UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut komunikačních studií a žurnalistiky
Tereza Schneiderová
Mediální obraz stavby Berlínské zdi Rudé právo, The New York Times, The Times
Diplomová práce
Praha 2012
Autor práce: Tereza Schneiderová Vedoucí práce: PhDr. Petr Bednařík, PhD.
Rok obhajoby: 2012
Bibliografický záznam SCHNEIDEROVÁ, Tereza. Mediální obraz stavby Berlínské zdi - Rudé právo, The New York Times, The Times. Praha, 2012. 87 s. Diplomová práce (Mgr.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Katedra mediálních studií. Vedoucí diplomové práce PhDr. Petr Bednařík, PhD.
Abstrakt Diplomová práce Mediální obraz stavby Berlínské zdi - Rudé právo, The New York Times, The Times se zabývá událostmi spojenými s výstavbou Berlínské zdi v roce 1961 a primárně analýzou novinových článků s danou tematikou. Problematika Berlínské zdi je zachycena především před její výstavbou, při stavbě a bezprostředně po ní. V rámci kapitoly „Teoretická východiska“ jsou vysvětleny koncepty sloužící jako podklad následné analýzy vybraných deníků. V prvé části práce jsou představeny historicko-politické okolnosti vzniku Berlínské zdi, zejména pak vývoj studené války mezi představiteli Východu a Západu. Samotné analýze tří vybraných titulů předchází narativní rozhovor s pamětníkem a zároveň zahraničním zpravodajem Rudého práva. Jeho výpověď slouží jako ilustrace tehdejší berlínské atmosféry. V rámci analýzy deníků Rudé právo, The New York Times a The Times je kladen důraz na obsah článků, styl prezentace, různorodost témat, tendence a informační hodnotu prezentovaných zpráv. Výstupem analýzy je srovnání všech tří titulů podložené zvolenými teoretickými východisky. Tato práce má sloužit především jako ukázka rozdílnosti v prezentování stejné události různými novinami, a tudíž rozdílnost následného vnímání čtenáři, a jako ukázka propagandistických tendencí komunistického tisku.
Abstract The diploma thesis Media picture of building the Berlin wall - Rudé právo, The New York Times, The Times addresses the events associated with the construction of the Berlin Wall in 1961 and primarily presents the analysis of newspaper articles connected to the Berlin Wall topic. The issue of the Berlin Wall is portrayed before its construction, during the construction and immediately after it. In the „Teoretická
východiska“ chapter, the concepts used as a basis of the subsequent analysis of selected newspapers are explained. The first part of the thesis presents the historical and political circumstances of the Berlin Wall construction, especially the development of the Cold War between the representatives of East and West. The analysis of the three selected newspaper titles is preceded by a narrative interview with a foreign correspondent from Rudé právo. His statements serve as an illustration of the former Berlin atmosphere. In the analysis of the newspapers Rudé právo, The New York Times and The Times, emphasis is placed on the article contents, presentation style, theme diversity, trends and information value of the presented news. The output of the analysis is a comparison of all three selected titles and is based on the given theoretical grounds. This thesis is meant to serve as an example of differences in the presentation of the same event in various newspapers, and therefore of different perception of the events by readers, and as an example of propaganda tendencies in the Communist press.
Klíčová slova Berlínská zeď, Berlínská krize, studená válka, agenda-setting, propaganda, Čtyři teorie tisku, Rudé právo, The New York Times, The Times
Keywords Berlin wall, Berlin crisis, Cold War, agenda-setting, propaganda, Four theories of the press, Rudé právo, The New York Times, The Times Rozsah práce: 87 normostran, 195,127 znaků s mezerami.
Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.
V Praze dne 18.5. 2012
Tereza Schneiderová
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala rádiu Svobodná Evropa za umožnění přístupu do online archivu deníku The New York Times a za poskytnutí pracovního prostoru. Jmenovitě děkuji ze Svobodné Evropy paní Janě Hokuvové za pomoc při shánění potřebného materiálu. Dále děkuji svému konzultantovi PhDr. Petru Bednaříkovi, PhD. za průběžnou pomoc při psaní této práce.
Institut komunikačních studií a žurnalistiky UK FSV Teze MAGISTERSKÉ diplomové práce TUTO ČÁST VYPLŇUJE STUDENT/KA: Příjmení a jméno diplomantky/diplomanta: Razítko podatelny: Schneiderová Tereza Imatrikulační ročník diplomantky/diplomanta: 2009/2010 E-mail diplomantky/diplomanta:
[email protected] Studijní obor/typ studia: Mediální studia Předpokládaný název práce v češtině: Mediální obraz stavby Berlínské zdi - Rudé právo, The New York Times, The Times Předpokládaný název práce v angličtině: Media picture of building the Berlin wall - Rudé právo, The New York Times, The Times Předpokládaný termín dokončení (semestr, školní rok – vzor: ZS 2012) (diplomovou práci je možné odevzdat nejdříve po dvou semestrech od schválení tezí, tedy teze schválené v LS 2010/2011 umožňují obhajovat práci nejdříve v LS 2011/2012):
LS 2012 Charakteristika tématu a jeho dosavadní zpracování (max. 1800 znaků): Stavba Berlínské zdi slouží jako jeden ze symbolů mocenského rozdělení Evropy po druhé světové válce. Její postavení zhmotnilo hranici mezi svobodou Západu a omezováním svobody Východu. Berlínská zeď v jednom městě oddělila rodiny a známé a na dalších 28 let ovlivnila jejich životy. Nepropustnost hranic mezi státy Východního bloku a okolními státy byla dovršena. Důvodem stavby byly především masové odchody občanů NDR přes berlínskou hranici na Západ. V červenci 1961 dal Nikita Sergejevič Chruščov souhlas se stavbou. Tehdejší americký prezident John F. Kennedy proti stavbě již ke konci neprotestoval, jelikož v žádném případě nechtěl třetí světovou válku. Domníval se, že pokud by sovětský svaz nezakročil, přišel by časem o NDR a později i Polsko, Československo a Maďarsko. Událost stavby Berlínské zdi se díky médiím dostala do povědomí lidí jak na Západě, tak na Východě. Způsob a náplň informování o této symbolické události se pravděpodobně také v těchto oddělených světech lišil. Otázkou je jak moc a v čem. Lidé v Československu získávali jednotné a kontrolované zprávy, zprávy z většiny převzaté ze sovětských zdrojů a sovětským svazem schválené. Lidé v USA a Anglii měli k dispozici široké spektrum informačních zdrojů, které podávaly zprávy názorově různorodé. Nepochybně to na obyvatele Československa a USA i Anglie mělo odlišný vliv. Tématem této práce je tedy především nahlédnutí do historického a politického kontextu stavby Berlínské zdi a zobrazení této události v tisku československém, americkém a anglickém a následné srovnání způsobu zmapování okolností stavby jednotlivými periodiky. Téma odkazuje na osobní výběr tří periodik: Rudé právo, The New York Times a The Times. Předpokládaný cíl práce, případně formulace problému, výzkumné otázky nebo hypotézy (max. 1800 znaků): Cílem práce je na základě analýzy článků Rudého práva, The New York Times a The
Times týkajících se stavby berlínské zdi v roce 1961 vytvořit pohled na různá zpracování této události jednotlivými periodiky a zhodnotit, jaký obraz o stavbě Berlínské zdi se díky těmto periodikům dostal ke čtenářům. Kromě mediální analýzy bude součástí práce také historický a politický kontext stavby, který bude sloužit jako teoretický podklad. Výsledkem práce má být jednak zachycení způsobu informování o tématu jednotlivými novinami, obsah článků a pak také porovnání článků u jednotlivých periodik. Práce se bude věnovat například těmto otázkám: V čem se způsob informování liší, jaké jsou jeho charakteristické rysy? Co ve zprávách chybí? Zda jsou nějaké informace zjevně vynechané? Jaký závěr si lidé mohli na základě těchto článků vytvořit? Objevují se nějaké souvislosti, v kterých jsou zprávy prezentovány? Jsou články tematicky různorodé? Výsledkem bude zmapování tehdejší situace na základě historických zdrojů (knihy, články), na základě vybraných novin a také na základě výpovědi pamětníka, který pracoval jako redaktor Rudého práva a v Berlíně pro periodikum působil jako zahraniční zpravodaj těsně před postavením zdi. Hypotézy: Články komunistického Rudého práva a demokratických novin USA a Anglie se budou tématicky lišit. Anglické noviny budou oproti těm československým obsahovat více názorů a budou informačně pestřejší. Články Rudého práva budou prosovětské, naopak články anglických novin budou v opozici k sovětskému svazu. The Times a The New York Times budou mít více článků a více témat spojených se stavbou Berlínské zdi než Rudé právo. Předpokládaná struktura práce (rozdělení do jednotlivých kapitol a podkapitol se stručnou charakteristikou jejich obsahu): Úvod vymezení a základní charakteristika tématu, odůvodnění výběru vymezení cílů, hypotéz a metodologie popis struktury práce Text Teoretická část Historický a politický kontext stavby Situace médií v Československu, Anglii a USA Paměti svědků Rozhovor s redaktorem Rudého práva Analýza Rudé právo The New York Times The Times Srovnání Závěr Zhodnocení dosažení cílů a potvrzení či zamítnutí hypotéz, shrnutí získaných poznatků z analýzy a propojení těchto poznatků s teoretickým podkladem. Vymezení podkladového materiálu (např. tituly a období, za které budou analyzovány): Pro teoretickou část práce, tedy nastínění okolností, za kterých byla Berlínská zeď postavena, volím materiály (především knihy, články, internetové zdroje) týkající se samotné zdi, politických událostí po druhé světové válce, osobních výpovědí pamětníků žijících v té době v Berlíně, situace medií (periodického tisku) v Československu, Anglii a USA na přelomu 50. a 60. let. Dále využiji materiálů
poskytnutých při osobní návštěvě Berlína a osobní rozhovor s pamětníkem, který v Berlíně pro Rudé právo pracoval jako zahraniční zpravodaj. V analytické části práce budu vycházet z článků tří titulů: Rudé právo, The New York Times ,The Times, a to v období 1.7. 1961-31.12 1961. Metody (techniky) zpracování materiálu: Analýza primárních zdrojů (novinových článků, osobních výpovědí), dále u novinových článků srovnávací analýza, analýza sekundárních zdrojů (knihy, články, internetové zdroje), rozhovor s pamětníkem, který pracoval v Berlíně jako zahraniční zpravodaj Rudého práva. Základní literatura (nejméně 5 nejdůležitějších titulů k tématu a metodě jeho zpracování; u všech titulů je nutné uvést stručnou anotaci na 2-5 řádků): Rudé právo, The New York Times, The Times : 1.7. 1961-31.12. 1961 Schneider, Bohumil. Severní soused. Praha: Naše vojsko, 1963 Kniha nabízí podrobný a osobně zabarvený popis Německé demokratické republiky. Autor se zabývá jejím vývojem, lidmi, kteří v ní žili a vztahy mezi NDR a Československou republikou. Autor v knize vychází z vlastních zážitků a doplňuje je o faktické informace. Taylor, Frederick. The Berlin Wall : 13 August 1961-9 November 1989. London: Bloomsbury, 2007 Kniha The Berlin Wall odhaluje příběh Berlínské zdi od jejího vzniku, přes její rozšiřování, adaptaci a zesílení, který trval téměř třicet let. Rottman, Gordon L.. Berlínská zeď a vnitroněmecká hranice 1961-89. Praha: Grada, 2009 Autor podrobně analyzuje důvody a průběh rozdělení Německa, důsledky pro obyvatele obou stran, typy hraničních překážek a zátarasů, promyšlený systém střežení a udržování hranice i vynalézavé metody východních Němců, kteří hranici překonali. Text doplňují dokumentární snímky, nákresy a tabulky Freedman, Lawrence. Kennedy’s Wars: Berlin, Cuba, Laos, and Vietnam. Oxford: Oxford University Press, 2000 Autor knihy věnuje každému z konfliktů pozornost a ukazuje jak jsou zahraničně politická rozhodnutí definována pro každou novou krizi s ohledem na ty, které se staly předtím. Kniha mapuje Kennedyho snahy bojovat se sérií významných konfliktů. Wyden, Peter. Wall: The Inside Story of Divided Berlin. New York: Simon and Schuster, 1989 Kniha neobvyklým způsobem kombinuje investigativní reportáž a osobní paměti. Autorův příběh je protkán několika svědeckými výpovědmi osob, jejichž životy byly zasaženy Berlínskou zdí. Kučera, Jaroslav, Melichar, Václav. Německá otázka Československá akademie věd, 1986. Disertační práce zpracovávající téma německých dějin.
1949-1961.
Praha:
Schulz, Winfried, Končelík, Jakub, Reifová, Irena, Hagen, Lutz, Schere, Helmut. Analýza obsahu mediálních sdělení. Praha: Karolinum, 2004 Kniha poskytuje úvod do problematiky politické komunikace a obsahové analýzy masově mediovaných textů. První část publikace tvoří tři texty, které uvádějí čtenáře do problematiky vztahu médií a veřejné sféry, ukazují způsoby kvantitativního rozboru masově mediovaných sdělení a vyhodnocování zpravodajství. Diplomové a disertační práce k tématu (seznam bakalářských, magisterských a doktorských prací, které byly k tématu obhájeny na UK, případně dalších oborově blízkých fakultách či vysokých školách za posledních pět let) Brodský, Martin. Stavba Berlínské zdi očima české a německé historiografie a soudobých médií. FSV UK. 2008 Svoboda, Tomáš. Sjednocení Německa jako součást evropské integrace. Masarykova univerzita v Brně, FF. 2008 Jenne, Dalibor. Sjednocení Německa a potenciální sjednocení Koreje: mezinárodněpolitická komparace. Masarykova univerzita v Brně, FSS. 2008 Datum / Podpis studenta/ky 6.6.2011 ………………………
1
Obsah Úvod..................................................................................................................................2 1. Cíle a výzkumné otázky................................................................................................4 2. Teoretická východiska..................................................................................................5 2.1 Agenda-setting................................................................................................6 2.2 Propaganda......................................................................................................8 2.3 Čtyři teorie tisku...........................................................................................14 3. Metodologie................................................................................................................16 4. Berlínská zeď..............................................................................................................17 4.1 Historicko-politický kontext.........................................................................17 4.2 Útěky.............................................................................................................30 5. Paměti novináře Rudého práva...................................................................................32 6. Analýza vybraných periodik.......................................................................................37 6.1 Rudé právo....................................................................................................38 6.1.1 Berínská zeď v Rudém právu.........................................................39 6.2 The New York Times.....................................................................................53 6.2.1 Berlínská zeď v The New York Times............................................54 6.3. The Times.....................................................................................................66 6.3.1 Berlínská zeď v The Times.............................................................67 6.4. Srovnání analyzovaných titulů.....................................................................78 Závěr...............................................................................................................................84 Summary.........................................................................................................................87 Použitá literatura.............................................................................................................89 Seznam příloh................................................................................................................100 Přílohy...........................................................................................................................101
2
Úvod Berlínská zeď, postavena 13. srpna roku 1961, se s odstupem let stala symbolem studené války mezi Východem a Západem. Její výstavbě předcházelo mnohaleté a neúspěšné vyjednávání mezi Sovětským svazem a USA, které vzniklo na základě nevyřešené poválečné situace v Evropě. Postoje i názory obou zúčastněných stran se nacházely na opačných koncích spektra, což mělo za následek neochotu jakkoliv se přizpůsobit tomu druhému. Berlín, jakožto průsečík komunismu a demokracie, po rozdělení Berlínskou zdí rozdělil zároveň i celou Evropu. Hranice mezi svobodou Západu a omezováním svobody Východu byla zhmotněna. Hlavním důvodem výstavby Berlínské zdi byly především masové odchody občanů NDR přes berlínskou hranici na Západ a zhoršující se ekonomická situace v NDR, což ale Sovětský svaz i NDR interpretovaly jako nutnou obranu proti militaristickému a revanšistickému západnímu Německu.1 Obava Východu z odlivu inteligence, pracovní síly i financí na západ způsobila, že v Berlíně bylo na dalších téměř třicet let rozděleno nespočet rodin i přátel. Bezprostředně po vztyčení zátaras se ani jedna ze západních mocností nerozhodla k radikálnímu kroku a naopak se USA, Velká Británie a Francie shodly na tom, že je nutné se Sovětským svazem vyjednávat po dobrém. Západní Německo s tímto postupem ale nesouhlasilo a žádalo tvrdší přístup a z pochopitelných důvodů vyžadovalo stržení zdi.2 Cesta smíru se ale nakonec ukázala jako zdlouhavá a bezvýchodná varianta. Sovětský svaz totiž požadoval uzavření mírové smlouvy mezi okupačními státy a Německem, na což ale Západ přistoupit nechtěl, jelikož by to znamenalo suverenitu NDR a šíření komunismu za její západní hranice.3 Berlínská zeď tak namísto aby slábla a mizela, naopak sílila. Po dobu své existence se zeď podařilo překonat 5075 lidem a po celé své délce si vyžádala celkem 250 obětí.4 Berlínská zeď se stala nejen symbolem studené války, ale také mediální ikonou. Jako solidní betonová stavba ideálně posloužila jako reprezentace utrpení a omezování svobody. Alespoň co se týče prezentace západních médií. Na Východě naopak symbolizovala ochranu a obranu proti agresivnímu nepříteli, tedy západnímu Německu. 1
Taylor, Frederick. Berlínská zeď 13.srpna 1961-9.listopadu 1989. Brno: BB/art, 2008, s. 139. Freedman, Lawrence. Kennedy’s wars-Berlin, Cuba, Laos, and Vietnam. New York: Oxford University Press, 2000, s. 77. 3 Taylor, c.d., s. 120. 2
4
Mauermuseum. Museum haus am Checkpoint Charlie. Ring around Berlin. Fatalities and Escape Attempts.
3 Oba tyto pohledy denně prezentované divákům, posluchačům i čtenářům měly zajisté vliv na formování jejich vnímání celé problematiky. Odlišné interpretace stejných událostí měly za následek jejich rozdílné chápání i vyhodnocení. Záměrem této práce je tedy především nahlédnutí do historického a politického kontextu stavby Berlínské zdi a jeho uvedení do souvislosti se způsobem informování o této události v tisku československém, americkém a anglickém. Významné je také následné srovnání způsobu zmapování okolností stavby jednotlivými periodiky. Téma odkazuje na osobní výběr tří periodik: Rudé právo, The New York Times a The Times. Deník The New York Times byl zvolen z důvodu účasti Spojených států amerických ve studené válce a zejména pak v druhé berlínské krizi, jejíž součástí byla výstavba Berlínské zdi. Ze stejného důvodu byl zvolen také deník The Times. Velká Británie byla jednou z okupačních mocností Německa a zároveň reprezentovala Evropu, tudíž její přístup byl nepatrně odlišný od Spojených států amerických. Rudé právo bylo zvoleno z důvodu zastoupení komunistického režimu, jehož hlavním propagátorem byl v té době Sovětský svaz, tedy zástupce Východu ve studené válce a významný článek v rozhodování o výstavbě Berlínské zdi. Volba Rudého práva je také spojena s rodinnou vazbou na novináře tohoto deníku. Časové rozpětí analyzovaných článků je od 1.7. 1961 do 31.12. 1961. Důvodem pro tuto volbu je snaha zachytit reakce po stavbě zdi a zjistit, zda téma Berlínské zdi bylo aktuální i několik měsíců po jejím vybudování. Záměrně byly také vybrány tituly z opačného názorového spektra i politického režimu. Cílem je představit obsah tehdejších zpráv, nalézt rozdíly i podobnosti mezi články, charakteristická slova, ukázat, jakým symbolem se zeď stala pro Západ a pro Východ a především ocenit informační hodnotu, kterou si z daných zpráv mohl čtenář odnést. Analýza vybraných periodik je podložena několika teoretickými východisky. Konkrétně se jedná o agendu-setting, propagandu a čtyři teorie tisku. Propojenost s danými teoretickými východisky je zhodnocena ve srovnání deníků a v závěru práce. Důvodem pro výběr tohoto tématu je zejména příbuzenský vztah s novinářem, který před výstavbou zdi působil v Berlíně jako zahraniční zpravodaj pro Rudé právo, a tedy osobní zájem o danou problematiku. Součástí práce je také rozhovor s tímto novinářem, Bohumilem Schneiderem. Jeho vzpomínky na pracovní i osobní zážitky slouží jako doplněk k zmapování atmosféry před stavbou Berlínské zdi a jako ukázka tehdejší pracovní náplně zpravodaje Rudého práva.
4 Diplomová práce je rozčleněna celkem do šesti kapitol. První kapitola diplomové práce se věnuje stanoveným cílům a výzkumným otázkám. Následována je kapitolou s teoretickými východisky, které slouží jako podklad pro analýzu daných periodik. Třetí kapitola představuje metodologické postupy, které byly při psaní diplomové práce využity. Čtvrtá kapitola se již věnuje historicko-politickému kontextu vzniku Berlínské zdi a její součástí je samostatná podkapitola, která přibližuje téma útěků. Pátá kapitola je výsledkem rozhovoru s již zmíněným dopisovatelem Rudého práva, Bohumilem Schneiderem. Závěrečná kapitola předkládá analýzu jednotlivých periodik a obsahuje jejich srovnání, které má za cíl vyvrátit nebo potvrdit stanovené hypotézy.
1. Cíle a výzkumné otázky Cílem práce je na základě analýzy článků Rudého práva, The New York Times a The Times týkajících se stavby Berlínské zdi v roce 1961 vytvořit pohled na různá zpracování této události jednotlivými periodiky a zhodnotit, jaký obraz o okolnostech stavby a samotné stavbě Berlínské zdi se díky těmto periodikům dostal ke čtenářům. Kromě mediální analýzy je součástí práce také historický a politický kontext stavby, který slouží jako teoretický podklad. Účelem nastínění historicko-politického pozadí je přiblížení problematiky tzv. druhé berlínské krize, ve které si okupační mocnosti po druhé světové válce rozdělily Německo, a také názory na vzniklou poválečnou situaci. Výsledkem práce má být jednak zachycení způsobu informování o tématu jednotlivými novinami, obsah článků a pak vzájemné porovnání článků u jednotlivých periodik. Výsledkem bude také zmapování tehdejší situace na základě historických zdrojů (odborné knihy, články), na základě vybraných novin a na základě výpovědi pamětníka Bohumila Schneidera. Práce se věnuje těmto otázkám: V čem se způsob informování liší, jaké jsou jeho charakteristické rysy? Co ve zprávách chybí? Zda jsou některé informace zjevně vynechané? Jaký závěr si lidé mohli na základě těchto článků vytvořit? Objevují se nějaké souvislosti, ve kterých jsou zprávy prezentovány? Jsou články tematicky různorodé? Jsou zprávy informačně nasycené? Jaká ustálená slovní spojení jsou použita? Jaká slova nebo slovní spojení převládají? Jaké osobnosti se v článcích objevují?
5 Hypotézy: Články komunistického Rudého práva a demokratických novin USA a Anglie se budou tematicky lišit. Anglické noviny budou oproti těm československým obsahovat více názorů a budou informačně pestřejší. Články Rudého práva budou prosovětské, naopak články anglických novin budou v opozici k Sovětskému svazu. The Times a The New York Times budou mít více článků spojených se situací v Německu a stavbou Berlínské zdi než Rudé právo. Jejich články budou tematicky bohatší.
2. Teoretická východiska Teoretickými východisky této práce jsou agenda-setting, propaganda a čtyři teorie tisku. Tato východiska slouží k podložení analytické části práce, ve které jsou rozebírány články s tématikou rozdělení Německa a vzniku Berlínské zdi v roce 1961. Záměrně byla vybrána periodika s opačnými náhledy na problém, čímž na základě jejich srovnání vyplynou odlišné závěry podložené již zmíněnými východisky. Cílem je dokázat, že dle teorie o nastolování agendy (agenda-setting) získali čtenáři Rudého práva značně odlišný pohled na problém, a tudíž byli nuceni zaujmout i zcela jiný postoj ke vzniklé situaci než čtenáři The New York Times a The Times. Malé rozdíly jsou předpokládány mezi periodikem americkým a britským. Pojem propaganda má svoji definici jak v demokratických zemích, tak zemích komunistických. V demokracii je propaganda vnímána jako negativní nástroj manipulace, kdežto v komunistických uspořádáních je to naopak nástroj sjednocování idejí a zachovávání pořádku. Podkladem pro tuto práci je propaganda z pohledu demokracie. Pro ilustraci pojetí propagandy v komunistickém režimu byla vybrána kniha Miloslava Chlupáče Propaganda jako společenský jev5 z roku 1978, která demonstruje úlohu propagandy v tehdejším Československu. Ze čtyř teorií tisku6 byla vybrána teorie společenské odpovědnosti tisku a teorie sovětská. Čtyři teorie tisku obecně prezentují, jaký by v jednotlivých případech měl tisk být, a k čemu by měl sloužit. Toto východisko bylo zvoleno pro závěrečnou srovnávací analýzu vybraných novin. Na základě analýzy článků u jednotlivých titulů je cílem zhodnotit, zda The New York Times a The Times splňují kritéria teorie společenské odpovědnosti a Rudé právo kritéria teorie sovětské.
5
Chlupáč, Miloslav. Propaganda jako společenský jev. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978. Siebert, Fred S., Peterson, Theodore, Schramm, Wilbur. Four theories of the press. Illinois: Illini Books edition, 1963.
6
6
2.1 Agenda-setting Teorie agenda-setting, nebo-li teorie o nastolování agendy, je hlavním východiskem této práce. Obecně se teorie zabývá tím, jak se témata veřejného diskurzu stávají důležitými. Věnuje se vztahu masových médií, politického aparátu a veřejnosti, které společně tvoří vrcholy trojúhelníku. Autoři Dearing a Rogers7 na základě této úvahy rozdělili proces nastolování témat na tři úrovně: agenda mediální, veřejná a politická. Každá z oblastí má svoji výzkumnou tradici. Počáteční tradice výzkumu8 se nazývá mediální agenda, protože její hlavní závislou proměnnou je důležitost tématu v agendě masových médií. Druhá tradice výzkumu9 je označována jako veřejnostní nastolování témat, jelikož její hlavní závislou proměnnou je důležitost soustavy témat v rámci veřejné agendy. Třetí výzkumná tradice10 se nazývá politická agenda, protože distinkcí této výzkumné tradice je zájem o politické jednání z hlediska témat částečně jako reakce na mediální a veřejnostní agendu. Pro tuto práci je významná především agenda mediální a její vztah k agendě veřejné. Základem je myšlenka, že média výběrem obsahu a způsobem prezentace svých sdělení ovlivňují, jakým způsobem budou lidé předkládaná témata vnímat a chápat. To, co média předloží jako významné, bude jako významné vnímáno i publikem. S čímž souvisí také otázka moci médií a do jaké míry jsou schopna formovat názory publika a ovlivňovat jejich chování. Jsou lidé pouze pasivními příjemci, nebo naopak aktivně témata filtrují a tím se podílejí na utváření mediálních obsahů? Základní kladenou otázkou tedy je: „Kdo nebo co nastoluje mediální agendu?“11 Jakým způsobem a za jakým účelem vlastně mediální obsahy vznikají? Dalším stupněm je pak otázka, jak tyto obsahy ovlivňují veřejnost a jaká média mají větší moc při nastolování veřejné agendy. Koncept nastolování agendy12 můžeme chápat jako součást komunikačních procesů ve společnosti, pomocí něhož jedinci sdílejí (nejen) politické významy. Nastolování agendy nepracuje s médii jako s pasivními přenašeči sdělení, ale
7
Dearing, James W., Everett M. Rogers. Agenda-Setting. Thousand Oaks-London-New Delhi: Sage, 1996. 8 Dearing, c.d., s. 6. 9 Dearing, c.d., s. 6. 10 Dearing, c.d., s. 6. 11 Trampota, Tomáš, Nečas, Vlastimil. Intermediální agenda českých médií. Naše společnost, 2007, 5 : 2, s. 12. 12 Škodová, Markéta, Červenka, Jan, Nečas, Vlastimil, Kalvas, František, Tabery, Paulína, Trampota, Tomáš. Agenda-setting: teoretické přístupy. Praha: Sociologický ústav, 2008, s. 20.
7 vnímá je jako aktivní činitele, definující důležitost a významy témat. Stejně tak ale lidé tuto mediální důležitost a významy pouze neabsorbují, ale aktivně s nimi pracují. Nejčastěji se výzkumy agenda-setting zabývají vztahem mezi mediální agendou a agendou veřejnosti: „Obvykle se má za to, že (1) média nastolují agendu veřejnosti, v literatuře nicméně najdeme i studie předpokládající opačný směr kauzálního působení, tj. stav, kdy (2) agenda veřejnosti ovlivňuje mediální agendu. Konečně je možné tvrdit, že empiricky zjištěná asociace mezi obsahem mediálních sdělení a agendou veřejnosti je jen (3) nepravou korelací, která je způsobena nějakou třetí, zpravidla neměřenou proměnnou. Takovou třetí proměnnou by mohly být například události v reálném světě, které jsou reflektovány jak médii, tak veřejností, která se s nimi může seznamovat i jinak než jen prostřednictvím médií.“13 Dle Maxwella McCombse je teorie agenda-setting teorií o „přenosu informací z masmediálního obrazu světa do obrazů v naší hlavě. Ústřední myšlenkou této teorie je, že prominentní prvky mediálního obrazu se stanou prominentními prvky obrazu publika. Veřejnost začne považovat za důležité ty prvky, na které klade důraz agenda médií.“14 Ke konceptu agenda-setting lze ještě přidružit výzkumy týkající se udělování statusu, stereotypizaci, budování image, framing a gatekeeping.15 Jiné publikace uvádějí ještě také priming (vypíchnutí) a salienci (význačnost).16 Klíčovým termínem teorie je však analýza prvního a druhého stupně.17 Ta v sobě zahrnuje výše zmíněné koncepty. První stupeň lze označit jako tradiční teorii nastolování agendy. Zabývá se procesem přenosu významnosti objektů (object salience). Druhý stupeň se zaměřuje na to, jak je z mediální sféry přenášena významnost atributů (attribute salience) do sféry veřejnosti. Na prvním stupni zkoumání leží otázka, jaké téma (nebo kandidát, objekt) je významné, na druhém stupni, který z atributů, vlastností má přednost. Maxwell McCombs18 k odlišení prvního a druhého stupně používá metafory Bernarda Cohena: „Tisk nemusí být příliš úspěšný, když lidem říká, co si mají myslet, ale je ohromně úspěšný, když
13
Kalvas, František. Nastolování agendy. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2009, s. 26. McCombs, Maxwell. Agenda setting. Praha: Portál, 2009, s. 109. 15 McCombs 2009, c.d., s. 131. 16 Škodová, Červenka, Nečas, Kalvas, Tabery, Trampota, c.d., s. 13. 17 Škodová, Červenka, Nečas, Kalvas, Tabery, Trampota, c.d., s. 29. 18 McCombs, Maxwell E. Setting the agenda. The Mass Media and Public Opinion. Cambridge: Polity Press, 2004, s. 71. 14
8 svým čtenářům říká, o čem mají přemýšlet.“19 Tím pádem u druhého stupně tisk (média) nejen předkládají, o čem přemýšlet, ale i jak o tom přemýšlet. Původcem myšlenky o nastolování agendy je Walter Lippmann, ačkoliv on sám tento termín nepoužil: „Zpravodajská média, naše okna do širého světa ležícího mimo naši bezprostřední zkušenost, určují naši kognitivní mapu světa. Veřejné mínění dle něj reaguje nikoli na okolní prostředí, ale na pseudoprostředí, které vytvářejí zpravodajská média.“20 Toto tvrzení pronesl již v roce 1922.21 O dvacet let později se pak objevily první empirické výzkumy zkoumající účinky médií na publikum. Autorem prvního takového výzkumu byl sociolog Paul Felix Lazarsfeld.22 V roce 1968 byl proveden výzkum během prezidentské předvolební kampaně ve městě Chapel Hill v Severní Karolíně, jehož autory byli Don Shaw a Maxwell McCombs. Hypotéza výzkumu zněla takto: „masová média nastolují agendu témat politické kampaně, protože ovlivňují, jak voliči vnímají významnost témat.“23 Hypotéza dostala název „agenda-setting“ a hlavním důvodem pro její vznik bylo přesvědčení obou autorů, že: „uzrál čas na změnu paradigmatu výzkumu mediálních účinků, bylo třeba přesunout se od přesvědčování k dřívější fázi komunikačního procesu, k informování.“24
2.2 Propaganda Pojem propaganda je v demokratických zemích obecně vnímán pejorativně a negativně jako něco špatného, čemu je potřeba se za každé okolnosti vyhnout. Je spojován s manipulací a omezováním. V nejširším slova smyslu je však propaganda pouze schopnost přesvědčovat za účelem změny postoje nebo názoru, a tím pádem se stává součástí každého politického procesu. Neříká se tomu však propaganda, ale proces přesvědčování nebo také tzv. „bílá propaganda“.25 Jednoznačnou definici propagandy je velmi těžké určit. Jedná se o proces, ve kterém dochází k nucení, kontrole a manipulaci druhých. Popsat tento pojem lze například takto: „Propaganda se vyznačuje plánovaným použitím jakékoliv formy veřejného nebo masově vytvořeného sdělení, určeného k ovlivění mysli a emocí vybrané skupiny lidí, za účelem vojenským, ekonomickým nebo
19
Cohen, B. The Press and Foreign Policy. Princeton: Princeton University Press, 1965, s. 13. McCombs 2009, c.d., s. 28. 21 V knize Public Opinion, v kapitole nazvané The world outside and the pictures in our heads. 22 Výzkumné publikace The People’s Choice (1944) a Personal Influence (1955). 23 McCombs 2009, c.d., s. 29. 24 McCombs 2009, c.d., s. 29. 25 Ftorek, Jozef. Public relations jako ovlivňování mínění. Praha: Grada publishing, 2009, s. 64. 20
9 politickým.“26 Cílem je ovlivnit myšlení druhých tak, aby bylo možné následně ovlivnit i jejich chování.27 Praktiky, které vedou k negativnímu vnímání propagandy, jsou zejména lhaní, naznačování, prezentování názorů jako faktů, záměrné vynechávání informací a nazývání objektů a situací ideologickými pojmy.28 Zatímco informace se prezentují lidem jako přímočará tvrzení faktů, propaganda zaobaluje tato fakta za účelem vyvolání specifické reakce. Zatímco vzdělávání učí jak přemýšlet, abychom mohli učinit vlastní rozhodnutí, propaganda diktuje, co si máme myslet. Informace a vzdělávání rozšiřují naše obzory a otevírají cestu k poznání, kdežto propaganda usiluje o pravý opak.29 Propaganda nebo také mediální manipulace je rozlišována na třech úrovních30bílá, šedá a černá. Toto pojetí se objevilo za 2. světové války ve Velké Británii během vedení psychologické války proti nacistickému Německu. Bílá propaganda pracuje s relativně věrohodnými informacemi, má zpravidla jasně identifikovatelný zdroj původu. Šedá používá výběrových zpráv a významových posunů. Může pocházet z „nepřátelského zdroje“. Černá používá věrohodně znějících dezinformací a lží. Často je užívána v rámci vedení klamných operací, prováděných vládou, armádou nebo jinou organizací, kdy je jako zdroj informací prezentován „vlastní, přátelský“ subjekt. Rozlišovat lze také propagandu oslavnou a očerňující.31 Cílem oslavné propagandy je vytvořit příznivý dojem o konkrétní organizaci, mocenské skupině, vládě. Příkladem je propaganda nacistického Německa nebo propaganda oslavující úspěchy socialismu v dřívějším komunistickém bloku. Očerňující propaganda má jednostrannou, zaujatou, pravdivou i nepravdivou prezentací skutečností diskvalifikovat protivníka. Její použití bylo typické pro propagandistické soupeření bojujících stran za 2. světové války nebo mocenských bloků a jejich ideologií během války studené (19461990). Pro tuto práci je tedy významná jak oslavná, tak očerňující propaganda, která
26
Linebarger, Paul, Myron, Anthony. Psychological Warfare. Washington: Combat Forces Press, 1954, s. 39. 27 White, Ralph K. Propaganda: Morally Questionable and Morally Unquestionable Techniques. The ANNALS of the American Academy of Political and Social Science, 1971, 398 : 1, s. 27. 28 White, Ralph K. Propaganda: Morally Questionable and Morally Unquestionable Techniques. The ANNALS of the American Academy of Political and Social Science, 1971, 398 : 1, s. 30-34. 29 Cull, J. Nicholas, Culbert, David, Welch, David. Propaganda and mass persuasion. A historical encyclopedia 1500 to the present. California: ABC-CLIO, 2003, s. xix. 30 Ftorek, c.d., s. 64. 31 Ftorek, c.d., s. 65.
10 byla součástí mocenských strategií v řešení německé otázky vedoucí k rozdělení Německa a následně i Berlína. Z historického hlediska se propaganda vyskytovala již ve starověkém Řecku, kdy šlo o jistou formu rétoriky. Poprvé se pojem objevil v 17. století, kdy byl spojen s působením katolické církve při potlačování vlivu reformace. Pro tuto práci je však podstatná propaganda 20. století a historicky vzato propaganda leninsko-marxistická. V březnu 1933 německý ministr propagandy Joseph Goebbels pronesl: „Propaganda je velmi pomlouvané a často nepochopené slovo. Laik jej používá ve smyslu něčeho méněcenného nebo dokonce zavrženíhodného. Slovo propaganda má vždy hořkou pachuť. Když však prozkoumáte její nejtajnější příčiny, přijdete k jiným závěrům: poté už nebudete pochybovat, že propagandista musí být člověk znalý duší. Nemohu nikoho přesvědčit o nutnosti nějaké věci, dokud nepoznám jeho duši.“32 Pojem propaganda nebyl vymyšlen Goebbelsem, ale právě kvůli nacistické propagandě, na které se velkou měrou podílel také Adolf Hitler, se stal historicky významným. Nacisté ale na rozdíl od komunistů nerozlišovali mezi agitací a propagandou. V Sovětském svazu byla agitace spojena s ovlivňováním mas skrze slogany a ideje, zatímco propaganda sloužila k šíření marxisticko-leninské ideologie: ‚Propagandista předkládá mnoho idejí jednomu nebo málo lidem, agitátor předkládá jednu nebo malé množství idejí velké mase lidí.‘ Nacisté na druhou stranu vnímali propagandu ne jako nástroj k odstranění pochybností o straně, ale jako prostředek přesvědčování a indoktrinace celé německé populace.33 V Československu se po únorovém převratu v roce 1948 všechna média dostala pod správu vedení KSČ a tím pádem se také stala nástrojem propagandy. „Všechny politické i zájmové organizace byly dotovány ze státního rozpočtu, tržní konkurenční prostředí prakticky neexistovalo, žurnalismus a propaganda splývaly. Tiskový zákon z roku 1950 podřizoval tisk a novinářskou organizaci vládnoucí komunistické straně. Od roku 1953 dohlížela na obsah novin a časopisů Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD). Cenzoři opatřovali před odevzdáním do tisku poslední otisky sazby úředním razítkem... Struktura tisku v ČSR, jaká byla za fungování komunistické státní propagandy postupně vytvořena, se v zásadě neměnila až do převratu v listopadu roku 1989... Odtrženost v tisku, rozhlase a televizi od vývoje v západním světě se prohlubovala. O životě za železnou oponou přicházely informace jen velmi zkreslené, 32 33
Welch, David. The third reich. Routledge, 2002, s. 26. Cull, Culbert, Welch, c.d., s. xvii.
11 případně prostřednictvím zahraničních vysílání pro Československo.“34 Již od roku 1948 byla zjevná snaha maximalizovat kontrolu KSČ nad průběhem mediální komunikace a izolovat občany od „závadných informací“ a orientovat jejich názory žádoucím směrem.35 Média neodpovídala za svoji činnost veřejnosti, ale výhradně KSČ. Režim však mezi jednotlivými médii rozlišoval. Výhradní postavení mělo po celou dobu Rudé právo, kde pracovali prověření novináři.36 Rudé právo, jako dominantní médium v zemi, podporovalo zájmy KSČ a staralo se o šíření komunistické ideologie. Kromě Hlavní správy tiskového dohledu kontrolovaly v průběhu let obsah médií další cenzurní organizace. Patřilo mezi ně Československé ústředí knižní kultury, v roce 1966 se HSTD přejmenovala na Ústřední publikační správu (ÚPS), od roku 1968 pak namísto ÚPS působil Úřad pro tisk a informace, který se v roce 1969 přejmenoval na Český úřad pro tisk a informace. Na Slovensku Slovenský úrad pre tlač a informácie. Oba úřady byly zrušeny v dubnu roku 1988. Od roku 1981 působil Federální úřad pro tisk a informace jako hlavní cenzurní organizace. Svoji činnost ukončil v roce 1989.37 Jedním z rysů a nástrojů studené války, která začala mezi západními státy a Sovětským svazem po druhé světové válce, byla právě propaganda. Přístup obou stran je dobře demonstrován v zásadách válečné propagandy38: a)
Naše země válku nechce, nese za ni zodpovědnost nepřítel, který je
morálně odsouzeníhodný. b)
Válka má vyšší cíle, je třeba nepřítele zničit preventivně, než zaútočí
c)
Kdokoliv je proti nám, je zrádce, spiklenec a oběť nepřátelské
sám.
prolhanosti. Ve válečné propagandě má propagandista „vzbudit ve vlastních občanech pocit ohrožení nepřítelem, posléze posílit přesvědčení, že vinu za vypuknutí možné války nese nepřítel. Boj deklarovaný jako ochrana vlastního rodu, kmene, rasy či civilizace je
34
Verner, Pavel. Propaganda a manipulace. Praha: Univerzita Jana Ámose Komenského, 2011, s. 59-61. Končelík, Jakub, Večeřa, Pavel, Orság, Petr. Dějiny českých médií 20. století. Praha: Portál, 2010, s. 137, s. 137. 36 Končelík, Večeřa, Orság, c.d., s. 140. 37 Končelík, Večeřa, Orság, c.d., s. 139-210. 38 Verner, c.d., s. 49. 35
12 velmi působivý. Pro potřeby úspěšně působící propagandy je třeba jasně definovat válečné cíle, které budou občany motivovat ke spolupráci.“39 S technologickým i společenským rozvojem ve 20. století sloužila média s postupem doby jako čím dál tím efektivnější kanál přenosu informací, a tudíž i vhodný a účinný prostředek propagandy. S rostoucím počtem takových kanálů se navíc zvyšuje šance na prosazování kýžených záměrů. V diktátorských a komunistických režimech je tento znak podpořen absolutní kontrolou médií. Původ, obsah i forma podání informací skrze média je čistě v rukou vlády. V období druhé berlínské krize, 1958-1961, tak podléhala všechna média východního bloku mediální manipulaci. Média v Československu40 v této době už neodpovídala za svoji činnost veřejnosti, nýbrž výhradně KSČ jako rozhodující politické síle a sloužila k prosazování jejích zájmů. Stranickost byla podstatou novinářské činnosti, posláním médií bylo vyvolávat masový souhlas veřejnosti s politikou KSČ. Přestože komunistická propaganda státní převrat z února roku 1948 vykládala jako „vítězství pracujícího lidu“, přinášející kvalitativně vyšší model společenské svobody, a navzdory tomu, že ústava z května 1948 zaručila svobodu projevu a výslovně zakázala cenzuru, KSČ již od samého počátku připravovala svůj systém řízení a kontroly médií jako totalitní. Pravidla mediálního provozu již nadále neměly určovat právní normy, ale především dokumenty a rozhodnutí všeprostupujícího stranického řízení.41 Distribuce periodického tisku podléhala Poštovní novinové službě, která vznikla v roce 1953 a byla jediným distributorem v tehdejším Československu. Centralizace měla zřetelný politický cíl – případné vyřazení z distribuční sítě mělo pro periodikum stejné likvidační důsledky jako odebrání registrace či kvóty na papír.42 Distribuce Rudého práva však měla přednost a vyřazení mu v žádném případě nehrozilo. Důležité je také zmínit vztah domácích médií s médii zahraničními. Po únoru 1948 se informací týkajících se zahraničních otázek ujalo vedení KSČ a veškeré zahraniční zpravodajství tak bylo filtrováno. Zpravodajská agentura ČTK podléhala sovětské agentuře TASS. Pro domácí události bylo prioritou Rudé právo. Úroveň zpravodajství značně poklesla a šlo už spíše o sériovou výrobu zpráv než o tvůrčí práci novinářů: „Nová doba kladla důraz na informace z výroby a ze závodů, na oslavy 39
Verner, c.d., s. 49. Končelík, Večeřa, Orság, c.d., s. 142. 41 Končelík, Večeřa, Orság, c.d., s. 142. 42 Končelík, Večeřa, Orság, c.d., s. 149. 40
13 výročí, ale politická kritika či interview k aktuálním problémům z novin zcela zmizely... Základním kritériem pro posuzování práce novináře se stala služebnost a stranickost.“43 Jako ukázka vnímání termínu propaganda v komunistickém Československu slouží publikace Miloslava Chlupáče „Propaganda jako společenský jev“44 z roku 1978. Na rozdíl od vnímání tohoto slova v demokratických zemích, propaganda v socialistických zemích je chápána pozitivně jako něco, co je potřebné k úspěšnému budování socialismu: „má významný vliv na úspěchy socialistické výstavby a na úspěchy v boji proti buržoazní ideologii a politice... Při styku s tímto termínem nezůstává nikdo lhostejný. Každý reaguje buď souhlasem, nebo nesouhlasem s nestejnou měrou intenzity. Případy lhostejnosti, motivované neschopností rozlišit obsah pojmu, jsou řídké.“45 V definici propagandy se neobjevuje žádný negativní příměr či zmínka o manipulaci a nesvobodě: „Propaganda v socialistickém společenství šíří informace ideologické a politické povahy za účelem sjednocení strany, třídy, společnosti, neboť toto sjednocení je podmínkou úspěšného společenského, třídní zájmy naplňujícího jednání.“46 Socialistická propaganda je tedy užitečným nástrojem pro dosahování jednotného myšlení a jednání občanů. „Propaganda šíří jednotné hodnocení skutečností, a její pomocí se snaží člověk porozumět sám sobě, svému postavení ve straně, třídě a společnosti. Za pomoci propagandy dosahuje člověk společenských výhod.“47 Jednotné hodnocení skutečností tedy jinými slovy znamená, že lidé nemají možnost výběru a výsledné porozumění sama sebe i svého postavení bude výsledkem záměru propagandistů, což v sobě skrývá jasný prvek nesvobody ukrytý do pěkných slov. Pokud je propaganda socialistická postavena do kontrastu s propagandou kapitalistických zemí, je náhle definice kapitalistické propagandy naprosto odlišná: „Propaganda jako nástroj moci vládnoucí buržoazie uplatňovaný proti zájmům jiných tříd je specifickou formou násilí. Buržoazie prosazuje svůj třídní zájem mj. tím, že jeho ideologickou reflexi zveřejňuje jako celospolečensky platnou ideologickou normu, a tak vnucuje soustavu názorů tohoto typu třídám a skupinám, které mají objektivně zájem na přístupech odlišných nebo zcela opačných. Buržoazní propaganda přeměňuje zcela 43
Končelík, Večeřa, Orság, c.d., s. 145, s. 171. Chlupáč, Miloslav. Propaganda jako společenský jev. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978. 45 Chlupáč, c.d., s. 11. 46 Chlupáč, c.d., s. 11. 44
47
Chlupáč, c.d., s. 14.
14 neorganicky vědomí lidí (proti jejich objektivnímu zájmu).“48 Zatímco socialistická propaganda zajisté lidem nic nevnucovala a lidé s ní „objektivně“ a bez výjimky souhlasili. Autor knihy, Miloslav Chlupáč, vysvětluje také důvod existence propagandy: „Existence propagandy vychází z objektivní nezbytnosti lidí zformovat se ve společenské třídy, zveřejnit program třídy a obhájit ho proti zájmům jiných tříd. Vzhledem k objektivní existenci společenských tříd existuje i objektivně daná nezbytnost existence propagandy. Existence propagandy reflektuje potřebu společenského, třídního jednání, které je nezbytné a je v zájmu třídy.“49 Z čehož tedy vyplývá, že propaganda je nutná k tomu, aby společnost vůbec fungovala.
2.3 Čtyři teorie tisku „Čtyři teorie tisku“ je název knihy autorů Sieberta, Petersona a Schramma, která vyšla v roce 1956 a která představuje pojetí vztahu mezi společností a médii v konkrétním politickém uspořádání. Každá z teorií předkládá, jakou funkci média mají za určitých podmínek a jaký mají pro společnost význam. Čtyři teorie tisku vznikly v 50. letech 20. století a v současné době už jsou považovány za neúplné a překonané. Ovšem mohou dobře posloužit jako východisko pro analýzu tří vybraných titulů z roku 1961, kdy byly ještě aktuální. Mezi dané teorie patří autoritářská, liberální, sovětská a sociální odpovědnosti.50 Pro tuto práci byla vybrána teorie sovětská k hodnocení Rudého práva a teorie sociální odpovědnosti k hodnocení titulů The New York Times a The Times. Jak píší jejich autoři, obě tyto teorie jsou v podstatě zdokonalenými verzemi teorie autoritářské a teorie liberální. Ve své práci se je však rozhodli od sebe oddělovat.51 Sovětská teorie se opírá o marxismus a základem je myšlenka dominance jedné politické strany v rámci jakéhokoliv rozhodování. Stát je pod kontrolou jedné politické strany, která rozhoduje o pravdě a považuje za nepřátele všechny, kdo se proti této „pravdě“ postaví.52 Teorie sociální odpovědnosti je postavena na tvrzení, že „moc a monopolní postavení médií na ně vrhá závazek být sociálně odpovědnými tak, aby byla vidět účast všech stran a aby veřejnost měla dostatek informací k utvoření vlastního názoru.“53
48
Chlupáč, c.d., s. 17. Chlupáč, c.d., s. 23. 50 Siebert, Fred S., Peterson, Theodore, Schramm, Wilbur. Four theories of the press. Illinois: Illini Books edition, 1963. 51 Siebert, Peterson, Schramm, c.d., s. 2. 52 Siebert, Peterson, Schramm, c.d., s. 5. 53 Siebert, Peterson, Schramm, c.d., s. 5. 49
15 Autoři dávají obě teorie do kontrastu a staví je na opačné konce spektra. „Sověti tvrdí, že americký tisk není svobodný, jelikož je pod tržní kontrolou, a proto nemá svobodu ve vyjadřování marxistické ‚pravdy‘. Oba systémy se tudíž umisťují na opačných koncích, co se týče vlastních zásad, přestože oba používají slova jako svoboda a zodpovědnost ke svému popisu. Náš tisk se snaží přispívat k hledání pravdy, sovětský tisk se snaží sdělit přednastavenou marxisticko-leninisticko-stalinistickou pravdu... My říkáme, že jejich tisk není svobodný, oni tvrdí, že náš není zodpovědný.“54 Zatímco v sovětské teorii se tisk snaží hlavně o podporu socialistického systému a vládnoucí politické strany, tisk v druhé teorii má za cíl informovat, bavit a prodávat se. Právo na užívání tisku mají v prvním případě pouze prověření jedinci, v tom druhém kdokoliv, kdo má co říci. Vlastníkem médií v sovětském modelu je stát, v druhém jsou to soukromníci, kteří nesou společenskou odpovědnost za pravdivost, rozmanitost a důvěryhodnost podávaných informací.55 Přesněji spočívá role médií v rámci teorie sociální odpovědnosti v těchto funkcích: „informativní-média mají občanům umožnit, aby se racionálním způsobem a na základě obšírných informací podíleli na politickém procesu. Média by dále měla umožnit jednotlivcům i skupinám šířit fakta a názory. Média mají střežit nebo kritizovat ty, kteří vykonávají moc nebo ohrožují demokracii.“56 Informační kvalita médií je založena na přítomnosti faktoru relevance, pravdivosti, srozumitelnosti a dále také přesnosti, transparentnosti, věcnosti, vyváženosti, různorodosti a aktuálnosti.57 Kritérií pro správné fungování médií v demokratickém modelu je více než v sovětském, ovšem v sovětském je důraz na jejich dodržování naopak výraznější. V sovětské teorii jsou média chápána především jako „nástroj jednoho typu socializace a formování veřejného mínění a jako prostředek vzdělávání a osvěty... v podmínkách diktatury proletariátu mají sloužit zájmům a cílům dělnické třídy.“58 Kritika je v médiích povolena, nesmí to být však kritika vlastního politického systému, strany nebo politiků. Média v komunistických režimech mají informovat takovým způsobem, který podpoří danou ideologii. Jejich cílem není hledat pravdu a snažit se o informační nasycenost prezentovaných zpráv.
54
Siebert, Peterson, Schramm, c.d., s. 5. Siebert, Peterson, Schramm, c.d., s. 7. 56 Schulz, Winfried, Končelík, Jakub, Reifová, Irena, Hagen, Lutz, Scherer, Helmut. Analýza obsahu mediálních sdělení. Praha: Karolinum, 2004, s. 51. 57 Schulz, Končelík, Reifová, Hagen, Scherer, c.d., s. 52. 58 Jirák, Jan, Köpplová, Barbara. Masová média. Praha: Portál, 2009, s. 122. 55
16
3. Metodologie Pro teoretickou část práce, tedy nastínění okolností, za kterých byla Berlínská zeď postavena, volím materiály (především odborné knihy, články a internetové zdroje) týkající se samotné zdi a politických událostí po druhé světové válce. Dále využívám materiálů poskytnutých při osobní návštěvě Berlína a osobní rozhovor s pamětníkem a zároveň mým dědečkem Bohumilem Schneiderem, který v Berlíně pro Rudé právo pracoval jako zahraniční zpravodaj. V teoreticko-historické části práce jde tedy o analýzu primárních a sekundárních zdrojů. V kapitole „Paměti novináře Rudého práva“ analyzuji získaný rozhovor a knihu dotazovaného. V analytické části práce vycházím z článků tří titulů: Rudé právo, The New York Times, The Times, a to v období 1.7. 1961-31.12. 1961. Články The New York Times jsou převzaty přímo z online digitálního archivu novin, který mi byl poskytnut rádiem Svobodná Evropa. K dispozici však nebyly celé noviny, pouze tematicky vybrané zprávy. Z tohoto důvodu není v citacích článků uváděno číslo novin. Stejně tak i články The Times jsou z online archivu, do kterého je přístup povolen na základě předplatného online vydání. Zde byly k dispozici celé noviny, které však neobsahovaly ročník vydání. Články Rudého práva jsem převzala z naskenovaných původních novin, které jsou v digitální podobě přístupné na webových stránkách Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky. V rámci Rudého práva bylo k tématu prostudováno 220 článků, u The New York Times to bylo 355 a u The Times 120 článků. Metody použité v analytické části jsou analýza primárních zdrojů, tedy novinových článků a rozhovoru s pamětníkem. Dále je u novinových článků použita na závěr také srovnávací analýza k porovnání získaných informací jednotlivých titulů. Rozhovor je z hlediska metodologie rozhovorem narativním. Narativní rozhovor se vyznačuje tím, že „subjekt není konfrontován se standardizovanými otázkami, nýbrž je povzbuzován ke zcela volnému vyprávění.“59 Tento rozhovor se používá zejména v biografickém výzkumu. „Vychází se z předpokladu, že existují subjektivní významové struktury o určitých událostech, které se vyjeví při volném vyprávění, a naopak neprojeví při cíleném dotazování.“60
59 60
Hendl, Jan. Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005, s. 176. Hendl, c.d., s. 176.
17
4. Berlínská zeď V této kapitole je popsán kontext vzniku Berlínské zdi. Jsou zde prezentovány zejména události, které stavbě předcházely a kvůli kterým tehdejší napjatá situace mezi Západem a východním blokem vygradovala a vedla k úplnému odtržení Západního Berlína od Východního. V samostatné podkapitole „Útěky“ jsou uvedeny základní informace o vydařených i zmařených útěcích přes berlínskou hranici.
4.1 Historicko-politický kontext 30. dubna 1945 pronikli sovětští vojáci do centra Berlína a do dvou dnů se vzdali i poslední obránci města. Válka v Evropě skončila 8. května 1945 kapitulací Německa, které bylo následně rozděleno do čtyř okupačních zón – americké, sovětské, francouzské a britské. Obavy z dalších možných světových konfliktů vedly k okamžitým opatřením ze strany vítězných mocností: „Zkušenosti s německým imperialismem a militarismem ukazovaly, že otázku dalšího vývoje Německa nebylo možné ponechat do určité míry nahodile působící konstelaci sil v Německu nebo v mezinárodních podmínkách, a proto v něm převzaly nejvyšší moc čtyři vedoucí mocnosti protihitlerovské koalice s cílem přebudovat Německo v demokratický a mírumilovný stát.“61 Ve snaze zachovat poválečný mír byla také v San Franciscu 26. června 1945 založena Organizace spojených národů. I přes tato opatření se však mezi západními velmocemi a Sovětským svazem začala situace vyhrocovat: „V závislosti na vývoji situace v Evropě a na pojetí německé otázky se měnilo i stanovisko obou stran v názorech na její řešení. V intencích postupimských ujednání se ve 40. letech soustředil Sovětský svaz na otázku zachování jednoty Německa a uzavření mírové smlouvy, která by usměrňovala jeho další vývoj v duchu společně dohodnutých zásad. Západní velmoci, ačkoliv v principu nebyly proti jednotě Německa a proti uzavření mírové smlouvy s jednotnou německou vládou, sledovaly v této době politiku eliminace vlivu SSSR a německých komunistických a pokrokových sil na vývoj ve svých zónách, politiku, která jim umožňovala stabilizovat kapitalistické panství na západě Německa a vytvořit zde spolehlivou základnu pro šíření svého vlivu v ostatních částech Rudou armádou osvobozené střední Evropy... Ačkoliv o nutnosti přípravy mírové smlouvy mluvili Američané již v roce 1946, nepodařilo se Sovětskému svazu prosadit ani
61
Kučera, Jaroslav. Německá otázka 1949-1961. Praha, 1986. 32 s. Dizertační práce. Československosovětský institut ČSAV. Školitel Václav Melichar.
18 opatření k její přípravě.“62 63 Odlišné názory a postoje i neshody v uspořádání osvobozených území vedly postupně ke vzniku tzv. železné opony, která oddělovala demokratický západní blok a komunistický východní blok. Slovní spojení „železná opona“ zaznělo poprvé z úst Winstona S. Churchilla v roce 1946: „... napříč celým kontinentem byla spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy... všechna tato proslulá města i s obyvatelstvem svých zemí se ocitla v oblasti, kterou musím nazvat sovětskou sférou, a všechna jsou vystavena nejen té či oné formě sovětského vlivu, ale i vysoké a v mnoha případech rostoucí míře ovládání z Moskvy.“64 V červnu roku 1947 byl zahájen americký Marshalův plán65 na pomoc poválečné Evropě, který byl však Sovětským svazem odmítnut. Vzrůstající napětí postupně přerostlo ve studenou válku, která trvala až do zániku Sovětského svazu v roce 1991. V období vysokého mezinárodního napětí, kromě mnoha dalších vážných konfliktů, proběhla také druhá berlínská krize (1961), tedy krize, při které byla postavena Berlínská zeď, přes kterou už nadále nemohli lidé utíkat z Východního do Západního Berlína, ani z východního do západního Německa. Důvody rozdělení Německa vznikly již při Jaltské konferenci v únoru 1945. Byl ustanoven Výbor pro rozdělení Německa,66 jenž měl rozhodnout, zda bude Německo rozděleno do několika států, a pokud ano, jaké hranice a vzájemné styky mají nové německé státy mít. O rozdělení Německa na čtyři okupační zóny došlo na Postupimské konferenci v červenci roku 1945. Berlín se nacházel uvnitř sovětské okupační zóny, 177 km od hranic se západním Německem. V poválečném Německu tak získalo jeho bývalé hlavní město zvláštní postavení: „Město leželo příliš daleko na východě, takže s ním všechny okupační zóny nesousedily, a tak v něm byl zřízen malý okupační režim. Každý ze spojenců měl stanoven kus Berlína, nazývaný „sektorem“, což odráželo oblasti kontrolované spojenci v celém Německu.“67 Francouzský sektor ležel na severu, britský na západě, americký na jihu a sovětský na východě. Toto rozdělení bylo zapsáno v dokumentu nazvaném „Dohoda o spojeneckém kontrolním mechanismu v 62
Kučera, c.d., s. 13. Úryvek je převzat z dizertační práce napsané v roce 1986 v komunistickém Československu, i přesto však dobře demonstruje poválečné napětí mezi Východem a Západem. 64 Rottman, L. Gordon. Berlínská zeď a vnitroněmecká hranice 1961-89. Praha: Grada publishing, 2009, s. 5. 65 Oficiální název zněl „European Recovery Plan“. 66 Rottman, c.d., s. 6. 67 Taylor, Frederick. Berlínská zeď 13.srpna 1961-9.listopadu 1989. Brno: BB/art, 2008, s. 58. 63
19 Německu“68, jehož součástí bylo následující usnesení: „K provádění společné správy Berlína bude zřízena mezispojenecká vojenská komandatura v čele s vrchním vojenským velitelem, jehož povinnosti budou vykonávat střídavě jednotliví vojenští velitelé spojeneckých vojenských velitelství v Berlíně vždy po dobu 15 dní... Rozkazy a pokyny vrchního vojenského velitele Berlína, vydávané v ruském, anglickém, francouzském a německém jazyce, budou předávány vrchnímu starostovi Berlína a musejí být respektovány ve všech pásmech města.“69 V dubnu roku 1949 se Spojené království, Spojené státy a Francie dohodly o sloučení svých pásem v jedno: „Zástupci tří okupačních mocností učiní potřebná opatření ke zřízení trojstranného kontrolního aparátu pro západní okupační pásma Německa, jenž začne působit se zřízením prozatímní německé vlády. Základem tohoto opatření budou směrnice, na nichž se dohodly vlády Spojeného království, Francie a Spojených států.“70 Spolková republika Německo (SRN), která se stala synonymem pro západní Německo, vznikla 23. května 1949. Jejím hlavním městem byl ustaven Bonn. Kancléřem SRN byl zvolen Kondrad Adenauer. Východní Německo, nebo-li Německá demokratická republika (NDR), vzniklo téhož roku 7. října a hlavním městem se stal Východní Berlín. V květnu 1952 byla hranice mezi NDR a SRN (včetně Západního Berlína) uzavřena.71 Oproti tomu Berlín po svém rozdělení ještě dlouhou dobu fungoval jako jednotné město. Byly tam sice vyznačeny hranice mezi sektory, příležitostně kontrolované přechody a dočasná či trvalá omezení, ale ještě deset let po ukončení blokády Berlína (1949) se občané bývalým hlavním městem Německa pohybovali volně. Telefonní linky, kanalizace i přeprava byly společné.72 Studená válka mezi Západem a východním blokem byla však před uzavřením hranice na moment zmírněna, když Stalin 10. března 1952 poslal nótu zbylým třem okupačním mocnostem a nabídl mírovou smlouvu s Německem: „Byl to na první pohled návrh překvapivě přitažlivý, zvláště pro Němce. Hlavním ujednáním bylo znovusjednocení Německa, jemuž by bylo dovoleno se na svou obranu znovu vyzbrojit a které by nesmělo vstoupit do žádného spojenectví směřujícího přímo proti jeho dřívějším protivníkům z dob druhé světové války.“73 Adenauer, německý spolkový 68
Hajdu, V., Líska, L., Šnejdárek, A. Německá otázka 1945-1963. Praha: NPL, 1964, s. 67. Hajdu, Líska, Šnejdárek, c.d., s. 67. 70 Hajdu, Líska, Šnejdárek, c.d., s. 215. 71 Způsob rozdělení Německa je zakreslen na obrázku č. 1. v přílohách. 72 Taylor, c.d., s. 93. 73 Taylor, c.d., s. 94. 69
20 kancléř, nabídku odmítl s tvrzením, že „východoněmecká vláda nebyla svobodně zvolena. Byl přesvědčen, že přežít může jedině Německo zakotvené na Západě.“74 Názorem, proč k dohodě nedošlo, bylo, že „spolková vláda nebyla ochotna cokoliv měnit na původním schématu voleb ani na prioritách své zahraničně politické orientace. Právě neústupnost Adenauerovy vlády byla jedním ze základních faktorů, který vháněl jednání o německé otázce do slepé uličky, a to především koncem 50. let, kdy se i na Západě začalo prosazovat přesvědčení, že bez etapy určitého sbližování obou německých států jsou svobodné volby nesmyslem. Dalším důležitým faktorem byl ovšem faktický nezájem západních imperialistických kruhů na jednotném, demokratickém a zejména neutrálním německém státě.“75 Po Adenauerově odmítnutí přijal Stalin v Moskvě vedení východního Německa a oznámil, že „se s rozděleným Německem smířil, a nařídil jim, aby zorganizovali „vlastní stát“. Vzhledem k tomu začala být prostupná hranice mezi bývalou sovětskou zónou a Západem nebezpečná.“76 5. března 1953 Stalin zemřel. Noví vůdci Nikita Sergejevič Chruščov, generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu a nástupce Stalina, Vjačeslav Michajlovič Molotov, ministr zahraničí, a Malenkov, předseda rady ministrů SSSR si „přáli nastolit smířlivý kurs, upustit od Stalinovy paranoidní hry s ohněm. Moskevské vedení však moc nevědělo, co chce. Tyto smíšené pocity odhalovala smíšená doporučení. Tak například zpráva ministerstva zahraničí o NDR na jedné straně volá po shovívavosti a liberalizaci, zatímco na straně druhé navrhuje, aby občané NDR, kteří chtějí navštívit Východní Berlín, museli žádat o speciální povolení... Takové vzájemně neslučitelné představy charakterizovaly autoritativní systém v krizi, který se snažil směřovat k „bezpečné“ úrovni liberalizace, která by mu ponechala nedotčenou moc, ale stále byl nucen ustupovat tam, kde viděl nebezpečí – a ta se vzhledem k všeobsáhlým a soustavně se překrývajícím systémovým mechanismům nakonec rýsovala skoro všude. Poststalinismus se už odhalil jako „lehký stalinismus“.“77 Mezi 2. a 4. červnem 1953 byly ze strany Sovětského svazu předloženy Walteru Ulbrichtovi, generálnímu tajemníkovi Sjednocené socialistické strany Německa, podmínky, které měly znamenat kompromis. Sovětský dokument obsahoval „zastavení násilné kolektivizace zemědělství, povzbuzení malého a středního podnikání, zajištění 74
Taylor, c.d., s. 94. Kučera, c.d., s. 14. 76 Taylor, c.d., s. 95. 77 Taylor, c.d., s. 97, s. 99. 75
21 všeobecného a spravedlivého přidělování potravinových lístků a přesunutí důrazu kladeného na průmyslový rozvoj od stalinistického těžkého průmyslu k průmyslu lehkému a spotřebnímu. Měla být pozastavena proticírkevní kampaň, měla být rozsáhleji respektována občanská práva a reorganizován finanční systém. Cílem nemělo být jen zastavit odliv obyvatel z NDR, ale pokud možno rovněž povzbudit exulanty, aby se do ní vrátili.“78 O pět let později měl Ulbricht na V. sjezdu Sjednocené socialistické strany Německa opět moc pevně v rukou: „Hospodářská a politická strategie, kterou předestřel zastrašeným soudruhům, představovala skutečný návrat ke starému programu „budování socialismu“, jejž tak nešťastně sledoval do léta 1953: další omezení snižujícího se počtu soukromých obchodů a řemeslnických dílen a další posílení kolektivizace zemědělství. A Ulbricht učinil ještě jiné překvapivé prohlášení: NDR záhy předstihne Západní Německo v produkci potravinářského a spotřebního zboží... Dvě Německa dosáhnou rovnosti již v roce 1961.“79 Walter Ulbricht dále žádal, aby Západ uznal NDR a podepsal mírovou smlouvu, která by zakotvila poválečné uspořádání Evropy. Nově zvolený západoberlínský starosta Willy Brandt reagoval označením Ulbrichta jako „saské napodobeniny Lenina“.80 27. listopadu 1958 Chruščov oznámil,81 že poslal západním zemím nótu, která udává ultimátum, že Západ musí do šesti měsíců podepsat mírovou smlouvu s Německem a proměnit Západní Berlín v demilitarizovanou zónu. Pokud se tak nestane, uzavře Sovětský svaz s NDR mírovou smlouvu a předá kontrolu nad přístupem do Berlína východním Němcům. Chruščovův syn Sergej se poté svého otce zeptal: „Co se stane, až ultimátum vyprší. Bude to znamenat válku? Chruščov ho ujistil, že válku o Berlín nechce. Než ten čas přijde, jeho hrozba Západ vystraší a začnou vyjednávat.“82 Důvodem předložení návrhu na mírovou smlouvu byla „vzdalující se perspektiva sjednocení Německa a snaha prostřednictvím mírové smlouvy položit určité meze rozvoji německého imperialismu, jehož překonání se stalo základním předpokladem sjednocení.83 Z následného jednání v květnu 1959 mezi všemi čtyřmi zúčastněnými stranami však nic konkrétního nevzešlo. Chruščov si stál za svým tvrzením, že celá problémová situace s Berlínem nastala kvůli potřebě odstranit hrozbu války a uzavřít
78
Taylor, c.d., s. 99. Taylor, c.d., s. 117-118. 80 Taylor, c.d., s. 118. 81 Taylor, c.d., s. 120. 82 Taylor, c.d., s. 120. 83 Kučera, c.d., s. 15. 79
22 mírovou smlouvu s Německem. V té době Chruščov ještě věřil, že domluva se Spojenými státy je možná. V lednu roku 1961 se John Fitzgerald Kennedy stal třicátým pátým prezidentem Spojených států amerických. Na počátku svého úřadování se však rozhodl, že se prozatím nevyjádří k situaci v Berlíně a přenechá iniciativu v provokaci na Sovětském svazu.84 Kennedy přímo prohlásil: „Bude lepší ponechat jakékoliv vyvolání konfliktu na Chruščovovi.“85 Všechna jednání tak měla začít od začátku. Chruščov se ve stejné době pustil „do dvoukolejné politiky. Na jedné straně řídil propagandistickou kampaň, vnukající pocit převládající jaderné síly, a podporoval ji atomovým chvástáním. Na druhé straně se zabýval přípravou vrcholného setkání s novým americkým prezidentem, na němž by mohl dosáhnout nějakého mírového dorozumění ohledně světových problémů.“86 V červnu se Kennedy opravdu sešel s Chruščovem ve Vídni s cílem vylepšit dosavadní vztahy mezi Východem a Západem. Setkání bylo však opět neúspěšné a skončilo rozpravou o válce a hrozbou Chruščova, že podepíše mírovou smlouvu s Ulbrichtem sám. Kennedy se začal obávat nukleární války. Chruščov stále vnímal Berlín jako centrum ozbrojování Západu. Uprostřed východního Německa stálo naprosto svobodné město, které mohlo kdykoliv ohrozit své komunisticky smýšlející okolí. Zároveň se však Chruščov obával, že sjednocení bude nevyhnutelné, jelikož „NDR už se nedokáže udržet při životě.“87 Lidé navíc stále ve větších počtech prchali na západ a docházelo k velkému odlivu pracovní síly. V červenci 1961 třicet tisíc lidí přešlo na západ do utečeneckých táborů. Toto číslo bylo nejvyšší od roku 1953.88 NDR měla velké hospodářské potíže a predikce Waltera Ulbrichta o vyrovnání sil západního a východního Německa se zdaleka nevydařila. Již v lednu 1961 měl Ulbricht jasný názor na stávající situaci se Západním a Východním Berlínem a jediné jeho řešení bylo postavit neprostupnou hranici. K tomu však musel získat svolení Chruščova. Špatná hospodářská situace i odliv pracovní síly na Západ vedla komunistické vedení k propagandistickým krokům: „Mluvilo se o kšeftování s lidmi, o nevinných východoněmeckých občanech poblouzněných úplatky, dokonce o únosech přímo 84
Carmichael, Neil C. A brief history of the Berlin crisis. In: A city torn apart-building of the Berlin wall, Washington D.C.: National Archives and Records Administration, 2011, s. 15. 85 Freedman, Lawrence. Kennedy’s wars-Berlin, Cuba, Laos, and Vietnam. New York: Oxford University Press, 2000, s. 61. 86 Taylor, c.d., s. 134. 87 Taylor, c.d., s. 141. 88 Freedman, c.d., s. 72.
23 z ulice. Neexistovalo nic, co by kapitalistům zabránilo pronikat do NDR a páchat tam své temné dílo. Bezbranná NDR byla ponechána napospas západním trikům a lstím.“89 Na konferenci Varšavské smlouvy v březnu 1961 Ulbricht pronesl: „Je to politický a ekonomický boj proti naší republice [řekl moskevské konferenci], Západní Berlín hraje roli kanálu, jehož pomocí se uskutečňuje tento obchod s lidmi a kterým z naší republiky odplývají také potraviny a další zboží. Západní Berlín je tudíž velká díra uprostřed naší republiky, která nás stojí rok co rok více než miliardu marek.“90 Walter Ulbricht měl počátkem léta již Berlín pevně v rukou a vše nasvědčovalo tomu, že jeho plán oddělení Západního Berlína od Východního bude zrealizován. 25. července Kennedy učinil prohlášení o postoji USA k otázce Berlína: „Nemůžeme dovolit a ani nedovolíme komunistům, aby nás z Berlína vyhnali, ať už pozvolna nebo násilím.“91 Nechal posílit obranu a sehnal účinnější zbraně, zároveň byl však otevřen mírovému jednání, a to také upřednostňoval. Na závěr svého proslovu řekl: „V termonukleární době jakékoliv nedorozumění o záměrech druhé strany může znamenat větší tragédii v několika hodinách, než kdy bylo způsobeno válkami v historii lidstva.“92 Chruščov si nechal celou řeč amerického prezidenta přeložit do ruštiny a po jejím přečtení se jeho pozitivní nálada rázem změnila: „znovu vyslovil své ultimátum a zdůraznil, že válka, kterou Kennedy podle všeho chce, bude termojaderná, a možná zůstane stát něco z USA a SSSR, ale Evropu vymaže z mapy. Civilizace bude zničena. Kennedy bude ‘poslední prezident Spojených států’.“93 Neustálé výměny názorů na Německo zkrátka neměly šanci na shodu ani v jednom bodě. Rozdílná mentalita i tvrdohlavost obou vůdců převládla nad racionální domluvou. Německo bylo pro obě strany výhodnou lokalitou a toho se nehodlaly vzdát. Den před vybudováním zátaras v Berlíně, tedy 12. srpna, bylo ministerskou radou NDR vydáno usnesení o ochranných opatření města: „Na základě prohlášení států-účastníků Varšavské smlouvy a na základě rozhodnutí Lidové sněmovny rozhodla se ministerská rada Německé demokratické republiky takto: Zachování míru vyžaduje učinit přítrž řádění západoněmeckých revanšistů a militaristů a uzavřením mírové smlouvy s Německem otevřít cestu k zajištění míru a obrození Německa jako mírumilovného, protiimperialistického a neutrálního státu. Stanovisko bonnské vlády, 89
Taylor, c.d., s. 139. Taylor, c.d., s. 139. 91 Freedman, c.d., s. 71. 92 Freedman, c.d., s. 71. 93 Taylor, c.d., s. 147. 90
24 že druhá světová válka ještě neskončila, vyhovuje militaristickým provokacím a opatřením v duchu občanské války. Tato imperialistická politika, jež je vedena pod záminkou antikomunismu, je pokračováním útočných záměrů fašistického německého imperialismu z doby třetí říše... V západním Německu se zostřila revanšistická politika, přičemž jsou stupňovány územní požadavky vůči Německé demokratické republice a sousedním státům Německa, což je v úzké souvislosti s urychleným zbrojením a s atomovým vyzbrojováním západoněmeckého bundeswehru. Adenauerova vláda organizuje systematickou předvojenskou přípravu občanů, zaměřenou proti Německé demokratické republice... K zamezení nepřátelské činnosti revanšistických a militaristických sil západního Německa a západního Berlína zavede se na hranicích NDR včetně hranice západních sektorů Velkého Berlína taková kontrola, jaká je obvyklá na hranicích svrchovaného státu. Na hranicích západního Berlína je třeba zajistit takové spolehlivé střežení a účinnou kontrolu, aby se zabránilo rozvratné činnosti. Tyto hranice mohou občané NDR překročit jen se zvláštním povolením... Mírumilovní občané západního Berlína mohou navštívit hlavní město NDR (demokratický Berlín) na předložení západoberlínského osobního průkazu.“94 Ještě na začátku srpna prchalo z Východu na Západ denně 1500 lidí. 11. srpna se podařilo hranice překročit posledním 2290 jedincům.95 Poté se přístup do svobodného světa uzavřel na dalších 28 let. Záminka boje proti agresivnímu Západu nakonec nejvíce uškodila právě obyvatelům východního Německa. Prezident Kennedy předem tušil, že s Berlínem se něco bude dít, že Chruščov situaci takto nenechá: „Chruščov východní Německo ztrácí. To, co se děje, nemůže tak nechat. Jestli ztratí východní Německo, přijde pak o Polsko i o zbytek východní Evropy. Nemůže to připustit... Bude muset něco udělat, aby zastavil proud uprchlíků – možná nějakou zeď. A my nebudeme schopni tomu zabránit.“96 V sobotu 12. srpna začaly „ostře střežené vládní tiskárny chrlit tisíce výtisků úředně schváleného prohlášení rady ministrů NDR, v němž se oznamovalo uzavření hranic. Tisícům vojáků a policistů byla vyhlášena pohotovost.“97 V neděli 13. srpna v ranních hodinách došlo k položení prvních provizorních zátaras, které byly od počátku hlídány speciálními jednotkami Grenztruppen. Během několika hodin tím byly poslední naděje na svobodný život 94
Hajdu, Líska, Šnejdárek, c.d., s. 586. Carmichael, c.d., s. 4. 96 Taylor, c.d., s. 157. 97 Taylor, c.d., s. 169. 95
25 zmařeny. Příkaz k položení zábran zazněl tehdy od Waltera Ulbrichta, který měl celý plán již dlouho dobře rozmyšlený a nakonec také schválený od Chruščova: „... uzavření hranic se dosáhne ostnatým drátem a oplocením, které se musí do Berlína přivézt v tajnosti... Ano, a nejlepší bude neděle, letní neděle, kdy budou Berlíňané na pikniku někde v lesích nebo u jezera. Až se budou večer vracet domů, bude už všechno hotovo.“98 Faktické uzavření hranic a stavbu „zdi“ dostal na povel bezpečnostní tajemník Erich Honecker a celá akce získala název „operace Rose“. Vše bylo velice rychlé a neočekávané. Rozkazy byly plněny bez námitek a okamžitě. „Vojáci NDR nejprve vytvořili kolem celého města kordon a natáhli přes ulice kotouče ostnatého drátu. Krátce nato vstoupili do bytů a postavili se k oknům směřujícím na Západ. Veškerý provoz přes hranice byl v obou směrech zastaven a říční policie NDR hlídkovala na řekách. Linky metra a městské dopravy byly přerušeny a telefonní dráty přestřiženy. Východoněmecký rozhlas vysílal jenom hudbu, žádné oficiální oznámení neodvysílal.“99 Bezprostředně po vybudování zábran probíhaly po celé jejich délce protesty. Západoberlíňané házeli kamení a pokusili se také o stržení několika zábran. Vojenská síla na východní straně však byla organizovanější a připravenější. Přechod lidí ze Západního Berlína do Východního byl zatím povolen po předložení legitimací. Solidarita ze strany Západního Berlína byla po dalších mnoho let výrazná a díky tomu se mnoho Východoberlíňanů dostalo na svobodu. Zeď oddělovala rodiny i přátele, kteří dělali vše proto, aby se opět setkali. Příběhy těchto lidí se staly důkazem pro neskutečnou odhodlanost a odvahu bojovat proti útlaku osobní svobody. Zatímco Východ byl se situací obeznámen dlouho dopředu, Západ se mohl pouze domnívat a tušit. Třináctý srpen a zejména dokonalá organizace a profesionalita zajisté mnohé zaskočily, ale jakákoliv obrana by byla již zbytečná. Navíc, „pokud by se Západ rozhodl zátarasy zbourat, komunisté by měli záminku k zabrání celého Berlína. Nikdo nebyl připraven na to řešit vzniklé vojenské, ani psychologické důsledky.“100 Rozdělení Berlína svým způsobem nevyřešenou otázku Německa uklidnilo. Postavení zdi bylo vnímáno jako symbol nesvobody a útlaku, ovšem objevila se i tvrzení, že „postavení zdi znamenalo pro západní mocnosti úlevu; tento krok již delší dobu 98 99
Taylor, c.d., s. 152. Rottman, c.d., s. 32.
100
Freedman, c.d., s. 76.
26 očekávaly a spatřovaly v něm důkaz toho, že se Sovětský svaz a NDR už dále nesnažily získat celý Berlín, jinými slovy byl Západní Berlín v bezpečí.“101 Západní Berlín byl zkrátka mimo ohrožení a s Východním Berlínem už se nedalo nic dělat. Willy Brandt, starosta Západního Berlína, nebyl se situací vůbec spokojený a vyčítal Spojeným státům přílišnou pasivitu. Prezidentu Kennedymu vzkázal: „Berlín bude jako ghetto, které nejen ztratilo svoji funkci svobodného útočiště a symbol naděje na znovusjednocení, ale které bude také odtrženo od svobodné části Německa.“102 Z druhého úhlu pohledu bylo pro NDR postavení zdi vysvobozením: „Ulbricht měl pravdu. Bez zdi nemohl stát, jejž se svými ruskými ochránci vytvořil, přežít. Se zdí měla NDR – byť strašně a soustavně kompromitovaná před tváří mezinárodního veřejného mínění – aspoň šanci.“103 Od 23. srpna dostali Západoberlíňané zákaz navštěvovat Východní Berlín a snížil se také počet povolených hraničních přechodů. Již v září stále nespokojený Ulbricht na setkání s britskými poslanci razantně pronesl, že: „mírová smlouva bude podepsána do konce roku a že se bude zakládat na Postupimské dohodě. Poté už nikdo nebude moci létat přes východoněmecké území ani na ně vstupovat bez víza z východního Německa.“104 Ulbricht nadále tlačil na západní velmoci a provokoval k novému konfliktu, který by opět přiblížil obě strany ke skutečné válce. Konflikty mezi vojáky na hranicích byly stále častější. 25. října se situace mezi oběma stranami přiostřila, když se proti sobě na hraničním berlínském přechodu Checkpoint Charlie postavily americké a sovětské tanky a zůstaly tak několik dní. Hrozba skutečného konfliktu nebyla již teorií. Přechod studené války ve válku skutečnou však vyděsil jak Moskvu, tak Washington a tanky byly odvolány. Celý konflikt vznikl kvůli nutnosti prokazovat se platným pasem na přechodu, s čímž Američané zásadně nesouhlasili. Ani jeden z mocenských vůdců však nebyl ochoten „jít do války kvůli tomu, kdo v berlínských ulicích komu ukáže jaký kus papíru. Jediný, pro koho to bylo životně důležité, byl Walter Ulbricht, a v horké chvíli, jako byla tato, mohl být pouhý satelitní vůdce jako nejmocnější muž NDR převálcován – a také převálcován byl. Berlínská krize pravděpodobně pominula v momentě, kdy obě strany stáhly své tanky – 28. října ráno.“105 Od podepsání mírové smlouvy s NDR Chruščov ustoupil, ale ve své strategii
101
The Guardian. Tuesday 27 October 2009. Jon Henley. The Berlin Wall: a short history. [online] [cit. 23.2.2012]. Dostupné z www:
102 Freedman, c.d., s. 77. 103 Taylor, c.d., s. 337. 104 Taylor, c.d., s. 271. 105 Taylor, c.d., s. 284.
27 pokračoval dále. Východní Německo pro něj bylo velice cennou trofejí a nepodepsáním mírové smlouvy navíc utvrdil vybudování Berlínské zdi, která by pravděpodobně při podepsání smlouvy neexistovala. Od srpna 1961 do prosince 1963 nemohl nikdo přes hranici ani jedním, ani druhým směrem. Teprve na podzim roku 1963 byla podepsána propustková dohoda, podle které dostali Západoberlíňané „dočasné povolení navštívit na Východě blízké příbuzné v období Vánoc a Nového roku... Jakmile pominula doba svátků, pokračoval téměř úplný zákaz, jen s výjimkou nejvážnějších případů rodinných problémů.“106 Postupem času se atmosféra v Berlíně zklidnila a lidé se s rozdělením začali smiřovat. Pozornost se navíc přenesla na Kubánskou krizi, která propukla v roce 1962. V červnu 1963 prezident Kennedy navštívil při své cestě po Evropě také Berlín. Jeho projev před schöneberskou radnicí měl být původně rezervovaný a přednesený v duchu zmírňujícího se napětí. Realita byla ale nakonec jiná: „Skoro nic z toho, co se nyní zdá z Kennedyho projevu pamětihodné, nebylo v textu napsaném na listech formátu zhruba A5, které si nesl na tribunu s sebou... Situace v Berlíně byla ve srovnání se situací o dva roky dříve poklidná a bylo v zájmu všech to tak udržet dál. Hlavním prezidentovým cílem mělo být povzbudit město a jeho obyvatele – a nevyprovokovat přitom Sověty ani východní Němce k dalším agresivním opatřením.“107 Kennedy se rozhodl improvizovat a říct, co si opravdu myslí: „Berlínská zeď je nejzřejmější a živoucí demonstrací selhání komunistického systému... Všichni svobodní lidé, ať žijí kdekoli, jsou občany Berlína. A proto jako svobodný člověk čerpám hrdost ze slov: ‚Ich bin ein Berliner‘.“108 Prezident tím rozhořčil nejen představitele východního bloku, ale také západoberlínského starostu Brandta: „Brandta Kennedyho nečekaně vehementní antikomunistická tiráda znepokojila. V předchozím týdnu se v den státního svátku NDR u zdi konaly násilné demonstrace. Brandt se obával, že by se nynější dav, povzbuzen prezidentovou bojovnou řečí, mohl vymknout kontrole a proměnit Berlín znovu ve výbušný bod světa.“109 Lidé sice byli projevem nadšeni a vybuzeni, k nepokojům ale nedošlo. Události následujících let byly lemovány osudy jejich hlavních aktérů: „Na konci roku 1963 musel Adenauer odejít na odpočinek, Kennedy byl mrtev, protože ho zabila vražedná kulka v Dallasu, a britský premiér Macmillan, zničený skandálem svého 106
Taylor, c.d., s. 327. Taylor, c.d., s. 330. 108 Taylor, c.d., s. 331. 109 Taylor, c.d., s. 331. 107
28 ministra obrany a vyčerpáním, nabídl královně Alžbětě II. svou rezignaci. I Chruščov vydržel v roce 1964 už jen deset měsíců.“110 Walter Ulbricht zemřel 1. srpna 1973. Pro NDR to byla složitá doba. Zeď se znovu začala opravovat a rozrůstat. Lidé ze Západu ale přístup do Východního Berlína měli. Ulbricht byl po sesazení ze své funkce v roce 1971 nahrazen Erichem Honeckerem, který v čele NDR vydržel až do roku 1989 a za své vlády dokázal vylepšit vztahy se západním Německem. V průběhu let nedocházelo jen k posunu v politické situaci, ale také v samotné konstrukci zdi. Původní narychlo zhotovené zátarasy se časem zdokonalovaly a postupně tak vznikla solidní betonová zeď s různými typy zabezpečení: „Vnější zeď byla robustnější a neustále zdokonalovaná, zatímco vnitřní zeď byla nižší. Písková půda mezi oběma zdmi byla postříkána defolianty... Zdi byly obvykle zakončeny ostnatým drátem a stály tu sloupy s osvětlením... V některých oblastech nebylo místo na prázdný pruh a vnější zeď, a proto tu byl použit hustý drátěný zátaras zpevněný zdí a položeny nášlapné miny... Zdi byly na východní straně nabíleny, aby byli uprchlíci snadněji viditelní.“111 Až do stržení Berlínské zdi existovaly celkem 4 generace zátaras, které se stále vylepšovaly. Kombinoval se beton, dřevo, ocel i ostnatý drát. Zeď, která rozdělovala město, byla 43,1 km dlouhá.112 Zbytek kolem Západního Berlína měřil 111,9 km.113 114 Součástí kontrolního opatření hranic byla také nepřetržitá hlídka příslušníků Grenztruppen. Proniknout této hlídce bylo téměř nemožné. Pod kontrolou byly i lesy, pole a vodní kanály. Hlídka navíc využívala i cvičených psů, kteří byli umístěni samostatně do speciálních výběhů, které byly přenosné, takže mohly být umístěny, kdekoli to bylo nutné.115 Zdi se zdály být stále nedokonalé a občas dávaly příležitost k jejich překonání. To platilo ale především pro hranice mimo Berlín. Ve městě byla kontrola neprostupná. Koncem šedesátých let se rozhodlo o masivním přestavění a zesílení zátaras v celé jejich délce: „Do nového systému mělo být začleněno mnoho zátarasů, detekčních a sledovacích prostředků, které už byly úspěšně použity v Berlíně. Novou hranici lemovalo celkem 1289 km nových plotů.“116 Dokončovací práce trvaly až do osmdesátých let a za pár let poté se veškerá práce a snaha ukázaly být zbytečné, když došlo k tolik očekávanému stržení zdi. Berlínská zeď 110
Taylor, c.d., s. 334. Rottman, c.d., s. 37. 112 Rottman, c.d., s. 41. 113 Rottman, c.d., s. 41. 114 Hranice kolem Západního Berlína je zobrazena na obrázku č. 2. v přílohách. 115 Rottman, c.d., s. 28. 116 Rottman, c.d., s. 20. 111
29 stála NDR velké peníze a ohromnou pracovní sílu, která mohla být využita jinde, nemluvě o lidských životech, které byly ukončeny nebo poškozeny v důsledku postavení jedné betonové stěny. V 80. letech došlo ke zhoršení ekonomické situace ve státech východního bloku. Michail Gorbačov, který stál v čele Sovětského svazu od roku 1985 do roku 1991, vyhlásil v roce 1985 politiku perestrojky ve snaze přestavět a vylepšit stávající ekonomiku. V období Gorbačovovy vlády byl v USA prezidentem Ronald Reagan, který do úřadu nastoupil v lednu 1981. Šest let poté navštívil Západní Berlín, kde pronesl projev před Braniborskou bránou: „Generální tajemníku Gorbačove, jestli toužíte po míru – jestli toužíte po prosperitě pro Sovětský svaz a východní Evropu – jestli toužíte po liberalizaci, přijďte sem, k této bráně, pane Gorbačove, a otevřete ji. Pane Gorbačove, strhněte tu zeď.“117 Namísto toho však do Berlína zavítal pouze Erich Honecker a o zdi se mlčelo. Honecker byl vytrvalým zastáncem Berlínské zdi. O její funkčnosti a dlouhé životnosti byl pevně přesvědčen. V lednu 1989 prohlásil odvážnou větu: „Zeď tu bude ještě za 50 let, dokonce i za 100 let.“118 Zeď tam však nebyla ani jeden rok, tedy alespoň symbolicky, jelikož fyzicky přetrvaly zbytky zdi ještě dlouho. 9. listopadu se Berlíňané u zdi shromáždili po obou jejích stranách a nekompromisně začali s ničením. Konec rozdělení Berlína byl nevyhnutelný, bariéra byla během jedné noci zdemolována a rodiny i přátelé se po letech odloučení mohli opět setkat. 22. prosince se otevřela také Braniborská brána a den poté byl schválen bezvízový cestovní styk mezi západním a východním Německem. 18. března 1990 byla podepsána smlouva o sjednocení SRN a NDR. 10. listopadu 1989 Willy Brandt před schöneberskou radnicí, tedy stejném místě, na kterém stál v roce 1963 John F. Kennedy, pronesl: „Co patří k sobě, nyní také společně poroste.“119
117
Taylor, c.d., s. 382. Rottman, c.d., s. 57. 119 Hildebrandt, Alexandra. Citations on the German division, the WALL and the reunification. Berlin: Verl. Haus am Checkpoint Charlie, 2003, s. 51. 118
30
4.2 Útěky Berlínská zeď vznikla primárně kvůli odchodům lidí z východního Německa do západního Německa právě přes otevřený Berlín. Odliv pracovní síly byl koncem padesátých let již neudržitelný. V roce 1948 měla NDR 19 milionů obyvatel, v roce 1960 už to bylo jen 17 milionů. Naopak počet obyvatel SRN za stejné období vzrostl ze 47 milionů na 55 milionů.120 Do uzavření hranic kolem Západního Berlína mohli Východoberlíňané pracovat v západním sektoru a svobodně se pohybovat po celém městě. Útěky v té době byly relativně jednoduché. S postavením zdi se však staly hazardem skrývajícím riziko smrti. Zatímco Německo bylo rozděleno podle spolkových republik a tedy přirozených hranic, Berlín byl rozdělen v podstatě vnitřky domů. Přes noc byli rozděleni přátelé i příbuzní. Z jedné ulice již nebylo možné zajít do druhé, doprava byla přerušena a silnice rozkopány. Postavení zdi bylo posledním signálem pro uvědomění si faktu, že Východ a Západ je rozdělen. Lidé, kteří stačili uniknout ještě před zatarasením, se sdružovali v záchytném centru v Marienfelde v Západním Berlíně. Štěstí měli především ti, kteří o víkendu jeli na návštěvu na západní stranu a po uzavření hranic se jim podařilo zůstat. Nejdramatičtější situace panovala 13. srpna na Bernauer Strasse. „Lidé vyskakovali z oken domů, které byly součástí Východu, na ulici, která celá patřila k Západu... Během dnů, než byly domy vyčištěny, zahynulo mnoho lidí... Jednou z posledních obětí v Bernauer Strasse byl Bernd Lunser, Berlíňan, kterého 4. října zpozorovali pohraničníci, jak se chystá spustit ze střechy domu v Bernauer Strasse 44 na západ po prádelní šňůře. V budově se rychle objevila východoněmecká policie. Když se k němu blížila, skočil Lunser ze střechy. Netrefil se do plachty a na zemi za několik minut zemřel. Bylo mu třicet let.“121 Domy na berlínské hranici byly bez výjimky vyprázdněny a zahrazeny. Lidé byli přestěhováni na okraj Východního Berlína do nově postavených paneláků. Pokusů o útěk ubylo, avšak někteří lidé se s oddělením nikdy nesmířili a pokoušeli se barikádu překonat i s vidinou smrti. Za pokus o útěk hrozilo vězení, v extrémních případech zastřelení. Od 13.srpna do konce roku 1961 zemřelo u hranic třináct lidí.122 Způsobů k útěku bylo mnoho. Na západní straně Berlína se během několika dní zformovaly skupiny pomáhající Východoberlíňanům v útěku. Mezi hlavní
120
Rottman, c.d., s. 10. Taylor, c.d., s. 196. 122 Taylor, c.d., s. 290. 121
31 organizátory patřili především studenti. Jednou z možností přechodu přes zátarasy byly zfalšované pasy, které se k obyvatelům na východě dostávaly při návštěvách. Mezi riskantnější cesty přes zátarasy patřil únik skrze kanalizaci: „I před 13. srpnem byla často uzavřena mřížemi. Mnohé byly nainstalovány v padesátých letech, aby zabránily zločineckým gangům pašovat cigarety a jiný kontraband mezi sovětským sektorem a západními sektory. Mříže byly dost pevné, ale západní studenti byli odhodlaní. Přicházeli ze západní strany s pilkami na železo a přeřezávali jednotlivé tyče.“123 K dalšímu způsobu patřil úkryt v automobilu, který měl povolení k průjezdu a byl řízen někým ze západu. Lidé také vlastnoručně hloubili tunely a překonávali hranici přes vodní kanály. V roce 1964 Wolfgang Fuchs vytvořil nejúčinnější a nejdelší tunel, který vedl z koupelny na východě do sklepa na západě. Podobný úspěch zaznamenal i tunel vedoucí od hřbitova ve Východním Berlíně: „‘Pozůstalí‘ nosili květiny k hrobu a následně mizeli pod zemí. Tento způsob však fungoval jen do té doby, než hlídka objevila u hrobu opuštěný kočárek.“124 Vodní kanály byly zřejmě nejnáročnější cestou ke svobodě, jelikož plavci se většinou utopili dříve, než se jim podařilo dostat na západní stranu. Mezi kuriozity v útěku patřil například přechod přes natažené lano nebo let balonem. Od roku 1961 do roku 1989 se zeď podařilo překonat 5075 lidem, z toho 574 patřilo k vojenským hlídkám. Berlínská zeď si po celé své délce vyžádala celkem 250 obětí.125
123
Taylor, c.d., s. 296. Taylor, c.d., s. 300. 125 Mauermuseum. Museum haus am Checkpoint Charlie. Ring around Berlin. Fatalities and Escape Attempts. 124
32
5. Paměti novináře Rudého práva Pro účely této práce mi Bohumil Schneider, dnes již 89ti letý důchodce, poskytl rozhovor týkající se svého působení v Rudém právu a zejména tříletého pobytu v Berlíně, kde zastával pozici zahraničního zpravodaje. Rozhovor byl veden jako narativní, tedy spočívající v „povzbuzování subjektu ke zcela volnému vyprávění.“126 Dotazovaný měl tendenci připomínat spíše osobní zážitky z Berlína a k těm pracovním přistupoval se slovy „Co bych ti měl povídat, neměl jsem si tam na co stěžovat, pořád na to rád vzpomínám.“ Kromě osobního rozhovoru je v této kapitole využita také jeho kniha „Severní soused“,127 ve které v první polovině autor rozebírá vztahy mezi Československem a východním Německem. Součástí této sekce jsou také dějiny NDR, včetně výstavby Berlínské zdi. Druhou polovinu tvoří reportáže z osobních cest po Německu. Jednou z cest byla i cesta k Berlínské zdi. Kniha byla napsána po pobytu v Berlíně a je založena na osobních zkušenostech s tehdejší východoněmeckou atmosférou i režimem. Rozdíl mezi výpovědí v rozhovoru a výpovědí v knize je výrazný. V současnosti se již respondent na vše dívá s odstupem a sám přiznává, že byl do komunismu „zažraný“. S postupem času si ale začal uvědomovat, že vše není tak idylické, jak se prezentuje. Bohumil Schneider se narodil v roce 1923. Vyrůstal v chudé sklářské rodině s dalšími šesti sourozenci a ve svých patnácti letech odešel na Baťovu školu práce do Zlína. Na Vysokou školu politických věd nastoupil v roce 1949 a po dobu studií přispíval do školních novin. Právě v průběhu studia ho navštívil šéfredaktor Rudého práva Ilja Šedivý a nabídl mu práci. Samotného by ho nikdy nenapadlo ucházet se o pozici v Rudém právu. Byly to pro něj prestižní noviny, které přinášely informace celému Československu. Navíc vždy toužil spíše po kariéře diplomata. Po získání titulu v roce 1952 tedy ihned nastoupil do novin, konkrétně do oddělení propagandy. Z propagandy byl později přeložen do zahraniční rubriky, kde pak v roce 1957 na místě berlínského zahraničního zpravodaje vystřídal Karla Douděru. Hned od začátku musel v Praze každý den dávat do obálky, která byla nadepsána „Napsal a do listu nedostal“, všechny své příspěvky, které následně procházely cenzurou. Nic nového si vymýšlet novináři nemohli. Co nekorespondovalo s názory Sovětského svazu, nesmělo být 126
Hendl, Jan. Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005, s. 176.
127
Schneider, Bohumil. Severní soused. Praha: Naše vojsko, 1963.
33 publikováno. V roce 1954 byl poslán na konferenci do Vídně. Věděl, že by mohl do Vídně emigrovat, ale v té době to nepovažoval za nutné. V roce 1957 nastoupil v Berlíně na tříletou pozici zahraničního zpravodaje. Jeho pracovní náplní bylo jednak číst východoněmecké i západoněmecké noviny a přeposílat vybrané zprávy do pražské redakce, jednak se účastnit tiskových konferencí a vytvářet vlastní zpravodajství. Z vlastní iniciativy psal také reportáže ze svých cest po NDR. V Rudému právu setrval do roku 1964, kdy byl vyhozen z důvodu kritizování komunistického režimu. „Poznal jsem, že by se mohlo žít taky jinak, že na Západě se žilo líp, a dával jsem to ve svých článcích najevo. Psát kriticky mi ale zakazovali, a proto mě to přestalo bavit.“ K novinářské činnosti už se potom nikdy nevrátil. Jako čerstvý zaměstnanec Rudého práva zastával názory odpovídající tehdejšímu režimu a nepřemýšlel ani o tom, že by tomu mohlo být jinak. K problematice Německa přistupoval z pohledu komunistické ideologie. Západní Německo bylo zkrátka nepřítel a to východní naopak mírumilovný stát s těmi nejlepšími záměry. Ve své knize Bohumil Schneider uvedl, že „Koncepce Západu na sjednocení Německa se v podstatě zakládala na násilném připojení Německé demokratické republiky k západnímu Německu. To pochopitelně bylo pro NDR nepřijatelné... Konfederace mezi oběma německými státy, navržená Německou demokratickou republikou již v roce 1957, zůstává jediným a nejlepším řešením, jak postupně dosáhnout sbližování a posléze i sjednocení Německa na demokratickém a mírumilovném základě.“128 Celé tři roky, co bydlel v Berlíně, nepomyslel na útěk, přestože bydlel jednu stanici od Západního Berlína. „V životě mě to nenapadlo, i když jsem viděl, že životní úroveň je tam výrazně lepší. Běžně jsem tam jezdil nakupovat, protože zboží bylo kvalitnější. Bylo tam čisto a už ve vlaku člověk viděl tu změnu, když se přejíždělo z východu na západ.“ Jako novinář se na západní stranu několikrát podíval pod záminkou tiskové konference s politiky. Na jedné z nich se setkal i s tehdejším západoberlínským starostou Willy Brandtem. „Přišel k nám ke stolu jeden Němec a řekl mi, že by se mnou pan Brandt rád mluvil. Kupodivu jsem se toho ani nezalekl. Když jsme zůstali o samotě, překvapivě jsem se do něj pustil. V tu chvíli jsem se zkrátka rozhodl chovat jako novinář. Dokonce jsem mu řekl, že vinu na celé situaci mají Němci a od války můžou za
128
Schneider, c.d., s. 52.
34 vše zlé. Pak jsem odešel zpět ke svému stolu a najednou slyším Brandta, jak říká: ‚Wo ist mein tschechischer Freund?‘ Chtěl se se mnou rozloučit.“ Dalším výrazným politickým zážitkem pro něj byla návštěva československého prezidenta Antonína Novotného s delegací ve Východním Berlíně. Novináři byli v té době bráni jako přihlížející a neexistovalo, aby se k politikům bez povolení přibližovali. Když celá československá delegace procházela kolem, tak se u novinářů zastavil velvyslanec i s prezidentem a představil je. „Tady je naše pátá velmoc.“ Na což on odpověděl: „Jo, patý kolo u vozu.“ Následující den dostali všichni přítomní novináři pozvání na projížďku lodí s prezidentem. S úsměvem na rtech vzpomíná také na den, kdy do Východního Berlína zavítal Chruščov. Ten den se konala tisková konference, které se jako novinář měl také zúčastnit, ale přišel o půl hodiny později, a dovnitř se už nemohl dostat. Situaci ale vyřešil velmi elegantně a celou zprávu poslal na základě Chruščovovy výpovědi z amplionu. „Ve zprávě nebylo absolutně možné udělat nějakou chybu, protože to byly tak stereotypní řeči, který už jsem znal nazpaměť. Chruščov pěl chválu na Sovětský svaz a hrála se hymna. Tak jsem to poslal a měl hotovo.“ Pokud se osobně neúčastnil tiskových konferencí nebo významných událostí, bylo jeho úkolem přepisovat zprávy z denního tisku. Nejnovější německé zprávy dostával vždy ráno. Poté měl dopoledne na jejich přečtení, aby je mohl do 12ti hodin poslat do Prahy. Německé zprávy tak byly v Československu vždy o den zpožděné. „Četkař byl většinou rychlejší, měl ke všemu přístup a měl i přednost.“ Zprávy se vždy telefonovaly do redakce v Praze nebo posílaly vlakem. Témata zpráv si vybíral sám a nikdo z redakce mu nediktoval, čemu se má věnovat. Kromě denního pročítání západoněmeckých i východoněmeckých novin a účasti na tiskových konferencích se z vlastního zájmu věnoval reportážím. Témata reportáží si také vymýšlel sám. Jezdil po NDR a psal především o návštěvách továren, kde fungovala spolupráce mezi NDR a Československem. „Východní Němci často novináře zvali do závodů, kde se snažili o německo-československé přátelství. Jmenovalo se to tam třeba brigády Julia Fučíka. Bylo vidět, že se cítili vinni za to, co se stalo za války, tak se nám snažili vyhovovat.“ Tuto domněnku dokládá citát Waltera Ulbrichta z respondentovy knihy: „Teprve tehdy, až náš lid bude upřímně litovat zločinů hitlerismu, v hlubokém studu litovat, že připustil tyto barbarské zločiny, teprve tehdy pocítí vnitřní sílu k tomu, aby nastoupil novou, demokratickou a pokrokovou cestu, která jedině může zajistit budoucnost národa.“
35 Při své oficiální práci byl odkázán především na denní tisk. Kromě již zmíněných tiskových konferencí měli na Ministerstvu zahraničníh věcí NDR v Berlíně českoslovenští novináři k dispozici úředníka, který jim podával nejnovější informace o situaci v NDR. Byli s ním ve styku i telefonicky a dostávali informace o tom, kde se bude konat jaká konference. Pokud chtěl korespondent navštívit některou z továren v NDR, bylo nutné si na stejném ministerstvu dohodnout podmínky setkání. S cenzurou se v Berlíně jako novinář nikdy nesetkal. Posílal do pražské redakce mnoho příspěvků, a i když některé z nich nevyšly, přisuzoval to nedostatku místa v novinách. V Berlíně o žádných krocích ze strany Hlavní správy tiskového dohledu nevěděl a ani se o to nezajímal. „V Praze jsem o tom věděl, ale nikdo si nedovolil psát něco proti režimu, takže cenzura ani nebyla nutná. Se dvěma úředníky z Hlavní správy tiskového dohledu jsem se dokonce kamarádil, vzájemně jsme si věřili.“ S ostatními zahraničními korespondenty se respondent stýkal minimálně. Spíše jen na tiskových konferencích. Nejvíce se stýkal jen s tehdejším reportérem ČTK Františkem Vnoučkem a rozhlasovým reportérem Otou Václavíkem, který se s ním radil o zprávách posílaných do Prahy. Pravidelně všichni novináři docházeli na československé velvyslanectví na obědy nebo na přátelská setkání, která se však konala jen několikrát do roka. „Z pracovního hlediska jsem musel osobně velvyslanci jen jednou podat zprávu o svém pobytu v Západním Berlíně na sjezdu SPD. Zajímalo ho, jak to tam probíhalo, protože to bylo na západě. Jinak se o moji práci nestaral.“ V novinářské činnosti ho velvyslanectví nijak nepodporovalo, nedostával ani žádná upozornění na probíhající události, ani žádné podněty k činnosti. Veškerá jeho činnost byla řízena z redakce z Prahy. Omezován ale nijak nebyl. K německé situaci před postavením zdi v našem rozhovoru poznamenal, že „Endéráci pořád něčím hrozili, omezovali přejezdy metrem i autobusem, dělali kontroly, ale zastavit to úplně nemohli, to bylo proti ruským předpisům. Rusáci to povolit nechtěli.“ Když došlo 13. srpna k postavení zdi, nemohl uvěřit, jak se jim podařilo takovou rozsáhlou akci utajit až do poslední chvíle. „Že by na to upozorňovali předem, to neexistovalo. Já jsem byl ale na straně NDR, protože to byly hrůzný finance, co jim do Západního Berlína unikaly.“ Ve své knize tehdy napsal: „Bylo třeba učinit konec tomuto řádění, které začalo ohrožovat nejen Německou demokratickou republiku, ale i země socialistického tábora... Velká část obyvatelstva si ulehčeně vydechla. Konečně byl rozetnut ten
36 gordický uzel, který stál NDR miliardy marek.“129 V jedné z reportáží se autor ocitá přímo v Berlíně, který byl již rozdělen betonovou zdí. „Světová veřejnost neupírá oči k Berlínu proto, že zde jezdí dvouposchoďové autobusy, podzemní a nadzemní dráha, že zde jsou překrásná jezera s malebnými zákoutími. Toto město je rozděleno ostrým mečem na dvě části a západní Berlín je jako vřed v těle Německé demokratické republiky, který bude muset být dříve či později vyoperován.“130 Při návštěvě Berlína, kterou v reportáži popisuje, navštívil také několik známých z doby, kdy ve městě bydlel. Svého holiče i jeho pomocníka se z osobního zájmu zeptal na výstavbu zdi. „S ochrannou zdí se ani on, ani jeho pomocník nesmířili, připadají si, říkají, jako v kleci. Chtě nechtě však přiznávají, že „oni“ - a tím míní orgány NDR - to museli udělat, neboť ti z „drüben“131 by je vysáli až do morku kosti.“132 V době, kdy pracoval v Berlíně pro Rudé právo, byl zvyklý jezdit do západního sektoru bez problémů. O rok později už se do něj však dostal jen díky známosti s českým novinářem, na jehož jméno si však respondent nevzpomíná. Své zážitky detailně popsal v kapitole nazvané „V jiném světě“.133 „První kontrola, druhá, pečlivá prohlídka pasu a přiložené propustky. Vše je v pořádku, zasalutování pohraničníků a můžeme jet. Závora jde nahoru a naše oktávie se rozjíždí směrem k hranici. Auto jede krokem, průjezd je úzký a z bezpečnostních důvodů klikatý - říkají mu slalom. Již jsme na druhé straně. Opět salutování, opět prohlídka dokumentů. Postupimská ulice, kterou přijíždíme k náměstí, je mrtvá, ač dříve na ní, především na jejím posledním úseku, vládl od rána do noci čilý ruch. Malé obchůdky dravých obchodníků a obchodníčků, kdysi přeplněné zbožím a lidmi, kteří zde nakupovali čokoládu, kakao, kávu, jižní ovoce, textilie a několik málo dalších výrobků, zejí prázdnotou... Militaristická témata zaplňují stránky většiny obrázkových časopisů. Plavovlasí germánští hrdinové, zarostlí námořníci z ponorek, většinou s rytířským či železným křížem okolo krku, se ze stránek žurnálů šklebí na západoněmeckou a západoberlínskou mládež.“134 Reportáž z Berlína představuje především dva oddělené světy, kde jeden je ten správný a mírumilovný a ten druhý je zlý a plný nebezpečí. Nechce se ani věřit, že autorem těchto slov je stejný člověk, který mi poskytl rozhovor. O Západním Berlíně, 129
Schneider, c.d., s. 84. Schneider, c.d., s. 105. 131 označení pro ty na „druhé straně“. 132 Schneider, c.d., s. 111. 133 Schneider, c.d., s. 112. 134 Schneider, c.d., s. 112-115. 130
37 který osobně tak obdivoval a rád navštěvoval, není v knize ani jedna pozitivní zmínka. „13. srpen ukázal nad slunce jasněji, že v západním Berlíně je nenormální situace, že je třeba tento stav dříve nebo později změnit. Přestěhovaly se desítky závodů, stěhuje se kapitál, a západoberlínský starosta Willy Brandt si může uběhat nohy, aby pozvedl náladu.“135 Otázkou je, do jaké míry si za těmito slovy stál a do jaké míry plnil požadavky komunistického režimu na vydání knihy. Willyho Brandta měl totiž jako jednu z mála osobností rád a jak sám prohlásil, „když Brandt zemřel, chtěl jsem do Rudého práva napsat krátkou vzpomínku, ale bylo mi to zatrženo.“ Obsah knihy „Severní soused“ mi zkrátka k tomuto člověku, který nikdy nebyl radikální a rád objevoval nové věci, ač byly ze západu, nesedí. Vždy říkal, co si myslel, a nakonec mu v tomto životním přístupu nezabránil ani nekompromisní komunistický režim. Z novináře se sice stal pražským hlídačem parkovišť, ale jeho charakteristickou bezprostřednost mu nic, ani nikdo nedokázal odepřít.
6. Analýza vybraných periodik Tato kapitola představuje rozbor vybraných článků převzatých ze tří zvolených novin. Tedy z Rudého práva, The Times a The New York Times. Jedná se o články spojené s konflikty mezi USA a Sovětským svazem, druhou berlínskou krizí, stavbou Berlínské zdi i situací po vybudování zátaras. Časové rozpětí analyzovaných článků je od 1.7. 1961 do 31.12 1961. Berlínská zeď se pro média stala ideálním objektem. Byla to konkrétní stavba, která navíc symbolizovala dlouhodobé napětí mezi světovými velmocemi. U zdi probíhaly demonstrace, střídaly se stráže, lidé se snažili o její překonání a několikrát ji navštívil také host ze zahraničí. Pro média ideální místo k zachycení událostí. Zatímco na Východě se zeď „oslavovala jako antifašistická obranná zeď, na Západě byla označována jako zeď koncentračního tábora nebo také zeď Hanby.“136
135
Schneider, c.d., s. 116. Drechsel, Benjamin. The Berlin Wall from a visual perspective: comments on the construction of a political media icon. Visual Communication, 2010, 9 : 1, s. 17. 136
38
6.1 Rudé právo Rudé právo bylo jako deník založeno v roce 1920. V roce 1926 se vedoucím pracovníkem „ústřední agitační a propagační komise“ stal Klement Gottwald, který se „staral o kádrové vybavení ústředního tiskového orgánu strany a stal se jeho pravidelným spolupracovníkem.“137 Z hlediska formální úpravy se zpočátku Rudé právo „nelišilo od ostatního, hlavně sociálně demokratického tisku. Mělo úvodník, politický komentář, zprávy ze zahraničí, rubriky Beseda, Různé zprávy, Soudní síň, Sportovní hlídku. Autory úvodníků a hlavních článků byli buď funkcionáři strany nebo političtí redaktoři.“138 List musel v průběhu dvacátých let „bojovat jednak proti třídnímu nepříteli, jednak proti vlastním, vnitřním nedostatkům a chybám přežívajícího sociálního demokratismu.“139 Rudé právo zaznamenalo významný nárůst nákladu v době, kdy se jeho šéfredaktorem stal Jan Šverma. Bylo to v roce 1936 a Šverma po svém nástupu nejprve „důkladně zanalyzoval dosavadní ročníky listu a poté promyslil budoucí ideové, tematické, žánrové zaměření a s tím spojené složení redakce. Postupně vznikl list, který pronikl k nejširším masám a získával tak další stoupence široce založené fronty boje proti fašismu.“140 V říjnu roku 1938 byla však činnost novin i dalšího komunistického tisku zastavena. Oficiálně byla zastavena také veškerá činnost KSČ.141 Po válce mohl deník opět vycházet legálně. Únor roku 1948 byl měsícem nástupu komunistického režimu v Československu. Rudé právo tehdy zachytilo každý krok převratu, který mimo jiné zajistil tomuto listu přední postavení mezi československými periodiky po dalších 40 let. Jako deník ÚV KSČ neměl v podstatě mezi dalšími periodiky konkurenci. Z žurnalistické práce se však stala spíše automatizovaná činnost založená na přebírání zpráv a podřizování se cenzuře. Až v roce 1991 se listu změnil vydavatel a do poloviny 90. let vycházel deník stále s názvem Rudé právo. Pouze písmo se u slova Rudé stále zmenšovalo, až nakonec úplně vymizelo.
137
Beránková, Milena, Křivánková, Alena, Ruttkay, Fraňo. Dějiny československé žurnalistiky. Praha: Novinář, 1988, s. 98. 138 Beránková, Křivánková, Ruttkay, c.d., s. 99. 139 Beránková, Křivánková, Ruttkay, c.d., s. 101. 140 Beránková, Křivánková, Ruttkay, c.d., s. 112. 141 Beránková, Křivánková, Ruttkay, c.d., s. 118.
39
6.1.1 Berlínská zeď v Rudém právu V červenci roku 1961 věnovalo Rudé právo142 otázkám rozdělení Německa a vyostřující se situaci v Berlíně značný prostor. Do středu zájmu se dostalo uzavření mírové smlouvy okupačních států (USA, Velká Británie, Francie a Sovětského svazu s dalšími státy Varšavské smlouvy) s Německem (jak západním, tak východním). Tato mírová smlouva měla ukončit nejasný poválečný stav a zaručit Německu suverenitu. Německo již nemělo být závislé na rozhodnutích 4 různých okupačních zemí. Smlouva měla také sloužit jako závazek, že Německo již nikoho neohrozí. Ohrožení se nejvíce bál právě Sovětský svaz, a proto také na podepsání smlouvy vytrvale tlačil. Západní Německo v podepsání smlouvy však spatřovalo záměr Sovětského svazu přenechat veškerá rozhodnutí na NDR a tím pádem vznik přímé hrozby z její strany. Pod vedením západních mocností mělo západní Německo alespoň nějakou jistotu, že bude ochráněno. Článek „Jules Moch navrhuje uznání NDR“ vyzdvihuje názor bývalého pravicového francouzského ministra vnitra na situaci v Německu: „Mezi válečnickým pokřikem, který se v posledních dnech ozývá v imperialistických zemích, zazněl v úterý alespoň jeden reálný hlas z pravicových kruhů. Bývalý francouzský ministr vnitra Jules Moch prohlásil, že západní mocnosti musí být ochotny k jednání o Berlíně a měly by nabídnout uznání Německé demokratické republiky. ‚Je zločinné uvažovat kvůli Berlínu o atomové válce.‘ zdůrazňuje Jules Moch.“143 Následující den byla otištěna zpráva z východoberlínských novin Neues Deutschland, ve které se zdůrazňuje nárok východoněmeckých obyvatel na mírovou smlouvu: „Ve dnech 3. a 4. července 1961 zasedalo plénum ústředního výboru. Soudruh Walter Ulbricht zdůvodnil na tomto zasedání mírový plán německého lidu a návrhy na uzavření mírové smlouvy a přeměnu západního Berlína v demilitarizované, neutrální svobodné město. Náš lid má nezvratný právní nárok na mírovou smlouvu a na odstranění ohniska války v západním Berlíně, v srdci Německé demokratické republiky.“144 Na stejné straně se objevuje článek s názvem „Slyšíš-li sebeurčení – vzpomeň si“, který analyzuje oficiální západoněmecký list a hledá v něm slovo sebeurčení. V celkem rozsáhlé zprávě je západnímu Německu vyčítáno, že se příliš často opírá o toto slovo a přikládá mu přílišnou důležitost. Autor článku, Antonín Petřina, za tím vidí spiknutí a snahu zrestaurovat velkoněmeckou říši: 142
Obrázek č. 3 v přílohách ukazuje tehdejší vzhled listu Rudé právo. ČTK. Jules Moch navrhuje uznání NDR. Rudé právo. 5.7. 1961, roč. 41, č. 185, s. 4. 144 ČTK. Německý lid má nezvratný nárok na mírovou smlouvu. Rudé právo. 6.7. 1961, roč. 41, č. 186, s. 3. 143
40 „Pojem právo na sebeurčení byl povýšen na ústřední oficiální doktrínu bonnského státu. Neboť i bonnský imperialistický režim potřebuje ideologii, která by zastřela jeho loupeživé cíle a oděla do teoretického, ba dokonce právního a spravedlivého hávu.“145 U tohoto článku je až zarážející, jak autor obviňuje západní Německo z něčeho, co se odehrává přímo v jeho vlastní zemi. Téma mírové smlouvy měli čtenáři na očích každý den. Mírová smlouva byla nevyhnutelná, jediným řešením i prospěšná. Slovo mír bylo skloňováno ve všech pádech a jediný, kdo mír narušoval, byl Západ. Zpráva z Berlína, která prezentuje prohlášení Waltera Ulbrichta, hovoří také o potřebě míru a o mírové smlouvě jako o spáse. Ulbricht především hájil NDR a zbrojil proti NSR: „Na pořadu dne dějin je spoutání militarismu ve Spolkové republice, neboť jak by to dopadlo později, kdybychom ponechali věcem volný průběh? Ministr obrany Strauss patří do svěrací kazajky, tak jako měli být v pravý čas spoutáni svěrací kazajkou Hitler a Göring... Světový mír vyžaduje, aby byly nyní zašlápnuty ještě doutnající zbytky druhé světové války, aby byla uzavřena mírová smlouva... Dějiny znovu potvrdily, že finančnímu kapitálu imperialistů jsou přednější třídní zájmy než zájmy národů, než zájmy míru. Z toho všeho vyplývá, že NDR je dnes jediným právoplatným německým státem, který zastupuje zájmy celého národa... Západní Berlín nesmí být nadále opěrným bodem studené války. NDR je ochotna posadit se k jednacímu stolu a jednat o všech problémech, které z toho vyplývají.“146 Adenauer, německý spolkový kancléř, jakožto představitel Západu a obhájce svobodného západního Německa, představoval pro komunisty velkou překážku. V Rudém právu byl vyobrazen jako jedinec toužící po válce a napětí: „Kancléř Adenauer použil zastrašování. Předpověděl ‚nebezpečné časy‘ koncem letošního roku a žádal, aby byla zachována nynější nenormální situace v západním Berlíně... Adenauerův projev v Mnichově znovu přesvědčivě ukázal, že vláda NSR nechce počítat s rostoucím úsilím lidu celého světa i západního Německa o mírové vyřešení situace v Německu. Z obavy, že jeho válečné plány zkrachují, usiluje kancléř Adenauer, aby bylo za každou cenu zachováno napětí a nejistota.“147 Ještě ostřeji byl Adenauer popsán v článku „Archivní argumenty pana Adenauera“, kde byl prohlášen za lháře s patetickým 145
Antonín Petřina. Slyšíš-li sebeurčení-vzpomeň si. Rudé právo. 6.7. 1961, roč. 41, č. 186, s. 3. ČTK. Mírová smlouva prospěje zájmům obou německých států. Rudé právo. 7.7. 1961, roč. 41, č. 187, s. 3. 147 ČTK. Adenauer proti svolání mírové konference. Rudé právo. 11.7. 1961, roč. 41, č. 191, s. 4. 146
41 výstupem: „Ve svých procítěných litaniích pan kancléř sáhl pěkně hluboko – do hustého prachu svých archivních argumentů. A tak se není co divit, že když řečnil, lhal, až se prášilo. Tvrdil například, že prý Sovětský svaz dosud nepropustil na svobodu všechny válečné zajatce... Inu, v západním Německu je před volbami a svět očekává uzavření mírové smlouvy s Německem. A tak se každá lež – i s domnělými zajatci i s domnělou mírovou politikou bonnské vlády – hodí do reakčního krámu.“148 Adenauer se stal terčem silné kritiky zejména z důvodu svého neústupného rozhodnutí uchránit západní Německo před kroky Sovětského svazu i za cenu poválečného rozdělení země. Nechtěl se vzdát úzkých vazeb s USA, jelikož věděl, že jedině tak mohou Sovětský svaz pokořit. Vždy si stál za svým názorem o škodlivosti komunismu a nehodlal dělat žádné kompromisy jako je chtěly dělat například Spojené státy. Koncem července se mnoho článků dotklo také televizního projevu amerického prezidenta Kennedyho. O rozdělení města zdí, které mělo nastat 13. srpna, nebyly žádné zprávy ani náznaky. Na začátku srpna zaslal Sovětský svaz nótu západním zemím ve snaze obnovit otázku uzavření mírové smlouvy a dosažení nějakého výsledku. V Rudém právu jsou zejména otištěny rozsáhlé zprávy o vstřícnosti Sovětského svazu a trvající potřebě mírové smlouvy. Zprávy jsou buď převzaté z ČTK nebo jde o přepisy jednotlivých nót a televizního i rozhlasového projevu N.S. Chruščova ze 7. srpna. Hrozba třetí světové války byla pro Východ hlavní starostí a strach z rostoucího napětí mezi ním a Západem byl zřejmý. 8. srpna se noviny v rámci přepisu Chruščovova projevu zmiňují o nebezpečném militarismu a revanšismu ze strany západního Německa. Z projevu vyplývá až hysterická obava z napadení komunistického bloku ze strany západního Německa a jeho spojenců. Sovětský svaz měl z NSR strach zejména proto, že NSR byla součástí NATO a disponovala zbraněmi. Pro Sověty to byla tikající bomba, která měla být svržena přímo na Moskvu. NSR byla zemí protikomunistickou a Sovětský svaz se děsil toho, že za pomoci Západu se pokusí komunismus v Sovětském bloku zničit. Jedinou jistotou pro Sovětský svaz byla právě tolik vyžadovaná mírová smlouva, která by jednak západní Německo odzbrojila, a také ho zbavila spojenců. Ve zmíněném přepisu projevu z 8. srpna se píše: „Nemůžeme lhostejně přihlížet, jak agresivní kruhy západních mocností za pomoci kancléře Adenauera mobilizují všechny materiální i duchovní síly západního Německa k přípravám třetí světové
148
NESG. Archivní argumenty pana Adenauera. Rudé právo. 26.7. 1961, roč. 41, č. 206, s. 3.
42 války... Západoněmečtí revanšisté dnes pozvedli hlavu, mají obrovskou armádu, která se vycvičuje a vyzbrojuje k útočným operacím... Militarizace, rozněcování revanšistických vášní, kult nenávisti a zášti ke komunismu a ke všemu pokrokovému, oživování pangermánských tradic a nálad, to dnes charakterizuje západoněmecký stát... Všichni východní sousedé Německa souhlasí s tím, že je třeba uzavřít mírovou smlouvu s Německem a poskytnout západnímu Berlínu status svobodného města.“149 Západní Berlín přitom svobodný byl, na rozdíl od Východního Berlína, kde panovala striktní opatření a lidé si svobodně zdaleka nepřipadali. Chruščov ve svém projevu také hovoří o prosperitě komunismu, o kulturních i hospodářských úspěších všech socialistických zemí, odsuzuje kapitalismus, kde je dle něj každý vlkem, který se snaží ukořistit co nejvíce, a naopak v zemích východního bloku jsou všichni přátelé a bratři, kteří si přejí jen to dobré. Opomenuta nebyla ani otázka mírové smlouvy. Znovu zopakoval hrozbu války, nebezpečí ze strany Adenauera a potřebu světového míru. 14. srpna se na první straně objevila zpráva ČTK o opatření vlády NDR v Berlíně. Rozsáhlá zpráva udává důvody zavedení hranic mezi Východním a Západním Berlínem a vše je podáváno ve velice pozitivním tónu, který svádí k myšlence, že nyní už bude situace v pořádku. „Aby bylo zamezeno nepřátelské činnosti západoněmeckých a západoberlínských revanšistických a militaristických sil, zavádí se na hranicích Německé demokratické republiky včetně hranic západních sektorů velkého Berlína taková kontrola, jaká bývá obvykle na hranicích každého svrchovaného státu. Na západoberlínských hranicích je nutno zajistit spolehlivou ochranu a účinnou kontrolu, aby se zabránilo podvratné činnosti.“150 Postavení betonové zdi mezi oběma částmi Berlína tímto bylo ospravedlněno. Přímo o stavbě zdi se však nepíše, přistupuje se k ní jako k bezpečnostnímu opatření. Důvod útěku lidí z Východu na Západ přes Berlín není nikde zmíněn. Objevuje se pouze, že „západoněmecké a západoberlínské centrály agentur systematicky lákají občany Německé demokratické republiky a organizují opravdový obchod s lidmi.“151 Uzavření hranic v Berlíně vyvolalo nesouhlas ze strany západních velmocí. Rudé právo zahrnulo tuto informaci do svého obsahu a označilo podniknutý krok jako ochranu bezpečnosti. Reakci ostatních států označil list za hysterickou. Přímo v článku 149
NESG. Sovětský lid neochvějně na stráži své vlasti a míru na celém světě. Rudé právo. 8.8. 1961, roč. 41, č. 219, s. 3. 150 ČTK. Opatření vlády NDR v Berlíně. Rudé právo. 14.8. 1961, roč. 41, č. 225, s. 3. 151 ČTK. Opatření vlády NDR v Berlíně. Rudé právo. 14.8. 1961, roč. 41, č. 225, s. 3.
43 „Světová reakce rozpoutává protikomunistickou hysterii“ je napsáno: „Bleskurychlá a překvapivá akce vlády NDR k ochraně její bezpečnosti vyvolala v západních kruzích zprvu zmatek, který však zanedlouho vystřídala usilovná snaha podniknout nějaká protiopatření. Bezprostředně po vyhlášení opatření ke kontrole hranic západního Berlína vydaly západoberlínské a západoněmecké úřady pokyn k nejrůznějším provokačním akcím na místech přechodů. Západoberlínský senát po své schůzi 14. srpna uveřejnil komuniké, z něhož jasně vyplývá, že také jeho cílem je přimět západní okupační mocnosti k hrubému porušování práva s těžkými mezinárodními důsledky a tím přispět k dalšímu přiostření situace v západním Berlíně... Někteří američtí politikové a některé listy se pokoušejí vytloukat z rozhodnutí vlády NDR kapitál ve prospěch dalšího horečného zbrojení.“152 Berlínský zpravodaj Antonín Petřina poskytl Rudému právu osobní svědectví berlínské atmosféry těsně po vybudování zátaras: „V jednu hodinu v noci v pondělí skandovali zdivočelí páskové na západní straně Braniborské brány hesla vyzývající ke vzpouře. Jen několik desítek metrů od hranic demokratického Berlína. Někteří hned předvedli své pojetí svobody: začali házet kamení na dělníky Lidových milicí, na policii NDR... Ale pokusy o vyvolávání provokací na hranicích hlavního města NDR ukazují světu, jakou náloží dynamitu byl a je západní Berlín v rukou revanšistů... Adenauerové a Brandtové řvou, až sípají o nesvobodě ve východním Berlíně, o ubohém obyvatelstvu, o pošlapání humanity.“153 Následující dny přineslo Rudé právo velké množství zpráv o vzniklé situaci. Jednalo se zejména o témata podpory ze strany mírumilovných a pracujících občanů NDR a pomluv západního Německa a jeho představitelů. Dokola byla uváděna potřeba uzavření mírové smlouvy, z které už se pomalu stávala modla komunistů. Uzavření přechodu mezi Západním a Východním Berlínem bylo na základě podložení zahraničními reakcemi154 prezentováno jako správné rozhodnutí, které by navíc měl uvítat i Západ. Jeden z článků v prvním odstavci tato odůvodnění prezentuje: „Jak ukazuje mezinárodní ohlas těchto opatření, mírumilovná veřejnost stále důrazněji vyslovuje s nimi souhlas. A to pochopitelně vyvolává v Bonnu i v kruzích pana Brandta bouři zloby... Nyní se v celém světě mluví a píše o tom, že se Západ nesmí dát 152
ČTK. V Bonnu zloba – v Berlíně klid. Rudé právo. 15.8. 1961, roč. 41, č. 226, s. 4. Antonín Petřina. Zmařené plány. Rudé právo. 16.8. 1961, roč. 41, č. 225, s. 3. 154 NESG. Opatření vlády NDR projevem velké autority státu německých dělníků a rolníků. Rudé právo. 17.8. 1961, roč. 41, č. 228, s. 4. 153
44 ovlivňovat argumenty zdivočelých bonnských a schneberských reakčníků... Opatření vlády NDR slouží především zkrocení nepřátelské činnosti revanšistických a militaristických sil západního Německa a západního Berlína, zajištění evropského míru, ochraně NDR a hlavně jejího hlavního města Berlína a bezpečnosti států socialistického tábora – prohlásil berlínský vrchní starosta Friedrich Ebert.“155 Opatření v Berlíně je vnímáno jako správné a hlavně pokrokové a úspěšné: „Nikdo dnes již nepochybuje, že nová opatření vlády NDR – především vytvoření skutečných hranic na úseku mezi demokratickým Berlínem a západními sektory – se prosadila s plným úspěchem. Středeční Berlín poskytuje obraz normálního pracovního dne. Na závodech pokračuje práce jako dřív. Některé brigády se zavázaly převzít na sebe i práci příslušníků Lidových milicí, kteří jsou dosud na stráži na hranicích... Berlínský tisk otiskuje další důkazy o verbířích, kteří odlákávali určité druhy specialistů z NDR do západního Berlína.“156 Možnost, že by tito specialisté odcházeli dobrovolně a rádi, nepřipadala v úvahu. Rudé právo zejména na prvních stranách svých výtisků uvádělo také vyjádření ÚV KSČ157 nebo prezidenta Antonína Novotného. V obou případech bylo hlavním tématem uzavření mírové smlouvy a boj proti západoněmeckým revanšistům a militaristům. Názory československých obyvatel byly prezentovány v rámci vyjádření158159 celých družstev nebo továren. Není však žádným překvapením, že všechna vyjádření zahrnovala souhlas s rozhodnutím rozdělit Berlín a podporovala politiku NDR. Často se vyskytovaly i agenturní zprávy160 o podpoře od obyvatel NDR. Rudé právo své články příliš nedoplňovalo fotografiemi. Když už se nějaká fotografie objevila, byl to obraz hlídané Braniborské brány. Antonín Petřina, již zmíněný berlínský zpravodaj, v dalším ze svých článků opět nešetřil kritikou. Zpochybnil jednání Willyho Brandta i Konrada Adenauera. Adenauer byl stále kritizován zejména za svůj odpor k podepsání mírové smlouvy a za odmítání návrhu učinit ze Západního Berlína demilitarizované svobodné město. Ze zahraničních 155
NESG. Opatření vlády NDR projevem velké autority státu německých dělníků a rolníků. Rudé právo. 17.8. 1961, roč. 41, č. 228, s. 4. 156 Antonín Petřina. Síla a pevnost proti dobrodruhům. Rudé právo. 17.8. 1961, roč. 41, č. 228, s. 4. 157 ÚV KSČ. Uzavření mírové smlouvy s Německem bude nejlepší službou evropskému míru. Rudé právo. 11.8. 1961, roč. 41, č. 222, s. 1. 158 NESG. Naši pracující souhlasí s opatřeními vlády NDR a žádají: Podepsat mírovou smlouvu s Německem. Rudé právo. 20.8. 1961, roč. 41, č. 231, s. 1. 159 NESG. Neotálet s uzavřením mírové smlouvy s Německem. Rudé právo. 24.8. 1961, roč. 41, č. 235, s. 2. 160 ČTK. Obyvatelstvo NDR podporuje opatření své vlády. Rudé právo. 16.8. 1961, roč. 41, č. 225, s. 4.
45 osobností se kritika nevyhýbá také Kennedymu. Ten se pro změnu snažil udržet všeobecné napětí, které by přispělo k vysokému postavení USA a napomáhal k vyzbrojení amerických vojenských jednotek, které měly být použity proti Sovětskému svazu. V článku Antonína Petřiny byl nekompromisně odsouzen Brandtův projev v západoberlínském zastupitelstvu. „... pozorovali jsme jev u něho neobvyklý: zakoktával se, zadrhával, polykal koncovky a vlastně nemluvil, jen sípal. Tento politik, který si tolik zakládal na líbivém zjevu a kalkuloval s tím, že při zářijových západoněmeckých volbách dostane hlasy především od žen, budí dnes dojem ztrhaného člověka. Vždy jsme ho vídávali samolibého, sebevědomého. Domníval se, že jeho strom poroste až do nebe.“161 Jako dobrý kontrast k negativním zprávám o zahraničních osobnostech slouží zprávy vyzdvihující projevy a činy komunistických představitelů. Jednou z důležitých osob byl Walter Ulbricht, který 18. srpna přednesl v televizi a rozhlase vyjádření k stávající situaci v Berlíně: „Dělníci a spolu s nimi všichni čestní pracující dýchají volněji. Rejdů západoberlínských a bonnských obchodníků s lidmi a revanšistických politiků jsou všichni syti... Plány bonnské vlády nám jsou známy. Mají vyhrocenou rušivou činností vytvořit takové podmínky, aby po západoněmeckých volbách mohl začít otevřený útok proti NDR, občanská válka a otevřené vojenské provokace... Přispěli jsme – jak se domnívám – významné věci míru, když jsme zajistili hranice Německé demokratické republiky vůči západnímu Berlínu a západnímu Německu. Rozhodně uskutečněnými bezpečnostními opatřeními bylo ohnisko války, západní Berlín, postaveno pod kontrolu a bylo postaráno o to, aby budování socialismu v NDR mohlo v míru pokračovat. Také obchod s lidmi a vykořisťování občanů NDR západoněmeckými militaristy bylo zastaveno.“162 Uzavřením hranic nejen ustal odliv východoberlínské inteligence, ale také se zastavilo směňování marek, které mělo negativní dopad na ekonomickou situaci východního Německa. Pozitivní důsledek vzniku hranic je popsán ve článku nazvaném „Šmelináři ve službách nepřátel“, který podrobně představuje příklady „šmelinářství“ a jeho definitivního potlačení. „Západoberlínské směnárny a ‚švindlkurs‘, který uměle stanovovaly v posledních měsících 4,5 až 5 marek NDR za jednu marku západní, umožňovaly odčerpávat z demokratického Berlína nesmírné hospodářské hodnoty. 161 162
Antonín Petřina. Černý Petr Willy Brandta. Rudé právo. 18.8. 1961, roč. 41, č. 229, s. 6. ČTK. Naše opatření usnadní uzavření mírové smlouvy. Rudé právo. 19.8. 1961, roč. 41, č. 230, s. 4.
46 Každý si v tomto směšném, realitě neodpovídajícím kursu libovolně mohl nakoupit jakékoliv množství marek NDR, přejít přes otevřené hranice, pomocí známých i příbuzných v demokratickém Berlíně koupil za babku, co chtěl, a s tímto zbožím se opět vrátil přes otevřené hranice do západního Berlína... S touto velkošmelinou, jakou snad neznají dějiny, je nyní konec. Vytvořením skutečných hranic skončí západoberlínské směnárny, švindlkurs a profesionální šmelináři svou nekalou ilegální živnost.“163 Rudé právo otisklo informaci, že SSSR chápe a podporuje akce vlády NDR. Což je celkem logické, když k tomu dal svolení. Rozsáhlá zpráva ze dne 20. 8. udává důvody, proč k vybudování zdi došlo. Ze zprávy vyplývá, že Západní Berlín byl nejnebezpečnějším místem v Evropě a jeho oddělením byly východní země zachráněny. Následující citace slouží jako ukázkový příklad propagandy: „Západní Berlín se stal střediskem podvratné činnosti, záškodnictví a špionáže, střediskem politických a hospodářských provokací proti Německé demokratické republice, Sovětskému svazu a dalším socialistickým zemím... Je dobře známo, že v západním Berlíně se zahnízdilo a beztrestně řádí přes 80 podvratných záškodnických a špionážních organizací a středisek... Západní Berlín žil nezdravým a horečným životem de facto na účet obyvatelstva Německé demokratické republiky a z miliardových podpor, které byly vytahovány z kapes poplatníků NSR – jejích dělníků, úředníků a rolníků. Lví podíl z těchto prostředků dostávali spekulanti, rozvratníci a záškodnické organizace. Vládní orgány a koncerny NSR řídily ze západního Berlína celou armádu verbířů, kteří podvody, podplácením a vydíráním podněcovali určitou část obyvatel NDR k přesídlení do západního Německa.“164 Článek pokračuje ve výčtu důvodů, proč je hranice správná a proč je západní Německo úhlavním nepřítelem. „Ze západního Berlína byla a je v rozhlase a televizi systematicky vedena štvavá, pomlouvačná propaganda nepřátelská Sovětskému svazu, NDR a dalším socialistickým zemím. Rozhlas a televizní středisko v západním Berlíně plně slouží jedinému úkolu – rozněcovat zášť mezi národy, rozdmýchávat válečnou psychózu, pokoušet se organizovat nepokoje a vysílat šifrované pokyny agentům západních špionáží.“165 Nechybí ani alibistické odůvodnění postupů NDR: „A jestliže ochranná opatření na hranicích NDR se západním Berlínem vytvářejí přece určité dočasné nepohodlí pro 163 164 165
Antonín Petřina. Šmelináři ve službách nepřátel NDR. Rudé právo. 20.8. 1961, roč. 41, č. 231, s. 5. TASS. SSSR plně chápe a podporuje akce vlády NDR. Rudé právo. 20.8. 1961, roč. 41, č. 231, s. 6. TASS. SSSR plně chápe a podporuje akce vlády NDR. Rudé právo. 20.8. 1961, roč. 41, č. 231, s. 6.
47 obyvatelstvo města, pak vinu za to plně nesou okupační úřady a vláda NSR, které udělaly všechno, jen aby zabránily uzdravení situace v této oblasti, jak by to odpovídalo zákonným zájmům všech států.“166 V článcích jsou nepodložená fakta často vydávána za nezpochybnitelnou pravdu. Ve snaze nebýt jednostranně zaměřené, umisťují noviny výtahy ze západních listů. Otištěné jsou hlavně informace167 nahrávající názorům komunistů, které jsou doloženy vlastními komentáři Rudého práva. Během několika dní kontrola na hranicích Berlína zesílila a v tisku byla tato opatření dávána do souvislosti s lepší ochranou obyvatel NDR. Demonstranti ze Západního Berlína byli označeni za chuligány a zpřísnila se také pravidla pro jeho obyvatele i obyvatele cizích zemí. NDR se tak snažila eliminovat jakékoliv riziko narušení svých plánů. Jedno z opatření znělo takto: „Všichni občané Berlína a západního Berlína jsou upozorňováni, aby se v zájmu vlastní bezpečnosti nepřibližovali k hranicím na obou stranách na méně než 100 metrů. V posledních dnech byli mírumilovní občané vydáni v nebezpečí, když byla ze západoberlínské strany na hranicích organizována řada provokací.“168 Vojenskou situaci přímo na hranici charakterizoval již zmíněný berlínský zpravodaj Antonín Petřina: „Orgány NDR si počínají velkoryse. Nechtějí zavdat sebemenší příčinu k incidentům. Na délce asi 200 m tu postávají jen malé skupinky lidové policie a asi dva nebo tři celníci. Ozbrojeni jsou jen revolverem za pasem. Ani jeden voják. Občas projede vozidlo cizinců. Odbavují je prakticky během několika vteřin. S úsměvem přejí ‚Gute Fahrt‘ – šťastnou cestu.“169 Z čehož tedy vyplývá, že na hranicích panovala až idylická atmosféra. Příjemní celníci, rychlé odbavení, žádné omezování osobní svobody a ponižování a k tomu ještě popřání šťastné cesty. Kdo by se bál přechodu takových hranic? Navíc za nemožnost příbuzných se setkávat nemohlo ve skutečnosti postavení betonové zdi a hlídkování ozbrojených policistů, ale uzavření západoněmeckých úřadoven vydávajících povolení ke vstupu do Východního Berlína. „Západoberlínská policie v sobotu uzavřela dvě úřadovny, které vydávaly západoberlínským občanům povolení ke vstupu do demokratického Berlína, takže byl prakticky znemožněn styk obyvatelstva. Jako záminku k uzavření obou úřadoven, a tím znemožnění návštěv 166
TASS. SSSR plně chápe a podporuje akce vlády NDR. Rudé právo. 20.8. 1961, roč. 41, č. 231, s. 6. Stanley Harrison. Britský lid proti dobrodružným akcím Bonnu. Rudé právo. 24.8. 1961, roč. 41, č. 235, s. 3. 168 ČTK. NDR rázně odpovídá na provokace ze západního Berlína. Rudé právo. 24.8. 1961, roč. 41, č. 235, s. 4. 169 Antonín Petřina. Berlín v těchto dnech. Rudé právo. 26.8. 1961, roč. 41, č. 237, s. 3. 167
48 západoberlínských občanů a jejich příbuzných a známých v demokratickém Berlíně použily západoberlínské úřady tvrzení, že prý není možno trpět ‚poloúřední instituce‘ Německé demokratické republiky.“170 Dobrý důvod k znemožnění styku příbuzných byl nalezen a „náhodou“ byla vina jen na straně Západního Berlína. Na konci srpna byla otázka uzavření mírové smlouvy stále aktuální. N. S. Chruščov se při každé příležitosti nezapomněl tohoto tématu dotknout a tlačit na západní státy k podepsání. V jednom z rozhovorů, tentokrát s americkým novinářem Drewem Pearsonem, Chruščov prohlásil: „Zvlášť nepřátelské stanovisko v této otázce zaujímá vláda západního Německa. Podporují ji v tom vlády USA, Francie a Velké Británie. Vycházejí vstříc Adenauerově vládě a odmítají rozumné návrhy na uzavření mírové smlouvy s Německou spolkovou republikou a s Německou demokratickou republikou, ačkoli tato smlouva se zájmů západních mocností nijak nedotýká... Vláda Německé spolkové republiky jednoznačně omítla zabývat se jakýmikoli návrhy Německé demokratické republiky na vytvoření jednotného německého státu... západoněmecká vláda odmítáním mírového sjednocení německého národa pomýšlí na násilné uchvácení Německé demokratické republiky. Všem však je snad jasné, že pokus uchvátit tuto republiku nezůstane bez trestu. Vždyť NDR není osamocená, má věrné spojence, kteří ji v neštěstí neopustí.“171 Chruščov se také zaručil, že pokud bude mírová smlouva uzavřena do konce roku, bude Západnímu Berlínu garantována naprostá svoboda. Západ však stál za svým rozhodnutím západní Německo i Berlín neopustit, což v Sovětském svazu vzbuzovalo strach z přímého útoku, který by měl základ v Západním Berlíně a tedy ve středu východního Německa. Sovětský deník Pravda otiskl 28. srpna své stanovisko k situaci v Berlíně: „V těchto dnech lidé ze všech světadílů pozorně sledují události v Berlíně. Všichni lidé dobré vůle přijímají zprávy z Německé demokratické republiky jako vítězství rozumu a spravedlnosti nad silami války, jako významný krok k mírovému vyřešení německého problému, k upevnění míru. Země socialismu po mnoho let usilují o mírové urovnání s Německem a o vyřešení otázky západního Berlína na tomto základě.“172 Všichni lidé „dobré vůle“ zajisté museli vidět, že to, co se ve Východním Berlíně děje, rozhodně není rozumné a
170
ČTK. Západoberlínské úřady pokračují v pronásledování demokratických organizací. Rudé právo. 27.8. 1961, roč. 41, č. 238, s. 6. 171 ČTK. Berlínská otázka součástí problému mírového urovnání s Německem. Rudé právo. 29.8. 1961, roč. 41, č. 240, s. 5. 172 ČTK. Vítězí rozum a spravedlnost nad silami války. Rudé právo. 29.8. 1961, roč. 41, č. 240, s. 6.
49 už vůbec ne spravedlivé. Co bylo spravedlivého na tom, že rodiče nemohli vidět své děti a lidé chodit do práce, která pro ně znamenala obživu? Strach z útoku ze strany západních velmocí a především USA byl často skrýván za vykreslování těchto států jako států neřešících nic jiného než rozpoutání války se Sovětským svazem. Lidem jsou prezentovány ty nejhorší scénáře, což je nutí k zaujetí odmítavého postoje k zahraničí a větší podpoře komunistického režimu. Rudé právo převzalo podobnou zprávu od sovětské Pravdy: „V posledních měsících byl svět svědkem neslýchaného řádění militarismu v USA, v západním Německu a ostatních zemích severoatlantického bloku. Nevídaným tempem se urychluje překotné zbrojení. Stačí říci, že v novém rozpočtovém roce vydají USA na vojenské potřeby více než v posledním roce korejské války. Washington již podnikl řadu kroků ke zvýšení početního stavu své armády. Reakční propaganda všemi prostředky rozněcuje válečnou psychózu. Nejzarytější imperialistické kruhy nám otevřeně vyhrožují válkou.“173 Opět lze vidět, jak jsou vlastní činy přenášeny na nepřítele a tím jsou dokonale maskovány. Těmito slovy totiž válečnou psychózu rozněcoval jedině sám Sovětský svaz. Rudé právo nadále hovořilo o nótě Sovětského svazu západním mocnostem a ve velké míře také otiskovalo názory „světové veřejnosti“ na situaci v Berlíně i Německu. Světová veřejnost174 přitom reprezentovala státy východního bloku. Zatímco západní země zvýšili ochranu svých zemí z důvodu nenávisti a zuřivosti, Sovětský svaz tak učinil pouze z důvodu bezpečnosti svých obyvatel. „Vzhledem k nynějším podmínkám jsme samozřejmě nemohli ignorovat zájmy bezpečnosti naší země a celého socialistického tábora. Sovětská vláda byla nucena v poslední době zvýšit obranné výdaje SSSR, prozatím ponechat ve stavu ozbrojených sil dobře vycvičené sovětské vojáky, kteří končí základní vojenskou službu. Vzhledem k přímým hrozbám na adresu Sovětského svazu jsme byli postaveni před nutnost provést pokusné výbuchy nukleárních zbraní.“175 Vcelku zbabělý přístup Sovětského svazu k přijetí zodpovědnosti za své vlastní činy. 10. 9. uvedlo Rudé právo přepis rozhovoru amerického novináře C. L. Sulzbergera s Chruščovem. Rozhovor se dotýká především tématu války a vývoji
173
Pravda. Plány agresorů budou zmařeny. Rudé právo. 2.9. 1961, roč. 41, č. 244, s. 4. NESG. Proti západoberlínskému militarismu, proti nebezpečné politice západních mocností. Rudé právo. 5.9. 1961, roč. 41, č. 247, s. 4. 175 ČTK. Byli jsme donuceni učinit bezpečnostní opatření. Rudé právo. 9.9. 1961, roč. 41, č. 251, s. 6. 174
50 jaderných zbraní. Jedna z otázek přímo konfrontuje Chruščova s jeho postojem k válkám: „Při několika příležitostech jste prohlásil, že jste proti válce, avšak osvobozenecké války považujete za spravedlivé. Děláte-li však takovou výjimku, neumožňuje to jiným zemím ospravedlňovat válku proti komunistickým zemím tím, že je tato válka také označována za válku osvobozeneckou?... Chruščov: Neuznáváme, že kterákoli země má právo vést válku za osvobození jiné země. Jedině imperialisté a kolonialisté vedou války pod falešným praporem osvobozování jiných národů... Zřejmě jste se stal obětí všeho pomlouvání, které je proti nám vedeno.“176 Načež Chruščov pokračoval: „jsme proti imperialistické, kolonialistické a proti všem druhům válek všeobecně, s výjimkou válek, které vedou národy za své vlastní osvobození. Plně podporujeme takové války... Naše sympatie jsou na straně národů bojujících za své osvobození a jsme připraveni pomáhat jim dostupnými prostředky.“177 Kam zmizel názor, že žádná země nemá právo vést válku za osvobození jiné země? Není snad už pouhá pomoc známkou zapojení se do války? V polovině září se začaly objevovat zprávy týkající se západoněmeckých voleb do Spolkového sněmu. Podle Rudého práva probíhala v NSR všemožná spiknutí a opatření proti kandidátům z Komunistické strany Německa. Hlavním viníkem byl přitom Konrad Adenauer. „Bylo použito všech prostředků od byrokratické mašinérie až po policejní teror k tomu, aby tyto osoby nemohly ve stanoveném termínu kandidovat, někteří kandidáti byli dokonce na čas zatčeni a jiným byly odpírány formuláře potřebné k zaregistrování kandidatury.“178 Na hranicích lidé ze Západního Berlína stále vyjadřovali svůj nesouhlas s vybudováním zátaras, což bylo charakterizováno jako výtržnictví chuligánů, proti kterým „lidová policie NDR zakročila kouřovým a slzotvorným plynem, zatímco Západoberlínská policie nečinně přihlížela. A není divu, pokračuje autor článku, když se za členy ‘pomocné policie’, která má být jakousi obdobou amerického Ku-Klux-Klanu, přihlásila část příslušníků fašistické celoněmecké strany.“179 Výsledky západoněmeckých voleb bylo „nutné hodnotit z hlediska další politiky NSR. Dosavadní Adenauerova politika, zvláště pak politika v tzv. celoněmecké otázce, naprosto zkrachovala. Západní Německo stojí před objektivní nutností tuto politiku velmi zásadně změnit. Pokračovat v ní by znamenalo otevřeněji než kdy jindy
176
ČTK. Chceme žít v míru se všemi národy. Rudé právo. 10.9. 1961, roč. 41, č. 252, s. 5. ČTK. Chceme žít v míru se všemi národy. Rudé právo. 10.9. 1961, roč. 41, č. 252, s. 5. 178 ČTK. Svobodné volby á la Adenauer. Rudé právo. 12.9. 1961, roč. 41, č. 254, s. 4. 179 ČTK-ZO. Provokace západoberlínských výtržníků. Rudé právo. 13.9. 1961, roč. 41, č. 255, s. 4. 177
51 mířit k nové národní katastrofě.“180 Volby se uskutečnily také ve východním Německu, kde se volilo do okresních, obecních a městských orgánů. Jeden z článků se věnoval významu těchto voleb a jejich přínosu pro obyvatele. “Nedělní volby kandidátů Národní fronty budou mezinárodně politickou i vnitřní událostí. Bezpochyby prokáží další růst mezinárodní prestiže NDR, jakož i její vnitřní politické a hospodářské posílení. Budou další závažnou předehrou k podepsání mírové smlouvy, k řešení otázky západního Berlína a tím k dalšímu upevnění míru v této oblasti Evropy.”181 Volby „provázela slavnostní nálada a charakteristickým rysem bylo i to, že většina voličů odevzdala hlasy manifestačně již v ranních hodinách.“182 Adenauer byl velmi oblíbeným tématem Rudého práva a jeho proslovy se často neobešly bez rozboru. Na jedné ze zářijových tiskových konferencí promluvil k tehdejším mezinárodním problémům a opět se nesetkal s kladným přijetím Východu. Adenauer se „pokoušel vystupovat jako mluvčí celého Západu, když prohlásil, že si je jist, že západní mocnosti neuzavřou mírovou smlouvu s Německou demokratickou republikou a neuznají její existence. Znovu opakoval svůj požadavek, aby Německo bylo sjednoceno připojením NDR ke Spolkové republice. Adenauer si v této souvislosti dovolil nehorázné prohlášení, že sjednocení Německa bude možno dosáhnout teprve, až ve východní Evropě bude zlikvidováno socialistické zřízení.“183 A Adenauer o čtyři dny později: „První reakcí bonnského kancléře Adenauera na účinná opatření vlády Německé demokratické republiky v Berlíně bylo, že vyzval členské země NATO k hospodářské blokádě všech zemí socialistického tábora... Embargo je přímo součástí válečných příprav. Má za účel oslabit ekonomickou sílu protivníka, a tak si připravit výhodné podmínky pro vojenské napadení.“184 Spojené státy americké hrály v německé otázce jednu z hlavních rolí a jejich názory byly pro socialistické země velmi důležité. Jeden ze zahraničních zpravodajů Rudého práva, Emil Šíp, přinesl čtenářům osobní svědectví z USA, kde se lidé rozdělovali na dva tábory, pro a proti pomoci západnímu Německu. V úvodu článku stojí, že „kdyby měl člověk soudit podle psaní valné části amerických listů, byl by musel dojít k závěru, že většina řadových Američanů je ochotna jít ihned bránit svobodu 180
NESG. Po západoněmeckých volbách. Rudé právo. 21.9. 1961, roč. 41, č. 263, s. 5. Antonín Petřina. Pro další posílení NDR. Rudé právo. 16.9. 1961, roč. 41, č. 258, s. 3. 182 Antonín Petřina. Rozhodná podpora mírové politiky NDR. Rudé právo. 19.9. 1961, roč. 41, č. 261, s. 6. 183 ČTK. Adenauerovy nehoráznosti na tiskové konferenci. Rudé právo. 16.9. 1961, roč. 41, č. 258, s. 4. 184 Rudolf Zukal. Nová rána politice embarga. Rudé právo. 20.9. 1961, roč. 41, č. 262, s. 3. 181
52 západoberlínského lidu... Když však zde člověk přijde mezi lidi a dá se s nimi do řeči, ukáže se, že to s onou jednoznačnou ochotou bojovat za západoněmecké revanšisty není tak jednoduché. Není těžké zjistit, že velká část amerického lidu myslí odpovědněji a reálněji. Tím nemá být podceňováno nebezpečí.“185 Zpráva o přímém svědectví byla také poskytnuta berlínským zpravodajem. Antonín Petřina ve svém článku popsal plány budování nové podoby centra Berlína a do detailu vykreslil, jak bude realizace vypadat. Podle jeho slovo jsou „pracující Německé demokratické republiky a jejího hlavního města Berlína zvyklí vidět za čísly plánu živou budoucnost. A centrum bude vystavěno nejen rukama a stroji, ale i tisíci srdci obyvatel.“186 Petřina přímo uvedl konkrétní stavby, které měly být zrealizovány. „Na náměstí Marxe a Engelse-ústředním místě nového socialistického Berlína-bude stát komplex parlamentních a vládních budov: Lidové sněmovny a ministerské rady (výška asi 130 metrů), státní rady NDR, ministerstva zahraničních věcí, atd. Na Alexandrově náměstí vzniknou další restaurace a obchodní zařízení. Náměstí bude vévodit Dům učitelů s halou pro pořádání celostátních a mezinárodních kongresů.“187 O výstavbě silnější a nebezpečnější Berlínské zdi se autor nezmiňuje. 26.10. se objevila zpráva o provokaci amerických vojáků na hraničním přechodu v Berlíně. List provokační akce popsal jako „soustavné pokoušení se vojáků v civilním obleku překračovat hranice NDR, aniž by předložili průkaz, že jsou americkými občany. Když orgány NDR podle nařízení ministerstva vnitra odmítnou těmto osobám povolit vstup do demokratického Berlína, povolávají si tito provokatéři na pomoc příslušníky amerických vojsk v uniformě a ti je se zbraní v ruce převádějí přes hranice.“188 Provokací bylo v dalších dnech ještě mnoho, včetně střetu sovětských a amerických tanků na Checkpoint Charlie. NDR situaci řešila zasláním nóty USA, ve které vyslovila několik ultimát. V listopadu veškeré konflikty mezi vojáky na hranicích ustaly a „provokační balónky splaskly“.189 Podle autora článku byli Američané pokořeni. „Zastavení provokací, stažení amerických tanků svědčí o tom, že americké provokace z minulého týdne ztroskotaly. Nejenže nepřinesly iniciátorům kýžený výsledek, navíc
185
Emil Šíp. Americký občan a německá otázka. Rudé právo. 2.10. 1961, roč. 42, č. 274, s. 3. Antonín Petřina. Město mění své srdce. Rudé právo. 6.10. 1961, roč. 42, č. 278, s. 3. 187 Antonín Petřina. Město mění své srdce. Rudé právo. 6.10. 1961, roč. 42, č. 278, s. 3. 188 ČTK. USA zostřují situaci v Berlíně. Rudé právo. 26.10. 1961, roč. 42, č. 298, s. 6. 189 Antonín Petřina. Provokační balónky splaskly. Rudé právo. 2.11. 1961, roč. 42, č. 305, s. 8. 186
53 ukázaly, že zdánlivá americká pozice síly je nejen neudržitelná, ale dnes už i naprosto směšná.“190 USA, Velká Británie, Francie a NSR plánovaly na počátek roku 62 setkání, na kterém by vypracovaly společné stanovisko k otázkám Německa i Západního Berlína. Toto setkání mělo proběhnout především z důvodu předložení oficiálního vyjádření Sovětskému svazu. Adenauer se ukázal být opět překážkou. Údajně přemluvil USA k opuštění od úvah na urovnání německého konfliktu. Adenauer si přál, aby „nedošlo k žádným změnám ve stávající pozici Západního Berlína. Z bonnských kruhů byl dokonce vyhlašován nehorázný požadavek, aby platnost okupačního statutu byla rozšířena i na demokratický sektor Berlína.“191 Dokonce Kennedy byl pro vylepšení americkosovětských vztahů, ovšem Adenauer dělal vše pro to, aby tomu tak nebylo. Walter Ulbricht byl o svých názorech a požadavcích také pevně přesvědčen. Stál si za tím, že „NDR bude své hranice zajišťovat podle své úvahy a podle svých potřeb. O tom, zda kontrola na těchto hranicích bude uvolněna nebo zostřena, se bude rozhodovat podle toho, jak dalece v západním Berlíně bude nebo nebude prováděna revanšistická a militaristická politika studené války.“192 Před Vánoci se opět na hranicích situace vyostřila. „Právě před vánočními svátky, svátky míru, se v západním Berlíně provádí rozsáhlé válečné cvičení. Cvičné pouliční boje amerických okupačních jednotek mají v západním Berlíně vyvolat neklid a nejistotu.“193 Vyhlídky na urovnání konfliktu se oddálily.
6.2 The New York Times Zakladatelem amerického deníku The New York Times byl Henry Jarvis Raymond, povoláním novinář, který začal list poprvé vydávat v roce 1851 pod názvem The New York Daily Times.194 Investice do založení nového titulu nebyly v té době již tak snadné a nízké jako na začátku století: „Finanční okolnosti založení The New York Times nebyly zdaleka jednoduché. Celkové náklady byly předem vyčísleny na sto tisíc dolarů. Tato suma byla shromážděna díky skupině investorů, kteří tak list podpořili ještě
190
Antonín Petřina. Provokační balónky splaskly. Rudé právo. 2.11. 1961, roč. 42, č. 305, s. 8. Karel Douděra. Posun na slepou kolej? Rudé právo. 3.12. 1961, roč. 42, č. 335, s. 5. 192 ČTK. Vláda NDR navrhuje jednání mezi oběma německými státy. Rudé právo. 3.12. 1961, roč. 42, č. 335, s. 6. 193 ČTK. Manévry jednotek USA v západním Berlíně. Rudé právo. 24.12. 1961, roč. 42, č. 357, s. 6. 194 Davis, Elmer. History of The New York Times. New York : The New York Times, 1921, s. 18. 191
54 předtím, než začal vycházet.“195 Stejně nelehké jako získat finance na založení deníku bylo nelehké získávat informace pro psaní zpráv. „Existence listu závisela především na převzatých zprávách z evropských a z amerických novin. Ekonomická náročnost shánění zpráv byla značná, neboť telegraf byl drahý a kabel přes Atlantik dosud nebyl položen. I proto byly zprávy přinášeny se značným zpožděním, jehož délka závisela na železnici, dostavnících, kurýrech a dalších komunikačních prostředcích.“196 Na rozdíl od The Times, byl The New York Times od počátku seriózním titulem: „Styl psaní listu byl kultivovaný, bez vulgarismů a demagogií, ctící novinářskou etiku a dbající na konzervativní hodnoty a ctnosti. Odrazem těchto zásad byla i praxe neshánění inzerce, neboť list hájil tezi, že jsou to samotní inzerenti, kdo by měli mít zájem dostat se na jeho stránky.“197 Od roku 1896 byly noviny pod správou rodiny Sulcbergerů, jejichž potomek stojí v čele vlastnické společnosti The New York Times Company dodnes. Svým zaměřením se The New York Times řadí spíše k liberálním listům. Jeho mottem je: „All the News That’s Fit to Print.“198
6.2.1 Berlínská zeď v The New York Times Na počátku července 1961 se noviny zaměřily na proslov199 Waltera Ulbrichta, ve kterém obyvatelům východního Německa oznámil, že pravděpodobně budou muset podstoupit dočasné oběti z důvodu přerušení obchodu se západním Německem. Ulbricht totiž odmítal jakékoliv spojení se západním Německem a opakoval, že západní mocnosti nemají sebemenší právo zdržovat se v Západním Berlíně. Oznámil také západním mocnostem, že pokud bude uzavřena separátní mírová smlouva s východním Německem, stane se Západní Berlín součástí východního Německa a veškeré okupační nároky budou zrušeny. Západní Berlín tak bude konečně svobodné město s vlastními rozhodovacími právy. The New York Times200 prezentoval Ulbrichtův proslov jako přecházení mezi sliby a výhružkami. Uzavření mírové smlouvy je častým tématem listu. V jednom z článků201 je vysvětlen důvod, proč USA, Francie ani Velká Británie 195
Váňa, Tomáš. Vznik deníku The New York Times. Praha, 2011. 102 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Katedra mediálních studií. Vedoucí diplomové práce doc. PhDr. Barbara Köpplová, CSc.,s. 53. 196 Váňa, c.d., s. 55. 197 Váňa, c.d., s. 56. 198 The New York Times. Today’s Paper. [online] [cit. 10.3.2012]. Dostupné z www: 199 Gerd Wilcke. Ulbricht shuns force on Berlin. The New York Times. 7.7. 1961, roč. 110, s. 3. 200 Obrázek č. 4 v přílohách ukazuje tehdejší vzhled listu The New York Times. 201
NESG. Khrushchev States His Terms. The New York Times. 10.7. 1961, roč. 110, s. chybí.
55 nechtěly přistoupit na její podepsání. Chruščov podle listu žádal smlouvu, aby mohl mít Sovětský svaz volnou ruku v rozhodování v Německu a později i Evropě. Navíc také vyhrožoval, že pokud mocnosti nepodepíší, podepíše Sovětský svaz smlouvu jen s NDR a tím pádem západní okupační mocnosti budou nuceny odejít. A v případě, že se budou bránit, uchýlí se SSSR k válce. Chruščov se snažil získat z dohody co nejvíce a toto nejvíce schovával za slova jako mír a bezpečí. Především USA však na takovou dohodu nechtěly přistoupit, protože ji vnímaly jako vydírání a nátlak. Věděly také, že pohlcením Západního Berlína bude život jeho obyvatel záviset na požadavcích komunismu, což byla hlavně pro USA motivace takovou variantu nepřipustit. Všechny tři okupační státy odpověděly202 Chruščovovi odmítnutím veškerých jeho požadavků a odmítly především návrh vytvořit z Berlína svobodné a odzbrojené město pod komunistickou nadvládou. Kennedy později prohlásil, že „město není svobodným na základě označení ho za svobodné a mír nevychází automaticky z mírové smlouvy.“203 Proti sobě zkrátka stáli dva silní jedinci, kteří hájili svá přesvědčení a na základě toho zůstali ve stejné pozici na dalších 30 let a Berlín ve středu jejich neshod. Sovětský svaz byl připraven oplácet každý krok, který Spojené státy podnikly, a to nejméně stejnou měrou. The New York Times na toto téma otiskly několik článků. V červenci 1961 docházelo k masovým odchodům lidí z východního Německa přes Berlín na Západ. V Západním Berlíně vznikala z tohoto důvodu uprchlická centra, která pomáhala lidem v adaptaci na novou životní situaci. NDR již v té době zavedlo omezení nákupu zboží ve Východním Berlíně a lidé z Východního Berlína museli mít povolení k práci v Berlíně Západním. Zpráva z 12. 7. obsahuje vyjádření Východoberlíňanů k důvodům svých útěků. „Zejména obavy z vojenského střetu byly uváděny velkým počtem lidí, pak také potravinová krize a tíživá ekonomická situace východního Německa. Obyvatelé tušili, že přechod Berlínem ke svobodě by mohl být brzy minulostí.“204 Adenauer k útěkům podotkl, že „lidé z východního Německa byli zasaženi evidentním strachem a panikou v důsledku nových omezení komunistického režimu.“205 a sám se zaručil za to, aby všichni uprchlíci získali azyl. V západním Německu se během několika dní otevřela další centra. V rozsáhlém článku nazvaném
202
E.W.Kenworthy. West turns down Khrushchev plan for German pact. The New York Times. 18.7. 1961, roč. 110, s. 1. 203 E.W. Kenworthy. Kennedy places onus on Russian. The New York Times. 20.7. 1961, roč. 110, s. 7. 204 NESG. 2,600 More Escape German Reds' Rule. The New York Times. 12.7. 1961, roč. 110, s. 1. 205 NESG. Adenauer holds refugee flight reflects 'panic'. The New York Times. 14.7. 1961, roč. 110, s. 1.
56 „Fleeing East Germans tell their fears“206 se autor věnuje atmosféře uprchlických táborů a přináší osobní svědectví některých uprchlíků: „Řekl jsem jim, že život v západním Německu je lepší, na základě čehož jsem byl zatčen a hrozilo mi, že budu postaven před soud. Raději jsem využil příležitosti a Východní Berlín opustil.“ Jiný z dotazovaných uvedl, že „na východě nemohl najít práci jako vyučený automechanik. Namísto toho byl nucen pracovat na kolektivní farmě, kde za více práce dostával méně peněz.“ Mladý pár utekl při první příležitosti, protože jim bylo řečeno, že „věci se brzy ve východním Německu změní, jelikož bude podepsána mírová smlouva. V tu chvíli jim došlo, že budou odříznuti od Západu nadobro.“ Přestože fyzické zábrany neměly být postaveny další 3 týdny, hranice uvnitř města byla znatelná z napjaté atmosféry. Zatímco lidé v Západním Berlíně „věřili, že USA je nezradí a budou stát na jejich straně a neznepokojovali se ani přítomností komunistického vojska, lidé ve Východním Berlíně žili ve strachu z budoucnosti. Jeden ze svědků uvedl, jak jsou lidé hnáni z jedné schůze na druhou, kde se na ně jen křičí a vyhrožuje. Jak lidé stojí fronty na potraviny a nikde není vidět ani náznak nadšení.“207 208 Podobné zprávy se v novinách objevovaly pravidelně a jejich snahou bylo upozornit na vcelku bezproblémový život v Západním Berlíně, jehož strážcem byly Spojené státy, a na útrpný život obyvatel Východního Berlína, jehož osud závisel na Sovětském svazu. V tomto případě lze také vypozorovat tendenci zjednodušovat na protipóly dobra a zla. Po Kennedyho proslovu, který proběhl 25. 7., se The New York Times zabývaly obsahem tohoto proslovu a také kritickému postoji, který přišel ze strany Sovětského svazu. Z tónu prezentace těchto zpráv je znát strach z možného vypuknutí další světové války, kterou však nechtěla ani jedna strana. Obě velmoci tak spíše vyčkávaly na akci toho druhého a občas se k nějaké reakci vyprovokovaly právě v rámci veřejných projevů. Z červencových událostí bylo čtenářům poskytnuto hlavně svědectví z vyostřující se atmosféry v Berlíně a neustálé přestřelky a výčitky mezi USA a SSSR, které se odehrávaly buďto písemně, nebo na plánovaných setkáních. Začátkem srpna ještě měli Východoberlíňané možnost docházet do Západního Berlína za prací, přestože byla snaha zavádět opatření na přerušení takových odchodů, jelikož dle NDR to znamenalo okrádání republiky. Obyvatelé Východního Berlína byli 206
NESG. Fleeing East German tell fears. The New York Times. 18.7. 1961, roč. 110, s. 1. Arthur J. Olsen. The City: West Berlin Seems Like the Calm Center of Storm That Engulfs East and West. The New York Times. 23.7. 1961, roč. 110, s. E3. 208 Strana E3 odkazuje k novinové sekci E a straně 3. 207
57 vděčni za dobrou práci i za možnost dojíždět do vyspělého města, kde mohli nakupovat kvalitní zboží. The New York Times v jedné ze zpráv navíc uvedly, že „volný pohyb obyvatel mezi berlínskými sektory je chráněn dohodami podepsanými Spojenými státy, Velkou Británií, Francií a Sovětským svazem.“209 13. srpna ale Sovětský svaz tyto dohody porušil. Po Chruščovově proslovu 7. 8. se rozhodlo Východní Berlín opustit dalších 2000 obyvatel,210 kteří jasně pochopili, že se blíží konec propojení Východu a Západu a že pomoc od západních velmocí je v ohrožení. Články o uzavření hranic uvnitř Berlína uvádí, co se stalo a jaká vyjádření k tomu poskytlo východní Německo. K čemuž jsou přidány názory amerických politiků. Ze zpráv je patrné zaskočení nastalou změnou. Obecně je viditelné,211 že šlo o dobře utajenou akci, která byla ale porušením dohody a vyvolala na Západě touhu po pomstě. USA se ale začaly obávat jedné věci, kterou Sovětský svaz nikde nezmiňoval, a tím bylo vzbouření obyvatel Východního Berlína a vypuknutí nekontrolovatelného boje na nově vybudované hranici.212 Žádná ze západních mocností nevěděla, jak by v takovém případě postupovala. „Mood of Berlin: Controlled fury“213 je název zprávy, v níž autor podrobně vystihuje bezmocnou atmosféru kolem zátaras. V ulicích Východního Berlína se procházeli ozbrojení policisté a na hranicích, v metru i ve vlaku nekompromisně a bez emocí drželi občany za zátarasy s tím, že na druhou stranu už se nikdy nepodívají. Kromě policistů bylo v ulicích možné vidět ozbrojené vozy a namířené zbraně na provokatéry ze západní části města. Mnoho článků opakovaně shrnuje samotné uzavření přechodu, co mu předcházelo, a jaké postoje přichází od různých států světa. Zprávy působí velice logicky a přehledně. Západní mocnosti braly problematickou situaci v Berlíně velmi vážně také z důvodu, že „zavření přechodu nebylo čistě záležitostí východního Německa, ale bylo výsledkem rozhodnutí členů Varšavské smlouvy. Rozhodnutí spolu s přítomností sovětských tanků bylo známkou vykalkulovaného politického kroku komunistického bloku.“214 Západ věděl, že tato demonstrace východních sil jen tak nepomine. Konrad 209
Harry Gilroy. Reds Harass East Germans Who Work in West. The New York Times. 3.8. 1961, roč. 110, s. 1. 210
Harry Gilroy. Khrushchev's Talk Spurs Flight by East Germans. The New York Times. 9.8. 1961, roč. 110, s. 1. 211 NESG. Fulbright Voices Concern Over Red Move in Berlin. The New York Times. 13.8. 1961, roč. 110, s. 1. 212 NESG. All means blocked. The New York Times. 13.8. 1961, roč. 110, s. 3. 213 Harry Gilroy. Mood of Berlin: Controlled fury. The New York Times. 14.8. 1961, roč. 110, s. 1. 214 Tad Szulc. Allies in Accord. The New York Times. 14.8. 1961, roč. 110, s. 1.
58 Adenauer, tolik nenáviděný Rudým právem, je v deníku The New York Times vykreslen jako vyrovnaný jedinec, který stál pevně za svými obyvateli a nenechal si diktovat od komunistů. Adenauer tvrdil, že „východní Německo se uchýlilo k takovému kroku jen proto, že mělo své vážné problémy a zdůraznil, že vždy budou na straně Němců uvězněných v sovětské zóně a nadále to budou jejich bratři a sestry.“215 Lidé ve východním bloku měli příležitost se alespoň skrze Svobodnou Evropu dozvědět, co se v Berlíně dělo. Svobodná Evropa „oznámila, že pravidelný program bude přizpůsoben detailnímu informování o situaci v Berlíně.“216 Uzavření hranic bylo Spojenými státy vnímáno jako „dramatické přiznání komunistického selhání.“217 Američtí politici se domnívali, že vše hraje v jejich prospěch a svět uvidí, jak „lidé ve východním Německu touží po životě na Západě, což jen potvrdí fotografie lidí seskupených u ostnatých drátů a betonové zdi.“218 Takový mezinárodní tlak měl Moskvu donutit k opuštění od svých radikálních plánů. List použil výrazy jako „ubohý neúspěch komunismu“, „Chruščov jako ztroskotanec“ a uvedl, že „Chruščov teď žádá o vysvobození z vlastního selhání žádáním Západu o opuštění svobodných obyvatel Západního Berlína a ponechání jich systému, který způsobil utrpení lidem z východního Německa.“219 Západní Německo však nebylo vůbec spokojené s reakcemi USA a namísto pouhých slov požadovalo činy. Willy Brandt „přirovnal odtržení Východního Berlína k Hitlerově okupaci Porýní v roce 1936. Základním úkolem mělo být, aby se z Berlína nestal nový Mnichov.“220 Brandt se obával, že komunisté se nezastaví u Braniborské brány, ale budou pokračovat až za Rýn. Západní mocnosti poslaly mnoho protestů221 do Moskvy, ve kterých odsuzují odtržení Východního Berlína od Západního a označují ho za porušení několika původních dohod čtyř mocností. Cílem protestů bylo především obrácení světové pozornosti na ostnatý drát a výhružky komunistů. Deník otiskl také oficiální vysvětlení222 ze strany komunistů, které obsahovalo stejné výroky jako se objevily v analyzovaném Rudém právu. Co ale v Rudém právu 215
Gerd Wilcke. Adenauer is sure allies will react. The New York Times. 14.8. 1961, roč. 110, s. 1. NESG. Radio Free Europe reports on Berlin. The New York Times. 14.8. 1961, roč. 110, s. chybí. 217 Max Frankel. Reds held losing. The New York Times. 16.8. 1961, roč. 110, s. 1. 218 Max Frankel. Reds held losing. The New York Times. 16.8. 1961, roč. 110, s. 1. 219 Max Frankel. Reds held losing. The New York Times. 16.8. 1961, roč. 110, s. 1. 220 Sydney Gruson. Brandt note to Kennedy urges political action, not just talk, on Berlin. The New York Times. 17.8. 1961, roč. 110, s. 1. 221 Max Frankel. Another protest on Berlin ready. The New York Times. 17.8. 1961, roč. 110, s. 1. 222 Seymour Topping. Soviet Indicates Anxiety On Effect of Berlin Crisis. The New York Times. 17.8. 1961, roč. 110, s. 1. 216
59 nezmínili, bylo, že o situaci na uzavřených hranicích veřejnost nevěděla téměř nic. A jediným oficiálním sdělením bylo obvinění západního Německa. Západ mohl za všechno k čemu se Východ uchyloval. Písemné protesty západní Němce neuspokojily. Čekali na rozhodnější akci, která by Východu ukázala převahu a donutila ho k ústupu. Západoberlínské noviny obsahovaly titulky223 „Prezident Kennedy mlčí“, „Macmillan odjel na lov“ a „Adenauer uráží Brandta“. Hlavní stránka Bild Zeitung byla pokryta heslem „Východ jedná, a Západ? Západ nedělá nic.“ Západní Německo se domnívalo, že za ním budou okupační mocnosti stát na sto procent. Ty se však musely ještě ohlížet na Sovětský svaz, který hlídal každý jejich krok a byl připraven na válku. Walter Ulbricht byl přesvědčen, že „vše, co se stalo, podpoří světový mír a západní Němci si musí uvědomit, že tento krok zachrání také jejich životy. Věřil, že přerod Západního Berlína ve svobodné a demilitarizované město bude jednodušší.“224 Účinnost zábran však nebyla stále dostačující a stavební práce tak stále pokračovaly ve dne i v noci. Aby Západ nebojoval proti rozdělení Berlína pouze slovy, poslal prezident Kennedy 18. 8. do města 1500 vojáků.225 Spolu s nimi město navštívil také viceprezident Johnson, aby uklidnil obyvatele Západního Berlína a ubezpečil je, že USA situaci takto nenechá. Johnson nešetřil bojovnými slovy a jeho proslov měl mezi lidmi velký úspěch. Ujistil je, že v těžké situaci nejsou sami. Nejprve se však musely Spojené státy sejít s Francií a Velkou Británií, a poté mohly společně uvažovat o přizvání Sovětského svazu a dojít k nějakému společnému závěru. Bohužel ale opět zůstalo pouze u slov. Sovětský svaz navíc všechny písemné protesty226 od západních mocností odmítl s tím, že jde o porušení původních dohod, tedy dohod, které podle oněch mocností porušil právě Sovětský svaz. The New York Times uvedly, že „naděje Západu na nalezení společného východiska se Sovětským svazem ohledně Berlína se vzdalovala realitě.“227 Vzdávat se ale nechtěl ani jeden ze států a problémem se zabývaly nadále. Lidé v Západním Berlíně byli Johnsonovou návštěvou uklidněni, ale
223
NESG. West Berliners in angry mood against allies, Bonn and Reds. The New York Times. 17.8. 1961, roč. 110, s. 10. 224 Sydney Gruson. Allies' Berlin stand rejected by Russian. The New York Times. 19.8. 1961, roč. 110, s. 1. 225 Max Frankel. U.S. sending 1500 troops to bolster West Berlin; Johnson is flying there. The New York Times. 19.8. 1961, roč. 110, s. 1. 226 The New York Times otiskly oba protesty v jejich plném znění. 227 Seymour Topping. Russia questions access to Berlin. The New York Times. 20.8. 1961, roč. 110, s. 1.
60 Adenauer byl stále nespokojen, a návštěvu Johnsona označil za čistě americkou záležitost.228 List poskytl čtenářům velmi podrobnou a ucelenou analýzu Chruščovových kroků, ve které rozebírá hlavní důvody sovětského svolení k uzavření hranice. „Chruščov se nechal umluvit Walterem Ulbrichtem, který se bál ekonomického kolapsu způsobeného odlivem pracovní síly, a pro Chruščova to navíc byla špatná vizitka, když lidé prchali před komunismem, za který on bojoval. Dále to Chruščov bral jako test, kam až je Západ ochotný zajít, aby Berlín bránil, a podle toho se potom mohl rozhodnout pro další opatření. Nakonec Chruščov zjistil, že Sovětský svaz si vlastně může dělat, co chce, a ukázat tak světu, jak je silný.“229 Na druhou stranu však musel být před svými lidmi opatrný, jelikož v nich konflikt vyvolával strach z další světové války a on je musel za každou cenu udržet na své straně. Obavy, že východní Německo nezůstane pouze u původního uzavření hranic, se nakonec potvrdily.230 Omezení přechodu se začaly vztahovat i na cizince a obyvatele Západního Berlína, což zahrnovalo příslušníky okupačních mocností. Pro ně ale zákaz vydržel pouze několik dní a jeden z přechodů byl otevřen. Walter Ulbricht přistoupil na vyjádřený protest a nezapomněl připomenout, že po podepsání mírové smlouvy již nebudou výjimky pro nikoho a nikde. Lidé navíc nemohli k zátarasům na 100 metrů, aby si přes pletivo nepodávali propustky. Oficiálním důvodem tohoto nařízení byla jako vždy bezpečnost všech obyvatel. Propouštěcí doklady nebylo možné v Západním Berlíně sehnat. Východní Německo dělalo vše pro to, aby se Západ definitivně odtrhl od Východu a nevměšoval se do jeho plánů. Ve Východním Berlíně byli lidé souzeni za podporu Západu, museli pracovat v továrnách a v zemědělství za málo peněz a trestáni byli také za jakoukoliv snahu překonat Berlínskou zeď, uvedl deník.231 Zároveň také přiznal,232 že Západ nedělal pro západní Německo dostatek. USA neustále plánovaly schůzky na podzim, Velká Británie chtěla okamžité jednání se Sovětským svazem a Francie měla
228
Sydney Gruson. German Reds set new entry curbs for East Berlin. The New York Times. 23.8. 1961, roč. 110, s. 1. 229 Harry Schwartz. Khrushchev: There are many reasons for his move but a major one is to test the allies. The New York Times. 20.8. 1961, roč. 110, s. E3. 230 Sydney Gruson. German Reds set new entry curbs for East Berlin. The New York Times. 23.8. 1961, roč. 110, s. 1. 231 NESG. Many are jailed in East Germany. The New York Times. 25.8. 1961, roč. 110, s. 6. 232
Max Frankel. U.S. hopes to open talks with Soviet on Berlin in Fall. The New York Times. 23.8. 1961, roč. 110, s. 1.
61 svých politických starostí dost a prohlašovala, že Sovětský svaz tento problém způsobil, tak ať si ho také vyřeší. Do konce srpna se v deníku vyskytlo několik článků mapujících situaci kolem hranice i uvnitř obou měst. K překvapení všech působili lidé v Západním i Východním Berlíně relativně klidně a k velkým konfliktům, kterých se obávali hlavně komunisté, nedocházelo. Po postavení zdi panovala obava, že by mohlo dojít ke vzpouře a zeď by nápor protestantů nevydržela. Lidé se ale vrátili ke svým starým životům, obchody i restaurace nabízely znovu zboží a do ulic se vrátila auta. Žádný hromadný útok na zeď ze strany Východoberlíňanů se neuskutečnil a komunisté z Východního Berlína byli pyšni na to, jak lehce celá akce proběhla. Lidé na východní straně se ani nepokoušeli u zdi srocovat a raději se věnovali běžným denním starostem.233 Atmosféra Východního Berlína ale zůstávala ponurá a lidé odevzdaní. První školní den234 byl pro některé děti z Východního Berlína smutný. Namísto setkání s kamarády se připravovaly na speciální program, jehož cílem bylo začlenit je do komunistického režimu. Z dopisů, které posílaly svým kamarádům za zdí, byl znát strach i stesk. Zákaz volného pohybu mezi městy bylo většinou světa235 vnímáno jako porušení lidských práv, které je nutné řešit. Berlínský konflikt přinesl na začátku září další hrozbu. Sovětský svaz zahájil zkoušky jaderných zbraní, přestože dříve ujišťoval své obyvatele, že testování přijde na řadu pouze v případě, že USA začne s testováním jako první. The New York Times poznamenalo, že Sovětský svaz ale neopomněl ujistit své obyvatele, že Západ vyhrožuje válkou a není proto důvod čekat. „Sovětská propaganda využila každého prostředku k přesvědčení veřejnosti, že obnovení testů mělo svůj dobrý důvod. Ruský vůdce žil v naději, že vytvořením superbomby může oslabit západní pozici v Berlíně.“236 Západní Německo jaderné testování přijalo jako jednoznačnou provokaci, kterou je ale nutné ignorovat a stát si za svým postojem. Z novin vyplývá, že Sovětský svaz neustále stupňoval napětí a zkoušel, kam až mu bude umožněno zajít. Nevýhoda byla v tom, že takto nemohlo nikdy dojít ke společnému nalezení východiska. Jedna strana tvrdila, že provokuje ta druhá a naopak. „Provokace“ Sovětského svazu ale splnily svůj účel a lidé v Západním Berlíně se opět začali bát a přestali doufat, že USA by v případě napadení
233
AP. The wall marks blotch in Berlin. The New York Times. 27.8. 1961, roč. 110, s. chybí. NESG. East's children missing in Berlin. The New York Times. 31.8. 1961, roč. 110, s. 2. 235 NESG. Cultural leaders protest on Berlin. The New York Times. 1.9. 1961, roč. 110, s. 6. 236 Seymour Topping. Berlin war fear rising in Moscow. The New York Times. 1.9. 1961, roč. 110, s. 1. 234
62 zasáhly.237 Naopak život ve Východním Berlíně238 se začal proměňovat k lepšímu. Zboží bylo opět dostatek a hotely i kavárny byly plné. Situace se zdála být tak dobrá, až se komunisté začali domnívat, že se přibližují konzumní ideologii. Na západní straně zátaras docházelo k novým demonstracím.239 Východoberlínská policie demonstranty rozháněla buď vodními děly nebo slzným plynem. Politická pomoc byla však v nedohlednu. Nadále pokračovaly pouze plány na setkání se Sovětským svazem a vyřešení problému po dobrém. The New York Times kladl důraz na zprostředkování lidských příběhů a příběhů o útěcích. Jednotlivé zprávy detailně zachycují způsob útěku i osobní příběh v pozadí: „Paní Siekmann, 59 let, vyšplhala ve svém domě do třetího patra, protože první dvě byla již zatarasena, a skočila i se svými osobními věcmi na chodník v Západním Berlíně. Zemřela na cestě do nemocnice. Dvě patnáctileté dívky se každý den scházely u zátaras a povídaly si přes ostnatý drát. Jedno rozloučení je však rozdělilo navždy. Zeď na daném místě narostla o metr a půl.“240 Podpora útěků ze strany USA byla nesporná. Samotný list je považoval za splněnou touhu po svobodě.241 Lidé se dozvídali jak o útěcích vydařených, tak o těch zmařených: „Východoberlínská policie dnes zastřelila uprchlíka, který se snažil doplavat do britského sektoru na druhé straně břehu. Jeho tělo bylo nalezeno o tři hodiny později.“242 Co list dále odsuzoval, byly přesuny lidí z hraničních domů v Berlíně.243 Východoněmecké policejní hlídky dostaly příkaz odsunout všechny obyvatele do náhradních bytů, jelikož domy na hranici sloužily jako úniková cesta do Západního Berlína. Během jednoho dne tak lidé přišli o své zázemí a museli se adaptovat na nové podmínky, nemluvě o traumatech, která jim byla způsobena při zatýkání, když se ještě obyvatelé domů snažili zachránit skokem z okna na západní stranu. USA uznávaly existenci východního Německa244 a věděly, že nemá cenu předstírat opak. Čeho se ale nehodlaly vzdát bylo přesvědčení, že sjednocení Německa je úkolem okupačních mocností, že východním Němcům bylo odepřeno právo na 237
Sydney Gruson. Letdown in West Berlin. The New York Times. 3.9. 1961, roč. 110, s. 5. David Binder. Contrasts vast in East Germany. The New York Times. 2.9. 1961, roč. 110, s. 4. 239 NESG. Clashes continue on Berlin's border. The New York Times. 8.9. 1961, roč. 110, s. chybí. 240 NESG. Berliners gather at barricades dividing families and friends. The New York Times. 25.8. 1961, roč. 110, s. 6. 241 NESG. Infant escapes to West in a tub. The New York Times. 11.9. 1961, roč. 110, s. 3. 242 NESG. Refugee killed by Reds. The New York Times. 25.8. 1961, roč. 110, s. chybí. 243 David Binder. German Reds take mobilizing powers. The New York Times. 21.9. 1961, roč. 111, s. 1. 244 Max Frankel. Both sides hint easing of tough Berlin policy. The New York Times. 24.9. 1961, roč. 111, s. 1. 238
63 sebeurčení, a že jejich režim si tudíž nezasluhuje diplomatického uznání. Obavy o zastrašení obyvatel Západního Berlína se nakonec nepotvrdily.245 Willy Brandt uvedl, že lidé se stěhují ze západního sektoru pryč, ale mnoho lidí ze západního Německa se naopak stěhuje do města. Předpoklad komunistů, že vytlačí obyvatele Západního Berlína se tak neuskutečnil, a město opět získalo silnou pozici. Zeď dělící obě části s postupem dní nabývala na síle, což ale lidem nezabraňovalo v pokusech o útěk. Obyvatelé i policisté ze Západního Berlína dělali vše pro to, aby útěky byly úspěšné, ale na východní straně byla opatření stále tvrdší. Slib, že nebudou použity zbraně, byl měsíc po uzavření hranice porušen.246 Rozsah zdi už také nedovoloval setkání příbuzných a přátel přes pletivo a ostnatý drát. Koridory „země nikoho“ se stále rozšiřovaly. Spojené státy byly připraveny bránit svobodu Berlína všemi možnými prostředky. Novou strategií byl návrh na zahájení jednání mezi západním a východním Německem ohledně přístupových cest. Přenechání iniciativy na obou státech mělo usnadnit pozice okupačních států. Představitelé USA, Velká Británie i Francie byli připraveni výsledek tohoto jednání podpořit.247 Walter Ulbricht navrhoval,248 aby se tento návrh zakomponoval do mírové smlouvy, která měla být uzavřena mezi Sovětským svazem a NDR krátce po XXII. komunistickém sjezdu. Uzavření smlouvy mělo znamenat přenechání veškerých rozhodovacích práv v rukou NDR a tím pravděpodobný konec pro rozhodovací práva západních okupačních států v Západním Berlíně, což z pochopitelných důvodů vzneslo obavy. Sovětský svaz nenechával nic náhodě a v polovině října zaslal americkým novinářům knihu s názvem „The Soviet Stand on Germany“,249 ve které bylo devět dokumentů vyjadřujících se k berlínskému problému a dopis Američanům od Chruščova. Spojené státy přísun této publikace nezastavily a pouze poznamenaly, že by měly získat stejné právo distribuce svých názorů a postojů v Sovětském svazu. Nakonec se tento požadavek do Moskvy dostal. „Chceme oslovit sovětské obyvatele a prezentovat jim západní vnímání berlínské krize stejně tak, jak bylo umožněno Moskvě u nás. Americký požadavek byl na místě rázně odmítnut s tím, že v Sovětském svazu 245 246
NESG. Reds widen razed strip in Berlin. The New York Times. 2.10. 1961, roč. 111, s. 1. NESG. Police in Berlin exchange shots across the border. The New York Times. 5.10. 1961, roč. 111, s.
1.
247
Thomas J. Hamilton. U.S. is said to ask if Bonn will talk to Reds on Berlin. The New York Times. 6.10. 1961, roč. 111, s. 1. 248 NESG. Ulbricht says guarantees on Berlin can be in Treaty. The New York Times. 7.10. 1961, roč. 111, s. 1. 249 NESG. Soviet distributes Berlin book in U.S. The New York Times. 8.10. 1961, roč. 111, s. chybí.
64 mohou kolovat pouze konstruktivní informace.“250 Nalezení společné řeči bylo zkrátka mezi USA a Sovětským svazem nemožné. Cílem Sovětů bylo postupně oddělit Západní Berlín od západního Německa a později i západní Německo od západních spojenců. Berlínská krize se pomalu měnila v krizi Německou.251 S příchodem sovětského komunistického sjezdu ale naštěstí k podepsání žádné separátní mírové smlouvy nedošlo a Chruščov dokonce prohlásil,252 že uzavření smlouvy neplánuje do konce roku. Západ si mohl na nějakou dobu oddechnout. Malé i velké problémy byly oběma stranami řešeny zásadně písemně. Nejčastěji to byly stížnosti, požadavky a protesty. Deník The New York Times se v případě zásadnějších dopisů nebo nót, jako byly například dopisy mezi prezidentem Kennedym a Chruščovem nebo nóty zaslané Sovětským svazem USA, Velké Británii a Francii, snažil publikovat jejich plné znění. Dopisy byly oblíbeným prostředkem i v případě komunikace mezi USA, Velkou Británií a Francií. Jejich obsahem253 byly fráze o nutnosti nalezení společného řešení, projednání každé racionální možnosti nebo o potřebě vzájemné podpory mezi zainteresovanými státy. Koncem října se na hraničních přechodech odehrálo několik incidentů mezi americkými a sovětskými vojáky, když nebylo těm americkým povoleno vstoupit do Východního Berlína bez průkazu totožnosti. USA opět podaly protest, ale k dalším opatřením se neuchýlily. V noci 26. října se na východní straně zdi objevilo 33 sovětských tanků,254 které měly za úkol odradit Američany od přecházení kontrolních stanovišť. Alespoň takto to bylo podáno deníkem. Sovětské tanky totiž nebyly v Berlíně spatřeny od roku 1953 a nevěstily tak nic dobrého. Důvod přítomnosti tanků byl Sovětským svazem odůvodněn jako reakce na předešlé provokace amerických vojáků na přechodu. „Fakt, že se sovětské tanky objevily, dokazuje, že obtíže způsobené na kontrolním stanovišti nebyly nápadem Němců, ale byly nařízené Sověty.“255 Proti sovětským tankům se postavily i ty americké a setrvaly tak 16 hodin. Jako první
250
Max Frankel. U.S. asks to give its views in Soviet; Kremlin says no. The New York Times. 14.10. 1961, roč. 111, s. 1. 251 Wallace Carroll. Soviet aim seen to humiliate U.S. on Berlin issues. The New York Times. 15.10. 1961, roč. 111, s. 1. 252 Seymour Topping. Policies outlined. The New York Times. 18.10. 1961, roč. 111, s. 1. 253 Drew Middleton. Kennedy assures British on Berlin. The New York Times. 24.10. 1961, roč. 111, s. 1. 254 Sydney Gruson. Soviet advance. The New York Times. 27.10. 1961, roč. 111, s. 1. 255 Sydney Gruson. U.S. tanks face Soviet's at Berlin crossing point. The New York Times. 28.10. 1961, roč. 111, s. 1.
65 ustoupili Sověti.256 Na hraničních přechodech se západní mocnosti rozhodly legitimovat sovětská diplomatická auta, jelikož často do západního sektoru převážela východoněmecké komunisty.257 Osoba Waltera Ulbrichta se ve zprávách začala ve větší míře objevovat ve spojitosti s jeho přirovnáním ke stalinistickému kultu osobnosti. NDR toto označení tvrdě odsuzovala a na Ulbrichta ostatní politici nedali dopustit. Jeho spolustraník Alfred Neumann na konferenci v Lipsku prohlásil: „Ctíme Waltera Ulbrichta jako představitele německé dělnické třídy, jako významného bojovníka za mír. Walter Ulbricht je náš vzor, přítel a pomocník.“258 Východoněmecká média velmi nerada slyšela spojování Ulbrichta s kultem osobnosti a bylo vydáno mnoho článků259 přesvědčujících o opaku. Západ se svého dojmu z Waltera Ulbrichta nevzdal. Souběžně s úpravami zdi se nenávist Západoberlíňanů vůči jejímu postavení zvyšovala. Koncem listopadu došlo na západní straně k velké studentské demonstraci, při které studenti házeli zapálené pochodně a křičeli „Pověste Ulbrichta!“260 Východoberlínská policie opětovala útok házením slzných bomb. Willy Brandt studentskou demonstraci plně podpořil a veřejně prohlásil, že „nemohou nikomu zakazovat, aby vyjádřil své pocity ohledně zdi. Naše policie přemýšlí jako naši lidé. Je zde, aby udržovala pořádek, ne aby bránila zeď.“261262 Západní spojenci se rozhodli dát Sovětskému svazu ultimátum. „Pokud neodstraní zeď do 15. prosince, pomalují spojenci svoji stranu.“263 Noviny to komentovaly tak, že spojenci konečně udělili Sovětskému svazu ultimátum. Ovšem ultimátum, které v podstatě nic neřešilo. Východní Berlín ani Sovětský svaz na ně nijak nezareagovaly. Spojenci se zřejmě domnívali, že pomalování zdi bude dostatečným impulsem pro její stržení. Zeď ale naopak ještě nabývala na síle. List pokračuje: „Když se zeď stavěla 13. srpna, byl na spojence vyvíjen tlak, aby poslali své tanky skrze betonové zábrany. Rozhodnutí tak neučinit bylo veřejným stvrzením dřívějšího Kennedyho přesvědčení, že osud Východního Berlína a východního Německa nesmí být rozhodnut na základě 256
Sydney Gruson. U.S. and Russians pull back tanks from Berlin line. The New York Times. 29.10. 1961, roč. 111, s. 1. 257
David Binder. Red's credentials checked in Berlin. The New York Times. 2.11. 1961, roč. 111, s. 1. NESG. Ulbricht defense resumed by Reds. The New York Times. 19.11. 1961, roč. 111, s. 8. 259 NESG. Ulbricht defense resumed by Reds. The New York Times. 19.11. 1961, roč. 111, s. 8. 260 David Binder. Thousands in West Berlin try to storm Reds‘ wall. The New York Times. 21.11. 1961, roč. 111, s. 1. 261 Sydney Gruson. Berlin wall stirs deep feeling. The New York Times. 10.12. 1961, roč. 111, s. E4. 262 Strana E4 odkazuje k novinové sekci E a straně 4. 258
263
Sydney Gruson. Berlin wall stirs deep feeling. The New York Times. 10.12. 1961, roč. 111, s. E4.
66 války... Přijetím vybudované zdi přijali spojenci také fakt, že Východní Berlín je součástí východního Německa a odmítli tím válečné řešení situace.“264 O Vánocích zaslal Kennedy Západoberlíňanům ujištění,265 že nikdy v této situaci nezůstanou sami a že se mohou spolehnout na pomoc USA v případě jakéhokoliv problému. Kromě klasických článků přinášejících aktuální zpravodajství, se The New York Times zabývaly také editoriály, ve kterých byl vždy k reportáži o Berlínské zdi připojen také pohled do historie. Tyto editoriály byly doplňovány ilustračními fotografiemi zdi hlídané policií a fotografiemi uprchlíků. Nejčastěji se v deníku objevují politicky tematické zprávy, následované články o obyvatelích Východního Berlína a útěcích přes Berlínskou zeď. Vysokou frekvenci zobrazení mají také krátké zprávy o úpravách zdi a nových opatřeních na hranici. The New York Times občas přinesly vlastní analýzu sovětského nebo východoberlínského tisku. V jednom z případů upozornily také na záměrné vynechání názoru prezidenta Kennedyho na kontrolu příjezdových cest do Západního Berlína.266 Politické zprávy se týkaly v první řadě rozhodnutí USA, začleněna byla také Velká Británie, ale Francie se ve sděleních neobjevovala téměř nikdy, což poukazovalo na určitou neschopnost těchto tří okupačních států dohodnout se na jednoznačném stanovisku, které by mohlo být prezentováno Sovětskému svazu. I to mohl být důvod, proč setkání byla z velké části zbytečná a nepřinášela žádné konkrétní kroky k jednání.
6.3 The Times Počátek titulu The Times se datuje do konce 18. století. Zakladatelem těchto britských novin byl John Walter, který se v roce 1788 rozhodl „změnit název a styl svých dosavadních novin zvaných The Daily Universal Register. Zaměřil se proto na širší okruh čtenářů zařazením zpráv o skandálech slavných lidí v Londýně a pojmenoval své noviny The Times.“267 V roce 1898 se rozhodl noviny koupit další mediální magnát Lord Northcliffe. Jeho finanční nabídka byla však odmítnuta. Úspěch měl až o 10 let později, kdy rodina Walterova podlehla a Northcliffe se stal novým majitelem The Times. Z novin se stal tzv. penny press, tedy levně prodávaný deník plný senzací a 264
Sydney Gruson. Berlin wall stirs deep feeling. The New York Times. 10.12. 1961, roč. 111, s. E4. NESG. Kennedy pledges firm U.S. stand in West Berlin. The New York Times. 26.12. 1961, roč. 111, s. 1.
265
266
NESG. East Germans edit report. The New York Times. 29.11. 1961, roč. 111, s. chybí. Spartacus Educational. The Times. [online] [cit. 10.3.2012]. Dostupné z www:
267
67 skandálů.268 Po smrti Northcliffa se majitelem stal John Jacob Astor, který poté předal noviny do rukou Roye Thomsona a z pod jeho řízení je v roce 1981 převzal Rupert Murdoch, který je majitelem společnosti News Corporation vlastnící The Times i v současnosti. Co se týče politické preference, The Times jsou charakteristické svými proměnlivými sympatiemi k Labour party a Conservative party.
6.3.1 Berlínská zeď v The Times Již z prvních červencových článků269 je zřejmé, že hlavní slovo v berlínské krizi měly Spojené státy americké, respektive prezident Kennedy, jehož prohlášení zaplňují stránky The Times270. List však označil postup USA za váhavý.271 Stejně jako v The New York Times se i zde objevují zprávy o podepsání mírové smlouvy s Německem, a pokud tato podepsána nebude, podepíše Sovětský svaz smlouvy separátní. The Times prezentuje vyjádření272 Waltera Ulbrichta k tomuto tématu. Ulbricht požadoval, aby Západní Berlín získal status svobodného města a obviňoval Velkou Británii z prodlužování mnichovské politiky tím, že poskytla výcviková centra pro západoněmecké vojsko. Ulbricht byl v té době přesvědčen, že mírová smlouva je otázkou několika týdnů. Do problému se zapojil také Willy Brandt, který veřejně prohlásil, že by západní země měly Sovětský svaz předehnat a domluvit se na vlastním jednání o mírové smlouvě s Německem. Adenauer ale tento přístup striktně odmítl a řekl, že „kdokoliv, kdo chce vyjednávat s Chruščovem, musí držet pusu. Chruščov přesně čekal na chvíli, kdy někdo pronese to, co pronesl Brandt.“273 Adenauer totiž věděl,274 že přistoupení na podmínky Sovětského svazu a demilitarizace západního Německa by znamenalo jeho konec. The Times se stejně jako Rudé právo věnovaly otázce celého Německa, na rozdíl od The New York Times, které od počátku soustředily Berlín do středu svých zpráv a vnímaly ho jako základnu konfliktu mezi Východem a Západem. Nařčení Sovětského svazu, že výcvik německých vojáků v Británii je podpora militarismu, nezůstal bez britské odezvy. List dva týdny poté otiskl vyjádření britského ministra obrany 268
Spartacus Educational. The Times. [online] [cit. 10.3.2012]. Dostupné z www: 269 NESG. No war over separate E. German treaty. The Times. 7.7. 1961, č. 55,127, s. 12. 270 Obrázek č. 5 v přílohách ukazuje tehdejší vzhled listu The Times. 271 NESG. Powers' reply on Berlin drafted. The Times. 1.7. 1961, č. 55,122, s. 8. 272 NESG. Reunification by stages in herr Ulbricht's plan. The Times. 7.7. 1961, č. 55,127, s. 12. 273 NESG. Dr. Adenauer hits out at the socialists. The Times. 12.7. 1961, č. 55,131, s. 9. 274
NESG. No talks with E. Germany. The Times. 14.7. 1961, č. 55,133, s. 8.
68 Watkinsona, že „pomoc německým vojákům je součástí pomoci zemí NATO a naopak přispívá k udržení míru. Rusové by měli uvítat každý krok, který drží jejich nepřítele blízko spojenců odmítajících jakýkoliv agresivní záměr... Německý voják dnes je stejný jako každý jiný britský voják. Je občanem, který slouží své vlasti. Není nacista, nevnímá se jako odlišná rasa.“275 5. 8. se deník dostal k rozboru zaslaných nót a odpovědí od sovětské vlády. Z jednotlivých dopisů, které byly zaslány USA, Velké Británii, Francii i západnímu Německu jsou vybrány zejména části, které kritizují dosavadní přístup těchto států a zvýrazňují jejich negativa. V dopise pro Velkou Británii bylo uvedeno: „Nezbývá nám, než se divit politice britské vlády, která poskytla své území německým militaristům v nedávné době bojujícím na opačné straně a bombardujícím Londýn i další britská města.“276 Sovětský svaz na závěr svých odpovědí zdůraznil, že „je čas uvědomit si, že řeč výhrůžek je nejméně vhodnou pro jednání se Sovětským svazem a použití takové řeči může vést pouze k opačnému efektu než jaký byl zamýšlen.“277 Sovětský svaz se stále odvolával na mírové jednání, mírovou smlouvou i světový mír, avšak každý krok k vyjednávání vnímal jako výhružky a snahu rozpoutat světovou válku. Není divu, že západní mocnosti byly z celé situace zoufalé a nemohly najít nejvhodnější východisko. Mnoho článků se věnuje právě setkání USA, Velké Británie a Francie v Paříži, kde mělo dojít k nějakým společným závěrům. Lord Home, britský ministr zahraničí, na začátku pařížského setkání věřil, že „konverzace budou produktivní a dosáhne se společného závěru.“278 Britský premiér Harold Macmillan pronesl počátkem srpna proslov v televizi B.B.C., ve kterém zdůraznil, že Západ bude pevně stát za Západním Berlínem i za svými názory. „Nebylo by to ani rozumné, ani čestné je opustit. Máme za 2 miliony svobodných obyvatel Západního Berlína zodpovědnost. Všichni víme, že Rusko je mocnou zemí a že Chruščov je silným vůdcem. Co nás všechny zajímá je, zda je také schopen prokázat se jako státník.“279 Macmillan také připomněl svoji dva roky starou cestu do Moskvy, ze které se vrátil povzbuzen. „Myslel jsem si, že lidé si tam začínali užívat věcí, které si tady užíváme všichni. Možná si dělali méně starostí s otázkami komunistické doktríny a dokonce i vůdci Sovětského svazu si začali uvědomovat, že marxistická domněnka o vítězství komunismu se v nukleárním věku 275
NESG. German troops in Britain. The Times. 20.7. 1961, č. 55,138, s. 6. Reuter. Britain accused of aiding German militarists. The Times. 5.8. 1961, č. 55,152, s. 5. 277 Reuter. Britain accused of aiding German militarists. The Times. 5.8. 1961, č. 55,152, s. 5. 278 NESG. Western talks on Berlin open today. The Times. 5.8. 1961, č. 55,152, s. 6. 276
69 stává zastaralou. A tak jsem doufal, že do budoucna bude Sovětský svaz spojen s pocitem života a především nechá žít.“280 O odezvě na tento proslov se noviny nezmiňují. Rozhodně to ale ukazuje, že Velká Británie, stejně jako USA, byla připravena Západní Berlín bránit i za cenu eskalace konfliktu se Sovětským svazem. Deník v jednom z článků poznamenal zajímavou informaci k červencovým útěkům Východoberlíňanů do Západního Berlína: „Nárůst počtu uprchlíků byl v posledních dnech zřejmý a reflektoval zvyšující se obavy uzavření únikových cest do Západního Berlína, ale byl také způsoben sezónními vlivy. V tuto dobu je totiž vždy zaznamenána vyšší hodnota migrujících, jelikož ve Východním Berlíně končí školní rok a lidé odchází na západ za prací.“281 Občané Východního Berlína dostali také v polovině července nařízení,282 že pokud budou pracovat v Západním Berlíně, nesmí si kupovat určité východoberlínské zboží a jejich děti navíc nemohou být přijaté do východoberlínských škol. Kdo se tedy rozhodl pracovat na západní straně města, musel počítat se stále přísnějšími pravidly. Východní Německo doufalo, že taková opatření budou stačit k omezení počtu odchodů. Počtů pracujících východoberlínských obyvatel v Západních Berlíně sice na základě nátlaku ubývalo, ale počtů nastálo prchajících lidí naopak přibývalo. List hovoří o uprchlících pouze v absolutních číslech a bez nějakých hlubších komentářů. Stejně tak neprojevuje žádné emoce nebo nesouhlas při sdělení283 o zatčení skupiny východoberlínských odborníků, kteří byli obviněni ze špionáže, podněcování k útěku a obchodu s lidmi. Na jednu stranu je obdivuhodná snaha o objektivitu zpráv, na druhou si však čtenáři mohli myslet, že k takovým věcem opravdu docházelo a zatýkání bylo tudíž oprávněné. Walter Ulbricht se tři dny před uzavřením hranic vyjádřil, že „kdokoliv nebyl pro mírovou smlouvu a urovnání konfliktu v Berlíně, byl pro válku. Požadoval, aby v případě potřeby na hranici zasáhl Sovětský svaz a měl stejná práva jako východní Německo. Věřil, že lidé prchající od socialismu se brzy sami začnou nazývat idioty. Na závěr zmínil, že dosavadní registrace nebudou zdaleka posledním opatřením.“284 The Times Ulbrichtovo počínání komentovaly jako počátek virtuálního zákazu pohybu do Východního Berlína a datum zahájení odhadly na následující víkend. S betonovou zdí 279
NESG. "Perhaps the possibility" of negotiation on Berlin. The Times. 5.8. 1961, č. 55,152, s. 10. NESG. "Perhaps the possibility" of negotiation on Berlin. The Times. 5.8. 1961, č. 55,152, s. 10. 281 NESG. Separate East German treaty rejected. The Times. 17.7. 1961, č. 55,138, s. 10. 280
282 283
NESG. E. Berlin campaign over jobs in West. The Times. 12.7. 1961, č. 55,131, s. 9. NESG. E. Germans charged with espionage. The Times. 29.7. 1961, č. 55,146, s. 7.
70 očividně opravdu nikdo nepočítal. Ve stejné době měl proslov také Chruščov a velice přesvědčivě všem sděloval, aby už „jeden národ toho druhého nestrašil. Aby navzájem nehledaly rozdíly a prohlubovaly tím něco, co už je tak dost hluboké. Pojďme společně vyřešit, co je nyní potřeba udělat. Pokud možno takovým způsobem, aby semena nových konfliktů nevzrostla na zemině, která zde zůstala po válce.“285 K tomuto kroku nakonec nedošlo, a i přes přátelská slova z Moskvy dosáhl Ulbricht svého záměru a přesvědčil Chruščova o uzavření berlínských hranic. První zpráva o uzavření hranic hovoří o výstavbě zdi z důvodu neudržitelných odchodů z východního Německa. Poskytuje přímé svědectví uzavírání hranic, protestů na západní straně, politických reakcí, i prvních konfliktů mezí policií a demonstranty. Nechybí také odůvodnění ze strany NDR, které znělo ze všech východoněmeckých rádií a říká, že „toto opatření bylo nutné z důvodu zachování míru v Evropě a z důvodu bezpečnosti socialistického tábora.“286 Další zprávy o rozdělení Berlína zmiňují přítomnost tanků, ozbrojených vojáků i policistů. The Times informují o ponuré atmosféře, dalších odchodech a také o nutnosti jednat. Svědectví vlastního korespondenta přináší informace přímo od Braniborské brány: „Kontroly jsou velmi důkladné. Za policisty stojí na ruinách budov nákladní auta, ozbrojené vozy a tanky. Nikdo se k nim nesmí přibližovat. Lidé stojí po jednom nebo po dvou na rozích ulic a pozorují srocující se hloučky na západní straně, kde se schyluje k rozsáhlým protestům. Zajímavé je, že zde nejsou přítomni Sověti. Ulicemi neustále krouží ozbrojené vozy a snaha zabránit útěkům je více než zřejmá. I přes tuto snahu však počet uprchlíků denně stoupá.“287 Západní spojenci se rozhodli učinit první protest. „Uvažuje se také o akci na vyšší úrovni. Za to, co se děje v Berlíně, je zodpovědná sovětská vláda a porušuje tím čtyřmocenskou dohodu z 20. června 1949.“288 Jediné, na čem se však dokázaly USA, Velká Británie a Francie dohodnout, byl písemný protest.289 Zdá se, že nejaktivnější přístup zastával pouze Adenauer, kterému v té době bylo 85 let. Adenauer se nebál konfrontace s komunisty a svoji zemi byl připraven bránit za všech okolností. Uzavření přechodu mezi Východním a Západním Berlínem považoval za „důkaz bankrotu
284
Reuter. Russian policy reaffirmed. The Times. 11.8. 1961, č. 55,157, s. 8. Reuter. Mr. Khrushchev expects negotiations. The Times. 12.8. 1961, č. 55,158, s. 6. 286 NESG. Communists seal the Berlin border. The Times. 14.8. 1961, č. 55,159, s. 8. 287 NESG. Brandenburg gate closed. The Times. 15.8. 1961, č. 55,160, s. 8. 288 NESG. Two issues raised by closure. The Times. 15.8. 1961, č. 55,160, s. 8. 289 NESG. Two issues raised by closure. The Times. 15.8. 1961, č. 55,160, s. 8. 285
71 východoněmeckého režimu, ze kterého se stal koncentrační tábor.“290 Věřil, že západní spojenci okamžitě podniknou odpovídající opatření. Prezentované zprávy o postavení Berlínské zdi pocházely převážně od vlastního zahraničního korespondenta. Pouze krátké zprávy obsahující statistiky s uprchlíky nebo nová kontrolní opatření a drobné incidenty pocházely od agentury Reuter. Všechny významné články se objevují na osmé straně v sekci zahraničního zpravodajství. Přímá svědectví reportérů obsahují také krátká vyjádření obyvatel Berlína, jak Západního, tak Východního. Jsou však výjimkou. Mnoho redakčních komentářů se týká spíše vojenské situace a probíhajících demonstrací. Nakonec je vše dáno do kontextu s politickými postupy. Ilustrační fotografie jsou vzácností. A pokud se fotografie na dané straně objevuje, většinou se netýká tématu Berlína. 16. 8. bylo v deníku otištěno oficiální znění protestu západních států, jehož součástí bylo mimo jiné tvrzení, že „je zřejmé, že východoněmecké vedení se rozhodlo pro tato opatření z důvodu ztráty kontroly nad lidmi, kteří prchali na západ. Západní spojenci vznesli protest proti ilegálně podniknutému kroku a za plně odpovědný označili Sovětský svaz.“291 Willy Brandt ale nebyl spokojen a prezidentu Kennedymu vzkázal, že „Berlín očekává více než jen slova. Berlín očekává politické kroky.“292 Stejně jako obyvatelé Berlína věděl, že pouhý papír s protesty stačit nebude. Západní Německo vidělo situaci jinak než USA a Velká Británie, což je pochopitelné, protože bylo středem konfliktu a oprávněně se bálo o svůj osud. Ani The Times neuniklo, že každá ze zemí očekávala něco jiného: „Je zjevné, že americký a britský přístup je identický. Trápí nás ovšem tlak ze strany západního Německa, který považujeme za nebezpečný. Pokračující nátlak pouze vyvolá napětí uvnitř spojenců a na to právě Sovětský svaz čeká.“293 Brandtovo hlavní starostí bylo, aby spojenci neopustili Německo. „Musíme zde zachovat status tří mocností, pan Chruščov prostě nemůže ukousnout ze své části dortu a pak přijít a sníst i ty naše.“294 Chruščov si svoji část dortu velmi pečlivě střežil a odpověděl295 Západu, že východní Německo pouze využívá
290
NESG. Move by Soviet envoy in Bonn. The Times. 15.8. 1961, č. 55,160, s. 8. NESG. Western protest to Berlin commandant. The Times. 16.8. 1961, č. 55,161, s. 8. 292 NESG. Herr Brandt's warning of another Munich. The Times. 17.8. 1961, č. 55,162, s. 8. 293 NESG. Washington resists W. German pressure for action. The Times. 17.8. 1961, č. 55,162, s. 8. 294 NESG. Herr Brandt seeks new status for city sector. The Times. 18.8. 1961, č. 55,163, s. 8. 295 NESG. Berlin greets allied reinforcements. The Times. 21.8. 1961, č. 55,165, s. 8. 291
72 svých práv svrchovaného státu a nikdo proti tomu nemůže nic dělat. Kromě proběhlých událostí se list věnoval také budoucím plánům a setkáním.296 Zprávy popisující, co by se mělo stát nebo se stane, vyznívají mnohdy naprázdno, jelikož situace se nakonec vždy vyvinula jinak. Zejména nadějné schůze, kde už se mělo dojít k závěru, opětovně selhaly a zúčastněné státy se ocitly na začátku. Britský premiér a britský ministr zahraničí se na společném setkání shodli, že „problémy spojené s Německem a konkrétně se Západním Berlínem jsou součástí obecných problémů mezi Východem a Západem. Věřili, že je zapotřebí vyjednávat, ale aby bylo vyjednávání úspěšné, musí proběhnout v té správné atmosféře a v ten pravý čas.“297 Problémem byla ale Francie, která jakékoliv vyjednávání odmítala. Sovětský svaz dál pokračoval v nátlaku a rozhodl se pro zaslání další nóty, ve které „apeluje na západní mocnosti, aby ukončili nelegální a provokativní kroky v západním Německu a obviňuje je z proměny Berlína v základnu sabotáží, špionáží a podvratných činností. Nóta navíc upozorňuje, že pokud budou provokace nadále pokračovat, ponese za ně Západ plnou odpovědnost.“298 List k nótě poznamenává,299 že Sověti vůbec nevzali v potaz předchozí nótu od tří okupačních států a pouze se zaměřili na své zájmy, jejichž dalším bodem bylo zamezit Západnímu Berlínu v poskytování azylu svým spojencům a zamezit vzdušné cesty do města. Sovětský svaz si jel stále po své koleji a ostatní se báli tuto kolej jakkoliv odklonit. A pokud západní Německo zmínilo, že by se mělo ihned jednat, bylo to označeno za příliš agresivní přístup. Sovětský svaz tak pokračoval ve svém naléhání k podepsání mírové smlouvy s Německem a bránil se, že žádné dohody neporušil. Naopak prý dohody porušili západní spojenci tím, že setrvali v Berlíně. Jediné řešení viděli Sověti v zahrnutí pro ně výhodných podmínek přístupu do Východního Berlína právě v mírové smlouvě. Prohlubující se lhostejnost i bezmocnost Západu přesně vystihl komentář z 11. 9.: „Východoněmecká vláda nikdy neočekávala, že by jí uzavření hranic v Berlíně prošlo tak jednoduše. Při jejich uzavírání byli všichni velmi nervózní z možných reakcí. Žádné však nepřišly a nervozitu vystřídala nesmírná sebedůvěra. Východoněmečtí představitelé byli pány ve svém vlastním domě a nic, ani odpor 90 procent vlastní populace, nemohl zabránit šíření socialismu... Co nyní drží režim při moci není těch 10 296
NESG. Foreign ministers to meet on Berlin. The Times. 24.8. 1961, č. 55,168, s. 8. NESG. "West must stay firm but calm". The Times. 28.8. 1961, č. 55,171, s. 8. 298 NESG. Further Soviet note on Berlin. The Times. 4.9. 1961, č. 55,177, s. 10. 299 NESG. Further Soviet note on Berlin. The Times. 4.9. 1961, č. 55,177, s. 10. 297
73 procent komunistické populace, ale těch 22 sovětských divizí ve východním Německu.“300 Tentýž článek popisuje odevzdaný přístup obyvatel Východního Berlína, kteří sice s odtržením od Západu nesouhlasili, ale začínali si zvykat. Ti, kteří si zvyknout nemohli, zkoušeli uniknout za podpory obyvatel i policie Západního Berlína. Po každém útěku, nebo pokusu o něj, následovalo zpřísnění bezpečnostních opatření po celé délce zábran. Západní spojenci, nebo alespoň USA a Velká Británie, věděli, že je nutné „zformulovat jasnou pozici Západu a vyjádřit míru přijetí východoněmeckého režimu. To vše za garanci přístupu do západního sektoru.“301 Domnívali se, že tato ujednání mohou být zahrnuta do tolik požadované mírové smlouvy. Mír bylo slovo používané oběma stranami. Problém byl v tom, že každý od tohoto slova očekával něco jiného, s čím ten druhý nesouhlasil. Na setkání prezidenta Kennedyho se sovětským ministrem zahraničí Andrejem Gromykem Kennedy poznamenal: „Nabídl jste nám jablko výměnou za ovocný sad. V naší zemi takto nejednáme.“302 Poznámka měla být údajně k návrhu Gromyka na povolení přístupu západních zemí do Západního Berlína za podmínky odchodu západního vojska nebo spojení se s vojskem sovětským. Říjen byl měsícem vyjednávání. Žádná z nich ale nebyla úspěšná a společný pohled na berlínský problém opět nebyl nalezen. The Times se v té době ve větší míře věnovaly Kennedymu303 a jeho boji s tvrdohlavostí Sovětského svazu. Kennedy se bál učinit nějaký radikální krok a raději volil cestu jednání. I možná to byl důvod, proč Sovětský svaz necítil tlak se přizpůsobit a vycítil, že si v podstatě může v takové atmosféře diktovat. Berlínská zeď sílila a obyvatelé Berlína mohli pouze bezmocně přihlížet. Kdo ale nemusel bezmocně přihlížet byla německá vláda. Zástupci USA i Velké Británie se rozhodli304 přenechat iniciativu na západním Německu a vyžadovali jednoznačný postoj k celé situaci, který byli ochotni podpořit. Do toho ale Sovětský svaz oznámil testování jaderných zbraní a Západ měl o další starost navíc. Nahlas sice všichni tvrdili, že nikdo nepůjde kvůli Berlínu do války, ale uvnitř je svíral strach, který si báli připustit. Nejvhodnějším řešením se zdálo být pokračovat v setkání každého s
300 301 302
NESG. East Germans lament West's inaction. The Times. 11.9. 1961, č. 55,183, s. 11. NESG. Beginning of new phase. The Times. 4.10. 1961, č. 55,203, s. 10.
NESG. U.S. ambassador may open next stage in Moscow. The Times. 9.10. 1961, č. 55,207, s. 12. NESG. No evidence yet of speedy Berlin solution. The Times. 12.10. 1961, č. 55,210, s. 12. 304 NESG. Signs of new Bonn approach to East-West negotiations. The Times. 16.10. 1961, č. 55,213, s. 10. 303
74 každým. Už i The Times se pozastavily305 nad frekvencí schůzí, které nic nepřinášely. Setkání, tak už dost kritizovaná, se mnohdy ani neuskutečnila a když ano, nikdo nedokázal říci, jak vlastně dopadla. Francie se navíc „odmítala účastnit úplně a Adenauerovi došly nápady na vyjednání mírového uspořádání Německa, což rozčílilo USA i Velkou Británii.“306 U Berlínské zdi se mezitím odehrálo několik incidentů,307 při nichž již frustrovaní obyvatelé Západního Berlína zaútočili na východoberlínskou policii. Informace o nasazení amerických vojenských jednotek u přechodu Checkpoint Charlie byla v deníku odůvodněna308 rozhodnutím Spojených států fyzicky zasáhnout v případě uzavření tohoto přechodu. Checkpoint Charlie byl totiž jediným místem, kde mohli okupační mocnosti překročit zábrany. Rozkaz přímo zněl „zničit jakoukoliv zábranu, která bude postavena.“309 Tento krok USA vznikl na základě incidentu310 při legitimaci amerických vojáků, což Washington vyhodnotil jako nepřijatelný postup ze strany Východního Berlína. Odpovědí na americké tanky bylo povolání tanků sovětských. The Times incident uvedly pouze výraznými titulky „Zábrany budou proraženy násilím“ a „Sovětské tanky přijíždí do města“. Z obsahu článků byla znát obava ze závažného konfliktu, ta však nepřerůstala v obavu ze světové války. Američané totiž konečně prokázali odvahu a odmítli ustoupit do doby, než se podmínky kontroly změní do původní podoby, kdy se zahraniční vojáci mohli volně pohybovat přes hranici. Jako první od zdi ustoupilo sovětské vojsko, následované americkým. Tímto činem si USA zasloužilo obdiv západoberlínských obyvatel i politiků. Willy Brandt byl dokonce ohromen311 americkou neústupností a pochválil je za zabránění komunistům v dalším omezujícím opatření. Mezi lidmi ale převládal názor,312 že podobnou akci měly USA uspořádat okamžitě po 13. srpnu. Američtí vojáci navíc z nařízení313 přestali přes přechod procházet úplně, dokud se situace neuklidní. V polovině listopadu se objevila nová naděje ve vyjednávání v podobě úpravy sovětského plánu.314 Pozornost se měla zaměřit pouze na Berlín, a ne na celé Německo. 305
NESG. Mr. Rusk sees reduction in tension. The Times. 19.10. 1961, č. 55,216, s. 10. NESG. Growing U.S. impatience with Paris and Bonn. The Times. 25.10. 1961, č. 55,221, s. 8. 307 NESG. Tear-gas battle. The Times. 25.10. 1961, č. 55,221, s. 8. 308 NESG. U.S. to stop closing of Berlin crossing. The Times. 27.10. 1961, č. 55,223, s. 12. 309 NESG. U.S. to stop closing of Berlin crossing. The Times. 27.10. 1961, č. 55,223, s. 12. 310 NESG. U.S. to stop closing of Berlin crossing. The Times. 27.10. 1961, č. 55,223, s. 12. 311 NESG. Berlin tension eases as Soviet tanks withdraw. The Times. 30.10. 1961, č. 55,225, s. 10. 312 NESG. Berlin tension eases as Soviet tanks withdraw. The Times. 30.10. 1961, č. 55,225, s. 10. 313 NESG. Washington puts a stop to the "chicken game". The Times. 30.10. 1961, č. 55,225, s. 10. 314 NESG. Soviet position restated. The Times. 13.11. 1961, č. 55,237, s. 10. 306
75 Berlín se měl stát „svobodným městem“, politicky nezávislým na zbytku Německa. Ekonomická a finanční spojení by směla zůstat zachována. Sovětská vláda by následně vytvořila smlouvu a zahrnula do ní nový status pro Západní Berlín. Západ by navíc musel akceptovat svrchovanost východního Německa. Západní mocnosti se již dříve bavily o tom, že by uvítaly nový přístup, který se zaměřoval pouze na problém Berlína. Postupně se ale ukázalo,315 že žádný z těchto sovětských návrhů nebyl oficiální a tudíž platný. Spekulovalo se,316 že onu poplašnou novinu roznesl západoněmecký ambasador v Moskvě Hans Kroll, který tím poškodil pověst jak západnímu Německu, tak západním spojencům. Sovětský svaz tak znovu nerušeně sledoval vnitřní rozpory svého nepřítele. O dva dny později přišla zpráva, která přinesla nový přístup k incidentu Dr. Krolla. „Nyní, když už si prach začal sedat na údajný plán pro Berlín, který Dr. Kroll řešil s Chruščovem, je velmi pravděpodobné, že celý příběh byl v režii komunistů, kteří se postarali o to, aby mu byla věnována dostatečná publicita. Tímto způsobem komunisté vypustili na veřejnost plán, ke kterému ale nebyli vázáni.“317 Američané zaměřili svoji pozornost na západní Německo a prezident Kennedy navrhl, že „by se obě Německa měla více kontaktovat a snažit se nalézt společná řešení pro znovusjednocení.“318 Adenauer ale znovu oponoval. „Nevěřil, že by intenzivní kontakt mezi západním a východním Německem zesílil mezi nimi vazbu a o některých věcech nebylo možné vyjednávat vůbec. Například přítomnost západních spojenců v Berlíně byla nediskutovatelná, stejně tak komunikace mezi Západním Berlínem a západním Německem musela zůstat otevřená. Výrazným Adenauerovým požadavkem bylo také odstranění zdi. Nebyly to dle jeho slov pouze záležitosti týkající se Německa, ale celého svobodného světa.“319 Mezitím, co se v USA konalo setkání320 mezi Kennedym a Adenaurem, které mělo přinést konkrétní požadavky k předložení Sovětskému svazu, v Západním Berlíně uspořádali studenti rozsáhlou demonstraci.321 Na tisíc studentů zaútočilo na Berlínskou zeď s cílem ji kompletně zničit. Zastaveni byli slzným plynem a odpovědí na demonstraci bylo okamžité zpevnění a zdokonalení dosavadních zábran. Na německo-
315
NESG. Soviet position restated. The Times. 13.11. 1961, č. 55,237, s. 10. NESG. Dr. Kroll summoned back from Moscow. The Times. 14.11. 1961, č. 55,238, s. 7. 317 NESG. Mr. Macmillan's greeting to Dr. Adenauer. The Times. 16.11. 1961, č. 55,240, s. 11. 318 NESG. Bringing West Germany to conference table. The Times. 17.11. 1961, č. 55,241, s. 13. 319 NESG. Chancellor and Mr. Macmillan to meet next month. The Times. 17.11. 1961, č. 55,241, s. 13. 320 NESG. President Kennedy confers with Dr. Adenauer. The Times. 21.11. 1961, č. 55,244, s. 10. 321 NESG. Young Berliners try to storm the wall. The Times. 21.11. 1961, č. 55,244, s. 10. 316
76 americké schůzce se Adenauer u Kennedyho nesetkal322 s kladným přijetím podmínky k odstranění Berlínské zdi. To bylo dle Kennedyho nemožné. „Dokázal si představit její proražení pouze v případě nějaké mimořádné události.“323 Ke zdi se vyjádřil i představitel východního Německa, Walter Ulbricht: „Zeď by se stala zbytečnou ve chvíli, kdy by západní Německo opustilo NATO a kdy by ze Západního Berlína zmizeli hitlerovští generálové, militaristé a provokatéři.“324 Ulbricht ve stejném článku zopakoval komunistické přesvědčení, že v Berlíně neexistuje žádný čtyřmocenský status a ani žádná práva amerických, britských nebo francouzských imperialistů. Tlak na západní Německo, aby co nejrychleji zformulovalo svoji pozici, měl za důsledek rezoluci325 o sedmi bodech, která byla jednohlasně odsouhlasena na schůzi Berlínské sociálně demokratické strany. Daná rezoluce zahrnovala podmínku odstranění zdi, dále měl status Berlína zůstat beze změny, přístup do Berlína po zemi a ve vzduchu musel být volný, Západní Berlín měl zůstat součástí západního Německa a celkově se Berlín neměl stát izolovanou otázkou v mezinárodních jednáních, měl být také dokončen návrh na mírovou smlouvu a posledním bodem byla žádost o mírovou konferenci, které by se zúčastnilo všech 52 zemí bojujících proti Německu za druhé světové války. Brandt v žádném případě nesouhlasil326 s tím, aby byl problém Německa omezován na problém Berlína. Brandt také vyjádřil327 vcelku překvapivý názor, že před postavením zdi neměli být lidé z Východního Berlína podporováni k útěku. Nemuselo tak totiž k žádné Berlínské zdi dojít. Zatímco západní Německo bylo ve svých plánech radikální a přesvědčené o úspěchu, Francie nadále zastávala názor,328 že veškerá vyjednávání se Sovětským svazem nakonec selžou, což by Francii uvrhlo ještě do složitější situace než v jaké byla. Hlavní obavou bylo vyvolání třetí světové války. Dokud ale nebyly USA, Velká Británie, západní Německo a Francie sladěny ve svých názorech, nemohly předložit konkrétní řešení Sovětskému svazu, což celý problém jen prodlužovalo a prohlubovalo. The Times komplikace v komunikaci mezi západními spojenci doložily329 výroky jednotlivých politických zástupců, konkrétně Charlese de Gaulla, Harolda Macmillana, generála Jamese Gavina a Willyho Brandta. 322
NESG. President Kennedy confers with Dr. Adenauer. The Times. 21.11. 1961, č. 55,244, s. 10. NESG. U.S.-German talks turn to Berlin access. The Times. 22.11. 1961, č. 55,245, s. 12. 324 NESG. Herr Ulbricht's proposal for negotiations with Bonn. The Times. 27.11. 1961, č. 55,249, s. 8. 325 NESG. Call for 52-nation peace conference. The Times. 4.12. 1961, č. 55,255, s. 8. 326 NESG. Call for 52-nation peace conference. The Times. 4.12. 1961, č. 55,255, s. 8. 327 NESG. Call for 52-nation peace conference. The Times. 4.12. 1961, č. 55,255, s. 8. 328 NESG. Hopes of common western stand on Berlin fade. The Times. 7.12. 1961, č. 55,258, s. 11. 329 NESG. Hopes of common western stand on Berlin fade. The Times. 7.12. 1961, č. 55,258, s. 11. 323
77 Před Vánoci došlo k rozhodnutí330 na schůzce mezi USA a Velkou Británií. Tímto rozhodnutím bylo přenechat jednání s Moskvou pouze na USA s tím, že Velká Británie může kdykoliv pomoci. Tento přístup vyplynul z vnitřního uspořádání vztahů mezi danými západními mocnostmi a očekávalo se, že přispěje k lepším vztahům se Sovětským svazem. Do dalšího roku tak šlo západní Německo, USA a Velká Británie s nadějí na konečné uspořádání Berlína a umírnění konfliktu se Sovětským svazem. Francie zůstala skeptická, což se nakonec potvrdilo jako správná varianta vzhledem k tomu, že Berlínská zeď zůstala stát na dalších 27 let. Problematika Berlínské zdi byla v deníku pokryta téměř vyčerpávajícím způsobem. The Times velice zodpovědně informovaly o každém incidentu nebo změně na přechodu po celých šest analyzovaných měsíců. Politické zprávy byly z hlediska informační nasycenosti na velmi vysoké úrovni. Každá ze zpráv byla navíc podána nestranně. Každý ze čtenářů si mohl zvolit, na kterou stranu se přidá, nebo zda zůstane neutrální. The Times prezentují mnoho událostí z pohledu třetí nezúčastněné strany, z pohledu jakéhosi prostředníka. Tím se styl prezentace do jisté míry odlišuje od The New York Times, které vše braly velmi osobně a citlivě. Z redakčních komentářů The Times vyplývá nesouhlas s postupy Sovětského svazu i východního Německa, ale tyto komentáře nejsou nijak útočné ani ponižující. List ze všech tří titulů nejvíce působí dojmem, že prezentoval události, které se skutečně odehrály a uváděl, jak se odehrály. Důraz je kladen na politické zpravodajství. Zvláštním znakem The Times je, že své novináře u článků neoznačovaly jménem, ale pouze titulem „our own correspondent“, „our political correspondent“, „our diplomatic correspondent“. Z tohoto důvodu nejsou v citacích jména novinářů uváděna.
330
NESG. Next step over Berlin decided in Bermuda. The Times. 23.12. 1961, č. 55,272, s. 6.
78
6.4 Srovnání analyzovaných titulů Z hlediska pozice v rámci vnímání německé i berlínské otázky se tituly řadí naprosto ukázkově na škále zleva doprava počínaje Rudým právem, ve středu s The Times a napravo s The New York Times. Československo v názorech na tehdejší situaci kopírovalo Sovětský svaz a veškerá jeho rozhodnutí podporovalo. Západní Německo i zbytek západního světa byl zkrátka nepřítel, se kterým nebylo možné souhlasit. Naopak USA braly Sovětský svaz jako centrum tolik škodlivého komunismu. Velká Británie se přikláněla na stranu USA, ale ve svých postupech a názorech nebyla tak radikální. Z článků The Times bylo zřejmé, že se snaží o co nejobjektivnější prezentaci událostí. Nebyl tam tak výrazný faktor zla proti dobru, jako tomu bylo u zbylých dvou deníků. Články Rudého práva velmi často opakují dokola to stejné, což čtenáře nevědomky nutní k tomu, aby prezentovaným informacím nakonec uvěřil. Ve zprávách se vždy objevují slova podporující komunismus, a pokud je zmiňován Západ, jsou používány negativní až urážející výrazy. Rudé právo je ve své prezentaci velmi jednostranné. Články nevykazují příliš variability, ani podnětu k zamyšlení nad problémem. Svět je černobílý a vládne v něm buďto dobro, symbolizující komunismus východního bloku, nebo zlo, symbolizující imperialismus západních spojenců. Kontrast je celkově oblíbeným nástrojem novin. Prezentace politických osobností Východu i Západu připomíná boj hrdiny se zločincem. Právě volba heroizace určité osobnosti může úspěšně sloužit jako propaganda dané ideologie. Tendencí deníku je opakování vybraných slov, jako například zločinci, militaristé, teroristé, pokud se jedná o zprávy s tématikou Západu. Mírumilovný lid, ochrana, demokratický, svobodný, jsou naopak výrazy přisuzované Východu. Rudé právo používá velmi často i slova svědectví, všichni, celý svět, potvrzeno. Na konkrétním příkladu berlínské otázky je demonstrována tendence převracet vlastní chyby na kladné záměry. Postavení Berlínské zdi jako opatření proti odlivu inteligence, či ztráty peněz je převedeno do touhy po světovém míru a zneškodnění západních zločinců a vykořisťovatelů. Nejdůležitějším úkolem komunismu se stává ochrana vlastních obyvatel. Chyba je přičítána vždy těm druhým, komunismus je dokonalý a bezchybný a kdo tvrdí opak, stává se nepřítelem. Celé kolo se v podstatě neustále opakuje. Pokud se zaměříme na percepci života na Západě, je výsledkem život v imperialistickém prostředí, kde všichni touží po válce a zločin je na denním pořádku. Život ve světě komunismu je mírumilovný a demokratický, lidé jsou v něm svobodní a
79 čeká je prosperující budoucnost. Kdybych osobně jednala na základě získaných informací z Rudého práva, nikdy bych se neodvážila navštívit západní Německo, které podle hodnocení listu působí jako nejkrutější místo v Evropě. V několika zprávách bylo patrné odvádění pozornosti od vlastních chyb prezentováním chyb těch ostatních. Například postavení zdi je odsunuto do pozadí při uvedení informace o zavření západoberlínských úřadoven vydávajících povolenky do Východního Berlína. Náhle je to opět Západní Berlín, kdo udělal chybu a brání míru mezi oběma stranami. Ze zpráv vyplývá jasný cíl a tím je uzavření mírové smlouvy, postavení zdi uprostřed města je bráno jako normální krok, který byl už dlouho zapotřebí. Vybudování zátaras není vnímáno jako něco netradičního, naopak tento krok mají všichni lidé socialistických zemí uvítat a podporovat. Ve frekvenci uvádění významných politiků dostal v Rudém právu nejvíce prostoru Chruščov, dále také Walter Ulbricht a americký prezident Kennedy. Nejvíce kritiky obdržel západoněmecký kancléř Konrad Adenauer a to zejména za své neúprosné protikomunistické názory k řešení celého konfliktu. Rudé právo ve krátkých zprávách poskytlo výřez zahraničního tisku, zejména pak toho levicového. V několika případech se ale objevil i přepis zpráv z amerického The New York Times. Nikdy však nešlo o celý přepis. Myslím si, že ve srovnání s dalšími dvěma tituly, je Rudé právo velmi chudé, co se týče informační hodnoty. Čtenáři byli syceni ideologickými řečmi o vítězství míru nad válkou a tedy vítězství komunismu nad imperialismem a list sváděl k paranoidním myšlenkám o blížící se katastrofě. O skutečné situaci a podstatě problému se však dozvěděli minimum. Podle mého názoru mohl obsah článků být zredukován vždy na polovinu a informačně by zůstal stejný. Rudé právo se zdaleka nevěnovalo Berlínu a Berlínské zdi jako ostatní dva tituly. Veškeré zmínky o městě byly dány do souvislosti s NSR, NDR a německou otázkou. Je těžké soudit, jak by čtenář vyhodnotil události odehrávající se v té době v Německu, ale bez znalosti faktů by na základě prezentace Rudého práva mohl být snadno sveden tam, kde ho režim chtěl mít. The New York Times se v rámci analyzovaného období ukázaly jako informačně bohaté, faktické a různorodé. List poskytuje dostatečně informací k vytvoření reálného obrazu událostí souvisejících s Německem a Berlínskou zdí. Konfliktní situace v Berlíně byla velmi pečlivě analyzována a každý den nabízel několik článků s odlišnou tématikou. Mnoho článků se týká přímo Berlína a ne pouze německé otázky a uzavření mírové smlouvy jako je tomu u Rudého práva. Z článků týkajících se Berlína vyplývá
80 především nepřátelská atmosféra mezi USA a SSSR, uprostřed které stojí Berlín. Berlín je jakousi základnou pro vyřešení dlouholetých neshod mezi Východem a Západem. Tento pocit člověk vůbec nemá, když čte články Rudého práva. Tam je Berlín prezentován spíše jako něco podřadného, co by se pouze hodilo k posílení komunismu v Evropě. Dopodrobna se deník věnuje tomu, kdo co řekl. Přepsány jsou přesné citace prohlášení a proslovů zainteresovaných osob. The New York Times se snaží ke zprávám psaným z pozice USA dávat také články z pozice Sovětského svazu. Nabízí tak různé pohledy na problém a zároveň i jeho různé možnosti a varianty řešení. Široká škála témat umožňuje čtenářům celistvé uchopení odehrávajících se událostí. Mohou si velmi snadno utvořit vlastní názor, i když tendence upřednostňovat postoj USA je znát. Na rozdíl od Rudého práva se však neobjevují žádné výhrůžky a způsob podávání informací nesvádí k hysterii. List působí dojmem, že jeho cílem je informovat co nejpřesněji, ne přesvědčovat a zastrašovat. Alespoň jednou měsíčně The New York Times nabízí svým čtenářům shrnutí a detailní popis situace v Berlíně. Tato shrnutí jsou čtivá. Patrná je snaha přiblížit se lidem a ukázat jim, kdo stojí na správné straně. Z cizích titulů citují noviny především britské a východoněmecké listy. Nejčastěji zmiňovanou i citovanou osobou je Chruščov. Obsahově jsou články úplné a frekvence informování o berlínském problému je vysoká. Podobnost s Rudým právem lze nalézt v opakování již uvedených informací. Potřeba shrnout vše, co již bylo napsáno ale působí trochu amatérským dojmem. Každý z článků tak stojí sám za sebe a není patrná žádná návaznost. Na druhou stranu to čtenáři umožňuje snadné pochopení odehrávajících se událostí a nevyžaduje dlouhodobý zájem o problematiku, což jak se ukázalo, byl případ titulu The Times. Dalším konkrétním příkladem odvádění pozornosti od skutečnosti v Rudém právu je odůvodnění útěků z Východního Německa. Zatímco The New York Times udávají jako důvod špatnou ekonomickou situaci, potravinovou krizi, strach z války a obavy z uzavření hranic, Rudé právo tvrdí, že lidé jsou unášeni, podpláceni a lákáni západoněmeckými špiony. Zajímavým rozdílem mezi oběma deníky je také časový ukazatel. V The New York Times se zprávy věnují hlavně tomu, co se momentálně děje a proč se to děje. V Rudém právu je to spíše o tom, co se bude dít, jak by určitá situace neměla dopadnout a co se pro to tedy musí udělat. Ve stejné míře jako se v Rudém právu objevuje téma mírové smlouvy a válečných tendencí NSR, jsou v The New York Times nejčastějším tématem uprchlíci a osobní příběhy lidí na východní straně zátaras.
81 The New York Times kladou důraz na lidskou stránku problému. Prezentují až dojemná svědectví a snaží se tím poukázat na to, jak celý konflikt ovlivňuje nejen politiky, ale i německé obyvatele. Z několika málo článku je patrná i určitá pokora. Z jejich obsahu lze vyčíst, že ne vždy jsou Spojené státy tím nejlepším, a ne vždy vítězí. Příčinou tohoto postoje mohl být narůstající strach z vypuknutí třetí světové války. Co se týče popisu politických osobností, ti stejní lidé, co jsou v Rudém právu popisováni jako zločinci a neschopní jedinci, jsou v The New York Times naopak velmi oblíbení a profesionální. Po přečtení Rudého práva například získá čtenář dojem, že Konrad Adenauer je jakási lidská zrůda, jejíž snahou je rozpoutat krvavý konflikt. The New York Times i The Times však tento dojem naprosto vyvrací. The Times jsou z jazykového hlediska ze všech tří analyzovaných titulů nejtěžší. Výrazově i významově působí velmi sofistikovaně a čtení článků již vyžaduje jistou znalost dané problematiky. List nemá tendenci vše znovu opakovat nebo dělat shrnutí. Každý článek je pokračováním toho předešlého. Ve zprávách je podáváno daleko více informací i detailních popisů problematiky. Z politického hlediska se titul neomezuje pouze na konflikt mezi Východem a Západem, ale zahrnuje i vlastní úhel pohledu, přestože se tehdy Velká Británie přikláněla k rozhodnutím USA. Ve srovnání s The New York Times není z The Times cítit určitá lidskost. Chybí jakékoliv vyjádření lítosti. V novinách se neobjevují ani žádné dlouhé citace nebo přepisy proslovů. Na druhou stranu, co je v The New York Times řečeno jednou větou, rozebírají The Times na celý odstavec a udávají do logických souvislostí. Zprávy The Times jsou skutečně aktualitami, ve kterých je poznat snaha o co největší objektivitu a profesionalitu. Čtenářům jsou podávány rychlé a přesné informace. Na základě analyzovaných článků je možné velmi dobře pochopit politickou situaci na pozadí berlínské krize. Tematicky převládají právě zprávy politické, následované svědectvím reportérů přímo z berlínské hranice. Jak již bylo naznačeno, dojemné lidské příběhy nejsou silnou stránkou novin, což však neznamená, že byly úplně vypuštěny. Z politiků se The Times v první řadě zaměřují na Chruščova, dále na Ulbrichta, Brandta, Kennedyho a pak také na amerického tajemníka Deana Ruska. V pozdějších článcích je často zmiňován Konrad Adenauer. List o politicích hovoří často a především v souvislosti s navrhovanými postupy k vyřešení dlouhotrvající německé otázky. Čtenáři deníku The Times mají ze čtenářů všech tří titulů největší šanci získat ucelené a faktické informace, které nejsou zabarvené iluzí dobra proti zlu. Neutrální tón
82 prezentace a čistá fakta činí z The Times noviny na velmi vysoké úrovni. Čtenáři je navíc umožněno vytvořit si na problematiku vlastní názor a nebýt strháván na jednu či druhou stranu. Co se týče informační hodnoty, jsou The Times jednoznačně na první příčce. Jedním z teoretických východisek této práce jsou Čtyři teorie tisku, které byly vybrány k zhodnocení, zda analyzované tituly budou odpovídat charakteristice teorie sociální odpovědnosti a teorie sovětské. Pokud vezmu v úvahu tvrzení, že v rámci teorie sociální odpovědnosti platí, že „moc a monopolní postavení médií na ně vrhá závazek být sociálně odpovědnými tak, aby byla vidět účast všech stran a aby veřejnost měla dostatek informací k utvoření vlastního názoru.“331, odpovídá toto tvrzení oběma západním titulům, tedy The New York Times i The Times. Oba tituly poskytují prostor nejen svým reportérům, ale také svým čtenářům a prezentují dostatečné množství informací k zaujetí vlastního postoje. U The New York Times je ale patrný patriotismus a obsah článků často svádí ke stranění USA. Teorie sociální odpovědnosti dále uvádí, že „informační kvalita médií je založena na přítomnosti faktoru relevance, pravdivosti, srozumitelnosti a dále také přesnosti, transparentnosti, věcnosti, vyváženosti, různorodosti a aktuálnosti.“332 Faktory relevance, pravdivosti, přesnosti a transparentnosti jsou velmi obtížně hodnotitelné, ale opět je nutné říci, že deník The Times pravděpodobně tyto faktory splňuje ve větší míře než The New York Times. Zvláště co se týče přesnosti a transparentnosti. Srozumitelnost je naopak silnější stránkou The New York Times. Vyváženost, různorodost a aktuálnost lze přiřknout oběma titulům a věcnost jednoznačně The Times. Teorie říká, že tisk „má za cíl informovat, bavit a prodávat se.“333 Myslím si, že tuto podmínku splňuje ze sta procent pouze The New York Times. The Times působí dojmem, že jejich hlavním cílem je poskytovat svým čtenářům ucelený pohled na vybranou problematiku a činit to co nejrychleji a nejpřesněji. Rudé právo je médiem, které má vykazovat charakteristiky sovětské teorie. Sovětská teorie dle autorů Sieberta, Petersona a Schramma tvrdí, že „stát je pod kontrolou jedné politické strany, která rozhoduje o pravdě a považuje za nepřátele všechny, kdo se proti této ‘pravdě‘ postaví.“334 Toto tvrzení přesně kopíruje snahu 331
Siebert, Peterson, Schramm, c.d., s. 5. Schulz, Končelík, Reifová, Hagen, Scherer, c.d., s. 52. 333 Siebert, Peterson, Schramm, c.d., s. 7. 334 Siebert, Peterson, Schramm, c.d., s. 5. 332
83 Rudého práva zafixovat v lidech jednu vlastní pravdu o bezchybnosti komunismu a zkaženosti imperialismu. Všechny západní státy a hlavně tedy USA, které se proti komunismu staví, jsou nemilosrdně označeny za nepřátele, které je nutné eliminovat. Sovětská teorie se vyznačuje také tím, že se tisk „snaží hlavně o podporu socialistického systému a vládnoucí politické strany.“335 Čemuž odpovídají dlouhé přepisy projevů vybraných komunistických osobností nebo zprávy o blížícím se dosažení dokonalosti komunistického režimu. V sovětské teorii jsou média chápána především jako „nástroj jednoho typu socializace a formování veřejného mínění a jako prostředek vzdělávání a osvěty.“336 Což je však dle mého názoru neopravňuje k utváření informací na základě vlastní potřeby a naopak by měla média sloužit jako vzor zakládající si na prezentování informací ověřených a pravdivých.
335 336
Siebert, Peterson, Schramm, c.d., s. 7. Jirák, Köpplová, c.d., s. 122.
84
Závěr Cílem této diplomové práce bylo nastínit problematiku kolem stavby Berlínské zdi a uvést ji do souvislosti se způsobem její prezentace ve vybraných denících. Výběr deníků byl záměrně zvolen z opačného názorového spektra a tak, aby reprezentoval obě strany figurující ve studené válce. Stěžejním bodem práce je tedy analýza zpráv týkajících se stavby Berlínské zdi v rozpětí šesti měsíců. Výsledek následného srovnání všech tří titulů je podložen teoretickými východisky a odpovídá na stanovené výzkumné otázky. Celkový počet vybraných článků s tematikou Německa a Berlína činil 625 článků. Z toho jich bylo zanalyzováno kolem čtyř set. Počáteční obavy o nedostatečném pokrytí tematiky Berlínské zdi tak byly vyvráceny, a problémem bylo naopak vybrat jen některé články. Snahou bylo vybírat odlišná zaměření zpráv, aby bylo možné zhodnotit informační hodnotu podávanou novinami. Z analýzy vyplývá a zároveň se potvrzuje hypotéza, že deník Rudé právo se od deníku The New York Times i The Times výrazně liší, jak tematicky, tak stylově. Informace podávané Rudým právem jsou jednostranně zaměřené a jejich tendencí je především přesvědčování o bezchybnosti a mírumilovnosti komunistického režimu, proti kterému stojí militaristický Západ. Charakteristikou zpravodajství Rudého práva je vnímání Berlínské zdi v širokém kontextu německé otázky a uzavření mírové smlouvy okupačních států s Německem. Téma Berlínské zdi je bráno jako jeden díl celosvětového konfliktu. Stavba je navíc vnímána jako pozitivní a oprávněná. Způsob prezentace událostí a atmosféry kolem Berlínské zdi vyznívá jako okrajová záležitost, kterou není nutné příliš rozebírat. Důvodem pro to může být odpoutání pozornosti od faktu, že postavením zdi byla omezena lidská svoboda a jednalo se o porušení lidských práv, na což ve velké míře upozorňovaly The New York Times. Rudé právo ve svých článcích obecně využívá nástroje odpoutání pozornosti. Význam jednotlivých problémů je snižován neustálým poukazováním na potřebu světového míru a na boj proti třídnímu nepříteli. Problematika Berlínské zdi je podávána velmi zeširoka, což má za následek, že čtenáři nemají možnost pochopit souvislosti a skutečnou podstatu situace. Obraz Berlínské zdi vyznívá jako běžné bezpečnostní opatření. Vlastní stranické problémy jsou sváděny na problémy nepřítele.
85 Z Rudého práva je cítit snaha za každou cenu bránit svůj názor a nikdy neuznávat chybu, protože to by znamenalo snížení významu komunistického režimu. S čímž souvisí koncept propagandy. U několika článků Rudého práva se propagandistické tendence objevují. A to konkrétně v souvislosti s odůvodněním výstavby Berlínské zdi, kde jediným viníkem na celé situaci byl Západní Berlín, ze kterého se stalo „středisko podvratné činnosti, záškodnictví a špionáže, a jehož jediným záměrem bylo zbrojit proti Německé demokratické republice, Sovětskému svazu a dalším socialistickým zemím“. Původní domněnkou v souvislosti s propagandou bylo, že Rudé právo bude propagandistické ve všech svých článcích, což se nakonec nepotvrdilo. Zejména agenturní články mají občas čistě informační charakter. Problémem však zůstává jednostrannost prezentovaných zpráv a neuvádění informací do souvislostí. Výskyt očerňující i oslavné propagandy v Rudém právu se potvrdil. Západní Německo i se svými západními spojenci bylo neustále diskreditováno ve snaze dokázat, že jediný správný názor zastává Sovětský svaz. Názory svých států o otázce Německa i Berlína kopírovaly všechny tři deníky. The New York Times a The Times však umožňovaly svým novinářům větší volnost ve vyjádření nesouhlasu s některými politickými postupy svých států. U obou titulů byl dán značný prostor názorům čtenářů, kde výjimkou nebyla ani kritika USA či Velké Británie. V tomto ohledu bylo Rudé právo velmi předvídatelné a oficiální názory veřejnosti, která byla zastoupena pracovníky továren, byly vždy prosovětské. Rudé právo nešetřilo kritikou na USA a západní Německo a bylo zřejmé, kdo je dobrý a kdo zlý. The New York Times podávaly informace o Sovětském svazu v neutrálním tónu a na The Times bylo znatelné, že se snaží o naprostou objektivitu a že se zdržují jakýchkoliv provokací. Z hlediska informační nasycenosti zpráv vyniká deník The Times. Zvolená témata jsou vždy pokryta vyčerpávajícím způsobem a zprávy na sebe navíc logicky navazují. The New York Times i Rudé právo mají tendenci informace opakovat, což ubírá na kvalitě podávaných zpráv. U Rudého práva neustálé opakování navíc v kontextu s minimem faktů svádí k dojmu, že účelem daných článků je především přesvědčovat a ne informovat, že je nutné v lidech zafixovat jednu zvolenou pravdu a udržet je na jedné rovině. Čtenáři The New York Times z článků získali různorodé informace, i když přesvědčení o správnosti vlastních kroků je zřejmé. Největší zpravodajskou hodnotu vykazují články deníku The Times. Zprávy působí velmi sofistikovaně a umožňují čtenářům celou problematiku pochopit. Je jim nabízen jak
86 pohled Západu, tak Východu. Čtení článků však vyžaduje znalost předchozích prezentovaných událostí a určitě i zájem o danou problematiku. Z formálního hlediska lze také u vybraných titulů nalézt rozdíly. The New York Times zprávy o Německu a Berlíně často umísťovaly na první stranu. Rudé právo významné zprávy týkající se vyjádření Sovětského svazu nebo požadavků na světový mír umisťovalo také na přední stranu. The Times však všechny zprávy s německou tematikou uváděly v zahraniční sekci. Z grafického hlediska působí nejpřehledněji Rudé právo. The New York Times i The Times mají velmi podobnou úpravu a rozložení článků. V hustotě prezentovaných zpráv je však na prvním místě jednoznačně titul The Times. Mezi zprávami je velmi těžké rozlišovat začátky a konce. Zajímavé je také umisťování fotografií. Zatímco Rudé právo i The New York Times fotografie v malém množství využívají, u The Times jsou vzácností. Pokud vezmu v úvahu vlastní znalost událostí kolem Berlínské zdi, mohu hodnotit dopad prezentovaných informací na čtenáře jednotlivých deníků následovně: Výsledný obraz stavby Berlínské zdi a okolností s tím spojených, který mohli čtenáři Rudého práva ze zpravodajství získat, je omezen na hrozbu válečného konfliktu mezi Východem a Západem a vzbuzuje ve čtenářích, možná i záměrně, strach z budoucnosti. Tento strach je kompenzován vyzdvihováním schopností komunistického režimu a konkrétně Sovětského svazu, jehož snahou je dosáhnout světového míru, který bude postaven na komunistické ideologii. Tím je čtenáři podsouvána myšlenka, že v podstatě není jiná možnost, než postupy režimu podporovat. Z článků Rudého práva není možné udělat si představu o tehdejší situaci u Berlínské zdi a ani o tom, co zeď představovala pro obyvatele Berlína. Důvodem pro to je jednak malý počet zpráv týkajících se přímo Berlínské zdi, a také přehnané chválení zavedených opatření na hranicích, která, jak ukázaly ostatní dva tituly, zdaleka tak idylická nebyla. Obecně lze říci, že čtenář Rudého práva získal z předkládaných informací jedno hlavní sdělení, kterým bylo, že svět je rozdělen na dvě protichůdné části a proti té horší je nutné se postavit. Kdo se proti ní nepostaví, stává se jen dalším z nepřátel. S pochopením prezentovaných informací dle mého názoru čtenáři problém neměli. Čtenáři The New York Times měli k dispozici velké množství informací, navíc s širokým záběrem témat. Opakování již dříve uvedených informací umožňovalo čtenářům pochopit problematiku Německa i Berlína v podstatě z každého většího článku. Nebyla tak nutná hlubší znalost situace. Styl psaní je jednoduchý, logický a
87 srozumitelný. Kladem deníku je zahrnutí osobních příběhů obyvatel Berlína a přiblížení jiné stránky než jen té politické. Čtenáři si mohli alespoň do jisté míry představit atmosféru kolem Berlínské zdi a dát ji do souvislosti s politickým pozadím stavby. The Times svým čtenářům poskytovaly velmi podrobné a faktické zpravodajství. Každý z čtenářů si mohl vytvořit na situaci vlastní názor. Deník se nesnažil ani o vyzdvihování postupů Západu, ani neodsuzoval názory Východu. Zachoval si profesionální neutrální tón a mezi analyzovanými tituly se zařadil na první místo v hodnotě podávaných informací.
Summary The aim of the diploma thesis was to outline the issues around the Berlin Wall construction and bring it into relation with the manner of its presentation in selected newspapers. The newspapers were deliberately chosen from the opposite spectrum of opinions to represent both sides participating in the Cold War. The main highlight of the thesis is the analysis of news reports relating to the construction of the Berlin Wall. The results of the subsequent comparison of all three titles are supported by theoretical grounds and answer the research questions that were stated at the beginning of the work process. The result of the analysis also confirms the hypothesis that Rudé Právo considerably varies from The New York Times and The Times, both thematically and stylistically. The information presented by Rudé právo is one-dimensional and its tendency is particularly to convince on the perfection and peacefulness of the Communist regime against which stands the militaristic West. Rudé právo is characteristic by perceiving the Berlin Wall in a broad context of the German question and the signing of a peace treaty with Germany. Generally, Rudé právo uses distraction as a common tool for persuation. The meaning of a problem is constantly reduced to the need for world peace and the fight against class enemies. All three newspapers followed the opinions of their countries. The New York Times and The Times, however, allowed its journalists more freedom to express disagreement with some of the political processes of their countries. Both titles also gave considerable space to their readers. The criticism of the U.S. and Britain was not
88 an exception. In this respect, Rudé právo was very predictable and the official public opinion, which was represented by factory workers, was always pro-Soviet. From the information given by Rudé právo, it is not possible to make a clear imagine of the former situation around the Berlin Wall. The reader will not also find out what the Wall meant for the people of Berlin. The reason for this is both a small number of news reports that would be directly relevant to the Berlin Wall, and also the exaggerated praise of the restrictions at the borders, which, as shown by the other two titles, were not so idyllic. Readers of The New York Times had a large amount of information, in addition to the wide range of topics. Repetition of the previously provided information allowed the readers to understand the problems of Germany and Berlin. The Times provided its readers a very detailed and factual reports. Each of the readers could create their own opinion according to the given information. The Times did not praise the steps of the West, nor criticized the steps of the East. It kept its tone neutral and professional and among the analyzed titles ranked in first place in the value of the presented information. Propagandistic tendencies were found in the presentation style of Rudé právo. But the first assumption that this title will be propagandistic in all of its articles did not bear out.
89
Použitá literatura Akademické práce KUČERA, Jaroslav. Německá otázka 1949-1961. Praha, 1986. 32 s. Dizertační práce. Československo-sovětský institut ČSAV. Školitel Václav Melichar. VÁŇA, Tomáš. Vznik deníku The New York Times. Praha, 2011. 102 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Katedra mediálních studií. Vedoucí diplomové práce doc. PhDr. Barbara Köpplová, CSc. Internetové zdroje Spartacus Educational. The Times. [online] [cit. 10.3.2012]. Dostupné z www: The Guardian. Tuesday 27 October 2009. Jon Henley. The Berlin Wall: a short history. [online] [cit. 23.2.2012]. Dostupné z www: The New York Times. Today’s Paper. [online] [cit. 10.3.2012]. Dostupné z www: Periodika CARMICHAEL, Neil C. A brief history of the Berlin crisis. In: A city torn apartbuilding of the Berlin wall, Washington D.C.: National Archives and Records Administration [online]. 2011, [cit. 15.2.2012], s. 14-19. Dostupné z www: DRECHSEL, Benjamin. The Berlin Wall from a visual perspective: comments on the construction of a political media icon. Visual Communication [online]. 2010, 9 : 1 [cit. 25.2.2012], s. 3-24. Dostupné z www: TRAMPOTA, Tomáš, NEČAS, Vlastimil. Intermediální agenda českých médií. Naše společnost, 2007, 5 : 2, s. 12-19. WHITE, Ralph K.. Propaganda: Morally Questionable and Morally Unquestionable Techniques. The ANNALS of the American Academy of Political and Social Science [online]. 1971, 398 : 1 [cit. 10.2.2012], s. 26-35. Dostupné z www:
90 Knihy BERÁNKOVÁ, Milena, KŘIVÁNKOVÁ, Alena, RUTTKAY, Fraňo. Dějiny československé žurnalistiky. Praha: Novinář, 1988. 315 s. COHEN, B. The Press and Foreign Policy. Princeton: Princeton University Press, 1965. 288 s. CULL, J. Nicholas, CULBERT, David, WELCH, David. Propaganda and mass persuasion. A historical encyclopedia 1500 to the present. California: ABC-CLIO, 2003. 479 s. ISBN 1-57607-820-5. DAVIS, Elmer. History of The New York Times. New York : The New York Times, 1921. 436 s. DEARING, James W., EVERETT, M. Rogers. Agenda-Setting. Thousand OaksLondon-New Delhi: Sage, 1996. 139 s. ISBN 0-7619-0562-6. FREEDMAN, Lawrence. Kennedy’s wars-Berlin, Cuba, Laos, and Vietnam. New York: Oxford University Press, 2000. 528 s. ISBN 978-0-19-515243-2. FTOREK, Jozef. Public relations jako ovlivňování mínění. Praha: Grada publishing, 2009. 200 s. ISBN 978-80-247-2678-6. HAJDU, V., LÍSKA, L., ŠNEJDÁREK, A. Německá otázka 1945-1963. Praha: NPL, 1964. 715 s. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005. 407 s. ISBN 80-7367-040-2. HILDEBRANDT, Alexandra. Citations on the German division, the WALL and the reunification. Berlin: Verl. Haus am Checkpoint Charlie, 2003. 200 s. ISBN 3-92248447-6. CHLUPÁČ, Miloslav. Propaganda jako společenský jev. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978. 356 s. JIRÁK, Jan, KÖPPLOVÁ, Barbara. Masová média. Praha: Portál, 2009. 413 s. ISBN 978-80-7367-466-3. KALVAS, František. Nastolování agendy. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2009. 160 s. ISBN 978-80-7043-805-3. KONČELÍK, Jakub, VEČEŘA, Pavel, ORSÁG, Petr. Dějiny českých médií 20. století. Praha: Portál, 2010. 310 s. ISBN 978-80-7367-698-8. LINEBARGER, Paul, MYRON, Anthony. Psychological Warfare. Washington: Combat Forces Press, 1954. 318 s.
91 MCCOMBS, Maxwell. Agenda setting. Praha: Portál, 2009. 251 s. ISBN 978-80-7367591-2. MCCOMBS, Maxwell E. Setting the agenda. The Mass Media and Public Opinion. Cambridge: Polity Press, 2004, 184 s. ISBN 0-7456-2312-3. ROTTMAN, L. Gordon. Berlínská zeď a vnitroněmecká hranice 1961-89. Praha: Grada publishing, 2009. 64 s. ISBN 978-80-247-2879-7. SCHNEIDER, Bohumil. Severní soused. Praha: Naše vojsko, 1963. 196 s. SCHULZ, Winfried, KONČELÍK, Jakub, REIFOVÁ, Irena, HAGEN, Lutz, SCHERER, Helmut. Analýza obsahu mediálních sdělení. Praha: Karolinum, 2004. 149 s. ISBN 80246-0827-8. SIEBERT, Fred S., PETERSON, Theodore, SCHRAMM, Wilbur. Four theories of the press. Illinois: Illini Books edition, 1963. 153 s. ISBN 0-252-72421-6. ŠKODOVÁ, Markéta, ČERVENKA, Jan, NEČAS, Vlastimil, KALVAS, František, TABERY, Paulína, TRAMPOTA, Tomáš. Agenda-setting: teoretické přístupy. Praha: Sociologický ústav, 2008. 87 s. ISBN 978-80-7330-151-4. TAYLOR, Frederick. Berlínská zeď 13.srpna 1961-9.listopadu 1989. Brno: BB/art, 2008. 487 s. ISBN 978-80-7381-413-7. TRAMPOTA, Tomáš. Agenda-setting: teoretické přístupy. Praha: SOÚ, 2008. 87 s. ISBN 978-80-7330-151-4. VERNER, Pavel. Propaganda a manipulace. Praha: Univerzita Jana Ámose Komenského, 2011. 192 s. ISBN 978-80-7452-015-0. WELCH, David. The third reich. New York : Routledge, 2002. 246 s. ISBN 0-41527507-5. Leták Mauermuseum. Museum haus am Checkpoint Charlie. 2012. Články Rudé právo ČTK. Jules Moch navrhuje uznání NDR. Rudé právo. 5.7. 1961, roč. 41, č. 185, s. 4. ČTK. Německý lid má nezvratný nárok na mírovou smlouvu. Rudé právo. 6.7. 1961, roč. 41, č. 186, s. 3. Antonín Petřina. Slyšíš-li sebeurčení-vzpomeň si. Rudé právo. 6.7. 1961, roč. 41, č. 186, s. 3.
92 ČTK. Mírová smlouva prospěje zájmům obou německých států. Rudé právo. 7.7. 1961, roč. 41, č. 187, s. 3. ČTK. Adenauer proti svolání mírové konference. Rudé právo. 11.7. 1961, roč. 41, č. 191, s. 4. NESG. Archivní argumenty pana Adenauera. Rudé právo. 26.7. 1961, roč. 41, č. 206, s. 3. NESG. Sovětský lid neochvějně na stráži své vlasti a míru na celém světě. Rudé právo. 8.8. 1961, roč. 41, č. 219, s. 3. ÚV KSČ. Uzavření mírové smlouvy s Německem bude nejlepší službou evropskému míru. Rudé právo. 11.8. 1961, roč. 41, č. 222, s. 1. ČTK. Opatření vlády NDR v Berlíně. Rudé právo. 14.8. 1961, roč. 41, č. 225, s. 3. ČTK. V Bonnu zloba – v Berlíně klid. Rudé právo. 15.8. 1961, roč. 41, č. 226, s. 4. Antonín Petřina. Zmařené plány. Rudé právo. 16.8. 1961, roč. 41, č. 225, s. 3. ČTK. Obyvatelstvo NDR podporuje opatření své vlády. Rudé právo. 16.8. 1961, roč. 41, č. 225, s. 4. NESG. Opatření vlády NDR projevem velké autority státu německých dělníků a rolníků. Rudé právo. 17.8. 1961, roč. 41, č. 228, s. 4. Antonín Petřina. Síla a pevnost proti dobrodruhům. Rudé právo. 17.8. 1961, roč. 41, č. 228, s. 4. Antonín Petřina. Černý Petr Willy Brandta. Rudé právo. 18.8. 1961, roč. 41, č. 229, s. 6. ČTK. Naše opatření usnadní uzavření mírové smlouvy. Rudé právo. 19.8. 1961, roč. 41, č. 230, s. 4. NESG. Naši pracující souhlasí s opatřeními vlády NDR a žádají: Podepsat mírovou smlouvu s Německem. Rudé právo. 20.8. 1961, roč. 41, č. 231, s. 1. Antonín Petřina. Šmelináři ve službách nepřátel NDR. Rudé právo. 20.8. 1961, roč. 41, č. 231, s. 5. TASS. SSSR plně chápe a podporuje akce vlády NDR. Rudé právo. 20.8. 1961, roč. 41, č. 231, s. 6. NESG. Neotálet s uzavřením mírové smlouvy s Německem. Rudé právo. 24.8. 1961, roč. 41, č. 235, s. 2. Stanley Harrison. Britský lid proti dobrodružným akcím Bonnu. Rudé právo. 24.8. 1961, roč. 41, č. 235, s. 3.
93 ČTK. NDR rázně odpovídá na provokace ze západního Berlína. Rudé právo. 24.8. 1961, roč. 41, č. 235, s. 4. Antonín Petřina. Berlín v těchto dnech. Rudé právo. 26.8. 1961, roč. 41, č. 237, s. 3. ČTK. Západoberlínské úřady pokračují v pronásledování demokratických organizací. Rudé právo. 27.8. 1961, roč. 41, č. 238, s. 6. ČTK. Berlínská otázka součástí problému mírového urovnání s Německem. Rudé právo. 29.8. 1961, roč. 41, č. 240, s. 5. ČTK. Vítězí rozum a spravedlnost nad silami války. Rudé právo. 29.8. 1961, roč. 41, č. 240, s. 6. Pravda. Plány agresorů budou zmařeny. Rudé právo. 2.9. 1961, roč. 41, č. 244, s. 4. NESG. Proti západoberlínskému militarismu, proti nebezpečné politice západních mocností. Rudé právo. 5.9. 1961, roč. 41, č. 247, s. 4. ČTK. Byli jsme donuceni učinit bezpečnostní opatření. Rudé právo. 9.9. 1961, roč. 41, č. 251, s. 6. ČTK. Chceme žít v míru se všemi národy. Rudé právo. 10.9. 1961, roč. 41, č. 252, s. 5. ČTK. Svobodné volby á la Adenauer. Rudé právo. 12.9. 1961, roč. 41, č. 254, s. 4. ČTK-ZO. Provokace západoberlínských výtržníků. Rudé právo. 13.9. 1961, roč. 41, č. 255, s. 4. Antonín Petřina. Pro další posílení NDR. Rudé právo. 16.9. 1961, roč. 41, č. 258, s. 3. ČTK. Adenauerovy nehoráznosti na tiskové konferenci. Rudé právo. 16.9. 1961, roč. 41, č. 258, s. 4. Antonín Petřina. Rozhodná podpora mírové politiky NDR. Rudé právo. 19.9. 1961, roč. 41, č. 261, s. 6. Rudolf Zukal. Nová rána politice embarga. Rudé právo. 20.9. 1961, roč. 41, č. 262, s. 3. NESG. Po západoněmeckých volbách. Rudé právo. 21.9. 1961, roč. 41, č. 263, s. 5. Emil Šíp. Americký občan a německá otázka. Rudé právo. 2.10. 1961, roč. 42, č. 274, s. 3. Antonín Petřina. Město mění své srdce. Rudé právo. 6.10. 1961, roč. 42, č. 278, s. 3. ČTK. USA zostřují situaci v Berlíně. Rudé právo. 26.10. 1961, roč. 42, č. 298, s. 6. Antonín Petřina. Provokační balónky splaskly. Rudé právo. 2.11. 1961, roč. 42, č. 305, s. 8.
94
Karel Douděra. Posun na slepou kolej? Rudé právo. 3.12. 1961, roč. 42, č. 335, s. 5. ČTK. Vláda NDR navrhuje jednání mezi oběma německými státy. Rudé právo. 3.12. 1961, roč. 42, č. 335, s. 6. ČTK. Manévry jednotek USA v západním Berlíně. Rudé právo. 24.12. 1961, roč. 42, č. 357, s. 6. Články The New York Times Gerd Wilcke. Ulbricht shuns force on Berlin. The New York Times. 7.7. 1961, roč. 110, s. 3. NESG. Khrushchev States His Terms. The New York Times. 10.7. 1961, roč. 110, s. chybí. NESG. 2,600 More Escape German Reds' Rule. The New York Times. 12.7. 1961, roč. 110, s. 1. NESG. Adenauer holds refugee flight reflects 'panic'. The New York Times. 14.7. 1961, roč. 110, s. 1. E.W.Kenworthy. West turns down Khrushchev plan for German pact. The New York Times. 18.7. 1961, roč. 110, s. 1. NESG. Fleeing East German tell fears. The New York Times. 18.7. 1961, roč. 110, s. 1. E.W. Kenworthy. Kennedy places onus on Russian. The New York Times. 20.7. 1961, roč. 110, s. 7. Arthur J. Olsen. The City: West Berlin Seems Like the Calm Center of Storm That Engulfs East and West. The New York Times. 23.7. 1961, roč. 110, s. E3. Harry Gilroy. Reds Harass East Germans Who Work in West. The New York Times. 3.8. 1961, roč. 110, s. 1. Harry Gilroy. Khrushchev's Talk Spurs Flight by East Germans. The New York Times. 9.8. 1961, roč. 110, s. 1. NESG. Fulbright Voices Concern Over Red Move in Berlin. The New York Times. 13.8. 1961, roč. 110, s. 1. NESG. All means blocked. The New York Times. 13.8. 1961, roč. 110, s. 3. Harry Gilroy. Mood of Berlin: Controlled fury. The New York Times. 14.8. 1961, roč. 110, s. 1. Tad Szulc. Allies in Accord. The New York Times. 14.8. 1961, roč. 110, s. 1.
95
Gerd Wilcke. Adenauer is sure allies will react. The New York Times. 14.8. 1961, roč. 110, s. 1. NESG. Radio Free Europe reports on Berlin. The New York Times. 14.8. 1961, roč. 110, s. chybí. Max Frankel. Reds held losing. The New York Times. 16.8. 1961, roč. 110, s. 1. Sydney Gruson. Brandt note to Kennedy urges political action, not just talk, on Berlin. The New York Times. 17.8. 1961, roč. 110, s. 1. Max Frankel. Another protest on Berlin ready. The New York Times. 17.8. 1961, roč. 110, s. 1. Seymour Topping. Soviet Indicates Anxiety On Effect of Berlin Crisis. The New York Times. 17.8. 1961, roč. 110, s. 1. NESG. West Berliners in angry mood against allies, Bonn and Reds. The New York Times. 17.8. 1961, roč. 110, s. 10. Sydney Gruson. Allies' Berlin stand rejected by Russian. The New York Times. 19.8. 1961, roč. 110, s. 1. Max Frankel. U.S. sending 1500 troops to bolster West Berlin; Johnson is flying there. The New York Times. 19.8. 1961, roč. 110, s. 1. Seymour Topping. Russia questions access to Berlin. The New York Times. 20.8. 1961, roč. 110, s. 1. Harry Schwartz. Khrushchev: There are many reasons for his move but a major one is to test the allies. The New York Times. 20.8. 1961, roč. 110, s. E3. Sydney Gruson. German Reds set new entry curbs for East Berlin. The New York Times. 23.8. 1961, roč. 110, s. 1. Max Frankel. U.S. hopes to open talks with Soviet on Berlin in Fall. The New York Times. 23.8. 1961, roč. 110, s. 1. NESG. Many are jailed in East Germany. The New York Times. 25.8. 1961, roč. 110, s. 6. NESG. Berliners gather at barricades dividing families and friends. The New York Times. 25.8. 1961, roč. 110, s. 6. NESG. Refugee killed by Reds. The New York Times. 25.8. 1961, roč. 110, s. chybí. AP. The wall marks blotch in Berlin. The New York Times. 27.8. 1961, roč. 110, s. chybí.
96 NESG. East's children missing in Berlin. The New York Times. 31.8. 1961, roč. 110, s. 2. NESG. Cultural leaders protest on Berlin. The New York Times. 1.9. 1961, roč. 110, s. 6. Seymour Topping. Berlin war fear rising in Moscow. The New York Times. 1.9. 1961, roč. 110, s. 1. David Binder. Contrasts vast in East Germany. The New York Times. 2.9. 1961, roč. 110, s. 4. Sydney Gruson. Letdown in West Berlin. The New York Times. 3.9. 1961, roč. 110, s. 5. NESG. Clashes continue on Berlin's border. The New York Times. 8.9. 1961, roč. 110, s. chybí. NESG. Infant escapes to West in a tub. The New York Times. 11.9. 1961, roč. 110, s. 3. David Binder. German Reds take mobilizing powers. The New York Times. 21.9. 1961, roč. 111, s. 1. Max Frankel. Both sides hint easing of tough Berlin policy. The New York Times. 24.9. 1961, roč. 111, s. 1. NESG. Reds widen razed strip in Berlin. The New York Times. 2.10. 1961, roč. 111, s. 1. NESG. Police in Berlin exchange shots across the border. The New York Times. 5.10. 1961, roč. 111, s. 1. Thomas J. Hamilton. U.S. is said to ask if Bonn will talk to Reds on Berlin. The New York Times. 6.10. 1961, roč. 111, s. 1. NESG. Ulbricht says guarantees on Berlin can be in Treaty. The New York Times. 7.10. 1961, roč. 111, s. 1. NESG. Soviet distributes Berlin book in U.S. The New York Times. 8.10. 1961, roč. 111, s. chybí. Max Frankel. U.S. asks to give its views in Soviet; Kremlin says no. The New York Times. 14.10. 1961, roč. 111, s. 1. Wallace Carroll. Soviet aim seen to humiliate U.S. on Berlin issues. The New York Times. 15.10. 1961, roč. 111, s. 1. Seymour Topping. Policies outlined. The New York Times. 18.10. 1961, roč. 111, s. 1. Drew Middleton. Kennedy assures British on Berlin. The New York Times. 24.10. 1961, roč. 111, s. 1.
97 Sydney Gruson. Soviet advance. The New York Times. 27.10. 1961, roč. 111, s. 1. Sydney Gruson. U.S. tanks face Soviet's at Berlin crossing point. The New York Times. 28.10. 1961, roč. 111, s. 1. Sydney Gruson. U.S. and Russians pull back tanks from Berlin line. The New York Times. 29.10. 1961, roč. 111, s. 1. David Binder. Red's credentials checked in Berlin. The New York Times. 2.11. 1961, roč. 111, s. 1. NESG. Ulbricht defense resumed by Reds. The New York Times. 19.11. 1961, roč. 111, s. 8. David Binder. Thousands in West Berlin try to storm Reds‘ wall. The New York Times. 21.11. 1961, roč. 111, s. 1. NESG. East Germans edit report. The New York Times. 29.11. 1961, roč. 111, s. chybí. Sydney Gruson. Berlin wall stirs deep feeling. The New York Times. 10.12. 1961, roč. 111, s. E4. NESG. Kennedy pledges firm U.S. stand in West Berlin. The New York Times. 26.12. 1961, roč. 111, s. 1. Články The Times NESG. Powers' reply on Berlin drafted. The Times. 1.7. 1961, č. 55,122, s. 8. NESG. No war over separate E. German treaty. The Times. 7.7. 1961, č. 55,127, s. 12. NESG. Reunification by stages in herr Ulbricht's plan. The Times. 7.7. 1961, č. 55,127, s. 12. NESG. Dr. Adenauer hits out at the socialists. The Times. 12.7. 1961, č. 55,131, s. 9. NESG. E. Berlin campaign over jobs in West. The Times. 12.7. 1961, č. 55,131, s. 9. NESG. No talks with E. Germany. The Times. 14.7. 1961, č. 55,133, s. 8. NESG. Separate East German treaty rejected. The Times. 17.7. 1961, č. 55,138, s. 10. NESG. German troops in Britain. The Times. 20.7. 1961, č. 55,138, s. 6. NESG. E. Germans charged with espionage. The Times. 29.7. 1961, č. 55,146, s. 7. Reuter. Britain accused of aiding German militarists. The Times. 5.8. 1961, č. 55,152, s. 5.
98 NESG. Western talks on Berlin open today. The Times. 5.8. 1961, č. 55,152, s. 6. NESG. "Perhaps the possibility" of negotiation on Berlin. The Times. 5.8. 1961, č. 55,152, s. 10. Reuter. Russian policy reaffirmed. The Times. 11.8. 1961, č. 55,157, s. 8. Reuter. Mr. Khrushchev expects negotiations. The Times. 12.8. 1961, č. 55,158, s. 6. NESG. Communists seal the Berlin border. The Times. 14.8. 1961, č. 55,159, s. 8. NESG. Two issues raised by closure. The Times. 15.8. 1961, č. 55,160, s. 8. NESG. Move by Soviet envoy in Bonn. The Times. 15.8. 1961, č. 55,160, s. 8. NESG. Brandenburg gate closed. The Times. 15.8. 1961, č. 55,160, s. 8. NESG. Western protest to Berlin commandant. The Times. 16.8. 1961, č. 55,161, s. 8. NESG. Herr Brandt's warning of another Munich. The Times. 17.8. 1961, č. 55,162, s. 8. NESG. Washington resists W. German pressure for action. The Times. 17.8. 1961, č. 55,162, s. 8. NESG. Herr Brandt seeks new status for city sector. The Times. 18.8. 1961, č. 55,163, s. 8. NESG. Berlin greets allied reinforcements. The Times. 21.8. 1961, č. 55,165, s. 8. NESG. Foreign ministers to meet on Berlin. The Times. 24.8. 1961, č. 55,168, s. 8. NESG. "West must stay firm but calm". The Times. 28.8. 1961, č. 55,171, s. 8. NESG. Further Soviet note on Berlin. The Times. 4.9. 1961, č. 55,177, s. 10. NESG. Further Soviet note on Berlin. The Times. 4.9. 1961, č. 55,177, s. 10. NESG. East Germans lament West's inaction. The Times. 11.9. 1961, č. 55,183, s. 11. NESG. Beginning of new phase. The Times. 4.10. 1961, č. 55,203, s. 10. NESG. U.S. ambassador may open next stage in Moscow. The Times. 9.10. 1961, č. 55,207, s. 12. NESG. No evidence yet of speedy Berlin solution. The Times. 12.10. 1961, č. 55,210, s. 12. NESG. Signs of new Bonn approach to East-West negotiations. The Times. 16.10. 1961, č. 55,213, s. 10.
99 NESG. Mr. Rusk sees reduction in tension. The Times. 19.10. 1961, č. 55,216, s. 10. NESG. Growing U.S. impatience with Paris and Bonn. The Times. 25.10. 1961, č. 55,221, s. 8. NESG. Tear-gas battle. The Times. 25.10. 1961, č. 55,221, s. 8. NESG. U.S. to stop closing of Berlin crossing. The Times. 27.10. 1961, č. 55,223, s. 12. NESG. Berlin tension eases as Soviet tanks withdraw. The Times. 30.10. 1961, č. 55,225, s. 10. NESG. Washington puts a stop to the "chicken game". The Times. 30.10. 1961, č. 55,225, s. 10. NESG. Soviet position restated. The Times. 13.11. 1961, č. 55,237, s. 10. NESG. Dr. Kroll summoned back from Moscow. The Times. 14.11. 1961, č. 55,238, s. 7. NESG. Mr. Macmillan's greeting to Dr. Adenauer. The Times. 16.11. 1961, č. 55,240, s. 11. NESG. Bringing West Germany to conference table. The Times. 17.11. 1961, č. 55,241, s. 13. NESG. Chancellor and Mr. Macmillan to meet next month. The Times. 17.11. 1961, č. 55,241, s. 13. NESG. President Kennedy confers with Dr. Adenauer. The Times. 21.11. 1961, č. 55,244, s. 10. NESG. Young Berliners try to storm the wall. The Times. 21.11. 1961, č. 55,244, s. 10. NESG. President Kennedy confers with Dr. Adenauer. The Times. 21.11. 1961, č. 55,244, s. 10. NESG. U.S.-German talks turn to Berlin access. The Times. 22.11. 1961, č. 55,245, s. 12. NESG. Herr Ulbricht's proposal for negotiations with Bonn. The Times. 27.11. 1961, č. 55,249, s. 8. NESG. Call for 52-nation peace conference. The Times. 4.12. 1961, č. 55,255, s. 8. NESG. Hopes of common western stand on Berlin fade. The Times. 7.12. 1961, č. 55,258, s. 11. NESG. Next step over Berlin decided in Bermuda. The Times. 23.12. 1961, č. 55,272, s. 6.
100
Seznam příloh Příloha č. 1: Západní a východní Německo (obrázek) Příloha č. 2: Západní a Východní Berlín (obrázek) Příloha č. 3: Rudé právo 1961 (obrázek) Příloha č. 4: The New York Times 1961 (obrázek) Příloha č. 5: The Times 1961 (obrázek)
101
Přílohy Obrázek č. 1 Západní a východní Německo
[Zdroj: Rottman, L. Gordon. Berlínská zeď a vnitroněmecká hranice 1961-89. Praha: Grada publishing, 2009, s. 7.]
102 Obrázek č. 2 Západní a Východní Berlín
[Zdroj: Rottman, L. Gordon. Berlínská zeď a vnitroněmecká hranice 1961-89. Praha: Grada publishing, 2009, s. 39.]
103 Obrázek č. 3 Rudé právo 1961
[Zdroj: ]
104 Obrázek č. 4 The New York Times 1961
[Zdroj: ]
105 Obrázek č. 5 The Times 1961
[Zdroj: ]
