Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR

Z OBSAHU

2

14

Z Vyškova přímo do Iráku

Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR

2 Každý má svůj díl palety

8

8

16

AVIS – fabrika na propagaci armády

Vydává MO ČR – AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 IČO 60162694

10 Nové štábáky předány

14

Řízením redakce pověřen Ladislav Lenk

10

25

Každý osmý je žena

16 Armáda na veterány nezapomíná

Redakce: Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 931 973 215 916 Fax: 973 215 933 E–mail: [email protected] Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová

25

Grafická úprava: Andrea Bělohlávková

NA MUŠCE V předvánočním shonu tu informaci možná mnohý z nás vůbec nezaregistroval. Jisté ale je, že v pondělí 19. prosince loňského roku se kdesi na planetě Zemi narodil 6,5miliardtý pozemšťan. Světová populace tak dosáhla neuvěřitelného množství obyvatel, přičemž denně se tento počet stále zvyšuje o více než dvě stě tisíc lidí. Je to, jako kdyby každý rok přibyl na světě jeden stát o 75 milionech obyvatel. Šílená čísla. Co jim máme říkat v našem malém Česku, které se od téhož prosince může chlubit pouhou desetiapůlmilionovou populací? Co asi? Neházejme flintu do žita, však my světu ukážeme! Třeba na zimní olympiádě v Turínu, možná na fotbalovém mistrovství světa v Německu. Nebo na Strong Campaigner 2006, což bude největší cvičení české armády v její historii. Odehraje se na podzim a má dokázat, že armáda už má bojové uskupení schopné operovat na kterémkoli místě na světě čítajícím 6,5 miliardy lidí....

V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Oľga Endlová tel. 973 215 563 Tisk: MERKURTISK, a. s., Náchod Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211–801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254

Ladislav Lenk Foto na titulní straně: Vladimír Marek Uzávěrka čísla: 21. 12. 2005


ZAHRANIČNÍ MISE

Z Vyškova přímo do Iráku Zúčastnili jsme se posledního výcviku 9. kontingentu Vojenské policie před odjezdem do mise

ZAHRANIČNÍ MISE  Ve Vojenském výcvikovém prostoru Březina u Vyškova se ve dnech 6. – 8. prosince uskutečnil komplexní polní výcvik 96 vojenských policistů, kteří následující týden odletěli do Iráku na tříměsíční misi. Vojáci se zde připravovali na plnění operačního úkolu, kterým je výcvik iráckých policistů, ale cvičili také vlastní ochranu při přesunech a zajišťování doprovodu důležitých osob nebo materiálu.

Celková příprava na misi trvá čtyři týdny. Na začátku je velitelská příprava velitelů čet, jednotlivých náčelníků skupin, chystá se materiál na výcvik, písemné podklady a plány. V další části všichni příslušníci kontingentu absolvují ženijní, topografickou a zdravotnickou přípravu. Čeká je také střelba ze všech zbraní, kterými bude kontingent vyzbrojen – z pistolí, samopalů, kulometů, brokovnic, součástí přípravy je také házení granátů. Vojenští policisté nacvičovali i různé varianty útoku na jejich jednotky a obrany proti němu. Na závěr byly zařazeny noční střelby, praktická část ženijní přípravy se zaměřením

Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

na minové nebezpečí a vše završilo komplexní cvičení. Jeho obsahem bylo trénování postupů při různých situacích, které by mohly vojenské policisty během jejich působení v misi v Iráku potkat. „Nyní bude například nahrána fiktivní dopravní nehoda, k níž budeme vysílat jednotku policejního zabezpečení a výjezdovou skupinu lékaře. Během jejich zásahu dojde k napadení celé skupiny a k únosu některých lidí. V dalších dnech budeme cvičit události, ke kterým může dojít při doprovodu VIP osob, napadení kolon, činnost při zabezpečení převozu různého materiálu, šetření dopravních nehod, výcvik výjezdové skupiny nebo činnost při napadení základny,“ popisuje nám průběh komplexního cvičení velitel 9. kontingentu Vojenské policie podplukovník Miroslav Murček. Situace v Iráku se neustále mění a nové zkušenosti a poznatky se promítají i do přípravy následujících kontingentů. „Jsme v kontaktu s velitelem současného kontingentu v Iráku, který nám podává aktuální zprávy o dění v zemi a konkrétně dnes jsme měli zpravodajskou informaci přímo z prostoru našeho nasazení. Získané poznatky aplikujeme do našeho výcviku,“ říká pplk. Murček. Podle slov velitele kontingentu se bezpečnostní situace v Iráku neustále přiostřuje. „Je teď nejtěžší za poslední dva nebo tři roky,“ hodnotí ji podplukovník Murček. K útokům

2

na vojáky dochází zejména při jejich pohybu mimo základnu a při doprovodech důležitých osob či materiálu. „Největší důraz nyní klademe na přípravu našich policistů tak, aby byli schopni reagovat na vzniklou situaci a na teroristický útok. K útokům nedochází ani tak střelbou, ale za použití nástražných výbušných systémů,“ pokračuje velitel 9. kontingentu Vojenské policie v Iráku. Pokud by čeští vojenští policisté v Iráku například nalezli nástražný výbušný systém, postupovali by podle standardních operačních postupů. Jednotka ale není vybavena ani vycvičena pro likvidaci těchto prostředků a ani to není jejím posláním. V takovém případě by proto zajistila místo nálezu, předala by informaci na nadřízený stupeň nebo operačnímu centru britské jednotky, která disponuje EOD týmem. Vzhledem k probíhajícímu soudu s bývalým iráckým prezidentem Saddámem Husajnem se vojáci připravují na sílící nepokoje, které by mohly vyvrcholit v době vynesení rozsudku, a je třeba počítat i s tím, že by k tomu mohlo dojít už v době působení příslušníků 9. kontingentu Vojenské policie. „I tyto varianty nacvičujeme,“ potvrzuje pplk. Murček. „Cvičíme proto i zákroky při různých nepokojích, zejména pak v blízkosti základny. Myslím si, že jsme dobře připraveni, protože podobnou situaci jsme zažili

3


DO ŽHAVÉHO

ZAHRANIČNÍ MISE  už před třemi lety, ještě za působení polní nemocnice,“ dodává velitel. Jedním z námětů komplexního cvičení příslušníků Vojenské policie s využitím simulátorů MILES bylo například napadení čety policistů během nepokojů. „Je období voleb a místní lidé jsou nervózní. Od velitele brigády jsme dostali za úkol zajistit přítomnost koaličních jednotek v policejních stanicích a ve volebních místnostech,“ vysvětluje zadání jednoho z cvičení velitel čety major Mojmír Švarc. Vojenské policisty náhle napadl protivník střelbou, při níž došlo i ke ztrátám na životech. „Jednotka si vyžádala posily, které však padly do protivníkovy léčky. Útočníci se snaží o to, aby do připravené léčky nahnali co nejvíce příslušníků jednotek koaličních sil. Také druhá jednotka utrpěla značné ztráty. Všichni se proto museli stáhnout do objektu policejní stanice, odkud vedli mířenou střelbu a čekali na další posilovou jednotku, která by je odvezla z tohoto prostoru včetně zraněných a mrtvých,“ pokračuje v popisu události major Švarc. Její námět není fiktivní, jeho autoři se inspirovali skutečnými událostmi v roce 1995, kdy se do podobné situace dostala jednotka britské lehké pěchoty. Cvičení má rychlý spád a za chvíli je po všem. Velitel čety pak se svými podřízenými rozebírá zvolenou taktiku jednotky a chyby, kterých se dopustili. „Měli jsme ztráty 40 % a útočník 60 %,“ hodnotí nakonec výsledek cvičení major Mojmír Švarc. Mezi 96 příslušníky 9. kontingentu Vojenské policie, který se početně nijak neliší od předchozích misí, je i šest žen. Většina jeho příslušníků jsou policisté, ale v zabezpečovacích jednotkách, jako je například strážní četa, družstvo oprav a dalších, se setkáme i s vojáky z jiných útvarů. Téměř všichni se účastnili nějaké mírové mise a 60 % z nich již bylo na některé z iráckých misí. Velitel kontingentu pplk. Miroslav Murček byl v Iráku již třikrát, ale účastnil se i mise na území Bosny a Hercegoviny. „Když jsem byl v Iráku poprvé, tak jsme jezdili z Basry do Bagdádu normálními vozidly. Při předloňské misi jsme už s běžnými nepancéřovanými vozy nemohli ani do Basry, která je vzdálená dvacet kilometrů od naší základny. Můj předchůdce mi říkal, že už se teď všude létá vrtulníky a veškeré konvoje jedoucí ze základny jsou střeženy obrněnými vozidly britské armády,“ popisuje současnou situaci velitel. I proto se dvanáct jeho vojáků během přípravy na misi cvičilo v řízení obrněných verzí landroverů, které by měly do Iráku dorazit právě během působení 9. kontingentu.

4

Dvakrát nás přepadli teroristé! Na vlastní kůži jsme si vyzkoušeli, jaké to je být VIP Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

Při reportáži o přípravě příslušníků 9. kontingentu Vojenské policie před jejich odjezdem do mise v Iráku jsme se během chvíle proměnili z pouhých pozorovatelů na přímé účastníky výcviku. U vjezdu do Vojenského výcvikového prostoru Březina na Vyškovsku přesedáme do vozidla Vojenské policie, oblékáme si neprůstřelné vesty a nasazujeme kevlarové přilby.

Než usedneme do opancéřovaného vozu, jeho velitel nám podává základní informace. Dokud nedostaneme pokyn, nesmíme z vozidla vystoupit, i kdyby se v jeho blízkosti odehrávalo cokoliv. Od této chvíle se stáváme VIP a příslušníci Vojenské policie ve dvou landroverech nás musejí bezpečně dopravit na určené místo na iráckém území. Naše bezpečnost je pro ně důležitější než vlastní životy.

Jako první jede naše vozidlo, jehož osádku tvoří čtyři ozbrojení vojenští policisté, včetně řidiče, kteří mezi sebou komunikují vysílačkami. Jeden z nich je určený k tomu, aby podával nadřízeným v operační místnosti informace o situaci na území, kde se nacházíme, a hlásí projetí předem stanovených kontrolních bodů. Pokud by se během přesunu něco stalo a na „operačce“ by neměli přesné informace o naší

5


ZAHRANIČNÍ MISE poloze a situaci na místě, těžko by nám mohli rychle poslat pomoc. Hlas muže ve vysílačce nás varuje, že v prostoru před námi dochází k nepokojům a bezpečnostní situace se velice rychle zhoršuje. Rozzuřený dav začíná útočit na koaliční vojáky. Musíme být velmi ostražití. Ujeli jsme asi dva kilometry, když nám náhle do cesty vjelo vozidlo a snaží se nám blokovat průjezd. „Jeď! Jeď!“ křičí velitel našeho vozu na řidiče a jeho kolega vysílačkou informuje o události „operačku“. Vše se seběhlo velice rychle, ale řidič ani na chvilku nezaváhal a přesným manévrem projíždí mezerou mezi zadní částí vozu a hranou silnice. Na zasněžené vozovce sice dostává smyk, ale záhy má automobil opět pod kontrolou a rychle odjíždí do bezpečí. Záchrana důležitých osob má prioritu. V dálce za námi slyšíme vzdalující se štěkot samopalů. Osádka druhého landroveru je pod palbou útočníků, kteří se k místu přepadu přibližují lesem. Nás ale nikdo nepronásleduje, jsme v bezpečí. Po několika minutách vše končí. „VIP jsou v pořádku, osádka prvního vozidla beze ztrát, ve druhém dva K. O.,“ ozývá se ve vysílačce. Velitel 9. kontingentu Vojenské policie podplukovník Miroslav Murček vzápětí rozebírá jednotlivé kroky svých podřízených, když hodnotí jejich reakce při zásahu. Všichni postupovali tak, jak měli. Příslušníci Vojenské policie používají při tomto výcviku trenažérový systém MILES, díky němuž mají okamžitý přehled o přesnosti zásahů jak svých, tak i protivníka. Zavedení tohoto systému do přípravy vojenských jednotek české armády bylo důležitým krokem k zefektivnění výcviku a jeho přiblížení reálným

6

A ZPRÁVY  podmínkám, se kterými se vojáci mohou setkat během své služby v krizových oblastech. Také při zpáteční cestě z vojenského prostoru nás čeká podobná zkouška jako na začátku. Velitel kontingentu Vojenské policie pplk. Murček si pochvaluje naši přítomnost, neboť si vojáci alespoň procvičí doprovod a ochranu důležitých osob. Když nám to říká, usmívá se, a my tušíme, že tentokrát má pro své svěřence a také pro nás připraven mnohem těžší úkol. Stejně jako oni nevíme, co nás v následujících chvílích vlastně čeká. Opět projíždíme zasněženým vojenským prostorem, který se pro tuto chvíli změnil v horkou iráckou půdu. Naše vozidlo zase jede v čele a doprovází ho druhý landrover. Osádka v pravidelných intervalech vysílačkou hlásí nadřízeným naši polohu a situaci v prostoru. Projíždíme oblastí, kde v minulosti došlo k mnoha nepokojům. Vojáci jsou ostražití a sledují, zda se v okolí neděje něco neobvyklého. Pocit nebezpečí roste snad každým ujetým metrem. Na jedné z křižovatek zastavujeme a velitel kolony dává pokyn druhé skupině, aby jela prozkoumat další úsek cesty. Na dohled od nás ji zastavuje překážka na silnici a osádka se záhy dostává pod ostrou palbu. Vojáci padli do nastražené léčky, ale na jejich místě jsme měli být my. Náš řidič ani chvíli neváhá a rychle otáčí vozidlo, aby z nebezpečného prostoru co nejrychleji ujel. Útočníkům se ale podařilo prostřelit nám přední kola a po ujetí dvou set metrů musíme zastavit. Jsme skryti za horizontem a stále slyšíme, jak se naši kolegové statečně brání přesile nepřítele. Vojenští policisté opouštějí vozidlo, zaujímají kruhovou obranu a vysílačkou žádají o posily. V opancéřovaném landroveru jsme

zatím v bezpečí. Posily by měly dorazit velmi brzy. Cílem útočníků jsme ale my a také se k nám pomalu blíží. Teroristé vzápětí zabili dva naše ochránce. Situace začíná být velmi vážná. Posily zatím nedorazily. Palba sílí a do pancíře buší odletující nábojnice našich ochránců. „VIP ven z vozu!“ volají na nás policisté. Otvírají dveře a kryjí nás svojí palbou. Všechny věci necháváme uvnitř, jen kolega si instinktivně bere fotoaparát. Vyskakujeme z vozu a krčíme se za jeho bokem. Střelba neustává. Je zasažen třetí z našich ochránců. „Utíkejte po levém okraji lesa, za náletovými dřevinami,“ rozhoduje se rychle poslední policista. Běží v těsné blízkosti za námi a stále nás kryje palbou. Nalevo od nás se objevuje další z útočníků, ale vzápětí padá k zemi zasažen střelami našeho ochránce. Pod dojmem vypjaté situace běžíme skutečně jako o život do bezpečí. V dostatečné vzdálenosti od místa incidentu zpomalujeme a ztěžka vdechujeme studený vzduch. Ohlížíme se po opuštěném vozidle. To se nachází asi čtyři sta metrů od nás. V tu chvíli si začínáme uvědomovat, jak rychle jsme lesem museli běžet. V duchu dáváme za pravdu těm, kteří říkají, že výcvik se systémem MILES jej přibližuje realitě. I v tomto případě odvedli vojenští policisté skvělou práci a splnili úkol. Přežili jsme. Velitel kontingentu při vyhodnocení zásahu oceňuje zvolenou strategii, zejména pak intuici velitele konvoje, který zastavil opancéřovaný landrover na křižovatce a další úsek cesty nechal prozkoumat osádkou doprovodného vozidla. Získali jsme tak cenné vteřiny na to, abychom unikli z nebezpečného místa a útočníci se museli ze svých pozic přesunout k nám. I když byly ztráty na straně vojenských policistů velké, podařilo se jim zpomalit postup útočníka a zachránit nás.

Významné posily v oblasti technického vybavení získala protiletadlová raketová brigáda ve Strakonicích koncem listopadu 2005. Nejprve švédská firma Saab Bofors Dynamics dodala první raketový protiletadlový komplet RBS 70 včetně výcvikového trenažéru a o několik dní později následovalo u pardubické firmy Retia, a. s., předání prvního kompletu automatizovaného systému velení a řízení palby protiletadlového oddílu ASVŘP. Na snímku jej od ředitele společnosti Retia Ing. Petra Nováka za resort obrany oficiálně přebírá velitel 252. protiletadlové raketové skupiny pplk. Jozef Vejdělek spolu s náčelníkem PLRV a PLV pplk. Jaromírem Alanem a pplk. Ivanem Žúborem ze sekce vyzbrojování MO. Text a foto: Michal ZDOBINSKÝ » Posluchači jazykových kurzů Ústavu jazykové přípravy AČR ve Vyškově a Brně se ve dnech 10. a 11. listopadu 2005 zúčastnili přednášky předsedy poradního sboru Republikánské strany USA Stevena W. Sella, který díky své funkci patří do týmu blízkých spolupracovníků prezidenta Bushe. S. W. Sell, který několik let sloužil u amerického námořnictva a v současné době působí v ekonomické sféře a ve zdravotnictví, ve své přednášce mj. analyzoval aktuální témata, jako jsou například terorismus, globalizace či současná ekonomická situace USA. Zajímavý obsah přednášky posloužil posluchačům kurzů anglického jazyka i jako prověrka jejich jazykových znalostí. -JZ» Stíhačky Jas-39 Gripen z čáslavské letecké základny 30. listopadu 2005 večer pomohly malému letounu cessna letícímu z Varšavy do Prahy, s nímž se řízení letového provozu nepodařilo navázat kontakt. Gripeny letadlo doprovodily do Prahy, kde jeho pilot těsně před přistáním obnovil kontakt s orgány letového provozu. Šlo o třetí ostrý start gripenů v roce 2005. Předtím, v polovině listopadu, pomáhaly arménskému dopravnímu letadlu, které při přeletu nad českým územím ztratilo rádiové spojení s řízením letového provozu. Stíhačky ho tehdy doprovodily nad Německo. V srpnu pomohly při podobných potížích letadlu tureckému. -le» Ve čtvrtek 1. prosince 2005 byla v areálu Vojenské akademie Vyškov slavnostně vysvěcena ekumenická kaple. Jedná se o historicky první moderní kapli uvnitř vojenského objektu. „Voják je člověk jako každý jiný, navíc se ve své profesi poměrně často dostává do psychicky náročných situací. Tato kaple může být nejen místem odpočinku od nejrůznějších problémů, ale i místem společných setkání,“ uvedl ředitel Ředitelství výcviku a doktrín brigádní generál František Maleninský, který s myšlenkou vybudovat kapli přišel. Prostoru kaple dominuje téměř třímetrový jednoduchý kříž z neopracovaného dřeva a neobvyklé ztvárnění

tzv. „křížové cesty“. Jednotlivá zastavení tu totiž představují fotografie vojenských novinářů, které zachycují každodenní tragiku soudobého života lidí v různých koutech světa. -POL» Při příležitosti svátku svaté Barbory pasovali ve čtvrtek 1. prosince 2005 příslušníci dělostřelecké brigády v Jincích sedm vojáků do cechu kanonýrského. Při pasování musí každý z pasovaných vypít nápoj svaté Barbory. Že nejde o lahodné pití, prozradí obsah: rum tuzemský, víno červené konzumní, pivo nevalné značky a pepř celý, pálivá paprika a bobkový list. S nápojem si poradila jediná pasovaná žena Marcela Egermayerová a poté ho zvládl i starosta Příbrami Ivan Fuksa. Než jej velitel brigády a předseda soudu pasoval, v návrhu rozsudku mu bylo uloženo pojmenovat některou příbramskou ulici na Dělostřeleckou. -le» Ministerstvo obrany chce prověřit, jak efektivní je jeho struktura a práce zaměstnanců. Plánuje proto do budoucna dva audity – organizační se bude konat na jaře, personální má následovat po něm. Audit, který má v první řadě zjistit, zda se jednotlivá oddělení ministerstva navzájem nepřekrývají, bude hotov koncem dubna, návrh organizačních změn by měl být předložen o měsíc později. -le» Ve středu 14. prosince 2005 ukončila působení v silách EUFOR na území Bosny a Hercegoviny vrtulníková jednotka AČR. Dva vrtulníky Mi-17 s osádkami a zabezpečujícím personálem přistály ten den odpoledne na domovské základně v Přerově. Vrtulníková jednotka byla součástí kontingentu AČR v operaci Evropské unie ALTHEA od dubna 2005. -le» Mise českých vojenských chirurgů v Iráku skončila dnem 21. prosince 2005, kdy se na pražské ruzyňské letiště armádním speciálem Tu-154 vrátil poslední šestičlenný tým, který zhruba osmnáctiměsíční působení lékařů v britské polní nemocnici nedaleko Basry ukončil. Chirurgové od poloviny roku 2004 provedli kolem sedmdesáti operací a ošetřili stovky českých i zahraničních vojáků. -le-

Armádní florbal měl začátkem listopadu 2005 svůj velký svátek. Tradiční otevřený turnaj, tentokrát poprvé hraný o pohár ředitele Úřadu provozu a služeb MO, byl co do účasti mužstev největší ve své historii – o prestižní turnajové vítězství bojovalo celkem dvanáct družstev z celé České republiky. Vítězství si odnesli florbalisté z Náměšťě nad Oslavou, druzí skončili hráči Univerzity obrany Brno a s bronzovými medailemi odjeli florbalisté z Olomouce. Turnaj se s každým ročníkem kvalitou předvedené hry zlepšuje, takže se příznivci florbalu už teď mohou těšit na příští ročník. Text a foto: Mgr. Kamil MASAŘÍK

7


POSELSTVÍ

POSELSTVÍ 

Karel Kühnl:

Pavel Štefka:

Každý má svůj díl palety

Čeká nás náročný rok

Vážené čtenářky a vážení čtenáři, kolegyně a kolegové,

Vážení vojáci a občanští zaměstnanci, kolegové,

z naší paměti ještě zdaleka nevymizela takřka magická změna letopočtu provázející přelom tisíciletí – a přitom naše diáře a kalendáře již stačily dorůst k cifře 2006. Každý rok je bohatý na události a ten loňský nebyl v tomto směru žádnou výjimkou. V rychlém běhu dnů jsme si často ani v plné šíři a rozsahu neuvědomili všechny změny, posuny a nuance, které dokázaly tak či onak proměnit a obohatit naši práci i naše myšlenky. Až teprve sváteční zastavení u samotného počátku novoročního času je příležitostí všechno to právě minulé lépe pochopit, lépe posoudit a koneckonců i lépe poznat a vědět. Jako ministr obrany České republiky rozhodně pokládám rok 2005 za rok dobře využitý. Česká veřejnost ocenila plynulý přechod z původního systému povinné základní vojenské služby k profesionální armádě. Můžeme být hrdí i na to, jak plníme své spojenecké závazky. Plným právem se cítíme být spolutvůrci alianční bezpečnostní politiky, naše vojenské mise v zahraničí mají bez výjimky vynikající renomé. To vše by samozřejmě nebylo možné bez dokonalého chápání významu vojenské profese a odpovědnosti každého z vás. Kdysi prý někteří slavní malíři doplňovali své skici vysvětlivkami. Tušili, že štětec možná vše nezachytí. Na okraji papíru potom bylo možné číst – třpytná barva, živý lesk, zřetelný obrys. Opravdu rád bych nyní popřál vám i sobě, aby barvy obrazu armádního roku 2006 byly vždy natolik jasné, že se po celých třistapětašedesát dnů obejdou bez jakýchkoliv vysvětlujících dovětků. Každý má k dispozici svůj díl palety. Obraz armády je ale naším obrazem společným. Karel Kühnl ministr obrany České republiky

začátek nového roku je již tradičně vhodná doba k poděkování všem, kteří s námi v minulém roce spolupracovali a podíleli se na plnění společných úkolů. Rád bych se při této příležitosti obrátil se slovy uznání také k vám, vojákům z povolání a občanským zaměstnancům, kteří jste odvedli obrovské množství práce ve prospěch probíhající reformy a profesionalizace. Rok 2005 byl pro Armádu České republiky naprosto výjimečný, protože poprvé ve své novodobé historii zabezpečovala obranu naší republiky pouze profesionálními vojáky. Již tři roky realizujeme zásadní reformu ozbrojených sil ČR, kterou v současnosti představuje etapa stabilizace a dosažení počátečních operačních schopností k 31. 12. 2006. K témuž datu musejí být jednotky brigádního úkolového uskupení připraveny k operačnímu použití v souladu s našimi závazky vůči NATO. To tedy budou letošní hlavní a rozhodující úkoly pro nás všechny. Čeká nás náročný rok a musíme vynaložit veškeré své úsilí ke splnění jeho cílů. Rád bych na tomto místě vzpomenul vojáky, kteří plnili a plní své povinnosti daleko od domova v mnohonárodních zahraničních misích. Jejich působení v těchto operacích je vysoce hodnoceno našimi aliančními partnery a pomáhá vytvářet a udržovat dobrou pověst české armády. Stejně však musím ocenit práci příslušníků AČR u útvarů, jejichž činnost není na veřejnosti příliš viditelná, ale bez nichž se armáda prostě neobejde. Vážení spolupracovníci, vojáci a občanští zaměstnanci, děkuji vám za kvalitní práci odevzdanou v uplynulém roce a přeji vám a vašim rodinám do nového roku 2006 hodně zdraví, štěstí a radosti ze života. Generálporučík Ing. Pavel Štefka náčelník Generálního štábu AČR

Stejně jako v minulých letech navštívili i loni v závěru roku ministr obrany Karel Kühnl a náčelník Generálního štábu AČR Pavel Štefka české vojáky, kteří tráví Vánoce v zahraničních misích. V Kosovu na ně čekal nadporučík Pavel Mráz, který v kostýmu dědy Mráze přivezl vojákům obrněný transportér plný dárků. Ty pak společně s ministrem obrany a náčelníkem Generálního štábu rozdal vojákům. „Čas vánoční je časem zázraků,“ nechal se při této příležitosti slyšet Karel Kühnl. „A tak i vás čeká jeden malý zázrak, přivezli jsme pro každého dvě piva. Na několik hodin uděláme výjimku a zrušíme suchý zákon.“ Kromě drobných dárků přivezl ministr i dvě hudební skupiny. Zatímco na naší základně Šajkovac vystoupil Čechomor, na Camp Ville, kde sídlí velitelství brigády Střed, pak skupina Ready Kirken. Na zpáteční cestě se ministr obrany zastavil i u českých vojáků v misi Althea na základně Eagle poblíž bosenské Tuzly.

Text a foto: Vladimír MAREK

8

Dne 12. prosince 2005 se náčelník Generálního štábu Armády České republiky generálporučík Pavel Štefka sešel s jedenadvaceti příslušníky zdravotnického personálu polních nemocnic vedených hlavní sestrou nemocniční základny praporčicí Hanou Kaďouskovou. „Oceňuji úsilí, se kterým plníte své náročné úkoly, odpovědnost, s níž přistupujete ke každému z pacientů, kolegialitu, kterou navazujete na výsledky práce svých předchůdců z polních nemocnic. Vážím si práce každého z vás, protože i vy jste nezastupitelnou součástí české vojenské medicíny, která je tak vysoce ceněna doma i v zahraničí,“ uvedl při zahájení setkání generál Štefka.

Text: pplk. Blanka MAJKUSOVÁ, foto: Marie KŘÍŽOVÁ

9


PŘEDSTAVUJEME

PŘEDSTAVUJEME 

AVIS – fabrika na propagaci armády Text: Jaroslav PAJER Foto: Jiří HOKŮV

„Chtěl bych pozvat všechny, především ty, kteří s námi ještě nespolupracovali, aby přišli do AVIS během Dnů otevřených dveří, jež se budou konat 25. a 26. ledna,“ zve čtenáře A reportu ředitel Agentury vojenských informací a služeb Jiří Šuba. „Návštěvník se tu seznámí s tím, jak se chystá výstava, jak vznikají publikace, jak funguje Ústřední odborná knihovna a její fotografický i filmový archiv, jak pracuje celoresortní digitální rozmnožovna, jaká máme grafická pracoviště a fotoateliér, seznámí se s ofsetovým tiskem i knihařskými pracemi.“ „Agentura vojenských informací a služeb bude... v rámci celého resortu MO zabezpečovat jednotnou realizaci vydavatelské a nakladatelské činnosti. Bude odpovídat za výrobu a distribuci periodických tiskovin, účelových publikací a akcidenčních tiskovin, video a fotodokumentační tvorbu, rozvoj a hospodaření s vojenskovědeckým knihovním fondem, s filmovým archivem a za propagaci a prezentaci resortu obrany na veřejnosti...“ To dala do vínku ojedinělému vojenskému zařízení Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky přepracovaná na změněný zdrojový rámec koncem roku 2003. A jak se agentuře daří její poslání naplňovat? „Dnes jsme schopni rychle, technologicky kvalitně a zcela komplexně připravit jakýkoli typ prezentace české armády,“ říká ředitel Agentury vojenských informací a služeb Jiří Šuba. „A za málo peněz,“ dodává. „Naše technologické možnosti jsou velké a kapacitní také celkem dostatečné. Doposud jsme vyhověli všem požadavkům, které na AVIS přišly.“

10

LEPŠÍ PLÁNOVÁNÍ Výrobní činnost agentury se totiž musí umět vypořádat s jedním velkým problémem. Kromě dopředu naplánovaných aktivit, jako je například tisková příprava periodik a účelových publikací, musí dokázat pojmout i značné množství „akutních“ zakázek. Tomu, jak skloubit jednotlivé části výrobního procesu, pomáhá pracovníkům oddělení příjmu zakázek i dalších tvůrčích a technických kolektivů nová plánovací metodika. „Díky ní totiž máme okamžitý přehled o tom, jak jsou naplněny a vytíženy jednotlivé úseky odborných činností,“ vysvětluje ředitel AVIS. „Víme, že na zredigování potřebujeme tolik času, na přípravu fotografií zase tolik, grafické oddělení bude ke zlomu stránek potřebovat takovou dobu, na osvit půjde dílo tehdy a tak dále a tak dále. A to nám umožňuje lépe a rychleji zpracovávat zakázky a vlastně tak zvýšit naši kapacitu.“

Jinou významnou novinkou bylo ustavení Vydavatelské rady Ministerstva obrany pod vedením náměstka ministra obrany Pavla Maška. Rada schvaluje plán neperiodických publikací připravovaných v AVIS. „Pro rok 2006 počítáme s produkcí 97 tištěných titulů a 17 multimediálních děl,“ pokračuje Jiří Šuba. „Rada se schází jednou za dva měsíce a průběžně s přihlédnutím k našim výrobním kapacitám doplňuje vydavatelský plán o další polygrafická díla.“ S náměty nepřicházejí pouze členové vydavatelské rady. „Nebráníme se ani nápadům odjinud,“ navazuje ředitel AVIS. „Na internetu www.army.cz jsou v sekci Agentura vojenských informací a služeb umístěny vzory námětových listů (Návrh na vydání polygrafického díla a Návrh na vydání audiovizuálního a multimediálního díla), prostřednictvím kterých nám může kdokoliv svůj návrh zaslat.“ V roce 2005 tak byla do výroby zařazena vzpomínková kniha o Jaroslavu Juráškovi, někdejším dlouholetém uměleckém

vedoucím vojenského folklorního souboru Jánošík/Ondráš z Brna, doplněná o CD-ROM s ukázkami lidových písní i mluveným slovem této osobnosti.

A REPORT I V RAPORT Jak jistě čtenář zaznamenal, změnou prošel i časopis, který právě drží v rukou. „Byli jsme si vědomi, že i čtrnáctideník A report potřebuje změnu. Především v grafice,“ reaguje Jiří Šuba. „Mění se tedy titulní strana ve prospěch výrazné fotografie a také nová grafická úprava vnitřních stránek vytváří prostor pro lepší práci se snímky a dalšími ilustracemi při zlomu časopisu.“ Redakce časopisu se zamýšlela i nad jeho obsahovou částí. Už v posledních číslech minulého roku se uvnitř objevila nová rubrika Téma dne, kde autoři hlouběji a na větším prostoru rozebírají zvolenou problematiku. Orientaci redakce by měla přispět i čtenářská anketa uveřejněná v čísle 25-26/2005. „Domnívám se ale,“ říká ředitel AVIS, „že obsahová stránka časopisu je na velmi dobré úrovni. Mám poznatky, že je přijímána velmi pozitivně. Například náčelník Generálního štábu AČR Pavel Štefka mi řekl, že se na A report v útvarech i na ministerstvu čeká. A to je pro mě jednička, kterou časopisu dal.“ Agentura už několik let vydává kromě tohoto čtrnáctideníku i čtvrtletníky Czech Armed Forces Today a Vojenské rozhledy. V novém roce by k těmto periodikům měl přibýt multimediální bratr. „Naše videoštáby jezdí a natáčejí nejrůznější armádní akce, cvičení, setkání u nás i v zahraničí. A tak mě napadlo vydávat jedenkrát měsíčně sestřih toho nejzajímavějšího prostřednictvím videomagazínu.

Ojedinělá příležitost pro vojenskou veřejnost

Jste srdečně zváni!

DNY OTEVŘENÝCH DVEŘÍ AGENTURY VOJENSKÝCH INFORMACÍ A SLUŽEB 25. a 26. ledna 2006 vždy v 9.00 hod. a ve 13.00 hod. Rooseveltova 23, Praha 6 Svou účast potvrďte koordinátorovi akce Ľ. Kišovi na telefonní číslo 215 740, který zodpoví i případné Vaše dotazy související s návštěvou a prohlídkou pracovišť AVIS. Každý návštěvník při příchodu obdrží prezentační kartu se svým jménem a pořadovým číslem. Před závěrem každého z termínů návštěvy budou vylosována tři čísla, jejichž nositelé obdrží upomínkovou věcnou cenu ředitele AVIS.

Pracovně jsem ho nazval V raport. Vydavatelská rada se tímto návrhem bude zabývat 24. ledna, kdy bude připraven i jeho pilotní projekt,“ popisuje svou vizi Jiří Šuba.

MATERIÁL PRO EXTRÉM „Toto je ukázka naší spolupráce se Správou doktrín Ředitelství výcviku a doktrín z Vyškova,“ bere ředitel agentury do ruky šedou brožuru s názvem Blok příslušníka Armády České republiky. „Na jeho výrobu měl zadavatel zvláštní požadavky – odolný papír, který se neroztrhne, nerozmočí, lze ho omývat jako plast, vydrží teploty od minus 60 do plus 60 stupňů a tak podobně. Je to příklad toho, že jsme schopni se zabývat i novými technologiemi a materiály, které dosud v armádě nebyly užívány.“ Zápisník, který se vejde do kapsy, obsahuje soubory situačních

značek, jež potřebuje znát velitel ke zpracování bojových grafických dokumentů. Autoři ale počítají s tím, že se postupně bude doplňovat o stránky s dalšími informacemi. Dalo by se ještě dlouho psát o novinkách v širokém sortimentu činností, které Agentura vojenských informací a služeb zajišťuje pro příslušníky a pracovníky resortu. Například o novém „roletovém“ výstavním systému, který značně šetří čas na montáž expozice a hlavně náklady na přepravu, protože se deset panelů vejde do kufru osobního auta. Co však dělá řediteli AVIS radost největší? „Že jsme se za poslední rok otevřeli armádě ještě víc než v minulosti a našich služeb začalo využívat mnoho nových zákazníků z útvarů, velitelství, složek ministerstva a Generálního štábu AČR. Jsme fabrika na reklamu, jsme fabrika na propagaci armády, kterou nám mnohé zahraniční armády závidí.“

A fakta NĚCO STATISTIKY AVIS Z ROKU 2005
Oddělení ofsetového tisku vyrobilo 48 titulů v nákladu téměř 85 tisíc ks a vojenských skladových tiskopisů v počtu bezmála 3 850 000 ks listů.
Oddělení digitálního tisku vytisklo na 2 580 000 ks listů v černobílé a přes 160 000 ks listů v barevné verzi.
Pracoviště výroby razítek vyprodukovalo na 10 500 ks razítek a stovky dalších předmětů vyžadujících laserovou či gravírovací technologii.
Agentura vydala 94 titulů účelových tiskovin v nákladu téměř 400 000 ks. Namátkově připomeňme jen publikace k 60. výročí ukončení 2. světové války: reprezentační encyklopedii s CD-ROM „Vojenské osobnosti čs. odboje 1939 – 1945“, brožury „Čs. letci ve Francii 1939 – 1945“, „Hrdinové od Sokolova“, „Válečné dokumenty vypovídají“ a obrazovou kroniku „Boj za svobodu 1938 – 1945“.
Knihovní fond Ústřední odborné knihovny se rozrostl o 589 jednotek. Pracovníci zpracovali 231 rešerší a do databáze zapsali 7760 nových záznamů. Dokumentačně knihovna zpracovává 115 titulů zahraničních vojenských časopisů a v jejích databázích je uloženo celkem 378 000 záznamů.
Ve filmovém archivu bylo vyrobeno 14 370 m kopií a 2231 m negativů z nitrátových archiválií. Odplísněno bylo 73 000 m archiválií a na digitální nosiče přepsáno 5790 minut filmového záznamu. Evidence filmového archivu zahrnuje více než 16 500 záznamů.
Fotoarchiv zpracoval přes 19 000 digitálních snímků a 85 souborů fotosnímků na filmových pásech. Celkově vede přes 2270 souborů v centrálním katalogu. Dokumentačně má zpracováno přes 26 000 digitálních snímků a více než 1500 souborů negativních snímků. Kromě toho pracovníci průběžně doplňují 75 tematických souborů fotografií.

11


NÁŠ ROZHOVOR

NÁŠ ROZHOVOR 

Nechceme sedět na funkcích Trojice nejzkušenějších vrtulníkových pilotů opouští armádu Text: Tomáš SOUŠEK Foto: Tomáš SOUŠEK a Jan KOUBA

Tisíce ostrých zásahů, stovky zachráněných lidských životů – takový je výsledek mnohaletého působení letecké záchranné služby v západních Čechách. Její piloti strávili ve vzduchu tisíce hodin. Těmi patrně vůbec nejzkušenějšími jsou bezesporu podplukovníci Jiří Jogl, Pavel Špilka a Dušan Fryčka. Vojenská kariéra všech tří však skončila s rokem 2005, a tak jsme je požádali o rozhovor.


Sloužíte v armádě už tři desetiletí, a tak můžete jistě srovnávat. Vidíte nějaké rozdíly mezi vaší generací a současnými mladými piloty? P. Špilka: Je těžké srovnávat tehdejší a současnou dobu, protože dnešní mladí piloti vyrůstají a jsou připravováni ve zcela jiných podmínkách. Myslím si, že dříve byly na piloty kladeny větší nároky. Ne však v samotném létání, při něm nezáleží, v jakém režimu sloužíte, ale v tom ostatním. Mám na mysli například různé pohotovosti a podobně. J. Jogl: Velké rozdíly jsou určitě také v samotné letecké technice. Vrtulníky, na kterých

12

jsme začínali my, se sice zdají být jednodušší, nicméně na pilotáž byly asi náročnější. Dnes je ale oproti tomu daleko větší důraz kladen na vzdělání, neboť složité systémy moderních letadel vyžadují jeho vyšší stupeň.
Když byste se měli ohlédnout zpět za celou vaší leteckou a vojenskou kariérou, čeho si v ní nejvíce vážíte? D. Fryčka: Určitě jsem rád, že se nám po roce 1989 podařil přechod ze starého na současný systém. Pokud jde o mou osobu, asi nejvíce si cením toho, že jsem měl možnost reprezentovat naši armádu při nejrůznějších domácích i zahraničních vystoupeních skupiny bitevních vrtulníků Mi-24. P. Špilka: V Plzni sloužím s přestávkami již od roku 1975, z toho patnáct let u letecké záchranky. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsme museli nosit uniformy povinně i na veřejnosti a mně se často stávalo, že na mě lidé málem plivali. Tak byla tehdy armáda v Plzni oblíbená. Dnes si nejvíce vážím toho, že situace je přesně opačná. Ačkoliv nemusím, rád v uniformě chodím, protože kamkoliv přijdu, lidé mi otevírají dveře. Takovouto popularitu a přízeň obyvatel si však náš útvar budoval po dlouhá léta. J. Jogl: Myslím si, že každý z nás má těch osobních úspěchů více, ať už šlo například o první let či první „sólo“. Za jeden z největších úspěchů však považuji to, že se nám podařilo vycvičit a připravit stovky pilotů, z nichž mnozí dnes stále létají. Opravdu příjemné pocity pak zažíváme pokaždé, když nás přijde navštívit některý z pacientů, kterému jsme jakýmkoliv způsobem mohli pomoci, nebo mu dokonce i zachránit život.


Další otázka se musí nutně týkat i opačných momentů. Co vás tedy nejvíce mrzí nebo trápí? J. Jogl: Jedním z nejtěžších momentů bylo, když nás stejní lidé, kteří záchranku zakládali, dokázali během jediného roku zrušit a poté znovu obnovit a nebrat na nás žádné ohledy. V poslední době mě pak trápil fakt, že velení v naší armádě v podstatě převzali personalisté a nám nezbývalo nic jiného, než se jen slepě přizpůsobit jejich tabulkám a číselným kódům, ačkoliv to často nepřinášelo nic dobrého. D. Fryčka: Zklamání pociťuji zejména z toho, že i po tolika letech lidé u naší jednotky stále nevidí žádnou perspektivu. P. Špilka: Určité neúspěchy spatřuji i v samotném fungování letecké záchranné služby. Chtěli jsme její úroveň ještě zlepšit, ale ne všechno se nám podařilo. Jde například o modernizaci našich vrtulníků, zejména jejich vybavení zařízením pro noční vidění. Obrovský boj jsme také vedli o změnu zbarvení našich strojů. I v jiných armádách jsou totiž záchranné vrtulníky bílo-modro-červené, a ne kamuflované jako u nás. Spousta lidí u nás si totiž stále plete pojmy SAR a Combat SAR. Na rozdíl od CSARu je u nás velice důležité, aby naše vrtulníky a naši lidé byli co nejvíce vidět, zejména z důvodu bezpečnosti při jednotlivých zásazích. Třetí velký neúspěch pak cítím v tom, že se nám nepodařilo ochránit skutečně špičkové piloty, kteří pro naši armádu a zemi mohli vykonat ještě mnoho práce, ale museli odejít jen proto, že přesně nezapadli do škatulek naplánovaných personalisty od zeleného stolu.
Pojďme k důvodům, které vás vedly k rozhodnutí opustit armádu. Není v tom

třeba i to, že byste utíkali od problémů, které se vám nepodařilo jednoduše vyřešit? D. Fryčka: Myslím si, že pokud byste sloužil u tohoto útvaru tak dlouho jako my, že byste tuto otázku nepoložil. Tolikrát rušená a znovu obnovovaná nebyla snad žádná jiná jednotka. Přiznám se ale, že já osobně odcházím z toho důvodu, že jsem nebyl ochoten si nechat snížit hodnost, abych mohl dále sloužit. P. Špilka: Víte, my jsme dnes na funkcích, kde by měli být mnohem mladší lidé. Vzhledem k takzvanému kádrovému hrbu však i těmto „mladým“ je dnes často i více než 40 let a stále jsou na funkcích kapitánů vrtulníků. My jim ale nechceme tyto vyšší funkce do nekonečna blokovat, protože tím bychom popírali kariérní řád. Je pravda, že bychom rádi u létání zůstali i nadále, ale ne na velitelských funkcích. Pokud by byla možnost pracovat třeba jako instruktoři, tak všichni tři bychom rádi dál učili mladé piloty. Pokud ale o nás armáda už nemá zájem, tak nám nezbývá nic jiného, než odejít. Další problém je i v tom, že za ta léta jsme si s většinou našich lidí vytvořili skutečně dobré osobní vztahy, které nás pak jako velitele dosti omezují a leckdy nám brání třeba i pořádně zavelet. Proto chceme, aby tuto zodpovědnost převzal někdo mladší. J. Jogl: Rozhodně neodcházíme z nějakého trucu nebo uražené ješitnosti. Myslím si, že jsme se snažili do poslední chvíle dělat pro náš útvar maximum a nebráníme se poskytnout jakoukoliv pomoc ani v budoucnosti. Rozhodně nám záleží na tom, jak bude nadále letecká záchranka fungovat. Jak jsem ale již řekl, nejvíce mě jako velitele trápilo to, že jsem byl často odsouzen do role podpisového stroje a musel jsem podepisovat stohy papírů, které nebylo možné ani přečíst. Dříve personalisté sloužili potřebám velitelů, avšak dnes je situace v armádě naprosto opačná. K nám například přijde mladý pilot ze školy a my s ním tedy zahájíme další výcvik a přeškolování. Když už by měl ale začít létat, tak přijdou personalisté a my musíme pilota odeslat třeba na půlroční kurz. Tím však přerušíme jeho

výcvik a po návratu můžeme začínat znovu. A takto se to neustále opakuje, což nám pak výrazně brání v naší práci. Těžko pak můžeme dosáhnout toho, aby všichni piloti byli vycvičeni tak, jak mají, a aby útvar byl schopen plnit na sto procent všechny své úkoly.
Víte už, co budete dělat v civilu? Dokážete si na ten pocit vůbec zvyknout? D. Fryčka: To v tuto chvíli skutečně netuším. Je mi jasné, že se mně bude po létání hodně stýskat, vždyť pro mě představovalo více než třicet let života.

Nicméně nějaké konkrétní plány do budoucnosti ještě nemám. P. Špilka: Já jsem na tom asi stejně. Určité možnosti zaměstnání, včetně různých leteckých prací, pochopitelně existují, ale žádnou z nich jsem zatím nijak zvlášť neřešil. J. Jogl: Vzhledem k tomu, že s Pavlem Špilkou jsme jakási letecká dvojčata a většinu kroků v naší kariéře jsme uskutečnili společně, jsem na tom i při odchodu podobně. Nějaké nabídky mám, ale zatím žádná nedostala konkrétnější podobu. Ještě ani nevím, zda si budu hledat nové zaměstnání hned a nebo jestli si třeba nedám pár měsíců odpočinku.

13


UDÁLOST

UDÁLOST  z nejdůležitějších úkolů, a to do 31. 12. 2006 vytvořit brigádní úkolové uskupení a dosáhnout počátečních operačních schopností. Počet patnácti VŠV by měl být dostatečný pro vytvoření jak hlavního, tak i záložního místa velení právě pro zmiňované brigádní úkolové uskupení. „Tato nová vozidla nám ve spojení s dalšími systémy umožní získat lepší přehled o bojišti a také podstatně zvýšit rychlost přenosu informací do všech míst, kde probíhá rozhodování,“ říká plukovník Aleš Opata, velitel 4. brn. Podle jeho slov je to právě rychlost informací, díky níž lze mnohem více využívat momentu překvapení při bojové činnosti. Zároveň tím

Nové štábáky předány Vojenský technický ústav letectva a PVO předal armádě všech patnáct velitelsko-štábních vozidel

A fakta VŠV-1 je základním operačním pracovištěm brigádního typu a je hlavním pracovištěm všech míst velení operačního a taktického stupně. Je součástí modulu plánování a řízení boje. Zabezpečuje neustálý přehled o situaci na bojišti, o situaci a bojeschopnosti podřízených, kterou je možno zobrazit na LCD displeji. Analyzují se zde zprávy a hlášení od nadřízeného, sousedů, podřízených a na základě toho jsou veliteli připravovány návrhy na řešení bojové situace. VŠV-2 se využívá pro zpracování základních plánovacích, řídicích a informačních dokumentů na podporu rozhodovacího procesu i k vlastnímu řízení bojové činnosti. Interaktivní tabule s datovým projektorem umožňuje grafické zobrazení bojové situace, přípravu, zobrazení a případný tisk jednotlivých variant rozhodnutí a dalších dokumentů. Pracoviště funguje zároveň jako záloha datových souborů (datový sklad) při možném vyřazení operačního pracoviště. VŠV-3 je určeno pro vykonávání běžných štábních prací na podporu rozhodovacího procesu velitele, pro sběr zpráv a informací, jejich zpracování a předávání uvnitř a mimo štáb. Zabezpečuje zpracování a distribuci základních bojových dokumentů nadřízenému, podřízeným a součinnostním složkám. Využívá se také pro řízení zpravodajské činnosti a logistické podpory boje.

Text: Tomáš SOUŠEK Foto: autor a archiv VTÚLaPVO

Armáda má nové štábáky. Poslední tři z celkového počtu patnácti velitelsko-štábních vozidel převzal v Praze-Kbelích 6. prosince 2005 velitel 4. brn plukovník Aleš Opata. Slavnostního aktu se zúčastnil i náčelník Generálního štábu generálporučík Pavel Štefka a další významní představitelé resortu obrany. V poslední době stále častěji probíraná digitalizace bojiště s sebou nese mnoho změn nejen v samotné taktice nasazení vojsk, ale i ve způsobu velení a a řízení a vede k posílení rozhodovacích procesů velitele. Cílem moderního pojetí vedení bojové činnosti je stav, kdy prakticky všichni – od velitele až po posledního vojáka mají co nejlepší přehled o celkové situaci na bojišti. Nově budovaná struktura míst velení si vyžádala také zajištění jejich co nejlepšího propojení. Byla vytvořena hlavní i záložní mobilní místa velení, která umožňují plnohodnotné plánování a řízení bojových operací. Jedním ze stavebních kamenů takovýchto mobilních míst velení jsou i velitelsko-štábní vozidla.

14

do určité míry klesá i význam jednotek s těžkou výzbrojí, a naopak roste důležitost těch menších a mobilnějších. V současnosti používá 4. brigáda rychlého nasazení velitelsko-štábní vozidla zejména při různých cvičeních a vyvedeních, která se konají několikrát do roka. Vedle toho na nich probíhá také výcvik spojovacích jednotek, neboť řada zařízení a systémů je poměrně složitá na obsluhu. Jak říká plukovník Opata, ačkoliv jsou vozidla primárně určena pro plánování a vedení bojové činnosti, lze je v rámci krizového řízení využít i v civilu, například pro budování komunikačních cest při různých přírodních pohromách.

Vývoj nových velitelsko-štábních vozidel (VŠV) byl zahájen koncem devadesátých let minulého století poté, co bylo nejprve modernizováno několik starších vozidel postavených na bázi nákladních automobilů Praga P-V3S. Nová vozidla, již na podvozku Tatra, byla vyvíjena nejprve ve Vojenském technickém ústavu elektroniky v Praze-Jinonicích, kde byly také v roce 2000 představeny funkční prototypy VŠV-1 a VŠV-2. Po organizačních potížích, kdy byl dokonce vývojový tým rozpuštěn, přešel celý projekt do působnosti Vojenského technického ústavu letectva a PVO v Praze-Kbelích, kde nakonec proběhla i výroba všech patnácti sériových kusů – konkrétně dvou VŠV-1, čtyř VŠV-2 a devíti VŠV-3. VŠV jsou polní pracoviště nové generace, určená pro operační a taktický stupeň velení. Provozovny VŠV tvoří podvozek a výměnná nástavba v podobě kontejnerové střední skříňové karoserie typu B se základní technologií

a účelovou zástavbou. Rozdíly mezi jednotlivými verzemi spočívají pouze ve vnitřní výbavě. Nejjednodušší verze VŠV-3 je vybavena čtveřicí přenosných počítačů, jednou multifunkční černobílou tiskárnou, jedním digitálním a jedním analogovým telefonním přístrojem. Obě vyšší verze VŠV-1 a VŠV-2 pak navíc disponují ještě modulem serveru pro zálohu dat, barevnou tiskárnou formátu A3 a velkým barevným LCD displejem nebo interaktivní dotykovou tabulí Smart Board 560, která výrazně usnadňuje velitelům rozhodovací proces. V každé z verzí jsou tedy plánována čtyři pracovní místa. Standardní kontejnery sice nejsou nijak zodolněné, například proti ručním zbraním, což nebylo ani požadováno, ale umožňují nasazení i v zamořeném prostředí. Filtroventilační zařízení dokáže nebezpečné látky zachytit a navíc je možné v kontejneru vytvořit i přetlak vůči venkovnímu prostoru. Samozřejmostí je pak i topení a klimatizační

jednotka. Provoz VŠV byl testován podle norem STANAG na tři základní klimatické podmínky odpovídající České republice – tedy na horké a suché, mokré a teplé a přechodné a smíšené chladné. Jak již bylo řečeno, kontejnerová karoserie není napevno spojená s podvozkem, a tak je v případě potřeby možné ji z vozidla sejmout a ponechat na stanovišti, aniž by tím byla nějak snížena možnost využití. Jediné omezení s sebou nesou rozměry skříně, které mohou komplikovat případnou leteckou přepravu těchto vozidel. Všech patnáct nových velitelsko-štábních vozidel je dnes zařazeno do jednotek 4. brigády rychlého nasazení. Jak na slavnostním předání řekl generálporučík Pavel Štefka, právě tato brigáda má na rok 2006 jeden

15


REFORMA

REFORMA 

Každý osmý je ŽENA Text: Jaroslav PAJER Ilustrační foto: Jiří HOKŮV a Radko JANATA

Není jich mnoho, i když jejich počet rok od roku stoupá. Nezastávají vysoké posty, i když se prosazují do funkcí, kde až doposud vládli pouze muži. Ženy v uniformách. Fenomén starý jak lidstvo samo. A přesto je vojenské prostředí prvoplánově spojováno s muži. V poslední době, snad po vzoru zahraničních armád demokratických států, procento žen v Armádě České republiky vzrůstá. Jaký je pohled příslušnic něžnější poloviny lidstva na jejich místo v uniformovaném světě? Na to se (alespoň částečně) pokouší odpovědět následující sonda. Hovořili jsme se třemi ženami-vojákyněmi ze záchranného praporu v Rakovníku. Praporčice Alena Hrdličková je pracovnicí štábu praporu, poručice Dagmar Vrabcová zastává funkci zástupkyně velitele roty logistiky a rotmistryně Jana Rendlová je starší odmořovačkou v družstvu dekontaminace osob v záchranné speciální rotě.

ROZHODNUTÍ Každou z nich ke vstupu do armády motivovalo něco jiného a současně i cosi společného. „Nedostala jsem se na vyšší odbornou sociálně-právní školu, a tak jsem řešila otázku, co dál,“ vzpomíná na dobu před 15 lety

16

Alena Hrdličková. „A protože jsem chtěla být trochu výjimečná, využila jsem nabídky a jela k pohovoru o studiu v kurzu značkařek-operátorek protivzdušné obrany státu.“ A dále připouští, že její rozhodnutí ovlivnili rodiče, kteří v zaměstnání u armády viděli především sociální jistoty. „Já jsem chtěla vždycky pracovat ve státním sektoru,“ tvrdí druhá ze „zpovídaných“ žen, Dagmar Vrabcová. „Ze začátku mi bylo jedno, jestli u policie nebo u armády. Vedly mě k tomu sociální jistoty. A také se mi na tom povolání líbilo, že není jednotvárné. Nejsem třeba sekretářka, která dělá pořád tu samou práci.“ Janu Rendlovou obdobně přitahovala uniforma. „Původně jsem chtěla k policistům,“ říká. „Jenže měli plné stavy. Až přes známého jsem se dozvěděla, že je možnost jít k armádě. Tak jsem si řekla, proč ne? Když mi vyprávěl, co se při nástupním výcviku ve Vyškově děje, tak jsem si říkala, jo, to by mě mohlo bavit.“ A jak jejich rozhodnutí hodnotili příbuzní a známí? Ne všichni to vzali s pochopením. „Od tety a sestřenic jsem slýchávala, že je nerozum jít do armády,“ vzpomíná praporčice Hrdličková. „Ony to braly tak, že si tam jdu najít mužského. V té době jsem už ale rok znala svého nynějšího manžela, takže jsem věděla, že ten vztah potrvá i do budoucna.“

Poručice Vrabcová prožívala těžké chvilky spíše mimo nejbližší. „Rodina to přijala poměrně kladně. Z počátku se obávala, že se mi ve Vyškově bude stýskat. Ale teď si myslím, že je pyšná. U přátel jsem se ale setkávala jak s kladnými, tak s negativními ohlasy. Říkali mi, ženská v armádě? Jak tam můžeš pracovat? Máš kolem samé chlapy! Berou tě? Necítila jsem ale nějaké opovržení. Byla jsem pro některé spíše něco jako exot. Tehdy se ukázalo, kdo je pravý kamarád, a kdo ne. Vlastně i tehdejší přítel nemohl přenést přes srdce, že jsem šla na vojenskou školu.“ „Hlavně babičky z toho byly nesvé,“ uvádí rotmistryně Rendlová. „Rodiče s tím byli smířeni. A kamarádky? Ty říkaly, fakt tam jdeš? To jsi dobrá. I dneska, když jim vyprávím, co děláme nebo jak probíhají služby, říkají, že tohle by nedělaly a toho by se bály.“

V „ZELENÉM“ Tak jako rozhodnutí dívek nedokázali bez výhrad akceptovat všichni jejich blízcí, setkávaly se všechny tři s projevy nelibosti i u širší veřejnosti. I když, doba se mění k lepšímu... „Bylo to hlavně, když jsme jako tlupa holek v uniformě odjížděly na tělocvik na Julisku nebo na jinou akci,“ vzpomíná Alena Hrdličková na pražská studia počátkem 90. let

minulého století. „Armáda v té době ještě neměla dobrý kredit. Lidi byli alergičtí na uniformu. A ještě když v ní viděli ženskou! Tu pak posuzovali ne kvůli práci, ale že tam je spíš, slušně řečeno, jako povyražení pro kolegy.“ „Byla jsem na vojně asi dva měsíce, když jsme jeli do Prahy na nějaké ukázky. Ve skupině jsem byla jediná ženská. A tehdy jsem slyšela různé narážky, které mi byly nepříjemné,“ upamatovává se na netolerantní reakce Jana Rendlová. „Jinak se ale lidé spíš diví. A ptají se, jak se mi tu líbí, jak jsem se sem dostala, jestli se mi to vyplatí...“ „Také jsem se nejčastěji setkávala s údivem,“ reaguje Dagmar Vrabcová. „I když teď mi přijde, že občas někoho překvapí, že jsem coby ženská zástupcem velitele roty. U civilistů se to asi dá pochopit. Ale u vojáků mě to docela zarazilo.“ Jedním dechem však dodává, že ve své rotě cítí ze strany velitele významnou podporu. Dnešní armáda je však jiná než její socialistická předchůdkyně. Kromě jiného i tím, že v rámci mezinárodních dohod vyjíždějí čeští vojáci i vojákyně do několikaměsíčních služeb v zahraničí. A leckdy to mohou být posty pěkně horké! Jsou si toho současné uniformované ženy vědomy? „Já jsem se do mise hlásila,“ přiznává rtm. Rendlová. „Pobíhaly tady takové dotazníky. Vyprávěli nám, že tam tolik nebezpečí není, že je to už celkem klidné. Jinak jsme ale s touto možností na vojnu šly. Že nám mohou říct, potřebujeme lidi tamhle, seberte se, jedete ven.“ „Daly jsme se na vojnu, musíme bojovat. K té vojně to patří,“ glosuje mise por. Vrabcová. Nutno dodat, že ani Jana Rendlová, ani Dagmar Vrabcová nemají rodinu. Do názoru jejich kolegyně prap. Hrdličkové se totiž (celkem pochopitelně) promítá její role manželky a maminky šestiletého syna. „Dobrovolně do mise určitě chtít nebudu. Ale samozřejmě kdybych tam byla vyslaná, tak bych jela. S tím jsem se smířila. Už jsme se o tom doma bavili. Nezbývalo by mi než věřit, že to rodina ustojí tady a já tam.“ Byla ještě spousta oblastí, o nichž jsme se třemi vojákyněmi diskutovali. Z kontextu jejich odpovědí se dalo rozpoznat, že jak naše široká veřejnost, tak i armáda mají v přijetí ženského uniformovaného živlu ještě jisté rezervy. „Doufám, že se množství žen v armádě bude zvyšovat,“ vyjádřila v závěru své přání jedna z nich. „Neříkám, že na všech funkcích může sedět žena, ale myslím, že na některé činnosti jsou ženy lepší než muži. A také doufám, že muži přijmou fakt, že jim může velet i žena.“

A fakta Poměr vojákyní z povolání vůči celkovému počtu vojáků z povolání (k 31. 12. daného roku) Rok 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005**

celkem VZP 23 759 22 966 23 011 23 184 20 253 21 247 21 024 22 709 22 895

z toho žen 1655 1699* 1772 1901* 2032 2273* 2585 2679 2833

v% 6,97 7,40 7,70 8,20 10,03 10,69 12,29 11,80 12,37

Zpracováno podle ročenek AČR 1997, 1999, 2001, 2003, 2004 a www.army.cz.

* výpočet autora ** k 1. 5.

17


KFOR

KFOR 

DRIL, který snižuje

RIZIKO Chrudimští výsadkáři věnují každý volný okamžik v Kosovu výcviku Text a foto: Vladimír MAREK

Bílý osobák reaguje na pokyny vojáka v oranžové vestě a sjíždí ke kraji silnice. Stojíme s příslušníky 43. výsadkového mechanizované praporu z Chrudimi na asfaltce vedoucí do severokosovského Podujeva. Zřídili zde kontrolně-propouštěcí místo. Pátrají po drogách, zbraních, případně hledaných osobách. Zároveň ale mají i demonstrovat přítomnost sil KFOR v této oblasti. Oba muži vystupují z auta a staví se zády k výsadkářům na zpevněnou krajnici. Jeden z výsadkářů si nasazuje bílé rukavice. Dvojice je nejdříve prohledána, následuje kontrola dokladů. Mezitím kontroluje další voják se speciálně vycvičeným psem automobil. „Prohlídkám vozidel se věnujeme poměrně často,“ vysvětluje rotný Tomáš Kryštof. „Dnes je nás zde devět, máme obsazeny všechny funkce. Když je to ale nutné, děláme kontroly i s méně početnou hlídkou.“ Vlčák z grabštejnské veterinární základny je speciálně cvičený na vyhledávání zbraní. Tentokrát je ale všechno v pořádku, a tak kosovští Albánci nastupují zpátky do auta a odjíždějí. Ne vždy má ale vyhledávací operace takto hladký průběh. Poměrně často dochází k objevení nelegálně držených zbraní a jejich zabavení. Některé z těchto akcí jsou však přesto úsměvné. „Před časem jsme natrefili na sedmdesátiletého staříka, jak si špacíruje s nelegálně drženou stařičkou puškou po silnici,“ vzpomíná velitel roty kapitán Ladislav Švejda. „Když se ho vojáci zeptali, kam jde,

18

odpověděl: Ale, už brzy umřu, a tak jsem se rozhodl, že si ještě zastřelím nějaké ptáky.“ Vojáci staříka naložili do auta a odvezli na oddělení místní policie, kde mu dali do pořádku papíry ke zbrani. „I takovéto humanitární akce občas děláme,“ směje se kapitán Švejda. Většinou ale bývá plnění operačního úkolu spojené s určitým rizikem. Ať již při vyhledávacích operacích anebo při patrolování v nepřístupných lesních oblastech se mohou výsadkáři setkat s ozbrojenci, kteří pod tíhou situace jednají zkratově. A právě na takovéto okamžiky je potřeba neustálým opakováním výcviku příslušníky našeho kontingentu připravovat. Jedině tak mohou eliminovat případnou hrozbu. Kapitán Švejda se netají tím, že plnění operačního úkolu je poměrně rutinní záležitost spojená především s patrolováním. A tak by mohlo dojít u vojáků ke snížení kvality návyků získaných intenzivním výcvikem doma v republice. Proto se rozhodl i v Kosovu vybudovat výcvikovou základnu a věnovat každý volný okamžik právě výcviku.

BOJOVÁ VESNICE Chrudimští výsadkáři mají v Kosovou velmi dobré vztahy se starosty v oblasti odpovědnosti jejich jednotky. Když jejich kontingent nastoupil v létě roku 2005 do mise KFOR, dostal od nich kapitán Švejda k dispozici pro výcvik jeden dům v opuštěné a válkou zpustošené obci Hartice. V současné době mohou naši vojáci cvičit prakticky v celé vesnici. A právě takovéhoto zaměstnání máme možnost se hned následující den účastnit i my. Výsadkové družstvo kryté palbou kulometu se přibližuje ke stavení. Zatímco jeden z mužů rozkopává dveře, druhý hází dovnitř ohlušující granát. Výsadkáři se vrhají do místnosti doprovázeni palbou. Další část družstva „čistí“ sklepy. Takováto cvičení opakují vojáci stále dokola. Na rozdíl například od speciální skupiny Vojenské policie se nezaměřují na osvobozování rukojmích. A tak nemusejí brát na nic ohledy, jejich útok je mnohem prudší. Používají granáty. V podstatě vystřílejí celý objekt. A právě tím minimalizují ohrožení vlastních mužů. „Kde to máte ten prst! Zkušený voják a udělá takovou začátečnickou chybu,“ sjíždí pohledem jednoho z výsadkářů kapitán Švejda. Ukazováček musí být neustále rovnoběžně se zbraní těsně nad spouští. Ty dva centimetry by totiž v boji rozhodovaly o životě a smrti. Základní návyky je potřeba neustále drilovat. V druhé části obce nacvičují vojáci patrolu. Pěšky se přesunují po ose v oblasti, kde nehrozí minové nebezpečí. Podle výcvikového scénáře objeví u cesty dělostřelecký granát. Jedná se o velmi reálnou situaci. Obyvatelé Kosova se takovýmto způsobem často zbavují

nepotřebné munice. Vše se rozbíhá přesně podle standardních operačních postupů. Velitel patroly hlásí nález operační skupině a zajišťuje celý prostor. Do oblasti přijíždí zdravotnické zajištění a hotovostní družstvo společně s pyrotechnickým týmem EOD. Pyrotechnici přebírají velení. Nadrotmistr Jaromír Ulehla ze všeho nejdříve prozkoumá bezprostřední okolí granátu. Potom k němu připevňuje provaz a na dálku ho uvolňuje. „Na první pohled to vypadalo, že se jedná o cvičnou střelu. Mohla však být zajištěna zespodu další výbušninou a nastražena tak proti našemu EOD týmu. Aby manipulace byla bezpečná, tak jsem granát uvolnil na dálku. Teď už zbývá jen ho zlikvidovat,“ dodává.

PUDOVÁ A LETMÁ STŘELBA Jen o kousek dál probíhají zvláštní cvičení střeleb číslo 6, 10 a 14. Tento typ výcviku je určen pro speciální síly, průzkumníky a Vojenskou policii. Cvičení číslo 6 představuje rychle mířenou a letmou střelbu se změnou palebného stanoviště a výměnou zásobníku. Desítka je střelba na krátké vzdálenosti v místnosti spojená s osvobozením rukojmích. Chrudimáci si ve svahu vyhloubili maketu místnosti, kterou opatřili i dveřmi. Ty musí střelec při vstupu rozkopnout. Na malém prostoru je soustředěno několik terčů, které pokrývá během deseti sekund palbou. Na klasické míření není čas. Voják zaměřuje samopal pouze podle chrániče mířidel. V rychlém sledu vypálí dvě rány, zajistí samopal, obrátí hlaveň k dalšímu terči, odjistí a opět vypálí dvě rány. To z toho důvodu, že první má rozbít kevlarovou desku v ochranné vestě nepřítele a druhá pak prorazit samotnou vestu. Vše jde v tak rychlém sledu za sebou, že nestačíme vůbec postřehnout, jak voják neustále zajišťuje a odjišťuje. Tuto činnost má totiž tak dokonale nadrilovanou, že ji dělá podvědomě, vůbec ho nezatěžuje. Při reálné bojové činnosti by přitom zabránila možnosti zranění kohokoliv z vlastních řad. Hodnotí se splnění časového limitu a samozřejmě zásahy. Vše je bezpečné. Přestože se používá ostrá munice, kulky pohlcuje měkká hlína na stěnách.

„Tento výcvik je mnohem reálnější než jakákoliv jiná simulace boje,“ vysvětluje nám rotmistr Radovan Kratochvíl, který právě zasáhl všechny terče. „Pokud to jen trochu jde, tak každý výcvik by měl být veden ostrými náboji. V tomto případě je nejobtížnější koordinace pohybu. Člověk si musí správně rozvrhnout dobu na zamíření a přesun k dalšímu terči,“ vysvětluje. Pro vojáky nasazené v zahraničních misích jsou podobná cvičení naprosto nezbytná. Při patrolování se totiž mohou kdykoliv setkat s nepřítelem na velice krátkou vzdálenost. Také cvičení číslo 14 má svůj význam. Vojáci procvičují střelbu z auta jedoucího rychlostí třicet kilometrů v hodině na boční a čelní skupinové cíle. Nejdříve projede landrover trasu z cvičných důvodů pomaleji. Druhá jízda je již naplno. Nejobtížnější je udržet na rozbité cestě plné výmolů zbraň v co nejvíce stabilizované poloze. Podobným způsobem procvičují výsadkáři i střelbu s přístroji nočního vidění Klára a noktovizorem MEO. „Při střelbě s Klárou dochází k určitému zkreslení, noktovizor MEO naopak poskytuje velice úzký úhel pohledu, a právě to vyžaduje velkou zručnost při přenášení střelby z místa na místo,“ dodává na závěr kapitán Švejda. „Také při osvětlení noční krajiny světlicí je potřeba při střelbě s přístroji nočního vidění jisté korekce. Odstranit tyto problémy dokáže pouze intenzivní výcvik.“

19


TECHNIKA

TECHNIKA 

Elektronické oči

1

Text: Michal ZDOBINSKÝ Foto: Raytheon

Bojová efektivnost úderných letounů již dlouho nezávisí na jejich schopnosti nést co největší množství výzbroje. Dnes je rozhodující kombinace naváděné munice se systémy pro přesnou navigaci, zjišťování, rozpoznávání a zaměřování cílů.

Vedle rychle se rozvíjejících prostředků založených na družicovém systému pro určování přesné polohy GPS lze za dva hlavní letecké senzory stále považovat palubní radiolokátor a elektrooptický systém nejčastěji ve formě přídavného kontejneru. Co a nebo jak jejich prostřednictvím může pilot „vidět“, je možné částečně přiblížit na nejnovějším radiolokátoru APG-79 a elektrooptickém naváděcím kontejneru ATFLIR. Oba vyrábí americká firma Raytheon, která na známém pařížském aerosalonu v roce 2005 poskytla i příklady zobrazení z těchto systémů. Přestože z důvodů vojenského nebo obchodního utajení se snímky budou od reality nepochybně lišit, i tak umožňují udělat si alespoň rámcovou představu o tom, kam se vývoj elektroniky v této oblasti dostal.

NOVÝ RADAR PRO NOVÝ LETOUN Nejmodernějším a i v blízké budoucnosti klíčovým taktickým bojovým letounem amerického námořnictva je F/A-18E/F SUPER HORNET. První sériový model byl předán v závěru roku 1998. Rok nato námořnictvo tento typ zařadilo do operačního provozu. První operační letka těchto strojů se na palubu letadlové lodi ABRAHAM LINCOLN dostala v červenci 2002. SUPER HORNETy již prošly skutečným bojovým nasazením v Iráku a do dneška dodala firma Boeing více než

20

2

3

210 kusů. Výroba má pokračovat až do roku 2011, přičemž námořnictvo plánuje zakoupit minimálně 460 těchto strojů. V průběhu této doby budou letouny pochopitelně od výrobce přicházet s různými vylepšeními, novou výzbrojí nebo výbavou. V rámci zdokonalení letouny dostanou nejen nový informační systém, přilbový zaměřovač, ale především již zmíněný radiolokátor APG-79 a systém ATFLIR. Nový radiolokátor je rovněž známý pod zkratkou AESA (Active Electronically Array Radar), která ozřejmuje jeho hlavní charakteristiku – tedy anténu s elektronickým vychylováním paprsku. Na rozdíl od běžných RL s pohyblivou anténou dochází u tohoto zařízení k mimořádně rychlé změně směru paprsku. Podle informací firmy Raytheon se jedná řádově o tisíce různě směrovaných paprsků během jediné sekundy. Výsledkem je to, že APG-79 nabízí výrazně delší dosah při vyhledávání a sledování cílů stejně jako podstatně

lepší rozlišovací schopnosti v porovnání se standardním (klasickým) radiolokátorem APG-73 u doposud vyráběných strojů SUPER HORNET. Typ AESA má dále rozšířené kmitočtové spektrum, dokáže sledovat podstatně více cílů a údajně i fungovat v téměř simultánním režimu při protizemních i protivzdušných operacích. Podle informací výrobce se jedná například o mapování terénu nebo sledování pohyblivých cílů při současném pátrání po vzdušných cílech. Raytheon pro svůj nový RL uvádí 7 základních režimů, kterými jsou mapování povrchu, snímání vysokou rozlišovací schopností (SAR), vyhledávání vzdušných cílů, sledování vzdušných cílů, pasivní funkce, vyhledávání námořních cílů a zjišťování pohyblivých pozemních cílů (GMTI). Výroba radiolokátorů APG-79 přednedávnem začala a jím vybavený první letoun F/A-18E/F má být k dispozici v září letošního roku.

BYSTROZRAKÝ KONTEJNER Americké vojenské námořnictvo je rovněž vybavováno novým sledovacím a naváděcím kontejnerem AN/ASQ-228 ATFLIR (Advanced Targeting Forward-Looking Infrared). Toto zařízení již prošlo operačním nasazením v Afghánistánu a Iráku a je určeno pro piloty letounů F/A-18C/D i F/A-18E/F. Slouží pro vyhledávání, rozpoznávání a sledování cílů na značnou vzdálenost a navádění řízené munice na pozemní nebo námořní cíle. Podvěsný válcový kontejner ATFLIR obsahuje elektrooptický systém s 60násobným zvětšením, termovizní systém s 30násobným zvětšením a laserový ozařovač cílů, který má takový výkon, že dokáže ozařovat cíl až z výšky 15 000 m a na šikmou vzdálenost téměř 50 km. Značné dosahy elektrooptického i laserového systému umožňují posádce vyhledávat, rozpoznat a ničit cíle z bezpečné vzdálenosti a také vyhodnotit výsledek útoku. Podle některých

informací je laserová aparatura kontejneru ATFLIR nejen efektivní i za nepříznivých atmosférických podmínek, ale vyznačuje se takovou přesností, že systém může údajně předávat koordináty zaměřeného cíle do pum řady JDAM se satelitním naváděcím systémem. Dosahy elektrooptického a IČ systému umožňují používat ATFLIR i jako účinný pozorovací a průzkumný prostředek, což se v praxi již potvrdilo v Iráku. 4 1 Kontejner ATFLIR je dobře vidět nad kolem podvozku. 2 Toto není černobílá fotografie, ale zobrazení pomerančovníkového sadu z radiolokátoru APG-79 pracujícího v režimu SAR. 3 Obraz letounu z infračerveného systému kontejneru ATFLIR 4 Takto vidí pilot letounu prostřednictvím elektrooptického systému kontejneru ATFLIR část města vzdálenou 70 km. 5 Infračervený snímek pozemního cíle

5

21


KALEIDOSKOP

KALEIDOSKOP  Neočekávaně v Iráku Ministr obrany České republiky Karel Kühnl navštívil několik dní před parlamentními volbami chystanými na 15. prosince 2005 neočekávaně a utajeně Irák. Doprovázeli ho senátor PČR Jaromír Štětina a velvyslanec ČR u NATO Štefan Füle. Po svém příletu v sobotu 11. prosince jednal s generálmajorem Jonathanem Rileym, velitelem mnohonárodní divize Jihovýchod, v jejímž rámci je nasazen i český kontingent Vojenské policie cvičící irácké policisty na základně Shaiba u Basry. Riley poděkoval za prodloužení mandátu české jednotky a ocenil práci vojenských policistů a českých vojenských lékařů. Noc strávil ministr obrany s českými vojenskými policisty na základně Shaiba. V neděli ministr obrany navštívil policejní akademii, kde čeští vojenští policisté cvičí své irácké protějšky. Zde jednal s velitelem irácké policie v Basře brigádním generálem Hassanem, pod jehož velením působí 14 000 iráckých policistů v Basře a okolí. „Na českých vojácích nyní zcela závisí střelecký výcvik, což je v současnosti pro iráckého policistu bohužel základní dovednost,“ konstatoval Karel Kühnl. „Iráčané vědí, proč nás zde potřebují, a mají k Čechům výborný vztah,“ dodal. Text: Andrej ČÍRTEK, foto: Jan PROCHÁZKA

Delegace v Dubaji Prestižní letecké výstavy Dubai Air Show ve Spojených arabských emirátech se zúčastnila také delegace MO ČR vedená náměstkem ministra obrany pro vyzbrojování Jaroslavem Kopřivou. Doprovázeli ho genmjr. Pavel Jevula, velitel čáslavské základny plk. gšt. Jiří Verner a také nová velvyslankyně ČR ve Spojených arabských emirátech Věra Jeřábková. Hlavním cílem návštěvy byla podpora možného prodeje letounu L-159 do této oblasti, což bylo i hlavním tématem rozhovorů s náčelníkem Generálního štábu armády SAE generálem Hamadem Mohammedem Thanim Al Rumaithim a velitelem letectva SAE genmjr. Khalidem Abdullahem Al Buainanem. Naše delegace se na aerosalonu setkala například i se švédskými piloty gripenů, kteří cestou do Dubaje tankovali palivo také na základně v Čáslavi. Text a foto: Vojtěch PACNER

Jednání s představiteli VSH

Poděkování od ministra

Dne 22. listopadu 2005 proběhlo na Velitelství sil podpory a výcviku ve Staré Boleslavi společné jednání představitelů Vojenského sdružení rehabilitovaných s řediteli krajských vojenských velitelství k vyhodnocení dosavadní spolupráce. Přítomní delegáti především kladně hodnotili, že díky dobré přípravě i osobní iniciativě zúčastněných nedošlo k žádným „otřesům“ v důsledku rušení územních vojenských správ a převodu jejich kompetencí v tomto směru na krajská vojenská velitelství. Jednotliví přítomní pak v živé diskuzi vystupovali s konkrétními příklady dobré spolupráce i dosud vyvstalých problémů. Kromě těchto záležitostí plynoucích z takříkajíc každodenní spolupráce využili představitelé Vojenského sdružení rehabilitovaných příležitosti i k opětovnému poukázání na dosud ne zcela dořešenou problematiku legislativy, která v některých ohledech omezuje oproti běžným vojenským důchodcům jejich přístup k čerpání podpory pro činnost jejich klubů.

„Nedokážu si představit resort Ministerstva obrany bez občanských zaměstnanců. To vůbec nepřipadá v úvahu, to je naprosto vyloučené. Armáda České republiky, stejně tak jako další ozbrojené síly tohoto světa, se nikdy neobejde bez občanských zaměstnanců,“ řekl ministr obrany Karel Kühnl na slavnostním setkání s nejlepšími pracovníky resortu. Spolu s ministrem obrany se ceremoniálu zúčastnili také jeho náměstci Pavel Štalmach a Martin Bělčík, dále náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Pavel Štefka a další vrcholní představitelé MO. Na rozdíl od let minulých bylo na „ministerské“ Valy pozváno mnohem více oceněných občanských zaměstnanců, konkrétně sto padesát. „Setkání s nejlepšími pracovníky resortu pokládám za výjimečně šťastnou a inspirující událost. Neboť jste to právě vy, kteří děláte čest nejen své práci a svému oboru, ale také přispíváte k dobrému jménu Armády ČR,“ řekl Karel Kühnl. Ocenění pracovníci převzali děkovný dopis ministra obrany za vynikající výsledky v roce 2005 a bylo jim uděleno finanční ocenění. K dobré náladě a příjemné atmosféře setkání přispělo žesťové kvinteto Ústřední hudby AČR. Text: Pavel LANG, foto: Jan KOUBA

Text a foto: npor. Ing. Jan ŠULC

Stoletý veterán Byť bylo třináctého (prosince), plukovník ve výslužbě Jan Havlíček prožíval velice šťastný den. Slavil totiž významné životní jubileum: 100 let! Nejprve se na radnici městské části Praha 3 zapsal do knihy cti. „Váš podpis tam patří právem. Jste naší významnou osobností,“ řekl žižkovský starosta Milan Český. Poté přišlo na řadu blahopřání gratulantů. Nechyběl mezi nimi také ministr obrany Karel Kühnl. „S velkým potěšením vám blahopřeji k tak významnému životnímu jubileu. Nikdy bych nevěřil, že je vám tolik roků. Jste stále úžasně vitální,“ řekl K. Kühnl a předal oslavenci děkovný dopis a dary od MO ČR. Jan Havlíček odešel do emigrace, jako řada dalších vlastenců, v prosinci 1939. Přes Lučenec a Bělehrad do Bejrútu a odsud přes Středozemní moře do Francie. Po jejím obsazení (1940) se přes Gibraltar dostal do Velké Británie. Zde prodělal vojenský výcvik a byl zařazen k protiletadlové obraně. Záhy byl požádán, zda by nepomohl vyučovat na tamní Československé státní střední škole. Avšak z výpomoci se nakonec stal dlouhodobý úvazek a Jan Havlíček zde působil až do konce války. Po návratu do vlasti vyučoval na pražském Nerudově gymnáziu, ale jako řada dalších zahraničních vojáků byl neustále perzekuován. V roce 1990 byl J. Havlíček, veterán 2. světové války, povýšen do hodnosti plukovníka ve výslužbě. Text: Pavel LANG, foto: Jiří HOKŮV

22

Děti dětem k Vánocům Již po několik let se Posádkové velitelství Praha (předtím 6. zabz MO) podílelo na organizaci a zabezpečení akce „Děti dětem k Vánocům“, kterou pořádala agentura Večerní hvězda ve spolupráci s Občanským sdružením zdravotně postižených Orfeus a za finanční podpory Ministerstva kultury a MČ Praha 2. V loňském roce akce proběhla 27. listopadu ve Velkém sále TJ Sokol Praha Královské Vinohrady. Soutěžila družstva žáků župy středočeské sokolské a župy Barákovy, doplněné o sportovce vozíčkáře z Ústavu sociální péče pro tělesně postiženou mládež ze Zbůchu u Plzně. Připraven byl také bohatý kulturní program. Na přípravě a organizaci této akce se konkrétně podíleli příslušníci Posádkového velitelství Praha z jednotky Čestné stráže Armády České republiky, a to při přípravě sálu, zdobení stromečku, ale hlavně pak při dopravě vozíčkářů do sálu. Všichni pomáhali zcela dobrovolně, ve svém volném čase a bez nároku na jakýkoliv honorář. Text a foto: Petr HLADÍK

23


KALEIDOSKOP

SETKÁNÍ  Při učení udělali i značný kus práce Celý měsíc, od 7. listopadu do 8. prosince, u 152. záchranného praporu Kutná Hora probíhal kurz motorových řetězových pil, kterého se zúčastnilo 34 frekventantů. Poprvé se tu na novou profesi připravovali i příslušníci z jiných záchranných útvarů, konkrétně z Rakovníka a Jindřichova Hradce. Jak na slavnostním vyřazení čerstvých strojníků podtrhl zastupující velitel praporu mjr. Michal Tivodar, tito specialisté jsou při záchranných akcích velice potřební. „Vzpomeňme například jejich masové nasazení při povodních v roce 2002 v centru Prahy, v Praze-Chuchli nebo v Řeži u Prahy,“ řekl mimo jiné. Vedoucí kurzu npor. Václav Raszka pak ocenil spolupráci s veliteli jednotek, kteří poskytli materiální a technické zabezpečení pro výcvik, stejně jako vstřícný přístup představitelů města, již vyhradili prostor k praktickému výcviku. Jednalo se totiž o místo, které by se tak jako tak muselo vyklučit. Při učení tedy účastníci kurzu odvedli i solidní kus práce.

Armáda na veterány nezapomíná Text a foto: Václav KUPILÍK

Text a foto: Daniel ŠTROBL

Jak už se stalo dobrou tradicí, scházejí se každoročně v předvánočním čase váleční veteráni s nejvyššími představiteli Ministerstva obrany ČR a Generálního štábu AČR. Vyměňují si názory na současnou situaci v armádě, neformálně besedují, vzpomínají a nakonec si třeba i zanotují moravské písničky v podání cimbálovky VUS Ondráš.

Mikulášské odpoledne Nastal zimní čas a k němu neodmyslitelně patří i vánoční svátky. Již tradičně období dárků a rodinné pohody předcházelo mikulášské odpoledne, které na pátek 2. prosince 2005 pro děti zaměstnanců připravili odboráři Zoo Vyškov ve spolupráci s veliteli útvarů a zařízení vyškovské posádky. První část příjemného odpoledne v prostorách Akademického klubu kasáren Dědice patřila olomoucké agentuře Gong, jejíž členové přijeli za dětmi s vánočně a pohádkově laděným programem plným povídání a písniček. Kromě klasických postav, jako je Mikuláš, anděl a čert, nechyběla například Šípková Růženka či Káča. Některé děti jim zarecitovaly básničky a v závěru první části programu Mikuláš s andělem všem rozdali balíčky se sladkostmi a plyšovou hračkou. Dětské odpoledne pak pokračovalo diskotékou, při které se mohli vyřádit nejen děti, ale i jejich rodiče. Poděkování za velmi příjemné mikulášské odpoledne patří jak odborářům, tak i velitelům vojenských subjektů, které se do této akce zapojily.

Dříve se tato setkání uskutečňovala v Komorním Hrádku a po několik posledních let se představitelé resortu setkávali s válečnými veterány a vojenskými důchodci v prostorách kina Evropa a ve Vojenském klubu v Praze. Loni poprvé se tato akce pořádaná odborem mimoresortní spolupráce personální sekce MO a Vojenskými lázeňskými a rekreačními zařízeními konala ve vskutku netradičním prostředí.

Text a foto: Ing. Petr JELÍNEK

Třináctá sezona nebyla nešťastná V lednu 2006 začala pro členy sekce sálové kopané Armádního sportovního klubu v posádce Strakonice čtrnáctá sezona společného sportování. V české armádě není v posledním desetiletí mnoho amatérských sportovních klubů, které by dokázaly tak dlouhé období udržovat nepřetržitou činnost navzdory řadě reorganizací, redislokací a personálních změn. To, že se toto daří ve Strakonicích, je zásluha velení 25. protiletadlové raketové brigády, které umožňuje ASK vyvíjet činnost v posádkové tělocvičně, a nepochybně také „tvrdého jádra“ nadšenců, jež byli u založení ASK jako vojáci z povolání a po ukončení služebního poměru nepřerušili činnost a stále sportují. Podmínky pro vojenské sportování ve Strakonicích se ještě vylepšily v závěru loňského roku, kdy byla zrekonstruována tělocvična, kterou nyní po ukončení služebních aktivit vedle fotbalistů využívají v odpoledních a večerních hodinách i sekce společenského tance, odbíjené a florbalu ASK. Ty sice nemají tak dlouhou historii svého působení, ale určitě podle složení členské základny mají světlou perspektivu. Text: Svatopluk KUČERA, foto: Ivo KREJČÍ

24

V první části setkání si všichni zúčastnění poslechli, stejně jako loni, pásmo vánočních písní a koled ve vojenském kostele sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech. Přednesl je pro ně Vojenský umělecký soubor Ondráš z Brna, kterému se skvěle podařilo navodit tu správnou předvánoční atmosféru. Setkání pak historicky poprvé pokračovalo v sále arcibiskupského paláce na Hradčanském náměstí.

Tam k přítomným nejprve promluvil náčelník Generálního štábu AČR genpor. Pavel Štefka a po něm náměstkyně ministra obrany pro personalistiku Jaroslava Přibylová. V obou těchto vystoupeních zazněla upřímná slova radosti nad tím, že se všichni společně po roce zase setkávají, i přání zdraví a pohody po celý nový rok. Náměstkyně Přibylová navíc obdržela od delegace slovenských válečných veteránů jejich čestný odznak, kterým ji na místě dekorovali. Spolupráci s ministrem obrany Karlem Kühnlem si pochvaloval předseda Československé obce legionářské generál ve výslužbě Antonín Špaček. Generál ve výslužbě Stanislav Hlučka si měl zase o čem povídat s Pavlem Štefkou a projevoval spokojenost nad tím, co Ministerstvo obrany i armáda pro válečné veterány dělají. A třiadevadesátiletý genpor. ve výslužbě František Peřina se onoho večera cítil tak skvěle, že si vyšel zanotovat před muzikanty z Ondráše. „Někdy mi už zdraví také neslouží, jak bych si přál, ale když slyším tyhle chlapce hrát, hned je mi lépe. Je dobře, že na nás, válečné veterány, armáda a Volareza nezapomínají a že zase pořádají tohle setkání,“ řekl nám gen. Peřina.

25


VOJENSKÉ ZDRAVOTNICTVÍ

Mladší sestra „šestky“ Text: Pavel LANG Foto: Marie KŘÍŽOVÁ

Je mladší sestrou „šestky“. Do povědomí veřejnosti se dostala tím, že poskytovala humanitární pomoc v mírových operacích na Blízkém východě. V jejich polních ambulancích byly ošetřeny tisíce pacientů, na operačních sálech provedeny stovky operací. Po krátké pauze dává o sobě znovu vědět. O kom je řeč? O 7. polní nemocnici Armády České republiky. Před lékaři a zdravotnickým personálem 7. polní nemocnice stojí v současné době nelehký úkol – příprava k možnému nasazení do humanitární operace. Termín: nejpozději do 31. prosince 2007. Dva roky na zkompletování personálu a veškerého logistického zabezpečení může leckomu připadat jako nadmíru dlouhá doba. Opak je však pravdou. Dříve než nahlédneme do aktuálního dění u „sedmičky“, krátce si připomeňme její dosavadní působení. Duben 2003. Před příslušníky 1. česko-slovenského praporu radiační, chemické a biologické ochrany v operaci Enduring Freedom je postaven nový úkol – zabezpečit přijetí osob, výzbroje, techniky a materiálu 7. polní nemocnice, která se začala přepravovat z České republiky nejprve do Kuvajtu a poté do Iráku. Po rekognoskacích několika míst vyčleněných pro výstavbu 7. pn je 21. dubna s definitivní platností rozhodnuto, že „sedmička“ bude stát v areálu bývalé vojenské nemocnice v jihoirácké Basře. Její poslání je nabíledni – poskytovat nejen humanitární

26

Do konce roku 2007 bude 7. polní nemocnice připravena k možnému nasazení do humanitárních operací

VOJENSKÉ ZDRAVOTNICTVÍ  pomoc a lékařskou péči místnímu obyvatelstvu pro zmírnění dopadů poválečného stavu, ale také zdravotnicky zabezpečovat příslušníky kontingentu AČR, jakož i v případě nutnosti další vojáky ozbrojených sil států působících na území Iráku.

V JIHOIRÁCKÉ BASŘE Nejdříve je uvedena do provozu tzv. všeobecná ambulance. O necelé dva měsíce později již 16 lékařů a 24 příslušníků středního zdravotnického personálu poskytuje lékařskou pomoc v rozvinutém polním zdravotnickém zařízení, které zahrnuje nezbytné zázemí, a to vyšetřovny, ambulance, laboratoř, operační sály, jednotku intenzivní péče, rentgen, lékárnu a lůžkovou kapacitu pro základní a některé speciální lékařské úkony. Do 10. září 2003, kdy je zahájeno střídání zdravotnického personálu, je u „sedmičky“ registrováno na 900 bakteriologických a 830 rentgenologických vyšetření. Na sálech je provedeno 125 zákroků a v lůžkové části hospitalizováno 187 pacientů z řad místního obyvatelstva, dále příslušníků koaličních vojsk (především Britů a Italů) a českých vojáků. V ambulancích je evidováno bezmála 6 tisíc vyšetření a zdravotnických úkonů. Dochází k druhé rotaci. Stávající kontingent AČR (velitel plk. MUDr. Mojmír Mrva) je nahrazen novými příslušníky 7. polní nemocnice (velitel plk. MUDr. Vojtěch Humlíček). Mění se i mandát. Čeští profesionálové se zapojují do souboru mezinárodních opatření vně i uvnitř Irácké republiky na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1483 a stávají se součástí mnohonárodní divize Jihovýchod-MND (SW) v operaci IZ SFOR. Vojenským lékařům a zdravotníkům AČR končí jejich úkol 20. listopadu 2003. V průběhu prosince se postupně vracejí zpět do České republiky. Nejprve z iráckého přístavu Umm Kasr plují do chorvatské Rijeky a poté se přesouvají dál po souši.

VE VÝCHODOČESKÉM HRADCI Červenec, listopad, leden. Nabídka, personální rozkaz, zahájení činnosti. Zhruba taková byla cesta podplukovníka MUDr. Igora Krivosudského do čela „sedmičky“. Od začátku minulého roku zastává funkci náčelníka 7. polní nemocnice. „Můj úkol je jasný, a to do konce roku 2007 postavit fungující nemocnici. Jak personálně, tak po materiální stránce,“ říká pplk. Krivosudský. Pouze zasvěcený člověk si může udělat jakousi představu, co výše zmíněný úkol obnáší v praxi. Dát do souladu zdravotní odbornou část s rozsáhlým logistickým zabezpečením, není věru záležitost vůbec jednoduchá. „Nejdříve jsem se zaměřil na personální obsazení nemocnice. Bylo třeba doplnit zhruba 80 lidí.

Se zájmem jak zdravotníků, tak logistických profesí problém nebyl. Situaci však komplikovala skutečnost, že jsme byli omezeni tabulkami počtů. Šestka měla z pochopitelných důvodů prioritu. Tady se nám to na nějaký čas zadrhlo. Ke zlepšení dojde až od ledna, respektive dubna 2006. To nám tabulky budou navýšeny,“ říká náčelník 7. pn. Počty lidí musejí jít ruku v ruce s požadovanou kvalitou. Tomu odpovídají i kritéria výběru k polní „sedmičce“. „Hlavně nám jde o odbornost zdravotnického personálu. Potřebujeme kvalifikované sestry na tu či onu konkrétní funkci. Nemohu připustit, aby na místě anesteziologické sestry seděla sestra všeobecná nebo naopak. Obdobně je to i u lékařů. Máme naplněna místa chirurgů či všeobecných lékařů, ale chybějí nám ARO lékaři, rentgenologové nebo psychiatři. Problém je v tom, že ani armáda nemá dostatek těchto specialistů. Částečně se nám tyto odborníky daří doplňovat z civilních kapacit,“ dodává pplk. Krivosudský. V této souvislosti je třeba upřesnit, že celkový počet příslušníků 7. pn činí 156 lidí, a to od náčelníka až po řidiče. Zhruba jednu polovinu tvoří zdravotníci, druhou logisté. Samozřejmě že veškerý personál „neslouží“ pouze v Hradci Králové. Tady má „sedmička“ umístěnou svoji kompletní logistickou část. Zdravotnický a lékařský personál pracuje v kamenných nemocnicích po celé ČR. „Jsou kmenovými příslušníky 7. pn, ale fyzicky se nacházejí na zdravotnických pracovištích na tzv. odborné praxi. Jednou za dva měsíce se zúčastňují dvoudenního vojenskoodborného výcviku v Hradci Králové. V případě potřeby bychom je povolali, naložil by se materiál, následoval by přesun na místo určení a rozvinutí nemocnice. Do třiceti hodin musíme být akceschopní,“ říká náčelník 7. polní nemocnice. Špičková nemocnice, byť je polní, potřebuje špičkové přístroje a vybavení. To stojí velké peníze. Jak je na tom „sedmička“? „Samozřejmě že jde o nemalé částky. Asi 70 procent vybavení bude zcela nové, zbytek pořídíme ze stávajících armádních zásob. Na rok 2005 nám bylo přiděleno 165 milionů Kč, pro letošní rok to činí 230 mil. a ten následující zhruba 190 milionů. Zpočátku budeme investovat především do zdravotnického materiálu, konkrétně do nákupu přístrojů pro přijímací a třídicí oddělení, dále pro oddělení JIP a operační sály. Následně se zaměříme na pořízení speciálních kontejnerů, klimatizovaných stanů pro odborná pracoviště a spojovacích prostředků. S materiálním zkompletováním počítám ve druhé polovině roku 2007,“ konstatuje pplk. Igor Krivosudský.

27


LOGISTIKA

LOGISTIKA 
Vaše jméno se často objevuje při diskusích odborníků kolem munice a výbušnin. Byl jste členem expertní skupiny NATO, která řešila otázky ukládání munice v Albánii, a jste v české expertní skupině, jež dává podklady k řešení této problematiky do Bruselu. Jak jste se k této branži vůbec dostal? Původem jsem z Karlovarského kraje, ale studoval jsem v Pardubicích na vysoké škole chemické. A tehdy mi můj spolužák, který zde pracoval, říkal, „hele, u nás se uvolnilo místo na chemické, přijď“. A tak jsem nastoupil. Bylo to 1. září 1967.

Není se čeho bát Na slovíčko se správním radou pro zkušebnictví výbušnin, munice a koroze


Jak jste tady začínal? Nastoupil jsem na úroveň něco jako chemický technolog. To znamená, že jsem působil při přípravě některých zkoušek. Začínal jsem na korozi, kde jsem si vydobyl v rámci armády určité postavení. Pak jsem si osvojoval i další odbornosti a postupně jsem přes všechna funkční místa, aniž bych nějakou úroveň přeskočil, dospěl až k tomuto stolu.

Text: Jaroslav PAJER Foto: autor a Jiří HOKŮV

Víte, že i pro munici a výbušniny platí „obyčejná“ záruční lhůta daná obchodním zákoníkem v délce 24 měsíců a že technická životnost tohoto materiálu, kterou udává výrobce, bývá nějakých 10 až 15 let? A víte, že má armáda ve skladech střelivo v průměru o 8 let starší? Pokud jste to nevěděli, pak vězte, že to tak je. O to, aby střelivo a další výbušné látky byly při použití bezpečné i po tak dlouhé době, se starají pracovníci základny munice, přesněji úseku provozního zkušebnictví výbušnin, munice a koroze, v jehož čele stojí Ing. Václav Volšík, CSc.
Vaše funkce zní „správní rada pro zkušebnictví výbušnin, munice a koroze“. Můžete to přeložit do češtiny? V češtině to znamená, že jsem člověk, který se v naší armádě stará o to, aby veškeré zkušební činnosti, které jsou s municí spojeny, byly odpovídajícím způsobem koordinovány a jejich výsledkem byl protokol, jak dlouho se dá ten který materiál ještě skladovat. Tady v Týništi nad Orlicí provádíme zkoušky výbušnin, technických částí munice a koroze. Protože se všechno musí zkušebně odstřílet, tak máme pokusnou dělostřeleckou střelnici na Libavé. A dále do ranku správního rady patří ještě oddělení provozu řízených střel, které sídlí v Jaroměři.
Kolik lidí ve vašem, jak říkáte, ranku pracuje? V Týništi, kde se provádí většina zkoušek, máme 25 lidí, v Jaroměři 19 a pracovníků „pédéesky“ je 32.

28


Není zkušební práce příliš jednotvárná? Možná by se taková mohla zdát při chemických stabilitních zkouškách – příprava vzorků, namáhání, expozice, snímání informací a jejich vyhodnocení. Ale to bychom museli zkoušet pouze jeden druh munice po celý rok. A my jich zkoušíme mnohem víc. V letošním roce kupříkladu 268 muničních položek. Navíc každá z nich je rozdělena na řadu různých vzorků, které procházejí odlišnými zkouškami. Pracovník udělá na jednom elementu svou práci a pokračuje na jiném prvku, kde provádí trochu odlišné úkony. Takže rutina nehrozí.
Je zřejmé, že ke každému náboji či typu výbušniny existují přesné metodiky, jak postupovat při jejich testování. Dostane se vám někdy do rukou výbušnina nebo střelivo, u kterého postup neznáte? Stává se to, ale jen málokdy. Bývá to v případech bývalé sovětské anebo nalezené

munice. Vzpomínám, že jsme jednou dostali k prohlédnutí určitý náboj. A protože tu jsou velice zkušení odborníci, nakonec podle všech prvků určili, že se jedná o náboj do manlicherovky z roku 1914, staré rakouské pušky. Postupně jsme ho rozebrali a zjistili, že je i po tak dlouhé době plně funkční. Anebo jsme dostali kus jakési látky, která vypadala jako výbušnina. Hráli jsme si s tím skoro celý den, provedli nějaké zkoušky a zjistili, že to je hrouda síry.
Jak se vám daří kolektiv vašich odborníků v případě potřeby doplňovat novými specialisty? Chemie, to je čistě ženský kolektiv. Jsou v něm pracovnice, které při nástupu musejí splňovat kritérium chemické průmyslovky nebo chemické vysoké školy. Zbytek je doučíme tady. U pyrotechniků většinou vyžadujeme, aby měli strojnické anebo elektrotechnické zaměření, průmyslovku, a u vedoucích

pracovníků, aby to byli když ne inženýři, tak bakaláři. A celého pyrotechnika si z nich pro naše účely opět vychováváme sami. Nemáme problém pracovníky sehnat. Důvod je ten, že jsme velice dobré odborné pracoviště. A nejenom tady, v Týništi, ale i na pokusné střelnici a v Jaroměři.
Nemají nováčci strach z nebezpečného provozu? Určitý stupeň nebezpečí přijímají lidé při nástupu vědomě. Vědí, do jakého provozu přicházejí. A určitý stupeň rizika je jim, řekl bych, slušně zaplacen.
Je vaše povolání spíše o odvaze, nebo o pečlivosti? Víte, pečlivost při práci u nás nemusí být nahrazována nějakou bohapustou odvahou. Když se pracovník každou vteřinu drží toho, co zná, tak potom nemusí jít o žádnou falešnou odvahu.


Jste spoluautorem ojedinělé klimatické mapy, na níž jsou barevně odlišeny regiony podle agresivity prostředí a jeho vlivu na korozi. Kdy a proč jste ji začali vytvářet? Kdysi dávno přišel z ministerstva úkol zmapovat klimatologii a klimatotechnologii muničních skladů Československé lidové armády. Takže se začaly sbírat údaje. Bylo jich ale strašně málo, a tak se muselo začít měřit podle našich požadavků. Dostal jsem k dispozici prakticky všechny sklady. Tenkrát jich bylo na území Československa, od Prešova po Sokolov a od Liberce po Dobřany či Budějovice, ohromné množství, měření se prováděla ve čtyřiceti pěti skladech. Když se všechno poměřilo, tak nastala mravenčí práce dát to dohromady, spočítat, zprůměrovat, odvodit vztahy, stanovit koeficienty.

hovoří o tom, že se prostředí podstatně zlepšilo. Zejména spad některých agresivních sloučenin znatelně klesl. Překreslení nové mapy bude hotové, počítám, začátkem letošního roku.
Jak se s touto mapou pracuje? Na jejím základě jsem schopen říct, že pokud dostaneme munici v určité protikorozní úpravě a určitém balení, tak ji nemůžeme uložit ve skladu xyz, protože by brzy odešla, a navrhnu, ať ji uložíme ve skladu abc. A z druhé strany – pokud bude někdo chtít do skladu xyz s takovým a takovým klimatologickým hodnocením něco uložit, tak mu řeknu, „ano, můžete to tam dát, ale bude to tam moci být o tři roky méně, anebo musíte přidat povrchovou ochranu“.
Dělají něco podobného i v jiných armádách? Ne. Pokud tady byly zahraniční návštěvy, tak se velice pozitivně dívaly na to, že Armáda České republiky může takto své sklady hodnotit a klasifikovat. Čeští experti z Bruselu už hovoří o tom, že se NATO pokouší podle určitého stanagu zatřídit některé sklady munice a vojenské techniky do určité klimatotechnologické tabulky. Takže je možné, že budeme mít v budoucnosti určitý náskok.


Které veličiny jste měřili? Byla jich celá řada. Klimatické prvky, jako jsou teplota, vlhkost a jejich varianty, prvky znečištění, což jsou spady SO2, NOx, spady deště, sluníčko, prach a jeho agresivita. To všechno se dávalo do souvislostí k jednotlivým místům a většinou se to ještě porovnávalo s okolím. Pak se vše zpracovalo určitou počítačovou formou a vznikla z toho tahle mapa.
Ta se ale musí po určité době obnovovat, protože klima, spady a podobně se stále mění? Poslední měření skončila v roce 2004 a teď se dohodnocují. Jsou tam určité prvky, které

29


VOLAREZA

VOLAREZA  Volareza, která reprezentuje AČR v rámci CLIMS, se rovněž zapojila do organizace mezinárodních táborů. První z nich byl ve VZ Bedřichov v srpnu 2004 pro maďarské a polské děti. Další pak v srpnu 2005 opět ve VZ Bedřichov, tentokrát za účasti dětí ve věku od 13 – 16 let z Maďarska, Německa, Polska a ČR. Zúčastnilo se ho padesát dětí. Každá ze zemí zde má svého instruktora (vedoucího). Hlavním vedoucím je zkušený český pedagog. Komunikačním jazykem je angličtina. Děti mají program podobný jako při organizaci klasických dětských táborů, navíc jsou do programu zařazeny výlety autobusem na atraktivní místa ČR a také návštěva Prahy. Děti jsou zařazeny do smíšených mnohonárodnostních družstev, aby se mohly dorozumívat a zdokonalit v anglickém jazyce.

Než nastanou prázdniny... Volareza připravila pro rok 2006 pestrou nabídku dětských táborů Text a foto: Václav KUPILÍK

V srpnu 2006 se ve Vojenské zotavovně Bedřichov ve Špindlerově Mlýně uskuteční další mezinárodní dětský tábor tohoto typu, který bude určen pro třinácti až patnáctileté děti z České republiky, Belgie, Bulharska, Maďarska, Německa, Polska a Španělska. Programově se zaměří, stejně jako ty předešlé, na turistiku, sportovní aktivity a na kulturní vyžití. Součástí bohatého programu bude využití sportovně-rehabilitačního centra Vojenské zotavovny Bedřichov. Akce tohoto druhu s mezinárodní účastí jsou velmi vhodnou příležitostí pro děti vojáků z povolání a občanských zaměstnanců resortu MO poznat své vrstevníky ze zemí EU a zdokonalit se ve znalosti cizích jazyků. Bližší informace o dětských táborech pořádaných VLRZ naleznou zájemci v novém

katalogu „Preventivní rehabilitace, domácí rekreace, dětské pobyty“, který je již od poloviny října 2005 k dispozici u všech pracovníků útvarů a zařízení pověřených spoluprácí s VLRZ. V elektronické podobě je také umístěn na portálu ŠIS a je k dispozici na ředitelství VLRZ, Magnitogorská 12, 101 00 Praha 10. Termíny školních prázdnin jsou uvedeny v tiskovém výstupu formátu A2 „VLRZ v roce 2006“, který byl distribuován současně s katalogem, a je rovněž k dispozici na ředitelství VLRZ. Od roku 2006 se mění systém vyžádání poukazů na dětské tábory. Volareza již nezasílá na součásti AČR požadavkové listy, ale zájemci o dětské tábory z řad vojáků, občanských zaměstnanců i zájemci z řad mimo resort MO si žádají o pobyt přímo na ředitelství VLRZ.

Uvažujete už o tom, že tento rok pošlete o prázdninách své děti na tábor? Nevíte kam a na který? Chcete, aby o vaše děti bylo všestranně postaráno? Chcete také, aby jejich pobyt byl smysluplný? Je čas se pomalu rozhodnout. Možná vás zaujme nabídka Vojenských lázeňských a rekreačních zařízení. Také v letošním roce budou organizovány letní a zimní dětské tábory ve Vojenské zotavovně Bedřichov ve Špindlerově Mlýně. Děti jsou zde ubytovány v depandancích VZ Bedřichov. Během zimního tábora absolvují základní lyžařský výcvik a zkušenější se ještě více zdokonalí pod vedením dvou profesionálních lyžařských instruktorů s koncesí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Na lyžařských svazích bude o bezpečí malých sjezdařů dokonale postaráno, navíc všichni musejí lyžovat v přilbách, které pro ně již Volareza připravila. Zimní tábor bude probíhat v šesti osmidenních turnusech, letní pak ve třech turnusech čtrnáctidenních. V letošním roce Volareza dále pořádá stálý letní dětský tábor u rybníka Olšina programově zaměřený na věkovou kategorii dětí 8 – 12 let. Uskuteční se ve třech čtrnáctidenních turnusech. Na jihočeské Olšině bude rovněž fungovat oblíbený vodácký putovní tábor. Ten je určen dětem ve věku od 13 do 16 let. Děti absolvují před putováním základní vodácký výcvik a zkoušku z plavání v rybníce Olšina. Pak se plave po Vltavě na gumových člunech (raftech). Na tábořištích se děti věnují životu v přírodě, tábornickým dovednostem, hrám a soutěžím. V programu jsou zahrnuty

30

výlety spojené s prohlídkami zámků, památek a muzeí. Na zimních dětských táborech se letos vystřídá na 240 dětí a na letních jich dokonce bude 640. Vojenská lázeňská a rekreační zařízení zahrnují do své nabídky zahraničních pobytů také mezinárodní dětské tábory, pořádané každoročně v rámci CLIMS (Styčný výbor vojenských sociálních organizací). Tyto tábory každoročně organizují jednotlivé členské země. Každá z nich přitom uplatňuje svá specifika a národní tradice, stanovuje věkovou hranici účastníků a komunikační jazyk. Jsou organizovány v Německu, Itálii, Francii, Polsku, Maďarsku a Bulharsku, zpravidla v červenci, doba jejich trvání je 14 dnů. Věk dětí se liší podle specifických požadavků každé země. Spodní hranice účasti je 12 let, horní 17 let. Kromě tohoto typu dětského tábora je každoročně jednou z členských zemí CLIMS organizován Mezinárodní CLIMS tábor (ICC). Věk dětí pro tento typ tábora je stanoven od 15 do 17 let. V roce 2005 se tábor ICC uskutečnil v italském horském rekreačním zařízení Colle Isarco (poblíž Brenerského průsmyku). V létě roku 2006 bude tento tábor organizován v maďarském městě Szentendre poblíž

Budapešti v termínu od 17. 7. do 31. 7. Každá účastnická země tam vysílá minimálně 10 dětí a jednoho vedoucího. Komunikačním jazykem je angličtina. Dívky a chlapci budou ubytováni v oddělených budovách a budou mít velmi zajímavý a pestrý program. Jsou v něm zahrnuty následující aktivity: kanoistika na Dunaji, základy horolezectví, lodní výlet, jízda na koni, jízda na motokárách, návštěvy aquaparku, letní bobová dráha, kulturní aktivity, sportovní hry, výlet do Budapešti, bowling, diskotéky a taneční večery, kino s anglickými titulky. Vedoucí a dozor budou tvořit zkušení a jazykově vybavení odborníci. Oprávněnými osobami jsou děti vojáků z povolání a občanských zaměstnanců resortu obrany. Zájemci o účast svých dětí na tomto druhu tábora mohou kontaktovat oddělení zahraniční spolupráce a statistiky VLRZ tel. alc.: 201 623, 201 627, kde jim budou poskytnuty další dodatečné informace. V případě dostatečného zájmu zorganizuje VLRZ přepravu a zajistí pojištění účastníků.

31

BEZPLATNÁ INZERCE PRO VŠECHNY PŘÍSLUŠNÍKY AČR!

» Pokud chcete uveřejnit svůj inzerát v této rubrice, odešlete jej písemně na adresu: redakce A reportu, Rooseveltova 23, 161 05 Praha-Dejvice, elektronickou poštou na adresu: [email protected] nebo faxujte na telefonní číslo Alcatel 215 933.

» V inzerátu vždy uveďte spojení na sebe, neboť redakce inzeráty nezprostředkovává. » Inzerování je bezplatné pro všechny příslušníky AČR. Nezveřejňujeme inzeráty, které nesouvisejí se službou či osobními zájmy a potřebami příslušníků AČR (podnikání, výdělečná činnost apod.).

Byty

» Prodám byt 3 + 1/L + 2 sklepy v osobním vlastnictví, 74,7 m2, 4. patro s výtahem (z pěti), levný internet. Přímo u domu školka, v blízkém okolí les a rybník, zastávka bus směr Praha (30 min.), v obci plná obč. vybavenost. Cena 1,2 mil. Kč, sleva až 100 tis. dle dohody možná. Kontakt: [email protected], tel. 602 425 792

» Vyměním služební byt 1 + k. k. s lodžií, 45 m2, I. kat., v Praze 6-Řepích za větší v Praze a okolí. Kontakt: 606 751 862 po 15. hodině » Pronajmu nový byt, cihla (50 m2) Praha-Stodůlky (stanice metra Hůrka 5 min. chůze). Tel. 775 051 575 » Vyměním byt 3 + k. k./L, Praha 4-Chodov, 5. patro, přímo u stanice metra Chodov, u Krčského lesa a u obchodního centra Chodov

(možnost odkoupení do osobního vlastnictví v r. 2006) za dva menší, garsonku kdekoliv a byt 2 + 1 nejlépe lokalita Chodov, Opatov, Háje. Tel. 723 462 906 » Vyměním služební byt 2 + k. k. 42 m2 v Mladé Boleslavi za 3 + k. k. v MB nebo v Praze, dobrý stav – zděné jádro, lodžie, plastová okna, nízké poplatky, v blízkosti škola, školka, nákupní zóna, park.

Zajímavé finanční vyrovnání v závislosti na lokalitě. Kontakt: 728 504 445 » Vyměním vojenský byt 2 + k. k. v Mladé Boleslavi za 2 + 1 (2 + k. k.) ve Staré Boleslavi nebo Brandýse nad Labem. Tel. 724 605 467 » Pronajmu byt 1 + 1 v Žatci, 38 m2, 1. patro, cca 500 m od kasáren, cena 5000 Kč včetně poplatků. Tel. 605 129 704

Volná místa

» Inspekce ministra obrany nabízí SM občanským zaměstnancům: – inspektor MO, PT 13, KvP 13 vnitřní lékařství – atestace, BP pro stupeň tajné (předpoklad získání) – inspektor MO, PT 12, KvP 13 jednooborová psychologie nebo sociologie, BP pro stupeň tajné (předpoklad získání) Bližší informace: Alc. 210 286 nebo 217 889 » Náčelník Vojenské policie – VÚ 5104 Praha nabízí volné

systemizované místo: VSD – se specializací na kynologickou službu, SH 64, PT 10, KP 61/47, BP „D“. Po provedení výběrového řízení je nástup možný ihned. Bližší informace na Alc. 216 534, 216 540, 218 947 » ZNGŠ-Ř SPS MO (sekce plánování sil MO) nabízí volné místo pro vojáka z povolání: VSD-S - PH 71, platová třída 11, bezpečnostní prověrka pro stupeň důvěrné, jazykové znalosti – AJ

Stanag 1111. Předpokladem přijetí jsou znalosti a zkušenosti v oblasti plánování lidských zdrojů a znalosti práce na PC na pokročilé úrovni (MS OFFICE a EXCEL). Strukturovaný životopis zašlete na fax 973 217 199. Kontakt: pplk. Ing. Karel Zinke (Alc. 217 136), pplk. Ing. František Ružička (Alc. 217 175) » ZNGŠ-Ř SPS MO (sekce plánování sil MO) nabízí volné místo pro vojáka z povolání:

VSD-S - PH 72, platová třída 13, bezpečnostní prověrka pro stupeň tajné, jazykové znalosti – AJ Stanag 1111. Předpokladem přijetí jsou znalosti a zkušenosti v oblasti finančního plánování a znalosti práce na PC na pokročilé úrovni (MS OFFICE a EXCEL). Strukturovaný životopis zašlete na fax 973 217 199. Kontakt: pplk. Ing. Karel Zinke (Alc. 217 136), pplk. Ing. František Ružička (Alc. 217 175).

Různé

» Inzeráty zveřejňujeme maximálně třikrát!

» Hledám k výměně či odprodeji, k doplnění expoziční sbírky vojenských odznaků a insignií, která je instalována v budově pobočky VoZP v Brně, odznaky a insignie naší armády z celého období její působnosti, prohlédnout lze i na www.insignie.wz.cz.

Kontakt: e-mail: [email protected] nebo 606 877 787 » Hledám až 3 spolujezdce na denní dojíždění na trase Nový OldřichovNový Bor-Cvikov-Jablonné v Podještědí-Liberec a zpět za podíl na nákladech. Časy odjezdu dle dohody. Volejte 723 774 806

» Hledám za sebe náhradu do Žatce, pracovník štábu, ČVO 465 – skupina informačních systémů, hodnost praporčík, PT 9 + příplatky. Tel. 606 112 465 » Hledám za sebe náhradu k VÚ 1837 Chrudim na funkci

řidič-skladník (ČVO 173). ŘP skupiny „C“ podmínkou. Informace na tel. 775 190 999 » Hledám za sebe náhradu – náčelník finanční služby, ČVO 950, VÚ 7830 Praha – Vojenská policie. Kontakt: 205 160, 723 589 766

32