UČITELKOU V PERU Olga Vilím ková V roce 2001 jsem pracovala jako dobrovolná učitelka státní základní školy v Peru. Působila jsem v malé vysokohorské obci Pucamarca (distrito Chinchero, departamento Cusco), která se nachází v kotlině u jezera Piuray, ve výšce přibližné 3 900 m n.m. Naši kotlinu rámují velehory: pohoří Cordillera Vilcabamba s nejvyšší horou Salcantay, 6 271 m n.m., a pohoří Cordillera Vilcanota s nejvyšším masívem Ausangate, dosahujícím téměř 6 400 m n.m. Zmiňovaný pobyt v Peru byl mou soukromou záležitostí, nejednalo se o žádný studijní pobyt, zorganizovaný některou institucí, ani o grantový projekt. O indiány jsem se zajímala od dětství, ale „terénní průzkum" posloužil i mé profesi. V současné době učím na VŠE v Praze (na katedře románských jazyků) také předměty spojené s Latinskou Amerikou (např. História de América latina, Comunicación intercultural, Turismo en América latina). Zkušenosti z mých pobytů v Latinské Americe se samozřejmě promítají i do školních hodin. Pracovní pobyt v Peru v roce 2001 byl možný díky spolupráci s velvyslanectvím Peru v ČR a myslím, že ke kladnému vyřízení mé žádosti o možnost působení jakožto učitelky na základní školičce v „kečujské oblasti" přispělo i to, že jsem nepožadovala ani mzdu, ani žádnou jinou finanční podporu a sama jsem hradila veškeré náklady s pobytem spojené
(doprava, ubytování, strava). V žádosti o možnost dobrovolné práce jsem z požadavků uvedla jen, že bych ráda působila v oblasti, kde se mluví jazykem quechua a kde se stále žije tradičním způsobem života. Jazyk quechua jsem se učila jako samouk; během jedné z dřívějších cest do Peru jsem zakoupila učebnici tohoto jazyka na základě španělštiny. Obyvatelstvo kraje tvoří indiáni Quechua - Kečuové, jejichž mateřským jazykem je quechua, kečujština. Obyvatelé mezi sebou hovoří quechua. Mladší lidé se domluví také španělsky, někteří starší muži rovněž (kvůli práci se dostali mimo „svou" oblast). Starší ženy, které se věnují práci v domácnosti a na blízkém poli, španělštinu nepotřebují, tímto jazykem nehovoří a většinou mu ani nerozumí. Dříve, ale i v době mého působení jakožto učitelky v oblasti, se obyvatelé zabývali zemědělstvím (pěstováním brambor a dalších místních plodin převážně pro vlastní spotřebu) a pastevectvím (chovem ovcí a lam za účelem prodeje vlny). Dnes je situace jiná, v departmentu Cusco se naskýtají pracovní příležitosti, např. na stavbách. Někteří mladí odjíždějí na sezónní práce do nížinné oblasti Amazonie, např. na sběr kávy do kraje Quillabamba, nebo za prací na rýžování zlata do Maldonada. V posledních letech se také velmi změnila dopravní i n f r a s t r u k t u r a , nové silnice
umožňují dojíždění za prací i snadnější odbyt zemědělských plodin. Peruánská základní škola má 6 ročníků. Ředitelka školy vyučovala 1., 2. a 3. třídu v jedné třídě, já jsem učila 4., 5. a 6. třídu rovněž v jedné třídě. Ve škole jsme měli celkem 45 dětí (více než polovina byli sirotci). Naše škola patřila do systému EBI - Educación bilingúe intercultural, učilo se dvěma jazyky: v quechua, mateřštině dětí, a španělsky. Dle osnov první a druhá třída mají 70% výuky v quechua a 30% ve španělštině, třetí a čtvrtá třída 50 % v každém z jazyků a v pátém a šestém ročníku převládá španělština 70% : 30%. Původně jsme měli stanovené počty dnů/ /části dnů, kdy se měl používat pouze jeden jazyk, jindy pouze druhý. Realita byla ovšem taková, že děti španělsky nerozuměly, a tak se jazyky střídaly dle potřeby. Jazyk quechua má bohatou slovní zásobu, nicméně „nové" jevy a poznatky jsou označovány španělskými výrazy (kráva, ovce, hřích, míč, vůz, hodina, zemská přitažlivost atd.). Při běžné komunikaci v jazyce quechua, vkládají indiáni do promluvy španělská slova, například: tedy, a tak, plus, minus, rovná se. Překvapilo mé, že se běžně používají španělské výrazy také pro označení barev, ohodnocení činu člověka (výborně) a velmi často pro označování množství (španělská číslovka, váhy atd.). Zní roztomile, když prý „stoletá" stařenka řekne v jazyce quechua: „Zítra ke mně nechoď, nebudu doma, jdu modelear - modelovat." Novotvar modelovat (pracovat jako modelka, tedy pózovat v tradičním kroji
před inckými ruinami pro turisty-fotografy za honorář) uvedla jako španělsky znějící infinitiv. Problém používání jazyka ve školní výuce v Peru je značný. Naprostá většina peruánských škol používá jako vyučovací jazyk pouze španělštinu. Ze zkušenosti ze spolupráce s indiány v oblasti vzdělávání (z pozdějších let) vím, že děti, které navštěvují školu, kde je vyučovacím jazykem pouze španělština, první rok téměř výuku nevnímají, neboť netuší, o co se ve škole jedná. První ročník velmi často opakují, potom se ale začínají orientovat a obsah výuky celkové zvládnou. Stejná situace nastává, když dítě změní školu. To se stává často např. po 4. třídě, kdy dítě opouští vesnickou jednotřídku a začíná docházet do vyšších ročníků školy ve střediskové obci. Bývá téměř pravidlem, že si dítě první ročník této navazující školy (obvykle 5.) zopakuje. Obecně i na peruánském venkově rodiče preferují pro své děti školu s vyučovacím jazykem španělštinou, neboť se domnívají (oprávněně), že obsah výuky bude celkově širší a hlubší a mladí se později lépe uplatní při případném studiu na vyšším stupni škol nebo při získávání zaměstnání. Co se týče klasifikace v Peru, hodnocení je buď zaznamenáno písmeny A, B, C, případně AD, nebo čísly. A znamená: vše pochopil, B: více méně se s látkou obeznámil, C: bude lepší, když si předmět zopakuje, AD: výborně a navíc získal diplom - je nejlepší (druhý nejlepší) v daném předmětu/v chování z celé třídy. Číselné ohodnocení se pohybuje v rozmezí 1-20,
kdy 20 je známka nejvyšší. Je zajímavé, že některé školy kombinují oba systémy: jeden žák třídy obdrží vysvědčení s písmeny, jiný žák téže třídy hodnocení číselné, nicméně za číslem u hodnoceného předmětu je ještě místo na vepsání písmene. Také je zajímavé, že za hodnocení 11-12 napíše učitel A. V poznámce na vysvědčení dole se pak objevuje slovní hodnocení nebo doporučení: nechť si žák nahlas čte, nebo: je žádoucí, aby rodiče zlepšili příští rok svou účast na školních brigádách. V Pucamarce mě překvapil obrovský zájem dětí o docházku do školy a o nové informace. Když jsem přicházela ke škole, děti mi běhaly radostně vstříc a skákaly mi kolem krku s otázkou: „Co se dnes naučíme?" Když jsem jim pak vysvětlila novou látku, usmívaly se a říkávaly: „Ty jsi hodná, věděla jsi to a podělila ses s námi, teď už to víme také, viď, děkujeme ti." Často se stávalo, že mi odpoledne děkovali také rodiče. Byla to pro mě nová zkušenost. Zájem studentů VŠE o předměty, které učím, je velký, ale nedá se srovnávat s absolutním nadšením malých indiánů z výuky. Toto nadšení je těžké vyjádřit pouze slovy. V Peru se často stávkuje, stávkují i učitelé (někdy dlouhodobě) - za zvýšení platů nebo kvůli nechuti účastnit se státem organizovaných výukových kurzů, natož pak podrobit se přezkoušení! Záměrem státu je zvýšit kvalitu výuky, která je, jak si dovolím konstatovat, ve srovnání s našimi poměry, zvláště na venkově převelice nízká (např. učitelky střední školy v Chincheru neznají název nejvyšší hory oblasti, ačkoli se na ni
dívají denně, a nemají ani hrubou představu o její výšce - spletly se o 3 tisíce metrů). Dalším problémem je zoufale nízká pracovní morálka mnohých pedagogických kolegů, chybí dochvilnost, nediskriminační přístup k žákům a jejich rodičům, soucítění a respekt k místní kultuře a tradicím atd. Stávky jsou jejich oblíbeným způsobem trávení pracovní doby. Kromě učitelů stávkují také ostatní profese, nebo zemědělci obecně. Stávka probíhá tak, že se zablokují silnice na mnoha místech a doprava nefunguje. Učitelé naší oblasti se mnohdy i kvůli stávkám jiných nedostali do práce. Já jsem bydlela ovšem přímo ve vesnici (v indiánské rodině) a do školy mohla docházet každý den. Mí žáci byli nadšení, že se dozví nové informace, které pak budou sdělovat rodičům a jiným členům vesnice, a že nemusí pracovat tvrdě na poli (kde v tamní nadmořské výšce věčné fouká studený vítr). V době svého zmiňovaného působení v Peru jsem dle osnov a pokynů řediteky učila ve 4.-6. třídě tyto předměty: comunicación, lógico - matemática, ciencias, personál sociál, religion. V předmětu komunikace jsme učili jazyk kečujský a španělský nikoli jako seznámení se systémem jazyka a jeho fungováním, ale jazyk jsme prakticky používali: děti četly a psaly a hojně vytvářely texty - básně, příběhy, divadelní scény atd. V jejich vlastní tvorbě se projevovala velká fantazie a sepětí s bytostmi přírody. Pro zajímavost bych zmínila ještě zkušenost z pozdější doby, kdy byla jedna peruánská studentka v ČR
nadšená z poznání, že i její jazyk quechua vytváří systém (vyjadřuje množné číslo, minulý čas...), zatímco jiný student v ČR nechápal, proč se má učit v jazyce časovat: já jsem, ty jsi, on je, my jsme.... Nemohl si zapamatovat básničku: já, ty, on..., mél tendenci po já přejít na my a už vůbec nechápal vykání jedné osobě pomocí tvaru plurálu, zatímco quechua nevyká a španělština použije 3. osobu jednotného čísla. V matematice - logice jsme se učili počítat základní příklady na podkladě praktických situací (v jedné rodině máme osm dětí a tatínek přinese šestnáct banánů, ve druhé rodině jsou dvě děti... kdo se lépe nají?). Děti jsou velmi snaživé, zaujatě řeší příklady, radují se ze správného výsledku, nicméně musím konstatovat, že myšlení indiánů je více mystické než logické. Přesto je matematika velmi bavila a nadšení vyvolávala geometrie (pořídila jsem za tím účelem žákům některé rysovací pomůcky). Přírodní vědy je zajímaly, např. koloběh vody v přírodě, působení mořských proudů, zemská přitažlivost, časová pásma na planetě, ekologická témata... Velmi malý prostor se obecně dává zeměpisu, a tak se ani nemůžeme divit, že se vysokoškolsky vzdělaný člověk domnívá, že nejvyšší horou světa je Huascarán, téměř n i k d o (z vysokoškoláků) n e u m í číst v mapě, nemá představu o lokalizaci místa určením jeho zeměpisné šířky a délky a nezná země, které sousedí s Peru, natož jejich hlavní města atd. Personál sociál v sobě zahrnuje dějepis (historii Peru od dob nezávislosti) a hlavně
občanskou výchovu včetně silného důrazu na vlasteneckou výchovu. V mnohých školách se každé pondělí začíná týden celoškolním nástupem, vztyčováním peruánské vlajky, zpěvem hymny a přednesem básní k poctě vlasti a jejích hrdinů. Třídy i celé školy pravidelné nacvičují pochody s vysoko zdviženýma nohama, a tento perfektně secvičený marš se pak předvádí na okresních a krajských přehlídkách při příležitostech státních svátků. Nejlepší žáci některých škol získávají jakési „vojenské hodnosti", jejichž označení jim zdobí v den slavnosti školní uniformu. Někteří studenti jsou na své šarže hrdí, jiní pochodují z povinnosti, některým připadá celá pochodová přehlídka trapná. Náboženstvím se rozumí katolické a neobsahuje žádné zmínky o původní (a stále živé) přírodní tradici indiánů. Kromě státních a církevních katolických škol, kde je obsahem náboženství katolická nauka, existují v Peru četné školy, vedené jinými církvemi, kde se vyučuje v jejich duchu. Celkově se dá konstatovat určitý boj o věřící, který je vedený různými metodami, a co se týče „náboru" dětí, „sestupuje" až do mateřských škol (organizovaných jednotlivými církvemi). Děti si občas zahrály fotbal, čímž se v naší škole řešila tělesná výchova. S mými dětmi jsme se občas pobavili sportovními hrami a soutěžemi, tak jak jsem jim byla zvyklá z našich hodin tělocviku nebo z mé předcházející praxe cvičení mladších žákyň v Sokole. Dívky i chlapce rovněž bavilo cvičení při hudbě. Myslím, že co se týče
jsem se setkala s četnými problémy kvůli školním uniformám. Nejenže uniforma nepomůže k optickému smazání majetkových rozdílů mezi žáky (všichni dobře vědí, kdo má uniformu novou a kdo ji má přešitou po bratrovi), ale povinné použití uniformy (školní oděv, boty, sportovní dres a tenisky), respektive náklady na její pořízení, leckdy vyřadí dítě ze školy. Není vzácným jevem, že vedení školy uniformu občas změní a její ušití se zpdává jedné konkrétní dílně, která určuje cenu. Soužití s indiánskými sousedy, u nichž jsem byla hostem, bylo velmi příjemné, řekla bych rodinné. Zpočátku jsem ovšem v Pucamarce n e v ě d o m k y porušovala pravidla slušného chování. Ženy měly na peruánském venkově před deseti lety podřízené postavení, např. nehovořily na veřejnosti, na oslovení nebo otázku reagovaly tiše a se sklopenou hlavou apod. Já jsem nejen pronášela veřejně na shromáždění určité nápady, ale dokonce jsem si dovolila kritizovat muže kvůli alkoholismu a násilí s ním spojeným. Co se alkoholismu týče, učitelé konstatují problém požívání alkoholu za jeden z nej závažnějších na peruánském venkově. Nejenže poškozuje zdravotně samotné alkoholiky, ale vyvolává v nich také záchvaty násilí, které má zoufalé následky. Dovolím si uvést konkrétní příklady z naší vesnice: Edisona švihl opilý otec holí s hřebíkem a vyrazil mu oko, jeho sestře Erice zlomil pánevní kost, když batoletem praštil o dveře, nebyla ošetřena a dodnes má při chůzi silné bolesti, Gladis má problémy s tráve-
ním, Eloy je mentálně postižený. V obci jeden muž zabil ženu při hádce v opilosti. Alkoholismus muži omlouvají potřebou zahřát se na poli za větru, nebo odreagováním se od starostí tvrdého života. Pijí také ženy. I pro zábavu. Jedna mi navrhla, že bychom se mohly společné opít, až zapomeneme, jak se jmenujeme. Těšila se na to a byla velmi zklamaná, když jsem návrh nepřijala. Kromě alkoholismu a s ním spojeného násilí v rodině jsou dalšími problémy venkova, dle místních učitelů, také ztráta identity a s tím spojená např. nedostatečná sebedůvěra, dále pasivita, konzervatismus. Pro našince je zajímavé vidět, že tamní starší generace opravdu nehledaly způsoby, jak si usnadnit práci nebo zlepšit život (zemědělské práce, praní prádla, vaření a pobyt v zakouřené místnoti), nevyužily ani „výdobytků" přinesených kdysi Španěly (komín). Dodnes se orá pomocí krav a pluhu - rycí tyče, a mlátí pomocí cepů, případně šlapáním oslíky. Nedávno mě překvapila informace (kterou jsem slyšela v českém skanzenu), že u nás existovaly pračky na venkově už od dob Marie Terezie. V Peru dodnes indiánky perou v ledové vodě řeky, do které některé „moderně" vysypávají prací prášek v malém balení; prášek i pytlík posléze odnese voda (do jezera). Myslím ale, že mladá generace, která ihned d o svého života přijala mobilní telefony, počítače, internet apod., realitu postupně mění. Mladí mají stále tendenci odcházet z vysokohorského venkova do měst nebo středisek v údolí, tak jako tomu bylo v masivním měřítku v posled-
nich letech, ale někteří už si začali zlepšovat životní podmínky i ve své vesnici (přívod vody k domu, pořízení toalety, okna, dokonce plynový vařič), nemají v úmyslu opustit svůj domov a pomalu si uvědomují přednosti života na venkově (zdravá strava, čistý vzduch). Toto je možné také v souvislosti s nedávno započatou podporou, poskytovanou zemědělcům státem. Díky změně životních podmínek indiánů v poslední době - už zmíněné zlepšení infrastruktury, otevření pracovních příležitostí a s tím spojených příjmů do rodiny atd. - se zlepšuje také strava indiánů a kvalita bydlení. S tím souvisí zlepšování jejich zdravotního stavu (také se dnes očkuje, je běžnější preventivní péče). Před deseti lety v Pucamarce mívala „má" rodina k snídani studenou bramboru, k obědu pár zrníček pražené kukuřice a k večeři dvě - tři teplé brambory. Na začátku dubna mi bytná sdělila, že v červnu bude slavnost a na ní dobré jídlo (maso). Maso se jedlo jen při významných příležitostech. Když jsem tehdy domluvila prohlídku dětí u lékaře, bylo konstatováno, že všechny děti byly podvyživené a měly parazity. Některé trpěly anémií. Lékař mi sdělil, že nejčastějšími zdravotními problémy dětí jsou záněty dýchacích cest (není divu, když vidíme jejich nedostatečné oblečení a uvědomíme si, že bydlí v chladných a vlhkých domech) a problémy, spojené se zažíváním (způsobené nedostatečnou hygienou, používáním zdravotně závadné vody a požíváním nekvalitních potravin, např. částečně plesnivých brambor). Zdravotní problémy
žen byly, kromě zmíněného, také gynekologického rázu, některé ženy umíraly při porodu nebo následně (rodí se převážně doma), problémy mužů byly často způsobené alkoholismem. Lékaři konstatovali vysoký výskyt pohlavních chorob, ovšem neléčených, neboť jen minimální množství žen navštíví gynekologa; zmiňovali také četná nechtěná těhotenství mladistvých, způsobená i blízkými příbuznými. Nebylo výjimkou úmrtí dítěte i dospělého v plné síle. Rok po mém odjezdu z Pucamarky zemřel desetiletý Raúl, zřejmě na tuberkulózu. Jeho rodina si vysvětlovala smrt dítěte působením zlých duchů, kteří mu sežrali srdce. Problematika nemocí je složitá, je spojená s indiánským způsobem chápání příčiny choroby, kterou mohou způsobit i zlí duchové nebo síly černé magie. Při léčení je třeba vzít v úvahu tradice indiánů (problém prohlídky ženina těla mužem) i jejich obecnou nedůvěru v komunikaci s „cizím světem bílých". Toto je založeno rovněž na prožitých osobních i kolektivních špatných zkušenostech. Vzájemné poznávání mezi Pucamarčany a mnou bylo myslím zajímavé pro obé strany. Onoho roku v Pucamarce děti i dospělí pozorovali mé každodenní běžné chování: čištění zubů, mytí rukou před jídlem, převařování vody na pití, úklid odpadků kolem školy atd. Velmi na ně zapůsobilo, když jsem ostře zkritizovala muže, který močil do potoka, odkud jsme nosili „pitnou" vodu (tuto událost všechny děti zobrazily při soutěži v kreslení na téma ochrana životního prostředí). Indiáni mají sice vřelý duchovní
vztah k přírodě, ale minimální ekologické chování. Odpadky ve vesnicích a v jejich okolí (včetně potoků) jsou velkým problémem. Dalším problémem (v oblasti, kde jsem pracovala) je výskyt malého množství stromů a používání jejich dřeva na vaření, bez následného sázení nových stromů. Vysazování lesů bývá spíše projektem zvenčí, nikoli aktivitou samotné vesnice. Indiánští sousedé pozorovali mě, já jsem se naopak snažila pochopit a respektovat jejich zvyky, jejich mystické vnímání světa, myšlení a chování. Jak již bylo zmíněno, ve škole je povinná výuka náboženství. Pro mnohé indiány v horách je ovšem křesťanství i po pěti stech letech působení církve vnímáno jako cizí prvek (import dobyvatele). Četní obyvatelé hor udržují své původní přírodní náboženství, které je spojené s uctíváním Matky země a duchů hor, a vykonávají pravidelně tradiční andské obřady. Ve škole jsme hovořili o různých „cestách k bohu" a prováděli jsme tradiční indiánské obřady. Myslím, že můj respekt k duchovnímu světu obyvatel And přispěl k našemu velmi blízkému vztahu. Po návratu do ČR jsem založila nadační fond Inka. Podporuje vzdělání indiánů v Peru a přispívá k přátelství mezi dětmi ČR a Peru. Za téměř deset let své činnosti poskytl NF Inka přes tisíc prospěchových stipendií nadaným indiánům, především na středních školách, ale také na vysokých školách v Peru. Stipendium konkrétnímu studentovi poskytuje český donátor, jímž jsou jednotlivci, rodiny, školní třídy, záj-
mové kluby aj. NF Inka také spolupracuje s indiánskými vesnicemi při vybavování center s dílnami šití, pletení apod. Hezkou součástí projektů je přátelství, které se vytváří mezi „kmotry" - sponzory studentů, a studentovou rodinou; dopisují si a někteří kmotři svou rodinu navštívili. Přátelství navázaly i některé školy, např. speciální Základní škola Hostinné a ZŠ Queromarca. N F Inka pořádá v ČR, především ve školách, výstavy a besedy o životě indiánů, a v Peru organizuje besedy s výstavkami o životě v Čechách. Všechny aktivity NF Inka v Peru organizují a realizují sami indiáni. Podporujeme indiánské tradice a respektujeme přírodní náboženství. Literatura: CHALUPA, P.; VILÍMKOVA, O.; VILÍMEK, V. Minulost a přítomnost Mexika a Peru. Brno : Masarykova univerzita, 2001. ISBN 80-210-2373-2. KLÁPŠŤOVÁ, K.; VILlMKOVÁ, O. Cesty k bohům. Obřady ze současného Mexika a Peru. Praha: Národní muzeum, 2002. ISBN 80-7036-140-9. VILÍMKOVA, O. Peru - děti Inků. Praha : Smart Press, 2006. ISBN 80-8704900-4. VILÍMKOVA, O. Učitelkou v Peru. Druhé, rozš. vyd. Praha : Smart Press, 2010. ISBN 978-80-87049-35-8. VILÍMKOVA, O. Základy jazyka kečua. Učebnice pro samouky. Praha : VŠE, O e c o n o m i c a , 2005. ISBN 80-2450936-9. www.inkaperu.cz
Příloha:
Přibližná poloha Pucamarcy
Esmeraldas^-
-
Pasto i
-
2-—ogurro Manl
b
S. Gabriel^ Cachoeira
o Arrítíato
• ecUAOOR
Tonantins
GUAVAQUÍW C ^ e n c a ^ g f
' B.Constant
Punta pariňas
Carauarí
Eirunepé v
Chiclayo Cajai
Cruzeiro kdo Sul
TrO'|illo^ Chimbote
O Huacho^ Callao Chlncha Alta'
L Titica O A r e q u i p a ^ OLA P/ Mollendc? Arica1
