TRN ČASOPIS ZE ŽIVOTA STŘEDNÍ ODBORNÉ ŠKOLY A STŘEDNÍHO

TRN ČASOPIS ZE ŽIVOTA STŘEDNÍ ODBORNÉ ŠKOLY A STŘEDNÍHO ODBORNÉHO UČILIŠTĚ STROJÍRENSKÉHO A ELEKTROTECHNICKÉHO, TRNKOVA 113, BRNO

číslo , NYČWHQ - þHUYHQ 20

Městské kolo středoškolských her v tenise 2008 Z původních sedmnácti přihlášených nakonec dorazilo 14 chlapců. Pavouka jsem nepředělával, kdo nebyl, prohrál kontumačně a jelo se dál. Vyšlo nádherné počasí a vše nám přálo. Úroveń hry se drží na vysoké úrovni, letos ještě asi o kousek pokročila. Ve čvrtfinále už nebyl nikdo, kdo tenis

pravidelně nehraje v nějakém oddíle a s blížícím se finále se vše zrychlovalo. Finále mezi Jirkou Schillerem (Gym. kpt.Jaroše) a Filipem Pernicou (I.NZG.Rybníček) nadchlo všechny přihlížejicí a teprve vyrovnaný super tie-break rozhodl, že vítězem letošního ročníku se stal Filip PERNICA. Děkuji všem hráčům za pěknou hru a příjemné chování po celou dobu turnje

Přebor pedagogických pracovníků středních škol v tenise 2008 Z původních šestnácti přihlášených nakonec zústalo den před turnajem 12 hráčů, pro které jsem předělal původní rozlosování, aby se nemusela rušit utkání a všichni si pěkně zahráli. Nakonec stejně jeden hráč nedorazil a po čekání jsme trochu improvizovali. Vše bylo pěkně rozběhnuté, ale má pyšná poznámka, že letos nám počasí turnaj neohrozí, byla po zásluze potrestána. Odehrála se všechna utkání kola vítězů, pouze finále bylo předčasně ukončeno, v kole poražených zústalo nedohraných utkání několik. Bouřka byla silnější než my a na závěrečné vyhodnocení jsme byli zahnání do útrob školy. Ale také to bylo pěkné. Takže výsledky ? Cenu pro nejstaršího hráče získal Honza HOLEŠÍNSKÝ z pořádajicí školy, cenu pro největší překvapení a naději do dalších ročníků Aleš KOBZA z Gymnázia kpt.Jaroše. Na čtvrtém místě se umístil(a konečně roky dřiny zúročil) Jarda KOCMAN z ISŠ Olomoucká (jednou sice prohrál, ale 3x skrečí zvítězil). Třetí byl Olda SEMÍK z SPŠ stav.Kudelova, po nedohraném finále druhý Vít GAJDOŠ ze SZŠ Jaselská a vítězem se po roční pauze stal Petr HANDLÍŘ – EKO-Gymnázium. Díky všem, kteří dorazili a snad za rok přivítáme další nováčky. Více fotografií naleznete pod odkazem fotogalerie k článkům 2007/2008. Připravil Mgr. Jan Váně, organizátor turnajů

Plavba po Sázavě z pohledu učitele Na naší škole učím již skoro dva roky. Shodou náhod mě v květnu kolega Kubík požádal, abych s ním jako instruktor absolvoval vodácký výcvik žáků třetích ročníků maturitních oborů na Sázavě. Na vodu jezdím pravidelně již skoro 40 let, na Sázavě jsem prožil své dětství a dodnes tam bydlí mí rodiče. Ochotně jsem tedy souhlasil. Naši třeťáci nejsou žádní svatoušci a tak jsem kromě radosti měl i trochu obavy. Jak dokážeme zvládnout neznámou, více méně nahodile složenou skupinu 27 mladých mužů toužících po volnosti a dobrodružství? V posledním květnovém týdnu jsem dostal od kolegy Kubíka informace k výcviku. Prvním mým úkolem bylo zkontrolovat přítomnost žáků podle seznamu a zajistit jejich nasednutí do autobusu. Sešli jsme se v pondělí 2.6.2008, ráno před osmou hodinou na parkovišti před školou. Někdo přišel s lodním pytlem, někdo s krosnou, někdo se sportovními taškami, našel se i kufr na kolečkách s teleskopickým madlem. Prostě různorodá společnost. Kluci se scházeli v různých koutech parkoviště podle jednotlivých tříd. Když jsme utvořili jeden houf, bylo nás 25. Dvacet čtyři kluci a já. Všichni jsme čekali na vedoucího expedice. Před devátou přijel pohodlný zájezdový autobus s vlekem. Na vleku bylo naloženo 12 kánoí. Z autobusu vystoupil kolega Kubík a sympatický zdravotník Tomáš. Chvíli trvalo než jsme uložili všechna naše zavazadla. Šikovný mladý řidič autobusu, za chvíli skvěle zapadl do naší skupiny. Kolem poledne jsme již vykládali lodě v Kácově na 88,6 km Sázavy podle oficiální kilometráže. Kanoe s přívěsu byly v okamžiku dole, ze zavazadlového prostoru autobusu se objevily tři nafukovací gumové Pálavy a spousta vodáckého materiálu. Kluci utvořili dvoučlenné posádky a vybrali si lodě. Vedoucí a zdravotník kvůli operativnosti na vodě zabrali každý jednu keňu pro sebe. Rozebrali jsme si pádla a vesty a po nezbytné základní instruktáži jsme kolem jedné hodiny odpoledne již byli všichni na vodě. Bylo krásné slunečné počasí. Cílem odpolední seznamovací etapy byl vodácký kemp v 9 km vzdáleném Soběšíně. Na vodě jsme vypadali hrozně. Kluci jezdili od břehu ke břehu a seznamovali se s taji řízení lodě. Byli hrdí, a na naše rady nebrali příliš ohled. Mnozí z nich už přece dokážou krotit koně (nebo snad kilowatty?) pod sedadly svým motocyklů, tak aby si neporadili s pitomou bezmotorovou lodí. Ale bylo překrásné počasí, ptáci kolem řeky řvali div si zobáky neroztrhli. Jezdili jsme mezi tvořícími se a zase rychle se rozpadajícími skupinami lodí a snažili jsme se aspoň trochu držet naši expedici pohromadě. Kluci byli plni energie a vzájemně závodili. Cíle seznamovací etapy bylo poměrně rychle dosaženo. V Soběšíně pod mostem už nás čekal autobus s bagáží. V prázdném kempu jsme postavili stany a připravili se na první noc. Večer jsem chvíli dával na kluky pozor. Utvořili stanová městečka podle jednotlivých tříd, ale proti mému očekávání jejich večerní a noční zábava nevybočila z mé normy. V úterý ráno jsme vstávali do krásného dne. Podle pokynů Michala Kubíka bylo zabaleno rychle. Bagáž jsme naložili do autobusu, vytlačili jsme přívěs nad železniční přejezd aby silný autobusový motor nevytrhal koleje Sázavského pacifiku. Zapřáhli jsme přívěs za autobus a autobus odjel… Zůstali jsme zase na celý den sami jen se svými loděmi a s tím co si kdo do lodě naložil. Využívat jsme mohli jen platnou měnu. Na oběd jsme již byli v Českém Šternberku. Nad řekou se tyčil největší hrad na Sázavě a pod hradem se krčilo malé městečko se svými lákadly. Hrad jsme prohlédli jen zběžně. Všichni se těšili na první sjízdný jez. Na jezu pod městem ale byla zavřená propust (šlajsna). Bylo po radosti! Překonali jsme několik jezů a olejů (úsek řeky, která mezi jezy skoro neteče) a za chvíli jsme byli v Ratajích. Hradem strýce Jiřího z Poděbrad a zároveň vítěze nad Roháčem z Dubé Hynce Ptáčka z Pirkštejna a na Ratajích kluci opovrhli. Je to přece již tak strašně dávno, že to skoro nikdo neví a dnes to již stejně není akční. Podle oblohy se schylovalo k dešti. Kluci se nemohli domluvit zda chtějí spěchat do cíle denní etapy, nebo přečkat případný déšť pod střechou místního kempu. Rozdělili jsme síly. Já se zdravotníkem Tomášem jsme vedli první větší skupinu, která chtěla ujet před deštěm, Kuba s několika opatrnějšími zůstal v kempu. Asi po kilometru jsme sjeli jez Kuchelník. Vodní záchranář Tomáš měl pod jezem spoustu práce s několika převrácenými loděmi. Mokří kluci ale byli ve svém živlu. Počasí se rychle zhoršovalo a hned

pod jezem nás dostihl déšť. Ze začátku to nevypadalo tak hrozně, ale za chvíli nás prudká bouřka vyhnala z vody pod střechu altánku. Sotva jsme se tam všichni vešli. Záchranář Tomáš mokl pod jezem a čekal na příjezd druhé skupiny. Vyndal jsem si pláštěnku z loďáku a nic moc mi nechybělo. Horší to bylo s klukama. Ráno bylo krásné počasí a jeli jako na rybník. Za chvíli jim byla pěkná zima a atmosféra začínala houstnout. Každý byl strašně chytrý co by se zrovna mělo dělat a skoro každý měl jiný nápad. Hlavně bylo třeba ukojit hlad a zahnat zimu. Ale jak? Pod střechou jsme stáli možná hodinu a za tu dobu řeka zhnědla a viditelně stoupala. Probrali jsme teorii výpočtu vzdálenosti bouřky. Když se bouře navzdory našim propočtům dostatečně vzdálila, nasedli jsme do lodí a asi po hodině jsme dosáhli cíle denní etapy v kempu Samopše. Ještě jsme ani nestačili všichni vylézt z lodí a přijela druhá skupina vedená Tomášem a zezadu zajištěná Kubou. Už nepršelo ale všude bylo strašně mokro. Kuba domluvil s vedoucím tábora ubytování v baráku na postelích s vlastními spacáky. Kluci se vrhli do sprch a prohřívali zmrzlé a unavené svaly. Ten den jsme ujeli 26,7 km. Ráno kluci bez problémů vstávali. Po snídani jsme se nalodili. Pláštěnku už nikdo v autobuse nezapomněl! Bylo pod mrakem, řeka byla kalná, hladina dost stoupla, proud viditelně zesílil. Měl jsem trochu strach. Po dvou dnech už ale kluci měli nějaké zkušenosti, byli poměrně ukáznění a další plavbu jsme zvládali docela dobře. Sjeli jsme dva jezy v Sázavě nad Sázavou a stavili se ve městě na oběd. Po návratu z oběda k lodím nás znova zastihl déšť. Chvíli jsme stáli pod mostem, pak jsme vyndali pláštěnky a pokračovali v plavbě. Překonali jsme několik jezů a ve středu navečer jsme dorazili do cíle denní etapy kempu RA Vaníček. Celkem za den 15,9 km. Pořád bylo mokro, louka pro stany byla hodně podmáčená a chatky rekreačního areálu tedy přišly vhod. Celou noc voda pořád stoupala. Ráno nás přivítala docela jiná Sázava. Do lodí ale také nastupovali každý den jiní a zkušenější kluci. Po obědě v Choceradech jsme „nasedli do lodiček a jako šipky jsme letěli“ vstříc dalšímu dobrodružství. Vzdutá řeka umožnila sjíždět i normálně nesjízdné jezy. Udělalo se hezky, Kuba s Tomášem natáhli neoprény a koupali se při zabezpečování průjezdů lodí. Ve čtvrtek navečer jsme končili v kempu Kormorán ve Lštění. Denní dávka 8,4 km ani nestála za řeč. Postavili jsme stany na krásně upravené louce. Kluci už věděli jakým způsobem uložit na noc lodě, tradiční vodácký nepořádek pomalu mizel pod plachtami stanů. Ráno se klukům moc nechtělo. Dolehla na ně asi únava z pádlování. Vstávání a balení stanů šlo pomalu, úklid nepořádku kolem zbouraných stanů probíhal pod mírným nátlakem. Projevili ale dost rozumu a vůle, tábořiště po nás zůstalo čisté jako po správných trampech. Stavili jsme se v Poříčí na oběd a po 18 km jsme navečer zakotvili v Týnci nad Sázavou. Byl pátek a kemp pod stadionem byl již plný lidí. Zde jsme konečně postavili stany jako pořádná vodácká parta. Bez dělení podle tříd, do jednoho kruhu kolem ohniště. Po týdnu bez civilizace konečně zase jednou ve městě. Na sobotu naplánoval Kuba sjezd jednoho z nejkrásnějších úseků Sázavy. Voda z Týnce do Pikovic je plná krásných peřejí. V úseku do Kamenného Přívozu je několik sjízdných jezů. Hladina vzdutá po předchozích deštích začala pomalu opadávat ale množství vody pořád zajišťovalo krásné sjíždění. Na jezu v Týnci přišla při „čochtnutí“ jedna naše loď o pádlo. V Kamenném Přívoze jsme si chvilku odpočali a vydali se do krásného sázavského kaňonu. Pod osadou je protržený jez, kde došlo k jedinému lehkému zranění. Kormidelník si při převrácení lodi (cvaknutí) poranil dva prsty na ruce. Záchranář Tomáš, krvavé zranění rychle ošetřil, naložil si maroda do lodě a dovezl ho do Pikovic jako „porcelán“. Kolem druhé hodiny odpoledne jsme již byli v Pikovicích, 3 km od ústí Sázavy do Vltavy podle oficiální kilometráže. Rychle jsme sbalili, naložili lodě a materiál a vydali se na cestu do Brna. Kolem 18-té hodiny jsme končili naši výpravu na parkovišti před školou. Co říci na závěr? Za 6 dní jsme překonali 85,6 km říčního toku. V pondělí ráno nastupovali do autobusu kluci, žáci několika tříd učiliště, v sobotu navečer vystupovala parta lidí, kteří mají základní zkušenosti z vody a ze kterých možná jednou budou dobří vodáci. Dnes ještě nejsou žádní velcí trempi ale několikadenní život v přírodě si již dovedou představit. Večer u ohně nezpívají, ale vařit v přírodě docela umí. Navzdory mému očekávání byli docela dobří. Příštímu vodáckému výcviku by možná docela pomohla „Plavba po Sázavě z pohledu žáka 3. ročníku“. Ahoj, příště. Připravíl Ing Petr Kavřík

Na článcích spolupracovali: Mgr. Jan Váně, Ing. Petr Kavřík Technické zpracování: Mgr. Čestmír Rafaj