Č E S K Ý Z Á PA S Týdeník Církve československé husitské * ročník 82 * 15. prosince 2002 * cena 6 Kč
Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok?
(J 1,25b)
51 (J 1,19-28)
Českým ani slovenským církvím není lhostejný náš osud v EU Na tom se shodli představitelé a zástupci církví Ekumenických rad České republiky a Slovenské republiky, kteří se sešli 25. listopadu v budově Ekumenické rady církví v Praze v Donské ulici. Na pořadu jednání byla smlouva církví se státem, kde česká strana čerpala zkušenosti svých sesterských církví na Slovensku, neboť tam byla smlouva jedenácti církvemi (z toho i naší církví na Slovensku), prezidentem, premiérem a předsedou poslanecké sněmovny podepsána již na jaře 2002, a zajišťuje církvím svobodu v jejich působení nejen v oblasti kultické, ale rovněž ve sféře sociální, vzdělávací a další. Česká strana vyjádřila právě v tomto bodě svůj kritický postoj k novému českému zákonu o církvích, připravenému vládou bez ohledu na připomínky církví, který takovou svobodu církvím nezaručuje. Proto se církve rozhodly pro vznik podobné smlouvy se státem jako na Slovensku. Měla by být z důvodů rovnosti církví před státem obdobou smlouvy, kterou podepsala Česká republika s Vatikánem. Vedle diskuse nad zákony a smlouvami zahájili předsedové obou Ekumenických rad diskusi o situaci v Čechách a na Slovensku. Pro zástupce církví v ČR bylo překvapující slyšet o pozitivním očekávání slovenské veřejnosti od církví na Slovensku, což dokládá jak růst členů v církvích, tak sociologické výzkumy o důvěryhodnosti institucí, v nichž jsou církve hodnoceny velmi pozitivně. Zástupci obou stran byli také seznámeni s prací a snahami obou ekumenických rad. Předseda Ekumenické rady církví na Slovensku, generální biskup evangelické církve a.v. profesor Julius Filo vyjádřil svou vizi budoucí ekumeny, jež by se měla nést v duchu větší odvahy k teologickému dialogu a spolupráci (např. formou společných projektů vzdělávacích, diakonických), k formování základů (duchovních a morálních) společnosti, ale i společnému zápasu o místo církví ve společnosti. Funkce církví ve společnosti se stala také základním tématem diskuse o Evropské integraci. Za Římskokatolickou církev (ŘKC),
Setkání zástupců evropských církví s prezidentem EU Romanem Prodim (šestý zprava) jež je přidruženým členem ERC v ČR, představil snahy a aktivity směřující k zapojení se do diskuse o EU generální sekretář České biskupské konference ŘKC dr. Karel Simandl. Uvedl, že již v roce 1998 navštívila celá Česká biskupská konference ŘKC evropské instituce (Evropský parlament, Evropskou komisi), kde se seznámila s procesem integrace i začlenění ČR do NATO. Pro příští rok připravuje ŘKC projekt pod názvem „Středoevropské katolické dny“, jehož se bude účastnit celkem 8 zemí ze střední Evropy. V každé z nich proběhne vždy v rámci tohoto projektu rozhovor nad otázkami diskutovanými právě v souvislosti se vstupem nových států do EU, jako je sociální partnerství, etika, rodina, ale také zemědělství. Zástupkyně českých nekatolických církví v Konferenci evropských církví (KEK) Mgr. Hana Tonzarová uvedla, že KEK, která sdružuje 125 křesťanských církví v Evropě (vyjma Římskokatolické církve, jež se sdružuje v Evropské biskupské konferenci), se do diskuse o EU zapojila díky své komisi Církev a společnost se sídlem v Bruselu již na počátku procesu. Pracovní skupina pro Evropskou integraci monitoruje práci EU v této oblasti a od zahájení Konventu v únoru 2002, v němž se zástupci všech členských i kandidátských
zemí zamýšlejí nad budoucím uspořádáním EU, monitorují i jeho zasedání. Komise však nezaujala místo pasivního pozorovatele, ale snaží se do diskuse o budoucím uspořádání Evropy aktivně vstupovat. Připomínkovala proto Evropskou Chartu lidských práv, o níž se v současnosti hovoří jako o možné ústavě závazné pro všechny členy EU. Vypracovala příspěvek k Evropskému konventu, který zdůrazňuje nezastupitelnou roli církví jako nositelek základních křesťanských hodnot, jež jsou a mají být oním základním pilířem, na němž Evropa stojí. Tento dokument předali členové předsednictva komise Církev a společnost v červnu 2002 prezidentu Romanu Prodimu, s nímž se vedle dalších evropských úředníků v Bruselu setkali, a měli možnost s nimi o otázkách budoucnosti EU a role církví v ní diskutovat. Ani církve v Čechách a na Slovensku by neměly jen čekat na to, co nám integrační proces přinese či odnese, ale měly by se aktivně zapojit do tohoto procesu. Na tom se shodli zástupci Ekumenických rad obou zemí a rozhodli se, že téma Evropské integrace se napříště stane také tématem jejich dalšího setkání, které by se na pozvání slovenské ERC mělo uskutečnit v Bratislavě. Hana Tonzarová
2
OZVĚNY
ČZ 51/02
Žíznivý
Vikariátní shromáždění Praha - východ
Kdybych měl jmenovat pocity, které jsem zažíval v dětství a pamatuji si je dodnes, pak na prvním místě je určitě žízeň, jako děcko jsem pil pořád, všude a za všech okolností, stačilo se zeptat, jestli nemám žízeň a já hned kývnul, že ano a jakou, ale daleko častěji jsem se musel o pití hlásit a jistě jsem byl otravný, neboť se mi vybavuje do omrzení se opakující rozhovor - Já mám žízeň - a z druhé strany se ozývalo - Tak si dej nohy křížem - stejně jsem se hlásil o jídlo - Mám hlad - Tak ho hlaď a říkej mu malej - radili mi dospělí, jenže kručení v žaludku se dalo vydržet, zatímco žízeň byla nesnesitelná a působila jak noční můra, kterou je nutné zahnat pořádným douškem; naštěstí pocházím z generace, která prožila dětství v době, kdy jsme se ještě mohli napít z každé studánky. Aby člověk mohl existovat, musí mít kolem sebe skutečnosti, které trvají - píše Saint Exupéry v Kurýru na jih, ale já si dovolím autora doplnit - aby člověk mohl existovat, musí mít i jistotu, že některé skutečnosti přejdou a zmizí do minulosti, a představa děsné žízně patří určitě mezi takové skutečnosti; snad proto básníci připodobňují lásku, domov, rodinu a další důležité věci v našem životě k horskému prameni, z něhož prýští občerstvení, posila, inspirace a možnost spočinutí poté, co jsme dlouhým a únavným pochodem překonali pouště žízně, samoty a strádání. Já myslím, že žízeň pouze zažíváme, ale málokdy ji poznáváme, protože jakmile se nás dotkne svým horkým dechem, hned ji zaháníme, přesně jak v té anekdotě, v níž se ptá přítel přítele, který se právě vrátil z dovolené, jestli si na Kanárských ostrovech koupil nějaké zajímavé suvenýry. Koupil - přiznal ten druhý smutně - ale na zpáteční cestě jsme je všecky vypili. Žízeň se mi zdá být nekorunovanou královnou světa, která se převléká do rozmanitých rób, ale v každém převleku působí na člověka mocně, neboť žízeň po životě nás vede k mlčenlivosti a jindy k užvaněnosti, žízeň po životě stojí za naší touhou ukojit zvědavost a poznat svět a všecko v něm ochutnat, prožít a vyzkoušet, proto jen doufám a pevně věřím zkušeným průvodcům a solidnímu bedekru, že na konci naší žíznivé pouti je studna s tou nejlepší vodou, přátelé věčných pramenů. Jan Schwarz
Podle nové Ústavy Církve československé husitské byl poprvé svolán ve vzpomínkovém dnu 17. listopadu vikariát Praha – východ. Na padesát lidí se sešlo ve sboru knížete Václava v Praze 2 na Novém Městě. Celému shromáždění předsedala ses. Eva Mikulecká, farářka v Praze 4 - Michli. Na začátek jsme zazpívali píseň se slovy „Co Bůh lásky rozhodl ze své věčné rady, Kristovým zjevením teď ujímá se vlády“ (Zpěvník, píseň č. 35), která nás příjemně naladila a upozornila nás, že ať budeme projednávat cokoli, vždy za nás rozhodne Bůh. Mezi přítomnými byl také pražský biskup br. Karel Bican a duchovní z většiny náboženských obcí. Dále zde byli kazatelé a jáhni naší církve a laici, jejichž požadavky a příspěvky jsou důležitým společným vodítkem naší činnosti. Pozvání přijal i rabín ze slezsko - polského spolku, který se zajímá o činnost naší církve a hlavně o spolupráci s ní. Toto informační setkání obcí se uskutečňuje jednou za půl roku. Ses. Mikulecká všechny seznámila s „knižním“ vydáním nové Ústavy, nového Kazatelského cyklu podle ekumenického lekcionáře řady B. Pak dala prostor jednotlivým obcím a jejich příspěvkům. Sestra farářka Anna Lukešová ze Spořilova nás seznámila s nejbližší akcí tří náboženských obcí (Spořilov, Vinohrady, Michle), kterou je bohoslužba požehnání. Vychází z Ježíšova pozvání těm, kteří procházejí nesnadnými obdobími života, kdy jim chybějí síly k důvěryplnému pohledu do příštích dní: „Pojďte ke mně všichni, kdo se
namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ (Mt 11,28). Pak dala sestra Mikulecká slovo Marcele Maškové a Vláďovi Mirgovi, kteří pracují ve sdružení ENYA (Ekumenická síť pro aktivity mladých). Seznámili nás s tímto občanským sdružením, se kterým spolupracuje i naše náboženská obec v Praze 4 - Michli. Společně usilují o rekonstrukci domova na půl cesty „Maják“, jenž by měl sloužit mladým lidem, kteří opouštějí dětské domovy ve věku osmnácti let. Toto je činnost dlouhodobá. Nyní se hlavně věnují práci s rodinami a dětmi v oblastech postižených povodněmi, zejména v Karlíně, kde oslovují většinou romské rodiny. Nabízejí jim pomoc a také ji zajišťují. Po skončení této práce chtějí s dětmi dále pracovat, připravují zájmové kroužky a na prázdniny chystají dětský romský tábor plný tance, sportu a toho nepopsatelného romského temperamentu. Dále dostaly prostor i ostatní náboženské obce. Shromáždění uzavřela ses. Mikulecká se slovy o poslání těchto setkání. Nejedná se totiž o monolog farářů, ale o dialog laiků. Na úplný závěr zazněla modlitba za církev „Stůj, věčný Pastýři, i nadále při své církvi a naplňuj ji pravou vírou a poslušností tvé vůle. Probouzej ji z každé ospalosti“ (Zpěvník, modlitba Za církev). Po vyslechnutí zpráv o většině činností naší církve jí přeji další sílu a vytrvání ve všech těchto různorodých aktivitách. Evangelium je tu pro všechny. Věra Šindelová
Oslava v náboženské obci Hovorany V náboženské obci Hovorany jsme 24. listopadu při slavnostní bohoslužbě sloužené bratrem patriarchou Janem Schwarzem přivítali vzácné hosty. Pozvání přijali bratr brněnský biskup Petr Šandera, bratr farář Alexej Novosad a jeho paní, několik duchovních, kteří sloužili v průběhu let v náboženské obci Hovorany, starosta a představitelé obecního zastupitelstva. Sešlo se téměř 200 členů a příznivců naší církve. Důvodem slavnosti 45. výročí otevření zdejšího Chrámu Spasitele. Společně jsme prožili krásný den. Po bohoslužbách v Hovoranech a ve středisku v Čejkovicích jsme besedovali nad kronikami s bratrem Ale-
xejem Novosadem a spolu s patriarchou, hosty a věřícími obce vzpomínali. Nikomu se nechtělo toho odpoledne domů. Vždyť pohostinnost a obětavost zdejších členů církve je skutečně příkladná. Budete se o tom moci přesvědčit i v některém z prvních čísel příštího ročníku Českého zápasu, kde se na výňatcích z kroniky náboženské obce dozvíte o úsilí, s jakým zde byl vybudován místní Chrám Spasitele. Inu… Jak rozkošné a milé, když bratří s druhem druh, jsou svorni při svém díle a v srdcích jeden duch. Dana Konečná farářka
ČZ 51/02
O skromnosti Jan Křtitel, Bohem poslaný, jak už to dávno prorokoval Izaiáš – hlas volající na poušti: „Urovnejte cestu Páně!“ Ten, který předcházel Krista, připravoval jeho cestu. Dalo by se říct - největší z lidí. A přece – vzor skromnosti. Zástupy za ním šly. Lidé si nevěděli rady kam ho zařadit. Mohl zneužít své popularity a prohlásit se třeba za samotného Mesiáše. Neudělal to. Nečinil nic víc než měl činit - slovem i způsobem svého života ukazoval na Krista. On, svým způsobem manažer Ježíšových cest, si uvědomoval, že není hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi. Ten, jenž křtil zástupy vodou v Ježíšově jménu, si uvědomoval, že není nic víc než jeho služebník. S námi si také lidé často nevědí rady a ptají se, kam nás mají zařadit. Dovedeme na tu otázku odpovědět? Víme vůbec sami, co jsme zač a co tu pohledáváme? A nestavíme se někdy výše než nám přísluší? Jak je to s naší skromností? Není skromnost jako skromnost. Existuje falešná skromnost těch, kteří mlčí, nemluví o tom, čemu věří, čím žijí, co považují pro život za dobré. Za touto „skromností“ se skrývá často pohodlnost, strach z potíží, sobectví, nezájem o bližního v nouzi.
3
NAD PÍSMEM
J 1,19-28 Existuje také falešná skromnost křesťanů velmi viditelných, křiklounů, ohánějících se Kristem, kde se dá, vyplachujících si ústa svatým jménem Božím. Neukazují ani tak na Krista, jako na sebe: „Podívejte, jaký jsem pokorný, zbožný, svatý! To ne já! To skrze mne sám Bůh k vám mluví! A kdo mou jedinou svatou pravdu nebude poslouchat, s tím zle zatočím!“ Často jsme velcí ješitové. Velmi si fandíme. Rádi bychom napravovali svět a sami žijeme jak nejhorší pohani. Hrozíme prstem, káráme a trestáme, sami se pranic nebojíme Božího trestu. Za koho se pokládáme? Oděni v rozdrbaném taláru si připadáme jak ten Jan Křtitel v šatu z velbloudí srsti. V honosném rouchu zase jak sám Bůh. Nejsme však nic víc než ti, kdo mají v poušti tohoto světa ukazovat na Krista, rovnat mu cestu. Nejsme nic víc než ti, kdo křtí vodou. Pokud křtí. Neuvědomujeme si, že tomu, jenž stojí uprostřed nás, nejsme hodni ani rozvázat tkaničku u boty. Tomu, jenž stojí uprostřed nás... Kdo stojí uprostřed nás? Stojí vůbec někdo uprostřed nás? Komu to vlastně sloužíme, když jsme nakonec schopni po dlouhých debatách, je-li lepší církev presbyterně episkopální nebo episkopálně presbyterní, hla-
Stále se těšíme ze svitu (dnes už tří) adventních svící. A jaké je skóre obličejíků na našem adventním kalendáři? Doufám, že vedou ty usměvavé!
sovat, jestli tu bohoslužbu nakonec vykonáme, nebo nevykonáme? Nebudeme úplně nakonec hlasovat, zda Bůh existuje? Kdo to stojí uprostřed nás? A stojí-li někdo uprostřed nás, jak to, že nás rozeštvává jednoho proti druhému? Je to Kristus? Dá to někdy fušku, mezi těmi Boží pravdy plnými a Boží pravdu jak Etna chrlícími velikány kolem sebe dohlédnout na živého Krista! Ale dá se to. Chce to jen trošku se umenšit. Trošku té skromnosti, která činila tak velkým Jana Křtitele. Aby Bůh mohl být velký, my musíme být malí. Pak teprve spatříme Hospodina v celé jeho slávě. Čas vánoční se blíží. Budeme vcházet do betlémského chléva, abychom spatřili Spasitele. Ten chlév má nízký vchod. Jsme tak nuceni sklonit své hlavy. Kdo se skloní, spatří živého Boha. Kdo hlavu neskloní, praští se do ní. Všechno se mu v ní pomíchá. Uslyší možná nějaké zvonění a spatří tisíce hvězdiček, ne však tu betlémskou. Zvolá možná „Jéžišmarjá!“, uvidí možná i nějaká podivná zvířata a chlévskou čeládku, snad i jakéhosi vánočně reklamního „Jéžiška“, ne však Boží Slovo, učiněné tělem - lásku, zachraňující svět. Amen.
(nai)
Václav Žďárský
Malý průvodce letošním adventem 15. prosince – 3. neděle adventní „Blaženější je dávat než brát,“ čteme v Bibli ve Skutcích apoštolských (20,35). To je pěkná rada! Tenkrát si ale nedovedli představit, kolik nás dnes vánoční dárky stojí. To aby si vzal člověk půjčku. Děti vůbec nemají představu, kolik co stojí, a s dospělými členy rodiny si už vůbec nevím rady. Proč mám vůbec něco dávat? Proč zrovna věci? Kdyby to tak šlo nějak jinak - ale jak? Jeden psycholog radí, abychom se pokusili vcítit do druhého člověka tak, že se máme zkusit tvářit jako on, napodobit celou jeho osobnost, pohyby, způsob chůze. Poznáme, jak se asi cítí ve svém těle, jak mu asi je a podle toho odhadneme, co mu asi způsobí radost. Najednou poznáme, že babičce ani tak nezpůsobí radost nové bačkory jako fakt, že ji navštívíme, že děti netouží přede-
Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za každý den prožitý ve tvé lásce. Děkujeme ti, že nás máš rád i přes naši nedokonalost, i přes to, že celé to naše křesťanství je někdy tak prapodivně křečovité. Prosím tě, uč nás, jak se zbavit všeho pozérství, na odiv vystavované skromnosti, či zase nemístné zdrženlivosti. Kéž jsme normálními lidmi, zdravě sebevědomými křesťany, kéž nám nechybí skromnost tvých služebníků, kéž to je skromnost zcela samozřejmá, až neuvědomělá, kéž jsme alespoň trošku podobni Janu Křtiteli, kéž jsme opravdu těmi, kteří ti připravují cestu a ne těmi, kdo ti svou okázalou zbožností, ješitností, nafoukaností a pýchou staví na tvé svaté cestě tímto světem překážky. Kéž jsme normální, kéž jsme normální, kéž jsme normální. Amen.
vším po nových a nových věcech jako po tom, abychom byli s nimi, abychom jim dali ze svého času, abychom se jim věnovali, abychom s nimi něco společně podnikali. Blaženější je dávat než brát. Ano, to jsme vícekrát zažili, tu radost z dávání. Naopak s braním máme někdy více potíží, hlavně starší lidé. „Nebudu přece něco brát, ti mladí mají tolik výdajů,“ míní. Oni to ale také potřebují. Nejen brát, ale myslet na druhé, učit se jim dávat. Neodmítejme pomoc nebo dárek od druhých, neodnaučujme je solidárnosti. Rovnováha v životě se skládá z dávání i braní. Neopomíjejme jedno ani druhé!
4
TÉMA TÝDNE
ČZ 51/02
NAPLNIT SOUČASNÉ SNAŽENÍ MRAVNÍ I POZNÁNÍ VĚDECKÉ DUCHEM KRISTOVÝM
Misie košického ekumenického společenství na Ukrajině
Začátek cesty (autor článku v pozadí)
Byla to neobyčejná misie; už jen proto, že většina účastníků nikdy nenavštívila Ukrajinu, před odjezdem jsme se dohodli, že tuto cestu nepovažujme za výlet, ale za misii. Myšlenka vzešla z Komise církví při městském zastupitelství města Košice, kde jeden z našich zástupců o. Kiráľ z Pravoslavné církve nám navrhl, abychom navštívili pravoslavný klášter Počajev, vzdálený od Košic 500 km. „...Počajev, to je známé poutní místo...“ těmito slovy nás o. Kiráľ informoval o návštěvě. Úsilím sestry D. Fedorkové, tajemnice ekumenického společenství a ostatních, kteří dopředu zajistili pro účastníky víza a připravili s ukrajinskými hostiteli podrobný plán naší společné cesty, jsme 21. října v ranních hodinách odjeli autobusem k východním hranicím. Po dvou hodinách čekání a odbavování jsme přejeli hraniční pásmo a ocitli jsme se v zemi, kam se dlouhá léta nebylo možné dostat, i když Podkarpatská oblast byla kdysi součástí Československé republiky.
Naše první zastavení bylo v řeckokatolickém semináři v Užhorodě. Po srdečném přivítání představiteli semináře jsme se zúčastnili krátké modlitby v seminárním kostele. Po snídani nás seznámili s životem ve zdejším semináři. My jsme prezentovali ekumenickou spolupráci v Košicích a byla radost pozorovat naše spolubratry z Ukrajiny, jak pozorně poslouchali náš výklad. Zajímavé bylo i vyprávění o užhorodském knězi, který pro svou víru nepodlehl ani stalinskému diktátu a raději podstoupil mučednickou smrt v r. 1947. Teodor Jurij Romža – jeho jméno je zde pietně zachováváno, má v semináři svoji místnost, která je v dnešní době muzeem. V roce 2001 byl při příležitosti návštěvy papeže Jana Pavla II. ve Lvově blahoslaven. Do Mukačeva, kde bylo další naše zastavení, jsme dojeli za dvě hodiny. Zde nás už očekával Antal Majnek, biskup Římskokatolické církve - skromný člověk, nadšený pro věc víry, žádné zlaté řetězy na hrudi... Navštívili jsme místní kostel sv. Martina, který je patronem Mukačevské diecéze. Kostel byl dva týdny předtím, než jsme ho navštívili, posvěcen na katedrálu. Založen byl ve 13. století královnou Alžbětou. V roce 1905 byl zrekonstruován do dnešní podoby. Bohoslužby se zde konají v ukrajinštině, maďarštině a němčině. Účast na jednotlivých bohoslužbách je dosti velká. Navštívili jsme i místní reformovaný kostel, který byl postaven před 200 lety. Bližší informace o historii jsme však nedostali, protože zástupce reformovaných odcestoval a ochotný biskup, který nás pěšky doprovázel i sem, věděl jen základní informace. Jeho pozvání na oběd bylo zároveň upřím-
ným rozhovorem i s jeho spolupracovníkem p. Petrem Žarkovským. Před námi byla sedmihodinová jízda do hlavního cíle naší návštěvy - pravoslavného poutního kláštera Počajev. Projížděli jsme překrásnou krajinou Zakarpatí, kterou tak pravdivě zvěčnil ve svých dílech Ivan Olbracht. A měl pravdu... chudoba a krása přírody si i dnes podávají ruce, ale tu chudobu je zde jaksi více vidět. Příroda se brání, ale i tak bylo možné pozorovat pogromy ukrajinské ekonomiky - o kamióny se dřevem nebyla na silnicích nouze. Cestovat dobré tři hodiny v úplné tmě, kdy místní osvětlení přes vesnice, kterými jsme projížděli, neexistuje, udělá i z klidného cestujícího podivína - aspoň že fungovala světýlka v autobuse... Po různých objížďkách a bloudění jsme konečně před desátou hodinou večerní zastavili na parkovišti před klášterem. Honem se ubytovat, umýt a jít spát... to bylo přání mnohých. Zůstalo jen při přání – ubytovali nás po deseti, osobní hygiena musela počkat do rána... „Jsme na misii... ne na Kanárech,“ řekl jeden z účastníků dřív, než jsme usnuli. Před námi byly čtyři hodiny spánku. Někteří ráno zaspali ... honem vstát, umýt až potom a v dešti a větru jsme začali bloudit po obrovském areálu "monastýru"; do kterého to chrámu máme vlastně jít? Všude spousta poutníků, tak jsme šli tam, kam směřovala většina. Svjato-Uspenskaja Počajevskaja Lavra – tak zní název pravoslavného klášterního komplexu, který stojí už 800 let na místě, kde se podle pověsti před mnoha staletími zjevila pasákovi ovcí matka Boží v plamenné záři. Tam, kde stála, zůstala ve skále její
stopa a vytryskl pramen zázračné vody otisk její stopy je jednou z mnohých relikvií, které jsou ukazovány jen v tomto ranním čase. Nádherný interiér hlavního chrámu, třpytící se zlatý ikonostas, prozářený stovkami obětních svíček, tenkých a dlouhých, hluboké, zpěvné liturgické monology kněží, vůně svíček a vydýchaný vzduch... Bylo toho na nás příliš v tak časnou dobu. Hlavní chrámová loď je propojena s dalšími bočními místnostmi, do kterých se dostanete po vrzajících dřevěných schodech, matně osvětlených a vedoucích dolů, do neznáma. Spoléháme na poutníky, že nás vedou správným směrem. Nasával jsem plnými doušky tuto neopakovatelnou atmosféru. Žádný dokument v televizi... to člověk musí prožít, oddat se stálým modlitbám, podmanivým zpěvům a občasným výkřikům "vyléčených". Když slunce, které kupodivu protrhlo těžké mraky, zasvítilo na klášter, zlaté věže se "rozhořely" jak obrovské svíce. Před námi se objevil krásný kraj, široko daleko lesy a vesničky. Klášter, postavený na skále, je obklopen vysokou obrannou hradbou, která v minulosti měla své oprávnění - tatarské vpády nebyly výjimkou. Celý areál jsme prošli v poklidu s průvodcem v dopoledních hodinách, kdy skončily ranní slavnostní bohoslužby, a vzácné relikvie jsme viděli na vlastní oči. Po obědě jsme zajeli do kláštera Kremeněc, který je vzdálený asi 25 km od Počajeva. Obdivuhodné je, že lidé, ač velice chudí, dokáží dát i to poslední na opravu klášterů a chrámů - přesně jak v Kremenci. Klášter byl za bolševiků zrušený, devastovaný... všechny obrazy buď zničené nebo přemalované. Až na jeden – ať se snažili zakrýt obraz
5
ČZ 51/02 "Bohojavlenie" jakoukoliv barvou, vždy prosvítaly jeho kontury, proto se později stal zázračným. Za velmi krátkou dobu lidé obnovili usilovnou prací všechny ikony i interiér hlavního chrámu tak, že návštěvník nemá ani ponětí, že zde byla před několika lety sportovní hala a v prostoru hlavní lodi chrámu se hrál biliard. Večer se někteří z nás zúčastnili pobožnosti, tzv. "vsenočné bdenie", která trvala skoro čtyři hodiny. Přesto jsme neměli pocit únavy, protože to, co jsme zažili, byla fantastická atmosféra pravoslavných liturgických zpěvů v provedení seminaristů. Dávno je známo, že ruské a ukrajinské pravoslavné sbory si získají každého, kdo jim trochu rozumí. Byl to jeden z nejkrásnějších zážitků návštěvy "monastýru". Ranní vstávání je vždy nejtěžší, zvlášť, když jsme si museli zvyknout na "zimní čas", který už zavládl na Ukrajině. Autobus nás odvážel do 150 km vzdáleného Lvova na dohodnutá setkání s představiteli jednotlivých církví a společností – řeckokatolickou, židovskou, římskokatolickou. Ale nejdříve jsme se ubytovali v klášteře sestřiček sv. Josefa – moderní, čistý, s neskutečně ochotným "personálem". Očekávali nás už ale na Ukrajinské katolické univerzitě. Byli jsme představeni jednotlivým zástupcům fakult a seznámili jsme se s bohatou historií univerzity. Na našem společném setkání jsme se navzájem informovali o ekumenických aktivitách. Ve Lvovském institutu přednášejí na seminářích v době letních prázdnin profesoři Římskokatolické, Řeckokatolické a Pravoslavné církve pro studenty ze zahraničí. Snaží se podchytit zájem mladých o ekumenický život na Ukrajině. Konají se tzv. krátké kurzy pod vedením polských, belgických a amerických protestantských
Návštěva u lvovského biskupa
Celkový pohled na „Počajevskyj monastýr“ představitelů. Dost často se hovoří i o judaistické otázce. Církevní právo studují studenti ve večerních kurzech a po absolvování dvouletého studia se stávají katechety. Ekumenická otázka - součást jejich studia je kladena na přední místa zájmu. Univerzita je centrem vydavatelské činnosti publikací i skript a sami studenti přispívají některými svými pracemi výhradně v ekumenickém duchu. V pravé poledne jsme se zúčastnili sv. liturgie v byzantském jazyce, kterou celebroval rektor Ukrajinské katolické univerzity. V odpoledních hodinách jsme se na řeckokatolické lvovské eparchii setkali s biskupem Igorem Vozmiakem. Pan biskup byl potěšen, že košické ekumenické společenství je velice rozvinuté a projevil zájem o spolupráci s námi. Myšlenka ekumeny v jeho eparchii není tak známa, ale podle jeho slov věří, že konflikty, které se zde ještě projevují, pominou a mezi církvemi dojde k porozumění. Jsou to pozůstatky z minulých let a je zapotřebí obětavých lidí, kteří by vybudovali pevné mosty dialogů mezi sebou. Velmi zajímavé setkání jsme měli i s lvovskou židovskou komunitou a s představiteli mezinárodní židovské organizace B’naiB’rith (Synové zmluvy), kteří se starají o téměř šestitisícovou komunitu Židů ve Lvově. Ti mají kromě svého oblastního židovského ústředí i zdravotní středisko, shánějí léky ze zahraničí a o pacienty se starají s příkladnou péči. MUDr. T. Teššer, který byl naším průvodcem a je prezidentem této organizace na Slovensku, nás podrobně seznámil s činností a historií této mezinárodní židovské organizace.
Poslední návštěvou bylo neformální setkání na římskokatolickém biskupství, kde nás přijal kancléř, prelát Marian Buček. I zde bylo o čem hovořit. Prelát - velmi společenský a otevřený každé otázce - byl mile překvapen, kolik zástupců jednotlivých církví reprezentuje naše košické ekumenické společenství. Ekumenickou spolupráci se snaží prosadit i ve lvovské oblasti a pokud mu to čas dovolí, rád by nás navštívil přímo v Košicích. Náročný den jsme ukončili znovu v klášteře sestřiček sv. Josefa, kde na nás již čekaly milé a ochotné sestry s vynikající večeří a bohatým občerstvením. I když byl každý sám řádně unaven, našli jsme si chvíli na společnou modlitbu a posezení, abychom si pohovořili o dojmech minulých dní. Poslední den se již nesl v duchu „...těšíme se domů...“; měli jsme krátké zastavení na nákupy, poznali jsme neoblomnost a drzost lvovských Romů, žebrajících o cokoliv. Ještě štěstí, že řidič autobusu znal jejich praktiky, rychle zavřel dveře, zvýšil rychlost a nabral směr západní hranice. Článek plně nevystihuje všechny prožitky a postřehy, které jsme na naší ekumenické misii zažili. Chtěli jsme se seznámit nejen s krásnými pozlacenými chrámy a jejich církevními obřady a zúčastnit se zajímavých setkání s představiteli církví a organizací, ale pozdravit i prosté, mnohdy velice chudé lidi z ukrajinského venkova, kteří mají srdce otevřené pro každého, a jsou ochotni dát i to poslední, jen aby hostu splnili jeho přání. A navíc - budeme si vážit své rodné země a budeme spokojeni s tím, co vlastníme. Bohumil Kaman, Košice
6
ČZ 51/02
AKTUÁLNĚ
Kulturně-etické otázky a Evropská unie Přidružení České republiky k Evropské unii je jednou z priorit naší vlády, která se snaží, aby k němu došlo co nejdříve. Naše budoucí členství v Unii je povětšinou prezentováno jako velký přínos pro náš stát i jeho obyvatele. Občas zaslechneme něco o obavách zemědělců či dopravců, obecně se však o možných negativních dopadech příliš nemluví a když, tak spíše na poli hospodářském. Jak se však členství v Unii odrazí např. v postavení rodiny? 25. listopadu zorganizovalo Hnutí pro život ČR pod záštitou poslance JUDr. Ing. Jiřího Karase v Poslanecké sněmovně setkání na téma Sporné kulturně-etické otázky v souvislosti se vstupem ČR do Evropské unie. Vedle dalších přednášek zde byla rovněž představena Deklarace Národní rady SR o svrchovanosti členských států EU v kulturně-etických otázkách, podepsaná v lednu 2002, a výzva legislativním orgánům ČR k vypracování obdobného dokumentu. Je totiž faktem, že přestože orgány Evropské unie teoreticky deklarují v kulturněetických otázkách princip subsidiarity (tyto otázky si řeší každý stát sám), trvale tuto svou kompetenci v podobě různých rezolucí překračují. Jedná se např. o snahu zrovnoprávnit registrované partnerství homosexuálních párů s manželskými páry, právní úpravu potratů, euthanasie, genových manipulací na lidských embryích atp. Ačkoliv doporučení Evropského parlamentu nejsou bezprostředně pro členské státy závazná, jejich politický význam stále roste a Evropský parlament může vyvíjet na členské státy značný tlak. V důvodové zprávě k Deklaraci Národní rady SR je uvedena řada kon-
krétních případů, že k tomu již často dochází. Pokud kandidátský stát zastává v těchto otázkách jiný názor než orgány EU, je mu jasně dáváno najevo, že to může proces integrace ohrozit. Protože je patrné, že narůstá politický význam kulturně-etických otázek, jež se stávají na úrovni EU předmětem sporů a přímo ovlivňují proces integrace dalších zemí do EU, přichází Národní rada SR s touto deklarací, která by uvedenému nebezpečí mohla zabránit. Jasně se v ní stanoví, že o kulturně-etických otázkách, tedy konkrétně o otázkách ochrany života a důstojnosti lidské bytosti od početí až do smrti, ochrany rodiny a instituce manželství jako základu společnosti, jakož i rozhodování o věcech s tím souvisejících v oblasti zdravotnictví, výchovy a vzdělá-
vání, rozhoduje každý stát výlučně sám. Tento princip je plně v souladu se současným zněním smluv o Evropské unii, bohužel současné trendy zasahování orgánů EU do těchto otázek tomu neodpovídají. Proto Národní rada SR považovala za potřebné předem tuto otázku naprosto jasně a jednoznačně vyřešit. Hnutí pro život ČR pak vyzývá naše zákonodárce, aby následovali jejich příkladu. K této výzvě se připojil rovněž bratr patriarcha. Kandidátské země se především snaží splnit co nejdříve podmínky pro členství v Unii, mnohem méně se však věnují vyjadřování svých vlastních představ o tom, jak by měla Evropská unie, náš budoucí větší domov, vypadat. Je nejvyšší čas začít s nápravou. Jana Krajčiříková
Ohlas na výzvu Helmutha Eiwena S velkým zájmem jsem si přečetl výzvu pastora Mgr. Helmutha Eiwena (Český zápas 47/2002). Není však uvedena adresa pro zasílání podpisů (petičních archů) a tudíž se dobře míněná výzva nejspíše mine účinkem. Přiznám se, že z jistých důvodů při četbě denního tisku přeskakuji články referující o dění v Izraeli. Výzvu pana pastora jsem přečetl jaksi omylem a mám utkvělý pocit, že je tak trochu neúplná - chybí jí závěr: konflikt v Izraeli lze totiž vyřešit zakopáním válečné sekyry, lépe řečeno odevzdáním všech zbraní v rámci třídění odpadů k recyklaci. Dříve se tomu říkalo „překout
meče na radlice a kopí na vinařské nože“ (Iz 2,4). Domnívám se, že při okamžitém zastavení všeho toho vražedného běsnění by se bohaté státy z vděčnosti za odklizení tohoto vleklého konfliktu (nejen) o Palestince štědře postaraly. Pane Bože, slituj se nad námi a přiměj ty, kteří dennodenně sahají po zbrani, aby ještě jednou otevřeli Bibli či Korán, zahloubali se nad zvěstí svatých Písem a zkusili se pak podívat na své úhlavní nepřátele jako na sestry a bratry... Stanislav Souhrada Písek
Naše církev hostitelem synodu Leuenberského společenství V Brně se 8. - 9. listopadu sešel 2. synod Leuenberského společenství církví v České republice (LS v ČR). Zástupci šesti členských církví (Církev bratrská, Církev československá husitská, Českobratrská církev evangelická, Evangelická církev metodistická, Jednota bratrská, Slezská církev evangelická a.v.) za účasti hostů, zástupců Římskokatolické církve a Bratrské jednoty baptistů, zahájili synod bohoslužbou v Husově sboru v Brně na Botanické ulici, kterou vedl brněnský biskup ThDr. Petr Šandera. Zde také předala zástupkyně rakouské delegace paní vrchní rada Dr. Hannelore Reiner předsedovi LS v ČR prof. ThDr. Filipimu
dokument rakouských církví LS, který se zabývá otázkou vztahů České republiky a Rakouska. Tento dokument synod s vděčností přijal pro jeho snahu poukázat na některé etapy naší společné historie s cílem uklidnit vztahy mezi oběma zeměmi jako budoucími sousedy v Evropské unii. V tomto duchu synod zaslal rakouským církvím také odpověď na tento dokument. Dále synod na základě diskuse nad dalšími dokumenty doporučil svým členským církvím ke studiu materiál zabývající se vztahem křesťanů a Židů. Synod se zabýval také závěrečnou zprávou z 5. valného zasedání LS v Belfastu, diskutoval otázky věroučné a
usnesl se na ustavení dvou pracovních skupin „Autorita a výklad Písma“ a pracovní skupiny zabývající se otázkami spojenými s ordinací a pověřením (ke službě v armádě, věznicích, atp.). Toto již druhé pracovní setkání (první se uskutečnilo před dvěma lety, kdy 1. synod Leuenberského společenství církví v ČR hostila Českobratrská církev evangelická v Praze) je dle slov jejího do funkce znovu potvrzeného předsedy prof. ThDr. Pavla Filipiho v Evropě stále ojedinělým příkladem konkrétní spolupráce církví sdružených v Leuenberském společenství. Hana Tonzarová
ČZ 51/02
7
Z NÁBOŽENSKÝCH OBCÍ
Oživování obyčejné hlíny Již staří Římané mohli říkat: Již staří Sumerové… ale neříkali to, protože Sumery neznali a místo toho dělali krásné amfory a my můžeme říkat: Již staří Římané… Keramika je nejstarší řemeslo, které se udrželo do dneška. Opracování kamene je řemeslo ještě o nějakých pár desítek tisíc let starší. Ale kamenné sekyry a podobný inventář vyrábí dnes jenom zanícení paleoarcheologové a zkoušejí, jak vlastně ty kamenné červánky lidstva vypadaly. Husitské centrum - obecně prospěšná společnost pražské diecéze je jednou z organizací zabývajících se pořádáním keramických kroužků pro děti na základních školách. Stoupám ztichlým schodištěm do čtvrtého patra. Udýchaně se zastavuji, už mi není dvacet, a naslouchám. Za dveřmi na konci chodby slyším dětské hlasy. Vstupuji do podkrovní místnosti, zdravím a rozhlížím se. Napočítám asi dvanáct dětí ve věku 10 až 15 let. Je mezi nimi i několik Romů. Střešními okny dopadá měkké světlo na sehnutá záda dětí a jejich lektora. Z hromady hlíny, ležící na stole, uždibují kusy hnědočervené hmoty. Rozbíhají se na svá místa. Na stolech vidím prkénka a docela obyčejné válečky na nudle. „To je jak v kuchyni,“ myslím si. Mlask, mlask, dětské ruce energicky hnětou hlínu. Okrová barví ruce, občas i šaty. „Hlína musí být vláčná, musí se dobře připravit,“ říká mi hnědooká Romana. Dává hrudku na prkénko a bere do rukou váleček. Hlína se pod válečkem
pomalu roztéká do tenké placky, nožíkem vykusuje tvar budoucí pohádkové rybičky. Vymodeluje ploutvičky, ještě oči a šupiny. Pak přináší skleničky s barvami - ty po vypálení vytvoří lesklý povlak - glazuru. Namáčí štětec a sklání se nad hnědým tělíčkem. Hotovo, odnáší rybičku pokrytou barevnými ornamenty na polici. Tam bude schnout, aby nepopraskala při vypalování v peci. Vybaluji „nádobíčko“. Fotoaparát okamžitě vzbudí pozornost. „Budeme se fotografovat, to se musím pořádně obléknout,“ desetiletý Marek si svléká triko pokryté okrovými skvrnami. Dívenka s dvěma copánky naopak zalézá pod lavici: „Já se fotografovat nechci!“ Obcházím okolo a dělám, jako že fotografuji. Za chvíli se rozruch utiší a pouštím se do práce, fotografuji děti zabrané do práce, nikdo si mne už nevšímá. Jedna hodina keramiky jednoho kroužku z mnoha končí. Na policích přibyly pohádkové rybičky, ovečky pasoucí se pod horkým sluncem Palestiny, kolem vousatých pastýřů prochází tři králové s dary pro malého Ježíška ležícího v jesličkách opodál. Do podobných kroužků chodí v Praze díky HC asi 150 dětí. Netoulají se po ulicích. Husitské centrum nemá ustláno na růžích. Chybí prostory, obtížně se shánějí peníze na nájem, hlínu, platy lektorů a vše ostatní, co je potřeba k činnosti kroužků. Pražská diecéze a mnohé sbory se snaží pomoci. Na schůzi pražské diecézní rady jsem zaslechl poznámku, kolik že to přivede dětí
Váleček na nudle, hlína a dětské zaujetí do církve, když to není na farách, ale na školách a jaký to má tudíž pro církev význam. Nuselský sbor byl požádán o poskytnutí prostor pro činnost keramických kroužků. Ty poskytnout nemůže, protože je pronajímá Pohřební službě. Prostředky, získané pronájmem, jsou nutné pro činnost sboru, na kterou by jinak nebylo dost financí. Nuselští pomohou penězi. To je pomoc víc než vítaná. Autora výše uvedené poznámky, kterou jsem na schůzi diecézní rady slyšel, se ptám: „Koho přivádí do řad církve Pohřební služba?“ Vždyť když není místo ve vlastních církevních objektech, je nutno hledat jiné řešení. Jan Pacovský
Ostrá čepel, použitá v hněvu, může přinést zkázu Čtu příběh z Talmudu a uvažuji o nás, o svých bratrech a sestrách, jejichž jednání a chování je zřejmým důkazem mých mnoha neschopností a celkové neužitečnosti. Jsou takové ženy, moje sestry, a jsou takoví muži, moji bratři. Jazyk ostrý jako čepel ostřená každý den. Může být, že jim se zdá být dobrý a k povolání potřebný. Avšak moudří nám vzkazují: Člověk se musí učit být jemný, laskavý a smířlivý. Neměl by ve svém srdci chovat nepřátelství nebo pohrdání, ani druhými, ani sebou. Ostrá čepel použitá v hněvu, byť skrytém, může přinést pouze zkázu. A navíc vyjadřuje dravost a domýšlivost ve směru k druhým, každá jejich prosba se proměňuje ve stížnost, každý jejich názor se proměňuje v obvinění, ne-li v očernění,
a o vztahu k sobě samému to dává najevo umíněností při umlčování svého svědomí. Tak jen houstne a houstne mrak sebelásky, který člověku zabraňuje dostat se k pravdě! Člověk utíká do činnosti nebo do obviňování druhých. Jak rozptýlit ten mrak, to mračno? Moudří říkají: Tak, že uznáme své viny a nekonečné Boží milosrdenství vůči nám. A toto poznání sebe a dobroty Boží dá vzniknout hluboké pokoře a zbavuje umíněnosti, s jakou umlčuje své svědomí. Snažíme se prohloubit své poznání? Nebo ne? (Ř 2,4) Ale už to, že zanedbáváme svoji touhu po poznání, je taková nedbalost, kterou nemůžeme ničím omluvit. Známe pravdu a své povýšenosti nad svými vinami? Jak rozvíjíme svou mysl? Jak chce-
me? Pane, děkuji, že mne znovu přivádíš k poznání tvé spravedlnosti, tvého milosrdenství a dobroty. Udělala jsem tolik chyb a tolikrát jsem se provinila, zejména útěkem před lidmi drsnými a před lidmi vášnivě drzými. Je mi líto, že jsem se jim dosud nedokázala postavit a vnést tvoje světlo do jejich chtivosti a hněvů. Prosím, pošli sem jiného svého služebníka, takového, který jistě zachrání ty zbědované duše, kterým já neumím pomoci. Ty jediný můžeš. Pane, smiluj se, ty jediný krotíš hněv; kde jsi ty, tam utichá pýcha i chtivost čepelí. I strach utichá, i chvění před útěkem. Pane, tak ty jsi tady? Kéž se nemýlím. A co když ano? Pane, smiluj se. Niki Otisková
8 Husův institut teologických studií Vážení bratři a vážené sestry, dovolujeme si vás pozdravit se začátkem nového církevního roku a popřát vám mnoho požehnání ve vaší nelehké práci na Boží vinici Páně. V posledních letech s radostí sledujeme zvyšující se zájem o službu v naší církvi. To s sebou však nese i určitá rizika. Do služeb církve bylo přijato několik desítek mladých kazatelů a duchovních, kteří, ať už studují nebo studovali na Husitské teologické fakultě (dále jen HTF UK), mají ukončené vzdělání na jiné vysoké škole, anebo nemají například ukončené středoškolské vzdělání, postrádají důkladnější prakticko-teoretickou teologickou průpravu. Jelikož naše fakulta již delší čas neotvírá distanční studium, a někteří by z důvodů neukončeného středoškolského studia ani nemohli být do některého studijního programu přijati, vytvořila se mezi těmito bratry a sestrami vysoká poptávka soustavného teologického studia mimo naši fakultu. Na tuto situaci bylo nutné reagovat, protože současný model kazatelských kurzů neuspokojoval všechny zájemce o soustavné studium teologie. Pražská diecézní rada Církve československé husitské se proto rozhodla zřídit takové teologické učiliště, které by uspokojilo nejširší spektrum zájemců o studium teologie, případně i o celoživotní vzdělávání. Z tohoto důvodu byl zřízen Husův institut teologických studií. Záměr zřízení tohoto institutu byl v listopadu schválen a podpořen usnesením Ústřední rady CČSH. Institut bude tedy založen na základě poptávky z řad členů církve, kteří z různých důvodů nemohou studovat na HTF UK. Studium bude určeno zejména pro teologickou (praktickou i teoretickou) přípravu katechetů, pastoračních asistentů, kazatelů, jáhnů i pro další vzdělávání duchovních CČSH. Standardní doba studia bude tři roky. Po dvou semestrech se budou konat „průpravné“ zkoušky, po čtyřech semestrech „kazatelské“ zkoušky a po šesti semestrech „jáhenské“ zkoušky. Zahájení studia je plánováno na letní semestr 2003. Výuka bude pravděpodobně probíhat v budově Ústřední rady CČSH (Komenského sál), příp. v budově Pražské diecéze, V Tišině 3, Praha 6, a to v pravidelných čtrnáctidenních intervalech (úterý odpoledne, čtvrtek odpoledne, příp. úterý odpoledne, středa dopoledne). Obracíme se na všechny náboženské obce Církve československé husitské, aby zpřístupnily potenciálním zájemcům o studium informace o tomto institutu. Po ukončení
Z CÍRKVE studia by absolventi obdrželi církevní vysvědčení a diplom o absolutoriu, opravňující je k dané službě v rámci naší církve. Protože zájem o studium je poměrně velký, dovolujeme si vás poprosit o urychlené zaslání vyplněné přihlášky zpět na úřad DR. S ohledem na prozatím poměrně nízké náklady spojené s provozem institutu byl na letní semestr stanoven poplatek za jednoho uchazeče 500 Kč, který poukažte společně s odeslanou přihláškou na účet diecézní rady 1922546389/0800, příp. zaplaťte v hotovosti v účtárně úřadu pražské diecézní rady. V úctě, s bratrským pozdravem a s přáním klidu a pokoje v adventním čase na vás myslí Mgr. Karel Bican biskup pražský ThDr. David Tonzar, Th. D ředitel úřadu pražské diecézní rady ÚVALY. Náboženská obec zve 15. prosince v 15.30 h v evangelickém kostelíku ve Škvorci na DOTEKY PÍSNÍ - adventní setkání, ve kterém účinkuje smíšený pěvecký sbor Církve bratrské z Prahy - Žižkova ŽIVOT pod vedením Michaely Kočnarové, Komorní pěvecký sbor Christi Úvaly pod vedením dr. Vítězslava Pokorného a pěvecký recitál zpěvaček Ivany Brodské, Marty Ženaté a Evy Kolkové. Na varhany doprovází Eva Nádeníčková. (fú)
Sbírka na povodně ukončena Na povodňové sbírce bylo shromážděno do 3. prosince 256 710 Kč. Sbírka byla rozdělena takto: NO Karlín – 90 000 Kč, bratr Buchar – 30 000 Kč, NO Lovosice – 30 000 Kč, NO Karlín – 50 000 Kč, DR Plzeň – 30 000 Kč Na kontě zbývá 26 710 Kč. Sbírka bude ukončena 15. prosince. Všem dárcům děkujeme. Zuzana Prokelová, účetní úřadu ústřední rady
Poděkování I v pokročilém věku se dá aktivně pomáhat, což mi svojí vytrvalou a obětavou prací dokazuje sestra Alena Kaňáková. Touto cestou jí velice děkuji za spolupráci na časopisu Cesta, do kterého pravidelně přispívá svými krásnými, poutavými a především poučnými příběhy. Za redakci Cesty: Hana Rohlíčková
ČZ 51/02
Sociální práce církve Pomoc pro náboženské obce Probační služba - stručný souhrn Schválením zákona č. 257/2000 Sb. vznikla Probační a mediační služba jako součást systému trestní justice v naší zemi. Představuje novou instituci, která se zaměřuje na zprostředkování alternativních způsobů řešení trestné činnosti, mimo jiné zajišťuje i výkon trestu obecně prospěšných prací. Trest obecně prospěšných prací (OPP) je alternativní trest k trestu odnětí svobody. Pachatel má možnost trest vykonávat na svobodě za stanovených podmínek, tím nedochází k přetrhání sociálních vazeb klienta, klient je i nadále zaměstnán a může tak splácet škodu způsobenou trestnou činností apod. Trest se ukládá za činy nižší společenské nebezpečnosti. Lze ho uložit v rozsahu 50 - 400 hodin. Soudem uložený počet hodin je pachatel povinen vykonat ve lhůtě jednoho roku od nařízení trestu. Pachatel vykonává trest bezplatně, osobně a ve svém volném čase. S odsouzeným uzavírá poskytovatel protokol o výkonu práce, ve kterém se uvádí druh, místo práce, počet hodin a dobu, ve které má klient trest vykonat. Mezi klientem a poskytovatelem nevzniká pracovněprávní vztah. Podle vzdělání klienta se sjednává druh práce, může být odborná i pomocná (úklid, sekání trávy...). Záleží na spolupráci náboženské obce s pracovníky probační a mediační služby - můžeme předložit své požadavky nebo i klienta odmítnout. Neměli bychom zapomínat, že klient, který přichází na faru, je člověk odsouzený k trestu. Není z naší strany na místě přehnaná důvěra, vyplatí se opatrnost a ostražitost, ke každému je však třeba přistupovat individuálně. Předpokládá se důslednost a vedení odsouzeného. Je zde prostor i pro naše duchovenské a pastorační působení. Někdy jde i o jakýsi návrat našeho zatoulaného příslušníka církve. Práce náboženské obce s odsouzenými může být přínosem nejen ekonomickým, kdy levně uděláme práce, na které nám již nestačí síly, ale církev zde může i misijně působit, podat pomocnou ruku, ukázat cestu hledajícímu. Pokud hledá! Olga Líbalová
ČESKÝ ZÁPAS - týdeník Církve československé husitské Vydává Ústřední rada CČSH, šéfredaktorka: Dr. Helena Noemi Bastlová, grafik: Jan Rohlíček Adresa: Wuchterlova 5, 166 26 Praha 6, tel.: 220 398 107 fax: 220 398 123, e-mail:
[email protected], Tiskne: OMIKRON - NV s.r.o., Modřišice 77, 511 01 Turnov MK ČR E 127 Distribuce: A.L.L. production spol. s. r.o., Poděbradská 24, 190 00 Praha 9, tel.: 234 092 857 ISSN 0323-1321
