Trénink silových schopností juniorů v alpských disciplínách s balančními pomůckami

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta tělesné výchovy a sportu

Trénink silových schopností juniorů v alpských disciplínách s balančními pomůckami Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce:

Vypracovala:

PhDr. Petra Matošková, Ph.D.

Bc. Radka Vaňkátová

Praha, 2015

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a že jsem uvedla všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu.

V Praze, dne 15. 8. 2015

…………………………… Bc. Radka Vaňkátová

Evidenční list Souhlasím se zapůjčením své diplomové práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto diplomovou práci použil ke studiu a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny.

Jméno a příjmení:

Fakulta / katedra:

Datum vypůjčení:

Podpis:

______________________________________________________________________

Poděkování Touto cestou bych ráda poděkovala své vedoucí práce PhDr. Petře Matoškové, Ph.D. za odbornou pomoc a vstřícnost. Také závodníkům z lyžařského oddílu TJ Klínovec za bezproblémovou spolupráci.

Abstrakt

Název:

Trénink silových schopností juniorů v alpských disciplínách s balančními pomůckami

Cíl:

Cílem práce je ověřit účinnost vybraných speciálních posilovacích cviků na balančních podložkách pro stimulaci silových schopností.

Metody: Jednalo se o pedagogický experiment, který trval 23 týdnů a účastnilo se ho 11 výkonnostních lyžařů ve věku 17-19 let, kteří byli rozděleni do skupin s cvičebním programem na balančních podložkách a bez nich. Všichni byli otestováni na počátku, uprostřed a na konci tréninkového programu. Prováděli tyto čtyři motorické testy: skok z místa snožmo, shyby, přeskoky lavičky snožmo bokem opakovaně, pětiskok snožmo napojovaně. Výsledky: Výsledky naší práce ukazují, že námi vytvořený cvičební plán měl nárůst silových schopností u obou skupin. Lze konstatovat, že cvičení na rozvoj síly na balančních podložkách jsou stejně efektivní jako cvičení na stabilních plochách. Rozdíly jsme zjistili pouze na počátku mezi prvním a druhým testováním u obou skupin, ve třetím testování jsme již značné rozdíly nezaznamenali. Hodnoty testů jsou uvedeny s průměry a směrodatnými odchylkami v tabulkách a grafech. Klíčová slova: Alpské disciplíny, silové schopnosti, junioři, balanční pomůcky, koordinační schopnosti

Abstract

Title:

Training of juniors in the alpine disciplines focused on power skills using balance aids

Objectives:

The aim of this study is to find out, effectiveness of selected special exercises focused on power skills using balance aids.

Methods:

Simple experiment lasted 23 weeks. The group was made up of skiers aged 17 to 19 (n = 11). The skiers were assigned to two groups with and without balance aids. All were tested in the beginning, middle and at the end of the training program. They did four physical tests: two-footed jump, chin-up, jumps over bench, five jumps.

Results:

The results of our experiment, show that exercises with balance aids are not so effective. We found difference only between first and second tests. We didn´t find out difference at the third testing. The value of the tests are shown with averages and standard deviations

in tables and

graphs .

Keywords:

Alpine disciplines, power skills, juniors, balance aids, coordination

Obsah 1 Úvod………………………………………………………………………………….. 8 2 Teoretická východiska……………………………………………………… ……… 9 2.1 Charakteristika alpských disciplín………………………………………………... 9 2.2 Struktura sportovního výkonu v lyžování………………………………………. 12 2.3 Roční tréninkový cyklus v lyžování…………………………………………….. 16 2.4 Kondiční příprava…………………………………………………….................. 18 2.4.1 Rychlostní schopnosti……………………………………………………….. 20 2.4.2 Vytrvalostní schopnosti……………………………………………………… 21 2.4.3 Silové schopnosti……………………………………………………………. 22 2.4.3.1 Rozvoj silových schopností……………………………………………... 25 2.4.3.2 Rozvoj specifické lyžařské síly…………………………………………. 26 2.4.4 Koordinační schopnosti…………………………………………………… 29 2.4.4.1 Rozvoj koordinačních schopností……………………………….............. 32 2.4.4.2 Rozvoj specifických koordinačních schopností v lyžování……… …….. 33 2.4.5 Balanční pomůcky………………………………………………………… 35 2.4.6 Charakteristika věkového období – junioři………………………………… 41 3 Cíle a úkoly práce……………………………………………………………. …… 42 4 Metodika práce ……………………………………………………………………. 43 4.1 Charakter výzkumu……………………………………………………………… 43 4.2 Charakteristika souboru………………………………………………………….. 43 4.3 Použité metody……………………………………………………………. ……. 44 4.4 Intervenční program……………………………………………………………... 47 5 Výsledky…………………………………………………………………….............. 57 6 Diskuze……………………………………………………………………………… 65 7 Závěr……………………………………………………………………................... 67 Použitá literatura…………………………………………………………………….. 68 Přílohy

1 Úvod V posledních letech nastal rychlý rozvoj lyžařské výzbroje. Od carvingové revoluce došlo ke změnám materiálu, geometrie lyží, systému vázání a podložek, které umožnily jak zkrácení poloměrů zatáčení, tak i vyšší rychlosti v jednotlivých disciplínách. (Podešva, 1999) S tím vším se zvýšily i nároky na kondici závodníka. V juniorské kategorii je důležitý rozvoj kondice a tedy i silových schopností, které v mladších kategoriích, ať už z hlediska jejich věku či techniky, nejsou většinou na takové úrovni. Přechod k juniorům bývá pro závodníky velmi těžký, musí se vyrovnat se spoustou změn, např. profilově náročnější a delší tratě, vyšší dosahovaná rychlost jízdy, silnější kloubové tyče, vyšší startovní čísla apod. Přidáme-li k tomu, jak již bylo řečeno, nedostatky v kondici a horší techniku jízdy, tak není snadné pro nováčky v juniorské kategorii dosahovat dobrých výsledků. Často to vede ke ztrátě motivace a nechutí dál pokračovat. Ze statistik (MD ÚAD SLČR, 2001) posezónního hodnocení vyplývá, že až 45 % juniorů v prvním roce po přestupu ze staršího žactva ukončí činnost. Je tedy na místě zabývat se tímto problémem a snažit se závodníkům pomoci lépe se začlenit do jejich nové kategorie juniorů a dospělých a začít pracovat správně na tréninku silových schopností. Důvodem výběru tohoto tématu je, že bez správné přípravy a rozvoje silových schopností nebude závodník dobře připraven na závodní sezónu a jeho výkon bude mizivý. Komplexní rozvoj všeobecných silových schopností i rozvoj specifických oblastí síly, které využije jedinec pro svůj výkon primárně, patří neodmyslitelně do tréninkového procesu. (Jebavý a Zumr, 2009) Cílem práce je studie zjisťující účinnost vybraných speciálních posilovacích cviků na labilních plochách pro stimulaci silových schopností. Jedná se o pedagogický experiment, kde porovnáváme úroveň dosažených silových schopností mezi sjezdovými lyžaři, kteří absolvovali půl roční trénink s balančními pomůckami a bez nich. Autoři Jebavý a Zumr (2009) se domnívají, že balanční pomůcky mají poměrně velký potenciál, mohou posunout silovou přípravu a rovnováhu sportovců kvalitně o kus vpřed, zlepšit funkci hlubokého stabilizačního systému a přispět k vyšší sportovní výkonnosti. Svaly jsou při silových cvičeních na nestabilních plochách na rozdíl od stabilních podložek zapojeny do činnosti v různém čase i v různém pořadí. (Jebavý a kol., 2012)

8

2 Teoretická východiska 2.1 Charakteristika alpských disciplín Alpské disciplíny jsou lyžařské disciplíny, kde se závodník snaží absolvovat vytyčenou trať slalomovými brankami v co nejrychlejším čase. Rozdílná délka tratě, šířka branek a vzdálenost branek mezi sebou je dána pravidly jednotlivých lyžařských disciplín. Alpské disciplíny můžeme zařadit k pohybovým strukturám acyklického charakteru spojených s ovládáním náčiní (lyže, hole). (Příbramský, Jelen a Maršík, 1984) Jedná se zde o výkony převážně rychlostně-silového charakteru vykonávané v kontinuálním zatížení. Výkon trvá v rozmezí od 45 sekund (u slalomu) do 2 - 2,5 minut (u sjezdu). Závodník během výkonu v horském prostředí musí snášet značné hypoxické změny. Podle intenzity zatížení, která je u sjezdařů submaximální, určujeme míru jednotlivých krytí, jedná se o ATP-CP systém, anaerobní glykolýzu, aerobní fosforylaci. Dominantní energetickým krytím je anaerobní glykolýza s tvořením vysokého stupně kyseliny mléčné, tzv. laktátu, který dosahuje hodnot 12-15 mmol/l. Zvláště ve velkých svalech dolních končetin vzniká v průběhu výkonu pocit bolesti a napětí díky zvýšené koncentraci laktátu. (Bedřich, 2008) Vzhledem k náročnosti se sjezdové lyžování často přirovnává k běhům na 400 m či 800 m (Martens, 2006). Podle Vránové (1993) se energetické krytí liší podle disciplín (obr. 1). Tepová frekvence se pohybuje mezi 85 % a 95 % maxima. Dýchání je velmi nepravidelné u sjezdařů, zvláště v rychlejších disciplínách dochází často k zadržení dechu, tzv. apnoickým pauzám v důsledku skoku nebo nějaké terénní nerovnosti. V rozmezí 35-50 dechů/min se pohybuje dechová frekvence závodníka. (Bedřich, 2008)

sjezd

slalom

Obr. 1 Podíl aerobního a anaerobního krytí - sjezd a slalom (podle Vránové, 1993) 9

Sjezdové lyžování je individuální sport skládající se ze čtyř základních disciplín. Sjezd je nazýván královskou lyžařskou disciplínou. Je to nejrychlejší disciplína, kde závodníci mohou v některých částech dosahovat rychlosti až 150 km/h, jakékoli zaváhání může narušit rovnováhu a tím rychlost jízdy (Lešnik a Žvan, 2010). Trať dosahuje délky 3-4 km a bývá zpestřena množstvím skoků, kompresí a změn směru jízdy. Závodí se v jednom kole. Výškový rozdíl bývá 500-700 m pro ženy a 500-1000 m pro muže. (Fourny, 2003) Hraje tu velikou roli psychika a zkušenosti závodníka.

Super obří slalom (super G) je nejmladší lyžařská disciplína. Charakteristické pro tuto disciplínu je střídání různých sklonů svahů. Závodí se jednokolově. Výškové rozdíly jsou 500-650 m u mužů a u žen 400-600 m. Počet bran se počítá jako 10 % výškového rozdílu. (SLČR, 2014) Trať super obřího slalomu skýtá delší a otevřenější oblouky než v obřím slalomu, ale stále o něco kratší než ve sjezdu“ (Charvátová, 2009, str. 22) Podle Havlíčkové (1997) se stejně jako sjezd řadí super G k disciplínám, kde dochází ve značné míře k vytrvalostnímu zatížení a kladou se zde požadavky na nervosvalovou koordinaci. Slalom je nejpomalejší a nejnáročnější technická disciplína. Jak už je zmíněno, prověřuje zejména technickou připravenost závodníka a schopnost rychlé reakce na změny. Závody se konají ve dvou kolech v jednom dni na stejné trati s hodnocením součtu dosažených časů. Pro každé kolo je postavena jiná trať. Výškový rozdíl se pohybuje u mužů 140-220 m, u žen 120-200 m. Počet bran pro muže je 55-75, u žen 45-65. (SLČR, 2014) Obří slalom je startovacím můstkem závodního lyžování (Lešnik a Žvan 2010), řadí se mezi technické disciplíny, kde se nejvíce rozvinula carvingová technika vzhledem k poloměru oblouků. Závodí se také ve dvou kolech a hodnotí se součet dosažených časů. Výškový rozdíl se pohybuje u mužů 250-450 m, u žen 250-400 m. Počet branek se počítá jako 11-15 % výškového rozdílu v metrech. (SLČR, 2014) Každá ze čtyř disciplín je rozdílná jak technikou jízdy, tak technickým vybavením, ale také fyzickou a psychickou náročností. Znakem těchto disciplín je proměnlivost podmínek, na které sjezdař musí rychle reagovat a přizpůsobit jim jízdu. Tyto možné 10

měnící se podmínky, které mohou nastat při závodě, by měl každý závodník natrénovat. (Lešnik, Žvan, 2010) Lyžaři musí být proto velmi dobře připraveni po stránce fyzické, psychické, technické i taktické. Součástí všeho je i včasné a správné rozhodnutí. V lyžování je potřeba podle Paulíka (2006) zvládnout mnohdy náročné přírodní podmínky, překonat překážky, které obsahují určitá nebezpečí poškození zdraví a s nimi spojené i emocionální reakce (strach, napětí, vzrušení). Závodník si nikdy nesmí dovolit dojít do stavu vyčerpání, musí stále mít tolik sil, aby mohl koordinovat svoji jízdu. Je to velmi důležité především z hlediska bezpečnosti. (Příbramský, Jelen a Maršík, 1984) Využívané a uplatňované pohybové schopnosti u lyžařů jsou dynamická síla dolních končetin, krátkodobá vytrvalost, rychlost a koordinace, která je tvořena dalšími dílčími schopnostmi, jako je pocit skluzu, prostorová orientace, vědomí polohy a pohybů těla. (Podešva a Jireš, 2002) Při lyžování dochází k rychlé místní únavě přetížených svalů, především svalů stehenních, na základě vysokého podílu izometrických kontrakcí, jejichž síla pak ovlivňuje výkon. V postoji sjezdovém pracují především extenzory kyčelních a kolenních kloubů (m. glutaeus maximus, m. biceps femoris, m. semitendinosus, semimembranosus a m. quadriceps femoris). Svaly bérce jsou také zatíženy (m. tibialis anterior a m. triceps surae) a zádové svaly (m. erector spinae) udržují aerodynamický postoj. (Havlíčková, 1997) Obecně lze sportovní trénink sjezdaře charakterizovat jako dlouhodobý výchovný proces přípravy sportovce, zaměřený na všestranný a dlouhodobý rozvoj osobnosti a dosažení co nejvyšší sportovní výkonnosti v daných sjezdových disciplínách. (Příbramský, Jelen a Maršík, 1984) Součástí sportovního tréninku je kondiční, taktická, technická a psychologická příprava sjezdaře, které se navzájem doplňují a ovlivňují. (Chevalier, 1998) Pro podání nejlepšího výkonu lyžaře musí být tyto složky maximálně rozvinuty. Je to dlouhodobý několikaletý proces tréninku. V této práci se budeme zabývat zejména kondiční přípravou, konkrétně silovými a obratnostními (koordinačními) schopnostmi. Tato příprava je v posledních letech stále důležitější se vzrůstajícími nároky na všestrannou kondiční přípravu. Samozřejmě, že s fyzickou všestranností souvisí i jiné nezbytné 11

aspekty ovlivňující výkon. Jak jsme se již zmínili, jedná se o taktické, technické a psychické schopnosti, které můžeme pomocí tréninku stimulovat. Dále existuje i řada faktorů, které závodník nemůže ovlivnit, například startovní číslo, počasí, trať, ale může je vhodným tréninkem minimalizovat.

2.2 Struktura sportovního výkonu v lyžování Závodní lyžování je komplexní druh sportu. Na samotném výkonu v alpském lyžování se podílí další množství faktorů, které mají více či méně velký vliv na sportovní výkonnost lyžaře (Chevalier, 1998). Jsou to psychické, kondiční, taktické, technické, somatické faktory a vnější vlivy, jak jsme uvedli v předchozí kapitole. Nesmíme opomenout ani biomechanické zákonitosti. Sportovní výkon charakterizuje počet a uspořádání faktorů. (Choutka a Dovalil, 1991) Podle Bernacikové, Kapounkové a Novotného (2010) ovlivňují sportovní výkon v lyžování tyto faktory (obr. 2): • kondiční faktory • psychické faktory • somatické faktory • faktory techniky • faktory taktiky

Obr. 2 Faktory ovlivňující sportovní výkon v lyžování (Bernaciková, Kapounková a Novotný, 2010) 12

Kondiční faktory výkonu v lyžování Tělesná příprava, která je základní složkou tréninku, se primárně zaměřuje na ovlivňování pohybových schopností. (Choutka a Dovalil, 1991) V alpském lyžování zahrnují kondiční faktory rychlostní, silové, vytrvalostní a koordinační schopnosti. Více je zmíněno v subkapitole 2.4 kondiční příprava. Psychické faktory výkonu v lyžování Psychická příprava je součástí ostatních složek sportovního tréninku. Rozvíjí psychickou odolnost sportovce a formuje jeho osobnost. (Příbramský, Jelen a Maršík, 1984) Na nejvyšší výkonnostní úrovni jsou jen malé rozdíly v kondiční, technické a taktické připravenosti závodníků. Rozdílovým faktorem se stává psychická odolnost umožňující závodníkovi vyrovnat se s tlakem, kterému čelí. Psychická odolnost vyrůstá ze závodníkovy silné osobnosti, stálé a vnitřní motivace, ochoty soustavně a náročně trénovat a z psychické vyrovnanosti a s tím spojené sebekontroly v náročných situacích. (Beswick, 2010) Psychologickým tréninkem můžeme působit na motivaci, emoce, myšlení, chování a seberegulaci. (Vaněk, 1984) K základním principům psychologické přípravy podle Slepičky, Hoška a Hátlové (2009) patří: • regulace aktuálních psychických stavů • princip cílevědomosti – volní a morální příprava • obměňování a stupňování zátěže • modelování • individuální přístup Ideální osobnostní profil typický pro lyžaře nelze stanovit tak, jako u jiných sportů, přesto podle Hřebíčkové (2013) jsou důležité pro úspěšný výkon v alpském lyžování tyto vlastnosti: odvaha, překonání pocitu strachu, dobrá schopnost koncentrace, vysoká psychická odolnost, cílevědomost, optimismus a vysoká míra sebedůvěry.

Somatické faktory výkonu v lyžování Lyžaři bývají zejména statnější postavy s mohutně vypracovanými stehenními a hýžďovými svaly (obr. 3). Sjezdaři jsou těžší než slalomáři, jejich disciplína je více silová. Vyšší hmotnost jim napomáhá zvýšit rychlost při jízdě. Zatímco slalomáři jsou 13

lehčí, štíhlejší a jejich disciplína je více technická. (Bernaciková, Kapounková a Novotný, 2010) Neumayer a kol. (2003) poukazuje na výhodu vyšší tělesné hmotnosti při soutěžích rychlostních disciplín v sekcích s malou technickou náročností.

Obr. 3 Somatograf alpských lyžařů (modře - muži, červeně - ženy), (Hřebíčková, 2013)

Faktory techniky výkonu v lyžování Nejspecifičtější složka sportovního tréninku sjezdaře je technická příprava. Základem přípravy technické je motorické učení – fáze nácviku, zdokonalování a stabilizace. Fáze nácviku časově patří do kategorie přípravky a mladšího žactva, fáze zdokonalování do kategorie staršího žactva a dorostu a fáze stabilizace spadá do juniorské kategorie a vrcholového tréninku. (Broda a kol., 1988) Podle Chevaliera (1998) jsou jednotlivými fázemi při učení závodní techniky v 14

lyžování: • fáze zprostředkování a pochopení • fáze získávání a upevňování • fáze používání a obměňování • fáze tvoření a doplňování Podle Příbramského (1989) zahrnuje technická příprava: • osvojování pohybových dovedností v podmínkách volné jízdy na lyžích • stabilizaci pohybových dovedností v optimálních podmínkách • zdokonalování pohybových dovedností a schopnost jejich modifikace v proměnlivých podmínkách. Lyžařskou techniku ovlivňují faktory, který se dělí do dvou skupin. V první skupině se objevují tři faktory, které lze tréninkem a servisem ovlivnit: • kondice – síla, rychlost, vytrvalost, pohyblivost, koordinace • osobnost – psychika, rozumové vlastnosti, vnímavost, inteligence • materiál – lyže, boty, podložky, vázání V druhé skupině jsou faktory, které nemohou být cíleným tréninkem ovlivněny: • morfologie • biomechanika (Chevalier, 1998) Faktory taktického výkonu v lyžování Soutěžní boj se promítá do jakékoliv výkonnostní soutěže, proto základním předpokladem úspěšné taktiky je podle Příbramského (1989) dokonalá tělesná, technická i psychická připravenost. V taktické přípravě se snažíme naučit sportovce řešit soutěžní situace způsobem, který umožňuje vítězit nebo se co nejlépe umísťovat v soutěžích. (Lehnert, Novosad a Neuls, 2001) V lyžování má taktická příprava podle Příbramského (1989) největší význam ve vrcholové etapě tréninku a to ve schopnosti řešit otázky sportovního výkonu, např. volba trati, zvyšování či snižování rychlosti a v rozvoji schopnosti výběru optimálního řešení, hlavním úkolem je vypěstování slalomové paměti. Součástí taktiky je i správné mazání lyží. (Hřebíčková, 2013)

15

2.3 Roční tréninkový cyklus v lyžování Trénink sjezdového lyžování vychází z obecných zásad sportovního tréninku. Už samotný základ tréninku, v němž se střídá zatížení a zotavení, předurčuje cykly různého řádu. Obvykle se rozlišují mikrocykly, mezocykly a makrocykly (Choutka a Dovalil, 1991). Jednotlivé cykly na sebe navazují a tím se stávají součástí plánovitého řízení tréninkového procesu. Součástí tohoto procesu musí být kontrola neboli testování. Motorické testy probíhají vždy u lyžařů na začátku přípravného období (½ května), na přelomu mezi přípravným obdobím I. a II. (½ září) a na konci přípravného období II. (konec listopadu). Zejména na úrovni základní a speciální etapy se pomocí diagnostiky ověřuje úroveň výkonnosti v pohybových schopnostech důležitých v alpských disciplínách. (Podešva, 2008) Poté na základě výsledků získaných z testů se rozplánuje další tréninkové období. V juniorských družstvech je velmi důležité celoroční plánování přípravy, musí být zohledněny školní prázdniny, stav ledovce, stejně jako infrastruktura tréninkového místa. Důležitý je i rozpočet tréninku, který má tým k dispozici. Jemu odpovídajícím způsobem by měly být stanoveny plány a četnost akcí. Roční tréninkový cyklus v lyžování se sdružuje do pěti makrocyklů a člení se na přípravné období I. a II., předzávodní období, závodní období a přechodné období. Cílem tohoto cyklu je vhodně načasovat formu na požadované období. Plánuje-li se např. čtyřletý olympijský makrocyklus, musí mít každý roční cyklus své úkoly a cíle, které na sebe navazují a zajišťují plynulý růst výkonnosti sportovce. (Dovalil, 2002) Roční tréninkový plán (tab. 1) by měl obsahovat: • hlavní cíle roku, například umístění v důležitých závodech (FIS a Evropský pohár) • odstranění chyb (psychické, technické atd.) • rozdělení úkolů do 13 mezocyklů (účast na závodech, soustředění, testy) Mezocyklus je důležitým článkem operativního řízení sportovního tréninku. Cyklus čtyři týdny dlouhý, který může korespondovat s kalendářním měsícem (doporučuje se varianta 13 x 4). Mikrocyklus je nejdůležitější z hlediska plánování a vychází z něj stavba 16

tréninkových jednotek. Jedná se obvykle o týdenní cyklus. Podle Choutky a Dovalila (1991) rozlišujeme tyto typy mikrocyklů: • všeobecně rozvíjející • speciálně rozvíjející • vylaďovací • stabilizační • soutěžní • regenerační • kontrolní Období

Hlavní úkol období

přípravné

rozvoj trénovanosti

předzávodní

vyladění sportovní formy prokázání a udržení vysoké

závodní

výkonnosti dokonalé zotavení

přechodné

Tab. 1 Rámcové schéma periodizace ročního tréninkového cyklu (Dovalil, 2002) První část přípravného období lyžařů probíhá od poloviny května do poloviny srpna. Délka období je 16 týdnů, začíná 18. a končí 33. kalendářním týdnem. Podle autorů Bedřicha (2008), Blahutové (2002) a Podešvy (2008) je zde kladen důraz na rozvoj obecné a speciální vytrvalosti, svalové síly, průběžně koordinace a rovnováhy. Období je charakteristické pro všestrannou náplň, kdy dochází ke zvyšování funkční kapacity jednotlivých orgánů a tělesných funkcí (dýchání, krevní oběh). Druhá část přípravného období (speciální část) trvá od poloviny srpna do poloviny listopadu. Délka období je 12 týdnů, začíná 34. a končí 45. kalendářním týdnem. Zde je snaha o rozvoj silové vytrvalosti, rychlostní síly, maximální síly a průběžně pokračování rozvoje koordinace. Podle Bedřicha (2008) je hlavním znakem období přechod od kvantity ke kvalitě tréninkového zatížení, zařazení speciálně rozvíjejících a napodobivých cvičení. V těchto měsících začíná i příprava na lyžích na ledovcích. 17

Plynule přechází do vylaďovacího tréninku začínajícího koncem listopadu. (Blahutová, 2002; Podešva, 2008) Předzávodní období je od poloviny listopadu do prosince. Je dlouhé 12 týdnů, začíná 46. a končí 1. kalendářním týdnem. Je zaměřeno na závodní období, kde dochází k obnovení návyků při jízdě na lyžích v co nejkratší době a snaží se o zlepšení úrovně technicko-taktické složky. (Hřebíčková, 2013) Dále probíhá rozvoj explozivní síly, raaktivní síly a silové vytrvalosti. (Podešva, 2008) Závodním obdobím vychází na leden až březen. Je dlouhé 12 týdnů, začíná 2. a končí 13. kalendářním týdnem. Cílem je dosažení co nejlepších výsledků v účasti na závodech podle kalendáře soutěží. Udržuje se zde zejména sportovní forma a piluje technika. Jedna až dvě tréninkové jednotky týdně se zaměřují na udržení všeobecné kondice a koordinace. Ostatní činnost je věnována tréninkům na sněhu, včetně modelových forem tréninku. (Bedřich, 2008; Podešva, 2008) Přechodné období probíhá od dubna až do poloviny května. Je dlouhé 4 týdny, začíná 14. a končí 17. kalendářním týdnem. Dochází zde k relaxaci po celoročním tréninku, k regeneraci, k odstraňování svalových dysbalancí, k různým doplňujícím sportům a hrám. Od konce května začíná opět trénink základní vytrvalostí. (Blahutová, 2002; Podešva, 2008)

2.4 Kondiční příprava „Kondiční trénink se stává v posledních letech stále důležitějším. Už nestačí věnovat se v létě nějakému sportu rekreačnímu, člověk se musí připravit speciálně tak, aby to odpovídalo požadavkům zimní lyžařské sezóny. Kondiční trénink pak tvoří velkou část této přípravy. Je také důležité mít správný program kondičního tréninku v období mezi závody v zimě“. (Rieder, Fiala, 2006, str. 6) Za kondiční faktory sportovního výkonu se považují pohybové schopnosti. V každé pohybové činnosti se projevuje síla, vytrvalost, rychlost a jejich poměr se podle pohybových úkolů liší. Komplex pohybových schopností můžeme rozčlenit na kondiční schopnosti (silové, rychlostní, vytrvalostní), koordinační schopnosti a někteří autoři také uvádí schopnosti hybridní (smíšené). (Bedřich, 2008) Pohybové schopnosti mají ve svém celku také podstatný význam jako kondiční základ sportovní výkonnosti. 18

Správnou lyžařskou kondici rozvíjí pouze cílená kondiční příprava se správnými dávkami kondičního tréninku s ohledem na fyzické nároky a zatížení, které přicházejí v úvahu při lyžařském sportu. (Podešva, 2008) Požadavky na kondiční přípravu jsou komplexní povahy. Celá koncepce tréninku je postavena na rozvoji základních pohybových schopností i přesto, že se klade důraz především na explozivní a dynamickou sílu, dále na rychlost reakce a obratnost. Speciální pohybové schopnosti rozvíjíme, když má závodník určitý fyzický fond, ze kterého může při speciálních cvičení čerpat. (Podešva, 2008) Lyžování řadíme ke sportům se značně složitou strukturou a vysokou variabilitou pohybů. K jejich zvládnutí je třeba komplexu motoricko – pohybových schopností. (Bedřich, 2008) Pohybové schopnosti můžeme definovat jako samostatné soubory vnitřních předpokladů lidského organismu k pohybové činnosti. (Dovalil, 2002) Pohybové schopnosti jsou stálé v čase, jejich změna vyžaduje dlouhodobé soustavné působení. Zevním projevem pohybových schopností je pohybová dovednost. V současnosti je akceptováno rozdělení motorických schopností na kondiční, koordinační a kondičně-koordinační, což jsou schopnosti hybridní. Kondiční schopnosti jsou determinovány převážně faktory a procesy energetickými. Řadí se sem schopnosti akční rychlosti, silové a vytrvalostní. Koordinační schopnosti jsou podmíněny funkcemi a procesy pohybové koordinace, jsou spjaty především s řízením a regulací pohybové činnosti. Patří sem schopnosti orientační, diferenciační, reakční, rovnováhové, rytmické, schopnost sdružování a schopnost přestavby (obr. 4). (Měkota, Novosad, 2005)

19

Obr. 4 Model struktury komplexu motorických schopností (Měkota a Novosad, 2005)

V tréninkové jednotce nelze stimulovat všechny schopnosti. Optimální kombinace je R→S, R→V, R→K, K→R, S→V, V→S. Za nevhodné se jeví kombinace S→R, V→R. (Bedřich, 2008) Vysvětení: R = rychlost, S = síla, V = vytrvalost, K = koordinace.

2.4.1 Rychlostní schopnosti Rychlostní schopnosti jsou tréninkem nejhůře ovlivnitelné, protože jsou geneticky ovlivněny množstvím pomalých a rychlých vláken ve svalech. Výkon ve sjezdovém lyžování není přímo podmíněn maximálním rozvojem rychlostních schopností, ale i tak 20

nesmí být jejich rozvoj v tréninku zanedbáván. V rychlosti jde o činnost maximální intenzity, prováděnou bez nebo s malým odporem. Dovalil (2002) rozlišuje relativně nezávislé jednotlivé rychlostní schopnosti a to reakční rychlost, acyklickou rychlost (rychlost jednotlivého pohybu) a rychlost komplexního pohybového projevu (frekvence akcelerace, rychlost lokomoce). Výskyt vysoké úrovně jedné rychlostní schopnosti nemusí znamenat současně vysokou úroveň jiné. Podle Chevaliera (1998) se však objevují při lyžování tyto rychlostní formy: reakční rychlost, schopnost zrychlení a rychlostní vytrvalost. • Reakční rychlost je u lyžaře spouštěna většinou opticky. Jedná se o co nejrychlejší reakci na branku nebo nepředvídatelnou situaci. • Schopnost zrychlení je reakce s návazně velkým nasazením síly. U sjezdaře se uplatňuje zejména na startu. • Rychlostní vytrvalost je nazývána také výdrží. Pro lyžaře je velmi důležitá, protože musí po delší dobu provádět velmi rychlé pohyby. Základem pro dobrou rychlostní vytrvalost je dobrá aerobní vytrvalostní schopnost. Rychlostní schopnosti je vhodné rozvíjet co nejdříve, senzitivním obdobím je 7. až 14. rok. Poté i nadále dochází ke zlepšování rychlostních schopností, ale už na základě podpůrného rozvoje silových schopností. (Perič, 2004)

2.4.2 Vytrvalostní schopnosti Jedná se o schopnost odolávat únavě při sportovním zatížení, provádět déletrvající pohybovou činnost požadovanou intenzitou co nejdéle nebo co nejvyšší intenzitou po stanovenou dobu nebo vzdálenost. Speciální „sjezdařská“ vytrvalost je schopnost odolávat únavě po celou dobu závodní jízdy (tedy po dobu 45 sekund až 2 minut), aniž by se snížila účinnost pohybových reakcí z hlediska síly, rychlosti a přesnosti provedení. (Příbramský, Jelen a Maršík, 1984) Podle energetického zajištění můžeme mluvit o dlouhodobé, střednědobé, krátkodobé a rychlostní vytrvalosti (tab. 2). O úrovni vytrvalostních schopností rozhoduje aerobní výkon (VO²max) a aerobní kapacita, jedná se o adaptabilitu 21

dýchacího a srdečně cévního systému při přijímání a transportu kyslíku do zapojovaných svalů. Pohybový výkon sjezdařů je řazen do krátkodobé vytrvalosti či aerobně – anaerobní, kde dochází k aktivaci LA systému. Rychlou regeneraci těla a úspěšné dokončování závodů umožňuje lyžaři dobrá vytrvalost. (Rieder, Fiala, 2006)

Dlouhodobá

Převážná aktivace energetického systému O2

Doba trvání pohybové činnosti přes 10 min

Střednědobá

LA-O2

do 8–10 min

Krátkodobá

LA

do 2–3 min

Rychlostní

ATP-CP

do 20–30 s

Vytrvalost

Tab. 2 Vymezení vytrvalostních schopností dle převážné aktivace energetických systémů (Choutka a Dovalil, 1991)

Vytrvalost můžeme rozvíjet v podstatě v kterémkoli věku. Jedním z vytrvalostních ukazatelů je schopnost přenosu kyslíku pomocí krve do tkání – VO² max. (Perič, 2004)

2.4.3 Silové schopnosti Komplex silových schopností tvoří významnou komponentu fyzické zdatnosti. (Jebavý a Zumr, 2009) Rozvoj síly je vždy podstatnou součástí kondičního tréninku. Silové schopnosti můžeme definovat jako schopnost svalu stáhnout se proti nějakému odporu nebo udržet rozsah chtěného zkrácení proti tomuto odporu. Každý pohyb je vyvolán svalovou kontrakcí. Síla je funkčně dána stažlivostí svalu, což se projevuje formou maximálního napětí nebo maximální rychlostí svalového stahu. Fyzikálně je síla výslednicí hmotnosti násobené zrychlením (F = m . a). (Metodická komise AD SLČR, 2001) Silové schopnosti můžeme rozdělit i podle typu svalové kontrakce (izometrická, koncentrická, excentrická) a vnějšího projevu na statickou a dynamickou sílu. U statické síly se vynaložené úsilí neprojevuje pohybem, nýbrž dochází k izometrické reakci, kdy napětí ve svalu se zvyšuje, ale jeho délka se nemění. Oproti tomu v dynamické síle dochází pomocí vyvinutého úsilí k pohybům těla nebo jeho částí. Nastává izotonická kontrakce (koncentrická a excentrická), kdy se mění délka svalu, ale napětí se prakticky 22

nemění. (Dovalil, 2002) Hlavními determinanty silového projevu je poměr rychlých a pomalých vláken, nitrosvalová koordinace (počet aktivovaných motorických jednotek), mezisvalová koordinace (souhra svalů rozhodujících pro vykonání pohybu) a zásoby energetických zdrojů. Podle výše zmíněných charakteristik rozlišuje Dovalil, (2002) tyto druhy silových schopností:  silová vytrvalost  rychlá a výbušná síla  absolutní síla V silové vytrvalosti se jedná o déle trvající svalovou činnost s malým odporem. Jde o schopnost odolávat únavě při déletrvající statické či dynamické činnosti, která je pro sjezdaře velmi důležitá. Napomáhá k udržení pozice těla po dělší dobu, např. nízký sjezdový postoj. V rychlé a výbušné síle se jedná o překonávání odporu s vysokou až maximální rychlostí. U lyžařů má své místo na startu, při rychlém přejíždění terénních nerovností a při jízdě v boulích. (Machová a Treml, 2008) Maximální síla je definována jako schopnost vyvinout volní kontrakcí nejvyšší úroveň síly při dynamické a statické činnosti. Je základním předpokladem pro dobrou rychlou sílu nebo silovou vytrvalost. Pro lyžaře má největší význam při odstředivé síle, kde junioři v obřím slalomu překonávají přetížení dosahující hodnot 2,5 – 3 G (trojnásobek zemské přitažlivosti). (Baláž, 2004)

Podle Chevaliera (1998) silový trénink má vedle možného efektu zvyšování výkonu také úlohu zvyšování odolnosti proti úrazům. Při lyžování částečně působí enormně velké síly na aktivní (podpůrné a pracovní svalstvo) a pasivní (kosti, šlachy, vazy) pohybový aparát. Správně zaměřeným silovým tréninkem můžeme předcházet možným poškozením. Jako nejvíce zatěžované a trénované svalové skupiny můžeme označit svalstvo dolních končetin (m. biceps femoris, m. semitendinosus, semimembranosus a m. quadriceps femoris, m.gastrocnemius), hýždí (m. glutaeus maximus) a trupu (m. erector spinae, m.abdominis) (obr. 5).

23

Obr. 5 Zatěžované svaly ve sjezdu a slalomu (Bernaciková, Kapounková a Novotný, 2010) I když podíl silových schopností ve struktuře výkonu bývá různý, patří k hlavním faktorům sportovního výkonu a objevují se ve všech sportovních odvětvích. (Dovalil, 2002) Senzitivní období u silových schopností je mnohem později než u ostatních pohybových schopností. Je to ovlivněno produkcí pohlavních a růstových hormonů, které ovlivňují možnost úrovně síly. Největší přírůstky dosahují mezi 10.–13. rokem dívky a mezi 13.–15. rokem chlapci. Silový rozvoj končí přibližně po 17.–18. roce u nesportujících žen a kolem 18.–20. roku života u nesportujících mužů. (Perič, 2004) Guželovskij (1997) uvádí období progresivních změn silových schopností takto: • absolutní síla

- chlapci: 13 – 14 a 16 – 17 let - dívky: 10 – 12 a 16 – 17 let • staticko-silové schopnosti - chlapci: 14 – 17 let - dívky: 9 –12 let • dynamicko-silové schopnosti - chlapci: 11 – 12 let - dívky: 9 – 12 let • rychlostně silové schopnosti - chlapci: 7 – 9 let - dívky: 7 – 11 a 13 – 14 let

24

2.4.3.1 Rozvoj silových schopností „Ani ten nejlepší materiál nic nepomůže, když lyžaři chybí síla, která mu umožní využít jeho přednosti“. (Chevalier, 1998, str. 52) Síla se většinou pokládá za nezbytný předpoklad pro rozvoj všech základních pohybových dovedností. Ke zvýšení silových schopností je nutno sval stimulovat určitým drážděním (Havlíčková, 1997). K rozvoji síly se používají jiné parametry zatížení než u rychlostních a vytrvalostních schopností a nazýváme je metodotvorní činitelé (tab. 3). Při výběru metod rozvoje jsou nezbytné a patří mezi ně: 

velikost odporu



počet opakování



rychlost provedení pohybu

Tito metodotvorní činitelé jsou vnitřně propojené a navzájem se ovlivňují. Kromě těchto hlavních činitelů nesmíme zapomínat ještě na doplňkové parametry: 

délka odpočinku



charakter odpočinku (Choutka, Dovalil, 1991)

Velikost odporu Rychlost pohybu Počet opakování

Tréninkový efekt síla výbušná síla vytrvalostní střední nižší vysoká střední nízký vysoký

síla absolutní maximální až střední malá nízký

Tab. 3 Metodotvorné komponenty posilování a jejich pravděpodobný tréninkový efekt (Dovalil, 2002)

Podle Havlíčkové (1997) je velikost svalové síly obecně dána: 

velikostí fyziologického průřezu svalu



počtem zapojených motorických jednotek do činnosti svalu



koordinovanou činností všech dalších svalů

25

2.4.3.2 Rozvoj specifické lyžařské síly Podle Škopka (2009) je důležité si uvědomit, že samotná síla nemá ale pro lyžaře velký význam a je třeba při silovém tréninku zařazovat napodobivá cvičení, která simulují jízdu na lyžích. V lyžování je cílem posílení těch svalových skupin, které jsou důležité jednak při startu (především svaly horních končetin, pletence ramenního, svalstva trupu a zádových svalů), ale také po celou dobu jízdy sjezdaře (svaly zádové, svalstvo trupu a především svaly dolních končetin). Zátěž působí na celé závodníkovo tělo a z toho důvodu je třeba ho mít zpevněné celé. Není tedy možné posilovat jen dolní končetiny. Jak již bylo zmíněno, nelze trénovat v rámci přípravy pouze sílu. Při silovém tréninku je velmi důležité zařazovat i trénink z hlediska vytrvalosti, rychlosti, pohyblivosti a koordinace. Samotný trénink, resp. jednotlivé dávky, se řídí také dle typu disciplíny. Např. sjezdaři, kteří potřebují zdolat trať dlouhou přes 2 minuty mají zcela odlišné nároky na sílu a vytrvalost než slalomáři, kteří musí být připraveni „jen“ na zátěž okolo 50 s. (Škopek, 2009) Podle Podešvy a Jireše (2002) speciální pohybové schopnosti rozvíjíme, když má závodník určitý fyzický fond, ze kterého může při speciálních cvičeních čerpat. Specifické lyžařské síly a rychlosti svalstva dolních končetin s důrazem na koordinaci cvičení lze dosáhnout řízeným posilováním zahrnující i balanční cviky pro rozvoj rovnováhy, buď s využitím nářadí či vlastních tréninkových pomůcek, jako jsou balanční podložky, otáčivé kotouče, balanční míče či jiné speciální náčiní. Tato cvičení se zařazují většinou u sportovců na soutěžní úrovni, ale jsou velmi vhodná i na úrovni nižší. (Škopek, 2009) Na rozvoj svalové síly se využívají různé metody, které se liší použitím metodotvorných činitelů (velikost odporu, rychlost pohybu, počet opakování). Kombinací těchto komponent lze působit na jednotlivé druhy síly. V tréninku silových schopností v lyžování podle Škopka (2009) využíváme nejčastěji tyto metody rozvoje silových schopností: 

metoda maximálního úsilí 26



metoda opakovaných úsilí



metoda rychlostní



metoda silově vytrvalostní



metoda plyometrická

Metoda maximálního úsilí, kde se překonávají nejvyšší možné odpory, je vhodná pro trénink maximální síly. 

velikost odporu: 95–100 % maxima



rychlost pohybu: malá



počet opakování: 1–3 x



počet sérií: 3



interval odpočinku mezi sériemi: 2–3 min



charakter odpočinku: pasivní



způsob provedení: pomalu, tahem (ne švihem)

Metoda opakovaných úsilí pracuje s vysokým odporem (ne s maximálním) umožňujícím 8-15 opakování cvičení. Je vhodná pro stimulaci maximální síly. V praxi se používá i jako pyramidová metoda. Podle Škopka (2009) velká rychlost podporuje nárůst svalové hmoty, menší rychlost podporuje nárůst síly. Choutka a Dovalil (1991) zmiňují i zlepšení mezisvalové koordinace. Parametry zatížení u metody opakovaného úsilí (Škopek, 2009): 

velikost odporu: 50 – 70 % maxima



rychlost pohybu: nemaximální (cca 50 – 80 % max. rychlosti)



počet opakování: 8–15 x, 20 s (velmi efektivní je pyramidový trénink)



počet sérií: 4–5



interval odpočinku: 2-3 min



charakter odpočinku: aktivní (nejlépe zařazovat uvolňovací cvičení)



možné pomůcky: činky, medicinbaly, švédská bedna



způsob provedení: nejlépe plynulá opakování, posilujeme všechny velké svalové skupiny (natahovače a ohybače nohou, trupu a rukou)

27

Metoda rychlostní (metoda dynamických úsilí) znamená co možná nejrychlejší provedení daného pohybu s odporem 30 – 60 % maxima. Užívá se pro rozvoj rychlostní síly. Parametry zatížení u metody rychlostní (Škopek, 2009):  velikost odporu: 30 – 50 % maxima 

rychlost cvičení: maximální (trénink explozivní síly)



počet opakování: 6–8 x

 počet sérií: 4–5  interval odpočinku: cca 5 min  charakter odpočinku: aktivní  možné pomůcky: medicinbaly, švédská bedna, velké míče Metoda silově vytrvalostní je vhodná pro trénink silové vytrvalosti, využívá nižší odpory (do 50 % maxima), podstatou je mnohonásobné opakování často až do vyčerpání. V lyžování potřebujeme silovou vytrvalost svalstva nohou a trupu. Posilovací cvičení se dávkují tak, aby se vyvolala odezva jak v nervosvalovém systému, tak v srdečně oběhovém systému. Parametry zatížení u metody vytrvalostní (Škopek, 2009):  velikost odporu: 25 až 40 % maxima  rychlost cvičení: průměrná (podobná rychlosti při lyžování)  počet opakování: 40 s – 2 min  počet sérií: 4 -5 x  interval odpočinku: 3–8 min  charakter odpočinku: aktivní  možné pomůcky: medicinbaly, švédská bedna, velké míče  způsob provedení: statické, dynamické cviky, pohybové sekvence napodobující lyžování. Důležitost v tomto cvičení je kladena na přesnost provedení cviků a techniku provedení. Podporuje pevnou vůli. Nejvhodnější organizační formou pro rozvoj vytrvalosti je kruhový trénink. Metoda plyometrická vychází z předpětí svalů, předcházející vlastnímu aktivnímu pohybu. Vlivem kinetické energie těla či břemene dochází k předpětí. Například seskok ze švédské bedny s následným výskokem na druhou bednu. Ovlivňuje kladně 28

nitrosvalovou a mezisvalovou koordinaci. Vzhledem ke značné náročnosti na nervosvalový systém vyžaduje tato metoda předešlý rozvoj síly jinými metodami. V závodním lyžování se tato metoda zařazuje většinou v letních a podzimních měsících cca 2 x týdně. Posilujeme svalové skupiny dolních končetin, které jsou nejvíce zatěžovány při jízdě na lyžích. Parametry zatížení u metody plyometrické (Škopek, 2009): 

počet opakování: 6–8 x nebo cca 5 – 15 s



počet sérií: 4-5



interval odpočinku:3–6 min



charakter odpočinku: aktivní



způsob provedení: nejdůležitější je správné provedení cviku s maximální výbušností, imitační a skoková cvičení

Silové schopnosti potřebují pravidelné zatěžování po dlouhou dobu. Za základ se považuje silový rozvoj v přípravném období. První změny jsou vidět při silovém tréninku 4 x týdně v době kolem 1 měsíce až 6 týdnů. (Jansa, Dovalil, 2007) 2.4.4 Koordinační schopnosti „Koordinační schopnosti jsou komplexně působící výkonové předpoklady. Jedna koordinační schopnost nikdy není jediným předpokladem pro určitý výkon. Koordinační schopnosti spočívají na vrozených neurofyziologických mechanismech“ (Měkota, 2000, str. 67). Prostřednictvím rozmanité lidské činnosti se v průběhu ontogenetického vývoje utvářejí v různých oblastech lidského konání. (Kohoutek a kol., 2005) Hirtz a kol. (1985) rozdělil koordinační schopnosti na pět stěžejních schopností: orientační, reakční, diferenciační, rovnováhová a rytmická (obr. 6). Překrývání ploch udává jejich vzájemnou propojenost. Někteří autoři k nim přidávají ještě schopnost sdružování a schopnost přestavby. (Zimmermann, Schnabel a Blume, 2003)

29

Obr. 6 Základní koordinační schopnosti (Hirtz a kol, 1985) Měkota a Novosad (2005) se přiklání, tak jako většina autorů, k výše vyjmenovaným sedmi schopnostem a charakterizuje je zjednodušeně takto: • orientační schopnost – schopnost orientace v čase a prostor • diferenciační schopnost – vnímání pohybu v časových, dynamických a prostorových parametrech • reakční schopnost – schopnost včasného zahájení určitého pohybu na daný podnět • rytmická schopnost – schopnost vyjádřit rytmus v pohybové aktivitě • rovnováhová schopnost – schopnost udržovat tělo ve stavu rovnováhy • schopnost sdružování – schopnost propojovat dílčí pohyb těla (hlavy, trupu, končetin) • schopnost přizpůsobování – schopnost adaptace pohybu podle podmínek

Tab. 4 Komplex koordinačních schopností (Dovalil, 2002) 30

Dále se koordinačními schopnostmi zabývá Perič (2004), který uvádí schopnosti reakce, rovnováhy, spojování pohybů, schopnost rozlišení polohy a pohybu jednotlivých částí těla, orientační schopnost, schopnost přizpůsobování, rytmickou schopnost a učenlivost neboli docilitu. Všechny pohybové schopnosti včetně koordinace dělíme na obecné a speciální. Obecná koordinace představuje bez sportovní specializace správné provádění pohybových dovedností. Speciální koordinace představuje schopnost provádět pohyby v daném sportu lehce, rychle a bez chyb. Je úzce spojena s dovednostmi a schopnostmi, které sportovec používá ve svém sportu při tréninku a při závodech. Například lyžař může být koordinačně zdatný ve svém sportu, ale zároveň nešikovný v házené. Speciální koordinace se získává pravidelným procvičováním pohybových dovedností a technických prvků v průběhu celé sportovní kariéry. (Perič, 2004; Bedřich, 2008) Přímý vliv na koordinaci svalů při prováděném pohybu a na uchování naučených informací má funkce centrálního nervového systému. (Dovalil, 2002) Velmi důležitý je blízký vztah koordinace a silových schopností. Pro kvalitní výkon sjezdařů jsou všechny výše uvedené koordinační schopnosti potřebné. Můžeme tedy říci, že koordinační schopnosti jsou v lyžování nepostradatelné. Rozvoj koordinace vychází z vývoje centrální nervové soustavy, proto můžeme stanovit senzitivní období mezi 7 – 11 lety u dívek a 8 – 12 lety u chlapců. Po 12. roce u chlapců a 11. roce u dívek může dojít k výraznému útlumu tempa vývoje z důvodu pubertálních změn, který může skončit i stagnací. (Perič, 2004) Hirtz a kol. (1985) uvádí senzitivní období koordinačních schopností takto: do 12 – 13 let je dosaženo nadpolovičního rozvoje. Plného rozvoje mezi 14,5. až 17. rokem života. • diferenciační schopnost:

6–9 let

• rytmické schopnosti

- chlapci 9–13 let - dívky 9–11 let

• rovnováhová schopnost:

9–12 let

• prostorová orientační schopnost:

11–14 let

• reakční rychlostní schopnost: nejvíce 8–12 let (do 15 let se reakční časy zkracují)

31

2.4.4.1 Rozvoj koordinačních schopností Nepostradatelný základ kvality kondice představuje rozvíjení koordinačních schopností. (Kemler, 2001) Ve sportu mají koordinační schopnosti velký význam. Čím vyšší úroveň, tím kvalitnější a rychlejší osvojování pohybových dovedností. Tyto schopnosti jsou důležitým předpokladem pro nácvik sportovní techniky. Koordinace se spojuje s činností centrální nervové soustavy, není u ní tedy důležitý zdroj energie, tak jako u rychlostních a vytrvalostních schopností. (Bedřich, 2008) Hlavní oblasti související s činností CNS podstatné pro pohyb jsou: • činnost analyzátorů (zrakový, sluchový, ale i analyzátory ve svalech, kloubech a šlachách) • činnost jednotlivých funkčních systémů (oběhového, dýchacího apod.), přísun energetických zdrojů do svalů zapojených v určitém cviku • nervosvalová koordinace • psychologické procesy - např. pozornost, vůle (Bedřich, 2008) Koordinační schopnosti napomáhají jedinci lépe reagovat na potřebu změny pohybu a rychlosti provedení pohybu. Dále umožňují rychlejší a kvalitnější osvojování pohybových dovedností. Tomu všemu napomáháme pomocí stimulace koordinačních schopností, kde se využívají koordinačně náročnější cvičení, například různé pohyby trupu i končetin, činnosti s aktivitou většího počtu svalů, pohyby v různých směrech (Jebavý a Zumr, 2009). K rozvoji koordinačních schopností se nejčastěji zmiňují tyto tréninkové metody (Havel, Hnízdil, 2010): 

metoda obměňování – spojování dovedností, změny podmínek pohybu, obměny náčiní, nářadí apod.



metoda opakování – využívá se v řešení situací, kde je koordinačně náročná pohybová činnost

32



metoda kontrastní – protikladné pohyby (velikost vyvinuté síly, směr pohybu, rozsah pohybu apod.)

K rozvoji koordinačních schopností nevedou již zautomatizované dovednosti, proto je nutné osvojená cvičení provádět v měnících se podmínkách. Obměny můžeme dosáhnout: 

změnou rytmu



cvičením v časovém limitu, tzv. pod tlakem



zmenšováním prostoru cvičení



omezením nebo vyloučením zrakové kontroly



pomalejším nebo rychlejším provedením



zmenšováním plochy opory



pohyby zrcadlovými



pohyby asymetrickými (Choutka a Dovalil, 1991)

2.4.4.2 Rozvoj specifických koordinačních schopností v lyžování Pohybová koordinace je vůbec nejdůležitějším předpokladem pro lyžování. Jednotlivé koordinační faktory se využívají k řízení pohybu a jeho regulování (Chevalier, 1998). Obratnost ve sjezdových disciplínách tvoří základ pro řešení různorodých pohybových úkolů v konkrétních podmínkách terénu a trati. Pohybové úkoly musí být prováděny v krátkém čase, což klade na obratnost vysoké nároky. (Příbramský, Jelen a Maršík, 1984) „V lyžování je důležitým faktorem tzv. rovnováhová schopnost, což je schopnost udržení rovnováhy při měnících se vnějších podmínkách, popř. znovuobnovení rovnovážného stavu. Je to schopnost, která je životně důležitá, protože lyžování je vlastně neustálé přizpůsobování se vnějším podmínkám, např. v závislosti na profilu trati, druhu sněhu, klimatickým či světelným podmínkám a na to je třeba se důkladně připravovat již od letních měsíců“. (Škopek, 2010, str. 117) 33

„Udržování rovnováhy lyžaře při klouzání je tedy možno charakterizovat jako jeho kapacitu limitující výkyvy těžiště“. (Podešva a Jireš, 2002, str. 3) Trojan (2005) se zmiňuje o termínu statická a dynamická rovnováhová schopnost. Statická rovnováha se uplatňuje, když je tělo klidu a nedochází ke změně místa. Dynamická rovnováha se uplatňuje zejména při rychlých změnách polohy a místa v prostoru. Chceme-li trénovat rovnováhu, musíme posouvat těžiště mimo základ podpory.(Jebavý a Zumr, 2009) Mezi specifická cvičení zaměřená na rozvoj koordinačních schopností v lyžování nejčastěji řadíme podle Škopka (2010): 

různé druhy chůze na vyvýšených prvcích (lano, tyče, kladina, slackline aj.)



simulace pohybů jako při sjezdovém lyžování



simulace pohybů jako při sjezdovém lyžování na různých balančních prvcích (balanční desky, balanční míče, trampolína apod.)



trénink na in-line bruslích

Škopek (2010) uvádí do speciálních cvičení chůzi na slackline. Avšak Podešva s Jirešem (2002) zmiňují chůzi na fixním laně jako obecné cvičení. „Ve skutečnosti řeší lyžař rovnováhu převážně pohyby dolních končetin, které amortizují změny terénu a limitují tak výkyvy těžiště těla“. (Podešva, Jireš, 2002, str. 7) Na obr. 7 uvádíme příklady pro řešení statické (těžiště bez přemístění) a dynamické rovnováhy (těžiště s přesunem).

34

Obr. 7 Série příkladů rovnováhy (Podešva, Jireš, 2002) Podle Podešvy a Jireše (2002) musí trénink rovnováhy zahrnovat aktivity, které jednak simulují lyžování globálně, tak i rozvíjejí rovnováhu jako pohybovou dovednost. Cviky zařazují ve fázi kondiční přípravy, i v lyžařské praxi, od začátečníka po vyspělého závodníka. První cvičení bývají vyznačována rychlým pokrokem v rozvoji rovnovážných schopností. 2.4.5 Balanční pomůcky Balanční pomůcky mají prvopočátek v rehabilitaci a regeneraci. Dnes se je snažíme využívat i v tréninku, zejména k rozvoji dvou úzce souvisejících pohybových schopností - silových a koordinačních. Dále se využívají k odstraňování svalové 35

nerovnováhy, současně pomáhají k uvědomění si polohy těla, zpestřují a zkvalitňují posilovací trénink. Podstatou těchto pomůcek je zmenšení plochy opory s navozením stavu ,,balancování“. „Balancování podporuje rozvoj statických a dynamických rovnovážných schopností, kde dochází ke specifickému posilování s vlastní či přidanou hmotností“ (Jebavý a Zumr, 2009, str. 15). „Nenásilně nám pomáhají aktivovat vnitřní stabilizátory páteře a společně s tímto i budovat správné držení těla“. (Pokorná a Vrtělová, 2013, str. 3) Balanční pomůcky nám napomáhají při cvičení, kde je základem udržení statické a dynamické rovnováhy. Snahou o udržení stabilní polohy těla se stimuluje stabilizační systém páteře, pánve a kloubů.

K tomu je nutné zapojení velkého spektra svalů,

napomáhající vyvažovat oscilace těžiště, aby nedošlo k pádu těla. (Cacek a Bubníková, 2008) Tato cvičení nám napomáhají k posílení středu těla, neboli jádra, tedy ,,core´´. „Jádro (Core) představuje oblast celého trupu včetně vnitřních orgánů. Odborně je definováno jako bedro-kyčlo-pánevní komplex (LPHC), hrudní páteř a krční páteř. Skládá se asi z 30 svalů (počet se v literatuře různí). Mezi stěžejní svaly jádra můžeme zařadit svaly břišní (přímý, zevní, vnitřní a příčný), vzpřimovače trupu, svaly hýžďové (velký, malý, střední), hruškovitý sval, oblast hamstringu a ohybače a přitahovače kyčle“. (Pětivlas a kol., 2013, str. 5) Základem je správná aktivace stabilizace určitých svalů, které vedou ke stabilitě axiálního systému, možnosti vyvinutí větší síly na perifériích a lepší ekonomice pohybu. (Snášel, 2011) Jebavý a Zumr (2009) řadí mezi balanční pomůcky velké nafukovací míče, malé měkké nafukovací míče (overball), nafukovací akupresurní balanční čočky, dřevěné nebo plastové úseče (točny), plné míče, pěnové válce, podložky, pevné kladiny, překlápěcí i volně zavěšené lávky, trampolínky a kombinace těchto pomůcek s jednoručními činkami a klasickými nakládacími osami. Mezi balanční pomůcky, které nejčastěji používáme v alpských disciplínách, patří: Bosu – vzduchová úseč je pomůcka vyrobena z měkké plastové polokoule připevněné k tvrdé rovné plošině (obr. 8). Tím může být využívána rovnou stranou nahoru i dolů. Z toho i název BOSU “both sides up = obě strany nahoru“. (Románková, 2014, str. 11)

36

Obr. 8 BOSU ( Jebavý a Zumr, 2009) Slackline je popruh s ráčnou, který se přidělává k pevným dvěma bodům (obr. 9). Lyžaři používají pro cvičení jednak jednu samostatnou slackline nebo dvě slackline vedle sebe na šíři pánve.

Obr. 9 Slackline (zdroj: www.pohora.cz) Gymball velký nafukovací míč (obr. 10) známý i pod názvem fitball, švýcarský, gymnastický, stabilizační či rezistenční balon (Jebavý a Zumr, 2009). Jedná se o nestabilní základnu, kde cvičení vyžadují rovnováhu při každém pohybu a tím se zapojuje mnohem více svalů.

Obr. 10 Gymball (Jebavý a Zumr, 2009) 37

Vzduchové úseče – podložky kruhového nebo oválného tvaru (obr. 11). Jsou naplněny vzduchem, tím zvyšují nestabilitu ve všech směrech.

Obr. 11 Vzduchové úseče (zdroj: www.fitham.cz) Aquahit je kvalitní vak, který se plní libovolným množstvím vody, využívající efektu volně pohyblivé zátěže. Pomocí vody lze zvyšovat hmotnost až do 24 kg (obr. 12). Jedná se o variabilní pomůcku pro silově dynamické nebo koordinační cvičení.

Obr. 12 Aquahit (zdroj:www.aquahitjp.com) Dále nastíníme ještě několik možných balančních pomůcek, které uvádí v literatuře Jebavý a Zumr (2009). Overball je malý měkký nafukovací míč (obr. 13). Využití míče je všestranné a záleží na velikosti jeho nafouknutí. Není třeba je plně nafukovat, protože různá tvrdost nám dovoluje i jeho různé využití. Čím více je overball nafouknutý, tím je cvik obtížnější. Při cvičení se dají využít současně i čtyři tyto míče. Používá se jednak při nápravném cvičení ve fyzioterapii, tak jako rovnovážný prostředek při posilování. (Jebavý a Zumr, 2009)

38

Obr. 13

Overball ( zdroj:www.cvicebni-pomucky.cz)

Medicinbal (obr. 14) je plný kožený míč určený ke cvičení. Využívá se jako zátěž ke zvětšení odporu, ve velké části dohromady s balančními pomůckami. (Jebavý a Zumr, 2009) Medicinbaly najdeme různých velikostí a vah.

Obr. 14 Medicinbal (Hlinovská, 1983)

Balanční kulové a válcové úseče (obr. 15), tzv. točny, se používají k nácviku senzomotoriky a ke stimulaci silových schopností v rámci core trainingu. Válcová úseč je stabilnější než kulová, je tedy dobré začínat nejprve na válcové úseči. Vyrábějí se nejčastěji ze dřeva a plastu. (Jebavý a Zumr, 2009)

39

Obr. 15 Balanční úseče (zdroj: www.balancnepodlozky.sk) Pěnový válec (obr. 16) neboli foam roller je vhodný k obecným balančním cvičením či ke specifickým cvikům. Vyrábí se v různých velikostech, ale v základu je to válcovitý kus pevné zabalené pěny (Jebavý a Zumr, 2009).

Obr. 16

Pěnový válec (zdroj: www.rehabilitace-sport.cz)

Balanční čočky (obr. 17) jsou malé gumové pomůcky podobné balanční kulové úseči s krátkými masážními výstupky, jsou vhodné k rozvoji motorické koordinace, rovnováhy a držení těla. Čočky je možné dofukovat podle obtížnosti cvičení.

Obr. 17 Balanční čočky (zdroj: www.rehabilitace-sport.cz) 40

2.4.6 Charakteristika věkového období – junioři Junioři spadají do období adolescence. „Z biologického hlediska můžeme vymezit období dospívání jako životní úsek ohraničený na jedné straně prvními známkami pohlavního zrání a akceleračního růstu, na druhé straně dovršením pohlavní zralosti a dokončením tělesného růstu“ (Hřebíčková, 2013, str. 56). Je to období charakterizované přestupným mostem mezi dětstvím a dospělostí. Jednotliví autoři se liší v přesném věkovém rozmezí adolescence. Například Vágnerová (2000) uvádí ve své literatuře časový úsek od 15 let do 20 let života jedince. Oproti tomu Langmeier a Krejčířová (2006) se shodují v časovém vymezení adolescence od 15 do 22 let. Psychické změny probíhají u juniorů vlivem hormonálních změn, ale i pozorováním změn na svém těle (Langmeier a Krejčířová, 2006). Vytrácí se postupně duševní labilita a přehnané úsudky jsou změněny střízlivým hodnocením okolního světa. Známkou dozrávání psychických procesů je schopnost adolescentů se dlouhodobě a úmyslně soustředit na činnosti. Ustaluje se také postupně pozornost. (Kuric, 2001) „Vývoj motoriky je v období dospívání zpravidla výraznější než v období předcházejícím – dospívající rychle získávají dovednosti vyžadující značnou sílu, hbitost, jemnou pohybovou koordinaci i smysl pro rovnováhu “ (Hřebíčková, 2013 str. 56). Značné intenzivní zatížení je již možné, díky rychle se rozvíjejícímu svalovému aparátu a funkčně rozvinutému dýchacímu a oběhovému systému. Je to období plného rozvoje pohybových schopností a pohybové koordinace. (Jansa, Dovalil, 2007) Ke konci adolescence je člověk již plně vyvinut po psychické i fyzické stránce. Většina sportovců dosahuje v této fázi života svých vrcholných sportovních výkonů. Chybí jim však ještě většinou životní zkušenosti, což je pociťováno i ve sportu, například v technice, taktice hry nebo rozložení sil. (Jansa, Dovalil, 2007) U adolescentů je důležitý sociální kontakt. Sport umožňuje kontakt s vrstevníky, rozvíjí sociální vztahy i soutěživost. (Vágnerová, 2000)

41

3 Cíle a úkoly práce Cílem práce je ověřit účinnost vybraných speciálních posilovacích cviků na balančních podložkách pro stimulaci silových schopností. Výzkumná otázka: Dosáhnou junioři využívající cvičební plán s balančními pomůckami vyššího nárůstu síly, než junioři, kteří tyto pomůcky nevyužívají? Ze stanoveného cíle práce nám vyplynuly následující úkoly: 

rešerše literatury vztahující se k danému tématu



vybrat skupinu sjezdařů juniorů a rozdělit je do dvou skupin



vybrat vhodné testy pro zjištění úrovně silových schopností



vytvořit tréninkovou baterii cvičení na balančních pomůckách a bez nich



provést testování na začátku, v polovině a na konci stanoveného období



vyhodnotit dosažené výsledky

42

4 Metodika práce 4.1 Charakter výzkumu Jednalo se o pedagogický experiment. Byly vytvořeny dvě skupiny lyžařů a byl aplikován intervenční program, který trval 23 týdnů a obsahoval 1-2 cvičební jednotky za týden. V průběhu tohoto období proběhlo vstupní měření, dále kontrolní měření v polovině programu a výstupní měření úrovně silových schopností na základě čtyř testů.

4.2 Charakteristika souboru K našemu testování jsme vybrali záměrným výběrem, ovlivněném možnostmi a množstvím dostupných závodníků, 11 výkonnostních lyžařů ve věku 17 – 19 let z lyžařského oddílu TJ Klínovec (tab. 5), které jsme rozdělili do dvou skupin. Rozřazení do skupin jsme provedli podle lokality bydliště a zároveň podle jejich dostupnosti balančních pomůcek. Jedna skupina měla ve cvičebním plánu zahrnuté tyto balanční podložky a druhá nikoliv. Všichni byli nejprve seznámeni se studií a poté s jejich souhlasem jsme absolvovali cvičební plán a testování. První skupina šesti lyžařů byla složena ze čtyř chlapců a dvou dívek, kteří používali ve cvičebním plánu balanční pomůcky. Druhá pětičlenná skupina ve složení čtyři chlapci a jedna dívka, ve cvičebním plánu nepoužívali balanční pomůcky.

VĚK ženy muži celkem

17 1 4 5

18 2 3 5

19 0 1 1

Tab. 5 Věk probandů (počet osob v daném věku)

43

4.3 Použité metody Použitou metodou bylo testování. Testování se odlišuje od jiných zkoušek zejména standardizací, tzn: ● reprodukovatelnost – možnost opakování daného testu na jiném místě v jiném čase a jiným examinátorem ● autentičnost - spolehlivost (reliabilita a validita) testu ● způsob hodnocení testovaných výsledků (Čelikovský, 1990) “Motorické testy jsou určeny k měření pohybového chování člověka“. (Měkota, Blahuš, 1983, str. 53) Čelikovský (1990) rozděluje motorické schopnosti na: ● testy základní tělesné výkonnosti – zjišťují úroveň motorických schopností ● testy tělocvičné a sportovní výkonnosti – zjišťují připravenost a schopnost k tělocvičným a sportovním činnostem ● testy pohybového nadání – zjišťují snadnost učení nové pohybové dovednosti Motorické testy lze dělit dle různých hledisek (obr. 18)

Obr. 18 Struktura děleni motorických testů (Měkota, Blahuš, 1983) 44

„Základním typem úvahy při statistickém testování je tzv. nulová hypotéza (H0). Tu ověřujeme pomocí zvoleného testovacího kritéria. Podstatou nulové hypotézy je předpoklad, že mezi dvěma jevy není statistického rozdílu (čili, rozdíl je nulový). Můžeme např. testovat rozdíl mezi dvěma středními hodnotami. Položíme si nulovou hypotézu, která říká, že mezi středními hodnotami není statisticky významný rozdíl (což ovšem tvrdíme s určitou zvolenou pravděpodobností). Tento vztah můžeme psát následovně H0: µ 1 = µ 2 Proti této nulové hypotéze stojí tzv. alternativní hypotéza (H1), která říká, že mezi uvedenými středními hodnotami existuje významný rozdíl: H1: µ 1 ≠ µ 2 (Turek, 2011) „Statistická významnost neříká nic o věcné významnosti, která je důležitější. Věcná logická úvaha by měla proto vždy předcházet každé formální numerické operaci a každá zjištěná statistická významnost by měla být posouzena a interpretována z věcného hlediska“. (Kovář, Blahuš, 1989, s. 34)

Náš cvičební plán na rozvoj silových schopností byl zahájen a ukončen testováním silových schopností. Byly vybrány čtyři motorické testy, které se v diagnostice běžně používají u lyžařů. Hodnotí explozivní, dynamické a vytrvalostně silové schopnosti dolních a horních končetin, což je nezbytnou součástí dobrého výkonu v lyžování. (Chevalier, 1998) Slouží nám k získání informací o úrovni silových schopností lyžařů. Veškerý postup k dosažení výsledků níže uvedených testů je popsán v kapitole 5.

Vybrané testy: 1. test: skok z místa snožmo 2. test: shyby 3. test: přeskoky lavičky snožmo bokem opakovaně 4. test: pětiskok snožmo napojovaně Popis testů: Všechna měření i testy probíhaly v tělocvičně. Skok z místa (obr. 19) Cílem bylo pomocí popisovaného testu zjistit explozivní sílu dolních končetin. 45

Testované osoby (TO) opakovali test 2x po 5 minutách a zaznamenali jsme úspěšnější pokus. Ze základního postavení, tj. ze stoje mírně rozkročného v podřepu na zřetelně vyznačené odrazové čáře, se odrazili snožmo vpřed. Měřili jsme s přesností na centimetry od odrazové čáry k zadnímu okraji poslední stopy.

Obr. 19 Skok daleký z místa (Měkota, Blahuš, 1983) Přeskoky lavičky snožmo bokem opakovaně (obr. 20) Tímto testem jsme zjišťovali vytrvalostní sílu dolních končetin. Testované osoby opakovali tento test jen jednou. Ze základního postavení bokem k obrácené lavičce se testované osoby snažili o co nejvíce přeskoků snožmo bokem po dobu 30 sekund. Zapisovali jsme počet přeskoků.

Obr. 20 Přeskoky snožmo Shyby (obr. 21) Pomocí popisovaného testu jsme zjišťovali dynamickou sílu horních končetin. Testované osoby opakovali cvik pouze jednou a

prováděli shyby nadhmatem na

doskočné hrazdě. Ze základní polohy, tj. z klidového visu o napnutých pažích plynule 46

přecházeli do visu se skrčenými pažemi. Hlava se musela dostat nad žerď hrazdy. Hodnotili jsme počet správně vykonaných shybů.

Obr. 21 Základní poloha a konečná poloha shybu Pětiskok snožmo napojovaně (obr. 22) Cílem bylo pomocí popisovaného testu zjistit dynamickou sílu dolních končetin. Testované osoby opakovali test 2x po pěti minutách a zaznamenali jsme úspěšnější pokus. Ze základního postavení, tj. ze stoje mírně rozkročného v podřepu na zřetelně vyznačené odrazové čáře, se odrazili snožmo vpřed a pěti opakovanými odrazy bez časové prodlevy s dopomocí obou paží se snažili přemístit co nejdál. Do protokolu jsme zaznamenávali výsledky s přesností na centimetry.

Obr. 22 Pětiskok 4.4 Intervenční program Po rozdělení probandů do dvou skupin, jak je již výše zmíněno, se provedly vstupní testy. Poté obdrželi všichni cvičební plán, ve kterém měla experimentální skupina 47

zahrnuté balanční pomůcky a kontrolní skupina ne. Experimentální skupina tedy absolvovala celý cvičební plán jen na labilních plochách a kontrolní skupina absolvovala pro změnu celý cvičební plán na stabilních plochách. Všechna cvičení u obou skupin byla stejná nebo velmi podobná, shodovaly se jak v počtu, čase i intervalu opakování. Na začátku každé tréninkové jednotky, která trvala 2 hodiny, proběhlo zahřátí a rozcvičení. Každá cvičební jednotka byla dozorována mnou nebo vyškoleným trenérem a vše se uskutečnilo v přípravném období lyžařů (tj. konec května až začátek listopadu). Experimentální skupina se řídila tímto programem: pěti cviky s balančními pomůckami formou cvičení na stanovištích: 1. cvik: BOSU přeskoky 2. cvik: Výdrž ve sjezdovém postoji na BOSU 3. cvik: Odvalování gymballu ve vzporu ležmo 4. cvik: Podřepy na gymballu 5. cvik: Amortizační skoky na vzduchové podložce

1. BOSU přeskoky (obr. 23) ● pomůcky: 2 x BOSU na rovné ploše ● popis cviku: z mírného podřepu na BOSU přeskočit snožmo bokem na druhou BOSU, ihned odrazit zpět a opakovaně přeskakovat ● počet opakování: 3 x 10 ● interval odpočinku: 15 s ● počet sérií: 3 ● interval odpočinku mezi sériemi: ↓120 max TF

48

Obr. 23 BOSU přeskoky 2. Výdrž ve sjezdovém postoji na BOSU (obr. 24) ● pomůcky: obrácená BOSU, lyžařské hole ● popis cviku: výdrž v nízkém sjezdovém postoji s lyžařskými holemi na obrácené BOSU ● počet opakování: 3 x 1,5 min ● interval odpočinku: 45 s ● počet sérií: 2 ● interval odpočinku mezi sériemi: 3 min

49

Obr. 24 Výdrž ve sjezdovém postoji na BOSU 3. Odvalování gymballu ve vzporu ležmo (obr. 25) ● pomůcky: gymball (ženy 55cm a muži 65cm průměr míče) ● popis cviku: vzpor ležmo – holeně a nárty se opírají o gymball, snažíme se odvalovat gymball vpravo a vlevo ● počet opakování: 3 x 10 ● interval odpočinku: 15 s ● počet sérií: 2 ● interval odpočinku mezi sériemi: 3 min

Obr. 25 Odvalování ve vzporu ležmo na gymballu 4. Podřepy na gymballu (obr. 26) ● pomůcky: gymball (ženy 55cm a muži 65cm průměr míče) ● popis cviku: mírný stoj rozkročný na gymballu, provést podřep na gymballu 50

a vrátit se zpět do výchozí polohy (zpočátku možná dopomoc u žebřin) ● počet opakování: 3 x 30 ● interval odpočinku: 45 s ● počet sérií: 3 ● interval odpočinku mezi sériemi: 3,5 min

Obr. 26 Podřepy na gymballu

5. Amortizační skoky na vzduchové podložce (obr. 27) ● pomůcky: 4x vzduchové úseče (podložky), překážky, nízká bedna ● popis cviku: ze základního postavení, tj. mírný stoj rozkročný na nízké bedně vysoké 66cm, seskočit snožmo na vzduchovou podložku, 51

která je vždy položena uprostřed mezi každou překážkou a přeskočit čtyřmi opakovanými skoky překážky vysoké 35 cm a vzdálené od sebe 75cm ● počet opakování: 4 x přeskoky dokola ● interval odpočinku: 15 s ● počet sérií: 3 ● interval odpočinku mezi sériemi: 3 min

Obr. 27 Amortizační skoky na vzduchové podložce

Kontrolní skupina se řídila tímto programem: pěti cviky bez balančních pomůcek formou cvičení na stanovištích: 1. cvik: Přeskoky přes lavičku 2. cvik: Výdrž ve sjezdovém postoji 3. cvik: Ručkování ve vzporu ležmo 52

4. cvik: Podřepy 5. cvik: Amortizační skoky 1. Přeskoky přes lavičku (obr. 28) ● pomůcky: obrácená lavička ● popis cviku: přeskoky snožmo bokem z jedné strany na druhou stranu obrácené lavičky ● počet opakování: 3 x 10 ● interval odpočinku: 15 s ● počet sérií: 3 ● interval odpočinku mezi sériemi: ↓120 max TF

Obr. 28 Přeskoky přes lavičku 2. Výdrž ve sjezdovém postoji (obr. 29) ● pomůcky: lyžařské hole ● popis cviku: výdrž v nízkém sjezdovém postoji s lyžařskými holemi 53

● počet opakování: 3 x 1,5 min ● interval odpočinku: 45 s ● počet sérií: 2 ● interval odpočinku mezi sériemi: 3 min

Obr. 29 Výdrž ve sjezdovém postoji

3. Ručkování ve vzporu ležmo (obr. 30) ● pomůcky: žádné ● popis cviku: vzpor ležmo, snažíme se ručkovat ve vzporu ležmo na pravou stranu, poté zpět a dále na levou stranu ● počet opakování: 3 x 10 ● interval odpočinku: 15 s ● počet sérií: 2 ● interval odpočinku mezi sériemi: 3 min

A

B 54

C

D Obr. 30 Ručkování ve vzporu ležmo

4. Podřepy (obr. 31) ● pomůcky: žádné ● popis cviku: mírný stoj rozkročný, provést podřep a vrátit se zpět do výchozí polohy ● počet opakování: 3 x 30 ● interval odpočinku: 45 s ● počet sérií: 3 ● interval odpočinku mezi sériemi: 3,5 min

Obr. 31 Podřepy

55

5. Amortizační skoky (obr. 32) ● pomůcky: překážky, nízká bedna ● popis cviku: ze základního postavení, tj. mírný stoj rozkročný na nízké bedně vysoké 66 cm, seskočit snožmo a přeskočit čtyřmi opakovanými skoky překážky vysoké 35 cm a vzdálené od sebe 75cm ● počet opakování: 4 x přeskoky opakovaně ● interval odpočinku: 15 s ● počet sérií: 3 ● interval odpočinku mezi sériemi: 3 min

Obr. 32 Amortizační skoky

56

5 Výsledky

Ke zpracování a hodnocení výsledků jsme použili popisné statistiky (aritmetické průměry, směrodatné odchylky, minimální a maximální hodnoty, T-test). U statistického vyhodnocení byl zvolen párový i nepárový T-test. Párovým T-testem jsme určovali statisticky významný rozdíl pro obě skupiny, porovnávali jsme průměry výkonů středních hodnot

výsledků po časovém

období

tréninku

v dané skupině.

Dvouvýběrovým nepárovým T-testem pro shodné rozptyly jsme hledali statisticky významný rozdíl mezi skupinami. Předcházel tomu výpočet F-testu, kde jsme vypočetli kritickou hodnotu (F›F kritická) a dle toho se rozhodli jaký nepárový T-test použít. K výpočtům a grafickým znázorněním byl použit Windows a Microsoft Excel. Naměřená data ze třech testování silových schopností jedenácti probandů, jsme pro lepší přehlednost upravili do tabulky (tab. 6).

SKOK Z MÍSTA

(m)

PŘESKO K PŘES LAVIČKU (30s)

SHYBY (počet)

PĚTI SKOK (m)

MĚŘENÍ

1

2

3

1

2

3

1

2

3

1

TO1

2,38

2,47

2,48

15

16

18

61

68

69

12,77

13,03 13,17

TO2

1,8

1,87

1,87

5

5

5

49

54

54

9,24

9,55

TO3

2,56

2,65

2,62

6

6

7

62

68

69

12,88

12,98 12,99

TO4

2,5

2,56

2,57

7

10

10

62

68

69

12,74

12,83 12,87

TO5

2,32

2,45

2,45

7

8

8

60

69

69

12,71

12,81 12,91

TO6

1,92

2,1

2,2

4

7

7

50

59

61

10,11

10,17 10,38

TO7

2,48

2,51

2,54

10

11

11

62

65

65

12,92

12,93 12,95

TO8

2,32

2,4

2,41

12

12

13

61

64

64

12,85

12,97 12,99

TO9

1,81

1,87

1,89

2

3

3

48

51

52

10,16

10,19 10,25

TO10

2,22

2,35

2,35

8

8

9

60

63

64

11,98

11,98

TO11

2,28

2,38

2,39

10

12

12

60

62

63

12,9

12,99 12,97

bezbp s bp

Tab. 6 Výsledky z měření (TO - testovaná osoba, bp – balanční podložky)

57

2

3 9,57

12

Pro lepší názornost jsme jednotlivé výsledky ze třech testování silových schopností upravili do čtyř grafů a tabulek pro experimentální a kontrolní skupinu. Vysvětlení zkratek ve všech tabulkách: 1 – hodnoty výsledků testů z 31. 5. 2014 2 – hodnoty z výsledků testů 16. 8. 2014 3 - hodnoty z výsledků testů 7. 11. 2014 R - rozdíl naměřených hodnot mezi daným měřením 1-3, 1-2, 2-3 TO – testovaná osoba Studentův t-test s 5% hladinou významnosti

Skok z místa EXPERIMENÁLNÍ sk.

TO1 TO2 TO3 TO4 TO5 TO6 Aritmet.průměr směrodat odchylka

1 2,38 1,8 2,56 2,5 2,32 1,92

2 2,47 1,87 2,65 2,56 2,45 2,1

3

2,25

2,35

2,37

0,314

0,300

0,283

2,48 2,32 1,81 2,22 2,28

2,51 2,4 1,87 2,35 2,38

2,54 2,41 1,89 2,35 2,39

2,48 1,87 2,62 2,57 2,45 2,2

T test párový

R1-3 0,10 0,07 0,06 0,07 0,13 0,28 0,12

R1-2 0,09 0,07 0,09 0,06 0,13 0,18

R2-3 0,01 0,00 -0,03 0,01 0,00 0,10

0,10

0,02

0,083 0,045 3,48022 5,67876

0,044 0,83205

KONTROLNÍ sk.

TO7 TO8 TO9 TO10 TO11 Aritmet.průměr

2,222

2,302

2,316

směrodat odchylka

0,250

0,249

0,249

F test

1,893709884

1,74820074

1,552929751

T test nepár.

0,142

0,284

0,302

T test párový

tabul.krit.hodnota 5%

2,262

0,06 0,09 0,08 0,13 0,11

0,03 0,08 0,06 0,13 0,10

0,03 0,01 0,02 0,00 0,01

0,094

0,08

0,014

0,027 0,038 7,7795 4,69776

0,011 2,745626

T test párový

3,48 7,78

5,68 4,7

0,83 2,75

Tab. 7 Hodnoty uváděné v metrech a výsledky motorických testů skoku z místa

58

Graf 1 Hodnoty skoku z místa ( KS - kontrolní sk., ES - experimentální sk., párový T-test) Na grafu 1 a tabulce 7 vidíme, že v testu skoku z místa se experimentální skupina průměrně zlepšila o 11 cm a skupina kontrolní o 9 cm oproti vstupním hodnotám. Je zde vidět větší rozdíl přírůstků jen mezi 1. a 2. měřením, jak u experimentální, tak u kontrolní skupiny. Vycházíme-li z toho, že kritická hodnota pro α 0,01 je menší než naše vypočtená hodnota T-testu, mluvíme o vysoce významném rozdílu. V případě kritické hodnoty pro α 0,05, mluvíme o významném rozdílu. Porovnáme-li tedy průměry výkonů středních hodnot výsledků po časovém období tréninku v každé skupině, vidíme podle T-testu u obou skupin mezi 1. a 2. měřením vysoce významný statistický rozdíl. Kontrolní skupina měla statisticky vysoce významný rozdíl i mezi 1. a 3. měřením, oproti experimentální skupině, která měla pouze významný rozdíl. Mezi 2. a 3. měřením došlo ke statisticky nevýznamnému rozdílu u experimentální i kontrolní skupiny. Srovnáním vypočteného testového kritéria místa (t1 = 0,14; t2 = 0,28; t3 = 0,3) s kritickou hodnotou 2,26 se zvolenou 5% hladinou významnosti jsme došli k závěru, že rozdíl mezi průměry obou souborů je statisticky nevýznamný.

59

Přeskoky přes lavičku EXPERIMENÁLNÍ sk.

TO1 TO2 TO3 TO4 TO5 TO6

1

2 61 49 62 62 60 50

3 68 54 68 68 69 59

69 54 69 69 69 61

Aritmet.průměr

57,33

64,33

65,17

směrodat odchylka

6,121

6,282

6,338

62 61 48 60 60

65 64 51 63 62

65 64 52 64 63

T test párový

R1-3 8 5 7 7 9 11

R1-2 7 5 6 6 9 9

7,83

R2-3 1 0 1 1 0 2

7,00

0,83

2,041 1,673 0,753 9,4 10,24695 2,71163

KONTROLNÍ sk.

TO7 TO8 TO9 TO10 TO11 Aritmet.průměr směrodat odchylka

3 3 4 4 3

3 3 3 3 2

58,2

61

61,6

3,4

5,762

5,701

5,413

0,548 13,88044

T test párový

1,3542169 1,457231 1,645051 T test nepár. -0,2400 0,9128 0,9909 2,262

2,8

0,6

0,447 0,548 14,0 2,44949 T test párový

F test

tabul.krit.hodnota 5%

0 0 1 1 1

9,4 13,88

10,25 14

2,71 2,45

Tab. 8 Hodnoty za 30sekund a výsledky motorických testů přeskoků lavičky

Graf 2 Hodnoty přeskoků lavičky (KS - kontrolní sk., ES - experimentální sk., párový T-test) 60

Z grafu 2 a tabulky 8 konstatujeme, že v testu přeskoky lavičky se během programu experimentální skupina zlepšila o 7,8 opakování a kontrolní skupina o 3,4 opakování oproti vstupním hodnotám. Ve výsledcích testu vidíme vyšší přírůstek u obou skupin pouze mezi 1. a 2. měřením. Vycházíme-li opět z toho, že kritická hodnota pro α 0,01 je menší než naše vypočtená hodnota T-testu, mluvíme o vysoce významném rozdílu. V případě kritické hodnotě pro α 0,05, mluvíme o významném rozdílu. Porovnáme-li tedy průměry výkonů středních hodnot výsledků po časovém období tréninku v každé skupině, vidíme podle T-testu u obou skupin mezi 1. a 2. měřením vysoce významný statistický rozdíl. Taktéž měly obě skupiny statisticky vysoce významný rozdíl i mezi 1. a 3. měřením. Mezi 2. a 3. měřením došlo ke statisticky nevýznamnému rozdílu u kontrolní skupiny a u experimentální k významnému rozdílu. Srovnáním vypočteného testového kritéria místa (t1 = - 0,24; t2 = 0,91; t3 = 0,99) s kritickou hodnotou 2,26 se zvolenou 5% hladinou významnosti jsme došli k závěru, že rozdíl mezi průměry obou souborů je statisticky nevýznamný.

Shyby EXPERIMENTÁL. sk.

TO1 TO2 TO3 TO4 TO5 TO6 Aritmet.průměr směrodat odchylka

1

2

3

R1-3 3,0 1,0 1,0 3,0 1,0 3,0

15 4 6 7 7 4

16 5 6 10 8 7

18 5 7 10 8 7

7,2

8,7

9,2

2,0

4,070

3,983

4,622

1,095 4,47214

10 12 2 8 10

11 12 3 8 12

11 13 3 9 12

1,0 1,0 1,0 1,0 2,0

T test párový

R1-2 1,0 1,0 0,0 3,0 1,0 3,0

R2-3 2,0 0,0 1,0 0,0 0,0 0,0

1,5

0,5

1,225 0,837 3,0 1,4639

KONTROLNÍ sk.

TO7 TO8 TO9 TO10 TO11 Aritmet.průměr směrodat odchylka

T test nepár. tabul.krit.hodnota 5%

0,0 1,0 0,0 1,0 0,0

8,4

9,2

9,6

1,2

0,8

0,4

3,847

3,834

3,975

0,447 6,0

0,837 2,138

0,548 1,633

T test párový

F test

1,0 0,0 1,0 0,0 2,0

1,343243 1,295238 1,6227848 -0,513 -0,225 -0,165 2,262

T test párový

4,47 6

3 2,14

Tab. 9 Hodnoty ( počet opakování) a výsledky motorických testů shybů 61

1,46 1,63

Graf 3 Hodnoty shybů (KS - kontrolní sk., ES - experimentální sk., párový T-test)

Na grafu 3 a v tabulce 9 vidíme, že v testu shybů se experimentální skupina průměrně zlepšila o 2 opakování a skupina kontrolní o 1,2 opakování oproti vstupním hodnotám. Vycházíme-li z toho, že kritická hodnota pro α 0,01 je menší než naše vypočtená hodnota T-testu, mluvíme o vysoce významném rozdílu. V případě kritické hodnotě pro α 0,05, mluvíme o významném rozdílu. Porovnáme-li tedy průměry výkonů středních hodnot výsledků po časovém období tréninku v každé skupině, vidíme podle T-testu u obou skupin mezi 1. a 2. měřením

významný statistický rozdíl. Kontrolní i

experimentální skupina měla statisticky vysoce významný rozdíl mezi 1. a 3. měřením. Mezi 2. a 3. měřením došlo ke statisticky nevýznamnému rozdílu u experimentální i kontrolní skupiny. Srovnáním vypočteného testového kritéria místa (t1 = - 0,51; t2 = - 0,23; t3 = -0,17) s kritickou hodnotou 2,26 se zvolenou 5% hladinou významnosti jsme došli k závěru, že rozdíl mezi průměry obou souborů je statisticky nevýznamný.

62

Pětiskok 1 12,77 9,24 12,88 12,74 12,71 10,11

2 13,03 9,55 12,98 12,83 12,81 10,17

3 13,17 9,57 12,99 12,87 12,91 10,38

11,74

11,90

11,98

0,24

1,625

1,591

1,579

0,114 5,14811

12,92 12,85 10,16 11,98 12,9

12,93 12,97 10,19 11,98 12,99

12,95 12,99 10,25 12 12,97

0,03 0,14 0,09 0,02 0,07

0,01 0,12 0,03 0,00 0,09

0,02 0,02 0,06 0,02 -0,02

12,162

12,212

12,232

0,07

0,05

0,02

1,187

1,208

1,185

2,25074055 2,0805334 T test nepár. -0,4798 -0,3652

2,1298 -0,2917

EXPERIMENÁLNÍ sk.

TO1 TO2 TO3 TO4 TO5 TO6 Aritmet.průměr směrodat odchylka T test párový

R1-3 0,40 0,33 0,11 0,13 0,20 0,27

R1-2 0,26 0,31 0,10 0,09 0,10 0,06

R2-3 0,14 0,02 0,01 0,04 0,10 0,21

0,15

0,09

0,104 0,078 3,603 2,7077

KONTOLNÍ sk.

TO7 TO8 TO9 TO10 TO11 Aritmet.průměr směrodat odchylka T test párový

F test

tabul.krit.hodnota 5%

2,262

0,048 0,052 0,028 3,22886 2,13201 1,5811 T test párový

5,15 3,23

3,6 2,13

2,71 1,58

Tab. 10 Hodnoty uváděné v metrech a výsledky motorických testů pětiskoku

Graf 4 Hodnoty pětiskoků ( KS - kontrolní sk., ES - experimentální sk., párový T-test) 63

Graf 4 a tabulka 10 ukazují, že hodnoty z testu pětiskok snožmo napojovaně se průměrně zlepšily u experimentální skupiny o 24 cm a u kontrolní skupiny pouze o 7 cm oproti vstupním hodnotám. Ve výsledcích testu vidíme vyšší přírůstek u obou skupin pouze mezi 1. a 2. měřením (15 cm u experimentální skupiny a 5 cm u kontrolní). Vycházíme-li z toho, že kritická hodnota pro α 0,01 je menší než naše vypočtená hodnota T-testu, mluvíme o vysoce významném rozdílu. V případě kritické hodnotě pro α 0,05, mluvíme o významném rozdílu. Porovnáme-li tedy průměry výkonů středních hodnot výsledků po časovém období tréninku v každé skupině, vidíme podle T-testu u experimentální skupiny mezi 1. a 3. měřením vysoce významný statistický rozdíl a kontrolní skupina měla statisticky významný rozdíl. Mezi 1. a 2. měřením se experimentální skupina významně zlepšila, přičemž kontrolní skupina měla statisticky nevýznamný rozdíl. Mezi 2. a 3. měřením došlo opět ke statisticky nevýznamnému rozdílu u kontrolní skupiny a u experimentální k významnému rozdílu. Srovnáním vypočteného testového kritéria místa (t1 = 0,48; t2 = 0,37; t3 = 0,29) s kritickou hodnotou 2,26 se zvolenou 5% hladinou významnosti jsme došli k závěru, že rozdíl mezi průměry obou souborů je statisticky nevýznamný. Můžeme konstatovat, že žádné významné rozdíly mezi výsledky experimentální a kontrolní skupiny nevznikly. .

64

6 Diskuse Cílem studie bylo zjištění účinnosti vybraných speciálních posilovacích cviků na balančních podložkách pro stimulaci silových schopností a porovnání s obdobným cvičebním plánem bez balančních pomůcek. Výsledky získané od závodníků oddílu TJ Klínovec, kteří absolvovali 85 % tréninků, poukazují na nárůst silových schopností u obou skupin. Nezaznamenali jsme však rozdíly v přírůstku explozivní, dynamické a obecné síly mezi kontrolní a experimentální skupinou. Porovnáním kritického bodu z tabulek Studentova t rozdělení (příloha 3) nám potvrdilo nulovou statistickou hypotézu, tzn. že používání balančních pomůcek neovlivňuje rozvoj silových schopností. Rozdíl středních hodnot porovnávaných souborů s využitím a nevyužitím balančních pomůcek je statisticky nevýznamný. Tím se neshodujeme se studií Jebavý a kol. (2012), která zjišťovala účinnosti silového programu na balančních plochách pro stimulaci silových schopností v porovnání s obdobným silovým programem realizovaným na stabilní ploše u mužů ve věkovém rozmezí 20 - 35 let. Jejich výsledky vykazují u účastníků programu cvičení na labilních plochách v prvních týdnech výrazně vyšší nárůst síly, než skupina

na stabilních

plochách V našem výzkumu ukazují obě skupiny významný nárůst silových schopností mezi 1. a 2. měřením. Je to tím, že obě skupiny věnovaly stejný čas tréninku, ať už na stabilní nebo labilní ploše. Je zřejmé, že na počátku je odezva na trénink velká a postupně se závodníci dostávají na svoji hranici a každý malý posun ve výkonech je velký pokrok. Celkové porovnání skupin v souhrnu všech jednotlivých testů jsme nepočítali, na to jsou potřeba speciální statistické softwarové programy, ale z výsledků naší studie předpokládáme, že když nenastal nárůst silových schopností u jednotlivých disciplín mezi skupinami, tak celkový nárůst silových schopností také nemohl nastat mezi experimentální a kontrolní skupinou. Podle výsledků si můžeme odpovědět na námi položenou otázku, která zněla: Dosáhnou junioři využívající cvičební plán s balančními pomůckami vyššího nárůstu síly než junioři, kteří tyto pomůcky nevyužívají? Odpověď zní: Ne, junioři využívající cvičební plán s balančními pomůckami nedosáhnou vyššího nárůstu síly, než junioři, kteří tyto pomůcky nevyužívají. 65

Rozebereme-li si hodnoty u jednotlivců v prvním, druhým a třetím měření v jakémkoliv testu, vidíme, že každý trénink

má

efekt,

ať už na stabilních či

nestabilních plochách. V každé skupině se vždy našel závodník, kterému výkony v jednotlivých měření narostly a

závodník, kterému hodnoty po pravidelném

tréninku tolik nestoupaly. Jednak to určitě vychází z fyzické úrovně závodníka před naším výzkumem. Vstoupí-li závodník do výzkumu a blíží se ke svojí hranici výkonů, je zřejmé, že jeho výkon půjde nahoru pomaleji, protože každý malý posun je pro něj velký pokrok, oproti závodníkům, kteří zdaleka nedosahují své hranice a jejich odezva na trénink je velká. Musíme také určitě vzít

v potaz povahu závodníka a tím jeho

kvalitu tréninku. Někdo trénink šidí a spoléhá se na lyžích na svůj „talent“ a někdo má v povaze píli a každý trénink absolvuje v plném nasazení. Toto vše se pak odráží na hodnotách jednotlivých měření. Shrneme-li si v jednoduchosti jednotlivá testování, musíme brát na zřetel určitě malou velikost testovaného

souboru

(n = 11) a zároveň

pohlaví. V testovaném

souboru jsou i ženy, které nemají tolik dané síly a to se pak projevuje v průměrných výsledcích nárůstu hodnot v testech. Ve shybu se ukazuje vyrovnaný průběh nárůstu při menším růstu výkonu. U skoků a přeskoků mají taktéž vyrovnaný, ale strmější průběh nárůstu hodnot. A u pětiskoku průměrnou hodnotu průběhu

nárůstu hodnot

výkonu snižují ženy, což bychom mohli říct, že je dáno jejich fyziologií. Ze studie Wahl a Behm (2008) vyplývá, že balanční cviky nemají u silově trénovaných jedinců dostatečný efekt pro rozvoj síly. Autorka práce se podle dostupných zdrojů, které se týkají problematiky naší práce a zjištěných našich výsledků, shoduje s názorem této studie. Myslí si ale, že v případě testování běžné populace by balanční pomůcky byly velmi efektivní. Otázkou ovšem zůstává, zda byl v naší práci vhodně zvolen cvičební plán s balančními podložkami či opravdu labilní plochy nemají dostatečný vliv na rozvoj síly u trénovaných jedinců, jak uvádí studie Wahl a Behm (2008).

66

7 Závěr V této práci jsme chtěli poukázat na využití balančních pomůcek při tréninku silových schopností lyžařů. Jednalo se o pedagogický experiment. Vytvořily se dvě skupiny lyžařů a byl aplikován intervenční program, který trval 23 týdnů a obsahoval 1-2 cvičební jednotky za týden. Výsledky našeho výzkumu ukazují, že námi vytvořený cvičební plán způsobil nárůst silových schopností u obou skupin. Můžeme tedy konstatovat, že v našem testovaném souboru byla cvičení na rozvoj síly na balančních podložkách podobně efektivní jako cvičení na stabilních plochách. Každopádně tyto pomůcky zlepšují vnitrosvalovou a nervosvalovou koordinaci, funkci hlubokého stabilizačního systému jedince a v neposlední řadě zpestřují trénink sportovcům. I přesto, že balanční pomůcky jsou podobně efektivní v rozvoji síly jako cvičení na stabilních plochách, jejich zařazování do tréninku lyžařů je nezbytné. Už jen když se podíváme na světovou špičku alpského lyžování např. Vonnová, Svindal, Shiffrinová všichni mají zařazeny ve svém tréninku balanční pomůcky. Jsou již součástí každého závodníka. Rozvíjejí jak silové, tak koordinační schopnosti. Pohybová koordinace, respektive tzv. rovnováhová schopnost, je vůbec nejdůležitějším předpokladem pro lyžování. Je to schopnost udržení rovnováhy při měnících se vnějších podmínkách. Pozitivum v balančních podložkách vidí autorka práce zejména v kombinaci rozvoje silových a koordinačních schopností dohromady, konkrétně rovnováhové schopnosti. Od doby prvního využití balančních podložek v tréninku vrcholových lyžařů, můžeme vidět rychlý nárůst schopnosti znovuobnovení rovnovážného stavu. Je až neuvěřitelné, co závodníci v obrovských rychlostech dokáží ustát při drobných kolizích na trati. Nejen, že se zlepšuje rovnováha, ale zároveň dochází ke zpevnění hlubokého stabilizačního svalstva. To ovšem nebylo naším cílem testování. I tak, můžeme říct, že balanční pomůcky mají v tréninku velký přínos. Další význam vidí autorka i v regeneraci, která je nedílnou součástí každého tréninku.

67

Použitá literatura BALÁŽ, J. Biomechanika lyžovania. 1. vyd. Bratislava: Peter Mačura - PEEM, 2004, 86 s. ISBN 80-889-0196-0. BEDŘICH, L. Základy sportovního tréninku v alpských disciplínách. Učební texty pro trenéry alpských disciplín. Praha, 2008, ÚAD SLČR BESWICK, B. Focused for soccer, GB: Human Kinetics, 2010, ISBN 978-80-2043162-2. BLAHUTOVÁ, A. Športová príprava v zjazdovom lyžovaní. Bratislava: FTVŠ Univerzity Komenského, 2002. BRODA, T., HAMPL, K., CHOVANEC, F., KOBR, O., MÁŠA, J., PŘÍBRAMSKÝ, M., SOCHOR, M., SEIDL, J., VAVERKA, F. Lyžování – sjezdové disciplíny [Učební texty]. Praha: Olympia. 1988. CACEK, J., BUBNÍKOVÁ, H. Trénink centra (Core training) v přípravě sportovce. Časopis Orel, Brno: olprint, 2008, roč. 20, č. 1, s. 17-24. ISSN 1210-1184. ČELIKOVSKÝ, S. Antropomotorika pro studující tělesnou výchovu: celostátní vysokoškolská učebnice pro posluchače fakult tělesné výchovy a sportu.: učebnice pro posluchače studijního oboru tělesné výchovy. 3. přeprac. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990, 286 s. ISBN 80-042-3248-5. DOVALIL, J. Výkon a trénink ve sportu. 1. vyd. Praha: Olympia, 2002, 331 s. ISBN 80703-3760-5. FOURNY, D. Encyklopedie sportu: svět sportu slovem i obrazem. 1. vyd. Praha: Fortuna Print, 2003, 372 s. ISBN 80-732-1079-7. GUŽELOVSKIJ, A. Význam „kritických“ období v ontogenezi pro teorii a praxi tělesné výchovy. Praha: Vědecká společnost kinantropologie, 1997, ISBN 1211-9261. HAVEL, Z., HNÍZDIL, J. Rozvoj a diagnostika koordinačních a pohyblivostních schopností. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, Pedagogická fakulta, 2010, 176 s. ISBN 978-80-8083-950-5. HAVLÍČKOVÁ, L. Fyziologie tělesné zátěže I: obecná část. 2. dopl. vyd. Praha: Karolinum, 1997, 196 s. ISBN 80-718-4354-7 HIRTZ, P. a kol. Koordinative Fähigkeiten im Schulsport. 1. Auflage. Berlin: Volkseigener Verlag, 1985. 152s. In MĚKOTA, K., NOVOSAD, J. Motorické Schopnosti. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. HLINOVSKÁ, L. Didaktika rytmické gymnastiky a tance. 1. vyd. Ústí nad Labem: Pedagogická fakulta, 1983, 79 s. Učební texty vysokých škol. ISBN 978-80-210-6195-8

68

HŘEBÍČKOVÁ, H. Mentální trénink v přípravě alpských disciplín. Olomouc: Fakulta tělesné kultury Univerzity Palackého, 2013,173s. Disertační práce, Vedoucí práce prof. PhDr. Hana Válková, CSc. CHARVÁTOVÁ, Z. Využití fitness náčiní - gymnastických míčů a vzduchových úsečí (BOSU) v tréninku sjezdového lyžování Brno: MU, 2009. 56 s. Bakalářská práce. Vedoucí práce doc. PhDr. Ladislav Bedřich. CHEVALIER, P. Technika a tréninkové metody závodního lyžování-alpské disciplíny. Přeložil Jireš, P. Praha. SLČR. 1998. CHOUTKA, M., DOVALIL, J. Základy sportovního tréninku. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1991, 146 s. JANSA, P., DOVALIL, J. Sportovní příprava: vybrané teoretické obory, stručné dějiny tělesné výchovy a sportu, základy pedagogiky a psychologie sportu, fyziologie sportu, sportovní trénink, sport zdravotně postižených, sport a doping, úrazy ve sportu a první pomoc, základy sportovní regenerace a rehabilitace, sportovní management. 1. vyd. Praha: Q-art, 2007, 267 s. ISBN 978-80-903280-8-2. JEBAVÝ, R., ZUMR, T. Posilování s balančními pomůckami. 1. vyd. Praha: Grada, 2009, 175 s. ISBN 978-80-247-2802-5. JEBAVÝ, R., PERIČ, T., BALÁŠ, J., PETR, M. Porovnání stimulace silových schopností prostřednictvím cvičení na labilních a stabilních plochách. In Studia sport, MU, 2012/6, č.1. str. 7- 16, ISSN 1802-7679. KEMMLER, J. Carving. České Budějovice: Kopp, 2001, 128 s. Průvodce sportem. ISBN 80-723-2153-6. KOHOUTEK, M. a kol. Koordinační schopnosti dětí. Praha: UK FTVS, 2005, 139 s. ISBN 80-86317-34. KOVÁŘ, R., BLAHUŠ, P. Aplikace vybraných statistických metod v antropomotorice. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1989, 126 s. KURIC, J. Ontogenetická psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2001, 179 s. ISBN 80-247-0683-0. LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. 2., aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2006, 368 s. ISBN 80-247-1284-9 LEHNERT, M., NOVOSAD, J., NEULS, F. Základy sportovního tréninku I. Vyd. 1. Olomouc: Hanex, 2001, 89 s. ISBN 80-857-8333-9. LEŠNIK, B., ŽVAN, M. A turn to move on: alpine skiing - Slovenian way : theory and methodology of alpine skiing : a university textbook and official syllabus developed for training courses for levels 1, 2 and 3 ski instructors. Ljubljana: Faculty of Sport, 2010. ISBN 978-961-6583-909.

69

MACHOVÁ, J., TREM,J. Lyžování: pohybová příprava : 21 kondičních programů. 1. vyd. Praha: Grada, 2008, 135 s. ISBN 978-80-247-2119-4. MARTENS, R. Úspěšný trenér. 3. doplněné vydání. Praha: Grada, 2006, 501 s. ISBN 80-247-1011-0. METODICKÁ KOMISE AD SLČR (MD ÚAD SLČR )Ski. Učební texty pro trenéry AD, Praha: Metodické listy, Olympia, 2001, 134s. MĚKOTA, K. Definice a struktura motorických schopností. Novější poznatky a střety názorů. Česká kinantropologie, 4, 2000, 1, s. 59-69. In MĚKOTA, K., NOVOSAD, J. Motorické Schopnosti. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. 175 s. ISBN 80-244-0981-X MĚKOTA, K., BLAHUŠ, P. Motorické testy v tělesné výchově. Praha: SPN, 1983.133 s. MĚKOTA, K., NOVOSAD, J. Motorické schopnosti. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, 175 s. ISBN 80-244-0981-X. NEUMAYER, G., HOERTNAGL, H., PFISTER, R., KOLLER, A., EIGBL, G., RAAS, E. Physical and physiological factors associated with success in professional alpine skiing. International Journal of Sports Medicine, 2003, 24, s. 571-575. PAULÍK, K. Psychologie sportu. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta, 2006, 154 s. ISBN 80-736-8259-1. PERIČ, T. Sportovní příprava dětí. 1. vyd. Praha: Grada, 2004, 198 s. Děti a sport. ISBN 80-247-0683-0. PODEŠVA, V. Plánování tréninkového procesu a jeho evidence. In V. Podešva, F. Vaverka, L. Bedřich, P. Houser, I. Sosna. Učební texty pro trenéry alpských disciplín. Praha, SLČR,2008. PODEŠVA, V. Přehledný vývoj techniky. In Podešva, V., Bedřich,L., Sochor, M. Učební texty pro trenéry alpských disciplín. Praha, SLČR, 1999. PODEŠVA, V., JIREŠ, R. Rovnováha. In: Podešva, V., Jireš, R. Učební texty pro trenéry alpských disciplín. Praha, SLČR, 2002. POKORNÁ, A., VRTĚLOVÁ, H. Core training s využitím balančních úsečí Bossa (materiály pro školení). Centrum celouniverzitního sportu MU v Brně, 2013 PŘÍBRAMSKÝ, M. Česká škola lyžování: Sjíždění a zatáčení na lyžích. Praha: Svaz lyžařů České republiky, 1989. PŘÍBRAMSKÝ, M., JELEN, K., MARŠÍK, J. Sjezdové lyžování. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984, 277 s. 70

RIEDER, M., FIALA, M.. Lyžování: kondiční příprava: tréninkové programy, síla koordinace, rychlost, vytrvalost, ohebnost. 1. vyd. Praha: Grada, 2006, 91s. ISBN 80247-1723-9. ROMÁNKOVÁ, M. Úroveň rovnovážných schopností u populace využívající balanční pomůcky ve fitness, Brno: MU, 2014, Diplomová práce. Vedoucí práce Mgr. Alena Pokorná, Ph.D SLEPIČKA, P., HOŠEK, V., HÁTLOVÁ, B. Psychologie sportu. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2009, 240 s. ISBN 978-80-246-1602-5 ŠKOPEK, M. Silové schopnosti ve sjezdovém lyžování. In Havel, Z., Hnízdil, J. Rozvoj a diagnostika silových schopností. Ústí nad Labem: Univerzita J.E. Purkyně v Ústí nad Labem, 2009, 151 s. ISBN 978-80-7414-189-8. ŠKOPEK, M. Rozvoj koordinačních schopností ve sjezdovém lyžování. In Havel, Z., Hnízdil, J. Rozvoj a diagnostika koordinačních a pohyblivostních schopností. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, Pedagogická fakulta, 2010, 176 s. ISBN 978-808083-950-5. TROJAN, S. Fyziologie a léčebná rehabilitace motoriky člověka. 3., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2005, 237 s. ISBN 80-247-1296-2. TUREK, M. Koncepce sportovního tréninku mladších žáků v judu, Praha: FTVS, 2011, Bakalářská práce. Vedoucí práce Mgr. Radim Pavelka VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. 1. vyd. Praha: Portál, 2000, 522 s. ISBN 80-717-8308-0. VANĚK, M. Psychologie sportu: rozbor psychických složek sportovního výkonu. 1. vyd. Praha: Olympia, 1984, 202 s. VRÁNOVÁ, J. Lyžování: Alpské disciplíny. In Fyziologie tělesné zátěže II. Speciální část – 1. díl. Praha: FTVS UK, Karolinum, 1993. s. 114-127. WAHL, M. J., BEHM, D. G. Not all instability training devices enhance muscle activation in highly resistance-trained individuals. Journal of strenght and conditioning research, 2008, r. 22, č. 4, s. 1360- 1370. ZIMMERMANN, K., SCHNABEL, G., BLUME, D. Koordinative Fähigkeiten. In LUDWIG, G. &LUDWIG, B. Koordinative Fähigkeiten ? koordinative Kompetent .Kassel: Universität Kassel, 2003. In MĚKOTA, K., NOVOSAD, J. Motorické Schopnosti. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. 175 s. ISBN 80244-0981-X

71

Internetové odkazy BERNACIKOVÁ, M., KAPOUNKOVÁ, K., NOVOTNÝ, J. a kol. Fyziologie sportovních disciplín, alpské lyžování, 2010. Dostupné WWW: http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/fsps/ps10/fyziol/web/sport/zima-alpy.html PĚTIVLAS, T., JALOVECKÁ,B., BUBNÍKOVÁ,H. Cvičení na labilních plochách. 2013. Dostupné WWW: http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/fsps/js13/balcvic/web/pages/04-hluboky-stabilizacnisystem.html SNÁŠEL,M. CoreTraining. 2011. Dostupné WWW: http://www.coretraining.cz/co-je-core-training/ Svaz lyžařů české republiky (SLČR 2014). Dostupné WWW: http://www.czechski.com/userfiles/alpskediscipliny/file/brozura_skisvaz_komplet_finbig.pdf http://www.rehabilitace-sport.cz/masazni-podlozky-pomucky/291-senso-balancekopule-togu-ruzne-varianty.html http://www.cvicebni-pomucky.cz/over-ball-soffball-pilates-ball/1436-aerobic-ball-22cm-ledragomma.html http://www.aquahitjp.com/index.php?page=aquahit http://www.balancnepodlozky.sk/ http://www.fitham.cz/vzduchova-balancni-cocka?gclid=CPfQtviMcYCFWLKtAodND0LZQ http://www.pohora.cz/vybaveni/slack-line-od-singing-rock/

72