BESTSELLER NEW YORK TIMES
„Castle to má stále v sobě. Heatová a vlna žáru bude nejspíš dalším bestsellerem od mistra detektivek. Je to divoké!“ – James Patterson, autor bestsellerů New York Times
HEAT WAVE Richard Castle Castle © ABC Studios. All Rights Reserved. Originally published in the United States and Canada by Hyperion as HEAT WAVE by Richard Castle. Th is translated edition published by arrangement with Hyperion. All rights reserved. No part of this book may be used or reproduced in any manner whatsoever without the written permission of the Publisher. Printed in the United States of America. For information address Hyperion, 114 Fift h Avenue, New York, 10011. Heatová a vlna žáru Richard Castle Copyright © ZONER soft ware, a.s. Vydání první v roce 2011. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press Katalogové číslo: ZR1021 ZONER soft ware, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno www.zonerpress.cz Překlad: Mgr. Ondřej Doseděl Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián Odpovědný redaktor: Pavel Kristián ml. Technický redaktor: Hana Fruhwirtová DTP: Dan Zůda
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku bez výslovného svolení vydavatele, s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí. Dotazy týkající se distribuce směrujte na: Zoner Press ZONER soft ware, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail:
[email protected] www.zonerpress.cz
ISBN: 978-80-7413-123-3
Obsah
JEDNA DVA TŘI ČTYŘI PĚT ŠEST SEDM OSM DEVĚT DESET JEDENÁCT DVANÁCT TŘINÁCT ČTRNÁCT PATNÁCT ŠESTNÁCT SEDMNÁCT OSMNÁCT DEVATENÁCT DVACET
1 13 30 39 54 66 76 87 101 109 119 131 137 145 153 163 171 178 186 195
PODĚKOVÁNÍ
201
Věnováno neobyčejné KB a všem mým přátelům z 12. okrsku.
JEDNA
okaždé, když přijela, aby ohledala tělo, bylo to pro ni stejné. Vždy stejná příprava, vždy stejný rituál. Odepnula bezpečnostní pás, vzala si fix upevněný gumičkou ke stínítku, prsty si přejela po boku, až ucítila uklidňující obrysy služební zbraně. Poté vždy zůstala sedět. Ne však nadlouho. Jen na dobu nutnou k tomu, aby se zhluboka nadechla. Jen to potřebovala, aby se připravila na to jediné, co ji vždy zasáhne. Čekalo na ni další tělo. Nadechla se. A jen co ucítila ty ostré hrany prázdnoty, která kdysi vznikla v jejím životě, byla detektiv Nikki Heatová připravena. Otevřela dveře od auta a vydala se pracovat. Rána osmatřiceti stupňů Celsia ji téměř srazila zpět do vozu. New York byl rozpálený a změklý chodník na Západní Sedmasedmdesáté se pod jejíma nohama poddával, jako by byl z vlhkého písku. Mohla si to v tom horku ulehčit a zaparkovat trochu blíž k místu činu, ale šlo o další z jejích rituálů: dojít na místo činu pěšky. Každé takové místo představovalo zpočátku velký zmatek a těch šedesát metrů jí dávalo jedinečnou možnost, jak si vše uspořádat a udělat si vlastní obrázek. Kvůli odpolednímu pařáku byl chodník téměř prázdný. Bylo už po poledním shonu lidí spěchajících na oběd a turisté se buď chladili na druhé straně ulice v Americkém přírodovědném muzeu, nebo našli útočiště ve Starbucks, kde srkali ledovou kávu. Její pohrdání těmi, kteří pijí studenou kávu, se rozpustilo v chuti jednu si dát, až se bude vracet zpátky na okrsek. U domu před sebou, na její straně policejní pásky, jež se táhla kolem pouliční kavárny a odrazovala několik přihlížející od toho, aby se dostali k místu činu, si všimla vrátného. S hlavou mezi koleny seděl na ošoupaných mramorových schodech, kulatá čepice ležela vedle něj. Když ho míjela, pohlédla na zelenou markýzu nad hlavou a přečetla si nápis na ní: The Guilford. Měla by znát toho policistu v uniformě, jenž se na ni usmál? Rychle 1
RICHARD CASTLE
si začala přehrávat tváře, uložené ve své paměti, ale hned přestala, neboť si uvědomila, že ji jen okukuje. Detektiv Heatová se na něj také usmála a rozevřela plátěné sako, aby mu poskytla něco dalšího, co si pak doma bude moci představovat. Výraz v jeho tváři se změnil, jakmile uviděl odznak na jejím opasku. Mladý policista před ní nadzdvihl žlutou policejní pásku. Podlezla ji, a když se napřímila, přistihla ho, že ji opět svléká pohledem. Nedokázala se udržet. „Mám pro vás návrh,“ řekla mu. „Já si svůj zadek ohlídám sama, vy si hleďte těch lidí.“ Na místo činu došla detektiv Nikki Heatová kolem pouliční kavárny. Až na jeden byly všechny stolky kavárny La Chaleur Belle prázdné. U toho jediného obsazeného seděla silně rozrušená rodina s opálenými tvářemi a mezi nimi detektiv Raley z jejího týmu, jenž se snažil přetavit jejich němčinu ve srozumitelnou výpověď. Nedojedený oběd na stolku okupovaly neodbytné mouchy. Vrabci, sami horliví jedlíci, přilétali na opěradla židlí a odtud se odvážně vrhali na pommes frites na talířích. Detektiv Ochoa, vyslýchající u služebního vchodu sběrače nádobí v bílé zástěře, na níž byly krvavé šmouhy, vzhlédl od svého bloku a kývl jí hlavou na pozdrav. Zbytek personálu kavárny si po tom, čeho byl svědkem, dával uvnitř na baru panáky. Když Heatová pohlédla tam, kde klečela policejní patoložka, vůbec se jim nedivila. „Neznámý muž, žádná peněženka, nic, co by určilo jeho totožnost, předběžný odhad věku někde mezi šedesáti a pětašedesáti. Vážná traumata na hlavě, krku a hrudníku způsobená silným nárazem.“ Lauren Perryová rukou v rukavici stáhla látku, jíž byla mrtvola na chodníku zakrytá, aby se její kamarádka Nikki mohla podívat. Ta na tělo pohlédla, ale hned se odvrátila. „Obličej na maděru, takže budeme muset pročesat okolí, jestli nenajdeme nějaké zuby; jinak po tom nárazu není moc co identifikovat. Tady přistál?“ „Tam je to.“ Lékařka ukázala o kousek dál na místo, kam se odkládalo použité nádobí. Ve stříšce nad ním byla taková díra, že se celá konstrukce téměř rozpadla napůl. Divoká sprška ledu a krve na chodníku během několika minut od dopadu těla zaschla do bizarních skvrn. Když tam Heatová vkročila, povšimla si, že slunečníky a kamenná zeď budovy byly rovněž potřísněny zaschlými cákanci krve, skvrnami od ledu, a dokonce i kousky tkání. Přiblížila se k těm troskám, co nejvíc to šlo, aniž by narušila stopy, a podívala se přímo vzhůru. „Z nebe prší chlapi.“ 2
H E A T O VÁ A V L N A Ž Á R U
Nikki Heatová se ani neotočila a jen s povzdechem vyslovila jeho jméno. „Rook.“ „Aleluja!“ Usmíval se tak dlouho, dokud na něj konečně nepohlédla a nezavrtěla hlavou. „Co? Vždyť o nic nejde, řekl bych, že už mě nemůže slyšet.“ Pomyslela si něco o tom, že její karma se jí mstí za něco strašného, když se musí otravovat s tímto člověkem. A nebylo to ten měsíc poprvé, co ji to napadlo. Už tak byla její práce dost těžká, pokud ji měla dělat dobře. Přidejte k tomu ještě užvaněného novináře, který si hraje na policajta, a váš den je ještě o něco delší. Zacouvala k vysokým nádobám s květinami, jež vymezovaly obvod kavárny, a znovu vzhlédla. Rook šel za ní. „Byl bych přišel dřív, ale nikdo mi nedal vědět. Kdybych nezavolal Ochoovi, o tohle všechno bych přišel.“ „Jedna tragédie za druhou, co?“ „Ten váš sarkasmus není na místě. Podívejte se, bez toho, aniž bych měl přístup na různá místa, svůj článek o výkvětu New Yorku napsat nemůžu. A má dohoda s komisařem výslovně říká –“ „Věřte mi, znám vaši dohodu. Dělám na případech ve dne v noci. Můžete být u všech vražd, na kterých dělám, jako skuteční detektivové, kteří se tím živí.“ „Takže jste mi jen zapomněla dát vědět. Vaši omluvu přijímám.“ „Nezapomněla jsem a žádnou omluvu jsem neslyšela. Aspoň tedy ne ode mě.“ „Já jsem si ji vydedukoval. Ten podtext z vaší odpovědi přímo sálá.“ „Jednou mi řeknete, co jste pro starostu musel udělat, abyste dostal tohle privilegium a mohl se s námi tahat.“ „Promiňte, detektive Heatová, jsem novinář a tohle je jen mezi námi.“ „Takže na něj něco máte? Něco, co by nerad viděl venku?“ „No… Bože, kvůli vám se cítím jako mizera. Ale víc ze mě už nedostanete.“ Detektiv Ochoa ukončil výslech sběrače nádobí a Heatová na něj mávla, aby šel k ní. „Prošla jsem kolem vrátného téhle budovy, který vypadal, jako kdyby měl hodně špatný den. Skoč ho prověřit, jestli náhodou nezná našeho mrtvého.“ Když se otočila nazpět, Rook sevřel dlaň tak, že z prstů vytvořil 3
RICHARD CASTLE
jakýsi dalekohled, a hleděl na budovu nad kavárnou. „Řekl bych, že balkon v šestém.“ „Až budete psát ten svůj článeček, můžete tam uvést jakékoliv patro, pane Rooku. Spekulace – není to přesně to, co vy novináři děláte?“ Než mohl odpovědět, položila mu ukazováček na rty. „Ale my tady nejsme novináři píšící o celebritách. Jsme jenom policajti a tyhle otravné věci, kterým se říká fakta, musíme, krucinál, najít a události si ověřit. A když už se tedy snažím dělat svoji práci, myslíte, že by bylo příliš, kdybych vás požádala, zda byste mohl alespoň trochu dodržovat zásady slušného chování?“ „Jasně. Není problém.“ „Děkuji vám.“ „Rook? Jameson Rook?!“ Rook a Heatová se otočili a za policejní páskou uviděli mladou ženu, která skákala a mávala rukama, aby upoutala jeho pozornost. „Ježišikriste, to je on, to je Jameson Rook!“ Novinář se na ni usmál a zamával jí, což ji ještě víc rozparádilo. Pak se sehnula pod žlutou policejní pásku. „Hej, ne, běžte zpátky!“ Detektiv Heatová dala znamení dvěma mužům v uniformách, ale žena, oblečená do blůzky odhalující záda a ustřižených džínů, už stála uvnitř ohraničeného sektoru a mířila k Rookovi. „Tohle je místo činu, nemáte tady co dělat.“ „Mohla bych alespoň dostat autogram?“ Heatová se zamyslela, zda by z toho nemohla mít nějaký prospěch. Když se pokoušela vyhnat jednu z jeho fanynek naposledy, stálo ji to deset minut hádky a hodinu sepisování odpovědi na její oficiální stížnost. Vzdělaní fanoušci jsou nejhorší. Kývla na ty dvě uniformy a oni nechali mladou ženu být; jen čekali. „Včera ráno jsem vás viděla v The View. Panebože, osobně jste ještě roztomilejší.“ Začala se přehrabovat ve své slaměné tašce, ale nespouštěla z něj oči. „Víte, hned po tom pořadu jsem mazala ven a ten časák si koupila, abych si mohla přečíst váš příběh!“ Vytáhla nejnovější číslo časopisu First Press. Na fotografii na obálce byl Rook a Bono v utečeneckém centru kdesi v Africe. „Jé, mám tady propisku.“ „Super.“ Rook si ji od ní vzal a sáhl po časopisu. „Ne, podepište se tady!“ O krok se k němu přiblížila a odsunula stranou košíček své blůzky. Rook se pousmál. „Myslím, že budu potřebovat víc místa.“ 4
H E A T O VÁ A V L N A Ž Á R U
Žena se rozesmála a sevřela Nikki Heatové ruku. „Vidíte to? A kvůli tomuhle je můj nejoblíbenější spisovatel!“ Heatová se však soustředila na schody do Guilfordu, kde detektiv Ochoa zúčastněně poplácával vrátného po rameni. Vyšel ze stínu markýzy, podlezl pod páskou a přešel k ní. „Vrátný říká, že ten mrtvý bydlel v tomhle domě. V šestém patře.“ Nikki zaslechla, jak si za ní Rook významně odkašlal, ale neotočila se. Jednak měl asi škodolibou radost, ale také se podepisoval na ňadro své obdivovatelky. A ona neměla chuť vidět ani jedno. O hodinu později seděla detektiv Heatová, ztělesnění soucitné trpělivosti, v ponurém tichu apartmá na starožitné čalouněné židli naproti manželce mrtvého a jejich sedmiletému synovi. Na klíně měla zavřený modrý spirálový poznámkový blok, takový, jaký používají novináři. Její přirozeně vzpřímené držení těla tanečnice a ruka, ladně položená na vyřezávané dřevěné područce, vytvářely dojem královského poklidu. Když si Heatová všimla, jak na ni Rook na druhé straně pokoje hledí, odvrátila se od něj a zadívala se na Jacksona Pollocka na protější stěně. Přemýšlela nad tím, jak moc jí barevné skvrny na obraze evokují krví potřísněnou zástěru sběrače nádobí o šest pater níž, a ačkoliv se snažila tyto myšlenky zastavit, její mozek – mozek policistky – začal přehrávat videosekvenci zahrnující poničenou kavárnu, skleslé tváře traumatizovaného personálu a koronerovu dodávku odjíždějící s tělem realitního magnáta Matthewa Starra uvnitř. Heatovou napadlo, jestli třeba Starr neskočil sám. Ekonomika, tedy přesněji její mizerný stav, spustila desítky podobných tragédií. Každý druhý den to vypadalo jako v béčkovém filmu, kdy hotelová pokojská otočí klíčem a ječením ohlásí objevení další sebevraždy nebo vraždy nějakého výkonného předsedy, ředitele či magnáta. Bylo lékem ego? V porovnání s ostatními newyorskými realitními developery nepsal Matthew Starr žádný román, ale rozhodně vytvořil krátkou povídku. Byl věčná nula v závodech v připíchávání cedulek s vlastním jménem na všechno, co mělo střechu; přesto člověk musel připočíst Starrovi k dobru to, že v tom závodě stále ještě zůstával. A podle vzhledu jeho bydlení toto složité období okázale přečkával ve dvou luxusních podlažích památkově chráněné budovy těsně vedle Central Park West. Veškerý nábytek byl buď starožitný, nebo značkový; obývací pokoj tvořil impozantní salon vysoký dvě patra. Jeho stěny byly až ke stropu plné Starrovy sbírky uměleckých děl. Pokud 5
RICHARD CASTLE
byste se vsadili, že mu nikdo nenechává přede dveřmi obědová menu nebo katalogy se slevami, vyhráli byste. Tlumený zvuk smíchu přiměl Nikki obrátit pozornost k balkonu, kde pracovala dvojice detektivů, Raley a Ochoa, jimž dohromady s láskou říkala „Roachovci“. Kimberly Starrová těsně objímala svého syna, a jak se zdálo, nic nezaslechla. Heatová se omluvila a koupajíc se v paprscích světla ze stropních oken, která jí dodávala jakousi svatozář, přešla místnost. Vyhnula se soudnímu technikovi, hledajícímu otisky na francouzském okně, vyšla na balkon a otočila svůj poznámkový blok na prázdnou stránku. „Předstírejte, že si procházíme poznámky.“ Raley a Ochoa si vyměnili zmatené pohledy a pak k ní přistoupili. „Slyšela jsem vás dva se tady smát.“ „Šmarjápanno…“ řekl Ochoa. Trhnul sebou a kapička potu na jeho nose spadla na čistou stránku jejího bloku. „Poslouchejte mě. Vím, že pro vás je to jenom další místo činu, jo? Ale pro ty lidi tam vevnitř je to to jediné, které kdy viděli. Posloucháte mě? Dobře.“ Napůl se otočila ke dveřím a pak se obrátila zpět k nim. „Jo. A víte co, až odtud vypadneme? Chci slyšet ten vtip. Možná ho budu potřebovat.“ Když se Heatová vrátila dovnitř, paní Starrová právě instruovala chůvu: „Vezmi Mattyho na chvíli ven, Agdo. Ale nechoď předním vstupem. Slyšíš mě? Nechoď předním vstupem.“ Vytáhla další papírový kapesníček a otřela si nos. Agda se ve dveřích zastavila. „Dnes je na něj v parku strašné horko.“ Chůva pocházející ze Skandinávie byla fešanda a klidně by mohla být sestrou paní Starrové. Toto srovnání přimělo Heatovou zamyslet se nad věkovým rozdílem mezi Kimberly Starrovou, které hádala nějakých možná osmadvacet, a jejím mrtvým manželem, mužem po šedesátce. Možná by se dalo říct „trofejová“ manželka, chlapci a děvčata? Ideálním řešením pro chlapce se ukázaly být filmy. Nedávno byl do kin uveden nový snímek od Pixaru, a přestože ho Matty viděl v den jeho premiéry, chtěl jít znovu. Nikki si řekla, že o víkendu na něj musí vzít svoji neteř, která milovala animované filmy skoro tak moc, jako je měla ráda sama Nikki. Není lepší výmluvy pro potěšení ze dvou hodin ryzí nevinnosti než malá neteř. Matty Starr odešel s nejistým zamáváním – cítil, že něco není v pořádku, ale doposud byl ušetřen tragických zpráv; ty se však k němu velmi brzy donesou. 6
H E A T O VÁ A V L N A Ž Á R U
„Ještě jednou, paní Starrová, je mi líto vaší ztráty.“ „Děkuji vám, detektive.“ Její hlas zněl jakoby odjinud, z daleka. Tvářila se nezúčastněně, uhlazovala si záhyby na svých letních šatech a prostě bez hnutí seděla a čekala, bezmyšlenkovitě kroutíc kapesníčkem na svém klíně. „Vím, že není zrovna nejlepší chvíle, ale budu se vás muset zeptat na pár věcí.“ „Chápu.“ Opět ten hlas, který zněl jako od dítěte, bez emocí, vzdálený… A jaký ještě? Heatová přemýšlela. Ano, tak nějak vhodný pro danou situaci. Sundala krytku ze svého pera. „Byla jste vy nebo váš syn tady, když se to stalo?“ „Díkybohu ne. Byli jsme venku.“ Detektiv Heatová si udělala krátkou poznámku a složila ruce v klíně. Kimberly čekala, točila velkým kusem černého onyxu na svém náhrdelníku od Davida Yurmana a pak prolomila ticho: „Šli jsme do Dino-Bites na Amsterdam Avenue. Dali jsme si zmrzlou Archeopolévku Vykopávka. Je to jenom rozpuštěná čokoládová zmrzlina s želatinovými dinosaury. Matty ji zbožňuje.“ Do křesílka od Chippendala jen s lehkým potahem, který stál naproti Heatové, se posadil Rook a zapojil se do hovoru. „Nevíte, zda nebyl doma někdo jiný?“ „Ne, myslím, že nebyl.“ Vypadala, jako by si nebyla jistá, zda ho už někdy neviděla. „Nepotkali jsme se už někdy? Připadáte mi povědomý.“ Heatová se do rozhovoru rychle vložila: „Pan Rook je novinář. Píše pro jeden časopis a pracuje s námi v neoficiální funkci. Velmi neoficiální.“ „Novinář… Nebudete psát příběh o mém manželovi, že ne?“ „Ne. O něm ne. Dělám jen takovou rešerši o tomhle týmu vyšetřovatelů.“ „Dobře. Protože mému muži by se to nelíbilo. Měl za to, že všichni novináři jsou kreténi.“ Nikki Heatová řekla, že tomu naprosto rozumí, ale když to vyslovovala, hleděla na Rooka. Pak pokračovala: „Nevšimla jste si v nedávné době nějakých změn v náladách nebo v chování svého manžela?“ „Matt se sám nezabil, to ani nenaznačujte.“ Její zdrženlivost, upjatost a klid se vypařily ve výbuchu zlosti. „Paní Starrová, my jen chceme zvážit všechny –“ 7
PODĚKOVÁNÍ
Když jsem byl malý a citlivý kluk, měl jsem to štěstí, že jsem narazil na zvláštní číslo časopisu National Geographic, jež pojednávalo o úspěších sira Edmunda Hillaryho, legendárního novozélandského horolezce, který poprvé zdolal zasněžené (a tajuplné) výšky Mt. Everestu. Říct, že to číslo na mě udělalo dojem, je absolutně nedostačující. Po celé dva úžasné týdny mého desátého léta jsem byl plně oddán myšlence, že se stanu největším horolezcem světa (co na tom, že v tu dobu jsem na vlastní oči nikdy žádnou horu neviděl, natož v městských kaňonech New Yorku). Pro svůj plán překonat sira Edmunda jsem získal i svého dobrého přítele Roba Bowmana, jehož starší bratr hrával fotbal. Půjčil jsem si jeho kopačky, z železářství štípl kladivo a věřil, že jeho zahnutý, rozeklaný konec můžu použít jako cepín. Když jsem byl v polovině zdi, přijela domů moje matka. Zrádné a divoké svahy Everestu byly nic v porovnání s mojí mámou, a tak má vynikající horolezecká kariéra skončila ještě dřív, než jsem dosáhl vrcholu… či spíše stropu. O Tenzingu Norkejovi jsem se dozvěděl až za dlouhou dobu. A ačkoliv je to právě sir Edmund Hillary, kdo je obecně známý jako první člověk, jenž zdolal Mount Everest, nikdy by toho nedosáhl bez pana Norkeje. Pro ty z vás, kteří toho o tom historickém výstupu mnoho nevědí: Tenzing Norkej byl Hillaryho šerpa. Kdykoliv se v knize dostanu k poděkování, často myslívám na Tenzinga Norkeje, neopěvovaného hrdinu Hillaryho výstupu. Stejně jako sir Edmund, tak i já, autor této knihy, získám chválu a uznání za cokoliv chvályhodného a uznáníhodného, co se snad ukrývá v těchto stránkách. Při mé cestě mě však doprovázelo mnoho takových Tenzingů Norkejů, kteří mi radili, vedli mne, povzbuzovali a nosili mou zátěž (jak emocionální, tak fyzickou). Byli tady, abych mohl pokračovat, aby mě inspirovali a neustále mi připomínali, 201
že se nemám dívat na impozantní vrchol před sebou, ale sobě pod nohy. Ukazovali mi cestu, když jsem se krůček po krůčku posouval dál. Proč o tom mluvím? Je totiž obrovské množství lidí, jimž musím poděkovat. První a nejdůležitější osobou na tomto seznamu je moje dcera Alexis, která mne vždy držela nad vodou; velký dík si zaslouží i má matka Martha Rodgersová za to, že mě vždy držela při zemi. Mé zvláštní díky patří úžasné Jennifer Allenové, první čtenářce všech mých knih, a Terri E. Millerové, mé partnerce ve zločinu. Kéž bys i ty, vážený čtenáři, měl takové štěstí a poznal ženy podobné těmto! Mé zdráhavé a neochotné díky náleží i Gině Cowellové a lidem z nakladatelství Black Pawn, jejichž výhrůžky žalobou mne inspirovaly k tomu, abych začal psát. Stejně tak patří i nádherným lidem z Hyperion Books, obzvláště Willu Balliettovi, Gretchen Youngové a Elizabeth Saboové. Rád bych také poděkoval Sloanu Harrisovi, svému agentovi v ICM. Tímto bych mu chtěl připomenout, že pokud se tato kniha stane hitem, očekávám od něj, že mi výrazně vylepší smlouvu. Mnoho dlužím i Melisse Harling-Walendyové a Liz Dicklerové za rozvoj tohoto projektu, stejně jako svým drahým přátelům Nathanovi, Staně, Jonovi, Seamusovi, Susan, Molly, Rubenovi a Tamale. Nechť jsou naše dny, ať už budou jakkoliv dlouhé, i nadále plné smíchu a důstojnosti. A nakonec bych chtěl poděkovat dvěma věrným a oddaným šerpům, Tomovi a Andrewovi – díky za tu cestu. Teď, když už jsme dosáhli vrcholu, mám ve vaší společnosti pocit, že si mohu sáhnout na hvězdy. RC
červenec 2009
© American Broadcasting Companies, Inc
„Rick Castle se do toho opravdu opřel, protože Nikki Heatová je bezesporu věrným obrazem skutečnosti. Tato kniha je zlato. Nemohl jsem se od ní odtrhnout! Začínám trochu žárlit!“ – Stephen J. Cannell, autor bestsellerů New York Times
Znáte z televize Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail:
[email protected]; www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno
DOPORUČENÁ CENA: 229 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZR1021
ISBN 978-80-7413-123-3
9 7 8 8 0 7 4
1 3 1 2 3 3
