Vlastimil Růžička /
Edvard Outrata DESTRUKCE ČESKÉ STÁTNÍ SPRÁVY O výjimečném životě státního úředníka ve výslužbě
Vyšehrad
Kniha vychází v roce 80. výročí založení nakladatelství Vyšehrad |1934 – 2014 |
Vlastimil Růžička / Edvard Outrata DESTRUKCE ČESKÉ STÁTNÍ SPRÁVY O výjimečném životě státního úředníka ve výslužbě Foto na obálce: Jiří Turek Foto uvnitř: archiv Edvard Outrata, archiv Vlastimil Růžička, archiv Senátu ČR, ČTK, Bigstockfoto Grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner Jazyková redakce Šárka Kociánová Odpovědný redaktor Filip Outrata Elektronické formáty připravil KOSMAS, www.kosmas.cz E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2014 jako svou 1247. publikaci Vydání v elektronickém formátu první (podle prvního vydání v tištěné podobě) Doporučená cena E-knihy 160 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail:
[email protected], www.ivysehrad.cz Copyright © Vlastimil Růžička, Ing. Edvard Outrata, 2014 ISBN 978-80-7429-451-8 (pdf) Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz
Kde je princip špatný, nemůže být dobrý ani výsledek, jakkoli to na první pohled třeba i může vypadat… Ka r l J a s p e rs
P ŘEDMLUVA
Dlouhou dobu jsem pátral po knihách, které by popisovaly současné fungování české státní správy. Mnoho jsem jich nenašel, ale setkal jsem se s celou řadou výjimečných lidí, kteří jsou zajímaví nejen svým bohatým životem, ale také svými vědomostmi a praktickými zkušenostmi s domácí i zahraniční státní správou. Nakonec jsem pozval ke spolupráci bývalého předsedu Českého statistického úřadu (ČSÚ), exsenátora a „státního úředníka ve výslužbě“ (jak sám o sobě s oblibou říkává) inženýra Edvarda Outratu. Shodli jsme se na tom, že jedním z hlavních předpokladů úspěšné moderní demokracie a právního státu je profesionalita a nezávislost státní správy. V českých podmínkách se ovšem dlouhodobě nachází mimo zorné pole politiků a její zoufalý stav je příčinou celé řady známých i méně známých kauz. Nový demokratický stát nestojí – a zřejmě nikdy nestál – na pevných základech. Se změnou režimu se v povaze (a často ani v personálním složení úředníků) příliš nezměnilo. Zákon o státní službě byl sice v roce 2002 přijat coby podmínka členství v Evropské unii, ale až dosud nevstoupil v platnost a byl již několikrát odložen. Dokonce se po čase objevila nová verze zákona, poskytující svérázný český výklad, který ještě více podporoval stávající chaos a nahrával ostříleným nepoctivcům a přirozeně také bývalým aparátčíkům, jejichž soudružská soudržnost je až obdivuhodná. Prominentní zástupci státní správy oklamali nejen orgány Evropské unie, ale především samotné občany. Česká státní správa není fungující nezávislou správou 9
demokratického právního státu. Z původního cíle chránit úředníky před politickými tlaky nezbylo vůbec nic, pouze přibylo argumentů, proč to u nás nejde. Důvod je ovšem zcela zřejmý – uchovat si i nadále vliv nad státní správou a připravit vybraným skupinám a některým zvláště obratným jednotlivcům volný prostor ke korupčnímu jednání. Neodbytně se nabízí otázka, proč se s náklady na zavedení nového systému státní služby (jeden z důvodů, jimiž vysvětluje vláda své otálení) dokázaly vypořádat všechny ostatní nové členské země Evropské unie a proč dosud nejsou osvědčené modely, běžné pro vyspělý demokratický svět, součástí české politické agendy; proč v českém prostředí chybějí základní dokumenty k organizaci a kontrole státní správy; proč státní správa stále není chápána jako otevřená služba veřejnosti. Transparentní fungování státní správy považujeme za conditio sine qua non, tedy prvotní nezbytnou podmínku či hlavní princip důležitý pro úspěšnou moderní demokracii západního typu a právní stát. Formou rozhovorů a vyprávění projdeme v knize životem jednoho z významných státních úředníků, abychom alespoň zčásti nahlédli do soukromí konkrétní osoby a také do organizace státních správ v České republice i v zahraničí, konkrétně v Kanadě, kde Edvard Outrata více než čtyřiadvacet let aktivně působil. Budeme sledovat stav české státní správy v čase čtrnácti let, představíme první návrhy a dokumenty, včetně brilantních proslovů a intervencí v Senátu, až po současné aktivity dnes již sedmasedmdesátiletého, avšak stále velmi činorodého Edvarda Outraty. Práci na knize jsme ukončili po pádu Nečasovy vlády a pokračovali jsme v korekturách v době „vlády odborníků“ Jiřího Rusnoka. Poslanci opět „nestihli“ projednat všechny klíčové protikorupční reformy, nicméně osud a znění zákona o státní službě vyznívají o něco pozitivněji. Bude-li ovšem i nadále postrádat zmíněné základní principy, postupné destrukci státní správy se zřejmě nevyhneme; svůj čas jsme očividně promeškali a náprava bude rok od roku těžší – pokud je tedy i nadále naším cílem moderní demokracie západního typu…
10
Nesnadný život úředníka státní správy aneb Všechno je v genech
Inženýr Edvard Outrata se narodil 9. srpna 1936 v Brně. Jeho otec JUDr. Ing. Edvard Outrata tehdy působil jako obchodní ředitel v akciové společnosti Československá zbrojovka a matka Emma, rozená Čepková, právě opustila slibnou dráhu závodní tenistky. Rodina se kvůli pracovním a politickým aktivitám rodičů často stěhovala. Mladý Edvard navštěvoval Československou státní školu v Anglii a později po návratu do Čech vystudoval Vysokou školu ekonomickou (1954–1959) v Praze. Po skončení vojenské služby pracoval v proslulém Výzkumném ústavu matematických strojů (VÚMS) na vývoji softwaru. V srpnu 1968 odešel se svou ženou Janou nejprve do Rakouska a poté do Kanady, kde působil až do odchodu do důchodu ve Statistics Canada/Statistique Canada v Ottawě jako šéf odboru informatiky a později i jako člen vedení statistického úřadu. V roce 1993 se s manželkou vrací do vlasti a je jmenován předsedou Českého statistického úřadu (ČSÚ), aby zde zavedl postupy běžné ve vyspělých demokraciích. Prosazuje například pravidelné zveřejňování statistických údajů v předem určených termínech, což výrazně omezuje možnost jejich vy užívání v politickém boji; účastní se zasedání vlády a hovoří o nutnosti reformy státní správy. Je jedním z prvních politiků, kteří zveřejňují své příjmy (včetně kanadské penze i výnosů z restitucí). O prázdninách roku 1999 na post šéfa ČSÚ rezignuje a v rozhovoru pro ČTK uvádí, že odchází zcela dobrovolně a na vlastní žádost. V roce 2000 je jako bezpartijní zvolen senátorem za tehdejší Čtyřkoalici (navrhla US) a o čtyři roky 11
později se stává jedním z místopředsedů Senátu PČR. Spoluzakládá senátorský Klub otevřené demokracie, pracuje ve výboru Evropského hnutí ČR a do roku 2010 je rovněž členem vedení Mezinárodního evropského hnutí se sídlem v Bruselu. Je jedním ze sedmi členů ESGAB (Poradního sboru pro řízení evropské statistiky) a také členem Statistické rady ČR.
12
O rodinném zázemí a předpokladech pro budoucí profesi
Vraťme se trochu do historie. Jméno Outrata je v právnickém a politickém světě hodně citováno. Pátral jste někdy po svých předcích? Hodně toho vím o životě svých rodičů a částečně i prarodičů, ale dál už jsem nešel. Často vzpomínám na strýce Vladimíra, který byl uznávaným profesorem mezinárodního práva na Univerzitě Karlově a prvním komunistickým velvyslancem v USA v letech 1949–1951. Nahrazoval mi otce, jenž byl v padesátých letech zavřený v komunistickém kriminále. To jsou ty paradoxy doby! Můj otec pocházel z rodiny drobného řemeslníka, strojníka a kotláře z Čáslavi. Byl vychován vlastenecky a ve velké úctě ke vzdělání. Po maturitě a vojenské službě za první světové války vystudoval práva na Univerzitě Karlově a Vysokou školu obchodní. Při studiu se musel živit kondicemi, protože masová výroba zničila řemeslo mého dědečka a rodina značně zchudla. Hned po dokončení studia vyhrál konkurz na místo právníka v nově vzniklé Československé zbrojovce, v jejích službách zůstal po celou dobu první republiky a postupoval na stále odpovědnější místa. V době mého narození byl obchodním ředitelem a krátce poté už generálním ředitelem. Moji rodiče se ve Zbrojovce dokonce seznámili a v roce 1935 se vzali. Matka pocházela z rodiny velkých pozemkových vlastníků na Plzeňsku (Macenauerové a Čepkové) a vyrůstala v Úlicích a Pňovanech mezi Plzní a Stříbrem. Její strýc byl známý tenisový šampion a v jeho stopách začala maminka potenciálně slibnou 13
tenisovou kariéru. Měla za sebou řadu vítězství v mezinárodních turnajích, hrála Wimbledon. Byla také vychována hodně vlastenecky, Macenauerové i Čepkové měli pozemky v oblastech převážně obývaných německými spoluobčany a byli jaksi „podprahově“ podporováni českou vládou. Například velkostatky Macenauerů by podle práva měly podléhat prvorepublikové pozemkové reformě, ale k jejímu naplnění nikdy nedošlo, aby se neoslabil český vliv v této oblasti. Záborový zákon z roku 1919 se na ně vůbec nevztahoval? Přesně nevím. Jaksi na ně nedošlo, protože vlády nechtěly zmenšovat český vliv v Sudetech. Rodina byla ovšem velice vlastenecká, podporovaly se všechny české spolky a akce. Navíc neměli aristokratický titul a snad prý někteří členové byli blízcí agrární straně, která měla pozemkovou reformu na starosti. Mluvil jste o vlastenecké výchově v případě svých rodičů. Jak byla vnímána v době první republiky a jak v době vašeho mladého věku? Od samého počátku byla moje výchova hodně vlastenecká, v nuancích se však vliv rodičů poněkud lišil. Pro otce byla první republika obdobím velkého očekávání, optimismu a úspěchů. Zbrojní průmysl, jakožto priorita československé vlády, se mu jevil jako záruka nutné obrany země i jako prvořadý obchodní artikl ve světovém obchodu. Otcova kariéra byla provázena celou řadou velkých úspěchů a naplňovala jeho ambice vlastenecké i osobní. Matka, ač také zcela oddaná národní myšlence, viděla ovšem první republiku spíše jako semeniště sociální nespravedlnosti, ztracených příležitostí a všeobecného zklamání. Rodiče mě navzdory těmto odlišnostem vychovávali oba velmi přísně a důsledně. Nesměl jsem považovat výhody, které mi dávalo postavení rodiny, za samozřejmost, spíše jsem je měl vnímat jako určité nebezpečí, a hlavně jako něco, co se za žádných okolností nesmí zneužívat. Tak například jsem nikdy nesměl být vezen otcovým služebním automobilem, nesměl jsem nosit na svačinu do školy pomeranč; ne každý spolužák na něj tehdy měl. Otec se bál, že pokud budu vyrůs14
tat v nadbytku, určitě mě to zkazí. V každém případě jsem byl oběma rodiči veden k velké samostatnosti. A navíc jsem vůbec nebyl rád dítětem, vždycky jsem chtěl mít práva i odpovědnosti dospělých… Narodil jste se v době, která šťastnému dětství příliš nepřála. Postarat se o rodinu bylo pro mnohé velmi těžké. Jak tuto dobu prožívali vaši rodiče? Otec byl takřka nepřetržitě v práci. Matka se starala o rodinu. Zbrojovka byla tehdy akciovou společností, kde 80 procent akcií vlastnil stát a většinu zbylých akcií francouzská SchneiderCreusot. Ve správní radě mělo rozhodující slovo Ministerstvo obrany ČSR, zástupce Francouzů však umožňoval spojencům vhled do naší zbrojařské strategie a výrobní praxe. V roce 1938 před Mnichovem prodali Francouzi Škodovku i svůj podíl Zbrojovce a ta se do okupace ocitla pouze v československých rukou. Sídlo bylo v roce 1938 přemístěno z Brna do Prahy a matka se na nové místo se mnou přestěhovala. Pak přišel Mnichov a okupace. Otec se domníval, že se má bojovat, ale jako manažer, tedy ani politik ani generál, svůj názor nemohl nijak prosazovat. Krátce po okupaci spustila Zbrojovka pod otcovým vedením takzvanou zahraniční akci, v jejímž průběhu se podařilo vyvézt ze země do tehdy ještě svobodného světa finanční prostředky a lidské zdroje. Celá řada našich nejlepších expertů poté pracovala pro Spojence a peníze vyvezené Zbrojovkou tvořily hlavní zdroj financování 2. zahraničního odboje až do uznání naší vlády v exilu Británií v roce 1941, kdy financování (půjčkou) převzala britská vláda výměnou za zbylé československé zlato v Bank of England. Nejznámějším symbolem úspěchu zahraniční akce Zbrojovky byl automatický kulomet Bren Gun, který byl vyvinut v Brně; know-how se podařilo přemístit do Británie a upřít jej ve válce Německu. Bren byl pak po celou válku vyráběn v Enfieldu. Už v roce 1939 se ovšem nacisté zmocnili zbytku zlata v protektorátu a vynutili si též transfer československého zlata z Londýna do Říšské banky. Vy jste hovořil o výměně za zbylé zlato v Bank 15
of England v roce 1941. Máte nějaké informace, jak se podařilo uchránit tuto část československého zlata? Historie československého zlata se často plete v důsledku snahy komunistického režimu vykreslit britské chování jako úslužné vůči Hitlerovu Německu. Není pravda, že Británie vydala zlato Říšské bance. Má se to takto: Národní banka Československá uložila zlaté zásoby mimo své území už před válkou, protože bylo velmi pravděpodobné, že v případě vypuknutí války budou v první fázi obsazeny české země, a zlato by tudíž mohlo padnout do německých rukou. Zhruba půlka tohoto zlata byla uložena ve Velké Británii, tedy u spojence, jemuž obsazení nehrozilo (na rozdíl od Francie), a druhá půlka u Banky pro mezinárodní platby v Basileji, které bylo tradičně neutrálním finančním centrem. Tehdy se ovšem počítalo s jiným vývojem, a sice že Československo může být i celé obsazeno, ale stále jako válčící stát na straně Spojenců (podobně jako se to později ve válce stalo Polsku). V takové situaci by jeho suverenita byla neutrály respektována, i pokud by nemělo kontrolu nad svým územím. Zlato tedy putovalo na dvě strany. Švýcarská banka pak československé zlato uložila zvlášť také v Londýně, kde se teď fyzicky nacházely dvě hromady československého zlata: to, které tam uložila Národní banka Československá, a to, které tam uložili Švýcaři. Věci však proběhly jinak, než se předpokládalo… Ano. Československo bylo obsazeno bez války, prezident Hácha podepsal v Berlíně pod nátlakem „žádost Říši o ochranu“, takže došlo na interpretace. Když národní banka v likvidaci přikázala pod nátlakem okupantů 16. března 1939 předání zlata Německu Velkou Británií, ta zlato vydat odmítla, protože považovala okupaci za nezákonnou jakožto porušení Mnichovské dohody s Německem, Háchovu „žádost“ i bankovní příkaz za učiněné pod nátlakem a československou suverenitu za trvající (byť žádnou vládou nereprezentovanou). Švýcarsko naopak považovalo bankovní příkaz za platný, takže jej splnilo, zlato z Londýna stáhlo (tomu Britové zabránit nemohli, byl mír) a poslalo je do Německa. Výsledek tedy byl, že zlato, které si naše národní banka uložila ve Švýcarsku, vydáno bylo, a to 16
Zbrojovka Brno byla založena v roce 1918 jakožto firma na opravu automobilů, pušek, telefonních a železničních zařízení. V letech 1924 až 1925 byla postavena nová továrna, kde se již pušky, kulomety, automobily, motory a jiné stroje vyráběly. Ve třicátých letech se nabídka rozšířila o psací stroje Remington a traktory Škoda. Ve válečném období montovala firma německé a rakouské pušky Mauser a Mannlicher a později svoje vlastní. Nejznámějším symbolem úspěchu byl automatický kulomet Bren Gun, jehož výrobu se podařilo přemístit do Británie a upřít jej ve válce Německu. Bren byl pak po celou válku vyráběn v Enfieldu.
Zbrojovka Brno byla častým cílem návštěvy našich prezidentů. Navštívil ji i Edvard Beneš.
JUDr. Ing. Edvard Outrata působil ve Zbrojovce Brno nejprve jako obchodní a poté jako generální ředitel.
Rodiče Edvarda Outraty se ve Zbrojovce seznámili a v roce 1935 se vzali.
Prof. JUDr. Vladimír Outrata byl uznávaným profesorem mezinárodního práva na Univerzitě Karlově a prvním komunistickým velvyslancem v USA v letech 1949 až 1951.
Emma Čepková, matka Edvarda Outraty, vyhrávala před svatbou celou řadu mezinárodních turnajů v tenise, úspěšně hrála i Wimbledon.
Oba rodiče byli velmi zaměstnaní, a tak hodně času trávil Edvard Outrata se svou vychovatelkou (ve Francii v létě roku 1939).
„Rodiče mě vychovávali velmi přísně a důsledně. Nesměl jsem brát výhody, které mi dávalo postavení rodiny, jako samozřejmost, spíše jsem je měl vnímat jako něco, co se za žádných okolností nesmí zneužívat,“ říká Edvard Outrata.
Celá řada nejlepších expertů ze Zbrojovky pracovala pro Spojence a peníze vyvezené firmou tvořily hlavní zdroj financování 2. zahraničního odboje.
Komunistická propaganda vždy stroze líčila, že Británie vydala české zlato Němcům. Dodnes se zkoumají archivy, aby vydávaly řadu dalších rozporuplných svědectví. Výsledky bádání zřejmě zůstanou i nadále nepřesvědčivé. Poslední zpráva pochází ze 30. července 2013, kdy Bank of England vyvěsila část svého digitálního archivu, viz http://www.bankofengland.co.uk/archive/ Documents/archivedocs/wwh/2/p3c9p1292-1301.pdf.
uložené v Británii nikoli. Toto druhé zlato „sedělo“ stále v Bank of England, protože dokud Británie neuznávala de jure československou vládu, nikdo s ním nemohl disponovat. Britové to respektovali, přestože se jim zlata za války zoufale nedostávalo. Po přepadení Sovětského svazu Němci však Británie konečně uznala londýnskou československou exilovou vládu jako plně suverénní a okamžitě požádala o předání našeho zlata sobě pro vedení války. Československá vláda tuto smlouvu (která byla za válečných okolností velmi výhodná) s Británií uzavřela a na jejím základě si mohla dosti volně půjčovat papírové libry do konce války a financovat své aktivity. Do té doby byl československý odboj financován jinak, především z peněz vyvezených v zahraniční akci Zbrojovky. Komunistická propaganda toto vždy líčila, jako by Velká Británie zlato vydala Němcům, což byla záměrná nepravda.
22
Cestování a následný život v emigraci
Vy jste rané dětství prožil ale spíše na francouzském venkově. Jak k tomu došlo? Otci se podařilo odeslat mě a matku do Anglie už v dubnu roku 1939. Nakonec jsme se všichni sešli v Londýně v červnu 1939 po dosti dramatickém konci oné výše zmíněné zahraniční akce Zbrojovky. Došlo totiž k vyzrazení plánů a otec unikl před zatčením jen o vlásek. Bylo třeba zachránit ještě celou řadu dalších lidí, a protože se odboj začal organizovat v Paříži, přestěhovali jsme se do Francie. Otec se stal členem Národního výboru v Paříži a matka se společně se mnou odstěhovala na venkov nedaleko Paříže, kam za námi otec pravidelně dojížděl. V zimě roku 1939 jsem prodělal najednou hned několik dětských nemocí a málem jsem z toho umřel, protože tehdy nebyla žádná antibiotika. Od té doby jsem byl fyzicky slabé dítě, což mě při mé soutěživé povaze dosti trápilo. Nenáviděl jsem snad všechny sporty, ve kterých jsem nemohl dostatečně uspět. Nicméně do jara jsem byl jakžtakž v pořádku, ale fyzicky jsem svůj ročník dohnal asi až v 18 letech. Školní léta jste ale už trávil v Anglii. Jak na tu dobu vzpomínáte? Po průlomu fronty v květnu 1940 se celé rodině podařilo odjet do Bordeaux, kde se Národní výbor sešel ve Francii naposled. Díky tomu, že jsme měli platné diplomatické pasy, byli jsme evakuováni jednou ze dvou britských obchodních lodí, které tam kotvily. Vzpomínám si, že cesta do Británie byla 23
opravdu svízelná, loď musela vyjet daleko do Atlantiku mimo dosah německých letadel, takže cesta trvala tři dny. Po příjezdu do Británie jsme chvíli bydleli v Londýně, pak jsme se odstěhovali na venkov, do místa zvaného Headley, na jih od Londýna. Otec byl jmenován do exilové vlády, která se tu vytvořila, nejdříve jako ministr financí, poté obchodu, a pokračoval v účasti na organizování československého odboje. V Headley jsem začal chodit do místní anglické dvoutřídky. Necelé tři roky (1942–1945) jsem pak strávil v internátní Československé státní škole v Anglii. Naše vláda ji založila, jak jsem se později dověděl, zejména protože v Anglii bylo mnoho československých židovských dětí, které v neuvěřitelné akci zachránil před nacisty Nicholas Winton. Zorganizoval několik vlaků dětí z tehdejšího protektorátu do Anglie v roce 1939 před vypuknutím války. Podařilo se mu získat nejen povolení od nacistických úřadů, ale také splnit britské podmínky: Musel pro každé dítě najít anglickou rodinu, která je přijala. Několik set těchto dětí tak bylo zachráněno. Dnes je zmíněná akce detailně popsána v knihách, a dokonce i vylíčena ve filmu, ale tehdy jsme o ní nevěděli, a to ani dlouho poté, protože skromný pan Winton za války narukoval do domobrany, a když se vrátil po válce domů, nikomu nic neřekl a celá věc „praskla“ až v 80. letech, kdy jeho paní vyklízela půdu a našla tam zapomenutou dokumentaci. A tak se posléze starý pán po tolika letech setkal s celým sálem dospělých lidí, kteří přežili šóa díky němu. Dnes jsou panu Wintonovi 104 roky, jeho čin je veřejně známý, byl oceněn v Británii i u nás, takže se dožil zaslouženého uznání, o které nikdy neusiloval. „Wintonovy děti“ byly o několik let starší než já a měly internát v jiném místě; já jsem navštěvoval obecnou školu a ony většinou už gymnázium. Sešel jsem se s nimi vlastně až začátkem tohoto století jako český senátor v rámci předávání archivu Československé státní školy v Anglii do českého Národního archivu.
24
Zasedání československé vlády v Londýně za předsednictví msgre Jana Šrámka. Na snímku uprostřed předseda vlády Jan Šrámek, zleva Ján Bečko, František Němec, Juraj Slávik, Hubert Ripka, Ladislav Feierabend; vpravo: generál Sergej Ingr, Edvard Outrata, generál Rudolf Viest, Ján Lichner a Jaroslav Stránský.
Emma Outratová prezentuje manželům Benešovým v Londýně na veletrhu český perník. Píše se rok 1941.
Prezident Edvard Beneš začíná své druhé období od 2. dubna 1945 do 7. června 1948.
Manželé Benešovi s malým Edvardem Outratou na kroketu v Headley u Outratů.
Edvard Outrata (třetí zleva) s kamarády na oslavě svých narozenin v Headley.
„Cesty domů ze školy byly dlouhé s mnohými přestupy. Měl jsem to rád, protože konečně jsem někde byl za sebe sám plně odpovědný, a nikdy mě nepotkalo nic zlého…,“ říká v rozhovoru Edvard Outrata.
Do Československé státní školy v Anglii chodilo i mnoho československých židovských dětí, které před vypuknutím války zachránil před nacisty britský občan Nicholas Winton zorganizováním „vlaků dětí“ v roce 1939. Na dobovém snímku s jedním ze zachráněných dětí.
Za zásluhy o demokracii a lidská práva byl Nicholas Winton oceněn prezidentem Václavem Havlem udělením Řádu Tomáše Garrigua Masaryka při své návštěvě Prahy.
Většinu času prožil Edvard Outrata v městečku Whitchurch v hrabství Salop. „Městečko se po válce hodně změnilo. Pouze dominanty zůstávají, například St. Alkmund’s Church v centru města Whitchurch…“.
Říkal jste, že na školní léta nevzpomínáte rád. Bylo to tím, že jak jste uvedl, jste byl zvyklý spíše na dospělé a chtěl mít práva i odpovědnost dospělých? Československá státní škola byla internátní a z Londýna byla evakuována na bezpečné místo z dosahu německého bombardování na sever Anglie a gymnázium až do Walesu. Já jsem prožil většinu času v městečku Whitchurch v hrabství Salop ve velkém domě s pěknou zahradou. Učilo se tam podle československých osnov a dostal jsem kvalitní základní vzdělání spolu s českým jazykem a československou vlastivědou. Většinu českých a československých reálií jsem ale dobře znal, protože když jsem chodil v Headley do anglické školy, otec mě každý den několik hodin v českých reáliích trénoval. Ve škole jsem ale šťasten nebyl, v podstatě se mi stýskalo po rodině. Nejraději jsem se vždy někam zašil a četl jsem si 30
knihy, které mě zajímaly. Intenzita kontaktů a nedostatek soukromí mi vůbec nevyhovovaly. Bral jsem to jako povinnost uvědomělého Čechoslováka, takže jsem se se svými pocity nikomu nesvěřoval. Teprve jako starý, v 90. letech, jsem se s matkou domluvil, že ona jen čekala na mé první slovo, aby mě ze školy vzala, ale já jsem si nikdy nestěžoval. Doma jsem se ocital jen na prázdniny a svátky (které byly trochu delší než v Československu). Cesta to byla dlouhá, s mnohými přestupy, které jsem jako sedmi- či osmiletý zvládal sám bez doprovodu. Tehdy jsem to považoval za normální, cesty jsem měl rád, protože konečně jsem někde byl za sebe sám plně odpovědný, a nikdy mě nepotkalo nic zlého. Angličané jsou ovšem velice disciplinovaný národ, což za války bylo ještě víc pravda než jindy, takže jsem mezi nimi všechno zvládal bez problémů. Statečnost tohoto národa a vzájemná slušnost pod strašlivým stresem byly pro mne vždy zářným příkladem a stále jsem hrdý na to, že jsem tam mezi nimi v této těžké době byl. Později mi to občas scházelo. Vedla vás škola a rodina k víře – a jak se na otázky víry díváte dnes, včetně třeba příklonu k buddhismu či židovství? Jsem bez vyznání, nejsem pokřtěn, nikdy jsem v žádné církvi nebyl. Rodina byla ateistická, otec vystoupil z katolické církve po 1. světové válce, matka zůstala v církvi formálně. Na církvi otec obdivoval její schopnost přežít věky a výbornou organizaci, která toto umožňovala. V armádě a v katolické církvi viděl příklady dobrého managementu. V Boha nevěřím, k vysvětlení světa ho nepotřebuji (podle Occamovy břitvy). Věřící přátelé mi často říkali, že budu potřebovat Boha, až mi bude zle. Zatím mi tak zle nebylo, ale pochybuji, že bych uvěřil jen proto, že víra je oporou. Ostatně vůbec pochybuji o tom, zda to takto jde; to, zda věřím, nemůže být přece upřímně vymezeno nějakými výhodami. Rozhodně nepotřebuji žádné alternativní víry. Jsem názorů v podstatě osvícenských a liberálně tolerantních. Mám všeobecný zájem o dějiny a studium civilizací, takže mě také zajímá biblická kritika. Bibli jsem četl (na rozdíl od mnoha věřících), ale nikoli jako slovo Boží, nýbrž jako významný historický a kulturní dokument. 31
Poválečný návrat rodiny do Čech
Vrátili jste se do Čech hned po válce? Otec odjel již koncem února 1945 dlouhou cestou lodí přes Středozemní a Černé moře do Rumunska a odtamtud na osvobozené území do slovenských Košic, kde se tvořila nová vláda Národní fronty. V Košicích byl jako nestranický odborník pověřen vládou, aby vytvořil plánovací systém osvobozené země, a jako předseda paritně složené Státní plánovací komise a generální sekretář Hospodářské rady ministrů začal pracovat na dvouletém plánu obnovy (dvouletce) a prvním pětiletém plánu. Spolu s vládou také přijel v květnu 1945 do Prahy. Matka, sestra narozená o rok dříve a já jsme se vraceli letadlem z Londýna v červnu. Na podzim jsem nastoupil do obecné školy, do 4. třídy v Praze. Můj ročník 1936 zažil obě kritizované školské reformy z let 1948 a 1953, ale já měl dobré učitele, takže mé vzdělání příliš neutrpělo. Vracel jsem se do Československa plný vlasteneckého nadšení, které jsem si pak udržel ještě poměrně dlouhý čas. V osobním životě jsem se ale cítil dosti mizerně. Zažil jsem ještě jako dítě onen bytostný pocit zklamání, se kterým se potýkají i mnozí dospělí navrátilci. Naučil jsem se s tím žít, ale zejména ze začátku jsem těžce nesl, jak tu byli lidé v neutrálních situacích, třeba v tramvaji či na ulici, agresivní. Pro dítě mého věku to bylo zvlášť těžké. V Anglii mě každý respektoval jako dospělého; lidé se naopak více starali, aby mě třeba nepředběhli ve frontě. V mém milovaném Československu mě odstrkovali spolužáci 32
V Košicích byl Edvard Outrata st. (druhý zleva) jako nestranický odborník pověřen vládou vytvořením plánovacího systému osvobozené země a jako předseda paritně složené Státní plánovací komise a generální sekretář Hospodářské rady ministrů začal pracovat na dvouletém plánu obnovy (dvouletce) a prvním pětiletém plánu.
V únoru 1949 byla reorganizována plánovací služba, vzniklo ministerstvo plánování, a Edvard Outrata st. se stal náměstkem komunistického ministra Jaromíra Dolanského. Následně byl ovšem odsouzen ve vykonstruovaném soudním procesu.
Návrat do Čech byl spojen s dožínkovými slavnostmi v roce 1945.
Školní léta strávená v Čechách provázely školské reformy z let 1948 a 1953. „Měl jsem dobré učitele, takže mé vzdělání neutrpělo. Vracel jsem se do Československa plný vlasteneckého nadšení,“ říká Edvard Outrata (na fotografii nahoře třetí zleva).
i náhodní kolemjdoucí a brzy jsem si všiml, že vlastně ode mne očekávají i drobné podrazy. Jako že třeba malé dítě snáze všechny předběhne. Zvláštní kapitolou bylo napovídání ve škole: Já to zprvu, zvyklý z Anglie, považoval za velký podvod, zatímco tady to byla moje povinnost. Po čase jsem se naučil vyznat se v tlačenici. Když jsem potom po letech přijel na Západ, ukázalo se, že kdykoli je někde nějaká tlačenice, jsem vždy automaticky vpředu. Často jsem ani nevěděl jak. Zastyděl jsem se. Vcelku mi ale tato „báječná léta pod psa“ dobře posloužila, a když jsem se o padesát let později vracel z Kanady, vplul jsem do naší společnosti lépe než mnozí, kteří to v dětství nezažili. Ale stejně jsou mi ty rozdíly hodně líto… Myslím, že ani rok osmačtyřicátý a následná léta pro vás také nebyla příliš šťastná, nemám pravdu? Tehdy jsem to tak neviděl ani já, ani rodiče. V roce 1948 mému otci znárodnili lesy, které vlastnil na Mělnicku. Pamatuji si na naši poslední procházku, kterou jsme zde společně podnikli (31. října 1948). Brali jsme to jako samozřejmost, rodiče stranili změnám a otec pokračoval ve své práci. V únoru 1949 byla reorganizována plánovací služba, vzniklo ministerstvo plánování a můj otec se stal náměstkem komunistického ministra Jaromíra Dolanského. Měl v té době raději odejít, ostatně mu to předseda vlády sám radil, ale otec chtěl u plánovacího projektu zůstat. V roce 1952 byl zatčen a měl být zařazen do vykonstruovaného Slánského procesu jakožto postava kapitalisty. Dlouhou dobu odolával, takže byl z tohoto monstrprocesu nakonec vyloučen, a byl odsouzen až mezi posledními z této série procesů a v roce 1955 pak propuštěn ze zdravotních důvodů na svobodu. Pracoval ještě krátký čas v Ekonomickém ústavu Akademie věd a zemřel v létě roku 1958. Posmrtně byl v roce 1963 rehabilitován. Matka, která se ještě před jeho zatčením vyučila zedničkou, pracovala v té době na stavbách. Mně se kupodivu podařilo projít vysokoškolským studiem bez přerušení. Sám nevím, jak je to možné, ale zdá se, že aspoň ve dvou případech mě zachránili před vyhozením učitelé – i ti komunističtí, kteří mi věřili a přesvědčili komise, že mám být jakousi výjimkou. S jinou vysokou školou to mohlo být obtížnější, ale 35
Vysoká škola ekonomická v Praze měla v některých oborech velký nedostatek studentů. Byl jsem tedy přijat na ekonomiku práce a později přestoupil na národohospodářské plánování. Doba to byla těžká, ale ve srovnání s tím, co prožili jiní potomci odsouzených, jsem na tom jistě nebyl nejhůře. Dostával jsem morální podporu od široké rodiny a často i od samotných učitelů. V této době jsem měl již řadu dobrých kamarádů na celý život a rok před koncem studia jsem se oženil se spolužačkou Janou Veselou a jsme spolu dodnes. Je mi stále velkou oporou v životě. Po skončení studia jsem strávil dva roky ve vojenské službě a po návratu v roce 1961 jsem nastoupil do Výzkumného ústavu matematických strojů (VÚMS), do místa, které mi našla moje manželka. Toto se pak opakovalo i v emigraci: Obě zaměstnání, která mě významně formovala a kde jsem byl úspěšný, mi našla ona; co jsem si v této době našel sám, brzy jsem opustil. Až v důchodu po návratu do Čech jsem si nacházel zajímavá místa sám, ale i tam hrála moje manželka významnou roli. Výzkumný ústav matematických strojů byl velice zajímavou institucí. Necítil jste se tam mezi proslulými informatiky a matematiky jako ekonom poněkud nevyužitý? Vůbec ne. Automatizace mě tehdy velice zaujala. Matematika v ekonomii mě vždy zajímala a práce, která mě čekala ve VÚMS, v tom pokračovala. Tamější atmosféra byla vynikající. VÚMS byl opravdu velice zajímavá instituce, která vychovala celou řadu odborníků, zvláště v oboru samočinných počítačů. Byla založena Antonínem Svobodou, průkopníkem české výpočetní techniky, hned po válce, když se vrátil z Británie a USA, kde pracoval na vývoji elektroniky pro válečné účely. Usoudil, že Československo má všechny předpoklady pro to, aby se stalo významným střediskem výzkumu samočinných počítačů. Skutečně se podařilo VÚMS založit, název i náplň práce se vyhnuly všem ideologickým odsudkům; je třeba připomenout, že kybernetika byla tehdy pavědou tmářů, ale matematické stroje pro výrobu byly obecně přijatelné. Vývoj byl ovšem od počátku omezen nespolehlivostí našich materiálů ve srovnání se Západem a přirozeně též velkou komunistickou šikanou. Přesto se 36
tady postavil první samočinný počítač na kontinentu Evropy (SAPO 1957) a později EPOS I a EPOS II, všechny navržené velmi zajímavě, například s použitím samoopravných kódů, které za cenu malé redundance kompenzovaly již zmíněné vady materiálů. Když jsem do VÚMS nastoupil, ústav byl plný vynikajících lidí, specialistů na výpočetní techniku. Bohužel byl nakonec tento sehraný tým pro náš národ ztracen, hlavně kvůli nekonečné šikaně komunistického režimu. Profesor Svoboda odjel v roce 1963 do USA a za ním poté odešla větší část jeho týmu. Navštívil jsem je později v Arizoně a Kalifornii, byli velkým přínosem pro Silicon Valley. Ve VÚMS jsem pracoval v malém týmu výpočtářů, analytiků a programátorů se vzděláním nikoli slaboproudým, technickým či matematickým, nýbrž ekonomickým. Naším hlavním úkolem bylo vytvořit pro velké sálové počítače EPOS I a EPOS II (pozdější ZPA 600) základní programové vybavení pro ekonomické úlohy. Já sám jsem nakonec začal připravovat kompilátor COBOLu, který byl v této oblasti dosti populární. Hlavně jsem získal novou odbornost softwarového specialisty. Doba to byla v oboru opravdu gründerská. Teprve později jsem zjistil, jak tvůrčí prostředí to bylo, jak mimořádně dobře mě připravilo pro moji budoucí práci v Kanadě. V Archivu bezpečnostních složek se objevily zprávy rozvědčíků, které dokládají rozsáhlé sledování lidí kolem VÚMS, zvláště po odchodu profesora Svobody. Ve vašem případě to byl spis s názvem Elliott. Pátral jste někdy po jeho obsahu? Ne, nikdy. Málo mě to zajímá. Teprve teď se to od vás dozví dám. Situace byla taková, že kolem roku 1957 kybernetika přestala být „pavědou tmářů“ (Mladá fronta, 1949) a začalo se přemýšlet o zavádění samočinných počítačů v Československu. VÚMS měl SAPO (1957), budoval prototypy EPOS I a EPOS II (60. léta). EPOS II se začal vyrábět sériově jako ZPA 600 koncem 60. let. Zpoždění ve vývoji počítačů u nás vedlo k tomu, že naše podniky začaly zkoumat trh a hledat ve světě počítače, které by bylo možno pořídit. Na jedné straně jsme v rámci RVHP začali kupovat počítače sovětské (Ural a Minsk), na druhé straně sem začaly pronikat počítače britské. Z amerických 37
firem se o to snažila jediná IBM, protože americké embargo na dovoz pokročilých technologií do zemí sovětského bloku jim stálo v cestě. Vítězily proto britské firmy, kde byl počítačový průmysl již dosti vyspělý a embargo neplatilo (pokud nebyly použity americké součásti). Ve Velké Británii vznikla řada firem a ty se pak v druhé polovině 60. let konsolidovaly slučováním. Vzpomínám si, že asi v roce 1965 uspořádaly Kancelářské stroje (které západní stroje dovážely) a jiné organizace jakýsi počítačový veletrh (přesné jméno si už nepamatuji), kam přijely západní zahraniční firmy ukazovat počítače, které zde nabízely. VÚMS se toho účastnil v roli hodnotitele jednotlivých vystavovaných počítačů. Za tím účelem jsme napsali několik zkušebních programů a žádali vystavovatele, aby je přeprogramovali pro svůj počítač a předvedli, jak to běží. Ti to provedli, ačkoli jak to dnes vidím, bylo to dosti naivní. Já sám jsem se testů mnohokrát účastnil, protože jsem jako jeden z mála ve VÚMSu uměl skutečně dobře anglicky. Navíc jsem některé představitele britských firem znal osobně: zastupovali firmu v Praze a měli málo místních známých. Pamatuji si, že manželka jednoho z nich si nás (moje manželka uměla také velmi dobře anglicky) chválila, že si s námi lze skutečně povídat a ne být pouze objektem jazykové výuky („I like to be spoken to, not spoken at…“). Firma National Elliott, která tu už byla dosti zavedená, a na československém trhu jí zvláště záleželo, dopadla v mých testech neslavně. Bystrý představitel firmy mi jemně vysvětloval, že je výsledek nepřesvědčivý, a také to, že v Anglii to naprogramují lépe. To by však bylo bez naší přítomnosti nešlo. Nakonec jsme se domluvili, že mě pozvou na své náklady, abych to tam „sjel“ společně s jejich lidmi; dost jim záleželo na tom, aby mezi firmami nezůstal žádný stín pochyb. VÚMS i já jsme to přijali, strávil jsem asi 14 dní v jejich továrně na severu od Londýna. Bylo to poprvé od války, co jsem navštívil Anglii; zajel jsem si do milovaného Headley (přes celý Londýn autobusem) a setkal se nejen s přáteli z dětství, ale navázal jsem i cenné odborné kontakty. Před odjezdem na tuto cestu mě pozval jakýsi pán na kávu a poučoval mě o tom, jak se mám chovat, potkám-li se s exulanty (říkal „emigranty“), a co mám dělat, kdybych potřeboval 38
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
