TRIBOLUMINISCENCE. O čem byla? Z pohledu účastníků i týmu

TRIBOLUMINISCENCE

O čem byla? Z pohledu účastníků i týmu

Kurz Triboluminiscence proběhl v Rychlebských horách od 14. do 24. července 2011 u Krišotovy maringotky. Tématem kurzu bylo hledání vlastní životní cesty skrze tvořivost, hledání tvořivého vztahu ke skutečnosti a konečně hledání vlastní niterné svobody. Texty, které naleznete na následujících stránkách, zpravidla básně následované esejem téhož autora nebo autorky, vznikly v době měsíce a půl po ukončení kurzu. Účastníci dostali zadáno napsat báseň s názvem Triboluminiscence a esej na téma „Co pro mě znamenala Triboluminiscence“. Zde za inspiraci k tomuto počinu vděčíme kurzu Život je gotickej pes 2011. Na realizaci se podíleli Helena Macků, Jitka Brouzdová, Lenka Kosohorská, Petra Lamačová, Zdenka Řezbová-Morávková, Šimon Grimmich, Jan Jersák, Ivo Nečesánek, Michal Švarný, Vladimír Halada a Michal Kristýnek.

2

3

4

Triboluminiscence Atomy jako krystaly a krystaly jako perly posbírané z lůna mušlí. Krátký čas svázané k sobě, náhodně navlečené. Lesknou se odíráním, a září ve vodě. Šíje krajiny to cítí, rozpohybuje se. Přijme dary objímání, rozevře se. Perly na čas spojené, šňůrka na deset dní, rozpojí se. Perly letí na zem, až tam dolů. Padají a kutálí se, po nahém těle krajiny. Každá jinam, každá domů, navrátí se. P. M.

5

Co byla Triboluminiscence pro mě Psát esej po Tribu mi přijde docela nepříjemné, mám přímo odpor psát seminárky, bakalářky, eseje… jako vlastní reflexe to prospělo ale dost, stálé přemýšlím, co do něj napsat, sleduju teda, co je jinak než dřív a co má tu tendenci se změnit. Skřípu zuby, účel to teda ale plní. Na druhou stranu se omlouvám, že to nebude mít asi žádnou další kdovíjak uměleckou úroveň. Napíšu zkrátka, co se ve mně teď odehrává, bez skrývajících oprav, doplňků a kudrlinek. Souhlasíte? :-) Lipnický kursy mají pověst, že se na ně nezapomíná… jsem teda vzorový příklad. Začátek pro mě byl velký otazník. Z mejlu jsem věděla, že pojedou většinou ženy a nebylo to zrovna k mojí potěše. Ženské kolektivy bývají někdy nepříjemné – prosycené planými diskusemi, složitými vztahovými strategiemi a bez humoru. Už ve vlaku jsem se uklidnila a nadšeně se zapojovala do hovoru. Tribo ženy jsou skvělé – jedna jako druhá. S odstupem času ve mně tenhle pocit zůstává a je-li to možné – sílí. Poněkud trapně se cítím, když píšu tuhle další část. Je to dost osobní zpověď… no, ale asi ne, tohle nepatří do sborníku. Ohromně mě překvapila moje role facilitátora. Takhle velkou roli jsem ještě nezastávala. Nikdy mě ani nenapadlo, že by mě skupina vybrala a že bych ji mohla dělat, připadám si na ní blbě křehká. Ve chvíli, kdy se po převzetí přihnala bouře a vyplavila mě v noci ze spacáku, jsem tu roli i proklela… Chtěla jsem na ní být připravená, odpočatá a všechny tyhle věci. No a zatím jsem s Pájou na zdivočelé jurtě zmrzlá a mokrá na kost vázala uzly ještě před východem slunce. No ale vše celkem klapalo, lidi byli skvělí a vstřícní a samostatní. Počasí přálo probuzení našim umělcům, co to dá, a pěkně nás cepovalo, takže lidi sami měli chuť do tvořivé práce. Zpětně vlastně jako největší část úkolu jsem vnímala tu diskusi, kterou jsem vedla poprvé, ale měla jsem z ní dobrý dojem. Teď jsem za ní ohromě vděčná! Dodalo mi to na důvěře, že bych takový úkol měla zase zvládnout. Masky, ty pro mě byly taky důležitý. Věci, co jsem tam ostatním říkala, pro mě byly hlubší zamyšlení. Obvykle si takový věci jenom myslím, mám dojem že by to okolí nepřijalo, nebo by si lidi mysleli, že je nějak děsně dlouhodobě analyzuju. Probíhalo to u mě tak, že jsem si toho člověka v tu chvíli nacítila a ty myšlenky tam v tu chvíli byly, nic víc. Pro mě ta hra byla šance být upřímná a jít do hloubky. Moc mě potěšilo že to skupina přijala a co víc, vyzdvihla. Mrzelo mě, že jsem se tak zažrala do vyprávění ostatních, a vlastně i tak bála, co se dovím, že jsem byla poslední. Byla jsem už vyčerpaná, chtěla to mít za sebou a nic moc jsem o sobě neřekla. Škoda. Do eseje mi to nesedí. Třeba bude ale jindy jiná možnost a já k ní i jinak přistoupím. Tribo je pro mě taky o Páje. Ptala jsem se už i rodičů, jestli se náhodou někde nezapomněli a neudělali mi kdysi nevlastní sestru. Prý ne, ale nevěřím! :-) Zaměření na své vlastní tělo v rámci masáží, relaxací mělo na mě hlubší dopad, než jsem myslela, že mít vlastně může. Tyhle techniky jsem vždycky brala jako velmi příjemné zpestření, které má třebas nějaký potenciál, ale ke mně zatím nedospěl. No

6

a je tady, :-) nějak jako bych zvláštním způsobem srostla se svým tělem. Víc ho vnímám, mám ho radši, každé části si vážím i přes pocit nějakých pseudonedostatků. Navíc, ten pocit vychází zevnitř a ne z hodnocení druhé strany. Zvláštní, nevím, čím se to vlastně spustilo, asi na to byl i vhodný čas. Určitě mi sedly ty aktivity - ty taneční, kontaktní. Další věc – mouka. To byla nádhera!! Byla to hodina plná koncentrace, vzrušení, sluchu, hmatu, příjemného chladu, fantasie a nakonec báječného uvolnění – spánku. Myslím, že většinu času jsem strávila tím, že jsem ji vyhazovala do vzduchu. Zní to zenově nebo jako od magora (nehodící se škrtni), ale byla to jedna z nejsmysluplnějších hodin mého života. Naše malá skupinka vedená Janem byla pro mě důležitá. Šlo v té komorní atmosféře říct věci, na které nebyl prostor v těch velkých. Díky tomu že nás bylo méně a taky díky důvěrné atmosféře, kterou Jan a všichni ostatní nastolili. Pěkně jsme v ní nastartovali formulace důvodů a přání. Ne obvyklá klišé, ale ta hlubší, která se objevovala někdy překvapivě, při samotném hovoru. Nutno říct, že díky tomu, že Jan k nám přistupoval stejně otevřeně, jako to očekával od nás. Dále taky proto, že zvolil přístup, který byl vnímavý a ne nutně drsný a poněkud káravý. To bylo, jako když dostane člověk do ruky klíč a jasně nasrozuměnou, co se s ním dá všechno udělat, mimo jiné ho taky použít k jeho účelu, ale věc sama je na člověku. Mě to pěkně popostrčilo a měla jsem dojem, že ostatní stejně tak. Tribo pro mě bylo o lidech. Každý den jsem se trochu blíž seznámila s někým dalším. Bylo to objevně krásné. Ke konci jsem už začínala být smutná, že nemám dostatek času promluvit si a pobýt s každým. Lidi mám odjakživa bytostně ráda. A z Tribo lidí každý stojí za to! Rozhodně jsem ráda, že jsem tam pobyla. Mějte se dobře. Vaše P.

7

8

(Pozor báseň:) .

. -_._V . . . . . v

Znám místo, kam umřít přilétají čmeláci. V posledním tanci učit druhé, že všichni jsme dočasní. Překvapila mě v srdci láska tak jasná a hranice že nejsou že jsme jen lidé svobodní a s mocí tvořit divybez zábran, zábradlí. * A. S.

9

O LUMINÓZNÍM TRIBU Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl... znáte to. A když kouká aby byl, a je, tak má být to, co je a ne to, co není, jak tomu v mnoha případech je. Pan Werich, vynikající pozorovatel, na to přišel a my na to podle mě v určité fázi přicházíme každý taky, jen možná trochu jinými slovy. K Tribu se mi to přesně hodí, protože podle účinku na mě vytvářelo prostor a příležitosti k prohlédnutí vlastních vrstev, přání a tváří, které často známe z odrazu domácího zrcadla.. Já u sebe cítím, že jsem svými sklony, vlastnosti se tvoří opakováním, zvykem nějak reagovat na podobný podnět. Proto je možné je měnit, k čemuž program pomohl, teď jen učit se v sobě upevňovat vlastní sílu a rozhodnutí... no jsou to trochu takový plky, ale když se vidím zpětně, mám upřímnou radost, hlavně z pocitu vlastní svobody. K tomu se ale dostanu později. Tisíceré díky krajině, která se do mě hluboko uložila, ne ke spánku, ale jako šablona ovíjená uskutečněnými představami a umožňující další protkávání možností s realitou. To mi připomíná jeden z nejkrásnějších zážitků, které jsem v ní s vámi zažila. Byla to divočina. Prostor pro spojení hlasem, srdcem se Zemí. Obdiv Janovi za neopakovatelné formulace k tématu „z hlavy do těla“ a díky Šimonovi za jeho podpůrné broukání při zpěvopočátku. Často mi v projevení – třeba hlasovém- brání představa, že tím někomu beru jeho možnost projevu a tak jsem zticha, nebo ztlumená. Tady mě to taky napadlo, ale zrovnoprávnila jsem se a pustila krajinu do sebe, zpěv do krajiny. Bylo to nádherné kouzlo. Opojení propojením. Byl to zážitek svobody, která neubližuje. Toužila jsem totiž kdysi po osvobození a ono se dostavilo. Nebylo ale v harmonii a tak následoval roční návrat na zem a teď toužím po porozumění zákonům, které nás vytvářejí, a zdravé tvorbě. To Tribo nastavovalo, zjemňovalo (mouka), zpětně vazbovalo (masky), protělesňovalo (tanec) a spojovalo (dřevotvorba). Prodchnuté otázkami, které si často sama kladu, jen se mi na ně ne vždy chce odpovídat. K tomu mi to bylo taky dobré – zjištění, že se mi vlastně nechce moc přemýšlet ☺ Co jsem po Tribu využila... stále zpracovávám téma hranic, bude to mít ještě delší pokračování v tom utužování sebe sama – rozhodování, kým chci být a koho kam pustit. Měla jsem to nastavené na bezbřeho, ideál bezpodmínečné lásky pro každého a hlavně pocit, že já nejsem tak důležitá jak ti, na kterých mi záleží. S tím se vypořádávám až teď, s připouštěním vědomí vlastní hodnoty k tělu... přicházely třeba různá ocenění, ale to mé vnitřní já si nechce připadat pro jistotu veliké a tak si po chvilkové radosti zase sedne a hodí nějakou kritickou notu. Jsem za to do určité míry ráda, myslím, že to vede k nadhledu nad sebou – aspoň trochu, ale jak tak jsem mezi lidmi, štve mě, že cítím spíš je – jejich naladění a směr – než to své. Na tom teď budu pracovat. Došlo mi, že často vlastně nechci cítit sebe samu, dřív jako obranu před potenciální bolestí (která třeba ani nepřišla) a teď tím, že plavu tak všude možně a neuvědomuju si někdy v čem vlastně jsem. Že jsem pořád v těle. Normální mírná zmatenost. A přitom vím, co dělat, jen to dělat, že ~*~ Je esej zpověď?) už se jí asi blížím.

10

Je pro mě výzva určovat a ne být jen určována... pořád vlastně na nebi hledám znamení, Boží pravdu v těle a pochopení souvislostí s utišením sebe sama. Taky to někam vede. Ale nikdy mě nenapadlo, že to neprojevování , vyhýbání se možným konfliktům, může být taky lenost. Za to ukázání veliký dík Zdeňce! Dobrá je v tomhle pro mě otázka: „Co bych dělala, kdybych se nebála?“ Dnes mi na ulici prolítla hlavou a já se začla smát a zpívat si. Uvědomila jsem si sebe samu. Ještě jeden veledůležitý zážitek dostihl jak okénko filmu optiku pozornosti mé mysli a promítl se mi na celou obrazovku za očima. Tichá Večeře. Ej, tak to bylo něco. Síla koncentrovaného vnímání zaměřená na proces přijímání potravy. Svaté přijímání. Fakt. Prožila jsem (a snažím se k tomu vracet, což se mi ale ještě nepovedlo v takové intenzitě) pocit posvátna, plné vychutnání jídla a vědomí jeho hodnoty. Je Tak důležité se opravdu soustředit. V tom vzniká prožitek kvality, což je v jedné výborné knize Zen a umění údržby motocyklu pojem s velkým K a je postaven na roveň podstatě Boha. Kvalita. Něco těžko zachytitelného, ale všudemožného. A teď by se mi chtělo psát, jak je důležité ji vytvářet, být zodpovědní za své prožívání a další blekoty. Myslím si ale, že každý kdo potřebuje nějakou pravdu, si ji najde a já se pustím do přiblížení prožití zvláštního stavu, který jsem si uvědomila někdy pod Lípou. Bylo to o samotě, záda opřená o kůru a já jsem necítila své „já“. Žádné představy o sobě, co bych chtěla, kam bych měla... průzračný vzduch a až matoucí prožívání všemožnosti. Necítila jsem žádné svázání. Cítila jsem sebe a to tak prostě, že nebylo nic, co bych nemohla, kdybych chtěla a zároveň vlastně nebylo nic víc, co bych chtěla... necítila jsem žádné vrstvy, mezi mnou a skutečností nebylo nic postaveného – představěného, byla to přímost. Provázelo mě to asi od druhé třetiny kurzu a myslím, že to bylo hodně prostředím, protože teď zase vrstvy cítím a ta průzračnost existuje, ale neprožívám ji tak jasně. Souvisí to asi i s odevzdáním a to teď neprovozuju do takové míry jak tam, protože přece řídím svůj život, tvořím, představuji. Tak, tak. Takže kdybych to mohla shrnout, nějak mě ten kurs ubezpečil, že mám dobrý kurs. A mám takové plandavé kalhoty ve kterých se cítím jako námořník a v sobě jednu písničku, která vyzývá k plavbě na moři s nadějí a nejistým výsledkem, což mě hřeje, jak koupel v horském plesu po první minutě. Děkuji vám všem, že jsem vás mohla potkat a vidět, jak jinak je možné vidět a prožívat. Děkuju Lípě, že mě sladila, čistému vzduchu, že se nechal vtáhnout do plic a milovaným kuchařům, kteří pro nás obětovali svobodu svého prožívání pro naše skutečné blaho. Instruktoři těch chval snad ještě uvidí na papíře mnoho, tak je nechci rozmazlit, ale jen úplně obyčejně poděkovat a vyřídit, že to, co dělají má smysl. Aonitoví *.* A. V. S.

11

12

L

P

E

H E

M A I CH A L Č L

E

Š

I V O

M D V P E T R N D U V L Á Ď A M

K V

Ě

L

T

A N Č A

I R

A N N A

M J A N

K R I S K O T A

J Í Ť A U C K A N T T E T R A R E Z B Y Ň A A

P K A V L Í O N A A

M A R I CH A L A U N C A I E V A (Bez názvu, L. U.)

13

14

Tíže R I B O Lehkost U M I N I S C E Našlapuj něžně Cestou k celistvosti Emancipovaná Euridiko! (Vzkaz sobě)

Sen. Nesen. Esence. Triboluminiscence! ( Bez názvu)

15

16

Triboluminiscence Vítejte v dobách, kdy víno teče. Vítejte v dobách, kdy kámen je zlato. Vítejte v dobách, kdy mít moc, to stojí za to. Na trůnu sedí cizáci, V zemi se válčí o moc A v podhradí naši rodáci Volají muže na pomoc. „Neleňte, nespěte, pospěšte všichni“ Lidem se nese jasná zpráva „Jsi-li Čech, na znamení kýchni“ A už se ruka v ruku dává. „Náš král si přeje zázraky vidět“ Nese se davem kupředu „Z tohohle bude na zadku sedět“ Říká Jan a jde dopředu „Stačí když bude tu tma jako v ranci“ Sděluje všem náš moudrý Jan „Podvodník nemá tu pražádnou šanci Já do cukru jen pár ran dám. V tu chvíli uzříte, jak stojím tu před vámi Zázrak, před kterým závistí zbledlo Nejedno oko plačící pro pány Vždyť lámáním krystalů vznikne tu světlo.“ M. V.

17

Tribo a já Když se ohlédnu zpět v čase, vzpomenu si, kdy jsem o kurzu slyšela poprvé. Vlastně jen náhodou, když se o něm bavily spolužačky ve škole. Péťa vyprávěla své zkušenosti a zvala na další rok. Událostí v letošním roce bylo hodně, a tak jsem na to časem zapomněla. O něco později jsme se bavili o výpomoci na jednom projektu. Zároveň probíhalo „druhé kolo verbování“ na tento kurz, a mně se tak informace pletly jedna přes druhou. Naštěstí ale úvod do Art prožitku proběhl dříve než uzavírka přihlášek na Triboluminiscenci, a tak jsem se konečně začala orientovat. Řekla jsem si, že bych o tom mohla začít uvažovat. Přeci jen, studovat Pedagogiku volného času a neabsolvovat žádný Lipnický kurz… No, zkrátka nechala jsem si poslat nějaké informace, koukla na nějaké propagační materiály a přemýšlela. Dlouho, řekla bych. Nakonec jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Jak by řekl náš kantor – byla to výzva. To vše píši jen proto, že když jsme se později bavili o tom, proč tam kdo jsme, celkem dost lidí mělo jasno. Změnili život a kurz byl součástí změny, nebo se jej chystali změnit a toto byla cesta, nebo se chtěli pro něco rozhodnout... Variant byla spousta. Já jsem na kurz jela zkrátka pro to, že jsem chtěla vyzkoušet Lipnický kurz a vidět práci jiných lektorů, ze které bych si mohla odnést něco do své praxe. Nic vznešeného ani moc cílevědomého. Ale tak to zkrátka bylo. Když se blížil termín odjezdu, začala jsem být stále víc a víc nervózní. Ještě, že jsem se nepřihlásila o něco dříve. Alespoň jsem na tu trému neměla moc času. Moc mi nedodalo, že mi na sociální síti moji spolužáci psali, že jsem blázen, že tam jedu a ještě k tomu sama, a že mi drží palce a podobně. Není nad pomoc přátel :-). Nakonec jsem si ale řekla, že koneckonců nejedu na konec světa a zdrhnout můžu vždycky. Nyní už vím, že se tak nestalo a jsem ráda. Vraťme se ale zpět ke kurzu. První, na co si vzpomenu, je podivně vyhlížející člověk stojící opřený o ještě podivnější a opuštěnou železniční stanici. Zvláštní, jak člověku utkví v paměti některé detaily jako je oblečení, počet kolejí a tak. Každopádně první dojem, který člověk získává během prvních tří vteřin, byl asi takový: „A kdy že to jede zpět?“ :-) Samozřejmě trochu přeháním, ale už vím, jak se cítí naši účastníci na kurzu, kde je jako první vítá člověk oblečený jako moucha a jen na ně bzučí a dává jim tím instrukce. Následující cesta ubíhala přes malebné městečko a následně i krajinu. Cestou necestou směrem k našemu útočišti. Bylo to, jako když jsme v dětství hráli „Honbu za pokladem“. A nejlepší na tom bylo, že na nás na konci opravdu poklad čekal. Poklad v podobě nádherné budovy, která nám poskytla svůj prostor a byla tak laskavá, že nás ochránila před deštěm. Další den ráno jsme byli okolnostmi nuceni vydat se na další cestu. Dodnes mi není jasné, jak se o nás k ďasu dozvěděli? Další cestování pro mě bylo asi zlomovým okamžikem. Alespoň jsem to tak vnímala tam a asi to tak vnímám i nyní. Vzhledem k mé nulové fyzičce a výkonnosti 18

jsem prostě nestíhala skupinu prchajících osob před spravedlností. I když i mně byla policie v patách, prostě jsem nemohla přidat do kroku a držet se skupiny. Krásná a klidná příroda mě postupně přestala zajímat a přemítala jsem, kolikrát už jsem tuhle situaci (kdy nestíhám skupinu a končím sama vzadu) zažila. Na této cestě jsem si uvědomila, že nemá cenu se pokoušet zapojit do skupiny mladých lidí, a že práce, jaké se věnuji nyní (programy pro děti a seniory) bude asi to jediné, co mi zbude. V podstatě mi to ani nevadilo, protože mě to baví a mimo to dělám i jiné věci, ale na začátek kurzu nebyla rezignace výhodná pozice. Jak jsem pokračovala dál, došla jsem na místo, kde se cesta rozdvojovala. Nikde nikdo. Nevěděla jsem kudy dál. A na tomto místě jsem se rozhodla, že až dojdeme tam, kam máme, sbalím si věci a odjedu. Že to prostě nemá cenu. A tak se cesta klikatila dál svými zatáčkami a já jsem stále více ztrácela kontakt s ostatními členy skupiny. I když na mě samozřejmě občas čekali a pak se nade mnou i dvě členky slitovaly a šly se mnou. Už jsem zkrátka ztratila nit hovorů. Nasedla jsem místo do rychlíku do couráku. Když jsme pak dorazili do našeho nového domova a já jsem viděla Péťu, která mě zná ze školy, a se kterou už máme pár společných zážitků :-), prostě jsem nějak nedokázala utéct. Řekla jsem si, že prostě nemůžu. Takže vlastně teď za všechny mé zážitky a za to, co jsem si odvezla vděčím jí. Protože kdyby tam nebyla, tak bych na 90% odjela. Mé povídání je dlouhé, ale nějak mám pocit, že vše co sem teď píšu je důležité pro to, co jsem si odvezla. Pokusím se tedy nějak shrnout běh následujících dní. Velmi rychle jsem zjistila, že kurz, který jsem si myslela, že bude hlavně o tvoření, je ve skutečnosti něčím jiným. Spíš šlo o kurz sebepoznání a umění a tvoření bylo jen jakýmsi prostředkem k tomuto sebepoznání. Opět moje chyba. Měla jsem se více věnovat čtení informací :-) . Bylo zvláštní, jak rychle člověk zjistil, jak málo času věnujeme sami sobě. A při tom, když dělám nějaký program a lektoruji, tak se vždy zabývám člověkem. Tedy účastníkem. Až zde jsem si uvědomila, že jsem tu i já. Psát o tom, co mi kdy jaká činnost dala, se mi moc nechce. Ráda se vracím k některým činnostem, ale většinu jsme stejně reflektovali na místě (asi vlastně všechny hlavní). Taky už píšu asi přes limit :-). A tak se pokusím napsat tak nějak souhrn toho hlavního. (o to asi stejně šlo především) Během krásných a povětšinou i slunečných dní jsme prožívali společně věci, které jsme snad ani nečekali. Od státnických převratů, přes Tibet a moderní dobu zahlcenou přátelstvími na vetché bázi Fejs buku až k návratům zpět do starých časů vědem a dob, kdy byl člověk ještě součástí přírody. Bylo toho mnoho. Na deset dní jsme procestovali opravdu hodně míst a let. A já? No, na některých místech se moje kroky spojily s jinými. Ale zkrátka, jak si jednou necháte ujet vlak, tak se do něj špatně naskakuje zpět. Snažila jsem se, ale je pravda, že jsem svou vlastní vinou pokulhávala. Hodně jsem se uzavřela a měla jsem problém „přirozeně zaplout“. Ale čas běží a naštěstí jsem měla i já času celkem dost. A tak jsem se postupně začala zapojovat. Postupně jsem se snažila zbavit pocitu, že když někoho oslovím, 19

tak jej obtěžuji. Ne, že bych se ho zbavila úplně, ale to jsem ani nečekala. Tento pocit mám již... vlastně si nepamatuji, kdy jsem jej neměla. Nicméně v prostředí, kde jsou kolem vás skvělí lidé a klid dávající příroda, se naučí žít asi každý. Zvláštní, nějak teď nevím, co psát. Napadá mě spousta slov, zážitků a díků, které bych chtěl vzdát. Ale dát je do vět, to je nějak těžší, než bych teď čekala. Pokusím se nějak je sem napsat, ale pokud toto budete číst a zjistíte, že se v tom vůbec nevyznáte a vlastně nevíte, o čem to je a co tím chci říct, tak se omlouvám. Prostě to ignorujte a otočte list. Když si nyní vzpomenu na Triboluminiscenci tak mě (krom těžko vyslovitelného slova) vytanou na mysli pojmy jako je přátelství, sebepoznání, smutek. Vzpomenu si na lidi, které bych asi nikdy nepoznala, nepotkala a nikdy by mě nenapadlo, že se mnou budou mluvit. Úžasné osoby, které v člověku dokáží vzbudit pocit, že někam zapadá a něco umí. Vlastně dodnes nevím, zda jste vy všichni skuteční. :-) Sebepoznání. Slovo, které jsem po návratu skloňovala asi nejčastěji. Setkávám se s ním již osm let v různých učebnicích psychologie a pedagogiky. A taky v různých formulacích individuálních cílů. Ale vlastně až tady jsem si vyzkoušela jaké to je, jít za sebepoznáním a věnovat mu ten tak drahocenný čas. Kurz byl prostor, kde si každý mohl dloubat sám do sebe tak, jak chtěl, jak mu to bylo příjemné. A to vše za pomoci osoby, ke které nabyl důvěru. Smutek jako pocit, který nakonec zůstal. Lítost nad promarněným začátkem a zároveň trochu strach z toho, co bude dál. Až dojedu domů, budu se muset vrhnou zpět do práce, budu potkávat opět své známé a vrátím se zpět do svého rytmu. Co bude pak? Změní se něco? Změnila jsem se já? Budu umět využít toho, co jsem se o sobě dozvěděla? Jsem schopna u sebe provést změny, o kterých si myslím, že by byly potřeba? Uvidíme. Zatím jen můj největší dík patří všem, kdo byly na kurzu. Díky za to, že jste mi pomohli otevřít oči. Když jsem začínala psát, zapisovala jsem si slova, která mě napadala. Myslím, že někdy jsou samotná slova víc, než příběh, a tak je zde nechávám na závěr.

Nervozita Přípravy Cesta Překvapení Myšlenky Soustředění Uvolnění Zábava Práce Smích Zpěv Ruce Slunce Vítr Déšť Příroda Krásno Mokro Ovce Přátelství Loučení Cesta a dál?

20

21

22

Tribo je... Ranní cvičení, spontánní tančení, občasné mlčení, Chřástalovo cvrčení. Tělo v ledový vodě, na polský přehradě lodě, moje modré šaty nepodléhající módě. Močení s nohama ve vzduchu, každý den trochu vzruchu, v jurtě z bot puchu. Škraloup na nemytým nádobí přežiješ v tomhletom období... Zeleninové čvochy, při reflexích celkem žádný bloky, zapomenuté taneční kroky. Bolávý záda, masážní rána, do srdcí brána, prej je to Chřástal a žádná vrána. Promočená jurta, Helča dlabe do dřeva zhurta. I když jsme byli pořád spolu, nemuseli jsme z toho pít vodku a colu. A díla na hranici překvapí kolemjdoucí. Návrat je krutý, my nejsme dutý, když chceme pořád chodit zutý. P. E.

23

Co je pro mě Tribo Tribo... triboluminiscence... zuřivě přemýšlím a snažím se vybavit ten intenzivní jedenáctidenní zážitek, který se teď tak mlhavě vznáší kdesi v dáli v mojí hlavě. Projíždím fotky, sjíždím facebook... i ten papírovej. Je to pryč. Sedim v kuchyni a potřebuju napsat těch pár řádků, zítra to musím poslat... zase na poslední chvíli... ostatně jako vždycky. Nepoučitelná!!!!! Když jsem se vrátila byla jsem v rauši asi tak týden... nablblý úsměv a všechno jsem cítila tak intenzivně. Nabuzený smysly, touha objímat lidi, bejt někomu blízko, ale hlavně sama sobě. Hlavák, pecen chleba jako poznávací znamení (vtip), lidi s krosnama... taky jedeš na Tribo? Banda milých lidí, vůně dobrodružství... trochu obava, co mě čeká... trochu únava z práce, potřeba odpočinku a relaxace, takže zpočátku Triba trochu přinasraná, že po mně někdo něco chce, když já vlastně nechci a mám SAKRA dovolenou... Ale vybrala jsem si to, ne? Tak zavři klapačku a šlapej... Sebepřekonání- slovo, který rezonuje. Občas jsem sváděla vnitřní boj. Možná proto, jsem si vybrala právě Tribo... abych se překonala. FUNGOVAT, i když se mi vlastně bytostně nechce. Řikala jsem si: tady si ty svý móresy prostě nedovolíš... nebo ti to dají sežrat. Tady se budeš muset, moje milá, překonat. Nakonec se opět ukázalo, že strach má fakt velký voči a všechny mý katastrofický scénáře, co se všechno může stát... hlavně uvnitř mě, se nevyplnily. Dobře... až na jeden případ, ale podařilo se mi nepozorovaně zahnat démony včas. Seberealizace. Další slovo, který rezonuje... a kvůli čemu jsem jela na Tribo. Nadechnout se, zastavit, potkat se a položit otázku sama sobě: Co teda sakra vlastně chceš? A jestli to víš, tak proč to neděláš? Na Tribu jsem chtěla hlavně tvořit. Jít do lesa, na louku, na kopec... bejt sama se sebou a utřídit si myšlenky. Bejt v kontaktu s jehličím, s ledovou vodou, s veverkou, šnekem i se sebou. Konečně si vymezit prostor pro sebe, abych mohla tvořit... TVOŘIT!!! ... potřebovala jsem to, protože si to normálně odpírám... stejně jako si odpírám některý další věci, který lidi dělají jen tak pro radost. Co by asi na to řekl pan Freud?

24

Když jsme do noci dělali společnou mozaiku... napadlo mě, že tady asi všechno budeme dělat dohromady... Nakonec mně to ani tak nevadilo, i když každý den jsem čekala na kousek samoty. Tribo bylo prostě spolu a intenzivně. Abych si ale mohla uvědomit některý procesy uvnitř sebe a víc cítit okolní krajinu, potřebovala bych trochu víc času o samotě. Těžko se mi vybaví jednotlivý dny po sobě, jak šly, všechno je splácaný dohromady, jak na barevným lízátku. Občas vykoukne vzpomínka z některý aktivity, obrazy silných a sympatických lidí a vůně... ty hlavně. Asi kvůli smyslovým cvičením a pobytu mimo civilizaci. Když je člověk dlouho v přírodě, tak je to silný samo o sobě. Přežila jsem. Jedinkrát dostal můj nízký frustrační práh zabrat, a to když jsme tvořili pro Hraničky. Absolutně obdivuju všechny, který se do toho vrhli navzdory mokrým a studeným fuseklím. Kdybych žila o několik století zpátky, kdy si ještě příroda vybírala jen ty nejsilnější, šla bych nahoru jako jedna z prvních. Asi jsem do toho úplně nešla naplno. Cítila jsem trochu vnitřní rozpor. Dvě silné ženy, které měly velice jasnou představu, a já v pozadí, i když se vlastně naše představy shodovaly. Byly jak buldoci, zakously a nepustily. Já jsem si občas jen tak hryzla. Trochu boj uvnitř mě... ach ty kolektivní díla. KOMPROMISY. Už u mozaiky jsem měla obří pochybnosti a byla jsem znechucená, nechtěla jsem nic dělat dohromady... ale sama. Nakonec musím uznat, že kolektivní díla mají sílu. Obojí dopadlo nad moje očekávání - mozaika i sochy. Víc si vážím věcí, když na nich nechám vlastní krev. S tim ale pomalu..., všechno nemusí být od krve. Jeden z nejsilnějších zážitků... Hraničky za deště. Vysekávaly jsme místo uprostřed vysoké trávy a všechny barvy byly tak intenzivní. A potom za slunce přinesly hotové dílo a osadily to zvláštní místo. Další ze silných zážitků - dojatý Krišot. Z Triba jsem žila dalších 14 dní. Pak mě semlela práce. Tribo je teď strašně daleko. Řešim vztahy, práci, bydlení. Všechno je nejistý. K sobě a k tématum, se kterýma jsem přijela na Tribo, se ale vracím... jen to nevypadá všechno tak snadný jako tam. Ať žije Tribo!

25

26

TRIBOLUMINISCENCE zarámovaná krajina ubíhá kamsi k nenávratnu visím tu nehybná ve vytrženém časoprostoru rozplynuly se obsahy i formy jen koleje ostře odkrajují čas čas krystalů a světel krystalů, které se drtí, lepí, pálí, páčí, štěpí krystalů, které se těší, slyší už, suší se, tuší krystalů, které se kotlají, patlají, tleskají, pojídají malují. čas krystalů a světel světel, která voní kouřem a potem a loukou světel, která září z pestrobarevných lidí světel, která se odráží od stěn oživlé hmoty světélkují. zarámovaná krajina utekla kamsi k nenávratnu vracím se nehybná do svého časoprostoru ač se obsahy i formy probouzí, nepřekryjí triboluminiscenční čas. M. F.

27

ČÍM BYLA TRIBOLUMINISCENCE PRO MĚ? Na úvod musím říct, že jsem obecně značně přereflektovaná a hromadná „kolečka“ mě paralyzují, na druhé straně ale vím moc dobře, jak je reflexe cenná. Pokusím se tedy zrekapitulovat si celý kurz, primárně pro sebe, a pokud budou mé úvahy užitečné i jinak, budu jedině ráda. Kolébavá cesta vlakem je ideálním místem k přemítání, dělícím momentem zastaveného časoprostoru, kdy jenom krajina ubíhá do dáli, čokoládová tyčinka z nádražního bufetu je odporně sladká a civilizace se blíží pomalu. Mám-li to shrnout jednou větou, byla pro mě inspirujícím setkáním – se světem zážitkové pedagogiky v praxi, s mnoha zajímavými lidmi, s všelikými kreativními činnostmi, delikátními recepty, se svými smysly a vnímáním, setkáním mě samotné se sebou mezi druhými a v neposlední řadě s krajinou a s možností do ní vstupovat, „umělecky“ i „neumělecky“. Nejlepším okamžikem, byť kratičkým, pro mě byla chvíle, kdy jsem se při večerním happeningu v krajině (barvení látek, bubnování, zpěv) plazila vysokou trávou na louce a připadala si maximálně živočišně a svobodně. Anebo chvíle, kdy jsme poslední večer stáli všichni na kopci u vlaječek a pozorovali západ slunce… nejen, že se mi zdálo neskutečné a dříve neobjevené množství barev a tvarů na obloze, ale myslím, že byla cítit i určitá sounáležitost skupiny, vybudovaná v průběhu kurzu, díky které bylo možné chvíli společně jen tak mlčet. Vzácnost. Nejhorší okamžik pro mě představovala tvorba mozaiky první večer… Nejen, že jsem byla hodně unavená, ale především mi chyběla jakákoliv motivace (jarní motiv...?) – bylo dost náročné urvat si ve skupině alespoň kousek vlastního prostoru k tvorbě, takže jsem neměla příliš pocit, že by byla mozaika moje… A do toho nelepící lepidlo, nedostatek světla, zima a Ti záhadně mlčící instruktoři (disidenti..?) a naprostá nejistota, co bude dál. Souvisí to možná s celkovým dramaturgickým pojetím začátku kurzu – tajemné konspirační emaily a indície na nádraží, jakož i pouť krajinou se mi moc líbily, ale setkání na Rychlebách bylo podivné. Vadil mi asi odstup instruktorů a nedostatek informací, který byl samozřejmě do jisté míry dán rolí konspirantů, ale zároveň z něho byla cítit určitá rozpačitost. Nemám nic proti drsným překvapením a spartanským podmínkám, ale na tuhle úvodní hru se mi nějak nepodařilo naladit. Naopak hned po příchodu na louku u maringotky se mezi všemi (navzdory heslům brigádníků) začala rozlévat příjemná atmosféra, která byla podle mě základem celého kurzu a bez ní by všechny programy měly jen poloviční hodnotu. Přemýšlím o tom, co všechno tuto atmosféru vytvářelo… Určitě prostředí našeho „tábora“, které jsme pomáhali částečně vybudovat, takže jsme k němu automaticky získali vřelý vztah, potom krajina kolem, včetně chřástalů a výhledů do polí, a pak určitě chování týmu. Hned od začátku byla znát sehranost, vzájemný respekt a vyváženost osobností instruktorů, jejich jednota a vzájemná podpora, která se pak mohla přelévat dále na celou skupinu. A bezpochyby ono „kontaktní prostředí“

28

(Martička to dobře vystihla). Vzájemná blízkost, objetí, masáže, dotyky, jako součást programů, lidská vřelost, v běžném životě dost potlačovaná, propojená se zbystřeným vnímáním vlastního těla, které může najednou jíst jablka, běhat po louce bosé a koupat se ve studeném prameni. Jako největší přínos pro mě osobně vidím v setkání se zážitkovou pedagogikou pro dospělé, která se v mnohém liší od práce s dětmi, na kterou jsem zvyklá. Zdá se mi, že poskytuje téměř absolutní svobodu při tvorbě i v průběhu kurzu (volba a náročnost programů, ubytování, atd.), jako jeden z nejpodstatnějších rozdílů jsem vnímala to, že dospělé není třeba vychovávat, respektive mohou být maximálně vedeni k tomu, aby vychovávali sami sebe, takže vzájemná komunikace může být volnější, bez zbytečného dusna. V jakémkoliv větším kolektivu je však myslím důležité udržet řád a respektovat daná pravidla, k čemuž je občas zapotřebí o něco direktivnější přístup, než jaký panoval na kurzu. Musím říct, že první den jsem byla hodně nervózní z toho, že vůbec nevím, co mě čeká, jestli už můžu jít spát a kolik budu mít času na vyčištění zubů. A bylo mi hned líp, když jsem si posléze dokázala představit strukturu dne, přesto, že mám obecně ráda překvapení. Ještě bych za sebe ocenila i větší pravidelnost jídel (která byla mimojiné opravdu báječná). Hledám-li další konstruktivně-kritické připomínky, nic dalšího mě nenapadá. Příliš jsem neměla chuť a potřebu využívat možnosti „fejsbuku“, ze začátku se mi celá jeho myšlenka dost příčila – „Co tady na louce má co dělat facebook? Kdyby se aspoň jmenoval nějak jinak!“, navíc jsem vychovaná z oddílových akcí k tomu pokoušet se eliminovat psaníčkovou komunikaci a učit se říkat si všechna ocenění i výtky osobně, na druhou stranu chápu, že na desetidenním kurzu neznámých lidí je to něco jiného a platforma pro nepřímou komunikaci je velice užitečná, zábavná a potřebná. Mám-li hodnotit sama sebe na kurzu, mohu si zpětně zazlívat, že jsem nebyla aktivnější, komunikativnější, zapálenější… Jela jsem však na kurz s tím, že chci být především bezstarostným „účastníkem“, který může využívat luxusu zůstat schovaný ve své ulitě a nehrát žádné role, má právo mlčet a nezapojit se. Bavilo mě být nezávislým pozorovatelem, poodkrývat životní cesty lidí okolo, zprvu zcela neznámých… Na druhou stranu se mi po celou dobu nepodařilo zbavit jakéhosi odstupu, občas jsem nebyla schopna vnímat programy tak, že se mě osobně týkají, ale jen jako “programy”, objektivně a zvědavě. Možná je to také tím, že jsem už některé programy znala (chybělo okouzlení) nebo tím, že můj současný život je prosycený silnými zážitky, vím, jak sama sobě vyrábět dobrodružství, umím žít přítomným okamžikem, radovat se z mála, atd. Přesto netvrdím, že by mé zážitky umocněné společným prožíváním ve skupině nebyly extra silné! Zajímavá pro mě jistě byla i zkušenost “být předákem” tvůrčí skupiny v posledních třech dnech (výzva). Jsem moc ráda, že konec kurzu byl zaměřen směrem k budoucnosti a potencionálnímu pokračování načatých přátelství či činností…, výzvou k tomu neustat, potvrzením, že žít triboluminiscenční život má smysl i mimo kouzelný svět Rychlebských hor. Po celou dobu kurzu jsem totiž měla problém s vědomím časové omezenosti kurzu a pocitem nesmyslnosti pokoušet se budovat jakékoliv vztahy a 29

interakce tak krátkodobě. Možnost pokračování mě zprvu úplně nenapadla. A vznik zázemí pro nové kontakty a lidi stejné krevní skupiny – veliká vzácnost! Tak doufám, že se mi podaří nabytou inspirací nabít svůj každodenní život.

30

31

32

Triboluminiscence Jiskry a světlo ve stínu jsou dány každému s potenciálem tvořit, neřečnit a prožívat přítomný okamžik. M. P.

33

Co byla Triboluminiscence pro mě Čím pro mě byla Triboluminiscence dokážu snad vyjádřit nejlépe tím, co jsem cítil během návratu domů, a tím, co cítím teď. Loučím se s posledním účastníkem kurzu na Hlavním nádraží v Praze, kurz Triboluminiscence pro mě právě končí. Myšlenky běhají jedna za druhou. Některé se mi pořád dokola opakují. Kam to vlastně jedu? Kde to jsem? Co tady budu dělat? Tohle betonové království já nechci. A co mě čeká doma? Návrat do minulosti? Jedu elektrickým krtkem a připadám si jako bych sledoval nějaký podivný film. Všude spousta lidí, beton, kabely, kdekdo někam spěchá. Všechno se to děje mimo mě. Tudy jezdívám pravidelně. Vždy jsem považoval dobu strávenou v dopravě za ztrátu času, proto jsem většinou četl nějakou knihu. Teď si připadám jako bych byl lapen v čase a prostoru. Nemám sebemenší potřebu cokoli dělat. Jen sedím a užívám si niterný pocit štěstí. Po vystoupení z metra si říkám, že mi je jedno, kdy přijedu domů. Rád bych si někde sedl a pozoroval západ slunce. Ale kde? Všude jsou tu baráky, auta, tisíce lidí. Kéž by byla za rohem nějaká planina nebo les. Autobus domů mi jede za půl hodiny. Užívám si tyhle chvíle čekání. Čas, ten mě nezajímá. Chtěl bych jet jinam než domů. Rád bych zůstal někde hlouběji v přírodě. Tam bych mohl o samotě krásně rozjímat. Přesto mě stále naplňuje pocit štěstí. Uvědomuji si jak je osvobozující tahle nepřipoutanost a smířlivost. Nasedám do autobusu a po nějaké době konečně mohu vidět kousek volné přírody. Je půl deváté a sedíc v autobusu mě uchvacuje na obzoru západ slunce. Je to nádhera. Západ slunce na mě nikdy nezapůsobil tak jako teď. Před očima mi běží chvíle ticha při západech slunce na kurzu. Ostatní cestující v mých očích zmizeli. Jsem tu už jen já a slunce na obzoru. Něco podobného jsem nikdy předtím nezažil, je to fascinující. Vystupuji z autobusu a už jsem u domovních dveří. Vše se děje automaticky. Jako bych dokonce pozoroval i sám sebe. Zdravím se s babičkou a chvíli s ní mluvím. Po nějaké době se na mě zkoumavě zadívá a říká: „Ty jsi nějakej divnej. Já tě vůbec nepoznávám. Jsi to vůbec ty!? Michale!“ Babička na mě poznala, že jsem někdo jiný. Dřív než jsem si to uvědomil já sám.

34

35

36

Triboluminiscence Vyboč ze zajetých kolejí a zastav čas Objev znovu své smysly objev nové zítřky Co připadá Ti neskutečným realitou se stane Síla Tvé vnitřní krajiny pojme všechna ALE A tajemná moc hor zaplní všechna prázdná pole Najdi světlo na konci tunelu svého života Najdi sílu vyjít z temnoty A pociť teplo barev života

E. T.

37

Co byla Triboluminiscence pro mě Triboluminiscence, poznání nových lidí, poznání sebe sama, zastavení se a pozorování světa okolo, inspirování se jím. Takto by se pro mě osobně dal shrnout tento kurz. Měla bych to ale asi přeci jen trochu více rozvinout. Nejsem moc dobrý pisatel dlouhých textů, ale pokusím se. Celý kurz pro mě byla jedna velká neznámá, od úplného začátku až po úplný konec. Podobného kurzu ani jiné podobné aktivity jsem se nikdy dříve neúčastnila. Přijížděla jsem psychicky připravená zcela na vše. A z kurzu jsem odjížděla velice obohacená o mnoho nových zkušeností a poznatků. Na kurz jsem se vlastně dostala tak trochu náhodou, díky událostem předchozích měsíců, které mi hodně změnili život. Poznala jsem jednoho kluka, byl to krátký ale velmi intenzivní vztah. Z ničeho nic jsme se rozešli a já jsem přemýšlela, proč mě měl tak moc ovlivnit, ačkoli jsem ho sotva poznala. Říkal mi jednu věc, která mě pak dohnala k mnoha důležitým rozhodnutím, ne kvůli němu, ale kvůli mně samotné - ‚Proč děláš práci, která Tě nebaví? Každý člověk přeci ovlivňuje svůj život a je jen na nás, jaký si ten život uděláme.‘. V tu chvíli jsem si uvědomila, že v práci, ve které jsem byla, nechci zůstat, že chci mít jiný život a že ho chci změnit. Došlo mi, že jestli svůj život nezměním během následujících několika let, tak už se mi to jen tak nepodaří. Ten kluk mě inspiroval k podívání na nabídku Lipnice a díky němu jsem se rozhodla skončit s prací a přihlásit se na kurz. V průběhu Triba jsem zažila mnoho okamžiků a aktivit, které by mě ani nenapadly. Například jíst roztavené gumové medvídky, patlat se v mouce se zavřenýma očima nebo udělat misku nebo sochu ze dřeva. Většina aktivit pro mě byla premiérou. Některé vzpomínkou na základní školu. Celé roky jsem například nepoužívala žádné výtvarné potřeby. To se teď změnilo. Minulý týden jsem strávila na lezeckém táboře a výtvarné aktivity jsem měla pod záštitou já - absolutní neumělec, co neumí malovat, o půlce barev neví, jak je používat a nezná skoro žádné výtvarné techniky. Přesto jsem to úspěšně zvládla, díky tomu, že jsem si po Tribu o výtvarných technikách snažila ledacos zjistit a dokonce jsem si i malovala na oblečení. Několik aktivit bylo ale takovým mým splněným snem, o kterém jsem do té doby nevěděla, že se mi zdál. Vytváření mozaiky v Tančírně, putování za svítání, malování Tibetských vlajek přání s větrem ve vlasech a sluncem v zádech, oheň za zvuku bubnů a zpěvu, tanec na Hraničkách, vytváření dřevěných soch i západy slunce, ze kterých se člověku chtělo plakat. Byly to všechno aktivity, do kterých jsem se absolutně ponořila, vychutnala si je zcela naplno a dala jsem do nich vše. Většina z nich mě také inspirovala k tomu, je využít ve vlastním životě. Až budu mít svůj byt nebo domeček (v budoucnu bych ráda vlastní wellness pensionek), chci si v koupelně udělat vlastní mozaiku/y. Do tance se dokážu více ponořit, ačkoli před kurzem jsem už byla v tanci téměř bez inspirace a měla jsem pocit, že dál nemám co svými pohyby vyjadřovat. Ráda si přivstanu a jdu fotit při východu slunce, kdy se

38

první sluneční paprsky odrážejí od všudypřítomné rosy. Stále chci cítit ten pocit volnosti, jako při ‚běhu s vlky‘. Pociťovat, že každý konec, je počátek něčeho nového, většího, fascinujícího a obohacujícího. Během celého kurzu mě ale provázel jeden nádherný pocit, který se mi podařilo si uchovat do teď a to z většiny bez přestávek. Vůbec neřeším čas. Na kurzu se mi moc líbilo, že asi nikdo z účastníků nepoužíval hodiny a nikdo jsme nevěděli, kolik času uběhlo od začátku aktivity, od minulé aktivity, v kolik hodin jsme vstávali nebo v kolik hodin jsme šli spát. Čas si plynul svým vlastním tempem a pro nás nebyl důležitý. Tento pocit nedůležitosti času ve mně přetrval, stačí mi se na hodiny podívat jen párkrát za den a většinou mě vlastně ani nezajímá, kam ručičky ukazují. Stejně většinou mé okolí hlídá čas za mě i mimo kurz. Kurz se odehrával v nádherné krajině, na kterou ráda vzpomínám, moc se těším, že ji znovu navštívím a uslyším zvuky ptáka chřástala. Ráda bych si zopakovala a rozšířila putování místními cestami a cestičkami přes hory, kopce, údolí a lomy. To místo má ohromnou energii, která mě naplňovala pocitem štěstí jen díky tomu, že jsem se mohla cítit jako její součást. A jsem šťastná, že součást mě, v té krajině zůstává spolu se sochami, které jsme tam zanechali. Díky Tribu jsem se začala přeci jen více zamýšlet nad tím, co dělám a co v životě vlastně doopravdy chci. Uvědomila jsem si, že obor, který studuji, mě ničím nenaplňuje, neinspiruje a vlastně se mu v budoucnu nechci věnovat. Chci dělat něco jiného než jen sedět v kanceláři a prohrabovat se papíry. I když mi to jde celkem dobře. Rozhodla jsem se, že si studium o rok prodloužím a vypravím se na Erasmus do Španělska, pak školu dokončím, najdu si práci a dálkově začnu studovat Pedagogiku volného času. Ráda bych se zapojila do vzdělávacích aktivit, jak dětí, tak dospělých ohledně možností seberozvoje a seberealizace. Mám pocit, že mnoho lidí vůbec netuší, jak široké možnosti v dnešní době má. Postupem času i já sama objevuji mnoho možností, které jsem dříve neviděla, protože jsem se dostatečně nerozhlížela okolo sebe. Díky Tribu více vnímám svět, přemýšlím, proč lidé dělají, co dělají, a hledám nové možnosti pro vlastní seberealizaci. Více jsem se začala věnovat skalnímu lezení, po několika letech jsem si došla do knihovny pro něco jiného než učebnici, rozvíjím své schopnosti ve focení, své pocity vyjadřuji v básních a začala jsem se více věnovat výtvarným činnostem (ale ne moc, protože jsem na Tribu zjistila, že slovně se umím přeci jen asi vyjadřovat více než výtvarně, i když jsem si to o sobě nikdy nemyslela). Tribo pro mě byla úžasná zkušenost, která můj život nasměrovala úplně jiným směrem, než kterým se ubíral do té doby. Znovu jsem našla cestu, ze které jsem před několika lety sešla. Jsem šťastná, že jsem se kurzu zúčastnila, že jsem poznala tu hromadu super lidí, co se tam sešli a že jsem se jimi mohla nechat inspirovat a učit se od nich.

39

40

Poznání Putuj Uvnitř i vně Protanči noc Vnímej, sdílej, tvoř V klidu i napětí S bolestí a pláčem Smíchem Postav (se) Překonej Přijmi Nabídni Kousni do jablka Nikdy nic nekončí K. M.

41

Co byla Triboluminiscence pro mě Je středa 31. srpna 17:43, uzávěrka se blíží …☺☺ Je třeba zabrat. Původně jsem na kurz jela s tím, že potřebuji zabrat v práci. Dělám to, co jsem vždycky chtěla dělat a jsem tam, kde jsem vždycky chtěla být. Jenže pro další úspěšnou cestu jsem potřebovala to, co jsem někde ztratila – samu sebe. Kromě intervence mého dobrého kamaráda předcházela přihlášení na kurz hádka s kamarádkou, kterou jsem sice ukočírovala (tu hádku), ale také zapříčinila. Bylo mi jasné, že se pro Květu musím vrátit a že je nejvyšší čas. Původně jsem se chtěla přihlásit na kurz, který byl zaměřený spíš na fyzickou námahu, ale pak se ve mně ozvalo mé druhé (slaboučké) já a rozhodla jsem se pro Triboluminiscenci. Myslím, že už tehdy můj návrat začal. Návrat k mé pošlapané a zmatené duši. Než jsem odjela na kurz, ležela chudinka ve tmě, na dně čehosi – vyhublá, otrhaná, špinavá a neustále v slzách. Jsem vděčná za to, že jsem slyšela její hlásek a poslechla ji. Během desetidenního kurzu přestala plakat, nasytila se, vstala a dokonce se začala usmívat. Procitla už první den, kdy jsme došli k tančírně. Viděla, jak muži vedou své ženy nahoru do sálu, hovoří s nimi a jsou jim přirozenými ochránci. Ženy jsou křehké a svým mužům odpovídají úsměvem a přívětivostí. Hraje hudba … Oslovila ji „seznamka“, při které jsme vymýšleli vhodné slovo ke svému křestnímu jménu, začínající na stejné písmeno. Sousloví konejšivá Květa by mě – věřte mi – bez ní nenapadlo. Má za sebou tolik útisku … a ona přesto vymyslí slovo jako je konejšivá … Její schopnost přirozeně se přetvářet mě na ní nikdy nepřestane udivovat. Srdce jí poskočilo ve francouzské restauraci☺ Tady se poprvé najedla. Pozorovala neskutečnou vůli pana majitele uctít své hosty vytouženými palačinkami a ještě je pobavit. Dodneška slyší jeho vytříbenou francouzštinu☺ Ona totiž jídlo, Francii a zápal nesmírně miluje. A ještě teď se při vzpomínce na ten večer usmívá☺ Také následná snídaně v trávě byla pro ni darem z nebes. Usadit se na louce a sníst krajíc chleba, který někdo namazal … Cítila mateřství té, která snídani připravila. Dojaly jí vlaječky, na které napsala své přání. Kdyby mohla, pomohla by větru všechny je roznést a splnit. Za světla by za ně prosila u Slunce a za noci u Měsíce a hvězd. S klidem a odvahou by prosila u tajemných sil, protože s těmi ona se dobře zná. Právě s jejich pomocí jsem se byla schopná podívat sama na sebe už čtvrtý den kurzu. Po dvou letech neustálého přemýšlení o tom, kde jsem udělala ve svém předchozím partnerské vztahu chybu, jsem dostala odpověď. Za pět minut (dvanáct?). Zavázali mi oči, nejdříve jsem měla věřit a poté se dostatečně uvolnit na

42

to, abych byla schopná přijmout pravdu. Kdyby nebylo její podpory, odpověď bych nedostala. Společně jsme si libovaly při posilování mého těla a její duše. Byly to chvíle, kdy můžeme být aktivně spolu, kdy se to dokonce od nás žádá. Hodně nás sblížilo, když jsme se točily a dívaly na mou ruku. Okolí bylo rozmazané, ale my jsme byly těsně u sebe. Čím víc jsme se točily, tím těsnější naše objetí bylo. Ten dotek byl pro nás velmi důležitý. Také doteky při masážích a rozcvičkách nás posilovaly. Byly to chvíle, kdy jsme si uvědomovaly jedna druhou a to, že bez sebe už nikdy nechceme být. Jí bylo smutno beze mě a mně bylo smutno bez ní. Jestli je možné pěstovat nejlepší přátelství, my jsme ho našly. Moje duše mě nenechala na holičkách ani při hledání cíle a řešení jeho pěti překážek. Dala mi tolik síly, že jsem si to dokonce zkusila dvakrát. Zvláštní bylo, že za první cíl jsem tolik nebojovala jako za ten druhý – i když to druhé bylo spíš přání. Pokud jsem si doteď nechtěla přiznat, že má další cesta by měla jít spíše než profesním životem soukromým, po tomto večeru mi to bylo naprosto jasné. Proto i následující budíček s čajem a kávou pod nosem byl pro mě obrovským darem. A snídaně ve dvojicích požehnáním. Starat se o druhého a mlčet … pro ženu velká výzva, říkala jsem si už tehdy a moje duše se zasmála a zároveň zatetelila blahem. Za odměnu jsme si proto vyrobily z mouky a vody náramky a prstýnky a krásně se ozdobily. Shodly jsme se na tom, že zabořit ruce do těsta, je fajn pocit. Mimořádně vysoko poskočila má duše ve chvíli, kdy zjistila, že i stín může být náš přítel. Naopak velkou bolest jsme spolu cítily během besedy se sudetskými Němci, jejichž osudy jsme vnímaly velmi velmi niterně. Ale stejně jako jsme byly šťastné při točení v poli nebo masážích, teď jsme byly obě nešťastné. A také to nás spojilo. Vrcholem našeho znovunabytého přátelství bylo ranní pobíhání po louce v Evině rouše! Jistě nebylo náhodou, že veškeré mé odpovědi na otázky přátel, jak bylo na kurzu, zmiňovaly především tento zážitek (jako bychom na Tribu nedělali nic jiného☺). Každopádně Tribo se pro mě stalo synonymem poznání. Našla jsem svou kdesi ztracenou duši, znovu se s ní objala a slíbila jí, že už jí nikdy neopustím. I když je tajemná, křehká a ženská, mám pocit, že utáhne lokomotivu. A proto – kousněme, holky, do jablka!

43

44

Tiboluminiscence Moře vlající trávy. Tak tráva nebo moře? Nebo sen? Kde jsem se s tebou setkala? Zapadnout pod stébla trávy Nechat se omývat Objímat Odnášet od sebe k sobě, od nebe k zemi, od tebe ke mně Návrat Zlatavé vlny zmizely Pichlavá zeleň Neobejme tě, neunese, neukonejší Ale skloň se, polož do ní tvář Vdechni A ucítíš život L. F.

45

Loňské Tribo. Rozhodnutí někdy v polovině července, velká cesta do neznáma. Co mně se jenom rojilo hlavou tehdá, prvního července, cestou autobusem z Prahy do Varů. O zážitkové pedagogice jsem neměla ani ponětí, jela jsem prostě na tvořivý kurz, potřebovala jsem v sobě vyřešit problém s tvorbou, lépe pochopit ten svůj častý svíravý pocit, když mám něco začít vytvářet, na zadání, ve škole. Zkusit to nějak prolomit. A popis kurzu to sliboval, tak jsem prostě jela. A úplně jsem žasla. Jaké hry jsem se stala aktérem, jaké krásné hry. Mně se tam skutečně úplně splňovala přání, nikdy jsem nezažila, aby pro mě někdo připravoval tak promakaný program. Nezapomenutelný okamžik, kdy jsme první večer vstoupili do příšerné polozbořené kasárny stojící vedle smradlavé skládky, všichni špinaví a unavení, a uvnitř byla neskutečně nádherně vyzdobená místnost. U stropu visely objekty z hedvábného papíru a zářily, bylo v nich světlo. Úplně jako ve snu. A při usínání kdosi hrál na tibetskou mísu. To byla pro mě fakt síla. Mlelo se ve mně tenkrát hrozně moc pocitů, první dojmy z účastníků, prožitý večer, strach, okouzlení, co bude dál, ale hlavně jsem byla šťastná a cítila jsem, že jsem na opravdu správném místě. Že s těmi, kdo tu místnost takto vyzdobili, musím mít něco hrozně zásadního společného. A takto to pokračovalo více méně celý kurz. Byla jsem velmi vděčným účastníkem, hltala program, přistoupila na každou hru, zcela se položila do kurzovní reality. A chtě nechtě, ať to zní jako sebevětší klišé, ten kurz pro mě byl zlom. Připadá mi, že spoustu věcí v mém životě urychlil. Ne vyřešil, ale spíš nějak zkonkretizoval, otevřel, zviditelnil. Opravdu jsem se vrátila domu rozzářená, s velkou chutí tvořit, reagovat, komunikovat, přetvářet, měnit. Velký optimismus. A hlavně velmi evidentní zcitlivění. Od kurzu jsem začala daleko více chápat věci v souvislostech, jako by se mi na kurzu nějak rozvinulo abstraktní myšlení. A to právě trvalo po celý následující rok. Každá návštěva výstavy, divadla, koncertu, ale třeba i setkání s přáteli nebo víkend na horách pro mě začalo mít daleko větší význam. Jako bych najednou dospěla a otevřela se mi hlava a já dokázala získávat ze všeho dění kolem sebe více než dřív. Začala se mi vytvářet ze života síť a měla jsem čím dál silnější jistotu, že skutečně všechno souvisí se vším. Vedlo to k hlubšímu zamýšlení se a větší svobodě, začínala jsem pociťovat větší samostatnost a zodpovědnost za sebe samu, že si formuju svůj život. A že ho žiju. To mi tedy přinesl kurs v minulém roce, proto mě lákal i ten letošní. Chtěla jsem zase zažít tu pohádku, byla jsem hodně zvědavá, kam se kurs posune a také jsem se chtěla znovu vidět s báječnými lidmi. A tak jsem jela. A hned od začátku, ale opravdu od prvních chvil ve vlaku z Prahy, jsem pocítila jednu obrovskou změnu. Že si mezi vámi připadám opravdu výborně. Že máme tolik společného, o čem můžeme mluvit, tolik podobných zážitků až mi z toho chvílemi přecházel mráz po zádech. Překypovala jsem z vás nadšením. Přátelský kruh, chuť otevřít se, sdílet a opravdu vás poznat. Ale zároveň jsem cítila takové vnitřní nadšení, že vlastně není úplně potřeba do všeho zasahovat, ale třeba se i jenom dívat a poslouchat, jak si povídáte a rozumět vám, cítit tu sounáležitost. Nejsilněji jsem potom tuto sdílnost vnímala večer v kruhu při čtení samizdatu. To 46

bylo neuvěřitelně okouzlující. Dívat se do vašich krásných oranžově osvětlených tváří, přátelských tváří a poslouchat, co se za nimi skrývá. Co ve vás je. Jak jste jemní. Uvědomovat si výjimečnost takovéto skupinky lidí. Tento večer mi umožnil do vás nakouknout, tak docela intimně vás poznat. Takové odhalení. Pamatuju si, že se mi ten večer opravdu nechtělo chtít spát, nechtěla jsem přijít o to spojení. Přijímání skupinou. To bylo velké téma. Hledání své přirozenosti. Vytváření masek, to byla fakt síla. Ta předlouhánská reflexe. A vy jste mi řekli nádherné věci. Vnímali jste mě jako pozitivní, optimistickou, přijímali mě. To mi udělalo takovou radost! Říkala jsem si ale, že tu něco nehraje. Že totiž jak vy mě, tak já sebe vnímám zcela odlišně než v běžném provozu. V Praze.. přichlíplá Lucie, spíše ustaraná, šedomodrá, rezervovaná a tady? Ta nabitost! Ta energie. Chuť být s někým neustále v kontaktu, mluvit o kráse, krajině, jít do všeho na maximum. Ale potom zase byly chvíle úplné samoty, důležité samoty, tedy kdo ví, jak to je. Potřebuju obojí. Výborné zkusit si mezi vámi v bezpečném kruhu více rolí. Místo. Nojo, to je to moje vnímání místa. Víceméně se opakovala zkušenost z minulého roku. První den rozčarování, v Tančírně mi byla zima, byla tam tma a já měla vlhkej spacák, ale potom druhý den, když jsme konečně našli cestu k táboru a já z dálky viděla maringotku a panťák a slyšela hudbu a viděla známé tváře. Opojné! A potom odpoledne, když Krišot předvedl celou louku, koupelnu a meditační koutek. Nadšení. Opět totální nadšení. Společné stavění jurty, vytváření si domova a potom jsme a Aničkou běžely nahoru k praporkům podívat se na první západ slunce na tom božském místě. Kolik jsem proseděla času koukáním na ty louky, jak se vlní, jak moc mi připomínají moře, jak šumí. Přemýšlela jsem, proč to dělám. Proč tolik času trávím pasivním pozorováním, co mě na tom tak učarovává. Často mám totiž úplně prázdnou hlavu, nemyslím na nic. Jen zírám. Žasnu. Chci si ty obrazy zapamatovat, abych se k nim mohla vracet. Tvorba. Seděli jsme v kruhu u Hraniček a představovali si své nápady. A opět, to sladění. Jak jsme si navzájem rozuměli, měli v hlavách podobné vize, podobně jsme vnímali místo.. A posléze, když už práce jela v plném proudu, vidět to naše spojení. Plné nasazení a odevzdání se jen tomu dílu. Skutečně zapomenout na to, co jsem obvykle, na svou roli a jen se položit do společného díla, žít jen tím. Jak mě to baví, naplňuje, dává mi to pocit blízkosti. Při tesání v zimě a dešti už fakt nebylo místo na pózy, tam jsme byli jen lidmi a věřili v budoucí krásu toho kusu dřeva. Společně. Společně. Na druhou stranu, je to určitý únik. Sice docela paradoxní únik, totiž od svých rolí k sobě sama, tedy takové spíše setkání, návrat, ale aby to celé mělo smysl, je opravdu potřeba si najít rovnováhu. Něco mezi tím snem, co jsem si letos i minulý rok zažila na kursech a tím, co mi nabízí můj běžný život. Jistě, to je přeci taky jasné, o tom jsme mluvili pořád, jenže já co nezažiju, jako když pro mě neexistuje. Tudíž teď, po pár dnech v Praze, ve škole mezi spolužáky a učiteli, na intru… po nepříjemné zkušenosti, přímo velmi nepříjemném návratu do reality, se to ve mně mele. Jak zvládat těch tisíc věcí, co prostě zvládnout musím, a ještě si při tom užívat život, neztrácet sama sebe, růst…? Hm! Inspirace kurzem, smyslové rozcvičky, 47

uvolňovací techniky, nápady s tancem.. ale i plazení, to, že je potřeba se umět přemáhat, jistě! Adresář kontaktů na vás všechny, jistota, že můžu kdykoli komukoli z vás napsat a minimálně můžeme zavzpomínat na louky zalité sluncem. V tom je ten přesah. Dokázat se přenést ze sna do reality a zároveň zkusit nepřetrhat těch pár jemňoučkých vláken utkaných na kurzu, ale zkusit je fikaně vplést do svého života. A hlavně se do toho všeho nezamotat. Zažila jsem s vámi jedenáct přenádherných dní, přátelé, jako bychom se všichni proměnili v indiánské děti a jen tak uctívali přírodu, krásu a sebe navzájem. A čerpali z toho nezměrnou radost a energii. Děkuji vám za vaši otevřenost, za vaše milá objetí, za vaši jiskru v oku, za ten pocit bezpečí a jistoty. A jsem zavázaná něčemu Tomu podstatnému nad námi, čemu jsme všichni na kurzu uvěřili a byli tak v neskutečně silném spojení. A ať v nás to spojení zůstává, milé indiánské duše! L. „Vstaneme za svítání, obujeme si mokasíny, sejdeme k vodě. Čistou chladnou vodou si opláchneme tvář nebo do ní ponoříme celé tělo. Po koupeli stojíme zpříma v počínajícím úsvitu tváří ke slunci, jež tančí na horizontu, a odříkáváme svou nevyslovenou modlitbu… Vždy když se v průběhu dne staneme svědky úchvatně krásné a vznešené scenérie, na okamžik se zastavíme, abychom vyjádřili úctu“ Ohiyesa: Duše Indiána

48

49

50

TRIBOLUMINISCENCE Hory zalité sluncem a průzračný vzduch Klid v bezčasí Ranní očista studenou vodou, pohled na oblohu Zpívání společně s ptáky Hovory o ničem, hovory o všem Lehkost a smích Změť nápadů a plánů Spolu i každý sám Změna … ? A. R.

51

Co byla triboluminiscence pro mě Psaní eseje jsem dlouho odkládala, jednak proto, že mám problém s deadliny, jednak proto, že jsem přemýšlela, co napsat, aby to zabralo dvě normostrany a neznělo to banálně. Pro mě osobně byla Triboluminiscence důstojným zakončením, či pokračováním táborových časů. To nemyslím nijak špatně, právě naopak – byla jsem pohlcená krásou Rychlebských hor, společným povídáním a vtipkováním u jídla, umýváním se ve studené vodě, neohlížením se na čas, manuální prací i přítomností zajímavých lidí. Ale jsem, jaká jsem, žádné velkolepé prozření jsem za deset dní nečekala a také se nedostavilo – spíš jsem si udělala trošku pořádek v myšlenkách. Zjistila jsem, že jsem se svým životem spokojená a že na něm nic zásadního měnit nechci a to ani co se týče tvořivosti. Tu u sebe prožívám vnitřně a nárazově. Věci, které chci a potřebuju sdílet, sdílím s lidmi i ve svém normálním životě a to nejen banálně opilecky ve dvě hodiny ráno – naštěstí. Když to vezmu celkově, absolvování Triboluminiscence mi pomohlo uvědomit si, že právě těď žiju v podstatě život, který chci žít a o to, co mi v něm chybí, dokážu zabojovat. Tribo mi dalo poznání, že když se sejde ve skupině ryze ženský kolektiv, nemusí se jednat jen o slepičárnu, že ženský element ve velkém množství má něco do sebe. Poznala jsem, že i když si myslím, že často nereflektuji své chování a jednání, dělám to hodně a do hloubky a i přesto, že svoje poznání nevyslovím nahlas, nějak implicitně o něm vím. Dala mi poznání, že doteky a fyzická blízkost můžou být příjemné i s málo známými lidmi, dala mi smysluplně strávený čas, dala mi procítit skupinové stmelení a smutek z rozloučení. Jsem ráda, že jsem mohla vypnout a na chvíli zmizet ze svého přirozeného prostředí, do bezčasovosti a přirozenosti přírody, zjistila jsem, že tohle mi chybělo možná nejvíc. Jít lesem a povídat si, společně zpívat, společně mlčet (i když mlčení je pro mě obecně celkem problém), neumývat si ešus, vstávat do trávy a čerstvého vzduchu, společně jíst a dělat ptákoviny, společně pracovat a sledovat, jak čas zároveň zdánlivě stojí a zároveň ubíhá bleskovou rychlostí. Tribo mi připomnělo, jak je příjemné někam jen tak ponořit ruce, naplácat něco na sebe a nemyslet na to, že se budu muset umývat (taky že ne!), zplna hrdla si zakřičet, zpívat bez smysluplných slov, tančit jako v epileptickém záchvatu, nebo jen tak koukat do ohně a být. Triboluminiscence pro mě byla spoustou zážitků nacpaných do krátkého času a prožitých s neznámými lidmi, ale o to intenzivnějších. Chvílemi jsem měla pocit, že účastníky znám, v další chvíli jsem věděla, že k poznávání by mi nestačilo ani dvacet let – bylo to fascinující. Líbilo se mi pozorovat a být součástí mikroklimatu, které během deseti dní vzniklo, a byla jsem opravdu smutná, když skončilo. A to hlavně kvůli tomu, že vím, že už to nebude stejné, že i když se sejdeme znovu v plném počtu, už nebudeme

52

stejní jako v těch deseti dnech, které jsme strávili jen spolu. Ale to nevadí, někdo mi kdysi řekl, že nic nekončí, že to jen mění svoji kvalitu. A já vím, že je to pravda. Potěšilo by mě, kdybych si k vám tribolidé dokázala znovu najít cestu a uměla tohle hledání prožít stejně krásně jako poprvé.

53

54

TRIBOluminiscence objevuje nové světy Vstoupila na novou půdu. Moře zahlazuje první stopy, které kdy kráčely po té pláži. Stožár s vlajkou hrdě ční nad zátokou. Loď vyrazila na cestu, které nikdo nevěřil. Vysmívali se a zrazovali. Na cestu se však posádka vydala ačkoliv to byla cesta do neznáma a zkušení mořeplavci se ke kapitánovi obrátili zády. Ale byl to úspěch. Na konci moře práce byla pevnina se svou vlídnou náručí. Objevili jsme Ameriku. Jak v tom heroickém smyslu Kolumbovy první cesty, tak v tom méně lichotivém, ve kterém se toto úsloví používá běžně. Nešli jsme cestou vyšlapanou, ale naše kroky nevědomky sledovali stopy zarostlé trávou. Nešli jsme cestou vyšlapanou, ale za tím neprostupným křovím vedla pěšina, stejným směrem. Až když jsme dorazili na rozcestí, zahlédl jsem i tu vyšlapanou pěšinu. Až na rozcestníku jsme našli vyryté značky, které zanechali předešlí poutníci. Nevědomky jsme navazovali na starší tradici, než jsme si dovedli představit v opojení z pocitu, že něco nového se dere na svět. Co vše v našich životech opakujeme po desítkách až stovkách jiných s pocitem, že jsme první? A copak opakování, ale s kolika lidmi jdeme stejnou cestou, jen o sobě nevíme? Trochu to ještě vezmu oklikou přes jednu knihu a pak už se budu věnovat přímo kurzu. Inu, Dan Gilbert se na konci své knihy Škobrtnout o štěstí se svými čtenáři dělí o zajímavý postřeh: „Inu pokud patříte k většině, pak jako většina lidí nevíte, že patříte k většině. Věda nám poskytuje spousty údajů o průměrném člověku a jedním z těch stoprocentních je fakt, že průměrný člověk se sám za průměrného nepovažuje. [...] Nepovažujeme se vždy za nadprůměrné, ale téměř vždy za jedinečné. [...] i kdybychom nebyli výjimeční my, pak způsob, jakým známe sami sebe, rozhodně je. Jsme jediní na světě, kteří mohou sami sebe znát zevnitř. Vnímáme vlastní myšlenky a prožíváme vlastní pocity, musíme však brát na vědomí, že i ostatní lidé vnímají a prožívají své pocity a myšlenky.“ Je to tento citát je vskutku velkou odbočkou, volnější asociace, ale do určité míry se přeci jen jedná o určitou analogii k našemu „objevení Ameriky“, takové „objevování Ameriky“ na úrovni osobních pocitů. Ve spojení s kurzem uvedu alespoň jeden konkrétní příklad, co mám na mysli, ačkoliv stále trochu obecnější. Minimálně implicitně, ale často otevřeně zaznívalo nové heslo: „Umělcem může být každý.“ Nenechávejme umění jen v rukou akademických malířů, tam to stejnak jen upadá k honbě za neotřelými experimenty. Jsme přeci v době radikální demokratizace umění – každý dnes může udělat video a nahrát na Youtube, každý se může pustit do tvořivé činnosti. Ano! Ale to jen spirála času a života obkreslila další kruh, vracíme se. Kam? Lidová řemesla nebyla výsadou umělců. Předměty každodenní potřeby byly zdobené od pradávna. Ale nový návrat, je také něco nového. Řeka nebude stejná a je dobré vracet se, člověk známá místa pokaždé vidí z trochu jiného úhlu pohledu. Jen mne zaujalo, jak

55

se zas a znova potvrzuje francouzské úsloví: „Plus ça change, plus c'est la même chose.“ - Čím víc se věci mění, tím víc zůstávají stejnými. Tyto úvahy mne při čepování vody z pramene kousek tuhle o víkendu vedly k zajímavému zjištění. Uviděl jsem smysl znalostí. Mnohokrát se dnes člověk setkává s tím, že informace, učení se skutečnostem pozbývá smyslu, protože si člověk vše v cuku-letu najde. Znalosti jsou jen těžkým břemenem, které nemusíme nosit, pokud se dostatečně vyzbrojíme dovednostmi. Ale jak najdeme něco, co nevíme, že máme hledat? Říká se, že neznalý historie je odsouzen k jejímu opakování. Vždy jsem to vnímal v souvislosti s politickou historií válek, převratů a mocenského soupeření, nyní vidím lépe sílu těchto slov... Samé takové myšlenky mírně odtržené od kurzu samotného, ale tak já jsem taky byl mírně odtržený od kurzu samotného vinou svého odkládání povinností. Když se nabalí moc velká hrouda, ani několika měsíční náskok člověka nezachrání před tou valící se hmotou. Doufám, že v tomto se do budoucna poučím, za vyučenou jsem dostal. Mé rozpolcení mezi kurzem a povinnostmi v Praze mi ovšem poskytlo velmi zajímavý pocit chrononauta. Jako potápěč, který při sestupování do hlubin moře (ha, obraz moře se mi nějak vrací, koukám) prochází různými proudy. U hladiny jsem s vypětím všech sil bojoval s vlnobitím, které mnou házelo od manického nadšení z rychlého postupu k tvrdým nárazům o útesy. Když jsem se probil hlouběji a dostal se do Rychleb, mohl jsem se nechat unášet vlídným hlubokým proudem. Bez námahy, beze spěchu jsem jako by urazil tisíce dní. K jednotlivým chvílím na kurzu se vracet nebudu, byly krásné, to ano, ale ten přesah, na kterém ležel důraz, jsou spíše výše zmíněné postřehy než příjemné dojmy. Ha! Jeden postřeh úzce související s programem bych přeci jen našel. Taneční trojce, ze kterých se vyklubal nečekaně zajímavý zážitek. Když jsem byl ten vláčený, balancoval jsem na hraně příjemné manipulace a toho, co bylo už za hranicemi. Když byla hranice překročena, vzepřel jsem se, ale rád jsem se vrátil na tu uzoučkou hranu. Byl jsem v tom pánem situace, přestože jsem byl tím pasivním. Díky tomu, že jsem z té pasivity vystoupil, když byly hranice překročeny. Následné zamýšlení se nad touto situací mne vedlo k hledání paralel ve svém životě a nebylo jich málo. Uvědomil jsem si ale nebezpečí takového jednání. (I když mám pocit, že jsem o tom nebezpečí věděl i dříve, ale nyní bylo zřetelněji patrné.) Když nedám najevo, že balancuji na hranici, užívám si tuto malou hru, ale potají bedlivě střežím překročení hranice, zahrávám si docela s ohněm. Protože si své hranice hlídám, nebojím se, že by se ten oheň otočil proti mně. Může se ovšem stát, že zraní někoho jiného, obzvláště pokud bych si takhle hrál nad propastí ve vztazích. Můžu se spoléhat na to, že si ostatní hlídají také své hranice. Můžu se ale také mýlit a hranice druhých už dávno překročit. Vzepření se při překročení vlastních hranic by pak znamenalo bolestivou ránu z čistajasna pro toho druhého. Byla by to chyba, které bych se nerad dopustil. M. Š. 56

57

58

Co pro mne znamenala Triboluminiscence 2011 Moje cesta domů z Rychleb je dlouhá a etapovitá, společná i osamocená. S velkou vděčností ji nyní využívám k ohlížení se zpět za prožitými dny, prosíváním zkušeností, vyhlížením do budoucna. Jak vlak sjížděl níž a níž, objevovaly se mi nová témata, dost napřeskáčku, proto i toto psaní spíše než eseji bude se podobat volnému psaní, užitému pro účely reflexe. S mou účastí na Tribo jsem váhal, určitě déle než Moja. Věděl jsem, že jsem dlouho nevařil a že bych pravděpodobně sám nezvládl vaření pro takovou skupinu lidí na úrovni, se kterou by byly obě strany spokojeny –což se mi potvrdilo. Díky Moje se tedy celé vaření velmi zdařilo a já si tak odvážím i motivaci naučit se „znovu“ a „lépe“ vařit – tj. vhodně užívat množství, pečlivě dochucovat apod. K tomuto pocitu přispěly i hovory s dřívějšími „strávníky“, kdy jsem (po letech) zjistil, co jim na mé kuchyni vadilo. I když jsem to bral s lehkostí a konstruktivně, neubránil jsem se jisté lítosti. Mrzí mne, že i na akcích tohoto typu takto otevření lidé o problému s kuchařem nemluví – já se taky potřebuju učit. Moje váhání pramenilo i z některých dřívějších nedobrých zkušeností s organizací a vařením na akcích. Obával jsem se vhodných podmínek a funkčnosti podpůrné funkce organizátorského týmu. Proto jsem se snažil zezačátku vydobýt nám příjemné místo, tj. v máně. Po dvou dnech pro nás bylo ale v pohodě se přesunout do stanu, pro mne i proto, že orgové jsou hodně „v klidu“ a v pohodě. Dílo narůstající důvěry. Tím chci vyzdvihnout, jak moc mi orgovský tým během kurzu věnoval. Být s lidmi mé „krevní skupiny“ je pro mne stále víc a víc důležité s tím, jak zaplouvám do dospěláckého pracovně-rodinného módu života, oproti studentsko-víkendoprázdninovému. Měl jsem možnost přemýšlet (a hovořit) o různých věcech, které se týkají mezilidských vztahů. Třeba o mé hluboko zakořeněné nervozitě a potřebě obstát, ze které někdy plyne komunikační soutěživost. Pozoroval jsem, jak v podobných situacích jednají ostatní a tím se inspiroval, hledal nové možnosti řešení. Mluvím mnoho o týmu organizátorů, a je to tak, že jsem mu věnoval více pozornosti než účastnicím a Michalovi. Myslím, že nejdůležitější příčinou jest, že přes školní rok se pohybuji v ryze ženském kolektivu (v ročníku jsme 2 chlapi na 70 ženských) a chtěl jsem si od jeho atmosféry trochu odpočinout a zároveň ho nerušit. Nemá to nic spojeného s opovržením, tímhle stádiem jsem si už při svém studiu prošel, myslím třeba, že po odučeném školním roce (budu třídní ve 4./5. třídě) si taky budu chtít dát od dětí na pár dní až týdnů pohov. Pro velkou únavu jsem se v sobotu už nezúčastnil závěrečné reflexe u ohně, ale protože se blízko mého stanu pohyboval Kriška a vášnivě svým sousedům představoval Panteon, Fejsbuk a kuchyňský kout, spát se nedařilo a tak jsem přemýšlel, jestli jsem do kurzu nemohl a nechtěl prorůst víc. Zpětně jsem nakonec spokojen. Je mi příjemné pořád něco dělat, o něčem mluvit, být aktivní a u některých povídacích, sdílecích a představovacích aktivit bych pravděpodobně usínal (a to ne

59

nezájmem, prostě nezvykem na jiné tempo). Vyhovovalo mi, že takto jsem se mohl účastnit třeba na 10 minut, nabít se energií skupiny a pak jít něco robit do kuchyně, popř. něco bylinkářského či učitelského svého. Stejně tak, že jsem takto mohl využít i hojné přechodové časy (než se všichni sejdou, dojedí, vymluví, umyjí, obléknou apod.) U sobotního promítání fotek, zejména u pasáže věnované umisťování děl na Hraničky a při včerejší rychloprocházce tam jsem pocítil velkou hrdost na to, že jsem na tomto všem mohl být účasten. Aktivní práce na okolní krajině je totiž mé hluboké přání, ke které si chce skrze obhospodařování vlastního kousku půdy prorůst. Po zpětné ohlédnutí si říkám, že bych příště rád znal dopředu mnohem podrobněji dramaturgii kurzu – abych věděl, k čemu směřujeme, jak tato aktivita nebo den slouží závěrečnému velkému cíli. Myslím, že by to podpořilo i moje energii k vaření. S tím souvisí i moje nadšení z modelu Triba jakožto kurzu s cílem něco zasadit do krajiny. Mám za sebou dost zážitkových akcí a už mne tolik nebaví model, kdy „aktivitu stíhá aktivita“ a z kurzu si odvážím „jen“ vlastní prožitek, při životě udržovaný fotografiemi. A tak jsem začal mnohem víc jezdit za přáteli na statky, kteří tvoří v zahradě, popř. v okolí, praktické a krásné věci. Tribo je pro mne živoucí integrací na osobnost zaměřeného kurzu a pracovního setkání s účelem pozvednutí hodnoty krajiny, vnímáného jejími lidskými obyvateli. A pokud vydrží pohodový tým a nosné místo, rozhodně mám chuť se podílet i na Tribu 2012. D. Z., Praha. 25.7.2011, 8:15

60

61

62

Triboluminiscence Umění je smět chodit bos po živé zemi Umění je hledat svůj výraz v tanci Umění je od srdce se zasmát Umění je uronit slzu z krásy a bolesti Umění je péče o duši Umění je péče o duše Umění je běžet nahý po louce Umění je povídat si za tmy Umění je brodit se za svítání trávou Umění je dát si ledovou vanu Umění je být mokrý a mít radost Umění je milovat sebe Umění je věřit Umění je udělat ze sebe blbce a užít si to Umění je mít důvěru Umění je pozvedání se výš Umění je být věrný sám sobě Umění je chtít od života víc Umění je nechtít nic Umění je zamilovat si tělo Umění je dívat se do ohně a snít Umění je být blízko o umění jde Š. G.

63

Tribo není pupek světa „Vzpomínka na přátelství je pro mne vzpomínkou na všechny ty rozhovory, jež se zdálo být hříchem přerušit a v jejichž stínu všechny oběti dalšího dne působí banálně.“ Christopher Hitchens Napsal jsem už tři eseje, dva články, mnoho mluvil a mnoho si představoval mluvit o Tribu. A pořád ne to najít. S tím, co píšu je třeba nakládat opatrně. Místo, abych dodával „pro mě“, popis subjektivizoval a uvedl ho tak na pravou míru, prostě mluvím o Tribu. Což je dvojznačné. Na jedné straně se může zdát, že jsem ve svém vyprávění a prožívání ustoupil a upozadil sebe. Na druhé straně to však může být právě naopak, že jsem svým já pohltil celé Tribo, zkrátka považoval Tribo za svou dlaň. Tudíž je těžké rozlišit, kdy mluvím o sobě, kdy mluvím o tom, jaké bylo pro mě Tribo a o tom, jaké Tribo snad mohlo být bez ohledu na mě. Dnes je 25. srpna, před měsícem po nadšené noční reflexi a zpětné vazbě, kdy jsme se shodli, že chceme dělat Tribo další a že ho chceme dělat spolu, uklízíme zbytky, jedeme do Prahy a je to celé takové smutné a unavené. V Praze na křižovatce jsem pronesl památnou větu: „Já tady asi vůbec nejsem šťastný“. Měsíc pryč, a co? O čem bylo Tribo? Teď už bych si vymýšlel. Vždyť jsem vyprávěl tolik příběhů, že jen poslední vzmach tvořivosti bránil tomu, aby to nebyla naučená a vyprázdněná nadrčená báseň. A tak něco upadlo do struktury nebo zapadlo úplně. Však to je dobře, život jde dál. Přicházejí nové situace a události. Tribo není pupek světa. Ano, Tribo není pupek světa, tato věta mi dělá dobře. Ten měsíc jsem byl na chatě stavět dům a studovat filosofii, putovat po Středohoří a po Lužických, zítra jedu do Rychlebských lakovat sochy a plánovat zářijový víkend, v pondělí na první mužské setkání do Orlických, od dalšího pondělí nastupuji měsíční intenzivní kurs novozákonní řečtiny. Nenasytná touha prožívat a má zvědavost mě jednou zničí. Vlastně bych teď chtěl být spíš ve stínu a dělat to svoje, tak nějak tiše a nenápadně. Ale však doba na to jednou přijde. Musí přijít. Ten měsíc se mi snad každou noc zdály sny o Tribu, o kursech a zážitkové pedagogice, až teď to přestalo. Tak mě to těšilo, že to asi byl zářez do duše jako prase a zároveň mě rozčilovalo, že z těch snů nedokážu vydestilovat novou metodu, nové prvky a celý nový kurs, prostě obrátit svět vzhůru nohama. Byly to jenom změti obrazů, slov, světla, úsměvů... Nic polapitelného, ale bylo to silné. Však je třeba se naučit věci nechat být a nelapat je pořád. Takový byl pro mě kurs. Nechat být se dít a důvěřovat. A chci další, chci, chci.

64

Ale i tak, nové Tribo se mi rýsuje. Naším největším nepřítelem letos bude očekávání. Ten kurs byl dobrý a já si ho zamiloval. Moje zbožná přání a chvění během celého roku spíše mířila k tomu, aby ten kurs nebyl úplně špatný. Ale teď máme dobrý tým, dobrou vizi a moc dobré společné vzpomínky a prožitky. Tak dobré, že je lze těžko překonat. Kdepak, vůbec to nejde. Vážně ne. Takové Tribo se nedá napodobit. Musíme zničit očekávání. Zapomenout na Tribo, zapomenout, jaké to bylo. Tribo není pupek světa. Nejenom, začít se bát. Začít se potit a děsit. Potřebujeme krizi. A pak to možná půjde. A ono to půjde. Jestli jsem na kursu někdy působil suveréně nebo spontánně nebo silně (a tak jsem to občas cítil), tak teď už se zase hrozím jít poprosit souseda o pár minut internetu. Požádat milou paní o vodu. Zeptat se hajného na cestu. Občas to možná vypadá suveréně, ale uvnitř je malá sevřená Kafkovská dušička, která rozhodně není moc svobodná. A já už vůbec nevím, o čem byl ten kurs. A je mi to jedno a moc se o tom nechci bavit. Vlastně by mě zajímalo, jak ten můj naučený příběh vypráví ostatní. Oni totiž vypráví úplně jiné příběhy. Tak jiné, že bychom si snad i mohli nerozumět. Ty podstatné body, ty zásadní zlomy, události a setkání dává každý někam jinam a každý jim jinak rozumí. Jasně někde jsme se trochu sešli, třeba u mouky, ale i ta byla pro každého jiná. Co byla obyčejná situace pro mě, to byla pro někoho jiného bodem obratu. A statistik se vzteká: „Jak to mám pak vyhodnotit a jak vytvořit nejlepší scénář?“ Nic takového není. A naštěstí nemůže být. Jsou jen neopakovatelní lidé a jejich setkání. My pro to setkání můžeme připravit prostor. A setkání dvou lidských bytostí je tak záhadné, že se s ním nedají dělat počty. Vždyť ta hlubina setkání, která vždy zůstane nevyslovena. Mluvíme spolu. A já mám třeba manžestrovou bundu, vážnou tvář a mluvíme o zásadních věcech. Ale náplň těch slov, záměrů, vzpomínek a příběhů je jen naše a zůstává z velké části nezjevena. A můžeme donekonečna rozebírat společně jedno naše setkání a bude to nevyčerpatelné. Protože se bude muset odmluvit deset, dvacet, třicet let, ale zatím čas běží. Tak se vše stále mění, proměňuje. Hodiny člověk mluví o Tribu, a pak se ptá: „Bylo to tak?“ a kdyby měl sílu, začal by znova a jinak a i to by byla pravda. Však občas mluvíme o bezvýznamné věci a ona tím mluvením dostane obrovský význam. Mluvíme o svém životě a najednou máme radost. Pár okamžiků bylo Tribo pupkem světa. Teď už není. A bylo vůbec? Člověk zleniví a vyčpí, aby vůbec mohl žít (nevím, jestli je to omluva nebo nutnost životního rytmu). A jasně, přijde mi Tribo krásné a přijde mi smysluplné. Ale to není nic než takové vyprázdněné souvětí. Bylo by třeba říct, v čem bylo krásné a proč bylo smysluplné. To by bylo na několik hodin vyprávění, srdce by se začalo chvět a bít rychleji, oči by se otevíraly, tvář by zářila a byl bych zase u sebe a s větší důvěrou. Ne, to si schovám na jindy, až budu chtít vytvořit krásnou a smysluplnou událost. Sedět večer u řeky a vyprávět, aby se pak dalo vyprávět o tom sezení u řeky během sezení u ohně a o sezení u ohně na dalším Tribu. Žijeme řečmi.

65

Zatím sedím u počítače. V pravidelném rytmu, jednou za čtrnáct dní přijde esej, o čem bylo Tribo. Vzdávám díky Bohu, že nechodí častěji, protože srdce začne bušit, já snít a láskyplně se dívat na zahradu a ten den je ztracen. Stane se z něj Tribo den. Čtu si ty nahromaděné věty a slova, za kterými je ta nezbadatelná hlubina, která se takto snaží sebe-vyjádřit, sebe-sdělit druhému. Vždy z toho prosvítá určitá rezignace, marnost nebo ochablost řeči. Nejde to vyjádřit všechno a cele. Musíme se omezit na jeden prvek, částečku, která byla podstatná a i tak, dvě stránky jsou prostě málo. Občas to hmatáme, úplně to tady, jen to dokázat vzít a dát. Ty texty prochvívá takové nadechování. Už, už se nadechuji. Mám to na jazyku. Ale ne, není to úplně ono a bylo by to strašně nadlouho. Ale i ta nadechování jsou mocná. Oči kloužou a vzniká symfonie, tóny, harmonie a já už s textem vedu dialog. Souhlasně mručením přitakávám. A mám chuť odpovědět, začít rozhovor bez konce. Často souhlasně přitakávám. Často jen s úžasem mlčím a divím se, že ten kurs byl tak krásný a opravdu smysluplný. To jsem to zapomněl? Ale jo, na úrovni věty jsem to věděl celou dobu, ale teď, teď je to síla, teď je to živé, teď je to tady. Tribo dny jsou krásné a smysluplné dny. O Tribo dnech se dá krásně vyprávět. A dá se krásně vyprávět a udivovat druhé o Tribo textech. A každý Tribo den, já napíšu esej. Takže o čem bylo Tribo? Tribo je u mě stále. Já už se občas stydím, že pořád jen mluvím o Tribu a o kursech. A palčivě hledám i jiná témata, o kterých by dalo pěkně mluvit. A je jich mnoho. Ale nevím, no. Prohlížím si fotky z kursu a říkám si: „Ježiš, tam bych tak chtěl být, tam to muselo být skvělý“. Čtu si eseje a říkám si: „To bych chtěl zažít a tohle napsat“. A nejhorší na tom je, že to nejzávažnější, to, co se nejvíce týkalo srdce, co se nejvíce zařízlo, to nejde vyslovit. Nikdo to neumí vyslovit. Máme tu jen slova: důvěra, láska, nechtění, nelpění, zapomenutí, naslouchání, průzračnost, přímost, víra, svoboda... Mezi nimi určitě chybí ta vaše. Vždyť tahle slova na kursu opravdu nebyla, vůbec jsem si nevšiml, že by tam s námi byla nějaká slova. Ale vlastně trochu asi jo. Co je to slovo, co je řeč? Není to úplně tak, že by slova byla jen nálepkami pro jasné myšlenky, pocity a prožitky, které jsou uvnitř, a které je třeba takto přelepit něčím velmi neosobním a univerzálně srozumitelným, a tak je zredukovat a stát se nevěrným. Ona ta slova často ty pocity vytváří, tvarují myšlenku. Řeč zkrátka není jen obalem pro něco hotového, co by bylo i bez ní. Zkuste si sednout a tiše zkoumat, kde se bere slovo. Zkuste se třeba zamyslet, jak se teď cítíte. Tam není nějaká jasná vnitřní řeč nebo myšlení, které by se vyslovovalo. Nebo něco, čemu jen přidáte na hlasitosti. Tam někde uvnitř jsou jen mlhavé chuchvalce, a když vyslovím slovo, které se mi zdá, že jim patří, jakousi intuicí poznám, že nejsem úplně daleko. Ale jsem tam? Jsem blízko? Jindy čteme nebo nasloucháme a najednou si říkáme: „To je ono, to přesně ono, takhle bych to řekl, kdybych...“. Můj učitel literatury říkal, že ty nejlepší knihy jsou ty, u kterých si říkáme, takhle bych to napsal. A je krásné, že to někdo udělal za nás.

66

Zkrátka řeč vytváří, tento esej je pro mě nový. Včera nebyl. Řeč mě proměňuje, ukazuje mi něco nového. Mění to uvnitř. Já, které začalo psát, není úplně tím já, které se nyní blíží k závěru. A co čtenář? Co to vlastně děláme naší řečí? Někde za tím však zůstává ta nevyslovitelná vrstva. To, co bylo na Tribu to nejpodstatnější. A co bylo, je a bude také jinde. Tady jsou ta naše slova a tady jsme opravdu daleko té původní zkušenosti, když se ji snažíme vyslovit. Nejen to. Jako by každým pokusem o vyslovení počala mizet. A byla tam vůbec? A tak bychom se měli učit pečovat o to nevyslovitelné, nalézat vztah k tajemství, střežit ho a jen náležitě připravení k němu pokorně přistupovat a nahlížet na něj. Ale nechtít to zpodobnit, nesnažit se dát tvar, nechtít obraz na místo živého. Hledat k němu cesty. Protože jinak to nejpodstatnější ztratíme. Sami sebe ztratíme. Konečně, o čem byl tento esej? Možná vůbec nebyl o Tribu, ale o mých řečech o něm. Zkuste říct, o čem byl tento esej pro vás. Můžete mi napsat odpověď, o čem byl. A slibuji, že poctivě odpovím na vaši odpověď, pokud bude poctivá. A kdo nechce odpovídat, může si lámat hlavu následujícím koánem a písní, která se k němu váže: Tribo není pupkem světa. Vykroj si pupek světa z hlavy. A naslouchej svému pupku. Jak ale zapomenout? Musíš jím být. Cesta tam, je cestou zpět. Jinak budeš navždy ztracen.

67

68

Triboluminiscence Občas mi přijde zvláštní, že jsem se s tím názvem nikdy beze zbytku nesžil. Chvílemi víc, chvílemi jsem ho pozapomínal. Co vlastně znamená? Drcením krystalů vzniká světlo. Co to znamená? Ano, ano, přesahy vyčíst lze. Ale jak zní? Jak se můj jazyk se slovem potýká? A že už najednou po půl roce kurzu v hlavě ho konečně dokážu vyslovit bez škobrtnutí? Už ... ano. Už ano. Ano. Začínám rozumět. Vždy jsou zde polarity; věcí, činů, znalostí, úrovní vědomí. Tvorba, tvořivost. Umění. Každodennost. Pojmy, které se mi pojí s kurzem. Tvorba je možnost, je tady, je teď. Když vidím pole svých mezí, když vidím pole svých možností, můžu buď (sebe) zapomenout, nebo tvořit. Tvořivost, tvořivá síla, potenciál, je tu stále, je ve mně. Tak rozumím i umění. Umění je uvědomovaná tvorba sebe-vědomé, a tedy autonomní bytosti. A každodennost – je tady, je teď. Stále se učím, že kvalitu svých činů, svého vnímání, svého bytí mohu neustále prohlubovat, snad zušlechťovat. Je to vývoj – v poli. S narozením pro kurz nejsem s to ani vyslovit jméno kurzu, abych ho časem přijal a hovořil v jeho jazyce, abych ho pozapomněl a kráčel dalšími cestami. Nicméně je ve mně, je mnou, na tom se nic nemění. A to jsem nezmínil další pojmy, které stojí v pozadí: posvátné, boj, bolest a smrt jako proměna. Láska. Chvíle pro první pousmání: zase cítím, že se nevejdu do slov. Dejme tomu, že předchozí text je malé rozvržení jedné větve mého žití, které reflektuji posledních pár let (ne-li celý život) a na Tribu obzvlášť. Tribo pro mě začíná jako výzva, kolbiště, meditační sál, milostné lože a divokost. Výzva ověřit si to, co ve mně roste, co mě táhne k lidem a vpřed, a co mě brzdí a stahuje můj pohled vzad. Výzva poměřit se se svým stínem (a stále ho přijímat a tvořit s ním), výzva učit a učit se zároveň v kontaktu s jinými. Vše je kolbiště, protože nic není jen tak – v tom se pro mě skrývá radost i vážnost, a tedy výzva. Meditační sál je klidem v pozadí. Milostné lože je vášeň, radost a touha být s. Divokost je totéž i víc, vše za slovy, vše o vůli a záměru; spolu s meditačním sálem jsou branou k posvátnému. Druhé pousmání, konec metafor. Zpátky na zem. Triboluminiscence je pro mě velkou radostí. Přestože mnohé jsem nedokázal realizovat tak, jak jsem si přál, mnoho dalšího, co jsem chtěl, v co jsem doufal, co jsem si přál, se naplnilo: před Tribem jsem byl trochu unavený z některých zážitkovo-pedagogických metod a z práce v týmu vůbec. Mé (samozřejmě uznávám, že ryze subjektivní) pojetí zážitkové pedagogiky spočívá v tom, že by měla člověku zprostředkovat (možná lépe: připomenout) věci mu důvěrně známé, ale pozapomenuté: mít se rád a mít o sebe zájem, být rád se sebou se všemi možnostmi i omezeními svého těla a mysli. Mít vyjasněný vztah k lidem, poznat, kdy je dobré být sám a kdy s lidmi, umět je ocenit a mít z toho radost. A nakonec vidět smysl ve svém zakotvení v širším prostředí – společnosti, krajině. Ve zkratce: umět si odpovědět na otázku po vztahu já-já, já-ty, já-svět. A v současné době oceňuji co největší

69

jednoduchost a průzračnost technik, které by k tomuto poznání měly otevírat brány. Komplikované simulace, dramaturgicky náročné hry a další sice fungují, také člověka přivádí k mnohému poznání, ale zpravidla bývají neopakovatelné a intenzita jejich dopadu po návratu do každodennosti rychle klesá. Navíc v současnosti cítím (opět ryze subjektivně), že mnohé fyzické a psychologické programy zážitkové pedagogiky do značné míry nahrazují hlad po archaických rituálech, ovšem na rozdíl od nich jsou jednorázové, podchycené pouze na základní psychologické rovině a odehrávají se ve skupině vzniklé ad hoc, čili po návratu z kurzu bezpečnost blízkého společenstva – mizí. To v současné době cítím jako příliš velký risk a mám proto raději jednoduché přímočařejší aktivity, na kterých Tribo rostlo. A tak: pracuji s tělem, dotýkám se sebe, druhých, světa kolem sebe, buď v tvořivé práci, tanci, pozorném rozhovoru nebo tichém spočinutí s jablkem. Podobně práce v týmu. Ani jsem si nemohl vysnít takovou směs osobností a svébytných přístupů a náhledů na věc, jaká se nám letos urodila. Mohl jsem si prožít a ověřit, že práce v týmu může... plynout. Nemůžu najít lepšího slova. Bez různých animozit, předsudků, intrik, mocenských bojů a soubojů eg – prostě plynout svým různě meandrovitým proudem. Už jsem vám všem děkoval osobně, přidávám dík i na elektronický papír. Další vydařený experiment: umět v klidu reagovat na změnu – na náhlé změny v programu, na drobné inspirace v rozhovorech, nebo činech lidí kolem mě. Nebát se jí, reagovat na ni, počítat s ní jako přirozenou součástí života. A nemyslet si to pouze – skutečně to žít. Dřív se mi to sem tam přihodilo, na Tribu mnohem víc a soustavněji. Jsem zvědavý, co přijde dál. Být se všemi ženami a muži z účastníků co zrovna můžu z plna dát a přitom si zachovat své hranice. Radovat se, být spolu, ale včas odejít a nelitovat. To bylo také dobré, to jsem také dřív uměl mnohem mělčeji. A učit se až na půdu hafo moc: třeba půlhodinu s jablkem čítám mezi nejlepší tantrické meditace, které jsem zažil! Ještě zbývá jedna věc, na kterou se těším – zda budou růst společné projekty, nápady a setkání (pokud nesejdou na úbytě, hm!). Od půlky srpna jsem unavený jako pes, takže sám mnoho nerozvíjím, ale zajímá mě to a doufám, že si nenechám ujet vlak. To se mi teď honí hlavou. J. J.

70

71

72

Desetidenní nahlédnuté Stálé a odvěké krásno zní, znovu i jinak ze světa, z člověka z nesnáze sílu pro dílo život I. N.

73

Triboluminiscence byla... ...ZŽÍVÁNÍ ante cursum Rozjetý vlak! No jenom zkus naskočit. Jde to blbě... nebo ne blbě, ale dlouho. Zaúpěl jsem zděšeně, když jsem zjistil, že se v týmu všichni znají. Obzvlášť mé já introvert. ...BOJ, PŘEMOŽENÍ SE přípravy a kurs Vylézt z postele třikrát za noc, i když padá stan, to chce notnou dávku sebezapření. Ono se často něco nechce... Moc že nechce! Ale když tam to šapitó svět potom znova stojí, a kolem je živo a všichni i já jsou rádi, že se pod jeho díry můžou schovat, tak to za to moc že stojí. ...NOVÝ PROSTOR pořád Tělo ... jó to tělo pánové, tomuhle jsem věřil v programu ze všeho nejmíň. "Jaký tělo? Co to kruci jako bude?!?" Teď to chápu a děkuji za to. Bylo to silné a bylo to super. Pro mě od chvíle masáže, která byla nadpozemská. Dimenze, která existuje, aniž bych ji dřív vnímal se mi zvolna vykreslila před očima. No uvidíme, jak s ní dál ´... Kosa... už jsem koupil! A je to paráda! Navíc- nikdy bych si sebe nepředstavil, jak si jdu hltavě přidat vege jídlo a jak se se zájmem bavím o setkání hippiesáků na Rainbow! Od doby triba míň uklízím a víc koukám kolem. Nebo snažím se. ...o ROZHODNOSTi, JISTOTĚ Taneční večer. Obvyklé pocity v hlavě i v těle- stud, racionalita, nepříjemné sevření a ztuhlost. "No je tohle normální?!?" Čas plyne, přichází taneční trojice. Kolem dokola tma, jen dotyk loutkoherců vyvolávající důvěru. No důvěru... vlastně... vůbec ne! Na to jsou vodící pohyby málo rozhodné... zdánlivá maličkost, sotva znatelné váhání úplně zabraňuje odevzdání se! Přestože by bylo příjemné nechat se unášet a přijmout vývoj věcí, není vedení přesvědčivé a nezdá se, že ONI ví co dělat. Nerozhodnost sem nepatří! ...opravdu jenom sem? Po uvědomění zkouším roli hybatele. Zdá se, že rozhodnost opravdu navozuje důvěru, odevzdání a ochotu přijmout vše... ach ta VÁHAvost. Nakonec ten TANEC nebude tak zlý! ...SETKÁNÍ

74

Kruci chlape, tohle je trochu nečitelný! Že bys příště z té díry vylez´ dřív ? Takže bacha- na setkání musí být přeci jenom dva! a konečně ...PRÁCA! Sochy sou na místě, facha to byla mocná, ale to na tom bylo to nejlepší.

75

76

CO BYLA TRIBOLUMINISCENCE PRO MĚ „Mezi podnětem a odezvou existuje prostor. V tomto prostoru se nachází naše svoboda a schopnost zvolit si odezvu. Ve volbě se nachází náš růst a štěstí.“ Stephen R. Covey, 8. návyk. Od efektivnosti k výjimečnosti Triboluminiscence. Rozhodnutí se na poslední chvíli, odjezd druhý den ráno. Kam to vlastně jedu? Koho tam poznám? Najdu na kurzu někoho, s kým bych si rozuměla? Budu se vůbec mít s kým bavit? A co tam budu dělat, když vlastně ani neumím kreslit, malovat a nepřijdu si vůbec tvůrčí? Vlastně jsem spíš taková nijaká. Obyčejná. A opravdu, po příjezdu na kurz se většina z mých obav potvrdila. Opravdu jsem se zpočátku cítila jako nějaký vetřelec mezi těmi skvělými, nápaditými a nadanými lidmi. Oni mne ale vzali mezi sebe a já jsem byla šťastná, že mohu být součástí něčeho, alespoň pro mně, tak velikého. Během deseti dnů strávených v kouzelných Rychlebských horách jsem si uvědomila spoustu věcí. Především, že chci být jako ti lidé, se kterými jsem měla možnost se setkat. Oni jsou totiž, i když každý svým způsobem, moudří. A to já bych chtěla být jednou také. Nebo se k tomu alespoň přiblížit. Na světě neexistují dva stejní lidé, a proto nejde určit definici moudrosti, podle které by se dal z davu vybrat člověk, který by mohl být považován za moudrého pro všechny ostatní. Existuje i mnoho dalších slov, která podle mého názoru s moudrostí souvisí a denně je používáme. Tato slova, slova a pocity s nimi spojené, pro každého z nás znamenají něco trochu odlišného. Co třeba láska, štěstí, svoboda nebo víra? Moudrý je ten, kdo se dokáže radovat z maličkostí a vážit si jich. Pokud jsme šťastní my, jsou šťastní i lidé v našem nejbližším okolí a naopak. Když je někdo trvale smutný, zahořklý, nepřístupný, nedůtklivý, výbušný a neohleduplný, vytváří kolem sebe prostředí, ve kterém je pro ostatní nemožné být šťastnými. Proto je důležité radovat se z toho, co máme. Nemá smysl hnát se celý život za něčím a myslet si, že až toho dosáhneme, vynahradíme si tím všechny předešlé roky. Samozřejmě má smysl mít vytyčený nějaký dosažitelný cíl. Podstata moudrosti je v tom, neupínat se jen na jeden vzdálený cíl, ale vnímat i každodenní radosti, které s ním bezprostředně nesouvisí. Je správné přijímat vše, co nám život nabízí a i na tom, co nám zprvu přijde špatné, najít něco dobrého. Každá mince má přeci i opačnou stranu. Moudré je také zaměřit svou sílu na to, co lze změnit a zároveň se smířit s tím, co změnit nelze. Nejtěžší je však tyto dvě věci rozlišit, což dle mého názoru dokáže právě moudrý člověk. Pro mě bude vždy moudrým člověkem člověk svobodný, šťastný a rozdávající štěstí i lidem okolo sebe, držící se základních principů spokojeného života, člověk s „čistým“ svědomím a snažící se dosáhnout co nejvyššího osobního růstu. Jsem vděčná za to, že jsem mohla strávit čas nejen s jedním, ale hned s několika moudrými lidmi najednou! L. V.

77

78

CO BYLA TRIBOLUMINISCENCE PRO MĚ Teď se mám zamyslet nad tím, co pro mě byla Tribo, nebo snad co pro mě je? Byl to pro mne vstup do neznáma, vystoupení za poznáním, krok blíže k ostatním, skok k sobě. Bylo to něco nového, jiného, veselého, silného, poutavého, nevšedního, zajímavého, milého, povzbuzujícího, povznášejícího, usazujícího, ujasňujícího, kotvícího, provokujícího, podporujícího, něco přátelsky nepřátelského, objevujícího, probouzejícího, uvolňujícího, uspávajícího, chutnajícího, voňavého, orientujícího, nevšedně všedního i všedně nevšedního, něco jemného i drsného, osobního i společného, myšlenkového i citového, otevřeného i uzavřeného, slovy, písmem nevyjádřitelného. Prostor dělat i nedělat, tančit, zpívat, hladit i bít, mluvit i naslouchat, kreslit, malovat i psát, vychutnávat i servírovat, zastavit se i rozeběhnout, přemýšlet i nemyslet, otevírat i zavírat, přijímat i odmítat, poznávat i zapomínat, překonávat. Prostor usmívat se i mračit, smát se i plakat, nořit se i vyplouvat, procházet se i rozeběhnout, radovat se, těšit se, užívat, prožívat, být, jít, žít. Tvorba vnitřní i vnější, tvorba semínek i plodů, radostí i starostí, zodpovědnosti i volnosti, tvorba základů a podkladů, vrcholů, prostorů, možností, nápadů a inspirací, klidu a harmonie. Objevování starého i nového, pravd i lží, přátelství, krajiny, historie, současnosti i budoucnosti, objevování materiálů i techniky, volnosti i svázanosti, úspěchů i proher, přírody, lidí. Byl to prostor a tvorba, bylo to objevování. Byla to možnost, byly to otevřené dveře. Byla to podaná ruka, byla to šance. Byla to svíčka ve větru, namočený štětec, vítání něčeho v sobě, jakési vlnění. Každý si toho odnesl jenom tolik, kolik do toho sám vložil. A to je dobře. Tímto dík. E. K.

79

80

Triboluminiscence Nechám znít trubku do kraje v západu slunce, zvlněné trávě mi chřástal ozvěnu zahraje s písní lásky druhý se přidá uchu moc neladí ten jejich vyrvál Tam kde lidé měli kořeny zbyly jen stromy duch místa usnul, zmizely příběhy jen jabloň na louce vzpomíná na dobu hýčkané zahrady Poslouchám Rychlebské hory a krajinou co čaruje pošlu své přání po větru k nebi ať ve mně zůstane na chvíli……na věky J.B.

81

Návod na mé použití za svítání Nebudit! Nekrmit! Nekamarádit! A nebo mě lehce probuď Já si povzdechnu Ale vstanu A budu se podivovat Všem barvám co má úsvit

82

83

84

PROBOUZENÍ V KRAJINĚ Rychleby Setkání s lidmi Cesta s nimi Cesta spolu! Třpytní třpyt, třpycení Záchvěvy tvoření Bože milý, půjde to vůbec? … Jde to! Spolu! I bez sebe. Jdi dál!

Po cestě ať Tě provází Jeho – Její Láska! Y. L. K.

85

Jak ze mě udělat umělce/umělkyni? Polij mě studenou vodou, nejlépe přímo v potoce, vydrhni mě vodní řasou, obleč do trávy. Oči mi ještě protři levandulí, uší chřástalím cvrkotem. Na tělo mi polož Janovy ruce... Pak počkej. Do dlaní mi vlož obrázek artaktivní Anny. Krk i celou hlavu mi natoč k nebesům. Nohy zahrab do země. Projeď mi prsty syna stromů jemně okolo páteře až na temeno hlavy. Zatni! a je To! Právě jsi získal atraktivní umělkyni se smyslem pro humor i rurální témata.

86

Co byla Triboluminiscence pro mě? Na začátku to byla chuť rozvinout se dál v prožitku z minulého léta. Pokračovat znovu v tvoření. Před rokem v Kostelní Bříze zakončeném či snad jen přerušeném? Být opět v létě s blízkými lidmi, se Šimonem, Hel, PéŤou, s Aldarionem, Janem, Jíťou i ještě tehdy neznámým Ivem... se všemi ostatními neznámými, co přijedou. Mít s nimi na čem pracovat. Smysluplně trávit letní čas. Touha tvořit a spoluvytvářet, zažít něco nečekaného, co by se doma zažít nedalo. Vyzkoušet si roli organizátora – posunout se ve své schopnosti komunikovat. Vymyslet program pro ostatní – obhájit si ho, uvézt a provézt až do konce. Adrenalin nad jiné užitečný! Při přípravě kurzu jsem zažívala gejzíry radosti, inspirace, obdivu k ostatním, jak do toho jdou. Pak však střih a přišly chvilky vyčerpání, chuti na všechno se vykašlat, chvíle nemohoucnosti najít další spojující linku, vyprázdnění myšlenek, ztráta spojení s ostatními, ztráta motivace a strach a úzkost ze zodpovědnosti, z toho, jak to všechno s kurzem dopadne, jestli se přihlásí dost lidí a jestli jim na začátku budeme mít s takovou, vůbec co nabídnout... Vzdát se účasti na kurzu, odstoupit? Smutek, ticho. Klid. A potom? Objevila se Víra a ochota znovu začít, velká podpora a pochopení od týmu, láska a smíření. Smíření s tím, že jsem prostě jen tak schopná, jak jsem právě momentálně schopná a že i s tím se dá dělat kurz. Protože pamatujte na Šimonovu památnou větu: „Tady je vidět, že kurz může dělat skutečně každý!“ Budiž Vám to inspirací a odvahou! Samotný kurz: Na začátku: zátěž, námaha, trápení – zda dělám dost, zda vidím vše, zda zvládnu alespoň nějak pomoci, přispět k tvoření kurzu. Snaha za všechno se omlouvat a trpitelsky se dívat okolo, hrůza!!! Po pár dnech, po tanci a po maskách: uvolnění, vydechnutí, pochopení, že se věci dějí někdy samy a že do sebe Díky Bohu a prací lidí zapadají. Že nejde mít vše připravené do puntíku a pod absolutní kontrolou. Že tu musí být také prostor pro svobodnou, ničím neřízenou tvorbu, prostor pro účastníky, jejich vyjádření, jejich přání. Že jde o to - naučit se „tančit“ s tím, co je. Že mě Bůh tomuto tanci právě učí. Skrze místo, skrze lidi zde, skrze mě samotnou, skrze práci. Učím se tedy tančit s tím, jaká jsem, co jsem, jak cítím, jak se cítím!

87

Dělá mi to radost. Děláte mi radost. Nikdy nezapomenu na ten společný kruh, když jste všichni třímali ty svoje nádherné fantasijní pomalované sádrové obličeje před sebou na kolenou a otvírali své hlavy a srdce. Byl to sen, ta nejskutečnější skutečnost!!! Práce na sochách: Nejistota, přešlapování, technické obtíže, zkoušení, bezmoc, ale víra, že to nějak nakonec dotáhneme do konce. Déšť, nepohodlí, kouř a pach benzínu, migréna, slabý nohy. Disco sušenky. Nezměrná pomoc Aničky, její lehkosti a přesto urputnosti vytrvat. Společná odpovědnost s druhými, postupné krystalizování tvaru – tvorba. Šimon a Ivo s motorovkou, dva nádherní chlapi, co se řídí ženským citem a radou a jsou ochotní podřídit se společné představě díla, toť fakt ráj, to jsem snad ještě nikdy do svých třiceti let nezažila : - )))) Mrzelo mě, že jsem nezvládla předáctví v té rovině, organizace společné práce, a to že nemalá část skupiny byla tak vyšachovaná a nebylo pro ni v určitých časových úsecích místo a práce. Příště si na toto dám bacha. Tohle, mi prosím, odpusťte - zaťaté umělkyni, co nevidí napravo nalevo... Vynesení soch do krajiny: Úleva, neskutečná úleva. Je to – HOTOVÝ, vykrytalizovaný, září to a je to krásný. Je to TAM-KAM-TO PATŘÍ! Tak teď už mě napadají jen samé sladké žvásty, to by Vás nebavilo číst a já stále ještě trpím na ztrapnění slov... tož poslední: DÍKY, DÍKY, DÍKY VŠEM v týmu Š.H.J.P.J.A.I a TRIBOlidu Teď jsme v tom všichni namočení, náš team teď čítá 23 lidí a jeden skvělý kuchařský pár k tomu MojDAna! -A co víc máme taky Kryšota!!!! A s takovým vědomím se zemi||||||||||||||||||||||||||. Pod jeho laskavý dohledem /_._\

zase

o

něco

lépe

kráčí

po

matce

88

89

90

Drtivá Luminiscence v mém životě Dne 15. 9. : K této eseji se vracím už asi po třetí …….(Dne 5.10. : oprava, už po čtvrté, a to několik týdnů poté, co jsem ji sice napsala, ale neodeslala – proto také není ve vašich Tribo sbornících)…… ale stále né a né něco vyplodit...NEVÍM zda je to určitou nechutí k psaní, přílišnou zahlceností všelijakými aktivitami, nastavením priorit v mých aktivitách, touhou o prázdninách opravdu nedělat nic do čeho se mi nechce, nebo tím, že nevím co k Tribu napsat, protože se u mě pohybuje spíše v pocitové rovině, nebo jej mám už tak uzavřené že se v něm nechci už hrabat ...HMMM důvodů proč by to tak mohlo být mě napadá celkem dost, ale jak to DOOPRAVDY je? ? ? ? ? No nicméně dnes (15.9.) jsem mluvila se Šimonem o tom, že nepojedu na Tribo víkendovku a mám z toho takové úzkostné pocity, že nejedu, které mě alespoň donutili sednout k pc a začít o Triboluminiscenci a mě konečně přemýšlet a potažmo i psát. Když zrovna teď přemýšlím nad Tribem, po pravdě mě naskakuje v hlavě úvaha nad tím, zda příští Triboluminiscenci opravdu dělat či ne. Už jsem na to kývla a byla s myšlenkou tvorby dalšího ročníku i opravdu ztotožněná , však teď, když mám „unavené“ období a vidím, že dělám opravdu spoustu aktivit zadarmo a už nemám čas na to vydělávat si a konečně se tak pomalu stavět na své nohy, mám z tvorby dalšího Triba rozporuplné pocity.

91

Proč se Triboluminiscence nevzdat?

schopnosti, vystupování před lidmi, navazování vztahů s novými lidmi...)

přináší mi spoustu nových zážitků je vedena pod Lipnicí, kterou jsem chtěla blíže poznat

když jsem s ní již začala, nechci ji tak brzy opouštět Proč se Triboluminiscence vzdát?

je to tvůrčí prostor, který v lidech otevírá uvězněnou svobodu protože lidi, kteří na ni jedou jsou obohaceni o něco nepopsatelného, co hýbe jejich životy tým, se kterým Tribo tvořím, je ohromně rozmanitý a inspirativní další příprava Triboluminiscence by mi nemusela sebrat tolik času posouvám si díky ní své osobní schopnosti (vedení lidi, komunikace, vyjadřovací

odvádí mě od jiných činností a cítím neustálou povinnost něco pro Tribo dělat, která mě tíží (něco jako neustálé hlodání v hlavě: neměla bych pro Tribo dělat více) nebyla jsem spokojena s přípravnými týmovkami (některé pro mě byli únavné) neuměla a ještě asi neumím se před Týmem úplně otevřít protože bych ráda viděla proces tvorby a realizace jiného kurzu s jiným týmem.

Tak to je k první úvaze co Tribo a já, která je pro mě taková nejvíce tíživá. – Jen ÚVAHA nedělám zatím nijaké závěry, jen v sobě nechávám doznít ten pocit a vyzrát jej do definitivního rozhodnutí Čím pro mě Tribo je? Abych mohla začít, musím se vrátit k dobám už docela dalekým a to k Tribu 2010, kde jsem byla účastnicí. Přihlásila jsem se proto, že jsem se ve škole o Lipnici učilA a považovala jsem ji za takového guru v prožitkové pedagogice. V prožitkové pedagogice jsem v té době viděla velký smysl, který snad stále ještě vidím a chtěla jsem se jí v mém budoucím životě zabývat. Tvorba a umění mi bylo vždy blízké, a tak jsem si podle zaměření Lipnických kurzů vybrala právě Triboluminiscenci. 92

Co se stalo zásadního? Díky Tribu jsem si uvědomila a vyzkoušela, že už docházím do té fáze, kdy já sama mohu začít tvořit takovéto kurzy a předávat tak zážitky lidem… že pokud chci, jsem schopna Vést. A podle toho jsem také ve svém životě začala jednat. Vytvořila jsem projekt ART proŽITek, zažádala o grant a začala Vést. Dalším zásadním byli někteří lidé, kteří mi na Tribu přirostli k srdci a nějakým směrem mě ovlivnili a pošťouchli v mém životním plynutí. A to nejen během Triba, ale i po Tribu a vlastně i teď. Podílení se na tvorbě Triboluminiscence 2011 mně taky připadalo jako dobrý postup v mém životě. Proč bych já měla psát o Triboluminiscenci a Mně? ptala jsem se dnes Šimona. VŽDYŤ JÁ JSEM HO TVOŘILA PRO DRUHÉ, ani ne tak pro sebe. Ale to nemůže být asi tak docela pravda co? A pokud je… JE TO ŠPATNĚ a není potom divu, že uvažuji nad tvorbou dalšího – co člověk dělá pro druhé a není si jist, že to sám chce, nikdy nemá dobrý výsledek Hmm je to nějaké těžké napsat čím je pro mě Tribo. Zásadní okamžiky, které si z letošního Triba pamatuji, jsou: Do tančírny přišla skupina lidí - některé známé a některé neznámé tváře... Těmhle lidem bych měla něco předat... (Tak se předveď holka)... V tu chvíli se ve mně rozlila absolutní lhostejnost k tomu, co se bude dít. Tvorba desky na Fejs Buk ve mně navodila klid... práce s barvami a jednoduchostí trojúhelníkových tvarů mě zabavila a uklidnila na celkem dlouhou chvíli. Houpačka... chtěla bych tvořit houpačku - jsme šikovní, spolupracujeme, vymýšlíme, realizujeme... houpačka visí, je krásná a funguje přesně tak jak má - Centrum kinetické meditace. Tanec, čeká nás taneční večer... dlouhá příprava s Leničkou - VELKÉ „Zvládneš to! Zvládneme to!“... Tančím s šátky, vybízím k tanci, k příchodu do tanečního prostoru. Všichni tančí, hýbou se a jančí… juchůůů - ne všichni ne někdo zmizel a někdo netančí. Trojice - jsem jen jako průvodce a koukám se na krásu pohybu ostatních - je v tom síla!... jsem šťastná, když při ranní reflexi slyším o Martiččiném překonání v postoji k tanci, pohybu. 93

Ležíte v kruhu, bílé tváře - posmrtné masky. Zadání: Jak se vidím já? Jak se chci vidět? Jak mě vidí druzí?... malujeme... ČASOVÝ tlak - honem honem „tak snad nejsme ve škole aby jsi nás honila jako paní učitelka“... jenže já vím, co nás ještě čeká, vy ne! Povídání o maskách: Pétiny krásně formulované věty Evka a její záchvat smíchu s brekem při historce jak se viděla s Pájou v bytě Nabádání Michala k tomu, ať má odvahu k činům Zlatoústý Zbyňa Vendy se svým stromem, který má sílu opět růst ... Spousta slov - otevřenost duší ... Svíce , řev, draní se k cíli – „nemáš na to“, „jsi nešikovná“, „nemáš dost sil“, „nechceš to“... boj - síla - touha se dobrat k cíli.... všichni dojdou kam se derou Medvídci... táhnoucí se sliz na který se nabalují další a další špíny a Vy je musíte pozřít Mouka... lidé mazlící se s moukou jako s plnohodnotným milencem, svoboda - tak intimní pohled, že raději odcházím na svou osobní intimní procházku krajinou Déšť - už od 4 hodin vzhůru - buzení v pravidelných intervalech, lezu na střechu jurty a zakrývám ji plachtou, celé chlupaté nohy od ovčích chlupů... slejvák celý den a další den Tvorba...mazlení se se dřevem, neustálé hlazení, šmirglování, hlazení, dlátování, hlazení....plné ponoření do monotónní činnosti Křest děl... přicházejí první návštěvníci a lehají na pohovku, hrají dámu a lavičku také rozebírají... loučení se se sochami: Objetím vhlédneš do krajiny - dřevo plné pozitivní energie - nabíjí! Večer u ohně...co mi to dalo co mi to vzalo - nostalgie, únava, konec... Mandala - už jsem jinde, zaplula jsem jen jak jsem chtěla. - Odjezd, Balení 94

Velká zpětná vazba Týmu....u hradu pod světlem lamp, u pomníku... ... ... Vděk za zkušenost a Doznívání nejasných pocitů Touha se více nevyjadřovat P. L.

95