Andrej Reutov
Hon na hackera Jestliže minulý byl rok pro Daghese neúspěšný, nastávající už vůbec neskýtal mnoho důvodů k radosti – skoro každý den přicházely zneklidňující zprávy. Daghes se při čtení pracovních hlášení pokaždé naštval. Netrápila ho ruská ekonomika ani pokusy Ruska o obnovení bývalého postavení ve světě, spíš ho na duši tížilo něco jiného – lidé se začali měnit. Nejvíc ho přivádělo k zoufalství, že si mladí lidé znovu začali vážit vzdělání. Vždyť dostali všechno, co chtěli, v klidu si popíjeli pivo a žvýkali hamburgery… Dostali by svůj chléb a hry a mohli si v klidu žít. Vždyť co jiného otrok potřebuje k radosti? Tento okamžik byl však promarněn… Zatím to sice nebylo tolik vidět, ale Daghes se rychle zorientoval v situaci a pochopil, že se to dále bude jen zhoršovat. Ani na frontě magie se to neobešlo bez problémů. Hackeři byli v klidu, ale Daghes z toho neměl radost: bylo to ticho před bouří. Pokud o sobě nepřítel nedává vědět, znamená to, že něco chystá. Jana se sice prokázala jako vhodná osoba na svém místě, nicméně hackeři byli pro ni sousto nad její síly a v tomto směru za rok neudělala vůbec nic. Hackeři však evidentně nedřímali. Kvůli Kramerově lajdáctví se jim do rukou dostaly důležité dokumenty a dokonaly své dílo zkázy – Legie utrpěla několik významných porážek. Příklad s malou vojenskou továrnou hovořil za vše: kdyby se dostal Legii pod ruku, vojenské letectvo Ruska by se kompletně octlo bez motorů. Jenže ta informace se nějakým způsobem dostala k tajným službám a plán se zhatil.
115
Hackeři snů
Čtvrtá kapitola
Hackeři snů
Druhý díl: Hranice neznáma Takových příkladů by mohl jmenovat desítky. Nyní litoval Kramerovy smrti: Sly mu neumožnil potěšení zabít toho darebáka osobně. Daghes zrovna pročítal zprávu o stavu naftového průmyslu, když vešel tajemník a ohlásil Janinu návštěvu. „Ať jde dál,“ pronesl zamračeně, povzdechl si a schoval dokument do složky. Třeba protentokrát přinese dobré zprávy… „Dobrý den, vládce,“ pozdravila Jana. „Buď zdráva. Co máš nového?“ Jana se lehoučce zamračila: šéfův nevlídný hlas nevěštil nic dobrého. Nelíbilo se jí to, ale nedala své rozladění najevo. „Myslím, že máme reálnou šanci chytit jednoho hackera,“ řekla a přistoupila blíž. „Fakt?“ Daghes posměšně pohlédl na dívku, „tak povídej.“ „Dovolíte mi si přisednout?“ zajímala se Jana. „Zajisté. Sedni si a mluv.“ V Janiných očích bylo vidět, jak je jí Daghesův tón nepříjemný, ale držela se. „Zjistila jsem, že hackeři mají několik míst, kam posílají nováčky na rok na zaučenou. Slyšela jsem konkrétně o dvou takovýchto místech, jedním je jeskyně na Altaji a druhým chajda kdesi v Zabajkalí. Hacker tam musí vydržet rok o samotě a pak se vrátí. O té jeskyni zatím nic nevím, ale tu chajdu jsem tuším našla…“ „Tušíš, nebo jsi ji našla?“ „Myslím, že je to ono místo, které hledáme,“ odvětila Jana klidně. Nenechala se vytočit, ale musela se u toho přemáhat. „K té chajdě každé jaro létá vrtulník. Tak jsem začala shromažďovat údaje o veškerých letech v dané oblasti i o pilotech a už něco víme,“ a Jana se společensky pousmála. „Mám všechny informace, které potřebuji, znám i jméno pilota a vím, odkud poletí i kdy tam poletí. Je devadesátipro-
116
Andrej Reutov
*** Jakmile se dal na útěk, ihned si toho všimli. Bylo slyšet několik výkřiků a pak se ozvala palba z automatu. Maximovi nad hlavou svištěly kulky. Instinktivně se přikrčil, ale hned
117
Hackeři snů
centní pravděpodobnost, že vrtulník poletí za hackerem. Teď se musíme domluvit, jak s touto informací naložíme.“ Daghes několik minut mlčky seděl s přivřenýma očima a pak se zpříma podíval na Janu. „Máš nějaký plán?“ „No jasně, dokonce dva. Můžeme tam jednoduše vyslat náš vrtulník a hackera sebrat, nebo mu dovolíme, aby se vrátil, budeme ho sledovat a – on nás dovede k tučnějším soustům. Stačí si vybrat.“ „Řekni to jinak. Chceš se zbavit odpovědnosti a nechat ji na mně.“ Jana se pousmála. „Chci znát váš názor, vládce. No ale když už hovoříme o mně – já jsem pro první variantu.“ „A proč?“ zajímal se Daghes. „Je to jistější. Cožpak si nevzpomínáte, kolikrát už jsme honili nějaké hackery? A vždy se nám vysmekli. Pokaždé si všimnou, když je sledujeme.“ Daghes se znovu zamyslel a přitom tiše bubnoval prsty po stole. „No tak dobrá,“ vylezlo z něj po delší odmlce, „dělejte, jak chcete. I když…,“ poškrábal se na krku, „asi se půjdu projít s vámi, potřebuji si provětrat hlavu. Doufám, že nebudete mít nic proti tomu?“ „Samozřejmě že ne, vládce,“ odpověděla Jana, „ba naopak, bude mi ctí.“ „Takže domluveno.“ Daghesovy rty se posměšně zašklebily. „Kdy se tam chcete vypravit?“ „Zítra, vládce, hned zítra,“ odvětila mladá žena.
Hackeři snů
Druhý díl: Hranice neznáma pochopil, že ho jen tak straší a evidentně ho chtějí dostat živého. Na okamžik se ohlédl – a uviděl za sebou ostřelovače. Byl to zkušený muž: poodběhl od vrtulníku na stranu, poklekl na jedno koleno a zamířil, hlaveň pušky se pomalu pohybovala sem a tam a hledala cíl. Do lesa zbývalo asi dvacet metrů, které Maxim sprintoval a přitom kličkoval jako opilec ze strany na stranu. Během této chvilky ostřelovač třikrát vystřelil: první kulka mu proklouzla kolem stehna, druhá ho škrábla na koleně a třetí mu prolétla kalhotami a roztříštila se na kousky o balvan ležící před ním na cestě. Maxim při zranění vykřikl, ale nezastavil se ani nezpomalil. Doběhl do záchranného lesa a zoufale kličkoval mezi stromy, ale stále zátylkem cítil pronikavý a pichlavý ostřelovačův pohled. Ještě zbýval kousíček do hustého křoví… A v něm zmizel. Ostřelovač přestal střílet, Maxim však dobře věděl, že je to jen začátek. Na pravé noze se mu rozpíjela červená krvavá skvrna, ale rána ho takřka nebolela. Maxim ani neměl čas si zranění prohlédnout, protože se znovu ozval řev motoru vrtulníku. Maxim se ohlédl a opět se dal do běhu. Helikoptéra ho našla fakticky ihned a ozvala se další palba. Stříleli nikoli na něho, ale před něho, kulky se zarývaly do země. Maxim uhnul prudce doleva a chtěl se ukrýt v křovinách a koutkem oka zahlédl, jak se vzadu mezi stromy mihotaly siluety pronásledovatelů. Nebýt vrtulníku, Maxim by se schoval, ale ten prokletý létající stroj, jehož vrtule zlověstně přemílaly vzduch, mu visel přímo nad hlavou a neumožňoval mu žádnou šanci k úniku. Ani les neposkytoval záchranu – Maxim mohl běžet kamkoli, ale všude ho doprovázel řev helikoptéry. Tušil, že se nezachrání, a pochopil, že ho chtějí vytěsnit k řece. Zásah byl koordinovaný a velitel zřejmě seděl ve vrtulníku, odkud vydával rozkazy. Jindy přívětivá řeka nyní pro Maxima představovala nepřemožitelnou překážku a lidé v helikoptéře to moc dobře věděli. Podíval se nahoru a usko-
118
Andrej Reutov
119
Hackeři snů
čil doleva, to byl poslední zoufalý pokus uniknout z pasti. Ale opět se před ním do země zarylo pár kulek. Maxim zpomalil – a pak se odhodlaně vrhl přímo pod smrtelný déšť padající z nebe. Oni ho však potřebovali živého. Ostřelovač okamžitě přestal pálit a Maxim se v naději vrhl dopředu. Kdyby to tak stihl… V ten okamžik mohl vyklouznout. Ve vrtulníku si to zřejmě uvědomili také, okřídlený stroj se otočil, předehnal Maxima a visel ve vzduchu několik stovek metrů před ním. Takže ho přechytračili… Z helikoptéry slezli na zem dva samopalníci a odřízli mu jedinou cestu k záchraně. Maxim věděl, že kolem nich nikdy neproklouzne, a tak seběhl k řece. Prostě neměl na vybranou… Dostal se přesně k místu, kam chodil na ryby. Voda v byla temná, zkalená a plná odpadu, kusů dřeva a kořenů a vzbuzovala hrůzu. Jediný pohled Maximovi stačil, aby si uvědomil, že se tudy na druhou stranu nikdy nedostane. Tak se zastavil a byl bezradný. Co si počít? Vrtulník stál na místě, ostřelovač seděl ve dveřích a měl ho na mušce. Situace se vyhrotila. Maxim tam jen tak stál a přejížděl pohledem z temné vody u nohou na vrtulník nad hlavou. Pak se ohlédl a spatřil skupinku bojovníků, kteří se k němu rychle přibližovali. Otočil se zpět a vkročil do vody… Ihned se propadl do hlubin a hladina se mu nad hlavou zavřela. Ledová voda ho pálila na těle, prudký vodní proud ho popadl a unášel. Hrozilo, že si během vteřiny rozbije hlavu o kameny. Na okamžik se vynořil, nahltal se vzduchu a znovu ponořil pod hladinu. Přitom vrhnul pohled na nebe, vrtulník samozřejmě stále stál nehybný na pozadí modré plochy. Viděl i zmatenou tvář jednoho z pronásledovatelů, jenž právě přiběhl ke břehu. Vůbec nemyslel na to, zda se mu podaří se ukrýt. Vodní proud s ním smýkal ze strany na stranu a natřásal mu tělo,
Hackeři snů
Druhý díl: Hranice neznáma jako by jel kočárem po hrbolaté cestě. Několikrát se bouchl o kameny pod hladinou, nelidským úsilím se mu podařilo na okamžik opět vynořit nad hladinu, ale tu ho zachytil potopený kmen a znovu stáhl dolů. Snažil se jej od sebe odtrhnout, ale marně. Cítil, že ztrácí kontrolu nad situací, a tak se ze všech sil vrhl k vodní hladině. Vnímal, že mu něco trhá košili... Konečně doušek životadárného vzduchu… Těžce dýchal, rozhlížel se kolem a hledal očima vrtulník. Támhle – právě se otáčel nad lesem a jeho nenáviděné nazelenalé břicho viselo nebezpečně blízko. Tak mu nezbývalo nic jiného než znovu vklouznout pod vodu… Když se opět vynořil, vrtulník už nebyl vidět. Maxim se chvíli nechal bezvládně unášet proudem a pak se pokusil vyškrábat na břeh. Prostě chápal, že ve vodě dlouho nevydrží. První pokud byl neúspěšný, zmrzlýma rukama klouzal po vlhkých kamenech a pak ho zachytil proud a odnesl o kus dál. Druhý pokus byl úspěšnější: uviděl maličkatou zátoku, která se rozkládala kolem obrovského valounu, voda u něj pěnila a vřela. Maxim k němu vyrazil a připravoval se na nevyhnutelnou srážku s tvrdým kamenem. Jedna rána, druhá, bylo to bolestivé… Ale přesto se s vypětím všech sil a zaťatými zuby vysoukal na břeh. Byla mu strašná zima. Boty měl plné vody, že v nich úplně pleskalo. Kousek dál byl slyšet nějaký zvuk, ale nebyl to přirozený hukot řeky, nýbrž něco jiného… Maxim se snažil utíkat, ale pravá noha ho bolela, napadal na ni a po chvíli upadl znaveně do křovin. Okřídlený stroj s ohlušujícím řevem pomalu přelétal nad řečištěm, nebezpečně blízko hladině. Maxim se tiskl k zemi. Hřměni pomalu ustávalo, až utichlo docela, ale pak se zase vracelo a zesilovalo. Vrtulník se zřejmě opět otočil a vydal zpátky k řečišti. Jen kdyby si ho nevšimli… A opět naděje, hukot zeslabil… Maxim ležel, ani nedutal a vší silou se tiskl k půdě, ale přesto ho nahlodávalo vědomí, že ho tady stejně snadno najdou. Budou pročesávat celý břeh a nakonec dojdou i sem. Možná udělal chybu, že
120
Andrej Reutov
121
Hackeři snů
vylezl tady, měl raději plout na druhou stranu… Ale už se stalo a je vůbec zázrak, že se dostal ven. Zaposlouchal se do ticha – nikde nic, klid. Po chvíli se z velké dálky znova ozval charakteristický hukot okřídleného stroje. Posadil se a vyhrnul si nohavice. Pak si prohlédl si zranění, ale nebylo nic vážného, kulka jen sloupla kus kůže. Měl pár modřin a škrábanců, ale nyní jim nemohl věnovat pozornost. Jeho hlavním cílem bylo, aby se odsud dostal, a tak se zvedl a běžel hlouběji do lesa. Při běhu se trochu ohřál. Běžel a běžel, aniž by věděl, kolik vlastně uběhl – kilometr, možná víc? Pak se zastavil a zcela vyčerpaný klesl k zemi. Chvíli ležel, těžce oddychoval a hleděl k blankytně modrému nebi orámovanému korunami listnatých stromů. Když se trochu vydýchal, sundal si tenisky a vylil z nich zbytky vody a pak si je znovu nazul v naději, že už v nich aspoň nebude šplouchat. Podíval se na hodinky a světe div se, stále šly, prodavač měl pravdu, když tvrdil, že jsou voděodolné… Zase bylo slyšet vrtulník, který kroužil někde v dáli, ale Maxima už to netrápilo, pronásledovatelé ho evidentně ztratili. Sledoval jen jeden cíl: dostat se z těchto míst a odejít co nejdále… Další odpočinek si dopřál až po hodině. Ležel asi patnáct minut a znovu se dal na cestu. Orientoval se podle slunce, a pokud dobře počítal, měl by se touto cestou dostat k řece, po níž sem před rokem připlul. A nemýlil se: blíž k poledni v dáli uviděl stříbřitý lesk vodní hladiny. Byla to tatáž řeka, byť nyní široká a rozvodněná. Vydám-li se nahoru podél břehu, dostanu se k přítoku, který vede k chalupě, uvažoval Maxim. A když se vydám dolů…, najednou se zarazil, protože nevěděl, kam má vlastně jít. Buď se vydá osmdesát kilometrů nahoru do vesnice, kde bydlí Igor, nebo sto dvacet kilometrů dolů podél řeky a pak ještě asi třicet kilometrů lesem. Dolů by mohl chvíli plout, ale nahoru by musel jít celou cestu pěšky. Co je vlastně lepší?
Hackeři snů
Druhý díl: Hranice neznáma Odpověď se dostavila sama od sebe. Jeho úkolem bylo odsud rychle odejít a někde přečkat kritickou dobu a pak vejít do snění, vyhledat Borise a všechno mu povědět. Boris určitě něco vymyslí a nějak ho odsud dostane. Maxim se rozhodl jít dolů po proudu, protože mu něco napovídalo, že tato cesta bude bezpečnější. Tam ho snad nikdo hledat nebude… Šel bez přestávky asi půldruhé hodiny, než narazil na překážku: v cestě mu leželo několik spadlých stromů. V podstatě představovaly šikovný úkryt a Maxim si pomyslel, že ho tady z vrtulníku neuvidí. Jeho vyčerpané tělo si žádalo odpočinek a Maxim mu to nemohl odmítnout. Ustlal si tedy na zetlelé trávě a pod hlavu si dal větévky. Byť ve skutečnosti spánek neplánoval, nemohl mu zabránit a na několik hodin vypnul. Když otevřel oči, bylo už pět hodin večer. Zaposlouchal se, zda neuslyší něco podezřelého, ale kolem bylo ticho, jen kdesi v dáli šuměla říčka. Pocítil silnou žízeň. Vylezl z úkrytu a sešel k vodě, načerpal si a napil se. Byla špinavá, ale to mu bylo v tuto chvíli jedno. Pak se vrátil ke kmenoví a napadlo ho, že by si mohl postavit provizorní chatrč nebo salaš. Přemýšlel, jak by to udělal nejlépe, škrábal se na zátylku a ptal se sám sebe: Nebo se na to mám vykašlat? Už mu však nebylo dáno si také odpovědět. Žádnou salaš již stavět nemusel. Za zády mu zapraskala větev. Okamžitě se ohlédl – právě včas, aby si stačil prohlédnout pažbu zbraně namířené proti němu. *** Probral se, když vedle sebe uslyšel lidské hlasy. Pootevřel oči, ale ihned se zajíkl bolestí v ústech, měl asi zlomenou čelist. Nebo ne? Jazykem přejel zuby a zahýbal čelistí… Zdálo se, že je vše v pořádku. Pootočil hlavu směrem k hovořícímu člověku a zachvěl se, protože rozpoznal známého ostřelovače. Byl hubený
122
Andrej Reutov
123
Hackeři snů
a šlachovitý, mohlo mu být kolem pětatřiceti let a měl na sobě vojenský maskáčový oblek. Nyní seděl na kládě a s někým hovořil vysílačkou, v levé ruce držel pušku. Byl to velmi silný protivník. Teprve nyní Maxim pochopil, že má ruce svázané za zády. Instinktivně se pohnul a – setkal se s pohledem ostřelovače. Muž právě ukončil hovor, schoval vysílačku do kapsy kombinézy, vytáhl cigarety a klidně si zapálil. Dokonce nabídl i Maximovi, ale ten odmítavě zavrtěl hlavou. Tak zase cigarety schoval a dal si hlubokého šluka, vypustil obláček dýmu a znovu pohlédl na Maxima. „Ty nám teda dáváš zabrat, kámo,“ řekl mu a ironicky se ušklíbl. „měli jsme tě odstřelit hned u té chajdy a byl by pokoj.“ „A proč jste mne teda neodstřelili?“ zajímal se Maxim a zaujal pohodlnější pozici. „Proto říkám, že jsme tě měli odstřelit.“ Nedbale odklepl popel a chvíli mlčel. „A teď vstaň, musíme jít, čekají na nás.“ „A co když nepůjdu?“ „A má to smysl?“ opáčil bojovník rázně. „Klidně zavolám vrtulník, který přiveze několik chlápků, a ti už tě dopraví, kam bude potřeba. Rozhodni se sám…,“ a ostřelovač demonstrativně vtáhl kouř. Měl pravdu. Maxim chvíli seděl a přemýšlel o tom, co má dělat, ale pak se těžce zvedl na nohy. Mám ještě vůbec šanci? přemýšlel. Kdybych tak přistoupil o půl metru blíž… „Ale no tak, nedělej hlouposti,“ doporučil mu ostrý hoch. „A pamatuj si, že tě víckrát varovat nebudu. Prostřelím ti koleno a ať si s tebou dělají, co chtějí. Raději běž hezky po svých.“ „A kam?“ „Támhle!“ odhodil nedopalek směrem, který měl na mysli. Maximovi nezbývalo nic jiného než se mlčky podřídit. Vydali se na cestu, Maxim klopýtal vepředu, ostřelovač si
Hackeři snů
Druhý díl: Hranice neznáma to vykračoval několik metrů za ním a občas mu napověděl, kam má jít. Maxim po chvíli pochopil, že se řídí kapesním GPS navigátorem. Asi za hodinu došli k místům, která Maxim dobře znal, ovšem teď neměl ani jedinou šanci na útěk. Došli k chalupě. Vrtulník stál na nedaleké plošince, u domku postávalo několik samopalníků a vedle pár civilně oblečených mužů. Ne, nebyli to všechno muži, byla mezi nimi žena. Když si ji Maxim pozorně prohlédl, úlekem sebou trhl. Byla to Jana. „A jéje, neděláš vůbec dobře, mladý muži,“ přivítal ho vysoký a vyzáblý chlápek, který stál vedle ní, a sjel Maxima ledovým pohledem. Zřejmě celé operaci velel. „Protože okrádáš lidi o důležitý čas.“ Maxim mlčel, co na to taky mohl říct? „Jak se jmenuješ?“ „Sergej,“ řekl Maxim a dodal: „Sergej Savčenko.“ „Máš dokumenty?“ „Nemám,“ pokrčil Maxim rameny, „jen blbec by s sebou do tajgy tahal občanku.“ Mluvil pravdu, všechny dokumenty nechal u Igora, jenž mu vysvětlil, že je tu nebude potřebovat. V lese nehrozí, že by je nikdo mohl chtít vidět, naopak by se mohly ztratit nebo promáčet. „O tom si ještě promluvíme, času budeme mít dost,“ pronesl pomalu vysoký muž, „a teď letíme.“ Byl to Daghes. Maxim to poznal, protože muž chvíli rozmlouval s Janou a ona ho nazvala vládce. O to byla situace komplikovanější. Maximovi problesklo hlavou, že se protentokrát dostal do skutečně prekérní situace. Těšilo ho pouze to, že ho pravděpodobně zatím nepoznali, zřejmě proto, že mu mezitím vyrostla bradka a knír. Právě dnes se chtěl před cestou oholit, jaké štěstí, že to nestihl. Skupina se několik minut připravovala k odletu, ale po chvíli už Maxima vtáhli do helikoptéry a posadili na sedačku. Viděl, jak dva chlapíci venku polévají chalupu benzí-
124
Andrej Reutov
125
Hackeři snů
nem a jeden z nich pak vytáhl zapalovač. Vyšlehl obrovský plamen a chtivě olízl prkna chalupy. Maxim se odvrátil, protože to pro něho byla bolestná podívaná. Naskočil motor a vrtule se pozvolna roztáčely. Uplynula minuta a pak druhá… Motor se rozeřval silněji, stroj se odpíchl od země a začal stoupat do výšky. Cesta trvala několik hodin a únosci se mezitím o Maxima „dobře starali“. Nedopřáli mu ani zavřít oči, okamžitě ho okřikli anebo mu rovnou uštědřili ránu do boku. Chápal, že to dělají schválně, aby ho zlomili, a také se možná báli, aby jim nezmizel. Co když otevře portál a vytratí se nebo se rozplyne ve snění? Kdyby situace nebyla tak vážná a jemu nehrozilo skutečné nebezpečí, Maxim by měl legraci z toho, že ho automaticky přijali za schopného ostříleného hackera. Ale ve skutečnosti mu nebylo do smíchu a dobře si uvědomoval, jak by to mohlo skončit. Celou cestu snažil otevřít portál, věděl, že je to jeho jediná záchrana, a také doufal, že to dokáže. Kromě toho se pokusil hovořit se sítí a prosil ji, aby se nad ním smilovala a pomohla mu. Vytáhni mne odsud, milá síť! Ale síť zůstala k jeho prosbám hluchá a všechny pokusy o otevření portálu rovněž selhaly. Přistáli na jakémsi velkém letišti a za dvacet minut už Maxim seděl v luxusním interiéru soukromého letadla. Vzlétli směrem k Moskvě. V saloně seděl jen Daghes, Jana a dva bodyguardi. Maxim nevěděl, kam se poděli ostatní – ve skutečnosti někteří neletěli a jiní se usadili ve vedlejším salonku . Samozřejmě na úprk nyní nemohl ani pomyslet, a už vůbec ne šest tisíc metrů nad zemí. Daghes se posadil naproti Maximovi a pozorně ho zkoumal, jeho pronikavý pohled ho znervózňoval a cítil se při něm nesvůj. Jana mlčela a občas se na Maxima usmála. Konečně se Daghesovy rty pohnuly:
