Štěpán Kučera
Dobrodružné romanetto
Kuklův klan
Štěpán Kučera
Kuklův klan Dobrodružné romanetto
V letu, Praha 2013 První vydání
Kapitoly 1. 5 2. 20 3. 31 4. 45 5. 54 6. 67
ISBN 978-80-87791-19-6 (PDF) ISBN 978-80-87791-20-2 (ePub) ISBN 978-80-87791-21-9 (mobi) Štěpán Kučera, 2013 Daniela Dymokurská, 2013 Štefan Švec, 2013
1.
Zdeněk seděl u Ducha, před sebou dvojku rulandského, četl obtahy příštího vydání literární přílohy, kterou vedl, a vpisoval do článků korekturní značky. Marek si sedl na vedlejší stoličku, barmanka před něj postavila Kozla a vrátila se k umývání sklenic. „Dneska do redakce přišly čtyři nový sbírky poezie,“ vzdychl Zdeněk a odložil korektury. „Jednu pochválim, jednu zaříznu a dvě rovnou vyhodim. Proč už dneska nikdo nenapíše něco doopravdy, jako kdysi? Kde je Goethe? Kde sou mladý Wertherové?!“ Marek mrkl na barmanku, ta nenápadně zdvihla čtyři prsty; tolik vín stačil Zdeněk vypít před jeho příchodem. Marek pochopil, že přišel ve správnou chvíli. „Znáš Kuklu?“ zeptal se. „Jakou kuklu?“ škytl Zdeněk. „Karla Ladislava. To je takovej zapomenutej spisovatel. Letos má stopadesátý výročí narození, nechceš vo něm článek?“ Zdeněk neztrácel ostražitost. „Vo něm sem nikdy neslyšel. Neni zapomenutej právem?“ „No jak se to veme. V jednadvaceti mu hráli hru v Národnim. Soupeřil s Kischem o to, kdo bude zuřivější reportér, a Kukla třeba dřív než on udělal rozhovor s pražskym katem. Redigoval před Haškem časopis Svět zvířat a taky si tam vymejšlel růz6
ný mystifikace. Slyšel sem dokonce, že krad psy a Haška to pak inspirovalo k tý slavný kapitole ve Švejkovi. Kromě toho to byl největší znalec pražskýho podsvětí.“ Marek byl doktorand na katedře české literatury a často se snažil Zdeňkovi vnutit témata, o kterých musel beztak psát něco do školy. Zdeněk nechtěl mít ze svojí přílohy univerzitní skripta, ale tentokrát vypadal poměrně vstřícně. „A proč ho teda dneska nikdo nezná?“ vmísila se do hovoru barmanka, kterou téma tak trochu proti její vůli zaujalo. „To je záhada, právě,“ Marek pokukoval po Zdeňkově výrazu. „Přitom pár jeho knížek vyšlo i za nás, hned po revoluci vydali jeho Podzemní Prahu pražský speleologové například.“ Zdeněk spokojeně kývnul. „A tak jo, tak to napiš.“ „Za kolik?“ přešel Marek do útoku. „Když to bude dobrý tak ti dám dva litry.“ „Musim kolem toho dělat spoustu rešerší, pročíst jeho články v Národní politice...“ „Tak dva a půl. Stejně to musíš načítat na dizertaci.“ „Tak platí.“
7
Ten e-mail Marek dostal asi týden po tom, co jeho článek vyšel. Dobrý den... Marku! S radostným rozechvěním jsem si přečetla Váš článek o K. L. Kuklovi... a jsem nesmírně šťastna, že si na tohoto velkého muže ještě dnes někdo vzpomněl! Chtěla bych se s Vámi sejít a navrhnout Vám spolupráci v dalším pátrání po tomto velkém umělci, jehož dvacáté století uvrhlo v zapomnění. Vždyť i jiný velký duch Eduard Bass o něm nespravedlivě napsal, že „duchovní fond Kuklův nevystačil na rostoucí požadavky čtenářstva a populární kdysi autor se octl již před válkou ve velké bídě, v níž dvojnásob těžce nesl své literární i životní ztroskotání.“ Napište, prosím... přijdu kamkoli! Každý všední den od 8 ráno do 8 večer. Děkuji a jsem s pozdravem...! Mája Marek se musel usmát. Kombinace tří teček a vykřičníků byla poznávací znamení Kuklova „sensačního“ stylu a autorka ho záměrně nebo bezděčně napodobila, což její zprávě dodávalo značně starožitný, a zároveň naléhavý tón. Citovala z Bassova nekrologu, který vyšel jenom v Lidových novinách roku 1930, knižně ne, takže její zájem o Kuklu rozhodně nebyl povrchní. S tím vším kontrastovalo dětské jméno Mája i téměř neomezená denní doba, kdy měla pisatelka čas na setkání. 8
Marek ji tipoval na sešlou starou paní, která se ve vzpomínkách ráda vrací do doby, kdy jako dítě čítávala Kuklova „dobrodružná romanetta“ na pokračování, a pozval ji na pozítří na fakultu do pracovny doktorandů. Mája čas a místo schůzky obratem potvrdila. Marek dojedl smažené nudle a napustil do pánve vodu. Připečené těstoviny se částečně odlepily ode dna a rozvlnily se v kalné vodě jak vlasy mořských sasanek. Marek je chvíli okouzleně pozoroval a zalitoval, že nechal uschnout svoji jedinou květinu, zděděnou po předchozím nájemníkovi. Když se nudle přestaly hýbat, odvrátil se od dřezu a šel zkontrolovat nové příspěvky na svých oblíbených pornostránkách. S blížící se třicítkou bylo čím dál náročnější na výročních třídních srazech vyvolávat dojem, že si takový život vybral a má ho rád. Přespříští den Marek usedl v doktorandském kabinetu a připadal si jako napodobenina detektiva Phila Marlowa čekajícího na velký případ; ovšem nikde v místnosti z přetékajícího popelníku nestoupal cigaretový dým, protože celá budova byla nekuřácká, a místo unaveného větráku u stropu hučela v místnosti klimatizace; ostatně ani 9
důchodkyně Mája neslibovala být chandlerovskou femme fatale. Doktorandský kabinet byla malá místnost ve fakultním podkroví, a proto když otevřela dveře mladá žena, vysvětlil jí Marek, že učebny jsou o patro níž. „Já sem Mája,“ řekla a vstoupila Markovi do života. Byla krásná a na krku měla pověšenou žiletku. „Já sem... čekal někoho staršího,“ vypadlo z Marka, než jí zdřevěněle nabídl židli. „Proč staršího?“ Svlékla si kabát a posadila se. „Ani nevim.“ Marek sledoval žiletku mezi jejími prsy. „Chcete čaj nebo něco?“ Zavrtěla hlavou. „Chtěla bych s váma mluvit o Kuklovi. Potřebovala bych vaši pomoc.“ „Poslouchám,“ odpověděl Marek a připadal si jako Phil Marlowe. Než se Mája stačila nadechnout, vkročil do kabinetu profesor Hrobařík. „Marku, hledám kolegu Hníka...“ řekl, než se jeho pohled srazil s Májiným. „Promiňte, přídu jindy, stejně tu neni, že.“ A zavřel za sebou dveře. „To byl profesor Hrobařík, naše kapacita na přelom devatenáctýho a dvacátýho století, možná bych ho moh zavolat, ať...“ Marek zachytil, že si Mája stiskla žiletku na krku, až to zabolelo. Zhluboka dý10
chala. Nakonec řekla, jako by ho neslyšela: „Tady se nedá mluvit. Nechtěl byste se projít?“ Venku se šeřilo a vzduchem poletovaly sněhové vločky. Marek s Májou prošli přecpanou Národní třídou a pak po Smetanově nábřeží, které v podvečerní zácpě připomínalo dlouhé začouzené parkoviště, směrem ke Starému Městu. Povídali si o Praze. Mája ukázala do parčíku na kašnu, tyčící se z trávníku jako věž katedrály, s jezdeckou sochou císaře Františka uprostřed. „Víte, že šachta, kterou napájej tady Krannerovu kašnu, vede do podzemní chodby, a ta de až támdle do Divadelní ulice?“ To Marek náhodou věděl, protože garsonku v Divadelní ulici obýval už od bakalářských studií a pátrání po zajímavostech v okolí patřilo hlavně v prvních letech k jeho oblíbeným zábavám. Ale podzemní chodby s Kuklovou obdivovatelkou příliš rozebírat nechtěl, protože dobře věděl, že K. L. Kukla byl velký mystifikátor, a ačkoli znal pražské podzemí jako v jeho době málokdo, spoustu podzemních objektů si ve svém psaní taky vymyslel. Marek se nechtěl dostat s Májou do sporu ještě předtím, než jejich případ vůbec začal, a tak radši přesměroval řeč jinam. 11
„Víte, co o tý kašně napsal Havlíček Borovský? ,Kol dokola Čechů chlouba a uprostřed stojí trouba.‘ Mimochodem Havlíček měl redakci támhle v tom domě.“ „Já vim. A v tom domě naproti bydlel Jan Kepler,“ chytila se. Provoz se dal náhle do pohybu a Mája se ho snažila překřičet. „Tady máte na pár metrech štverečních vedle sebe několik století! Támdle mosteckou věž z dob krále Václava, vedle kostel svatýho Františka z Assisi...“ „Škoda že si to tu člověk moc neužije,“ otočil se na ni, protože právě vešli do průchodu Myší díra, kam se nevejdou dva lidé vedle sebe. Průchod vedl podloubím starého domu, jehož nosný pilíř byl zabořený mezi pruhy vozovky jako noha unaveného obra, a na začouzeném stropě průchodu šlo pořád přečíst oprýskanou reklamu na dávno zmizelou vinárnu Austria. Protlačili se davy výletníků, proudícími po Královské cestě, a s úlevou zabočili do nádvoří Klementina, kde socha ozbrojeného studenta slibovala odrazit nejenom útok Švédů, ale i hlučící davy na Křížovnické. Procházeli místy, kam se vracely plynové lampy a s nimi vlídné šero minulých století. Míjeli synagogy i vzdušné secesní domy postavené po zbourání starého Josefova (antisemita Kukla asanaci 12
židovského města nadšeně podporoval, ale o tomhle Marek před Májou raději nezačínal). Zašli do galerie v Rámové ulici, ne kvůli vystaveným barokním sochám, ale kvůli starým nápisům na stěnách síně, které na několika místech nechali restaurátoři vystupovat z nové omítky. Bludiště čísel, písmen a obrázků pocházelo z poloviny 19. století a někdo v něm viděl otisky obřadů kabaly, někdo dílo svobodných zednářů a někdo značky tehdejších řemeslníků. Marek s Májou zkoušeli číst ve změti Davidových hvězd, kotev, vah a dalších symbolů a na svět za okny je upomínalo jen vzdálené houkání vozu odtahové služby. „Víte, kdo zamlada bydlel ve vedlejšim domě, tadyhle na rohu Rámový a Haštalský?“ řekla Mája najednou s pohledem upřeným na cifry 1863. „Nevim,“ odpověděl Marek, i když mu to v tu chvíli došlo. „Kukla.“ Když potom vyšli z galerie a zamířili k sousední budově, kde se už místo K. L. Kukly zabydlel jakýsi butik, pochopil Marek, že jsou u cíle. Došlo mu taky, že směr cesty neurčoval on, jak si celou dobu myslel. Mája mlčky zírala do výlohy, jako by čekala, až se mezi dámskými topy vynoří spisovatelův duch. Marek zatím sledoval starou paní a psa, vcházející 13
do domu za kostelem svatého Haštala, a říkal si, jaké to asi je být tady doma. Když už ho začaly zábst palce u nohou, prolomil ticho. „Májo, támdle za rohem je tajemná Řásnovka, kdyby vás zajímal i Foglar, ale to bysme takle mohli chodit a povídat si donekonečna...“ „Já vim,“ řekla. „Měla bych vám říct, proč sem vás sem přivedla.“ „Tak nějak.“ Podívala se mu do očí. „Kukla napsal jednu knihu, která nikdy nevyšla. Já tu knihu potřebuju. Pomožte mi ji najít.“ Teď si Marek pro změnu připadal jako v románu Dana Browna. Chvíli nevěděl co říct. „Poďte, pozvu vás někam na grog,“ přišlo mu nakonec nejrozumnější. „Já alkohol nemůžu,“ odpověděla. „Ale na čaj ráda.“ Zabočili do Kozí ulice. Její reliéf ukazoval tíhu času – jak se povrch města během staletí zdvihal, byly teď staré domy na jedné straně ulice až o dva metry níž než nové budovy na straně druhé. Tenhle střet dvou časů v jednom místě Markovi připomněl i další, nejhloub zasutý čas v pražském podzemí, kde několik metrů pod našimi dnešními chodníky vedou stezky 14
ještě z románských dob. Tak jako na začátku procházky si Marek vzpomněl na Kuklovo psaní o bludištích chodeb pod Prahou. Po vyvýšeném chodníku došli až k pivnici U Milosrdných. Byla to jedna z těch hospod, odkud ještě dneska může být host vyhozen, když při příchodu uctivě nepozdraví. Marek s Májou vstoupili, pozdravili a objednali si dva čaje. „Byl to deník,“ řekla Mája o chvíli později nad kouřícím hrnkem. Marek přemítal. „Hm hm, a jak o něm víte? Zmínil se o něm v nějakym článku?“ „V dopise dceři. Ukázal mi ho jeden sběratel.“ Markovi se hlavou prohnalo stádo otázek, ale věděl, že aby Máju nevyplašil, musí se ptát opatrně. „Jak víte, že ten deník třeba nespálil?“ „To byste ho musel znát,“ skoro se zasmála. „On by nezničil nic, co napsal. V tom dopise naopak vyzývá rodinu, aby po jeho smrti ten deník opatrovala a v pravej čas s nim vyšla na světlo.“ „Jako aby ho vydali knižně?“ „Tak nějak to asi myslel.“ „Proč ho nevydal sám? Nemám Kuklu nastudovanýho tak dobře jako vy, ale řek bych, že pozemská sláva mu byla víc než posmrtnej odkaz.“ 15
„Nestih to. Ten dopis napsal den předtim, než umřel. Rodina to brala jako jeho poslední vůli. Akorát ten deník potom nenašli.“ „On jim napsal, ať ho opatrujou, a neřek, kde je?“ „To byste ho musel znát,“ řekla už podruhé, jako by vlastnila stroj času. „Měl rád hádanky a tajemství. Taky byl po mrtvici, neměl moc dobrou krátkodobou paměť... Třeba si myslel, že jim to řek, a neřek...“ „Takže Kuklova rodina ten deník nenašla a vy si myslíte, že já ho teď po sto letech najdu.“ „Nevim. Doufám. V tom článku ste objevil věci, který sem ani já neznala, třeba vzpomínku doktora Zíbrta, jak Kukla zachránil odkaz toho lidovýho písničkáře Františka Haise...“ „Ta vzpomínka je na netu, stačí trochu pogúglovat,“ bránil se Marek polichoceně. „To nevadí, já sem ji nenašla, vy jo. De o to, že ste neopotřebovanej, dokážete se na tu věc podívat čerstvejma očima. Můžete vidět něco, po čem celejch těch sto let šlapeme a nevíme o tom.“ Marek přemýšlel. „Dělá to hroznej zvuk,“ řekla Mája. „Co?“ „Jak šustíte těma fousama.“ Marek si přestal kroutit vousy na bradě. „Pardon. Proč ten deník vlastně tak chcete?“ 16
„Má dneska velkou cenu. Kukla v něm rozkrejvá zákulisí věcí, který známe jenom z čítanek. Dějiny píšou vítězové, a Kukla píše z pohledu člověka, kterýho jeho doba odsoudila k porážce. Na spoustu spisovatelů a jejich děl se po přečtení toho deníku budem dívat úplně jinak. Když ho najdete, dám vám, o co si řeknete.“ Marek zdvihl pohled od prázdného hrnku a nevěděl, jak si smí ten příslib vyložit. „Tak co to bude teď, šéfe?“ zeptal se hospodský s důstojným pupkem. Takoví se vidí už jenom ve starších českých filmech. „Kolik je hodin?“ obrátila se k němu Mája. „Půl vosmý,“ řekl hospodský. „Ježiš, tak to musim letět!“ Bleskurychle se zabalila do šály. „Řekněte mi ještě jednu věc,“ Marek se dotkl se jejího předloktí a snažil se honem vylosovat jenom jednu ze změti svých otázek. „Proč ste ten mejl napsala tim archaickym stylem?“ To nebyla ta správná. „Jakym archaickym?“ vklouzla do kabátu. „Normálnim stylem, ne?“ Žiletka jí vzdorně poskočila po ňadrech. „Díky za ten čaj a za všecko.“ Letmo pohladila Marka po rameni a zmizela. „Tak co to bude, šéfe?“ nedal se hospodský. 17
Markovi se ještě nechtělo vracet domů, tak si objednal pivo a utopence. Sledoval sněhové vločky za oknem, splašené větrem od řeky, a myslel na Máju. Večer, zpátky ve svojí garsonce, připustil vodu do pánve, aby se mořská květina na jejím dně zase rozvlnila, ale kalný podvodní svět už mu nepřišel tolik poetický jako včera, tak ho seškrábal drátěnkou.
18
2.
