UNIVERZITA PALACKÉHO Filozofická Fakulta Katedra sociologie a andragogiky
SOCIOGENZE ŠVÉDSKÉHO STÁTU SOCIOGENESIS OF SWEDEN STATE Bakalářská diplomová práce
Zora Vašulínová
Vedoucí bakalářské diplomové práce: Mgr. Jan Kalenda Olomouc 2013
Prohlašuji, že tuto práci jsem vypracovala samostatně a uvedla v ní veškeré zdroje, které jsem použila.
---------------------------------------Zora Vašulínová V Olomouci dne 27.6.2013
Obsah Úvod ........................................................................................................................................................ 3 Proč Švédsko? ...................................................................................................................................... 3 Proč psát o severu? ............................................................................................................................. 3 Norbert Elias a jeho hlavní dílo ............................................................................................................... 4 O procesu civilizace ................................................................................................................................. 6 Mechanismy feudalizace ..................................................................................................................... 6 Centralizující síly .............................................................................................................................. 7 Decentralizující síly .......................................................................................................................... 7 Upevnění feudálního systému........................................................................................................... 12 Monopoly .......................................................................................................................................... 13 Královský mechanismus .................................................................................................................... 15 K sociogenezi daňového monopolu .................................................................................................. 16 Nástin teorie civilizace ....................................................................................................................... 17 ŠVÉDSKO ................................................................................................................................................ 19 Prehistorické období ......................................................................................................................... 19 Vikinské období ................................................................................................................................. 20 Vliv na ostatní země .......................................................................................................................... 23 Náboženství ....................................................................................................................................... 23 Sjednocování ..................................................................................................................................... 24 Dynastie ......................................................................................................................................... 24 Královský místodržící Birger a 13. stol. .......................................................................................... 25 Kalmarská unie .................................................................................................................................. 26 Gustav Vasa ....................................................................................................................................... 26 Závěr ...................................................................................................................................................... 28 Anotace ................................................................................................................................................. 29 ABSTRACT .............................................................................................................................................. 30 Seznam literatury .................................................................................................................................. 31
2
Úvod Tato práce z oblasti historické sociologie se pokouší o aplikaci teorie Norberta Eliase o vývoji a vzniku států na konkrétní případ.
Eliasova práce „O procesu civilizace“,
která je hlavním zdrojem této diplomové práce, se z velké části zabývá sociogenzí chování lidí ve středověku, pojetí těla, etiekty, kultury. Toto téma je nesmírně lákavé a věnuje se mu spousta pozornosti. Naopak komplexní části o vývoji států v Evropě se věnuje málokdo. Aplikací teorie vzniku států podle Eliase se zabývá i Jan Kalenda, který se zaměřuje na Přemyslovský stát. (viz) Obecnějším cílem je zodpovědět otázku, zda je Eliasova teorie skutečně platná a aplikovatelná i na další státy. V tomto případě budeme zkoumat Švédsko.
Proč Švédsko? Jelikož Elias při své teorii vycházel z dějin Francie, Británie a Německa, byl pro tuto práci vybrán opět evropský stát.
S přihlédnutím
k určitým
specifikům
v dějinách
severských států je možné aplikovat teorii sociogeneze na Švédský stát.
Proč psát o severu? Elias se jím nezabývá, zmíní se sice o bojích Dánů (2007, str.28) soustředí se však převážně na Západní Evropu, ne na její sever. Pokud zmiňuje Normany, tak jen jako vnější sílu, působící na vznik západoevropských států (Velká Británie, Francie) a poté už více-méně považuje Normany za součást Západoněmecké říše. Přímo o Švédsku a Vikinzích se Elias nikde nezmiňuje. Pokud tedy Normany oddělíme od původních obyvatel severu, máme se čím zabývat.
3
Rovněž jsem v žádné literatuře nenašla snahu porovnat vývoj Švédska s Eliasovým modelem. Ač to mohou znít následující řádky nepatřičně, stojí za zvoleným tématem i můj osobní dlouhodobý vstřícný vztah ke Švédsku, který byl také velkým důvodem pro výběr této země. Ať už jde o triviální věc, jako dětská fascinace obchodním domem IKEA, nebo typický turistický zájem vzbuzený návštěvou malebného švédského města Jönköping před šesti lety. Další dva důvody jsou můj obdiv vůči vysoké emancipaci Švédek a také touha ve Švédsku studovat. Je pro mě jedině dobře, že nyní budu znát i něco více z historie této severské země.
Norbert Elias a jeho hlavní dílo Norbert Elias se narodil 22. června 1897 ve Vratislavi (dnešní polská Wroclav, tehdy však německá Breslau) do židovské rodiny. Otec pocházel z Poznaně, která byla pod německou správou, předkové matky žili ve východní části Polska ovládané Rusy. Rodina byla židovská a mluvilo se v ní Rusky. (srov. Šubrt 1996: 13) Kvůli otci, který studovat nemohl, byl Elias ke studiu předurčen; po renomovaném gymnáziu se dostal na univerzitu, ale hned šel jako dobrovolník do války, což mělo velký vliv na jeho vnímání války. Po válce konečně zahájil studium medicíny a filosofie na Vratislavské univerzitě. Přestože u studia medicíny dokončil jen preklinickou část, má se za to, že přírodní vědy, respektive spojení biologického a sociálního, ovlivnily také jeho civilizační teorii.(srov. Šubrt 1996: 14) Jak uvádí Šubrt „Elias je tvůrcem originální sociologické koncepce, již nelze přiřadit k žádné sociologické škole nebo směru.“ (1996: 7) Tuto koncepci rozvádí právě 4
v knize O procesu civilizace, ale o tématu pokračuje i ve svých dalších publikacích. Signální výtisk O procesu civilizace (v originále Über den Proze der Zivilisation) se na svět dostal již v roce 1937, bohužel se toto Eliasovo „dítě“ nenarodilo do šťastné doby. Ke skutečnému objevení díla došlo až v sedmdesátých letech, dlouho po válce. (srov. Šubrt 1996: 7). Od té doby je velmi populární.
Elias má dnes dokonce vlastní nadaci (Elias
Norbert Foundation), která od roku 1999 uděluje ceny „The studentům sociologie s cílem
Norbert Elias Prize)“
povzbudit a odměnit mladé vědce. (Norbert Elias Foundation: Prizes, [2006])
5
O procesu civilizace Elias svou teorii vytvořil na základě toho, co se dělo převážně v Západní Evropě v období po stěhování národů (400-800n.l.). Pro lepší představu této doby jsem vybrala následující úryvek „Nelze popřít, že z teologického, demografického, ekonomického i kulturního hlediska bylo období od 3. do 12. století obdobím úpadku – nejdelším obdobím úpadku Západu. Je však také pravda, že zároveň je zde položen základ rozmachu, k němuž definitivně dochází v 10. a především v 11. století“ (Le Goff, 1998, s.16) Ačkoli v této době v Evropě máme nějaké hranice, jsou vytvořené na základě smluv (např. Verdunská smlouva 843, Meerssenská smlouva 87) a neužívají velké platnosti. Větší význam v rámci hranic stále hrají kultura, a z ní vyplývající sociální hranice nebo přirozené geografické hranice. Elias podotýká, že prvopočátcích vzniku států (v Evropě tím tedy rozumíme 8. století) mohla hrát v síle a úspěšnosti vládců velkou roli náhoda a štěstí, pak ale odkrývá mechanismy, které vysvětlují, jak moc vládců fungovala a že zmiňované štěstí odléhá jistým pravidlům. (srov. Elias, 2007, s. 23)
Mechanismy feudalizace Máme tu několik mechanismů, které vylučují hry náhod a díky kterým můžeme jasněji vidět podmínky a předpoklady vzniku států.
6
Tyto
mechanismy
jsou:
centralizující
a
decentralizující síly, nárůst a úbytek obyvatelstva (resp. přírůstek obyvatelstva). Další síly, které komplikují tyto procesy jsou velikost a různorodost daného území (čím větí, tím více času sjednocení trvá) (srov. Elias, 2007, s.116) 1)centralizující a decentralizující síly Elias ve své teorii dochází ke dvěma základním silám, poměrně komplexního charakteru, které ovlivňují stav daného
území/státu.
Jde
o
síly
centralizující
a
třeba
a
decentralizující.
Centralizující síly V dobách
ohrožení
je
lidu
vůdce
dobyvatele/ochranitele, musí to být tedy někdo bohatý, kdo si může dovolit živit armádu. Lidé se organizují pod jeho vládu v zájmu vlastní bezpečnosti.
Decentralizující síly Projevují se v dobách míru, kdy vůdce a ochránce není třeba. Vzniká tak paradox, kdy klidné časy vracejí zpět nestabilitu. Jak se to stane? Půda, kterou vládce rozdal za odměnu, se pomalu ale jistě stává vlastnictvím svých „dohlížitelů“ a vládce tak přichází o majetek, a s ním i o sílu. Lze také říct, že síla odstředivých politických tendencí odpovídá ekonomické lokální síle. (srov. Elias, 2007, s.36) „Bývalí reprezentanti ústřední moci se podle svých možností pokoušejí vyvázat oblast, kam byli původně dosazeni jako zástupci a služebníci ústředního vládce, z pravomoci ústředního panovníka a začít s ní disponovat jako s dědičným vlastnictvím a panstvím svého rodu“ (Elias, 2007, s. 25) 7
Dvě fáze – fáze síly a dobývání (panovník dobyvatel), a fáze klidu, kdy se centrální moc rozpadá (panovník ochranitel) jsou narušovány tím, jak půda panovníkovi „uniká“ k jeho vazalům. Postupná decentralizace vlády a její převzetí válečnickou kastou se nazývá feudalizace. (srov Elias, 2007, s.37) I když měli leníci vojenskou povinnost, pokud v tom neměli osobní zájem, nedodržovali ji. Elias cituje Calmetteho : „ Přišel den, kdy potomek Karla Velikého, obklopený statkáři, kteří jsou pány nad svmi vlastními majetky, už nenašel jiný prostředek k udržení mužů ve svých službách než rozdělit mezi ně léna osvobozená od daní. Jinými slovy: aby je k sobě připoutal, poskytoval jim stále větší nezávislost, aby mohl nadále vládnout, stále více se vzdával vlády.“ (str.30) Mnozí by odpověděli, že král si mohl vymoci půdu zpět, měl na ni právo. Zde narážíme na fakt, že to, co nám dnes přijde běžné, ve středověku teprve vznikalo nebo se znovu vytvářelo.
Právo je odjakživa závislé od moci
státu, jen my to tak již nevnímáme a zvykli jsme si chápat právo jako věc samu o sobě, přirozenou sílu nadřazenou všemu. Neuvědomujeme si, že v době, kdy byla moc státu slabá, právo nebylo ničím zaštítěno a nemohlo tedy fungovat ve smyslu, v jakém je známe my. Platila jednoduchá rovnice. Ten kdo byl silnější měl právo ve svých rukou. (srov. Elias, 2007, s.66) Tyto
síly
jsou
podporovány
spoustou
dalších
podmínek a mechanismů, které si nyní popíšeme podrobněji. Jsou to: naturální hospodářství, nedostatek/neexistence úřednictva, neprovázaný systém, špatná infrastruktura. Všechny spolu úzce souvisejí.
8
Jelikož si v naturálním hospodářství vystačí každý s tím, co si sám vyrobí, nepotřebuje nijak komunikovat s ostatními ani se jimi zabývat. Rytíři a vládci přisvojených území se stávají nezávislými a centrální vládce nemá komu vládnout.
Kdyby měl král úřednictvo, které by na jeho
majetek dohlíželo a kterému by nemusel platit půdou, byl by problém vyřešen. (srov., Elias, 2007,
s.33) Možnost mít
úřednictvo je ale podmíněna peněžním hospodářstvím. Vznik peněžního hospodářství je zase podmíněn větší provázaností společnosti a infrastrukturou.
Společnost a
práce musejí být tak diferencované, že vyžít sám ze své půdy již není možné, nebo obtížnější. Obchodní řetězec se tak prodlužuje. Aby mohl výrobek putovat od výrobce k dodavateli a prodejci až ke spotřebiteli je potřeba lepší infrastruktury pro cestování a také prostředníka - peníze. (srov. Elias, 2007, s. 35-36) Další možnost jak zabránit tomu, aby se kontrolní úředník (a posléze jeho synové) pověřený králem, stále choval v jeho zájmu byla předat pravomoc duchovním. Jejich moc totiž není dědičná. Pokusil se o to Ota I., přesto to ale nefungovalo. „Duchovní hodnostáři postupně dávali najevo podobný zájem na zachování své svébytné pravomoci nad svěřenou oblastí, jak světští vládci. Stejně jako ostatní teritoriální vládci usilovali o oslabování ústřední moci.“ Dále však Elias porovnává tuto skutečnost Německé říše s Francií – ve Francii byla teritoria svěřená duchovním roztroušena a oni tak stále zůstali na centrální moci závislí. (srov. Elias, 2007, s.29) Počet obyvatel je také spojený s diferenciací práce a tím i s oběhem peněz je spojen také počet obyvatel, pokud je málo lidí, peněz není potřeba. Tak to fungovalo i na konci Antiky. (srov. Elias, 2007, s.41)
9
2)nárůst a úbytek obyvatelstva (resp. přírůstek obyvatelstva) „Jedním
z nejdůležitějších
motorů1)
změn
v uspořádání lidských vztahů a institucí, které mu odpovídají, je nárůst nebo úbytek obyvatelstva.“ (Elias, 2007, s.39) Lidí je více, najednou obývají i dříve člověkem nepoznané, těžko obyvatelné oblasti a zároveň se potřebují nějak uživit. (srov. Elias, 2007, s.41) Elias přiznává, že nemáme dostatek důkazů o přelidnění, ale jisté znaky po stěhování národů existují. Znaky přelidnění jsou: růst napětí uvnitř společnosti, těsnější semknutí stejných sociálních skupin, zesílený tlak na sousední území, která nejsou přelidněná, nebo mají slabší obranu, intenzivnější vystěhovalecké tendence, touha po osidlování. (srov. 2007, s.42-43)
1)
E. píše, že faktorů, které v procesech vzniku států hrají roli, je ještě
více, nezmiňuje však které to jsou, a naopak vyzdvihuje význam přírůstku obyvatelstva (srov. Elias, 2007, s.39)
Navíc se nacházíme v nové situaci, po stěhování národů už v Evropě už prakticky neexistují volné prostory, od 9.století nacházím zmínky o tom, že přírůstek ob. je rychlejší, pak se objevuje společenské přelidnění a obyvatelé se stěhují do vnitrozemí. Co je to přelidnění? Podle Eliase je to takový nárůst
obyvatelstva,
kdy
při
stávající
struktuře
lze
uspokojovat standartní potřeby stále menšího počtu lidí. Také politické centrum posunulo do vnitrozemí (kromě Chetitů tohle dříve u velkých západních panství nebylo). Dosud byla politická centra vždy na pobřeží. (srov. Elias, 2007, s.42)
10
V první fázi rychlého růstu počtu obyvatel roste stejně horní i spodní vrstva (rytíři o rolníci). Rolníci to ale mají těžší, neexistuje spolehlivá infrastruktura a doprava; takže v zemi jsou místa jak s přebytky, tak místa s nedostatkem nevolníků. Kdežto rytíři se pohybují volněji. (srov. Elias, 2007, s.47) Z přebytků neurozených vzniká lidský potenciál pro vznik městských komun. Z přebytků rytířů vzniká potenciál pro (křižáky, žoldnéře a pak) budoucí armády. (srov. Elias, 2007, s.48)
Elias připouští, že křížové výpravy byly primárně vedeny církví, ale myslí, že jim nahrává také vnitřní tlak těchto zemí. Církev jen využila nahromaděnou energii a zacílila ji.(srov. 2007, s.46) Již jsme uvedli, že narozdíl od dřívejších časů lidí poprvé osidlovali vnitrozemí. Elias vyzdvihuje ještě jednu zajímavou věc, jeden rozdíl oproti Antice; protože se společnost změnila na nevolnickou
měla málo levné
pracovní síly (otroků a zajatců). Nevolnická společnost je jiná než otrocká , Elias cituje A.Zimmerna, podle něj otrocká společnost, respektive otroci, berou lidem práci a vytváří vrstvu chudých povalečů. Když je země závislá na otrocích, jako hlavním zdroji pracovní síly, tak je nucena buď neustále válčit a zajišťovat tak přísun nových otroků, nebo je závislá na okolních státech, které disponují systémem svobodného pracovního trhu (srov. Elias, 2007, s.59) Ve středověku se tedy společnost díky nedostatku otroků a postupnému růstu obyvatelstva změnila na pracující celek. Nižší vrstvy obyvatelstva díky tomu nabvají významu a vyšší vrstvy se na nich stávají závislé. (srov. Elias, 2007, s.60)
11
Upevnění feudálního systému Ve chvíli, kdy už není kde brát půdu, ustalují se tituly a pozice jednotlivých rodů, podle toho, kolik majetku mají. Stále se rodí další lidé, přibývá necivilizovaných válečníků, kteří hledají nové uplatnění.) Feudální systém se upevňuje = je
závěrečnou
podobou
expanze
v agrárním
sektoru
společnosti. (srov. Elias, 2007, s. 63) Pravidlo posilující odstředivé síly:
Závislost výše
postavených a na službách níže postavených je větší, než závislost vazalů (disponujících nějakou půdou) na ochraně. Lenní pán sice může násilím přinutit k poslušnosti, ale rozhodně ne všechny své vazaly (ty, kdo jeho půdou disponují) (srov. Elias, 2007, s.69). Dezintegrace majetku – od krále k válečníkům – to je tedy „feudalizace“ Feudalizace má 2 fáze dezintegrace re-integrace (srov. Elias, 2007, s.70) Král se může proti osamostatnění vazalů bránit pomocí daní, ze kterých bude život úřednictvo a vojsko, nejdříve se ale nacházíme v době, kdy daně neexistují. Ve Francii 11. a 12. dochází k vyčlenění dvou nových druhů společenských orgánů : 1) dvory větších feudálů, 2) městská sídla Stále jsou ale velmi těsně spjata. (srov. Elias, 2007, s.77) Elias dále (2007, s. 79-83) rozebírá určité změny v psychice a chování; vliv Minnesängu na zjemnění chování 12
u rytířských dvorů a postavení žen a mužů ve společnosti, pro tuto práci ale toto hledisko nebereme v potaz.
Monopoly Velcí feudálové začínají být od určité chvíle srovnatelní s malými státy. Král se tedy snaží upevnit svoji pozici a odebírá ostatním léno, podrobuje si feudály. Celá tato doba je poznamenána faktem, že titul mnoho neznamená, shromažďování majetku má větší důležitost. Král se snaží spojovat své državy k sobě, důležitou roli začínají hrát sňatky, které rozhodnou o dědictví a mohou tak vyřešit problém spojení různých území (srov. Elias, 2007, s.107-110)
A tady už se blížíme k monopolům a tedy i vzniku státu; „Společnost jíž říkáme společnost novější doby, je především na Západě charakterizována zcela určitým stavem vytváření monopolu. Svobodné disponování vojenskomocenskými prostředky je odňato jednotlivci a vyhrazeno ústřední moci, ať už má jakoukoli podobu. Také výběr daní z příjmu nebo z majetku se soustřeďuje v rukou společenské ústřední moci. Finanční prostředky, které tak plynou této centrální moci, udržují monopol moci a monopol moci udržuje monopol daňový. Žádný z nich nemá v jakémkoli smyslu přednost před druhým, hospodářský monopol nemá větší význam než ten vojenský, vojenský nepřevyšuje hospodářský. „ (Elias, 2007, s.119-120) Celý proces se odehrává postupně a nepozorovaně, ale nakonec jsou držitelé monopolů absolutně závislí, monopol má pak tendenci přecházet do moci všech jako celku a vzniká veřejný monopol – ústřední orgán státu. Příkladem je státní 13
rozpočet, který se vyvinul ze soukromého feudálního rozpočtu. (srov. Elias, 2007, s.123-124) „Ve společnostech s menší vzájemnou závislostí společenských funkcí tento impulz
socializace
nutně
způsobuje
buď
jistý druh
„anarchie“, více či méně dokonalý rozpad monopolu, nebo jeho přivlastnění si oligarchií namísto jedince. Později takové posuny e prospěch mnoha subjektů nevedou k rozdělení monopolních šancí, nýbrž pouze k jinému druhu dispozičního práva nad nimi. Teprve v rámci narůstající vzájemné společenské závislosti všech funkcí je možné úplně vyjmout monopoly ze svévolné dispoziční moci několika jedinců, aniž by se přitom musely rozpadnout.“ (Elias, 2007, s.125-126) Na řadu pak může přijít převzetí monopolu/ů určitou vrstvou, např. měšťanstvem (srov. Elias, 2007, s.128) Měšťanstvo nechce monopoly přerozdělit, ale dát dispoziční moc (nad zátěží i výnosy) celé vrstvě. Ve výsledku se tak vytváří „demokratický režim“ . V průběhu mechanismu monopolu můžeme tedy rozlišit dvě velké fáze: fáze – tvoření monopolu, svobodná konkurence a vylučovací záapsy za účelem akumulace šancí, centralizace fáze vydání soukormého monopolu jako veřejného Podmínkou druhé fáze je velmi bohatá a stále se zvyšující dělba funkcí. Náběh na druhou fázi mají i společnosti s nízkou dělbou funkcí, ale nejsou schopny toho dosáhnout(srov. Elias, 2007, s.129) „Co dodává procesu monopolizace jeho zvláštní charakter, je skutečnost , že společenské funkce, které se diferencovaly v novější době, jsou v této rané fázi ještě málo rozlišené. (...) Funkce , které jsou dnes reprezentovány různými lidmi a různými skupinami lidí, provázanými dělbou práce, například funkce velkostatkáře a funkce šéfa vlády, 14
zde existují ještě v nerozlučném spojení jako určitý druh soukromého majetku. To souvisí se skutečností, že v této převážně (...) naturálně hospodařící
společnosti
tvoří
nejdůležitější výrobní prostředek půda, v mladší společnosti naopak peníze, inkarnace dělby funkcí.“ (Elias, 2007, s.159) Výroba je v té době stále spojena s bojem, potřebuje se přehoupnout do hospodářství, které je svázáno s politikou. S vytvořením institucí, mocenského aparátu odpadá fyzické násilí a vzniká hospodářská konkurence. (srov. Elias, 2007, s. 160)
Královský mechanismus Dospěli jsme tedy do bodu, kdy je vládce je osamocen, vlastní monopoly, je vzdálen všem a k nikomu se nesmí přiklonit, neboť by podkopal vlastní pozici. Stejně tak jej podkopává, i když si ostatní rozumějí a koordinují se bez vládce (například v mírových časech) (180-182). „Hodina silné centrální moci v bohatě diferencované společnosti
se
přiblíží,
když
je
ambivalence
zájmů
nejdůležitějších funkčních skupin tak velká a jejich společenský význam tak rovnoměrně rozložen, že nedochází k zásadnímu
kompromisu
ani
k zásadnímu
zápasu
a
vítězství“ Tak téměř poeticky Elias popisuje takzvaný královský mechanismus (2007, s.179) Jak na dalších stránkách Elias popisuje, jde především o to, aby se neustále udržovala křehká rovnováha závislosti. Král podporuje ten stav, který je nejslabší a nejsilnější naopak omezuje. Tak docílí toho, že jej samotného nikdo nezbaví funkce. V jednotlivých zemích se síla stavů (měšťané X šlechta X církev) liší a podle toho se liší i podpora krále. (srov. Elias, 2007, s. 180 – 205)
15
V momentě kdy se situace převrátí ve prospěch měšťanstva rovnováha a vláda krále mizí. Vzniká nová společnost a z osobních monopolů stávají veřejné. (srov. Elias, 2007, s. 206)
K sociogenezi daňového monopolu Vybíraní peněz od lidu dříve nefungovalo pravidelně, jednak ještě nebylo rozvinuté peněžní hospodářství, takže to ani nebylo možné, a také byl lid poměrně chudý. Jen vy výjimečných případech tak feudál vybíral takzvané aiedes féodales (z fr. aider- podpora, pomoc). Mezi tyto výjimečné případy patřily: A)svatba dcery, B)pasování syna na rytíře, C)upadnutí krále do zajetí. V ostatních případech by dávky pro krále nebyly tolerovány. Ve 12. století už nabízejí měšťané králi místo válečných
služeb
přímo
peníze
a
tak
dochází
ke
komercializaci válečných služeb. Z těchto plateb se postupně stává instituce. (Zástupci krále požadují od měst buď muže, nebo peníze) je to další „výpomoc“, tzv. aide féofale (aides – z francouzštiny ) (srov. Elias, 2007, s.207-209). Boj o to jak ustálit nový, stabilní příjem pro krále, tedy daně, není jednoduchý a trvá dlouho. Výsledkem je ale zvýšení a stabilita jeho moci. Dostáváme se až k nastupujícímu absolutismu; král vlastní a řídí monopol na vybírání daní, disponuje zdaleka největšími příjmy. Prolamuje se tak kruh decentralizace a naturálního hospodářství. Král neuděluje půdu, ale důchody, a to vše jen po dobu života. Centralizované peníze rozdává
16
podle vlastních potřeb a závislost na králi tak vzrůstá. (srov. Elias, 2007, s.225-226)
Nástin teorie civilizace V poslední části svého díla nám Elias opět nabízí trochu více psychologie a sociologie. Vysvětluje, že složitost dnešního světa vznikla postupnou diferenciací, ta je ale podmíněna
zvýšeným
zprostředkováno společnosti
sebeovládáním,
v rámci
narůstá
socializace.
diferenciace
které
je
nám
S diferenciací
psychického
aparátu
sebekontroly. Elias nabízí přirovnání k dnešní složité situaci v autoprovozu – aby vše fungovalo, je nutná zvýšená sebekontrola a dodržování pravidel. (srov. Elias, 2007, s. 241) Ta před stovkami let nebyla zapotřebí, nebyli-li jste na někom závislí. Postupné sebeovládání se podle Eliase dříve projevilo například proměnou rytířů ve dvořany. Tzv. zdvořštění válečníků, které je podle něj jeden z nejzásadnějších kroků na cestě za civilizací kdekoli na světě. (srov. Elias, 2007, s.243263) Civilizační posuny se odvíjejí na základě mohutných mechanismů provázanosti, jedinec, či skupiny, nemohou záměrně změnit jejich celkové směřování. (srov. Elias, 2007, s. 285) Posun racionalizace nemá svého původce v jedné vrstvě, ale v napětí mezi vrstvami. Všechny jevy a změny chování jsou důsledkem dělby práce (srov. Elias, 2007, s.305) „Sociální
procesy
se
odehrávají
nezáměrně
a
neplánovaně a svou dynamiku získávají z daných situačních konstelací. Mají obvykle charakter vzestupu, nebo poklesu, a 17
ačkoliv jsou neplánové, některé z nich udržují po staletí stejný setrvalý směr. Podle Eliase přitom nelze hovořit o nějaké historické nutnosti, nýbrž pouze o možnostech a pravděpodobnostech
různého
stupně.
Ačkoliv
je
pro
civilizační proces charakteristické, že dlouhodobě sleduje určitý směr, není to v žádném případě proces lineárně přímočarý. Naopak, existují v něm různé křižovatky, zatáčky, posuny v tom či onom směru; jsou v něm fáze, kdy dochází k určitému oslabení nebo kolísání“ (Šubrt, 2007, s.335-336)
18
ŠVÉDSKO Je zajímavé, jak je Skandinávie často jaksi opomíjena, pokud se hovoří od středověkých dějinách Evropy. Elias sice na mnoha místech zmiňuje Normany, ale ty už pokládá za více-méně Brity, nebo Francouze. Ukázkou je i odpověď Jacquese LeGoffa v knize Hledání středověku, jedná se o interview ze strany Jeana Maurice de Montremyho, kde odpovídá mimo jiné také na následující otázky: M.M.: Má středověký Západ pocit nějakých svých hranic? Uvědomuje si, že představuje určitou entitu? J.LG.: Středověká civilizace v sobě vidí představitelku křesťanství, většinou dokonce „křesťanstva“ – na existenci východní církve, jak je už zvykem, zapomíná. Na západě ji lemuje oceán, ten nevede nikam. Na východě a na jihu jsou jiná náboženství, nepřátelská a v podstatě pohanská. Ani Elias, ani LeGoff tedy neobracejí mnoho pozornosti k severu.
Prehistorické období „Do období okolo roku 8000 před n.l. se datuje dosud nejstarší zjištěné osídlení v oblasti kolem dnešního města Malmö na jihozápadě Švédska.“ (Štěpán, 2010, s.8) V období enelolitu (pozdní doba kamenná) 2500-1800 př.n.l. již najdeme ve Švédsku trvalé osídlení, a rozvinuté zemědělství zemědělství, domestikaci a chov zvířat (srov. Štěpán, 2010, s. 8) „Během doby bronzové (1800-500 před.n.l.) máme již doloženy čilé obchodní styky mezi Skandinávií a hlavní částí evropského kontinentu a také britskými ostrovy“ (Štěpán, 2010, s.8) Pomineme-li zlomky spisu řeckého mořeplavce Pýthea o tajemné severské zemi Thúle z roku 325 před n.l. 19
(někteří historikové soudí, že šlo o Island, jiní o Norsko, název se pak ujal jako obecné označení pro dálné severské končiny), první písemné zmínky o Skandinávii pochází až z období okolo roku 100 n.l.z Tacitova spisu De Germania. Další záznamy o severských oblastech pak obsahují pozdější texty Prokopia z Kaisareie z počátku 6. století a z díla Getica, které kolem roku 551 napsal cařihradksý úředník Jordanes. Skandinávie je zde popsána jako země obývána mnoha kmeny s vlastními vládci či králi. Poprvé v díle Tacita, se objevuje i pojmenování kmene, který tehdy obýval švédské oblasti a dal zemi její jméno – Svearové.“ (Štěpán, 2010, s.9) „Od přelomu letopočtu až do 5. století n.l. probíhala obchodní výměna mezi oblastmi dnešního jižného Švédska a římskou říší, o čemž svědčí nálezy římských mincí a uměleckých předmětů (...) Obyvatelé se již soustředili do vesnic, okolo nichž se rozkládaly pastviny.“ (Štěpán, 2010, s.9)
Vikinské období Vik = fjord (platí pro všechny germánské jazyky Skandinávie), Vikingové jsou tedy lidé fjordů (srov. Štěpán, 2010, s. 10) Vendelské období „Období od konce stěhování národů v 6. století do 8. století, kdy nastává doba Vikingů, se ve švédské historii nazývá Vendelské, nazvané podle místa Vendel v blízkosti Uppsaly, kde byli pohřbívání rodoví náčelníci. Pro tato staletí jsou charakteristické četné nálezy pohřebních lodí, a to především v regionu Uppland a Gotland, kde se též dochovaly kameny s vyobrazením lodí a osob. Mimo tyto oblasti jsou zjištěné doklady o osídlení řídké.“ (Štěpán, 2010, s.10) Hl. prameny informací z této doby pocházejí z hrobů a 20
věcí v nich nalezených. (srov. Štěpán, 2010, s. 10) „Jako centrum obchodu okolo Baltského moře se prosazovalo město Helgö na středošvédském jezeru Mälaren. Ale skutečný rozkvět mezinárodního obchodu (pokud do tohoto pojmu zahrneme i kořistnické výpravy) nastal až ve Vikinském období“ (Štěpán, 2010, s.10) Už zde nacházíme první rozdíl se Západní Evropou, jak ji popisuje Elias. Zatímco na jih od Skandinávie proběhlo stěhování národů, pro obyvatele severu se mnoho nezměnilo. Přírůstek obyvatelstva se dramaticky nezvětšil a osídlení zůstalo více méně stále ve středním a jižním Švédsku. Což se ani v následujících letech dramaticky neměnilo. Geografie Švédska totiž poměrně jasně dává najevo, kde je ještě únosné zakládat obydlí. Pro samotné Švédy nemělo smysl jít dál na sever
a
zabydlovat
se
tam,
v ještě
nehostinnějších
podmínkách a nikdo jiný o tuto oblast také trvalý zájem neměl. Snad kromě laponců;“ Severní oblasti dnešního Švédska v té době(1.tis n.l.) ještě stále převážně osídlovaly ugrofinské kočovné kmeny, zejména Saamové (Laponci) hovořící jedním z uralských jazyků.“ (Štěpán, 2010, s.13) Už nyní, ale i dále, si můžeme všimnout prostého a zřetelného faktu, na který Elias nekladl téměř žádný důraz – důležitost geografické polohy a členění státu. „Období 800-1050 lze ve Skandinávii charakterizovat jako hlavní éru vikinské expanze, spojenou s válečnými výpravami a kořistnickými nájezdy do celé Evropy, ale i s nemalým kolonizačním úsilím. (...) Vikinské cesty za obchodem a loupežemi nelze rozhodně chápat jen jako švédský fenomén, jedná se o záležitost celé Skandinávie, kam se tradičně řadí i Dánsko“ (Štěpán, 2010, s.10) „ Vikinská expanze začala již v 7. století a vyvrcholila v 9.-11. století. Podle archeologických nálezů pocházejících 21
z období let 600-800 je v litevské oblasti Grobin doloženo, že Vikingové z Upplandu, regionu na východním pobřeží Švédska, a ostrova Gotland zde stavěli velkou pevnost. Podobné fortifikační stavby stavěli také v dnešním polském městě Elblagu (německy Elblingu) a v oblasti severně od Přemyslem (Königsbergu),
Otakarem dnešního
II.
založeného
ruského
Královce
Kaliningradu.
O
přítomnosti Švédských Vikingů svědčí i runové kameny, naznačující časté styky mezi Švédskem a Pobaltím. Za významné datum je považován rok 793, kdy vydrancovali dánští a norští Vikingové opatství Lindisfarne na pobřeží severovýchodní Anglie. (...) V 10. století pokračovala dánsko-norská expanze, na níž se podíleli i Vikngové ze Skåne a západního pobřeží Švédska do Anglie (...) Severské nájezdníky usadili
francouzští
králové od roku 911
v Normadii.“ (Štěpán, 2010, s.10-11) Uvádí se, že Vikingové navštívili, či osídlili mnoho oblastí; švédští Vikingové zaměřovali své výpravy především na východ. Známe je pod označením varjagové. (srov. Štěpán, 2010, s. 11) Od počátku 7.století postupně směrem na východ si budovali obchodní cestu, která měla končit až v bohatém hlavním městě Byzantské říše Konstantinopoli. (srov. Who were the Vikings, 2012) Obchodní střediska té doby byla Birka, po roce 975 Sigtuna. (srov. Štěpán, 2010, s.11-12) „Významné středisko baltského obchodu v rukách vikingů tvořil také ostrov Gotland. Již po přelomu letopočtu právě odtud směřovala expanze germánských kmenů (zejména Gótů a Gepidů) do Černomoří, kde vznikla gótská říše, kterou smetl až nájezd Hunů a stěhování národů.“ (Štěpán, 2010, s.12) 22
Vliv na ostatní země „Švédští Vikingové (...) měli velký, ba rozhodující vliv na středověký vývoj oblasti dnešního Ruska a Ukrajiny, když se v polovině 9. století zásadním způsobem podíleli na založení nejdůležitějších měst: Novgorodu(...) a počátkem 10. století pak i Kyjeva(...)“ (Štěpán, 2010, s.12) „Okolo roku 1000 již kmeny germánských Sveů a Gotů, které vytvořily základ pozdějšího švédského národa, osídlily oblasti dnešních regionů Uppland, Västmanland, Östergötland, Småland a Västergötland, nacházejících se na středovýchodě Švédska. Všechny tyto oblasti fakticky ovládal jediný, všeobecně uznávaný vládce, král Olof Skötkonung. (...) V období vlády Olofa Skötkonunga (9551022) pomalu končí velkolepé vnější výboje, a naopak vznikají základy jednotného švédského státu. (Štěpán, 2010, s.13)
Náboženství Stejně jako v jiných
evropských státech
hrála
důležitou roli při procesu centralizace státu christianizace. Přitom je třeba zdůraznit, že i dlouho poté se území na jihu dnešního
Švédska
nacházelo
pod
nadvládou
Dánska(...).“(Štěpán, 2010, s.12) Přestože od 8. století docházeli do Švédska misionáři, nemělo tu do konce 11.stol křesťanství pevné postavení. Jako první král přijal křesťanství Olof Skötkonung (1008) a ještě dlouho poté vedle sebe pohani a křesťané dlouho koexistovali. Ve 20 letech 12.stol. už však byla křesťanksá
23
církev ve Švédsku dobře organizovaná (5 biskupství). (srov. Štěpán, 2010, s.14) „Příchod
a
upevnění
křesťanství
ve
Švédské
společnosti našly velký odraz rovněž v umění, v podstatě můžeme hovořit o jakési kulturní revoluci, ale přispěl i ke změnám ve struktuře společnosti, která se z dosud víceméně kmenového uspořádání mění v organizovaný stát.“ (srov. Štěpán, 2010, s.16) Podle Štěpána mělo tedy na centralizaci Švédka velký podíl přechod ke křesťanství. To je také zajímavý fakt, který u Eliase v této podobě nenajdeme. Církev samozřejmě hraje důležitou roli, vzpomeňme na královský mechanismus.
Sjednocování „Proces, jehož cílem bylo sjednocení švédského území pod ústřední vládu jednoho krále, probíhal velmi pozvolna. Za hlavní důvod lze považovat vedle kmenové struktury a reliktů pohanství i geografickou vzdálenost a určitou uzavřenost jednotlivých oblastí.“ (Štěpán, 2010, s.17) „Mezi dynastie, které jsou s postupným procesem sjednocování království a centralizací správy spojeny , patří dynastie Yngling, Stenkil, Sverker, Erik a dynastie Folkung.“ (Štěpán, 2010, s.17)
Dynastie Dynastie Yngling „Dynastie Yngling je nejstarší známý švédský panovnický rod, vládnoucí přibližně v letech 970-1060. Jedním z jeho nejslavnějších příslušníků byl již zmíněný Olof Skötkonung(995-
1022)
24
podporující
křesťantsví
a
považovaný za prvního „sjednotitele“ Švédska“ (Štěpán, 2010, s.17) Dynastie Stenkil 1125-1250 Sverker a Erik dynastie 1125-1250 Erik IX. Svatý (Erik den Helige 1155-1160) - první kodifikace královského práva, další prosazení katolické církve ve Švédsku a šířil víru i ve Finsku, kam expandoval ( srov.Štěpán, 2010, s.17)
Královský místodržící Birger a 13. stol. „Od konce 12. století se rozvíjela těsná spolupráce králů a církve;, ke skutečnému upevnění moci došlo v polovině 13.stol. V této době vznikl nejvyšší říšský úřad „jarl“ jehož úkolem bylo vedení domobrany v době války. (srov. Kan, 1983, s.47) Jarl– královský „místodržící“ – „tuto funkci zastával v letech 1248-66 Jarl Birger, který měl zásadní podíl na konsolidaci královské moci ve Švédsku“ a údajně i založil Stockholm 1250 „aby chránilo všechny města okolo jezera Mälaren před nájezdy lupičů.“ Birger také získal ke Švédsku některá Finská území. CO je však zajímavější, je fakt, že se Birgerovi podařilo na trůn dosadit svého syna. Tak vznikla dynastie Folkungů. (srov. Štěpán, 2010, s.18) „Ve 13. stol. se také ustálilo stavovské rozdělení společnosti, vzniklo rytířstvo a další nejvyšší státní úřady,(...) státní rada složená ze zástupců světské i duchovní šlechty. Tak ve 13 stol. vykrystalizovaly hlavní rysy skandinávského feudalismu(...). Ve srovnání s Francií, Anglií a zeměmi 25
střední Evropy však proces formování feudálních vztahů nebyl ve Skandinávii plně završen. Absence nevolnictví a částečné přetrvávání institucí rodového zřízení a vojenské demokracie
patřily
ke
zvláštnostem
skandinávského
feudalismu.“ (Kan, 1983, s. 49) Birgerův syn o trůn přišel kvůli nesvárům ve vlastním rodě (srov. Štěpán, 2010, s.18). Magnus IV., kter jej následoval vytvořil norsko-švédskou unii. Během vlády také posílil vliv nad Finskem. (srov. Štěpán, 2010, s.19).
Kalmarská unie Kupodivu tato územní expanze neuspokojila šlechtu a Magnus IV. musel prchnout za synem Haakonem do Norska. Díky rodovým vazbám nastoupila na trůn roku 1389 princezna Margareta. Byla dcerou Dánského krále a manželkou Haakona. (srov. Štěpán, 2010, s.19 a 23). Roku 1397 vznikla tzv. Kalmarská unie, která zastřešovala všechny Skandinávské státy. V dalších letech by následoval pouhopohý výčet jmen panovníků, jak se střídali na trůnu a jak se měnily v Kalmarské unii vlivy toho, nebo onoho. Kalmarská unie zanikla roku 1523 a Švédsko tehdy bylo stále částečně pod nadvládou Dánska. (srov. Štěpán, 2010, s.33)
Gustav Vasa Velký krok pak nastal až když se k vládě dostal Gustav Vasa. Za jeho vlády „vznikla silná centrální vláda, jejíž úřední správa zemi spravovala a vybírala daně.“ (Štěpán, 2010, s. 35) „Také došlo k růstu populace, což vedlo k rozvoji zemědělství.“ (Štěpán, 2010, s. 36)
26
„Na návrh Gustava Vasy riksdag(státní rada) prohlásil roku 1544 Švédsko za dědičnou monarchii.“ (Kan, 1983, s.80)
27
Závěr To, co se stalo za vlády Gustavy Vasy poměrně dobře odpovídá Eliasově teorii, jen byl průběh sociogenez o něco delší a složitejš, kvůli již zmíněným odlišnostem ve skandinávských zemích. Mezi ty patří pozdější christianizace, geografická
specifičnost,
Skandinávských zemích.
28
neexistence
nevolnictví
se
Anotace
Autor: Zora Vašulínová Katedra: Katedra sociologie a andragogiky Fakulta: Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Název práce: Sociogeneze Švédského státu Vedoucí práce: Mgr. Jan Kalenda Počet znaků: 37699 Počet příloh:0 Počet titulů použité literatury: 8 Tato práce vychází z teorie o civilizačním procesu Norberta Eliase, která je podrobně popsána v první části. Soustředí se především na sociogenezi států, bez důrazu na psychologickou stránku věci. V druhé části je v jejím kontextu zkoumán vznik Švédského státu s přihlédnutím ke specifickým podmínkám při vzniku Skandinávských států. Empirická aplikace Eliasových poznatků na Švédsko slouží jako ověření jeho teorie. Výsledky napovídají, že pro Švédsko platí Eliasova teroie s určitými podmínkami. Klíčová slova: sociogeneze, Švédsko, historická sociologie, středověk
29
ABSTRACT This work results from the theory of the civilizing process by Norbert Elias, which is described closely in the first part of this paper. We concentrate especially on sociogenesis of states without a psychology view on the matter. In the second part, we explore the formation of Swedish state with consideration of specific conditions of Scandinavian states genesis. The empiric application of Elias’s findings to Sweden serves as verification of his theory. The results prompt that the theory is valid for Sweden with only some conditions. Key
words:
sociogenesis,
sociology, Middle Ages
30
Sweden,
historical
Seznam literatury Elias, Norbert. O procesu civilizace II.: Díl 2. Proměny společnosti. Nástin teorie civilizace). 1.vyd. Praha: Argo, 2007. ISBN 978-80-7203-962-3. Kan, A.S. Dějiny skandinávských zemí. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1983. ISBN 25-068-83. Le Goff, Jacques. Středověká imaginace. 1.vyd. Praha: Argo, 1998. ISBN 80-7203-074-4. Norbert Elias Foundation: Prizes. Norbert Elias Foundation [online]. Rok neznámý [2006] [cit. 2013-06-27]. Dostupné
z:
http://www.norberteliasfoundation.nl/foundation/prizes.php Štěpán, Jiří. Švédsko. Praha: Libri, s.r.o., 2010. Stručná historie států. Sv.74. ISBN 978-80-7277-464-7. Šubrt, Jiří. Civilizační teorie Norberta Eliase. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-197-8. Šubrt, Jiří. Historická sociologie. 1.vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2007, ISBN 978-80-7380-061-1. Vikings. [film] Directed by Rosie Schellenberg. Episode 2. Great Britain: BBC Two. 18.11.2012.
31
