1 Typologie rodin, socializace, sociální normy, sociální kontrola a sankce
Cíle studia Po prostudování této kapitoly byste měli být schopni:
pochopit obtížnost vymezení pojmu rodina,
definovat pojem socializace,
objasnit základní funkce rodiny,
identifikovat typologii rodin dle funkčnosti,
vysvětlit pojmy-sociální norma, sociální kontrola a sankce.
Průvodce studiem Kapitola má kromě vymezení procesu socializace uvést typologii rodiny podle její funkčnosti a objasnit Vám termíny jako sociální norma, sociální kontrola a sociální sankce. RODINA – každý člověk si něco vybaví, každý z nás rodinu vnímá v jiném významu. Člověk údajně vynalezl rodinu, když zjistil, že se nedá nikomu věřit. Je to už hodně dávno, ale nikdo nic lepšího od té doby nevymyslel, říká Možný (2002, s. 25) a doplňuje: „Rodina je ideální krabičkou poslední záchrany, když přijdou těžké časy.“
7
Rodina je pojmem, který není snadné vymezit, neboť zahrnuje řadu aspektů, např. socializaci, individualizaci, komunikaci a mnoho dalších, které jsou vzhledem ke své šíři těžko postihnutelné.
Otázky k zamyšlení „Ke konci rodiny máme asi stejně daleko, jako jsme měli za dob Platónových, tak po všech stránkách výhodnou instituci tato civilizace nerozpustí.“ Jak rozumíte výše uvedenému konstatování Iva Možného (2008, s. 254)?
Rodina: je univerzální socializační činitel, který poskytuje dítěti identifikační vzory a seznamuje ho s předpokládaným chováním v mužské a ženské roli, učí jedince reagovat žádoucím způsobem v interakci s druhými lidmi, umožňuje mu praktické ověření nabytých dovedností v rámci rodiny, reguluje jeho chování podle společensky žádoucích norem. Vágnerová (2009) uvádí, že pro dítě je rodina místem, kde se učí být člověkem. „Tato primární malá skupina je prvním a dosti závazným modelem společnosti, s jakým se dítě setkává. Formuje jeho osobní vývoj i postoj ke všem dalším skupinám. Rodina se snaží formovat dítě podle svého hodnotového schématu, podle vlastní tradice. Rodinné normy se tedy vždycky nějak odchylují od norem ve společnosti průměrných“ (Matoušek, 1993, s. 10).
8
Příklad Děti vnímají mezilidské vztahy uvnitř rodiny velmi pozorně. Například to, že maminka má jednu babičku mnohem raději než druhou, zatímco ony mají obě babičky stejně rády. Když povyrostou, tak pochopí, že jedna babička je Vaše maminka, zatímco druhá tchyně. Bedlivěji sledují, jak se chováte ke svým vlastním rodičům.
Otázky k zamyšlení Instituce rodiny je ovlivňována a formována společností a během dějinného vývoje prošla řadou proměn. Popište tyto proměny, včetně proměny role matky a otce. Dítě se v rodině učí: životním
rolím
prožíváním
nejrůznějších
modelových
situací,
které
se v rozličných variantách objevují v jeho samostatném životě, zvládat různé typy zátěže, překonávat krize. V rodině by měl každý člověk nabýt jistoty, že je na tomto světě důležitý, že ho někdo miluje a potřebuje, a to i navzdory jeho chybám. Pro malé dítě je charakteristická otevřenost vůči okolnímu světu. Dítě přijímá „do sebe“ vše, s čím se setkává ve své blízkosti. Uvedené nazýváme socializací. Čáp, Mareš (2001) upozorňují na individualizaci v procesu socializace. Rodina a prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, může jeho schopnosti rozvíjet a podpořit, jindy potlačit, ztěžovat nebo narušovat. 9
1.1 Socializace Socializace je celoživotní proces, jehož pomocí se lidé učí přizpůsobovat sociálním hodnotám a normám. Jde o proces, který umožňuje lidskou existenci díky přenosu kultury mezi generacemi. Cíl socializace:
předání sociálních hodnot a sociálních norem,
porozumění společnosti,
osvojení si základních sociálních rolí.
V průběhu života prochází každý jedinec následujícími socializačními etapami: 1. Primární socializace - raná, dětská, je charakterizována sociální interakcí, především v rodině, zahrnuje období předškolního věku. 2. Sekundární socializace - socializace ve školním věku, v pubertě a adolescenci. Je typická tím, že se otevírají šance k široké sociální interakci, která překračuje hranice rodiny. Dítě rozhoduje samo o sobě, rozhoduje se, s kým bude kamarádit atd. Vliv na socializovaného mají stále rodiče, přidávají se masmédia, vrstevníci, sportovní kluby aj. 3. Terciární socializace - socializace dospělých. Jde o profesní adaptaci, spolužití se sexuálním partnerem, péči o vlastní děti, vstup do politického života atd. Při rychlosti změn ve společnosti se jedná o mnoho dalších okolností spjatých s určitým věkem dospělých. Socializace v širším slova smyslu není nikdy ukončena, probíhá během celého života jedince,
ať
již
v orientační
(primární,
prvotní),
prokreační
(nově
založená
s partnerem), v nukleární (rodiče a děti) či v rozšířené rodině (ostatní příbuzní), které jedince dále socializují. Produktem socializace je v určitém smyslu sociální role, které v životě zaujímáme a jejichž povinnosti přijímáme. Socializaci chápeme jako proces, v němž jedinci vyvíjí a rozvíjejí své kvality, které jsou podstatné pro jejich úspěšné zařazení a uplatnění ve společnosti – je to neustálý sociální vývoj.
10
Otázky k zamyšlení Socializace je tedy celoživotní proces. Ve kterém období je, dle Vašeho názoru, jeho těžiště. Zdůvodněte svůj názor. Uveďte cíl socializace v předškolním období dítěte.
1. 2 Základní funkce rodiny „Nepochybně jednou ze základních funkcí rodiny je reprodukce lidského rodu, což nezahrnuje pouhé početí a porod, nýbrž celou plejádu úkolů a činností, které shrnujeme pod pojmy reprodukce a produkce života“ (Plaňava, 2000, s. 74). Rodina plní řadu nezastupitelných funkcí: Biologicko-reprodukční funkce - je nejstarší funkcí, zajišťuje reprodukci lidského rodu v přirozeném prostředí. Rodina byla v prvopočátcích zakládána právě za účelem reprodukce. I když tato funkce historicky byla (a je) realizována i mimo rodinu (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 13 -14), řeší se zde otázky ohledně počtu dětí, zdraví a tělesné aktivity. V současné době se tato funkce označuje i jako sexuální funkce, čímž je vyjádřeno oddělení sexuálních aktivit „pro radost“ od sexuálních aktivit „pro reprodukci“. Nejde jen o to přivést dítě na svět, rodina dítěti musí zabezpečit potřebné podmínky k životu a jeho další zdravý vývoj. Tato funkce se sice může uplatnit mimo rodinu, v rodině však nabývá svůj plný význam. Socializačně-výchovná funkce rodiny spočívá v postupném začleňování jedince do společnosti, ve vštěpování sociálních norem a hodnot společnosti tak, aby se jedinec choval konformně. Funguje i jako regulátor nežádoucích činností. Rodina poskytuje dítěti prostředí, ve kterém získává základní orientaci v okolním světě. Nejdůležitější je tato funkce během prvních několika let jednice v orientační rodině. Tato funkce zahrnuje skutečný zájem o dítě a kvalitní péči o ně, výchovu spojenou s jeho přijetím jaké je, s porozuměním. Umožňuje rozvoj všech jeho schopností a síly. 11
Ekonomicko-zabezpečovací funkce se vztahuje nejen na děti, ale na všechny členy rodiny. Rodiče však nesou zodpovědnost za materiální zabezpečení svých potomků. V případě, že rodiče této funkce nejsou schopni, pomáhá jim stát sociálními dávkami, které jsou závislé od příjmu celé domácnosti. Tuto funkci může tedy částečně zastoupit společnost. Zabezpečovací funkce se však netýká jen oblasti materiální, ale přechází i do oblasti sociální, duševní až duchovní. Má tedy také v nejširším pojetí poskytovat svým členům životní jistoty. Při hypertrofii (zvětšení) této funkce může dojít až k deformaci rodinného prostředí, které je zaměřeno na především hromadění finančních a jiných prostředků. Emocionální (citově intimní) funkce se zakládá na citové vazbě mezi všemi členy rodiny a není vázaná na věk jejích jednotlivých členů. Emocionalita je potřebná jak pro dítě, tak i pro dospělého člověka (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 13 -14). Důležité je rodinné prostředí, ve kterém by se dítě mělo cítit bezpečně a spokojeně. Rodina by měla vytvářet vhodné prostředí pro rozvoj emocionálních a charakterových vlastností dětí. „Všechny čtyři základní funkce jsou naplňovány současně. Dlouhodobé zvýraznění jedné funkce nad druhými vyvolává v rodinném soužití poruchu a může vést až k rozpadu rodiny“ (Vymětal, 2003, s. 91).
Příklad
Jak ukázaly četné výzkumy prováděné u nás i ve světě, neexistuje věk, ve kterém by dítě netrpělo ve chvíli, kdy dochází k rodinnému rozvratu, který může být způsoben různými dítěte příčinami. V každém vývojovém období dítěte může být jeho reakce na vyhrocenou rodinou
situaci
jiná.
Rovněž
události,
které
následují
po rozpadu či rozvodu rodiny, jako je například stěhování, příchod nového partnera rodiče, nevlastních sourozenců atd., jsou pro dítě velmi stresující. Může dokonce nastat i situace obrácení
rolí,
kdy
se
například
matka
svěřuje
i
předškolnímu
dítěti
s tím, že je nešťastná, a žádá od něj pomoc, pochopení a útěchu (www.ditekrize.cz).
12
Otázky k zamyšlení Zvolte jednu rodinnou funkci, kterou vy sami považujete za nejdůležitější. Svoji volbu zdůvodněte.
1. 3 Typologie rodin podle jejich funkčnosti Porucha rodiny je stav, kdy rodinná jednotka není schopna plnit cíle, jenž jsou společností očekávány, akceptovány. V odborných zdrojích (viz seznam literatury) jsou nejčastěji uvedeny tři příčiny poruch rodiny: Objektivní příčiny - tyto nevycházejí ze snahy nebo vůle rodičů. Jedná se o případy, kdy rodiče
pro
určitý
handicap
nejsou
schopni funkci
rodiny
vykonávat,
např. invalidita, nemoc, úmrtí, nezaměstnanost, či jiné životní události. Jsou to situace, za které rodiče subjektivně nemohou. Subjektivní příčiny - rodiče svou povinnost zanedbávají, nedodržují, neplní některé nebo všechny funkce (viz výše), které by měla rodinná jednotka plnit. Existují různé důvody, např. nezvládnutí rodičovské role, neochota nebo neschopnost o dítě pečovat, nezralost rodičů, podlehnutí sociálně nežádoucímu chování (alkoholismus, gambling, prostituce aj.). Smíšené příčiny - jde o situace, kdy například po úmrtí jednoho z rodičů druhý začne nadměrně konzumovat alkohol a výchovu dětí vůbec nezvládá (Zelená, Klégrová, 2006, s. 7).
13
Výstižné vymezení rodinného fungování zmiňuje Sobotková (2001, s. 42). Funkční rodina - jedná se o schopnost rodiny fungovat ve čtyřech rozhodujících oblastech: 1) osobní fungování – spokojenost členů se svou pozicí a rolí v rodině, 2) manželské, resp. partnerské fungování – spokojenost v sexuální oblasti a vzájemný soulad, 3) socioekonomické fungování – ekonomická úroveň rodiny i sociální začlenění či sociální podpůrná síť, 4) rodičovské fungování – odpovědnost za výchovu dětí a pocit obohacení z rodičovské role. Plaňava (2000) také uvádí čtyři základní komponenty rodiny: 1) strukturu, 2) intimitu, 3) osobní autonomii a 4) hodnotovou orientaci, včetně postojů. Za dva nejdůležitější procesy označuje dynamiku a komunikaci v rodině. Funkční rodina pečuje o své děti kladně z hlediska všech základních funkcí (viz dále), které jsou na rodinu kladeny. Problémy si řeší mezi sebou vzájemnou domluvou nebo přiměřeným trestem. Bez problémů mezi sebou komunikují a nedělá jim problémy oboustranná blízkost (Dunovský, 1986, s. 28). Problémová rodina - je rodina, u níž se vyskytuje porucha některých funkcí, které však vážně neohrožují rodinný systém a vývoj dítěte v něm. Rodina je schopna tyto problémy vlastními silami řešit nebo požádat a přijmout pomoc zvnějšku. Pro pracovníky sociální péče o dítě mohou být předmětem zvýšené pozornosti a sledování. Dysfunkční rodina – Dunovský (1986, s. 28) ji popisuje jako rodinu, kde se vyskytují vážnější poruchy některých nebo všech funkcí, které bezprostředně ohrožují a poškozují rodinu jako celek, zvláště vývoj a prospěch dítěte. Častým jevem je slovní, ale i fyzické napadání ze strany rodičů k dětem a mezi rodiči navzájem.
14
