Kapitola 1 Na Titanic neměli

Zastavte Dubceka_CZ dok

15.6.2011

10:11

Stránka 13

Kapitola 1

Na Titanic neměli Kdyby byli Michal a Štefan Dubčekové bohatší, možná by do Ameriky nikdy nedojeli. Možná by cestovali novým, luxusním parníkem Titanic, který během své první plavby z Evropy do Ameriky narazil na ledovec a v dubnu 1912 se potopil. V tomtéž roce doplulo do vysněné země na podstatně levnějších lodích asi čtyřicet tisíc slovenských emigrantů, mezi nimi i bratři Dubčekové. Amerika byla republikou, což pro Evropany, kterým většinou ještě vládli králové či císaři, představovalo velké lákadlo. Štefan utekl do Ameriky přímo z Pešti, kde přišel o práci, protože vstoupil do dělnické strany. Michal se z Pešti ještě vrátil do Uhrovce, ale krátce nato odešel s Petrem Tomáškem za bratrem. Dubčekové se usadili v severní části Chicaga, kde žila slovenská komunita. Štefan nejdřív pracoval na různých stavbách jako tesař, ale v roce 1915, to mu bylo dvacet čtyři let, si našel lépe placené místo v továrně na hudební nástroje. Většina dělníků byli Maďaři – jejich jazyk ovládal ještě z dob svého působení v Pešti. Kromě práce se věnoval i spolkové činnosti v Dělnickém domě, navštěvoval řečnický kurz i hodiny angličtiny. Na začátku listopadu 1917 zatkla Dubčeka a jeho přítele Grigera policie státu Nové Mexiko. V pohraničním městě Larede se společně s kvakery a dalšími odpůrci války pokusili ilegálně překročit hranici s Mexikem, kde chtěli coby přesvědčení pacifisté přečkat válku. Soud jim vyměřil pokutu tisíc dolarů nebo osmnáct měsíců vězení. Předtím však soudce navrhl Dubčekovi zrušení trestu pod podmínkou, že nastoupí do armády. Ten však při představě, že by měl střílet na své slovenské a české bratry, nabídku odmítl. Na zaplacení pokuty neměl, tak šel do vězení, odkud ho krátce po skončení války propustili. Vrátil se do Chicaga a nastoupil na původní místo v továrně na výrobu hudebních nástrojů na Webster Street, severně od North Avenue. Bydlel v podnájmu u vdovy se čtyřmi dětmi, v nevyhovujícím pokoji, bez sprchy a toalety. Nechtěl ji však opustit, protože nájemné bylo jejím jediným příjmem. 13


15.6.2011

10:11

Stránka 14

Ve Slovenském dělnickém domě se seznámil s modrookou Pavlínou, která sice byla o pět let mladší, ale s Amerikou měla delší zkušenost. Za bratrem Michalem a sestrami Katarínou a Antónií přijela do Spojených států už v roce 1909. Pocházela z Bánovců nad Bebravou, z kraje, odkud byli i Dubčekové. I to je v daleké Americe sblížilo. Pracovala jako kuchařka a služka v domě bohatého židovského obchodníka. Účastnila se akcí slovenské sekce socialistické strany. Společně se Štefanem hráli v ochotnickém divadelním spolku Slovenského dělnického domu, zpívali v dělnickém klubu Spevokol. Mladí lidé se do sebe zamilovali a krátce po skončení první světové války se v Chicagu vzali. Uprostřed poválečných zmatků se jim v prosinci 1919 narodil malý Július. V dalekém Rusku se 15. března 1917 car Mikuláš II. vzdal pod tlakem trůnu a moc převzala dočasná vláda. Její práci permanentně podrýval petrohradský sovět vojenských a rolnických zástupců. V zemi vypukla anarchie, a tu využil profesionální revolucionář Lenin. Německá vláda nabídla ruským socialistům peníze i bezpečný návrat ze Švýcarska do Ruska. Cíl zněl: nastolit novou vládu, která uzavře s Německem separátní mír a uvolní německé, rakouské a uherské síly na východní frontě. Leninovi a Trockého bolševici využili nespokojenosti rolníků, kteří tvořili většinu carského vojska, a 25. října 1917, přesně v den narozenin předsedy petrohradského sovětu Trockého, uskutečnili státní převrat. Dočasnou vládu nahradila vláda bolševiků v čele s Leninem. Komisař pro zahraniční věci Trockij podepsal v březnu 1918 s Němci v Brest-Litevsku separátní mír. Německý cíl na východní frontě byl splněn. Bolševici zahájili největší společensko-politický experiment v dějinách lidstva – diktaturu proletariátu. Dne 11. listopadu v 11 hodin a 11 minut roku 1918 podepsalo Německo v Compiègneském lese příměří, čímž skončila první světová válka. V Německu padlo císařství a zrodila se republika. V Evropě už předtím vznikly nové státy – Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polská republika a 28. října i Československá republika.

14


15.6.2011

10:11

Stránka 15

Kapitola 2

Štefane, začínám se bát Bylo po válce, ale hospodářská situace v USA se nezlepšovala. Ceny se oproti předválečným téměř zdvojnásobily. Bohatí ještě víc bohatli, dělníci na tom byli čím dál hůř. Mnozí hledali východisko v alkoholu. Vláda reagovala na rozmáhající se alkoholismus zavedením prohibice. To pochopila rodící se mafie jako přímou výzvu k enormnímu pašování alkoholu do Států. Život v Chicagu začínal být nebezpečný. Přibývalo stávek a v ulicích města docházelo k pouličním bojům. V červenci 1919 vznikla v Chicagu komunistická strana USA a krátce po jejím založení do ní vstoupili i Pavla a Štefan. Vláda Spojených států se začala obávat, aby příklad ruských bolševiků nepodnítil domácí sílící proletariát. Členové socialistických, komunistických a anarchistických organizací byli vystaveni perzekucím. Spojené státy prožívaly období takzvaného rudého strachu. „Co jim říkáš?“ Pavla vešla do kuchyně v šatech, které na ní Štefan ještě neviděl. „Prodala mi je Klárka. Přibrala a už se prý do nich nevejde. Že jsou hezké?“ dožadovala se mladá maminka pochvaly od manžela, který měl právě na kuchyňském stole rozebranou sousedovu skříňku a zpevňoval ji. Kuchyně páchla klihem, ale manželka nic nenamítala. Štefan příležitostně spravoval nábytek a dolary za přivýdělek vylepšovaly neradostnou rodinnou finanční situaci. Dvouletý Julko seděl na podlaze a opravoval spolu s tatínkem. „Říkalas, že jdeš na schůzi marxistického kroužku.“ „Taky jsem tam byla. Klárka mi přinesla šaty. Tobě se nelíbí?“ „Jak by ne, jsi v nich překrásná, jen nevím, jestli na takovéhle věci máme peníze.“ „Štefane, Števko, já vím, že si nemůžeme dovolit rozhazovat, ale Klárka mi je dala skoro zadarmo a… no prostě, chtěla bych na masopustní zábavě vypadat trochu k světu. Moc se těším na ten nový tanec. Jmenuje se charleston. Takhle nějak se to tancuje.“ Pavla se chvíli kroutila na kuchyňské dlažbě. Pak popošla k zamyšlenému manželovi a něžně ho pohladila. „Já vím, časy jsou zlé, ale žijeme přece jenom jednou a…“ utichla. Mlčky seděla, manžel na ni zpytavě hleděl. „Stalo se něco?“ „Nic. Nic vážného.“ 15


15.6.2011

10:11

Stránka 16

„Ty mi něco tajíš,“ nedal se odbýt Štefan. „Budeš mít možnost uctít Štefánika…“ Štefan ji nechápavě pozoroval. „Říkal jsi přece, že druhý syn bude Milan. Tak tedy, jsem v tom… Julko bude mít bratra nebo sestřičku.“ V očekávání hleděla na manžela, ten nejevil žádné známky nadšení. „Nemáš radost?“ „Ale mám, samozřejmě že mám,“ vstal, pevně ji objal a políbil na vlasy. „Já jen, vždyť víš, co se tu děje. Přečti si Herald. Sílí hlasy, aby Sacco a Vanzetti dostali trest smrti. Za co? Obviňují je z vraždy, kterou jim nedokázali!“ rozčiloval se Štefan. „Ale důvod je jiný. Důvod je ten, že bojují proti vykořisťování.“ Pak tišším hlasem dodal: „Víš, že i mně v práci už naznačili, že jim překáží moje členství v komunistické straně? Představ si, že si mě zavolal Hughes.“ „Sám majitel?“ „Ano. Dělám u něj už šest let, teda s přestávkou, kdy jsem seděl v base; zná mě jako vlastní boty a vždycky byl s mojí prací spokojen, ale teď měl nějaké divné řeči. Že jsem dostal trest za odmítnutí vojenské služby, že jsem v komunistické straně. A pak to z něj vylezlo. Ukázal mi nějaký seznam anarchistů. Byli jsme na něm oba.“ „Já a anarchistka? Můj zaměstnavatel, pan Herzl, je se mnou velmi spokojený a nikdy mi nic nevyčítal. Naopak, dobře víš, že kde může, tam mi přilepší.“ „Od té doby, co Kongres přijal ten Zákon o veřejném ohrožení a pobuřování, je čím dál hůř,“ rozohňoval se Dubček. „Nechtěla jsem ti to říkat, ale předevčírem, když jsi byl v klubu, přišel nějaký chlápek z BOI.“ „Cože?! Z Úřadu pro vyšetřování? Takže ti fízlové už chodí i k nám domů? Jánoš a Lojzo Kupka už mi říkali, že byli i u nich. A co chtěl?“ „Byl docela slušný, ptal se, s kým se stýkáš, co čteš a tak,“ povzdechla si Pavla. Julko se v tu chvíli rozplakal, prstíky se mu přilepily na papír, který byl od klihu, a nemohl je od něj odtrhnout. Matka ho vzala něžně do náručí a v teplé vodě mu prstíky z novin odlepila. „Začínám se bát, Štefane. Loni prý kvůli politickým názorům uvěznili víc než deset tisíc lidí. Noviny jsou plné štvavých článků proti odborářům a komunistům. Volají po přísných trestech a likvidaci všech anarchistů. Števko, já… chtěla jsem ti říct, že už delší dobu přemýšlím o… návratu… domů… Ten neustálý strach, že by i tebe mohli zase zavřít. Matka píše, že v Bánovcích je už líp.“ Zpytavě hleděla na manžela v očekávání jeho reakce. Štefan se usmál. 16


15.6.2011

10:11

Stránka 17

„No, přiznám se, že i já nad tím uvažuju, i když doma to zrovna růžově nevypadá. Spousta lidí odchází pryč. Dnes už žije každý čtvrtý Slovák v Americe.“ „Ty jsi tesař, truhlář, umíš anglicky, maďarsky, doma si práci najdeš. A já umím ledacos ušít, nějak se uživíme,“ naléhala Pavla. „Americký Slovák píše, že v Krompaších byla vzpoura proti snížení přídělu mouky. Čtyři dělníky zabili a čtrnáct jich zranili. Zdá se, že doma to není jednoduché. Bože můj, domov… Uhrovec,“ zasnil se najednou Štefan. „Kolikrát si vzpomenu na náš dům vedle četnické stanice v Závodské. Zdá se mi o něm. Stojí ve dvoře s řadou jednopokojových domků, šindelové střechy mají spojené. První patří vdově Gylkové se syny Jankem, Ondrou, Miškem a Paľkem. Co jsme se s nimi jako děti navyváděly. Druhý je Bartákovců, třetí patří rodině Pavle, ale ti si už na konci řady postavili nový domek. A potom náš domeček s pokojem a kuchyňkou. V něm maminka se mnou, sestrou Zuzkou a bratrem Michalem. Hm… pamatuju si, jak nás soused Rohlík, který byl ponocným a hrobníkem, neustále odháněl od své jabloně… Poslední domek patří Sečánským. Na konci řady dřevník, humna, zahrada a naše uhrovecké kopce. Rve mi to srdce, když pomyslím na naše údolí. Matka pracovala nejdřív ve sklárně, ale když umřel otec, přešla do paličkárny. Bože můj, a pan farář Riesz, u kterého jsem byl pomocníkem,“ vzpomínal Štefan a měl nějak zarosené oči. Pavla ho mlčky poslouchala, jen s trochou smutku v hlase dodala: „Mně se po Bánovcích taky stýská.“ Štefan zasněně pokračoval: „Miško byl pomocníkem u pana učitele Kneppa. Oba jsme mohli zvonit na kostelním zvonu, ale měchy u varhan jsem směl tahat jen já. Všichni chlapci mi záviděli. I učednická léta u mistra Hudce byla pěkná. Věru tak, široko daleko nikdo nedělal lepší kola než on. Kdoví, jak vypadá náš dům. Kmotr Trančík píše, že už se propadla střecha…“ „A copak by si tesař neuměl spravit dům?“ „Máš pravdu. Tady nám pšenka nepokvete. Mluvil jsem o tom už i s Michalem. On si taky myslí, že tady začíná hořet půda pod nohama.“ Pak Štefan vstal a rezolutně, bez obalu, jak měl ve zvyku, prohlásil: „Dobrá, vracíme se domů.“ Popošel k manželce a přivinul ji k sobě. Neuvědomil si, že je celý od hoblin – pár z nich zůstalo i na Pavliných krásných šatech. „A kdy že to čekáme toho našeho Milana?“ „V listopadu. Ale co když to bude Pavlínka?“ „Tak to bude Pavlínka, ale narodí se už doma. Ale ještě si v těch no17


15.6.2011

10:11

Stránka 18

vých šatech v Americe zatancuješ! Pavlo, Pavlínko, když si představím, že se vrátíme domů. Odešli jsme z Uher a vrátíme se do svobodného Československa…“ Štefan se zadíval kamsi do dáli a oči se mu zvláštně zaleskly. Do Uhrovce se Dubčekovi vrátili na konci léta 1921. Miško našel byt u Strážovce, Štefan pro Pavlu s malým Julkem na horním konci u Ondruškových. Miškova Mariška byla s bytem spokojená, Pavle se ale nelíbil, a tak jí Alexander Trančík upravil svůj učitelský byt ve staré evangelické škole. Sám v něm nebydlel, měl byt ve státní škole, který jemu, manželce a jedinému dítěti dostačoval. Tehdy nikdo netušil, že se v tomto domě narodí muž, který se stane možná nejznámějším Slovákem na světě.

Kapitola 3

Mysterium zrození Dvacátého pátého září 1921 by se v zakouřeném uhroveckém Dělnickém domě dal vzduch krájet. Husté chuchvalce dýmu přebily i věčný zápach petroleje, kterým byla napuštěná prkenná podlaha. Jano Zajac, člen rady starostů, se přátelsky zdravil s chlapy z Radiši, Miezgovců, Omastiné, pár jich přišlo dokonce i ze vzdálenější Kšinné. Díky průmyslovým podnikům, které tu vybudoval rod Zayových, žila v obci početná vrstva dělníků. U dveří, kudy se chodilo na dvůr na latrínu, visel na zdi amatérsky namalovaný srp překřížený s kladivem. Sál najednou zašuměl. „To jsou oni. Amerikáni. Dubčekové.“ Do místnosti vešli Štefan s Michalem, doprovázeni funkcionářem socialistů z Bánovců Balaštiakem. Posadili se za předsednický stůl. „Soudružky, soudruzi, občané, kamarádi. Vidím tu mnohé známé i neznámé tváře, slyším, že jste přišli i z Radiši, Omastiné a Miezgovců, a dokonce až z Kšinné. Jmenuju se Balaštiak. Ján. Tohle je soudruh Dubček, Štefan. A tohle jeho bratr Michal. Před časem se vrátili z Ameriky. Z Chicaga. Předávám teď slovo Štefanu Dubčekovi.“ „Dobrý večer,“ pozdravil Štefan. „Jsem rád, že se nás tu sešlo tolik. Dokazuje to nejen náš zájem o věci veřejné, ale i naši dělnickou a rolnickou sílu. Sešli jsme se tu proto, abychom v Uhrovci, případně v celém uhroveckém údolí, založili buňku komunistické strany!“ Napil se sodov18


15.6.2011

10:11

Stránka 19

ky a pozoroval lidi v sále. Dívali se zachmuřeně, ale souhlasně přikyvovali. S povděkem si vzpomněl na manželku Pavlu, která ho v Chicagu přemluvila, aby chodil do řečnického kurzu. Usmál se svým neodolatelným úsměvem a lidé intenzivně vnímali to, co z něj vyzařovalo. „S bratrem Michalem jsme prožili devět let v Chicagu. Mnozí se ptají, proč jsme se vrátili, když jiní odcházejí. Nu, omrzelo nás to. Dá se tam sice vydělat víc než tady, ale jste jen otrokem, námezdní silou, a jediným vaším právem je držet hubu a krok.“ „A tady je to snad jinak?!“ vykřikl Paľo Kalač. „Vždyť právě o to jde, abychom to změnili! Jak víte, letos v květnu se v Praze konal ustavující sjezd Komunistické strany Československa, na kterém se sloučily česká a slovenská levice sociálnědemokratické strany. V listopadu se k nám přidají i němečtí, polští a židovští komunisté!“ „Bravo, výborně, tak to má být!“ ozvaly se výkřiky. „V jednotě je síla!“ rozohňoval se Dubček. „Tady chlapi mě zvolili předsedou přípravného výboru organizace komunistické strany v Uhrovci. Pokud souhlasíte, abych byl řádným předsedou, zvedněte ruku. Pokud nesouhlasíte, prosím, navrhněte někoho jiného!“ „Souhlasíme!“ ozvalo se téměř jakoby jedněmi ústy a zvednuté ruce potvrdily Dubčeka v předsednické funkci. Listinu zakládajících členů komunistické strany pak podepsali Ján Zajac, Jozef Zelenčík, Michal Chúťka, Katarína Chúťková, Michal Dubček, Štefan Guričan, Ondrej Plagan, Jozef Jamrich, Ondrej Sokolík, Ján Repka, Pavel Kalač, Eduard Kahúň, Mária Turková, Július Turek, Ján Šimko, Pavel Barták a další. Někteří kroutili hlavami, že si to ještě rozmyslí. Dubček byl spokojen. Získal víc členů, než čekal. „Četníci jdou, utíkejte, četníci jsou tu!“ ozvaly se najednou vzrušené hlasy z ulice. Do místnosti vtrhli četníci, které prý přivolali někteří členové obecního zastupitelstva přímo z Bánovců. Lidé prchali, kam se dalo. Bratři Dubčekové s Balaštiakem se nestihli ani porozhlédnout a už měli na rukou pouta. „Půjdete s námi!“ lakonicky nařídil velitel a vyvedl je ven, kde už čekal policejní vůz. „A co jsme udělali?“ zeptal se Dubček. „Podle zákona číslo 134 O spolčovacím a shromažďovacím právu Říšského zákoníku je toto shromáždění nepovolené a nelegální! Budete vyslechnuti soudcem, a ten rozhodne, co s vámi.“ „Kam jedeme?“ „Do Bánovců. Tak jdeme, jdeme!“ Bylo to poprvé, co Štefana Dubče19


15.6.2011

10:11

Stránka 20

ka zatkli ve svobodném Československu. Soudce v Bánovcích ho odsoudil za pobuřování na tři měsíce nepodmíněně. Zaručil se však za něj obvodní notář Anton Barančík, přítel rodiny Dubčekových, a tak mu trest zkrátili na dva měsíce. Dvacátého sedmého listopadu 1921 ho propustili. Zamířil rovnou k Michalovi Konskému, jehož zvolili místopředsedou organizace komunistické strany. Přišel i pokladník Jano Zajac. Sotva se začali radit, jak rozběhnout Jednotu proletářské tělovýchovy, vpadl dovnitř bez klepání rychtář Gusto Trančík, kterého respektovali i komunisté, protože i když je neměl nijak zvlášť v lásce, v činnosti jim nebránil. Organizovali mládež v divadelním spolku, pěveckém kroužku, a když bylo třeba, vždycky se dokázali domluvit s místním katolickým i evangelickým farářem. „Štefane, ještě jsi pořádně ani z basy nevyšel, a už schůzuješ! Měl bys jít domů. Pavla ti rodí,“ napomenul Dubčeka přátelsky rychtář. „Jak to rodí? Ještě nemá termín.“ „Tak to se ti potom syn netrefil do správného termínu,“ usmíval se rychtář a hned mu srdečně pogratuloval. Štefan zrudl, omluvil se chlapům, narychlo popadl houni a uháněl domů. Sousedka Běta a porodní bába Pavlová každou chvíli vybíhaly z pokoje, kde Pavla rodila. Doma už věděli, že se Štefan vrátil z vězení, a nelíbilo se jim, že se nejdřív vydal na komunistickou schůzi. To byl celý on. U něj měli vždy přednost jiní, až po nich přišla na řadu rodina. Alexander Trančík přikládal do pece v kuchyni, z věder naskládaných na hliněné podlaze v předsíni nosil čerstvou vodu, převařoval ji a naléval ženským do hrnců. Zároveň hlídal malého Julka, který se mu motal mezi nohama. „Nedá si pokoj. Zrovna teď musí schůzovat…“ zabrblal si občas pod nosem. „Je to syn. Běž za Štefanem, ať jde domů,“ vyšla z pokoje usmívající se Běta. „Řekni mu, že má Alexandra! Dej sem rychle minci, musíme ji vložit do koupele pro malého. Aby mu v životě nechyběly peníze.“ „Jakého Alexandra?“ divil se Trančík. „Říkali přece, že to bude Milan. Po Štefánikovi.“ „Pavla říká, že se se Štefanem domluvili, že to bude Alexander. Po tobě. Z vděčnosti.“ Trančík rychle vytáhl z kapsy hrst čerstvě vyražených dvacetihaléřů a podal je Bětě. Ta vhodila do lavoru s teplou vodou, ve kterém novorozence umývali, nenápadně i pero, aby se dobře učil. Trančík se zamyslel, nejdřív chtěl i něco namítnout, ale docela mu polichotilo, že 20


15.6.2011

10:11

Stránka 21

se druhý syn Dubčekových bude jmenovat po něm. „Tak máš bratříčka,“ zvedl rozradostněně malého Julka a začal se s ním točit po kuchyni. „No, ale hlas má silný. Bude z něj pořádný chlap,“ přivítal Trančík Štefana, který vešel do kuchyně. Dřevěné stěny tohoto domu se staly podruhé svědky narození člověka, jenž se zapíše do dějin svého národa. Když malého Alexandra v neděli 10. prosince 1921 křtil důstojný pan Karol Reisz v evangelickém kostele zayovského zámku, netušil, že křtí chlapce, jenž se slávou vyrovná Štúrovi, kterého v tomto chrámu před sto šesti lety pokřtil senior Štefan Šimko. Otec Štefan s kmotrem Trančíkem měli už trochu vypito, schodiště od zámku k jejich domu bylo namrzlé, proto malého Alexandra nesla v náručí porodní bába Pavlová. Ve staré evangelické škole se pak za účasti rodiny a blízkých přátel konaly veselé křtiny. S babičkou Dubčekovou na ně přišla i babička Trančíková, Štefan i Běla Trančíkovi i Paľo Trančík, který byl náhodou tou dobou v Uhrovci. Bohužel otec Štefan se na křtinách dlouho nezdržel, odešel s bratrem Michalem do Nového Města, kde zakládali kolářské družstvo. Rodiny obou bratrů zůstaly v Uhrovci. Malý Alexander tehdy netušil, že si svého otce v životě příliš neužije.

Kapitola 4

Lenin Hitlerovým vzorem Dvaadvacátého ledna 1924 se v rozlehlém sálu moskevského Bolšogo těatru shromáždili slavnostně odění poslanci Všesvazového nejvyššího sovětu. Sál byl zaplněn do posledního místa. Předseda ústředního výkonného výboru Kalinin seděl ve své obvyklé rolnické rubášce za obrovským předsednickým stolem pokrytým rudým suknem. Někteří už tušili, co se jim Kalinin chystá říct, když pomalu vstal a vyzval přítomné, aby rovněž povstali. Stěží dokázal promluvit, hlas se mu zlomil a začal se dusit slzami. Přítomní pochopili. Sálem se nesly vzlyky, pláč a některé rolnice a rolníci dávali najevo svůj žal tradičním hlasitým nářkem. V divadle propukla masová hysterie. Včera zemřel otec revoluce Vladimír Iljič Lenin. Přesně před rokem ve své závěti napsal: „Stalin je hrubý. Navrhuji soudruhům, aby jej z pozice generálního tajemníka strany odvolali a nahradili někým, kdo se bude po všech stránkách od Stalina lišit, někým, kdo bude tolerantnější, loajálnější, slušnější k soudruhům a méně náladový.“ 21


15.6.2011

10:11

Stránka 22

Stalin si však byl svou pozicí natolik jistý, že když se zmocnil Leninovy závěti, osobně ji přečetl na ústředním výboru, přičemž maximálně využil toho, že Lenin kritizoval i další jeho členy. Vzápětí nabídl svou rezignaci, tu však výbor odmítl. Odmítli ji dokonce i jeho největší oponenti, kteří sice byli jako celek silnější, ale vzájemně se tak nenáviděli, že se jim dočasné ponechání Stalina ve funkci zdálo jako rozumné řešení. Zahodili tak poslední šanci na jeho sesazení a záchranu svých životů. Z bývalého gruzínského jezuitského seminaristy se stal neomezený pán Sovětského svazu. Hubený, sto šedesát centimetrů vysoký muž měl tvář od dětství poznamenanou jizvami po spalničkách. Jeho touhou bylo mít silné ruce. Po úrazu v dětství mu ztuhl levý loket, pravou ruku měl kratší a levá byla viditelně silnější než pravá. Proto pravačku záměrně schovával za zády nebo ji zasouval do saka uniformy. Druhý a třetí prst na levé noze měl srostlý. V květnu 1924 Stalin politicky odepsal svého největšího rivala Trockého a necelých dvacet let poté ho dal v Mexiku zavraždit. Od této chvíle vládl sovětské zemi bezmála třicet let. Na opačném konci Evropy 20. prosince téhož roku předčasně propustili z mnichovského vězení neúspěšného malíře Adolfa Hitlera. Uvěznili jej za nevydařený puč proti bavorské vládě. Předtím převzal malou proletářskou skupinu pod názvem Deutsche Arbeitpartei – Německá dělnická strana. Přidal k ní přívlastek národněsocialistická a vznikla NSDAP. Půl druhého roku po přejmenování strany bolševiků na Komunistickou stranu Ruska Leninem založil Hitler svoji NSDAP. Podle Leninova vzoru si vytyčil cíl vybudovat masovou dělnickou stranu a převzít moc. V nejdůležitějších aspektech byl Lenin Hitlerovým vzorem. V mnichovském vězení napsal Mein Kampf, kde ve čtvrté kapitole k radosti Spojených států, Itálie, Francie a Velké Británie vyzývá k boji za životní prostor na úkor Ruska. V Německu započal pozvolný nástup fašismu ve jménu německých dělníků, v Sovětském svazu nastupoval komunismus ve jménu sovětských rolníků. V Německu kladivo, v Sovětském svazu srp, v Německu NSDAP, v Sovětském svazu KSSS, v Německu Schickelgruber s „uměleckým“ jménem Hitler, v Sovětském svazu Džugašvili s „uměleckým“ jménem Stalin. A mezi nimi Československo.

22

Kapitola 1 Na Titanic neměli

Recommend Documents