Č E S K Ý Z Á PA S Týdeník Církve československé husitské * ročník 82 * 7. července 2002 * cena 6 Kč
...a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.
Mt 6, 4b
28 (Mt 6, 1-4)
T. G. Masaryk: Čím nám je a býti má Mistr Jan Hus? Skutečnost, že 6. červenec - výroční den upálení Mistra Jana Husa - je státním svátkem, je pro nás už samozřejmostí. Osobnost tohoto významného církevního reformátora však dodnes dělí společnost stejně jako koncem 19. století, kdy po téměř 300 letech bylo „povoleno“ si jeho jméno připomínat. T. G. Masaryk měl 6. července 1895 v Občanském klubu v Kolíně přednášku o Janu Husovi, kterou doplnil a vydal v r. 1896. Tato studie není příliš známa, proto z ní přinášíme několik zajímavých myšlenek, které přibližují nejen osobnost Mistra Jana Husa, ale i názory budoucího prvního prezidenta našeho státu, kterého mnozí velmi rádi citují, přestože jeho názory ne zcela sdílejí. Jsme národ Husův a rádi se tak zoveme, avšak jsme tím národem Husovým doopravdy a ve skutečnosti? Nejsme. Ještě nejsme. V našem národním usilování je veliký nedostatek vnitřního života, života duchovního; vědomí toho, že náš obrodní program má být pokračováním tradicí reformačních, je slabé. Čím Hus nám je a býti má? Nemůže být nejasno, čím Hus nám byl a je. Předně. Husovo životní dílo byl boj za reformu náboženskou; Hus byl náboženským reformátorem. Toť obsah jeho života a smrti, a proto nám je vzorem náboženské opravdivosti. Kdo se chce dovolávat Husa plným právem a doopravdy, musí se ho dovolávat jako vzoru učitele ve věcech náboženských. Druhé. Budeme se Husa dovolávat pro věc hlavní. Nebudeme tedy věřit v jednotlivostech, co věřil ještě on, neboť v těch věcech jsme nad něho a jeho dobu pokročili; ale budeme se od něho učit stát v poznané pravdě, mít pevné a nezlomné přesvědčení životní, přesvědčení náboženské. Třetí. Od Husa budeme se učit nespoléhat ve věcech náboženských na vnější autoritu
Svátek Mistra Jana Husa slaví naše církev už tradičně i na hradě Krakovci církevní, nýbrž na Písmo a na pravý rozum. Čtvrté. Smrt Husova a osudy národa našeho v dobách reformace a protireformace musejí nás poučit, že nikdo na světě nemá práva náboženské přesvědčení znásilňovat. Opravdoví ctitelé Husovi budou pro svobodu náboženskou, pro svobodu přesvědčení. Velikému, příliš velikému procentu českých lidí náboženství je v pravém slova smysle obchodem, jen čarodějným do ut des a ničím jiným… V takové náladě italští bandité dávají na modlení, aby se jim podařil lup; italský zloděj podkopávaje se do cizího domu, strká do podkopu obraz Panny Marie, aby se za ním šťastně dostal tam a ven. … Lidem těm náboženství je čárami, kterými Bůh anebo jeho některý svatý má být pohnut, nebo přímo donucen k zázraku pro osobu; je-li to, čeho si takový pohan přeje, mravné nebo nemravné, je mu otázkou vedlejší. Kdo náš český život skutečně pozoruje, musil ten český fetišismus poznat a pochopit. Církev dopouští se právě toho hříchu proti duchu, že náboženství od tohoto fetišismu neodlišuje, naopak ten fetišismus všemožně podporuje a sílí… Hus musil vystoupit proti
zlořádům odpustkovým a proti pověře o krvi Kristově... Není každé náboženství mravní. Tomu rozuměl Hus, a proto jeho úsilí o reformu mravní a ovšem především v církvi in capite et membris. Pravda, o tom našem Husovi názory se rozcházejí; avšak nelitujme toho, je dobré, že názory o něm jsou, a je dobré, že se rozcházejí, poznání a následování Husa tím jen získá. Dva názory dnes stojí proti sobě. Jedni vidí v Husovi a jeho reformě dílo povýtce a hlavně náboženské, druzí dávají Husovi a české reformaci význam národní, národnostní. Je sice těžko pochopitelné, jak lidé, kdo znají život Husův a četli jeho spisy latinské a české, mohou nevidět, že všecko Husovo životní úsilí bylo mravně reformní a náboženské; na druhé straně však je pochopitelné, že tlak národních idejí a citů, tíže národnostního boje novodobého i historiky svádí k tomu, že vidí národnostní ideu ve vší české historii a že zejména význačné události, jako českou reformaci, vykládají národnostně. … Jistě oslavy Husovy mají být hlubší, to vyžaduje úcta k našemu reformátorovi, úcta k naší minulosti, úcta k náboženskému přesvědčení.
2
OZVĚNY
ČZ 28/02
O hněvu
Hospodin je moje síla
Pokoj a mír, to je to hlavní, co postrádám mezi lidmi, všichni se na někoho hněváme, ten se nás dotknul tím a tohle nás zamrzelo a něco si budem’ dlouho pamatovat, pokud jsem mohl vyslechnout žaloby a nářky a stížnosti na druhé lidi, pak většinu z těch obvinění měly na svědomí odlišné názory na události, které se dotýkaly i ostatních, na druhých lidech nám totiž vadí, že jsou jiní a že mají vlastní pohled na život, a to nám kalí mysl a hatí plány a proto se zlobíme a nerozpakujem’ se vyhrnout rukávy a dát člověku do zubů a pak je to nepřátelství definitivně zpečetěno. Tyhle vztahy mezi lidmi; to je tak složitá záležitost, že si na ní už vylámalo zuby mnoho mudrců a znalců lidských povah a badatelů duše; nakonec i Ježíše Nazaretského nepřibili na kříž za zlé skutky, ale za jeho provokující řeči, podobně nesnáší soused souseda, podřízený nadřízeného, student profesora, manželka svého muže a žák spolužáka, jen si to zkuste probrat a uvidíte, jak těžko se řeší taková nedorozumění, zvláště když na vás je jen polovina dobré snahy a ostatní záleží na té druhé straně. Hledal jsem recept proti hněvu a nesnášenlivosti, a přiznám se, objevil jsem jediný, a tím je společná práce. Při stěhování jsem s kolegou stavěl knihovnu. Dílce nám nešly do sebe a my stáli proti sobě, oba jsme třímali v ruce metr a každý měl jiný názor na věc, přeli jsme se a vztekali jak malí kluci, ale kupodivu, nenávisti ani hněvu v tom nebylo za mák, oběma nám šlo o stejnou věc - postavit knihovnu tak, aby sloužila svému účelu, proč se tedy na druhého zlobit? Snad bychom se to měli učit na školách. Když se dostanem’ do rozporu s druhými lidmi, pak by mělo být veřejné blaho nadřazeno soukromým výhodám a výsledek společného snažení bychom měli postavit nad osobní názory; jedině tak se ulámou hroty a ukáže se pravdivost Masarykova výroku - Pracovat, to znamená odpírat zlému a důsledně. Mimochodem, tu knihovnu jsme nakonec postavili a pravdu měl kolega, ta dvířka, co zlobila a nešla zavírat, patřila úplně jinam, než jsem si myslel. A jestli bych se za svůj názor do krve pral? Ani se neptejte. A pak, že stěhování není k něčemu dobré, přátelé pokoje a míru, náchylní k užitečnému dílu. Jan Schwarz
Každý známe tu radost ze chvíle, kdy jsme pojednou našli něco, co přímo lahodí našemu oku, uchu, co je tak blízké našemu srdci, co vyjadřuje naše mínění a pocity. Zejména, když to přijde zcela nečekaně. Žijeme dlouhá léta života vlastní poznanou a zažitou jistotou, a když někdo druhý zcela totéž vyjádří jako své vlastní vyznání, není možné se k němu nepřipojit a na ně neodpovědět. Odpovídám tedy na slova článku br. patriarchy Jana Schwarze „O víře v naší církvi stále živé a ve společenství bratří žité“ z č. 26 našeho týdeníku. Takto prostě a hluboce vyjádřené otázky víry, která sama je tak prostá, znamenají pro mě určitou vzácnou chvilku zastavení, potěšení a povzbuzení v mnohých zmatcích zbytečných slov současného života i nechutných sporů o jejich tzv. upřesnění a vyjádření. Po téměř půl stoleté službě v církvi je mi jasné, že slova, mnohá a zbytečná, zdůrazňovaná výraznými gesty a vnějšími znaky, ještě nikdy v nikom opravdovou víru nevzbudila a vzbudit nikdy nemohou. Otázka víry je tak prostá a jednoduchá, i když je samozřejmé, že musí být nějak formulována a uvedena v určitý řád. Při tom všem však zůstává otázkou skutků a každodenního žitého života. Jen tato cesta vede k tomu, abychom jako věrní služebníci Páně získávali pro svoji milovanou církev opravdové a obětavé příslušníky. Dovolte, vážení čtenáři, abych jen drobnými vzpomínkami tato svoje slova podepřela. Byla mi dána ta Boží milost, že jsem vyrůstala v upřímně věřící rodině a okolí, kde se ovšem o víře zbytečně nemluvilo, ale Boží láskou žilo. Od první modlitbičky ještě zcela malého dítěte jsem ale věděla, že všechno, co mám, mi dává Pán Bůh a jeho že musím poslouchat a všem pomáhat. Když Jemu věřím, že mi dá ve všech životních chvílích sílu, kterou mi nemůže dát nikdo jiný a s myšlenkou na Něho že vždycky všechno vydržím. Dnes s odstupem dlouhých let mohu potvrdit, co znamená víra života, podepřená skutky oběti a lásky. Bylo mi to dáno poznat velmi brzy. Bylo mi 9 let, kdy už jsem si musela vyzkoušet, co znamená zůstat bez rodičů, co je opravdový hlad, jak se přijímá zpráva, že tatínek v koncentračním táboře zemřel, jak bolí rány SSmanů, jak se pašuje krajíček chleba i pro nemocnou maminku, jaké to je, když musím ležet a mám ochrnuté nohy a
mnoho jiných bolestí. To jsem poznala, co znamená síla modlitby a síla opravdové křesťanské lásky a pomoci. I za cenu, že vydali v nebezpečí smrti sebe a své rodiny, byli nositelé křesťanské víry, kteří dítě ukryli, podali něco k jídlu a konali mnoho skutků pravé křesťanské víry a to počínaje od naší fary v Lounech, kde jsme s maminkou po léta války - a pak pochopitelně po celý další život - nacházeli nejpevnější útočiště. Tak jsem již od dětství porozuměla, co to je víra, víra žitá, nikoli jen mluvená. Pak už pro mě bylo více než samozřejmé, že právě takováto víra života se stala mým celoživotním vyznáním a že mě přivedla k tomu, stát se služebnicí Páně ve své milované církvi a právě touto vírou zase druhým po celý život věrně sloužit. Proto dnes, na základě uvedeného článku ČZ mohu shodně se slovy br. patriarchy vyznat, že víra je i mně cestou k Bohu skrze druhého člověka, že víra je silou pro můj život, že víra je mi skálou, že víra je mi dědictvím, že víra, mohu-li si dovolit opakovat slova kazatele Ch. H. Spurgeona, „nás dělá v slabostech silnými, v chudobě bohatými, ve smrti živými.“ Ano, nemůžeme věřit jinak, než touto pravou vírou života lásky a každodenních skutků, jakou věřili naši otcové a zakladatelé naší drahé církve, kteří ji denně ukazovali na svých skutcích, z nichž my všichni dnes žijeme. Milena Beranová
Ze zahraniční ekumeny Anglikánská církev ve Velké Británii chce na své nejbližší synodě (v červenci) diskutovat o tom, zda si v budoucnu bude volit své biskupy sama, nebo je bude i nadále jmenovat královna na návrh premiéra. „Jsem pro to, aby premiér a královna měli mnohem menší slovo v církevních záležitostech“, uvedl biskup Colin Buchanan z Woolwich v rozhovoru pro deník The Guardian. „Není vhodné, aby o vedení církve rozhodoval stát. Přál bych si, aby Downing Street a koruna z tohoto rozhodování vypadly“, řekl doslova biskup. Pokud se tento návrh prosadí, bude to mít důsledky pro postavení církve v Británii, kde je anglikánská církev stále ještě státním náboženstvím. Ke snížení vlivu státu se přiklánějí i další biskupové této církve. (podle EPD)
ČZ 28/02
NAD PÍSMEM
3
Pravda
Mt 5,1-12, (Ž 43,3 a Am 8,1-4)
Prof. Dr. Zdeněk Trtík kdysi prohlásil: „Základním znakem neporušeného ducha je touha po pravdě“. Zatím to však vypadá, že v naší společnosti převažuje vše možné, jenom ne základní otázky zdravého lidství. Odkud, proč, kam jdu? Proč a především kvůli komu a díky komu tady žiji? Touha po pravdě a spravedlnosti se ztrácí a rozplývá v záplavě konzumního, materiálního a účelově pragmatického přístupu k životu. O nepředmětně existencionálním ani nemluvě. Na straně druhé nutno říci, že o tom, co je spravedlivé, pravdivé, nás leckdo může přesvědčovat denně. Například z televizních obrazovek nás přesvědčují, že říkají pravdu. Mnohdy nevíme, kterým politikům máme věřit. Mnohdy jsme zmateni, co pravdou je a co se jako pravda jenom tváří. „Co je pravda?“ Ptá se Karel Čapek v Hovorech s T. G. Masarykem. „Co je pravda?“ Ptá se Pilát při soudu s Ježíšem. Je v tom slyšet nedůvěru, pochybování. Nebo je pravda vědecky vymezený pojem? Je čistá pravda víc než pravdivé hodnocení skutečnosti? A neměli bychom se v církvi, ptát spíše: „Kdo má pravdu“? „Mluvím-li pravdu, proč mi nevěříte?“ Zeptal se Pán Ježíš v jednom sporu s Židy (J 8,46b). Kolikrát by se asi musel takto Ježíš ptát? Pravda se stává pro mnohé nepřijatelná. Naráží na nedůvěru až nenávist. Vidíme, jak se pravda setkává s odporem. Vidíme, jak lidé, kteří pravdou žijí, musí o ni zápasit. Jak si nevzpomenout v této souvislosti na naše slavné předchůdce. Nejen M. Jana Husa, ale i Jeronýma Pražského, Mistra Jana z Jesenice, Mikuláše Biskupce z Pelhřimova a řadu dalších postav doby husitské na jejich duchovní
a lidský zápas. Proč se lidé i dnes tak zdráhají nebo bojí pravdu přijmout? Pravdě přisvědčit? Uznat ji? Pán Ježíš odpovídá: „Kdo je u Boha, slyší Boží řeč. Vy proto neslyšíte, že z Boha nejste“ (J 8,47). I proto by měli křesťané mít snahu vrátit slepým zrak a hluchým sluch, bloudícím a bezradným ukázat na cestu. Uzdravovat Božím slovem a být i jinak ochotni pomoci bližnímu. Vzpomínám na jednoho známého, který si myslel, že bude snad nejšťastnějším člověkem, až se mu splní jeho sen a stane se architektem. Povedlo se. V oboru několik let pracoval. Ale stále, jak říkal, mu cosi scházelo a on nevěděl, kde se ty pocity marnosti berou. V určité nejistotě takto žil až do doby, než ho přítel zavedl do jednoho sboru naší církve a on pak uvěřil a byl pokřtěn. Dnes je z něho vyrovnaný, radostný člověk, žijící v harmonické rodině. Pravda, o kterou nám jde, nebo by mělo jít, není žádné konstatování politické nebo speciální skutečnosti. Pravda, o kterou nám jde, není žádnou vesmírnou harmonií nebo řádem. Pravda, o kterou jde, není ani vírou v morální principy. Jde o pravdu, na kterou myslel Mojžíš nebo Samuel, Jeremiáš, Izajáš i ostatní proroci. Jde o pravdu, která je svrchovaná, bezpodmínečná a platná za všech okolností a režimů. Tato pravda není žádným shrnutím obecných či abstraktních myšlenek. Tato pravda obepíná celého člověka. Tuto pravdu nemůžeme vlastnit, ani ji držet ve vlastnictví nebo ji rozdávat jako nějakou věc nebo privilegium. Tato pravda by měla mít nás. Této pravdě je možno se jen podrobit. Nechat se jí ovládnout. Tato Pravda, je sám Bůh ve své svrchovanosti, ve svém svobodném milosrdenství. Bůh, který působí místo
nás. Tato pravda jde za námi. Čeká na nás. Nový zákon nám svědčí o Ježíši jako o cestě, pravdě a životě. Uvěřit Ježíši, znamená poznat pravdu a svobodu. I proto bychom měli nekonvenčním způsobem svému okolí připomínat známé ‚Sedmero’ pravdy Mistra Jana Husa. Pro ty, kdo pravdu hledají, pro ty, kdo žijí pro Boží království a spravedlnost, má Pán Ježíš nádherné zaslíbení: „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni“. Pokud někdo říká, že miluje Boha, a přitom se nezastane svého bližního, je lhářem a pokrytcem (1 J 4,20). Kromě toho, mnoho našich bližních je v situaci, kdy jsou otroky bohů, kteří ve skutečnosti žádnými bohy nejsou (Ga 4,8). Podívejme se třeba dnes na některé workoholiky, které již skoro pohltila totalita peněz. Anebo z jiné stránky řečeno s T. G. Masarykem: „Mnoho věřících neví, co je náboženství, mnoho nevěřících nemá tušení, co vlastně popírají, ale nejmíň a nejpovrchněji chápou náboženství lidé indiferentní, lhostejní“. . Ano, lhostejnost je jedna z velkých nemocí této doby. Stejně jako podmíněná láska budu tě mít rád, když... A neuvědomujeme si, že člověk by se měl posuzovat podle lidskosti, ne podle výkonu... Na začátku jsem naznačil konzumní, komerční, charakter naší doby. Ale konzum není neznámá paní s nákupními taškami. Je to také hlad po turistice, hlad po informacích, kráse, hlad po intelektuálních a duchovních hodnotách. Dá se říci, a to je nadějné, že i postmoderní člověk hladoví po jisté pravdě, která ovšem není u něho nebo pro něho konkretizována a vyhraněna. Některé skutečnosti nejsou zřejmé na první pohled. Jako například nazírání věcí. Představa nesmrtelnosti se až někdy trapně podoDokončení na str. 8
Sváteční slovo
tí. Lež prý později přišla ke klamu a prosila ho, aby jí půjčil masku. – Sám ji potřebuji – pravil Klam. Lež tedy odešla ke svému otci, ďáblu, a žadonila – Otče, opatři mi nějakou masku, jinak ve světě dlouho neobstojím. – Dobře, mé dítě, dám ti ji – pravil ďábel a naučil ji frázi. Lež je od té doby i líbivá a společensky vyžadovaná fráze, která se nám velice dobře poslouchá. Už Karel Čapek napsal, že pravda je vzácná jako zlato. Zlato přece taky neleží na návsi jako husí trus. Musí se těžce dobývat. Žít v pravdě je stejně náročné a pracné. Ze své síly se k ní probíjíme stěží. Pravda není v naší moci. Pravda stojí nad námi a touží být zjevena. Pravda se nedá zničit ani zabít. Pravda je věčná, proto vítězí, i když na čas poražena bývá. Pravda je tedy, ano, taková Pravda je vlastně Bůh. Bůh, který vposledku zvítězí i v našem srdci.
Rabidranáth Thákur kdysi pravil – Voda v loďce se třpytí, voda v moři je tmavá. Malá pravda se sděluje jasnými slovy, veliká pravda hlubokým tichem. Snad proto je svět kolem nás stále hlučnější. Snad proto čas od času všichni utíkáme do tišin svého nitra. A tak jenom ten, kdo se dokáže plně soustředit a ztišit, uslyší v tom tichu svého srdce nový hlas, hlas pravdy. A třeba porozumí i verši básníka Aloise Volkmana – Pravda vítězí, ale ne bez zápasu. Co s celým národem fanoušků, chybí-li mužstvo? Pokusme se tedy ztišit i v této sváteční chvíli. A učme se jako dobří hospodáři užívat svěřených darů tohoto světa a jako pilní žáci školy pozemské naslouchat pravdě, přátelé zápasníci a dědicové mistra Jana Husa. Jan Schwarz (Sváteční slovo 7. července)
Ve dnech, kdy si každoročně připomínáme mučednickou smrt mistra Jana Husa bych rád sváteční slovo věnoval pravdě, v tom případě ovšem musím nejdříve představit její nevlastní sestru – lež. Ta přece bývá své sestřičce na první pohled často až nápadně podobná. Pravda si prý totiž kdysi při koupání odložila šaty a lež se jich zmocnila; oblékla se do nich a vyšla si drze do světa. Proto se pravda před námi stydlivě skrývá, zatímco lež se v jejich šatech mezi námi promenáduje. Člověk od té doby netouží příliš po pravdě. Stačí mu líbivá lež. Milosrdná lež, která se tváří jako pravda, která je příjemná a všudypřítomná a docela dobře se s ní vyžije. Milosrdná lež netlačí ani nebolí. Milosrdná lež je do pravdy oblečený sen o laciném štěs-
4
TÉMA TÝDNE
ČZ 28/02
NAPLNIT SOUČASNÉ SNAŽENÍ MRAVNÍ I POZNÁNÍ VĚDECKÉ DUCHEM KRISTOVÝM
Před 85. lety začal svět uznávat Čechy a Slováky
Václav Klofáč vítá legionáře
Bitva u Zborova Na jaře 1917 měla ruská armáda zahájit v souladu s taktikou spojenců velkou ofenzívu na východní frontě. Za tímto účelem také byla ruská armáda zásobena dodávkami válečného materiálu od spojenců. Bohužel díky revoluci v Rusku a s ní související rozklad východní fronty vlivem rozkladné agitace bolševiků musela být ofenzíva odložena na léto. Hlavní úder měl být veden ve směru Tarnopol-Lvov divizemi jihozápadní fronty. Byla však obava ze spolehlivosti ruských jednotek rozložených většinou bolševickou agitací, ruští vojáci se vzdávali boje a odcházeli ve velkém množství z fronty domů. Bylo rozhodnuto, že útok povedou úderné útvary, které se dobrovolně přihlásí, aby svým příkladem strhly ostatní. Mezi tyto jednotky se tehdy přihlásila i Československá střelecká brigáda, která v rámci ruského vojska existovala v síle 3 pluků, a byla složena jak z krajanů, žijících před první světovou válkou v Rusku, tak i z bývalých zajatců rakousko-uherské armády - Čechů, kteří se rozhodli bojovat proti Rakousku za samostatnost Československa a demokracii, za Československou republiku. Československá střelecká brigáda se skládala ze tří pluků: 1.střelecký pluk "Mistra Jana Husa" - vznikl ze slavné průzkumné jednotky "Česká družina" v únoru roku 1916.
„Bez Sokola by nebylo legií, bez legií by nebylo Československa!" T.G. Masaryk Veřejností nepovšimnuto zůstalo 2. července významné 85. výročí bitvy u Zborova - malého městečka poblíž ukrajinské Tarnopole. Výsledek bitvy měl obrovský politický ohlas nejen u ruské veřejnosti a vojenských částí, ale i v zahraničí. Zborovské vítězství nejenže podpořilo myšlenku Československého zahraničního odboje, čímž do rukou československých politických představitelů (T.G. Masaryka, E.Beneše a M.R.Štefánika) dalo pádný argument pro uznání nároků Čechů a Slováků na svobodný společný stát, ale podpořilo i rychlé tvoření Československého vojska ve Francii a Itálii. U Zborova tehdy 2.července 1917 poprvé od dob bitvy na Bílé Hoře 8. listopadu1620, tedy po téměř třech stech letech, bojovalo samostatné české vojsko jako celek, pod svými prapory a za svobodu své vlasti, která byla ve svazku Habsburské rakousko-uherské říše. Protože mezi zakládajícími členy naší církve bylo mnoho legionářů, neměli bychom na toto významné výročí zapomínat. Kdybychom měli parafrázovat výrok T.G.Masaryka, museli bychom pravdivě dodat: Bez samostatného Československa by naše církev neexistovala. Tehdy legionáři ukázali svůj vztah k historii tím, že vojenské dobrovolnické jednotky nazývali jmény Jana Husa, Jana Žižky, Jana Roháče z Dubé, Jiřího z Poděbrad ... Tím nám kromě své statečnosti mohou být dodnes příkladem. 2.střelecký pluk "Jiřího z Poděbrad" - vznikl v květnu 1916. 3.střelecký pluk "Jana Žižky z Trocnova" vznikl v březnu 1917. Početní stav brigády se pohyboval kolem 3500 mužů, 1.pluk měl tři prapory, ostatní dva pouze po dvou praporech. Nastálá bitva měla být prvním společným vystoupením brigády, která zde poprvé měla bojovat jako organický celek. Do té doby jednotlivé části bojovaly odděleně a věnovaly se povětšinou výzvědné činnosti po vzoru slavné České družiny, jež dala brigádě základ. Proti Československé střelecké brigádě stály 37.pěší brigáda 19.pěší divize, tvořené rakouskými pluky č.35 (plzeňský) a č.75. (jindřichohradecký), pod velením polního podmaršálka Edvarda Boltze. Dále zde stál i rakouský pěší pluk č.86, 32.divize. Obě tyto divize tvořily IX.sbor 2.rakouské armády. Rakouské jednotky znaly zborovský terén velmi dobře, protože ho držely již od léta 1916. Navíc postavení rakouské armády byla výborně opevněna, byla zde spousta kulometných hnízd. Rakušané měli velmi dobře vybudovaný zákopový systém linie i s podzemními úkryty. Místy byly zákopy až 3 m hluboké. Zákopy byly kromě kulometných hnízd a zkušených hlídek dále chráněny i hustým systémem protipěchotních překážek s ostnatým drátem, dále i minami a nastraženými granáty. Nejvíce opevněno bylo obranné postavení tzv.Mogila. Obě di-
vize v úseku byly velmi dobře vycvičeny a průběžným výcvikem byly na útok v oblasti výborně připraveny. I s přisunutými zálohami zde proti Československé brigádě stálo asi 5 500 mužů rakouské armády s více než čtyřnásobkem děl, než měla k dispozici ruská jednotka, která Československou. brigádu podporovala. Rakušané měli i velké množství kulometů a značnou převahu i v dalším válečném materiálu. V pondělí 2.7. 1917 v 5.15 h byla ruským dělostřelectvem zahájena palba na rakouská postavení, která však v případě první obranné linie nebyla výrazně úspěšná. Československá střelecká brigáda však prolomila frontu nepřítele a úspěšně, navzdory očekáváním a plánům ruského velení, pronikla až za třetí obrannou linii nepřátelských pozic, čímž postoupila o více než 4 km, někde až 5,5km. V průběhu skvělého útoku zajali Čechoslováci kolem 3.300 nepřátel včetně 62 důstojníků (Čechoslováci zajali nepřátel, jako jich bylo samých), zmocnili se 20 nepřátelských polních děl a velkého počtu potřebných kulometů, pušek, granátů, střeliva a dalšího vojenského materiálu. Vlastní ztráty Čechoslováků činily 167 mužů padlých v přímém boji včetně 5 důstojníků, 17 mužů zemřelo následkem těžkých smrtelných zranění, 11 mužů bylo nezvěstných pravděpodobně padlých. Raněno bylo kolem tisíce československých dobrovolníků.
5
ČZ 28/02 To byl jen jeden z příkladů statečného působení našich legionářů v Rusku. Znalci historie by ještě mohli připomenout anabázi spojenou s návratem těchto statečných mužů do vlasti i jejich pozdější pronásledování v době okupace i po skončení druhé světové války. Osud jednoho z významných legionářů by nám měl být výstrahou.
Jan Syrový Jan Syrový se narodil 24. ledna 1888 v Třebíči. Vystudoval stavitelství na průmyslové škole v Brně a po maturitě v roce 1906 nastoupil jako jednoroční dobrovolník do rakousko-uherské armády. V roce 1914 vstoupil mezi prvními do českého vojenského útvaru v ruské armádě, tzv. České družiny. Proslavil se průzkumnou činností v týlu nepřítele, za což byl několikrát povýšen a vyznamenán. Jako podporučík se v roce 1917 podílel na plánu ofenzívy u Zborova, těsně před zahájením útoku 2. července 1917 byl však zraněn střepinou granátu a přišel o pravé oko. I přes své zranění se brzy vrátil na frontu a od dubna 1918 velel 2. střeleckému pluku československých legií v Rusku. Když bolševická vláda porušila dohodu o odjezdu legionářů a pokusila se je odzbrojit, legionáři se proti tomu postavili a do svého čela si vybrali právě Jana Syrového. Ten byl v srpnu 1918 povýšen na generálmajora a od října 1918 do ledna 1919 se stal navíc velitelem všech protibolševických vojsk na Sibiři. Rusko opustil v dubnu 1920 a v červnu se vrátil do vlasti. Během služby v legiích obdržel mnoho československých i spojeneckých vyznamenání. Když generál Syrový přijel 20. června 1920 do Prahy, čekalo ho nadšené uvítání. V srpnu 1920 se stal zemským vojenským velitelem v Čechách, 1. ledna 1926 se stal
Legionáře vítaly po návratu do nové republiky tisíce lidí jako vůbec první československý důstojník náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci. Již v březnu 1926 byl jmenován ministrem obrany v úřednické vládě Jana Černého a v říjnu se vrátil zpět na Hlavní štáb. V prosinci 1927 ve věku 39 let dosáhl hodnosti armádního generála. Ve funkci náčelníka Hlavního štábu prohloubil kontakty s Francií, Jugoslávií a Rumunskem a snažil se také o navázání spolupráce s Polskem. Jan Syrový se během let stal především morální autoritou a symbolem československé armády. Díky své podobnosti s Janem Žižkou byl populární i v široké veřejnosti, přičemž právě tato popularita ho vynesla do čela úřednické vlády jmenované 23. září 1938, v níž současně působil jako ministr obrany. Jeho vláda tentýž den vyhlásila všeobecnou mobilizaci a připravovala se na obranu země. V době okupace zajistil, aby z podpůrného legionářského fondu byly převedeny značné finanční částky ve prospěch odboje a na podporu pronásledo-
Generál Jan Syrový s předsedou vlády Vlastimilem Tusarem
vaných osob. Po vypuknutí povstání v Praze v květnu 1945 nabídl svoji pomoc, ale byl odmítnut. Krátce po osvobození byl zatčen, bezdůvodně označen za významného kolaboranta a postaven před Národní soud. Ten ho v dubnu 1947 uznal vinným, odsoudil na 20 let vězení a zbavil vojenské hodnosti. Jan Syrový při výkonu trestu vystřídal řadu věznic určených pro těžké zločince, kde zažil mnoho ponižování. Teprve v roce 1960 po amnestii mohl vězení opustit. Přestože zůstal bez prostředků, jen obtížně sháněl zaměstnání a nakonec pracoval jako noční hlídač. Teprve v roce 1967 mu přiznali alespoň částečný důchod. Zemřel 17. října 1970 v Praze. Vzhledem k tomu, že proces s generálem Janem Syrovým byl zpolitizovaný a některá obvinění dosti problematická, podal ministr spravedlnosti v roce 1995 ve prospěch Jana Syrového stížnost pro porušení zákona. Nejvyšší soud však v červnu téhož roku tuto stížnost zamítl, protože podle jeho názoru nelze rozhodnutí Národního soudu dodatečně přezkoumávat. Současný právní řád tak rehabilitaci Jana Syrového znemožnil.Je smutné, že neumíme zabránit tomu, aby vlast takto „odměňovala“ své hrdiny. Závěrem citát z dopisu československého dobrovolníka Nováka, psaný matce v předvečer bitvy u Zborova: Drahá, zlatá mamičko! Jsem český voják, revolucionář. Je nás celý pluk. Zítra, brzo zrána udeříme na vojska proradného císaře, probijeme se k Vám na Moravu, do Čech a přineseme Vám svobodu. My zvítězíme! Bude-li třeba, padneme všichni, jako naši předkové u Hvězdy na Bílé Hoře. Snad se tento statečný voják dočkal lepšího osudu než jeho velitel. Připravila: Helena Bastlová
6
AKTUÁLNĚ
ČZ 28/02
Vyznání na konci cesty Když z našeho středu je Dárcem života odvolána lidská bytost, kterou jsem měl možnost ve zcela konkrétních mezilidských vztazích osobně poznat, není v tomto smutném okamžiku vůbec podstatné, jakými úřady, funkcemi či hodnostmi tento náš spolubližní ve svém přísně limitovaném lidství procházel. Zůstává nám totiž aktuální vzpomínka na člověka, který byl majestátem smrti osvobozen od všech často tak úsměvně osnovaných a vpravdě podivných vazeb, jimiž je determinováno naše bytí, neboť platí osvojená moudrost: do života vstupujeme nazí a nazí také z tohoto života odcházíme. Obsah tohoto poznání jsem si v plnosti uvědomil ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl o tak trochu neočekávaném odchodu věrného služebníka Vzkříšeného a Oslaveného Syna Božího br. ThDr. Luďka F. Beneše, faráře naší církve v Čelákovicích (narozen v Košicích l3. 8. 1926), kterého Stvořitel odvolal z trápení, bolestí a soužení pozemských dnů. Proto jsem odložil všechny ty chronologicky precizně uspořádané „kádrové“ materiály, které i my musíme v institucionalizovaném úřadu církve o každém z nás zachovávat. Není totiž v této chvíli podstatné, jakými cestami byl formován kněžský, pastýřský i učitelský úřad našeho bratra Luďka, pro slova rozloučení nemusíme listovat mnohdy již zažloutlými stránkami
jeho profesního životopisu. Spíše jde nyní o to poděkovat Hospodinu za celý život br. faráře, za všechny ty chvilky osobních kontaktů, rozhovorů i vážných disputací, ve kterých se zhodnocovala jeho podnětná historicko-teologická erudice. Měl jsem mnoholetou příležitost, abych v rámci pravidelných setkání duchovních kolínského okrsku mohl ocenit vroucí vztah br. Dr. Beneše k té církvi, která se i pro mě stala reálným duchovním domovem. Vážil jsem si jeho biblicky propracovaných promluv, mám stále k dispozici i mnohé odborně fundované postřehy, jimiž br. Luděk dokázal s jistou ironickou nadsázkou komentovat dění v naší církvi. A i když jsme se v nazírání určitých otázek a v následném hledání adekvátních odpovědí někdy neshodli, myslím si, že jsme se vždy rozcházeli jako kolegové, kteří usilují o poznání a prožívání stejných hodnot, jejichž kvalitativní dimenze není - díky Bohu - určována lidskou reflexí, nýbrž jen a jen Boží svatostí a láskou. Mohu tedy dosvědčit, že náš spolubratr v Kristově milosti skutečně vroucně miloval svou církev a pokud zažíval chvíle pokušení či různorodost projevů skutečného zla, vyznával spolu se starozákonním žalmistou: „Dotázal jsem se Hospodina a odpověděl mi, vysvobodil mě od všeho, čeho jsem se lekal.“ ( Ž 34, 5 ) A tak alespoň touto nedokonalou formou
děkuji bratru faráři Dr. Luďku Benešovi za jeho celoživotní křesťanskou péči o svěřené stádečko Božího lidu a ve své přímluvné modlitbě prosím Nebeského Otce, aby s všeobjímající láskou, božskou trpělivostí i nebeskou shovívavostí četl v knize života br. Luďka a jestliže to bude Jeho vůle, nechť zesnulý bratr farář obdrží korunu věčného života. Neboť jistě platí jemná alegorie, kterou – v intencích slov Janova evangelia 21, 9 – definuje biskup Evangelické církve a.v. Herwig Sturm v jedné ze svých promluv tajemství nabízeného daru vzkříšení: „…po temné noci smrti přichází oheň, ryba a chléb.“ Karel Bican biskup pražský
Dosti slov
chyba, omyl, nedostatek. Hluboký existenciální rozměr hříchu se vytratil. Pojem hříchu jako projevu porušených vazeb důvěry k Bohu a lásky k lidem nám už nic neříká. Asi proto, že souvisí s lítostí, přiznáním viny, vyznáním hříchů a odpuštěním Božím i lidským. Není to téma k meditacím na dovolenou? Na dovolené si přece aspoň občas uhlídáte prostor pro ticho a samotu. A nebojte se přitom ani sami sebe ani Pánaboha. Že chcete veselejší dovolenou? No jasně, já také. Až se vám tedy odlehčí nejen od břemen zavazadel ale i břemen hříchů, z nichž největší je nedostatek času pro druhé i pro sebe, pak dávejte ve společnosti k lepšímu třeba tohle: Ve Velké Británii oprášili v čase ekonomického útlumu starý osvědčený recept: uptitling, neboli navyšování titulů. Čekám, kdy to přijde k nám. O co jde? Tak třeba recepčnímu se bude říkat „šéf verbální telekomunikace“. Uklizečka bude „asistentka technické sanitace“. Popelář je „odpadkolog“. Sekretářka je „manažerka dodávek kávy“ atd. Zkuste si o dovolené s
přáteli „uptitling“ jen tak pro zábavu. To se nasmějete! Abyste věděli, tak já v tuto chvíli nediktuji sestře tajemnici článek do ČZ, ale „nejprve jsem si vzala místo a s pomocí své řídící pracovnice pro doplňování inventáře jsme uvedli manipulací do provozu počítač, aby toto řečové dění odmailoval do střediska jiných řečových dění…“ Promiňte mi, ale prohlašuji (vydávám prohlášení), že asi už blbnu... Nebo…? Tohle slovo uptitling nemá. Dávejte si pozor, abyste po návratu z dovolené, vy, kteří myjete okna, nebyli v rámci uptitlingu už „vylepšovači optické iluminace“. Ach Bože, co je člověk, že se k němu znáš? Bude ti stačit, až se setkáme, když ti řeknu pouze: odpusť, jsem člověk hříšný? Ještě, že v teologii – ve slovu o Bohu je základním a nejpřesvědčivějším vypovídajícím postojem čin! Čin z poslušnosti a důvěry k Bohu. Ten tichý, sebeobětovný, ztělesněný Kristem a občas někdy i námi křesťany. S pozdravem: Dosti slov Jana Šilerová
V dnešní mediální slovní potopě (či spíš průjmu?) zaplavující nás z obrazovky, novin, knižních pultů, mailů, mobilů, internetů atd., už ani nemluvíme o devalvaci slova. Už jen bolestně cítíme jeho téměř bezcennost. Už jen málokdo z těch, kdo se slovem pracuje ví, že řečeno s básníkem: slovo se z věčnosti klová a roste (a hyne), jak s ním zacházíme. Váha, cena, význam, poselství a dopad „řečového dění“ jsou nulové. Ti, kdo píšou, čtou, mluví spolu, či „jen“ naslouchají, dobře vědí, že rychleji a rychleji bere za své jednoznačný význam slov. Interpretace téhož mohou být různé. Z jednoho stroze znějícího paragrafu vyčtou tři právníci tři různé výstupy. A kdo by nezakusil, jak lze diplomaticky vybroušenou mluvou poslat někoho přesto do… (háje). A vzpomínáte si ještě na slova ztracená v hlubinách času – třeba jinoch, panna, tkadlec… Nebo třeba hřích. Místo něho říkáme spíš
ČZ 28/02
7
Z NÁBOŽENSKÝCH OBCÍ
Kaunicovy koleje - místo zármutku a smutných vzpomínek Za německé okupace zde byly popraveny pod obrazem knížete Václava stovky českých vlastenců, další stovky zde byly uvězněny. Po osvobození v roce 1945 konala v těchto místech naše církev každý rok tryznu na památku umučených a popravených. V padesátých letech za totality jí to bylo zakázáno. Teprve v roce 1990 společně s Českým svazem bojovníků za svobodu v Brně začaly se znovu konat smuteční vzpomínky spojené s ekumenickými bohoslužbami. I letos byl přítomen vzácný host, superintendent Evangelické církve z Essenu, Klaus Gillert. Při ekumenické bohoslužbě oslovil přítomné: 13. červen 2002 - 60 let po vyhlazení Lidic. Od roku 1991 se na tomto místě skoro každý rok účastním tohoto smutečního aktu. Jsem smutný. Jsem plný smutku. Jsem plný studu. Stydím se. A proto již léta prosím za odpuštění. Protože život jednotlivce, církví, národů je plný viny, proto nás Pán Ježíš v modlitbě Otče náš hned po prosbě o denní chléb učil prosit o odpuštění. Ale on také při tom poukázal na vzájemnost odpuštění: jako i my odpouštíme našim viníkům. Jestliže Bůh odpouští, jak čteme u proroků, pak nechce již myslit na naši vinu. Nikde však není psáno, že chce naši vinu zapomenout. Člověk, který ztrácí svou paměť, který všechno zapomněl, neztratil jenom sám sebe, svůj celý dosavadní život s jeho vzta-
hy, ztratil také lidi svého okolí, manžela, manželku, otce, matku, přítele. Kdyby Bůh zapomněl, kdyby zapomněl i naši vinu, pak by neexistoval! Ale on nic nezapomíná, jen nechce již na naši vinu vzpomínat. To znamená, jak víme z naší zkušenosti, že nechce na určité věci a události myslit. Je to nanejvýš obtížný proces, o který Bůh po celou věčnost znovu a znovu usiluje. Aby se mu to podařilo, rozvinul svoji strategii. Hesla Jednoty bratrské přišla k nám asi před třemistypadesáti léty. Heslo pro den mých jedenasedmdesátých narozenin, je to přesně před deseti dny, rozvíjí takovou strategii.
„On bude soudit pronárody... i překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji.“ (Iz 2, 4) Pluh jako znamení setby, vinařský nůž jako znamení sklizně, ukazují nám Boha jako Boha míru, který chce, abychom my lidé žili navzájem v pokoji, a tak také mohli vést dobrý život. Je proto velmi důležité, abychom si dnes připomněli tu hrůzu před šedesáti léty. Nesmíme zapomenout. Jestliže však existuje odpuštění, existuje také jen jedna cesta do budoucna, cesta k míru, cesta k životu. Jiří Bednařík
Slunko rozezpívalo chrám svatého Mikuláše Co se dozvěděl malý princ pana Exupéryho o jediném květu své růže Zpěv je ten nejkrásnější rozhovor mezi lidmi. Už jen melodie staví pevné mosty od člověka k člověku. Je k tomu ovšem zapotřebí nejen pozorně naslouchat, ale především mít dokořán otevřené srdce. Proto dospělí tak málo zpívají. Ale děti dokážou rozezpívat svět. Ty z pěveckého sboru Slunko už zpívaly po celé Evropě; od Amsterodamu, přes Brusel, Paříž, Norimberk, Benátky, Vídeň až po Michalovce, Katovice a třeba i rodnou Třebíč. Tentokrát roztleskaly nadšené obecenstvo v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze. V neděli 23. června ve 14 h se pod vedením sbormistryně Heleny Noskové rozezněl pod klenbou barokního kostela naší církve zpěv písně z Lounského graduálu
– A na zemi upokojení – který už po staletí připomíná všem lidem dobré vůle, čeho je mezi námi nejvíce zapotřebí. Sled písní duchovních, z gotiky i baroka, završilo radostné Händlovo – Hallelujah, po němž rozvibroval prostor chrámu zvuk bicích nástrojů a bezvadně provedených spirituálů. Benefiční koncert Slunka přinesl posluchačům výjimečný zážitek. Hudba a zpěv se tajuplně snoubily s místem konání, vždyť právě pod klenbou kostela se lidská duše probouzí k novému životu. Také zde, u svatého Mikuláše, obdarovávaly třebíčské děti zpěvem nejen své posluchače, ale samy si z těch tónů i láskyplných a radostných slov zase přispořily do budoucnosti nejvzácnější poklad, který
je utkán z květů nejkrásnějších melodií. Ukázalo se tak, že tajemství hudby je blízce příbuzné s tajemstvím jediného květu růže na vzdálené hvězdě malého prince z nesmrtelné pohádky pana Exu-péryho – Co je důležité, je očím neviditelné. A pro ten čas, který malý princ své růži věnoval, byla ta růže tak důležitá. – A pro ten čas v hudbě a zpěvu prožitý, jsou hudba a zpěv tak důležité. Jenom poslouchejte, přátelé písniček nesmrtelných. Na závěr skvělého vystoupení poděkoval Slunku i bratr patriarcha Jan Schwarz, který připomněl dobu svého farářování v Třebíči a dodal, že je vždycky rád u toho, když jeho krajané úspěšně dobývají matičku Prahu. – Takže, Praho! – na slyšenou zase někdy u svatého Mikuláše. (red)
8 RÝMAŘOV. Náboženská obec děkuje touto cestou firmě AQUA stop z Bruntálu, vedené bratrem Zbyňkem Sokolem, za provedení kvalitní práce na novém schodišti s bezbariérovým vstupem do našeho kostela v Rýmařově. Celá akce byla pro naši obec finančně náročná a bez přispění diecézní rady v Olomouci, městského úřadu v Rýmařově, bratra Sokola a darů příslušníků náboženské obce, by nebylo možno tuto opravu provést. Bůh ať žehná všem, kteří přispěli. Za radu starších: duchovní Alfred Heger
Výzva Členové a příznivci Společnosti Jana Jesenia, železnorudští kurzisté zesnulého náčelníka Milana Matyáše mají příležitost k setkání v Domečku v Trhových Svinech (kapacita 10 lůžek + karimatky na zemi). Začátek je v neděli 18. srpna, končíme v sobotu 24. srpna. Předběžně potvrďte svou účast telefonicky na telefonním čísle (0634) 33 02 86, mobil 0732 71 47 87. Závazné přihlášky posílejte přímo vedoucímu domečku br. Karlu Filipovi. Po kontaktu s vámi přikročíme k dalším organizačním krokům. Opět vás budeme informovat prostřednictvím Českého zápasu Vladimír Červený (duchovní správce) Věra Jeřábková (organizační vedoucí)
Pouť na Sázavě Po roce vás opět srdečně zveme na pouť na Sázavě, která se uskuteční na zahradě a v klášterním kostele Sázavského kláštera. Dopolední program (9 – 12 h) vyvrcholí po průvodu ze sboru naší církve na Sázavě, kde se sejdeme do 9.30 h, bohoslužbami na zahradě Sázavského kláštera v 10. 30 h. Liturgii povede pražský biskup br. Karel Bican a kázáním poslouží královéhradecký biskup bratr Štěpán Klásek. Odpolední program začne ve 14 h (modlitební skupina, kterou povede br. Milan Krchňák, v kryptě, diskusní pod vedením br. Dr. Radka Hobzy na zahradě, koncert duchovní hudby v klášterním kostele). V 15.30 h vystoupí hudební skupina CK Vocal. V 18 h se mohou návštěvníci poutě zúčastnit ještě staroslověnské liturgie v klášterním kostele, kázáním zde poslouží brněnský biskup br. Dr. Petr Šandera. Během dne si můžete prohlédnout také památník staroslovanského písemnictví. V případě nepříznivého počasí se program pouti bude odehrávat v klášterním kostele Sázavského kláštera. Podrobný program byl uveden v minulém čísle Českého zápasu. (ht)
Z CÍRKVE PRAHA 1 - STARÉ MĚSTO. Rada starších srdečně zve na benefiční koncerty: 6.7. - 18 h - Festival sborů Církve československé husitské husitské 7.7. - 14 h -Sbor Vyšší dívčí škola (Leedse / Velká Británie) 8.7. - 14 h - Chlapecký chrámový sbor (Velká Británie) 9.7. - 14 h - Chrámový chór Hendriks Holm (Dánsko) 11.7. - 14 h - Sbor Bel Canto (USA) 15.7. - 14 h - Koncert školy Reigate (Velká Británie) 16.7. - 14 h - Haberdashers Askes škola (Velká Británie) 18.7. - 14 h - Dívčí sbor Croham Hurst (Velká Británie) 22.7. - 14 h - Koncert mladých - Sutton (Velká Británie) 24.7. - 14 h - Dívčí sbor St. Philomenas (Velká Británie) 25.7. - 14 h - Sbor Plurale Tantum (Holandsko) 27.7. - 14 h- Chrámový sbor St. Mary (Velká Británie) 30.7. - 14 h - Sbor Sine Nomine (Velká Británie) Bližší informace na tel. (02) 24190991 (rst)
Festival duchovní hudby Festivalu duchovní hudby, jehož třetí ročník se koná 6. července od 18 h v chrámu sv. Mikuláše se zúčastní: * Komorní pěvecký sbor Christi, Úvaly Církev československá husitská sbormistr Dr. Vítězslav Pokorný * Pěvecký sbor Církve československé husitské, Chrudim sbormistr Jindřich Fanta * Pěvecký sbor Církve adventistů sedmého dne, Praha – Smíchov sbormistr Jan Hušek * Pěvecký soubor Vienala, Markovce, Slovenská republika * Dětský pěvecký sbor Doubrava sbormistryně Mgr. Kateřina Palová * Pěvecký sbor Homunculi, Jílové u Prahy Církev československá husitská sbormistr Tomáš Svoboda * Pěvecký sbor Jakoubka ze Stříbra, Příbram Církev československá husitská sbormistryně Mgr. Hana Tonzarová Pořadatelem je Kulturní rada ve spolupráci s VIII. a V. odborem ÚÚR CČSH. (jv)
ČZ 28/02
Pravda Dokončení ze str. 3 bá reklamnímu šotu. Ostatně: Není Kristus jen reklamním panelem některých církví nebo náboženských spolků? Pokud není pro křesťana Ježíš skutečnou cestou, pravdou i životem, pak se může stát, že zabloudíme. Pokud si někdo myslí, že už stačí, že byl pokřtěný, a o víru neprosí každý den, nebo si na Krista a na bližní vzpomene jednou za týden v neděli, pak je to velice málo. Pokud by si někteří věřící, sebe nevyjímaje, nastavili pravdivé zrcadlo, zjistili by, že o lásce k bližnímu pouze mluví. Anebo na straně druhé čeří pouze hladinu svého uspokojení. Co je to vlastně uspokojení? To je zavřená mysl, zavřené srdce. Bez růstu. Jedna z moudrých myšlenek říká, že v životě člověka není žádný okamžik dospělosti, neboť člověk vlastně dospívá celý svůj život, pokud o něco nepřestal usilovat. Jak již bylo podotknuto; velkým úsilím a úkolem dneška by měla být snaha oslovit naše bližní - ale dejme tomu - i ty vzdálenější. Aby i oni mohli ochutnat a poznat lásku, radost, pokoj, trpělivost a laskavost. Dobrota, věrnost, tichost, sebeovládání, kéž je v plné košatosti dána prostřednictvím naší církve těm, kdo hledají, tápají, ale i těm, kdo jsou na okraji. Ovoce Božího Ducha hledali i mnozí v generaci zakladatelů Československé církve. Církev v době vzniku byla pro ně přístavem, ve kterém mohli kotvit srdcem roztouženým po pravdě, lásce a všem světlém. V naplněné naději. Jejich víra, nadšení a touha po hledání pravdy, nám může být ukazatelem i dnes. Amen. Jaroslav Hajna Kázání z knihy kázání Čtení sváteční, která vyjde během prázdnin v edici Blahoslav
Poděkování Bratr farář Jiří Kostelecký, který nedávno oslavil významné životní jubileum, obdržel mnoho blahopřání a milých dopisů. Jeho zdravotní stav je však takový, že není v jeho silách na dopisy odpovídat. Děkuje tedy touto cestou všem, kteří si na něj vzpomněli, a vyprošuje pro ně Boží požehnání. (red)
ČESKÝ ZÁPAS - týdeník Církve československé husitské Vydává Ústřední rada CČSH, šéfredaktorka: Dr. Helena Noemi Bastlová, grafik: Jan Rohlíček Adresa: Wuchterlova 5, 166 26 Praha 6, tel.: (02)20398107 fax: (02) 20398123, e-mail:
[email protected], Tiskne: OMIKRON - NV s.r.o., Modřišice 77, 511 01 Turnov MK ČR E 127 Distribuce: A.L.L. production spol. s. r.o., Poděbradská 24, 190 00 Praha 9, tel.: (02)34092857 ISSN 0323-1321
