Uniformy, co prošly Šumavou © Roman Kozák, 2012
Předem se omlouvám všem adjunktům, frajtrům, gardistům, maršálům, hófrátům, bafuňářům, uctívačům kožených rajtek i hodnostářům a zřízencům všech armád, služeb a sborů, jestliže zrovna jejich či jimi obdivovaný stejnokroj v následující přehlídce nenajdou. Chybí kupříkladu nejen šoféři autobusů ČSAD či zaměstnanci ministerstva pošt a telegrafů, ale i svazáci, gestapo a leckdo další. Na druhou stranu netřeba ani stát v haptáku ani salutovat; z fotografií čiší především vzpomínky, ať již nostalgické či poučné. Bývaly doby, kdy mundúr (šumavsky nářečně „muntua“) byl známkou prestiže a postavení, tudíž o něj usiloval kdekdo, od pohřebních zřízenců přes obecní bubeníky po nádražní vrátné. Přednostenská šavle mívala stejný význam jako manažerské audi a inspektorská zahrádka působila tehdy stejně jako dnes značkový dotykový komunikátor. V současnosti je však i ministrem obrany tzv. prašivý civil, ze stejnokrojů železničářů zmizelo už i okřídlené kolo a chce-li dnes celebrita zaujmout, hm, nenasadí si tuhý límec či péřový chochol, nýbrž naopak svlékne prádlo včetně spodního … Nabízím vám přehlídku uniforem, co prošly Šumavou, a to tak, jak se mi jejich fotografie nashromáždily v krabici od průklepáků (ví-li ještě vůbec kdo, co byly průklepáky a kopíráky zač). Nejde o sbírku, neboť je neúplná, nekoncepční a neodborná. Jen z oné krabice cítím leckdy libý závan dob, do nichž právě muntua vnášel jistá pravidla, nepochybný lesk a vědomí nejen řádu, ale i povinnosti, odpovědnosti a sounáležitosti. (Pozn.: Žádné z vyobrazení není staženo z Internetu, všechna se fyzicky nacházejí v archívu R. Kozáka)
„Wann ich kumm, wann ich kumm, wann ich wieda, wieda kumm… „ hulákala z vagónů cestou na haličskou frontu 12. kumpanie rakouskouherské armády, v níž – jak se praví ve Švejkovi – byli „samí Němci z Krumlovska a od Kašperských Hor“. Kolikpak asi z nich mělo štěstí a kolik naopak skončilo jako kanonefutr? Tihle pěšáci na snímku jsou, alespoň prozatím, čistí, oholení – a živí!
Umíte si představit, že existovalo něco, čeho si drsní mužové od šumavských železnic vážili ještě víc nežli svých uniforem a lokomotiv? Ano, jízdní řád. Kursbuch byl pro ně zákon, který ctili, ať byl jakýkoliv… Památeční foto šumavského ajznbónu pořízené ve Volarech upoutá světlými kalhotami přednosty; bílé kalhoty k modré uniformě byly určeny přednostům stanic lázeňských měst.
Českoslovenští vojáci na vlaku po dobytí Volar. Píše se zima 1918/19 a vojsko mladé republiky má za sebou první vojenskou operaci na území nedávno vzniklého státu.
Okřídlené kolo na límci i na čepici (a jistojistě také v srdci), řetízek s erárními hodinkami – a jede se do fotoateliéru. Píše se květen 1921 a mladý železničář má nejspíš před noční…
„Hippies byli až druzí!“ chce se zvolat při pohledu na mladé muže s květinami kolem krku. Takto se totiž v dřívějších dobách zdobili branci, když byli odvedeni k výkonu základní vojenské služby, tak jako tito na snímku z Pošumaví.
Příslušníci četnictva a Finanční stráže tvořili v Sudetech – hned po železničářích – tu nejviditelnější část české menšiny. Tito sloužili v Novém Údolí.
Člen Sokola, kterýžto spolek dal vzniknout i slovu výlet. Ano, sokolové si vyletěli… Do předválečných Volar si takto, v kroji s čamarou, čas od času zalétl početný sokolský sbor z Písku, který tak podporoval zdejší českou menšinu.
Část posádky československého vojska z Prachatic, konkrétně 3. cyklistická rota hraničářského praporu č. 4 na společném snímku z roku 1929. Hm, šlapat do Fefrů, bez přehazovačky, zato s kvérem na zádech, to musela být opravdová Tour de Šumava!
Panstvo se svým uniformovaným lesním personálem na blíže neurčeném snímku z února 1935. Také vám připadá, že tehdy se i do lesa chodilo jak do společnosti?
Důstojný elegán s působivým knírem se v naší přehlídce neocitl omylem, nýbrž pro odznak nenápadně vykukující zpod klopy jeho saka nad knoflíkem z paroží. Čteme na něm „Wache“ a tudíž lze soudit, že šlo o hodnostáře tehdejší lesní stráže.
Švarcenberák neboli hajný ve službách knížete ze Schwarzenbergu, pro tehdejší obyvatelstvo horských končin opravdový „lesa pán“. Na snímku hajný Paleczek s rodinnými příslušnicemi v tradičním oděvu, jaký ženy nosily v oblasti švarcenberského plavebního kanálu (Nové Údolí, Huťský dvůr).
A ještě jednou předválečná elegance, tentokráte s myrtou a lipovými listy na svatebním snímku československého generála. Na to, jakou slečna nevěsta udělala partii, se dvakrát neusmívá. Anebo už slyší zpoza kopců Hitlerovo řvaní a tuší…?
Alegorie Republiky československé na slavnostním večeru k 85. narozeninám prezidenta Masaryka ve Volarech. Živý obraz je plný nejen symbolů, ale i uniforem, kostýmů a krojů. Legionáře ruské (vpředu) a italské (vzadu) poznáte, ale vnímáte také jednotu dělnictva (s kladivem)a rolnictva (se srpem) i propojení všech generací vzdávajících hold TGM?
Snímek vojáka wehrmachtu ve sbírce nemám. Německou brannou moc tak mezi uniformami, co prošly Šumavou, zastupuje tento sešitek obtisků. Jawohl, v létech 193845 jste si velikonoční vajíčka mohli ozdobit buď obtiskem zajíčka anebo pancrfaustu.
Společný snímek čs. železničářů a amerických vojáků na peróně volarského nádraží z léta 1945. U Volar také 7. května 1945 padl poslední americký voják u nás: svobodník Charles Havlat. Na dalším snímku z volarského náměstí pak současní obdivovatelé a napodobovatelé amerických osvoboditelů.
Gerojové sovětské Rudé armády se dostali na Šumavu paradoxně nikoliv coby osvoboditelé v květnu 1945, ale až jako okupanti v srpnu 1968. A tak se alespoň fotografií dvou gardových vítězů nad Hitlerem vraťme do jara pětačtyřicátého roku, kdy ještě bylo možno mít iluze…
Těsně po válce, v létě 1945, takhle hlídkovali českoslovenští vojáci u lávky přes Teplou Vltavu poblíž Guthausenu. Tak se tehdy jmenovala osada Dobrá a můj netolický strýček Jakub Kašpar byl mezi nimi…
Volarské ženy a dívky v hasičských uniformách z 50. let 20. století. Zatímco jejich vrstevnice šílely po Elvisovi, u nás se bojovalo s třídním nepřítelem, mandelinkou bramborovou a hasiči byli pro jistotu přejmenováni na požárníky.
Ve Švandrlíkových Černých baronech jsou zmíněny i Volary, ovšem strach šel především z poručíka Čaligy, který týral a děsil pétépáky v sousedním Arnoštově: „Keď bude vojna, tak nastúpite v prilbách do rieky a bojové jednotky cez vas pojdú jako cez most!“ Vojáci s krumpáči a lopatami na snímku však nemusejí nutně být právě od Pomocných technických praporů (PTP); k nádenickým pracem byly běžně používány i ostatní jednotky Čs. lidové armády.
Polovojenskou strukturu včetně uniforem sovětského střihu měly i Čs. státní dráhy. Na snímcích ze šumavských tratí pořízených v 50. létech vlakvedoucí a průvodčí.
Tradiční uniformy s klasickými „kastrůlky“ si však ještě i poté ponechala volarská železničářská kapela výpravčího Kalíška. Ovšem, imidž je holt imidž!
Černou šlechtou byli zváni – a také se tak sami cítili - strojvůdci parních lokomotiv. Na snímku lokomotivní a topírenský personál z Volar před mašinkou řady 423 někdy počátkem 60. let, kdy sláva černé šlechty spolu s kotli jejích ocelových ořů začala zvolna pohasínat, to když páru na šumavských tratích začala vytlačovat motorová trakce.
Přehlídka jednotek Pohraniční stráže pod heslem „Na stráži socialismu a míru“, což se dnes překládá jako Čo bolo, to bolo…
P. S. k PS: Může mi někdo vysvětlit, co a proč střežil voják stojící při každé přehlídce na nejbližší střeše?
Členky Československého červeného kříže ve Volarech jako samaritánky v bílém, obklopeny pionýrkami. Na druhém snímku pak jejich družky z Netolic coby amazonky v polních overalech; k výbavě jejich lékárniček, jak vidno, patřily i pěchotní zbraně…
Tahle strážní jednotka, jak laskavý divák sezná, pochodovala pouze po prknech, jež znamenají (šumavský) svět. Ke kostýmům ochotníků patří i uniformy, zde v podání volarského mládežnického divadla. Mladé gardisty s halapartnami měla v této hře na povel urozená šlechtická rodina, v níž rozpoznávám mou milou paní tchýni.
Lidové milice aneb ozbrojená pěst dělnické třídy demonstrují (tentokráte beze zbraní) svou podporu Komunistické straně Československa v průvodu městem Volary. Pro nepamětníky: dovedete si představit, že by dnes některá z politických stran měla k prosazování svých zájmů zřízenu vlastní armádu vyzbrojenou mimo jiné i kulomet...
Pionýrská organizace byla za mých mladých let dobrovolně povinná volnočasová dětská aktivita. Pionýr byl pro nás čímsi, jak to jen přirovnat, čímsi jako facebook. Coby školáci jsme tam byli (skoro) pořád a (skoro) všichni. Červený trojcípý šátek nás měl udělat dokonalejšími, kvalitnějšími, zkrátka uvědomělejšími budovateli socialismu. Pionýrské zákony znějí dnes strašidelně, ale tehdy to byly tytéž propagandistické bláboly, jakými nás dnes v reklamách fackuje ona neviditelná ruka trhu. (Zákony pionýrů: Pionýr je oddaný své socialistické vlasti a Komunistické straně Československa. Pionýr je přítelem Sovětského svazu a obhájcem pokroku a míru na celém světě. Pionýr ctí hrdinství práce a boje. Pionýr svým jednáním, učením a prací prospívá socialistické vlasti. Pionýr je hrdý na svoji Pionýrskou organizaci SSM. Pionýr se připravuje na vstup do Socialistického svazu mládeže.) Na snímcích z Volar jsou pionýři s mávátky a na družební besedě s důstojníky Pohraniční stráže.
„Esenbák“ čili příslušník Sboru národní bezpečnosti byl všudepřítomnou a nejčastěji vídanou složkou aparátu socialistického Československa. Jeho poznávacím znamením bylo úsloví „Občane! Váš občanský průkaz!!“ Na snímku příslušník Veřejné bezpečnosti při silniční kontrole, na druhé fotografii pak jeho kolega dopravák řídí provoz na dětském dopravním hřišti před Základní devítiletou školou ve Volarech.
Roman Kozák © 2012, Volary
