UNICORN COLLEGE
Katedra ekonomie a managementu
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
Centrálně plánovaná ekonomika v Československu a koncepty její reformy
Martin Bláha
Prof. PhDr. Drahomír Jančík, CSc.
2012, Praha
Čestné prohlášení Prohlašuji, že bakalářskou práci na téma „Centrálně plánovaná ekonomika v Československu a koncepty její reformy“ jsem vypracoval samostatně. Použitou literaturu uvádím v seznamu literatury. V Praze dne 16. srpna 2012
……………………………………… Podpis
Poděkování
Děkuji vedoucímu bakalářské práce Prof. PhDr. Drahomíru Jančíkovi, CSc. za cenné rady, připomínky a metodické vedení práce.
Centrálně plánovaná ekonomika v Československu a koncepty její reformy The centrally planned economy in Czechoslovakia and its reform concepts
Abstrakt Tato bakalářská práce je věnována centrálně plánované ekonomice v Československu a konceptům její reformy, respektive spíše pokusům o ně. Téma je to velmi obsáhlé, a proto bude práce zaměřena převážně na krizi v osmdesátých letech. Pro hodnocení vývoje v závěru existence socialistického Československa i celého socialistického bloku je nutné si uvědomit provázanost mnoha faktorů, které sehrály svou roli. Cílem práce bude analyzovat, z čeho se inspirovala a z čeho čerpala vládnoucí garnitura při řešení problémů a proč se tyto problémy nepodařilo vyřešit. Analýze budou podrobeny jednotlivé použité nástroje, kdy je třeba vzít do úvahy hledisko hospodářského a politického stavu země v té době. Součástí práce tedy bude i stručné uvedení do problematiky předchozích období a dřívějších pokusů o reformy v padesátých letech a následně pak v druhé polovině let šedesátých.
Klíčová slova reforma, transformace, centrální plánování perestrojka, glasnosť, KSČ, socialismus, RVHP, Sovětský svaz
Abstract The centrally planned economy in Czechoslovakia and its reform concepts This bachelor thesis is devoted to a centrally planned economy in Czechoslovakia and the concepts of its reform, or rather the attempts for such a reform. This topic is very broad and therefore the thesis will mainly focus on the crisis in the eighties. To assess the development at the conclusion of existence of the socialist Czechoslovakia and of the entire socialist bloc, it will be necessary to realize the interconnection of many factors that played a role. The aim of the thesis will be to analyze from what the ruling group drew its inspiration for solving the problems and why these problems were not resolved. The analysis will be subjected to the use of various tools, as it is necessary to take into account the economic and political state of the country at that time. Therefore part the thesis will be in a brief introduction to the problems of the previous years and previous attempts for reforms in the fifties and subsequently in the second half of the sixties.
Keywords reform, transformation, central planning, perestroika, glasnost, the Communist Party, socialism, the CMEA, Soviet Union
Obsah Cíl práce: ............................................................................................................................................ 5 1.
Úvod: .......................................................................................................................................... 6
2.
Československá ekonomika v první polovině 80. let ................................................................. 6 2.1.
3.
Hospodářské cíle pro druhou polovinu 80. let ................................................................. 10
Hledání východiska .................................................................................................................. 12 3.1.
Potíže na začátku 8. pětiletky ........................................................................................... 12
3.2. Události v SSSR, Michail Gorbačov, perestrojka, chozrasčot, glasnosť a zahraniční politika ......................................................................................................................................... 13
4.
5.
6.
3.3.
Co předcházelo přijetí „Zásad“ ........................................................................................ 14
3.4.
Přijetí zásad ...................................................................................................................... 15
První a druhá ekonomická reforma .......................................................................................... 17 4.1.
Rozsypalova první ekonomická reforma.......................................................................... 17
4.2.
Šikova druhá ekonomická reforma 1965/1966 - 1968 ..................................................... 18
Analýza zásad .......................................................................................................................... 19 5.1.
Centrum a podnik ............................................................................................................. 20
5.2.
Plánování.......................................................................................................................... 25
5.3.
Ceny ................................................................................................................................. 27
5.4.
Mzdová soustava, odměňování a „trh práce“ ................................................................... 30
5.5.
Odvody a daně ................................................................................................................. 33
5.6.
Ukazatele .......................................................................................................................... 34
5.7.
Integrace ........................................................................................................................... 37
Závěr ........................................................................................................................................ 39
Bibliografie ....................................................................................................................................... 40 Tištěné prameny .............................................................................................................................. 41 Periodika .......................................................................................................................................... 41 Seznam tabulek ................................................................................................................................ 42
4
Cíl práce: Cílem této práce bude pokusit se dokázat dlouhodobou nefunkčnost centrálně plánované ekonomiky, i přes všechny uskutečněné reformy či pokusy o ně. Nefunkčnost ověříme na jednotlivých klíčových nástrojích centrálně plánované ekonomiky, u kterých se též pokusíme dokázat jejich vzájemnou provázanost. Bude shrnut vývoj v osmdesátých letech v ČSSR a analýze podrobíme dokument „Zásady přebudování hospodářského mechanismu v ČSSR“ z roku 1987. Z něj budou extrahovány klíčové nástroje, které měly být na základě tohoto dokumentu reformovány. Tyto změny budeme komparovat se změnami stejných prvků v případě předchozích dvou reforem. Vzhledem k prakticky zanedbatelnému vlivu „Souboru opatření ke zdokonalení plánovitého řízení národního hospodářství po roce 1980“ na vývoj ekonomiky od něho budeme abstrahovat. Závěry porovnáme s těmi, ke kterým došel Šulc ve svých pracích. Zdislava Šulce jsem zvolil jako erudovaného ekonoma v disentu, který pozorně analyzoval kroky stranického a státního vedení v ekonomické oblasti a kompetentně a kriticky se k nim vyjadřoval.
5
1. Úvod: Tato bakalářská práce je věnována centrálně plánované ekonomice v Československu a konceptům její reformy, respektive spíše pokusům o ně. Pro hodnocení vývoje v závěru existence socialistického Československa i celého socialistického bloku je nutné uvědomit si provázanost mnoha faktorů, které sehrály svou roli. Je však třeba vzít do úvahy hledisko nejen hospodářského, ale i politického stavu země v té době. Práce stručně mapuje předchozí období s důrazem na popis stavu ekonomiky v ČSSR v první polovině osmdesátých let, ale také vliv Gorbačovovy „perestrojky“ na oblast ekonomickou a politickou. Stručně se seznámíme s oběma předchozími ekonomickými reformami z let padesátých a šedesátých. Zaměříme se též na kroky, které předcházely vlastní publikaci „Zásad“.
2. Československá ekonomika v první polovině 80. let V osmdesátých letech došlo k výraznému zpomalení růstu ekonomiky. Z vnějších problémů to byla opožděná reakce na ve světě již doznívající druhý ropný šok a zostření studené války. Ceny byly vytvářeny na základě pětiletých klouzavých průměrů, takže i přes pokles na světových trzích v roce 1981 měly stále stoupající charakter. Tímto způsobem se projevovala nepružnost centrálního mechanismu. Na ceny ropy byly navázány ceny mnoha dalších výrobků. Vývoz československých výrobků narážel na stále větší konkurenci nebo na dovozní kvóty Západu. Po optimistické 5. pětiletce (1971 – 1975), která zároveň byla jedinou, kterou se kdy podařilo splnit, bylo pro 6. pětiletku (1976 – 1980) uvolněno obrovské množství investic. Investice, bohužel, jako tradičně směřovaly do oborů s dlouhou dobou návratnosti. Během 6. pětiletky (1976-1980) sice průmyslová výroba vzrostla o 24,2% a národní důchod o 20%, naplánované úkoly se však splnit nepodařilo a došlo k poklesu přírůstku národního důchodu, pasivní obchodní bilanci a zvětšujícímu se zahraničnímu zadlužení (JAKUBEC, 2008, s. 206).
6
Tabulka 1: růst hrubého domácího produktu v ČSSR v letech 1951 až 1990 v %
Rok 1951 - 1960 1961 - 1970 1971 - 1980 1981 - 1990 průměrný růst HDP 3,9 2,9 2,1 1,2 Zdroj: Kornai (2006): Velká transformace střední a východní Evropy: úspěch a zklamání. Politická ekonomie, 2006, roč. 54, č. 4, s. 456.
Začátkem osmdesátých let se zpomaloval i růst životní úrovně. Odhady hovoří o 3 – 10%. Řešením mělo být vydání „Souboru opatření ke zdokonalení plánovitého řízení národního hospodářství po roce 1980“. Soubor doporučoval přechod na intenzifikaci a navrhoval zavedení dvousložkových mezd1, které měly motivovat k zavádění nových technologií a vést k materiálovým úsporám. Tuto situaci se tehdejší vedení snažilo řešit i omezováním dovozu. Omezení dovozu se však projevovalo stále se zvětšujícím nedostatkem poptávaného zboží. To vedlo k obrovskému růstu úspor obyvatelstva (z 19 miliard v roce 1960 na 218 miliard v roce 1985), což naznačovalo skrytou inflaci a nečekané výběry by pak následně vedly k narušení finanční rovnováhy. Úkoly pro 7. pětiletku2 byly tedy sníženy již v návrhu. Mělo dojít ke zvýšení národního důchodu o 14-16%, průmyslové výroby o 18-20% a zemědělské výroby o 10%. Přes nesplnění plánu (národní důchod vzrostl o 11%, průmyslová výroba o 14,8% a zemědělská o 9,8%), však pokračoval růst životní úrovně, osobní spotřeba vzrostla o 5%, ale společenská o téměř jednu třetinu (28,6%). Lehce stoupající tendenci národních důchodů měly jen roky 1983 a 1984, tam se však projevil vliv zvýšeného dovozu energie a surovin ze Sovětského Svazu (PRŮCHA, 2009, s. 688 - 690). Obnovení hospodářského růstu však bylo připsáno „Souboru opatření“, a tedy správnému postupu při zavádění intenzifikace. Snížení zadluženosti v roce 1985, jak ukazuje tabulka, bylo pak příčinou uvolnění investic pro další investiční vlnu v nové 8. pětiletce.
1 2
Dvousložková mzda se skládala z pevné složky a pohyblivé složky závislé na odvedených výkonech 7. pětiletý plán byl schválen usnesením vlády ČSSR č. 151/1982.
7
Tabulka 2: Stav zadluženosti Československa v mil. Kčs
Ukazatel hrubé zadluženosti v konvertibilních měnách v nekonvertibilních měnách
1970 1975 1980 1985 16 994,3 30 514,0 101 778,3 73 725,5 7 570,6 10 391,6 13 458,2 15 460,8
Pramen: Statistická ročenka ČSFR 1992, s. 88.
Nezanedbatelným jevem byla v té době tzv. šedá ekonomika s melouchy3 (oficiální odhady mluví o tom, že spotřebovávaly kapacitu několik set tisíc pracovníků na plný úvazek a příjmy dosahovaly na začátku 80. let kolem 20 miliard korun) a korupce. „Čím byl větší nedostatek určitého zboží či služeb, tím vyšší úplatek musel zaplatit ten, kdo zboží nebo služby potřeboval. Každodenní život…byl vírem úplatků a výměnného obchodu, v němž se všichni neustále točili a vířili.“ PRICE-JONES (1996). Tento jev však byl oficiálně tolerován, neboť v podstatě „svépomocí“ alespoň částečně pomáhal snižovat nerovnováhu na trhu, vytvářenou centrálním mechanismem. Existovala však celá řada dalších problémů, jako například „vylepšované“ údaje o překračování plánu, poškozování a rozkrádání státního majetku atd. Milouš Jakeš4 ve své knize řekl, že „nedostatková ekonomika, omezený přístup k devizovým prostředkům, různému zboží a službám umožňoval parazitovat…, bezpracně se obohacovat či získávat výhody“ (JAKEŠ, 1996). Vzhledem k celkovému rozvoji technologií v osmdesátých letech se značně rozšířila informovanost o tom, že „Západ není jen místo vykořisťování a bídy“. Rozvojem cestovního ruchu začala být zahraniční nabídka zboží a potravin daleko častěji porovnávána s domácí produkcí. Problémem byla délka inovačního cyklu, který díky plánům trval osm až deset let, ve vyspělých kapitalistických zemích to bylo kolem 3 let. Dle odhadu sovětských odborníků z roku 1984 bylo zpoždění ve využívání výpočetní techniky a automatizace ve srovnání se Západem minimálně deset let. Také orientace centrálního hospodářství na „velkou“ ekonomiku a s tím související likvidace drobných služeb následně vedla k naprostému deficitu nabídky např. drobných řemeslných služeb. To zase vytvářelo další prostor pro již dříve zmiňované melouchy. 3
Melouch - slangový výraz pro práci sjednanou a zaplacenou neoficiálním způsobem (tzv. na černo), vykonaná buď ve volném čase pracovníka, v horším případě z pohledu zaměstnavatele v pracovní době . 4 Milouš Jakeš, 1987 – 1989 byl generálním tajemníkem KSČ
8
Představitelé strany na XVII. sjezdu KSČ pozměnili do té doby neměnnou strategii hodnocení předchozí pětiletky a snažili se zhodnotit posledních patnáct let vývoje. Lze se domnívat, že se tím chtěli dopracovat k optimističtějším výsledkům nejen kvůli sobě, a tedy potvrzením o budování rozvinuté socialistické společnosti, ale hlavně kvůli veřejnosti. Efektivnost výroby dále klesala, životní úroveň obyvatelstva se snižovala a rozrůstala se korupce. Z výše uvedených, ale i dalších důvodů (např. výrazné dotace potravin), v polovině osmdesátých let tedy vznikla potřeba urychleného řešení situace nejen v ČSSR, ale ve všech zemích východního bloku.
9
2.1.
Hospodářské cíle pro druhou polovinu 80. let
Pro období 8. pětiletky byly v zákoně č. 81/1986 Sb., o státním plánu rozvoje národního hospodářství ČSSR na léta 1986 – 1990 (zákon o osmém pětiletém plánu) stanoveny tyto strategické cíle: přechodem na intenzifikaci dosáhnout urychlení ekonomického a sociálního rozvoje, zvýšit efektivnost výroby a kvalitu práce a dodržovat zásady přísné hospodárnosti. Pro dosažení cílů se měla rozvíjet spolupráce s členskými státy RVHP, zvýšit vědeckotechnický pokrok a zkvalitnit plánování a řízení ekonomiky. Tyto záměry pak následně konkretizoval dokument nazvaný "Hlavní směry hospodářského a sociálního rozvoje ČSSR na léta 1986-1990 s výhledem rozvoje do roku 2000". V roce 1990 měl být oproti roku 1985 zvýšen národní důchod o 18 - 19%. Toho mělo být dosaženo z 92 - 95% zvýšením produktivity práce a ze 17 - 18% jejím navýšením. Tyto parametry byly navrženy tak, aby došlo ke srovnání vývoje s ostatními kapitalistickými zeměmi, bylo možné zrychlit modernizaci hospodářství a v neposlední řadě bylo možné vytvořit prostředky pro obranyschopnost země. Urychlení vědeckotechnického pokroku mělo umožňovat zavádění jeho výsledků do praxe. Tím tedy snižovat spotřebu energie i surovin a zvyšovat konkurenceschopnost československých výrobků na zahraničních trzích. Provedeme-li komparaci s předešlými pětiletkami, prvně zde došlo k vyššímu plánovanému růstu národního důchodu než průmyslové výroby. Bylo naplánováno zvýšení výroby ve strojírenství o 30%, naopak podíl dalších průmyslových odvětví (hlavně chemie, paliva, hutnictví) měl mít sestupnou tendenci. Vzhledem k naplánované orientaci na intenzifikaci se předpokládalo navýšení investic na částku 900 miliard Kčs, což bylo o 10% více než v předešlé pětiletce. Investice měly být určeny převážně na snížení obrovské rozestavěnosti a na přestavbu neperspektivních oborů v takovém časovém horizontu, aby se jejich přínos projevil ještě v 8. pětiletce. Poměrně velké investice měly směřovat i do rozvoje služeb a zvyšování ochrany životního prostředí. Byla přiznána potřeba větší mezinárodní integrace. Konkrétně to proti 7. pětiletce znamenalo minimální navýšení vývozu o 24% a dovozu o 22%. Hlavním partnerem zůstával i nadále Sovětský Svaz. Jako velice perspektivní se jevila možnost spolupráce s rozvojovými zeměmi. Prakticky se tím otevíral trh pro vývoz výrobků, o které v kapita10
listických zemích, ale ani v Československu již nebyl zájem. Rozvoj spolupráce s kapitalistickými zeměmi naopak spočíval v možnosti dovozu zboží a výměně informací. Co se týče životní úrovně, 3/4 přírůstku národního důchodu měly být určeny pro osobní a společenskou spotřebu a investiční činnost. Investiční činnost v této souvislosti měla sloužit pro rozvoj školství, zdravotnictví a bytovou výstavbu. Na sociální zabezpečení občanů se počítalo s částkou 470 mld Kč (SEKANINA, 2007, s. 334 - 337). Splnění úkolů 8. pětiletky bylo považováno za základní předpoklad pro realizaci dlouhodobé prognózy ekonomického a sociálního rozvoje ČSSR v období do roku 2000.
11
3. Hledání východiska Vzhledem k provázanosti dění v ekonomické, politické, sociální i kulturní oblasti, ale i zahraničnímu vlivu, se práce zabývá příčinami ekonomických potíží, které se objevily hned po prvním roce 8. pětiletky, ale i nástinem událostí v Sovětském Svazu a jejich vlivem na dění v ČSSR.
3.1.
Potíže na začátku 8. pětiletky
Analyzujeme-li první rok 8. pětiletky, stále převládaly extenzivní faktory. Průmysl sice překročil ukazatele objemu výroby i odbytu, ale díky výrobkové substituci nebyla dodržena struktura ani sortiment výroby. Nepodařilo se dosáhnout plánovaného snížení v odvětvích paliv a energetiky. Plán těžby uhlí byl naopak překročen o 3,1%. V zemědělství ke splnění plánů hrubé produkce došlo, ale zvýšením živočišné výroby a naopak snížením rostlinné o 1,6%. Došlo k překročení investic o 1,4 miliard Kčs u stavebních prací, naopak ve výrobě strojů a zařízení se plány splnit nepodařilo. V roce 1986 tak bylo 26 414 staveb nedokončených a proti plánu chybělo 5000 bytů. V oblasti vývoje a výzkumu přibylo 3 500 nových pracovníků a podařilo se zvýšit spolupráci s členskými státy RVHP (hlavně v oblasti jaderné energetiky, automatizace a elektronizace). Nepodařilo se zvýšit technickou úroveň nových výrobků a jejich podíl měl klesající tendenci. Životní úroveň obyvatelstva vzrůstala, a to ve společenské spotřebě o 3,2% a v osobní o 2,2%. Omezená nabídka některého zboží, malý sortiment a nedostatečná kvalita výrobků spolu s nekvalitními službami a rostoucími příjmy obyvatel pak vedly k obrovskému růstu úspor (z 19 miliard v roce 1960 na 218 miliard v roce 1985), což naznačovalo skrytou inflaci a nečekané výběry by pak následně vedly k narušení finanční rovnováhy. (SEKANINA, 2007, s. 337 – 338)
12
3.2.
Události v SSSR, Michail Gorbačov, perestrojka, chozrasčot, glasnosť a zahraniční politika
Pro pochopení celkové situace v Československu v osmdesátých letech, vzhledem k podřízenosti vůči Moskvě a Sovětskému Svazu, je třeba analyzovat vliv M. Gorbačova na dění v ČSSR, jeho reformy a zahraniční politiku. Závěr ÚV KSSS z dubna 1985 byl, že se země dostala do předkrizového stavu a nastala nutnost zásadních změn a reforem. Podstata přestavby spočívala ve snaze spojit socialismus a demokracii, teoreticky i prakticky obnovit v plném rozsahu Leninovu koncepci socialistické výstavby. Byly analyzovány všechny oblasti sociálního, společenského i politického života. Znovu se začal skloňovat pojem chozrasčot5, na kterém byla přestavba založena. Centrální orgány měly být zbaveny operativní práce tak, aby se mohly soustředit na strategické úkoly. Bylo přiznáno mnoho chyb z minulých let. Perestrojka sama byla označena jako pokračování Říjnové revoluce, co se hloubky změny týče. V některých ohledech se perestrojka dá srovnávat s průběhem začátku roku 1968 v Československu. Sám M. Gorbačov v roce 1987 přiznal, že perestrojka a glasnosť byly inspirovány Dubčekovým „socialismem s lidskou tváří“ a že rozdíl mezi Pražským jarem a jeho reformami je devatenáct let. M. Gorbačov na zasedání ÚV KSČ v lednu 1987 mj. řekl, že se utvořil ustrnulý obraz socialistických výrobních vztahů. Společně s perestrojkou byla prezentována glasnosť, tedy informovanost - větší svoboda slova, a to v systému, kde kontrola kritiky režimu byla jednou z jeho hlavních zbraní. Zároveň byly propuštěny tisíce politických vězňů a disidentů. Gorbačovovi se podařilo dosáhnout určitých dílčích úspěchů v decentralizaci a zvýšení samostatného hospodaření podniků na základě zákonů přijatých v letech 1987-1988. Díky zákonu o družstvech z května 1987 bylo, i když jen v omezené míře, po 70 letech znovu zavedeno soukromé podnikání. Po analýze jeho knihy "Přestavba a nové myšlení pro naši zemi a pro celý svět" můžeme konstatovat, že dílo lze spíše shrnout do věty "hotové recep5
zkratka z původního chozjajstvěnnyj rasčot v překladu hospodářský rozpočet. Hlavní zásady: krytí všech výdajů podniků příjmy z realizované produkce, dosažení plánované rentability, hospodářská operativní samostatnost, hmotná odpovědnost za splnění plánu, za využívání výrobních zdrojů a za finanční výsledky hospodaření, hmotná zainteresovanost podniku a jeho zaměstnanců, kontrola hospodářské činnosti ekonomickými prostředky
13
ty nemáme" než "nikoli halasné prohlášení, ale pečlivě připravený program“ (GORBAČOV, 1987 s. 21, 55).
3.3.
Co předcházelo přijetí „Zásad“
V březnu 1980 byl zveřejněn návrh „Soubor opatření“6. Uveřejnění návrhu předcházelo ověřování některých doporučení ve vybraných podnicích na konci sedmdesátých let. Termínu reforma nebylo v té době možné z politických důvodů používat. Prakticky to byl pokus o zopakování nepodařené reformy z konce padesátých let. Soubor předpokládal vytvoření sedmého pětiletého plánu na základě plánu dlouhodobého (15 – 20 let). Kombinace mezinárodních událostí (druhý ropný šok apod.) a obrovských investic do nevhodných odvětví jej odsoudila k neúspěchu. Centrum, které nechtělo přiznat neúspěch, následně vyhodnotilo „Soubor opatření“ jako otevřený a vytvořilo tým, který měl sestavit návrh nový. Ten byl po schválení pojmenován „Řízení pro osmou pětiletku.7 V dokumentu se mnoho částí opakovalo a nebyl příliš konkrétní. Některé části si poněkud protiřečily, na jednu stranu dokument navrhoval neměnnost dlouhodobých normativů, na druhou stranu připouštěl možnost úpravy v případě změny podmínek, na základě kterých byl pětiletý plán vytvořený. Navrhoval zvýšení počtu závazných státních bilancí z 200 na 340, což prakticky znamenalo polovinu produkce. Navrhoval výměnu ukazatele hrubé výroby za ukazatele čisté výroby, kterým se sice snižovaly výrobní náklady, ale svým pojetím zisku umožňoval výrobkovou substituci. Specifikoval tzv. státní cílové programy, jejichž prostřednictvím se do československé ekonomiky měl dostávat vědecko-technický pokrok. Přes proinvestované miliardy v oblasti elektroniky se zaostávání v samočinných počítačích odhadovalo na dvě i více generací (PRUCHA, 2009, s. 700). Analýza prvního roku osmé pětiletky, ukázala potřebu okamžitého řešení situace. Vládní výbor pro otázky plánovitého řízení začal vytvářet koncept, tentokrát pojmenovaný „Komplexní dokument pro přebudování hospodářského mechanismu“.
6
Oficiální název „Soubor opatření ke zdokonalení soustavy plánovitého řízení národního hospodářství po roce 1980. Hospodářské noviny č. 11-12/1980 7 Hospodářské noviny č. 42-43/1984
14
3.4.
Přijetí zásad
Co se týče přijetí politiky M. Gorbačova u tehdejšího vedení, to nemělo chuť nic měnit a zaujalo opatrnou a vyčkávací strategii. Proces přípravy zdokonalování hospodářství začínal váznout na mrtvém bodě, na základě připomínek všech odpovědných resortů. G. Husák (generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky) vyčkával až do prosince 1986. Na základě vnitřních informací a přiloženého sovětského návrhu zákona o podniku (počítal např. nejen s volbou ředitelů, ale i všech vedoucích pracovníků až po mistry) zaúkoloval tedy Vládní výbor pro otázky plánovitého řízení, aby ve velmi omezeném časovém horizontu připravil finální verzi značně nedokončeného „Komplexního dokumentu“. Tu bylo třeba zveřejnit před zasedáním ÚV KSSS v lednu 1987, aby dokument mohl by vydáván za původní, ne jen za kopírování kroků v SSSR. Finální verze, pojmenovaná „Zásady přebudování hospodářského mechanismu ČSSR“, byla následně uveřejněna 9. 1. 1987 v Rudém Právu (též v HN). L. Štrougal, předseda federální vlády, v dubnu 1985 na svém projevu v Košicích prohlásil, že „…proces přechodu našeho národního hospodářství na dráhu intenzivního rozvoje vyžaduje proti dosavadním ustáleným stereotypům myšlení nové myšlení, tvůrčí, svým způsobem nové vidění úkolů a problémů s nimi spojených. Řekl bych, že to vyžaduje – při respektování veškerých principů socialismu – přehodnotit některé naše dnešní názory a koncepce tak hluboce, že si to ani sami zatím nedovedeme představit“8 Bylo tedy třeba "přebudovat" celý hospodářský mechanismus. Slovo přebudovat bylo za celé předchozí období centrálního plánování použito poprvé. Nelze si nepovšimnout analogie se Sovětským Svazem. Dosud se jen "zlepšovalo", "vylepšovalo" či "zdokonalovalo". Bylo tím tedy nepřímo přiznáno, že je třeba změnit hlavní principy celého systému a že bez zásadních systémových změn se tento mechanismus projevuje jako nefunkční. Jednalo se o poměrně rozsáhlý soubor 37, poměrně volně formulovaných, tezí. Realizace „Zásad“ měla zajistit přechod na kvalitativně nový a vyšší stupeň rozvoje socialistické společnosti. V průběhu roku 1987 měly být směrnice upřesněny a rozpracovány tak, aby bylo možné na 7. zasedání ÚV KSČ naplánovaném na prosinec, přijmout usnesení "O komplexní přestavbě hospodářského mechanismu ČSSR".
8
Rudé právo, 5. 4. 1985
15
Jako základní faktory, které vládnoucí garnituru přinutily hledat řešení těchto nejen stále se opakujících, ale hlavně prohlubujících se problémů, lze determinovat přiznání neúčinnosti jakéhokoli z předešlých opatření, včetně předchozího „Souboru opatření“, ze kterého se nepodařilo do praxe přenést většinu důležitých principů. Dále pak přetrvávající extenzívní vývoj, nedostatky ve vědeckotechnickém rozvoji a investiční výstavbě, zpomalování tempa růstu národního důchodu, zbožně peněžní nerovnováhu a vliv M. Gorbačova, jeho reforem a zahraniční politiky.
16
4. První a druhá ekonomická reforma “Zásady“ se v mnohém vracejí k mechanismům, které se objevovaly v reformních pokusech 50. a 60. let, a proto je vhodné stručně připomenout, jak tzv. reformu Rozsypalovu9 tak druhou, spojenou se jménem Oty Šika.
4.1.
Rozsypalova první ekonomická reforma
Z ekonomických analýz první poloviny padesátých let vyplynula potřeba decentralizace řízení. V roce 1957 proběhla kampaň za zefektivnění národního hospodářství10. Jedním z hlavních tvůrců reformy byl Ing. Kurt Rozsypal, odtud tedy „Rozsypalova reforma“. Prvním krokem bylo zrušení hlavních správ na ministerstvech a vytvoření VHJ (výrobně hospodářských jednotek), které převzaly řízení národních podniků. Počet pracovníků na ministerstvech byl redukován na méně než polovinu. Centrální plánování začalo místo operativního řízení podniků řešit otázky strategického rozvoje a dlouhodobé plány. Ty pak měly sloužit jako výchozí informace pro vytváření pětiletých plánů. Druhým krokem pak byla snaha o odkrývání rezerv. Pro tento účel byly vybrány dlouhodobé normativy podnikové a osobní hmotné zainteresovanosti. Úspěšný začátek reformy se následně projevil v nereálně nastavených úkolech třetí pětiletky. Nová soustava řízení již v roce 1962 přestala fungovat. Rozsypal nepřipouštěl jako příčinu neúspěchu nepružnost centrálního mechanismu v reakci na změnu podmínek. Byl přesvědčený, že prakticky jediným problémem byl konflikt s ČLR11 a změna priorit ve vývoji ekonomiky v SSSR. Blíže k této reformě viz Kaplan (2008).
9
Kurt Rozsypal (1916-) český ekonom, člen Národohospodářské komise československé sociální demokracie. Působil řadu let na VŠE
10
Dolanský, Za vyšší efektivnost československého národního hospodářství (projev na zasedání ÚV KSČ, Praha 1957 11 Vývoz do ČLR v letech 1960 – 64 klesl z 787 mil Kč na 67 mil a dovoz se snížil z 672 mil na 148 mil Kč.
17
4.2.
Šikova druhá ekonomická reforma 1965/1966 - 1968
Reforma měla zásadně změnit způsob vytváření i vlastní obsah centrálního plánu. Smyslem bylo, aby podniky získaly větší samostatnost a odpovědnost. Přestavba velkoobchodních cen k 1. 1. 1969 pak měla vytvořit stejné "startovní" podmínky, aby bylo možné zavést jednotné odvody z hrubého důchodu a mezd a podniky byly schopné vlastního financování. Ceny po cenové přestavbě se pak měly měnit dle vývoje trhu. Definovaná pravidla pro použití hrubého důchodu a odpisů měla vést k větší efektivitě. Dále byly řešeny otázky zahraničního obchodu, kontroly, evidence, reorganizace centrálních orgánů atd. Reforma požadovala omezení vládních zásahů do ekonomiky a nově vytvářené rady pracujících pak měly zvýšit účast pracovníků na řízení. (GERŠLOVÁ - SEKANINA, 2003). Vojenská intervence v srpnu 1968, tedy čtyři měsíce od prvního, jen diskusního „Nástinu“, ukončila začínající reformu. Vláda od té doby nevyvíjela žádné aktivity, naopak Státní plánovací komise připravovala návrat k centrálnímu plánování (ŠULC, 2004, s. 54). Blíže k této problematice viz Kaplan (2000).
18
5. Analýza zásad Začátek dokumentu se věnuje omezení operativního a administrativního řízení na úrovni centrálních orgánů a naopak posílení řízení a zvýšení odpovědnosti a pravomoci pro organizace. To se mělo dít zejména uplatňováním plného chozrasčotu, tedy principu, že organizace hospodaří jen se zdroji, které vytvořila, a naopak bez dotací, redistribucí nebo výjimek, které zakrývají neefektivnost. Dále se pak zabývá možností existence samostatných specializovaných podniků či rozšířením práv organizací vstupovat na zahraniční trhy. Velkou změnu přináší i změna vytváření státního plánu, který by měl začít zahrnovat i záměry ve vývoji cen, základní parametry měnového a úvěrového plánu, ale i souhrnný finanční plán. Změna se dotýká též tvorby cen, kursových a měnových nástrojů, úvěrových podmínek, odvodů a daní. Je navrhován přechod z ročního plánu k prioritní úloze pětiletého plánu. V neposlední řadě by pak usměrňování vývoje ekonomiky mělo být prováděno nástroji, které jsou obsahem státního plánu nebo součástí hospodářské politiky (jmenovité úkoly, limity, ceny, úroky, kursy měn, odvody, daně, normativy atd.) ŠULC (2004, s. 37), vymezuje tyto rozhodující systémotvorné prvky fungování centrálního mechanismu: 1. Systém centrálních státních plánů, které mají za úkol závazně stanovit budoucí ekonomický vývoj. Základem je převážně pětiletý plán, tzv. pětiletka, který se kombinuje s ročními, o něco podrobnějšími plány. 2. Na rozdíl od peněžně-tržní ekonomiky není velikost podnikových důchodů vázána na tržby z prodeje zboží, respektive zisk podniku, ale na plnění ročního státního plánu. Plnění je kontrolováno soustavou ukazatelů. 3. Ceny na trhu zboží a služeb, tzv. maloobchodní ceny, jsou stanoveny centrálně. 4. Trh práce je určen centrálně stanovenými mzdovými sazbami. Pro analýzu jsem v této práci použil poněkud odlišnou a rozšířenější kategorizaci klíčových nástrojů centrálně plánované ekonomiky: Centrum a podnik Plánování 19
Ceny Mzdová soustava, odměňování a „trh práce“ Odvody a daně Ukazatelé Integrace V pojednání o těchto jednotlivých nástrojích řízení národního hospodářství podle „Zásad“ přihlížím jednak k jejich případné souvztažnosti s předchozími reformními pokusy, jednak k jejich kritice z pera předního znalce socialistické ekonomiky Zdislava Šulce, někdejšího vědeckého pracovníka Ekonomického ústavu Československé akademie věd, aktivního člena disentu, který v 80. letech systematicky analyzoval nedůsledné a opatrnické kroky stranického vedení směrem k reformě rigidní centrálně plánované ekonomiky. 5.1.
Centrum a podnik
„Zásady“ upravovaly nejen vzájemné vztahy centrály a podniků, ale také pro ně definovaly nové role. Plánovací centrály měly rozhodujícím způsobem omezit svůj vliv na podniky v oblasti operativního řízení. Naopak posílení úlohy centrálního řízení a plánování mělo zajistit konkretizaci cílů hospodářství dlouhodobými výhledy a státními plány. Za zásadu řízení socialistické ekonomiky měl být považován demokratický centralismus, ve kterém se spojují dva principy – princip centrálního řízení hospodářství jako celku a princip hospodářské samostatnosti v jeho základních částech. Oba tyto principy jsou podmíněny společenským vlastnictvím výrobních prostředků. Ani jeden z principů nemá absolutní charakter, jsou navzájem podmíněné a nesmějí působit proti sobě. Centrum by tedy mělo řešit globální otázky rozvoje ekonomiky a bylo pro něj definováno několik základních navzájem propojených strategických oblastí. 1. Strategie vědeckotechnického rozvoje se zapojením do mezinárodní dělby práce 2. Určování dynamiky a rovnováhy rozvoje se zaměřením na životní úroveň a ochranu životního prostředí 3. Operativní řízení ekonomiky dle definovaných pětiletých plánů. Cílem však není, jako do té doby, běžné operativní řízení podniků, ale možnost okamžité reakce na rozdíly plnění, ať již v státním plánu nebo vzniklé změnami ekonomických podmínek. Tímto se měly eliminovat dosavadní roční prováděcí plány.
20
4. Trvalé zdokonalování hospodářského mechanismu i systému řízení vzhledem k jeho zásadnímu postavení pro realizaci hospodářské strategie. Bylo konstatováno, že centrum představuje složitou soustavu orgánů, kde je nezbytné přesně definovat role pro jednotlivé články, aby byla zajištěna efektivnost a účinná kooperace. XVII. sjezd KSČ (24. – 28. března 1986) redefinoval postavení federální vlády a doporučil jí zaměřit se více strategicky a koncepčně. Ústřední plánovací orgán by měl navrhovat základní směry strategie, vypracovávat pětileté plány na základě dlouhodobých výhledů a koordinovat vztahy s členskými zeměmi RVHP. Jednotlivé prvky řízení, např. finance, ceny, mzdy atd., by měly být spravovány tzv. ústředními orgány průřezového ražení. Odvětvová ministerstva měla přestat zasahovat do operativního řízení podniků a začít řešit koncepci rozvoje pro jednotlivá odvětví. Podniky byly v „Zásadách“ definovány jako základní článek s hospodářskou samostatností. Dosavadní zkušenosti dokázaly, že efektivnost je přímo závislá na míře samostatnosti. Podniky byly označeny jako „socialističtí výrobci zboží“. Samostatné hospodaření znamenalo, že veškeré výdaje by se měly realizovat ze zisku na prodaných výrobcích či službách. Stát by tedy měl přestat ručit za jejich závazky. Hospodářská samostatnost se měla realizovat na základě plného chozrasčotu. Chozrasčot spojuje centralismus s využitím zbožněpeněžních vztahů a zákona hodnoty. Plný chozrasčot v tomto pojetí vyjadřoval možnost hospodaření s vytvořenými zdroji bez dotací a redistribucí, které zakrývají dlouhodobou neefektivnost. Bylo však vysvětleno, že tento výraz nelze chápat jako absolutní nezávislost a že i v tomto systému není podnik vlastníkem, ale pouze uživatelem. Pro konkrétnější představu o postavení podniku lze vyjít z vlastního Zákona o státním podniku, schváleného 1. srpna 1988, i jeho návrhu. Návrh se zpracovával na přelomu let 1986 a 1987, a to Vládním výborem pro plánovité řízení hospodářství. Podnik byl definován jako „socialistický výrobce zboží“ a plánování se transformovalo do „ekonomického řízení“. Byl navržen tzv. podílnický podnik koncipovaný podobně jako akciová společnost s volbou ředitele zakladateli. Na nátlak vlády však mnoho částí, včetně podílnického podniku, vypadlo a na rozdíl od původního „samofinancování“ zůstávají podniky plně podřízeny státnímu plánu, který vše ukryl pod formulace „odvody, daně, jmenovité úkoly“ atd. Do návrhu byla doplněna klauzule o vedoucí roli komunistické strany, základní jmění podniku nebylo definováno peněžně, ale naturálně, nebyl možný volný výstup a vstup podniků z výrobně hospodářských jednotek apod. (PULLMAN, 2011)
21
Veřejná diskuse k tomuto návrhu, i pod vlivem událostí v Sovětském Svazu, nebyla tak opatrná jako dříve. Slova jako podnikatel a podnikatelský připomínaly kapitalismus. Vzhledem k proklamované efektivnosti mělo padnout i jedno ze základních dogmat socialismu, a to plná zaměstnanost (funkce úřadů práce měla být přidělena Národním výborům). Plánování se tedy začalo nazývat „ekonomické řízení“, základním dokumentem první reformy, který řešil změnu vztahů centra a podniků, i když jen pro stavebnictví a průmysl, byl návrh na „Zvýšení ekonomické účinnosti řízení“. Tedy stejná terminologie jako před více než 30 lety. Návrh v první reformě doporučoval vytvoření nadpodnikových orgánů, tedy mezičlánku vloženého mezi podnik a ministerstvo. Jejich úkolem bylo převzít operativní řízení skupiny podniků ze stejného odvětví. 1. 4. 1958 došlo k reorganizaci slučování podniků do VHJ - výrobně hospodářských jednotek. Ty byly definovány jako základní článek řízení průmyslu. VHJ byly podřízeny ministerstvům a odpovídaly za výrobu, odbyt a rozvoj. Chování podniků mělo být ovlivněno chozrasčotem. Tady je třeba si uvědomit, že obsah tohoto termínu se měnil, na začátku 50. let jím byl označován rozpis závazných úkolů uložených státním plánem podniku na jeho jednotlivé útvary, ve druhé polovině 50. let se změnil v soubor obecných pravidel, podle nichž měly podniky hospodařit. Vyšší samostatnost podniku byla definována i Usnesením vlády z 2. 8. 1958, kde došlo mj. ke zrušení stávajícího systému začít každý rok s „čistým štítem“. Státní plán se tedy měl zaměřit jen na řízení takových investic (závody, elektrárny apod.), které „rozhodujícím způsobem ovlivňují směr a tempo rozvoje národního hospodářství“. Do té doby státním plánem definovaný jmenovitý seznam průzkumných a projektových prací a staveb se neosvědčil, měl být nahrazen hospodářskými smlouvami s možností sankcí při neplnění. Lze tedy sledovat jasné pokusy o co největší decentralizaci. Druhá reforma, tedy konkrétně „Návrh nové soustavy plánovitého řízení“, schválený v lednu 1965 ÚV KSČ, stejně jako „Zásady“ hovořil o decentralizaci řízení a vyšší samostatnosti pro podniky, ale navíc jako novou myšlenku v té době připustil působení trhu. Tehdejší terminologie mluvila o přeměně administrativního působení na „tlak ekonomických kategorií, ekonomické společnosti a potřeb společnosti, tlak objektivně existujících zbožně peněžních vztahů“. Centrální plán se měl zaměřit jen na základní rysy ekonomiky. Detailní plánování si pak měly podniky zpracovávat na základě trhu. Tehdejší terminologií „na základě dodavatelsko-odběratelských vztahů, vlastního průzkumu potřeb společnosti a nákladů“. Toto plánování mělo být založeno na vědeckých prognózách (až na 30 let dopředu) a dlouhodobých studiích (10 – 15 let). Základem plánování pak zůstává oblíbené 22
pětileté období, doplněné o roční tzv. prováděcí plány. Omezení plánování bylo navrženo i pro oblast služeb. V „Návrhu“ zazněla myšlenka dílčích úprav organizační struktury úlohy centrálních řídících orgánů“ z května 1965, která byla doplněním zásad. Byla mj. konstatována vedoucí úloha KSČ, ale z důvodu lepšího a rychlejšího řízení byl navržen přesun řízení z vlády na dvě organizace, a to na Státní plánovací komisi a Národohospodářskou radu. V rámci druhé reformy byla konstatována spokojenost se seskupením podniků dle odvětví (horizontální) do větších celků (oborové podniky, výrobně hospodářské jednotky). Pro urychlení řízení bylo navrženo zakládání i vertikálních seskupení. Spojením horizontálního i vertikálního seskupení pak vznikal kombinát. Podniky měly získat možnost samostatného rozhodování při náboru zaměstnanců. Podnikům měla zůstat zachována dosavadní míra samostatnosti v rámci chozrasčotu. Větší samostatnost měly získat jednotky řízené národními výbory (např. zdravotnické, kulturní, sociální atd.). Podívejme se na chování centra a podniků dle ŠULCE (2004, s. 94 – 100) a na to, jakým způsobem se navzájem ovlivňují. Centrální plán je zásadním prvkem systému, kterým se tento typ mechanismu podstatně liší od peněžně-tržního. Svojí existencí ruší přímou vazbu tvorby podnikových důchodů na tržby, kterou nahrazuje vazbou na plnění plánových ukazatelů. Důsledkem je pak nezávislá tvorba podnikového a národního důchodu. Investiční činnost podniku závisí na rozhodnutích centra. Úspory i spotřeba jsou závislé na centru vzhledem k jeho exkluzivnímu dispozičnímu právu s nadproduktem. Centrální mechanismus potřebuje ke svému fungování výrazně ideologicky orientované vlády. Jedinými omezeními jsou tedy ideologické zaměření a pak vlastní odborná kvalifikace. Kopírování sovětského modelu s převládající industrializací bylo pro ČSSR, tedy malou zemi s nedostatečnými zásobami nerostných i energických zdrojů, jednou z hlavních příčin nízké efektivnosti. ČSSR se spotřebou první energie 7,1 tmp na 1 obyvatele v roce 1978, byla na 3. -5. místě na světě za USA a Kanadou, ale svým HDP dosahovala 30 - 50 % v těchto zemích. Náročná struktura strojírenství vedla k nízkému zhodnocení dovážených surovin a to nepříznivě ovlivňovalo mezinárodní směnu. V roce 1978 dosahovala průměrná cena strojírenského vývozu na trh EHS 2,22 USD/kg, tj. 37% ceny dosahované strojírenskými vývozci EHS. Tendence je přitom výrazně se zhoršující.12 Shrnemeli vývoj do začátku osmdesátých let, lze přesto konstatovat, že plánovací centrum v ČSSR 12
Houdek, Hospodářské noviny 50/1981 s. 8 - 9
23
reagovalo poměrně pružně na největší problémy vzniklé buď naddimenzováním investic, nebo i vnějšími vztahy. Centrum tedy přebírá veškerou odpovědnost za budoucí vývoj, včetně rizika špatných rozhodnutí. Na druhou stranu tím podniky přicházejí o jakoukoli odpovědnost. Ve společnosti tím vzniká ovzduší nezodpovědnosti a podniky se nesnaží reagovat na poptávku či řešit otázky vědecko-technického rozvoje, ale jen co nejjednodušším způsobem plnit ukazatele. Jak analyzoval ŠULC (2004, s 94 – 123), podniky tvoří podnikové důchody, které slouží pro realizaci pracovních důchodů. Podnikovým důchodem se v peněžně-tržní ekonomice myslí zisk, tedy rozdíl mezi tržbami za prodané zboží či služby a mezi vynaloženými náklady na jejich výrobu a prodej. V tomto případě se důchodem rozumí příděl mzdových fondů z centra. Podnik "odevzdává" veškerý zisk do centrálního fondu a na základě plnění či neplnění plánů jsou tyto prostředky opět přerozdělovány. Maximalizace je v tomto případě tedy svázána s ukazateli stanovenými centrálním plánem. Změna volného trhu za závazné plány nastavené centrem přináší dalekosáhlé důsledky. Za první a zároveň nejzávažnější považuje Šulc subjektivizaci tvorby těchto parametrů. Centrální plánová rozhodnutí vznikají bez dostatečného množství spolehlivých informací, jako jsou například deformovaná cenová struktura z předchozích období, nekorektní signály o efektivní poptávce a nabídce atd. Plán je tedy výsledkem vyjednávání podniků s centrem. Z toho se odvíjí rozdělení aktivity podniků na základní dvě fáze, a to tvorbu plánu a pak vlastní plnění plánu. Veškeré úsilí podniku v té době směřuje k tomu, aby stanovené ukazatele umožňovaly maximalizaci důchodu, ale při minimálním vynaložení pracovního úsilí. Vlastní plnění plánu pak směřuje k maximalizaci důchodu dle nastavených parametrů. Snahy o větší samostatnost, hmotnou zainteresovanost atd. v centrálním mechanismu naráží na jeho základní rozdíl proti peněžně-tržnímu, a to na vlastnictví výrobních prostředků. Všechny reformy v částech týkajících se této problematiky v podstatě jen řeší podíl centralismu a decentralismu. Navrhované způsoby jsou v jednotlivých reformách sice odlišné, ale stát si stále ponechává větší či menší míru možnosti rozhodování. Pokud by se jí naprosto vzdal, nejednalo by se již o reformní úpravu, ale transformaci na zcela jiný typ mechanismu. Přes veškeré snahy se žádné reformě nepodařilo vymýtit problém tzv. „minimaxu“. Diskutabilní je též motivace podniků snažit se dosahovat zisku v prakticky monopolním a nekonkurenčním prostředí za ceny, o kterých si nemohou rozhodovat 24
a v situaci, kdy centrále stále zůstává větší či menší právo korigovat jejich aktivity. SLANÝ (2003, s. 341) píše, že centrální plánování vyžaduje státní vlastnictví, což je ale neslučitelné s prvky tržní ekonomiky. Ta je postavena právě na vlastnických právech.
5.2.
Plánování
Plán je nejdůležitějším řídícím prvkem centrálního mechanismu. „Zásady“ připustily, že teoretické i praktické zkušenosti dokazují, že existují prvky působící negativně na efektivnost výroby. Vyjádřily potřebu kompletně přepracovat způsob jeho vytváření. V „Zásadách“ je definováno: „…nahradit ty prvky soustavy řízení, které jsou příčinou dosud převládajícího zájmu organizací na méně náročných plánech.“ (Zásady 11b) Nový způsob plánování lze označit za plánování normativní. Objemové a individualizované ukazatele budou nahrazeny jednotným kritériem efektivnosti stanoveným na základě zisku. Více bude tato problematika rozebrána v podkapitole Ukazatele. „Zásady“ předkládají možnost, aby si podnik hospodářský plán definoval z větší části samostatně na řekněme tržních principech, jako jsou znalost trhu, závazné objednávky odběratelů atd. Státní plán tedy bude pro podniky závazně definovat jen výši odvodů a způsob vytváření rezervních fondů. Ze „Zásad“ však vyplývá i prostor pro výrazně větší ovlivňování, je ukryt ve formulacích jako „možnost omezeného rozsahu závazných státních úkolů v oblasti státních priorit a limitů deficitních zdrojů“. Zdůvodněním je možnost udržení rovnováhy při rozdělování nedostatkových zdrojů. „Zásady“ konstatovaly potřebu zlepšení plánování, zrovna tak jako již první reforma. Ta spatřovala cestu ke zlepšení plánování v důsledném rozlišení obsahu pětiletého i ročního plánu. Pětiletý plán měl obsahovat jen základní koncepci. Cílem pětiletého plánu tedy bylo jen plánování týkající se rozšiřování výrobních kapacit, surovin a pracovních sil. Pětiletý plán měl být definován tak, aby cíle byly „reálné a dosažitelné“13 Roční plány měly být jen plány operativní. Rozsypal navrhoval do plánování promítnout prvek pružnosti, tedy schopnosti reagovat na nepředvídatelné změny domácí i zahraniční ekonomiky. O změnu způsobu plánování se pokouší první reforma ve svém druhém kroku, tam se nejednalo o omezení, ale o větší komunikaci centra s podniky. Zájem podniků byl vázán na plán a jeho plnění. Podnik se v tržní ekonomice snaží minimalizovat náklady a maximalizovat výnosy, tady to bylo naopak. Když se připravoval plán, podniky maximalizovaly své nároky na příděly surovin, materiálu a zaměst13
Usnesení vlády republiky československé o zásadách zvýšení ekonomické účinnosti řízení průmyslu (1957)
25
nanců a ve chvíli, kdy byl plán schválený, vyhledávaly v něm takový sortiment, kterým bylo možné naplnit ukazatele plánu co nejjednodušším způsobem. Pro toto chování byly motivovány vyšším ohodnocením, ale tím vznikaly v ekonomice obrovské disproporce. Na jedné straně to byly takzvané nadnormativní zásoby, tedy neprodejné výrobky, na druhé straně pak obrovské nedostatky v množství a druzích sortimentu. Maďarský ekonom Janos Kornai nazval jednu ze svých knih Ekonomika nedostatku, kde analyzoval, že v této ekonomice jsou disproporce permanentním jevem a uvedl důvody, proč je třeba tento systém změnit. Změna volného trhu za závazné plány nastavené centrem přináší dalekosáhlé důsledky. Za první a zároveň nejzávažnější lze považovat subjektivizaci tvorby těchto parametrů. Centrální plánová rozhodnutí vznikají bez dostatečného množství spolehlivých informací a jsou ovlivněna deformovanou cenovou strukturou z předchozích období, nekorektními signály o efektivní poptávce a nabídce atd. Plán je tedy výsledkem vyjednávání podniků s centrem. Z toho se odvíjí rozdělení aktivity podniků na základní dvě fáze, a to tvorbu plánu a následně jeho plnění. Veškeré úsilí podniku v té době směřuje k tomu, aby stanovené ukazatele umožňovaly maximalizaci důchodu, ale při minimálním vynaložení pracovního úsilí. Vlastní plnění plánu pak směřuje k maximalizaci důchodu dle nastavených parametrů. Šikova reforma též cítila potřebu zlepšování plánování na základě již „osvědčeného“ pětiletého plánu, sestavovaného na základě dlouhodobých studií a výhledů, ale na rozdíl od první reformy na to šla výrazně „vědečtějším“ způsobem. Zpracování výhledů měla mít na starosti SPK (Státní plánovací komise) a ekonomické výzkumné ústavy. Plán měl být závazný pro všechny a naplánovány měly být i rezervy. Ty měly sloužit k udržení rovnováhy v případě disproporcí. Funkcí podrobnějšího rozpracování plánů byla pověřena oborová ředitelství. Tyto prováděcí plány měly být následně transformovány do „národohospodářského prováděcího plánu“. Do finálního stavu měl plán projít 3 etapami, každou v délce 9 měsíců. Optimální varianta měla být vybrána jako jedna z mnoha navržených, tzv. šachovnicovým způsobem. Skutečný stav shrnuje citace z analýzy Výzkumného ústavu národohospodářského plánování z června 1963: „I když prozatím ještě není problematika optimalizace plánu zvládnuta ani teoreticky, lze předpokládat, že bude-li této problematice věnována dostatečná péče, bude v několika letech dosaženo alespoň dílčích úspěchů.“14
14
Výzkumný ústav národohospodářského plánování – Zpráva o stavu národního hospodářství, 1963
26
Plánování je nejdůležitějším článkem centrálního mechanismu. Není proto překvapující, že se všechny reformy snažily poučit z předchozího nepříznivého vývoje a způsob plánování změnit. První reforma se problém pokusila řešit větší komunikací centra s podniky, čímž ale došlo k vytvoření nechtěného jevu, tzv. obráceného „mini-maxu“ kritizovaného Šulcem. Tento problém se však ani přes pokusy o „vědecké“ plánování v druhé reformě nepodařilo vymýtit, protože „Zásady“ přímo hovoří o tom, že je třeba „…nahradit ty prvky soustavy řízení, které jsou příčinou dosud převládajícího zájmu organizací na méně náročných plánech“. Nepružnost, další ze základních vlastností mechanismu, rozpoznal již Rozsypal, který se snažil do systému plánování prosadit prvek pružnosti, tedy možnosti reakce na nepředvídatelné události. Šikova reforma se tento problém snažila vyřešit vytvářením různých kategorií rezerv. „Zásady“ se pak již spokojily jen s konstatováním, že hospodářský plán si má podnik víceméně navrhnout sám, dle svých znalostí trhu, potvrzených objednávek atd.
5.3.
Ceny
„Zásady“ problém ceny reprodukovaly tak, že cena musí spolehlivě, dle náročných světových měřítek, vyjadřovat vývoj nákladů práce ve vztahu k užitečnosti produkce. Zároveň bylo přiznáno, že dosavadní ceny nevycházejí ze společensky nutných, ale spíše skutečných a většinou neefektivně vynakládaných nákladů. Navíc náklady na jednotlivé výrobní činitele jsou zkresleny (například podcenění nákladů na reprodukci pracovní síly nebo na udržení přírodního prostředí). (Zásady 19). Ceny by měly být neoddělitelnou součástí státního plánu. Jen objektivizovaná cena může sloužit jako hodnotové kritérium efektivnosti. Průměrná míra zisku (čistého důchodu) kalkulovaná do cen by měla vycházet z průměrné dlouhodobě plánované míry akumulace výrobních prostředků. (Zásady 21). Jedním z nejdůležitějších předpokladů realizace „Zásad“ by tedy měla být navrhovaná přestavba velkoobchodních cen k 1. 1. 1989 a na ní plynule navazující pravidelné aktualizace. Východiskem pro cenovou přestavbu by se mělo stát oceňování surovin a materiálů. Oceňování by mělo zahrnovat plné náklady, tedy včetně například nákladů na odstraňování ekologických škod. Velikost zisku v ceně by měla být jednotná, ale zároveň je třeba zohlednit i situaci v různých odvětvích, hlavně efektivnost vývozu. „Zásady“ tedy v zásadě nepřinesly nic nového. Již Rozsypal zásadně odmítal chápat velkoobchodní cenu jen jako „počítací“ jednotku a poukazoval na to, že se jedná o důležitý 27
nástroj, který by neměl sloužit jen pro kontrolu a evidenci, ale i může sloužit i pro regulaci a racionalizaci. Racionalizací bylo myšleno snižování nákladů (např. zvýšením produktivity práce nebo úsporou vstupů). Bylo navrženo, aby podnikové důchody byly svázány s hospodářským výsledkem podniku, tedy ziskem. Velkoobchodní cena měla být založená na tzv. minimální rentabilitě, která byla různá pro jednotlivé obory. Velkoobchodní ceny měly být každých pět let snižovány. Tím mělo docházet jednak ke snižování výrobních nákladů, jednak k vyhledávání rezerv ve výrobě, ale v neposlední řadě i ke snižování maloobchodních cen. Regulační funkce měla eliminovat zbytečně velkou spotřebu nedostatkových výrobků. Vyšší cena u těchto výrobků měla tedy vést jak k rozumnější spotřebě, tak ale i ke zvyšování výroby. Lze tady vysledovat pokusy o umělé vytvoření principu nabídky a poptávky tvořícího základ peněžně-tržního mechanismu. Z důvodů politických a sociálních byly maloobchodní ceny u některých surovin a výrobků podhodnoceny i o stovky procent. Nezávislé vytváření velkoobchodních a maloobchodních cen pak bylo důvodem, že se plánované zvyšování velkoobchodních cen k 1. 1. 1958 minulo účinkem, protože celá skupina oborů nebyla schopna dosáhnout ani minimální rentability, ani minimálního zisku (v průměru 5 %) a zůstávala stále ve ztrátě. I druhá reforma chápala význam ceny, která se tak měla stát „skutečným výrazem ekonomických poměrů“. Byla potvrzena důležitost ceny jak na straně nabídky, tak na straně poptávky. Rozdílem proti první reformě bylo však to, že ceny se musí dynamicky měnit tak, aby bylo dosaženo rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou. K 1. lednu 1967 měla být také provedena přestavba velkoobchodních cen. Aktualizované ceny měly zajistit rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou. Při výpočtu nových cen měly být použity průměrné použité náklady v ČSSR, ale měla se zohlednit i cena na ostatních trzích. Měla být odstraněna izolovanost jednotlivých cenových okruhů. Centru i po reformních úpravách měla zůstat možnost vytvářet závazné jednotné hodnoty pro maloobchodní ceny základních potravin, výrobků a služeb, nákupní ceny zemědělských produktů a velkoobchodní ceny některých základních surovin. Novou myšlenkou byl vznik dalších typů cen, a to limitovaných, tedy v určeném rozpětí, a zcela volných, jejichž počet by se měl do budoucna rozšiřovat. Tento první krok „urychlení“ reformy narazil na problém obrovských disproporcí u jednotlivých podniků v důchodové sféře. Státní plánovací komise se pak již neodvážila uskutečnit další navrhovaný krok, tedy propojení oddělených velkoobchodních a maloobchodních cen. Nastal návrat zpět a opět se začalo
28
s přerozdělováním podnikových důchodů. V roce 1968 byla na dotace použita více než polovina odvodů z hrubých důchodů. (ŠULC, 2008, s. 54) Podívejme se, jak charakterizuje velkoobchodní a maloobchodní ceny ŠULC (2004, s. 70). V případě maloobchodních cen má centrum možnost buď ceny neměnit, klasickým případem je "fronta na maso nebo banány", nebo reagovat nepřímo - např. pořadníky na byty či osobní automobily. To spolehlivě vede k vytváření "černého trhu" a korupci. V případě, že dojde ke změně cen, a to zvýšením při deficitu nabídky nebo snížením při nadměrných zásobách, to ale nepůsobí na nabídku, ale jen na změnu "daně z obratu", a tedy změnu státního rozpočtu. Rozhodnutí centra tedy buď na nabídku nepůsobí vůbec, nebo se zpožděním. Velkoobchodní ceny centrum mění v pěti i víceletých intervalech. Hlavním důvodem ale není přizpůsobení poptávky a nabídky, ale přerozdělování mezi centrem a podniky. Uvažujeme-li, že plánované ukazatele se nemění, růst (pokles) ceny znamená, že 1. změní se peněžní objem výroby, tedy dojde k růstu (poklesu) podnikového důchodu 2. změní se výhodnost položek sortimentu, tedy dochází k výrobkové substituci Výše uvedené závěry platí, zvažujeme-li závislost podnikových důchodů (mezd) nikoli na zisku, ale objemových ukazatelích. Dále ŠULC (2004, s. 80) definuje tzv. reálné a počítací peníze. Reálné peníze jsou vyplacené mzdy a platy, tedy peníze tak, jak je v současné době chápeme. Naproti tomu počítací peníze jsou "specialitou" centrálního mechanismu, je to v podstatě jen médium, které je schopné sčítat jinak nesčitatelné naturální veličiny. Vztahy mezi podniky totiž nejsou vztahy mezi dodavateli a odběrateli tak, jak je chápeme dnes, tedy nákup a prodej, ale v podstatě naturální směnou. V „Zásadách“ byla zdůrazněna důležitost ceny a byla navržena komplexní cenová přestavba podobně jako v obou předchozích reformách. Zásady navrhovaly též pravidelné cenové aktualizace. Jednotlivé ceny byly na sobě nezávislé15, pokud tedy dojde ke změně v jednom okruhu, změna se nepromítá do dalšího a rozdíly se řeší na úkor státního rozpočtu (různé daně z obratu, dotace atd.). Dalším problémem je zpoždění cenových změn v plánovaném mechanismu oproti mechanismu peněžně-tržnímu (například problém s cenami vstupních surovin po světové ropné krizi, který se projevil s velkým zpožděním).
15
Kromě velkoobchodních a maloobchodní cen existovaly ještě ceny nákupní a zahraniční.
29
Čím delší dobu víceokruhový systém funguje, tím jsou rozdíly výraznější. Příklady pro vybrané druhy energie porovnává tato tabulka: Tabulka 3: Velkoobchodní ceny a náklady vybraných druhů energie
Energetické uhlí (Kčs/t) Koks (Kčs/t) Těžký topný olej (Kčs/t) * Lehký topný olej (Kč/t) * Zemní plyn (Kč/m3) Elektrická energie (Kč/MWh):
Celkové společenské náklady 275 973 3760 3880 1900
Velmi vysoké napětí Vysoké napětí Nízké napětí
Průměrné velkoobchodní ceny 97 589 1020-1090 1100-1160 830
863 943 1115
254 360 458
Zdroj: J. Neumann, Program na další desetiletí, Hospodářské noviny 49/1980
Nelze než souhlasit s Šulcem (2004, s. 75), že takto vytvářené ceny přestávají plnit svou informační a kriteriální funkci a stávají se zdrojem mystifikace a dezinformace jak centra, tak podniků. Tyto deformované ceny se znovu stávají základem pro plánovací centrum a mají sloužit pro tvorby dalších plánů. Tento rozdíl se tedy s každým dalším plánem dále zvětšuje. Při této úvaze navíc abstrahujeme od vlivu světového trhu. Centrální systém tedy nemůže být funkční bez zrušení více typů cen a jejich výměny za cenu jedinou, která se stane skutečným nositelem hodnoty, a tak tedy žádná z reforem upravujících jen dílčí části cenového okruhu nemohla být úspěšná.
5.4.
Mzdová soustava, odměňování a „trh práce“
V „Zásadách“ bylo konstatováno, že dosavadní systém dvousložkových mezd měl sice některé pozitivní účinky, převládala však komplikovanost a nesrozumitelnost při aplikaci. Mzdové prostředky byly též nežádoucím způsobem redistribuovány mezi různě hospodařícími podniky v rámci VHJ. Převedeno do dnešní terminologie, dosavadní systém byl naprosto k ničemu. Mělo by tedy dojít k přechodu na jednosložkový systém, kde může regulace dosahovat dvou podob dle svého určení. 1. Podíl mezd na upravených vlastních výkonech (tzv. úrovňový normativ) nebo 2. Zvýšení mezd v setinách procenta oproti výchozímu stavu za 1% navýšení ukazatele vlastních výkonů oproti výchozímu stavu. 30
Pro případ použití úrovňového normativu by se měly stanovit přepočítací koeficienty. Princip rozdělování dle skutečných výsledků práce je podmíněn zvýšením účinnosti všech stimulačních systémů. Kritériem pro vývoj podnikových důchodů bude vývoj zisku (včetně zisku ze zahraničního obchodu) po odečtu kriteriálních odvodů a případných sankcí. Pro přechodné období bude pro regulace mezd možné použít buď normativ stanovený k vývoji čisté produkce s použitím regulační vazby přírůstkovou metodou, nebo stanovený k přírůstku čistých důchodů. Cílový stav systému bude stanovený dle jednotných mzdových tarifů. Tato tarifní mzda bude tvořit tzv. zaručenou mzdu, k té přibude ještě tzv. výsledková složka vycházející ze skutečných výsledků. Pro dosažení pohyblivé složky mezd pro řídící pracovníky bude navíc nutné splnit závazné úkoly státního plánu. „Zásady“ tuto oblast ještě lehce rozšiřují dalším novým termínem – brigádní formou organizace práce a odměňování. Ta by zase měla umožňovat lépe hodnotit pracovníky, vytvářet lepší předpoklady pro kooperaci atd. Ani tady „Zásady“ nepřinášely zásadní změnu, protože již v první reformě byl rozpoznán problém nešťastného přímého propojení odměňování dle plnění plánu. Rozsypalův Návrh počítal s rozdělením do tří základních kategorií, tedy mezd, prémií a ostatních odměn. Reforma podmiňovala tempo růstu mezd tempem růstu efektivity práce (ŠIK, 1990, s. 64-65). Bylo navrženo rozdělení na kategorii řídících pracovníků s nižším platem a poměrně velkým prostorem pro prémie a na pomocné pracovníky se zaručeným základním platem. V průběhu roku 1958 byla provedena aplikace nových výkonových norem, která se však nesetkala u zaměstnanců s příznivou odezvou. Podnikový mzdový fond byl rozdělen na základní mzdový fond a prémiový fond. Existoval též problém, který sice zcela nesouvisí s odměňováním, ale jehož důsledky se projevovaly v oblastech zavádění nových poznatků nebo v celkové produktivitě práce. Byla to nízká kvalifikace technicko-hospodářských pracovníků. Například jen 3,6 % z nich mělo vysokoškolské vzdělání, 11 % vyšší odborné, 13,8 % nižší odborné a 17,4 % ekonomické vzdělání16. Šikova reforma sice neřešila zásadní změnu mzdového systému, ale byl determinován další zásadní problém, tedy to, že pracovní síla je příliš levná. Pro podniky tedy bylo jednodušší přijmout nové zaměstnance, než se snažit zavádět nové technologie. Přímým zdražením by došlo k nárůstu mezd, a tedy dalšímu rozevírání pomyslných nůžek při již nedostatečné poptávce zboží na trhu. Problém chtěla reforma řešit zvláštními tzv. stabilizačními odvody. Co se oproti minulé reformě podařilo zvýšit, byla kvalifikace řídících
16
Studijní materiál k zásadám zvýšení ekonomické účinnosti řízení průmyslu: Práce s kádry (1957)
31
pracovníků. Byl navržený konkurz pro obsazování nižších pozic a limitován minimální věk pro řídící pracovníky.17 Jak analyzuje ŠULC (2004, s. 124), na trhu práce v tržním mechanismu máme dvě strany - podniky, respektive firmy poptávající pracovní sílu a domácnosti naopak pracovní sílu nabízející. V případě centrálního mechanismu tu máme ještě třetího účastníka, a to plánovací centrum. Na poptávku má rozhodující vliv a působí jak krátkodobě, tedy v rámci ročních plánů rozdělováním pracovníků do jednotlivých oborů a odvětví, tak i dlouhodobě, kdy vzhledem k poptávkovému efektu vzniká deficit u všech výrobních faktorů, tedy i pracovní síly, která má ještě sama o sobě klesající trend v přírůstcích populace v produktivním věku.18 Nabídku vytváří plánovací centrum prostřednictvím závazných mzdových tarifů rozdělených do kvalifikačních tříd. Podnik poptává pracovní sílu dle limitů nastavených centrem. Jak již v této práci bylo zmíněno, podniky se době tvorby plánu snaží maximalizovat i příděl pracovních sil, neboť i ty patří mezi základní výrobní činitele. Vzniká tedy nadměrná poptávka po pracovní síle. Závaznými mzdovými tarify mají podniky omezené možnosti, jak si navzájem konkurovat při shánění nových pracovníků. Dle ŠULCE (2004, s. 127) lze specifikovat tři základní směry. Pokles intenzity práce. Velmi oblíbené u prací, které nelze příliš normovat (údržba, administrativa atd.) Z toho se odvíjí převis nabídky normované práce a naopak obrovská poptávka po místech, kde práce není příliš normována. Mezi nejvážnější důsledky patří nedostatek pracovní síly a pokles intenzity práce. Druhým směrem je pokles kvalifikačních požadavků. Podniky buď nepožadují splnění kvalifikace, nebo umožňují splnění v různých podnikových "kurzech". Důsledkem je pak nivelizace kvalifikovaných a nekvalifikovaných pracovníků a tolerování nekvalitní práce. Posledním směrem je vytváření fiktivních pracovních poměrů. Jedná se o vytvoření "vedlejšího pracovního poměru", který buď pracovník vůbec nevykonává, vykonává v hlavní pracovní době nebo na něj potřebuje minimum času. Zařadit sem lze i práci přesčas, která je velmi často vykonávána jen fiktivně. Z výše uvedeného lze vyvodit, že „Zásady“ se v oblasti mzdových tarifů výrazně „inspirovaly“ první reformou a snažily se zbavit závislosti vývoje mezd na ukazatelích, ze kterých nebylo možné rozpoznat skutečný přínos pro ekonomiku. Šikova reforma se svými 17
Vedoucí hospodářští pracovníci v nových podmínkách řízení - studie zpracovaná Státním úřadem statistickým 25.4.1967 18 Průměrný roční vzestup zaměstnanosti dosahoval v šedesátých letech 82 000 obyvatel, v sedmdesátých pak již 45 000 a v první polovině let osmdesátých pak již jen 25 000 obyvatel, Statistická ročenka ČSFR 1992
32
konkurzy a minimálními požadavky na některé pracovní pozice snažila alespoň částečně nahradit nefunkční trh práce. Z výše uvedeného lze dále konstatovat, že centrální mechanismus se vyznačuje nadbytkem poptávky na pracovním trhu. Vzhledem k pevným a závazným mzdovým tarifům se pak nejedná o skutečný trh práce pro zaměstnance a podniky, a tak se nemůže projevovat zvyšováním ceny při nedostatku pracovních sil, ale poklesem kvality a množstvím odvedené práce. Nízká cena práce navíc zpomaluje zavádění techniky. Souhrnně pak tyto faktory zvyšují investiční náročnost a společně s pomalým technickým rozvojem umožňují vznik dalších pracovních míst.
5.5.
Odvody a daně
„Zásady“ navrhovaly zcela nový systém odvodů založený na parametrických rysech, tzv. kriteriální odvody. Prakticky se mělo jednat o vyjádření minimální rentability základních výrobních prostředků, tedy materiálu a práce. Pokud má podnik růst, je třeba dosahovat vyššího zisku, než jsou kriteriální odvody. Co se týče nákladů na zaměstnance, z hlediska podniku jsou oceněny jako mzdové náklady. Do skutečných nákladů je třeba ještě započítat tzv. společenské náklady (zdravotnictví, školství, sociální pojistné atd.). Sazba odvodu ze mzdy by měla vycházet z reálných nákladů podniku na pracovní sílu, a to takovým způsobem, aby zvýhodňovala automatizaci proti živé práci. Vzhledem k již současně existujícím 20% odvodům, by „Zásady“ měly řešit navýšení zohledňující připravovanou cenovou přestavbu. Odvody by měly být nastavené tak, aby zajistily nejen zachování samostatnosti a hmotné zainteresovanosti podniků v rámci úplného chozrasčotu, ale zároveň (samozřejmě dohromady s ostatními příjmy) i vyrovnaný státní rozpočet. V případě potřeby budou kriteriální odvody rozšířeny ještě o regulativní odvody ze zisku. „Rozsypalova“ reforma se snažila, aby odvody ze zisku do státního rozpočtu byly pro každý rok stanoveny pevnou částkou, a to tak, aby se neplnění základních ukazatelů plánu (výroby, odbytu, vlastních nákladů) bezprostředně odrazilo v krácení podílu na zisku podniku i jemu nadřízené hospodářské organizaci.19 „Šikova“ reforma navrhovala zavedení jednotných odvodů. Sazby měly být navrženy tak, aby průměrné podniky byly schopné řešit samofinancování základních potřeb a rozvoje. Výsledkem mělo být působení na podniky špatně hospodařící. Extrémně špatně hospodařící podniky by se pak v kooperaci s oblastním ředitelstvím měly nejdříve pokusit lépe využívat své rezervy, 19
materiál k zásadám zvýšení ekonomické účinnosti řízení průmyslu: Finance a úvěr, 1957
33
eventuelně získat časově omezené dotace. Byla dokonce navrhována možnost likvidace nerentabilních podniků v rámci jakési „konkurenční soutěže“. Ta však v případě centrálního mechanismu měla vytvářet konflikty mezi různými úrovněmi ředitelství. Pokusy všech reforem v oblasti odvodů též ztroskotaly, a to z několika důvodů. Jednak to byly deformované ceny, které v některých odvětvích a podnicích umožňovaly dosahovat téměř „bezpracně“ obrovských zisků, a tedy i po odvodech zbývalo velké množství finančních prostředků. Také diametrální rozdíly v technologickém vybavení podniků hrály svou roli. V neposlední řadě nedostatečná kontrola a evidence výkazů umožňovala podnikům různé „vylepšování“ výsledků dle potřeby. Snaha odvody nějakým způsobem sjednotit, vždy narazila na různé výchozí podmínky podniků. Nastavit stejné „startovní“ podmínky však vzhledem k plánovaným a víceokruhovým cenám a dalším faktorům bylo naprosto nereálné.
5.6.
Ukazatele
„Zásady“ se pokusily odbourat direktivní hodnotové ukazatele. Hodnocení podniků by mělo probíhat dle kritéria efektivnosti, jehož základem měl být zisk.(Zásady 11c). Pětiletý plán bude tedy podniky řídit podle následujících pravidel. Jednotným kritériem efektivnosti by měly být rychlost a kvalita růstu vytvořeného národního důchodu na národohospodářské úrovni a vývoj zisku (čistého důchodu) na podnikové úrovni. Hmotná zainteresovanost podniků tak tedy bude tvořena ziskem po odečtení kriteriálních odvodů a eventuelních sankcí. Budou stanoveny závazné, adresné a konkrétně vymezené úkoly a limity, dále výše sazeb odvodů (daní) státnímu rozpočtu. Na základě pětiletého plánu též bude možné rozhodovat o větších investicích a o mezinárodní dělbě práce. Též přes něj budou probíhat zásadnější změny cen, kursů, sazeb odvodů, úroků a eventuelně i jiných hodnotových nástrojů. Plány organizací, samozřejmě při splnění závazných úkolů z pětiletého plánu, by pak měly být vytvářeny samostatně a založeny na základě dodavatelsko-odběratelských vztahů, znalostí a predikcí vnitřního i zahraničního trhu atd. Tvůrci zásad tedy pochopili, že žádný hodnotový ukazatel ze svého principu nedokázal splnit očekávání. Návrh na „Zvýšení ekonomické účinnosti řízení národního hospodářství“, který ještě neměl tolik zkušeností jako tvůrci „Zásad“, vycházel z mylného předpokladu, že problém je jen v nedokonalosti stávajícího ukazatele, a navrhoval zavedení 34
dvou nových, ukazatele odbytu zboží a ukazatele zisku. Ukazatel odbytu měl v plánech pro průmyslovou výrobu nahradit dva stávající ukazatele, a to ukazatele hrubé výroby ve srovnatelných cenách a ukazatele výroby zboží v běžných cenách. Ukazatel odbytu zboží měl vymezovat dodávky pro tržní fondy, pro export a pro investice a generální opravy. Ukazatel odbytu zboží v ročním plánu měl hodnotu vyjádřenou na základě zajištěných dodatelsko-odběratelských vztahů. Tento ukazatel měl „uvést v maximální míře do souladu potřebu s existujícími výrobními možnostmi.”20 Vzhledem k obavám centrály, že nízká rentabilita některých produktů by mohla vést v extrémních případech k zastavení jejich výroby, vznikl ještě ukazatel odbytu zboží ve hmotných jednotkách. Problémem zůstávaly obrovské rozdíly v technickém vybavení podniků. Nepodařilo se však nalézt jiné formy řešení, než např. operativní zvýšení cen nebo daň z obratu. Co se týče ukazatele zisku, podnikům měl připadat podíl na plánovaném zisku i jeho přírůstku vztaženého k předchozímu roku. Výše toho podílu měla být stanovena na celou pětiletku, aby mohl být zakalkulován do podnikových výhledových plánů. Tento ukazatel však vyvolal rozporuplné reakce. Snaha o maximalizaci zisku by se totiž mohla projevit ve vyšších cenách „nových“ – prakticky tedy jen lehce pozměněných – výrobků, nebo v substituci materiálů použitých při výrobě. Řešením měla být vyšší kontrola jak cen, tak hlavně jakosti výrobků, v rámci které by bylo možné udělovat prémie za vyšší jakost, nebo naopak postihovat odpovědné řídící pracovníky při nedosažené kvalitě produktu. Podíly na plánovaném zisku navíc neměly být stejné, ale diferencované dle odvětví (stav výrobních zařízení, rozvoj podniku atd.). První fáze druhé reformy se zabývá převážně kritikou fungování centrálního mechanismu založenou na empirických poznatcích. Základem těchto kritik bylo dílo Z. Kodeta – Hmotná zainteresovanost v průmyslu (Praha, 1963). Autor analyzoval vliv velkého množství plánových ukazatelů na podniky (čistá výroba, hrubá výroba, rentabilita atd.), tedy ukazatelů, které se pokoušela prosadit předchozí reforma. Dospěl k závěru, že používané ukazatele působí sice na růst objemu, ale působí buď nedostatečně, nebo dokonce přímo proti kvalitě. Dále poukazuje na problém trvalé vyšší poptávky a z toho usuzuje na nezbytnost „podstatné změny metod plánovitého řízení.“ (KODET, 1963, s. 130 – 132). Podobně jako v šedesátých letech kolem „Hmotné zainteresovanosti“ se v Hospodářských novinách v roce 1986 rozvinula diskuse, jakým způsobem by bylo skutečně možné reál-
20
Zásady zvýšení ekonomické účinnosti řízení – komise Rozsypala 1957-58, čj. 50 005/57, s. 12.
35
ným způsobem hodnotit efektivitu. HALOUSEK s VANEREM21 uvedli, že „místo principu maximalizace užitné hodnoty a minimalizace ceny se v praktickém hospodářském životě prosazuje spíše formule opačná s příslušným negativním vlivem na jednotlivé výrobky (jejich kvalitu, strukturu, objem), tak i na celkový chod ekonomiky…Tato převrácená podoba rozhodujících vazeb, faktická záměna míst rozhodujících vazeb, faktická záměna míst rozhodujících ekonomických kategorií – užitné hodnoty a hodnoty, efektů a nákladů – ve struktuře cílových orientací je také základem neustále se prosazujících tendencí extenzivního rozvoje.“ Potud se závěry autorů shodují jak s analýzami jednotlivých nástrojů v této práci, tak se závěry, ke kterým došel Šulc. Článek vyšel před „Zásadami“, tedy v té době se ještě „nepřebudovávalo“, jen „vylepšovalo“, takže autoři ani neuvažovali o jiném řešení, než navržení dalších nových ukazatelů, a tak spatřil světlo světa tzv. ukazatel úrovně komparativní efektivnosti národní práce. Vlastní výpočet spočíval v přepočtu na velkoobchodní ceny a redukcí reprodukčními náklady valut. I když to není ukazatel objemový, narážíme na omezení daná principem tvorby jakéhokoli ukazatele. Ukazatel je definován nějakými parametry a ty vytváří centrum, které má na vstupu k dispozici deformované ceny, navíc rozdělené do několika izolovaných okruhů. Centrum, které také nemá přehled o aktuálních cenách na světových trzích, není schopné objektivně ohodnotit skutečnou užitečnost produkce, pružně reagovat na změny podmínek atd. Jak píše ŠULC (2000) ekonomický systém socialismu nejen dokázal oddělit dva neoddělitelné aspekty zboží, tedy užitnou hodnotu a hodnotu, ale jejich význam zcela převrátil. Tento autor dále zjistil (2004, s. 95), že vázání podnikových důchodů na plnění plánových úkolů v centrálním mechanismu, nikoli na prodej jako v mechanismu tržním, má za následek odlišný vývoj naturální a hodnotové produkce. Jako příklad lze uvést výrobkovou substituci (např. nahrazení původního materiálu levnějším, ale méně kvalitním). Ve fázi vyjednávání závazného plánu se většině podniků podaří vyjednat takové ukazatele, v rámci kterých mají možnost manipulovat např. se strukturou sortimentu. Výrobky jsou tedy vybírány ne podle poptávky na trhu, ale podle jejich přínosu tvorbě podnikového důchodu. Značné množství výrobků, o které již nikdo nemá zájem, zůstává na skladě. Navíc s přihlédnutím ke skutečnosti, že pro splnění plánu se započítávají všechny, tedy nejen vyrobené výrobky, není ani toto důvodem pro změnu chování podniků. Vytváří se tak tedy vyšší podnikový důchod, vzhledem k lepšímu plnění ukazatelů, ale nepřináší s sebou vyšší uspokojení poptávky. Důsledkem růstu podnikového důchodu je i rostoucí efektivní po21
Hospodářské noviny 38/1986 s. 8
36
ptávka, ale vzhledem k tomu, že není projevem růstu reálného národního důchodu, má naopak jednoznačně inflační charakter. Souhrnně tyto faktory vedou k deficitu nabídky a stoupajícím požadavkům na investice ze strany centra směrem do podniků. Růst investic opět zvyšuje efektivní poptávku a nerovnováha na trhu se stále zvětšuje. Opět lze vysledovat, jak „Zásady“, vydávajíce to za novou myšlenku, navrhovaly určit kriteriem efektivnosti zisk. Tedy to, co se snažil třicet let předtím prosadit Rozsypal. Ten se tedy ještě svým ukazatelem odbytu snažil vyřešit problém „výroby pro výrobu“ a eliminovat problém vyrobených, ale nikdy neprodaných (a většinou neprodejných) výrobků. Druhá reforma kritizovala všechny plánové ukazatele, vycházela při tom z empirických poznatků. Předešlá část práce též dokazuje, jak snaha podniků překročit plánové ukazatele a tím si zajistit vyšší podnikový důchod způsobuje nejen další prohlubování nerovnováhy na trhu, ale alokuje si další investice a zaměstnance. Z tohoto vzájemného propojení všech prvků systému lze vytvořit závěr, že v tomto typu mechanismu bez zásadních systémových změn nelze dosáhnout dlouhodobě fungující ekonomiky.
5.7.
Integrace
Smyslem této kapitoly není ani tak komparace „Zásad“ s předešlými reformami, ale spíše analýza problému. Vzhledem k politické situaci v ostatních socialistických státech, tedy rychle se rozpadajícímu sovětskému mocenskému bloku, tak vyvstává otázka, zda tvůrci „Zásad“, byli vůbec schopni reálného zhodnocení vývojových tendencí, protože „Zásady“ výslovně uvádí potřebu „zapojení se do socialistické ekonomické integrace“ (Zásady 37). Z již dříve uvedených informací lze konstatovat, že centrálně plánovaný mechanismus ani v žádné ze svých modifikovaných variant není schopen dosáhnout uspokojivých výsledků ekonomiky. Dosud uvedené závěry navíc vycházely z teoretické představy uzavřené ekonomiky, tedy bez jakýchkoli vnějších vlivů. Izolaci domácího a světového trhu lze považovat za jednu z charakteristik centrálního mechanismu. Tento stav je nazýván jako státní monopol zahraničního obchodu. Konkrétně v ČSSR to byly PZO (podniky zahraničního obchodu). Zahraniční obchod je součástí centrálního plánovacího systému a hlavní činností je řešení deficitů mezi poptávkou a nabídkou na domácím trhu. Jak jsme si již uvedli dříve, ceny na vnitřním trhu jsou určovány jinými faktory než na trzích světových. Vnitřní (počí37
tací) peníze tak nemají funkci směnitelných reálných peněz. Všechny prvky v centrálním mechanismu při zvážení vnějšího prostředí mění svůj obsah i funkci. Měnové a devizové kurzy, které v peněžně-tržním systému slouží k realizaci mezinárodní dělby práce, fungují zcela jiným způsobem. Jak uvádí ŠULC (2004, s. 141), základem je sice oficiální kurz, ale charakteristickým znakem je pluralita. Tedy přepočítávání kurzu koeficienty, které se liší nejen pro obchodní operace a neobchodní platby, ale i pro jednotlivé země RVHP mezi sebou. Koeficienty jsou navíc každý rok přepočítávány podle pětiletých klouzavých průměrů. Kurz je vyjádřen poměrem Kčs/převoditelný rubl. Z toho vznikají problémy jak při běžném zahraničně-obchodním styku, tak třeba s kalkulacemi pro společně fungující mezinárodní podniky. Dalším projevem plurality měny jsou problémy při sestavování celkových přehledů. Například v roce 1979 byl podíl zahraničního obchodu na národním důchodu 32% při použití oficiálního kurzu, při započítání cenového vyrovnání pak 67%. Tento fakt vede k nejistotě pro budoucí rozhodování. ŠULC (2004, s. 140 – 145) Státy s centrálním mechanismem tedy mají spíše sklon k vytváření izolovanosti svých ekonomik. Snahou o řešení tohoto problému byla 22.10 1963 dohoda členských zemí RVHP o založení Mezinárodní banky hospodářské spolupráce. Zúčtovací jednotkou se stal převoditelný rubl. Ten se však ani po dalších jednáních a více než 20 letech nestal volně směnitelným. Neexistence reálných peněz ve vnitřní ekonomice tak eliminuje rozvoj mezinárodních vztahů nezbytných pro efektivní růst ekonomiky. Uvážíme-li zachování systémotvorných prvků, lze situaci řešit dvěma způsoby. Prvním je rozvíjení mezinárodních obchodních vztahů, ovšem s velkým rizikem nepřesných kalkulací, neodpovídající hodnoty směny atd. Druhým způsobem je minimalizace vnějších vztahů, čímž se však eliminují výhody, které poskytuje mezinárodní integrace (přístup k novým technologiím atd.). Jediné řešení, jak nezaostávat za ostatními peněžně-tržními ekonomikami, je tedy transformace celého mechanismu na peněžně-tržní mechanismus.
38
6. Závěr Na základě dílčích analýz a závěrů lze konstatovat, že se v této práci podařilo dosáhnout cíle, tedy dokázat, že centrálně plánovaná ekonomika nemůže být dlouhodobě funkční a že ani žádné reformě, či pokusu o ni, se to nemohlo podařit. Udržení rovnováhy v peněžně-tržním mechanismu zajišťuje cenový mechanismus. V centrálně plánovacím jsou to pak makroekonomický plán společně se systémem vytváření podnikových důchodů. Neomezená rozhodovací možnost centra o velikosti a rozdělení národního důchodu spolu s nedostatečnými informaci při tvorbě cen vedou k nerovnováze na trhu. Vazba tvorby podnikových důchodů na ukazatelích v kombinaci s „hrou o parametry“ doplněné výrobkovou substitucí, specifickým typem monopolu a dalšími faktory opět vytváří nerovnováhu na trhu. Jak velmi výstižně uvádí ŠULC (2004, s. 147), síly působící k rovnováze podniku, tedy mechanismus tvorby podnikových důchodů, působí současně proti rovnováze makroekonomické, tedy plánovacímu mechanismu. Závěr potvrzuje i SLANÝ (2003, s. 340), který tuto myšlenku formuluje jako „nereformovanost nereformovatelného“. Slaný píše, že centrální plánování vyžaduje státní vlastnictví, což je ale neslučitelné s prvky tržní ekonomiky. Ta je postavena právě na vlastnických právech. Nelze tedy spojovat plán a trh (jak se o to pokoušely reformy). Centrální hospodářské plány navíc posilují monopolní strukturu a eliminují tím konkurenční prostředí. Proto jakákoliv snaha o úpravu cen následně vede k inflaci a k nutnosti chránit výrobce před vnější konkurencí. V centrálním mechanismu nelze tedy ani změnit administrativní způsob určování cen. Dalším důvodem podporujícím tezi o nereformovatelnosti centrálně plánovaného mechanismu je to, že „centrální plánování je založeno na vědomém budování vertikálních vztahů v ekonomice a potlačuje (či zcela ruší) dlouhodobě vzniklé spontánní horizontální vztahy mezi lidmi.“ (SLANÝ, 2003, s. 341)
39
Bibliografie 1. Geršlová, Sekanina. Lexikon našich hospodářských dějin : 19. a 20. století v politických a společenských souvislostech. 1. Praha : Libri, 2003. str. 488. 80-7277-178-7. 2. Vykoukal, Jiří, Litera, Bohuslav a Tejchman, Miroslav. Východ vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989. 1. Praha : Libri, 2000. str. 860. 80-85983-82-6. 3. Šulc, Zdislav. Vize a skutečnost české transformace. Praha : Hlávkovo nadání, 2002. 4. —. Stručné dějiny ekonomických reforem v Československu (České republice) 1945-1995. reprint 1. Brno : Doplněk, 2008. str. 120. 80-7239-0058. 5. —. Stát a ekonomika. 1. Praha : Karolinum, 2004. str. 349. 80-246-0817-0. 6. —. Psáno inkognito - Doba v zrcadle samizdatu 1968 - 1989. 1. Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2000. 80-7285-003-2. 7. Štrougal, Lubomír. Paměti a úvahy. 1. Praha : Epocha, 2009. str. 368. 978-80-7425-026-2. 8. Šik, Ota. Jarní probuzení: iluze a skutečnost. 1. Praha : Mladá Fronta, 1990. 80-204-0208-X. 9. —. Ekonomické reformy a demokratizace. 1. Kolín : INDEX, 1987. 10. Slaný, A. Makroekonomická analýza a hospodářská politika. 1. Praha : C. H. Beck, 2003. str. 375. 80-7179-738-3. 11. Sekanina, Milan. Československá ekonomika v druhé polovině 80. let minulého století - Sborník k 75. narozeninám prof. Ing. Václava Průchy, CSc. – 7/2007. 1. Praha : Oeconomica Pragensia, 2007. 12. Pullman, Michal. Konec experimentu - Přestavba a pád komunismu v Československu. 1. Dolní Břežany : Scriptorium, 2011. str. 248. 978-80-87271-31-5. 13. Průcha, Václav. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918—1992 2. díl. 1. Praha : Doplněk, 2009. str. 1004. Sv. 2. 978-80-7239-228-5. 14. Pernes, Jiří. Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století. 1. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008. str. 199. 978-80-7325-154-3. 15. Kornai. Velká transformace střední a východní Evropy: úspěch a zklamání. Politická ekonomie. 54, 2006, Sv. 4. 16. Kodet, Zdeněk. Hmotná zainteresovanost v průmyslu ČSSR. 1. Praha : Nakladatelství politické literatury, 1963. str. 133. 17. Kaplan, Karel. Kronika komunistického Československa kořeny reformy 1956-1968 Společnost a moc. 1. Brno : Barrister & Principal, 2008. str. 828. 978-80-87029-31-2. 40
18. —. Kořeny československé reformy 1968. 1. Brno : Doplněk, 2000. str. 323. 80-7239-061-9. 19. Jakubec, Ivan. Hospodářský vývoj českých zemí v období 1848-1992. 1. Praha : Oeconomica, 2008. str. 289. 978-80-245-1450-5. 20. Jakeš, Milouš. Dva roky generálním tajemníkem. 1. Praha : Regulus, 1996. str. 137. 80-9015643-6. 21. Gorbačov, Michail Sergejevič. Přestavba a nové myšlení pro naši zemi a pro celý svět. [překl.] ing. Miroslav Brož. 1. Praha : Svoboda, 1987. str. 231. 19990210249.
Tištěné prameny Dolanský, Za vyšší efektivnost československého národního hospodářství (projev na zasedání ÚV KSČ, Praha 1957 Statistická ročenka ČSFR 1992 Usnesení vlády ČSSR č. 151/1982 O 7. pětiletém plánu Výzkumný ústav národohospodářského plánování – Zpráva o stavu národního hospodářství, 1963 Zásady přebudování hospodářského mechnismu ČSSR. 1. Praha : Svoboda, 1987. str. 67. 25-03387.
Periodika Hospodářské noviny č. 11-12/1980, Soubor opatření ke zdokonalení soustavy plánovitého řízení národního hospodářství po roce 1980 Hospodářské noviny č. 49/1980, J. Neumann, Program na další desetiletí Hospodářské noviny č. 50/1981, Houdek, s. 8 – 9 Hospodářské noviny č. 42-43/1984, Řízení pro 8. Pětiletku Hospodářské noviny č. 38/1986 , Halousek, Vaner, s. 8 Rudé právo 9. 1. 1987, Zásady přebudování hospodářského mechanismu ČSSR Rudé právo 5. 4. 1987, L. Štrougal – Projev v Košicích
41
Seznam tabulek Tabulka 1: růst hrubého domácího produktu v ČSSR v letech 1951 až 1990 v %........................7 Tabulka 2: Stav zadluženosti Československa v mil. Kč……………………………………………………………..8 Tabulka 3: Velkoobchodní ceny a náklady vybraných druhů energie………………………………………30
42
