UNIVERZITA JANA AMOSE KOMENSKÉHO PRAHA DIPLOMOVÁ PRÁCE. Jan Lhotka

UNIVERZITA JANA AMOSE KOMENSKÉHO PRAHA MAGISTERSKÉ KOMBINOVANÉ STUDIUM 2011–2013

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Jan Lhotka

Reakce na Popperovu teorii falzifikovatelnosti vědeckých teorií a jejich důsledky pro andragogiku

Praha 2013 Vedoucí diplomové práce: PhDr. Martin Strouhal, Ph.D.

JAN AMOS KOMENSKY UNIVERSITY PRAGUE MASTER COMBINED (PART TIME) STUDIES 2011–2013

DIPLOMA THESIS

Jan Lhotka

Responses to Popper's theory Falsifiability of scientific theories and his implications for Andragogy

Prague 2013 The Diploma Thesis Work Supervisor: PhDr. Martin Strouhal, Ph.D.

Prohlášení Prohlašuji, že předložená  diplomová  práce je mým původním autorským dílem, které   jsem   vypracoval   samostatně.   Veškerou   literaturu   a   další   zdroje,   z   nichž   jsem při zpracování čerpal, v práci řádně cituji a jsou uvedeny v seznamu použitých zdrojů. Souhlasím s prezenčním zpřístupněním své práce v univerzitní knihovně.

V Praze dne  …........................

Jan Lhotka  .............................

Poděkování Rád bych poděkoval vedoucímu práce panu PhDr. Martinu Strouhalovi, Ph.D. za trpělivé připomínky k diplomové práci. Dále děkuji svému otci Oldřichovi za pomoc při gramatické korektuře.

Anotace Diplomová   práce   je   teoretickou   analýzou   vědeckých   teorií   a   metodologie   ve vztahu k andragogice. Na základě rozboru teorie falzifikace K. R. Poppera a kritiky této teorie   nejprve  práce  vymezuje   metody   využívané   andragogickým   výzkumem.   Poté analyzuje   dvě  velké  skupiny  metod  a  druhů výzkumu  –  kvantitativní   a  kvalitativní. Práce předkládá kritiku jednotlivých druhů výzkumu a návrhy řešení obtíží s ohledem na předcházející rozbor teorie falzifikace.

Klíčové pojmy Andragogická   teorie,   diplomové   práce,   falzifikace,   kvalitativní   výzkum, kvantitativní výzkum, metodologie, teorie vědy, verifikace, zobecnitelnost.

Annotation This   diploma   thesis   is   a   theoretical   analysis   of   the   scientific   theory   and methodology   in   relation   to   andragogy.   Based   on   the   analysis   of   the   theory   of falsification K. R. Popper and critics of this theory. The thesis begins by delimiting the methods used andragogical research. After that analyzing two large groups of methods and types  of research ­ quantitative  and qualitative.  The thesis presents  criticism  of types of research and proposals for their solution in the light of the foregoing analysis theory of falsification.

Key words Diploma   Thesis,   Falsifiability,   Generalizability   theory,   Philosophy   of   science, Qualitative research, Quantitative research, Scientific method, Theory of Andragogy, Verification.

OBSAH  ÚVOD..............................................................................................................................8 1 FALZIFIKOVATELNOST VĚDECKÝCH TEORIÍ K. R. POPPERA...............10 1.1 Empirická věda, nebo metafyzika?............................................................................12 1.2 Metodologie...............................................................................................................13 1.3 Typy tvrzení a jejich rozhodnutelnost.......................................................................14 1.3.1 Striktně univerzální tvrzení....................................................................................15 1.3.2 Striktně existenciální tvrzení..................................................................................15 1.4 Podoba vědeckých axiomů........................................................................................16 1.5 Falzifikovatelnost......................................................................................................17 1.5.1 Logická charakteristika falzifikovatelných systémů..............................................17 1.6 Jakou teorii vybrat?...................................................................................................20 1.7 Pravděpodobnost.......................................................................................................21 1.7.1 Pravděpodobnost událostí.......................................................................................21 1.7.2 Pravděpodobnost hypotéz – osvědčenost...............................................................22 1.8 Kritika teorie falzifikace............................................................................................23 1.8.1 Ad hoc změny teorie...............................................................................................23 1.8.2 Zpochybnění procesu falzifikace............................................................................24 2 KRITIKA W. V. O. QUINA......................................................................................26 2.1 Filosofie vědy............................................................................................................26 2.1.1 Síť víry....................................................................................................................27 2.2 Kritika teorie falzifikace............................................................................................28 3 KRITIKA P. K. FEYERABENDA...........................................................................30 3.1 Rozprava proti metodě...............................................................................................30 3.2 Kritika teorie falzifikace............................................................................................32 3.3 Další kritika...............................................................................................................35 4 KRITIKA B. FAJKUSE.............................................................................................37 4.1 Kritika teorie falzifikace............................................................................................39 4.1.1 Problémy falzifikace spojené s vědeckou praxí.....................................................42 5 DŮSLEDKY TEORIE FALZIFIKACE A JEJÍ KRITIKY PRO  ANDRAGOGIKU..........................................................................................................44 5.1 Andragogická metodologie........................................................................................45 5.2 Kvantitativní metody.................................................................................................49 5.3 Kvalitativní metody...................................................................................................53 5.3.1 Nezobecnitelnost....................................................................................................55 5.3.2 Předpoklady kvalitativního výzkumu a vliv jazyka...............................................59 5.4 Konkrétní metody a techniky....................................................................................62 5.5 Tvorba nových hypotéz a problém indukce..............................................................62  ZÁVĚR..........................................................................................................................67  SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ............................................................................70  SEZNAM PŘÍLOH......................................................................................................73

ÚVOD Diplomová práce se zabývá vědeckými teoriemi, hypotézami a metodologií, ve vztahu k andragogice. Jde o teoretickou práci, která  se opírá o  analytický a kritický přístup ke zdrojům  několika osobností  z oblasti  filosofie a  teorie vědy,  stejně jako o zdroje současné andragogické metodologie. Širším cílem  diplomové práce je přispět k rozvoji   obecné   andragogické  teorie.  Konkrétním   cílem   práce   je:  Vymezení  podoby andragogické   metodologie  se   všemi  důležitými   specifiky,   které  by   bylo  podloženo dostatečnými teoretickými argumenty. Proč   jsme   si   vybrali   právě  takové   téma?   Rádi   bychom   alespoň   v   malé   míře přispěli k růstu andragogické teorie, která je jinak většinou zaměřena na rozvoj dílčích teorií, spojených s konkrétními oblastmi (např. androdidaktikou) a nebo přejímá teorie ostatních  věd.  Vycházíme  z předpokladu,  že  rozvoj vlastní  teorie  je  podmínkou pro fungování andragogiky, jako legitimního vědeckého oboru.1 Jako výchozí bod diplomové práce jsme si vybrali teorii falzifikovatelnosti K. R. Poppera. Tato teorie se ukázala jako značně inspirativní zdroj kritiky pro další filosofy, kteří  se  ve  20. století  zabývali   filosofií  vědy.  Kritiku  některých  z  nich  přinášíme   v následujících kapitolách. Pořadí jednotlivých kritik respektuje dějinnou následnost2  a lze   na   ní  ilustrovat  vývoj   myšlení   o   vědeckých   teoriích   a   metodologii.   Zároveň   s poslední   kritikou   Bedřicha   Fajkuse   je   vytvořen  komplexní   a   aktuální   pohled   na verifikovatelnost,   falzifikovatelnost,  kritérium   vědeckosti,  metodologii,  induktivní metodu  a další  témata  filosofie  vědy.  4. kapitola, která pojednává o Fajkusově  kritice

1  

BENEŠ, Milan. Andragogika: filosofie – věda. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. s. 31–32  , 35. Každá z kapitol vychází z jednoho stěžejního díla daného filosofa: 1. kapitola K. R. Poppera vychází z díla  Logika  vědeckého   bádání.  To  bylo  vydáno  německy   v roce  1934 a  anglicky  v  roce  1958.  Dvě dogmata empirismu  V. W. O. Quina,  ze které převážně čerpá 2. kapitola, byla vydána v roce 1951.  3. kapitola přináší souhrn kritiky P. K. Feyerabenda z díla Rozprava proti metodě (1975). Poslední z kritik B. Fajkuse ve 4. kapitole vychází z publikace Současná filosofie a metodologie vědy, která poprvé vyšla v roce 1997. 2  

8

také  uzavírá   první  tematický  celek   diplomové   práce,   který  slouží   jako   základ   pro konkrétnější úvahy o andragogické metodologii v kapitole 5. V 5. kapitole se věnujeme otázkám vymezení andragogické metodologie a jejím specifickým vlastnostem. Detailněji analyzujeme kvantitativní a kvalitativní metody a na základě  poznatků z  předcházejících kapitol identifikujeme  jejich  slabá místa.  Poté navrhujeme případná opatření pro minimalizaci negativních dopadů těchto slabých míst. Dále se  zabýváme  nejistotou  ve vědeckém poznání, která je zapříčiněna využíváním metody   indukce  v   andragogickém   výzkumu.  Předkládáme   způsoby,   jakými   se objektivita   a   jistota   poznání   zvyšuje.  Zastavíme   se   u   specifické   vlastnosti nezobecnitelnosti kvalitativních metod  a podrobíme ji kritice. Ukážeme, jaký rozdíl je ve vytváření nových hypotéz u různých druhů výzkumu. A  co   by  mělo  být   přínosem  diplomové   práce?  Přečtením   této   práce   by   měl andragog získat širší teoretický přehled v otázce procesu vytváření nových vědeckých teorií   a   hypotéz,   v   otázce   andragogické   metodologie  a   v   dalších  výše   nastíněných oblastech.  Andragog   by   měl   získat   vědomosti   o  nebezpečí   a   přednostech  různých přístupů   k   výzkumu.  Dále   by   měl   být   informován   o   způsobech,   jakými   se   zvyšuje kvalita výzkumu.  Všechny  zde  získané znalosti by přitom měly vycházet z hlubších teoretických  základů,   díky  nimž  by  měl  být  andragog  schopen,  na základě  korektní argumentace, znalosti obhájit.

9

1 FALZIFIKOVATELNOST VĚDECKÝCH TEORIÍ K. R. POPPERA Andragogika se stejně jako ostatní vědy řídí určitými zákonitostmi. Vytváří teorie, které se snaží různými způsoby potvrdit, či vyvrátit, analyzuje různé přístupy k objektu i subjektu.  Na základě  osvědčených teorií  se snaží o co nejlepší  využití  prostředků  a přístupů, vedoucí k efektivní  činnosti.  Jednou z nejvlivnějších teorií naší doby, která ovlivnila  vědeckou  činnost je falzifikovatelnost vědeckých teorií od Karla Raimunda Poppera. V následující kapitole se s touto teorií blíže seznámíme, abychom si v závěru mohli udělat obrázek o důsledcích, které z teorie vyplývají pro andragogiku. Věnovat se naopak nebudeme Popperovým úvahám o správném fungování liberální demokracie, které na (kritické) teorii falzifikace staví.3 Teorie falzifikovatelnosti je popsána ve stěžejním díle4 Karla R. Poppera Logika vědeckého   bádání5  a   výklad   zde   předložený   respektuje   strukturu   tohoto   textu.  Dílo předkládá logickou analýzu  v současnosti používaných  metod empirických věd, které dle   Poppera   využívají   především   metodu   indukce.   Indukcí   je   myšleno   vyvozování obecně   platných   hypotéz   a   teorií   na   základě   výsledků   jednotlivých   experimentů. Zjistíme­li například, že všechny námi pozorované ryby mají šupiny, pak vytvoříme teorii   přisuzující   šupiny   všem   rybám.   Čím   více   potvrzujících   případů   budeme pozorovat,   tím   je   podle   zastánců   induktivní   metody   teorie   pravdivější.   Ovšem,   jak Popper   upozorňuje,   nikdy   nemůžeme   teorii   pomocí   jednotlivých   pozorování   zcela

3  

CVEK, Boris. Relativismus ve světle nejnovější filosofie přírodních věd. Filosofický časopis. 2011, roč. 59, č. 2, s. 270. 4   Samotný Popper zřejmě tuto publikaci za stěžejní nepovažoval: „ ... protože když byl požádán o seznam publikací,   zařadil   do   něj   Otevřenou   společnost,   nikoliv   však   Logiku   vědeckého   bádání.“ (FEYERABEND, 2001. s. 297.) 5   U předchozích českých vydání se setkáte s názvem Logika vědeckého zkoumání.  Všechny podstatné body   Popperovy   práce   bereme   právě   z   tohoto   díla   (nejnovějšího   vydání),   abychom   se   vyhnuli nejasnostem, které by se mohly objevit v důsledku vývoje Popperových názorů. (FAJKUS, 2003. s. 41.)

10

potvrdit. Vždy tu existuje reálná možnost, že objevíme rybu bez šupin. Teorie se vždy může ukázat být nepravdivou, bez ohledu k počtu souhlasných pozorování. Problém indukce je základní částí Popperovy práce a může být formulován, jako problém platnosti, nebo pravdivosti univerzálních tvrzení, založených na zkušenosti.6 Přitom   zkušenost,   reprezentovaná   výsledkem   experimentu,   či   pozorování,   má   vždy charakter   dílčího   tvrzení   o   konkrétní   skutečnosti.   V   experimentu   nemáme   možnost empiricky   přistoupit  k   obecnému   pojmu,   jakým   je   například   pojem   ryby   (myšleno všechny kdy existující ryby). Nic na tom nemění ani velké množství experimentů s ještě větším   množstvím   ryb.   Naproti   tomu   výsledkem   induktivní   metody   je   vždy   nějaké tvrzení s obecným pojem. Důležitá je skutečnost, že princip indukce není a nemůže být čistě logickou pravdou, jakou jsou například tautologie7.8 Popper   tedy   zpochybňuje   způsob   vědecké   práce,  který  vychází  z   konkrétního empirického poznatku. Obrací proto směr postupu vědecké práce – obrací se k teoriím. Zároveň   s   tím   upozorňuje   na   skutečnost,   že   takový   postup   předpokládá   iracionální prvek intuice a tvořivosti. Teprve díky nim je možné dospět k formulaci nejobecnějších zákonů, z nichž jsou empiricky ověřitelné poznatky získány dedukcí. Z teorie se tedy díky dedukci vyvozují konkrétní důsledky.9 A   zde   se   dostáváme   ke   stěžejní   části   Popperovy   teorie   falzifikovatelnosti. Důsledky „naslepo“ vytvořené teorie se empiricky  testují. Pokud je  testování  úspěšné (verifikované), tak se fakt shoduje s teorií a teorie dočasně uspěla – nenašli jsme důvod k   jejímu   odmítnutí.   Pokud   byly   důsledky   teorie   procesem  testování  vyvráceny (falzifikované), je důvod i k odmítnutí teorie, ze které byly logicky odvozeny. Důležitá je  skutečnost,   že   falzifikace   je   dle   Poppera   logicky   nutná.10  Vědecké   teorie   je   tedy 6  

POPPER, Karl Raimund. Logika vědeckého zkoumání. Praha: Oikoymenh 1997. s. 4. Tautologie je nějaký složený výrok, který je za všech okolností (bez ohledu na pravdivostní hodnoty jednotlivých   částí)   pravdivý.  Mezi   základní   tautologie   patří   například   zákon   sporu,   zákon   vyloučení třetího, De Morganovy zákony apod. 8   POPPER, Karl Raimund. Logika vědeckého zkoumání. Praha: Oikoymenh 1997. s. 5. 9   Tamtéž, s. 9. 10   FAJKUS, Břetislav. Současná filosofie a metodologie vědy. Praha: Academia 2003. 7  

11

možné vyvrátit logickou cestou na základě falzifikovaných důsledků, ale není možné je na základě verifikace důsledků definitivně potvrdit. Mezi další Popperem popsané způsoby ověřování teorií patří vzájemné logické porovnání důsledků jedné teorie. Tímto způsobem je možné odhalit případnou vnitřní rozpornost   a   neplatnost   teorie,   aniž   bychom   prováděli   nějaké   faktické  testování experimentem.11 Dále lze analýzou logické formy ověřit její druh a srovnáním s jinými vědeckými   teoriemi   lze   odvodit,   jak   bude   odolávat   různým   způsobům   verifikace. Spojením důsledků, které jsme odvodili z teorie a dříve přijatých tvrzení, lze logickou cestou stanovit další skutečnosti  (predikace). Tyto skutečnosti pak můžeme podrobit procesu ověření, aniž by přímo vyplývaly z naší teorie.12

1.1 Empirická věda, nebo metafyzika? Popper   induktivní   metodu   kritizuje   také   kvůli   neschopnosti   oddělit   empirické vědy   od   čistě   teoretických   (spekulativních,   metafyzických).13  Ovšem   význam   čistě teoretické spekulace uznává. Přesto považuje schopnost oddělení od empirických věd za důležitou.14  Proto se věnuje definici empirických věd, která by počítala s námitkami proti   indukci   a   verifikaci.   Dospěl  k   závěru,   že   „empirický   vědecký   systém   musí dovolovat   své   vyvrácení   zkušeností“15.   Pokud   tedy   chceme   nějakou   vědu   nazývat empirickou, musí logická forma jejích tvrzení dovolovat falzifikaci. Jinak řečeno, pokud nějaká tvrzení nelze falzifikovat, nelze je považovat za tvrzení vědecká.16 Abychom   falzifikovatelnost   mohli   využít   k   rozlišení   empirických,   vědeckých tvrzení od těch metafyzických, je důležité mít jednoznačný způsob falzifikace. Tímto 11  

Protože pokud jsou dva důsledky teorie  v rozporu,  tak bude jeden z nich nevyhnutelně  empiricky falzifikován. 12   POPPER, Karl Raimund. Logika vědeckého zkoumání. Praha: Oikoymenh 1997. s. 10. 13   Tamtéž, s. 11. 14   Tamtéž, s. 17. 15   Tamtéž, s. 20. 16   Na tomto základě Popper považuje psychoanalýzu,  astrologii a marxismus za pseudovědy.  (KING, 2007. s. 155.)

12

způsobem jsou přímá empirická pozorování, objektivní informace o pozorovaném faktu, nazývaná Popperem singulární (jedinečné, jednotlivé) tvrzení. U těchto tvrzení se již jen zřídkakdy objevují pochybnosti o empirické povaze, protože bezprostředně nepřiléhají k teoretickým  systémům.   Pochybnosti   zde   mohou   nastat   pouze   ve   spojení   s   chybami pozorování.17 Objektivnost pozorování je zajištěna  opakovatelností testů, které může provádět prakticky kdokoliv, podle určitého návodu. Teprve pokud se výsledky nějakého  testu opakují, je možné je vážně přijmout a využít pro falzifikaci. Zároveň však platí závěry ze základní teze, že žádná tvrzení nemohou být ve vědě  přijata za definitivně platná, protože vědecká tvrzení jsou testovatelná a tedy i falzifikovatelná.18 Shrneme­li   tedy   způsob   identifikace   empirických   věd,   pak   se   jedná   o   vědní systém, umožňující falzifikaci na základě objektivních informací, které jsou získány za pomocí opakovatelných výsledků testů.

1.2 Metodologie Podle Poppera by se empirická věda měla charakterizovat svými metodami. Měli bychom si tedy  stanovit pravidla či metody, pomocí nichž se vědec řídí a pomocí nichž dospívá k rozhodnutí mezi konfliktními teoriemi. Protože při nesprávném dogmatickém způsobu obhajování nějaké teorie, může dospět až k meznímu případu, kdy fakticky není   možné   definitivně   vyvrátit  jakoukoliv  teorii.   Vždy   je   totiž   možné   prohlásit výsledky  experimentů,  které teorii falzifikují,  za neplatné.  Vždy také můžeme  teorii nějakým způsobem doplnit, aby s ní nové poznatky nebyly v rozporu.19 Popperem navržená metodická pravidla se liší od čistě logických pravidel asi tak, jak se od nich liší pravidla šachu. Své metody nazval logikou vědeckého bádání.

17  

POPPER, Karl Raimund. Logika vědeckého zkoumání. Praha: Oikoymenh 1997. s. 22. Tamtéž, s. 25–27 . 19   Tamtéž, s. 30. 18  

13

I když se logika vědeckého bádání vymezuje proti čistě logickým pravidlům, tak jistě budou využita při stanovování testovatelnosti nějakého tvrzení. Logika vědeckého bádání   v   sobě   tedy   zahrnuje   krom   níže   uvedených   pravidel   i   další,   která  jsou konkrétnější   a  podílejí  se  na   samotné   realizaci.  O   účelnosti   navržených  metod   se přesvědčíme především z důsledků, které přináší.20  Mezi navržená metodická pravidla patří: 1. Pokud   nějaké   vědecké   tvrzení   považujeme   za   definitivně   verifikované   a přestaneme testovat jeho platnost, přestáváme již dělat vědu. „Hra vědy je v principu bez konce.“21 2. Pokud se nějaká hypotéza osvědčila i při své verifikaci, nemůžeme jí zavrhnout bezdůvodně,   ale   pouze   na   základě   falzifikace   jednoho   z   jejích   důsledků. Popřípadě může dojít k nahrazení nějakou lépe testovatelnou hypotézou. Popsané   metody   se   ve   své   době   staly   terčem   kritiky   od   zastánců   pozitivismu (Vídeňským kruhem a Wittgensteinem). Podle nich totiž metody, které nejsou založeny na logické tautologii nebo empirickém tvrzení není možné brát vážně.22

1.3 Typy tvrzení a jejich rozhodnutelnost23 Existuje   několik   druhů   tvrzení   s   různými   vlastnosti,   které   jsou   podstatné   pro logiku   vědeckého   bádání.   Důležité   jsou   pro   nás   především   dva   druhy:   Striktně univerzální tvrzení a striktně existenciální tvrzení. Společnou vlastností těchto výrazů je neomezenost   na   čas   a   prostor.  Neodkazují   na   přesně   danou   skupinu   individuí   či časoprostorovou oblast, ale k označování prvků využívají třídy.24

20  

Tamtéž, s. 36. Tamtéž, s. 34. 22   POPPER, Karl Raimund. Logika vědeckého zkoumání. Praha: Oikoymenh 1997. s. 32. 23   Na rozdíl od zbytku kapitoly zde není dodržena struktura pramenného textu. 24   POPPER, Karl Raimund. Logika vědeckého zkoumání. Praha: Oikoymenh 1997. s. 54. 21  

14

1.3.1 Striktně univerzální tvrzení Jedná se o tvrzení, pomocí nichž jsou formulovány striktně univerzální teorie či přírodní zákony, nárokující si pravdivost pro všechny členy tohoto světa. Příkladem je věta: „Všichni havrani jsou černí.“ Tato tvrzení nelze definitivně potvrdit (verifikovat), protože nikdy nebudeme schopni otestovat všechny členy tohoto světa a tvrdit, že jsou nějací a ne jiní. Na druhou stranu jsou tvrzení tohoto druhu definitivně falzifikovatelná, protože nám k falzifikaci stačí pouze jeden výskyt odporující našemu tvrzení.

1.3.2 Striktně existenciální tvrzení Jde o druh tvrzení jednoznačně identifikovatelný pomocí výrazu „existuje“. Jsou ekvivalentní  negaci  striktně   univerzálních   tvrzení   (a   opačně).25  Příkladem   jsou ekvivalentní věty: „Existují nečerní havrani.“ „Existuje alespoň jeden havran, který není černý.“  Jejich   neomezenost   na   čas   a   prostor   u   nich   vede   k   nemožnosti   falzifikace, protože nemůžeme testovat všechna individua odpovídající univerzální třídě individuí, abychom   s   jistotou   řekli,   že   něco   není.  Na   druhou   stranu   lze   tvrzení   tohoto   druhu verifikovat, protože nám stačí nalezení jediného individua, které splňuje dané kritérium existence. Tabulka 1: Možnosti verifikace a falzifikace tvrzení Druh tvrzení jsou vzájemně ekvivalentní negaci

Lze

Nelze

Striktně univerzální tvrzení

falzifikovat

verifikovat

Striktně existenciální tvrzení

verifikovat

falzifikovat

Zdroj: POPPER, Karl Raimund. Logika vědeckého zkoumání. Praha: Oikoymenh 1997. s. 53–55.

25  

Tamtéž, s. 53. Blíže negace vět s kvantifikátory viz příloha A: Logický čtverec.

15

Máme tedy dva důležité druhy tvrzení, která jsou vzájemně ekvivalentní negaci té druhé  a   která  jsou   jednostranně   rozhodnutelná  (buďto   falzifikovatelná,   nebo verifikovatelná).   Využít   toho   můžeme   pro   převedení   striktně   univerzálních   tvrzení přírodních zákonů,  které říkají co  a  jak by mělo být, do  tvaru  existenciálních  zákazů, které jsou vhodné pro falzifikaci. Příkladem může být vyjádření zákona o zachování energie   větou:   „Neexistuje   perpetuum   mobile.“  Pro   falzifikaci   zákona   pak   stačí perpetuum mobile najít či sestrojit.26 Pro vědu je schopnost práce se striktně univerzálními tvrzeními životně důležitá, protože  jsou   jimi   formulovány   přírodní   zákony,   které   ve   spojení   s  konkrétními situacemi  umožňují komplexní kauzální vysvětlení jevů.27  Jinak řečeno, díky znalosti počátečních   parametrů   nějakého   procesu   a   zákonů,   které   do   procesu   zasahují,   jsme schopni   předpovědět   co   se   stane.   Zákony   jsou   v   podání   Poppera   tvrzení   striktně univerzální   a  počáteční   parametry   singulární   tvrzení.   Dále   uvažuje   numericky univerzální tvrzení, což jsou tvrzení o striktně daném počtu prvků. Jsou tedy omezeny na čas a prostor.28

1.4 Podoba vědeckých axiomů Vědecké   axiomy   jako   vrcholné   shromáždění   předpokladů,   které   jsou   v   dané vědecké   teorii   nutné,   musejí   podle   Poppera   splňovat   několik   podmínek.  Musejí   být zformulovány   tak,   aby   se   k   ostatním   tvrzením   dané   teorie   dalo   dopracovat   pouze logickou,  deduktivní,   nebo   matematickou   cestou.  Systém   axiomů   musí   být   vnitřně bezesporný (nesmí popírat sám sebe). Nesmí z něj být odvoditelné jakékoliv, libovolné tvrzení. Nesmí také obsahovat žádné nadbytečné předpoklady.   Bližší analýza systému axiomů je důležitá pro proces falzifikace. Někdy se totiž falzifikace logicky vyvozeného tvrzení nemusí dotknout celého systému axiomů, ale pouze nějaké části. Vše závisí na vyjasněnosti vztahů mezi axiomy v rámci systému poznatků nějakého oboru.  Axiomy 26  

Tamtéž, s. 53. Tamtéž, s. 42. 28   Tamtéž, s. 47. 27  

16

můžeme   podle   Poppera   chápat   buď   jako  konvence  a   nebo  zkušenostní   vědecké hypotézy.29

1.5 Falzifikovatelnost Jak je zřejmé, Popper se ve své práci nezabývá procesem vzniku vědeckých teorií, ale jejich ověřováním v souladu s logikou.30 Základní axiom falzifikovatelnosti bychom mohli  zformulovat  následovně:  Pokud z  nějakého  teorie  (axiomu,  hypotézy)  dedukcí vyplývá   nějaký   důsledek,   a   tento   důsledek  falzifikujeme,  falzifikujeme  tím   i   výchozí teorii.  Toto je  základní  postulát,  který  má  určitá  specifika.  Pokud důsledek  vyplývá pouze z  nějaké  části teorie, falzifikace se nemusí týkat zbytku teorie. Zprvu tedy není zcela   patrné,   jaké   části   se   má  falzifikace  týkat,   jaké   části   teorie   zachovat   a   jaké zavrhnout   či   modifikovat.   Vědec   zde   musí  rozhodovat  na   základě   instinktu podpořeného  výsledky opakovaných experimentů.  Zvláštní  situace  může  také  nastat, pokud se osvědčená teorie stane součástí obecnější hypotézy. Tato nová hypotéza je posléze   testovaná   na   základě   důsledků,   které   přináší.   Pokud   jsou   důsledky falzifikované,   povede   to   k   falzifikaci   nové   hypotézy,   zatím   co  původní,  osvědčená teorie zůstane nedotčena.31

1.5.1 Logická charakteristika falzifikovatelných systémů Musíme   dobře   rozlišovat   mezi  falzifikovatelností   a   falzifikovaností. Falzifikovatelné  (empirické)  teorie   se   vyznačují   tím,   že   mají   nějaké   potencionální falzifikátory. Jinak řečeno, za falzifikovatelnou můžeme považovat takovou teorii, ze které se dají odvodit empirické důsledky.  Důsledky,  které při testování mohou  teorii vyvrátit.  Falzifikovaná  (zamítnutá)   je   teorie   pokud   objevíme   reprodukovatelný empirický jev, který teorii vyvrací.32 29  

POPPER, Karl Raimund. Logika vědeckého zkoumání. Praha: Oikoymenh 1997. s. 56–57. FAJKUS, Břetislav. Současná filosofie a metodologie vědy. Praha: Academia 2003. s. 40. 31   POPPER, Karl Raimund. Logika vědeckého zkoumání. Praha: Oikoymenh 1997. s. 62. 32   Tamtéž, s. 72–73. 30  

17

Za   zásadní   prvek   logické   charakteristiky   falzifikovatelných   systémů   považuje Popper   tzv.  základní   tvrzení.   Jedná   se   o   všechna  singulární  existenciální  tvrzení, jejichž charakteristiku nyní krátce popíšeme.  Zároveň musí základní tvrzení  splňovat materiální požadavek.33 Singulární existenciální tvrzení jsou tvrzení typu: „Na tom a tom místě existuje to a to,“ nebo, „na tom a tom místě se děje taková a taková událost.“ Tvrzení obsahují odkaz na individuální časoprostorovou oblast. Tento typ tvrzení splňuje následující dvě podmínky: 1. Nelze je nikdy vyvodit ze striktně univerzálního tvrzení bez počátečních podmínek. Protože: „Univerzálie nelze redukovat na třídu zkušeností.“34 2. Pokud  mu  odebereme   odkaz   na   časoprostorovou   oblast,   tak   vznikne striktně  existenciální   tvrzení.35  Taková   tvrzení  mohou   protiřečit  námi falzifikované  teorii,  protože   jak   bylo   uvedeno   výše,  negace   striktně existenciálního tvrzení, je ekvivalentní striktně univerzálnímu tvrzení  a tím je i falzifikovatelné.36 Druhým   znakem   základních   tvrzení   je   splnění   tzv.  materiálního   požadavku. Podle něj musejí být základní tvrzení intersubjektivně testovatelná. K tomu nám slouží informace   o   časové   a   prostorové   oblasti.37  Každé   empirické   tvrzení   lze   předložit takovým způsobem, aby ho kdokoliv mohl testovat. Lze ho rozložit na jednotlivé části, podmínky, techniky, experimentální uspořádání apod. Ten kdo na rozdíl od nás tvrzení falzifikuje, může konfrontovat detaily testu s námi a popsat jakou technikou, za jakých

33  

Tamtéž, s. 71. Tamtéž, s. 83. 35   Uvažujme větu: „Dnes v Pražské zoo v pavilonu ptáků existují  žluté straky.“ Pokud jí  odebereme časoprostorovou oblast, tak vznikne univerzální věta: „Existují žluté straky.“ Jinak řečeno totéž: „Některé straky   jsou  žluté.“   To   je   věta   verifikovatelná.   Negací   získáme   větu   falzifikovatelnou:   „Žádné   straky nejsou žluté.“ Viz kapitola 1.3 strana 14. 36   POPPER, Karl Raimund. Logika vědeckého zkoumání. Praha: Oikoymenh 1997. s. 90–92. 37   Tamtéž, s. 92–93. 34  

18

podmínek to provedl.38  Základní tvrzení lze testovat také tím způsobem, že na něm postavíme   hypotézu,   kterou   opět   podrobíme   testu.  Postup   pak   v   podstatě   můžeme opakovat donekonečna39, ovšem Popper jako dogma přijímá zastavení se na nějakém obzvláště dobře testovatelném tvrzení.40 Vším co  v této kapitole bylo  prozatím řečeno jsme si přiblížili, jakou podobu by měla mít základní tvrzení. Zpět k logické charakteristice falzifikovatelných systémů.  Základní tvrzení  jsou důležitá ve dvou oblastech. Charakterizují falzifikovatelné (empirické) teorie a podílí se na jejich samotné falzifikaci:  1. Systém   všech   základních   tvrzení  je  charakteristickým  rysem  formy falzifikovatelných  (empirických)  teorií.  Tyto   teorie  musí   dělit   třídu   všech základních   tvrzení   do   dvou   neprázdných   skupin,  jinak   řečeno,   musí   být konzistentní.   Pokud   by  teorie  základní   tvrzení   nedělila,   nic   by   vlastně nevypovídala,  byla   by   neinformativní.   Požadavek   konzistentnosti   je   tak analogický   k   požadavku   falzifikovatelnosti.  Skupinami   základních   tvrzení jsou:41  a) Potenciální falzifikátory – jsou tvrzení, která teorii protiřečí. Pokud má tato skupina   základních   tvrzení   nějaké   členy,   pak   je  teorie   považována   za falzifikovatelnou.  b) Souhlasná tvrzení – je skupina základních tvrzení, která teorii neprotiřečí.42  2. Přijatá základní tvrzení  jako empirické reprodukovatelné jevy,  které  potvrzují falzifikující hypotézu.43

38  

Tamtéž, s. 88. Z toho vyplývá, že teorie a potažmo celá věda nestojí na ničem absolutním. Celá stavba vědy se vznáší nad bažinou a pouze naše rozhodnutí o dostatečné pevnosti současných základů,  zastavuje další vývoj. (POPPER, 1997. s. 103.) 40   Tamtéž, s. 94. 41   Tamtéž, s. 80. 42   V Popperově jazyce koroborace ­ osvědčenost. (Tamtéž, s. 72.) 43   Tamtéž, s. 73. 39  

19

Výsledkem úvah této kapitoly je výrok  upřesňující základní postulát falzifikace: Pokud   máme   nějaká   základní   tvrzení,   jako  potencionální   falzifikátory  (a)  a   tyto potvrzují falzifikující hypotézu (2.), bereme teorii za falzifikovanou.44

1.6 Jakou teorii vybrat? Věda postupuje  tak, že  testuje tvrzení vyplývající z určité hypotézy a pokračuje stále dál.  Věda nepostupuje  takovým způsobem, že by kumulovala všechna základní tvrzení a z nich dělala vědu. Věda potřebuje teorii.45 Teoretik nejprve vytvoří hypotézu a položí experimentátorovi přesně vymezené, ostře formulované otázky. Experimentátor se snaží podat rozhodné odpovědi pouze na danou otázku. Snaží se oprostit od všech chyb a vedlejších vlivů. „Teorie dominuje experimentální práci od jejího počátečního plánování až po poslední kroky v laboratoři.“46 Po objasnění všech potřebných termínů a jejich vlastností, můžeme přistoupit k zásadní otázce: „Proč máme dát přednost jedné teorii před teoriemi jinými?“ Odpovědí je podle Poppera tvrzení, že: Vybíráme takovou teorii, která nejlépe obstojí v soutěži s ostatními teoriemi a která je přirozeným výběrem zvolena pro přežití. Bude se jednat o teorii,   která   prozatím   obstála   ve   všech   testech   a   zároveň   je    testovatelná (falzifikovatelná) tím nejpřísnějším způsobem. Ovšem naše rozhodnutí o pravdivosti či nepravdivosti zasahují pouze do oblasti základních tvrzení a ne univerzálních tvrzení (teorií).  Falzifikace   teorie   je   po   rozhodnutí   již  záležitostí  logické  charakteristiky systému (viz předcházející kapitola).47 Co  podle   Poppera  znamená   testovatelná   tím   nejpřísnějším  způsobem?  Každá teorie   má   jiný   stupeň   testovatelnosti,   který   závisí   na   třídách   jejich   potencionálních falzifikátorů. V předcházející kapitole byly za falzifikovatelné teorie označeny takové, jejichž základní tvrzení obsahovala alespoň nějaké potencionální falzifikátory.  Obecně 44  

Tamtéž, s. 74. Tamtéž, s. 96–97. 46   Tamtéž, s. 98. 47   Tamtéž, s. 100. 45  

20

lze   říci,   že   čím   více   má  teorie   potencionálních   falzifikátorů,   tím  má  vyšší   stupeň falzifikovatelnosti,  protože   má   více   příležitostí   být   vyvrácena   empirií.   „Objem empirické  informace, sdělované nějakou teorií, čili její empirický obsah, roste s jejím stupněm falzifikovatelnosti.“48

1.7 Pravděpodobnost Popper   rozlišuje   dva   druhy   pravděpodobnosti.   Jeden   druh   je   spojený   s pravděpodobností událostí  a druhý s pravděpodobností hypotéz.  Pro naše účely bude důležitější   druhý   druh.   Pravděpodobnosti   událostí   tedy   bude   věnován   pouze   takový prostor, jaký je nezbytný pro pochopení dalších souvislostí.

1.7.1 Pravděpodobnost událostí Pravděpodobnostní  tvrzení  využívaná   při   vědeckých   zkoumáních,   jsou  odolná vůči striktní falzifikaci, což se neshoduje s Popperovými metodologickými zásadami.49 Uvažujme situaci, kdy máme testovat pravděpodobnost toho, že na minci padne orel nebo pana. Naší hypotézu postavíme na přirozeném předpokladu, že jedna strana mince bude padat se stejnou pravděpodobností,  jako strana druhá. Přistoupíme  k  pokusu  a 10krát  za sebou nám padne orel. V tuto chvíli máme tendenci brát naší hypotézu za falzifikovanou, ovšem nebude se jednat o falzifikaci logickou. Pozorovat totiž můžeme pouze omezený počet pokusů, ale pravděpodobnost zde vyjadřuje výskyt v nekonečně dlouhé   posloupnosti   pokusů.   Pravděpodobnost   nekonečné   řady   výskytů   je   tedy nefalzifikovatelná.50 Proto  Popper  navrhuje   využívat   nový   druh   pravděpodobnosti   a   to   sice pravděpodobnost   logickou.  Ta   vychází   z   předpokladu,   že   z   pravděpodobnostních tvrzení   lze  dedukovat  verifikovatelné  existenciální   hypotézy.  Pravděpodobnostní 48  

POPPER, Karl Raimund. Logika vědeckého zkoumání. Praha: Oikoymenh 1997. s. 106. Tamtéž, s. 146. 50   Tamtéž, s. 198. 49  

21

logikou, která upravuje vztahy mezi pravděpodobnostními a základními tvrzeními se zde již nebudeme blíže zabývat.51

1.7.2 Pravděpodobnost hypotéz – osvědčenost52 Problémy, s jakými jsme se setkali u pravděpodobnosti událostí, se promítají i do určení pravděpodobnosti hypotéz. Navíc řešení v podobě logické pravděpodobnosti zde nemůžeme   využít,   protože   „pravděpodobnost   hypotéz   se   nedá   redukovat   na pravděpodobnost   událostí“53.  Jinak   řečeno  postavit   pravděpodobnost   hypotézy   na četnosti   pravdivých   tvrzení   není   možné.54  Pravděpodobnostní   tvrzení  se   potýkají   se stejnými problémy jako indukce – neznáme konečný (maximální, úplný) počet výskytů případu.55  Pravděpodobnostní   tvrzení   jdou  nerozhodnutelná   (verifikovatelná  ani falzifikovatelná)56 a v důsledku to vede k odmítnutí pravdivostního posouzení teorií na základě pravděpodobnosti.57 Z   těchto   důvodů   bychom   se   u  hypotéz  neměli  podle   Poppera   ptát   na   jejich pravděpodobnost,   ale   spíš   na   to,   jak   se  osvědčili  v   testech,   jak   odolné   k   přežití   se prozatím ukázaly.58 Zůstává zásada, že hypotéza se nikdy nemůže definitivně osvědčit. Vždy   bude   dočasnou   domněnkou,   která   může   být   vyvrácena   budoucím   testováním. Hypotéza se prozatím osvědčila, pokud zatím nebyla falzifikována.59 Hodnota toho, jak moc  se hypotéza osvědčila narůstá s tím,  jak přísnými testy prošla.  Záleží tedy i na stupni   testovatelnosti,   falzifikovatelnosti   a   potažmo  i  na   počtu   potencionálních falzifikátorů. 51  

Tamtéž, s. 202. Namísto osvědčenosti používá Popper výraz koroborace jako míru toho, jak daná hypotéza obstála  v testech. 53   Tamtéž, s. 283. 54   Tamtéž, s. 279–280. 55   Tamtéž, s. 286. 56   Tamtéž, s. 282. 57   Tamtéž, s. 306. 58   Tamtéž, s. 269. 59   Tamtéž, s. 287. 52  

22

Osvědčená hypotéza by také měla zvětšovat množství základních tvrzení. Jinak řečeno: Z osvědčené hypotézy by se měla  na základě přijatých tvrzení o tomto světě, odvodit tvrzení nová. Růst empirického obsahu vede k lepšímu poznání světa.60 Čím víc nám toho teorie říkají, neboli čím větší empirický obsah mají, tím méně pravděpodobné jsou. Ilustrujme si to na příkladu dvou tvrzení: 1. Zítra bude pršet. 2. Zítra bude pršet nad Univerzitou Jana Amose Komenského. Vidíme, že druhé tvrzení nám toho o stavu tohoto světa říká víc, než tvrzení první, předkládá   větší   empirický   obsah.   První   tvrzení   je   pravděpodobnější   a   tedy   hůře falzifikovatelné,  než   tvrzení   druhé.  Pokud   budou   obě   tvrzení   empiricky   ověřena, budeme za více osvědčené pokládat tvrzení druhé, protože je lépe falzifikovatelné a má větší empirický  obsah. Ovšem dvě  tvrzení  nemusí být vzájemně porovnatelné co do osvědčenosti, protože stupeň toho, jak se teorie osvědčila není vyjádřitelný numericky.61

1.8 Kritika teorie falzifikace Popper   připouští   několik  druhů  námitek  proti   vlastní   teorii   falzifikace.   Tím nejzávažnějším je fakt, že je možné se falzifikaci různými způsoby vyhnout. Ukažme si některé ze způsobů, jak toho lze  dosáhnout, společně  s antitezí,  která by nám měla pomoci se problémům vyhnout.

1.8.1 Ad hoc změny teorie Jedním ze způsobů, jak hypotézu učinit  imunní vůči falzifikaci je ten, že se po testování důsledků dané hypotézy učiní takové dodatečné změny, že jsou nové testy do hypotézy   zahrnuty,   i   když   byly   v   původní   podobě   falzifikovány.   Může   se   jednat   o nejrůznější   pomocné   hypotézy,   změny   definic   apod.   V   důsledku   to   znamená,   že

60  

Tamtéž, s. 288. Tamtéž, s. 289.

61  

23

teoretické systémy není možné  falzifikovat, ani verifikovat.  Přijetí ad hoc změn bez dalších pravidel pak znamená ztrátu vědecké podstaty upravených teorií.62 Pro odstranění tohoto problému Popper navrhuje metodologické pravidlo, které stanoví,   že   další   pomocné   hypotézy   je   možné   přijmout   pouze   tehdy,   pokud   nesníží stupeň falzifikovatelnosti zkoumané hypotézy. Naopak, nové dodatky musí posílit teorii zvýšením   stupně   falzifikovatelnosti,   musí   toho   více   zakazovat,  musí   přinášet   nové falzifikovatelné důsledky. Nová  podoba hypotézy tak musí znamenat skutečný pokrok v poznání našeho světa a ne pouhou imunizaci proti neslučitelným důsledkům, které z teorie vyplývají..63

1.8.2 Zpochybnění procesu falzifikace   Pokud nějaký vědec přijde s výsledkem experimentu falzifikující naší teorii, je možné   zpochybnit   výsledky   tohoto   experimentu,   nebo   způsoby,   jak   byl   experiment proveden.   Nakonec   je   možné   zpochybnit   spolehlivost   samotného   experimentátora, jehož experiment naší teorii ohrožuje.  Je možné ho obvinit ze lži, ze způsobu práce, který nelze považovat za vědecký, z neobjektivity apod.64 Nakonec podvody nejsou ve vědě neobvyklým jevem a mají značně vzrůstající tendenci.65 Výsledkem zpochybnění je samozřejmě  ochrana  teorie před falzifikací, protože není brán v potaz falzifikující případ.66 Zpochybnění  tohoto  typu  je  možné   vyvrátit  opakováním  experimentu  různými vědci v různých laboratořích a různými metodami. Pouze na základě intersubjektivních opakování by dokonce měly být výsledky experimentu přijímány, aby byly v souladu s

62  

Tamtéž, s. 21, 66–67. Tamtéž, s. 68–69. 64   Srovnejte s kritikou falzifikace W. V. O Quina v 2. kapitole. 65   KREMLÍK, V. Podíl vědeckých článků stažených kvůli podvodu stoupl 10x [online]. Osel, s.r.o., 7. 10. 2012 [cit. 2013­03­16]. Dostupné z: http://www.osel.cz/index.php?clanek=651 66   POPPER, Karl Raimund. Logika vědeckého zkoumání. Praha: Oikoymenh 1997. s. 67. 63  

24

Popperem navrhovanými pravidly. V takovém případě jsou již zpochybnění tohoto typu možná jen se značnou dávkou paranoie, namířené proti větší části vědecké obce.67

67  

Tamtéž, s. 70.

25

2 KRITIKA W. V. O. QUINA První kritickou  reakci,  kterou se budeme  zabývat,  publikoval  americký  filosof Willard Van Orman Quine (1908 – 2000) v díle Dvě dogmata empirismu v roce 1951. Pro lepší pochopení kritického argumentu se v krátkosti seznámíme s místy Quinovy filosofie vědy, které se tohoto argumentu týkají.

2.1 Filosofie vědy Quine se ve své práci snaží odpovědět na otázky po podstatě vědeckého poznání s ohledem   na   historické   kontexty.68  Základní   funkcí   vědy   je   podle   něj  předpovídání budoucích   jevů   z   minulé   zkušenosti.69  Jeho   pohled   je   do   značné   míry   spojen   s analytickou filosofií, protože vědu pokládá za jazykovou strukturu, která je na určitých místech spojena s realitou tzv. pozorovacími větami. Pozorovací věty jsou jednoduchá tvrzení, díky kterým lidé popisují právě probíhající situace. Současným pozorováním několika lidí, lze tyto věty posuzovat co do jejich pravdivosti.  Lze je tedy označit za nezávislé na individuálních pocitech.70  Pozorovací věty se  postupně vyvíjejí s tím jak roste poznání společnosti. Gnozeologická   pozice   se   u   Quina   vyznačuje   naturalismem.   I   otázku   poznání bychom podle něj měli řešit v rámci samotné vědy. Zastává tedy fyzikální pohled na svět,   který   je   jediný   správný   a   dává   otázky   poznání   do   kompetence   psychologie.71 Zároveň  zastává  názor,  že  nemůžeme  v otázkách  poznání  začít  zpochybňovat  jejich úplné   základy,   protože  i   naše   pochyby   potřebují   nějaký   pevný   bod,   od   kterého   se

68  

FAJKUS, Břetislav. Filosofie a metodologie vědy. Praha: Academia, 2007. s. 152. KING, Peter. Sto filozofů: život a dílo největších světových myslitelů. Praha: Metafora, 2007. s. 157. 70   Srovnejte s Popperovým tvrzením:  „Obecně pokládáme intersubjektivně testovatelnou falzifikaci za definitivně platnou (pokud je dobře testována).“ (POPPER, 1997. s. 290.) 71   Filosofický slovník. Olomouc: Fin, 1995. s. 285. 69  

26

vyvíjejí.  Podobně je to podle Quina  i u zpochybňování  základů  vědeckých teorií,  v rámci kterých pracujeme.72

2.1.1 Síť víry Celek  všech   našich   vědeckých   poznatků  si   lze   podle   Quina   představit   jako člověkem   vytvořenou,  jazykovou,  vzájemně   propletenou   síť,  na   jejichž   okrajích   je spojena   s   realitou   pomocí   pozorovacích   vět.  Pozorovací   věty   jsou   zde   nejmenším verifikovatelným prvkem73, který je kontaktním místem mezi zkušeností a teorií.  Na okrajích sítě jsou poznatky nejblíže ke zkušenosti  a čím víc bychom se přibližovali ke středu,   tím  dále   od   konkrétní   empirické   souvislosti   bychom   se   nacházeli.  V   síti   se nacházejí i všechna přesvědčení, skryté předpoklady, očekávání,  víry a vůbec všechna pravidla, která se třeba i malou měrou podílejí na celém systému vědění. Neustálému ověřování pravdivosti poznatků v síti  podléhá  jen  část  případů,  které považujeme za důležité a málo zažité. Některé poznatky neustálým ověřováním neprochází, protože je máme   za   ověřené   a   nebo   jsou   pro   nás   natolik   samozřejmé,   že   by   nám   jejich zpochybnění připadalo absurdní.74 Na obrazu vzájemně provázaných poznatků pavučiny víry si nyní  ukážeme, jak podle Quina  probíhá potvrzování či vyvracení vědeckých hypotéz.  Na základě  teorie vědec sestaví  hypotézu. Podle povahy hypotézy  pak sestaví  experiment,  který je na okrajích   sítě   víry.  Experiment   tedy  zajišťuje   kontakt   mezi   jazykovým   systémem vědeckých teorií a zkušeností. Pokud experiment vyvrátí hypotézu, je tím vyvrácena i některá   z  teorií  účastnící   se   experimentu.   Experiment  nám   ukáže,   že   je   nějaká   část nepravdivá.   Naopak   potvrzení   hypotézy   experimentem,   definitivně   nepotvrzuje vědeckou teorii. Nicméně nás alespoň trochu přibližuje k pravdě. K pravdě založené na 72  

QUINE, W. V. O. Vybrané články k ontologii a epistemologii. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2006. s. 19. 73   QUINE, W. V. O. Hledání pravdy. Praha : Herrman a synové, 1994. s. 136. 74   QUINE, W. V. O. Vybrané články k ontologii a epistemologii. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2006. s. 102.

27

matematice a statistice. Nikdy se nejedná o definitivní potvrzení, které by nebylo možné dalším experimentem vyvrátit.75

2.2 Kritika teorie falzifikace Jak je patrné, v některých otázkách jsou Quine a Popper za jedno. Oba tvrdí, že se z každou experimentálně potvrzenou hypotézou se přibližujeme k pravdivému obrazu o fungování přírody.76  Stejně tak oba pokládají za  nemožné definitivně  vědeckou teorii potvrdit. Shodnou se i na možnosti odstranění subjektivního vlivu na pozorování, pokud experiment probíhá za dohledu většího množství osob. V otázce falzifikace se ovšem Quine a Popper rozchází v jedné zásadní záležitosti. Podle   Poppera   falzifikující   experiment  jednoznačně   vyvrací   teorii,   podle   které   byl navržen. Pouze několikrát upozorňuje na splnění podmínky správného testování. (Log. v.   bádání  s.   290)  Podle   Quina,   zcela   v   souladu   s   představou   vědy,   jako   vzájemně propletené   sítě   poznatků,   před   nás   při  testování  předstupuje  celá   řada   teorií,   které mohou   být  falzifikovány.  Všechna   vědecká   testování   totiž   probíhají  ve   spojení  (v syntéze)  s   dalšími   teoriemi,   které   již   vědec   považuje   za   pravdivé.   Se   samotnou testovanou, nově vytvořenou teorií si nevystačí. Vyvstává otázka, jakou z účastnících se teorií považovat testováním za falzifikovanou? Komplikace přináší fakt, že: „Problém vyřeší vymazání kterékoliv z nich.“77 Vědec se zde musí spoléhat na zkušenost a vlastní odhad. Pokud se vědec rozhodne pro falzifikaci již uznané teorie, tak se díky vzájemné propletenosti a logické návaznosti změna promítne i do zbytku sítě. Falzifikovaná teorie se již nebude moci účastnit vyplývání ve spojení s ostatními poznatky. Jinak řečeno, falzifikace jedné teorie povede k falzifikaci všech míst, které  byly testovány za účasti 75  

LHOTKA, Jan. Filosofické otázky kognitivního přístupu v psychologii. Praha, 2011. Bakalářská práce. UJAK Praha. s. 30. 76   I Popper uznává, že se s každým pokusem zvyšuje pravděpodobnost. Ovšem není jasné o kolik a jestli je to zvýšení podstatné, protože neznáme celkový počet pokusů. 77   QUINE, W. V. O. Od stimulu k vědě. Praha: Filosofia, 2002. s. 74.

28

této teorie.78 Proto se vědci snaží nová poznání, která přinášejí experimenty, zařazovat do celku systému s co nejmenšími změnami.79 Vzájemné vlivy v pavučině víry mají za následek,   že   lze   pravdivost   určitého   výroku   měnit   pomocí   změn   u   jejich   logicky návazného okolí. Jakýkoliv výrok lze v důsledku učinit pravdivým, pokud dostatečným způsobem změníme jeho okolí. Tato  relativnost   pravdivosti   výroků  nás  přivádí  do  nelehké  situace.  Jak  máme podle Quina  vůbec považovat nějaké výroky za ověřitelné? Měli bychom se snažit o maximální jednoduchost a funkčnost celého systému. Důvěřovat bychom měli teoriím, které se nám dobře osvědčily.80

78  

QUINE, W. V. O. Vybrané články k ontologii a epistemologii. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2006. s. 102. 79   CRYAN, Dan, SHATIL, Sharron, MAYBLIN, Bill. Logika. Praha : Portál, 2002. s. 139. 80   QUINE, W. V. O. Vybrané články k ontologii a epistemologii. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2006. s. 14.

29

3 KRITIKA P. K. FEYERABENDA Další kritiku teorie falzifikace, kterou se budeme zabývat, nalezneme ve stěžejním díle Paula Karla Feyerabenda Rozprava proti metodě81. A nalezneme tu kritiku nejen na poli odborném, ale i osobním  a je  otázkou, nakolik se osobní antipatie Feyerabenda promítly   i   do   otázek   akademických.  Publikace   byla   původně   plánovaná   jako Feyerabendova polemika s kolegou Irne Lakatosem, který před sepsáním kritické reakce zemřel.  Lakatos   byl   racionalista   a   obdivovatel   Poppera,   proto   je   výsledná   podoba publikace zaměřená proti těmto dvěma bodům. „Není to nějaké systematické pojednání; je to dopis příteli a obrací se k jeho osobitým zvláštnostem.“82

3.1 Rozprava proti metodě Na   začátku   celé   publikace   je   uvedena  výchozí   teze,   kterou   se   Feyerabend   na stránkách následujících snaží obhájit a vyvodit z ní další důsledky. Teze zní: „Události, postupy a výsledky, které dělají vědy vědami, nemají žádnou společnou strukturu.“83 Vyjádřeno ve smyslu názvu publikace: Různorodost vědeckého zkoumání, která stojí za vědeckými   úspěchy,   nedovoluje   používat   v   celé   vědecké   oblasti  shodné   metody. Metody, které se osvědčily v minulosti, mohou na současných a budoucích případech naprosto   selhat.   Standardizované  metody   a   teorie   vědy  mají   omezené   možnosti postihnout   specifika  oborů   a  nejsou   schopny  pomoci   vědci   při   vypořádávání   se   s nějakým problémem.84 Na   podporu   výchozího   argumentu   Feyerabend  předkládá   několik  argumentů. Některým z nich se budeme věnovat v následujícím textu.  Souhrn kritiky Popperovy

81  

FEYERABEND,  Paul K. Rozprava proti metodě. Praha: Aurora, 2001. ISBN 80­7299­047­0. Tamtéž, s. 5. 83   Tamtéž, s. 13. 84   Tamtéž, s. 13. 82  

30

teorie   falzifikace  a   dalších   témat   Logiky   vědeckého   bádání  nabídneme   v   kapitole následují. Podle Feyerabenda je možné na historických příkladech ilustrovat fakt, že dějinný vývoj   je   příliš   složitý  a   nepředvídatelný,   aby   ho   bylo   možné   svazovat   neměnnými metodologickými   pravidly.  Setrvávání   na   jedné   konstrukci   obrazu   světa   k   úspěchu nevede. Úspěšné změny mohou provádět vědci, kteří ovládají celou škálu metodologií a jejich  variace   a  jsou  schopni  rychle   přecházet   od  jedné  metody  k  druhé.  Standardy vědeckou práci sice zjednodušují,  schematizují  a  vyjasňují,  ale  zbavují ji  důležitých intuicí.  Studiem získané  standardy se stávají podvědomým rádcem  s vlastním druhem jazyka,   kterého   pak   snadno   zaměníme   za   hlas   zdravého   rozumu.85  Ale   zatím   co vědeckou práci můžeme svázat metodami, příroda je neznámou entitou a její poznávání se tomu musí přizpůsobit.  Může to znamenat i to, že za některých okolností budeme větší váhu přikládat rozumu, jindy anarchii.86 Případy, kdy se vědci rozhodli nerespektovat zažitou metodologii, či ji porušovali nevědomky, stojí za myšlenkou atomismu, kopernikánským obratem, kinetickou teorií, kvantovou teorií, vlnovou teorií světla a dalšími objevy.87 Feyerabend neuznává rigidní principy, na kterých by měla být postavena vědecká práce.  Podle něj   úspěšný  výzkum  nerespektuje  obecná  pravidla.88  Tedy  až na  jednu výjimku. Za všech okolností podle něj můžeme obhajovat jeden princip, jehož heslo zní „cokoliv jde – anything goes“.89 Nejedná se ovšem o návrh nové metodologie, ale spíše důkaz omezených možností jakékoliv ustálené metodologie.90 Ve vědecké praxi jsou okamžiky, kdy může být prospěšné rozvíjet teorie, které jsou  neslučitelné   s   vysoce   potvrzenými   teoriemi,  běžně   uznávanými   pravidly   a 85  

Tamtéž, s. 28. Tamtéž, s. 21–25, 33. 87   Tamtéž, s. 26. 88   Tamtéž, s. 404. 89   Tamtéž, s. 34. 90   Tamtéž, s. 38. 86  

31

prokázanými fakty. Vždyť žádná ze zajímavých teorií není slučitelná se všemi známými fakty. V některých případech můžeme falzifikující data současné teorie získat výlučně za   pomocí   neslučitelné   alternativy.  Dospějeme   tím   k   teorii   lepší,   namísto   abychom trvali  na  teorii staré  (prozatím osvědčené).91  Další  výlučnou schopností neslučitelných teorií je získání nejdůležitějších vlastností nějaké teorie. Díky kontrastu neslučitelnosti jsme  schopni   odhalit   předsudky  ve  vědecké  práci.   Neslučitelné   teorie   nám  přinášejí odstup,   který   potřebujeme   na   odhalení   rysů   tohoto   světa   v   nichž   žijeme   a   které nemůžeme odhalit zevnitř, pod vlivem těchto rysů. Z výše uvedených důvodů by podle Feyerabenda  měl   být  systémem   vědy  neustále   se   zvětšující   množinou  vzájemně neslučitelných  teorií,  které  se postupně  vyvíjejí  ve  vzájemném  kontaktu  a soupeření. Dějinný vývoj vědy se tak stává nedílnou součástí vědy samotné.92

3.2 Kritika teorie falzifikace Feyerabendova   kritika   proti   Popperovi   je   vedena   na   několika   rovinách. Feyerabend se vůbec podivuje nad tím, jak si mohla Popperova práce získat takový ohlas. Falzifikace byla pokládána za něco triviálního a samozřejmého, co bylo popsáno již před Logikou vědeckého bádání.93 Na obecné rovině Feyerabendova kritika vychází z   odmítnutí   jakékoliv   trvalé   metodologie,  tedy   i   té   o   falzifikovatelnosti   vědeckých teorií.   Důvody   k   tomuto   odmítnutí   najdeme   nejen   v  předcházející  kapitole,   ale   i   u samotného Poppera. I on uznává, že veškeré teorie jsou dočasným řešením, a že je nelze definitivně   potvrdit,  což   musí   platit   i   o  jeho  vlastní  teorii.  Stejný   princip   můžeme uplatnit   i   na   Popperovo   rozdělení   vědeckých   a   nevědeckých  hypotéz  (demarkační kritérium). Není žádoucí přijímat neměnné kritérium pravého poznání. Proti  falzifikaci  samotné Feyerabend  nabízí několik argumentů.  Základní funkcí Popperovy falzifikace je určení, jaké teorie budeme přijímat a jaké ne. Vědci by ve své práci  neměli  vycházet   z   teorií,   které  byly  falzifikované,  tedy   z   teorií,   které   nejsou 91  

Tamtéž, s. 40. Tamtéž, s. 36–37. 93   Tamtéž, s. 297. 92  

32

slučitelné   s   dosavadními   fakty.   Falzifikované   teorie   bychom   měli   považovat   za definitivně vyvrácené,  zatím co teorie, které prozatím obstály v testech za osvědčené. Jenomže,   jak   podotýká   Feyerabend:  Neexistuje   jediná   teorie,   která   není   v   nějakých obtížích a která souhlasí se všemi známými, přijatými fakty. Kdyby se vědci měli řídit Popperovým požadavkem, tak by nemohli vycházet z  žádných teorií  a to ani z těch základních,  protože  by nezbývala  žádná nefalzifikovaná  teorie.  V praxi vědci prostě využívají i teorie, které jsou v zásadě falzifikované.94 Obtíže naivně falzifikacionistického stanoviska ukazuje Feyerabend na příkladech z dějin vědy, kdy se na objevený nesoulad faktů s teorií nebere ohled a přehlíží se. Při rozhodování, jak naložit s danou teorií se berou v potaz i jiné alternativy, než prosté vyvrácení.  Důvod   je   ten,   že  příčiny  nesouladu   teorie   s   fakty   nemusí   ležet   v   teorii samotné.95  Fakta jsou získávána v kontextu starších ideologií vědy,  za účasti dalších teorií  poplatných   době.  Přijmutí   přímé   falzifikace   teorií   předpokládá   nekritické přijímání  principů poznání.96  Nesoulad  teorie s fakty  může být ve výsledku znakem pokroku   a   zdravého   vývoje.  Může  totiž  naznačovat   objev   nového,   zatím nezdokumentovaného principu.97 Dnes osvědčené teorie v některých případech vznikají do takového stavu poznání, že jsou již známy jejich falzifikující případy.98 Proč to ale vědci dělají? Proč se zabývají i teoriemi, které jsou již v době jejich vzniku neslučitelné s fakty? Zamyslíme­li se nad skutečnostmi že: 1. Žádná teorie není nikdy definitivně potvrzena. Jinak řečeno může být později vyvrácena dalším pozorováním.

94  

Tamtéž, s. 75. Srovnejte s kritikou W. V. O. Quina v 2. kapitole. 96   FEYERABEND,  Paul K. Rozprava proti metodě. Praha: Aurora, 2001. s. 77. 97   Tamtéž, s. 70. 98   Tamtéž, s. 320. 9. poznámka pod čarou. 95  

33

2. Všechna   evidence   (pozorování)   je   kontaminována   dalšími   teoriemi, neanalyzovanými vjemy a zastaralými názory.99 Z  toho   vyplývá,   že   i   všechny  evidence,   díky  kterým  se   získávají   fakta (falzifikující případy) mohou být později vyvráceny, protože teorie, na základě kterých byla  fakta  získána se ukáží  jako neplatné.  Proto se vědci zabývají a mohou legitimně zabývat  teoriemi,   které   již   při   svém   vzniku   mají   falzifikující   případy.100  Tyto falzifikující případy se mohou ukázat jako neadekvátní a nové teorie jako pokrokové. Princip  falzifikace  stojí a padá na  jasném  rozlišení  faktů (falzifikací, základních tvrzení)  od  teorií.  Jenomže  skutečnost  je jiná. Vědec nemá k dispozici jednoznačné škatulky, kde z jedné by si vybral fakta a z druhé teorie. Rozlišení  obecných zákonů, předpokladů, předsudků, matematických principů, důsledků teorií,  kontextu objevu a kontextu   zdůvodnění,  faktů   a   hypotéz   je   pro   vědce   nejednoznačné   a   vždy   je   mu   k dispozici pouze v rámci historického kontextu a systému jazyka (pojmů)101.102 Důsledek  pro   falzifikaci  vyplývá  pro   Feyerabenda   jednoznačný:  Dobrá metodologie, nesmí obsahovat pravidla o výběru teorií na základě falzifikace. Přístup k vědě na základě naivně falzifikacionistického hlediska není moudrý.103

99  

Tamtéž, s. 76. Jako příklady Feyerabend uvádí vznik teorie relativity při znalosti faktu anomálie perihelia Merkuru, nebo vnik kinetické teorie při znalosti Brownovy částice. (Tamtéž, s. 320.) 101   Vliv systému jazyka nám může  naznačit  pouhý  výčet  některých  neobvyklých pojmů, které jsou v Logice   vědeckého   bádání   použity.   Například  jde   o:   atomická   tvrzení,   asymetrie   mezi   verifikací, konfirmací,   falzifikací;   demarkační   kritérium,   empirická   báze,   evidence,   existenciální   tvrzení, koroborace,   konvencionalistický   trik,   kvaziindukce,   ocenění   adekvátnosti,   potencionální   falzifikátory, logická pravděpodobnost, protokolární věty, singulární tvrzení, univerzální tvrzení, úrovně univerzálnosti základní tvrzení apod.  V souvislosti s rozdělením faktů a teorií  se zde nabízí upozornit na nebezpeční vzniku takzvaných kvaziontologických výrazů. (Filozofia prirodzeného jazyka: štúdie, prednášky, eseje. Edited by Marianna Oravcová. Bratislava: Archa, 1992. s. 39) 102   FEYERABEND,  Paul K. Rozprava proti metodě. Praha: Aurora, 2001. s. 75–76. 103   Tamtéž, s. 75, 76. 100  

34

3.3 Další kritika Jak bylo zmíněno, při rozhodování, jak naložit s danou teorií se berou v potaz i jiné alternativy, než prosté vyvrácení teorie  a mnohé z nich odporují metodologickým pravidlům. Jednou z alternativ je dodatečné doplnění (ad hoc) hypotézy tak, aby byla v souladu s fakty a nebo naopak, interpretování dat takovým způsobem, aby vyhovovala hypotéze. V mnoha případech jsou fakta neslučitelná s hypotézou prostě ignorována a přehlížena. Podle Feyerabenda je takové chování ve vědě běžné.104 Dodatečné doplňování hypotéz může představovat i kladnou funkci a není třeba se jim   vyhýbat   za   každou   cenu.   Může   hypotéze   poskytnout   delší   čas   k   rozvoji   a konsolidaci  a v zásadě ukazují další směr rozvoje. Podle některých pojetí je dokonce dodatečné doplňování jediným způsobem, jak se do vědy dostávají nové ideje. Podle těchto představ ad hoc doplnění představují regulérní, postupné rozšiřování hypotéz o nové   oblasti   a   fakta.105  Podle  Feyerabenda  stojí  ad   hoc   doplňování  za   úspěchy matematických   věd,   které   v   dnešní   době   vynikají   systematičností   a   empirickou úspěšností.106 Rozhodně podle něj nejsou něčím opovrženíhodným, ale spíše přirozenou součástí vědecké práce a dějin vědy. Feyerabend dále kritizuje samotné jádro Popperových úvah a to sice  dodržování pravidel logiky ve všech oborech a oblastech vědy. Samotný obor logiky nabízí mnoho různých východisek, takže ani v rámci ní neexistuje všemi uznávaný princip. To se pak promítá do aplikace logiky na různé další obory. Do samotného procesu poznání se nám vkrádá mnoho fenomenologických klamů, které se dostávají až do vědeckých tvrzení. Taková   tvrzení   pak   mohou   být   protimluvná  (logicky   neslučitelná).   Pokud   například pozorujeme delší dobu ubíhající krajinu a zastavíme svůj pohyb, bude nám připadat, že okolí ubíhá opačným směrem. Pohybujeme se pak beze změny místa, což je protimluv. V každé vědě také existují teorie, které jsou neslučitelné s dalšími teoriemi  a  fakty a 104  

Tamtéž, s. 68–69. Tamtéž, s. 325. 106   Tamtéž, s. 74. 105  

35

jsou zároveň vnitřně logicky rozporné. Logika je pro Feyerabenda dogma, které nás nutí toto přehlížet a přílišné lpění na logice věci může omezovat vědecký pokrok. Proto je i logika mezi pravidly, které se dají v rámci vědecké praxe zpochybnit, pokud to bude přínosné pro další. vývoj. 107

107  

Tamtéž, s. 229–232.

36

4 KRITIKA B. FAJKUSE Kriticky se Popperovou teorií zabývá i Břetislav Fajkus, současný český filosof dějin  a teorie  vědy,  a  to sice v publikaci  Současná filosofie  a metodologie  vědy108. Popperovi je v publikaci věnována kapitola vedle novopozitivismu, historického pojetí vědy T. S. Kuhna, metodologického anarchismu P. K. Feyerabenda a dalších. Z toho je patrné, že Fajkus teorii falzifikace přisuzuje důležité a dodnes inspirativní místo, o čemž se  výslovně   vyjadřuje   i  v   textu.  Text  vysvětluje   základní   charakteristiky   Popperova pojetí vědy a kriticky se obrací k jednotlivým částem.  Využívá při tom nejen kritiku ostatních osobností, ale předkládá především argumenty vlastní.109 Za   problémy   teorie   falzifikace   podle   Fajkuse   může  nevyjasněnost   postoje   k empirickým   poznatkům,   který   Popper   zaujímá.  Tomuto  bodu   kritiky  se  budeme věnovat   nyní.  Další  připomínky   k   teorii   falzifikace,  které   na   prvotním   bodu   staví, nabídneme v následující kapitole. Výklad zde nerespektuje strukturu zdrojového textu, ale je členěn podle dílčích předmětů kritiky. Popper přijímá základní tvrzení jako dostatečně empiricky jisté k odmítnutí teorie procesem  falzifikace.  Ale   takové   přijmutí  předpokládá   nějaký   způsob   potvrzení (verifikace) platnosti falzifikujícího tvrzení.110 Jistota, s jakou můžeme tvrdit pravdivost základního tvrzení, je stejná, jako jistota s jakou můžeme falzifikovat teorii na základě tohoto základního tvrzení. Falzifikace teorie je  tedy  při realizaci závislá na verifikaci základního   tvrzení.  Dále   není   možné   testovat   celý   systém   vzájemně  závislých základních tvrzení a teorií a je nutné se na některém z nich zastavit a říci, že nám to pro daný okamžik stačí. Dle Poppera by se v takové situaci mělo vybrat tvrzení obzvláště dobře intersubjektivně testovatelné, na němž se shodne většina vědců.111 Takové určení 108  

FAJKUS, Břetislav. Současná filosofie a metodologie vědy. Praha: Academia, 2003. Tamtéž, s. 37. 110   Blíže k základním tvrzením viz kapitola 1.5.1 s. 17. 111   POPPER, Karl Raimund. Logika vědeckého zkoumání. Praha: Oikoymenh, 1997. s. 94. 109  

37

je ovšem poněkud vágní a zakládá se na konvenci, která se může ukázat jako zavádějící. Navíc   postup,   kdy   se   testuje   jen   určitá   část  základních  tvrzení   a   část   je   prozatím přijímána jako fakt, je obecně aplikovaným vědeckým principem112 současné vědy.113 Vidíme, že Popperova pozice je v otázce pevnosti empirických základů vnitřně rozporná. Na jednu stranu tvrdí: „Empirická báze objektivní vědy v sobě tedy nemá nic absolutního.“114 Na druhou stranu se snaží základy zkušenosti zpevnit konvencí, aby na nich mohl postavit logicky pevnou strukturu falzifikace. Ale s problémy se setkáme, ať už se přikloníme k jedné či druhé variantě. Pokud připustíme, že falzifikace nestojí na pevných empirických základech, pak nemůže mít tak důležitou roli, jakou jí Popper ve vědě  připisuje   (ze   současného,   metodologického   i   historického   hlediska).  A   pokud připustíme,   že   falzifikace  vyrůstá   z  pevného  empirického  základu,   tak   jedině   díky verifikaci a nemůže pak sloužit, jako výlučná univerzální strategie empirických věd. Šlo by   o   argumentaci   kruhem  ­   metodologií   vycházející   ze   zkušenosti   bychom legitimizovali empirickou zkušenost. Způsob   výběru   teorií   je  podle   Fajkuse   také   problematický.   Pokud   máme   dvě teorie   a   rozhodujeme   o   tom,   které   z   nich   dát   přednost,   tak   se   dle   Poppera   máme rozhodovat na základě objemu pravdivého a nepravdivého obsahu jednotlivých teorií, který je reprezentován základními tvrzeními. Na základě tohoto objemu bychom měli určit stupeň falzifikovatelnosti a stupeň věrohodnosti a ten u našich teorií porovnat. Ale jak můžeme jednu teorii považovat za přijatelnější než druhou, když obě mají nějaký nepravdivý obsah (falzifikující případy)?  I takové  případy by měly být rozhodnutelné pomocí Popperova systému věrohodnosti. Avšak jak dokazuje Pavel Tichý115, není tento

112  

Jen   těžko   si   lze   představit,   že   bychom   jakoukoliv   vědeckou   činnost   prováděli   za   situace,   kdy zpochybníme   veškeré   způsoby   a   nebo   podstatné   části   našeho   poznání   okolního   světa.   Nemůžeme zpochybnit celek poznání, stejně jako celek jazyka, či vědeckých teorií, protože bychom neměli žádný nástroj k naší činnosti. Úpravy a zpochybnění se mohou týkat pouze dílčí části. 113   FAJKUS, Břetislav. Současná filosofie a metodologie vědy. Praha: Academia, 2003. s. 46–47. 114   POPPER, Karl Raimund. Logika vědeckého zkoumání. Praha: Oikoymenh, 1997. s. 103. 115   TICHÝ, Pavel. O čem mluvíme? Praha: FILOSOFIA, 1996. s. 34–35.

38

systém schopen reflektovat evidentní přibližování se pravdě a neplní účel, jaký Popper deklaroval.116 Popper ve své práci (stejně  jako to v důsledku dělají  pozitivisté)  nevysvětluje proces  vzniku  nových hypotéz,  protože  tuto otázku  nepovažuje  za  předmět  vědecké metodologie. Jenomže zároveň předkládá požadavek na fakta, která slouží jako základ pro stanovení osvědčenosti hypotéz.  Tato fakta by měla být jiná než ta, která sloužila jako základ pro vytvoření hypotéz. Ale která fakta slouží pro vytvoření hypotéz Popper blíže neřeší a tak je celé rozdělení nejasné, čímž se stává nejasná i samotná osvědčenost hypotéz.117

4.1 Kritika teorie falzifikace Podle Fajkuse se pod zdáním logické jednoznačnosti ve falzifikaci skrývá souhra induktivních   a   deduktivních   postupů,  které  vycházejí   z   předpokladu   existence definitivně platných empirických poznatků.118  V  důsledku  je  proces  falzifikace  stejně efektivní jako verifikace. Teorie falzifikace navíc nemůže zastat pozici univerzálního vědeckého   postupu,   protože  dostatečně  neřeší   proces   vzniku   hypotéz  a   srovnání deduktivních důsledků hypotéz s pozorovanými fakty.119 Proč Fajkus považuje falzifikaci za stejně efektivní (neefektivní) jako verifikaci? Předkládá tyto argumenty: 1. Falzifikace   může   být   legitimně   provedena   jen   tehdy,   pokud   jsou   nějakým způsobem verifikovány poznatky (základní tvrzení), sloužící jako falzifikující případy. Pro vědce musí být poznatky verifikovány, aby je mohl považovat za 116  

FAJKUS, Břetislav. Současná filosofie a metodologie vědy. Praha: Academia, 2003. s. 47. Tamtéž, s. 42–43. 118   V   tomto   kontextu   zmiňme   skutečnost,   že   Popper   sám   v   Logice   vědeckého   bádání   popisuje,   jaká tvrzení jsou verifikovatelná. Striktně univerzální tvrzení, která jsou pouze falzifikovatelná, lze negací přeformulovat na striktně existenciální tvrzení, která jsou verifikovatelná (viz kapitola 1.3 s. 14). Vědec může své hypotézy formulovat  přímo  jako verifikovatelné. Komplementarita verifikace a falzifikace je tak vysvětlena i na základě argumentů logiky.  119   Tamtéž, s. 42. 117  

39

falzifikující fakta. Míra jistoty falzifikace tak závisí na míře jistoty verifikace falzifikujících   tvrzení.  Zde   se   na   plno   projevuje   Popperova   nevyjasněnost pevnosti empirických poznatků.120 2. K falzifikaci nemůže dojít už při nálezu jednoho falzifikujícího faktu, protože by nezbyla žádná teorie, se kterou bychom mohli pracovat (viz Feyerabend). To ve své pozdější práci připustil i Popper  a začal proto rozlišovat mezi naivním a sofistikovaným   falzifikacionismem,  který   mohl   ponechat   teorii   i   při   jednom falzifikujícím   případu,   až   do   provedení   náročných   testů.121  Problémy   tímto metodologickým   ošetřením  ovšem  překonány   nejsou.   Co   když   jsou   dva falzifikující   případy   a   nebo   více?   Nemůže   se   přesto   jednat   o   teorii   dobře osvědčenou mimo tyto případy? Situace dospívá až do takového stavu, že není jasné kolik  falzifikujících  případů teorii definitivně falzifikují a jestli to vůbec jde   učinit   s   konečnou   platností.122  Na  efektivnost  falzifikace  pak   můžeme pohlížet  stejně  jako na verifikaci. S každým případem se zvyšuje věrohodnost (verifikace   nebo   falzifikace),   ale   nikdy   nedosáhne   nevyvratitelné   míry.  Tato skutečnost   má   fatální   důsledky   pro   legitimní   využití   falzifikace   jako univerzálního kritéria vědeckosti.123 3. Pokud navážeme na  předcházející bod  tak zjistíme, že se falzifikace  neobejde bez   induktivní   metody,  stejně   jako   verifikace.  Teprve   na   základě   několika falzifikujících případů, na které narazíme při aplikaci dané teorie, můžeme začít považovat teorii za neplatnou.  Popper i v tomto bodě mění názor a částečně připouští   využití   indukce.   Připouští   to   i   s   vědomím   problémů,   které   sebou indukce   přináší.  Pokud   je   na   indukci   založena   jak   verifikace   tak   falzifikace, musí se problémy indukce dotýkat obou.124 120  

Tamtéž, s. 43. Tamtéž, s. 47. 122   Obzvláště pokud přihlédneme k jádru kritiky W. V. O. Quina. 123   FAJKUS, Břetislav. Současná filosofie a metodologie vědy. Praha: Academia, 2003. s. 44. 124   Tamtéž, s. 50–51. 121  

40

4. Falzifikovaná teorie se v budoucnu může ukázat životaschopná a úspěšná, stejně jako všeobecně přijímaná a osvědčená teorie se v budoucnu může ukázat jako neúspěšná.125 Nyní si ukážeme, proč podle Fajkuse nemůže být falzifikovatelnost rozlišujícím znakem vědeckých hypotéz. Podle Poppera, je­li nějaká hypotéza apriori imunní vůči falzifikaci, lze o ní ještě před její aplikací říci, že je nevědecká. Jak ale poznáme, že je nějaká hypotéza apriori nefalzifikovatelná? Bude se jistě jednat o  absurdní hypotézy tvrdící vlastní pravdivost (truismy) a  hypotézy, ze kterých vlastní pravdivost logicky vyplývá   (tautologie).   K   rozlišení   těchto   absurdit   ovšem   falzifikovatelnost nepotřebujeme.   Za   nevědecké   je   považujeme   i   bez   ní.  Určení   falzifikovatelnosti,   či apriori  nefalzifikovatelnosti   u   ostatních   hypotéz,   podle   Fajkuse   není  možné  bez provedení  samotné  falzifikace.  Jinak  řečeno,  za  falzifikovatelnou   můžeme   s  jistotou považovat   hypotézu   až   poté,   co   provedeme   její   faktickou   falzifikaci.   Tím   padá schopnost rozlišení vědeckých hypotéz před jejich aplikací.126 Stále nám  u Popperovy metody  zůstává možnost  rozlišit vědecké hypotézy po jejich   testování.   Přihlédneme­li   k   závěrům   předešlého   odstavce:  Jak   rozlišíme nevědecké   truismy   a   apriori   pravdivé   hypotézy   od   dočasně   přijímaných   vědeckých hypotéz?   V   obou  případech   se   bude   jednat   o   hypotézy,   u   nichž   testování   důsledků neodhalí   falzifikující   případy.   Zůstanou   pro   nás   nefalzifikovatelnými   a   tedy nevědeckými. Vidíme, že i v tomto případě falzifikovatelnost selhává.  Jiný způsob kritiky ex­post určení falzifikovatelnosti vychází z tezí o efektivnosti metody falzifikace. Falzifikovatelnost  není možné  považovat za univerzální  rozlišující znak, pomocí něhož bychom mohli rozlišit vědecké teorie od těch nevědeckých, protože pokud bychom se o to snažili, bylo by toto rozdělení neostré, stejně jako je neostrá hranice mezi teorií přijímanou a falzifikovanou.127 125  

Tamtéž, s. 50. Tamtéž, s. 42–43. 127   Tento a předcházející odstavec interpretací přesahuje Fajkusův text. 126  

41

4.1.1 Problémy falzifikace spojené s vědeckou praxí Nyní se seznámíme s problémy teorie falzifikace, s nimiž se vědec může ve své praxi setkat, pokud by jí přijímal jako univerzální metodu. Vědec by především musel změnit svůj pohled na povahu vědeckého pokroku, protože podle Poppera je vývoj vědy takový,   že   jsou   vytvářeny   teorie,   které   jsou   následně   falzifikovány   a   nahrazovány teoriemi dalšími. Ty jsou po čase opět falzifikovány. Díky tomu nedochází k neúnosné kumulaci  poznatků.  Za  hybnou sílu  poznání  je považována  každá falzifikace  nějaké nově   vzniknuvší   i   zavedené  teorie.   Vědec   by   se   tady  měl   snažit  především   o falzifikaci.128 Takový  přístup by ovšem podle Fajkuse vedl k produkování velkého množství nesmyslných teorií, které by ani nemusely být nějak zdůvodněné. Tyto teorie by poté bylo možné bez problémů falzifikovat. Jenomže podobný přístup lze jen těžko nazvat vědeckým pokrokem. Spíše by spotřebovával  tvůrčí schopnost vědců a tím by vědu blokoval.129 Přístup kdy je poznání redukováno na výsledek aplikace metodologických pravidel falzifikace, byl také kritizován T. S. Kuhnem v jeho historickém pojetí vývoje vědy.130  Popperova   představa   o   fungování   vědy   je   výrazně   ahistorická   a mechanistická.131 Vědec  oddaný Popperově metodě  by se při své práci jistě měl držet navržených metodologických pravidel.132 Druhé pravidlo říká, že jakmile se nějaká teorie osvědčí a ukáže jako životaschopná, není možné ji odmítnout bezdůvodně. Důvodem k odmítnutí může   být   falzifikace   nějakého   důsledku  teorie  a   nebo   nahrazení   lépe   ověřitelnou, osvědčenou teorií. Co by pro vědce, který by ctil toto pravidlo bylo důležitější? Jistě by se   snažil   objevit   novou   osvědčenou   a   životaschopnou   teorii,   která   by   vystřídala   tu 128  

Tamtéž, s. 42. Tamtéž, s. 44. 130   Tamtéž, s. 50. 131   CVEK, Boris. Relativismus ve světle nejnovější filosofie přírodních věd.  Filosofický časopis. 2011, roč. 59, č. 2, s. 270. 132   Viz kapitola 1.2 Metodologie s. 13. 129  

42

současnou.   Popřípadě   by   se   snažil   falzifikovat   nějakou   dosud   uznávanou   a   obecně přijímanou   teorii.   Vidíme,   že   druhé  metodologické   pravidlo,   které   Popper   navrhl, snižuje úlohu falzifikace na pouhé vyvracení dosavadních poznatků. A to jistě není tak důležitá úloha, jako hledání teorií, které dokáží lépe predikovat budoucí události našeho světa. Při běžném využívání teorie si vědec vystačí se shodou s pozorovanými fakty a falzifikace je pro něj doplňkem.133 Na druhou stranu je falzifikace dodnes využívaná pro svou kritičnost a zavedení přísných testů.  Není sice přijímána jako obecný a výlučný vědecký princip,134  jak to zamýšlel její autor, ale je s ní počítáno jako jednou z metod, které mají vědci při své práci k dispozici.135 Shrneme­li Popperův postoj, tak kolísá mezi empirismem a konvencionalismem, empirii přijímá a zase opouští, prvotní odmítání indukce střídá připuštění jejího využití v některých případech. Popperův postoj se v mnohém podobá pozitivistům a některými filosofy je za pozitivistu považován, i když on sám se za něj nepovažoval.136

133  

FAJKUS, Břetislav. Současná filosofie a metodologie vědy. Praha: Academia, 2003. s. 44. Ovšem i dnes se najdou výjimky, jako je tomu u Petera Gavory a jeho  Úvodu do pedagogického výzkumu (2000, s. 51): „Badatelský proces probíhá cyklicky: teorie  → hypotéza  → vyvrácení teorie  → nová teorie“ 135   Tamtéž, s. 46. 136   Tamtéž, s. 48. 134  

43

5 DŮSLEDKY TEORIE FALZIFIKACE A JEJÍ KRITIKY PRO ANDRAGOGIKU Po   výkladu   o   teorii   falzifikace   a   její   kritice,   přistoupíme   k   aplikaci  závěrů   a poznatků tohoto výkladu na vědní obor andragogiky. Text předcházejících kapitol nám bude sloužit jako inspirace pro formulaci zásadních otázek a jako argumenty k dalším úvahám v rámci andragogiky. Jedná se o postup od obecného pojetí vědeckých teorií a metod k aplikovanému pojetí v rámci konkrétní vědecké praxe. Přitom v následujícím textu   přehodnotíme  Popperovy  úvahy   na   základě  popsané  kritiky   v   souladu   s   jeho vlastní představou o pokroku, jako procesu korigování vlastních omylů.137 Objektem   zájmu   textu   předešlých  kapitol   byly   především   vědecké   teorie   a vědecká   metodologie   a   na   ně   bychom   měli   získané   poznatky   aplikovat.   Bohužel andragogika   je   na   vlastní   ucelené   teorie  obecnějšího   dosahu  skoupá.  Rozvíjí (reformuluje)   především   teorie   ostatních   věd,   především   sociologie.  Takový   přístup oslabuje   identitu  andragogiky  a  přináší  otázky   po   verifikovatelnosti  jejích  teorií  a přináší další  praktické  problémy.138  „Vlastní teorie andragogiky lze nalézt spíše jako teorie  dílčí,   hlavně  v  didaktické  rovině.“139  Teorie  vzniknuvší  v  rámci  andragogiky, reflektují   zaměření   oboru   na   praxi,   takže   směřují   především   ke   změně   edukační reality.140 Kvůli absenci vlastní ucelené andragogické teorie, budeme věnovat pozornost především andragogickým metodám. Je zde nutné připomenout, že se v této práci bude jednat o metody výzkumné a ne didaktické.  Naším zájmem tedy bude  andragogická metodologie  získávání   nových   vědeckých  poznatků.  Poznatků  na  jejich  základě   se teprve  staví   metody   androdidaktiky.141  Do  podrobnější  analýzy   andragogické 137  

PETRUSEK, Miroslav. Proč jsou intelektuálové na světě? Vesmír. 2012, roč. 91, č. 12, s. 743. BENEŠ, Milan. Andragogika: teoretické základy. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. s. 64. 139   BENEŠ, Milan. Andragogika: filosofie – věda. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. s. 32. 140   PRŮCHA, Jan, VETEŠKA, Jaroslav. Andragogický slovník. Praha: Grada, 2012. s. 32. 141   Bohužel v použité literatuře, není vždy patrné, o jakém druhu metod se hovoří. 138  

44

metodologie  se pouštíme s vědomím,  že se začala rozvíjet až relativně  pozdě v 60. letech142, a že je využívaná jen v omezené míře.143

5.1 Andragogická metodologie Před   samotnou   analýzou   andragogické   metodologie   si   ovšem   budeme   muset položit   jednu   zásadní   a   obtížněji   rozřešitelnou   otázku.  Jaké   metody   andragogický výzkum   využívá?  V  České   republice  bohužel  zatím   samostatně   andragogická metodologie  není systematicky  zpracována,144  takže  se odpověď pokusíme  najít  zde. Odpověď   bude   souviset   především   s   vymezením   andragogiky,   jako   vědního   oboru, zvláště  ve vztahu k pedagogice. Dále bude souviset se vztahem andragogické teorie a praxe. Tato dvě témata jsou ovšem nadmíru komplikovaná a jsou již bohatě zpracována (nikoliv  definitivně  rozřešena)   jinde.   Tudíž   v   následujícím   textu  pouze  předložíme výchozí stanoviska a přijmeme závěr potřebný k dalšímu postupu výkladu. Andragogika   je   „vědecká   disciplína   zabývající   se   veškerými   procesy   a souvislostmi   učení   a   vzdělávání   dospělých.“145  Vhledem   k   předmětu   andragogiky, celkové edukační realitě a svému praktickému zaměření, je  pro andragogiku nezbytný interdisciplinární  přístup.  Andragogika blíže spolupracuje s pedagogikou, psychologií, sociologií, filosofií, ekonomií a dalšími vědami,  které se nějakým způsobem dotýkají jejího předmětu. Nejtěsnější vztah má andragogika s pedagogikou, se kterou sdílí část jazyka,   témat,   dějin   a   didaktiky.   Obě   vědy   byly   ovlivněny   změnou   přístupu   k celoživotnímu vzdělávání a učení a k jejich tržní hodnotě. Obě vědy samy sebe definují komplexním   způsobem,  jako   „umění   a   vědu,   jako   vědu   teoretickou,   aplikovanou   a normativní i jako praktickou teorii.“146

142  

BENEŠ, Milan. Úvod do andragogiky. Praha: Karolinum, 2003. s. 79. PRŮCHA, Jan, VETEŠKA, Jaroslav. Andragogický slovník. Praha: Grada, 2012. s. 172. 144   Tamtéž, s. 172. 145   Tamtéž, s. 33. 146   BENEŠ, Milan. Andragogika: filosofie – věda. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. s. 12. 143  

45

Andragogika je sociální vědou,147 která se snaží zcela uplatnit na vlastním výseku reality, na svém předmětu. Je také studijním oborem v České republice, na Slovensku a pod   jiným   názvem   (vzdělávání   dospělých)   i   v   dalších   zemích.  Proces   získávání teoretických poznatků  andragogiky  kolísá mezi dvěma póly. Na jednom leží čistě interdisciplinární postoj, kdy se reformulují a eklekticky přebírají poznatky od ostatních věd.  Takový postoj je zdrojem kritiky, která předkládá pádný argument. Podle něj je celek   poznání   neredukovatelný   na   výčet   poznatků,   které   jsou   uspořádané   jinými vědami.148  Na druhém  pólu  pak je  samostatné  získávání andragogických  poznatků  z praxe, či vytváření vlastních výzkumných metod. Druhý jmenovaný přístup je patrný především v době, kdy se andragogika snažila vyčlenit (separovat) od ostatních věd.149 Zároveň  lze   u   andragogiky   pozorovat   kolísání   mezi  pojetím  teoreticko­ empirickým  a  prakticko­normativním.150 Z pohledu dějin, po vystřízlivění z představ o pozitivistickém   fungování   andragogiky,   kdy   se   ukázala  výlučně  teoretická   příprava andragogů   jako   nedostatečná,  protože   „teorie   je   obecná   a   výchova   konkrétní“,151 následoval   příklon   ke   zdůraznění   důležitosti  praxe.152  Andragogika  je  v   takovém praktickém  pojetí   především  praktickým  řešením   reálných   problémů   lidí.  A   protože věda   praxi   respektovat   musí,153  převažuje   praktické   pojetí   i   dnes.  Teoretické  a metodologické  poznatky  zde nemají  takovou vážnost,  jako je  tomu  například  u věd přírodních.154  Neznamená  to rezignaci  na výzkum a reflexi,  ale  přísnou orientaci  na konkrétní situace andragogické praxe.155 Pozitivistický přístup měl ovšem i přínos pro 147  

Tamtéž, s. 15. Tamtéž, s. 35­36. 149   Tamtéž, s. 21. 150   PALÁN, Zdeněk. Základy andragogiky. Praha: Vysoká škola J. A. Komenského, 2003. s. 66–67. 151   BENEŠ, Milan. Andragogika: filosofie – věda. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. s. 52. 152   Tamtéž, s. 30. 153   PALÁN, Zdeněk. Základy andragogiky. Praha: Vysoká škola J. A. Komenského, 2003. s. 69. 154   K tomu je nutné přihlédnout při bližší analýze andragogické  metodologie. Metodologie využívaná přírodními vědami (a především o takové se mluví v první části práce) je charakteristicky odlišná od metodologie  přírodních   věd.   Proto   jistě   nebudeme   moci   všechny   poznatky   z   teorie   falzifikace   a   její kritiky využít na metodologii andragogického výzkumu. 155   BENEŠ, Milan. Andragogika: filosofie – věda. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. s. 26–27. 148  

46

empirický výzkum  (kvantitativní metody)  v pedagogických vědách a způsobil prudký nárůst poznatků o výchovných a vzdělávacích procesech.156 S tím souvisí rozdíl mezi metodami přírodních a sociálních věd. Andragogika je sociální vědou a výsledky jejího výzkumu, které jsou získány určitou metodou, jsou v menší míře  zobecnitelné,  než je tomu u věd přírodních.  Výsledkem  andragogického výzkumu  není   nějaký   univerzální   (přírodní)   zákon,   ale   lepší   porozumění   konkrétní, jedinečné situaci, která je zařazená do struktury  určitého  celku.157  Praktické zaměření andragogiky zase vede k příklonu k metodám, zaměřeným na změnu (kontrolovanou inovaci).  Můžeme   si   položit   otázku:   Jsou   nějaké  výzkumné   metody   specificky andragogické? Vyvinula některou a je výhradním uživatelem nějaké z nich? Není tomu tak. Andragogika využívá metody sociálních věd, ale i metody věd mimo tuto skupinu. Žádná z výzkumných metod nevznikla  z andragogické reflexe. Tato skutečnost ovšem nevylučuje   individuální   rozdílnost   použití   metod,   protože  při   samotné   realizaci výzkumu je každá z využitých metod individuálně uchopena výzkumníkem a upravena tak, aby odpovídala povaze zkoumaného jevu.158 K otázce autonomie andragogiky: Zamyslíme­li se nad povahou andragogiky a pedagogických věd obecně, pak nelze jejich autonomii  ve výzkumném ohledu  nikdy zcela připustit, aniž bychom tím nepopřeli předmět jejich zkoumání. „Celková edukační realita“,159  jako předmět andragogiky,  v sobě nikdy nebude zahrnovat pouze  principy vzdělávání dospělých. Edukační realita bude vždy i záležitostí objektu, subjektu, makro a  mikrosocioekonomického  prostředí  atp.  Andragogika se vždy bude snažit o nabídku vzdělávacích   programů,   které   jsou  adekvátní   aktuální   ekonomické,   demografické sociální   a   kulturní   situaci.160  Vyhlášením   vlastní  výzkumné  autonomie,   by   se andragogika připravila o  důležité  teorie a přístupy  ostatních věd, které v komplexním

156  

Tamtéž, s. 30. BENEŠ, Milan. Andragogika: teoretické základy. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. s. 51. 158   BENEŠ, Milan. Úvod do andragogiky. Praha: Karolinum, 2003. s. 82. 159   PRŮCHA, Jan, VETEŠKA, Jaroslav. Andragogický slovník. Praha: Grada, 2012. s. 33. 157  

47

prostředí andragogické situace mohou být rozhodující.  Je nutné podotknout, že se zde nedotýkáme institucionální a formální autonomie andragogiky.161 Závěry této kapitoly bychom mohli shrnout do přesvědčení, že existuje relativně ustálená   množina   metod   sociálních   věd.   Z   této   množiny   každá   ze   sociálních   věd využívá a rozvíjí metody, které jsou adekvátní jejímu předmětu. Jednu metodu přitom může  v   principu  využívat  několik   věd.   Andragogika   je   vzhledem   ke   svému komplexnímu předmětu interdisciplinárně orientovaná a při získávání nových vědních poznatků, využívá znalosti a metody ostatních sociálních věd (především pedagogiky). Stejně  tak  může   čerpat   teoretické   poznatky   pomocí   zobecnění   zkušeností   z   vlastní andragogické  praxe.162  Legitimně se tedy můžeme v rámci oboru andragogické teorie zabývat kteroukoliv  metodou sociálních věd  obecné povahy, která  najde uplatnění v rámci   naplňování   andragogického  záměru.  Nejlépe   pak   těmi,   které   jsou  přímo využitelné  v   rámci   andragogické   praxe.163  Metody   s   takovými   vlastnostmi   najdou nejlepší uplatnění v rámci andragogického výzkumu. Z této skutečnosti dále vyplývá, že závěry, ke kterým se dostaneme v následujícím textu v rámci analýzy andragogických metod, lze zpětně zobecnit na množinu metod sociálních věd. Metody   empirického   výzkumu   sociálních   věd   rozdělujeme  na  dvě  skupiny  – metody kvantitativní a kvalitativní.  Ovšem činíme to především kvůli přehlednějšímu strukturování zkoumaných poznatků, než pro přesvědčení o jejich separované existenci. Dále  nebudeme na tomto místě  detailně  rozvádět v čem spočívá jádro těchto metod. 160  

Na tomto místě, by bylo vhodné se zmínit i o situaci politické, která má na výčet výše zmíněných věcí nepopiratelný vliv. Andragogika také přejímá různé „koncepce a doktríny“ (BENEŠ, 2001. s. 32) a různé další   představy   (učící   se,  znalostní   a   informační  společnost;   učící   se   organizace,   adaptabilita, konkurenceschopnost, společnost vědění, celoživotní a všeživotní učení, znalostní ekonomika) ve kterých se   ukazuje   i   přímý   politický   vliv.  Taková   představa   andragogiky   pak   jistě   zapadá   do   Althusserovy představy vzdělávacího systému, jako ideologického aparátu státu. (WOODFIN, 2004. s. 139.) Bylo by jistě   zajímavé   blíže   zanalyzovat,   jak   důležitou   úlohu,   a  úlohu   s   jakými   specifiky  v   této   otázce   plní andragogika, a jakou pedagogika. Podrobněji se zde této otázce nevěnujeme, protože je už příliš vzdálená cílům této diplomové práce. 161   BENEŠ, Milan. Andragogika: filosofie – věda. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. s. 21, 31. 162   Tamtéž, s. 20. 163   PALÁN, Zdeněk. Základy andragogiky. Praha: Vysoká škola J. A. Komenského, 2003. s. 77.

48

Zaměříme se na specifika a problémy, které každá ze skupin přináší a na způsoby, jak jsou tyto problémy řešeny.  Při analýze problémů  a specifik metod budeme využívat poznatky získané v  textu o teorii falzifikace a její kritice. Na tento text se budeme na příslušném místě odkazovat pomocí jména autora.

5.2 Kvantitativní metody Kvantitativní metody jsou nejčastěji kritizovány pro svou neschopnost postihnout detaily a zvláštnosti sledovaných jevů.  Pozitivistický přístup této metody počítá s tím, že   se   dají   sociální   jevy   redukovat   na   kvantitativně   vyjádřené   hodnoty.   Pro vyhodnocování   se   pak   využívají   metody   statistiky.   Pomocí   statistiky   se   také   určuje pravděpodobnost s jakou by měly být poznatky zobecnitelné na celý základní soubor.  Verifikovatelnost   či   falzifikovatelnost  (které   považujeme   za   komplementární   – Fajkus) předem formulovaných hypotéz je u těchto metod postavena na  indukci  –  na základě informací o části základního souboru se vyvozují závěry o celku. Ale jak víme z kapitoly W. V. O. Quina: Při falzifikaci nějaké hypotézy před nás předstupuje celá řada teorií a  předpokladů, na které  padá  stín falzifikace. O jaké předpoklady se jedná?  Již víme,  že  je kvantitativní  metoda  postavena  na předpokladu, že sociální  jevy  se dají pozorovat   a   měřit   stejným   způsobem,   jako   tomu   je   u   věd   přírodních.  To   ovšem neznamená,   že  jsou přírodní  vědy na rozdíl  od těch  sociálních  zbaveny  problémů  s pozorováním. Pokusme se nyní o podrobnější, nicméně neúplný výčet předpokladů, na kterých   staví  kvantitativní   výzkum  a   které   se  kryjí   s   přijímanými   koncepty   kvality (validita, reliabilita, zobecnitelnost): 1. Sociální   jevy   se   řídí  určitými  pravidly,  mají   svou   příčinu,   tedy  podléhají determinismu. 2. Získaná data (typicky dotazníkem) skutečně reflektují sledované jevy.

49

3. Realizace  sběru   informací   o  sociálních   jevech  neovlivňuje   jejich   přirozený průběh.164 4. Zjednodušení   a  schematizace   popisu  sociálních   jevů,  ke   kterému   musí  nutně dojít při kvantifikaci, nezasahují do jádra pozorovaných jevů. 5. Chování  jedince  bude   v   budoucnu   stejné,   jako   tomu  bylo   při   provádění výzkumu.165 6. Mechanismus statistického zpracování dat nemění podstatu měřených jevů. 7. Poznatky o výběrovém souboru je možné zevšeobecnit na základní soubor. Vyjmenované   předpoklady   jsou   těsně   spjaté   s   výzkumem  a   tedy   i   hypotézou. Ovšem každý z těchto předpokladů je opět závislý na nějakém dalším (principu, zákonu, pravidlu). Například platnost bodu 7. můžeme uznat: •

Pokud bude výběrový soubor jedinců dostatečně reprezentativní. ◦ Reprezentativní bude, pokud bude dostatečně rozsáhlý. ◦ A  zároveň,  pokud  bude   výběr   jedinců   skutečně   náhodný   (každá   osoba základního   souboru   se   do   výběrového   dostane

 se   stejnou

pravděpodobností).166 ▪ Výběr   bude   skutečně   náhodný,   pokud  tabulka   náhodných   čísel   z programu je opravdu náhodná. •

Tabulka   náhodných   čísel   je   náhodná,   pokud   počítač   generuje náhodná čísla (a ne pseudonáhodná167).

164  

PALÁN, Zdeněk. Základy andragogiky. Praha: Vysoká škola J. A. Komenského, 2003. s. 78. BENEŠ, Milan. Úvod do andragogiky. Praha: Karolinum, 2003. s. 80. 166   GAVORA, Peter. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2000. s. 60. 167   Běžně   užívané   osobní   počítače   negenerují   skutečně   náhodná   čísla,   ale   natolik   komplikovanou posloupnost   čísel,   že   je   téměř   nerozeznatelná   od  skutečně  náhodných.  Nicméně   stále   je   taková posloupnost čísel deterministická a statistickými metodami rozeznatelná od skutečně náhodné řady. 165  

50

Podobným   způsobem   bychom   mohli   rozvětvit   každý   z   předpokladů   s   tím,   že platnost   některých   je   výsledkem  implikace  jednoho,  nebo   více   předpokladů.  Pokud bychom   načrtli   závislost   všech   předpokladů  (ne   jen   těch   zde   uvedených),   se   všemi závislostmi,   od   hypotézy   až   k   poznatkům   přímo   spojeným   se   zkušeností   pomocí pozorovacích vět, tak bychom měli před sebou část sítě víry dané hypotézy.168 (Quine) Viděli bychom, že se spojení v síti rozběhnou k poznatkům, které jsou velice vzdáleny tématu původní hypotézy (jak je naznačeno u rozvětvení bodu 7).  Uvažujme  nyní  kvantitativní výzkum, díky němuž  andragog  nalezl falzifikující případy (získaná a zpracovaná fakta odporují hypotéze). Ve standardním případě by na základě   takovýchto   faktů   prohlásil   hypotézu   za   falzifikovanou   (podle  Poppera  za definitivně falzifikovanou). Vědec v tomto případě ovšem dospěl k výsledku mimo jiné i  díky   platnosti  předpokladů  (mezi   nimiž   jsou   i   metody   výzkumu),   jejichž   výčet uvádíme výše. Falzifikaci hypotézy by se vědec mohl vyhnout, pokud by popřel alespoň jeden z předpokladů.169  Přijmutím falzifikujícího případu a falzifikací hypotézy, vědec mimoděk uznává platnost všech implikujících předpokladů metody. Přinejmenším musí věrohodnost každého z předpokladů uznávat více, než věrohodnost testované hypotézy. V opačném případě by spíš přikročil ke zpochybnění metody využité při výzkumu. Ale i zpochybnění zažitých výzkumných metod je dovoleno. Zpochybnění může vést k velkému objevu, který vědu posune dále. (Feyerabend) Žádná metoda není na věky uznána jako definitivně verifikovaná. Každá může být revidována a falzifikována. (Popper) „Nelze hledat jedinou platnou či správnou metodu.“170  Problém je v tom, že 168  

Viz kapitola 2.1.1 s. 27. Lze si dost dobře představit argumenty (výmluvy) vědce, který by byl bytostně přesvědčen o platnosti hypotézy a  který by se  snažil  zdiskreditovat  výsledky výzkumu  zpochybněním  jednoho z uvedených předpokladů:   1.   „Člověk   je   svobodná   bytost.   Může   jednat   bez   příčiny.“   2.   „Získaná  data  jsou kontaminována   nepozorovaným   vlivem   (špatně   sestavený   dotazník).“   3.   „Za   normální   situace   by respondenti   takto  nikdy  neodpovídali.“  4.  „Ten   problém  je  stejně   tak  komplexní,   že   ho  není  možné vměstnat do čísel.“ 5. „Nezachovají se dvakrát stejně.“  6. „Pomocí statistiky vám dokážu cokoliv.“  7. „Jiní   lidé   by   se   chovali   jinak.“  A   pokud   postoupíme   hlouběji   v   předpokladech  7.   bodu:   „Funkce   v tabulkovém procesoru vrací nesprávné hodnoty.“  Podobným způsobem se vyjadřuje Popper v kapitole 1.8.2 s. 24. 170   BENEŠ, Milan. Úvod do andragogiky. Praha: Karolinum, 2003. s. 82. 169  

51

jsou všechny metody založené na indukci a legitimizovány  indukcí.  Popperův popis problémů induktivní metody je jednou z částí, která zůstává bez kritické reflexe a je dodneška kritickým bodem logiky vědy.  Jak je možné s vědomím takovéto  nejistoty přistoupit k jakémukoliv výzkumu? Vždyť je tím vlastně řečeno, že ani metody, na které vědec   spoléhá   nejsou  zcela   spolehlivé,   takže   jsou   nespolehlivé  i   výsledky   jeho výzkumu, které na metodách závisí. Absence pevného poznatkového základu bere vědci jakoukoliv jistotu.171 Jakým způsobem by se měl vědec s touto nejistotou vyrovnat? Zlepšit jeho situaci může pluralita na dvou úrovních. V první úrovni, by vědec měl disponovat znalostí a schopností  aplikovat  celou  řadu  metod.  (Feyerabend) Měl by být schopen  aplikovat princip triangulace,  při kterém se využívá několik metod pro sběr a zpracování dat. Využívá   se  také  více   zdrojů   dat   a   na   výzkumu   se   podílí   vědci   z  různých   oborů   s různými přístupy k zkoumanému jevu. Princip triangulace zvyšuje objektivitu na úrovni jednotlivých částí výzkumu.172  Nesoulad paralelně prováděných přístupů může vědce upozornit na skryté chyby, které v průběhu výzkumu udělal. Zároveň by se nesoulad objevil   při   neplatnosti   jedné   z   metod.   Druhá   úroveň   plurality   by   měla   umožnit porovnání   výsledků   výzkumu   o  témže   tématu   (metaanalýza)173.   Pokud  je   výzkumná praxe dostatečně široká a může nabídnout větší množství výsledků k jednomu tématu, je možné tyto výsledky vzájemně porovnávat. A podobně jako při měření v technických a přírodních vědách se pak dají využít statistické metody ověřování  výsledků.174  Druhá úroveň   plurality   zvyšuje   věrohodnost   výsledků   výzkumu   vědy   o   určitém   tématu. Bohužel   ani   představené   způsoby   dalšího   ověřování,   nedávají   definitivní   jistotu   o správnosti.  Nicméně   pluralita   na   úrovni   využívaných   metod   a   na   úrovni   výsledků

171  

Je   legitimní   uvažovat   budoucí   vyvrácení   tak   základního   pilíře   andragogické   metodologie,   jako   je dotazníková metoda. Uvažovat  důsledky, které by to přineslo pro touto metodou získané poznatky je obtížné; Absence pevného poznatkového základu viz POPPER, 1997. s. 102–103. 172   PRŮCHA, Jan, VETEŠKA, Jaroslav. Andragogický slovník. Praha: Grada, 2012. s. 252–253. 173   Tamtéž, s. 172. 174   Jednoduchým příkladem takového způsobu měření nějaké veličiny je postup, kdy se provádí 5 pokusů měření. Nejvyšší a nejnižší hodnota se odstraní a zbývající tři se zprůměrují. 

52

výzkumu zvyšují celkovou věrohodnost výzkumu.175 Pluralitu metod je možné využít díky znalosti vědce. Předpokládá  to ovšem existenci  celé řady metod, technik a nástrojů, které   jsou  ve   vědě  uznávané   a   které   může   vědec   využít.   Má   z   čeho   andragog   při výzkumu vybírat? V rámci metodologie sociálních věd existuje celá řada metod, které mají mnohdy delší historii než andragogika samotná.  Vědec  má tedy možnost vybrat metodu   vhodnou   pro   daný   výzkumný   problém  (stanovení   výzkumného   problému předchází výběru metod). „Neexistuje jedna metoda nebo jeden metodologický přístup stejně dobrý pro zkoumání veškerých pedagogických otázek.“176 (Feyerabend)

5.3 Kvalitativní metody U kvalitativních metod můžeme vysledovat některé principy shodné s metodami kvantitativními.   Ovšem  jde   o   dva   rozdílné   přístupy,   ve   kterých   se  objevují   některé zvláštní   problémy  a  odlišnosti.  Odlišnost  vychází  z  rozdílných   epistemologických předpokladů.177  Kvantitativní   metoda   je   označována   jako   pozitivistická,   kvalitativní jako postpozitivistická, či naturalistická.178 Jedním   z   rozdílů   je,   že   se  před   výzkumem  kvalitativní  metodou  nestanoví hypotéza,   která  by   se   potvrzovala  a   nebo   falzifikovala.  Kvalitativní   metody   jsou konstrukční  a hypotézy jsou výsledkem jejich  aplikace.179  Výzkum není závislý na již existující   teorii.  Podle  zvoleného  výzkumného  postupu   prochází   hypotézy   buď postupným  cyklickým  vývojem  (evolucí)  a nebo je hypotéza stanovena po skončení 175  

Není třeba připomínat, že věrohodnost je  podmínkou  smysluplné  vědecké práce.  S přihlédnutím k věrohodnosti se na základě vědeckých poznatků provádějí další změny, které mohou mít zásadní vliv na životy lidí. Ilustrovat to můžeme na případu nedávného odhalení chyby ve studii Carmen M. Reinhartové a Kennetha S. Rogoffa o korelaci výše zadluženosti s růstem ekonomik států. Jedná se o případ, kdy byly na   základě   chybně   provedené   ekonomické   studie   přijímány   politické   rozhodnutí,   které   mají   vliv   na miliony lidí. Více viz studie opravující původní výsledky:  HERNDON , T., ASH , M., POLLIN, R., 2013. 176   ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára.  Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách.  Praha: Portál, 2007. s. 22. 177   Tamtéž, s. 25. 178   PRŮCHA, Jan. Pedagogický výzkum: Uvedení do teorie a praxe. Praha: Karolinum, 1995. s. 31. 179   GAVORA, Peter. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2000. s. 32.

53

výzkumu. V každém případě se vědec snaží hypotézu, nebo teorii stanovit tak, aby byla v   souladu  se   získanými   informacemi,180  které   se   ze  získávají  pomocí  indukce.181 Cyklická   povaha   kvalitativního   výzkumu   je   v   kontrastu   s   lineární   povahou   metod kvantitativních.182 Zhodnoťme   nyní,   jak   je   princip   kvalitativních   metod   slučitelný   s  teorií falzifikace.  Musíme   při   tom   mít   na   zřeteli   časovou   následnost   vzniku   kvalitativní metody a teorie falzifikace. Popperova Logika vědeckého bádání vznikla o třicet let dříve, než byl v 60. letech konsolidován kvalitativní výzkum,183 není proto divu, že se Popper k této metodě vlastně nevyjadřuje.184 Popper neuvažuje metodu, jejíž schéma by bylo   evoluční,   tedy   schéma   s   cyklickým,   postupným   vylepšováním   a   přibližováním hypotézy k souladu s pozorovanými fakty. Pravděpodobně by na takové schéma narazil, pokud by se pustil do analýzy vzniku vědeckých hypotéz, protože právě takovou úlohu kvalitativní   metody   mají.185  Je   otázkou,   jestli   by   Popper   vůbec   považoval   hypotézy vzniklé   kvalitativní   metodou   za   vědecké,   protože  tato   metoda  není   zaměřená   na falzifikaci   a   obsahuje   princip   podobný   ad   hoc   doplňování.  S  principem  podobným cyklickému schématu kvalitativní metody se ovšem u Poppera setkáme v popisu vývoje vědeckých teorií. Vyjadřuje se v tom smyslu, že: Vybíráme takovou teorii, která nejlépe obstojí   v   soutěži   s   ostatními   teoriemi   a   která   je   přirozeným   výběrem   zvolena   pro přežití.186

180  

Tamtéž, s. 142–143. ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára.  Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách.  Praha: Portál, 2007. s. 24. 182   Tamtéž, s. 51. Viz schéma kvalitativního a kvantitativního výzkumu v příloze B. 183   PRŮCHA, Jan. Pedagogický výzkum: Uvedení do teorie a praxe. Praha: Karolinum, 1995. s. 31. 184   Je také patrné, že liberální povaha Feyerabendovy Rozpravy proti metodě souvisí s celkovou změnou orientace ve vědách 2. poloviny 20. století. 185   ŠVAŘÍČEK, ., ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007. s. 24. 186   Kapitola 1.6 s. 20. 181  

54

5.3.1 Nezobecnitelnost Nyní se soustřeďme  na další specifickou vlastnost kvalitativního výzkumu, a to sice nezobecnitelnost. Podle všech citovaných zdrojů, není možné hypotézy vzniklé na základě kvalitativního výzkumu zobecňovat.187  „Hypotézy či teorie vzniklé na základě kvalitativního výzkumu však není možné zobecňovat. Jsou platné právě jen pro vzorek, na   kterém   byla   data   získána.“188  V   žádné  z  citovaných  publikací  však   není   tato skutečnost promyšlena do důsledku ­ pokusíme se o to zde. Začneme od obecné otázky: Jak nezobecnitelné hypotézy kvalitativního výzkumu pomáhají  vědeckému   pokroku?   Vždyť   hlavním   smyslem   vědecké   práce   je   poznání obecných zákonitostí našeho světa.189  Vědecké teorie tedy musejí disponovat určitou mírou   obecnosti,  aby   mohly   přispět   k   růstu   vědeckých   teorií.  „Vědecké   teorie   jsou univerzální tvrzení.“190 187  

GAVORA, Peter. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2000. s. 146. PRŮCHA, Jan, VETEŠKA, Jaroslav. Andragogický slovník. Praha: Grada, 2012. s. 161. PRŮCHA, Jan. Pedagogický výzkum: Uvedení do teorie a praxe. Praha: Karolinum, 1995. s. 33. 188   ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára.  Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách.  Praha: Portál, 2007. s. 25. Ovšem na jiných místech (s. 28) stejné publikace: „Kvalitativní výzkum je někdy kritizován za to, že je neobjektivní,   nezobecnitelný   a   podobně.   Když   však   dodržíme   určitá   pravidla,   můžeme   v   pedagogice objevit   nové   statisticky   neviditelné   jevy,   které   zásadním   způsobem   ovlivňují   výchovně­vzdělávací procesy.“ Nemluví se v citaci o jevech v pedagogice a výchovně­vzdělávacích procesech právě v obecném slova smyslu? Jevy pedagogiky a výchovně­vzdělávací procesy se jistě vztahují na víc než jen „vzorek, na   kterém   byla   data   získána“.  Jen   těžko   lze   uvažovat,   že   by   se   úryvek   nevztahoval   k   objevování obecných jevů. První  úryvek   se   vztahuje   k  deklarované  vlastnosti   kvalitativních  metod  –  přenositelnosti.   Ta   je definována, jako popis situace a kontextu: „Kdy a za jakých okolností mohou být závěry platné pro jiné skupiny lidí v jiných prostředích.“ (Tamtéž, s. 36) Pokud jsou závěry kvalitativní metody zformulovány do   hypotézy,   tak   definice   jasně   protiřečí   nezobecnitelnosti:   „Hypotézy   či   teorie   vzniklé   na   základě kvalitativního výzkumu však není možné zobecňovat“ (Tamtéž, s. 25) Protože co jiného si lze představit pod zobecnitelností, než platnost pro jiné skupiny lidí v jiných prostředích (bylo by vhodné doplnit – v jiném   čase)?  Nedokážeme   si   to   vysvětlit   jinak,   než   zmatením   pojmu   nezobecnitelné.   Podle   našeho stanoviska se kvalitativní metody právě o určitou míru zobecnitelnosti snaží. Striktní nezobecnitelnost s sebou přináší značné problémy (viz následující text). 189   Nepotýkají se kvalitativní metody s podobným problémem jako pojetí univerzálií jako znaků? Pokud se   věda   snaží   o   poznání   obecného,   pak   celá   jeho   snaha   směřuje   k   poznání   pouhého   znaku. (PETRŽELKA, J. Dějiny filosofie II [online]. Elportál. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, vyd. 6. 10. 2010 [cit. 2013­5­5]. Dostupné z: http://is.muni.cz/elportal/?id=901291.) 190   POPPER, Karl Raimund. Logika vědeckého zkoumání. Praha: Oikoymenh 1997. s. 41. 

55

Znalosti   získané   pouze   kvalitativními   metodami   jsou   při   dodržení   pravidla   o nezobecnitelnosti bezcenné  i pro andragogickou praxi. Andragog si sice může přečíst detailní   výstupy   kvalitativního   výzkumu,   ale   nemůže   z   nich   vyvozovat   důsledky, protože nikdy nebude pracovat se vzorkem, na kterém výzkum probíhal. Ale kvalitativní výzkum je  využíván  a z něj vzešlé hypotézy jsou uznávány za vědecké.  Jakým   způsobem   se  jejich  nezobecnitelná   hypotéza   může   stát   teorií obecnějšího dosahu?  Řešení spočívá ve  spojení s kvantitativní metodou. Hypotézy kvalitativních výzkumů slouží jako základ pro výzkum kvantitativní. Vědci sledují pole výsledků   kvalitativního   výzkumu,   vybrané   hypotézy   zevšeobecní  a   poté   testují kvantitativní   metodou.  Nebo   je   výzkum  od   začátku  organizován   jako   smíšený (kvalitativní i kvantitativní).191 Z toho co jsme tu přednesli ovšem vyplývá několik nepříjemných důsledků:  1. Samotný   kvalitativní   výzkum  (bez   kvantitativního)  nemá   smysl   pro   vědu   ani praxi.  Výstupem  je  totiž pouhý výčet  detailních  informací  a z nich induktivně vyvozených   hypotéz  o   individuích  a   skupinách,  které   tvoří   nepatrný   zlomek základního   souboru.  Tyto   informace   jsou   od   nich   neoddělitelné.  Separované výsledky kvalitativního výzkumu by se staly fragmentem sítě víry, který by se sice na jedné straně dotýkal zkušenosti, ale nijak by neovlivňoval vnitřní prostor vědeckých   teorií.  Nová   hypotéza  vytvořená  kvalitativním   výzkumem  by nevyvolala změnu v uspořádání sítě. (Quine)  2. Pokud  by   byly  hypotézy   kvalitativních   metod   vědecky   legitimizovány  pouze díky   transformaci   (zevšeobecňování)   a   verifikaci   pomocí   kvantitativních metod,192  pak  musíme uznat  podstatnější úlohu  metodám kvantitativním. Jinak

191  

ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára.  Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách.  Praha: Portál, 2007. s.  25; „Výzkum začne kvalitativní orientací a když problém vykrystalizuje, přechází se na řešení pomocí kvantitativní orientace.“ (GAVORA, 2000. s. 34) 192   Švaříček   (2007,   s.   60–61)   uvádí   příklad:   „...  empirického   šetření   navržené   jako   kvalitativně kvantitativní.“  V   něm   je  v   první   fázi  proveden,  za   pomoci   zakotvené   teorie,  kvalitativní   výzkum  a stanoveny hypotézy. Hypotézy jsou následně testovány pomocí dotazníkového šetření.

56

řečeno: Kvantitativní metody mohou tvořit obecné vědecké teorie autonomně, zatím co kvalitativní ne. Sociální vědy se neobejdou bez kvantitativních metod, ale   bez   kvalitativních   ano.193  Pro   tuto   domněnku   hovoří   i   historický   primát kvantitativního   přístupu.   Před   vznikem   přístupu   kvalitativního,   výzkum sociálních věd jistě také plnil svou úlohu.194  Přikláníme  se tedy k  závěru, že kvalitativní metody jsou přínosným  doplňkem  metod kvantitativních. Popíráme rovnocennou úlohu těchto metod v rámci komplexu vědeckých poznatků.195   3. Kvantitativním   metodám   je   vyčítána  omezená   schopnost  postihnout   jemné detaily,   které   jsou   při   výzkumu  zkoumané   reality  podstatné.196  Přijmeme­li schéma,   kdy   jsou   poznatky   kvalitativních   metod   zobecňovány   do   podoby obecných teorií pouze pomocí kvantitativních metod,  pak:  Kvalitativní metody nemohou přispět vědeckým teoriím vyšší citlivostí k detailům sociálních jevů, než   jsou   schopny   postihnout   kvantitativní   metody.  Vyšší  míra   citlivosti   je omezena  možnostmi kvantitativních metod.  Kvalitativní metody jsou tedy pro vědecké   teorie   přínosem,   jen   pokud   nepřesahují   schopnosti  metod kvantitativních. Výroky, že díky spojení obou metod: „Lze vytvořit dostatečně hlubokou teorii potvrzenou na širokém vzorku,“197  je tedy nutné brát v mezích schopností kvantitativní metody postihnout detaily zkoumané reality.  4. Jak bychom, s přihlédnutím k výše uvedenému, měli zvětšit citlivost vědeckých teorií k specifickým vlastnostem sociálních procesů? Možnosti se nabízí tři:

193  

Pravděpodobně  by  takový  stav  výrazně   ochudil   proces   vzniku  nových   hypotéz  a   tím  i  fungování celého   výzkumu.   Nicméně   ochuzenost   je   jistě   menším   problémem,   než   nemožnost   tvorby   obecných zákonitostí. 194   I když v prostředí sociálních věd v míře omezené.  Vznik kvalitativní metody je reakcí právě na toto omezené, pozitivistické pojetí. (PALÁN, 2003. s. 78.) 195   Takové závěry se shodují s Průchovými (1995, s. 34): „Avšak rozhodně nemůže [kvalitativní výzkum] nahradit dosavadní  klasické metody objektivního empirického  výzkumu.“  Naopak odporují Švaříčkovi (2007, s. 12), který obě metody považuje za komplementární. 196   ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára.  Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách.  Praha: Portál, 2007. s 23–24. 197   Tamtéž, s. 25.

57

 a) Pokud   poznatky   o   zkoumané   realitě   lze   do  oblasti  vědeckých   teorií transformovat   pouze   pomocí   kvantitativních   metod,   bylo   by   pro   zvýšení citlivosti   k   detailům   sociálních   jevů   přínosné   rozvíjet   citlivost kvantitativních metod. Rozvoj samotných kvalitativních metod totiž nemůže zvýšit citlivost k detailům nad míru schopností metod kvantitativních.  Ale pomocí kvalitativních metod by bylo možné rozvíjet kvantitativní metody co do citlivosti (např. zavedením nového typu proměnných).  b) Vyvinout   a   využívat   jiný   způsob   potvrzování,   či   falzifikování   obecně platných vědeckých teorií, který by se neomezoval na kvantitativní redukci reality.  c) Přiznat   kvalitativním   metodám   jistou   míru   zobecnitelnosti   a   nedržet   se striktně nezobecnitelného postoje.198 Shrneme­li postup našich argumentů pak: Výsledky kvalitativního výzkumu jsou nezobecnitelné.   Vědecké   teorie   a   poznatky   se   vyznačují   určitou   mírou   obecnosti. Samostatně   nemají  výsledky   kvalitativního  výzkumu   vědecký   charakter.   Pokud  jsou poznatky kvalitativního výzkumu zevšeobecňovány pomocí kvalitativních metod, pak je míra citlivosti k sociálním jevům dána možnostmi kvantitativního výzkumu.  Zvýšení citlivosti vědeckých teorií k sociálním jevům je dána zvýšením citlivosti kvantitativních metod.   Naše   úvaha  má  několik  úskalí,  které  vyplývají   z pozitivistického  stanoviska: Vychází   z   předpokladu,   že   lze   v   sociálních   procesech   nalézt   obecné   zákonitosti   a pravidla, jež by mohly být základem vědeckých teorií obecného dosahu.  Předpokládá podobu vědy, jako soubor obecných poznatků. Předpokládá dále možnost rozlišení, co je  obecnou teorií a co ne  (kde obecnost začíná a kde končí). Nepřihlíží k schopnosti kvalitativních  metod  formulovat   hypotézy   o   nových   a   netradičních   výzkumných tématech.199  Kvalitativní metody nabízí hlubší vhled do problematiky a jsou zdrojem 198  

Viz poznámka pod čarou číslo 188 na straně 55. GAVORA, Peter. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2000. s. 32.

199  

58

inspirace pro další výzkum. Dále není možné přehlédnout trend ve využití kvalitativních a kvantitativních metod v pedagogickém výzkumu, který silně směřuje ke kombinaci obou metod.200

5.3.2 Předpoklady kvalitativního výzkumu a vliv jazyka Opusťme   téma   zobecnitelnosti   a   pokusme   se   o   výčet  předpokladů  v   podání kvalitativního výzkumu. (Quine) V čem budou rozdíly, a v čem se naopak předpoklady budou   shodovat   s   výzkumem   kvantitativním?  Rozdíly   budou   vycházet   z   rozdílných epistemologických   východisek.   Kvalitativní   výzkum   je   interpretativní,   vycházející   z detailních  informací,  které  byly získány  pomocí do  široka rozprostřeného sběru dat. Teprve   v   tomto   maximálním   kvantu   informací   o   určité   konkrétní   sociální   situaci výzkumník hledá pravidelnosti a indukcí vyvozuje hypotézy.201 Nyní už samotný výčet předpokladů: 1. Záměrný   výběr   případů   není   ovlivněn   podvědomým   potvrzováním   prvotních cílů. 2. Míra detailnosti  a komplexnosti sběru dat je dostatečná pro postih podstatných vlivů a jevů. 3. Získaná   data   (typicky   pozorováním)   se   shodují   s   fakty.   Subjektivita pozorovatele nezasáhla do sběru informací.202 4. Realizace  sběru   informací   o  sociálních   jevech  neovlivňuje   jejich   přirozený průběh.

200  

ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára.  Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách.  Praha: Portál, 2007. s 27. 201   Tamtéž, s. 24. 202  

Zajištění objektivity se v kvalitativních metodách zajišťuje pomocí  triangulace. Jde o využití více zdrojů informací a více metod sběru dat, na jejichž získávání se podílí více výzkumníků. Dále se využívá několik teoretických přístupů. (GAVORA, 2007. s. 146)

59

5. Při vytváření hypotézy se předpokládá, že se sociální jevy řídí určitými pravidly a mají svou příčinnost.203 Jak   je   patrné,   oproti   kvantitativní   metodě   chybí   předpoklady   spojené   s numerickým   uchopením   reality   a   se   snahou   o   zevšeobecnění   poznatků.   Tím   jsou kvalitativní   metody   oproštěny  od   kvantitativní  (číselné)  a   kategoriální   redukce. Kvalitativní   metody  totiž  popisují   zkoumané   procesy   pomocí   slovního,  beletrického vyjádření a využívají výrazy, kterými přímo komunikuje objekt výzkumu. Takový popis je „výstižný, plastický a podrobný.“204 Jistě lze uznat, že je slovní vyjádření přiměřenější sociálním vědám, protože je zároveň kódem myšlení. Ovšem i u slovního vyjádření má smysl   mluvit   o  zjednodušení   a  redukci,  ke   které   musí   dojít   při   verbalizaci  reálně zkoumané   sociální   situace.  Pokud   připouštíme,   že   kvantitativní  metody   mají   svou numerickou formou vliv na zkoumaný obsah, jistě připustíme i vliv formy slovní, která je   doménou   kvalitativního   výzkumu.  U  slovní   formy   je   také   možné   uvažovat   o nejednoznačné interpretaci textu. Slovní vyjádření lze interpretovat různými způsoby, takže různí výzkumníci mohou ze stejného textu dospět k jiným závěrům. Analýza vlivu formy jazyka na jeho obsah je dnes bohatě zpracována, zejména díky analytické filosofii 20. st. Ale už v antice se setkáme s filosofickými problémy, které jsou spojené s různým chápáním významu výrazů.205 O vlivu jazyka na vědeckou činnost se zmiňuje Quine i Feyerabend. U  Feyerabenda  je to v souvislosti celkového kontextu   vzniku  vědeckých  teorií.206  U  Quina,  jako   zástupce   analytického   směru  ve filosofii, je pak celý systém vědeckých poznatků systémem jazykovým. Přibližme   si   alespoň   jeden   příklad   obtíží,   které   jsou   se   slovním   vyjádřením spojeny a které mohou vnést do výstupů kvalitativní metody nejasnosti. J. R. Serle, jako 203  

Při vytváření hypotézy se pátrá po pravidelnostech. (Tamtéž, s. 24.) Pokud by příčinnost v sociálních jevech nebyla, nebylo by možné stanovit hypotézu se dvěma proměnnými. 204   GAVORA, Peter. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2000. s. 31. 205   Například Aristotelova analýza aporie neomezené dělitelnosti dráhy je ve Fyzice (1996, s. 163) řešena díky   rozboru   různého   chápání   pojmu  neomezena  (ve   smyslu  dělitelnosti   spojitého  a  nekonečné vzdálenost). 206   Viz konec kapitoly 3.2 Kritika teorie falzifikace.

60

výsledek   analýzy   řečového   aktu  slibování,  uvádí   několik   podmínek,   které   musí   být splněny, aby se mohlo mluvit o slib v pravém slova smyslu: Oba aktéři musí rozumět tomu, co je slibováno. Slibující musí přisuzovat splnění závazku slibu sobě a ne někomu jinému. Slibující nemůže slibovat něco, co už vykonal a nebo něco, co nehodlá splnit. Ten, komu je něco slibováno musí dát přednost tomu, aby byl slib splněn. O opravdový slib   se   také   nemůže   jednat,   pokud   zavazuje   ke   splnění   něčeho,   co   je  již   tak samozřejmostí.207 Představme si nyní terénní zápisy, které si andragog pořídil v rámci kvalitativního výzkumu  a v nichž se řečový akt slibu nachází. Nakolik je možné z textu dodatečně posoudit   podmínky,   které   by   slib   měl   splňovat?   Pokud   vzdělávaný   v   zápisu   bude slibovat,   že   bude   docházet   na   kurz,   na   který   se   sám   přihlásil,   rozpoznáme nerelevantnost slibu, protože zápisem do kurzu již přijal závazek dodržovat jeho rozvrh. Máme­li  tedy  informace  o tom, jaké věci jsou pro vzdělávaného samozřejmé,  máme možnost tuto podmínku slibu rozpoznat. Budeme mít ovšem možnost z textu poznat, jestli má slibující v úmyslu slib splnit a že oba aktéži rozumí daným slibem to samé? A uvažujeme­li situaci, kdy slibující slibuje něco, co již  dříne  splnil  (on a nebo někdo jiný),   ale   v   rámci   výzkumu   to   nebylo   zjišťováno,  pak  bude   v   terénním   zápisu zaznamenán   akt   slibu,   i   když   se   o   slib   v   pravém   slova   smyslu   nebude   jednat.   Tím vznikne   zkreslená   informace,  která   nebude   opravena   ani   pomocí   audiovizuálního záznamu situace. Ilustrovali  jsme si obtíže spojené se slovním vyjádřením  na příkladu řečového aktu   slibu.   Snažili   jsme   se   dokázat,   že   i   slovní   vyjádření   kvalitativních   metod   jsou spojena s nebezpečím zkreslení, podobně jako tomu je u metod kvantitativních.

207  

Filozofia prirodzeného jazyka: štúdie, prednášky,  eseje.  Edited by Marianna  Oravcová.  Bratislava: Archa, 1992. s. 188–192.

61

5.4 Konkrétní metody a techniky Bylo řečeno, že vědec má v rámci realizace kvantitativního výzkumu možnost výběru z několika empirických metod v závislosti na výzkumném problému. Pluralitu metod jsme uznali, jako  nutnou podmínku  pro zvýšení věrohodnosti výzkumu.  Pokud bychom použili jazyk P. K. Feyerabenda – andragog nemusí setrvávat u jediné metody, která   je   považovaná   za   správnou.   Může   si   vybírat   v   závislosti   na   povaze   řešeného problému. Taková situace panuje u kvantitativního i kvalitativního výzkumu. Při  kvantitativním  výzkumu   jsou   typicky   využívanými   metodami:   dotazník, pozorování,   rozhovor,   experiment,  obsahová   analýza,   akční   výzkum  a   škálování. Kvalitativní  výzkum pracuje typicky s: pozorováním, rozhovorem, případovou studií, výzkumem životního příběhu,  heuristikou,  obsahovou analýzou, akčním výzkumem a design base research. Každá   z   metod   je   vhodná   pro   jiný   výzkumný   problém.  Metody  lze   vzájemně kombinovat a doplňovat. Nejprve je možné například realizovat dotazníkový průzkum, na   jehož   základě   se   upraví   projekt   následně   realizovaného   kvalitativního   výzkumu, který   využívá   metodu   pozorování.   Nebudeme   zde   předkládat   bližší   analýzu jednotlivých metod a technik, protože jsou již  příliš vzdáleny obecným teoretickým a metodologickým otázkám.  Spokojíme se s konstatováním, že je dostatek metod, které může   andragog   v   rámci   výzkumu   využít.  Využitím   více   metod   pak   může   zvýšit věrohodnost výzkumu.

5.5 Tvorba nových hypotéz a problém indukce Přesuňme nyní svou pozornost do stádia  tvoření  vědeckých  hypotéz.  Lze v této oblasti uplatnit nějaký poznatek z prvních  4  kapitol?  Popper  se vyjadřuje jasně v tom smyslu,   že   hypotézu   lze   považovat   za   vědeckou,   pouze   pokud   je  falzifikovatelná. Břetislav  Fajkus  posunul tuto představu a dokazuje, že falzifikovatelnost nemůže být rozlišujícím znakem vědeckých hypotéz a že falzifikovatelnost nemůže být dokázána

62

před faktickým provedením falzifikace. Z původní Popperovy úvahy zůstává jen jeden požadavek na vědecké hypotézy: Nesmějí být formulovány jako truismy a tautologie.208 Ovšem takový požadavek není nijak objevný a je součástí základních požadavků na hypotézy. Upozorňuje snad jen na citlivost k logické konstrukci výrazu hypotézy. K   formulaci   nových   hypotéz   u   kvantitativního  a   kvalitativního  výzkumu přistupujeme v různých fázích  výzkumů.  U kvantitativního  je hypotéza stanovena  na začátku   výzkumu,  buď  vyvozením  z   již   existující  teorie,   nebo  na  základě  „osobní zkušenosti   výzkumníka,   jeho   pozorování   a   predikce.“209  Následně   je   na   základě hypotézy   vybrána   vhodná   metoda   a   v   souladu   s   jejími   pravidly   je  hypotéza  buďto verifikována, nebo falzifikována. Kvalitativní   výzkum  postupuje  jiným  způsobem.  Výzkum   začíná   stanovením obecnějších   cílů.   Poté   jsou   stanoveny   výzkumné   otázky,  vybrán     vzorek  a   zvoleny adekvátní  metody výzkumu. Po sběru  následuje  analýza dat  a jako  výsledný produkt výzkumu je stanovena hypotéza (nebo prvotní hypotéza a proces se opakuje). U   obou  druhů   výzkumů  je   využita  metoda  indukce.  Obě   metody   se   musí   s problémem   induktivního   usuzování   vypořádat.  V   tomto   bodě   zůstávají  Popperovy námitky   nezpochybněny.210  Připomeňme   si   definici   induktivní   metody:   „Indukce   je metoda   zkoumání,   kdy   se   na   základě   pozorování   jednotlivých   případů   vyvozují všeobecné závěry.“211  Jak tedy vypadá proces jednotlivých druhů výzkumu s ohledem na indukci?

208  

Viz kapitola 4.1 s. 39. Příklady takových hypotéz, lépe řečeno tvrzení: Starostliví rodiče mají jednoho a  nebo   více  potomků.  Student  s  lepšími  paměťovými  schopnostmi   si   lépe  vybavuje  a  vštěpuje   nové informace, než student s horšími schopnostmi.  209   GAVORA, Peter. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2000. s. 50. 210   Viz kapitola 1 s. 10. 211   KLIMEŠ, L. Slovník cizích slov. Praha: SPN, 1981. s. 288. V Popperově (1997, s. 3) podání: „Je zvykem nazývat inferenci induktivní, přechází­li od singulárních tvrzení (někdy také zvaných partikulární tvrzení), takových jako jsou výsledky experimentů, k tvrzením univerzálním, jako jsou hypotézy nebo teorie.“

63

U  kvantitativního výzkumu  je na základě  omezeného množství  pozorovaných případů,   které   jsou   v   souladu,   nebo   popírají   danou   hypotézu  (falzifikující   případy), usuzováno   na   verifikaci,   či   falzifikaci  sledovaného   jevu.  Celkový   počet   případů sledovaného   jevu  přitom  není   znám.  Může   jich   být   nekonečně   dlouhá   řada  (pokud budeme   uvažovat   jev,   který   se   vyskytuje   po   neomezený   čas).  Nejistota   v   určování celkového počtu případů se promítá do nejistoty stanovení pravděpodobnosti, s jakou byl sledovaný jev verifikován, potažmo falzifikován. (Popper) Jak bylo řečeno, u  kvalitativního výzkumu  je  postup jiný. U něj je  na základě informací o omezeném množství případů,212 induktivním usuzováním vytvořen závěr v podobě  nové  hypotézy.213  Tato   hypotéza   je   nezobecnitelná   a   vztahuje   se   pouze   ke zkoumanému   vzorku.214  Ale   jak   se   toto   tvrzení   dá   sloučit   s   definicí   o   induktivní metodě?   Vždyť   ta   je   přeci   vyvozováním   obecného   z   konkrétního.  Pokud   spojíme předložené definice, tak získáme protimluvnou větu: U kvalitativního výzkumu jsou na základě informací o omezeném množství jednotlivých případů vyvozeny obecné závěry (indukce),   v   podobě   nové   nezobecnitelné   hypotézy,   která   se   vztahuje   pouze   ke zkoumanému vzorku. Opět jsme narazili na problémy spojené s nezobecnitelností. Jaký postoj k nastalému problému můžeme zaujmout? 1. Buďto   uznáme,   že   jsou   výsledky   kvalitativních   metod  nezobecnitelné215  a vztahují   se   pouze   na   zkoumaný   vzorek.   V   tom   případě   ovšem   kvalitativní metody  nemohou  pracovat  s induktivní metodou. Nevyvozují obecný závěr z jednotlivých   případů,   pouze   svým   závěrem   shrnou   poznatky   získané   z výběrového   vzorku.  Tento   striktně   nezobecnitelný   postoj   sebou   přináší   další obtíže,216na druhou stranu tuto metodu oprošťuje od problémy indukce.

212  

Kterých je několikanásobně menší množství, než u výzkumu kvantitativního. ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára.  Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách.  Praha: Portál, 2007. s 24. 214   Tamtéž, s. 25. 215   Což tvrdí všechny použité zdroje. Viz poznámky 187 a 188 s. 55. 216   Viz kapitola 5.3.1 na straně 55. 213  

64

2. Nebo výsledkům kvalitativních metod přisoudíme jistou míru obecnosti, která byla získána za pomocí induktivní metody  a která je v kvalitativním výzkumu označována jako  přenositelnost.  Současně tím  přisoudíme kvalitativní metodě problémy, které  induktivní  metoda  přináší.  Takovýto postoj popírá vřeobecně deklarovanou vlastnost kvalitativního výzkumu – nezobecnitelnost. 3. Kvalitativní výzkum vytváří hypotézy, které se vyjadřují k obecnému, protože využívají indukci a protože si lze jen těžko představit hypotézu, která by se  v určité míře  k obecnému nevyjadřovala. Prezentovaná nezobecnitelnost je  však vyjádřením ve smyslu nejistoty pravdivosti hypotézy. Jinak řečeno, výsledkem kvalitativního výzkumu je obecná hypotéza, o níž vědec netvrdí, že je  obecně platná. Je si totiž vědom toho, že hypotéza vznikla pomocí induktivní metody z velmi   malého  výběrového   vzorku.   Tento   postoj   lze   vnímat,   jako   výzvu   k testování   vzniklé   hypotézy   kvantitativní   metodou  a   opět   přináší   problémy zmíněné dříve.217 Navíc je v tomto případě možné kvalitativní metodu odsunout do role pouhého inspirátora. Skutečnost se podle našeho názoru nachází někde mezi body 2 a 3. Nesrovnalosti v   této   otázce  přikládáme   relativní   novosti   kvalitativního   výzkumu.   Otázka nezobecnitelnosti by si ovšem  zasloužila  obšírnější zpracování, než jaké nacházíme v literatuře   v   podobě   prostého   konstatování   o   nezobecnitelnosti   hypotéz   vzešlých   na základě   kvalitativního   výzkumu.  Nezobecnitelnost   totiž   popírá   některé   další deklarované   vlastnosti   kvalitativního   výzkumu   (indukci,   přenositelnost,   vytváření hypotéz). Pokud kvalitativnímu výzkumu přiřkneme využití induktivní metody (nebudeme uvažovat 1. možnost), jakým způsobem se v ní může promítnout problém indukce? U kvalitativních metod může vést k  nesprávně vytvořené hypotéze.  V této kapitole jsme tedy   ukázali,   jakým   způsobem   je   postaven   proces   vzniku   nových   teorií   a   hypotéz.

217  

Viz tamtéž.

65

Upozornili jsme také na důsledky problému indukce, která je základní metodou obou empirických výzkumů.

66

ZÁVĚR V diplomové práci jsme nejprve představili základní rysy teorie falzifikace K. R. Poppera. V kapitolách následujících jsme ukázali neadekvátnost této teorie v několika směrech. Ukázali jsme, že před nás při procesu falzifikace předstupuje celá řada teorií a předpokladů,   které   můžeme   zavrhnout.   Není   při   tom   důvod,   abychom   zavrhli   spíše námi   testovanou   hypotézu,   než   nějaký   z   předpokladů,   který   se   podílí   na   realizaci testu.218 Dále jsme představili důvody, proč nelze hledat jednu univerzální metodu, která by   měla   být   využita   ve   všech   druzích   výzkumu,   jak   je   to   Popperem   požadováno. Ukázalo se, že zkoumaná realita je příliš různorodá a neuchopitelná, než aby se dala poznat jedním způsobem. Naopak za prospěšnou jsme uznali pluralitu metod a přístupů, které musí dobrý vědec ovládat.219 V   další   kritice   teorie   falzifikace   jsme   odhalili   zdroj   její   neadekvátnosti,   která vyplývá   z   nevyjasněného   postoje   k  pevnosti  empirických  poznatků.   Přednesli   jsme důvody, proč efektivitu falzifikace považujeme za stejnou, jako efektivitu verifikace. Tím  jsme završili  snahu o vyjasnění aktuálního  pohledu na zásadní témata  vědecké metodologie   (verifikovatelnost,   falzifikovatelnost,   kritérium   vědeckosti,   induktivní metodu).220 Z   tohoto   teoretického   základu   jsme   přešli   k   analýze   důsledků,   které  teorie falzifikace  a její  kritika  přináší  pro andragogiku.  Nejprve jsme identifikovali  oblast, které se důsledky týkají. Jedná se o andragogickou metodologii, čímž jsme určili další směr práce. Definovali jsme si andragogickou metodologii v rámci systému sociálních věd   a   určili   její   specifickou   podobu.   Uznali   jsme,   že   andragogika   může   využívat

218  

Kapitola 1 Falzifikovatelnost vědeckých teorií K. R. Poppera a 2 Kritika W. V. O. Quina. Kap. 3 Kritika P. K. Feyerabenda s. 30. 220   Kap. 4 Kritika B. Fajkuse s. 37. 219  

67

jakoukoliv   metodu   sociálních   věd,   která   najde   uplatnění   v   rámci   naplňování andragogického záměru a která má vztah k předmětu andragogiky.221 Další analýzu jsme vedli samostatně pro kvantitativní a kvalitativní výzkum. U kvantitativního   výzkumu   jsme   uvedli   jeho   negativní   vlastnosti   a  detailněji   jsme rozebrali systém předpokladů, na kterých tento druh výzkumu staví. Uvedli jsme, jaká nebezpečí pro věrohodnost kvantitativního výzkumu vyplývají z kritiky falzifikace W. V.   O.   Quina  a   jeho   představy   vědy   jako  jazykové   síťe   víry.   Za   zlepšující   faktor věrohodnosti jsme stanovili pluralitu ve využívání metod a technik v rámci výzkumu. Z toho pro andragogiku vyplývá, že pokud chce být vědou uznávanou a věrohodnou, je zapotřebí,   aby   měla   fungující   výzkum,   který   produkuje   poznatky   umožňující   jejich vzájemnou konfrontaci  (metaanalýzu).  Teprve na základě komplexního poznatkového systému, může andragogika prosadit změny v  oblasti  praxe,  protože  teprve pak bude produkovat   poznatky   dostatečně   pevné   a   věrohodné.  Zároveň   to   vyžaduje  schopné vědce, kteří budou ovládat větší množství výzkumných metod a technik.222 Kvalitativní výzkum jsme vymezili proti výzkumu kvantitativnímu.  Uvedli jsme rozdíly a specifika jednotlivých  přístupů. Věnovali jsme se otázce nezobecnitelnosti a blíže   analyzovali   důsledky,   které   z   deklarované   nezobecnitelnosti   kvalitativního výzkumu vyplývají, pro systém vědeckých teorií. Nezobecnitelnost jsme identifikovali jako   problematickou   vlastnost   kvalitativního   výzkumu,   která   v   důsledku   vede   k podřazení výzkumu kvantitativnímu. Představili jsme argumenty názoru, podle kterého ke zvýšení citlivosti k detailům teorií sociálních věd, může vést jen zvýšení citlivosti kvantitativních metod.223  Dále jsme ukázali, že zkreslení obsahu formou preferovaného výstupu se týká jak výzkumu kvantitativního (numerické vyjádření), tak kvalitativního (slovní vyjádření).224

221  

Kap. 5.1 Andragogická metodologie s. 45. Kap. 5.2 Kvantitativní metody s. 49. 223   Kap. 5.3 Kvalitativní metody a 5.3.1 Nezobecnitelnost. 224   Kap. 5.3.2 Předpoklady kvalitativního výzkumu a vliv jazyka s. 59. 222  

68

Blíže   jsme   se   věnovali   procesu   vzniku   nových   hypotéz   a   problému   indukce. Ukázali   jsme,   že   problém   indukce   u   kvalitativních   metod   souvisí   s   problémem nezobecnitelnosti  a   u   kvantitativního   výzkumu   může   vést   k   nesprávnému   výsledku testu, zatím co u kvalitativního výzkumu může vést ke špatně vytvořené hypotéze.225 Opět jsme narazili na problém s nezobecnitelností kvalitativních metod a uvedli jsme důvody, proč bychom jim měli určitou míru zobecnitelnosti přisoudit. V práci jsme tedy naplnili cíle stanovené v úvodu. Vymezili jsme andragogickou metodologii   a   uvedli   některá   důležitá   specifika,   která   jsou   podložena   teoretickými argumenty   několika   významných   osobností   filosofie   vědy.  V   některých   oblastech (problém nezobecnitelnosti), jsme pak stanovené cíle práce přesáhli. Tato místa by měla sloužit jako impulz k další, hlubší analýze problému.

225  

Kap. 5.5 Tvorba nových hypotéz a problém indukce s. 62.

69

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ Seznam použitých českých zdrojů ARISTOTELÉS. Fyzika. Praha: Petr Rezek, 1996. ISBN 80­86027­03­1. BENEŠ, Milan.  Andragogika: filosofie – věda.  Praha: Eurolex Bohemia, 2001. ISBN 80­86432­03­03. BENEŠ, Milan. Andragogika: teoretické základy. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. ISBN 80­86432­23­8. BENEŠ, Milan. Úvod do andragogiky. Praha: Karolinum, 2003. ISBN 80­7184­542­6. CRYAN, Dan, SHATIL, Sharron, MAYBLIN, Bill. Logika. Praha: Portál, 2002. ISBN 80­7178­707­8. FAJKUS,  Břetislav.  Filosofie  a  metodologie  vědy.  Praha:  Academia  2007.  ISBN 80­200­1304­0. FAJKUS,  Břetislav.  Současná   filosofie   a   metodologie   vědy.  Praha:  Academia  2003. ISBN 80­7007­170­2.  FEYERABEND,   Paul  K.  Rozprava  proti  metodě.  Praha:  Aurora  2001.  ISBN 80­7299­047­0. GAVORA,   Peter.  Úvod   do   pedagogického   výzkumu.  Brno:   Paido,   2000.   ISBN   80­85931­79­6. KING, Peter. Sto filozofů: život a dílo největších světových myslitelů. Praha: Metafora, 2007. ISBN 978­80­7359­088­8. KLIMEŠ, Lumír. Slovník cizích slov. Praha: SPN, 1981. PALÁN, Zdeněk. Základy andragogiky. Praha: Vysoká škola J. A. Komenského, 2003. ISBN 80­86723­03.8. POPPER, Karl Raimund. Logika vědeckého zkoumání. Praha: Oikoymenh 1997. ISBN 80­86005­45­3. PRŮCHA, Jan, VETEŠKA, Jaroslav. Andragogický slovník. Praha: Grada, 2012. ISBN 978­80­247­3960­1.

70

PRŮCHA, Jan.  Pedagogický výzkum: Uvedení do teorie a praxe.  Praha: Karolinum, 1995. ISBN 80­7184­132­3. QUINE, Willard Van Orman. Hledání pravdy. Praha: Herrman a synové, 1994. QUINE,  Willard  Van  Orman.  Od  stimulu  k  vědě.  Praha:  Filosofia,  2002.  ISBN 80­7007­157­5. QUINE,   Willard  Van  Orman.  Vybrané   články   k   ontologii   a   epistemologii.  Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2006. ISBN 80­7043­510­0. RACLAVSKÝ,   Jiří.  Elementární   logika.  Studijní   materiál.  Masarykova   univerzita, 2004. ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára.  Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007. ISBN 978­80­7367­313­0. TICHÝ, Pavel. O čem mluvíme? Praha: FILOSOFIA, 1996. ISBN 80­7007­087­0. Seznam použitých zahraničních zdrojů Filozofia prirodzeného jazyka: štúdie, prednášky, eseje. Edited by Marianna Oravcová. Bratislava: Archa, 1992. ISBN 80­7115­044­4. WOODFIN,   Rupert,   ZARATE,   Oscar.  Introducing   Marxism.  Duxford:   Icon   Books, 2004. ISBN 1­84046­462­3. Seznam použitých internetových zdrojů HERNDON , T., ASH , M., POLLIN, R.  Does High Public Debt Consistently Stifle Economic Growth? A Critique  of Reinhart and Rogoff  [online]. 2013, Number 322. Political economy research institute University of Massachusetts Amherst. Dostupné z: http://www.peri.umass.edu/fileadmin/pdf/working_papers/working_papers_301­ 350/WP322.pdf HEŘT, Jiří. Problémy popperovské falsifikace [online]. Český klub skeptiků SISYFOS, 27.   05.   2006   [cit.   2013­03­11].   Dostupné   z:   http://www.sysifos.cz/index.php? id=vypis&sec=1184908895 KREMLÍK, V.  Podíl vědeckých článků stažených kvůli podvodu stoupl 10x  [online]. Osel,s.r.o., 7. 10. 2012 [cit. 2013­03­16]. Dostupné z:  http://www.osel.cz/index.php? clanek=6513

71

PETRŽELKA,   J.  Dějiny   filosofie   II  [online].   Elportál.   1.   vyd.   Brno:   Masarykova univerzita,   vyd.   6.   10.   2010   [cit.   2013­5­5].   Dostupné   z:   http://is.muni.cz/elportal/? id=901291. ISSN 1802­128X. Seznam použitých periodik CVEK, Boris. Relativismus ve světle nejnovější filosofie přírodních věd.  Filosofický časopis. 2011, roč. 59, č. 2, s. 269­276. ISSN 0015­1831. PETRUSEK, Miroslav. Proč jsou intelektuálové na světě? Vesmír. 2012, roč. 91, č. 12. ISSN 0042­4544. Seznam ostatních zdrojů LHOTKA, Jan.  Filosofické  otázky kognitivního  přístupu v psychologii.  Praha,  2011. Bakalářská práce. Univerzita Jana Amose Komenského Praha.

72

SEZNAM PŘÍLOH Příloha A – Logický čtverec...............................................................................................I Příloha B – Schéma kvalitativního a kvantitativního výzkumu........................................II

73

PŘÍLOHY Příloha A – Logický čtverec

Zdroj: RACLAVSKÝ, Jiří. Elementární logika: Logický čtverec. Studijní materiál. Masarykova univerzita, 2004. s. 3.

I

Příloha B – Schéma kvalitativního a kvantitativního výzkumu

Zdroj: FLICK, Uwe. In: ŠVAŘÍČEK, Roman, ŠEĎOVÁ, Klára. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007. s. 52.

II

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE Jméno autora: Jan Lhotka Obor: Andragogika Forma studia: kombinovaná Název práce: Reakce na Popperovu teorii falzifikovatelnosti vědeckých teorií a jejich důsledky pro andragogiku. Rok: 2013 Počet stran textu bez příloh: 61 Celkový počet stran příloh: 2 Celkový počet stran: 76 Celkový počet znaků: 123497 Počet titulů českých použitých zdrojů: 21 Počet titulů zahraničních použitých zdrojů: 2 Počet internetových zdrojů: 4 Počet ostatních zdrojů: 1 Vedoucí práce: PhDr. Martin Strouhal, Ph.D. Licence práce: Creative Commons Uveďte autora­Zachovejte licenci 3.0 Česko.