UNIVERZITA JANA AMOSE KOMENSKÉHO PRAHA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE. Jan Lhotka. Filosofické otázky kognitivního přístupu v psychologii

UNIVERZITA JANA AMOSE KOMENSKÉHO PRAHA

bakalářské kombinované studium

2008 – 2011

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Jan Lhotka

Filosofické otázky kognitivního přístupu v psychologii

Praha 2011

Vedoucí bakalářské práce: Doc. PhDr. Jaroslav Koťa

COMENIUS UNIVERSITY PRAGUE

Bachelor Combined (Part time) Studies 2008 - 2011

BACHELOR THESIS

Jan Lhotka

Philosophical issues in cognitive psychology approach

Prague 2011

The Bachelor Thesis Work Supervisor: Doc. PhDr. Jaroslav Koťa

Prohlášení

Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je mým původním autorským dílem, které jsem vypracoval samostatně. Veškerou literaturu a další zdroje, z nichž jsem při zpracování čerpal, v práci řádně cituji a jsou uvedeny v seznamu použité literatury.

Souhlasím s prezenčním zpřístupněním své práce v univerzitní knihovně.

V Praze dne 22.3.2011 Jan Lhotka

Poděkování

Chtěl bych poděkovat svému vedoucímu práce panu Doc. PhDr. Jaroslavu Koťovi za trpělivé kritické poznámky k této práci.

Anotace

Bakalářská práce se zabývá aplikací filosofické práce z oblasti teorie poznání a filosofie vědy W. V. O. Quina na kognitivní směr psychologie. Popisuje proces poznání vycházející z Quinovy filosofie od stimulů po práci s vědeckými teoriemi a hledá společné oblasti s psychologickými metodami v jejich obecné a konkrétní rovině.

Klíčové pojmy experiment, falzifikovatelnost, filosofie vědy, generalizace, jazyk, kognitivní psychologie, logika, metody kognitivní psychologie,

ontogeneze, poznávání,

pozorovací kategorikál, pozorovací věta, pozorování, teorie poznání, reference, vědecká teorie, Willard Van Orman Quine.

Annotation This thesis deals with the application of the philosophical work of the epistemology of science and philosophy of W. V. O. Quine in cognitive psychology. It describes the process of knowledge-based Quins philosophy from the stimulus to work with scientific theories and find common areas of psychological methods in their general and specific terms.

Key words cognition,

cognitive

psychology,

experiment,

falsification,

generalization,

knowledge, language, logic, methods of cognitive psychology, observation, observation categorical, observation sentences, ontogeny, philosophy of science, scientific theory, theory of reference, Willard Van Orman Quine

OBSAH

ÚVOD................................................................................................................... 8 1.WILLARD VAN ORMAN QUINE...................................................................9 1.1.Životní dráha.................................................................................................10 1.2. Dílo............................................................................................................... 12 1.3. Stěžejní body Quinovy filosofie...................................................................13 1.4. Teorie poznání..............................................................................................15 1.4.1.Od Stimulace k pozorovacím větám...........................................................16 1.4.2.Od pozorovacích kategorikálů k referenci..................................................19 1.4.3.Reference....................................................................................................25 1.4.4.Význam......................................................................................................26 1.5. Filosofie vědy...............................................................................................27 1.5.1.Věda a jazyk...............................................................................................28 1.5.2.Vědecké teorie............................................................................................29 1.5.3.Kritika Popperovy teorie............................................................................32 1.5.4.Pavučina víry..............................................................................................33 2.KOGNITIVNÍ PSYCHOLOGIE......................................................................37 2.1. Nezbytný historický exkurz..........................................................................37 2.2.Vymezení oboru kognitivní psychologie.......................................................40 2.3. Metody kognitivní psychologie....................................................................43 2.3.1.Pozorování..................................................................................................46 2.3.1.1.Introspekce...........................................................................................................46 2.3.1.2.Extrospekce.........................................................................................................48

2.3.2.Experiment.................................................................................................51 2.3.3.Rozhovor....................................................................................................52 2.3.4.Psychologický test......................................................................................52 2.3.5.Analýza stop a výsledků činnosti...............................................................52 2.4.Implicitní logické kroky a samozřejmosti doprovázející kognitivní poznatky ............................................................................................................................ 53 2.5.Analýza konkrétního experimentu.................................................................55 2.5.1.Využité metody..........................................................................................56 2.5.2.Postup revidování poznatků........................................................................57 ZÁVĚR...............................................................................................................59 SEZNAM POUŽITÉ ČESKÉ LITERATURY A PRAMENŮ............................61 SEZNAM POUŽITÉ ZAHRANIČNÍ LITERATURY A PRAMENŮ................63 SEZNAM OBRÁZKŮ, TABULEK A GRAFŮ..................................................64

ÚVOD Pokud uvěříme v možnost dopátrat se pravé motivace k vypracování této práce, za rozhodující budeme považovat následující odstavec z knihy Od stimulu k vědě od W. V. O. Quina: „Mohlo by stát za to se k podstatným kontrolním bodům nějakého důležitého fragmentu vědy, třeba newtonovské mechaniky, dopracovat tak, že bychom v celé šíři rekonstruovali všechny ty myriády implicitních logických kroků a samozřejmostí a že bychom formulovali přiměřené pozorovací kategorikály, tedy vhodné potvrzující experimenty. Taková studie, kdyby byla úspěšná, by povzbudila další studie tohoto druhu a snad by i přispěla k pokroku přírodovědy tím, že by odhalila neočekávaná logická propojení a navrhla nějakou plodnou novou hypotézu pro testování.“1 Tuto práci můžeme považovat za první, nepatrný krok směrem k odhalování podstatných kontrolních bodů fragmentu vědy. Postupně se seznámíme s prací jednoho z nejvýznamnějších teoretiků vědy a pokusíme se aplikovat poznatky jeho celoživotní práce na oblast kognitivní psychologie. Toto neobvyklé a náročné téma jsme si vybrali z důvodu aplikace většiny dosavadních filosofických poznatků na vědy přírodní. Chtěli bychom nabídnout nový pohled na problém a poskytnout první sondu v této zajímavé kombinaci. Při psaní této práce, jsme využili metod komparace přístupů z několika zdrojů literatury a jejich osobní interpretace. Ve výkladové části Quinovy filosofie jsme ve většině případů čerpali přímo z přeložených děl autora. Ve všech ostatních částech, jsme sáhli k většímu množství autorů, kteří daný směr významným způsobem obohatili.

1

QUINE, W. V. Od stimulu k vědě. Praha : Filosofia, 2002. s. 76.

8

1. WILLARD VAN ORMAN QUINE Z celé plejády osobností filosofie vědy jsme si pro svou práci vybrali autora, u něhož je silný předpoklad výskytu styčných bodů s kognitivní psychologií a kognitivními vědami vůbec. Z těchto a dalších důvodů, jsme si zvolili Willarda Van Ormana Quina (1908 – 2000). Jedná se o autora, který patří mezi nejvýraznější americké filosofy 20. století a představitele současné analytické filosofie. Zanechal po sobě neoddiskutovatelnou stopu, jako oponent Popperovy teorie falzifikace, zcela zásadně pozměnil pohled na pravidla vědecké činnosti a principy empirismu. Vynikal svým prosazováním čisté logiky, kterou neváhal použít na složitý proces poznávání.

Obrázek 1: Willard Wan Orman Quine

Zdroj: http://news.harvard.edu/gazette/2001/01.18/09-quine.html Copyright 2002 Jane Reed.

9

1.1. Životní dráha Willard Van Orman Quine se narodil 25. června 1908 ve dvousettisícovém městě Akron v severovýchodní části státu Ohio v USA. Jeho etnický původ je směsicí anglického, holandského a německého vlivu.2 Před nástupem na vyšší odbornou školu v městě Oberlin (University of Ohio), projevoval značný zájem o matematiku, poezii, kartografii a lingvistiku.3 V osmnácti letech, tedy v roce 1926, kdy na Oberlin Collage nastupoval, si vybral matematiku, jako svůj hlavní obor. Mezi lety 1930 až 1932, Quine absolvoval stipendijní doktorandské studium na oddělení filosofie harvardské univerzity v Cambridgi v Bostnu u A. N. Whiteheadda. Během studia se jeho zájem od matematické logiky postupně přenesl k filosofii. Roku 1931 získal titul magistra (M. A.). Univerzitní studium zakončil obhajobou disertační práce na téma: Logika sekvencí: zobecnění Principia Mathematica4. Mezi lety 1932 a 1933, Quine při svých cestách střední Evropou podnikl zásadní zastávku v Praze.5 Zde totiž jako Sheldon Travelling Fellow6 začal navštěvovat přednášky Rudolfa Carnapa – představitele nového směru vědecké filosofie. Carnap, tehdy působící na přírodovědecké fakultě německé univerzity, zásadním způsobem ovlivnil další směřování Quinovy práce. Jak sám uvádí ve vzpomínkovém článku na Carnapa: „Poprvé v životě mne inspiroval živý učitel a ne kniha. Předtím, bych si ani nevšiml, že mi něco chybí.“7 Jediným tématem, ve 2

RIŠKA, Augustín. Americká filozofia. Bratislava : Vydavatelsťvo IRIS, 1996. s. 161. QUINE, W. V. Hledání pravdy. Praha : Herrman a synové, 1994. s. 112. 4 V originále: Logic of Sequences: Generalization of Principa Mathematica, což je třísvazkové dílo o základech matematiky od A. N. Whiteheadda, Quinova profesora na Harvardu a B. Russela. 5 QUINE, W. V. Vybrané články k ontologii a epistemologii. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2006. s. 4. 6 Postdoktorandské stipendium (fellowship). 7 Quine, W. V. The Ways of Paradox and Other Essays. New York : Random House, 1966. s. 42. 3

10

kterém se Quine s Carnapem neshodli, byla otázka analytičnosti. Rozpor v této oblasti, však začal být patrný až po nějaké době. Quine po návratu jako Junior Fellow na Harvard v roce 1934 zatím celkem nekriticky přednášel o Carnapově práci a až o dva roky později se v práci Truth by Convention projevil zcela proti Carnapově pojetí analytičnosti. Jeho kritický článek Dvě dogmata empirismu je vyvrcholením zcela rozdílných pohledů na věc. Zajímavostí je skutečnost, že v té samé době na té samé pozici na Harvardu působil i behavioristický psycholog B. F. Skinner8. Během cest střední Evropou, se Quine na pozvání Moritze Schlicka dostal do prostředí sdružení filosofů Vídeňského kroužku. Zde se seznámil s pracemi S. Lesniewskiho, J. Lukasewicze a A. Tarskiho, H. Hahna, K. Gödela, H. Reichenbacha, A. Ayera a dalšími. V roce 1933 členům kroužku přednesl výsledky své disertační práce. Většina

Quinova

pozdějšího

profesního

života,

byla

spojena

s

Harvardskou univerzitou. Pro ní byl rok 1940 velice plodným filosofickým obdobím. Působili zde totiž takové osobnosti, jako Russell, Carnap, Tarski a A. N. Whitehead. Toto podnětné prostředí dopomohlo Quinovi k revidování vlastní práce, jejíž výsledkem byla již dříve zmíněná Dvě dogmata empirismu. Roku 1941 byl Quine na Harvardu jmenován pomocným profesorem filosofie a po válečné odmlce, kdy působil ve skupině dešifrující zprávy z německých ponorek, byl v roce 1948 jmenován profesorem řádným. V průběhu války skončilo i jeho první manželství. Zanedlouho se však oženil s bývalou kolegyní z vojenského námořnictva. Od roku 1956, až do své smrti v roce 2000, působil Quine na

8

B. F. Skinner (1904 - 1990) je zásadní postavou behavioristického směru psychologie, proslulý svým operantním podmiňováním. Ovšem Quinův zájem o behaviorismus, jak sám tvrdí, pochází od jeho zakladatele J. B. Watsona. (RIŠKA, 1996. s. 162.)

11

Harvardově univerzitě jako profesor filosofie na postu Edgar Pierce Chair of Philosophy.9 Quine, jak se o tom zmiňuje ve své autobiografii Time of my life, velice rád cestoval, čehož je dokladem osmnáct čestných titulů z evropských a amerických univerzit a mnoho dalších významných ocenění z univerzit po celém světě. V období druhé světové války pak například portugalsky přednášel v Sao Paulu v Brazílii, kde také vydal učebnici logiky. Willard Van Orman Quine zemřel 25. prosince 2000 v Bostonu. Mezi významné Quinovi žáky paří například Hilary Putnam a Donald Davidson.

1.2. Dílo První významnou knihou po řadě článků, kterou W. V. Quine publikoval, byla jeho Matematická logika.10 V ní pojednává o matematických problémech ve filosofickém kontextu. V roce 1948 vydal významný článek O tom co je 11, ve kterém se stejně jako Carnap v téže době zabývá problémem existence abstraktních entit v souvislosti s jazykem.12 Článkem Dvě dogmata empirismu13 se již Quine pouští do konfrontace s Carnapovou filosofií logického empirismu. Celá padesátá léta Quine pracuje na významném díle Slovo a předmět, 14 díky němuž se dostává mezi významné autority filosofie. V následujícím plodném období 9

QUINE, W. V. Vybrané články k ontologii a epistemologii. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2006. s. 4. 10 (Mathematical Logic 1940) 11 On What There Is 12 QUINE, W. V. Hledání pravdy. Praha : Herrman a synové, 1994. s. 113. 13 Two Dogmas of Empiricism 14 Word and Object

12

vychází jeho soubor esejů Cesty paradoxu15 1960, Ontologická relativita a jiné eseje16 a kniha Kořeny reference17. V té Quine stručně a přehledně vytyčuje všechny zásadní body své filosofie. Definitivně poslední publikovanou prací je kniha Od stimulu k vědě18.

1.3. Stěžejní body Quinovy filosofie Pokud bychom měli W. V. Quina zařadit do nějakého filosofického směru, sáhli bychom zajisté po filosofii analytické, ke které se hlásil i sám autor. Stranou ovšem nenecháme ani slova jako logický empirismus, teorie poznání,19 naturalismus20, neurologie, kognitivní vědy, lingvistika a logika, do nichž Quinova práce také přesahuje. Výčet oblastní Quinova zájmu, nás přirozeně navedl na další významný prvek, který sám autor prosazoval jako jeden z hlavních (i když těžko dosažitelných) pilířů a to sice holismus21. Před hlubším rozborem problému, jednotlivé prvky Quinovy filosofie obšírně vysvětlíme. Analytická filosofie vychází ze základního předpokladu poznání světa probíhajícího prostřednictvím jazyka. Všechno vědění o okolní realitě je podle analytiků

zprostředkováno

médiem

jazyka,

pracujícím

se

zcela

jasně

definovanými pravidly. Jazyk je také vnímán jako první intersubjektivní 22 prvek, 15

Ways of Paradox Ontological Relativity and Other Essays 17 Roots of Reference 1973 18 From Stimulus to Science, Harvard University Press, 1995 19 Teorie poznání světa - synonymum pro Epistemologii, Gnozeologii a Noetiku. 20 Naturalismus (z latinského natura, příroda přirozenost) příroda je jediné základní jsoucno. (Filosofický slovník. Olomouc : Fin, 1995. s. 285.) 21 Holismus – je pohled na celek. Vyjadřuje neschopnost podchytit všechny vlivy zasahující do procesů světa. 22 Intersubjektivní – prvek, na jehož významu se dá společně shodnout. U analytické filosofie je za tento prvek považován jazyk, ale například u fenomenologické filosofie jsou to introspektivní 16

13

na kterém lze postavit racionální filosofii. Filosofie zkoumající povahu našeho světa, tedy musí zkoumat povahu jazyka. Použijeme-li slova samotného autora: „Myšlenkové procesy sotva dokážeme vysledovat, pokud k nim nepřiřadíme žádná slova. Proto, chceme-li najít něco objektivního, do čeho bychom se mohli zakousnout, musíme se zaměřit právě na slova.“23 V Quinově práci najdeme hluboký rozbor vzniku a procesu osvojování si jazyka. Ten je - dle jeho výkladu - v prvních fázích osvojování přímo spojen s pozorováním a prostým pojmenováváním objektů, které se nám dostanou do zorného pole. Tento empirický vjem je důležitým prvkem Quinovy filosofie a zaujímá široké místo v jeho pracích.24 V jazykové oblasti Quine pracuje například s klasickým paradoxem analytické filosofie, kdy je pomocí jazyka, jazyk samotný analyzován. Quine k tomuto paradoxu přirovnal situaci, kdy se na širém moři pokoušíme opravit všechny části lodě, na které plujeme. Blíže se této části Quinovy filosofie věnujeme v kapitole Jazyk. Celá Quinova práce je neodmyslitelně spjata s Rudolfem Carnapem a jeho logickým empirismem, jež se snaží o vytvoření přesných pravidel, umožňujících rozlišení vět na smysluplné a nesmysluplné.25 Smysluplnost Carnap ztotožňoval s možností pochopit podmínky, za kterých je daná věta pravdivá. Cílem jeho snažení, je oddělení smysluplných vět, jež by poté mohl vědec potvrdit či vyvrátit. Vznikl by tak systém, pomocí něhož by bylo možné rekonstruovat veškeré lidské vědění a eliminovat všechny postuláty, jejichž pravdivost ve vědě prostě předpokládáme.26 Odtud tedy logický empirismus. data (myšlenky, představy). 23 QUINE, W. V. Vybrané články k ontologii a epistemologii. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2006. s. 57. 24 Více o empirických vjemech v kapitole Od stimulace k pozorovacím větám. 25 QUINE, W. V. Hledání pravdy. Praha : Herrman a synové, 1994. s. 115. 26 QUINE, W. V. Hledání pravdy. Praha : Herrman a synové, 1994. s. 116.

14

Všechny dále uvedené výrazy z úvodu, vymezující autorovu práci si vysvětlíme v následujících kapitolách. Začneme tím nejjednodušším a nejzákladnějším prvkem celého systému Quinovy filosofie.

1.4. Teorie poznání První Quinova práce v této oblasti po předešlých logicko-matematických je kniha Z logického hlediska, obsahující dvě zásadní studie a to sice Dvě dogmata empirismu a O tom co je. Zcela se teorií poznání autor zabývá i v definitivně poslední knize Od stimulu k vědě, která je vlastně souborem poznámek k přednáškám. Z těchto zdrojů následující kapitoly vycházejí. Pojmem teorie poznání, lze označit základ Quinovy práce, na který se postupně nabalovaly další oblasti filosofie, jež autor považoval z pohledu logické argumentace za důležité. Autor, jak to vyplývá z jeho práce, považoval poznání, za jednu z nejzásadnějších a vlastně i prvních otázek, které lidstvo doprovázelo. Připomíná nám, jak důležité pro fungování naší společnosti jsou chyby v poznání a vybízí, abychom se obrátili dovnitř a pustili se do „poznávání poznání“27 Poznání, stejně jako většina dalších procesů lidské mysli, je ovlivňováno společenským kontextem. Quine to dokládá na středověkém odvolávání se vyšší moci, jako jediné cesty k opravdovému poznání.28 Za představitele přechodu od poznání zprostředkovaného vyšší mocí k dnešnímu poznání vědeckému je Roger Bacon. Ten se na sklonku 13. století začal spoléhat na pozorování a experiment. Ve společnosti čas od času objeví opakovaná konfrontace výkladů vědy a víry, jak tomu je například ve sporu kreacionistů a darwinistů. Teorií poznání se do dneška 27 28

QUINE, W. V. Od stimulu k vědě. Praha : Filosofia, 2002. s. 21. QUINE, W. V. Od stimulu k vědě. Praha : Filosofia, 2002. s. 22.

15

věnovalo mnoho významných filosofů29. Na základě jejich práce W. v. O. Quine staví filosofii vlastní, kterou si nyní představíme.

1.4.1. Od Stimulace k pozorovacím větám Tím, čím jsou počitky v psychologii, tedy nejzákladnějším prvkem vnímání, je v Quinově filosofii globální stimul30 s tím rozdílem, že globální stimul je souhrnnou množinou všech v jednom okamžiku sepnutých receptorů. Jak vidíme, tak od samého počátku řetězce poznání, Quine nahrazuje oddělený prvek holistickým pojmem, který má blízko k pohledu tvarové (gestalt) psychologie. Podobnost v množině globálních stimulů lze rozdělit na dva typy a to sice perceptuální a receptuální: 1. Perceptuální (od percepce – vnímání) je taková podobnost, kdy se celkové vyznění globálního stimulu podobá jinému. Reakce na ně jsou pak tedy podobné. 2. Receptuální (od receptor – smyslové buňky) podobnost je vyjádřena podobnou intenzitou, časovým sledem a množstvím sepnutých receptorů. Podobnost globálních receptorů rozlišujeme kvůli skutečnosti, že o dvou receptuálně velmi podobných globálních stimulech lze předpokládat, že budou podobné i perceptuálně, avšak perceptuálně podobnými mohou být i dva receptuálně velmi nepodobné stimuly31. Uvedeme si příklad: čtverec namalovaný na podlaze se bude jevit z různých úhlů jiný. Bude měnit svůj tvar podle toho, z 29

Thomas Hobbles, Rene Descartes, B. Spinoza, Leibnitz, John Lock, David Hume, Berkeley, Wiliam Occam, Gottlob Frege a mnoho dalších filosofů zasahujících do oblasti logiky a matematiky. 30 QUINE, W. V. Od stimulu k vědě. Praha : Filosofia, 2002. s. 39. 31 QUINE, W. V. Od stimulu k vědě. Praha : Filosofia, 2002. s. 40.

16

jakého úhlu a výšky se na něj budeme dívat. Fakticky se jeho tvar bude měnit – bude tedy receptuálně různý, ovšem díky naší zažité představě o perspektivě pro nás tvar na podlaze stále bude čtvercem – bude tedy perceptuálně podobný. Díky této perceptuální podobnosti Quine dospěl k jednoduchému procesu generalizace, aniž by detailněji rozebíral smyslové orgány a zaobíral se nejnovějšími poznatky neurologie. „Perceptuální podobnost, je základem veškerého očekávání, veškerého učení, veškerého tvoření zvyků. Pracuje s naší tendencí očekávat, že perceptuálně podobné stimulace budou mít perceptuálně podobná pokračování. To je primitivní indukce.“32 Tato, i když zatím velice jednoduchá indukce je zásadním prvkem, který ve spojení s jazykem dopomohl lidské společnosti přežít až do současné doby. Schopnost předat informaci o určitém individuálním globálním stimulu totiž dovoluje: 1. Harmonizovat perceptuální podobnosti u více členů společnosti. Pokud totiž dva členové pozorují tentýž jev a jeden z nich ho pojmenuje, pak se pro druhého jazykové označení přímo spojí s daným globálním stimulem. Ten ho pak dokáže správně rozeznat a také pojmenovat. Zajímavé je aplikovat tento proces na samotný jazyk. Globální stimul zaznamenaný sluchem je v tomto případě nositelem informace i pozorovaným stimulem. Jedná se o triviální učení na základě pozorování (observační učení).33 Touto schopností jsou kromě člověka samozřejmě vybaveni i další živočichové, ale pouze u lidí celý proces dospěl tak daleko. 2. Reagovat na základě předaných informací, aniž by jedinec měl k dispozici stimul přímo spojený s daným jevem. Jazyk umožňuje informovat ostatní 32 33

QUINE, W. V. Od stimulu k vědě. Praha : Filosofia, 2002. s. 42. NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie. Praha : Academia, 1998. s. 405.

17

jedince o právě vnímaném globálním stimulu. Např. svolávání tlupy ke zdroji potravy. Nejtriviálnějším prvkem, který slouží pro přenos informace o globálním stimulu, a který je kauzálně nejblíže smyslovým buňkám je dle Quina pozorovací věta.34 Jedná se o jednoduché příležitostné tvrzení popisující právě probíhající, přímo pozorovatelný jev, přijímaný celým jazykovým společenstvím. Platnost této věty, můžou ostatní přihlížející z jazykového společenství na základě tohoto pozorování potvrdit či vyvrátit. Jde tedy o věty, které jsou za určitých okolností pravdivé a za jiných nepravdivé. Příkladem pozorovacích vět jsou: Sníh. Kolo. Světlo a podobně. Pozorovací věty se mění a vyvíjejí s tím, jak roste poznání společnosti. Po léta se vyvíjejí díky poznání u jednotlivce a po staletí u společnosti. Jedná se o zásadní prvek vztahu stimulace k vědecké teorii, což u nich předpokládá nezávislost na individuálních pocitech. Pozorovací věty pokládá Quine za počátek jazyka a to jak z pohledu vývoje společnosti (fylogeneze), tak z pohledu vývoje jednotlivce (ontogeneze). 35 Jde totiž o věty, kterými jsou dětem podmiňovány globální stimuly. Díky bezprostřednosti spojení jazykové složky a empirického vjemu si dítě dokáže spojit globální stimul se slovním označením, aniž by před tím disponovalo znalostí daného jazyka. Později u dítěte přichází na řadu slovo „ne“ a písmeno „a“. Negaci36 slovo „ne“ se dítě může lehce naučit označením nějakého globálního stimulu nesprávným slovem. Od dospělého, který dítě vychovává, se dočká nesouhlasu v 34

Výraz pozorovací věta (protokollsatze) má svůj původ ve Vídeňském kroužku, kde se na její definici sešlo tolik názorů, kolik členů kroužek měl. 35 QUINE, W. V. Od stimulu k vědě. Praha : Filosofia, 2002. s. 46. 36 Negace je v jazyce logiky zastoupena znakem ¬ a nebo ~. Nesprávná pozorovací věta může být tedy zastoupena: ¬ p a nebo ~ p.

18

podobě slova „ne“. Postupem času začne být dítě schopné samo označit nesprávné přiřazení stimulu k větě za „nepozorovací“ větu. Jedná se o důležitý moment, protože jde o první logický argument. Podobně je tomu se spojkou „a“ jejíž funkcí je prosté spojení dvou pozorovacích vět. Zrodila se konjunkce.37 Zde popisované základní logické argumenty mohou vypadat pouze jako malé krůčky na cestě ke složitým výrokům. Ovšem pouhé spojení negace a konjunkce, může dítěti po jejich internalizaci přinést významný logický výrok nikoli obojí ¬ (p Λ p).

1.4.2. Od pozorovacích kategorikálů k referenci Dalším krokem směrem od stimulu k vědě, je navázání na konjunkci pozorovacích vět. Ve filosofii W. V. Quina jsou jimi takzvané pozorovací kategorikály. Jedná se o trvalé věty, řešící problém logického propojení teorie s pozorováním, stejně jako zachycení experimentální situace.38 Pozorovací kategorikály se skládají z pozorovacích vět, vzájemně spojených očekáváním, že když bude platit jedna, tak bude nevyhnutelně platit i druhá. Příkladem je: „Pokud vidím kouř, tak je i oheň. Ochutnám-li cukr, je cukr sladký.“ Jde o zobecněné vyjádření souvislosti mezi pozorovacími větami a tím i globálními stimuly. Pozorovací kategorikály, můžeme jazykem logiky vyjádřit jako a → b (pokud a tak b). Zásadním rozdílem pozorovacích vět a kategorikálů, jsou jejich podmínky pravdivosti. Zatím co pravdivost pozorovacích vět závisí na okamžiku, místě a okolnostech jejich vyřčení, pozorovací kategorikály tomuto vlivu nepodléhají.39 37

Konjunkce je v logice zatopena znaky & a nebo také znakem Λ. Dvě pozorovací věty v konjunkci tedy mohou být: p & p a nebo p Λ p. 38 QUINE, W. V. Hledání pravdy. Praha : Herrman a synové, 1994. s. 18. 39 Quine proto pozorovací věty označuje jako příležitostné a kategorikály jako trvalé. Ve starších pracích autor rozeznával věty příležitostné, jako závislé na subjektivních pocitech jednotlivce a pozorovací věty, jako intersubjektivně nezávislé.

19

Vyjadřují platnost induktivního spojení bez ohledu na podmínky jejich vyslovení. Dají se dále reprodukovat, aniž by jedinec musel být vystaven stimulu a aniž by tvrzení ztráceli cokoliv na své platnosti. Jsou tedy nástrojem k uchovávání pravd o tomto světě a to i přes několik generací jedinců, kteří se na sběru pravd podíleli. Kategorikály jsou také nejjednoduššími vědeckými teoriemi, jež lze pozorováním potvrdit, nebo vyvrátit.40 Jedna

zásadní

věc

ovšem

doposud

popisovaným

pozorovacím

kategorikálům chybí. Není z nich patrné, že se jedna pozorovací věta vztahuje přímo ke konkrétnímu objektu věty druhé. Vztahuje se pouze ke stejné scéně. Doposud předložené kategorikály se totiž skládají ze dvou samostatných pozorovacích vět (lze je oddělit a používat jednotlivě). Označme si tyto a jím podobné věty jako pozorovací kategorikály volné. Nepřítomnost exaktního spojení vět volného kategorikálu, před nás staví nepřekonatelnou překážku na cestě, za predikací, za předpovídáním budoucích jevů. Vedle volných kategorikálů, Quine ovšem předpokládá i kategorikály ohniskové. U nich se vyskytuje jasné spojení mezi objektem jedné pozorovací věty a větou druhou. Děje se tak pomocí slov, zastupujících objekt jedné věty. K tomuto účelu je použito například slovo „tento“. Věty: „Pokud vidím kouř, je tento kouř z ohně.“ a „Ochutnám-li cukr, je tento cukr sladký.“ již v sobě obsahují vztah k existenci předmětu. Je z nich evidentní, že se jedná právě a jenom o cukr, který právě ochutnáváme. Ohniskové kategorikály jsou podle Quina dalším krokem za poznáním. Umožňují nám z pozorování předpovídat důsledky jevů. Pro lepší pochopení si zopakujeme hlavní specifika dvou uvedených kategorikálů: • 40

Volné pozorovaní kategorikály:

QUINE, W. V. Od stimulu k vědě. Praha : Filosofia, 2002. s. 50.

20

◦ Jsou složeny ze dvou samostatných, soběstačných pozorovacích vět. ◦ Pozorovací věty volného kategorikálu se vztahují ke stejnému místu. ◦ Jsou zobecněním pozorovacích vět spojených konjunkcí. •

Ohniskové pozorovací kategorikály: ◦ Pozorovací věty z kterých jsou složeny, nemůžou figurovat samostatně. ◦ Jedna pozorovací věta se přímo vztahuje k předmětu věty druhé. ◦ Je zobecněním predikční pozorovací věty. Ohniskové kategorikály mají již nádech obecné řeči o tělesech. Je to

moment, kde Quine spatřuje materializaci těles a počátek zvěcnění. To jak zabíháme stále hlouběji do složitosti poznávání reality se výrazně podobá postupnému učení dítěte. Pro něj, nemají z počátku pozorovací věty a pozorovací kategorikály, žádnou souvislost s trvalostí tělesa v místu a čase. 41 Dítě prostě nedokáže rozeznat, zda je míč, s kterým si právě hraje ten samý, jako ten, s kterým si hrálo minulý týden. Toto uvažování totiž vyžaduje schopnost hlubší analýzy souvislosti činů, místa a času. Je zapotřebí, být schopen si představit pravděpodobnou cestu objektu ve chvílích, kdy zmizí z našeho dohledu. Může se totiž stát, že narazíme na dva objekty, od sebe nerozeznatelné, pouze na základě specifických znaků. Schopnost uvažovat o časovém kontextu, kauzálních řetězcích a místě výskytu, pak pro nás bude jediným vodítkem. Další situací, při které se bez vědomí kontextu neobejdeme, je podle Quina následující případ: „Viděno čtyřdimenzionálně, je těleso obsahem části časoprostoru; a některé části tohoto tělesa se mohou opět kvalifikovat jako tělesa. Pulec je tělesem a čtyřnohá

41

QUINE, W. V. Hledání pravdy. Praha : Herrman a synové, 1994. s. 31.

21

žába, která se z něj vyvine, je jiným tělesem, avšak dohromady tvoří třetí těleso, celoživotního živočicha, žábu.“42 Uvažovaný proces kauzálních řetězců opět vyložíme v kontextu ontogeneze. Pokročí-li dítě ve svém vývoji k ohniskovým pozorovacím kategorikálům, tak si již dokáže spojit hlubší souvislosti: „Míč jsme vzali z garáže z místa, kam jsme ho odložili před týdnem a ten náš má na jedné straně světlou rýhu. Určitě to není ten druhý, který jsme ztratili.“ Podle Quina, je používání ohniskového kategorikálu okamžikem zvěcnění tělesa a tedy i počátkem použití reference.43 Zvěcnění nám dále umožňuje smysluplně používat minulý čas a tím i opravdové předávání osobně zažitých zkušeností. Vznik minulého času, je totiž zcela závislý na schopnosti reference k objektům takovým způsobem, aby si všichni partneři komunikace, dokázali označení přesně spojit s objektem. Jedině tak jsme schopni vysvětlit ztrátu míče a jedině tak jsou ostatní schopní přisoudit ztrátu tomu jedinému objektu. Zvěcnění fyzických těles se specifickou kontinuitou v prostoru a čase nám dále přináší potřebu abstraktních pojmů jako jsou: čísla, vlastnosti, třídy a kategorie. Quine popisuje vznik vlastností tak, že bylo při nějaké situaci ve větě použito takzvané zájmeno z lenosti „to“. Například: „Míč je kulatý. Platí to i o našem míči.“ Ve druhé větě se odkazujeme k první pozorovací větě a vznikne nám vlastnost, kulatost, týkající se obou fyzických objektů. S vlastností vzniká přímo i označení tříd. Třída kulaté označuje všechny tělesa s určitou vlastností. Dále potřebujeme schopnost vyjádřit počet prvků ve třídě kvantifikovaných prvků: „Některé kulaté předměty.“ Tím je položen základ k motivaci využívání 42

QUINE, W. V. Od stimulu k vědě. Praha : Filosofia, 2002. s. 65. Referencí je myšleno odkazování: vztah mezi jazykovým významem a jím označeným objektem. 43

22

čísel. Další významnou funkcí ohniskového kategorikálu, o které jsme se ještě nezmínili je také kvantifikace těles. Slova jako: nějaký, jakýkoliv, každý, všechny a některý vyžadují zásadní zájmeno – tudíž i ohniskový kategorikál. Dospěli jsme tedy do stavu, kdy je svět kolem nás, pohledem logických návazností zhmotněn do objektů, se svými specifickými vlastnostmi, s jejich počtem a zařazením mezi ostatní objekty pomocí kategorií. Pokud bychom v nastoleném stylu takto pokračovali dále, došli bychom až k větám, pomocí nichž lze vyjadřovat názory, pocity a vztahy mezi osobami.

23

Obrázek 2: Proces poznávání od globálního stimulu po ohniskový pozorovací kategorikál, podle W. V. O. Quina.

Globální stimul

Podobnost

Receptuální

Perceptuálni

Pozorovací věta Konjunkce Negace

Volný

Pozorovací kategorikál

Ohniskový

24

1.4.3. Reference Teď, když víme na čem stojí základy našeho jazyka, se podrobněji podíváme na možnosti reference k objektům – tedy označení věcí okolního světa jazykovými prostředky. Reference, pokud splňuje svůj účel, je neomylně jedinečným označením prvků světa kolem nás a tudíž je její použití stejné u všech osob stejné jazykové skupiny. Tuto stejnost nyní analyzujeme u dvou druhů výše zmíněních prvků, na: konkrétních fyzických a abstraktních myšlenkových. Pokud nahlížíme na konkrétní věci, jako na hmotu, zastávající v určitém čase určité místo a nebudeme zabíhat do hloubek subatomární úrovně, tak k nim můžeme referovat s naprostou jistotou, aniž bychom měli pochybnosti o správnosti reference. Můžeme se opřít o kauzální řetězce a časový kontext, abychom s jistotou argumentovali o jednoznačnosti spojení tělesa a slova.44 Problém ovšem nastává u abstraktních prvků. U nich totiž nejde potvrdit či vyvrátit stejnost reference na stejném základě, na němž jsme postavili naší předešlou argumentaci. Podle Quina jsou reference na abstraktní prvky dokonale intersubjektivně zaměnitelné, protože: „vzájemné jednoznačné přeházení hodnot našich proměnných provedené pro celý jazyk, nemá žádný účinek na pravdivost či nepravdivost našich výroků.“45 Podle Quina není způsob, jak bychom abstraktnímu pojmu, jednoznačně přiřadili referenci. Absence základního prvku, ze kterého vyrůstaly naše úvahy u konkrétních věcí – globálního stimulu, nedává možnost jakéhokoliv ověření. Přesto, jak to Quine uvádí na příkladu matematiky, může empirického obsahu prostý pojem ve spojení s pojmem konkrétním, tvořit kategorikál – představitele jednoznačné reference k objektům.46 44

S těmito vyspělými nástroji se můžeme pustit i do řešení záludností identity u paradoxu Théseovi lodě. 45 QUINE, W. V. Od stimulu k vědě. Praha : Filosofia, 2002. s. 108. 46 QUINE, W. V. Od stimulu k vědě. Praha : Filosofia, 2002. s. 83.

25

Záchytným bodem k určení správnosti reference u abstraktních výrazů podle Quina zůstává jen tenký led, na němž se v dialogu snaží udržet jeho účastníci používající shodnou referenci. Pokud jejich dialog netrpí nedostatkem pochopení a sejdou se i v závěrech, dá se předpokládat, že se shodují i v referování.

1.4.4. Význam Podobně jako u referencí postupujeme u významů. Ty definujeme pomocí určení okolností, za kterých mají dvě věty stejný význam. Nositelem významu, jak Quine souhlasí s dalším významným filosofem jeho doby G. Fregem, jsou celé věty.47 Na shodnosti významů věty a jejích pravdivostních hodnotách, nahlížených jako celek, nemají tedy vliv neurčité reference. U příležitostných pozorovacích vět máme možnost ověřit stejnost jejich významu tím, že se při nejrůznějších příležitostech, nemění pravdivostní hodnota obou vět. Pokud se najde nějaká situace, kdy se věty v pravdivosti budou rozcházet, tak máme jistotu odlišnosti jejich významu. Podíváme-li se ovšem na věty typu ohniskový pozorovací kategorikál (věty trvalé), podobný systém použít nemůžeme, protože jak bylo řečeno výše, trvalé věty mají stejnou pravdivostní hodnotu bez ohledu na podmínky jejich vyslovení. Složitější může být určení stejnosti významu u dvou svědků nějaké události, která u každého z nich vyvolá jinou příležitostnou větu. Neshoda v tomto případě mohla vzniknout na základě individuální rozdílnosti chápání jazykové reference. Jinak řečeno – každý si pod daným slovem představí něco jiného.

47

QUINE, W. V. Hledání pravdy. Praha : Herrman a synové, 1994. s. 108.

26

Řešením může být použití jiné příležitostné věty se shodným významem (parafráze), na němž se již oba shodnou.48 Tolik k takzvané naturalizované epistemologii (teorii poznání), která se na svém začátku dotýká samých hranic poznání ve smyslu fyzické konfrontace okolního světa s našimi receptory a na svém konci, vytváří předpoklady pro rozvoj jazyka, komunikace a dalších prostředkům s nimiž disponuje vědecká činnost.

1.5. Filosofie vědy Nyní se dostáváme k vrcholu Quinovy filosofie a to sice k filosofii vědy. Ta se zabývá především celostním pohledem na fungování vědy a na proces vědeckého poznání v kontextu jejích historických základů. Snaží se tak vlastně odpovědět na otázku: Co je věda a jakým způsobem funguje.49 Je to oblast, kde se spojují všechny přístupy a zásady Quinovy filosofie v jedno a vytvářejí komplexní systém: •

Analytický přístup je: „Tím, co pojednává o pozorováních, na nichž spočívá věda jsou příležitostné věty. Vědecký výstup se stejně tak odehrává ve větách: v pravdivých větách, jak doufáme, v pravdách přírody.“50

•

Naturalismus je: „popis reality je možný jedině v rámci vědy samotné a nikoli v rámci nějaké předcházející filosofie.“51 Quinův naturalismus

48

QUINE, W. V. Od stimulu k vědě. Praha : Filosofia, 2002. s. 115. FAJKUS, Břetislav. Filosofie a metodologie vědy. Praha : Academia, 2005. s. 152. 50 QUINE, W. V. Vybrané články k ontologii a epistemologii. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2006. s. 77. 51 QUINE, W. V. Vybrané články k ontologii a epistemologii. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2006. s. 77. 49

27

vychází z přesvědčení, že pouze fyzika je nástrojem popisu okolní reality. Tudíž i teorie poznání a další filosofické směry, musejí pracovat s poznatky fyziky - uvnitř vědy. Důsledkem toho je přenesení problémů teorie poznání na psychologii.52 •

Holismus nebo holistický pohled v Quinově práci najdeme doslova na každém kroku. Hned základním stimulem je pro Quina globální stimul a ne počitek, jak je tomu v psychologii. Za nositele významu považuje nikoliv slova, ale celé věty. „Naše výroky o vnějším světě předstupují obrazně řečeno před tribunál smyslové zkušenosti ne jako jednotlivá individua, ale jako kolektiv.“53 Podobně se při posuzování vědecké teorie nedá hodnotit jednotlivé výroky, ale vždy se musí hodnotit teorie jako celek.

1.5.1. Věda a jazyk Věda je jazyková struktura, která je v určitých místech spojena s pozorováním.54 O toto spojení se starají pozorovací věty, což můžeme doložit na příkladu osvojování si jazyka a to jak u dítěte, tak u jazykovědce.55 Jazyk disponuje určitým schématem, který jsme zdědili po předcích a v němž sdělujeme vše co jen sdělit chceme. Pokud bychom chtěli tento jazykový aparát vylepšit, nezbývá nám nic jiného, než upravovat jen určitou část schématu. Zbytek, pomocí něhož bychom tuto změnu prováděli, bychom ponechali nepozměněn – spoléhali bychom se na to, že jde o část, která změnu nevyžaduje.

52

Filosofický slovník. Olomouc : Fin, 1995. s. 285. QUINE, W. V. Vybrané články k ontologii a epistemologii. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2006. s. 101. 54 QUINE, W. V. Vybrané články k ontologii a epistemologii. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2006. s. 145. 55 QUINE, W. V. Od stimulu k vědě. Praha : Filosofia, 2002. s. 113. 53

28

Byl by tak neustále přítomen silný vliv původního, nezměněného jazykového schématu. Podobný způsob práce jsme nuceni přijmout při používání nějaké vědecké teorie. Pokud s ní pracujeme, je nemožné zpochybňovat její základní prvky, protože ty se na naší práci podílejí. Stejný princip funguje u teorie poznání. Nemáme možnost vystoupit z vlastního poznání a tudíž ani možnost zpochybnit jeho podstatu: „Nemůžeme podstatně zpochybnit realitu vnějšího světa, nebo popřít, že svědectví našich smyslů dokládá vnější předměty; kdybychom to totiž provedli, odloučili bychom termíny „realita“ a „evidence“ právě od těch způsobů jejich užití, které především jim původně propůjčují jakoukoliv smysluplnost, kterou z našeho hlediska mají.“56

1.5.2. Vědecké teorie Hlavní roli vědeckým teoriím a vědě vůbec Quine připisuje v předpovědi budoucích jevů. Dokonalá vědecká hypotéza, by se měla vyznačovat neomylnou schopností predikovat následky určitých jevů. „Užitečnost vědy, z praktického hlediska, spočívá v naplněném očekávání; v pravdivé odpovědi.“57 Abychom mohli predikovat budoucí jevy, potřebujeme mít k dispozici generalizaci, která by z rozdílných stimulů, dokázala vyčlenit stejný prvek, k němuž predikci vztahujeme. Generalizace je prvek, který v sobě zahrnuje pojem perceptuální podobnosti, se kterým jsme se seznámili v kapitole Od stimulace k pozorovacím větám. Věda je podle Quina úspěšná právě pro svou schopnost generalizace, kterou získáváme učením a předáváním zkušeností z generace na generaci. 56

QUINE, W. V. Vybrané články k ontologii a epistemologii. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2006. s. 19. 57 QUINE, W. V. Vybrané články k ontologii a epistemologii. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2006. s. 139.

29

Podíváme-li se na to, jak podle Quina postupuje proces potvrzování vědecké teorie, pak jsou na základě určité teorie postaveny hypotézy – tedy pozorovací kategorikály složené z pozorovacích vět. Kategorikály, jak jsme si řekli dříve, mohou být legitimně implikovány vědeckou teorií, protože jde o trvalé věty. Quine pozorovací kategorikály považuje za konečné kontrolní body vědy a pokud ve své výpovědi selžou, selhává i celá vědecká teorie. Selhání totiž ukazuje na to, že nějaký prvek teorie je nepravdivý a je nutné buďto teorii upravit tak, aby kategorikál vyhovoval a nebo se musí teorie nadobro opustit. Naproti tomu správnost pozorovacího kategorikálu ještě definitivně nepotvrzuje pravdivost teorie. Přiblíží nás sice trochu blíže pravdě, ale pravdě založené na statistice a matematické pravděpodobnosti.58 Nikdy se nejedná o potvrzení, která by se dalším pozorováním nemohla vyvrátit. Jiným směrem lze pozorovací kategorikál využít při vytváření zcela nových teorií. Pokud se nám na základě pozorování podaří sestavit pozorovací kategorikál, který dosud žádná teorie vysvětlit nedokáže, tak se můžeme směle pustit do vytvoření vlastní teoretické hypotézy. Tato hypotéza pak bude obsahovat další pozorovací kategorikály, které můžeme testovat a díky nimž se můžeme přiblížit k co největší relevantnosti hypotézy.59 Zde presentovaný princip vstupu pozorovacích kategorikálů do vědecké práce, Quine sebekriticky označuje za poněkud omezený. Vědci se při své práci snaží o více, než jen logickou pravdu a nevyužívají pouze informace typu tady a teď60 reprezentované pozorovacími větami. V reálných situacích se do hry zásadní měrou dostává i paměť v jejím širokém slova smyslu (paměť osobní, společenská – 58

QUINE, W. V. Hledání pravdy. Praha : Herrman a synové, 1994. s. 21. QUINE, W. V. Hledání pravdy. Praha : Herrman a synové, 1994. s. 18. 60 Tento výraz byl převzat z prací psychologa Irvina D. Yaloma, konkrétně z: YALOM, I. D. Chvála psychoterapie. Praha : Portál, 2003. Označuje jím informace získané z právě probíhající interakce klienta s terapeutem. 59

30

zastoupená dříve v historii zaznamenanými poznatky, paměť dědičné informace apod.). Své jistě sehrávají i ostatní individuální vlivy vědce.61 Schopnost revidovat pozorovací kategorikály, je navzdory tomu, co jsme si uvedli dříve, v některých případech možná pouze v omezené skupině lidí. Pokud jsou totiž kategorikály součástí určité teorie, mají význam jenom pro okruh jedinců, kteří jsou s touto teorií seznámeni a pro které jsou pozorovací věty, ze kterých je kategorikál složen, pochopitelné. V oblasti vědy je typické úzké zaměření odborníků na určité druhy problémů. Vznikají mnohočetné skupiny odborníků, zaměřených kupříkladu pouze na fyziku hornin. Tato skupina bude jistě jinak hodnotit poznatky dejme tomu z oblasti lingvistiky, než samotní lingvisté. Stejně tak, bude mít problém s uznáním pozorovacích vět – potažmo kategorikálů neodborná veřejnost. Je tu ovšem možnost „vědecký“ kategorikál převést do veřejnosti srozumitelné formy. Pokud budeme neustále zpochybňovat překládané poznatky, tak se odpověďmi postupně propracujeme, až k obecně srozumitelným kategorikálům.

61

QUINE, W. V. Od stimulu k vědě. Praha : Filosofia, 2002. s. 75.

31

1.5.3. Kritika Popperovy teorie K. R. Popper,62 významný teoretik vědy, ve 30. letech zformuloval teorii, prosazující jako jediný možný způsob určení platnosti vědeckých teorií jejich falzifikovatelnost.63 Považoval za nemožné, definitivně potvrdit platnost teorie. Další a další pozorování, která jsou v souladu s teorií jí sice postupně přibližují k pravdě o fungování přírody, ale nikdy této pravdy nedosáhne nevyvratitelně.64 Naproti tomu, jediné pozorování, které je v rozporu s hypotézami teorie, popírá její platnost. Tudíž musí být teorie odmítnuta nebo upravena. Vědecká práce se podle Poppera sestává ze zkoumání možné nepravdivosti z teorie odvozených observačních výroků. Vědecké teorie jsou podle něj platné do té doby, než jsou vyvrácena pozorováním. Pokud se tak stane a teorie je odmítnuta, začíná hledání nové teorie, která v sobě zahrnuje všechna dřívější pozorování. Každá nově vznikající vědecká teorie musí tedy vysvětlovat více a více faktů a tím jednodušeji jí lze vyvrátit. S narůstajícím množstvím vysvětlovaných poznatků se totiž zvyšuje pravděpodobnost, objevení nějakého poznatku neslučitelného s hypotézou. Popperovy myšlenky byly obecně přijímány až do doby, kdy v roce 1951 Quine publikoval článek Dvě dogmata empirismu, v němž zpochybnil princip 62

Karl Raimund Popper (1902 Vídeň – 1994 Londýn) byl jedním z nejvýznamnějších filosofů 20. století a současník W. V. O. Quina. Vrcholem práce obou filosofů, byl výklad vědeckých teorií – Popper dal vzniknout směru tzv. kritického racionalismu. V mládí se na krátkou dobu stal příznivcem komunismu, ale po jedné z demonstrací, na níž policie zastřelila několik jejích účastníků se Popperovo přesvědčení zlomilo v rozhodný antimarxismus. Studoval chrámovou hudbu na konzervatoři ve Vídni, vyučil se truhlářem, získal oprávnění učit na základní škole a nějaký čas byl pěstounem zanedbaných dětí. Spolupracoval s A. Adlerem, navázal kontakt s členy vídeňského kroužku (mimo jiné i Carnapem) – stavěl se však kriticky k jejich pozitivistické filosofii. V roce 1937 emigroval na Nový Zéland, některé z jeho důležitých prací dosud nebyly publikovány. V roce 1965 mu byl udělen šlechtický titul. (NIDA-RÜMELIN, 2001, s. 370.) 63 Filosofický slovník. Olomouc : Fin, 1995. s. 324. 64 Srovnejte s Quinovými poznatky z minulé kapitoly.

32

falzifikace konkrétní teorie na základě výsledku nějakého experimentu. Podle Quina, neexistuje žádný racionální důvod k tomu, abychom si pro odmítnutí vybrali pouze teorii v jejíž rámci zrovna pracujeme. Stejně tak si podle něho pro odmítnutí můžeme vybrat jakoukoliv další teorii, podílející se třeba jen malou měrou na experimentálním důkazu. Pokud například lékař u nemocného diagnostikuje zápal plic, ale nenaměří mu zvýšenou teplotu, pak podle Quina není větší důvod k odmítnutí teorie, že teplota je příznakem nemoci, než teorie na jejímž základě funguje teploměr. Obtíž je v tom, že jakákoliv vědecká hypotéza, je falzifikovatelná na základě pozorování pouze ve spojení (v syntéze) s dalšími, dříve známými poznatky.65 Jinými slovy, experiment, jehož výsledky pokládáme za důvod k vyvrácení naší teorie, před nás nestaví jednu, ale celou řadu poznatků možných k falzifikaci. Problémem se tedy stává způsob, jak určit část, vhodnou k zamítnutí. 1.5.4. Pavučina víry66 Na základě myšlenek, předložených na předešlých stránkách, Quine vytvořil vlastní představu o tom, jak vypadá a na jakých principech vlastně věda funguje. „Celý soubor našeho poznání nebo přesvědčení, a to od nejběžnějších otázek geografie nebo historie po nejhlubší zákony atomové fyziky, nebo dokonce čisté matematiky a logiky, si lze představit jako člověkem rozprostřenou síť, která se dotýká zkušenosti jen svými okraji.“67 Okrajové spojení se zkušeností, prezentované

kontrolními

body

jsou

podle

Quina

zajišťovány

pomocí

pozorovacích vět. Uvnitř pavučiny (sítě) se nacházejí nejen všechny vědecké 65

QUINE, W. V. Od stimulu k vědě. Praha : Filosofia, 2002. s. 74. Sám autor tuto pavučinu označuje jako síť. My jsme výraz přebrali z publikace CRYAN, Dan; SHATIL, Sharron; MAYBLIN, Bill. Logika. Praha : Portál, 2002. 67 QUINE, W. V. Vybrané články k ontologii a epistemologii. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2006. s. 102. 66

33

teorie, ale i očekávání, víry a pravidla, které jsou pro nás natolik dobře zažité, že je ani za vědecké nepovažujeme a co je důležité, nepovažujeme za potřebné neustále ověřovat jejich pravdivost. Směrem od okrajových částí pavučiny k jejímu středu se přirozeně vytrácí jasná souvislost s empirickým obsahem. Do samého centra pavučiny bychom zřejmě umístili nauku o jsoucnu a bytí – ontologii. U ní předpokládáme nejmenší spojitost se zkušeností. Naopak u okraje pavučiny se nacházejí výroky těsně přimknuté k smyslové zkušenosti, reprezentované pozorovacími větami. Může jít ale i o výroky přimknuté na základě matematické pravděpodobnosti a statistiky a ne na základě logicky nevyhnutelné návaznosti. Pavučina disponuje určitými mechanizmy, uplatňující se při změně jednotlivých částí. Nastane-li ve vědecké praxi typická změna na okrajích pavučiny, reprezentovaná změnou pozorovací věty například na základě experimentu, tak se i pozmění vnitřní uspořádání pavučiny. Celá pavučina je totiž složena z propletence logických návazností: „Co se týče otázky, který výrok na základě sporné zkušenosti přehodnotit, je zde široký výběr, neboť celé pole je okrajovými podmínkami (zkušeností) určeno jen nedostatečně. Žádná jednotlivá zkušenost, není spojena s nějakým jednotlivým výrokem ležícím uvnitř pole jinak než nepřímo, totiž prostřednictvím úvahy týkající se rovnováhy celého pole.“68 Při zařazování nové zkušenosti tedy hrozí falzifikace v mnoha dalších oblastech pavučiny, která je pro nás ovšem nepřípustná.69 Aby se radikálním změnám vyhnuli, snaží se vědci novou zkušenost zařadit do pavučiny s co nejmenším počtem změn – nejlépe v nějaké hlubší části pavučiny, dále od spojení se zkušeností. Tyto oblasti totiž nezasahují tak radikálně do sousedních.70 68

QUINE, W. V. Vybrané články k ontologii a epistemologii. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2006. s. 102-103. 69 Důvody k tomu vysvětlujeme v kapitole Věda a jazyk. 70 CRYAN, Dan; SHATIL, Sharron; MAYBLIN, Bill. Logika. Praha : Portál, 2002. s. 139.

34

Pravdivost výroků v pavučině lze korigovat úpravami v jejich logicky návazných částech a to až do té míry, že jakýkoliv výrok můžeme učinit pravdivým, pokud uděláme dostatečné změny v ostatních částech pavučiny. Bude to možné, i když půjde o výrok nacházející se poměrně blízko spoje s realitou. Jen úpravy v okolních oblastech budou muset být dostatečně radikální. A jak Quine uvádí, bude muset mít například podobu argumentace na základě halucinace. Z mechanizmů pravdivosti nám vyplývá další otázka: nakolik jsou v pavučině víry výroky revidovatelné? Quine nepředpokládal existenci apriori pravdivých výroků, všechny je dle něj možné revidovat. Tedy revidovat ve smyslu možnosti vyvrácení pomocí pozorování, ne možnosti určení absolutní jistoty pravdivostní hodnoty. Jak to ale provést ve změti vzájemných vlivů pavučiny víry? Quine postuluje existenci jediného způsobu revidování, jež se v některých případech uplatňuje snáze a v některých obtížněji. Jde o proces, vedený ideálem o maximální

jednoduchosti71

a

funkčnosti

celkové

teorie

a

principem

konzervatismu: kde se teorie dobře osvědčila, není revize nutná.72 Nabízí se ovšem námitka, že popsaný způsob revidování, je vlastně apriori pravdivým výrokem, jehož existenci Quine popírá. Na to autor reaguje odpovědí, že i tyto mechanismy jistě časem projdou revizí, které posílí jejich účinnost. Quine dospívá k závěru, že věda pracuje s velkým množstvím skrytých předpokladů a postrádá pevný základ, vystavěný na důkazech. Vysvětlení zkušenosti, podle něj, stejnou měrou závisí na zkušenosti samotné, jako na jejím okolním prostředí v pavučině víry. Paradoxním důsledkem je skutečnost, že „kdybychom měli radikálně odlišnou pavučinu víry, jako měl například Aristoteles, pak by se mohlo stát, že vysvětlení naší zkušenosti při minimálních 71

Srovnej s Ocamovou břitvou. QUINE, W. V. Vybrané články k ontologii a epistemologii. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2006. s. 14. 72

35

dopadech by mohli obstarat úplné jiné výroky.“ 73 Nabízí se pak otázka, nakolik se věda vztahuje k objektivní pravdě. Vědomí nedostatečné určenosti nás dále přivádí k myšlence, nově uspořádat proces zkoumání, aby předcházel popsaným komplikacím. V humanitních vědách, jsou podle Quina okrajové kontrolní body pavučiny s empirií řidší, než u věd přírodních. V některých oblastech, je výskyt kontrolních bodů natolik nestálý, že už jakoby mizí úplně. Dopátrat se těchto bodů na omezeném poli kognitivní psychologie, se pokusíme v následujících kapitolách.

73

CRYAN, Dan; SHATIL, Sharron; MAYBLIN, Bill. Logika. Praha : Portál, 2002. s. 140.

36

2. KOGNITIVNÍ PSYCHOLOGIE Za část vědecké činnosti, na který budeme aplikovat výše uvedené poznatky, jsme si vybrali v současné době jeden z nejvlivnějších psychologických směrů – kognitivní psychologii. Od této volby si slibujeme nalezení mnohých styčných bodů s Quinovou filosofií a možnost analýzy ze zcela nových úhlů pohledu. Je to mimochodem právě kognitivní psychologie, která by podle Quina měla zaujmout pozici na místo epistemologie – teorie poznání. Po zběžném uvedení do problematiky kognitivní psychologie se pokusíme v obecné a konkrétní rovině nalézt ona neočekávaná logická spojení a odhalit případné samozřejmosti a předpoklady o nichž jsme se slovy autora zmiňovali v úvodu práce.

2.1. Nezbytný historický exkurz Kognitivní psychologie (z latinského cognoscere - poznávat)74 je poměrně mladým psychologickým směrem. Poznatky, které v současnosti spadají do oboru kognitivní psychologie se psychologie zabývá od svých počátků – jak tomu je například u paměti. Níže uvádíme přehled historicky významných událostí kognitivní psychologie, aniž bychom si činili nárok na jejich úplné popsání. Dobu vzniku kognitivní psychologie, datují různí autoři různě. N. Hayesová pokládá kořeny kognitivní psychologie do průběhu druhé světové války a to sice do činnosti spojenců v projektech dálkových letů a dešifrování německých zpráv. V tomto období, přesněji v roce 1943, W. Pitts a W. 74

Filosofický slovník. Olomouc : Fin, 1995. s. 220.

37

McCulloch přirovnali mechanismy lidského myšlení k složitým počítačovým soustavám. Toto přirovnání učinili na základě zjištění, že primární principy fungování mozku, lze popsat termíny symbolické logiky a že nervovými výběžky prochází elektrické impulzy vyvolávající v neuronech chemické reakce.75 Podle Hayesové se kognitivní psychologie rozvinula po válce, kdy Donald Broadbent začal systematicky sledovat jak funguje mysl.76 Využíval k tomu metodu důsledného experimentování v souladu s tehdy prosazovaným způsobem práce přírodních věd. Zkoumal poruchy komunikace ve spojení s poruchami vnímání, poruchami pozornosti a pamětí.77 Těsně po válce v roce 1946 vzniká nový obor umělé inteligence. Skládá se a rozšiřuje poznatky filosofie, neurologie, počítačových věd, robotiky a lingvistiky. Obor umělá inteligence se snaží napodobit proces logického myšlení a další mozkové činnosti.78 Dalším významným datem, který někteří autoři považují za dobu vzniku kognitivní psychologie je rok 1956. Tento rok se totiž sešlo několik významných událostí: •

Noam Chomsky v Massachusettském technologickém institutu (MIT) přednesl svou teorii jazyka.

•

G. A. Miller tamtéž představil význam magického čísla 7 v krátkodobé paměti.

•

A. Newell, H. Simon a J. C. Shaw přednesli referát o počítačovém modelu s názvem General Problem Solver (program umělé inteligence).

75

OCHOA, George; COREY, Melinda. Dějiny v datech – Věda. Praha : Eminent, 2000. s. 259. HAYES, Nicky. Aplikovaná psychologie. Praha : Portál, 2003. s. 17. 77 FARKOVÁ, Marie. Vybrané kapitoly z psychologie. Praha : Univerzita Jana Amose Komenského, 2008. s. 42. 78 OCHOA, George; COREY, Melinda. Dějiny v datech – Věda. Praha : Eminent, 2000. s. 264. 76

38

•

V Dartmouthu (stát New Hapshire) proběhla významná konference o výzkumu na poli umělé inteligence. Od tohoto na události pestrého roku, postupně přibývalo publikací s

kognitivně psychologickou tématikou. A za nějaký čas se tento směr dostal do širšího povědomí a univerzitních osnov, kde prozatím kraloval behaviorismus.79 V následujících letech pokračovala práce na vytvoření funkčních myšlenkových procesů pomocí počítačové techniky. V 60. letech K. Colby na Stanfordské

universitě

vytvořil

počítačový

program,

simulující

chování

neurotického a později i paranoického jedince. Tento dynamický model měl sloužit k výzkumu struktury duševní nemoci. V roce 1963 J. McCarthy vyvinul programovací jazyk LISP – zásadní jazyk pro práci v oboru umělé inteligence. V roce 1972 ho mimo jiné T. Winograd použil při tvorbě programu SHRDLU, jež se snažil o chápání přirozeného jazyka.80 R. Schank v roce 1982 popsal své pokusy o vypracování programu, který se snažil porozumět textu a na základě z něho získaných poznatků odpovědět na otázky podobně jako člověk. V 70. letech britský psycholog L. Weiskrantz na základě zkoumání osob, které utrpěly zranění mozku dokázal, že různé stránky procesu vidění, jsou v mozku zpracovávány na různých vzájemně oddělených místech.81 V 80. letech M. M. Merzenich a J. Kaas přišli s myšlenkou konekcionismu, pomocí něhož vysvětlovali zdánlivou bolest (pocit bolesti v amputované končetině). Při pozdějších pokusech dokázali, že se při radikálních změnách v konstituci těla, mění i rozmístění mozkových center v kůře mozkové. V roce 1991 tyto poznatky potvrdil a dále rozšířil T. Pons.

79 80 81

EYSENCK, Michael W. Kognitivní psychologie. Praha : Academia, 2008. s. 16 OCHOA, George; COREY, Melinda. Dějiny v datech – Věda. Praha : Eminent, 2000. s. 302. OCHOA, George; COREY, Melinda. Dějiny v datech – Věda. Praha : Eminent, 2000. s. 299.

39

Kognitivní psychologie s postupem času začleňovala získané poznatky do výkladu psychologických procesů. V průběhu svého vývoje, s tím jak se rozšiřovalo portfolio poznatků, začal kognitivní směr považovat za rozhodující činitele psychologických procesů jejich kognitivní část (mentální reprezentace etc.). Jedná se o typický vývoj, vysledovatelný i u dalších vědních oborů: Po nějakém čase růstu oboru, začne se tento považovat za významně nejdůležitější část oblasti nadřazené – v tomto případě psychologie. Podobně tomu bylo do 60. let 20. století u jiného psychologického směru a to sice behaviorismu.82

2.2. Vymezení oboru kognitivní psychologie Pokusíme-li se o stručné vymezení kognitivní psychologie, lze říci, že jde o vědu, která se zabývá lidským zpracováním informací a tím jak senzorická stimulace vstupuje do lidského organizmu, jak se transformuje, redukuje a dále zpracovává a to jak v kontextu obecné a aplikované, tak v kontextu sociální psychologie.83 Analyzuje vnitřní procesy člověka, snaží se je spojit s poznatky neurologie a je neodmyslitelně spjata s přístupem srovnávající fungování mozku s fungováním počítače. Kognitivní psychologie prostřednictvím kognitivní vědy využívá poznatků z lingvistiky, filosofie, antropologie, vědy o počítačích a pedagogiky.84 Kognitivní psychologie se zabývá všemi částmi lidské psychiky, které se podílejí na poznávání. To samo o sobě zahrnuje velké množství jednotlivých

82 83 84

PLHÁKOVÁ, Alena. Učebnice obecné psychologie. Praha : Academia, 2005. s. 24. NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon psychologie. Praha : Vodnář, 1995. s. 275. MAREK, Alois Maria. Psychologie. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 2000. s. 587.

40

podoblastí. Podívejme se na jejich stručný přehled od vývojově nejníže postavených po ty vývojově nejvyšší: •

Vnímání

(percepce),

je

nejnižší

a

vývojově

nejstarší

stupeň

psychologických procesů. Jde o prvotní poznávací proces vznikající bezprostředním působením podnětů na

smyslové orgány. Je tudíž i

základem pro ostatní poznávací procesy. Umožňuje nám orientovat se v prostředí. Zajímavostí je, že i když kognitivní psychologové uznávají společné předstoupení podnětů před všechny naše smysly, tak zkoumají jednotlivosti – počitky. •

Imaginace je přímo spojena s pamětí a dále se dělí na: ◦ Představivost je vytvářením mentálních obrazů složených z minulých prožitků (více či méně pozměněných). ◦ Fantazie je vytváření nových mentálních obrazů, které se mohou sestávat z minulých zážitků, ale obsahují především významný prvek nových kombinací či celých novotvarů.

•

Paměť je souhrnným označením procesů zapamatovávání, uchovávání a vybavování informace. Je neodmyslitelně spjata s učením, ale i se zapomínáním. Logicky i fyziologicky je složena z několika vzájemně oddělených celků. Jedná se o část poznávání, která má za sebou nejbohatší historii zkoumání.

•

Myšlení je nejvyšší a vývojově nejmladší prvek poznávání, který je na jedné straně spojen s vnímáním a na straně druhé s jazykem. Zpracovává poznatky ze všech předešlých procesů a je významně ovlivněn jejich kvalitativními vlastnostmi. Umožňuje nám dokonalejší adaptaci, díky schopnosti poznání toho, co je za smyslovými vjemy.

41

Dále, někdy jako podkategorie výše uvedeného dělení, se mezi kognitivní

•

procesy a stavy počítají: pozornost, tvořivost, sny, jazyk, emoce, motivace a vůle. Z fyziologického hlediska jsou v současnosti nejlépe popsány procesy vnímání. Jednoznačných výsledků při popisu ostatních procesů, zatím dosaženo nebylo. Podle Eysencka a Keana85 přispívají do rámce informací, se kterými kognitivní psychologie dále pracuje: •

Experimentální kognitivní psychologové, kteří přinášejí výsledky na základě svých experimentů, využívajících behaviorální data či data z introspekce.

•

Kognitivní vědci, kteří se svými počítačovými systémy pokoušejí podchytit strukturu fungování kognitivních procesů. Tyto systémy, musejí mít z principu přesně definovaná pravidla fungování, a pokud by se podařilo napodobit obraz výstupů na základě vstupů shodných s člověkem, pak by struktura počítačového systému měla (více či méně) opisovat strukturu poznávacích procesů. Koncepce počítačových systémů mohou být typu: sémantické sítě, produkční systémy a konekcionistické sítě. Koncepce analogie s počítačovým systémem není všeobecně přijímána a v některých oblastech byla prokázána jejich odlišnost od fungování lidského poznávání.86

•

Kognitivní neuropsychologové přinášejí své poznatky o kognitivních procesech u pacientů s poškozením mozku. Vycházejí ze základní teze přímo spojující některé kognitivní procesy s oddělenými částmi mozku.

85 86

EYSENCK, Michael W. Kognitivní psychologie. Praha : Academia, 2008. s. 40. PLHÁKOVÁ, Alena. Učebnice obecné psychologie. Praha : Academia, 2005. s. 24.

42

Na základě tohoto by měly být schopni přiřadit jednotlivým procesům, určitá mozková centra. •

Kognitivní neurovědci se snaží především o vyvinutí přesné zobrazovací techniky, která by popsala fungování mozku u právě probíhajících kognitivních procesů s anatomicky oddělenými centry.

2.3. Metody kognitivní psychologie Pokud se prozatím nebudeme omezovat na konkrétní poznatky a podrobíme-li analýze kognitivní psychologii jako celek, pak pro nás budou zásadní způsoby, jakými kognitivní psychologie přijímá dále zpracovávané poznatky. Tuto úlohu, stejně jako u ostatních vědních oborů, zastávají vědecké metody87 - přesněji řečeno metody sběru dat. Tato kapitola bude jedna z prvních, ve které se pustíme do bližšího rozboru pohledem filosofie W. V. O. Quina. Metody jsou systematické postupy, zaručující efektivní poznání vybraného předmětu, postupy, umožňující opakování a tím i ověření. Oddělují to, co víme, od toho co se jenom domníváme. 88 Metody se odvozují od rámce předmětu zkoumání – v našem případě jde o poznávání. Zkoumání metodami, musí být přiměřené danému předmětu.89 Jinými metodami tedy disponují vědy přírodní či společenské. Je otázkou, nakolik psychologie využívá metod přiměřených a do jaké míry lze při zkoumání poznání, uzpůsobit metody předmětu. 87

88 89

Z latinského methodus - postup zkoumání složené z metá – za, po, mezi a hodós – cesta. (REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Vozice : Leda, 2001. s. 375.) NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie. Praha : Academia, 1998. s. 88. MAREK, Alois Maria. Psychologie. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 2000. s. 536.

43

Je na místě podotknout, že pohledy na předmět se v jednotlivých psychologických směrech liší. Stejně tak metody nejsou neměnné a vyvíjejí se v čase. Psychologie jako celek, tedy nedisponuje jednotnou metodikou a metodologií, které s předmětem přímo souvisí.90 Vědecké metody sběru dat obecně si v pavučině víry můžeme představit na místech mezi okrajovým spojením se zkušeností a pozorovacími kategorikály. Jak bylo řečeno okrajová spojení jsou realizována pomocí pozorovacích vět: Funkcí metody je z těchto příležitostných vět vytvořit věty trvalé, spolehlivé (reliabilní) a platné (validní). Jedině na základě takovýchto vět můžeme přistoupit k ověřování nebo vytváření nových vědeckých teorií. Prostředí pavučiny, ve které se metody jednotlivých psychologických směrů nacházejí, jsou různé. Jak jsme si uvedli výše, neexistuje společný pohled na předmět zkoumání. Každý ze směrů uznává odlišné paradigma a přistupuje k němu nezávazně.91 Z rozdílného prostředí v pavučině vyplývá již dříve popisovaný paradox, že vysvětlení naší zkušenosti při minimálních dopadech by mohly obstarat úplné jiné výroky.92 Pregnantní ilustrací může být zcela rozdílný přístup vysvětlení pojmu motivace behaviorálním a analytickým přístupem.93 A podobných příkladů bychom jistě objevili mnoho. Z toho odvozujeme, že pro naši práci je zásadní nutnost zaměření pouze na jeden směr – kognitivní psychologii, jednoznačně určující předmět zkoumání – poznávání. Specifikum psychologie spočívá v omezené možnosti ověření pravdivosti teorie na základě přímého pozorování (korespondenční kritérium).94 Psychologie 90

NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie. Praha : Academia, 1998. s. 87. Proto je psychologie označována jako pre-paradigmatická. (NAKONEČNÝ, 1998, s. 88.) 92 CRYAN, Dan; SHATIL, Sharron; MAYBLIN, Bill. Logika. Praha : Portál, 2002. s. 140. 93 Analytici přistupují k motivaci pomocí pojmů jako pudy, touha, agrese, sublimace, nevědomí a bahavioristé pomocí pojmů podmíněných reakcí a zpevnění. 94 BAHBOUH, Radavan. Psychologie pro každý den: Metody psychologie. Praha : Univerzita Karlova Filozofická fakulta. s. 17. 91

44

často pracuje s proměnnými, které neimplikují žádný stimul – tedy ani pozorovací větu. Proto se v psychologii používají další kritéria pravdivosti: •

Konsensuální kritérium znamená, že se na určitém tvrzení shodne větší množství odborníků.

•

Pragmatické kritérium znamená, že tvrzení je užitečné, osvědčilo se v praxi.

•

Statistické kritérium přistupuje k pravdivosti psychologických zákonů na základě pravděpodobnosti. Pragmatické kritérium se shoduje se způsobem revidování výroků v

pavučině víry, jak ho popisuje Quine. Jde o způsob hodnocení na základě důsledků přijetí určité teorie. Její další užití nám v neoddělitelné souvislosti ostatních poznatků, časem ukáže svou užitečnost.95 Díky tomu, se mohou teorie vzniklé bez možnosti přímého pozorování, stát obecně přijímanými. Teorie, na nichž jsou postaveny samotné metody sběru dat nevyjímaje. Mezi metody sběru dat v psychologii řadíme:96 •

pozorování ◦ introspekci ◦ extrospekci

•

experiment

•

rozhovor

•

psychologické testy

95

Pragmaticky bychom mohli tento způsob nazvat prací pokus, omyl. BAHBOUH, Radavan. Psychologie pro každý den: Metody psychologie. Praha : Univerzita Karlova Filozofická fakulta. s. 17. 96

45

•

analýzu stop a výsledků činnosti

2.3.1. Pozorování První věc, se kterou se musíme u metod kognitivní psychologie vyrovnat je skutečnost, že objektem našeho zkoumání jsou ve většině případů přímo nepozorovatelné jevy. Z toho vyplývá, že se kognitivní psychologové při své práci musejí opírat buď o subjektivní hodnocení introspekcí (pozorování svých psychických pochodů), nebo o pozorování návazných procesů, jakými je například chování druhých lidí, tedy extrospekce.

2.3.1.1. Introspekce Introspekce, byla zejména v začátcích psychologie nevyužívanější metodou pozorování. Ovšem kritizována byla již před vznikem Wundtovy psychologické laboratoře v roce 1879. Filosof a sociolog A. Comte poukazoval například na skutečnost, že člověk není schopen udržet v mysli nějaký obsah a zároveň ho pozorovat. Pozorování obsahu ho vždy určitým způsobem ovlivní. Německý filosof I. Kant již v roce 1798 uvedl, že zaměření pozornosti na určitý prožitek, ovlivňuje jeho průběh.97 V současné literatuře, můžeme najít odkazy na výraznou rozdílnost nadání jedinců k introspekci. Kvalitně podaná introspekce předpokládá pronikavé logické myšlení, silné soustředění, nezaujatost a další vlastnosti.98 V tomto místě vidíme nebezpeční v podobě argumentace kruhem! Kvalitní introspekce předpokládá

97 98

NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie. Praha : Academia, 1998. s. 102. MAREK, Alois Maria. Psychologie. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 2000. s. 538.

46

určitou úroveň psychických procesů. Tyto procesy pak introspekce zkoumá tím přesněji, čím vyšší úroveň logického myšlení, soustředění a nezaujatosti je. Význam introspekce přetrval i přes své nedostatky až do dnešní doby. Někteří autoři,99 ji stále považují za nejdůležitější psychologickou metodu, a pokud se ohlédneme na to, jaké množství poznatků bylo pomocí introspekce získáno, musíme jim dát za pravdu. Pomocí introspekce, lze totiž zkoumat: prožívání, myšlení, chtění, cítění, paměť, představy a částečně i vnímání. 100 Nedostatky v objektivitě introspekce současná psychologie řeší srovnáváním výpovědí z introspektivního pozorování u většího množství osob (statistické kritérium). Podíváme-li se na to, jakou pozici zaujímá introspekce v pavučině víry, dospějeme k závěru, že poznatky z introspekce ovlivňují poznatky v mnoha oblastech vědy – ačkoliv se jí zabývá výhradně psychologie. To vyplývá i ze skutečnosti, že pouze psychologie uvádí introspekci ve výčtu svých metod. 101 Introspekce postrádá základní prvek globálního stimulu, postrádá podráždění receptorů souvisejících s pozorovaným procesem. Vymyká se tak rozboru z pohledu Quinova řetězce poznání a rozhodně jí nemůžeme umístit na okraj pavučiny víry, k čemuž nás svádí vědomí, že samotná introspekce může stát na úplném začátku poznávání. Tak tomu bylo například u nedávno provedené studie vlivu pozornosti na pocit spokojenosti. V ní měly zkoumané osoby zaznamenávat, zda zrovna myslí na právě prováděné činnosti a nebo zda se v myšlenkách toulají mimo současnost. Předmětem výzkumu bylo tedy hodnocení vlastnosti vlastního myšlenkového

99

MAREK, Alois Maria. Psychologie. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 2000. s. 537. MAREK, Alois Maria. Psychologie. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 2000. s. 537. 101 NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie. Praha : Academia, 1998. s. 102. 100

47

pochodu a zároveň hodnocení pocitu spokojenosti.102 Na příkladu vidíme, že je obtížné vytvořit pozorovací větu na základě sebereflexe vlastních duševních pochodů. Bez existence stimulu receptorů, ke kterým by se pozorovací věta mohla vztahovat, nedává spojení smysl. Povšimněme si, že hodnocení na základě pocitu a nebo jakéhokoliv vnitřního podnětu, jsou ve vědeckých větách naprosto nepřípustné. Je to pochopitelné, protože takto zformulované věty podléhají intersubjektivním vlivům a tudíž se vymykají možnosti revidování ve větší skupině jedinců.103 Hatí také snahu o splnění základní funkce vědy – předpovídání budoucích jevů. Přes to, pokud se jedná o poznatky získané introspekcí, slouží jako základ pro vědecké teorie. Vysvětlení pro takovou činnost, musíme hledat v pragmatickém a statistickém kritériu.

2.3.1.2. Extrospekce Přímé pozorování chování druhých může být několikerého typu. Zúčastněné pozorování je takové, při němž se pozorovatel stane součástí zkoumané skupiny jedinců. Předchází se tak ovlivňování jevů samotným pozorováním a lépe se tak zkoumá přirozené chování jedinců. Zároveň je tento typ více náchylný na subjektivní vlivy. Nezúčastněné pozorování dokáže lépe postihnout předem určené, strukturované jevy. Pozorovatel zde vystupuje ve své autentické

roli

mimo

pozorovanou

skupinu

jedinců,

čímž

ji

ovšem

neoddiskutovatelně ovlivňuje.

102

KILLINGSWORTH, Matthew A.; GILBERT, Daniel T. A Wandering Mind Is an Unhappy Mind. Science Magazine. Číslo 330, 12. Listopad 2010. ISSN 0036-8075. Dostupné z WWW: 103 QUINE, W. V. Od stimulu k vědě. Praha : Filosofia, 2002. s. 75.

48

U extrospektivního pozorování proti sobě stojí dichotomie 104: soustavného a příležitostného pozorování; zjevného a skrytého pozorování; přirozeného a laboratorního

pozorování;

přímého

a

zprostředkovaného

pozorování;

strukturovaného a nestrukturovaného pozorování.105 Při užití extrospekce se opět musíme smířit s nemožností přímo pozorovat psychické jevy. Všechny výše zmíněné oblasti kognitivní psychologie lze extrospekcí pozorovat pouze prostřednictvím fyzikálních projevů.106 Neurologie se sice už několik let snaží prostřednictvím moderních zobrazovacích technik popsat fyziologii kognitivních procesů, ale dosažení jednoznačných výsledků u složitějších procesů je prozatím v nedohlednu. Fyzikalistický základ extrospektivního pozorování toto pozorování v naší pomyslné pavučině těsně přibližuje vnějším okrajům, velice blízko ke spojům se zkušeností. Pozorování druhé osoby se přímo promítá do globálního stimulu pozorovatele. Ten pomocí procesů receptuální a především perceptuální podobnosti vytváří jazykové označení – pozorovací větu. Extrospekce se povahou pozorovacích vět ničím nevymyká popisu ostatních

fyzikálních

jevů.

Umožňuje

přítomnost

několika

nezávislých

pozorovatelů, tím dovoluje provést ověření (harmonizaci) pozorování. Je možné k pozorování využít přístroje, jako jsou videokamery, tlakoměry, EEG, PET a podobně. Zvláště kognitivní psychologie využívá prudký rozvoji zobrazovacích technik a velkou část své práce, zaměřuje na jejich využívání. Příkladem z extrospekce vzniklé pozorovací věty může být: brečí, tleská, usmívá se. Pro naší analýzu je nezbytně nutné v procesu zpracování informace, 104

Filosofický slovník. Olomouc : Fin, 1995. s. 111. FARKOVÁ, Marie. Vybrané kapitoly z psychologie. Praha : Univerzita Jana Amose Komenského, 2008. s. 20. 106 Viz. Kapitola Vymezení oboru kognitivní psychologie. 105

49

jak ho popisuje Quine ve své práci, pokračovat dále. Jistě se neobejdeme bez jednoznačné reference k osobě a podobně. Při našem postupu ovšem nenarazíme na větší potíže, než jsme si nastínili v popisu Quinovy filosofie. Výsledkem extrospekce, je trvalá věta – jednoznačný popis určitého chování, přijímaný většinou daného jazykového společenství. Extrospekce se jeví jako exaktní metoda, stejně jako tomu je u metod přírodních věd. Uvědomme si ale, že se pohybujeme v rámci kognitivní psychologie, zkoumající mentální procesy poznávání. Jakým způsobem se tyto procesy pojí s projevy chování? Psychologie v řešení této otázky opět využívá metody introspekce. Pomocí introspekce většího množství osob se zobecní spojení určitých vnitřních zážitků s projevem chování.107 Při následném pozorování se využijí tyto zobecněné poznatky k odvození vnitřních zážitků na základě projevů chování.108 Problémem se stává pozorování dětí, kterým vyspělost prozatím nedovoluje verbalizovat prožitky. U nich tedy není možné spojit vnitřní a vnější svět ani tímto způsobem. Ovšem bez ohledu na to, jak se psychologové vyrovnávají se spojením duševních prožitků s chováním, musíme přijmout faktickou oddělenost těchto dvou oblastí. Vyplynul na povrch také fakt, že všechny extrospektivní poznatky, zkoumající kognitivní procesy, jsou závislé na spolehlivosti spojení prožitků s projevy chování, které se realizují pomocí introspekce. Extrospekce bez introspekce v kognitivní psychologii postrádá význam. Jak bylo vidět u extrospekce, v praxi se jednotlivé metody doplňují. Dobrým příkladem je následující metoda, metoda experimentální.

107

108

Například úsměv doprovází pozitivní emoce nebo nervozitu. Silné citové pohnutí se projevují zvýšením tlaku, pocením, prohloubením dechu. MAREK, Alois Maria. Psychologie. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 2000. s. 539.

50

2.3.2. Experiment Jde o v přírodních vědách nejdůležitější metodu sběru dat. Do humanitního oboru psychologie ji prosazovali J. E. Purkyně, M. Weber, W. Wundt a mnozí další. Experiment je zvláštním případem introspektivního nebo extrospektivního pozorování, pracujícím v závislosti kontrolovaných proměnných, což mu umožňuje odhalovat příčinné souvislosti mezi jevy. Princip experimentu stojí na mechanizmu kontroly vlivů, které by mohly zasahovat do průběhu pozorovaného jevu. Experimentátor při zachování shodných podmínek, mění pouze jednu nezávisle proměnnou a sleduje, jak se proměňuje proměnná závislá. Experimentátor dále disponuje propracovanou metodikou ověřování na základě experimentální a kontrolní skupiny jedinců.109 Existují dva zásadněji odlišné druhy experimentů: laboratorní a přirozené. U laboratorního je jednodušší udržet kontrolu nad všemi vlivy, protože se koná v omezeném, experimentátorem upraveném prostoru. Znamená to ale, že jedince pokusné skupiny musí přesunout do nepřirozeného prostředí, které se může stát zdrojem nepřesností v získaných datech. U přirozeného experimentu je mechanizmus obrácený. Experimentátor se z laboratoře přesune do pro jedince přirozeného prostředí. V takovémto prostředí, ale není možné dostat pod kontrolu všechny vlivy okolí. Může se tedy stát, že na změně sledované proměnné se podílí vliv, se kterým experimentátor vůbec nepočítá. Rozborem průběhu experimentu, dospějeme k jeho podstatě a to sice k pozorování. Experiment, je zvláštním druhem pozorování. Manipuluje se v něm s podmínkami, za kterých jedinec provádí určitou činnost, ale sběr empirických dat v něm probíhá buďto introspekcí a nebo extrospekcí, přímo, či nepřímo. Z toho 109

NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie. Praha : Academia, 1998. s. 104.

51

vyplývá, že experiment dědí dobré i špatné vlastnosti těchto metod, včetně problému nekontrolovatelného vlivu vnitřních podmínek pozorovaného jedince. U něho se i v průběhu samotného experimentu mění míra pozornosti či únavy a snižuje se tak spolehlivost (reliabilita) daného experimentu. Proto nelze v psychologii mluvit o experimentu ve stejném slova smyslu, jako tomu je u přírodních věd.110

2.3.3. Rozhovor Metodu rozhovoru je možné použít pro získání vědomých dat jedinců. Je závislá na vůli jedinců pravdivě odpovídat na otázky. Data lze vyčíst nejen z verbálního, ale i neverbálního projevu jedince, se kterým se počítá v zaznamenávání rozhovoru. Velice záleží na tom, jak je rozhovor veden. Nevhodně položené otázky mohou zcela znehodnotit získaná data.

2.3.4. Psychologický test Jde o standardně zadávané úkoly, pomocí nichž se může zjišťovat výkonnost jedinců, jejich osobnostní rozdíly a podobně. Podle účelu testy dělíme na didaktické, výkonové a projektivní.111 Testy jsou rychlou metodou, které se dobře vyhodnocují.

2.3.5. Analýza stop a výsledků činnosti

110

MAREK, Alois Maria. Psychologie. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 2000. s. 540. FARKOVÁ, Marie. Vybrané kapitoly z psychologie. Praha : Univerzita Jana Amose Komenského, 2008. s. 19. 111

52

Jde o metodu nevyžadující přítomnost zkoumaných osob. Zkoumá výsledky a vedlejší produkty činnosti v podobě rukopisů, kreseb, uspořádání životního prostoru, záznamu pohybu v prostoru, telefonní aktivity a podobně. Tato metoda je schopná zpracovávat informace o minulosti, je tedy jakousi psychologickou archeologií, schopnou z pozůstatků rekonstruovat psychologický profil jedince.112

2.4. Implicitní logické kroky a samozřejmosti doprovázející kognitivní poznatky Kategorie poznatků poznávacího procesu v sobě zahrnuje celou řadu pravd, nad nimiž se při analytickém rozboru nějakého problému vůbec nepozastavujeme a které bereme jako samozřejmé. To platí o kognitivní psychologii stejně, jako o jakékoliv další oblasti vědy. Při získávání jakéhokoliv z kognitivních poznatků, musíme apriori předpokládat pravdivost následujících bodů: 1. Předpokládáme existenci psychiky. 2. Předpokládáme, že můžeme zjistit co se děje v mysli druhých, ačkoliv to nemůžeme žádným způsobem přímo pozorovat. 3. Předpokládáme existenci přímé spojitosti mezi pozorovatelnými projevy chování a kognitivními procesy. 4. Předpokládáme metody vědeckého oboru vytvářejí pravdivé trvalé věty. 112

BAHBOUH, Radavan. Psychologie pro každý den: Metody psychologie. Praha : Univerzita Karlova Filozofická fakulta. s.17.

53

Důvod, proč klademe takový důraz na identifikaci apriori pravdivých výroků, které se podílejí na procesu získávání poznatků kognitivní psychologie je fakt, že: „To, co se nám dříve jevilo jako “prostě evidentní“, se v mnoha případech ukázalo být mylné.“113 Rádi bychom upozornili na to, jaká nebezpeční představují nerevidovatelné poznatky, podílející se na utváření obrazu vědy. To činíme s vědomím, že neustálé prověřování všech návazných částí, je při analytické vědecké činnosti, neproveditelné. Plyne z toho fakt, že každému získanému poznatku a nevyvrácené teorii přísluší určitý prvek nejasnosti a nejednoznačnosti, kterou by bylo možno omezit, systematickým ověřováním apriori pravdivých poznatků. Na druhou stranu je nutné přijmout existenci teorií z nichž přímo nevyplývá způsob jejich ověření pozorováním. Tyto teorie, se ale mohou stát základem pro pro teorie další, které pozorovací kategorikál již implikují. Slovy autora: „Často se skutečně stává, že hypotéza vzdálená všem kontrolním bodům vede k dalším hypotézám, které testovatelné jsou.“114 Popsané vlastnosti mají například všechny matematické pravdy. Bez spojení s dalšími, nematematickými prvky, postrádají jakýkoliv pozorovací kategorikál.115 I k tomuto faktu je třeba přihlédnout při identifikaci apriori pravdivých poznatků a k některým z nich podle toho přistupovat.

113 114 115

LAW, Stephen. Filozofická gymnastika. Praha : Argo, 2007. s. 107. QUINE, W. V. Od stimulu k vědě. Praha : Filosofia, 2002. s. 78. QUINE, W. V. Od stimulu k vědě. Praha : Filosofia, 2002. s. 83.

54

2.5. Analýza konkrétního experimentu Logické návaznosti a proces změny v pavučině víry se pokusíme vysvětlit na konkrétním případu. V nedávno zveřejněné studii neurologů švédské univerzity Karolinska Institutet bylo zjištěno, že při určitém postupu, může člověk nabýt pocitu, že disponuje třetí končetinou.116 Účastníkům v tomto experimentu byla na stůl vedle jejich paže položena umělá napodobenina. Experimentátor se poté synchronně dotýkal stejných míst na obou pažích. V okamžiku, kdy účastníci začali řešit, která z paží skutečně patří k tělu navzdory očekávání přijali umělou paži za vlastní. Tuto skutečnost experimentátoři ověřovali atakem na napodobeninu končetiny a přitom sledovali změny ve fyziologických funkcích účastníků. Iluze třetí ruky, jak autoři studii nazvali, odporuje dřívějším poznatkům o vnímání integrity lidského těla a fungování lidské psychiky. Je příkladem poznatku, který boří jedno z přesvědčení, se kterým se apriori počítalo a to sice přesvědčení o integritě lidského těla a mysli. Doposavad se integrita spojovala s fyzickou stejností, symetrií a stejnými počty. Tento postoj podporuje fakt, že mozek je uzpůsoben stavbě lidského těla a obsahuje specializovaná mozková centra, sloužící ke zpracování počitků a motorické kontrole, jednotlivých částí těla. Již 50. letech neurolog W. Penfield svými pokusy položil základ motorické a senzorické korové mapy, která svou strukturou respektuje stavbu lidského těla. 117 Předpokládalo se, že mozek disponuje prostředky pro vnímání 4 končetin a nebyl důvod k úvahám o něčem jiném. 116

GUTERSTAM, Arvid; PETKOVA, Valeria I.; EHRSSON, H. Henrik. The Illusion of Owning a Third Arm [Online]. PLoS ONE 6(2): e17208. Dostupný z WWW: 117 ABRAMS, Peter; DRUGA, Rastislav. Lidské tělo: Atlas anatomie člověka. Ottovo nakladatelství : Praha, 2003. s. 23.

55

Obrázek 3: Experiment s iluzí třetí ruky.

Zdroj: http://www.plosone.org/article/info%3Adoi%2F10.1371%2Fjournal.pone.0017208 Copyright: 2011 Guterstam et al. CC BY 2.5.

2.5.1. Využité metody Vědci v tomto případě využili metod extrospekce, introspekce, dotazníku a experimentu. Extrospekcí, přesněji řečeno nepřímým pozorováním fyziologických funkcí, experimentátoři zjišťovali změnu vodivosti kůže, tedy zvýšené pocení. Vycházeli z toho, že zvýšené pocení je reakcí CNS na ohrožující podněty. Tato metoda sloužila pro ověření dat získaných introspektivní metodou. Introspektivní výpovědi byly zjišťovány pomocí dotazníku, aby bylo možné výsledky jednoduchým způsobem kvantifikovat. Dotazník obsahoval deset různých otázek a z toho dvě se týkaly posouzení identity paží. Celý proces získávání poznatků byl realizován jako laboratorní experiment s kontrolní skupinou jedinců.

56

Na tomto případu vidíme, že metody se v praxi využívají společně. Vzájemně se doplňují a kombinují. Poznatek získaný jednou metodou se ověřuje poznatkem z další. Je zde dobře patrný způsob přiřazení vnitřních zážitků a projevů chování, jak jsme ho popsali v kapitole o extrospekci. Experimentátoři využili dříve získaných poznatků o fyziologických reakcích na ohrožující podněty. Tyto reakce měřili pomocí změny vodivosti kůže, na jejímž základě předpokládali vyšší pocení a daný vnitřní zážitek v podobě pocitu ohrožení.

2.5.2. Postup revidování poznatků Z poznatků experimentu vyplývá následující teorie: „Centrální nervový systém, za určitých podmínek, pokud stojí před problémem rozhodnutí o tom, která ze dvou vedle sebe ležících paží patří k tělu, dokáže i nadbytečnou končetinu přijmout za svou.“118 Víme také, že od pozorovacího kategorikálu k teorii nedojdeme bez přítomnosti dalších poznatků, které považujeme za pravdivé. Jaké poznatky to jsou? Týkají se využitých metod. Pokusíme se vyjmenovat alespoň některé z nich: •

Poznatky o extrospektivním nepřímém pozorování fyziologických reakcí pomocí přístrojů. ◦ Teorie vlivu zvýšené potivosti na měřený ohmický odpor pokožky. ◦ Spojení fyziologické reakce a prožitku ohrožení.

•

Poznatky o introspektivní výpovědi zaznamenané dotazníkem.

118

GUTERSTAM, Arvid; PETKOVA, Valeria I.; EHRSSON, H. Henrik. The Illusion of Owning a Third Arm [Online]. PLoS ONE 6(2): e17208. Dostupný z WWW:

57

Revizí podle Quina, nejprve procházejí oblasti znamenající nejmenší změny v doposud zažitých teoriích.119 Metodami použitými v pokusu bylo za historii jejich existence získáno velké množství poznatků. Jejich odmítnutí by znamenalo pohromu pro celou plochu pavučiny víry a proto je jejich odmítnutí nemyslitelné. Navíc je v tomto experimentu introspekce podpořena sledováním fyziologických funkcí. V případě námi předloženého experimentu se jeví jako oblast, která předpokládá nejmenší změny v doposud zažitých teoriích teorie o integritě lidského těla. Změna v této teorii zákonitě vyvolá i změny v oblastech na nich závislých. Zároveň nová teorie společně s dalšími poznatky, které považujeme za pravdivé implikuje nové pozorovací kategorikály. Výsledek procesu jejich ověření novou teorii vyvrátí a nebo zvýší pravděpodobnost její pravdivosti.

119

CRYAN, Dan; SHATIL, Sharron; MAYBLIN, Bill. Logika. Praha : Portál, 2002. s. 139.

58

ZÁVĚR V předložené práci jsme si představili významného filosofa vědy W. V. O. Quina. Vysvětlili jsme si jednotlivé části jeho filosofie, od nejjednodušších úvah o zaznamenávání senzorických informací, po principy vědecké praxe. Předložili jsme ucelený pohled na celý tento proces a vysvětlili jsme si jednotlivé části, pomocí nichž Quine argumentuje pro svůj způsob výkladu. Tam kde to bylo možné, jsme uvedli praktické příklady uplatnění částí procesu, popřípadě jsme ho srovnali s ontogenetickým vývojem. V kapitolách o filosofii vědy, jsme uvedli několik zásad Quinovy práce, které podtrhly poznatky z kapitol předešlých. Uvedli jsme si významnost jeho teorie pavučiny víry a důsledky pro v 30. letech obecně přijímanou teorii K. R. Poppera o falzifikovatelnosti vědeckých teorií. Stručně jsme si vysvětlili teorii pavučiny víry se všemi zásadními částmi, s nimiž jsme pracovali v dalších částech práce. Po krátkém historickém exkurzu do kognitivní psychologie, jsme si vymezili oblast, ve které pracuje. Představili jsme si základní pojmy a zdroje informací, odkud kognitivní psychologové čerpají poznatky. Potřeba analýzy kognitivní psychologie jako celku nás přivedla k jejím metodám. Jsou to totiž právě metody, které stojí mezi empirickými poznatky a teoriemi s nimiž kognitivní psychologie pracuje. Stručně jsme si jednotlivé metody představili a některé z nich jsme podrobili analýze z pohledu jejich pevnosti spojení se zkušeností na základě filosofie W. V. O. Quina.

59

V konkrétní rovině analýzy jsme si stručně představili jeden z aktuálních experimentů. Na něm jsme demonstrovali způsob možného procesu rozboru kontrolních bodů a výsledných vlivů Quinovy teorie pavučiny víry. Zároveň jsme odpověděli na otázku, zda lze poznatky filosofie vědy aplikovat na humanitní obor psychologie. Dospěli jsme k závěru, že psychologie v určitých oblastech disponuje podobnými, obecně platnými a užívanými pravidly. Přes to je zřejmé že, povaha předmětu zkoumání psychologie, nedovoluje stejně jednoznačný přístup, jako tomu je u věd přírodních. „V měkčích vědách, od psychologie a ekonomie přes sociologii až po historii (slovo věda používám široce), jsou kontrolní body řidší a řidší až po bod, kde se jejich nepřítomnost stává spíše pravidlem než výjimkou.“120 Oproti přírodním vědám, tak lze v psychologii zaznamenat větší míru využívání nepřímých prostředků pozorování. Z práce vyplývá, že analýza oboru kognitivní psychologie z pohledu filosofie W. V. O. Quina je v zásadě možná a nebrání jí ani výrazná rozdílnost oboru psychologie oproti ostatním oborům přírodních věd.

120

QUINE, W. V. Od stimulu k vědě. Praha : Filosofia, 2002. s. 78.

60

SEZNAM POUŽITÉ ČESKÉ LITERATURY A PRAMENŮ ABRAMS, Peter; DRUGA, Rastislav. Lidské tělo: Atlas anatomie člověka. Ottovo nakladatelství : Praha, 2003. ISBN 80-7181-955-7. BAHBOUH, Radavan. Psychologie pro každý den: Metody psychologie. Praha : Univerzita Karlova Filozofická fakulta. s. 16 – 18. CRYAN, Dan; SHATIL, Sharron; MAYBLIN, Bill. Logika. Praha : Portál, 2002. ISBN 80-7178-707-8. CVEK, Boris. Současná filosofie přírodních věd. Katedra buněčné biologie a genetiky Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Dostupný z WWW: EYSENCK, Michael W. Kognitivní psychologie. Praha : Academia, 2008. ISBN 97880-200-1559-4. FAJKUS, Břetislav. Filosofie a metodologie vědy. Praha : Academia, 2005. ISBN 80200-1304-0. FARKOVÁ, Marie. Vybrané kapitoly z psychologie. Praha : Univerzita Jana Amose Komenského, 2008. ISBN 978-80-86723-64-8. Filosofický slovník. Olomouc : Fin, 1995. ISBN 80-7182-014-8. HAYES, Nicky. Aplikovaná psychologie. Praha : Portál, 2003. ISBN 80-7178-807-4. KLIMEŠ, Lumír. Slovník cizích slov. Praha : SPN,1986. LAW, Stephen. Filozofická gymnastika. Praha : Argo, 2007. ISBN 978-80-7203-882-4. MAREK, Alois Maria. Psychologie. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 2000. ISBN 80-7266-047-0.

NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie. Praha : Academia, 1998.ISBN 80-200-06893. NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon psychologie. Praha : Vodnář, 1995. ISBN 80-8525574-X. NIDA-RÜMELIN,Julian: Slovník současných filosofů. 1. vyd. Praha : Garamond, 2001. ISBN 80-86379-29-9. OCHOA, George; COREY, Melinda. Dějiny v datech – Věda. Praha : Eminent, 2000. ISBN 80-7281-049-9. PLHÁKOVÁ, Alena. Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing, 2006. ISBN 80247-0871-X. s. 227-242. PLHÁKOVÁ, Alena. Učebnice obecné psychologie. Praha : Academia, 2005. ISBN 80200-1387-3. POPPER, Karl Raimund. Logika vědeckého zkoumání. Praha: Oikoymenh 1997. ISBN 80-86005-45-3. QUINE, W. V. Hledání pravdy. Praha : Herrman a synové, 1994. QUINE, W. V. Od stimulu k vědě. Praha : Filosofia, 2002. ISBN 80-7007-157-5. QUINE, W. V. Vybrané články k ontologii a epistemologii. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2006. ISBN 80-7043-510-0. RIŠKA, Augustín. Americká filozofia. Bratislava : Vydavatelsťvo IRIS, 1996. ISBN 8088778-27-1.

SEZNAM POUŽITÉ ZAHRANIČNÍ LITERATURY A PRAMENŮ The Illusion of Owning a Third Arm [Online]. PLoS ONE 6(2): e17208. Dostupný z WWW: KILLINGSWORTH, Matthew A.; GILBERT, Daniel T. A Wandering Mind Is an Unhappy Mind. Science Magazine. Číslo 330, 12. Listopad 2010. ISSN 0036-8075. Dostupné z WWW:

SEZNAM OBRÁZKŮ, TABULEK A GRAFŮ Obrázek 1: Willard Van Orman Quine. Zdroj: http://news.harvard.edu/gazette/2001/01.18/09-quine.html Copyright 2002 Jane Reed.

Obrázek 2: Proces poznávání od globálního stimulu po ohniskový pozorovací kategorikál, podle W. V. O. Quina. Zdroj: Vlastní dílo.

Obrázek 3: Experiment s iluzí třetí ruky. Zdroj: http://www.plosone.org/article/info %3Adoi%2F10.1371%2Fjournal.pone.0017208 Copyright: 2011 Guterstam et al. CC BY 2.5.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE

Jméno autora: Jan Lhotka Obor: Vzdělávání dospělých Forma studia: Kombinovaná Název práce: Filosofické otázky kognitivního přístupu v psychologii Rok: 2011 Počet stran textu bez příloh: 52 Počet titulů české literatury a pramenů: 23 Počet titulů zahraniční literatury a pramenů: 2 Počet internetových zdrojů: 3 Vedoucí práce: Doc. PhDr. Jaroslav Koťa Autorská práva: Creative Commons Uveďte autora – Zachovejte licenci 3.0 Česko.