Jean Hanff Korelitzová
MĚLAS TO VĚDĚT The New York Times Bestseller
Jean Hanff Korelitzová
S A L MĚ TO T Ě VĚD
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
YOU SHOULD HAVE KNOWN Copyright © 2014 by Jean Hanff Korelitz Czech edition © Grada Publishing, a. s., 2014 Z anglického originálu You Should Have Known, vydaného nakladatelstvím Grand Central Publishing v roce 2014, přeložila Ema Stašová Odpovědná redaktorka Markéta Šlaufová Korektura Dana Řezníčková Obálka Michal Němec Grafická úprava a sazba Tomáš Brejcha Vydala Grada Publishing, a. s., v Praze roku 2014, jako svou 5679. publikaci Tisk CPI Moravia Books s. r. o. Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, Praha 7 ISBN 978-80-247-5358-4 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-9462-4 (elektronická verze ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9463-1 (elektronická verze ve formátu EPUB)
Pro Ashera
1. Č Á S T
PŘEDTÍM
1. KAPITOLA
PROSTĚ TO VÍŠ
P
ři první návštěvě se tu většina lidí rozplakala a vypadalo to, že ani tahle dívka nebude výjimka. Vybavená aktovkou a nezdolným sebevědomím si to nakráčela dovnitř a potřásla Grace rukou jako chladná profesionálka, jíž evidentně byla anebo si aspoň přála být. Pak se posadila na gauč a hodila si svou dlouhou, v serži zahalenou nohu přes nohu. Teprve potom na ni zřejmě plnou vahou dolehlo, kde přesně se to octla. „No páni,“ pravila ta dívka, jejíž jméno – Grace si ho před pár minutami ještě jednou ověřila – znělo Rebecca Wynnová. „V tera peutické poradně jsem nebyla od vysoké.“ Grace jako vždycky usedla do křesla, zkřížila své, mnohem kratší, nohy a naklonila se dopředu. Nemohla si pomoct. „To je fakt divné. Sotva sem člověk vleze, chce se mu začít řvát.“ „Kapesníčků mám dost,“ usmála se Grace. Kolikrát už v tomhle křesle seděla, s nohama přesně v téhle pozici jako dnes, a naslouchala pláči, který prostupoval celou místností. Slzy se tady prolévaly tak často, že si někdy představovala svou kancelář pod vodou, podobně jako v jedné z kouzelných povídek Betty MacDonaldové, 9
MĚLAS TO VĚDĚT
které zbožňovala v dětství, kde ufňukaná hlavní hrdinka brečela tak dlouho, až jí voda sahala po bradu. Když naopak došlo na záchvaty vzteku, ať už v podobě křiku, nebo nenávistného ticha, připadalo jí, že nahromaděná zlost zbarvuje zdi kanceláře (ve skutečnosti vymalované nevinnou světle šedou barvou) natmavo. A podařilo-li se někdy dosáhnout souladu a spokojenosti, skoro jako by cítila vůni borovic v pozdním létě u jezera. „Vždyť je to jen obyčejný pokoj,“ řekla povzbudivě. „S dost obyčejným nábytkem.“ „Pravda.“ Rebecca se kolem sebe rozhlédla, jako by se o tom chtěla ujistit. Tenhle pokoj – Gracina ordinace – byl s důmyslnou snahou koncipován tak, aby plnil hned několik účelů zároveň: měl působit pohodlně, a přitom nerozptylovat, oplývat přívětivostí, ale nepotlačovat ničí osobnost, a jeho výzdobu tvořily povědomé předměty, které musely oslovit úplně každého: nade dveřmi reprodukce bříz od Eliot Porterové – copak by se našel člověk, který tenhle plakát někde v minulosti nepotkal? Na koleji? V pronajaté letní chatě? –, červený perský gobelín, světlounce hnědý gauč, stejně jako Gracino vlastní kožené otočné křeslo. Byl tu prosklený konferenční stolek a na něm osamocená krabice papírových kapesníků Kleenex v koženém obalu, v rohu stál starý rustikální borovicový stůl, jehož zásuvky byly plné žlutých trhacích bloků a seznamů psychofarmakologů, dětských psychologů, hypnoterapeutů specializovaných na odvykání kouření, realitních makléřů, pracovníků cestovních agentur, mediátorů, majetkových poradců a rozvodových právníků. Pera na stole čouhala z nehezkého keramického hrnku, který vyrobil její syn Henry v první třídě (a jenž se během let stal terčem neuvěřitelného množství komentářů, a vyvolal tak proud pozoruhodného množství vzpomínek), a bílá keramická stolní lampička s jutovým stínidlem vrhala tlumené světlo na zápisy jednotlivých sezení. Jediné okno v místnosti skýtalo vyhlídku na zadní uličku mezi budovami, kde nebylo k vidění vůbec 10
PŘEDTÍM
nic, nepočítáme-li jeden politováníhodný pokus o oživení v podobě obřího truhlíku s neosobními muškáty a břečťanem. Tomuhle projektu se upsal správce budovy, kterého nadšení přešlo, už když s tou dřevěnou žardiniérou manévroval od dodávky přes celou uličku až na místo určení, kde se však rostlinám nedostávalo světla. Samotný truhlík krátce nato beze stopy zmizel, na betonu po něm zbyla jen temná skvrna. Grace na okrasné rostliny stejně moc nebyla. Dnes si nicméně přinesla řezané květiny: tmavě růžové růže, zakoupené na zvláštní přání Sarabeth, která – jak se blížil jejich Velký den – měla stále silnější tendence ji nenápadně dirigovat. Nejenže si Grace na tuto příležitost musí pořídit květiny, ještě aby to byly růže, a to přímo růžové – tmavě růžové. Tmavě růžové růže. Proč? divila se Grace. Snad Sarabeth nečeká barevnou fotku? Není dost senzační už to, že časopis Vogue projevil zájem o její černobílý portrét? Příkaz nicméně splnila a šoupla je do jediné vázy, kterou v kuchyňce kanceláře našla, což byl ve skutečnosti pozůstatek jedné donášky květin s nejasným poselstvím (Kytky k příležitosti ukončení terapie? Díky-že-jste-mě-přiměla-ho-opustit? Anebo že by kytice od Jonathana?). Neohrabaně a celkem neesteticky květy ve váze naaranžovala. Teď spočívaly na jednom z konferenčních stolků a tak trochu jim hrozilo, že je Rebecca převrhne svým těžkým vlněným kabátem. „Víte,“ nadhodila Grace, „že s tím pláčem máte docela pravdu? Většinu lidí stojí velké úsilí sem vůbec přijít. Anebo v případě mé praxe, dostat sem svého partnera. Takže nepřekvapí, že když konečně překročí práh téhle místnosti, tak to ze sebe všechno pustí. To je v naprostém pořádku.“ „No, možná příště,“ odtušila dívka. Mohlo jí být plus minus kolem třiceti, uvažovala v duchu Grace, byla hezká, byť možná trochu přísná, a na sobě měla oblečení, které chytře maskovalo její více než kyprou postavu a namísto toho vytvářelo dojem štíhlosti. Bílá 11
MĚLAS TO VĚDĚT
bavlněná košile jako by byla ušitá přesně s tímhle záměrem a hnědé seržové kalhoty jí sahaly akorát tak vysoko, aby naznačily jinak prakticky neexistující pas. Oba kousky byly vrcholným iluzionistickým trikem a evidentně je vytvořil člověk, který velice dobře věděl, co dělá. Ale k takovým lidem asi měly redaktorky Vogue snadný přístup, uvažovala Grace. Rebecca se chvíli přehrabovala v aktovce, která jí stála u nohou v kozačkách, než z něj vyšťárala stařičký kazetový diktafon a vztyčila ho na skleněnou stolní desku. „Nebude vám to doufám vadit?“ řekla. „Vím, že působí jako z pravěku, ale používám ho coby pojistku. Jednou jsem takhle strávila čtyři hodiny s jistou popovou hvězdou, která proslula trochu jinými dovednostmi než používáním rozvitých vět, a s sebou jsem měla jen takové futuristické minihejblátko o velikosti krabičky zápalek. Když jsem si ten rozhovor pak chtěla přehrát, nebylo tam ani ň. To byl nejpříšernější okamžik mé kariéry.“ „Dokážu si to představit,“ přikývla Grace. „Ale evidentně jste to nakonec nějak zvládla.“ Rebecca pokrčila rameny. Jemné plavé vlasy měla sestříhané do složitého rozcuchu a podél klíčních kostí se jí vinul stříbrný náhrdelník. „Vycucala jsem si z prstu tak chytré odpovědi, že by musela být blázen, kdyby to neautorizovala. Ale i tak to byly nervy. Její PR manažerka se pak před mou šéfredaktorkou zmínila, že to byl její nejoblíbenější rozhovor, takže jsem z toho vyšla čistá jako lilium.“ Vtom se zarazila, zpříma na Grace pohlédla a pousmála se: „Tak mě napadá, že tohle jsem vám asi říkat neměla. Nejspíš to bude další účinek terapeutické poradny. Sotva člověk dosedne na tenhle gauč, má nutkání se zpovídat.“ Grace se usmála. Rebecca s hlasitým cvaknutím spustila nahrávání diktafonu. Potom znovu zašmátrala v aktovce a vytáhla staromódní reportérský zápisník spolu s novotou zářícím pracovním výtiskem knihy. 12
PŘEDTÍM
„Vy už tu knížku máte?“ zvolala Grace. Byla to tak čerstvá záležitost, že si ještě nezvykla na to, vidět ji v jiných než vlastních rukou. Jako by smysl všeho toho pachtění spočíval ve vzniku jediného exempláře, a to pro ni na okrasu. „Pochopitelně,“ odtušila dívka chladně. Její profesionalita a převaha se zázračně obnovily právě v okamžiku, kdy se Grace projevila jako totální diletant. Ale nic naplat. Ještě stále se zdálo zvláštní vidět ji zhmotněnou – tu knihu, její vlastní knihu – zatím sice ne v celoplošné distribuci, ale i to už bylo na spadnutí, v nejpříhodnější možné době, krátce po Novém roce. Agentka Sarabeth, redaktorka Maud a PR manažerka J. Coltonová (J. Coltonová! Tak se vážně jmenovala!) trvaly na tom, aby knížka vyšla načasovaná právě takhle. I po vleklých měsících revizí ji ten pracovní výtisk (tak hmatatelný a uklidňující) spolu se smlouvou, šekem (uloženým ihned, jako by hrozilo, že se snad vypaří či co) a edičním plánem překvapoval reálností té situace a pocitem sním či bdím. Loni na jaře knihu prezentovala během konference vydavatelů. Na chodbě stál hlouček uondaných jednatelů a všichni si zuřivě dělali poznámky a zubili se na ni (někteří se k ní pak přitočili s prosíkem tykajícím se vlastních chřadnoucích manželství – usoudila, že na tohle si bude muset zvyknout). Dokonce i po tom zběsilém dni před rokem, kdy jí Sarabeth co hodinu po telefonu referovala o neuvěřitelném a stále sílícím náporu nabídek. O její knihu byl zájem. Někdo cizí měl o její knihu zájem. Jeden… ne, dva, počkat! Tři, a pak následovala hantýrka, v níž se nevyznala: rezervovaná cena, plénum (plénum? podivovala se Grace), audio a digitál, ústupky kvůli „Žebříčku“ (jaký „Žebříček“ jí došlo, až když si pozorně pročetla smlouvu). Nedávalo to smysl. Dlouhé roky slýchala Grace zkazky o skomírajících nakladatelstvích, a pak se namísto tlející mrtvoly setká s pulzujícím, dynamickým, až zběsilým průmyslem? Na druhou stranu šlo o jednu z překonaných forem klasické americké továrny, následující úpadek oceláren a zlatých dolů. 13
MĚLAS TO VĚDĚT
Jednou se o tom zmínila i před Sarabeth, když tři dny dlouhá jednání překazil jeden opozdilý zájemce, a tím vyvolal erupci nových nabídek. Nemělo snad být vydávání knih za zenitem? Aspoň podle toho, co se omílá v časopisech? Sarabeth se rozesmála. Vydávání opravdu chřadne, ujistila Grace a zněla přitom více než optimisticky. S výjimkou těch, co vystihnou ducha doby. A právě k tomu měla její kniha jménem Mělas to vědět slušně našlápnuto. Psala ji dobré dva roky, u tamtoho psacího stolu v rohu na laptopu v pauzách mezi sezeními s klienty a za stolem z festovního dubového dřeva se skvrnami od vody, který stál v ložnici domu u jezera s výhledem na přístavní hráz, a na kuchyňské lince doma v 81. ulici za nocí, kdy byl Jonathan ještě v nemocnici anebo už v posteli, zničený po dlouhém dni, a Henry dřímal pod rozsvícenou lampičkou s knížkou rozplácnutou na prsou. Psala ji s hrnkem zázvorového čaje umístěným nebezpečně blízko klávesnice, s poznámkami rozesetými po celé lince až ke dřezu a zase zpátky a se složkami k jednotlivým případům opeřenými lepíky značky Post-it. Během psaní se její dlouholeté teorie zhmotňovaly, zpřesňovaly a osobitě vyhrazovaly, dostávaly podobu okřídlených rčení, která pak po sobě na stránkách nevěřícně četla stejně jako závěry, k nimž zřejmě dospěla, ještě než vůbec začala provozovat svou praxi, tehdy před patnácti lety. (Protože se vůbec nic nenaučila? Anebo proto, že měla od začátku pravdu?) Pravda byla taková, že si nedokázala vybavit jediný moment, kdy by se v minulosti učila, jak správně vykonávat práci terapeutky. A to i přesto, že během studií samozřejmě absolvovala spoustu seminářů a praxí, přečetla hodně knih a odevzdala všechny seminárky, aby nasbírala dost kreditů potřebných ke získání titulu. Vždycky totiž věděla, jak na to, nepamatovala se, že by to kdy nevěděla. Klidně by si to do tohohle úpravného kanclíku mohla namířit rovnou ze střední a byla by stejně skvělá profesionálka jako dnes, kdy měla za sebou spoustu párů úspěšně vyvedených z krize a žen uchráněných před 14
PŘEDTÍM
sňatky s muži, s nimiž by nikdy nebyly opravdu šťastné. Ne že by se kvůli tomu cítila bůhvíjak výjimečná nebo chytrá. Nepovažovala svou schopnost za dar od Boha (Bůh pro ni ostatně nepředstavoval víc než předmět historického, kulturního či uměleckého zájmu), ale za výsledek dědičnosti a výchovy, podobný situaci nadané baletky, která dostane do vínku dlouhatánské nohy a spolu s nimi rodiče ochotné vozit ji na lekce. Z nějakého důvodu – anebo, což bylo ještě pravděpodobnější, úplně bezdůvodně – se Grace Reinhartová-Sachsová narodila s talentem na pozorování a hodnocení lidských vztahů, který dále rozvíjela svými postřehy a rozhovory s klienty. Ne uměla zpívat ani tančit, nedokázala tvořit číselné řady a pak je zase rozplétat. Na rozdíl od svého syna neuměla hrát na žádný hudební nástroj, ani by nesvedla zachraňovat životy umírajícím dětem jako její manžel – obě dovednosti by přitom přijala s vděčností a pokorou –, ale dokázala usadit lidi na gauč a s rychlostí blesku a přesností skalpelu přijít na to, jakými nástrahami si své životy komplikují a jak se jim nejlépe vyhnout. A pokud už do těch pastí padli, tak jak z nich ven – vždyť právě to bylo nejčastějším důvodem k návštěvě terapeutické praxe. Fakt, že sepsání těchhle očividných faktů přivedlo Vogue do její bezvýznamné pidiporadny, byl vlastně neuvěřitelný a samozřejmě trochu vzrušující, ale zároveň taky poněkud bizarní. Proč by se měl někdo dostat do světel ramp jen proto, že upozorní na střídání dne s nocí, periodické obraty v ekonomice nebo jinou očividnou skutečnost? (Když někdy přemýšlela nad svou knihou a tím, co si z ní asi odnesou čtenářky, skoro se styděla. Jako by handlovala s nějakým zázračným lékem, který byl přitom odjakživa k dostání na pultech lékáren.) Ovšem na druhou stanu bylo některé věci třeba opakovat stále dokola a co nejvíc nahlas. Před několika týdny se účastnila oběda uspořádaného v soukromém salonku restaurace Craft, pouze pro vybrané vlivné lidi z médií. Od pohledu to byl jeden cynik vedle druhého (s profesionálně 15
MĚLAS TO VĚDĚT
předstíraným nadšením). Za vybraného cinkotu stříbrných lžic mluvila Grace o své knize a čelila zvídavým dotazům k autorským právům (jeden obzvlášť vypečený vzešel od nerudného chlapíka s rudým motýlkem), a jestli se vážně domnívá, že je Mělas to vědět: Proč ženy neslyší, co jim jejich muži sdělují jiná než ostatní knihy o vztazích. Všichni zřejmě přišli hlavně kvůli jídlu šéfkuchaře Toma Colicchia. Na svůj vkus byla až příliš dlouho vystavena společnosti šéfredaktorky jednoho časopisu, toho času její sousedky u stolu (rozuměj poslouchala celý večer srdceryvný příběh o šéfredaktorčině rozvodu za všechny prachy), a když jí chtěl nenechavý číšník sebrat téměř nedotčenou jehněčí kýtu, požádala, ať jí to tedy zabalí s sebou. Což nebylo úplně stylové. Navzdory tomuto extempore pak měla J. Coltonovou na drátě prakticky nonstop a s ní i příval nabídek rozhovorů a televizních vystoupení – to vše díky onomu obědu. Draze rozvedená šéfredaktorka jí přihrála sloupek v lifestylovém časopisu More a bručoun s motýlkem komiksový strip v novinách (a že tohle za to ponížení stálo, musela uznat i sama Grace). Článek pro Vogue se nahlásil krátce nato. Vypadalo to, že se věci daly do pohybu. Taky napsala (na žádost redaktorky Maud) příspěvek do rubriky Komentáře o tom, proč se v lednu podává tolik žádostí o rozvod (dovolenkový stres plus novoroční předsevzetí) a (tentokrát na příkaz PR manažerky J. Coltonové) přetrpěla bizarní seanci s mediálním koučem, kde se naučila, jak správně našponovat krk, až bude hovořit s moderátorem televizní talk-show, jak se vlichotit do přízně publika ve studiu a přitom vypustit z úst co nejvíc šroubovaných slovních obratů obsahujících v sobě název její knihy, aniž by zněla jako narcistický robot (v což aspoň zbožně doufala), nebo jak mít skvělou dikci. „Před pár dny mi ji poslala šéfredaktorka,“ vysvětlila Rebecca a položila výtisk na stůl vedle krabice Kleenex kapesníčků. „Fakt se 16
PŘEDTÍM
mi líbila. Je to něco jiného, než na co jsou lidi normálně zvyklí. Nepodělej to hned na začátku a ušetříš si spoustu pozdějších problémů. Velice přímočaré. Klasické knížky tohohle typu bývají o dost zaobalenější.“ Grace došlo, že interview bylo tímto oficiálně zahájeno, takže se snažila správně vyšponovat krk a dikci. Když promluvila, nezněl její hlas upřímně, ale adekvátně. Byl to hlas terapeutky. „Chápu, co máte na mysli. Ale mám-li být upřímná, zaobalený přístup nikomu nic dobrého nepřinesl. Myslím, že ženy jsou na poselství mé knihy připravené. Nepotřebujeme, aby s námi bylo jednáno v rukavičkách. Jsme dospělí, a jestliže jsme v minulosti něco takzvaně podělali, měli bychom si to umět přiznat a vyvodit z toho závěry. Svým klientům vysvětluji, že pokud pouze potřebují slyšet ‚určitě to bude v pořádku‘ nebo ‚všechno zlé je pro něco dobré‘ či jiné rčení tohoto typu, které je momentálně v kurzu, tak přece nemusejí chodit do poradny a platit mi za expertizu. A řekla bych, že tím pádem by si ani neměli kupovat mou knihu,“ usmála se. „To ať si radši pořídí některou z těch klasických příruček. Jak se promilovat ke ztracenému manželskému štěstí. Jak za svůj vztah bojovat. „Ano, ale ten název je tak trochu… konfrontační, nezdá se vám? Mělas to vědět. Tohle si přece říkáme pokaždé, když koukáme na tiskové konference politiků, kteří vystavili na Twitter fotku svého penisu anebo měli paralelní vztah, a jejich ženy stojí vedle nich a hledí jako vyoraná myš. Jako že fakt? Vážně tě to překvapilo?“ „Taková žena se bezpochyby cítí překvapená,“ přikývla Grace. „Otázka zní: měla by být překvapená? Nedalo se nějak zabránit tomu, aby se do téhle situace dostala?“ „Tak proto jste zvolila tenhle název?“ „Ano i ne,“ odpověděla Grace. „Můj původní favorit zněl: Je třeba brát ohledy. Ale nikomu ten skrytý odkaz nedošel. Prý to bylo až moc literární.“ 17
*
MĚLAS TO VĚDĚT
„Děláte si srandu? Arthura Millera jsme přece měli v povinné četbě na střední všichni, nebo snad ne?“ pravila Rebecca v dobrém rozmaru. „Na té vaší možná,“ řekla Grace diplomaticky. Ona sama četla Smrt obchodního cestujícího už na druhém stupni v Reardenu, newyorské soukromé škole, která si na náročných osnovách zakládala (a kdysi i na svém levicovém ovzduší), kam její vlastní syn momentálně chodil do sedmé třídy. „Tak či onak jsme hledali nějaký kompromis. Víte přece, jak si vždycky říkáme: Nikdy nevíš, když někdo provede něco nečekaného? Jsme v šoku, když se z partnera vyklube nevěrník anebo podvodník. Když se ukáže, že je to závislák. A že nám úplně o všem lhal. Anebo když se projeví jako obyčejný sobec a fakt, že si vás vzal a dokonce si s vámi pořídil děti, mu vůbec nebrání v tom chovat se i nadále jako nezodpovědný a nevázaný puberťák.“ „Přesně,“ pronesla Rebecca. Což znělo dost osobně, blesklo Grace hlavou. No, není divu. O to přece tak nějak šlo. „A když dojde na lámání chleba, tak prostě rozhodíme rukama a řekneme: No tak to by do něj člověk neřek. Prostě nikdy nevíš. A přitom nikdy nepřemýšlíme nad tím, jak jsme k vytvoření téhle iluze přispěli my sami. Přesně to se ovšem musíme naučit; pro naše vlastní dobro. Když to totiž neuděláme, stane se nám to zas.“ „Ehm ehm,“ vztyčila Rebecca hlavu a nevěřícně si Grace měřila. „Nechcete doufám obviňovat oběť?“ „Tady ale žádné oběti nejsou,“ odtušila Grace. „Podívejte, provozuju tuhle praxi už patnáct let. Různé ženy mi tu pořád dokolečka popisují svá seznámení s partnerem a jaké z něj měly první dojmy. Když je tak poslouchám, nemůžu si pomoct. Od začátku jsi to věděla, říkám si pokaždé v duchu. Víš, že se nepřestane otáčet za jinými ženami. Víš, že neumí šetřit. Víš, že se k tobě chová přezíravě. Každá z těch žen to naprosto přesně ví už v ten okamžik, kdy se s ním baví poprvé nebo na jejich druhém rande, případně když ho představuje 18
PŘEDTÍM
kamarádům. Ale pak se to nějakým záhadným způsobem oddozví. Dovolí, aby její první dojmy o pravém stavu věcí přebily jiné poznatky. Přesvědčí samu sebe, že to, co jí o tom muži, kterého tehdy sotva znala, říkala intuice, byl nesmysl a že ho – cituji – poznala líp. A to je velice účinný impulz k popření našich původních pocitů. Což může mít zničující dopad na život kterékoli ženy. Pokaždé jim na to znovu skočíme, a dokonce i když potkáme jinou oklamanou ženu, stejně se ptáme: Jak je možné, že to nevěděla? Jsem přesvědčená, že v tomhle musíme klást stejné nároky i samy na sebe. A to předtím, než do toho spadneme po hlavě, ne až potom.“ „Jenomže,“ vzhlédla Rebecca od svého zápisníku, zatímco její tužka impozantně pokračovala v psaní, „tohle nedělají jenom chlapi. I ženské někdy lžou.“ Mračila se tak, že se jí na čele utvořila vráska ve tvaru písmene V. Časopis, pro který pracovala, ji zatím evidentně nevehnal do jedovaté náruče botoxu. Díkybohu. „Jistě. Samozřejmě. I o tom je v mé knize řeč. Ale pravda je taková, že v devíti z deseti případů mi tady na gauči sedí zhroucená žena, která má pocit, že jí její partner něco zatajil. A tak jsem se hned na začátku rozhodla, že tahle knížka bude pro ženy.“ „Ok,“ zkonstatovala dívka a vrátila se k zápisníku, „tohle chápu.“ „Mívám sklony poučovat,“ zasmála se Grace omluvně. „Spíš máte sklony se rozohňovat.“ To sedí, pomyslela si Grace. Tohle by si měla zapamatovat. „Každopádně,“ pravila obezřetně, „už jsem se prostě nemohla dívat na to, kolik poctivých ženských se samými dobrými úmysly trávilo měsíce a roky na vleklých terapiích, rozdíralo si rány do masa a stálo je to majlant jenom proto, aby zjistilo, že jejich partner se nezměnil ani o píď, pravděpodobně se o to nikdy pořádně nepokusil a nespíš to ani neměl v úmyslu. Tyhle ženy mi tu pak sedí na gauči, kde se momentálně nacházíte vy, a nemůžou se pohnout z místa. A právě tyhle ženy si zaslouží slyšet pravdu, a sice že jejich situace se 19
MĚLAS TO VĚDĚT
nezlepší – nebo minimálně ne tak výrazně, jak by si přály. Je v jejich zájmu uvědomit si, že ten omyl už se jim možná nepodaří napravit nikdy.“ Zarazila se, jednak aby dala Rebecce čas ji dohnat, jednak aby si tu „smršť“ vychutnala (autorský termín agentky Sarabeth, který padl na jejich první schůzce minulý rok). Pořád ještě to byla pecka. Grace si totiž přesně vybavovala ten klíčový okamžik, kdy se rozhodla napsat otevřeně to, co si opravdu myslí, tu zřejmou věc, jež byla každým rokem jejího profesního života ještě zřejmější, dokonce tak, že by ji přehlédl leda slepý. A to přesvědčení sílilo s každým dalším průvodcem randění (kde se o tom nepsalo) a manželským manuálem (kde se o tom už vůbec nepsalo), které přelouskala v rámci příprav své vlastní knihy, s každou účastí na konferencích Mezinárodního svazu manželských a rodinných poradců (na nichž to taky nikdy nezaznělo). O téhle věci se zkrátka nemluvilo, ačkoli byla přesvědčená, že i její kolegové o tom vědí. Měla by za to svým souputníkům jízlivě spílat? Anebo se dál podílet na vytváření bludu, že každý „vztah“ (ať už jakékoli povahy) může být „zachráněn“ (ať už jakýmkoli způsobem)? „Nesmíte si vybírat nevhodné protějšky,“ vyprávěla Rebecce teď, celá rozjařená skutečností, že Vogue vstoupil do její tuctové poradničky zosobněný rádoby sošnou ženskou, která momentálně okupovala její světlounce hnědý gauč třímajíc v ruce zápisník a diktafon. „Jakmile si jednou vyberete špatně, můžete se třeba stavět na hlavu. To manželství už nezachráníte.“ Chvíli nato Rebecca opět vzhlédla a poznamenala: „To je docela nanic.“ Grace pokrčila rameny. Bylo to nanic, proti tomu žádná. Vybere-li si žena špatného muže, zůstane tím nepravým už navždycky. Tečka. Ani ten nejschopnější terapeut na světě pak nezmůže víc než poskytnout fundovanou pomoc s rozvodovými papíry. V lepším případě se to dalo považovat za strašně smutné, v tom horším, přemítala 20
PŘEDTÍM
Grace, za trýznivé. A to po zbytek života. V takovém manželství se nedalo žít. Bezdětným párům rovnou navrhovala rozvod. Pokud měli děti, tak vzájemný respekt, střídavou péči a… rozvod. Ne že by to šlo úplně mimo ni. Soucítila s nimi, obzvláště pak s vlastními pacientkami, které doufaly, že jim z té šlamastyky pomůže, a přitom už se nedalo dělat víc než doporučit kvalitní pytle na odpadky a čisticí prostředek na rozlitý olej. Ze všeho nejvíc ji na tom ovšem štvalo to, že se tomu martyriu dalo celkem snadno vyhnout. Její pacientky nebyly hloupé. Byly vzdělané a vnímavé. O řadě z nich se dalo říci, že měly úplně zlatou povahu. Jenomže to, že v mládí natrefily na potenciálního partnera, který jim jasně řekl anebo aspoň naznačil, že je s ním čeká utrpení, a fakt, že na to přistoupily, načež to slíbené či naznačené trápení taky obdržely… Tak nad tím jí zůstával rozum stát. Hlava jí to nebrala a krev se jí vařila. Občas by s těmi ženami nejraději zatřásla. „Jen si to představte,“ vyzvala Rebeccu. „Sedíte s někým u stolu poprvé v životě. Nejspíš na rande anebo někde u kamarádů, zkrátka kdekoli, kde se obvykle vyskytují atraktivní muži. Hned v prvním okamžiku si na tom chlapíkovi lecčehos všimnete a leccos taky vytušíte. Jsou to všechno věci, které se dají snadno detekovat. Vnímáte míru jeho vstřícnosti, jeho zájem o svět, zda je či není inteligentní a jestli ten svůj mozek umí používat. Poznáte, když je laskavý nebo do sebe zahleděný, povýšený, zvědavý nebo velkorysý. Vidíte, jak se k vám chová. Leccos se taky dozvíte z toho, co vám o sobě poví sám: jakou roli hraje v jeho životě rodina a přátelé, jaké byly jeho předchozí vztahy se ženami. Všimnete si, jestli se o sebe stará: o své zdraví a pohodu, o finance. Tohle všechno představuje snadno dostupné informace, které můžete využít. Jenomže pak…“ Vyčkávala, zatímco si Rebecca se skloněnou plavou hlavou zuřivě čmárala poznámky. „Pak co?“ 21
MĚLAS TO VĚDĚT
„Pak to začne. Jeho příběh. Hromada příběhů. Tím netvrdím, že si je vymýšlí anebo bohapustě lže. Ačkoli i to je možné. Ale i kdyby ne, uděláme to za něj, protože jako všichni lidé máme bytostnou potřebu příběhů, obzvláště hrajeme-li v nich významnou roli. Víte, jak to myslím, to já jsem ta hrdinka a právě jsem našla svého hrdinu. A tak přestože normálně vstřebáváme fakta a tříbíme si dojmy, máme sklon je tomuto kontextu značně přizpůsobovat. V hlavě si tvoříme příběh jeho dospívání, jeho zkušeností se ženami a zaměstnavateli. To, jak se nám jeví právě teď, se také stává součástí toho celku. I to, jak chce žít dál počínaje zítřkem. Ten příběh začíná zhruba takhle: Nikdo ho doposud nemiloval tak jako já. Žádná z dívek přede mnou nedosahovala jeho intelektu. Nejsem pro něj dost dobrá. Zbožňuje mou nezávislost. Nic z toho ovšem nejsou fakta. Jsou to jen konstrukty poskládané z toho, co nám řekl on a co jsme si doplnily my samy. Ten člověk se stane vymyšlenou postavou vymyšleného příběhu.“ „Jako nějaká postava z knížky?“ „Ano. A provdat se za románového hrdinu není ten úplně nejlepší nápad pod sluncem.“ „Ale… Z toho, co říkáte, se mi to jeví jako nevyhnutelné.“ „Tak to není. Kdybychom téhle záležitosti věnovaly aspoň zlomek pozornosti, který, dejme tomu, věnujeme nákupům, podobných problémů by výrazně ubylo. Ale co to s námi u všech všudy je? Nevyzkoušíme snad dvacet párů bot, než si jeden pořídíme, a nenačteme tucet recenzí od úplně cizích lidí, než si vybereme podlahářskou firmu? Ovšem pak stačí, aby se nám někdo trochu víc líbil anebo o nás projevil zájem, a už hážeme svůj eňo ňůňo detektor za hlavu a klidně k němu přidáme všechny ty první dojmy. I kdyby v rukou držel poutač s nápisem seberu ti všechny prachy, budu laškovat s tvými kamarádkami a výměnou za to ti poskytnu nula procent lásky a pochopení, stejně si najdeme způsob, jak zapomenout, že jsme to kdy věděly. Najdeme způsob, jak se to oddozvědět. 22
PŘEDTÍM
„Ale…“ hlesla Rebecca. „Pochybnosti má přece každý. Jen je skoro nikdo nechce slyšet.“ Grace pokývala hlavou. S pochybami se ve své praxi setkávala velice často: dávné pochybnosti, uložené kdesi vzadu v hlavě, které se vynořovaly do hloubi srdce raněným, nešťastným ženám. Pořád jedno a totéž dokola: Věděla jsem, že pije. Věděla jsem, že neudrží jazyk za zuby. Věděla jsem, že mě nemiluje, ne tolik, jako já jeho. „Pochybuje kdekdo,“ souhlasila. „Potíž je spíš v tom, že si z toho málokdo vezme ponaučení. Pochybnost je dar od našeho nejhlubšího vědomí, aspoň já ji tak vnímám. Stejně jako strach. Překvapilo by vás, kolik lidí zakouší strach těsně předtím, než se jim přihodí něco zlého. Až když si to později vybaví, uvědomí si, že propásli příležitost té události předejít. Však to znáte: Nechoď touhle uličkou. Nelez k němu do auta. Naše schopnost ignorovat své vědomosti a podezření je podle všeho výborně rozvinutá. Což je ohromně zajímavé taky z evolučního hlediska, ale o to se nám teď nejedná. Já si především myslím, že pochyby mohou být dar z nebes. Proto se jim musíme naučit naslouchat a nepouštět je jedním uchem sem, druhým tam, byť to pak v praxi může vést ke zrušení zásnub. Svatbu ovšem odvoláte snáz než manželství.“ „Tím bych si tak jistá nebyla,“ rýpla si Rebecca. „Ty svatby, na kterých jsem poslední dobou byla! To už by bylo jednodušší zrušit olympijské hry.“ V tom měla jistě pravdu, uznala Grace v duchu – a to i přesto, že Rebecčiny přátele neznala. Gracina vlastní svatba byla malinká, protože její rodina sestávala jen z ní a jejího táty a Jonathanovi příbuzní se pro jistotu rozhodli nedorazit vůbec. Ale i ona se od té doby zúčastnila několika svatebních běsnění. „Zrovna minulý měsíc,“ rozpovídala se Rebecca, „uspořádala moje bývalá spolubydlící z vysoké megaakci pro pět set lidí v Puck Building na Manhattanu. Jenom ty kytky, bože můj. Minimálně 23
MĚLAS TO VĚDĚT
padesát tisíc dolarů, nekecám. A všechny svatební dary vyskládali na dlouhatánský stůl ve speciální místnosti, tak jako se to dělávalo dřív, pamatujete?“ Ovšem že se Grace pamatovala. Byl to jeden ze starých svatebních zvyků, momentálně opět na vzestupu. Oslava materialismu, bez nějž by správná trendy svatba nebyla dost velkolepá. I na svatbě jejích rodičů v St. Regis stál podobný stůl ve foyer vedle tanečního sálu: stříbrný servis Audubon, čínský porcelán Haviland a kompletní souprava skleněného nádobí z waterfordského křišťálu. Všechny je do poslední kousku ukořistila Eva, tátova druhá žena. „Půlka Tiffanyho. Plus kompletní sortiment kuchyňských potřeb Williams-Sonoma. Což tedy sedlo,“ chechtala se Rebecca, „poněvadž ona neumí vařit a on bude sotvakdy dost civilizovaný na to, aby jedl ze stříbra.“ Grace přikývla. Tohle už slyšela tolikrát. To vše a mnohé jiné, pronášené na světlounce hnědém gauči v její poradně. Slyšela o zuřivém shánění pastelových bonbonků podávaných na svatbě nevěstiných rodičů (jež se podle všeho daly sehnat v jednom jediném krámku v Rivingtonu), o rytých brožích pro družičky, a vyslechla si podrobný popis veterána, který je vezl na svatební noc do Gansevoortu, a všech těch deseti dnů na Seychelách v tomtéž resortu, kde trávil líbánky nějaký slavný páreček, konkrétně v chatičce na kůlech nad průzračně modrým Indickým oceánem. A právě tam se také ošklivě pohádali, což vrhlo na svatební veselí temný stín, který v nich rezonoval i po letech, když seděli tváří v tvář terapeutce, jíž bylo úplně jasné, že tihle dva lidé v sobě navzájem probouzejí to nejhorší, pravděpodobně to dělali od samého začátku a zcela určitě to tak i zůstane. Byly chvíle, kdy si Grace přála vrazit do srdce celého svatebního průmyslu kopí s otráveným hrotem. Kéž by mohla proměnit všechnu extravaganci svateb dvacátého prvního století na skromný obřad, 24
PŘEDTÍM
prožitý v kruhu nejbližší rodiny a přátel, a umožnit tak polovině zasnoubených párů – té správné polovině –, aby manželství vrátila jeho pravý význam. Kdyby dokázala přesvědčit dvojice, aby bujarý večírek odložily na své pětadvacáté výročí, až budou jeho vlasy na divokém ústupu a její pas navždy oteklý z porodů, spousta z nich by to se ctí vzdala předem. Jenomže v okamžiku, kdy otvírali dveře její kanceláře, už bylo pozdě bycha honit. „Pochyby mohou být dar,“ pronesla Rebecca nahlas, jako by testovala závažnost a zapamatovatelnost té fráze. „To je dobrý.“ Grace vycítila Rebecčin cynismus. Vzápětí si uvědomila také svůj. „Ne že bych nevěřila na možnost změny lidského chování,“ vysvětlovala a snažila se přitom neznít tak defenzivně, jak se cítila. „Změna je možná. Vyžaduje sice ohromné množství kuráže a obětavosti, ale dá se to zvládnout. Jde o to, že mrháme časem kvůli mizivé naději na nápravu a opomínáme přitom prevenci. A to nedává smysl, nemyslíte?“ Rebecca roztržitě přikývla, momentálně ji zaměstnávalo něco jiného. Škrábala cosi na papír, klouby se jí jen bělaly a pero skřípalo, jak skákalo po širokých řádcích. Po chvilce dospěla k závěru toho, co se snažila zapsat, ať už to bylo cokoli. Pak vzhlédla od poznámek a s dokonalou intonací terapeutky pravila: „Povězte mi o tom více.“ Grace se nadechla a pokračovala. To byla jedna z ironií její profese, vysvětlovala, že když se zeptáte, co by měl ideální partner splňovat, všichni odpovídají rozumně, zrale a poučeně: Chránit a být dobrý parťák, pečovat a podporovat v rozvoji, být přívětivý přístav, odkud by byla radost vyplouvat do světa. Ale když to pak srovnají se svými vlastními svazky, nesporné pravdy jsou fuč. Titéž vnímaví a výřeční lidé jsou na to sami anebo svádějí boje se stále menším úspěchem. Zažívají pocity opuštěnosti, rozepře, soupeření a naschvály, a to vše jenom proto, že kdysi řekli své ano nesprávné osobě. 25
MĚLAS TO VĚDĚT
Takže s tím malérem přijdou za ní doufajíce, že to za ně nějak napraví, jenže v ten okamžik už je na vysvětlování pozdě. Vysvětlovat se mělo předtím, než té nesprávné osobě řekli ano. „Budu se vdávat,“ vypálila Rebecca zničehonic, poté co dopsala větu. „Gratuluju,“ popřála jí Grace. „To je báječné.“ Dívka dostala záchvat smíchu: „Určitě?“ „Ano, určitě. Doufám, že se vám nádherně vydaří svatba, a především pak manželství.“ „Takže zdařilé manželství existuje?“ vychutnávala si ji. „Samozřejmě. Kdybych v to nevěřila, neseděla bych tady.“ „A nejspíš byste nebyla vdaná.“ Grace se zdvořile usmála. Byl to boj, dostat z ní i to omezené množství informací, na nichž její PR manažerka trvala. Terapeutky mluví o svém soukromí nerady; na rozdíl od spisovatelek. Slíbila Jonathanovi, že jejich soukromí a rodinný život do toho pokud možno tahat nebude. I když se zdálo, že to nese lépe než ona sama. „Vyprávějte mi o svém manželovi,“ pronesla Rebecca, přesně jak Grace očekávala. „Jmenuje se Jonathan Sachs. Potkali jsme se na vysoké. Vystudoval medicínu.“ „Takže je lékař?“ Pediatr, upřesnila Grace. Jméno nemocnice jí nechtěla prozradit. To nepřipadalo v úvahu. Všechno ostatní bylo volně dostupné na internetu po zadání jejího jména do vyhledavače, protože ji zmínili v jednom článku v magazínu New York před pár lety, ve speciálním vydání věnovanému nejlepším lékařům. Jonathan byl na fotce vymydlený, ale jeho přerostlé kudrny už volaly po kadeřnických nůžkách. Na krku se mu houpal obligátní stetoskop a z náprsní kapsy čouhalo obří barevné lízátko. Na rtech mu hrál unavený úsměv a na klíně se mu křenil klouček bez vlasů. 26
PŘEDTÍM
„Děti máte?“ „Jednoho syna. Henrymu je dvanáct.“ Pokývala hlavou, jako by tohle něco dokazovalo. Vtom se ozval bzučák. „Super,“ komentovala to Rebecca. „To bude asi Ron.“ Ron musí být ten fotograf. Vstala, aby ho pustila dál. Čekal v hale, ověšený těžkými kovovými kufříky. Když otevřela dveře, měl zrovna v ruce mobil a někomu psal. „Dobrý den,“ řekla hlavně proto, aby upoutala jeho pozornost. „Zdravím,“ odpověděl vlažně a pohlédl na ni. „Jsem Ron. Řekli vám, že přijdu?“ „Ano, těší mě,“ potřásla mu rukou. „Tak moment. Vlasy a make-up mi jako bude dělat kdo?“ Rozpačitě si ji měřil pohledem. Nebyl si jistý, jestli žertuje. „Žertuju,“ zasmála se, ale v duchu byla zklamaná, že vlasy ani make-up nebudou. Docela v ně doufala. „Tak pojďte dál.“ Nemotorně si to nakráčel dovnitř se dvěma kufry, pak se vrátil pro ostatní. Byl vysoký jako Jonathan a nejspíš měl i podobnou postavu, přemítala Grace, nicméně její muž si nedával tak legračně úzkostlivý pozor na zatažené břicho. „Nazdar, Rone,“ pronesla Rebecca, která popošla na práh kanceláře. Všichni tři teď trčeli v čekárně, která byla ještě menší než kancelář. Ron se kysele rozhlížel: pár čalouněných křesel, indiánský kobereček Navajo, starší čísla New Yorkeru ve tkaném košíku na podlaze. „Říkala jsem si uvnitř?“ nadhodila Rebecca. „Můžeme to zkusit.“ Uvnitř to bylo očividně lepší než v čekárně. Ron přinesl osvětlení, zakřivené bílé plátno a z jednoho kufříku začal dolovat foťáky. Grace nervózně postávala u gauče, tohle nebyla tak úplně její parketa, i když jinak měla pod nohama známou půdu, a pozorovala, jak její kožené křeslo vyhošťují do čekárny. Fotograf odtáhl její psací stůl 27
MĚLAS TO VĚDĚT
a postavil na něj světlo, krabičku na pochromované stopce vydávající ostrou záři, a plátno upevnil na protější stěně. „Většinou s sebou mívám pomocníka,“ ucedil. Laciná práce, blesklo jí hlavou. Nízká priorita. „Hezké kytky. Ty se budou naproti té zdi dobře vyjímat. Posunu je do záběru.“ Grace kývla na souhlas. Ach ta Sarabeth. Vážně poklad. „Chcete se…“ hlesl a pohlédl na Rebeccu, která tam stála se zkříženýma rukama na čnělých prsou. „…upravit?“ dokončila za něj větu Rebecca. Právě se stala obrazovou redaktorkou. „No jo. Jasně.“ Grace je ponechala svému osudu a zamířila do koupelničky, která byla tak malá, že kdysi rozplakala jednu její obézní klientku, a jejíž osvětlení taky nebyla žádná výhra. Toho právě teď hořce litovala, protože i kdyby se uměla zázračně proměnit v atraktivní labuť, která by odpovídala její představě o Vogue a jeho standardech, silně pochybovala, že by to bylo možné v tomhle děsném šeru. Nenapadlo ji nic lepšího než umýt si obličej mýdlem na ruce a osušit ho papírovým ručníkem z dávkovače. Moc to nepomohlo, zírala na svůj o něco čistší, ale jinak stále stejný obličej se srdcem v krku. Z kabelky vytáhla korektor a dvakrát s ním čárla pod oči, leč efekt to mělo prakticky nulový: Vypadala teď jako unavená ženská s korektorem pod očima. Copak si k Vogue mohla tenhle laxní přístup dovolit? Byl to natolik naléhavý problém, aby volala přítelkyni na telefonu Sarabeth? Grace by ji nerada vyrušovala od její skutečné práce, která se týkala opravdických spisovatelů. Jinými slovy, nerada by ji vytrhla z intenzivní literární disputace s vítězem Národní ceny literárních kritiků otázkou, zda se má – ona, Grace – vyplížit ven do lékárny a vyprosit si tam nějaký zázračný elixír krásy. A co s vlasy? Má si je nechat stočené a uhlazené, sepnuté bytelnými sponkami 28
PŘEDTÍM
(které ve skutečnosti patřily do staromódních umělohmotných natáček a sháněly se čím dál hůř)? Anebo je rozčesat a rozpustit, cítit se neupraveně a vypadat jako děcko? Měla bych být ráda, uvažovala trudnomyslně, že ještě vypadám jako děcko. Ale dětským střevíčkům už pochopitelně odrostla. Byla zralou ženou, samostatnou a kultivovanou, s fůrou závazků a odpovědnosti, a jako taková si před lety stanovila jasné parametry i pro svůj vzhled, kterých se držela, s úlevným pocitem, že nemusí pořád měnit vizáž jako chameleon anebo se snažit o víc, než na co měla. Nevadilo jí, že působí neslaně nemastně a příliš formálně, protože do té Grace, která vegetovala v džínech v domě u jezera a rozpouštěla si vlasy, sotva dorazila domů z práce, tak do té lidem zvenku opravdu nic nebylo. Byla dostatečně mladá. Dostatečně atraktivní. Působila dostatečně kompetentní. O to nešlo. Ale to s tou slávou… Hm, přihořívá. Kéž by si tak za sebe mohla najmout herečku (vyšší a hezčí!), která by hrála roli autorky její knihy. Neváhala by ani minutu. Herečku se sluchátkem, do kterého by jí Grace našeptávala, co má říkat (V obvyklé většině případů vám váš budoucí choť prozradí vše, co potřebujete znát, a to velice rychle…), někoho uměřeného typu Ellen DeGeneresové. Ale já už jsem velká holka, uvažovala Grace, zatímco hřbetem ruky roztržitě stírala prach ze zrcadla. Vydala se zpátky za těmi dvěma. V Gracině křesle teď seděla Rebecca a hypnotizovala svůj telefon. Konferenční stolek natočili ke gauči, na něj postavili džbán s růžemi a pracovní výtisk její knihy naaranžovali krapet stranou, ale přitom dost dopředu na to, aby se vešel do záběru. Nikdo jí nemusel říkat, kam se má usadit. „Váš manžel je k sežrání,“ řekla Rebecca. „Ehm, ano,“ odpověděla. Nebyla ráda středem pozornosti. „Díky.“ 29
MĚLAS TO VĚDĚT
„Jak jenom může?“ otázala se. Ron, který už se na svět díval přes čočku jednoho ze svých fotoaparátů, hlesl: „Může co?“ „No léčit děti nemocné rakovinou.“ „Pracuje jako dětský onkolog,“ upřesnila Grace. „V Memorialu.“ Plný název nemocnice zněl Memorial Sloan-Kettering. Doufala, že to ti dva neudrží. „To bych já dělat nemohla. Zasloužil by svatozář.“ „Odvádí dobrou práci,“ pronesla Grace. „Je to náročný obor.“ „Ježíši,“ přisadil si Ron, „to bych nemoh ani já.“ Naštěstí to po tobě ani nikdo nechce, pomyslela si podrážděně. „Nevěděla jsem si rady s vlasy,“ snažila se odvést jejich pozornost. „Co myslíte?“ Dotkla se svého pevného uzlu na zátylku. „Mohla bych si to rozpustit. Hřeben mám.“ „Ne, to je v pohodě. Aspoň je vám vidět do obličeje. Ok?“ zeptal se. Dotaz však směřoval na Rebeccu, ne na ni. „Uvidíme,“ podpořila jeho rozhodnutí. „Ok,“ na to on. Opět pozvedl foťák, koukl do něj a řekl: „Takže nejdřív pár zkušebních foteček, jo? Žádný velký stres.“ A než stačila odpovědět, ozvalo se hlasité, kovové cvaknutí. Grace jako by v tu ránu spolkla pravítko. „Tak takhle by to nešlo,“ smál se Ron. „Vždyť já přece nekoušu. Cítíte se nesvá?“ „Vlastně ano,“ snažila se o úsměv na oplátku. „Dělám to poprvé. Myslím focení pro časopis.“ Čímž jsem úspěšně dovršila své veřejné zostuzení, říkala si, zatímco ji opouštěla veškerá kuráž. „No, lepší časopis si pro takovou premiéru nedokážu představit!“ řekl Ron povzbudivě. „A já vám ručím za to, že na mých fotkách budete vypadat tak úžasně, že si vás spletou se supermodelkou.“ 30
PŘEDTÍM
Grace se zmohla akorát na neupřímné zasmání a nepatrně změnila svůj posed na gauči. „Bezva!“ ozvala se zničehonic Rebecca. „Ale nohu přes nohu si dejte opačně. Kvůli lepšímu úhlu.“ Grace poslechla. „A jedem!“ zahlásil čiperně Ron a zahájil cvakací kanonádu snímků. „Takže,“ prohodil, zatímco se různě nakláněl a skláněl za účelem pořízení – pokud tomu tedy Grace správně rozuměla – série drobných variací na jeden úhel záběru, „jak se ten váš román jmenuje?“ „Román? Já? Jen to ne! Román bych napsat neuměla.“ Napadlo ji, že by asi neměla moc mluvit. Jak to bude na fotkách vypadat? „Ona vám nevyšla nová kniha?“ ptal se, aniž na ni pohlédl. „Já myslel, že jste spisovatelka.“ „Ne. Tedy vlastně ano. Napsala jsem knihu, ale spisovatelka nejsem. Chci říct…“ Grace se zamračila: „Je to kniha o manželství. Specializuji se na práci s páry.“ „Je to terapeutka,“ pomáhala jí Rebecca. Ale nebyla přece jenom i spisovatelka? přemítala znepokojeně Grace. Nestala se jí v okamžiku, kdy svou knihu dokončila? A pak ji napadlo ještě něco. „Nenapsal ji pro mě žádný najatý spisovatel,“ pronesla důrazně, jako by čelila obvinění. „To já ji napsala.“ Ron ustal ve focení a zíral do digitálního monitoru. „Asi…“ pravil, aniž by jí věnoval pohled, „bych potřeboval, abyste se posunula trochu víc doleva. Promiňte, myslel jsem doleva z mého pohledu. A mohla byste se trošičku zaklonit? …dobrý,“ řekl zamyšleně. „S těmi vlasy jsem se asi spletl.“ „Fajn,“ řekla Rebecca. Grace sáhla dozadu, hbitě odstranila své tři masivní sponky a k ramenům se jí svezlo její pečlivě udržované mikádo tmavě 31
MĚLAS TO VĚDĚT
hnědých vlasů. Chtěla je uhladit, ale on ji včas zarazil. „Nechte to tak,“ pravil. „Takhle to vypadá dobře. Umělecky. Vy to nevidíte, ale ty tmavé vlasy tvoří hezký kontrast k vaší halence.“ Neopravila ho. Samozřejmě že to nebyla halenka, ale měkký svetřík z kašmíru tenkého jako pergamen – podobných měla doma asi pět. Ale o halenkách si s Ronem povídat vážně nechtěla, a to i přes to, že fotil pro Vogue. Následovalo polohování vázy. Pak knihy na stole. „Dobrá,“ zahlásil. „Výborně. Jde se na věc.“ Znovu se dal do díla. Rebecca mlčky přihlížela. Grace se snažila nezapomenout dýchat. Na tomhle gauči asi nikdy neseděla a byla to divná perspektiva. Všimla si, že plakát Eliot Porterové visí nakřivo, a na vypínači u dveří zahlédla šmouhu. S tím se musí něco provést, pomyslela si. Možná bylo načase dát Eliot Porterovou pryč. Už jí měla dost. Eliot Porterové musel mít dost snad úplně každý. „Manželství,“ vypálil najednou. „To je docela velké sousto. Člověk by nečekal, že se v tom dá přijít ještě s něčím novým.“ „Ale dá, vždycky,“ řekla Rebecca. „Je to totiž věc, kterou nechce nikdo pokazit.“ Polekl na koleno a fotil z podhledu. Grace se snažila vybavit, jestli to prodlužuje, nebo zkracuje krk. „Já o tom nikdy moc nepřemýšlel. Řekl bych, že když potkáte tu pravou, tak to prostě víte. Tak jako já, když jsem potkal svou ženu. Přišel jsem domů a řekl jsem spolubydlícímu: ‚Našel jsem ji.‘ Bylo to jako láska na první pohled.“ Grace zavřela oči. Pak si vzpomněla, kde je, a zase je otevřela. Ron odložil jeden přístroj a vybíral si nový, s nímž kolem ní hodlal šaškovat dál. Vzduch byl na chvíli čistý, takže mohla mluvit. „Problém je, když lidi berou tohle ‚prostě to víte‘ moc vážně, a přehlídnou tak protějšky, s nimiž ten pocit nemají. Já si totiž myslím, že pro každého z nás existuje spousta potenciálních partnerů, se 32
PŘEDTÍM
kterými by nám to mohlo klapat a které stále potkáváme. Když jsme ale do té bájné lásky na první pohled příliš zakousnutí, můžeme minout úplně úžasné lidi jen proto, že nás při setkání s nimi nezasáhne blesk.“ „Mohla byste chvíli koukat sem?“ řekla Rebecca. Jinými slovy, mohla byste držet klapačku? pochopila Grace. Sledovala, jak Rebecca okupuje její křeslo a stůl, a pokusila se ten nepříjemný fakt kompenzovat širokým úsměvem. Pročež se cítila ještě hůř. Jenomže v tom bylo ještě něco jiného, a jak tu tak seděla, nepohodlně natočená, zkroucená jako paragraf, ta další věc se začala drát na povrch nad momentální potíže s focením pro Vogue (jehož čtenářky – a tím si byla jistá – si ji s modelkou rozhodně nespletou) a vysídlením na její vlastní gauč, až se před ní zjevila v celé kráse. Šlo o neoddiskutovatelnou skutečnost, že i ona – stejně jako fotograf Ron a s ním neurčitá množina pacientů této poradny spolu s neodhadnutelným množstvím budoucích čtenářů její knížky – taky prostě věděla, že se provdá za Jonathana Sachse a bude ho milovat až do konce života, sotva na něm poprvé spočinula pohledem. Tuhle strohou pravdu tajila před agentkou Sarabeth, redaktorkou Maud i PR manažerkou J. Coltonovou, právě tak jako to teď zamlčela novinářce Rebecce se svatbou na spadnutí a Ronovi, co stejně jako ona prostě věděl, že potkal svou budoucí ženu. Jela tehdy večer přes řeku Charles v prvním poryvu podzimu spolu s kamarádkou Vitou a jejím klukem na halloweenskou party na lékařské fakultě. Ostatní už vyrazili, ale ona potřebovala na záchod a zamotala se ve sklepě, takže pobíhala podzemními chodbami jako lapená myš, čím dál ztracenější, naštvanější a vyděšenější. A najednou měla zničehonic společnost. Muže, kterého okamžitě poznala, ačkoli ho nikdy předtím neviděla. Byl šlachovitý, vlasy měl v hrozném stavu a tvář mu hyzdilo několikadenní strniště. Měl na sobě univerzitní tričko Johns Hopkins, nesl 33
MĚLAS TO VĚDĚT
plastový koš s prádlem, na jehož vrcholu se kymácela kniha o Klondiku, a když ji spatřil, usmál se: a tím úsměvem vychýlil Zemi ze své osy, rozsvítil tu potemnělou chodbu, vyrazil jí dech a obrátil život vzhůru nohama. Dříve než se Grace vůbec stačila nadechnout, se tenhle doposud bezejmenný muž stal tím nejdůvěryhodnějším, nejcennějším a nejpotřebnějším člověkem v jejím životě. Prostě to věděla. Tak si ho vybrala, díky čemuž teď žila ten pravý život s pravým mužem a dítětem, v pravém domově, se správnou prací. Přesně takhle se jí to přihodilo. Ovšem přiznat nahlas to nemohla. Obzvlášť ne teď. „Heleďte, co kdybych udělal pár snímečků zblízka? Neva?“ řekl Ron. Jen si posluž, pomyslela si Grace. Copak měla na vybranou? „Tak jo,“ odpověděla Rebecca, čímž potvrdila, že o Gracin názor tu vlastně nešlo. Grace se naklonila dopředu. Ta čočka se zdála strašně blízko, jen pár centimetrů od ní. Zajímalo ji, jestli by na druhé straně spatřila jeho oči, kdyby se do ní zadívala, a tak se vpila pohledem hluboko dovnitř, ale našla tam jen hladký temný povrch a bouřlivé cvakání: uvnitř nikdo nebyl. Pak přemítala, jaké by to bylo, kdyby spoušť mačkal Jonathan, ale nemohla si vybavit, kdy naposledy viděla Jonathana s foťákem, cvak, tím spíš takhle blízko jejího obličeje. To ona byla vrchním rodinným fotografem, ačkoli nevlastnila žádný z těch posledních výkřiků techniky, které jí teď okupovaly kancelář, a neměla ani Ronovy schopnosti, nemluvě o zápalu pro kompozici. Ona prostě jen pořizovala narozeninové snímky, fotky z návštěvních dnů na táboře, cvak, snímek spícího Henryho v přestrojení za Beethovena a cvak, obrázek, na kterém hraje šachy s dědou, cvak, její oblíbená fotka Jonathana, pár minut po dokončení silničního závodu na Den obětí války u jezera, s obličejem politým vodou, výrazem nekonečné pýchy a sotva znatelného chtíče. Anebo mi to tak přišlo až zpětně, 34
PŘEDTÍM
ptala se Grace sama sebe, cvak, že na té fotce odjakživa vidím chtíč, protože si později spočítala, že Henry byl počat jen několik málo hodin poté, co snímek pořídila. Jen co se Jonathan najedl a dal si dlouhou, horkou sprchu, odnesl ji do její dětské postele a, cvak, totálně ji dostal, opakoval její jméno pořád dokola, a ona si vybavovala pocit absolutního štěstí a, cvak, ne proto, že spolu zrovna zadělávali na dítě, které šíleně moc chtěla, ale naopak kvůli tomu, že v ten okamžik jí to bylo ukradené, byl to jen on, cvak, oni dva a to všechno, a dnes už jen vzpomínka na to všechno, deroucí se na povrch, jedno oko a to druhé, obě skryté za čočkou, ohlížející se zpět. „Moc hezké,“ řekl Ron a odložil foťák. Teď už byly jeho oči zase vidět: měly hnědou barvu a nic mimořádného na nich nebylo. Grace se rozpačitě zasmála. „Ne, vážně to bylo dobré,“ nepochopil ji. „Máte to za sebou.“
35
2. KAPITOLA
NAD VÝCHOVU DĚTÍ NENÍ
P
romyšlená zanedbanost domku Sally Morrisonové-Goldenové na Východní 74. ulici začínala exteriérem, jehož součástí byly dva truhlíky s tuctovou zelení v kómatu a splasklý červený balon přivázaný k mříži nade dveřmi. Dům se v té postranní ulici krčil za listnatými stromy podél silnice, mezi dvěma vyšperkovanými vilami z téže doby (nejspíš je postavil stejný architekt nebo stavař), s ušlechtilou a očividně drahou květenou, jejichž naleštěná okna svého souseda-otrhance pravděpodobně snášela jen s těžkým srdcem. A když tělnatá německá au-pair pustila Grace dál, ukázalo se, že bezprostřední a všudypřítomný binec vesele bují i uvnitř, počínaje prahem (dveře se totiž nedaly pořádně otevřít kvůli napěchovaným nákupním taškám, které se válely těsně za nimi) a pokračuje chodbou, přes kuchyň a po schodech dále nahoru ve stopách klasického svinčíku po dětech (které se táhly až tam, kam oko nedohlédlo). Mělo to celkem propracovaný systém, říkala si Grace, když za ní au-pairka (Hilda? Helga?) zavírala dveře a ona opatrně vkročila dovnitř. V tom bohatém městě byla Sally asi nejzámožnější člověk, kterého Grace osobně znala, a určitě zaměstnávala i někoho, kdo měl na starosti 36
PŘEDTÍM
úklid, neřkuli řád, který nejspíš přece jen trochu narušovala čtveřice zdejších ratolestí (plus dvě děti z prvního manželství Simona Goldena, jež přijížděly na víkend vybaveny vlastními domácími úkoly, sportovním náčiním a elektronikou). Hromadění věcí tedy zřejmě patřilo k Sallyiným libůstkám. Hromádka vyřazených bot, vratký štos Observerů a Timesů, vyboulené nákupní tašky z Children’s Place a Sam Flax, které překážely na schodech – Grace při pohledu na ně začala mimoděk počítat: pět minut, než to člověk odnese, vybalí, složí nákupní tašky a uloží je pro případné použití v budoucnu; dvě minuty, než se schovají účtenky do krabice nebo správné složky, než se z oblečení odstřihnou cedulky a zanesou se do prádelny; další dvě na úklid barviček a roztahaných čtvrtek, a konečné dvě minuty na sesbírání zbylých papírů a jejich vyhození do koše na recyklovaný odpad. Celkem jedenáct minut maximálně, a teď upřímně: copak by jim upadla ruka? Elegantní dům v národním stylu Greek revival volal o pomoc, jeho ozdobné lišty a precizní štuky zanikaly pod dětskými malůvkami prsty na zeď a koláže z těstovin, porůznu přitlučené a nalepené po zdech, jako by ani nepatřily k obytnému domu, ale chodbě školky. Dokonce i svatební smlouva ketuba, bohatě zdobená a celá v hebrejštině, která vypadala jako stránka ze semitské Knihy z Kellsu, visela v rámečku z nanukových dřívek a chuchvalců prachu, mezi nimiž prosvítaly hrudky ztuhlého lepidla. (Tak tohle celkem sedí, musela uznat Grace, vzhledem k tomu, že Sally konvertovala k židovství na přání tehdejšího snoubence a že po svatbě židovská víra obou manželů postupně vyšuměla.) Šla za zvuky zahájené schůzky do zadní části domu, v níž byla nedávno rekonstruovaná kuchyně propojená se zahrádkou. Sally seděla mezi patolízalskou Amandou Emeryovou a Sylvií Steinmetzovou, svobodnou matkou geniálního dítěte, dcerky Daisy, kterou adoptovala z Číny, když jí byl rok, a která přeskočila celou třetí třídu, a stala se tak nejmladší školačkou v dějinách základní školy v Reardenu. 37
MĚLAS TO VĚDĚT
„Díkybohu…“ zasmála se Sally směrem k ní. „Teď už se snad konečně pohneme z místa.“ „To jdu tak pozdě?“ zeptala se Grace, i když věděla, že ne. „Ani ne, ale vypadá to, že bez tvého uklidňujícího vlivu prostě nic nesvedeme.“ Přechytla si batole, jež se jí kroutilo na klíně: byla to její nejmladší dcerka Djuna (poučila je Sally) pojmenovaná po zesnulé tchýni Doris. „Ještě kafe?“ zeptala se Hilda nebo Helga, která Grace doprovodila do kuchyně. Byla bosky, a ani její chodidla nevypadala zrovna čistě, uvědomila si Grace. V nose měla kroužek z tmavého kovu, který budil podobný dojem. „Asi jo. A mohla by sis prosím tě vzít mimíse? Bez ní nám to půjde rychlejc,“ řekla Sally a znělo to omluvně. Au-pairka si mlčky převzala svíjející se Djunu, kterou jí Sally podala přes stůl. Djuna vycítila blížící se odříznutí od centrály, a tak spustila řev, jako by ji na nože brali. „Pá pá, broučku,“ vrkala Sylvia. „Je fakt rozkošná.“ „Ještě aby ne,“ pronesla Sally. „Další děcka už neplánuju.“ „Vááážně?“ ozvala se Amanda. „To Neil a já si necháváme vrátka otevřená.“ Grace, která Amandu tolik neznala, si nebyla jistá, co tím přesně myslí. Vasektomii? Zmražená vajíčka? Amanda měla desetiletá dvojčata, a přestože byla nedávno na „omlazení obličeje“, musela mít dobrých pětačtyřicet. „Tak to pěkně děkuju. Po pravdě i Djuna byla takové překvápko, ale řekli jsme si, co ksakru?! Chci říct, proč ne?“ Přesně tak, pomyslela si Grace a stejně jako ostatním přítomným ženám jí bylo naprosto jasné, co v New Yorku takové čtyři děti (neřkuli šest) obnášejí. Dva potomci znamenali, že jste se rozmnožili a zachovali přitom správný počet; už to byl celkem drahý špás. Do třetice všeho dobrého i zlého, ale bez soukromých škol, letních 38
PŘEDTÍM
táborů, ledního hokeje ve sportovním areálu Chelsea Piers a služeb vzdělávacího poradenství IvyWise. No a čtyři děti vyžadovaly za prvé chůvu navíc, za druhé rodinný dům. Nemohli jste přece po těch chudáčcích chtít, aby se o své dětské pokojíky dělili. Dítka přece potřebovala vlastní prostor na vyjadřování své jedinečnosti. „Vždyť přece,“ rozvíjela myšlenku dál, „nad výchovu dětí není. Měla jsem parádní kariéru, ale co se narodila Ella, ani jsem si na ni nevzpomněla. Nehnul se mnou ani loňský sraz spolužáků, kde mi všechny ženské, co se mnou chodily na vysokou, tlačily do hlavy kecy o tom, jak jsem to jenom mohla vzdát a co prý můj nenaplněný duševní závazek vůči Yaleu. Provrtávala jsem je pohledem a říkala si jste vedle jak ta jedle. Nenech si od nikoho vymluvit, že tohle je ta nejdůležitější věc, která se dá udělat,“ chrlila na Amandu se svatým zaujetím. „Jasně, já vím,“ pípla Amanda. „Ale kupříkladu moje dvojčata, to je ti takového zlobení! Vůbec nic nechtějí dělat společně. Pokud chce jedna do hudebky Broadway Kids, druhá musí mít gymnastiku. Celia dokonce ani nechce jet se svou sestrou na stejný tábor, což pro mě znamená dva návštěvní týdny v Maine. Děkuju pěkně, to snad ani nemuselo být.“ Hilda/Helga přinesla kávu a servírovala ji na dlouhý venkovský stůl. Grace dala v plac krabici máslových sušenek z cukrárny Greenberg, které se setkaly s nadšeným ohlasem. „Moje stehna tě nenávidí,“ pronesla Sally a vzala si rovnou dvě najednou. „Tvoje stehna nemají na nic podobného nárok,“ odpálkovala ji Amanda. „Já jsem je viděla. Celý Upper East Side by ti ty stehna mohl závidět.“ „No jo,“ pýřila se Sally, „je fakt, že teď na sobě docela makám. Simon se nechal slyšet, že když dám plážový půlmaraton, vezme mě za odměnu do Paříže.“ 39
MĚLAS TO VĚDĚT
„Moje máma vozila domů něco podobného,“ prohodila Sylvia, zatímco degustovala sušenku. „Znáš takové ty skořicové buchty? Jmenovaly se nějak německy.“ „Šneky,“ řekla Grace. „Byly vynikající.“ „Tak začneme teda?“ zeptala se Sally. Nebyla newyorská rodačka a vypadala podrážděná, že nemá čím přispět k všeobecné nostalgii. Dámy vytáhly zápisníky a odjistily propisky. Přitom nesměle pokukovaly po Sally, která jejich výbor hostila a zároveň mu předsedala. „Takže. Zbývají dva dny. A my zatím…“ trhla rameny jako puberťačka. „Ale nějak to uděláme.“ „Tím si nejsem tak úplně jistá,“ pronesla Sylvia. „Bude to v pohodě. Mrkněte…“ Sally otočila svůj žlutý zápisník, kde se skvěl hezounký sloupeček položek sepsaný modrou fixkou Sharpie. „Lidi chtějí přijít a utratit peníze. Na tom jediném záleží. Zbytek jsou detaily. Máme dvě stě potvrzených hostů. Skoro dvě stě. Už to je úspěch.“ Grace hodila očko po Sylvii. Z těch tří ji znala nejlépe, anebo aspoň nejdéle. Ne že by byly bůhvíjaké kamarádky. Určitě ale věděla, že Sylvia není žádná drbna. „U Spenserů jsem se byla kouknout včera ráno. Sukiina asistentka a manažer domácnosti mě provedli celým domem.“ „Suki tam nebyla?“ zeptala se Sylvia. „Ne, ale s personálem jsem už všechno probrala.“ Grace pokývala hlavou. Učinit místem konání obydlí Spenserů byl majstrštyk, z nějž zřejmě plynula i ta záplava potvrzených účastí o ceně 300 dolarů za osobu. Suki Spenserová, třetí žena Jonase Marshalla Spensera a matka budoucích žáků Reardenu, bydlela v jednom z legendárních bytů ve městě (ve skutečnosti to byly tři byty o dvou patrech, zabírající celou šířku budovy na Páté Avenue, kde se byt nacházel). Zčistajasna zavolala minulý měsíc – přesněji řečeno její asistentka zavolala – s tím, že paní Spenserová lituje, že 40
PŘEDTÍM
se nemohla přímo zapojit do činnosti výboru, a tak by alespoň ráda dala k dispozici své sídlo. Její zaměstnanci mohou podávat jídlo, které jim bude dodáno, a jako hostitelé zajistí též víno. Spenserovi měli v kalifornské vinařské oblasti Sonoma vlastní vinohrad. „Ty ji znáš?“ obrátila se Grace na Sally. „Ani ne. Párkrát jsem na ni mrkla na chodbě ve škole, to je všechno. A samozřejmě jsem ji mailem vyzvala k členství ve výboru, ale vůbec by mě nenapadlo, že na to zareaguje, a už vůbec ne takhle.“ Potvrzení hosté museli projít bezpečnostní kontrolou, což byla otrava. Která za to ale stála. „Panebože, já jsem z toho úplně hotová,“ švitořila Amanda. „Viděli jste ty Pollocky?“ Dva obrazy malíře Jacksona Pollocka jim visely v jídelně. Grace je viděla vyfocené v časopise Architectural Digest. „Řekla bych, že jo,“ pronesla Sally celkem upřímně. „Sylvie, ten tvůj kámoš s tím počítá? Je to od něj fakt super, že přijde.“ Sylvia přikývla. Měla kontakt v aukční síni Sotheby, jenž přislíbil, že se jejich dražby ujme. „Prý je to protislužba za to, jak jsem mu píchla s trigonometrií na škole v Horace Mann. Což si nějak nevybavuju.“ „A ta dražba?“ zeptala se Grace. Měla před očima Sallyin seznam a chtěla, aby to pokud možno odsýpalo. „Správně. Mám tady opravený katalog. Amando, kam jsem ho dala?“ Amanda ukázala na zmuchlanou brožurku uprostřed rozházených papírů na stole. „Fajn,“ řekla Sally. „Ještě to není finální verze, můžeme přidávat položky až do zítřejšího rána, odpoledne to jde do tisku a pak… Sylvie?“ „Vyzvednu je v sobotu v jednu,“ zahlásila poslušně. „Výtečně.“ Nasadila si brýle, otočila titulní list a pustila se do první stránky. 41
MĚLAS TO VĚDĚT
Květiny z ateliéru L’Olivier a Wild Poppy. Pobyt v šesti hotelech ze sítě Hamptons House, jeden z nich na Fire Islandu. („V křídle pro rodiny s dětmi,“ ujistila je Sally), po dvou ve Vailu a Aspenu a jeden v Carmelu v New Yorku (který byl přijat vlažněji než ostatní). Na seznamu byla i konzultace se špičkovým aranžérem (dcera ve dvanácté třídě), hodina vaření pro osm osob v nesmírně populární restauraci Tribeca (syn PR manažerky v sedmé), možnost vyzkoušet si den v křesle starosty New Yorku (jeho analytik měl dvojčata a velmi na jejich prestižní škole stál o dvě místa ve školce na příští rok) a cosi s názvem „facelift kmenových buněk“ s lékařem z New York University, což znělo tak děsivě (a úžasně bizarně!), až si Grace idiotsky poznamenala, že o tom musí od Jonathana zjistit víc. „A – myslím, že jsem vám to psala mailem,“ pronesla Sally. „Ale možná taky ne. Každopádně Nathan Friedberg nám nabídl místo na svém táboře.“ „Sally, to je báječné!“ zvolala Amanda. „Co je to za tábor?“ ptala se Grace. Amanda se na ni obrátila: „No přece jeho tábor. Ten, co rozjíždí.“ „Psali o tom v Avenue,“ doplnila Sally. „Léto tam vyjde na dvacet pět tisíc dolarů,“ hlesla Sylvia. „To musí být… spousta vodního lyžování,“ glosovala Grace. „Nic takového. Zapomeň i na vázání uzlů a táboráky,“ pravila Sylvia a ještě víc tím Grace zmátla. „Na děti obyčejných smrtelníků tam není nikdo zvědavý.“ „No podle mě je to prostě geniální,“ rozprávěla Amanda. „Řekněme si to upřímně, děti, které tam pojedou, budou jednou ve vedoucích pozicích. Potřebují proniknout do světa byznysu a porozumět základům filantropie. Nathan mi kvůli tomu volal. Zajímalo ho, jestli se zúčastní i naše dvojčata. Řekla jsem, že bych vážně moc ráda, ale že by mě zabily, kdybych jim překazila jejich tábory v Maine. Už tam mají partičku.“ 42
PŘEDTÍM
Grace to pořád nedocházelo: „Kde se ten tábor koná? Co se na něm dělá?“ „Ale ne, oni přece nikam cestovat nemusí. Každé ráno je nabere autobus a odveze na besedu se zajímavými osobnostmi,“ řekla Sally. „Podnikatelé a lidi, co dělají do umění. Dozvědí se něco o byznys plánech a investicích. Zúčastní se exkurzí do firem ve městě a okolí. Minimálně jednou vyrazí do Greenwiche, pokud vím. A víkendy jsou volné, tak ty můžou strávit podle libosti. Přihlásila jsem tam Ellu. Bronwen chce strávit celé léto na pláži. Má tam koně. No a pak mě napadlo, kdyby tak do aukce věnoval jedno místo. Má přece hodnotu dvaceti pěti tisíc dolarů. Kdyby se to pro školu podařilo získat, bylo by to úžasné.“ „Bravo, Sally!“ zasmála se Amanda. „To je prostě skvělé.“ „Ano,“ zmohla se Grace k reakci, ačkoli v tom pořád tápala. A líbilo se jí to čím dál míň. Vrátily se zpátky k seznamu. Vysokoškolské vzdělávací poradenství. Předškolní vzdělávací poradenství. Genealožka, která přijde až k vám domů s vlastním počítačem, takže žádné otravné on-line vyplňování na vlastní pěst, a namaluje vám překrásný rodinný strom. (Grace blesklo hlavou, jestli by neměla koupit právě tohle. Něco si přece jen vybrat musí a copak by to nebyl bezva dárek pro Henryho? Ale myšlenka na Jonathanovu příšernou rodinu ji od toho odradila. Představa, že bude mít její syn tyhle zákeřné lidi na svém stromu života, ji rozzuřila, pak vyvolala pocity viny a nakonec Grace cítila jen nekonečný smutek. Chudák Henry. Musel se spokojit s jediným prarodičem. Vědomí, že ti lidi pořád existují, a to jen několik hodin cesty odsud, ale přitom je ani nenapadne se ukázat a věnovat se vnukovi, to ještě zhoršovalo.) A dále doktoři: dermatologové, plastičtí chirurgové. A pak kdosi, komu Amanda říkala „ten přes prsty na nohou“. „Jedna jeho holka chodí do třetí a druhá je ve třídě s Daphne,“ vysvětlovala Sylvii. 43
MĚLAS TO VĚDĚT
Sylvia se znepokojeně zamračila: „A co má s prsty na nohou?“ „Proslavil se zmenšováním druhého prstu, aby nepřečuhoval nad palec. Tak jsem si odpoledne počkala na jeho ženu a zeptala se, zda by do aukce nevěnoval zkrácení prstu.“ Jednoho? pomyslela si Grace. A co ta druhá noha? „Já se nebojím zeptat. Proč taky, že jo? Můžou snad říct něco jiného než ano nebo ne? Ale „ne“ neřeknou skoro nikdy. Jak by taky mohli, vždyť je to škola jejich dětí! Měli by být rádi, že můžou přispět svými službami. Bez ohledu na to, jestli jde o instalatéra, nebo doktora, no ne?“ „No dobře, ale…“ Grace si nemohla pomoct. „Ty mluvíš, jako by měli lidi na výběr. Jenomže většina doktorů se nezabývá věcmi, které…“ Nejradši by řekla něco o marnivosti, ale včas se zarazila. „Které… by byly lidem příjemné.“ Amanda poposedla a zírala na Grace. Nezdálo se, že by ji to naštvalo, spíš jen vyvedlo z míry. „To není pravda,“ řekla. „Vždyť přece… všichni se musíme starat o své zdraví. Ať už jde o žaludek nebo srdce, pořád je to ta samá péče o tělo a každý pro sebe přece chce to nejlepší, ať už jde o finančního poradce, nebo lékaře. Kolik žen by pohrdlo konzultaci se slavným kardiologem, když by šlo o zdraví jejího manžela?“ „Gracin manžel je doktor,“ nadhodila Sylvia. Řekla to věcně a Grace bylo naprosto jasné, s jakým záměrem. Obě teď sledovaly nevyhnutelný efekt vyřčeného. „Pravda, na to jsem zapomněla,“ pravila Amanda. „A co že to dělá?“ „Jonathan je dětský onkolog.“ Amanda chvíli zmateně koukala a pak si vzdychla. Právě jí správně došlo, že o služby dětského onkologa nikdo nestojí, ať je slavný jak chce. Sally potřásla hlavou: „Pořád na to zapomínám. Vždycky, když ho vidím, vypadá tak neuvěřitelně optimisticky. Jak to jenom dělá?“ 44
PŘEDTÍM
Grace se k ní otočila: „Co jako?“ „No jak zvládá dělat s těmi nemocnými dětmi a jejich rodiči? To bych nemohla.“ „Ani já ne,“ přisadila si Amanda. „Nezvládám ani, když má jedna z holek bolení hlavy.“ „Když jde o tvoje děcko, je to něco jiného.“ Tomuhle dobře rozuměla, protože sama nedokázala snést, když Henry onemocněl, což se naštěstí nestávalo až tak často. Byl zdravý jako řípa. „Když jde o pacienty, které máš odborně vyšetřit, funguje to jinak. Tam se od tebe čeká, že jim pomůžeš. Snažíš se jim ulehčit.“ „Jasně,“ nesouhlasila Amanda. „Jenže potom umřou.“ „No tak ses aspoň snažila,“ trvala Grace na svém. „I přes snahu lékařů lidi podléhají nemocem a umírají, a to někdy dokonce i děti. S tím se nedá nic dělat. Ale stejně bych radši měla dítě s rakovinou teď než před dvaceti lety. A mnohem radši bych měla dítě s rakovinou v New Yorku než kdekoli jinde.“ Amanda, zcela imunní vůči jejím argumentům, zavrtěla hlavou: „Já bych tohle nemohla. Nesnáším nemocnice. Nesnáším jejich smrad.“ Otřásla se, jak by jí někdo stříkl do obličeje dezinfekci – tady, mezi vší tou drahou špínou v domě Sally Morrisonové-Goldenové. „Kéž bysme prostě měli víc umělců a spisovatelů,“ řekla Sylvia, která se změnou tématu evidentně snažila pohnout z místa. „Poobědvat s operní pěvkyní nebo návštěva výtvarnického studia. Proč nemáme víc umělců?!“ Protože ti své děti neposílají do Reardenu, pomyslela si Grace podrážděně. Na mapě newyorských soukromých škol se Rearden nacházel v soutěsce mezi horským pásmem Wall Streetu a vrcholky korporátního práva. To na ostatní školy – Fieldson, Dalton, Saint Ann’s – chodily děti umělců, divadelníků a romanopisců. Když byla Grace sama ještě školačka, nebylo to takhle jednoznačně rozdělené. Jedna její spolužačka měla matku básnířku, která učila na 45
MĚLAS TO VĚDĚT
Kolumbijské univerzitě, další spolužák byl hudební antitalent, jehož rodiče byli členy Newyorské filharmonie. Ovšem Henryho spolužáci vyrůstali v domovech žoldáků správy majetku a investičních fondů. Nic příjemného, ale co naplat? „No, řekla bych, že si stojíme více než dobře,“ oznámila Sally. „Čtyřicet položek – z toho si každý něco vybere. Teda pokud jsem na nic nezapomněla. Ještě pořád to tam můžem přidat, jestli vás ještě něco napadá.“ „Tak mě napadlo…“ bojovala Grace s poryvem trémy, „ovšem jen jestli chcete. Vydávají mi knížku. Zatím mám jen pracovní výtisky, ale mohla bych v dražbě přislíbit podepsaný výtisk.“ Všechny tři na ni pohlédly. „A jo vlastně,“ pronesla Amanda. „Úplně jsem zapomněla, žes napsala knihu. Co je to zač? Detektivka? Dobrého čtení na pláž není nikdy dost, aspoň v mém případě.“ Grace se mimoděk zamračila. To aby se náhodou nerozesmála. „Ne ne. Nejsem žádná spisovatelka. Víš přece, že pracuju jako terapeutka. Bude to knížka o manželstvích. Moje prvotina,“ řekla a s nelibostí ve svém hlase zaslechla náznak pýchy. „Jmenuje se Mělas to vědět.“ „Co?“ hlesla Amanda. „Mělas to vědět,“ zopakovala hlasitěji. „Ne, já jsem tě slyšela. Co jsem měla vědět, tak to myslím.“ „Jo tak. No… že na začátku vztahu znáš lidi nejlíp.“ Následovalo dlouhé ticho, během něhož měla Grace spoustu času přehodnotit nejen název a téma, ale i všechno ostatní, na čem jí záleželo. Aspoň v profesním životě. „A co kdybys nabídla jedno sezení u terapeutky?“ nadchla se Sally. „Víš jak ‚Kapacita přes manželské vztahy vám nabízí terapii pro páry‘.“ Grace byla tak v šoku, že skoro zapomněla vrtět hlavou. „Myslím, že něco takového se nehodí.“ 46
PŘEDTÍM
„Jo, ale lidi by to mohlo zaujmout.“ „Omlouvám se, ale ne.“ Amanda se na okamžik nesouhlasně zamračila. Vtom se zepředu domu ozval zvonek a rozehrála se tlumená zvonkohra. Napětí v jejich malé skupince se tím rozplynulo a Grace spadl kámen ze srdce. „Hildo?“ křikla Sally. „Zajdeš tam?“ V kuchyni byl slyšet šramot. „On má přijít ještě někdo?“ zeptala se Amanda. „Ne,“ Sally na to. „Ani ne.“ „Ani ne?“ uchechtla se Sylvia. „Ne. Totiž pár lidí řeklo možná a pak už se neozvali, tak jsem myslela…“ Dolehly k nim hlasy, tlumené a nerozlišitelné. A taky vrzání, jako od pružin. Pak se vynořila Hilda. „Nechá kočárek na chodbě, ok?“ zeptala se Sally. „Aha,“ vydechla Sally rozpačitě. „Ok.“ Kroutila hlavou. „Ok.“ Vzápětí však nasadila sterilní široký úsměv. „Zdravím!“ zaševelila a vyskočila na nohy. Dorazila nějaká žena a šinula si to pár kroků za Hildou. Měla středně vysokou postavu, kudrnaté tmavé vlasy po ramena a pleť v karamelovém odstínu. Její oči byly černočerné a nad nimi se do koketního oblouku vypínalo velmi tmavé a plné obočí. Oblečená byla v hnědé sukni a bílé košili rozhalené natolik, aby odhalovala dvě pozoruhodné věci: zlatý kříž a plný výstřih. Vypadala celkem zaskočená vším, co ji momentálně obklopovalo: obrovský, ale značně zabordelený dům, zmatené ženské, známky toho, že schůze je v plném proudu, neřkuli – vzhledem k záznamům a zápisům na stole – téměř u konce. Skoro neznatelně jim kývla na pozdrav a otálela ve dveřích. „Prosím, posaďte se,“ ukázala Sally na židli vedle Grace. „Holky, tohle je paní Alvesová. Její syn Miguel Alves chodí do čtvrté třídy. Omlouvám se, ale nevím, jak se vyslovuje vaše křestní jméno.“ 47
MĚLAS TO VĚDĚT
„Malaga,“ řekla ta žena. Hovořila lehkým, téměř hudebním hlasem. „Malaga,“ zopakovala ještě jednou, pomaleji a s důrazem na první slabiku. „Malaga,“ zopakovala po ní Grace a natáhla ruku. „Těší mě, já jsem Grace.“ Sylvia a Amanda ji následovaly. „Ahoj, ahoj,“ řekla žena. „Já omlouvám, že tady pozdě. Dítě podrážděná.“ „Ach, to vůbec nevadí,“ řekla Sally. „Akorát už to skoro máme. Prosím,“ zopakovala znovu, „posaďte se.“ Žena se usadila na židli vedle Grace a odtáhla se od těžkého dřevěného stolu, aby si hodila nohu přes nohu. Grace si nemohla nevšimnout, že jsou sice festovní, ale hezky tvarované. Mírně se předklonila, takže se skoro dotýkala dřeva stolu: přes hedvábnou košili prosvítalo její boubelaté tělo, ale z nějakého důvodu ani to nepůsobilo odpudivě. Zmínila dítě? uvažovala Grace. Vypadalo to, že porodila celkem nedávno. Vypadala jako plodnost sama. Ruce položila na stůl a na čtvrtém prstu levé ruky jí svítil úzký zlatý kroužek. „Mluvily jsme právě o věcech do dražby,“ pravila Sally přehnaně pomalu, všimla si Grace. „Výtěžek půjde na konto školy. Na stipendia,“ dodala a zírala přitom upřeně do poznámek. „Většinou se obracíme na rodiče s výzvou, aby se ozvali, pokud mohou nabídnout něco v souvislosti se svou prací. Například když jsou to umělci nebo lékaři. Kdyby vás něco napadlo, určitě řekněte.“ Žena – Malaga – přikývla. Působila vážně, jako by se právě dozvěděla nějakou strašlivou zvěst. „Tak… A frčíme dál,“ řekla Sally a přesně to se také stalo. Příchod nové osoby způsobil, že se hnaly přípravami dál, jako když střelí. Tryskem proběhly své úkoly na nejbližší dny, určily, která bude u stolečku dole v hale (což nebylo moc lákavé), která vítat hosty nahoře v mramorem vykládaném foyer, a jestli má Sylvia vhodný software na to, aby mohla na konci všechny zkasírovat. Před oficiálním 48
PŘEDTÍM
zahájením večírku měl probíhat „koktejl s ředitelem“, což sice neorganizovaly, ale i tak to vyžadovalo jistou koordinaci, a následnou afterparty v klubu Boom Boom Room v hotelu Standard měla víceméně na starosti Amanda (jinými slovy, její kamarádi tvořili hlavní účastníky akce). Tohle všechno spolu ještě jednou prošly. Malaga mlčela a měla stále tentýž výraz, ačkoli s ostatními otáčela hlavu podle toho, která z těch tří právě hovořila. Ale vtom, zrovna když probíraly zapeklitou otázku, jak to zaonačit s hromadným odchodem na afterparty, aby to nepůsobilo elitářsky (protože ve Standardu už nahlásily, kolik lidí přijde, a víc se jich tam prostě nevejde), byl jejich hovor přerušen náhlým zalykajícím se dětským pláčem a ta tichá žena nadskočila a odběhla z místnosti. Chvilku nato se vrátila s malinkatým, snědým dítětem zabaleným v plence se zelenými pruhy, a zatímco děkovně kývala na nadšené cukrování žen, sedla si Malaga zpátky na své místo, vytáhla ruku z hedvábné košile s dlouhými rukávy a prudce si strhla podprsenku, čímž odhalila celé tělo. Stalo se to tak rychle, že si Grace ani nestačila uvědomit nepříjemnost té situace, ale když se pokradmu koukla přes stůl, všimla si Amandina pohoršeného výrazu. S vykulenýma očima skoro neznatelně potřásla svou malou hlavou, takže si toho mohl všimnout jen ten, kdo se během té nanosekundy zrovna díval jejím směrem. Problém samozřejmě nepředstavovalo samotné kojení, Grace předpokládala, že to svého času šťastně provozovaly všechny (s výjimkou Sylvie) z principu, hrdosti, pohodlnosti a kvůli zdraví svých dětí. Problém byl v té přímočaré a nenucené nahotě vystavené na odiv: jedno ňadro volně sestupující do sajících úst dítěte, objemné břicho a dokonce i celé nadloktí, láskyplně podpírající hlavičku dítěte. Neobtěžovala se s žádným speciálním oblečením pro kojící ženy, které nosívala Grace, s diskrétním rozparkem pro bradavku a umně nařasenou látkou, jež ji strážila, dejme tomu, před všetečnými pohledy teenagerů, co nedokázali rozlišovat mezi sexuálním a mateřským. 49
MĚLAS TO VĚDĚT
Poté, co se Malaga Alvesová tímto způsobem postarala o dítě, těkala pohledem kolem stolu a čekala, až se opět rozproudí hovor; a tak zbylé čtyři ženy začaly hrát prokompované divadlo, v rámci něhož předstíraly, že ji nevidí. Dítě sálo nahlas a podrážděně vrnělo. Po několika minutách, právě když se Grace srovnala s tím, co viděla, Malaga zničehonic vytáhla bradavku ven, takže vlhce pleskla dítěti o tvář, a pak, místo aby si ji zakryla, odhalila druhé ňadro stejným způsobem jako předtím a přiložila dítě zase k němu. Teď už se ovšem místnosti zmocnil hmatatelný neklid. Ženy mluvily v rychlých, úsečných větách a kvaltovaly co nejrychleji na konec programu schůze. Grace si všimla, že na Malagu se nedíval nikdo kromě Hildy, která stála ve dveřích a nepokrytě na tu polonahou ženu zírala. Malaga však seděla dál, jako by se nechumelilo, s hedvábnou košilí visící přes ramena jako pláštěnka a s podprsenkou zaklíněnou pod rozložitými ňadry. Grace si to nejdřív málem vyložila jako projev pohrdání, ale brzy to přehodnotila. I kdyby Newyorčanka Malaga Alvesová trpěla nějakou skrytou záští vůči krajance Sally Morrisonové-Goldenové, nedala najevo ani ždibeček zlovůle. Právě naopak, nedala najevo vůbec nic, stáhla se do sebe; evidentně jí nedocházelo, že není neviditelná a že ostatní pobuřuje. Jak tak na ni po očku hleděla, vybavila si Grace náhle jednu ženu, kterou kdysi potkala v šatně tělocvičny na Třetí avenue, kam chodívala. Když se tam onehdy převlékala po hodině aerobiku, všimla si postavy před zrcadlem u vstupu do sprch, úplně nahé, která na sobě dokonce neměla ani obvyklý ručník uvázaný přes boky nebo prsa. Bylo jí mezi třiceti a čtyřiceti – nalézala se v tom těžko definovatelném středním věku, kdy to, na kolik vypadáte, záleží především na tom, jak pečlivě se o sebe staráte, než kolik vám doopravdy je, a její tělo bylo v podobně neurčité fázi mezi štíhlostí a tloušťkou. Jak se Grace navyklými pohyby vysvlékala z propoceného cvičebního úboru, vstupovala do sprchovací kabiny a zase ji opouštěla, sušila si vlasy a otvírala skříňku, 50
PŘEDTÍM
postupně si uvědomovala, že ta žena tam pořád je, aniž by změnila postoj, nadále stála před zrcadlem až na zem a pročesávala si vlasy. V tom postoji a chování bylo něco víc, to bylo jasné i ostatním v šatně, všem těm patnácti nebo dvaceti ženám, které si dávaly bedlivý pozor, aby se jí vyhýbaly, našlapovaly kolem ní opatrně a odvracely od ní pohled. Nahota nebyla v té šatně samozřejmě nic nezvyklého, podobně jako kartáčování vlasů a pohledy do zrcadel. Ale na té ženě bylo prostě všechno špatně, jak tam tak stála, úplně klidná, trochu moc blízko zrcadla, trochu moc ponořená do sebe, nohy trochu moc od sebe, s levou rukou v bok, zatímco pravá ruka obezřetně a rytmicky jezdila kartáčem po vlhkých hnědých vlasech. Ve tváři měla úplně stejný výraz, uvědomila si Grace a ověřila si svůj postřeh rychlým mrknutím na Malagu Alvesovou. Pak se obrátila zpět na Sally a snažila se působit nenápadně. Jejich tempo teď bylo přímo zběsilé, dávaly si bedlivý pozor, aby se vyhnuly dalším hrozícím prostojům, a mohly tak schůzi co nejdříve ukončit a konečně odtamtud vypadnout. Sally se nejspíš rozpomněla na dávno minulé dny své zářivé kariéry, protože spěla tryskem ke konci jednání jako bezskrupulózní manažerka, které jsou soukromé problémy zaměstnanců srdečně ukradené. Rozdělila zbylé úkoly a stanovila příští organizační schůzku na sobotu odpoledne u Spenserů. („Hodí se ti to, Malago?“ vyčkala okamžik Sally. „Aha, dobře.“) Dítě dál zarputile sálo, až Grace žasla, kde se v takovém drobečkovi ten apetit bere. Vtom zničehonic odtáhlo hlavu od nalitých ňader matky a dychtivě se rozhlíželo po pokoji. „Myslím,“ pronesla Sally pevným hlasem, „že to je asi všechno. Já k tomu každopádně nic dalšího nemám. Ty snad ano, Sylvie?“ „Ne,“ zaklapla Sylvia své kožené desky. Amanda byla v tu ránu na nohou a shromažďovala své papíry. Časem rozhodně neplýtvala. Malaga se zatím pokoušela přendat dítě do svislejší polohy a ani ji nenapadlo se konečně zahalit. 51
MĚLAS TO VĚDĚT
„Ráda jsem vás poznala. Mám dojem, že váš syn chodí do třídy s mou dcerou Piper. Paní učitelka Levinová, čtvrťáci?“ Žena přikývla. „Ještě jsem se letos nedostala k tomu, abych se pořádně seznámila s novými rodiči,“ švitořila Amanda, zatímco rvala papíry do své bledězelené birkinky. „Měli bychom spolu někdy něco podniknout, jen my rodiče dětí ze třídy paní Levinové.“ „Jak se daří Miguelovi?“ zeptala se Sally. „Ten chlapec je k zulíbání.“ Malaga trochu ožila a pousmála se, zatímco poplácávala dítě po zádíčkách: „Ano. On daří dobře. Učitelka věnuje.“ „Piper si s ním prý hrála na střeše,“ řekla Amanda. Na střechu chodili žáci prvního stupně odpočívat. Byla tam bezpečná, pružná podlaha, spousta barevných průlezek a síť, to aby děti náhodou nezahučely dolů. „Ok,“ řekla Malaga. Dítě si zplna hrdla odříhlo, dekórum ho evidentně netrápilo. Grace přepadla náhlá touha okamžitě zmizet pryč. „Tak ahoj, všichni,“ zahlaholila. „Sally, kdyby tě ještě něco napadlo, tak prosím tě zavolej. Ale myslím, že to zvládáme. Seš úžasná, žes to zvládla v takhle rekordním čase.“ „No, s menší pomocí Suki Spenserové,“ smála se Sally. „Když máš v záloze multimilionářku s tanečním sálem a vinohradem, je to celkem brnkačka.“ „To jediné mi ještě schází ke štěstí,“ pravila Grace v natrénovaném dobrém rozmaru. „Na shledanou, Malago,“ zvolala a všimla si, že Malaga konečně souká obří prsa zpět do podprsenky. Grace popadla svou koženou aktovku za ucho a pověsila ji křížem přes rameno. „Zpátky do práce?“ zajímala se Sylvia. „Ne. Musím vzít Henryho do houslí.“ „No jo vlastně. Hraje ještě podle Suzuki?“ ptala se Sylvia dál. 52
PŘEDTÍM
„Už moc ne. Vydržel jen do osmé nebo deváté lekce.“ „Ty tam s ním pořád chodíš?“ vstoupila do konverzace nevěřícně Sally. „Můj ty bože, kdybych měla svým dětem pořád dělat šoféra, neměla bych čas na nic jiného. Dva chodí na gymnastiku a mají taky klavír, balet a šermování. Nemluvě o Djuně. Ta má sice jen rytmiku pro nejmenší a pohybové aktivity Gymboree, ale i tak, absolvovat Gymboree počtvrté?! Už jsem prostě nemohla, takže s ní chodí Hilda. Všechny ty maminy jsou ze svých děcek na větvi: ‚Mám zázračné dítě, právě se totiž sklouzlo na klouzačce.‘ Nejradši bych jim řekla: ‚Tohle je moje čtvrté dítě a s dovolením si uvědomte, že takhle sjedou dolů úplně všechny děti, máme tu totiž gravitaci.‘ A v rytmice pro nejmenší jsem pořád tápala, tak jsem nakonec hodila na Hildu i to. Rumba koule už jsem nemohla ani cítit.“ „Kdybych měla víc dětí a ne jen Henryho, taky bych toho už dávno nechala,“ ujistila ji Grace. „Není to tak těžké, když máš jenom jedno.“ „Uvažovala jsem, že bych dala Celii do houslí,“ řekla Amanda. Celia byla Daphnino dvojče, statné děvče, o dobrou hlavu větší než její sestra, s předkusem, který se jednou dost prodraží. „Ke komu chodíte vy?“ Grace chtěla namítnout, že Amandě může být celkem jedno, kdo Henryho učí, protože nebyla šance, že by jeho kantor přijal do houslí jedenáctiletou začátečnici, ať už jsou její rodiče kdokoli a mají, kolik peněz chtějí. Henryho učitel byl jízlivý a věčně nabručený sedmdesátiletý Maďar. Henryho přijal až po děsivě těžké zkušební přehrávce a zevrubném prověření jeho muzikálnosti. Přestože bylo jasné, že Henryho čekají univerzitní studia a nikoli konzervatoř (což vyhovovalo jak Grace a Jonathanovi, tak bezpochyby i Henrymu), měl její syn tak mimořádný talent, že směl ve výuce s učitelem, který si své žáky pečlivě vybíral, pokračovat i tak. Mohla by Amandě odpovědět, že Vitaly Rosenbaum učil na umělecké akademii Juilliard (což byla 53
MĚLAS TO VĚDĚT
donedávna pravda) nebo dokonce na Kolumbijské univerzitě (a to byla též skoro pravda vzhledem k tomu, že někteří jeho studenti, již se rovněž odklonili od plánu jít na konzervatoř, tam nyní nebo v minulosti studovali a všichni přitom dále docházeli na konzultace do jeho nedalekého bytu v Morningside Heights), ovšem aby tato konverzace co nejrychleji vyzněla do ztracena, stačilo se uchýlit k třetí pravdě. „Bydlí na Západní 114. ulici,“ řekla. „Hm,“ pronesla Amanda, „tak nic.“ „Já Henryho zbožňuju,“ řekla Sally. „Vždycky je tak zdvořilý. A jak je hezký, to snad ani není možné. Chtěla bych mít jeho řasy. Všimla sis, jaké má řasy?“ zeptala se Silvie. „Ne… ani ne,“ usmála se Sylvia. „To není fér, když mají kluci takovéhle řasy. Já vrážím prachy do sér na podporu růstu řas a Henry Sachs si to takhle šine po školní chodbě, jednou zamrká a způsobí průvan.“ „No…“ hlesla Grace. Uvědomovala si samozřejmě, že to Sally myslí jako kompliment na účet Henryho nebo rovnou jí samotné, ale tolik pozornosti věnované půvabu jejího syna jí přišlo poněkud nevkusné. „Jsou asi trochu delší,“ vypravila ze sebe nakonec. „Už se tím moc nezabývám. Ale mám dojem, že když byl ještě malý, tak jsem nad jejich délkou taky celkem žasla.“ „Ona má dlouhá řasy,“ ozvala se zničehonic Malaga. Kývla na dítě, které jí spalo na klíně a jehož řasy vážně dosahovaly úctyhodných rozměrů. „Je překrásná,“ řekla Grace, vděčná za změnu tématu. Obdivovat miminka byla hračka. „Jak se jmenuje?“ „Ona jmenuje Elena,“ odpověděla Malaga. „Jako můj matka.“ „Překrásná,“ zopakovala Grace ještě jednou. „Jejda, já už ale vážně musím běžet. Mé dlouhořasé dítě by se nerado opozdilo na hodinu houslí. Ahoj, všichni!“ volala už na odchodu. „Uvidíme se ve škole nebo v sobotu! Bude to super.“ 54
PŘEDTÍM
S taškou přes rameno si to razila do kuchyně. „Počkej na mě, jdu s tebou,“ řekla Sylvia. Grace, a to měla Sylvii z celé skupinky nejradši, se rozladěně zastavila na chodbě u dveří. Když za nimi zapadly dveře, chvíli na sebe zíraly na schodech. „To mě podrž,“ řekla Sylvia. Grace nechtěla přitakat, dokud si nebyla jistá, co že ji tak odrovnalo, a tak nic neřekla. „Jdeš teďka do školy?“ zeptala se. „Jo. Mám další schůzku s Robertem. Poslední dobou se setkáváme fakt často. Divím se, že se o nás ještě nevedou řeči.“ Grace se usmála. Robert byl ředitelem v Reardenu. Jeho svatba s dlouholetým přítelem, uměleckým ředitelem předního nezávislého divadla na Broadwayi, byla jednou z prvních registrovaných partnerství, které noviny Times zařadily do rubriky „Zásnuby roku“. „Kvůli Daisy?“ zeptala se. „Kvůli čemu jinému? Necháme ji zase něco přeskočit, anebo radši ne? Prospěje jí spíš trigonometrie s desáťáky, nebo zdravověda s páťáky? Může přeskočit úvod do biologie a vrhnout se rovnou na pokročilou chemii, anebo by se měla držet společenských věd pro sedmáky spolu s její třídou? Je to vyčerpávající. Vím, že bych si neměla stěžovat. Je mi jasné, že bych měla podporovat její vzdělávání, ale zároveň chci, aby žila život sedmačky, jestli mi rozumíš. Nechci ji připravit o dětství. To máme všichni jenom jedno,“ vyprávěla Sylvia, zatímco kráčela s Grace na východ do Lexingtonu a pak spolu s ní zamířila mimo centrum. Ta nenápadná větička Grace překvapivě zasáhla. Henry byl stejně jako Daisy jedináček a také ona si uvědomovala, že jeho dětství jednou skončí. Pořád ještě byl Henry malý kluk (pro ni coby matku dokonce úplně malinký chlapeček), ale bylo jí jasné, že už ne nadlouho. A poněvadž neměla žádné další děti, smiřovala se s tou nevyhnutelnou změnou těžko. Jednoho dne ji přestane potřebovat a ona se pak znovu stane prakticky bezdětnou. 55
MĚLAS TO VĚDĚT
Samozřejmě že jedináček nebyl v plánu, a až nyní plně chápala, že jen mrhala drahocenným časem, zatímco si malý Henry dělal starosti, kdy (jestli) dostane bratříčka nebo sestřičku (Jonathan viděl tolik rakoviny, že si nepřál, aby to s clomidem přeháněla, a po absolvování šesti neúspěšných pokusů dal umělému oplodnění stopku). Časem si zvykla na to, že jejich rodina sestává výhradně z Henryho, ale i z této konstalace plynuly v New Yorku jisté potíže. Jestliže rodiny se dvěma dětmi představovaly zachování rodu, kdežto tři a více dětí znamenalo zvýšené nároky, rodiče jedináčka naopak platili za namyšlené. Jako by ostatním podsouvali, že jejich jediné, dokonalé dítě si zaslouží jejich plnou pozornost, úsilí a péči. Jedináček pro ně byl tak jedinečný, že rušil potřebu opakovaně se reprodukovat, jelikož právě on sám či ona sama v sobě skrývali potenciál dát světu mnohem víc, než by kdy svedl nějaký druhotný další potomek. Rodiče jedináčka vytáčeli všechny okolo tím, že světu své dítě nabízeli, jako by mu tím prokazovali neopakovatelnou službu. Tenhle fenomén Grace velice dobře znala. Spolu s Vitou, svou nejlepší kamarádkou z dětství, kdysi o tomhle typu rodičů složily písničku, na melodii z muzikálu Bye Bye Birdie: Jedno dítě, jedno výjimečné dítě, Jedno dítě a matka si vystačí, Jedno dítě, ne dvě nebo tři… Jedno dítě, jedno perfektní dítě, Jedno dítě, které mě vždy rádo bude mít, Jedno dítě – přesně tak to má být… Jistě, Grace byla také jedináček. Ne že by ji matka a otec pasovali na spasitelku světa, často se ovšem cítila osamělá. Anebo – opravila se nyní – ani ne tak osamělá jako sama. Sama doma anebo v létě u jezera. Sama s mámou. Sama s tátou. Síla a pošťuchování v souro56
PŘEDTÍM
zeneckých vztazích ji fascinovaly. Někdy jen tak stála v chodbě spletitého bytu na Východní 96. ulici, kde bydlela Vita a její tři bratři, a vpíjela se do zvuků jejich šramocení a hádek (o ty kráčelo nejčastěji). A i když to zcela popíralo vše, co znala z domu, právě takhle si představovala i svou budoucí rodinu. Hrozně si ji pro Henryho přála, a nebyla s to mu ji dát. Vita byla pryč. Nezemřela, to chraňbůh. Ale stejně byla pryč. Vita ji nikdy nenechala ve štychu – byla její důvěrnice a věrný společník, bydlela s ní v barabizně (která stála vážně úplně šejdrem) na Central Square, ještě když byly v posledním ročníku na vysoké, Grace na Harvardu a Vita na Tufts, a nakonec jí šla i za svědka – jenomže pak se Grace vdala. A Vita se potom prostě… vypařila, úplně zmizela z Gracina života a jí zbyly jen laciné kopie kamarádů. Ani těch však neměla moc. I po letech z toho byla příliš na dně, než aby se dokázala zlobit, a příliš naštvaná, než aby se tím trápila. „Věděla jsi, že přijde?“ otázala se Sylvia po chvíli. „Kdo?“ řekla Grace. „Ta ženská, co přišla pozdě?“ „Jo. Tobě o tom Sally řekla?“ Grace potřásla hlavou. „Zas až tak dobře Sally neznám. Jenom ze školy.“ V podstatě by se totéž snadno dalo říct také o Sylvii, přestože Grace a Sylvia byly ve skutečnosti spolužačky z Reardenu (Grace chodila o dva ročníky níž) a že vždycky měla Sylvii svým způsobem ráda, stejně tehdy jako dnes. V každém případě Sylvii obdivovala. Muselo být těžké vychovávat dceru úplně sama, pracovat na plný úvazek (Sylvia byla právnička se specializací na pracovní právo) a starat se nejdříve o jednoho a pak i o druhého rodiče, kteří během několika let krátce po sobě onemocněli a zemřeli. Ovšem ze všeho nejvíce si jí vážila asi proto, že se neprovdala za žádného muže, jenž by ji sice neučinil šťastnou, ale aspoň by jí dal dítě, po kterém evidentně toužila. Vlastně si na Sylvii nejednou vzpomněla, když svým 57
MĚLAS TO VĚDĚT
klientkám vysvětlovala, že předejdou-li manželství s nesprávným mužem, ještě to nemusí znamenat, že zůstanou bezdětné. Na Sylvii a její geniální dcerku z Číny. Jednou, když doprovázely děti do školy, chválila jedna matka ohromující inteligenci Daisy Steinmetzové a Sylvia to úplně přešla: „Já vím. Ale se mnou to nemá nic společného. Moje geny to nejsou. Daisy poprvé slyšela angličtinu, když jí byl už skoro rok, ale vesele brebentila už měsíc nebo dva poté, co jsem si ji přivezla do New Yorku, a číst uměla ve třech letech. Jasně že mi dělá radost, jak je chytrá. Myslím, že jí to trochu usnadní život. Jsem dobrá máma, ale na tomhle prostě nemám žádné zásluhy.“ Něco takového člověk v mramorové vstupní hale školy Rearden zaslechl málokdy. „Je trochu divná,“ řekla Sylvia. „Sally?“ „Ne,“ rozesmála se Sylvia nahlas. „Ta ženská, Malaga. Víš to, že sedává naproti přes ulici na lavičce v parku? Poté, co dovede syna do školy. Prostě tam jen tak sedí.“ „I s tím dítětem?“ zamračila se Grace. „Teď už i s dítětem. Předtím jen s břichem. Ani žádnou knížku nečte. To nemá celý den nic na práci?“ „Asi ne,“ řekla Grace. Nemít nic na práci – lépe řečeno nebýt celý den v jednom kole –, to byla jak pro ni, tak pro Sylvii a nejspíš i pro kteréhokoli jiného jejich známého z ostrova Manhattan naprosto neznámá situace. Pro každou ženu jejich ražení by v New Yorku něco takového představovalo nevýslovné ponížení. „Možná se bojí o to děcko. Jmenuje se Miguel?“ zeptala se Grace. „Jo, Miguel.“ „Třeba prostě chce zůstat poblíž, kdyby ji náhodou potřeboval.“ „Hm.“ Mlčky ušly jeden nebo dva bloky. 58
PŘEDTÍM
„Ale bylo to bizarní,“ pravila konečně Sylvia. „To, že tam seděla jen tak.“ Grace na to nic neřekla. Ne že by snad nesouhlasila. Jenom jí to nechtěla slepě odkývat. „Asi jiná kultura,“ nadhodila po kratší pauze. „Ale prosím tebe,“ řekla žena, jejíž čínská dcerka se právě připravovala na obřad Bat micva. „Kdo je vůbec její manžel?“ řekla Grace. Už se blížily ke škole a mísily se s ostatními matkami a chůvami. „Nikdy jsem ho neviděla,“ odpověděla Sylvia. „Jo a mimochodem jsem taky byla v pěkném šoku, jak Sally navrhla, abys dala do aukce tu svoji manželskou poradnu.“ Grace se zasmála: „Uf. Díky.“ „Okolí má na naše děti šílený vliv, tak proč musí všude kolem být tolik pošuků? Oprav mě, jestli se pletu, ale řešilo se tam zkracování prstů na nohou?!“ „Bohužel ano. Ale na druhou stranu jsem před pár lety měla klientku, kterou opustil manžel, protože prý měla ošklivá chodidla.“ „Ježíši,“ zastavila se Sylvia. O krok později zůstala stát i Grace. „Co to bylo za debila? Nějaký ujetý fetišista?“ Grace pokrčila rameny: „Možná. To je jedno. Jde spíš o to, že tím dal jasně najevo, na čem mu záleží. Pořád jí říkal, že má ošklivá chodidla. Od prvního dne. A když se rozešli, její chodidla byla první položka na seznamu důvodu, proč už s ní nemůže dál žít. Ovšemže to byl debil, ale nikdy se tím netajil. A ona si ho stejně vzala, ačkoli bylo nad slunce jasnější, že měl přinejmenším sklony jí opovrhovat. Co měl jako dělat? Změnit se?!“ Sylvia si povzdechla a zašmátrala v kapse na zadku po mobilu, který vibroval. „Říká se, že někteří lidi se dokážou změnit.“ „Nesmysl,“ řekla Grace.
59
3. KAPITOLA
NEJSEM ZDEJŠÍ
R
earden nebyl hájemstvím investorů a jiných Vládců vesmíru odjakživa. Škola byla založena v devatenáctém století se záměrem vzdělávat syny i dcery pracujících, později se ztotožnila s ateistickými židovskými intelektuály a jejich rudými dítky, takže tu studovali potomci novinářů a umělců, dříve zakázaných herců a levicových folkových zpěváků. Generace studentů, k níž patřila Grace, měla zvrhlé potěšení z toho, že jejich školu osočovali z „bohémství“ (a to přímo v proslulé příručce o fenoménu soukromých škol The Official Preppy Handbook), leč v průběhu následujících let se Rearden podobně jako prakticky všechny soukromé školy na manhattanském ostrově (plus několik málo v Brooklynu) poněkud přeorientoval – nešlo přitom ani tak o politiku, jako spíše o peníze. Dnes se typický tatínek žáčka z Reardenu živil penězi vydělanými jinými penězi, toť vše, a byl náruživý, roztěkaný, neskutečně bohatý a věčně někde v čudu. Typická matka bývala právničkou nebo analytičkou, již momentálně zcela zaměstnávala údržba četných domácností a dohled nad vývojem podobně četných dětí. Byla velmi štíhlá a velmi blonďatá a obvykle pospíchala do fitka SoulCycle s bíle prošívanou kabelkou Barenia 60
PŘEDTÍM
Birkin, v níž byl nacpaný celý její dosavadní život. Škola byla převážně bílá (ne-li přímo židovská), ačkoli i studenti z Asie a Indie tu měli poměrně početné zastoupení. A všichni tihle žáci, včetně hrstky černochů a Hispánců, se skvěli na předních místech ročenky, zatímco ti skutečně – byť o něco méně viditelně – zvýhodnění žáci stáli trochu stranou: byli to potomci absolventů z Reardenu, kteří nebyli magnáti moderního průmyslu nebo jiných zlatých dolů, ale jednoduše muži a ženy, kteří se stejně jako jejich předci lopotili s uměním, vědou či – tak jako Grace – s terapeutickými profesemi. Právě ti školu navštěvovali ještě předtím, než ji zavalily peníze a než v ní převládlo elitářství. Její éra (osmdesátá léta) uzavírala období nevinnosti školy. Pak se přihnali zmínění Vládci vesmíru a podmanili si i městské nezávislé školy. V těch idylických, elisejských dobách věděla Grace, a její spolužáci s ní, že nejsou chudí, ale rozhodně se nepovažovali ani za bohaté. (Nicméně i tehdy mezi nimi v Reardenu bylo pár dětí ze zámožných rodin, které do školy vozily limuzíny s šoféry v čepici – všichni se jim za to samozřejmě smáli.) Většina z nich žila v obyčejných pětipokojových bytech na Upper East nebo Upper West Side (tehdy si podobný byt mohla dovolit takřka kterákoli rodina, pokud aspoň jeden z rodičů chodil do zaměstnání – a pracoval přitom jako doktor, účetní atd.), přestože několik kazisvětů narušovalo všeobecnou harmonii tím, že bydleli ve Village, nebo dokonce v SoHo. O víkendech a v létě se sbalili a vypadli do malých (a nepříliš udržovaných) domků ve Westchesteru nebo okresu Putnam či v Gracině případě do prostého domu na břehu jezera v severozápadním Con necticutu, který nějakou záhadou pořídila Gracina babička (a jmenovkyně) v době největší hospodářské krize za absurdní částku 4000 dolarů. A dnes? Všichni rodiče, které Grace potkala na školním seznamovacím večírku, se začali chovat odtažitě hned, jak se dozvěděli, že je terapeutka a její manžel lékař. Stejně by nikdy nepochopili, jak 61
MĚLAS TO VĚDĚT
někdo může žít v tak stísněném bytečku, jako byl Gracin třípokoják, a až kamsi do Connecticutu by byli ochotní cestovat pouze v případě, že by je tam čekala rezidence s vlastní stájí, tenisovým kurtem a chatkou pro hosty. Svět těchto rodičů byl světem boháčů a lidí najatých k jejich obsluze. Bydleli si na Páté nebo Park Avenue v luxusních bytech vzniklých spojením několika bytových jednotek přetékajících do dvou až tří pater, které byly přizpůsobeny trvalé přítomnosti personálu (bez jehož služeb se majitelé neobešli) a vyhovovaly okázalým večírkům. Tyhle reardenské rodinky vyrážely na víkend výhradně na své soukromé ostrovy, nabubřelá horská sídla nebo do paláců v resortu Hamptons, kde na ně koně čekali v kójích a čluny na lodních skluzech. Snažila se tím příliš nezabývat. Vždyť o její pocity zase tolik nešlo, hlavní bylo, jak se ve škole cítí Henry, opakovala si neustále. Koneckonců proč by se vzrušovala kvůli nerovnosti mezi bohatými a extrémně bohatými lidmi, když měla tak hodného a skromného syna? Klidně ať si Henryho spolužáci vyrůstají v opulentních sídlech opečovávaní zdejší silnou dvojkou (majordomem a kuchařkou) pod dohledem chův a později soukromých učitelů a koučů. Nezdálo se, že by na Henryho dělaly jejich iPhony, které měli už ve školce, a kreditky (ty od třetí třídy) nějaký zvláštní dojem. A tak se ze všech sil snažila, aby nedělaly dojem ani na ni. Jednu sobotu se ale všechny její snahy jednou provždy zhroutily jako domeček z karet. Grace vezla Henryho na narozeninovou party v Park Avenue v luxusním střešním bytě se strhujícím výhledem do čtyř světových stran. Ze soukromého výtahu vkročila do vchodové haly s mozaikovou podlahou, odkud bylo možné mramorovým průchodem pozorovat, jak děti v obrovském obýváku dovádějí kolem kouzelníka s kloboukem. Grace právě předávala dárkově zabalenou soupravu malého vědce nějaké zaměstnankyni (sekretářce? facilitátorce oslavy?), když kolem ní prošla sama paní hostitelka. 62
PŘEDTÍM
Grace o téhle matce narozeninové oslavy věděla akorát to, že se jmenuje Linsey a pochází odněkud z jihu. Měla štíhlou, ztepilou postavu, prsa nepřirozeně vztyčená a kulatá a excelovala v neurčitém oslovování. (Což se celkem hodí, když nemáte paměť na jména, uznávala Grace. Ani po třech letech, co jejich synové chodili do stejné třídy, si Linsey podle všeho nezapamatovala, jak se jmenuje.) Kromě Henryho spolužáka posílal Linseyin manžel do Reardenu několik starších dětí z prvního manželství. Dělal pro investiční banku Bear Stearns. Nutno poznamenat, že Linsey vždycky působila přívětivě, ale za tou fasádou jako by bylo úplné prázdno. Další důležitou položkou z Graciných nespojitých vědomostí o Linsey byla její neuvěřitelná sbírka kabelek Hermès Birkin, učiněné barevné spektrum z pštrosí, krokodýlí a jiné drahé kůže. Grace birkinky poznala na dálku, sama jednu vlastnila, a to typ Togo z hnědé oblázkové kůže. (Chudák Jonathan prolezl křížem krážem celý obchod Hermès v Madisonu, protože ve své okouzlující naivitě předpokládal, že tam prostě přijde a rovnou si birkinku odnese. Byl zkrátka roztomilý.) Pečlivě se o ten výstavní kus starala a vyhradila mu místo ve skříni na poličce po boku jeho dvou starších tetiček Hermès Kelly, jež podědila po matce. Grace ve skrytu duše toužila spatřit celou Linseyinu sbírku ve své kráse na jejich místečku v tom obřím bytě (pravděpodobně ve skříni, nebo dokonce v trezoru!), a doufala proto, že ji Linsey provede. „Ahoj!“ řekla Linsey, když si všimla, že Grace a Henry právě dorazili. Henry se od nich bez okolků oddělil a vydal se za ostatními dětmi do obýváku. Grace stála před paní domu a vyčkávala, zda dojde na nějaké sbližovací manévry. Přes další chodbu a neskutečně dlouhou jídelnu viděla otevřenými dveřmi několik matek u kuchyňského ostrůvku s šálkem kávy. Kafe by bodlo, pomyslela si Grace. Byla koneckonců sobota ráno. A přestože měla na odpoledne domluvenou mimořádnou schůzku s párem v nesnázích, do té doby 63
MĚLAS TO VĚDĚT
byla volná. „Jsem moc ráda, že jste dorazili!“ řekla hostitelka s obvyklou vřelostí v hlase. Oslava bude do čtyř. A pak Grace sdělila, že vrátný jí rád přivolá taxi, pokud chce. Vrátný jí rád přivolá taxi. Grace se odploužila ke dveřím a dál do výtahu, kterým ji čekala dlouhá cesta dolů. V budově, kde vyrůstala a stále žila, bývali vrátní nejčastěji Irové, Bulhaři anebo Albánci, milí chlápkové, kteří se dali k dobrovolným hasičům v místě svého bydliště v obvodu Queens a rádi se chlubili fotkami dětí. Taky vám podrželi dveře a pomohli s taškou, pokud jste nemávli rukou, že to není třeba. A samozřejmě taky přivolávali taxíky. Samozřejmě. Nebylo nutné ji na něco takového upozorňovat. Když to ráno vykročila na Park Avenue, měla žaludek na vodě, jako by ji z Kansasu odneslo tornádo do kreslené země Oz. Činžovní dům, ve kterém Linsey bydlela, byl slavný a žila v něm spousta zbohatlíků. Dlouho tam sídlil i otcův právní společník a Grace se účastnila spousty novoročních banketů, jež se konaly jen o několik pater níže pod Linseyiným bytem, v šatech pečlivě vybraných její matkou, v lakovaných lodičkách z butiku Tru-Tred a s malinkatým psaníčkem. Vestibul od té doby předělali, nejspíš hned několikrát, a Grace v něm marně hledala ozvěny zlatého jazzového věku, které tu dříve spatřovala. Dnes to byla samá žula a mramor, uhlazené zdi i uniformovaní správci a ostraha nápadná tak akorát, aby plnila svůj účel. A z tohohle studeného podobenství o zakázaném bohatství se teď vynořila zpátky na ulici. Bylo to na jaře a ostře růžové a žluté žárovky hojně rozeseté středem Park Avenue vystupovaly z té drahé špíny a soupeřily spolu o přízeň slabého slunečního světla. Kolikrát už tady ty žárovky pozorovala? Kolik let vánočních stromků, soch od Botera a kovové plastiky Luise Nevelsonové na 92. ulici, která měla představovat Manhattan? Pamatovala si dokonce, jak kdysi dávno ze světel v oknech nakrátko opuštěných kanceláří vytvořili kříž, to 64
PŘEDTÍM
ještě když se MetLife Building jmenovala Pan Am a planoucí kříž na spodním konci Park Avenue nikoho nepobuřoval – až tak daleko její paměť na téhle třídě sahala. Vrátný jí rád přivolá taxi. Nejsem zdejší, pomyslela si tehdy a vydala se ulicí severním směrem. Kdysi snad, ale teď už ne. Nikdy nežila jinde, nepočítá-li pár let na vysoké, a ani ve snu ji nenapadlo, že by kdy mohla žít někde jinde. Jenomže New York si na dlouhé tradice nepotrpěl. Právě to na tom městě bylo zábavné; vtáhlo vás do sebe ihned po vystoupení z autobusu nebo letadla nebo jakéhokoli jiného prostředku, který jste použili k přepravě, žádné cavyky, žádné stigma cizince, nuly nebo východňáka, kterého by se zbavilo až vaše prapravnouče. Člověk tu zapadl okamžitě, nebo přinejmenším v momentě, kdy začal vypadat, že ví, kam míří, a musí se tam dostat setsakramentsky rychle. New Yorku byl ukradený váš přízvuk, nevyvedlo by ho z míry, ani kdybyste připluli na staré plachetnici Mayflower; stačilo zkrátka, že jste se rozhodli přijet právě sem a ne jinam (i když to byla volba nad slunce jasnější, že ano). Grace se narodila na 77. ulici a vyrostla na Osmdesáté první a v tomtéž bytě i nadále žila. Posílala syna do stejné školy, kam sama chodila, nosila kabáty do stejné čistírny jako její matka, dodnes jídávala v některých restauracích, které si oblíbili už její rodiče, a boty kupovala Henrymu v Tru-Tred, tomtéž obchodě, do něhož v jeho věku vzali i ji (a kde nejspíš seděl na stejné židličce jako kdysi Grace, zatímco mu měřili chodidlo stejným přístrojem jako její matce)… Grace byla Newyorčanka. Jonathan vyrůstal na Long Islandu, ale i on prodělal metamorfózu na Newyorčana minutu poté, co poprvé zasunul klíč do zámku jejich prvního, nehezkého bytu ve věži z bílých cihel na Východní Šedesáté páté, blízko Memorialu. A Linsey sem dorazila teprve nedávno zavěšená do svého nového manžela a rovnou byla slavnostně uvedena do jednoho z nejparádnějších bytů na legendární adrese, kde 65
MĚLAS TO VĚDĚT
jí byl život v New Yorku představen oknem z turistického vláčku (tady je obchod, tady škola, tamhle kosmetička a tadyhle agentura, která vám sežene personál), jejíž kamarádky měly podobný osud, přesvědčení i oblečení a která město nevnímala jako příběh započatý dávno před jejím příchodem, jenž bude (doufejme) pokračovat ještě dlouho po tom, co odtud navždy zmizí, ale prostě jako místo, kde skončila namísto, dejme tomu, Atlanty, Orange County v Kalifornii anebo jednoho z lepších předměstí Chicaga. Taky Linsey byla Newyorčanka. Bože! Sally měla samozřejmě pravdu. Henry nepotřeboval doprovázet na hodiny houslí a už vůbec z nich vyzvedávat. Newyorské děti po městě suverénně pobíhaly už od desíti let a spousta jiných dvanáctiletých kluků by nebyla dvakrát nadšená, kdyby na ně jejich matka o čtvrt na čtyři čekala v mramorové hale školy Rearden. Ovšem Hen ry po ní stále pátral zpoza svých dlouhých řas, když sbíhal kamenné schody ze třídy v horním patře, a stále se mu v očích zračila úleva, když ji spatřil na obvyklém místě a ubezpečil se, že pro něj přišla i dneska. To byla její nejoblíbenější část dne. Přiběhl s houslemi na zádech, což Grace pokaždé zarazilo (tak drahý nástroj, tak nenucený přístup atd.), a krátce matku objal, spíše ve stylu Rychle odsud pryč než Rád tě vidím, a Grace pospíchala za ním, snažíc se nevyčinit mu, že má už zase rozepnutou bundu. Když byli asi blok od školy, vzal ji za ruku. Pořád ještě to dělával a ona se snažila ho příliš netisknout. „Jak to dneska šlo?“ zeptala se místo toho. „Co Jonah?“ Jonah Hartman býval Henryho nejlepší kamarád. Loni s ním ale náhle přerušil všechny styky a ve škole se k němu od té doby neznal. Teď už měl Jonah dva nové nerozlučné kamarády. Henry pokrčil rameny. „Taky si můžeš najít nové kamarády,“ pověděla mu. „Já vím,“ Henry na to. „To už jsi říkala.“ 66
PŘEDTÍM
Ale on chtěl Jonaha. Pochopitelně. Kamarádili se od školky a každou neděli si spolu chodili hrát. Jonah jezdil každý srpen na pár týdnů do jezerního domu v Connecticutu a kluci se tam spolu účastnili příměstského tábora. Ale Jonahovi se před rokem rozpadla rodina, otec se odstěhoval a matka odvezla děti do bytu ve West Side. Grace se vlastně nedivila, že Jonah vyváděl a dokazoval si svou moc aspoň nad jednou z těch mála věcí, nad níž ji měl. Pokoušela se to probrat s jeho matkou Jennifer, ale bezúspěšně. Henryho učitel na housle bydlel v omšelé budově na Morningside Drive s obrovským, temným vestibulem a populací stárnoucích evropských uprchlíků a univerzitních profesorů. Pravděpodobně i zde pracoval vrátný, ale nějakým záhadným způsobem si dával přestávku pokaždé, když vstoupili dovnitř, a to v kteroukoli denní dobu. Grace zmáčkla tlačítko zvonku v mezidveří a čekala obvyklou minutku dvě, než se pan Rosenbaum došoural z výukové místnosti ke kuchyňskému telefonu, kterým je pustil dál. V rozvrzaném výtahu si Henry sundal housle ze zad a chytil je za držadlo, jak se slušelo a patřilo. Zdálo se, že využíval poslední minuty k tomu, aby se připravil na nesmlouvavého pana Rosenbauma, který svým žákům velice rád připomínal, kolik náhradníků – talentovanějších náhradníků, to bylo logické – se jenom třese na místo kohokoli, kdo se ukáže jako méně nadaný, než se původně zdálo, nebo nedostatečně cvičící. Henry si díky Grace uvědomoval, že si své místo v rozvrhu Vitalyho Rosenbauma vysloužil svými schopnostmi a potenciálem, a paradoxně se zdálo, že to pro něj rok od roku znamenalo víc. Nechtěl o svou pozici přijít, domnívala se Grace. Nechtěl, aby byl jeho osud zpečetěn. „Dobrý den.“ Učitel houslí je čekal ve dveřích a za jeho zády se rozkládala zšeřelá chodba bytu. Z kuchyně čpělo zelí, důležitá součást omezeného kuchařského repertoáru Malky Rosenbaumové, sestávajícího výhradně ze „specialit ze štetlu“. „Dobrý den,“ řekla Grace. 67
MĚLAS TO VĚDĚT
„Zdravím,“ zaševelil Henry. „Cvičils?“ zeptal se bez okolků Vitaly Rosenbaum. Henry přikývl: „Ale musel jsem se taky učit na písemku z matiky, kterou jsme dneska psali. Takže včera večer ne.“ „Život je jedna velká písemka,“ rozdurdil se Rosenbaum podle očekávání. „Nemůžeš přerušovat cvičení kvůli matematice. Hudba je pro matematiku přínosná.“ Henry přikývl. Za ty roky už se dozvěděl, že je hudba přínosná také pro dějepis, literaturu, tělesné zdraví, duševní zdraví a jistěže také pro matematiku. Věděl ovšem také to, že šprtat se musí. Grace s nimi do výukové místnosti nechodívala. Uvelebila se na svém obvyklém místě na chodbě, na nízké, zdobené dřevěné židli z dávných dob, kdy byla pohodlnost nábytku podružná, a vytáhla mobil, aby si zkontrolovala zprávy. Přišly jí dvě: jedna od Jonathana, v níž stálo, že právě hospitalizovali dva nové pacienty, takže přijde domů až v noci, a jedna od její vlastní pacientky, která bez vysvětlení rušila schůzku původně plánovanou na zítřek, aniž navrhla nový termín. Grace se zamračila. Uvažovala, zda si o ni má dělat starosti, když její manžel na minulém sezení dospěl k přiznání, že jeho takzvané „experimentování na vysoké“ s jinými muži vysokou tak úplně neskončilo a pokračovalo stále dál v rozsahu, který Grace rozhodně nepovažovala za experimentální. Ti dva byli svoji osm let a měli pětiletá dvojčata. Grace po chvilce našla číslo té ženy a poslala jí zprávu, aby jí zavolala. Z konce chodby se k ní linula hudba: Bachova Houslová sonáta č. 1 v g mol, v rytmu Siciliana. Chvíli naslouchala, než hlas pana Rosenbauma přerušil jak melodickou linku jejího syna, tak její vlastní roztržitou pauzu, a pak se vrátila ke svému diáři a přeškrtla v něm zrušenou schůzku. Pracovala s tímhle manželským párem už osm měsíců a o manželově sexuální orientaci od počátku pochybovala. Rozhodla se na to téma nezavádět řeč a sledovat, zda přijde na 68
PŘEDTÍM
přetřes samo. A taky že ano. Následovaly dlouhé týdny nekonečných hovorů o jeho odtažitosti, nedostatku sounáležitosti a péče z jeho strany, kvůli nimž manželka na světlounce hnědém gauči podléhala stále většímu žalu. A pak si jednou vybavila, že se jí kdysi na prvním nebo druhém rande zmínil o proběhlém vztahu s nějakým mužem. „Upřímně řečeno,“ pronesl, „nechápu, proč to teď tady vytahuješ. Ovšemže jsem ti to řekl. Vždycky jsem byl zvědavý.“ Bim. Jako by někdo v pokoji udeřil na gong. Ale bylo to jen jednou. Jen jednou to bylo vážné. Ti ostatní… Bam. Ale proboha, no tak, říkala si teď, zatímco čmárala kolem přeškrtané schůzky obrázek ponorky. A znovu, právě teď, když seděla na nepříliš pohodlné židli v chodbě Vitalyho Rosenbauma zapáchající zelím, se jí vynořil pocit tepajícího zoufalství, který zakoušela ono odpoledne v poradně. To zoufalství znala víc než dobře. Jemu by nejradši řekla: Co dělat a nedělat, když jsi gay? Co dělat: Být gay. Co nedělat: Lhát o své orientaci. Co dále nedělat: Předstírat, že nejsi gay. A co ještě nedělat: Oženit se s ženou a mít s ní děti, aniž by zatraceně dobře věděla, že jsi gay, a byla s tím srozuměná. A jí: Když ti muž říká, že je gay, nevdávej se za něj. Ano, řekl ti to. Svým debilním, zbaběleckým, naprosto nezodpovědným způsobem ti to řekl. Tak neříkej, žes to nevěděla. Mělas to vědět! Grace zavřela oči. Chodila do toho bytu už osm let a pokaždé, když sem zatáčela z 114. ulice, myslela na svou konzultantku z postgraduálu, která taky bydlela na Morningside Drive, jen dva bloky na sever. Doktorka Emily Rosová – Mamča Rosová, jak jí všichni říkali, a to na její vlastní přání, což Grace dodneška udivovalo – byla terapeutka ze starých časů: z časů dlouhých objetí na uvítanou a ještě delších na rozloučenou, z doby doteků (pomyslných i skutečných) a většího než malého množství newagových pomůcek, které se jen daly použít pro její práci z oblasti „transpersonální psychologie“. 69
MĚLAS TO VĚDĚT
Mamča Rosová své studenty vídala ve stejné místnosti, v níž přijímala pacienty, v prosvětlené komůrce s výhledem na Morningside Park plné zavěšených květináčů s luštěnicí trnitou, nezarámovaných abstraktních maleb a obřích sedacích polštářů kilim, určených k tureckému sedu, a kde každý seminář, konzultace a bezesporu i terapeutické sezení začínalo tím (pro Grace) ubíjejícím objetím. Tak odporně dotěrné to bylo! Dlouho zvažovala, že by si našla jiného konzultanta, ale nakonec zůstala, a to z velice přízemního důvodu. Mamča Rosová totiž žádnému ze svých studentů nikdy nedala horší známku než A. Tlumené kroky v druhé části bytu. Malka Rosenbaumová se dala málokdy zahlédnout, a když se přece objevila, tak povětšinou mlčela. Její manžel emigroval hned po válce, ale ona se za železnou oponou zasekla na dlouhé roky. Grace předpokládala, že tak přišli o možnost mít děti, ale z nějakého důvodu s nimi soucítila míň než se svými vlastními klienty, kteří zápolili s neplodností. Vitaly měl cit a nadšení minimálně pro housle, když už ne přímo pro své studenty, ale byl to morous a Malka jenom tak vlála v prostoru. Nemohli za to. Byli oloupení, do hloubi duše ranění, zažili příšerné věci, a ačkoli někteří lidé byli nejspíš schopni začít nový šťastný život v novém světě, řada z nich to nedokázala. Rosenbaumovi určitě ne. Když si představila, jak se ti dva starají o miminko, o batole, o předškoláka, dělalo se jí z té představy úzko. Vitalyho další žačka, hubená Korejka ve svetříku Barnard s dlouhým culíkem pevně svázaným v růžové gumičce, dorazila pár minut před koncem Henryho hodiny a proplížila se kolem židle, kde seděla Grace, aby se vyhnula očnímu kontaktu. Opřela se o zeď té úzké chodby a zarputile koukala do not, a když Henry vyšel, ti tři se obešli velkým, podivným obloukem. Grace a Henry si oblékli kabáty až na odpočívadle. „V pohodě?“ zeptala se Grace. 70
PŘEDTÍM
„V pohodě.“ Na Broadwayi si vzali taxíka a nechali se dovézt na jih, parkem na East Side. „Hrál jsi moc hezky,“ řekla Grace hlavně proto, aby rozproudila hovor. Henry trhl svými kostnatými ramínky, která se tak na moment vyrýsovala pod jeho svetrem. „Podle pana Rosenbauma ne.“ „Ne?“ zeptala se Grace. Další trhnutí. Jeden Gracin pacient onehdy vtipkoval, že trhání rameny je nejpřesnější indikátor puberty. Víc než jedno za hodinu značilo její příchod. Víc než dvě za hodinu pak rozvinuté stadium. A když, pokud vůbec jestli, se začala znovu navracet slova, dítě už se pomalu zotavovalo. „Nejspíš si myslí, že jsem ztracený případ. Jen tam tak sedí se zavřenýma očima. Nikdy mi přímo neřekne, že hraju blbě…“ „Špatně,“ opravila ho Grace jemně. Nemohla si pomoct. „Špatně. Dřív mě ale občas i pochválil. Myslíš, že chce, abych toho nechal?“ Grace se na okamžik zatmělo před očima, jako by jí někdo píchl do žíly radioaktivní látku, a pak ji bodlo u srdce. Vyčkávala, až to přejde. Možná že se starý Vitaly Rosenbaum s podlomeným zdravím skutečně chtěl zbavit studentů, kteří to nedotáhnou na koncertní pódia nebo přinejmenším konzervatoř, ale jí se o tom každopádně nezmínil. „Ne, to víš, že ne,“ zahlaholila, jak nejveseleji uměla. „Zlatíčko, nehraješ přece pro pana Rosenbauma. Zaslouží si tvůj respekt a úsilí, ale tvůj vztah k hudbě je jen mezi tebou a hudbou.“ Ovšem zatímco k němu takhle promlouvala, nemohla nemyslet na všechny ty roky, kdy naslouchala libým tónům, jež při hraní vyluzoval, a na pýchu, kterou s Jonathanem pociťovali, a ano, taky na peníze. Pane na nebi, takových peněz. Nesměl přestat. Copak hudbu 71
MĚLAS TO VĚDĚT
nemiloval? Nemiloval snad hraní na housle? Najednou jí došlo, že si tím nebyla jistá, a vlastně to ani jistě vědět nechtěla. Henry – přesně podle očekávání – trhl rameny. „Táta říkal, že se na to můžu vykašlat, jestli chci.“ Grace šokovaně zírala před sebe na obrazovku taxíku se ztišeným zvukem, kde právě běžely recenze restaurací. L’Horloge, Casa Home, The Grange. „Aha?“ Na víc se nezmohla. „Loni v létě. Byli jsme u jezera a já si nevzal housle. Pamatuješ?“ Grace si na to pamatovala. Rozzlobilo ji to. Ty tři týdny v Con necticutu znamenaly tři ztracené týdny cvičení. „Zeptal se mě, jestli mě to pořád baví, a já řekl, že si nejsem jistý. A on odpověděl, že život je moc krátký na to, abych ho strávil něčím, co mě nebaví. Řekl, že především mám být zodpovědný vůči sobě a že spoustě lidí to za celý život nedojde.“ Zatočila se jí hlava. „Především mám být zodpovědný vůči sobě?“ Co to mělo znamenat? Nic takového znát nemohl. Žádný z těch, co dělali stejnou práci jako on, to neznal. Jonathan dával všechno svým pacientům a jejich rodinám. Volali mu v kteroukoli denní i noční hodinu, a on vstával z postele a pospíchal do nemocnice, bděl nad pacienty zápolícími se strašnou smrtí a snažil se zoufale najít nějaké opomenuté řešení, jak zachránit umírající dítě, jako advokát odsouzence v den popravy. Byl přesným opakem hedonisty. Odpíral si většinu radostí a vymožeností. On i ona žili svůj život ve službách příšerně nešťastných lidí, pečlivě vyvažovaný cennou osobní radostí z láskyplné rodiny a potěšení z umírněného pohodlí. Především být zodpovědný vůči sobě? Henry to nejspíš nějak špatně pochopil. Připadala si, jako by ji taxík vyklopil na ulici, a ona netušila, co dřív – napravit tohle nedorozumění stůj co stůj, vyrovnat se s vlastní provinilostí anebo s náhlým, intenzivním vztekem na Jonathana či případně s novostí celé té situace. Co ho jen přimělo říct něco takového? „Chceš skončit?“ zeptala se a snažila se znít klidně. 72
PŘEDTÍM
Další záškub ramen, ale tentokrát mírnější a jemnější, jako by se už Henry vyčerpal. „Tak víš co,“ pronesla, zatímco taxi zatáčelo jižně na Pátou Avenue, „promluvíme si o tom za pár měsíců. Je to závažné rozhodnutí a ty si musíš být naprosto jistý. Možná bychom měli zvážit i jiná řešení, například změnu učitele. Anebo nástroje, jestli chceš.“ Ovšem i tentokrát jí v uších zvonilo na poplach. Rtuťovitý a věčně rozladěný, ale velice vyhledávaný Vitaly Rosenbaum nebyl jen tak ledajaký učitel houslí. Každý srpen si prozkoušel desítky chlapců a děvčat z rodin, které dobře věděly, proč se obracejí právě na něj, a on si za své žáky vybral jen malou hrstku z nich. Henryho přijal, když mu byly čtyři, chyběl mu přední zub a na svůj věk měl velké dlaně a skvěle držel tón, což zdědil bůhví po kom, rozhodně však ne po rodičích. A co se týče ostatních hudebních nástrojů, Grace je ve skrytu duše všechny nenáviděla. V jejich bytě se sice na čestném místě vyjímal klavír, upomínka jejích vlastních vynucených hodin hudební výchovy v dětství, ale klavírní hudbu si nikdy neoblíbila a dávno by se té věci byla zbavila, kdyby oba pokusy o darování za odvoz neskončily tristně. (Byl to vážně šok, ale o rozladěný klavír někdy z roku 1965 neznámého původu nikdo nestál, a peníze, které by spolkl jeho převoz, byly prostě skandální.) Žesťové, dechové, ani většina strunných nástrojů jí nic neříkala. Měla ráda housle a taky houslisty, kteří jí vždycky přidali odhodlaní a vyrovnaní. A chytří. Do třídy v Reardenu s ní chodila dívka, která odcházela ze školy dřív skoro každý den, vynechávala tělocvik a odpolední kroužky a nedostatek zážitků se spolužáky ji podle všeho vůbec netrápily, vyzařoval z ní klid a sebejistota, kterou Grace obdivovala. A pak, když bylo Grace asi deset, ji matka vzala do malého, naleštěného koncertního sálu, sousedícího s Carnegie Hall, kde spolu s hloučkem spolužáků a jejich matek hodinu naslouchala koncertu toho děvčete, neskutečně složité hudbě, doprovázené velmi dospělým, velmi plešatým 73
MĚLAS TO VĚDĚT
a velmi tlustým klavíristou. Děti se celou dobu ošívaly, ale matky, zvláště pak ta Gracina, byly jako u vytržení. Její matka si poté šla promluvit s matkou té holčičky, což byla vznešená dáma v klasickém kostýmku Chanel, a Grace zůstala sedět na svém místě, protože se styděla a netroufala si jít své spolužačce pogratulovat. Odešla od nich v sedmé třídě, měla pak individuální plán a studovala hru na housle ještě intenzivněji než dřív, a Grace už o ní neslyšela. Ale když přišel čas, rozhodla se dát na housle své vlastní dítě. „To je fuk,“ zaslechla ho říkat. Nebo jí to tak aspoň připadalo.
74
4. KAPITOLA
FATÁLNĚ DOBROSRDEČNÝ
G
race se obětovala a souhlasila, že bude v obří hale u Spenserů uvádět hosty a rozdávat aukční brožurky u stolku před soukromým výtahem. Trochu ji překvapilo, jak málo rodičů zná jménem. Některé matky jí byly povědomé, nejspíš se potkávaly ve tři patnáct v hloučku na vyzvedávání. Tyhle ženy po ní pošilhávaly, když si to v podpatcích klapaly kolem po mramorové podlaze, možná se snažily vybavit si její jméno, anebo si spíš ani nebyly jisté, zda patří k nim, či najatému personálu; a pak se zpravidla rozhodly zariskovat a pozdravit ji nezávazným: „Zdravíčko! Ráda vás vidím!“ No a muže neznala už vůbec. S několika z nich nejspíš sama chodila do školy, ačkoli jejich obličeje se poněkud zamlžily pod náporem plynoucích let a blahobytu. Většinu z nich ale nikdy předtím neviděla; pokud totiž nemuseli na občasné rodičovské schůzky anebo disciplinární řízení, nepáchli přes práh školy, jak byl rok dlouhý, s čestnou výjimkou zápisu (na který si čas vždycky našli, jak jinak), a Grace neměla nejmenší pochybnosti, že se sobotního školního večírku účastnili na základě silného domácího nátlaku. 75
MĚLAS TO VĚDĚT
„Máme v aukci spoustu báječných věcí,“ řekla ženě, jejíž rty byly tak nateklé, až se Grace ptala sama sebe, jestli ji ten krotce a roztržitě působící muž po jejím boku náhodou nedávno neuhodil. „Je tam úžasný výhled,“ řekla jedné matce z Henryho třídy, která se celá třásla na to, až se dostane nahoru. „A pak nesmíte přehlídnout sbírku Pollocků v jídelně.“ Když nápor kolem půl osmé polevil, octla se v té ohromné mramorové hale náhle sama, a zatímco ťukala nehtem na desku stolu, který jí sem přistavili, v duchu uvažovala, jak dlouho by tam měla zůstat. Účast v benefičním výboru byla jediná činnost, s níž se Grace zapojila do chodu Reardenu, a vážně ji těšila, přestože to byla mnohem šílenější jízda než před lety. Dřív, a nebylo to tak dávno, se pořádaly večírky, které nebyly ani z poloviny tak prestižní, s kýčovitou výzdobou a otřepaným jídelním lístkem: sýrové fondue, vepřové párečky obalené ve slanině a na spláchnutí směska konvenčního tvrdého alkoholu. Byly to bujaré mejdany, nic seriózního, a dražby byly jedna velká zábava, protože se v nich podnapilí lidé prali o hodinu s osobním trenérem anebo štěk v telenovele One Life to Live. Všichni se dobře bavili a vybralo se dvacet nebo třicet tisíc, které putovaly do fondu stipendií, aby na škole vedle privilegovaných mohly studovat taky děti jako Miguel Alves, domnívala se Grace, a udělaly tak školu barevnější a zajímavější. A na tom nebylo nic zlého, upamatovávala se. Bylo to chvályhodné. A tahle forma získávání peněz pro školu, kterým jako správná snobka opovrhovala, byla jen větší a lepší verzí té chvályhodné věci, díky níž se dalo vytěžit víc (neskutečně víc) peněz na chvályhodné účely. Což by ji mělo těšit. Ale netěšilo. Grace setrvávala u svého stolečku v hale. Snímala zbylé jmenovky na tři hromádky jako krupiér, a když zakroutila levým ušním lalůčkem, bolelo ji to o trochu víc, než když kroutila pravým, i když ani to nebylo nic příjemného. Měla v uších velké klipsové diamantové náušnice, které patřívaly její matce (jež stejně jako Grace neměla 76
PŘEDTÍM
píchlé dírky). Grace usoudila, že se hodí do toho obřího duplexu s předzahrádečkou v podobě Central Parku, a svůj outfit na nich založila: oblékla si hedvábnou košili v základní černé barvě (nejčastější barvě jejího šatníku, jakož i šatníku mnoha jejích manhattanských souputnic), nejvyšší podpatky, které doma našla (s nimiž přesně dosahovala Jonathanovy výšky), a hedvábné jahodově růžové šantungové kalhoty, jejichž koupí překvapila loni na podzim sebe sama. Pro tuhle příležitost se ten outfit skvěle hodil, a to jak k choulení pod obrazy Jacksona Pollocka, tak k vysvětlování nějakému velkému zvířeti, co obnáší její soukromá praxe terapeutky, aniž by ho to nějak zvlášť zajímalo. Ty náušnice patřily do sbírky poněkud okázalých šperků, které Marjorie Reinhartová postupně dostávala od Gracina otce Friedricha a jež Grace skladovala ve stejném zrcadlovém toaletním stolku jako její matka, v ložnici, která kdysi patřila jejím rodičům a nyní v ní spávala ona a Jonathan. Patřila do ní mimo jiné i jehlice s velkým růžovým kamenem zasazeným do zlatých paciček na deformovaném zlatém povrchu, tlustý nefritový náhrdelník, bůhví, kde ho otec vyhrabal, náramek s leopardím vzorem z černých a žlutých diamantů, safírový náhrdelník a řetízek spletený z tlustých, nerovnoměrných článků. Společné měly jedno – a tomu slovu se zkrátka nedalo vyhnout –, vulgárnost. Všechno se zdálo větší, než bylo nutné, obří kusy zlata, masivní kameny, příliš okázalé provedení. Přišlo jí až roztomilé, jak špatně otec vybíral dárky pro její elegantní matku. Co se týkalo šperků, byl táta učiněný slon v porcelánu, takže musel být snadnou kořistí kteréhokoli šikovného prodavače v libovolném zlatnictví. Ty klenoty reprezentovaly člověka, který se snažil říct Miluji tě, jak nejlépe to uměl, a druhou osobu, která musela vynaložit stejné úsilí na odpověď Já vím. Ťuk, ťuk, ťuk nehtem s manikúrou pořízenou speciálně pro tuto příležitost. Grace si sundala náušnice a schovala je do večerní 77
MĚLAS TO VĚDĚT
kabelky – už to prostě nemohla vydržet. S úlevou si masírovala ušní lalůčky a skenovala pohledem prázdnou halu, jako by to mohlo věci urychlit. Uplynulo dvacet minut od příchodu posledního hosta a na stole zbývalo už jen pět osiřelých jmenovek: Jonathanova a pak dvou párů, které Grace neznala. Všichni ostatní už byli nahoře, včetně zbytku výboru, ředitele a jeho početného doprovodu (dorazili z „koktejlu s ředitelem“, který se konal v tomtéž bytě, kde Linsey, královna birkinek, kdysi vysvětlila Grace, že taxíka jí přivolá vrátný). Zahlédla dokonce i Malagu Alvesovou. Prošla kolem jejího stolku, ale nezastavila se u ní. Což bylo jedině dobře, protože pro ni neměla nachystanou jmenovku. Nepřekvapilo ji, ani nezklamalo, že Jonathan ještě nedorazil. Před dvěma dny zemřel jeho osmiletý pacient a příšernost té události nemohlo nic zmírnit, přestože se stávala pořád. Jeho rodiče byli ortodoxní židé a pohřeb se konal prakticky ihned. Jonathan se ho účastnil a odpoledne se do Brooklynu ještě vrátil držet smutek šiva v bytě rodiny ve Williamsburgu. Plánoval tam zůstat, jak dlouho bude potřeba, a pak dorazit sem. Toť vše. Grace jméno toho dítěte neznala. Nebyla si ani jistá, jestli šlo o chlapce či holčičku. Když jí Jonathan vyprávěl o pacientech, byla vděčná za hranice, které si spolu nastavili, aby mohli oddělovat jejich domov a rodinu od jeho života v nemocnici. Díky téhle nepatrné zábraně bylo to mrtvé dítě jen osmiletý pacient, ačkoli už to bylo samo o sobě dost hrozné. O kolik horší by to pro ni bylo, kdyby věděla víc? „To mě mrzí,“ řekla Grace, když se dozvěděla o šivě, kvůli níž její manžel nejspíš přijde pozdě. A Jonathan odpověděl: „Mě taky. Nenávidím rakovinu.“ Málem se jí na tváři rozlil úsměv. Tohle říkával velice často po celé ty roky, pokaždé stejně věcně a krotce. Poprvé to z jeho úst slyšela před mnoha lety na koleji, když byl bostonským medikem, ačkoli tehdy jí to ještě znělo jako válečný pokřik. Jonathan Sachs, budoucí internista, který se chce specializovat na dětskou onkologii, nenávidí 78
PŘEDTÍM
rakovinu, tak ať si dává rakovina bacha! Dny rakoviny jsou sečteny! Dává se na vědomí, že pomsta na rakovině bude sladká! Dnes už nebylo po siláctví ani památky. Dál rakovinu nenáviděl, ještě víc než za studentských dob, s každým ztraceným pacientem, s každým novým ránem. Jenže rakovině byly jeho pocity ukradené. Grace štvalo, že mu musí Noc pro Rearden připomínat, a odvádět ho od bolesti dětí a hrůzného strachu rodičů. Jenomže musela. Šlo o sbírku. O školu. O Spenserovy. Tři byty spojené do jednoho: když ho Jonathanovi popisovala, použila výraz novodobý palác. Jonathan měl skvělého pamatováka, ale nosil toho v hlavě tolik, že mu občas něco prostě vypadlo. A pak bylo potřeba mu to trochu oživit. Někdy to docela trvalo. „Grace,“ pravil onehdy, „doufám, že tomu nevěnuješ zbytečně moc energie. Proč to nepřenecháš ženám, co nepracují? Máš na starosti mnohem důležitější věci než shánět peníze pro soukromou školu.“ Ale tohle byla otázka zapojení se, odsekla mu. To přece věděl. To všechno už tu pochopitelně bylo. V dlouholetém manželství to tak chodívalo běžně: mísily se spolu důvěrně známé proudy: horké i ledové. Jistěže se nemohli shodnout úplně ve všem. Prostě dorazí… až bude moct. A pokud se bude kdokoli zajímat, proč tu není, ráda podá vysvětlení: protože její manžel má plné ruce práce se zaměstnáním, které každého tak zvráceně zajímá. Zdálo se, že v tomhle Jonathanovi nikdo nerozumí. Nebylo přece tak těžké najít paralelu mezi jeho vlídností a hlubokým soucitem s trpícími. Všichni obdivovali Jonathanovu věcnost ohledně rakoviny a dětských úmrtí, ale když se ho na ně ptali, skoro jako by ho obviňovali: Jak můžeš dělat to, co děláš? Jak dokážeš vydržet bolest těch dětí? Není to hrozné, když ti zemře pacient, o kterého ses staral? Kdo by si tuhle specializaci zvolil dobrovolně? Jonathan se někdy snažil odpovídat, ale nikdy to nepomohlo, protože ačkoli všichni prahli po detailech, nakonec nedokázali ustát 79
MĚLAS TO VĚDĚT
tíhu, s níž se on setkával každý den, a vždycky se raději rychle přilepili na někoho s povzbudivější profesí. Tenhle se scénář se během let mnohokrát opakoval: na večírcích u známých, během návštěvních dnů na táboře, na předchozích benefičních večerech Reardenu, a Grace bylo pokaždé těžko u srdce, protože z toho vyplývalo i to, že tahle milá mamka z Henryho třídy, tamten okouzlující páreček, který si pronajal chatu u jejich jezera, a zrovna tak ten moderátor z rádia, co bydlel o dvě patra výš (v jejich budově nikdy neměli celebritu blíž), se téměř určitě nestanou jejich přáteli. Kdysi předpokládala, že jejich společenský život bude pevně spjat s onkology, kteří žijí pod stejným tlakem intenzivních emocí jako Jonathan, a s jejich partnery, ale ani tyhle vztahy se nikdy nerozvinuly – nejspíš proto, vysvětlovala si Grace, že Jonathanovi kolegové chtěli po práci hodit rakovinu za hlavu a asi to dokázali lépe než její manžel. Před lety se celkem vídali se Stuem Rosenfeldem, onkologem, který Jonathana zastupoval, a jeho snesitelnou ženou. Rosenfeldovi byli blázni do divadla a dlouhé měsíce dopředu věděli, které lístky budou těžko k sehnání, takže si vždycky dokázali zařídit čtvrtou řadu vedle herečky Elaine Stritchové v sobotu hned v tom týdnu, kdy v New York Times vyšla nadšená kritika. Grace cítila k Tracy Rosenfeldové, jež měla korejské kořeny, byla právnička a fanatická běžkyně, spíše obdiv než náklonnost, ale užívala si, že konečně mohou vyrazit vstříc městským radovánkám i ve čtyřech. Obě ženy odváděly své manžely od rutinních témat (lidi z nemocnice, nemocniční pořádky, děti s rakovinou) a předstíraly, že jsou lepší přítelkyně, než odpovídalo skutečnosti, zatímco si povídaly o muzikálovém skladateli Sondheimovi, milionáři Wassersteinovi a ostudných výpadech kritika Johna Simona v magazínu New York. Bylo to neškodné a klidně to mohlo pokračovat dál, až na to, že Jonathan jednoho dne asi před pěti lety přišel domů a sdělil jí tu podivnou zvěst od Stua ohledně jejich plánované večeře (nic velkého, jen si měli v neděli vyrazit do restaurace na West Side, kterou měli všichni 80
PŘEDTÍM
čtyři rádi), kterou už několikrát přeložili. Stu řekl, že ho to mrzí, ale možná by bylo lepší, kdyby se zase vrátili k čistě profesionálním vztahům. Tracy se měla brzy stát partnerkou právní společnosti… no a… „No a…?“ ptala se Grace a do tváří jí přitom stoupala horkost. „Co?“ „Neporafala ses… s Tracy kvůli něčemu?“ otázal se Jonathan a ji zaplavil pocit viny, protože si byla jistá, že neprovedla nic zlého, anebo přinejmenším skoro téměř jistá, protože stoprocentní jistota neexistuje. Lidé svá citlivá místa skrývají. Takže se snadno přihodí, že někomu jdete na nervy, aniž byste o tom věděli. A tak se s Rosenfeldovými přestali vídat, kromě akcí v nemocnici, jež se konávaly jen zřídka, a náhodných setkání v divadle, kde si vždycky přátelsky popovídali a nadhodili, že spolu zase někdy musejí zajít na večeři, což se nikdy nepodařilo zvládnout, podobně jako jiným manželským párům, které byly šíleně vytížené, takže jim na bohulibé činnosti nezbýval čas. Jonathan už se o tom nikdy nezmínil. Na ztráty byl zvyklý, a to nejen ty v podobě smrti na příšernou, vyčerpávající, bolestivou a nemilosrdnou nemoc. Byly tu i jiné ztráty. Obzvláště pak ty, kdy si tak řečené ztracené strany spokojeně žily co by kamenem dohodil na Long Islandu. Podle Gracina osobního i profesního názoru všechno souviselo s rodinou, v níž vyrůstal, s rodiči, již selhali snad úplně ve všem, a s bratrem, který nikdy nepochopil, jak mu přerušením veškerých vztahů ublíží. Jonathan kolem sebe nepotřeboval mnoho lidí a také je nikdy neměl, tedy do té doby, než založil vlastní rodinu: tu, kterou měl s Grace a Henrym. Jak šel čas, začala si všímat, že lidé opouštějí i ji. Zpočátku to nebylo jednoduché – nejhorším obdobím si prošla, když zmizela Vita –, ale snášela to čím dál lépe: když odpadli jeden dva kamarádi z postgraduálu a známí z univerzitního klubu Kirkland House (všichni se rozprchli do světa, takže se potkávali nanejvýš na svatbách) a pár 81
MĚLAS TO VĚDĚT
dalších, kteří přišli bůhví odkud a s nimiž se Grace ráda vídala. Ona a Jonathan nebyli žádní samotáři. Účastnili se městského života a jejich dny byly plné lidí a jejich problémů. A nebylo nic hrozného na tom, že si nepřipadala nijak zvlášť roztomilá nebo jemná. Na jejích pacientech jí velmi záleželo a myslela na ně i poté, co opustili její kancelář. Jistěže ano. A spousta z nich jí volala v noci a ona všechny ty hovory brala a dělala, co se dalo, jezdila za vystresovanými muži a ženami na pohotovost anebo obtelefonovávala dispečery, záchranáře a centrální příjmy v nemocnicích i léčebnách po celé zemi. Ale její základní nastavení bylo v režimu „off “, nikoli „on“, a pokud si nemusela dělat hlavu kvůli úzkostným stavům, depresím anebo jiným problémům, kvůli nimž ji její pacienti vyhledali, tak si je prostě nedělala. To Jonathan měl úplně jinou náturu. Jonathan byl zkrátka fatálně dobrosrdečný, hluboce lidský a obětavý, schopný utišit umírající dítě a ochromené rodiče těmi správnými slovy a doteky, obratně a citlivě vracel naději tam, kde už žádná nezbývala. Někdy ho události na oddělení, nebo dokonce na pitevně tak skličovaly, že ani mluvit nemohl a zamykal se raději v pracovně v zadní části bytu, v pokoji, který měl původně patřit jejich druhému dítěti, a zůstával tam, dokud nebyl opět schopen zapojit se do běžného rodinného života. Jednou na podzim, v tom roce, kdy se seznámili, za ním přijela do nemocnice, kde byl na stáži, a sledovala, jak objímá postarší dámu, jež se celá třásla. Její syn, muž ve středním věku s Downovým syndromem, umíral na vrozenou vadu srdce, smrtí, která mohla přijít prakticky kdykoli od jeho narození, a ona se přesto hroutila pod náporem žalu. Grace dorazila chvíli před koncem Jonathanovy šestatřicetihodinové směny, a jak tak postávala na konci chodby, zastyděla se, že svou přítomností a pohledem narušuje tu hluboce lidskou pospolitost. Začínala tehdy se studiem psychologie a měla našlápnuto k tomu, stát se jednoho dne odbornicí na léčbu lidské bolesti, konkrétně té 82
PŘEDTÍM
psychické. Ale stejně, stejně… Ta hlasitá srážka s utrpením, které viděla zblízka na druhém konci té dlouhé nemocniční chodby, ji srazila na kolena. Ta uzemňující síla… tu na semináři o Freudově případu Dora ani na úžasném kurzu abnormální psychologie pro začátečníky nebrali. Přetřásala se ozubená kola, myšky běhající v bludišti, teorie a pokusy s drogami a všemožné formy terapie: averze, pravzpomínky, umění a hudba a nezáživné rozhovory vedoucí do nikam. Ale tohle… Skoro to z té blízkosti nedokázala snést, a to zas až tak blízko nestála. Po pravdě nacházel Jonathan utrpení úplně všude, anebo přesněji řečeno – utrpení si vždycky našlo jeho: ať už číhalo kdekoli. Přitahoval k sobě smutek nahodilých kolemjdoucích a přiznání provinilých. Taxikáři si mu vylívali srdíčka. Nebylo dne, aby minul vrátného bez zarmucující novinky o synovci na vozíku nebo o rodičovi podléhajícímu demenci. Nenajedl by se v italské restauraci na Třetí, kam často chodívali, kdyby se majitele nezeptal, jak zareagovala jeho dcera s cystickou fibrózou na nový lék, a nezahájil tak konverzaci, jež končila úplnou sklíčeností. Ovšem když byli sami ve třech, dokázal se rozveselit, a právě proto Grace nad časem vyhrazeným jejich rodině tak ostražitě bděla, jenomže se zdálo, že ostatní jeho laskavou povahu zneužívat zkrátka nepřestanou. Možná právě proto utíkal před vlastním utrpením a bez bázně a hany se vrhal do bolesti po hlavě a zuřivě se s ní pral, jako by se jí snad dal zkřivit – byť jediný – vlásek. To na něm milovala a obdivovala, ale taky ji to poměrně vyčerpávalo. A někdy i znervózňovalo. Vždyť rakovina ho jednoho dne stejně porazí. Líté bitvy, jež s ní lidé podstupovali, a smutek, který si v sobě nesli, nemohlo zmírnit absolutně nic. Proto byl tak zranitelný. Snažila se to Jonathanovi říct už mnohokrát. Pokoušela se mu vysvětlit, že jeho přílišná slušnost se mu ve světě méně zdvořilých lidí může vymstít, ale on to nechtěl vidět. Zřejmě nikdy neměl o ostatních tak špatné mínění jako ona. 83
5. KAPITOLA
PŘÍSTUP K USPÍŠENÍ
K
dyž Grace vystoupila z výtahu do foyer u Spenserů narvaného k prasknutí, okamžitě jí došlo, že z nepřítomnosti hostitelů se stalo hlavní téma večera. Obzvlášť Sally se nemohla vzpamatovat z té nečekané zvěsti, že Spenserovi se ke svým hostům nepřipojí – jako by nestačilo, že se s ní nesešli ani před večírkem. Bylo jim řečeno, že Jonas je v Číně, což se ještě dalo pochopit, ale kde byl konec Suki, to nevěděl nikdo. Možná byla někde ve městě, možná odjela do své rezidence v Hamptons. Anebo se skrývala někde v tom rozlehlém bytě. Na žádné další možnosti benefiční výbor nepřišel a vlastně na tom ani nezáleželo: nebyla zkrátka tam, kde doufali, že bude, mezi ostatními rodiči uprostřed svého bydliště. Sally zuřila a působilo legračně, jak se to snažila skrýt za bodrý vděk hraný před zaměstnanci Spenserových. U stolečku v hale se Grace na přítomnost hostitelů nahoře na večírku přímo otázal jen jeden člověk. „Myslím, že jsou v Asii,“ řekla neurčitě, jak by si to Sally nejspíš představovala. Ale Sally měla evidentně úplně jinou představu. Sally chtěla všechny s nastalou situací co nejrychleji obeznámit. Když ji teď Grace pozorovala z foyer se 84
PŘEDTÍM
sklenicí šampaňského v ruce – které jí přinesla Sylvia a Grace ho vděčně přijala –, obíhala Sally místnost, poletovala od jedné skupinky ke druhé, opylovala večírek jako nešťastný kolibřík a šířila kolem sebe paniku. Grace a Sylvia popíjely šampaňské a nevzrušeně ji pozorovaly. Předtím se ji snažily uklidnit: byt je úchvatný, připomínaly jí. Jeho obří pokoje plné prvotřídního umění, které by z placu mohlo do výstavních síní Muzea moderního umění MoMA, se nikomu omlouvat nemusely, a zarmoutí-li hosty, že hostitel, mediální magnát celosvětového významu, se k nim večer nepřipojí, mohou alespoň obdivovat krásy zdejšího prostoru. Mediální magnáti celosvětového významu měli totiž důležitější věci na práci než skotačit na školním benefičním večírku (což však platilo o většině zdejších hostů) a muži by si ani nevšimli, natož aby si tím lámali hlavu, že nedorazila ani jeho manželka. U žen to bylo něco jiného. Právě ženy měly potřebu se vrtat v tom skandálu, že se manželé Spenserovi rozhodli z večírku ulít. A to ještě před vlastní dražbou a přihazováním peněz. Copak o to nešlo především? Na místo Spenserů dorazil konvoj jejich zaměstnanců: sekretářka, která velela přinejmenším deseti uniformovaným členům ochranky, rozmístěným po pokojích a strážícím dveře do soukromých částí bytu. (A k tomu samozřejmě obsluha, plus dvě Karibky, které Grace viděla procházet s tácy jídla z kuchyně a pak zmizet jedněmi z hlídaných dveří bůhví kam.) Výsledný efekt byl, jako by se večírek konal v některé z opulentních, ale pronajímatelných budov ve městě – dejme tomu na zámečku Newport anebo v chrámu z Dendúru – a ne doma u rodičů jednoho z žáků. Grace už se sice podařilo rozptýlit vlastní zklamaní, ale přesto Sally rozuměla: doufala ve veselé historky o uměleckých exponátech a o tom, jak složitě sháněli damaškové závěsy v obýváku, a možná chtěla nahlédnout do slavných skříní (Suki Spenserová patřila k nejlépe oblékaným ženám v New Yorku). Věděla, že Sally (zrovna tak jako ona sama, 85
MĚLAS TO VĚDĚT
to si Grace musela přiznat) doufala, že si bude moct prohlédnout rozlehlou a do posledních detailů propracovanou spíž, v níž Suki, původem z Hokkaida, skladovala úctyhodnou sbírku japonských ingrediencí – ve Vanity Fair se Grace dočetla, že děti Spenserovy musely dodržovat přísnou makrobiotickou dietu – anebo tu učiněnou pornografii všech newyorských nemovitostí, totiž kolosální prádelnu vyfotografovanou pro Architectural Digest se třemi pradlenkami v uniformách, které žehlily luxusní prostěradla. Ale se všemi těmi důrazně zakázanými vstupy mimo reprezentativní prostory nemohly v podobná osobní gesta doufat a Sally se s tím podle všeho smiřovala jen velice nerada. Hodinu před oficiálním začátkem Noci pro Rearden proběhla všechny přístupné místnosti (a za zadkem přitom měla dva uniformované hlídače), vyrovnala dražební stolek a zkontrolovala bar (umístěný ve foyer pod velkými schody) se Sylvií a Grace v těsném závěsu. Možná si své zklamání kompenzovala fantazírováním o tom, že jí tohle velkoměstské panství patří. I její oblečení tomu nasvědčovalo: děsivý tygrovaný model od Roberta Cavalliho odhaloval víc než dost z jejího obřího poprsí (aspoň že bylo přírodní) a nohy balancovaly na vratkých jehlách. Doslova přetékala obřími diamanty, které Grace připomínaly hrací soupravičku pro děvčátka sestávající z plastového náhrdelníku, páru náušnic, náramku a prstenu. „Koukni na Malagu,“ řekla Sylvia zničehonic a Grace pohlédla směrem, kterým se dívala. Malagu Alvesovou rámovalo jedno z velkých oken, v jedné ruce svírala sklenku červeného vína, druhou měla nepohodlně vklíněnou za zády. Vypadala nemotorně a velmi opuštěně, ale to se mělo brzy změnit. Před očima Grace a Sylvie se začala odehrávat úchvatná scéna, během níž se kolem ní začali srocovat muži ve smokingu, nejdřív jeden, potom druhý – konkrétně Nathan Friedberg, hlava letního kempu za 25 000 doláčů. Pohlédla na ně s úsměvem a Grace pozorovala změnu – ne, proměnu –, která 86
PŘEDTÍM
se s ní děla. Nejdříve jí nedocházelo, co vidí, jak tam tak Malaga stála mezi dvěma vysokými muži – jedním hezkým, druhým o něco míň – a (jak by to možná pospal Fitzgerald) rozkvétala jako květina do nepřehlédnutelné nádhery. Malaga na sobě měla prosté narůžovělé šaty, krátké, ale nepříliš upnuté, které končily těsně nad hezky tvarovanými koleny. Kromě zlatého kříže kolem krku si nevzala žádné šperky. Nesměle se usmála, naklonila půvabný krk nejdřív k jednomu a pak k druhému muži a Grace si uvědomila hladkost její kůže, nepochybně přírodního dekoltu (dostatečně odhaleného, aby vynikly křivky) a celkem silných, beztvarých paží. Bylo to tak… hledala Grace výstižné slovo… ženské. Tou dobou už za ní stál třetí muž, tlusťoch, kterého si Grace matně pamatovala z Henryho třídy, byl to otec jeho spolužačky – pracoval na nějaké pozici ve finančním centru Morgan Stanley. Odporně bohatý. Všichni tři najednou hovořili s Malagou Alvesovou, překřikovali se a Malaga se na ně dívala. Nezdálo se, že by sama něco říkala nebo nějak souhlasila s tím, co jí říkají. Ti tři se zatím se střídavým úspěchem prali o její pozornost. Zatímco na ně Sylvia s Grace zíraly, přidal se k hloučku čtvrtý muž, který předstíral, že zdraví jednoho ze svých souputníků, načež i on svou pozornost plně upřel na Malagu Alvesovou. Pro Grace, která se díky své specializaci v zákonitostech sociální interakce dobře vyznala, to byla parádní ukázka animální přitažlivosti. Malaga Alvesová se sice skládala z celkem nezajímavých částí (A byla oplácaná! S tukem na tvářích, pod bradou a na pažích!), ale jejich souhrn nějakou záhadou vytvářel jinou bytost. Jak je tak Grace pozorovala, cítila pobavení, ale také znechucení nad jejich pokrytectvím. Bylo kupříkladu více než pravděpodobné, že tahle čtveřice zaměstnávala ženy, které se Malaze Alvesové podobaly, měly podobné jemné rysy, smetanovou kůži a pod nenápadnou uniformou oblé pasy, ňadra a stehna. Nejspíš přicházeli do styku s dvojnicemi 87
MĚLAS TO VĚDĚT
Malagy Alvesové mnohokrát za den v průběhu pracovního dne anebo přímo u sebe doma. Ženy jako Malaga Alvesová se jim právě teď staraly o děti anebo jim praly oblečení. Ale trojčili snad kvůli těmhle známým ženám stejně jako kvůli téhle neznámé? Nejspíš ne, aspoň pokud jim bylo jejich manželství milé, myslela si. Ta skvostná místnost byla naplněná skvěle udržovanými ženami, uznávanými (někdy dokonce všeobecně proslulými) kráskami, které se šlechtily aerobním cvičením, masážemi, měly nabarvené a načesané vlasy, perfektní manikúru, brazilskou depilaci a na sobě poslední výkřiky módy, a přesto šel nejsilnější proud feromonů z místa, kde stála Malaga Alvesová. Byla to pozoruhodně čistá a intenzivní vůně, síla, která by dokázala srazit velikány na kolena a vůči níž byl imunní pouze spolek zdejších krasavic. Tenhle zpěv sirény byl zřejmě slyšitelný jen na frekvenci chromozomu Y, uvažovala Grace, zatímco klouzala pohledem po nablýskaných zdech a třpytících se oknech. Grace dala sklenici číšníkovi a vydala se na pomoc Sally, která napůl naháněla, napůl vedla dav z foyer do velkého obýváku, kde měla vypuknout aukce. Sylvia odběhla pro kamaráda, který kdysi propadal z trigonometrie a nyní šéfoval oddělení nábytku v dražební síni Sotheby’s. Byl holohlavý, vychrtlý a kolem krku měl rafinovaně uvázanou hedvábnou zelenomodrou kravatu (ve školních barvách Reardenu) a Sylvia ho vedla na pódium v rohu místnosti. „Ahoj!“ zatrylkovala Sylvia do mikrofonu a pak do něj ťukala dlouhým nehtem, dokud lidi nezmlkli a nezačali si zacpávat uši. „Je zapnutý?“ zeptala se. Dav dal hlasitě najevo, že ano. „Dobrý večer!“ řekla Sally. „Ještě než začneme, ráda bych vás požádala o potlesk pro naše hostitele, Jonase a Suki Spenserovy, za jejich úžasnou a laskavou nabídku,“ děkovala falešně. „Jsme jim nesmírně vděční.“ 88
PŘEDTÍM
Rodiče zatleskali. I Grace tleskala. „Rovněž bych ráda poděkovala členkám našeho výboru za skvěle odvedenou práci,“ pokračovala Sally. „Nahnaly vás sem, zajistily jídlo a skvělé položky do naší aukce. Amanda Emeryová? Kde jsi, Amando?“ Amanda zaševelila: „Ahoj!“ ze zadní části pokoje a zamávala nad svou zářivě blond kšticí rukou, na níž se blýskal plochý náramek. „Sylvia Steinmetzová? Grace Sachsová? Grace zvedla ruku a mírnila své popuzení. Rozhodně nebyla žádná „Grace Sachsová“. Ne že by to příjmení neměla ráda nebo že by se jí snad příčilo být součástí „klanu“ (ačkoli Jonathanova větev neměla nic společného se slavnými rodinami Warburgů, Loebů a Schif fů; jeho předci pocházeli ze štetlu ve východním Polsku a přistěhovali se sem přes Boston), jen to zkrátka nebylo její jméno. Jmenovala se Reinhartová, vždycky Reinhartová: v práci, na obálce její skoro hotové knihy, na každém dokumentu týkajícím se Reardenu včetně soupisky na dnešní aukci. Jediný člověk, který ji oslovoval příjmením Sachsová, byl kupodivu její vlastní otec. „A já jsem Sally Morrisonová-Goldenová,“ řekla Sally a udělala krátkou pauzu. „Jsem moc ráda, že jsme se tady dnes sešli, abychom oslavili naši úžasnou školu a udělali něco pro dobro dětí, které ji navštěvují. Vím, že si asi někteří říkáte,“ uculila se rozverně, „copak už jsem nezaplatil dost na školném?“ Davem zašuměl očekávaný nervózní smích. „A máte samozřejmě pravdu. Ale naší povinností je udělat všechno pro to, aby Rearden mohl přijímat nadané žáky a umožnit jim studium, navzdory špatné finanční situaci jejich rodičů.“ Vážně? pomyslela si Grace. Odkdy? Dav vlažně zatleskal. „A samozřejmě také chceme,“ mluvila dál Sally, „aby naši vynikající učitelé dostávali odpovídající plat a neodcházeli jinam za lepším. Máme naše učitele rádi!“ 89
MĚLAS TO VĚDĚT
„Moje řeč!“ ozvalo se zpoza Jacksona Pollocka, načež se vzedmula bouře smíchu vyvolaná spíše zemitostí toho vyjádření než skutečnou empatií. Ovšemže si v Reardenu vážili svých učitelů, uvažovala Grace. Akorát je zapomněli na dnešní večírek pozvat. Kolik z nich by si ale mohlo dovolit vyhodit 300 dolarů za lístek? „Takže doufám, že jste si všichni přinesli šekové knížky, protože jsme tady sice i kvůli skvělému vínu, vynikajícímu jídlu a úchvatnému výhledu, ale náš hlavní úkol je jasný!“ Sally se zubila na zástup lidí, skálopevně přesvědčená o své chytrosti. „Přijímáme karty Visa, MasterCard i černé karty American Express! Akcie a dluhopisy!“ „Umělecká díla,“ výskala Amanda Emeryová. „Nemovitosti!“ Lidé se přiškrceně zasmáli. „A nyní,“ řekla Sally, „ještě než si vyhrneme rukávy a vrhneme se na ten zodpovědný úkol v podobě utrácení peněz, náš pan řídící, Robert Conover, by vás tu rád oficiálně přivítal. Roberte?“ Ředitel zamával z druhého rohu místnosti a začal si k Sally razit cestu. Grace nechala své myšlenky plynout, zatímco sypal z rukávu všechny očekávané řečičky, další slova díků a opětovné připomínky toho, nač budou vybrané peníze určeny, a jak úžasné je, že mohou dopřát prvotřídní vzdělání i dětem z méně majetných rodin a jak si toho cení učitelé. Grace klouzala po místnosti už i pohledem. U stolku vedle ní seděla Sylvia s počítačem připraveným zaznamenávat cenové nabídky. Na obrazovce jasně viděla, že je právě 8:36, což znamenalo, že Jonathan nabral opravdu závažné zpoždění. Prozkoumala očima nejdříve postavy v rozích a potom se postupně propracovávala davem zleva doprava, zezadu dopředu. Nebyl tam. Nestál v žádných dveřích. Nebyl ani ve skupince, která právě vrazila do foyer a skládala se z chybějících párů, jež zřejmě teprve teď dorazily z nějakého soukromého zahřívacího kola a asi byly dost pod parou, takže si nevšimly věšáků na kabáty v hale. Vrazili tam obaleni 90
PŘEDTÍM
temnou bublinou kašmíru a kožešiny a smáli se něčemu, co zcela jistě nesouviselo s Nocí pro Rearden, až si konečně jeden z nich všiml, jaké entré si tím přivodili, a utišil i zbylé tři. Nebyl mezi nimi, nesdílel jejich bujarou veselost. Nevystoupil ani ze soukromého výtahu za jejich zády, který je vyvezl do horního patra bytu a zase ujel. Takže. Šiva se protáhla trochu víc, než myslel, nutili ho do jídla anebo ho nechtěla propustit matka, která věřila, že s doktorem jejího dítěte odejde i samo dítě, nebo dorazil minjan a recitoval se kadiš, na který on musel zůstat a alespoň kývat hlavou do rytmu, jelikož pochybovala, že by ho uměl odříkat zpaměti – i po těch letech pohřbů. Ohromovalo ji, že dokázal snést další šivu, další zdrcenou rodinu, další kadiš. Vláčel s sebou břemeno, ty děti a jejich zděšení rodiče tvořili úplně jiný svět než tenhle nepřístupný pokoj, myslela si, když se rozhlížela po zarudlých tvářích kolem, nadšeně přikyvujících na všechny vlídné fráze, které ředitel pronášel, třeba že jejich zdravé, opečovávané děti si dobře vedly v nějaké nedávné analýze soukromých škol v New Yorku nebo že jsou na nejlepší cestě umístit se v dlouhodobém hodnocení Ivy League nad školami Trinity a Riverdale. Všichni se poslušně usmívali, jako by je někdo z pódia dirigoval. A proč taky ne? V jejich světě vysoko nad městem šlo všechno jako na drátkách: těmhle mužům, kteří vyráběli peníze z jiných peněz, a ženám, jež si jimi vystýlaly hnízdečko, i tohle dnešní příhodné úsilí vybrat peníze na charitu na konto – jaká to náhodička! – školy, kam chodily jejich děti. Jak to vůbec mohlo sdílet planetu s tím, čím právě procházel její manžel? Představovala si ho v malém bytě na Crown Heights, namačkaného na ostatních, s cárem látky přišpendlené na kabátě, jak si se všemi potřásá rukou a sklání hlavu k modlitbě a přitom prožívá – tohle dokonale znala – pocit totálního selhání. Kdo ví, kdy dorazí. Kdo ví, zda vůbec, přiznala sama sobě. A na krátký okamžik ji zaplavila vlna rozhořčení. Ta byla záhy následována vlnou provinilosti. 91
MĚLAS TO VĚDĚT
Někdy se vážně nesnášela. Aukcionář ze Sotheby’s se rozhodl improvizovat od samého začátku. „Dobře mě sledujte,“ pravil. V ruce svíral poloprázdnou sklenici vody, úplně obyčejnou. Grace bylo jasné, kam tím míří, a tak se na Sally radši vůbec nedívala. „Tohle je můj osobní příspěvek na školu Rearden, důvod, proč jsme se tu všichni sešli. Nabízím tímto na prodej sklenici kohoutkové vody z kuchyňského dřezu. Standardní newyorská kohoutkovice. Kdokoli z vás by si do kuchyně mohl dojít a natočit si ji sám.“ Tihle sotva, pomyslela si Grace. „Dovolte mi proto položit vám následující otázku – jakou hodnotu má tato sklenice vody? Kolik podle vás stojí?“ Přejížděl po nich pohledem. Bylo zjevné, že něco podobného dělal už mnohokrát, ale pořád ještě si to užíval, to se mu nedalo upřít. „Je ta sklenice poloplná, nebo poloprázdná?“ zeptal se jeden muž vzadu. Aukcionář se zasmál. „Jaká je cenová nabídka?“ zvedl sklenici nad hlavu. „Tisíc,“ řekl kdosi uprostřed pokoje. Byl to Nathan Friedberg. „Aha!“ zvolal aukcionář. „Tato sklenice vody má odteď hodnotu tisíc dolarů. Naznačujete, pane, že jste ochoten přispět tisícem dolarů na konto Sdružení rodičů školy Rearden výměnou za tuto sklenici vody?“ Nathan Friedberg se zasmál. Grace zahlédla i jeho ženu, která stála po boku manžela, v jedné ruce, opancéřované diamanty, svírala obyčejnou sklenici vína a v druhé loket svého muže. „Ne,“ zašklebil se. „Ale jsem ochoten přispět dva tisíce dolarů.“ Davem to napjatě šumělo a vířilo. „Tato sklenice vody má nyní hodnotu dvou tisíc dolarů,“ pokýval aukcionář uznale hlavou. „Připomeňme si během této chvíle účel 92
PŘEDTÍM
dnešního večera. Potřebujeme snad volňásek na Broadway? Nejspíš ne. Jsme schopní si sami domluvit pronájem bytu v Paříži? Jistěže ano. Ale kvůli tomu jsme se tu dnes nesešli. Jsme tady proto, abychom vybrali peníze na chod školy našich dětí – protože to má cenu. A stejně tak má cenu pořídit si něco v dnešní dražbě. I když musím říct,“ zakřenil se, „že už jsem zažil všelijaké aukce, ale ta vaše dnešní dražba je s přehledem strčí do kapsy.“ „Tři tisíce,“ hlásil se Simon Golden. „Děkuji!“ pozvedl aukcionář souhlasně sklenici, která mezitím výrazně nabyla na hodnotě. „Zmínil jsem doufám, že dražíme naostro?“ Tentokrát se rozesmáli všichni. Do zápolení o sklenici se přidávali další manželé. Částka se s každou nabídkou navyšovala o tisícovku. Aukcionář sklenici znovu pozvedl, když se zastavili na jedenácti tisících. Jako by i jemu připadalo nevhodné pokračovat. „Nějaké další nabídky? Poslední výzva.“ Žádné už nepřicházely. „Prodáno! Sklenice newyorské vody, aqua Giuliani, pro pána v krásné modré kravatě za jedenáct tisíc dolarů. Pane? Vaše voda.“ Vřelý potlesk burácel, zatímco Nathan Friedberg kráčel pokojem do čela místnosti, kde sklenici převzal a jedním hltem vyprázdnil. „Vynikající!“ oznámil. „Stála za každý cent.“ A po téhle testosteronové rozcvičce dražba skutečně začala. Pobyty a šperky, prominentní stůl v restauraci Blue Hill, lístky na předávání divadelních cen Tony, týden v luxusním hotelu Canyon Ranch… Nabídky stoupaly jako balonky naplněné heliem, každé břitké poklepání aukcionářovým kladívkem na pódiu doprovázelo extatické zasténání davu. Sally byla úplně bez sebe, uvědomovala si Grace. Došli sotva do poloviny seznamu a už byla pohromadě částka, kterou doufaly, že by mohly vybrat celkově. Bylo to absurdní, ale ne neobvyklé – to věděla i Grace. U Daltona kdosi vydražil návštěvu Oválné pracovny pro své dítě. U Spenceho si 93
MĚLAS TO VĚDĚT
někdo koupil právo sedět vedle Anny Wintourové na jedné z přehlídek během Fashion Weeku (konverzace s nejvyšším arbitrem vkusu součástí balíčku pravděpodobně nebyla). Na Collegiate se v dražbě údajně objevila konzultace s děkany přijímacího řízení na Yaleu a Amherstu. Jinými slovy, šlo o přístup, a ne jen tak ledajaký, třeba do zákulisí Gardenu, byť tahle položka patřila k benefitům všech soukromých škol ve městě. Přístup k informacím. Přístup k uspíšení. Vyklouzla z místnosti, zrovna když se dražil týden v Mantauku, a zamířila na záchod ve foyer, který však byl obsazený. „Je tady někde další?“ ptala se šeptem neodmyslitelného hlídače a ten kývl směrem ke dveřím, kam před hodinkou zmizely ty dvě karibské ženy. „A tam se může?“ zeptala se. Mohlo se tam nepříliš širokou chodbou s kobercem ze sisalového vlákna. Ze stropu visel každé tři metry miniaturní lustřík a vydával tlumené světlo; ovšem staré mistrovské malby na zdech měly své vlastní osvětlení, bodové reflektorky v ideální velikosti. Nemohla se nezastavit před jedním Rembrandtovým aktem, kde žasla nad skutečností, že se nenachází v muzeu, ale u někoho doma, a to dokonce v postranní chodbě. Sotva za sebou zavřela dveře, zbytek bytu a monstrózní párty jako by se mávnutím kouzelného proutku vypařily. Na jedné straně chodby se nacházely pokoje jako na koleji nebo v křídle pro služebnictvo, což byl asi ten případ, předpokládala Grace. Myslela na ty Karibky v uniformě, jak týmiž dveřmi s talíři zmizely neznámo kam, poté co jim – nejspíše – skončila směna, a které teď byly někde tady anebo jinde, s ostatními chůvami v podobných domovech, jako byl ten Spenserův. Všechny dveře byly zavřené. Přecházela od jedné malby k druhé, jako by přeskakovala z leknínu na leknín, a míjela postupně všechny zavřené dveře. Na konci chodby konečně narazila na koupelnu, poznala ji podle světla 94
PŘEDTÍM
kolem rohů dveří a bílých dlaždiček, které prosvítaly škvírou. I tyhle dveře byly nekompromisně zavřené a uvnitř bzučela klimatizace. A tekla tam voda. A ještě něco. Grace strnula. Byl to zvuk, který jí, terapeutce, zněl povědomě: zvuk pláče, ze kterého srdce usedalo, tlumený dlaněmi, jak se jej kdosi snažil upřímně skrýt. I po letech, kdy stále dokola pozorovala a poslouchala lidský pláč, jí připadal naléhavý a příšerný. Grace stála několik kroků od dveří, skoro se bála dýchat, aby té ženě nepřitížila ještě zjištěním, že její utrpení má svědka. Nebylo tak těžké se domyslet, kdo asi byl za těmi dveřmi a proč plakal. Grace jako každá jen trochu uvědomělá newyorská matka velice dobře věděla, že většina žen, které se staraly o privilegované potomky tohoto města, měla vlastní děti, které však žily daleko, na jiných ostrovech, v jiných zemích: kolik lítosti a kolik hořkosti muselo ležet pod základy téhle společenské smlouvy? Mezi matkami se o tom nemluvilo, nikdy to neproklouzlo membránou mezi nimi a najatými pečovatelkami. Nebylo to samozřejmě žádné tajemství, ale trochu to tak působilo: byla to bezmezně brutální ironie. Není divu, že pláče, říkala si Grace pozorujíc zavřené dveře, zaražená stále na stejném místě v tom sisalovém koberci. Možná že nechala své vlastní děti v nějakém ošklivém domově, po všech stranách vzdáleném tomuto střešnímu bytu připomínajícímu panství, aby se namísto toho věnovala a dávala lásku dětem Jonase a Suki Spenserových, vysoko nad tímhle nepochopitelně drahým městem. Možná že využila chvíle, kdy byl jejich dům po strop napěchovaný cizími lidmi a rodina pryč, aby dala průchod svému žalu matky odloučené od dětí. Grace o krůček ustoupila a snažila se nenadělat přitom moc hluku. Výborně. Udělala další krok zpět, otočila se a odcházela, odkud přišla. Když se vrátila do foyer, zavibrovalo jí v ruce její psaníčko a ona na mobilu našla zprávu od Jonathana. Na večírku skutečně nebyl – nic, 95
MĚLAS TO VĚDĚT
co by nevěděla –, ale k jejímu překvapení se do bytu Spenserových dostavil minimálně na část dražby. „Zasekl jsem se na sive,“ psal jí. „Prisla sms z nem. Pt je na tom zle, zkusim dorazit pak. PROMIN.“ V Jonathanově životě na tom byl „pt“ vždycky zle – chlapeček nebo holčička s čerstvou diagnózou anebo komplikacemi anebo náhlým kritickým zhoršením. Vždycky se našla nějaká matka šílející na telefonu, že její sotva pětileté dítě skolil záchvat náhlý jako gilotina a děsivý jako roztočená kola Ezechielova. Vždycky se uměli ozvat nějací rodiče, rozzuření svou bezmocností na samotný pokraj výbuchu. Jonathana za ty roky mnohokrát praštili, taky mu ale štkali na rameni nebo vymlouvali díru do hlavy. Povolávali ho k tomu, aby vyslechl jejich zpovědi: Stalo se to kvůli té prostitutce? Přišlo to proto, že celé roky tajně kouřila, a dokonce i trochu v těhotenství? Jonathanův den chrlil krize jako na běžícím pásu a všechny balancovaly na pokraji ohrožení života, jeho obrácení vzhůru nohama a podlehnutí fatálním důsledkům. Dokonce ani ona si nedokázala představit nestálost manželova denního režimu, a to ve své praxi leckdy narážela na tvrdé zdi a černé díry beznaděje. „Nevidela jsem te tady,“ vyťukala odpověď palci, v čemž byla ke svému smutku nepřekonatelnou mistryní. „Maval jsem na tebe jak sileny,“ odpověděl jí. Grace si povzdychla. Nemělo cenu se v tom dál šťourat. Aspoň, že vůbec dorazil. „Uvidime se doma,“ napsala mu. „Pa.“ „Pa,“ zněla jeho obvyklá odpověď. Když vyšla z toalety Jennifer Hartmanová, Grace na ni skoro neznatelně kývla a vešla dovnitř. Byl tam další lustr, jehož masivní kusy skla vytvářely na povoskovaných zdech fleky. Nad záchodem visel Warholův autoportrét, jenž mužům jistě (v tom si Grace nemohla pomoct) způsoboval problémy s močením. Umyla si ruce levandulovým mýdlem. 96
PŘEDTÍM
Večírek mezitím dospěl ke konci. Zbýval už jenom milionářský tábor pro maniaky (jak Grace soukromě přezdívala podnikatelskému projektu Nathana Friedberga) a ten se po soutěžení čtyř, pak tří a nakonec dvou osob vydražil za třicet tisíc dolarů – což byl pakatel, prohlašoval pěkně nahlas Friedberg, zvláště odečtete-li si to z daní jako dar neziskovému sektoru. Grace ten udržovaný evropský pár, který učinil vítěznou nabídku, neznala. Tím byla dražba u konce a všichni si mohli ulehčeně gratulovat. Sally jen zářila, právě ji objímal ředitel Robert, sledovala Grace, a potom se přidala Amanda, která nepřístojně zapištěla „Jupí!“ a stiskla svou vyšší kamarádku tak, že obě nadskočily, jako Hillary Clintonová a Tipper Gorová tehdy na sjezdu demokratů. Muži si energicky potřásali rukama a zesilovali tak všeobecnou blahopřejnou atmosféru. Pak nastal exodus. Několik manželských dvojic už pospíchalo ke dveřím, aby mohly po anglicku zmizet, a Grace zahlédla taky Malagu Alvesovou, jež si před obličejem držela aukční brožurku jako vějíř nebo směrovku. Kromě krátkého pozdravu na schodech s ní Grace dneska nepromluvila a teď radši odvrátila hlavu. Chvíli nato se vedle Grace zjevil Robert Conover. Hned měla na rameni jeho obří tlapu a drsnou tvář na své. Jak se jí to úžasně povedlo, obdivoval se. „To Sally,“ bránila se Grace. „A taky Spenserovi. Ti si zaslouží naše velké uznání.“ „Jistě. V nepřítomnosti.“ „Do toho nám nic není,“ pokrčila rameny. „Já osobně bych tomu darovanému výhledu na zuby nehleděla. Navíc, přiznejme si to, je docela odvaz být tady bez dozoru. Jako v té pohádce Krejčí z Gloucesteru, jak myšky ušily kabát, zatímco byl krejčík pryč.“ „No spíš bych řekl, kocour není doma, myši mají pré,“ pravil ředitel. „Vsadil bych boty na to, že chlapi už kují plány, jak se dostat do komnat Spenserových v horním patře.“ „A ženské by nejradši prošmejdily šatníky!“ přisadila si Grace. 97
MĚLAS TO VĚDĚT
Robert se zasmál: „Zatraceně, ty bych rád prošmejdil i já.“ „Juliana jsi nepřivedl?“ zeptala se Grace. Viděla nejnovější představení v jeho divadle, náročnou a inovativní interpretaci Kafkova Procesu, o níž by si s ním strašně ráda popovídala. „Bohužel,“ řekl Robert, „je na konferenci v Taperově fóru v L. A. Kde máš ty toho svého? Zahlídl jsem ho během dražby.“ „Ále, odvolali ho zpátky do nemocnice.“ Pozorovala starý známý záchvěv v Robertově tváři. Objevoval se vždycky, když zmínila slovo nemocnice v souvislosti se svým manželem. „Dobrý bože,“ pronesl svou repliku Robert. „Jak to jenom vydrží?“ Grace vzdychla: „Jde o to, co se pro ty děti dá udělat. O zlepšení.“ „Copak tam bývají nějaká zlepšení?“ „Ale ano,“ řekla. „Ne tak rychlá, jak by si jeden přál. Ale stává se to.“ „Nechápu, jak dokáže každý den jenom procházet těmi dveřmi. Když tam ležela Julianova matka – měla rakovinu tlustého střeva…“ „To je mi líto,“ zareagovala Grace automaticky. „Ano. Strávila tam asi měsíc před čtyřmi lety a pak několik tý dnů před koncem. Když bylo po všem a my kráčeli naposledy ven, říkal jsem si, doufám, že do téhle budovy už nikdy znovu nevstoupím. Kamkoli se podíváš, číhá bolest, bolest a zas jen bolest.“ Ano, ano, pomyslela si s profesionálním soucitem. Kdyby tu byl Jonathan, odpověděl by Robertu Conoverovi, že ano, jsou to silné emoce, ale on se cítí poctěn tím, že může být lidem nablízku v těch chvílích vypětí, kdy mají tendenci uzavírat se do sebe a posílat všechny pryč, protože se jim stala ta nejhorší věc na světě, nejhorší, jakou si vůbec dokážete představit, a děla se jejich synovi nebo dceři. Jonathan by řekl, že možná není v jeho silách to dítě, svého pacienta, vyléčit, ale aspoň mu to může trochu ulehčit, například zmírnit 98
PŘEDTÍM
bolesti, což pro něj i rodinu dítěte hodně znamenalo. Variaci na otázku „Jak to můžeš vydržet?“ už slyšel stokrát – stokrát, když u toho byla ona – a vždycky na ni odpovídal s ledovým klidem a širokým úsměvem. Teď tady ale nebyl. A ona se necítila zmocněna k tomu opakovat jeho slova. „Je to velice náročné,“ sdělila Robertovi. „Ježíši, to bych nedal.“ Otočil se, aby srdečně, byť trochu neurčitě pozdravil muže, který mu položil těžkou ruku na rameno cestou k výtahu. Pak se otočil zpátky. „Nic by se mnou nebylo. Jen bych řval. Vždyť mě skolí i to, když se děcka nedostanou napoprvé na vysokou.“ „Tak tomu říkám světová tragédie,“ ucedila Grace suše. „Ne, vážně,“ řekl. Evidentně doufal v seriózní odpověď. „Je to nelehké zaměstnání, ale pomáhá při něm lidem, takže to za to stojí.“ Robert přikývl, i když se nezdál úplně spokojený. Grace opožděně přemítala, proč se podobné řeči nepovažují za společensky nepřístojné. Zeptali byste se snad chlapíka, co jezdí s hovnocucem: Jak to můžeš vydržet? Ale rozhodla se to Robertovi prominout. Měla ho ráda. „Mám skvělé novinky o vašem malém žáčkovi. Vede si vážně skvěle.“ Grace se nejistě usmála. Nebylo až takové překvapení, že Henry exceluje. Byl hrozně chytrý – a to nebyla ctnost, jen náhoda DNA –, ale zároveň byl velice pilný, takže mu člověk ani nemohl zazlívat, že mu pánbůh nadělil tolik inteligence. Nebyl z těch dětí, které plýtvaly svým talentem, anebo ho dokonce potápěly, protože ho nesnášely nebo nesnášely, jak na něm lpí jejich blízcí. Bylo však nanejvýš podivné probírat to teď, jako by byli na rodičovských schůzkách, kdy se rodiče vyfikli do nejlepšího, aby se mohli poptat, jak si jejich ratolest ve škole stojí. 99
MĚLAS TO VĚDĚT
„Je letos nadšený z matematikáře,“ řekla Grace po pravdě. V ten moment mezi ně vtrhla Sally Morrisonová-Goldenová a popadla Roberta za ramena, spíš aby získala rovnováhu, než aby vyjádřila své duševní pohnutky. Grace si všimla, že byla značně společensky unavená. Vrávorala na vysokých podpatcích a na levé tváři měla otisk růžové rtěnky. Někdy poté, co byly sečteny výnosy dnešního večera – vlastně zatím jen očekávané –, se musela slušně rozjet. Momentálně byla jako urvaná z řetězu. „Vydařený večer,“ řekl jí Robert. „To zrovna,“ mumlala jízlivě. „Když nás naši hostitelé svou návštěvou nepoctili.“ Pořád ještě? pomyslela si Grace. „To nevadí,“ řekla Sally. „Bylo to tu skvělé a dopadlo to výborně. Tenhle byt je prostě neuvěřitelný, co říkáš, Roberte?“ „Kdybych tady žil, ani bych se odsud nehnul,“ pronesl Robert přívětivě. „A patřil by mi ten Francis Bacon nad gaučem. Což by bylo pěkné.“ Obě je políbil na tvář a odešel. Grace to nijak zvlášť nemrzelo. „Našla tě Malaga?“ zeptala se Sally. „Předtím tě hledala.“ „Hledala?“ zamračila se Grace. „Proč?“ „Bože, vidělas všechny ty chlápky, co kolem ní slintali? Byli jako psi pana Pavlova. Říkali jsme si s Amandou, ‚dám si to, co ona‘. Jilly Friedbergová měla namále. Musela tam vrazit a doslova toho svého odtáhnout.“ Grace docela mrzelo, že o to přišla, a tak se opatrně usmála. „Moc jí to slušelo,“ řekla pak. Sally zavrávorala. Pohybovala se jako baletka v piškotech, což vzhledem k délce jejích podpatků nebylo až tak daleko od pravdy. Pak se i ona odkymácela směrem k jídelně. Grace už vážně chtěla jít, a proto šla za Sylvií. „Můžem už jít?“ zeptala se jí. „Myslíš, že je to v pohodě?“ 100
