Univerzita Jana Amose Komenského Praha. Bakalářské kombinované studium BAKALÁŘSKÁ PRÁCE. Andrea Nedavašková MANIPULACE V MÉDIÍCH

Univerzita Jana Amose Komenského Praha

Bakalářské kombinované studium 2005 - 2008

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Andrea Nedavašková MANIPULACE V MÉDIÍCH

Praha 2008 Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Milan Soška

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala zcela samostatně a uvádím v ní veškeré prameny, které jsem použila.

Andrea Nedavašková

Praha, 3. března 2008 2

Poděkování Děkuji panu PhDr. Milanu Soškovi, vedoucímu mé práce, za trpělivost, ochotu a cenné rady při zpracovávání tohoto textu. Také děkuji své rodině za podporu.

3

OBSAH Úvod ........................................................................................................... 6 1 Teoretická východiska .......................................................................... 8 2 Mediální komunikace versus manipulace .............................................. 11 2.1 Metody a účinky manipulace .............................................................. 12 2.1.1 Objektivita informací .................................................................. 13 2.1.2 Selekce informací ....................................................................... 13 2.1.3 Důležitost informací .................................................................... 14 2.1.4 Nestrannost ................................................................................. 15 2.1.5 Vyváženost a prostor ................................................................... 15 3 Síla slova

........................................................................................... 17

3.1 Volba řeči ........................................................................................... 19 4 Manipulátoři .......................................................................................... 20 4.1 Novináři ........................................................................................... 20 4.2 Vydavatelé ......................................................................................... 22 5 Opatření proti manipulaci ..................................................................... 23 5.1 Novinářská etika ................................................................................. 23 6 Manipulace a její formy ......................................................................... 26 6.1 Druhy manipulace podle subjektivity .................................................. 27 6.1.1 Psychologie masy ....................................................................... 28 7 Skandál neboli aféra ............................................................................... 31 7.1 Skandál jako moderní pranýř .............................................................. 31 7.1.1 Preventivní účinek ...................................................................... 32

4

8 Aféra Watergate ..................................................................................... 34 8.1 Důsledky řešení .................................................................................. 37 9 Aféra Spiegel .......................................................................................... 40 10 Shrnutí: prognózy a postupy ................................................................. 43 11 Závěr

........................................................................................... 45

12 Seznam použité literatury ...................................................................... 47

5

Úvod Každý z nás by si jistě přál žít ve svobodné, demokratické zemi a společnosti. Abychom však mohli svobodně žít a projevovat se, je zapotřebí mít přísun objektivních informací. Tento fakt není leckdy zcela splnitelný. Konkrétně v naší zemi tomu není tak dávno, kdy totalitní režim sděloval občanům zprávy cenzurované, pěl ódy na spřátelené socialistické země a v zemích západních viděl záškodníky a narušitele našeho poklidného soužití v tzv. Potěmkinově světě. Avšak i demokratická společnost není před cenzurou a zkreslováním zpráv zcela uchráněna. Zaleží na tom, zda se lež a manipulace staly běžnou součástí mediálního světa. Ve své práci se věnuji problematice manipulace ve veřejných prostředcích. Známý americký film Vrtěti psem1 z roku 1997, v jehož hlavních rolích hrají Dustin Hoffman, Robert De Niro a Anne Heche, pojednává o washingtonském poradci a expertu na politickou propagandu (De Niro), který odvádí pozornost voličů před blížícími se volbami od prezidentské sexuální aféry. Najímá proto hollywoodského producenta (D. Hoffman), aby zinscenoval falešnou válku. Název filmu v sobě obsahuje vtip: „Proč pes vrtí ocasem? Protože pes je chytřejší než ocas. Kdyby byl ocas chytřejší, vrtěl by ocas psem…“ Způsobů, jak interpretovat tuto slovní hříčku, je více, nicméně význam je obdobný – pes je veřejné mínění a ocas média, nebo pes jsou média a ocas politické kampaně a do třetice pes jsou lidé a ocasem je vláda. Film Vrtěti psem

se dotýká závažných témat, jako je manipulace

masmédií a veřejného mínění. Shodou okolností záhy po uvedení filmu do kin byl americký prezident Bill Clinton zapleten do sexuálního skandálu s Monikou Lewinskou. V průběhu let 1998 a 1999, kdy tato aféra dominovala americké politice, se USA zapojily do tří vojenských operací. Jaké je tedy postavení médií ve společnosti a vliv na ni a opačně? Je svoboda slova sama o sobě zárukou plurality názorů? Je možné, aby v demokratické společnosti byla média manipulována, nebo je to jen fikce George Orwella z románu 1984? To jsou otázky, které stály na počátku této práce.

1

Režie: Levinson, B., Wag The Dog, 1997.

6

První kapitola se zabývá teoretickými východisky demokratického projevu. Na konkrétních příkladech si ukážeme, jakou moc média měla už na začátku 20. století v Americe. Přes problematiku bílých a černých obyvatel se z Ameriky přeneseme do Evropy, konkrétně do předvolebního období v sousedním Německu. Druhá kapitola se podrobněji věnuje manipulaci v médiích, metodám a účinkům. Zaměříme se na důležité postupy při výběru zpráv, pro něž je velmi důležitá nejen objektivita, nestrannost a vyváženost. Třetí kapitola pojednává o nedílné součásti možného způsobu manipulace, kterým je mluvené slovo a jeho síla. Uvedu i názorný příklad z literatury, kdy mistrné ovládání řeči před masovým shromážděním může zvrátit názory davu během několika málo okamžiků. Ve čtvrté kapitole bych se chtěla zaměřit na hlavní aspekt možné manipulace, kterými jsou především novináři či vydavatelé. Ti jsou totiž u zrodu zprostředkování informací a mají vliv na jejich utváření. Ať už z hlediska prezentování subjektivních názorů, nebo z hlediska financí. Existují nějaká možná opatření proti manipulaci? Touto problematikou se zabývá pátá kapitola. Díky etickým kodexům, ale především našim morálním hodnotám bychom tomuto problému měli umět předcházet, nebo se o to alespoň snažit. V šesté kapitole se zaměřím na manipulaci a její nejčastější formy, jež jsou aplikovány hlavně na masovou společnost. Psychologický vliv na masy je alarmující, proto by mu měla být věnována velká pozornost. V sedmé kapitole rozebírám pojem skandál – aféra. Může mít skandál pozitivní dopad? Nebo se jenom jedná o reklamu konkrétní osoby nebo skupiny? V následujících dvou kapitolách, tedy v kapitole osm a devět, se podrobněji zaměřím na dosud nejznámější světové kauzy, jakými jsou bezesporu aféra Watergate odehrávající se roku 1972 ve Spojených státech a o deset let starší aféra Spiegel z Německa. V desáté kapitole nastíním, co je možným důsledkem manipulace, byť v demokratických společnostech. Ústy odborníka zmíním způsob, jak by se dalo podobným situacím předcházet.

7

1 TEORETICKÁ VÝCHODISKA Podle Karla Hvížďaly2 vykonaly v mediální demokracii tisk, rozhlas a televize nejprve roli tzv. kultivátora politického klimatu země. Jak média kultivovala politické klima například ve Spojených státech, dokazuje nejlépe na tom, jak se podílela na proměně vztahu bílých a černých obyvatel. První revoluční krok způsobil v Americe černošský týdeník The Chicago Defender, Chicagský obhájce nebo obránce. Tento časopis založil v roce 1905 Robert S. Abbott. Do té doby černošští obyvatelé, žijící na jihu země, neměli žádný jiný způsob veřejné komunikace než ústní. The Chicago Defender už jen svojí existencí změnil celou situaci a tím začal měnit celou Ameriku. Tato cesta obměny však nebyla vůbec jednoduchá. Na jihu ho totiž bílí obyvatelé považovali za podvratnou tiskovinu, neboť se v něm objevovaly zprávy, které jižanské noviny zakazovaly, a sice o lynčování a vraždách v řadách černošského obyvatelstva. The Chicago Defender tiskl inzeráty a nabízel práci na severu, kde se rasismus neprojevoval v takové míře a i výdělky byly nesrovnatelně lepší. The Chicago Defender tak přinášel černošskému obyvatelstvu naději na lepší život. Distributory

prvních

černošských

novin

byli

černošští

průvodčí

Pullmannových vagonů, které Amerikou projížděly křížem krážem. Náklad týdeníku The Chicago Defender rostl stejně jako migrace černošských obyvatel směrem na demokratický sever: počátkem roku 1916 činil náklad 33 000 výtisků a v roce 1919 to už bylo více než 130 0003. Za druhý krok této proměny lze považovat zpravodajství nejprve Johna Pophama z The New York Times z okresu Tallahatchie. Zde byl v létě roku 1955 zabit černošský chlapec Emmett Till. Díky Pophamovi, ke kterému se záhy přidaly i další severské a metropolitní noviny, se z procesu s vrahy stala mediální událost, která ze zločinu, jakých se na jihu děly měsíčně zřejmě desítky, udělala celostátní událost. V těchto dnech se zrodilo nové novinové tématické pole, kterému se od té doby říká občanská práva. Z nich se postupně artikulovala lidská práva, která jsou součástí i naší ústavní Listiny základních práv a svobody.

2 3

Viz Hvížďala 2005, s.181. In Hvížďala 2005.

8

Za třetí krok označil Hvížďala4 televizi, jež urychlila dopad černé kultury na každodenní život Ameriky, a to zejména prezentací hudby a sportu, kde začali černošští umělci vynikat a probojovali se na žebříčku popularity mezi bílé interprety. V druhé půlce 20. století se ke kultivační roli médií připojila další, a sice kontrolní. Tisk, rozhlas a televize začaly ještě důsledněji sledovat ostatní tři pilíře moci; ústavní, výkonnou a soudní. Tuto roli médií je možné spatřovat například na takzvané Spiegel aféře z roku 1962 v Německu a aféře Watergate z roku 1972 v USA. Na obě aféry se ve své bakalářské práci zaměřuji podrobněji v kapitole osm a devět. Média v obou případech selhání politiků díky důkladným rešerším nejen odhalila a zveřejnila, ale i donutila soudy, aby se ujaly spravedlnosti. Vzhledem k těmto událostem se noviny Der Spiegel a The Washington Post proměnily v mediální instituce, a staly se pro politiky a jednotlivé politické úřady důležitými partnery. Novináři Rudolf Augstein (Der Spiegel), Carl Bernstein či Bob Woodward (The Washington Post) se stali mezinárodně uznávanými osobnostmi a jejich názory začaly ovlivňovat politická rozhodnutí. V diktaturách měla média obdobné výsledky: v roce 1975 v postfrankistickém Španělsku se madridský deník El País podílel do značné míry na přechodu od diktatury k demokracii. A naposledy Gazeta Wyborcza, tedy volební noviny Solidarity, sehrály podobnou roli v roce 1989 v Polsku5. V létě roku 2002 média poprvé v Evropě dokázala během čtyř měsíců svým vlivem změnit mínění obyvatelstva sousedního Německa tak, že od skoro jistého vítězství křesťanských stran bylo nakonec přechýleno na stranu sociálních demokratů Gerharda Schrödera. Tisk, rozhlas a televize do značné míry rozhodly o tom, kdo vyhraje volby. S trochou nadsázky by se dalo říct, že o výsledku voleb rozhodla novinářka a moderátorka Sabine Christiansenová z veřejnoprávní německé televize, která bavorského Edmunda Stoibera v televizním rozhovoru předvedla jako nepřipraveného a trochu zajíkavého politika. V podobném rozhovoru obstál Schröder nesrovnatelně lépe i kvůli tomu, že byl zvyklý komunikovat se špičkovými novináři. Navíc mu pomohl i způsob prezentace jeho negativního 4 5

Viz Hvížďala 2005, s. 182. In Hvížďala 2005.

9

postoje k válce v Iráku a chování jeho vlády během katastrofálních povodní, jak bylo prezentováno v privátních televizích a v bulvárních novinách a médiích středního proudu. Byla to právě média, která rozhodla o Schröderově, byť těsném vítězství. Byla to však právě i média, která tak zastínila dvě nejpodstatnější otázky: špatnou hospodářskou situaci v zemi a růst nezaměstnanosti. Veřejnosti zprostředkovala falešný obraz.

10

2 MEDIÁLNÍ KOMUNIKACE VERSUS MANIPULACE „Když byl svět ještě mladý a lidé byli jako bozi, nebyli žádní reportéři… jen básníci.“ Dixon Wector6

Na začátku je informace. Bez informace totiž není možné cokoliv řídit a hospodařit, není ani možné rozvíjet civilizaci či vědu. Pokud věnujeme pozornost informaci v říši lidí, docházíme k závěru, že vzájemné dorozumívání je jednou ze základních funkcí člověka, ba dokonce všech živých bytostí. Bez výměny informací by nemohla vzniknout lidská společnost, civilizace, kultura, věda. Zkrátka nic, co je neodmyslitelně spojováno s člověkem. V dnešní době má informace zásadní vliv na společnost jako celek stejně jako na jedince. Formuje a může zásadním způsobem ovlivnit naše názory. Při tak velkém objemu informací, v jehož centru se dnes a denně ocitáme, je obtížné se orientovat. Opačným extrémem je pak nedostatek informací (cenzura, informační embargo). Ideálně vyvážený objem je zřejmě nedosažitelný i přes fakt, že jsou média v mnoha zemích legislativně regulována. Svobodný přístup k informacím patří k základním lidským právům. Jeho zakotvení a garance v právním řádu je neoddělitelnou součástí demokratického a právního státu. Jak však historie ukazuje, na časové ose najdeme hned několiko období, kdy docházelo ke zkreslování informací. Ať už to byla křesťanská církev pálící vědecké knihy, či cíleně řízená propaganda a potlačování „nepohodlných“ informací fašisty nebo komunisty. Mediální masová komunikace je úzce spjata s médii. Maciej Ilowiecky a Tadeusz Zasepa7 uvádí, že se jedná o společenskou komunikaci, která je artikulována prostřednictvím tisku, rozhlasu a televize. Její podoba nejvíce závisí na tradici a kultuře celé společnosti, na stavu demokracie, stejně jako na etických

6 7

In Meyrowitz 2006, s. 219. Viz Ilowiecky a Zasepa 2003, s.14.

11

principech lidí pracujících v médiích. Ideálním vzorem by bylo naplnění novinářského poslání vůči společnosti. Tento vzor však není zcela jednoduše splnitelný, neznamená to však, že není potřeba se o to snažit. Toto úsilí totiž zahrnuje užitečné povědomí o tom, jaký vliv mají masmédia na společenské vědomí. I přes to, že vědomosti samy o sobě neudělají z lidské bytosti bytost mravnou, mravnost musí využívat vědomostí. Zjednodušeně řečeno, musíme vědět, že je to způsob, kterým můžeme někoho ohrozit nebo učinit nešťastným. Ve smyslu manipulace v masmédiích se jedná o zkreslování – zkreslená představa skutečnosti, kterou novináři či producenti zpráv díky určitému „předvýběru“ potažmo způsobu prezentují v masových médií, stejně jako z toho vyplynuvší deformovaní divákova nebo čtenářova vnímání. Manipulace médií prováděná státem je v zemích, kde právě onen stát kontroluje a řídí tisk zcela běžná. V zemích, kde vládne svoboda tisku, je tento pojem chápán jako politický manévr. Ilowiecky a Zasepa8 používá pro roli médií v konkrétních společnostech velmi vhodný příměr dvou zrcadel: masmédia jsou zrcadlem lidí a lidé jsou zrcadlem masmédií. Zrcadlo sice zobrazuje skutečnost, přesto ji více či méně deformuje. Proto je nutné vědět, co je zkresleno v našem obraze a co je zkreslené v odrazu reality, ve které se ocitáme.

2.1 METODY A ÚČINKY MANIPULACE Snaha o absolutní objektivitu a neutralitu médií naráží pochopitelně na své hranice a je samozřejmě v každé společnosti nedosažitelným ideálem. Žurnalisticky je totiž zcela nemožné informovat komplexně o každém dění; prezentaci zpráv ve všech souvislostech předchází nutné zpracování a příprava faktů pro jejich zveřejnění. Jistá manipulace je tedy už z technických důvodů neeliminovatelná. Výběr, místo a čas prezentovaných zpráv a faktů v médiích ovlivňuje to, co která společnost začne považovat za nejdůležitější událost a stane se prioritou pro celý národ. To vše má podstatný vliv na to, jak posluchači či čtenáři přemýšlejí a jaký význam faktům přisuzují.

8

Viz Ilowiecky a Zasepa 2003, s. 17.

12

2.1.1 OBJEKTIVITA INFORMACÍ Zpravodajství je založeno na výběru. Čas na zpravodajskou relaci je omezený, stejně jako počet stran v tištěném médiu. Tím, že redakce z pravidelného přísunu světových i domácích informací vybírá jen ty, které jsou z jejich hlediska důležité či zajímavé, postupuje neobjektivně. Objektivitu však nelze v tomto případě vnímat jako filozofický pojem, přesto by měl být výběr vyvážený, nestranný, podložený a korektní. Za objektivní jej můžeme považovat tehdy, pokud jsou fakta striktně oddělena od názorů novinářů potažmo redaktorů. To neplatí v případě, kdy se to od nich naopak očekává (sloupky, komentáře), a novináři tak mohou své názory a pocity směle vyjadřovat. Musí však být na první pohled zřejmé, že se jedná o názor, nikoliv o fakta. V případě diskuse nesmí být cítit příchuť žurnalistova vlastního hodnocení situace či zúčastněných protagonistů. Zcela zásadní je také schopnost nechat promluvit zástupce stran sporu a poskytnout jim, pokud je to možné, stejnou dobu pro svá vyjádření. Všechna prohlášení však musí být založena na skutečnostech, které jsou na něm prokazatelně nezávislé. V žádném případě tak nelze akceptovat smyšlené skutečnosti či důkazy. Na druhou stranu objektivita nevylučuje podporu nějakého názoru či faktu, pokud jsou používány metody, které jsou v souladu s profesionální etikou, například zcela jasným oddělením objektivní informace od vlastního názoru novináře nebo redakce.

2.1.2 SELEKCE INFORMACÍ Zásadním elementem objektivního zprostředkování zpráv a tím i případné manipulace, je selekce informací prezentovaná novináři. Velká část zpráv se nedostane před čtenáře, neboť je považována za informace nevýznamné, neúplné, příliš polemické nebo – podle převládající představy – bývají jednoduše už ze zlozvyku tříděny. Praktické hranice neutrality médií leží tam, kde je to pro novináře zcela nemožné, tedy psát o všech dostupných zprávách a informovat o vybraných faktech souvisejícím způsobem. Už

však jen výběr informací, kterým náleží 13

být zveřejněny, podléhá výběru žurnalistů. Tato selekce jen upevňuje pochybnosti o objektivitě zprostředkovaných zpráv. Tím může docházet k tzv. rekonstrukci reality prostřednictvím médií, což může být vnímáno jako manipulace. Kvůli jednostranné selekci informací v médiích tak vzniká jakási karikatura. Ostatně i když jednotlivá ohlášení odpovídají skutečnosti, může být působení dezinformace cílené. Taková vědomá manipulace jednostranné prezentace zpráv je v rozporu s novinářskou etikou. Často se s ní však v praxi setkáváme. Na výběr zpráv pro zpravodajské vysílání má také velký vliv čas, neboť je jejich podstatou. Časovost je základní veličinou novosti i závažnosti – dva hlavní faktory, které patří ve zpravodajství k nejoceňovanějším. Podle Denise McQuaila9 posiluje časovost jednu z nejvýznamnějších vlastností komunikačních technologií – schopnost překonávání bariery času stejně jako prostoru. „Být první“ nebo mít takzvanou exkluzivní zprávu hraje při výběru a hledání priorit v novinách či zpravodajství důležitou úlohu. Mnohdy více než všechno ostatní.

2.1.3 DŮLEŽITOST INFORMACÍ I to může být, byť jen velmi subtilním, avšak velmi účinným instrumentem manipulace. Výzva pro žurnalistu leží v důležitosti, jež se přičítá rozdílným postojům a argumentům. Jeho povinností na jedné straně je poukázat na všechny relevantní postoje a argumenty, ale právě skrz tuto důležitost také ujasnit, že tyto argumenty mají rozdílnou podstatu. Pokud se mu to nepodaří, mluvíme tak o úmyslném zprostředkování informací. Pod tímto pojmem rozumíme zkreslené nebo nevyvážené zveřejnění faktů, které neodpovídá novinářské etice. Cíl a stupeň objektivního zprostředkování informací se stává v mnohých zemích kontroverzním tématem, kdy příčina podléhá praktickému, ale i teoretickému naturelu konkrétního státu. Jednotlivé noviny či vysílání vědomě zastupují určitou pozici a sympatizují s konkrétní politickou stranou nebo názorem. S tímto související „zabarvení“ prezentace zpráv neoznačujeme jako manipulaci, ale jako svobodné vyjádření názoru redakce nebo celého vydavatelství.

9

Viz McQuail 2007, s. 246.

14

2.1.4 NESTRANNOST Pod tímto výrazem nacházíme soubor aktivit vedoucích k tomu, aby žádný názorový, myšlenkový ani umělecký proud nebyl zvýhodněn před ostatními. Absolutní nestrannost a vyhýbání se politickým komentářům se vyžaduje od veřejnoprávních televizí, které se tak stávají skoro vždy a všude politickým nástrojem nebo nástrojem nějaké nátlakové nebo zájmové skupiny. Vztahy mezi společností a médii bývají totiž často zprostředkovány těmito spíše neoficiálními, přesto mnohdy organizovanými skupinami10. Ty se často snaží přímo ovlivnit činnost médií a zejména vymezit limity, které určují, co smějí média publikovat. Může jít o nejrůznější náboženská, profesní či politická uskupení. Jejich témata pak často souvisejí s morálkou, domnělou politickou předpojatostí a zastoupení menšin. Například ve Spojených státech je na média vyvíjen velký tlak, aby byla pozitivní vůči menšinám všeho druhu a citlivější k potřebám zranitelným skupin, jako jsou děti, chudí, postižení, lidé bez domova nebo duševně nemocní11. Přesto jsou média v reakci na takový tlak obyčejně opatrná a v ústupcích ze své autonomie zdrženlivá.

2.1.5 VYVÁŽENOST A PROSTOR Omezený prostor pro každou jednotlivou zprávu má za následek skutečnost, že některé problémy nelze převést do tak krátkého časového úseku. Tvůrce spotu pak stojí před otázkou, zda je možné vynechat některé souvislosti, aniž by utrpěla objektivita. Čas na podávání informací omezuje především televizní a rozhlasové zpravodajství. Naopak v tisku je místo definováno pouze plochou. Proto je zpravodajství v novinách obsáhlejší a ve svém důsledku komplexnější. Omezí-li se divák při čerpání informací pouze na televizní zpravodajství, bude s velkou pravděpodobností ochuzen nejen o souvislosti a detaily vysílaných zpráv, ale dokonce se o některých událostech nedozví vůbec.

10 11

Viz McQuail 2007, s. 233. In McQuail 2007.

15

McQuail12 uvádí, že prostorové vztahy mají na tok a výběr zpráv značný vliv, míněno ve smyslu fyzické vzdálenosti. Čím blíže místu, kde předpokládané publikum žije, se událost odehrála, tím pravděpodobněji bude zaznamenána. Fyzická vzdálenost jako rozhodující faktor však může být potlačena, pokud k tomu přispějí jiné faktory, jako například moc nebo vlastní charakter události – její rozsah nebo negativita. Vedle možnosti pozorovat existuje ještě požadavek na objektivní zpravodajství, jež praví, že důkazem pravdivosti je určení místa, kde k události došlo. Událost, u níž nemůžeme ověřit místo konání, je podle McQuaila13 „neudálost“.

12 13

Viz McQuail 2007, s. 244. In McQuail 2007.

16

3 SÍLA SLOVA Podle Viktora Farkase14 je naše chápání světa neodmyslitelně spojeno s jazykem. Západní jazyky jsou obzvlášť dobře uzpůsobeny pro přenos propagandy, protože jsou svojí nejhlubší strukturou založeny binárně (ano/ne – podobně jako počítač). Odpovídá to našemu způsobu myšlení, který směřuje ke kategorizování reality do protikladných

archetypů:

černá/bílá,

dobro/zlo,

my/oni,

mužské/ženské,

pravda/lež, tělo/duše, příčina/následek, láska/nenávist atd. Tento analytický způsob pozorování velmi napomáhá při odhalování záhad přírody, ale svádí bohužel k myšlení v absolutních veličinách i při komplexním stavu věci. Psychologové hovoří o tom, že se z jazyka může stát svěrací kazajka – a právě do ní nás chce navléci již zmiňovaná propaganda. Adolf Hitler15 se vyjádřil, že v propagandě nemají rozmanité odstíny místo; musí být buď pozitivní, nebo negativní. Podle něj tajní nebo méně utajení svůdci nemají už ze své podstaty zájem rozšiřovat úhel pohledu, naopak se snaží omezovat jej a polarizovat do konečného efektu. Masy rozhodně nemají myslet, ale mají se orientovat na jednoduché formule, symboly a hesla. Farkas16 uvádí, že ve skutečnosti začíná manipulace hned prvním vysloveným nebo vytištěným slovem, a to ve všech oblastech. Před zavedením rozhlasu a televize bylo zapotřebí pořádat náročná masová shromáždění. Technický pokrok umožňuje dosáhnout téměř na každého občana, který navíc očekává, že ho někdo povede. Už William Shakespeare ve svém díle Julius Caesar mistrovsky ukázal, jak je snadné v průběhu jediného veřejného shromáždění dokonale zvrátit postoj velkého množství posluchačů, a to dokonce dvakrát. Je to dodnes nepřekonaný příklad mechanismů zcela platných a aktivních také v současnosti. Po zavraždění diktátora Caesara lid zuří a požaduje hlavy vrahů, především tu Brutovu. Ten vystoupí a žádá o slovo. Lid protestuje, přesto naslouchá. Brutus v obratném proslovu vysloví, že právě on musel spolu s ostatními atentátníky zbavit Řím zlého tyrana, který zamýšlel provést státu a 14

Viz Farkas 2006, s. 64. In Farkas 2006. 16 Viz Farkas 2006, s. 65. 15

17

lidu to nejhorší. Nálada davu se začne náhle obracet. Posluchači jsou získáni na jeho stranu, zaznívá provolávání slávy. V tu chvíli se na scéně objeví Marcus Antonius, jemuž Brutus navzdory výslovné radě ostatních spiklenců dovolí, aby pronesl Caesarův nekrolog. Marcus Antonius je přijat s nevolí, lid mu nechce naslouchat. Následuje proslov, ve kterém Antonius několikrát zopakuje známou formulaci o tom, že Brutus byl ctihodný muž, jejímž prostřednictvím tak vědomě docílí naprosto opačného účinku. Když Marcus Antonius na konci své plamenné řeči vzpomene, že Caesar učinil římský lid svým dědicem, v chátře už to dokonale vře. Znovu požadují hlavy spiklenců, především Brutovu. Vrtkavá je přízeň lidu a snadno ji lze ovlivnit pomocí rozmanitých forem mocného nástroje – slova/jazyka. Výše uvedeným příkladem manipulace pomocí mistrného ovládání slova jsem se inspirovala u Farkase17. U Ilowieckiho a Zasepy18 se dokonce dočteme, že z víry v účinnost slova se zrodila propaganda. Termín propaganda pochází z latinského

slova

„propagare“, což v prvotním významu znamenalo „rozšiřovat, štěpit“ a týkalo se především pěstování vinné révy. Později se tento význam změnil a zasáhl do oblasti rozšiřování idejí, obzvláště křesťanské víry – stále chápáno v pozitivním smyslu slova. Když se však propagandy zmocnila politická moc, stala se jejím nástrojem s negativním dopadem na prosazování cílů, myšlenek a vnucování názorů, které jsou výhodné pouze pro vládce potažmo jiné zájmové skupiny. Základem propagandy je ovlivňování slovem a obrazem. Paradoxně právě to je podstatou masmédií, avšak ne každé působení slova a obrazu je propagandou. Největšího rozmachu dosáhla v totalitních systémech dvacátého století za nacismu a komunismu. Propaganda se sama o sobě stala systémem, který zotročoval mysl nejen slovem či obrazem, ale především vnucoval určité formy veřejného života na základě moci a lží. V důsledku toho vznikla totalitní cenzura, která měla vliv na dějiny, neboť zasahovala do obsahů textů, které v těch dobách vznikaly. Stejně tak ovlivňovala obsah archivních materiálů, fotografií, umění, hudby a uplatňovala

nejen zákazy, ale naopak i příkazy ohledně

správného a vhodného vnímání reality. 17 18

In Farkas 2006. Viz Ilowiecky a Zasepa 2003, s. 18.

18

3.1 VOLBA ŘEČI Použití slov s pozitivním či naopak negativním zabarvením místo neutrálních synonym za účelem ovlivnění čtenáře je přípustné. Jsou-li témata sporná, závisí také na způsobu, jakým politické strany označují stav věci. I tato skutečnost může mít manipulativní charakter. Masová média naráží, i přes technické možnosti celosvětového šíření, na zásadní překážku – řeč. I kosmopolitní národ, který je mnohotvárný právě díky své geografické, jazykové, kulturní i genetické podobě, může být od společného informačního zdroje tzv. odstřihnut. Zde totiž vytváří nepřeložená řeč bariéru pro diskusi a mínění ve světovém měřítku, třebaže média mohou svobodně informovat navzdory třídním, politickým nebo regionálním hranicím. Tak se totiž nabízí překladateli možnost k manipulaci, neboť je to právě on, kdo si volí vhodná slova pro svůj překlad. Řeč by mohla působit jako politický faktor v masových prostředcích, a to především ve společnostech, které disponují velmi různorodým jazykem. Volba řeči v masových médiích může představovat manipulaci ve smyslu skupinového zkreslení informací, jež touto řečí hovoří, a tím vytváří nevýhodu pro skupinu, hovořící řečí jinou. Kvůli celosvětovému rozšíření anglického jazyka jako komunikačního prostředku bývají často kritizována a označována americká a anglicky hovořící média jako publicistická, a tím manipulativní.

19

4 MANIPULÁTOŘI Je lež běžnou součástí novinářské práce? Odpověď na danou otázku bude znít ano, pokud se lež stala tolerovanou součástí komunikace ve veřejném prostoru, musí být tedy i součástí novinářské práce. Podstatnější otázkou však zůstává, zda je nastaven provoz jednotlivých sdělovacích prostředků tak, aby uměla média lžím vzdorovat, aby je uměla důsledně odhalovat. Zdá se, že obzvláště u nás žádný tzv. detektor neexistuje. To je na dnešním stavu médií to nejnebezpečnější. Naše sdělovací prostředky zjevně promarnily šanci, aby se etablovaly jako čtvrtá mocnost ve státě, aby politikům dokázaly, že se nevyplácí lhát, neboť to znamená konec jejich kariéry. Politici se zatím ještě nemusí namáhat s jasnou argumentací ani se nemusí ze svých činů voličům denně zodpovídat. Stačí jim jen pochopit způsob produkování zpráv a článků. Některá média už ani nepředstírají hledání pravdy, ale jen více či míně inscenují určité efekty. John Kenneth Galbraith tvrdí, že jedním z hlavních pramenů moci je kontrola nad tím, čemu lidé věří19. A to nejen ve smyslu náboženském, ale ve smyslu kontroly postojů, mínění a chování. Je nasnadě, jakou úlohu mohou sehrát masmédia, především televize. Pro média se tedy stávají důležité nejen politické podmínky, ale také ty, které určuje trh, a to i v případě, že za mocí můžeme spatřovat sílu peněz. Novináři tak musí etiku svého povolání uznat za nadřazenou nad zájmy vlastníků či majitelů masmédií, politiků stejně jako nad své vlastní zájmy.

4.1 NOVINÁŘI Informační sdělení nastává primárně prostřednictvím samotného novináře. Ten může vytvořit určitou situaci, v rámci rozhovoru nachytat své partnery a tím porušit zákon, aby tak mohl názorně demonstrovat negativní společenské jevy, nekompetentnost institucí, korupci, byrokracii nebo nedostatek právního systému či nesmyslnost některých předpisů. V takovém případě jedná novinář s dobrým úmyslem, avšak nabízí se otázka, do jaké míry jsou vyvolané situace objektivní, a 19

In Ilowiecky a Zasepa 2003, s. 14.

20

zda nezašel za hranici etiky20. Dvouznačnost novinářské provokace dokládají Ilowiecky a Zasepa následujícím příkladem21. „Reportéři, kteří připravují pro jednu soukromou televizní stanici talkshock22, pozvali do diskuse mladé lidi z jedné krajně levicové strany (komunistické – činnost takovýchto skupin je v Polsku zakázaná stejně jako fašismus). Šikovnou provokací otázek přivedli své hosty k doznání, že mají v úmyslu svrhnout demokracii v Polské republice, což se podle polských zákonů trestá jako protistátní činnost. V tom okamžiku vstal z publika ve studiu divák, představil se jako důstojník Úřadu ochrany státu a mobilním telefonem přivolal policii. Policejní hlídka, před zraky televizních diváků, zajistila „vzdorující a velmi vystrašené“ mladé komunisty. Publikum ve studiu se rozdělilo – jedni reagovali potleskem, jiní byli pobouřeni. Po vysílání mnoho rozhořčených diváků telefonovalo ředitelství televizní stanice (mezi televizními diváky byli i funkcionáři policie a Úřadu ochrany státu – UOP). Tvrdili, že v takových programech nemá co dělat policie a zatýkání před televizními diváky je absolutně nepřijatelné. Až po několika dnech ostrých reakcí masmédií a diváků reportéři odpovědni za talkshock přiznali, že celá scéna byla naplánovaná jako provokace, důstojník UOP byl najatý herec a mladí lidé byli propuštěni ihned po vyvedení ze studia. Jenže diváci o tom byli informováni až po určitém čase a mladí účastníci programu byli pokoření (ukázali nezkušenost a skutečný strach).“

20

Viz Ilowiecky a Zasepa 2003, s. 50. Viz Ilowiecky a Zasepa 2003, s. 52. 22 In Ilowiecky a Zasepa 2003, s. 52. Scénický program, který vznikl v USA. Základem je rozhovor s pozvanými hosty, velmi často za přítomnosti diváků přímo ve studiu. Moderátoři vymýšlejí pro hosty různé pasti a diváci ve studiu nebo doma mohou sledovat jejich reakce. Cílem těchto relací, zacházejících často až do krajností, je šokovat diváky. 21

21

4.2 VYDAVATELÉ Vydavatelé určují publicistické vyjádření v médiích a tím se vystavují výtkám v souvislosti s mediální manipulací. Faktory, které představují hrozbu manipulace v mediálním podnikání, vycházejí z informačních zdrojů, které jsou vydavateli přístupny, výběr zaměstnanců nebo zaměření na konkrétní cílovou skupinu. Tedy na takovou skupinu lidí, která se vyznačuje jistými shodnými znaky jako například pohlaví, věk, sociální začlenění, konzumní návyky a v neposlední řadě také politické vyjádření. Rovněž vysílací doba jednotlivých zpravodajských relací může mít manipulativní charakter. Podle Hvížďaly23 dalším faktorem, který berou majitelé médií v potaz, jsou finance. Zaměřují se tak především na zisk a neinvestují tolik do analytické, rešeršní a investigativní práce, která je vždy velmi nákladná. Čtenáři a diváci se tak proto často nic podstatného z většiny médií nedozvědí a mohou se jen domnívat a dále považovat politiku za neseriózní řemeslo. Walter Lipmann24 po první světové válce prohlásil, že zprávy a pravda nejsou nikdy totožné. Mohli bychom však dodat, že se mohou pravdě přibližovat, pokud v redakcích u jednotlivých novinářů panuje vůle po objektivitě a starost o důvěryhodnost, uvádí Hvížďala25.

23

Viz Hvížďala 2005, s. 205. In Hvížďala 2005. 25 Viz Hvížďala 2005, s. 206. 24

22

5 OPATŘENÍ PROTI MANIPULACI Proti možné manipulaci v médiích existuje celá řada opatření. Jistě se mi nepodaří vyjmenovat všechna, zaměřím se však na následující. Svoboda vyjadřování a nezávislost, což by mělo být jasným kritériem médiím, jsou v různých státech různé. Všude jsou však patrné finanční a politické zájmy. Je snadné pyšnit se svobodou slova, avšak je velmi těžké uznat nezávislost médií26. Nezávislost je nejenom větší díky většímu politickému pluralismu masmédií, ale závisí také na úrovni etiky novinářského prostředí. Nutno dodat, že úplná nezávislost médií neexistuje nikde na světě, ale nezávislost může být dostatečná, nebo nedostatečná. Cesty,

jak

mediální

manipulaci

zabránit,

se

hledají

například

prostřednictvím metody „point/counterpoint“, tedy metody „debaty u kulatého stolu“. To je forma diskuse, při které reprezentativní zástupci rozporuplných názorů navzájem hájí svá stanoviska. Tato metoda tak teoreticky umožňuje mediálně prezentovat všechny relevantní a rozporuplné postoje účastníků debaty. Současně tak získávají vedoucí vysílání stejně jako redaktoři či moderátoři pořadu moc rozhodnout o výběru hostů, volit více či méně příjemné otázky a rozhodovat o časovém prostoru pro jejich komentáře. I zde však hraje velkou roli objektivita.

5.1 NOVINÁŘSKÁ ETIKA Novinářská etika je souhrnným pojmenováním psaných i nepsaných norem, které se uplatňují v žurnalistice. Patří sem především etické kodexy, které přijímají jak jednotlivé redakce, tak organizace nebo státní instituce, aby novinářům poskytly vodítka, jak se rozhodovat v každodenních etických otázkách. Existuje mnoho kodexů etického chování, jež závisejí na tradicích a zvycích příslušné země a na tom, kdo kodex formuluje – zda jsou to vydavatelé, šéfredaktoři, novináři nebo externí regulační orgán. Většina kodexů se zaměřuje na otázky související s poskytováním spolehlivých informací a předcházením jejich zkreslení, zatajování, předpojatostí, senzačností nebo porušování soukromí. V novinářské etice se spolu střetává svoboda slova (zaručená v České republice článkem 17 26

Viz Ilowiecky a Zasepa 2003, s. 19.

23

Listiny základních lidských práv a svobod) s obecnou mírou vkusu, ochranou soukromí, ochranou práva na čest a důstojnost stejně jako zodpovědným hledáním objektivní pravdy. V Československu před rokem 1989 existovala žurnalistika oficiálně pouze ve své stranické podobě. Kodex stranického žurnalismu klade důraz na loajalitu, ideovost a lidovost. Po roce 1989 se tisk stal svobodným a dlouho nikdo nechtěl připustit, že by u nás mohla existovat nějaká omezení. Důsledkem toho byla absence hlubší diskuse o etických problémech novinářské práce v 90. letech. Jako první kodifikovala Česká televize a 27. září 1995 Rada ČT schválila Status ČT, jehož součástí je i Kodex ČT. Zakotvil princip odpovědnosti a zásadní povinnost vést dělicí čáru mezi zprávami a názory. Syndikát novinářů je dobrovolným profesním sdružením novinářů a je politicky neutrální, nezávislý na ideologických, náboženských, politických a ekonomických státních i soukromých strukturách. Aktivně se angažuje za svobodu shromažďování, analýzu a šíření informací prostřednictvím tištěných a elektronických médií; svobodné vyjádření názoru včetně svobody kritizovat, oponovat vládám a politickým a ekonomickým strukturám, veřejným nebo soukromým. Každý člen této asociace je povinen dodržovat stanovy a především se řídit Etickým kodexem, který byl vydán 18. července 1998. Podle McQuaila27 nemohou pokusy o kodifikování odpovědnosti tisku překonat

zásadní

rozdíly

v náhledech

a

zájmech

různých

účastníků

zainteresovaných do činnosti mediálních institucí a rozdíly mezi různými společenskými a politickými systémy ve světě. Praxe ukázala, že není ani zcela jednoduché dosáhnout účinné samoregulace. I přes velké množství již existujících formulací a jejich použití se většina kodexů z oblasti mediální etiky omezuje na počet principů správného profesionálního chování v oblasti zpravodajského žurnalismu.

27

Viz McQuail 2007, s. 151.

24

Zásady novinářské etiky je možné shrnout do následujících bodů28: 1. Pravda a přesnost 2. Nestrannost a nepředpojatost 3. Respekt k soukromí jednotlivce 4. Nezávislost na parciálních zájmech 5. Odpovědnost ke společnosti a veřejnému blahu 6. Odpovědnost vůči zákonu 7. Slušnost a dobrý vkus

28

Viz McQuail 2007, s. 152.

25

6 MANIPULACE A JEJÍ FORMY Manipulace má velmi široký význam a podnětů k ní může být celá řada. S manipulací se setkáváme v každodenním životě, ať v mediálním, tedy veřejném prostředí, tak i v našem osobním, partnerském světě. Manipulací v partnerském vztahu rozumíme vědomé i nevědomé používání nefér způsobů chování, respektive jednání. Nevědomé proto, neboť samotný manipulátor si často není vědom manipulace ze své strany. My se však vrátíme k manipulaci ve veřejném sektoru. Ilowiecky a Zasepa29 uvádí ve své knize na téma manipulace vtipný příklad z šedesátých let 19. století, kdy do New Yorku přijel na oficiální návštěvu zástupce vlády Velké Británie diplomat Lord Selvin. Zde byl americkými novináři přivítán otázkou, který noční lokál by chtěl v tomto městě navštívit. Lord Selvin chtěl zareagovat vtipně, a proto na tuto zlomyslnost pohotově zareagoval otázkou, zda vůbec v New Yorku mají nějaké noční lokály? Druhý den se ve všech newyorských novinách objevila informace s palcovými titulky, že se představitel Jejího Veličenstva zajímal pouze o noční lokály. Novináři tak zveřejnili z části pravdivou informaci, neboť Lord Selvin se opravdu na noční lokály ptal. Toto je jednoduchá ukázka poměrně nevinné a vtipné manipulace. Manipulace v médiích může mít následující formy: 1. etnická nebo rasová manipulace včetně rasismu, nacionalismu a úsilí o větší nezávislost, samostatnost dané oblasti, 2. manipulace počínaje podnikáním v mediální oblasti včetně reklamy, zpravodajství přes politickou kampaň ve smyslu podnikatelského zájmu a zaměření, 3. třídní manipulace stejně jako manipulace, která protežuje jednu konkrétní společenskou třídu, naopak další na základě sociálního rozdělení ignoruje,

29

Viz Ilowiecky a Zasepa 2003, s. 33.

26

4. politická manipulace včetně manipulace pro nebo proti jedné určité politické straně nebo kandidátovi, 5. náboženská manipulace včetně manipulace, při které je jedno náboženské přesvědčení předkládáno druhému, 6. skandály a jejich zveličování. O tom svědčí praxe, kdy z komerčních důvodů dochází k upřednostňování mimořádných zpráv, následně pak k jejich zkreslování. 7. desinformace, která záměrně šíří falešnou, jednostrannou nebo z kreslenou informaci, 8. agitace nebo propaganda

6.1 DRUHY MANIPULACE PODLE SUBJEKTIVITY Ilowiecky a Zasepa30 rozdělují manipulace podle stupně narušení subjektivity jednotlivce následně. Přesvědčování – pokud tento pojem chápeme jako prostředek k získání posluchače pro své názory a argumenty během dialogu (např. při poučování), není na tom nic špatného. Mnohdy je to dokonce velmi potřebné. Například když jsou rodiče povinni ponaučit své děti anebo když masmédia plní své společenské poslání přesvědčit lid o občanském celospolečenském chování a jednání či o přijetí konkrétních norem a postojů. Přesvědčování je také možné použít například na podporu nevyhnutelných reforem ve státě, pokud je novináři v souladu se svým svědomím a vědomím považují za nutné. Tento druh přesvědčování je tedy jen tehdy

skutečným

a

správným

přesvědčováním,

pokud

člověk,

jehož

přesvědčujeme, ví velmi dobře, že ho chceme pro něco nebo proti někomu přesvědčit. Pokud jde o skryté přesvědčování, pak hovoříme o manipulaci. Nátlak – má rozdílné podoby, obvykle se však jedná o nátlak ekonomický nebo právní. Lidé jsou například k něčemu nuceni pod pohrůžkou ztráty zaměstnání, nižšího platu či pomocí zvláštních příkazů. Faktem zůstává, že právní nátlak je

30

Viz Ilowiecky a Zasepa 2003, s. 35.

27

v mnoha případech zcela nevyhnutelný. Bez něj by totiž společnost nemohla fungovat a stát by se rozpadl. Někdy se však uplatňují předpisy, které omezují svobodu jednotlivce ve prospěch vlády a ne ve prospěch člověka. Násilí – jde o nucení k něčemu silou. V diktátorských totalitních systémech je násilí dost často spojováno s fyzickým ohrožením života, téměř vždy s ohrožením svobody, zbavení práv a se zastrašováním. Násilí jako nejstarší forma zbavování lidí jejich subjektivity bohužel vládne ve světě i dnes. Podle Ilowieckého a Zasepy31 je manipulace velmi blízká násilí a v dnešní době je nejrozšířenějším a nejúčinnějším masmediálním nástrojem zájmových skupin, které chtějí získat moc. Přesvědčování je taktéž velmi blízké manipulaci, proto je velmi těžké určit hranice mezi přesvědčováním, manipulací a nátlakem, protože se mnohdy překrývají a je těžké je od sebe rozeznat. Masmediální manipulátoři se velmi často a pohotově hájí, že pouze přesvědčují, nikoliv manipulují. Pokud se přece jen někde objeví malý náznak manipulace, nikoho k rozhodnutí nenutí. Podobné argumenty slýcháme od největších manipulátorů. Z toho důvodu je nutné pochopit, že určitý způsob přesvědčování se stává manipulací a ta v sobě vždy skrývá prvky nátlaku.

6.1.1 PSYCHOLOGIE MASY V užším smyslu lze manipulaci vnímat jako jakýsi druh nástroje, jež nám umožňuje ovlivňovat lidi. Pokud tedy pod pojmem manipulace spatřujeme nástroj, lépe řečeno mediální nástroj, dostáváme se k masovým sdělovacím prostředkům. Nutno podotknout, že právě tento nástroj dostál většího významu a dokonalosti ve státech s demokratickým systémem. Musela zaniknout tvrdá totalitní propaganda, která se nesnažila skrývat svoje cíle a neobávala se odhalení. To bylo její slabostí, neboť propagandistům nezáleželo na zastírání jejich působení. Pokoušíme-li se dopátrat kořenů pojmu manipulace, pak šlo prioritně o komplikovanou ruční práci

31

Viz Ilowiecky a Zasepa 2003, s. 35.

28

nebo o nějaké úřední procedury. Dnes pod tímto pojmem chápeme především manipulování lidmi bez jejich vědomí. Manipulací tedy rozumíme určitý způsob ovlivňování jedince nebo skupiny či dokonce celé společnosti. Jsou jim tak měněny jejich názory, postoje, samozřejmě bez toho, aniž by si to vůbec uvědomovali. Jde tedy o způsoby, respektive metody, v jejichž důsledku je osoba přesvědčená, že ona sama je původcem nějakého konání, že se tak sama rozhodla. Zatímco ve skutečnosti je jen pouhým nástrojem v rukou autora32. Mocenské a obecně zájmové skupiny, které potřebují dosahovat svých cílů nenásilnými prostředky, znají cenu společenských věd, zejména sociologie a psychologie. Na nich je založena teorie a praxe propagandy jako vrcholné a zároveň nejotevřenější formy manipulace s veřejným míněním. Propaganda, která se snaží skrýt sebe sama za takzvané objektivní sdělení, snaží se tvářit jako věcná, nestranná informace, není o nic méně propagandou, jen je záludnější. Jejím hlavním prostředkem je manipulace. Farkas33 uvádí, že obratnou manipulací jsou podněcovány výlučně emoce, které drží masy pohromadě a usměrňují je. Čím méně jsou sdělovány informace zatížené logicky racionálním obsahem, tím rychleji je masa přijímá. V ní se pak oslovené pocity mohutně a rychle šíří. V takto stimulovaných masách přestávají jednotlivci individuálně myslet. Jako jeden obrovský organismus jsou hluboce pohnuti nebo se nechají snadno strhnout. Dokážou myslet jenom jako stejně zapojení. Tvarovatelné publikum schvaluje všechna přijatá rozhodnutí, nebo je-li zapotřebí, pociťuje nadšení, rozhořčení či rozpaky. Většina přeměněná v jednotu je připravena začít společně jednat na výzvu adresovanou jejímu kolektivnímu podvědomí, aniž by uvažovala o možných důsledcích. Pro názorný příklad uvádí Farkas34 pokus, kdy jeden herec předčítal jména z hamburského telefonního seznamu. Záznam byl předveden na monitoru dvěma pokusným skupinám. První skupina sledovala produkci tak, jak byla původně zaznamenána. Druhé skupině předvedli záznam podložený kulisou smíchu a potlesku. Tato skupina se bez zábran smála zároveň se zvukovou kulisou, ačkoli také ona slyšela pouhá jména z telefonního seznamu jako skupina první.

32

Viz Ilowiecky a Zasepa 2003, s. 34. Viz Farkas 2004, s. 89. 34 Viz Farkas 2004, s. 90. 33

29

Podle Ilowiekihoa Zasepy35 je možné emoce ovlivňovat nejen pomocí obrazu a zvuku, ale také jazyka. Lidé často velmi nedostatečně dokážou kontrolovat své emoce, a proto je velmi jednoduché na ně působit pozitivně, či negativně a tím dosáhnout kýženého hodnocení dané události potažmo osobnosti. Je známo, že si lidé snáze a trvaleji zapamatují své vlastní emoce, například události z dětství, melodie, zvuky, obrazy, které mají neodmyslitelně spojeny s nějakými silnými pocity – strachem nebo naopak pocitem štěstí. Také diváci či posluchači si zapamatují emoce, které v nich vyvolala konkrétní situace. Méně se jim však již vryje do paměti smysl informace, kterou se dozvídají z úst moderátora nebo novináře. V praxi to znamená, že nezávisle na tom, zda politik promlouvá moudře a pravdivě, nejvíce si ho zapamatujeme kvůli emocím, které v nás vyvolává, ať už tím, že je nám sympatický, nebo naopak.

35

Viz Ilowiecky a Zasepa 2003, s. 100.

30

7 SKANDÁL NEBOLI AFÉRA Toto slovo se často používá pro označení nějaké aféry. Jedná se o veřejně známé, zamýšlené nebo chybné chování vážené osoby nebo instituce. V současnosti jsou pro tento účel používána právě média, aby bylo dosaženo co největšího rozruchu. Zčásti mylné a pranýřováníhodné chybné chování v politice, vědě nebo společnosti nás dnes provází na každém kroku. Nejvíce se však s tímto pojmem setkáváme v oblasti polické, a to v souvislosti s ilegálním financováním, daňovou zpronevěrou, úplatky nebo prospěchářstvím. Veřejně známé osoby se tak, ať už chtějí, nebo ne, dostávají do popředí zájmu čtenářů či diváků. Ať už se jednalo o rozvod anglického korunního prince Charlese s jeho tehdejší ženou Dianou, nebo milostné aféry politiků jako například ta bývalého amerického prezidenta Billa Clintona a jeho praktikantky Moniky Lewinské. Ne však jen známe osoby z politického světa, ale i osoby z jiných oblastí veřejného života se těší velkému zájmu. V podstatě by se dalo říct, že díky skandálům se dá buď udělat, nebo naopak zničit kariéra, vyprodat produkt či zvítězit ve volbách. Skandály jsou pěstovanou silou, jež se vyznačuje značným vlivem na poli politickém, vědeckém, kulturním i sportovním.

7.1 SKANDÁL JAKO MODERNÍ MEDIÁLNÍ PRANÝŘ Za skandální se dá považovat taková událost, která je pomocí a hlavně prostřednictvím médií veřejně odsuzována. Tento způsob by se dal tedy s trochou nadsázky nazvat jako „moderní pranýř“, který se už v zásadě liší od toho středověkého. Ten byl chápan jako trest na úplný závěr, podle tehdejšího upraveného řízení. Skandalizování pomocí „moderního pranýře“ předchází celému jednání, ve své podstatě ho někdy i nahrazuje. Což nepřipouští žádnou zpětnou kontrolu, neboť co se dostane na veřejnost, nedá se vrátit zpět potažmo zopakovat v upravené podobě. Kdo se jednou stane součástí, ba dokonce příčinou skandálu, zůstává již navždy poznamenán.

31

Pojem skandál je zcela běžný a obecně užívaný a zmínky o něm najdeme už ke konci 16. století. John B. Thompson36 uvádí, že dříve bylo toto slovo spojováno s náboženským prostředím – chování, jež se nezamlouvalo víře, později nabíralo stále obecnějšího významu ve smyslu vyjádření pocitu rozhořčení či mravního pohoršení. Tento význam si pojem skandál zachovává i dnes, avšak podmínky, za nichž se skandální chování objevuje, se v určitých směrech změnily. Skandály, jež v dnešní době vzbuzují tak velkou dávku pozornosti, je možné chápat jako projev posunujících se hranic mezi veřejným a soukromým životem. Objevují se ve chvíli, kdy jednání, které mělo zůstat utajené, odhalí a zviditelní média. Utajení je pro existenci takového jednání rozhodující. Pokud by lidé, kteří se chystají k určitému jednání, veřejně hlásali, co se chystají podniknout, ztratili by možnost postupovat podle vytyčeného plánu. Navíc veřejné odhalení činnosti samo o sobě, zpravidla prostřednictvím médií, kterým mělo zůstat skryto, propůjčuje jednání povahu skandálu. Odhalení tak zviditelňuje jednání, které nemělo vyjít na veřejnost a které při svém zviditelnění vzbuzuje takové veřejné protesty, které z něj vytvoří skandál.

7.1.1 PREVENTIVNÍ ÚČINEK Skandály by měly mít preventivní účinek. Tím, že jsou potrestáni viníci, kteří porušili pravidla, by mělo mít za následek odstrašit ostatní s podobnými úmysly. Skandály totiž mohou způsobit nejen hmotné, ale také nehmotné škody, což může nabýt značného rozsahu. Hmotné škody zahrnují například vysoké finanční ztráty, nehmotné pak kupříkladu poškození dobrého jména, pověsti či důvěry politické strany nebo instituce atd. Obecně

vzato

předchází

propuknutí

skandálu

existence

souborů

společenských norem či hodnot, jež jsou v rozporu s jednáním, které je porušováno. Thompson37 míní, že s odkazem na tyto normy a hodnoty je nepřípustné chování, jakmile je odhaleno, možné zcela veřejně pranýřovat. Normy a hodnoty se v jednotlivých společenských a historických kontextech zásadně liší. 36 37

Viz Thompson 2004, s. 118. Viz Thompson 2004, s. 119.

32

Fakt, že se něco bude považovat za skandální stejně jako škody, které skandál způsobil jedinci či vládě, souvisí s tím, jaké normy a hodnoty ve společnosti převažují. Úplatkářství či zpronevěra mezi představiteli vlády nebo nemanželský poměr v politické sféře nemají všude a pokaždé stejnou váhu. Podle míry obecného rozhořčení lze vytušit, kde a jak byly překročeny hranice. Při vypuknutí skandálu, který bezprostředně souvisí s politikou a ohrožuje podporu politických představitelů nebo vlády, je značná snaha eliminovat zdroj problému, zmírnit potenciálně zničující důsledky a chránit nejvyšší politické představitele před tím, aby byly s aférou spojováni. Snaha předcházet vznikajícím škodám je nedílnou součástí managementu zviditelňování, jehož součástí je v praxi docela běžné plánování krycích operací. Jejich posláním je minimalizovat škody v případě, že by bylo jejich konání odhaleno. Thompson38 dále uvádí, že veškerá jednání s negativním zpětným účinkem, jakož i skandály – aféry dokazují, že se jedinec na veřejném poli může snažit ovládat vlastní zviditelňování prostřednictvím médií, ale není schopen je dostat pod svoji absolutní kontrolu. Je vystaven novým nebezpečím, která souvisejí například s dvojsečností medializování. Jedním z důvodů je už samotné zmnožení prostředků produkce a šíření sdělení v současném světě. Na základě této skutečnosti je tak pro politické představitele stále obtížnější řídit proces vlastního zviditelňování, jakož i jednání a dějů, jež uvádí do pohybu, nebo na kterých se spolupodílí. Stává se tedy pro ně stále těžším zahalit svou osobu závojem tajemství, popřípadě utajit některý ze svých činů tak, aby příslušná oblast zůstala nepovšimnuta či byla odhalena jen patřičná část. Dnes se výkon politické moci odehrává v takzvané veřejné aréně. Ať už se politici snaží sami sebe, své jednání či určitou událost skrýt sebevíc, jsou si vědomi rizika, že mohou být vystaveni obecenstvu v takové podobě, kterou nezamýšleli. Jinými slovy politici musí počítat s permanentní možností neřízeného zviditelnění.

38

Viz Thompson 2004, s. 120.

33

8 AFÉRA WATERGATE Jméno dostala tato událost podle futuristického komplexu budov s betonovými balustrádami ve tvaru hadích zubů, který stojí v centru Washingtonu na březích řeky Potomac39. Šlo tehdy o luxusní bytový a hotelový komplex, který se za časů Richarda Nixona40 stal symbolem vládnoucí třídy. V té době tam bydlela podstatná část členů vládní administrativy a bývalých ministrů včetně osobní tajemnice prezidenta Rose Mary Woodsové. Bylo také sídlem výboru Demokratické strany. V sobotu 17. června 1972 se její místnosti staly objektem vloupání, které zorganizoval Výbor pro znovuzvolení prezidenta Richarda Nixona. Akci, při níž byl do kanceláří Demokratické strany nainstalován odposlech, provedli s požehnáním Nixonových nejbližších poradců bývalí agenti FBI, CIA a kubánští emigranti. Všichni byli dopadeni prakticky při činu. Policie u nich zajistila příruční krátkovlnné vysílačky, čtyřicet cívek neexponovaného filmu, dva fotoaparáty, paklíče, tužkové rozprašovače slzného plynu a odposlouchávací zařízení určené jak k odposlouchávání telefonů, tak i hovorů v místnostech. Pozoruhodná byla ještě jedna věc – zadržení u sebe měli víc peněz v hotovosti, než je v USA zvykem, a navíc pouze ve stodolarových bankovkách, jejichž čísla tvořila souvislou řadu. Byl to samozřejmě prohřešek, který však výsledky pozdějších voleb nijak neovlivnil. Sám poražený kandidát na prezidenta George McGovern vloupání nepřikládal žádnou váhu, hovořil o něm pouze všeobecně v rámci „nečistých praktik“, kterých se podle něj Nixonovi stoupenci při kampani dopouštěli. To se zdálo být v normě, neboť nejčistšími způsoby se v minulosti nemohli pochlubit ani prezidenti Roosevelt či Kennedy. Jejich prohřešky však tenkrát tisk benevolentně přecházel. U Richarda Nixona tomu bylo jinak. Už od padesátých let nesl stigma aktivního

účastníka

hanebného

„honu

na

čarodějnice“

organizovaného

zlověstným senátorem McCarthym. Nixonovo zvolení prezidentem pociťoval zejména mocný liberální tisk na východním pobřeží USA jako těžkou porážku, 39 40

In Hvížďala 2005, s. 117. Richard Nixon (1913-1994) byl 37. prezidentem Spojených států v letech 1969 až 1974.

34

kterou bylo třeba řešit. Jiří Hanák41 uvádí reakci jednoho vlivného šéfredaktora na Nixonovo zvolení, který údajně prohlásil, že se bude „pouštět žilou“42, aby se už víckrát nic takového neopakovalo. Nixon moc dobře věděl, že mezi novináři nemá podporu, proto po příchodu do Bílého domu ve Washingtonu před touto skutečností varoval své spolupracovníky. Navzdory tomu Nixon těmto antipatiím přímo nahrával. Ačkoliv věděl, že je pod drobnohledem médií, nechal své okolí, aby mu vytvářelo prostor nedovolenými prostředky. Navíc vybudoval systém jakéhosi „imperátorského prezidentství“ vyznačujícího se naprostým přehlížením vládní byrokracie. V zahraniční politice to došlo tak daleko, že ani ministr zahraničí Rogers nebýval do důležitých věcí zasvěcen, a všechno se odehrávalo pouze mezi Nixonem a jeho poradcem Henry Kissingerem43. Paradoxně v této oblasti zaznamenal Nixon několik průlomových úspěchů, mezi které například patří styky s Čínou či naděje na důstojný mír ve Vietnamu. A tak se na první pohled banálního případu Watergate chopil vlivný deník The Washington Post. Ke dvěma ambiciózním novinářům z tohoto listu se přidal neméně ambiciózní federální soudce John Sirica. Nixon neměl šanci, neboť oba novináři odvedli vynikající práci. Soudce Sirica zase pod hrozbou drastických trestů přinutil obžalované z vloupání svědčit proti prezidentovi a jeho lidem. Jednoho z Nixonových mužů blízkého poradce Gordona Liddyho, který vypovídat odmítl, odsoudil dokonce sveřepý soudce k dvaceti letům těžkého žaláře a k pokutě 40 000 dolarů. Kdyby The Washington Post a jeho vydavatelka Katharine Grahamová celou dobu za svými reportéry tvrdě nestály a neodolaly tlakům a výhrůžkám Nixonovy administrativy, nikdy by celá aféra nebyla dotažena do konce a důkladně prošetřena. Sám prezident se prý osobně snažil o to, aby této mediální skupině byly odebrány licence na televizní vysílání44. Prvním vyšetřovatelem byl právě profesor Archibald Cox a do funkce mimořádného žalobce ho jmenoval sám prezident. Měl za úkol spíš vyšetřit, odkud pocházejí informace, které otiskl The Washington Post. Cox však ve funkci

41

Viz Hanák 2001, s. 304. In Hanák 2001. 43 Henry Kissinger vykonával za prezidentství R. Nixona funkci předsedy Rady pro národní bezpečnost (1969-1975) a zároveň se stal 56. ministrem zahraničí USA )1973-1977). 44 Viz Hvížďala 2005, s. 118. 42

35

nezůstal dlouho, neboť se jí zhostil velmi důsledně a v půlce října byl 1973 odvolán.

Vydal

totiž

příkaz

k předložení

devíti

prezidentových

pásků

s nahrávkami z jeho pracovny, kde byl umístěný stálý odposlech. Mezi prezidentovými pracovníky se soudilo, že prezident Coxe odvolal právě ze strachu, aby proti němu nevznesl obvinění. Začalo se totiž ukazovat, že se články zakládají na pravdivých informacích a že prezident o vloupání nejspíš věděl, pokud dokonce nebylo provedeno na jeho příkaz. Na protest proti odvolání Archibalda Coxe odstoupil i ministr spravedlnosti Eliot Richardson a jeho náměstek William Ruckelshaus. Tento čin zvaný masakr sobotního večera45, povzbudil zbylé žalobce a dodal jim odvahu. Jeden z informátorů z blízkosti prezidenta reportérům sdělil, že nahrávky, které slyšel, jsou velmi nekvalitní a v rozhovorech se vyskytují mezery. Reportéři o tom napsali, že to může vést k domněnce, že nahrávky někdo zmanipuloval. Prezidentovi advokáti později doznali, že na jednom pásku je osmnáct a půl minuty dlouhá mezera. Z výpovědí se rovněž ukázalo, že prezident pásky ukrýval řadu měsíců i před svými nejbližšími spolupracovníky, a navíc jich odevzdal pouze sedm. V létě 1973 se Nixonova pravá ruka Henry Kissinger snažil Nixona přesvědčit, aby se svých bývalých spolupracovníků zapojených do aféry zřekl, a přijal část odpovědnosti. Nixon však něco takového zásadně odmítal. Ještě 13. ledna 1974 při čtení zprávy o stavu unie oznamoval, že nemá v úmyslu za žádných okolností odejít z funkce, do níž jej zvolil americký národ a v níž je mu povinností pečovat o blaho lidu Spojených států. Koncem února 1974 se přiznali někteří prezidentovi blízcí, že v rozporu se zákonem přispěli do Výboru pro znovuzvolení prezidenta (CRP), odkud pocházely stodolarové bankovky s posloupnými čísly. V New Yorku současně probíhal proces s ředitelem kampaně pro zvolení prezidenta Richarda Nixona Johnem Mitchellem a dalšími kvůli bránění spravedlnosti a křivé přísaze. Prvního března ve Washingtonu velká porota, jež obvinila agenty v roce 1972 z vloupání do sídla demokratické strany, vznesla závažná obvinění na spolupracovníky prezidenta ve věci snah o ututlání aféry Watergate. Ústavněprávní výbor před

45

Viz Hvížďala 2005, s. 118.

36

shromážděnou Sněmovnou reprezentantů, která je podle ústavy jako jediná oprávněná započít proces odvolání prezidenta, zahájil po stu letech první šetření takového charakteru46. Richard Nixon nejprve kličkoval a snažil se chránit své lidi, později už jen sám sebe. Kruh se však nezadržitelně uzavíral. Zaplétal se do vlastních lží. 9. srpna 1974 byl soudním výrokem donucen odevzdat pásky, na které se v Bílém domě automaticky nahrávaly všechny rozhovory. Ještě v týž den pod tlakem okolností na svůj úřad Richard Nixon rezignoval. Liberální tisk ze sebe smyl pohanu jeho zvolení. Americká demokracie se prosadila, přiznaní podvodu a lži společnost očistila díky důsledné práci novinářů, žalobců a soudců. Archibald Cox byl jedním ze sedmi protagonistů. K odhalení nezákonných praktik přispěl zásadním způsobem i anonymní zdroj, jehož totožnost byla po více než třicet let neznámá. Tomuto muži, který upozornil na mezery na páscích a na důležitost faktu, že bankovky, které byly u lupičů nalezeny a měly za sebou jdoucí čísla, se přezdívalo Hluboké hrdlo – Deep Throat. Někteří znalci americké politické scény se dlouho domnívali, že tímto tajemným mužem mohl být George Bush, Henry Kissinger či druhý muž v FBI Mark Felt. Až v roce 2005 byla identita Hlubokého hrdla prozrazena - byl jím skutečně Mark Felt47.

8.1 DŮSLEDKY ŘEŠENÍ Hanák48 uvádí, že aférou Watergate se moc ve Spojených státech přesunula od prezidenta zpět k vládní byrokracii. Výkonná moc byla triumfujícími zástupci lidu svázaná k nemohoucnosti, což vedlo také k omezení prezidentova práva vysílat vojska do zahraničí. Těsně před Nixonovou rezignací Kongres prezidentovi zabránil zabývat se krizí na Kypru (invaze Turecka). Spojené státy musely nečinně přihlížet vítězství marxistických povstalců v Angole. Na podzim roku 1974 Kongres tvrdě prezidentovi omezil využívání tajných služeb. Událost však nenapravitelně poznamenala vývoj ve Vietnamu.

46

Viz Hvížďala 2005, s. 119. Viz Hvížďala 2005, s. 119. 48 Viz Hanák 2001, s. 305. 47

37

Všechno zpočátku naznačovalo, že Spojené státy důstojně dokončí své vietnamské tažení a zabrání severovietnamským komunistům zabrat jih země. Vše směřovalo k dokonání mistrovského díla dvojice Nixon – Kissinger. Masové bombardování severního Vietnamu americkým letectvem v roce 1972 donutilo Hanoj vrátit se k jednání v Paříži. Tam 27. ledna 1973 podepsal Nixonův ministr zahraničí William Rogers a jeho hanojský protějšek Nguyen-duy-Trinh dohodu o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu. Spojené státy tak sice musely jižní Vietnam vyklidit, avšak smlouva jim zaručovala právo ponechat ve vietnamských vodách letadlové lodě a zasáhnout v případě, poruší-li Hanoj dohodu. O smlouvu dlouho a urputně bojovali dva rovnocenní protivníci. Nixonův poradce Kissinger a speciální severovietnamský vyslanec Le-duc-Tho. Oba poté dostali Nobelovu cenu míru. Pokud měl prezident Nixon reálnou moc, Hanoj se neodvažovala dohodu jakkoliv porušit. Avšak nový omezující zákon o válečných pravomocích amerického prezidenta, zákaz Kongresu z roku 1974 znemožňující vojenské angažmá USA a další kongresové zákazy či omezení pomoci jižnímu Vietnamu v důsledku aféry Watergate, přiměly Hanoj k nerespektování uzavřené dohody49. Počátkem roku 1975 severovietnamská armáda překročila hranice a před jejími tanky prchalo k Saigonu přes milion běženců. Nixonův nástupce, prezident Ford, několikrát vystoupil před Kongres s naléhavým apelem a žádostí o povolení zásahu amerického letectva či alespoň o větší materiální pomoc beznadějně bojující jihovietnamské armádě. Kongres i liberální tisk si však stále ještě vychutnávaly svůj watergateský triumf a tolik nevěnovali pozornost dění kolem, byť to bylo doposud nevídaným ponížením, které Spojené státy poznamenalo na několik let. Jeden z důsledků aféry Watergate. Aféra Watergate poznamenala i sovětsko - americké vztahy. Nikoliv však ku prospěchu Spojených států. Těsně před vzplanutím aféry podepsal Richard Nixon s Leonidem Brežněvem smlouvu SALT 1 o omezení strategických zbraní. Sovětští maršálové se stavěli proti ní, neboť se jim zdála nevýhodná pro Rusko, i když fakticky nebyla výhodná právě pro Spojené státy. Ty se ve smlouvě de facto smiřovaly s raketovou převahou Moskvy. Vypuknuvší aféru Watergate sledovalo sovětské politbyro s nechápavým úžasem. Nikdo totiž nemohl pochopit, že

49

Viz Hanák 2001, s. 305.

38

nejmocnější muž v čele supervelmoci může být proháněn tiskem a vyšetřován soudem jako obyčejný smrtelník50. Respekt k americké velmoci tak v Kremlu klesal k bodu mrazu. Zavládlo tam přesvědčení, že země, která nedokáže ochránit své tajné služby a z prezidenta dovolí dělat „kašpara“, si nezaslouží, aby ji někdo bral vážně. Proti SALT 151 se začali bouřit jak sovětští maršálové, tak členové politbyra, neboť se domnívali, že si mohli u oslabeného amerického prezidenta vynutit ve smlouvě ještě výhodnější podmínky. Zadostiučinění se jim dostalo v podobě jednání o SALT 2 s prezidentem Geraldem Fordem. Tento muž po stránce oslabení v důsledku aféry Watergate se údajně dokonce snížil až k žadonění, aby mu Brežněv nabídl něco pozitivního, čím by se mohl ve Washingtonu vykázat. Aféra Watergate bývá prezentována jako vítězství demokratických principů a kontrolních mechanismů nad svévolí výkonné moci. Zůstává však otázkou, zda provinění prezidenta Nixona bylo úměrné škodám, které jeho pokoření přineslo. Britský historik Paul Johnson52 chápe Watergate jako puč sdělovacích prostředků. Následné události naznačují, že by na jeho tvrzení mohl být velký kus pravdy.

50

Viz Hanák 2001, s. 305. SALT 1 (Strategic Arms Limitation Talks – Rozhovory o strategických zbraních) je série smluv mezi SSSR a USA. Bylz uzavřena na neomezenou dobu. Smlouva SALT 2 byla uzavřena 18. června 1979. 52 In Hanák 2001, s. 305. 51

39

9 AFÉRA SPIEGEL Druhou, časově ještě starší aférou než Watergate, je událost z 26. října roku 1962, která se do dějin žurnalistiky zapsala pod názvem Spiegel aféra. V ten den kriminální vrchní komisař Karl Schütz a sedm jeho podřízených, ozbrojených pistolemi, vtrhli do redakce německého zpravodajského časopisu Der Spiegel v Hamburku, aby zabavili písemnosti, psací stroje a další materiály, které měly potvrdit domněnku státního zástupce Siegfrieda Bubacka, že se tento prestižní týdeník v čísle 41/1962 článkem Podmínečně připraveni k obraně (originál Bedingt abwehrbereit) dopustil vlastizrady, neboť prozradil vojenská tajemství. Tomu všemu však předcházely následující události. Hvížďala53 k této politické aféře uvádí, že zmíněný článek o sedmnácti tiskových stranách, jenž vyšel 8. října v nákladu 500 000 výtisků, upozorňoval na skutečnost, že německé jednotky dostaly od NATO ve své době nejhorší možné hodnocení, které znělo: obrany schopné podmínečně. Toto hodnocení bylo výsledkem analýzy společného cvičení jednotek NATO Fallex 62, která tak poukázala na totální nepřipravenost Německa na válečný konflikt - zdravotnické služby by se v případě vážného ohrožení zhroutily, zajišťování zásobování obyvatelstva potravinami bylo nedostatečné, stejně jako se projevil velký nedostatek zbraní, přístrojů a vojáků. Der Spiegel tyto skutečnosti zveřejnil ve svém obsáhlém článku. Ještě před tím jej nechal posoudit nejen právníky, ale také spolkovou zpravodajskou službou, aby tak předešel možným komplikacím. Přesto spolkový ministr obrany a předseda CSU Franz Josef Strauss, který byl za stav ozbrojených sil přímo odpovědný a nedostatek vojáků a techniky chtěl nahradit atomovými zbraněmi, přesvědčil spolkového kancléře Konrada Adenauera k tak tvrdému zákroku. Pravdivost zveřejněných informací se však potvrdila již za několik dní během kubánské krize54, kdy se Německo obávalo skutečného útoku a kdy muselo konstatovat, že by se bylo schopno bránit pouze několik dní. Der Spiegel ve skandálním článku

53

Viz Hvížďala 2003, s. 201. Karibská neboli Kubánská krize byla mezinárodní politická krize. Hrozilo, že přeroste v jaderný konflikt. Vypukla v roce 1962 v důsledku rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě. 54

40

zveřejnil, že by během atomového útoku na SRN pravděpodobně zahynulo až 15 milionů lidí. Schützovo komando vyklidilo redakci a redakční místnosti byly zapečetěny. V bytech některých redaktorů byly provedeny domovní prohlídky. Kriminální úředníci zjevně nebyli dostatečně informováni, neboť zřejmě nevěděli, že má redakce celkem 117 místností v sedmi patrech, kde v té době ještě pracovali redaktoři na vydání, které se mělo v noci tisknout a také se nakonec vytisklo. Do vazby šel 27. října vydavatel Rudolf Augstein a oba šéfredaktoři Engel a Jacobi, kteří byli zadrženi přímo v redakci. Autor článku Conrad Ahlers byl zadržen tentýž den na Straussův rozkaz během své dovolené španělskou policií. Tento fakt vyvolal obzvlášť velké pohoršení u opozice, neboť v té době ve Španělsku vládl diktátor Francisco Franco. Strauss miloval moc, ženy, alkohol, peníze a často se nezdráhal snížit se ke korupci či k zneužití úřední moci. Nenáviděl časopis Der Spiegel, neboť ten jeho prohřešky soustavně zveřejňoval. Kancléř Adenauer hovořil o tomto týdeníku jako o „špinavém plátku“. Oba politici totiž velmi neradi přistupovali na demokratická pravidla, jež zastával právě Der Spiegel. Navíc se redakce obávala, že Franz Josef Strauss by se mohl stát kancléřem a demokratická pravidla v zemi by byla silně ohrožena. V této atmosféře došlo k útoku na Der Spiegel. Reakce byla nečekaná. Za zpravodajský týdeník se bezvýhradně postavili všichni další novináři, vydavatelé, univerzitní profesoři stejně jako studenti, literáti, odboráři i církev. Lidé vyšli do ulic a před věznicí v Hamburku, kde byl zadržován vydavatel Augstein, se demonstrovalo. Redakce dočasně pracovala v náhradních prostorách, které jí nabídli konkurenční vydavatelé. Na šest set vědců sepsalo protest proti justici a vládě, přičemž nezanedbatelnou část z nich tvořili i staří konzervativci, neboť si najednou uvědomili, že by mohla být narušena demokracie. V zahraničí se strhla vlna protestů. Vláda svolala v důsledku událostí na 29. října krizové zasedání a od 7. listopadu se aférou zabýval parlament, který otevřel několikadenní debatu, jež se věnovala pouze této situaci. Strauss, který se nejdříve od všeho distancoval, se musel veřejně přiznat, že je nejen hlavním strůjcem celé akce, ale dokonce odpovídá za nařízení zatknout autora článku Ahlera ve Španělsku, a že obešel několik kolegů ministrů. Celkem bylo přechodně zadrženo šest redaktorů. 41

V důsledku těchto událostí padla vláda. FDP se svými pěti ministry kvůli Straussovi vystoupila z koalice s CDU/CSU. Adenauer slíbil, že na podzim roku 1963 odstoupí, a Strauss už nebyl členem nové vlády55. O dva roky později dne 13. května 1965 vynesl třetí trestní senát v Karlsruhe jako první a poslední instance ve věci vlastizrady jasný rozsudek, při němž zaznělo, že proces proti obžalovanému redaktoru Ahlerovi a vydavateli Augsteinovi se zamítá.

55

Viz Hvížďala 2003, s. 203.

42

10 SHRNUTÍ: PROGNÓZY A POSTUPY Dříve tomu bylo tak, že si lidé na základě jakéhosi rozhovoru ve veřejném prostoru sami a nezávisle vytvářeli mínění a sociální vědci ve svých institucích modelováním procesů artikulovali vůli ke konkrétním změnám. V tomto procesu hrála

média

jen

periferní

roli

-

kromě

komentářů

byla

neutrálním

zprostředkovatelem informací z politické scény a zkonstruovaných modelů vědců. Tak

fungovala

podle

profesora

Wolfganga

Donsbacha56

z univerzity

v Drážďanech média do konce minulého století. Časy se však změnily. Hvížďala57 na toto téma uvádí, že média způsobem prezentace a performance přijala roli, v níž začala silně ovlivňovat společenské procesy jak na individuální, tak na společenské úrovni. Začala totiž diktovat způsob nazírání na svět. To je i důvod, proč se hovoří o takzvané systémové změně. Vědci se tak ptají, zda nás tato skutečnost spíš nevzdaluje od demokracie, v níž všichni doufáme a věříme. Výsledky lidského chování jsou důsledkem empirických a dokazatelných činů. Jakmile ve volbách přestávají hrát roli racionální návrhy, které řeší nejožehavější sociální, zdravotní, hospodářské a jiné úkoly, o výsledku rozhodují odborníci v public relations, prezentující politické výsledky jako zábavnou show a volební kampaň vedou stejným způsobem jako kampaň na auta. Zároveň se zvyšuje vliv výsledků různých průzkumů veřejného mínění na formulování politických cílů. Do vůdčích rolí jsou tak mnohdy vybíráni lidé ne podle intelektuálních schopností, ale podle televizní fotogeničnosti a schopnosti vtipně odpovídat v talkshow. Výsledek je tak iracionální. Vědci si s tímto stavem přestávají vědět rady a hovoří o třech důvodech58: 1. Média spíše náhodou než úmyslně zaplnila vakuum, které vzniklo poté, co tradiční politické instituce ztratily důvěru občanů. 2. V průběhu druhé půlky minulého století si média a novináři získali větší důvěru než politika a politici, tedy volební zástupci. 56

In Hvížďala 2005, s. 184. Viz Hvížďala 2005, s. 184. 58 In Hvížďala 2005, s. 184. 57

43

3. Tisk, rozhlas a televize mají větší legitimitu než politické strany. Denně pro ně hlasuje svým nákupem nebo stisknutím tlačítka na ovladači více lidí než pro politiky ve volbách. K této změně dochází v okamžiku, kdy narůstá vliv komerčních televizí, které pracují se stejnými prostředky jako bulvární noviny. Jakmile se spektrum informační nabídky zužuje, nebo je dokonce neúplné, přičemž jedno médium má až 40% sledovanost, jako je tomu třeba u nás a na Slovensku, je demokracie ještě ohroženější než ve staré Evropě59. V takovém případě jsou v nebezpečí všichni včetně majitelů nejsledovanější stanice: nelze už totiž předem určit vítěze. Média sice emoce šíří, ale až příjemce je nabíjí, proto jsou účinky nevypočitatelné. Média, hlavně televize, mají velkou moc. Hvížďala60 uvádí jako příklad jednoho z možných řešení návrh šéfredaktora renomovaného Financial Times Magazine Johna Lloyda, že by se v Evropě měly definovat zlaté standardy novinářské práce, jako je kdysi definoval Volkswagen a před tím ještě Ford ve Spojených státech, standardy pro masově vyráběný automobil. Lloyd říká61: „Standardy by měla nastavovat veřejnoprávní média, která mají za povinnost informovat o všem, co má aktivní a dobrý občan vědět. Zpravodajství by mělo být doplněno o provokativní komentáře, jako tomu je v anglosaské tradici. Aby byla demokracie zdravá, potřebují média standard kvality, podle kterého se mohou účastníci komunikačního provozu orientovat. Lidé potřebují, aby ve společnosti fungovala média, kterým mohou věřit, že činí pokus vykládat svět komplexně, srozumitelně a přitom zajímavě. Takový standard potřebujeme ze všeho nejvíc právě dnes, a přesto se zdá, že je právě dnes nejtíže dosažitelný.“ Definovat staré standardy v naší republice je úkolem spíše pro univerzity. Pokud by je však občané měli v podvědomí, nemohla by se bulvární média vydávat za seriózní a lidé by se ve společnosti dokázali lépe orientovat. To je úkolem politickým, pokud tedy politiku chápeme po vzoru staré Evropy jako úsilí o koordinaci a regulaci vzájemných vztahů.

59

In Hvížďala 2005, s. 185. Viz Hvížďala 2005, s. 207. 61 In Hvížďala 2005, s. 2007. 60

44

11 ZÁVĚR Mediální prostor je v současné době natolik velký a neuchopitelný, že zhodnotit jej komplexně by zabralo nekonečně mnoho stran. Je neoddělitelný od společnosti, obchodu a politiky. Tyto faktory média ovlivňují a naopak. Média tedy můžeme hodnotit bez kontextu, neboť i ten hraje klíčovou roli, a proto bychom jej měli zahrnout do samotných závěrů. Pokud se zaměříme pouze na Českou republiku, nutno konstatovat, že situace u nás není zrovna jednoduchá. Společnost prošla po roce 1989 celou řadou transformací ve všech oblastech. To ovlivnilo nejenom média, ale i společnost. V dnešní době se stává velkým trendem zaujmout co největší množství čtenářů, diváků či posluchačů na úkor kvality žurnalistické práce a investigativních schopností. Prioritou komerčních médií je vydělat peníze. To jim nelze vytýkat. Pokud však nejsou ctěny alespoň základní mravní zásady, nemůžeme od takových médií očekávat kvalitní informace. Nelze říct, že by docházelo k systematickému ovlivňování a zkreslování zpráv politiky či podnikateli. V historii naší mladé demokratické země jsme byli už mnohokrát svědky například politických kauz, kdy se média nekompromisně snažila odhalit jádro problému, avšak jen málo z toho dokázala dotáhnout do opravdového konce. Většinou díky absenci důkazů o vině se často tyto případy rozplynou doztracena, aniž by došlo k odhalení opravdových příčin ve všech souvislostech. V celosvětovém měřítku musím poznamenat, že pro nás jako jedince je možná eliminace zkreslování informací prostřednictvím médií v originálním jazyce. Díky televizi, tisku nebo internetu je nám umožněno zkoumat danou problematiku globálně. Nejen proto je důležitá znalost cizího jazyka, abychom se nemuseli spoléhat na překlad. Přesvědčila jsem se o tom, že je nezbytně nutné umět se v záplavě informací orientovat. Pokud se tedy nespokojíme s prezentací zpráv jednoho média, ale zvolíme komplikovanější cestu vlastního hledání souvislostí, můžeme naleznout kvalitní zdroje nezkreslených informací. Tímto způsobem však není možné postupovat při každé zprávě. 45

Nedokážu posoudit, jaké tendence bude mít produkování zpráv do budoucna. Jak jsem již ve své práci zmínila, ani demokratická společnost není zárukou nezkresleného zpravodajství, jelikož podléhá celé řadě aspektů. Velký důraz proto kladu na morální zásady jednotlivců nebo organizací při jeho zpracovávání.

46

12 POUŽITÁ LITERATURA DEFLEUR, M.L.: Teorie masové komunikace. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-099-8 DOVERE-SUMMERS, A.: Arogance moci (The Arrogance of power). Praha: BB Art, 2003. ISBN 80-7341-036-2 FARKAS, V.: Lži za války a míru. Tajná moc tvůrců veřejného mínění. Praha: Mladá Fronta, 2006. ISBN 80-204-1357-X GOLDBERG, B.: Jak novináři manipulují. Praha: Ideál, 2005. ISBN 80-901017-8-X HANÁK, J.: Orwellovo století 1901-2000. Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7260-047-8 HVÍŽĎALA, K.: Moc a nemoc médií. Praha: Máj a Dokořán, 2003. ISBN 80-86643-07-7 (Máj, Praha), ISBN 80-86569-70-5 (Dokořán, Praha) HVÍŽĎALA, K.: Jak myslet média. Praha: Máj a Dokořán, 2005. ISBN 80-86643-07-7 (Máj, Praha), ISBN 80-86569-70-5 (Dokořán, Praha) ILOWIECKI, M., ZASEPA, T.: Moc a nemoc médií. Bratislava: Typi Universitatis Tyrnaviensis, 2003. ISBN 80-224-0740-2 JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B.: Média a společnost. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-697-7 JIRÁK, J., ŘÍCHOVÁ, B.: Politická komunikace a média. Praha: Karolinum, 2000. ISBN 80-246-0182-6

47

KISSINGER, H.: Umění diplomacie. Praha: Prostor, 1999. ISBN 80-7260-025-7 Kolektiv autorů: Média a moc. Praha: Votobia, 2000. ISBN 80-7220-085-2 LISA, A.: Média a demokracie. Praha: Oeconomia, 2002. ISBN 80-245-0449-9 McNAIR, N.: Sociologie žurnalistiky. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-840-6 McQUAIL, D.: Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-714-0 MEYROWITZ, J.: Všude a nikde. Vliv elektronických médií na sociální chování. Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-0905-3 MLEZIVA, E.: Diktatura informací: Jak s námi informace manipulují. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004. ISBN 80-86898-12-1 MUSIL, M.: Masmédia a publicita. Praha: Oeconomica, 2005. ISBN 80-245-0872-9 NORLAND, R. a kolektiv: The Watergate file. New York: Flash Books, 1973. PROKOP, D.: Boj o média. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2005. ISBN 80-246-0618-6 RAMONET, I.: Tyranie médií. Praha: Mladá fronta, 2003. ISBN 80-204-1037-6 THOMPSON, J.: Média a modernita. Praha: Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0652-6 ŽANTOVSKÝ, P.: Média na pranýři. Praha: Votobia. 2004. ISBN 80-7220-207-3 48

Anotace Bakalářská práce na téma „Manipulace v médiích“ se zabývá problematikou zkreslování informací v tisku, rozhlasu nebo televizi a zároveň poukazuje na způsoby, jak této skutečnosti předcházet nebo jí alespoň omezit. Jsou zmíněna témata zabývající se objektivitou či etickými kodexy. Dále jsou v ní vysvětleny pojmy jako manipulace nebo skandál a uvedeny dvě mezinárodně známé kauzy a jejich dopad na politické dění.

Annotation My bachelor thesis „Manipulation in media“ deals with the problems of information falsification in print media, radio or television. It refers to ways of solving the problems how to prevent it or at least – how to cut it down. The thesis mentions topics related to objectivity and ethics code. Further it explains notions such as manipulation or scandal/affair. The thesis contains two internationally known causes and their impact on politics.

Klíčová slova Aféra, informace, manipulace, manipulátoři, média, objektivita, rozhlas, televize, tisk, zpravodajství

49

Jméno autora: Název práce: Místo vzniku: Počet stran: Název vysoké školy: Vedoucí práce:

Andrea Nedavašková Manipulace v médiích Praha 48 Univerzita J. A. Komenského Praha PhDr. Milan Soška

50