Umění a biologie. Vztah morfologie lidského těla a jeho uměleckého zobrazení v antickém Řecku

Masarykova univerzita P ř í r o d o v ě d e c ká f a ku l t a Ústav antropologie

Umění a biologie. Vztah morfologie lidského těla a jeho uměleckého zobrazení v antickém Řecku DIPLOMOVÁ PRÁCE Bc. Lenka Špérová Vedoucí práce: RNDr. Petra Urbanová, Ph.D. BRNO 2010

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a s použitím literatury uvedené v seznamu literatury. V Brně dne:

-2-

Poděkování: Psaní této diplomové práce mi přineslo spousto nových pozitivních věcí, ale též jsem se potýkala s mnoha překážkami a problémy. Za jejich překonání bych ráda v první řadě poděkovala RNDr. Petře Urbanové, Ph.D., které tímto vřele děkuji za neocenitelné rady, vedení mé diplomové práce a především za trpělivost. Stejné díky patří Jindřichu Lamáčkovi, bez něhož by jen těžko vznikal materiál k experimentální části. Za možnost získat materiál musím též poděkovat Galerii antického umění v Hostinné a Muzeu antického sochařství a architektury v Litomyšli. Za technické úpravy a rady ohledně vzhledu mé diplomové práce tímto děkuji mé sestře Bc. Miroslavě Špérové. A nakonec největší dík patří mým rodičům za jejich podporu v mém studiu a při psaní této práce, neboť to s sebou přinášelo i jisté nepříjemnosti a nutné menší ústupky a oběti.

-3-

OBSAH: 1. Abstrakt ................................................................................ 9 2. Klíčová slova ......................................................................... 9 3. Úvod ................................................................................... 10 4. Cíle a rozvržení práce......................................................... 11 5. Lidský obličej...................................................................... 12 5.1. Anatomie hlavy a obličeje .................................................... 12 5.1.1. Krajiny hlavy ................................................................ 13 5.1.2. Svaly hlavy ................................................................... 14 5.1.2.1. Svaly žvýkací ............................................................ 14 5.1.2.2. Svaly mimické ........................................................... 15 5.1.3. Tvary hlavy a obličeje ..................................................... 16 5.1.4. Pohlavní rozdíly na lebce ................................................ 16 5.1.4.1. Pohlavní dimorfismus lidského obličeje ......................... 17 5.2. Percepce obličeje ................................................................ 18 5.2.1. Specifika lidského rozpoznávání ....................................... 18 5.3. Stručná historie antropometrie lidského těla ......................... 19 5.3.1. Období „prerenesance“................................................... 20 5.3.2. Období renesance .......................................................... 21 5.3.3. Období 18. a 19. století.................................................... 23 5.3.4. Období 20. století ........................................................... 24 5.4. Anatomie „krásného“ obličeje ............................................. 25 5.4.1. Průměrnost a symetrie obličeje......................................... 26 5.4.2. Ideální obličej a jeho zobrazování ..................................... 27 -4-

5.4.3. Standardy krásy ............................................................. 27 5.4.4. Reakce na krásu ............................................................ 28 5.4.5. Proporce krásy .............................................................. 28 5.5. Antická fyziognomie ........................................................... 29 5.5.1. Spis Fysiognomika ......................................................... 30 5.5.2. Morfologie starověkých Řeků .......................................... 30

6. Vývoj antického sochařství ................................................ 32 6.1. Počátky antického světa ...................................................... 32 6.1.1. Historické pozadí ........................................................... 32 6.1.1.1. Minojská kultura ....................................................... 32 6.1.1.2. Mykénské Řecko ....................................................... 33 6.1.2. Sochařství..................................................................... 34 6.2. Archaické sochařství........................................................... 35 6.2.1. Historické pozadí ........................................................... 35 6.2.2. Sochařství..................................................................... 35 6.2.2.1. Daidalské sochařství.................................................. 36 6.2.2.2. Chrámová architektura s plastikou ............................... 36 6.2.2.3. Volné skulptury......................................................... 37 6.2.2.4. Sochařské školy ........................................................ 38 6.3. Klasické období.................................................................. 39 6.3.1. Historické pozadí ........................................................... 39 6.3.1.1. Řecko – perské války.................................................. 39 6.3.1.2. Peloponéská válka..................................................... 40 6.3.2. Sochařství..................................................................... 40 6.3.2.1. Diův chrám v Olympii ................................................ 41 6.3.2.2. Myrón ..................................................................... 42 6.3.2.3. Polykleitos ............................................................... 45 6.3.2.4. Feidias.................................................................... 47 -5-

6.3.2.5. Trojhvězdí sochařů tzv. krásného slohu ......................... 49 6.3.2.6. Parthenón................................................................ 51 6.3.2.7. Attické náhrobní stély ................................................ 54 6.4. Helénismus ........................................................................ 55 6.4.1. Historické pozadí ........................................................... 55 6.4.2. Sochařství..................................................................... 56

7. Geometrická morfometrie.................................................. 59 7.1. Význačné body ................................................................... 61 7.2. Analýza tvaru .................................................................... 61 7.2.1. Standardizace objektů..................................................... 61 7.2.2. Výpočet tvarových proměnných – TPS............................... 62 7.2.3. Statistická analýza tvarových proměnných ......................... 63 7.2.4. Vizualizace výsledků....................................................... 63

8. Materiál a metody............................................................... 65 8.1. Materiál ............................................................................ 65 8.1.1. Galerie antického umění Hostinné.................................... 66 8.1.2. Muzeum antického sochařství a architektury ...................... 66 8.1.3. Srovnávací materiál ....................................................... 67 8.1.3.1. Materiál z diplomové práce Mgr. Josefa Dudy ................ 68 8.1.3.2. Materiál z longitudinální studie ELSPAC ....................... 68 8.2. Metody.............................................................................. 68 8.2.1. Zpracování souboru ....................................................... 68 8.2.2. Zisk prostorových dat ..................................................... 69 8.2.2.1. Definice význačných bodů z frontálního pohledu ............ 70 8.2.2.2. Definice význačných bodů z laterálního pohledu ............. 70 8.2.3. Geometrická morfometrie................................................. 72 8.2.3.1. Chyba digitalizace..................................................... 73 -6-

8.2.3.2. Analýza tvaru podle pohlaví ........................................ 73 8.2.3.3. Analýza tvaru podle období......................................... 74 8.2.3.4. Analýza tvaru podle období i pohlaví ............................ 74 8.2.3.5. Srovnání recentního souboru a antického souboru ........... 74 8.2.3.6. Vyjádření variability prostorových dat .......................... 75 8.2.4. Statistické hodnocení ...................................................... 76 8.2.5. Vizualizace .................................................................. 76

9. Výsledky .............................................................................. 77 9.1. Chyba digitalizace .............................................................. 77 9.1.1. Frontální pohled............................................................ 77 9.1.2. Laterální pohled ............................................................ 79 9.2. Hodnocení tvarové variability na základě rozlišení pohlaví ..... 82 9.2.1. Frontální pohled – analýza relativních varp ....................... 82 9.2.2. Frontální pohled – regresní analýza.................................. 87 9.2.3. Laterální pohled – analýza relativních varp........................ 87 9.2.4. Laterální pohled – regresní analýza .................................. 93 9.3. Hodnocení tvarové variability na základě rozlišení období ...... 94 9.3.1. Frontální pohled – analýza relativních varp ....................... 94 9.3.2. Laterální pohled – analýza relativních varp...................... 100 9.4. Hodnocení tvarové variability na základě rozlišení období i pohlaví .......................................................................... 110 9.4.1. Frontální pohled – analýza relativních varp ..................... 110 9.4.2. Laterální pohled – analýza relativních varp...................... 113 9.5. Srovnání souboru soudobých obličejů a souboru antických soch ................................................................................ 116 9.5.1. Frontální pohled – analýza hlavních komponent............... 116 9.5.2. Laterální pohled – analýza hlavních komponent ............... 122 9.6. Posouzení variability mezi recentním a antickým souborem .. 129

-7-

9.6.1. Frontální pohled.......................................................... 129 9.6.2. Laterální pohled .......................................................... 129

10. Diskuse ............................................................................ 131 11. Závěr ............................................................................... 135 12. O autorce......................................................................... 137 13. Slovník důležitých jmen a pojmů................................... 139 14. Jmenný rejstřík............................................................... 147 15. Seznam literatury a jiných zdrojů ................................. 150 15.1. Literatura v českém jazyce .............................................. 150 15.2. Literatura v cizím jazyce ................................................. 152 15.3. Internetové zdroje .......................................................... 156 15.4. Programový software ...................................................... 156

16. Seznam zkratek............................................................... 158 17. Seznam obrázků, tabulek a grafů .................................. 160 18. Seznam příloh ................................................................. 165

-8-

1. Abstrakt Hlavním cílem této diplomové práce bylo prozkoumat aplikovatelnost geometrické morfometrie při použití nebiologického materiálu. V řadě biologických a především antropologických studií byla geometrická morfometrie úspěšně aplikována za účelem porovnání tvarových rozdílů a prozkoumání variability tvaru. Práce se snaží podat základní informace o zobrazovaní lidského obličeje v antickém sochařství pomocí metod geometrické morfometrie a blíže popisuje samotnou tvarovou analýzu nebiologického materiálu a statistické zhodnocení získaných tvarových proměnných. Studium tvarové variability antických soch bylo založeno na materiálu získaného z Galerie antického umění v Hostinné a z Muzea antického sochařství a architektury v Litomyšli. Získaný materiál byl podroben tvarové analýze a prostřednictvím programů TPS (thin – plate – splin) byly získány tvarové proměnné, které vstupovaly do statistického hodnocení. Hlavními výstupy tvarové analýzy byly přítomnost sexuálního dimorfismu u antických soch z frontálního pohledu, tvarová rozdílnost mezi všemi obdobími – archaickým,

klasickým i

helénistickým - a také rozdílnost mezi obličeji antických soch a obličeji české soudobé populace.

2. Klíčová slova Geometrická morfometrie – metoda tenkých ohebných plátků – atraktivita obličeje – antické umění – antické sochařství – historie antického Řecka

-9-

3. Úvod Každý, kdo má rád umění nebo se o něj více zajímá, ví, že antické sochařství patří mezi nejvýznamnější oblasti starověkého umění. Antické sochy můžeme obdivovat v mnoha světových galeriích a muzeích, jako jsou British Museum v Londýně, pařížský Louvre, Národní muzeum v Athénách nebo Museo delle Terme v Římě. Tato práce se věnuje jedné stránce antického sochařství, které se nevěnuje žádná studie či publikace, přestože je antickému sochařství v uměleckém světě věnováno hodně pozornosti. Práce se zaměřuje na zjištění variability zobrazování lidských obličejů antickými sochaři ať už známými nebo méně známými. Kdo by neznal pojem ideál krásy. V každém časovém období všude na světě existuje určitý ideál krásy. A stejně tak v každém časovém období všude na světě existovala a existuje snaha tento ideál různými způsoby zachytit. Ať už pomocí čísel, která vyjadřovala míry, pomocí slov v krásné literatuře, která měla popsat dokonalý ideál toho, co považujeme za krásné nebo právě pomocí hmotného zobrazení v podobě krásné sochy. V antickém Řecku platil jistou dobu za dokonalého Myrónův Diskobolos. V jistém časovém období byl za zobrazení dokonalé krásy považován Polykleitův Doryforos. Za uznávaný ideál ženské krásy je bezpochyby považována socha Afrodité z Mélu (Venuše Miloská). Jde o snad nejslavnější řeckou sochu, která zaujme realistickým znázorněním ženské anatomie. Pro potřeby zkoumání tvarové variability se v současnosti hojně využívá metod geometrické morfometrie. Díky ní můžeme objektivně postihnout rozdíly ve tvaru zkoumaných objektů. Na ústavu antropologie MU Brno vzniklo mnoho prací, jejichž cílem bylo tvarové rozdíly odhalit a popsat. Především diplomové a bakalářské práce se zaměřily na zjištění tvarových rozdílů a tvarové variability v případě lidských obličejů, lebky primátů včetně člověka nebo jiných částí lidského tělo. I tato diplomová práce má za cíl vhodně a efektivně využít geometrické morfometrie k postihnutí tvarové variability obličejů antických soch.

- 10 -

4. Cíle a rozvržení práce Diplomovou práci jsem rozdělila na teoretickou a praktickou část. Teoretická část obsahuje tři hlavní kapitoly. První kapitola je věnována lidskému obličeji a podává informace o anatomie lidského obličeje. Na anatomii obličeje následně navazuje text o historickém vývoji antropometrie lidského těla a obličeje a závěrečná část o lidském obličeji pak patří lidské atraktivitě a ideálním proporcím lidského obličeje. Ve druhé kapitole, která je také nejobsáhlejší, se věnuji vývoji řeckého umění. Jakékoliv umění se vyvíjí v souladu s vývojem oblasti, s jejím hospodářským a politickým vývojem, a proto jsem také uvedla stručné informace o historickém vývoji antického Řecka. Kapitoly o umění jsou řazeny chronologicky od prvních počátků až do konce helénismu. Každé období je doplněno řadou obrázků, které jsem mimo jiné získala při pořizování materiálu k praktické části. Třetí a závěrečná kapitola teoretické části přináší informace o geometrické morfometrii, jejíž metody jsem využila v praktické části diplomové práce. Praktická část začíná informacemi o materiálu a metodice. Na ně navazují výsledky a závěr. V následující kapitole je pak dán prostor diskusi. Celá práce je zakončena slovníkem cizích slov, informacemi o autorce, rejstříkem a samozřejmě seznamem literatury. Při psaní teoretické části jsem využila jak monografie tak články z odborných časopisů. Literatura, z které jsem čerpala, byla z části v anglickém a z části v českém jazyce. Hlavním cílem bylo získat kvalitní snímky antických soch k digitalizaci. Následná tvarová analýza pomocí metod geometrické morfometrie pak měla odpovědět na otázky týkající se variability zobrazování lidského obličeje v antice. Jinými slovy, zda můžeme postihnout rozdíl mezi mužskými a mezi ženskými sochami a mezi sochami archaického, klasického a helénistického období.

- 11 -

5. Lidský obličej 5.1. Anatomie hlavy a obličeje Lebku, latinsky cranium, tvoří 22 kostí (obr.1.), které jsou spojeny syndesmózami, synchrondrózami a jedním párovým kloubem. Kosti spojené v syndesmózách a synchondrózách postupně s věkem srůstají. Lebku rozdělujeme na dvě časti, a to mozkovou (neurocranium) a obličejovou (viscerocranium, též splanchnocranium) část. Mozková část chrání především mozek a smyslové orgány, obličejová část zase obklopuje přední část trávicí a dýchací trubice. Na mozkové části se plasticky uplatňují kosti lebečního krytu, a to kost čelní, temenní, spánková a týlní. Kosti lebeční spodiny, kost čichová a klínová jsou úplně skryty (Kos 1996, s. 34). K neurocraniu patří kost týlní (os occipitale), kost temenní (os parietale), kost spánková (os temporale), kost čelní (os frontale), kost klínová (os sphenoidale), kost čichová (os ethmoidale), kost radličná (vomer), kost nosní (os nasale), kost slzní (os lacrimale) a dolní skořepa nosní (concha nasalis inferior) (Grim – Druga et al. 2001, s. 46). K viscerocraniu řadíme horní čelist (maxilla), kost patrovou (os palatinum), dolní čelist (mandibula), kost lícní (os zygomaticum), jazylka (os hyoideum) a sluchové kůstky: kladívko (malleus), kovadlinku (incus) a třmínek (stapes) (Grim – Druga et al. 2001, s. 46). Na plastické konfiguraci obličeje se výrazným způsobem uplatňují všechny obličejové kosti. Úplně skryty jsou kosti patrové (Kos, 1996, s. 35). ● os frontale ● os parietale ● os occipitale ● os temporale ● mandibula ● maxilla ● os zygomaticum ●os lacrimale ● os nasale

Obr. 1. Lebka z norma lateralis, upraveno podle Grim – Druga et al. 2001, s. 47.

- 12 -

5.1.1. Krajiny hlavy (regio capitis) Na povrchu hlavy rozlišujeme několik krajin, jež dělíme na krajiny mozkové a obličejové části hlavy. K mozkovým krajinám patří: a) nepárové krajiny •

krajina čelní (regio frontalis): jde o nepárovou krajinu, která vpředu dosahuje ke kořeni nosu (sutura frontonasalis) a k hornímu okraji očnice, vzadu pak dosahuje ke krajině temenní a po stranách ke krajinám spánkovým.

•

krajina temenní (regio parietalis): odpovídá rozsahu temenní kosti

•

krajina týlní (regio occipitalis): krajina pokračující vzadu za krajinou temenní a dosahující krajiny šíjové

b) párové krajiny •

krajina spánková (regio temporalis): jediná párová krajina mozkové části hlavy je umístěná na boku hlavy pod temenní krajinou a odpovídá konturám šupiny kosti spánkové.

Mezi krajiny obličejové části hlavy řadíme: a) nepárové krajiny •

krajina nosní (regio nasalis): odpovídá kořenu nosu

•

krajina ústní (regio oralis): v této krajině dále rozlišujeme → krajinu horního rtu (regio labialis superior) → krajinu dolního rtu (regio labialis inferior)

•

krajina bradová (regio mentalis): od krajiny dolního rtu je oddělena rýhou sulcus mentolabialis

b) párové krajiny •

krajina očnicová (regio orbitalis): odpovídá hranicím očnice

•

krajina podočnicová (regio infraorbitalis): je umístěná laterálně od krajiny nosní a pod krajinou očnicovou

•

krajina lícní (regio zygomatica): odpovídá obrysům těla kosti lícní

•

krajina tvářová (regio buccalis): od krajiny nosní a ústní je ohraničena rýhou sulcus nasolabialis

•

regio parotideomasseterica: odpovídá obrysům příušní žlázy a svalu musculus masseter, zadní část této krajiny se nazývá fossa retromandibularis (Sinělnikov 1970, s. 270).

- 13 -

5.1.2. Svaly hlavy (mm. capitis) Svaly hlavy dělíme do několika skupin s různými funkcemi a různého původu. Některé jsou spojeny s orgány (Čihák 2001, s. 371). Zde se budeme věnovat svalům žvýkacím a mimickým.

5.1.2.1. Svaly žvýkací (mm. masticartorii) Tyto svaly jsou derivátem 1. žaberního oblouku. Z téhož materiálu vznikl ještě m. mylohyoideus a přední bříško m. digastricus, m. tensor veli palatini a m. tensor tympanicus (Čihák 2001, s. 371). Jsou rozloženy kolem temporomandibulárního kloubu a pohybují dolní čelistí (mandibulou) (Grim – Druga et al. 2001, s. 123). Na každé straně jsou čtyři. Dva jsou uloženy na zevní straně skeletu hlavy a uplatňují se plasticky. Jde o m. temporalis a m. masseter (obr. 2.). Vnitřně od ramene dolní čelisti se nachází dva svaly křídlovité (m. pterygoideus lateralis et medialis). Ty nemají pro plastiku hlavy žádný význam (Kos 1996, s. 66). -

m. temporalis, sval spánkový: jde od spánkové jámy k mandibule, zvedá mandibulu a táhne ji vzad

-

m. masseter, zevní sval žvýkací: je rozepjatý od arcus zygomaticus k angulus mandibulae a mandibulu přitahuje a posouvá vpřed

-

m. pterygoideus medialis et lateralis: táhnou se od processus pterygoideus k mandibule a posunují dolní čelist do strany či vpřed při oboustranné kontrakci (Grim – Druga et al. 2001, s. 124).

Obr. 2. Umístění žvýkacích svalů – m. temporalis a masseter. - 14 -

5.1.2.2. Svaly mimické (mm. faciei) Mimické svaly vznikly z 2. žaberního oblouku. Jsou to kožní svaly, které leží poměrně povrchově a pohybují kůží. (Čihák 2001, s. 376). Mimické svalstvo je rozloženo kolem jednotlivých otvorů obličeje a mění jejich tvar a velikost a tím mění výraz tváře. Jednotlivé svaly tak tvoří funkční celky: •

svaly štěrbiny oční

•

svaly štěrbiny ústní

•

svaly na nose

•

rudimentární svaly ušního boltce

•

svaly klenby lební (Grim – Druga et al. 2001, s. 123)

1. Svaly štěrbiny oční (mm. oculi) Jde o skupinu čtyř svalů, z nichž nejvýznamnější je m. orbicularis oculi, který zajišť uje pohyb víček. Při jeho obrně nelze zavřít oko (Grim – Druga et al. 2001, s. 124). Dalším svalem této skupiny je m. corrugator supercilii, který táhne kůži obočí ke střední čáře a vytváří tak vertikální vrásky v krajině glabely (Sinělnikov 1970, s. 274). Zbývající dva svaly jsou m. depressor supercilii a m. procerus (Grim – Druga et al. 2001, s. 124). 2. Svaly štěrbiny ústní (mm. oris) Dělíme je do dvou skupin. První skupinu tvoří m. orbicularis oris, jež zužuje štěrbinu ústní a sešpuluje rty. Do okrajů m. orbicularis oris se paprsčitě připojují svaly, které tvoří druhou skupinu m. zygomaticus major et minor, m. levator labii superioris, m. levator labii superioris alaeque nasi, m. levator anguli oris, m. buccinator, m. risorius, m. depressor anguli oris, m. depressor labii inferioris a m. mentalis (Sinělnikov 1970, s. 276 – 277). 3. Svaly na nose (mm. nasi) Na nose můžeme najít dva svaly. Jednak m. nasalis, jehož funkcí je zužovat nosní dírky a m. depressor septi nasi, který táhne přepážku nosní dolů (Sinělnikov 1970, s. 277). 4. Rudimentární svaly ušního boltce (mm. auris) Jelikož jsou u člověka rudimentární nemají žádný praktický význam. Jedná se o svaly m. auricularis posterior, anterior et superior (Grim – Druga et al. 2001, s. 124).

- 15 -

5. Svaly klenby lební (mm. epicranii) Tyto svaly tvoří soubor zvaný m. epicranius, jehož středem je šlašitý útvar galea aponeurotica, rozepjatá na klenbě lební. Je pevně srostlá s kůží, ale k periostu je připojená jen řídkým vazivem a lze ji i s kůží odtrhnout, neboli skalpovat (Čihák 2001, s. 379). Do zadního okraje galea aponeurotica se upíná venter occipitalis svalu m. occipitofrontalis, do předního okraje venter frontalis svalu m. occipitofrontalis a do laterálního okraje pak m. temporoparietalis (Grim – Druga et al. 2001, s. 125). Hlubokou vrstvu mimického svalstva představuje m. buccinator, neboli tvářový (trubačský) sval. Je obdélníkového tvaru a tvoří podklad tváří (Čihák 2001, s. 379).

5.1.3. Tvar hlavy a obličeje Celkový tvar obličeje je významnou charakteristikou jednotlivce. Většina odborných publikací z oboru antropologie uvádí deset základních typů: •

eliptický (největší šířka je v krajině jařmových kostí)

•

oválný I (zužující se k bradě)

•

oválný II (zužující se k temeni)

•

kulatý (krátký obličej s rovnoměrně okrouhlenou jak horní, tak dolní částí)

•

obdélníkový

•

čtvercový

•

romboidní (charakterizován zúžením jak horní, tak i dolní části, největší šířka je v krajině jařmových kostí

•

trapezoidní (od obdélníkového se liší tím, že brada vystupuje dopředu, přičemž dostaneme kontury připomínající pětiúhelník, vyznačuje se značným rozšířením dolních partií obličeje)

•

obráceně trapezoidní (brada opět vystupuje dopředu, největší rozšíření je však v horní části obličeje

•

pětiúhelníkovitý (Fetter 1967, s. 151)

5.1.4. Pohlavní rozdíly na lebce Pohlavní dimorfismus se projevuje na mnoha místech skeletu. Výrazně pak především na lebce. Rozdíly mezi pohlavími jsou jednak metrické, jednak morfologické, přičemž tvarové rozdíly jsou důležitější. Za základní morfologické znaky považujeme:

- 16 -

•

nasofrontální přechod, který je u muže mnohem více ostřejší, kdežto u ženy se jeví mnohem více plynulejší

•

arcus superciliares jsou mnohem lépe vyznačeny u mužů, u žen buď chybí nebo jsou méně zřetelné

•

processus mastoidei jsou u mužů větší

•

tvar záhlaví – u mužů je rovnější než u žen, kde je pravidelně zakřiveno

•

protuberantia occipitalis externa je mnohem výraznější u mužské lebky

•

tubera frontalia jsou nápadnější u žen, takže jejich zakřivení čelní krajiny není tolik plynulé jako u mužů

•

bradová krajina je na mandibule u ženy zaoblená, kdežto u mužů hranatá, tento znak často chybí

•

processus alveolares ženských lebek jsou často posunuty dále periferněji a mírně nakloněny periferně (tzv. alveolární prognathie), tento znak je nespolehlivý

Při posuzování pohlaví se berou v úvahu všechny vyjmenované znaky (Čihák 2001, s. 204).

5.1.4.1. Pohlavní dimorfismus lidského obličeje Pro člověka je snadné rozlišit mužský a ženský obličej díky intuitivní schopnosti, která umožňuje rozpoznávat tváře. Přesto je těžko říct, proč jsme daný obličej určili jako mužský, popřípadě ženský. Pohlavní dimorfismus u člověka je zcela zřejmý, ale stejně tak jej pozorujeme i u jiných živočišných druhů. Velmi výrazně se pak pohlavní dimorfismus u člověka projevuje v jeho obličeji. Významné rozdíly mezi muži a ženami jsou patrné ve velikosti a tvarech těla a jeho různých částech, v barvě kůže, v hmotnosti apod (Samal et al. 2007). Ferrario a spol. využili matici euklidovských vzdáleností k určení pohlavního dimorfismu u lidského obličeje (Ferrario et al. 1993). Pohlavní rozdíly byly zjišť ovány na základě výpočtu euklidovských vzdálenosti mezi vybranými body na tváři (Samal et al. 2007). Ve většině případů byly ženské obličeje kratší než mužské. Více pohlavních rozdílů bylo pozorováno ve střední a dolní části obličeje. Studie Samaly a spol., která se zabývala pohlavním dimorfismem lidské tváře, přinesla určitá zjištění: •

v 85% byly pzorovány významné pohlavní rozdíly v lidském obličji

•

průměrný věk, kdy se stává pohlavní dimorfismus významný, je 13 let

- 17 -

•

pohlavní dimorfismus je patrnější ve znacích obličeje, zatímco u nosu a ve znacích na hlavě je méně patrný (Samal et al. 2007).

5.2. Percepce obličeje Člověk je živočich, který je schopen rozlišit od sebe jednotlivé členy svého druhu a jejich podobu si zapamatovat. Není sice jediný živočichem s touto schopností, ale jen málokterý živočišný druh je schopen individuálně rozpoznávat tolik jedinců jako člověk. Lidský jedinec nemá problém rozlišovat tisíce známých osob. Jiné živočišné druhy své příbuzné rozpoznávájí dle zvukových a pachových znaků. Pro člověka je však podstatný obličej. Identifikovat jedince svého druhu pomocí obličeje dokáží také šimpanzi nebo makaci. Pro identifikaci jedince mají zásadní význam oči (obr. 3.). Jak se v evoluci primátů zvětšovala velikost sociálních skupin, tak také docházelo ke snižování významu čichových podnětů v identifikaci jedince. Čichové podněty svou roli v identifikaci postupně přenechaly vizuálním podnětům. Při individuálním rozpoznávání jsou pro člověka nejvýznamnější rysy obličeje. Nápomocny jsou mu však i informace o tvaru těla a charakteru chůze (Blažek 2009, s. 107).

Obr. 3. Oči se zdají být pro individuální rozpoznávání zásadní.

5.2.1. Specifika lidského rozpoznávání tváře Co je na lidském rozpoznávání tváří tak jedinečného? Především dokážeme lidský obličej rozpoznat i za velmi špatné ostrosti, která je způsobena velkou vzdáleností obličeje. Poloviční efektivity v rozpoznávání známých obličejů dosahujeme při rozlišení pouhých 7x10 pixelů (Yip – Sinha 2001). Tato schopnost ovšem znatelně klesá s nižší důvěrností známosti s danou osobou, protože lepší znalost určité osoby zlepšuje naše zakódování její podoby (Blažek 2009, s. 107). Experimentální stlačení fotografie nemá vliv na identifikaci obličeje na fotografii. Fotografii můžeme stlačit vertikálně nebo horizontálně, a přesto to naše rozpoznávání obličeje neovlivní. V jednom pokusu hodnotitelé rozpoznávali zcela suverénně obličeje až - 18 -

při stlačení na 25% původní šířky nebo výšky (obr. 4.). Naproti tomu vertikální inverze (obrácení obličeje „vzhůru nohama“) značně snižuje naši schopnost obličej identifikovat. Zajímavé je, že rozpoznávání domu vertikální inverze nijak výrazně neztěžuje (Blažek 2009, s. 107 – 108).

Obr. 4. Vertikální a horizontální stlačení fotografie jen málo ovlivní individuální rozpoznávání tváře.

5.3. Stručná historie antropometrie lidského obličeje Lidský obličej měřili už v dobách starověkého Řecka a mnoho aspektů jejich měření můžeme najít i v moderní klinické antropometrii. Hlavní rozdíl mezi měřením v klasické době a v moderní antropometrii je popření skutečné velikosti a proporcí v klasickém Řecku. Lidský tvar byl zobrazován víceméně umělecky nebo vědecky. Pro rekonstrukční a kosmetickou

chirurgii

jsou

skutečné

míry

a

proporce

zajišť ovány

pomocí

antropometrických technik s použitím měřítek. Člověk neustále usiluje o zlepšení svého osudu. Vždy jsme zkoušeli a stále zkoušíme zpětně odstranit vrozené vývojové vady či traumatické nebo chirurgické vady a deformace. Užitím faciálních, kraniofaciálních a maxillofaciálních chirurgických technik je cílem získat lepší výsledky pro pacienty. Náš obličej je srovnáván s normami krásy, které jsou dnes velmi detailně určeny pravidly či antropometrickými proporcemi. Dostupnost těchto pravidel pak chirurgům umožňuje kopírovat kosmeticky atraktivní proporce ve prospěch pacientů. Tělesné proporce měřili již Egypť ané, ale měření obličeje bylo poprvé prováděno až Řeky jako součást celkového tělesného měření. Důvody, proč byly tyto měření

- 19 -

prováděny, byly rozličné. Měření lidských proporcí mělo pomoci vyčlenit skupinu lidí, která byla ostatním nadřazená, ale také mělo pomoci vytvořit umění o podstatě krásy. Běžným prvkem antropometrie všech dob je, že člověk zkoušel zachytit fyzické proporce pomocí hodnot (Vegter – Hage, Ph.D. 2000).

5.3.1. Období „prerenesance“ EGYPT Egyptští umělci měli údajně obrovský vliv na Řeky a Římany. Egypť ané popisovali lidskou postavu tak, jak je tomu dnes – vzpřímená, s hlavou v laterálním pohledu a s rameny v předním pohledu. Je známo, že to byli právě Egypť ané, kteří určili prostřední prst jako jednu devatenáctinu výšky dospělého člověka (Vegter – Hage, Ph.D. 2000). Snijder popřel existenci jakýchkoliv norem v Egyptském umění (Snijder 1928, s. 5). ŘECKO Jedním z významných řeckých sochařů byl Polykleitos (450 – 420 př. Kr.). Byl posedlý krásou mužského atletického těla. Ačkoli jeho studie ideálních fyzických proporcí byla pravděpodobně založena na egyptských principech, definoval první pravidla – popsal výšku obličeje jako jednu desetinu výšky těla člověka a výšku celé hlavy jako jednu osminu celkové výšky těla. Hlava a krk pak tvoří jednu šestinu. Myšlenky o ideálních proporcích vyjádřil pomocí soch Doryphora (obr. 5.), které byly mnohokrát kopírovány díky své kráse. Další Řek, který zasáhl do antropometrie byl Aristoteles (384 – 322 př. Kr.). Jedna část jeho rozsáhlého díla se zabývá lidským tělem a obličejem. Zdůraznil proporce krásného těla, ale také užil jeho pozorování lidské postavy k prokázání skutečnosti, že určitá skupina lidí je nadřazená ostatním. V jeho práci Physiognomia popisuje umění čtení charakteru z postavy a obličeje. Muže s objemnými ústy, hranatým obličejem, rovnými čelistmi, světlýma a kulatýma očima, hustým obočím a hranatým čelem popsal jako statečné lvy. Podobně také jeho Historia Animalium je kombinací popisu znaků a úsudku týkající se údajných kvalit lidí (Vegter – Hage, Ph.D. 2000).

- 20 -

Obr. 5. Doryphoros, Galerie antického umění Hostinné nad Labem (foto: Lenka Špérová).

5.3.2. Období renesance Leonardo DA VINCI (1452 – 1519) Jeden z nejznámějších umělců všech dob zdůrazňoval proporce, podle kterých těla a obličeje měly ideální tvar. Tyto pravidla pak uplatňoval ve svém umění. Jeho slavná postava v kruhu zobrazuje proporce zaznamenané římským autorem Vitruviem. Podle Da Vinciho má ideálně tvarovaný obličej velikost úst shodnou se vzdáleností mezi středem úst a okrajem brady. Dále vzdálenost nosních dírek a brady, vzdálenost nosních dírek a obočí a vzdálenost obočí a hranice vlasů se rovná (obr. 6.). Výška uší se pak má shodovat s délkou nosu. Ačkoli diktoval tyto přesná pravidla v obličejové a tělesné proporcionalitě, nemohl popřít četné variace v přírodě. Prováděl měření na živých tělech a srovnával velikost různých částí těchto těl mezi sebou (Vegter – Hage, Ph.D. 2000).

- 21 -

Obr. 6. Ideální obličej podle Da Vinciho. Vzdálenosti označené jako B se mezi sebou rovnají a vzdálenosti označené jako A se taky mezi sebou rovnají. Albrecht DÜRER (1471 – 1528) I tento umělec zavedl pravidla, která určovala ideální proporce postavy a obličeje. Jeho zjištění byla také určena k poskytnutí návodu jiným malířům. Po jistých experimentech přišel s poznáním, že obličej je rozdělen do tří stejných délek – čelo, nos, ústa a brada. Dále zjistil, že střed rtů se nachází ve čtvrtině vzdálenosti mezi nosními dírkami a vrcholem brady a v polovině této vzdálenosti se pak nachází bradový žlábek (sulcus mentalis). Šířka mezi očima se rovná šířce oka (obr. 7.). Ačkoli Dürer posuzoval odchylky od jeho pravidel jako neestetické, většina jeho portrétů jsou naším očím neatraktivní (Vegter – Hage, Ph.D. 2000). .

Obr. 7. Ideální obličej podle Dürera. Šířka očí se rovná vzdálenosti mezi očima a střed rtů se nachází ve čtvrtině vzdálenosti mezi nosními dírkami a vrcholem brady a v polovině této vzdálenosti se pak nachází bradový žlábek (sulcus mentalis). - 22 -

5.3.3. Období 18 a 19. století Fyzická antropologie má své kořeny v 18. a 19. století, kdy většina obličejových rozměrů byla zjištěna přímo z kostí a jen několik z měkkých tkání. V této době byla tato měření převážně užita k prokázání nadřazenosti jisté skupiny lidí (Vegter – Hage, Ph.D. 2000). Fyzická antropologie byla v tomto období neblaze poznamenána novým „vědním“ oborem – frenologií. Základy pro frenologii položil Joseph Gall. Jeho žák, Johann Spurzheim, pak v roce 1815 zavedl termín frenologie. Gallovo přesvědčení upevněno fyziognomií vedlo k závěrům, že charakterové vlastnosti a talent jsou patrné ve formě a tvaru hlavy. Gall i Spurzheim věřili, že objevili klíč k pochopení lidské přirozenosti a k vysvětlení individuality jedince. Stejně tak si byli vědomi, že vytvořili základ pro novou filozofii (Kaufman – Basden 1995/6). Petrus CAMPER (1722 – 1789) Patřil mezi ty, kteří se snažili zvrátit vedoucí názor jeho doby, že černí lidé jsou více příbuzní opicím než bílí, prokázáním těsného vztahu mezi bílými a černými lidmi a jejich společným rozdílem mezi nimi a opicemi. Zavedl obličejový úhel mezi linií spojující vnější otvor ucha a dolní hranicí nosu a linií spojující čelo a okraj horních zubů. Tento úhle pak měřil na velkém počtu lebek lidí a opic a zjistil, že větší úhel je typický pro opice, bílí a černí lidé mají tento úhel menší (van Bork-Feltkamp 1938, s. 8 - 15). Artur de GABINEAU, Pierre Paul BROCA, Paul TOPINARD, Cesare LOMBROSO Naneštěstí hodnocení rozměrů kostí vedlo některé vědce k diskriminaci určité rasy s ohledem na inteligenci a jiné kvality. Gobineau a Broca věřili v nerovnost ras jako zákon přírody. Protože Broca byl přesvědčen o podřazenosti všech nebílých lidí, zacházel se svými výsledky tak, aby podpořil tuto hypotézu (Vegter – Hage, Ph.D. 2000). Borcův žák, Paul Topinard, ve své práci, Ele´ments d’anthropologie ge´ne´rale (1885), popsal, jak prováděl měření in vivo u různých ras. Ačkoli většina jeho studií byla prováděna na kostech, dělal též měření proporcí na měkkých tkání – především v oblasti nosu. Topinard definoval nasální index jako podíl šířky nosu a jeho výšky. Mohl být měřen jak na kostře, tak na živém. Lidi s větším indexem pak zařadil k podřazené skupině. Nadřazená skupina lidí pak vykazovala menší index (Topinard 1885). Cesare Lombroso popsal, jak bychom mohli rozeznat vrahy, gangstery, alkoholiky aj. od ostatních lidí pomocí antropometrického hodnocení kostí, asymetrie obličeje, tvaru nozder,

- 23 -

zubů, velikosti m. masseter a velikosti sinus frontalis. Pro tento účel zhodnotil literaturu na toto téma a spojil to s jeho měřením živých lidech (Vegter – Hage, Ph.D. 2000).

5.3.4. Období 20. století Jacques JOSEPH (1865 – 1934) Jacques Joseph, otec moderní rhinoplastiky, silně zdůrazňoval význam nosního profilu v lidském obličeji. Studoval estetiku různého sklonu nosu, který měřil spíše ve vztahu k celkovému profilu, než k frankfurtské horizontále. Rozdělil nos do tří částí – kostěná část, chrupavčitá septální část, chrupavčitá část a měkké tkáně špičky nosu. Výšku nosu pak porovnal se vzdáleností mezi bází nosu a hrotem brady (Vegter, – Hage, Ph.D. 2000). B. Holly BROADBENT, Mario González ULLOA V roce 1931 Broadbent představil základní techniky cefalometrického hodnocení živých subjektů zaznamenáváním stínových obrázků tvrdých i měkkých tkání. Cefalometrie je proto nepřímá forma obličejové antropometrie. Mario Gonzalez Ulloa se domníval, že glabella, subnasální bod a pogonion by měly být ideálně v linii a ta by měla být kolmá na frankfurtskou horizontálu (Vegter, – Hage, Ph.D. 2000). R.M. RICKETTS Ačkoli Seghers a spol. představili a vysvětlili použití zlatého řezu v obličejové chirurgii, byl to Ricketts, který tento koncept zpopularizoval (Ricketts 1982). Zlatý řez byl poprvé popsán ve 3. stol. př. Kr. Pythagorem a později Euklidem. Jde o poměr o hodnotě 1,618 a je považován za ideální proporci mezi různými délkami. Zlatý řez vznikne rozdělením úsečky na dvě části tak, že poměr větší části k menší je stejný jako poměr celé úsečky k větší části (obr. 8.) (Vegter, – Hage, Ph.D. 2000).

Obr. 8. Zlatý řez Menší vzdálenost je 1,618 krát menší než větší vzdálenost. - 24 -

„Geometrie má dva poklady: Pythagorovu větu a zlatý řez. První má cenu zlata, druhý připomíná spíše drahocenný kámen.“

Johannes Kepler

Protože Egypť ané aplikovali zlatý řez ve své architektuře, předpokládáme, že si byli vědomi estetického a přitažlivého významu poměru o hodnotě 1,618. Zlatý řez byl určen jako poměr, který je nejvíce atraktivní lidskému oku a mysli. K vyjádření tohoto čísla se užívá řeckého písmene fí (φ). Slavným příkladem v architektuře, kdy je podle tohoto čísla stavěno, je řecký Parthenón v Athénách. Ricketts využil zlatého rozdělovače, aby prokázal, že harmonické obličeje krásných žen jsou vystaveny podle zlatých proporcí (obr. 9.). Zlatým rozdělovačem je posuvné měřítko, s jehož pomocí mohou být dané vzdálenosti rozděleny v souladu s poměrem 1 : 1,618 (Vegter, – Hage, Ph.D. 2000).

Obr. 9. Harmonický obličej. Vzdálenost středu oka k nosním dírkám je 1 a vzdálenost nosních dírek k okraji brady je 1,618. Podobně vzdálenost středu rtů od nosních dírek je 1, zatímco vzdálenost středu rtů k okraji brady je 1,618 (Vegter, – Hage, Ph.D. 2000). 5.4. Anatomie „krásného“ obličeje Krása je to, co poskytuje nejvyšší stupeň potěšení smyslům nebo mysli. Hledání krásy nalézáme ve všech kulturách (Patnaik et al. 2003). Termín atraktivita pak pochází z latinského slova atrahere, což se překládá jako přitahovat (Kábrt 1988, s. 150). Vědci a filozofové se krásou zabývali po staletí. Dnes existuje přes 2500 nejrůznějších výzkumů o fyzické atraktivitě. Přesto mnoho z těchto výzkumů bylo provedeno bez vymezení definice, co to atraktivita vlastně je (Rhodes – Zebrowitz 2002, s. 1). Atraktivita obličeje byla

- 25 -

nejčastěji zkoumána z hlediska přitažlivosti tvaru obličeje – především jeho symetrie zajímala vědce nejvíce (Jones et al. 2004). Evoluční psychologově tvrdí, že pro výběr partnera je atraktivita velmi důležitá. To potom znamená, že atraktivnější lidé mají při výběru partnera větší úspěch (Rhodes – Simmons et al. 2005). Ačkoliv poměrná většina neodborné veřejnosti sdílí názor, že hodnocení krásy je otázkou subjektivního vkusu, současná zjištění poukazují na fakt, že sdílíme společný vkus pro atraktivní obličej (Kaigan – Dror et al. 2009). Předpokládá se, že muži i ženy preferují při výběru partnera opačného pohlaví průměrnost a symetrii obličeje. A navíc ženy preferují výraznější sekundární znaky mužského obličeje (Grammer – Tornhill 1994).

5.4.1. Průměrnost a symetrie obličeje Průměrnost je míra, do jaké se daná tvář podobá většině tváří v populaci. Právě průměrnost byla určena za faktor určující atraktivitu obličeje. „Hypotézu o průměrnosti“, která tvrdí, že více typické obličeje tváře jsou atraktivnější, lze vystopovat až ke Galtonovi (Komori – Kawamura et al. 2009a). Galton (1878) využil techniky překrývání fotografie obličejů, čímž vytvořil jakýsi složený obličej. Složený obličej považoval za atraktivnější než jednotlivé obličeje, ze kterých byl složený obličej utvořen (Komori – Kawamura et al. 2009b). Mnoho současných studií využívala podobnou techniku jako Galton a většina z těchto studií prokázala, v souladu s „hypotézou o průměrnosti“, že složené tváře jsou atraktivnější než jeho složky. Brzy se však objevili první kritici této „hypotézy o průměrnosti“, Alley a Cunningham (1991), kteří tvrdili, že digitálně průměrné obličeje mají vysoký stupeň symetrie a takto složené obličeje jsou tedy atraktivnější. Za další faktor určující atraktivitu je považována bilaterální symetrie obličeje. Jde o míru, do jaké se jedna polovina obličeje podobá druhé polovině obličeje. I studie, které zkoumají vztah symetrie a atraktivity obličeje, využívaly počítačových technik k porovnání původních obličejů a obličejů z nich tvořených. Jednou technikou je tzv. chiméra. Je to postup, při němž jednu stranu obličeje nahradí zrcadlový obraz druhé strany obličeje (Komori – Kawamura et al. 2009a). Některé studie tvrdí, že symetrie je pro atraktivitu velice důležitá (Koehler – Rhodes – et al. 2002, Perrett et al. 1999), ovšem jiné studie to vyvracejí a tvrdí, že symetrie nehraje roli v atraktivitě obličeje (Kowner, 1996)

- 26 -

5.4.2. Ideální obličej a jeho zobrazování Ačkoli si to nechceme připustit, pro každého z nás je ideálním obličejem právě ten, který vidíme v zrcadle po celý náš život. Je to letitý boj pro umělce vyhnout se včlenění svých vlastních rysů do své práce. Karen T. Taylor popisuje ve své knize (2000) o lidském obličeji, jak kdysi navštívila třídu Betty Pattové, která učila forenzní plastiku. Studenti dělali rekonstrukci totožných odlitků lebek a jejich rekonstruované obličeje vypadaly podobně jako jejich autoři. Dokonce i Leonardo Da Vinci s tímhle bojoval. Obličej jeho Mony Lisy vykazuje proporce umělcova obličeje. Nejdůležitější faktor pro vystižení podobnosti stejně jako pro rozlišení obličeje je proporce. Proporce je v podstatě vztah jedné části k druhé nebo k celku. Psychologický výzkum i zkušenosti naznačují, že je pro nás jednodušší chápat prostorové vztahy než jednotlivé individuální znaky (Taylor 2000, s, 85 – 86). Většina knih nabízí diagramy „ideálních proporcí“, obvykle založené na evropské populaci. Takové kánony můžeme najít v celé dlouhé historii umění (kap. 5.4.). Estetičtí chirurgové často usilují o vytvoření perfektně vyrovnaného obličeje. Skutečný odborník v plastické chirurgii by však neměl vytvořit zcela dokonalý obličej, protože perfektní a dokonale symetrické obličeje mohou působit nepřirozeně a nezajímavě (Taylor 2000, s, 85 – 86).

5.4.3. Standardy krásy Lidský mozek pracuje jako počítač – skladuje informace a později tyto informace vyvolává. Standardy posouzení krásy představují sběr a srovnání všeho, co vidíme nebo prožíváme. Když vidíme květinu, řekneme si: „Ta je krásná!“, v mysli jsme tak srovnali reakci na květinu ve vztahu ke všem ostatním květinám, které jsme kdy viděli. To samé platí pro posouzení obličeje. Je jasné, že standardy krásy se mění v průběhu času, ale i v různých kulturách. Členové některých afrických kmenů si propíchávají rty a zdobí je různými předměty. V čínské šlechtické společnosti je zase za důležitý standard ženské krásy považována malá noha. Klasické období Řecka založilo standardy krásy na souboru pravidel proporcí. Zatímco různé kultury světa minulosti i současnosti se mohou lišit v e svých standardech krásy, reakce na krásu je obecná a platí ve všech dobách (Patnaik et al. 2003).

- 27 -

5.4.4. Reakce na krásu Psychologové nashromáždili významné důkazy, že společnost přikládá velkou důležitost vzhledu. Různé studie ukazují, že atraktivní lidé mají více úspěchu v získání čehokoliv od pracovní příležitosti až po výhodnější verdikt poroty (Langlois et al.1987). Studie Langloise a spol. (1987) ukázala, že děti reagují pozitivněji na atraktivnější obličeje a preferují obličeje s jemnějšími křivkami. Výzkumy také ukazují, že atraktivní ženy i muži mají vyšší plat i prestižnější práci. Též kriminalisté potvrzují, že s dobře vypadajícími kriminálníky porota zachází shovívavěji a dostanou mírnější rozsudek, než jejich méně atraktivnější „kolegové“. Také atraktivnější děti mají výhodu, neboť učitelé jsou k nim méně krutí v případě porušení disciplíny a vnímají je jako chytřejší a úspěšnější než méně atraktivní děti .

5.4.5. Proporce krásy Mnoho faktorů ovlivňuje percepci krásy: make–up, oblečení, šperky, výraz obličeje…Ačkoliv je to jen část našeho fyzického vzhledu, je to primární faktor, který určuje vnímání krásy ať už vědomě nebo nevědomě (Patnaik et al. 2003). O matematické zhodnocení fyzické krásy se pokusil Cunningham (1986). Hodnotil 50 žen, z nichž více než polovina byly finalistky mezinárodních soutěžích krásy. Ideální proporce obličeje dle jeho výsledků by měly být: •

šířka obličeje měřena v úrovni očí se rovná trojnásobné šířce oka (obr. 10.)

•

výška brady by měla být pětina celkové výšky obličeje (obr. 11.)

•

vzdálenost od středu oka k hranici obočí by měla být desetina obličeje (obr. 12.)

•

výška viditelné části oční koule by měla být jedna čtrnáctina výšky obličeje (obr. 12.)

•

celková plocha nosu by neměla přesahovat 5 % celkové plochy obličeje (obr. 13.)

•

ideální ústa by měla tvořit polovinu šířky obličeje měřené v úrovni úst (obr. 14.)

Cunninghamova zjištění tak vytváří obraz ideálního ženského obličeje, jehož podstatou jsou velké oči, malý nos a brada, vysoké lícní kosti a velký rovnoměrný úsměv. Podobně i hezký mužský obličej bude mít tyto atributy s jistými modifikacemi, a to husté obočí a výrazná brada (Cunningham 1986).

- 28 -

Obr. 10.

Obr. 11.

Obr. 13.

Obr. 12.

Obr. 14.

Obr. 10. – 14. Ideální proporce obličeje.

5.5. Antická fyziognomie Termín fyziognomie vychází z řeckých slov fýsis – přirozenost a gnóme – poznání. Tento termín bychom tak mohli přeložit jako poznání přirozenosti. Fýsis je u starověkých Řeků spojována s pojetím přírody a přirozeností všech živých organismů, kterým dává jejich specifický charakter. Fyziognomie vznikla v době antického Řecka zhruba 400 let př. Kr. jako první nauka, která se systematicky zabývala vzhledem lidského obličeje. Fyziognomie byla pěstována již v době před 3 tisíci lety v Číně. Zde pak svého vrcholu dosáhla za Konfucia jako tzv. umění čtení z tváře siang – mien. Od Konfucia prý pochází výrok, že dítě za svůj obličej nemůže, ale dospělý je už za svůj zevnějšek zodpovědný (Blažek – Trnka 2009, s.17 – 18).

- 29 -

5.5.1. Spis Fysiognomika Fyziognomie čerpá především z barev, tvarů pohybů návyků atd., které pozorujeme u živých tvorů především ve tváři, na pokožce, z hlasu a v celkové pružnosti těla. V tomto spise se můžeme dočíst, jak je člověk posuzován vzhledem ke čtyřem srovnávacím rastrům, kterými jsou etnický rastr, rastr sexuálního dimorfismu, rastr emočních stavů a zoomorfní rastr. Člověk byl pak srovnáván s typickým tvarem charakteristického zástupce každého rastru a na principu analogie byly pak dále učiněny závěry o jeho duševní povaze. Etnický rastr přisuzoval duševní vlastnosti na základě etnické příslušnosti. Etnika vzdálená Řecké populaci byla hodnocena negativně (př. vlnité vlasy Etiopů představovaly zbabělost, tmavá pleť Egypť anů svědčila o bojácnosti). Druhý rastr hodnotil lidi na základě pohlavní příslušnosti. Negativněji bylo hodnoceno ženské pohlaví. Naopak mužské pohlaví bylo hodnoceno jako statečnější, spravedlivější a čestnější. Třetí rastr využíval pro fyziognomii výrazu emocí, např. lidé kterým snadno zčervenala tvář, byli považováni za stydlivé. Červená kůže byla také znakem šílenosti z přehřátí. V rámci čtvrtého rastru – zoomorfní fyziognomie – se vycházelo z předpokladu, že každý živočišný rod představuje jednu tělesnou formu, která má také k této formě odpovídající duševní vlastnosti. Člověk tělesně podobající nějakému zvířeti také disponoval duševní vlastností, která byla typická danému zvířeti. Pro starověké Řeky bylo velice důležité rozpoznání míry zbabělosti či statečnosti. Charakteristika statečného člověka byla ve fyziognomii podána následujícím způsobem. „Statečný člověk měl tvrdé vlasy a chlupy, přímý a rovný tvar těla, velké kosti, žebra a končetiny, široké ale zatažené břicho, silný ne však moc tlustý krk, širokou hruď, úzké boky, rovné čelo, nevelké, ani hladké ani vrásčité (Blažek – Trnka 2009, s. 21 – 25).“

5.5.2. Morfologie starověkých Řeků Podle Lawrence Angela byli starověcí Řekové poměrně heterogenním celkem. Populaci starověkých Řeků srovnával s šesti morfologickými typy – robustní bílá populace Středomořské oblasti, gracilní obyvatelé Středomoří s dlouhou úzkou lebkou a zúženým trojúhelníkovitým obličejem, svalnatá nordická populace s orlím nosem a obdélníkovým čelem, obyvatelé Středomoří s dlouhým nosem a šestihranným obličejem, alpská populace s velkým čelem a hranatým obličejem a alpská populace s kulatým obličejem – a zjistil, že jejich variabilita je o něco vyšší než u srovnávaných populací. U starověkých Řeků

- 30 -

pozorujeme jak středomořské vlivy, které se do Řecka dostávaly infiltrací námořníků, tak také alpské typy, které sem přinesla severská invaze. Vývoj řecké populace je kontinuální a během antického období nepozorujeme výraznější změny. Některé změny, jako je zvětšení nosu, vznikají v důsledku genetické rekombinace popřípadě environmentálních vlivů (Angel 1944).

- 31 -

6. Vývoj antického sochařství Periodizace řeckého výtvarného umění od jeho počátků až do splynutí s uměním římského impéria je poměrně ustálená. Obecně se dělí na čtyři základní období (tab. 1.) •

doba geometrického slohu, která je datována 2. pol. 11. stol. – 8. stol. př. Kr., jde o období řeckých počátků po všech stránkách

•

doba archaická s datací zhruba 7. – 6. stol. př. Kr., toto období je dobou velké řecké kolonizace, hospodářského a politického vzestupu, kdy řecká kultura dosahuje velkých úspěchů, především v oblasti literatury, též architektury, malířství a monumentálním sochařství

•

doba klasická je datována 5. – 4. stol. př. Kr, je to období vrcholu řecké polis, ale i jejího úpadku a přechodu k makedonské nadvládě

•

doba helénistická, konec 4. stol. – r. 30 př. Kr., řecký výlučný nacionalismus byl

v této době vystřídán kosmopolitním helénismem (Pelikán 1971, s. 7). 11. stol.

8. stol. 7. stol.

doba geometrického slohu

6.stol. 5. stol.

archaická doba

4stol. 4. stol.

klasická doba

R. 30

helénismus

Tab 1. Rozčlenění vývoje řeckého umění (př. Kr.).

6.1. Počátky antického světa

6.1.1. Historické pozadí Za kolébku naší evropské civilizace považujeme ostrov ve Středozemním moři – Krétu. Zde se v průběhu 3. tisíciletí př. Kr. zrodila podivuhodná říše (Augusta – Honzák 1999, s. 4). Obyvatelé této říše uměli zpracovávat měď a vyrábět bronzové nástroje. Znalost zpracování mědi a výroby bronzových nástrojů se do egejské oblasti rozšířila z Předního východu. Na Krétě dobu bronzovou označujeme jako minojská kultura, na řecké pevnině potom jako helladská kultura a na Kykladských ostrovech jako kykladská kultura (Hradečný et al. 1998, s. 5).

6.1.1.1. Minojská kultura Na počátku 2. tisíciletí př. Kr. (střední minojské období) byly budovány první paláce, a to při severním pobřeží Knóssu. Palác sloužil jako sídlo vládce, centrum administrativy, ale také jako hospodářské centrum. Ve skladištích byly uskladňovány zásoby zemědělské

- 32 -

produkce, soustřeďovala se tu řemeslná výroba a byly zde řízeny i obchodní styky. Palácové hospodářství se proto nemohlo obejít bez evidence. Ve středním minojském období používali k záznamu veškeré evidence piktografické písmo. Písmo se udrželo až do poloviny 17. století př. Kr.. Patrně kolem roku 1900 př. Kr začali místní písaři užívat jednoduššího lineárního písma, které mělo slabičný charakter. Je označováno jako lineární písmo A. Od poloviny 15. století začal pozorujeme vliv řecké pevniny na charakter minojské kultury. Na hliněných tabulkách z Knóssu se objevuje nový typ písma, tzv. lineární písmo B, který byl také nalezen na hliněných tabulkách z řecké pevniny. Později se podařilo prokázat, že lineární písmo B zachycuje texty psané řecky. Na Krétě se vytvořil typ státu známý již z Předního východu. Nejvyšší moc byla soustředěna do rukou vládce. Nejvyšší bohyní uctívanou v Knóssu byla Paní labyrintu. Významným symbolem paláce v Knóssu byly býčí rohy. Povědomí o minojské kultuře na Krétě se udrželo v pozdější řecké mytologii (Hradečný et al. 1998, s. 15 - 18). 6.1.1.2. Mykénské Řecko Kolem roku 1200 př. Kr. se na řecké pevnině vytvořila kultura mykénská, která dostala označení podle tehdejšího nejvýznamnějšího centra – Mykény. Ve druhé polovině 15. století př. Kr. ovládli mykénští aristokraté i Knóssos a ve 14. a 13. století př. Kr. se těžiště vývoje v egejské oblasti přeneslo z Kréty na řeckou pevninu. V Mykénách vznikly opevněné paláce, které se skládaly z četných staveb, jejichž centrem byl velký dům vládce s nádvořím. Většina paláců byla opevněna hradbami z mohutných kamenných kvádrů. V mykénských palácích byly nalezeny doklady psané lineárním písmem B. Zvláště rozsáhlý archiv hliněných tabulek se záznamy v tomto písmu pochází z paláce v Pylu (Hradečný et al. 1998, s. 18 - 19). Mykénské paláce pak na sklonku 13. století př. Kr. postihla zkáza, která znamenala zánik mykénské kultury. Příčina zkázy není zcela objasněna. Můžeme se jen domnívat, zda zkázu vyspělé mykénské kultury zapříčinil konflikt mezi vládci nebo povstání zemědělců proti palácům. Stejně tak je možné, že příčinou zkázy mykénské kultury bylo dlouhotrvající sucho. Ovšem nejvíce pravděpodobná je domněnka, , že zánik mykénských paláců souvisel s útoky tzv. mořských národů (Oliva 1976, s 28 – 29).

- 33 -

6.1.2 Sochařství V oblasti antického Řecka se první umělecká plastika objevuje koncem 9. století př. Kr. Jde o plastiku vytvářenou do určité míry specializovanými výrobci. Předcházela jí keramika vyráběná pro potřeby aristokratů. Hrnčíři vyráběli plastiku jako zdobnou součást svých vlastních výrobků. Současně se setkáváme s bronzovými figurkami, které jsou dílem řemeslníků, zhotovujících kovové nástroje a zbraně. Základní technikou je dolévání do kadlubu. Takto vytvořené sošky jsou dost masivní a neumělé. Dodatečné opracování za studena se omezuje jen na očištění a vyrytí několika detailů. Jistě byla také běžná plastika dřevěná, kterou vyráběli řemeslníci zpracovávající tento materiál. Ta se nám však nezachovala (Frel 1951, s. 14). Nejvýznamnější jsou sošky bronzové. Jsou to především sošky nahých mužů, např. bojovníků znázorněných s napřaženou paží, v níž drží oštěp. Později se objevují i první mytologické náměty, např. Hérakles rdousící kentaura. Tyto sošky byly především dary bohům – ex vota. Vedle toho byly také součástí vybavení hrobů. Původně dostával mrtvý s sebou své osobní předměty. Později však tyto předměty dostávají ráz pomůcek zasvěcování mrtvého do jeho další záhrobní existence (Frel 1951, s. 14 – 15). Tato drobná plastika 9. a 8. stol př. Kr. je slohově poměrně nejednotná. Sošky hlavně z pálené hlíny zobrazují lidi, ale i zvířata, většinou stojící a někdy i ve skupinkách (taneční kolo, muž a kentaur, jelen napadený psy apod.) postavy jsou silně zjednodušeny, ale jejich stylizace je v podstatě dvojího druhu. Většinou jde o skutečnou abstrakci, geometrizaci částí těla, srovnatelnou s pojetím figury na malovaných vázách. Jindy jde spíše o jakýsi „naivní realismus“, který je hodně primitivní a vyskytující se v nejstarší době a v odlehlejších oblastech, kde civilizační a kulturní úroveň byla hodně nízká. Nejvyspělejší doklady drobné plastiky známe z dórského Peloponésu a zejména z Athén (Pelikán 1971, s. 9). V 8. století př. Kr můžeme již pzorovat první znaky monumentálního sochařství, která je výtvorem 7. století př. Kr. Právě z 8. století př. Kr. pochází nejstarší dřevěná kultovní socha, tzv. xoana, která je sice ještě málo uvolněno z původního sloupovitého bloku, ale jeho jednotlivé části jsou již zřetelně rozlišovány (Pelikán 1971, s. 10).

- 34 -

6.2. Archaické období 6.2.1. Historické pozadí Období konce 2. tisíciletí a začátek 1. tisíciletí bývá pro všeobecný úpadek a nedostatek zpráv v odborné literatuře označováno jako „temná staletí“ řeckých dějin (Hradečný et al. 1998, s. 24). Po skončení tohoto období nastal v Řecku rozvoj výroby a rozšířil se obchod, především díky skutečnosti, že Řekové začali razit mince, které obchodní styky ještě více usnadnily (Augusta – Honzák 1999, s. 14). Hlavním znakem archaické doby řeckých dějin je kolonizace. Zakládání kolonií (Řekové označovali kolonii termínem apoikia, které vychází ze slova oikos, což v překladu znamená nový domov. Termín kolonie, colonia, vznikl v Římě) na pobřeží Středozemního a Černého moře je významným projevem dynamického rozmachu Řecka v 8. – 6. století př. Kr. Kmenové uspořádání bylo nahrazeno novým typem státu označovaného jako polis. Hlavním motivem kolonizace bylo získání nové zemědělské půdy, neboť v archaickém období se na četných místech Řecka projevil růst počtu obyvatelstva, což vedlo k hledání nových míst pro založení osad. Řecká kolonie (apoikia) byla samostatným nezávislým státem (polis). S mateřskou obcí (metropolis) spojovaly kolonii obvykle náboženské tradice a kulty. Kolonizace přispěla k tomu, že si Řekové uvědomovali svou jazykovou a kulturní sounáležitost a odlišnost vůči světu „barbarů“, tj. lidí, jejichž jazyk byl pro ně nesrozumitelný. Charakteristickou známkou řeckého světa v této době byla velká roztříštěnost. Velký význam tedy měli podněty, které sounáležitost Řeků podporovaly. Tak získaly význam především celonárodní tělovýchovné hry a zápasy, založené na náboženských oslavách. Největší obliby a největšího uznání se těšily Olympijské hry, konající se vždy každé 4 roky v kraji Elida u města Olympie. První Olympijské hry se datují od roku 776 př. Kr. (Černý – Knotek 1956, s. 66).

6.2.2. Sochařství Archaický znamená řecky starodávný. Tímto termínem označujeme umění před 5. stol př. Kr., jinak také umění 7. – 6. stol. př. Kr. (Schoder 1963, s. 19). Do tohoto období spadá zrození monumentální plastiky. Příčinou toho byl jednak rostoucí blahobyt a z něho plynoucí potřeba projevit jej i v kultuře. Na začátky velké plastiky měly vliv především Egypt a Přední Asie (Pelikán 1971, s. 17).

- 35 -

6.2.2.1. Daidalské sochařství Řecká kolonizace podnítila rozvoj výroby a specializace v řemesle. Navazování nových styků v kolonizovaných oblastech totiž sebou neslo zisky v podobě luxusního zboží, které směňovali za své výrobky. Řecká kolonizace se zachycovala především na těch místech, kde domácí obyvatelstvo dosáhlo už takové stupně společenské organizace, že bylo schopno s Řeky navazovat obchodní styky. Výrobními specialisty se stávají i sochaři. Nejstarší z nich se označují jako příslušníci rodu Daidalovců, jejichž mýtickým předkem byl Daidalos, všestranný umělec, který působil na Krétě. Právě pak zde na Krétě pozorujeme počátky rozmachu sochařství. Sochy ze 7. stol. př. Kr pak vesměs označujeme jako daidalské, i když nejsou jen z Kréty. Daidalské sochy současníkům připadaly velmi živé a to především z toho důvodu, že už nešlo o figurky malých rozměrů, ale o monumentální sochy životních rozměrů. Sochy byly především blokového charakteru. Daidalská socha bohyně či kněžky připomínala velkou bohyni svým rituálním gestem, paží přitisknutou k hrudi. Spodek těla mizí v bloku sukně. Horní část těla, obličej a účes jsou členitější. Oči jsou velké a čočkovité pod nízkým čelem, rty jsou masité a brada je zdůrazněná. Obličej postrádá jakýkoliv výraz. Vedle zpracování kamene přináší daidalská plastika také novu techniku ve zpracování kovu. Jde o vytepávání kovového plechu kladívky a jeho zdobení rytím a nýtování sošky z jednotlivých částí. Technika se nazývá sfyrelaton a tradice ji připisuje Daidalovi (Frel 1951, s. 17 – 20).

6.2.2.2. Chrámová architektura s plastikou Mohutná chrámová architektura navazovala na staré ještě rodové svatyně. Často vznikala na místě starého kultovního střediska. Neměnila se ovšem jen velikost, ale i úprava chrámové stavby. Především byl dřevěný materiál vyměněn za kámen. Současně začaly vznikat i sochy větších rozměrů. Teprve velká kamenná svatyně byla totiž důstojným sídlem pro monumentální spodobnění božstva, které se umisť ovalo do osy vnitřního prostoru. První náběhy ke vzniku monumentální chrámové architektury byly zaznamenány na Krétě. Významnou roli ve vytvoření monumentální chrámové architektury i plastiky hrála však Sparta. Spartští architekti vystavěli Héřinu svatyni v Olympii. Je dórského typu a na konci 7. stol. př. Kr. měla ve své původní podobě ještě dřevěné sloupy, které se postupně vyměňovaly za kamenné. Z kultovní sochy Héry, která je nepochybně dílem spartské sochařské školy, se nám zachovala hlava (obr. 15.). Socha byla kolosálních

- 36 -

rozměrů, hlava měří přes půl metru. Tvář bohyně je podána jednoduše a schématicky,v obličeji však můžeme zpozorovat působivý výraz (Frel 1951, s. 21 – 28).

Obr 15. Socha hlavy bohyně Héry z jejího chrámu v Olympii (foto: Lenka Špérová, Galerie antického umění Hostinné).

6.2.2.3. Volné skulptury Konec 7.stol. př. Kr. znamenal také rozmach volné skulptury. Převládaly náhrobní sochy představující nahého mladého muže, které měly zřejmě zobrazit mrtvého, aniž by odpovídaly jeho podobě. Mrtvý byl znázorněn jako héros polobůh, kterým se mrtvý stává právě svým úmrtím. Heroizaci mrtvého dokazuje také kolosální měřítko běžné u časných náhrobních soch. Mrtvý na náhrobku měl podobu boha – věčně mladý, krásný a silný a hlavně nesmrtelný jako bůh. Proto je také těžké rozlišit náhrobní sochy od soch znázorňující opravdu bohy, především pak od zobrazení krásného a mladého boha Apollóna. Proto se těmto sochám dříve říkalo Apollón. Dnes je nazýváme kúroi (j.č. kúros, obr. 16., 17.) (Frel 1951, s. 29). Postava jinošského aktu, tzv. kúros, se rozvíjela v souvislosti s řeckou ideou dokonalosti (Maliva – Přikryl – Viklický 1969, s. 15). Kúros představoval stojícího mladíka, s jednou nohou, obyčejně levou, mírně nakročenou. Paže splývaly podél těla a ruce byly sevřeny v pěst a přitisknuty ke stehnům. Dlouhé vlasy měl ozdobně učesané. Obličej postrádal výraz, přesto se od počátku setkáváme u tohoto typu soch s lehkým úsměvem. Materiálem byl mramor nebo levnější vápenec. Archeologové tyto sochy srovnávali se sochami téměř nahých mužů ze starého Egypta. Ovšem tvorba těchto kúroi vyrůstala především z domácích předpokladů, odpovídající požadavkům společnosti a jejím výrobním poměrům. Kúros navazoval bezpochyby na - 37 -

geometrické sošky nahých bojovníků a pokračoval v klasické soše atleta. Kolosální rozměry archaických soch vyplývájí ze snahy vytvořit sochy, zejména ty, které zobrazují bohy, co největší (Frel 1951, s. 30 – 32). Srovnáme – li chronologickou řadu soch mladíků, vidíme neustálý zápas o lepší, pravdivější a dokonalejší zobrazení. Tak se zpřesňují proporce a souvislost jednotlivých částí těla. Raní kúroi měli ještě hlavu s málo vyvinutou lebeční částí, s nečleněným čelem a plochými oči se schématickými víčky. Připomínaly tak daidalské sochy. Až později se oddělila oční bulva a správně vyznačily oční koutky. Podobně bylo i velkou potíží znázornění rtů. U prvních plastik pozorujeme v ústních koutcích jakési trojúhelníčky, které později střídá hluboká rýha. Současně se rozvíjí i porozumění pro celistvost obličeje. Také ucho je prvně schématické, lalůček je stejně velký jako horní ucho a skoro úplně se opomíjí tragus (část ucha). Prsa se lépe spojují s břichem. Také k esovitému zakřivení páteře dochází až později. Problémové je zobrazení břicha, které je rozděleno libovolným počtem příčných brázd, i přes skutečnost, že archaický sochař si byl vědom jeho svalovou podstatou Znázornění kolena prochází dlouhým vývojem a až poměrně dost pozdě se dochází ke zjištění, že zevní stehenní sval sestupuje níže než vnitřní (Frel 1951, s. 33).

Obr. 16. Kúros z Teney (foto: Lenka Špérová,

Obr. 17 Kúros – typ sochy,

Galerie antického umění Hostinné).

představující ideál mladého muže v 6. stol. (foto: Lenka Špérová, British Museum).

6.2.2.4. Sochařské školy V řadě soch mladíků pozorujeme dvě různé skupiny. První typ se běžně označuje jako dórský a je pro něj typický mohutný silný mladík širokých ramen a prsou. Jednotlivé anatomické části se připojují jedna ke druhé a jejich spojení se obvykle zdůrazňuje rytím. Sochař má určité ponětí o podobě jednotlivých částí, ale reprodukuje je zpaměti a - 38 -

zdůrazňuje zřetele a detaily, které sám považuje za podstatné. Blokový ráz je ještě poměrně citelný a je ještě zdůrazněn skutečností, že je postava koncipována frontálně a opracovávána postupně ze čtyř stran, takže přechod zad v přední části v boky je až hranatý. Dórský kúros vznikal především pro statkářskou aristokracii. Její sochaři navazují na daidalskou tradici. Proto nejstarší dórští kúroi připomínají silně daidalské sochy. Dórský kúros je znázorněn jako statný a silný mladík s rozvinutým svalstvem (Frel 1951, s. 35). Druhý typ, označovaný jako iónský, je oblý a daleko více okrouhlý. Takový kúros má úzké boky, štíhlý pas a dlouhé elegantní končetiny. I v obličeji pozorujeme větší plynulost a úsměv není tolik strnulý. Celá postava je daleko štíhlejší. Iónské podání usiluje o eleganci a půvab, mnohdy zabíhá až do dekorativnosti. Iónská plastika vzniká především v bohatých obchodních obcí Malé Asie a ostrovů Egejského moře. Typickým produktem je drapériová postava ženy nebo sedící socha, zejména socha vladaře. Ovšem i v této oblasti se hojně vyskytuje kúroi. Sochaři zde usilovali o půvabný obraz mladého těla, snažili se vystihnout jeho celistvost a uplatnit svou řemeslnou zručnost. Kúroi iónští jsou realističtější a živější než dórští. V konečném hodnocení je dórský kůros především statný a iónský krásný (Frel 1951, s. 36). 6.3. Klasické období

6.3.1. Historické pozadí Vývoj v Řecku vedl na přelomu 6. a 5. stol. př. Kr. ke klasickému období. Na počátku této epochy se řecké polis ocitly v konfliktu s Perskou říší (Černý – Knotek 1956, s. 76). Po té je vývoj řeckého státu ve znamení peloponéské války (Svoboda et al. 1973, s. 459). 6.3.1.1. Řecko - perské války Mohutná perská říše byla již svou existencí nebezpečím pro nesjednocené a rozptýlené řecké státy. Persie se časem dostala i na evropský kontinent, když obsadila Thrákii a tím odřízla Řecku spojení s černomořským obchodem. Roku 500 př. Kr. (někdy se uvádí i r. 494 př. Kr.) došlo k velkému povstání maloasijských Řeků proti Peršanům. Od evropských Řeků se jim dostalo jen nepatrné pomoci, které však perský král Dareios I. využil k obvinění evropských Řeků z pokusu o zasahování do vnitřních perských záležitostí (Černý – Knotek 1956, s. 76). Když Peršané povstání potlačili, vyslal r. 492 př. Kr. Dareios I. výpravu proti evropským Řekům. Tato první perská výprava však do cíle nedorazila, neboť byla zničena bouří u mysu Athós. - 39 -

R. 490 př. Kr. byla uskutečněna druhá perská výprava, které se podařilo zničit Eretrii a která přistála přímo na pobřeží Attiky. K rozhodující bitvě pak došlo u Marathónu, kdy athénskému vojsku velel Miltiadés. V této bitvě vyhráli Athéňané a donutili perské vojsko k ústupu. Třetí, nejtvrdší úder na Řecko, podnikl Xerxes I. Řekové se Spartou v čele se v bitvě u Thermopyl marně pokoušeli zastavit perský vpád. Peršané pak obsadili Attiku a pobořili Athény. Perské loďstvo však bylo poté poraženo v námořní bitvě u Salamíny. Xerxes se po této porážce ihned vrátil do Asie a zbylé perské pěší vojsko bylo praženo pod velením spartského krále Pausania r. 479 př. Kr. Cílem Řeků v následující etapě řecko – perských válek bylo vydobýt svobodu Řekům ostrovním a maloasijským. Řecko – perské války pak byly ukončeny r. 449 př. Kr. tzv. Kalliovým mírem. Perský král Artaxerxés I. v něm uznal nezávislost maloasijských řeckých obcí a zřekl se někdejší perské hegemonie v Egejském moři (Svoboda et al. 1973, s. 531 – 532).

6.3.1.2. Peloponéská válka Peloponéská válka byla vedena v letech 431 – 404 př. Kr. mezi dvěma tábory řeckých obcí v čele se Spartou na jedné a s Athénami na druhé straně. Příčinou bylo především politické napětí mezi oligarchicko – aristokratickou Spartou a demokratickými Athénami. Ke konfliktu také přispěla hospodářská konkurence mezi Athénami a Korintem. Athény poskytly r. 433 př. Kr. pomoc demokratickým koloniím Korintu. Korint v tom viděl porušení rovnováhy v řeckém světě. Proto se peloponéský spolek na návrh Korintu usnesl položit Athénám nepřijatelné podmínky. Po jejich odmítnutí byla zahájena válka., do které bylo postupně zapojeno celé Řecko (Svoboda et al. 1973, s. 459).

6.3.2. Sochařství Pod jednotný název klasického umění shrnujeme výtvarnou práci téměř dvou století, která pozdějším dobám připadala jako vrchol řeckého vývoje. Latinské slovo classicus znamená patřící k první třídě, prvotřídní, vzorový. V dnešní teorii umění považujeme za podstatu klasiky harmonii, vyrovnání mezi abstraktním a konkrétním, mezi rozumovým a smyslovým, mezi statickým a dynamickým. Klasickou dobu dále dělíme na tři období, ranou klasiku, velkou klasiku a pozdní klasiku (tab. 2.), přičemž velkou klasiku ještě dělíme na dobu Periklovu a dobu před pozdní

- 40 -

klasikou. Tato vnitřní periodizace klasické doby vychází z vývoje sochařství, jehož průběh je pro klasickou problematiku obzvláště charakteristický (Pelikán 1971, s. 24 - 25).

Tab. 2. Rozčlenění vývoje klasické doby (podle: Pelikán 1971, s. 25). Právě v klasickém období došlo k největšímu rozmachu řecké skulptury. Autoři vystupovali z anonymity a můžeme je rozlišit podle individuálního charakteru jejich tvorby. Mezi nejvýznamnější patří bezesporu trojice Myrón, Polykleitos a Feidias, kteří určili charakter tzv. přísného stylu v 5. stol. př. Kr. Nemůžeme opomenout ani trojici sochařů jako byli Skopas, Praxitelés a Lýsippos, kteří patřili k tzv. krásnému slohu. (Maliva – Přikryl. – Viklický 1969, s. 16). Sochařství raného klasického období má nezbytně ještě hodně archaických prvků, ale i přesto jde o revoluční vývojovou etapu – konkrétní realistické detaily přešly i v konkrétní celek, tzn. lidské tělo se uvolnilo ve svém přirozeném pohybu a nabylo skutečných prostorových vztahů, i když v omezené míře. Tento pokrok můžeme názorně demonstrovat na štítech Afaina chrámu na Aigině. Postavy staršího západního štítu, kolem r. 510 př. Kr., jsou plošné, rozvinuté do tenké vrstvy. Naproti tomu postavy z mladšího východního štítu, kolem r. 490 př. Kr., si vytvářejí určitý reálný prostor (Pelikán 1971, s. 25).

6.3.2.1. Diův chrám v Olympii Koncem druhé čtvrtiny 5. stol př. Kr. započala výstavba Diova chrámu v Olympii(obr. 19.). Vedoucím architektem byl Libon z Elidy. Chrám v dórském stylu a se šesti sloupy na vstupních průčelích byl dokončen r. 457 př. Kr. (Schoder 1969, s. 40). Proslulá sochařská výzdoba Diova chrámu v Olympii vznikla na rozhraní archaické a klasické doby (Maliva – Přikryl – Viklický 1969, s. 16). Na sochařské výzdobě tohoto chrámu nalézáme všechny stránky rané klasiky. Jde o 12 metop zobrazující Héraklovy práce (obr.21.) a plastiky ve štítech. V západním štítu zuří boj Lapithů s kentaury a uprostřed se nachází Apollón. Ve východním je naopak zachyceno statické téma, chvíle klidu a napětí před závodem elidského krále Oinomaa s Pelopem, ucházejícím se o ruku Hippodamie. Uprostřed stojí Zeus, po jehož bocích stojí oba soupeři. Postavy, např.

- 41 -

Apollóna nebo Dia, vyjadřují snahu o přísný ideál zbožštěného člověka. Naopak do sebe vklíněné postavy Lapithů a kentaurů dokládají úsilí o konkrétní naturalistické podání skutečnosti. Raný sloh má dvě tváře. Jedna je konzervativněji spjatá s minulostí, druhá se zaměřuje především na to nové. Kompozice metopy, kde Atlas přináší Héraklovi zlatá jablka Hesperidek, je vybudována na třech vertikálách spojených gesty v jeden uzavřený celek. Proti tomu na metopě Hérakla s krétským býkem dvě křížící se diagonály otvírají kompozici do prostoru (Pelikán 1971, s. 26). Vytvoření kultovní sochy (obr. 20.) této nejvýznačnější všeřecké svatyně bylo svěřeno Feidiovi. Ten vytvořil sochu chryselefantinovou technikou. Jde o techniku, kdy nahé části těla byly vyhotoveny ze slonoviny. Vlasy a Diova říza byla ze zlata. Feidiovi pomáhal sochař Kolotes a vlastní Feidiův bratr Panainos, malíř, který prováděl množství malířské výzdoby Diova trůnu i kolorování slonoviny. Feidiova socha pokračovala v tradici prastarých kultovních skulptur. Zeus seděl strnule na trůně jako stará xoana (dřevěná kultovní socha). Někteří považovali Dia za nejlepší Feidiovo dílo. Nicméně byl Zeus ještě hodně frontální a nehybný podle pojetí přísného stylu. Bohužel pro posouzení této skutečnosti se nám socha nezachovala ani v kopiích (Frel 1952, s. 42 – 43).

Obr. 18.

Obr. 29.

Obr. 20.

Obr.18. Rekonstrukce Diova chrámu (zdroj: wikipedia A). Obr.19. Socha boha Dia v chrámu v Olympii (zdroj: wikipedia B). Obr.20. Hlava Heraklea z metopy s Kerberem, Diův chrám v Olympii (foto: Lenka Špérová, Galerie antického umění Hostinné).

6.3.2.2. Myrón Myrón patří bezesporu k nejznámějším sochařům starověku vůbec. Narodil se v Eleutherai v Boiotii, které později přešlo k Athénám. Někteří Myróna dokonce považují za Athéňana (Frel 1952, s. 24). Je považován za umělce, který hledal výtvarnou podobu - 42 -

prudkého gesta a dramatického výrazu (Maliva – Přikryl – Viklický 1969, s. 16 – 17). Jeho tvorbu nám představují zachované kopie jeho Diskobola a sousoší bohyně Athény s Marsyasem, obě původně bronzové (Pelikán 1971, s. 27). DISKOBOLOS Sochu atletického vrhače disku vytvořil Myrón kolem r. 450 př. Kr. Zobrazení atleta uprostřed sportovního výkonu bylo v Myrónově tvorbě poměrně částé. Atleta v nejprudším běhu zobrazil Myrón v jiné své soše. Jednalo se o sochu atleta Ladasa. Myrónova sochařská tvorba je charakteristická pro jeho zájem o lidský pohyb a především, jak se pohyb projevuje v lidském těle. Tvrzení, že jeho socha Diskobola (obr. 21.) znázorňuje přímo pohyb, není zcela správné. Už díky faktu, že socha je svou přirozenou povahou nepohyblivá, nemůžeme tvrdit, že znázorňuje pohyb. Jde o zachycení změn, které se v důsledku pohybu projevují ve vzájemném vztahu a proporcích anatomických částí těla (Frel 1952, s. 24). Socha znázorňuje právě vrcholný okamžik největšího napětí, kdy napjatá pravá paže má vymrštit disk. Výraz mladíka je nezúčastněně klidný a jeho dokonalé tělo oslavuje spíše harmonickou krásu než samotný výkon. Diskobolův postoj nereprodukuje žádný moment vrhu diskem. To ukázala celá řada sportovních pokusů. Pohybovou složku se Myrón snažil zachytit řadou postupných pootočení od chodidel, boků, břicha, hrudi až po svéráznou dispozici hlavy, která se rovněž odlišuje od skutečné při sportovním výkonu. Toto postupné pootočení postavy spolu s analytickým podáním členění svalů i poměrnou samostatností jednotlivých částí odpovídá ještě přísnému stylu. Naproti tomu celkové pojetí, harmoničnost ideálu zdatnosti a krásy mladého občana, je již klasické (Schoder 1963, s. 39). V pohledu frontálně k postoji atleta není socha ani srozumitelná ani krásná – zřejmě její umístění takový pohled vylučovalo. Nicméně je Diskobolos velmi názorným a přesvědčivým obrazem atletického výkonu (Frel 1952, s. 25). Myrónův Diskobolos se nám zachoval v řadě římských kopií. U mramorové kopie je navíc opora v podobě kmene při levém boku, neboť křehký mramor by neudržel masu trupu jen na pouhých nohách postavy (Schoder 1963, s. 39).

- 43 -

Obr. 21. Myrónův Diskobolos (foto: Lenka Špérová, Galerie antického umění Hostinné). ATHÉNA A MARSYAS Také druhé Myrónovo dílo, sousoší Athény a siléna Marsyase (obr. 22.), zachycuje pohyb. Obě tyto sochy se nám zachovaly v kopiích izolovaně. „Athéna, jakožto důmyslná bohyně, podle mýtu vynalezla dvojitou píšť alu. Když však na ni hrála, zpozorovala, že se ji tvář foukáním křiví a ztrácí božskou důstojnost. Opovržlivě proto píšť alu odhodila, což zpozoroval silén Marsyas, který se s nadšením vrhl na odhozený nástroj.“ Právě tento okamžik Myrón znázornil. Spojení dvou postav v jediném sochařském díle se vyskytovalo běžně již v archaickém období. Ale až do této Myrónovy práce šlo vesměs o volné postavení dvou figur vedle sebe. Sousoší je určeno pro jediný pohled, kdy je pochopitelná akce obou figur. Bohyně je zobrazena jako mladá, štíhlá dívka, která jakoby právě odcházela a vyrušena silénem se pootočila. Žádná z našich kopií nezachovala Marsyasovy paže v původní pozici, které byly divoce rozmáchnuty, přičemž pravici již napřahoval, aby uchopil píšť alu (Frel 1952, s. 25 – 26).

Obr. 22. Athéna a Marsyas (foto: Lenka Špérová, Galerie antického umění Hostinné). Myrón proslul také jako tvůrce soch zířat. Ovšem jeho tvorba ještě zcela nepředstavuje opravdu klasický styl. Jeho práce působí dost tvrdě. Ale i přesto jde o umělce s nesporným - 44 -

talentem a všestranností, a to jak v námětech tak také v jejích podání. Nejeden rys charakteristický pro Myróna se objevuje i v práci sochařů, kteří vytesali pod Feidiovým vedením sochařskou výzdobu Parthenonu. Sice jeho dílo ještě nedosáhlo klasické dokonalosti, je i tak nedílnou součástí odkazu antiky (Frel 1952, s. 27).

6.3.2.3. Polykleitos Polykleitos se narodil v Argu a jeho postavy atletů jakoby dovršovaly řady dórských kúroi. Osou jeho práce je soustavné zpracovávání jediného tématu – sochy atleta zobrazovaného jako nahého stojícího mladého muže. Tento námět je jedním z nejstarších v řeckém sochařství vůbec. Vítězové ve všeřeckých hrách měli právo dát si postavit sochu na místě svého vítězství. Sochy atletů vytvářel i Myrón a není názornějšího srovnání než mezi jeho Diskobolem a Polykleitovým Doryforem. Diskobolos je zobrazení samotné sportovní akce, Doryforos (obr. 23.) představuje klidně stojícího mladíka s diskem v ruce a vlastní sportovní výkon bude teprve následovat. Toto Polykleitovo dílo se nám zachovalo v řadě většinou neúplných nebo nepřímých kopií. Zobrazení anatomie lidského těla tu zřejmě již není žádný problémem. Důležité je především určení dokonalých proporcí, vzájemného vztahu jednotlivých částí lidského těla. Polykleitův Doryforos svědčí o důkladném přetvoření starého schématu jak v proporcích figury tak i v postoji. Polykleitos je také autorem příručky o sochařské práci, kde se právě těmito problémy zabýval. Spis se nazývá Kánon, tzn. zákon, výklad o soustavě proporcí a vztahů lidské anatomie pro sochařské účely (Frel 1952, s. 28 – 29). Doryforos, to je mladík nesoucí kopí, se může pokládat za klasický vzor pro podání nahého mužského těla. Setkáváme se tu již s dokonalým znázornění typického polykleitovského postoje. Mladík nesoucí na levé paži kopí stojí pevně na pravé noze. Levá noha je mírně posunuta stranou a nakročena dozadu. Jde o postoj vyjadřující dokonalý klid, uvolnění příslušející pro stojící sochu. Rozdíl mezi opěrnou a volnou nohou se projevuje velmi přesvědčivě v celé anatomické souvislosti. Opěrná noha má svaly intenzivně napjaté, zatímco levá noha je zcela uvolněná. Pohlédneme – li na sochu zezadu, vidíme, že svalové uvolnění postupuje z končetiny i do hýždě a příslušných zádových svalů. Dojem z postoje je ještě zdůrazněn tím, že v horní části těla je levé rameno o něco výše, takže celá levá polovina těla má svaly daleko uvolněnější a protáhlejší než pravá. K dosažení plynulých přechodů jednotlivých anatomických částí, svalů hrudníku, břicha a boků je trup poněkud pootočen (Frel 1952, s. 30 - 31). - 45 -

Kromě významných změn v zobrazení postoje u Doryfora pozorujeme i změny v určení vzájemných proporcí. Právě na Doryforovi můžeme shledávat řadu skoro číselně postižitelných proporčních poměrů. Především jde o celkové proporce postavy. Hlava je asi sedminou celkové výšky. Má vcelku kulovitý tvar, tzn. stejnou šířku, délku i výšku. Je rozdělena na přibližně stejné části, čelo, nos a spodek obličeje. Dvojnásobkem obličeje je šířka prsou a výška hrudníku. V řadě proporcí můžeme pozorovat přímé použití zlatého řezu. Další zajímavý detail je, že pupek je právě středem kruhu, který lze opsat k okraji žeber a dolními okraji trupu (Frel 1952, s. 32). Z jeho dalších soch můžeme uvést sochu atleta Kyniska, která je starší než Doryforos. Dále je to pak socha Diaduména (obr. 24.), ve které Polykleitos dovršil snahu o dokonalou, vpravdě klasickou sochu atleta. Proti poměrně ještě tvrdému a hranatému Doryforovi došlo k zaokrouhlení a odlehčení celé postavy, takže se nám zdá dokonce štíhlejší než Doryforos. Rovněž kánon tu byl zjemněn. Výška hlavy se rovná délce chodidla. Nejvýznamnější je však lepší uplatnění paží v celkovém znázornění. Polykleitos byl svými současníky srovnáván s Feidiou. Důkazem toho může být soutěž čtyř sochařů v Efesu. Šlo o vytvoření sochy Amazonky (obr. 25.) pro efeské Artemision. První cenu prý dostal Polykleitos. Dalšími účastníky soutěže byly Feidias, Krésilas (obr. 26.) a Fradmon. Kopie soch Amazonek se nám zachovaly, jejich přiřčení jednotlivým sochařům není však docela jednoznačné (Frel 1952, s. 33).

Obr. 23. Doryforos (Polykleitos) Obr. 24. Diadumenos (Polykleitos) Obr. 25. Raněná Amazonka (Polykleitos) (foto: Lenka Špérová, Galerie antického umění Hostinné).

- 46 -

Obr. 26. Zobrazení Amazonek (zleva: Polykleitos, Feidias, Krésilas, foto: Lenka Špérová, Galerie antického umění Hostinné) obrázek hlavy zobrazuje hlavu Feidiovy Amazonky tzv. Mattei (foto: Lenka Špérová, Muzeum antického sochařství a architektury).

6.3.2.4. Feidias Za největšího řeckého sochaře je považován Feidias, který se narodil v Athénách začátkem 5. století př. Kr. Z prvních let života neznáme mnoho přímých zpráv. Jistě však jeho dětství probíhalo stejně jako u jiných athénských dětí. První pohled na svět mu daly pohádky, které mu vyprávěla chůva. Základního vzdělání se mu dostalo od soukromých učitelů, od nichž se od sedmi let synové občanů učili číst, psát, počítat a kromě toho se učili i základům hudby a zpěvu. Významné místo ve výchově měla atletická a branná příprava. V osmnácti letech byl Feidias povolán k vojenskému výcviku. Je také velmi pravděpodobné, že se mladý Feidias účastnil bojů řecko – perských válek. Právě zážitky z války, ve které se utužilo Feidiovo vlastenectví, se promítly do jeho díla, oslavujícího Athény a jejich demokracii. Podle tradice se Feidias učil sochařství v Argu na Peloponésu. Dokonce se uvádějí dvě různá jména jeho mistrů. Možná, že tyto zprávy vyplývají ze znamenité pověsti argejské sochařské školy, slavné již v 6. století př. Kr., odkud v 5. století př. Kr vzešel Feidiův mladší vrstevník Polykleitos. Je ale více než zřejmé, že se Feidias na Peloponés dostal, protože zprávy o některých jeho dílech v této oblasti se týkají nejspíše jeho počátků (Frel 1964, s. 13 – 19). Je težké stanovit počátky Feidiovy sochařské práce. Mezi jeho první díla patří reprezentační sochy – především sochy bohů, vzniklé jako zakázka řeckých obcí, zejména Athén. Někdy po roce 470 př. Kr. postavili Athénští v Delfách na oslavu vítězství u Marathónu velké bronzové sousoší znázorňující Miltiada, vojevůdce Athéňanů Tato - 47 -

Feidiova práce se ovšem nezachovala (Frel 1952, s 41). Sousoší reprezentovalo Athény ve významném středisku celého Řecka. Je tedy jasné, že Feidias byl již v té době považován za významného a talentovaného umělce, neboť mu byla svěřena tak významná zakázka (Frel 1964, s. 22). Do doby Feidiových počátků můžeme uvést sochy, u nichž známe pouze názvy: Hermes Pronaos, snad z mramoru, a Athéna v Palléně, první Feidiova kultovní socha ze zlata a slonoviny. Tato socha dokládá, že již v počátcích používal techniku, kterou vytvořil svá nejslavnější díla. Další kultovní sochu vytvořil Feidias pro Plataje. Zato další Feidiovo dílo se nám zachovalo v řadě římských kopií. Jde o bronzovou sochu Apollóna, jejíž originál stál na athénské Akropoli. Tento Apollón se nazýval Parnopios – hubitel kobylek, což byla jedna z jeho rolí jako boha odvracející zlo (Frel 1964, s. 24). Kopie této sochy nás poučují, že Feidias zde vskutku vychází z argejských tradic přísného stylu, ale také se tu objevuje jednak jeho osobitý rys, jednak vliv domácí athénské tradice (Frel 1952, s. 41). Apollón je znázorněn v klidném postoji. V pozdvižené levici má luk, volná pravá paže držela snad olivovou ratolest. Vážná důstojnost boha se pak odráží v energickém, trochu hranatém obličeji (Frel 1964, s. 24). Ještě před polovinou 5. století př. Kr. vytvořil Feidias sousoší znázorňující Periklova otce, Xantipa a básníka Anakreona. Z tohoto bronzového sousoší však známe z římských kopií pouze Anakreona, jež je znázorněn v pevném postoji, s mírným nakročením volné levé nohy. V levici pravděpodobně držel lyru a v pozdvižené pravici drnkátko (Frel 1964, s. 34 – 38). K Feidiovu dílu patří také dvě sochy zobrazující bohyni Athénu. První zobrazení Athény, které se nám nezachovalo ani mezi kopiemi, představuje monumentální sochu Athény zobrazené v plné zbroji – Enhoplos. Tato bronzová devítimetrová socha se tyčila na Akropoli. Další socha Athény byla zakázkou občanů ostrova Lemnu, kteří ji věnovali na Akropol. Proto se tato socha nazývá Athéna Lemnia (obr. 27.). V porovnání s ozbrojenou bohyni Enhoplos byla tato socha obrazem míru. Bohyně držela v rukou helmici a dívala se na ni. Sochu máme zachovanou v mramorové kopii. Také zde ještě můžeme odhalit určité znaky přísného stylu jako jsou proporce obličeje, poměrně vážný výraz, neženská až chlapecká tvář s krátkým účesem. Tyto rysy však Feidias ve své pozdější práci překonával. Nicméně je tato práce vysoce hodnocena i pozdějších dobách a byla dokonce považována za vzor půvabu (Frel 1952, s. 41 – 42). Skutečnost, že jde o jedinou Feidiovu sochu, kterou podepsal přímou na sochu a nikoliv na podstavec, svědčí o tom, že byl na toto své dílo hrdý (Frel 1964, s. 40 – 41).

- 48 -

Obr. 27. Feidias: Athéna Lemnia (foto: Lenka Špérová, Galerie antického umění Hostinné). Feidiovi bylo také svěřeno vytvoření sochy boha Dia do jeho chrámu v Olympii. Z dalších významných památek se nám zachoval v originále reliéf nalezený v Eleuisině. Byl součástí Telesteria – svatyně mysterií. Není jisté, zda jde o dílo samotného Feidiy, je však jisté, že vznikl v jeho dílně. Reliéf znázorňuje Triptolema, attického heroa, mezi Demeterou a Persefonou. Hrdina dostává od bohyní poučení, jak pěstovat obilí. Kompozice reliéfu je velmi typická pro Feidiu. I na Parthenonu najdeme často podobné seskupení mladíka mezi dvěma staršími postavami. V obličeje jsou sice stále patrné rysy přísného stylu, zejména v podání očí, znázornění drapérie je ale již plně klasické. Feidias je také autorem kultovní sochy Athény Parthenos. Stejně jako socha Dia i tato socha byla zhotovena chryselefantinovou technikou. Dvacetimetrová socha byla vytvořena v letech 447 – 438 př. Kr. Představu o soše máme z řady kopií. Socha měla svůj domov v Parthenonu, jehož výzdobu provedl právě Feidias (Frel 1952, s. 43 – 44).

6.3.2.5. Trojhvězdí sochařů tzv. krásného slohu 4. století př. Kr., období tzv. pozdní klasiky, má jasně dvojí tvář. Jedna se obrací k idealizujícímu slohu 5. století př. Kr., v podstatě ryze statickému a druhá patří již budoucnosti s převahou konkrétnosti, dynamiky a vzrůstajícího individualismu. Základní ráz dávají vývoji tři velcí mistři: •

Ión Skopas z ostrova Paru

•

Athéňan Praxitelés

•

Dór Lýsippos

- 49 -

Raná klasika je reprezentována sochařskou výzdobou Diova chrámu, doba Periklova parthenonskými plastikami a pozdní klasika pak sochařskou výzdobou jednoho ze sedmi divů světa mauzolea v maloasijském Halikarnassu. Na ní se podílel Ión Skopas (spolu s dalšími třemi umělci: Timotheos, Leocharés a Bryaxis). Z této výzdoby vyniká právě Skopova socha tančící bakchantky. Další jeho práce jeví vlivy Skopova patetického slohu, který nejlépe reprezentují vedle východního vlysu mauzolea zbytky sochařské výzdoby štítu Athénina chrámu v Tegei. Můžeme říci, že charakteristickým znakem Skopova slohu je patetický výraz obličeje, jevící se zejména v hluboko zasazených očích (Pelikán 1971, s 29 – 30). To Praxitelés je zcela jiný. Jeho doménou jsou krásní mladí bohové se zasněným pohledem, klidní, ale bez feidiovské vznešenosti, plně lidští. Již ve starověku byla opěvovaná jeho Afrodité Knidská (obr. 28.), známá nám jen z průměrných řemeslných kopií. Praxitelés ji prý modeloval podle slavné hetéry Fryny, která se též před zraky shromážděného lidu svlékla a vstoupila nahá do moře jako Afrodita. Dále jen z kopií známe Satyra nalévajícího víno, Odpočívajícího satyra, několik Erotů a Apollóna Sauroktona (tj. zabíjející ještěrku, která leze po stromě, o nějž se bůh opírá, obr. 29.). V Héřině chrámu v Olympii se pak našla socha Herma nesoucího malého Dionýsa (obr. 30.).I Hermes má pro Praxitela typické vysunutí jednoho boku, čímž postoj nabývá lehkosti. Praxitelův sloh – stejně jako Skopův – se odráží v řadě soudobých děl. Jeho Afrodité Knidská se stala vzorem pro zpodobení bohyně i po celou dobu helénistickou (Pelikán 1971, s. 31).

Obr. 28. Praxitelés: Afrodité Knidská Obr. 29. Apollón Sauroktonos Obr. 30. Hermes nesoucí malého Dionýsa (foto: Lenka Špérová, Galerie antického umění Hostinné).

- 50 -

Do období helénismu přechází svým životem i dílem nejmladší člen velké trojice Dór Lýsippos, který se stal dvorním sochařem Alexandra Velikého. Vedle soch různých bohů (několikrát Hérakles, Zeus, Hermes, Arés, Eros) vytvářel v polykleitovské tradici sochy atletů, z nichž nejvýznamnější je Apoxymenos (obr. 31.), tj, atlet seškrabující si po zápase z těla písek. Lýsippos tu vytvořil nový kánon, nový ideál vysokého štíhlého těla (poměr hlavy k tělu 1:8, zatímco u Polykleita byl tento poměr 1:7), které je zcela uvolněné a v kontaktu s okolním prostorem. V tváři vidíme dynamiku, která je prezentována neklidností, což odráží novou dobu, jež je vzdálená klasické vyrovnanosti a poznamenaná individualitami i odkrytím lidského soukromí (Pelikán 1971, s 31 – 32).

Obr. 31. Lýsippos: Apoxymenos (foto: Lenka Špérová, Galerie antického umění Hostinné)

6.3.2.6. Parthenón – sochařská výzdoba Nejvýznamnějším stavebním podnikem a současně sochařskou prací rozmachu demokratických Athén 5. stol. př. Kr. byl Parthenón, chrám Athény, patronky a vládkyně města, zbudovaný na Akropoli. Materiálem je pentelský mramor, který je domácího původu. Stavba byla svěřena Kallikratovi, který ji měl postavit podle plánů vypracovaných Iktinem. Hlavní roli však bezpochyby hrál Feidias, nejbližší Perikleův spolupracovník v otázkách umění. Stavba Parthenonu započala roku 447/6 př. Kr. Feidias je původcem některých novinek, jež se na Parthenonu objevily. Zejména jde o rozšíření chrámového průčelí, kde proti běžnému typu dórského chrámu se šesti sloupy stálo osm sloupů. To znamená rozšíření štítového pole pro sochařskou výzdobu, ale také měl chrám daleko lepší proporce a lepší možnosti úpravy vnitřních prostor. Feidiovým návrhem je také spojení obou klasických řádů chrámové stavby, dórského (monumentální a strohý styl sloupu) i iónského (štíhlý a elegantní styl sloupu). Zevně je Parthenón - 51 -

především dórským chrámem. Rovněž sloupy jsou dórské. Ale kolem vnitřní cely obíhá iónský vlys a zadní místnost – pokladnice Athény, tzv. vlastní Parthenón, má strop podepřený čtyřmi iónskými sloupy. Sochařská výzdoba stavby zahrnovala především 92 čtvercových metop 130 cm vysokých, dále skoro 100 m vlysu 106 cm vysokého a konečně asi 40 soch většinou nadživotní velikosti, které byly v obou štítech 28,35 m dlouhých a 3,45 m vysokých (Frel 1952, s. 46 – 48). METOPY a) východní strana Metopy východního průčelí jsou nejdůležitější a svým námětem nejposvátnější. Bylo jich 14 a znázorňovali gigantomachii, tj. vítězství bohů nad posvátnými giganty, syny země. Řada metop tu znázorňovala jednotlivé bohy v triumfu nad poraženým protivníkem. Od severního rohu to byl nejdříve Hermes, pak Dionýsos, Áres, Athéna, Amfitrité, jež nebojovala, ale řídila vůz Poseidonův, dále Héra, Zeus, Apollón, Artemis, Herakles a Eros, Afrodité, Hefaistos a na poslední metopě jižního rohu Hélios. b) severní strana Severní strana znázorňovala na 32 metopách pád Tróje. Byla chápána jako symbol vítězství Řecka nad východním světem. V době 5. stol. př. Kr. jistě připomínala vítězství nad perskou říší. c) západní strana Na západním průčelí znázorňovaly metopy boj s Amazonkami, tzv. amazonomachie. I tento boj připomínal Athéňanům boj s Peršany, neboť v řeckém umění nosí Amazonky vždycky perský kroj a považují se za obyvatelky těchto východních oblastí. d) jižní strana Z 32 metop jižní strany se nám jich zachovalo osmnáct. Patnáct z nich je ozdobou Britského muzea. Zachované metopy zobrazují boj s kentaury, tzv. kentauromachie, případně kentaury unášející lapithské ženy (Frel 1952, s. 48 – 56). VLYS V klasickém umění Řecka má parthenónský vlys zvláštní místo. Je to téměř jediná památka velkého umění, jejíž námět není z mytologie, ale ze skutečného života. Znázorněný průvod celé athénské obce byl vyvrcholením hlavní slavnosti Athény, patronky města, který se konal každé čtyři roky (Frel 1959). - 52 -

Vlys vysoký 106 cm obepíná téměř 100 m obvodu cely. Je tu zobrazeno na 20 postav, 12 bohů, 30 heroldů, hudebníků a zpěváků, 143 jezdců, 14 krav, 3 ovce a 210 koní. Tedy nesmírné množství figur, které jistě nemohla zhotovit jedná ruka. Na vlysu jistě pracoval celý kolektiv vyučený na metopách. Průvod začíná na západním průčelí. Znázorněny tu jsou přípravy jezdců na průvod. Postavy jsou umístěny nejrůznějším směrem, jak to bezpochyby vypadalo při skutečném průvodu. Západní průčelí vlysu bylo vhodně charakterizováno jako důmyslně komponovaný krásný nelad. Jednotlivé postavy připomínají svými obličeji a proporcemi Lapithy metop jižní strany. Jsou to ti samí zdatní a svalnatí efebové výrazných tváří, ovšem bez jakéhokoliv rysu individuality. Cílem nebylo znázornění jednotlivců, ale typického vzhledu Athéňana. Vyvrcholení slavnosti je pak znázorněno na východním průčelí vlysu (obr. 32 zobrazuje hlavu Poseidona). Na osmi deskách je tu 63 postav v centrální kompozici. Vidíme, jak se z obou stran blíží jednak průvod dívek, které utkaly Athéně peplos, jednak dívky s obětními miskami – fialami. Uprostřed pak sedí bozi na návštěvě u Athéňanů a samozřejmě Athéna, na jejíž počet se slavnost koná. Vcelku můžeme pozorovat, že sochařský kolektiv pod vedením Feidiovým pokročil do té míry, že pracuje již v jednotném slohovém podání, takže vlys lze považovat za jednu z nejdokonalejších památek klasického sochařství vůbec (Frel 1952, s. 56 – 63).

Obr. 32. Hlava Poseidona z východní části parthenonského vlysu (foto: Lenka Špérová, Muzeum antického sochařství a architektury Litomyšl). ŠTÍTY Dovršením výzdoby Parthenonu byly štíty, jejichž výstavba byla ukončena roku 432 př. Kr. Vcelku zahrnovaly oba štíty na 40 soch, z nichž nám zbyl asi tucet většinou neúplných

- 53 -

fragmentů. Velký počet soch ve značně nadživotním měřítku zaměstnal bezpochyby celý kolektiv sochařů. Štít byl nejdůležitějším bodem sochařské výzdoby chrámu a znázorňoval významný moment mýtu, vážící se k božstvu, jemuž byl chrám zasvěcen. Také na Parthenonu byly vybrány dva důležité mýty spojené s Athénou. Východní štít znázorňoval zrození Athény, západní její vítězný spor s Poseidonem o Attiku (Frel 1952, s. 66). Jednou ze zachovaných fragmentů sochařské výzdoby západního štítu je hlava bohyně Niké (obr. 33.), která ve sporu představovala Athéninu vozatajku. Na rozdíl od polokruhovitého uspořádání východního štítu jsou postavy západního štítu rozmístěny do maximální šíře a celý výjev je komponován jako velký scénický obraz (Frel 1952, s. 69).

Obr. 33. Hlava Niké z Akropole (foto: Lenka Špérová, Galerie antického umění Hostinné)

6.3.2.7. Attické náhrobní stély Kromě produkce monumentálního sochařství můžeme v druhé polovině 5. století př. Kr. sledovat také druhý proud, který se projevuje v reliéfech náhrobních pomníků. Častým tématem jsou běžné činnosti života. Pozorovat můžeme athénskou paní ze vznešené rodiny, jak se dává obsluhovat služkami, athénské rodiny, jak se shromažďují kolem nebožtíka, matky se svými dětmi, vojáky v plné zbroji apod. Mrtvý občan není znázorněn portrétem se všemi individuálními rysy, ale jako typ – krásný a dokonalý člověk, jehož život smrtí nekončí. Náhrobní pomníky (stély) (obr. 34. – 36.) mají vesměs formu naisku, tzn. miniaturního chrámového průčelí. V nehlubokém rámci bývají postavy znázorněny ve vysokém reliéfu. Sochařská práce svědčí o tom, že některé z nich byly dílem významných sochařů. Největší část produkce však vytvářeli řemeslní sochaři, pracující pro široké vrstvy svobodného obyvatelstva (Frel 1952, s.86).

- 54 -

Obr. 34

Obr. 35

Obr. 36

Obr. 34. Náhrobní stéla Athéňanky Hégésó Obr. 35. Náhrobní stéla mladíka Obr. 36. Náhrobní stéla Polyxény (foto: Lenka Špérová, Galerie antického umění Hostinné). 6.4. Helénismus

6.4.1. Historické pozadí Jako helénismus označujeme období trvající tři století dělící Alexandrovu smrt v roce 323 př. Kr. do dobytí Egypta Augustem roku 30 př. Kr. O časových hranicích i obsahu pojmu helénismu se mnohokrát pochybovalo. Tato epocha byla považována za úpadkové období (Świderková 1938, s. 12). Na sever od Řecka ležela Makedonie. Roku 359 př. Kr. se jejím králem stal Filip II., který tuto zemi vyzdvihl hospodářsky i vojensky. Měl v úmyslu ovládnout a sjednotit Řecko. K rozhodujícímu střetnutí mezi Makedonci a občany bránící svobodu Řecka došlo roku 338 př. Kr u Chairóneie. Do bitvy posléze zasáhl i syn Filipa II, Alexandr, a rozhodl tak bitvu, která znamenala definitivní konec řecké samostatnosti. Po smrti Filipa II. se na trůn dostal jeho syn Alexandr Makedonský. Ten postavil z Řeků a Makedonců armádu, která měla dobýt svět. Roku 334 př. Kr. se vydal na tažení s cílem dobýt Persii. S perským králem Dáreiem III. se utkal poblíž města Issu a Peršany zahnal na útěk. Definitivní porážku utrpěla Persie r. 331 př. Kr. v bitvě u Gaugamél. Na jihu pak obsadil Sýrii, Foiníkii a Egypt. S cílem dobýt svět se vydal Alexandr i na cestu do Indie. Po návratu z Indie zamířil do Babylónu, které učinil hlavním městem své říše. Roku 323 př. Kr. ve věku 33 let zemřel na malárii. - 55 -

Po smrti Alexandra se říše rozdělila mezi jeho vojevůdce. Nejvýznamnější z jeho nástupců (tzv. diadochů) byli Ptolemaiovci v Egyptě a Seleukovci v Asii. Nadále pokračovala epocha helénismu, v níž docházelo k vzájemnému ovlivňování řecké a východní (orientální) kultury (Augusta – Honzák 1999, s. 42 – 47).

6.4.2. Sochařství helénismu V helénistické epoše se mění funkce umění. Umění už nesloužilo výchově a poučení, ale mělo přinášet také zábavu a potěšení. V této době dochází k rozvoji exaktní vědy a s tím souvisí i snaha realistického poznání. Umělecké ideály klasické doby jsou vystřídány snahou o realismus. Helénistická doba je také spojena s tvorbou sousoší. Velmi známé jsou sousoší Gala se ženou (obr. 37) a Laokoóna se svými syny. Kromě tvorby sousoší se v helénistickém umění výrazně uplatňuje portrétní umění. Právě v portrétním umění nejvíce graduje snaha o realistické zobrazení (Strong 1970, s. 79 – 97).

Obr. 37. Gal se ženou (foto: Lenka Špérová, Galerie antického umění Hostinné). Helénistické sochařství navazovalo na tvorbu vynikajících umělců 4. století př. Kr., jako byli Skopás, Praxitelés, Lýsippos, Leócharés. Poslední dva jmenovaní působili ještě ve dvacátých letech 4. stol. př. Kr. Podíleli se na bronzovém sousoší znázorňující Alexandra Velikého bojujícího se lvem. Byl zde též zobrazen makedonský vojevůdce Krateros, který nechal toto sousoší vytvořit pro delfskou svatyni. Leócharés byl také jedním z tvůrců Maussóleia v Halikarnassu, vytvořil sousoší Ganyméda unášeného Diovým orlem na Olymp a bývá mu připisován bronzový originál, podle něhož vznikla známá socha Apollóna belvedérského. Jeho dílem byl také portrét mladého Alexandra. O něco později vznikla Lýsippova socha znázorňující Alexandra s kopím, z níž se zachovala v římské kopii hlava na tzv. hermovce (čtyřhranný kamenný sloup s portrétem Herma, pak i jiného boha či slavného muže). Nejvýznamnější Lýsippovou sochu je bezesporu Apoxyomenos (obr. 38.). Tato socha není určena jen - 56 -

k pohledu diváka stojícího přímo proti ní. Atlet se opírá o levou nohu, ale je zřejmé, že hodlá při dalším plynulém pohybu těžiště svého těla změnit. Realistické zobrazení podává i Lýsippova plastika Odpočívající Hermes (obr. 39.). Představuje mladého boha, který se posadil na kámen a je připraven v nejbližší době vstát a pokračovat jako posel bohů v další pouti za svým cílem. Kolem roku 300 př. Kr. vzniklo umělecké dílo, které si objednal Seleukos u Lýsippova žáka Eutychida ze Sikyónu. Jde o velkou bronzovou sochu znázorňující bohyni Tyché jako představu rozkvětu nově založeného Seleukova hlavního města Antiochie. Na počátku 3. př. Kr. stol.postavil jiný Lýsippův žák, Charés z Lindu, v rhodském přístavu sochu boha Hélia na oslavu úspěšné obrany obyvatel ostrova proti Démétriu Poliorkétovi. Bronzová socha vysoká 32 metry byla pokládána za jeden ze sedmi divů světa. V roce 227 př. Kr. byla však zemětřesením zničena. V několika kopiích se zachovaly portréty předních představitelů helénistické kultury, Menandra (obr. 40.) a Epikúra. Ztracené originály obou děl vznikly v čtvrtině 3. stol. př. Kr.

Obr. 38. Lýsippos: Apoxyomenos Obr. 39. Lýsippos: Odpočívající Hermes Obr. 40. Menandros (foto: Lenka Špérová, Galerie antického umění Hostinné – 38., 39. Muzeum antického sochařství a architektury Litomyšl – 40.). Mezi nejznamenitější výtvarné památky helénistického sochařství patří dva vlysy na Diově oltáři, které bývají zahrnovány do období 180 – 160 př. Kr.. O tomto díle se zmiňuje i v novozákonní Apokalypsa, která zde charakterizuje Pergamon jako místo, kde je trůn satanův.

- 57 -

Úryvek z Nového zákona, Zjevení Janovo List do Pergama Andělu církve v Pergamu piš: Toto praví ten, který má ostrý dvousečný meč: „Vím, kde bydlíš: tam, kde je trůn satanův…“ (Zj 2, 12 – 13) Větší vlys znázorňující boj bohů s giganty je dlouhý 110 metrů a vysoký 230 centimetrů. Reliéf je zachován asi ze tří čtvrtin a je silně porušen. Poměrně dobře se zachoval výjev, na němž Athéna drží za vlasy Giganta Alkyonea. Vedle Athény se vznáší bohyně vítězství Niké. Na reliéfu jsou zobrazeny i další bohové – Zeus, Héra, Poseidon, Apollón a další mýtické postavy. Tématem menšího vlysu Diova oltáře je příběh o Télefovi, synovi Héraklea a Augé. Vlys vysoký 158 centimetrů se zachoval jen zčásti. Z první čtvrtiny 2. stol. př. Kr. pochází socha bohyně Niké ze Samothráky. Dílo rhodského umělce bylo umístěno na Samothráce nejspíše na oslavu vítězství rhodského a římského loďstva nad Antiochem III. v roce 190 př. Kr. (Oliva 2001, s. 74 - 81).

- 58 -

7. Geometrická morfometrie Analýza tvaru hraje důležitou roli v mnoha typech biologických nebo biomedicicínských studiích (Bastir – Rosas 2006) i studiích zkoumající neživou přírodu (McLeod 1999). Rozmanitost biologických procesů vytváří rozdíly ve tvaru mezi jedinci nebo jejich částmi, v ontogenetickém vývoji, v adaptačních schopnostech apod. (Bulygina et al. 2006). Rozdíly ve tvaru mohou signalizovat různé funkční role, které hrají stejné části, rozdílné odpovědi na selektivní tlaky, stejně tak rozdíly v procesu růstu a morfogenezi (Neustupa – Škaloud 2007, Corner – Richtsmeier 1991). Kvantifikace tvaru ve studii živého člověka má dlouhou historii. Již ve starověkém Egyptě užívali umělci čtvercové mřížky (obr. 41) a standardní proporce k vytvoření jednotného zobrazení lidské postavy (Slice 2005, s. 1). V 80. a 90. letech se v metodice biologických a geologických věd zformovala skupina nových popisných a analytických nástrojů, kterou dnes označujeme jako geometrickou morfometrii. Jedná se o statistické studie tvaru a velikosti a jejich kovariancí s jinými proměnnými. Tvar je běžně popisován jako vlastnost objektu neměnná vůči rozsahu, rotaci a translaci. Velikost je skalární, založená na vzdálenostech nebo souřadnicích bodů určených na objektu. V našem životě posuzujeme tvar a velikost objektu téměř každý den, např. v obchodě vybíráme ingredience pro přípravu jídla podle jejich velikosti, objemu a tvaru (Claude 2008, s. 1). Nástup a masivní využití geometrické morfometrie je v podstatě reakcí na nedostatky, které se v analýze tvaru projevili s nástupem vícerozměrné statistiky v 60. a 70. letech 20. století. Tento přístup dnes nazývaný tradiční morfometrie sestává z aplikace vícerozměrné statistické analýzy k uspořádání morfologických proměnných. Většinou bylo použito měření lineárních vzdáleností, ale také úhlů a tvoření poměrů... Nedostatky tradiční morfometrie jsou vypíchnuty Zelditchovou (2004) a Urbanovou s Králíkem (2009) a zahrnují: pro korekci velikosti, která úzce souvisí s tvarem, bylo navrženo mnoho metod, ale již nebylo dohodnuto, která metoda se bude užívat. Problém spočívá v tom, že každá metoda přináší i mírně odlišné výsledky. lineární vzdálenosti nebyly definovány homologickými body a takto měřené vzdálenosti bylo obtížné posoudit. stejné soubory naměřených vzdáleností mohly být získány ze dvou různých tvarů, protože místa, odkud se vzdálenosti měřily, nebyly zahrnuty do dat (př.: maximální

- 59 -

délka a šířka byla naměřena stejná jak u objektu oválného tvaru tak u objektu kapkovitého tvaru, i přestože šlo o dva zcela rozdílné tvary, obr. 42.). nebylo možné vytvořit grafické reprezentace objektu z lineárních vzdáleností, protože geometrické vztahy mezi proměnnými nebyly zachovány (Urbanová et al. 2004). Morfometrie je důležitý nástroj v evoluční biologii, zoologii, paleoantropologii, (Deagling – Junkers 2000, Hood 2000, Bookstein et al. 1999), ale také v zemědělství, geografii, archeologii a forenzních vědách (Claude 2008, s. 1, Brande – Saragusti 1996, Urbanová et al. 2006). Zájem o statistickou analýzu tvaru mimo přírodovědecké disciplíny je spíše sporadický.

Obr. 41 Užití čtvercové mřížky ve starověkém Egyptě, období 1570 – 1070 př. Kr. (zdroj: Slice 2005, s. 2).

Obr. 42 Maximální šířka a délka dvou rozdílných tvarů je stejná. Jedno z úskalí tradiční morfometrie. Geometrická morfometrie je důležitým a hojně využívaným nástrojem také na Ústavu antropologie Přf MU Brno. Josef Duda ve své diplomové práci studoval pomocí metod geometrické morfometrie sexuální dimorfismus lidského obličeje (Duda 2007). Mikoláš Jurda se ve své práci zabýval taxonomickými změnami na lidské lebce z pohledu geometrické morfometrie (Jurda 2008). Metody geometrické morfometrie také využila ve - 60 -

své diplomové práci Petra Duchečková, která se věnovala vztahu tělesných proporcí a rozložení podkožního tuku u ženy (Duchečková 2008). 7.1. Význačné body Tvar je funkce relativních pozic morfologických bodů. Pokud existují vhodné orientační body, nejjednodušší způsob zachycení tvaru je zaznamenat souřadnice orientačních bodů a pak matematicky odstranit následky rozdílu ve velikosti, umístění a orientaci (Rohlf 2004, s. 2). Přímá analýza těchto souřadnic jako proměnných by byla nevhodná, protože důsledku změny v poloze, orientace a rozsahu vzorku jsou stále přítomny. Proto musí být matematicky odstraněny před analýzou těchto proměnných. Po odstranění se proměnné stávají tvarovými proměnnými, mohou být použity pro statistické porovnání vzorků a můžeme generovat grafické znázornění tvaru (Adams 2004, s. 6). Různí autoři se zabývali různými typy význačných bodů. Polohy význačných bodů jsou zaznamenávány pomocí 2 nebo 3 rozměrných souřadnic, což má na za následek prostorovou mapu relativních poloh vybraných bodů. Jsou-li stejné orientační body získané na množství objektů, označujeme je jako příslušné/odpovídající orientační body. Základ pro tuto shodu může být fylogenetický, konstrukční, vývojový či biomechanický. Vzhledem k tomu, že biologické objekty jsou složeny z mnoha konstrukčních prvků, jejichž polohu lze přesně vymezit, určení význačných bodů je jednoduché. Využití význačných bodů se stalo běžným, protože jsou tato vstupní data opakovatelná, neboť poskytují geometrické údaje, pokud jde o relativní polohu bodů, a protože byly vyvinuty různé metody pro jejich analýzu (Zeldtich et al. 2004, s. 24 – 30). 7.2. Analýza tvaru Analýza tvaru na základě metod geometrické morfometrie představuje skutečně analýzu tvaru bez zahrnutí velikosti. Tvar můžeme analyzovat pomocí význačných bodů (viz kap. 7.1) nebo pomocí obrysů. Chceme – li analyzovat tvar pomocí metod geometrické morfometrie, musíme dodržet určitý algoritmus postupu, který spočívá v zisku vstupních dat, následné standardizaci a zisku tvarových proměnných a v konečné fázi ve statistickém zhodnocení a vizualizaci výsledků (Urbanová – Králík 2009).

7.2.1. Standardizace objektů V současnosti patří k nejpoužívanějším standardizačním metoda tzv. prokrústovská analýza, kterou v 80. letech vytvořil F. L. Bookstein (Bookstein 1991). Název této metody - 61 -

je odvozen od postavy řecké mytologie, syna Poseidona, Prokrustes. Byl to kovář, který své návštěvníky ukládal na noc do své postele a pokud přesně neodpovídali její velikosti, „upravil“ výšku svých hostů zkrácením nebo natažením jejich výšky postavy (Zeldtich et al. 2004). Standardizace objektů pomocí prokrústovské analýzy spočívá v několika krocích. První krok spočívá ve změně polohy v prostoru, kdy všechny zkoumané objekty umístíme na sebe tak, aby byla poloha centroidu pro všechny objekty stejná. Druhý krok standardizace spočívá v korekci velikosti všech objektů na jednu stejnou velikost. V posledním kroku objekty natočíme tak, aby prostorové rozdíly všech význačných bodů ve všech objektech byly minimální. Tato standardizace vytvoří takové souřadnice význačných bodů, které nesou informace pouze o tvaru a označují se termínem tzv. prokrústovské souřadnice. Kromě této metody standardizace existují i jiné metody, jimiž můžeme objekty standardizovat. Jde např. o booksteinovské tvarové souřadnice nebo pomocné klouzavé body. Standardizace pomocí booksteinovských tvarových souřadnic spočívá ve změně polohy a otočení objektů, ovšem na základě dvou vybraných bodů tvořící základnu (Urbanová – Králík 2009). Metoda pomocných klouzavých bodů byla vytvořena k odstranění nevýhod, které sebou přináší metoda booksteinovských tvarových souřadnic (Zeldtich et al. 2004).

7.2.2. Výpočet tvarových proměnných – TPS Numerické hodnoty tvarových proměnných získané na základě prokrústovské superpozice nemůžeme ovšem testovat jednorozměrnými popřípadě vícerozměrnými statistickými testy založenými na předpokladu lineární závislosti mezi proměnnými. Důvodem je skutečnost, že vzdálenosti v prostoru tvarových proměnných, který se nazývá Kendallův prostor, jsou zakřivené a nelineární. Je tedy nutná projekce z Kendallova zakřiveného prostoru do roviny. Tím vytvoříme tzv. Kentův prostor, v němž ale dochází k určité deformaci původní prokrústovské vzdálenosti. Kentův prostor je prostor tvarových a velikostních proměnných. K projekci Kendallova prostoru na tangenciální prostor se nejčastěji využívá kanonická analýza (CVA - canonical variates analysis), analýza hlavních komponent (PCA – principal component analysis) a především metoda tenkých ohebných plátků (TPS - thin – plate spline) (Urbanová – Králík 2009). Alternativně může být metoda TPS použita pro mapování deformace tvaru z jednoho objektu do druhého. Dva tvary jsou srovnávány na základě transformace mřížky, kdy jeden objekt je deformovaný nebo „pokroucený“ do jiného pomocí tenkého ohebného plátu. Rozdíly ve tvaru mezi objekty lze tedy popsat, pokud jde o rozdíly v deformaci mřížky - 62 -

znázorňující objekty. Parametry, které popisují tyto deformace mohou být použity pro statistické srovnání variace tvaru uvnitř a mezi populacemi (Adams et al. 2004). Množství energie, které musí být vynaloženo na deformaci takového plátu, se označuje jako deformační energie. Tvarová změna nese dvě složky – afinní složku a neafinní složku. Za afinní složku tvarové změny považujeme ty změny tvaru, na které není potřeba vynaložit žádnou deformační energii. Nové tvarové proměnné, které získáme rozkladem matice deformační energie, se označují jako hlavní varpy, které vyjadřují pohyby nutné k deformaci. Hlavní varpy se dělí na dílčí varpy, které mají dvě hodnoty – pro osu x a pro osu y. Dílčí varpy jsou projekcí a korelují mezí sebou. K jejich testování se využívá analýza relativních varp. Dílčí varpy jsou kombinovány do nových tvarových proměnných tak, aby popsaly co největší podíl celkové variability v souboru (Urbanová – Králík 2009).

7.2.3. Statistická analýza tvarových proměnných Transformací tvarových proměnných pomocí CVA, PCA, TPS nebo jiné metody získáme proměnné s lineárními vztahy mezi sebou. Tímto je zajištěna možnost testovat tvarové proměnné lineárními statistickými testy a můžeme použít testy jak jednorozměrné tak vícerozměrné. Ke srovnávání dvou nezávislých souborů se užívá z parametrických testů např. t – test, Welchův test a z neparametrických např. Mann – Whitneyho U test. Pokud chceme srovnat dva závislé vzorky, používá se nejčastěji párový t – test. Ke srovnání více nezávislých skupin slouží např. ANOVA, popř. MANOVA. Pro zjištění vztahu dvou skupin dat se užívá korelace. Lineární regresní analýza nám pak pomáhá predikovat hodnoty závislých znaků (Urbanová – Králík 2009, Sokal – Uytterschaut 1987).

7.2.4. Vizualizace výsledků V analýze tvaru vedle statistického zhodnocení představuje konečnou fázi také vizualizace výsledků. Základ pro grafickou vizualizaci výsledků a tvarových změn představuje deformační mřížka. Jako první, kdo použil v biologických vědách k vizualizaci mřížky byl Thompson (1917), který se věnoval matematické biologii. Využíval k tomu čtvercové sítě, pomocí které zobrazil změnu tvaru jednoho objektu do tvaru jiného objektu. V současnosti máme k dispozici četné množství programů, pomocí nichž můžeme vizualizovat tvarové změny. Patří k nim např. sada tps programů, které nabízí řadu funkcí a možností k vyjádření tvarových změn (Urbanová – Králík 2009).

- 63 -

Praktická část

- 64 -

8. Materiál a metody Hlavní cíle práce: posouzení sexuálního dimorfismu antických soch zjištění, zda existují významné rozdíly mezi sochami v rámci období archaického, klasického a helénistického posouzení sexuálního dimorfismu v rámci archaického, klasického a helénistického období konfrontovat studovaný materiál se současnou populací. K dosažení uvedených cílů bylo nutné získat kvalitní materiál a zvolit vhodnou metodiku.

8.1. Materiál Studovaný materiál jsem získala v Galerii antického umění (dále jen GAU), která se nachází uprostřed malého města Hostinné na severu Čech, a v Muzeu antického sochařství a architektury v Litomyšli (dále jen MASA). Materiál z GAU byl pořízen v únoru roku 2009 a materiál z MASA v květnu téhož roku. Sochy byly foceny po předchozím vizuálním zhodnocení. Do studovaného souboru byly zahrnuty exponáty na základě jejich zachovalosti a vhodné dataci vzniku originálu. Zkoumány byly pouze sochy archaického, klasického a helénistického období a galerie i muzeum vystavovaly též sochy římského období. U některých soch nebylo možné zachytit hlavu ze všech pohledů tak, aby fotografie byla vhodná k analýze. Znemožňovaly mi to nejvíce dvě skutečnosti – za prvé to bylo umístění v galerii a fakt, že se sochou nebyla možná jakákoliv manipulace a za druhé poloha hlavy vůči zbytku těla (např. Raněná Amazonka měla pravou ruku zvednutou kolem pravé strany hlavy a tudíž nedovolovala zachycení pravého profilu, obr.43.).

Obr. 43. Ukázka překážky k zachycení pravého profilu hlavy sochy.

- 65 -

8.1.1. Galerie antického umění Hostinné Galerie vznikla v roce 1969 v bývalém františkánském kostele Blahoslavené Panny Marie Neposkvrněného početí v obci Hostinné. Sbírka, zde umístěná, se skládá ze sádrových kopií, vytvořených podle originálů a římských kopií řeckých originálů, na které byla nanesena speciální patina, aby vznikl dojem původního materiálu, barvy a struktury. Sbírka podává kompletní obraz vývoje antické plastiky od konce 7. století př. Kr. do 2. století po Kr. Historie sbírky antických soch sahá do 18. století. Předmětem sběratelského zájmu byly odlitky. Její významnou součástí se stalo dědictví po profesoru pražské univerzity F.L. Ehemantovi. Ten sbírku používal k přednáškám a před smrtí v roce 1782 ji odkázal Karlově univerzitě. Část současné sbírky byla sestavena hrabětem Františkem Nosticem a roku 1896 se stala součástí univerzitní sbírky. Základy k dnešní galerii byly položeny otevřením muzea antických odlitků Karlo – Ferdinandovy univerzity v roce 1837 v pražském Klementinu. Sbírka v té době čítala již přes 200 exemplářů. Soubor soch byl konečně dokompletován v letech 1912 – 1913. Roku 1965 byly odlitky antických soch převezeny do Hostinné, kde byla v srpnu roku 1969 slavnostně otevřena Galerie antického umění. V současné době jsou sádrové odlitky v majetku Ústavu pro klasickou archeologii při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vystavené sochy tvoří zhruba jednu třetinu sbírkového fondu. Společně s expozicí antických soch v Litomyšli (viz. níže) tvoří zcela ojedinělé muzeum v republice. Odlitky slouží především k výuce klasické archeologie a dějin umění na FF UK v Praze (Materiál z GAU, 2009). Přehledný seznam soch je uveden v příloze č. 1. archaické období mužské sochy ženské sochy celkem

klasické helénistické období období 4 25 18 4 13 6 8 38 24

Tab. 3. Složení sbírky z GAU Hostinné.

8.1.2. Muzeum antického sochařství a architektury Litomyšl Muzeum antického sochařství a architektury je umístěno v prostorách barokní jízdárny litomyšlského zámku. Muzeum je detašovaným pracovištěm Ústavu pro klasickou archeologii FF UK a podobně jako jeho sesterská Galerie antického umění v Hostinném

- 66 -

slouží k prezentaci historicky cenné sbírky odlitků antické plastiky z majetku Univerzity Karlovy v Praze. Sbírka antických odlitků pražské univerzity byla založena zároveň se stolicí klasické archeologie v Praze r. 1872 pod názvem Císařská a královská archeologická sbírka. Podle nejstaršího katalogu z roku 1873 obsahovala již v těchto začátcích na 200 inventárních čísel. O tento rozkvět se postaral prostřednictvím nákupů hned první profesor klasické archeologie na pražské univerzitě Otto Benndorf (1872-78), který díky svým výkopům na ostrově Samothráké významně obohatil i univerzitní sbírku antických originálů. Po rozdělení univerzity na českou a německou část r. 1882 připadl veškerý majetek německé větvi. Zde dosáhla sbírka antických odlitků svého největšího rozmachu zásluhou profesora Wilhlema Kleina (1886-1923), kterému se vedle dalších nákupů podařilo získat podstatnou část zestátněné kolekce odlitků Královské vlastenecké společnosti přátel umění, která původně sloužila výuce na Akademii výtvarných umění. Řada těchto přírůstků pocházela původně ze sbírky hraběte Nostice a z nákupů v Itálii v letech 1803-1804. Klein také s pomocí J. V. Myslbeka, který byl studiem antického sochařství silně ovlivněn, realizoval na zdejších odlitcích řadu rekonstrukcí soch i celých skupin. Muzeum antického sochařství a architektury bylo zřízeno roku 1994 z iniciativy tehdejšího starosty města Litomyšle ing. Miroslava Brýdla, děkana Filozofické fakulty v Praze prof. Dr. Jaromíra Homolky a ředitele Ústavu pro klasickou archeologii prof. Dr. Jana Bouzka v objektu jízdárny litomyšlského zámku. Dnes čítá litomyšlská sbírka na 270 exponátů, v posledních 10 letech se podařilo získat darem nebo zápůjčkou další odlitky od Vídeňské univerzity, Antického muzea a Sbírky Ludwig v Basileji, Státních muzeí v Berlíně

a

Ústavu

klasických

studií

Masarykovy

univerzity

v Brně

(http://litomysl.ff.cuni.cz/ 2004). Přehledný seznam soch je uveden v příloze č.2.

mužské sochy ženské sochy celkem

archaické klasické helénistické období období období 0 42 7 2 18 6 2 60 13

Tab. 4. Složení sbírky z MASA Litomyšl.

8.1.3. Srovnávací materiál Za účelem srovnání svého antického souboru s recentním souborem jsem využila dva soubory nafocených a nadigitalizovaných obličejů vzorku soudobé populace. První soubor již dříve zpracoval Mgr. Josef Duda v rámci své diplomové práce a druhý soubor byl součástí dlouhodobé mezinárodní studie ELSPAC. - 67 -

8.1.3.1. Materiál z diplomové práce Mgr. Josefa Dudy Pro srovnání mého souboru jsem využila část zpracovaného materiálu Mgr. Josefa Dudy z jeho diplomové práce na téma Pohlavní dimorfismus lidského obličeje - morfometrická studie. Jednalo se o fotografie studentů ve věku 18 a 19 let ze školy Gymnázium, Ústí nad Labem, Jateční 22, příspěvková organizace (Duda 2007, s. 97 – 98).

8.1.3.2. Materiál z longitudinální studie ELSPAC Druhou část recentního souboru jsem získala z projektu ELSPAC (Europen Longitudinal Study of Pregnancy and Childhood). Jde o 104 fotografií osmnáctiletých popřípadě devatenáctiletých osob. Fotografie, pořízené jak ve frontálním tak v laterálním pohledu, byly součástí výzkumu z roku 2009, který navazoval na původní studii z 60. let. V České republice je nositelem projektu Výzkumné pracoviště preventivní a sociální pediatrie při Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Rozsáhlá brněnská longitudinální studie probíhala od 60. let do poloviny 80. let 20. století pod vedením doc. MUDr. Marie Bouchalové. Studie byla zaměřena na sledování růstu a vývoje dětí v rámci vyšetření psychosomatického vývoje. Výzkum navázal na projekt z let 1961 – 1964 zaměřený na studium o růstu a vývoji dětí v souvislosti se sociálními podmínkami jejich života (Bouchalová 1980, s. 437 – 443). 8.2. Metody

8.2.1. Zpracování souboru Fotografie soch jsem získala fotoaparátem Canon G9 zoom lens 6x, objektiv 7.4 – 44 mm 1:2.8 – 4.8, zapůjčeným z Ústavu antropologie PřF MU Brno. Každá socha byla focena několikrát. Vždy jsem nejprve nafotila štítek s názvem sochy a údaji o vzniku originálu, abych věděla, kterou sochu fotím a abych pak neměla problémy s tříděním a identifikací soch. Poté jsem fotila hlavu sochy ze třech pohledů, frontální pohled a levý a pravý laterální pohled, ze vzdálenosti asi 2 metrů. Ve výšce hlavy focené sochy jsem vždy přidržela měřítko (obr. 44.). Při focení jsem uplatnila též stativ.

Obr. 44. Měřítko používané při focení soch (měřítko vytvořili M. Králík a P. Urbanová, 2006).

- 68 -

Po nafocení všech vybraných soch jsem fotografie roztřídila podle názvu soch. Každá nafocená socha obsahovala několik fotografií, minimálně však dvě – zachycení alespoň jednoho pohledu fotoaparátem se zapnutou funkcí blesku a bez něj. Nafocené sochy jsem zálohovala na disk. Nashromážděný a utříděný materiál jsem upravila v počítači pomocí programu Microsoft office picture manager, kde jsem především upravovala kontrast a jas barev. Z nashromážděných a upravených fotografií jsem pak vybrala ty fotografie, které byly použity pro analýzu tvaru. Samostatně byly hodnoceny fotografie z frontálního pohledu a z laterálního pohledu. Soubor soch z laterálního pohledu byl vytvořen ze snímků soch z levého profilu a v případě chybějícího levého profilu byl příslušný pravý profil upraven převrácením v programu Microsoft picture office manager.

8.2.2 Zisk prostorových dat V programu tpsUtil (Rohlf 2008b) jsem pomocí funkce Build tps file from images vytvořila tps soubor z připravených složek fotografií. Vytvořené a uložené tps soubory fotografií jsem následně nadigitalizovala programem tpsDig2 (Rohlf 2008a). Na souboru fotografií z frontálního pohledu byla určena poloha (x,y) 25 význačných bodů (obr. 45). Na fotografiích zachycených z pravého a levého laterálního pohledu bylo vyznačeno 14 význačných bodů (obr. 46.). Význačné body jsou v této práci definovány na základě definic antropometrických bodů podle Fetter et al. 1967, str. 39. Především různá míra poškození a zachovalosti obličejové části sochy ztěžovala digitalizaci. Ze souboru digitalizovaných soch jsem vyloučila sochy s vousy, protože vousy znemožňovaly na obličeji určit mnoho význačných bodů. Též jsem vyloučila sochy zobrazující děti.

- 69 -

8.2.2.1. Definice význačných bodů z frontálního pohledu zkratka pořadí GN SL LI LS CPH CH GO II AL SN MF N EX EN P ZY STO

Tab. 5.

název

BODY Z FRONTÁLNÍHO POHLEDU definice

vnější koutek oka, místo, kde se stýká okraj horního a dolního víčka 1,9 ektokanthion střed zornice oka, v případě, kdy zornice směřuje do strany, je tento bod středem oční štěrbiny 2,8 pupilla vnitřní koutek oka, místo, kde se stýká okraj horního a dolního víčka na mediálním okraji slzného jezírka 3,7 entokanthion bod nosního kořene vymezující jeho šířku 4,6 maxillofrontale bod ve středu obou nosních kořenů a nasofrontální sutury 5 nasion nejlaterálněji viditelný bod na nosním křídle 10,11 alare nejníže viditelný bod nosu v mediánní rovině 12 subnasale bod ležící v místě styku hranice červeně horního a dolního rtu 13,17 cheilion bod na každém vyvýšeném okraji philtra těsně nad crista philtri červení rtu 14,16 landmark střed horní linie červeně horního rtu 15 labiale superius bod ležící ve středu ústní štěrbiny v mediánní rovině 18 stomion střed dolní linie červeně dolního rtu v mediánní rovině 19 labiale inferius vymezuje spodní hranici dolního rtu nebo horní hranici brady v mediánní rovině 20 sublabiale bod ležící nejvíce dole na spodním okraji mandibuly v mediánní rovině 21 gnathion nejlaterálněji viditelný bod dolní čelisti na přímce procházející cheiliony kolmo k mediánní rovině 22,23 gonion nejlaterálněji viditelný bod obličeje ležící na přímce procházející středy obou zornic 24,25 zygion Význačné body vyznačené na fotografiích z frontálního pohledu. Zvýrazněné jsou

nepárové body.

8.2.2.2. Definice význačných bodů z laterálního pohledu zkratka pořadí

název

G

1

glabella

N

2

nasion

EX

3

ektokanthion

PRN AL

4 5

pronasale alare

SN

6

subnasale

LS

7

labiale superius

BODY Z LATERÁLNÍHO POHLEDU definice

bod ležící nad nosním kořenem na dolní části čela, nejvíce vpředu v mediánní rovině mezi obočím bod nejhlubšího místa na nosních kůstkách v mediánní rovině vnější koutek oka, místo, kde se stýká okraj horního a dolního víčka bod ležící na hrotu nosu nejvíce vpředu ve směru frankfurtské horizontály nejlaterálněji viditelný bod na nosním křídle nejníže viditelný bod nosu v mediánní rovině střed horní linie červeně horního rtu

- 70 -

bod ležící ve středu ústní štěrbiny střed dolní linie červeně dolního rtu bod ležící v místě styku hranice červeně horního a dolního rtu CH 10 cheilion vymezuje spodní hranici dolního rtu nebo horní hranici brady SL 11 sublabiale nejventrálnější bod předního okraje dolní čelisti v mediánní rovině PG 12 pogonion bod ležící nejvíce dole na spodním okraji mandibuly v mediánní rovině GN 13 gnathion nejlaterálněji viditelný bod na mandibulárním úhlu GO 14 gonion Tab. 6. Význačné body vyznačené na fotografiích z laterálního pohledu. STO LI

8 9

stomion labiale inferius

Obr. 45. Ukázka nadigitalizované fotografie z frontálního pohledu.

- 71 -

Obr. 46. Ukázka nadigitalizované fotografie z laterálního pohledu.

8.2.3. Geometrická morfometrie Tvarová variabilita obličeje soch a závislost tvaru na sledovaných proměnných (období a pohlaví) byla založena na geometrické morfometrii, konkrétně na metodě tenkých ohebných plátků. V tvarové analýze bylo použito programů tpsUtil (Rohlf 2008b), tpsRelw (Rohlf 2008c.), tpsRegr (Rohlf 2007).

Obr. 47. Zobrazení výsledků prokrústovské superpozice dvou konfigurací význačných bodů. - 72 -

8.2.3.1. Chyba digitalizace Stejně jako měření i digitalizace je zatížena chybou metody, která může ovlivnit výsledky a závěry. Ve všech případech, kdy užíváme metody geometrické morfometrie k posouzení tvarových rozdílů na základě význačných bodů, je nutné zjistit chybu digitalizace. Jelikož digitalizaci prováděla pouze jedna osoba, můžeme vysledovat pouze chyby v přesnosti digitalizace jedné osoby, tzv. intra – observer error, které byly získány na základě opakované digitalizace 20 náhodně vybraných snímků. Rozdíly mezi oběma sadami byly hodnoceny na základě analýzy hlavních komponent souboru obsahující původní digitalizaci 20 snímků a opakovanou digitalizaci stejných 20 snímků. Opakovaná digitalizace byla provedena přibližně 8 měsíců po původní digitalizaci. Prvních deset hlavních komponent bylo pak statisticky zhodnoceno Hotellingovým párovým tau – testem. K určení absolutní chyby identifikace význačných bodů byl zvolen přístup založený na různých vzdálenostech odvozených od rozdílů v první a v druhé sadě digitalizace. Souřadnice bodů byly pomocí měřítka převedeny na centimetry a následně byla vypočítána velikost vektoru jako ukazatel míry chyby digitalizace.

8.2.3.2. Analýza tvaru podle pohlaví Ke zhodnocení pohlavních rozdílů tvaru obličeje bez ohledu na období jsem použila soubor 92 snímků soch z frontálního pohledu a soubor 87 snímků soch z laterálního pohledu. frontální pohled mužské sochy ženské sochy celkem

laterální pohled 53

50

39

37

92

87

Tab. 7. Počet soch mužských a ženských z frontálního a laterálního pohledu použitých v analýze tvaru podle pohlaví (pořadí snímků soch v příloze č.3, 4). Po provedení superpozice pomocí obecné prokrústovské analýzy, kdy jsem získala průměrnou konfiguraci bodů (konsensus), byla tvarová variabilita sumarizována pomocí relativních varp (a to při hodnotě parametru α = 0 a při zahrnutí uniformní komponenty).

- 73 -

8.2.3.3. Analýza tvaru podle období Dalším cílem bylo zhodnotit tvarovou variabilitu na základě rozlišení období. K tomuto úkolu bylo využito stejných souborů jako u analýzy tvaru podle pohlaví, ale v příslušných tabulkách bylo místo pohlaví rozlišeno období vzniku sochy. frontální pohled

laterální pohled 3

3

klasické období helénistické období

65

57

24

27

celkem

92

87

archaické období

Tab. 8. Počet soch reprezentující období archaické, klasické a helénistické z frontálního a laterálního pohledu použitých v analýze tvaru podle období (pořadí snímků soch v příloze č.5, 6). Stejným postupem jako v případě analýzy tvaru podle pohlaví jsem postupovala i v případě analýzy tvaru podle období. V tpsRelw jsem zhodnotila tvarovou variabilitu pomocí tvarových deformací.

8.2.3.4. Analýza tvaru podle období i pohlaví Třetím cílem bylo zhodnotit variabilitu na základě rozlišení jak pohlaví tak období. Opět byly použity stejné soubory snímků, ovšem byly vyřazeny sochy archaického období. I v tomto případě jsem pro potřeby tvarové analýzy použila tpsRelw. frontální pohled klasické období helénistické období

laterální pohled

mužská socha

39

34

ženská socha

26

23

mužská socha

13

14

ženská socha

11

13

celkem

89

84

Tab. 9. Počet soch reprezentující období archaické, klasické a helénistické s rozlišeným pohlavím z frontálního a laterálního pohledu použitých v analýze tvaru podle období i pohlaví (pořadí snímků soch v příloze č.7, 8).

8.2.3.5. Srovnání recentního souboru a antického souboru Pro srovnání souboru nadigitalizovaných antických soch se souborem nadigitalizovaných fotografií obličejů současného vzorku populace jsem sjednotila všechny soubory do jednoho. Konfigurace 11 význačných bodů (byly vynechány body labiále inferius, cheilion

- 74 -

a gonion) popisujících obličeje z laterálního pohledu byly standardizovány pomocí obecné prokrústovské analýzy (GPA). Data popisující obličej z frontálního pohledu byla standardizována pomocí pilotní verze programu STANDARD (Urbanová et al. 2010) určeného pro úpravu prostorových dat získaných digitalizací portrétních fotografií jedinců. Algoritmus postupu zahrnuje standardizaci polohy konfigurace bodů na její centroid (1), změnu velikosti konfigurací bodů na jednotnou velikost CS = 1 (2), ustavení význačných bodů ležících v mediánní rovině podél osy y (3), ustavení ideální symetrie bilaterálních bodů tak, že absolutní hodnoty X souřadnic těchto bodů jsou nakonec aritmetickými průměry původních absolutních hodnot X souřadnic pravé a levé strany (4). Z frontálního pohledu bylo na snímcích vyznačeno 21 význačných bodů (vynechány byly body crista philtri landmark – levý i pravý, sublabiale a nasion). Skóre relativních varp jsem pak dále testovala v programu Past, kde jsem provedla analýzu hlavních komponent, a Statistica 9.0, kde jsem zhodnotila prvních deset hlavních komponent pomocí MANOVY.

antický soubor soubor Josefa Dudy soubor ELSPAC celkem

frontální laterální pohled pohled 92 87 52 51 101 96 245

234

Tab. 10. Počet fotografií soch a obličejů pro srovnání antického a recentního souboru

8.2.3.6. Vyjádření variability prostorových dat V dalším kroku jsem porovnávala variabilitu jednotlivých skupin srovnávaných souborů (recentní soubor zahrnuje skupiny ELSPAC a skupinu Ústí od Josefa Dudy, antický soubor pak zahrnuje skupiny odpovídající jednotlivým obdobím – archaické, klasické a helénistické). Srovnání variability jsem založila na výpočtu směrodatné odchylky prvních deseti hlavních komponent pro jednotlivé skupiny souborů. Výstupní hodnoty pro porovnání variabilit byly získány na základě výpočtu krychle a elipsoidu ve vícerozměrném prostoru dle vzorců pro krychli: Vn = a*b*c pro elipsoid:

- 75 -

8.2.4. Statistické hodnocení Statistické zhodnocení tvarových proměnných jsem provedla v programu Statistica 9.0. (StatSoft, Inc. 2009) a v programu PAST (Hamer – Harper – Ryan 2001). Tvarové proměnné získané na základě analýzy relativních varp jsem hodnotila parametrickými i neparametrickými statistickými testy. Vstupními proměnnými byly relativní varpy a kartézské souřadnice význačných bodů. Ve všech případech byla data testována na pětiprocentní hladině významnosti. Ze statistických testů jsem ve své práci využila tyto: MANOVA MANOVA hlavních efektů hierarchická MANOVA T – test Mann – Whitney U test Goodallův F – test Permutační testy post – hoc testy Hotellingův párový tau – test Analýza hlavních komponent (PCA)

8.2.5. Vizualizace K vizualizaci tvarových změn jsem využila více programů. Pomocí programu tpsRelw, jsem vizualizovala tvarové změny v rámci statisticky významných relativních varp. Vizualizaci mužského a ženského tvaru obličeje jsem provedla na základě regresní analýzy tvarových proměnných pomocí programu tpsRegr. Stejným způsobem jsem povedla vizualizaci helénistického a klasického tvaru obličeje. Tvarové změny a rozdíly byly pro lepší viditelnost a zřejmost při vizualizacích zvýrazněny na desetinásobek. Programu PAST jsem pak využila k vizualizaci průměrných obličejů v jednotlivých období (archaické, - 76 -

klasické a helénistické). Vizualizované obličeje jsem vytvořila na základě průměrných prokrústovskýh souřadnic jednotlivých význačných bodů. Dále jsem program PAST využila k vizualizaci tvarových deformací v rámci prvních šesti hlavních komponent v kapitole, kde jsem srovnávala tvarové rozdíly mezi recentím a antickým souborem.

- 77 -

9. Výsledky Každá kapitola obsahuje rozbor snímků z frontálního pohledu a z laterálního pohledu. 9.1. Chyba digitalizace

9.1.1. Frontální pohled

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

eigenvalue

%variability

0,001886 0,000819 0,000749 0,000444 0,000262 0,000255 0,000219 0,000132 0,000112 0,0000947

35,475 15,399 14,095 8,355 4,9274 4,8002 4,121 2,4921 2,1156 1,7817

kumulativní % 35,475 50,874 64,969 73,324 78,2514 83,0516 87,1726 89,6647 91,7803 93,562

Tab. 11. Eigenvalue a % variability pro prvních deset hlavních komponent. 3,2 2,4

15 15

komponenta 2

1,6

99 0,8 2 19 18 6219 13 147718 44 13 17 176 10 -4 -3,2 -2,4 -1,6 -0,83 0,8 1,6 2,4 3,2 12 11-0,8 12 20 20 3 8 16 55 8 16 -1,6 -2,4

11

-3,2 -4 komponenta 1

Graf 1. Rozdíl ve variabilitě obou sad 20 snímků z frontálního pohledu. Z grafu vidíme, že rozdíl v tvarové variabilitě obou sad dnímků (původní digitalizace a opakovaná digitalizace) se liší minimálně. Prvních deset hlavních komponent bylo testováno Hotellingovým párovým tau – testem, jehož p mělo hodnotu 0,06393, tzn,. že tvarové rozdíly v obsou sadách jsou statisticky nevýznamné.

- 78 -

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20

název sochy Praxitelés: Eros (zv. Centocelle) Atlet Florencie Leocharés: Artemis Versaillská Tzv. Apollón Strangford Afrodité z Ostie Polykleitos: Doryforos Polykleiots: Diadúmenos Hlava ženy Afrodité z Fréjus Kúros z Teney Tzv. Psyché z Capuy Hlava Amazonky Mattei Músa Polymnia (Polyhymnia) Běžíci Niobovna Skyth brousící nůž Koré s holubicí Zápasníci Afrodité z Mélu (Venuše Miloská) Laokoón se syny Venuše zvaná Esquilinská

absolutní hodnota chyby digitalizace pro danou sochu 0,0428 0,0258 0,0167 0,0325 0,0279 0,0196 0,0203 0,0402 0,0193 0,0254 0,0198 0,0305 0,0213 0,0247 0,0334 0,0158 0,0223 0,0266 0,0176 0,0231

Tab. 12. Absolutní hodnota chyby pro danou sochu (průměrné hodnoty).

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25

název význačného bodu P ektokanthion P pupilla P entokanthion P maxillofrontale nasion L maxillofrontale L entokanthion L pupilla L ektokanthion P alare L alare subnasale P cheilion P crista philtri landmark labiale superius L crista philtri landmark L cheilion stomion labiale inferius sublabiale gnathion P gonion II L gonion II P zygion L zygion

absolutní hodnota chyby digitalizace pro daný význačný bod 0,0194 0,0354 0,0234 0,0473 0,0267 0,0366 0,0214 0,0299 0,0594 0,0198 0,0261 0,0201 0,0563 0,0403 0,0301 0,0347 0,0425 0,0229 0,0601 0,0263 0,0279 0,0212 0,0297 0,0321 0,0418

Tab. 13. Absolutní hodnota chyby pro daný význačný bod (průměrné hodnoty).

- 79 -

Největší chyba digitalizace byla pozorována u sochy Eros zv. Centocelle, jejíž autor je Praxitelés. Tato socha byla při opakované digitalizace nejméně přesně nadigitalizovaná. Naopak nejmenší chyba digitalizace byla zjištěna u sochy Koré s holubicí. V rámci jednotlivých význačných bodů byla zjištěna největší chyba digitalizace pro labiale inferius. Jde o význačný bod třetího typu. Naopak pravý ektokanthion měl chybu digitalizace nejmenší. Tento bod byl digitalizován u každé sochy první v pořadí a jde o význačný bod prvního typu. Tyto skutečnosti mohly mít vliv na jeho nejpřesnější digitalizaci.

9.1.2. Laterální pohled

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

eigenvalue

%variability

0,001816 0,001499 0,000962 0,000593 0,000408 0,000343 0,000243 0,000128 0,00011 0,0000869

27,953 23,08 14,805 9,1241 6,2823 5,2811 3,7357 1,9647 1,689 1,3381

kumulativní % 35,475 51,033 65,838 74,9621 81,2444 86,5255 90,2612 92,2259 93,9149 95,253

Tab. 14. Eigenvalue a % variability pro prvních deset hlavních komponent. 3,2

komponenta 2

2,4 15 35 1,6

36 16 2949 24 39 190,8 38 18 32 7 20 27 2126 40 -4 -3,2 -2,4 -1,6 -0,8 0,8 1,6 6 5 25 2,4 3,2 1 2312 33 28 31 -0,811 813 14 3 34 17 37 22 10 30 -1,6 2 -2,4 -3,2 -4 komponenta 1

Graf 2. Rozdíl ve variabilitě obou sad 20 snímků z latrálního pohledu.

- 80 -

Z grafu vidíme, že rozdíl v tvarové variabilitě obou sad dnímků (původní digitalizace a opakovaná digitalizace) se liší o něco více než tomu bylo u frontálního pohledu. Přesto jsou tvarové rozdíly mezi oběma sadami snímků nevýznamné, neboť prvních deset hlavních komponent bylo testováno Hotellingovým párovým tau – testem a jeho p mělo hodnotu 0,1199.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20

název sochy Praxitelés: Eros (zv. Centocelle) Atlet Florencie Leocharés: Artemis Versaillská Tzv. Apollón Strangford Afrodité z Ostie Polykleitos: Doryforos Polykleiots: Diadúmenos Hlava ženy Afrodité z Fréjus Kúros z Teney Tzv. Psyché z Capuy Hlava Amazonky Mattei Músa Polymnia (Polyhymnia) Běžíci Niobovna Skyth brousící nůž Koré s holubicí Zápasníci Afrodité z Mélu (Venuše Miloská) Laokoón se syny Venuše zvaná Esquilinská

absolutní hodnota chyby digitalizace pro danou sochu 0,0263 0,0227 0,0306 0,0181 0,0373 0,0239 0,0108 0,0194 0,0207 0,0248 0,0194 0,0349 0,0284 0,0296 0,0245 0,0137 0,0358 0,0147 0,0264 0,0106

Tab. 15. Absolutní hodnota chyby pro danou sochu (průměrné hodnoty). název význačného bodu 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14

glabella nasion ektokanthion pronasale alare subnasale labiale superius stomion labiale inferius cheilion sublabiale pogonion gnathion gonion

absolutní hodnota chyby digitalizace pro daný význačný bod 0,0321 0,0394 0,0357 0,0176 0,0199 0,0464 0,0221 0,0311 0,0258 0,0203 0,0171 0,0369 0,0399 0,0407

Tab. 16. Absolutní hodnota chyby pro daný význačný bod (průměrné hodnoty).

- 81 -

V rámci laterálního pohledu byla největší chyba digitalizace pozorována u sochy ze sousoší Zápasníci. Nejmenší chyba digitalizace byla zjištěna u sochy Venuše zvaná Esquilinská. Porovnáme – li profily obou soch, zjistíme, že Venušin profil je mnohem patrnější a její rysy jsou mnohem zřetelnější než je tomu u Zápasníka. Z toho důvodu byla opakovaná digitalizace u Venuše mnohem snadnější a přesnější. V rámci jednotlivých význačných bodů byla zjištěna největší chyba digitalizace u bodu gonion. Tento bod byl již při první digitalizace nejhůře zaznamenatelný, neboť většina soch neměla mandibulární úhel vůbec zřetelný. Nejmenší chyba digitalizace byla zjištěna u bodu sublabiale, které se digitalizovalo na rozdíl od gonionu velmi dobře, protože přechod mezi bradou a ústy byl u většiny soch skutečně velmi dobře viditelný.

- 82 -

9.2. Hodnocení tvarové variability na základě rozlišení pohlaví

9.2.1. Frontální pohled – analýza relativních varp Skóre prvních deseti relativních varp přiřazených do tabulky snímků soch s rozlišeným pohlavím bylo statisticky hodnoceno v programu Statistica 9.0. Těchto prvních deset relativních varp zahrnulo 83,32% z celkové variability. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Eigenvalue 1051,5 791,38 482,19 353,06 332,24 187,81 184,04 164,45 143,85 111,11

SV % Kum% 0,36619 30,02% 30,02% 0,23595 12,47% 42,49% 0,21081 9,95% 52,44% 0,1823 7,44% 59,88% 0,15911 5,67% 65,55% 0,14665 4,82% 70,36% 0,13216 3,91% 74,27% 0,13142 3,87% 78,14% 0,1093 2,67% 80,82% 0,10569 2,50% 83,32%

Tab. 17. Vyjádření procentuální variability a hodnoty eigenvalue pro prvních 10 relativních varp a jejich kumulativní procentuální variability.

Graf 3. Zobrazení rozložení soch v rámci 1. a 2. relativní varpy (RW = relative warp).

Obr. 48. Sochy s polohou mimo průměrné rozložení v grafu 3. (z prava: 3, 32, 38, 51, 58, 70, 77, 90). - 83 -

Grafem číslo 3 jsem chtěla ukázat rozložení jednotlivých soch z frontálního pohledu. Díky tomuto grafu můžeme vidět, které sochy se liší od zbytku skupiny. Obrázky těchto soch jsem pak umístila pod graf ve vzestupném pořadí. Konkrétně se jedná o Hlavu z Aricie (3), která spadá do klasického období, jedním z důvodem její odlehlé polohy může být skutečnost, že socha představuje jinou populaci (Aricie). Odlehlou polohu zaujímají i dva satyrové (58 a 90 – sousoší Satyr a nymfa: Vyzvání k tanci, Opilý satyr na vinném měchu). Skutečnost, že sochy představují satyry je pravděpodobně důvodem jejich odlehlé polohy v grafu. Z ženských soch odlehlou polohu pozorujeme u Athény (32) z Myrónova sousoší Athéna a Marsyas. Marsyas nebyl v analýze zastoupen, tudíž nemohu porovnat jejich polohy. Druhá ženská socha pak představuje Koré s holubicí (70). Důvodem odlehlé polohy této sochy je pravděpodobně fakt, že se jedná o zástupce archaické doby, která je v souboru zastoupena minimálně. Zbývající tři sochy jsou Menandros (38), Atlet Agias z Delf (51) a socha ze sousoší Laokoón se syny (77).

Graf 4. Zobrazení rozložení soch v rámci 3. a 4. relativní varpy (RW = relative warp).

Obr. 49. Sochy s polohou mimo průměrné rozložení v grafu 4. (zprava: 55, 57, 60, 77, 90).

- 84 -

Graf 4 zobrazuje rozložení soch též ve frontálním pohledu, ale v rámci 3. a 4. relativní varpy. Odlehlou polohu v grafu 3 a zároveň v grafu 4 mají sochy 77 (Laokoon se syny) a 90 (Opilý satyr na vinném měchu). Nově se zde objevily sochy Psyché z Capuy (55), múzy Polyhymnii (57) a Skytha brousící nůž (60). Jde o zástupce helénistické doby. Odlehlá poloha Skytha je pravděpodobně zapříčiněna podobně jako tomu je v případě Hlavy z Aricie v grafu 1, tj. reprezentací jiné populace. Přestože Levenův test ukázal, že hodnoty pro 7. a 8. relativní varpu jsou významné, do MANOVY vstupovalo všech deset relativních varp. 7. a 8. relativní varpa byly testovány pro ověření Mann – Whitneyho U testem, který jejich hodnoty ukázal nevýznamně. Výsledek testování pomocí MANOVY zobrazuje tabulka č. 18. Z tabulky je patrné, že tvarové rozdíly v rámci pohlaví (mezi muži a ženami) jsou statisticky významné. Test intercept Wilks Hotellng Wilks pohlaví Hotellng

Value 0,990781 0,009304 0,713370 0,401797

F 0,075365 0,075365 3,254557 3,254557

Effect df 10 10 10 10

Error df 81 81 81 81

p 0,999943 0,999943 0,001417 0,001417

Tab. 18. Výsledek MANOVY pro testování rozdílů v rámci pohlaví. Výsledky jednorozměrných testů zobrazuje tabulka č. 19. Významné hodnoty vykazuje 1. a 3 relativní varpa, stějně jako tomu bylo u Mann – Whitneyho U testu.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

SS model 0,017663 0,001096 0,002086 0,000621 0,000004 0,000343 0,000016 0,000222 0,000104 0,000346

df model 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1

MS model 0,017663 0,001096 0,002086 0,000621 0,000004 0,000343 0,000016 0,000222 0,000104 0,000346

df MS SS rezidual rezidual rezidual F p 0,116432 90 0,001294 13,65346 0,000377 0,054576 90 0,000606 1,80727 0,182215 0,042355 90 0,000471 4,43291 0,038038 0,032611 90 0,000362 1,71428 0,193764 0,025312 90 0,000281 0,01456 0,904223 0,021163 90 0,000235 1,45655 0,230643 0,017451 90 0,000194 0,08283 0,774154 0,017048 90 0,000189 1,17449 0,281375 0,011843 90 0,000132 0,79186 0,375911 0,010824 90 0,000120 2,87710 0,093304

Tab. 19. Výsledek jednorozměrných testů v rámci hodnocení rozdílů mezi pohlavím.

- 85 -

+

-

+

-

Obr. 50. Zobrazení tvarových změn v rámci 1. a 3. relativní varpy (RW 1 a 3). Osa x =RW1, osa y = RW3. Vizualizace zobrazují maximální a minimální hodnoty. - 86 -

RW1 (30%)

0,10 0,06 0,02 -0,02 -0,06 -0,10

M

Ž

medián 25%-75% bez odlehlých hodnot odlehlé hodnoty

Graf 5. Medián a 25% a 75% percentil pro pohlaví v rámci 1. relativní varpy (RW1).

RW3 (10%)

0,06 0,02 -0,02 -0,06 -0,10

M

Ž

medián 25%-75% bez odlehlých hodnot odlehlé hodnoty

Graf 6. Medián a 25% a 75% percentil pro pohlaví v rámci 3. relativní varpy (RW3). Jednorozměrné testování ukázalo, že na tvarových rozdílech se nejvíce podílí 1. a 3. relativní varpa. Jejich podíl variability ukazuje hodnota F v tabulce 17. Tvarové změny těchto významných varp jsem zobrazila obrázkem 50. Tyto změny se týkají především šířky rtů a nosu a délky obličeje. Extrémní kladný tvar na ose y nejvíce odpovídá soše 55 (Psyché z Capuy). Extrémní záporný tvar na ose x nejvíce odpovídá soše 32 (Athéna ze sousoší Athéna a Marsyas). Graf 5 nám ukazuje, že medián pro mužské pohlaví leží spíše v kladné části grafu a medián pro ženské pohlaví leží spíše v záporné části grafu. Kladné hodnoty osy x (1. relativní varpa) odpovídají spíše mužským sochám a záporné hodnoty ženským sochám. S tím souhlasí i socha 32 (Athéna), která je ženského pohlaví. U grafu 6 je tomu naopak – medián pro mužské pohlaví leží spíše v záporné části grafu a medián pro ženské pohlaví leží spíše v kladné části grafu. V rámci 3. relativní varpy (osa y) tedy kladné hodnoty odpovídají spíše ženským sochám a záporné hodnoty mužským sochám. I zde souhlasí s tímto závěrem poloha sochy 55 (Psyché z Capuy), která je ženského pohlaví. Závěrem lze tedy říci, že mužské a ženské sochy se v obličeje z frontálního pohledu významně liší v šířce a délce obličeje a nosu a šířce rtů. Ženské sochy mají delší a užší - 87 -

obličej s delším a užším nosem a menšími rty, zatímco mužské sochy mají obličej širší a kratší s kratším a širším nosem a širšími a většími rty.

9.2.2. Frontální pohled – regresní analýza Z permutačního testu jsem zjistila významnost s hodnotou 0,04 (p < 0,05). Goodallův F test určil hodnotu 0.000. Obrázek 51. zobrazuje tvarové rozdíly mezi mužským tvarem obličeje a ženským tvarem obličeje.

Muž (kladné hodnoty)

Žena (záporné hodnoty)

Obr. 51. Vizualizace mužského a ženského obličeje na základě regresní analýzy tvarových proměnných (zesíleno 10x). Z obrázků jsou rozdíly mezi mužskými a ženskými sochami patrné. Můžeme konstatovat, že mužské sochy jsou podstatně širší. Při pohledu na obrázky je zcela očividný rozdíl mezi velikostí a tvarem úst. Ženské sochy mají ústa mnohem menší a užší, zatímco mužské rty jsou širší a robustnější. Též očividný rozdíl vidíme i mezi mužským a ženským tvarem nosu. Ženský nos je podstatně užší a delší než mužský, který je široký a krátký. Kořen nosu je u mužské sochy výše než oči, zatímco u ženské sochy je kořen nosu ve stejné úrovní s očima. S délkou nosu a velikostí rtů souvisí i postavení rtů. Rty u mužské sochy jsou více ve středu obličeje, ženské malé rty jsou naopak spíše ve spodní třetině obličeje.

9.2.3. Laterální pohled – analýza relativních varp Tvarovou variabilitu jsem zkoumala i v rámci profilu. Postup byl zde stejný jako při zjišť ování tvarové variability z frontálního pohledu. Prvních deset relativních varp vstupující do statického hodnocení zahrnuly 90,46% z celkové variability

- 88 -

Eigenvalue

SV

%

Cum %

1

314,2

0,46225 29,88% 29,88%

2

211,57

0,34325 16,47% 46,35%

3 4 5 6 7 8 9 10

103,23 70,023 40,189 31,561 25,842 12,961 7,306 3,8342

0,29016 11,77% 58,13% 0,24086 8,11% 66,24% 0,20121 5,66% 71,90% 0,19334 5,23% 77,13% 0,18716 4,90% 82,02% 0,16141 3,64% 85,67% 0,14383 2,89% 88,56% 0,11661 1,90% 90,46%

Tab. 20. Vyjádření procentuální variability a hodnoty eigenvalue pro prvních 10 relativních varp a kumulativní procentuální variability.

Graf 7. Zobrazení rozložení soch v rámci 1. a 2. relativní varpy (RW = relative warp).

Obr. 52. Sochy s polohou mimo průměrné rozložení v grafu 7. (zprava: 2, 12, 20, 41, 47, 52, 55, 61). Odlehlou polohu soch v laterálním pohledu v grafu 7 pozorujeme u výše zobrazených soch (obr. 52.). Socha 47 (Kúros z Teney) má odlehlou polohu nejspíš z důvodu reprezentace archaického období. Do odlehlé polohy se dostala opět socha satyra (55), jako tomu bylo v případě grafu 3. Socha 52 (Zlomek stély Diskofora) má odlehlou polohu

89

pravděpodobně ze stejného důvodu jako v případě sochy 47. Stejně tak k tomu mohl přispět fakt, že jde o stélu. Sochy 2 (Eros zv. Centocelle) a 41 (Afrodité z Knidu) mají stejného autora, a to Praxitéla. Socha 12 představuje Alexandra Velikého, socha 20 nese název tzv. Scipio Africanus a jeho profil je patrně odlišný od zbylých soch, je tudíž možné, že to je důvodem jeho odlehlé polohy. Poslední socha (61) je ze sousoší Gall se ženou. Opět zde může hrát roli zastoupení jiné populace.

Graf 8. Zobrazení rozložení soch v rámci 3. a 4. relativní varpy (RW = relative warp).

Obr. 53. Sochy s polohou mimo průměrné rozložení v grafu 8. (zprava: 20, 34, 39, 44, 52, 87). V rámci 3. a 4. relativní varpy mají odlehlou polohu sochy 20 (tzv. Scipio Africanus) a 52 (Zlomek stély Diskofora), kteří mají zároveň odlehlou polohu i v rámci 1. a 2. relativní varpy (graf 7.). Ze satyrů mají odlehlou polohu v grafu 8 Satyr na vinném měchu (87). Kromě stély Diskofora má odlehlou polohu i Náhrobní stéla Athéňany Hegesó, dcery Proxenovy (39). Zbylé dvě sochy s odlehlou polohou jsou Hlava ženy (34) a Hérakles Lansdowne (44), jehož autorem je Skopás.

90

Levenův test zjišť ující homogenitu rozptylu ukázal jako významné hodnoty pro 8. relativní varpu, přesto byla do dalšího hodnocení zahrnuta, díky velké robusticitě analýzy rozptylu. Hodnota 8. relativní varpy Mann – Whitneyho U test ukázal nevýznamně. Test byl opět použit pro ověření výsledků parametrických testů. Výsledek testování pomocí MANOVY zobrazuje tabulka č. 21. Z tabulky jsme zjistili, že tvarové rozdíly v rámci pohlaví (mezi muži a ženami) nejsou statisticky významné na 5% hladině významnosti. Test intercept Wilks Hotellng pohlaví Wilks Hotellng

Value 0,995370 0,004651 0,827591 0,208326

F 0,035351 0,035351 1,583281 1,583281

Effect df 10 10 10 10

Error df 76 76 76 76

p 0,999998 0,999998 0,127836 0,127836

Tab. 21. Výsledek MANOVY pro testování rozdílů v rámci pohlaví. Výsledky jednorozměrných testů zobrazuje tabulka č. 22. Významné hodnoty vykazuje 4. a 5. relativní varpa. Statisticky významné hodnoty 4. a 5. relativní varpy potvrdil i neparametrický Mann – Whitneyho U test.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

SS model 0,001622 0,000024 0,002096 0,003040 0,003007 0,000298 0,000000 0,000076 0,000029 0,000010

df model 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1

MS model 0,001622 0,000024 0,002096 0,003040 0,003007 0,000298 0,000000 0,000076 0,000029 0,000010

SS df MS rezidual rezidual rezidual F p 0,212052 85 0,002495 0,650220 0,422284 0,117794 85 0,001386 0,017495 0,895084 0,082097 85 0,000966 2,170590 0,144366 0,054974 85 0,000647 4,699912 0,032960 0,037477 85 0,000441 6,820862 0,010650 0,037084 85 0,000436 0,683376 0,410741 0,035027 85 0,000412 0,000257 0,987239 0,025978 85 0,000306 0,249083 0,619011 0,020659 85 0,000243 0,117729 0,732358 0,013587 85 0,000160 0,063567 0,801554

Tab. 22. Výsledek jednorozměrných testů v rámci hodnocení rozdílů mezi pohlavím.

91

+

+

-

-

Obr. 54. Zobrazení tvarových změn v rámci 4. a 5. relativní varpy (RW 4 a 5). Osa x =RW4, osa y = RW5. Vizualizace zobrazují maximální a minimální hodnoty.

92

RW4 (8%)

0,08 0,04 0,00 -0,04 -0,08

M

Ž

medián 25%-75% bez odlehlých hodnot odlehlé hodnoty

Graf 9. Medián a 25% a 75% percentil pro každé pohlaví v rámci 4. relativní varpy (RW4).

RW5 (5,5%)

0,10 0,06 0,02 -0,02 -0,06

M

Ž

medián 25%-75% bez odlehlých hodnot odlehlé hodnoty

Graf 10. Medián a 25% a 75% percentil pro každé pohlaví v rámci 5. relativní varpy (RW5). Testování rozdílů mezi mužskými a ženskými sochami v laterálním pohledu (MANOVOU)

neprokázalo

významnost

na

5%

hladině

významnosti.

Ovšem

jednorozměrné výsledky ukazují významnost v případě 4. a 5. relativní varpy. Tvarové změny těchto varp ukazuje obr. 54. Na ose x (RW = 4) dochází ke změnám především ve tvaru sklonu nosu, na ose y (RW = 5) pak dochází ke změnám v nasofrontálním přechodu a v prominenci rtů. Extrémní záporný tvar na ose x se nejvíce podobá soše 52 (Zlomek stély Diskofora). Grafy 9 a 10 zobrazují medián 4. a 5. relativní varpy. Záporné hodnoty osy x (4. relativní varpa) odpovídají spíše mužským sochám a kladné hodnoty ženským sochám, neboť medián pro mužské pohlaví leží spíše v záporné části grafu a medián pro ženské pohlaví v kladné části grafu. S tím souhlasí i socha 52 (Zlomek stély Diskofora), která je mužského pohlaví. V případě osy y (5. relativní varpa) je tomu naopak a záporné hodnoty tedy odpovídají spíše ženským sochám a kladné mužským sochám. Obličeje ženských a mužských antických soch se významně liší ve sklonu nosu, prominenci rtů a ve tvaru nasofrontálního přechodu, kdy mužské sochy mají nos výraznější s výrazným nasofrontálním přechodem a větší avšak méně prominující rty. U ženských 93

soch je nos pak rovnější s plynulým nasofrontálním přechodem, mají menší ale prominující rty.

9.2.4 Laterální pohled – regresní analýza Z permutačního testu jsem zjistila pravděpodobnost chybného zamítnutí nulové hypotézy (p = 0,06). Na pěti procentní hladině významnosti rozdíly nejsou významné, ale jsou významné na deseti procentní hladině významnosti. Goodallův F test určil hodnotu 0,1348.

Muž (kladné hodnoty)

Žena (záporné hodnoty)

Obr. 55. Vizualizace mužského a ženského obličeje na základě regresní analýzy tvarových proměnných (zesíleno 10x). Mužský a ženský profil antických soch se dle obrázku výrazně liší především v klenutí čela, přičemž ženská socha má čelo mnohem méně klenuté než mužská socha, u níž pozorujeme výrazný nasofrontální přechod. I u laterálního pohledu pozorujeme dlouhé ženské nosy a krátké mužské nosy. Mužská brada je více hranatá na rozdíl od zaoblené ženské brady. Tvar a velikost rtů se liší stejně jako v případě frontálního pohledu, tzn. ženské sochy mají rty mnohem menší.

94

9.3. Hodnocení tvarové variability na základě rozlišení období Následující výsledky měly ukázat, zda se obličeje soch liší mezi jednotlivými obdobími.

9.3.1. Frontální pohled – analýza relativních varp

Graf 11. Zobrazení rozložení soch v rámci 1. a 2. relativní varpy při rozlišení období (RW = relative warp, černé tečky = helénistické období, prázdné kolečka = klasické období, křížek = archaické období).

Obr. 56. Sochy s odlehlou polohou v grafu 11. (zprava: 3, 32, 38, 51, 58, 77, 90). Odlehlou polohu v rozložení helénistických soch vykazují sochy 58 (Satyr a nymfa: Vyzvání k tanci), 38 (Menadros), 77 (Laokóon se syny) a 90 (Opilý satyr na vinném měchu). Odlehlou polohu v rozložení klasických soch vykazují sochy 3 (Hlava z Aricie), 51 (Atlet Alias z Delf) a 32 (Myrón: Athéna a Marsyas). Sochy satyrů (58 a 90) mají 95

pravděpodobně odlehlou polohu z toho důvodu, že se jedná o zobrazení démonických až polobožských tvorů. Hlava z Aricie zase zobrazuje jinou populaci.

Graf 12. Zobrazení rozložení soch v rámci 3. a 4. relativní varpy při rozlišení období (RW = relative warp, černé tečky = helénistické období, prázdné kolečka = klasické období, křížek = archaické období).

Obr. 57. Sochy s odlehlou polohou v grafu 12. (zprava: 60, 90) Odlehlou polohu vykazují zejména dvě sochy a to obě z helénistického období. Jedná se o sochy 60 (Skyth brousící nůž) a 90 (Opilý satyr na vinném měchu). Důvody jejich odlehlé polohy jsou stejné jako u grafu 11. Satyr představuje démonického tvora a Skyth jinou populaci. Levenův test ukázal heterogenitu rozptylu. Významné hodnoty byly prokázány u 3. relativní varpy. I přesto byla dále zahrnuta do hodnocení. Mann – Whitneyho U test ukázal hodnoty 3. relativní varpy nevýznamně. 96

Výsledek testování pomocí MANOVY zobrazuje tabulka č. 23. Výsledky testu nám ukazují, že tvarové rozdíly se liší podle období v rámci frontálního pohledu (rozdíly jsou statisticky významné). Test intercept Wilks Hotellng období Wilks Hotellng

value 0,811581 0,232162 0,554724 0,717612

F 1,857299 1,857299 2,741166 2,834569

Effect df 10 10 20 20

Error df 80 80 160 158

p 0,063770 0,063770 0,000244 0,000154

Tab. 23. Výsledek MANOVY v rámci testování rozdílů mezi obdobími.

0,12 0,06 0

Y

-0,06 -0,12 -0,18 -0,24 -0,3 -0,36 -0,3 -0,24 -0,18 -0,12 -0,06

0

0,06 0,12 0,18 0,24 0,3

X

Obr. 58. Zobrazení průměrných obličejů dle rozlišení období. Modrá barva představuje průměrný obličej klasického období, zelená helénistického období a červená archaického období. Průměrné obličeje v jednotlivých obdobích si dost odpovídají, tvarové rozdíly jsou nepatrné.

97

Klasika (kladné hodnoty)

Helénismus (záporné hodnoty)

Obr. 59. Vizualizace extrémního obličeje klasické sochy a helénistické sochy na základě regresní analýzy tvarových proměnných (zesíleno 10x). Z permutačního testu jsem zjistila, že rozdíly jsou významné na pěti procentní hladině významnosti (p = 0,008). Goodallův F test určil hodnotu 0, 0001. Na vizualizovaných obličejích můžeme pozorovat tvarové rozdíly mezi extrémním klasickým obličejem a mezi extrémním helénistickým obličejem. Klasické sochy mají úzké rty, delší obličeje v důsledku protažení brady a delší nosy, jejichž kořeny jsou užší. Celkově působí klasický obličej lehčeji a elegantněji. Naproti tomu helénistický obličej je robustnější a plnější. Rty jsou široké a plné. Nos je též robustnější a širší. Obličej je celkově širší a kratší. Výsledky jednorozměrných testů ukazuje tabulka č.24. Významné hodnoty vykazuje 2. a 5. relativní varpa. Statistickou významnost těchto varp prokázal i Mann – Whitneyho U test.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

SS model 0,005847 0,009667 0,001169 0,000537 0,002993 0,000133 0,000797 0,000302 0,000256 0,000266

df model 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2

MS model 0,002924 0,004834 0,000585 0,000269 0,001496 0,000066 0,000399 0,000151 0,000128 0,000133

SS df MS rezidual rezidual rezidual F p 0,128248 89 0,001441 2,028970 0,137508 0,046004 89 0,000517 9,351413 0,000206 0,043272 89 0,000486 1,202172 0,305373 0,032695 89 0,000367 0,731156 0,484221 0,022324 89 0,000251 5,965832 0,003704 0,021373 89 0,000240 0,276311 0,759225 0,016670 89 0,000187 2,128309 0,125058 0,016969 89 0,000191 0,791600 0,456283 0,011691 89 0,000131 0,975038 0,381170 0,010904 89 0,000123 1,084793 0,342398

Tab. 24. Výsledek jednorozměrných testů v rámci hodnocení rozdílů mezi obdobími.

98

+

-

+

-

Obr. 60. Zobrazení tvarových změn v rámci 2. a 5. relativní varpy (RW 2 a 5). Osa x =RW2, osa y = RW5. Vizualizace zobrazují maximální a minimální hodnoty.

99

RW2 (12,5%)

0,08 0,04 0,00 -0,04 -0,08

K

H

A

medián 25%-75% bez odlehlých hodnot odlehlé hodnoty

Graf 13. Medián a 25% a 75% percentil pro každé období v rámci 2. relativní varpy (RW2). 0,05

RW5 (5,5%)

0,03 0,01 -0,01 -0,03 -0,05

K

H

A

medián 25%-75% bez odlehlých hodnot odlehlé hodnoty

Graf 14. Medián a 25% a 75% percentil pro každé období v rámci 5. relativní varpy (RW5). Rozdíly mezi obdobími způsobuje 2. a 5. relativní varpa, což nám ukazuje tab. 24. Tvarové změny v rámci těchto varp pak můžeme vidět na obr. 60 a týkají se především šířky rtů. Extrémní záporný tvar na ose x (RW2) odpovídá nejvíce soše 77 (Laokoón se syny). Když se podíváme na graf 13, vyčteme z něj, že medián pro klasické období leží v kladné části grafu a medián pro helénistické období leží v záporné části grafu. Graf 13 zobrazuje medián 2. relativní varpy, tudíž můžeme konstatovat, že kladné hodnoty osy x odpovídají spíše klasickým tvarům a záporné hodnoty osy x pak helénistickým tvarům. S tím souhlasí i socha 77, která je zástupcem helénistické doby. Podobně je tomu u grafu 14, kde medián pro klasické období leží též v kladné části grafu a medián pro helénistické období leží v záporné části grafu. Graf 14 zobrazuje medián 5. relativní varpy, tzn. že kladné hodnoty osy y odpovídají spíše klasickým tvarům a záporné hodnoty zase helénistickým tvarům. Klasické a helénistické sochy se v obličeji z frontálního pohledu významně liší v šířce rtů, kdy helénistické sochy mají rty širší a plnější oproti úzkým rtům klasické sochy. 100

Výsledek post – hoc testů zobrazuje tabulka č. 25. V rámci 2. relativní varpy se mezi sebou navzájem liší všechny období. Zatímco v rámci 5. relativní varpy se mezi sebou liší pouze klasické a helénistické období. Zbylé relativní varpy nevykazovaly statisticky významné hodnoty. 2. rel. varpa K H A

5. rel. varpa K H A

K

H A 0,036360 0,005080 0,036360 0,000370 0,005080 0,000370

K

H A 0,005219 0,638361 0,005219 0,090223 0,638361 0,090223

Tab. 25. Výsledek post hoc – testů.

9.3.2. Laterální pohled – analýza relativních varp

Graf 15. Zobrazení rozložení soch v rámci 1. a 2. relativní varpy při rozlišení období (RW = relative warp, černé tečky = helénistické období, prázdné kolečka = klasické období, znaménko plus = archaické období).

Obr. 61. Sochy s odlehlou polohou grafu 15. (zprava: 2, 12, 20, 41, 55, 61).

101

Odlehlou polohu v rozložení klasických soch vykazují sochy 2 (Praxitelés: Eros zv. Centocelle)12 (Alexandr Veliký) a 41 (Afrodité z Knidu, se stejným autorem jako v případě sochy 2 – Praxitelém). Odlehlou polohu v rozložení helénistických soch vykazují sochy 20 (Tzv Scipio Africanus), 55 (Satyr a nymfa: Vyzvání k tanci) a 61 (Gall se ženou). Socha satyra má odlehlou polohu i v rámci rozložení soch z frontálního pohledu. Opět je tomu tak, protože satyr představuje démonickou postavu nikoliv lidskou. Gall zase představuje jinou populaci jako tomu bylo u Hlavy z Aricie a Skytha.

.

Graf 16. Zobrazení rozložení soch v rámci 3. a 4. relativní varpy při rozlišení období (RW = relative warp, černé tečky = helénistické období, prázdná kolečka = klasické období, znaménko plus = archaické období).

. Obr. 62. Sochy s odlehlou polohou 16. (zprava: 20, 34, 39, 44, 87). Odlehlou polohu v rozložení helénistických soch vykazují sochy 20 (Tzv. Scipio Africanus) a 87 (Opilý satyr na vinném měchu). V rozložení klasických soch vykazují odlehlou polohu sochy 34 (Hlava ženy), 39 (Náhrobní stéla Athéňany Hégésó, dcery Proxenovy) a 44 (Herákles Landsowne, jehož autorem je Skopás).

102

Výsledky Levenova testu zjišť ující homogenitu rozptylu ukázal významné hodnoty pro 2. a 5. relativní varpu. Přesto byly dále zahrnuty v dalším hodnocení. Neparametrický Mann – Whitneyho U test ukázal významně hodnoty 5. a 9. relativní varpy. Výsledek testování pomocí MANOVY zobrazuje tabulka č. 26. Z tabulky výsledků je patrné, že tvarové rozdíly v rámci období z pohledu profil jsou statisticky významné. Test intercept Wilks Hotellng Wilks období Hotellng

value 0,624393 0,601555 0,409362 1,162522

F 4,511660 4,511660 4,222154 4,301333

Effect df 10 10 20 20

Error df 75 75 150 148

p 0,000054 0,000054 0,000000 0,000000

Tab. 26. Výsledek MANOVY v rámci hodnocení rozdílů mezi obdobími. 0,5 0,4 0,3 0,2

Y

0,1 0 -0,1 -0,2 -0,3 -0,4 -0,3

-0,2

-0,1

0

0,1

0,2

0,3

0,4

0,5

X

Obr. 63. Zobrazení průměrných obličejů dle rozlišení období. Modrá barva představuje průměrný obličej klasického období, zelená helénistického období a červená archaického období. Z obr. 63. je patrné, že průměrné konfigurace jednotlivých období si téměř odpovídají.

103

Klasika (kladné hodnoty)

Helénismus (záporné hodnoty)

Obr. 64. Vizualizace extrémního obličeje klasické sochy a helénistické sochy na základě regresní analýzy tvarových proměnných (zesíleno 10x). Z permutačního testu jsem zjistila, že rozdíly nejsou významné na pěti procentní hladině významnosti (p = 0,1140). Goodallův F test určil hodnotu 0, 0032. Obr. 64 zobrazuje extrémní tvary obličejů soch klasické a helénistické doby. Z těté vizualizace můžeme usuzovat, že klasické sochy mají rovné čelo bez výrazného nasofrontálního přechodu, více rovný nos, menší a užší ústa a rovnější bradu. Naopak helénistické sochy mají viditelnější nasofrontální přechod, kratší a výraznější nos, mohutnější a plnější rty a vystouplejší bradu. Vystouplejší brada u klasického období je pravděpodobně ovlivněna větším počtem mužských soch ve vzorku pro klasické období. U vzorku pro helénistické období je počet mužských soch nižší. Výsledky jednorozměrných testů ukazuje tabulka č. 27. Významné hodnoty vykazuje 5., 6., 8. a 9. dílčí varpa. Mann – Whitneyho U test potvrdil významnost 5. a 9. relativní varpy.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

SS model 0,003526 0,004143 0,002068 0,001554 0,006290 0,003613 0,000678 0,004742 0,002438 0,000423

df model 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2

MS model 0,001763 0,002072 0,001034 0,000777 0,003145 0,001806 0,000339 0,002371 0,001219 0,000212

SS df MS rezidual rezidual rezidual F p 0,210148 84 0,002502 0,704752 0,497129 0,113674 84 0,001353 1,530884 0,222318 0,082126 84 0,000978 1,057689 0,351836 0,056459 84 0,000672 1,156139 0,319655 0,034194 84 0,000407 7,726308 0,000831 0,033769 84 0,000402 4,493277 0,013999 0,034350 84 0,000409 0,828556 0,440216 0,021312 84 0,000254 9,345403 0,000216 0,018249 84 0,000217 5,611635 0,005158 0,013174 84 0,000157 1,348975 0,265069

Tab. 27. Výsledek jednorozměrných testů v rámci hodnocení rozdílů mezi obdobími.

104

+

-

+

-

Obr. 65. Zobrazení tvarových změn v rámci 5. a 6. relativní varpy (RW 5 a 6). Osa x =RW5, osa y = RW6.

105

RW5 (5,5%)

0,10 0,06 0,02 -0,02 -0,06

K

H

A

medián 25%-75% bez odlehlých hodnot odlehlé hodnoty

Graf 17. Medián a 25% a 75% percentil pro každé období v rámci 5. relativní varpy (RW5).

RW6 (5%)

0,06 0,02 -0,02 -0,06

K

H

A

medián 25%-75% bez odlehlých hodnot odlehlé hodnoty

Graf 18. Medián a 25% a 75% percentil pro každé období v rámci 6. relativní varpy (RW6). Na obr. 65 jsem zobrazila tvarové změny v rámci 5. a 6. relativní varpy, jejichž významnost potvrdilo jednorozměrné testování. Změny se týkají především tvaru nasofrotnálního přechodu a prominence nosu. Extrémní kladný tvar na ose y (RW6) odpovídá nejvíce soše 34 (Hlava ženy). Z grafu 17 vyčteme, že medián pro klasické období leží v záporné části grafu a medián pro helénistické období leží v kladné části grafu. Graf 17 zobrazuje medián 5. relativní varpy, tudíž můžeme konstatovat, že záporné hodnoty osy x odpovídají spíše klasickým tvarům a kladné hodnoty osy x pak helénistickým tvarům. Graf 18 pak zobrazuje medián 6. relativní varpy a jelikož medián klasické doby leží spíše v záporné části grafu a medián helénistické doby spíše v kladné části grafu, můžeme říci, že záporné hodnoty osy y odpovídají spíše klasickým tvarům a kladné hodnoty osy y pak helénistickým tvarům. Ovšem s tím nesouhlasí socha 34, která nejvíce odpovídá extrémnímu kladnému tvaru osy y a která je zástupcem klasického období. Klasické a helénistické sochy se z laterálního pohledu významně liší v tvaru nasofrontálního přechodu a prominenci nosu. U klasických soch nos prominuje více a 106

jejich nasofrontální přechod je plynulejší, u helénistických soch pozorujeme výraznější nasofrontální přechod a méně prominující nos.

107

+

-

+

-

Obr. 66. Zobrazení tvarových změn v rámci 8. a 9. relativní varpy (RW 8 a 9). Osa x =RW8, osa y = RW9.

108

0,06

RW8 (3,5%)

0,04 0,02 0,00 -0,02

A

medián 25%-75% bez odlehlých hodnot odlehlé hodnoty

A

medián 25%-75% bez odlehlých hodnot odlehlé hodnoty

-0,04 -0,06

K

H

Graf 19. Medián a 25% a 75% percentil pro každé období v rámci 8. relativní varpy (RW8). 0,05

RW9 (3%)

0,03 0,01 -0,01 -0,03 -0,05

K

H

Graf 20. Medián a 25% a 75% percentil pro každé období v rámci 9. relativní varpy (RW9). Jednorozměrné testování ukázalo významnost nejen 5. a 6. relativní varpy, ale i 8. a 9., jejichž tvarové změny ukazuje obrázek 66. Změny se týkají především velikosti brady a výšky nosu. Extrémní kladný tvar na ose y (RW9) nejvíce odpovídá soše 87 (Opilý satyr na vinném měchu) a extrémní záporný tvar na téže ose odpovídá soše 45 (Hypnos). Grafy 19 a 20 zobrazují medián 8. a 9. relativní varpy. V případě grafu 19 medián klasického období leží spíše v kladné části grafu a medián helénistického období spíše v záporné části grafu. V případě grafu 20 je tomu naopak – medián klasické doby leží spíše v záporné části grafu, zatímco medián helénistické doby lží spíše v kladné části grafu. Na ose x tedy kladným hodnotám odpovídají spíše klasické tvary a záporným hodnotám helénistické tvary. Na ose y kladným hodnotám pak odpovídají spíše helénistické tvary a záporným hodnotám spíše odpovídají klasické tvary. Tomuto závěru odpovídají i výše zmíněné sochy, kdy Hypnos (45) zastupuje klasickou dobu a Opilý satyr na vinném měchu (87) zastupuje helénistickou sochu.

109

Statisticky významné rozdíly mezi klasickou a helénistickou sochou z laterálního pohledu se týkají výšky nosu a velikosti brady. Helénistická socha má kratší nos i bradu oproti delší bradě a nosu klasické sochy. Výsledek post – hoc testů zobrazuje tabulka č.28. V rámci 5. relativní varpy se od sebe významně lišily helénistické a klasické období. Naopak v rámci 6. relativní varpy se od sebe významně lišily archaické a klasické období a archaické a helénistické. Stejné výsledky pak přinesla i 8. relativní varpa. V rámci 9. relativní varpy se od sebe významně lišily klasické a archaické období. Zbylé relativní varpy nevykazovaly statisticky významné hodnoty. 5. rel. varp K H A 6. rel. varpa K H A 8. rel. varpa K H A 9. rel. varpa K H A

K

H A 0,002310 0,070282 0,002310 0,677976 0,070282 0,677976

K

H A 0,933986 0,010007 0,933986 0,018216 0,010007 0,018216

K

H A 0,144048 0,001591 0,000262 0,144048 0,001591 0,000262

K

H A 0,224756 0,007573 0,224756 0,051654 0,007573 0,051654

Tab. 28. Výsledek post – hoc testů.

110

9.4. Hodnocení tvarové variability na základě rozlišení období i pohlaví Doposud jsem zjišť ovala tvarovou variabilitu v rámci pohlaví a období odděleně. V následujícím kroku jsem zjišť ovala variabilitu současně v obou faktorech, přičemž jsem vynechala sochy archaického období, jejichž počet byl podstatně menší než tomu bylo u klasického a helénistického období.

9.4.1. Frontální pohled – analýza relativních varp Přestože Levenův test ukázal jako významné hodnoty pro 3. a 10. relativní varpu, byly dále zahrnuty do statistického hodnocení. Mann – Whitneyho U test v případě období ukázal významně 2. a 5. relativní varpu a v případě pohlaví 1. a 3. relativní varpu. Výsledek testování pomocí MANOVY hlavních efektů (main - effects MANOVA) zobrazuje tabulka č. 29. Statisticky významné jsou rozdíly jak v rámci pohlaví tak v rámci období. Test intercept Wilks Wilks období pohlaví Wilks

Value 0,900739 0,747416 0,706115

F 0,848533 2,602159 3,204734

Effect df 10 10 10

Error df 77 77 77

p 0,584107 0,008922 0,001722

Tab. 29. Výsledek MANOVY hlavních efektů. Výsledky jednorozměrných testů zobrazuje tabulka č. 30. Významné hodnoty vykazuje 1., 2., a 5. relativní varpa.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

SS model 0,017777 0,004085 0,002281 0,000976 0,002617 0,000366 0,000835 0,000211 0,000236 0,000286

df model 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2

MS model 0,008888 0,002042 0,001141 0,000488 0,001309 0,000183 0,000418 0,000105 0,000118 0,000143

SS rezidual 0,106215 0,044190 0,039583 0,031508 0,021299 0,020906 0,016572 0,016399 0,010676 0,010447

df rezidual 86 86 86 86 86 86 86 86 86 86

MS rezidual 0,001235 0,000514 0,000460 0,000366 0,000248 0,000243 0,000193 0,000191 0,000124 0,000121

F 7,196725 3,974810 2,478406 1,332169 5,283376 0,751847 2,167677 0,552341 0,951223 1,176964

p 0,001289 0,022333 0,089850 0,269295 0,006852 0,474568 0,120656 0,577629 0,390294 0,313128

Tab. 30. Výsledek jednorozměrných testů při rozlišení pohlaví i období. Post – hoc testy ukázaly, že se od sebe významně liší klasické a helénistické období v 2., 5. a 7. relativní varpě, zatímco pohlaví se lišilo v 1. a 3. relativní varpě.

111

Výsledek hierarchické MANOVY (Levenův test ukázal jako významné hodnoty pro 3., 7. a 8. relativní varpu, přesto byly zahrnuty do dalšího hodnocení) zobrazuje tabulka č. 31. Sochy se statisticky významně liší mezi pohlavím i obdobím zároveň, tzn. že se mezi sebou liší klasické ženské sochy, klasické mužské sochy, helénistické ženské sochy a helénistické mužské sochy. intercept období pohlaví (období)

Test Wilks Wilks Wilks

Value 0,892950 0,753917 0,571887

F 0,911117 2,480684 2,449822

Effect df 10 10 20

Error df 76 76 152

p 0,527549 0,012505 0,001139

Tab. 31. Výsledek hierarchické MANOVY. Výsledek jednorozměrných testů zobrazuje tabulka č. 32. Významné hodnoty vykazuje 1., 2., 3. a 5. relativní varpa. Největší podíl na variabilitě vykazuje 1. relativní varpa (F = 4,75) a hned po ní pak 4. relativní varpa (F = 4,06).

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

SS model 0,017787 0,005592 0,004372 0,001168 0,003001 0,000368 0,000856 0,000462 0,000411 0,000484

df model 3 3 3 3 3 3 3 3 3 3

MS model 0,005929 0,001864 0,001457 0,000389 0,001000 0,000123 0,000285 0,000154 0,000137 0,000161

SS rezidual 0,106204 0,042682 0,037493 0,031316 0,020916 0,020903 0,016552 0,016147 0,010502 0,010250

df rezidual 85 85 85 85 85 85 85 85 85 85

MS rezidual 0,001249 0,000502 0,000441 0,000368 0,000246 0,000246 0,000195 0,000190 0,000124 0,000121

F 4,745353 3,712023 3,303523 1,057043 4,064813 0,499390 1,464629 0,811446 1,108358 1,336808

p 0,004149 0,014591 0,024104 0,371780 0,009476 0,683702 0,229967 0,491007 0,350336 0,267846

Tab. 32. Výsledek jednorozměrných testů. Výsledek post – hoc testů zobrazuje tabulka č. 33. Z ní vyčteme, že v rámci 1. relativní varpy se od sebe statisticky významně liší klasická mužská socha a klasická ženská socha. V rámci 2. relativní varpy se od sebe významně liší helénistická mužská socha od klasické mužské sochy a klasické ženské sochy, stejně je tomu i v rámci 5. relativní varpy. A v rámci 3. relativní varpy se od sebe významně liší helénistická ženská a helénistická mužská socha. K

K K H H

1. rel. varpa M Ž M Ž

K

H

M

H

Ž M Ž 0,011608 0,997016 0,110488 0,011608 0,059809 0,999937 0,997016 0,059809 0,174245 0,110488 0,999937 0,174245

112

-

+

A)

B)

A) Záporné hodnoty první relativní varpy odpovídající ženské soše klasického období. B) Kladné hodnty první relativní varpy odpovídající mužské soše v klasickém období. K

K K H H

2. rel. varpa M Ž M Ž

K K H H

3. rel. varpa M Ž M Ž

K

H

H

M

Ž M Ž 0,998149 0,013644 0,986647 0,998149 0,015614 0,970583 0,013644 0,015614 0,147549 0,986647 0,970583 0,147549 K

K

H

H

M

Ž M Ž 0,865931 0,303052 0,196195 0,865931 0,123445 0,532042 0,303052 0,123445 0,016517 0,196195 0,532042 0,016517

-

+

A)

B)

A) Záporné hodnoty třetí relativní varpy odpovídající mužské soše helénistického období. B) Kladné hodnoty třetí relativní varpy odpovídající ženské soše helénistického období.

113

K 5. rel. varpa M Ž M Ž

K K H H

K

H

H

M

Ž M Ž 0,980325 0,008559 0,391711 0,980325 0,032567 0,607251 0,008559 0,032567 0,610404 0,391711 0,607251 0,610404

Tab. 33. Výsledek post – hoc testů.

9.4.2. Laterální pohled – analýza relativních varp Levenův test ukázal jako významné hodnoty pro 5. a 7. relativní varpu, i přesto byly zahrnuty do dalšího testování. Mann – Whitneyho U test v případě období ukázal významně 5. a 9. relativní varpu a v případě pohlaví 4. a 5. relativní varpu. Výsledek testování pomocí MANOVY hlavních efektů (main - effects MANOVA) zobrazuje tabulka č. 34. Statisticky významné jsou rozdíly jak v rámci pohlaví tak v rámci období. intercept období pohlaví

Test Wilks Wilks Wilks

Value 0,946761 0,693838 0,774139

F 0,404872 3,177064 2,100652

Effect df 10 10 10

Error df 72 72 72

p 0,940135 0,002004 0,035230

Tab. 34. Výsledek MANOVY hlavních efektů. Výsledek jednorozměrných testů zobrazuje tabulka č. 35. Významné hodnoty vykazuje 5., relativní varpa. Její významnost potvrdil i Mann – Whitneyho U test. 5. relativní varpa se jednoznačně nejvíce podílí na variabilitě, neboť hodnota F = 12,6.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

SS model 0,004245 0,003171 0,004570 0,002098 0,009077 0,000326 0,000203 0,001173 0,000605 0,000049

df model 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2

MS model 0,002123 0,001586 0,002285 0,001049 0,004538 0,000163 0,000102 0,000587 0,000302 0,000025

SS rezidual 0,204829 0,091496 0,076495 0,051043 0,029132 0,032599 0,032925 0,020853 0,017659 0,012862

df rezidual 81 81 81 81 81 81 81 81 81 81

MS rezidual 0,002529 0,001130 0,000944 0,000630 0,000360 0,000402 0,000406 0,000257 0,000218 0,000159

F 0,83940 1,40368 2,41937 1,66495 12,61925 0,40497 0,25010 2,27821 1,38652 0,15479

p 0,435691 0,251602 0,095382 0,195610 0,000017 0,668338 0,779326 0,108997 0,255812 0,856850

Tab. 35. Výsledek jednorozměrných testů. Post – hoc testy též ukázaly, že se klasické a helénistické období liší v 5. relativní varpě, stejně tak je tomu i u pohlaví.

114

Výsledek hierarchické MANOVY (Levenův test prokázal homogenitu rozptylů) zobrazuje tabulka č. 36. Statisticky významné rozdíly jsou v rámci období i pohlaví zároveň, tzn. že se mezi sebou liší klasické ženské sochy, klasické mužské sochy, helénistické ženské sochy a helénistické mužské sochy. intercept období pohlaví (období)

Test Wilks Wilks Wilks

Value 0,939760 0,682088 0,586294

F 0,455123 3,309217 2,172583

Effect df 10 10 20

Error df 71 71 142

p 0,912988 0,001432 0,004672

Tab. 36. Výsldek hierarchické MANOVY. Výsledek jednorozměrných testů zobrazuje tabulka č. 37. Významné hodnoty vykazuje 5. relativní varpa. Jeji podíl na variabilitě je jednoznačně největší (F = 11,8).

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

SS model 0,013115 0,004149 0,007373 0,002127 0,011719 0,000328 0,000504 0,001203 0,000699 0,000056

df model 3 3 3 3 3 3 3 3 3 3

MS model 0,004372 0,001383 0,002458 0,000709 0,003906 0,000109 0,000168 0,000401 0,000233 0,000019

SS rezidual 0,195960 0,090518 0,073691 0,051014 0,026490 0,032597 0,032625 0,020823 0,017565 0,012855

df rezidual 80 80 80 80 80 80 80 80 80 80

MS rezidual 0,002449 0,001131 0,000921 0,000638 0,000331 0,000407 0,000408 0,000260 0,000220 0,000161

F 1,78468 1,22242 2,66813 1,11196 11,79667 0,26823 0,41165 1,54083 1,06116 0,11599

p 0,156746 0,307034 0,053208 0,349255 0,000002 0,848114 0,745072 0,210363 0,370375 0,950488

Tab. 37. Výsledek jednorozměrných testů. Výsledek post – hoc testů zobrazuje tabulka č. 38. V rámci 5. relativní varpy, kterou jednorozměrné testování ukázalo statisticky významnou, se významně liší helénistická mužská socha od klasické mužské sochy, klasické ženské sochy a helénistické ženské sochy.

K K H H

K K H H 5. rel. varpa M Ž M Ž M 0,585192 0,000166 0,989601 Ž 0,585192 0,000148 0,898631 M 0,000166 0,000148 0,000367 Ž 0,989601 0,898631 0,000367

Tab. 38. Výsledek post – hoc testů.

115

A)

+ B)

A) Záporné hodnoty páte relativní varpy odpovídající ženské soše helénistického období. B) Kladné hodnoty páte relativní varpy odpovídající mužské soše helénistického období.

116

9.5. Srovnání souboru soudobých obličejů a souboru antických soch Srovnáním těchto souborů jsem chtěla zjistit, zda se soubor soudobých obličejů a soubor antických soch mezi sebou liší. Do MANOVY jsem opět zahrnula prvních deset relativních varp.

9.5.1. Frontální pohled – analýza hlavních komponent Na souboru obsahující fotografie recentních obličejů a fotografie antických soch jsem provedla analýzu hlavních komponent. Přičemž do dalšího hodnocení jsem použila prvních deset hlavních komponent, které celkem zahrnuly 91,4742% variability. % eigenvalue variability kumulativní% 1

0,001693

37,527

37,527

2

0,000602

13,336

50,863

3

0,000539

11,94

62,803

4

0,000351

7,7762

70,5792

5

0,000305

6,7633

77,3425

6

0,000178

3,9357

81,2782

7

0,000144

3,198

84,4762

8

0,000115

2,5514

87,0276

9

0,000106

2,3575

89,3851

10

9,42E-05

2,0891

91,4742

Tab. 39. Prvních deset hlavních komponent a jejich eigenvalue a procenta odčerpané variability. 3,2 2,4

komponenta 2

1,6 0,8 -4

-3,2 -2,4 -1,6 -0,8 -0,8

0,8

1,6

2,4

3,2

-1,6 -2,4 -3,2 -4 komponenta 1

Graf 21. Rozložení antického a recentního souboru v rámci 1. a 2. komponenty (žlutá = antický soubor, zelená = recentní soubor).

117

3,2 2,4

komponenta 3

1,6 0,8 -4

-3,2 -2,4 -1,6 -0,8 -0,8

0,8

1,6

2,4

3,2

-1,6 -2,4 -3,2 -4 komponenta 1

Graf 22. Rozložení antického a recentního souboru v rámci 1. a 3. komponenty (žlutá = antický soubor, zelená = recentní soubor). 3,2 2,4

komponenta 3

1,6 0,8 -4

-3,2

-2,4

-1,6

-0,8 -0,8

0,8

1,6

2,4

-1,6 -2,4 -3,2 -4 komponenta 2

Graf 23. Rozložení antického a recentního souboru v rámci 2. a 3. komponenty (žlutá = antický soubor, zelená = recentní soubor).

118

Grafy 21 – 23 zobrazují rozložení srovnávaných souborů (antického a recentního) v rámci 1., 2. a 3. komponenty. Elipsy představují hranici 95% variability obou souborů. Podíváme – li se na boxploty na obrázcích 67 – 69, které zobrazují medián prvních třech komponent pro každý soubor, zjistíme, že ve všech třech případech leží hodnoty antického souboru spíše v záporných částech grafu a hodnoty recentního souboru spíše v kladných částech grafu. Následující obrázky ukazují, s jakou deformací je která komponenta spojena.

(score -3 → antika)

(score +3 → recent)

komponenta 1 (37,5%)

3 2 1 0 -1 -2 -3

Obr. 67 První komponenta

A

R vymezení

(score -1,5 → antika)

(score +1,5 → recent)

119

komponenta 2 (13%)

4 3 2 1 0 -1 -2 -3 -4

A

R vymezení

Obr. 68 Druhá komponenta

(score -1,5 → antika)

(score +1,5 → recent)

komponenta 3 (12%)

4 3 2 1 0 -1 -2 -3 -4

A

R vymezení

Obr. 69. Třetí komponenta

(score -1,5 → antika)

(score +1,5 → recent)

120

komponenta 4 (8%)

3 2 1 0 -1 -2 -3 -4

A

R vymezení

Obr. 70. Čtvrtá komponenta

(score +1,5 → antika)

(score -1,5 → recent)

komponenta 5 (7%)

4 3 2 1 0

-1 -2 -3

A

R vymezení

Obr. 71. Pátá komponenta

(score +1,5 → antika)

(score -1,5 → recent)

121

5 komponenta 6 (4%)

4 3 2 1 0 -1 -2 -3

A

R vymezení

Obr. 72. Šestá komponenta 1. komponenta: kladné hodnoty obličej rozšiřují, ke změnám dochází především v oblasti dolní části obličeje, záporné hodnoty obličej zužují a ke změnám dochází především v oblasti horní části obličeje. Tvary záporných hodnot odpovídají antickým obličejům, tvary kladných hodnot pak recentním obličejů. Antické obličeje jsou tedy užší než ty recentní. 2. komponenta: kladné hodnoty obličej zkracují, záporné hodnoty mění především laterální oblasti kolem úst. I zde odpovídají antické tvary spíše záporným hodnotám a recentní tvary kladným hodnotám. Z toho můžeme usoudit, že antické obličeje jsou delší. 3. komponenta: kladné hodnoty především rozšiřují oblast spánkovou, ústa a nos, záporné hodnoty mění oblast čela a očí. Opět kladné tvary odpovídají spíše recentu a záporné antice. Antický zobrazovaný obličej má užší nos a ústa a šířka čela je též užší než u recentního obličeje. 4. komponenta: kladné hodnoty obličej zkracují a rozšiřují do stran, záporné hodnoty obličej zužují a prodlužují zejména v oblasti brady. I zde je tomu stejně jako v prvních třech komponentech, kladné hodnoty odpovídají zase spíše recentnímu souboru a záporné antickému. Jak už bylo uvedeno, antický zobrazovaný obličej je užší a protáhlejší. 5. komponenta: kladné hodnoty mění především laterální oblast obličeje, záporné hodnoty mění střední část obličeje – rozšiřují nos a ústa, tím že se postranní části rolují dospodu. V případě páté komponenty antickému souboru odpovídají kladné hodnoty a recentnímu záporné hodnoty. Recentní obličeje mají tedy širší nos a ústa, což souhlasí s tvrzením v případě třetí komponenty. 6. komponenta: kladné hodnoty též rozšiřují nos a ústa, ale obličej se celkově rozšiřuje do stran, nikoliv se roluje dospodu, záporné hodnoty pak zužují bradu a rozšiřují 122

čelo a spánkové oblasti. Stejně jako pátá i šestá komponenta přiřazuje antickému souboru převážně kladné hodnoty a recentnímu záporné hodnoty. Levenův test ukázal jako významné hodnoty pro 5. a 9. komponentu. I přesto byly zahrnuty do dalšího testování. Mann – Whitneyho U test ukázal významně 1., 2., 3., 4., 5., 6. a 9. hlavní komponentu. Výsledek MANOVY zobrazuje tabulka č. 40. Rozdíly mezi recentním a antickým souborem jsou statisticky významné. Test Wilks Hotellng vymezení Wilks Hotellng intercept

Value 0,824684 0,212586 0,223171 3,480871

F 4,97452 4,97452 81,45238 81,45238

Effect df 10 10 10 10

Error df 234 234 234 234

p 0,000002 0,000002 0,000000 0,000000

Tab. 40. Výsledek MANOVY při testování rozdílů mezi antickým a recentním souborem. Výsledky jednorozměrných testů zobrazuje tabulka 41. Prvních šest hlavních komponent a devátá hlavní komponenta jsou statisticky významně rozdílné v rámci vymezení souboru na antiku a recent. Podíváme – li se do tabulky 41 na hodnoty F, zjistíme, že největší podíl variability připadá na třetí komponentu, za ní následují první a pátá komponenta. SS df model model 56,81249 1 7,17482 1 79,60018 1 8,07387 1 20,20929 1 12,04356 1 0,03983 1 0,01502 1 4,98470 1 0,37968 1

PC1 PC2 PC3 PC4 PC5 PC6 PC7 PC8 PC9 PC10

MS model 56,81249 7,17482 79,60018 8,07387 20,20929 12,04356 0,03983 0,01502 4,98470 0,37968

SS df rezidual rezidual 187,1880 243 236,8252 243 164,3988 243 235,9273 243 223,7906 243 231,9568 243 243,9602 243 243,9848 243 239,0150 243 243,6207 243

MS rezidual F 0,770321 73,7517 0,974589 7,3619 0,676538 117,6581 0,970894 8,3159 0,920949 21,9440 0,954555 12,6169 1,003952 0,0397 1,004053 0,0150 0,983601 5,0678 1,002554 0,3787

p 0,000000 0,007139 0,000000 0,004282 0,000005 0,000459 0,842293 0,902756 0,025268 0,538870

Tab. 41. Výsledek jednorozměrných testů na základě rozlišení souboru na antiku a recent.

9.5.2. Laterální pohled – analýza hlavních komponent Soubor z hlediska laterálního pohledu jsem hodnotila stejným způsobem jako v případě frontálního pohledu. Opět jsem použila prvních deset hlavních komponent, které celkem zahrnuly 91,6% variability. % eigenvalue variability kumulativní% 1

0,002036

29,764

37,527

2

0,001236

18,074

47,838

123

3

0,000771

11,277

59,115

4

0,000647

9,4614

68,5764

5

0,000367

5,3659

73,9423

6

0,000344

5,0339

78,9762

7

0,000248

3,6231

82,5993

8

0,000238

3,4752

86,0745

9

0,000213

3,1171

89,1916

10

0,000162

2,3674

91,559

Tab. 42 Prvních deset hlavních komponent a jejich eigenvalue a procenta odčerpané 4

variability.

3,2 komponenta 2

2,4 1,6 0,8 -3 -2,4-1,8-1,2-0,6 -0,8

0,6 1,2 1,8 2,4

-1,6 -2,4 komponenta 1

Graf 24 Rozložení antického a recentního souboru v rámci 1. a 2. komponenty (žlutá = antický soubor, zelená = recentní soubor). 2,4

komponenta 3

1,8 1,2 0,6 -3 -2,4-1,8-1,2-0,6 -0,6

0,6 1,2 1,8 2,4

-1,2 -1,8 -2,4 -3 komponenta 1

Graf 25 Rozložení antického a recentního souboru v rámci 1. a 3. komponenty (žlutá = antický soubor, zelená = recentní soubor).

124

2,4

komponenta 3

1,8 1,2 0,6 -4 -3,2-2,4-1,6-0,8 -0,6

0,8 1,6 2,4 3,2

-1,2 -1,8 -2,4 -3 komponenta 2

Graf 26 Rozložení antického a recentního souboru v rámci 2. a 3. komponenty (žlutá = antický soubor, zelená = recentní soubor). Grafy 24 – 26 zobrazují rozložení srovnávaných souborů (antického a recentního) v laterálním pohledu v rámci 1., 2. a 3. komponenty. Elipsy představují hranici 95% variability obou souborů. Podíváme – li se na boxploty na obrázcích 73 – 75, které zobrazují medián a 95% percentil prvních třech komponent pro každý soubor, zjistíme, že v případě 1. a 3. hlavní komponenty leží hodnoty antického souboru spíše v kladných částech grafu a hodnoty recentního souboru spíše v záporných částech grafu. U 2. hlavní komponenty je tomu naopak. Následující obrázky ukazují, s jakou deformací je která komponenta spojená.

(score -3 → recent) (score +3 → antika)

125

3 komponenta 1 (30%)

2 1 0 -1 -2 -3 -4

R

Obr. 73. První komponenta

(score +1,5 → recent) hlavní komponenta 2 (18%)

4

A

(score -1,5 → antika)

3 2 1 0 -1 -2 -3 -4

Obr. 74. Druhá komponenta

(score -1,5 → recent)

R

A

(score +1,5 → antika)

126

hlavní komponenta 3 (11%)

3 2 1 0 -1 -2 -3 -4

R

Obr. 75 Třetí komponenta

A

(score -1,5 → recent) hlavní komponenta 4 (9,5%)

4

(score +1,5 → antika)

3 2 1 0 -1 -2 -3

R

A

Obr. 76 Čtvrtá komponenta

(score -1,5 → recent)

(score +1,5 → antika) 127

hlavní komponenta 5 (5,5%)

3 2 1 0 -1 -2 -3 -4

R

Obr. 77 Pátá komponenta

A

(score +1,5 → recent) hlavní komponenta 6 (5%)

5

Obr. 78 Šestá komponenta

(score -1,5 → antika)

4 3 2 1 0 -1 -2 -3

R

A

Přestože Levenův test ukázal významně hodnoty pro 2. komponentu, byla zahrnuta do dalšího hodnocení. Mann – Whitneyho U test ukázal významně 1., 4., 5., 6. a 10. hlavní komponentu. Výsledek MANOVY zobrazuje tabulka č. 43. Rozdíly

mezi recentním a antickým

souborem jsou statisticky významné. Test Wilks Hotellng vymezení Wilks Hotellng intercept

Value 0,809468 0,235380 0,309465 2,231382

F 5,24897 5,24897 49,75982 49,75982

Effect df 10 10 10 10

Error df 223 223 223 223

p 0,000001 0,000001 0,000000 0,000000

Tab. 43 Výsledek MANOVY při testování rozdílů mezi antickým a recentním souborem.

128

Výsledky jednorozměrných testů zobrazuje tabulka č. 44. Statistickou významnost vykazují 1., 4., 5., 6. a 10. hlavní komponenta. Jednoznačně nevětší podíl variability připadá na první hlavní komponentu, jejíž hodnta F = 289,7.

PC1 PC2 PC3 PC4 PC5 PC6 PC7 PC8 PC9 PC10

SS model 115,1956 1,5222 0,5465 16,5792 7,4703 9,1365 0,9318 1,0976 2,4663 5,9481

df model 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1

MS model 115,1956 1,5222 0,5465 16,5792 7,4703 9,1365 0,9318 1,0976 2,4663 5,9481

SS rezidual 117,8038 231,4784 232,4530 216,4211 225,5298 223,8650 232,0687 231,9020 230,5323 227,0531

df rezidual 232 232 232 232 232 232 232 232 232 232

MS rezidual 0,507775 0,997752 1,001952 0,932850 0,972111 0,964935 1,000296 0,999578 0,993674 0,978677

F 226,8634 1,5257 0,5455 17,7727 7,6846 9,4685 0,9316 1,0981 2,4820 6,0777

p 0,000000 0,218014 0,460926 0,000036 0,006021 0,002342 0,335465 0,295775 0,116517 0,014416

Tab. 44 Výsledek jednorozměrných testů na základě rozlišení souboru na antiku a recent.

129

9.6. Posouzení variability mezi recentním a antickým souborem

9.6.1. Frontální pohled PC1

PC2

PC3

PC4

PC5

Ústí ELSPAC H K A

0,023222 0,034279 0,038789 0,035056 0,043136 PC6

0,022877 0,027124 0,022071 0,019901 0,016394 PC7

0,011861 0,022324 0,023104 0,013728 0,021605 PC8

0,013297 0,018505 0,015158 0,015440 0,027572 PC9

0,012165 0,016520 0,019851 0,018290 0,016293 PC10

Ústí ELSPAC H K A

0,011465 0,011686 0,019690 0,011350 0,002826

0,007685 0,011796 0,011180 0,010021 0,010735

0,010298 0,010019 0,014679 0,010360 0,004598

0,007786 0,008480 0,013606 0,012107 0,011515

0,006714 0,010999 0,008061 0,008155 0,020767

Tab. 45. Směrodatná odchylka pro prvních deset hlavních komponent (PC1 – PC10). Ústí ELSPAC recent H K A

*krychle 4,83 81,7 532 211 31,5 22,9

*elipsoid 12,3 208 1360 538 80,2 58,4

Tab. 46. Výstupní hodnota (*10-20) pro každou skupinu. Největší variabilita v rámci antiky byla zjištěna u helénistické doby. Nejmenší variabilita

je pak pozorována u archaické doby, tento závěr je však ovlivněn velmi nízkým počtem soch reprezentující archaické období. Variabilita antické doby je menší než u recentu.

9.6.2. Laterální pohled PC1

PC2

PC3

PC4

PC5

ELSPAC Ústí K H A

0,029005 0,033403 0,025490 0,028887 0,043086 PC6

0,028052 0,030053 0,037286 0,046287 0,112022 PC7

0,024494 0,024591 0,022173 0,031388 0,047460 PC8

0,018377 0,022518 0,027004 0,022152 0,041281 PC9

0,018402 0,017038 0,016989 0,022514 0,014760 PC10

ELSPAC Ústí K H A

0,015904 0,011379 0,022310 0,023874 0,010207

0,014423 0,013515 0,016605 0,020284 0,012347

0,013754 0,009253 0,017444 0,017980 0,015843

0,013470 0,013386 0,016362 0,014946 0,022407

0,012513 0,010593 0,013044 0,013525 0,010565

Tab. 47. Směrodatná odchylka pro prvních deset hlavních komponent (PC1 – PC10).

130

Ústí ELSPAC recent H K A

*krychle 3,58 1,91 5,32 36,8 13,3 66

*elipsoid 9,14 4,87 13,6 93,9 34 168

Tab. 48. Výstupní hodnota (*10-18) pro každou skupinu.. Z laterálního pohledu pozorujeme v rámci antiky nejmenší variabilitu u klasického období. Variabilita recentu byla zjištěna menší oproti variabilitě antiky.

131

10. Diskuse Sochařství antického Řecka má ve světové historii umění své důležité místo. Především je nesporným dokladem vyspělosti evropské starověké civilizace. S vývojem oblasti šel ruku v ruce i vývoj umění. S pomocí metod geometrické morfometrie jsem se tento vývoj snažila postihnout. Použití metody význačných bodů na nebiologický materiál není možné z hlediska nutnosti biologické homologie význačných bodů. Nicméně materiál pro tuto diplomovou práci je sice nebiologický, ale odráží biologickou podstatu lidského obličeje. Stejně tak by se dala tato metoda využít na další jiné nebiologické objekty, které by zobrazovaly biologické objekty, např. obrazy lidských obličejů nebo celých lidských postav. Je ovšem nutné zvolit takové význačné body, které nebudou chybět na žádném objektu. V případě tohoto studovaného materiálu jsem například nemohla zvolit tragion, i když byl původně zamýšlen, neboť ne každý antický sochař zobrazil na své soše ucho tak aby jeho umístění bylo možné a správné. Další úskalí pak vězí v opakované digitalizaci, kdy se některé body na některých sochách špatně umísť ují do stejné pozice jako při původní digitalizaci. Důvodem může být, že socha přeci jen není přesný „záznam“ lidského obličeje a struktury, které nám pomáhají hledat biologicky homologické body nejsou tak dobře patrné jako je tomu u živého člověka. Pohlavní dimorfismus mezi antickými sochami byl zjištěn pouze z frontálního pohledu. To může být zapříčiněno skutečností, že v prvních fázích antiky tvořili sochaří své sochy pro frontální pohled. Na přelomu archaického a klasického období převládá typ sochy kúros a koré. Tyto typy soch představovaly jedince sedící nebo stojící vždy ve frontální poloze (Frel 1952, s. 11 – 12). Počátkem 5. století se nedokázal ani jeden sochař či malíř úplně osvobodit od archaických konvencí, např. v malířství se na hlavě podané z profilu ještě objevuje oko z frontálního pohledu. Nicméně sochaři 6. století začali postupně zavádět nové pózy a vícepohledové kompozice (Strong 1970, s. 61). Tento revoluční krok je ovšem nesnadno časově zařaditelný. U sochy Apollona z Piombina z let kolem 490 př. Kr. není uvolnění figury ze strnulé frontální pozice ještě zcela vyjádřeno tvary těla (Strong 1970 62) Mužské a ženské sochy se liší především v celkovém tvaru obličeje. Obličeje ženských soch jsou užší a protáhlejší. Poměr šířky a výšky obličeje ženské sochy je menší než je tomu u obličeje mužské sochy. Ženské sochy mají tedy tvar obličeje více oválný, zatímco obličej mužských soch je spíše kulatý. Pohlavní dimorfismus antických soch pozorujeme

132

též ve tvaru a velikosti rtů, a to jak v případě frontálního tak v případě laterálního pohledu. Ženské rty jsou podstatně menší velikosti než mužské rty. Ženské rty se jeví také více asymetrické, ovšem to může být zapříčiněno chybnou digitalizací. Také poloha mužských a ženských rtů se liší. Ženské rty jsou posazené více dole. To souvisí s dalším dimorfním znakem obličeje antických soch a to s tvarem nosu. Rty ženských soch jsou posazené více dole v důsledku protáhlejšího a užšího tvaru nosu. Tento znak je patrný taktéž z obou pohledů. Toto tvrzení podporuje skutečnost, že mužské a ženské antické sochy se poměrně dost odlišovaly, ovšem za ideál antické ženy byla v době pátého století př. Kr. považována Feidiova socha Athéna Lemnia (Strong 1970, s. 67). Tato socha má však neženský až chlapecký obličej. Přesto byla považována za vzor půvabu a ženský ideál. (Frel 1952, s. 41 – 42). Z výsledků testování pohlavního dimorfismu antických soch bylo však zjištěno, že tvar nosu této sochy odpovídá spíše ženským tvarům. Pohlavní dimorfismus obličejů ženských a mužských antických soch se víceméně shoduje s pohlavním dimorfismem současné populace, kdy mužské obličeje jsou větší a širší, což souvisí s velikostí těla (Blažek, V. 2009, s. 63 – 64). Ovšem podle výsledků jsou antické ženské rty menší a užší, což neodpovídá současnosti, kdy ženské rty jsou větší než mužské (Blažek, V. 2009, s. 63 – 64). Tvarové rozdíly mezi klasickou a archaickou sochou nebyly vizualizovaný z důvodu malého počtu archaických soch, nicméně jejich tvarové rozdíly se významně lišily. V řeckém umění se o počátku 5. století, kdy nastupuje klasická epocha, mluví jako o revoluci, která se také týkala zobrazování obličeje. Tato revoluce zasáhla i do umění. Jasná a usměvavá tvář ustoupila mírně zamyšlenému a vážnému pohledu (Strong 1970, s. 60). Sochy Dia, Hippodamie, Pelopa a Steropy z východního štítu olympijského chrámu představují onen přísný ideál, k němuž mířili tehdejší umělci (Strong 1970, s. 64). Nejpatrnější rozdíly mezi klasickou a helénistickou sochou pozorujeme ve tvaru a velikosti nosu, v nasofrontálním přechodu, v šířce a délce obličeje a ve tvaru rtů. U sochařů raného a vrcholného klasického období převažoval především přísný styl (Maliva, J. – Přikryl, Z. – Viklický, E. 1969, s. 16), který se postupně vyvinul z archaického stylu (Pelikán, O. 1971, s. 25). Obličeje klasických soch jsou štíhlé a protáhlejší s úzkými rty a úzkým dlouhým nosem. Archaické sochařství plně uplatňuje geometrické pojetí lidské postavy s trojúhelnou tváří a velkýma očima a na tento styl navazuje právě následující klasické období (Strong 1970, s. 36). Takový obličej měl být oslavou harmonie a půvabu. Naopak helénistický obličej se zakulacuje a zvýrazňuje. Rty jsou plné, výrazné a široké. Nos je širší, kratší a více vystupuje z profilu. Mnohem výraznější je také nasofrontální 133

přechod. Helénistické sochařství navazuje na Lýsippův, Praxitélův a Skopásův krásný styl s převahou konkrétnosti, dynamiky a vzrůstajícího individualismu (Pelikán, O. 1971, s 29 – 32). V kosmopolitním helénismu se začíná uplatňovat tvorba realistických portrétů skutečných představitelů helénistické doby. V několika kopiích se zachovaly portréty Menandra a Epikúra (Oliva, P. 2001, s. 74 - 81). Helénistické obličeje jsou více lidské a realistické a ne tolik idealizované, půvabné a přísné jako klasické. Srovnávání ženských a mužských soch v rámci jednotlivých období ukazuje, že helénistická mužská socha se z laterálního i z frontálního pohledu odlišuje od všech ostatních. Pravděpodobně hlavním důvodem je skutečnost, že na konci 4. století vzniká nový ideál mužské krásy, kdy tělesné tvary jsou poněkud méně mužné a útlejší a přechody jsou méně nápadné. Tento ideál byl poprvé představen u Praxitelovy sochy – Hermés nesoucí malého Dionýsa, která vznikla na přelomu klasické a helénistické doby. Právě v helénismu na tento ideál sochaři navazují (Strong 1970, s. 73). Stejně tak další slavný sochař přelomu klasické a helénistické doby, Lýsippos, zavedl ve svém díle nový typ kánonu proporcí mužského těla. Jeho mužské sochy jsou vyšší, štíhlejší a s menší hlavou. Lýsippos navrátil tělesným formám pevnost, ale zároveň jim dal lehkost, pohyb a trojrozměrnost. Tyto rysy později ovlivnily umění helénistického světa (Strong 1970, s. 75). Klasická mužská socha se z frontálního pohledu neodlišuje od helénistické ženské, ovšem odlišuje se od klasické ženské sochy. Tento závěr vybízí k domněnce, že v klasické době, která znamená vrchol antického sochařství, bylo zobrazování ženy pravděpodobně významnější, než tomu bylo v helénismu. Sochaři chtěli ženskou krásu vyjádřit, co nejdokonaleji, proto jsou asi i rozdíly mezi klasickou ženskou a klasickou mužskou výraznější. Ovšem je tomu zcela naopak. Ženská krása nebyla v 5. století námětem umění. Až od Praxitelových dob, přelom klasiky a helénismu, se ženský akt stává v umění hlavním námětem. Jednou z nejproslulejších soch Afrodit tehdejší doby je bezesporu Venuše Kapitolská. Nejslavnější sochou Praxitelovou je nahá Afrodita Knidská. Modelem mu stála jeho milenka Fryné (Strong 1970, s. 73). Bylo také zjištěno, že obličeje antických soch jsou užší než u současné české populace. Zde sehrály roli především klasické sochy, které jsou mnohem užší než helénistické a jejichž počet v souboru mírně převažoval nad počtem helénistických soch. Klasické sochařství je pojem uznávanější než helénistické sochařství. Důvodem je pravděpodobně skutečnost, že helénistická epocha byla považována za úpadkové období (Świderková, A. 1938, s. 12). První helénistický sochař je Lýsippos, který je však také poslední z velkých řeckých umělců, což je sám o sobě významný fakt (Strong 1970, s. 97). Umění helénismu 134

sloužilo především dekorativním účelům a nedostávalo se mu proto dostatečného vkusu, který charakterizoval díla klasických mistrů. Posléze o pestrost helénistického umění ztrácíme zájem (Strong 1970, s. 79.) Řekne – li se antické sochařství, většina z nás si představí štíhlou a elegantní sochu s jemným úzkým obličejem. Při posuzování variabilit z frontálního pohledu byla zjištěna největší variabilita v rámci antiky u helénistického období. V rámci laterálního pohledu byla zjištěna variabilita helénistického období taktéž větší než variabilita klasického období. Tyto závěry podporují tvrzení, že helénistická epocha je ve svém umění mnohem pestřejší a realističtější než unifikované a idealizované umění klasické doby. Pro helénistickou dobu je typické neustálé hledání v každém odvětví umění a vědy. Rozvoj exaktních věd dává vzniknout snaze zobrazovat předměty realisticky a podporuje zpodobování lidí ze všech aspektů. Umělecké ideály klasické epochy se zdají být od toho všeho velmi vzdáleny (Strong 1970, s. 79). V pozdější době můžeme pozorovat pokusy vytvořit místo ideálního pojetí lidského těla pouze jakési ideální figury podle vhodných lidských modelů, které vždy nepůsobí líbivým dojmem. Hlavním tématem helénistického sochařství jsou realistická zobrazení lidské bytosti. Snaha vidět a zobrazovat věci tak jak jsou, je nejvíce patrná ve vývoji portrétního umění. V 5. století jsou portréty i přes snahu zobrazit individuální rysy poněkud zidealizovány. Ve 4. století je už realismus mnohem patrnější a sochaři se již pokoušejí proniknout k povaze člověka pozorným studiem jeho rysů (Strong 1970, s. 97 – 99). Při porovnání variability antického a recentního souboru byla variabilita recentu větší než variabilita antiky pouze z frontálního pohledu. U laterálního pohledu tomu bylo naopak. Důvodem ovšem může být složení materiálu. Soubor současné populace byl tvořen pouze jednou věkovou kategorií, a to 18 a 19 let, která reprezentovala pouze jednu oblast české populace - Ustí nad Labem. Posuzujeme – li trojrozměrné objekty dvojrozměrnými metodami, přináší to sebou vždy menší problémy. Některé rozdíly mezi body na fotografii nemusí nutně znamenat skutečné rozdíly, které bychom pozorovali na skutečném trojrozměrném objektu. Mohou být způsobeny například špatnou polohou vůči fotoaparátu. Prvním předpokladem pro kvalitní analýzu trojrozměrných objektů dvojrozměrnými metodami je tedy dodržování standardizovaného postupu při pořizování dvojrozměrných obrázků těchto trojrozměrných objektů. Při pořizování snímků lidských obličejů si obličej natočením sami přizpůsobíme, ovšem pořizujeme – li fotografie soch, jako v případě této diplomové práce, setkáme se častokrát se špatnou pozicí fotografované sochy. I když můžeme manipulací s fotoaparátem tuto nevýhodu kompenzovat, ne vždy, je možné takto získanou fotografii sochy použít. 135

Dalším předpokladem je pak výběr vhodných význačných bodů. Při jejich výběru bychom měli dodržovat základní kritéria. Stejně tak je důležité vybrat správný poměr třech základních typů význačných bodů. Samozřejmě platí, čím více význačných bodů prvního typu vybereme a použijme, tím je tvarová analýza přesnější a má vyšší hodnotu. Pro kvalitní tvarovou analýzu bychom měli mít dostatečný vzorek. Digitalizovaný soubor by měl mít dvojnásobný počet fotografií než je počet význačných bodů. V neposlední řadě je také důležitá precizní digitalizace, jejímž základem je samozřejmě přesná definice význačných bodů. U souboru antických soch je velký problém s jejich zachovalostí. Vzhledem ke skutečnosti, že počet možných antických soch k vyfocení je podstatně menší než je výběr pro focení lidských obličejů, nemůžeme si dovolit vyřadit každou sochu s porušeným povrchem, který by znesnadňoval digitalizaci. Naneštěstí se tento problém netýkal mnoha soch a většinou se jednalo o urazený nos. Problém byl tedy vyřešen odhadnutím příslušného význačného bodu v několika málo případech. U tohoto studovaného materiálu představovala skutečnost, že nejde o biologický materiál, nejdůležitější příčinu chyby digitalizace. Body na lidském objektu jsou více zřetelnější a viditelnější než je tomu u jeho sochařského zobrazení. Při opakované digitalizaci bylo umístit bod do stejné polohy jako při původní digitalizaci o něco méně snadnější. Naopak sochy jsou nehybné a je možné opakovat podmínky focení.

136

11. Závěr Přes uvedená úskalí se metody geometrické morfometrie na tento typ materiálu dobře aplikovaly a byly zjištěny následující závěry: Mužské a ženské sochy se liší především v laterálním pohledu, a to jak v době klasické tak v době helénistické. Z laterálního pohledu se ženské a mužské sochy liší v helénistickém době, ale neliší se v době klasické. Klasický profil je podobný u mužské i ženské sochy. Vzorec pohlavního dimorfismu je stejný v době klasické i helénistické, přesto je více zvýrazněn v helénistické době. Antické zobrazované obličeje se významně liší od obličejů současné české populace. Helénistické obličeje mají větší variabilitu než obličeje klasické, a to jak z laterálního tak z frontálního pohledu. Antické obličeje mají menší variabilitu než současné české obličeje, ale pouze z frontálního pohledu.

137

12. O autorce

Datum narození: 07. 11. 1985 Pracovní zařazení: student 2. ročníku navazujícího studia antropologie PřF MU Brno Adresa školy: Přírodovědecká fakulta, Kotlářská 2, Brno, 611 37 Telefon: 549 491 111 Adresa bydliště: Letní 390, Mutěnice, 696 11 Mobil: 724 725 313 E – mail: [email protected] Vzdělání: 1992 – 2001 ZŠ Mutěnice 2001 – 2005 MěVG Klobouky u Brna 2005 – 2008 bakalářské studium antropologie PřF MU Brno Znalost jazyků: aktivní – AJ, NJ, základy japonského jazyka a písma Schopnosti: kvalitní paměť , komunikační a vyjadřovací schopnosti, pohybové nadání, kreativita, velká flexibilita, práce s PC, řídičský průkaz typu B Zájmy: cestování, sport rekreačně (lyžování, jóga, volejbal, stolní tenis, plavání, pěší túry) i aktivně (fotbal, dříve basketbal a volejbal), kino a divadlo, beletrie, folklór, příroda a environmentalistika Informace o rodině: matka Ludmila za svobodna Pryglová, dnes v invalidním důchodu, dosažené gymnaziální vzdělání. Otec František, soustružník, sestra – dvojče – Miroslava, studentka druhé ročníku navazujícího studia spotřební chemie FCH VUT, bratr Marek, stavař, bratr Petr, elektrikář s maturitou Ke studiu antropologie jsem se přihlásila, jelikož na střední škole jsem si oblíbila společensko – vědní obory a biologii. Původně jsem zamýšlela skládat maturitu z dějepisu,

138

ale nakonec jsem se rozhodla vyměnit tento předmět za biologii. A tak jsem odmaturovala nejen z českého a anglického jazyka, ale i z biologie a základů společenských věd. Při výběru vysoké školy hrál tento fakt nejdůležitější roli a já nakonec našla obor, který skloubil oba mé maturitní předměty. Tématem mé bakalářské práce byly Cirkadiánní rytmy u člověka, což mě vždy moc zajímalo u psaní mé bakalářské práce jsem se dozvěděla mnoha zajímavých a také důležitých informací. Téma mé diplomové práce je sice z poněkud jiného „soudku“, ale zajímavostí se cirkadiánním rytmům rozhodně vyrovná. Antické umění mám moc ráda a díky této práci jsem si ucelila informace o jeho vývoji. Téma mi přišlo nesmírně zajímavé a proto jsem si jej zvolila pro sovou diplomovou práci.

139

13. Slovník důležitých jmen a pojmů A Afain chrám – Chrám v dórském slohu byl postaven začátkem 5.století př. Kr. Je 15,5 m široký a 30,5 m dlouhý, má po 6 sloupech na kratších a po 12 na delších stranách Aigina – Aigina je ostrov, jehož původní název byl Oinone. Na Aiginu byl přejmenován, když Zeus unesl na ostrov dceru říčního boha Ásópa ,Aigínu, která tu přivedla na svět bílého Aiaka. alveolární prognatie – horní čelist vystupuje dopředu Amazonka – Amazonky byly v řecké mytologii národ bojovných žen. Sídlily pravděpodobně na severním pobřeží Malé Asie nebo ještě východněji ke Kavkazu. Uvádí se také oblast Krymu. Název amazonka vychází ze slova amazoi, což se překládá jako bezprsé. arcus superciliares – nadočnicový oblouk Argos – Město při vrchu Larissa, hlavní město řecké Argolidy, východně od Lakónie a Arkadie, jedno ze středisek mykénské kultury. Vedlo mnoho válek proti Spartě, vyvrátilo v roce 468 př. n. l. Mykény a Tiryos, spravovalo nemejské hry. Bylo jedním z prvním demokratických území spřátelených s Athénami. Artemision – Jde o chrám zasvěcený bohyni Artemis. Zbudován byl roku 550 př. Kr. v Efesu. asymetrie – nesouměrnost podle jedné nebo dvou hlavních os

B bakchantka – bakchantky byly v řecké mytologii průvodkyně boha vína Dionýsa či Bakcha.. Boiotia – je provincie ve středním Řecku. leží na sever od východní části Korintského zálivu, na jihu ji od Attiky odděluje pohoří Kithairon, na severu hraničí s Lokris a s Eubojským zálivem.

C cefalometrie – (kefalaometrie) měření lebky kefamometrem (přístroj k měření lebky) cefalometrický – týkající se cefalometrie 140

centroid – střed gravitace

D deformační energie – množství energie, která musí být vynaložená na deformaci určitého předmětu nebo materiálu. derivát – je obecně objekt vzniklý odvozením od jiného. detašovaný – vyčleněný diagram – je strukturované grafické znázornění (reprezentace) pojmů, myšlenek, vztahů, číselných, matematických nebo statistických údajů, prostorových nebo anatomických vztahů a podobně, sloužící názornému objasnění nebo jako pomůcka v myšlenkových postupech. drapériová – drapérie znamená ve výtvarném umění použití textilních látek k uměleckému vyzdobení. V užším smyslu slova pak znamená roucho nebo šaty, do kterých jsou postavy malířských a sochařských děl oděny, potažmo způsob úpravy těchto oděvů. Drapériová postava pak tedy znamená oděná do šatů.

E Efebové – ve starověkých Athénách a jiných řeckých městských státech to byli mladíci ve věku 18 – 20 let. Byli zapsáni do seznamů občanů a po povinné dvouleté vojenské službě, v jejímž průběhu skládali občanskou přísahu, se stávali zletilými s plnými občanskými právy. Efesos – bylo jedním z velkoměst iónského Řecka v Malé Asii, které se nacházelo v Lýdii na pobřeží Egejského moře. eigenvalue – vlastní hodnota en face – pohled zepředu Eretria – byla polis ve starověkém Řecku, který se nacházela na západním pobřeží ostrova Euboia. ex vota – drobné dary bohům

F faciální – týkající se obličeje foramen – slovo z latiny, znamená otvor

141

forenzní – z latiny forensis, soudní, od forum, veřejné prostranství, kde se konaly soudy, znamená soudní frenologie – byl obor, který předpokládal a zkoumal souvislost stavby lebky s duševními schopnostmi a charakterovými rysy. Byl populární zejména v 19. století. frankfurtská horizontála – antropologická základní čára, spojuje dolní okraj očnice s horním okrajem zevního zvukovodu frontální – čelní fylogenetický – týkající se fylogeneze, neboli historického procesu vývoje druhu fyzická antropologie – obor antropologie studující hmotnou, fyzickou stránku člověka, ovšem s důrazem na celek lidského těla, na jeho funkční souvislosti a na jeho vývoj ontogenetický i fylogenetický.

G generovat – vytvářet, vznikat glabela – mírně zvýšený prostor

mezi obočím a nosem, který spojuje nadočnicové

oblouky.

H Halikarnassos – město Halikarnássos je nejjižnějším z dlouhé řady velkých a slavných maloasijských řeckých měst. Město bylo snad založeno Dóry ještě před velkou kolonizací, zhruba v desátém století před n.l., takže je jednou z nejstarších maloasijských osad. helladská kultura – egejská kultura na řecké pevnině v období 2800 až 1100 př. Kr. hegemonie – je takové uspořádání sil skupin, kdy jedna vládne (ať už přímo či nepřímo) ostatním bez potřeby použití hrubé síly. Vládnoucí skupina či jedinec se nazývá hegemon. Výraz Hegemonie pochází z řečtiny, ze slova hegeisthai, což znamená vést. herold – profesionální autorita, vykladač a znalec užívání erbů. Jako autorita rozhodoval i v genealogických záležitostech šlechtických rodů. héros – hrdina, heroj heroizace – vytvářet hrdiny Hesperidky – v řecké mytologii to byly dcery Titána Atlanta a bohyně noci Nykty. S drakem Ládónem střežily zahradu bohů, kde rostla zlatá jablka na stromě, který dostala jako svatební dar bohyně Héra od bohyně země Gaie.

142

hetéra – byla svobodná, samostatná společnice, prostitutka či kurtizána ve starověkém Řecku. Byla vzdělaná a žila mimo svoji rodinu. Šlo většinou buď o propuštěnou otrokyni nebo cizinku. Její obdobou je v Japonsku oiran. Hetéry byly velice žádanými společnicemi. Jména těch nejvlivnějších se zachovala do dnešních dnů i v krásné literatuře. Historia Animalium – Aristotelův spis, v němž se věnoval popisu druhů živočichů (asi 500 druhů) a jejich rozdílům. Rozlišoval živočichy s krví a bez krve.

CH Chiméra – ve starořeckých bájích to byla obluda, příšera s částmi těla lva, draka a kozy. Z biologie je to termín označující jedince, který je složený z buněk, které nemají všechny stejnou genetickou informaci

I interorbitální – oblast mezi orbitami (očnicemi) in vivo – odborný termín pocházející z latiny, který se dá přeložit jako „v živém“.

K kentaur – bytost původem z řecké mytologie, napůl kůň, napůl člověk. Byli to nezkrotní a divocí tvorové, které se nikdo neodvážil osedlat a byla čest se na ně posadit. klinická antropometrie – měření lidského jedince za účelem lékařského výzkumu Knóssos – je největší archeologickou lokalitou doby bronzové na ostrově Kréta. Pravděpodobně se jednalo o správní a politické centrum celé mínojské civilizace a její kultury. Dnes se jedná o významný turistický cíl, jenž se nachází poblíž krétského hlavního města Heraklion. kolonizace – proces, během kterého dochází k osidlování nového prostředí rostlinným, či živočišným druhem, který se zde původně před jeho příchodem nevyskytoval. konkávní – takové formy (plochy, křivky), které jsou vyduté směrem dovnitř. konvexní – takové formy (plochy, křivky), které jsou vyduté směrem ven. korelace – vzájemný vztah mezi dvěma procesy nebo veličinami. Pokud se jedna z nich mění, mění se korelativně i druhá a naopak kovariance – míra vzájemné vazby mezi dvěma náhodnými veličinami kraniofaciální – týkající se lebky a obličeje

143

kykladská kultura – egejská kultura rozvíjející se na ostrovech Kyklady, stejné datování jako kultura helladská

L laterální – postraní, boční Lemnos – ostrov na severu Egejského moře. V řecké mytologii je ostrov Lemnos domovem řeckého boha ohně Héfaista a nalézá se zde jeho pověstná dílna. Levenův test – statistický test zjišť ující homogenitu rozptylu mezi studovanými soubory. lyra – strunný hudební nástroj známý svým rozšířením v klasické antice, kde doprovázela recitace starých Řeků.

M maxilofaciální – týkající se horní čelisti a obličeje mediánní – střední metopa – v řecké architektuře ozdobný prvek v dórském stavebním řádu. morfogeneze – vývoj tvaru, změna tvarových vlastností mořské národy – souhrnný název pro národy neznámého původu, které v průběhu 2. tisíciletí př. n. l. útočily na bohaté starověké civilizace nacházející se na březích Středozemního moře, jako byla egyptská, mykénská, chetitská a další. Některé z těchto kultur se jim povedlo vyvrátit. mytologie – věda, studující mýty, jejich vznik a šíření. Stejně tak jde o tradicí předávané pojetí víry a kultu nějaké skupiny lidí.

N nacionalismus – politický směr a ideologie vycházející z přesvědčení o výjimečnosti a zpravidla i nadřazenosti vlastního národa. nasofrorntální přechod – nasofrontální sutura – šev spojující nasální (nosní) kost a frontální (čelní) kost. neparametrický statistický test – testy, které nepotřebují žádné předpoklady pro testování rozdílů mezi soubory norma lateralis – pohled z boku, v antropologii to znamená pohled na lebku, kdy je viditelná postraní část

144

O oligarchicko – aristokratický – typ vlády spojující v sobě prvky oligarchie (vláda určité skupiny) a aristokracie (šlechta), jinými slovy vládnoucí vrstvu představuje skupina šlechticů. Olympia – město v Řecku známé pro Olympijské hry a Diovu sochu, která patřila mezi sedm divů světa. Olympijské hry – jde o největší sportovní událost. První se konaly r. 776 př. Kr. v Olympii. Jejich zakladatelem byl podle pověsti Hérakles. ontogenetický – týkající se ontogeneze (individuální vývoj jedince)

P parametrický statistický test – testy, pro jejichž správné výsledky, je nutné splnit několik předpokladů patina – film na povrchu bronzu nebo podobném kovu Peloponés – velký poloostrov v jižním Řecku tvořící část země na jih od Korintského zálivu. Je to také jeden z řeckých krajů, je rozdělený na pět prefektur. Kraj však nezabírá celou rozlohu poloostrova. peplos – je znám jako ženský oděv ve starověkém Řecku zejména před rokem 500 př. n. l.. Byl ale užíván i v různých jiných zemích již od začátku doby železné. Pergamon – Je starověká řecká obec na území Mýsie v severozápadní Malé Asii. Toto město, jež se rozkládalo na útesu vypínajícím se na severním břehu řeky Kaikos, asi ve vzdálenosti 25 kilometrů od břehů Egejského moře, se stalo centrem mocného a významného helénistického království, kterému mezi léty 282 až 133 př. n. l. vládla dynastie Attalovců. V současnosti se zde nachází turecké město Bergama. periodizace – členění na časové úseky periost – okostice, tenká vláknitá blána, která pokrývá celý zevní povrch kostí (kromě kloubů) Physiognomia – Aristotelův spis o lidské přirozenosti piktografické písmo – obrázkové písmo pixel – nejmenší jednotka digitální rastrové (bitmapové) grafiky. Plataje – město v Boiótii, ve středním Řecku. Bylo rivalem Théb a spojencem Atén. Poblíž města se roku 479 př. n. l. odehrála jedna z klíčových bitev řecko-perských válek, jejíž výsledek odradil Peršany od dalších velkých dobyvatelských akcí.

145

pogonion – nejventrálnější bod na bradě (z profilu) polis – město, obec nebo městský stát. Slovo představuje typ starověkého řeckého městského státu, který se vyvinul v archaickém období. Jedná se o předchůdce moderního města i státu. processus alveolares – výběžky na mandibule, v nichž jsou zasazeny zuby processus mastoidei – párové výběžky na týlní kosti protuberantia occipitalis externa – vyvýšenina týlní kosti Ptolemaiovci – dynastie makedonského původu, která vládla v Egyptě v letech 323 př. n. l. - 30 př. n. l.. Pylos – Záliv a město na západním pobřeží Peloponésu, v okrese Messenia v jižním Řecku.

R rhinoplastika – plastická operace nosu rudimentární – nevyvinutý, zakrnělý

S Samothráka – ostrov s významnou památkou tzv. svatyně Velkých bohů satyr – satyrové jsou zařazováni mezi polobohy, spíše však mezi horské a lesní démony. Byli průvodci boha vína Dionýsa, také bývali v družinách boha Pana. Zobrazováni jsou většinou jako napůl člověk a napůl kozel, s kučeravými vlasy, špičatýma ušima, tupým nosem, s růžky, oháňkou a kozlíma nohama. Seleukovci – dynastie makedonského původu, která ovládala od roku 312 př. n. l. asijskou část panství Alexandra Velikého. silén – byli podobní satyrům v řecké mytologii, jsou odvozeni od Siléna, což byl vychovatel a průvodce boha vína Dionýsa. sinus frontalis – vedlejší dutina nosní v čelní kosti, konkrétně v oblasti glabely a nad vnitřní částí nadočnicových oblouků. Je rozdělen na dvě části skalární – určeno jednou číselnou hodnotou Sparta – město v jižním Řecku. Ve starověku byla Sparta (nebo také Lakedaimón) hlavním městem stejnojmenného státu, který náležel mezi nejmocnější řecké městské státy. Jeho teritorium zahrnovalo území Lakónie a Messénie. Na Peloponéském poloostrově se Sparta postupem času stala dominující vojenskou a politickou mocností. Během klasického období

146

dosáhla postavení velmoci a nazývala sama sebe přirozeným ochráncem Řecka. Sparť ané věřili, že jsou potomky mýtického hrdiny a poloboha Hérakla. subnasální bod – nejníže viditelný bod nosu v mediánní rovině symetrie – souměrnost

T temporomandibulární kloub – čelistní kloub a zároveň jediný kloub na lebce Thrákie – historické území nacházející se na Balkánském poloostrově. Dnes se tento region rozkládá na území třech států: Bulharska, Řecka a Turecka. Thrákie je omývána vodami třech moří: Černého moře, Egejského moře a Marmarského moře. tragus – část vnějšího ucha trajektorie – dráha tubera frontalia –

V ventrální – přední

147

14. Jmenný rejstřík A Alexandr Veliký 55 Alley 26 Anakreón 48 Antioch III 58 Aristoteles 20 ArtaxerxésI 40 Augustus 55 B Benndorf, Otto 67 Bookstein, F. L. 61 MUDr. Bouchalová Marie 68 Bouzek, Jan 67 Broadbent, B. Holly 24 Broca, Pierre Paul 23 Bryaxis 50 Brýdl, Miroslav 67 C Camper, Petrus 23 Cunningham 26, 28 D Daidalos 36 Dareios I 39 Dáreios III 55 Da Vinci, Leonardo 21, 27 Dürer, Albrecht 22 E Ehemant, F. L.66 Euklides 24 Eutychidés 57 F Feidias 41, 51 Filip II 55 Fradmon 46 G Gall, Joseph 23 Galton, Francis 26 Gobineau, Artur de 23 H Hippodamie 41 Homolka, Jaromír 67

148

CH Charés z Lindu 57 I Iktinos 51 J Joseph, Jacques 24 K Kallikratos 51 Kepller, Johannes 25 Klein, Wilhlem 67 Kolotes 42 Konfucius 29 Králík, Miroslav 59 Krateros 56 Krésilas 46 L Langlois 28 Leocharés 50, 56 Libon z Elidy 41 Lombroso, Cesare 23 Lýsippos 41, 51, 56 M Miltiadés 40, 47 Myrón 41 Myslbek, Josef Václav 67 N Nostic, František 66, 67 O Oinomaos 41 P Panainos 42 Pausanius 40 Pelopos 41 Periklés 48, 51 Polykleitos 20,41 Praxitelés 41, 50, 56 Pythagoras 24 R Ricketts, R. M. 24

149

S Seghers 24 Skopas 41, 50, 56 Snijder 20 Spurzheim, Johann 23 T Taylor, Karen T 27 Thompson, D´Arcy 63 Timotheos 50 Topinard, Paul 23 U Ulloa, Mario González 24 Urbanová, Petra 59 V Vitruvius 21 X Xerxes I. 40 Z Zelditchová, M. L. 59

150

15. Seznam literatury a jiných zdrojů 15.1. Literatura v českém jazyce Augusta, Pavel – Honzák, František (1999): Dějiny starověkého Řecka a Říma. Paha: Sdružení českých producentů učebnic SPL. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. 3. přeprac. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 1993. 1290 s. Blažek, Vladimír – Trnka, Radek (2009): Lidský obličej. Vnímání tváře z pohledu kognitivních, behaviorálních a sociálních věd. Praha: Karolinum. Bouchalová, Marie (1980): Růst dětí za různých sociálních a biologických podmínek. Čs. pediatrie, roč. 35, č.8, s. 437 – 443. Černý, Jiří – Knotek, František (1956): Přehled dějin starého východu a antického Řecka. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n.p. Čihák, Radomír (2001): Anatomie I. Praha: Grada Publishing, a.s. Duda, Josef (2007): Pohlavní dimorfismus lidského obličeje – morfometrická studie. Brno: Ústav antropologie, Přírodovědecká fakulta Masarykovy Univerzity. Duchečková, Petra (2008): Vztah tělesných proporcí a rozložení podkožního tuku u ženy. Brno: Ústav antropologie, Přírodovědecká fakulta Masarykovy Univerzity. Fetter, V. et al. (1967): Antropologie. Praha: Academia. Frel, Jiří (1964): Feidias. Praha: Výtvarné nakladatelství Orbis. Frel, Jiří (1959): Parthenónský vlys. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění.

151

Frel, Jiří (1951): Počátky řeckého sochařství. Praha: Výtvarné nakladatelství Orbis. Frel, Jiří (1952): Klasické řecké sochařství. Praha: Výtvarné nakladatelství Orbis. Grim, Miloš – Druga, Rastislav et al. (2001): Základy anatomie – 1. obecná anatomie a pohybový systém. Praha: Galén. Hradečný, Pavel – Dostálová, Růžena – Hrochová, Věra – Oliva, Pavel – Vavřínek, Vladimír (1998): Dějiny Řecka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Jurda, Mikoláš (2008): Tafonomické změny lidské lebky z pohledu geometrické morfometrie. Brno: Ústav antropologie, Přírodovědecká fakulta Masarykovy Univerzity. Kábrt, Jan (1988): Lexicon medium. Praha: Avicenum. Kos, Jaroslav (1996): Anatomie člověka pro výtvarníky. Paraha: Aventinum. Králík, Miroslav – Urbanová, Petra (2009): Kvantitativní popis tvaru pomocí metod geometrické morfometrie. In Svoboda, Jiří A. Čas lovců: Aktualizované dějiny paleolitu. Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. Malina, Jaroslav, ed., Brno: Nadace Universitas – Akademické nakladatelství CERM. s. 277-291. Maliva, J. – Přikryl, Z. – Vikllický, E. (1969): Dějiny sochařství ve stručném přehledu. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. Materiál z GAU – prospekt (2009) Oliva, Pavel (2001): Svět helénismu. Praha: ARISTA. Oliva, Pavel (1976): Zrození řecké civilizace. Praha: Academia, nakladatelství Československé akademie věd. Pelikán, Oldřich (1971): Dějiny antického umění. Praha: Státní pedagogické nakladatelství

152

Schoder, Raymond V. (1963): Mistrovská díla řeckého umění. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění. Sinělnikov, R.D. (1970): Atlas anatomie člověka I. Praha: Avicenum. Strong, Donald (1970): Antické umění. Praha: Artia Svoboda, Ludvík a kol. (1973): Encyklopedie antiky. Praha: Academia, nakladatelství Československé akademie věd. Świderková, Anna (1938): Tvář helénistického světa. Praha: Panorama. 15.2. Literatura v cizím jazyce Adams, Dean C. – Rohlf, F. James – Slice, Denis E. (2004): Geometric morphometrics: ten years of progress following the revolution. Ital. J. Zool., č. 75, s. 5 – 16. Angel, J. Lawrence (1944): A racial analysis of the ancienit Greeks: An essay on the use of morphological types. American Journal of Physical Antropology, roč. 2, č. 4, s. 329 – 376. Bastir, M. – Rosas, A. – O´Higgins, P. (2006): Craniofacial levels and the morphological maturation of the human skull. Journal of anatomy, č. 209, s. 637 – 54. Bookstein, F.L. (1991): Morphometric Tools for Landmark Data. Cambridge University Press, Cambridge. Bookstein, F.L. – Schaefer, K. – Prossinger, H. – Seidler, H. Fieder, M. – Stringer, C. Weber, G.W – Arsuaga, J.L. – Slice, D. – Rohlf, F. – Recheis, W. – Mariam, J. – Marcus, L. (1999): Comparing Frontal Cranial Profiles in Archaic and Modern Homo by Morphometric Analysis. Anatomical Record, č. 257, s. 217 – 224. Brande, S. – Saragusti, I. (1996): A Morphometric Model and Landmark Analysis of Acheulian Hand Axes from Northern Israel: Advances in morphometrics, č. 284, s. 423 – 436. 153

Bulygina, E. – Mitteroecker, P. – Aiello, L. (2006): Ontogeny of Facial Dimorphism and Patterns of Individual Development Within One Human Population. American Journal of Physical Anthropology, č. 146/8, s. 239 – 246. Claude, Julien (2008): Morphometrics with R. New York: Springer science + Business media. Corner, B.D. – Richtsmeier, J. T. (1991): Morphometric analysis of craniofacial growth in Cebus apella. American Journal of Physical Anthropology, č.84/3, s. 323 – 342. Cunningham, M. (1986): Measuring the physical in physical attractiveness: Quasiexperiments on the sociobiology of female facial beauty. Journal of Personal a social Psychology, č. 50, s. 925 – 935. Deagling, D.J. – Junkers, W.L. (2000): Elliptical Fourier analysis of symphyseal shape in great ape mandibles. Journal of Human Evolution, č. 39, s. 107 – 1222. Ferrario, F. Virgilio – Sforza, Chiarella – Pizzini, Giuliano – Vogel, Giorgio – Miani, Alberto (1993): Sexual dimorphism in the human face assessed by Euclidean distance matrix analysis, Journal of Anatomy, č. 183, s. 593–600. Hood, C.S. (2000): Geometric Morphometric Approaches to the Study of Sexual Size Dimorphism in Mammals. Hystrix, č. 11/1, s. 77 – 90. Grammer, Karl – Tornhill, Randy (1994): Human (homo sapiens) facial attractiveness and sexual selection: The role of symmetry and averageness. Journal of comparative psychology, roč. 3, č. 108, s. 233 – 242. Jones, Benedict, C. – Little, Antony C. – Burt, D. Michael – Perrett, David I. (2004): When facial attractiveness is only skin deep. Perception, č. 33, s. 569 – 576.

154

Kaigan, Amit – Dror, Gideon – Leyvand, Tommer – Cohen – Or, Daniel – Ruppin, Etan (2009): A humanlike predictor of facial attractiveness. Izrael: School of computer sciences, Tel-Aviv University. Kaufman, M. H. – Basden, N. (1995/6): Items relating to Dr. Johann Gaspar Spurzheim (1776 – 1832) in the Henderson trust collection, formerly the museum collection of the phrenological society of Edingburgh: with an abbreviated iconography. Pergamon – Journal Neurolinguistics, roč. 9, č. 4. s. 301 – 325. Koehler, N. – Rhodes, G. – Simmons, L. W. (2002): Are human female preferences for symmetrical male faces enhanced when conception is likely? Animal Behaviour, č. 64, s. 233–238. Komori, Masashi – Kawamura, Satoru – Ishihara, Shigekazu (2009a): Averageness or symmetry: Which is more important for facial attractiveness? Acta Psychologica, č. 131, s. 136 – 142. Komori, Masashi – Kawamura, Satoru – Ishihara, Shigekazu (2009b): Effect of averageness and sexual dimorphism on the judgment of facial attractiveness. Vision Research, č. 49, s. 862 – 869. Kowner, R. (1996): Facial asymmetry and attractiveness judgment in developmental perspective. Journal of Experimental Psychology: Human Perception and Performance, č. 22, s. 662–675. Langlois, J.H. – Roggman, L.A. – Casey, R.H. et al. (1987): Infant preferences for attractive faces: Rudiments of a stereotype ? Developmental Psychology, č. 23, s. 363-369. McLeod, N. (1999): Generalizing and extending the eigenshape method of shape visualization and analysis. Paleobiology, č. 25/1, s. 107 – 138. Neustupa, J. Škaloud, P. (2007): Geometric morphometrics and qualitative patterns in the morphological variation of five species of Micrasterias (Zygnemophyceae, Viridiplantae). Preslia, č.79, s. 401 – 417. 155

Patnaik, V.V.G et al. (2003): Anatomy of „a beautiful face and smile“. J. Anat. Soc. India, roč. 52, č. 1, s. 74 – 80. Perrett, D. I. – Burt, D. M. – Penton-Voak, I. S. – Lee, K. J. – Rowland, D. A., – Edwards, R. (1999): Symmetry and human facial attractiveness. Evolution and Human Behavior, č. 20, s. 295–307. Rhodes, Gillian – Simmons, W. Leigh – Peters, Mariance (2005): Attractivenes and sexual behavior: Does attractiveness enhance mating sukces? Evolution and human behavior, roč. 26, č. 2, s. 186 – 201. Rhodes, Gillian – Zebrowitz, Leslie A. (2002): Facial attractiveness: evolutionary, cognitive and social perspectives. Westport: Ablex Publishing. Ricketts, Robert M. (1928): The Golden divider. American Journal of Orthodontics. roč. 81, č. 5, s. 351 – 370. Rohlf, F. James (2004): Geometric

morphometrics and phylogeny. Geometric

morphometrics in systematics, roč. 18, s. 23. Samal, Ashok – Subramani, Vanitha – Marx, David (2007): Analysis of sexual dimorphism in human face. Journal of visual communication and image representation, č. 18, s. 453 – 436. Slice, Denis E. (2005): Modern morphometrics in physical antropology. New York: Kluwer academic/Plenum Publisher. Snijder, G. A. S. (1928): Het Ontstaan van den Proportie-kanon bij de Grieken. Utrecht, The Netherlands: Oosthoek. Sokal, R.R. – Uytterschaut, H. (1987): Cranial Variation in European Populations: A Spatial Autocorrelation Study at Three Time Periods. American Journal of Physical Antropology, č. 74/1, s. 21 – 38.

156

Topinard Paul (1885): Elements d’Anthropologie Generale. Paris: Delahaye & Lecrosnier. Urbanová, P. – Eliášová, H. – Králík, M. (2006): Morphometric outline – Based Approaches in Forensic Antropology. XX Congress of International Academy of Legal Medicine. FREE PAPERS PROCEEDINGS, Budapešť , Hungary, s. 207 – 212. Vegter, Florine, M.D. – Hage, Joris, M.D., Ph.D. (2000): Clnical anthropometry and canons of the face in historical perspective. Plastic and reconstructive surgery, č. 5, s. 1090 – 1096. Yip, Andrew – Sinha, Paul (2001): Role of color in face recognition. Massachusetts institute of technology – artificial intelligence laboratory, s. 1 – 12. Zelditch, Miriam Leah – Swiderski, Donald L. – Sheets, H. David – Fink, William L. (2004): Geometric morphometrics for biologists. San Diego: Elsevier Academic Press.

van Bork-Feltkamp, A. J. (1938): Life and Work of Petrus Camper. Anthropological Research in the Netherlands. Amsterdam: Noord-Hollandsche Uitgervers Maatschappij. 15.3. Internetové zdroje http://litomysl.ff.cuni.cz/ (2004) Wikipedia A, http://cs.wikipedia.org/wiki/Di%C5%AFv_chr%C3%A1m Wikipedia B, http://cs.wikipedia.org/wiki/Feidi%C5%AFv_Zeus_v_Olympii 15.4. Programový software Urbanová, Petra – Králík, Miroslav – Mořkovský, Tomáš – Čuta, Martin (2010): Standard ver. 1.0. Masarykova univerzita (v přípravě).

157

Hammer O. – Harper D. A. T. – Ryan P. D. (2001): PAST. Paleontological Statistics Software Package for Education and Data Analysis. Palaeontologia Electronica 4(1): 9 pp. Rohlf, James F. (2007): tpsRegr program, version: 1.35. Department of Ecology and Evolution, State University of New York, Stony Brook. Rohlf, James F. (2008a): tpsDig program, version: 2.12. Department of Ecology and Evolution, State University of New York, Stony Brook. Rohlf, James F. (2008b): tpsUtil program, version: 1.43. Department of Ecology and Evolution, State University of New York, Stony Brook. Rohlf, James F. (2008c): tpsRelw program, version: 1.46. Department of Ecology and Evolution, State University of New York, Stony Brook. StatSoft, Inc. (2009): STATISTICA Cz [Softwarový systém na analýzu dat], verze 9.0.. Www.StatSoft.Cz.

158

16. Seznam zkratek A – archaické období aj. – a jiné apod. – apodobně BC – before Christ (před Kristem) br. – bronzový bronz. – bronzový CVA – canonical variates analysis (kanonická analýza) čtvrt. – čtvrtina et al. – a kolektiv FF UK – Filozofická fakulta Univerzity Karlovy GAU – Galerie antického umění GM – geometrická morfometrie H – helénistické období j.č. – jednotné číslo K – klasické období kap. – kapitola m. – musculus mm. – musculi MASA – Muzeum antického sochařství a architektury mram. – mramorový MU – Masarykova unoverzita např. – například PCA – principál component analysis (analýza hlavních komponent) po Kr. – po Kristu posl. – poslední pozn. – poznámka PřF – přírodovědecká fakulta př. – příklad př. Kr. – před Kristem r. – rok, roku rel. – relativní roč. - ročník

159

řec. – řecký řím. – římský s. – strana soch.- sochařská st. – starší stol. – století š. – škola tab. – tabulka tj. – to je TPS – thin plate spline (metoda tenkých ohebných plátků) tzn. – to znamená tzv. – tak zvaně, tak zvaný zač. – začátek zv. – zavný

160

17. Seznam obrázků, tabulek a grafů pořadí obrázku 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41

název obrázku Lebka z norma lateralis Umístění žvýkacích svalů – m. temporalis a masseter Oči se zdají být pro individuální rozpoznávání zásadní Vertikální a horizontální stlačení fotografie Doryphoros Ideální obličej podle Da Vinciho Ideální obličej podle Dürera Zlatý řez Harmonický obličej Ideální proporce obličeje Ideální proporce obličeje Ideální proporce obličeje Ideální proporce obličeje Ideální proporce obličeje Socha hlavy bohyně Héry z jejího chrámu v Olympii Kúros z Teney Kúros Rekonstrukce Diova chrámu Socha boha Dia v chrámu v Olympii Hlava Heraklea z metopy s Kerberem Myrónův Diskobolos Athéna a Marsyas Doryforos Diadumenos Raněná Amazonka Zobrazení Amazonek Feidias: Athéna Lemnia Afrodité Knidská Apollón Sauroktonos Hermes nesoucí malého Dionýsa Apoxymenos Hlava Poseidona z východní části parthenonského vlysu Hlava Niké z Akropole Náhrobní stéla Athéňanky Hegesó Náhrobní stéla mladíka Náhrobní stéla Polyxény Gal se ženou Apoxyomenos Odpočívající Hermes Menandros Užití čtvercové mřížky ve starověkém Egyptě 161

42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78

Maximální šířka a délka dvou rozdílných tvarů Ukázka překážky k zachycení pravého profilu hlavy sochy Měřítko používané při focení soch Ukázka nadigitalizované fotografie z frontálního pohledu Ukázka nadigitalizované fotografie z laterálního pohledu Zobrazení výsledků prokrústovské superpozice Sochy s polohou mimo průměrné rozložení v grafu 3. Sochy s polohou mimo průměrné rozložení v grafu 4. Zobrazení tvarových změn v rámci 1. a 3. relativní varpy Vizualizace mužského a ženského obličeje na základě regresní analýzy tvarových proměnných Sochy s polohou mimo průměrné rozložení v grafu 7. Sochy s polohou mimo průměrné rozložení v grafu 8. Zobrazení tvarových změn v rámci 4. a 5. relativní varpy Vizualizace mužského a ženského obličeje na základě regresní analýzy tvarových proměnných Sochy s odlehlou polohou v grafu 11. Sochy s odlehlou polohou v grafu 12. Zobrazení průměrných obličejů dle rozlišení období Vizualizace extrémního obličeje klasické sochy a helénistické sochy na základě regresní analýzy tvarových proměnných Zobrazení tvarových změn v rámci 2. a 5. relativní varpy Sochy s odlehlou polohou v grafu 15 Sochy s odlehlou polohou v grafu 16 Zobrazení průměrných obličejů dle rozlišení období Vizualizace extrémního obličeje klasické sochy a helénistické sochy na základě regresní analýzy tvarových proměnných Zobrazení tvarových změn v rámci 5. a 6. relativní varpy Zobrazení tvarových změn v rámci 8. a 9. relativní varpy První komponenta Druhá komponenta Třetí komponenta Čtvrtá komponenta Pátá komponenta Šestá komponenta První komponenta Druhá komponenta Třetí komponenta Čtvrtá komponenta Pátá komponenta Šestá komponenta

162

pořadí tabulky 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39

název tabulky

Rozčlenění vývoje řeckého umění Rozčlenění vývoje klasické doby Složení sbírky z GAU Hostinné. Složení sbírky z MASA Litomyšl Význačné body vyznačené na fotografiích z frontálního pohledu Význačné body vyznačené na fotografiích z laterálního pohledu Počet soch mužských a ženských z frontálního a laterálního pohledu Počet soch reprezentující období archaické, klasické a helénistické z frontálního a laterálního Počet soch reprezentující období archaické, klasické a helénistické s rozlišeným pohlavím Počet fotografií soch a obličejů pro srovnání antického a recentního souboru Eigenvalue a % variability pro prvních deset hlavních komponent Absolutní hodnota chyby pro danou sochu Absolutní hodnota chyby pro daný význačný bod Eigenvalue a % variability pro prvních deset hlavních komponent Absolutní hodnota chyby pro danou sochu Absolutní hodnota chyby pro daný význačný bod Vyjádření procentuální variability a hodnoty eigenvalue pro prvních 10 relativních varp a jejich kumulativní procentuální variability Výsledek MANOVY pro testování rozdílů v rámci pohlaví Výsledek jednorozměrných testů v rámci hodnocení rozdílů mezi pohlavím Vyjádření procentuální variability a hodnoty eigenvalue pro prvních 10 relativních varp a kumulativní procentuální variability Výsledek MANOVY pro testování rozdílů v rámci pohlaví Výsledek jednorozměrných testů v rámci hodnocení rozdílů mezi pohlavím Výsledek MANOVY v rámci testování rozdílů mezi obdobími Výsledek jednorozměrných testů v rámci hodnocení rozdílů mezi obdobími Výsledek post hoc – testů Výsledek MANOVY v rámci hodnocení rozdílů mezi obdobími Výsledek jednorozměrných testů rámci hodnocení rozdílů mezi obdobími Výsledek post – hoc testů Výsledek MANOVY hlavních efektů Výsledek jednorozměrných testů při rozlišení pohlaví i období Výsledek hierarchické MANOVY Výsledek jednorozměrných testů Výsledek post – hoc testů Výsledek MANOVY hlavních efektů Výsledek jednorozměrných testů Výsldek hierarchické MANOVY Výsledek jednorozměrných testů Výsledek post – hoc testů Prvních deset hlavních komponent a jejich eigenvalue a procenta odčerpané variability 163

40 41 42 43 44 45 46 47 48

pořadí grafu 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20

Výsledek MANOVY při testování rozdílů mezi antickým a recentním souborem Výsledek jednorozměrných testů na základě rozlišení souboru na antiku a recent Prvních deset hlavních komponent a jejich eigenvalue a procenta odčerpané variability Výsledek MANOVY při testování rozdílů mezi antickým a recentním souborem Výsledek jednorozměrných testů na základě rozlišení souboru na antiku a recent Směrodatná odchylka pro prvních deset hlavních komponent Výstupní hodnota (*10-20) pro každou skupinu Směrodatná odchylka pro prvních deset hlavních komponent Výstupní hodnota (*10-20) pro každou skupinu

název grafu

Rozdíl ve variabilitě obou sad 20 snímků z frontálního pohledu Rozdíl ve variabilitě obou sad 20 snímků z latrálního pohledu Zobrazení rozložení soch v rámci 1. a 2. relativní varpy Zobrazení rozložení soch v rámci 3. a 4. relativní varpy Medián a 25% a 75% percentil pro pohlaví v rámci 1. relativní varpy Medián a 25% a 75% percentil pro pohlaví v rámci 3. relativní varpy Zobrazení rozložení soch v rámci 1. a 2. relativní varpy Zobrazení rozložení soch v rámci 3. a 4. relativní varpy Medián a 25% a 75% percentil pro každé pohlaví v rámci 4. relativní varpy Medián a 25% a 75% percentil pro každé pohlaví v rámci 5. relativní varpy Zobrazení rozložení soch v rámci 1. a 2. relativní varpy při rozlišení období Zobrazení rozložení soch v rámci 3. a 4. relativní varpy při rozlišení období Medián a 25% a 75% percentil pro každé období v rámci 2. relativní varpy Medián a 25% a 75% percentil pro každé období v rámci 5. relativní varpy Zobrazení rozložení soch v rámci 1. a 2. relativní varpy při rozlišení období Zobrazení rozložení soch v rámci 3. a 4. relativní varpy při rozlišení období Medián a 25% a 75% percentil pro každé období v rámci 5. relativní varpy Medián a 25% a 75% percentil pro každé období v rámci 6. relativní varpy Medián a 25% a 75% percentil pro každé období v rámci 8. relativní varpy Medián a 25% a 75% percentil pro každé období v rámci 9. relativní 164

21 22 23 24 25 26

varpy Rozložení antického a recentního souboru v rámci 1. a 2. komponenty Rozložení antického a recentního souboru v rámci 1. a 3. komponenty Rozložení antického a recentního souboru v rámci 2. a 3. komponenty Rozložení antického a recentního souboru v rámci 1. a 2. komponenty Rozložení antického a recentního souboru v rámci 1. a 3. komponenty Rozložení antického a recentního souboru v rámci 2. a 3. komponenty

165

18. Seznam příloh Příloha č. 1: Přehledná tabulka soch vyfocených v Galerii antického umění Hostinné (GAU)

název sochy Horní část sedící ženské postavy z Kréty Hlava Héry z Olympie

autor

datování originálu

odlitek z… horní část ženské postavy

630 - 620 BC kolem r. 600 BC kolem r. 560 BC

Zlomek stély Diskofora

kolem r. 550 BC

Koré s holubicí

kolem r. 540 BC

Karyatida pokladnice Sifnu

7. - 8. stol. BC

Aristoklés

stojící mužská postava

originál z parského mramoru originál z mramoru

kolem r. 510 BC

horní část ženské postavy, v ruce holubice vzpřímená postava v nadživotní velikosti vyobrazení vzpřímené postavy z profilu

originál z attického mramoru sádrová rekonstrukce řecký originál z pentelského mramoru řecký originál z ostrovního mramoru

510 - 500 BC

Koré zv. Botticelli

kolem r. 500 BC

Tzv. Apollón Strangford

po r. 490 BC

Vozataj z Delf

70. léta 5. stol. BC

Věštec (z východního štítu) Hlava Héraklea z metopy s Kerberem Hlava nevěsty (ze západního štítu)

řecký polychromovaný originál originál z vápence

Kúros z Teney

Aristoklés: Náhrobní stéla Aristióna Reliéf s jinochem nastupující na vůz

novodobé doplňky

horní část ženské postavy

okolo r. 460 BC

vzpřímená postava od kolen nahoru, vzpřímená postava vozataje s ohnutou levou rukou

originál z parského mramoru originál z parského mramoru řecký bronzový originál

torzo starého muže

okolo r. 450 BC

okolo r. 450 BC

166

doplněna část dolního rtu

před pol. 5. stol. BC

Spartská běžkyně

Myrón: Athéna a Marsyas

Myrón

50. léta 5. stol. BC

postava ve vzpřímené lehce předkloněné poloze stojící postavy, Marsyas jakoby před Athénou couvá

římská kopie řec. bronzového originálu řecký bronzový originál římská mramorová kopie řec. bronzového originálu římská mramorová kopie řec. bronzového originálu římská mramorová kopie bronzového originálu mramorové kopie bronzového originálu

Myrón

kolem r. 450 BC

atlet těsně před odhozením disku

Polykleitos

40. léta 5. stol. BC

stojící vzpřímená postava

Polykleitos

20. léta 5. stol. BC

stojící postava, ruce ohnuty v lokti a zvednuty vzhůru

Feidias: Feidias Athéna Lemnia

40. léta 5. stol. BC

stojící postava, pravá horní končetina odpažena

Feidias: Dionýsos (z východního štítu)

Feidias

před r. 432 BC

pololežící postava

Polykleitos

stojící postava konec 30. let 5. se zvednutou stol BC pravou horní končetinou

římská mramorová kopie řec. bronzového originálu

neantické je levé předloktí a 3 prsty levé nohy

Krésilas

stojící postava, pravá horní konec 30. let 5. končetina stol BC zvednutá nad hlavou

římská mramorová kopie bronzového originálu

neantické jsou nos, ruce, chodidla, pravá paže a levé předloktí

30. léta 5. stol BC

římská mramorová kopie bronzového originálu

řada novodobých doplňků

Myrón: Diskobolos

Polykleitos: Doryforos

Polykleiots: Diadúmenos

Polykleitos: Raněná Amazonka

Krésilas: Raněná Amazonka

Medusa Rondanini

kolem r. 410 BC

mramorová kopie řeckého originálu

Náhrobní stéla Athéňanky Hégésó, dcery Proxenovy

kolem r. 400 BC

stojící a sedící postavy

originál z pentelského mramoru

Náhrobní stéla Polyxény

kolem r. 370 BC

sedící postava, originál z za ní stojící attického postava, před ní mramoru

Afrodité z Fréjus

167

doplněny části levého stehna, lýtka a paty

originál z pentelského mramoru

stojící postava, v pravé ruce drží za hlavou plášť, v levé ruce jablko

Kallimach nebo Alkamen

moderní doplňky levá paže a pravá ruka

klečící

Praxitelés: Apollón Sauroktonos (Hubitel ještěrek) Praxitelés: Hermés nesoucí malého Dionýsa Skopás: Hérakles Lansdown

pol. 4. stol. BC

stojící mladý originál z muž, u nohou attického psa a dítě, mramoru stojící stařec opírající se o hůl

60. léta 4. stol. BC

stojící postava s levou rukou položenou na váze

římská mramorová kopie řeckého originálu

novodobě doplněno pravé předloktí, levá paže a spodní část levé nohy

Praxitelés

pol. 4. stol. BC

stojící postava opírající se o strom

římská mramorová kopie bronzového originálu

řada novodobých doplňků

Praxitelés

kolem r. 340 BC

stojící postava od kolenou, v levé ruce dítě

originál z parského mramoru

pol. 4. stol. BC

stojící postava, v levé ruce kyj opřený o rameno, v pravé ruce kůže ze lva

římská kopie řeckého mramorového originálu

pol. 4. stol. BC

v mírném předklonu, zachycen při pohybu

bronzový originál

lýsippovksá škola

kolem r. 336 BC

stojící vzpřímená postava

Lýsippos

posl. třetina 4. stol. BC

stojící atlet stírající si levou rukou olej z pravé ruky

Lýsippos ?

konec 4. stol. BC

stojící muž opírající se o strom, v náručí drží dítě

2. pol. 4. stol. BC

nadživotní velikost

Praxitelés

Skopás

Hypnos

Atlet Agias z Delf

Lýsippos: Apoxymenos

Lýsippos (?): Silén s malým Dionýsem

neantické jsou prsty levé ruky a palec pravé nohy

70. léta 4. stol. BC

Náhrobní stéla mladíka

Praxitelés: Afrodité z Knidu

římská mramorová kopie bronzového originálu

stojící žena, v levé ruce drží dítě

Kéfisodotos Kéfisodotos starší: Eiréne s st. Plútem

Poprsí řeckého Bryaxis boha (Asklépia?)

168

originál z parského mramoru římská mramorová kopie bronzového originálu římská mramorová kopie řeckého bronz. originálu mramorová římská kopie řeckého archetypu

doplněna část obličeje

30. léta 4. stol. BC

Euripidés, busta

Sofoklés Lateránsky

327 BC

Hlava Niké (?) z Akropole

přelom 4. a 3. stol. BC

Polyouktos: Démosthenés

Polyouktos

Boidas (?): Modlící se chlapec

Boidas ?

Tzv. Psyché z Capuy

Músa Polymnia (Polyhymnia) Satyr a nymfa (vyzvání k tanci)

okruh pergamské soch.š.

Skyth brousící nůž Spící satyr (tzv. Faun Barberini) Boéthos: Chlapec zápasící s husou Gall se ženou

Zápasníci

Afrodité z Mélu (Venuše Miloská)

Boéthos

280 BC

vzpřímená poloha těla, pravá ruka na prsou, levá v bok

vzpřímená poloha těla, v rukou svitek

mramorová římská kopie řeckého archetypu

doplněn nos

mramorová římská kopie řeckého bronzového archetypu

řada novodobých doplňků

originál z mramoru římská mramorová kopie bronzového originálu

vzpřímená bronzový řecký poč. 3. stol. BC poloha těla, ruce originál rozepjaty vzhůru římská mramorová 3. stol. BC torzo sochy kopie řeckého originálu rekonstrukce postava opřená Kleina dle řím. 3. stol. BC v zamyšlení o mram. kopie skalisko řec. br. originálu (pouze satyr) stojící v mírném předklonu, ruce od těla

rekonstrukce Kleina dle řím. 3. stol. BC mram. kopie řec. br. originálu mramorová socha v podřepu neantické konec 3. stol. kopie bronzové BC brousící nůž doplňky originálu v uvolněné a řecký originál z doplněna konec 3. stol. provokativní parského pravá noha a BC poloze ležící na mramoru levá paže skalisku mramorová malé dítě ve kopie přelom 3. a 2. stoje zápasí s stol. BC bronzového husou originál doplněna konec 3. stol. Gal stojící nad pravá ruka BC klečící ženou muže u horního zápasníka doplněny obě složité římská paže, u propletení dvou mramorová pol. 2. stol. BC těl v jediný kopie řeckého spodního sevřený útvar bronz. originálu pravé předloktí a levá ruka žena ve originál z pravděpodobně vzpřímené ostrovního 2. stol BC pozici mramoru

169

Agasias: Gladiátor Borghese

Agasias

1. pol. 1. stol. BC

Laokoón se syny Venuše zvaná Esquilinská

1. stol. BC

Hagesandros pol. 1. stol. BC se syny

postava ve výpadu připravena k útoku, složité sousoší třech postav vzpřímená pozice, hlava nakloněná nad pravé rameno

mramorová kopie řeckého originálu mramorový originál římská kopie bronzového originálu

Portrétní busta helénistického vládce

3. stol. BC

busta

originál z bronzu

Republikánský portrét Římana (tzv. Vilonius)

1. stol. BC

busta

mramorový originál

Gnaeus Pompeius Magnus

Pásitéles ?

pol. 1. stol. BC

busta

mramorový originál

Gaius Iulius Caesar

egyptský sochař

pol. 1. stol. BC

busta

originál z tmavozeleného bazaltu

Marcus Tulius Cicero

pol. 1. stol. BC

busta

originál z mramoru

Herma řeckého stratéga (Kimón)

pol. 5. stol. BC

busta

římská kopie attického originálu

Portrétní dvojherma Hérodota a Thúkydida

pol. 4. stol. BC

busta

římská kopie z řeckých archetypů

Busta Homéra

kolem r. 50 BC

busta

Odpočívající Hermés

Lýsippos

konec 4. stol. BC

Opilý satyr na vinném měchu

kolem r. 200 BC

Hlava starého muže (tzv. Seneca)

kolem r. 200 BC kolem r. 400 BC kolem r. 200 BC

Hlava Persea Hlava Kentaura Naukydés (?): Diskoforos

Naukydés ?

440 - 420 BC

originál z mramoru římská mramorová socha sedí na kopie skalisku bronzového originálu římská bronzová uvolněná poloha kopie pololežící opilé helénistického postavy originálu busta

busta

stojící atlet s diskem v levé ruce levé ruce

170

římská bronzová kopie helénistického originálu mramorová římská kopie originál z mramoru bronzový originál

doplněno pravé rameno

Červeně jsou zaznamenána sochy archaického období, modře klasického období, a zelené helénistického období. Stejně vyznačené názvy soch mají poukázat na to, že jde o sochy se stejným autorem. Příloha č.2: Přehledná tabulka soch vyfocených v Muzeu antického sochařství a architektury Litomyšl (MASA)

název sochy

autor

přibližné datování originálu

odlitek z…

Juno Ludovisi

41 - 53 po Kr.

portrét Antonie mladší,raně římské umění

odlitek

Busta sochy Apollona z Piombina

pol. 5. stol. BC

busta

odlitek bronzového originálu

Hlava z Aricie

500 - 490 BC

portrét

odlitek bronzového originálu

sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině

okolo r. 490 BC

štítové sochy

Thorwaldsenova rekonstrukce

sochy z východního štítu chrámu Afaie na Aigině

okolo r. 480 BC

štítové sochy

Thorwaldsenova rekonstrukce

Kritias a Nesiotés: Tyranobijci Harmodios a Aristogeitón

Kritias ne Nesiotés

Kritias ne Nesiotés: Tyranobijci Harmodios a Aristogeitón Archermos: Niké

novodobé doplňky

476/5 BC

římská kopie řeckého originálu

hlava doplněna nově odlitkem z berlínské sádrařské dílny

Kritias ne Nesiotés

476/5 BC

římská kopie řeckého originálu

hlava z Madridu

Archermos

okolo r. 550 BC

hlava doplněna zápůjčkou Státních muzeí v Berlíně

Nahý bojovník, tzv. Mnichovský král

pol. 5. stol. BC

římská kopie řeckého originálu

Zraněný bojovník, tzv. Vulneratus deficiens

pol. 5. stol. BC

Kleinova rekonstrukce z římských kopií

171

440 - 430 BC

římská kopie řeckého originálu

Tzv. Ilioneus

konec 4. stol. BC

římská kopie řeckého originálu

Běžíci Niobovna

okolo r. 430 BC

římská kopie řeckého originálu

Ležící Niobovec

okolo r. 430 BC

římská kopie řeckého originálu

Hlava sochy Niobovny

3. stol. BC

římská kopie helénistického originálu

Hlava sochy jiné Niobovny

3. stol. BC

římská kopie helénistického originálu

Hlava tzv. Penelopy

okolo r. 460 BC

římská kopie řeckého originálu

Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii

okolo r. 460 BC

Hlava Amazonky Mattei

Feidias (asi)

odlitek s rekonstrukcí paží a hlavy

hlava Apollona hlava Théseova hlava Lapitha pozdější doplněk z helénistické doby

hlava Lapiťanky hlava Lapiťanky Naukydés: Diskoforos

Naukydés

440 - 420 BC

rekonstrukce z římských kopií

Tzv. Iomedés

Krésilas

okolo r. 440 BC

římská kopie řeckého originálu

Tzv. mladík Baracco

420 - 410 BC

římská kopie řeckého originálu

Athéna Giustiniani

okolo roku 400 BC

římská kopie řeckého originálu

Tzv. Stefanův jinoch

5.stol. BC

rekonstrukce řeckého originálu ze 2 římských replik

Truchlící služka

2. pol. 4. stol. BC

z attického náhrobku

172

spodek odlitku zničen

Tzv. Eubuleus

2. pol. 4. stol. BC

Diadumenos Farnese

pol. 5. stol. BC

Hlava Laborde

okolo r. 432 BC

Hlava Poseidóna

30. léta 5. stol. BC

Hlava Athény

Feidias

okolo r. 430 BC

římská kopie řeckého originálu snad Athénina vozatajka ze Z štítu Parthenonu z parthenonského vlysu (V část) kodaňská replika Hlavy Athény Promachos

římská replika hlavy Feidiovy sochy

zač. 4. stol. BC

Hlava ženy z attické stély Kefisodotos: Hermés s malým Kefisodotos Dionýsem

70. léta 4. stol. BC

originál je z bronzu

rekonstrukce prof. Kleina z římských kopií

Praxitelés: Apollón Sauroktonos

Praxitéles

360 - 350 BC

bronz. římská replika mramorového originálu

Praxitelés: Eros (zv. Centocelle)

Praxitelés

360 - 350 BC

římská kopie

Skopas: Hlava bojovníka

Skopas

okolo r. 360 BC

hlava ze štítu chrámu Athény Aley v Tegeji

Hlava atleta

pol. 4. stol. BC

z Olympie

Hlava atleta

4. stol. BC

ve skopovském stylu

Atlet Florencie

před pol. 4. stol. BC

římská kopie řeckého originálu

Tzv. Archytas

4. stol. BC

patrně ideální portrét Pythagorův

Hlava sochy tzv. Mausola

Mužská hlava (ideální portrét)

okolo r. 350 BC okolo r. 350 BC okolo r. 350 BC

z mauzolea v Halikarnassu z mauzolea v Halikarnassu z mauzolea v Halikarnassu

Tzv. Krásná hlava

před pol. 2. stol. BC

z sochařské dekorace Pergamského oltáře

Alexandr Rondanini

okolo r. 330 BC

původně nastupoval na vůz taženy čtyřspřežím

Ženská hlava

Eufranor

173

římská kopie řeckého ideálního portrétu

římská kopie portrétu Alexandra Velikého

Hlava Alexandra Velikého

Leocharés (?)

Leocharés: Deméter Knidská

Leocharés

340 - 330 BC

Leocharés: Artemis Versaillská

Leocharés

340 - 330 BC

Hlava Menelaa

okolo r. 200 BC

Afrodité Busta sochy Asklepia z Mélu

3. stol. BC 2. pol. 2. stol. BC

Tzv. Spinario

1. stol. BC

Menelaos: Orestés a Elektra

1. stol. BC

Koupající se Afrodité

pozdní helénismus

Hermés Lansdown

3. stol. BC

Tzv. Scipio Africanus

pol. 1. stol. BC

Tzv. Sapfó

Hlava Myrónova Diskobola

Myrón

římská replika Leocharova portrétu

330 - 320 BC hlava sochy nalezené v Knidu, v Malé Asii

římská kopie řeckého originálu ze skupiny Pasquino: Menelaos s mrtvolou Patrokla

římská kopie helénistického originálu

hoch vytahující si trn z paty

originál z bronzu

římská kopie pozdně helénistického originálu Hermés zavazující si sandál republikánský portrét

římská kopie helénistického originálu

4. stol. BC

římská kopie řeckého ideálního portrétu

okolo r. 450 BC

římská kopie řeckého bronz. originálu ze štítu Hekatonpeda (Peisistratovský chrám)

Hlava Athény

520 BC

Afrodité z Ostie

4. stol. BC

římská kopie řeckého originálu

pol. 4. stol. BC

římská kopie řeckého originálu

pol. 5. stol. BC

poněkud zmenšená přibližná kopie

Praxitelés: Odpočívající satyr Bronzová socha bojovníka z Riace Parmenidés Menandros

Praxitelés

5. stol. BC 1. čtvrt. 3. stol.

174

silně doplněná Houdonem v 18. stol.

Městská bohyně Karneadés

pol. 1. stol. BC

raně císařská kopie podle bronz. originálu

Hlava ženy

pol. 5. stol. BC

raně římská replika

tzv. Velká herkulánka

2. pol. 4. stol. BC

římská replika řeckého originálu

Hlava Diadumena

pol. 5. stol. BC

římská replika řeckého originálu

Kapujská Venuše

konec 4. stol. BC

římská replika řeckého originálu

Červeně jsou zaznamenána sochy archaického období, modře klasického období, zelené helénistického období. Stejně vyznačené názvy soch mají poukázat na to, že jde o sochy se stejným autorem. Příloha č. 3: Seřazení snímků soch z frontálního pohledu, kde 53 soch zobrazuje pohlaví mužské a 39 soch pohlaví ženské. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26

Praxitelés: Apollón Sauroktonos Praxitelés: Eros (zv. Centocelle) Hlava z Aricie sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině Hlava atleta Atlet Florencie Hlava sochy jiného atleta Tzv. Krásná hlava Alexandr Rondanini Hlava Alexandra Velikého Leocharés: Deméter Knidská Leocharés: Artemis Versaillská Menelaos: Orestés a Elektra Menelaos: Orestés a Elektra Koupající se Afrodité Tzv. Apollón Strangford Hermés Lansdowne Vozataj z Delf tzv. Velká herkulánka Hlava Diadumena Kapujská Venuše

175

M M M M M M M M M M M M Ž M M Ž Ž Ž M Ž M M M Ž M Ž

27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80

Hlava nevěsty (ze západního štítu) Spartská běžkyně sochy z východního štítu chrámu Afaie na Aigině Tzv. Sapfó Hlava Myrónova Diskobola Myrón: Athéna Marsyas Afrodité z Ostie Polykleitos: Doryforos Praxitelés: Odpočívající satyr Polykleiots: Diadúmenos Kritias a Nesiotés: Tyranobijci Harmodios a Aristogeitón Menandros Hlava ženy Feidias: Athéna Lémnia Feidias: Dionýsos (z východního štítu) Hlava Héry z Olympie Polykleitos: Raněná Amazonka Krésilas: Raněná Amazonka Medusa Rondanini Afrodité z Fréjus Kéfisodotos starší: Eiréne s Plútem Praxitelés: Afrodité z Knidu Praxitelés: Hermés nesoucí malého Dionýsa Hypnos Atlet Agias z Delf Kúros z Teney Lýsippos: Apoxymenos Zraněný bojovník, tzv. Vulneratus deficiens Tzv. Psyché z Capuy Hlava Amazonky Mattei Músa Polymnia (Polyhymnia) Satyr a nymfa (vyzvání k tanci) Běžíci Niobovna Skyth brousící nůž Ležící Niobovec Spící satyr (tzv. Faun Barberini) Hlava sochy Niobovny Hlava sochy jiné Niobovny Gall se ženou Gall se ženou Hlava tzv. Penelopy Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii (Apollon) Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii (Théseus) Koré s holubicí Zápasníci Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii (Lapith) Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii (Lapiťanka) Afrodité z Mélu (Venuše Miloská) Agasias: Gladiátor Borghese Laokoón se syny Laokoón se syny Venuše zvaná Esquilinská Naukydés: Diskoforos Portrétní busta helénistického vládce

176

Ž Ž M Ž M Ž Ž M M M M M Ž Ž M Ž Ž Ž Ž Ž Ž Ž M M M M M M Ž Ž Ž M Ž M M M Ž Ž M Ž Ž M M Ž M M Ž Ž M M M Ž M M

81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92

Tzv. mladík Baracco Athéna Giustiniani Tzv. Stefanův jinoch Truchlící služka Hlava Laborde Tzv. Aspasia Hlava ženy z attické stély Busta sochy Apollona z Piombina Odpočívající Hermés Opilý satyr na vinném měchu Hlava Persea Afrodité

M Ž M Ž Ž Ž Ž M M M M Ž

Příloha č. 4: Seřazení snímků soch z laterálního pohledu, kde 50 soch zobrazuje pohlaví mužské a 37 soch pohlaví ženské. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36

Kefisodotos: Hermés s malým Dionýsem Praxitelés: Eros (zv. Centocelle) Hlava z Aricie sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině Atlet Florencie Hlava sochy jiného atleta Koré zv. Botticelli Tzv. Krásná hlava Alexandr Rondanini Hlava Alexandra Velikého Leocharés: Deméter Knidská Leocharés: Artemis Versaillská Afrodité Menelaos: Orestés a Elektra Menelaos: Orestés a Elektra Koupající se Afrodité Tzv. Apollón Strangford Tzv. Scipio Africanus Vozataj z Delf Hlava Diadumena Kapujská Venuše Hlava nevěsty (ze západního štítu) Spartská běžkyně Tzv. Sapfó Hlava Myrónova Diskobola Myrón: Athéna Marsyas Afrodité z Ostie Polykleitos: Doryforos Praxitelés: Odpočívající satyr Polykleiots: Diadúmenos Kritias a Nesiotés: Tyranobijci Harmodios a Aristogeitón Hlava ženy Polykleitos: Raněná Amazonka Krésilas: Raněná Amazonka

177

M M M M M M M M Ž Ž M M Ž Ž Ž Ž M Ž M M M M Ž Ž Ž Ž M Ž Ž M M M M Ž Ž Ž

37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87

Afrodité z Fréjus Náhrobní stéla Athéňanky Hégésó, dcery Proxenovy Náhrobní stéla Athéňanky Hégésó, dcery Proxenovy Kéfisodotos starší: Eiréne s Plútem Praxitelés: Afrodité z Knidu Praxitelés: Apollón Sauroktonos (Hubitel ještěrek) Praxitelés: Hermés nesoucí malého Dionýsa Skopás: Hérakles Lansdown Hypnos Atlet Agias z Delf Kúros z Teney Lýsippos: Apoxymenos Zraněný bojovník, tzv. Vulneratus deficiens Tzv. Psyché z Capuy Hlava Amazonky Mattei Zlomek stély diskofora Músa Polymnia (Polyhymnia) Tzv. Ilioneus Satyr a nymfa (vyzvání k tanci) Běžíci Niobovna Skyth brousící nůž Ležící Niobovec Hlava sochy Niobovny Hlava sochy jiné Niobovny Gall se ženou Gall se ženou Hlava tzv. Penelopy Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii (Hlava Apollona) Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii (Hlava Theseova) Koré s holubicí Zápasníci Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii (Hlava Lapitha) Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii (Hlava Lapiťanky) Afrodité z Mélu (Venuše Miloská) Agasias: Gladiátor Borghese Laokoón se syny Venuše zvaná Esquilinská Portrétní busta helénistického vládce Republikánský portrét Římana (tzv. Vilonius) Gnaeus Pompeius Magnus Tzv. mladík Baracco Athéna Giustiniani Marcus Tulius Cicero Tzv. Stefanův jinoch Truchlící služka Hlava Laborde Hlava Athény Busta sochy Apollona z Piombina Naukydés (?): Diskoforos Odpočívající Hermés Opilý satyr na vinném měchu

178

Ž Ž Ž Ž Ž M M M M M M M M Ž Ž M Ž M M Ž M M Ž Ž M Ž Ž M M Ž M M Ž Ž M M Ž M M M M Ž M M Ž Ž Ž M M M M

Příloha č. 5: Seřazení snímků soch z frontálního pohledu, kde 3 sochy reprezentují období archaické, 65 soch období klasické a 24 soch období helénistické. Praxitelés: Apollón Sauroktonos Praxitelés: Eros (zv. Centocelle) Hlava z Aricie sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině Hlava atleta Atlet Florencie Hlava sochy jiného atleta Tzv. Krásná hlava Alexandr Rondanini Hlava Alexandra Velikého Leocharés: Deméter Knidská Leocharés: Artemis Versaillská Menelaos: Orestés a Elektra Menelaos: Orestés a Elektra Koupající se Afrodité Tzv. Apollón Strangford Hermés Lansdowne Vozataj z Delf tzv. Velká herkulánka Hlava Diadumena Kapujská Venuše Hlava nevěsty (ze západního štítu) Spartská běžkyně sochy z východního štítu chrámu Afaie na Aigině Tzv. Sapfó Hlava Myrónova Diskobola Myrón: Athéna Marsyas Afrodité z Ostie Polykleitos: Doryforos Praxitelés: Odpočívající satyr Polykleiots: Diadúmenos Kritias a Nesiotés: Tyranobijci Harmodios a Aristogeitón Menandros Hlava ženy Feidias: Athéna Lémnia Feidias: Dionýsos (z východního štítu) Hlava Héry z Olympie Polykleitos: Raněná Amazonka Krésilas: Raněná Amazonka Medusa Rondanini Afrodité z Fréjus Kéfisodotos starší: Eiréne s Plútem Praxitelés: Afrodité z Knidu Praxitelés: Hermés nesoucí malého Dionýsa

179

K K K K K K K K K K K K H K K K K H H H K H K K K K K K K K K K K K K K K H K K K A K K K K K K K

Hypnos Atlet Agias z Delf Kúros z Teney Lýsippos: Apoxymenos Zraněný bojovník, tzv. Vulneratus deficiens Tzv. Psyché z Capuy Hlava Amazonky Mattei Músa Polymnia (Polyhymnia) Satyr a nymfa (vyzvání k tanci) Běžíci Niobovna Skyth brousící nůž Ležící Niobovec Spící satyr (tzv. Faun Barberini) Hlava sochy Niobovny Hlava sochy jiné Niobovny Gall se ženou Gall se ženou Hlava tzv. Penelopy Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii (Apollon) Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii (Théseus) Koré s holubicí Zápasníci Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii (Lapith) Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii (Lapiťanka) Afrodité z Mélu (Venuše Miloská) Agasias: Gladiátor Borghese Laokoón se syny Laokoón se syny Venuše zvaná Esquilinská Naukydés: Diskoforos Portrétní busta helénistického vládce Tzv. mladík Baracco Athéna Giustiniani Tzv. Stefanův jinoch Truchlící služka Hlava Laborde Tzv. Aspasia Hlava ženy z attické stély Busta sochy Apollona z Piombina Odpočívající Hermés Opilý satyr na vinném měchu Hlava Persea Afrodité

K K A K K H K H H K H K H H H H H K K K A H K K H H H H H K H K K K K K K K K K H K H

Příloha č. 6: Seřazení snímků soch z laterálního pohledu, kde 3 sochy reprezentují období archaické, 57 soch období klasické a 27 soch období helénistické. 1 2 3 4 5

Kefisodotos: Hermés s malým Dionýsem Praxitelés: Eros (zv. Centocelle) Hlava z Aricie sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině

180

K K K K K

6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59

sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině Atlet Florencie Hlava sochy jiného atleta Koré zv. Botticelli Tzv. Krásná hlava Alexandr Rondanini Hlava Alexandra Velikého Leocharés: Deméter Knidská Leocharés: Artemis Versaillská Afrodité Menelaos: Orestés a Elektra Menelaos: Orestés a Elektra Koupající se Afrodité Tzv. Apollón Strangford Tzv. Scipio Africanus Vozataj z Delf Hlava Diadumena Kapujská Venuše Hlava nevěsty (ze západního štítu) Spartská běžkyně Tzv. Sapfó Hlava Myrónova Diskobola Myrón: Athéna Marsyas Afrodité z Ostie Polykleitos: Doryforos Praxitelés: Odpočívající satyr Polykleiots: Diadúmenos Kritias a Nesiotés: Tyranobijci Harmodios a Aristogeitón Hlava ženy Polykleitos: Raněná Amazonka Krésilas: Raněná Amazonka Afrodité z Fréjus Náhrobní stéla Athéňanky Hégésó, dcery Proxenovy Náhrobní stéla Athéňanky Hégésó, dcery Proxenovy Kéfisodotos starší: Eiréne s Plútem Praxitelés: Afrodité z Knidu Praxitelés: Apollón Sauroktonos (Hubitel ještěrek) Praxitelés: Hermés nesoucí malého Dionýsa Skopás: Hérakles Lansdown Hypnos Atlet Agias z Delf Kúros z Teney Lýsippos: Apoxymenos Zraněný bojovník, tzv. Vulneratus deficiens Tzv. Psyché z Capuy Hlava Amazonky Mattei Zlomek stély diskofora Músa Polymnia (Polyhymnia) Tzv. Ilioneus Satyr a nymfa (vyzvání k tanci) Běžíci Niobovna Skyth brousící nůž Ležící Niobovec Hlava sochy Niobovny

181

K K K K H K K K K H H H H K H K K K K K K K K K K K K K K K K K K K K K K K K K K A K K H K A H K H K H K H

60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87

Hlava sochy jiné Niobovny Gall se ženou Gall se ženou Hlava tzv. Penelopy Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii (Hlava Apollona) Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii (Hlava Theseova) Koré s holubicí Zápasníci Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii (Hlava Lapitha) Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii (Hlava Lapiťanky) Afrodité z Mélu (Venuše Miloská) Agasias: Gladiátor Borghese Laokoón se syny Venuše zvaná Esquilinská Portrétní busta helénistického vládce Republikánský portrét Římana (tzv. Vilonius) Gnaeus Pompeius Magnus Tzv. mladík Baracco Athéna Giustiniani Marcus Tulius Cicero Tzv. Stefanův jinoch Truchlící služka Hlava Laborde Hlava Athény Busta sochy Apollona z Piombina Naukydés (?): Diskoforos Odpočívající Hermés Opilý satyr na vinném měchu

H H H K K K A H K K H H H H H H H K K H K K H H H K K H

Příloha č. 7: Seřazení snímků soch z frontálního pohledu, kde 39 snímků představuje sochy mužského pohlaví z klasického období, 26 snímků představuje sochy ženského pohlaví z klasického období, 13 snímků představuje sochy mužského pohlaví z helénistického

období,

11

snímků

představuje

sochy

ženského

pohlaví

z helénistického období, 2 snímky pak ženské pohlaví z archaického období a 1 snímek je socha mužského období z archaické doby. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11

Praxitelés: Apollón Sauroktonos Praxitelés: Eros (zv. Centocelle) Hlava z Aricie sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině Hlava atleta Atlet Florencie

182

K K K K K K K K K K K

M M M M M M M M M M M

12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65

Hlava sochy jiného atleta Tzv. Krásná hlava Alexandr Rondanini Hlava Alexandra Velikého Leocharés: Deméter Knidská Leocharés: Artemis Versaillská Menelaos: Orestés a Elektra Menelaos: Orestés a Elektra Koupající se Afrodité Tzv. Apollón Strangford Hermés Lansdowne Vozataj z Delf tzv. Velká herkulánka Hlava Diadumena Kapujská Venuše Hlava nevěsty (ze západního štítu) Spartská běžkyně sochy z východního štítu chrámu Afaie na Aigině Tzv. Sapfó Hlava Myrónova Diskobola Myrón: Athéna Marsyas Afrodité z Ostie Polykleitos: Doryforos Praxitelés: Odpočívající satyr Polykleiots: Diadúmenos Kritias a Nesiotés: Tyranobijci Harmodios a Aristogeitón Menandros Hlava ženy Feidias: Athéna Lémnia Feidias: Dionýsos (z východního štítu) Hlava Héry z Olympie Polykleitos: Raněná Amazonka Krésilas: Raněná Amazonka Medusa Rondanini Afrodité z Fréjus Kéfisodotos starší: Eiréne s Plútem Praxitelés: Afrodité z Knidu Praxitelés: Hermés nesoucí malého Dionýsa Hypnos Atlet Agias z Delf Kúros z Teney Lýsippos: Apoxymenos Zraněný bojovník, tzv. Vulneratus deficiens Tzv. Psyché z Capuy Hlava Amazonky Mattei Músa Polymnia (Polyhymnia) Satyr a nymfa (vyzvání k tanci) Běžíci Niobovna Skyth brousící nůž Ležící Niobovec Spící satyr (tzv. Faun Barberini) Hlava sochy Niobovny Hlava sochy jiné Niobovny Gall se ženou

183

K H K K K K H H H K H K K K K K K K K K K K K K K K H K K K A K K K K K K K K K A K K H K H H K H K H H H H

M Ž M M Ž Ž Ž M Ž M M M Ž M Ž Ž Ž M Ž M Ž Ž M M M M M Ž Ž M Ž Ž Ž Ž Ž Ž Ž M M M M M M Ž Ž Ž M Ž M M M Ž Ž M

66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92

Gall se ženou Hlava tzv. Penelopy Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii (Apollon) Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii (Théseus) Koré s holubicí Zápasníci Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii (Lapith) Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii (Lapiťanka) Afrodité z Mélu (Venuše Miloská) Agasias: Gladiátor Borghese Laokoón se syny Laokoón se syny Venuše zvaná Esquilinská Naukydés: Diskoforos Portrétní busta helénistického vládce Tzv. mladík Baracco Athéna Giustiniani Tzv. Stefanův jinoch Truchlící služka Hlava Laborde Tzv. Aspasia Hlava ženy z attické stély Busta sochy Apollona z Piombina Odpočívající Hermés Opilý satyr na vinném měchu Hlava Persea Afrodité

H K K K A H K

Ž Ž M M Ž M M

K H H H H H K H K K K K K K K K K H K H

Ž Ž M M M Ž M M M Ž M Ž Ž Ž Ž M M M M Ž

Příloha č. 8: Seřazení snímků soch z laterálního pohledu, kde 34 snímků představuje sochy mužského pohlaví z klasického období, 23 snímků představuje sochy ženského pohlaví z klasického období, 14 snímků představuje sochy mužského pohlaví z helénistického

období,

13

snímků

představuje

sochy

ženského

pohlaví

z helénistického období, 1 snímek pak ženské pohlaví z archaického období a 2 snímky mužské období z archaické doby. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13

Kefisodotos: Hermés s malým Dionýsem Praxitelés: Eros (zv. Centocelle) Hlava z Aricie sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině sochy ze západního štítu chrámu Afaie na Aigině Atlet Florencie Hlava sochy jiného atleta Koré zv. Botticelli Tzv. Krásná hlava Alexandr Rondanini Hlava Alexandra Velikého Leocharés: Deméter Knidská

184

K K K K K K K K K H K K K

M M M M M M M M Ž Ž M M Ž

14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63

Leocharés: Artemis Versaillská Afrodité Menelaos: Orestés a Elektra Menelaos: Orestés a Elektra Koupající se Afrodité Tzv. Apollón Strangford Tzv. Scipio Africanus Vozataj z Delf Hlava Diadumena Kapujská Venuše Hlava nevěsty (ze západního štítu) Spartská běžkyně Tzv. Sapfó Hlava Myrónova Diskobola Myrón: Athéna Marsyas Afrodité z Ostie Polykleitos: Doryforos Praxitelés: Odpočívající satyr Polykleiots: Diadúmenos Kritias a Nesiotés: Tyranobijci Harmodios a Aristogeitón Hlava ženy Polykleitos: Raněná Amazonka Krésilas: Raněná Amazonka Afrodité z Fréjus Náhrobní stéla Athéňanky Hégésó, dcery Proxenovy Náhrobní stéla Athéňanky Hégésó, dcery Proxenovy Kéfisodotos starší: Eiréne s Plútem Praxitelés: Afrodité z Knidu Praxitelés: Apollón Sauroktonos (Hubitel ještěrek) Praxitelés: Hermés nesoucí malého Dionýsa Skopás: Hérakles Lansdown Hypnos Atlet Agias z Delf Kúros z Teney Lýsippos: Apoxymenos Zraněný bojovník, tzv. Vulneratus deficiens Tzv. Psyché z Capuy Hlava Amazonky Mattei Zlomek stély diskofora Músa Polymnia (Polyhymnia) Tzv. Ilioneus Satyr a nymfa (vyzvání k tanci) Běžíci Niobovna Skyth brousící nůž Ležící Niobovec Hlava sochy Niobovny Hlava sochy jiné Niobovny Gall se ženou Gall se ženou Hlava tzv. Penelopy Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii (Hlava 64 Apollona) Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii (Hlava 65 Theseova) 66 Koré s holubicí

185

K H H H H K H K K K K K K K K K K K K K K K K K K K K K K K K K K A K K H K A H K H K H K H H H H K

Ž Ž Ž M Ž M M M M Ž Ž Ž Ž M Ž Ž M M M M Ž Ž Ž Ž Ž Ž Ž Ž M M M M M M M M Ž Ž M Ž M M Ž M M Ž Ž M Ž Ž

K

M

K A

M Ž

67 Zápasníci Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii (Hlava 68 Lapitha) Hlavy postav ze zápdního štítu Diova chrámu v Olympii (Hlava 69 Lapiťanky) 70 Afrodité z Mélu (Venuše Miloská) 71 Agasias: Gladiátor Borghese 72 Laokoón se syny 73 Venuše zvaná Esquilinská 74 Portrétní busta helénistického vládce 75 Republikánský portrét Římana (tzv. Vilonius) 76 Gnaeus Pompeius Magnus 77 Tzv. mladík Baracco 78 Athéna Giustiniani 79 Marcus Tulius Cicero 80 Tzv. Stefanův jinoch 81 Truchlící služka 82 Hlava Laborde 83 Hlava Athény 84 Busta sochy Apollona z Piombina 85 Naukydés (?): Diskoforos 86 Odpočívající Hermés 87 Opilý satyr na vinném měchu

186

H

M

K

M

K H H H H H H H K K H K K H H H K K H

Ž Ž M M Ž M M M M Ž M M Ž Ž Ž M M M M