126. sezona / umělecký šéf Mahenovy činohry Zdenek Plachý
William Shakespeare
KRÁL RICHARD III.
Překlad:
Jiří Josek
Úprava:
Martin Dohnal, Zdenek Plachý
Režie:
Zdenek Plachý
Dramaturgie:
Martin Dohnal
Scéna:
Daniel Dvořák
Video art:
Tomáš Hrůza
Kostýmy:
Linda Dostálková
Pohybová spolupráce:
Hana Halberstadt
Osoby a obsazení
Richard III ………………………..………........ Petr Halberstadt Královna Alžběta ………………….……......... Zuzana Slavíková Královna Margaret ..………………..……....... Monika Maláčová Dana Pešková Vévodkyně z Yorku …………….…………..... Marie Durnová Lady Anna ……………………..…………....... Klára Apolenářová Vévoda z Buckinghamu ……………….…..... Michal Zavadil j.h. George, vévoda z Clarence …………...…..... Jan Grygar Lord Hastings ………………………...……..... Jaroslav Dufek Lord Stanley – Derby ……………………....... Bedřich Výtisk Král Edward IV ……………………………….. Jiří Pištěk Edward, princ z Walesu, syn Edwarda IV …. Jakub Jelínek j.h. Martin Štvrtecký j.h. Richard, vévoda z Yorku, syn Edwarda IV ... Matěj Sláma j.h. Kristián Dembický j.h. Jindřich Tudor, hrabě z Richmondu ……….. Petr Bláha Sir William Catesby ………………………….. Vratislav Běčák Sir James Tyrrel ……………………………… Jindřich Světnica Vévoda z Norfolku …………………………… Ondřej Mikulášek l. vrah ………………………………………….. Petr Panzenberger 2. vrah ………………………………………… Jakub Šafránek Starosta Londýna ………………………….… David Kaloč Biskup ………………………………………… Vladimír Krátký Jana Shoreová ………………………………... Sandra Riedlová
Jedna z nejslavnějších her světového divadelního repertoáru přímo navazuje na tři díly Krále Jindřicha VI., a dovršuje tak první Shakespearovu historickou tetralogii, která se odehrává na pozadí války „dvou růží“, drastického zápasu mezi Lancastery a Yorky probíhající v letech 1455 – 1485 a zakončené vítězstvím Jindřicha, hraběte z Richmondu, který jako král Jindřich VII. nastolil vládu tudorovské dynastie. Vynikající anglista, překladatel a divadelník Jiří Josek, jehož znamenitý překlad této hry je použit pro inscenaci Mahenovy činohry, uvádí o této hře mimo jiné toto: Obraz Richarda jako fyzicky a duševně pokřiveného člověka, jak ho dramatik pojímá, je z historického hlediska nespravedlivý. Dobový portrét ukazuje Richarda jako člověka vcelku pohledného, drobný tělesný defekt prý téměř odstranil usilovným cvičením. Pro zločiny, které se mu připisují, neexistují důkazy. Shakespeare ale není záměrným mystifikátorem. Přebírá výklad postavy ze soudobých pramenů, které z propagandistických důvodů očerňují poražené nepřátele a vítají nástup Tudorovců na trůn. Z těchto pramenů je nejvýznamnější nedokončená Historie krále Richarda III. z roku 1513 od humanisty Thomase Mora. Shakespearův Král Richard III. je vystavěn na půdorysu senekovské tragédie, ale přebírá i postupy lidového divadla. Zejména titulní postava má řadu společných rysů s personifikovaným Hříchem středověkých moralit. V mnohém ovšem připomíná i titánské zlosyny z dramat Tamerlán, Doktor Faust a dalších, které napsal Christopher Marlowe, Shakespearův současník, kolega a rival z konkurenční divadelní společnosti. Zatímco ale Marlowovy postavy zlosynů jsou nadlidská monstra konající s potěchou zlo pro zlo samé, Richard je postavou veskrze lidskou, a proto mnohem složitější a tajemnější. Je sice ve všem všudy „darebák“, který se přes mrtvoly dere k moci bez sebemenších výčitek svědomí, Shakespeare ale neopomene ukázat kořeny a motivaci jeho krutého jednání. V Morově Historii krále Richarda III. mohl už sice dramatik načerpat řadu podnětů pro psychologické vykreslení postavy, ale prohloubil je a umocnil pasážemi podle vlastní invence. Richard je pod svou suverénní maskou člověkem sžíraným nejistotou a komplexem méněcennosti ze své fyzické podoby i nedůstojného postavení u dvora. Je v nitru zraněným dítětem ovládaným potřebou mstít se světu za všechna příkoří, jimiž musel projít. Je ale i hráčem, který se pouští do předem ztracených akcí, a když v nich zvítězí, sám žasne nad svými netušenými schopnostmi. Dokáže být neodolatelným svůdcem i neohroženým obráncem země před cizími vojsky. Dokáže se smát celému světu i sám sobě. Ale jako člověk, který neuznává žádnou vyšší autoritu než sám sebe, žije jen pro přítomnou chvíli a přechodné extáze z momentálních triumfů. Ve chvíli, kdy se nejvyšší měrou naplní jeho ambice a on dál nemá, oč usilovat, ztrácí zájem. Tehdy začíná jeho pád. Na prahu smrti se jeho já tříští do tisíce protichůdných hlasů. Zůstává sám s vědomím, že až umře, „nikdo slzu neuroní“. A přece se umí v závěru vzchopit a s výkřikem: „Království za koně!“ je zas připraven vsadit vše na jedinou kartu. Věrohodnost titulní postavy je dána i morálně zdevastovaným prostředím, ve kterém se pohybuje. Kromě dětí se v Richardově okolí snad nenajde postava, která by byla bez viny. Richard je výjimečný pouze v tom, že spletí zločinů a křivd jde za svým cílem přímo a otevřeně.
Několik poznámek dramaturga Martina Dohnala 1. Richard u Shakespeara představuje emblematické zlo (emblém = znak, odznak, symbol), kdy vnitřní znetvoření a pokřivení přímo úměrně koresponduje se smyslově postřehnutelným znetvořením vnějším, povrchovým. Pojetí zla, které je identifikovatelné smyslovým vnímáním však vrcholná renesance později zproblematizovala a opustila, což je doložitelné i u pozdního Shakespeara. Znepokojující otázka sv. Augustina „Si Deus est, unde malum?“ (Pokud Bůh existuje, kde se bere zlo?) je v renesanci vystřídána aktuálnějším problémem rozpoznatelnosti a klasifikací zla. Legitimní otázka sv. Augustina je často nahrazena velmi diskutabilními formulacemi (mnohdy heretického ražení), např. „Bůh, všemohoucí a vševědoucí, je zároveň také za vše odpovědný“. V Knize o dvořanovi Baldesara Castiglioneho (napsaná 1508, vydaná 1528) se píše: „Zřídkavě přebývá zlá duše v pěkném těle, a vnější krása je pravým znakem vnitřní dobroty; tělu je tento půvab víceméně daný jako znamení duše, podle kterého se rozpoznává navenek, tak jako u stromu svědčí krása květů o dobrotě plodů. To jistě platí i o těle, a podle fyziognomie člověka je možné často rozpoznat jeho mravy a někdy i myšlenky… Škaredí lidé tedy bývají často i zlí a pěkní dobří. Je možné říct, že krása je pěknou, veselou, příjemnou tváří dobra, hodné touhy, a škaredost je temnou, mrzutou, odpornou a smutnou tváří zla.“ Erika Fischer – Lichte ve vynikající knize Dějiny dramatu píše: „Není možné předpokládat, že Shakespearovi diváci interpretovali Richardovu škaredost ve smyslu psychologického odlehčení, nebo že kvůli ní s postavou soucítili. Pro ně nestál problém tak, že by si Richard musel odepírat lásku, protože je škaredý, ale daleko více se to jevilo tak, že je škaredý v (ana)logické souvislosti s tím, že jeho duše nepociťuje potřebu lásky“. Jaká má být podoba Richardova znetvoření? Obtíž nastává, když tělesné postižení je hypertrofováno, neboť často vyznívá čítankovitě a polopatisticky, ale jiná obtíž nastává, když je znetvoření potlačeno či vůbec eliminováno, neboť neodpovídá právě pojetí emblematického zla. 2. Podivuhodným úkazem hry Richard III. je skutečnost, že v dramatu nade všechny dominuje Richard III., takže se dá hovořit o divadle jednoho dominujícího herce, ale vedle hlavní figury je předepsáno dalších 44 postav. V žádné jiné Shakespearově hře nevystupuje tolik figur. Je těžké dostat živel monologický s živlem dialogickým do dramatické rovnováhy a účinnosti. Přitom nelze jenom tak monology proškrtat, neboť i skrze ně je divák svědkem toho, jak zlo narůstá a bobtná, skoro jako děsivá a nekontrolovatelná metastáze. Už úvodním monologem usvědčuje Richard sám sebe ze zlotřilosti, ale do jakých nepředstavitelných dimenzí
ještě naroste, nesmí divák zpočátku ani tušit. Je žádoucí neustále ozvláštňovávat monology, aby jejich intenzita stále více sílila. 3. Richard III. je hercem sui genesis. Jeho intelektuální výše se projevuje mj. i tím, že brilantně střídá úroveň řeči podle toho, kdy a ke komu mluví. Někdy je dosti ironický (při rozmluvě se stráží), někdy je nasládle přátelský (při jednání s Clarencem a Hastingsem), s lady Annou volí okázalou krasomluvu, v rozhovoru s královnou Alžbětou hraje však na velmi hrubou strunu. Účinnost se dostaví jenom při virtuózním odkrojení odlišných poloh. 4. Smrtí krále Eduarda IV. (2. dějství) nastává ve struktuře hry kolize. Nyní se nabízí otázka, kdo usedne na uprázdněný trůn. Nástupce je sice určen, ale je zde přece Richard, který divákovi od začátku ochotně představuje svou kreaturní podstatu. 3. jednání líčí Richardovu cestu k moci a vyjevuje prostředky, kterými se zbavuje svých domnělých protivníků. V momentě zavraždění synů Eduarda IV. nastává zásadní zlom hry. Místo toho, aby Richard slavil naprostý triumf, dochází u něho k jakémusi „nalomení“. Richard se ocitá ve stavu nicoty. Když se naplní jeho ambice, nemá o co usilovat, ztrácí zájem, stává se laxním, vyprázdněným, pookřeje pouze ve zraňující scéně s Alžbětou. Nastává jakýsi krach jeho osobnosti, kterému nemůže čelit. Onen zlom je velmi obtížné inscenačně realizovat. Ona změna skupenství je velmi nesnadno zpodobitelná. 5. Richard III. je především výjimečný jedinec, výjimečné je také zlo, které páchá. Výjimečný je i tím, že neuznává žádnou vyšší autoritu. Ale i Raskolnikov (Dostojevského Zločin a trest) sebe pojímá jako výjimečného člověka. U Dostojevského výjimeční lidé světem hýbají, ale hlavně jsou bořiteli stávajících zákonů a tradic. Také mají pocit, že mají právo přestupovat zákon v případě, že svým konáním vedou ke šťastnému cíli. Nikolaj Berďajev o Raskolnikově zaujetí pro svou myšlenku říká: „Vůbec nepůsobí jako svobodný člověk. Je to maniak posedlý falešnou „ideou“, která ho zotročuje.“ 6. Richard je vrostlý do pavučiny vztahů s ostatními postavami. Všechny mocenské turbulence se odehrávají v síti postav a jejich vztahů. Proto se nesmí oslabit prostředí, ve kterém se Richard pohybuje, neboť když bledne prostředí, bledne i Richard. Stav degenerace božského řádu se netýká jenom Richarda, ale všech zúčastněných (kromě dvou malých princů).
7. Divákovi se prostřednictvím monologů poskytují „zúžené informace“, protože vlastní průběh všech plánovaných zločinů má podobu, kterou si divák ani neuměl představit. Divák musí být šokován, co může znamenat někoho zlikvidovat, někoho odstranit. 8. Svět Richarda III. je světem narušeným. Důležitou roli zde hraje motiv viny, ale také motiv msty, motiv proroctví a kleteb, motiv žvanění a mlčení, rozpor individuální vůle a fatality.
Režie proslavené hry se ujímá šéf činohry Mahenova divadla Zdenek Plachý, který již mnohokrát dokázal skvělé dispozice pro dramaticky rozmáchlé a velkovýpravné podívané. Impozantní scénu opět navrhl ředitel ND Brno akad. arch. Daniel Dvořák, nádherné kostýmy inspirované renesanční módou navrhla výborná Linda Dostálková. Autorem pozoruhodných videoprojekcí je Tomáš Hrůza. Giganticky obtížná role Richarda III. (takřka nezapamatovatelná) byla svěřena vynikajícímu členu činoherního souboru Petru Halberstadtovi. Vyrovnal se s rolí způsobem imponujícím, navíc jeho uvažování o postavě a hře zásadně ovlivnilo naši koncepci. Po několika letech se v nové roli ukáže divadlem i publikem milovaná Zuzana Slavíková (královna Alžběta). V dalších rolích se můžeme těšit na Marii Durnovou, Kláru Apolenářovou, Moniku Maláčovou, Jaroslava Dufka, Bedřicha Výtiska, Jana Gygara, Petra Bláhu a mnoho jiných. V roli vévody z Buckinghamu se představí proslulý brněnský lékař v oboru ORL MUDr. Michal Zavadil, který úžasně ztvárnil postavu Reného v inscenaci Královna Margot.
