCIACE O tom, do jakého typu věznice bude odsouzený zařazen k výkonu trestu, rozhoduje soud podle závažnosti trestné činnosti. Soud také může své rozhodnutí v průběhu výkonu trestu přehodnotit. Odsouzení, u nichž resocializace probíhá pozitivním směrem, mohou být přeřazeni do mírnějšího typu. Naopak odsouzení s problematickou nápravou, případně pachatel dalšího trestného činu v průběhu výkonu trestu, mohou být přeřazeni do přísnějšího typu věznice. Umísťování odsouzených do jednotlivých věznic v souladu s rozhodnutím soudu o zařazení do určitého typu věznice provádí generální ředitelství Vězeňské služby. Do věznice s dohledem, která je označována jako věznice typu A jsou obvykle soudem zařazeni odsouzení, kterým byl uložen trest za trestný čin spáchaný z nedbalosti,

23

NETÍK, K., NETÍKOVÁ, D., HÁJEK, S. Psychologie v právu: Úvod do forenzní psychologie. Praha : C. H. Beck, 1997. s. 38.

19

pokud dosud nebyli ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin. Odsouzení se pohybují v prostorách věznice bez omezení a bez doprovodu zaměstnance, pracují zpravidla na pracovištích mimo věznici. V mimopracovní době se mohou pohybovat mimo věznici za účelem návštěvy kulturních, sportovních a osvětových akcí nebo bohoslužeb. Návštěvy se uskutečňují zpravidla bez dozoru zaměstnance vězeňské služby a jednou za dva týdny může ředitel věznice odsouzenému povolit dočasně opustit věznici až na 24 hodin. Do věznice typu B, tedy s dozorem, soud zpravidla zařadí odsouzeného, kterému byl uložen trest za trestný čin spáchaný z nedbalosti a který již byl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin, nebo pachatele, kterému byl uložen trest za úmyslný trestný čin ve výměře nepřevyšující dva roky a který dosud nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin. Odsouzení se v prostorách věznice pohybují organizovaně zpravidla pod dohledem zaměstnance věznice. Někteří mají povolen pohyb bez dozoru, zpravidla při plnění pracovních úkolů uvnitř věznice. Pracují mimo věznici na nestřežených pracovištích, to znamená na pracovištích, kde nejsou pod přímým dozorem zaměstnance věznice. Ten provádí pouze namátkovou kontrolu. V mimopracovní době mohou vybraní odsouzení navštívit mimo věznici kulturní, sportovní, osvětové akce nebo bohoslužby, vždy však v doprovodu zaměstnance věznice. Návštěvy se konají zpravidla bez dohledu zaměstnance věznice, jednou za měsíc může ředitel povolit odsouzenému opustit věznici až na 24 hodin. Do typu věznice s ostrahou, označovanou jako typ C, jsou zařazováni odsouzení, kterým byl trest uložen za úmyslný trestný čin a nejsou zároveň splněny podmínky pro umístění do věznice s dozorem nebo se zvýšenou ostrahou, a pachatele, který byl odsouzen pro trestný čin spáchaný z nedbalosti a nebyl zařazen do výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem nebo s dozorem. Odsouzení se v prostorách věznice pohybují organizovaně pod dohledem zaměstnance vězeňské služby. Výjimečně jim může být ředitelem povolen po věznici pohyb bez dozoru zaměstnance v rámci plnění pracovních úkolů. Odsouzení pracují zpravidla na pracovištích umístěných uvnitř věznice nebo na střežených pracovištích vně věznice. Akce mimo věznici se organizují vždy pod dohledem zaměstnance vězeňské služby, a to pro odsouzené umístěné ve výstupním oddělení. Návštěvy se uskutečňují zpravidla pod dohledem zaměstnance věznice. Ředitel může povolit jednou za dva měsíce opustit odsouzenému věznici až na 24 hodin. Do věznice typu D, tedy věznice se zvýšenou ostrahou soud zařazuje pachatele, kterému byl uložen trest odnětí svobody:

20



na doživotí,



jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi 24,



za zvlášť závažný trestný čin25 ve výměře nejméně osmi let,



za úmyslný trestný čin, pokud v posledních pěti letech uprchl z vazby nebo z výkonu trestu. Po věznici se odsouzení zařazeni do zvýšené ostrahy pohybují výhradně pod

dozorem příslušníka vězeňské služby. Jsou uzamykáni v celách, pracují pouze na střežených pracovištích uvnitř věznice nebo přímo v celách. Odsouzeným není povolován volný pohyb po věznici, a to ani při plnění pracovních úkolů. Návštěvy se uskutečňují zpravidla pod dohledem příslušníka vězeňské služby. Je potřeba dodat, že tento způsob diferenciace je z pohledu vězeňské služby vzhledem k vývoji vězeňství pokládán za již překonaný, o čemž se zmiňuje i současná Koncepce rozvoje českého vězeňství do roku 2015 vydaná v roce 2005. V zemích s vyspělými penologickými systémy rozhodují o zařazování odsouzených vězeňské správy, které na základě zvolené klasifikace za pomoci metody „risk/needs assessment“ (zhodnocení rizik a potřeb) dosahují kvalitnější kategorizace odsouzených (blíže v podkapitole 3.2.2). V praxi odsouzený nastupuje výkon trestu ve věznici, kterou mu soud ve výzvě k nástupu určil, případně je možné z důležitých důvodů trest nastoupit i v jiné věznici. Po nástupu trestu je odsouzený umístěn do přijímacího oddělení. Zde jsou provedena důkladná lékařská vyšetření a stanovena zdravotní klasifikace. O umístění do konkrétní věznice pak na základě stanoveného typu věznice, zdravotní klasifikace, případně profese apod. rozhodne dispečer Generálního ředitelství Vězeňské služby.

3.1.2 VNITŘNÍ DIFERENCIACE V případě vnitřní diferenciace jde o zařazení odsouzených do tří prostupných skupin vnitřní diferenciace (dále jen PSVD) podle jejich přístupu k naplňování stanoveného cíle programu zacházení, chování, jednání, postoje ke spáchanému trestnému činu a přístupu k plnění povinností v průběhu výkonu trestu. PSVD tvoří ucelený systém pozitivní motivace odsouzených. Ve vnitřním řádu se 24

Pojem zvlášť nebezpečný recidivista specifikuje § 41 odst. 1 trestního zákona

25

§ 41a tamtéž

21

stanoví podrobnější podmínky vnitřní diferenciace tak, aby odsouzený mohl být během výkonu trestu na základě změn v přístupu, plnění programu zacházení, povinností, chování a jednání v souladu, či nesouladu s vnitřním řádem postupně zařazován do jednotlivých skupin. Cílem vnitřní diferenciace je motivace k aktivnímu a zodpovědnému přístupu k plnění svých povinností a naplňování programu zacházení. Uplatnění zásad realizace vnitřní diferenciace a využívání motivačních činitelů se liší v závislosti na typu věznice. O zařazení a o změně zařazení odsouzeného do prostupné skupiny vnitřní diferenciace rozhoduje ředitel věznice případně jeho zástupce na základě doporučení komise odborných zaměstnanců. Do první PSVD jsou zařazováni odsouzení, kteří převážně aktivně plní program zacházení i své další povinnosti a chovají se a jednají v souladu s vnitřním řádem. Odsouzení s nevyjasněným a kolísavým postojem a přístupem k programu zacházení a svým povinnostem se zařazují do druhé PSVD. Do třetí prostupné skupiny vnitřní diferenciace jsou zařazováni odsouzení, kteří převážně program zacházení neplní nebo jej odmítají, neplní své povinnosti a jejich chování a jednání je v rozporu s vnitřním řádem. V praxi jsou odsouzení po ukončení pobytu na nástupním oddělení zařazováni zpravidla do druhé PSVD. Pokud v průběhu výkonu trestu splňují výše uvedená kritéria a aktivně se ve spolupráci se zaměstnanci podílí na činnostech souvisejících s organizací života ve věznici nebo mimo ni, bývají přeřazeni do první PSVD. Naopak, jestliže si odsouzení neplní své povinnosti, mohou být přeřazeni do třetí PSVD. Rozsah této práce neumožňuje se podrobněji zabývat jednotlivými PSVD, proto jen stručně. Zařazení do PSVD je spojeno s poskytováním určitých výhod, případně s uplatňováním jistých omezení. V podstatě lze říci, že ve směru od třetí k první PSVD v kombinaci se zařazením do typu věznice výhod přibývá. Mezi poskytované výhody je možno zařadit např. větší rozsah sledování televizních programů, možnost účasti na pořádaných kulturních akcích ve věznici, možnost nákupů do vyšší částky, udělení volného pohybu k návštěvě akcí realizovaných mimo věznici, udělení kázeňské odměny - povolení opustit věznici až na 24 hodin v souvislosti s návštěvou nebo s programem zacházení, přerušení výkonu trestu jako kázeňské odměny, podání návrhu ředitele věznice k podmíněnému propuštění.

22

3.2 PENITENCIÁRNÍ DIAGNOSTIKA Jak již bylo uvedeno, individualizace je prioritní zásadou převýchovného procesu. Proto je jedním ze základních východisek pro práci s odsouzenými a snahu o jejich resocializaci penitenciární diagnostika. Lze ji charakterizovat jako komplexní posouzení jedince pro proces penitenciární péče, a to z hlediska zdravotního, pedagogického, psychologického a sociálního. Penitenciární diagnóza je výsledkem týmové spolupráce speciálního pedagoga, psychologa, lékaře, sociálního pracovníka a v případě potřeby i dalšího specialisty.26 Diagnostické posouzení se zaměřuje pokud možno na komplexní poznání osobnosti odsouzeného jedince. Podle Černíkové27 by měla penitenciární diagnóza vycházet: 1. z vyšetření intelektových schopností a struktury osobnosti se zaměřením na vývoj jedince v procesu socializace, na typ interpersonálního chování, na chování v zátěžových situacích a odolnost vůči psychické zátěži, na schopnosti a předpoklady pro další rozvoj osobnosti, se zaměřením na oblast zájmů a zálib, na problematické rysy osobnosti a návyky v chování, 2. z rozboru kriminogenní situace, motivace trestné činnosti a jejího zaměření, 3. z poradenství zaměřeného na volbu povolání, profesní předpoklady, 4. z potřeby vzdělávacích aktivit, 5. ze zjištěných zájmů a zálib, 6. ze zmapování aktuálních sociálních problémů. Netík28 upozorňuje, že diagnóza nesmí mít statický charakter. Je dynamickým, kontinuálním procesem probíhajícím alespoň ve třech fázích. Za první fázi je možno považovat vstupní vyšetření probíhající v rámci nástupu do věznice k výkonu trestu. Její hlavní cíl spočívá v posouzení konkrétního jedince z hlediska výběru metod korektivní práce. Druhá fáze spočívá v řadě průběžných šetření, pozorování, hodnocení výsledků a produktů činností, ke kterým dochází během pobytu odsouzených ve věznici. Cílem 26

FISCHER, S. Etopedie v penitenciární praxi. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 2006. ISBN 80-7044-722-9. s. 91.

27


28

NETÍK, K., NETÍKOVÁ, D., HÁJEK, S. Psychologie v právu: Úvod do forenzní psychologie. Praha: C. H. Beck, 1997. s. 39.

23

průběžných hodnocení je zpřesnění diagnózy a zejména zachycení eventuální změny vlivem záměrného působení personálu. Třetí fází je vyšetření před propuštěním, které prakticky uzavírá proces korektivní socializace ve výkonu trestu. Toto vyšetření je zaměřeno na strukturální a dynamické aspekty osobnosti, změny v postojích a hodnotové orientaci. Fischer 29 uvádí, že totéž platí i v případech podmínečného propuštění z výkonu trestu, kdy posouzení změn v postojích a hierarchii hodnot by mělo být stěžejní pro rozhodnutí soudu o tomto propuštění.

3.2.1 METODY PENITENCIÁRNÍ DIAGNOSTIKY Metod a technik penitenciárního posouzení je celá řada. K hlavním a nejčastěji používaným metodám penitenciární praxe patří: 30 

Analýza anamnestických dat z úřední dokumentace,



analýza dokumentace spáchaného deliktu,



studium případných posudků znalců z oboru psychiatrie, psychologie, stanovisek lékařů,



rozhovor, během kterého jsou zjišťovány další anamnestické údaje a upřesňována dosavadní zjištění ze studia dokumentace,



pozorování chování, prováděná nejen odbornými zaměstnanci, ale i dalším vězeňským personálem,



diagnostické

testy,

orientované

na

poznání

penitenciárně

významných

charakteristik osobnosti, včetně jejich poruch, 

analýza produktů činnosti, jsou-li k dispozici. Fischer31 považuje za základní a doporučuje využití metody analýzy produktů

činnosti. Obsahová analýza korespondence jako metoda nalezení individuálního přístupu k odsouzeným podle Fischera nabízí jedinečný způsob pochopení osobnosti vězně. Zdůvodňuje to tím, že standardní metody vyšetření mají vzhledem k většinou nízké vzdělanostní úrovni pouze omezenou účinnost. Naproti tomu analýzou získaná zjištění mohou odborní pracovníci ve věznici využít pro stanovení individuálního plánu zacházení 29

FISCHER, S. Etopedie v penitenciární praxi. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 2006. s. 92.

30

NETÍK, K., NETÍKOVÁ, D., HÁJEK, S. Psychologie v právu: Úvod do forenzní psychologie. Praha: C. H. Beck, 1997. s. 40.

31

FISCHER, S. Etopedie v penitenciární praxi. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 2006. s. 93 – 104.

24

s konkrétním jedincem, stanovení specifických aktivit, jejichž působení by mělo mít u dané osoby nejvyšší účinnost a tak jí mohlo pozitivním způsobem ovlivňovat.

3.2.2 SOUČASNÝ PŘÍSTUP K DIAGNOSTICE A HODNOCENÍ V NAŠEM VĚZEŇSTVÍ V diagnostickém a hodnotícím přístupu byly v minulosti spatřovány určité nevýhody, zejména nejednotnost celého hodnotícího procesu, která spolu s převládajícím subjektivním přístupem k hodnocení vedla k tomu, že hodnocení bylo více zaměřeno spíše na přítomnost odsouzeného a odráželo tak především stupeň jeho adaptability a adaptace na podmínky vězení. V současnosti je smyslem hodnocení analyzovat minulost, diagnostikovat přítomnost a predikovat budoucnost odsouzeného. Jde především o zjištění nejzávažnějších rizikových faktorů vyplývajících z charakteru trestné činnosti, z postojů k trestné činnosti a uloženému trestu a z osobnostní charakteristiky, aktuálních kriminogenních potřeb a míry motivace odsouzeného ke spolupráci na pozitivní změně. V souvislosti s tímto pohledem se můžeme v odborné literatuře setkat s pojmem risk/need assessment. Hodnocení postihuje negativní, ale i pozitivní stránky odsouzeného a doporučuje možnosti řešení nejdůležitějších problémů. V celém kontextu vyhodnocení se sleduje rizikovost, kterou představuje odsouzený pro společnost a míra jeho připravenosti na propuštění. V současné době neexistuje v rámci českého vězeňství jednotně definovaný hodnotící nástroj. Dle Metodického listu ředitele odboru výkonu vazby a trestu č. 15/2007 se však takový nástroj od roku 2007 ověřuje ve vybraných věznicích pod označením SARPO 1 (Souhrnná Analýza Rizik a Potřeb Osob), který vychází z penitenciárního modelu Anglie a Walesu. Jeho účelem je zavést do oblasti hodnocení větší systémovost, ale i jednotnost a efektivnost tohoto procesu. Snahou tohoto nástroje je reagovat na situaci, kdy dosavadní systém neumožňuje příliš smysluplně navázat na dosavadní zacházení s odsouzeným jednak proto, že se změnou umístění odsouzeného dochází i ke změně personálních, materiálních a technických podmínek, ale často i proto, že se způsob zacházení přizpůsobuje pouze pohledu hodnotitele. Nový nástroj hodnocení rizik by měl umožnit přehledné členění rizik a dosavadní práce s nimi a umožnit tak vyhodnocení efektivnosti navrhovaných opatření a úspěšnost jejich plnění. Měl by vycházet z jednotného počátečního stavu či postupně

25

dosažených změn. Hodnotitel tak nemusí znovu opakovat úkony, které již předtím provedl někdo jiný a bude se tak moci zaměřit na celkový posun v hodnocení rizik, na rozpracování oblasti potřeb a realizaci konkrétních pracovních kroků, na podíl odsouzeného na změnách, na zvyšování jejich motivace řešit své problémy apod. Tento nástroj počítá s tím, že prvotní hodnocení začíná již dříve než při umístění odsouzeného do věznice. Například v Anglii a Walesu je prvotní hodnocení učiněno probační službou ještě před vynesením rozsudku. Vězeňská služba pak na toto hodnocení navazuje v práci s odsouzenou osobou. Nově vytvářený nástroj by měl vést k citlivějšímu uchopení reality. Je však třeba upozornit i na to, že nelze vytvořit jediný, univerzální nástroj, který by postačil pro všechny účely diagnostiky a hodnocení. 32

3.3 FAKTORY SNIŽUJÍCÍ EFEKTIVITU VÝCHOVNÉHO PŮSOBENÍ V penitenciárním prostředí se vyskytují i jevy, které jsou v rozporu se snahou o korekci chování, jednání a postojů odsouzených a jejich odklonu od kriminální kariéry. Mezi tyto jevy je možno zařadit: 

nebezpečí vzájemné demoralizace vězňů samotných,



nedobrovolný charakter výkonu trestu má negativní vliv na odsouzeného, protože posiluje otrlost, lhostejnost a podlézavost,



zpřetrhání sociálních vztahů nejen neužitečných, ale hlavně sociálně užitečných,



sociální stigmatizace jako překážka resocializace a zejména reintegrace odsouzených zpět do společnosti,



gradace komplexů méněcennosti,



narušení volních vlastností vězňů, jejich sebeovládání, samostatnosti, schopnosti samostatně se rozhodovat,



růst zadluženosti, zkušenosti s homosexuálním a lesbickým stykem, se kterým je spojeno nebezpečí přenosu pohlavních chorob. Ztráta sociální vazby na rodinu v průběhu výkonu trestu může vést k tomu, že

32

PETRAS, M., HŮRKA, J. Základní aspekty hodnocení odsouzených. České vězeňství, 2006, č. 6, s. 13-14. PETRAS, M., HŮRKA, J. Základní aspekty hodnocení odsouzených. České vězeňství, 2007, č. 1, s. 16-17.

26

jedinec začne hledat zázemí v kriminálních partách, což vede k fixaci na známosti získané ve věznici, které za spolupůsobení návyku na vězeňské prostředí posilují nesamostatnost, neschopnost najít a udržet si práci, čímž dochází k další zadluženosti. Nepříznivě působí i délka výkonu trestu, protože právě ta má podstatný vliv na ztrátu rodinného zázemí. 33 Tyto okolnosti se pak podílejí na vzniku tzv. druhého života odsouzených. Podle Černíkové34 představuje druhý život zvláštní neformální strukturu vztahů a pozic ve skupinové hierarchii vězňů s přesně vymezenými rolemi, jimž jsou přiřazena odpovídající práva a povinnosti. Podle Netíka35 je trest odnětí svobody ve své tradiční podobě v podstatě trestem odnětí svobodného pohybu a příležitostí k uspokojování řady, a to i primárních potřeb. Úspěšné přežití uvěznění tak vyžaduje adaptaci na život vězeňské subkultury. Adaptace v tomto smyslu znamená přijetí subkulturních norem, pravidel a pro situaci uvěznění výhodnějších vzorců chování a postupné vyhasínání vzorců chování potřebných k životu mimo vězení. Pro adaptaci na podmínky vězení a život v něm se vžil pojem prizonizace. K této adaptaci však nemusí dojít vždy. Vězeňské hodnoty se mohou přebírat v té či oné míře. Jakmile je však vězeň přijme za své, stává se imunní vůči vlivům konvenčního hodnotového systému. Jde o proces, který jde proti nápravě či resocializaci. 36 Na druhou stranu u části vězňů, zejména odsouzených ke krátkodobým trestům odnětí svobody, negativní forma přizpůsobení se nenastane nebo se nemusí rozvinout a člověk se po propuštění bez problémů zařadí zpět do společnosti. Z psychologického hlediska lze v procesu postupného přizpůsobování se způsobu života ve vězení a společenství odsouzených rozlišit dva aspekty. Prvním je institucionalizace, která označuje adaptaci na vysoce organizovaný vězeňský život. Je spojena se ztrátou aktivity a iniciativy. Institucionalizaci lze chápat jako důsledek manipulativní výchovy, zaměřené na kázeň a pořádek bez respektování individuality vězně a jeho potřeb. Institucionalizaci podléhá více méně každý odsouzený. Typickým znakem je povrchní, předstíraná slušnost a poslušnost. Oslabuje se adaptace na život na svobodě a zároveň se upevňuje akceptace vězeňského způsobu života. 33

SOCHŮREK,J. Kapitoly z penologie, III. díl: Negativní jevy ve vězení. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2007. s. 9.

34


35

NETÍK, K., NETÍKOVÁ, D., HÁJEK, S. Psychologie v právu: Úvod do forenzní psychologie. Praha: C. H. Beck, 1997. ISBN 80-7179-177-6. s. 28.

36

KARABEC, Z A BLATNÍKOVÁ, Š. K problematice dlouhodobých trestů odnětí svobody. [Online] Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2004. [Citace: 27. 5 2008.] http://www.mvcr.cz/2003/casopisy/krim/0403/karabec_info.html.

27

Druhým aspektem je ideologizace, která se projevuje identifikací s kriminální subkulturou, což je možné především tam, kde je nahromaděno velké množství kriminálně narušených jedinců. Typickým vnějším znakem je přejímání vězeňského argotu. K identifikaci s kriminální subkulturou však dochází v porovnání s institucionalizací u relativně menšího počtu vězňů.37 Černíková38 upozorňuje na to, že překážkou v resocializaci odsouzených může být i personál věznice. Zacházení s odsouzenými v rámci programů zacházení si žádá vybraný a profesionálně zdatný personál s rozvinutými sociálními dovednostmi v jednání s narušenými jedinci, který je schopen realizovat namísto manipulativní výchovy výchovu komunikativní. Ta by měla motivovat odsouzené ke změně jejich chování a jednání. Efektivita procesu resocializace proto závisí především na připravenosti personálu na jeho realizaci, ale také na každodenním využití pozitivních osobnostních vlastností každé profese v tomto prostředí.

37

SOCHŮREK,J. Kapitoly z penologie, III. díl: Negativní jevy ve vězení. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2007. s. 1.

38


28

4 PERSONÁL

Evropská vězeňská pravidla připisují velkou vážnost personálu. Od jeho profesní přípravy, osobní vyzrálosti, etické úrovně, ale i motivačního zaměření pro tento druh sociální služby se odvíjí kvalita penitenciárního zacházení s vězněnými. Snahou Vězeňské služby je proto, v souladu s Evropskými pravidly, vytváření možností pro zvyšování profesionality příslušníků i civilních zaměstnanců, zejména formou celoživotního vzdělávání, která probíhá nejčastěji formou kurzů v Institutu vzdělávání Vězeňské služby ve Stráži pod Ralskem. Podporováno je také zvyšování kvalifikace formou studia v síti středních a vysokých škol. To se projevuje snižujícím se počtem zaměstnanců se základním a středním vzděláním bez maturity a zároveň zvyšujícím se počtem zaměstnanců s vysokoškolským vzděláním všech typů (Tabulka 1).

Tabulka 1 Přehled zaměstnanců podle dosaženého vzdělání k 31.12.200739 Rok

Základní Střední

Střed. s mat. Vyšší odborné Bakalářské Magisterské Celkem

2005

80

1298

7412

84

488

1112

10474

2006

61

1083

7640

103

590

1214

10691

2007

53

916

7526

103

670

1237

10505

Vězeňský personál je tvořen příslušníky vězeňské služby a občanskými pracovníky. Podle Mařádka40 je z hlediska penologických účelů nejvhodnější třídění do tří základních skupin: 

vedoucí pracovníci,



vězeňský personál v přímém výkonu služby,



administrativně - technický personál a personál služeb. Pojem vedoucího pracovníka je ve vězeňských zařízeních analogický pojmu

vedoucího pracovníka v jiných organizacích a institucích. Podobně je tomu i u administrativně-technického personálu a personálu služeb, jehož úkolem je zajistit 39

GENERÁLNÍ ŘEDITELSTVÍ VS ČR, ODBOR SPRÁVNÍ. Ročenka Vězeňské služby České republiky. [Online] Vězeňská služba ČR, 22. 4 2008. [Cit. 27.5. 2008.] http://www.vscr.cz/clanky/?cl_id=25.

40


29

zásobování, údržbu, evidenci, energetiku, personální činnost apod. Zásadní penologický význam má personál v přímém výkonu služby, který je zodpovědný za vlastní resocializační činnost, za převýchovu vězňů a jejich nápravu. Mezi touto skupinou dominují vychovatelé a specialisté. Za specialisty jsou ve vězeňských zařízeních považováni

psychologové,

speciální

pedagogové,

sociální

pracovníci,

případně

sociologové. Jde o funkce přímo systemizované v organizačních schématech věznic. Extérní specialisty tvoří psychiatři a volně bychom zde mohli přiřadit i duchovní, jako představitele různých církví, kteří ve věznicích vykonávají duchovenskou činnost. Funkce specialistů jsou koncipovány jako civilní funkce.

4.1 STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA PERSONÁLU V PŘÍMÉM VÝKONU PRÁCE S ODSOUZENÝMI Úkoly zaměstnanců zařazených k výkonu služby či práce v oddělení výkonu vazby a trestu jsou naznačeny v Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby č. 21/2010.

4.1.1 DOZORCI Jsou jedním ze základních článků přímé práce s vězni. Provádějí soustavnou kontrolní a dozorčí činnost, odpovídají za dodržování stanoveného pořádku a kázně ze strany vězněných, provádějí prohlídky cel nebo ložnic, zajišťují výdej stravy, předvádění vězňů k různým úkonům a plní další nezbytné úkoly. Přitom jsou nedílnou součástí pedagogického působení na vězněné a podle svých schopností se v rámci týmové práce společně se specialisty výkonu trestu podílejí na realizaci aktivit programů zacházení.

4.1.2 SPECIÁLNÍ PEDAGOG Speciální pedagog je odborným zaměstnancem oddělení, který garantuje u svěřených odsouzených odbornou úroveň realizace programu zacházení a vnitřní diferenciace. Metodicky usměrňuje práci vychovatelů a pedagogů volného času. Odpovídá, ve spolupráci s ostatními odbornými zaměstnanci, za úroveň odborného zacházení s jednotlivými odsouzenými v návaznosti na jejich komplexní zprávy. Dále provádí např.

30

pedagogickou diagnostiku, zpracovává přehled jednotlivých aktivit programu zacházení, podílí se na výběru odsouzených k zařazení do práce, vzdělávání a rekvalifikace, zabezpečuje všeobecné

a odborné vzdělávání

odsouzených,

provádí

orientační

pedagogické pohovory z podnětu odsouzených, zaměstnanců nebo na základě vlastních poznatků, poskytuje poradenskou pedagogickou pomoc, realizuje svěřenou kázeňskou pravomoc, podílí se na návrhu k rozhodování o udělení přerušení výkonu trestu, povolování volného pohybu mimo věznici, dočasného opuštění věznice, účasti odsouzených na akcích mimo věznici, vyjadřuje se k výběru odsouzených k zařazení do práce apod.

4.1.3 PSYCHOLOG Psycholog

je

odborný

zaměstnanec

věznice,

který

garantuje

odbornou

psychologickou činnost a odbornou úroveň realizace programu zacházení. Psycholog přitom provádí psychologickou diagnostiku vězňů, zpracovává jejich psychologické posouzení v rámci komplexní zprávy, včetně doporučení pro program zacházení. Podílí se na zpracování konkrétních programů zacházení jednotlivých odsouzených, na vyhodnocování jejich úspěšnosti a na navrhování změn programu zacházení. V rámci své odbornosti metodicky usměrňuje vychovatele - terapeuty v oblasti přípravy a vedení jednotlivých aktivit a průběžného hodnocení programu zacházení. Psycholog rovněž provádí orientační psychologické pohovory s odsouzenými, poskytuje poradenskou psychologickou pomoc, popřípadě péči, podílí se na zkoumání příčin vzniku mimořádných událostí a navrhuje příslušná opatření k jejich řešení a předcházení. Z psychologického hlediska spolurozhoduje o zařazení odsouzených do seznamu objektů možného napadení či ohrožení jiného druhu a vytipování konfliktních a psychicky labilních odsouzených, vyjadřuje se k návrhu o udělení přerušení výkonu trestu, k povolování volného pohybu mimo věznici, dočasného opuštění věznice v souvislosti s návštěvou či účasti odsouzených na akcích mimo věznici, návštěv bez zrakové či sluchové kontroly a přeřazování odsouzených do jiného typu věznice nebo jejich přemístění, vyjadřuje se k výběru odsouzených k zařazení do práce, vzdělávání a rekvalifikace. Zvlášť vyškolení psychologové se rovněž významnou měrou podílejí na přijímacím řízení příslušníků a občanských zaměstnanců Vězeňské služby, protože jedním z podkladů pro přijetí k práci jsou i závěry psychologického vyšetření.

31

4.1.4 SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK Jde o odborného zaměstnance, jehož základním úkolem je samostatná sociální práce, která je zaměřena zejména na plynulý přechod odsouzených do řádného občanského života. Sociální pracovník se zejména podílí na vytváření koncepce zacházení s odsouzenými, programů zacházení a zpracování návrhu vnitřní diferenciace odsouzených, zpracovává společně s ostatními odbornými zaměstnanci konkrétní programy zacházení, podílí se na vyhodnocení účinnosti programů zacházení a v oblasti své působnosti navrhuje jejich změny, poskytuje sociálně právní poradenství, provádí výchovnou a poradenskou činnost pro odsouzené. Dále je také např. garantem kontinuální sociální práce, v jejím rámci udržuje přímé pracovní kontakty s orgány státní správy, církvemi, charitativními a zájmovými občanskými sdruženími, zprostředkovává příslušnému orgánu sociálně právní ochrany dětí pravidelné sledování vývoje dítěte, o které odsouzená žena pečuje ve věznici, navazuje potřebné kontakty s blízkými osobami svěřených odsouzených, podílí se na řešení sociálních problémů, podílí na výběru odsouzených k zařazení do práce, vzdělávání a rekvalifikace, podílí na rozhodování o zařazení odsouzených do seznamu objektů možného napadení či ohrožení a vytipování konfliktních a psychicky labilních odsouzených apod.

4.1.5 SOCIOLOG Sociolog působí dosud jen v některých větších věznicích. Je odborným zaměstnancem věznice, který zajišťuje analytickou a poradenskou činnost na úseku personální práce, výkonu trestu a vnějších vztahů v rámci dislokace věznice. Provádí průběžné i cílené sledování a analýzu sociálních vztahů mezi odsouzenými, se zaměřením na neformální struktury odsouzených, mezi odsouzenými a zaměstnanci a mezi zaměstnanci navzájem, zjišťuje úroveň spolupráce vybraných zástupců odsouzených a zaměstnanců.

4.1.6 VYCHOVATEL Vychovatel je metodicky usměrňován speciálním pedagogem a je podřízen

32

vedoucímu oddělení. Vychovatel je členem týmu, jehož základním úkolem je komplexní výchovná, vzdělávací, diagnostická a preventivní činnost zaměřená na celkový rozvoj osobnosti a na socializaci, resocializaci a reedukaci včetně cílených opatření k optimalizaci vzdělávacího procesu odsouzených a realizaci protidrogové prevence v rámci věznice.

4.1.7 VYCHOVATEL - TERAPEUT Jde o odborného zaměstnance, který realizuje individuální a skupinové terapie. Metodicky je usměrňován psychologem a plní při práci s odsouzenými zejména tyto úkoly: 

volí adekvátní obsah, formy, metody a přístup ke specifickým kategoriím odsouzených,



realizuje individuální a skupinové zacházení s odsouzenými, jeho práce má terapeutický charakter,



vede osobně nejméně tři speciální výchovné aktivity programů zacházení, rozložené podle potřeby v průběhu celého týdne včetně dnů pracovního volna a klidu,



sleduje účast odsouzených v programu zacházení a změny v jejich chování,



podílí se v rámci své odbornosti na zpracovávání průběžného hodnocení programu zacházení odsouzených a hodnocení zasílaných věznicí příslušným orgánům,



spolupodílí se na zkoumání příčin vzniku mimořádných událostí ve vztahu k vězněným osobám a navrhuje ze sociálního hlediska příslušná opatření vedoucí k jejich řešení, prevenci a eliminaci.



kontroluje veškerou odbornou léčebnou činnost a úzce spolupracuje s odborným lékařem psychiatrem.

4.1.8 PEDAGOG VOLNÉHO ČASU Základním úkolem pedagoga volného času je realizace individuální a skupinové, zájmové a sebeobslužné, eventuálně podle odbornosti a kvalifikace i terapeutické, zejména rukodělné, sportovní a kulturní činnosti s odsouzenými. Metodicky je usměrňován speciálním pedagogem. Pedagog volného času se podílí zejména na přípravě a realizaci zacházení s odsouzenými. Organizuje a realizuje pro odsouzené ve spolupráci s ostatními

33

zaměstnanci oddělení hromadné akce volnočasového charakteru. Zároveň sleduje kvalitu účasti odsouzených v programu zacházení a změny v jejich chování. V rámci své odbornosti se podílí na zpracovávání průběžného hodnocení programu zacházení. Spolupodílí se na zkoumání příčin vzniku mimořádných událostí ve vztahu k vězněným osobám a v souvislosti s tím navrhuje příslušná opatření, vedoucí k jejich řešení, prevenci a eliminaci. Na realizaci programů zacházení, a tím samozřejmě i na výchově odsouzených, se podílejí samozřejmě i další zaměstnanci. Je potřeba zmínit obnovené působení duchovních, ke kterému došlo se změnou společenských podmínek po roce 1989. V podmínkách vězeňství ji zajišťují zejména členové občanského sdružení Vězeňská duchovenská péče. Od roku 1997 působí v rámci Vězeňské duchovní péče ve věznicích duchovní, kteří jsou zaměstnanci vězeňské služby – kaplani. Ti se významně podílejí na plnění programů zacházení s vězněnými a to nejen v oblasti pastoračních aktivit.

34

5 MOŽNOSTI EDUKACE V PŘÍPADĚ ODSOUZENÝCH ŽEN Pojem edukace je v rámci této práce vnímán jako výchova a vzdělávání. Za hlavní pedagogický prostředek výchovného působení na pachatele kriminálního jednání je možno v penitenciárním

prostředí

považovat

stanovený,

celodenně

probíhající

program

ovlivňování odsouzených. Jde o soubor činností, který je označován jako program zacházení. (Příloha č. 1) Jednotlivé aktivity programu zacházení, které zohledňují specifické zvláštnosti odsouzených žen nejen po stránce fyziologické a psychické, ale také po stránce možnosti uspokojení jejich zájmů a potřeb jsou nabízeny ve věznicích, případně v odděleních věznic, které jsou určeny pro výkon trestu odnětí svobody v případě žen.

5.1 VĚZNICE PRO VÝKON TRESTU ODNĚTÍ SVOBODY ODSOUZENÝCH ŽEN V rámci současné profilace věznic jsou v České republice určeny k provádění výkonu trestu odsouzených žen Věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence v Opavě (dále Věznice Opava), Věznice Světlá nad Sázavou a oddělení výkonu trestu odsouzených žen Vazební věznice Praha Ruzyně, které je dislokováno v Domově sv. Karla Boromejského v městské části Praha – Řepy (Obrázek 1). Obrázek 1 Rozmístění věznic pro výkon trestu odsouzených žen

35

5.1.1 VĚZNICE SVĚTLÁ NAD SÁZAVOU Věznice se nachází v oblasti Českomoravské vysočiny. Jde o jedinou věznici typicky určenou pro výkon trestu odsouzených žen. Areál sloužil do roku 1999 jako škola v přírodě Školského úřadu Teplice. Vzhledem k nedostatečné ubytovací kapacitě ve věznicích byl počátkem roku 2000 převeden celý komplex budov do užívání Vězeňské služby České republiky a prošel rekonstrukcí. V současné době je Věznice Světlá nad Sázavou zařazena do kategorie věznic s ostrahou. Trest odnětí svobody zde vykonávají odsouzené ženy v kategoriích ostraha, dozor. Kromě toho věznice zajišťuje výkon trestu specifickým skupinám odsouzených, které vyžadují zvláštní přístup. Proto byla ve věznici zřízena specializovaná oddělení: 

pro výkon trestu matek nezletilých dětí ve věznici s dohledem, dozorem, ostrahou,



pro výkon trestu trvale pracovně nezařaditelných odsouzených žen ve věznici s dozorem a ostrahou,



pro výkon trestu odsouzených mladistvých žen.

5.1.2 VĚZNICE A ÚSTAV PRO VÝKON ZABEZPEČOVACÍ DETENCE OPAVA Věznice Opava je nejseverněji položenou věznicí na Moravě. Během dlouhé historie proběhla řada změn týkajících se profilace věznice. Skládá se ze dvou objektů, nazývaných podle ulic, na kterých se tyto objekty nacházejí - Olomoucká a Krnovská. Objekt Olomoucká je v současné době koncipován jako ženská věznice. Jeho otevření proběhlo 31. 12. 1888. Během dlouhé historie objektu proběhla řada změn týkajících se využití objektu. V 60. letech minulého století se tato část věznice začala profilovat jako jedna ze tří ženských věznic v republice. Byly zde umístěny ženy nejtěžší kategorie, tzn. v té době III. nápravně výchovné skupiny. V roce 1982 zde zřídila ve spolupráci s odborem nápravně výchovné činnosti Správy SNV ČSR nový specializovaný výkon trestu pro odsouzené ženy s psychickými poruchami pod názvem „ Středisko zvláštní léčebné preventivní péče“. Oddělení mělo výchovný personál, svou zdravotní sestru a externě v něm pracovali dva psychiatři. Toto oddělení fungovalo do roku 1987, kdy bylo zrušeno.

36

V 90.

letech

došlo

v souvislosti

se

společensko-politickými

změnami

v Československu a amnestii prezidenta k významnému úbytku odsouzených ve věznicích a tak bylo koncem roku 1990 rozhodnuto, že objekt Olomoucká bude dočasně využíván pro výkon vazby. Od roku 1991 byl objekt postupně naplňován obviněnými, s čímž souviselo snižování počtu žen, které byly přemístěny především do věznice v Pardubicích. V Opavě zůstalo cca. 50 žen vykonávajících práci ve vnitřním provozu věznice, tzn. práci v kuchyni, prádelně a žen určených pro úklidové práce. V roce 1996 byla ukončena rekonstrukce vazební věznice v Karviné a došlo k odsunu části obviněných. Uvolněná kapacita objektu byla využita v roce 1999 pro vytvoření specializovaného oddělení pro léčbu závislostí u odsouzených žen s kapacitou do 30 odsouzených. V roce 2002 došlo v důsledku novely trestního řádu, která zpřísnila podmínky uvalení vazby a držení ve vazbě, k významnému poklesu počtu obviněných. Vzhledem k tomu začalo vedení věznice prosazovat návrat k výkonu trestu odsouzených žen se zaměřením na další rozšiřování specializovaných činností. V roce 2003 bylo vybudováno výstupní oddělení, ve kterém je činnost zaměřena na intenzivnější přípravu na propuštění z výkonu trestu a v roce 2004, kdy došlo k úplnému zrušení vazby se objekt vrací ke své tradiční náplni, tedy výkonu trestu odsouzených žen. V roce 2006 byl standardní výkon trestu rozšířen o další specializované oddělení – oddělení odsouzených žen s poruchami psychiky a poruchami chování. V současné době je tedy objekt Olomoucká využíván pro výkon trestu odsouzených žen všech kategorií, tedy dohled, dozor, ostraha a zvýšená ostraha, včetně výkonu doživotního výkonu trestu. Ve věznici jsou zřízena specializovaná oddělení pro výkon ochranného léčení protitoxikomanického, protialkoholního a léčení patologického hráčství pro ženy kategorií dohled, dozor a ostraha a muže kategorie dozor a specializované oddělení pro odsouzené ženy s poruchami duševními a poruchami chování.41

5.1.3 VĚZNICE PRAHA – RUZYNĚ, OBJEKT ŘEPY Domov sv. Karla Boromejského, ve kterém je oddělení výkonu trestu odnětí svobody odsouzených žen umístěno, byl v roce 1858 původně zbudován pro sirotky. Po

41

ŠRÁMEK, P., PRASEK, P., SLANÁ, D. Jak se žilo za mřížemi. Opava: Vězeňská služba ČR, Věznice Opava, 2008. s. 7 – 81.

37

několika letech byl tento objekt dán do nájmu zemskému výboru pro zřízení ženské věznice. Její správa včetně převýchovy trestanek byla svěřena Kongregaci boromejek. Po roce 1948 došlo ke zrušení věznice a objekt se později stal sídlem Výzkumného ústavu zemědělské techniky. Po roce 1989, kdy byl objekt vrácen zpět boromejkám, došlo k domluvě mezi Vězeňskou službou a Kongregací. Vzniklo zde Oddělení výkonu trestu odsouzených žen jako součást Vazební věznice v Ruzyni. V současné době je věznice profilována jako věznice pro odsouzené kategorie dohled a dozor. Odsouzené jsou pro toto oddělení vybírány na základě psychologických testů, zohledňuje se osobnost odsouzené, charakter trestné činnosti. Ženy bydlí přímo v Domově sv. Karla Boromejského, kde také nacházejí většinu pracovních příležitostí. Některé z nich jsou pracovně zařazeny k provádění úklidových prací na Generálním ředitelství Vězeňské služby Vězeňské služby České republiky. Aby byl výčet míst, kde je vykonáván trest odnětí svobody v případě žen úplný, je nutno dodat, že některé ženy vykonávají tento trest i v dalších věznicích. Jejich počet je však zanedbatelný. V těchto věznicích jsou ubytovány zejména z důvodu jejich pracovního zařazení ve vnitřních provozech.

5.2 PROGRAMY ZACHÁZENÍ S ODSOUZENÝMI Program zacházení představuje základní formu komplexního působení na odsouzenou, cílenou na dosažení účelu výkonu trestu. Jeho hlavním cílem je korekce nežádoucích vzorců chování a způsobu života a vytvoření předpokladů pro úspěšnou reintegraci odsouzené zpět do společnosti. K hlavním cílům řadí Fischer42 podporu při cestě vedoucí k seberegulaci, založené na uvědomění si viny, a následném sociálním chování s odpovědností a akceptací důsledků vlastního chování. Ve vzájemné spolupráci psychologa, speciálního pedagoga, vychovatele, sociálního pracovníka a lékaře je pro každou odsouzenou zpracována na základě komplexního posouzení nabídka alternativ programů zacházení, které vycházejí z možností věznice a potřeb konkrétní odsouzené. Odsouzené je pak dána možnost, aby si z nabízených alternativ jednu vybrala. V případě, že si odsouzená žádnou z alternativ nevybere, resp. si

42


38

vybrat ani nechce, je povinna se účastnit minimálního programu stanoveného vnitřním řádem věznice. Jeho základ tvoří pracovní aktivity odpovídající zdravotnímu stavu odsouzené. Jak již bylo uvedeno, individualizace patří k prioritním zásadám převýchovného procesu. Proto při sestavování programů zacházení je třeba dodržet principy zohledňující specifičnost osobnosti odsouzených, zejména pak v případě programů pro specifické skupiny odsouzených, např. mladistvých, odsouzených matek s dětmi, cizinců, trvale pracovně nezařaditelných, uživatelů drog, odsouzených k dlouhodobým a doživotním trestům. Program zacházení obsahuje konkrétně formulovaný cíl působení na odsouzenou, metody zacházení s odsouzenou směřující k dosažení tohoto cíle a způsob a četnost hodnocení. Pravidelnou součástí programu zacházení je i určení způsobu zaměstnávání odsouzené, její účasti na pracovní terapii, vzdělávání anebo jiné náhradní činnosti, která směřuje k vytvoření předpokladů pro její samostatný způsob života. Programy zacházení jsou zaměřeny na pokrytí těchto hlavních oblastí: 

práce – pracovní aktivity nutné k zajištění odsouzených po stránce ekonomické a zaměřené na jejich vedení k odpovědnosti, k získání pracovních návyků, zkušeností a dovedností,



vzdělání – edukační aktivity diferencované podle kognitivních předpokladů a dosažené úrovně vzdělání, zaměřené mimo jiné na utváření vyšších sociálních dovedností, jakými jsou např. smysl pro morální hodnoty,



osobnost – řada různých terapeutických postupů, orientovaných na eliminaci negativních příznaků, vyplývajících z konkrétních poruch, zaměřených například na schopnost řešit zátěžové situace, schopnost uspokojovat potřeby společensky akceptovatelným způsobem,



volný čas – volnočasové aktivity zaměřené na společensky přijatelné způsoby uspokojování potřeb, zájmů, zaměřené na kultivaci jedince,



rodinné a sociální vazby a vztahy – extramurální aktivity zaměřené na udržení a posílení, resp. rozvoj rodinných a sociálních vztahů a vazeb.43 Těmto oblastem odpovídá členění programu zacházení stanovené zákonnými

normami. 43


39

Program zacházení je členěn na: 44 

pracovní aktivity,



vzdělávací aktivity,



speciálně výchovné aktivity,



zájmové aktivity,



oblast utváření vnějších vztahů. Programy zacházení musí být průběžně sledovány a pravidelně vyhodnocovány.

Hodnocení programu zacházení probíhá zpravidla: 

jednou za měsíc ve věznici pro mladistvé,



jednou za dva měsíce ve věznici s dohledem a dozorem a ve výstupních odděleních věznic s ostrahou a se zvýšenou ostrahou,



jednou za tři měsíce ve věznici s ostrahou,



jednou za šest měsíců ve věznici se zvýšenou ostrahou. Při hodnocení se program zacházení aktualizuje v souladu s vývojem osobnosti

odsouzené a změnami v jejím chování a jednání. Hodnocení úspěšnosti plnění programu zacházení projednávají zaměstnanci oddělení výkonu trestu s odsouzenou, která se na aktualizaci programu zacházení podílí. Program zacházení se aktualizuje také při každé významné změně u odsouzené, např. při přeřazení z jednoho typu věznice do druhého, při zařazení do práce apod.

5.2.1 PRACOVNÍ AKTIVITY A PROGRAMY Podle Řádu výkonu trestu se pracovními aktivitami programu zacházení rozumí: 

zaměstnávání,



práce potřebná k zajištění každodenního provozu věznice,



pracovní terapie, vedená zaměstnanci Vězeňské služby s potřebným odborným vzděláním. Práce, i přesto že její význam byl před rokem 1989 výrazně přeceňován, významně

přispívá ke korekci vzorců chování a k dosažení změn v osobnostních charakteristikách

44

Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999, §36

40

odsouzených. Získání nové odbornosti, kvalifikace a v neposlední řadě samozřejmě i získání pracovních návyků vede ke snadnějšímu návratu do společnosti po výkonu trestu. Pracovní činnost také přispívá ke snižování počtu a intenzity reakcí na psychickou zátěž, kterou sebou přináší situace uvězněním,

ke zmírnění vlivu prizonizace

a k celkovému zklidnění. V tomto směru je možné považovat pracovní aktivity za terapii. Díky pracovní činnosti se snižují náklady na výkon trestu hrazené společností, neboť odsouzená se aktivně podílí na úhradě sociálního a zdravotního pojištění, na platbě daně z příjmu. Odsouzená může plnit také vyživovací povinnosti vůči rodině a hradit další pohledávky, např. náklady na trestní řízení apod. Zaměstnávání odsouzených žen závisí na celé řadě faktorů. Mezi tyto faktory lze zařadit např. jejich zdravotní stav, sociální a pracovní dovednosti, vzdělání, typ věznice, ve které jsou zařazeny, počet a druh pracovních příležitostí apod. Pokud odsouzené ženy splní stanovená kritéria, mohou být zaměstnány buď ve vnitřním provozu, např. v kuchyni, prádelně apod. nebo na vnějších pracovištích, a to jak u soukromých firem, tak i ve státních institucích. V současné době přesahuje zaměstnanost vězňů 60%, což Českou republiku řadí mezi vyspělé státy Evropské unie.45 Ke zvýšení zaměstnanosti výrazně pomohla novela Zákona o výkonu trestu, účinná od 5. 1. 2008, jež rozšířila okruh subjektů, u kterých je možné vězně zaměstnávat bez jejich souhlasu. 46 Mezi tyto subjekty můžeme zařadit např. obce, kraje, nemocnice, školy aj. Jde o možnost řešení na jedné straně nedostatku pracovních míst pro vězně a na straně druhé nedostatku pracovníků v některých oblastech. Odsouzené, které nejsou z různých důvodů pracovně zařazeny, se mohou zapojit do pracovních činností v rámci programu zacházení. Jedná se o pracovní terapii vedenou zaměstnanci Vězeňské služby s potřebným odborným vzděláním. Jejím hlavním cílem je vytvoření a rozšíření souboru vědomostí, pracovních dovedností a návyků potřebných v běžném životě. Pracovní terapie napomáhá formování osobnosti, rozvoji některých vlastností, dovedností a motorických schopností. Pracovní terapie bývá zaměřena např. na oblast drobných oprav a údržby zařízení ve věznici, práci na zahradě, sebeobslužné

45

Zvyšování zaměstnanosti vězňů [Online]. Praha: Vězeňská služba ČR, červen 2008 [cit. 21. června 2008]. Dostupné na internetu .

46

K zaměstnávání odsouzeného u jiného subjektu, jehož zřizovatelem nebo většinovým vlastníkem není stát, je třeba podle Zákona o výkonu trestu předchozího písemného souhlasu odsouzeného.

41

činnosti. Cílem těchto činností je i aktivní trávení volného času a posílení fyzické a psychické kondice. K dosažení cílů pracovní terapie je využívána řada metod a forem, zejména posilování pracovních návyků metodou opakování, vysvětlování, procvičování činností apod. Podle Fischera47 lze u některých jedinců dokonce docílit aktivace potřeby seberealizace, kterou je pak nezbytné posilovat uplatňováním výchovných prostředků, a při asociaci s uspokojením a uznáním se snažit, aby se pro tyto odsouzené seberealizace prací stala cílem.

5.2.2 VZDĚLÁVÁNÍ Ve stávajícím pojetí penitenciární péče je vzdělávání vězňů důležitou částí programů zacházení. Pro odsouzenou představuje vzdělávání možnost zvýšení její kvalifikace, což může sehrát významnou roli po jejím propuštění při shánění případného pracovního uplatnění. Vzdělávací programy v průběhu penitenciárního procesu mohou spočívat podle Vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 ve znění pozdějších předpisů, kterou se vydává Řád výkonu trestu: 

ve vzdělávání, které je organizováno nebo realizováno odborným učilištěm, učilištěm a odborným učilištěm,



ve vzdělávání, které je vedeno, případně kontrolováno zaměstnanci oddělení výkonu trestu,



ve vzdělávání v korespondenčních kursech a v síti základních, středních, vyšších odborných nebo vysokých škol České republiky. Vzdělávání ve věznicích je tedy možné rozdělit na formální a neformální. Pod

pojmem formální vzdělávání ve výkonu trestu odnětí svobody je možno rozumět vzdělávání v určitém oboru ukončené výučním listem, vysvědčením, osvědčením, případně potvrzením o absolvování. V případě neformálního vzdělávání jde o aktivity vedené personálem věznice, případně jsou-li odborné znalosti, praktické dovednosti a osobnostní předpoklady odsouzených na požadované úrovni, tak pověřenými odsouzenými.

47

FISCHER, S. Etopedie v penitenciární praxi. Ústí nad Labem : Univerzita J. E. Purkyně, 2006. ISBN 80-7044-722-9. s. 110.

42

Formální vzdělávání Vzdělávací aktivity se soustředí zejména na dokončení školní docházky, odstranění výukové zanedbanosti u negramotných odsouzených, vyučení nebo zaučení se ve vybraných oborech z nabídky Školských vzdělávacích středisek (dále ŠVS). Dále mohou odsouzení, v případě zájmu a splnění kritérií daných normami upravujícími výkon trestu, navštěvovat kurzy pro zvýšení nebo rozšíření kvalifikace v dělnických profesích, navštěvovat rekvalifikační kurzy nebo případně studovat na střední či vysoké škole. Na odsouzené, kteří si doplňují vzdělání, se pohlíží jako na pracující. Po úspěšném vykonání závěrečných zkoušek, získávají odsouzení doklad, ze kterého není patrno, že byl získán ve výkonu trestu. Důvodem je profesní uplatnění odsouzených po propuštění na svobodu, na které by mohla mít tato skutečnost negativní vliv. Vzdělávací aktivity zajišťuje v případě odsouzených žen zejména ŠVS ve Věznici Světlá nad Sázavou, které je od roku 2008 součástí Středního odborného učiliště v Praze jehož zřizovatelem je Vězeňská služba České republiky. Vzdělávací aktivity jsou rozděleny do několika stupňů. Nejvyšším je učební obor - Výroba konfekce. Vzdělávací program je koncipován jako dvouletý, s denní docházkou. Umožňuje získání všeobecných a odborných vědomostí, manuálních dovedností k vykonávání povolání šičky. Vzhledem k tomu, že věznice nemá akreditaci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k výuce učiva základní devítileté školy, byl vytvořen kurz základní školy. Tento kurz je určen pro ženy s většími mezerami ve vzdělání, případně odsouzené, které jsou prakticky bez vzdělání. Cílem tohoto kurzu je především pomoci těmto ženám ve zdokonalení čtení, psaní a ostatních předmětech běžně vyučovaných v rámci osnov základní školy. Mezi další nabízené aktivity patří kurz praktické rodinné školy. Tento kurz je určen zejména pro mladistvé a mladé dospělé odsouzené ženy, pro které není v dané době možnost pracovního uplatnění a současně je nutné je zařadit do nějaké organizované činnosti. Jako mladistvé jsou v podmínkách výkonu trestu chápány odsouzené do 18 let věku, jako mladé dospělé pak odsouzené ženy do 26 let. Kurz rodinné školy je časově omezený dobou pěti měsíců, proto je vhodný i pro ženy s krátkými tresty se základním vzděláním, které vzhledem k délce trestu většinou není možné zařadit do zaměstnání. Kromě teoretických předmětů, kterými v rámci tohoto kurzu jsou český jazyk, matematika,

43

základy společenských věd a výchova k občanství probíhá v rámci tohoto kurzu i výuka základů vaření, ručních prací, práce na počítači. ŠVS také spolupracuje při vytváření dalších možností vzdělávání s některými školskými zařízeními ve státním a soukromém sektoru. Ve spolupráci se Středním odborným učilištěm obchodním v Humpolci je ŠVS zajišťováno dálkové čtyřleté maturitní studium a ve spolupráci s Masarykovou univerzitou v Brně kombinované tříleté bakalářské studium. V oddělení pro výkon trestu odnětí svobody odsouzených žen v Praze – Řepích, které organizačně spadá pod vazební věznici v Praze – Ruzyni, reprezentuje oblast formálního vzdělávání Sanitářský kurz sv. Zdislavy z Lemberka, na jehož realizaci participují Domov sv. Karla Boromejského, v jehož areálu je věznice umístěna, a Vězeňská služba České republiky, která se podílí na jeho financování. Tento kurz je schválen Ministerstvem zdravotnictví České republiky. Domov zajišťuje pomůcky a odborné lektory. Lékaři a zdravotní sestry vyučují somatologii,

chirurgii,

psychologii,

poskytování

první

pomoci,

ošetřovatelství

a ergoterapii. Kurz trvá v průměru čtyři měsíce. Ženy jsou do tohoto kurzu vybírány na základě kladných výsledků psychologických testů a doporučení Vězeňské služby, jestliže mají dokončeno základní vzdělání a je u nich možno předpokládat, že jsou k absolvování tohoto kurzu a k práci u nemocných motivované. Vzhledem k tomu, že výkon trestu odnětí svobody působí na psychiku žen často velmi emotivně, může jim tento kurz pomoci znovu nalézt důvěru v sebe samu i ve své okolí při péči o nemocné seniory. Odsouzené ženy se zde často poprvé dostávají do situace setkání se s nemocí, bezmoci ve stáří a s umíráním, což jim dává příležitost k přehodnocení svých dosavadních postojů a žebříčku hodnot. Po závěrečných zkouškách jsou odsouzené zaměstnávány v lůžkové části domova, kde pracují pod dohledem staničních sester spolu s ostatním zdravotnickým personálem. Úspěšné absolventky získávají osvědčení pro činnost kvalifikované ošetřovatelky, které je uplatnitelné i v civilním sektoru. Ve věznici v Opavě byl v minulosti podobně jako ve Věznici Světlá nad Sázavou realizován kurz praktické rodinné školy. Jednalo se také o pětiměsíční kurz o rozsahu výuky 21 hodin týdně určený pro odsouzené ženy s nedokončeným základním vzděláním, pro ženy pracovně nezařazené nebo nezařaditelné. Výběr odsouzených žen do tohoto kurzu probíhal ve spolupráci ŠVS v Opavě se speciálními pedagogy. Cílem kurzu bylo připravit odsouzené především pro rodinný život, výchovu dětí a vykonávání jednoduchých činností

44

v běžném životě. Náplní kurzu byla také sociální a kriminální prevence. Formy a metody práce respektovaly mentální schopnosti odsouzených a jejich individuální zvláštnosti. Dovednosti a zkušenosti získané během kurzu mohou ženy uplatnit v domácnosti, případně jako pomocné pracovnice v zařízeních sociální péče, v zemědělství či jako pomocné dělnice. V současné době však Věznice v Opavě, patrně i v souvislosti se zrušením ŠVS v Opavě, žádné možnosti v rámci formálního vzdělávání odsouzeným ženám neposkytuje. V případě zájmu žen o zvýšení kvalifikace je na základě domluvy ředitelů věznic nabízena možnost přeřazení do jiné věznice, zpravidla do Věznice Světlá nad Sázavou.

Neformální vzdělávání Součástí nabídky aktivit programů zacházení pro odsouzené ženy jsou, a to i vzhledem k tomu, že nabídka programů v rámci formálního vzdělávání samozřejmě nemůže pokrýt všechny potřeby odsouzených žen, i další vzdělávací aktivity. Jako příklad je možno uvést cyklus přednášek se všeobecnou tématikou či zdravotně vzdělávací tématikou. Cílem těchto aktivit je seznámit odsouzené např. s aktuálními společenskými, politickými, kulturními a sportovními událostmi, s vývojem člověka jako jedince i druhu, s anatomií a fyziologií lidského těla, s nejčastějšími chorobami a prevencí jejich vzniku. S dalších vzdělávacích aktivit je možné jmenovat např. výuku cizích jazyků, zejména angličtiny a němčiny.

5.2.3 SPECIÁLNĚ VÝCHOVNÉ AKTIVITY Speciálně výchovné aktivity zahrnují širokou škálu terapeutických a tréninkových aktivit od režimového přístupu, přes individuální poradenství, individuální a skupinové terapie, intervenci v krizových situacích, trénink zvládání vlastní agresivity, až po individuální nebo skupinovou terapii. Odborní zaměstnanci věznice volí formu těchto aktivit zejména s ohledem na složení cílové skupiny, prostředí, ve kterém bude aktivita probíhat a jejich frekvenci. Hlavním cílem speciálně výchovných aktivit je společně s dalšími typy aktivit korekce a změna sociálně deviantního chování a jednání.

45

Speciálních terapeutických aktivit se snahou působit na morální stránku je mnoho. K často používaným patří např. intervence, představující kombinaci psychoterapie a poradenství zaměřeného na aktuální vyřešení interního problému nebo problémů v sociálních vztazích. Dále je zde možno zařadit individuální poradenství a působení orientované na řešení obecných a konkrétních problémů odsouzené, zvláště v oblasti zaměstnání, v rodinných a sociálních vztazích, v oblasti výchovy dětí a vzdělávání. Cílem poradenství je stimulovat rozvoj schopností jedince řešit své problémy. Do této skupiny samozřejmě lze zařadit i sociální a právní výcvik, jehož cílem je osvojení si dovedností nezbytných k hodnotným interpersonálním vztahům a interakcím. Skupinové poradenství se zase může zaměřovat na nácvik sociálních a administrativně technických dovedností a přípravu odsouzených žen na plynulý přechod do občanského života nebo na řešení problémů, se kterými se odsouzené ženy potýkají v průběhu výkonu trestu, jako je např. dodržování norem a ustanovení upravujících výkon trestu, vztahové problémy mezi spoluodsouzenými či

s personálem věznice, problémy související s vybavením

a podmínkami v ubytovně, apod. To jsou samozřejmě jen některé ze speciálně výchovných aktivit, které jsou odsouzeným ženám nabízeny. Vyjmenovat zde všechny druhy nabízených speciálně výchovných aktivit není v možnostech této práce. Odsouzené ženy však mohou nabízené aktivity a to nejen speciálně výchovné najít v Projektu programu zacházení s odsouzenými ve výkonu trestu, který je vydáván na aktuální rok.

5.2.4 ZÁJMOVÉ AKTIVITY Otázka smysluplného a hodnotného trávení volného času je problémem většiny členů delikventní subkultury. Nevhodně trávený čas spolu s nevhodným působením rodiny a vrstevníků je faktorem, který zvyšuje možnost vzniku kriminálního jednání. Zájmové aktivity jsou nezbytnou součástí života na svobodě, proto by měly být i součástí přípravy na tento život ve věznici. Pokud chceme dosáhnout pozitivních motivačních změn ve smyslu zralého chování,

pro

které je charakteristická seberegulace založená na samostatném

a odpovědném rozhodování s akceptací důsledků, měl by úkol pracovníků zabezpečujících výchovnou funkci trestu spočívat ve vedení k samostatnému rozhodování o využití volného času každou odsouzenou. Proto je důležité poskytnout podle možností věznice co

46

možná nejširší nabídku zájmových aktivit a motivovat odsouzené k jejich využívání. V případě odsouzených žen je potřeba, aby nabízené aktivity reflektovaly fyziologické zvláštnosti žen a samozřejmě odpovídaly jejich zájmům. Práce s odsouzenými v průběhu jejich volného času sleduje mimo jiné tyto dílčí cíle:48 

udržení fyzického a duševního zdraví,



překonání či eliminaci negativních vlivů vězeňské subkultury a důsledků prizonizace,



zajištění bezproblémového výkonu trestu v rámci prevence vzniku mimořádných událostí jako reakcí na uvěznění,



regeneraci pracovních sil,



odreagování a změnu emočního ladění odsouzených. Základním cílem sportovních aktivit je vytvoření pozitivního vztahu odsouzených

k pohybovým aktivitám sportovního charakteru. Sportovní aktivity mohou řešit i bezprostřední problémy spojené s vnitřní tenzí, mohou formovat složky osobnosti, které mají s napětím souvislost. Mohou přispívat ke snížení agresivního chování, které mohou převést do sociálně přijatelné podoby, kterou sport bezesporu je. K vyhledávaným aktivitám sportovního charakteru ze strany odsouzených žen patří aerobik, relaxační cvičení, stolní tenis, míčové hry apod. Mezi dalšími nabízenými aktivitami je možné vyjmenovat např. výtvarné a keramické kroužky, kroužky ručních prací, jejichž cílem je získání praktických dovedností při práci s různými materiály, rozvoj estetického cítění, rozvoj volních vlastností atd. Výrobky odsouzených často zdobí prostory věznic, slouží jako dárky pro charitativní a jiné účely. Odsouzenými ženami jsou také vyhledávány kroužky práce na počítači a společenských her. V Opavské věznici odsouzené ženy vydávají časopis „Syntráček“.

5.2.5 UTVÁŘENÍ VNĚJŠÍCH VZTAHŮ Tyto aktivity bývají také nazývány jako extramurální. Jejich cílem je podpora při utváření, udržování nebo posilování vazeb odsouzených ve výkonu trestu s rodinou 48


47

a blízkými mimo věznici. V oblasti utváření vnějších vztahů má odsouzená právo přijímat a na svůj náklad odesílat písemná sdělení. Vězeňská služba je oprávněna provádět jejich kontrolu a v případech stanovených zákonem o výkonu trestu odnětí svobody ji zadržet a provést nutná opatření. Odsouzenému se v odůvodněných případech umožní použití telefonu ke kontaktu s osobou blízkou. K aktivitám extramurálního programu jsou řazeny i návštěvy rodinných příslušníků odsouzených žen ve věznici. Odsouzené ženy mohou podle zákona o výkonu trestu přijímat návštěvy v časovém rozmezí tří hodin během kalendářního měsíce, mladistvé odsouzené v rozsahu pěti hodin. Odsouzené může být doba návštěv prodloužena formou kázeňské odměny až na pět hodin, případně ji může být povoleno opustit věznici v souvislosti s návštěvou až na 24 hodin, případně povoleno opustit věznici v souvislosti s programem zacházení. Nejvyšší kázeňskou odměnou pak je přerušení trestu. V případě odsouzených žen je podpora sociálních vazeb velmi důležitá, protože ženy daleko hůře zvládají stres spojený s uvězněním než muži. S tím souvisí i jiná reakce na uvěznění, kdy ženy prožívají zbavení svobody, absenci citových vztahů, odloučení od dětí, rodičů tíživěji. Dochází u nich k větším citovým traumatům, častěji se vyskytuje deprese, citová a sociální deprivace. Existence sociálních vazeb významně napomáhá čelit negativním důsledkům prizonizace. K zmírnění prizonizačních vlivů doporučuje Fischer49 umožnění častějšího kontaktu s rodinou, a to jak s prokreační, tak orientační. Plnění programů zacházení ze strany odsouzené je základem jejího hodnocení k případnému opuštění věznice v souvislosti s návštěvou, přerušení výkonu trestu nebo hodnocení pro soud při rozhodování o přeřazení do mírnějšího či naopak přísnějšího typu nebo podmíněného propuštění z výkonu trestu.

5.3 ZACHÁZENÍ S NĚKTERÝMI SPECIFICKÝMI SKUPINAMI VĚZŇŮ Ve výkonu trestu můžeme s psychologického hlediska najít lidi od normy až po ty, kteří trpí závažnými poruchami chování, poruchami osobnosti, mají snížený intelekt nebo různé jiné problémy. Mezi specifické skupiny vězňů je možno také zařadit matky s dětmi,

49


48

trvale pracovně nezařaditelné vězně, vězně zneužívající dlouhodobě alkohol nebo drogy atd. Pro tyto skupiny vězňů bývají zřizovány specializovaná oddělení.

5.3.1 SPECIALIZOVANÉ ODDĚLENÍ PRO VÝKON OCHRANNÝCH LÉČENÍ PROTITOXIKOMANICKÉHO, PROTIALKOHOLNÍHO A LÉČENÍ PATOLOGICKÉHO HRÁČSTVÍ V ÚSTAVNÍ FORMĚ Specializované oddělení bylo ve Věznici Opava zřízeno k 1. červenci 1999 na základě Souboru protidrogových opatření ve výkonu vazby a trestu odnětí svobody Generálním ředitelstvím Vězeňské služby České republiky, jako nutnost řešení drogového problému. Toto oddělení zajišťuje výkon trestu spolu s léčebně výchovným programem, naplňování práv a povinností odsouzených, realizaci programu zacházení a organizování aktivit s psychoterapeutickým obsahem. Do programu ve specializovaném oddělení jsou přijímány a zařazovány odsouzené ženy závislé na alkoholu nebo nealkoholových drogách, které byly odsouzeny k výkonu trestu ve věznici s dohledem, dozorem nebo ostrahou, a to jak na základě soudního nařízení o ochranné léčbě, tak v případě volné kapacity na vlastní žádost. Ve zvláštních případech mohou být do kolektivu specializovaného oddělení zařazeny i odsouzené ženy s hráčskou závislostí (většinou jde o duální diagnózu). Protialkoholní a protitoxikomanická léčba u odsouzených žen je v tomto oddělení prováděna obdobnými způsoby jako v civilních protitoxikomanických odděleních psychiatrických léčeben. Jistou limitující stránkou léčby je však vlastní charakter oddělení, daný vězeňským prostředím a pravidly tohoto režimu. Léčebně-výchovný

program

byl

vypracován

odborným

týmem

interních

pracovníků Věznice VS ČR Opava, kteří využili dosavadních poznatků a zkušeností civilních i vězeňských léčebných zařízení u nás i v zahraničí a aplikovali je na specifické podmínky Věznice v Opavě. Po konzultacích se specialisty Psychiatrické léčebny v Opavě byl v konečné fázi akreditován zdravotnickým odborem Generálního ředitelství VS ČR. Také v současné době specializované oddělení úzce spolupracuje s Psychiatrickou léčebnou v Opavě a udržuje aktivní kontakty s institucemi zabývajícími se drogovou problematikou. Pracovníci specializovaného oddělení se účastní odborných stáží, konferencí a seminářů k tématice prevence a terapie závislostí, jsou v trvalém kontaktu s protidrogovými koordinátory místních úřadů v celé České republice, s organizacemi

49

praktikujícími péči o osoby závislé na psychotropních látkách a s různými kontaktními centry, nestátními organizacemi (Sananim, Renarkon, Podané ruce apod.). Léčebně výchovný program je realizován v samostatném oddělení v areálu Věznice Opava. Součástí areálu je kulturní místnost, vybavená televizorem, která je využívána vedle vzdělávacích a zájmových aktivit i pro komunitní sezení, relaxaci, jógu a v případě potřeby i pro méně náročnou sportovní činnost. K dispozici je hřiště a vycházkový dvůr, v jehož části je zřízena zahrada se skleníkem obhospodařována odsouzenými ženami v rámci ergoterapie. Hlavním a obecným cílem léčebně výchovného působení na odsouzené ženy je změna jejich jednání a chování, které v důsledku toxikomanického životního stereotypu vedly k asociálnímu přístupu k životu a ke společnosti a s tím souvisejícím kriminálním deliktům. To předpokládá postupné vytváření kvalitativně nového životního stylu, jehož základem bude hodnotový systém vycházející ze společensky pozitivních etických norem. Naplňování tohoto cíle je hlavním těžištěm práce specializovaného oddělení, což vyžaduje soustavné a důsledné působení na odsouzené ženy zejména v těchto sférách: 

poznávání a stabilizace vlastní osobnosti, zvýšení sebedůvěry a upevňování motivace k abstinenci,



objevování nových životních cílů a možností vlastní seberealizace spolu s perspektivami uplatnění se a dosažení úspěchu v dalším životě,



rozvíjení zájmových aktivit, které mohou nahradit toxikomanické způsoby trávení volného času,



upevňování trvalejších pracovních návyků a pozitivního vztahu k práci,



navázání a stabilizace vztahu s rodinou, příbuznými nebo blízkými osobami, které mohou kladně působit na jejich život bez drogy,



upevnění respektu k autoritám, obecně platným zákonům a společenským normám,



nakontaktování na civilní zařízení zabývající se léčbou a poradenstvím v oboru závislostí, aby s jejich pomocí bylo snazší se zařadit do života po ukončení výkonu trestu50. Léčebně výchovný program je časově rozvržen na dobu 9 měsíců až 1 roku

a vnitřně je rozčleněn do tří fází – přijímací, intenzívní a stabilizační. 50

FURLAGA, K., HERMANOVÁ, M. Projekt léčebně výchovného systému ve specializovaném oddělení výkonu trestu odnětí svobody odsouzených žen s drogovou závislostí. Opava: Věznice Opava, 1999. s. 4.

50

Fáze přijímací Po přijetí do specializovaného oddělení je každá odsouzená žena vyšetřena postupně somatickým

lékařem, lékařem psychiatrem, vychovatelkou–terapeutkou,

psychologem, speciálním pedagogem a sociální pracovnicí. Na základě výsledků těchto vyšetření psychoterapeutickým týmem vypracovává speciální pedagog pro každou klientku individuální program zacházení, který může být v dalších fázích, dle možností a aktuálních výsledků, postupně upravován a doplňován. Klientky jsou také poučeny o svých právech a povinnostech, které pro ně vyplývají z norem upravujících výkon trestu. V této fázi je posuzována vhodnost přijetí odsouzené ženy do intenzivní fáze léčebně výchovného programu. Délka přijímací fáze je posuzována individuálně dle osobnostních a zdravotních dispozic odsouzené, nepřesahuje však jeden měsíc. V této fázi nejsou klientky zaměstnány, aby tak mohly být plně k dispozici psychoterapeutickému týmu pro potřeby diagnostických vyšetření. Terapeutické působení v první fázi léčby je realizováno zejména formou individuálních pohovorů a písemným zpracováním témat: 

životopis,



jaká jsem a jaká bych chtěla být,



co očekávám od léčby,



čeho chci v životě dosáhnout.

Fáze intenzívní Po ukončení přijímací fáze a doporučení terapeutického týmu je klientka zařazena do intenzivní fáze léčebně výchovného programu, jehož východiskem je komunitní systém ovlivňování a řízení kolektivu. V rámci tohoto programu je odsouzeným ženám poskytována systematická psychiatrická a psychoterapeutická péče a jsou podrobovány skupinové i individuální psychoterapii vedené specialisty. Detailně jsou zkoumány jejich psychické dispozice, hledají se souvislosti vzniku jejich závislosti se sociálními, zdravotními nebo jinými negativními vlivy, registruje se jejich chování a dosavadní výsledky terapeutického působení. Přitom je využíváno široké škály terapeutických praktik, včetně komunitních postupů, jejichž smyslem je objasnění souvislosti kriminálního deliktu s konzumací

51

návykové psychotropní látky, nalezení příčin, které na počátku jejich drogové kariéry vedly k setkání s touto látkou, objasnění biologických a psychologických mechanismů, vedoucích u nich k vytvoření závislosti, zdravotních rizik toxikomanie apod. V programu jsou terapeutické skupiny pod vedením specialistů a vychovatelů, Z aktivit jsou využívány např. relaxační cvičení, jóga, sportovní činnost, kulturní a vzdělávací aktivity. Součástí terapeutického procesu je i pracovní zařazení odsouzených v prostorách věznice. Klientky se řídí přesně stanoveným režimem dne a týdenním plánem terapeutických a zájmových aktivit. Odsouzeným jsou komunitou a psychoterapeutickým týmem přidělovány funkce a úkoly, související s komunitním řízením kolektivu. Odsouzené jsou pověřovány i přípravou a vedením besed. V souhrnu je psychoterapeutické působení zaměřeno tak, aby si každá odsouzená vytvořila náhled na škodlivost a nesmyslnost toxikomanického chování, aby dokázala zvládat rizikové situace na úrovni vědomého rozhodování. Úspěšné absolvování této fáze programu znamená pro odsouzenou možnost postoupit do třetí stabilizační fáze programu.

Fáze stabilizační Cílem této etapy je stabilizovat u klientek ty pozitivní mechanismy, které byly vytvořeny v předcházející etapě a poskytnutí podpory při návratu do civilního života. Poskytována je především ambulantní péče a péče psychoterapeutického týmu podle zájmu a potřeb klientely. Odsouzené mají více možností organizovat si volný čas, jsou pověřovány významnějšími úkoly v rámci komunity a patronáty nad nově příchozími. Před případným koncem výkonu trestu odnětí svobody je klientkám aktualizován program zacházení se zaměřením na přípravu pro vstup do civilního života a prostřednictvím sociální pracovnice je navázán kontakt s civilním zařízením zabývajícím se drogovou problematikou. Jsou vytvářeny podmínky pro užší styk s rodinou a sociálním prostředím, do něhož budou klientky vstupovat po ukončení výkonu trestu odnětí svobody, včetně možnosti povolení extramurálních vycházek a dočasného opuštění věznice. U odsouzených, kterým byla nařízena ústavní léčba, je zvažována možnost návrhu ředitele věznice příslušnému soudu na zrušení ochranného léčení dle § 353 trestního řádu

52

nebo na změnu výkonu ochranného léčení z ústavní formy na ambulantní podle § 351 písm. a) trestního řádu. Léčebně výchovný program počítá s minimální délkou pobytu 7 měsíců. Může být podle potřeby a kapacitních možností specializovaného oddělení navýšen prodloužením závěrečné stabilizační etapy až na 1 rok. U odsouzených s kratší dobou výkonu trestu odnětí svobody, minimálně však 6 měsíců, může být naopak uplatněna, pokud k tomu mají odsouzené osobnostní předpoklady, zkrácená varianta programu zacházení s omezením délky závěrečné stabilizační etapy.

5.3.2 SPECIALIZOVANÉ ODDĚLENÍ PRO VÝKON TRESTU ODSOUZENÝCH ŽEN S PORUCHAMI DUŠEVNÍMI A PORUCHAMI CHOVÁNÍ Specializované

oddělení

pro

pobyt

odsouzených

žen,

u

kterých

jsou

diagnostikovány poruchy duševní nebo poruchy chování, je dle současně platné profilace věznic umístěno ve Věznici Opava. Účelem tohoto oddělení je umožnit diferencované zacházení ve výkonu trestu odnětí svobody pro specifickou skupinu odsouzených žen, u kterých běžné formy, metody a prostředky zacházení jsou neúčinné a je třeba uplatňovat speciální výchovné postupy. O zařazení do oddělení rozhoduje komise. Předsedou komise je vedoucí oddělení výkonu trestu a členy vychovatel, speciální pedagog, psycholog a psychiatr. Do oddělení mohou být zařazeny odsouzené ženy kategorie dozor, ostraha a zvýšená ostraha, které mají: 

výrazné a dlouhodobé poruchy přizpůsobení se běžnému kolektivu ve VTOS,



psychiatrické problémy v anamnéze,



poruchy soustředění a komunikace,



zvýšenou agresivitu a impulzivitu,



další závažné poruchy chování,



poruchy osobnosti dle 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí,



částečný náhled na svoji trestnou činnost,



trest delší než osm měsíců. Program specializovaného oddělení je založen na individuální a skupinové práci.

Cílem programu specializovaného oddělení pro výkon trestu odsouzených žen s poruchami duševními a poruchami chování v tomto oddělení není, vzhledem k možnostem věznice,

53

přímá změna osobnosti odsouzené, ale spíše snaha dosáhnout u těchto žen změny některých negativních vzorců chování a myšlení, případně jejich kontrola v rámci snížení nebezpečnosti a rizika recidivy. Do tohoto oddělení nejsou zařazovány odsouzené s výrazně negativním postojem, bez zájmu o změnu nebo ženy, u kterých byly zjištěny poruchy rezistentní vůči terapeuticko-výchovným postupům. Pobyt odsouzené na tomto oddělení může být ukončen na základě písemné žádosti odsouzené nebo vyjádření psychologa a souhlasu komise v případě, že: 

odsouzená absolvovala terapeuticko-výchovný program,



došlo k redukci projevů poruchy a psychický stav je stabilizovaný na úroveň, která umožňuje zařazení do standardního výkonu trestu,



odsouzená neplní nebo porušuje stanovený terapeuticko-výchovný program, např. tím, že se odmítá zapojit do povinných aktivit. Zařazení odsouzené do tohoto oddělení je důvodem pro její vyřazení z práce.

Odsouzená je však, podle možností věznice, zařazena do pracovní terapie. Odsouzená, umístěná do specializovaného oddělení, je povinna navštěvovat ordinaci psychiatra a plnit terapeuticko-výchovný program. Náplní terapeuticko-výchovného programu je nácvik komunikačních dovedností, techniky zaměřené na uvolnění napětí, práce s pocitem neúspěchu, bezmoci a netolerance, nácvik práce s vlastní duševní hygienou, poradenství v oblasti rodinných vztahů a vztahů se širším okolím, protidrogová prevence a prevence závislostí obecně, terapie psychosomatických poruch, sportovní aktivity, péče o zdraví, relaxační techniky a komunity. Formami užívanými k naplnění programu jsou skupinová a individuální terapie. Využívány jsou metody arteterapie, biblioterapie, muzikoterapie, nácvik komunikace a relaxační techniky. Terapeuticko-výchovný program je doplněn o následnou péči ve výkonu trestu, na které participují protidrogová poradna a specializované oddělení pro léčbu závislostí.

54

5.3.3 SPECIALIZOVANÉ ODDĚLENÍ PRO MATKY S DĚTMI Specializované oddělení pro matky s dětmi je zřízeno v souladu s ustanovením § 67 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Světlá nad Sázavou. Práce na tomto oddělení sleduje vedle dosažení účelu výkonu trestu podle trestního zákona i další cíle, a to: 

zabránění odloučení matky od dítěte,



posilování a rozvíjení kladné citové vazby mezi matkou a dítětem,



uspokojování veškerých potřeb dětí při respektování daného stavu a stupně vývoje dítěte,



rozvoj pocitu samostatnosti a odpovědnosti u odsouzených žen,



vedení odsouzených ke komplexní péči o duševní a psychický vývoj dítěte, k získávání nových teoretických a praktických vědomostí a zkušeností v péči o dítě, k vytvoření návyku každodenní péče o dítě. Oddělení je určeno pro odsouzené ženy-matky zařazené do typu věznice

s dohledem, s dozorem nebo ostrahou a jejich děti zpravidla do 3 let. Aby odsouzená žena mohla být přijata do tohoto oddělení, musí splňovat určitá kritéria, např. před výkonem trestu nesmí být omezena její rodičovská odpovědnost a o dítě či děti musí před výkonem trestu řádně pečovat, zdravotní a psychický stav musí umožňovat ženě se o dítě či děti během výkonu trestu starat, odsouzená nesmí být závislá na alkoholu či drogách, trest odsouzené zpravidla skončí do 3 let věku dítěte, odsouzená musí být také finančně zajištěna. Pro přijetí je nutné také kladné stanovisko lékaře, dětského psychologa a orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Při nástupu s dítětem musí mít matka na svém účtu ve věznici složenou částku minimálně ve výši dvojnásobku životního minima dítěte do 6 let věku, případně další částku pro své potřeby. Doporučuje se zpravidla částka alespoň 4000 Kč. Po přijetí se odsouzená podrobí preventivní vstupní lékařské prohlídce a potřebným hygienickým a protiepidemickým opatřením. Dítě je za přítomnosti matky prohlédnuto pediatrem a matka podepíše souhlas s tím, že v situacích, kdy se ze závažných důvodů nebude moci o dítě krátkodobě starat, zajistí přechodnou péči o dítě pracovník věznice. V případě pobytu matky mimo věznici je péče o dítě řešena prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí.

55

Matky s dětmi jsou umístěny na tomto oddělení společně. Odsouzená má dítě u sebe na samostatné ložnici. Organizace života, obsah a formy zacházení s odsouzenými ženami jsou přizpůsobeny psychickým a fyziologickým zvláštnostem matek a dětí. Matka o své dítě na tomto oddělení celodenně pečuje. Program zacházení pro matky s dětmi je tvořen aktivitami, které jsou pro odsouzené povinné a aktivitami dobrovolnými. Základem programu zacházení je celodenní péče matky o dítě, která zahrnuje zejména péči o jeho zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, včetně přípravy stravy, zajištění hygieny, praní, žehlení atd. K dalším povinným aktivitám programu zacházení patří účast na odborných a pediatrických přednáškách, sociálně právní poradenství, individuální psychologické konzultace a dětské výchovné aktivity zaměřené na všestranný rozvoj dítěte. Do oblasti vzdělávacích aktivit jsou zařazeny odborné semináře z oblasti komplexní péče o dítě, zdravého životního stylu a z oblasti sociálně právní. Speciálně

výchovnými

aktivitami

se

rozumí

individuální

a

skupinové

psychologické a speciálně pedagogické působení na odsouzené, které je zaměřeno na mezilidské vztahy, vytváření společensky přijatelného chování, rozvoj vnímání potřeb druhých apod. Zájmové aktivity jsou zaměřeny na rozvoj dovedností a schopností spojených s plněním mateřské role. Odsouzené mají možnost zvolit si některou z nabízených aktivit, např. vaření, šití, ruční práce, cvičení žen, případně cvičení žen s dětmi, hry zaměřené na zdravý rozvoj dítěte, relaxace. Vedle programu zacházení pro odsouzené ženy je vytvářen i rámcový program výchovy a vzdělávání dítěte, který respektuje individuální vývoj a potřeby jednotlivých dětí. Cílem programu je všestranný a harmonický rozvoj osobnosti dítěte. Mezi používané metody lze zařadit stimulaci zdravého vývoje dítěte dostatkem zrakových, sluchových a hmatových podnětů. Prostřednictvím her, pohybových, hudebních a výtvarných činností jsou rozvíjeny řečové, senzomotorické a sociální schopnosti. Důležité jsou také aktivity zaměřené na umožnění setkání dětí s jejich vrstevníky mimo prostory věznice 51.

51

Vnitřní řád Věznice Světlá nad Sázavou

56

5.3.4 SPECIALIZOVANÉ ODDĚLENÍ PRO ODSOUZENÉ ŽENY TRVALE PRACOVNĚ NEZAŘADITELNÉ Toto oddělení je zřízeno ve Věznici Světlá nad Sázavou z důvodu umožnění diferencovaného přístupu pro trvale pracovně nezařaditelné odsouzené. Za trvale pracovně nezařaditelnou je považována odsouzená: 

která je starší 65 let, pokud sama nepožádá o pracovní zařazení,



která byla uznána plně invalidní,



jejíž zdravotní stav neumožňuje pracovní zařazení. Hlavním cílem tohoto oddělení je zejména udržení fyzické kondice a duševní

svěžesti při respektování tělesných, psychických a sociálních změn daných věkem a zdravotním omezením a také zachování pracovních návyků, schopností sebeobsluhy, uspokojení pocitu seberealizace, udržení pocitu zodpovědnosti za další průběh života, předcházením pocitu nepotřebnosti a pasivitě. Na tomto oddělení jsou uplatňovány specifické výchovné postupy a způsoby zacházení skupinového a individuálního charakteru, včetně sociálního učení. V oblasti pracovních aktivit může odsouzená na vlastní žádost se souhlasem lékaře vykonávat vhodnou pracovní terapii. Ta spočívá zejména v sebeobslužných činnostech a to v takovém rozsahu, aby odsouzená byla po propuštění z výkonu trestu schopna samostatného života a začlenění se do společnosti. Ženám je také nabízena práce potřebná k zajištění každodenního provozu věznice. V tomto případě jde např. o nabídku činností, týkajících se úklidu, zahradnické práce apod. Vzdělávací aktivity jsou realizovány formou kurzů, rozšiřujících možnosti společenského a pracovního uplatnění po ukončení výkonu trestu. Nabízeny jsou kroužky jazyků a kurz práce na počítači. Oblast speciálně výchovných aktivit zahrnuje individuální a skupinové aktivity, které jsou zaměřeny na podporu a rozvoj pozitivního, aktivního přístupu k životu, motivaci k osobnostnímu rozvoji, sebevýchově a sebevzdělávání. K naplňování těchto úkolů jsou využívány aktivity v rámci sociálně právního poradenství, aktivity zaměřené na rozvoj sociálních dovedností, komunitní setkání, arteterapie, pohybová terapie a další. V oblasti zájmových aktivit je nabídka podobná jako v případě standardního výkonu trestu. Jsou zde zahrnuty různé formy individuální a skupinové činnosti, které dávají odsouzeným možnost smysluplného trávení volného času.

57

5.3.5 VÝSTUPNÍ ODDĚLENÍ Do výstupního oddělení se přiměřenou dobu před očekávaným ukončením trestu odnětí svobody umísťují zpravidla odsouzené, kterým byl uložen trest odnětí svobody na dobu delší než tři roky a odsouzené, jimž je potřeba intenzívně pomáhat při vytváření podmínek pro samostatný způsob života. O umístění odsouzené do tohoto oddělení rozhoduje ředitel věznice na základě návrhu komise odborných zaměstnanců. Odbornou komisi o potřebě umístění odsouzené do výstupního oddělení informuje vychovatel kolektivu, ve kterém je odsouzená umístěna. Účelem výstupního oddělení je zajištění takového zacházení s odsouzenými, jehož cílem je pomoci ženám předvídat úskalí přechodu do občanského života a poskytnout jim potřebné informace a praktické dovednosti, které by jim mohly pomoci orientovat se v něm zákonným způsobem. Ve výstupním oddělení může být zřízena funkce koordinátora. Do této funkce jsou odbornou komisí navrhovány odsouzené, které se podle pokynů zaměstnanců věznice podílejí na pomocné a organizační činnosti oddělení. Jedná se např. o hlášení odsouzených k lékaři, kontrolu, úpravy a aktualizaci informačních tabulí, evidenci závad na vybavení apod. Po zařazení do výstupního oddělení je odsouzeným ženám aktualizován program zacházení s ohledem na jejich potřeby a možnosti jejich realizace v rámci zařazení do výstupního oddělení. Při realizaci programu zacházení je především kladem důraz na zvládnutí základních sebeobslužných činností a zapojení odsouzené do pracovních aktivit. Ve výstupním oddělení je pro odsouzené organizována poradenská činnost, zaměřená na život po propuštění. Metody a formy poradenské činnosti by měli zaměstnanci věznice volit tak, aby v maximální míře rozvíjely vlastní aktivitu žen. Důraz by měl být kladen na samostatné rozhodování o věcech, které se bezprostředně týkají jejich života po propuštění a přijímání odpovědnosti za své chování a jednání. Poradenská činnost bývá na těchto odděleních zaměřena např. na: 

komunitní setkání,



sociálně právní poradenství zaměřené na odbornou pomoc při řešení aktuálních sociálních problémů,



prohloubení vztahu k rodině,



orientaci v právní problematice a respektování právních norem,

58



nácvik komunikačních dovedností při komunikaci s úřady,



zvládání pocitu neúspěchu a intolerance,



hospodaření s finančními prostředky, plnění svých pohledávek, souvisejících s předcházející trestnou činností,



orientace na trhu práce. V souvislosti s potřebou postupného přivykání odsouzené na prostředí mimo

věznici, včetně osvojení si dovednosti prakticky řešit situace obvyklé v občanském životě je důležité odsouzeným v tomto oddělení umožnit kontakt s prostředím mimo věznici. Proto jsou pořádány akce mimo věznici, ženám je povolováno opustit věznici v souvislosti s návštěvou nebo programem zacházení, případně jim může být ředitelem věznice krátkodobě přerušen výkon trestu.

59

6 PRŮZKUMNÉ ŠETŘENÍ MEZI ODSOUZENÝMI ŽENAMI VE VĚZNICI V OPAVĚ Po roce 1989 se začala, v souvislosti s politickými změnami ve společnosti, měnit i situace v našem vězeňství. Zatímco v minulosti docházelo v oblasti edukace ve věznicích k přeceňování výrobní činnosti odsouzených a vzdělávání, zejména politického, spolu se stanoveným režimem, snahou dnešního pojetí je pokud možno působit komplexněji na osobnost odsouzené a pokrýt tak veškeré potřeby v souvislosti se změnou chování, způsobu života a předejít tak rizikům možného selhání v budoucnosti. Toto je cílem celodenně probíhajícího programu ovlivňování odsouzených, programu zacházení. Proto je důležité, na základě komplexního posouzení v nástupním oddělení a zjištění potřeb a rizik selhání odsouzené v budoucnosti, nabídnout dostatečný výběr alternativ programu zacházení. Přitom nemusí jít vždy o výběr celého programu, ale může jít pouze o výběr některých aktivit nabízených v rámci různých programů. Alternativy by však měly být voleny tak, aby byly ve svém formativním důsledku rovnocenné a pokryly pokud možno celou oblast potřeb odsouzené. Na základě kombinace alternativ je možné programy zacházení v potřebné míře individualizovat. Odsouzená se na tvorbě svého programu zacházení, stejně tak jako na hodnocení jeho plnění, podílí, má možnost se k němu vyjádřit a v některých oblastech si aktivity tohoto programu i sama zvolit. Pokud si některou z činností programu zacházení zvolí, stává se pro ni závaznou a je povinna se jí, podobně jako povinných aktivit programu, účastnit. Dobu, kdy jednotlivé aktivity probíhají, mají odsouzené možnost zjistit v týdenních plánech aktivit programu zacházení.

6.1 FORMULACE ZKOUMANÉHO PROBLÉMU V této části diplomové práce se budu zabývat šetřením, zaměřeným na zjištění historie odsouzených žen, ale i jejich přítomností, tedy životem ve výkonu trestu, a výhledem do budoucnosti. Cílem šetření je zjistit, kdo vlastně odsouzené ženy jsou, jaký byl jejich život před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody, jak odsouzené ženy vnímají prostředí věznice a vztahy uvnitř této instituce, jejich přístup k programu zacházení jako hlavnímu pedagogického prostředku výchovy ve věznici a subjektivní vnímání možností programu zacházení a s tím související perspektivy úspěšné reintegrace do společnosti po ukončení výkonu trestu.

60

Tato práce vychází z předpokladu, že programy zacházení mohou více ovlivňovat chování a osobnost těch odsouzených, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody poprvé. Domnívám se, že s přibývajícími pobyty ve výkonu trestu jejich účinnost a tedy i možnost změnit chování odsouzené v prosociálním směru klesá, protože odsouzené v jejich účinnost přestávají věřit, účast na jejich plnění vnímají jako povinnost. Zároveň jsou více ovlivněny prostředím a vězeňskou subkulturou, proto je jejich participace na edukaci více formální a vyhlídky do budoucnosti spojeny s větším rizikem páchání další trestné činnosti.

6.2 STANOVENÍ HYPOTÉZ Pro šetření zkoumaného problému byly zvoleny tyto hypotézy:

H1

Odsouzené, které již byly ve výkonu trestu odnětí svobody, jsou více ovlivňovány vězeňskou subkulturou

H2 Odsouzené, které jsou ve výkonu trestu poprvé, více věří v účinnost programu zacházení.

6.3 METODY ŠETŘENÍ Šetření bylo provedeno kvantitativní formou. K získání dat byla použita metoda dotazníku. Tato metoda byla zvolena z důvodu získání potřebných dat za poměrně krátký časový interval. O spolupráci při sběru dat byli požádání vychovatelé a speciální pedagogové oddělení výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Opavě, kteří byli přítomni při vyplňování dotazníků. Pro bezproblémovou prezentaci dotazníků respondentkám byli tito pracovníci poučeni. K vyplnění dotazníků měly ženy k dispozici klidné prostředí kulturních místností. Celkový čas při doplňování odpovědí na všechny položky uvedené v dotaznících nepřekročil 10 minut.

Data získaná pomocí dotazníků (Příloha 2) byla utříděna pomocí tzv. „čárkovací metody“ a dále zpracována programem Excel 2007. Získané údaje jsou mimo jiné prezentovány prostřednictvím tabulek a grafů, které zaručují jejich větší přehlednost.

61

Platnost hypotéz byla ověřována pomocí testu nezávislosti chí-kvadrát pro kontingenční tabulku na hladině významnosti 0,05. (Příloha 3)

6.3.1 POSTUP ŠETŘENÍ Průzkumné šetření bylo rozděleno do dvou etap, které probíhaly v prvním čtvrtletí roku 2009. V první etapě šlo o teoretické seznámení se s danou problematikou. Na tuto část pak navazovalo vyhotovení dotazníku určeného pro odsouzené ženy. Dotazník byl anonymní a jeho vyplnění dobrovolné. Na tuto skutečnost byly respondentky upozorněny v poučení, které bylo součástí dotazníku. V dotazníku byly použity převážně uzavřené otázky, tedy otázky které nabízejí dotazovanému možnost volby mezi připravenými odpověďmi. Některé otázky však byly i otevřené. Zde mohly dotazované podrobněji vyjádřit svůj názor. Jednotlivé položky dotazníku je možné rozdělit do čtyř okruhů: 

osoba respondentky a její život před výkonem trestu odnětí svobody,



kriminální kariéra - trestný čin a postoj respondentky k němu,



výkon trestu odnětí svobody. Druhá etapa, která navazovala na první, probíhala v březnu 2009 ve Věznici

v Opavě. Ve spolupráci s vychovateli a speciálními pedagogy oddělení výkonu trestu odnětí svobody byly rozdány dotazníky, které byly následně zpracovány a provedena závěrečná shrnutí a jejich interpretace. Věznice Opava byla vybrána z několika důvodů. Hlavním důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že v Opavě jsou zastoupeny všechny kategorie vězněných žen, včetně odsouzených k doživotí. Neméně důležitým důvodem byly i stejné podmínky, které se týkají prostředí a možnosti nabídek činností v rámci programu zacházení pro všechny odsouzené.

62

6.3.2 CHARAKTERISTIKA VÝBĚROVÉHO SOUBORU Výběr souboru byl záměrný. Do souboru byly zařazeny všechny odsouzené, které byly ve věznici přítomny, mimo žen umístěných do specializovaného oddělení pro odsouzené ženy s poruchami psychickými a poruchami chování a odsouzených umístěných do nástupního oddělení. Odsouzené umístěné do nástupního oddělení nebyly do souboru zařazeny z důvodu jejich krátkého pobytu ve věznici a s tím související neznalostí prostředí a nabízených aktivit programu zacházení. Celkem bylo rozdáno k vyplnění 213 dotazníků. Vyplněných dotazníků bylo vráceno 195. Respondentky však ne vždy vyplnily odpověď přesně podle zadání, případně neodpověděly na větší množství položek vůbec. Proto muselo být 8 dotazníků pro nedostatečnost

vyplněných

položek

z dalšího

zpracování

vyřazeno.

Návratnost

použitelných dotazníků byla 87,79 %. V souvislosti s prováděným šetřením je nutné také upozornit na to, že odsouzené ne vždy musely odpovědět na jednotlivé položky pravdivě. Vzhledem k tomu, že pobyt odsouzených ve věznici je časově omezený délkou trestu, dochází k tomu, že odsouzené do věznice přicházejí a odcházejí. Proto prakticky není možné zajistit opakované šetření za stejných podmínek. Na základě získaných údajů byl soubor respondentek pro potřeby tohoto šetření a ověření hypotéz rozdělen na dvě skupiny: 1. skupina – odsouzené ženy, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody poprvé, 2. skupina – odsouzené, které již ve výkonu trestu odnětí svobody byly.

6.4 VYHODNOCENÍ DOTAZNÍKŮ A INTERPRETACE VÝSLEDKŮ Protože při vyhodnocení a interpretaci dat jsou užívány pojmy, které nejsou vždy terminologicky správné, je potřeba tyto pojmy vysvětlit. V opačném případě by se některé z těchto termínů mohly stát zavádějícími. K odlišení respondentek, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody poprvé, tedy respondentek první skupiny, je nejčastěji používán pojem „prvovězněná“. Odsouzené, kterým již byl v minulosti soudem uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, jsou pro účely této práce nazývány recidivistkami. Pokud se někde v této práci vyskytne termín „prvotrestaná“, je tímto myšlena prvovězněná žena. Pojmem „výkon trestu“ či „výkon trestu odnětí svobody“ je míněn výkon trestu odnětí svobody nepodmíněně.

63

6.4.1 IDENTIFIKACE RESPONDENTEK První okruh otázek byl zaměřen zejména na zjištění životní historie respondentek před nynějším výkonem trestu odnětí svobody, tedy na jejich věk, dětství, vzdělání, práci a soužití před výkonem trestu. Do vyhodnocení tohoto okruhu položek dotazníku však byly zahrnuty odpovědi na položku, která se týkala počtu uložených trestů odnětí svobody v minulosti. Tato položka svým charakterem spíše souvisí s okruhem otázek, týkajících se kriminální kariéry odsouzených, kde také byla v dotazníku zařazena, nicméně její vyhodnocení ihned v úvodu má zásadní význam pro možnost srovnání situace žen v souvislosti s tím, zda jde o prvovězněné či recidivistky. Provedeného šetření se, jak je uvedeno výše, zúčastnilo 187 žen všech skupin odsouzených, tzn. žen zařazených do výkonu trestu odnětí s dohledem, dozorem, ostrahou i zvýšenou ostrahou. Ze získaných dat bylo zjištěno, že 59,46 % respondentek ještě nemá zkušenost s pobytem ve věznici. Zbytek odpovídajících již ve věznici byl minimálně jednou (Obrázek 2). Za zmínku jistě stojí fakt, že jedna s odsouzených uvedla, že je ve vězení po osmnácté. Na základě odpovědí bylo možno výběrový soubor rozdělit na dvě skupiny: 1. skupina – odsouzené ženy, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody poprvé, 2. skupina – odsouzené, které již ve výkonu trestu odnětí svobody byly. Do první skupiny bylo podle výsledků odpovědí zařazeno 110 žen, do druhé skupiny 77 odsouzených. Obrázek 2 Rozložení respondentek z hlediska počtu uložených trestů odnětí svobody

7,03%

6,49%

9,73%

poprvé podruhé

17,30%

59,46%

potřetí počtvrté jiný počet

64

Z hlediska věku se šetření zúčastnily respondentky ve věku od 19 do 62 let. Odpovědi v dotaznících byly rozděleny do pěti skupin (Tabulka 2). Vzhledem k tomu, že ve věznici v Opavě vykonávají nepodmíněný trest odnětí svobody pouze dospělé ženy, tedy od 18 let věku, nebyla mezi odpovídajícími ani jedna žena mladší 18 let. Ty vykonávají trest odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou. Průměrný věk žen byl 37 let. Tabulka 2 Kategorizovaný věk respondentek Věkové rozložení

1. skupina (n=110)

2. skupina (n=77)

počet

počet

%

%

Celkem (n=187) počet

%

do 20 let

3

2,73

0

0,00

3

1,60

21 - 25 let

9

8,18

3

3,90

12

6,42

26 - 30 let

14

12,73

20

25,97

34

18,18

31 - 40 let

35

31,82

30

38,96

65

34,76

41 - 50 let

22

20,00

13

16,88

35

18,72

nad 51 let

10

9,09

11

14,29

21

11,23

neuvedlo

17

15,45

0

0,00

17

9,09

110

100,00

77

100,00

187

100,00

celkem

Nejvíce odpovídajících (38,24 %), jak ukazuje Obrázek 3, se nacházelo ve věkové kategorii od 31 do 40 let. Naopak pouze třem ženám bylo méně než 20 let. Na otázku týkající se věku ovšem neodpovědělo 17 dotázaných, tedy 9,09 % všech dotázaných. Obrázek 3 Kategorizovaný věk respondentek – validní četnosti v %

1,76% 7,06% 12,35% do 20 let 20,00%

20,59%

21 - 25 let 26 - 30 let 31 - 40 let

38,24%

41 - 50 let nad 51 let

65

Velký vliv na výchovu jedince v dětství má rodina. Děti z neúplných, případně doplněných rodin bývají častěji ohroženy sociálně patologickými jevy. Pokud se o výchovu stará pouze jeden z rodičů, např. v případě rozvodu, nemusí mít, vzhledem k tomu, že se snaží rodinu finančně zabezpečit, na výchovu dostatek času. Také v doplněných rodinách nemusí probíhat výchova zcela ideálně. Ne vždy si musí děti s náhradním rodičem rozumět a tak ho často nerespektují. Samostatnou kapitolu tvoří ústavní výchova, která nemůže rodinu nikdy nahradit a na děti působí spíše negativně.

Tabulka 3 Forma rodinného života v dětství Rodinný život v dětství

1. skupina (n=110)

2. skupina (n=77)

Celkem (n=187)

počet

%

počet

%

počet

%

úplná rodina

83

75,45

43

55,84

126

67,38

neúplná nebo doplněná rodina

17

15,45

22

28,57

39

20,86

s prarodiči

5

4,55

5

6,49

10

5,35

jiný typ výchovy

5

4,55

7

9,09

12

6,42

110

100,00

77

100,00

187

100,00

celkem

Podle odpovědí respondentky pocházejí nejčastěji z úplných rodin (67,38 %), přičemž v případě žen umístěných do výkonu trestu odnětí svobody poprvé je četnost vyšší (75,45 %) než u skupiny odsouzených k výkonu trestu odnětí svobody minimálně podruhé (55,84 %). V rodině neúplné, případně doplněné novým partnerem matky či otce vyrůstalo 20,86 % všech dotázaných. Zbytek odpovídajících vyrůstal s prarodiči (5,35 %) a 12 žen, což představuje 6,42 % v rámci jiného druhu výchovy (Tabulka 3).

Tabulka 4 Subjektivní hodnocení výchovy v dětství 1. skupina (n=110)

2. skupina (n=77)

počet

%

počet

%

počet

%

příliš volná

30

27,27

15

19,48

45

24,06

normální

63

57,27

40

51,95

103

55,08

3

2,73

5

6,49

8

4,28

12

10,91

10

12,99

22

11,76

2

1,82

7

9,09

9

4,81

110

100,00

77

100,00

187

100,00

Výchova rodičů

rodiče byli ve výchově lhostejní přísná často trestající celkem

Celkem (n=187)

66

Zároveň 103 z dotázaných (55,08 %) subjektivně hodnotí výchovu těch, kteří o ně pečovali v dětství pozitivně, resp. jejich výchovu jako normální. Jako příliš volnou hodnotí výchovu v dětství 45 odpovídajících. Zároveň 75,93 %, což představuje 142 respondentek, je se svým dětstvím spokojeno. Naproti tomu však celých 16,57 % žen vnímá výchovu v dětství jako přísnou a 23 odsouzených (12,30 %) nebylo ve svém dětství spokojeno. (Tabulka 4 a Obrázek 4).

Obrázek 4 Subjektivní hodnocení dětství – validní četnost v %

9,63%

2,67%

11,76%

rozhodně spokojena

30,48%

spokojena nevyhraněný názor 45,45%

nespokojena rozhodně nespokojena

Z hlediska rodinného stavu je nejvíce respondentek svobodných (39,04 %) nebo rozvedených (35,83 %). Svůj rodinný stav jako vdaná označilo 22,46 % odpovídajících žen. Mezi odsouzenými bylo v době sběru dat také pět ovdovělých (Tabulka 5). Tabulka 5 Rodinný stav respondentek 1. skupina (n=110)

2. skupina (n=77)

počet

%

počet

svobodná

33

30,00

40

vdaná

37

33,64

rozvedená

35

Rodinný stav

vdova celkem

%


%

51,95

73

39,04

5

6,49

42

22,46

31,82

32

41,56

67

35,83

5

4,55

0

0,00

5

2,67

110

100,00

77

100,00

187

100,00

67

Pokud však provedeme komparaci prvovězněných žen a odsouzených, které již mají zkušenost s pobytem ve vězení, zjistíme, že zatímco v případě odpovědí na tuto položku u první skupiny je rodinný stav téměř rovnoměrně rozdělen mezi svobodná, vdaná a rozvedená, u druhé skupiny nejvíce žen udalo, že je svobodných (51,95 %) nebo rozvedených (41,56 %). Vdaných v případě recidivistek je pouze 6,49 %. Je možné, že může jít o důsledek jejich častějšího pobytu ve vězení, jehož jedním z negativních následků bývá i zpřetrhání vazeb sociálně žádoucích, tedy v tomto případě vazeb s partnery (Obrázek 5). Obrázek 5 Rodinný stav

60,00 51,95 50,00 41,56 40,00

33,64 30,00

31,82 1. skupina

% 30,00

2. skupina 20,00 6,49

10,00

4,55 0,00

0,00 svobodná

vdaná

rozvedená

vdova

Pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody ovlivňuje i možnosti výchovy vlastních dětí odsouzených. Jen zcela mizivému množství žen je umožněno starat se o výchovu svého dítěte ve věznici. Odsouzená, zejména pokud žije sama, případně orgán sociálně právní ochrany dětí, tak musí řešit otázku, komu dítě po dobu výkonu trestu svěřit, kdo ho bude vychovávat. Na druhou stranu odloučení dítěte od matky může vést u dítěte ke strádání v oblasti uspokojování některých potřeb, zvláště pokud je dítě na matku citově vázáno. Co se týče počtu dětí respondentek, nemá žádné dítě přibližně pouze čtvrtina žen, které na otázku odpověděly. Matkou jednoho dítěte je 14,37 % odpovídajících, matkou dvou dětí 20,11 %, tří dětí 17,24 %. Více jak pětina respondentek, které tuto položku vyplnily má čtyři a více dětí (Obrázek 6).

68

Obrázek 6 Počet dětí respondentek – validní četnost v %

22,41%

25,86% žádné jedno

17,24%

14,37%

dvě tři

20,11%

čtyři a více

Je však potřeba podotknout, že 17 dotázaných (6,95 %) na tuto otázku neodpovědělo. V případě provedení komparace této položky s položkou předcházející, tedy týkající se rodinného stavu respondentek zjistíme, že počet odsouzených, které nemají žádné dítě (25,86 %) je nižší než počet žen, které na předcházející otázku týkající se rodinného stavu odpověděly, že jsou svobodné (39,04 %). To znamená, že i přibližně 13 % ze svobodných odsouzených musí být matkou minimálně jednoho dítěte.

Tabulka 6 Soužití respondentek před výkonem trestu odnětí svobody Soužití před výkonem trestu

1. skupina (n=110)

2. skupina (n=77)

počet

počet

%

%


%

s manželem

25

22,73

3

3,90

28

14,97

s druhem

50

45,45

52

67,53

102

54,55

s rodiči

12

10,91

12

15,58

24

12,83

u dospělých dětí

3

2,73

2

2,60

5

2,67

u jiných příbuzných

0

0,00

3

3,90

3

1,60

u známých

0

0,00

2

2,60

2

1,07

20

18,18

3

3,90

23

12,30

110

100,00

77

100,00

187

100,00

sama celkem

69

Jednou z položek dotazníku byla i položka zjišťující s kým odsouzená žila před nástupem výkonu trestu. Z možného výběru většina žen odpověděla, že před výkonem trestu odnětí svobody žila s manželem, případně s druhem (69,52 %). Přibližně po 12 procentech respondentek žilo buď s rodiči, nebo samostatně. Pět odpovídajících pobývalo u příbuzných či známých a 2,67 % u svých dospělých dětí (Tabulka 6).

Obrázek 7 Soužití před výkonem trestu

70,00 60,00 50,00 40,00 % 30,00 1. skupina 20,00

2. skupina

10,00 0,00

Analýzou soužití před výkonem trestu z pohledu jednotlivých skupin zjišťujeme, že zatímco s manželem žila téměř čtvrtina prvovězněných, u recidivistek je takováto situace udána jen v případě necelých 4 % z nich. Opačná pak je situace v případě soužití s druhem, kdy odpovídající z první skupiny udávají tento způsob života ve 45,45 %, zatímco vícekrát trestaných je 67,53 %. Mezi ženami, které jsou ve vězení poprvé je taky větší relativní četnost (18,18 %) těch, které před nástupem trestu žily samy (Obrázek 7). Porovnáme-li však odpovědi na položku týkající se soužití s rodinným stavem odsouzených, který v dotaznících udaly, zjišťujeme určité neshody v odpovědích. Zatímco v případě rodinného stavu označilo 37 prvovězněných a 5 odsouzených, které situaci věznění nezažívají poprvé, svůj stav jako „vdaná“, v případě odpovědí na položku týkající se soužití před nástupem trestu uvedlo, že žijí s manželem pouze 25 těch žen, které odpykávají trest odnětí svobody poprvé a 3 recidivistky. Je jistě možné, že označení

70

rodinného stavu „vdaná“ nemusí nutně znamenat, že respondentka před nástupem do věznice žila se svým manželem, nicméně může jít i o situaci potvrzující, že ne všechny ženy vyplnily tyto položky pravdivě. Není možno ani vyloučit situaci, kdy některé z odpovídajících žijících se svým druhem se označily jako vdané. Jedná se však o pouhé spekulace, které nebylo možné ověřit. Nicméně jde pouze o identifikaci respondentek, která nemá na ověření hypotéz této práce vliv. Pro uplatnění se v životě a na trhu práce je důležité i vzdělání. V minulosti také platilo, že mezi pachateli trestných činů jsou spíše osoby s nižším vzděláním. Proto byla, vzhledem k možnosti zjištění jaká je struktura odsouzených žen v souvislosti se vzděláním dnes, do dotazníku zařazena položka, zjišťující jaké nejvyšší dosažené vzdělání mají respondentky. Pokud jde o dosažené vzdělání, dvě ženy ze skupiny prvovězněných na tuto položku neodpověděly. Ve výběrovém souboru jsou nejvíce zastoupeny ženy se základním vzděláním (42,70 % těch dotázaných, které otázku zodpověděly). Zhruba jedna čtvrtina, všech respondentek má vzdělání středoškolské či je vyučena v některém z oborů ukončených maturitou. Třináct žen, což představuje 7,03 % všech odpovídajících na tuto otázku, nemá dokončeno ani základní vzdělání.

Obrázek 8 Nejvyšší dosažený stupeň vzdělání respondentek – validní četnost v % 60,00

51,95

50,00 36,11

40,00

25,00

% 30,00 20,00 10,00 0,00

33,33

12,99 2,78

19,48

15,58 1. skupina 2,78

0,00

2. skupina

71

V případě porovnání vzdělání dotázaných, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody poprvé a žen, které již s tímto trestem měly zkušenost v minulosti je možno vidět, že druhé jmenované dosáhly vzdělání nižšího (Obrázek 8). Zatímco respondentky první skupiny udávají, že jsou vyučeny nebo mají vzdělání střední v 58,33 %, ženy vícekrát trestané mají takovéto vzdělání jen ve 35,06 %. Co se týče základního vzdělání, případně jak udávají odsouzené nedokončeného základního vzdělání, ženy zařazené v první skupině mají takovéto vzdělání ve 38,89 %, zatímco ženy druhé skupiny toto udávají v 64,94 %. Naproti tomu byly mezi respondentkami, které jsou ve výkonu trestu poprvé, i tři se vzděláním vysokoškolským. Převážná část respondentek před nástupem výkonu trestu nepracovala (57,76 %). Z tohoto počtu bylo vedeno na úřadu práce 50 odsouzených k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, což představuje 26,74 %. Před přijetím do věznice byla zaměstnána jen necelá třetina dotázaných. 12 odsouzených (6,42 %) v té době pobíralo některý z důchodů a 10 respondentek (5,35 %) bylo na mateřské dovolené (Tabulka 7). Pokud bychom tyto výsledky porovnali s celostátní mírou nezaměstnanosti, která se pohybuje kolem 9 %, zjišťujeme, že nezaměstnaných před nástupem výkonu trestu je v porovnání s touto mírou několikanásobně více (57,76 %). Je tedy možné, že i to, zda má odsouzená zaměstnání či nikoliv, může mít vliv na spáchání trestného činu. Tabulka 7 Zaměstnání před aktuálním výkonem trestu odnětí svobody Zaměstnání před výkonem trestu

1. skupina (n=110)

2. skupina (n=77)

Celkem (n=187)

počet

počet

počet

%

%

%

studovala

2

1,82

0

0,00

2

1,07

pracovala

48

43,64

7

9,09

55

29,41

nepracovala

28

25,45

30

38,96

58

31,02

vedena na úřadu práce

20

18,18

30

38,96

50

26,74

pobírala důchod

7

6,36

5

6,49

12

6,42

mateřská

5

4,55

5

6,49

10

5,35

110

100,00

77

100,00

187

100,00

celkem

V případě srovnání situace prvovězněných

a recidivistek lze lehce zjistit, že

zatímco ve skupině respondentek vykonávajících svůj první trest odnětí svobody pracovalo 43,64 % z nich, v případě druhé skupiny to byla pouze necelá desetina (nejsou započítány odsouzené studující, pobírající důchod a ženy na mateřské). Oproti tomu, téměř 80% odsouzených, které již mají zkušenost s výkonem trestu, je nezaměstnaných.

Tuto

72

skutečnost velmi názorně ukazuje Obrázek 9. To může mít i souvislost s výkonem jejich předcházejících trestů či trestů, kdy po propuštění mohla být jejich situace s hledáním zaměstnání složitější. Nelze samozřejmě opomenout i fakt, že některé s odsouzených nemají osvojeny pracovní návyky. To však samozřejmě není jen záležitostí recidivujících respondentek. Obrázek 9 Zaměstnání před aktuálním výkonem trestu odnětí svobody

45,00 40,00 35,00 30,00 25,00 20,00 15,00 10,00 5,00 0,00

1. skupina 2. skupina

6.4.2 KRIMINÁLNÍ KARIÉRA RESPONDENTEK Druhý okruh položek dotazníku byl zaměřen na zjištění některých otázek týkajících se kriminální kariéry respondentek. Konkrétně jsou tyto položky zaměřeny na aktuální trestný čin, na základě jehož spáchání byl dotazovaným soudem uložen nynější nepodmíněný trest odnětí svobody, na délku uloženého trestu, čas strávený ve věznici do doby zjišťování dat. V této části dotazníku byly však také položky, jejichž úkolem bylo zjistit názor odsouzených na vlastní vinu v souvislosti se spáchaným trestným činem a jejich pohled na spravedlnost či nespravedlnost uloženého trestu. V případě odpovědí na položku zjišťující jakého trestného činu se respondentka dopustila v souvislosti se svým aktuálním odsouzením, je udaný počet činů spáchaných ženami vyšší než jejich celkový počet, který byl ještě snížen o 10 žen (5,35 %), které na

73

položku neodpověděly. To je dáno tím, že odsouzení poměrně často spáchají několik trestných činů v souběhu. Na tuto položku ženy nejčastěji odpověděly číslem paragrafu trestního zákona nebo slangovým výrazem pro trestný čin, kterého se dopustily. Vzhledem k tomu, že dotazník ženy vyplňovaly v době platnosti zákona č. 140/1961 Sb., jsou čísla paragrafů převzaty z tohoto zákona. Dnes již je tento zákon nahrazen zákonem č. 40/2009 Sb. Výčet trestných činů, za které byly ženy aktuálně odsouzeny, ukazuje Tabulka 8.

Tabulka 8 Aktuálně spáchaný trestný čin Spáchaný trestný čin

1. skupina (n=118)

2. skupina (n=91)

Celkem (n=209)

počet

počet

počet

%

%

%

§141

2

1,69

2

2,20

4

1,91

§147

3

2,54

0

0,00

3

1,44

§167

0

0,00

3

3,30

3

1,44

§171

2

1,69

0

0,00

2

0,96

§187,188

18

15,25

13

14,29

31

14,83

§213

8

6,78

0

0,00

8

3,83

§219

10

8,47

0

0,00

10

4,78

§222

3

2,54

5

5,49

8

3,83

§224

5

4,24

0

0,00

5

2,39

§232a

2

1,69

0

0,00

2

0,96

§234

0

0,00

5

5,49

5

2,39

§235

3

2,54

0

0,00

3

1,44

§238

0

0,00

3

3,30

3

1,44

§247

29

24,58

42

46,15

71

33,97

§248

5

4,24

0

0,00

5

2,39

§249

3

2,54

5

5,49

8

3,83

§250

22

18,64

8

8,79

30

14,35

§257

3

2,54

5

5,49

8

3,83

118

100,00

91

100,00

209

100,00

celkem

Respondentky se dle odpovědí nejčastěji dopustily některého z trestných činů uvedených v trestním zákoně, Hlavě deváté, tedy trestného činu proti majetku (58,37 %). Ty jsou v Tabulce 8 označeny §247 - §257. Z těchto trestných činů se odsouzené nejčastěji dopustily krádeže podle §247 (33,97 %). Po krádeži pak svou četností následuje podvod podle §250 (14,35 %).

74

Další, respondentkami poměrně často spáchané trestné činy, jsou uvedeny v Hlavě čtvrté – trestné činy obecně nebezpečné. To proto, že v této části trestního zákona jsou uvedeny

trestné

činy

související

s výrobou,

držením

a

distribucí

omamných

a psychotropních látek (14,83 %). Pokud provedeme komparaci nenásilných trestných činů a skutků spojených s násilím (v Tabulce 8 jsou barevně odlišeny), zjišťujeme, že trestných činů spojených s užitím násilí se ženy dopustily v 17,23 % případů. To znamená, že více jak čtyři pětiny žen se dopustilo trestných činů, které nebyly spojeny s násilím. Poměrně zajímavé je zjištění, že respondentky, které se dopustily trestného činu vraždy podle §219, pocházejí pouze z první skupiny, tedy skupiny odsouzených pobývajících ve výkonu trestu poprvé. Naopak doménou recidivistek je trestný čin krádeže (46,15 %). Celkově však lze říci, že ženy se častěji dopouštějí méně závažné trestné činnosti, tedy trestných činů, které nejsou spojeny s násilím.

Tabulka 9 Kategorizovaná délka uloženého trestu – validní četnost Délka trestu

1. skupina (n=107)

2. skupina (n=77)

počet

počet

%

%


%

do 3 měsíců

3

2,80

0

0,00

3

1,63

do 6 měsíců

13

12,15

0

0,00

13

7,07

do 12 měsíců

18

16,82

8

10,39

26

14,13

do 3 let

35

32,71

40

51,95

75

40,76

do 5 let

20

18,69

15

19,48

35

19,02

nad 5 let

18

16,82

14

18,18

32

17,39

celkem

107

100,00

77

100,00

184

100,00

Na otázku týkající se délky soudem uloženého trestu odnětí svobody odpovědělo celkem 184 žen. Tři z dotazovaných (1,60 %) bohužel na tuto položku odpověď neuvedly. Délka uloženého trestu odsouzených žen, které na otázku odpověděly, byla v dotaznících rozdělena do šesti skupin (Tabulka 9). První skupinou byly respondentky, kterým byl soudem uložený trest odnětí svobody v délce do tří měsíců. Ženy, které splňovaly tuto podmínku, byly pouze 3, což představuje 1,63 % z celkového počtu odsouzených, které odpověď uvedly. Třináct žen (7,07 %) uvedlo délku trestu v rozmezí od tří do šesti měsíců. Odsouzené, které se svou odpovědí do těchto skupin zařadily, jsou jen ty, které jsou ve vězení poprvé.

75

Nejpočetnější skupina respondentek, jak ukazuje Obrázek 10, odpověděla, že jejich délka trestu je od 12 měsíců do třech let a to jak mezi těmi, které jsou ve vězení poprvé (32,71 %), tak i odsouzených, které situaci věznění již znají (51,95 %). Poměrně vysoký počet (16,82 % validních odpovědí prvovězněných) je žen, které byly k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody odsouzeny poprvé a jejichž trest je delší jak pět let. Je to dáno patrně i tím, že mezi prvotrestanými jsou i odsouzené zařazené soudem do kategorie ostraha a zvýšená ostraha, kde se dají předpokládat tresty delší. Pokud však porovnáme údaje týkající se délky uloženého trestu z hlediska prvovězněných a recidivistek je možno říci, že v případě druhé skupiny jsou tresty delší.

Obrázek 10 Délka aktuálního trestu odnětí svobody – validní četnost v %

60,00 51,95 50,00 40,00 32,71 % 30,00 16,82

20,00 12,15 10,00

2,80 0,00

10,39

19,48 18,69

1. skupina 18,18

2. skupina

16,82

0,00

0,00

Přiznání viny a přijetí trestu za spáchaný trestný čin může mít určitý vliv na postoj respondentky k plnění programu zacházení a dosažení jeho cílů, ale i na celkové chování v průběhu výkonu trestu, neboť na tom, zda si je odsouzená vědoma své viny a trest za spáchaný trestný čin přijme, závisí do určité míry její schopnost a ochota podřídit se výchovnému procesu. Otázky týkající se viny respondentek v souvislosti se spáchaným trestným činem a tím i přijetí zodpovědnosti za způsobenou škodu je pro respondentky patrně velmi

76

nepříjemná. Snad proto téměř pětina odpovídajících (17,65 %) na tuto položku neodpověděla (Tabulka 10).

Tabulka 10 Pohled na vnímání své vlastní viny v souvislosti se spáchaným trestným činem Přiznání si viny

1. skupina (n=110)

2. skupina (n=77)

počet

počet

%

%


%

přiznává vinu

68

61,82

37

48,05

105

56,15

nepřiznává vinu

27

24,55

22

28,57

49

26,20

neopovědělo

15

13,64

18

23,38

33

17,65

110

100,00

77

100,00

187

100,00

celkem

Tabulka též velmi dobře vystihuje, jak odpovídaly jednotlivé skupiny respondentek. Z řady provězněných neodpovědělo na tuto otázku 15 odsouzených, což představuje 13,64 %. V případě druhé skupiny nevyplnilo tuto položku 18 žen ze 77, tedy téměř jedna čtvrtina. Komparací odpovědí obou kategorií zjišťujeme, že prvovězněné odsouzené nemají, oproti těm, kterým je situace věznění známa, tak velký problém zodpovědět tuto otázku, případně i uznat svou vinu za spáchaný trestný čin. Z těch respondentek, které tuto položku zodpověděly, uznává svou vinu 71,58 % prvovězněných a 62,71 % recidivistek. Ostatní svou vinu neuznávají (Obrázek 11).

Obrázek 11 Pohled na vnímání své vlastní viny v souvislosti se spáchaným trestným činem - validní četnosti v %

80,00 70,00

71,58 62,71

60,00 50,00

37,29

% 40,00

28,42

30,00 20,00 10,00 0,00 přiznává vinu

nepřiznává vinu


77

Poměrně jiná je situace v případě, kdy odsouzené mají odpovědět na položku, zda se jim zdá být trest uložený soudem spravedlivý či nespravedlivý. Na tuto položku neodpovědělo, či jak některé respondentky do dotazníku dopsaly, není si jistých, 39 ze 187 odsouzených. U těch respondentek, které odpověděly, převažuje názor, že výše jejich trestu je nespravedlivá (Obrázek 12).

Obrázek 12 Vnímání spravedlnosti trestu - validní četnost v %

58,33 60,00

54,55 41,67

50,00

45,45 40,00 % 30,00 1. skupina 2. skupina

20,00 10,00 0,00 spravedlivý

V případě

srovnání

nespravedlivý

odpovídajících

podle

kategorií

„prvovězněných“

a „recidivistek“ docházíme k tomu, že zatím co ženy zařazené v první skupině ve větším počtu případů vnímají trest jako spravedlivý a to v poměru 54,55 ku 45,45 procentům, u žen druhé skupiny je tento poměr opačný (41,67 ku 58,33 procentům). Celkový výsledek je tedy opět ovlivněn respondentkami z řady recidivistek.

6.4.3 RYSY POBYTU VE VĚZENÍ Třetí okruh otázek byl zaměřen na samotný výkon trestu respondentek. Cílem tohoto okruhu bylo zjistit, jak odsouzené vnímají prostředí věznice, včetně vztahů uvnitř

78

této instituce a dále také pohled odsouzených na nabídku činností v rámci programu zacházení. Vyhodnocení tohoto okruhu je možno také považovat jako stěžejní v souvislosti s ověřením předpokladů. Délka pobytu odsouzených žen ve vězení v době sběru dat byla od jednoho měsíce do osmi let. Nejvíce respondentek, celkem 65 dotazovaných (34,76 %) pobývalo ve věznici v časovém rozmezí od jednoho roku do tří let. Na tuto skutečnost mají vliv především odsouzené ze skupiny vícekrát trestaných odnětím svobody nepodmíněně, mezi nimiž je téměř polovina žen s takto dlouhou dobou strávenou ve věznici. Naproti tomu mezi prvovězněnými je těchto odsouzených jen 27,27 % (Tabulka 11).

Tabulka 11 Kategorizovaná doba strávená ve věznici v souvislosti s aktuálním trestem doba strávená ve věznici

Prvovězněné (n=110)

Recidivistky (n=77)

počet

%

počet

do 3 měsíců

15

13,64

2

2,60

17

9,09

3 - 6 měsíců

25

22,73

5

6,49

30

16,04

7 - 12 měsíců

25

22,73

20

25,97

45

24,06

od 1 roku do 3 let

30

27,27

35

45,45

65

34,76

od 3 do 5 let

8

7,27

8

10,39

16

8,56

5 let a více

7

6,36

7

9,09

14

7,49

110

100,00

77

100,00

187

100,00

celkem

%


%

Druhou nejpočetnější kategorií byly odsouzené s délkou pobytu ve vězení od 6 měsíců do jednoho roku (24,06 %). Respondentek pobývajících ve věznici v době do tří měsíců, od tří do pěti let a pět let a více je přibližně stejně. Z celkového pohledu lze říci, že respondentky, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody poprvé, pobývaly v době sběru dat ve věznici kratší dobu než recidivistky. To je patrně dáno především tím, že délka trestu odsouzených, zařazených v rámci tohoto šetření do 1. skupiny, je v průměru kratší než u žen, které již dříve ve vězení byly. Tím dochází i k rychlejší obměně těchto odsouzených ve věznici. (Obrázek 13).

79

Obrázek 13 Kategorizována délka pobytu ve vězení v době dotazování

50,00

45,45

45,00 40,00 35,00 30,00 22,73

% 25,00

25,97 27,27 22,73 1. skupina

20,00 15,00

13,64

10,00 5,00

2. skupina 6,49

10,39 7,27

9,09 6,36

2,60

0,00

Je obecně známo, že osobnost jedince není jen zatížená dědičnosti, ale postupně se vyvíjí. Významným faktorem, který vývoj člověka ovlivňuje, je životní prostředí. Toto prostředí ovlivňuje nejen průběh a výsledek lidského vývoje, ale také vlastní výchovné působení. Vlivy, které z prostředí přicházejí, mohou u člověka ovlivňovat např. zájmovou orientaci, představy, prožívání, projevy chování, postoje atd. Zatímco prostředí ovlivňuje osobnost nezáměrně, působí výchova záměrně. To může vést k tomu, že osobnost a chování jedince jsou, v některých případech, více formovány nezáměrným působením prostředí místo výchovou. V tomto případě může dojít až k tomu, že se tito lidé mohou stavět na odpor proti jakémukoliv výchovnému působení. 52 Vzhledem k tomu, že situace uvěznění je nedobrovolná a omezení svobody samozřejmě vnímáno odsouzenými negativně, může právě k této situaci docházet ve věznici. Výchovu ve věznici tedy nelze z pohledu odsouzených chápat jako dobrovolnou a odsouzenými je vnímána spíše jako nátlak. Odsouzené mají v podstatě tři možnosti řešení této situace. Mohou přijmout výchovné působení jako snesitelné a přijatelné, aniž by se na něm aktivně podílely, nebo na výchovné aktivity rezignovat s tím, že jim nemohou nic pozitivního přinést. Třetí 52

GRECMANOVÁ, H., HOLOUŠOVÁ, D., URBANOVSKÁ, E. Obecná pedagogika I. Olomouc: Hanex, 2002. s. 46

80

možností je vědomé a dobrovolné přijetí výchovné činnosti jako důsledku svého trestního jednání, kdy odsouzená je ochotna se na nápravě podílet.53 V této práci vycházím z předpokladu, že odsouzené ženy zařazené do první skupiny nejsou ovlivňovány prostředím věznice a vztahy uvnitř této instituce v negativním směru natolik, aby se stavěly proti výchovnému působení. Proto budou pozitivněji hodnotit vztahy k zaměstnancům věznice než mezi sebou navzájem. Recidivistky, vzhledem k tomu, že je jim situace věznění již známa, mohou být více ovlivněny negativními faktory ve věznici, které působí proti snahám o korekci nežádoucího chování a způsobu života. Z tohoto důvodu jsou více než záměrným působením výchovných aktivit, ovlivňovány nezáměrným působením prostředí věznice, zejména vztahy mezi odsouzenými a vztahy se zaměstnanci. Předpokládám, že odsouzené budou pozitivněji hodnotit vztahy mezi sebou navzájem a vztahy se zaměstnanci budou spíše negativní.

Tabulka 12 Subjektivní vnímání prostředí věznice Prostředí věznice

1. skupina (n=110)

2. skupina (n=77)

počet

%

počet

%


%

velmi špatné

23

20,91

12

15,58

35

18,72

špatné

42

38,18

38

49,35

80

42,78

nevyhraněný názor

27

24,55

10

12,99

37

19,79

dobré

11

10,00

12

15,58

23

12,30

7

6,36

5

6,49

12

6,42

110

100,00

77

100,00

187

100,00

velmi dobré celkem

Prostředí věznice, jak bylo zjištěno ze získaných dat, vnímá jako špatné či velmi špatné 115 odsouzených (61,50 %), naopak pouze 35 respondentek (18,72 %) hodnotí prostředí jako dobré, případně velmi dobré. Zbytek odpovídajících (19,79 %) nemá na prostředí věznice ujasněný názor (Tabulka 12). V případě komparace odpovědí 1. a 2. skupiny zjistíme, že je situace obdobná. Více jak polovina prvotrestaných (59,09 %) i recidivistek (64,94 %) subjektivně vnímá fyzické prostředí věznice jako špatné, nevyhraněný názor na prostředí ve věznici má 24.55 % respondentek 1. skupiny a 10 odsouzených ve výběru zařazených do skupiny těch, které ve 53

ČERNÍKOVÁ, V. a SEDLÁČEK, V. Základy penologie pro policisty. Praha: Policejní akademie české republiky, 2002. s. 51.

81

věznici nepobývají poprvé. Jako pozitivní vnímá prostředí věznice 18 prvotrestaných (16,36 %) a 25 odsouzených z 2. skupiny (Obrázek 14). Tento výsledek byl předpokládán, neboť výkon trestu odnětí svobody je spojen s omezením svobody, což je vnímáno odsouzenými negativně. Odsouzené toto omezení často dávají do souvislosti s fyzickým prostředím věznice.

Obrázek 14 Subjektivní vnímání prostředí věznice

70,00

64,94 59,09

60,00 50,00 %

40,00 24,55

30,00 20,00

1. skupina 22,08 12,99 16,36

2. skupina

10,00 0,00 špatné

nevím

dobré

Omezení svobody pohybu, rozhodování je velkým zásahem do života člověka. Takovým omezením, jak již sám název vypovídá, jistě trest odnětí svobody je. Proto může být pro mnohé z odsouzených velmi obtížné se vyrovnat s touto životní situací. Zároveň lze předpokládat, že odsouzené 2. skupiny nebudou mít, vzhledem k určité znalosti prostředí tak velké problémy s adaptací na organizaci života ve věznici a tedy ve více případech udají, že jsou adaptovány na podmínky věznice.

Tabulka 13 Adaptace na prostředí výkonu trestu 1. skupina (n=110)

2. skupina (n=77)

počet

%

počet

adaptována

27

24,55

28

36,36

55

29,41

spíše adaptována

12

10,91

21

27,27

33

17,65


11

10,00

6

7,79

17

9,09

spíše neadaptována

26

23,64

4

5,19

30

16,04

neadaptována

34

30,91

18

23,38

52

27,81

110

100,00

77

100,00

187

100,00

Adaptace ve věznici

celkem

%


%

82

Z odpovědí na otázku týkající se právě toho, jak se respondentky s pobytem ve věznici vyrovnávají, odpovědělo 88 žen, což značí 47,06 %, je s pobytem ve výkonu trestu vyrovnána. Na druhou stranu, 82 odpovídajících (43,85 %) odmítá, že by se s aktuální životní situací vyrovnala (Tabulka 13). V případě srovnání odpovědí žen podle jednotlivých skupin zjistíme, že zatímco respondentky 1. skupiny jsou adaptovány na prostředí výkonu trestu ve 35,45 %, u recidivujících odsouzených je počet těch, které udávají, že se již přizpůsobily podmínkám ve věznici 63,64 %. Naopak problémy se svou adaptací vnímá 60 odsouzených, které jsou ve výkonu trestu poprvé (54,55 %) a pouze 28.57 % odsouzených zařazených ve 2. skupině (Obrázek 15). Tím se potvrzuje předpoklad, že odsouzené – recidivistky nemají tak velké problémy s adaptací na organizaci života ve věznici jako odsouzené, které se ve věznici nacházejí poprvé.

Obrázek 15 Adaptace na prostředí výkonu trestu

70,00

63,64 54,55

60,00 50,00 40,00

35,45

%

28,57


30,00 20,00 10,00 10,00

7,79

0,00 adaptována

nevím

neadaptována

S výchovným působením prostředí věznice úzce souvisí i vztahy uvnitř této instituce, neboť člověk je na jedné straně ovlivňován prostředím, na druhou stranu prostředí kolem sebe zase ovlivňuje. To, zda se odsouzená nechá více ovlivňovat druhými odsouzenými nebo pracovníky věznice může mít vliv na výchovné působení a tím i na

83

úspěšnost resocializace a následné reintegrace zpět do společnosti, současně se snížením rizika páchání další trestné činnosti. V této práci vycházím z předpokladu, že odsouzené, které se nacházejí ve výkonu trestu poprvé, nejsou tak zasaženy kriminální nákazou a mezi odsouzenými nemají tolik známostí, proto kladněji hodnotí vzájemné vztahy se zaměstnanci věznice než odsouzené recidivistky. V případě hodnocení vzájemných vztahů s odsouzenými tomu je naopak.

Tabulka 14 Subjektivní hodnocení vztahů s odsouzenými Vztahy s odsouzenými

1. skupina (n=110)

2. skupina (n=77)

počet

%

počet

%


%

velmi špatné

11

10,00

4

5,19

15

8,02

špatné

49

44,55

19

24,68

68

36,36


31

28,18

17

22,08

48

25,67

dobré

11

10,00

23

29,87

34

18,18

8

7,27

14

18,18

22

11,76

110

100,00

77

100,00

187

100,00

velmi dobré celkem

Vztahy s odsouzenými hodnotí téměř polovina, přesněji 44,38 % odsouzených jako špatné či velmi špatné, pouze necelá třetina (29,94 %) respondentek vnímá tyto vztahy jako dobré (sloučené odpovědi dobré a velmi dobré). Zbytek, tedy 48 odsouzených (25,67 %) nemá na otázku vztahů s odsouzenými ve věznici vyhraněný názor a neví tedy, zda hodnotí své vztahy s ostatními odsouzenými jako dobré či špatné (Tabulka 14). Z pohledu ověřování v úvodu této kapitoly stanovené hypotézy H1 je důležité rozdělení odpovědí respondentek podle jejich zařazení do 1. či 2. skupiny. Z tohoto hlediska je ze získaných dat možno zjistit, že více jak polovina respondentek z řady prvovězněných (54,55 %) subjektivně vnímá vztahy s ostatními odsouzenými jako špatné. Pouze 19 odsouzených z této skupiny hodnotí tyto vztahy jako dobré. Poměrně velká skupina z těchto žen není rozhodnuta, zda má hodnotit vztahy jako dobré či jako špatné (Obrázek 16). Opačná je situace v případě žen, které již byly ve výkonu trestu odnětí svobody. Respondentky z této skupiny hodnotí svůj vztah s ostatními vězněnými jako špatný pouze v necelých 30 %, naproti tomu 37 ze 77 odsouzených, tedy 48,05 % je hodnotí jako dobré.

84

Obrázek 16 Vztahy s odsouzenými

60,00

54,55 48,05

50,00 40,00

29,87

% 30,00

28,18

1. skupina

22,08

2. skupina

17,27

20,00 10,00 0,00 špatné

nevím

dobré

Na položku související s tím, jak odsouzené subjektivně vnímají vztahy se zaměstnanci věznice 111 respondentek (59,36 %) odpovědělo, že vnímá tyto vztahy jako dobré až velmi dobré. 31 odsouzených žen (16,58 %) si není jista svou odpovědí a 45 odpovídajících (24,06 %) spatřuje tyto vztahy jako špatné, případně velmi špatné (Tabulka 15).

Tabulka 15 Subjektivní vnímání vztahů s personálem Vztahy s personálem

1. skupina (n=110)

2. skupina (n=77)

počet

počet

%

%


%

velmi špatné

3

2,73

8

10,39

11

5,88

špatné

5

4,55

29

37,66

34

18,18


19

17,27

12

15,58

31

16,58

dobré

65

59,09

21

27,27

86

45,99

velmi dobré

18

16,36

7

9,09

25

13,37

110

100,00

77

100,00

187

100,00

celkem

Pokud srovnáme odpovědi, které se týkají vztahů odsouzených s personálem podle jednotlivých skupin, zjišťujeme, že 75,45 % žen zařazených do 1. skupiny a 36,36 % recidivujících odsouzených označuje tyto vztahy jako dobré. Naopak jako špatné hodnotí tyto vztahy 48,05 % odsouzených, které již ve vězení v minulosti byly a pouze 7,27 % prvovězněných.

85

Obrázek 17 Subjektivní vnímání vztahů s personálem

75,45

80,00 70,00 60,00 48,05 50,00

36,36

% 40,00

2. skupina

30,00 17,27 15,58

20,00 10,00

1. skupina

7,27

0,00 špatné

nevím

dobré

V případě komparace odpovědí, které se týkají vzájemných vztahů mezi respondentkami a dalšími odsouzenými s názory na vnímání vztahů mezi odpovídajícími a personálem věznice zjišťujeme, že v případě 1. skupiny, jsou vztahy s odsouzenými vnímány negativněji, než vztahy se zaměstnanci. V případě odsouzených, které nejsou ve výkonu trestu poprvé, je situace přesně opačná. Toto šetření potvrzuje, že odsouzené zařazené do 2. skupiny, tzn. skupiny odsouzených žen, které nejsou ve výkonu trestu poprvé, jsou více ovlivňovány vězeňskou subkulturou. Na základě komplexního posouzení bývá ve vzájemné spolupráci speciálního pedagoga, psychologa, sociálního pracovníka a vychovatele vypracována nabídka alternativ programu zacházení, které vycházejí jednak z potřeb konkrétní odsouzené, ale samozřejmě také z možností věznice (blíže kapitola 3.3). Je důležité, zejména z hlediska motivace k aktivní spolupráci, aby se na tvorbě vhodného programu zacházení podílela i odsouzená. Nabídka aktivit programu zacházení má své limity. Ty jsou dány především normami, které upravují výkon trestu a samozřejmě možnostmi věznice. Nelze také zapomenout na jednu z funkcí výkonu trestu odnětí svobody, kterou je ochrana společnosti před pachateli trestných činů. Proto je prioritou při práci s odsouzenými především bezpečnost.

86

Na názory respondentek související s nabídkou činností a aktivit v rámci programu zacházení byly zaměřeny některé z položek dotazníku. Jejich cílem bylo zjištění, zda je nabídka aktivit dostatečná a uspokojuje zájmy a potřeby odsouzených žen, zda jsou ochotny připustit, že programy zacházení nějakým způsobem ovlivňují jejich chování a mohou jim pomoci při jejich návratu do běžného života po výkonu trestu. Zajímalo mě také, které aktivity respondentkám v programech zacházení chybí. Vzhledem k tomu, že program zacházení se zpracovává pouze pro odsouzené s délkou trestu delší než tři měsíce, nebyly vyhodnocovány dotazníky odsouzených, které udaly, že jejich délka trestu je kratší. Podle názoru respondentek, který vyjádřily v dotaznících, je téměř 64 % z nich přesvědčeno o tom, že nabídka alternativ programů zacházení je dostatečná a je tedy možné si vhodný program vybrat. Pouze necelých 15 % odsouzených tvrdí opak a nabídku spatřují jako nedostatečnou (Tabulka 16). Tabulka 16 Subjektivní názor respondentek na nabídku programů zacházení (PZ) 1. skupina (n=107)

2. skupina (n=77)

počet

%

počet

rozhodně souhlasím

23

21,50

17

22,08

40

21,74

souhlasím

49

45,79

28

36,36

77

41,85

nejsem si jistá

21

19,63

19

24,68

40

21,74

nesouhlasím

6

5,61

5

6,49

11

5,98

rozhodně nesouhlasím

8

7,48

8

10,39

16

8,70

107

100,00

77

100,00

184

100,00

Aktivity PZ jsou dostatečné

celkem

%


%

Srovnáním odpovědí respondentek ze skupiny prvovězněných a odsouzených, které již v minulosti ve výkonu trestu odnětí svobody byly, zjišťujeme, že se jejich pohled na otázku nabídky alternativ programů zacházení příliš neliší. 72 odsouzených (67,29 %), které byly zařazeny do 1. skupiny a 58,44% recidivujících odsouzených, vnímá nabídku aktivit programu zacházení jako dostatečnou. Pouze 13,08 % prvotrestaných, což představuje 14 žen a necelých 17 % odsouzených, kterým je situace výkonu trestu známa, udávají, že si s nabídky aktivit programu zacházení nemohou vybrat činnost, která by je zajímala (Obrázek 18).

87

Obrázek 18 Názor respondentek na nabídku programů zacházení 67,29

70,00

58,44 60,00 50,00 40,00

1. skupina

% 24,68 19,63

30,00

2. skupina 16,88 13,08

20,00 10,00 0,00 dostatečná

nevím

nedostatečná

Jak již bylo v této práci naznačeno, programy zacházení by měly reflektovat potřeby, ale samozřejmě i zájmy odsouzených. Proto byla v této části dotazníku i položka, zjišťující, jak odsouzené subjektivně vnímají nabídku jednotlivých aktivit programu zacházení, v souvislosti s možností uspokojení jejich zájmů a potřeb.

Tabulka 17 Uspokojení zájmů a potřeb respondentek programy zacházení PZ uspokojují zájmy a potřeby

1. skupina (n=107)

2. skupina (n=77)

počet

%

počet

%


%


19

17,76

14

18,18

33

17,93

souhlasím

46

42,99

36

46,75

82

44,57

nejsem si jistá

20

18,69

17

22,08

37

20,11

nesouhlasím

16

14,95

6

7,79

22

11,96

6

5,61

4

5,19

10

5,43

107

100,00

77

100,00

184

100,00

rozhodně nesouhlasím celkem

Podle odpovědí respondentek, uspokojují tyto programy jejich zájmy v 62,50 % případů. Odpověď

„souhlasím“, případně

„rozhodně souhlasím“, označilo 115

odsouzených. S jejich názorem nesouhlasí 32 z odpovídajících (17,39 %). Zbytek odsouzených (20,11 %) nemá na tuto otázku ujasněný názor (Tabulka 17). V případě komparace odpovědí odsouzených, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody poprvé a žen, které již ve vězení byly, zjišťujeme obdobný výsledek jako

88

v případě odpovědí na otázku předcházející. Více jak 60 % odsouzených v první i druhé skupině připouští, že nabídka alternativ programu zacházení uspokojuje jejich zájmy a potřeby. Oproti tomu, jen pětina odsouzených, které ve věznici pobývají poprvé (20,56 %) a 10 recidivujících odsouzených udává, že současná nabídka programů zacházení jejich potřeby a zájmy neuspokojuje (Obrázek 19).

Obrázek 19 Uspokojení potřeb respondentek programy zacházení

70,00

64,94 60,75

60,00 50,00 40,00

1. skupina

% 30,00 18,69

2. skupina

22,08 20,56

20,00

12,99

10,00 0,00 souhlasím

nevím

souhlasím

Cílem programu zacházení, který je možno považovat v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody za hlavní pedagogický nástroj edukace, tedy výchovy a vzdělávání, je především snaha o změnu chování odsouzených v prosociálním směru, tedy odklon od kriminálního jednání a změna jejich dosavadního způsobu života. Proto byly do dotazníku zařazeny i položky, jejichž cílem bylo zjistit, zda odsouzené připouští, že by programy zacházení mohly nějakým způsobem ovlivnit jejich osobnost, chování a dosavadní způsob života a pomoci jim tak při návratu do běžného života po jejich propuštění z výkonu trestu. V případě odpovědí na tyto položky očekávám, že odsouzené z 1. skupiny budou odpovídat spíše kladně, naopak odsouzené zařazené do skupiny recidivujících budou oproti první skupině ve svých odpovědích pesimističtější. Vycházím z předpokladu, že 2. skupina odsouzených, již má zkušenost s výkonem trestu a s tím spojeným působením programu zacházení, který jim však v návratu do běžného života nepomohl, proto bude k možnostem výchovného ovlivňování ve výkonu trestu spíše skeptická.

89

Tabulka 18 Subjektivní vnímání možnosti změny v životě prostřednictvím PZ Změna v životě pomocí PZ

1. skupina (n=107)

2. skupina (n=77)

počet

počet

%

%


%


18

16,82

6

7,79

24

13,04

souhlasím

45

42,06

31

40,26

76

41,30

nejsem si jistá

24

22,43

7

9,09

31

16,85

nesouhlasím

13

12,15

24

31,17

37

20,11

7

6,54

9

11,69

16

8,70

107

100,00

77

100,00

184

100,00

rozhodně nesouhlasím celkem

V odpovědích na tuto položku 100 respondentek (54,34 %) připouští, že by je programy zacházení mohly nějakým způsobem ovlivnit. V to naopak nevěří téměř 30 % dotázaných. 31 žen (16,85 %) nemá na tuto otázku vyhraněný názor (Tabulka 18). Obrázek 20 Pohled respondentek na možnost jejich změny prostřednictvím PZ 58,88 60,00 50,00

48,05 42,86

40,00 1. skupina

% 30,00

22,43 18,69

2. skupina

20,00 9,09 10,00 0,00 souhlasím

nevím

nesouhlasím

Porovnáme-li odpovědi respondentek podle jejich zařazení do skupin, zjistíme, že respondentky zařazené do skupiny prvovězněných více věří, že by je mohly programy zacházení ovlivnit. Takovouto možnost připouští 58,88 % těchto odsouzených. Na druhou stranu jen necelá pětina nesouhlasí s tvrzením, že by je aktivity programu zacházení ovlivňovaly. Na rozdíl od odsouzených zařazených do druhé skupiny je poměrně vyšší relativní četnost odsouzených (22,43 %), které odpověděly, že si nejsou jisté, zda programy zacházení působí na změnu jejich chování a způsob života.

90

V případě recidivujících odsouzených již nejsou v odpovědích na tuto položku tak velké rozdíly. 48,05 % odsouzených, které nejsou ve výkonu trestu poprvé, připouští, že je programy zacházení ovlivňují a 33 odpovídajících z této skupiny udává, že je tyto programy neovlivňují.

Tabulka 19 Subjektivní vnímání PZ jako pomoci při návratu do běžného života Pomoc při návratu do života

1. skupina (n=107)

2. skupina (n=77)

počet

počet

%

%


%


13

12,15

15

19,48

28

15,22

souhlasím

55

51,40

23

29,87

78

42,39

nejsem si jistá

25

23,36

10

12,99

35

19,02

nesouhlasím

5

4,67

24

31,17

29

15,76


9

8,41

5

6,49

14

7,61

107

100,00

77

100,00

184

100,00

celkem

Zároveň 106 respondentek (57,61 %) připouští, že by jim zkušenosti, získané v rámci programu zacházení, mohly pomoci při návratu do běžného života po propuštění na svobodu. Tento názor s nimi nesdílí 40 odsouzených, což představuje 21,74 % žen, jejichž dotazníky byly v souvislosti s těmito položkami vyhodnocovány (Tabulka 19).

Obrázek 21 Subjektivní vnímání možností programů zacházení při pomoci s návratem do běžného života

70,00

63,55

60,00 49,35 50,00 37,66

40,00

1. skupina

% 30,00

2. skupina

23,36

20,00

12,99

13,08

10,00 0,00 souhlasím

nevím

nesouhlasím

91

Z hlediska porovnání předpokladů je důležitější porovnání odpovědí respondentek na tuto položku podle jejich zařazení do jednotlivých skupin. Rozložení odpovědí podle tohoto kritéria výstižně znázorňuje Obrázek 21. V případě prvovězněných neočekává od programu zacházení pomoc v životě po propuštění 13,08 % respondentek. Zároveň 63,55 % odpovídajících z této skupiny připouští, že by zkušenosti získané v rámci tohoto programu, mohly využít po svém návratu z výkonu trestu. Téměř čtvrtina respondentek, které jsou ve výkonu trestu poprvé, neví, zda tyto zkušenosti po propuštění využije. Poněkud jiná je, stejně jako v případě odpovědí na předchozí položku, z pohledu žen, pro které není situace věznění neznámá. 38 žen (49,35 %) z této skupiny odpovědělo, že jim výchovné aktivity mohou pomoci při jejich reintegraci zpět do společnosti. Naopak poměrně vysoký počet odsouzených (37,66 %) takovou pomoc nepřipouští. Z odpovědí na předchozí položky je možné vyvodit, že odsouzené, které byly zařazeny do 1. skupiny, ve větší míře uznávají, že je programy zacházení mohou nějakým způsobem ovlivnit, změnit jejich chování a způsob života a pomoci jim při jejich návratu z výkonu trestu a reintegraci do společnosti. Naopak, v případě 2. skupiny, již poměrně větší část odsouzených udala, že je aktivity programů zacházení neovlivňují a získané zkušenosti nemohou uplatnit v dalším životě.

Toto šetření tedy potvrzuje, že odsouzené, které jsou ve výkonu trestu poprvé, subjektivně více věří v účinnost programu zacházení.

Většina žen (57,61 %) vnímá program zacházení jako zdroj zábavy, případně jim tyto programy pomáhají v odreagování se, vyplnění volného času a zažehnání nudy. 29 žen (15,76 %) vnímá svou účast v programu zacházení, jako plnění své povinnosti. Podle 31 odsouzených, což představuje 16,85 % ze všech odpovědí na tuto položku, mají některé odsouzené názor, že jejich účast v programu zacházení jim umožňuje něčemu novému se přiučit a pomáhá jim tak připravit se na další život v běžných podmínkách. Poměrně překvapivá je skutečnost, že pouze 18 žen (9,78 %) v dotaznících uvedlo, že se těchto programů účastní proto, aby si vytvořily vhodné podmínky pro podmíněné propuštění. Vzhledem k tomu, že úspěšné plnění programu zacházení je jedním z předpokladů pro takový způsob propuštění, byla očekávaná četnost daleko vyšší (Tabulka 20). V případě srovnání odpovědí respondentek 1. a 2. skupiny zjišťujeme, že nejčastěji uváděné odpovědi jsou podobné, tedy zažehnání nudy, zábava, odreagování se. Rozdíly mezi těmito skupinami je možné vidět v relativních četnostech odpovědí, kdy odsouzené vnímají svou účast na programu zacházení jako plnění povinnosti a možnosti získání nových zkušeností. Zatímco se téměř pětina respondentek 1. skupiny účastní těchto programů z důvodu přiučení se něčemu novému a jen 11,21 % vnímá svou účast jako

92

povinnost, v případě odsouzených, které již ve vězení byly, jsou relativní četnosti odpovědí opačné.

Tabulka 20 Důvody účasti respondentek v programu zacházení Důvod účastní v PZ

1. skupina (n=107) počet

%

2. skupina (n=77)

Celkem (n=184)

počet

počet

%

%

podmíněné propuštění

10

9,35

8

10,39

18

9,78

zažehnání nudy, zábava

57

53,27

29

37,66

86

46,74

odreagování, uspokojení

7

6,54

13

16,88

20

10,87

přiučení, pomoc do života

21

19,63

10

12,99

31

16,85

povinnost

12

11,21

17

22,08

29

15,76

107

100,00

77

100,00

184

100,00

celkem

Do dotazníku byla zařazena položka, ve které se měly odsouzené vyjádřit, co jim v programu chybí. Položka byla otevřená. Ženy si měly samy zvolit jednu aktivitu, která jim v nabídce programů chybí. Odpovědi byly zařazeny do šesti kategorií. Některé z odsouzených vyjmenovaly i více aktivit, které v programech zacházení postrádají. V tomto případě byla započítána první aktivita, kterou respondentky uvedly (Tabulka 15). Respondentky podle jejich vyjádření v programech zacházení nejvíce postrádají širší nabídku vzdělávacích aktivit a možností osvojit si alespoň základy práce na počítači. Nedostatečná je podle odsouzených i nabídka volnočasových aktivit, kdy ženy nejčastěji udávaly, že jim schází možnost většího sportovního vyžití. Tyto odpovědi byly očekávány. Právě v těchto odpovědích se odrážejí limity věznice. 45 respondentek uvedlo, že jim v rámci programu zacházení neschází žádná činnost (24,26 %).

Tabulka 21 Názor respondentek na nedostatečnou nabídku aktivit PZ nedostatek aktivit v PZ


%


%


%

pastorační činnost

2

1,87

0

0,00

2

1,09

práce

8

7,48

5

6,49

13

7,07

33

30,84

18

23,38

51

27,72

vycházky mimo věznici

5

4,67

10

12,99

15

8,15

vzdělávání, jazyky, PC

31

28,97

27

35,06

58

31,52

nic

28

26,17

17

22,08

45

24,46

107

100,00

77

100,00

184

100,00

volnočasové aktivity

celkem

93

6.5 VYHODNOCENÍ HYPOTÉZ H1

Odsouzené, které již byly ve výkonu trestu odnětí svobody, jsou více ovlivňovány vězeňskou subkulturou Hypotéza H1 se potvrdila a je tedy platná

H2 Odsouzené, které jsou ve výkonu trestu poprvé, více věří v účinnost programu zacházení. Hypotéza H2 se potvrdila a je platná

6.6 ZÁVĚR ŠETŘENÍ Šetření se zúčastnilo 187 žen, z nichž 110 pobývalo ve věznici poprvé a 77 jich už situaci věznění v minulosti zažilo. V době šetření pobývaly ve Věznici Opava ženy ve věku od 19 do 62 let. Průměrný věk žen byl 37 let. Respondentky pocházejí nejčastěji z úplných rodin a svou výchovu v dětství hodnotí převážně pozitivně. Z hlediska rodinného stavu je nejvíce respondentek svobodných a bezdětných. Většina respondentek žila před nástupem do výkonu trestu s manželem nebo druhem. Necelá polovina respondentek má základní vzdělání, přičemž platí, že vzdělanostní úroveň je v případě odsouzených žen, které nejsou ve výkonu trestu poprvé, nižší. Před přijetím do věznice převážná část respondentek nepracovala. U recidivujících odsouzených je nezaměstnanost vyšší. Nejčastěji se respondentky dopouštějí majetkové trestné činnosti. Soudem vyměřená délka trestu se nejčastěji pohybuje od 12 měsíců do 3 let. Svou vinu nepopírá více jak polovina žen. U respondentek mírně převažuje názor na to, že jejich trest je spravedlivý. Délka pobytu ve vězení byla v době sběru dat od 1 měsíce do 8 let. S podmínkami výkonu trestu se dobře vyrovnává téměř polovina respondentek. Na druhou stranu přes 43 % žen udává problémy s adaptací. Méně problémů s adaptací mají odsouzené, které již ve výkonu trestu byly. Prostředí věznice vnímá jako špatné, či velmi špatné přes 60 % odsouzených. Odsouzené, které jsou ve výkonu trestu poprvé, hodnotí své vztahy s ostatními odsouzenými spíše jako špatné. Opačně je tomu v případě recidivistek. Naproti tomu 60 % respondentek hodnotí jako dobré vztahy se zaměstnanci, přičemž platí, že jako dobré je hodnotí především prvotrestané. Nabídku programu zacházení hodnotí jako dostatečnou téměř 60 % odsouzených. S tímto názorem nesouhlasí necelých 16 % odsouzených. Co se

94

týká subjektivně vnímaných potřeb a zájmů, hodnotí téměř 63 % respondentek tyto programy jako uspokojivé. Přes 50 % respondentek připouští, že by je programy zacházení mohly nějakým způsobem ovlivnit. Zároveň téměř 58 % respondentek připouští, že by jim zkušenosti získané v programu zacházení mohly pomoci k návratu do běžného života. Většina odsouzených vnímá důvody své účasti v programech zacházení jako určitou formu zábavy. Nedostatky programu zacházení odsouzené spatřují v nabídce vzdělávání a volnočasových aktivit, řada z nich by uvítala větší možnost studia cizích jazyků a zejména kurzy základů práce na počítači. V průběhu šetření byly také potvrzeny formulované hypotézy. Odsouzené, které jsou ve výkonu trestu poprvé, více věří v účelnost programu zacházení. Zároveň pozitivněji hodnotí vztahy s personálem než s ostatními odsouzenými. To je předpokladem toho, že právě tyto odsouzené budou pravděpodobně spíše participovat na výchovném procesu, čímž se zvýší pravděpodobnost, že programy zacházení ovlivní jejich chování a pomohou jim úspěšně se zařadit zpět do společnosti po výkonu trestu. Na druhou stranu odsouzené, které již ve vězení byly, jsou více ovlivňovány vězeňskou subkulturou a zároveň méně věří v účelnost programu zacházení. Proto je u nich větší pravděpodobnost, že se programu zacházení zúčastní jen formálně.

95

ZÁVĚR V této diplomové práci jsem se věnoval edukaci odsouzených žen v podmínkách českého vězeňství. Moderní penitenciární systémy se nesoustředí na pouhou izolaci odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody, ale kladou důraz na výchovnou složku trestu. Po roce 1989 začalo české vězeňství více využívat poznatků vyspělejších zemí, což vedlo k vytvoření modernějšího vězeňského systému, ve kterém nebyla za hlavní prostředek výchovy považována pouze výrobní činnost odsouzených, jak tomu bylo dříve, ale začal být kladen větší důraz na rozvoj všech složek osobnosti. Hlavním prostředkem výchovného působení v penitenciárních podmínkách jsou dnes tzv. programy zacházení. Cílem programů zacházení je změna chování a způsobu života odsouzené v prosociálním směru. Obsahem těchto programů jsou aktivity, které by ve svém souhrnu měly pokrýt všechny potřeby odsouzené a předcházet rizikům páchání další trestné činnosti v budoucnosti. Vzhledem k tomu, že každého je možno vnímat jako jedinečnou osobnost, a není tomu jinak ani v případě odsouzených žen, je potřeba aby aktivity nabízené v rámci programu zacházení reflektovaly individuální zvláštnosti osobnosti odsouzených. K tomu je potřeba nejen dostatečně pestrá nabídka činností, kdy často bývá limitujícím faktorem prostředí věznice, ale zejména provedení kvalitní diagnostiky, jejímž úkolem je právě odhalení individuálních potřeb každé odsouzené. Penitenciární diagnostika spočívá v komplexním posouzení odsouzené. Hodnocení postihuje jak negativní, tak i pozitivní stránky odsouzené a doporučuje možnosti řešení nejdůležitějších problémů. Teprve na základě kvalitně provedeného komplexního posouzení je možné odsouzené nabídnout dostatečně individualizované alternativy programu zacházení. Vzhledem k tomu, že samozřejmě může dojít ke změně individuálních potřeb odsouzené, je nutno tyto programy průběžně sledovat a pravidelně vyhodnocovat. Hodnocení úspěšnosti plnění programu zacházení projednávají zaměstnanci oddělení výkonu trestu s odsouzenou, která se na aktualizaci programu zacházení podílí. Edukaci odsouzených se ve věznici věnuje především odborný personál. Vychovatelé, speciální pedagogové, psychologové, sociální pracovníci, terapeuti a další se snaží svým působením změnit chování odsouzených a připravit je tak k úspěšnému návratu do společnosti. Ne vždy se to však daří.

96

S ohledem na specifické potřeby některých skupin odsouzených žen, jsou za účelem diferencovaného přístupu k těmto odsouzeným zřízena specializovaná oddělení. Na teoretickou část navázala část praktická, jejímž účelem bylo pomoci dotazníkového šetření zjistit, jaká je struktura odsouzených žen, jak tyto ženy vnímají vztahy ve věznici a program zacházení. Ukázalo se, že většina odsouzených je s programem zacházení spokojena. Větší polovina dokonce připouští, že program zacházení může určitým způsobem ovlivnit jejich chování a může jim pomoci při návratu do běžného života po návratu z výkonu trestu. Šetření ale také prokázalo, že odsouzené, které již v minulosti ve výkonu trestu byly, méně věří v účelnost programu zacházení. Zároveň dávají přednost vztahům s vězeňskou subkulturou, zatímco vztahy k zaměstnancům vnímají negativně. Tato situace vede k tomu, že programy zacházení přijímají jen formálně, což v konečném důsledku zvyšuje pravděpodobnost jejich selhání v dalším životě. Šetřením bylo také zjištěno, že odsouzeným v programech zacházení chybí větší nabídka aktivit v oblastech vzdělávání a trávení volného času. Zde se ukazuje, že nabídka aktivit je limitována prostředím a možnostmi věznice. Závěrem je možné konstatovat, že všechny stanovené cíle v diplomové práci byly splněny.

97

POUŽITÁ LITERATURA A PRAMENY 1. BUCHTELOVÁ, R. a kol. Akademický slovník cizích slov. 1. vyd. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0982-5. 2. ČEPELÁK, J., KARABEC, Z. K teoriím kriminality žen. Praha: Výzkumný ústav kriminologický, 1987. 3. ČERNÍKOVÁ, V., SEDLÁČEK, V. Základy penologie pro policisty. Praha: Policejní akademie české republiky, 2002. ISBN 80-7251-104-1. 4. ČERNÍKOVÁ, V., MAKARIUSOVÁ, V. a SEDLÁČEK, V. Sociální ochrana. Praha: Policejní akademie, 1998. 5. FISCHER, S. Etopedie v penitenciární praxi. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 2006. ISBN 80-7044-722-9. 6. FISCHER, S., ŠKODA, J. Sociální patologie. Grada: Praha, 2009. ISBN 978-80-2472781-3. 7. GILLERNOVÁ, I., BOUKALOVÁ, H. a kol. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Karolinum: Praha, 2006. ISBN 80-246-1293-3. 8. GRECMANOVÁ, H., HOLOUŠOVÁ, D., URBANOVSKÁ, E. Obecná pedagogika I. Olomouc: Hanex, 2002. ISBN 80-85783-20-7. 9. HÁLA, J. Úvod do teorie a praxe vězeňství, České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2005. ISBN-80-86708-05-5. 10. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. ISBN 807178-303-X 11. HERMANOVÁ, M. a FURLAGA, K. Projekt léčebně výchovného systému ve specializovaném oddělení výkonu trestu odsouzených žen s drogovou závislostí. Opava: Věznice Opava, 1999. 12. HOLOUŠOVÁ, D., KROBOTOVÁ M., Jak psát diplomové a závěrečné práce. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002. ISBN 80-244-0458-3.

13.HON, L. Problematika vnitřní diferenciace, klasifikace a diagnostiky u mladistvých odsouzených ve výkonu trestu: Diplomová práce. Olomouc: Univerzita Palackého, Pedagogická fakulta. 1995. 52 s. 14. CHRÁSKA, M. Úvod do výzkumu v pedagogice. Olomouc: Univerzita Palackého, 2006. ISBN 80-244-1367-1. 15. KILLNAROVÁ, M. Klasifikace uplatňovaných psychoterapeutických postupů a jejich efektivita. Opava: Věznice Opava, 2004.

98

16. MAŘÁDEK, V. Vězeňství. Ostrava: Ostravská univerzita, 2005. ISBN 80-7368-002-5. 17. MEZNÍK, J., KALVODOVÁ, V. KUCHTA, J. Základy penologie. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně, 1995. ISBN 80-210-1248-X. 18. NETÍK, K., NETÍKOVÁ, D., HÁJEK, S. Psychologie v právu: Úvod do forenzní psychologie. Praha: C. H. Beck, 1997. ISBN 80-7179-177-6. 19. ŘEHOŘ, A. Metodické pokyny pro vypracování bakalářské a diplomové práce. Brno:

Institut mezioborových studií, 2008. 20. SOCHŮREK, J. Kapitoly z penologie, I. díl: Úvod do teorie trestu a trestání. Liberec: Technická univerzita, 2007. ISBN 55-045-07. 21. SOCHŮREK, J. Kapitoly z penologie, III. díl: Negativní jevy ve vězení. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2007. ISBN 55-047-07. 22. SOCHŮREK, J. Kapitoly z penologie, II. díl: Teorie a praxe zacházení s vězněnými. Liberec: Technická univerzita, 2007. ISBN 55-046-07. 23. STANKOWSKI, A. Etopedie: Úvod do resocializační pedagogiky. Ostrava: Ostravská univerzita, 2003. ISBN 80-7042-257-2. 24. ŠRÁMEK, P., PRASEK, P., SLANÁ, D. Jak se žilo za mřížemi. Opava: Vězeňská služba ČR, Věznice Opava, 2008. 25. ŠTĚRBA, V. Penologie. Praha: Armex publishing, 2007. ISBN 978-80-86795-48-5. 26. URBANOVÁ, M., VEČEŘA, M. a kol. Ženská delikvence: Teoreticko-empirická studie k problému právních postojů a hodnotových orientací delikventních žen. Brno: Masarykova univerzita, 2004. ISBN 80-210-3608-7. 27. VÁLKOVÁ, J. Kriminalita žen. Praha: Institut pro kriminologii a sociální pravenci, 1993. 28. VANTUCH, P. Základy nápravně výchovné činnosti. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1987. 29. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-678-0.

SERIÁLOVÉ PUBLIKACE 30. PETRAS, M., Hůrka, J. Základní aspekty hodnocení odsouzených. České vězeňství, 2006, č. 6, s. 13-14. 31. PETRAS, M., Hůrka, J. Základní aspekty hodnocení odsouzených. České vězeňství, 2007, č. 1, s. 16-17.

99

ZÁKONY, VYHLÁŠKY A NAŘÍZENÍ, INTERNÍ PŘEDPISY 32. Evropská vězeňská pravidla. 33. Standardní minimální pravidla pro zacházení s vězni. 34. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon. 35. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. 36. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). 37. Zákon č. 555/1992 Sb. o Vězeňské službě a justiční stráži. 38. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. 39. Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává Řád výkonu trestu odnětí svobody. 40. Nařízení generálního ředitele VS ČR č. 14/2007, o vazebních věznicích a profilaci věznic Vězeňské služby České republiky. 41. Nařízení generálního ředitele VS ČR č. 42/2009, kterým se stanoví pravidla pro zřizování a činnost oddělení specializovaného pro výkon trestu odsouzených s poruchami duševními a poruchami chování ve vazebních věznicích a věznicích VS ČR. 42. Nařízení generálního ředitele VS ČR č. 21/2010, kterým se stanoví úkoly zaměstnanců a příslušníků VS ČR při zabezpečování výkonu trestu odnětí svobody, výkonu vazby a výkonu zabezpečovací detence. 43. Metodický list ředitele odboru výkonu vazby a trestu č.6/2002, a ředitelky ekonomického odboru GŘ VS ČR kterým se stanoví bližší podrobnosti pro výkon trestu odnětí svobody matek nezletilých dětí ve Věznici Světlá nad Sázavou. 44. Metodický list ředitele odboru výkonu vazby a trestu č.14/2004, kterým se stanoví bližší podrobnosti pro výkon vazby na matkách nezletilých dětí ve Věznici Světlá nad Sázavou. 45. Metodický list ředitele odboru výkonu vazby a trestu č. 11/2007, kterým se stanoví zásady při realizaci vnitřní diferenciace odsouzených ve věznicích a vazebních věznicích Vězeňské služby České republiky. 46. Metodický list ředitele odboru výkonu vazby a trestu č. 15/2007, kterým se stanoví pravidla a principy hodnocení odsouzených osob umístěných ve výkonu trestu odnětí svobody.

100

47. Metodický list ředitele odboru výkonu vazby a trestu č. 23/2007, o činnosti výstupních oddělení. 48. Vnitřní řád Věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Opava, 2009. 49. Vnitřní řád Věznice Světlá nad Sázavou, 2007.

INTERNETOVÉ ZDROJE 50. GENERÁLNÍ ŘEDITELSTVÍ VS ČR, ODBOR SPRÁVNÍ. Ročenka Vězeňské služby České republiky. [Online] Vězeňská služba ČR, 22. 4 2008. [Cit. 27.5. 2008]. Dostupné na World Wide Web: . 51. KARABEC, Z a BLATNÍKOVÁ, Š. K problematice dlouhodobých trestů odnětí svobody. [Online] Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2004. [Cit. 27. 5 2008]. Dostupné na World Wide Web: . 52. Zvyšování zaměstnanosti vězňů [Online]. Praha: Vězeňská služba ČR, červen 2008 [cit. 21. června 2008]. Dostupné na internetu . 53. http://www.domovrepy.cz/s03zeny/historie.php 54. http://www. domovrepy.cz/s03zeny/kurs.php 55. http://www. domovrepy.cz/s03zeny/zeny.php 56. http://www.vscr.cz/veznice-svetla-nad-sazavou-93/vykon-vezenstvi-462/vykon-trestu1052/

101

SEZNAM PŘÍLOH

Příloha 1: Program zacházení (Věznice Opava) Příloha 3: Dotazník Příloha 4: Kontingenční tabulky a výpočty

Příloha č. 1 Program zacházení ve VTOS aktualizace Kó d věz n ě:

P ř íj me n í:

J mé no : rozvoj pracovních návyků, dodržovat normy upravující VTOS

Cíle programu

1. Pracovní aktivity

pomocné a úklidové práce, podle možnosti VP

pracovně zařadit v rámci věznice 2. Vzdělávací aktivity

vzdělávací aktivity určené ženám do 26 let přednášky, skupinová sezení apod.

Studuje ŠVS: ne Počet hodin studia na ŠVS: 0,0000 3. Speciálně výchovné aktivity

podle potřeby konzultace s psychologem

4. Zájmové aktivity

sportovní aktivity, společenské hry

5. Oblast utváření vnějších vztahů

kontakt s přítelkyní

Přiřazené aktivity Kód aktivity SČ - VO SKUPPOR 26 A+B IPOR - C - psy. SA UV AB SA VH AB SPOLHRY AB

Typ aktivity pracovní speciálně výchovné speciálně výchovné zájmové zájmové zájmové

Tento program zacházení jsem si zvolil a zavazuji se jej plnit datum datum

Název aktivity sebeobslužné činnosti skupin poradenství pro ods. individuální poradenství Sport. aktivity uvnitř věznice Sportovní aktivity venkovní Společenské hry

…………………………………… podpis odsouzeného …………………………………… podpis speciálního pedagoga

datum Schvaluji:

…………………………………………… podpis ŘV /I.ZŘV

Příloha č. 2

DOTAZNÍK

Právě jste obdržela dotazník, jehož účelem je průzkum zaměřený na zjištění některých aspektů výkonu trestu ve věznici. Tento dotazník je striktně anonymní, proto nikde neuvádějte své jméno. Přesto, že některé otázky se Vám mohou zdát citlivější, prosím odpovězte na tyto otázky pravdivě, tak jak danou situaci vnímáte a cítíte. Odpovědi, které v něm uvedete, nebudou použity ani publikovány v jiném průzkumu. S údaji, které v dotazníku uvedete, bude nakládáno jako s citlivými daty a v žádném případě nemohou být použity proti Vám. Při vyplňování dotazníku postupujte následovně: 

Naprostá většina otázek má předepsané odpovědi. V případě potřeby je jedna z možných odpovědí doplněna o možnost Vašeho upřesnění



U otázky č. 1, 7, 10, 24 a 25 nejsou odpovědi nabídnuty – zde uveďte vlastní odpověď nebo svůj vlastní názor

Pro větší přehlednost a pochopení je také u jednotlivých položek přímo v dotazníku uvedena nápověda

1. Kolik je Vám let? 2. Dětství jsem prožila (zaškrtněte jednu z možností) s oběma rodiči jen s matkou s matkou a nevlastním otcem nebo přítelem matky jen s otcem s otcem a nevlastní matkou nebo přítelem otce jinak (uveďte jak?):………………………………………………………………. 3. Moji rodiče (vychovatelé) na mne byli (zaškrtněte jednu z možností) příliš hodní normální, jako na ostatní lhostejní, nevšímali si mne přísní velmi často mne trestali chovali se ke mně jinak (uveďte, jak):……………………………………………… 4. Jestliže bychom tvrdili, že jste s průběhem svého dětství spokojená, Vaše odpověď by byla (vyberte jednu z možností): rozhodně souhlasím nejsem si jistá nesouhlasím rozhodně souhlasím nesouhlasím

5. Jaké je Vaše vzdělání (zaškrtněte jednu z možností) neukončené základní základní vyučena vyučena s maturitou středoškolské vysokoškolské 6. Jaký je Váš rodinný stav (zaškrtněte jednu z možností) svobodná vdaná rozvedená vdova 7. Kolik máte dětí (uveďte): 8. Před nástupem výkonu trestu jste: studovala pracovala nepracovala byla vedena na úřadu práce jako nezaměstnaná pobírala důchod

9.

Před nástupem výkonu trestu jste žila s manželem s druhem s rodiči jiní příbuzní u známých sama jiné

10. Za jaký trestný čin jste v současné době odsouzena (uveďte): ……………………………. 11. Ve výkonu trestu jsem nyní (zaškrtněte jednu z možností): poprvé podruhé potřetí jiný počet (uveďte, kolikrát jste byla ve výkonu trestu): …………………………… 12. Délka mého trestu je (zaškrtněte jednu z možností) do 3 měsíců do 6 měsíců do 12 měsíců do 3 let do 5 let nad 5 let (uveďte kolik): ………………………………… 13. Do dnešního dne jsem strávila ve výkonu trestu dobu (zaškrtněte jednu z možností) méně jak 3 měsíce od 3 do 6 měsíců od 7 do 12 měsíců od 1 roku do 3 let od 3 do 5 let 5 let a více (uveďte kolik let): ………………………………………………………. 14. Pokud bychom tvrdili, že cítíte vinu za své jednání, pro které jste byla soudem odsouzena k nynějšímu trestu, Vaše odpověď by byla (zaškrtněte jednu z možností): ano ne 15. V případě, že bychom tvrdili, že trest, který Vám byl uložen soudem, vnímáte jako spravedlivý, Vaše odpověď by byla (vyberte jednu z možností): ano ne 16. Kdybyste měla nějak ohodnotit, jak se vyrovnáváte s pobytem ve věznici (Použijte známkování jako ve škole - známka 1 znamená „vcelku ano“ a známka 5 znamená „vůbec ne“) : ……………………………………. 17. Jak vnímáte prostředí ve věznici velmi špatné špatné

nejsem si jistá

dobré

velmi dobré

18. Vztahy mezi odsouzenými jsou podle Vás velmi špatné špatné nejsem si jistá

dobré

velmi dobré

19. Jak vnímáte Vaše vztahy s personálem věznice velmi špatné špatné nejsem si jistá

dobré

velmi dobré

V rámci výkonu trestu jsou pro Vás připravovány tzv. programy zacházení (PZ). Vyberte, jak cítíte odpověď na tvrzení (položky 21 - 24): 20. Nabídka aktivit v rámci PZ je dostatečná a je možné si s ní vybrat činnost, která je pro mne zajímavá rozhodně souhlasím nejsem si jistá nesouhlasím rozhodně souhlasím nesouhlasím

21. PZ uspokojuje mé potřeby a zájmy (nemyslíme samozřejmě ty potřeby a zájmy, které nejsou možné ve výkonu trestu naplnit) a tím přispívá ke zlepšení podmínek výkonu trestu rozhodně souhlasím nejsem si jistá nesouhlasím rozhodně souhlasím nesouhlasím

22. Programy zacházení ovlivňují mé chování rozhodně souhlasím nejsem si jistá souhlasím

nesouhlasím


23. Programy zacházení mi umožňují získat nové zkušenosti, které mi mohou pomoci v návratu do života po propuštění rozhodně souhlasím nejsem si jistá nesouhlasím rozhodně souhlasím nesouhlasím

24. Pokuste se jednou větou popsat, proč se účastníte programu zacházení ……………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………… 25. Která aktivita Vám v programu zacházení nejvíce chybí (stručně uveďte jednu aktivitu): ………………………………………………………………………………………………

Děkuji za Váš čas

Příloha č. 3 KONTINGENČNÍ TABULKY A VÝPOČTY Adaptace na výkon trestu ve věznici Pozorovaná četnost

adaptována

nerozhodnuta neadaptována 11 60

∑

1. skupina

39

2. skupina

49

6

22

77

88

17

82

187

∑

Očekávaná četnost

adaptována

nerozhodnuta neadaptována

110

∑

1. skupina

51,765

10,000

48,235

110,000

2. skupina

36,235

7,000

33,765

77,000

88,000

17,000

82,000

187,000

∑

(P-O)2/O 1. skupina

3,148

0,100

2,869

2. skupina

4,497

0,143

4,099

χ2 = 14,856

Vztahy s odsouzenými dobré

nerozhodnuta

špatné

1. skupina

19

31

60

110

2. skupina

37

17

23

77

56

48

83

187


dobré

nerozhodnuta

špatné

1. skupina

32,941

28,235

48,824

110,000

2. skupina

23,059

19,765

34,176

77,000

56,000

48,000

83,000

187,000

Pozorovaná četnost

∑

∑

∑

∑

(P-O)2/O 1. skupina

5,900

0,271

2,558

2. skupina

8,429

0,387

3,655

χ2 = 21,200

Vztahy se zaměstnanci Pozorovaná četnost

dobré

nerozhodnuta

špatné

1. skupina

83

19

8

110

2. skupina

28

12

37

77

111

31

45

187

∑


dobré


∑

nerozhodnuta

špatné

65,294

18,235

26,471

110,000

45,706

12,765

18,529

77,000

111,000

31,000

45,000

187,000

1. skupina

4,801

0,032

12,888

2. skupina

6,859

0,046

18,412

∑

∑

(P-O)2/O

χ2 = 43,039

Uspokojení zájmů a potřeb programy zacházení


souhlas

nerozhodnuta

nesouhlas

∑

1. skupina

63

24

20

107

2. skupina

37

7

33

77

100

31

53

184

∑


souhlas

nerozhodnuta nesouhlas

∑

1. skupina

58,152

18,027

30,821

107,000

2. skupina

41,848

12,973

22,179

77,000

100,000

31,000

53,000

187,000

∑

(P-O)2/O 1. skupina

0,404

1,979

3,799

2. skupina

0,562

2,750

5,279

χ2 = 14,773

Možnost ovlivnění programem zacházení


souhlas

nerozhodnuta

nesouhlas

∑

1. skupina

63

24

20

107

2. skupina

37

7

33

77

100

31

53

184

∑


souhlas

nerozhodnuta nesouhlas

∑

1. skupina

58,152

18,027

30,821

107,000

2. skupina

41,848

12,973

22,179

77,000

100,000

31,000

53,000

187,000

1. skupina

0,404

1,979

3,799

2. skupina

0,562

2,750

5,279

∑

(P-O)2/O

χ2 = 14,773

Pomoc programu zacházení po propuštění z výkonu trestu


souhlas

nerozhodnuta

nesouhlas

∑

1. skupina

68

25

14

107

2. skupina

38

10

29

77

106

35

43

184

souhlas

nerozhodnuta

∑


nesouhlas

∑

1. skupina

61,641

20,353

22,005

107,000

2. skupina

44,359

14,647

17,995

77,000

106,000

35,000

43,000

184,000

∑

(P-O)2/O 1. skupina

0,656

1,061

4,844

2. skupina

0,912

1,474

6,731

χ2 = 15,677

ANOTACE Jméno a příjmení: Katedra:

Kamil Bendík Ústav speciálněpedagogických studií

Vedoucí práce:

Mgr. Magda Hermanová

Rok obhajoby:

2010

Název práce:

Edukace odsouzených žen ve výkonu trestu odnětí svobody

Název v angličtině:

Education of convicted women during the execution of imprisonment Diplomová práce se zabývá výkonem trestu odnětí svobody v ČR, jeho výchovnou funkcí a specifiky v případě odsouzených žen. V teoretické části je pojednáno o vězeňství a věznicích pro výkon trestu odsouzených žen. Práce se zabývá problematikou diferencovaného přístupu k odsouzeným a programy zacházení jako hlavních prostředků edukace ve věznicích. V praktické části je provedeno šetření za použití metod kvantitativního výzkumu mezi ženami ve věznici v Opavě, jehož cílem je zjištění jejich charakteristik, vnímání vztahů ve věznici a názoru na programy zacházení. výkon trestu, vězeňská služba, programy zacházení, vězení, věznice, odsouzené ženy, výchova

Anotace práce:

Klíčová slova:

Klíčová slova v angličtině: Přílohy vázané v práci:

This dissertation deals with the execution of a punishment of imprisonment in the Czech Republic, its educative function and specific features in case of convicted women. The theoretical part comprises of prison service and prisons used for the execution of a punishment for women. The thesis engages in the issue of differentiated approach towards the convicted and programmes of treatment as the principal means of education in prisons. The practical part is concerned with the research by means of the employment of methods of quantitative research of women in the prison in the town of Opava whose aim is the determination of their characteristical features, apprehension of relations in the prison and the attitude towards the treatment programmes. execution of a punishment, prison service, programmes of treatment, prison, convicted women, education mapy, grafy, tabulky

Rozsah práce: Jazyk práce:

101 s. CZ

Anotace v angličtině:

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI KAMIL BENDÍK EDUKACE ODSOUZENÝCH ŽEN VE VÝKONU TRESTU ODNĚTÍ SVOBODY

Recommend Documents