Nekonečný příběh Michaela Endeho. a jeho vztah к mýtu

Univerzita Karlova v Praze P e d a g o g i c k á fakulta Katedra české literatury

Nekonečný příběh Michaela Endeho a jeho vztah к mýtu

Vedoucí diplomové práce: PhDr. Věra Brožová Autorka diplomové práce: Kristýna Šrejberová Pionýrská 363, Broumov 7.ročník, Čj - Hv, 2000 - 2007 prezenční studium

duben 2007

P r o h l a š u j i , že j s e m diplomovou práci vypracovala samostatně s použitím uvedené literarury

V Praze 8.4.2007 1

Děkuji PhDr. Věře Brožové za podnětné vedení této diplomové práce. D ě k u j i své rodině za trpělivost a podporu během studia.

Předmluva

Tato práce, ačkoli se p o k o u š í o j i s t é u c h o p e n í , z d a l e k a n e m ů ž e obsáhnout

ani

hloubku

ani

šíři

problému,

i n t e n z i v n ě z a b ý v a j í více než j e d n o

jímž

se

století, t j . mýtu.

badatelé Snaží

se

a l e s p o ň r o z p o z n a t a p o j m e n o v a t n ě k t e r é z „ m y t i c k ý c h " („s mýtem souvisejících",

„mající

s mýtem

ve z k o u m a n é m textu - v Nekonečném

společné příběhu.

rysy")

aspektů

Věřím, že

svým

dílem p ř i s p ě j e к o d h a l e n í m ý t o t v o r n o s t i t o h o t o textu, a tím o t e v ř e čtenáři cestu к h l u b š í m u p o z n á n í j e h o smyslu.

OBSAH ÚVOD

1

1. M I C H A E L

ENDE

5

1.1 O b e c n á c h a r a k t e r i s t i k a a u t o r a , t v ů r č í c h v ý c h o d i s e k , díla

5

1.2 M e d a i l o n a u t o r a

7

2. A N A L Ý Z A

NEKONEČNÉHO

PŘÍBĚHU

14

2.1 A n o t a c e f a b u l e

14

2.2 N á m ě t N e k o n e č n é h o p ř í b ě h u

15

2.3 H l a v n í t é m a t a díla

16

2.4 Ž á n r o v á c h a r a k t e r i s t i k a díla

18

2.5 M y t i c k o - p o h á d k o v é f a n t a s t i č n o n e b o f a n t a s y ?

19

2.6 Tvar textu a k o m p o z i c e

21

2.7 V y p r á v ě n í p ř í b ě h u

25

2.8 Jak se c h o v á t e x t ?

27

2.9 F a b u l e „ N e k o n e č n é h o p ř í b ě h u "

28

3. CO JE TO M Ý T U S

35

3.1 F u n k c e mýtu

35

3.2

37

S t r u k t u r a světa mýtu

3.3 M ý t u s j a k o žánr

39

4. L I T E R A T U R A & M Ý T U S

41

4.1 M y t o l o g i c k é motivy v N e k o n e č n é m p ř í b ě h u

43

4.2 A r c h e t y p y

60

4.3 A r c h e t y p y v N e k o n e č n é m p ř í b ě h u

61

4.4 T o p o i

70

5. N E K O N E Č N Ý P Ř Í B Ě H

versus PŘÍBĚH O INICIACI

72

5.1 I n i c i a c e

72

5.2 N e k o n e č n ý p ř í b ě h na p o z a d í i n i c i a č n í c h příběhů

73

5.3 I n i c i a č n í p o j e t í p r o s t o r u

79

5.4 I n i c i a č n í p o j e t í času

83

6. N E K O N E Č N Ý P Ř Í B Ě H V E R S U S P O H Á D K A

84

6.1 M ý t u s a p o h á d k a

84

6.2 M o r f o l o g i c k á a n a l ý z a N e k o n e č n é h o příběhu

85

ZÁVĚR

88

BIBLIOGRAFIE

90

RESUMÉ

93

ÚVOD Se j m é n e m Michael Ende si v kulturním ovzduší naší země zřejmě

téměř

každý

spojuje

film

Nekonečný

příběh

-

The

N e v e r e n d i n g Story - s úžasným létajícím psem Falkem, přítelem n e o h r o ž e n é h o Atreje a obtloustlého nemotory Bastiána (který se schoval v popelnici před zlými kluky ze třídy). Možná si matně v z p o m í n á t e na Dětskou císařovnu a dobrodružství, j e ž se týkalo j e j í země Fantázie. Přiznávám, o světoznámém v kulturním

patřila

jsem

autorovi

bestsellerů

světě

západní

к těm,

Evropy

a patří

jejichž díle,

povědomí

jehož

к výbavě

znalost

kulturního

člověka, bylo téměř mizivé. Téma

na

„Mytologické lákavou

autora motivy

příležitost

čekající

práce

v Nekonečném к seznámení

zadané

příběhu", se

s tímto

pod

názvem

slibovalo dílem,

nejen

ale

také

vyzývalo к hlubšímu prozkoumání Endeho inspiračního zdroje mýtu (mytologie), j e n ž j e vlastně základním stavebním k a m e n e m literatury j a k o takové a také prvním projevem literárního myšlení člověka. Prvním pozitivním zjištěním bylo, že autor využívá z mytologie

opravdu

v hojné

míře,

a to j e d n a k

motivů

к dokreslení

f a n t a s t i c k é pohádkové a t m o s f é r y , j e d n a k j a k o prvků podílejících

1

se

na

výstavbě

struktury

textu

(motivy

hlavních

postav,

v ý z n a m n ý c h míst) a tvořících j e h o význam. Protože význam se plně může odkrýt j e n takovému který j e

poučen

o výskytu

a smyslu

těchto

čtenáři,

mnohdy

obecně

známých a do literární i neliterární symboliky vrostlých motivů z různých mytologií, můj vhled do problematiky

mytologických

motivů v tomto díle začal j e d n a k samozřejmě j e j i c h vyhledáním v textu a současně jsem,

že

velké

mapováním

množství

výskytu

v mytologiích.

sledovaných

motivů

se

Zjistila

v různých

m y t o l o g i í c h nejen stále o p a k u j e , ale navíc, že j e j i c h výklad j e často velmi podobný. Ačkoli e x i s t u j e velké množství odborné literatury týkající se folkloristického

studia

mytologických

motivů,

inspirující studií mi byla „ P o e t i k a mýtu" folkloristy

a

literárního

historika

první

opravdu

v ý z n a m n é h o ruského Jeleazara

Moisejeviče

M e l e t i n s k é h o (* 1918), j e ž mi nabídla přehled o přístupech к mýtu během

doby

otázkách

mýtu

východisek

blíže

rozpoznat

tu

zkoumání,

atd.

а

„Encyklopedie Být

jeho

o

základních

v problematice,

poznatků

nemálo

к tvorbě

přispěla

také

druhů"2.

literárních

pochopení

„věčná"

pojetích,

К zorientování

к utřídění

к

o jeho

smyslu

mytická

díla

témata,

1

M E L E T I N S K I J , J. M.: Poetika

2

M O C N Á , D.; P E T E R K A , J. a kol.: Encyklopedie

znamenalo

tj. ta, která

zároveň umožňují

mýtu. Praha: Odeon, 1989. literárních

druhů.

Praha-

L i t o m y š l : P a s e k a , 2004. 2

čtenáři k o n f r o n t o v a t se s něčím vyšším a stálejším ( a b s o l u t n e m , kosmem atd.), a tím odpovědět na základní existenciální otázky člověka 3 , a tedy přiblížit se mýtu. Tato témata mýtu j s o u m o d e r n í m u člověku různých kultur dodnes velmi

blízká,

protože

jsou

tvořena

obrazy,

jež

si

uchoval

z mytických dob (tj. z dob, kdy člověk mýtus aktivně prožíval a žil) j a k o

sdílené

dědictví

a jež

rezonují

s obecně

lidskými

otázkami (obavami, tužbami apod.). Protože archetypy příběhu,

tato jsou

témata

a jejich

základem

vyjádření

významové

(a také

vtělení)

struktury

-

Nekonečného

p o v a ž u j i strukturu tohoto díla za velmi blízkou struktuře

mýtu. Hledání dalších podobností Nekonečného dovedlo

к rozpoznání

založeného

na

syžetu

napodobení

(postav,

příběhu tématu,

časoprostoru)

schématu 4

iniciačního

s m ý t e m mě

a

typického

pro mýtus. Protože se toto schéma vtělilo do syžetu středověkého (později

také

romantického)

iniciačního

románu

a do

syžetu

kouzelné pohádky v p o d o b ě toposu cesty, zabývala j s e m se nejen tímto toposem, ale také iniciačním románem a pohádkou - dalšími dědici mýtu. Protože

současné

zkoumání

mýtu

není j i ž

tolik

zaměřeno

směrem к mýtu - pohledu na svět, světonázoru, ale daleko více

3

M O C N Á , D.; P E T E R K A , J. a kol.: Encyklopedie

literárních

druhů.

Praha-

L i t o m y š l : P a s e k a , 2004, s. 400. 4 Srovnej k a p . 5 . 1 3

к mýtu - způsobu vytváření fikčních světů a j e š t ě nověji к mýtu strukturaei

výpovědi,

určitému

typu

vyprávění,

hledala

jsem

podobné rysy N e k o n e č n é h o příběhu s mýtem z tohoto hlediska.

4

I.MICHAEL ENDE 1.1 Obecná charakteristika autora, tvůrčích východisek, díla Michael

Ende

(1929-1995)

je

pravděpodobně

nejznámější,

n e j p o p u l á r n ě j š í a n e j p ř e k l á d a n ě j š í německý spisovatel 20.století. Je považován za spisovatele dětské literatury (ačkoli se s tímto „ ú d ě l e m " nemůže po celý tvůrčí život vyrovnat), a to především pro nevídaný úspěch j e h o knih pro děti „Jim K n o f l í k " (1960), „ M a m o " (1972) a zvláště knihy „Nekonečný p ř í b ě h " (1973). Tyto bestsellery, „ p o h á d k o v é romány s prvky fantastické a dobrodružné literatury, v ý v o j o v é h o románu a románu s dětským hrdinou" 5 , byly přeloženy

až

v nevídaných

do

čtyřiceti

nákladech

jazyků,

svého

a dodnes jsou

času

v západních

vycházely zemích

(a

s a m o z ř e j m ě především v N ě m e c k u ) velmi populární. Ende ve svých p o h á d k o v ý c h románech velmi často p r a c u j e s látkou

opuštěného

opomíjeného),

(„zanedbaného"

(přesto

v ý j i m e č n é h o dítěte, které

či

právě

usilovně

či

rodinou

proto) hledá

svým

své místo

Způsob, j a k by mohlo u s p o k o j i t své potřeby,

5

N O V Á K O V Á , Z.: Pohádkové

v českém

prostředí.

romány

Michaela

nebo

Endeho

Praha: Univerzita Karlova. 2007,

okolím

způsobem ve

světě.

hledá a nalézá

a jejich s. 10.

recepce

Diplomová

práce o b h á j e n á na KČJL P e d F UK v roce 2007.

5

v úniku do fantazie, j e n ž bohatě rozvíjí a p o d p o r u j e j e h o vnitřní život. Svět dospělých je v E n d e h o uspěchaný

svět bez přátelství

dílech (kde

viděn

negativně.

se zapomíná

Je to

i na

takové

tradiční hodnoty j a k o j e např. rodina) a život honby za hmotnými statky, zkažený civilizací a j e j í m i „ v y m o ž e n o s t m i " . Lidé nemají čas a nakonec ani schopnost pohlížet na realitu n e p r a g m a t i c k y , n e u m ě j í snít a cesta к p o r o z u m ě n í , pochopení a lepšímu

světu,

vedoucí přes n e j n i t e r n ě j š í a nejhlubší oblast člověka - vlastní fantazii, jim tak zůstává nenávratně utajena. Představovaný model „ d o s p ě l é h o " světa v mnohém

odkazuje

к současnému životnímu stylu západní společnosti а к p r o b l é m ů m , které j s o u nám všem velmi blízké. Lehce se vcítíme do tohoto dítěte,

jehož

dar

„jiného",

neotřelého

a

ničím

nezkaženého

pohledu na realitu nás p r o v o k u j e к zamyšlení nad problémy. Jistě každý měl někdy sen o uzdravení či harmonizaci světa a často právě dítě mu „otevřelo oči". Ende má svým osobním založením blízko к magii, mysticismu, spíritualismu, což nutně o v l i v ň u j e j e h o tvorbu a vede к pohledu na fantazii j a k o na obohacení světa reality 6 .

6

Rudolf

Endeho

Steiner říká:

v budoucnosti

(1861-1925),

„Dar

jasnozřivě

se

opět získá ke svému

mu takřka

zavřela,

aby se člověk

aby mohl

vystoupit

к sebevědomí,

opět vystupovat

zakladatel

do duchového

dívat

sebevědomí.

antroposofie, do

světa

Brána

světa

jako

duchů

„učitel"

si

к duchovému

mohl stát sebevědomou aby potom

a tedy

člověk světu

duchovou

samostatná

(...). " Š T A M P A C H , I.O.:

bytost

se

bytostí, mohl

Antroposofie.

O l o m o u c : V o t o b i a . 2000, s. 5. 6

Proto

čerpá

z pohádkových

tendence,

nechává

se

Reuelem

Tolkienem

principů,

inspirovat

oživuje

fantasy

(1892-1973);

mytologické

(Johnem

romantickým

Ronaldem

předchůdcem

fantasy Ernstem Theodorem Amadeem Hoffmannem (1776-1822)), z e n - b u d d h i s m e m (v m n o h é m blízkém p r i m i t i v n í m

mytologickým

k o n c e p t ů m ) , hlásí se к o d k a z u r o m a n t i s m u 7 . Ve svých určitou

pohádkových

„iniciační"

dobrodružného

románech

proměnu)

děje

do

(hrdina

zve

neznámých

totiž

čtenáře

světů

podstupuje

za

plných

příslibu vizionářské

s y m b o l i c k é síly. Pod „ d o b r o d r u ž n ý m " hávem se ukrývá uvědoměle

strukturovaný

myšlenkově

tematický

plán

i n t e r t e x t o v ý c h odkazů. Jeho dílo se tak pro d o s p ě l é h o stává

„dobrodružnou"

cestou

ve

smyslu

odkrývání

široký četných čtenáře

skrytých,

d ě t s k é m u čtenáři u t a j e n ý c h , souvislostí a hlubších v ý z n a m ů .

1.2 Medailon autora Michael

Ende

se

narodil

12.

11.

1929

v předválečném

n ě m e c k é m G a r m i s c h - P a t e n k i r c h e n j a k o j e d i n ý syn svých rodičů. P o c h á z e l z n e r o v n é h o m a n ž e l s t v í , otec Edgar Ende byl o devět let mladší než m a t k a Luisa. R o d i n a byla e k o n o m i c k y dobře z a j i š t ě n á , otec

7

byl

malířem

obrazů

N O V Á K O V Á , Z.: Pohádkové

v českém

prostředí.

blízkých

romány

surrealismu

Michaela

Endeho

(s n á s t u p e m

a jejich

recepce

Praha: U n i v e r z i t a Karlova. 2007, s. 10.

7

nacizmu

musel

ukončit

uměleckou

činnost,

byl

považován

za z a k á z a n é h o umělce a povolán к protiletadlové armádě; po válce konečně

znovu

mohl

vystavovat

svá

díla,

a

navíc

se

stal

prezidentem Muzea M n i c h o v s k é h o uměleckého domu). Již v útlém dětství na M i c h a e l a silně zapůsobil jistý Fanti,

od něhož

se chlapec

vlastně

naučil

umění

malíř

vypravovat

příběhy. Velmi ho prý f a s c i n o v a l o také cirkusové vystoupení plné magie. Od dětství měl sklony к f a n t a z í r o v á n í a t r a d u j e se historka, že shořel celý les, když Michael

s kamarády při

chlapeckých

hrách spaloval dehet. Jeho

dětství

příliš

idylické

nebylo,

rodina

ve finanční tísni a musela se přestěhovat

se záhy

ocitla

do M n i c h o v a .

Malý

Michael byl často svědkem hádek rodičů kvůli penězům, možná to byl ten důvod, proč ve škole neměl dobré výsledky. K a ž d o p á d n ě sama tradiční škola na něj nepůsobila příznivě. V osmi letech si navíc prožil krutou zkušenost - smrt n e j b l i ž š í h o , a možná také j e d i n é h o , k a m a r á d a Willieho (můžeme se domnívat, zda j e h o podobu příběhu).

nevtělil

do postavy Bastiána

z

Nekonečného

To všechno působilo na duši chlapce tak, že se j e š t ě

více uzavřel sám do sebe a že se uchyloval do světa literatury, j í m ž byl od počátků f a s c i n o v á n . Michaelovy začátky na gymnáziu nebyly lehké (v této době j e h o otec odešel do armády).- záhy přerušil studium, a dokonce pomýšlel

na

sebevraždu.

Jediné,

co

ho

vytrhovalo

z válečné

reality a co opravdu miloval, byla j í z d a na koni (spojená ovšem

8

s účastí

v Hitlerově

mládeži).

Přichází

první

citové

zklamání

ze vztahu se starší dívkou, j e m u ž nebylo přáno. D o s p í v a j í c í Michael pocítil válku na vlastní kůži, během útoků na M n i c h o v v roce 1943 sám uprchl do Garmisch, zažil také útok na Hamburg, přes noc prchá za svojí matkou do 80km v z d á l e n é h o města. Mnozí j e h o kamarádi museli odejít ze dne na den do války a

někteří

zanedlouho

riskantní,

kontaktoval

také

zahynuli.

Ačkoli

protinacistickou

to

bylo

organizaci

značně

„Bavorská

svobodná f r o n t a " a začal pro ni pracovat j a k o doručovatel. Pro j e h o

další

směřování

je

klíčové

seznámení

s

„Obcí

k ř e s ť a n ů " a s antroposofií R u d o l f a Steinera 8 Začal

navštěvovat

Goetheanum,

antroposofickou

waldorfskou

školu, kde ho poprvé upoutá divadlo; se svými přáteli

zakládá

„Podkrovní divadlo", pro něž kupř. přeložil drama „ O r f e u s " Jeana Cocteaua. Kromě samotné divadelní činnosti se věnuje psaní hry v

na památku Hirošimy „Cas p ř i c h á z í " . Inspiraci pro práci na jevišti čerpá z myšlenek Bertholda Brechta. Jak později řekl, když mu z finančních důvodů nebylo dopřáno naučit se psaní her, chtěl se stát alespoň hercem.

8

Antroposofie,

netradiční,

necírkevní,

ezoterní

křesťansky

orientované

duchovní hnutí, řazená к novým d u c h o v n í m směrům, j e i n s p i r o v a n á tibetským

buddhismem.

Snaží

se

přiblížit

к různým

mj.

duchovním

s k u t e č n o s t e m v sobě i к různým „ s v ě t ů m " . Chce být m o u d r o s t í o člověku, zabývá se d u c h o v n í m i a d u š e v n í m i těly, m i m o l i d s k ý m i tvary a bytostmi na úrovni é t e r i c k é h o světa. Více viz Š T A M P A C H , I.O.: Antroposofie.

Olomouc: Votobia. 2000.

9

V roce

1947

nastupuje

do

prestižní

F a l c k e n b u g a v M n i c h o v ě . Když

rolích v provinčním

školy

Otto

roku 1950 p r o m u j e , mluví

o něm j a k o o „nejlepším r o m a n t i c k é m na angažmá několik

divadelní

se

milovníkovi". Přesto čeká

měsíců a nakonec

ú č i n k u j e v podřadných

divadle.

V této době, kdy se mu začíná v osobním životě dařit (žije s o několik natrvalo

let

starší

zpěvačkou

Ingeborg

Hoffmannovou),

rozpadá n e f u n g u j í c í manželství j e h o rodičů.

Otec

se se

z a m i l u j e se do studentky výtvarných umění, Lotte Schleger, ženy stejně staré j a k o j e h o syn, a matka se pokusí zabít. Rodiče se nakonec rozvádějí. D o m n í v á m se, že tyto události z rodinného života měly svůj vliv na autorovu tvorbu. Kromě účinkování

divadelní v různých

režie,

nepovšimnuté

kabaretech

se

dramatické

Ende

tvorby

v 50.letech

a

věnuje

f i l m o v é a divadelní kritice pro Bavorský rozhlas. Zde se poprvé setkává

s filmy legendárního j a p o n s k é h o

režiséra

a

scénáristy

Akira K u r o s a w y (1910-1998), což mu prý doslova otevírá oči a inspiruje jeho

zájem o j a p o n s k o u

a vůbec

východní

kulturní

tradici. Tehdy se konečně s m i ř u j e s otcem a tráví s ním mnoho nocí bez spánku diskusemi o literatuře a umění. Ještě více než dřív se z a j í m á o učení směřující к transcendentnu. Nastává ale tvůrčí krize a Ende chce skončit se psaním. Jeho přítel (grafik) mu n a v r h u j e , aby spolu vytvořili knížku pro děti a Ende přijímá. Po deseti měsících zaujaté tvůrčí práce d o k o n č u j e knihu „Jim K n o f l í k " , ale rukopis j e mu během dvou let nakladateli

10

dvanáctkrát

vrácen.

Nakonec

se ho u j í m á Tienemann

Verlag,

Endeho p o z d ě j š í „ d v o r n í " nakladatelství. Díky

ocenění

a literárnímu

úspěchu

„Jima

Knoflíka"

byl

konečně spisovatelův život stabilní a zajištěný, mohl se tedy plně věnovat psaní divadelních her a konečně se také oženil s I n g e b o r g H o f f m a n n o v o u . Vcelku poklidné období j e h o života n a r u š u j e smrt otce. Z podnětů Z á p a d o n ě m e c k é rozhlasové stanice začíná pracovat na knize „ M o m o " , j í ž r. 1972 d o k o n č u j e , která j e ale pro svou velkou kritičnost nejprve nakladatelem odmítnuta, nakonec však přijata nakladatelstvím T i e n e m a n n Verlag. Roku

1974

získává

„Momo"

německou

cenu

za

literaturu

pro mládež; na námět knihy píše Ende libreto pro operu M a r k a Lotarda „Momo a zloději č a s u " ; r.1985 j e natočen film „ M o m o " . Se vzrůstající popularitou j e h o knih se s a m o z ř e j m ě z v y š u j e zájem nejen o j e h o tvorbu, ale také o j e h o názory na literaturu, kulturu, společnost a aktuální otázky, což ho ničí;

vyhledává

naopak samotu, s ženou se stěhují do ústranní Říma. Osmdesátá léta j s o u zlomová, v roce 1977 n a v š t ě v u j e poprvé Japonsko, kde tráví dva týdny ve společnosti Mariko Sato, své budoucí ženy. Mocně na něj zapůsobí setkání se starým z e n o v ý m mistrem, j e ž j e š t ě více p r o h l o u b í j e h o zájem o z e n - b u d d h i s m u s , s e z n a m u j e se s tradicí j a p o n s k é h o

divadla Kabuki,

navštěvuje

tradiční lukostřeleckou školu (Kjúdo). Dva příběh",

roky

po

návštěvě

Japonska

dokončuje

„Nekonečný

na němž tři roky intenzivně pracoval. Kniha vzbudila 11

nebývalou

vlnu

zájmu

u

kritiky

i u

čtenářů

(a

tak

trochu

d o p o m o h l a i „ M o m o " к popularitě), dokonce se o b j e v u j í otázky, zda se nejedná o novou kultovní obdržel

mnoho v ý z n a m n ý c h

knihu. „ N e k o n e č n ý

cen, např.

Velkou cenu

příběh" Německé

akademie pro literaturu pro děti a mládež ve Volkachu,

Cenu

Janusze Korczaka; „ M o m o " získává německou cenu za literaturu pro mládež. „Michael Ende byl tak trochu f e n o m é n , se kterým si kritici nevěděli rady. Rádi by ho zařadili mezi autory knih pro děti, a zbavili se tak povinnosti se j í m nadále vážně zabývat.

Právě

články o j e h o „tvorbě pro děti", které vycházely v r e n o m o v a n ý c h periodikách j a k o j e „Der Spiegel" 9 , vedly к tomu, že tento postoj se stal nadále n e u d r ž i t e l n ý m . Přesto se Michael Ende „ n á l e p k y " autor knih pro děti nikdy nezbavil a byla to věc , se kterou se špatně vyrovnával." 1 0 Proti

spisovatelově

vůli,

ale

na základě j í m

kontraktu, vzniká podle „ N e k o n e č n é h o příběhu"

podepsaného film. Ende se

této f i l m o v é verze zalekl a snažil se j e j í natáčení

pozastavit,

avšak marně. Alespoň tedy požádal, aby bylo j e h o j m é n o „pod f i l m e m " vyškrtnuto, protože film se příliš lišil od originálu, byl v ý z n a m o v ě posunutý a zploštělý.

9

Jedná se o článek D O N N E R , W.: K r a n k e s M o n d e n k i n d . Der Spiegel,

г.26.

1980, s. 188n. 10

N O V Á K O V Á , Z.: Pohádkové romány Michaela Endeho a jejich v českém prostředí. Praha: U n i v e r z i t a Karlova. 2007, s. 48n.

recepce

12

Po

smrti

první

ženy

se

Ende

stěhuje

z Itálie

zpět

do Mnichova. Účastní se I B B Y kongresu v j a p o n s k é m Tokyu a zanedlouho

se sem opět vrací, protože

v ě n o v a n á j e h o rodině (tehdy se žení

se zde koná

výstava

s Mariko Sato). V Japonsku

spisovatel získává vážené p o s t a v e n í ; z a j í m a j í se o něj media a m i m o c h o d e m o d b o r n í k e m na j e h o práce j e j a p o n s k ý

germanista

Michiko Koyasu). Ve svých j e d e n a š e d e s á t i letech se spisovatel stává váženým instruktorem na letních kurzech psaní v Madridu, j e h o autorská čtení a přednášky j s o u velmi populární. Jeho zdravotní problémy (původně p s y c h i c k é h o rázu) vyústí ze zánětu zubů v rakovinu zubní kosti. N a p o s l e d y n a v š t ě v u j e Japonsko a slaví prodej milionu výtisků „ M o m o " . Od roku 1992 j e Ende pod stálým

lékařským

dohledem, ale nemoc nad ním r. 1995 vítězí.

13

2. ANALÝZA NEKONEČNÉHO PŘÍBĚHU 2.1 Anotace fabule Osamělý asi desetiletý chlapec Bastian místo vyučování utíká na školní půdu a čte si v u k r a d e n é knize, j e j í ž příběh

vypráví

o říši, které hrozí brzký zánik. Zlo zde dostává konkrétní podobu, z t ě l e s ň u j e ho Nicota p o h l c u j í c í říši fantazie, příběhů a snění Fantázii. Lidé mimo říši - vně- (tj. lidé ve „vnějším

světě",

ve světě „mimo k n i h u " ) p ř e s t á v a j í vymýšlet příběhy a věřit v ně, čímž přispívají к zanikání p o h á d k o v é říše. Ale paradoxně, a právě z určitého důvodu, jen lidské dítě j e nadějí na j e j í záchranu. Bastián j e předurčen překročit hranici mezi těmito dvěma světy, vstoupit

do

fantastické

reality

v knize

a

stát

se

součástí

,Nekonečného p ř í b ě h u ' . Prožívá dlouhou ,Cestu velkého hledáni" plnou dobrodružství, setkává

se

s mnoha

pohádkovými

bytostmi,

nachází

přátele

v chlapci Atrejovi a šťastném draku Falkovi. Jeho cesta ale musí j e d n o u skončit a zdá se, že nepříliš šťastně, protože z chlapce se zatím stává ,Velký v ě d o u c í ' , j e n ž se považuje za n e j d ů l e ž i t ě j š í bytost Fantázie, odmítá myslet na lidský svět, na svou minulost (i přítomnost) i na to, že by j e h o moc měla skončit. Avšak díky přátelům chlapec p ř e k o n á v á egoistickou část svého , j á ' , v s t u p u j e do Vod života; očištěný cestou, obohacený prožitým se „ z n o v u n a l e z n e " a navrací do lidského světa к tatínkovi, který ho už j e d e n celý den b e z n a d ě j n ě hledá. 14

Od té doby zná svoji hodnotu, také se naučí „být r á d " a mít rád a s příběhy ze světa fantazie se po celý život dělí s ostatními.

2.2 Námět Nekonečného příběhu Námětem

Endeho

pohádkových

románů j s o u , j a k j s e m

už

naznačila v úvodu, velmi často setkání lidského dítěte s „ j i n o u " realitou

(s

„nelidskými"

bytostmi),

úniky

do

fantazijní,

nadpřirozené reality a k o n f r o n t a c e lidského světa s ní. Tento častý námět - rozpor světa dětí a dospělých - j e zde umělecky

zpracován

zanikající

v téma

fantastickou

osamocené

lidské

opuštěného

zemi.

dítě

se

Citově

stává

dítěte,

které

zachrání

neuspokojené,

vnitřně

hrdinou

pohádkové

z a c h r a ň u j e ji. Toto dítě, které má pocit, že mu nikdo naslouchat,

že nikoho n e z a j í m á ono samo a j e š t ě

říše

a

nechce

méně

jeho

smyšlené příběhy, hledá své místo ve společnosti, ve světě a v životě, hledá, kam patří. U c h y l u j e se к tomu, co j e mu přirozené - do oblasti příběhů,

f a n t a z i e , tj. do „výsostných

Po vzoru r o m a n t i c k ý c h

vyděděnců

vod"

svého

se vydává na

snění,

podvědomí. dobrodružnou

cestu f a n t a s t i c k o u skutečností zapsanou v knize, prožívá příběh plný

dobrodružství

a téměř

hrdinských

činů

Jako

kruhem

navrací z této f a n t a z i j n í cesty přes vlastní nitro a své

se

vlastní

v z p o m í n k y do reality života, odkud vyšlo. Díky této „ n á v š t ě v ě " Fantázie „ n a j d e sebe sama", j e schopno vidět realitu j i n ý m a očima

15

- tedy i ve všedních věcech může vidět t a j e m s t v í a zázraky, a lépe se tak přizpůsobí běžné realitě lidského světa. Nepřímo se tu t e m a t i z u j e problém f u n k c e literatury (například j i ž užitím motivu knihy, příběhu, přání). Je nasnadě položit si otázku (podobně j a k o to udělá i Bastián), co nám přináší četba literatury a tohoto díla. Autor ví, že konzumní p r a g m a t i c k á společnost nedává prostor naší představivosti, a že naopak prožití příběhu přináší nevšední zážitky, osvobození od reality okolního světa, jiný pohled na ni a že j e h o ,Nekonečný

příběh'

dospělému

čtenáři dopřává

pocítit

mýtus - takřka mytické pocity j i s t é h o zakotvení v časoprostoru nekonečna.

2.3 Hlavní témata díla 2.3.1 Mýtus o věčném návratu

Nekonečný

příběh

o ž i v u j e vzpomínku na mytické ( c y k l i c k é )

pojetí času, které je založené na periodické chápání

času,

typické

pro

primitivní

regeneraci.

společnosti,

Toto

rozpracoval

r u m u n s k ý historik náboženství, spisovatel, filosof Mircea Eliade (1907-1986) a upozornil na něj mj. ve své studi „Mýtus o věčném návratu:

(archetypy

a

opakování)":

„Stejně j a k o

není

nikdy

definitivní zmizení měsíce, protože po něm přichází měsíc nový,

16

není

definitivní

ani

zmizení

člověka,

lidstva." 1 1

Dále

říká:

„Periodická regenerace času p ř e d p o k l á d á (...) ale nové Stvoření, tzn. opakování k o s m o g o n i c k é h o aktu."

Právě v tomto smyslu je

rituální akt p o j m e n o v á n í Dětské císařovny roven aktu stvoření a Bastián může být tedy chápán j a k o stvořitel (tvůrce). Aktu stvoření předchází (jako i v Bibli, ale hlavně ve většině mytologií) Chaos (temnota); Nicota zahlcuje zemi, císařovna musí ztratit své j m é n o a onemocnět, aby mohla být znovu u z d r a v e n a ; Bastián musí ztratit „sám s e b e " a své vzpomínky, aby se mohl opět „ n a j í t " ; lidský svět musí před svou obrodou dospět na p o k r a j zániku.

2.3.2 Dialektický boj dobra a zla

S předchozím tématem souvisí téma odvěkého

dialektického

boje dobra a zla. Toto téma j e věčné a nadčasové, pro člověka zcela zásadní, a tedy vždy aktuální. Uvědomění boje pozitivních a negativních sil se zrodilo s prvním myslícím člověkem a bylo reflektováno

a

tematizováno

mýtem.

Tato

otázka

je

dodnes

v našem podvědomí oživována např. pohádkami, a možná proto j e to pro člověka téma „ k l a s i c k y " pohádkové. Je nám velmi blízké, protože

11

jak

říká

E L I A D E , M.: Mýtus

Carl

Gustav

o věčném

Jung

návratu:

(1875-1961),

(archetypy

švýcarský

a opakování).

Praha:

O i k o m e n h . 1993, s. 60. 12

Tamtéž, s. 39. 17

p s y c h o l o g a p s y c h o t e r a p e u t , zakladatel analytické

psychologie,

j e d e n z n e j v ý z n a m n ě j š í c h žáků Sigmunda Freuda, j e v člověku z a k o ř e n ě n o j i ž od dětství a r e z o n u j e s n á š í m nevědomím, tj. se světovou pamětí. 1 3

2.4 Žánrová charakteristika díla Nekonečný motivy

příběh,

dobrodružství

literatury,

jeho

vymykajícího zpracována

příběhová

próza

a tajemna,

patří

tematika

se

pod

„odkazuje

dosavadní vlivem

do do

oblasti

hrdinou

fantastického

představ,

které

a

fantastické

zkušenosti". 1 4

lidské

inspirace

s dětským

světa

Látka mají

je

zdroj

v mýtech a pohádkách. R o m a n t i c k á inspirace j e patrná v syžetu z použití

schématu

iniciační

pouti

(viz

příběh

o

zasvěcení),

typického pro r o m a n t i z u j í c í oživení středověké látky. K o n f l i k t dítěte a „ d o s p ě l é h o " světa může připomínat romantický k o n f l i k t „srdce a světa".

13

Pro Sigmunda Freuda j e n e v ě d o m í osobní kategorií o z n a č u j í c í to, co je

v y p u z e n o z vědomí. „Jung na rozdíl od Freuda člení nevědomí do dvou vrstev.

Jedna j e

spjata s osobní

zkušeností

a je

nádobou

na

všelijaké

p s y c h o p a t o l o g i c k é „ k o m p l e x y " , druhá j e hlubší, k o l e k t i v n í , dědí

se.(...)

H l u b o k é kolektivní útroby n e v ě d o m í j s o u podle Junga skladištěm

nikoli

„ k o m p l e x ů " , nýbrž a r c h e t y p ů . " M E L E T I N S K I J , J. M.: Poetika 14

mýtu.

L E D E R B U C H O V Á , L.: Průvodce J i n o č a n y : H a H. 2002, s. 92.

Praha: Odeon. 1989, s.65. literárním

dílem:

výkladový

slovník.

18

Text viditelně a v prvé řadě f u n g u j e j a k o pohádka, lze na něj ale nahlížet také j a k o na iniciační příběh 1 3 a j e h o tvar j e syntézou rysů

typických

literárním

pro

prostředí

mýtus

jako

svébytný

žánr.

V německém

se E n d e h o díla označují j a k o

„pohádkové

romány". Setkáme

se

tu

s mnoha

typicky

pohádkovými,

iniciačními

m y t i c k ý m i motivy p ř i m y k a j í c í m i se к toposu cesty. Sám

a

syžet

motivicky odpovídá průběhu iniciačního obřadu (iniciační pouti). Téma j e představeno vyprávěcím postupem blízkým mýtu. Tento text,

zdá

se,

jako

by

vytvořila

dětská

fantazie;

komplikovaný j a z y k textu, j e h o srozumitelnost

nepříliš

se obrací к dětem.

2.5 Myticko-pohádkové fantastično nebo fantasy? Mytologické nebo q u a s i m y t o l o g i c k é fantastično, j e ž vytvářet

pohádkové

do protikladu

ovzduší

s životní

tajemna,

realitou,

zázraků

přitahuje

ve

a

pomáhá

stavět

20.století

je žánr

fantasy. Obecně j e z a z n a m e n á n a snaha o obnovení m y t o l o g í c k é h o příběhu, na němž p ř i t a h u j í právě pohádkové

15

motivy,

hrdinská

Román iniciační - mystický, esoterický; jehož velkými epochami

byly

s t ř e d o v ě k a r o m a n t i s m u s , u ž í v á t o p o s u cesty, ale j d e spíše o m y s t i c k o u cestu, při níž adept n a b ý v á m y s t i c k é z k u š e n o s t i , j i s t é h o p o z n á n í , j e ž j e velmi často pouze symbolické,

ačkoli t a t o cesta má e p i c k ý c h a r a k t e r

-

u s k u t e č ň u j e se v p r o s t o r u a čase, nositeli e p i c k é h o p o h y b u j s o u p o s t a v y .

19

tematika, velké hrdinské příběhy, t a j e m n é světy, exotičnost

a

existenciální otázky. V českém na Nekonečný

prostředí příběh

zřejmě

obecně

převládá

pohled

j a k o na fantasy. Opravdu, z v n ě j š í h o úhlu

pohledu se v mnohých obecných rysech text tomuto žánru literární fantastiky podobá. „Encyklopedie

literárních

pohádkových

zdrojích

archetypální:

hrdina

románu.

Topos

fantasy.

- druh

stvoření a v podstatě

žánrů" 1 6

mluví

Postavy

- mistr

o

mytických

fantasy

textu

- protivník

odkazují к schématu

fantasy

spočívá

ve

jsou

- fantastické

postav v iniciačním

vstupu

do j i n é

dimenze

(do imaginárního světa) a stěžejním je motiv cesty, j e n ž , v duchu

iniciační

cesty, j e

symbolickým

a

opět

vyjádření životní

či

individuálně psychologické cesty (pouti). M ě j m e ale na paměti, že toto všechno jsou ty rysy, které si f a n t a s y „ v z a l a " z mýtu, p o h á d k y a iniciačního románu (za j i n é zmiňme např. boj proti nadpřirozené bytosti - n a d p ř i r o z e n é m u nepříteli

(Nicota),

s podivnými

národy

setkání (národ

s jinými

světy

Amargánťanů,

(svět

Fantazie),

trpaslíci

atd.)),

zakázanými územími, z a p o m e n u t ý m i městy, utajenými světy). Historické a exotické kulisy, akční prvek, souboje,

neohrožený

hrdina, rytířská klání, to j s o u prvky fantasy typu „meč & magie".

16

M O C N Á , D., P E T E R K A , J. a kol.: Encyklopedie - L i t o m y š l : P a s e k a . 2004, s. 187.

literárních

žánrů.

Praha

20

2.6 Tvar textu a kompozice Dílo j e složeno ze dvou do sebe vsunutých částí.

Hlavním

protagonistou první části j e Átrej, v druhé části přebírá j e h o úkol Bastián. Především v první části, tedy než Bastián opustí s v ů j původní

prostor,

se

výrazně

uplatňují

dvě

narativní

roviny,

o nichž pohovořím v n á s l e d u j í c í kapitole. Rámcem

Nekonečného

příběhu

je

proces

čtení

knihy

p r o b í h a j í c í ve světě lidí, j e n ž j e v centru celého příběhu, j í m příběh

„o

Fantázii"

syžetotvornou

začíná

i

f u n k c i - četba

končí.

Čtení

způsobila,

že

knihy

má

se Bastián

také vydal

na cestu. Kompozičním mnoha

principem

rovnocenných

za

příběhu „o Fantázii" j e

sebe

poskládaných

epizod

vyprávění (dějových

sekvencí). Ty j s o u vyprávěny chronologicky a pojítkem mezi nimi j e hrdinova cesta, j e ž tvoří páteř příběhu. Tyto

epizody

motivačně řetěz

na

sobě,

jak

se

zdá,

nejsou

bezpodmínečně

závislé. Neskládá se tak mozaika smyslu, ale vzniká

příběhů,

„donekonečna",

který což

by

tímto opravdu

způsobem nakonec

mohl

být

vyprávěn

působí

dojmem

nekonečnosti (čtenář má pocit, že příběh takto nemůže snad nikdy skončit). Tento k o m p o z i č n í princip odpovídá řetězové kompozici, která má tendenci к časové neukončenosti, a která „pro relativní významovou

samostatnost

a

dějovou

uzavřenost

jednotlivých

sekvencí odpovídá p o ž a d a v k ů m specifické poetiky literatury pro

21

děti,

tzv.dětskému

aspektu

kompozice."17

Nepříliš

dynamické

vyprávění bez větších, čtenářem očekávaných zvratů p o d p o r u j e též výsledný dojem n e k o n e č n o s t i . Zamýšlíme-li se nad smyslem čtení tohoto díla, napadá nás, že j í m p r a v d ě p o d o b n ě není dozvědět se, „jak to d o p a d n e " , ale spíše absolvovat tuto cestu, „ cestu

čtení"18-,

dílo můžeme chápat j a k o

cestu smyslu. Pro „čestný charakter textu", j a k o něm u v a ž u j e spisovatelka

a

literární

teoretička

Daniela

Hodrová

hovoří právě pojetí syžetu - cesty, p o s t u p u j í c í m

(*1946),

horizontálně,

po linii. Čtenář,

bloudící

labyrintem

textu,

je

ztotožněn

s myticko

-

r o m á n o v ý m hrdinou, a protože se ruší hranice mezi j e h o světem a textem, může vstoupit do světa textu j a k o j e h o postava. Daniela Hodrová píše: „(...) Tento typ románu čtenáři u m o ž ň u j e dočasně, po čas četby - obřadu či hry vystoupit ze všednodennosti, ze sebe, ze svého času, vplynout do myticko - herní časnosti - věčnosti." 1 9 Také princip zrcadla v zrcadle v t a h u j e čtenáře do dění příběhu a velmi výrazně se podílí na j e h o nekonečném vyznění. Literární věda se

intenzivně zabývá otázkou ukončenosti a

konečnosti díla. Michael Ende se s touto otázkou vyrovnává tímto

17

L E D E R B U C H O V Á , L: Průvodce literárním dílem: výkladový slovník. J i n o č a n y : H a H. 2002, s.140. 18 , f , % v v Z a j í m a v é je, ze uz e g y p t s k á Kniha mrtvých p o v a ž o v a l a listování v knize 1a9 cestu příběhu. HODROVÁ, D. a kol.: ...Na okraji chaosu. Poetika literárního díla 20.století. Praha: Torst. 2001, s. 394.

22

způsobem: o ž i v u j e archetypy týkající se bytí (původně prožívané v mýtu, posléze prosvítající v motivech, tím,

že

užívá

souvislostech,

tyto

motivy

v nových

nebo

a tak se j e h o dílo stává médiem

aktivně

symbolech) i

tradičních

nekonečnosti.

Navíc také každý j e h o čtenář (stejně j a k o Bastián), oživuje v sobě tuto n e v ě d o m o u oblast, a stává se spolupodílníkem na mýtu a nekonečnosti.

2.6.1 Časoprostor díla

Pokud se týká prostoru obou fiktivních světů, tj. světa lidí (vně),

reálné

skutečnosti,

tyto

skutečnosti, světy

a

původně

světa

Fantázie,

zřetelně

oddělené

fantastické se

během

procesu čtení začínají p r o s t u p o v a t . Z vnějšího

světa j e

možno

proniknout

do

prostoru

vnitřního

přáními a m y š l e n k a m i , které se přicházejíce do Fantázie stávají bytostmi. Naopak bytosti, které vstoupily ve Fantázii do Nicoty, se ve světě lidí mění ve lži.

Mytický

čas

Už sám titul „ N e k o n e č n ý příběh"

u p o z o r ň u j e na

důležitost

času pro smysl tohoto díla a p r o z r a z u j e j e h o pojetí, j í m ž j e

23

г

mytické

cyklické

•

г 20

Г

pojetí .

Náš

V

čas

se

neustále

vztahuje

к „ s a k r á l n í m u " mytickému času prvotního stvoření a prvotních příběhů, o což se můžeme opřít j a k o ž t o nicotné bytosti, hledámeli smysl života a světa. V z t a h u j e m e - li se к sakrálnímu mytickému času, tj. upínáme- li se к cykličnosti času, b o j u j e m e s p r o f á n n í m časem, nevratností času, což nám u m o ž ň u j e být „ n e s m r t e l n ý m i " . Nekonečný

příběh

o d k a z u j e к příběhům minulých i budoucích

hrdinů 2 1 tím, že tento cyklicky plynoucí čas pojímá do sebe a zároveň u k o t v u j e sebe do něj. Také výstavba textu v r a c e j í c í h o se kruhem ke svému počátku, princip „zrcadla v z r c a d l e " (existence „trojí knihy"),

odkazuje

к nekonečnosti а к mytické situaci. Čas ve Fantázii není celistvý, o b s a h u j e periodická přerušení (je měřen existencí j m é n a císařovny). Zároveň můžeme postřehnout nemytické vnímání času spojené s

vědomím

existence

„metafyzických"

problémů

(tajemství

narození a smrti, osudu), založené naopak na vědomí nevratnosti lidského času a na myšlence, že nic netrvá věčně. Klíčové v kosmos

téma -

Nekonečného

koresponduje

příběhu

s oběma

-

proměna

koncepcemi

času,

chaosu tj.

čas

j e nevratný; zrození a zánik se cyklicky opakuje. 20

O c y k l i c k é m u b í h á n í ž i v o t a ve F a n t á z i i vydává p ř í m é s v ě d e c t v í n e j s t a r š í

tvor, Moria. Vše se o p a k u j e , vše j e tedy n i c o t n é , čas n e m á h o d n o t u . . . v š e j e j e n hra. 21 T í h n u t í к n e u k o n č e n o s t i j e d á n o t a k é existencí motivu d v o j n í k a ( B a s t i á n / Á t r e j ; p r a v d ě p o d o b n ě i p r o d a v a č v a n t i k v a r i á t u ) . Čas B a s t i á n a se p r o l í n á s č a s e m Á t r e j e a z á r o v e ň s č a s e m m i n u l ý c h i b u d o u c í c h hrdinů. 24

Individuální vnímání času j e ve Fantázii (kde má každý tolik času, kolik p o t ř e b u j e ) odlišné od vnímání času ve světě „ v e n k u " . To s a m o z ř e j m ě souvisí Fantázii

s žánrem

díla. Stejně plynoucí

n e e x i s t u j e , např. Átrej prožívá

čas

subjektivní čas,

ve

který

mnohdy plyne j i n ý m tempem než čas j i n ý c h postav. Nezřídka tu dochází к časovému paradoxu - úniku z časové osy.

2.7 Vyprávění příběhu 2.7.1 Narace

Dvě narativní roviny díla, j e ž jsou graficky důsledně odlišeny (červené a černé písmo, které v originálním vydání bylo modré) odpovídají к tomuto

příběhu aspektu

o čtení textu

a příběhu vyjadřuje,

čtenému. také

Vypravěč

upozorňuje

se

méně

v n í m a v é h o čtenáře na ozdobné iniciály v podobě písmen abecedy na začátku každé nové kapitoly. Autorský

nadosobní

vypravěč

čteného

příběhu

vypráví

v minulém čase, občas nechává postavy promluvit v přímé řeči. Tento

vypravěč

neviditelný.

na

Někdy

sebe se

na

příliš

neupozorňuje,

okamžik

zviditelní

je

nestranný,

ve

wir-formě

(abychom pochopili; nesmíme si představovat; musíme vědět) a pak v y s v ě t l u j e čtenáři, j a k

má to či ono správně pochopit

-

některé skutečnosti totiž lidé podle něj chápou jinak než obyvatelé Fantázie (například to, j a k může taková bytost j a k o černokněžník, 25

elf či had být lékařem). Často dává n a j e v o možnou nekonečného

počtu příběhů

(a v těchto

okamžicích

existenci také

svoji

v ě d o u c n o s t ; j e ve Fantázii doma) komentáři typu „to už j e j i n ý příběh, který budeme vyprávět někdy j i n d y " . Příběh „o čtení"

j e vyprávěn v e r - f o r m ě , v m i n u l é m

čase.

Vypravěč není vševědoucí, připouští „ m o ž n é " a předvídá různé potenciální situace. Vidí do nitra postavy, již nechává ve vnitřním monologu promlouvat. Dochází к interpretaci vnitřních

pochodů

postavy; vypravěč nadosobní - r e f l e k t o r - se v takových pasážích mění ve vypravěče - postavu. Jaké otázky si Bastián p o k l á d á ? Jednak otázky týkající se j e h o vztahu

ke světu „ v e n k u " , j e d n a k

otázky

související

s knihou,

příběhem, otázky reality a fikce. Tok událostí

není

vypravěčem

usměrňován,

vše se j a k o b y

právě děje před čtenářem, na několika místech se literární čas shoduje s časem fabule, takže čtenář může pocítit, že čas ve Fantázii plyne současně s časem j e h o čtení. V těchto

pasážích

ještě

čtenářův

více

příběh

vtahuje

čtenáře

„do

sebe",

takže

časoprostor j e v tuto odpovídá s časoprostoru knihy. M ů ž e m e se potom j e n , podobně j a k o Bastián, ptát: Jak naše čtení souvisí s příběhem? Byl příběh v knize už před ním, nebo se děje v závislosti na procesu našeho čtení? Přirozeně p ř e d p o k l á d á m e , že příběh

v knize

existuje

odedávna,

jsme

ale

popravdě

trochu

zaskočeni, protože se někdy naopak j e v í , j a k o by vznikal přímo před našima očima a j a k o bychom byli j e h o součástí.

26

Nekonečný

příběh

j e typem příběhů, které slovy Daniely Hodrové

„ ( . . . ) j d o u takříkajíc hrdinovi vstříc, nakonec ho pojmou do sebe, stanou se j e h o příběhem." 2 2 Princip „knihy v k n i z e " tvořící kompozici j e

opodstatněním

otázky, zda přece jen n e j s m e ve chvíli čtení, v souvislosti s naší velkou měděnou knihou s oválem ze dvou hadů, součástí příběhu a zda o nás nečte právě někdo j i n ý . Nacházíme tu p o s t m o d e r n ! rys Endeho tvůrčího procesu - vidíme, jak se také vizuální podoba díla může aktivně zapojit do procesu čtení, hledání smyslu.

2.8 Jak se chová text? Jsme

svědky

komunikace

к spoluúčasti na mytickém nad

vztahem

skutečnosti/

reality

textu

se

text

vyzývá

,nekonečném p ř í b ě h u ' , к zamyšlení

a fikce, reálné

neskutečné

čtenářem:

skutečnosti,

skutečnosti tedy

- fantastické

к zamyšlení

nad

tradičními otázkami teorie fikčních světů, případně naratologie. Text na několika místech přiznává ústy svých postav,' že j e fikcí, tj. postavy Fantázie j s o u j e n „snové obrazy, výmysly z říše 23

'

p o e z i e " , které se p o k l á d a j í za skutečnost, jíž ve Fantázii opravdu jsou,

ale

představami

ve

světě strachu

lidí atd.

jsou

Takto

22

H O D R O V Á , D.: Román zasvěcení.

23

E N D E , M.: Nekonečný

příběh.

jen

iluzemi, antiiluzivně

lžemi,

klamnými

vypovídá

ústy

Jinočany: H a H. 1993, s. 114.

Praha: Albatros. 2001, s. 138. 27

vlkodlaka Gmorka. Uyulála, vědma zpívající píseň o Fantázii, vzpomíná

na

mytologické

časy

lidstva

z

„vnějšího"

světa

a

příběhy (biblický příběh stvoření; Adam a Eva), založené taktéž na výmyslu lidí. Mluví o vlastnosti lidí uchopovat věci j e j i c h p o j m e n o v á n í m . Text naprosto vědomě přiznává existenci „bílých míst",

čímž

upozorňuje

na

nejzákladnější

znak

fikce

-

sémantickou neúplnost. K u r i ó z n í m dokladem toho j s o u Bastiánovy poněkud

žinantní

otázky

ohledně

základních

fyziologických

procesů u literárních hrdinů, j e ž si j a k o správný naivní

čtenář

pokládá.

2.9 Fabule „Nekonečného příběhu" Bastián a otec si j s o u po smrti maminky vzdáleni. Otec se uzavírá do sebe, nemluví s chlapcem o důležitých věcech, které oba tíží. Chlapec hledá k o m p e n z a c i ve vnitřním světe, sní si své příběhy, vymýšlí nová slova, a dokonce si povídá sám pro sebe. Děti se mu p o s m í v a j í , p o v a ž u j í ho za snílka, outsidera a pro j e h o zavalitou postavu také za nemotoru. Škola je pro chlapce j e n místem porážek (učení ho nebaví, spolužáci ho příliš n e a k c e p t u j í , učitelé ho kárají a z e s m ě š ň u j í ) , trestem, a proto se n e m ů ž e m e divit, že místo do třídy Bastián s knihou zamíří na školní půdu. Příběh v knize začíná z a j í m a v ě , j e odlišný od těch, z nichž si vždycky musíme „něco v z í t " (tj. didaktických),

Bastián

načas

28

z a p o m e n e na okolní realitu, zřetelně si dění v knize p ř e d s t a v u j e , obrazotvornost má natolik vyvinutou, že vše téměř vidí nebo slyší. První kapitolu Fantázie

v ohrožení

přečte j e d n í m dechem. Ovšem,

že si u v ě d o m u j e fikční podstatu toho, co čte, ale přesto sám sebe v myšlenkách u j i š ť u j e , že to opravdu „nemá se skutečností

nic

24

s p o l e č n é h o " , protože tento příběh není podobný těm ze všedního života, ani těm, které kdy byl četl. Zanedlouho ho příběh natolik pohltí, že ho od čtení vyruší snad j e n školní zvonek, věžní hodiny nebo čím dál větší hlad a zima. Čte o Átrejově

poslání,

vyléčit

Dětskou

nemocnou

j e ž souvisí s hledáním způsobu, j a k císařovnu,

vzpomíná

na

svou

n e m o c n o u maminku a přemýšlí o tom, j a k se změnil otec i j e h o vztah к chlapci po j e j í smrti. Přemýšlí také o zvláštním

obalu

knihy (měděná vazba s dvěma hady tvořícími ovál), která ho od počátku p ř i t a h u j e j a k o u s i magickou silou. Pomyšlení na realitu vně - p r o b í h a j í c í vyučování - v n ě m vyvolává negativní pocity. Chlapec se cítí osamocen („synem nikoho") a téměř závidí chlapci z knihy, Átrejovi, že j e „synem všech". Navíc by si moc přál být takový, j a k o j e on - neohrožený, silný, ohebný, krásný, čestný atd. a nezbývá mu než si p ř e d s t a v o v a t , že jím je, a tak se s ním z t o t o ž n i t . ( Á t r e j ů v hlad upomene i Bastiána, aby se nasvačil, ale j e potřeba šetřit j í d l e m , bůh ví, j a k dlouho cesta j e š t ě potrvá.) Putování к Prastaré Stříbrnými

24

horami,

E N D E , M.: Nekonečný

Morle

j e neskutečně dlouhé, cesta vede

Zemí z p í v a j í c í c h stromů,

příběh.

míjíme

skleněné

Praha: Albatros. 2001, s. 28. 29

věže z Eriba, plošinu S a s a f r á n ů a mnohá další místa.

Átrej ujíždí

stále к severu, stmívá se, když projíždí Močály smutku, tmavou a mlhavou k r a j i n u , kde j a k o by se zastavil čas. Jeho oddaný koníček Artax zde umírá a Bastián vzlyká, protože ho příběh dojímá; stále si ale zřetelně u v ě d o m u j e dvojí

svěť.

své zakotvení v reálném

světě a existenci f a n t a s t i c k é h o světa v knize. Átrej

bloudí

v kruhu,

přesto

nachází

prastarou

Morlu,

želvu

bahenní, j e ž mluví o podstatě Fantázie a Dětské císařovny, j e j í ž život se neměří

časem,

ale j m é n y .

Kdyby

Bastián

nebyl

jen

čtenářem, lehce by mohl do příběhu zasáhnout, nebylo by to pro něj nic těžkého vymyslet císařovně nové j m é n o . Když

je

Átrej

v zemi

Mrtvých

hor,

Bastiánovi

končí

vyučování, p ř e m á h á hlad a strach ze samoty i z prostoru

staré

temné půdy. N a k u m u l o v a n é pocity strachu se uvolňují v m o m e n t ě , kdy má mnohočetná

Ygramul

zahubit Átreje. Bastiánův

výkřik

hrůzy se ozve ve Fantázii - Átrej j e zachráněn a Bastián nechce uvěřit

tomu,

že j e h o

výkřik

uslyšely

bytosti

ve

Fantázii.

Je

součástí příběhu, o němž pouze čte? Átrej p u t u j e za Uyulálou (Hlasem dát radu ohledně

nového j m é n a

ticha),

císařovny.

ta j e d i n á mu může К Jižnímu

orákulu

p u t u j e předlouho, dorazí tam j e n díky pomoci šťastného draka. Bastián, j a k o b y přemožen p u t o v á n í m , přestává číst a je opravdu rád,

že

to všechno

na záchod

a napadá

„je j e n

příběh".

ho, že postavy

Také

začíná

potřebovat

příběhů

tyto

„problémy"

nemají.

30

Vyčerpaný

Átrej

Dvoupoustevníků cestu třemi

prospí

sedm

dní,

pobyt

u

trpaslíčků

ho postaví na nohy, může se vydat na riskantní

magickými

branami

- Bránou velké hádanky, Bránou

k o u z e l n é h o zrcadla a Bránou bez klíče. Bastiána šokuje zjištění, že Átrej ho uviděl v zrcadle jak si čte, a j e si j i s t ý , že se j e h o svět prolíná se světem , N e k o n e č n é h o p ř í b ě h u ' - teď se může stát j e h o aktérem a ovlivnit tamní dění. Dostáváme

se к Hlasu

ticha

zpívajícímu

píseň 2 5 o t a j e m s t v í

záchrany císařovny. Dozvídáme se o „ p o h á d k o v é " , tzn. fiktivní, podstatě celé říše a j e j í c h bytostí. Bastián

si přeje, ať Átrej se šťastným

drakem

Falkem

co

nejdříve nalezne hranici Fantázie a vnějšího světa, aby už mohl dát císařovně nové j m é n o , ačkoli myslí na to, že se domů j i ž možná nevrátí. Děsivým zjištěním j e , že Fantázie nemá hranic; hledají všude i v zemi větrných

obrů,

v Zemi

nakonec j s o u málem pohlceni Nicotou v Přízračném

temné

chásky

a

městě.

Snaží se k o m u n i k o v a t s Á t r e j e m , ale ten ho neslyší. A tak si alespoň přeje, aby ve světě lidí existovala tajemství a zázraky aby život lidí nebyl tak šedivý. Let к Slonovinové j a k o chlapec

věži trvá dlouho. A tu si Bastián (stále j e š t ě

ve vnějším světě) u v ě d o m u j e , že spatřil Dětskou

císařovnu na vlastní oči, ne pouze v myšlenkách j a k o výplod své obrazotvornosti. Viděl dokonce i to, co v textu „ k n i h y "

vůbec

25

V g e r m á n s k é m y t o l o g i i se s e t k á v á m e s „ V ě d m i n o u p í s n í " , která mluví o době před v z n i k e m světa

31

nebylo

napsáno

-

detailně

si

prohlédl

císařovnu

a

její

n e z a p o m e n u t e l n ý pohled ho zasáhl přímo do srdce. Proč

Dětská

císařovna

nebojuje

a

nechává

dospět

Fantázii

к zániku? Ví, že oba světy j s o u к sobě velmi blízko a že záchrana j i ž brzy nastane? Bastián sice ještě není přímo u ní, ale slyší každé

slovo

jejího

hovoru

komunikovat,

ačkoli

oni,

s

zdá

Átrejem se,

a

ho j e š t ě

snaží

se

neslyší;

s nimi

ocitá

se

na rozhraní obou světů. Císařovna z Putující začíná,

opouští

Slonovinovou

věž,

aby

nalezla

Starce

hory. Když vstoupí do prostoru, kde vše zároveň končí i do

Nekonečný

velkého příběh

donekonečna,

bílého

vejce

v Pohoří

osudu,

začne

se

vyprávět od začátku. A takto by se opakoval

kdyby

Bastián

nevyřkl

nové j m é n o

císařovny

-

Měsíčnice, a příběh tím nedostal nový začátek. Toto j e okamžik zlomu - Bastián se stává součástí Nekonečného

příběhu

a jako

j e h o postava j e j i ž plně součástí textu jím prve čteného. To j e začátek nového f a n t á z i j s k é h o příběhu, j e h o ž protagonistou je Bastián. Fantázie začala nový život přáními a příběhy Bastiána; tak byl stvořen Perelín, Goab,

barevná

Graógramán

poušť, neboli

hlavním utvářený

noční

les a

ale také nejhrozivější bytost Fantázie, lev Měňavá

smrt,

podivné

Stříbrné

město

Bastiánova schopnost vymýšlet příběhy je bytostmi

Fantázie

Amargánth.

obdivována.

Počet

jeho

nesplněných

přání

se

snižoval

se

v z r ů s t a j í c í touhou být někým j i n ý m , někým víc. Rady Átreje a Falka už neposlouchal, protože se cítil být nadřazený. Dokonce si 32

troufnul odpovědět n e j u č e n ě j š í m bytostem, usilujícím o poznání, na otázky, na něž nemohly najít po celý život odpověď: Co j e Fantázie? Co j e ,nekonečný p ř í b ě h ' ? Kde j e kniha s příběhem? N e u v ě d o m o v a l si, že ztrácí svoji identitu a zapomínal, čím byl. V roli Velkého vědoucího se cítil tak dobře, že nakonec odvrhl své přátele a spolčil se s n e r o z p o z n a n ý m zlem v postavě č a r o d ě j k y Xayídy. Dobyl opuštěnou Slonovinovou věž a prohlásil se za

nástupce

Dětské císařovny, použil moci Aurynu, j í ž ani císařovna

sama

nevyužívá, ačkoli j e j í moc j e nekonečná. Je to ale moc ve smyslu „pravé vůle", která z n a m e n á nechat všemu volný průběh, nechat se pouze vést a ochraňovat mocí Aurynu; hledat, ptát se, ale nesoudit. Chlapec císařů,

v

beze j m é n a jakémsi

v Komenského

se ocitl

Kocourkově,

„Labyrintu

v groteskním

městě

připomínajícím

světa".

Zde

žili

Starých

obraz lidé

světa horečně

p r o v o z u j í c í j a k o u k o l i činnost bez vědomí záměru či smyslu. Ti všichni se chtěli stát císaři, a protože si už nic nepřejí, nemohou nalézt cestu zpět do svého světa. Podle opičky Argax, města,

Bastián

musí rychle začít

správce

hledat „cestu zpátky",

svou

minulost (protože, kdo nemá minulost, nemá ani budoucnost). Argax nám nemilosrdně

s d ě l u j e , že všechny příběhy

světa

se

skládají z omezeného počtu písmen, že jazyk závisí na náhodě a tvorba textu j e ve své podstatě j e n hra. Chlapec putování.

si přeje najít svět Nyní

touží

po

lidí, začíná dlouhé

tom,

stát

se

součástí

a

osamělé nějakého 33

společenství, což ho přivádí do Moří mlh к národu Yskálů. Jejich „ n e i n d i v i d u á l n o s t " mu ale začíná vadit, chce být j e d n o t l i v c e m . V proměnlivém domě Paní Ajúoly

se z chlapce stává malé dítě.

V této podobě se může vydat na ,Cestu velkého h l e d á n í ' , kterou započal Átrej. Putuje ledovou k r a j i n o u , v dolu na obrazy

se snaží

nalézt ukryté ztracené v z p o m í n k y - cestu ke své paměti. O ž i v u j e se mu ztracený obraz, v z p o m í n k a , pojítko s vnějším světem. Ve Vodách Falkem,

života

se naposledy setká se svými přáteli Átrejem a

znovupojmenován

svým

starým

jménem

„Bastián"

prochází branou z prostoru Fantázie do prostoru vnějšího světa. Probouzí se na školní půdě a chvíli mu trvá, než se z o r i e n t u j e ve staronové

životní

situaci.

Ztratil

pojem

o čase

a

nemohl

pochopit, že ho zde p o s t r á d a j í teprve jeden den. Šťastný otec od té doby

rád naslouchá j e h o

příběhům

a učí

se porozumět

jeho

dětskému světu plnému f a n t a z i e a otázek.

34

3. CO JE TO MÝTUS... „Klasický (archaický, přírodní 2 6 ) mýtus j e anonymní kolektivní příběh vypracovaný ústní tradicí celých generací. Je projevem celkového intuitivního p o r o z u m ě n í záhadě světa i člověka, jehož harmonizuje s transcendentnem."27 „Pro

primitivní

a

archaické

společnosti

absolutní pravdu, protože vyprávěl

vyjadřoval

posvátný příběh,

mýtus

nadlidské

zjevení, které nastalo na úsvitu velké doby, v posvátném počátku

{in illo tempore).

čase

Mýtus, skutečný a posvátný, se stal

příkladným, a tedy o p a k o v a t e l n ý m , protože sloužil j a k o vzor a odůvodnění pro veškeré lidské skutky." 2 8

3.1 Funkce mýtu Nejčastější

otázky

v

mýtu

se

zabývají

hledáním

příčiny,

původu a podstaty světa, bohů, člověka, různých objektů, j e v ů atd., mýtus se tak vrací „k p o č á t k ů m " . Světově známý etnolog a antropolog John Campbell ( 1 9 0 4 - 1 9 8 7 ) к tomu ale dodává: „Když

26

N e j s t a r š í mýty odrážely přírodní j e v y , týkaly se protikladu světla a t e m n o t y , tepla a chladu, nebo v y c h á z e l y z protikladů v koloběhu dne ( d e n / n o c ) či roku (léto/zima). 27

M O C N Á , D., P E T E R K A , J. a kol.: Encyklopedie - Litomyšl: Paseka. 2004, s. 400. 28

E L I A D E , M.: Mýty,

sny a mystéria.

literárních

žánrů.

Praha

Praha: O i k o y m e n h . 1998, s. 13. 35

lidé hovoří o mytologii

a rituálech, obvykle o nich hovoří z

hlediska moderní mentality. Mluví o hledání počátků světa, o stvořitelských etiologické

mýtech a p o d o b n ě - to j s o u vysvětlující

mýty.

O tom

však

mýty nejsou. Mýtus

neboli

souvisí

s

hledáním vztahu mezi lidskou bytostí a j e j í m prostředím," 2 9 jinak řečeno, „uvádí v soulad ž i j í c í h o člověka a j e h o životní cyklus, jeho

životní

prostředí

i společnost,

která je

součástí

onoho

prostředí." 3 0 Názory na funkci mýtu se dnes samozřejmě liší. Běžně setkáme

s rozdělením

archaických

mýtů

vycházející

se

z témat

a

otázek, j i m i ž se z a b ý v a j í . „Mýtus k o s m o l o g i c k ý z o b r a z u j e původ a

vznik

světa;

etiologický

teogonický

mýtus

pojednává

se

týká

původu

o příčinách,

a zrození

původu

a

bohů;

podstatě

různých objektů, zvyků či j e v ů ; heroický vypráví o původu a založení dané kultury." 3 1 Z pohledu analytické p s y c h o l o g i e má mýtus úzkou souvislost s psychikou j e d i n c e . „Proces hledání individuality člověka by se dal také nazvat vzpomínáním na minulý, dávno zapomenutý stav božské podstaty. Minulost j e spojená s kořeny, z nichž j s m e vyrostli my samotní a z nichž vyrostla i mytologie všech národů. Pak není těžké prohlásit, že 5 individualitou

rezonuje

uzdravující

29

C A M P B E L L , J.: Proměny

mýtu v čase. Praha: Portál. 2000, s. 77.

30

C A M P B E L L , J.: Proměny

mýtu v čase. Praha: P o r t á l . 2 0 0 0 , s. 39.

31

M O C N Á , D., P E T E R K A , J. a kol.: Encyklopedie - Litomyšl : P a s e k a . 2004, s. 401.

literárních

žánrů.

Praha

36

pramen

mytologie.

pohádkovým Teprve

V dávných dobách nebyla mytologie pouhým

příběhem,

ale žitou citovou a duchovní

s upřednostňováním

osobnosti

(persony

či

realitou.

masky)

se

m y t o l o g i c k ý prožitek duchovní přítomnosti zatlačil pod hranici denního vědomí a stále rostoucí ego osobnosti zašlapávalo j e d i n o u pravdivou individualitu do koutku ztrápené duše. Mytologie je mocným f e n o m é n e m , j e n ž j e svou netušenou hloubkou, trvalostí a •

•

32

univerzalitou srovnatelný jen s nekonečným v e s m í r e m . "

3.2 Struktura světa mýtu Povahou mýtu j e vytváření příběhů a nových možných světů, ačkoli p r a c u j e s nekonečným počtem víceméně obdobných situací. Takový

příběh j e

fiktivní

disponuje

zesílenými

iracionálními

momenty a oslabenými kauzálními vazbami, zvláštní logikou. Svět mýtu se člení na přirozenou a nadpřirozenou oblast, j e dvojdomý

a

asymetrický,

protože

přirozená

oblast

je

pod

nadvládou oblasti nadpřirozené. 3 3 V Nekonečném

příběhu

j d e o mytologický

(heterogenní)

fikční

svět. Zde ale svět vnější (lidský) z a s a h u j e do světa vnitřního a naopak i n a d p ř i r o z e n á - fantastická - sféra z a s a h u j e do sféry přirozené. Obě sféry se tak v z á j e m n ě ovlivňují. Lidé z v n ě j š í h o 32

http://www.rnedo.cz/jaromir/kniha_trn_2v/

1 dil_in.html?#ldil_start

37

světa

doposud

navštěvovali

Fantázii,

ale

poslední

dobou

si

nechtějí existenci f a n t a s t i c k é h o světa připustit, bojí se ho a nedají mu blahodárně působit na sebe a na svůj svět. Okolo lidí se tak rozšiřují lži a přeludy ( f a n t á z i j s k é bytosti, j e ž pohltila Nicota). Myšlení

mýtu

a

mytické

časoprostoru) j e založeno

chápání

světa

na mytologické

(např.

logice, j e ž

ze sémantických binárních protikladů (vysoký/nízký, náš/cizí,

dobrý/zlý,

blízký/vzdálený,

chápání

uvnitř/venku,

vychází

život/smrt, velký/malý,

sever/jih, světlo/tma, zima/léto atd.), j i m i ž se zabýval především profesor

sociální

antropologie

a

představitel

strukturalismu

Claude Lévi-Strauss (*1908). Na základě těchto opozic se vytvořil později také hodnotový systém v pohádkách. Mýtus chápal j a k o zásadní

protiklad

sakrální/profánní.

Mytický

čas

prvotních

příkladů byl totiž považován za sakrální. Ve Fantázii se každý, byť

z lidského

pohledu

sebepodivnější,

čin

jeví

jako

svým

způsobem sakrální, vše j e dovoleno a děje se tak, jak se dít má. V souladu s tím za p r o f á n n í j e považován svět lidí a j e j i c h „ v e l k é " činy, které ale pro svět Fantázie nemají nejmenšího smyslu. Prostorový systém v Nekonečném severu/jihu,

založen

též

na

příběhu

protikladu

j e vymezen oblastí

horizontální/vertikální,

horní/dolní. (Átrej putuje na jih к věštírně, čeká ho dlouhá cesta ve

směru

horizontálním;

míjí

hlubokou

Bezednou

propast

-

zaplněnou Nicotou; Bastián s e s t u p u j e až к j á d r u Země do Dolu

33

DOLEŽEL,

L.:

Heíerocosmica

(Fikce

a

možné

světy).

Praha:

N a k l a d a t e l s t v í Karolinum. 2003, s. 134-137. 38

na obrazy, nalézá podzemní Vody života; Dětská císařovna sídlí na vrcholku Slonovinové věže - kde se stýká Nebe se Zemí; také ona p u t u j e až tam, kde vše zaniká a vzniká - na vrcholek Pohoří osudu).

3.3 Mýtus jako žánr I když se badatelé (např. Claude Lévi-Strauss a

Mircea

Eliade) lišili metodami rozboru mýtu, pracovali na stejné látce, totiž na mýtu j a k o ž t o zcela s p e c i f i c k é m druhu příběhu. Oběma

se

archaický

mýtus

jeví

jako

příběh

základní

či

„ n a s t o l u j í c í " . Od ostatních typů lidských příběhů se mýtus podle Mircei

Eliada,

považován

za

Lévi-Strausse pravdivý,

je

aj. to

odlišuje příběh

o

těmito

znaky:

posvátné

je

události

s magickým účinkem. Dalším v y m e z u j í c í m rysem j e čistota a síla strukturních

protikladů,

kde i sebemenší j e d n o t l i v o s t

vstupuje

do systému v ý z n a m o t v o r n ý c h opozic. P o v a ž u j e m e - li Nekonečný

příběh

za literární mýtus, bude nás

určitě z a j í m a t , které z těchto rysů jsou v díle zachovány. Obecně, literární

mýtus nic nezakládá

a taktéž nic n e n a s t o l u j e ,

avšak

„usiluje prostředky poetiky a vlastní autorskou fabulací dosáhnout celistvosti

34

a

plnosti

vlastní

mýtu

M O C N Á , D., P E T E R K A , J. a kol.: Encyklopedie - Litomyšl: P a s e k a . 2004, s. 401.

archaickému." 3 4

literárních

žánrů.

Jde

Praha

39

o neanonymní text z a z n a m e n a n ý písemně, j e n ž není za pravdivý. Selliera 3 5

Podle však

strukturovanost

francouzského

zachovává

strukturalisty

Philippea

obraznosti,

sevřenou

logiku

a společenský

dopad

považován

spojený

s existenciálním

dosahem ( m e t a f y z i c k ý m či n á b o ž e n s k ý m ) . O mytické strukturaci zmínila

výše,

výpovědi j s e m

zrekapitulujme

zde

se sice už

alespoň

tolik:

je

na horizontální projekci - běh času j e pociťován j e n (mýtus

se

budovány

snaží na

bojovat

cyklickém

s časem,

zrušit

principu.

čas)

„Mýtus"

a

podrobně založena minimálně

syžety

chápejme

jsou tedy

především j a k o vyprávění samo o sobě, událost, rozvíjení syžetu v čase. Za nejdůležitější společný rys (který j a k o by byl ušitý na míru Nekonečnému

příběhu)

p o v a ž u j m e , že „mýtus i literární mýtus se

z a k l á d a j í na takovém uspořádání symbolických významů,

které

rozezvučí citlivé struny v mnoha lidských bytostech." 3 6 O těchto v ý z n a m e c h p o j e d n á v á n á s l e d u j í c í kapitola.

35

S E L L I E R E , P.: Co je literární mýtus? Znak, struktura,

prací francouzského 36

struktura/ismu. struktura/ismu.

Výbor z

Brno: Host. 2002, s. 99-117,

S E L L I E R E , P.: Co je literární mýtus? Znak,

z prací francouzského

vyprávění.

struktura,

vyprávění.

Výbor

Brno: Host. 2002, s. 107. 40

4. LITERATURA & MÝTUS Myslím, že j s m e mohli pocítit, j a k é h o druhu a jak rozlehlé j e pole Endeho inspirace. Bylo by nepochopitelné, kdyby se při své tvůrčí práci vyhnul inspiraci mytické, vlivu mýtu či mytologie a zrovna tak docela nemožné. Uvažme,

že

mýtus

tvoří

základy

literatury

a je

ukotven

v hlubině myšlení j a k o takového. Například už vrcholný romantik, představitel německé klasické f i l o s o f i e , Friedrich Wilhelm Joseph Schelling (1775-1854) považoval mytologii za nutnou podmínku a primární látku každého umění. Ačkoli mýtus nelze p r a v d ě p o d o b n ě považovat za literární žánr v běžném slova smyslu, můžeme j e j považovat za nejstarší f o r m u epiky. Dnes j e mýtus chápán spíše j a k o „věčná z á s o b á r n a " narativní

slovesnosti.

struktur

„Mytické vyprávění j e příběhové vyjádření

lidských probl émů, obav a tužeb usazených hluboko v lidské duši a

zápletky

mytických

příběhů

tudíž

slouží

jako

zásobárna

narativních souvztažností - j a k o klíče к lidské duši v p ř í b ě h o v é formě, u nichž j e zaručeno, že si získají publikum a hluboce j e CL 37 zasáhnou." zkoumající

37

Etnolog

a

problematiku

spolupracovník archetypů

SCHOLES, R., K E L L O G , R.: Povaha

Karl

vyprávění.

Carla

Gustava

Kerényi

Junga

(1897-1973)

Host: Brno. 2002, s.216.

41

„ s y n t e t i c k y " p o v a ž u j e mýtus za umění tvořit, umění

vyprávět,

ale

zároveň i j a k o látku, v níž plyne proud mytologických obrazů. Literatura

využívá

hluboké

inspirační

síly

mytických

„ p o h á d k o v ý c h " syžetů a motivů, především ji ale dodnes f a s c i n u j e schopnost mýtu uchopit neuchopitelné. Autoři 20.století záměrně v y h l e d á v a j í mytologii,

aby

při hledání

smyslu

dospěli

к jeho

uchopení skrze vyjádření j i s t ý c h kulturních modelů a „ v ě č n ý c h " , tj. neustále se o p a k u j í c í c h životních (či p s y c h o l o g i c k ý c h ) principů - archetypů. „Sklon к vytváření mýtu vyrůstá z pocitu, že vše podstatné se v dějinách i lidském životě stále o p a k u j e a zůstává obestřeno t a j e m s t v í m . " 3 8 „ M y t o l o g i s m u s " j a k o charakteristický j e v literatury 20.století se nevyhnul

typickému

slučování

mytologie

s f i l o s o f i í (mýtus

je

považován za nejstarší ideologickou f o r m u ) a psychologií. Psychologii

je

vytýkáno,

že

v sobě

mytologii

samoúčelně rozpouští 3 9 . Ale j e to právě paralel

mezi

mimovědomým

prvobytným

někdy

až

ona, která nalézá řadu

a dětským

myšlením

(nebo

stavem při snění); dítě má svým založením

a

f a n t a z i j n í m pohledem na svět blízko к té vrstvě psychiky, v níž se nachází sen a mýtus. Hlubinná psychologie využívá symboličnosti a hlubšího

nevědomého

obsahu

mýtu

a tvrdí,

38

M O C N Á , D., P E T E R K A , J. a kol.: Encyklopedie - Litomyšl: Paseka. 2004, s. 400.

39

že

literárních

„neexistuje

žánrů.

Praha

Carl G u s t a v Jung například říká, že každá f a n t a z i e je m ý t o t v o r n á a také,

že m y t o l o g i e

a rituály j s o u

klíčem

к lidské

přirozenosti.

„Hlubinná"

42

mytický motiv či z a s v ě c u j í c í scénář, j e ž by se určitým způsobem n e o b j e v o v a l y ve snech nebo v představivosti" 4 0 .

4.1 Mytologické motivy v Nekonečném příběhu 4.1.1 Motivy dokreslující atmosféru

Michael Ende používá mnoho mytologických motivů. Některé proto,

aby

dokreslil

pohádkovou

atmosféru

a ukázal

širokou

plejádu bytostí Fantázie, j e j í r ů z n o r o d o s t , bohatost. Mezi takové motivy, které nemají pro interpretaci textu hlubší význam patří motivy bytostí v květinovém

labyrintu.

Labyrint j e nepochybně j e d n í m z m y t o l o g i c k ý c h obrazů, které našly největší odezvu v moderní literatuře. Tento nebyl postaven pro obranu před vpádem útočníka, ale naopak pro zábavu a pro radost.

Byl

útočištěm

nejen

pro

nejposvátnější

bytosti

a

mytologická zvířata ( j e d n o r o ž c e , slavného ptáka fénixe, bílého okřídleného koně), ale i pro i n e j r o z t o d i v n ě j š í postavy

(např.

ze slovanské mytologie - šotky, trpaslíky, víly, divoženky). Fénixe

vidíme, j a k sedí pod modrým zvonkem (modrá - barva

t r a n s c e n d e n t n a ) na hnízdě.

p s y c h o l o g i e chápe a f e k t i v n í stavy a sny, výtvory f a n t a z i e , j a k o p ř í b u z n é mýtům. 40

M E L E T I N S K I J , J. M: Poetika

mýtu..

Praha: Odeon. 1989, s. 67. 43

Mýtus o fénixovi symbolizoval

a posmrtný

život

v n e j r ů z n ě j š í c h k u l t u r á c h . ( . . . ) Pro Římany to byl symbol

věčné

v

vzkříšení

t

říše. V Cíně j e spojován se sluncem

a měsícem a nese v sobě

j e d n o t u jin a j a n g . K ř e s ť a n s t v í Fénixe využilo pro vyjádření víry. P o v s t á v a j e z popela, symbolizoval vítězství víry nad smrtí. Podle křesťanské tradice byl Fénix j e d i n ý m tvorem v R a j s k é zahradě, který neokusil zakázané ovoce (,..)." 4 1 Dalším zvířetem

z mytologie

labyrintu j e růžový pták Athénu

a Nemesis

a

Noh. měl

vyskytujícím

se v květinovém

V Řecku symbolizoval

funkci

strážce,

Apollóna,

zastupoval

bdělou

odvahu. 4 2 Netopýr savec

a

nemůže chybět v bestiáři Fantázie. obyvatel

temných

zákoutí

„Jakožto

představuje

noční

v mnoha

mytologiích a náboženstvích nepřítele světla, a tudíž spojence či přímo

ztělesnění

zlých

duchů.(...)

Ve

starověkém

Řecku

i

v částech A f r i k y se stal naopak symbolem bdělosti (...) a j e l i k o ž slovo „ f u " v čínštině z n a m e n á kromě netopýra i „štěstí",

byli

netopýři j a k ý m s i čínským předpisem na štěstí, zdraví, bohatství, dlouhověkost a lehkou smrt." 4 3

41

SAUNDERS, N. J.: Mytická síla zvířat. Praha: Knižní klub. 1996, s 153.

42

Více viz SAUNDERS, N. J.: Mytická síla zvířat. Praha: Knižní klub, 1996, s. 150' Tamtéž, s. 110.

43

44

4.1.2 Motivy s hlubším, archetypálním

významem

Nicota Nicota

je

základním

motivem,

s nímž

mytologie

pracují.

Představa, že život povstává z temnoty propasti, z podsvětní říše, je

důležitým

mytologickým

motivem.

Stav

temnoty,

pranoci

končí, j a k m i l e se o b j e v u j e světlo a slunce; střídání dne a noci probouzí život. V nicotě - chaosu - j e obsažen kosmos a další vývoj. Například v germánské mytologii se setkáváme se „zející propastí", z níž vznikl svět a j e ž odpovídá řeckému pojmu chaos. Indické

pojetí

života

říká:

způsobte

smrt

a

vytvoříte

život,

tj. život povstává ze smrti. Bastián vstupem do světa Fantázie, který j e okamžikem tmy, překoná svým prvním přáním Nicotu a dává život novému příběhu.

Dětská císařovna Je

principem

a

středem

veškerého

fantázijského

života,

symbolem počátku. Její postavení se dá přirovnat к postavení m y t o l o g i c k ý c h bohů (či císařů starověké Číny, kde byl císař tím nejvyšším), kteří však, na rozdíl od ní, do dění přímo zasahují podle

své vůle; j e j í vůle j e

v y j á d ř e n a benevolentním

heslem

„konej, co si p ř e j e š " . Její

jméno

,Měsíčnice'

odkazuje

к Měsíci

spojovanému

s ženskostí a minulostí. Zároveň, jak napovídá j e j í druhé j m é n o Zlatooká vládkyně veškerých přání - tato bytost může obsahovat a

45

v y j a d ř o v a t i aspekt solární (viz j m é n o j e j í h o medailonu - Auryn). C h á p e j m e ji

tedy j a k o

bytost

oživuje

archetyp

slučující

tyto

dva

protikladné

aspekty. Císařovna

„Božského

dítěte",

jímž

je.

v egyptské mytologii měsíční dítě, vladař a bůh věšteb a ochránce před nemocemi Chons a také další dětský bůh N e f e r t e m (sluneční dítě z o b r a z o v a n é vsedě na lotosovém květu j a k si cumlá palec nebo drží květinu). Trůnem Dětské císařovny j e rozkvetlý květ magnólie ze slonoviny. Císařovna ale má také mnoho společného s egyptskou bohyní Maat,

která

„představuje

ztělesnění

kosmického

řádu,(...)

je

odpovědná za cyklickou povahu života, bez j e j í h o působení není žádná existence vůbec m y s l i t e l n á . "

44

Z a j í m a v o u podobnost s Nekonečným

příběhem

j s e m nalezla v

sumerském mýtu o bohyni plodnosti a smyslné lásky - Ištar. Ta byla p ř e m o ž e n a šedesáti záhadnými nemocemi a na zemi j e bez j e j í plodivé síly zcela o c h r o m e n a veškerá obnova rostlinstva a živočišstva.

Byla

uctívána

v Uruku

v chrámovém

komplexu

nazývaném honosně „dům n e b e s " . Sídlo Císařovny j e ,Slonovinová v ě ž ' 4 3 bělostně zářící. „Bílá barva j e

výrazem

svatosti

a radosti.

Nabízelo

se tuto

barvu

používat pro posvěcené předměty a budovy. Bílá s y m b o l i z o v a l a k o s m i c k o u plnost moci a čisté božské světlo."

44 45 46

46

V egyptské

OWUSU, H /.Egyptské symboly. Olomouc: Fontána. 2003, s. 81. Více o ní viz 5.3.1.1 OWUSU, H..Egyptské symboly. Olomouc: Fontána. 2003, s. 47. 46

mytologii odpovídá tato barva Měsíci, ženskému principu a míru; byla to barva důležitá také pro Slovany (je to barva

Bělboga -

boha Slunce a světla) 4 7

Stařec z Putující

hory

Za Starcem, s y m b o l i z u j í c í m přítomnost končící ve okamžiku svého

zrodu,

se

vydáváme

na

křišťálových

nosítkách

spolu

s Dětskou císařovnou nesenou sedmi mocemi v okamžiku, kdy j e potřeba odhalit princip Nekonečného a zániku. konce),

Císařovna

aby

učinila

(symbol konec

příběhu,

počátku)

sobě

princip j e h o vzniku

hledá

Starce

i ,Nekonečnému

(symbol

příběhu',

a

donutila tak Bastiána vstoupit do knihy, vyřknout j e j í nové j m é n o , a tím stvořit nový začátek příběhu P u t u j e m e Pohořím osudu, oblastí věčného ledu, lavin, rozeklaných horských stěn a skalních věží, p ř i p o m í n a j í c í m sídlo řeckých bohů - strmý a sněhem dlouho pokrytý Olymp. Sídlo Starce se nachází na vrcholku nejvyšší hory 4 8 ve velkém bílém vejci na bizarní zářivě modré věži (modrá barva o d k a z u j e к božskému aspektu, j e výrazem nekonečného kosmu). V prostoru obřího vejce se vznáší kniha, do níž Stařec z a p i s u j e vše, co se stane, co se nestane i co se mohlo stát.

Starcova

vrásčitá tvář se zapadlými zraky j e modře ozářena písmem knihy.

47

RŮŽIČKA, J., ŠINDLÁŘOVÁ, I.: Mýty a báje starých Slovanů. Olomouc: Fontána. 2003, s. 32. 48 V sumerské mytologii bůh Enlil je držitelem „tabulek osudů" a určovatelem osudu, jemu zasvěcený chrám se nazýval sumersky „dům hora". 47

Dlouhý šedý vous (v mytologii považovaný za posvátný), dlouhá mnišská

kutna

na dokreslení

s kapuci

a pisátko

poustevnického

nadpřirozeným

v ruce

vzezření

- to

vše

se

postavy, j e ž

věděním a snad také znalostí

podílí

disponuje

osudu, na

prahu

bezčasí, protipólu a zároveň blížence Císařovny, symbolu konce. Je tady možné hledat j e d n a podobnost s Próteem - b á j n ý m „Mořským starcem", j e n ž přinese

budoucnost,

Pramžimasem

věděl vše, co j e , co bylo a co s sebou

dále

se

osudem" 4 9 ,

- „vševědoucím

paláci v nejvyšším nebeském města

slovanským

Babylonu

a

držitele

vesmíru. „tabulek

vládcem který

vesmíru

sídlí

v božím

Svatyně hlavního osudů"

Marduka,

boha boha

moudrosti a zaklínání, hubitele zla, léčitele, božského soudce a rádce, dárce světla, určovatele osudů, j e h o ž symbolem byl drak, byla zvána „dům, j e h o ž vrcholek j e v y s o k o " nebo „dům, základ nebes a z e m ě " . Je p ř e k v a p u j í c í ,

v kolika

momentech

se dílo

středověkého

platónského f i l o s o f a a básníka Bernarda Silvestris (1085-1 178) „O k o s m u " shoduje knih,

první

s Nekonečným

vypráví

0

příběhem.

beztvarém

Skládá se ze dvou chaosu,

dychtícím

po harmonickém uspořádání a o zásahu bohyně přírody

Nátury,

po němž nastoupí kulturní hrdinové. Druhá vypovídá o uspořádání celého kosmu, vzniká j a k ý s i katalog všeho živého a o putování Nátury к n e j p o s v á t n ě j š í m u místu nebe, к sídlu n e j v y š š í h o božstva.

49

RŮŽIČKA, J.; ŠINDLÁŘOVÁ, I.: Mýty a báje starých Slovanů. Olomouc. Fontána 2003, s. 11.

48

Na

horním

kraji

oblohy

nalézá

vládce

planety

a

Genia

z a m ě s t n a n é h o psaním. Dále putuje a společně s Uranií a Fysis podle zrcadla prozřetelnosti, tabulky osudu a knihy

vzpomínek

vytvářejí člověka. „Běh hvězd má být předobrazem j e h o života, bude mu dopřáno poznat k o s m o s , ovládnout

zemi

a po

smrti

vstoupit do éteru.(...) Zrcadlení mikrokosmu

v makrokosmu

je

- «50 zjevne.

Šťastný

drak

Tento létající drak má nejen funkci cestovního zvířete, díky němuž

Átrej

cestuje

časem,

ale

je

průvodcem

a

zároveň

o c h r a ň u j í c í m zasvětitelem. Tato šťastná a svobodná bytost v sobě o b s a h u j e j a k é s i mystické vědění. Myticko - rituální motiv letu souvisí s pochopením tajných věcí či m e t a f y z i c k ý c h pravd. Šťastní draci, stále věřící v dobro, jsou n e j v z á c n ě j š í m i (téměř posvátnými) zvířaty v celé Fantázii. „Jsou to bytosti nespoutané radosti a navzdory svým obrovským rozměrům jsou lehouncí j a k o letní o b l a k . ( . . . ) Jejich hlas zní j a k o

zlaté vyzvánění

velkého

z v o n u " a „když promluví potichu, j e to, j a k o by tento zvuk zvonů zazníval z veliké dálky. Kdo j e d n o u měl to štěstí, že takový zpěv slyšel, nezapomene

ho, co živ b u d e . . . " 5 1 Jsou celí bílí,

mají

rubínové oči, dlouhé vousy na tlamě, bujnou hřívu a třásnité

50 51

CURTIUS, E. R. .Evropská literatura a latinský středověk. Praha: Triáda. 1998, s. 126. ENDE, M.: Nekonečný příběh. Praha: Albatros. 2001. s. 69. 49

chlupy na ocase a tlapách, pružné tělo lesknoucí se perleťovými šupinami. Tento popis odpovídá v základních obrysech vzhledu čínského draka. Ve východní Asii platí drak za bytost, která v z b u z u j e úctu a přináší štěstí. „Pro Číňany j e symbolem nejvyššího duchovna a obrazem nebes,

božské

činnosti

moci

transformace.

a mužského

rodiny.(,..)Podle

čínských

dobrého znamení.

pohlaví,

bájí j e

Představuje jang, a je

symbolem

drak prvním

princip císařské

ze čtyř

Ve svých pěti hlavních zjeveních

zvířat

ovlivňuje

mnohé aspekty života: j a k o N e b e s k ý drak j e ochráncem nebeského sídla bohů, j a k o Císařský drak s y m b o l i z u j e déšť a vycházející slunce, j a k o „ M a n g " značí moc času, j a k o " L i " j e to drak bez rohů, který vládne mořím a p ř e d s t a v u j e hlubiny učené moudrosti a j a k o „ Č i a o " obývá vrcholky hor a p ř e d s t a v u j e státníka." 5 2 „Nebeský drak byla m y t o l o g i c k á bytost společná také mezoamerických

kultur.

S p o j u j e v sobě

mnoho

prvků,

řadě

hlavně

k a j m a n í c h a hadích, v z t a h u j e se zároveň ke Slunci а к vodě. Je ztotožňován se stvořitelskými bohy, s prvotní „ n e h y b n o u " kosmických jako

symbol

vesmírem." 5 3

počátků.(...)Mayové

však draka chápali

svrchované

posvátné

Hérodótos

v

energie

5.stl.p.n.l.

především

prostupující

popisuje

érou

celým

příšeru,

jíž

p ř i s u z u j e duální roli p r a d á v n é h o vládce země a posvátných vod.

52

SAUNDERS, N. J.Mytická sílazvířat., Praha: Knižní klub, 1996, s.154. "KLÁPŠŤOVÁ, K ; KRÁTKÝ, Č.: Encyklopedie bohů a mýtů předkolumbovské Praha: Libri 2001, s. 48.

Ameriky

50

V některých kulturách drak naopak p ř e d s t a v u j e negativní síly. Například

v Oceánii

je

netvor

připomínající

naše

draky

ztělesněním ničivého principu. Křesťanství přejalo spojení draka se zlem a pohlíželo na něj j a k o na symbol z o u f a l s t v í a smrti, tedy j a k o na obraz satana.

Kentaur Kentaur lékaře

Caíron

Fantázie.

zasvětitelem. moudrosti.

v Nekonečném

Je

„Ceirón

Proslavil

tím,

kdo

byl

příběhu požádá

výjimečným

patří

Átreje

mezi

o

pomoc,

kentaurem,

se svými znalostmi

nejlepší jeho

zosobněním

lukostřelby,

hudby a

lékařství a byl učitelem takových řeckých hrdinů j a k o Achilles a Iásón. Aeskulap od něho získal umění lékařství." 5 4

Vlkodlak Na vlkodlaka Gmorka, tvora souvisejícího s temnotou, narazí v opuštěném

Přízračném

Tato

má

bytost

městě

schopnost

Nicotou

procházet

pronásledovaný mezi

prostory,

Átrej. a

tak

bezostyšně vypovídá o snové podstatě Fantázie. Je to n e u k o t v e n á s c h i z o f r e n n í bytost plná zla, vyděděnec. V analitické psychologii vlk p ř e d s t a v u j e strach a minulost. V Persii coby součást temnot (u Germánů pozřel slunce a měsíc) j e zvířetem

říše smrti,

reprezentant zla.

54

SAUNDERS, N. J.Mytická síla zvířat. Praha: Knižní klub. 1996, s. 146.

51

Kůň Ar tax Kůň

znamenal

pro

člověka

vždy

drahého

společníka

a

p o m o c n í k a a vždy mu byla připisována inteligence a schopnost věštby.

V Nekonečném

příběhu

oddaný

Á t r e j ů v koníček

Artax

umírá v Močálech smutku. Snaží se donést svého přítele co nejdál, až padne vysílením do Nicoty.

r—r

ř

v

Zvire V pohádkách

hrůzostrašná

zvířata hlídají posvátná

místa

a

brány do světa duchů, nebo příchozí v a r u j í před nebezpečím, které j i m při vstupu do neznáma hrozí. Bývají také nezřídka ochránci bohatství (jak materiálního, tak duchovního; moudrosti či t a j n é h o vědění). Pojďme se nyní podívat, j a k mytologie (primitivní mentalita) chápe zvíře. „V mytologii i folklóru jsou zvířata často vnímána j a k o strážci a vtělení n a d p ř i r o z e n ý c h s i l . ( . . . ) M n o h é kultury sdílejí víru, že lidská duše po smrti přechází do těla z v í ř e t e . " „Velké

kočkovité

šelmy

bývají

pokládány

za

55

strážce

králů.

V Evropě, A f r i c e a ve východních zemích tuto úlohu plní lev. Zvířata bývají také uctívána j a k o ochránci všeho lidstva a j s o u často

považována

za

posvátné

strážce

životní

síly,

zejména

v šamanistických kulturách." 5 6

55 56

SAUNDERS, N. J.: Mytická síla zvířat. Praha: Knižní klub. 1996, s. 48. SAUNDERS, N. i:. Mytická síla zvířat. Praha: Knižní klub. 1996, s. 42. 52

„Tvorové,

snášející vejce

převážně j a k o kosmická

- ptáci

zvířata.

a hadi Ptáci

- v mýtech

figurují

obecně zastupují

vyšší,

nebeskou oblast, zatímco hadi ztělesňují neklidné síly země a podsvětí.(,..)"57 V Nekonečném

příběhu

je

nepříliš

mytologii velmi významný motiv, zabití

výrazný,

zvířete58.

avšak

pro

Átrej má najít a

zabít p u r p u r o v é h o bizona, avšak rozhodne se pro ,Cestu Velkého hledání.

Úroboros „Kosmický had j a k o primární síla aktu stvoření se o b j e v u j e v mnoha vlastní

kulturách.(...) ocas, j e

téměř

Ouroboros,

had

celosvětovým

nebo

drak,

symbolem.

polykající

Najdeme

jej

ve starém Řecku, Střední Americe a jižní Africe. Kombinace hada a kruhu - symbolu věčnosti - p ř e d s t a v u j e nekonečný

kosmický

cyklus tvoření a zkázy." 5 9 „Po celém světě a po celou lidskou historii inspiroval had více kultů a záhad než kterékoli j i n é zvíře. Opakovaně se o b j e v u j e v mýtech, umění i náboženství a j e h o symbolika j e stejně pružná j a k o j e h o tělo: může symbolizovat

život,

posvátné

(...)

vědění

a posvátných

57 58 59

vod

i posmrtný (brána

život.

к Vodám

života

smrt, Had byla

znovuzrození,

- strážce taktéž

země tvořena

SAUNDERS, N. J ..Mytická síla zvířat. Praha: Knižní klub. 1996, s. 42. Jde o absolvování přechodového obřadu, součásti iniciačního obřadu. SAUNDERS, N. J:. Mytická síla zvířat. Praha: Knižní klub. 1996, s. 36. 53

dvěma hady, pozn. autorky) hrál hlavní roli v n á b o ž e n s k é m životě amerických

Indiánů.

vystupuje jako Pro řadu

Znamená

prostředník

věčnost

mezi

předkolumbovských

a

lidstvem

civilizací

kouzelnou a

moc

podsvětím

znamená

had

a

(...)

symbol

transformace a kosmického znovuzrození."60

Ptáci „Ve většině kultur j s o u ptáci považováni za fyzické i duchovní prostředníky mezi světem a n e b e s y . ( . . . ) N e b e š t í ptáci mohou být i strážci božské či esoterické moudrosti." 6 1 Jedním ze tří hluboce přemýšlejících v ,Hvězdném k l á š t e ř e ' j e Širkri, otec vnitřního zření, j e n ž má hlavu orla „Orel

je

solárním

symbolem,

často

ochrany, moci a síly. Například slunečním ducha,

božstvem.

stoupajícího

chápán

jako

pro Chetity byl

V křesťanském к nebesům." 6 2

je

a tělo člověka.

vševědoucím

středověku

V germánské

symbol

symbolizoval mytologii

byl

spojován s nebesy, podsvětím, magií a válečnictvím. Dalším hluboce p ř e m ý š l e j í c í m j e Ušutu, matka tušení, s tváří sovy.

„Sova j e všeobecně známa j a k o lidový symbol

a učenosti,

ovšem

symbolika

mnohem

s bouří

60

a letním

v mnoha

starověkých

temnější.

slunovratem.

Zejména Noční

civilizacích v Číně

výlety,

byla

moudrosti byla

její

spojována

uhrančivé

KLAPSTOVA, K ; KRATKY, C.: Encyklopedie bohů a mýtů předkolumbovské Praha: Libri.. 2001, s. 88. 61 SAUNDERS, N. i:. Mytická sila zvířat. Praha: Knižní klub. 1996, s 50. 62 SAUNDERS, N. J.: Mytická síla zvířat. Praha: Knižní klub. 1996, s 114.

oči

a

Ameriky

54

podivný křik j s o u základem к okultním

silám.

Díky

obecných

svému

asociací, pojících

vynikajícímu

vidění

je

sovu sova

spojována s věštbou (,..)." 6 3 Tento motiv tedy můžeme v y j a d ř o v a t předtuchu

neštěstí,

které

potkalo

Bastiána

-

když

se

začal

považovat za n e j u č e n ě j š í a nejvyšší bytost - Velkého vědoucího.

Sfingy Dvě slepé

sfingy

(bytosti

nevyzpytatelné

a

nedotknutelné)

hlídají ,Bránu velké hádanky, j í ž musí projít Átrej, aby se dostal к Hlasu

ticha.

Vypadalo

to,

Pohled jako

jedné

by

právě

sfingy ten,

snese kdo

jedině

ponechal

ta

druhá.

rozhodnutí

na s f i n g á c h , měl největší šanci branou projít. Tady můžeme vidět Endeho

inspiraci

v buddhistickém

pojetí

vůle

a

v přístupu

к životu. Přílišná vůle, chtivost a lpění nás vzdaluje od cíle a úspěchu, po němž toužíme. 6 4 . „Sfinga je jedním z nejznámějších a nejpůsobivějších bájných zvířat s t a r o v ě k u . ( . . . ) smrti

jsou

Spojení síly, duchovní

neměnnými

rysy

symboliky

ochrany, života i sfingy.

(,..)Řecká

mytologie chápala sfingu také j a k o duchovní ochránkyni

(...).

Sfinga zabíjela každého, kdo neuhodl j e j í hádanku. Na své pouti se к ní dostal i Oidipús." 6 5

63

SAUNDERS, N. J /.Mytická sila zvířat. Praha: Knižní klub. 1996, s 112. ,Branou bez klíče' je nejobtížnější projít, protože jí ovládá naše vůle. Čím víc chci projít, tím víc mi brání (opět tu můžeme vidět odkaz к myšlení buddhismu), v podstatě tudy projdu, pokud si to vůbec nepřeji. SAUNDERS, N. J ..Mytická sila zvířat. Praha: Knižní klub. 1996, s 148. 64

55

Lev Graógramán

- Měňavá

smrt

Je to n e j n e b e z p e č n ě j š í tvor Fantázie, za j e h o ž

přítomnosti

nemůže existovat žádný živý tvor, protože všechno spálí. Nosí s sebou barevnou poušť Goab s pískem všemožných barev. Jeho příbytkem

je

ruina

nějaké

stavby,

která

má

zevnitř

podobu

tmavého chrámu či sluje. Zde každý večer za slábnoucího Slunce lev zkamenělý v černou chladnou horninu ulehá a ráno se opět v plné síle probouzí. Zde se Bastiánovi vyjeví t a j e m s t v í věčného koloběhu života a smrti, j e h o ž alegorií j e život lva Graogramána. Lev sám nikdy nespatří, co se děje během j e h o spánku, čímž se velmi trápí. Když totiž tento král pouště zkamení a usne, rozkvétá svěží, čerstvý, vonný a radostný noční prales Perelín, j e h o ž údělem j e rovněž každý nový den zemřít. Lví

hlavy,

často

hlídající

chrámové

vchody,

symbolizují

v egyptské mytologii slunečního boha Amuna a boha Akera, který „nese sluneční bárku během j e j í noční cesty j e h o temnou ř í š í . ( . . . ) Jedno zvíře hledí na západ, kde leží říše mrtvých a kde slunce počíná svou noční pouť. Druhý lev j e obrácen к východu, kde slunce z podsvětí zase vychází." 6 6 „Lev j e spojován se sluncem, j e to solární zvíře. Slunce v sobě nese stín, není spoutáno časem, zrozením a smrtí, s y m b o l i z u j e tedy absolutní život." 6 7

66 67

OWUSU, H.-.Egyptskésymboly, Fontána. 2003, s. 51. CAMPBELL, J.: Proměny mýtu v čase. Praha: Portál. 2000, s. 20. 56

Kosmické vejce Jedním z n e j v ý r a z n ě j š í c h mytologických motivů v příběhu

Nekonečném

j e velké bílé vejce, obecně symbol zrození a nového

vývoje. Zde se setká počátek s koncem, tady „čas hledá sám sebe a touží spočinout v mytickém bezčasí p ř e d c h á z e j í c í m stvoření." 6 8 V nejstarších

čínských

mýtech

se

uvádí,

že

před

světem

existovalo vejce o b s a h u j í c í chaos. Ve vejci spal gigantický bůh Pchan-ku,

který

po probuzení

rozbil

skořápku

vejce

sekerou.

Světlá část vejce vytvořila oblohu (jang) a tmavá Zemi (jin). Minahasové

na

severu

Celebesu

vyprávějí,

že

vítr

přihnal

к pobřeží mořskou pěnu, která se usadila ve tvaru vejce. Slunce toto vejce zahřívalo a narodil se z něho chlapec (prarodič lidstva). „Podle

egyptských

z kosmického

vejce,

mýtů

se

které

nejvyšší

vzniklo

bůh

spojením

slunce

vynořil

osmi

božstev,

p ř e d s t a v u j í c í c h síly chaosu." 6 9

Kniha O ústředním motivu Nekonečného

příběhu,

veliké staré knize

s vazbou z měděně se lesknoucího hedvábí, na níž j s o u vyobrazeni

68

HODROVÁ, D. a kol.: Poetika míst (Kapitoly z literární tematologie). Jinočany: H&H.

1997, s. 187. 69

SAUNDERS, N. i . Mytická sila zvířat. Praha: Knižní klub. 1996, s. 36.

57

dva hadi (jeden světlý, druhý tmavý), tvořící pravidelný

ovál,

j s m e mluvili j i ž mnohokrát. Na tomto místě považuji za vhodné alespoň shrnutí:

Poprvé

j s m e se s ní sekali v antikvariátě, kdy téměř magicky zapůsobila na Bastiána. Ve chvíli čtení se stala předmětem, který u m o ž ň u j e vstoupit

do j i n é

reality, j e

prostorem,

prostorem

,nekonečný

příběh'.

ale také

obsahujícím Vyzařuje

sama celou

modrou

o sobě

vnitřním

Fantázii

a

celý

(nadpozemskou)

záři,

vzcházející z písma, j í m ž se píše f a n t á z i j s k ý příběh. Udivený čtenář z j i š ť u j e , že zde není pouze j e h o kniha a kniha Bastiánova, ale také kniha Starce z Putující hory. O d h a l u j e se existence

„knihy

v zrcadle",

tedy

v knize", principu

založená

vytvářejícím

na

principu

nekonečný

„zrcadla efekt.

Co

u k a z u j e zrcadlo, v němž se zrcadlí j i n é zrcadlo? Z j i š ť u j e m e , že j s m e článkem n e k o n e č n é h o řetězu příběhu. Je nutno j e š t ě upozornit na to, že kniha v každé lidské kultuře měla svébytné místo. Do knih byla zaznamenána některé národy dokonce věřily, že

mytologie a

„umění číst k n i h u " z n a m e n á

„věštit b u d o u c n o s t " .

Amulet Auryn, tradiční

Auryn Smaragd,

ochranný

Třpyt

neslouží jen

prostředek

a

záruka

к odvrácení

zla j a k o

bezpečnosti.

Je

silou

u m o ž ň u j í c í vykonat ,Cestu Velkého h l e d á n í ' , j a k ý m s i průvodcem

58

a zároveň hybatelem. Kdo j e j nosí, může si cokoli přát, přání u r č u j e j e h o další směřování. Tento emblém Císařovny a symbol Nekonečného tvořen

„úroborem"

tradičně

symbolizujícím

příběhu,

počátek

a

je

konec

zároveň, nekonečno a také univerzální j e d n o t u v y j á d ř e n o u slovy „vše j e ze v š e h o " či „vše j e vším". Auryn

je

vtělením

prostoru,

který

zaujímá

císařovna,

tj. vnitřním prostorem iniciace. Jako takovýto vnitřní předmět j e poznačen, opatřen nápisem „ K o n e j , co si p ř e j e š " .

První

lidé

V mnoha

mýtech

se

můžeme

setkat

s výskytem

motivu

„prvních lidí", kteří mají po zkáze světa a zániku života obnovit lidské pokolení,

a tím

nastolit

ztracený

řád

světa

a

lidstva.

V Egyptě byla „spolu se svým bratrem Šu bohyně Tefnut stvořena na počátku časů prabohem A t u m e m , který povstal sám ze sebe. Tefnut byla bohyní

vlhkosti

kosmických

elementů.

protikladné

síly

a tvořila

Z tohoto

mužského

a

s bohem

Šu první

sourozeneckého ženského

pár

páru

vzešly

principu." 7 0

Takto

v N e k o n e č n é m příběhu dvě poslední děti města Amargánth, Aquil a Muqua, jsou koloběhu

70

života.

nadějí Aztéčtí

na obnovu „Cipactonal

zašlého řádu, a Oxomoco

přirozeného byli

podle

OWUSU, H.: Egyptské symboly. Olomouc: Fontána. 2003, s. 113.

59

j e d n o h o tamního mýtu prapředci, první lidé, m a n ž e l é . ( . . . ) Mimo j i n é představovali den a noc a ztělesňovali tak ubíhající čas." 7 1

4.2 Archetypy „Archetyp j e symbolický model, soustava myšlenek a představ, které se během historie neustále vracejí nebo jsou trvale přítomny a působí se stejnou emocionální intenzitou (...). Shodné rysy mýtů a náboženských projevů v různých kulturách mají p s y c h o l o g i c k ý základ v archetypech. Někdy se archetypy dávají do souvislostí s vrozenými lidského

instinkty.

vědomí.

V

Představují ní

existují

archaickou společné

vrstvu vzorce

vývoje chápání

skutečnosti, které v y p o v í d a j í o psychickém f u n g o v á n í obrazivosti u všech příslušníků lidské rasy. (...) К j e d n o t l i v ý m archetypům se můžeme vztahovat jen přes symbolické manifestace, samy o sobě nejsou totožné se svými obrazy." 7 2 „(...). Tyto představy se šíří a u d r ž u j í tradicí a migrací (v pohádkách, mýtech), mohou však také vznikat nezávisle a vždy znovu tvůrčím způsobem: v básnických fantaziích,

zejména

ale

ve

snu

a v intenzivních

psychických

73 prožitcích

( . . . ) . " - „Sny

nebo

fantazie

u

moderního

člověka

umožňují setkání s archetypy nevědomí a nahrazují tak funkci

KLAPSTOVA, K.; KRATKY, C.: Encyklopedie bohů a mýtů předkolumbovské Praha.Libri. 2001, s. 42. 72 73

Ameriky

http://cs.wikipedia.org/wiki/Archetyp LURKER, M.: Slovník symbolů. Praha: Knižní klub. 2005. s. 33.

60

mýtů." 7 4 „Jung a j e h o stoupenci mluví o příbuznosti

archetypů

jako prvků psychických struktur s motivy nebo postavami z mýtů a pohádek." 7 5

4.3 Archetypy v Nekonečném příběhu S archetypálními

obrazy

se k o n f r o n t u j e m e ve fantaziích a

mýtech. Mluví se o procesu individuace, tj. proces syntézy vědomí a nevědomí.

Nejde o racionální

uvědomění,

ale o dialog

se

symbolickými reprezentacemi postav nevědomí. Takovýto dialog můžeme

vést

četbou Nekonečného

příběhu,

kde se

archetypy

promlouvající к základním lidským postojům, životním situacím, neměnným životním principům vyskytují. V Nekonečném příběhu se vyskytují dva „vyšší" archetypální okruhy (chápu je jako témata vycházející z archetypů), smyslu a archetyp

„Archetyp příběhu

smyslu"

archetyp

života:

v y j a d ř u j e , že vše má smysl. V

Nekonečném

je j e h o obrazem Dětská císařovna, bytost, která nedělá

rozdílu mezi dobrým a zlým, přiznává právo na existenci všemu, temnému i j a s n é m u , krásnému i ošklivému. Pro svět a život j e důležitý dialektický vztah protikladů - aby existovalo dobro, musí

74 75

http://cs.wikipedia.org/wiki/Archetyp MELETINSKIJ, J. M: Poetika mýtu. Praha: Odeon. 1989, s. 67.

61

existovat i zlo; aby nastal vznik, musí přijít nejprve zánik; život přináší

smrt, která je j e h o

nutnou

podmínkou

atd.

V každém

chaosu je přítomen kosmos, jeden bez druhého nemůže existovat. Proto nechává příběh „ d o b ě h n o u t " do konce, aby mohl začít život příběhu nového „Archetyp psychiky,

života"

která

vypovídá

obsahuje

dobro

o afektivní i zlo.

stránce

Významné

lidské

postavení

v nevědomí jako zdroj afektivity a psychické energie má archetyp „Anima" její

- základ reakcí, impulsů a psychických spontánností a

protějšek

„Animus"

obsahující

mužské

rysy

(bezcitnost,

racionalitu, moc).

4.3.1 Archetyp „kruhu - procesu obnovy"

Vysvítá v mýtu

o konci

světa

(zničení světa) a je oživován

iniciačními obřady. „V minulosti lidé pravidelně prováděli rity, j e j i c h ž účelem bylo navázání kontaktu s nevědomím a zajištění podpory pro denní vědomí a běžný denní život. V tzv. primitivním světě mají lidé neustále

na paměti

Bohy, Duchy, magické

a

okultní síly, čímž jsou schopni žít v celosti, jednotě a harmonii." 7 6 Nekonečný

příběh

znovuzrození

země

Myšlenku

76

obnovy

odkazuje a

к tomuto

motivem

podporuje

také

archetypu

„osobního к svému

znovuzrození".

počátku

http://www.medo.ez/jaromir/kniha_trn_2v/_uvod_kn.html#uvod

motivem

směřující

start

62

příběh. Krásný minulý čas „ h a r m o n i c k é " a vzkvétající Fantázie o d k a z u j e к archetypu „prvotního času".

4.3.2 Vize budoucnosti a minulosti Je

základním

mytickým

tématem,

archetypálním

obrazem,

ř í k a j í c í m , že j s m e věční v čase a prostoru. „Pokud se skutečně zamyslíme duchovní

nad

mýty

růst,

a

jejich

musíme

si

významem

otevřeně

pro člověka

přiznat,

že

se

a jeho nejedná

o minulost, nýbrž o mýtickou přítomnost(!). Stejným

způsobem

objevuje

i

člověk

za

významné

pomoci

nevědomí

ostatní

archetypy a čerpá z k u š e n o s t , pro duchovní růst z j a k é k o l i vlastní existence, z j a k é k o l i v doby." 7 7 V Nekonečném

příběhu

Je

setkáním

s touto

vizí

cyklického pojetí času 7 8 . O d h l é d n e m e - li od svého lineárního

a

konečného

času,

můžeme

se

objevení „lidského"

spolupodílet

na „božském bezčasí", stát se součástí nekonečnosti, z n a m e n a j í c í minulost, přítomnost i budoucnost.

77

78

http://www.medo.ez/jaromir/kniha_trn_2v/__2dil_mb.html#2dil_start

Viz kap. 2.3.1 „Mýtus o věčném návratu ".

63

4.3.3 Archetyp „persona"

„Persona"

je

budována

v

sociální

adaptaci

v závislosti

na společností očekávaném způsobu chování. Člověk se chce okolí nějak jevit - hraje společenskou roli, nebo se za maskou skrýt zakrýt svou skutečnou povahu. Carl Gustav Jung chápal personu j a k o archetyp kolektivního n e v ě d o m í , protože souvisí s kolektivní psýché.

Pravá

tvář

individuality

osobnosti

a

identifikace

nevědomí,

potlačit j i n é

s

ní

je

uměle

znamená

rozměry

překrytá

maskou

setrvávat

v

oblasti

a zcela

se

nechat

osobnosti

ovládat svojí společenskou rolí a nevědomými obsahy. V Nekonečném Bastiána. fyzické

příběhu

Okolí j e h o i psychické

se

persona

individualitu vlastnosti,

projevuje

neuznává

proto

se

v postavě

a odsuzuje

chlapec

jeho

identifikuje

s postavou Atreje. Ve Fantázii má chlapec možnost být, čím chce, přání

z něho

udělají

neohroženého,

pohledného,

výjimečného

hrdinu. Bastián se i d e n t i f i k u j e se svou personou, j e h o přání „být v í c " než ostatní ho zavede téměř к nenávisti.

4.3.4 Archetyp „individualita" Individualita Pohlédnout

je

obraz

duše

skrývaný

za maskou

osobnosti.

do „ z r c a d l a " v l a s t n í h o nitra, uzřít vlastní obraz, j e

často těžkým okamžikem. Zrcadlo j e nemilosrdné, věrně

ukáže

obraz stojící před ním.

64

V N e k o n e č n é m příběhu j e archetyp individuality ,Brána

velkého

zrcadla

ukázán v motivu

". Člověk v ní vidí sám sebe, jak se nezná,

spatřuje své pravé já. Mnoho lidí před Átrejem touto

branou

nemělo odvahu projít, protože nemohli vstoupit sami do sebe. Átrej

v zrcadle

spatří

čtoucího

Bastiána,

svého

dvojníka,

a

v s t u p u j e do j e h o obrazu.

4.3.5 Archetyp „stín"

„Stín"

- reprezentant stinné a zlé stránky naší bytosti, zlo,

které člověk nachází v sobě a často p r o j e k t u j e do hmotné sféry na osoby, věci a vztahy Cestou vyrovnání s ním j e umění odpustit sobě i ostatním a umění soucítit, to nás vede к moudrosti.. V Nekonečném

příběhu

„ s t í n " zahalil duše lidí, kteří odmítají

vyrovnat se s ním, a tak raději z ů s t á v a j í v zajetí klamných obrazů, přetvářky a falše. Žijí plochý, smutný život bez fantazie. Tento „ s t í n " v podobě temnoty ( , N i c o t a ' ) z a h l c u j e i Fantázii. Přitom by stačilo, kdyby člověk přijal „ s t í n " j a k o součást sebe samého, a sloučil tak kladné a záporné stránky v sobě. Bastián se v touze po v ý j i m e č n o s t i , moci a slávě z t o t o ž ň u j e se svým stínem a odmítá poslechnout své přátele, kteří vidí faleš jeho

masky.

Podlehne

zlu

vtělenému

do

přitažlivé

ženy

-

čarodějky Xayídy a vlastní pýše; nasadí si masku vůdce, žije v klamném

pocitu j e d i n e č n o s t i .

V tu

chvíli j e

naopak

bytostí

bez vnitřního obsahu blízkou duchovnímu pádu.

65

4.3.6 Archetyp „ božské dítě " (Puer a Koré)

Tento archetyp ležící pod hranicí denního vědomí považovat Odkazuje

za к

opak

persony,

,božskému

má

vzoru',

úzký jenž

vztah

к

můžeme

individualitě.

nepředstavuje

vzdálenou

m y t o l o g i c k o u minulost, nýbrž to, co existuje stále a nepřetržitě v přítomnosti a co j e ukryto v lidském nitru. „Božské dítě j e synonymem bytí n e o d d ě l e n é h o od nebytí, je synonymem vstupu do sféry, kde protiklady světa jsou sjednoceny v j e d i n ý (...)." 7 9

Důležitá

vlastnost

„božského

dítěte"

je

celek

nevinnost,

umožňující plně prožívat život s j e h o neustálými proměnami a intuitivně pochopit to, co je s e b e v z d ě l a n ě j š í m u člověku

skryto,

dosáhnout vyššího vědomí. „Božské dítě" se v Nekonečném

příběhu

projeví v o k a m ž i k u ,

kdy dvě sfingy nechají člověka projít ,Branou velké

hádanky'.

Proč „právě n ě j a k é m u p ř i h l o u p l é m u

nějakému

odpornému

lumpovi

dovolily

ťulpasovi

nebo

v s t o u p i t , z a t í m c o ti n e j s l u š n ě j š í

a

n e j r o z u m n ě j š í lidé často po celé měsíce marně čekali a nakonec odešli

s nepořízenou?" 8 0

Átrej j e

brány, jíž projde ten, kdo vyřeší

předurčen všechny

к překonání

hádanky

světa.

této Také

Bastián je předurčen - zachraňuje Fantázii, je jakýmsi spasitelem.

„Božské dítě" j e podle Carla Gustava Junga „symbolem toho, co sjednocuje

79 80

protiklady;

zprostředkovatelem,

uzdravovatelem,

http://www.medo.cz/jaromir/kniha_trn_2v/ ldil_pk.html?#ldil_start ENDE, M.: Nekonečný příběh. Praha: Albatros. 2001, s. 88. 66

tj. tím, kdo vytváří celek." 8 1 „ D í t ě " j e počáteční i konečná bytost, toto

„bezvýznamné",

„pouhé"

dítě

je

zároveň

božské,

je

předurčeno stát se hrdinou. „ K o r é " - božská dívka, panenská bohyně - j e částí archetypu „božské

dítě".

Podle

Karla

Kerényiho

poukazuje

s

ohledem

na psychiku j e d i n c e к počátku, prožívanému j a k o vlastní původ, ale současně j a k o počátek nesčetných bytostí před ním i po něm; j e d i n e c j e už ve svém zárodku nadán nekonečností." 8 2 císařovna

je

bytostí

počátku,

existuje

odnepaměti

Dětská

v různých

podobách a reinkarnacích. N e b o j í se svého zániku, neboť ten j e zároveň okamžikem vzniku.

4.3.7 Archetyp „Self"

Jako Ariadnina

nit se táhne

celým Nekonečným

příběhem.

Bastián vykonává cestu, která ho dovede do vlastního nitra. Zde nalezne vše, co hledal. Tento

archetyp

s p o j u j í všechny vychází

přispívá

vlastnosti

moudrost

a

к celistvosti i všechny

pochopení,

jež

člověka,

čtyři živly. září

v němž „Ze

bláznovi

i

se

spojení mudrci

v j e d n o m těle zároveň. Pak člověk procitne a z vrcholku osvícení bez přemýšlení uvidí, že skutečnost j e utkána za stejné látky j a k o

81

KERÉNYI, K.; JUNG, C.G.: Věda o mytologii. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka 1993, s. 88.

82

Tamtéž, s. 14 67

lidské sny a nalezne j e d i n ý věčný zdroj, okolo něhož

všechno

ostatní kolotá. Zdroj j a k o čistá p u l s u j í c í energie je v každém člověku (,..)." 8 3 К tomuto archetypu o d k a z u j e oslice Jícha, prototyp předobré a takřka „ d o b r o h l o u p é " bytosti. Je to nepříliš komplikovaný tvor, který se neumí přetvařovat. Proto j e hrozbou pro Xayídu, bytost lži

a přetvářek.

Toto

oddané

cestovní

zvíře

má

božský

klid,

majestátnost

dar

odkazovat к pravé postatě.

4.3.8 Archetyp „Moudrýstařec"

Tato

universální

postava

vyzařující

tajuplnost j e Carlem Gustavem znalostí,

reflexe,

vhledu,

Jungem považovaná za

moudrosti,

důvtipu

a

a

vtělení intuice.

V pohádkách a mytologii v y s t u p u j e např. j a k o rádce, průvodce, mág. „(•••) Moudrý stařec učí upřímnosti, soucitu,

trpělivosti,

snášenlivosti,

světského,

nesobecké přirozenosti.

odpouštění,

lásce, (...)

víře

a

pokoře, spočinutí

Zázračně

pomíjivosti v

prázdnotě

proměňuje

-

egoistické

v

božské tendence

osobnosti a p r a c u j e na morálním zušlechtění individuality." 8 4 V Nekonečném

příběhu

se vyskytují dvě bytosti mající v sobě

aspekt tohoto archetypu. Je to Stařec z Putující hory - spočívající na prahu bezčasí a slepý horník Yor - nadaný intuicí a trpělivostí

83 84

http://www.medo.cz/jaromir/kniha_trn_2v/ 3dil_as.html?#3dil_start http://www.medo.cz/jaromir/kniha_trn_2v/index.html 68

při

hledání

lidských

vzpomínek

zasutých

kamsi

hluboko

zasvětitel Bastiána.

4.3.9 Archetyp „matka"

Tento

archetyp

známe

snad

všichni

díky

pečující

ochranitelské náruči své maminky. Citová podpora ženství

a má

moc druhé potěšit a dát jim víru. Bohyní s mateřskými rysy byla Démétér, j e j í ž symboly j s o u věnce z klasů a košíky s plody. Základní

mytologický

obraz

mystického

spojení

matky

s dítětem zde záměrně chybí. Bastián trpí ztrátou maminky, j e h o základní potřeba být ochraňován není uspokojena. Tento archetyp se o b j e v u j e v postavě květinové paní A j u ó l y , která mu n a h r a z u j e chybějící lásku. Sama j e šťastná, že dostala tento dar - dítě a celá rozkvétá.

Když Bastián

opouští j e j í ,proměnlivý

dům',

uvadá

ztrátou j e d i n é h o smyslu života.

4.3.10 Archetyp „ Hrdina "

P ř e d s t a v u j e cestu lidského vědomí, cesty přes překážky j s o u nevyhnutelné fáze dospívání individua. „ H r d i n a " musí nebezpečné

úkoly, zápasit

s monstry,

projít porážkou,

vykonat pádem

do hlubiny a následným znovuzrozením. S tímto archetypem

se

setkáváme v kapitole 5.2.2 v postavě adepta zasvěcení.

69

4.4 Topoi Text se nevyhnul užití topoi, což jsou konvenční prvky, či poněkud stereotypní rétorické

narativní

prvky, j e ž jsou

např.

v antropologii či psychologii odrazem archaické mentality bohyně Přírody. Často se zmiňují tato topoi: „touha po zlatých časech", „krása

přírody",

amoenus",

„láska",

„mladý

„přátelství",

stařec",

„mladá

„pomíjivost",

stařena"/„moudrá

„locus dívka".

„Všechna tato témata postihují prazákladní vztahy určující lidský pobyt, a jsou r v tc85

proto

vyvázána

z času;

některá

více,

některá

mene.

Podle autorů knihy dvou významných amerických literárních teoretiků Roberta Scholese a Roberta Kelloga „Povaha vyprávění" znamená topos totéž, co motiv, pokud se vztahuje na vnější svět; pokud se vztahuje na svět netělesných

idejí

a konceptů, je

významově

topoi

se tak

totožný

s tématem.

Tradiční

skládají

ze dvou prvků: motivu - reprezentace vnějšího světa a tématu (tj. idea či koncept; např. sestup hrdiny do podsvětí reprezentuje snahu o dosažení moudrosti). 8 6 Tyto tradiční obrazy mají mnohdy velmi blízko к archetypům. Podívejme

se

kupříkladu

dítěte" s toposem puer senex.

na

souvislost

archetypu

„božského

„Zakutáme-li ještě trochu hlouběji,

zjistíme, že v těch nejrozmanitějších náboženstvích jsou poslové spásy charakterizováni propojením dětství a stáří. Jméno L a o - c '

85

CURTIUS, E. R.: Evropská literatura a latinský středověk. Praha: Triáda. 1998, s. 94.

70

lze překládat j a k o „staré d í t ě " . ( . . . ) Shoda dokladů tak rozdílného původu (dokládá výskyt „starého dítěte" v mytologii a literatuřepozn. autorky) n a z n a č u j e , že zde máme co dělat s archetypem, obrazem vzešlým z k o l e k t i v n í h o podvědomí, j a k to chápe C. G. T

Jung.

«87

4.4.1 Topos cesty

Tento topos

má v Nekonečném

příběhu

výsadní

postavení

hlavního tématu. Jeho první podobou j e cesta za záchranu kterou

můžeme

nalézt

v heroickém

mýtu

o

hledání

země, nebo

ji

spojovat s archetypem obnovy v mýtu o zničení země. Jeleazar M o i s e j e v i č M e l e t i n s k i j „cestu" chápe j a k o psychologické

cesty

„vykonání

za překonáním moci, agrese a sloučením se

společenským řádem" 8 8 Potom můžeme hledat souvislosti , c e s t y ' s archetypy „ P e r s o n a " a „Indiviualita". Carl Gustav Jung by měl na mysli

spíše pojem

individuace,

tj. vydělení psychiky od p r o j e k c í vlastních n e v ě d o m ý c h na j i n é

předměty

nebo

osoby,

dosažení

stavu

obsahů

nedělitelnosti

a

komplexnosti (do j e d n o h o celku j e zahrnuta vědomá a n e v ě d o m á oblast).

86

SCHOLES, R.; KELLOG, R.: Povaha vyprávění. Brno: Host. 2002, s. 31.

87

CURTIUS, E. R.: Evropská literatura a latinský středověk. Praha: Triáda. 1998, s. 116. MELETINSKIJ, J. M: Poetika mýtu. Praha: Odeon. 1989, s. 74.

88

71

5. NEKONEČNY PRIBEH versus PŘÍBĚH O INICIACI

5.1 Iniciace Často se v literatuře o mytologiích národů mluví o iniciaci od pravěku j e d e n z n e j d ů l e ž i t ě j š í c h obřadů. Mladý člověk musel podstoupit

určitý

rituál,

projít

mnoha

zkouškami,

aby

byl

iniciován, tj. zasvěcen do života dospělých a prošel přes vlastní zkušenost „ t a j e světa a ž i v o t a " . Iniciační

obřad

měl

určitý

přesně

daný

průběh,

který

se

„ v t ě l i l " do s y ž e t u i n i c i a č n í h o m ý t u , i n i c i a č n í h o p ř í b ě h u (a p o z d ě j i do

žánru

iniciačního

s představami

románu).

o smrti patří

Iniciační

do z á k l a d n í c h

které přešly z předneolitických

představy

spolu

tematických

okruhů,

mýtů do p o h á d e k , proto

některé

motivy objevíme také v syžetu pohádky.

Hlavní fáze iniciace j s o u : 1) odloučení kandidáta, 2) vzdání se starého vlastního j á , 3) symbolická smrt (sestup do podsvětí či spolknutí netvorem), 4) z n o v u z r o z e n í , tj. nalezení identity. Iniciace, nesmrtelnost,

která měla

znamená tradičně

vnitřní podobu

očistu,

cesty, j e ž

vzkříšení byla

a

původně

napodobením cesty planety (Slunce, Měsíce), a má tedy astrální původ.

Daniela

Hodrová

říká:

„Adeptova

cesta

к zasvěcení

(v iniciačním románu) spočívá v přechodu od j e d n o h o protikladu

72

к druhému,

z jedné

známého,

volného,

pozemského,

krajiny

opačné,

nehlubokého,

vnějšího

cizokrajného,

do

do

těsného,

z prostoru 8 9

otevřeného,

prostoru hlubokého,

vzdáleného,

blízkého, prázdného, cizího

uzavřeného,

a

plného,

n e z e m s k é h o ( p o d z e m n í h o či nebeského), vnitřního. (...) Počátek a konec, které byly zastřeny rouškou osudu, se o d h a l u j í , smrtelnost se p r o m ě ň u j e v n e s m r t e l n o s t , p o m í j i v o s t ve věčnost." 9 0

5.2 Nekonečný příběh na pozadí iniciačních příběhů Fundovaně

o

iniciačním

příběhu,

respektive

iniciačním

románu, hovoří Daniela Hodrová. Budeme-li sledovat

strukturu

N e k o n e č n é h o příběhu v závislosti na j e j í m výkladu,

vysvitnou

nám tu rysy typické pro iniciační vzniká

spojením

vrcholu

postav,

román. „ T r o j ú h e l n í k , vymezuje

v románu

který vnitřní

prostor, v němž platí j i n é zákony než ve světě vnějším, v němž se v epické

zkratce

opakuje

osud

lidstva

od počátku

do

konce,

prostor, v němž se hraje esoterický příběh, mystérium." 9 1 „Nejen zasvětitel, ale i adept a svět, který má adept spasit, se nalézají na prahu smrti, na pokraji propasti - (...) svět, který se vzápětí zhroutí do propasti nicoty." 9 2

90

HODROVÁ, D.: Román zasvěcení, Jinočany: H&H. 1993, s. 153. HODROVÁ, D.: Román zasvěceni. Jinočany: H&H. 1993, s. 174 92 Tamtéž, s. 179. 91

73

Bastián vykonává skrze čtení knihy osobní f a n t a z i j n í iniciační cestu, j e j í ž průběh fantazijními

u r č u j e sám

asociacemi).

svými

přáními

cesta

začíná

Jeho

f a n t a s k n ě působícího antikvariátu Bastián j a k o

by

vykonával

cestu

(tedy už

jakýmisi návštěvou

a krádeží n e o b y č e j n é spolu

s Átrejem,

knihy.

s nímž

se

z t o t o ž ň u j e . Vstupem do prostoru Fantázie se f y z i c k é i psychické vlastnosti chlapce ztrácejí a p r o m ě ň u j í , chlapec ztrácí představu o své

individualitě.

Pohybem

kupředu

se sám

sobě

vzdaluje,

n a j e d n o u ze všeho nejvíc touží podmanit si svět. Stane se Velkým vědoucím, n e j u z n á v a n ě j š í m mudrcem země. Své postavení a svou moc dožene až tak daleko, že dospěje к záhubě. Vzdání se starého vlastního j á j e zde s y m b o l i z o v a n é ztrátou j m é n a . Bastián prožije „smrt i n d i v i d u a " v zemi Yskálů, kteří n e u z n á v a j í j e d n o t l i v c e , a okusí, co to znamená být součástí společenství. Pocítí touhu být opět uznávanou individualitou. Dospěje chýše

do domu A j u ó l y , ( v pojetí Mircei Eliada zasvěcovací symbolizující

do prenatálního znovuzrodí

stavu

a něžnou

mateřské a

břicho,

očekává

nové

kde

se

adept

„stvoření"),

péčí květinové paní jsou

vrací zde

naplněny

se jeho

dětské touhy. Lačně pojídá plody, které snad můžeme považovat za

plody

zasvěceného

vědění

či jakési

božské

moudrosti,

a

posilněn se vydává hledat své vzpomínky na lidský svět do Dolu na obrazy. S koncem Bastiánova pobytu ve Fatázii je dovršena j e h o iniciace a chlapec se ocitá v realitě. Navrací se do antikvariátu a v y m ě ň u j e si své zážitky s m a j i t e l e m knihy. Snad j i ž pochopil smysl světa, 74

zabydlel se v n ě m , našel Pravou vůli, tj. schopnost mít rád, a pochopil podstatu své individuality. Obecně

vzato

je

s iniciací

bytostně

spojené

téma

hledání.V první části příběhu se hledá lék pro nemocnou Dětskou císařovnu, posléze j e j í zachránce. Celá druhá část příběhu je nazývána

Cestou

(srovnej

velkého

hledání;

„individuace",

Bastián

archetypy

hledá

Pravou

„persona",

vůli

„stín",

„individualita" v kap. 4.2)

5.2.1 Postavy Nekonečného příběhu na základě typologie postav románu zasvěcení

Podívejme se na to, o j a k o u konfiguraci se tu konkrétně jedná. Schéma postav iniciačního románu bývá triadické. Tyto alegorické či symbolické postavy jsou univerzální: hrdina - rádce - panna a nesporně

mají archetypální

podstatu.

„Samotná

kompozice,

rozvržení postav ve formě trojúhelníka naznačuje, že se ocitáme v symbolickém světské,

prostoru,

empirické

jehož

zkušenosti,

podstatou nýbrž

není

napodobení

napodobení zkušenosti

mystické, idealistické, esoterické." 9 3

5.2. Pl

adept

zasvěcení

„Adept je ten, který se

vydává na cestu, který přestupuje

zákaz, překonává hranici, sestupuje do hloubky. Jeho údělem je

93

HODROVÁ, D.: Román zasvěcení. Jinočany: H&H. 1993, s. 174. 75

pohyb. (...) Pohyb j e atributem adepta a o d l i š u j e j e j od ostatních postav, které bývají n e p o h y b l i v é . Zůstávají na svém místě, kde očekávají

příchod

adepta,

aby

se

staly

jeho

pomocníky

a

zasvětiteli či aby j e j p o k o u š e l y , sváděly z cesty, usilovaly o j e h o záhubu."9 Možná nás překvapí, že dítě, divoch nebo duševně chorý j e vhodným adeptem zasvěcení. Uvědomme si, že j a k o ž t o tvor blízký „ k o ř e n ů m " j e schopen poznání smyslu (dětství j e chápáno j a k o období kořenů a počátků). Pokud má navíc také zastřený počátek, např. j e mytickým nalezencem j a k o b á j n ý Oidipůs nebo Átrej, není vázán na svou minulost, o j e h o předurčení není pochyb. „Mládí a panictví patří к heraldickým vlastnostem adepta, j i m i ž j e vyvolen pro nejvyšší d o b r o d r u ž s t v í ; protiklad mládí adepta a stáří zasvětitele patří к základním protikladům postav." 9 5 Adept nese od počátku znamení svojí vyvolenosti (zbroj, oděv, v p ř e d m ě t . . . ) . Žádnému čtenáři Nekonečného

příběhu

zajisté neušlo,

že se Bastián vstupem do f a n t á z i j s k é h o světa mění z n e v ý r a z n é h o n e m o t o r n é h o tlouštíka v ušlechtilého prince orientálních

rysů,

oděného do p u r p u r o v é h o pláště, turbanu a obutého do vysokých kožených

purpurových

manifestována

bot. 9 6 Adeptova

metamorfózou

-

často

iniciace obsahuje

bývá právě

navenek rituál

převleku: adept odkládá s v ů j dosavadní (světský) oděv, tj. oděv

94

HODROVÁ, D.: Román zasvěcení. Jinočany: H&H. 1993, s 152n. HODROVÁ, D.: Román zasvěcení. Jinočany: H&H. 1993, s. 172. 96 V egyptské mytologii zvířecí kůže často označovaly přechod z jednoho světa do toho příštího.V kůži byl všeobecně spatřován prostředek vnější proměny, jíž následovala proměna vnitřní. Viz OWUSU, H.: Egyptské symboly. Olomouc: Fontána. 2003, s. 181. 95

76

v n ě j š í h o prostoru, a obléká roucho vnitřního prostoru; nezřídka dochází ke ztrátě vlastního j m é n a .

5.2.1.2

zasvětíte/

Zasvětitelů,

bytostí

neobyčejných

vlastností,

může

být

na cestě i více a mívají různá poslání. „Jsou zasvětitelé, kteří pouze zvěstují a v a r u j í , ukazují poutníkovi cestu, provázejí j e j a vysvětlují mu smysl j e h o cesty." 9 7 Zasvětítel

se

nachází

na

hranici

dvou

světů

(božského

a

lidského) a j e prostředníkem mezi nimi, mezi vnějším a vnitřním prostorem. Takovou bytostí v Nekonečném

příběhu

je

vyslanec

císařovny, kentaur Caíron, dále trpaslík E n g y w u k , který Átreje p ř i p r a v u j e na úspěšné překonání tří dosud nikým n e p ř e k o n a n ý c h magických bran, a strážce prahu lev Graogramán, j e h o ž život j e alegorií věčného koloběhu zrození a zániku. Zasvětitelův čas může být časem na prahu bezčasí

(Stařec

z Putující hory). Slepý horník Yor v Dolu na obrazy z a s v ě c u j e Bastiána před koncem j e h o cesty do tajemství zasutých lidských přání.

„Slepota

v

mýtu

a

pohádce

může

být

předpokladem

pro vnitřní zření." 9 8 Podle

Daniely

zasvětitelskou

Hodrové postavou

je

„zvláště

romantického

antikvář

příznačnou

románu,

pokleslého. Antikvář j e strážcem ztracené moudrosti, t a j e m s t v í a t a j e m n ý c h předmětů, které z j e h o rukou

97 98

nejčastěji zasutých přecházejí

HODROVÁ, D:. Román zasvěcení. Jinočany: H&H. 1993, s. 157. LURKER, M.: Slovník symbolů. Praha: Knižní klub. 2005, s. 462. 77

adeptových." 9 9

do rukou uzavřeného

a

Postava

nepřístupného

Karla

antikváře,

Konráda ze

Koreandera,

světa

lidí

může

připomínat p o h á d k o v é h o č a r o d ě j e a osobu zasvětitele. Bastián se nakonec utvrdí, že antikvář j e také j e d n í m z mála lidí, kteří „čtou v Nekonečném

příběhu"

(a j e

velmi

pravděpodobné,

že

KKK

(podobně j a k o BBB) byl kdysi zachráncem Fantázie).

5.2.1.3 Daniela románu

bytost

středu

Hodrová

slovy:

„Bytost

charakterizuje středu

tuto

bytost

iniciačního

v tajemném

středu

trojúhelníka

se jeví j a k o sloučení protikladů, průsečík spojnic j e h o vrcholů se středem, j a k o abstraktní princip, který se dočasně vtělil v bytost, byl oživen ve f i l o s o f i c k é a básnické představě." 1 0 0 Takovou bytostí j e Zlatooká 1 0 1 vládkyně veškerých přání, Dětská císařovna - pohyblivý střed veškerého dění z a h r n u j í c í do sebe celý vnitřní prostor. Je tichým pozorovatelem a nestranným hybatelem dění,

jehož

fatalistický

a

benevolentní

postoj

ke

světu

je

výsledkem vyšší moudrosti o cyklickém čase a nutnosti existence protikladů.

99

HODROVÁ, D.: Román zasvěcení. Jinočany: H&H. 1993, s. 158. HODROVÁ, D.: Román zasvěcení. Jinočany: H&H. 1993, s. 168. 101 Oko je mystickým středem iniciační tváře, v oku se soustřeďuje zvláštní moc, jíž tato bytost ovládá své okolí. Když Bastián poprvé pohlédne císařovně do očí, v jeho srdci zůstane nesmazatelná vzpomínka. Tento pohled je osudový, dokonce mu neschází ani mírně erotický podtext, který bychom tu pravděpodobně nehledali. Jediné spojení pohledů vytvořilo pouto a bylo jím beze slov řečeno vše. Bastián spatří Dětskou císařovnu a od té doby ji touží podobně jako Orfeus svou Eurydiku znovu spatřit. 100

78

5.3 Iniciační pojetí prostoru „Adept zasvěcení j e ten, který se vydal na cestu, ten, který j e na

počátku.

Okamžik

vstupu

nebo

přechodu

z jednoho

světa

do druhého j e pro tuto osobu mimořádně v ý z n a m n ý . ( . . . ) Vychází z prostoru vnějšího, p r o f á n n í h o , ale nepatří dosud ani do j i n é h o světa, do prostoru vnitřního(...)." 1 0 2 Vnějším a profánním prostorem j e v Nekonečném

příběhu

téměř

nepřátelsky p r e z e n t o v a n ý svět lidí (škola) p ř i p o m í n a j í c í se spíše „z p o v z d á l í " (hluk na chodbách, zvonění školního zvonku). Prostorem

na rozhraní,

odděleným

od prostoru

školy

(zámek

zapadne a Bastián j e izolován), j e školní půda. Toto rozlehlé, pavučinami opředené, tmavé místo se zdá být ideálním úkrytem před světem „ v e n k u " , kam už Bastián nepatří. Vstupem prostoru j a k o by odešel po způsobu poutníků

tohoto

a romantických

vyděděnců „ j i n a m " . Zde se j a k o b y zastavil čas. Není zde žádná živá bytost. Tento prostor má nádech tajemna, j e ž

podněcuje

Bastiánovu fantazii. Je prostorem, kde se vyskytuje kniha, odtud Bastián v s t u p u j e do prostoru iniciačního. Kniha p ř e d s t a v u j í c í n e k o n e č n ý prostor v malém měřítku má iniciační charakter, 1 0 3 je to prostor uzavřený (tzv. kryptický; j e h o

102

HODROVÁ, D.: Román zasvěceni. Jinočany: H&H. 1993, s. 144n. „Iniciační prostor je místem smyslových a rozumových paradoxů, kde přestávají platit obecné představy a známé zákony (...) V tomto prostoru mohou přebývat nesmrtelné bytosti, bytosti a předměty nepřirozené velikosti. Malý prostor může obsahovat větší prostor." HODROVÁ, D.: Román zasvěcení. Jinočany: H&H. 1993, s 193. 103

79

esencí j e Auryn) a závislý na „ t v ů r c i " - j e tvořen lidmi a j e j i c h sny, posléze přáními

Bastiána

- ,,(...)teprve příchodem

adepta

tento prostor j a k o b y začíná existovat, bez něho by nebyl..." 1 0 4 „Adeptova cesta není j e n cestou poznání, j e také cestou stvoření cestou k o s m o g o n i c k o u . Adept tvoří svůj vlastní prostor, a ten narůstá a p r o h l u b u j e se j e h o cestou." 1 0 5

5.3.1 Prostorová symbolika

Prostorová (orientační

symbolika

směry

mající

souvisejí

své

kořeny

s binárními

v logice

protiklady

a

mýtu místa

s archetypy a topoi) j e p o d o b n á té v iniciačním románu, mnohdy vyvolává konotace. Adept zasvěcení překonává hranici vnějšího a vnitřního

světa

a posléze

prochází

různými

místy

-

horami,

branami (brána j e prostorem hranice, tj. přechodu mezi světy),

labyrintem,

snovými

zeměmi,

pouští,

středověkým městem, městem „ n a r u b y " (město Starých

dvěma

pralesem, císařů),

n a v š t ě v u j e Hvězdný klášter ( k o n o t u j í c í směr ke hvězdám, vzhůru, tj.

božské

vědění,

nejvyšší

moudrost,

ovšem

také

moudrost

člověku navždy utajenou), dostává se pod zemský povrch. Podle Daniely Hodrové „každý román, který o b s a h u j e epizodu sestupu do podsvětí j e ve své podstatě iniciační." 1 0 6

10 105 106

HODROVÁ, D.: Román zasvěcení. Jinočany: H&H. 1993, s. 144n. HODROVÁ, D.: Román zasvěcení. Jinočany: H&H. 1993, s. 155. HODROVÁ, D.: Román zasvěcení. Jinočany: H&H. 1993, s. 29.

80

Dále

„pro

iniciační

román

dvacátého

století

se

zdá

být

neobyčejně příznačným j e v e m , že se prostorem zasvěcení stává knihovna (nakladatelství) a iniciačním předmětem kniha. Čtenář může přímo vstoupit do knihy j a k o j e j í postava, tajemství se tak říkajíc skriptualizuje. S tím pak souvisí i jiná možnost - dát knize -

iniciačnímu

předmětu

zvaného mise en abyme,

5.3.1.1

prostorové

К iniciačnímu

nekonečný

rozměr

v podobě

kruhového vyprávění...".

1 C\H

figury108

prostoru

se vážou

určité

prostorové

Tradičním vnitřním prostorem tajemství je labyrint, vede

cesta

к zasvěcení

postupu

(Chrám

lva

Graogramóna,

figury.

j í m ž často květinový

labyrint okolo Slonovinové věže 109 , točité schody nekonečně se vinoucí nahoru к císařovně, Chrám tisíce dveří, který má hrdinu dovést к hranici světa Fantázie a světa lidí). Za střed iniciačního prostoru bývá považován chrám, posvátná hora (považovaná za místo narození i za hrob), nebo

svatyně

v podobě věže. Putování к takovému místu představuje „návrat ke středu" a jeho vertikální směřování je znamením

směřování

vzhůru, vzestupu к Bohu, iniciace. 1 1 0 Také podle Mircei Eliada je

101

HODROVÁ, D.: Román zasvěcení. Jinočany. H&H. 1993, s. 133. Tento termín používá D. Horová ve smyslu „topoi" V této souvislosti by se dalo interpretovat jako: palác císařovny a jeho okolí zahrada atd. jsou bozske místo. Modrá barva ještě doplňuje dojem božskosti tohoto místa Fénix zde jako nadeje na znovuzrození Fantázie. 110 V křesťanské tradici se věž stala symbolem bdělosti a v souvislosti s Pannou Marií symbolem čistoty. V mananských litaniích je Maria přirovnávána к věži Davidově а к věži za slonové kosti. Tato symbolika měla původ v Písni písní. Věž figuruje rovněž v alchymii- je symbolem místa, kde probíhá „Velké Dílo". 81

v každé stavbě středu světa možná transcendentace

prostorová

(výstup do nebe) i časová (návrat do prvotního okamžiku, v němž tento svět j e š t ě nevznikl). Takovým místem j e Slonovinová věž nebo P u t u j í c í hora. Další figurou vnitřního prostoru je zahrada květinové

paní

s lahodným

hlasem,

plná

Ajuóly - zahrada barevných

květů,

laskající hudby a sladkých, lahodných plodů. Po odchodu odtud Bastián

v s t u p u j e do k o n t r a s t n í h o

prostoru

- mlčící

sněhem

a

ledem pokryté pustiny. Sníh, mráz a led j s o u překážkami v n ě j š í h o prostoru a zima j e ročním obdobím nezasvěcení; už ale víme, že iniciace

bývá

často

také

cestou

dolů,

do

hloubky.

Každou

bolestnou zkoušku (zde hledání vlastních ztracených v z p o m í n e k ) lze považovat za m e t a f o r i c k ý sestup do podsvětí (podobně j e j prožívali bájní héróové). Zde pod zemí se nachází ,Důl na o b r a z y ' a

dále

pak

i ,Vody

života'.

„Ve

folklóru

bývají

spojeny

s průchodem do k o u z e l n é h o světa. V iniciačním obřadu f i g u r u j e voda j a k o

voda

zasvěcení,

očistná

lázeň

(...)

průchodu vodami se adept rodí do j i n é h o světa."

po 111

mystickém V mytologii

hraje voda roli místa, odkud vycházíme a kam přicházíme.

Věž ze slonovinové kosti je chápána jako místo kontemplace, meditace a přemítání a P v literature pojimana jako obraz stálosti, zastavení času " ' a

Ж ^ М Ж

mat6řSkým

^^ ČÍ mateřSbUform0U'V"ÍŽ

*

иРиппвт/^ Poetika mist. Jinočany: H a H. 1993, s.214. HODROVÁ, D.: Roman zasvěcení. Jinočany: H&H. 1993, s. 60. 82

5.4 Iniciační pojetí času Iniciační chápání času vychází z mytického cyklického pojetí -

čas zasvěcení do sebe z a h r n u j e veškerou minulost i budoucnost, j e časem počátku a konce; vrací se ke svým p o č á t k ů m , čímž

opisuje

kruh, j e h o ž symbolem j e uroboros. Daniela Hodrová to velmi dobře v y s t i h u j e : „Sestup do minulosti, к

počátku j e

zároveň

výstupem do budoucnosti, ke konci: z n o v u v y b a v u j e se vědění, které bylo dříve dáno. ( . . . ) Vzpomínka se ukazuje být zároveň předtuchou, věštbou, adept n a p l ň u j e osud svého zasvětitele, který j e j e h o vlastním minulým - budoucím osudem." 1 1 2 „Pravá, nikoli románová

iniciace

nekonči

ovšem

v čase

obřadu, j e j í

vnitřní

prostor je nekonečný, může se stále p r o h l u b o v a t . . . Č a s vnitřního prostoru

nekráčí

jen

к budoucnosti,

ale

vrací

se

i zpět,

je

, , «из vratný.

112 113

HODROVÁ, D.: Román zasvěcení. Jinočany: H&H. 1993, s. 186 Tamtéž, s. 183. 83

6. NEKONEČNÝ PŘÍBĚH VERSUS POHÁDKA 6.1 Mýtus a pohádka Podle

tzv.

mytologické

koncepce

pohádka z mýtu, j e j í syžet Motivy

vyskytující

se

bratří

a motivy jsou

v mytologiích

Grimmů

vznikla

mytického

původu.

národů

v zjednodušené

podobě přešly do pohádek a také do iniciačního románu 1 1 4 . To, co se dnes obecně p o v a ž u j e za pohádkovou fantazii a typické znaky p o h á d k o v o s t i , např. h y p e r b o l i z a c e časových a prostorových vztahů, j e podle této teorie pozůstatek m y t o l o g i c k é h o

vnímání

času, prostoru, počtu, zrození, smrti. Podle

ruského

Vladimíra

badatele,

Jakovleviče

etnologa

Proppa

a naratologa

(1895-1970)

se

folklóru

na

utváření

p o h á d k o v é h o syžetu j a k o svébytného narativního typu

podílely

prvky, které souvisely s mytickým obřadem zasvěcení a s cyklem představ o smrti. Pohádka j e geneticky vázána na „ p ř e c h o d o v é obřady"

(rituály

zasvěcovacího

typu),

více

než

mýtus

je

orientována na osobní osud hrdiny. Pro mytologii je typický spíše kolektivní zájem o osud celé společnosti a říše. Mytologie řecká, římská,

keltská,

individuální

germánská

cestu, naopak

na příslušnosti

jednotlivce

respektují

mytologii ke

jednotlivce

a

jeho

Blízkého

východu

záleží

společenství.

V Nekon

ečném

114

Podle D.Hodrové stoji na cestě od mýtu к románu právě pohádka, především kouzelná či magická pohádka. 84

příběhu

se setkáváme s oběma momenty - zaměření na osobní i

nadosobní osud. Pohádka

vzniká

z mýtu

oslabením

víry

ve

věrohodnost

vyprávění a záměrnou orientací na výmysl - (od počátku je totiž určena pro poslech i ženám a dětem) - dochází tu к uplatnění zábavného momentu. Podle Paula Selliera symbolickou

se „pohádka

nasyceností,

někdy

může mýtu přiblížit zřejmě

i

svou

svou

sevřenou

výstavbou. Zásadně se však liší svým přitakáním všednodennosti a svým šťastným zakončením." 1 1 5

6.2 Morfologická analýza Nekonečného příběhu Hledej me pro pohádku Vladimíra

v Nekonečném jako

svébytný

Jakovleviče

studie" 1 1 6 je

základní

příběhu narativní

Proppa schéma

charakteristické žánr.

„Morfologie pohádek

rysy

Průlomová pohádky

tvořeno

studie a

jiné

tzv. funkcemi

(tj. vztahem podmíněnosti a následnosti mezi určitými situacemi; strukturními jednotkami tvořícími j á d r o motivů; ,,(...)prvky, které

115

SELLIERE, P.: Co je literární mýtus? Znak, struktura, vyprávění. Výbor z prací francouzského strukturalismu. Brno: Host. 2002, s.116. 116

PROPP, V. J.: Morfologie pohádky a jiné studie. Jinočany: H&H. 1999.

85

se stále opakují a p ř e d s t a v u j í společného j m e n o v a t e l e 1 1H j i m i ž se jinak pohádky od sebe liší." . Pokud

bychom

morfologickou

na

jeho

analýzu,

syžet

tzn.

uvést

měli

aplikovat

výčet

motivů,

Proppovu

tzv. f u n k c í ,

nalezli

bychom pouze několik styčných bodů. Jelikož j d e o autorskou pohádku, nelze počítat s důsledným a neměnným výskytem f u n k c í , naopak o č e k á v á m e j e j i c h variabilitu. Nyní ve stručnosti jejich

označení

podle

zmiňme Hany

nalezené

funkce.

Zachováváme

Šmahelové

(* 1946)

a její

studie

„Návraty a proměny" 1 1 8 :

A - škůdcovství - Nicota působí Fantázii neštěstí, Fantázie zaniká, protože

ji

lidé

přestávají

obnovovat

svými

příběhy,

Dětská

císařovna chřadne a umírá В - к hrdinovi (Atrejovi) se obracejí s prosbou nebo příkazem má se pokusit nalézt lék pro Dětskou císařovnu С - Átrej souhlasí, odchází z domova, vydává se na Cestu velkého hledání F

-

hrdina

získává

kouzelný

prostředek

-

amulet

(ochranný

předmět)

117

ŠMAHELOVÁH.: Prolamování struktur. Praha: Karolinum. 2002, s. 74n. ŠMAHELOVA, H.: Návraty a proměny. Literární adaptace lidových pohádek. Praha: Albatros. 1989. 118

86

G - hrdina se p ř e m í s ť u j e na místo, kde nachází hledaný předmět (Jižní orákulum) - zde v podobě odpovědi na způsob

vyléčení

císařovny H/I - hrdina a protivník

vstupují do přímého boje,

protivník

přemožen - tato pro kouzelnou pohádku n e p o s t r a d a t e l n á f u n k c e chybí; Atrej na cestě pouze překonává různé překážky a potýká se s nástrahami; uniká M n o h o č e t n é Ygramul, j i ž ale nelze považovat za výrazného protivníka К - počáteční neštěstí nebo nedostatek se likviduje - Átrej nalézá dítě, j e h o ž vůlí j e Fantázie zachráněna

V tomto

momentě

se

vyprávění

od

Proppových

odklání, ačkoli topos cesty bude nadále hlavním

,funkcí'

syžetotvorným

motivem. Pohled příběhu j e nyní zaměřen na Bastiánovo putování různými prapodivnými k r a j i n a m i a zeměmi, v nichž je

chlapec

vždy hrdinou, protože si j e sám svými přáními vytváří. Smyslem jeho cesty j e dokončit ji. Nesetkáme odměnou,

ale 4/

s

vyššího).

Škůdcem

„iniciačním" není

žádná

se zde s

zasvěcením bytost,

ale

„pohádkovou"

(poznáním sílící

něčeho

Bastiánova

sebeláska, zaslepenost a nadutost.

87

ZÁVĚR

Michael Ende patří mezi spisovatele, j e j i c h ž široké inspirační pole využívá n e v y s y c h a j í c í c h zdrojů mýtu nebo z něho vzešlých oblastí. Jeho

dílo o ž i v u j e mnohdy

na pohled

zapadlá,

ačkoli

věčná, mytická témata a s nimi související archetypy. Pohádkově mytické j á d r o a v ý z n a m o v o u strukturu díla Nekonečného

příběhu

tvoří tradiční k o n v e n č n í symboly (např.symbolika dobra a zla), ale hlavně také mytické archetypy. Proč j e tato „ s t a r o n o v á " konkretizace dnešnímu čtenáři j a k o člověku tak blízká? V zásadě proto, že autorem vytvořený literární mýtus u s p o k o j u j e člověka t á p a j í c í h o a toužícího po

mytickém

ukotvení.

existence,

Dílo

se

snaží,

už

také

svým

způsobem

odpovědět na obecně lidské otázky a mít účinky mýtu. Protože j e oslovována p o d v ě d o m á nebo nevědomá vrstva čtenářovy

mysli

společná nám všem, dílo vyvolává v lidech podobné pocity. Jde o dílo

určené

také

dětskému

čtenáři,

proto jsou

tyto

otázky

zahaleny do poměrně poutavého a dobrodružného děje, skrz nějž jsou t e m a t i z o v á n y . Méně srozumitelné je v duchu mýtu v y k l á d á n o skrze s r o z u m i t e l n ě j š í , text j e tedy často alegorický. Text j e mýtotvorný - kromě toho, že к mýtu o d k a z u j e , se také snaží na něm podílet, nebo j e š t ě lépe se jím stát. P o v a ž u j e se za součást všech kosmu.

Toto

minulých i budoucích příběhů, tj. za součást

dílo j a k o

znak

či

model

mytického

světa

lze

88

považovat za m ý t o t v o r n é , protože vytváří nové světy, a dovedeno do

krajnosti

každá

„kolektivně

sdílená

fantasie

podporovaná

kolektivní vírou j e mýtus." 1 1 9 Nekonečný

příběh

vypráví

o

ohrožení

života

nebo

světa,

příchodu hrdiny, řadě dobrodružství a oslavě hrdiny. Příběhový syžet

v podobě

řetězu

událostí,

známých

z kouzelné

pohádky,

vedených od odchodu z d o m o v a přes získání nadpřirozené moci, iniciační zkoušky, získání magické síly až po návrat j e typický pro

mytické

příběhy.

Iniciační

cesta

se odehrává

v myticko-

pohádkovém prostředí, vypravěč a postavy mají mytické rysy. Mytické iniciačního

syžety a motivy románu

se uplatňují v žánrech

a fantasy, jež je

„mixáží"

pohádky,

těchto

žánrů,

ve smyslu využití motivů a topoi předchozích žánrů. Pro iniciační příběh 20.století j s o u typické tyto ve zkoumaném textu přítomné rysy: mytizace prostoru

a času;

splývání

reality

a snu;

p o h á d k o v ý c h iniciačních motivů - motiv sestupu do

užití

minulosti,

do dětství, nostalgie ztraceného ráje.

119

NEFF, O. a kol.: Encyklopedie literatury science fiction. Jinočany: H&H. 1995, s. 21. 89

BIBLIOGRAFIE Prameny ENDE, MICHAEL:

Nekonečný

příběh.

Praha:

Albatros.

2001,

přel. Eva Pátková.

Literatura

AJVAZ, M I C H A E L : T a j e m s t v í knihy.Brno:

Nakladatelství Petrov.

1997. CAMPBELL, JOHN: Proměny mýtu v čase. Praha: Portál. 2000. CURTISOVÁ, VESTA SARKHOSH: Perské mýty. Praha: Lidové noviny. 1997. CURTIUS, ERNST ROBERT: Evropská literatura a latinský Praha: Triáda. 1998. v DOLEŽEL, LUBOMÍR: Heterocosmica

středověk.

r

Fikce a možné

světy.

Praha:

Nakladatelství Karolinum. 2003. ELIADE, MIRCEA: Mýtus o věčném návratu. Archetypy a opakování. Praha: Oikyomenh. 1993. ELIADE, MIRCEA: Mýty, sny a mystéria. Praha: Oikoymenh. 1998. HODROVÁ,

DANIELA

a

kol.:

Poetika

míst

(Kapitoly

z literární

tematologie). Jinočany: H&H. 1997. HODROVÁ, DANIELA a kol.: ...Na okraji chaosu. Poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst. 2001. HODROVÁ, DANIELA: Hledání románu. Kapitoly z historie a typologie žánru. Praha: Československý spisovatel. 1989.

90

HODROVÁ, DANIELA: Román zasvěcení. Jinočany: H&H. 1993. KERÉNYI, KARL; JUNG, CARL GUSTAV: Věda o mytologii.

Brno:

Nakladatelství Tomáše Janečka. 1993. KLÁPŠŤOVÁ, KATEŘINA; KRÁTKÝ, ČESTMÍR: Encyklopedie mýtůpředkolumbovské

bohů a

Ameriky. Praha: Libri. 2001.

LEDERBUCHOVÁ, LADISLAVA: Průvodce literárním dílem:

výkladový

slovník. Jinočany: H a H. 2002. LURKER, MANFRED: Slovník symbolů. Praha: Knižní klub. 2005. MELETINSKIJ, JELEAZAR MOISEJEVUČ: Poetika mýtu. Praha: ODEON. 1989. MOCNÁ, DAGMAR; PETERKA, JOSEF a kol.: Encyklopedie

literárních

žánrů. Praha-Litomyšl: Paseka. 2004. NEFF, ONDŘEJ a kol.: Encyklopedie

literatury science fiction.

Jinočany:

H&H. 1995. NOVÁKOVÁ, ZUZANA: Pohádkové

romány Michaela Endeho a jejich

recepce v českém prostředí. Praha: Univerzita Karlova. 2007. Diplomová práce obhájená na KČJL PedF UK v roce 2007. OWUSU, HEIKE: Egyptské symboly. Olomouc: Fontána. 2003. PERRIN, MICHEL: Cesta mrtvých Indiánů. Praha: Argo. 2000. PETERKA, JOSEF: Teorie literatury pro učitele. Praha: Univerzita Karlova Pedagogická fakulta. 2001. PRINGLE, DAVID: Fantasy.

(Encyklopedie fantastických

světů). Praha:

Albatros. 2003. PROPP, VLADIMIR JAKOVLEVIČ: Morfologie pohádky a jiné

studie.

Jinočany: H&H. 1999. PROSECKÝ, BŘENOVÁ,

JIŘÍ;

HRUŠKA,

KLÁRA:

BLAHOSLAV;

Encyklopedie

mytologie

SOUČKOVÁ, starověkého

JANA; Předního

Východu. Praha: Libri. 2003.

91

RENÉ, MARTIN a kol.: Slovník řecko-římské mytologie a kultury. Praha: EWA Edition. 1993. RŮŽIČKA, JOSEF; ŠINDLÁŘOVÁ, IRENA: Mýty a báje starých Slovanů. Olomouc: Fontána. 2003. SAUNDERS, NICOLAS: Mytická síla zvířat. Praha: Knižní klub. 1996. SELLIERE, PAUL: Co je literární mýtus? Znak, struktura, vyprávění. Výbor z prací francouzského

struktura/ismu.

Brno: Host. 2002.Sestavil

Petr

Kyl oušek. SCHOLES, ROBERT; KELLOG, ROBERT: Povaha vyprávění. Host: Brno. 2002. SPÁČILOVÁ, LIBUŠE; WOLFOVÁ, MARIA: Germánská

mytologie.

Olomouc: Votobia. 1996. ŠMAHELOVÁ, HANA: Návraty a proměny. Literární adaptace lidových pohádek. Praha: Albatros. 1989. ŠMAHELOVÁ, HANA: Prolamování struktur. Praha: Karolinum. 2002. ŠTAMPACH, IVAN ODILO: Antroposofie. Olomouc: Votobia. 2000. THERA, NYANASATTA: Základy buddhismu (Buddhismus jako

filosofie

20. století). Praha: Alternativa. 1992.

Internetové

zdroje:

4ittp://cs. wikipedia.org/wiki/Archetyp

'http ://www. medo.cz/jaromir/kniha_trn_2 v/

1 dil _in.html?#l d i l s

tart

92