Trestní sankce a zásady jejich ukládání

Bankovní institut vysoká škola Praha Právo a veřejná správa

Trestní sankce a zásady jejich ukládání Bakalářská práce

Autor:

Marcela Šavelová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Aneţka Forstová

Duben, 2013

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Šumperku dne 25. 4. 2013

Marcela Šavelová

Ráda bych touto cestou vyjádřila poděkování JUDr. Anežce Forstové, za její odborné rady a ochotu při vedení mé bakalářské práce.

Anotace Bakalářská práce analyzuje problematiku trestních sankcí v novém trestním zákoníku. V úvodu je popsán jejich historický vývoj, zásady trestního řízení, základní teorie trestání, pojem a účel trestních sankcí. Stěžejní část práce je věnována zásadám pro ukládání trestních sankcí, jejich systému a jednotlivým druhům. V závěru práce jsou uvedeny podstatné změny u vybraných druhů trestů oproti původní právní úpravě. Klíčová slova: ochranné opatření, pachatel, trest, trestní sankce, trestní zákoník, trestný čin

Annotation This bachelor thesis analyzes the difficulties of criminal sanctions in the new Criminal Code. The introduction describes historical development, principles of criminal procedure, the basic theory of punishment, the concept and purpose of criminal sanctions. The main part is dedicated to the principals of charging criminal sanctions and the system and various kinds of criminal sanctions. In the conclusion are presented main changes compared to antecedent legislation Key words: the Criminal Code, the criminal offence, the criminal sanctions, the perpetrator, the protective measure, the punishment

Obsah Obsah .......................................................................................................................................... 5 1 Úvod ........................................................................................................................................ 6 2 Historie trestních sankcí .......................................................................................................... 7 2.1 Vývoj před rokem 1989 .................................................................................................... 7 2.2 Vývoj právní úpravy trestního práva po roce 1989 .......................................................... 8 2.3 Nový trestní zákoník......................................................................................................... 9 3 Zásady trestního řízení........................................................................................................... 10 3.1 Základní zásady trestního řízení ..................................................................................... 11 4 Podstata a účel trestní sankce ................................................................................................ 13 4.1 Teorie trestání ................................................................................................................. 13 4.2 Vymezení trestních sankcí .............................................................................................. 14 4.2.1 Trest – podstata a účel ............................................................................................. 15 4.2.2 Ochranné opatření – podstata a účel ........................................................................ 16 5 Zásady ukládání trestních sankcí ........................................................................................... 17 5.1 Základní zásady ukládání trestních sankcí ..................................................................... 17 5.2 Zásady pro ukládání trestů.............................................................................................. 18 5.2.1 Obecné zásady ......................................................................................................... 18 5.2.2 Polehčující a přitěžující okolnosti ........................................................................... 20 5.2.3 Ukládání majetkového trestu ................................................................................... 23 5.2.4 Příčetnost pachatele ................................................................................................. 23 5.2.5 Ukládání trestu při souběhu trestných činů ............................................................. 24 5.3 Zásady pro ukládání ochranných opatření ...................................................................... 24 6 Systém a jednotlivé druhy trestních sankcí ........................................................................... 25 6.1 Druhy trestů .................................................................................................................... 25 6.1.1 Trest odnětí svobody ............................................................................................... 27 6.1.2 Domácí vězení ......................................................................................................... 32 6.1.3 Obecně prospěšné práce .......................................................................................... 34 6.1.4 Propadnutí majetku .................................................................................................. 35 6.1.5 Peněžitý trest ........................................................................................................... 36 6.1.6 Propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty ........................................................ 37 6.1.7 Zákaz činnosti .......................................................................................................... 38 6.1.8 Zákaz pobytu ........................................................................................................... 38 6.1.9 Zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce .................................. 39 6.1.10 Ztráta čestných titulů nebo vyznamenání .............................................................. 40 6.1.11 Ztráta vojenské hodnosti........................................................................................ 41 6.1.12 Vyhoštění ............................................................................................................... 41 6.2 Druhy ochranných opatření ............................................................................................ 43 6.2.1 Ochranné léčení ....................................................................................................... 43 6.2.2 Zabezpečovací detence ............................................................................................ 45 6.2.3 Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, náhradní hodnoty, spisů a zařízení ..... 46 6.2.4 Ochranná výchova ................................................................................................... 48 7 Vybrané druhy trestů a jejich změny dle nového trestního zákoníku.................................... 49 7.1 Trest obecně prospěšných prací...................................................................................... 49 7.2 Peněžitý trest .................................................................................................................. 50 8 Závěr ...................................................................................................................................... 51 Seznam použité literatury Oficiální zadání bakalářské práce 5

1 Úvod Jedním z hlavních pilířů fungující společnosti je, aby disponovala účinnými prostředky, které budou chránit společnost i jednotlivce před pachateli trestných činů, především se zaměřením na prevenci trestné činnosti, či trestat pachatele, kteří se již trestné činnosti dopustili a tyto pachatele převychovávat a motivovat k řádnému způsobu života. Tuto úlohu plní trestní právo a systém trestních sankcí, který by měl odpovídat potřebám společnosti a efektivně plnit své funkce. V České republice od 1. ledna 2010 nabyl účinnosti nový trestní zákoník, který nahradil více než čtyřicet let starý zákon č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Nová právní úprava přinesla mimo jiné mnoho změn v oblasti trestních sankcí. Jedním z hlavních cílů nové kodifikace je změna celkové filozofie ukládání sankcí, kdy trest odnětí svobody je chápán jako „ultima ratio“ (krajní řešení) a je kladen důraz na individualizaci trestu s výraznou možností využití alternativních sankcí. Cílem bakalářské práce je analýza trestního řízení, zejména oblasti systému ukládání jednotlivých druhů trestních sankcí a jejich právní úpravy. Práce je zaměřena především na trestání dospělých pachatelů, částečně je nastíněna i problematika trestání mladistvých pachatelů. V úvodní části bude nastíněn historický vývoj trestních sankcí na našem území, který je rozčleněn na tři období, a to před rokem 1989, po roce 1989 a přijetí nového trestního zákoníku účinného od roku 2010. V další části bude vysvětlen pojem trestní řízení společně se základními zásadami, dále pojem a účel trestních sankcí, kterými jsou tresty a ochranná opatření. Stěžejní část práce bude věnována jednotlivým druhům trestních sankcí včetně nově zavedených institutů v trestním zákoníku. V závěru práce budou analyzovány hlavní změny trestních sankcí, které přinesla nová právní úprava především v oblasti trestů, a to peněžitý trest a trest obecně prospěšných prací.

6

2 Historie trestních sankcí V historickém vývoji si lidské společnosti vytvářejí určitý systém způsobů reagování na nedodržování a porušování zavedených norem a základních hodnot, a na situace, kdy je ohroženo jejich fungování a samotná existence. Způsoby trestání, postoj k pachatelům trestné činnosti a zacházení s nimi vždy odráží kulturní a ekonomickou úroveň dané společnosti, vztah společnosti k jedinci a postoj k základním lidským právům a svobodám. Způsoby reagování společnosti na trestnou činnost reprezentuje systém sankcí daný trestním právem. V trestním právu jsou zahrnuty nejpodstatnější hodnoty společnosti chráněné státem. Při jejich porušování přiřazuje odpovídající sankce a stanovuje pravidla a podmínky jejich aplikace. Porušováním norem se pachatel dopouští protiprávního jednání a naplňuje tak skutkovou podstatu trestného činu. Právním následkem trestného činu je za jeho chování uložený trest. Tato kapitola je rozdělena do tří částí z hlediska vývoje trestních sankcí na našem území před rokem 1989, po roce 1989 a nový trestní zákoník.

2.1 Vývoj před rokem 1989 Vznikem Československé republiky byl v zájmu zachování právní kontinuity převzat tzv. recepční normou právní řád platný v Rakousko-Uherské monarchii, což mělo za následek platnost rakouských právních předpisů v českých zemích a na území Slovenska a Podkarpatské Rusi předpisů uherských. Od roku 1920 se datuje počátek příprav na rekodifikaci trestněprávních norem, kdy probíhalo přijetí nových zákonů, ale pouze v dílčích oblastech trestního práva. Až v roce 1950 byl přijat nový trestní zákon č. 86/1950 Sb., který byl prvním unifikovaným zákonem platným po celém území Československa. Výrazně negativním zákonem z tohoto období je zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, a to zejména v souvislosti s politickými procesy v 50. letech. Nový trestní zákon z roku 1950 sice zakotvil zásadu výchovného působení trestu na pachatele a společnost, ve skutečnosti šlo o zákon, který působil značně represivně a díky velmi širokým, vágním formulacím neposkytoval minimální ochranu lidským právům a svobodám.1

1

CHMELÍK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Praha: Linde, 2009, s. 25

7

K částečnému zmírnění trestní represe pomohlo přijetí zákona č. 140/1961 Sb., avšak k zesílení represe došlo opět v období tzv. „normalizace“ po roce 1968. Mezi významné zákony přijaté mezi lety 1950 a 1989 patří zákon č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, zákon č. 44/1973 Sb., na základě něhož bylo přijato nové ochranné opatření, a sice ochranný dohled, který byl určen zejména pro zvlášť nebezpečné recidivisty nebo pro pachatele úmyslných trestných činů, u nichž nebylo možno očekávat, že po výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody povedou řádný život „pracujícího člověka“. Prováděcím zákonem k normě o ochranném dohledu byl zákon č. 45/1973 Sb., který zároveň vyplnil mezeru mezi maximálním trestem odnětí svobody 15 let a trestem smrti, zavedením výjimečného trestu odnětí svobody v trvání 15 až 25 let a současně jej stanovil jako náhradní trest k trestu smrti.

2.2 Vývoj právní úpravy trestního práva po roce 1989 Zásadní změny v právní úpravě trestního práva nastaly po pádu komunistického režimu v roce 1989, který vnesl do trestněprávního systému princip demokratismu a humanismu. Působnost trestního zákonodárství se koncentruje na ochranu osobnosti člověka, na ochranu jeho důstojnosti, práv a svobod. Došlo ke zrušení ustanovení souvisejících s tzv. socialistickým režimem, ke kterým patřila například skutková podstata podvracení republiky či poškozování států světové socialistické soustavy. Změny v právní úpravě probíhaly zejména cestou novelizací zákona č. 140/1961 Sb. K nejvýraznějším novelám, které přinesly podstatné změny, patří přijetí zákona č. 175/1990 Sb., který zrušil trest smrti a již uložené tresty smrti změnil na trest doživotí. V zájmu zakotvení principu ochrany základních lidských práv a svobod byl přijat ústavní zákon č. 23/1991 Sb., který uvedl do našeho právního řádu Listinu základních práv a svobod. Další velkou změnou bylo přijetí zákona č. 557/1991 Sb., který v trestním zákoně zakotvil mnoho skutkových podstat trestných činů, jejichž úkolem je ochrana trhu a hospodářské soutěže. Vznik samostatné České republiky zohlednil zákon č. 290/1993 Sb., který dále jako reakci na rostoucí zločinnost stanovil podmínky nutné obrany. Nově byl mezi tresty přidán trest vyhoštění. V oblasti výkonu trestu odnětí svobody došlo k výrazné změně zavedením současné diferenciace typů věznic. Do oblasti trestních sankcí se přijetím dalších novel zavedlo mnoho alternativních trestů, a to zákonem č. 152/1992 Sb., trest obecně prospěšných prací a zákonem č. 253/1997 Sb., podmíněné upuštění od potrestání 8

s dohledem a podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem, dále zavedení probace.

2.3 Nový trestní zákoník Ústavní orgány České republiky v polistopadové době začaly pracovat na zcela novém kodexu, který by reflektoval současný stav zločinnosti, zejména v případě organizovaného zločinu tak, aby nový trestní zákoník reagoval na nové formy závažné protiprávní činnosti, a to formou upřesnění znaků skutkových podstat, vypuštěním překonaných skutkových podstat trestných činů a zavedením nových trestných činů. Zákon č. 40/2009 Sb., tedy nový trestní zákoník, nabyl účinnosti dne 1. 1. 2010. Důvodová zpráva k návrhu trestního zákoníku uvádí, že právní úprava obsažená v trestním zákoně byla nejednotná a postrádala celkovou právní soudržnost založenou na základních zásadách trestního práva hmotného, které se uplatňují v demokratickém právním státě. 2 Původní trestní zákon obsahoval řadu vad, zapříčiněných předešlým politickým vývojem (jenž nedovoloval plně demokratický vývoj právních předpisů), které se nepodařilo vymýtit ani přijatými moderními novelami. Nový trestní zákoník odstranil pět základních slabin obsažených v původním trestním zákoně, pojmenovaných v důvodové zprávě k návrhu trestního zákoníku: 1. Systematika obecné a zejména zvláštní části trestního zákona, která stále vyjadřuje hodnotový systém a kriminálně politickou koncepci komunistického totalitního státu založené na socialistické ideologii kolektivismu a potlačování subjektivních práv občanů. 2. Materiální pojetí trestného činu jako základu trestní odpovědnosti, kdy na prvním místě je zdůrazňována společenská nebezpečnost trestného činu vymezená formálními kritérii (§ 3 odst. 4 trestního zákona), která v dostatečné míře neumožňují poznat smysl pojmu, přičemž stupeň nebezpečnosti činu pro společnost byl zároveň vždy chápán jako „politický a ideologický pojem”, který v liberálním trestním právu a v právním státě nemá místo; k vytřídění činů, které mají znaky trestného činu jen zdánlivě, je třeba použít podstatně konkrétnějších a jednoznačnějších kritérií.

2

Důvodová zpráva k návrhu trestního zákoníku [online], Praha: Ministerstvo spravedlnosti České republiky, [citováno 201303-24]. Dostupné z: < http://portal.justice.cz/Justice2/soubor.aspx?id=47438>.

9

3. Systém sankcí, kde trest odnětí svobody je stále základním trestem, který je možno uložit za všechny trestné činy, a kdy není dostatečně zajištěno ukládání alternativních trestů a alternativních opatření, zejména u prvotrestaných pachatelů a mladistvých, jakož i osob, které se sice dopustily trestných činů opakovaně, ale šlo o drobné, méně závažné trestné činy vyvolané situací, do níž se dostaly. 4. Nedostatečná určitost, jasnost a přesnost zákonných definic trestných činů ve zvláštní části trestního zákona, kde u některých skutkových podstat jsou užity vágní pojmy (např. „pravidla hospodářského styku“ v § 127 trestního zákona). 5. Nezachování proporcionality mezi sankcemi stanovenými za jednotlivé trestné činy, jak z hlediska druhu sankcí, tak i z hlediska jejich trestních sazeb (což bylo také ovlivněno četnými, často nekoncepčními novelizacemi trestního zákona).3

3 Zásady trestního řízení

Český právní řád je podle kontinentálního pojetí dělen do dvou základních skupin, a sice právo veřejné a právo soukromé. Právní odvětví spadající do skupiny soukromého práva upravují právní vztahy účastníků, kteří mají po právní stránce navzájem rovné postavení. Oproti tomu ve veřejném právu je vždy jeden ze subjektů nositelem veřejné moci. Trestní právo je odvětvím veřejného práva, které vymezuje trestné činy a stanovuje tresty a ochranná opatření. Nový trestní zákoník rozděluje trestné činy do dvou skupin, a sice přečiny a zločiny. Přečiny jsou trestné činy spáchané z nedbalosti a úmyslné trestné činy, na které trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. Zločiny jsou pak všechny trestné činy, které nejsou dle zákona přečiny. Další kategorií jsou zvlášť závažné zločiny s horní trestní sazbou nejméně deset let. Trestný čin spáchaný mladistvým se nazývá provinění. Trestní řízení je proces, jehož právní úprava je obsažena v trestním řádu. Účelem trestního řádu je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově 3

Důvodová zpráva k návrhu trestního zákoníku [online], Praha: Ministerstvo spravedlnosti České republiky, [citováno 2013-03-24]. Dostupné z: < http://portal.justice.cz/Justice2/soubor.aspx?id=47438>.

10

občanů v duchu důsledného zachování zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinnosti ke státu a společnosti.4 Pachatele trestného činu je možné stíhat a uložit mu sankci za protiprávní jednání pouze v rámci trestního řízení.

3.1 Základní zásady trestního řízení Na základních zásadách trestního řízení je založena jeho organizace, postup jeho orgánů a jsou podstatné pro výklad trestního řádu a jeho řádnou aplikaci. § 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů: (1) Nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon. (2) Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. (3) Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak. (4) Jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Trestní věci musí projednávat urychleně bez zbytečných průtahů; s největším urychlením projednávají zejména vazební věci a věci, ve kterých byl zajištěn majetek, je-li to zapotřebí vzhledem k hodnotě a povaze zajištěného majetku. Trestní věci projednávají s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. K obsahu petic zasahujících do plnění těchto povinností orgány činné v trestním řízení nepřihlížejí. (5) Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení

4

Jelínek, J. a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 485

11

objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. (6) Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. (7) Všechny orgány činné v trestním řízení spolupracují se zájmovými sdruženími občanů a využívají jejich výchovného působení. (8) Trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu (dále jen „dohoda o vině a trestu“), které podává státní zástupce. Veřejnou žalobu v řízení před soudem zastupuje státní zástupce. (9) V trestním řízení před soudem rozhoduje senát nebo samosoudce; předseda senátu nebo samosoudce rozhodují sami jen tam, kde to zákon výslovně stanoví. Rozhoduje-li v přípravném řízení soud v prvním stupni, rozhodnutí činí soudce. (10) Trestní věci se před soudem projednávají veřejně tak, aby se občané mohli projednávání zúčastnit a jednání sledovat. Při hlavním líčení a veřejném zasedání smí být veřejnost vyloučena jen v případech výslovně stanovených v tomto nebo zvláštním zákoně. (11) Jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. (12) Při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném, vazebním a neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. (13) Ten, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém období řízení poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce; všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv. (14) Orgány činné v trestním řízení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce. Každý, kdo prohlásí, že neovládá český jazyk, je oprávněn používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá.5

5

Základní zásady trestního řízení [online]. [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/trestni_rad/

12

4 Podstata a účel trestní sankce 4.1 Teorie trestání Z historického hlediska existují tři teorie trestání, a to teorie absolutní, relativní a smíšená. Absolutní teorie trestání vychází z myšlenky, že účelem a smyslem trestu je samotné potrestání pachatele. Trest je spravedlivá odplata (msta) za spáchaný trestný čin. Hlavními představiteli této teorie jsou filozofové Immanuel Kant a G. W. F. Hegel, kteří vycházejí z myšlenky, že člověk je rozumná bytost, a tedy je plně odpovědný za své jednání. Vina a následný trest musí být v určitém souladu. Dle této teorie má tedy trest účel sám v sobě a cílem je potrestání zločinu, nikoliv například náprava pachatele. Hlavní myšlenka této teorie je nejlépe vyjádřena slovy: „trestá se, protože bylo spácháno zlo“. Relativní teorie naopak chápe trest jako prevenci, a to zejména před opakováním páchaných zločinů, nikoliv jako nástroj odplaty. Hlavní myšlenkou této teorie je generální prevence, založená na principu pohrůžky trestem, která měla psychologicky odradit od páchání trestné činnosti a působit tedy jako nástroj ochrany společnosti. Významným stoupencem této teorie je filozof a právní teoretik Jeremy Bentham, který hovoří o generální prevenci a dle jehož názoru zločin nemůže být chápán jako samostatný jev, který nedává prostor k jeho opakování, neboť by pak nevyvstala potřeba jeho potrestání. Zločin je tedy jevem otevřeným, který lze opětovně páchat jakýmkoli členem společnosti, a proto je nutné přistoupit k jeho potrestání. Smíšená teorie trestání již svým názvem napovídá, že se jedná o teoretické myšlenky, které se snaží sloučit názory teorie relativní a absolutní, a to s cílem zmírnit nedostatky obou teorií. Dle této teorie je účelem trestu předcházet trestným činům prostřednictvím tzv. generální prevence zaměřené na potencionální pachatele a zároveň působit na pachatele zločinu, na kterého trest dopadá. Dnešní teorie trestání vycházejí z výše uvedených teorií, které předkládají různé pohledy na trestání a jejich teoretické myšlenky byly ověřeny v praxi. Absolutní teorie s důrazem na trestání pachatele až příliš přeceňuje rozumovou stránku odpovědného člověka, neboť jednání člověka je ovlivněno i sociálním prostředím, ve kterém žije, a tak lze vyvodit závěr, že pohled absolutní teorie je jednostranný. Příčiny kriminality nelze spatřovat pouze 13

v selhávání jedinců, ale i ve společenských a ekonomických podmínkách, což postihují relativní teorie, které chápou trest jako nástroj převýchovy, který dává pachateli prostor k dalšímu řádnému životu a působí i preventivně. Vliv obou teorií se v průběhu vývoje společnosti střídal a různě doplňoval a nyní se v rámci trestání využívá prvků obou těchto teorií. Příčinou je existence nutnosti udělit trest jako následek za porušení zákonů, ale zároveň by měl plnit i stanovení cíle, jako je náprava pachatele, náhrady škody apod. V moderní době je nutno pohlížet na pachatele jako na jedince, neboť minulost jasně ukázala, že nahlížet na pachatele jako na skupinu neodráží skutečný stav a nelze tak v pozitivní rovině ovlivnit oblast trestání. Přistupujeme tedy ke smíšeným teoriím, které zohledňují jak uložení trestu pachateli, tak i ochranu společnosti, osobnost pachatele i jeho reintegraci do společnosti.

4.2 Vymezení trestních sankcí Otázku trestních sankcí upravuje v českém právním řádu trestní zákoník. Obecně je možno chápat trestní sankci jako újmu, kterou musí člověk strpět v důsledku porušení svojí právní povinnosti. Trestní sankce rozdělujeme do dvou kategorií, a to tresty a ochranná opatření, která jsou ukládána jménem státu prostřednictvím soudů. Jde o takzvaný dualistický systém, který však nelze aplikovat u mladistvých pachatelů. V jejich případě existuje jednotný systém sankcí, tedy ochranných opatření, vycházející z koncepce komplexní ochrany mládeže. Tresty a ochranná opatření lze ukládat samostatně i v jejich kombinaci. Sankce mají za účel působit jak na pachatele, tak i na celou společnost, a to ve smyslu nápravy pachatele a navrácení k řádnému způsobu života a působit výchovně na ostatní členy společnosti. Funkce trestních sankcí lze vyjádřit jako preventivní, reparační, satisfakční a represivní. Mezi tresty a ochrannými opatřeními lze spatřovat odlišnosti v několika oblastech. Trest může být pachateli ukládán jen v případě, že došlo ke spáchání trestného činu uvedeného v trestním zákoníku. Naproti tomu ochranné opatření může být uloženo i za čin jinak trestný. To znamená, že ochranné opatření může soud uložit i za jednání, které ve vztahu k osobě pachatele nevykazuje všechny potřebné znaky trestného činu. Při ukládání všech trestních sankcí platí zásada přiměřenosti. U ochranných opatření je tato zásada upravena v § 96 trestního zákoníku, který stanoví, že ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. 14

Újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu. 6 Újma způsobená uložením ochranného opatření není, na rozdíl od trestu, cílem ani smyslem žádného ochranného opatření. Je pouze takzvaným doprovodným jevem. Naproti tomu je v případě trestu újma způsobená pachateli trestného činu jedním z podstatných účinků. Uložený trest dále obsahuje morální odsouzení jednání pachatele, naopak uložení ochranného opatření tento morální aspekt neobsahuje. Paradoxně v některých případech může intenzita zásahu do integrity jedince být výraznější při ukládání ochranného opatření než u některých druhů trestů. Například ochranné léčení je již neurčitostí svého trvání samo o sobě větším zásahem než mnohé tresty odnětí svobody. Výrazným odlišením ochranného opatření od trestu je také skutečnost, že ochranné opatření nemá charakter odsouzení, a proto nelze toto uložené ochranné opatření zahladit ani prominout na základě milosti prezidenta republiky nebo amnestie. Při současném uložení trestu a ochranného opatření se realizuje nejdříve výkon trestu. V případech, kdy je vedle trestu odnětí svobody uloženo i např. ochranné léčení, upřednostňuje se možnost vykonat toto ochranné léčení v průběhu výkonu trestu odnětí svobody.

4.2.1 Trest – podstata a účel Trest je prostředek státního donucení založený na zásadách humanismu, proto trestní represe musí být rozumná a újma v ní obsažená by neměla přesahovat nezbytně nutnou potřebu chránit společnost. Nesmí být užito krutých, nelidských a ponižujících trestů a při jejich výkonu nesmí být ponížena lidská důstojnost. Nový trestní zákoník nedefinuje účel trestu a je tedy na teoriích tento účel vymezit a objasnit. Primárním účelem trestu je ochrana společnosti před trestnými činy a před pachateli těchto trestných činů. Ochrana je prováděna prostřednictvím individuální represe, individuální prevence a generální prevence. Individuální represí se rozumí náprava pachatele a jeho motivace k tomu, aby vedl řádný život. Individuální represe má pachateli zabránit v dalším páchání trestné činnosti a přimět jej tedy k tomu, aby respektoval zákony. Pachateli je zabráněno v páchání trestné činnosti tím, že je izolován od společnosti uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody, zakázáním činnosti, při které se trestného činu dopustil, propadnutím věci potřebné k páchání trestné činnosti apod. Na druhé straně je možno pachatele přimět k respektování našich zákonů i méně represivními tresty, jako je podmíněný trest odnětí svobody, peněžitý nebo jiný alternativní trest. Generální 6

Zásada přiměřenosti [online]. [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/trestnizakonik/

15

prevence má působit na všechny potencionální pachatele tím, že dává společnosti najevo, jaké chování a jednání je nežádoucí a trestné, jaký je smysl trestněprávních norem a následky neodvratitelně spjaté s protiprávním jednáním. Důležitým aspektem při ukládání trestu je povaha a závažnost spáchaného trestného činu, dále osobní, rodinné, majetkovém a jiné poměry pachatele, chování pachatele po spáchání trestného činu z hlediska toho, zda projevil snahu odstranit škodlivé následky trestného činu, nahradit škodu, kterou způsobil, či zda se jinak snažil pomoci v trestním řízení.

4.2.2 Ochranné opatření – podstata a účel Samostatnou skupinu trestněprávních sankcí tvoří ochranná opatření. Jedná se o sankce, které je možno uložit nejen trestně odpovědným pachatelům, ale i pachatelům, kteří nejsou trestně odpovědní např. pro nepříčetnost. Ochranná opatření jsou stejně jako tresty opatřeními státního donucení, vynutitelná státní mocí a ukládána na základě zákona trestními či civilními soudy. Na rozdíl od trestu jsou však nejen následkem trestného činu, ale i činu jinak trestného, neboť ochranná opatření lze uložit i jedincům, kteří z různých důvodů nejsou trestně odpovědní. Účel ochranného opatření není v trestním zákoníku výslovně upraven a tato úprava nebyla obsažena ani v předcházející právní úpravě. Pouze nepřímým odvozením z ustanovení jiných právních předpisů můžeme tento účel odvodit. Částečnou úpravu účelu ochranných opatření může představovat zákon č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže. Dle ustanovení § 21 tohoto zákona účelem ochranných opatření je kladně ovlivnit duševní, mravní a sociální vývoj mladistvého a chránit společnost před pácháním provinění mladistvými. Již z pojmenování tohoto druhu trestní sankce vyplývá, že účelem ochranných opatření je ochrana společnosti před páchanými trestnými činy. Zatímco u trestů tvoří újma jejich podstatnou stránku, vystupuje u ochranných opatření do popředí jejich stránka terapeutická, výchovná a zabezpečovací. Prostředkem ke splnění účelu ochranných opatření nemá být újma, nýbrž léčení, výchova pachatele nebo zneškodnění věci. 7 Délku trvání ochranného opatření nelze soudem předem stanovit. Je vymezena pouze zákonným rozsahem a závisí na výsledku vykonávaného opatření.

7

Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vnaduchová, M.: Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha: Aspi Publishing, 2003, s. 384

16

5 Zásady ukládání trestních sankcí Při ukládání trestních sankcí je možno spatřovat významný rozdíl v ukládání trestů a ochranných opatření. Trestnost činu se posuzuje podle právní úpravy účinné v době spáchání trestného činu, a to s přihlédnutím k podmínce, zda nová právní úprava není pro pachatele výhodnější, avšak tento trest musí znát i zákon účinný v době, kdy se o trestu rozhoduje. Pachateli nemůže být uložen přísnější trest podle pozdější právní úpravy, než jaký mu hrozil podle zákona účinného v době spáchání činu. V opačné situaci se jedná o retroaktivitu ve prospěch pachatele. Při ukládání sankce ochranného opatření platí zásada ukládání v souladu s právní úpravou účinnou v době, kdy soud rozhoduje o uložení ochranného opatření. Ustanovení § 3 odstavec 1 trestního zákoníku stanoví, že pachateli lze uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje. O ochranném opatření se rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy se o ochranném opatření rozhoduje.

5.1 Základní zásady ukládání trestních sankcí 1. Zásada zákonnosti - § 37 odstavec 1 trestního zákoníku Jednou ze základních zásad trestního práva je zásada „nulla poena sine lege“ (není trestu bez zákona). Úprava v trestním zákoníku zní: Trestní sankce lze ukládat jen na základě trestního zákona. 2. Zásada přiměřenosti - § 38 odstavec 1, 2 trestního zákoníku Trestní sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější. Tato zásada se vztahuje na ukládání trestů, v případě ochranných opatření se uplatňuje ve formě negativního vymezení, kdy stanoví podmínky, za nichž nelze ochranné opatření uložit (§ 96 odstavec 1 trestního zákoníku). 3. Zásada individualizace použitých sankcí Tato zásada koresponduje se zásadou přiměřenosti. Soud při ukládání trestní sankce přihlédne ke konkrétním okolnostem, a sice závažnosti spáchaného trestného činu, včetně přitěžujících a polehčujících okolností (uplatňují se výlučně u trestů), zvláště u ochranných opatření soud 17

přihlédne k možnostem sociální reintegrace pachatele a k jeho osobním, rodinným a majetkovým poměrům. Dále je nutno přihlédnout k přiměřené satisfakci trestným činem poškozených osob. 4. Zásada personality sankce Trestní sankce obecně by měly zásadně postihovat pachatele trestného činu s kladením důrazu na minimalizaci vlivu na jeho okolí, zejména rodinného zázemí. Při ukládání např. nepodmíněného trestu odnětí svobody dochází k negativnímu dopadu zvláště na rodinu pachatele a soud je mimo jiné povinen na tyto nepříznivé vlivy brát zřetel. 5. Zásada neslučitelnosti určitých druhů trestních sankcí Touto zásadou je vyjádřen zákaz ukládání trestních sankcí shodné věcné povahy u jednoho pachatele. Nepřípustné kombinace trestů jsou výslovně uvedeny v § 53 odstavec 1 trestního zákoníku: nelze uložit domácí vězení vedle odnětí svobody a obecně prospěšných prací, obecně prospěšné práce vedle odnětí svobody, peněžitý trest vedle propadnutí majetku a zákaz pobytu vedle vyhoštění. Neslučitelnost ochranných opatření potom upravuje § 98 odstavec 3 trestního zákoníku, který stanoví, že ochranné léčení nelze uložit vedle zabezpečovací detence. 6. Zásada humanity trestních sankcí V souladu s obecnou zásadou humanismu není možno pachateli uložit kruté a nepřiměřené trestní sankce a zároveň výkonem trestní sankce nesmí být ponížena lidská důstojnost. Tato zásada doplňuje předchozí zásady ukládání trestních sankcí a koresponduje s ustanovením čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: „Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu“. 7. Zásada zohlednění právem chráněných zájmů osob poškozených trestným činem Jedná se o nově výslovně upravenou zásadu v § 38 odstavec 3 trestního zákoníku, na základě které soud musí při rozhodování zohledňovat rovněž právem chráněné zájmy osob poškozených trestným činem, zejména s ohledem na materiální a morální satisfakci.

5.2 Zásady pro ukládání trestů 5.2.1 Obecné zásady Soud musí ke každému pachateli a spáchanému trestnému činu přistupovat individuálně a zvážit vždy všechny okolnosti, které měly nebo mohly mít na jednání pachatele vliv. Vedle obecných zásad pro ukládání trestních sankcí trestní zákoník v § 39 odstavec 1, 2 18

stanoví i obecné zásady pro ukládání trestů. Dle ustanovení tohoto paragrafu při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy; dále přihlédne k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, a pokud byl označen jako spolupracující obviněný, též k tomu, jak významným způsobem přispěl k objasnění zvlášť závažného zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny nebo pomohl zabránit pokusu nebo dokonání takového trestného činu. Přihlédne také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele. Povaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Z tohoto výčtu skutečností, ke kterým soud přihlíží, je nejdůležitější a rozhodující povaha a závažnost trestného činu, jehož se pachatel dopustil. Tyto jsou dány zejména významem

chráněného

společenského

zájmu,

který

byl

trestným

činem

dotčen.

Nejvýznamnějším chráněným zájmem je lidský život a zdraví, dále svoboda, majetek atd. Dalším znakem pro posouzení závažnosti trestného činu je způsob jeho provedení a následky, to znamená, zda byl útok veden např. surovým či zvlášť trýznivým způsobem a použité prostředky (např. se zbraní). Mimo těchto závažných okolností jsou dále pro rozhodování o druhu a výměry trestu důležité poměry pachatele, jeho dosavadní způsob života a možnost jeho nápravy. Dosavadním způsobem života je vystihován pachatel před spácháním trestného činu a pro pachatele může mít u soudu pozitivní či negativní důsledky. Možnost jeho nápravy je pak prognózou jeho chování v budoucnu. V případě, že pachatel před spácháním trestného činu vedl řádný život, může soud k tomuto přihlédnout jako k okolnosti polehčující. Recidiva v trestné činnosti pak může pro pachatele znamenat okolnost přitěžující nebo například použití vyšší trestní sazby. Soud může přihlédnout i k jinému negativnímu chování pachatele před spácháním trestného činu. Možnost nápravy pachatele soud posuzuje na základě osobnosti pachatele, prostředí, ve kterém se jeho osobnost formovala a v němž bude nadále působit, podle dosavadního chování pachatele s ohledem na to, zda se v minulosti již dopustil protiprávního jednání atd. Soud dále přihlédne k chování pachatele po spáchání trestného činu, zejména s ohledem na to, zda pachatel projevil snahu nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé 19

následky činu, zda projevil lítost nad spáchaným činem nebo například snahu o zbavení závislosti na drogách, pod jejichž vlivem se dopustil trestné činnosti apod. Novým jevem, který byl zaveden do právní úpravy je institut spolupracujícího obviněného jako jedno z opatření související s bojem proti organizovanému zločinu. Při splnění zákonem stanovených podmínek může státní zástupce v řízení o zvlášť závažném zločinu v obžalobě označit obviněného jako spolupracujícího. Soud potom při ukládání trestu k této skutečnosti přihlédne, a to s ohledem na míru jeho přispění k objasnění zvlášť závažného zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny nebo jak významná byla jeho pomoc zabránit pokusu nebo dokonání takového trestného činu. V neposlední řadě musí soud při ukládání trestu zohlednit účinky a důsledky, které lze od trestu očekávat s ohledem na budoucí život pachatele.

5.2.2 Polehčující a přitěţující okolnosti Dalším aspektem při ukládání trestu jsou polehčující a přitěžující okolnosti upravené v § 41 a 42 trestního zákoníku. Výčet polehčujících a přitěžujících okolností v trestním zákoníku není konečný a soud tak může případně přihlédnout i k individuálním okolnostem konkrétního trestného činu, které by dle jeho uvážení mohly mít vliv na ukládání trestu. Při hodnocení těchto okolností je však nutné pamatovat na obecnou zásadu „ne bis in idem“ (zákaz dvojího přičítání), podle níž okolnosti, které jsou zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu (včetně okolnosti podmiňující uložení vyšší trestní sazby), nelze dále hodnotit jako okolnost přitěžující či polehčující.

Polehčující okolnosti - § 41 trestního zákoníku Soud jako k polehčující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel: a) spáchal trestný čin poprvé a pod vlivem okolností na něm nezávislých, b) spáchal trestný čin v silném rozrušení, ze soucitu nebo z nedostatku životních zkušeností, c) spáchal trestný čin pod tlakem závislosti nebo podřízenosti, d) spáchal trestný čin pod vlivem hrozby nebo nátlaku, e) spáchal trestný čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezpůsobil, f) spáchal trestný čin ve věku blízkém věku mladistvých, 20

g) spáchal trestný čin odvraceje útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, anebo překročil meze přípustného rizika nebo meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost, h) spáchal trestný čin v právním omylu, kterého se bylo možno vyvarovat, i) trestným činem způsobil nižší škodu nebo jiný menší škodlivý následek, j) přičinil se o odstranění škodlivých následků trestného činu nebo dobrovolně nahradil způsobenou škodu, k) svůj trestný čin sám oznámil úřadům, l) napomáhal při objasňování své trestné činnosti nebo významně přispěl k objasnění trestného činu spáchaného jiným, m) přispěl zejména jako spolupracující obviněný k objasňování trestné činnosti spáchané členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, n) trestného činu upřímně litoval, nebo o) vedl před spácháním trestného činu řádný život.8 Výčet polehčujících okolností oproti předcházející úpravě byl doplněn o nové okolnosti, některé byly zpřesněny a rozšířeny a některé byly převzaty beze změny. Novou polehčující okolností, kterou byla doplněna původní právní úprava, je například spáchání trestného činu poprvé a pod vlivem okolností na něm nezávislých a spáchání trestného činu v omylu, kterého se bylo možno vyvarovat. Změnu zaznamenala mimo jiné okolnost, kdy pachatel spáchal trestný čin nejen v silném rozrušení, ale nově také ze soucitu nebo z nedostatku životních zkušeností. Okolnost překročení mezí nutné obrany nebo krajní nouze byla doplněna o překročení meze přípustného rizika nebo meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost.

Přitěţující okolnosti - § 42 trestního zákoníku Soud jako k přitěžující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel: a) spáchal trestný čin s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, b) spáchal trestný čin ze ziskuchtivosti, z pomsty, z národnostní, rasové, etnické, náboženské, třídní či jiné podobné nenávisti nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky,

8

Polehčující okolnosti [online]. [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/trestnizakonik/

21

c) spáchal trestný čin surovým nebo trýznivým způsobem, zákeřně, se zvláštní lstí nebo jiným obdobným způsobem, d) spáchal trestný čin využívaje něčí nouze, tísně, bezbrannosti, závislosti nebo podřízenosti, e) trestným činem porušil zvláštní povinnost, f) ke spáchání trestného činu zneužil svého zaměstnání, postavení nebo funkce, g) spáchal trestný čin vůči osobě podílející se na záchraně života a zdraví nebo na ochraně majetku, h) spáchal trestný čin ke škodě dítěte, osoby blízké, těhotné, nemocné, zdravotně postižené, vysokého věku nebo nemohoucí, i) svedl k činu jinak trestnému, provinění nebo trestnému činu jiného, zejména dítě mladší patnácti let, mladistvého nebo osobu ve věku blízkém věku mladistvých, j) spáchal trestný čin za krizové situace, živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život, veřejný pořádek nebo majetek, anebo na území, na němž je prováděna nebo byla provedena evakuace, k) trestným činem způsobil vyšší škodu nebo jiný větší škodlivý následek, l) trestným činem získal vyšší prospěch, m) spáchal trestný čin ve větším rozsahu, na více věcech nebo více osobách, anebo trestný čin páchal nebo v něm pokračoval po delší dobu, n) spáchal více trestných činů, o) spáchal trestný čin jako organizátor, jako člen organizované skupiny nebo člen spolčení, nebo p) byl již pro trestný čin odsouzen; soud je oprávněn podle povahy předchozího odsouzení nepokládat tuto okolnost za přitěžující, zejména s ohledem na význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění, jeho pohnutku a dobu, která uplynula od posledního odsouzení, a jde-li o pachatele trestného činu, který byl spáchán ve stavu vyvolaném duševní poruchou, anebo o pachatele, který se oddává zneužívání návykové látky a spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním, také tehdy, započal-li léčení nebo učinil jiná potřebná opatření k jeho zahájení.9

9

Přitěžující okolnosti [online]. [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/trestnizakonik/cast1h5d2.aspx

22

Výčet přitěžujících okolnosti je stejně jako u polehčujících okolností v novém trestním zákoníku částečně převzat, doplněn a zpřesněn oproti původní právní úpravě. Nově zavedenou přitěžující okolností je například spáchání trestného činu s rozmyslem nebo po předchozím uvážení a dále spáchání trestného činu z důvodu ziskuchtivosti, z pomsty, z národnostní, rasové, etnické, náboženské, třídní či jiné podobné nenávisti nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Změna nastala u okolnosti, kdy pachatel spáchal trestný čin ke škodě dítěte, osoby blízké, těhotné, nemocné, zdravotně postižené, vysokého věku nebo nemohoucí. Ustanovení § 39 odstavec 5 trestního zákoníku dále stanoví, že k okolnosti přitěžující se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné, nebo jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl.

5.2.3 Ukládání majetkového trestu Nová okolnost, kterou je soud povinen zkoumat při ukládání trestu, je upravena v § 39 odstavec 7 trestního zákoníku. Jedná se o případy, kdy se pachatel snažil získat nebo získal trestným činem majetkový prospěch. Soud v takovém případě uloží některý z trestů, který pachatele postihne na jeho majetku, a to s ohledem na majetkové a osobní poměry pachatele (např. vyživovací povinnost). Majetkovými tresty dle trestního zákoníku jsou propadnutí majetku, peněžitý trest, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Konkrétní majetkový trest soud zvolí s přihlédnutím k majetkovým a osobním poměrům pachatele za současného splnění obecných podmínek stanovených pro ukládání každého z uvedených trestů. Výměra ukládaného trestu dále musí být úměrná výši majetkového prospěchu, který pachatel získal nebo se snažil trestným činem získat.

5.2.4 Příčetnost pachatele Okolností, kterou soud musí též zkoumat při rozhodování o trestném činu a pachateli, je jeho příčetnost, která je obligatorní podmínkou trestní odpovědnosti. Tato okolnost je upravena v § 27 trestního zákoníku: „Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, je zmenšeně příčetný.“ V souladu s touto právní úpravou je pak upraveno i trestání osob se zmenšenou příčetností. Soud k této okolnosti přihlédne za předpokladu, že si pachatel stav 23

zmenšené příčetnosti nepřivodil, byť z nedbalosti, sám vlivem návykové látky. Zjištění této okolnosti zmenšené příčetnosti není důvodem pro beztrestnost, není v zákoníku obsažena ani ve výčtu polehčujících okolností. Soud může u pachatele, u něhož byla konstatována nezaviněná zmenšená příčetnost, uložit trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby za předpokladu současného uložení ochranného léčení. Další alternativou je upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení nebo uložení zabezpečovací detence.

5.2.5 Ukládání trestu při souběhu trestných činů V případě spáchání více trestných činů souběžně je český právní řád postaven na zásadě absorpční poena maior absorbet minorem (trest větší pohlcuje trest menší). Tato zásada vychází z principu, že se pachatel dopustil dalšího trestného činu za absence varování odsuzujícím rozsudkem za dříve spáchaný trestný čin. Ke skutečnosti spáchání více trestných činů pachatelem soud přihlédne jako k okolnosti přitěžující.

5.3 Zásady pro ukládání ochranných opatření Při ukládání ochranných opatření se uplatní jednak obecné zásady pro ukládání trestních sankcí a dále zásady respektující specifika ochranných opatření. Specifické zásady ukládání ochranných opatření jsou uvedeny v § 96 a § 97 trestního zákoníku. Je možno ukládat ochranná opatření samostatně i vedle trestu za splnění zákonem daných podmínek, přičemž platí, že vedle trestu obdobné povahy může být ochranné opatření uloženo pouze v případě, že by jeho samostatné uložení nebylo dostatečné z hlediska působení na pachatele a ochrany společnosti. Jsou-li dále splněny podmínky pro uložení více ochranných opatření, lze je ukládat vedle sebe, pokud zákon nestanoví jinak. Lze-li však dosáhnout potřebného působení na osobu, které je ukládáno, a náležité ochrany společnosti pouze jedním z nich, uloží se jen takové ochranné opatření. Pořadí výkonu společně uložených opatření, jež nelze vykonávat současně, určí soud.

24

6 Systém a jednotlivé druhy trestních sankcí Pojem trestní sankce je v trestním zákoníku upraven v § 36, který říká: „Trestními sankcemi jsou tresty a ochranná opatření.“ Trestní zákoník je tedy postaven na dualistickém systému trestních sankcí u dospělých pachatelů, který rekodifikační komise zdůvodnila těmito argumenty: 1. Monismus sankcí nenavazuje na princip viny, hlavním regulativem pro ukládání sankce se stává princip přiměřenosti a ten je svým základním hlediskem v podobě společenské škodlivosti příliš vágní. 2. Přijetím integrovaného systému sankcí se stírá rozdíl mezi trestem, který si v něm neudrží pro něj typický charakter sociální výtky pachateli pro jeho zaviněný čin jako čin společensky neakceptovatelný, a ochranným opatřením, které má neutralizovat nebezpečnost pachatele pro společnost a přicházet proto v úvahu ne jako odpověď na čin, nýbrž z podnětu činu jako odpověď na nebezpečnost pachatele. 3. Vágnost hlediska pro výměru sankce při monismu sankcí zvětšuje nebezpečí překročení míry státní reakce, která je k ochraně zájmů společnosti nezbytně nutná.10 V právní úpravě trestního soudnictví ve věcech mládeže je naopak uplatněn systém monismu v souladu s koncepcí komplexní ochrany mládeže a systémem samostatných soudů pro mládež. Zákonná úprava trestního soudnictví ve věcech mládeže je zakotvena ve speciálním zákoně č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže. Systém ukládaných opatření upravuje § 10 tohoto zákona, a sice na výchovná opatření, ochranná opatření a trestní opatření. Systém trestních sankcí je pak rozdělen na jednotlivé druhy trestů a ochranných opatření.

6.1 Druhy trestů Jednotlivé druhy trestů, které je možné ukládat za spáchané trestné činy, upravuje § 52 trestního zákoníku. Oproti původní právní úpravě lze najít zásadní rozdíl pouze v zavedení dvou nových institutů, a to domácí vězení a zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Systematika trestů uvedených v § 52 trestního zákoníku není nahodilá, ale

10

Důvodová zpráva k návrhu trestního zákoníku [online], Praha: Ministerstvo spravedlnosti České republiky, [citováno 2013-03-24]. Dostupné z: < http://portal.justice.cz/Justice2/soubor.aspx?id=47438>.

25

odpovídající jejich závažnosti, tedy nejzávažnější trest odnětí svobody je na prvním místě a pak následují tresty mírnější. S ohledem k náležitému uplatnění obecných zásad pro ukládání trestů osnova upravuje systém trestů tak, aby bylo umožněno na základě zásad přiměřenosti trestu, individualizace a personality ukládaného trestu vyměřit takový trest, který nejlépe dosáhne sledovaných cílů při plném zřeteli k povaze a závažnosti trestného činu, k osobě pachatele i možnostem jeho resocializace.11 Vymezení druhů trestů dle § 52 odstavec 1 trestního zákoníku: a) odnětí svobody, b) domácí vězení, c) obecně prospěšné práce, d) propadnutí majetku, e) peněžitý trest, f) propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, g) zákaz činnosti, h) zákaz pobytu, i) zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, j) ztrátu čestných titulů nebo vyznamenání, k) ztrátu vojenské hodnosti, l) vyhoštění. Trestní zákoník dále v § 52 odstavec 2 rozlišuje tři varianty trestu odnětí svobody: a) nepodmíněný trest odnětí svobody, b) podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody, c) podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem. Zvláštním typem trestu odnětí svobody je trest výjimečný, který upravuje § 54 trestního zákoníku takto: a) trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, b) trest odnětí svobody na doživotí.

11

Důvodová zpráva k návrhu trestního zákoníku [online], Praha: Ministerstvo spravedlnosti České republiky, [citováno 2013-03-24]. Dostupné z: < http://portal.justice.cz/Justice2/soubor.aspx?id=47438>.

26

Dalším možným pojetím rozlišením trestů, které již není obsaženo v trestním zákoníku, je rozdělení dle hlediska zájmů odsouzeného, které jsou trestem postiženy, a sice tresty postihující osobní svobodu, kam se řadí trest odnětí svobody, domácí vězení, obecně prospěšné práce, zákaz činnosti, zákaz pobytu, zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce a vyhoštění. Druhou skupinou takto členěných trestů jsou tresty postihující majetek odsouzeného, a to trest propadnutí majetku, peněžitý trest a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Další skupinou jsou tresty na čestných právech, tedy ztráta čestných titulů nebo vyznamenání a ztráta vojenské hodnosti. Tresty je také možno rozdělit na tresty hlavní a tresty vedlejší. Tresty hlavní, nebo-li samostatné tresty, lze na rozdíl od trestů vedlejších uložit samostatně nebo spolu s dalším trestem za splnění zákonných podmínek. Trest vedlejší lze naproti tomu uložit pouze vedle trestu hlavního. Z výčtu uvedeného v § 52 trestního zákoníku jde pouze o trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání a ztráty vojenské hodnosti. Mladistvým pachatelům jsou za spáchaná provinění soudem pro mládež ukládána mimo výchovných opatření i trestní opatření vymezená v § 24 odstavci 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže: a) obecně prospěšné práce, b) peněžité opatření, c) peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu, d) propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, e) zákaz činnosti, f) vyhoštění, g) domácí vězení, h) zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, i) odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu (podmíněné odsouzení), j) odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu s dohledem, k) odnětí svobody nepodmíněné.

6.1.1 Trest odnětí svobody Trest odnětí svobody je svou povahou trestem nejpřísnějším, a to i z toho důvodu, že zasahuje do více oblastí základních práv a svobod (osobní svoboda, právo sdružovat se, atd.). Speciálně preventivní účel tohoto trestu tkví v tom, že v průběhu jeho výkonu odsouzeným je společnost chráněna před jeho další trestnou činností. Trestní sazba tohoto univerzálního 27

trestu je uvedena u všech skutkových podstat trestných činů obsažených v trestním zákoníku. Trest odnětí svobody lze tedy uložit za každý trestný čin. Stěžejní myšlenka trestního zákoníku je však taková, aby byl trest odnětí svobody nahrazován alternativními druhy trestů (trest obecně prospěšných prací, peněžitý trest, trest zákazu činnosti apod.), pokud to povaha spáchaného trestného činu dovoluje. Proto by měl trest odnětí svobody nastoupit jako ultima ratio.

Nepodmíněný trest odnětí svobody Horní hranice tohoto trestu byla přijetím trestního zákoníku oproti původní právní úpravě (15 let) zpřísněna na obecnou maximální délku 20 let. Tuto hranici je možné překročit pouze za splnění zákonných podmínek u nejzávažnějších trestných činů ve výjimečných případech uvedených v trestním zákoníku, a to pachateli trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny dle § 108, při uložení výjimečného trestu dle § 54 nebo v případě mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody dle § 59. Dolní hranice tohoto trestu není v trestním zákoníku upravena, musí však být v souladu s obecnými zásadami pro ukládání trestů (poměry pachatele, povaha a závažnost trestného činu). V ustanovení § 55 odstavec 2 trestního zákoníku lze spatřit zdůraznění výjimečnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, když stanovuje, že „za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život.“ Je tedy na soudu, aby zhodnotil všechny okolnosti, osobu a poměry pachatele, jeho dosavadní život a možnost jeho nápravy, a teprve tehdy, pokud dojde k názoru, že nepostačí uložení alternativního trestu k nápravě pachatele a aby v budoucnu vedl řádný život, uloží nepodmíněný trest odnětí svobody. Trest odnětí svobody je jediným ze všech odstupňovatelných druhů trestů, který má rozpětí trestní sazby uvedeno zvlášť za každý trestný čin ve zvláštní části trestního zákoníku, a proto slouží k určení typové závažnosti každého trestného činu a přísnosti trestnosti toho kterého trestného činu (např. pro účely úhrnného a souhrnného trestu – srov. § 43). Rozpětí mezi dolní a horní hranicí trestu odnětí svobody pak dává prostor pro konkretizaci povahy a závažnosti trestného činu, jako základního kritéria pro stanovení výměry trestu a pro zohlednění všech dalších hledisek (např. poměrů pachatele – srov. § 39).12 12

Důvodová zpráva k návrhu trestního zákoníku [online], Praha: Ministerstvo spravedlnosti České republiky, [citováno 2013-03-24]. Dostupné z: < http://portal.justice.cz/Justice2/soubor.aspx?id=47438>.

28

Výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody je upraven zvláštním právním předpisem, a to zákonem č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů. Výkon tohoto trestu je prováděn ve věznicích. Úprava tohoto druhu trestu zvláštním právním předpisem je nutná z důvodu jeho závažnosti v souvislosti se zásahem do lidských práv a svobod. Diferencovaný výkon trestu odnětí svobody je upraven v § 56 odstavec 1 trestního zákoníku do čtyř základních typů věznic od nejmírnějšího režimu po nejpřísnější režim: a) s dohledem, b) s dozorem, c) s ostrahou, d) se zvýšenou ostrahou. Jednotlivé typy věznic pro výkon trestu odnětí svobody jsou diferencované z důvodu snahy o to, aby bylo zabráněno styku pachatelů méně závažné trestné činnosti s pachateli odsouzenými za závažnější trestné činy. Zamezí se tak jejich negativnímu ovlivnění a může být využito různých efektivních prostředků k jejich nápravě. Soud rozhodne o zařazení odsouzeného do konkrétního základního typu věznice ve výroku rozsudku. Mladistvému pachateli je možno uložit trestní opatření odnětí svobody nepodmíněně, avšak trestní sazby odnětí svobody uvedené v trestním zákoníku se snižují na polovinu. Horní hranice trestní sazby však nesmí být nižší než jeden rok a převyšovat maximální hranici pěti let. Výjimečně lze mladistvému pachateli uložit i odnětí svobody na pět až deset let, má-li soud za to, že by uložení trestního opatření odnětí svobody na jeden rok až pět let nepostačovalo, a současně za splnění podmínky, že za provinění mladistvého trestní zákoník dovoluje uložení výjimečného trestu (povaha a závažnost provinění je mimořádně vysoká s ohledem na zvlášť zavrženíhodný způsob provedení, zvlášť zavrženíhodnou pohnutku, atd.). Z uvedeného vyplývá, že na rozdíl od dospělého pachatele nelze mladistvému uložit výjimečný trest. U mladistvých, kteří nepřekročili devatenáctý rok věku, se odnětí svobody nepodmíněně vykonává ve věznicích nebo ve zvláštních odděleních pro mladistvé.

Výjimečný trest Výjimečný trest je zvláštním typem trestu odnětí svobody s ohledem na délku a přesně vymezené podmínky, za kterých je tento trest ukládán a jeho právní úprava je obsažena v § 54 trestního zákoníku. Jedná se o trest odnětí svobody uložený nad dvacet až do třiceti let nebo trest odnětí svobody na doživotí. Při ukládání obou alternativ výjimečného trestu je kladen důraz na závažnost spáchaného trestného činu. Podmínkou pro uložení výjimečného trestu je 29

tedy skutečnost, že byl spáchán zvlášť závažný zločin, u něhož trestní zákoník ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu. Mírnější alternativu výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let může soud uložit pouze v případě, že závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena (§ 54 odstavec 2 trestního zákoníku). Pro uložení tohoto trestu postačí splnění jedné z uvedených podmínek, vždy však musí být splněny i obecné podmínky pro ukládání výjimečného trestu. Velmi vysoká závažnost zvlášť závažného zločinu není trestním zákoníkem přesně definována, proto je na soudu, aby vždy individuálně zvážil okolnosti konkrétního případu. I při úvaze o možnosti nápravy pachatele musí soud pečlivě posoudit osobu a poměry pachatele, jeho postoj k trestnému činu, předchozí způsob života, ochotu a schopnost změnit se a další okolnosti, a podložit konkrétními skutečnostmi případný závěr o obzvláště snížené možnosti jeho nápravy. Pro trest odnětí svobody na doživotí jsou stanoveny ještě přísnější podmínky pro jeho ukládání. Ustanovení § 54 odstavec 3 trestního zákoníku přesně vymezuje zvlášť závažné zločiny, za které může být výjimečný trest odnětí svobody na doživotí uložen (například zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odstavec 3, teroristického útoku podle § 311 odstavec 3, apod.) a dále uvádí další dvě podmínky, které musí být splněny pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí, a sice, že: a) takový zvlášť závažný zločin je mimořádně závažný vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku a b) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let.13 Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí soud vždy zařadí pachatele do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň může i rozhodnout, že doba, po kterou odsouzený tento trest vykonával ve věznici se zvýšenou ostrahou, se pro účely případného podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává.

Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody je v praxi ukládáno nejčastěji. Soud dává tímto výchovným prostředkem odsouzenému najevo důvěru v jeho nápravu. Tento trest sice spočívá v uložení trestu odnětí svobody, ale výkon trestu je podmíněně odložen za

13

Výjimečný trest [online]. [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: business.center.cz/business/pravo/zakony/trestni-zakonik/

30

současného stanovení zkušební doby, po kterou se odsouzený musí chovat řádně a v souladu se stanovenými požadavky. Podmíněné odsouzení vychází z předpokladu, že již odhalení trestného činu, trestní stíhání pachatele, negativní zhodnocení jeho osoby a jeho činu rozsudkem a společností, hrozba budoucího eventuálního výkonu trestu a omezení a povinnosti stanovené pro jeho chování v průběhu zkušební doby mohou mít samy o sobě z hlediska individuální i generální prevence účinky, které má jinak jen výkon uloženého trestu odnětí svobody.14 V trestním zákoníku jsou upraveny dvě varianty podmíněného odsouzení, a sice podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody dle § 81 a podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody s dohledem dle § 84. Podmíněně odložit výkonu trestu odnětí svobody lze pouze za splnění zákonné podmínky, že uložený trest odnětí svobody nepřekročí pět let. Ustanovení § 82 potom upravuje zkušební dobu, která je stanovena společně s uložením trestu ve výroku rozsudku, kterým je vyslovena vina. Zkušební doba může být uložen jak na měsíce (např. osmnáct měsíců), tak i na roky, nesmí však být uložena na dobu kratší jednoho roku a delší než pět let. Za účelem, aby podmíněně odsouzený vedl řádný život, může soud v rámci zkušební doby uložit i přiměřená omezení a povinnosti uvedené v § 48 odstavec 4 trestního zákoníku (např. zdržet se návštěv nevhodného prostředí, sportovních, kulturních a jiných společenských akcí a styku s určitými osobami, zdržet se hazardních her, hraní na hracích přístrojích a sázek atd.). Zpravidla soud také ukládá povinnost, aby dle svých sil nahradil škodu (případně odčinil újmu nemajetkového charakteru), kterou trestným činem způsobil, nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, které získal trestným činem. Po uplynutí celé zkušební doby může soud vyslovit, že se odsouzený osvědčil. V opačném případě může soud již během zkušební doby rozhodnout, že se uložený trest odnětí svobody vykoná. K tomuto rozhodnutí může soud vést skutečnost, že odsouzený ve zkušební době nevedl řádný život nebo že porušil soudem uložené podmínky či omezení. Soud má dále možnost, s ohledem na okolnosti případu a osobu odsouzeného, ve výjimečných případech ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když jsou splněny podmínky pro nařízení výkonu trestu a dle § 83 odstavec 1: a) stanovit nad odsouzeným dohled, b) přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však o více než dvě léta, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby stanovené v § 82 odst. 1, nebo

14

Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 455.

31

c) stanovit dosud neuložená přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život.

Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem Podmíněné odložení trestu odnětí svobody s dohledem je přísnější variantou tohoto trestu. Podstatou této varianty je dlouhodobá spolupráce odsouzeného a probačního úředníka, který nad odsouzeným dohled vykonává. Účelem probačního dohledu je jednak pomoc odsouzenému, aby překonal různé rodinné, sociální i pracovní nesnáze, ale i kontrola jeho chování ve zkušební době a plnění jeho povinností či stanovených omezení. Mladistvému pachateli lze uložit oba tyto typy podmíněného odsouzení dle § 33 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Zkušební doba je tímto zákonem stanovena na jeden rok až tři léta. Stejně jako u dospělého pachatele může soud pro mládež s ohledem na okolnosti případu a osobu mladistvého pachatele ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když jsou dány podmínky pro nařízení výkonu odnětí svobody, a: a) stanovit nad mladistvým odsouzeným dohled, pokud již nebyl uložen, b) přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však o více než dvě léta, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby v trvání pěti let nebo c) uložit další výchovné opatření uvedené v § 15 až § 20 zákona o soudnictví ve věcech mládeže směřující k tomu, aby vedl řádný život.

6.1.2 Domácí vězení Trestní zákoník zavedl do výčtu trestů původní právní úpravy jako nový druh trestu trest domácího vězení. Důvodem zavedení tohoto trestu je zejména ekonomické hledisko, neboť se ušetří prostředky vynakládané na výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody. Dalším důvodem je zachování pozitivních rodinných a pracovních vazeb. Z uvedeného vyplývá, že trest domácího vězení by měla být zejména alternativa k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Vzhledem k tomu, že pořadí trestů uvedené v trestním zákoníku odpovídá jejich závažnosti a trest domácího vězení zákonodárce zařadil hned za trest odnětí svobody, měl by být tento trest vnímán jako druhý nejpřísnější trest, který lze pachateli uložit. Trest domácího vězení lze uložit až na dvě léta, pouze za přečin, a to i jako samostatný trest. Trestní zákoník upravuje trest domácího vězení v § 60 trestního zákoníku, který dále stanovuje dvě podmínky, které musí být splněny, aby bylo možné uložit tento trest, a to: „vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele, lze mít důvodně za to, že 32

postačí uložení tohoto trestu, a to popřípadě i vedle jiného trestu, a pachatel dá písemný slib, že se ve stanovené době bude zdržovat v obydlí na určené adrese a při výkonu kontroly poskytne veškerou potřebnou součinnost.“ Dle důvodové zprávy by tento druh trestu měl být ukládán osobám, které je třeba s přihlédnutím k povaze a závažnosti trestného činu, osobě pachatele i možnostem jeho resocializace sice bezprostředně postihnout omezením osobní svobody (nestačí jen podmíněné odsouzení), ale postačuje vzhledem k jejich osobním vlastnostem a rodinným poměrům podstatně menší intenzita zásahu vůči nim.15 Důležitou podmínkou je souhlas pachatele s uložením tohoto trestu, neboť bez jeho písemného slibu nelze tento trest uložit. Soud uložením trestu domácího vězení ukládá odsouzenému povinnost zdržovat se po dobu výkonu tohoto trestu v určeném obydlí nebo jeho části v soudem stanoveném časovém období (v pracovních dnech, ve dnech pracovního klidu a pracovního volna) s ohledem na jeho pracovní dobu, k péči o nezletilé děti a k vyřizováním nutných osobních a rodinných záležitostí tak, aby při zajištění všech nezbytných potřeb odsouzeného a jeho rodiny, ho přiměřeně postihl na svobodě. Zákon demonstrativně uvádí důležité důvody, které by mohly nastat na straně odsouzeného, a které by bránily v dodržování stanovených podmínek při výkonu tohoto trestu, a sice výkon zaměstnání nebo povolání nebo poskytnutí zdravotních služeb u poskytovatele zdravotních služeb v důsledku jeho onemocnění nebo úrazu, přičemž zdravotnické zařízení je povinno na vyžádání orgánu činného v trestním řízení mu tuto skutečnost sdělit. Soud má dále možnost odsouzenému povolit navštěvování pravidelných bohoslužeb nebo náboženských shromáždění i ve dnech pracovního klidu a pracovního volna. Podmínky výkonu tohoto trestu může soud dle konkrétních okolností upravit, což je projevem soudní individualizace trestu. Soud může dále dle § 60 odstavec 5 trestního zákoníku „uložit pachateli na dobu výkonu tohoto trestu přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu nebo odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil, nebo aby vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem.“ Odsouzenému ve věku blízkém věku mladistvých může soud vedle uvedených přiměřených povinností a omezení (§ 48 odstavec 4) uložit i výchovná opatření, která jsou upravena v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže. Jestliže se odsouzený uloženému trestu domácího vězení vyhýbá, do skončení výkonu trestu domácího vězení tento trest řádně nevykonává, může soud přeměnit, a to i v době výkonu tohoto trestu, trest domácího vězení nebo jeho zbytek v trest odnětí svobody, přičemž 15

Důvodová zpráva k návrhu trestního zákoníku [online], Praha: Ministerstvo spravedlnosti České republiky, [citováno 2013-03-24]. Dostupné z: < http://portal.justice.cz/Justice2/soubor.aspx?id=47438>.

33

každý, i jen započatý jeden den nevykonaného trestu domácího vězení, se počítá za jeden den odnětí svobody. Při přeměně trestu soud zároveň rozhodne o způsobu jeho výkonu. Kontrola výkonu trestu domácího vězení odsouzeným je upravena trestním řádem v § 334b, který uvádí, že „kontrolu zajišťuje Probační a mediační služba ve spolupráci s provozovatelem elektronického kontrolního systému, který umožňuje detekci pohybu odsouzeného nebo namátkovou kontrolou prováděnou probačním úředníkem; za tímto účelem je

odsouzený

povinen

probačnímu

úředníkovi

umožnit

vstup

do

místa

výkonu

trestu.“ V současné době kontrolu provádí probační úředník v podobě namátkových kontrol. Současně odsouzenému pomáhá při řešení problémů poskytováním odborné pomoci a poradenství, za účelem vést odsouzeného k řádnému životu. Probační úředník je i v kontaktu s rodinou odsouzeného či s osobami, které s ním sdílejí prostory obydlí, ve kterých odsouzený trest vykonává. Po zavedení elektronického monitorovacího systému bude Probační a mediační služba spolupracovat s jeho provozovatelem. V listopadu 2012 skončil zkušební provoz elektronického monitoringu odsouzených. Veřejná zakázka na zavedení a rozšíření systému elektronického monitoringu odsouzených by měla být vyhlášena začátkem roku 2013.

6.1.3 Obecně prospěšné práce Trest obecně prospěšných prací je jedním z alternativních trestů a jeho ukládání upravuje § 62 trestního zákoníku: „Soud může uložit trest obecně prospěšných prací, odsuzuje-li pachatele za přečin; jako samostatný trest může být trest obecně prospěšných prací uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba“. Podstatou tohoto trestu je povinnost provádět určený rozsah prací, a to osobně, bez nároku na odměnu, ve svém volném čase za obecně prospěšným účelem. Trest je vykonáván pod dohledem probačního úředníka, který soudu předkládá návrh o druhu a místě výkonu trestu. Rozsah obecně prospěšných prací, který lze pachateli uložit, vymezuje § 63 odstavec 1 trestního zákoníku, a to ve výměře 50 až 300 hodin. Soud zpravidla neukládá tento alternativní trest, pokud se jedná o pachatele, kterému byl v předcházejících třech letech trest obecně prospěšných prací přeměněn na trest odnětí svobody. Odsouzený musí uložený trest obecně prospěšných prací vykonat do jednoho roku od právní moci rozhodnutí soudu o nařízení výkonu trestu. Do této lhůty se však nezapočítává například doba, po kterou byl odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody nebo v době zdravotních překážek. Pokud odsouzený zaviněně nevykoná trest obecně prospěšných prací 34

ve stanovené lhůtě, může soud přeměnit tento trest nebo jeho nevykonanou část na trest odnětí svobody, dále i v případě, že odsouzený po dobu výkonu tohoto trestu nevedl řádný život. Je na zvážení soudu, zda je porušení podmínek ze strany odsouzeného tak závažné, aby trest obecně prospěšných prací přeměnil v trest odnětí svobody nebo může ve výjimečných případech ponechat trest obecně prospěšných prací v platnosti nebo prodloužit dobu pro výkon tohoto trestu. Soud v rozhodnutí o přeměně trestu obecně prospěšných prací určí i způsob výkonu trestu odnětí svobody, tedy určí typ věznice pro výkon trestu. Soud při přeměně tohoto trestu neukládá libovolný trest odnětí svobody, ale přepočte nevykonané hodiny trestu obecně prospěšných prací na dny odnětí svobody. V případě, že odsouzenému byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin a odsouzený s výkonem trestu ani nezapočal, přemění soud trest obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody v trvání 300 dnů nepodmíněně. Stejnými ustanoveními trestního zákoníku se řídí i soud pro mládež při ukládání trestního opatření obecně prospěšných prací ve výměře 50 až 150 hodin. Vedle tohoto trestu může soud pro mládež uložit i vhodná výchovná opatření.

6.1.4 Propadnutí majetku Trest propadnutí majetku představuje nejpřísnější majetkovou sankci, kterou může soud na základě trestního zákoníku uložit za nejzávažnější trestné činy. Jedná se o výjimku z ústavní ochrany základního občanského práva nedotknutelnosti majetku. Podmínky ukládání tohoto trestu upravuje § 66 odstavec 1 trestního zákoníku, který stanoví, že „soud může vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele uložit trest propadnutí majetku, odsuzuje-li pachatele k výjimečnému trestu anebo odsuzuje-li jej za zvlášť závažný zločin, jímž pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch.“ Majetkovým prospěchem je míněno jak zvýšení majetku pachatele, tak jeho nesnížení. V případě, že nejsou splněny obě podmínky ustanovené v § 66 odstavec 1, soud může uložit trest propadnutí majetku jen v případě, že tento trest za spáchaný trestný čin trestní zákoník výslovně dovoluje. Smyslem trestu propadnutí majetku je postihnutí majetku odsouzeného, jehož vlastníkem byl v den, kdy rozhodnutí o uložení trestu propadnutí majetku nabylo právní moci. Předmětem tohoto trestu je souhrn všech majetkových hodnot, vyjma věcí nezbytně nutných k uspokojení životních potřeb odsouzeného, s ohledem na vyživovací povinnosti odsouzeného. Soud může trestem postihnout celý majetek odsouzeného nebo jeho část, majetek po právní moci rozsudku, kterým byl trest propadnutí majetku uložen, připadá 35

státu. Tento trest může být uložen jako samostatný trest, ale i vedle jiného trestu. Z jeho povahy však vyplývá, že nemůže být uložen například vedle peněžitého trestu. Ve výčtu trestních opatření v § 24 odstavec 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže trestní opatření propadnutí majetku není obsaženo, a tedy mladistvému pachateli nemůže být ani uloženo.

6.1.5 Peněţitý trest Peněžitý trest je často využívaná alternativa krátkodobých trestů odnětí svobody upravená v § 67 trestního zákoníku. Soud peněžitý trest ukládá v případě spáchání úmyslného trestného činu, jímž se pachatel snažil získat nebo získal majetkový prospěch, dále pokud zákon uložení tohoto trestu dovoluje nebo jestliže jej ukládá za přečin, pokud není současně uložen i trest odnětí svobody. Soud může uložit peněžitý trest v minimální výměře 2.000 Kč a maximální výměře 36.500.000 Kč, v denních sazbách (20 až 730 celých denních sazeb), nejméně 100 Kč a nejvíce 50.000 Kč. Výměru peněžitého trestu soud určí s přihlédnutím k povaze spáchaného trestného činu, k jeho závažnosti a dále k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Pokud by v době ukládání trestu bylo zřejmé, že by byl peněžitý trest nedobytný, soud takový trest neuloží (§ 68 odstavec 6 trestního zákoníku). Úhrada peněžitého trestu odsouzeným může být stanovena i ve formě přiměřených měsíčních splátek pod pohrůžkou ztráty výhody splácení pro případ, že by odsouzený jednotlivé splátky nehradil řádně a včas. Peněžitý trest je vykonán uhrazením celé jeho uložené výše. Uhrazené peněžité tresty připadají státu. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoví soud při ukládání trestu i náhradní trest odnětí svobody až na čtyři léta. Při ukládání peněžitého opatření mladistvému soud ukládá toto opatření za podmínek uvedených v trestním zákoníku v souladu s podmínkami stanovenými v § 27 až § 30 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Důležitou podmínkou je skutečnost, že mladistvý je v době rozhodování výdělečně činný nebo jeho majetkové poměry umožňují uložení takového trestního opatření. Soud pro mládež může peněžité opatření ukládat ve výměře 1.000 Kč až 1.825.000 Kč v 10 až 365 denních sazbách, přičemž denní sazby činí 100 Kč až 5.000 Kč. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže umožňuje stejně jako trestní zákoník uložení náhradního opatření pro případ, že by peněžité opatření nebylo ve stanovené lhůtě vykonáno. Odlišnost od trestního zákoníku je spatřována v možnosti podmíněného odložení výkonu peněžitého opatření se stanovením přiměřené zkušební doby, a to za splnění alespoň jedné 36

z podmínek uvedených v § 28 odstavec 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, který stanoví: „soud pro mládež může podmíněně odložit výkon peněžitého opatření, jestliže vzhledem k osobě mladistvého, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, že účelu trestního opatření bude dosaženo i bez jeho výkonu, nebo jestliže přijme záruku za nápravu mladistvého a vzhledem k výchovnému vlivu toho, kdo záruku nabídl, má důvodně za to, že účelu trestního opatření bude dosaženo i bez jeho výkonu.“

6.1.6 Propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty Smysl ukládání majetkového trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty vyplývá z ustanovení § 71 odstavec 1 trestního zákoníku, které vymezuje, v jakých případech lze tento trest uložit. Jeho cílem je zneškodnit věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která by mohla pachateli sloužit k páchání další trestné činnosti, ztížit pachateli podmínky k páchání trestné činnosti a odejmout mu případný prospěch ze spáchané trestné činnosti. Propadlá věc nebo jiná majetková hodnota musí náležet pachateli a dnem právní moci rozsudku, kterým byl tento trest uložen, připadá propadlá věc nebo jiná majetková hodnota státu. Za věc je považován každý ovladatelný hmotný předmět, který slouží potřebám lidí, a je proto předmětem vlastnického práva (např. střelná zbraň, cenné papíry). Jinou majetkovou hodnotou se v souladu s § 134 odst. 2 rozumí majetkové právo nebo jiná penězi ocenitelná hodnota, která není věcí (např. obchodní podíl, pohledávka). 16 Obligatorní uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty přichází v úvahu, má-li pachatel v držení věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou v § 70 odstavec 1 a 2 trestního zákoníku v rozporu s jiným právním předpisem (např. padělané peníze, střelná zbraň apod.). Jestliže pachatel před uložením trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, kterou soud mohl prohlásit za propadlou, jakýmkoli způsobem její propadnutí zmaří (poškodí, zcizí, spotřebuje, znehodnotí atd.), může soud uložit propadnutí náhradní hodnoty do výše odpovídající takové věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže trestní opatření propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty výslovně neupravuje, proto soud pro mládež toto trestní opatření ukládá v souladu s ustanoveními trestního zákoníku.

16

CHMELÍK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Praha: Linde, 2009, s. 259

37

6.1.7 Zákaz činnosti Účelem ukládání trestu zákazu činnosti je zabránit odsouzenému v další trestné činnosti tím, že je mu znemožněno provozování činnosti, při které měl vytvořené podmínky pro páchání trestné činnosti. Je nutné, aby mezi spáchaným trestným činem a zakazovanou činností byla vždy přímá souvislost. Podstatou ukládání trestu zákazu činnosti je dle § 73 odstavec 3 trestního zákoníku skutečnost, „že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis.“ Trest zákazu činnosti je možno ukládat i pachateli, který není držitelem příslušného oprávnění, v takovém případě nemůže pachatel v době zákazu činnosti toto oprávnění získat. Trest zákazu činnosti může být uložen na jeden rok až deset let, přičemž tyto hranice nelze překročit. V případě, že odsouzený nedodrží uložený trest zákazu činnosti, je toto jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (např. odsouzený v době výkonu trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel řídil motorové vozidlo). Výkon trestu zákazu činnosti je upraven v § 74 trestního zákoníku, který stanoví, že: „Do doby výkonu trestu zákazu činnosti se nezapočítává doba výkonu trestu odnětí svobody; započítává se však doba, po kterou bylo pachateli před právní mocí rozsudku oprávnění k činnosti, která je předmětem zákazu, v souvislosti s trestným činem odňato podle jiného právního předpisu nebo na základě opatření orgánu veřejné moci nesměl již tuto činnost vykonávat.“ Výrazným motivačním prvkem pro odsouzeného, kterému byl uložen trest zákazu činnosti, může být možnost podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti po výkonu poloviny tohoto trestu. Soud zároveň stanoví zkušební dobu, která počíná právní mocí rozhodnutí o podmíněném upuštění. Tento postup je upraven v ustanovení § 90 trestního zákoníku. Trestní opatření zákazu činnosti je možno mladistvému ukládat dle ustanovení trestního zákoníku, za splnění podmínky, že uložené opatření zákazu činnosti nebrání přípravě na jeho povolání. Horní hranice sazby trestního opatření zákazu činnosti je stanovena na 5 let.

6.1.8 Zákaz pobytu Trest zákazu pobytu je jedním z trestů, které omezují svobodu pohybu a pobytu odsouzeného. Podstata tohoto trestu tkví v zákazu zdržovat se na určitém místě nebo v určitém obvodu po dobu výkonu trestu, a to na místech, kde hrozí další potencionální trestná činnost odsouzeného nebo s nimiž trestná činnost odsouzeného souvisí. Trest zákazu pobytu je upraven v § 75 trestního zákoníku, přičemž odstavec 1 tohoto ustanovení říká, že: 38

„soud může uložit trest zákazu pobytu na jeden rok až deset let za úmyslný trestný čin, vyžaduje-li to se zřetelem na dosavadní způsob života pachatele a místo spáchání činu ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku; trest zákazu pobytu se nesmí vztahovat na místo nebo obvod, v němž má pachatel trvalý pobyt.“ Z uvedeného vyplývá jednak skutečnost, že trest zákazu pobytu nemůže být uložen za nedbalostní trestný čin, a jednak možnost odsouzeného získat povolení od policejního orgánu k přechodnému pobytu na zakázaném místě z důležitých důvodů, například návštěvy zdravotnického zařízení, úředního jednání apod. Trest zákazu pobytu lze uložit i jako samostatný trest v případech, kdy zákon stanoví za spáchaný trestný čin horní hranici trestu odnětí svobody nepřevyšující tři léta a uložení jiného trestu není třeba s ohledem na povahu a závažnost trestného činu a osobu a poměry odsouzeného. Je na úvaze soudu, zda pachateli současně uloží i přiměřená omezení a přiměřené povinnosti (dle § 48 odstavec 4) po dobu výkonu tohoto trestu. Jedná-li se o odsouzeného ve věku blízkém věku mladistvých, může soud v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů, vedle uvedených přiměřených povinností a omezení, uložit i výchovná opatření upravená v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže. V případě, že odsouzený poruší uložený trest zákazu pobytu nebo nedodržuje uložená omezení, hrozí mu trestní stíhání pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí s trestní sazbou odnětí svobody až na tři léta. Mladistvému pachateli není možno uložit trestní opatření zákazu pobytu, neboť toto trestní opatření není obsaženo ve výčtu druhů trestních opatření v § 24 odstavec 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže.

6.1.9 Zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce Trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce je druhým novým trestem vedle trestu domácího vězení, který zavedla nová právní úprava v § 76 trestního zákoníku. Má postihovat úmyslnou trestnou činnost páchanou v souvislosti s konáním různých sportovních, kulturních a jiných společenských akcí. Má preventivní charakter, neboť jeho podstatou je, že se odsouzenému zakazuje účast na těchto akcích po dobu výkonu trestu. V tomto trestu je spatřován obdobný charakter jako u trestu zákazu činnosti. Pachatel se nemusí úmyslného trestného činu dopustit přímo na sportovní, kulturní či jiné společenské akci, ale v souvislosti s návštěvou takové akce (například po konání sportovního utkání v restauraci). Soud může tento trest uložit až na deset let. Spodní hranice tohoto trestu není zákonem stanovena, ale soud při jeho ukládání musí specifikovat jednak dobu, na kterou je 39

trest ukládán, dále také druh sportovní, kulturní či společenské akce, které se zákaz účasti týká. Do doby výkonu trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a společenské akce se nezapočítává doba, po kterou odsouzený vykonával trest odnětí svobody. Trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce lze uložit i jako samostatný trest za spáchaný přečin, pokud vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele není nutno ukládat další trest. Kontrolu výkonu tohoto trestu provádí pověřený probační úředník, který s odsouzeným projedná podmínky výkonu trestu a uzná-li za nutné, stanoví odsouzenému povinnost dostavovat se v době bezprostředně související s konáním zakázané sportovní, kulturní či jiné společenské akce k určenému útvaru Policie České republiky. V případě, že se odsouzený účastnil akce, na kterou se vztahuje uložený trest, nebo jiným způsobem zmařil účel tohoto trestu, může být jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odstavec 1 písmene d) trestního zákoníku. V opačném případě, kdy odsouzený řádně vykonává uložený trest, je zde možný postup dle § 90 trestního zákoníku, a sice podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a společenské akce za současného stanovení zkušební doby. Mladistvému pachateli může soud pro mládež uložit dle § 26 odstavec 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže trestní opatření zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, a to za podmínek uvedených v § 76 a 77 trestního zákoníku a zároveň uložit i vhodná výchovná opatření dle § 15 zákona o soudnictví ve věcech mládeže.

6.1.10 Ztráta čestných titulů nebo vyznamenání Trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání je upraven v § 78 trestního zákoníku a jedná se o mírnější druh trestu. Tento trest je možno uložit pouze vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody nejméně na dva roky a dále za podmínky, že je pachatel odsouzen za trestný čin, který spáchal ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky (morální bezcitnost, zvrhlost, sobectví, pohrdavý postoj k základním lidským hodnotám). Ztráta čestných titulů nebo vyznamenání spočívá v tom, že odsouzený ztrácí vyznamenání, čestná uznání a jiné čestné tituly udělené podle vnitrostátních právních předpisů. Veškeré čestné tituly nebo vyznamenání, jejichž nositelem je odsouzený v době rozsudku, jsou mu odejmuty, přičemž ztráta titulů

40

a vyznamenání je trvalá. Nic však nebrání odsouzenému, aby ztracené tituly a vyznamenání opětovně nabyl, neboť způsobilost je znovu nabýt odsouzený neztrácí.17 Mladistvému pachateli nemůže být trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání uložen z důvodu toho, že jej zákonodárce nezařadil do výčtu druhů trestních opatření uvedených v § 24 odstavec 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. S ohledem na nízký věk mladistvých nelze ani předpokládat vlastnictví takového titulu či vyznamenání.

6.1.11 Ztráta vojenské hodnosti Obdobné znaky jako trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání nese i trest ztráty vojenské hodnosti upravený v § 79 trestního zákoníku, neboť je ukládán za úmyslný trestný čin spáchaný ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky a nelze jej uložit jako samostatný trest, ale pouze jako trest vedlejší. Trest ztráty vojenské hodnosti lze uložit i vedle jiného trestu, než je nepodmíněný trest odnětí svobody (nejméně na dvě léta) v případě, že to s ohledem na povahu spáchaného trestného činu vyžaduje kázeň a pořádek v ozbrojených silách. Podstatou tohoto trestu je snížení hodnosti v ozbrojených silách na hodnost vojína. Trest ztráty vojenské hodnosti se omezuje jen na ozbrojené síly (dříve vojsko), neboť v ozbrojených sborech má hodnost zcela jiný charakter a hodnostní označení je odlišné od hodností vojenských v ozbrojených silách (srov. i zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů).18 Stejně jako u trestu ztráty čestných titulů nebo vyznamenání nemůže být trest ztráty vojenské hodnosti ukládán mladistvému pachateli.

6.1.12 Vyhoštění Listina základních práv a svobod mimo jiné zaručuje v čl. 14 svobodu pohybu a pobytu pachatele, přičemž trest vyhoštění patří mezi druhy trestů výrazně zasahujících do těchto svobod. Trest vyhoštění je možno uložit jen osobě, která není občanem České republiky. Smyslem ukládání tohoto trestu je zabránit pachateli, který je cizincem, v páchání další trestné činnosti právě na území České republiky. Uložením trestu vyhoštění se odsouzenému cizinci odnímá právo dále pobývat na území České republiky a je transportován na území jiného státu, nejčastěji domovského. Trest vyhoštění lze uložit jako trest samostatný, pokud uložení jiného trestu není třeba vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného 17

CHMELÍK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Praha: Linde, 2009, s. 265 Důvodová zpráva k návrhu trestního zákoníku [online], Praha: Ministerstvo spravedlnosti České republiky, [citováno 2013-03-24]. Dostupné z: < http://portal.justice.cz/Justice2/soubor.aspx?id=47438>. 18

41

činu a osobě a poměrům pachatele, nebo i vedle jiného trestu, je-li to nutné s ohledem na bezpečnost lidí a majetku, popřípadě jiný obecný zájem. Trest může být ukládán dvěma způsoby, a to buď na dobu určitou v rozmezí od jednoho roku do deseti let, nebo na dobu neurčitou. V ustanovení § 80 odstavec 3 trestního zákoníku jsou uvedeny případy, kdy soud trest vyhoštění neuloží, a sice jestliže: a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele, b) pachateli byl udělen azyl nebo doplňková ochrana podle jiného právního předpisu, c) pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu, e) pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, f) pachatel je občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu, nebo g) pachatelem je dítě, které je občanem Evropské unie, ledaže by vyhoštění bylo v jeho nejlepším zájmu.19

19

Vyhoštění [online]. [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: business.center.cz/business/pravo/zakony/trestni-zakonik/

42

6.2 Druhy ochranných opatření Taxativní výčet ochranných opatření je obsažen v § 98 odstavec 1 trestního zákoníku a jsou jimi: a) ochranné léčení, b) zabezpečovací detence, c) zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, náhradní hodnoty, spisů a zařízení, d) ochranná výchova. Uvedená ochranná opatření upravuje trestní zákoník, vyjma ochranné výchovy, jejíž ukládání je upraveno zákonem o soudnictví ve věcech mládeže.

6.2.1 Ochranné léčení Ochranné léčení je jednou ze základních forem ochranných opatření. Jeho podstatou je jednak ochrana společnosti před trestnou činností a jednak pomoc osobě, která se trestného činu nebo činu jinak trestného dopustila. Hlavním cílem je tedy potřeba léčby pachatele a tím odstranění nebo minimalizace rizik pro společnost. Ukládání ochranného léčení upravuje § 99 trestního zákoníku a osoby, kterým se ukládá ochranné léčení, jsou: a) osoby nepříčetné, které spáchaly čin jinak trestný, b) osoby se zmenšenou příčetností, které spáchaly trestný čin, c) osoby, které spáchaly trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou (§ 123 trestního zákoníku: „duševní poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka.“), d) osoby, které zneužívají návykovou látku a trestný čin spáchaly pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním (§ 130 trestního zákoníku: „návykovou látkou se rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.“). Soud je povinen ochranné léčení uložit v případě, že: a) pachatel činu (u mladistvého provinění) jinak trestného není trestně odpovědný pro nepříčetnost (dle § 26 trestního zákoníku: „kdo pro duševní poruchu v době spáchání

43

činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.“) a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, b) jedná se o pachatele ve stavu zmenšené příčetnosti, nikoli pod vlivem návykové látky, c) za současného uložení ochranného léčení se upouští od potrestání dle § 47 odstavec 1 trestního zákoníku. Trestní zákoník dále § v 99 odstavec 2 uvádí případy, ve kterých soud může uložit ochranné léčení: a) pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, nebo b) pachatel, který zneužívá návykovou látku, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním; ochranné léčení však neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout.20 Velký důraz je kladen na zkoumání možného rizika ponechání pachatele na svobodě, na stupeň jeho duševní poruchy a možnost opakování téhož nebo závažnějšího trestného činu. Významnou roli při tomto posuzování hraje znalecký posudek a důkladné zhodnocení všech důkazních prostředků. U mladistvého je nutno respektovat modifikaci odpovědnosti normovanou § 5 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, která stojí vedle požadavku příčetnosti a věku. Jedná se o situaci, kdy mladistvý pachatel nebyl pro svou rozumovou a mravní vyspělost, resp. nevyspělost, schopen rozpoznat protiprávnost svého činu nebo ovládnout své jednání, nacházel se tedy ve stavu relativní nepříčetnosti. Pojmy rozumová a mravní vyspělost je třeba vykládat ve vztahu k obvyklému vývoji mladistvých. 21 Ochranné léčení může soud uložit vedle trestu i při upuštění od potrestání, a to nejdéle na dvě léta. V případě, že v této lhůtě není léčení ukončeno, může soud prodloužit lhůtu o další dvě léta. Naproti tomu může rozhodnout o propuštění z ochranného léčení v případě úspěšné léčby. Ochranné léčení je ukládáno ve dvou formách, a to ústavní nebo ambulantní, přičemž obě formy může soud dodatečně změnit, a to i na ochranné opatření zabezpečovací detence, při splnění zákonem stanovených podmínek. Ochranné léčení se obvykle vykonává současně s výkonem trestu odnětí svobody.

20 21

Ochranné léčení [online]. [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: business.center.cz/business/pravo/zakony/trestni-zakonik/ CHMELÍK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Praha: Linde, 2009, s. 273

44

6.2.2 Zabezpečovací detence Ochranné opatření zabezpečovací detence je novým institutem, který byl do právní úpravy zakotven zákonem č. 129/2008 Sb. o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů. Tento zákon nabyl účinnosti k 1. 1. 2009. Hlavním cílem ukládání tohoto ochranného opatření je ochrana společnosti před pachateli zvlášť závažných zločinů. Výkon zabezpečovací detence se provádí za využití speciálních programů, které obsahují cíleně zaměřené léčebné, psychologické a pedagogické postupy, ve speciálním ústavu pro výkon zabezpečovací detence. Obligatorní uložení ochranného opatření zabezpečovací detence přichází v úvahu dle § 100 odstavec 1 trestního zákoníku v případě, že: a) pachatel spáchal zločin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou, soud rozhodl upustit od potrestání, a nelze přitom očekávat, že by k dostatečné ochraně společnosti postačilo uložení ochranného léčení. Soud tedy dojde k názoru, že uložením zabezpečovací detence společnost ochrání lépe, než uložením trestu, b) pachatel činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zvlášť závažného zločinu, není pro nepříčetnost trestně odpovědný, jeho pobyt na svobodě by byl nebezpečný a nelze očekávat, že by k dostatečné ochraně společnosti postačovalo uložení ochranného léčení, a to s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele. Soud může uložit ochranné opatření zabezpečovací detence s přihlédnutím k osobě pachatele, jeho poměrům a dosavadnímu životu, které jsou uvedeny v ustanovení § 100 odstavec 2 trestního zákoníku, jestliže: a) pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti, nebo b) pachatel, který se oddává zneužívání návykové látky, znovu spáchal zločin, ač již byl pro zvlášť závažný zločin spáchaný pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na dvě léta, a nelze očekávat, že by bylo možné dosáhnout

45

uložením ochranného léčení dostatečné ochrany společnosti, a to i s přihlédnutím k již projevenému postoji pachatele k ochrannému léčení.22 Zabezpečovací detenci je možno uložit samostatně, při upuštění od potrestání nebo vedle trestu. V případě, že by byla zabezpečovací detence uložena vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, vykoná se po ukončení výkonu trestu odnětí svobody. Délka trvání tohoto ochranného opatření není zákonem nijak limitována. Soud je však povinen nejméně jednou za dvanáct měsíců u dospělých pachatelů a jednou za šest měsíců u mladistvých pachatelů, přezkoumat, zda trvají důvody pro její další pokračování. Může být také dodatečně rozhodnuto o přeměně zabezpečovací detence na ústavní ochranné léčení. O nařízení výkonu zabezpečovací detence je nutno vždy vyrozumět okresní soud, v jehož obvodu se nachází ústav, v němž bude zabezpečovací detence vykonávána. V případě přeměny zabezpečovací detence na ochranné léčení a naopak rozhoduje tento okresní soud, který zároveň přezkoumává, zda trvají důvody pro její další pokračování.

6.2.3 Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, náhradní hodnoty, spisů a zařízení Pro zabranou věc nebo jinou majetkovou hodnotu, zabranou náhradní hodnotu, zabraný spis nebo zařízení platí shodně ustanovení § 104 odstavec 1 trestního zákoníku, že se stává majetkem státu.

Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty Smyslem ochranného opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty je odebrat osobě věci, které například mohly být použitý ke spáchání trestného činu nebo které pocházejí ze spáchaného trestného činu. Hlavním cílem je tedy zabránit pachateli v páchání další trestné činnosti. Ve vztahu k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty má charakter subsidiární, soud tedy uložení tohoto ochranného opatření využije, jestliže nebyl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Dle § 101 odstavec 1 trestního zákoníku o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty může soud rozhodnout, jestliže věc nebo jiná majetková hodnota: a) náleží pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit, b) náleží-li pachateli, do jehož potrestání soud upustil, 22

Zabezpečovací detence [online]. [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: business.center.cz/business/pravo/zakony/trestni-zakonik/

46

c) ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu.23 Pokud nejsou splněny výše uvedené podmínky pro uložení tohoto ochranného opatření, může soud zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty uložit v případě, že je tato výnosem trestného činu a: a) byla-li věc nebo jiná majetková hodnota získána trestným činem nebo jako odměna za něj a nenáleží-li pachateli, b) byla-li věc nebo jiná majetková hodnota nabyta jinou osobou než pachatelem, byť jen zčásti, za věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, pokud hodnota věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, není ve vztahu k hodnotě nabyté věci nebo jiné majetkové hodnoty zanedbatelná, nebo c) byla-li věc nebo jiná majetková hodnota nabyta jinou osobou než pachatelem, byť jen zčásti, za věc nebo jinou majetkovou hodnotu, kterou pachatel, byť jen zčásti, nabyl za věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, pokud hodnota věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, není ve vztahu k hodnotě nabyté věci nebo jiné majetkové hodnoty zanedbatelná. Pokud pachatel trestného činu nebo jiná osoba drží věc nebo jinou majetkovou hodnotu v rozporu s jiným právním předpisem, ve vztahu k níž je možno uložit zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, uloží soud obligatorně toto ochranné opatření. Vzhledem k okolnostem případu může soud místo zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty uložit povinnosti uvedené v § 101 odstavec 4 trestního zákoníku, a to: a) pozměnit věc nebo jinou majetkovou hodnotu tak, aby jí nebylo možné použít ke společensky nebezpečnému účelu, b) odstranit určité zařízení, c) odstranit její označení nebo provést její změnu, nebo d) omezit dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou. Zároveň stanoví i přiměřenou lhůtu pro splnění uvedených povinností a v případě, že tato povinnost nebude ve stanovené lhůtě splněna, rozhodně následně o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty. 23

Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty [online]. [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: business.center.cz/business/pravo/zakony/trestni-zakonik/

47

Zabrání náhradní hodnoty Pokud majitel věci nebo jiné majetkové hodnoty, která by mohla být zabrána, tuto před rozhodnutím o zabrání zničí, poškodí, znehodnotí či jinak znemožní její zabrání, může soud v takovém případě dle § 102 trestního zákoníku rozhodnout o zabrání náhradní hodnoty, a to až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci nebo jiné majetkové hodnoty.

Zabrání spisů a zařízení Spis nebo spisy, jejichž obsah je tak závadný, že jejich úmyslné rozšiřování při znalosti tohoto obsahu, by naplňovalo znaky některého trestného činu, se zaberou dle § 101 odstavec 1, přičemž zabrání se týká i zařízení, které bylo ke zhotovení takových spisů použité nebo určené.

6.2.4 Ochranná výchova Ochranná výchova je sice obsažena ve výčtu ochranných opatření v § 98 odstavec 1 trestního zákoníku, avšak její ukládání upravuje zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, a lze ji tedy ukládat pouze mladistvým pachatelům. Soud pro mládež využívá tohoto institutu zejména v případech, kdy hrozí uložení nepodmíněného trestního opatření odnětí svobody u závažnějších provinění. U mladistvých pachatelů se upřednostňuje ukládání výchovných opatření, která mají mírnější povahu a méně zasahují do života mladistvého. Soud pro mládež může mladistvému uložit ochrannou výchovu, jestliže: a) o výchovu mladistvého není náležitě postaráno, b) výchova mladistvého byla v minulosti zanedbána, c) prostředí, v němž mladistvý žije, neposkytuje záruku jeho náležité výchovy. V § 22 odstavec 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže je stanovena délka trvání ochranné výchovy tak, že tato trvá, dokud to vyžaduje její účel, nejdéle však do dovršení osmnáctého roku věku mladistvého. Ochranná výchova může být prodloužena do devatenáctého roku věku mladistvého, vyžaduje-li to zájem mladistvého. Toto ustanovení dává možnost prodloužení ochranné výchovy, nikoli její uložení mezi osmnáctým a devatenáctým rokem věku mladistvého. Ochranná výchova je vykonávána ve školských zařízeních, kterými jsou diagnostický ústav, dětský domov, dětský domov se školou nebo výchovný ústav. V případě, že z jakéhokoliv důvodu není možno započít s ochrannou výchovou, soud obligatorně nařídí 48

probační dohled až do doby odstranění překážek. Soud pro mládež může také rozhodnout o podmíněném umístění mladistvého mimo zařízení pro výkon ochranné výchovy, přičemž zároveň může uložit dohled probačního úředníka nebo jiné výchovné opatření.

7 Vybrané druhy trestů a jejich změny dle nového trestního zákoníku V předcházejících kapitolách byl popsán účel jednotlivých trestních sankcí, systém trestů i ochranných opatření a zásady pro jejich ukládání. Jak již bylo uvedeno, taxativní výčet trestů uvedený v § 52 trestního zákoníku obsahuje dva zcela nové tresty, a sice domácí vězení a zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. V důsledku nové kodifikace došlo k důležitým změnám u trestu obecně prospěšných prací a peněžitého trestu, na které bude zaměřena tato kapitola. U ostatních trestů byly změny spíše dílčí a povětšinou představovaly reakci na změny v úpravě základů trestní odpovědnosti nebo se jednalo jen o upřesnění oproti původní právní úpravě.

7.1 Trest obecně prospěšných prací U trestu obecně prospěšných prací byly pozměněny podmínky pro jeho ukládání, kdy dle nové právní úpravy je možno uložit tento trest pouze za přečin, tedy nedbalostní trestný čin, a úmyslný trestný čin, za který zákonodárce hrozí trestní sazbou s horní hranici nepřevyšující pět let. Dle nové právní úpravy tohoto trestu bude kladen větší důraz na hodnocení osoby odsouzeného při jeho ukládání. Zákonodárce zakotvil do § 62 odstavec 2 trestního zákoníku ustanovení, dle něhož „soud trest obecně prospěšných prací zpravidla neuloží, jde-li o pachatele, kterému byl trest obecně prospěšných prací v době tří let předcházejících uložení tohoto druhu trestu přeměněn na trest odnětí svobody podle § 65 odstavec 2.“ Dle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku zákonodárce zařadil do § 62 odstavec 2 na základě zkušeností z praxe, kdy býval trest obecně prospěšných prací často ukládán opakovaně i přesto, že odsouzený mařil výkon předcházejícího trestu, řádně jej nevykonával a nebyl tedy splněn ani účel tohoto trestu. V § 62 odstavec 3 trestního zákoníku 49

bylo vypuštěním slova „obdobných“ (oproti § 45 odstavec 3 trestního zákona), rozšířeno portfolio vykonávaných prací i na kvalifikované, tedy nejen práce obdobné pracím úklidovým a údržbářským. Dále zákonodárce snížil výměru trestu obecně prospěšných prací z dřívějších maximálních 400 hodin na 300 hodin, a to opět s ohledem na dosavadní zkušenosti, neboť na základě zjištění Probační a mediační služby je pro zaměstnanou osobu velmi obtížné trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin během jednoho roku vykonat. Dalším důvodem pro snížení výměry tohoto trestu je snaha přiblížit se délce ukládaných trestů obecně prospěšných prací ve vyspělých zemích Evropy. Zásadní změnu zaznamenaly i ustanovení o přeměně trestu obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody. Zatímco původní právní úprava počítala na jeden den odnětí svobody každé, i jen započaté dvě hodiny trestu obecně prospěšných prací, trestní zákoník stanoví, že každá, i jen započatá jedna hodina nevykonaného trestu obecně prospěšných prací, se počítá za jeden den odnětí svobody.

7.2 Peněţitý trest Změny, které přinesla nová právní úprava u peněžitého trestu, spočívají hlavně v novém pojetí výměry trestu v tzv. denní sazbách. Denní sazba může činit nejméně 100 Kč a nejvíce 50.000 Kč s ohledem na osobní a majetkové poměry pachatele. Základem pro určení denních sazeb je čistý příjem pachatele, který má nebo by mohl mít průměrně za jeden den. S přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu může soud uložit peněžitý trest ve 20 až 730 celých denních sazbách. Přijetím nové právní úpravy se výrazně změnila horní hranice výměry tohoto trestu. Trestní zákon v § 53 odstavec 1 stanovil uložení peněžitého trestu ve výměře od 2.000 Kč do 5.000.000 Kč, kdežto trestní zákoník při vynásobení maximálního počtu denních sazeb s nejvyšší možnou denní sazbou, umožňuje uložení peněžitého trestu ve výměře 36.500.000 Kč. I když se celková částka peněžitého trestu vypočítává podle denních sazeb, odsouzený má možnost zaplatit celý peněžitý trest najednou. Možnost placení peněžitého trestu je i nadále ponechána v přiměřených měsíčních splátkách, neboť dle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku je placení ve formě splátek nejúčinnější z hlediska účelu trestu i jeho výkonu. Pokud ovšem odsouzený nezaplatí dílčí splátku včas, je možné rozhodnout, že výhoda splátek odpadá. V souladu se zvýšením horní hranice výměry peněžitého trestu byla zvýšena i trestní sazba náhradního trestu odnětí svobody z původních dvou let na čtyři roky.

50

8 Závěr K výrazné změně v českém trestním právu došlo přijetím trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2010. Nahradil tak trestní zákon z roku 1961 a do oblasti trestních sankcí přinesl výrazné změny a novinky. Nová rekodifikace stojí na přesvědčení, že ochrany společnosti je třeba dosahovat především alternativními způsoby trestního postihu. Prostředků trestního práva by mělo být využito v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, kdy trestněprávní řešení je třeba považovat vždy za nejzazší řešení ve smyslu principu „ultima ratio“. Bakalářská práce byla zaměřena na systém trestních sankcí, jednotlivé druhy a zásady pro jejich ukládání, zejména dospělým pachatelům. Závěrečná část byla věnována analýze změn a zavedení nových institutů, které s sebou přinesla nová právní úprava. Trestní sankce v nové právní úpravě jsou i nadále rozděleny na tresty a ochranná opatření. Do systému trestů byly zakotveny dva zcela nové druhy trestů, a to trest domácího vězení a zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Rovněž došlo ke změnám u některých dalších trestů, kterým byla věnována závěrečné část této práce. Ochranná opatření až na zabezpečovací detenci převzal trestní zákoník téměř doslovně z původní právní úpravy. Téma trestních sankcí je velmi rozsáhlé a možnost kompletního zpracování přesahuje rozsah bakalářské práce. Autor práce se však domnívá, že stanovené cíle bakalářské práce se podařilo splnit.

51

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY a) Knihy, příspěvky ve sborníku 1. BAHÝĽOVÁ, Lenka, Jan FILIP, Pavel MOLEK, Milan PODHRÁZKÝ, Vojtěch ŠIMÍČEK a Ladislav VYHNÁNEK. Ústava České republiky: komentář. 2., aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2010, 1533 s. Knihovnička LexisNexis. ISBN 978-807-2018-147. 2. BAHÝĽOVÁ, Lenka, Jan FILIP, Pavel MOLEK, Milan PODHRÁZKÝ, Vojtěch ŠIMÍČEK a Ladislav VYHNÁNEK. Listina základních práv a svobod: komentář. 2., aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, xxv, 906 s. Komentáře Wolters Kluwer. ISBN 978-807-3577-506. 3. GŘIVNA, Tomáš, Rudolf VOKOUN a Oto NOVOTNÝ. Trestní právo hmotné: s judikaturou. 2., aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010, 311 s. Knihovnička LexisNexis. ISBN 978-807-3575-090. 4. JELÍNEK, Jiří a Josef KUCHTA. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 1. vyd. Praha: Leges, 2009, 895 s. Student (Leges). ISBN 978-808-7212-240. 5. LATA, Jan, Rudolf VOKOUN a Oto NOVOTNÝ. Účel a smysl trestu: s judikaturou. 1. vyd. Praha: LexisNexis, 2007, 114 s. Knihovnička LexisNexis. ISBN 978-8086920-245. 6. PROUZA, Daniel a Josef KUCHTA. Trestní zákoník: s judikaturou. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2010, xviii, 1248 s. Beckova edice zákonů s judikaturou. ISBN 978-8074001-871. 7. ŠÁMAL, Pavel, Rudolf VOKOUN a Oto NOVOTNÝ. Trestní právo hmotné: s judikaturou. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, 143 s. Beckova edice zákonů s judikaturou. ISBN 978-807-3579-609. 8. VÁLKOVÁ, Helena a Josef KUCHTA. Základy kriminologie a trestní politiky. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, xxviii, 636 s. Beckovy mezioborové učebnice. ISBN 978807-4004-292.

b) internetové zdroje 1. 2.

52