Tomáš Fojtík -
Tvorba destrukce [2003-2004]
1. „Vzbuď se, Bruno! Máš tu návštěvu.“ Zařvala matka. „Kolik je hodin?“ Zeptal se Bruno. Z úst mu bylo cítit všechno, co předešlou noc vychlastal a oči měl zalité krví. „Je půl dvanácté.“ Odpověděla a šla se dívat na televizi do obýváku. Bruno vstal a vrávoravými kroky se dostal ke dveřím, kde se na něj připitoměle usmíval Duťas. Jeho o dva roky mladší kamarád na něj se špatně sehranou laxností kývl na pozdrav a ihned začal: „Čus Bruno, pojď ven, dáme si cigárko a pokecáme.“ Začal gestikulovat a Bruno přece nemohl tenhle návrh odmítnout, i když by si v tu chvíli raději nechal urvat koule. „Tak jak jsi dopad po včerejšku?“ Zeptal se s úsměvem Bruno, který se ještě pořád malátně vyjadřoval. „Jo boží, mluvil jsem s Ptákem a taky říkal, žes to včera rozjel jak kanec.“ Bruno se sebejistě usmál a zaregistroval slabost v Duťasových očích. Duťas na té vesnické diskotéce neměl úspěch. Byl jenom Brunovým stínem, jelikož se za ním vytrvale coural, asi aby vypadal cool, že má za kámoše kance. Duťas potom začal vykládat o tom jak na něj čuměly pěkné kundy a že Pták říkal jak na něj čumí kundy. Rozhovor se konečně rozbíhal do ztracena a Bruno byl Duťasovým „no nic, tak čus“ konečně vysvobozen. „Kanec“ se před zrcadlem lehce upravil, vyhodil Jamese od počítače a při hraní oblíbené hry Championship Manager přemítal o předešlé noci. O Zuzce, co ten večer neodolala jeho nagelovaným vlasům, které svým tvarem připomínaly dikobraza. Jeho úhledně pěstěné bradce a modrošedým očím. „Kurva, jsem dobrej. Jen se do té krávy nezabouchnout – to bude má zkouška ohněm.“ Dál ještě lamentoval, jací jsou jeho kamarádi kokoti a co mají vlastně ze života, ale s klidem se na všechno vysral a byl rád, že je konečně zase sám. Bez lidí a nutnosti zbytečně komunikovat. Byl rád, že alespoň na chvíli nedochází k regresi jeho názorů a kromě nutné komunikace s matkou či Jamesem, mladším bratrem, si dál vychutnával tohle slunné devatenáctileté jaro u počítače se staženým závěsem. 2. Druhý den musel Bruno do školy, kde ho čekala jeho idiotská třída s idiotskými spolužáky a ještě horšími učiteli. Byl na elektro-oboru v Učilišti, kam ho vyhodili po loňském fiasku na Střední škole, kde se jenom flákal a v hodinách četl posedle Friedricha Nietzscheho. „Ježíšmarjá, blbec!“ Zdravil ho se snahou o vtipné klišé, jako každý týden, spolubydlící z internátu, Láďa. „Čau,“ odpověděl Bruno lhostejně. V hlavě měl ještě pořád vygumováno po víkendové akci, a tak se nezmohl na opětovnou palbu. „Máš prachy? Dneska odpoledne půjdeme do knihovny. Viděls Sanitku? Dobrej seriál, dneska to opakujou. Po knihovně se můžeme podívat.“ Začal nadšeně Láďa. „Nechápu, proč takové kraviny vůbec plánuješ. Že máš potřebu se bavit o kokotinách, které stejně uděláme. Seš jak ženská, které už nezbývá nic jiného – než povídat. Stará nudná kráva v přechodu.“ Dodal Bruno co nejurážlivěji s nadějí, že se v něm něco pohne a jeho podvědomí se rozhodne k revizi životních názorů. „Čuráku.“ Vyhrkl. Očividně nepochopil a tak se začal Bruno soustředit na to, co se bude ve škole dít.
2
Jakmile skončilo dopolední martyrium, vylezli ti dva ven, Bruno si zapálil cigaretu a nabídl hladově vypadajícímu Láďovi ať si taky vezme. „Zase nemáš prachy?“ Zeptal se dárce darovaného. „Sem to včera prochlastal. V neděli je na intru vždycky nuda. Ty nouzi o cigára nemáš, když ti je matka pašuje.“ Začal rozhovor o výhodách uraženě. „Nemyslíš ekonomicky, kurva. Tak to všechno snad neprochlastám, ne? Potom celý týden sockuješ.“ Obrátil Bruno, v tu chvíli ale už došli do knihovny, kde se plně soustředil na filozofické svazky na poličce a nevnímal další pozvánky k rozhovoru. Asi po půl hodině měl vybranou knihu „Geneaologie morálky“ od Nietzscheho, kterou dlouho sháněl. S pocitem vítěze šel za Láďou do studijní místnosti, kde si prohlížel internetové stránky Ozzyho Osbourna. „Za dva měsíce je Ozzfest v Praze, schrastím nějaké prachy a jedu tam, bude to super koncert.“ Nasadil vítězný úsměv tentokrát Láďa. „Hej, tak to bych jel taky, kolik to stojí?“ „Devět stovek vstupenka plus poštovné.“ Odvětil smutně. Rozhodnuti ale dát vše dohromady, souhlasili oba. V regálech začal tentokrát šmátrat Láďa a hledaje knihy o mafii – najednou vletěli do dveří dva policisté s komisařem v zádech a s hlasitým dotazem: „Jste Ladislav Vostrák, ročník 1983?“ Láďa jenom smutně přikývl. Bruno vyletěl ze studijní místnosti se podívat co se vlastně děje. „Co se děje?“ Zeptal se co nejtaktněji zatímco mu nasazovali želízka. „Tak pojď, ty spisovateli. A drž hubu, hajzle – vyslechneme si tě na stanici.“ Nereagoval na jeho dotaz komisař, pouze jeho poskok v uniformě si jej podezřele prohlížel, jako by byl Bruno komplic. Celá situace proběhla v hektickém tempu a nejvíce Bruna dožíralo, že nevěděl, co ten kretén vlastně udělal. Když se na intru jenom tak válel a myslel na předešlý víkend a Zuzku, rozptýlil se. Zuzka byla vzrůstem malá, ale měla pěkně rostlé tělo. Pevný zadek a kozy. Po tváři nic extra, ale tělo ho zajímalo především. Flák masa, do kterého se musí dostat co nejdřív. S ženami po duchovní stránce dávno skončil, ale byl rád za to, že se kdysi dávno zamilovával. Alespoň se pamatuje na onen sžírající pocit závislosti na druhém člověku, to utrpení a otupělost, kvůli které člověk nevidí ženu v jejím pravém světle. Zhrzenou a věčně toužící děvku. Nietzsche mu v tom hodně pomáhal a byl rád za to, že existovala osoba, ze které mohl čerpat – a ježto mu dokonale rozumí. Asi po dvou hodinách meditování se rozhodl napsat Láďovi SMSku: „Tak co, Corleone? Jak jsi dopad? A za co tě, ty vole, sebrali?“ Začal se špetkou ironie, ale ohleduplně. Nevěděl přece v jakém je Láďa rozpoložení – a na lidi, co berou svůj malý život příliš vážně se musí v podobných situacích vždycky opatrně. Za půl hodiny mu přišla konečně odpověď: „Už jsem na cestě domů. Budu celý týden doma, řekni to ve škole. Asi mám podmínku.“ Dostalo se Brunovi neurčité reakce. „Ale já se ptám hlavně – za co jsi to dostal!?“ Napsal tentokrát kategorickou otázku, aby nebylo možno vybočovat. Bruno moc dobře věděl, že jak je Láďa malý člověk, touží po neustálé pozornosti ostatních. Machrovat. Vypadat jako mistr světa. Jako někdo – kdo ví, co ostatní ne – a každou takovou situaci patřičně využíval. Bruno usoudil už dávno, že Láďovy názory nebrali lidi asi nikdy moc vážně, tak se jeho mozek odhodlal k této kompenzaci. Bruno to moc nechápal. Lidi mu byli vždycky ukradení, až moc dobře je už ve svých devatenácti letech znal, ale Láďa – to jsou vlastně taky jenom „lidi“ řekl si sám pro sebe. Najednou zapípal mobil. „Mám to za vydírání, příští týden ti všechno povím. Ve třídě nic neříkej, to se nesmí provalit.“
3
3. Asi o pět dní později měl Bruno společně s Duťasem a Ptákem domluvený fotbal a chlastání později večer. Zatímco prohledával doma ledničku, kde objevil jedno ztracené vajíčko a nedojedený hermelín, zazvonil mobil: „Čus, tady Pták.“ „Nazdar, tak půjdeme dneska na hřiště?“ „Jasně, na kdy se domluvíme a kdo přijde?“ „No Ptáku, vezmu sebou Jamese a ještě by měl přijet Kmín, tak kolem šesté?“ „Jasně, Bruno. Ale určitě.“ Dodal Pták nejistě, jakoby se na něj Bruno snad někdy vykašlal. Zatímco kuchtil své vajíčko s hermelínem, někdo zabouchal na dveře. „Bruno, běž tam.“ Ozvala se hystericky Matka. Otevřel dveře a vyskočil na něj překvapivě Duťasův úsměv. „Čus Bruno, jdeme na hřiště, ozval se ti Pták?“ Jakoby se nemohli domluvit mezi sebou. Tito dva kdysi nerozluční kamarádi Duťas a Pták spolu courali celé mládí a nyní je u sebe drží pouze kamarádství s Brunem. On to nechápal – jak může být někdo tak věrný. Jako psi, kterým chybí jeho noha, aby si ho mohli na něm vyhonit. „Jasně, teď mi Pták volal – to se nemůžete domluvit mezi sebou, ať se nemusíš courat čtyři kilometry zbytečně?“ Nadhodil idiotovi. „Já jsem stejně neměl co dělat.“ Po dalším maratónu zbytečného vykecávání se Bruno dostal konečně ke svému jednomu vajíčku s kouskem hermelínu. V klidu si po jídle zapálil cigaretu a posbíral nevlastního bratra Kmína, který právě přijel spolu s vlastním bratrem Jamesem. „Jdeme hrát fotbal, bez keců. Jste závislí, tak na chvíli vynechejte počítač, potřebujeme křoví – ať dostanu trochu dehtu z plic.“ Začala hlava všech bratrů kategoricky. „Aby ses neposral, kreténe. To můžu aspoň dohrát, ne?“ Odvětil Kmín drze a byl po zásluze potrestán násilným inhalováním špinavých ponožek, v nichž právě probíhal hnilobný proces. Nakonec se i James umoudřil a šlo se na vesnické hřiště hrát vesnický fotbal. Po hodině bezúčelového kopání na bránu, kdy se snažil Pták trefit šibenici a dokázat tak všem, že fotbal skutečně umí, se začalo konečně hrát. Malý fotbal, tým „Manchester United“ – jak se nazval Pták – tak v tom hrál Bruno, Duťas a Pták samotný. Proti nim stáli „FC Villagers“ – jak protivníky pojmenoval Bruno – nastoupilo zde mnoho slavných fotbalových jmen, jako Sádlo, Kmín, James, Čelo, Berka a Malý John, ale bohužel byli to oproti postpubertálnímu Manchesteru přece jenom děti. Ač mentálně si s nimi třeba Duťas nebo Pták příliš nezadali. Jsme svědky světového paradoxu, jenž se snad jen zde děje. Pták, neustále trénující aktivní fotbalista byl zastíněn Brunem, aktivně chlastajícím inteligentem s plícemi černými jako šachta. Čím to? Pták je hnusné a odporně vypadající stvoření, které prská. Má veliký zadek a ještě nikdy si nezašukal. Jeho Villagers neuznávají. Pokřikují na něj a sráží mu sebevědomí a tak se stalo, co každý fotbal. Po polovině utkání se Pták uraženě sebral a odešel. „Bruno, já tu s těma debilama nebudu, jdeš taky?“ Hledal opěrný sloup Pták. „Seru ti na to, mě to baví. Za hodinku stejně chlastáme, pak přijdeš, ne?“ Zeptal se sympaťák bez zájmu. „No, uvidím.“ Bruno byl jediný plnoletý, tedy sesbíral od všech peníze a šel koupit vodku. Cestou uviděl, jak nějaká žena gestikuluje na svého manžela. Trhala sebou v záchvatu zuřivosti, potom vzala lopatu a začala ho mlátit. „On je vožralej, aha.“ Říkal si pro sebe. Šel klidně dál. Mezitím se v pozadí žena oháněla lopatou, až mu chudákovi začala z hlavy téct krev. Po ukořistění moku, který svou chutí
4
výrazně připomínal Okenu, se vrátil na místo střetu oné hádky. Byla tam policie a tu hysterku odváželi v želízkách. Pohodlně se usadil naproti na pařez, vychutnával si slunečný podvečer, dal si několikrát do nosu z lahve a zapálil cigaretu. Když ho policista zvědavě zaregistroval, zamával před sebou Bruno občankou, jako že mu už bylo osmnáct let – a může tedy pít. V tu pravou chvíli dorazil Láďa svým autem, které mu věnoval jeho otec. „Čus Wurme.“ Vyjekl z okýnka auťáku Láďa a gestikuloval, že má jít dovnitř. Bruno se pohodlně usadil. „Neříkej mi kurva Wurme, zní to moc Německy, nemůžu za své příbuzné – a ještě by mi lidi tady záviděli prachy, které údajně všichni Němci mají. Přitom, jak víš, mám hovno a celá naše rodina.“ Začal zostra Bruno Wurm. „Jen se neposer.“ Odpověděl Láďa. „Tak cos do prdele dělal, že tě sebrali? A nenapínej kurva pořád!“ „Vydírání. Řekl bych ti paragraf, ale zapomněl jsem ho – se musím naučit.“ „Jo, aspoň můžeš vždycky zamachrovat: ‚sebrali mě za §8, odstavec druhý, trestního zákona.‘ Poprvé v životě budeš vypadat jako inteligent, aleluja!“ Usmál se Bruno. „Ha ha ha, na ty tvoje narážky si nikdy nezvyknu. No abych to nezdržoval. Jedné trafikantce jsem napsal dopis, že chci každý měsíc dva a půl tisíce výpalné. No a ta děvka to nahlásila policii. Oni si mě tam, kde jsem si to měl vyzvednout, natočili na kameru.“ „Viděl jsi to potom? Že nejsi ani trošku fotogenický? A co jen před kamerou, ty vypadáš jako debil i normálně, z toho si nic nedělej.“ Pokračoval Wurm v popichování. „Kurva tohle je vážná věc, čuráku! Dostal jsem půl roku podmínku, jsem rád, že nejsem v base! Té trafikantce chci napsat omluvný dopis. Napíšeš ho ty, máš na to tu hlavu. A k tomu dopiš moje číslo, ať se ozve jak to vzala.“ Oznamoval Láďa kategoricky. Nebyl schopen říct „prosím“, „děkuji“. Být na chvíli taktní – byl to vidlák, co s tím? Možná proto Bruna léčilo z pocitu, jaký se mu dělal z této špatné společnosti – alespoň to popichování a zesměšňování. „Jdeš s náma chlastat?“ Zeptal se tentokrát přátelsky Bruno. „Jsem tu autem, vole – jen potřebuju po tobě tohle, jo? V pondělí ve škole ahoj!“ Nastartoval Škodu 120, jeho vyjeté pneumatiky zahrabaly ve štěrku a byl pryč. Bruno tam pak chvíli seděl a popíjel vodku. Byl z ní už trošku na mol, tak se rozhodl, že se dostane k ohni – ať dá také ostatním, když si to vlastně zaplatili. Pilo se dlouho. Pták přišel jen na chvíli očumovat, vykecal se a šel raději domu, protože byli evidentně všichni ožralí tak, že se nedokázali přetvařovat a otevřeně mu nadávali. Včetně jinak méně výřečného Duťase: „Ptáku, máš malý koule.“ Vyhrkl barvitě a přihnul si už z druhé láhve vodky, kterou nějaká dobrá duše mezitím donesla. Byl to večer, plný radosti. Zpěvu Malého Johna a Bruna, kteří byli jediní slušní zpěváci a dětinského kraválu, jenžto se linul z úst Berkovi s Duťasem. Večer, na nějž mnozí nezapomínají. Takových večerů Bruno ale zažil už příliš. Hodně věcí se mu nelíbilo, ale přesto dokázal lidi vtipně bavit. Nacházel směšné věci v chování lidí. V jejich řečech mezi řádky. Vlastně se vždycky přiblble usmíval. 4. V pondělí ráno donesl do trafiky Bruno Wurm dopis v úhledné bílé obálce a řekl postarší paní schválně autoritativním hlasem: „Dobrý den, mám tady něco pro paní majitelku, dejte jí to co nejdříve.“ „Ale to už jsme tady teď měli něco podobného, s vámi se srát nebudem, zavoláme policii rovnou.“ Začala babka od novin výhružně, když mezitím zpoza rohu vykoukla majitelka, zachovalá třicátnice s pěkným obličejem, plnoštíhlá.
5
„Prosím vás, co to melete? Tohle je od toho vašeho vrahouna – mám vám to pouze předat, je tam asi omluva.“ Dodal už vřeleji, aby se ty nány nerozhodly vážně poldy zavolat. „Děkuji ti.“ Řekla mile majitelka a aniž by čekala reakci, ztratila se zase mezi regály. Bruno s pozdravem odešel a všechno musel na Láďův popud znovu tlumočit. Ve třídě se mezitím rozkřiklo, že ho odváželi v želízkách, ale kvůli čemu – to se nedozvěděli vlastně nikdy. Zrovna měli písemku z matiky, byla tak primitivní, že ji měl Bruno i Láďa hotovou během pěti minut a zatímco si každý četl znuděně knížku ve společné lavici, ozval se Láďovi mobil, dostal zprávu. Majitelka té trafiky se jmenuje Marcela. Vesele si s ním dopisovala a on vše sondoval kamarádovi. „Vole, je jí 31. Má dvě děcka, manžela a vykecává se jak puberťačka. Ta bude asi hodně vymaštěná.“ Sděloval Brunovi svůj psychologický úsudek Láďa. „Co budeš dělat? Žalobu ti nestáhne, ani kdybys ji vojel. Je tu nuda.“ A pokračoval hlasitěji: „Paní učitelko, já už jsem dopsal, potřebuju si odskočit na záchod, prosím.“ „Já taky,“ přidal se Láďa. „Dobře běžte, ale v tichosti.“ Oba vyšli asi deset metrů před školu, zapálili si cigaretu a pokračovali v konverzaci: „Mám s ní domluvenou schůzku, vojet ji nechci – dyť je to po tý podmínce nebezpečný. Jenom o všem pokecáme a já se ji omluvím.“ Vyslal tajemně Láďa. Jeho spřízněnec si uvědomil obsah celé konverzace a pokračoval ironičtěji: „Hele Corleone, abys z toho neměl zase nějaký průser.“ „Drž hubu a kuř, hulíš jak baba.“ Obrátil Láďa a tím byla jeho prozatímní řeč ukončena. Bruno procházel dívčí patra na internátu a sháněl něco k snědku, zatímco Láďa měl onu schůzku s hezkou trafikantkou, kterou vydíral a teď měl zájem o to s ní šukat. Bruno čekal netrpělivě a mezitím pojídal horu jídla, co ukořistil na dívčích patrech svým šarmem. Jeho koketování mu přineslo opět ovoce a zatímco spokojeně pojídal jídla různých tvarů a chutí, přišel Láďa. „Ha, jsem tu.“ „Jako no a co? Tady máš něco k jídlu, jak to dopadlo s Marcelou?“ Začal lhostejně Bruno. „Vykládala mi o sobě, dávám ji jeden týden a je moje.“ Nadmul se pýchou Láďa a zakousl se do jahodového koláče. Jeho kamarád to nechápal, Láďa neměl žádné kouzlo, charisma. Býval velmi často trapný a vůbec nikdy zase – vtipný. Měl husté kudrnaté vlasy, nečesané a jeho hlava připomínala hlávku květáku. Ale nějakým záhadným způsobem dokázal holky balit. Bruno měl teorii, Láďa útočí na jednu z psychologických slabostí žen. Touze po pozornosti a porozumění. Stačí přitakávat jako debil, hrát si na chápajícího a hned padají člověku kolem krku. Znal to moc dobře z diskotéky, kdy balil holky s deseti pivama v krvi a jeho rétorické schopnosti i onen šarm byly ty tam. Vždycky stačilo kývat… nastala chvíle Brunovy meditace. Dával si všechno dohromady. „Přišel jsem na teorii. Ženské nejsou zase tak špatné, jejich instinkty si chtějí zašukat s vůdcem a vítězem, všechno je to jenom skryto pod povrchní rouškou soucitu, tolerance. Dál je tu touha emancipace. Ta zkurvená novinka, díky které si to nechtějí ženské přiznat – že potřebují k někomu vzhlížet. To sem dostaly ty posrané feministky. Potom jsou z nich falešné čubky a nevíš co vlastně chtějí. Ony samy to neví.“ Dovyprávěl Bruno, načež u Ládi zaregistroval jenom připitomělý úsměv a kývající hlavu na souhlas. Znechuceně dojedl a šel se dívat na televizi. 5.
6
Uběhlo několik dní a Bruno vyrazil k otci, který se s jeho matkou rozvedl, když mu byly tři roky. Otec je nevyléčený alkoholik s narcistickými sklony a nenávistí k ženskému názoru. Dorazil, pozdravil svého nevlastního bratra Patrika a dvě nevlastní sestry společně s Janou, otcovou současnou přítelkyní, která byla ale poslední dobou hodně hysterická kvůli jeho alkoholismu. Patrik se sestrami byli napůl arabové se stálým bydlištěm ve Švédsku. Přijížděli vždy jednou za půl roku na delší prázdniny. Bruno toho patřičně využíval, s bratrem jezdili na vyhlášenou ulici, kde je jeden klub vedle druhého. „Co tě tak zdrželo?“ Zeptal se nervózně Patrik. „Jsem kecal s jednou borkou a pak se stavil na pivo.“ „Ochlasto.“ Dodal přičmoudlý inteligentní sympaťák s vysokým sebevědomím a tendencemi se zamilovávat. Byli oba názory každý na svém protipólu, Bruno jej ale obstojně za těch pár let zkazil tak, že už přemýšlí materialističtěji a nehledá za vším osobní útok, cit, emoce – začíná být citově vyprahlý jako Bruno sám. Bylo 19:00 a tedy dvouhodinový čas na přípravu. Když se jezdilo na takovou akci, dávali si oba vždycky záležet. Umývali se poctivě na intimních místech a gelovali vlasy do dokonalých účesů. Bruno a jeho dikobrazí vlasy s evropskou tváří plus Patrik a jeho klobásy, hustě gelovaný účes, formovaný do pramínků, jimž pracovně říkali klobásy. Do toho černé oči, tmavá pleť a arabský úsměv. Vyrazily tyto dva protipóly s lahví rumu na vlak. „Dávej to, kurva. Musíme se trochu ztřískat, než tam dojedem.“ „Bruno brzdi, ty alkoholiku. Anebo já začnu, OK?“ Čichal znalecky asi deset minut Patrik k láhvi a pak se napil tak, až se mu skoro chtělo zvracet. „To nemůžeš tak moc! Nemusíš být bouchač za každou cenu, budeš pak vožralej jako prase.“ „Pokud vím, tak toho vydržím více než ty. Vždyť mám o nějakých deset kilo víc.“ Namítl sebejistě Patrik na jeho upozornění. „No dobře, kurva už nemel a dej to sem, potřebuju se do toho dostat,“ vytkl Bruno. Zapálil si v nekuřáckém kupé cigaretu a kopl do sebe dva loky. Tou dobou naštěstí mnoho lidí nejezdilo a tak měli celé kupé sami dva. Přiběhl v nevhodnou dobu průvodčí, starý autoritativní chlap před důchodem a začal řvát na Bruna: „Tady nejste v kuřáckým a co mi tady chlastáte? Je vám osmnáct? Mám vás odsud vyhodit?“ „Hele, v klidu – nikde jsem neviděl nálepku NO SMOKING. Tady máte občanku, bude mi dvacet.“ Konverzoval už v náladě Bruno a malátně gestikuloval rukama na srozuměnou. „Dobře, zahoďte to cigáro a já půjdu.“ „OK,“ načež otevřel okýnko kupé a vyhodil napůl vykouřenou cigaretu. Průvodčí odešel, Bruno otevřel krabičku s nápisem L&M a zapálil si další. „Seš dement,“ a pořádně se na to Patrik napil. Vystupovali mírně vláčným pohybem z vlaku, Bruno se trochu škodolibě podíval zvenčí na kouř v jednom kupé a vyrazili po jezdících schodech v hloučku anarchistů do centra Ostravy. Měli před sebou ještě krátkou cestu tramvají a potřebovali se na to posilnit. Dorazili flašku a šli si koupit hamburger do nádražního bufetu. Patrik po prvním kousnutí do své vybrané speciality „Burger ala Fish“, vyprázdnil obsah úst do nejbližšího koše, „do piče, co je to za hnus?“ „Fishburger, taky jsem ho nikdy neměl – a myslím, že ho už ani nechci.“ „Osmnáct korun v prdeli.“ „To stálo osmnáct? Za to mohlo být pivo, vole.“ Vyčítal Bruno Patrikovi. „Já vím a teď mám hlad.“
7
„Tady máš.“ A ulomil Patrikovi půlku kuřecího hamburgeru.“ Chvíli klábosili o starých časech, kdy byli na Stodolní ulici naposledy a mezitím dojeli tramvají. Bruno nadšeně vystoupil, spokojeně a nahlas sdělil bratrovi. „Víš co je na jízdě tramvají na černo nejlepší?“ „Co?“ „Že ušetříš na chlast.“ A přisadil si k tomu široký úsměv. „No jo. Jsme tady. Tak kam půjdeme první? Do Afra?“ Nadhodil už jen řečnicky Patrik. Na tuhle otázku se neodpovídá, protože klub Afro Paradiso je plný přívětivých černochů, ochotných schovat štamgastovi bundu a dát mu do piva brčko. Zamířili tedy tam, Patrik ironicky přečetl tabuli, na niž bylo sedm dní v týdnu napsáno stejně: „Dnes disko nahoře i dole.“ Sedělo to celkově k humoru, jenž Afrem nějak skrytě vládl. Tedy alespoň pro ty dva. Dali si pivo s brčkama, pokecali s černým barmanem, který hovořil lámanou češtinou a nechali si vyfouknout dvě kundy nějakýma černochama, kteří je sbalili dřív jenom díky tomu, že byli černí. Pro ty holky to byl asi fetiš mít černýho ptáka v kundě, ale pro ostatní to byla nespravedlnost a rasismus, pro Bruna s Evropskou tváří a pro Patrika – jenom napůl černocha. Jenomže nic nezkazí tenhle večer. Nebrali totiž nikoho vážně a chlastali dál. „Jedna kunda uteče, o druhou zakopneš.“ Začal sebejistě Bruno. „Kdybychom nějak nezakopávali, zajdem si do E99 – tam se dá aspoň skvěle tančit.“ „Na rockovou muziku vždycky, hlavně když je člověk ožrala.“ A oba si poctivě přihnuli. Asi po čtvrt hodině byli posilnění natolik, že se sebejistě vsadili o pivo kdo dřív nějakou sbalí. „Dobře, ale stačí jenom líbání – k šukání každou nedostaneš, ať je to spravedlivý.“ Vymezil pravidla Patrik, rozloučili se pěstí jako hiphopeři a vyrazili k parketu očumovat kundy. Po několika minutách zoufalého hypnotizování se Bruno nasral, přišel k nejbližší holce, co si dokázal v podroušeném stavu nějak schválit a začal s ní tančit tělo na tělo. Na hru se chytila, v Africkém rytmu jí sice moc nestíhal, ale ta chvíle trápení byla nakonec odměněna několika dlouhými francouzáky. Bruno se na Patrika podíval, ten poraženě mával rukama a přiblble se na ty dva usmíval. „Pojď si zašukat.“ Nahodil háček Bruno. Teď už neměl co ztratit. Sázku vyhrál a na dlouhé vykecávání náladu neměl. „Co blbneš? Já nejsem nějaká děvka!“ „Já sem to tak nemyslel, sorry.“ A odešel za Patrikem. „Vole, ona byla hnusná. Ty seš už z toho chlastu slepej?“ „Mě se zdála celkem v pohodě. Žádná krasavice, ale správně při těle – takový jsou na šukání nejlepší. Stejně z toho ale víc nebude, je to nějaká vesnická kačena a chce lásku.“ „Aha. To máš blbý.“ Chápavě ho Patrik poplácal po ramenou a šel na záchod. Bruno slezl o patro níž, došel k baru. „Jedno pivo a L&M-ka červené.“ „Dobže, date si jestě něco?“ Zeptal se s obtížemi černý barman. „Ne, to je dobrý. Rovnou to zaplatím.“ A zapálil si cigaretu. V klidu popíjel, pozoroval kouř z cigarety, tančící holky vedle baru. Jedna se na něj usmívala, ale nahoře měl jednu rozdělanou a pořád doufal v šukačku, tak se jen napil a pozoroval ji dál. Jakmile uhasil žízeň, vylez zase po schodech nahoru a uviděl Patrika na parketu, jak nesměle ojíždí jednu kundu. Už dávno mu Bruno radil, ať se na ty holky hezky dívá, občas se pěkně usměje. Jim tohle stačí – ona ví už od prvního pohledu, jestli s člověkem chce šukat nebo ne. Jenom nad chlapem jí visí otazník. Proto je třeba dát najevo zájem. Ten evidentně Patrik měl a jeho objev vypadal moc hezky. Při tanci sexuální uragán, v obličeji cudnost a krása. Hajzl má štěstí, ale Bruno mu to přál. Patrik byl co se týče žen – trochu slaboch. Uměl se zamilovat, uměl se jimi frustrovat a bez ženské – byl frustrovaný. Jako spráskaný
8
pes. Brunovi to bylo u prdele, co se kolem něj děje a moc nechápal co s Patrikem poslední dobou je. Potřeboval si zapíchat, ale proč tolik nervozity? Bruno to jednoduše nechápal. Šukání mu asi tak moc nescházelo. Věděl už moc dobře co tomu předchází. Vykecávání, rádoby romantické lichotky. Byl v tom mistr, ale nudilo ho to. Trýznilo a trápilo. Přál si zase pro změnu nějakou poctivou, nefalšovanou děvku. S úsměvem k těm dvěma přistoupil na parket. „Ty vole, kdes byl? Dobrá, ne? Ta je dneska moje.“ Odpověděl rozesmátě Patrik na bratrův pozdrav. „No jo, sympaťáku. Té se drž, nebude v posteli marná. Pivo jsem ale vyhrál já. Máš trochu smůlu.“ „To jo, kurva. Doufám, že na to budu mít prachy.“ „Ta druhá, je její ségra. Říkaly, že jsi s tou svou na parketě pěkně dováděl. Jak se vlastně jmenuje?“ „Já nevím. Není to jedno? Mě bylo – neposlouchal jsem ji. Ségra je taky celkem šikovná, v tom mám smůlu asi zase já – odradil jsem ji.“ „Tak to chodí.“ Poklepal ho už podruhé za večer chápavě Patrik po ramenou. Mezitím spolu tančili všichni společně. Povídali si a z těch dvou holek se vyklubaly velice sympatické osoby. Hráli si do noty, Patrik se s tou svou vesele olizoval a Bruno si s druhou vesele povídal. Objednávali jedno pivo za druhým a obstojně si užívali večer. Po dvou dalších pivech se Bruno rozhlédl okolo sebe a zjistil, že je klub napůl prázdný. Byly dvě hodiny ráno a dnes už pravděpodobně jinam s bratrem nepůjdou. Patrik nikde. „Hele Evo, kde je Patrik s Jiřkou?“ Zeptal se vůči alkoholu agilnější bratr. „Šli se milovat na záchod.“ Odpověděla se stydlivým úsměvem. Ten večer byla doopravdy krásná, Bruno ale viděl, že o něj nemá zájem. Nemá zájem o nikoho. Asi má nějakýho černýho čuráka už doma, který ji tu nadrženou kundu projíždí pravidelně. Najednou k nim přistoupil velký černý vyhazovač, jménem Shaba. „Vasi kamaradi sukají na záchode. Je tam dira. Je vsechno vídět.“ Ukazoval směrem k hajzlům s úsměvem. „Tam je díra a kde?“ Zareagovala se zájmem Eva. „Ve dverích je dira. Mala díra od nohy, která kdysi kopla.“ „Jdu pro ně.“ A šla upozornit Patrikův napůl černý houpající se zadek na záchod, kde je díra, takže všichni kdo byli v hloučku, který se kolem hajzlu tvořil – mohli sledovat tu napůl černou dychtící prdel a bílou, roztouženou kundu. Eva po chvíli přišla. Bruna ten chlast poněkud zmohl, ale podle ní vypadal „ještě normálně“. „Oni se tam milují a všichni se na to dívají. Křičela jsem tam na ně, ať toho nechají – že jsou atrakce.“ „A co?“ „Milovali se dál.“ Zapálil si cigaretu. „Oni se nemilují, oni spolu šukají, přece! Nazývej věci pravými jmény, Evo.“ „To je milování, všechno je milování a láska.“ Odvětila jako mírumilovný hypík. „Chápu.“ A dorazil své sedmé pivo. 6. V devět hodin ráno se Bruno vzbudil doma ještě úplně ožralý, když přijel zapomněl se totiž vysrat a tato elementární potřeba přemohla veškerou nechuť pohybovat se, něco dělat, žít. Vysral půlku drůbežího hamburgeru, potom další dva, které si dával před odjezdem a psí steak, který prodávali dva cikáni: „Dobrý večer, pane. Přejete si, pane?“
9
„Jeden ten steak.“ „Prosím, pane. S hořčicí, pane? Kečupem, tatarkou, pane?“ „Dejte mi to se vším.“ „Jistě, pane. Přeji dobrou chuť, pane.“ Sice za to chtěli nekřesťanských padesát korun, ale za přehršel oné zdvořilosti – si to pivo člověk rád odpustí. Navíc bylo maso velmi chutné a syté. Jako čtyři drůbeží hamburgery – stačil jeden psí. Nyní ho Bruno vysrával ven. Kousek po kousku. V momentě, kdy už sral jenom vodu a žaludeční šťávy mu rozežíraly prdel zvenčí, sáhl pod záchod pro krabičku nouzových Startek a zapálil si cigaretu jako narkózu. Po půlhodinovém kempování na míse se vydal stále hodně ožralý Bruno Wurm do postele. Jeho matka mu mezitím prala špinavé věci z internátu a brácha James sledoval televizi. Česká harmonie. 7. Zazvonil telefon. „Bruno, tady Láďa. Zítra se sejdem odpoledne v DK, jo? Potřebuju se s tebou na něčem domluvit a nepůjdu do školy.“ „Se můžem domluvit na intru, ne?“ „Mám nějaké prachy, tak si dáme zrovna pivko.“ „Dobře, domluveno.“ „Jsem tě nemusel moc dlouho přesvědčovat.“ „Drž hubu, v kolik hodin?“ „Ve dvě. Až od dvou hodin tam čepujou.“ „Ok.“ Řekl Bruno a zavěsil. Byl zvědav co zase má Láďa tak důležitého. Vzpomněl si, jak před nedávnem oba přemýšleli o tom být nájemní vrahové. Láďa už hodněkrát četl Kmotra a byl přesvědčen, že svou filozofií „dokonalý zločin neexistuje“ bude moci chcát proti větru. Už s blbým vydíráním však nedopadl zrovna slavně. Ráno se Bruno probudil, vyrazil bez Ládi do školy a po náročných písemkách, s jejichž výsledkem byl ale mimořádně spokojen, šel do hospody jménem „DK Centrum“ oslavovat. Prorazil lítací dveře, laděné designem jako ve westernových pajzlech, zahlédl Láďu, který měl před sebou postavené pivo a kouřil cigaretu. „Ahoj Marťo, jedno pivo.“ Hlásil se Bruno hospodskému, který ho už dobře znal. „Čau, tak co máš tak důležitýho?“ Pokračoval. „Tenhle týden se toho stalo hodně, Bruno. Sbalil jsem ji, kouřila mi ho, ale nevykouřila. Je to pěkná baba, ale mě nějak nerajcuje.“ „Jak to?“ Nevěřícně koukal Bruno. „Je hrozně pozadu. Je úplně blbá a vymaštěná. Chová se jak děcko. A mluví na mě jak moje matka.“ „Se nediv, skoro by mohla být. Mrdal jsi s ní?“ „Ne, ona chtěla – já jsem ji odmít.“ „Vole děláš, jakobys měl na každém prstě deset holek. Buď rád alespoň za to málo.“ „To je jedno, důležité je, že jsem z ní vytáhl už nějaké peníze. Potřeboval jsem benzín, dala mi prachy. Potřeboval jsem kredit do mobilu, dala mi prachy. Potřeboval jsem cigára, kouřím zadarmo.“ „Ta je vymaštěná. Vymaštěná kráva. Ona si nepamatuje, žes ji vydíral? Celej policejní proces a tak?“ „Ale jo, stačil jí slib a omluva.“ „No slib od tebe, to je jako ukousnout si koule a doufat že dorostou.“ „Drž hubu a chlastej!“ Nevzal s nadšením Brunovu narážku Láďa. Mezitím do sebe naházeli každý šest kousků, které řádně prokládali tvrdým alkoholem a najednou si vzpomněl Bruno ještě na jednu věc.
10
„Počkej, tím chlastem se nám nějak vytratila pointa. Řekl jsi mi všechno, ale ne – co vlastně potřebuješ.“ „Seru na ní, na krávu. Dala mi dohromady asi devět tisíc, ale chce abych s ní chrápal. To nedokážu. Mám k ní nějaký odpor. Musíš mi pomoct.“ Začal mávat rukama napůl tajemně, spíše opile Láďa. „Mám ji vojet já?“ „Ne, první tě představím, pokecáme a za pár dnů se k ní stavíš, že jsem měl bouračku a že na ni seru.“ Láďův plán se Brunovi docela zamlouval, ale pořád mu scházel účel. Důvod. Nějaký další VÝDĚLEK. „Co kdybych z ní potom ještě něco vytáhl? Jakože potřebuješ do nemocnice cigára, další peníze na výdaje, za nabourané auto a tak? Budeš s ní něco plánovat do budoucna?“ „Ne, skončil jsem s ní kompletně. Ale s těma penězma to je dobrý nápad.“ „Využiju svůj herecký talent, uvidíš. Hlavně aby ses nějak neproflák, nebo nevybouchnul ještě při tom představování.“ Zabral nedůvěřivě Bruno. „Zkusím se ovládat.“ Druhý den se v podroušeném stavu dostali do trafiky a začalo představování. Proběhlo to v přátelském tempu. Láďa moc nemluvil, pořád se na ni věšel a Bruno se snažil zapůsobit osobním kouzlem na její důvěru. Ona byla osamělá a myslela, že má ty dva zajíčky na háku. Svého podnapilého Láďu, do kterého se zamilovala a Bruna – který na ni působil dojmem, jak to původně naplánoval, že vzhlíží ke svému kamarádovi, uznává jeho holku jako sexuální bohyni. To, že oba chlastali padalo nádherně do noty Brunově improvizaci. Láďa se uprostřed týdne vysral na školu a Bruno navštívil trafikantku Marcelu. „Ahoj Marcelo.“ „Ahoj, no vy jste včera vypadali. Tak jak je?“ Chodili tam mezitím lidé a tak Marcela poslouchala se zájmem, ale byla nucena neustále šmátrat v regálech a něco vytahovat zákazníkům. „V pohodě, ale Láďa je na tom blbě.“ „Jakto? Co se mu stalo?“ Zbystřila Marcela. „Měl bouračku. Včera se rozhod, že pojede domů i když trochu chlastal.“ „Co? A kde je? Co mu je? Kde leží? Mluv!“ „Já sám to přesně nevím, volal mi a říkal, že je na tom blbě. Mám tě právě pozdravovat, že je mu líto, že se chvíli neuvidíte. Je mu to líto.“ Nasadil co nejsoustrastnější pohled. „Kde leží? Chci za ním jet. Zavolám mu.“ „Telefon má rozflákaný, volal mi z budky. Večer mi zavolá kde je. Pojedu pak hned za ním do nemocnice.“ Pomalu se do toho zamotával, ale vypadalo to dobře. Žere mu to. „Chudáček malej. Nechceš mi potom napsat zprávu kde je?“ A začala mu diktovat číslo. Bruno jí dal svoje. „Právě potřebuje nějaký cigára. Proto mě sem poslal. Říkal, že jsi hodná. On už nemá peníze. Teď je mu fakt zle, zněl i tak.“ „Dobře, pošlu mu něco po tobě. Chci ale, abys mi pak napsal kde je.“ „Jistě, jistě. Ale je to těžký. Může být kdekoliv. Měl bouračku mezi Přerovem a Olomoucí – to může být kdekoliv. Já blbec jsem se ho na to nezeptal.“ Dala Brunovi za jeho výkon troje Startky a 500 korun. „A tobě dám ty Startky dvoje, Bruno.“ Ucukla rukou, když se pro ně natahoval. „Ale slíbíš mi, že se mi ozveš, ano?“ Začala ho hypnotizovat šarmem a on souhlasil tak ochotně, že pevně věřila svému ženskému kouzlu. Chtěla se ještě vykecávat, ale Bruna zachránila další vlna zákazníků. Tak se s ní v rychlosti rozloučil. Večer mu přišla zpráva:
11
„Ahoj Bruno, volal ti už Láďa? Kde je? Prosím, řekni mi to. Obvolala jsem všechny nemocnice a nikde není.“ „A do prdele, je vychcaná!“ Zaklel si pro sebe. A snažil se mlžit. „Volal mi. Je v jedný nemocnici. Nemůžu ti říct kde. Pojedeme tam společně – chce to tak.“ „A kdy? Miluju ho, netrap mě!“ „To ti řeknu zítra. Stavím se za tebou.“ „To bys byl hodný. Jsi fakt hodný, Bruno. Přijď určitě. Budu tu ráno čekat. Děkuju.“ Dodala co nejvřeleji, aby obměkčila Bruna i Láďu. Patrně tušila nějakou levárnu, zvláště po tom co obvolala všechny nemocnice a Ladislav Vostrák nikde. Ještěže měli navzájem problémy s policií. Jedině tu nemohla Marcela kontaktovat: „Nenaboural se náhodou ten, co mě vydíral? Mám strach!“ Trapné. Na zítřek si chtěl hvězda stříbrného plátna Bruno Wurm, vymyslet nějakou podrobnější taktiku, ať nemusí při rozhovoru s Marcelou tak usilovně přemýšlet. Jenom co se nažral, vysral a okoupal – však usnul. Trafika. „Ahoj Marcelo.“ „Ahoj Bruno, tak co? Jaktože jsem ho nemohla najít? Řekni mi pravdu, kde je?“ Zkoušela hru na zlého poldu. „Dneska je čtvrtek, zítra tam pojedeme. Zítra ve tři hodiny odpoledne. Jenom za něj musím zaplatit pokutu. Narval to do plotu, pojišťovna to zaplatí, ale pokuta 3500.“ „Kde je? Já ti nevěřím, vysyp to!“ „Jestli chceš, můžu se na vás oba vysrat. Mě je to jedno.“ A vyběhl rázným krokem ze dveří. Marcela ale hystericky zaječela: „Počkééééj! Stůůůj! Bruno, pojď sem!“ Chvíli za rohem stál, nakonec vešel dovnitř. „Bruno, kdy jsi říkal, že za ním pojedem?“ „No to by právě záleželo spíš na tobě. Ty věci od tebe jsem mu poslal poštou, ale proto jsem tam nemohl jet – protože nemám auto a jak se tam dostat. Víš, já nikdy neuměl lhát. On nechtěl, abys ho takhle viděla. Má něco s ksichtem. Ale pojedeme teda společně. Teď musím zaplatit tu pokutu. Pomůžeš mu? Splatnost je jen sedm dní! Za pár dní je konec. Bude víkend, pošty zavřený.“ Rozpovídal se přesvědčivě Bruno, i když to o té splatnosti nebyla dobře vymyšlená lež. „Víš, že pro mě ty peníze nic neznamenají. Dala bych mu klidně deset tisíc, kdyby si o ně řekl, jen jsem ti nevěřila. Šlo o princip.“ „Já vím, s tím hárem jako dikobraz a bradkou – vypadám trochu jako grázl. Nedůvěryhodná osoba. Každý mi věří až mě trochu pozná.“ „Teď už ti věřím, chtěl tě tam. To chápu. Sice se zachoval jako blbec s tím utajováním.“ „To je celej on, zvykej si holka.“ „Jaká holka?“ „A zvykej si na to jak mluvím.“ Usmál se doširoka. „Tak budeš mít zítra čas ve tři odpoledne? Zrovna mi skončí škola. Sejdeme se tady?“ Pokračoval na rovinu Bruno. „Jistě, jistě. Parkuju hned kousek, budeme tam coby dup.“ „Tak dáš mi ty prachy? A nějaké cigára. Už mi došly, prosím.“ Marcela se mocensky usmála a shovívavě mu podala cigarety, 3500 korun a kredit do telefonu za 300 korun. „Ten kredit máš za to, že mi píšeš – a že mi napíšeš, že doopravdy přijdeš. Věřím ti.“ „Ahoj.“ Loučil se s ní a nasadil úsměv, kterým si získává lidi a balí holky. „Ahoj, Bruno.“ Snažila se útočit na slabiny. Pod rouškou důvěry. Dělala, že mu celá patří – že celý její život závisí na něm. Aby se v něm pohnulo svědomí. Nevěděla však, že tohle
12
na jeho svědomí nezaútočí. Byla to kráva. Znuděná, přežvykující kráva. Tahala za nitky a všichni se z ní mohli posrat, tedy kromě těch dvou. „Bude se chlastat.“ Vítězně si prozpěvoval Bruno cestou z trafiky. Byl druhý den. Tři hodiny odpoledne. Bruno a Láďa seděli v hospodě s lístkama na koncert Ozzyho Osbourna. Jeden stál devět stovek, což byl v přepočtu jeden Brunův pracovní den, kdy makal jako herec. Soukromý herec pro jednočlenné publikum. Marcelu, která sypala vysoké vstupné. Oslavovali vítězství nad feminismem a emancipací žen, ježto nebyly moudré. Nebyly horákyně – jenom si to myslely. „Chytrou ženskou bych poznal, do toho bych se nepouštěl.“ Vystřihl ožralou větu Láďa. „Tahle chytrá nebyla. Tak na blbé ženské.“ Vykřikl na celou hospodu Bruno a pozvedl půllitr. Celá hospoda opakovala nadšeně: „Na blbé ženské!“ Aniž by ti chlapi věděli o co jde. Tři hodiny a deset minut. Začalo pršet. Bylo jarní odpoledne a z dopadajících kapek se lehce kouřilo. Marcela stála na parkovišti zahalená párou. V ruce měla mobilní telefon. Volala Láďovi. Nedovolala se. Vytočila Brunovo číslo. Ani ten to nebral. „Zmrdi!“ Zamumlala pro sebe a šla domů. 8. Bruno Wurm byl charismatický čaroděj, který dokázal léčit zranění a kouzlit smrtelné údery na nepřátele. Byl v partě s Táňou, prsatou lučištnicí a Filipem, chlapem s mozkem ve svalech. Tito tři se potkali kdysi dávno zcela náhodně. Bruno našel Táňu v jednom levném baru, kde dávala každému, aby uživila nemocnou babičku. Vyléčil ji z filcek, zašukal si sní a druhý den seslal smrtelné kouzlo na babičku, aniž by to Táňa věděla. Nikoho neměla, šla tedy s ním. Filip je kapitola sama pro sebe. Uměl se jenom rvát a pracovat na směny. Jeho obyčejný den vypadal takto: Ráno - sekání dřeva, jídlo, sraní. Dopoledne - kosení trávy, jídlo. Odpoledne - pomocník při stavbě kostela, jídlo. Podvečer - zápasy v ringu, jídlo. Večer - bitka v hospodě, jídlo, alkohol. Tento jednoduchý mozek přelstil Bruno jedním kouzlem. Dal mu místo piva jakýsi lektvar a z Filipa se stal rázem jeho sluha. Nyní se znali už tři roky. Dostali náročný úkol do samotného pana císaře. Museli zabít sousedního krále, který hrozil válkou. "Hej Bruno, máme hlad." "Nemůžete si něco ulovit? Ani nevíte, jak mě kouzlení žrádla vyčerpává." "Je tu mrtvo. Není nic k jídlu." Hučel na Bruna Filip. "A co mám dělat? Vykouzlit ti velrybu? Nebo snad dva kance? Tobě to stejně nebude stačit. Tvé věčně upocené tělo má spotřebu větší, než tank! Podívej se na Táňu. Sladká holka, co sežere maximálně dvě jablka denně." "Hlídám si linii." Zapojila se s úsměvem Táňa. "Bruno... no tak! Co bys rád? Chceš za to něco? Měl by jsi svého skromného sluhu taky trošku živit. Zítra táhneme na krále! Potřebuju energii, co chceš?" Žadonil Filip. Jeho pán na něj nevěřícně koukal. "Co tak koukáš, pane?" "Je až s podivem, že dokážeš vyslovit tolik vět najednou, nemluvo. Když jde o jídlo, pálí ti to, co?" "Jo pálí. Co si přeješ?" "Dones mi panenské srdce. Teplé a hezky nasáklé krví. Nesmíš se ho rukama dotknout to zasytí mé černé já. To naplní mou temnou magii patřičnou ničivostí!"
13
"Jak si přeješ." A odešel. Bruno se s Táňou bavil o starých věcech. Oba byli plní nostalgie. Vzpomínali na ty časy, kdy se Táňa nedokázala svým lukem trefit do cíle a Bruno uměl sílou mysli maximálně hýbat kartami. Nádherná cesta vývoje je dostala až do služeb samotného císaře. Museli vyplenit okolní země a nechat rozrůstat svou rodnou. A tak plenili. Mezitím si svalnatý Filip vyhlédl jako oběť jednu pastýřku. Hrála na píšťalku a pomalu svolávala své stádo ovcí. Vypadala na šestnáct. Filip byl příliš hladový na to, aby se jí díval do rozkroku jestli je ještě panna. Potřeboval ji hned. Co nejdříve - ať mu pan Bruno vykouzlí jeho dva kance. Na panenské kraviny okolo stejně neměl čas. Jak by pán zjistil, jestli je to srdce čisté holky? Bude mít jinou chuť? Rozhodnut tedy zabít milou dívenku, vyrazil s úsměvem směrem k ní. Na vrásčitou tvář mu svítilo zapadající slunce. Ona se za ním otočila: "Přejete si něco?" S úsměvem šel dál. Pastýřka znejistěla. "Pane prosím vás, co po mě chcete?" "Nic, mé dítě. Jenom na cestu se zeptat. Jistě znáš zdejší kopce." "Ale ano znám." "Tak vidíš." Vytáhl si speciální kleště k vytrhnutí srdce a nůž. "A k optání potřebujete kleště a nůž dlouhý dva lokte?" Zeptala se ustrašeně. "Ano, mé dítě. Přišel jsem tě zabít. Je jen na tobě, jestli budeš mít rychlou nebo pomalou smrt." Pastýřka klesla na kolena, začala plakat. Beránci se rozutekli. Položil ji na zem a oddělil tím velkým nožem hlavu od trupu. Tělo se třepalo. Svaly se instinktivně stahovaly a proud krve utíkal směrem kde kdysi byla hlava. Roztrhl jí halenku, rozřízl opatrně hrudník a kleštěmi vytáhl srdce. Žíly na tom zdravém srdci držely pevně, musel je extra odříznout. Vložil jej potom do vaku z hroší kůže a dopustil obsah ještě troškou krve. Jak odcházel, ona tam ležela. S hlavou opodál, rozervaným hrudníkem, na němž byla kdysi nádherná prsa. Když Filip dorazil do tábořiště, vrhl se Bruno hladově po vaku a začal hltat krev té milé dívenky. Vytáhl srdce. Červená tekutina stékala Brunovi po loktech, zatímco on kousal a polykal. Z očí mu zářilo štěstí. Naplnění své podstaty. Po chvíli dojedl. Hladil si své nasycené břicho a zavolal Filipa a Táňu. Oni totiž odběhli. Odbíhali vždy, když Bruno takhle jedl. Jakmile jednou shlédla Táňa krvavou hostinu svého čaroděje, odmítala mu dávat po dva týdny polibky. "A nyní vám nadělím. Dostal jsem energii mládí, zasloužíte vděk. Táňa za milou společnost, přesnou mušku a voňavou píču. Filip za ochotu spolupracovat." Načež zvedl nad hlavu kouzelnou hůl, máchl do vzduchu a seslal kouzlo smrti: "Byl jim po právu dán, nyní vynáším své právo vzít jim jejich život! Život dvou kanců a jedné křepelky. Staniž se!" Načež zvedl hlavu k nebesům. Jeho hůl začala namodrale plápolat v ohnivé agónii. Dvěma blesky spadli dva kanci a křepelka z nebe na zem. Filip s Táňou zajásali. Druhý den vyrazili do boje. Před branami hradu se ohlásili jako vyslanci svého císaře na politickou rozmluvu. "Nu vážení, co si přejete od svého souseda, dobrotivého krále Richarda?" "Vaši smrt." Řekl jenom Bruno. V té chvíli natáhla Táňa tětivu svého luku s postříbřeným šípem a trefila jej přímo do krku. Král klesl k zemi. Dva strážní vyběhli směrem k nim, jenomže schytali každý ránu do hlavy. Filip řval na dvořany: "Ustupte, nebo vás pobijeme!" Mával sekerou. U hlavní brány na ně čekala horda vojáků. Bruno třetinu z nich učaroval kouzlem takovým, že začali pobíjet vlastní řady. Filip utínal hlavy a řítil se kupředu. Ze zálohy střílela Táňa
14
na každého, kdo jim křížil cestu. Čaroděj sesílal dále ohnivé koule, jenž upalovaly vojáky. Byly to jatka. Tříčlenné vycvičené komando vyplenilo co mu přišlo do cesty. Všude stříkala krev a Bruno byl nenasytný. Snažil se vyrvat srdce jednomu vojákovi, když tu mu přistál v zádech šíp. Vytrhl jej, avšak přistál další v rameni. Střílela do něj Táňa. V rychlosti se k němu najednou otočil silák Filip a usekl Brunovi hlavu. Jak ta učená hlava padala k zemi, měla překvapený výraz. Opodál stál královský kouzelník a sesílal na Táňu s Filipem zotročující kouzla. Byli omámení, popletení. Zabili svého pána, poté spáchali sebevraždu. *** Bruno si odsedl od počítače, začal nadávat. Nasralo ho, že tři hodiny práce nad touto hrou, přišly v niveč. Ztracený čas. Byly dvě hodiny ráno. Lehl si na postel a usnul. 9. Blížil se konec školního roku. Bruno doufal, že je to jeho poslední. „Už nemůžu opakovat, fotr by mě zabil, matka by mi svým řevem odrovnala ušní bubínky.“ Svěřoval se každému na otázku: „Co budeš dělat, jakmile vyletíš?“ A souběžně s končícím květnem stoupala nervozita. Nedělá to často. Prakticky jenom vyjímečně. Pouze tehdy, když jde doopravdy do tuhého se vzepře své filozofii o nepořádku podvědomí vzdělaných lidí – a začne se učit. Jelikož na učilišti neexistuje „svatý týden“, týden volna těsně před zkouškami, rozhodl se udělat si ho sám. Už nesčetněkrát se řešily jeho útěky ze školy za ženskýma, nebo na nějaké chlastačky. Vždy je kolem toho humbuk ještě měsíc. Dozví se to celá rodina a je za černou ovci. Tohle ale myslel v dobrém. S úmyslem se doma v pohodě učit. Byl konec středy, správná doba na to vysrat se na zbytek týdne. Za poslední peníze si koupil cigarety, zapálil si, vylez na hlavní silnici a začal stopovat. Jakmile zahodil cigáro, zastavilo mu auto. „Brý den, jedete přes Val Mez?“ Zeptal se kouzelně. „Ale jistě, nastup si.“ Odpověděl tlusťoch v červeném Fordu a gestikuloval rukou, jakoby lákal malé dítě do temné uličky, kde jej znásilní. A pokračoval. „Jedeš do školy?“ „Ne, ze školy. Je sice ráno, ale vysral jsem se na to.“ „Hmmm.“ Tlusťoch šlápl na plyn a předjel dva kamióny. Po dvou dalších stopech se dostal do rodného města a zastavil se u domu svojí bývalé. „Ahoj Bruno, dovezl jsi mi ty CD, cos slíbil?“ Zeptala se celkem šikovná blondýnka s velkýma prsama. „Ale jistě.“ Usmál se seriózně. „Pojď na chvíli dál, jedeme směrem na tu vaši prdel kde bydlíš, s máti tě vezmem.“ „OK.“ A vešel. Rozešli se spolu asi před rokem, ale v celkem přátelském duchu. Jedna známá ho načapala na diskotéce, když se vášnivě líbal s její nejlepší kamarádkou. To byl snad nejpřátelštější rozchod, který kdy zažil, a tak se s ní občas jen tak stýkal. „Dáš si něco, Bruno? Máti tu bude asi za půl hodiny.“ „Máš pivo, Ančo?“ „Ty s tím chlastem nikdy nepřestaneš. Místo mozku z piva kostku.“ A donesla mu pivo. „Tady máš ty CD, cos chtěla vypálit. Na zbytek jsem ti hodil nějaký dobrý techno.“ „To je super, dej to do přehrávače.“ Pobízela Anča se zájmem. „Mám ještě strašně hodně hudby. Většinou rock, tady je seznam. Snad si vybereš.“ Sedla si vedle něj na pohovku a dívala se přes rameno na seznam. „Pěkně voníš. Nějaká nová vůně? Když jsi byl se mnou, moc jsi se o tohle nestaral. Samý chlastání a smrad tabáku.“
15
„To je nějaký super voňavý gel, dobrý ne?“ Odpověděl. Chytila ho kolem krku a přivoněla k vlasům. Na tom pružném těle se jí prsa přelévala z jedné strany na druhou. Chytil ji kolem pasu a sledoval tu krásu. „Máš teď nějakého borce?“ „Jednoho jsem si vyhlídla. Ale copak? Chtěl bys? Já nemám zájem.“ „Ale holka vždyť víš, že nechci nic vážného. Jenom tak – ze staré známosti. Mám chuť, kotě. Znáš mě.“ Zadívala se mu do očí, podívala nervózně na hodinky, odešla ke dveřím pokoje a přimkla je. Bruno vstal. Začal ji dlouze líbat a hladit po celém těle. V pozadí hrálo nejnovější album od Prodigy. Strhl z ní tričko a hodil jí na pohovku. Začali se zuřivě svlíkat. „Máš šprcku, kotě? Došly mi.“ Sáhla v leže do zásuvky stolku, na kterém stála lampička. Vytáhla jahodovou příchuť. Bruno si namastil tágo a nasadil gumu. Mezitím druhou rukou strkal a povytahoval prst v její kundě. Když byli připraveni, vtrhl rázně do ní a začal přirážet. Anča hlasitě vydechovala. Brunovi se potily záda až k prdeli. Deset minut pumpoval zadkem, ve chvíli kdy Anča řvala nejhlasitěji, se udělal. Nikdy nedokázal odhadnout ženský orgasmus a tak se řídil podle kraválu, který dělala. Dlouze ji políbil, oblékl se a dopil svoje pivo. „Tohle mi chybělo, jseš dobrá. Ten kravál mě vždycky dostane.“ „Díky Bruno.“ A políbila ho na čelo. „Ančó, jsem tadý! Tak jedem?“ Ozvalo se z předsíně. „Matka! Ukliď to tu, já se jdu upravit a říct máti, že pojedem.“ Bruno v rychlosti vše uklidil, vypnul přehrávač a vydal se k autu, kde ty dvě čekaly. Její máti k němu byla vždycky milá. Pořád v něm viděla vrchol nevinnosti a netušila zdaleka co je Bruno zač. „Ahoj Bruno, slyšela jsem, že jedeš s námi.“ Nahodila úsměv Anina rodička. „Ahoj Marie, jo – stavil jsem se k Anči jenom kvůli nějakým záležitostem a navrhla mi to. Moc dík. Vypadáš skvěle, nový účes?“ Sledoval ji se zájmem. „Jseš všímavý. Díky. Pojedem.“ Po náročné cestě, rychlé souloži a nějakém vykecávání s Marií se konečně dostal před dveře svého bydliště. Otevřel a na srozuměnou hlasitě bouchl dveřmi. „Ty jsi doma? Jak to? Vždyť je teprve středa!“ Zeptala se překvapeně matka. „Jo, celý týden jsme nic nedělali a bude to tak pokračovat do konce – to se raději připravím doma na zkoušky.“ „To bych chtěla vidět. V životě jsem tě neviděla se učit, zase se na to vysereš! Akorát čteš tu debilní filozofii a hraješ na počítači.“ Odvětila vyčítavě Brunovi. „Celý týden jsem se na intru učil, už mám svůj systém.“ Sedl si k počítači a zapnul svůj oblíbený Championship Manager. Za dvě hodiny zazvonil telefon. „Prosím.“ „No ahoj, tady taťka.“ Volal otec. „Ahoj, co potřebuješ?“ „No, volala mi matka, že nejsi ve škole. Co to má znamenat?“ „Já jsem ji vysvětlil, že si dělám volno před zkouškama, abych se mohl učit.“ „Jo tak ty si děláš volno? Neexistuje! Rozumíš? Okamžitě se sebereš a pojedeš zpátky do školy!“ Zvýšil hlas, až v reproduktoru praskalo. „A kdy se mám učit? Na intru se to nedá!“ Hájil se Bruno. „Ale dá, poslouchej ty mě zase neser! Kurva oni tě vyhodí a pak uvidíš. Domluvil jsem, pojedeš do školy hned! A v pátek se ke mě stav.“ „Dobře.“ Odpověděl bezmocně. „Čau!“ Zase výhružně otec. Bruno zavěsil a hrál dál. Potom se šel asi na dvě hodiny učit do obýváku, kde zároveň vysvětloval matce, že nemůže sondovat kdejakou kravinu fotrovi, ale s nepochopením k jeho individuálnímu studiu se setkal i tam. Tedy se sebral a
16
jel k babičce, která byla napůl senilní a nedošlo jí, že uprostřed týdne není víkend. Bruno se učil tam. Občas ho Pták s Duťasem vytáhli na fotbal, ale poctivě vše zvládnul. Celý týden. Prostudoval veškeré materiály. Celých 40 procent zadaných otázek. To už je šance k úspěchu. Zadíval se vítězně na okno, kam dopadaly kapky deště a přemýšlel nad Ančou. Miloval ji celou tu dlouhou dobu, protože mu dala kdykoli chtěl a nevyžadovala zbytečné kecy. Nádherná Brunova fyzická láska. 10. Náš hrdina se po nudném týdnu rozhodl, že přece jenom pojede do Nového Jičína za otcem. Určitě ho sice čeká zdlouhavá přednáška, ale zase na druhou stranu – Patrik měl ve středu maturitní zkoušky a to se přece musí oslavit. Když Bruno dorazil, vyběhl energicky po schodech do pokoje, kde měl Patrik stanoviště, ale ten ležel zdevastovaný na posteli a spal. „Jsi vzhůru?“ Žádná odpověď. Sešel zpět do kuchyně, tam potkal Janu – otcovu současnou přítelkyni. „Ahoj Jano, jaktože Patrik spí?“ „Ahoj Bruno, oni měli včera maturitní večírek, víš?“ „Aha. Ten to zase určitě rozjel. A jak vlastně dopadl?“ „Jo, má to. Dal maturitu za šest.“ Odpověděla s úsměvem a začala vytahovat z lednice mrkvový salát. Mezitím si Bruno dělal instantní polívku. „Přišel až ráno.“ Pokračovala Jana a aniž by čekala odpověď, odešla do Patrikova pokoje, sedla si k počítači a pokračovala v práci. Dělala překladatelku, slušně placená práce. Bruno měl ale jiné starosti, na čele mu nabíhaly vrásky, zatímco tam seděl a jedl instantní polívku. Čekal na otce a jeho proslov. Otec dorazil kolem půl šesté. „Ahoj Bruno, tak jsi dorazil?“ Začal otec už ve dveřích. „Hmmm, ahoj.“ A odešel nahoru do pokoje, kde byl Patrik už vzhůru a četl poslední výtisk jednoho počítačového časopisu. Bruno sáhl do tašky, kterou si přivez, vlezl na balkón a tam si zapálil cigaretu. Otec se mezitím vyškrábal po schodech do pokoje a přes dveře balkónu oznámil Brunovi. „Jen v klidu dokuř a pojď sem. Poslechneme si jak umíš lhát. Jak lžeš svému otci do očí!“ Bruno si potáhl a uvolněně vydechl kouř do prostoru. Po třech minutách relaxace se sebejistě přesunul do pokoje a sedl si na postel. „Tak mluv, jak to vlastně bylo?“ Díval se na něj zpříma otec mezitím co se Patrik snažil soustředit na časopis. „No, my jsme v té škole už nic nedělali. Známky uzavřené a tak jsem se chtěl učit doma v klidu.“ Snažil se přesvědčivě Bruno. „Nevykládej, posledních pár týdnů a ty chceš aby tě z tama vyhodili kvůli zameškaným hodinám?“ „Vždyť je to v pohodě – jen jsem se chtěl doma v klidu učit.“ „Ale ale, matka mi říkala, že se stejně neučíš. Jenom na to sereš a píšeš doma pořád nějaké povídky. Já všechno vím. Nemysli si. Vím o tobě víc než si myslíš.“ „Ona ti ale volala v ten den, kdy jsem se učil. Ani mě nesleduje – jak může něco vědět.“ „Ty ze mě nedělej pořád blbce! Si myslíš, že jsem blbec? To jsi na omylu, kamaráde. Podívej se na Patrika! Už má maturitu. Ty jsi od matury utekl jako zbabělec. Já jsem tě nikdy do ničeho nenutil, dělej si co chceš, ale do té školy chodit budeš a jestli si neuděláš maturitu, tak tě vážně zabiju!“ Mával pěstma ve vzduchu otec. Bruno seděl, díval se na něj, potom na své ruce, hrál si s prstýnkem a otec odešel.
17
„Zajímavé. První říká, že mi dává volnost – a potom mě najednou zabije, když neudělám co chce.“ Začal tiše Bruno na Patrika, aby otec nic neslyšel. „No co? Vem si příklad ze mě.“ „Ještě ty si dělej srandu, vole.“ Kolem sedmé hodiny začali diskutovat o upadající úrovni autorů v počítačových časopisech a na Patrikův popud oba napsali každý jeden dopis. Patrik do Score, Bruno do Levelu. „Víš jak by bylo dobrý přispívat do takovýho časopisu? Měl bys prachy za to, co tě vlastně baví!“ Díval se zasněně Patrik do okna a z očí mu létaly diamanty. Celý rozkvétal. „Já bych psal mnohem umělečtěji, než ti idioti. Jó, byla by to paráda, ale na takové místa potřebuješ známosti, hochu.“ „To je fakt.“ A smutně si povzdechli. Zašli na internet, každý poslal svůj dopis a Bruno se v rychlosti podíval na jeden server pro amatérské autory povídek, jestli mu nenapsali nějaké kritiky. První kritika: „Je to takové syrové, ale vtipné. Líbí se mi to. Dávám tip.“ Druhá kritika: „Nevím jestli jsem to pochopil správně, ale líbí se mi když se autor nebojí nechat čtenáře plout v neznámu.“ Třetí kritika: „Špatně napsané, vulgární výrazy a ubohé vyjadřování.“ Poslední kritika: „Zdá se, že nevíš nic o životě. Takhle lidé nejednají. Jseš mladý, přečti si to po sobě za měsíc, raději za rok.“ „Teď si vyber. Ale ti poslední dva – sami asi ví hovno o životě. Takové nuly, co jenom sedí doma u počítače a jebou do každého. Škoda plýtvat slovy na odpověď. Bude osm hodin, zajdu do supermarketu koupit víno.“ „To jo, náhodou jsi to napsal dost dobře. Já jim jako nestranný čtenář něco napíšu, běž to koupit." Odehnal Bruna Patrik a napsal pod svou přezdívkou „Arutha“: „Neví nic o životě? Jsi idiot. Takhle lidé nejednají? Idiocie se umocňuje. Četl jsem kdysi tvoje články a je to brak. Být tebou – skoncoval bych se psaním a vrhl se raději na kydání hnoje.“ Odeslal s úsměvem svou reakci a ulehl na postel. Bruno asi za patnáct minut přišel s vínem v ruce. „Musel jsem si půjčit prachy od ségry, pak jí to vrátíme.“ „Jasně. Já se zajdu vysrat a narazíme to.“ Asi po hodině se Patrik konečně napil ze své sklenice, zatímco si Bruno doléval už potřetí. Poslouchali tvrdý rock a plánovali kam vlastně půjdou. „Chlastej, vole! Já tu budu nalískaný a ty ne? Neexistuje. Půjdu si na zahradu zakouřit, je tam otec. Třeba nám dá peníze. Mezitím ať něco zmizí, OK?“ „OK.“ Načež do sebe Patrik kopl celý zbytek. Na zahradě. „Tak co? Vyrážíte dneska někam?“ Křenil se otec proti slunci jako Clint Eastwood. Grilovali se zbytkem famílie makrely. Rodinná pohoda. „Jo, určitě. Ještě nevíme kam.“ „Máte nějaké prachy?“ „No právě že moc ne. Asi vůbec nic.“ „To jste celí vy.“ „Právě abychom ušetřili, popíjíme nahoře víno. Pak už moc neutratíme.“ „Jo tak víno? Vy jste ale.“ Zapojila se Jana.
18
„No.“ Přiblble se usmál Bruno. Otec mu vrazil do ruky 200 korun. S díky se odplazil zpět na stanoviště. Patrik se zrovna šklebil po dalším loku levného vína, když Bruno přišel. „Tak co?“ „Mám dvě kila. To bude stačit.“ „Vypijeme jenom litr, ne? Ať je něco kdyžtak na příště.“ Naléval Patrik. „No nevím, já ještě nic necítím. Musíme se trochu dojebat.“ Společně dorazili dvoulitrovou láhev až do dna, otec lítal nahoru a dolů. Vyháněl ty dva ven. Bylo deset hodin večer. „Určitě si chce s Janou zašukat.“ Dedukoval Bruno. „Myslíš?“ „To je jasný. Už se spolu nehádají, mají dole rodinnou pohodu. Vypadneme.“ Načež se oba oblékli, nastříkali deodorantem a vypadli. Na diskotéku odkráčeli s kamarádem Pájou, který se k nim po cestě přisral. Byl to ňouma s brýlemi, nemožným účesem a nesnesitelnými kecy. Měl ale auto. Už jednou je vezl na Stodolní ulici. Za takové služby jsou oba ochotni kamarádit i s Pájou. „Dáme si Velveta, ne? Už jsem v náladě, pořádně to rozjedem.“ Nadhodil Bruno. „Jasně, dáš si taky, Pájo?“ Ohlídl se Patrik. „Ale jo.“ Vypili objednané krémové pivo, zatančili si. Bruno potkal dvě kamarádky ze základní školy, které zrovna slavily maturitu. „Ahoj Bruno. Oslavuješ? Už máme tu maturitu za sebou, že? Co budeš teď dělat.“ Gestikulovala už poněkud opile prsatá kráska. „Mě loni vyhodili, jsem na učňáku.“ „Ale jak to? To je škoda.“ A odkráčely s nezájmem na druhou stranu parketu. „Čubky!“ Zaklel Bruno a zašel si k baru. „Velveta, prosím.“ Zapálil si cigaretu, zatímco Patrik s Pájou tančili. „Ahój! Tebe znám! Ty jsi Wurm z Fulneku, že jo?“ Poplácal ho po zádech přísedící. „No jo, ale kdo jsi ty? Taky tě znám, ale vypadlo mi jméno, sorry.“ „Fulnek a co je trošku dále?“ Tvářil se tajemně neznámý. „Jo Vlkovice! Ty jsi Novotný. Už vím. No čau chlape.“ Podal si s ním ruku a radši odkráčel s krémovým pivem ke stolu, kde ho nebude snad nikdo otravovat. O půlnoci odešli na Jičínské náměstí za sestrami. Čekaly tam na ně s hloučkem trapných puberťáků. Po delších dohadech všichni uznali, že v tomto městě není asi lepší diskotéky a vrátili se nazpět. Hlouček trapných lidí nebyl ochoten zaplatit 20 korun vstupné a po několika trapných momentech odkráčeli s umělými úsměvy, jakože to byl pěkný večer, domů. Jakmile se vydali po chodníku směrem k diskotéce, vrazil do Patrika omylem jeden borec. Měl tam asi pět kamarádů a byli na rozdíl od nich střízliví. Brunovi to stejně nedalo: „Čurák!“ Utrousil a šli dál. Borec se k nim otočil. „Řekni to ještě jednou!?“ „No čurák! Neslyšel jsi, idiote?“ Zařval Patrik. V jeho hlase bylo poznat, že se mu dnešní večer moc nezamlouvá. Borec se k němu rozběhl a parta kamarádů ho následovala. Žduchali se navzájem, ale prali se jako ženské. Bruno citlivě odstrkoval jeho kamarády: „Nechte je, ať si to vyřídí. Jeden na jednoho, to je férovka, ne?“ Ještě chvíli se po sobě na chodníku váleli. Pája se zapojil jako pravé hovno. „Kluci nechte se, stojí vám to za to? No tak chlapci!“ „Drž hubu, debile.“ Zařvali na něj. Pája byl zticha. Po chvíli zženštilého válení je od sebe Bruno odtrhl. Remíza. Když vešli dovnitř, spustil Pája:
19
„Nespadly ti tam nějaké peníze?“ Patrik prohrabal kapsy. Měl předtím posledních 40 korun. Ty jsou teď fuč. „Proč jsi mi to neřekl?“ „Jeden z těch kluků na nich stál, já jsem to viděl.“ „Ale proč jsi mi to neřekl?“ Pája mlčel. Byl posraný, to bylo evidentní. Kašlali oba na to. Pája si sedl na své místo a oni šli tančit. Bruna zahlídla jedna známá. „Ahoj Bruno. Tak co? Pořád problémy s potencí?“ „Žaneta nedržela hubu? Děvka! Víš co? Vystřel!“ „Aby ses neposral.“ A odešla. Bruno si vzpomněl na jednu ze svých bývalých, Žanetu. Když byli v posteli, zjistil, že ho ta holka nevzrušuje. Nepostavil se mu. To se stává. Jenomže se asi naštvala a po rozchodu ho začala pomlouvat. Ženské jsou divné. S Patrikem si dali pivo na Pájův účet a ožralí odkráčeli domů. Cestou zpátky zpívali. Bruno si udělal instantní polívku, chvíli s Patrikem klábosil. „Dneska to bylo docela zajímavé, ale jinak na hovno.“ „To jo. Mě úplně tepe v hlavě z toho chlastu. Musíme dát pauzu. Příště radši na Stodolní, tady v tý prdeli je to zabitý.“ Promlouval Patrik na posteli se zavřenýma očima. Bruno mlaskal svou polívku a vykládal dál. „Jo, Stodolní většinou nezklame. Tohle je malý město. Kdy tam pojedem, příští víkend?“ Žádná odpověď. „Patrik, spíš?“ Žádná odpověď. „Super.“ A dojedl Bruno svou polívku s pocitem, že je totální debil. 11. Další den se rozjel do rodného města Fulneku. Cestování vlakem nenáviděl. Nový Jičín je od Fulneku jenom sedmnáct kilometrů, ale cesta samotná trvá Českým Drahám hodinu. Jednou se přestupuje a čeká se půl hodiny na další přípoj. Když se vlak rozjel, všiml si Bruno, že si k němu přisedla jedna hodně pohledná černovláska. Pokukovala po něm. Díval se na ni laxně. Moc dobře věděl, jak to tyhle krásky rozpaluje. Není potřeba slintat a atakovat holky hltavými pohledy – odpuzuje je to. Každá to má na háku. Ženy chtějí vzhlížet, tedy musíte to mít na háku mnohem více. Bruno měl ale svoje odpité a ten den měl příšernou kocovinu. Neměl na to náladu. Potřeboval zemřít. Po patnácti minutách drncání ve vagóně z padesátých let konečně dorazili. Za půl hodiny jede přípoj. Bylo horko. Nesnesitelně – takže hodil šest korun do automatu na pití a poručil si džus. V tu chvíli k němu přišla ta černovláska. „Ahoj, dala bych si džus.“ Vrazil tam dalších šest korun a podal jí co chtěla. „Jak se jmenuješ?“ Pokračoval. „Veronika.“ Měla pěknou prdel, kvalitní kozy a úplně geniální rty, které jenom křičely o polibek. „Já jsem Bruno. My jsme se viděli ve vlaku, že?“ „Jo viděli.“ „Kam jedeš?“ „Do Vítkova,“ odpověděla. „Já do Fulneku. Docela škoda. Už se nebudu mít na co koukat.“ Zaflirtoval a hodil po ní sebejistý úsměv. „Chtěl by ses koukat, jo?“ Pokračovala tajemně a přisunula se k němu tak blízko, až cítil její teplo. V klidu dopil svoje pití, vytrhl jí z ruky to její, položil oba kelímky na poštovní
20
schránku, otočil se a začal ji líbat. Nebyla tak dobrá, jak vypadala. Měla hezké rty, ale líbala hrozně. Vzpomněl si na jednu čtrnáctku, kterou kdysi sbalil na diskotéce. Ta měla jazyk hrozně křečovitý a malý. Veronika byla možná lepší, ale taky nic moc. Osahal si tu pěknou prdel a beze slova odešel. Blížila se škola. Další pětidenní maratón nudy na internátě. Hned v pondělí potkal na chodbě spolubydlícího Láďu. „Čau vole. Včera jsi tu měl být, chlastali jsme a dneska jdeme zas.“ „Stejně bych na to neměl náladu. Kam jdete?“ Zeptal se unaveně Bruno. „Na Šestku, taková hospoda. Mají tam otevřeno už od osmi ráno. Pojď taky, ser na školu.“ „Tak jo.“ „To jsem tě nemusel moc dlouho přesvědčovat.“ Máchal rukama Láďa. Vyrazili do hospody. Potkali tam kámoše, se kterým chodí často popíjet, Šimiho. Láďa se Šimim si dali ze začátku jenom kafe, Bruno pivo. Když dorazil třetí, začali si objednávat pivo taky a už to bylo trošku veselejší. Najednou dorazily dvě buchty, které s nimi včera chlastaly. Bruno je neznal, ale povídal si s nimi suverénně. Byly vyděšené, nesmělé. Byly to malé buchty. Buchtičky. Ale docela hezké buchtičky. „Hej holky, kolik vám vlastně je? Vypadáte na dvanáct.“ Řekl Bruno. „Patnáct, vole! Co blbneš?“ Hájila se uraženě okatá brunetka, Nikola. „Sorry, no. Mám špatnej odhad.“ A kopl do sebe rum, který mu mezitím někdo objednal. „Ukážu vám občanku, mám pěknou fotku, heč!“ Zavýskala nadšeně Nikola, zahrabala v batohu a nechala občanku kolovat. Měla pravdu. Ročník 1987. Bruno začal senilně o tom, že si připadá jako starej dědek, když už tyhle ročníky mají občanský průkaz, načež ho servírka umlčela dalším rumem. „Kdo to furt objednává? Já nemám moc peněz.“ „To já, prodal jsem Hi-Fi věž. Mám prachy.“ Odpověděl Láďa. Chlastali do odpoledne, Bruno šel s Nikolou na oběd, byli oba podnapilí, ale nikdo si toho nevšiml. „Šli na Hradisko, asi tam budeme spát. Půjdeš tam taky?“ Řekla Nikola. „Nevím, moc se mi nechce. Nemám rád davy. Každý bude mít určitě plno blbejch keců a to podle mě zábava není.“ „Seš divný, ne?“ „Drž hubu a žer.“ „Co je s tebou? Na Šestce byla s tebou sranda, teď mluvíš jako vůl.“ Pojídala Nikola už dotčeně řízek s bramborem. „Chápeš, že tohle je sranda? Říkat blbosti a potom se tomu smát! Musíš se naučit se mnou mluvit, jinak budeš nasraná z čehokoli – co řeknu.“ „Aha.“ Dívala se na něj připitoměle. Byla pěkná, ale absolutně tupá. V očích jí Bruno neviděl nic. Prázdno. Vygumováno. V hlavě mají lidé takové hřbitovy, které se postupem času plní náhrobními kameny s nápisy. „Sebeúcta, zemřela v padesáti letech.“ nebo „Inteligence, potracena ve třetím měsíci těhotenství.“ Bruno si představoval tuhle holku a její mozek. Co tam asi může být? Řekl to nahlas: „Osobnost, ubita v deseti letech rtěnkou, tužkou na obočí a bezvýznamným tlacháním.“ „Nedělej ze sebe něco extra, jo? Debile.“ Zase se urazila. „Už jsem ti něco říkal, tohle přehlížej. Dej mi pusu.“ „Nedám, jseš hajzl.“ Po obědě si ji na cestě přitáhl k sobě a políbil ji. Nebránila se. Chvíli se jazykem přetlačovali a šli dál. Mlčeli. „To takhle děláš pořád, že si s holkou něco začneš a pak se na ni vysereš?“ Opět negativně zbystřila Nikola.
21
„Asi jo, sorry.“ „Ale ty se mi líbíš. Proč to děláš? Už od začátku ses mi líbil.“ Znělo to trapně. „Jsem teplouš.“ „Cože?“ To Nikolu psychicky odrovnalo. Začala vzlykat. „Že já vždycky narazím na blba!“ Malá holka, malé poměry. Nízké myšlení, nízké sebevědomí. Žádná vůle k moci. Jenom žere, sere a blbě čumí. Z takových lidí bylo Brunovi zle. Dorazili na Hradisko. Bylo to malé ohniště v přírodě. Bruno si dal víno. „Říkal mi, že je buzík.“ Vylévala se zkroušeně své kamarádce Prckovi. Láďa se na něj otočil a s úsměvem povídá: „Teplouš jo? Líbím se ti?“ „Ty by ses mi nelíbil, ani kdybych byl teplouš, vesničane.“ Odpálkoval ho. „Proč jsi jí to teda říkal?“ „Nevím, jen tak.“ Napil se vína. Někdo rozdělal oheň. Bruno sršel humorem, potom si všiml Šimiho jak šuká kousek dál ve spacáku se svojí starou. Láďa se vytrvale sral Nikole do prdele. Očumoval, snažil se být vtipný, pozorný. Choval se jak vůl. Nakonec ji dostal, líbali se u ohně. Bruno otevřel druhou láhev vína a popíjel. Zase další zabitý den bohapustým chlastáním. K večeru dorazila policie. Všichni seděli kolem ohně a povídali si. „Dobrý večer, tady policie. Občanské průkazy, prosím.“ Všichni začali šátrat po kapsách. „Vám není osmnáct,“ ukazoval na Nikolu a Prcka. „Co s tím uděláme?“ Pokračoval. „Oni moc nechlastají. Jenom tak light.“ Ozval se Bruno. „Dobře, nikdo vám nezakazuje tu být. Ale vy dvě se moc neopijte.“ Otočil se a odešel. V pohodě policajt. Když Láďa usnul, zahlédl Bruno Nikolu, jak si to rozdává s úplně jiným klukem. Na to jak mluvila – Bruna celkem překvapila svou přelétavostí. Ženské jsou divné. Nechtěl se tam dále nudit. Bylo teprve půl jedenácté, ještě si skočí do hospody na pivo a půjde spát na internát. Nikdy neměl nic proti širému nebi, dnes byla ale trošku zima. Sedl si do baru k jednomu známému, jménem George. „Hanko, jedno pivo. Nazdar Georgi! Tak jak je?“ „Ahoj Wurme. Dlouho jsem tě neviděl. Se starou jsem se rozešel. Teď jenom chlastám.“ „Alkoholiku.“ „Ale ty jsi nějaký nakalený.“ Pokračoval se zájmem George. Hospodská postavila před Bruna pivo a napsala na lístek jednu čárku. „Dneska chlastáme na Hradisku. Ale už je tam celkem nuda.“ „Na Hradisku, jo? Vzpomínám si jak jsem se ještě loni vysral na školu, koupil dva litry vínka a opaloval se tam celé dopoledne. To byla paráda.“ Oba si ťukli a napili se. „To už jsi mi jednou vyprávěl. Letos jsem se měl jít opalovat s tebou, kdyby tě nevyhodili.“ „Jo, kurvy.“ „Alkoholiky nechtějí, co se dá dělat, kámo.“ Usmál se na něj Bruno opile. „Hanko, dva rumy.“ Gestikuloval George přívětivě a hospodská před ně postavila dva panáky. „Díky, zabijem to.“ Po chvíli chtěl George odejít. „Bruno, budu muset jít.“ A pomalu odcházel. „Co děláš, ty čuráku!“ Zařval na něj. Zaslechl to ale jeden skinhead, který tam celý večer postával naproti nim u jednoho piva. „To bylo jako na mě?“ Odpověděl skinhead. Hora střízlivého masa s velkou holou hlavou.
22
„Ty drž hubu, s tebou se nikdo nebaví.“ „Cos to řek? Pojď sem mi to říct do očí!“ Útočil skinhead. Bruno k němu tedy přistoupil: „Hele, já nestojím o nějaký problémy. To jsem řval na kámoše, který chtěl odejít.“ „Chceš přes držku?“ Nedal se odradit skinhead a chytil Bruna za košili pod krkem. On se ho opile přidržel a dal mu opilou ránu kolenem do břicha. S tou horou masa to nic neudělalo. Zaklonil se a hodně velkou silou ho trefil čelem přímo do oka. Bruno letěl vzduchem asi dva metry. Dopadl a ležel. George s dalšími kamarády mezitím vykopali skineada před hospodu. Brunovi to rozrazilo líc. Začala mu téct krev. Posbíral se, Hanka mu dala na oko kapesník s ledem a odešel na internát. Když se na pokoji podíval do zrcadla jak vypadá už se nedivil. Po cestě se totiž na něj koukali všichni jakoby spatřili boxera Rockyho. Skinheadovo čelo mu úplně odrovnalo půlku tváře. Led trošku pomohl. Na pokoji si zakouřil a s bolestmi šel spát. 12. V úterý nevydržel nával nudy a puberťáckých keců. Odjel domů. Přišla mu SMSka. „Ahojky, máš kreditek? Jakpak se máš? Asi si mě už nepamatuješ….“ Odepsal. „Ahoj holka, kdo jsi? Odkud tě znám?“ Bleskově mu přišlo: „Jitka z Prahy. Byla jsem loni ve Fulneku na prázdninách. Už víš?“ „Přijedeš zase? Jestli ano, těším se.“ „Už jsem ve Fulneku, chtěla bych tě vidět. Loni jsi byl milej.“ „OK. Musím končit. Dochází kredit. Stav se ke mě, nikdo není doma. Bude klid.“ Neodepsala a za půl hodiny přišla k němu. Ten rok mu připadal jako deset let. Byl z něj teď jiný člověk. Loni ještě neměl bradku. Ona byla pořád stejná. Otevřel dveře. Byla moc hezká. Tělo jako proutek, dlouhý jazyk, velké oči, žhavý pohled. Oheň. Byl v ní oheň. „Ahoj Bruno, tak jsem se těšila.“ Skočila mu kolem krku. Sbalil ji, když chlastali s Ptákem a Malým Johnem na jednom kempu, kam přišli očumovat holky. „Seš pořád moc hezká, Jitko.“ „Jé, ty máš bradku! To je pěkný, sekne ti. Cesta z Prahy byla nesnesitelná, pojedeš na ten koncert, viď? A co ten monokl? Chudáčku, kde jsi se pral?“ „Jeden skinhead mi dal čelo. Byl jsem ožralej, víš jak to chodí.“ „Och, brouku. Musíš na sebe dávat pozor. Budu tady asi celé prázdniny.“ „Celé prázdniny? To je super. Pojď si sednout do kuchyně, dáme cigáro.“ Chytil ji za ruku a táhl ke kuchyni. Ruce měla studené, ale působila uvolněně. Byla přirozená, žádné umělé hovado s umělou držkou, umělým chováním a porcí trapnosti navrch. Otevřel okno, nabídl ji L&M. „Díky.“ „Dej mi pusu.“ Přisunul si ji k sobě. „Už jsme se dlouho neviděli, jak víš že chci?“ „Jde to na tobě vidět, jsi nadržená.“ „Pořád stejný.“ „Pořád stejná.“ A začali se líbat. Jakmile dokouřili, začala Jitka zostra: „Chci ho vidět.“ „Koho?“ „Toho malýho parchanta, co mě loni odpannil.“ A chytila Bruna za koule. „Jo, tys byla vlastně panna. Na Moravě žijí samé hovada.“ Přesunuli se do pokoje, kde řvala rocková hudba. Vrazila do něj, až spadl na postel. Začala hýbat pánví do rytmu. Vypadalo to dost dobře. Klekla si k němu. Pořád seděl na posteli. Vytáhla mu péro a cucala. I to cucání mělo rytmus. Ona měla rytmus, celá její
23
osobnost byla rytmická. Bylo to pěkné, ale snažila se být příliš drsná, protože se mu do ptáka zakusovala. „Ne tak tvrdě!“ „Musím ti rozkousnout tady tu hnusnou žílu.“ „Neblbni, kurva.“ Jitka sála dál. Když to na něj pomalu přicházelo, nechala toho. „Tys mě nechal jednou taky celou rozdělanou, užij si to. Napiš brouku.“ S těmito slovy se otočila a práskla za sebou dveřmi. Bruno tam pořád seděl s postaveným pérem a přemýšlel kdy to asi bylo. Na nic nepřišel. Šel se věnovat studiu. Za hodinu přišel domů bratr James s matkou. Ta hned začala: „Ty jsi doma? Co se zase děje? Co se s tebou stalo?“ „Popral jsem se v hospodě. Na intru se jenom chlastá, musím se učit. Stejně se tam jinak nic neděje.“ Vysvětloval Bruno. „Zase to flákáš? A co ve škole? Oni ti to neomluví!“ „Absence se už nezapisuje. To je v pohodě.“ „Když ostatní pijou, ty musíš taky? Víš co jsi?“ „Alkoholik?“ „Ne, slaboch! Jako tvůj strýc Tonda, který se upil do demence. A teď máš navíc rozbitou držku.“ „Zase tak hrozně neskončím.“ „Nemáš ctižádost! Vždyť se úplně potápíš. Jak chceš skončit?“ „Nechám tomu volný průběh. Mám určitý názor na svět – nechci být otrokem systému.“ Dodal Bruno. „Jo tak otrokem systému? Dneska jsem potkala známou. S jejím synem jsi chodil na základní školu.“ „Dvořák?“ „Jo Dvořák. Ona mi říká: ‚Tak co tvůj Bruno, už máme po matuře, viď?‘ A já na to: ‚No, je to dobrý. Udělal to.‘ Lhala jsem jí do očí kvůli tobě.“ „Máš se na to vysrat. Všechno bereš moc vážně, potom máš nervy v prdeli.“ „Já vím, ale ty jsi až moc lehkovážný.“ A začala dělat večeři. Bruno seděl u počítače, hrál Championship Manager. Byl nádherný den. Udělal si IQ test, co měl na počítači – aby zjistil jestli není dement. Dosáhl IQ 142. Asi není. Potom přišel do pokoje James: „Vole, víš jak se nám posral ten CD-Rom? Tys to zapomněl vyndat ven, tak jsem to udělal já. Matka se mi do toho srala.“ „Jo, on už dosloužil. Potřebujeme nový. Jak to probíhalo?“ Otočil se zvědavě Bruno. „První jsem nevěděl jak otevřít tu bednu, ale vzpomněl jsem si jak jsi to jednou dělal. To bylo v pohodě. Jenomže matka tu kolem pořád lítala: ‚A je to ten CD-Rom? Není to blbě? Pusť mě k tomu!‘ Začala tahat ty kabely, nadávala: ‚Do hajzlu, to nejde! Nejde to!‘ Tak ji říkám: ‚Pusť mě k tomu, ne?‘ A ona: ‚Ještě to posereš, víš kolik to stálo peněz?‘ Šel jsem se teda dívat na televizi. Po půlhodině přišla, že to celé zkurvila. Vyrvala ven všechny střeva a pak se to snažila dát dohromady.“ Vyprávěl James. „Do prdele, jakto že to teď vlastně funguje?“ „Zavolali jsme opraváře. 500 korun za nové kabely s cestovními výdaji.“ „Už jsem ji jednou říkal ať nezkouší nic, čemu nerozumí.“ Bruno nechápal na kolik může přijít amatéra vyndat CD-Rom peněz. Normálně dvouminutová operace se u nich proměnila v celodenní stres. Takovou měli maminku. 13. Nastal čtvrtek. V pondělí čekala Bruna písemná zkouška z elektroniky. Celé dva dny se střídavě učil, hrál Championship Manager, občas si šel zakouřit, najíst se a vysrat.
24
Vychutnával si spokojené rána, kdy byli ostatní členové rodiny pryč. Jenom on. Sám. Jakmile mu začínala nabíhat husí kůže ze zkoušek, odreagovával se spánkem. Večer k němu přišel Dexx. Byl to nihilistický anarchista, kterému ve větším množství alkohol absolutně nesvědčil. Býval po něm celý zarudlý a ze sympatického borce se měnil v zamlklou trosku. „Hoj Bruno, jdem chlastat. Nemusíš mít peníze.“ Dedukoval správně Brunovu finanční situaci. „Nemůžu. Mám zkoušky, víš jak to chodí.“ „No nevím. Nedělej ze sebe čuráka a polez.“ „Vole, mám z toho celkem depku. Jediné zkoušky, které jsem kdy udělal byly přijímačky na střední školu. Potom nikdy nic. Maturita? Neudělal. Přijímačky na nádstavbu? Neudělal. Vážně bych šel, ale moc se mi nechce.“ „Jsou tam dobrý buchty, uvidíš.“ Zaútočil na slabiny Dexx. „No když nemusím mít prachy, tak OK. Pojď na chvíli dál. Něco ti pustím, než se nachystám.“ „Já věděl, že tě ukecám. Ale musíme pohnout. Venku na nás čekají s autem.“ Bruno mu pustil seriál Červený Trpaslík, který sehnal na CD od jednoho piráta a šel se připravovat. Oholil se, vysral, očistil zuby, nastříkal deodorantem, nageloval vlasy a vběhl do pokoje pro kamaráda: „Už jsem ready. Můžeme jít.“ „Kurva, zrovna to byl tak dobrej díl.“ Nechtěl se vzdálit. „Já vím, ale kdykoli se u mě můžeš podívat na všech 52. Jdeme.“ Venku u auta na něj čekali všichni známí anarchisti. Byla to taková malá skupinka, co chodila na všelijaké protesty a podobné kraviny. Chvíli klábosili o jeho monoklu, který za těch pár dnů celkem splaskl, dal jim tímto ale další záminku k nenávisti skinheads. Přitom on se bavil se spousty skineadů, co byli v pohodě. Je to jako se vším i mezi anáčema se vždycky najdou nějací idioti. Nechal to plavat. Bruno jim občas přispíval do časopisu psychologickými články o fašismu a nacionalismu. Už dávno mu říkali, ať se k nim přidá. Jenomže nepochopili jeho řeči o svobodné duši, která se nezařazuje, neuvězňuje v kruhu nějaké ideologie, spíše se za něco podobného stydí. Když mu ale u piva na něco podobného vždycky odpovídali: „Co to meleš, vole?“ Raději nějakého vysvětlování nechal. Dorazili do Spálova na slibovanou „velkou párty“, čekala na ně pouze živá kapela. Všechny Dexx uklidňoval: „Uvidíte, že se to rozjede. Ta kapela bude určitě stačit.“ A vyrazili do místnosti, jež připomínala tělocvičnu všesokoských sletů za dob komunismu. Bílé světla. Žádná diskotéková koule, světelné efekty, nic. Ale lidí, tolik jich neviděli pohromadě ani na Stodolní ulici. Sál se pomalu plnil a byl tam samý Brunův známý. Ani netušil kolik lidí vlastně zná. Fotbalový tým, za který loni ještě hrál. Lidi ze školy, z bývalé školy, z předbývalé školy. Měl radost. Jakmile mu sedmý známý koupil panáka, už neviděl pořádně na tři metry. Dexx to Brunovi patřičně prokládal litry piva. „Alkoholový základ bychom měli. Už se cítím skvěle, jdeme tančit.“ Navrhl Bruno. „OK. Mimochodem je tady jedna holka, co po tobě pokukovala už kdysi dávno na jedné diskotéce.“ Ukazoval Dexx na menší přebarvenou zrzku. „Ser na ni, první obhlídneme terén, než půjdu na tutovku.“ Odpověděl znalecky a vtrhli na parket. Byl to skutečně veliký sál. Na Bruna se holky usmívaly, omotávaly mu kolem krku jakési šátky, koketovaly. Bylo jich totiž hodně. Na téhle zábavě byl nepoměr holek. Mnohem více než chlapů. Byl to ráj. Malá zrzka ale tušila kam to může vést a přišla k Brunovi, když se zrovna posilňoval cigaretou u stolu. „Ahoj, pamatuješ si mě?“
25
„Jo Lucka, my jsme se už viděli, že? Pojď tančit, začali hrát pomalé.“ Aniž by čekal na odpověď, vzal ji za ruku. Byla trošku pomalejší, odvážná, ale asi se v tom neuměla moc pohybovat, protože odpovídala absolutně jednoduše. Na cokoliv. Bruno už byl ale tak ztřískaný, že mu to bylo jedno. Naopak byl rád. Nemusí reagovat příliš chytře. Chytré holky jsou někdy k zbláznění. Věčně znuděné nány s umělým výrazem, které nedokáží tolerovat idiocii opilého člověka. Tahle malá zrzka Lucka, na každý nesmyslný blábol reagovala roztomile: „Jsi už trošku opilý, brouku. Mě to ale nevadí, neboj.“ Několikrát se vydal jen tak pokecat s anarchistama. Ti mu nabízeli hulení, plácali ho po ramenou se slovy „ty kanče“ a pak opět chodil ke svému stolu, kde na něj věrně čekala Lucka. „Holka, ty jseš super. Člověk tě ani nemusí hledat. V tomhle stavu bych to asi nezvládl. Je tu hodně lidí.“ „Já vím, jde to na tobě vidět. Holky mi tě ale závidí. Říkají ti ‚herec‘.“ „Jako proč?“ Posadil si ji na klín. „Pořád se tak spokojeně usmíváš. Jseš pěknej.“ „Ty jsi hezčí.“ „To ne.“ „Dej mi pusu.“ Navrhl Bruno a začali se líbat. Uměla to moc dobře. Měla dlouhý jazyk, nádherné líbání. Líbali se skoro celý večer. Byli nenasytní. „Moc pěkně líbáš.“ Hláskovala pauzami mezi každou pusou Lucka, načež se opět zahryzávala a mrskala jazykem jako chřestýš při útoku. „Řekl bych, že je to tím tvým dlouhým jazykem. Máš super jazyk. Kdo tu umí líbat, jseš hlavně ty.“ Řekl, opět se na patnáct minut odmlčeli. Líbací pauza. „Ne ne, to je tebou. Jsi dobrej.“ „Ale hovno, nezdržuj.“ Lichotili si podobně dál celý večer. Byla to pro něj příjemná změna. Nebýt alespoň na chvíli šovinistické prase. Druhý den k ní přijel. Mezitím si psali zaláskované zprávy, byla to idylka z puberťácké červené knihovny. Její matka mu dala najíst, potom se přesunuli do pokoje s tím, že si to rozdají. Bruno byl u vytržení. Za střízliva sice podle něj nevypadala tak skvěle, ale pořád cítil určité sympatie. Jakmile jí hodil na postel, nepředváděla nic sexy. Měla pevné tělo, nádhernou prdel. To bylo všechno. Buď to bylo stresem ze závěrečných zkoušek, jinak si to nedovedl vysvětlit. Nepostavil se mu. V takových chvílích by se měla holka možná o něco snažit. Žádnou speciální techniku však neovládala a tak ji jenom vylízal se slovy: „Sorry, dneska to nejde. Stresy a tak.“ Jakmile přijel domů, napsal naposledy zprávu: „Lucko, není to tvoje vina. Omlouvám se ti, ale je konec. Teď už nebudu mít čas ani peníze na to za tebou jezdit. Bruno.“ Neodepsala. Bruno uzavřel tímto další nepovedenou kapitolu. Doma přemýšlel jak to mají ženské a věčně nadržení dementi – jednoduché. Neuměl šukat s mrtvolou. Potřeboval náboj, tahle ho měla jenom v líbání. Zase jedna, která může konejšit své ego pomlouváním impotence Bruna Wurma. Když bývá vina taky na straně jejich, mrtvol v posteli, holek bez náboje. 14. Sobota patřila celá studiu. Ulehal na postel. Učil se, poslouchal rockovou hudbu, idylka. Při jednom nemotorném manévru mu ruplo v pravém koleni. Byla to půl roku stará vzpomínka. Sobota patřila také vzpomínkám, které se v Brunově hlavě odehrávaly následovně.
26
*** Rozhovor s mladším bratrem Jamesem. „Jseš chcípák, matka nestíhá, vůbec nestíhá. Já jsem jí říkal: ‚Musíš ho zrušit, ponížit! Jinak si bude moc věřit.‘ A ona: ‚Co bych ho ponižovala? Tobě by se to líbilo?‘ S takovou z tebe neudělá dělníka. Musíš robit, jak to staří chcou.“ Vykládal James. „Hihihi myslím, že by měla co dělat – aby mě ponížila.“ A potáhl si z čerstvé cigarety sebejistě Bruno. „Vole, nemusíš dělat u toho cigára povýšené pohledy i doma. Nejsi na nějaké vesnické diskotéce.“ „Máš pravdu, síla zvyku.“ „Říkal jsem, že jsi chcípák. Ve devatenácti tě už nic nezmění.“ „Nikoli chcípák, ale svobodný člověk. Svobodná duše. Měl bys začít číst Nietzscheho, máš dobré vnímání, jenom ti chybí vzorec do hlavy – na hodnocení lidí.“ „Vole, neumím číst. Bukowskiho ještě dám, ale takové pičoviny ne.“ „Volal mi Pták, půjdeme hrát fotbal. Půjdeš taky, ne? Přijede vlastně Kmín tenhle týden?“ „Jestli se z Hádinky vyhrabe. Musí ještě ošahat všechny ukrajince v té jejich prdeli.“ Odpovídal James na otázku zda přijede bratr, se kterým měli oba stejného pouze otce. Jejich rodina je poněkud komplikovaná, když byl jednou Bruno zhulený a vysvětloval kámošům složitost každé větve. Nikdo nevěřil. Zkouření kamarádi silným hašem jen reagovali: „Si z nás děláš kozy, vole? Kde mám to pivo?“ Bruno to vzdával. Mával bílou vlajkou a raději doznával jen sourozence, na něž přišla náhodou řeč. Ušetřil se tak zbytečně protlachaných večerů. Bylo slunečné letní odpoledne. Na cestě k hřišti nepozdravili Bruno ani James sousedy. S kopačákem v ruce se díval Bruno zasněně do dáli. Ptáčci cvrlikali do rytmu matčině kamarádce, která za nimi ironicky pokřikovala: „Mladé Wurmy asi neučili zdravit, co?“ Bylo nádherné odpoledne. Nechali chátru řešit jejich malichernosti a po chvíli vyběhli na hřiště, kde v kompletní sestavě už čekali všichni vesničani. Hráli, potili se a nadávali. Klasika, kterou si nikdy nenechali ujít. V něčem byl ale tenhle den vyjímečný. V momentě, kdy vyslal Pták centr do běhu Brunovi a ten ho na pravém křídle v rychlosti ukázkově zpracoval, připletl se mu pod nohy nejmenší hráč, Čelo. Podrazil mu nohy. Ten kretén neuměl hrát fotbal. Vždycky se akorát pletl pod nohy. Bruno ale ucítil tentokrát při pádu prasknutí v koleni. Raději nevstával. V sedě chvíli nohu zkoušel natahovat. „Co je ti? Nesimuluj a hraj!“ Pobízel Pták. „Mám nějak zkurvený koleno. Chrastí v něm, ale nebolí to.“ „To nic není, jenom vazy. Vstaň.“ Odpověděl znalecky Pták. Bruno vstal, ale měl problémy s koordinací. Noha se v koleni občas zasekla a nešlo s ní hýbat. „Kurva, musím do nemocnice. Já se na to vyseru!“ Zkusil se ještě rozběhat, ale koleno chrastilo dál. „Dyť běháš, nesimuluj! Hrajem dál.“ „Tak dobře, seru na to.“ A hráli ještě hodinu. Bruno s chrastícím kolenem a ostatní bez techniky a schopnosti determinace. Doma. „Mám zkurvený koleno, zítra musím k doktorce.“ Zařval Bruno ve dveřích na matku. „To si děláš srandu? Vždyť chodíš!“ „Jo? Tak se na to podívej. Je to oteklé a podrž na něm ruku. Cítíš jak chrastí?“ A zahýbal s nohou. „I se zasraným fotbalem si budeš dělat problémy. Máš sedět doma, to by se ti tady nikdy nestalo. Kurva, já z toho nebudu.“ Lamentovala máti.
27
„Kašli na to, třeba to nic není, zítra jdu k doktorce.“ Druhý den se vydal k obvodnímu lékaři, který mu nepomohl. Ještě ten den se sebral a letěl na chirurgickou ambulanci, kde mu řekli: „S chrastícím kolenem musíte na ortopedickou ambulanci.“ „Musím se tam objednat?“ „Tohle je akutní, vezmou vás okamžitě.“ Po dvou hodinách čekání na ortopedické ambulanci se konečně rozlehl čekárnou přívětivý hlas sestřičky. „Bruno Wurm, prosím!“ „Ano?“ „Zajděte si do kabinky.“ Za půl hodiny, které strávil v kabince polonahý: „Tak, pojďte dál. Dobrý den.“ Usmál se na něj sympaticky doktor. „Dobrý den.“ A sedl si Bruno na lehátko pro pacienty. „Tak co to máme tak akutního?“ „Včera odpoledne jsem hrál fotbal a jeden hráč mě agresivně srazil na zem. Když jsem se snažil postavit, bylo to. Nějak divně v tom chrastí, nebolí to – jenom při velké zátěži, ale občas se mi koleno zasekne, jakoby tam mezi klouby něco zavazelo.“ „Aha, počkejte. Trochu si to prohlédneme.“ Chytil Brunovi nohu a začal s ní citlivě ohýbat. „Jsou tam drásoty. Nechal bych to na pár týdnů v ortheze a počkal jestli drásoty nevymizí. Anebo rovnou operace.“ Pokračoval doktor. „Na nějaké zkoumání já nemám čas, pane doktore. Může to být co nejdřív?“ Doktor se zasmál a odpověděl: „Máte osmnáct let? Budeme potřebovat občanský průkaz, kartu pojišťovny a vezmeme si vás klidně hned. Máte štěstí, že na úterní ráno jeden pacient zemřel, takže místo něj můžu objednat vás.“ „To by bylo dokonalé. Tenhle měsíc je doopravdy hektický. Ale nemám žádné věci a tak.“ „Prádlo dostanete v nemocnici a o ostatní se další dny postarají rodiče.“ „Bude potřeba rentgen nebo něco takového?“ „No určitě. Okamžitě si tam zajdete. Sestřička vám všechno ukáže a řekne vám co máte dělat.“ Po několika zdlouhavých nemocničních krocích se dostal Bruno do pokoje, kde měl strávit patrně celý týden. Nenáviděl nemocnice. Býval tam už od dětství hodně často. Se slepým střevem, kýlou, cévami, koulemi a tak dále. Břicho měl samou jizvu. Rozpárané jako námořník. Teď ho čekalo koleno. Vyfasoval berle, na které se vykašlal. Polehával v pokoji sám. Byl rád, že má takové štěstí a je sám. Neměl rád staré dědky, kteří v noci chrápou, mívají věčně puštěné rádio a páchnou chcankami. Večer se k němu nastěhoval křesťan. Ještě to mu scházelo. Přijel na nějakou operaci zápěstí. Byl to Jehovista. Když ho asistent ukládal na postel, promlouval k doktorovi: „Pane doktore, prosím nepřeji si žádnou transfůzi krve. Krev je posvátná tekutina, se kterou smí zacházet jedině Bůh.“ Idiot. Jakmile byli oba sami, seznámili se. „Přeji vám hezký večer, já jsem Ondřej Novák.“ Začal Jehovista jako by si zrovna šlehnul lajnu heroinu. „Díky, jmenuju se Bruno Wurm.“ „Zajímavé jméno.“ „Můj děda byl Němec. Bojoval za Hitlera. V Rusku ho postřelili.“ To Jehovistu na chvíli umlčelo, jakoby s ním ležel sám ďábel.
28
„S čím tu jste? Já mám problémy se zápěstím, budou mě zítra operovat.“ „Mě taky, ale koleno. Prasklá chrupavka a nějaký bordel.“ Bruno ležel, koukal se do stropu. Jehovista Ondřej se díval na něj zpříma. Bylo na něm vidět, že si chce povídat. Vysávat. Trýznit svými blbými kecy, no ďábel proti tomu nic neměl. Nudil se. Matka měla dorazit až zítra. Vlastnil teď jenom nemocniční pyžamo a pár drobných v kapse. To nebylo ani na časopis. „Co děláte, jste student?“ „Student a vy?“ „Učitel angličtiny.“ „Máte zajímavou práci.“ Reagoval Bruno. „Víte, kdo je to Ježíš Kristus?“ Zeptal se tajemně Jehovista Ondřej. „Ježíš je Mexičan.“ „To si s něčím pletete, ne?“ „Jako je absurdní vaše náboženství, dostalo se vám absurdní odpovědi.“ „Proč si to myslíte? Vždyť skrze Ježíše promluvil Bůh! A stále promlouvá.“ „Křesťanské náboženství je nejhorší zlo. Všechny jeho odnože. Katolíci, evangelíci, protestanti, jehovisté a tak dále. Podle mě je to náboženství polovičatých lidí, kteří nemají dost odvahy k životu. Jenom čekají na smrt. Přečtěte si třeba Antikrist od Friedricha Nietzscheho. Jestli to pochopíte.“ „Nevím, co vás vede k takovému názoru. Četl jste někdy Bibli? Co může být lepšího? Moudřejšího? Nový Zákon je tady dva tisíce let a stále má co nabídnout.“ „Nechci urážet vaše přesvědčení, ale dám vám jeden příklad. Co kdyby ten váš Bůh přistoupil a řekl: ‚Zde mě vidíte. Máte důkaz. Buďte dobrotiví ale něco vám řeknu. Ráj neexistuje. Budete mi stále mučedníky?‘ Co byste udělal?“ „To je dobrá otázka, pane Bruno. Ráj ale existuje. V našich srdcích si jej děláme na Zemi.“ „Já bych řekl, že jenom čekáte na smrt. Kdyby ten, co vymyslel křesťanského Boha, nevymyslel ráj a ‚věčnou spokojenost po smrti‘, nikdy by s tímto náboženstvím neprorazil. Lidé jsou vychcaní. Dělají ze sebe věčné dobráky pod rouškou křesťanského ducha a stejně se jen třesou na svou smrt až budou v ráji. V tom já vidím vypočítavost.“ Bruno se na to potřeboval napít. Sáhl na noční stolek, lokl si urologického čaje. Mezitím Jehovista Ondřej pokračoval. „Každý nebude takový, máte o náboženství mylnou představu.“ „Jestli je nebe takové, jak jej všichni popisují a jestli je Bůh takový – jakou o něm máte představu, potom nechci do nebe. Pro mě by to bylo peklo. Jestli to chápete.“ „Hmm, asi našeho Boha neznáte.“ „Do svých dvanácti let jsem věřil. Přečetl jsem Starý i Nový Zákon, chodil občas do kostela. Modlil se. Nemá to význam. Cítil jsem v sobě podvědomý odpor. Byl jsem řízen nějakým systémem, který ze mě dělal ovečku. Tupou ovečku bez touhy vybočovat.“ „Máte veliké problémy. Věřil jste v Boha, začal pochybovat. Měl jste vytrvat na své cestě.“ „Kecy! Jste tím jedem nasáklý. Je mi vás líto, vypadáte inteligentně, ale vytratila se z vás veškerá touha žít. Jakýkoli elán. Jste sám už jenom… přilhávač.“ „Asi to nemá význam. Každý jsme někde jinde.“ „Sókrates byl velký vůl. Dialektika jako taková nikdy neexistovala. On si myslel, že rozhovorem lidé společně dospějí k nějakému konci. Že se oba obohatí. Když si všimnete jakéhokoliv rozhovoru na podobné téma – vždycky je jeden z nich pouze ‚učitel‘ a ten druhý pouze ‚barbar‘. Co chcete vyřešit jedním rozhovorem? Kápl jste na špatnou osobu. Hodně jsem toho přečet a ještě více prožil než abych do sebe začal jebat někým, kdo neví o životě nic. Křesťanem.“
29
Z teologického hlediska byl učitelem možná Ondřej, z filozofického zase Bruno. Každopádně mezi těmito osobami neexistovala ona dialektika. Nemohli se dohodnout, to Bruna rozpalovalo, měl z toho radost. „Myslím, že si dovolujete příliš!“ Namítl Ondřej Jehovista. „Myslím, že jste si dovolili příliš vy – tohle náboženství, ten teror rozšiřovat!“ „Bože, odpusť mu. Neví co činí.“ „Musíte španělsky, Ježíš je Mexičan!“ Usmál se Bruno. Teď už oba mlčeli. Ondřej se chvíli modlil a potom oba usnuli. Měsíc jim svítil do oken, byl právě úplněk. Následná operace proběhla s neočekávaným výsledkem. Na vizitě sdělil primář s lítostí Brunovi: „Udělali jsme co se dalo, ale počítejte s určitým handicapem do normálního života.“ „Co tím myslíte? Jako nebudu v pořádku?“ „Pane Wurm, musíte pochopit, že jste měl frakturu chrupavky. Tato tkáň se nedokáže obnovovat. Není to meniskus, ale něco horšího. Doplatilo na tohle hodně sportovců.“ „Takže je prasklá pořád?“ „Představte si porcelánový hrnek. Jakmile ho rozbijete, nikdy ho neslepíte tak dobře, že bude opět stejně hladký.“ Primář držel v ruce sklenici a ilustrativně jí hladil. „Aha.“ „No a my jsme vás tam pěkně vybrousili, odstranili zduřelé cévy, takzvaně slepili chrupavku a teď záleží jen na vašem těle, jak se s tím vypořádá.“ „No dobře, děkuji vám.“ Primář odešel. Ondřej měl za sebou o něco lehčí operaci. Taky to dával Brunovi svým švitořivým optimismem najevo. Asi z toho měl radost nebo co, možná to byl pro něj důkaz – že Bůh nenechá své ovečky nikdy trpět. Jakmile se Ondřej probudil z narkózy, šel se s úsměvem na záchod vysrat a s spokojeně takal Brunovi „jak je mi skvěle“ a „doktoři mají zlaté ručičky“. Říkal si prostě o jednu přes držku. V noci vyšla pravda najevo. Ten debil si nechal poručit lajnu uklidňujících léků, nemohl spát. Potichoučku sípal bolestí. Potichu, aby to nikdo neslyšel. Bruno vězel v té nemocnic i s ukecaným Jehovistou ještě týden, nakonec byl puštěn po sérii injekcí s nohou v orthese domů. Po několika dnech už se cítil skvěle a orthesu nenosil. Hodil ji pod postel. Nasadil si ji akorát vždy před kontrolou na záchodě v nemocnici. Absolvoval další sérii jakýchsi experimentálních injekcí za 1500 korun. Bude tam jezdit každý rok do konce života. Nádherné vyhlídky. *** Bruno dovzpomínal na tuto ošklivou kapitolu. Pohladil si své zjizvené břicho, chrastící koleno a vrhl se na studium k závěrečným zkouškám. 15. Bylo pondělí. Písemná část závěrečných zkoušek. Bruno byl od neděle v Novém Jičíně u otce. Ráno se vzbudil, letěl na záchod. Měl hroznou sračku. Nedokázal si to vysvětlit. Možná nervy, možná nějaká nemoc. Vzpomněl si na Jamese. Ten dělal přijímací zkoušky v alergickém záchvatu. James měl zimnici a motala se mu hlava. Bruno dostal sračku a bolesti krku. Celý den proběhl v celkem pohodovém tempu. Bruno se sám divil kolik toho vlastně umí. Dokázal odpovědět na 20 otázek ze třiceti. Psal čtyři hodiny v kuse, až se mu na pravém prostředníčku udělal puchýř. Dobrý den. Doufá ve trojku. Zdravotní stav se ale nelepšil. Spíše naopak. Okamžitě ten den odjel domů. Na zkoušky si vzal sako, které je díky tropickým vedrům úplně propocené a smrdí, jakoby se do každé kapsy vychcal tchoř. Malá zastávka v Novém Jičíně. Bruno už neměl peníze na to jet dále. Od Patrika si musel půjčit 20Kč.
30
„Bruno, už jsem si objednal notebook. Bude to super. Zapaříme nějaký hry, aspoň tu nebude nuda.“ „Ty seš hajzl. Já na notebook šetřím jak blbej, aby mě z toho psaní doma nebolela řiť a on ho dostane.“ „To víš, možná se taky dočkáš překvapení.“ „Možná jo. Ale moc bych na to nespoléhal.“ Řekl si zklamaně Bruno sám pro sebe. „Něco jsem napsal.“ Ukázal Patrik své naškrábané povídky na recyklovaném papíře. Byly tam i básně. Básně Patrikovi vůbec nešly. Chyběl tomu oheň, ale některé povídky byly hodně zajímavé. Takové hluboké kontrasty mezi láskou a smrtí. Občas dost podařené hrátky se slovy. To by Bruno nečekal od člověka, který byl kdysi po uši zamilovaný do jedné vesnické buchty. Pořád jí olizoval záda a předl: „Hmmm, tvý záda znám dokonale, hmmm.“ V překvapování pokračoval. Když Bruno dnes opět přijel, uviděl Patrika spát. Odpoledne. Je jasné, že tam není kromě chlastu co dělat. Taky by asi spal. Bruna ale rozesmála ta situace. Jako houmles polehává doma. Není do čeho píchnout. Maturita v kapse. Hovno ze života. Zajímavé. Samozřejmě, takový kretén to snad nebyl. Zvláště, jakmile navrhl: „Četl jsem Na Cestě od Jacka Kerouaca. On se prostě jen tak rozhodl, že bez peněz objede celou Ameriku. Pak o tom napsal knížku.“ „Zajímavý týpek.“ Prohrabával si prsty bradku. „Možná něco takovýho udělám. Ale asi jenom kolem Český Republiky. Možná bych se stavil na Slovensko nebo do Polska. Ve dvou by to bylo zajímavější, jel bys?“ „Jo, klidně. Bez peněz jsem stejně pořád, žádná změna.“ Souhlasil bleskově Bruno. Patrik vyskočil z postele a začal hrabat v knihách. Hledal atlas Čech. „Nemám žádný plán. Právě bychom to mohli udělat celé spontánně. Každý si vezme tři stovky na vlak do Brna a odtud už… kdo ví?“ Nechal otevřenou konverzaci. Okamžitě se předháněli v nápadech jak získávat peníze, kam jezdit a tak dále. Bruno viděl jednou v televizi jak se žebrá v Praze na hlavním nádraží. Podělil se s bratrem o některé techniky. „Jo a budeme žebrat, možná to bude zábava. Víš jak – člověk má poznat všechno. Jinak se z něho stane bezejmenná hnida.“ „Staneme se bezejmennou hnidou, abychom tak neskončili, logické.“ Reagoval s úsměvem Patrik. Konverzovali tak ještě dlouho. Bruno k večeru odjel domů. Bylo mu zle. Začínal mít horečku a měl hrozně těžké zavazadlo na internát. Plahočil se jako vůl. Vrávoral. Cestou si jenom říkal: „No tak, už to tělo vydrželo ledacos, šlapej!“ Nakonec došel úspěšně domů. Přemýšlel o tom nápadu. Nebyl vůbec špatný. Časově neomezená soulož s Českou Republikou. Druhý den ráno se dozvěděl od doktorky, že to ta jeho nemoc není žádná alergie na závěrečné zkoušky, ale obyčejná angína. Nasadila mu antibiotika a poradila hodně kloktat a plivat. Bruno doma vylehával, každou chvíli plival do umyvadla hleny, žral antibiotika a poslouchal starého dobrého Louise Armstronga. Přišel k němu jeden známý. „Ahoj Bruno, v pátek slavíme ukončení roku. Jseš pozvaný. Je tam chlast zdarma.“ „Do prdele.“ „Proč ‚do prdele‘?“ „Nemůžu chlastat. Beru antibiotika, dostal jsem angínu.“ „To je blbý, ale mohl bys přijít i tak, ne? Bude to taková akce, nemusíš pít.“ „Já se v takový společnosti ale jinak nebavím.“ „To zvládneš. Kdyžtak si dáš jenom pár piv.“ „No nevím. Moc se mi tam nechce.“
31
„Bude tam super rocková hudba. Pátek je ještě daleko, ne?“ „To je pravda, snad se z toho dostanu, dík za pozvání.“ A šel každý po svých. Bruno plivat hleny, známý zase otravovat někoho jiného. Přemýšlel o tom nad cigaretou, která mu kvůli té nemoci vůbec nechutnala. Zanadával si a šel se dívat na televizi. Mozek mu nestíhal. Nebavilo ho číst, učit se, přemýšlet. Chtěl zemřít. Půd sebezáchovy ho vyslal však raději tupě zírat na bednu. 16. Ve středu vyrazil opět do Nového Jičína. Doktorka mu radila, aby nechodil na přímé slunce a pokud možno nekouřil. Vyšel ve čtyřiceti stupňovém horku na cestu. Slunce mu pralo do tváře. Zapálil si cigaretu a pokračoval. Měl toho v tašce zase hodně. Především knihy a CD pro Patrika do notebooku. Ať má co hrát. Musel se po cestě stavit k jedné tetě, která mu měla dát peníze na cestu, jak byli domluvení. Avšak byl v časovém skluzu a jakmile přicházel na nádraží, mohl svému autobusu leda zamávat na rozloučenou. Šel tedy na vlak. Nenáviděl vlaky. Stejně jako cesta z Nového Jičína do Fulneku i z Fulneku do Nového Jičína – trvala hodinu. Bylo horko. Neměl přísun tekutin a z antibiotik se mu točila hlava. Další zkurvený den. Jel na černo. Pomstil se Českým Drahám za zdlouhavou cestu a čtyřiceti stupňové vedra. Došel pracně k domu svého táty. Bylo zamčeno. Vyšel na zahradu za domem. „Tady jste. Jaktože je zamčeno?“ „Všichni jsou tady, kdo by hlídal barák?“ Odpověděl otec, jakoby vlastnil domácí kino a měl v trezoru půl miliónu. Sedl si k nim na deku. Dali mu zmrlinu a colu. „Tak co? Vlastně jsi nám neřek. Jak jsi dopadl?“ „V pondělí jsem měl písemné zkoušky. Bude to tak za tři. Psal jsem čtyři hodiny v kuse.“ Vysvětloval Bruno svojí situaci. „Aha. A co bude zítra?“ „To mám praktické.“ Byl pod výslechem ještě chvíli. Otec mocensky popíjel levné víno a vykládal všem svůj názor na ženy, staré, miliónkrát dokola omílané, historky z vojny a problémy v práci. Klasika. Bruno Janě vysvětloval, že teď bere antibiotika, ať mu nenalévá. „Vrávoral jsem v pondělí s tou taškou a myslel jsem, že zdechnu.“ Vysvětloval poraženecky. Po chvíli se rozběhl rozhovor o rvačkách. Seděly tam taky dvě jeho sestry. Patrikovy pokrevní. Byly taky napůl černé jako Patrik. Otec zrovna vykládal historku o bandě cikánů, jak jednomu dal přes držku a ostatní utekli. „Podle mě je to chlapský primitivismus.“ Reagovala Jana. „Vždyť je to hnusný. Se pořád prát. Chlapi jsou tak agresivní. Hlavně Patrik. Poslední dobou je hnusnej.“ Přidala se Eliška, obtloustlá sedmnáctka s nezajímavým obličejem. „Ne ne, chlap se musí umět postarat o ženskou. Musí na ni dávat pozor.“ Rozumoval otec a usrkl si vína. „Ale hovno, vy chlapi jste všichni stejní. Agresivní primitivové.“ Stála při svém Jana. „Někdy je to zajímavé. Člověk si od toho občas odnese dárek.“ Ukazoval Bruno na místo pod okem, kde mu už zmizel monokl. Jana se usmála. „Třeba Pája.“ Vpustila se do konverzace Markéta, stejně stará sestra Elišky. Máchala usměvavě rukama. Měla na sobě náramky, laděné do stylu šedesátých let a taky se vždy ráda držela trapných keců o lásce. „Ten Pája, co byl s námi nedávno na diskotéce, jak se tam Patrik porval?“ Zbystřil Bruno. „Jo ten.“ Odpovídala napůl černá Markéta. „Co je na něm agresivního? Vždyť je to debil.“ Sdělil svůj úsudek do éteru Bruno. „Páju dáme Elišce, je hodnej.“ Domlouval Otec.
32
„To ne. Je divnej. Strašně nervózní a výbušnej.“ Bránila se Eliška. „Je to debil.“ Opakoval Bruno. „Chlapi jsou primitivové.“ Opakovala Jana. „Jano, to není primitivismem. Chlap, který má IQ 160, se ti klidně porve. To je v instinktu.“ Bruno si instinktů nesmírně vážil. Vždy tvrdil, že jenom díky nim lidstvo přežilo. Lidé mají někdy totiž hrozné filozofie a názory na svět. Tohle mu odkryl Nietzsche. A Bruno rád naslouchal instinktům. Cítíte se v některé společnosti divně? Trapně? Bolí vás z toho hlava? Chce se vám srát? Odejděte. Bruno se začal cítit divně. Požádal o klíče od domu a odešel. Nahoře v pokoji si začal, na doporučení jednoho známého, číst Bukowskiho. Bylo to podle něj vtipné. Bukowski sice nevěděl a neznal mnoho věcí. Kolektivní uzel a tlaky ze všech stran z něj však udělaly to, čím byl. Bruno byl rád za další spřízněnou duši, která ale v roce 1994 zemřela. No nic, život jde dál. Nietzsche je taky dávno mrtvý. Bruno přemýšlel o vysokých věcech. Nadpozemských a pomalu se dostával do meditační hladiny, když v tu chvíli vtančila do pokoje obtloustlá Eliška s umělým výrazem. „Patrik tu ještě není?“ Zeptala se. „Není, hraje fotbal.“ „A kdy příjde? Ty posloucháš Armstronga? Dobrý, že?“ „No dobrý, padej!“ Řekl otráveně. „Debile.“ A odešla. Podobně se to táhlo až do večera. Když Patrik přišel, vyhazoval aktivní Elišku on. Jakmile mu docházely síly, pomáhal zase Bruno. Eliška byla dementní obtloustlá puberťačka. Chtěli jít spát. Oba byli ospalí a jednoho z nich navíc příští den čekala praktická zkouška. Sestry se ve vedlejším pokoji nakřáple smály a Eliška do toho tlumeného rachotu občas zazpívala. Bruno se nasral. „Jdu jim něco říct, kačenám.“ „To nepomůže.“ Vzdával to předem Patrik. Otevřel dveře. „Jste piče, nebo co? Musíte furt řvát, vy zkurvené krávy? Chceme spát.“ Holky se na něj jenom dívaly. Bouchnul dveřmi a šel zpátky. „Určitě to nepomůže.“ Trval na svém Patrik. Taky po pěti minutách ječely zase a možná ještě více. Tmavší z bratrů pokračoval tedy ve své řeči. „Asi mám občas násilnické sklony, ale nejradši bych jim teď rozkopal držku.“ Bavili se podobně ještě půl hodiny, Bruno dvakrát otvíral okno, aby mohl vyplivnout hleny a usnuli. Praktické zkoušky dopadly skvěle. Bere stále antibiotika, takže žádné oslavy nebudou. Životní období na hovno. Nesnášel čekání. Nudu a činnosti, u nichž se nerozvíjel. Nemoci ho odrovnávaly. Samé nudné pití vody, plivání hlenů, ležení, chcaní… 17. Bruno měl 182 centimetrů a sedmdesát kilo. Byl to fotbalový útočník, kterého právě koupila Borussia Dortmund z klubu Sparta Praha, kde hrál už dva roky v základní sestavě. Fyzickou kondicí příliš nevynikal, ale byl rychlý jako ďábel a uměl si pohrávat s balónem. Německy mluvil celkem slušně, takže neměl po přestupu větší problémy s adaptací na nové prostředí. Naopak. Hráli s ním v týmu už dva Češi, navíc reprezentanti. Na tu čekal zatím marně, ale po sezóně se snad dočká. Jeho tvář a vtipné výstřelky, kolující v novinách, zajistily klubu další dva tisíce stálých fanoušků na stadiónu. Po dvou třetinách náročné sezóny nechal majitel klubu vyrobit plakát Bruna, jásajícího po vstřeléní gólu, na němž bylo napsáno:
33
HVĚZDA KLUBU! BRUNO WURM 31 zápasů, 28 gólů Majitel ho vyvěsil do všech vstupních dveří. Bruno byl rád, že za svůj život kápl vždy na správného trenéra a správný tým. Byl teď zvyklý vyhrávat. Za pár dní se hrál důležitý zápas. Bylo to Německé finále Ligy mistrů proti FC Bayern. Všichni němečtí fanoušci byli hrdí na svou zemi, že se oba jejich týmy dostaly do společného finále evropského poháru. Bruno dostal novou smlouvu s mnohem lepším ohodnocením. Ve dvaceti letech se pomalu stával jedním z hlavních pilířů týmu. Všichni věřili, že právě on vstřelí rozhodující gól. Spolu s obráncem Christianem Wörnsem moc netrénovali. Wörns byl o deset let starší, ale lepšího člověka, se kterým by chodil na pařby si nedokázal představit. Vynechali trénink a šli raději chlastat pivo Amstel. Neměli rádi bary, kde nečepovali české pivo, ale nervozita z nich sálala až moc. Potřebovali se jenom opít jakoukoli sračkou, co nejbližší výčepní dá. Za tu noc se pořádně ožrali, rozdali každý padesát autogramů, z nichž byla snad polovina ženským na prsa. Jakmile byl Bruno nalomený tak, že už nemohl přijímat polibky vášnivých fanynek, odvezl je šofér Hugo domů. Hugo byl černý a spolehlivý. Bruno si přál vždycky černého sluhu nebo šoféra. Chtěl tak udržet alespoň z části dávnou otrockou tradici. Byl na něj ale hodný. Je vděčný každému, kdo jej bez keců odveze opilého do postele. S Wörnsem si vzali sebou každý jednu fanynku. Nastaly sexuální orgie. Za těch pár dní seděl už v letadle. Letěli s týmem do Španělska zahrát to finále poháru. Hrálo se totiž na neutrální půdě, takže cestovali daleko. Byli uvolnění. Brunovi bolestivě tepalo v hlavě ještě z předešlých nocí, kdy se s Wörnsem opíjeli do němoty. Slavili domácí titul. Nedával ale na sobě jakoukoli únavu znát. Všichni na něj totiž spoléhali. Potom k němu přišel Daniel Haas. Náhradní gólman, který sice hrát nebude, ale na soupisce je. „Wurme, zahulíme? Letušky jsou nadržený. Vzadu bafnem brko a pak to s nimi rozjedem.“ „Danieli za pár hodin máme zápas.“ „To zvládneš vole. Se musíš trošku odreagovat, ne?“ „Já nevím. Jenom lehce si prásknu. Potřebuju mít pak čistou hlavu.“ Upozorňoval Bruno. Letušky byly dvě. Moc pěkné buchty. V těch uniformách jim to seklo tak, že po nich celý tým nadrženě koukal, včetně trenérů. V letadle měli k dispozici malou kuchyň. Odtud tráva snad nepůjde cítit. Bruno měl největší plíce, takže začal. Nasál do sebe kouř a držel. Letušky skandovaly. Bradavky jim skákaly radostí. „Tlač, tlač, tlač, tlač, tlač!“ A Bruno tlačil drogu do hlavy. To se opakovalo u každého třikrát, dokud necítili rozjezd. Pak seděli v té malé kuchyňce na podlaze, vyprávěli si vtipy. Daniel s Brunem každý líbal svou letušku. Rozdali si to tam oba páry. Šukali spolu až do přistání. Mezitím na ně klepali trenéři: „Co to tam děláte?“ Šukali dál. K večeru stál už Bruno se svým týmem na hřišti. Byl pověstný rychlými průniky a kdykoli chtěl, dal jakékoli obraně gól. Dnes se mělo ukázat. Daniel Haas na něj koukal ještě zhulený z lavičky. Přiblble se usmíval. Zápas probíhal v příliš hektickém tempu na Brunovo vnímání. Byl dnes pomalejší. Neviděl pořádně balón. Nedostal se ke střele a ve čtyřicáté minutě byl vyloučen za nadávky rozhodčímu. „Co to pískáš, čuráku! Chceš přez držku?“ Reagoval na pískot. „Červenou, ty buzerante, já tě zabiju!“ A rozběhl se k němu. Spoluhráči ho drželi za dres. Jejich pohledy byly smutné. Pohledy lidí, kteří bojují celou kariéru za tento den – a
34
neznámá krutá síla jim podkopává nohy. Jako by jim umíral nejoblíbenější syn a s ním se potápěl celý svět. V jejich očích byl smutek a temno. Za vztekajícím se Brunem ležely usmrcené fotbalové duše. *** Odsedl od počítače a zanadával si. Bouchl do klávesnice, zakouřil si, vysral se, sežral další tabletku antibiotik a obnovil si uloženou pozici na jedné skvělé počítačové hře, kde hrál zrovna s Dortmundem finále Ligy mistrů proti FC Bayern Mnichov. 18. V neděli odjel za babičkou do nedaleké vesnice. „Bruno, tys přijel?“ „Ahoj. Možná budeme hrát dneska fotbal.“ „Byl tu Zbyněk,“ tak říkala Ptákovi, všem jeho kamarádům říkala Zbyněk „a povídal, že se máš za ním staviť.“ „Možná za chvíli. Musím se napít. Je horko.“ Vyrazil pro láhev chlazené minerálky. „To sů strašné vedra. Enem to moc nepřeháňajte s tým fotbalem.“ Doporučovala babička. „Jasně.“ Bruno tam chvíli posedával. Chtěl si pohladit kočku. Byla divná. Táhla z ní smrt. Pořád srala kolem hnědou vodu a bolestivě mňoukala. „Babko, co je s tou kočkou?“ „Je náká divná. Já vím.“ „Pořád kolem sere. A z prdele jí lezou malé bílé žížaly.“ „A co jí leze?“ „Z prdele, podívej.“ Nechal obhlédnout situaci babičce. Ta stejně nic neviděla. Byla napůl slepá. „Já ji koupím nějaké prášky, až pojedu nekedy do Fulneka.“ Rozhodla. „Ona se trápí. Udělám to postaru. Jestli to z ní nevyženu, utratím ji.“ Otočil Bruno. „Já nevím. Enem sa hen něčím neposekaj.“ Souhlasila s Brunovým návrhem. Začal proces léčení. Asi to byly roupy nebo co. Nebyl zrovna lékařský odborník. Nalil do starého lavoru vodu. Byla teplá, příjemná. Myslel si, že to roupy snad alespoň z části odplaví. Našel kočku, jak zrovna sere slepicím do žrádla tu hnědou vodu. Táhla z ní smrt ještě mnohem více. Byl to žalostný pohled. Chytil ji a držel tak, aby ho neinfikovala. Držel ji v natažených rukou před sebou. Dostala strach. Začala srát. Teklo to z ní proudem. Smradlavá kaše míchaná bílými háďátky se jí linula z řitě. Bruno dával pozor, ať ho neinfikuje. Nevěděl, jestli jsou kočičí roupy kompatibilní s lidským tělem. Nechtěl raději nic riskovat. Už tak to byl dost morbidní. Na oblíbenou kočku vzpomínat ve zlém. Dostal se k lavoru s vodou. Bylo léto. Voda byla příjemná. Když se Bruno s kočkou spustil nad nádobu, uviděla jak se slunce leskne o hladinu a zběsile začala nádobu tlapkama objímat. Podobně když se člověk nechce dostat do dveří a někdo ho násilím tlačí. Drží se, svině. Nejde tam vtlačit. Lavor byl celkem malý, nešlo to snadno. Ječela ještě hysteričtěji. Brunovi se to nakonec povedlo. Namočil jí prdel, v tu chvíli ale nekontrolovaně vystřelila a posrala mu celé předloktí. Na rukách měl samou odpornou, hýbající se bílou žížalku. Utekla. Bruno odletěl k nejbližšímu umyvadlu a dokonale se umyl. Po dobrém to nešlo. Začal tedy proces utrácení. Celkem se naštval za to posrané předloktí. Skočil si do kůlny a chytil první sekyru, kterou uviděl. Předtím se zeptal babičky: „Není tady ještě po dědovi nějaká flinta?“ „Počkej Bruno, hen tam sa skočím podívať.“ Slyšel jak babka prohrabuje skříně. A po chvíli přišla. „Asi sem to prodala strýcovi.“
35
No nevadí. Nyní se sekyrkou na rameni hledal po dvoře zaběhnutou kočku. Pila mléko. Chytil ji a poodnesl na nedalekou louku, kde se pásli beránci a ovce. Slunce pronikalo skrz listy stromů Brunovi do akce. Položil jí hlavu na špalek a chvíli mířil, aby se náhodou nesekl do ruky. Nejenže by to bolelo, taky by se dostaly vajíčka těch žížal do krevního oběhu. Bruno nechtěl zemřít jako jejich kočka. Dvakrát tak mířil sekyrou, najednou zrychlil pohyb a rázně ji sekl přes krk. Sekyra byla tupá. Nic jí to neudělalo, jenom nalomilo vaz. Kočka zaječela, jakoby umíralo prase. Smrtelný řev na celé kolo. Potom se snažila ještě instinktivně utéct z jeho sevření. Málem se jí to povedlo, včas ji ale zachytil za zadní nohu a kočka mu znovu posrala předloktí. Byl vzteky bez sebe. Už nepoužil špalek. Chytil ji pod krkem a tupou sekyrou ji na zemi v agónii umlátil. V očích se mu blýskal vražený pohled a srdce mu bušilo o závod. Když bylo po všem, pořádně si kočku prohlídl. Bulvy jí vyskočily z hlavy a visely už jen za nervové vlákna. Krk nebyl přeseknutý. Ani jí netekla krev. Byla umlácena. Bruno ji chytil za přední packu a odtáhl do kotelny. Rozdělal chemickými roztopovači oheň a hodil jí do kotle. Žhavé ohnivé jazyky změnily barvu na modrou. Byl to hypnotizující pohled. Zavřel dvířka, umyl si posrané ruce, pro jistotu i obličej a zapálil si cigaretu. Cítil se už uvolněně. Přišla k němu babička. „Bruno, zavolala jsem zrovna veterinářovi. Prý to léčení nestojí moc peněz.“ „Jako těch roupů?“ „Tu kočku bych mohla odvézt zítra.“ „Už jsem ji utratil.“ „Cože?“ „Zabil jsem ji.“ 19. Den před závěrečnýma zkouškama nainstaloval Bruno do počítače novou hru, kterou James přinesl. Jeho závislost byla taková, že mu ujel autobus na internát. „Mami, asi mi ujel autobus.“ „Jak ujel?“ Otočila se na Bruna se zděšeným výrazem. „No ujel.“ „A co budeš dělat? Ty jsi tak nezodpovědný!“ „Pojedu zítra ráno.“ „To nestihneš!“ „Stihnu, v klidu.“ A odebral se do pokoje pokračovat ve hře. Cesta ráno měla své úskalí. Bruno se díval do noci na film s Brucem Willisem a tak v autobuse vyčerpaně pospával. Potkal spolužáka: „Ahoj Orene, umíš na zkoušky?“ „Bruno, mě včera vytáhli kámoši do hospody na pivo.“ Sundal sluneční brýle a ukázal své zarudlé oči, pokračoval. „Jsem nakalený ještě teď. Budeš mít přípravu, zrovna když já budu mluvit. Uvidíš tu akci. Jak se mlčí. Ohlušující ticho – neřeknu nic.“ A nasadil si své sluneční brýle zpátky. V Rožnově si dali kafe z automatu, Bruno se na intru ještě vysral a snědl tyčinku 3Bit. Stihli slavností zahájení akorát. Měli jít pod kudlu hned během patnácti minut. Stihl si ještě dát panáka, který mu Oren koupil k svátku. 11. června je Bruna. Jakmile měl po všem, vyšel ze zkoušecí místnosti s přiblblým úsměvem. Začal všem vykládat, že jim vytřel zrak. Přál Orenovi, ať si z toho nic nedělá – třeba přivřou oči. Šlo se chlastat. Jak postupně hodiny přibývaly, množilo se to v hospodě spolužáky, kteří to měli už za sebou. Chodili zapíjet žal a někteří už slavit. Nikdo ale nevěděl na čem je. Akorát Bruno si byl jist sám sebou. K večeru se konalo slavnostní ukončení. Na blbém učilišti toho bylo tolik slavnostního, že by tomu člověk málem nevěřil. A tak se tedy na
36
slavnostní ukončení vydal Bruno slavnostně ve velké náladě. Všichni čekali. Netrpělivě. I spolubydlící kriminálník Láďa. „No ty vypadáš.“ Zařval na celé kolo kriminálník. „Ahoj.“ „Kolik jsi toho měl?“ „Celkem hodně. Takhle nakalený tady ještě asi nikdo není. Musím se rozběhat.“ A opile sprintoval z jedné strany chodby na druhou. „Myslíš, že ti to pomůže?“ Zeptal se Láďa. „Jsem o tom přesvědčen.“ Zakoktal se u slova „přesvědčen“ a pobíhal dál. Nastal čas. Při zajisté velmi interesantním projevu toho moc nevnímal. Akorát sledoval ústa předsedkyně a čekal na jméno „Bruno Wurm,“ aby mohl konečně vypadnout. Jakmile vyšli ze školy, mával papírama a řval na celé kolo: „Já jsem elektrikář! Sice nevím k čemu to je, ale jsem elektrikář!“ A potom už jenom registroval piva, které k němu přistávají. Tma. Mlha. Byl na cestě do samoobsluhy. Tma. Mlha. Vyšel ze samoobsluhy s cigaretami, přitom neměl předtím žádné peníze. Tma. Mlha. Najednou rána do hlavy. Zase začal trošku vnímat. Byl na internátě ve výtahu a vystoupil v jiném patře. Bylo to dívčí patro. Potkal prsatou blondýnku a černovlásku s nádhernou prdelí. Kamarádky, jimž vždycky kradl jídlo. „Ahoj brouku, ty jsi zase zlobil?“ „Holky, jenom trošku. Ahoj černovlásko!“ Chytil ji za tu nádhernou prdel a políbil na čelo. „Ahoj blondýnko!“ Pokračoval provokativně a držel se prsaté blondýnky. Jakmile se však chtěl s nimi vydat na pokoj, zastavila ho vychovatelka. „Co tu děláš? Po deváté hodině jsou návštěvy zakázané.“ „Paní vychovatelko, oslavuju ukončení. Víte, bude mi to tady možná chybět, hlavně když se dívám na ty dvě. No řekněte.“ A poplácal vychovatelku pobízivě po ramenou. Ty dvě se culily studem. Říkaly si o tvrdou soulož. „To určitě. Vždyť si byl tady u holek málem jako doma.“ A vsunula Bruna do výtahu. Ten už nestihl nic říct. Jel do svého patra. Tma. Mlha. Akorát registroval záblesky obličejů, které měly něco důležitého na srdci. Na pokoji si málem rozbil hubu o roh stolu a šel spát. Ráno na něj čekaly úsměvy všech, co ho ten večer potkali. „No tys vypadal.“ „Ožralý jak dělo.“ „Pěkně jsi to rozjel.“ Předháněli se ve stanoviscích. Vylezl si ven zakouřit. Za chvíli šly kolem černovláska s tou prsatou blondýnkou. Vyměnili si žhavé pohledy a každý šel po svých. O víkendu ho čeká koncert Ozzyho Osbourna. Láďa se na něj třese už několik týdnů. Potřeboval šetřit síly. Alkohol prý ruší účinky antibiotik. Nebude raději nic riskovat v tak důležitý víkend. Odjel odpočívat domů. Když čekal v Novém Jičíně na zastávce přípoj zjistil, že má ještě do odjezdu 20 minut. Stoupl si do nepsaného kuřáckého koutku a zapálil cigaretu. Přistoupil k němu o hlavu menší chlápek s utrápeným pohledem, v ruce držel nejlevnější cigaretový balíček na trhu. „Ahoj, půjčíš mi oheň?“ „Jo jasně.“ Podal utrápenému chlápkovi zapalovač. Po chvíli ten člověk trhl hlavou na stranu směrem k Brunovi. Asi ho to stálo hodně přemáhání, ale evidentně potřeboval být na chvíli osobní. Musel se někomu vylít. „Můžu se tě na něco zeptat?“ „No… jistě, klidně se zeptej.“ Znejistěl Bruno. „Už jsi někdy zažil strašnou bolest?“ Řekl neznámý a přitiskl si pěst k srdci. „No mě je 20 let. Asi na bolest teprve čekám.“ „Vidíš. Já ano.“
37
Bruno si potáhl. Vyčkával pokračování. Tomu chlápkovi se něco rýsovalo pod tričkem. Byl přesvědčen, že je to podprsenka. Určitě má podprsenku a zařezané tanga v řiti. „Žili jsme spolu 7 let. A ta mrcha mě po takové době opustí, přitom si za to můžu sám. Jsem blbec.“ Bruno se nedokázal na nic soustředit. Negativně ho rozptylovala ta podprsenka. „Kámoš prohrál v kasinu všechny peníze, přišel o střechu nad hlavou. Vzali jsme ho z dobré vůle k sobě. Netušil jsem, že se s mojí holkou zná.“ „Aha.“ Začalo mu být z těch keců špatně. „Popíjeli spolu, bavili se a jednou jsem je přistihl.“ „To muselo nasrat.“ „A jak. Víš, musím ti něco říct. Já nejsem normální chlap jako třeba ty.“ Koukal na podprsenku. „Chápeš to? Tohle tělo je omyl. Jezdím tady už dva roky na hormonální léčbu, půjdu na operaci.“ „Jo, už chápu.“ Zasraný transsexuále. „Já jsem jí řekl všechno. Všechno o mě věděla už dávno, ale stejně mě takhle podvede.“ Vysvětlil jenom ten chudák. Bruno přemýšlel, co vlastně čekal. Měl to v hlavě patrně pokřivené z těch marných zaláskovaných seriálů: „řeknu ti vše, budeme žít šťastně.“ Hrozný konec nesnesitelného člověka. Nechá se přeoperovat. Udělá dobře, myslí jako ženská v odporném obalu. Pokračoval dál: „Asi sis všiml, že tady pod tričkem něco mám.“ „No.“ „To jsou obvazy.“ „Víš co, mě už to jede. Promiň. Přeji ti zatím hodně štěstí, ahoj.“ Odešel Bruno s přesvědčením, že to podrprda byla. Určitě ano. 20. V pátek ráno zazvonil u Wurmů zvonek. Byl to Láďa. Dostatečně nadržený na koncert v Praze a dostatečně ve stresu. „Bruno, mám malý problém.“ „Jaký problém?“ „Na autě se mi už totálně vyjely pneumatiky. Lezou z toho dráty.“ „Kurva! Jak tam pojedem? Nemáš nějakou rezervu?“ „Mám dvě zimní gumy.“ „Zimní gumy, super.“ „Musíme je nasadit.“ „Nedá se nic dělat. Praha je daleko. Kurva daleko. Tím tvým autem ještě k tomu.“ „Hele neurážej mého veterána.“ Láďa byl na svou Škodu 120 nesmírně pyšný. Bruno jako jedinou výhodu viděl to – že jezdila na plyn, což ušetřilo většinu nákladů. Od trafikantky Marcely neměli už ani korunu navíc. Vyrazili tedy ještě na Láďovo stanoviště měnit zadní gumy. „Tohle jsou zimní jo? Vždyť je to úplně hladké! Michael Schumacher má zimní pneumatiky?!“ „Neboj, těch pár kilometrů to ještě vydrží.“ Přesvědčoval Bruna. „No doufám. Dostávám strach o svůj život. Mám strach za svět, aby nepřišel o svého génia takhle blbě.“ „Génia jo?“ „Spisovatele s aplikovanou filozofií – a teď se zabiju ve Škodovce 120 na trase mezi Brnem a Prahou.“ Držel hlavu zpříma a koukal do dáli.
38
„Drž hubu, podej mi radši první rezervu.“ Začal montovat zrezavělé šrouby. Na některých kolech byly místo čtyř jenom tři. Jízda takovým vrakem se rovná blízké smrti. Utratili ale už tak dost. Risknout se to muselo. Po dvou nervózních cigaretách konečně vyrazili. Nebylo tam autorádio, spolujezdec tedy spal. Za Brnem předal Láďa u McDonalda řízení ospalému Wurmovi. „Vstávej, vole. Já jsem včera celý den makal. Zpátky budeš řídit ty. Já jsem děsně utahaný.“ „Co?“ „Nechci se nabourat. Musím tě před večerem naučit pořádně jezdit.“ „Nemám oko na pravou stranu, budu to škrtat do mantinelů.“ Upozorňoval Bruno. „Aspoň to zkus.“ Přesedli si tedy. Auto bylo hrozně slabé. Když s tím jezdil ještě nedávno, nevytáhl to na víc, než 70 kilometrů v hodině, což je na dálnici celkem problém. Nastartoval, rozjel to a najel si do dálničního pruhu. Než získal cit pro volant, motal s autem jako opilec ze strany na stranu. Řidiči museli šílet. Nakonec to ukočíroval. Začalo ho řízení bavit. Do kopce jel maximálně 60 km/h, z kopce se však rozjel na fantastických 110km/h – alespoň na moment ho nepředjížděly kamióny. Děsná radost z nadsvětelné rychlosti celé prorezavělé karosérie. Jakmile Láďa neměl co kritizovat, převzal si řízení se slovy: „Myslím, že nás v noci nezabiješ. Možná.“ Před hlavním městem vytáhl Bruno svou padesát let starou mapu Prahy po dědovi. Strahovský stadión ještě v té době patrně neexistoval, ale jeden známý mu tužkou naznačil kde asi leží. Ulice na té dementní mapě vůbec nesouhlasily, řídili se tedy přibližně čtvrtěmi. Nusle, Malá Strana a tak dále. Občas zajeli někam, co před padesáti lety neexistovalo. Postupně se ztráceli a nacházeli. Nakonec někde zaparkovali auto a vyšli pěšky. Ptali se a lezli asi dvě hodiny. Nakonec úspěšně dorazili. Láďa nadával na celý svět. Nestihli první předkapelu. Bruno do sebe kopnul antibiotika a zapil je jedním pivem se slovy: „Nemůžu to přehánět, bohužel.“ „I to jedno pivo s tebou zamává, uvidíš.“ Dedukoval Láďa. Jeho kamarád si myslel svoje. Na Ozzyho přišly snad všechny generace lidí. Byli tam mladí rockeři i staří veteráni. Ty dva hodně překvapila kvalita předkapely Slayer, kterou dosud ještě neznali. V záchvatu fanatismu se dostali před pódium do samotného kotle diváků. Bruno se cítil dehydrovaně. Žádné stánky s občerstvením. Po nějaké době na něj sáhla smrt. V proudu té nádherné zábavy to byl zajímavý kontrast. Začala se mu motat hlava, i když se snažil dýchat, nemohl nabrat kyslík. Nesnesitelná tělesná slabost. Takhle tedy vypadá smrt? Žádný radostný poslední odpočinek, ale totální mozková destrukce, na níž vám dá tělo dostatek času, aby jste si ji patřičně vychutnali. Vteřiny mu byly hodinami. V poslední chvíli chytil Láďu za rameno: „Potřebuju se něčeho napít.“ Láďa se vyděšeně otočil. Chvíli sledoval jeho oči, které se chystaly každou chvíli vyskočit z hlavy. Trochu znejistěl. Nevěděl, jak se v takových chvílích zachovat, ale to už Bruno klesl na kolena a upadl do kómatu. Jeden rocker před nimi zavolal na zdravotníka. Vytáhli ho z davu do uličky před pódiem a tři chlapi ho odnesli na lehátko k doktorům. „Dejte mu nohy nahoru! Potřebuje dostat krev do hlavy. Nahoru říkám!“ Dával instrukce poskokům doktor. „Je úplně zelenej. Má puls?“ Pokračoval. „Jo má, dokonce dýchá.“ Sdělovala nadřízenému velmi zachovalá třicátnice. Najednou otevřel oči. Koukal malátně kolem sebe. Byl tam tým snad deseti lidí. Všichni ho obskakovali. Měřili tlak, svítili do očí baterkou, poslouchali bušení srdce… „Kde to kurva jsem?“
39
„Vy jste nám trošku zkolaboval. Jak se cítíte?“ „Jsem myslel, že zdechnu. Mám strašnou žízeň.“ „Chcete čaj?“ „Ano, prosím.“ „Máte kartu zdravotní pojišťovny?“ Bruno začal hrabat v kapse. „Od čeho máte ty jizvy na břiše? Vás šilo nějaké prase, ne?“ „Na Moravě je těžké sehnat dobrého doktora.“ Podal jedné asistentce kartu pojišťovny. „Vy jste z Moravy?“ Rozhlédl se kolem sebe. „To jsem tady jediný blbec, co zkolaboval?“ „Ano bohužel, my nemáme co dělat.“ Donesli mu čaj, chvíli relaxoval, vykecal se s asistentkami a odešel zpět do publika. Teď už si dával pozor na přehnanou fyzickou aktivitu. Láďa se zasmál, napil se jeho čaje. Zbytek večera proběhl v poklidném tempu. Když se objevil Ozzy, lidi začali najednou šílet. Bruno se ze zdravotních důvodů raději vzdálil na klidnější místo, ale i z této pozice ho uchvacoval geniální kytarista, který Ozzymu hrál. Zajímavý koncert. Nějakým záhadným způsobem se dostali zpět k autu během deseti minut. „My jsme si to museli předtím obcházet jak kokoti.“ „Buď rád, že jsme už tady. Vyjedu ti z Prahy a na dálnici budeš pokračovat sám.“ Sděloval Láďa. Stalo se tak. Celých 250 kilometrů jel Bruno sám. Po odpoledním rychlokurzu řízení mu to šlo celkem dobře. Ani nebyl ospalý a monotónní cesta nijak neunavovala. Měl o čem přemýšlet. Případy, na které sáhla smrt a stali se z nich najednou noví lidé. On se nestal novým. Neměl zásadně co vylepšovat. Vyvíjel se, to bylo v pořádku. Byl se sebou spokojen. Taktéž v pořádku. Samota ho netížila, naopak posilovala. Neměl nové pocity, akorát nechtěl tak brzo zdechnout. Je to, alespoň přirozenou cestou, příliš zdlouhavé a bolestivé. V tu chvíli akorát nenáviděl zákon, který nedovoluje euthanasii. Dovolit přirozeně vybrat člověku kdy chce odejít. Mnoho lidí se postupem času stalo přebytečnými dokonce i sami pro sebe. Ti lidé se nenávidí a prskají jed okolo. Mnoho z nich se zbytečnými narodilo, ale jelikož zatím neexistuje podle většiny nic vyššího než demokracie, není zde ani způsob jak se jich zbavit. Jak ostatním ospravedlnit jejich nutný odchod. Když už to tedy nedokáže společnost, měl by každý člověk sám poznat kdy bude ten správný čas. Se ctí a vztyčenou hlavou. Jako vyšší bytost, ne jenom sprostý, neustále skuhrající, emočně hořký… člověk. 21. Jednou ráno se probudil. Byl to den jako každý jiný. Dnes se bylo ale potřeba vydat do Lipníku kvůli nástupu na střední školu. Bruno si uvědomil, že s tak nízkým vzděláním asi nebude nikdy příliš při penězích, šéfové mu budou neustále srát na hlavu a stane se otrokem. Tedy člověkem, jímž opovrhoval. V České Republice nejsou příliš vysoké podpory v nezaměstnanosti a tedy šlechtické vzdělávání duše bez práce nepřicházely v úvahu. Materiální zajištění. Střední škola. V Lipníku před hlavní budovou stál ředitel a kouřil cigáro. „Dobrý den, pane řediteli. Chtěl bych si s vámi promluvit ohledně přestupu na tuhle školu.“ „Hmmm, dobře.“ Vyfouknul dým. „Počkám na vás uvnitř a potom bychom to mohli vyřídit.“ „Dobře.“ Bruno si prohlížel nástěnky, po chvíli ředitel vešel, zavedl ho do své kanceláře. „No copak máte na srdci?“ Kynul ředitel.
40
„Asi před rokem jsem u vás studoval třetí ročník oboru ‚mechanik elektronik.‘ To bylo v roce 2002. Přešel jsem do třetího ročníku na Učiliště, kde jsem se vyučil elektrikářem.“ Bruno mluvil velice charismaticky a mezi každou větou pokládal různé potvrzující papíry na stůl. „A teď bych rád znovu nastoupil do třetího ročníku k vám, jelikož jsem si uvědomil, že maturitu budu potřebovat.“ „Moment, na chvíli si odskočím.“ Vstal, odešel do vedlejší místnosti. Po pěti minutách. „Ta třída je teď plná, ale počítáme, že letos jeden student s největší pravděpodobností vyletí.“ „Aha.“ „Dáme vám vědět do dvou týdnů, snad vám to vyjde.“ „Děkuji.“ Bruno vyšel z ředitelovy kanceláře celkem spokojeně. Pravděpodobnost, že vyhodí někoho, kdo „je na vyhození“ činí 90 procent. Excelentní šance. Za ta léta už moc dobře věděl, jak to na podobných školách chodí. V momentě, kdy se na vlakovém nádraží chystal odjet domů, zazvonil telefon. Byl to jeden bývalý spolužák, znal ho pod přezdívkou Koleje – miloval vlakovou techniku. „Co potřebuješ, Koleje?“ „Máš zájem o kšeft?“ „Jistě.“ Bruno znal dealera kradených telefonů. Koleje chtěl obchod. „Když máš zájem, koupím od tebe dva telefony Nokia. Kolik za ně chceš?“ Hlas mu zněl tajemně. „Hele, Koleje. Ty nové typy stojí 5000 kus. Normálně je pořídíš za dvojnásobnou cenu,“ „Beru, stav se hned ke mě, dokud jsi v Lipníku.“ „Jak jsi věděl, že tu jsem?“ „Mám okno přímo naproti nádraží, už jsi zapomněl?“ „Vlastně jo, sorry. Hned za tebou skočím, než mi to ujede.“ Bruno vyinkasoval od Koleje 10000Kč. Ty mobily byly pochopitelně levnější. Každý si rád vydělá. Když přestupoval v Hranicích, musel zde trčet ještě dvacet minut. Hrál si se svým telefonem. Sedli si k němu dva cikáni. Jeden menší postavy, svalnatý. Druhý stejně malý. Vypadali jako dva idioti. „Ahoj, kámo. Ty máš mobil?“ „No.“ „Hej, ukaž. Ten jsem ještě neviděl.“ „To je starý šmejd.“ A schoval si ho Bruno do tašky. Cikáni mezi sebou mluvili chvíli Rómsky. Odhadoval, že jeden chce odejít, ale ten druhý se na něj vysrat nechce. Nádraží bylo prázdné. Opravdu nebezpečné. „Už jsi někdy viděl takový nůž?“ Vytáhl svalnatý cikán dlouhou čepel z kapsy. Bruno teď litoval toho, že nemá u sebe svého motýlka (nůž se dvěma rukojeťmi, které se při troše cviku umí pořádně rozpohybovat – dobrá frajeřina). „Hmm, pěknej nůž. Kam vlastně vyrážíte, chlapi?“ „Nevíme. Odkud jsi?“ „Z Oder.“ „Znáš nějakou holku z Oder?“ „Ne, jsem teplouš.“ Odpovídal Bruno. Naštěstí vlak za chvíli přijel. Nastoupil. Bohužel i ti dva cikáni. Ukázal průvodčímu svou jízdenku, cikáni žádnou neměli, ale průvodčí byl slaboch. Nechal je jít. V kupé mezi lidmi
41
přemýšlel kam schovat těch 10000 korun. Vybrali si zrovna dobrej den, tedy jestli se ho rozhodnou okrást. Poslední přestupní stanice Suchdol. Byl v jiném vagóně, podíval se jestli je venku neuvidí. Nikde nebyli. Vyběhl z vlaku do nádražní místnosti, kde v pravé poledne zrovna nebyla živá duše. Pěkná shoda náhod. Běžel dál, ale naproti němu už stál z ničeho nic svalnatý cikán. „Jaktože jsi nás, svoje kamarády, nechal ve štychu? Vždyť nás chytil průvodčí.“ „Hele, musím jít.“ Držel ruce v pěst. Přiběhl druhý cikán. Přitiskli ho ke zdi, drželi mu nůž u krku. Jeden prudší pohyb a měl prořízlou tepnu. Prohledávali ho, ale nemohli nic najít. Nakonec mu sáhli do kapsy v bundě, ale Brunova ruka byla rychlejší. Chytil ty prachy a snažil se utéct. Jakmile však cikáni zaregistrovali nafialovělou barvu tisícikorun, agresivně se po nich sápali. Jeden mu podrazil nohy a druhý pořád máchal tím velikým nožem, rval mu z rukou peníze. Když měli svou kořist v ruce, díval se na ně Bruno už jenom bezmocně, utíkali. Naštěstí se vykašlali na jeho dosluhující telefon, mohl zavolat policii. „Policie Ostrava, prosím.“ „No, mě právě okradli.“ „A kde jste?“ „V Suchdole na nádraží.“ „To je ale okres Nový Jičín, hned vás přepojím.“ Chvíli čekal. Cikáni utíkali. Vydal se za nimi, ale nestačil. Přepojeno. „Policie Hranice.“ „Já jsem chtěl ale kurva Nový Jičín, můžete mě přepojit?“ „No jo.“ Zase chvíli čekal. Kolem něj se tvořil hlouček zvědavců. Staří dědci, co nemají nic ze života. Jenom čumí. „Policie Nový Jičín.“ „No, konečně. Prosím vás, mě zrovna okradli dva cikáni. Jsem v Suchdole na vlakovém nádraží. Můžete sem rychle někoho poslat?“ „Klid, jak se jmenujete, místo bydliště, rodné číslo.“ „Už jste sem někoho poslali?“ „Jo.“ „Tak teda, Bruno Wurm. Fulnek. Rodné číslo 831005/…“ „A jak se to tedy stalo?“ „Vezl jsem si peníze od kamaráda. Měl jsem u nás v bazaru pro něj koupit nějaké mobilní telefony.“ Pochopitelně nemohl říct o dealerovi. „A dál?“ „V Hranicích mě potkali dva cikáni, nasrali se a v Suchdole mě okradli. 10000 korun.“ „Dobře, počkejte si na příjezd naší hlídky.“ Asi po pěti minutách byli ti dva cikáni určitě někde v řiti. Právě přijela policie. Geniální rychlost. „To jste vy? Co se stalo?“ Bruno musel vysvětlovat vše od začátku. Byli nedůvěřiví. Ukázal jim přetrhnutou tisícovku, oválenou větrovou bundu a netknutý ksicht. Možná kvůli tomu nebyl věrohodný. Nerozbili mu držku. To musí člověka zloděj přizabít, aby mu bylo uvěřeno? Po třech minutách vykecávání si sedl na místo spolujezdce do hlídkového vozu a začali s jedním policajtem objíždět celý Suchdol. Místní pajzly a tak. „Jo hochu, na ty černé svině si tady dávej pozor.“ Takal znalecky policajt. „Už to budu vědět.“ Cestou z jedné hospody vrazili při couvání do stromu. Hlídkovému vozu to zkřivilo výfuk. Jestli je každý polda tak neobratný, zločine nechť kveteš! Pochopitelně už nikoho nenašli.
42
Bruno má špatnou paměť na tváře a tou úřední terminologií „oválný obličej, husté vlasy“ se dá taky hovno popsat. Sebrali si nějaké otisky z větrové bundy. Vyfotili do kartotéky ty zpřetrhané tisícovky, opět musel vykládat svou historku a po třech hodinách ho poslali domů. Shrňme to předem – nikdy se nedočkal odškodného, ani dopadení těch dvou. Pouze malého sloupku v regionálních novinách o smůle jednoho studenta, který sebou zrovna vezl tolik peněz. 22. Za pár dní věděli o té příhodě všichni známí. Někteří Bruna chápali, některým to ale dalo příležitost vykonstruovat si své sebevědomí při pohledu na padající hvězdu. Neměli ho rádi. Neměli rádi nikoho. Falešní lidé, kteří pláčou nad svou existencí - dostali příležitost sát, tyto emoční pijavice. „Já bych jim rozbil huby.“ „Na mě by si nedovolili.“ A tak dále. S ním však tato příhoda nic neudělala. Žádné trauma. Pouze dobrá životní zkušenost. Velmi dobrá. Litoval těch vyhozených peněz, které mu později daroval samaritánsky otec. Mohl být přepaden, ale peníze znamenaly v té době opravdu hodně. Potřeboval vzpruhu. Ne kvůli dvěma cikánům. Kvůli lidem! Falešné čubky, co tohle ještě nezažily! Do zbraně! K smíchu. K pláči. Nějakým záhadným způsobem se dostal na jednu diskotéku, která byla ve Vrchách. Vesnice s kostelem a několika baráky okolo, klasika. Přišli tam s Duťasem a Ptákem kolem deváté hodiny večer. DJ, vypadal na sebevraždu – nebyl tam totiž nikdo. Bruno si zašel pro pivo, kde mu atraktivní prodavačka řekla: „Ještě nemám naraženou bečku, musíš chvíli počkat.“ Tedy čekal. Pivo stálo jenom 15 korun. Nádherná cena za čepované zlato. Nic jiného ho v té chvíli nezajímalo. Jakmile měl však v sobě 3 kousky, začínal se kolem sebe koukat. Stále nikdo. Akorát se dostavil Malý John. „To je zabité.“ Řekl John. „Počkej chvíli, rozjede se to, uvidíš.“ Namítnul Pták, a tak čekali. Bruno si přišel pro další pivo. Mladá výčepní byla blondýnka, pěkná prdel, pevné kozy. Zeptala se ho: „Ty jsi z Vrchů?“ „Ne, z Fulneku.“ „Aha, nevíš jestli tady lidi chodí na akce?“ „Já ani nevím, že tu někdy něco bývá. Nevím proč jsem vlastně tady. Máte docela štěstí.“ Dodal ironicky. „To jo.“ Řekla sklesle blondýnka. „Neboj, nějakou útratu ti tady udělám sám.“ Blondýnka se smutně usmála a Bruno šel po svých. Za dvě hodiny to však vypadalo veseleji. Přišlo za nimi hodně známých. Dokonce i holka, s níž se Bruno kdysi trošku zapletl. Ta ho teď nenáviděla, dávala to patřičně najevo. Promluvil s její sestrou: „Ahoj Lenko, že jste se na to nevysrali, zabité co?“ „Aspoň ty se bavíš.“ „S pivem v ruce jsem svým pánem.“ „Aha.“ „Co tvoje ségra, ta mě nesnáší, že?“ „Nenávidí tě.“ Řekla Lenka. Jeho to trošku zaskočilo, ale zasmál se. „To je dobrý.“ Jenom dodal a šel tančit.
43
Nebylo tam zrovna hodně lidí, ale celkem se bavili. Malý John šlohnul nějakému známému 200 korun, tak všechny pozval na velkého ruma. Měl tam jakousi holku, pozval ji taky. Bruno se ho zeptal, aby to slyšela i ona: „Johne, co to máš za kundu?“ „Jak kundu? Chceš do držky?“ Hájila se Johnova holka. „Seš měká, nevrazíš mi.“ Prohlásil Bruno sebejistě. Bylo jí tak patnáct, to bývají holky málo odvážné. Chvíli se na něj dívala, z očí jí šlehala touha někoho zabít. Napřáhla se a dala mu rázně facku přes oko. On se ožrale chytil za postižené místo, podíval se na ni. „To bylo všechno?“ „Chceš ještě?“ „Jo.“ Vrazila mu další. „Chceš ještě?“ „Holka, ser na to.“ „No proto.“ Odpověděla. Byla odvážná, drsná. To se mu zalíbilo. Málokterá dokáže potlačit křesťanské instinkty, hlavně na vesnici. Zbytek večera za moc nestál. Pták se snažil sbalit tu pěknou blondýnku od piva, ale nepovedlo se. S personálem se obtížně zaplétá. Druhý den zavolal Jitce. Holka z Prahy na prázdninách ve Fulneku. Už se s ní letos jednou setkal, ale nechala ho rozdělaného a potom utekla. Byla to skvělá holka. Bydlet tak Bruno v Praze, trhl by rekord a chodil by s ní i déle, než jenom měsíc nebo pár dnů – jak to dělal pokaždé. „Bruno, ty mi voláš? To jsem ráda. Nechceš za mnou přijít? Je tu jenom babička. Ta půjde za chvíli spát.“ „To by bylo pěkný, potřebuju vzpruhu – mám teď trochu problémy.“ „Chudáčku, zase? Kolem tebe se pořád něco děje, viď?“ „Hmm, za moment jsem tam, puso.“ Když přicházel, stála už ve dveřích. Měla na sobě krátké kalhoty, které jí dokonale obepínaly nádherný pevný zadek. Tričko bez podprsenky, bradavky se draly skrz látku. Ty prsa vypadaly, jako by měly za chvíli roztrhnout Jitce celou halenku a vyskočit ven. Nádherný pohled. Bruno se asi deset metrů od ní zastavil a sledoval tu krásu. „Hej, půjdeš dovnitř, nebo si tě mám podat už na ulici?“ Křikla Jitka. „Jestli se cítíš.“ Šel raději dál. Nepřál si být znásilněn před zraky všech vesničanů. Ve dveřích ji dal malou pusu a vklouznul na křeslo do obýváku, seděla tam její babička. Trošku problém. „Dobrý den, jak se daří?“ „Ale to víš, Bruno. Nohu mám v prdeli, hlava mě bolí jak sviňa. Nic mě nebaví.“ „Prostě stáří, že?“ Usmál se na ni. „Máš pravdu.“ Řekla stará babička. Jitka si sedla vedle něj, chytila ho za ruku a upřeně se na něj dívala. Ona se tu vždycky nudila, musela ale dojíždět za svou babičkou kvůli svému zdraví. Byla to astmatička nebo co, Praha je pro takové lidi pěkné svinstvo. „Proč jsi nepřišel už dřív? Jednou jsem byla pro tebe u vás, ale nebyl jsi doma.“ Zeptala se starostlivě Jitka. „Teď jsem neměl moc času. Nikdy nemám na nic pořádně čas. Proto moje vztahy většinou troskotají.“ „Hmm, ani na mě nemáš čas?“ Babička se na ni upřeně dívala, nevěřila svým uším. „Asi půjdu spát. Měj se, Bruno!“ Řekla a odešla.
44
„Na tebe bych čas měl, ale samá akce, teď mě navíc okradli.“ „Okradli?“ „Dva cikáni. Nebudu ti to vysvětlovat, nechce se mi o tom znova přemejšlet.“ „Pojď si zašukat.“ „To je rychlost, neuslyší nás babička?“ „Je na půl hluchá. Jsem nadržená! Udělala jsem chybu, že jsem předtím odešla. Vyčítala jsem si to.“ „No vidíš, já jsem na to ani potom moc nemyslel. Mám teď hodně starostí.“ „Kašli na starosti, chci tě!“ Seděla vedle něj a rytmicky hýbala pánví naprázdno. Její nádherné prsa se vlnily. Chytil jedno, přejížděl po něm tváří a zajížděl jí rukou mezi stehna. Přes kalhoty bylo cítit to teplo. Chvíli si vychutnával tu radost dětských chvil, kdy se neodvážil dál, ale potom jí strhnul tričko, sundal hadry i ze sebe. Jeho zjizvené tělo toho už hodně zažilo. Možná to ty holky rozpalovalo nebo co, protože jakmile se na něj podívala, povalila ho silou na záda a začala sát povadlé péro dokud neztvrdlo. Byla to bomba, při které musel myslet na něco jiného. Na perspektivu hřebíku nebo prohraný zápas Realu Madrid, jinak by se okamžitě udělal. Byla příliš nádherná na to, aby se sní jednalo jako s courou. Nasedla tedy na něj a cválala jako na koníku. Brunova nejoblíbenější poloha, kterou zvládá obstojně málokterá holka. Pumpovala prdelí, sténala… On se kochal pohledem na své ruce jak hnětou ty skvělé pevné prsa. Když to na něj pomalu přicházelo, svalil ji pod sebe a prudce přirážel. Pohovka byla jejich potem doslova nasáklá. Přirážel, přirážel… zabíjel jí svým čurákem. Potřeboval tu kurvu zabít za každou cenu. Šlapko! Vybouchnu do tebe tak, že ti to sperma vylítne ušima! Dorážel a dorážel. Tohle musela babička slyšet. Nakonec byl hotov. Lehl si na ní a cumlal levou bradavku. Musel si odpočinout. „Lásko, to bylo pěkný. Já chci ještě!“ Koukala se zasněně do stropu. „Jitko, ser na to. Víš, že mě to podruhé už tak nebaví. Musím na to být nadržený.“ „Ale Bruno. Broučku. Prosím!“ „Co v tom pořád vidíš? Já nic víc, než dvě těla, co se navzájem masturbují.“ „Já v tom vidím víc.“ Začala mu hladit upocenou hlavu. „Vynechej prosím ty kecy o lásce. Víš, co jsem ti říkal?“ „Ženy jsou jiné, ty dokáží milovat.“ „Necháme toho, kotě. Mám o tobě určitou iluzi, nekaž mi ji. Mám tě rád, jak tě znám teď.“ „Ty mě máš rád?“ „Jo.“ Přeběhl mu mráz po zádech, začínal se cítit nějak zženštile. Lehl si jí přímo mezi její kozy. Obepínaly ho dva radostné kopce, ona ho hladila po tváři. „Tak co bude?“ Zeptala se Jitka. „Já to zvládnu. Ještě moment. Musím počkat na trochu šťávy.“ „Blábolíš, brouku.“ „Možná.“ „Ty nemáš s ženskýma moc zkušeností, viď?“ „Co tím myslíš?“ Chvíli se zamlčela. Byl to nádherný moment relaxace. „Ty se nesnažíš ženu fyzicky uspokojit i když se ti to daří.“ „Daří, jo? Jsi uspokojená?“ „Jo.“ „Když nejsem při sexu šovinista, většinou vyhořím.“ „Už jsi vyhořel?“ Chytila ho za ruku a začala masírovat. „Stává se to. Nechci o tom mluvit.“ „Proč ne?“ „Nechci mluvit vůbec, jsi nějaká jiná. Leze ti na mozek ta samota tady?“
45
„Jo, nesnáším malý města.“ „Já bych si s tebou povídal klidně hodiny, ale to už mě potom nikdy neuvidíš.“ „Ztratil bys iluzi o jedné málomluvné šukně?“ „Asi ano.“ To se jí dotklo. Čekala nesouhlas. „Jseš upřímnej.“ „Ale hovno. Drž už hubu.“ Řekl Bruno, otočil se směrem k ní a vrazil jí prst do kundy. „Už tě nechci, dej tu pracku pryč!“ Nenechal toho. Začali se prát. Dostal facku a kopla ho v leže do břicha. „Mám ti to vysvětlovat, nebo tě poslat rovnou do prdele?“ „Si dělej, co chceš! S tebou jsem skončila, hajzle.“ Začala se oblíkat. Bruno na sebe hodil věci a zapálil si cigaretu, čekal až se vody uklidní. „Chceš taky?“ Nabízel. Vytáhla si svou a zapálila svým zapalovačem. Ticho. Linoucí se kouř. Bruno se zasmál. „Jseš trapnej.“ Řekla Jitka Ticho. Další kvanta linoucího se kouře. Nevyhodila ho, dobré znamení. Připadal si jako v italském manželství. Drsná hádka, drsná postel. Začalo být však toho ticha moc. Nechtěl o ni přijít, měla tam zůstat ještě dva týdny. Navíc si to nezasloužila – takové zacházení, potřebovala vysvětlení. V třesoucí se ruce držela cigaretu a pomalu odklepávala popel. „Nejsi pro mě jenom to, čím myslíš.“ „Lacinou děvkou? Holčičkou na zavolání? To právě jsem!“ „Nech mě mluvit.“ Kynul starostlivě, mlčela tedy. „Asi jsi pochopila, že mám určitý názor na ženský. Nikdy se nepoučím a té nejlepší vykecám, co si o vás všech myslím. Není to ve zlém. Podle mě dokážu být mnohem lepší charakter, než kdejaký zaláskovaný idiot. Takových potkáš na ulici 99 procent. Zkrátka. Nemůžeš se na to vysrat? Proč brát tak vážně tenhle prázdninový vztah?“ „Víš jak si připadám?“ „A proč ne? Ostatní by ti řekli: ‚Jsi děvka,‘ já však říkám, aby ses na ně vysrala! Chceš si užít s tím, kdo ti vyhovuje, ne? Proč na sebe koukat lupou ‚normálních lidí‘? Většina stejně ví o životě hovno. Když se sama bavíš, nemůžeš tu slast nabourávat nějakou trapnou morálkou.“ „Mluvíš moc chytře, ale já to nechápu.“ „Prostě nehodnoť všechno co děláš jako ‚co by tomu řekly kamarádky?‘ a tak! Je to snad kurva tvůj život.“ Bruno se do toho nějak zamotal, chtěl jí vyprávět o celkové zbytečnosti morality, ale nakonec to přesměroval na základní instinkt všech ženských – touze vypadat dobře a to i touze morálně vypadat. „Hmm.“ „Dej mi pusu na usmířenou.“ Začali se líbat, típli cigarety a chvíli se muchlovali. Pak odešel. Nestála už o druhou várku, potřebovala si všechno promyslet. Trochu hodně revolučních teorií na jednu ženskou. 23. Bruno zavolal Patrikovi, ať přijede k němu. Půjdou na jednu vesnickou akci, kde to bývá dost dobré. Většinou. Cítil se ale divně. Poslední dny totiž polehával doma a podíval se za tu dobu asi na deset romantických kravin v televizi. Začínalo ho to pomalu nahlodávat. Takové to podivné bušení srdce při vzpomínkách na své bývalé. Hrozná slabost. Ženské v jeho mysli nyní vítězily. Stávalo se z něj pomalu to, čím sám opovrhuje – lítostivý kokot. Je to jako při fotbale. Jednou je člověk ve formě a nemůže ho nic porazit, ale nastávají životní zápasy, kdy to i špičkový hráč prohrává na celé čáře. Bruno pomalu prohrával. Chtěl to ze sebe nějak dostat. Tu zaláskovanost, bušení srdce, tepání
46
závislosti, stupňující se žárlivost a všechny ty pičoviny okolo lásky. Nuže, vyrazil se odreagovat. Byla ideální doba na „paření“ po vesnicku, Patrik přijel. Dorazil za nějakou dobu i jeho nevlastní bratr Kmín. „Bude tam někdo? Jak to vlastně vypadá?“ Ptal se Patrik nedůvěřivě. „Jó, někdy to nevyjde, ale většinou ano. Pták říkal, že to bude solidní.“ „Jo solidní, uvidíme.“ Odpoledne před samotnou akcí hrál Patrik s Kmínem nějakou hru a James to patřičně komentoval. Bruno neměl co na práci, skočil tedy do marketu koupit Fernet. Za Kmínovy peníze samozřejmě. Matka mezitím odkráčela do neznáma. Trošku se jedním trojitým panákem dojebali a vyrazili. Patrik, Bruno, Duťas a Pták. V autobuse panovala celkem dobrá nálada, proč taky ne? Slibovali si hodně. Bruno toužil jenom po tom se obstojně ožrat. Už ho začínalo srát to bušení srdce, za všechno může Jitka, ta čubka. Nebýt toho rozhovoru a jejího ubuleného výrazu, byl by to pořád ten starý dobrý tvrďák Bruno. Jenomže jako správná ženská – musela tu psychickou nádheru v jeho hlavě pokazit. „Sleduj!“ Zařval Pták v autobuse. Bruno se podíval. Jeden ožrala na kole spadl doprostřed cesty. Málem ho autobusem rozmázli. Idiot. „Tohle se musí zvěčnit.“ Zapisoval si do paměti Patrik další námět do své knihy, co právě začíná. Bylo devět hodin večer. Dorazili tam, cestou vychlastali flašku vodky, kterou mezitím nějaká dobrá duše koupila. Zaplatili vstupné a Bruno si šel pro pivo. „Kup mi taky.“ Houkl Patrik. „Jasně.“ Byli v náladě, ale nikde nikdo. Úplně prázdno. Akorát Brunovi svým výrazem nezapomněla jedna kamarádka z Vlkovic připomenout, že je hrozný hajzl. „Čubka!“ „Co se děje?“ „Ta kurva na mě čumí, jakoby mě chtěla zabít.“ Sděloval dotčeně Bruno Ptákovi. Pták se jenom přiblble usmál a šel se vychcat. Byla to ubulená nálada uprostřed ubulené a prázdné diskotéky. Za pár hodin se to rozjelo. Aleluja! Sice pořád scházely ženské, ale co se dá dělat. Tančili tam a chlastali, Bruno si odskočil na hajzl. Přesně v ten moment drbl agresivně jeden týpek Patrika do žebra. „Jako co děláš, čuráku?“ Otočil se za ním Patrik. „Chceš do držky?“ Řekl jenom týpek a chytil ho za ruku. Ještě pořád se nemohl nějak zorientovat, a tak jenom sledoval jak ho povaluje na zem. Usmíval se, ale potom se nasral. Vrhlo se tam na něj více lidí, ale žádná rána nepadla. Přetahovaná pro malé holčičky. DJ ztišil hudbu: „No tak, pánové! Nemůžete toho nechat?“ Přetahovali se dál. Bruno uslyšel nějaké výkřiky, dochcal tedy a vydal se rázným krokem k parketu. Jakmile však přišel, nebylo co řešit. Akorát se na něj usmál upocený Patrik s podřenými lokty a šlo se chlastat dál. Zbytek večera stál za hovno. Ta čubka na Bruna pořád koukala. Bušilo mu srdce. Měl chuť jí vytrhnout vaječníky a umlátit jí. „Je jedna hodina, půjdeme ne?“ Sděloval Patrik Brunovi. „Asi jo. To chceš jít pěšky?“ „Jak je to daleko?“
47
„Patnáct kilometrů.“ „Kurva.“ Odplivl si napůl černoch. Duťas křičel na ty dva kam odcházejí, ale to už se ztráceli ve tmě. Bruno narazil na jednu „zkratku“. „Hele Patri, když půjdeme tudy, měli bychom tam být za poloviční dobu.“ „Víš to určitě?“ „Jo.“ Jakmile se po nové trase dostali do nějaké neznámé vesnice a posléze k někomu na statek do pole, řekl jenom Patrik: „Seš dement.“ Nakonec se dohrabali na vyvýšeninu. Bruno se svým orientačním antismyslem koukal na pouliční světla vesnic v dáli a dedukoval: „Támhleto jsou Větřkovice.“ Ukazoval před sebe. „Támhleto Březová, možná.“ Otáčel se napravo. „A tamta prdel… patrně Lesní Albrechtice.“ „Takže kam půjdeme?“ Zeptal se zmateně Patrik. „No… asi rovně.“ Větřkovice byla jejich fatamorgána. Jak postupně šli, ta vesnice se vzdalovala. Bylo to divné. Nakonec dostal Patrik nápad, že si svou cestu zkrátí. „Půjdeme přes tohle pole.“ Netušili však co je čeká. Brodili se dva kilometry skrz močál, který obrůstal slimáky a jakousi strašidelnou trávou. Trvalo to tři hodiny. Měli promáčené kalhoty, pokaženou náladu a hrozný hlad. Bruno se v jedné vesnici vloupal někomu do baráku. Měli odemčeno. Pes neútočil, tak jim potichu vlezl do lednice a ukradl půl metru kabanosu. Odkráčeli pak dál. V momentě, kdy dojídali poslední kousky, přicházeli domů. Vytoužená postel, zasloužený spánek. Nyní už žádné bušení srdce. Ženské byly to poslední, co by Bruna v tu chvíli zajímalo. Zase se vyléčil. Vlastně to byla přínosná akce. 24. Soudný den Zde leží – blázen. Ač nenáviděn, zároveň milován. Všechno mu bylo přítěží, potřeboval odhodit břemeno. Odhazuje jedno. Odhazuje druhé. Je mu pokaždé lépe. A další. Další. Pozor! Zahodil svůj život. Zbabělec! Brunovi bylo právě 63 let. Neměl práci už čtvrt století, vykašlal se na veškerý kontakt s lidmi, protože k nim už dávno nepatřil. Žil si svůj spokojený život. Možná blázen, potrhlý idiot, co si hrál na poustevníka – nebo skutečná vyjímečnost, kterou si nechtěl tupit smradlavým dechem lidí, těch emočních pijavic. Nechápali jeho a on zase jejich hloupost. Byl už příliš starý na to se flexibilně přetvařovat a hrát divadýlko každému hovnu co evoluce vysrala. Zažil toho tolik, že si nikdy nestěžoval na nedostatek práce, přestože nepracoval. Nedostatek zábavy, přestože byl sám. Byl si mnichem, který potřeboval akorát dobré jídlo, alkohol a sem tam nějakou děvku do postele. Ale stárnul.
48
Jednoho rána se vzbudil na podlaze vedle počítače a měl hroznou kocovinu. Navíc zjistil, že když předešlý den ožralý odpadl, zapomněl vypnout monitor. V kocovině se přesunul do koupelny, oholil se a umyl vrásčitou tvář. Zapnul nahlas oblíbenou rockovou hudbu a vyšel nakoupit. Líbilo se mu vycházet z bytu do neznáma a zároveň poslouchat jak se hlasitá hudba každým krokem ztrácí. Šel do hospody, sedl si k baru dál od lidí a koupil pivo. Zapálil si cigaretu a objednával další, zatímco dopíjel to předešlé. Přemýšlel o spoustě věcí, podstatě křesťanství, důvodem proč lidé neuznávají alespoň některé Hitlerovy myšlenky, bylo toho spoustu. Vždy u sedmého piva odešel a těšil se domů, že si sedne k počítači a své myšlenky zvěční. Zaplatil barmanovi a dal mu dýško. Šel pomalým krokem kolem jednoho parku, kde míjel partu studentů, kteří na dece v kruhu kouřili trávu a hlasitě se bavili. Jeden z nich mu připomínal sebe, když mu bylo 20. Byl přirozený, vtipný a dělal si co chtěl. Právě on na Bruna zařval. „Hej dědo, tebe znám od vidění, nechceš prda vole?“ Bruno šel dál, jakoby nic neregistroval. „Kurva, mluvím s tebou! Nějaká buchta ti ho tady třeba vykouří.“ Nenechával se odradit. „Seru na vás, vážení.“ „Nějakej drzej, ne? Hele vážně, bude sranda – dáš si? Nebo chceš si vybrat holku? Co takhle Lucka? Lucko, ukaž mu kozy.“ „Flexi, co si myslíš? Neser mě tak, ty hajzle!“ Odpověděla Lucka místo Bruna. „Ale no ták, kotě. To byla jenom legrace, dej mi pusu.“ „Hihihi tak dobře, lásko.“ Bruno pokračoval ve své cestě. Před vchodem potkal paní domácí, kterou charismaticky pozdravil. A vyšel do třetího patra ke svému bytu, odkud se pořád rozléhala hlasitá rocková hudba. Zatímco si spokojeně pokyvoval hlavou, otvíral dveře. Měl celkem hlad, ale cítil podivnou únavu. Takovou naposledy zažil na jednom koncertě, kam jel i přes to, že léčil antibiotiky angínu. Cítil se slabý, ale měl dost síly na to si uvařit instantní kávu. Položil ji na stůl vedle počítače, lehl si na pohovku opodál. Z kávy stoupala oblaka páry a srážela se na rozsvíceném monitoru, kde měl po včerejší noci téměř dopsanou knihu. Bruno pozoroval svůj pokoj, svůj byt a svou instantní kávu. Ležel stále na pohovce. Přehodil si nohu přes nohu, podíval se na pavouka, který byl přilepený na stěně, chvíli se tím směrem díval a zemřel. 25. Byla tma. Bruno najednou nepociťoval hlad, už nebyl nadržený, prostě koukal. Kráčel bezcílně tou tmou a mával před sebou rukama, jestli náhodou nenarazí na nějakou překážku. Chvíli takhle šel, najednou zeď. Otočil se o 180 stupňů, udělal pět kroků, taky zeď. Šel tedy podél zdi. Byl to jakýsi tunel. Najednou uviděl na konci světlo. Rozběhl se. Běžel asi deset minut, ale vůbec se nezadýchal. Jeho sprint byl rychlejší, než dřív. Nechápal to. Když dorazil na konec, uviděl v nádherném světle zlatou bránu. Seděl u ní svatý Petr. „No konečně, čekáme na tebe už deset roků. S tím tvým životním stylem – se divím, že jsi dosáhl vůbec tolika let.“ Řekl Petr. „Ty jsi svatý Petr?“ „Jo.“ „Á sakra!“ „Co se děje?“ „Za svůj život jsem se snažil křesťanství lidem znechucovat, znechucovalo to i mne. Víš, co to s nimi tam dole dělá za bordel?“ Snažil se ospravedlnit Bruno.
49
„Jaké křesťanství? A vůbec, mě je to jedno. Dostal jsem fax od Boha, že máš jít okamžitě k němu.“ Podal Petr fax hříšníkovi a otevřel bránu. Bruno kráčel dál. Nebe vypadalo jinak, než jak si ho představovali ti dole. Žádné mraky a podobné klišé, jenom řada domů, ze kterých mu bylo dobře. Lidé na ulici byli uvolnění. Nikdo na chodníku neměl ten udřený výraz z práce a ani ho neobtěžovali transsexuálové. Nakonec došel k nejvyšší budově. Bůh tam seděl v nádherném kanclu za diamantovým stolem s vyčítavým pohledem. „Ty magore, víš kolik jsi mi nadělal problémů?“ „Kritikou křesťanství?“ „S nějakým křesťanstvím jdi do háje. Tady ti na náboženství každý sere.“ Zapálil si Bůh drahý doutník. „Tak čím vlastně?“ Bruno nechápal už nic. „Co jsi s těma holkama, kurva vyváděl? To se neumíš trochu chovat, ty šovinistický hajzle?“ „Proč to říkáš zrovna mě? Je hodně takových.“ „Byl jsi ale blízko, chápeš? Dokonce jsi na to přišel. Sám. Jenom tě přemohla nechuť. To je ten zasraný Nietzsche!“ „Jak dopadl?“ Zeptal se Bruno zvědavě. „Poslal jsem ho zpátky jako reinkarnaci.“ „Proč?“ „To tě nemusí zajímat. Teď k věci. Ženské instinkty jsem piloval po staletí. Vím, co tě na nich sralo. Ta zaláskovanost. Potřeba jistoty, žárlivost. Víš, kolik si toho ale chudinky holky musí vytrpět? Zasraný porod, menstruace, nervozita, plísně na kundě a tak dále! Jejich tělo je jedna velká nejistota! Ženy byly stvořeny k utrpení. Nediv se, že vyžadují neustálé ujišťování o lásce.“ „To já přece vím.“ „Vidíš, že ti to během života pálilo. Proč ses tedy choval jako vůl?“ „Nebylo to pro mě. Nejprve jsem byl na to moc mladý, potom nestačily peníze na nějaké děti. A s Evou jsem se rozvedl, protože to byla závislá nána.“ Vzal si Bruno od Boha doutník a potáhl si. „Musíš se ještě hodně učit. Všichni se musíte učit.“ „No jo.“ „Budeš se hlásit na reinkarnačním oddělení! Šoupnem tě zase dolů. Uvidíme, co z tebe ještě vyleze.“ „A co věčný odpočinek?“ „Na ty kecy zapomeň. To tady nemá skoro nikdo. Zatím asi stovka lidí.“ „Kurva.“ „Čau Bruno, snad to už tak neposereš.“ Vyšel tedy před ten velký dům, zaběhl přes ulici do reinkarnační budovy a narodil se v roce 2046.
50
---Kniha 2 [2004]
Integrovaná střední škola elektrotechnická Lipník nad Bečvou ŠKOLNÍ ŘÁD Školní řád ISŠE je určen pro vnitřní potřebu školy a je závazný pro všechny žáky ISŠE. Žáci jsou povinni znát a dodržovat tento školní řád. Porušení bude pojednáváno pedagogickou radou a potrestáno kárnými opatřeními, popřípadě vyloučením z ISŠE. Chování žáka 1. Žák je povinen se svědomitě připravovat na výuku, osvojovat si znalosti a dovednosti stanovené pedagogickými dokumenty, plnit pracovní úkoly uložené pedagogickými pracovníky. (Vyhl.č.354/91Sb.,par.2.) 2. Neohrožuje bezpečnost vlastní i svých spolužáků, dodržuje zásady ochrany zdraví a bezpečnost při práci. 3. Prokazuje patřičnou úctu pracovníkům ISŠE i všem starším osobám, zdraví je při setkání, používá vhodné formy pozdravů a oslovení. Při pozdravu nesedí a nemá ruce v kapsách. 4. Respektuje zásady společenského chování a kulturně se vyjadřuje. 5. Dodržuje vyučovací hodiny. Na začátku každé vyučovací hodiny musí být žák na svém místě v učebně a připraven na vyučování. Během vyučování nesmí opustit toto místo bez souhlasu vyučujícího. 6. Žák je připraven na vyučovací hodinu a přináší do vyučování učebnice a školní potřeby podle rozvrhu hodin a pokynů vyučujícího. Žáci nosí do vyučování studijní průkaz a jsou povinni v něm zaznamenávat průběžnou klasifikaci. Žák zodpovídá za správnost a úplnost všech záznamů. 7. Nemohl-li se žák řádně připravit na vyučování nebo nemá nějakou učební pomůcku, omluví se na počátku vyučování příslušnému učiteli. 8. Nevyrušuje při vyučování a nezabývá se činnostmi, které nejsou předmětem vyučování. 9. Žák nenapovídá při zkoušení, neopisuje při písemných zkouškách a nepoužívá nedovolených pomůcek. 10. Přestávky jsou dány rozvrhem. V době přestávky se žáci chovají na chodbách a příslušných prostorách ukázněně, nepracují a využívají přestávku k odpočinku. V praktickém vyučování nebo praxi je zakázáno navštěvovat po dobu přestávky jiná pracoviště. 11. Při zahájení vyučovací hodiny a po jejím ukončení pozdraví žáci povstáním a posadí se na pokyn. 12. Při všech akcích pořádaných ISŠE se žáci řídí pokyny pedagogických pracovníků a dodržují zásady společenského chování. 13. Veřejně žák vystupuje tak, aby jeho osobnost a svoboda se slučovala s právním předpisem, zvláště v oblasti proti projevům rasismu, netolerance a xenofobie. (Pok.MŠMT ČR č.j.20734/1995-21.) V Lipníku nad Bečvou 1.září 2003. Ředitel ISŠE 1. Byl pátek. Poslední pátek před začátkem školy. Bruno vůbec nevěděl, jak bude tento den slavit, ale asi v sedm hodin se k němu zastavil jeden známý. Bruno měl hudbu tradičně na hranici poslouchatelnosti, a tak musel Duťas zvonit nějak třikrát, než se otevřely dveře. „Čus Bruno, jedeš dneska do Nightu?“ „Nevím, nemám moc peněz. Kdo tam všechno bude?“ „No jedem já, ty, Pták, Malý John a ještě někdo se najde.“ „Hmm.“ Rozmýšlel se. „Pojď si dát ven cigárko.“ Vyšli před barák, zapálili si cigaretu a chvíli nezávazně konverzovali. Bruno zjistil během té chvíle u cigarety co se děje nového, kdo se koho pokoušel sbalit a kdo se na koho vykašlal. Po dalších otravných minutách se Duťas vydal konečně domů a náš hrdina zasedl k počítači hrát Championchip Manager.
51
Když se blížil večer, vysral se, najedl, okoupal, oholil a začal se soustředit na nadcházející noc. V kapse měl všehovšudy 150 korun, což nebylo zrovna hodně, ale zase to stačilo. Night je taková malá diskotéka ve Vítkově, kam občas jezdili, když nebylo kam jít. Pivo tam bylo drahé, stálo 25 korun, tak to řešili s kamarády přípravou v jiné hospodě nebo lahví rumu, kterou vychlastali na schodech před Nightem. Život studenta není lehký, zvláště pokud jde o chudého studenta, co se rád baví. O zábavě se snad ani tak nedalo mluvit – v Nightu nebývají holky, které jsou pěkné a zároveň volné a pokud ano, tak jsou většinou zahleděné samy do sebe a vrtí před zrcadlem svým nádherným zadkem a nedají nikomu ani sáhnout. Cesta autobusem uběhla jako voda. Malý John nechal mezi kamarády kolovat dva litry silného pampeliškového vína. Řidič se sice podezřele koukal na své pasažéry, ale asi po litru už to bylo každému jedno. „Ať si kouká.“ Řekl Pták. „Jo, ať si kouká, my chlastáme.“ Dodal trochu trapně Duťas. Jakmile vystoupili, zamířili ještě do Country baru, kde si dal každý dvě piva a šli do Nightu. Bylo nějak deset hodin. Lidé začali teprve chodit a parket nebyl zrovna narvaný k prasknutí. Bruno si koupil pivo, zapálil si cigaretu a šel tančit. Byly tam dvě holky, jinak ani noha. Když začal tančit, ty dvě holky odešly a tak tančil sám. Po dvou minutách to nemohl vydržet a šel se napít piva. „O hovnu, co?“ Začal konverzaci Pták. „Musíme to začít nějak sami. Chápeš, rozjet to.“ Řekl Bruno. V momentě kdy to ale vyslovil, se začali všichni jeho známí divně uculovat a dělali, že neslyší. Byli to vesničani, kteří se ještě nenaučili být sami sebou, zatímco Bruno už poznal půl světa a byl mezi nimi prakticky veterán. Za chvíli však nevydržel, jak jen koukají a kouří trávu. Potáhnul si dvakrát a řekl: „Seru na vás, jdu tančit.“ Historie se opakovala, nikdo tam nebyl, ale přibylo čumilů okolo, a tak se postavil vedle parketu, zapálil si cigaretu a koukal s nimi. Za chvíli k němu přišel jeden chlápek, co vypadal na rockera a řekl Brunovi, že vypadá jako rocker. Chvíli se bavili o rockové hudbě. Z něho vylezlo, že mají kapelu. Z Bruna zase vylezlo, že jednou v kapele zpíval. Ten chlápek mu koupil pivo a Bruno cítil, že už začíná mít dost. Nebyl zvyklý na takové kvanta alkoholu, protože se už několik týdnů nedotkl sklenice a teď to byla taková kombinace THC a alkoholu nepřiměřeně vysoká. Už se s tím chlápkem dál nebavil, ale šel tančit. Bylo tam najednou plno holek a stydliví týpci dál okouněli na okraji. To byla jeho příležitost. Usilovně se snažil hypnotizovat všechny pěkné holky, ale nějak se mu to nedařilo. Jakési čtrnáctileté cikánky ho neustále štípaly do zadku a neměl tedy šanci u těch starších. Zabalil to a šel zpátky ke stolu, kde ho čekal John, Duťas a znuděný Pták. „Hej Bruno, měl jsi pravdu, že to bude o ničem.“ Řekl Pták. „Akce je vždycky taková, jakou si ji uděláš ty sám, vole. Kdyby tu byli jenom dva lidi, tak se pobavím, protože mám dobrou náladu, chápeš?“ Odpověděl už trochu opile. „No jo, ty se tady ožereš, tak se nediv.“ „Hele, tam na parketě máte několik docela dobrých kund. Nechápu, proč tam nejdete, idioti…?“ „Když jsou tam kundy, jaktože jsi tady, Bruno?“ „No, mě obtěžujou jakési malé cikánky.“ „HEHEHE, tak to je dobré. Pujdu tam s tebou.“ Přidal se nadrženě Duťas do konverzace. Duťas nebyl škaredý jako Pták, ale úměrně s tím mu příroda ubrala zase na inteligenci. Z těch čtyř byl vlastně jenom Bruno chytrý a zároveň hezký. Možná proto měl u holek mnohem větší úspěch, než oni všichni dohromady – nebo si to Bruno jenom myslel. To je jedno. Důležité, že se vydal s Duťasem na parket. Asi po deseti minutách tance a zoufalého hypnotizování holek se Duťas vydal zpátky ke stolu a nechal tam svého kamaráda mezi těmi holkami samotného. Ten už nic nečekal. Byl tak zkouřený a opilý, že se jenom pokoušel dostat se co nejzábavněji do druhé půlky noci a jet domů. Něco se ale stalo. V celém tom beznadějném večeru se najednou na Bruna mimo jiné podívala i holka, na které viděl něco zajímavého. Bývají totiž holky, které se na něj dívají, ale třeba jenom netečně nebo málo odvážně. Taky jsou holky, na kterých okamžitě pozná, že to jsou kurvy na holé šukání. To už dávno nehledal. Za ty roky si už užil kurev dost. To, proč byl poslední dobou tak nešťastný byla skutečnost, že se mu všechny ty zajímavé a normální holky vyhýbaly. Tahle se ale vyhnout nechtěla. Byla zajímavá, vypadala i tak nějak slušně a ještě neojetě. Na to mu stačil jeden pohled. Měla tmavé vlasy, naušnici v obočí, znamínko na tváři, žhavý pohled a geniální úsměv. Připoměla mu jednu kamarádku z dětských let, se kterou se málem v jedenácti vyspal. Tahle ale byla opravdu o třídu výš, než ten plebs, se kterým se tahal doteď. Z toho výčtu potkal velmi málo slušných a ještě méně perfektních, jako byla ona. I když měl téměř na každou. Tahle mu zamotala hlavu. Nejprve kroužila kolem něj, potom šla jako kdyby na konec parketu, zastavila se a koukala na něj. Bruno se snažil vypadat trochu inteligentně a začal hrát střízlivého. Přitančil k ní a chytil ji kolem pasu. Nebránila se, přitiskla se čelem na jeho tvář a pomalu kroužila boky. Potom se odtáhla, zase přitáhla, zase odtáhla, mezitím mu rukama jezdila po tváři a tak různě. Malý John se pobaveně díval, jak si ta holka s Brunem hraje. Nakonec se začali zlehka líbat, to všechno beze slova. Po chvíli se přitáhla k jeho uchu a zeptala se ho:
52
„Mluvíš?“ Bruno vteřinu přemýšlel. „Jo mluvím. Jak se jmenuješ?“ „Veronika a ty?“ „Já jsem Bruno.“ Zase tančili okolo sebe. Ona si s ním hezky hrála a Brunovi rotovaly zkouřeně panenky a zakopával o vlastní nohy. Z jeho strany to bylo poněkud neobratné, ale jí to evidentně nevadilo. Uběhlo to moc rychle, dala mu svoje číslo a on už musel jít pryč. Na cestě k autobusu mu vyprávěl něco Pták, že tam tančil s nějakou holkou, a že mu málem dala nebo co. Na autobusovém nádraží si Bruno vyptal cigaretu od jednoho anarchisty, spokojeně pokuřoval a snažil se udržet na nohách. Jakmile dojel do Vlkovic, vysral se a šel někam spát. 2. Bylo už odpoledne, vzbudila ho babička. „Vstávej Bruno, je poledne.“ „Jo, moment.“ Snažil se zorientovat kde vlastně je. Přišel na to, že je u babky ve Vlkovicích. V kocovině si udělal smažené vajíčka, ona mezitím někam odešla a on se po cigaretě nazul do kopaček a vyrazil na hřiště hrát fotbal. Z dálky na něj mávali Malý John s kupou náctiletých dětí. „No tys včera vypadal. Kolik jsi toho vlastně měl.“ „Dvě piva, ten rum. Potom s tebou to hulení, další piva… to už se ti nasbírá. Nechme toho, něco zahrajem.“ Zamával balónem. Chvíli hráli fotbal, potom si jenom tak kopali. Brunovi se fyzicky moc nedařilo, ale zaběhal si dobře. Byl spokojený. Na hřišti ve Vlkovicích to vždy v létě probíhalo tím způsobem, že tam postupně přibývalo lidí a zase ubývalo. Chvíli se sedělo, chvíli se hrál fotbal, chvíli si mezi sebou všichni kamarádsky povídali, potom se tam někdo začal prát, klasika. U místních holek to měl definitivně rozházené, protože si prakticky s každou něco začal nebo chtěl začít. Neměl holku častěji, než jednou za dva nebo tři měsíce, ale přesto tam měl pověst holkaře. Byla to asi póza, za kterou ho každý chtěl mít. Nikdy nic není takové, jak to na první pohled vypadá, což ale neměnilo nic na tom, že se každá holka držela zpátky a Bruno byl sám a hrál fotbal. Moment. Nebyl sám. Rozhodl se, že pojede za Veronikou, kterou den předtím sbalil. Dostal od ní číslo, a tak ji napsal: „Ahoj Veroniko, co zrovna děláš? Máš dneska čas?“ Přišlo mu obratem. „No nedělám nic, čas mám. Chceš přijet? Včera to bylo hodne krátké.“ Tak ji odpověděl: „Já vím. Kdybych nebyl tak zkouřený, sbalil bych tě dřív. Škoda. Dneska si to kdyžtak vynahradíme, ne?“ Hned mu odpověděla, potom on zase jí. Psal ji o tom, že je hodně vzdělaný. I když půjde podruhé na střední školu, hodně čte. Potom vykládal něco o tom, že filozofuje, píše. Ona zase o čarodějnictví. O tom, jak je černá magie nebezpečná věc. Nakonec se se svými fotbalisty rozloučil. Chtěl se připravit na večer, na cestu za ní. Doma v klidu přemýšlel o tom, co je ta holka vlastně zač. Nic neobyčejného, to ne. Spíš si jeho pozornost jenom něčím získala. Po celý svůj život byl dost necitelný. Už si ani nepamatoval, kdy mu naposledy bušilo srdce kvůli lásce a tak. Za všechny lidské city se vždycky styděl a snažil se je nedávat najevo. Byl zastáncem teorie, že jenom lůza probodává člověka pohledem, očekávajíc reakci. Jenom lůza se neustále hádá o prkotiny, směje blbostem, emotivně vybuchuje a nekontrolovatelně jásá nad novými zážitky. Jakmile bere člověk to, co se mu stane s nadhledem, teprve potom si to dokáže nejvíce užít. Jako něco samozřejmého. „Ale jistě, paní. Já jsem toho člověka sice zabil …no co na tom?“ Něco takového. V krajních chvílích hledat duševní klid. Brunův duševní klid ale troskotal, byla to pěkná holka a on byl heterosexuál. Když přijel za ní do Vítkova, cítil v žaludku dva panáky nepříjemné slivovice, které mu nalila jeho babička. Bylo to docela divné. Zapálil si cigaretu a počkal na ni. Jakmile přicházela, koukala se na chodníku do země a její pes kterého měla na provázku, před ní pobíhal a chcal okolo žlutou vodu. Bruno přišel k těm dvěma a začal si s ní nezávazně povídat. Psala mu, že ho chce ještě trochu poznat před tím, než s ním začne normálně chodit, a tak se snažil rozbalit všechno zase od začátku jako na neznámou holku. Sedli si na lavičku v parku, kecali takové ty blbosti nutné na seznámení, potom to Bruno už nevydržel a začal se s ní líbat. Mezitím jí vykládal o tom, jak pojede za pár týdnů do Švédska za bratrem, zase se líbali. O tom jak byl na Stodolní ulici v Ostravě, zase se líbali. Nakonec si při odjezdu uvědomil, že mu toho ona moc neřekla a když chtěla něco říct, tak ji neposlouchal. Vypadalo to asi takhle: „Taky jsem byla na Stodolní.“
53
„Jo? A co jsi tam dělala?“ „Normálně jsem tam byla s kamarádkama a zastavili nás policajti.“ Bruno mlčel. „No ale ty mě stejně neposloucháš, tak je to jedno.“ Dodala potichu sama pro sebe a Bruno začal mluvit o něčem jiném. Kolem a kolem – pokazil si to. Uvědomil si sice z části čím asi, ale to je teď jedno. Už se mu nikdy neozvala. 3. V pondělí začala škola. Ne, že by ji zrovna do krve nenáviděl, ale nesnášel spíš to ranní vstávání. Za prázdniny si zvykl budit se sám třeba v jednu odpoledne a když se nebudil sám od sebe, býval zbytečně nervózní. Zrovna mu tohle ráno nepřidalo, když si vzpomněl, že půjde do nové třídy, kterou ani nezná. Věřil svému osobnímu kouzlu, ale komu se chce chodit do zaběhnutého týmu, kde si ho budou chtít všichni otestovat? Takové to oťukávání kam až můžou a kam zase nemůžou zajít. Znal to moc dobře – už jednou přestoupil do zaběhnuté třídy a hned první den si ho začala dobírat nějaká nenápaditá nula, co byla bytostně přesvědčená o svém šarmu a o své pravdě. Takové situace řešil vždycky s klidem, sarkastickými narážkami, chladnou hlavou. Jakmile se necháte vyprovokovat, budou se na vás pást. Když přijel do školy, dýchlo na něj jedno velké deja-vu. Před tím, než ho vykopli, zde studoval tři roky. Studoval, no o studium je moc silné slovo – spíš tady jenom chodil a protloukal se z ročníku do ročníku se čtverkami a důtkami na školním trestním rejstříku. Vešel do třídy, rozhlédl se. Kolem byli o dva roky mladší puberťáci a bylo to na nich vidět. Zvolil si lavici vzadu u dveří a vyčkával. Asi po pěti minutách se třída naplnila. Všichni na něj koukali, on koukal na ně. Trapně se mezi sebou hihňali a klopili nesebevědomě pohledy. Jeho lavice byla pořád naplněna jenom z poloviny, a tak doufal, že žádného souseda nebude mít. Po pěti minutách se však přiřítil kolébavým krokem nějaký týpek s širokýma kalhotama, mikinou s kapucí, na růžovo nabarvenou hlavou a divně kynul ostatním, že je zde - jako hvězda týmu. Brunovi se z něho udělalo zle, když si jako na potvoru sednul zrovna vedle něho a přátelsky se kolem zubil jako idiot. Ten kluk mu podal ruku, podíval se na něj zapadlýma očkama a velkou hubou promluvil: „Čus chlape, já jsem .…“ Zbytku nerozuměl, ale nedal to na sobě znát. „Já jsem Bruno Wurm.“ Odpověděl a ten kluk se vydal na trasu kolem lavic zdravit staré známé. Celý den byl dost nudný. Bruno později vyslechl z jednoho rozhovoru, že se jeho sousedovi říká Zub. Pozoroval osazenstvo třídy a v jeho hlavě se mísily pocity znechucení a pesimismu. Každá hodina se táhla, jakoby se obracela dvakrát nazpátek a teprve potom měla přijít další, byl to děs. Během toho dne si mezi sebou prohodili ti dva sousedi pár prázdných vět a školní den se uchýlil ke konci. Byl s tím na závěr celkem spokojený. Na obličejích všech viděl, že má respekt a nikdo ho zbytečně neotravoval. To, že nemusel moc mluvit si vcelku vychutnával a byl za to rád. Druhé ráno byl z ničeho nic optimisticky naladěn. Přisuzoval to tučné večeři předchozí den, díky které měl teď pevnou stolici a neotravovalo ho klasické bublání v žaludku, které míval 200 dní v roce. Ve škole se Zub konečně rozpovídal, Bruno se dozvěděl, že skládá texty k hip-hopové hudbě a taky zpívá. Náš hrdina se zase chlubil tím, že taky kdysi zpíval, ale dal se teď na spisovatelskou dráhu. Psaní měli oba společné hobby, tak si po čase hezky padli do noty. Zub se vybarvil, jako malý kluk, který má za sebou už nějaký růst a ještě ho taky hodně veliký růst čeká. Bruno měl rád lidi s potenciálem. Jeho soused se taky chlubil s tím, že je další den koncert Linkin Park, na který jede se svojí holkou a s kamarádkou. Brunovi se trochu zastesklo, protože byla Linkin Park jedna z jeho oblíbených kapel, ale nesehnal žádné prostředky na to, aby se do Prahy za nimi mohl vydat. „Nechceš jet s námi?“ Zeptal se Zub nadšeně. „Nemám peníze.“ „Máme lístek navíc, vezmeme tě sebou autem.“ „Nemám peníze.“ „Jedna kámoška nám to odřekla, bylo by to v pohodě.“ Bruno se teď chvíli rozmýšlel, než odpověděl: „Nemám peníze.“ „Co blbneš? To nevadí. Dáš mi je někdy potom.“ „A počkáš s tím třeba měsíc nebo tak?“ „Jasně, v pohodě.“ „Tak kdy vyjedeme?“ Usmál se. „Zítra po škole.“ A tak se rozhodlo. Bruno Wurm pojede s partou neznámých lidí na koncert Linkin Park do 300 kilometrů vzdálené Prahy.
54
4. Zub si půjčil auto od jednoho kamaráda. Byla to žlutá stará Škoda 120 se spoilerem a křídlem v zadu. Malým problémem ale zůstávalo, že museli odejít ze školy o pár hodin dříve, a tak hlavně Zubovi neubíralo vrásek pomyšlení, že si bude muset vymyslet nějakou omluvenku. „Už je tady třídní, co mu řekneš, Bruno?“ „Nevím, musím něco vymyslet. A ty víš?“ „Taky nevím. Půjdu tam první, jo?“ Zub tedy šel za třídním učitelem a řekl mu: „Pane učiteli já musím odejít, protože jedu dneska za babičkou do nemocnice.“ „Copak se stalo, babičce?“ Zvedl obočí učitel. „Ona má problémy se srdcem. Potom vám donesu omluvenku.“ „Dobře.“ Mezitím dorazil i Bruno. „A vy, pane Wurm? Co si přejete?“ „Já budu muset odejít, protože jedu na koncert do Prahy.“ Řekl klidně. „Vy zpíváte?“ „Ne, já tam jedu jako publikum. Je to kapela z Ameriky. Omluvenku vám samozřejmě napíšu.“ „Aha, dobře.“ V autě už oba seděli a v interiéru se rozléhala nějaká hip-hopová hudba, když se Zub ještě nepřestal divit tomu, jak to Bruno na učitele všechno vybalil. Po cigaretě se oba konečně uklidnili, Zub otočil klíčkem v zapalování a rozjeli se do Přerova pro ty dvě holky, které měly jet s nimi. V Přerově byli moc brzo, takže ještě oba vlezli do hospody a dali si každý pivo. Měli díky tomu trochu prostor si nějak pokecat. Zub se rozpovídal o svojí současné a bývalé holce, Bruno kecal taky něco o těch víkendových holkách a když dopovídali, seděli najednou před nějakou školou s cigaretou v ruce, kde měly holky za pár chvil přijít. Zub začal mluvit pseudofilozoficky něco o stylu oblékání a charakteru, jak jsou tyto dvě věci spolu za jedno. Kolem nich chodily hezké holky, Bruno se koukal na ty pěkné těla a nádherné boky a moc ho neposlouchal. Zubův problém byl v tom, že se rád držel své komunity, svého stylu a pořád o tom dokola mlel. To se našemu hrdinovi příčilo. Nějaký další společenský kodex, který by ho svazoval a zase rozvazoval jinde. Pořád se držet nějakého systému. Jíst tohle, nosit tyhle hadry, poslouchat tuhle hudbu, balit tyhle holky a hýbat pánví do rytmu jako buzík místo toho, aby člověk jednoduše jenom houpal hlavou. Zub si myslel, že je úplně svobodný, ale pravda to nebyla. Bruno byl taky přesvědčen o své svobodě, ale na rozdíl od něj – mu bylo jedno jestli je to pravda nebo není. Prostě se na to vysral. Je černá černou nebo pouze opakem bílé? Není to jedno? Tohle nechme mimozemšťanům. Oba už netrpělivě stepovali na chodníku, když se k nim začaly přibližovat dvě postavy. „To jsou ony. Nalevo je ta moje Zuzka a napravo zase její kámoška.“ Pochlubil se Zub. Byly ještě daleko, ale Bruno měl ostříží zrak. Zuzka jako by na první pohled vypadla ze sériové výroby nějaké matky na průměrné lidi, ale i když její vlasy, postava, oči i nos nevypadaly extra výjimečně, dohromady z toho koukala pěkná holka. Bruno kamarádovi nezáviděl, protože v momentě, kdy se ta buchta po světě rozkouká, ukáže mu své sbohem, pokud nebude mít Zub prachy. Když nejsou prachy, nikdy to moc dlouho nevydrží. Brunovi bylo nějak divně a sralo ho, že se jim to auto hroutilo pod nohama. Jakmile vyjeli z Přerova, přestal fungovat klakson. Asi po padesáti kilometrech to zabalil i tachometr, takže jenom hádali podle zvuku motoru kolik asi jedou. Když se otočila kazeta v autorádiu po desáté, začal se jim přehřívat motor a všichni čtyři začínali mít obavy o to, jestli nezůstanou někde trčet. Zastavili někde na benzínce, holky šly koupit vodu do chladiče a Bruno se šel s cigaretou v hubě vychcat. Za chvíli ty dvě přišly s vodou. Při tom všem amatérismu zjistili, že by mohli dolít i olej do motoru, byl tady ale malý problém. „Bruno, nevíš kam se leje ten motorový olej?“ „Do motoru.“ „No to je skvělý, ale kudy?“ „Uhni, amaréte.“ Odstrčil ho. Vyzkoušel různé uzávěry, ale kromě toho, že si spálil prsty nepřišel na nic. Vedle nich zaparkovalo auto. Byl to nějaký Slovák. „Prosím vás, nevíte kudy se do toho lije olej?“ Ukázal Bruno na Škodovku. „Čo? Prepačtě?“ „No tohle není naše auto a nevíme kudy se do motoru lije olej.“ Ten Slovák zažvatlal něco nesrozumitelného nějakým nářečím, ukázal na uzávěr u motoru velikosti dlaně a s úsměvem odešel. „My jsme debili.“ Řekl Zub. „To jste.“ „Děláš, jako bys to věděl.“ „Kdybych měl řidičák, tak bych něco takového věděl, frajere.“ Odpověděl Bruno.
55
Tahle zastávka evidentně autu pomohla a odteď jeli celkem bez problémů. Zuzka zbytek cesty skoro spala, občas ji podala její kamarádka Helena nabitou fajfku trávou, která autem kolovala. Pohodová cesta. Helena do Bruna pořád ládovala tvrdé cigarety, a tak nakonec dojeli do Prahy. „Hele Zube, ty Prahu znáš?“ Zeptal se ho jen tak pro zajímavost. „Ne, nikdy jsem tady nebyl.“ „A máme nějakou mapu nebo něco?“ „Ne. Víme, že je to v T-Mobile aréně.“ „To je pěkné. A víme taky kde ta T-Mobile aréna je?“ Zub se nad tou otázkou pozastavil, načež za chvíli s klidem odpověděl: „Nevím.“ „Já už jsem tu byl dvakrát. Jednou na nějaké výstavě a jednou na koncertě Ozzyho Osbourna. Jeď do centra a potom na Holešovice.“ „Víš to jistě, Bruno?“ „Víš jistě, že jsi muž?“ „Drž hubu.“ A vjeli do Holešovic. Praha je moc hezké město, ale trochu nepřehledné. Helena si vyžádala, ať Zub raději zastaví auto a ať se jde někdo zeptat na cestu. V autě byli všichni lingvisticky vyspělí asi jako opice z pravěku, takže na sebe vzal zodpovědnost raději Bruno Wurm. Vystoupil z auta, potkal upraveného muže ve středních letech a zeptal se ho: „Promiňte, nevíte náhodou kde je tady T-Mobile aréna? Měli by jsme být už blízko.“ „Ale jistě.“ Odpověděl poslaneckým tónem, začal mávat rukama na různé strany a popisovat cestu. Ti tři byli nalepení na sklo auta. „Co se tam dneska děje?“ Zeptal se nakonec ten muž. „Koncert, Linkin Park, jestli vám to něco říká.“ „Já ty nové kapely neznám, bohužel.“ „Kapela z Ameriky, to je jedno. Děkujeme vám.“ Rozloučil se s ním Bruno a vyrazil k autu rychle, než to celé zapomene. „Tak co, víš kudy pojedeme?“ „Přibližně jo. První dvě zatáčky. Na zbytek se budeme muset doptat.“ Po chvíli vjeli do míst, které absolutně neseděly s popisem toho muže. Potkali však auto Ostravskou poznávací značkou, a tak se za něho pověsili. Bruno cítil dojezdy z marihuany. Taky se mu chtělo nepříjemně chcát. Dorazili na nějaké parkoviště. Stál tam tlustý chlap s dvojitou bradou a přišel k Zubovi. „Bude to sto korun.“ „Konečně jsme tady.“ Řekla unaveně Helena. Zub zaplatil parkovné a šel se s kamarádem někam vychcat. Poblíž byla hospoda, když šli směrem k záchodům, zastavila je hospodská: „Kampak, pánové?“ „Jdeme na záchod.“ „Tady nejsou žádné veřejné hajzly! Ty jsou pouze pro zákazníky!“ Vykřikla nepříjemně. Všichni se na ně otáčeli, jakoby to byla nějaká bezdomovecká anarchistická sebranka. Tak vyšli ven. Ten tlustý chlap od parkovného chodil pořád okolo, tak zašli za roh, postavili se k nějaké renesanční soše a vychcali se. Byli rádi, že se jim ulevilo a odešli za holkama. „Tak můžeme jít.“ Řekl uvolněně Bruno. „Kde jste byli?“ Skočila mu do řeči Zuzka. „Tam za rohem.“ „Kdyby vás někdo chytl, dostanete pokutu. To nevíte, že se ochcávat okolo nesmí?“ „To už je jedno, jdeme.“ Cesta pěšky netrvala ani pět minut. Před vchodem stáli chlapi od ochranky, Bruno si dal narychlo pivo ze stánku, co tam kempoval a šli na věc. „Moment, musím vás prohledat.“ Řekl těm dvěma pan ochranka, přitom holky normálně pustil dovnitř. „To jako jestli nemáme bouchačku?“ „Revolvery, různé ruční zbraně, nože… všechno je zakázané.“ A začal je prohledávat. U Zuba našel malý nůž. „Tohle si vezmu.“ Řekl ten chlap od ochranky. „O.K. Vrátíte mi to po koncertě ale?“ „Jasně.“ „Ty jseš ale grázl, ještě bys někoho pobodal.“ Usmál se Bruno a vyšli za holkama. V hale před pódiem byla atmosféra, jakou lze jen těžko popsat. Ta touha vidět hvězdy Linkin Park se dala ve vzduchu přímo krájet. Trochu zklamaně ti čtyři zjistili, že se dopředu jen tak lehce nedostanou, ale rozhodli se to zkusit. Bruno se tlačil vepředu, protože věděl, že si na něj díky jeho jizvám na obličeji troufne
56
málokdo. Vždycky střídavě někde skončili na půl cesty, zase se nějaká malá cestička uvolnila, tak se tlačili dál. Muselo tam být alespoň dvacet tisíc lidí, protože každých pět metrů narazil tak na sto cpoucích se zadků. Nakonec se zastavili na přijatelném místě, kde sice holky moc neviděly, protože měly kolem metru šedesát na výšku, ale všichni doufali, že než dohraje předkapela, někde se ještě naserou. Adema byla předkapela, která to měla všechno nějak rozhýbat. Před Brunem stál jeden čurák, který měl zezadu hnusnou placatou hlavu a protože měl tak metr devadesát, zavazel mu ve výhledu na celé pódium. Zapálil si cigaretu a foukal kouř směrem na tu hnusnou placatou hlavu, dokud se neposunula stranou. Byl to nějaký kokot, kterému dýchal z očí respekt, jenom se podíval na toho huliče, co mu fouká do zátylku kouř. A najednou začala Adema hrát. Byl to přesně styl, jaký se mu líbí. Zpěvák si dával práci s barvou hlasu i při řevu, do toho zajímavá basová kytara a celkem dobrý bubeník. Konečně se Bruno cítil dobře, i když neznal ani jednu jejich písničku. Ještě několikrát se během hraní podíval na název té kapely, ať ho nezapomene. Rozhodl se, že si ji někde sežene. Skákali tam na pódiu vesele do rytmu, na chvíli jim vypadl zvuk a publikum skoro nic neslyšelo. Jenom na Ademu, řvaly reproduktory na pódiu, takže neměli ponětí, že publikum slyší velké hovno. A tak Brunovi připadalo, jakoby tam skákali jako parta čuráků jenom tak do nějakého fiktivního rytmu, vypadali opravdu komicky. Pomyslel si, že být na pódiu, připadal by si v tu chvíli jako idiot – zpívat, když na něj publikum nespokojeně píská a nevědět proč. Linkin Park si po skupině Adema dali na čas. Helena musela na chvíli odejít, protože jí bylo blbě. Pořád tam vynášeli nějaké holky celé zelené. Trochu tam chybělo větrání a Bruno měl pocit, jakoby tam bylo lidí hodně nad kapacitou stadionu. Zapálil si z nudy cigaretu. Lidi pořád pískali jak blbí, no čekání na Linkin Park bylo na umření. „Víš k čemu slouží předkapela?“ Zeptal se ho Zub. „No k čemu?“ „Aby lidi dostali do pohody. Aby je rozjeli, chápeš?“ „Já to chápu, ale řekni to těm kokotům.“ „Hmm.“ Povzdechl si Zub. Jeho holka Zuzka mu seděla za krkem na ramenech, takže viděla dobře. On se sice trochu potil, ale co by neudělal pro svou holku. Byl to celkem pěkný pohled. Měla pevné tělo, kalhoty se jí trochu stahovaly, tak jí šly vidět tanga. Byl to sice pěkný pohled na ni, ale Brunovi se dělalo zle z těch nadržených ksichtů za nimi. Všichni koukali nadrženě na její prdel a krátili si tak chvíli před nástupem kapely. Kdyby tohle věděla… ale jako plus jí lze přiznat to, že si vzala tanga a ne babiččiny trenýrky. Začali s hraním a všichni se jak šílenci začali tlačit dopředu. Ti, co se doteď chovali civilizovaně, se proměnili ve zvířata a ti, co se doteď chovali jako zvířata, byli k neudržení. Společně se zpěvákem zvedali ruce a prsty do tvaru obráceného paroháče jako anarchisti, i když tam bylo anarchistů maximálně dvacet procent. Zpěvák měl něčím ovázanou ruku, to mu ale nebránilo pořádně si zařvat a začali hrát všem dobře známé songy ze svých alb. Na něco takového se opravdu nezapomíná ta hudba se všem skrz rozšířené zorničky rvala do hlavy jako nezapomenutelný zážitek. In The End – splnilo se Brunovo přání a zahráli i starší skladbu s názvem In The End. Tomu večeru chybělo už jenom to, aby mu bylo trochu lépe. Bylo hrozně nedýchatelně, ale přežil to v klidu se všemi známými až do poslední písničky, kdy se objevil na pódiu i zpěvák Ademy. Vypadal už nějak zkouřeně nebo zfetovaně, ale řvát dokázal pořád, to se muselo nechat. S úsměvem a plní dojmů odcházeli po skončení ti čtyři. Napůl ohluchlí si začali vykládat jaké to bylo, ale museli na sebe skoro křičet, aby se slyšeli, přestože bylo ticho. Zub dostal svůj nůž zpátky a vydali se k autu. Byla už hluboká noc a opravdová zima. Nebyli moc dobře oblečení, tak se všichni klepali, když stáli před autem a čekali, až Zub odemkne dveře. Vklouzli do něj, podařilo se nastartovat, za což děkovali bohu a vyjeli směrem domů. „Bruno budeš muset chvíli řídit. Nedá se nic dělat, jsem unavený. Jsi v pohodě?“ Řekl najednou Zub. „Jo, to zvládnu. Sice jsem neřídil už rok, ale bude to v pohodě.“ Před výjezdem z Prahy ještě natankovali. Společně složili peníze dohromady a Zub šel zaplatit. V autě byl tak studený vzduch, že holkám stoupala pára od huby. Když se potom snažil nastartovat, ani za nic mu to najednou nešlo. „Paráda… do piče!“ Bouchal do volantu nasraně. „Klid, to roztlačíme.“ Řekl Bruno a všichni vylezli ven z auta. U benzínky stáli nějací opilci a pobaveně je sledovali. Zub seděl v autě, hodil tam jedničku, sešlápl spojku a ti tři začali tlačit. Dalo by se říct, že to Bruno tlačil sám, protože ty dvě křehotinky moc nepomáhaly, ale aspoň něco. Zkusili to asi třikrát, Zub vylezl z auta, bouchl se dveřmi omylem do prdele a kopl vzteky do blatníku. „Běž to zkusit, Bruno. Vidím, že už nemůžeš.“ „Dobře. Zkusíme to na zpátečku, jo?“ Sednul si dovnitř, zařadil zpátečku a začali ho tlačit. Najednou sešlápl plyn na podlahu, pomalu pustil spojku a auto naskočilo. Zařadil neutrál, vylezl z auta a řekl Zubovi: „To se hned pozná rozdíl, když si za volant sedne amatér,“ ukázal na Zuba „a když se tam posadí profík.“ Kynul směrem k sobě.
57
„Tak jedem, ty profíku.“ Řekl Zub a vjel do dálničního pruhu. Praha byla najednou definitivně za nimi, a tak zajeli ke kraji, kde se Bruno posadil za volant. Zařadil rychlost, ale pustil omylem rychle spojku, takže se auto zakuckalo, zavadil rukou o vypínač stěračů, takže do toho ještě lítaly na skle stěrače a zdechnul motor. „Poslouchej Bruno, řídil ty jsi někdy auto?“ Zeptal se ho kamarád. „Neruš, jenom to dostanu do ruky a vyrazíme.“ Nastartoval, naštěstí to šlo a vyjel si do dálničního pruhu. Vjel tam však tak rychle, že nedal přednost kamiónu, co byl za ním a málem to do něho napálil. Kromě těchto adrenalinových momentů, kdy měly holky vážnou starost o svůj život, probíhala cesta celkem nudně. Všichni byli rádi, že auto jede. Tachometr ale nešel, tak se Bruno občas nekrotil a jel takovou rychlostí, že bylo auto těžce ovladatelné. Zuzka se na zadním sedadle se svým klukem spokojeně olizovala. Pohodová cesta. Před Brnem dal Bruno zpátky kamarádovi řízení. Když vystupovali, páchlo to venku po spálené gumě. „Proboha kolik jsi jel?“ „Tak normálně. Ne moc rychle. Nechtěl jsem nás přece vybourat.“ Zazubil se. A jinak bez keců sednul Zub k volantu. Za Brnem se ještě zastavili na benzínce. Dali si tam hezky v pohodě cigáro, kafe. Byli rádi, že budou brzo doma. Na hodinkách měli teprve tři hodiny. Bruno se s kamarádem domluvil, že se u něj chvíli prospí a pak půjdou společně do školy. Zvládnout se to dá a Zub rád ukázal svou mužnost tím, kolik pracovního vytížení vydrží s minimem spánku. Po cigáru vyjeli z benzínky, byla ještě temná noc a dálnice oslňovala svou nádherou. V autě panovala příjemně unavená atmosféra. Najednou ale zpozorněli. Auto se asi deset vteřin celé jemně zaviklalo a najednou prudce zabrzdilo s tím, že udělalo otočku o devadesát stupňů. Byli roztažení na dvou dálničních pruzích ze tří. Bruno si pomyslel, že takhle zabrzdili, protože jim stála v cestě srnka, ale tak blbě by snad nikdo nezastavil. Ti tři byli pořád jak zasažení bleskem. Bruno otevřel dveře a uviděl, že jim chybí kolo. „Kurva nám uletělo kolo!“ „Zkurvený čurák! Idiot. Až ho chytím do ruky, tak ho zabiju! Vždyť on nás málem zabil!“ Začal řvát Zub a bouchat do volantu. „Hele Zube, máš ten… výstražný trojúhelník?“ „Jo.“ „Tak ho, kurva vytáhni! Tohle je dálnice a je noc – máme štěstí, že to do nás nikdo nenapálil, tak pohněte zadkem.“ „Máš pravdu, holky rychle vystupujeme, dělejte.“ Řekl Zub a šel s výstražným trojúhelníkem před auto. Asi po dvaceti metrech ho položil na zem. Když však viděl, že přijíždějícím autům pískají pneumatiky a taktak stíhají zabrzdit před Škodovkou, posunul trojúhelník ještě o padesát metrů dál. Když přicházel, zařval na holky, ať jdou od toho auta pryč, než do nich někdo vrazí a začal kopat vzteky do dveří. „Zkurvená piča, viděl jsi to?“ „Jo, uletělo nám kolo.“ „Ten čurák, od kterého jsem to auto půjčil si to ode mě hezky vyžere!“ „Počkej Zube, on si to auto skládal dohromady z dílů, vlastně. Tak to chápu.“ „Jo, fušér jeden zasranej! Víš, že nás mohl zabít? Nebo holky? Nebo Zuzku?“ Ještě chvíli nadával na jeho adresu, když najednou Bruno začal: „No a co teď budeme dělat?“ „Já nevím.“ Pokrčil rameny Zub. Holky stály na kraji s cigaretou v puse a koulely očima. „Co se v takových situacích dělá?“ Zeptal se Bruno… všichni mlčeli, tak pokračoval: „Co odtahovka? Nebo policajti? Ti jsou tu přece od toho, ne? Dopravní policie.“ „Víš na kolik tě přijde peněz to odtáhnout? Takovou cenu nemá ani to auto.“ Pokrčil opět rameny Zub. „A jak se dostaneme domů?“ Kouknul po chvíli uvažování zklamaně Zub na kamaráda. „Nevim, do piče, nech mě přemýšlet.“ A tak chvíli jen tak postávali a kouřili uprostřed dálnice společně cigarety. Když kolem nich projelo asi dvacáté auto, zaparkoval před nimi jeden sympatický třicátník a zeptal se jich: „Nechcete s něčím pomoct?“ „No nevím, jestli nám pomůžete, když nám upadlo kolo.“ Řekl Bruno. Ten chlápek nechal běžet motor a namířil na jejich auto reflektory, aby dobře viděli. Kolem pořád jezdili a zpomalovali čumilové. „Holky, sakra běžte na kraj, než se vám něco stane!“ Opakoval Zub starostlivě. „Můžete si jít sednout ke mně do auta, je tam aspoň teplo.“ Řekl ten chlap a tak šly. „Co s tím uděláme?“ „Můžeme zkusit to kolo nasadit. Víš kam odletělo?“ Otočil se na Bruna kamarád. „Já ho někde najdu, moment. Dejte tam zatím rezervu.“
58
„Ale dávej pozor, ať tě něco nezajede.“ „Jo, jasně.“ Zub s tím chlápkem vytahovali hever a nějaké nářadí, zatímco on chodil po příkopech okolo. Celý nasraný si zapálil cigaretu. Koukal v té tmě okolo sebe a snažil si představit kam asi uletělo. Po pár minutách to vzdal. „Serem na kolo, máme rezervu.“ „Máš pravdu. Čurák má pojebané auto a my mu budeme ještě něco hledat.“ Mávl rukou Zub a pokračoval: „Víš, co jsme zjistili? To kolo nejde nasadit, protože jsou strhlé závity na tom bubnu.“ „Ten, kdo to auto dával dohromady asi neměl všech pět pohromadě. Podívej se na to,“ ukázal Brunovi stržené a vylomené závity „musel je strhnout už když to kolo nasazoval. Asi to bylo moc velkou silou nebo tak.“ Analyzoval situaci ten chlápek. „To je paráda. Takže odsud neodjedeme.“ „Super.“ Kopl do auta Zub. „Nekopej do to, vole. Ještě vám odletí ten hever.“ Upozornil ho Bruno. „No jestli to půjde nasadit alespoň na dva šrouby, mohli bychom to odtlačit na kraj. Nemůžeme to přece nechat rozpláclé uprostřed dálnice.“ Začali tedy pracně nasazovat kolo. Chvíli jim to nešlo, protože ty pokřivené šrouby neseděly na kolo, ale nakonec dokázali postavit auto tak, aby stabilně drželo na všech čtyřech. Odtlačili ho na kraj, Zub si do něj ještě jednou kopl, ten chlápek jim nabídl, že je vezme do Přerova. Po cestě do Přerova seděl Bruno vedle řidiče a obdivoval jeho přehrávač, kde zrovna hrála jedna rocková kapela. Nezávazně se bavili. Zuzka vzadu lítostivě objímala svého kluka. Ten se neustále ptal, jestli jsou všichni v pohodě a taky že to byl hodně dobrý koncert, až na tenhle karambol. V Přerově je vysadil, všichni pěkně poděkovali tomu chlápkovi. Bruno mu řekl nějaký lichotivý kec, ať se necítí špatně za ten ztracený čas. A když ten chlap odjel, začal Zub řešit něco o tom, že to chce rodičům obou holek vysvětlit. Tu havárku a tak: „Ty jsi debil?“ Zeptal se ho Bruno. „Proč debil?“ „Hele, je asi tak půl šesté ráno, pravda?“ „Jo.“ „Když teď půjdou holky domů, bude úplně normální, že se vrací tak pozdě, protože každý ví, že jely až z Prahy. Tak se na nějaké vysvětlování vyser. Zbytečně jim i sobě budeš komplikovat život. Jsou v pořádku? Jsou. Tak co to kurva řešíš?“ Vysvětlil elegantně. „Má pravdu.“ Řekla Zuzka. „Jo. Seru na to.“ Uznal Zub. Asi uznal i to, že není třeba se chovat za každou cenu jako charakter, když by z toho byly jenom problémy. Tak se trochu unaveně rozloučili s holkama, které byly de fakto doma a vyrazili směrem do jedné vesnice, vzdálené asi 8 kilometrů, kde bydlel Zub. Po čtyřech kilometrech, kdy bylo už více než šest hodin si půjčil Zub kamarádův mobil a zavolal svojí matce. „Ahoj mami, už jel taťka do práce?“ „Co se děje? Jaktože nejsi doma?“ „Maminko, klid. V pohodě. Všichni jsme v pořádku, neboj se. Měli jsme problémy s autem, ale nikomu se nic nestalo. Holky už jsou doma. Jsem tu teď jenom já s Brunem a potřebujeme, aby nás taťka dovezl domů jestli ještě nejel do práce.“ Řekl jí název nějaké vesnice, kolem které zrovna šli, zastavili se a počkali na jeho otce. Ten dorazil asi za deset minut. V autě se Zub hájil, že to nebyla jeho vina. Jeho otec začal něco o tom, jak si měl zkontrolovat stav vozidla před jízdou, tak se jejich pohledy na věc rozcházely. U Zubů doma se všechno probouzelo. Malá sestřička se chystala do školky, otec vyrazil do práce, matka chystala snídani a Brunovi kafe. Rodinná pohoda. Začalo se to všechno řešit zase dokolečka, protože tam nechali auto, tak ho museli přece jenom dostat nějak zpátky. Bruno si vychutnával to kafe a Zub obvolával koho mohl, aby to nějak zařídil. Mimo jiné zavolal majiteli toho auta. Ten měl starosti o svoje auto. Zub mu zase vyčetl, že je mohl tím krámem zabít. S tím se taky nějak neshodl, a tak celý nasraný nakonec odjel s nějakým známým zpátky do Brna pro to auto. Bruno si nezávazně pokecal s jeho matkou, ta mu zabalila svačinu, dal si ještě jedno kafe na probuzení a vyrazil na autobus. Rozhodl se jet do školy i když vůbec nespal a celou noc řídil. 4. Všechno to vypjetí zázračně zvládli. Najednou tu byl víkend a náš hrdina chtěl tentokrát zůstat doma. Věděl, že ho budou přemlouvat známí, ať jede s nimi do Nightu, ale po zkušenostech s Veronikou, která mu dala košem, by se tam jen nerad objevil. Ještě něco se vlastně stalo. Ten příběh s tím autem měl svou dohru. Zub sebral jednoho známého ze třídy s dodávkou, naložili majitele té odstavené Škodovky a vyrazili do Brna. Zjistili, že je auto už odtažené, a tak museli za 1500 korun zaplatit odtahovku. Vyzvedli si auto, naložili ho do vozíku za dodávku a vyjeli. Asi po padesáti kilometrech píchli kolo u dodávky ve čtyřicetikilometrové rychlosti, vozík s nákladem je vytlačil. Společně s dodávkou se převrátil na střechu a
59
zase na kola, takže to tam uvnitř s nimi házelo jako se sirkama v poloprázdné krabičce. Tentokrát to bylo vážnější. Jeden z nich odletěl do nemocnice helikoptérou. Ti ostatní posadili auto s vozíkem na vozovku, při tom jim pomohli hasiči a policajti řídili dopravu. Když všichni ti policajti odjeli, nečekali na nějaký druhý tým nebo tak něco. Zub si zastrčil nespokojeně do peněženky pokutu v hodnotě 5000 korun a zkusili nastartovat auto. Měli štěstí. Sice bylo celé pomačkané a chybělo mu teď přední sklo, ale zabalili se do oblečení, Zub si nasadil jakési průhledné svářečské brýle a jeli domů. Ve škole z toho byl humbuk. Různě se to dokolečka rozpitvávalo, ale tak to chodí, když něco vyprávíte lidem, kteří nemají život. Stalo se, co si Bruno přál nejméně. Seděl doma v klidu u počítače a hrál Championchip Manager. Najednou mu zazvonil telefon. Na druhé straně sítě byl Malý John: „Čau Bruno, jedeš do Nightu?“ „Asi ne. Nemám prachy. Navíc jsem unavený jako prase. Nemám náladu.“ „Pojeď… já ti půjčím.“ „Fakt se mi nechce.“ „Nedělej si srandu. Dneska nemusíme moc chlastat.“ „O to nejde. Nechci si dělat další dluhy.“ Rezolutně argumentoval Bruno. „Přijedeš sem v šest hodin, dáme si víno s kolou.“ „Ty máš víno s kolou?“ „Jo, mám litr vína s kolou.“ „Kolik mi můžeš půjčit těch peněz?“ „No 150.. klidně i dvě kila.“ „Tak jo.“ V momentě, kdy to dořekl a zavěsil si v duchu nadával. Vážně se mu tam nechtělo, ale taky měl neodolatelnou chuť na víno s kolou. Když se namíchá ve správné kombinaci, bývá to nápoj bohů a nevyrovná se tomu ani svěcená voda. Před šestou hodinou ještě v klidu pojedl hranolky s tatarkou a kečupem. Na autobusovou zastávku to měl asi padesát metrů, takže nebylo proč spěchat. Hezky se nachystal, nastříkal deodorantem, vyčistil zuby… prostě takové ty hygienické úkony jako před souloží, protože nevěděl jistě jestli by náhodou neměla nějaká přijít. Na hodinkách si najednou všiml, že je čas vyrazit. Jakmile však vyšel ven, zasvištěl kolem autobus a byl rázem pryč. Nestihl to. Zapálil si cigaretu a napsal Malému Johnovi: „No právě mi ujel autobus. Mám píchlé kolo a tak nevím jestli to má cenu – nestihnu tam dojet a tak.“ Obratem mu přišla odpověď: „Neser mě. Pujč si od někoho dvacet korun a jeď v osm hodin rovnou do Vítkova. Ve Vlkovicích nastoupíme, ale ať tam jseš!“ Bruno jenom pokrčil rameny. Co se dalo dělat. Ještě se tedy vrhnul do kuchyně a začal si dělat malou hostinu. V osm hodin autobus stihnul. Bohužel nebo bohudíky – to už bylo na osudu. Každá akce se občas vážně nevydaří a v Nightu to začínalo být poslední dobou vážně na hovno. Málo ženských, k tomu všechny trapné a jako bonus – holka, co mu dala košem. Neznal nic horšího, než sledovat pohledy holek, které chtěly být najednou kamarádkami a chtěly si jenom povídat, povídat a povídat. Jako párek kokosů, co o sebe pořád beze smyslu tlučou. Klap, klap, klap… bla, bla, bla. Věděl toho hodně o ženských, ale ještě nikdo mu neprozradil, proč si rády tolik povídají. To je teď jedno. Ve Vlkovicích nastoupili kromě Malého Johna, jeho starší sestra, Pták a ještě několik známých. Bruno byl překvapený, že nakonec jelo tolik lidí. Ve Vítkově ještě postávali s partou lidí, mezi nimi i nějaké holky, které neznal a pili víno s kolou. Najednou se k němu obrátil Malý John: „Bruno, na. Dělej.“ Podal mu cosi se zadrženým dechem. On natáhl ruku, byla to skleněná fajfka s trávou. Když to ale ve tmě nahmatával, spálil se o žhavý konec a pustil to na zem. Rozbilo se to. „Ty jsi fakt čurák. Tys to rozflákal.“ Řval na celé kolo John. „Tys to fakt rozbil? Vole.“ Přidala se jeho sestra. Bruno se chtěl bránit: „Já jsem se spálil. Myslíš, že jsem věděl co to je?“ „Co budeme dělat, kurva?“ Nakonec to nějak vyřešili. Bruno popíjel dál víno s kolou. Pták neustále do něho něco hučel, byla to hrůza – ten den byl nějak moc aktivní a zamindrákovaný. Pořád mluvil o nějakých holkách, které mu ještě nedaly nebo co a nedalo se to poslouchat. V tu chvíli by Bruno radši koukal na rozkládající se hovno, než na Ptákovu hubu jak pořád mele. A taky celý večer dopadl podle toho. Holka, kterou chtěl sbalit mu dala košem, ožral se jako hovado a sotva došel domů. Třeštila ho hlava z Ptákových blbých keců. Ještě ten večer se rozhodl, že s takovým životem praští. Jedna věc je jezdit na akce s kamarády. Další věc je jezdit na akce za bezva holkama, ale to nejhorší je jezdit na akce za pitkama, zahleděnýma jenom do sebe. S Ptákem a lidmi, pro které byl sice
60
Bruno veliký člověk, ale to bylo tak všechno, čím ho bavili. Když v posteli doma usínal, točila se mu hlava, srdce bušilo a necítil se dobře. Poznal, že mu v životě něco chybí. Nějaká radikální změna. Když se ráno probudil, vytáhl si poslední cigaretu z krabičky, vešel do kuchyně, zapálil si ji. Po minulé noci mu nebylo zrovna dobře a kašlal více než dřív. Díval se na tu cigaretu, potáhl si, zase se na ni díval. Chvíli koukal z okna a zase se díval na cigaretu. Přemýšlel o tom, jaké by to bylo, kdyby nechal kouření. Jak by se změnily jeho rituály a co by dělal. Dokázal si pohodlně představit, že by mohl nekouřit, jenomže mu ležela v hlavě otázka – co na to tělo? Možná malichernost, protože aktivně fetuje nikotin teprve od osmnácti let a podle názorů jiných huličů „je tohle opravdu rarita,“ rozhodl se ale si to vyzkoušet. Skoncovat s tím svinstvem, který stojí hodně peněz. Nešlo mu o zdraví, jestli má žít šedesát let nebo sedmdesát je už jedno. Po čtyřicítce stejně život končí a začíná stereotyp, ať si člověk namlouvá co chce. Už ho ale nebavilo vyhazovat 640 korun měsíčně za dva kartony cigaret a utopit tak tři čtvrtiny kapesného. To byla poslední kapka, típl nedokouřenou cigaretu a oznámil matce, že je konec. Byla zrovna neděle odpoledne, první den abstinence. Od rána si nezapálil a ani mu to nevadilo. Hrál Championchip Manager, hodně jedl a léčil se z kocoviny. „To ses rozhodl proč skončit s hulením?“ Zeptal se jeho bratr James, když přišel do pokoje. „Dochází prachy. Navíc mě to včera docela nasralo. Už se s těma looserama po diskotékách tahat nebudu. A na bonus přestanu kouřit.“ „To ses prostě tak rozhodl, jo?“ „Jo.“ „Že se s těma nulama už nebudeš tahat, jo?“ „Jo.“ „To se normální člověk může jenom tak rozhodnout?“ Zeptal se po chvilce přemýšlení James. „Já nevím, nejsem normální člověk, vole.“ A James odešel. Bruno cítil v hlavě nepatrnou tíhu. Jakmile odbila devátá hodina, šel raději spát. Ráno, když ho probudil budík a došel do kuchyně, dostal chuť na cigaretu. Napil se čaje, nachystal se a odešel na autobus. Po hodině cesty v autobuse dorazil do Lipníku, vystoupil, přemohl chuť na cigaretu a vešel do školní budovy. Tam si sednul, civěl před sebe a mírně se mu zatočila hlava. Všechno vnímal tak nějak plasticky a tlumeně. Spolužáci k němu promlouvali, ale on odpovídal jenom na půl věty a zase se odmlkával. Děsně ho bolela hlava. Když dorazil Zub, klížil už Bruno oči v jakémsi zarudlém polospánku. Ani neměl chuť Zubovi vůbec něco říkat. Ta bolest hlavy začínala být opravdu nesnesitelná. Potřeboval se něčím zabavit a prostě na to přestat myslet. Obecně se totiž tvrdí, že každý kuřák fetuje nikotin z nudy, při troše dobré vůle a zábavy se této závislosti zbavit dá. Počkal tedy na příchod prvního učitele a doufal. První hodinu měli Turbánka. Měl pana Turbánka rád, protože si o Brunovi myslel, že má v elektrotechnice opravdový rozhled a to mu lichotilo. Hodina se ale nepříjemně vlekla a jeho soused Zub se začínal v lavici nekontrolovatelně ošívat. „Co budu dělat? Vymysli něco, Bruno.“ „Nevím, zkus dávat pozor co říká učitel.“ “Ses zbláznil, ne?“ Řekl jenom Zub pohrdlivě. Evidentně mu nesedělo chodit do školy se něco naučit. „Tak do piče něco dělej, já nevím.“ „A co?“ „Nevím, kurva. Třeba koukej před sebe jako debil a nad něčím přemýšlej. Zkus si v tom najít zálibu. Prostě koukej před sebe a nic nedělej.“ „Tobě se to řekne, ale já jsem aktivní člověk, chápeš?“ „Nechápu. Jseš dement.“ Řekl jenom Bruno a pokračoval: „Zkoušel jsi skládat nějaké nové texty? To tě třeba zabaví a nebudeš furt otravovat.“ „To je nápad. Jsi nějakej nervózní, ne?“ „Už nekouřím, tak mi to leze na mozek.“ „Ty nekouříš, jo? Kecy. Vsaď se, že si o přestávce půjdeš se mnou zapálit.“ „Nepůjdu. Už nemám cigarety a na nové nechci dávat peníze.“ Zub chvíli přemýšlel. Učitel neustále něco vykládal a Brunovi se začaly klepat kolena. Vlhly mu ruce studeným potem, nastala mu další fáze abstinenčních příznaků. Cigarety viděl teď už všude a jediné, co si přál, bylo dát si jednoho pořádného šluka. „To nevydržíš. Vidím to na tobě, že máš chuť na cigáro.“ Řekl Zub a doširoka se usmál. „To není otázka vůle. Já ti seru na kecy o tom jestli to dokážu nebo ne. Netestuju svoji vůli a své pevné přesvědčení, tohle dělají lidi právě bez přesvědčení. Mě jenom sere, že ty vykouřené dva kartony za měsíc tak tíží moji peněženku! Kde jsem teď mohl být bez cigaret!? Tam kde jsem teď, jenom bych byl bohatší. To je právě v tom. Když si půjdu s tebou zapálit, bude mi ten absťák trvat zase o něco dýl, a o to vážně nestojím. Zase tak blbě mi není.“ Odpověděl. Mluvil velice uhlazeně a teatrálně gestikuloval, aby mu to
61
hezky vysvětlil. Zub byl člověk hip hopu a takoví pořád máchají rukama kolem dokola. Bruno si myslel, že se tím naladí na jeho vlnu. „Stejně si půjdeš zapálit. Mě je to jedno, ale jednou jsi mezi námi kuřáky a z naší party se jen tak neodchází.“ „Je mi to jasné, ale já vážně nemám prachy. Myslím, že to zvládnu – není to tak hrozné. Točí se mi hlava, ale jinak v pohodě.“ „Já bych tohle nedokázal. Natvrdo kouřím už od třinácti. Já jsem v tomhle baba a takovou vůli nemám.“ Bruno mlčel. Soustředil se jenom na učitele a dostával nepředstavitelný hlad. Cigarety snižovaly chuť k jídlu, ale abstinence ji asi zvyšovala. Rozhodl se pro návštěvu obchodu s potravinami. O přestávce šel nakoupit, nezakouřil si, úspěšně se přežíral, dokud se den nepřehoupl do druhé poloviny a po škole zajel do Nového Jičína k otci, který s nim už chtěl dlouho mluvit. Doma byla akorát Jana, otcova současná přítelkyně. Taky její dvě dcery Eliška a Markéta. Obě byly snědé osmnáctileté dívky na začátku svojí cesty životem. Hodně chytré, ale taky hodně zkažené klasickou morálkou a omezeným uvažováním. Brunovi bylo už opravdu zle a jakmile k nim dorazil, šel se na záchod vychcat. Když otevřel poklopec, viděl mísu dvakrát, tak si k tomu raději sednul, aby jim nepochcal všechno okolo. Koukal chvíli přede sebe. Rotovaly mu panenky a pomalu si ulevoval. Za posledních deset hodin to byla jediná úleva, kterou mu jeho tělo uštědřilo. V kuchyni zatím probíhal velice živý rozhovor mezi těmi třemi. Otec ještě nebyl doma. Bruno něco slyšel přes dveře a nebylo mu z toho zrovna lépe. „Ale já s ním nechodím.“ Obhajovala se Markéta. „Markéto, vždyť jsi mi říkala, že jsi byla u něj. Viděla jsem jak jste se líbali. No tak, vždyť se k sobě máte.“ Povídala její obtloustlá sestra Eliška. „Co já se všechno nedozvím. Vlastní matce nic neřekneš?“ Udiveně připravovala večeři Jana. „Ale jo, oni spolu chodí.“ „Nechodíme. Nevím, co ti je, Eliško?“ Bruno začal tlačit. Na cestě byl výkal. „To sis celé vymyslela – já bych mamči řekla všechno, víš?“ Řekla Markéta. „Tak se ji podívej do očí a řekni to! Vidíš mamčo, jak se červená?“ „Já bych Elišce i věřila, jak tě vidím.“ Brunovi se ulevilo dvojnásob, ale pořád se nemohl dostat do pohody. Tělo si neustále říkalo o drogu. Utřel si zadek růzovým toaletním papírem a vyšel ven. „Bruno je tady.“ Zavedla řeč jinam Markéta. Kouknul se na ně, beze slova si nalil do sklenice čistou vodu a zamířil do pokoje k počítači. Chtěl se naladit na jinou vlnu, byl ještě pořád nafouknutý z toho jídla. Nebavilo ho ale sledovat nějaký film, a tak si zapnul hudbu, ležel a zíral tupě do stropu. Snažil se o analýzu celého abstinenčního procesu, avšak někde uprostřed myšlenky únavou usnul. Ráno se probudil do takové únavy, jakoby ani nespal. Přitom to bylo téměř čtrnáct hodin co usnul. Vlastně ani nešlo o únavu, ale spíš o takové fyzické delirium. Nedokázal si to přebrat v hlavě, protože si teď nedokázal přebrat v hlavě prakticky nic. Shrábl tedy svačinu z ledničky, kterou mu Jana přichystala, napil se studeného čaje v kuchyni a vyrazil do školy. Ve škole už mu bylo lépe a cítil, že ho pomalu začíná absťák přecházet. Konečně si tolik nevybavoval ukázky z filmů, kde největší pohodáři drží spokojeně cigaretu v ruce a dokonce dávno kouření nevnímal jako společensky nevyhnutelné. Psychické závislosti se zbavil. Teď už bylo na čase provést jenom něco s tou fyzickou. Už se ani nepamatoval, kdy zažil takové muka: tepání žil v hlavě, rotující panenky od bolesti a nesnesitelnou únavu. Chvíli si připadal, jako by se zbavoval závislosti na heroinu. Z nynější duševní rovnováhy ho momentálně nemohlo srazit dolů nic, protože byl tak na dně, jak už dlouho nebyl. „Co máme teď?“ Zeptal se ho Zub. „Já nevím, možná Automatizaci.“ „Nepíšeme náhodou písemku?“ „Jo.“ „Hej, chlape. Poradíš mi, OK?“ Otočil se k němu Zub. „Hej, chlape – ale já neumím ani hovno.“ Odpověděl podrážděně. „Tak to je skvělý.“ „To je.“ Učitel rozdal papíry, na kterých byly nakreslené různé charakteristiky Zenerových diod. Na každém papíře byly trochu jiné, takže se nedalo opisovat. Pokud žák neznal postup, byl v prdeli. Zub byl v prdeli. Bruno měl tahák, na němž postup byl, ale kvůli momentální nepozornosti se spletl ve výpočtu a písemku trochu pokazil. Byl to docela problém, protože u učitele Šindelky bylo umění dostat i trojku. Když někdo omylem něco splete, musí se smířit s prohrou. Vždycky je to pak za pět. Problém byl v tom, že to byla pětka úplně zbytečná. Kvůli nepozornosti. Kvůli nikotinu. Kvůli nedostatku nikotinu. Bruno se nasral.
62
Jakmile skončila hodina, zaběhl si do nejbližší trafiky. Podíval se nadrženě na nepříjemnou babku v prodejním okýnku, koupil si modré L&M a jednu si zapálil. 5. Uběhl asi měsíc. Ve škole to bylo v pohodě až na pár konfliktů s třídním učitelem Šindelkou. Ten mu začal vyhrožovat, že pokud bude na poslední hodiny odcházet pravidelně domů, jako že odcházel, bude vyhozen ze školy. Navíc bylo zakazováno opouštět školní budovu o přestávkách, takže si nemohl jít v průběhu dne zakouřit. Nejprve jen tak utíkal a nabíhal hlavními dveřmi na zdvižený prst kantorům, kteří hlídali vchod a rádi buzerovali. Nakonec to vyřešil tak, že lezl v přízemí oknem ven. Jenomže ho Šindelka jednou venku viděl a když byl najednou Bruno ve třídě a neprošel přitom kolem něj na chodbě, začal se domáhat vysvětlení. Kecy o novém teleportačním vynálezu mu nesežral, a tak musel přiznat, jak lezl oknem tam a zpátky. Prostě hrůza. Společnost, jež netoleruje základní fyzické potřeby kuřáků. Jedno veliké vězení. A nechovejte se jako patnáctiletý puberťák, když je s vámi takhle jednáno… Navíc začínal být poslední dobou nějaký divný. Nikdy netvrdil, že je úplně duševně v pořádku. Jenom ho to všechno přestávalo bavit. Ostatně jako vždycky. Jednou je člověk na vrcholu blaha a myslí si, jak se mu žije skvěle a jednoho krásného dne se mu začne všechno posírat. Morálka upadá. To, co dávalo smysl se jeví jako zbytečnost a ten zbytek nestojí za řeč už vůbec. To je koloběh života. Kdo o sobě tvrdí, že je mu neustále skvěle, je buď pokrytec nebo retardovaný idiot. No a právě jednoho takového krásného dne mu bylo zle. Lezla na něj nějaká nemoc. Navíc k němu přišli jeho kamarádi Pták, Duťas, Malý John a Berka. Jeho pokoj byl najednou plný lidí a taky plný smradu: „Co to tu kurva tak smrdí, vy prasata? Se doma nekoupete nebo co?“ Začal kolem dokola stříkat deodorantem Bruno. „To Pták smrdí.“ „Já jsem měl dneska čočku, tak trochu seru.“ Řekl Pták. „To mě nezajímá, co jsi jedl. Klidně ať ti vybouchnou střeva, ale neprď ty prase.“ „Tak sorry, no.“ Bruno pustil nějakou hudbu na počítači, aby se vytvořila zvuková kulisa. Malý John mu donesl nějaké nové alba. Většinou komerční brak, ale některé písně byly vcelku dobré. „Bruno, mám na tebe prosbu.“ Začal Pták. „No.“ „Potřebuju, abys napsal dopis pro Danu a pro Samanthu. Ty jseš na to psaní takový dobrý a já potřebuju, aby jim to něco dalo.“ „Jako aby byly dojaté nebo tak něco, jo?“ „Přesně tak.“ „Ptáku, ale já o nich nic nevím. Není to divné psát milostné dopisy za někoho druhého?“ „Pták je divný.“ Řekl John. „Jo, je to divné. Ale já chci, aby to mělo nějakou tu… no…“ „Úroveň?“ „Jo, úroveň. Přesně tak.“ Kývnul hlavou Pták. „Já ale o nich nic nevím.“ „To je jedno. Něco ti o nich řeknu. Jinak můžeš psát co chceš. Kdyžtak tě opravím nebo zastavím.“ „No, zkusíme to.“ Jenom řekl a začal psát. Do pozadí hrála diskotéková hudba, která tomu aspoň dodávala rytmus. Ostatní jenom koukali, co tam píše a houpali hlavou. Občas měl Pták nějaké připomínky, ale dopis pro Danu byl rázem hotov. Bruno se to snažil napsat co nejtupěji, protože nevěřil, že by mohla mít vysoké IQ, když se chtěla zaplést s někým takovým, jako je Pták. Vypadalo to asi takto: Milá Dano, v momentě, kdy čteš tento dopis jsem už pravděpodobně na Slovensku. Možná ti už došlo, že se mezi námi už nic nezmění, ale nezoufej. Asi se nějakou dobu neuvidíme, protože mi hned potom začne vojna, tak si můžeš všechno v klidu rozmyslet a přehodnotit co kdo dělal nebo nedělal špatně. Každopádně je to to jediné, čeho asi oba dosáhneme, jelikož já jsem s tímhle divadlem už nadobro skončil. Možná to nakonec bude jinak nebo ne, ale budu v tuhle chvíli moc rád, když bude každý z nás žít svým životem. Nejsem si zcela jist co to se mnou udělá, ale jedno vím jistě – že budu spokojenější člověk. Už nemám náladu na ty tvé rozmary a ani na to puberťácké rozjímání v tvé hlavě. Myslím, že jsem tě nikdy správně nepochopil a možná je to tak dobře. Mám svých starostí dost a rozhodně nepotřebuju další. Moc bych si přál, abys cítila to samé co já. Nebo spíš abys ve vlastní hlavě viděla to, co v té své vidím já. Možná jsem se spletl, když jsem vždycky hodnotil tvou inteligenci jako nadprůměrnou, ale asi si nejsi schopna uvědomit, co vlastně děláš a jakou spoušť za sebou necháváš svým neohrabaným postojem k životu. Myslím, že jestli z toho za pár let nevyrosteš, pocítíš taky následky na vlastní kůži. Já nejsem
63
zlomyslný, jenom říkám, co si myslím a až ti bude třeba dvacet, budeš muset vážně přehodnotit svůj postoj k životu a k ostatním. Byl to vlastně dopis na rozloučenou, který měl zanechat hluboký dojem. Tohle je jenom úryvek, protože byl plný pouze vyznání a trapných keců o lásce k té tajemné Daně. Brunovi to sice v tu dobu z únavy zrovna nepálilo, ale byl rád – když to měl nakonec za sebou. „Bruno, jdeme si zahulit?“ Řekl najednou Malý John a strčil mu pod nos sáček s celkem kvalitní travkou. „Jo, proč ne? Potřebuju se na ten druhý dopis trochu posilnit.“ Všichni vylezli před barák do zimy, John nabil fajku zeleným tabákem a nechal ji kolovat. První šluk sednul všem. Tlačili do hlavy poctivě. Druhý taky. Pták samozřejmě nehulil. Neuměl vdechnout kouř do plic. Dokonce ani cigaretový kouř. Ne jenom proto si z něj i malé děti dělaly srandu, že je sračka. Třetí nájezd do plic Bruno trochu přehnal a zakašlal se. Bylo to kvalitní hulení. Vlezli dovnitř, sedli si před počítač a začali si zpívat. Musel je trochu krotit, protože měl matku doma, ale jinak to bylo v pohodě. Brunovi se dělaly mírné mžitky před očima a začal psát. Občas se sice netrefil na klávesy, ale i přes Ptákovy protesty to ti vykouřenci jeho jménem a společnými silami napsali takto: Milá Samantho, není tomu ani tak dávno, co jsem tě ojel. Víš holka, bylo to sice prima, ale mas moc malou kundu. Na tom mojem velkém čuráku - jsi se málem natrhla. Pořád jsi jenom řvala a já jsem nevěděl, že furt při tom řveš, ty pičo!!! Kundo jedna! Nekřič, nebo ti zacpu hubu Duťasovym zadkem. Dame si grupač ještě s Berkou a Johnem a budeme ti srát a chcát do huby. Bijte je Pražáky! No a to bysme měli kecy o tvojí malé kundě. Teď bych si s tebou chtěl promluvit o tom, že mi tak rozměr nevadí - jako to, že ji máš špinavou! Máš ušmudlanou zarostlou kundu. a velke kozy ktere mas smradlave! Jo a prej stebou chce chodit Malý John! - a je úplně zkouřený! Ale to nevadí! On je totiž nejpěknější kluk z Vlkovic! A Bruno Wurm je taký pěkný ale má moc velké péro! Tohle by tě pořadně natrh! takže Běž do piče a polib si prdel a nech mě štastně žít s MOU MILOVANOU DANUŠKOU!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Jo a nezapomeň říct Ptákovi, že má jednu nohu větší než druhou. A že si zapoměl zapíchlé křeslo v oku. A že je to debil a blbě čumí! Jo a abych nezapoměl taky si dávam viagru! Nejsi jedina na svěšte!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Taky jsem si ho oholil- můj kokot!!!!!!!! Dam si ráno rád lublikační gel na mou prdel!!!!!! Tak co kdy ci to rozdame? Já ted šukám každý den s mou mamou ŠTIKOU S IVANOU MADLOU, MARCELOU . Starý baža má velké FUSI . Takže jak ses rozhodla? ja jo jo jo jo jo jo jo jo jo jo jo!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! ČTI TOHLE TY DĚVKO----- Tohle píše BERGA fvkhk oooffkc ciduhv vfuifnf ffidufhv voáorhf Pták potom celou dobu řval, že to má Bruno vymazat. Nevěděl jak se to dělá, tak měl smůlu. Nebyla to zrovna ta nejčistší esence lidského vědění a umění, ale na partu vykouřených mladistvých to nebylo špatné. Bruna za chvíli opustili, a tak mohl v klidu relaxovat u počítače. 6. Jak tím životem nějak proplouval, uvolnil se na pár dní ze školy. Potřeboval trochu odpočinku a peněz. Dostával každý den osmdesát korun na cestu, ale všechno to sežraly cestovní výdaje, tak se občas pár dní ve škole neukázal a byl zase bohatý. Probudil se v deset hodin ráno, okoupal se, najedl, ale nevyhodil prázdný obal od sýru do koše. Schoval si ho do kapsy, aby matka nepoznala, že byl celý den doma. Když vylezl z vany a utřel se, hodil ručník na radiátor a za hodinu ho vrátil na své místo. Bylo docela těžké nechávat celý byt v netknutém stavu, aby se nepoznalo, že tam někdo byl. Ve dvě hodiny odpoledne měla přijít matka, tak se sbalil a odjel do Vlkovic za babkou. Po příchodu do její rezidence, jež vlastně už nebyla od smrti dědy její, protože přepsala celý barák i s lesem dceři, se Bruno koukal jak odklízí ze země kusy omítky. „Ahoj babko, co se tu dělo?“ „Bruno, tys přijel? No byli tu hen ti elektrikáři. Tahali tu nové gable do baráka.“ „Aha.“ „A co žes přijel?“
64
„Musím skočit Ptákovi vrátit nějaké peníze. Tak jsem jel rovnou ze školy sem.“ Vešli dovnitř. Byla tam jako vždycky strašná zima. Byl to zakletý dům, kde byla zima i v létě. Stál pod kopcem vedle lesa. Za jiných okolností by to bylo docela romantické, kdyby tam nebyla taková zkurvená zima. „Babko, ty netopíš?“ „Ale jo. Furt tu lécu jak hadr na holi a je tu zima jak sviňa. Chceš hen tu minerálku?“ „Ne, já si udělám čaj.“ Jakmile ho dovařil, nalila mu tam trochu rumu na zahřátí. „Volal Kája. No tvůj taťka teda. Že mi kůpí novů televízu. A já mu povidám: ‚Však na co? Stejně nemám čas, když si ani pořádně nesednu. Nemám čas sa na ňu dívať.‘ A on že stojí jenom tři tisíce. Taků tu novů no. S tým ovladačem.“ „Jo, s dálkovým ovládáním. To budeš mít dobré. Nemusíš vstávat, když budeš chtít přepnout na jiný kanál.“ Řekl Bruno a napil se. Ten čaj s rumem měl pořádné grády. „No však jo. Ještě se s tym heblem ale musím naučiť. To my jsme nikdy neměli televízu s tym ovladačem. Ale povídali, že by tato moja měla mít taky ten ovladač, ne?“ „Ne, nemá. Tyhle televize znám.“ „Tož oni tam s tym furt verglovali a hledali na tom něco.“ „Jo senzor. Který by přijímal. To je jedno.“ Babka neznala slovo senzor, tak těch odborných tlachů nechal. „Když si ten elektrikář, Bruno. Myslíš, že to pomože, když budu miť novů televízu?“ „Tady ta je v pořádku. Ty nechytáš moc kanálů kvůli tomu, že máš blbou anténu. Navíc jseš tady pod kopcem.“ „Aha. Tož tata myslí, že to pomože.“ „Nová anténa by pomohla.“ „Tož já na to stejně seru, když chci nekedy večer sa podívať na zprávy, zajdu si stejně hen tam k Holáňům a je to vyřešené. Máš televízu, Bruno?“ „V pokoji mám. Takového starého šmejda.“ „Tož tota je ještě dobrá, ne? Jak doveze tata tu novů, tak ti totu možu dať.“ „Jo, jasně. Ta se hodí.“ Řekl Bruno, dopil čaj a šel nasekat dřevo. Dřevo vždycky sekal elegantně. Chvíli mával sekyrkou ve vzduchu, než zatnul do špalku, aby to vypadalo efektně. Podíval se na komín a viděl, že se tam slušně kouří. Babka se za tu dobu, co tam žila sama, naučila dobře topit. Popovi přijížděli jenom na víkendy. Bylo to spíš ale dobře. Od doby, kdy to na tetu Popovou babka přepsala, jí dělají ze života peklo. Pořád jenom buzerujou, musí za ně platit elektřinu a tak. Má to těžké. Zajel se dřevem do kotelny a pořádně tam přiložil. Bylo mu pořád divné, že má radiátory babka vlažné. Sednul si tam, přiběhl k němu pes se staženým ocasem, zapálil si cigaretu a pozoroval, jak to v kotli hučí. Napravo byl v rohu na jedné trubce veliký ventil. Byl na něm stoletý prach. Bruno si vzpomněl, že je to uzávěr vody k radiátorům. Jako malý kluk všude šmejdil a znal ten barák dokonale. Zkusil s ventilem zatočit. Šlo to ztuha – byl totiž zavřený. Když byl zavřený, znamenalo to, že měli Popovi doma teplo, ale k babce nešlo skoro nic. Nebylo se čemu divit, že tam byla pořád taková zkurvená zima. Zahodil cigaretu a pořádně ten ventil otevřel. Vyletěl potom z kotelny a zkusil sáhnout na trubky od radiátorů. Byl tam najednou cítit horký příval. Konečně se topilo. „Babko, proč jsi měla to topení zavřené?“ „Jak zavřené?“ „Ty o tom ventilu nevíš?“ „Jaký ventil?“ „V kotelně je na jedné trubce takový ventil. Když ho zavřeš, topí se jenom vedle u Popáků, ale u tebe ne. Tak jsem to otevřel. Chvíli počkej a sáhni si na radiátory. Za chvíli je máš horké.“ „A jaktože to bylo zavřené?“ „To nevím.“ Pokrčil rameny Bruno a sednul si. „Že by to udělal strýc Pop? Tak já tu lécu celý deň, furt topím jak blbá, vedle sa topí a u mě ne, jo?“ „No. Byl na tom ale stoletý prach. Podle mě ani strýc neví na co to je.“ „Sem si říkala proč by to dělal. No… to mi ale už plno lidí říkalo, že je tu náká zima. Hen vedle u Holáňů zatopja enem večer, majů ešče otevřené okno, furt tam kůřá a luftuje se tam, ale je tam horko, že by jeden scíp. Stará Pašková hen tam dál enem celý deň čučí z okna kdo de, hodí tam kus dřeva, nemusí nic dělať a má tam horko jak sviňa a já tu lécu a furt taká zima. Mi to bylo divné.“ „No vidíš. Ještě nezačala zima, tak to máš dobré.“ „No, jak budů mrazy, stejně to moc nepomože. Strýc mi tu chce postaviť hen to heblo na elektriku, co sa s tím topí. Ať ušetří. A Naďa je taky blbá. Tam skočím hen přiložiť a ona mi povídá prý že to má ohřívat enem na těch padesát stupňů. Tak ji říkám, že se to musí rozehříť. No bodejď. Furt sa topí hen po trochách
65
a mi tu umrznů ušiska. No a s tím elektrickým heblem vytopíš tak jednu místnosť. To je na hovno také kšefty s nima.“ „Hmm, to jo.“ „A co ty? Kdy ideš dom?“ „Dneska tu budu spát. Do školy pojedu ráno odsud.“ „Tak jo. Prý zemřel ten… starý Kašpárek. Marjá pano, povídám. Zítra má pohřeb no.“ „Slyšel jsem, že byl v nemocnici nebo co.“ „No.“ Za chvíli za ním přijel Pták: „Čus Bruno. Sem slyšel, že tu jsi.“ „Jo, vezu ti nějaké prachy.“ Řekl a podal mu padesát korun. „Jasně. Jdeš k Martinovi?“ „Co je u Martina?“ „No včera jsme tam byli celý den. Čuměli jsme na fotbal. Sparta vyhrála! Já jsem tak šťastný. Paráda.“ Mával radostně rukama a prskal jako debil. „Měli haluz. Ale přeju jim, že postoupili dál. Aspoň bude v televizi více fotbalu.“ „No však jo. Tak co? Jdeš teda k tomu Martinovi?“ „Proč ne?“ Začal se obouvat Bruno a pokračoval nahlas: „Babko, já jdu jenom k jednomu kámošovi, jo? Klíče od baráku mám, tak potom přijdu.“ „Jo, pak přijď. A ne abyste pustili psa na dědinu.“ „Jasně.“ A vyrazili. U Martina bylo celkem útulno. Vzali sebou i Berku a Duťase. Seděli u něj v pokoji a jen tak nezávazně tlachali. Na vzestupu byl zrovna fotbalový klub Baník Ostrava, tak si dělali srandu z Ptáka, který fandil Spartě. „Martin, můžeš mi na dvacátého rezervovat dva litry rumu?“ Řekl najednou Pták. „Jakého rumu?“ Zeptal se Bruno. „Oni odkudsi dováží rum. Litr za 95 korun.“ „To je paráda, koupím od tebe litr. Mám nějaké prachy. Je to strašně levný.“ Otočil se na Martina. „Chceš to hned? Máme tady tři flašky.“ Tak si koupil. Berka si vzal taky. „Můžeme to ochutnat, ne?“ Řekl Bruno. „Jo, ale nemáme kolu.“ „To je na hovno. Vy žádnou doma nemáte?“ „Ne.“ „Kurva, holé to pít nebudu. Nejsem notor.“ „Tak zajdeme koupit. Dole v té hospodě prodávají dva litry za 16 korun.“ Řekl Pták. V hospodě si dali ještě pivo. Pták byl jako vždy hodně výřečný. Sděloval kamarádovi po několikáté o cestě na Slovensko. Jak se tam těší… byl toho plný. Radostný pohled na jeho nadšenou plnou tvář. U Martina se pak nezdrželi příliš dlouho. Museli jít pryč: „Hoši, zabalíme to tady. Půjdeme do boudy u hasičárny.“ Řekl Martin a pokračoval: „Vážně za to nemůžu, ale včera tu přišla ségra s nějakýma třema týpkama. Byli úplně na mol a ještě tu vychlastali litr slivovice. Byl tady kravál a otec myslel, že ji zabije, chápete. Teď je to blbé mít tu společnost, opravdu za to nemůžu.“ Vysvětloval. „Jo jasně.“ Vyšli ven i s alkoholem. Byla tam zima. V boudě ještě chvíli popíjeli, zpívali a nakonec odešli všichni spokojeně domů. Ráno se Bruno vzbudil v sedm hodin. Byl ještě hodně přiopilý, ale rozhodl se jet autobusem domů. Vešel do chladného dne, kde se všechno probouzelo. Když šel po ulici na autobusovou zastávku, nemohl u sebe najít mobilní telefon. Usilovně přemýšlel, kde ho mohl ztratit, ale na nic nepřišel. Moc si z večera nepamatoval. Na zastávce bylo plno dětí s aktovkami na zádech. Chystaly se odjet do školy ve Fulneku. Bruno se tam zastavil, zapálil si cigaretu a čekal s nimi. „Hej Bruno, co tu děláš? Vy jste včera vypadali.“ Otočil se na něj malý známý, jménem Tlusťoch. „Čau. No jedu domů. Tys nás viděl?“ „Ne, ale slyšel. Hulákali jste na celou dědinu.“ Řekl Tlusťoch. „Jo trochu jsme zpívali. Pohoda, akorát jsem někde ztratil mobil.“ „Tys ztratil mobil? A kde?“ Pokračoval se zájmem. „Kdybych věděl kde, tak bych ho asi už měl, ne?“ „Jsi sebou někde šlehl o zem, ne?“ „Na to si nevzpomínám. To určitě ne. Prostě jsem ho měl a najednou ho nemám.“ „Já ti ho najdu, jo?“
66
„Když mi ho najdeš, máš u mě pakl cigaret.“ Mezitím přijel autobus. Bruno do něj naskočil a byl najednou doma. Když přišla odpoledne matka, ani s ním nepromluvila. To bylo špatné znamení. Měl jistotu, že ví o těch několika dnech volna, co si udělal. Ještě když byl u Martina minulý den, napsal jí, že bude u kamaráda v Přerově, který potřeboval spravit počítač. Najedou přišel do obývacího pokoje, kde seděla. „Kdes byl?“ Koukala na něj nasraně. „Ve škole.“ Odpověděl klidně. Asi třicet vteřin na něj koukala, než řekl: „Ukradli mi telefon.“ „To jako u toho kámoše v Přerově, jo?“ „Asi jo.“ Nemohl říct, že byl u babičky ve Vlkovicích. „A kdy? Vždyť jsi mi večer psal.“ „Nevím. Jezdili jsme tam po jeho známých, tak nevím.“ „To máš pěkné kámoše.“ „Hmm.“ Řekl Bruno. Chvíli byl klid. Pořád na něj koukala. „Jak to, že jsi nebyl ve škole?“ „Byl jsem ve škole.“ Řekl a podíval se na ni. Pořád nasraně koukala, tak vstal a odešel do svého pokoje. Určitě věděla, že nebyl. Možná ho ale jenom zkoušela. Nechtěl se blbě prořeknout a stejně o nic nešlo. Byla jeho věc jestli chodí do školy nebo ne. Nechtěl to ale pokoušet, a tak poslední den přece jenom do školy jel. Z poloprázdné třídy se za pár hodin skoro všichni vytratili, a tak tam zůstali jenom dva žáci a učitel. Bruno celý den nedělal nic jiného, než hrál staré hry na starých počítačích, protože neměli co dělat. Bylo mu zle z toho, že jeho rodiče nedokážou pochopit, že to na střední škole prostě chodí tím způsobem, že se tam většinu času nic neděje a když už tam člověk přijde, čeká ho jenom nuda a nic než nuda. Něco za to školní dopoledne přece jenom udělal – dostal se na třech počítačích na první místo v jedné počítačové hře, kde bude díky nepřekonatelnému rekordu jeho jméno navždy. Odpoledne jel ze školy rovnou do Jičína za otcem, který mu volal. Byla tam hustá atmosféra. Otcova současná přítelkyně Jana sršela nenávistí kvůli jeho alkoholismu a rostoucí demenci. Bylo to už dennodenním chlebem, že se Jana nemůže nasytit nenávistí a nadávkami, směřujícími k Brunově otci. Vyrůstala s rodiči, kteří ji opilí mlátili, tak byla dost netolerantní. Otec měl za sebou zase kvůli alkoholismu dva rozvody a čtyři děti, na něž musel platit alimenty. Nikdo nechápal jak se mohla vůbec workoholická puritánka dát dohromady s agresivním alkoholikem. To, co se po sedmi letech společného žití v domě najednou dělo se dalo asi očekávat. Hádky, mlčení, hádky, mlčení. Bruno se šel na záchod vysrat. Tlačil to v klidu ven, když zpoza dveří zaslechl: „Nešahej na mě! Jseš úplně vožralej!“ Potom byl chvíli klid a opět: „Co to furt meleš do kola, ty debile? Nech mě a drž hubu!“ Řvala Jana, práskla dveřmi a s brekem odešla ven se projít. Procházkami se uvolňovala. Bruno vyšel ze záchodu a uviděl stojícího otce. Tahle hádka ho evidentně ponížila a naštvala. „Tak mi pověz, co bylo ve škole.“ „No nic. Normálně.“ „Normálně, jo? A víc mi k tomu neřekneš?“ Kynul otec. Bruno si sednul a zapálil si cigaretu. „Tak jako byl jsem včera u kámoše v Přerově. Já vím, že bych to..“ „To mě vůbec nezajímá.“ Přerušil ho uprostřed věty a pokračoval: „Co ty známky, co? Přišel mi papír ze školy, že tam máš na čtvrtletí dvě pětky. Ani nevím z čeho jsou. Potom z angličtiny čtverku a z češtiny čtverku. Řekneš mi k tomu něco?“ Nervózněl otec. „Tak z češtiny.. z toho máme takovou starou babku. Já jsem v jedné slohovce kritizoval křesťanství a ona je věřící, no. Z angličtiny tam mám…“ „Ty mi nelži.“ Přerušoval ho otec. „Já nelžu. Se ti to snažím vysvětlit, ne?“ Řekl Bruno. Nebylo mu nikdy dobře z rozhovorů o škole. Měl rád, když se s rodiči nemuselo mluvit vůbec, protože jakákoli konverzace vždycky směřovala ke škole. „Já jsem ti něco říkal, ne? To, že jsi byl někde v Přerově nebo já nevím kde mě vůbec nezajímá. Mě zajímají výsledky! A ty nemáš!“ „Já jsem mohl jít klidně makat. Na tu školu jsem se přihlásil sám od sebe a dobrovolně.“ „Tak běž makat! Domluvím se s matkou a stáhneme tě ze školy.“ „A proč bych to dělal? Ještě jsem nevyletěl. Myslím, že to zvládnu.“ „Jo, tak ty myslíš. Hmm. Víš, co by udělal můj otec?“ Řekl a chytil Bruna za mikinu pod krkem. Cigareta mu spadla na zem a Bruno věděl, co se bude dít. Znal to dobře z dětství, jenomže na rozdíl od dětství dnes necítil strach. Otec ho táhnul do předsíně, žduchnul ho na zeď. Bruno se na něho podíval a uviděl prázdný pohled alkoholika. Otec mu dal silnou ránu přes tvář. Trochu to s ním otřáslo. V té chvíli nebylo důležité
67
vůbec nic a oběť se snažila tvářit se neutrálně. Potom dostal druhou ránu a nakonec jednu přes nos. Byla to úděsná bolest a myslel si, že mu něco křuplo v hlavě. Chytil se za nos a skrz slzy, které držel v očích uviděl krev. Nebylo mu nějak zle, byl si jist a byl rád, že to tímhle skončí. Jak ta krev padala na zem, snažil se, aby mu nezašpinila oblečení. Na záchodě si utrhl toaletní papír a strčil si ho pod nos. Druhým kusem začal utírat podlahu od krve. Dělal to naschvál, aby bylo vidět, že ho to psychicky nezlomilo. Otec tam stál a nevěděl, co má říct. Potom Bruno vešel do koupelny a podíval se na sebe v zrcadle. Oči měl zalité krví tak, že nebylo vidět bělmo. Jenom modrá duhovka a rudé moře. Vzpomněl si, že se potřebuje oholit. Krev už přestala téct, tak si vytáhl strojek a začal se holit. Otec na něj mluvil. Možná se omlouval, možná zase poučoval, ale to už Bruno nevnímal. Prostě koukal na sebe, na své vousy a soustředil se na to se úhledně oholit. Na tváři zaregistroval u oka jeden malý krvavý šrám, trochu napuchlou hubu, ale na první pohled neviditelné pozůstatky domácího násilí. Jakmile byl hotov, vyšel ven na vzduch a zapálil si cigaretu. Třásla se mu ruka. Nevěřil tomu jak se mu třese ruka, když byl přitom v psychické pohodě a nic si nenamlouval, bylo mu to prostě jedno. Ráno se sbalil a odjel domů. S otcem se bavil, jakoby se nic nestalo. Nebyla jeho vina jaký byl nebo spíš nebyl schopen to změnit. Proč se neustále hádat. Jana byla v tomhle málo prozíravá. Po cestě domů o tomhle Bruno přemýšlel. Ale nebylo dohromady o čem. Byl neustále peskován za něco, co nepokládal za příliš důležité. Tahle příhoda byla jako jeho život. Když byl malý, otec ho moc potrestal za to, že mu podle něj vzal pětikorunu. Malý Bruno nic neukradl, a tak chodil po bytě se slzami v očích a doufal, že nějakou najde, aby mu ji mohl dát. Matka, když měla špatnou náladu, tak v kuchyni u vaření oběda obvykle nadávala každému do zkurvených děcek, jakmile ji něco spadlo z nešikovnosti na zem. Ve škole malý Bruno nenašel žádný smysl už vůbec. Učitelé byli zbytečně autoritativní, děti zase duševně prázdné a nezajímavé. Nevěděl jak dál a litovat se by bylo moc jednoduché, tak si vytvořil vlastní svět. Začal hodně číst. Líbilo se mu poznávat nové věci a namáhat mozek místo toho, aby se ve škole učil pouze pamatovat. Četl knihy a poznával nové myšlenky a nové dojmy. Čím více vzrušení, čím více námahy a práce ho nové dojmy stály, tím milejší mu byly. Rád se bavil usilovným přemýšlením, protože jinde neviděl smysl… jo a mimoto začal chlastat. 7. Poslední dobou začínala být opravdu zima. Pomalu se oslaboval jeho imunitní systém, který nebyl nikdy moc silný. Občas záviděl lidem, co proplouvají životem aniž by bývali nemocní. Bruno nikdy nepřišel na to jaké je v tom umění, ale zároveň to bral jako výhodu, protože takhle mohl být celkem často doma. Obvykle se mu zdávaly zlé sny, když býval nemocný. Tentokrát měl ale jeden hezký. Byl na nějakém táboře nebo kde. Bylo tam ubytováno hodně mladých lidí. Mezi nimi jedna prsatá holka. Samý bok a stehno. Měla nádhernou plnou tvář a celý den po něm pokukovala. Když byl večer, vzal si jabko a šel se vychcat. Šel dlouhou chodbou, zamířil k hajzlům, pojídal jabko a nakonec se vychcal. Šel najednou zpátky, zastavil se, opřel se o zeď a pojídal. Na konci té dlouhé chodby k němu šla ta prsatá nádherná holka. Samý bok a překrásná ramena. Když byla blízko, pustil jabko na zem, chytil ji kolem pasu a začal ji líbat. Byla vlhká a celá vzrušená. Potom se vzbudil s postavenou kládou. Zašel na záchod a ulevil si. A tím se nemyslí, že se šel vychcat. Tu noc se podíval na mobil, psal mu Patrik. Jeho nevlastní bratr, který s nim neměl biologicky nic společného, ale to by byla dlouhá historie. Patrik byl napůl černý Arab a napůl Čech. Bydlel teď ve Švédsku a jezdíval každého půl roku na Moravu, kde s Brunem vymetali diskotéky a různé pajzly. Patrik mu napsal: „Ahoj Bruno, nechceš přijet do Švédska? Zpáteční jízdenka stojí jenom 400 korun. Je to taková akce musíš toho využít. Holky jedou taky..“ Tak se nad tím zamyslel. Ještě ten večer sáhl do peněženky, aby zjistil kolik má peněz. Našel tři koruny. Hele Patri, nemám peníze. Sice je to výhodné, ale asi nepojedu. Vyser se na to.“ Ráno mu od něj přišlo: „Hele ty musíš jet. Proste musíš! Kazdej druhej den akce, bude to dobrý, uvidíš. Však ty si peníze nějak seženeš, tak nalož chlast a hybaj!“ Co se dalo dělat? Něco mu půjčil Zub. Něco zase brácha James. Nakonec dal dohromady 500 korun. „Čau Patri, tak mam prachy. Je to OK. Dneska pojedu za taťkou do Jičína a zeptám se na podrobnosti a vyrazíme.“ Zašel si k doktorce, nechal si napsat omluvenku do konce týdne. Ta mu dala antibiotika na tu jeho nemoc a vyrazil do Jičína. Tam se všechno nějak domluvilo. Každý spekuloval a vymýšlel. Nakonec Bruno zjistil, že se jede už za dva dny. Otec prokázal charakter a dal mu 700 švédských korun a 600 českých. Jeho matka potom 20 euro a byl čas se balit. Byl rád, že se podívá po dlouhé době do světa. Potřeboval odpočinek. Odpočinek od lidí, se kterými se denně vídával. Každý den, každý týden, celý život pořád to samé. To by nemohl nikdy vydržet, a tak s oblibou komplikoval život sobě i svým rodičům, když se pro něco nadchnul. Právě ten den měl být naposledy v České Republice. Přijel do Nového Jičína, odkud se mělo hned brzo ráno vyrazit. Otec mu
68
dokonce zaplatil i jízdenku, patrně ho ještě tížilo svědomí za ten nedávný výprask, tak si dal čerstvě zbohatlý Bruno v klidu kafe, zapálil si cigáro a šel do jednoho supermarketu nakoupit chlast a cigarety. Potřeboval zásobu na dvanáct dní. Bylo jasné, že se ten alkohol vypije hned během prvních dnů, ale cigarety byly životně důležité. Koupil tedy čtyři litry levného červeného vína, litr rumu a litr pomerančového fernetu. Cigaret sedm balíčků, ale nebyl si jist, jestli mu to vydrží. Nechtěl jich kupovat však moc. Bylo by to zbytečně nákladné. Stejně nevěděl, jestli ho s takovým množstvím chlastu pustí vůbec přes hranice. Ráno se rozhodl, že nebude celých dvacet hodin cesty autobusem nic jíst, aby se mu nechtělo zbytečně srát. Vysral tedy ještě v Jičíně ze sebe co mohl, nějak se napakoval a společně se sestřičkami Markétou a obtloustlou Eliškou, potom s jedním jejich kamarádem, vyrazili do Brna. Vezla je tam Jana, matka od holek. V autě hrála rocková hudba, ten jejich kámoš něco do Bruna pořád hučel, tak se mu udělalo blbě hned ze startu. Bruno furt žral antibiotika. Čekala je dlouhá cesta, ale bylo mu jasné, že je nestihne dobrat. Jakmile začnou chlastat, musí je vysadit. Ten jejich kamarád se jmenoval Baroš. Baroš v Brně navrhoval, že si dají pivo. Měl velký nos a velké uši, stejně jako většina Poláků, i když to Polák nebyl. Eliška se cestou do Brna pořád něčím ládovala, až se jí z toho chtělo srát. Bruno si koupil láhev dietní pramenité vody. Eliška se vysrala a zase začala něco žrát. Ty její rosolovité kýty neměly nikdy dost. Nakonec se po nějaké době dostali všichni do autobusu, Jana jim zamávala a vyrazili. V autobuse seděli každý jinde, což byla docela úleva, protože se na Elišku vážně nedalo dívat. Baroš pořád chodil po autobuse tam a zpátky, ale to by Bruna tak neštvalo. Nejvíce ho nasral jeden idiot, který seděl přesně za ním s jednou holkou. Přistoupili si v Praze. On do ní celou cestu přes německo pořád hučel. Měl odporný nakřáplý hlas a snažil se jí evidentně sbalit. Ona byla sympatická Češka, nezkracovala jako Ostraváci a její hlas byl sexy, což bylo ale jedno, když celých patnáct hodin v kuse pořád mluvil ten idiot. Bruna z něho už bolela hlava a celou cestu nespal. Když zastavili v Německu u nějaké benzínky, koupil si energetickou tyčinku, protože už šestnáct hodin nejedl a celý zelenal. Žil jenom z kouře cigaret a do krve nenáviděl toho idiota, který mu nedal pokoj. Za Německem na moři byli všichni společně na lodi. Bruno to sestrám všechno líčil. Ty mu řekly, že je to starý mrzutý dědek. Nejprve si ho nevšiml, protože byli v docela velké kajutě, ale potom ho zaregistroval. Slyšel všechny nadávky, které na jeho adresu Bruno pronesl a když byli ve Švédsku v autobuse, držel ten otrapa zbytek cesty hubu. Přijeli do městečka, jménem Helsingborg. Byli domluvení s Patrikem, že je do Landskrony odveze, protože byli čtyři hodiny ráno a nic jim nejelo. Všude svítily lampy, byla cítit nádherná vůně moře a byla zkurvená zima. Stepovali tam v té zimě s Barošem, který byl optimisticky naladěn. Bruno vlastně taky. Byl unavený a šťastný, že má tu cestu za sebou. Najednou Patrik přijel v nádherném novém Audi. Za volantem seděl jeho kamarád: „Ahoj.“ Usmívali se na celé kolo. „Jo, abyste věděli, to je Mirza.“ Ukázal na kluka za volantem. „Je původem z Bosny, ale umí anglicky. Každý tu umí trochu anglicky.“ Vysvětloval jim Patrik. Všichni si navzájem podali ruce. V autě seděla Brunovi na klíně Eliška a drtila mu svou nadváhou pánev a hrudní koš. Otec od Patrika a od holek byl čistokrevný Arab. Vyznával islámské náboženství, a proto nesměl vědět, že Bruno s Barošem přijeli s holkama, protože by je oba pozabíjel. Sice to nemělo logiku, protože bylo jasné, že v tom autobuse nejedou samé ženské, ale co. Holky mu neřekly v kolik přijedou a bylo to vyřešené. Ty dvě měly spát u otce. Zatímco Patrik měl svůj byt, na který byl patřičně hrdý. Markéta uměla celkem slušně švédsky, tak si občas s Patrikem a Mirzou něco řekli. Jinak se mluvilo česky. U Patrika se pokochali prostorným obývákem, povytahovali jídlo a chlast a šli spát. Po probuzení zjistil, že není Patrik doma. Začal si povídat s Barošem: „Kurva, to jsme se moc nevyspali, co?“ „No… byla to dlouhá cesta.“ Řekl Baroš. „To jsem zvědav jak dopadne dneska první akce.“ „Počkej, vy už na dnešek něco plánujete? To je hrozný. Ale na dobrý příjezd se musí trochu vypít.“ Baroš mluvil vždycky trochu nasládle a tak nějak kultivovaně. Občas do toho přimíchal sprosté slovo, ale snažil se hezky vyjadřovat. Sestry se mu vždycky smály jak sladce mluví. „No, snad to nebude úplně na hovno.“ Řekl Bruno, sednul si k notebooku a zašel na internet. Podívat se na email a na takové věci. Asi po hodině přišel ze školy Patrikův spolubydlící. Byl vysoký, obtloustlý a pocházel z Thajwanu. Viděl je poprvé, tak na ně koukal trochu překvapeně. Bruno si nedokázal zapamatovat jeho jméno, tak mu říkal Big Japan. Mluvili spolu jednoduchou angličtinou: „Ahoj, já jsem Bruno.“ Představil se a podal mu ruku. „Oh, kde je Patrik?“ „Patrik odešel do školy, myslím.“ „Oh, já jsem Baroš, Patrikův kamarád.“ Přidal se ten druhý. „On je kamarád a já jsem jeho bratr. Sice ne biologicky, ale říkáme si tak.“ Snažil se vysvětlit.
69
„Oh, OK.“ Odpověděl Big Japan a šel do kuchyně žrát. Bruno neměl se svým českým známým nic na práci. Jenom chodili po bytě od ničeho k ničemu a čekali na Patrika. Ten se v tu chvíli pravděpodobně topil v otázkách z matematiky, ze které měl psát písemku. Nebude od věci, když s ním čtenáře trochu seznámíme. Když dospíval, jenom sršel duchaplným popichováním, které kombinoval s nadávkami tak ladně, že se z nich stávaly v okolí dost používané fráze. Jeho nesporně vysoké IQ začalo ale časem doplácet na způsob, jakým přemýšlel o životě. Nejprve se snažil, jako každý puberťák, přijít co nejdřív o panictví, po první euforii si už dokázal ženy konečně rozlišit na ty, co by byly podle jeho gusta a na ty, co rozhodně ne. Seznámil se s jednou kundou, která mu ho honila, že měl žalud opotřebovaný tak, až na něm vyskočily strupy. Potom si kvůli odjezdu do Švédska nevrzl něco přes rok. Jednou toho bylo hodně a podruhé zase málo. I když se snažil před Brunem vždycky vypadat nad věcí – měl silné tendence míchat do každého vztahu cit, až nakonec neměl vztah žádný a jakmile mu ten cit začal chybět, osamotě se doma v koutě litoval. Vždycky tvrdil, že nemůže ve Švédsku najít slušnou holku, o sexu ani nemluvě. „Je to tam o ničem.“ Jak sám říkal. Bruno za ním přijel ze zvědavosti. Chtěl se na vlastní kůži přesvědčit jak to všechno vlastně v Evropě chodí. Najednou se Patrik objevil ve dveřích. Sednul si a začal na Barošovo přání líčit co se mu dnešní dopoledne stalo: „Šel jsem k učiteli do kabinetu, ten mi na stůl položil písemku, já jsem si sednul a hned jak odešel, tak jsem opřel hlavu o stůl a usnul.“ Bruno na něho překvapeně kouknul: „To jako fakt? A co jsi potom dělal?“ „No vzbudil jsem se těsně před tím, než přišel, ale nestihl jsem už nic napsat. Byl jsem unavenej.“ „Tak to jsi zrovna nezaválel.“ Řekl Baroš. Patrik přešel do místnosti za Big Japanem a zažvatlal Švédsky svou příhodu ještě jemu. Big Japan měl očividně plno poznámek, a tak se chvíli bavili. Pro Bruna to byl divný pocit neznat ani slovo z téhle cizí řeči. Vždycky se pohyboval v okruhu Němců, Poláků, nebo takových, co mluvili německy nebo anglicky – tohle bylo divné. Ani to nebyla dovolená v Itálii, kde se člověk zaposlouchal na ulici do živého rozhovoru, aniž by mu rozuměl, ale jako turista se z toho radoval… teď to bylo totiž něco trochu jiného. Byl to Patrikův přítel a mělo jich přijít víc. Bruno čekal něco zajímavého, ale taky byl smířený s tím, že ten den bude na párty sedět v koutě na pohovce potichu s rukama v klíně a v klidu nasávat pivo. Když se začalo stmívat, přišly k nim do bytu sestry. Obtloustlá Eliška začala hrabat v lednici a Markéta se smála na celé kolo. Big Japan seděl ve svém pokoji a nesměle vykukoval přes otevřené dveře, co se děje. „Tak co budete dělat dneska večer?“ Otočila se Markéta na Patrika hned po tom, co ji pověděl o své písemce z matiky. „Dneska máme párty.“ „Párty. To je stejně divné slovo. U nás se vždycky říká ‚akce‘ nebo ‚chlastačka‘ a takhle. Tady to je divné.“ Vmísil se do řeči Bruno. „A co ty zase máš? On má pořád nějaké kecy.“ Křikla Markéta. „Stejně to bude o ničem. Uvidíš ty loosery na vlastní oči, Bruno. Nějaké holky mají přijít, ale nic moc.“ Řekl Patrik. „Takže gayparty.“ „Obvolávám co nejvíce holek,“ začal po chvíli klidu a mlaskání malé večeře Patrik, „ale už mi některé odřekly, takže na to moc nespoléhám. Podle mě to dneska bude taková malá párty. Seznámíš se s někým, trochu pokecáte, i když jsem zvědav jak… no oni stejně všichni anglicky umí, takže se snad nic neděje. Já moc chlastat nebudu. Budu se šetřit na zítřek. Zítra to má být velká akce.“ „No jasně, stejně jsme unavení, ne?“ Kývnul Bruno na Baroše a pokračoval: „Ani od toho dneska moc nečekám. Nejel jsem tu proto, abych tady kdovíco sbalil. V Čechách jsem si toho docela dost užil. Chci poznat morálku těch lidí tady. Jinou kulturu a tak. Určitě bude hodně zajímavé samo o sobě klábosit támhle s chlapcem z Chorvatska, který žije ve Švédsku a já jako Čech s ním pojedu kecy Anglicky. Už tohle samo o sobě mi hodně přinese. Navíc se trochu zdokonalím v angličtině, takže dělám něco i pro studia.“ A vytáhl učebnici Anglického jazyka. „No to určitě.“ Řekla Markéta. „Hele, mě se to zdá taky ohromě zajímavý. Jenom doufám, že se mi tu moc neožerete.“ Podotkl Baroš. „Neboj, já určitě ne. Tady na toho notora si musíme dát pozor!“ Ukázal k Brunovi Patrik. „No dovol. Já nikdy.“ „Pozor na Bruna, je to hovado.“ Dodala Markéta, sbalila si svých pár švestek, houkla na Elišku, která se celou dobu ládovala jídlem a obě odešly. Ten den Bruno zrovna dobíral antibiotika. Spíš je vysadil a ten zbytek vyhodil do koše. Byl před cestou do Švédska opravdu trochu nemocný. Vlastně byl fyzicky nemocný celý život. Pořád se to opakovalo. Doktoři do něj ládovali antibiotika neustále. Snad i při narození mu v inkubátoru museli trochu přidávat ke
70
žrádlu, jinak by nepřežil. A teď se mělo chlastat, což byl mnohem příjemnější lék, i když asi taky jeho tělu zrovna neprospíval. Zazvonil zvonek. Bruno zrovna ležel ve vaně a skrz dveře poslouchal jak se noví příchozí s jeho bratrem zdraví. Do vany si nalil moc vody a trochu se pod tou tíhou prohýbala. Vždycky, když se pohnul, tak se divně otřásla, jakoby se měla zlomit vejpůl. Nechtěl si udělat trapas hned první den tím, že Patrikovi zničí vanu a vytopí koupelnu, tak si v rychlosti omyl koule, stáhl předkožku a vydrbal žalud, dokud se nezaleskl. V momentě, kdy se takhle umýval, někdo stiskl kliku u dveří, ale naštěstí se nedostal dál, protože bylo zamčeno. Brunovi spadl kámen ze srdce. Potom co vyskočil z vany se oblékl, prohrábnul si rukou bradku a nageloval účes. Neměl moc husté vlasy, což byla v celku výhoda pro to, co se svými vlasy dělal. Úhledně si vyčesával prsty takové bodliny na hlavě, které potom ke konci strhával dolů, aby hlava vypadala nečesaně. Přitom to trvalo vždycky bezmála pět minut, než se takhle vyparádil. A když byl u konce, sáhl najednou po klice a otevřel dveře. Zajímavý pocit. Nepřišlo tam zase tolik lidí, jak z odposlechu skrz dveře odhadoval, ale koukali o to nepříjemněji. Spíš to byl ale jenom subjektivní pocit. „Tak tohle je Bruno, můj bratr z Čech.“ Začal ho švédsky představovat Patrik. Kouknul na něho asi dvacetiletý Chorvat a něco mu řekl. „On neumí švédsky, vole. Mluv na něho anglicky.“ Připomněl Patrik. „Ahoj, já jsem Zoran.“ Řekl už srozumitelnou angličtinou. „Já Bruno, jak jsi už slyšel. Těší mě.“ Odpověděl a po trapném okamžiku, který trval asi vteřinu, se Bruno otočil a vyšel směrem ke kuchyni. Z ledničky vytáhl karton piv a přešel zpátky do hlavní místnosti. „Chcete někdo pivo?“ Když to řekl, začali se všichni uculovat a dělali, že neslyší. Začal se tedy ptát jednotlivě. „Zoran, tady máš pivo, OK?“ „OK.“ „Mirza z Bosny, tady máš pivo, OK?“ „OK, thanks.“ „Vy dvě holky, taky dostanete pivo, jo?“ „Hihihi, thanks.“ „Patrik!“ Křiknul Bruno do kuchyně. „No?“ „Chceš pivo?“ Mluvil už česky, takže mu ostatní nerozuměli. „Dej Barošovi a pojď sem ochutnat koktejl.“ „Dobře, nechám je tady, stejně se nějak stydí nebo co, kreténi.“ „Jo, ser na ně.“ Řekl Patrik. Bruno přeběhl do kuchyně a ochutnal koktejl. „Rum, víno a kola.“ „Dobrý, uhádl jsi.“ „To jsou léta praxe.“ Po chvíli se zábava trochu rozproudila. Hosté si o pití začali říkat sami a hned bylo veseleji. Bruno anglicky zase tak dobře neuměl, takže se bavil převážně s Patrikem a Barošem. Byla to celkem škoda, protože měl dobrou náladu. Stejně by to ale nemělo moc cenu. Oni mluvili hlavně o škole a byli takoví většinou zamlklí. Pořád odbíhali na záchod, nebo se bavili v předsíni, takže situace, kdy byl Bruno v hlavní místnosti sám – nebyla výjimkou. „Proč furt někam chodí, do prdele, ti tvoji kámoši?“ Zeptal se Patrika. „Nevím, jsou to looseři.“ „Jo myslíš takoví ti, jako když na Stodolní kempuje parta holek na hajzlu a balí ostatní tak, že se s ním vždycky jako by mimochodem zakecají?“ „Taky sis toho všiml?“ Řekl Patrik. „Jo, to je vždycky stejné.“ Mezitím se zase všichni nahromadili v hlavní místnosti. Patrik nalil sobě a Brunovi panáka a pokračoval: „Tady ti kokoti, co tu jsou teď s námi, jsou asi nejhorší. Zítra to bude lepší, uvidíš.“ „Snad jo. Na rozjezd se stačí dneska jenom ožrat.“ Řekl Bruno a zaregistroval Zoranův nechápavý pohled. Nikdo jim nerozuměl ani slovo, takže to bylo pro ně trochu divné. „A vem si třeba tady toho čuráka.“ Ukázal prstem Patrik na Zorana. „Ten pořád někam leze. Když si s ním chceš normálně pokecat, hned se uráží nebo se směje úplným blbostem.“ „Ještě že ti nerozumí když mluvíš česky,“ řekl Bruno. „Ale musíš volit nadávky, které nejsou mezinárodní.“ „Jo, jako třeba debil a idiot jsou mezinárodní a čurák nebo piča ne, že?“ „Přesně,“ řekl Patrik, kopl do sebe panáka a pokračoval: „Kurva, to je síla.“ Zoran se zasmál.
71
„On ví, co je to kurva?“ Zeptal se Bruno. „Jo, on je Chorvat. On česky rozumí docela dobře.“ „Já umim dobže čésky.“ Řekl Zoran. „No, ale to je jediná věta, kterou taky umí.“ Zasmál se Patrik. „To je docela sranda,“ usmál se Bruno, otočil se směrem k Zoranovi a řekl mu: „Zoran, řekni tohle: ‚Mám malý párek‘.“ „No a co to znamená?“ Zeptal se ho Zoran anglicky. „To znamená: ‚Rád jezdím na kole‘.“ „OK: mám málé párék.“ „Dobře!“ Zatleskal mu Bruno. Přes všechny nadávky, které si Patrik s bratrem nemohli odpustit, panovala ten večer celkem dobrá nálada. Teda alespoň jak se Brunovi zdálo. Bylo na hostech sice vidět, že se příliš nebaví, to mu ale nebránilo si ten alkohol vychutnávat. Patrik si ho taky hezky vychutnával. Po jednom panáku, který mu už nesedl, běžel akutně na záchod a tam zůstal asi půl hodiny. Když vylezl, vyhodil všechny s tím, že je už pozdě. Jeho bratr musel uznat, že to bylo právě včas – začínala být opravdu nuda a Zoranův chorvatský ksicht se začínal nepříjemně protahovat a zívat. „Tak ahoj.“ „Jo jo, ahoj.“ To je vysvobodilo. Všichni šli spát. Patrik do svého pokoje, Baroš si lehl v obýváku na matraci, Bruno si otevřel pivo, dal si panáka, lehnul si a brouzdal na notebooku po internetu ještě asi dvě hodiny. Mezitím vypil tři piva a dvakrát se skočil vychcat. 8. Ráno se probudil do mírné kocoviny. Baroš už byl vzhůru a brouzdal po internetu. Právě internet byla ve Švédsku v celku příjemná věc. V Česku stál hrozně moc peněz a byl pomalý. Ve Švédsku byl naopak bleskově rychlý a na tamní poměry nestál skoro nic. Hlavně proto si naši čeští hosté rádi zpříjemňovali volné chvíle právě tímto brouzdáním. Pro Bruna to bylo hodně nové, protože kromě toho, že si doma jednou za týden vyzvednul elektronickou poštu a občas se mrknul na nějaké materiály do školy – si internetu víc užívat nemohl. No a teď tu byl Baroš. Obsadil notebook, a tak byl Bruno odkázán na televizi. Nejprve šel ale vyplivat ze sebe hleny a nahromaděný dehet do umyvadla. To byl klasický ranní rituál. Potom objevil na stole, v bordelu mezi dopitým chlastem, nějaké nealko a napil se. Měl vyschlý krk jako ještě nikdy. Protože bylo v Patrikově bytě zakázáno kouřit, vzal si boty a šel si zapálit na balkón. Před barákem to žilo. Nějaké malé arabské děti si hrály s malými japončíky. Staré babky v šátku seděly na lavičce a pozorovaly je. Landskrona bylo město, kde byste při troše dobré vůle klidně našli všechny lidské rasy, co na světě vůbec existují. Dokouřil cigaretu a chytla ho nesnesitelná bolest střev. Doběhl k záchodu, ale ten byl zamčený. Otočil se a běžel k druhému. Ten byl volný. Sednul si na druhý hajzl a uvědomil si jaká je to výhoda mít v bytě místo jednoho, hajzly dva. Někdo nemá ani na byt s jedním a chodí si utírat prdel do společné kadibudky a Patrik si tady mohl komfortně vybírat podle počasí nebo podle nálady kam vlastně půjde. Po celé té proceduře si sednul do pohodlného gauče v hlavní místnosti a pustil televizi. Měli kabelovku, ale nebyl tam ani jeden český kanál, takže vybíral anglické. Některé švédské měly jenom titulky, takže mohl anglicky poslouchat. Měl ale slabou slovní zásobu, takže rozuměl jenom jednoduché věci a komediím se moc nesmál. Za hodinu, kdy všichni společně jedli provizorní snídani, se Patrik poškrábal v sedě na zadku a řekl: „Měli bychom koupit nějaké jídlo.“ „No, to bychom mohli. Chci se tady trochu porozhlédnout.“ Odpověděl Baroš. „Máš vůbec nějaké peníze, Patri?“ Zeptal se Bruno a pokračoval: „Bylo mi řečeno, že vždycky všechno utratíš na začátku měsíce a potom nemáš co žrát. Že prý neumíš moc s prachama hospodařit.“ „To se vždycky nějak zařídí. Vždycky při nejhorším skočím za tátou a ten nějaké jídlo má.“ „Za tím Islámcem, jo?“ „No. Ale doufám, že až tu přijdou holky, tak sem nepůjde s nimi.“ „A proč?“ Zeptal se Bruno a kousl si do polotvrdé housky se sýrem. „Už s tou cestou jste museli dělat tajnosti, že jakoby s nimi nejedete. Ani otec neví, že tu jste. Jsem zvědav co mu řeknu, až se tu objeví a vy tu budete sedět. Baroše se to tak netýká, protože zítra stejně odjíždí, ale ty Bruno.“ „No tak mu řekneš, že jsem přiletěl letadlem o den později. To ti snad sežere, ne? Jsem tvůj zbohatlý kamarád z Čech a přijel jsem se za tebou podívat. Holky ani nevěděly, že přijedu.“ Patrik si to vyslechl, kousl do své polotvrdé housky a odpověděl: „No jasně. Ale nesmí je tady nachytat, až tu budou.“ „A co by se stalo?“
72
„On by tě asi zabil. Rozzuřil by se a házel po tobě vším, co by mu přišlo pod ruku. Ty nevíš, jak to ti Islámci berou vážně.“ „Ale vždyť mu musí dojít, že v Česku na to jeho náboženství všichni serou, ne? Holky tam normálně chodí ven s klukama a tak.“ „To spoléhá na matku, že je udrží v počestnosti nebo co. Mu ale asi ani tak nejde o to, co dělají v Čechách jako spíš tady. Celá jeho rodina, co tu bydlí, by byla proti němu, kdyby tohle dovolil. Spíš jde o to, aby se nerozšiřovaly fámy a vypadalo to jako, že jsou holky to no…“ „Počestné.“ Dopověděl za něho Bruno a napil se zvětralé koly, co zbyla ze včerejška. Podíval se na stůl, který byl pořád zaneřáděný nedopitým alkoholem a otočil se k Patrikovi: „Kdyby viděl ten bordel, který jsme tu po včerejšku nechali, asi by házel vším možným i po tobě.“ „To asi jo. Uklidíme tu, OK?“ A začali uklízet. Když bylo všechno hotovo, svalil se Bruno únavou na pohovku. Samotný úklid netrval moc dlouho a ani nebyl vysilující, jenom byl po té noci dost unavený. „Půjdeme nakoupit?“ Zeptal se. „Mohli bysme. Už čekám jenom na to,“ řekl Baroš nadšeně. „Máš nějaké peníze, Bruno?“ Otočil se na něho Patrik. „Copak, došly ti?“ „To ne. Ptám se jen tak – kolik ti dal tvůj otec?“ „Dal mi něco přes 600 švédských, potom mám od máti nějaké eura a českých korun taky 600.“ Řekl Bruno. „České jsou na hovno, ty se tu ani vyměnit nedají.“ „Snad v nějaké větší bance, ne?“ „Moc bych na to nespoléhal.“ Řekl Patrik a oblékl si bundu. Po cestě Bruno všem vykládal jak se měl v česku – kolik holek sbalil a kolik holek ho poslalo do prdele. Vyprávěl všechno pokaždé, když se s Patrikem delší dobu neviděl – aby věděl jak to tam teď chodí a tak. Více méně spíš aby řeč nestála. Sáhl do náprsní kapsy u bundy pro cigarety a jednu si zapálil. „Hulič.“ Řekl Patrik. „To je ranní cigaretka, to je hlavní důvod, proč lidi kouří.“ A vydechl úlevou dým z plic. „To je už druhá, ne? Když ses probudil, tak jsi kouřil na balkóně.“ Řekl Baroš. „No jo, ale tahle je po snídani. Jedna před snídaní a jedna po snídani, to je můj ranní rituál.“ „Říkám, že jsi hulič.“ Bruno po chvíli chůze sáhl do kapsy a vylovil starou zapomenutou slohovou práci: „Patrik koukej. Tuhle slohovku na téma „Dopis mému příteli“ jsem psal asi před měsícem. Když jsem ji dal učitelce, hned druhý den se mnou nechtěla promluvit ani slovo. Řekla, že jsem morální hovado a že ji nebude hodnotit, protože je mimo měřítko. Taky ta kurva říkala, že mě kvůli tomu můžou klidně vyhodit ze školy.“ „Ukaž.“ Natáhl ruku Patrik a začal číst: „Milý Patriku, než přejdu k vlastnímu dopisu, chtěl bych ti poděkovat za ten tvůj. Ve snu by mě nenapadlo, že by jsi mi mohl napsat jako první. Ještě k tomu v tuhle dobu – vždyť jsme se neviděli déle než půl roku. Nenapsal jsi mi ale jak se ti vlastně daří. Vím, že jsi ode mě potřeboval odbornou radu, ale tvůj dopis nebyl ani na jednom řádku trochu osobní. Třeba si hraješ na velkého chlapa, ale spíš bych řekl, že tě jenom zaslepila práce. Buď tedy příště sdílnější, dobře? A teď už se soustředím na tvé otázky. Co se týče těch odborností, konzultoval jsem je se svým známým a řešení tu bude co nevidět. Zatím se musíš spokojit s tím, co jsi chtěl rovnou na mě. Za ty roky mě znáš už moc dobře. Ve škole se jednou daří a jindy zase ne. Nechtěl bych to svádět na nějakou osudovou hru nebo tak něco, ale je pravda, že nejsem poslední dobou příliš soustředěný a nevím čím to může být. Taky jsem poslední týden, po jedné víkendové párty, marodil a musel ležet v posteli. Ten víkend ale stál za to. Havran, jestli si ho pamatuješ, měl narozeniny. Už v pátek, na samém začátku, jsem od toho nic nečekal a o to větší bylo překvapení. Jako vždycky jsem se topil v litrech alkoholu, vždyť mě znáš. Hlavně to „babské pití“ víno s kolou mě pokaždé dostane. Není to moc silné, ale o to více se potom vypije. No, tak jsem tam chlastal to víno, vypadalo to, že to nebude nic jiného, než bohapustá ožíračka a nevěřil bys, kdo se tam najednou ukázal. Nebudu tě dlouho napínat – byla to Lenka s Eliškou. Přesně ty dvě, které s námi spaly, střídaly se a zase lezly zpátky. Ještě teď mě svírají kalhoty, když si vzpomenu, jak dostala Adéla ten perverzní nápad, že se vymění, ona půjde k tobě a Eliška zase ke mně. Však si vzpomínáš, jak nás ty nymfomanky udělaly tak, že jsme nemohli ráno skoro na nohy? A teď to bylo něco podobného. Jenom jsi na té oslavě nebyl. Eliška taky pořád skotačila kolem mého stolu, když jsme se s Lenkou líbali a chtěla Patrika. Jenomže tys byl ve Švédsku. Po nějaké době ji opustila energie a seděla zbytek večera potichu jako pěna se založenýma rukama a pozorovala, jak se ostatní baví. V tu chvíli jsem si
73
sedl vedle ní a zapálil jí cigaretu. Dvakrát si potáhla. Jednou mi foukla dým do obličeje, zalesklo se jí v očích, vrhla se na mě a začala zuřivě líbat. Když to uviděla Lenka, chytla mě za ruku a vtáhla do jedné místnosti, kde nikdo nebyl. Eliška přicupitala za námi a tam mě začaly svlíkat. Já jsem ti říkal, že jsou obě šílené. S těmi si tak začít. Jenomže ty od jisté doby preferuješ hlavně tohle, viď? Abych to dopověděl. Byl jsem ten den dost na mol a prostě to nešlo, chápeš. Když uviděly, že se mnou nic nebude, vyhodily mě ze dveří a zůstaly tam samy. No a to by bylo všechno. Zbytek znám jenom z vyprávění – opil jsem se tak, že jsem šel do kuchyně, vytáhl ho a vychcal se tam na podlahu. Potom si dal panáka, lehnul si do postele a usnul. Vlastně to nebyl tak úžasný víkend, jak se mi napoprvé zdálo, ale chtěl jsem tě alespoň něčím povzbudit. Můžeš si být jistý, že až přijedeš, bude na tebe čekat Lenka a Eliška. Jedna z nich tedy určitě – to už spíš záleží na tom jak se domluví mezi sebou. Vím, že jsi tam zavřený jako kůl v plotě a s lidmi se tam moc bavit nedá. Už dávno jsem ti dal za pravdu, že je tamní morálka nějaká „divná“. Tedy snad jsem ti pomohl a jsi už doufám správně natěšený na cestu do Čech. Zatím se drž, pokud možno ne frustrovaně a napiš co nejdřív.“ „Já, že jsem frustrovaný?“ Zeptal se Patrik se smíchem. „No dobře, ale tohle je stejně jedna velká fikce. Jde o to, že mě přece za tohle nemůže takhle buzerovat, ne?“ „No já se ji ani nedivím.“ „Hele, je to napsané až na pár hanlivých slov celkem kultivovaně. Koho zajímá obsah? Kdyby ji obsah vadil, uznám to. Jenomže to provedení se mi zdá být bez chyby. Kdyby ji vadilo, co tam píšu, musela by mi přece dát nejhorší známku za 3, ne?“ „A jak je stará ta tvoje učitelka?“ „Stará babka před důchodem.“ Řekl Bruno a potáhl si z cigarety. „Na starou babku nemůžeš takhle zostra. To, co ty obvykle píšeš totiž není pro staré lidi.“ „No já vím.“ Řekl Bruno. Za moment byli v jedné malé samoobsluze. Tam pokračovali v konverzaci dál a lidi se za nimi otáčeli. Hlavní rozdíl totiž mezi češtinou a švédštinou byl, že švédštinu když si poslechl nějaký cizinec, tak mu připadala, jakoby mluvili nějak divně tlumeně a pozpátku, kdežto čeština byla taková rázná a nadávky pěkně jadrné, ale přitom elegantní. Proto poutal Bruno pokaždé takovou pozornost. „Ale četl jsem si tu tvoji knížku, Bruno, ještě jednou a válel jsem se smíchy.“ „Myslíš Mexičana?“ „Jo.“ „Bylo by super, kdybych někdy trochu prorazil. Stačilo by pár drobných do kapsy – už mě nebaví být tak zkurveně chudý student.“ „A ty kundy, co potom po tobě letí.“ Zasnil se Patrik zrovna když procházeli kolem pultu s dietní výživou. „Tak pokračuj v tom svojem románu, ne? Jseš jak kokot. Napíšeš nějakých třicet stránek a potom na to půl roku sereš.“ Řekl Bruno, hodil do košíku jeden plísňový sýr a zanadával: „14 švédských korun za takový malý sýr, kurva tady je to drahé.“ „To nesmíš přepočítávat na české koruny, potom se ti to bude zdát všechno drahé.“ Usmál se Patrik. „No a na ten román nemám moc času. Člověk je furt na netu a nebo posiluje. Taky jsem se kvůli tomu zbavil počítače, ale stejně mi máti poslala notebook, takže internet zase vládne.“ „No ale jak potom chceš jinak psát? Tužkou na papír? Prosím tě, jsi vůl?“ Usmál se Bruno a začal se soustředit na ceny alkoholu, aby byl v obraze. „Pořídím si nějaký starý psací stroj.“ „Jo a budeš do něho bušit ve stoje jako Hemmingway, hehe.“ „No a proč ne? Určitě je v tom nějaké kouzlo.“ Začal se rozplývat Patrik. „Já bych s tím neměl trpělivost.“ „A si vem, jak ti potom něco vydají. To musí být super. Podle mě i držka Viewegh jenom protože je známej, musí mít hodně nabídek od ženských.“ „To je pravda. Člověk, když nemá známej ksicht a do kapsy hluboko, musí znát různé fígly, aby nějakou kundu sbalil.“ Řekl Bruno a všichni společně došli k pokladně. „Hej.“ Pozdravila prodavačka. „Hej.“ Pozdravili ostatní. Ona se usmála a začala markovat všechen nákup. Měli toho docela hodně. Samé extra jídlo pro zbohatlíky. Jakési krůtí maso, speciální zeleninu, sýry, jemné housky a tak dále. „Zaplatíš to?“ Zeptal se Patrik. Baroš se nahnul nad pult a spočítal všechno co bylo jeho. „Tady máš, Bruno.“ A dal mu peníze. „No dobře, peněz mám dost.“
74
„Příště platím já, ať v tom nemáme zmatek.“ Řekl Patrik. Jakmile dopípala pokladna, řekla prodavačka Brunovi nějakou cifru, ale švédsky. Podíval se na Patrika: „Kolik říkala?“ „224 a nějaký drobný.“ „Kurva takových peněz. To je 700 korun českých! Za posrané jídlo?“ Zasteskl si Bruno a podal prodavačce peníze. „Hej do.“ Rozloučila se prodavačka. „Hej do.“ Rozloučili se ostatní. „To jsem zvědav za co budeme chlastat. To, co jsem dovez máme už maximálně na dnešek.“ Dodal Bruno. „To neřeš. Se to nějak zařídí.“ Houkl Patrik s klidem a naplnil dvě igelitové tašky nákupem. Prodavačka podala Brunovi zbytek drobných. „Co to jsou za peníze? Desetikoruna je taková maličká, že by ji člověk ztratil a korunová mince zase velká jako prase – nejsou ti Švédi tak trochu úchylové?“ „Některé věci mají zvláštně zařízené.“ Odpověděl Patrik a podal Brunovi jednu tašku. Když byli doma, natáhl se Bruno na pohovku a chvíli relaxoval. Byl pořád nějak vyčerpaný. Notebook byl volný, tak si ho položil na břicho a brouzdal po netu. „Uhni na chvíli, Bruno. Chci si vsadit.“ Bruno se posadil a pustil Patrika vedle sebe. Postavil počítač na stůl a jeho bratr začal najíždět na internetové stránky, kde se dalo sázet na sport. „Chceš?“ Nabídnul Brunovi jemnou housku s masem a zeleninou. „Jo díky.“ Odpověděl a zakousl se. „Kurva, co je to za housku?“ „Hnus, co?“ Usmál se Patrik. „Chutná nějak chemicky nebo co.“ „Ale za to je nejlevnější. Stejně tam mají chabej výběr.“ „Počkej,“ řekl Bruno a zvedl se z pohovky. Vzal sebou talíř s houskami, došel do kuchyně a když za chvíli přišel, byl v každé kromě zeleniny i kousek toho plísňového sýru a když si sedal zpátky řekl Patrikovi: „Teď to ochutnej.“ Jeho bratr si kousnul a usmál se: „Dobrý je to. Baroš, chceš taky?“ „Ne díky, já mám instantní polívku.“ Zamával hrnkem na srozuměnou. „Co to v tý housce je?“ Zeptal se Patrik. „Ten plísňový sýr. Vypadalo to jako Niva nebo jak se to jmenuje – prostě jeden sýr, který znám z Čech. Je to super a to aroma aspoň přebije tu chemickou chuť housky.“ „Hehe.“ Usmál se zase Patrik. „Koukej na to.“ Natočil notebook k Brunovi. „Ty vsázíš na švédskou ligu nebo co?“ „Ne, to je finská. Tady tihle kokoti,“ ukázal prstem na monitoru, „jsou první, hráli s posledním a prohráli 0:3. Idioti.“ „Posralo ti to tiket? Stejně jsem nevěděl, že se po netu dá sázet.“ Řekl Bruno a pojídal jemnou chemickou housku. „Dá a jsou tam mnohem lepší kursy, než normálně. Dáš jim svoje bankovní konto a oni ti přidávaj vyhraný nebo strhávaj prohraný tikety.“ „A vychází ti to? Já jsem už dva měsíce nesázel, protože jsem měl zkurvenou sezónu a došly prachy.“ „Celkem jo. Teď jsem vyhrál 1000 švédských.“ „Paráda.“ „Ještě že tak, jinak bych neměl co jíst.“ Dal na srozuměnou Patrik. Klábosili tak docela dlouho. A najednou přišel Big Japan, Patrikův spolubydlící. Povídali si chvíli mezi sebou docela živě. Big Japan měl asi hodně novinek, jenom škoda, že mu čeští přátelé nerozuměli. „Proč nebyl Big Japan vlastně včera večer doma?“ Zajímalo Bruna. „Jel za rodičema na jednu vesnici tady poblíž.“ „A bude tady dneska?“ „Se ho zeptej.“ Řekl Patrik. „Máš pravdu, musím si procvičovat angličtinu.“ Obrátil se na Japana Bruno a spustil: „Hi, kde jsi byl včera? Měli jsme párty.“ „Oh, u rodičů. Dovezl jsem si nějaké jídlo, znáš to.“ „Budeš dneska večer s námi chlastat?“ „Oh yeah, máte hodně alkoholu, co?“ „Jo, chlastu bude dost. Takže nejsi abstinent?“ Zeptal se Bruno. „Moc nepiju, ale výjimečně si dám.“ „A ty, Baroš? Zejtra odjíždíš, tak by sis to měl trochu užít.“
75
„No jasně. Pařba a chlast mají dneska hlavní slovo.“ Odpověděl trochu nejistě. „To je dobře. Nechci, aby to dopadlo jako včera – když jste šli všichni spát, chlastal jsem už jenom sám. A ti lidi tady byli taky na hovno.“ „Co s nima, s kokotama?“ Mávl rukou Patrik. „ Říkal jsem ti, že je to tu na hovno. Řek bych ale, že je jenom ta Landskrona taková zakletá, protože je tu hodně přistěhovalců. Kdybychom bydleli třeba v Goteborgu, bylo by to jiné – tam jsou ty pravé děvky a lidi, se kterými si trochu užiješ.“ „Osud no. Tenhle týden se budeme teda bezvýznamně opíjet a tebe Patri alespoň připravím na Česko, abys to potom zvládal.“ „Myslím, že vydržím víc než ty.“ „To protože nekouříš – to totiž hodně dojebává. Jinak bych tě dal jak nic. A stejně nevím co machruješ, když jsi včera šel v půli večera hned po pátém panáku zvracet.“ Namítl Bruno. „Pššt.“ Dal na srozuměnou Patrik a šel se vychcat. A aniž by si všimli hodin, přišel večer a s nimi první příchozí. Ze začátku to byl jenom ten Chorvat Zoran, jakýsi neznámý tmavý od pohledu Arab, potom Mirza a dvě trapné buchty. Jedna s bradou takovou, že by mohla imitovat banán a druhá taková… no slušněji řečeno jetá holka. „Je taková jetá.“ Odpověděl Patrik na Brunův dotaz co si o ní myslí. „Jo, jetá. To je to správné slovo.“ Řekl si pro sebe a začal koukat do notebooku. V jedné chvíli mu tam začala na obrazovce vyskakovat neznámá tabulka a byla na ni zpráva: „Ahoj Patri, jak se máš?“ Bruno se na to koukl a otočil se za ním. „To píše Šimpy.“ Řekl mu Patrik na srozuměnou a zakoulel očima. „Můžu mu něco napsat?“ „Klidně.“ Odpověděl napůl černý Patrik a šel za Zoranem, který mezitím odběhl někam do předsíně looserovat. Bruno neváhal: „Ahoj Šimpy, je to všechno na hovno. Jak se máš ty?“ „Já se mám dobře Patri, ale co je tobě? Jak dopadla ta písemka z matiky? Snad ne blbě?“ Bruno Wurm se usmál a odpověděl: „Všechno je to v piči. Přišel jsem tam, ale jakmile mi dal matikář písemku a odešel z kabinetu, usnul jsem. Vzbudil jsem se až těsně před tím, než přišel. Asi mě vyhodí ze školy. Je to v prdeli, kurva. Nevím jak budu platit byt… potřebuju si šlehnout, jo… dal jsem se na heroin. Je to dobrý – nevěřil bys jak to uklidňuje.“ Dopsal a odeslal. Chvíli se nic nedělo a Šimpy na ten vtípek Brunovi neodpovídal. Asi byl za kamaráda psychicky zdrcen. To si zasloužilo úsměv. „Co se směješ?“ Zeptal se Patrik. „Nalij nějaký chlast.“ Řekl Bruno. „Dobře, ale pak mi ukážeš, co si vy dva buzíčci posíláte, ok?“ Vyšel vesele Patrik nalívat koktejl. Najednou přišla zpráva: „No to nemyslíš vážně, Patriku…? Ale asi máš těžké období… nevím jestli bych ti mohl pomoct… asi bych měl teď mlčet.“ Napsal Šimpy. Brunovi se zalesklo v očích: „Jo, to bys měl. Sbohem!“ Napsal, složil ruce za hlavu a se škodolibým úsměvem zapadnul do opěrátka toho superpohodlného gauče. Pozor – tohle není ironie – ten gauč byl vážně pohodlný i když vypadal nevábně. Taky měl svou historii. Patrik ho našel na ulici v nóbl čtvrti u popelnic, a tak se rozhodl si ho vzít. No a jak večer pokračoval, přicházeli další hosté. Alkoholu bylo stále celkem dost a Brunovy zásoby vydržely celé dva dny. Na začátku toho všeho si ještě Patrik vyjel celý rozhovor, který jeho bratr absolvoval se Šimpym a jak tak koukal na ty uložené věty v počítači, patrně nevěděl co si má myslet: „Bruno, tys ze mě udělal úplného feťáka a kokota.“ „Co je ti po Šimpyho mínění, hmm? Kdykoliv můžeš říct, že jsem to psal já. Zatím ho nech ale vykvasit. V té jeho jednoduché hlavě bez života to bude teď přes noc vřít a ani bych se nedivil kdyby oka nezamhouřil pro svého nejlepšího kamaráda, který začal fetovat.“ Odpověděl Bruno a loknul si velice příjemné kombinace rumu s kolou. „Hehehe, ty jseš ale hajzl.“ „Aspoň je sranda, ne? Nauč se z nich trochu střílet, jinak se z toho tady posereš.“ „Já na rozdíl od tebe tohle nepotřebuju. Ty jseš nihilista a pokrytecké prase – já jsem pravý opak.“ Loknul si Patrik rumu s kolou. „Dobrá analýza.“ „Možná proto si tak rozumíme.“ Řekl Patrik a cinknul si s Brunovou sklenicí. „Hej!“ Najednou zařval zase nějaký černý Arab, i když tenhle vypadal původem spíše z Turecka nebo tak nějak. Patrik se s ním šel pozdravit, a tak tam zůstal Bruno s Barošem a zbytkem švédské smetánky:
76
„Nevíš jestli přijdou holky, Bruno?“ Otočil se k němu Baroš. „Myslíš Markétu s Eliškou?“ „Jo.“ „Říkaly něco že na tuhle párty přijdou, ale moc bych na to nespoléhal. Už víš o tom jejich islámském nebo muslimském otci.“ „No jo.“ Vzdych smutně Baroš. „A co ta tvoje. Slyšel jsem, že máš nějakou ženskou?“ Snažil se mu zvednout náladu Bruno. „To víš. V pohodě. Je moc milá, ale člověk si potřebuje občas užít.“ Řekl Baroš trochu dvojsmyslně (s ohledem na zájem, který k Markétě choval) a zamával nad hlavou plechovkou od piva. „No vidíš. Jenomže tady si užijeme spíš toho chlastu než těch ženských.“ Baroš jenom pokrčil rameny a loknul si. Málem mu spadly brýle a namočil si pivem ten velký nos. Jeho český kamarád se na něj usmál a raději se obrátil ke své sklenici. Po nějakých deseti minutách, pro Baroše jako na zavolanou, přišla Markéta a Eliška. Patrikovy vlastní sestry a Brunovy nevlastní. Eliška okamžitě vtančila do kuchyně a obraceje se stydlivě na všechny ostatní, naložila si talíř jídla a vytančila do hlavní místnosti, kde se pohodlně usadila vedle Bruna a zapnula si notebook. Od té doby přestala smysluplně komunikovat. Markéta zase extrovertně rozdávala úsměvy na všechny strany. Se všemi začala švédsky klábosit jako starý mazák a smála se každému debilnímu vtipu. Nezapomněla se podívat na Bruna, aby zjistila jestli není opilý, ale když zjistila, že není – stejně se mu zasmála. Vcelku ho to vytáčelo. Většinou se smála bez zřejmého důvodu, ale asi měla o něm už svůj obrázek a tímhle možná kompenzovala znechucení. To Baroš celou tu dobu, kdy tam kmitala Markéta nožkama kolem dokola, na ni koukal s úžasem. Kdykoli by se mohla podívat, měla od něj čekat uznalý pohled, plný oddanosti a lásky. Problém byl v tom, že v jeho podání to vypadalo spíš jakoby se do ní chtěl každou chvíli zakousnout a tvrdě ji šukat od rána do večera… což ona dobře věděla. Což všichni věděli. Jí to ale asi dodávalo energii. A Elišce taky, vždycky se při pohledu na něj zasmála tak, že jí napůl vyskočilo sousto z pusy. „Tak my zase jdeme. Musíme jít – Bruno z nás stejně asi není na větvi.“ Řekla Markéta. „O mě se nestarej.“ Usmál se Bruno. „Vy už odcházíte? Tak Brzo?“ Vyskočil smutně Baroš. V tom momentě se se všemi ale holky rozloučily a musely odejít za svým islámským tatínkem, který udržoval dcerušky v počestnosti. Eliška si vzala ještě housku na cestu a obě vyklouzly ze dveří. A zase uběhlo pár chvil. Ty už Bruno příliš nevnímal, protože si s Patrikem dali několik panáků na ex a subjektivně začal vnímat čas v trochu jiné dimenzi. Běžel hodně pomalu, ale kdykoli se podíval na hodiny, bylo jich víc než by se nadál. A právě do takovéto chvíle vešla do bytu jedna Švédka, se kterou se Patrik znal jen na oko. Byl evidentně rád, že přišla. Seděla vedle Bruna, ale bylo mezi nimi volné místo. Vyzařovala z ní mnohem větší přirozenost než z ostatních Patrikových přátel a Bruno byl docela smutný, že si s ní nemůže kvůli jazykové bariéře moc popovídat. „Líbí se ti, že?“ Řekl Patrikovi, který seděl vedle něj na druhé straně. „Je dobrá? Že je dobrá?“ „Znáte se?“ „Ale tak jo. Normálně. Tady ta by tu klidně s někým skončila kdyby byla možnost.“ Řekl Patrik přiopile a loknul si koktejlu. „Tak proč do ní nejdeš?“ Usmál se Bruno a ona pochopila, i když jim nerozuměla ani slovo, že se mluví o ní. Nahnula se se zájmem nad stůl a poslouchala, jakoby mohla něco vyrozumět. „Víš, já se tu už tři roky pokouším o jinou. Tohle je její kamarádka. Věř mi, ta by se dozvěděla, že jsem jel po její kámošce a už bych se nechytal. Tady jsou lidi dost konzervativní – to není jako v Čechách.“ Povzdechl si Patrik. „Jseš nadržený kanec. Na to se napijem.“ A oba si cinkli sklenicemi. „Tak co?“ Zeptal se ho po chvíli Bruno. „Jako co?“ „Sedni si aspoň vedle ní, ne? Třeba pokecáte, amatére.“ Řekl Bruno. Měl už dost v hlavě, ale přišlo mu to jako logický krok. „Proč ne?“ Zazubil se Patrik a společně se svou sklenicí si sednul vedle té holky. Ona se na něj usmála a on jako debil se usmál na Bruna. Netrvalo to dlouho a začali spolu mluvit. Patrikovi už to moc nešlo a bylo to vidět, aniž by musel Bruno rozumět jedinému jejich slovu. „Trochu se na ni nahni nebo tak, ne?“ „Vole, ti říkám, že je to její kámoška. Nemůžu do ní jet.“ Obhájil se Patrik, ale trochu se k ní přisunul. Další kroky už Bruno nevnímal. Následovala rána do hlavy. Byl na chvíli úplně mimo a cítil, že potřebuje cigaretu. Rozhodl se, že zajde k Big Japanovi, spolubydlícímu, do pokoje a zakouří si. Zvednul se,
77
udělal pár kroků, trochu zavrávoral, zaslechl povzbuzující „Óóuu!“ od toho jednoho Turka, o němž ještě neměl rozhodnuto odkud vlastně je a dorazil do Japanového pokoje. „Hej.“ Pozdravil asi pět lidí, co tam sedělo kolem popelníku a kouřilo. „Hej.“ Pozdravili ostatní. On si sednul, vytáhl červené L&M a jednu si zapálil. „Hmm.“ Zaznělo uznale od té jeté holky, která přišla mezi prvními. Brunovi zalichotilo, že se jí líbí jeho značka cigaret a s chutí si potáhl. Byl tak nadržený, že by byl šukal i tu s tou banánovou hubou. Když si takhle potáhl asi dvakrát, otočil se k němu jeden týpek s vysokým čelem, podal mu ruku a začal žvatlat nesrozumitelnou švédštinou. Ostatní ho okřikli a vysvětlili, že je Bruno Čech. Tak tedy začal lámanou angličtinou: „Ahoj, já jsem…“ Zbytku Bruno nerozuměl. „Těší mě.“ Odpověděl, aniž by se představil. „Ty studuješ nebo pracuješ? Kolik ti je?“ Zeptal se ho Vysoké Čelo. „Je mi dvacet. Studuju.“ „Zajímavé.“ Řekl Vysoké Čelo a uznale si potáhl z cigarety. Ta jetá se na Bruna usmála a on se usmál na ni. Byl to jeden z typických momentů, který nemohl nikomu absolutně nic říct, ale všichni se tvářili jakoby se skvěle bavili. Bruno podal spolubydlícímu Japanovi cigaretu, kterou chtěl, poplácal ho po zádech a řekl: „Uvidíme se. Kdyžtak přijď s námi zachlastat.“ „Oh yeah.“ Řekl Big Japan a Bruno odešel. Zbytek večera se táhl v tomto duchu a našim čtenářům by nic nepřinesl. Tak bychom jej mohli ukončit. Všichni se ožrali a jakmile došel alkohol, vydali se kolem druhé ráno na kutě. Byla to lepší akce než první den, ale taky za moc nestála. Hlavně, že bylo co pít. To zachraňovalo situaci a náš hrdina byl i přes to všechno stále spokojen. Jakmile se všichni odebrali ke spánku, zapnul si notebook, něco snědl, vysral se, otevřel si pivo a ještě dvě hodiny brouzdal po internetu. 9. Po nějaké době napsal Patrik Šimpymu, že je Bruno u něj ve Švédsku a tím vtípkem o vyhazovu ze školy a heroinu si z něho střílel. Dozvěděly se to i holky. Bruno ale narazil na dalšího chudáka. Byl to nějaký Patrikův přítel z Pardubic. Pravděpodobně se znali jen přes internet a podle všeho ten kamarád, říkejme mu Michelin, dělal Patrikovi službu, podobnou na celém světě ve většině případů přátelství. Poslouchali se navzájem, radili si navzájem, navzájem si lezli do prdele a každý byl pro každého opěrný sloup, který držel konstrukci, jménem „zdravá duše“ pohromadě. Nebylo v tom za mák síly, jen si navzájem masturbovali ego, aby se sebou nebyli nespokojení a mohli dále žít… jak tradiční. Patrik Khudhur v Brunových očích klesal – už to nebyl velikán. Uměl jenom psát jako velikán a to bylo všechno. No a takový člověk jako Michelin si myslel, že píše Patrikovi, když na notebooku vyskočila Brunovi tabulka s jeho jménem právě když pil zvětralou kolu a jedl chemické housky. „Ahoj Patriku! Máme se žužově?“ Bruno nevěřil vlastním očím. Musel odpovědět. „Jsi kretén nebo co?“ „Co je s tebou, Patriku?“ „Drž hubu, ty debile a neotravuj.“ Odpověděl Bruno, už toho měl vážně dost. „Patriku, nevím co se s tebou děje, ale asi to bude vážné, že se mnou takhle mluvíš. Já jsem ti nic neudělal a je mi hrozně líto, že se mnou takhle mluvíš! Vždycky jsi pro mě byl nejlepším přítelem, v hodně věcech jsi mi vždycky strašně pomáhal a já tě mám jako přítele rád… co se s tebou děje?“ Bruno se tomuhle výlevu vážně zasmál. „Co se směješ,“ zeptal se Patrik. „Ale nic, píše Michelin.“ „A co píše?“ „Začal jsem mu nadávat, ale vylívá si tady duši, kretén.“ „To je u něho normální.“ Řekl Patrik a ukázal Brunovi Michelinovu fotku. „Vidíš? To mluví za všechno. Ale nemusel jsi mu nadávat – uděláš ze mě u všech známejch úplnýho hajzla.“ „Taky jseš, ne?“ „To rozhodně ne. Tenhle titul si laskavě ponechej, Bruno.“ Náš hrdina mu na to jenom pokrčil rameny a odpověděl Michelinovi: „Akorát to, že máš držet hubu, idiote! Jsi retardovaný nebo co?“ „Moc duchaplné to není, ale dobře ho to rozpálilo.“ Řekl Bruno Patrikovi. „No, to určitě.“ A najednou přišla odpověď. „Tak si vyliž prdel.“
78
„Wow, tak ten mi to natřel.“ Patrik se jenom usmál. „Hele promiň, já jsem to tak nemyslel. Ale je tady jedna věc, kterou bych ti rád řekl. Miluju tě!“ Napsal a odeslal Bruno. „Vážně? Ale já jsem heterosexuál.“ Odpověděl Michelin. „Ne, ty jseš buzík. Nefalšovaný buzík.“ „A víš co jsi ty? Ty….“ Dál už to Bruno nečetl. Začalo ho to dost nudit. Sem tam mu na notebooku vyskočilo okno s Michelinovým jménem, protože se hlásil o slovo, ale Bruno to ignoroval. Patrikovi se ta hra ale zalíbila, a potom co vysvětlil Michelinovi, že to byl Bruno, zanadával mu potom třeba s tím, že právě píše Bruno. Na našeho hrdinu už to bylo trochu moc, tak si otevřel pivo. Ten den je nečekala žádná párty, a tedy se natáhl na postel a šel spát. Nevydržel ale ležet moc dlouho, protože mu bylo nějak špatně. Skočil do kuchyně, vyhrabal tam instantní polívku a jednu si uvařil. Vyplival do dřezu nějaké hleny, kopnul do sebe dvě multivitamínové tabletky, vytáhl si cigáro a zapálil si. „Ty tam hulíš?“ Zařval Patrik. „No tak. Jenom jednu, venku je zima a něco na mě leze.“ „Dement.“ Houknul pro sebe majitel bytu a dál čučel do notebooku. Na tom výletě bylo zvláštní akorát to, že tam Bruno jenom chlastal, brouzdal po internetu, chlastal, občas něco snědl a léčil se z kocoviny tabletkami. Na světě není nic horšího než kocovina a ženská, která vypadá jako že jo, ale stejně vám nedá… a vy jste zabili celý večer nadbíháním jedné kundě. Právě tím nadbíháním to tam končívalo. Jednou, když později měli nějakou další akci, byla tam nějaká mladá holka kolem devatenácti let. Chodila s tím nudným týpkem, co měl vysoké čelo. Bruno seděl v jednu chvíli naproti ní a vysvětloval jí, že se Česká republika rozdělila se Slovenskem, tak ať mu neříká: „Ahoj Československo,“ když je to minulost. Bruno se během toho vysvětlování koukal na její stehna. Měla je pevné. Zadek nic moc a kozy byly taky nějaké divné, ale ty stehna stály za to a říkaly si o soulož. Patrik si sednul vedle něho a koukali na ni spolu. „Líbí se ti?“ Zeptal se ho Patrik. „Jo. Jak se řekne anglicky ‚pojď si se mnou zašukat‘?“ Patrik se nahnul k ní a řekl jí švédsky, že by si s ní chtěl Bruno zašukat. „Ne.“ Odpověděla. „A proč ne?“ Zeptal se Bruno. „Mám tu přítele.“ „Toho s tím vysokým čelem?“ „Jo.“ Řekla a odešla za ním. Bruno se ohlédl za jejím zadkem a napil se piva. To byla typická příhoda. Jindy tam zase byla hrozně pěkná blondýnka, která se ale ne a ne chytit. Odpovídala stroze a šetřila si panenství pro nějakého budoucího manžela. Do těchto trochu zmatených dnů vnášel čerstvý vítr alespoň internet. Brunovi, když byl doma sám, vyskočila na obrazovce nepodepsaná tabulka se zprávou: „Ahoj Patri.“ „Kdo to je?“ Napsal Bruno. „Patrik není doma?“ „Ne, je v posilovně. Kdo to je?“ „A kdy přijde?“ Zeptalo se to. „Odešel před chvílí. Řekni kdo jseš nebo drž hubu.“ „Já jsem Danča z Prahy. Ty jsi Patrikův kámoš?“ „Ty jseš nějaká buchta, se kterou se zná přes internet? Ani se nepochlubil. Já jsem jeho nevlastní brácha Bruno.“ „Neříkal, že má nevlastního bráchu.“ „Nejsem vlastně jeho brácha, ale to je složité. Máme komplikované vztahy v rodinně.“ „No, slyšela jsem.“ „A kolik ti je, Dančo z Prahy?“ „19. A kolik tobě?“ „Je mi dvacet.“ „Fakt? A jseš pěknej? Pěknější než tvůj brácha?“ Bruno koukal jak se rozpovídala. Bylo to nějaké divné. Skočil si do kuchyně pro nějaké jídlo a napsal: „Jo, jsem pěknější. Teda záleží na vkusu, ale podle mě jsem pěknější já než on. On je zase napůl černý a má velkého černého čuráka.“ „Hmm. A co děláš? Myslím koníčka nějakýho.“ „Hrál jsem fotbal, ale teď jenom chlastám a píšu.“
79
„Co píšeš? Jseš spisovatel? A dobrej?“ „Píšu takové věci, které by se ti nelíbily. Ale lidi říkají, že jsem dobrej.“ „Jdu na ples. Líběj se ti holky s podpadkama?“ „Podpadky jsou super. Ženské mají po nich pevné stehna a chůzi dodávají rytmus.“ „A co se ti ještě líbí?“ Bruna to začalo unavovat. Byla roztomilá, ale těch keců už bylo dost. Ona ale pokračovala dál: „Jak dlouho jsi neměl ženskou?“ „Máš velké péro?“ „Chtěl by sis zašukat? Dáme trojku s Patrikem, ne?“ A podobně. Naštěstí přišel Patrik. Podíval se na notebook a řekl, že to psala sestra Markéta. Asi si z Bruna chtěla vystřelit. Když si teda on střílel z ostatních. Typicky ženská morálka. Taky když potom holky přišly, smála se tradičně na celé kolo a byla aktivní jako živel. Bruna sralo, jak byla přátelská. Nejradši by ji prostřelil hlavu, ale asi se něco tím rozhovorem přes internet změnilo. Viděl to. Už se na něj nedívala jako na idiota a hovado. Už byl pro ni jenom hovado. Další dny se už moc zajímavého nedělo. Spíš se opakovalo to, co se stalo den předtím. Bez nádechu originality. Akorát si zašli s Patrikem na nějakou místní diskotéku. Byli tam i s nějakým týpkem, kterému Bruno začal říkat Poland, protože měl rodiče z Polska. Tomu na konci diskotéky utekli. Poland měl u Patrika spát, takže byl vystrašený, všude je hledal, zatímco se Patrik jen škodolibě usmíval, když objednával hamburgery v jednom bistru: „Je to úplný čurák.“ „To je, ani se mi nechce věřit co to tu máš za přátele. Musíš se asi hodně nudit, když se bavíš i s tímhle plebsem.“ Odpověděl Bruno. „Asi jo.“ A čekali na ty hamburgery. K Brunovi se otočil nějaký homeles, který tam stál v řadě za nimi a něco mu švédsky zabrblal. „Sorry, I don’t understand, I can’t speak Swedish.“ Odpověděl Bruno. Ten homeles zase něco zabrblal. „Co říkal?“ Zeptal se brácha Patrika. „Že je to dobrý.“ „Aha.“ Když došli domů, dojídali ještě zbytek hamburgerů. Nebyli spokojení s večerem, ale přece jenom byli v dobré náladě. Bruno se cítil příjemně. Najednou ale někdo začal zvonit. „To bude Poland, ne? Dneska má u tebe spát.“ Řekl Bruno. „Já vím, buď potichu. Ať si jde ten čurák kam chce.“ „Jak daleko odsud bydlí?“ „Dvacet kilometrů.“ Řekl Khudhur, zasmál se a zhasnul světlo. Chvíli to vydržel, ale potom mu šel otevřít. Poland něco naštvaně Patrikovi vyčítal, ale ten mu neodpověděl ani půlkou slova. Bylo jasné, že má zase tu svou specifickou náladu. I když se Brunovi mnoho Khudhurových vlastností dost příčilo, bylo zajímavé, jak ve chvílích psychického „vypětí“ nebo prostě jakmile mu docházela trpělivost, dokázal překvapit svým chováním celé okolí. Býval bezdůvodně agresivní, nebo se naopak na všechny vysral a s nikým pořádně nepromluvil třeba celý den, dokud si neurovnal myšlenky. V takových chvílích by mohl být nazýván opravdovým sobcem. Jednou dokonce málem nechal i Bruna samotného bez koruny na Stodolní ulici v Ostravě, když se mu s holkama nedařilo. Nakonec ho ale kleplo svědomí a na svého nevlastního bratra nezapomněl. Brunovi se líbilo jak tenhle idealista, zavšivenou morálkou nasáklý humanista a kdo ví co ještě – dokáže otevřeně mluvit o občasné nenávisti k lidem a jak se dokáže taky svinsky zachovat, když má „tu svou náladu.“ Poland brzy pochopil, že s ním nebude řeč, a tak lámanou angličtinou hučel do Bruna: „Odešel jsem ze záchodu a najednou koukám kolem sebe – Bruno nikde, Patrik nikde. Tak jsem vás začal hledat.“ „My jsme tě nemohli najít.“ Odpověděl bez zájmu. „Já jsem říkal Patrikovi, že si musím ještě umýt ruce, ať na mě chvíli počkáte.“ „Co jsi ještě musel?“ „Umýt, ruce si umýt.“ Začal kolem sebe mávat Poland. „Patrik myslel, že před hlavním vchodem. Tak jsme si tam sedli na lavičku.“ „Jenom jsem si umýval ruce. To jste nemohli počkat?“ Poland vypadal vystrašeně a zrazeně. Bylo jasné, že mu tenhle Patrikův útěk zlomil srdce. „Nebav se s ním, s čurákem. Mele pořád dokola to samé.“ Houkl Patrik Česky, aby mu Poland nerozuměl. Bruno se začal smát, potom se zasmál i Patrik a šli spát. Bruno si ještě vytáhl z lednice pivo, zapnul si notebook a brouzdal internetem další dvě hodiny, dokud se úplně neožral. Ráno si už balil věci k odjezdu do České Republiky.
80
„Jak to uděláme s Mohamedem?“ Zeptal se Patrika. „Jako s mým tátou?“ „Zapomněl jsi? Nemůžu jet jako s holkama, protože je to proti těm Islámským pravidlům. Musím do autobusu v Helsinborgu vplížit tajně.“ „On by tě zabil, to je jasný. Víš co? Zajdeme si teď koupit něco na jídlo.“ „S plným žaludkem se přemýšlí líp, jasně. Zkurvený Islám a zkurvené pravidla.“ Zanadával si Bruno, oblékl se a vyšli k obchodu. Když u pultu s jogurty potichu nadával na ceny, přišla chvíle, která předčila všechna očekávání. Potkali Mohameda v obchodě. „Ahoj táto,“ řekl Patrik. „Hej,“ pozdravil ho švédsky Bruno, otočil se zpátky k pultu, aby mu moc nebylo vidět do tváře a dělal, že si vybírá dál. Bylo jasné, že ho neměl Bruno nikdy potkat, aby mohl nastoupit do autobusu v Helsinborgu beztrestně před jeho zraky. „Patriku, proč jsi tenhle týden nepřišel?“ „Nebylo třeba, ségry za mnou párkrát byly samy.“ „Prý jste tam měli nějaké párty nebo co.“ „Ani ne. Jednou přišli nějací známí, ale všechno v mezích.“ A výslech pokračoval. Bruno mezitím nakoupil a počkal Patrika před východem. „Jsem zvědav, jak to uděláme,“ pověděl mu ustaraně. „Podle mě tě otec ani nezaregistroval. Byl dobrej nápad pozdravit ho švédsky.“ „Nevzbudil jsem pozornost.“ „Přesně tak. Snad si tě ani nevšiml. Modli se ke křesťanskému bohu, hehe.“ „To se radši nechám zmlátit.“ Po jídle a tom všem vyrazili Bruno s Patrikem na vlakové nádraží. Raději vyrazili o něco dřív, aby se nepotkali s Mohamedem a ségrama. Co čert nechtěl – oni už tam byli, takže než je Mohamed mohl zahlédnout, dal náš hrdina Patrikovi několik instrukcí: „Půjdeš mi koupit jízdenku, protože neumím zacházet s tím švédským automatem. Musíš nějak nenápadně, aby tě neviděli. Já půjdu do toho podchodu támhle, počkám na tebe, tady máš peníze.“ „To bude fakt nenápadné, půjdu koupit lístek, ale nepojedu s nimi.“ „Tak daleko snad neuvidí. Mohamed je otočený zády. Doufám, že ségry, ty piče, nevyprsknou smíchy.“ „Hlavně Eliška, ta se přetvařovat neumí, ta tě prozradí.“ Stochisticky přemítal Patrik. „Tak běž. Bude to na haluz.“ A Patrik se vydal k automatu, zatímco Bruno šel nenápadně s dobře zahraným laxním pohledem do podchodu. Za chvíli byl u něho Patrik. Bruno mu podal poslední drobné, které se ve směnárně nevyměňovaly, potřásli si rukou a rozloučili se. Potom Bruno vlezl do jakéhosi výtahu, kterým měl vyjet na nástupiště. Zmáčkl tlačítko a dostal se do nějaké místnosti, která vypadala jako sklad. Potom zmáčkl další tlačítko a byl na nástupišti. Dveře od výtahu byly nějakých pět metrů od místa, kde stál Mohamed a ostatní. Eliška se začala usmívat a Bruno dělal jakoby ty lidi v životě neviděl. Udělal dva kroky, pustil batoh na zem, zapálil si cigaretu a nenápadně poslouchal jestli si ho Mohamed nevšiml. Celou dobu mluvili o počasí v České Republice, takže si vydechl a čekal na vlak už klidněji. Dále už následovalo poslední rozloučení pohledem, který si s Patrikem při nástupu vyměnili a byl ve vlaku. To, co ho cestou do Helsinborgu trápilo – byla skutečnost, že nevěděl jak vlakové nádraží, do kterého jede, vypadá. Všechno tam vypadalo moc čistě a nově. U každých dveří visel informační display, který se podle situace měnil. Bylo to moc pěkné a mnohem hezčí, než v Čechách, ale bylo mu to na nic, protože švédsky moc neuměl. Navíc si Mohamed s jeho dcerkami nasedli do jiného vagónu, takže se nemohl řídit podle toho jak budou oni vystupovat. Nakonec se rozhodl, že vystoupí na první zastávce, na které to zastaví, protože věděl, že není Landskrona od Helsinborgu moc daleko. Jak se za chvíli ukázalo, jeho odhad byl správný. Došel klidně na autobusové nádraží a čekal na svou dálkovou linku do Brna. Zapálil si cigaretu. Mohamed se s holkama postavil těsně před Bruna. On jenom dělal, že je nevidí. Mohamed začal holkám vykládat, že „tamten kluk“ (myslel Bruna), vypadá jako typický Čech. „Ten, jo? Spíš vypadá jak Chorvat.“ Prohodila Markéta. A jelo se domů. 10. Pokud byl někdo z vás někdy mladý nebo snad je – určitě jste zažili stav, ve kterém se právě nacházel Bruno Wurm. Po tom všem totálním chaosu, kombinovaném se znechucením – byl totálně nadržený. Nevěděl co s tím má dělat a rozhodně neměl v úmyslu to řešit klasickou cestou. V ten den se domníval, že si zaslouží něco víc. Rozhodl se zajet za dávnou známou Ančou, která bývala většinou celkem při chuti. Zazvonil tedy u dveří a objevil se její otec.
81
„Ty sem ještě lezeš, ty hajzle?!“ Začal řvát na celé kolo. „Jedno ti říkám, kurvu mi z holky dělat nebudeš, to si pamatuj! A jestli tě ještě jednou potkám, zmlátím tě tak, že ti budou trenky malé!“ Bruno na něj nechápavě koukal. „Tys mi nerozuměl?“ Vyšel směrem k Brunovi její otec. Byl to statný chlap. Samá šlacha, ruce jako lopaty a výraz zabijáka. „Hele, tohle není nutné.“ Řekl Bruno. „Já ti dám není nutné.“ Zařval otec a chytil Bruna pod krkem. Bylo jasné, že váží dvakrát tolik a je dvakrát silnější. „Dobře, tak já půjdu.“ Řekl Bruno, byl zhnusený z pachu z jeho úst. „Hovno, ty hajzle! Teď tě zmaluju tak, že tě tvoje vlastní matka nepozná!“ A zvednul Bruna do výšky. „Tatííí! Nech tohóóó!“ Zakřičel někdo ze dveří, byla to Anča. „Zalez Ančo! Já si to s ním vyřídím.“ Řekl otec a pořád ho držel ve vzduchu. „To není Pavel! To je Bruno Wurm! Nech toho tatííí,“ křičela už zoufale. „Cože?“ Pustil na zem Bruna otec a pořád nechápavě koukal. „Dal bych krk za to, že jsi mladý Janák. Ukaž občanku!“ Bruno mu ukázal občanku. „Jsem nevěděl, že si jsem s někým podobnej.“ „Jak vidíš, tak jseš! A co tu vlastně děláš?“ Dodal trochu nasupeně její otec. „Díky, nic se mi nestalo. No a přišel jsem tady za Ančou. Dlouho jsem ji neviděl.“ „Tak mazej.“ Řekl otec a přibouchnul za ním dveře. „Ahoj Bruno!“ Usmála se na něho Anča. „Pojď ke mně do pokoje.“ V pokoji to měla Anča tradičně velmi voňavé a takové vesele barevné. Ona za ním zavřela dveře a znovu se usmála. Byla menší postavy, ale zato postavy, která za to stála. Měla středně velké prsa, které mívala větší, ale trochu zhubla, tak ubraly na objemu. O to byly ale pevnější a pěknější na pohled. Z tváře jí vyskakovala taková oduševnělá radost, hrozně příjemně a sladce mluvila. Tahle černovláska by byla k zulíbání i kdyby vám ji naservírovali v kravím lejnu. „Tak co, Bruno? Dlouho jsi se neukázal.“ „Hodně starostí, Ančo. Tedy ne starostí, ale spíš jsem línej na to někam chodit.“ „Jo, pokud tam není chlast, že?“ Odsekla Anča a sedla si na pohovku. „Nejsem na tom závislý, neboj. Jenom si tím léčím halucinace, které občas mívám a pak – nedokážu se s lidmi moc bavit, když u toho není chlast – připadají mi potom nudní.“ „A prázdní a blablabla… to je ohraná pohádka, Bruno.“ „Není ohraná pro mě. Asi nedokážu být přívětivý, umělý a flexibilní jako všichni idioti co znáš.“ „Ale dokážeš, právě ty to dokážeš! Pokud chceš!“ Řekla Anča s úsměvem a pozvala Bruna sednout vedle sebe. „Jenomže na to nemám občas náladu.“ „Jdi do prdele, Bruno. Jseš ufňukanej jako malá holka.“ „A ty se divíš, kotě?“ „Copak? Vážně těžký období? Ale já mám sama problémy.“ „Ta scéna s otcem, co to mělo vlastně znamenat?“ Zeptal se Bruno k věci a chytil ji za ruku. Ona se ho přidržela. „Pavla znáš, ne? Tak ten hajzl se se mnou vyspal a všude to rozkecal. Jakože jsem byla drsná a tak. No jenomže on je kokot zamindrákovanej a když jsem ho poslala do prdele, začal to rozkecávat ještě víc. Jak jsem byla dobrá v posteli, ale že prej neumím líbat.“ „Hmm.“ „No a doslechl se to můj otec. Máti by proti tomu nic neměla, ale otec se nasral. Teprve včera se to dozvěděl a znáš lidi – ti to rozkecávaj tak, jakobych dala každýmu. Přitom jsem třeba loni nespala s nikým… jenom párkrát s tebou… lidi jsou kurvy.“ Dořekla a její veselý pohled změnil barvu a kontrast. Už to nebyla ta veselá Anča. Duchaplná a silná. Taková blbost, jako špatná pověst – ji zkazila náladu. „Rozbiju mu držku.“ Řekl Bruno. „Ty tak, hehehe. Vždyť je silnější než můj fotr a ten s tebou támhle mával jako s párátkem.“ Neubránila se Anča. „No dobře, tak mu nechám rozbít držku.“ „Bruno, nech toho. Já takovéhle věci nemám ráda. Chci se toho zbavit – ne to zase rozdmýchávat. Leješ benzín do ohně.“ Řekla Anča. Za jistých okolností to byla velice moudrá žena. Seděli vedle sebe ještě chvíli. V pokoji bylo nádherné ticho a venku padalo listí na zem. Byl právě podzim. Bruno nenáviděl tohle období, ale hezky se na něj dívalo přes okno v teple a vedle holky, která měla všechny přednosti. „Proč jsi jí to vlastně neřekl?“ Zeptal se ho jednou jeden kamarád. „A co?“
82
„No že ji miluješ, vole!“ „Láska je pro idioty. Já k ní cítím to, co mám v kalhotách.“ „Hraješ si na drsnýho?“ „A ty na kokota?“ Tenhle rozhovor musel absolvovat, když se ve slabé chvilce zmínil, že ji má rád. Teď vedle ní seděl. Absolutně spokojený. Občas prohodili pár slov a drželi se za ruce. Bruno v její přítomnosti vždycky cítil jak psychicky měkne. Najednou se nad ni sklonil a začal ji líbat. „Jsem tak ráda, že ses objevil, Bruno.“ „Já jsem taky rád.“ Odpověděl a začal ji svlíkat. Dal ji ze sebe to nejlepší, co uměl, protože si to zasloužila. Byla vážně nádherná, ale až příliš. Příliš mnoho lesku mu oslepovalo oči a vždycky od ní kráčel domů napůl v mdlobách. 11. S čistou hlavou, ale těžkým srdcem se teď probouzel několik dnů. Nebylo to tak jednoduché si něco začít se ženskou. Vždycky z toho koukaly problémy. Člověk to potřeboval alespoň jako záplatu na zničené ego – dokázat si, že na to má. Nebylo pro vás ani tak důležité s nimi chrápat jako dozvědět se jestli by s vámi chrápat chtěly. Bylo to tak nízké, živočišné, ale nedalo se nic dělat. Věděl moc dobře, že ta nadrženost odejde za nějakých deset dvacet let, a tak se rozhodl si to mládí vychutnávat z plna hrdla. To právě jednou ležel na posteli, začetl se do Dostojevského románu IDIOT a poslouchal Vivaldiho. Ten byl nejlepší. V jednom momentě ho začaly bolet střeva a musel odběhnout na hajzl. Poslední dny ho bolelo břicho neustále a nevěděl co se zažíváním má. Doktoři ho pokaždé poslali domů s tím, že je zcela zdráv, tak nad tím mával rukou. Problémy ale začínaly, když chlastal dva nebo tři dny v kuse. To se mu jednou stalo. S partou lidí chlastali celou noc a on druhý den večer na diskotéce zvracel už po prvním panáku. Neměl rád svůj žaludek. No a v tu chvíli si vzpomněl jaké měl problémy se zažíváním na jedné brigádě. Bylo to asi půl roku nazpět v létě a on nemohl sehnat žádnou brigádu. Potřeboval prachy, ale byl docela rád, že nemusí makat. Tak se jenom flákal doma a většinou chlastal s lidmi co peníze měli. To štěstí ale netrvalo dlouho. Přijel k němu Pták a zeptal se ho: „Bruno, máš brigádu?“ „Ne.“ „A chceš?“ Pokračoval nadšeně Pták. „No potřebuju prachy.“ „Tak pojď se mnou rychle před barák. Ale dělej. Jsou tu lidi, se kterýma si to můžeš domluvit.“ Bruno seběhl dolů, zapálil si cigaretu a podal ruku dvěma o trochu starším týpkům. Mluvili o tom, že potřebují lidi na kopání. Potřebovali zakopat do země vodovodní potrubí. Zkurveně těžká práce, ale Bruno souhlasil. Když se společně asi s deseti dalšími týpky, kteří měli taky krumpáče a lopaty, naskládali do jedné dodávky, nedalo se tam dýchat. Společně s ním odjeli i jeho kamarádi Martin, Pták a Duťas. Moc si od nich nesliboval, ale byl rád, že tam bude mít nějaké známé. V té dodávce se nedalo dýchat. Jeli do Adolfovic u Jeseníku asi 100 kilometrů daleko s tím, že tam měli bydlet někde na ubytovně. Každý měl plno tašek, a přestárlá dodávka do kopce sotva jela. Někdo vytáhl slivovici a Bruno si zapálil cigáro. Duťas, když to viděl, zapálil si taky jedno a potom si zapálilo cigára sedm dalších týpků. Pták nadával, protože byl nekuřák, ale každý na něho sral. Někdo otevřel okno, a tak se za nimi táhl dým, jakoby v autě hořelo. Muselo to tak vypadat. Skrz dým nešlo vidět z jedné strany dodávky na druhou. Když to řidič viděl, tak začal nadávat, ale dali mu cvaknout slivovice a uklidnil se. Někde na benzínce na půli cesty Bruno s několika lidma vylezl z dodávky a jel dál s nějakým cikánem, co tomu napůl šéfoval. Ten cikán byl veselý, ale bylo vidět, že je to hajzl. Bruno to viděl, Duťas to viděl a když to viděl i Duťas, museli to vidět všichni. „Máte tam dobrů robotu.“ Povídal ten cikán. „Chlapi, co tam makali před váma, dostali o dvacet korun za metr míň než vy a vydělali si pěkné peníze. Někdo tam zostal i měsíc. Dóbre se tam kope. Ale je to těžká práca.“ „To bude v pohodě.“ Řekl Bruno. „Myslíte, že zvládnete těžků prácu? Ty na to moc nevypadáš. Ty no… jak se menuješ?“ „Bruno.“ „Jo Bruno. Ale ten vedle tebe takových pět metrů za den udělá jak nic.“ „Já jo?“ Zeptal se Pták. „Jo, ty si kus chlapa, ne?“ Pták se samolibě usmál a řekl tomu cikánovi, že se potřebuje vychcat.
83
Když dorazili, byl večer. Bruno vystoupil. Dva dny před tím si rozbil držku. Na tváři měl velké krvavé strupy a ti týpci, se kterými se domlouval, ho málem nepoznali. „Cos dělal, vole?“ Ptali se ho. „Rozbil jsem mu držku.“ Řekl Pták. „No ty zrovna, frajere.“ Otočil se na něho Bruno, vzal si svůj krumpáč s lopatou a šel s ostatními do ubytovny. Bylo to tam docela velké, ale ve třech místnostech bylo naskládáno čtrnáct postelí. Předpovídal za pár dnů ponorkovou nemoc. Tolik lidí pohromadě ve věku do dvaceti let – to nebylo dobré. Nikde žádné ženské. Vesnice to byla malá a Brunovi se udělalo zle. Věděl, že bez ženských začnou všichni šílet. Navíc neměl náladu na to s nimi sdílet osud. Věděl, že se budou vykecávat, smát debilním vtípkům, budou se chtít nějak trapně ukázat, aby si vybudovali respekt. To všechno tušil. Po chvíli se v hlavní místnosti všichni shromáždili. Nikoho kromě pár lidí neznal, ale věděl, že ten respekt má. Nebylo důležité nic dělat. Prostě si vyslechl šefův komentář a šel si ven zapálit. K večeru prošli s Duťasem tu vesnici a zjistili, že tam žádné ženské nejsou. Když se v noci ukládal do postele, Pták se vedle něho pořád obracel. Někdo si prdnul, další začal krkat, všichni těmi peřinami šustili, ale nakonec se mu podařilo usnout. Budíček byl ráno o půl osmé. Ten čas byl skvělý. Slunce už na nebi chvíli hřálo, tak bylo teplo. Skočil se na záchod vysrat, něco snědl a s ostatními se shromáždil před ubytovnou v pracovním a s nářadím v ruce. Všichni se zvědavě koukali na šéfa a ten je zavedl o pár uliček dál. Když chtěli začít kopat, zjistili, že nemají na silnici vyrýpnutý asfalt. Cikán tam lítal ze strany na stranu, pořád někomu volal a zjistil, že ten co to měl včera vybagrovat, byl celý den na mol. Chvíli přemýšlel a řekl: „Hej hoši, potřebuju sedm dobrovolníků na fušku.“ „Jakou fušku?“ Zeptal se někdo. „Tady to chvíli potrvá. Bude to vybagrované až tak za dvě hodiny. Jednomu chlapovi musíme vykopat na zahradě taky nějaké to místo na potrubí. Za metr dostanete každý osmdesát korun.“ „Osmdesát je málo.“ Řekl někdo. „Jenomže kopete jenom osmdesát centimetrů do hloubky. Normálně kopete metr dvacet.“ „Metr dvacet? Máme normálně kopat metr dvacet? Ale nám říkali, že jenom metr.“ Přihlásil se Martin o slovo. V těchhle věcech byl rád aktivní. „A kdo vám povídal, že jenom metr?“ „Ti dva týpci. Ti šéfové.“ „To nejsou šéfové. Ti jenom vozí lidi.“ Řekl cikán. „To si s nima vyřídíme.“ „Hele v klidu, jo? Žádné komplikace.“ Mával rukou cikán. „Stejně tu máme hovno co dělat. Uděláme aspoň tu zahradu, ne?“ Navrhl Bruno. „Za tak málo? Si se zbláznil.“ Klepal si na čelo Duťas. „Tak si to přepočítej,“ mluvil potichu Bruno. „Kopeš metr dvacet do hloubky za stovku a osmdesát centimetrů do hloubky za osmdesát korun. Co je výhodnější?“ „Máš pravdu.“ Řekl Pták. „Jo, přihlásíme se.“ Kývnul Martin znechuceně. Nakonec se k nim přidalo ještě několik dalších a vyšli na nějakou zahradu. Bruno si zapálil cigaretu a čekal co se bude dít. Všichni se nějak rozmístili a začali kopat. S Martinem si vzal jeden úsek, o který se měli rozdělit. Vedle nich makali Duťas s Ptákem a na druhé straně vysoký hubeňour a nějaký anarchista. Teda vypadal jako anarchista. Šklebil se do slunce a byl nějak nepřiměřeně v pohodě. „Tak začnem, ne?“ Řekl Bruno. „Jo začnem.“ A Bruno začal kopat. Martin to odhazoval a Bruno zase kopal. Zdálo se to jako nekonečná práce. Už na začátku si myslel, že chcípne a byl rozhodnut, že tohle bude poslední kopnutí a praští s tím. Když si to ale vzal objektivně – neměl kam jít. Od domova to měl 100 kilometrů a vlastně ani nevěděl kudy by šel a jak by se se všemi těmi věcmi tahal. Tak jenom kopal. Tupě zíral do země a kopal. Ještě něco na tom ale bylo na hovno. Ten zkurveně optimistický anarchista měl s dlouhánem dobrou půdu. Relativně. Ostatní ale na začátku naráželi na velké balvany. Byla to hrůza kopat z posledních sil a přitom narazit na kámen, který zapálel do ruky tak, jakoby se vám do otevřené rány někdo vychcal. Bruno to ale nevzdával. Ubíhalo to pomalu, sotva už krumpáč uzvedl, ale kopal dál. Občas něco sežral, občas si dal cigaretu ale kopal. „To je ale pěkně posraná fuška.“ Řekl někdo vzadu. „To je, že?“ Potil se Pták. Jenomže to jeho držení krumpáče vypadalo dost směšně. Nic nevykopával. Jenom tu zem hladil, ale tvářil se tak, jakoby lámal skály. To on uměl. Tvářit se utrápeně. „Jak to kopeš, ty vole?“ Zeptal se ho nějaký svalovec vedle něho.
84
„Normálně kopu, ne?“ Zařval Pták. „Držíš to jak ženská. Takhle se kope, sleduj.“ Řekl ten svalovec a začal bušit do země, až se otřásala. „On hovno nakope a prý že dá pět metrů za den. Dá tak dva.“ Stěžoval si Duťas, který s ním byl ve dvojici a dělil se tedy o výdělek. „Když kopeš do takových balvanů, tak se ani nedivím.“ Řekl Bruno. „Ptákovi to nejde, ale myslím, že za dva metry tady budeme rádi všichni.“ „To jo, do piče.“ Dal na srozuměnou svalovec Brunovi, zašklebil se a vytáhl dvacetikilový balvan z jámy. „To jo, do piče.“ „Klid hoši. Dáme cigáro, ne?“ Řekl ten anarchista. „Dobrej nápad.“ Kývnul Bruno. Ukázal Martinovi, ať jde vybírat hlínu, sednul si vedle anarchisty a zapálil si. „Kopej, mařko!“ Křiknul ten anáč na dlouhána a dlouhán začal kopat rychleji. Anarchista se usmál a řekl Brunovi: „Pěkně s náma vymrdali. Kdybych takhle makal u nás, měl jsem dvakrát tolik.“ „Jenže najdi si práci.“ Mávnul cigaretou Bruno. „Já debil jsem mohl dělat v supermarketu.“ „A proč jsi nešel?“ „Naslibovali mi tady hory doly.“ Podobně se to táhlo až do večera. Cikánovi si začali všichni stěžovat a morálka upadala. Cikán to smetl ze stolu, ale bylo vidět, že toho měl plné zuby. Taky však bylo vidět, že s nimi vážně vymrdal a do kapsy mu šlo mnohem víc peněz, než ostatním. Od majitele té zahrady ale dostal každý po padesáti korunách. Asi jich mu bylo líto. Bruno se rozhodl, že si večer zajde do hospody. Se svou rozmlácenou držkou a několika lidmi se do hospody konečně dostal. Nebylo tam moc hostů, tak si srazili dva stoly k sobě. Sedli si a čekali. Bylo jich dohromady tak osm nebo devět. „Co si dáš, Bruno?“ Zeptal se ho Pták. „Pivo.“ „Jak jinak.“ Zasmál se trapně Pták. „Jo, to by nebyl Bruno.“ Zasmál se trapně Duťas. Bylo evidentní, že se chtěli zalíbit ostatním u stolu, kteří je neznali, ale šli na to ze špatného konce. „Tak co si dáte?“ Zeptala se servírka. „Pivo.“ Odpověděli všichni jednohlasně. „Ukažte mi občanky.“ Řekla servírka. Duťasovi nebylo 18, tak si objednal místo toho kolu. „A vy? Ukažte mi občanku.“ Řekla Brunovi. Podíval se na ni, prstem namířil na svou rozbitou držku a řekl: „Vypadám na to, že bych zrovna vylez ze základní školy?“ „Ne, máte pravdu.“ Řekla a odkráčela. V té době si připadal vážně hnusný. Normálně míval jemnou kůži. Možná trochu vrásky pod očima a takové ty podlitiny, které mívají blondýnky, ale jinak vždycky vypadal hodně dobře. Musel si dokonce nechat narůst bradku, aby vypadal starší, protože měl dost jemné rysy a každá holka ho tipovala na sedmnáct, přestože měl už dvacet. Teď ale vypadal tak na třicet. Byla to ruina, nebo si to alespoň o své tváři myslel. Servírka přinesla pivo. Všichni mohli uhasit žízeň. Naštvaně všechno komentovali, domlouvali se a konspirovali, až nakonec Bruno ležel ve své posteli, která nebyla povlečená, protože povlečení nedostali, a společně s prděním a vrzáním ostatních – usnul. Další dny se táhly podobně. Zajímavější to bylo ale třetí den. To byla středa. Brunovi se to už nezdálo tak zabijácké. Tělo si prostě na tu fyzickou zátěž zvyklo. Terčem posměchu byl ale Pták a Duťas, kteří byli dost málo aktivní. K jeho smůle se k němu přisral právě Duťas. Na cestě, kde teď kopali, byly zase zkurvené balvany a to i hluboko v hlíně. Někdy byly tak velké, že na ně museli volat toho svalovce, ať jim s nimi pomůže. Ten svalovec byl sympaťák. Měl ale s kopáním menší problémy. Když byl hluboko do úrovně ramen, nevešel se do té díry. Musel v ní stát bokem a kopat jednou rukou. Do celé morálky, které nepřidalo to, že se s nimi anarchista s dlouhánem rozloučili, tak do té morálky vnášely světlo alespoň ženské, které se sem tam občas mihly na cestě, kde brigádnící kopali. Když šlo o dobrou ženskou, zastavili všichni práci a čučeli na ni dokud nezašla. „Jak sa nese.“ Prohodil vždycky něco podobného nějaký nadrženec. „Nos nahoru jak piča.“ Zařval jeden z nich. Ženská zrudla a přidala do kroku. S Brunem tam byli ještě nějací dva cikáni. Měli kolem čtyřiceti let. Taky nadávali a chlastali nějaké levné víno. Bruno si k nim vždycky sedl, zapálil cigáro a chlastal s nimi. Když už vypadal Duťas moc utrápeně, vystřídal ho.
85
Po tom všem se prošly kolem dvě holky kolem patnácti let. Všichni přestali pracovat a čučeli na ně. Když zašly za roh, zase začali kopat s hubou plnou komentářu: „Ta černovláska nebyla nic moc, ale ta druhá byla fakt pěkná.“ Svěroval se Martin. „Mě se líbily obě. Ta černovláska vypadala šíleně. Musí být dobrá v posteli.“ Odpověděl Bruno. „Jo jo.“ Za chvíli se ty dvě vrátily. Byly trochu nesmělé, ale ten sympatický svalovec se s nimi dal do řeči. Měly sebou meruňkovou vodku a krabicové víno. Sedly si ke svalovci a pozorovaly jak pracuje. Držel krumpáč jenom v jedné ruce. Mával s ním jako o život, aby udělal dojem. Bruno tam po chvíli zašel a řekl: „Já se napiju, jo?“ „Jo jasně.“ Řekla šílená černovláska a podala mu vodku. Bruno se usmál a napil se. Když to Duťas viděl, přisral se tam taky a nakonec všichni. Z té vodky už neměl Bruno nic. Začaly s ním ale mluvit, protože je zajímalo, kde si rozflákal držku. „Zmlátil mě jeden synek.“ „A kolik mu bylo?“ „Šest nebo sedm roků.“ „HAHAHA.“ Zasmála se černovláska. Byla hrozně aktivní. Její pěkná kámoška pořád mlčela. Styděla se nebo co. Střídavě kopali a bavili se s holkama. Na to, že mluvil Bruno dost laxně, udělal asi dojem. Svalovec je pozval do hospody a všichni se přidali. Bruno ale mlčel. Černovláska se za nim otočila a řekla: „Pujdeš taky?“ „Jo jasně.“ „Tak večer v osm.“ Řekly, mávly rukou a všichni začali zase makat a nadávat. Když byla odpoledne pauza, zjistilo se, že měli naši brigádníci úplně jiného šéfa než toho cikána. Onen velký šéf byl mohutné prase s rukama jako lopaty a všude měl tetování. Vystoupil z auta, protáhl si pupek, otevřel dveře svojí drobné devatenáctileté kundě a začal proslov. Mlel něco o tom, že všichni makají moc pomalu. Jenomže se všichni začali hádat a vykládali, že nedělají vůbec to, co jim bylo slibováno. Taky se provalilo, že ten cikán je nechal kopat tu „fušku“ na zahradě, ale nenapsal to do společného výkazu, takže dělali zadarmo. U slova byl Martin. Jako vždycky. Cikán se nasral, skočil k Martinovi a jednu mu natáhl. Ten tetovaný šéf ho odstrčil, ale tím to skončilo. „Zkusil to a vyšlo mu to. Nikdo se na něho nevrhnul. Vyšlo mu to.“ Analyzoval později velký šéf. Pohádali se nakonec, něco bylo slíbeno, ale Martin koupil deset litrů vína, zachlastal to odpoledne s ostatními a jel domů. Bruno se rozhodl, že to nevzdá. Nekoukal z toho sice moc dobrý výdělek, ale měli skoro půl týdne za sebou a potřeboval peníze. „Těch pár dnů už nějak přežijem.“ „Jo jo.“ A šli do hospody. Bylo něco kolem půl osmé. Holky tam ještě nebyly. Přípravy ale probíhaly podle toho. Když všichni slyšeli něco o tom, že tam budou ty dvě, mávali rukama: „Však to jsou takové mladé žáby.“ Jenomže se do jednoho osprchovali a nastříkali deodorantem. Učesali, vypulírovali a vzali si na sebe ty nejlepší hadry, co měli sebou. A právě u stolu v té hospodě už to díky tomu vypadalo trochu kulturněji. Každý se choval více vybraně, než bylo zvykem. Bruno si objednal pivo a jedny cigarety. Právě mu došly. Taky si všiml, že se zásoba peněz ztenčuje: „Mohli by nám dát nějakou zálohu.“ „Nedají, kde žiješ?“ Řekl organizátor Martin a pokračoval: „Dneska se s vámi hoši loučím. Nechci vám nic říkat, ale jestli s vámi takhle jednají – počítejte s tím, že s vámi pěkně taky vymrdají.“ „Snad ne.“ Řekl Bruno. Martin jenom pokrčil rameny. Byl už v náladě z toho vína a usrkl si piva. Pak přišly holky. Smály se na celé kolo. Všichni byli vzrušení z toho, že dlouho neviděli ženskou, takže měly dost práce každému na něco odpovídat. Jako vždy si Duťas sednul vedle Bruna a to tak, že na ty holky neviděl. Když mu chtěla ta černovláska (představená jako Johanka) něco povědět, musela na něj mluvit přes Duťasovu debilní hlavu. Ten kokot se pořád otáčel tam, zpátky, táhlo mu z držky a vůbec mu nedocházelo, že zavazí ve výhledu na jediné dvě ženské, se kterými Bruno mohl prohodit alespoň pár slov. Bylo k neuvěření jak mu něco takového chybělo. Asi za hodinu holky oznámily, že půjdou domů. Bruno se s Duťasem rozhodli, že půjdou na ubytovnu. Náš hrdina se potřeboval vyspat. Měl toho za celý den už dost. „Půjdem s nima, ne? Je to tím samým směrem.“ Řekl Duťas. „No jo, třeba.“ A vyšli s holkama na ulici. Duťas se zahákl do té pěkné málomluvné a Bruno vzal za ruku tu šílenou černovlasou Johanku. Když ušli asi padesát metrů, začali je pronásledovat ostatní.
86
„Necucej ji, ty hovado.“ Řvali na Bruna žertem i když se s ní ještě nelíbal. „Duťas má malé péro, pozor na něho, holka!“ Řvali na tu pěknou holku, do které byl zaháknutý Duťas. Jím to evidentně zatřáslo. Holky se začaly smát. Johanka byla hyperaktivní a extrovertní. Pořád mluvila a něco mlela. Bruno vždycky nadhodil nějakou kravinu a ona se tomu zasmála. Nakonec všichni skončili někde v opuštěné ulici na nějakých schodech u řeky, kouřili jedno cigáro za druhým a něco kecali. Duťas moc nemluvil. Nemluvil vlastně vůbec – neměl o čem mluvit, ale za chvíli se s tou pěknou začal líbat a ojíždět ji. Bruno na něho nevěřícně koukal. Nikdy nedokázal pochopit, jak to tenhle (a ruku na srdce) omezený idiot dělá. „Tak co?“ Kývnul na Bruna. Ten se podíval na Johanku. Dělala, že kouká jinam a snažila se tvářit lhostejně. Bruno seděl vedle ní. Chytil ji za pas a začal ji líbat. Nebylo to špatné. Mezitím ji zajížděl rukou v rozkroku a na prdeli, aby si ohmatal jestli je všechno tam kde má být. Po pěti minutách toho nechal, řekl něco stupidního a zapálil si cigaretu. „Kluci, vydržte tady, my si jdeme něco říct.“ Dala na srozuměnou Johanka a s tou druhou odešly někam za roh. „Pěkná kunda, co?“ Tahal spokojeně Duťas cigáro. „Jo, máš pěknou kundu.“ „A co ta tvoje.“ „Je skvělá. Má v sobě oheň. Není tak pěkná, ale je zajímavá – to se mi na holkách líbí víc.“ „Aha.“ Řekl Duťas. Zjevně to, podle výrazu s jakým odpovídal, moc nepochopil. Holky se za chvíli vrátily. Potom všichni někam šli. Pořád hulili ty tvrdé cigarety a muchlovali se jako o život. Bruno ale zjistil nepříjemnou věc. Johance bylo teprve čtrnáct a po prázdninách měla nastupovat do deváté třídy. „Však je to jedno. Stejně už se asi neuvidíme a chrápat spolu nebudeme.“ Řekl si pro sebe Bruno a sral na věk. No a dál už to moc nepokračovalo. Duťas řekl ale nejlepší metaforu ve svém životě když se s tou svou odněkud vracel: „Utrhla mi koule.“ „Řekla mu pravdu.“ Zašeptala Johanka Brunovi do ucha. „A jakou?“ „Že je to jenom pro dnešek.“ „A mezi námi to není jenom pro dnešek?“ Zeptal se jí. „Ty chceš aby to tak bylo?“ „Ne, já to s tebou potáhnu dál, jseš super.“ „Hihihi.“ Zasmála se. A muselo se jít do hajan. Rozloučili se hezky po Francouzsku. Na ubytovně byl rozruch, ale tak už to chodí, když někomu vyfouknete kundu. O Johanku jim ani tak nešlo. Bruno byl rád. Ta pěkná mlčenlivá je ale tlačila v rozkroku. Duťas neměl respekt, tak si ho kvůli ní začali dobírat. A Bruno se mohl v klidu uložit do své vrzající nepovlečené postele, zabořit se do polštáře a konečně klidně usnout. Ten den všichni šustili a prdeli dvakrát tolik. Jemu to ale bylo jedno. Usnul jako dřevo. Ráno tam zvonily postupně asi tři budíky, ale vždycky je někdo zacvakl, mrskl do kouta a spal dál. Bruna to vždycky vzbudilo, ale když se nezvedali ostatní, nechtěl být moc aktivní. A po nějaké době, kdy se slunce vyšvihlo o kus výš, přišel jejich šéf a začal řvát na celé kolo. Naskakovaly mu vztekem žíly a nemohl uvěřit, že se ani jeden ze čtrnácti dělníků nevzbudil. Všichni měli kocovinu a bylo jim očividně jedno, co si tam kecá. Líně se pozvedali, posnídali a vyrazili na pracoviště. Nebylo jich vlastně čtrnáct, ale o něco méně. Za tři dny se na to vysrali asi čtyři lidi a další o tom přemýšleli. Šéf moc dobře viděl, že se mu hroutí půda pod nohama a když po nich řval, kombinoval to s omluvami a prosbami, aby se někdo neurazil. Na první pohled vypadal jako tupec a drsňák, který si večeři nejdřív sám zabije, než ji začne smažit, ale bylo vidět, že mu to pálí. A tak zase makali. Bruno se dostal za těch pár dní do jakéhosi pracovního tempa. Takové otupělosti. Tedy i když měl kocovinu, fyzická práce už mu nedělala velké potíže i když se do toho všeho všichni flákali a kurvili morálku, Brunovi to nic nedělalo. Raději se opřel krumpáčem do hlíny, než aby se musel s těma kokotama vykecávat. Oni totiž mleli hubou neustále, ale nevyprávěli si o tom co kde viděli nebo přečetli, ale spíš: „Pičo, to je hnus.“ „Jo jo, pičo.“ „Nevíš kolik je, do piče?“ „Nevím, pičo.“ „Čum na ten balvan, pičo.“ „Nekecej, pičo. Ten je.“ Pták to však řešil po svém. Ještě to ráno řekl všem:
87
„Tak běžte, já tu musím uklidit a potom přijdu makat za vámi.“ „Budeš uklízet, jo?“ Zeptal se ho svalovec. „Koukej na ten bordel. Musím zamést, vytřít, umýt nádobí a tak dále. Je toho hodně.“ „Jak myslíš.“ Řekl svalovec. A když poslali Duťase na pokoj pro nějaké pití, šel tam a už se nevrátil. „Asi uklízí s Ptákem.“ Řekl svalovec. „Pro to pití musíme poslat ještě někoho.“ „Já tam skočím, musím se vysrat.“ Řekl Bruno. A šel. Vážně se potřeboval vysrat a když dorazil ke vstupním dveřím, už skoro běžel. Jakmile však vyšel ze záchodu do pokoje, uviděl tam ještě větší nepořádek, než tam byl ráno a Duťase s Ptákem jak leží na posteli a chrápou. „Vy jste říkali, že uklidíte, ne?“ „Ser na to, Bruno. Uklidíme to hned.“ Zívnul Pták. „Mě to je u prdele, ale jestli vám tu přijde šéf, bude zase kravál.“ „No jo.“ Zívnul Duťas, otočil se ke zdi a zavřel oči. Odpoledne potom se Bruno dozvěděl, že tam vážně přišel šéf a křičel na celé kolo, ale když viděl Ptákův udřený a zlomený výraz, trochu zmírnil s tím, že doufá, že další den budou s Duťasem makat dvakrát tolik. Bruno se mezitím společně s ostatními potil na rozpáleném slunci jako prase a jeho jemné ruce, které vypadaly kdysi jako ženské – byly teď rozdrápané a celé od krve. Skákal do díry, vykopal nějakou hlínu, hodil krumpáč na zem, vzal si lopatu a vyházel ji ven. Takhle pořád dokolečka, dokud se slunce nevyhouplo vysoko a neodešlo se obědvat. Jíst chodili postupně. Měli za společné peníze koupeno nějaké jídlo, ale očividně ho neměli moc. Bruno měl to štěstí, že byl na řadě mezi prvními, a tak se mohl pořádně nažrat. Sám na sebe koukal, že pro něho nejsou trojité porce žádný problém a i když toho vždycky snědl opravdu hodně, odcházel jenom napůl najezený zpátky makat. Ten den tam zrovna bylo rušno. Ti, kteří obědvali před ním, tam ještě zůstávali „jenom na kafe,“ ale pravý důvod byl ten, že tam okolo tančily Johanka s kamarádkou a chystaly jídlo. Ochutnávaly, smály se na celé kolo a byl na ně moc příjemný pohled. Bruno tam přišel společně se svalovcem. „Vy tady ještě jste?“ Ptal se svalovec těch, co už měli dávno makat. „Dáváme si jenom kafe a cigáro.“ „Jenom kafe a cigáro. To jsem zvědav kolik si toho nakopete. Takhle odjedete domů s tím, co už jste tady projedli.“ „No jo.“ Odpověděli jenom. Bruno si sednul za stůl, vzal si tu nejčistší lžíci a do talíře si nabral polívku. „Kurva, já mám hlad.“ Svalovec zase lehnul na svou postel jenom tak ve špinavých hadrech a Johanka k němu přišla a začala mu něco šeptat. Řešili podle tónu něco důležitého, ale Brunovi to bylo u prdele, když měl svoje jídlo. „Tak kolik toho máte?“ Zeptal se Pták. „Za dnešek jsem zvládnul dva metry. To je v pohodě, ne?“ Řekl Bruno a hltal polívku dál. „Nic moc, teda.“ „Hele, ty se tady jenom flákáš, ale zkus si to sám. Tahat takové zkurvené šutry. I tady svalovec toho nemá o moc víc, že svalovče?“ „No, taky tak nějak. Já se na to můžu…“ „Proč vlastně nikdy nemluvíš sprostě?“ Zeptal se Bruno. Opravdu ho to zajímalo. „A proč bych měl?“ No to byla debilní odpověď, tak už dál radši nemluvil. Johanka s kamarádkou ještě chvíli kolem tančila, ale jakmile Bruno dojedl, ztratila očividně energii. Nevěděl čím to je, ale už na něho nekoukala. Povídala si jenom se svalovcem a Brunovi nezbývalo nic jiného, než se na to klasicky vykašlat. Zapálil si cigaretu a ještě vychutnával poslední kafe. Když ho měl dopité, odešel beze slova. Jenom se ohlédl zpátky, aby se podíval na Johanku. Seděla tam nějak smutně a byla celá nervózní. Večer po tom všem jenom vpadl do sprchy, vydrbal se všude možně i tam, kde to Ježíš moc nepoužíval a sednul si ke stolu. Kolem chodili ostatní a bavili se o práci. Každý nadával a Brunovi už to bylo jedno. Začaly ale pomalu docházet peníze. Bruno už si nemohl dovolit koupit ráno nějakou super chutnou svačinu. Musel se vždycky spokojit s nějakými suchými rohlíky a trochou salámu. Začínala se stahovat mračna a byl ten den už vážně unavený. Seděl na svém obvyklém místě, kde měl výhled na celou místnost a taky na svalovce, kolem kterého Johanka zase ten večer skákala a něco řešila. Brunovi už z toho bylo vážně blbě. Nejhorší na tom, ale bylo, že je neviděl se líbat. Kdyby se líbali, bylo by všechno jasné a on by si to nějak vyargumentoval, ale nevěděl co si má myslet o tomhle. Johanka s ním od toho pěkného večera už nemluvila, ani se na něho nepodívala a jenom lítala okolo svalovce a ostatních. Přitom se s nikým očividně nezapletla. Nevěděl, co to má znamenat a to ho štvalo nejvíc. Vždycky ho sralo, když nedokázal nějakou situaci pochopit a tohle byla jedna z nich. Pravda – kdyby se pokusil navázat konverzaci, měl by jasno, ale
88
vykašlal se i na tohle. Jenom tam unaveně seděl a jedl skromnou večeři. Potom si zapálil cigaretu a Johanka si sedla naproti němu. Vedle ní seděla její kamarádka. Potom přišel Pták. Vehnal se do místnosti jako playboy a vyzval Johanku, aby se šla s ním projít. Ona šla. Brunovi bylo jasné, že se děje něco o čem neví. Koukl se ale na spokojený výraz její pěkné kamarádky a udělalo se mu lépe. „Je to kunda, že?“ Zašeptal mu někdo, kdo seděl vedle něho. „Jo, je.“ „Chtěl bys ji?“ Ptal se ten člověk dál. „Ne.“ „A proč ne?“ „Je s ní nuda. Tady ta ti nedokáže rozdrápat srdce. Řekl bych, že tady ta by to nesvedla.“ „Ty potřebuješ roztrhat srdce nebo co, pičo?“ „Drž hubu.“ Řekl jenom Bruno znechuceně. Když se podíval vedle sebe, došlo mu, že mluví s nejtupějším člověkem z místnosti. Asi po půlhodině přišlo několik lidí. „Koukejte, co jsme nakradli v jedný zahradě.“ V tašce bylo asi pět kilo brambor, nějaké mrkve a další zelenina. „Super. Uděláme brambory se solí.“ Řekl Bruno. „Jo jasně.“ A začali do hrnců ládovat brambory. Po další půlhodině, to už bylo takové to otravné rušno, přišel Pták s Johankou a drželi se za ruce. Bruno se tentokrát upřímně zasmál. Všichni začali houkat, Johanka se odtrhla, něco řekla svalovci a zase si sedla naproti Bruna. Měla na sobě sluneční brýle. Vypadalo to krásně. Měl chuť ji sebrat a někde ji dát co proto. „A co ty pořád řešíš, svalovče. Pojď se najíst, ne?“ Zeptal se někdo. „To je složitý. Ale pár těch solených bramborů si dám.“ „Hovno složitý.“ Řekl Bruno. „Ale jo. Sám by ses divil.“ Řekl svalovec. „Sám bych se divil, jak máš velkou díru do prdele. Prosím tě nemluv pořád tak slušně. Jsi tady mezi kopáčema a dělníkama. Nejhorší plebs, jaký kdy kráčel po zemi, tak se podle toho chovej.“ „Na tom něco bude.“ „Aleluja.“ Řekl Bruno. Kouknul se na Johanku. Byla ve statické poloze. Hleděla před sebe a ani se nehnula. Přes ty sluneční brýle nebylo vidět kam se vlastně dívá a ani co má s očima, ale podle pohybu rtů a podle toho celkového výrazu Bruno usoudil, že je zaražená. Nechápal proč. Tak jenom vydechl a začal pojídat ty brambory společně s ostatními. „Kurva složitý.“ Řekl po chvíli svalovec do prázdna. „Tak se mi líbíš.“ Chytil se toho Bruno. Johanka byla pořád v té samé poloze. Když si na to Bruno později vzpomněl, připadala mu ta chvíle jako celá věčnost. Jakoby před ním seděla socha a nad ní visel mrak, ze kterého najednou začaly padat kapky. Když se na ni koukl, zaleskla se na její tváři malá slza a táhla se dál až ke krku. Potom další a přitom se ani nepohnula. Upřeně se na ni díval. Potom vyběhla z místnosti. „Co jí je?“ Zeptal se Bruno. „Má problémy se starým. Má ve Vsetíně starýho nebo co.“ Řekl Pták, vyskočil ze židle a běžel za ní. Potom její pěkná kamarádka vyskočila a taky vyběhla ze dveří. Další na řadě byl svalovec. Bruno měl pořád pocit, jakoby se dělo něco o čem neví. Měla starého ve Vsetíně. No dobře, ale kvůli tomu holka přece nebrečí takhle veřejně, ne? Problémy. Problémy. Pořád jenom nějaké problémy. Ten vošukal tuhle a potom ji podvedl s nějakým chlapem. Ta se rozbrečela a spáchala sebevraždu. Ten, když se to dozvěděl, nechal toho chlapa být a spáchal sebevraždu taky. Ten chlap, když ztratil starýho, ruplo mu v hlavě a začal znásilňovat malé holčičky. Všechno to byly rádoby problémy, které si ale lidi moc brali a končilo to tak tragicky. Podobně jako ten den, co se kolem Bruna odehrávalo. Na postelích v místnosti leželo několik týpků a ti se usmívali. Bruno seděl u prázdného stolu. Když dojedl svou porci a nikdo ještě nepřicházel, nasypal si do talíře půl porce od svalovce, půl od Ptáka a něco málo, co zbylo po Johance a té pěkné kamarádce. Všechno to sežral a šel spát. A brigáda se chýlila ke konci. Bylo to neuvěřitelné, ale vydrželi tam už všichni. Možná taky proto, že neměli peníze na cestu domů, a tak jenom makali a odevzdaně čekali, až je tam sami šéfové odvezou. Dopoledne makal Bruno s Duťasem. Duťas se na celé kolo chlubil svým zlatým prstýnkem, až si toho všiml jeden z šéfů. „Schöne prstynek. Kolik té stal? Viefiel?“ Mlel silným německým nářečím ten šéf a Duťas mu jen těžko rozuměl. Bruno mu to musel opakovat.
89
„To mám od jedné kámošky.“ „Ukaž prstynek. Chci se podívat na viefiel karat haben diese gold, ja?“ Duťas ho sundal z prstu a ukázal mu ho. „Schöne prsten. Ich kaufe tenhle schöne prstynek od tebe, ja?“ Duťas se na Bruna nechápavě kouknul. „Vole, chce ho koupit.“ „Kolik chceš? Viefiel, mein kamarad?“ Ptal se ten šéf a zapáli si cigaretu. Evidentně byl tím prstenem nadšen. Koukal se na něj proti slunci a zpíval si pro sebe. „Mein schöne Ring, für mein schöne Tochter.“ „Vole, prodej ho. Stejně jsi ho dostal. Je ti na hovno a aspoň budeme mít ještě ty dva poslední dny co kouřit.“ Řekl Bruno. Duťasovi se zalesklo v očích. Když si uvědomil, že nebude mít co kouřit, protože už žádné peníze nemá (a z Bruna už celý den tahal cigarety na dluh), souhlasil. Nabídl prodat prstýnek za tisíc korun. „Gut, aber vy muset jet se mnou prstynek za zlatníkem ohodnotit. Pro jistotu.“ „Není problém.“ Řekl Bruno a naskočil společně s Duťasem do auta. Celou cestu si ten šéf pro sebe zpíval: „Mein schöne Ring, für mein schöne Tochter.“ Asi to byla nějaká Německá národní píseň nebo to byl jenom úchyl do zlata. Ve zlatnictví ho prý ohodnotili na 300 korun, ale Duťas s tím i tak souhlasil. Prodal mu to a byl spokojen. Věděl, že to bude stačit na cigarety i na nějakou tu svačinu. Bruno byl taky spokojen. Docházely mu peníze a Duťas byl jeho záchrana. Odpoledne po tom všem poobědval, všichni odešli pracovat a on, při pohledu na své popraskané ruce oznámil, že ten den skončil. Chtěl chvíli relaxovat. Johanka byla očividně ráda. Nebo mu to tak aspoň připadalo. Už nevěděl, co si má o ní myslet. Vysprchoval se po prvé za týden teplou vodou a spokojeně pojídal svůj skromný příděl. Johanka seděla naproti němu. Vedle ní byla zase její pěkná kamarádka a na jedné posteli ležel nějaký týpek a pozoroval je. Když dojedl, zeptal se Johanky: „Není toho víc? Mám ještě docela hlad.“ „Není.“ „Jak to? Mohly jste něco donést třeba z domu, ne?“ „Tobě tak.“ Odsekla Johanka. Netrvalo to ale dlouho a seděla vedle něho. Potřebovala si s ním očividně vyříkat několik věcí. „Ty říkal ostatním, že jsem líbala jako horší průměr, jo?“ „To jsem říkal? Od koho ses to dozvěděla?“ „To je jedno.“ „Určitě od Ptáka. Snažil se tě sbalit, co?“ Johanka neodpověděla. „Hele, já vůbec nevím jak se stalo to, co se tady děje. Je mi to u prdele, jsem každý den sedřený jako prase a ještě řešit tyhle kraviny.“ Řekl Bruno a dojídal poslední kousky. „Ale říkals to.“ „Jo, řekl jsem, že jseš takovej horší průměr v líbání, ale to byly jenom kecy, abych zamachroval. Znáš to.“ „Aha.“ Kývla Johanka. Byla to hezká chvilka. Johanka se nevzdalovala, když jí Bruno šeptal a usmívala se. Potom si zapálil cigaretu a ona taky. „Tys byl hodně dobrej, ale měla jsem i lepší.“ Bruno se jenom usmál. Nevěřil tomu, že by čtrnáctiletá holka mohla mít lepší. Co se týče líbání – byl egoista. Chytil ji za ruku a všiml si jizvy pod zápěstím tam, kde jsou žíly. Byla to velká hnusná jizva. Bylo jasné, že se kdysi pokoušela podřezat. Byla šílená a to se mu strašně líbilo. Obrátil tu ruku a ukázal ji, že si toho všiml. „To víš…“ Zamlkla se v půlce věty. Bruno se na ni usmál, típl cigaretu a šel se vysrat. Bublalo mu v žaludku celý den. Když se vracel z hajzlu, měla očividně Johanka dobrou náladu. „Tady máš, Bruno. Papej.“ Hodila mu na stůl talíř s dalším jídlem a sedla si naproti němu vedle její pěkné kamarádky. „Díky.“ Řekl a pustil se do toho. „Papej, Bruno. Potřebuješ sílu, Bruno.“ Nabral si první lžíci. „Za maminku. Tááák ano. Hodný Bruno, jen papej.“ Nabral si druhou lžíci a snažil se dělat, jakoby nic. Kamenná tvář. Ale to dost dobře nešlo. Ten týpek, co ležel na posteli vedle, se obracel z jedné strany na druhou a na celé kolo řval smíchy. „A za tatínka. Hodný chlapeček.“ Vrhnul na ni nasraný pohled a nabral si další lžíci.
90
„A za dědečka, Bruno. Chutná ti? Jen papej.“ Pobízela ho takovým jemně drzým a jemně výsměšným hlasem. „A za babičku, na tu nesmíš zapomenout. Tohle je velká lžíce! Tahle bude za babičku, Bruno.“ Smáli se už všichni. Bruno taky, nemohl to vydržet, ale chtěl se najíst. Začal hrát její hru. Opět nasadil kamennou tvář. „A za sestřičku, chlapečku. Jistě máš sestřičku. Tááák jen kousej ááno. Teď to hezky polkni. Hodný Bruno.“ Když takhle jedl ještě chvíli, zaskočilo mu z Johanky v krku a zakašlal se. Potom se mu chtělo smát, ale nerad by dal najevo, že vyhrává. Vstal, vešel do druhé místnosti a vzteky bouchl pěstí do zdi. Zůstaly tam po jeho kloubech malé důlky. To ho uklidnilo. Skočil si pro talíř a vyšel to dojíst ven před barák, kde ho nikdo neobtěžovat. „Ale copak? Bruno se nám zlobí?“ Řvala za ním Johanka. „Zkurvená puberťačka.“ Řekl si pro sebe, sednul si na schody a pokračoval v jídle už klidně. Asi ji neuspokojila, nebo spíš uspokojila až moc Brunova reakce. Když potom přišel zpátky, uvařil si kafe a sednul si vedle ní. „Tohle už nedělej, málem jsem se tím jídlem udusil. Koukej na moje ruce,“ ukázal jí svoje upracované a udřené dlaně, „víš jak to kurva bolí? A jak jsem poslední dny makal? A ty mě ani nenecháš nažrat.“ „Chceš přidat?“ Řekla jenom Johanka, chytla mu jeho pravačku a začala mu ji nehty pořádně drápat. „Nic moc, teda.“ Vysmál se ji Bruno a dělal, že ho to nebolí, ale bolelo to strašně. Navíc nebyl pěkný pohled na to, jak se mu odlupuje kůže a zůstává za Johančinými nehty. „Stačilo?“ Řekla, když skončila. „Jseš moc slabá. Podívej se na sebe. Vážíš třicet kilo i s postelí. Ukážu ti, jak se to má dělat.“ Položil jí ruku na stůl a zaryl se jí nehty silou do kůže. Moc to ale nešlo. Měla pevnou a pružnou kůži. Určitě to bylo z těch krémů a takových sraček, čím si ženské každou chvíli mažou každou část těla, aby nikdy nezestárly. „To bylo všechno?“ A opakovala to zase ona. „Kurva, bolí to.“ Chytil ji za ruku. Napřáhla se a dala mu facku. „Hele, tys teď skončila. Myslím, že potřebuješ čínskou masáž.“ Stoupl si za ni. Ona pořád seděla a čekala, co se bude dít. Rukama ji začal masírovat, ale takovou silou, že ji to hrozně bolelo. Málem ji zlomil klíční kost, ale začal chytat do rukou křeče, tak toho nechal. Když si sedl, dala mu další dvě facky. Brunovi křuplo v hlavě a chytil ji za ruce tak, aby ho už nemohla mlátit. „Zabiju tě.“ Řekl jí. „Ty tak. Na to nemáš, podívej se na sebe.“ „Chceš vidět japonský chvat?“ „Tak ukaž.“ Dodala si odvahy, ale bylo na ni vidět, že jí všechno bolí. Chytil ji za prostředníček u jedné ruky a začal ho kroutit, až ho málem vykloubil. Ona pištěla jako střelené prase, tak toho nechal. Pustil ji a ona ho zase začala fackovat. Trvalo to asi hodinu. Skončili na schodech, ona byla napůl mrtvá a on ji foukal ukroucené prstíky. V ten moment začali přicházet ostatní, protože byl už konec práce a schylovalo se k večeru. „Uhněte, kurva. Tady se jenom flákáte. Někteří z nás makali a mají hlad! Jakože není jídlo?“ Řval na celé kolo Pták. Bylo vidět, že se cítí náramně důležitě. „Drž hubu, Ptáku. Bruno toho má odpracovaného dost, tak ho nech vydechnout.“ Řekl svalovec. Bruno se na něho usmál, odsedl od Johanky a šel se vychcat. Johanka potom odešla s tou pěknou kamarádkou domů. Poslední den už nebylo co jíst. Ráno, než se Bruno vzbudil, někdo sežral zbytek cukru, ale každému to už bylo jedno. Všichni se těšili domů. Těšili se na výplatu a na oslavy toho, jak vydrželi tenhle koncentrační týden. Bruno si sednul ke stolu mezi ostatní a zeptal se do větru: „Tak co dneska? Musíme jít všichni makat, aby nám šéf dal peníze.“ „Jo, jasně.“ Odpověděli. „Už není nic na jídlo?“ „Vůbec nic.“ Usmál se Pták ztrápeně. „Ani žádné brambory nebo tak něco?“ „Ne, nic. Vůbec nic.“ Usmál se Pták podruhé. „A na pití? Třeba čaj, šťáva?“ „Ne.“ Řekl Pták a už se nesmál. Bruno začal hrabat v koutě, kde bývalo jídlo a hledal. Nakonec něco našel: „Je tady pepř, sůl a mouka.“ „No a co?“ Otočil se k němu svalovec. „Mouka, chápeš?“
91
„Kurva Bruno, buď mi to dneska nezapaluje, nebo vím co chceš dělat a už teď se mi zvedá žaludek.“ „Přesně tak.“ Kývnul na něho, sebral třetinovou sklenici, nalil do půlky vodu, zasypal zbytek moukou, trochu to ochutil pepřem a solí a lžičkou tu sračku zamíchal. „Ty to budeš pít, jo?“ Zeptal se zhnuseně Duťas a všichni se okolo začali smát. „Já nevím jak vy, ale já už nemám prachy.“ „To tu nemá nikdo.“ „Tak vidíte.“ Řekl Bruno. Hezky chvíli dýchal, ještě ve sklenici obsah jednou zamíchal a vypil to na ex. Když byl u konce, vracelo se mu to ze žaludku zpátky do pusy, ale včas to polknul, takže nic nevyzvracel. Když to dorazil, usmál se na ostatní: „Kam se hrabe pečené kuře, pánové.“ „No to určitě.“ Odpoledne bylo po všem. Nikdo už nepracoval a všichni se flákali v ubytovně. Nějaké dvanáctileté holčičky měly cigarety. Bruno se na ně hezky usmál, tak mu jich pár daly. Duťas se snažil o úsměv taky a daly dvě z lítosti i jemu. Za chvíli přišla na ubytovnu Johanka. To, co jsme zde nezmínili je zpráva, kterou předešlý den poslala Brunovi: „Ahoj Bruno, je mi jedno komu to zase vykecáš nebo dáš přečíst, ale chtěla jsem ti říct jenom tohle: Miluju tě a nikdy na tebe nezapomenu, tvá Johanka.“ Po tomhle mu poskočilo srdce. Nestávalo se to moc často a už vůbec ne nad čtrnáctiletou holkou. Někdy jsou lidské city ale nevyzpytatelné. No a když tam vtančila, seděl Bruno u stolu a kouřil cigaretu. Sedla si ke svalovci a o něčem si povídali. Potom se s každým kromě Bruna rozloučila a odešla. Nechápal to. Pokrčil rameny, típl cigaretu a čekal na šéfy dál. Za půl hodiny mu od ní přišla zpráva: „Mohl jsi mi říct aspoň ahoj!“ Jenom vydechl a všechno mu to docvaklo. Johanka při svém kouzlu a roztomilé dětinském vystupování byla přece jenom ještě dost mladá. S tímhle se nesetkal už dlouho, proto mu to zezačátku nedocházelo – nevěděla co má dělat. Jak se chovat a v takových chvílích mají holky tendenci nedělat nic nebo spíš se naopak ještě dotyčnému posmívat. Proto si dělala z Bruna srandu. Nevěděla jak na to. Nejradši by mu padla kolem krku. Jemu imponovalo to jak je originální, ale nebyla to originalita. Jenom komplex mladistvých holek: „Líbím se mu?“ „Co na to řekne?“ „Když já nevím.“ „Bude se mi smát.“ No jo. Mávnutím kouzelného proutku se dojem rozplynul. Na tohle rozhřešení mu stačila od ní jenom jedna zpráva. Odepsal ji zpátky a začal s ní udržovat kontakt. To, že z ní může být dobrá holka pro něj pořád platilo. Nějací řidiči je nakonec zavezli domů s tím, že jim přijdou peníze poštou. Jenomže žádné peníze nepřišly. Když Bruno přišel domů, přitáhl sebou smrad, sežral tři porce oběda, takže zbytek rodiny nemělo co jíst, dostal vynadáno a šel spát. Nyní budeme pokračovat v příběhu už „normálně.“ 13. Tou dobou už byla venku hrozná zima. Blížily se vánoce a ve škole se začalo schylovat k velkému zkoušení. Končilo pololetí všichni začínali bláznit. Kromě Zuba, který s Brunem seděl v lavici, tam měl už více přátel. I když nedával najevo zrovna nadšení z toho, že je vidí, brali ho. Kdykoli něco řekl, to platilo. Bylo to asi tím, že byl o dva roky starší, než ostatní. Zkušenější, protáhlý světem jako fajkou stokrát protáhlý shit, který zbyl po hulení. Černé body ze života, ale dobré do bílých zítřků. Jedním z těch přátel byl Vítek. Vítek byl takové rozumné veselé zlatíčko. Na rozdíl od Zuba, který se snažil za každou cenu vypadat „cool,“ dobře a „in.“ – Vítkovi se něco takového spíš hnusilo. Nesnažil se být vůdcem, protože na to neměl, ale především to podle všech indícií, které se k Brunovi dostaly, to neměl ani zapotřebí. Zub rád skládal texty ke svým rapům a šukal. Vítek neměl nějakou zvláštní zálibu. Ten asi jenom šukal. No a tento člověk s neléčenou logopedickou vadou (špatně vyslovoval písmeno „R“ a „Ř.“ Znělo to vždycky jako takové napůl „VL“), placatou hlavou, mindráky kvůli svému akné, hustým obočím a nesymetrickou postavou – se začal bavit s Brunem. Vítek špatně snášel jeho smích, kdykoli řekl větu, kde bylo těch „R“ trochu víc, ale zvykl si. Důležitější je jedna příhoda, která se Vítkovi stala. Možná je zbytečné seznamovat čtenáře s tímhle až moc tradičním člověkem, nicméně je to další odkaz k pointě, která bude následovat na konci románu, takže nechť se čtenář pohodlně usadí. Vítek na Bruna čekal každé pondělí na autobusovém nádraží. Škola Brunovi začínala o něco později, než ostatním, protože nemohl chodit do tělocviku kvůli prasklé chrupavce v koleni, která mu už tři roky otravovala život. V tom zkurveném koleni to pořád křupalo a bylo s tím vůbec hodně starostí. Vítek
92
zase do tělocviku nechodil, protože se mu tam zkrátka nechtělo chodit. Objevoval se tam dvakrát za půlrok, aby se nechal oznámkovat a kašlal na docházku. Když Bruno přijel, zašli do hospody, která měla v Lipníku jako jedna z mála otevřena už o půl osmé ráno. Židle tam byly dřevěné, zaplivané a nepohodlné, ale Brunovi se tam líbilo. Chodili tam každý den staří ožralové, kteří podle všeho neměli práci, ale měli dost peněz na chlast. Sice to byl debil vedle debila, ale Bruno jim fandil. „O víkendu jsem byl v Meinlu na akci,“ začal vyprávět Vítek, když se usadili. „Jak už jsem ti říkal, většinou tam chodím s těma týpkama od nás. Koupím si malé pivo, moc neutratím. Sedím tam u toho, občas si zajdu zatančit, klasika. Teď jsem tam potkal jednu moc pěknou holku. Kdybys viděl tu prdel. Nádherná holka. Šel jsem za nimi tančit, protože je tak trochu znám. Zakecali jsme se. Paráda.“ „Sbalil jsi ji? Hochu pěkný holky si hlídej.“ „Ne. Trošku se opila, pořád se o mě opírala a tulila se ke mě. Kdybys viděl jak je nádherná…“ „Máš od ní aspoň číslo?“ Utnul to básnění Bruno. „Jasně že mám. Nechce se mi ale s ní nic mít. Nemůžu podvádět mladou.“ „Malé dobrodružství není podvádění. Jestli se dokážeš trochu přetvařovat, tak ti nic nebrání. Jak dlouho už se starou chodíš?“ „Nic mi v tom nebrání. Ty holky se neznají. Jenom. Já nevím – je pravda, že to s mladou už není takové jako před tím, ale zdá se mi to blbé ji podvést.“ Bruno dostal odpověď na kterou čekal. Vítek řekl, že se svojí holkou neprožívá už žádné vzrušení. Jejich šukání se proměnilo ve stereotyp. Rozhodl se, že jim pomůže. „Vítku, nic není blbé. Jestli se ti ta holka líbí, trochu se poznejte. Pokecáte si, protáhnete si jazyky mandle a bude líp. Jestli je tak nádherná jak vykládáš, bude stát za to. Hlavně nic neříkej staré. Třeba je ten tvůj nový objev nějaká obyčejná piča a jenom bys toho litoval.“ „Hmm,“ kývnul Vítek, zapálil si cigaretu a objednal dvě piva, „To je jasné, že se o tom mladá nesmí dozvědět.“ „Proč ji vlastně říkáš ‚mladá‘?“ „Protože ‚stará‘ je hnusný. Jsme spolu šest měsíců, ne dvacet let.“ „No dobrý, Víťo. Řeknu ti to na rovinu. Vy dva se starou a především ty – jste ve stádiu, kdy potřebujete dostat do toho vztahu nějakou injekci. Nějaké vzrušení. Pokud nebudeš idiot a nic ji neřekneš, zažiješ malé dobrodružství s tou novou a vrátíš se ke staré v plné polní. Hezky nabitý energií a tak dále.“ „Možné to je. Já jenom nevím co vlastně udělám.“ O dva dny později přicházel Bruno k budově školy, když potkal Vítka, jak nervózně tahá cigaretu. „Čau, co blbneš?“ Zeptal se ho. „Ty vole, jsem vzhůru teprve dvě hodiny a už mám v sobě sedm cigaret.“ Začíná se rozkládat, pomyslel si Bruno. „Tak co se stalo zajímavého?“ Zeptal se ho. „Nezapálíš si, Bruno?“ „Jo, jasně.“ A zapálil si cigaretu. „Tak co se děje?“ Zeptal se ho Bruno na rovinu. „Psal jsem si s Anetou,“ začal vyprávět Vítek o té nové holce s hezkým zadkem. „Je úplně úžasná. Přes telefon jsem se s ní dvakrát udělal. Ta dokáže člověku pobláznit hlavu, řeknu ti. No a dneska ráno jsem teda napsal svojí holce, že jsem se poznal s Anetou. Vylíčil jsem ji jaká je a že jsme spolu nic neměli, ale řekl jsem ji, že se mi zdá, že to mezi námi už je takový seterotyp.“ „Dobrý a co ona na to?“ „Poslala mě do prdele a potom jsem ji tam poslal i já. Napsal jsem ji ‚táhni si do hnědé díry sama.‘ Nebo tak něco.“ „A co plánuješ teď, Vítku?“ „Ani nevím. Dneska za Anetou pojedu do nemocnice. Je tam s průduškami.“ „Jsi chlapák. Sice jsi o tom neměl psát staré, ale budiž, no. Možná toho budeš litovat. Teď totiž hraješ vabank. Ani pořádně nevíš jaká Aneta je a už posíláš starou do prdele.“ „Když já jsem to nemohl vydržet. Nedovedu ji lhát.“ Brunovi bylo jasné, že je do staré Vítek zamilovaný až po uši. To, že nedal na jeho radu a napsal ji to všechno, bylo trochu mimo plán. Až tak moc jim to zkazit nechtěl. Vítek si měl původně zažít jenom jedno malé dobrodružství, ale proměnilo se to v nechtěné komplikace. Bruno si za to nadával, ale co se dalo dělat. Po dalších několika dnech se k němu donesla osvěžující zpráva. Nakonec totiž všechno skončilo nad očekávání dobře. Vítek byl za Anetou v nemocnici. Byly tam i nějaké její kamarádky. Aneta byla pubeťačka každým coulem a ony taky. Sám se s nimi bavil na oko dobře, ale uvnitř ho hryzalo svědomí za to co udělal. Ve zkratce byla totiž Aneta trapná pubertální kráva, se kterou se na delší vztah, který Vítek hledal, nedalo počítat. Ta hodina v nemocnici v něm zanechala dojem natolik silný, že se potom okamžitě
93
sebral a jel za svou toho času už bývalou holkou. Potkal ji v jedné hospodě. Vytáhl ji ven a začal v breku vysvětlovat, že udělal chybu. Ona si první myslela, že se ji chce jenom omluvit za to, že se k ní tak zachoval, ale nakonec se vysvětlilo, že se k ní chce vrátit. Byla to slastná romantická chvíle, plná emocí, se kterou Bruno ani nepočítal, ale byl rád, že nakonec svým přispěním docílil toho – aby se ti dva navzájem vyznali pořádně od srdce. Chtělo to nějaký konflikt. Možná by si ho Vítek dokázal přivodit i bez Brunovi pomoci, ale jemu už to bylo jedno. Blažil ho u srdce dobrý skutek. Možná nebylo správné manipulovat takhle s lidskými touhami, ale na to Bruno kašlal. Kecama se nic nevyřeší, to chce konflikt, čin, cokoliv – jenom ne kecy. Sokrates byl omezený idiot. 14. Víkend, který následoval se vpálil Brunovi do paměti žhavým koncem středověkého mučidla. Těsně před vánočními prázdninami se dohodlo mezi jeho kamarády z Vlkovic, že se budou zapíjet Ptákovy narozeniny. Nešlo ani tak o to oslavit Ptáka – spíš to byla dobrá záminka se pořádně ožrat. Taky dostali k dispozici na jedné neudržované hasičárně obrovský sál. Všude plno stolů, židlí a koukala z toho chlastačka, na kterou se nezapomíná. Už v pátek ráno se vysral na školu, aby mohl nainstalovat zesilovače, reproduktory a vůbec ty elektronické věci, které brali na škole tak, aby všechno fungovalo. Nebylo to nic složitého, ale raději to nechávali na něm, protože při všem co dělal vypadal moc chytře a zkušeně, třebaže věděl o dané věci hovno. Seděl tam tedy v prázdném sále, otevřel si víno a začal chystat přehrávač a ty kraviny okolo. Byl hotov asi za dvacet minut. Bylo vlastně jasné, že nejde o nijak složitou proceduru, ale zkrátka se mu nechtělo ten den do školy, tak se na něco, sám pro sebe, vymluvit musel. Nakonec se dochlastal do nádherného pozdního odpoledne. Protože měl domov relativně daleko, pozval ho Pták na rannou večeři. Pták nebydlel v bytě, kterým by se dalo chlubit, Bruno ale neměl mindráky a nikdy nikomu nevyčítal nic za co dotyčný nemohl. Každý se nějak narodí. Někdo jako boháč, někdo je chuďas, někdo něco umí a další umí hovno. To je příroda. Pták se za své obydlí, kde žil s rodiči, trochu styděl, ale když viděl, že to Brunovi nepřipadá nenormální, přestal s tím trapným ostychem a dal se do řeči radostněji. Bruno si sednul do čela stolu jako hlava rodiny, aby na všechny dobře viděl. Byl to takový jeho zvyk. Ptákova matka podala večeři a jeho otec vytáhl litrovku rumu. „Tak co je vy buzeranti, budete dneska slavit?“ Zeptal se otec. „Jo, na hasičárně něco bude.“ „Tak se u nás nažer, abys nás nepomluvil, kurva.“ Pokynul jemně Brunovi. „Jo, díky.“ Po jídle začala hlava rodiny nalívat půldecovky rumu sobě a Brunovi. „Pták si určitě dá taky, nalijte mu.“ Nadhodil Bruno. „Tady máš, buzerante.“ Řekl jenom otec a nalil Ptákovi. Ťukli si na zdraví, kopli to do sebe a otec nalil další. „Pijete nějak rychle.“ Řekl Bruno. „Si myslíš, že jsem sračka nebo co?“ „Nalijte i ženě.“ Pobízel Ptákovu matku Bruno. „Jo, dám si.“ „Tady máš, do piče.“ Řekl po chvilce přemýšlení Ptákův otec a nalil všem novou štamprli. Tahle s Brunem už trochu zamávala. „Dobrý, dáme si pauzu, ne?“ „Jakou pauzu?“ Zeptal se otec výsměšně. „Dám si jenom v klidu cigáro a pak budu pokračovat.“ „No.“ Ozval se Pták. „Ty drž hubu, Ptáku. Tobě už nenaleju.“ Obrátil se na něho otec. Bruno dostal kafe, zapálil si cigaretu a za chvíli u něho stála další štamprle. „Tak dobře.“ Řekl jenom a kopl ji do sebe. Když už byla na řadě pátá, Bruno začal protestovat. Otec rodiny nalíval moc rychle. „Víte, mě dneska čeká dlouhá noc Nechci být v prdeli už teď.“ „Dobře, tohle je poslední.“ Řekl otec a kopl do sebe pátou štamprli. Když do sebe kopali Bruno s Ptákem ty svoje, měl jich v sobě otec už sedm a nebyl na něm znát žádný rozdíl. „On vypije litr rumu a nic necítí.“ Svěřoval se mu jednou Pták. Když to všechno skončilo, byl Bruno moc rád, že to má za sebou. Slunce už dávno zapadlo a on nebyl po tom chlastu ani v náladě. Nicméně to byl moc rychlý příval na jeho žaludek. Jednou se mu stalo, že si takhle dal několik panáků v rychlosti po sobě a šel zvracet, i když v hlavě necítil nic. Ten den to ustál a
94
plánoval první hodinu na hasičárně chlastat jenom pivo a víno. Pták byl na svůj výkon hrdý a celou cestu o tom mluvil. „Ty vole, pět štamprlí a pak že nic nevydržím.“ „Počkej na účinek. Noc tě prověří pořádně.“ Na hasičárně hrála hudba na celé kolo, ale společnost byla ještě nudná. Tamní společnost nebyla vlastně nikdy extra zábavná, jenom to každému ožralovi subjektivně připadalo dobrý. U přehrávače seděl Malý John, pouštěl nějaké techno sračky a čekal na to až přijede jeho stará. Byla to blondýna. Vyšší o dvě hlavy, dost hezká a byla do něho údajně děsně zamilovaná, jak se Brunovi doneslo. Když měl v sobě dvě piva, začalo se to tam konečně rozjíždět. Kolem pobíhalo plno známých i neznámých. Malému Johnovi přijela Adéla – ta o dvě hlavy vyšší blondýnka. Začal se tam s ní muchlovat a Bruno zašel k přehrávači, kde začal pouštět rockovou hudbu. Hned bylo lépe. Přišel k němu Pták s Duťasem, tak si s nimi dal panáka. Potom si dal panáka se svými bratry Kmíňasem a Jamesem. James se později od ostatních nespolečensky odtrhl a chlastal sám. Tyhle chvíle byly vždycky na začátku každé kalby hodně důležité. Především to se dostat do dobré nálady, aby potom mohl člověk celou noc jenom v klidu popíjet a udržovat hladinu alkoholu v krvi. Bohužel to tak většinou nekončilo a když už někdo chytil ďábelské tempo typu „panák za panákem, pivo za pivem,“ chodil už někdy kolem půlnoci zvracet. Za Brunem přišla Adéla. Seznámili se a ona mu nadiktovala všechno, co chtěla na přehrávači pustit. Byly to samé sračky, tak po druhé písničce pustil zase svoji oblíbenou rockovou hudbu. Když u něho byla nespokojená Adéla potřetí, začali spolu mluvit o něco víc. Její kamarádka tam začala líbat prvního ochlastu, který usnul s otevřenou hubou, tak na Bruna nečekala žádná potencionální oběť a s chutí si s ní povídal. Dali si panáka a najednou mu seděla na klíně. Malý John se nasral a vyběhl ven z místnosti. „Měla by jsi za ním jít.“ „Za skřítkem?“ „Asi se nasral.“ „No jo.“ Řekla a šla za ním. Bruno se za ní otočil. Měla pěkný zadek a pevné stehna. Ani nevěděl jak, ale najednou si uvědomil, že je venku a jde pro něco s Duťasem. Bylo jasné, že ho Duťas přemluvil, aby s ním šel Bruno pro nějakou kravinu domů. Klasika. Vždycky u všeho musel být i on, jinak by se svět posral. Na ulici potkali partu rádoby skinheadů. Byli to asi šestnáctiletí kluci. Tak nějak od vidění je už znal. Každý měl kanady, bombra, holou hlavu a při chůzi vypadali jako teplouši. „Ty seš Bruno Wurm, že? Ten anáč, že?“ „Co to meleš? Nejsem anarchista, díky. Co děláte ve Vlkovicích?“ „Pijem rum.“ Řekl jeden z nich. „Jo jedině rum.“ Dodal další. „Kolik toho máte?“ „Dost, chceš napít?“ „Jo, dám si.“ Vzal si od nich láhev a loknul si. Podíval se na Duťase, ale ten vypadal jako by byl z nich posraný strachy nebo co. „Co máte v plánu?“ Zeptal se jich po chvíli chůze. „Jsme tady na chatě. Je víkend, tak jsme vyrazili, znáš to.“ Řekl jeden z nich. „Jsou tu nějací cikáni?“ Zeptal se Bruna někdo. „Ve Vlkovicích myslím ne.“ „Mají štěstí.“ „Jo, to mají.“ Dodal další z nich. Nejmenší z nich si zapálil cigaretu bez filtru, vyfoukl dým a řekl: „To je síla.“ „Pičo, popelnice!“ Zařval najednou další. „Jo, pičo!“ Přiběhli k ní, obrátili ji dnem vzhůru, kopli do ní a německy něco zařvali. Bruno výsměšně pozvedl obočí, ironicky se usmál a s Duťasem se při nejbližší příležitosti vydali jiným směrem. Ach ty děti. Když se vrátili zpátky na hasičárnu, líbala se Adéla s Malým Johnem a ten ochlasta s její kamarádkou. Usmál se na ně a sednul si zase k přehrávači. Mezitím tam tomu velela nějaká holka bez vkusu, takže byl každý docela rád, když Bruno přišel. Pták kolem sebe prskal a ten večer vypadal obzvlášť rozdováděně. Pobíhal kolem každého a nechal si přát všechno nejlepší. Každého se ptal: „A je lepší Alena nebo Zuzana? Když já nevím.“ „Asi Zuzana.“ Odpověděl mu Bruno. „Dobrý, tak čtyři pro Zuzanu a jeden pro Alenu.“ Spočítal si a zase vesele pobíhal po místnosti. Evidentně s ním zamávaly hlavně ty panáky, které do něj nalil jeho sprostý otec. Bruno se ještě necítil moc v náladě, ale zachránila ho od toho všeho sestra Malého Johna. Monika byla hodně společenská holka. Leckdo by mohl říct, že až moc, ale to bylo každému jedno. Vydržela toho mnohem víc, než Bruno, ale ten se rozhodl, že ji opije.
95
„Jdem pít, Bruno?“ „Jasně, na tebe tady čekám.“ A Monika nalila první várku. Asi za dvacet minut vypil s Monikou půl litru fernetu. „Zkusím sehnat nějaký další chlast. Mezitím si tam pusť hudbu jakou chceš.“ Řekl ji Bruno. Ona si tam něco pustila a sedla si k ostatním, se kterými si dala ještě dva panáky, zatímco Bruno sháněl novou flašku. Ze sálu vedly schody dolů. Byly to celkem dlouhé schody a na takových kalbách bývaly pravidelně pozvracené. Ten den byly pozvracené extra. Byl docela problém stihnout vyběhnout ven, když vás čekala takováto překážka, kterou ožralec zdolá až za takových dvacet sekund. A Bruno po těch zvratkách klouzal. Už ten fernet cítil v hlavě, tak špatně koordinoval své pohyby. Jakmile došel dolů, vešel do místnosti, kde byl schovaný všechen chlast. Uviděl tam polonahého Ptáka, jak se líbá se Zuzkou. Nevěřil vlatním očím. Pták začal důležitě řvát. „Co tu děláš? Vypadni, Bruno!“ „Máte jít jinam. Jdu si pro chlast.“ A vzal láhev rumu, kterou tam objevil. Když přišel nahoru, seděla tam Monika sama. Vlastně neseděla sama, ale kromě líbajících se párů ležely na stolech bezvládné ožralé těla všech, kteří si s Monikou připíjeli. „Bruno, máš něco? Není co pít. Je to tady jak u Suchánků.“ „Jasně, Moniko.“ Zamával flaškou a sedl si k ní. Pták v té chvíli přišel do sálu se Zuzkou a když zaregistroval, že se všichni dívají, začal Zuzku líbat. Byl to člověk, který rád dokazoval lidem, že i on má na „takovou kundu.“ Monika jenom zakroutila očima a nalila sobě i Brunovi. Společnými silami dorazili další půllitr. Bruno se cítil už hodně opile. Nedával to na sobě znát, ale jeho žaludek se bouřil. „Dáme si chvíli pauzu a potom budeme pokračovat, ne?“ „Jak chceš.“ Řekla znuděně Monika. Bruno se chtěl v té chvíli vyléčit pivem, ale zjistil, že mezitím, co s Monikou pil to tvrdé – někdo vychlastal bečku. „Kurva, není pivo.“ Zasteskl si. Sedla si k němu jedna holka, které si předtím ani nevšiml a řekla: „Jestli chceš, tak si vem moje, já už pít nebudu.“ „Tak díky.“ Řekl a napil se jejího piva. Byla to obyčejná holka, která v slabě červeném osvětlení, o něž se staraly dvě lampy v místnosti, vypadala opravdu působivě. Bylo to asi tím chlastem, ale dostal na ni hroznou chuť. „No a jak se jmenuješ?“ Zeptal se ji. „Petra a ty?“ „Já jsem Bruno.“ „Už jsem o tobě slyšela pěkný věci.“ „Studuješ nebo se budeš vdávat?“ „Studuju střední…“ Zbytku Bruno nerozuměl. „To je zajímavá škola.“ Řekl jí. „Řekla bych, že ne. Je docela těžká, to je všechno.“ Nabídl jí cigaretu. Zapálila si a moc hezky se na něho koukla. Bruno se cítil hrozně ožrale. Moc na ni neviděl, ale z toho co se mu dařilo registrovat, byl nadšen. Ona vytáhla nějaký sladký a moc dobrý oplatek. Vložila mu kousek do pusy, chvíli se na něho koukala, jak oplatek žvýká, hlavou se k němu přiblížila a strčila mu jazyk do pusy. Jídlo tak dostalo zajimavější chuť. Byla to nádhera. Potom odešla domů. Bruno s Monikou chlastal další hodinu, dokud to nezačal odmítat. Ona potom odešla střízlivá domů a on v totální alkoholové agónii pouštěl hudbu do půl sedmé ráno. Ještě před tím, než odpadl, zašel do kuchyně a vychcal se tam na podlahu, jak mu později vyprávěla Adéla. Jinak byli všichni už mrtví, tak si mohl dovolit pouštět System Of a Down a Iron Maiden. Spadl pod stůl, slil reproduktory chlastem, Adéla ho přenesla na pohovku a tam usnul. 15. Škola nebyla jenom nudná bezúčelová instituce. Čtenář se může podivit tomu, jak může mít autor tu drzost nazývat školu bezúčelovou. Vysvětlení je jednoduché. To, co se tam, z odborného elektrotechnického hlediska, studenti naučili za tři roky, by hravě zvládli intenzivním kursem za tři měsíce. Zákon je ale zákon. Našeho hrdinu tentokrát potkala exkurze, na kterou jeli se třídou do Prahy. Na programu byla elektrotechnická výstava, potom technické muzeum a k večeru návštěva Národního divadla. Noc musel Bruno strávit u Zuba, protože měli domluvený vlak na brzo ráno a nestihl by tak brzo přijet. Den před odjezdem byl se Zubem v jakési zaplivané hospodě. Zub tam měl brigádu a dělal
96
výčepního. Bruno celý večer seděl u baru, jedl pivní psy a chlastal jedno pivo za druhým. Zuba v té vesnici každý znal, takže byl na roztrhání. Bruno si z toho večera pamatoval akorát to, jak na něho mluvili asi tři Zubovi kamarádi a všem smrdělo z huby. Šli spát o půl třetí ráno a vstávali na vlak ještě, než vysvitlo. Moc toho nenaspali a Bruno byl ještě trochu ožralý. Navíc mu bylo hrozně blbě od žaludku, patrně z těch pivních psů. Ve vlaku si zašel na záchod. Prkýnko bylo obechcané, takže šel na jiný. Ten byl zase plný hoven, takže šel k tomu obechcanému, utřel toaletním papírem prkýnko a vysral se. Samotná cesta ubíhala v celku rychle. Ve vlaku bylo co chlastat, takže jako bleskem byli všichni v Praze na hlavním nádraží, patřičně opilí a nachystaní na to se kultivovat na výstavách. Jejich kantor bral všechno s humorem, takže je nečekal nepříjemný výstup a poučování o tom, jak to všechno škodí zdraví. Byla to doba, kdy probíhaly ve třetím světě různé války. Američani se snažili bojovat s terorismem, jenomže jim na to teroristi srali a mstili se za všechno bombovými útoky v Evropě. Evropa doplácela na to, co Amerika začala a George Bush se na kamery usmíval jakoby se nic nedělo. Zub si na výstavišti všiml podezřelé osoby. Nesla na zádech batoh a pořád se okolo sebe rozhlížela. Byla to zachovalá třicátnice, která by leckomu mohla ještě něco říct. Bruno si nejprve myslel, že ji chce Zub jenom očumovat a příležitostně pozvat „na kafe.“ „Je nějaká divná. V tom batohu má bombu, určitě.“ Řekl najednou. „Ale hovno, prostě je zmatená. Je to docela veliká hala.“ „Sleduj, teď se postavila ke sloupu. Položila tam ten batoh a teď se rozhlíží. Tím výbuchem může sloup zničit a nám celá hala spadne na hlavu.“ „Tak se ji běž na něco zeptat. Jestli bude mít Irácký přízvuk, bude to teroristka.“ Usmál se Bruno. „Taky, že půjdu.“ Když k ní Zub rázným krokem přicházel, strčil si ruku za pas tak, aby mohl v případě potřeby rychle vytáhnout bouchačku. To, co zde nebylo zmíněno – Zub měl dvě plynové pistole. Jednu půjčil Brunovi a jednu si nechal. „Nikdy nevíš na jakého hajzla v té posrané Praze narazíš,“ jak říkal. Tedy si to vykračoval rázným krokem k té ženské. Ruku měl připravenou k útoku. Ona se sehla k batohu, Zub zbystřil a přidal do poklusu. Když k ní přišel, vytáhla z toho batohu balík letáků a jeden mu dala. Asi po pěti minutách byli z výstaviště venku a Bruno se mu ještě nepřestal smát. U východu potkali dva spolužáky. Říkalo se jim Hezoun a Smažka. Hezoun vypadal sympaticky, ale kdykoli otevřel pusu, začervenal se, řekl něco stupidního a potom se blbě usmíval. Ženským se to ale líbilo. Smažka byl typ člověka, dobrého na různé akce. Kdysi šňupal nějaké svinstvo, ale zavčasu toho nechal. Byl to taky sympaťák. Občas se v řeči zadrhával, ale nějak zvláštní následky na něm ten koks jinak nezanechal. „Je to tam o hovnu, že?“ Řekl Smažka. „Co máte v plánu?“ Zeptal se jich Hezoun a celý zrudl. „Půjdeme chlastat.“ Řekl Zub, podíval se na hodinky a pokračoval: „Je půl deváté, to je akorát čas na to posnídat a dát si nějaké to pivko.“ „Jo, ale já se teď půjdu vysrat. Bublá mi v žaludku od doby, co jsem se vzbudil.“ Oznámil Bruno a šel na záchod. Za hajzl zaplatil tři koruny, vzal si toaletní papír, zamknul se v kabince, položil bouchačku na zem, koukal se na ni a začal tlačit. Byl to Walter 9mm v hezkém černém provedení. Vytáhl zásobník a podíval se jestli není v komoře náboj. Všiml si, že tam je, tak ho nechal vyskočit ven. Pojistka na tom Walteru nefungovala, takže když byl náboj v komoře, mohl se Bruno při zastrkování za kalhoty klidně střelit do prdele. Raději si dal zásobník zvlášť do kapsy a nenabitou pistoli s čistým svědomím, po tom co si utřel zadek, zastrčil za kalhoty. Zuba, Smažku a Hezouna zastihl venku, jak jedli giros za 60 korun. Nadávali zrovna na to, jak je ten giros malý a kolik stojí peněz. Bruno zavelel a vyrazili do hospody. Než našli co potřebovali, hledali po Praze asi hodinu a půl. Všichni byli otrávení. „Praha, až k ránu se chodí spát, Praha, není jenom most a hrad.“ Rapoval do chůze Zub. Po hodině toho měl ale dost a řval na celé kolo: „Zkurvená Praha!“ „Jo, zkurvená Praha.“ Takali ostatní. V hospodě si Bruno zašel na záchod. Byla tam hezká čistá místnost. U vchodu potkal nějaké dva feťáky, kteří se na něho hnusně koukali. Zamkl se tam, vytáhl bouchačku a strčil do ní zásobník s náboji. Jakmile vykonal potřebu, zastrčil si ji nabitou za kalhoty a připravený na všechno odcházel kolem nich klidně ze záchodu. Bylo pro něho neuvěřitelné jak mu taková blbost dodávala sebedůvěru. U stolu seděl společně se svými třemi kamarády a čekali na číšnici. Nebyla to hospoda v pravém slova smyslu. Spíš taková malá nóbl restaurace. „Budete si přát?“ Přiskočila k nim najednou servírka.
97
„My si dáme s hezounem láhev tady toho dobrého Italského vína a co si dáte vy se Smažkou, Bruno?“ Ujal se slova Zub. „Pivo.“ „Jo, pivo.“ „Tak dobře. Ti dva by si dali pivo.“ „Ano jistě, hned to bude.“ „Děkujeme.“ Usmál se Zub na tu servírku. Bylo jasné, že mu to víno z vlaku už notně stouplo do hlavy, když se choval tak ochotně a nadrženě. „Zašel bych na kafe.“ Řekl najednou Smažka, když se servírce ohlédl za zadkem. Jeho zornice byly mírně rozšířené a na bělmu byla patrná narudlá barva. „Neumíte chlastat.“ Řekl najednou Bruno. „Hele, klídek, jo? My si hezky jedeme tady kliďánko to svoje tempo. Koukejte, co jsem si koupil za cigarety.“ Hodil Zub balíček Black Death na stůl. Obal byl temně černý a na něm lebka se zkříženými hnáty. „Jé, já si jednu vezmu, můžu?“ Vrhl se po krabičce Hezoun a začervenal se. „Kolik to má nikotinu, podívej se.“ Koukl na něj Bruno. „Má to 1,1 miligramů. Dobrý, ne?“ „Proč se pořád červenáš jako debil?“ Zeptal se ho úplně vážně. „To už tak mám.. no asi od přírody.“ „Ge.. gene.. ticky.“ Zakoktal se Smažka, když ho chtěl doplnit. „Hovno, geneticky. Jsi ze všeho hned posraný, to je celé.“ Utnul obhajování Bruno. „Měli jste vidět, jak jsem teď dostal starou.“ Začal své vyprávění Zub a vložil si jednu Black Death do pusy. „Čekal jsem na ni před její školou. Přijel jsem pro ni autem, které jsem si půjčil od kámoše. Taková zelená Škodovka. Ona myslela, že přijedu svým, tak jsem na ni zahrál úplně brutální schýzu.“ Nedokončil tajemně svoji myšlenku a potáhl si ze smrtící cigarety. „No a jakou schýzu?“ „Když vyšla z tý školy, odvedl jsem ji na to parkoviště, kde jsem měl mít to auto. Stál jsem tam, došel jsem k jednomu prázdnýmu místu a zahrál na ni, že jsem tady postavil to auto. ‚Kurva, moje auto! Nějakej hajzl mi ho ukrad.‘ Začal jsem řvát. Ona mě začala uklidňovat, ale já jsem ji řekl: ‚Když ukradnou mě, já šlohnu jedno jim.‘ Přišel jsem k tý zelený Škodovce a dělal jsem, jako bych v tom zámku šťáral drátem, až se to najednou odemklo. Měl jsem klíče, to je jasný.“ „No, jasný. Děkuju.“ Poděkoval Bruno servírce za pivo, které mu mezitím přinesla. „Ona si ke mě sedla. Je to drsná holka, musím vám říct. Proto jsem si s ní začal. Zeptala se mě jenom: ‚Myslíš, že to bylo nutný?‘ A když jsme se rozjeli, nenamítala už nic.“ Brunovi na té historce neseděla jenom jedna věc. Nechápal, jak Zub nastartoval, aniž by si všimla, že startuje klíčema. Nechal ho ale pokračovat, aby měl Zub radost. Ostatní to evidentně zaujalo, tak nechtěl kazit atmosféru svou dotěrnou inteligencí. „A najednou nás zastavili policajti.“ Pokračoval Zub. V půlce věty ho ale přerušila číšnice: „Prosím, ochutnávka.“ Řekla jenom, otevřela láhev s tím Italským vínem, nalila mu jako šéfovi do sklenice pár kapek na jazyk a zeptala se: „Tak šlo by to?“ „Jo, to by šlo.“ Odpověděl s výslovnou důležitostí. „Abych se dostal zpátky k tomu vyprávění. Zastavili nás policajti. Chápete, byla úplně podělaná z toho, že je v kradeným autě. Když po mě ale chtěl jeden z nich řidičák, sáhl jsem na zadní sedadlo do své tašky, kterou jsem neměl u sebe, když jsem pro ni šel. Myslela, že není moje. Vrazila mi facku: ‚Ty kreténe, žádný kradený auto!‘ a ti policajti vůbec nestíhali. Dobrý, ne?“ Když potom Zub dorazil asi čtvrtou historku, přišla na něho únava. Celý předchozí den dost pracoval a přehnal to s chlastem, tak se opřel hlavou o stůl a usnul. Bruno byl svěží. Z toho dobrého Italského vína si vypil Zub jenom skleničku, tak společně s Hezounem nasával i Bruno. Zapíjel to dobrým pivem a byl vůbec naráz v rozjařené náladě. Kolem půl jedné hodiny odpoledne museli z hospody odejít. S třídním učitelem měli naplánovanou další výstavu. Technické muzeum. Zuba nebylo vůbec lehké vzbudit. Byl v jakési alkoholové agónii a na každý podnět reagoval dost agresivně. „Do prdele i s technickým muzeem a s těma čurákama.“ „Hele, musíme odejít. Čerstvý vzduch ti udělá dobře, uvidíš.“ Domlouval mu Bruno. „Ale hovno.“ Mezitím přišla číšnice a sledovala tu spoušť. Hezoun se začal uculovat. „Musíme zaplatit. Vytáhni nějaké prachy, ať můžu dát Hezounovi za půlku toho vína.“ „Na.“ Řekl jenom Zub a začal šmátrat v kapsách. Nejprve vytáhl bouchačku. Servírka se trochu lekla. Potom vytáhl 200 korun. „To bude stačit bohatě.“ Řekl Bruno, zaplatil to za něj a té ustrašené servírce dal peníze. Potom Strčil Zubovi do kapsy drobné i s bouchačkou a vytáhli ho ven. Venku nápadně ožil. Zase začal komentovat okolí a všem se ulevilo.
98
„Hoši, jsem moc rád, že jste mě v tom nenechali.“ „Ty toho fakt moc nevydržíš.“ Zakoktal se u slova „nevydržíš“ Smažka. „Kdybys makal včera tak jako on, byl by jsi hotový už po prvním pivu. Já jsem to jenom sledoval a byl jsem z toho unavený.“ Hájil ho Bruno. Cestou na metro někde zabloudili. Začali se ptát kolemjdoucích, kde je metro. Brunovi bylo špatně z toho Pražáckého dialektu, tak vcelku uvítal, když se slova ujal Zub. Sice ještě přiopilý, ale ti Pražáci se na něj koukali vesele. Leckdo by si mohl říct, že výsměšně, ale on oslovoval samé staré babky a vůbec kdejakou chamraď, která byla ráda, že se s nimi někdo baví. Zubovi to dodávalo energii a jeho kamarád s bouchačkou u pasu dostal chuť na pořádnou porcelánovou mísu, kde by se mohl vysrat. V tu odpolední hodinu už po šesté. Na nádraží se dostali o deset minut později, protože se Zub zakecal na Václavském náměstí s nějakým hercem, který tam na nějakém pódiu protestoval proti diktátorství na Kubě nebo nějaké podobné sračce. Jejich třída jim mezitím odjela neznámo kam a jelikož nevěděli, kde je to slavné technické muzeum, vymyslel Zub náhradní program. „Mám tady jednu kamarádku. Je to fakt kunda, uvidíte.“ „Pražanda?“ „Ne, bydlí tady teprve půl roku. Takovou buchtu jste ještě neviděli.“ Zatvářil se tajemně. A najednou před nimi stála. Bruno si mezitím zašel na vytoužený záchod a jakmile se stihl vrátit zpátky, už vystupovala z metra a kráčela nadšeně k Zubovi. Hezoun se koukal, jak se s ním hezky zdraví a sám zčervenal jen co mu podala ruku. „Čekal jsem to lepší. Jinak ale slušná základní výbava.“ Zašeptal Smažka Brunovi. „Tak kam půjdeme?“ „Koupit nějaký chlast, ne?“ Navrhl Bruno. „No to jseš celý ty.“ Usmívali se ostatní. Bylo jasné, že si před tou kundou hráli na všechnu počestnost. „Ale nejdřív si někam zajdeme.“ Usmála se Hanka. Na první pohled obyčejné veselé děvče. Když se mračila, byla spíš nehezká, ale její úsměv byl okouzlující. Z očí ji šlehalo něco neidenfikovatelného, co se Brunovi hned zalíbilo. Hezounovi patrně taky, protože kdykoli promluvila, koukal na ni dychtivě, jako na flašku vodky za prohibice. Netrvalo to dlouho a skončili u ní doma. Bruno chlastal nakoupené zásoby, neustále všem nabízel… zkrátka slušná chlastačka. V čem měl ale Zub oproti ostatním výhodu – byla ženská. Hezky se s ní koketovalo, ale to bylo tak všechno, co si mohl Bruno dovolit, protože nebyla přece jenom jeho. Tak se opíjel, dokud to všechno neskončilo. Hanka se ale po nějaké době dost nasrala. Debilní otázky ostatních nebo co ji asi začaly lézt krkem. Prostě je násilím vyhodila, mrskla po nich prázdnými flaškami od vodky a zabouchla za sebou dveře. Od jisté chvíle tak byli odkázáni jenom na sebe. „Kurva jedna.“ „Jo, je to kurva. Takhle nás vyhodit.“ Konstatoval Smažka. „Víte kudy na hlavní nádraží? Je něco kolem dvou hodin ráno a je, myslím, čas vyrazit domů.“ Řekl smutně Bruno. „Tak to nevím, hochu. Ale mám pro vás překvápko.“ Usmál se Zub a vytáhl dvoulitrovou láhev nenačatého vína. „Aleluja, bratře.“ Poklekl Bruno. „I tobě, bratře.“ Kývnul hlavou Zub a podal mu flašku. I obyčejná cesta na nádraží měla svůj příběh. V alkoholové agónii bylo ostatně téměř pravidlem, že jakákoli činnost mívala svou zajímavou zápletku. Rozhodli se jet tramvají. V těchto nočních hodinách, ale jezdila tramvaj pouze jednou za půlhodinu. Když bylo víno skoro vychlastané, nastoupili do ní, ale na příští zastávce museli zase vystoupit, protože byl Bruno přesvědčen, že vidí revizora. „Fakt to byl revizor.“ „Ale hovno, to byl jenom nějakej houmles.“ „Já nevím jak ty, ale já nechci dostat 500 korun pokutu za to, že jedu na černo.“ „Tak si koupíme lístky, ne?“ Usmál se Hezoun. „Jsi debil?“ Odpověděli jednohlasně ostatní a poklepali mu na čelo. Po vystoupení z tramvaje, kde byl údajný revizor, zašli do nějakého podchodu smíření s tím, že budou čekat další půlhodinu. Zub začal kopat vzteky do nějakého automatu na kolu a Bruno se tam vychcal na podlahu. Na nádraží jim pomohl jeden řidič tramvaje, který jel z dobrého srdce mimo svou trasu. Nebyli tam další cestující, tak si s nimi dal ten zbytek vína a hezky jim, když odcházeli, zamával. Vlak jim jel až nějak za hodinu. Nějací houmlesáci se tam porvali o flašku vodky, kterou některý z nich šikovně ukradl. Brunovi kamarádi okamžitě usnuli na velkých mramorových lavicích a on raději hlídal, aby je někdo neokradl. Přišli tam totiž nějací cikáni. Bruno si sednul, položil vedle sebe bouchačku, cikáni to uviděli, v očích se jim zaleskl strach a odešli. Potom se natáhl. Za chvíli přišli další cikáni. Zase si sednu, položil vedle sebe bouchačku a
99
scénář se opakoval. Domů dojeli rychle a zadarmo. Když po nich chtěl průvodčí jízdenky, začal tam Zub s jakousi dlouhou historkou, která po dvou hodinách skončila právě ve chvíli, kdy museli vystoupit. 16. Než začala oslava vánoc, poctil občany návštěvou České Republiky Patrik Khudhur. Zásadový antibohém, který však dokázal postupem času odstranit tuto předponu „anti,“ napsal okamžitě Brunovi. Jejich vztah se za poslední dva roky už prakticky neměnil. Možná znáte situace, kdy se po půlroce setkáte s dávným přítelem – a vaše setkání není nic jiného než nejčistší esence trapnosti a debility na obou stranách. Zkrátka si nemáte co říct, nebo spíš sršíte naučenými frázemi, kterými krmíte každého, se kterým si nemáte co říct. Tenhle jejich „vztah“ byl ale jiný. Pokaždé totiž, když se po dlouhé době setkali – mluvili spolu, jakoby se do té doby vídali denně. Když Bruno přijel do Nového Jičína, bylo jasné, že půjdou někam chlastat. Zezačátku si myslel, že pojedou na Stodolní ulici, ale všechno bylo trochu jinak. „Nechceš jet se mnou do Pardubic?“ Zeptal se ho Patrik. „Do Pardubic, jo? Co tam?“ „Říkal jsem ti o Dee? Jedu tam za ní. Objednáme si hotel a večer můžeme zajít někam na akci. V Pardubicích to může být dobrý.“ „To je ta holka, co jsi se s ní seznámil přes internet?“ „Jo, to je ona.“ Kývnul Patrik. „Víš aspoň jak vypadá?“ „Vypadá dobře. Chceš vidět nějaký fotky?“ „Jasně, sem s nimi.“ Patrik natočil obrazovku notebooku k Brunovi a ukázal mu několik fotek, kde byla Dee ve spodním prádle. Vypadala hodně dobře. Sice ji čouhala na Brunův vkus pánevní kost až moc, ale to se dalo pořádným přídělem jídla lehce opravit. „No vidíš. Na internetu nejsou všechny holky o ničem.“ Zvolal Bruno. „Tak pojedeš? Kdyby to byla kráva, můžeme se na ni potom vykašlat a jít někam chlastat.“ „No dobře. Aspoň se podívám po dlouhé době trochu do světa. Sice nevím jak to udělám s prachama, ale snad mi otec něco dá.“ Otec se zachoval štědře, a tak už druhý den seděli ve vlaku do Pardubic. Patrik byl viditelně nervózní. Cestou vtipkoval, ale jeho smích nebyl moc klidný. „Už jsi zažil něco podobného, Bruno?“ „Jako co?“ „Myslím rande takhle na slepo.“ „Ještěže jsme koupili to víno. Dodá ti to kuráž.“ Řekl Bruno a nabídl mu. Patrik si pořádně hltnul. „Tak co, už jsi někdy randil naslepo?“ „Jo, jednou jsem to zkoušel. Byla to katastrofa. Musel jsem s ní tvrdnou asi hodinu, než se konečně odhodlala vypadnout. To byl horor. Byla hnusná – měla velký nos. Tobě to ale nehrozí – máš přece fotky.“ „To ještě neznamená, že to není piča.“ Vydechl Patrik. „Jak dlouho jste spolu takhle v kontaktu?“ „Asi rok. Měl jsem přijet už dřív, ale nebyl čas. Podle všeho je s ní legrace. Je taková.. prostě dobrá.“ „Jenomže to je jenom internet. I ten největší kretén o sobě může napsat, že má dvě Nobelovky.“ Usmál se Bruno a napil se vína. „Nejhorších je prvních deset minut.“ „No, než se rozkoukáte a naladíte na stejnou vlnu.“ „Jo, těch prvních deset minut mluví každý jako úplný debil. Už se těším, až to budu mít za sebou. Potom to bude v pohodě, uvidíš.“ Řekl Patrik a koukl se z okna kupé. Brunovi bylo jasné, že se tímhle kecáním uklidňuje. Na začátku cesty se domlouvali na tom, že budou ve vlaku spát. Spánek se ale nakonec nekonal. Patrik byl ve stresové pozici a senzitivní Bruno nedokázal při pohledu na jeho tvrdnoucí zamyšlené čelo usnout. Z okna bylo vidět, jak hezky uhání krajina. Podíval se na své víno a zjistil, že už vypili litr. Byl z nervózního Patrika tak rozčilený, že se to ráno vcelku namazal, aniž by to postřehl. No co. Pokrčil rameny, zapálil si cigaretu a koukal na něj dál. Khudhur měl evidentně něco na srdci. Hrozně rád rozebíral mezilidské vztahy. „Co myslíš, Bruno. Existuje láska? Myslím tím opravdová láska.“ „Hehehe,“ usmál se ironicky a potáhl si z cigarety. „Láska je jenom mýtus. To, co většina lidí prožívá je jenom psychická závislost na tom druhém. Chápeš, on ji vyseká z nějakých problémů a ona v něm instinktivně uvidí ochránce, tedy si ho ‚zamiluje.‘ Není to ale nic jiného, než vypočítavost. Především ji jde jenom o ni samotnou. Jak jsi to říkal kdysi, že se to jmenuje?“
100
„Universální egoismus. Myslíš ten příklad, kdy Matka Tereza nepomáhala úplně nezištně, ale potřebovala k tomu pocit zadostiučinění.“ „Jo, úplně to samé. Kurva, podívej se na tenhle příklad ze života.“ Potáhl si Bruno opět a koukl z okna. „Ona ve svém zachránci vidí svůj budoucí život. Zjistila, že má peníze, že je ten chlap dobře stavěný a její děti tedy budou silné. Postará se o ni a zázemí okolo ní. To všechno jsou jenom instinkty a ty by jsi chtěl instinkty nazývat něčím tak honosným jako je ‚láska‘?“ „Takže věříš na lásku, když tomu říkáš honosnej pojem, Bruno?“ „Jo, ale většina lidí ji vůbec nepozná – jestli vůbec někdo.“ „Proč myslíš? Podle mě, když se oba milují bez všech těch triků a fíglů, na které musíš holky normálně balit, potom se jedná o lásku, ne? Úplná esence toho nejlepšího, co ti může takový vztah přinést. Musíš pořád na ni myslet, brečet pro ni a radovat se, když se ji něco povede. Myslím, že tohle jednou pochopíš.“ Dopověděl Patrik a vzal si nabídnutou láhev vína. „Teď mluvíš jako posraný křesťan, nebo takový ten kokot, který mluví o věčném míru, ale přitom není nic jiného, než omezený idiot.“ „Hahaha,“ vyprskl smíchy Patrik. „Našel jsem ve tvé filozofii díru. Totiž za omezené idioty byli vždycky považováni takoví radikálové jako jsi ty. Hitler, který byl vážně idiot. Nietzsche, kterého nepochopili. Bukowski, kterého berou jako bezcitného sexistického ožralu.“ „Přitom to není pravda.“ Zdvihl prst Bruno. „Jo, Bukowski byl podle mě hodně citlivej člověk.“ „Jinak by nedokázal takhle psát.“ „A ty na to přijdeš taky. Uvidíš za pět let. To budeš úplně něco jinýho.“ Řekl Patrik a loknul si vzrušeně vína. „Dobře, Patri. Já ti ale seru na to za co budu někdy považován. Seru i na to, za co byli považováni i ti, které jsi vyjmenoval, protože kdo říká, že to, co se říká je taky pravdivé?“ „To je jasný, že je to blbost.“ „A teď ti řeknu něco na svou obhajobu. Takoví ti míroví šašci, lidi, kteří mluví o životě bez násilí a konfliktů jsou podle mě idioti. Nikdo mi nevymluví, že k životu patří smrt. K radosti pořádný smutek, k úsměvu pláč, k dobru patří zlo, k pravdě lež a k lásce nenávist. Kdo má jenom polovinu toho, ať je to kterákoli z nich – je jenom poloviční a idiot. Jedna z mnoha věcí, do které se trefili Dostojevskij i Nietzsche zároveň.“ „To ale neznamená, že by nemohla EXISTOVAT ta absolutní láska. Můžu být podle tebe idiot, ale já na tohle čekám a ty určitě taky.“ „Bez těch negativních emocí by to bylo o ničem.“ „Jak myslíš.“ A společně s dokouřenou cigaretou tímhle skončila i jejich konverzace. Brunovi došlo, že tak vysoce inteligentní člověk si může podobných argumentů vykonstruovat spoustu – a tedy nemá smysl se s Patrikem hádat. Víno dopil Bruno v tramvaji. Nebylo těžké najít od Dee bydliště, protože je k němu dovedl Patrikův kamarád přes internet Michelin. Ten Michelin, kterému Bruno nadával po internetu, když byl ve Švédsku do teploušů. Shodou okolností bydlel taky v Pardubicích a taky Dee znal. Na Bruna se sice koukal dost nasraně, ale jemu to bylo jedno. Byl rád, že se dostanou rychle tam kam chtějí. Začínalo taky poprchávat a nikdo by nechtěl bloudit v dešti. Jakmile zazvonili u dveří, postavil se Patrik do rohu tak, že bylo vidět akorát na Bruna. Otevřela nějaká stará ženská, patrně její matka. „Prosím vás, je Dee doma?“ Zeptal se Bruno. „Ano, moment.“ Za chvíli přiskočila ke dveřím a zaraženě na Bruna koukala. Patrik se osmělil, přistoupil k ní, vrazil jí do ruky kytku a usmál se. „Tak pojďte dál.“ „Já nepůjdu.“ Mávnul Michelin. „Proč ne?“ Zeptal se ho Bruno. „Vážně tě to zajímá?“ „Ne.“ A Michelin odešel. U Dee doma to žilo. Chystal se oběd. Všichni se posadili okolo stolu. Bruno si sednul do čela jako pán domu a hned u něho přistál talíř s polívkou. „My tady budeme jíst?“ Otočil se na Patrika. „To vážně není nutné.“ Kroutil hlavou on. „Ještě byste nás pomluvili, chlapci.“ Odpověděla její matka dost uhlazeně. Všichni tam mluvili silným pražáckým dialektem, bylo to zajímavé. „Tak jaká byla cesta?“ Zeptala se Dee. Byla o něco méně pohledná, než na fotkách. Chodila v kalhotách, přes které ji čouhaly pánevní kosti a vypadala vůbec dost vyzáble.
101
„Dobrý, netrvalo to moc dlouho. Bruno si zpříjemnil čekání vínem.“ „Trochu ano.“ „Vypadáš nějak unaveně.“ Usmála se její matka a položila před Patrika a Dee dva talíře s polívkou. „Já nebudu.“ Řekla Dee. „Ale nevykládej, podívej se na sebe.“ Vedla obočí matka a Dee se do toho znechuceně pustila. K obědu byly buchtičky se šodó. Bruno nenáviděl sladké jídlo a lezlo to do něho ještě pomaleji, než do Dee. Měl sice hlad, ale vážně mu trvalo, než to do sebe dostal. Bylo zajímavé, jak lidem, kteří holdují alkoholu, sladké jídlo nesedí. Dee s tím měla taky problémy, ale její problémy byly spíš psychické. Patrik sledoval jak to do sebe tlačí a nezávazně s ní konverzoval. Snažil se být velice pozorný a na pohled vypadal jako úplný kretén, který se snaží být co nejvíce za slušného. Kdykoli vypadla z Bruna omylem nějaká nemístná poznámka, reagoval na ni jeho bratr: „Ale no tak, Bruno.“ Matka zase oponovala: „My jsme zvyklí, nám to nevadí.“ A po tomhle se vždycky Dee zasmála. Tak to pokračovalo asi pětkrát dokolečka ve stejném pořadí. Za chvíli se objevil její otec a její bratr. Lidí byl plný stůl. „Dneska ryby nebraly. Nevím, co to s nimi je.“ Spustil otec, když dojedl. „Kouříte tady, nebo si mám vyjít ven?“ Zeptal se Bruno otce. „Ale no tak, Bruno.“ Otočil se Patrik. „Nám to nevadí.“ Řekla matka. „Hihihi,“ zasmála se Dee. „Ale jistě. Už jsem se bál, že nekouříte.“ Reagoval nadšeně otec, hrábl po krabičce cigaret. Bruno, Dee, její brácha i její matka si sedli a taky si zapálili. Na nekuřáckého Patrika se za chvíli vrhl hustý cigaretový dým. „Tedy až na Patrika, ten nekouří, ale je mu to jedno.“ Vysvětlil Bruno. „No, to je dobrý.“ Přidal se on, ale bylo vidět, jak ho dým pálí do očí. Dee, její otec i její bratr měli společný znak. Měli malou bradu. Tak malou, že to vypadalo, jakoby za záhybem u čelisti byl jenom malý hrbolek a za ním hned pusa. Takové ženské bývají sice geneticky dobře vybavené a jsou schopny rodit děcka jak vzteklé, ale nepředpokládal, že by se Patrikovi líbila, i když měla hodně co do sebe, chovala se kultivovaně a mile. Bruno tedy čekal na nějakou indicii a chvíli, kdy Patrik nenápadně zavelí k útěku. Dobře se najedli a mohli být spokojení. Když vycházeli s Dee na společnou procházku do hospody, byl ideální čas na to zmizet, ale k Brunovu překvapení se nic z toho nedělo. Patrik se kolem ní pořád tetelil a nevypadal na to, že by od ní chtěl odejít. Skončili tedy v hospodě. Přišel tam i Michelin a za toho idiota navíc byl Bruno rád, protože nechtěl sám s tímhle párem vypadat jako páté kolo u vozu. „Jsem rád, že jsme tady. Mám absťák a potřebuju dávku.“ Řekl Bruno v hospodě. Dee na něho koukla pohledem, ve kterém se mísil pocit lítosti a zklamání. Vypadalo to jakoby si koupila kocoura, kterého si zamilovala jako přítele, ale po několika hodinách radosti zjistila, že její kocour za týden zemře na rakovinu genitálií. Nevěřila vlastním uším, když slyšela slovo „dávka.“ „Žádný heroin nebo podobné sračky. Ve vlaku jsme kalili víno, vzpomínáš?“ Vysvětlil jí Patrik. „Aha.“ Usmála se zase vesele. „Co vlastně plánujeme na dnešek?“ „Ještě nevím.“ Řekla Dee. Evidentně zde neproběhlo něco, co mělo proběhnout už dávno. Ještě se ji Patrik nepokusil svést. Asi po hodině mluvení, kdy se společnost tak nějak bavila, nastal okamžik, který Bruno nesnášel ze všeho nejvíc. Všichni si začali hrát s mobilními telefony. Patrik s Dee se chovali jako úplní školáci. Jeden z nich vždycky na telefon něco napsal, podal telefon druhému, ten si to přečetl a zase odepsal. Úplná nuda. Bruno se rozhodl o tom něco dozvědět. Pujčil si telefon od Michelina a napsal Patrikovi: „Tak co, líbi se ti, ne? Proč do ní nejdeš? Je to na ní vidět. Jestli budeš ještě chvíli otálet, bude si o tobě myslet, že jsi kretén.“ „Chci ji poznat. Každý není materialista jako ty.“ Napsal mu Patrik, kouknul se na něho a usmál se. „Je to tvoje věc, ale jestli se na ty vaše tetelící se držky budu koukat ještě chvíli, asi se pobleju. Máme s Michelinem na chvíli odejít, ať ti to jde líp?“ „Drž hubu.“ Odepsal Patrik, na jeho tváři proběhlo něco jako pokus o stylový výraz za doprovodu pohození mobilu směrem k Brunovi. Ten to nevydržel a už vyprsknul smíchy. Potom se Patrik dovolil a šel na záchod. Dee koukala tím směrem dost hladově a když zmizel za rohem, odešla na záchod taky. „Myslíš, že se dají dohromady?“ Napsal mu Michelin na mobil a podal mu ho. „Ty jsi úplný idiot, viď? Proč mi to píšeš, když mi to můžeš říct?“
102
„Asi o mě nemáš nejlepší mínění, Bruno. Já tě taky nemám rád. Jenom se ptám jestli si myslíš, že se dají dohromady.“ „Jo, bude ji šukat, dokud si nesedře na žaludu kůži. Nemám tě rád, máš pravdu, jsi úplný looser.“ „Chvíli jsem s ní chodil.“ Napsal najednou Michelin. „Vážně?“ „Zajímá tě to?“ „Ne.“ Po pseudopsychologickém zhodnocení, kdy ho nazval Michelin bručounem, se vrátili ti dva z hajzlu zpátky. Drželi se za ruce a když se Dee naproti nim posadila, svítil jí z očí pocit absolutního štěstí. Takové naplnění, ta jiskra, která se vždycky časem vytrácí. Bruno byl dojat. Na chvíli tedy. Při pohledu na zženštilý Patrikův úsměv se mu udělalo špatně. Tvářil se jako poslední buzík. Byl plný vřelosti, dobroty a na to se musel Bruno napít. Večer skončili zase u Dee doma. Její pokoj nebyl moc velký, protože to byla původně dvakrát taková místnost, kterou akorát rozdělili ultratenkou zdí na dvě poloviny, aby měli s bratrem každý svůj pokoj. „Je tu slyšet každý šustnutí.“ Vyprávěla Brunovi. „Fakt?“ „Jo, když tu měl holku, tak jsem slyšela jak vedle šukaj.“ Bruno se zasmál a natáhl se na její postel. Ta byla celkem prostorná. „Pěkná postel,“ řekl jí. „Díky. Jednou se tu vlezli se mnou čtyři kluci najednou.“ „To jako myslíš…“ „Ne, potřebovali se u nás jenom vyspat. Ale Patrikovi to neříkej, aby to nevzal špatně.“ „Jo, jasně. Ale stejně se tu musí blbě šukat, když to jde slyšet vedle.“ „HEHE, no po jedný párty si tu brácha doved holku a já zase kluka,“ zatvářila se zajímavě a pokračovala: „To bylo hrozný, jak jsem při tom oddechovala, slyšela jsem dýchat i tu jeho kočku a když skončili, zeptal se brácha skrz stěnu: ‚Už jsi došukala, Dee?‘ ‚No jasně, HEHE.‘“ Takové neviňátko to bylo, pomyslel si Bruno. Patrik se k ní tulil jako blázen. Ti dva využívali každé chvilky na to být spolu. Byl to první den, ale že se to promění v takový boom, to nikdo z nich nečekal. Na večer byla naplánovaná jedna akce. Brunovi z toho bylo nějak divně, ale s chutí pojedl večeři, kterou jim připravili. Potom se vzpřímil, majestátně vytáhl z krabičky cigaretu, odpálil si a tázavě kouknul na Dee. „Tak máte dneska teda v plánu nějakou akci?“ Zeptala se ho. „Bylo by to dobrý. Moc to tady ale neznáme, musíš nám nějakou poradit.“ Odpověděl. „Zajedeme do jedný vesnice tady poblíž. Jsou tam dobrý akce, uvidíte.“ „Mě je jedno, kde budu. Hlavně když budu s tebou.“ Usmál se na ni zamilovaně Patrik. Ona se na něho koukla a začervenala se. „Klidně zajdeme jenom někam do hospody. Mě je to jedno. Zabiju čas a půjdu na kutě.“ Řekl Bruno, aby jim nepřekážel. „Tak to ne. Ta akce bude bezva, uvidíš.“ Odsekla Dee. „No dobře. Teď musíme jenom vyřešit nějaký hotel. Nikde jsme zatím nic nenašli.“ Udělal najednou Bruno velice působivou přestávku na potáhnutí z cigarety a se svými slovy vydechuje i dým pokračoval: „Patrik se může podívat na internet a Dee do telefonního seznamu, ať nám to trochu odsýpá.“ „Budeš ale mluvit.“ Řekl mu Patrik. „Jak mluvit?“ „Do telefonu, já nesnáším telefony.“ „Já taky nesnáším telefony.“ „Máš smůlu, Bruno. Tak jsi to sám rozdělil – my jdeme hledat a ty budeš volat.“ Usmál se na Dee a gestem ji pozval do jejího pokoje, kde jí začal osahávat zadek a cumlat levé ucho. „Za uchem žádné telefonní číslo mít nebude.“ Poznamenal Bruno. „No jo.“ Odtrhl se od ní s přemáháním a začali makat. Trvalo to nějakou dobu, ale nenašli žádný vyhovující hotel. V praxi to vypadalo asi takto. Dávali mu jedno číslo za druhým a on volal. „Hotel Arkansas, prosím.“ Ozvalo se z druhé strany. „Dobrý den, prosím vás my bychom měli zájem o ubytování, šlo by to dneska?“ „Bohužel, dnes máme plně obsazeno.“ „Nevadí, děkuji.“ Odpověděl a bouchnul s telefonem Bruno. Další číslo. „Hotel …“ Zbytku nerozuměl. „Dobrý den, prosím vás my bychom měli zájem o ubytování, šlo by to dneska?“ „Pro kolik lidí by to bylo?“
103
„Pro dva. Můžou být dvě lůžka nebo manželská postel, to je jedno.“ „Na noc by vás to vyšlo na 1000 korun.“ „Dobře, děkuji. Kdyžtak se ještě ozvu.“ „Ale jistě, nashledanou.“ „Kolik říkali?“ Zeptal se Patrik. „1000 korun.“ „Kurvy drahé.“ „Jo kurvy,“ přitakal Bruno. Další dva hotely na tom byly s cenou podobně a jedna ubytovna zase nepočítala s tím, že by ti dva přišli po desáté hodině večer, takže to taky padlo. Když to Dee uslyšela, odběhla na chvíli do vedlejší místnosti, kde byli její rodiče a vrátila se s radostnou zprávou: „Prej nebude vadit, když jednu noc přespíte u nás.“ Usmála se. „Takhle vás nemůžeme využívat.“ Odpověděl Patrik. „Ale jim to nevadí. Když nebudete dělat bordel a budete potichu…“ „No, Bruno. Hlavně se moc neožer.“ Upozornil ho zamilovaný. „V klidu, nechlastám poprvé.“ „To rozhodně ne.“ Zasmáli se a zase se začali obírat. Na akci je vezl jeden Deein kamarád, který byl do ní taky zamilovaný, ale ona ho nechtěla: „Je úplně hnusnej.“ Vyprávěla Brunovi. Potom jel její brácha a jeho šéf z práce. Ti dva byli celí večer jako na trní. Chlastali jako o závod, pořád někde pobíhali, ten zamilovaný řidič koukal pořád na Dee a s nechutí poslouchal Patrikovy projevy. Ten vždycky zastavil pohled, koukal směrem na Dee a prohodil nějakou kravinu dost láskyplným a obměkčeným klasem: „Když se na tebe teď koukám, přál bych si, aby se zastavil čas. Mohl bych se na tebe dívat třeba celý den a přece bych nebyl nasycen tvou krásou.“ Načež se Dee začervenala a chytila ho v slzách kolem krku, jakoby jí právě zachránil život. „Už pro mě svět neexistuje. Pro mě jsi ty můj svět.“ A pořád dokolečka. Když na té akci řekla potom řidiči, který byl do ní zamilovaný, že nemá nárok, nasral se a odjel. Ti dva si ani neuvědomovali v jaké by byli situaci, kdyby tam nejeli druhým autem její bratr se šéfem a nemohli je potom odvézt. Bruno si to uvědomoval moc dobře. „Viděl jsi ho někdy takhle?“ Začala se ho ptát, když si šli zakouřit. Sedli si na lavičku, z dálky pozorovali Patrika jak se baví s těmi dvěma dalšími a Bruno s Dee měli u cigarety moc pěknou chvilku. „Myslíš jak? V destrukci osobnosti?“ Nadhodil výsměšně Bruno. „Říkáš lásce destrukce osobnosti?“ „Jo, koukej na něho a ten jeho dobrácký výraz. Vypadá jako úplný debil a jaký to byl kdysi pašák.“ „No dobře,“ přehlédla jeho narážky Dee a pokračovala při tom svém: „Ty ho musíš znát. Je do mě zamilovaný? Byl někdy takhle zamilovaný?“ „Je do tebe blázen, holka. Něco podobného jsem na něm viděl akorát u jeho první, ale rozhodně to nebylo tak silné.“ Dee se usmála a zazářily jí oči. Tahle věta měla působila, jak Bruno čekal. Byla sice pravda, že takhle ještě Patrik Khudhur zamilovaný nikdy nebyl, ale zároveň věděl, že nic jiného Dee nechce slyšet. V té chvíli jim začal předpovídat trpký konec. Nic ale na sobě nenechal znát. „A ty. Jseš do něho zamilovaná?“ „Věřil bys, že než jsem vás dneska uviděla, přemejšlela jsem den předtím o sebevraždě? Víš já nemám moc dobrých kamarádů. Ani kluky jsem nikdy nepotkávala dobrý. Patrik je něco úplně jinýho. Jsem ráda, že jsem to neskončila.“ Ta holka byla dost nevyrovnaná. Najednou se jí zatřásla ruka těsně před tím, než si přiložila cigaretu k puse, takže se do huby málem netrefila. Věděl, že ji musí trochu uklidnit. „Nikdo to nemá jednoduché. Vem si třeba Patrika. Ten se nedávno odstěhoval do Švédska a kamarády neměl žádné už vůbec, to nemluvím o nějakém příteli.“ „Musí to mít taky těžký.“ Vydechla si Dee. „Bude docela zajímavé, jak se s tebou bude stýkat. Bydlí daleko.“ „To mi ani nepřipomínej.“ Odsekla, otřela si slzu a vyskočila z lavičky směrem k němu. Samotná párty vypadala zajímavě. Zamilovaní si našli jeden kout, kde se líbali celý večer. Bruno si koupil pivo. Bylo drahé a hnusné, tak si potom koupil víno s kolou. Nebyl vůbec v náladě, tak to chvíli trvalo, než se do ní dostal. Patrik mu koupil vodku, potom pokračoval Bruno dalším vínem, dalším, dalším, dalším a dalším. Když se trochu vzpamatoval a vyšel na parket, hráli nějakou trapnou hudbu pro puberťáky. K tomu měl ještě zkurvenou náladu, takže když se na něho jedna celkem ucházející holka moc hezky koukla, odsekl ji výsměšně pohledem a šel zase pít.
104
„Proč nejdeš něco sbalit?“ Zeptal se Patrik. „Nevím. Ještě se musím napít.“ „Tady máš vodku.“ Postavil před něho další a Bruno to kopl do sebe. „Přivedla jsem ti nějaký holky, Bruno. Chováš se hrozně nespolečensky.“ Zašeptala mu Dee do ucha a posadila před něho nějaké holky. Jedna byla hnusná jako deštivá noc nad kravínem, ale ta druhá vypadala hezky. Pozdravil se s ní a dál se věnoval svému vínu. Když si potom odskočil a vrátil se, ty dvě už tam nebyly. „Co je s tebou? Vykládal jsem Dee jaký jsi děvkař a ty tady zatím nic.“ Promluvil k němu Patrik. „Nemám na holky náladu. Ten chlast je dobrej a nestarejte se o mě, jako bych byl váš syn nebo co.“ „Jak myslíš.“ Řekl Patrik a koupil oběma další rundu. Ve čtyři ráno ta akce skončila. Bruno vypil chlastu za hrozně moc peněz, až se sám divil. Patrik pil třetinovým tempem, ale přesto vypadal stejně opile jako on. Brácha od Dee byl společensky naladěn. Sice na té akci taky jenom chlastal, nechtěl přesto skončit. S jeho šéfem měl něco v plánu. „Jedeme ještě na pivo do Vegasu a až potom pojedeme domů, co vy na to?“ Navrhl dost opile její brácha. „Dobře, taky bych si dal pivo.“ Kývnul Bruno. „Jo, dáme pivo.“ Kývnul šéf. A tak museli Patrik s Dee souhlasit. Vegas byl bar, zasazený v celkem velké místnosti. Všechno se blýskalo, světla výherních automatů blikala a naši hrdinové si sedli k baru. Dee s Patrikem zaparkovali opodál, aby je ti tři ožralci nerušili. On se jí začal zase vyznávat, střídavě na sebe zamilovaně koukali a střídavě dávali pozor, co její brácha, šéf a Bruno dělají u baru. „Dobře. Kolik mi přidáš, když ti ji dohodím, šéfe?“ Zeptal se její brácha u piva, zamotaly se mu slova a cigaretu upustil do popelníku. „Dám ti jako prémii 50000 korun.“ „To je málo. Vidíš ji? Koukej na ni, šéfe. Takovou holku nikde neseženeš. Chci o třetinu vyšší plat.“ „No ale co ten… Patrik? Nebo jak se jmenuje. Pořád se kolem ní motá.“ „Bez starostí. Ten černoch si zejtra balí svých pět švestek a táhne do Švédska. Není tak?“ Bruno se zatvářil překvapeně. „Je to tvůj brácha?“ Zeptal se najednou Bruna. „Ne.“ Odpověděl a napil se piva. „Tak vidíš. Nemusí ti to vadit.“ Bruno jenom pokrčil rameny a výsměšně pohlédl na jeho šéfa. Byl to starý, uchlastaný, plešatějící neřád, který měl oproti Patrikovi jenom jednu výhodu. Měl peníze. Byl ale tak hnusný, že Bruno moc dobře věděl, že až Dee Patrika opustí, nebude to kvůli tomuhle individuu. „Musíme jít.“ Houkl na něho najednou Patrik. „Dobře.“ Zasekl se uprostřed přemýšlení Bruno, zaplatil pivo, nechali šéfa šéfem a vyrazili k Dee domů pěšky. Druhý den se jenom léčil z kocoviny. Nebyl ničím zajímavý. Snad jenom tím, že Bruno zjistil jak dokáže být Patrik sebestředný. Zamilovanost mu popletla hlavu tak, že museli povinně jet co nejpozdějším vlakem, zamávat brečící Dee někdy v noci a potom propásnout poslední přípoj na cestu domů. Patrika vůbec nezajímalo, že se Bruno těší podlomenému zdraví a vůbec mu nevadilo propásnout jediný rozumný vlak: „Hlavně, že jsem mohl být o hodinu dýl se svou milovanou.“ To jo. To je důležitý. EPILOG Brunův spolužák Zub potom bránil svoje bistro, kde čepoval pivo před jedním výtržníkem. Aby ze sebe udělal chlapa, vytáhl na něho bouchačku a ten výtržník na něho zavolal policajty, kteří si ho nechali přes noc v base a dostal podmínečný trest na deset měsíců za obecné ohrožování. Jeho vlastnost a jeho základní touha po respektu se mu tentokrát příliš nevyplatila. Patrik šoustal Dee ještě asi při dvou návštěvách. Když za ní přijel potřetí, vymluvila se mu na to, že má natáčky na hlavě a že ji teď nemůže vidět. Okamžitě se otočil a jel domů. Ujel mu jeden z vlakových přípojů deset kilometrů před domovem. Musel jít v dešti pěšky a během té cesty ji tisíckrát proklel. „Dal jsem si té lásky celý pohár a vypil ho na ex.“ Jak později sdělil Brunovi.
105
