5. KAPITOLA
NĚMCI NA SLOVENSKU
Slovensko vždy zaujímalo v plánech německého nacionálního socialismu zvláštní pozici. Samostatné zkoumání slovenské problematiky má své opodstatnění také proto, že osud Slovenska a jeho Němců za války se podstatně odlišoval od situace v ostatních částech Československa. Konrád Henlein a K. H. Frank se v době před mnichovským verdiktem snažili využít slovenské autonomisty (kteří reprezentovali jen menšinu Slováků) pro své zájmy – zprvu zcela bez úspěchu a i posléze s úspěchem nevalným.1 Dr. Jozefa Tisa (1887–1947), po Hlinkově smrti v srpnu 1938 vůdce autonomistické Slovenské ľudové strany, se německým nacionálním socialistům podařilo zpracovat teprve po Mnichovu, protože byl odkázán na jejich pomoc při uskutečňování plánů na konstituování takového Slovenska, které by autoritářsky ovládal on sám. Tiso stál pouze o možnost na Slovensku neomezeně vládnout – ovšem deficit takto vznikající měla hradit Praha. Myšlenka zcela samostatného Slovenska mu proto byla cizí. Ale když už se jednou vydal Hitlerovi do rukou jako jeho slouha, byl mu beze zbytku vydán na milost a nemilost a pod Hitlerovým vyděračským nátlakem musel 14. března 1939 vyhlásit nezávislost Slovenska.2 Historie tohoto údajně samostatného, ve skutečnosti však na Berlínu zcela závislého Slovenska3 je naplněna boji mezi křídlem ko99
5. KAPITOLA
lem Tisa, zprvu předsedy vlády a od října 1939 prezidenta republiky, a Vojtechem Tukou (1880–1946), po Tisovi do září 1944 předsedou vlády. Tiso byl zastáncem svébytného klerofašismu, zatímco Tuka jako nepokrytý agent třetí říše propagoval jakousi odrůdu slovenského nacionálního socialismu. Hitler nemohl nikdy zajít tak daleko, aby poměrně populárního katolického kněze Tisa vypudil z pozice hlavy státu; Berlín ovšem při každé příležitosti, která se naskytla, proti Tisovi podpořil Tuku.
SLOVENŠTÍ NĚMCI V HITLEROVÝCH PLÁNECH Sto padesát tisíc Němců na Slovensku4 hrálo v Hitlerových kalkulacích pochopitelně důležitou roli. Němci byli ve větším počtu soustředěni především v Bratislavě a na jazykovém ostrůvku ve Spiši na úpatí Vysokých Tater, ale němečtí havíři a rolníci žili i na středním Slovensku. Němci na Slovensku se po roce 1918 přidali zčásti k politickým stranám s ústředím v Praze (sociální demokraté, komunisté, křesťanští sociálové), zčásti si vytvořili vlastní formace. Samostatné uskupení tvořila Spišská německá strana (Zipser Deutsche Partei), která roku 1929 prosadila s pomocí Maďarů do pražského parlamentu jednoho poslance (Andor Nitsch, 1883–1976). (Němečtí sociální demokraté měli v letech 1920–1925 po jednom na Slovensku zvoleném poslanci a senátorovi, němečtí křesťanští sociálové v letech 1929–1935 senátora.) Spišská německá strana se do roku 1938 úspěšně bránila nacistickému podřizování jednotné linii. Německým nacionalistickým uskupením, i když zpočátku zcela bezvýznamným, byla Karpatoněmecká strana (Karpathendeutsche Partei), založená roku 1929; výrazněji na sebe upozornila teprve po roce 1933 jako slovenská filiálka Henleinovy Fronty sudetoněmecké domoviny (později Sudetoněmecké strany). V jejím čele stál Franz Karmasin (1901–1970), původem z Olomouce, který byl v letech 1935–1938 jedním z Henleinových (na Moravě zvolených) poslanců v parlamentu.
KARMASINOVA STRMÁ KARIÉRA Karmasin vystoupil do popředí teprve po mnichovském diktátu, když Tiso, předseda vlády autonomního Slovenska v rámci zbytku Československa, vytvořil oplátkou za podporu z Berlína státní sekretariát pro slovenské Němce. Šestého října 1938 ustavila Slovenská ľudo00
NĚMCI NA SLOVENSKU
vá strana ve slovenské části republiky vládu jedné strany. Už o dva dny později rekonstruoval Karmasin svou Karpatoněmeckou stranu pod názvem „Německá strana“ (Deutsche Partei, DP), a ačkoli se jí o to nikdo neprosil, osobovala si nárok na výlučné zastoupení slovenských Němců.5 To bylo v době, kdy v Čechách a na Moravě existovaly ještě zbytky demokracie. Už 12. října byl Karmasin společně s jedním slovenským extremistou, pozdějším ministrem zahraničí dr. Ferdinandem Ďurčanským, u Göringa; projednávali s ním – za Tisovými zády – vyhlášení „samostatného“ Slovenska. „Židovský problém bude řešen podobně jako v Německu,“ zněl příslib. 6 Čtrnáctého října se Karmasin stal státním tajemníkem na předsednictvu slovenské vlády.7 Počátkem roku 1939 si pak přisvojil titul „vůdce národnostní skupiny“.
BERLÍN VYSÍLÁ EXPERTA Jakmile se Hitlerovi s využitím sudetoněmecké otázky podařilo okleštit Československo, uchýlil se k nové taktice, jíž hodlal zasadit státu poslední ránu s využitím slovenské otázky. K takzvané „ideologické“ přípravě byl v říjnu 1938, poté co ukončil činnost „poradce“ Konráda Henleina, vyslán na Slovensko dr. Kurt Rabl (nar. 1909) ze Střediska ku podpoře německých soukmenovců (Volksdeutsche Mittelstelle, VoMi),8 jedné z organizací dirigovaných SS, jejímž cílem bylo zneužívat německé menšiny k imperialistickým cílům. Formálně bylo Slovensko stále ještě součástí demokratického Československa, ve kterém od roku 1920 platila demokratická ústava. Na to však bral Rabl ve svých memorandech z října a listopadu 1938 pramalý zřetel.9 Cílem německé politiky vůči Slovensku musí být, pravilo se v nich, co nejrychlejší a „pokud možno úplné začlenění země do čtyřletého plánu“, vytvoření státní mládežnické organizace „po vzoru Hitlerjugend“ a „rychlá arizace“ hospodářství. To všechno má „rozhodující strategický význam“ a tento proces by měl být urychlen zavedením norimberských rasových zákonů na Slovensku. Z diskriminace a oloupení židů by měli mít podle Rablova soudu prospěch výlučně Němci, v žádném případě Slováci: Slovensko je příliš malé a příliš chudé, aby se dalo uvažovat o tom, že by se tu v delší perspektivě mohlo připustit souběžné uplatnění německého i českého ekonomického vlivu. Ekonomická převaha, kterou dosud 0
5. KAPITOLA
měla česká strana (kromě jistých maďarskožidovských vlivů), se nyní musí přechýlit na naši stranu. Toto je navíc jediná cesta, která umožní začlenit do našeho německého ekonomického systému také český kapitál. Dokud si v Praze budou činit naděje, že jim zde na Slovensku bude kynout rozvíjející se trh kapitálových investic, nikdy se tam vážně nesmíří s myšlenkou úplného začlenění do německého hospodářství. Právě o to však musíme usilovat […]. Norimberské protižidovské zákony – „tak důležitou a pro náš vliv v této zemi rozhodující otázku“ – nelze ve stále existujícím pražském parlamentu prosadit. Je třeba s tím začít na Slovensku: Naproti tomu není vyloučeno, že slovenský příklad […] by podnětně zapůsobil i v českých částech státu. […] Řekl bych […], že protičeské předsudky na Slovensku jsou pro nás kapitálem tak cenným, že bychom neměli podnikat nic pro to, abychom ho zmenšovali. Ve stejném duchu byl formulován i Rablem sepsaný „návrh zákona o právním postavení německé národnostní skupiny na Slovensku“, který pro část státu, stále ještě demokratického, počítal mj. s následujícími opatřeními: Každý německý státní příslušník má právo uchovávat a dále rozvíjet sounáležitost s celkem německého národního elementu a jeho nacionálněsocialistickým světonázorem. Toto nerozlučné sepětí je ve veřejném i soukromém životě všem Němcům dovoleno projevovat užíváním znaků, jež je symbolizují (hákový kříž, německý pozdrav atd.). K politickému vedení německé národnostní skupiny […], k její výchově v duchu občanské věrnosti a nacionálněsocialistického německého světonázoru, k zástupné péči o její mravní, tělesné a duchovní zdraví a o její plodnost je povolána Německá strana. Pokud to bude zavedeno na Slovensku, praví se v komentářích, bude se v Čechách a na Moravě něco podobného prosazovat snadněji: Pokud vezmeme za východisko karpatoněmecký způsob řešení, lze otázku národnostní skupiny – se všemi zahraničněpoliticko-mocenskými možnostmi v něm tkvějícími! – dovést tímto způsobem ku zdárnému konci na celém území Československa. (Zvýraznil J. W. B.) 02
NĚMCI NA SLOVENSKU
„SAMOSTATNOST“ Z HITLEROVY MILOSTI Dopadlo to trochu jinak: Hitler si vynutil vyhlášení „samostatnosti“ Slovenska, aby tak zcela izoloval Čechy, jimž „za trest“ nepřiznal ani onu zdánlivou nezávislost, jaká byla přisouzena Slovensku. Tento vývoj, který nacionální socialisté vydávali za „osvobození“, nebyl mezi Slováky nijak populární; otevřeně to vyjádřil profesor Hermann Raschhofer, jeden z expertů tehdejšího berlínského režimu na Slovensko: Vůdčí slovenské osobnosti nepokrytě přiznaly, že okruh těch, kdo byli rozhodnuti pro slovenskou nezávislost, byl zpočátku malý.10 Hitlerovi při jeho strategických čachrech vydatně napomáhali jeho souvěrci na Slovensku. Dvanáctého února 1939 přivedl Karmasin k Hitlerovi slovenského extremistu Tuku, aby opět za Tisovými zády a pochopitelně za zády pražské vlády projednali otázku slovenské „nezávislosti“. Hitler schůzku uzavřel poznámkou příznačnou svou fundamentální prolhaností, „že by pro něho bylo velkým uklidněním, kdyby věděl, že Slovensko je samostatné“. Třináctého března ministr zahraničí Ribbentrop telegraficky vyzval německého konzula v Bratislavě, aby „všemi způsoby podporoval činnost jistých míst, pokud to bez kompromitace Vašeho postavení […] bude možné. Platí to zejména pro používání Vašeho vozu“.11 Aby bylo možné sevřít Slovensko do kleští, byl den nato předán maďarskému nejvyššímu představiteli Horthymu z Berlína „podnět“, který Horthy radostně uvítal, totiž aby maďarské jednotky okupovaly Podkarpatskou Rus, do té doby stále ještě v československých rukách.12 Horthy Hitlera ujistil, že vše půjde podle přání: Ve čtvrtek 6. t. m. dojde k pohraničnímu incidentu, po němž bude v sobotu následovat velký výpad. Tiso byl mezitím z Prahy zbaven funkce šéfa slovenské vlády, ale Hitler si ho bez ohledu na to už 13. března předvolal do Berlína,13 aby ho „přesvědčil“ o nutnosti vyhlásit nezávislost Slovenska. Jeho kázání vrcholilo nedvojsmyslnou hrozbou, že pokud Slovensko bude váhat anebo se nebude chtít od Prahy odtrhnout, „ponechá osud Slovenska vývoji událostí, za které už neponese žádnou odpovědnost“ – ji03
5. KAPITOLA
nými slovy maďarskému horthyovskému režimu. Tiso se stále ještě pokoušel nějak se ze situace vykroutit, ale kapituloval hned následujícího dne, jenž přinesl „vyhlášení nezávislosti“, kterou si na něm vynutili.
TEN, CO S HITLEREM NEMĚL ÚDAJNĚ NIC SPOLEČNÉHO Až do roku 1945 byl leitmotivem činnosti Franze Karmasina coby „vůdce národnostní skupiny“14 pokus, který se roku 1942 i potom bohužel nadmíru dobře vydařil, totiž dotlačit netečné Slováky na dráhu nelidské německé protižidovské politiky. Ovšem gruppenführer SA a hauptsturmführer Waffen-SS v záloze Franz Karmasin po válce své kontakty s nacionálním socialismem a svou spoluvinu na „řešení“ židovské otázky na Slovensku popřel dokonce pod svědeckou přísahou. Přitom už ve stranických stanovách bylo nedvojsmyslně formulováno to, co ve svém návrhu zákona předjímal Rabl: Svým bytostným charakterem, svým základním postojem i svým působením ztělesňuje Německá strana nacionálněsocialistický německý světový názor […].15 Sedmého listopadu 1938 utvořili henleinovští členové parlamentu ve zbytkovém Československu frakci, která nesla označení „Parlamentní klub německých nacionálněsocialistických poslanců a senátorů“. Jedním z jeho osmi členů byl Franz Karmasin.16 Na počátku března 1939 měli „vedoucí činovníci“ „Německé strany“ skládat následující přísahu: Při Bohu a na svou čest přísahám bezpodmínečnou věrnost a poslušnost Adolfu Hitlerovi, Vůdci sjednoceného německého národa, a jím dosazenému vůdci naší německé národnostní skupiny […].17 (Zvýraznil J. W. B.) V červenci 1939 se tento Hitlerem dosazený „vůdce národnostní skupiny“ dal takto slyšet na téma slovenské ústavy: Strana obdržela právo vyvíjet činnost na nacionálněsocialistickém základě, na své zástavě má hákový kříž a otevřeně zpívá Píseň Němců a Píseň Horsta Wessela.18 04
NĚMCI NA SLOVENSKU
O několik dní později přišlo uklidňující ujištění: Německá strana na slovenském území je nyní definitivně zbudována dle vzoru NSDAP.19
JE POŽADOVÁN OSTŘEJŠÍ POSTUP PROTI ŽIDŮM Karmasin byl dlouho nespokojen se slovenskou vládou, protože prý nedostatečně stíhá židy, a tak se vydal za oberführerem SS Rudolfem Likusem (nar. 1892, člen NSDAP od roku 1922 s nízkým členským číslem 5814), kterého Ribbentrop dosadil na berlínské ministerstvo zahraničí jako dohližitele; v Likusově zápise z listopadu 1939 se praví: Státní tajemník Karmasin referoval o nárůstu komunistické a rovněž maďarské propagandy […], dále o zesíleném úsilí čechofilních a panslavistických elementů. […] V postoji vůči současné vládě […] existuje v národě jisté rozladění, protože dosud nesplnila určité sliby […]. Jako zvláštní příklad uvedl Karmasin neprovádění ohlašovaných židovských zákonů. Bylo by jistě vhodné, aby z rozhodujících německých míst bylo na vládu v pozitivním smyslu působeno, ale vhodnou formou, protože jinak by mohla snadno povstat nová nelibost vůči Říši pocházející z toho, že vedoucí mužové Slovenské republiky hájí zájmy Říše. V současné době jsou proněmecké elementy ve Slovenské republice osamoceny, naopak živly protiněmecké větří pod tlakem antiněmecké propagandy svěží vítr. Situaci je prý možno ve smyslu pro Říši příznivém ještě napravit, pokud bude přikročeno ke vhodným opatřením v politické a ekonomické oblasti. […] Karmasin dal najevo svou ochotu dát se spolu s DP [Německou stranou], kterou vede a která má aktivní zástupce v 600 obcích na Slovensku, do služeb Říše. Byl by ochoten podle směrnic pana říšského ministra zahraničí provádět se svou stranou vhodná propagandistická protiopatření, jaká nemohou být provedena úřady zastupujícími Říši.20 To všechno Karmasin pak přednesl Ribbentropovi osobně.21
ZAČÍNÁ ŠTVANICE NA ŽIDY Jakmile se Karmasin vrátil na Slovensko, zahájil v šestnácti obcích spišského jazykového ostrůvku ďábelskou protižidovskou kampaň: 05
5. KAPITOLA
Naše vesnice musejí být očištěny od oněch kreatur, jež především jsou nositeli nepřátelské propagandy a štvaní proti všemu německému. Hovořím o Židech. Nesmíme čekat, až židovskou otázku vyřeší stát, musíme si ji u nás vyřešit sami. To znamená, že nesmíme Žida […] podporovat, nesmíme u něho nic kupovat, krátce nesmíme mu umožňovat tady vést na náš účet život vypaseného trubce. […] Byli jsme pověřeni v této zemi úkolem […] coby Vůdcovi vojáci […]. Nebyli bychom nacionálními socialisty […], kdybychom v sobě necítili závazek bojovat spolu s Adolfem Hitlerem jako jeho vojáci až do konečného vítězství.22 (Zde i v následujících citátech zvýraznil J. W. B.) Jenže kvůli nedostatečnému pochopení Slováků pro nelidská opatření to šlo Karmasinovi všechno příliš pomalu, jak to vytýkal 1. května 1940: Nejprve se musíme zasadit o to, aby naše obce byly očištěny od židovské pohromy. […] Tuto ideu musíme […] trvale prosazovat a dosáhnout toho, aby Slováci pochopili, jakým jsou Židé pro tento stát břemenem.23 Následovala kampaň proti cikánům: Tak jako z našich vesnic mizí Žid, musíme veškeré úsilí zaměřit na to, abychom z našich německých vsí odstranili Cikána, neboť oba jsou koneckonců rasovým problémem a úzce spolu souvisejí.24 Hitlerovy narozeniny byly Karmasinovi příležitostí k doznání, že slovenští Němci nemají vůči státu, jehož jsou občany, vůbec žádné závazky. Jejich úkolem je sloužit pouze Německé říši: Máme zde za úkol prospívat, vzkvétat a nést plody pro Říši a pro našeho Vůdce. […] Slibujeme Vůdci, že mu budeme z vděčného, překypujícího srdce sloužit, následovat ho, vždy konat to, co od nás bude požadovat, totiž býti ušlechtilými německými lidmi, nacionálními socialisty, bojovníky za německý národ, za Hnutí a novou Evropu.25 Zcela v Karmasinově duchu se dal slyšet úvodníkář jeho orgánu, jistý Fritz Fiala. Židé musejí být vyhubeni, jak se zcela otevřeně vyjádřil. Musíme napřed přikročit k tomu, abychom definitivně vyhubili nejvlastnějšího, největšího a věčného nepřítele naší země, Žida.26 06
NĚMCI NA SLOVENSKU
HROZBY NA ADRESU SLOVENSKÝCH NĚMCŮ Projev, který měl Karmasin v létě 1942 na Spiši, byl směsicí nářků nad slovenskými Němci a hrozeb na jejich adresu: Máme v našem prostoru pověření a úkol podchytit každého Němce a přivést ho do našeho hnutí. […] Někteří za námi možná dodnes nepřišli také z přesvědčení, jiní si zase mysleli, že mají ještě čas, chtějí „vyčkat“, jak se věci vyvinou. […] Do našich řad musejí všichni, abychom se nemuseli stydět, až budeme předstupovat před Vůdce a budeme mu podávat hlášení. […] My nechceme produkovat žádného vzorového karpatoněmeckého člověka, ale nebudeme trpět ani žádné skupinkaření. Naším úkolem je naopak zařadit naše lidi […] do veliké fronty Němců a napomoci při vytváření a uspořádávání nové Evropy pod vedením Adolfa Hitlera.27 Výhrůžky do vlastních řad záhy ještě znatelně zesílily: Ten okamžik, abychom na jedné straně vyjadřovali uznání a propůjčovali vyznamenání, a na druhé straně abychom z chování velmi mnoha příslušníků národního společenství vyvozovali opačné důsledky, dosud nenadešel; každý však budiž ujištěn o tom, že ten den přijde. Mezi naše úkoly patří vést konto každého jednotlivého Němce.28 Na konci roku Karmasin vystupňoval hrozby málo přizpůsobivým soukmenovcům, až po avízo „německonárodních29 rozsudků smrti“: Tomu, kdo se chce vyčleňovat z naší pospolitosti […], se musí v zájmu společenství okamžitě dostat trestu. […] Pokud to bude muset být, necouvneme zde ani před německonárodním rozsudkem smrti, který bude stát na konci škály disciplinárních opatření, jež bude nutno zavést. […] Ať nás Vůdce povolá kamkoli, budeme dokazovat, že chceme býti nacionálními socialisty.30
ARGUMENTY PRO FANATIKY VYSÍDLOVÁNÍ Na přelomu roku považoval Karmasin za vhodné znovu podtrhnout skutečnost, že ač jsou slovenští Němci slovenskými občany, nejsou této zemi povinováni ani vnějškovou loajalitou a jsou v ní cizím tělesem. Zastáncům vysídlení tak zadarmo dodal vhodné argumenty až do domu: 07
5. KAPITOLA
My všichni se v této hodině obracíme se srdcem naplněným vděkem k onomu osamělému muži, jenž se vzdal rodiny, aby se dal do služeb svému německému národu, jenž se však zato stal celému tomuto národu otcem a Vůdcem. Víme, že se o nás stará, že nezapomíná na nikoho z nás. My všichni, vojáci na frontě, muži i ženy doma, skládáme slib, že zachováme věrnost tomu, jenž pro nás a pro naše děti buduje novou budoucnost, našemu Vůdci Adolfu Hitlerovi.31 Za to, že žijí ve své vlasti, Němci ze Slovenska podle Karmasina vděčí jen Hitlerovu rozhodnutí – podle této logiky pak ovšem nelze ani nic namítat proti tomu, když se jiný mocipán rozhodne jinak: Nebyli jsme tu Vůdcem ponecháni proto, abychom vešli do dějin jako poslední Němci v tomto prostoru, nýbrž proto, abychom plnili naše poslání.32 Čím byla situace nacionálního socialismu zoufalejší, tím hysteričtěji projevoval „vůdce národnostní skupiny“ Hitlerovi svou oddanost. Rusové už překročili slovenské hranice a obsadili Košice, ale Karmasin se pokoušel Němcům, které tak dlouho vodil za nos, stále ještě naočkovávat důvěru ve Vůdce: Kamarádi, druhové, pomozte nám proměnit naši národnostní skupinu ve fanatické společenství. Dostalo se nám toho štěstí, že máme takového Vůdce. […] Musíme na kolenou děkovat Bohu, že nám daroval Adolfa Hitlera. […] Chceme tudíž v této hodině slíbit, že ze sebe vydáme vše, abychom splnili, co od nás Vůdce požaduje, a my ho i v této hodině zdravíme naším starým bojovým pozdravem: Adolfe Hitlere, Sieg Heil!33 Úplně přízračně to muselo vypadat v Bratislavě za posledních březnových dnů roku 1945, když Karmasin přijímal přísahu jedné standarty SS a při tom provolával: Nastoupili jsme pod tímto hradem na prastaré německé půdě, abychom složili proklamaci naší věrnosti a našeho bojového odhodlání. V tomto přesvědčení přísaháme věrnost našemu Vůdci, našemu národu a naší vlasti.34 Čtvrtého dubna obsadila Bratislavu sovětská armáda. Karmasin nezachoval věrnost ani svému Vůdci, ani národu, ani vlasti. Nechal ka08
NĚMCI NA SLOVENSKU
marády, své druhy, ve štychu a na velikonoční neděli 1. dubna zmizel ze Slovenska směrem do Rakouska. Pak se vynořil pod jménem Paul Dibak ve Spolkové republice. Roku 1952 nepovažoval už za nutné užívat falešné jméno. Jako Franz Karmasin se stal členem spolkového sněmu Sudetoněmeckého krajanského spolku (landsmanšaftu) a placeným jednatelem spolku Witiko-Bund, ve kterém se shromažďovaly přeživší henleinovské veličiny.
VYSLANECTVÍ V RUKOU NSDAP Nacifikaci německé diplomatické služby se nacionálním socialistům nepodařilo uskutečnit přes noc. Na exponovaných místech dlouho zůstávali vyslanci a velvyslanci, kteří do NSDAP nevstoupili ani formálně, tedy jen proto, aby měli klid a neohrozili si kariéru. Ale i diplomaté, které v tomto ohledu nenaplňovaly tak velké pochybnosti, se často poctivě snažili působit proti záměrům režimu. Mnohem snadnější to měli nacionální socialisté v případě nově zakládaných diplomatických zastoupení ve státech, které byly vytvořeny podle Karmasina „z Vůdcovy vůle“. To platilo pro Slovensko a Chorvatsko. Tam byly tyto úřady tvrzemi SS – pochopitelně to souviselo i s rolí, kterou tyto rádoby státy hrály v Hitlerových útočných plánech. Německé vyslanectví v Bratislavě vedl zpočátku Hans Albert Bernard (nar. 1892), jenž byl v diplomatických službách už od roku 1920, ale přesto považoval už 1. září 1930 za vhodné vstoupit do NSDAP. Dostal nízké členské číslo 297 956 a později se stal nositelem zlatého stranického odznaku. Jisté je, že mu dali přednost před generálním konzulem Ernstem von Druffel (1887–1962), který byl v Bratislavě od roku 1936 a do července 1939 fungoval jako chargé d’affaires, jen jeho členství v NSDAP bylo čerstvějšího data, teprve od 1. října 1934. Po poněkud bezbarvém Bernardovi přišel roku 1940 obergruppenführer SA Manfred von Killinger (1886–1944), který pak sám ukončil svůj život v Bukurešti, když se města zmocnila sovětská armáda. Killinger byl „starý bojovník“ NSDAP, člen strany od 1. května 1928 (členské číslo 97 414), roku 1933 se stal předsedou saské vlády a pak z SA zabloudil do diplomacie. Když pak Hitler povolal Killingera „k vyšším úkolům“, přišel do Bratislavy jako vyslanec Hanns Elard Ludin (1905–1947). Ludin byl žoldák tělem i duší. Jako mladý důstojník byl roku 1930 jedním ze tří obžalovaných v ulmském procesu s důstojníky reichswehru, který tehdy vzbudil značnou pozornost; proces se konal u říš09
