Je destrukce pozitivem?

Je destrukce pozitivem? Projekt studentů oboru Divadelní vědy FF Masarykovy univerzity v Brně nazval svoji performanci Piknik bezdomovců. Na arénové papírové ploše 4 x 4 metry osm aktérů vyslovuje své monology, zdánlivě vzájemně nesouvisející. Všichni učinkující jsou diferencováni, každý jakoby zastupoval jakýsi model společenských vyděděnců, přesto je sjednocuje kritika stávajícího řádu a poměru. Není řešena prvoplánově, prosakuje mezi řádky vysloveného. Dělí diváky na vnímatelé a ty, kteří jsou odkojeni klasickou dramatikou s příběhem. Ty první nechávají na sebe působit vyslovené slovo (a nejsou to vždy „moudra“). Slovo v souvislosti se scénickou situací pak vyvolává v těchto vnímatelích řetězce asociací a třeba jen neidentifikovatelných pocitů. Tím vzniká mezi aktéry a hledištěm vztah jistého souznění, lidí se stejnou „krevní skupinou“. Tito diváci pak hodnotí scénickou produkci jako podnětnou a smysluplnou. Výpovědi postav přece odmítají svou destrukcí stávající stav společnosti, která z nich, ve vlastním domě, udělala bezdomovce. Většina těch, kdož sledují Piknik bezdomovců v něm hledá příběh – ale ten tam není. Snaží se sice vypátrat, jak to bude s postavou, které se zdá sen „že je krásná“ , nebo jak je to s přírodou a co s ní dělá, či proč umírá jeden z nich a ostatní jej zahrnou papíry z podlahy, která snad na začátku měla nebo mohla (?) být nepopsaným listem života každého z nás. Snad klíč je v závěrečném monologu, který vyslovuje jedna z postav a je zveřejněn v bulletinu: Skrytý význam…

/Václav Müller/

/program přehlídek na dnešek/ DIVADELNÍ HOBBLÍK & MUMRAJ! 2004 pá 27 / 2 8:30

Cesta na planetu Malého prince / K. Hoffmann, Ivo Kučera

pá 27 / 2 10:30

Lesklé povrchy / Stanislav Zajíček

pá 27 / 2 17:00

Na lince 6 – II. výjezd / Ladislav Stýblo a další

pá 27 / 2 20:00

Zrzavá subreta aneb Zvířecí divadlo / V. Peška, I. Peřinová

DS Dialog II / režie Karel Hoffmann // Brno M!

Divadlo Pária / režie Stanislav Zajíček // Gym. M. Lercha Brno M!

Divadlo Čára / režie Ladislav Stýblo / hudba Ondřej Šárek, Jana αβ Cindlerová // Brno M! Ořechovské divadlo / režie Vlastimil Peška // Ořechov H

/2 drobné divadelní historky/

Stalo se ve Spojeném království Stalo se to Shanklinu, na ostrově Wight. Zahajoval se provoz nového divadla na promenádním molu. Všechno bylo připraveno, jen jedna rekvizita chyběla. Už začalo představení, a rekvizitář ji pořád hledal. Konečně narazil na dvířka, za která se ještě nepodíval. Šly těžce otevřít, ale povedlo se. Rozletěly se… a dovnitř se vevalilo moře. Mladá novinářka se ptá starého divadelního barda: „Mistře, co o tom soudíte? Vyspí se Ofélie s Hamletem, nebo ne?“ Mistr s úsměvem odvětí: „V Londýně obyčejně ne. Ale na zájezdech…“. /bš/

//sponzoři// Závěrečný raut (po Slavnostním vyhlášení výsledků) sponzorují:

//soutěž// Vstupenky jsou slosovatelné!! Losování proběhne při příležitosti Slavnostního vyhlášení výsledků v sobotu ve 13:00 v Sále Domu kultury Horní Valy. Soutěží se o zahraniční zájezd do Chorvatska pro dvě osoby, který věnovala CK TOMI Tour, a dvě jízdenky do Londýna se Student Agency.

2\

DIVADELNÍ HOBBLÍK & MUMRAJ! 2004

/ /neslovníkový pokus o slovníkové heslo//

Když se řekne Ořechovské divadlo... Když se proslechne, že přijede a bude hrát Ořechovské divadlo, kde kdo, kdo někdy viděl některou jeho inscenaci okamžitě shání jeho vstupenky, aby mu neušel další „opus“ tohoto, svým způsobem výjimečného amatérského divadelního souboru. A jdeli dokonce o některou soutěžní přehlídku… Čím to je, že má vesnický soubor z Ořechova na Brněnsku takovou diváckou popularitu? Pravděpodobně tím, že má ve svém čele přes dvacet roků zcela výjimečnou osobnost, která dostala od Sudiček již do kolébky dar tvůrčího kumštu, onu „lidskou hru na stvořitelství“, jak napsal o umělecké tvorbě jeden teoretik. A Vlastik Peška má navíc schopnost vytvořit z různých lidských individualit divadelní kolektiv, který veškerý svůj volný čas zaměřuje na jeden konkrétní cíl: dělat dobré zábavné amatérské divadlo. Zcela vyhraněná divadelní poetika tohoto souboru začíná už od dramaturgické úpravy či přepsání a výkladu textu a jeho téměř nenápadnému režijnímu přizpůsobení možnostem a schopnostem zvoleného herce či herečce. Peškova schopnost výtvarného vidění scénického obrazu, který v jeho inscenacích vzniká přímo před očima diváka, je neodmyslitelnou součástí představení. O Peškových hudebních kompozicích, které spoluvytváří atmosféru jeho inscenací by měl zasvěceně napsat někdo povolanější. Mne dovolte jen poznámku: poznal jsem, že housle dokáží zpívat teprve tehdy, když je skladatel – režisér a herec Vlastimil Peška bere na scéně do rukou. Většina inscenací Ořechovských vypovídá přímo scénickým děním a obrazem. Vzpomínám na oslavy 90. výročí ochotničení v Ořechově. Tehdy jsem na představení Longenových aktovek jel s jedním Angličanem. Cestou jsem mu přes tlumočníka kuse vyprávěl děj. Kdo na tom představení tehdy byl si vzpomene, že nadšený Angliačam za něj poděkoval souboru přímo na scéně. A později Ořechovské pozval do Anglie. Inu: V Ořechově dělají divadelníci „z libosti“ divadlo z jazykového kmene: dívati se. I když si někteří porotci na soutěžích myslí, že jim už nemůže tento stoletý soubor nic nového ukázat, vždy je to v každé nové inscenaci ořechovských amatérů něco „na dívání i na divení“. Kdo umí, umí… /Václav Müller/

3\


/ /recenze//

O stříbrném talířku a šťavnatém jablíčku M ! / ” F Č A S ” / O STŘÍ BRNÉM TALÍ ŘKU A ŠŤAVNATÉM J ABLÍ ČKU r eži e Mi chael a Vym azal ová / / 26 / 2 / 04

/Jan Morávek/ Úvodní divadelní hrou druhého dne festivalu MUMRAJ! bylo představení mladého divadelního spolku ” FČAS” při ZUŠ Boskovice. Na ruské motivy zahrál tento soubor pohádku O stříbrném talířku a šťavnatém jablíčku, kterou zpracovala a zrežírovala Michaela Vymazalová. Hra původně vznikla ku příležitosti výstavy obrazů v muzeu. Děj se odehrává na ruském venkově. Tři sestry mají pouze otce, který má nejraději nejmladší Mášu. Starší dcery jsou závistivé a zlomyslné. Otec Máše přiveze z města stříbrný talíř a jablko, a když Máša vysloví zaklínadlo, bude moci vidět každé území veliké Rusi. Zlé sestry závidí, a tak Mášu v lese zavraždí. Ta se převtělí do podoby rákosu. Otec rákos objeví a zjistí, co se stalo. Jde za carem, aby požádal o živou vodu. Car si vyslechne celý příběh a vyhoví mu. Máša ožije a car chce zlé sestry potrestat, ale Máša má dobré srdce. Odpustí jim a provdá se za cara. Jedná se o tradiční pohádkový námět, ve kterém nesmí chybět zázraky a kde vždy dobro zvítězí nad zlem. Tento divadelní spolek však do pohádky elegantně vnesl nezvyklé prvky. Velice zajímavé bylo využití stínohry. Také se zde objevila pantomima. Představení působilo krásným, poetickým dojmem. Po celou hru se skromná scéna neměnila a herci se sami doprovázeli hrou na flétny, zvukové efekty vytvářeli pomocí dřívek, rolniček a tamburíny. \\

//recenze+//

Přišly na inzerát Nevím, jestli je to vynikajícím vínem, které se ve Francii rodí, ale jisté je, je že francouzští komediografové umí napsat výborné situační komedie. Nejde jen o Moliéra (ten má navíc vždy závažnou myšlenku a vytváří charaktery), ale třeba i o G. Labische. K nim se přiřadil i ženevský rodák Marc Camoletti, jehož situační konverzačku „Na správné adrese“ přivezl na Divadelní Hobblík soubor z města Zábřeh. Vyšlo najevo, že ji ansámblu doporučil hostující režisér ze Šumperského divadla Zdeněk Stejskal. Měl šťastnou ruku i ve výběru hereckého obsazení, ať už jde o kvarteto ženské či mužské. Jednoduchou anekdotickou zápletku, spočívající v reakci mužů, na inzeráty podané dámami, z nichž z každý z mužů přišel za jiným účelem, rozehrál situačně velmi šťastně, i když divák ví, jak se situace bude vyvíjet, je režijně a herecky zpracována nově, se vkusem a grácií. I choulostivé svlékací scény, které by méně zkušeným hercům mohly snadno sklouznout k laciné banalitě, byly provedeny se vtipem a správnou mírou vkusu. Každá z postav měla svoji osobitost, přesnou sociální charakteristiku jednání i vhodně zvolený kostým (Bohdana Pavlíková, j. h.). Co bylo na jevišti hrálo, každá rekvizita měla své opodstatnění. Jednou z výrazných hybatelů děje byla služebná Jacquelina v podání Magdy Schwarzové. Její vstupy do děje vždy přinesly vzruch a ohlasy hlediště. Myšlenkově nenáročná scénická anekdota má své místo v dramaturgii souboru. Nechce víc než pobavit – a to se jí se vkusem daří. /vm/ H / DS m ě s t a Z á b ř e h / NA S PR ÁV NÉ ADR E S E r ež i e Z d en ěk S t ej s k al / / 2 5 / 2 / 0 4

4\


/ /recenze//

Piknik bezdomovců z Filozofické fakulty M ! / Di v a d e l n í v ě d a F F M U / PI K NI K BE Z DO M O V C Ů r ež i e k ol ek t i v / / 2 6 / 2 / 0 4

Třetí ročník studentů divadelní vědy Masarykovy univerzity z Brna, předvedl ve čtvrtek dopoledne svůj školní projekt. Nazvali jej: Piknik bezdomovců. Šílená (šílená?) performance o všem a o ničem, o nikom a o všech, o těch nejpřirozenějších lidských nutnostech, jako je čůrání, spaní, jedení a potřeba se líbit. „Zdál se mi sen, že jsem strašně krásná …“ Smysl je nesmysl a v nesmyslu smysl hledáme, má to smysl? Herci zaplnili malou arénovou plochu z papíru, jejíž význam si můžeme prakticky vykládat jak chceme, např. jako nepoškozenou přírodu, která se ničí lidským zásahem, jako svět, který se mění, možná rozkládá, nebo prázdnou plochu, jež se plní informacemi…, já vlastně nevím, vnímání každého člověka je jiné a nejlepší je vidět na vlastní oči… a vlastníma ušima si proposlouchat ten newyorský džez… Když se naruší nějaká pravidelnost či struktura, vznikne chaos. Jde chaos pochopit a měl by vůbec chtěn být pochopen? Může být kromě toho, že je zajímavý, také krásný? Asi ano, že jo? Alespoň pro vnímatele, který tak úplně nestojí o řád za každou cenu. Bezdomovci, lidé na okraji společnosti, ale záleží na tom, v jakém tvaru společnost je a kde je tedy ten který okraj, na jakém místě jsme my, a který je tudíž pro nás ten okraj… bla, bla, no, abych se vrátila na začátek: lidé na okraji společnosti mohou vnímat určité skutečnosti (opravdu skutečné?), které jsou pro ostatní normální, jako vzácnost a zajímavost. I čůrání v parku. A slova můžeme rozkládat a skládat a přetvářet a hrát si s nimi, a vrátit se na začátek, zase zpátky, nahoru, okolo, dovnitř, ven… hle a máme slovo jiné, byť podobně znějící! Studenti si hráli a mají i hravého profesora, který jim hračky umí vyrobit. Nebojí se experimentu, nesmyslu, paradoxu… „nakonec nikdo přece netvrdí, že jsme normální, že jste normální, že jo“. /Marie Honzíková/

Sestra Defekace Prostor hry je rámcově určen samotným názvem díla Piknik bezdomovců a další ještě zásadnější informaci stran ukotvení hry v časoprostoru se už divákovi nedostane. Na scénu se dovleče a vtančí skupinka tvorů. Očividně lidských bytostí. Následkem mrzačících zranění takřka do důsledků zbavených socializace. Poslední věcí, která je drží (a to pouze fyzicky) spolu je, nepřekonatelný strach ze světa, a tedy i předpokládaná obdobná zkušenost (stojící za touto nedůvěrou ). Ve své hrůze a nejistotě je každý z nich sám bez pomoci. Jsou zbaveni vnitřní jistoty, samozřejmě krom jistoty nejistoty, jistoty nejhoršího... Na první pohled by se mohla dychtivá překotnost jejich projevů jevit jako dojemná snaha po získání blízkosti druhého a jeho útěchy, ale ve skutečnosti se všechny postavy (alespoň) utíkají ke snaze o návrat k odcizenému Já. Já, odcizenému zmechanizovanou společností jejímž jsou odpadem. Zápas o vlastní ego je procesován kulinářskými fantaziemi (sic!) jejichž důvod je, podobně jako v Sorokinově Boršči, lépe pochopitelný z hlediska destruované psychofyzické integrity, ve kterém nabírají úkony každodenní rutiny heroických rozměrů. A konzumace stravy (stejně tak Sestra defekace) je z těchto všedních činností snad nejvíce spojena s rozkoší. Podle staré pravdy našich kanibalů , že se stáváme tím, co pojídáme, atp. Kde možnost i této projekce chybí, stává se jediným útočištěm a způsobem svobodné existence proud jejich řeči. Proud řečí bez minulosti, souvislostí a adresáta. Řeč která jako útočiště a poslední způsob existence žije sama v sobě. Veškeré konflikty se tedy odehrávají pouze v jejím rámci. Jsou omezeny na slovní hříčky a různočtení (? různoslyšení ?). Ale postavy Pikniku jistě nejsou žádné stíny, na životě (i natolik (?) chimérickém) lpí. I přesto že je představován zločinností světa jejich izolace, poskytuje jim prostor nejen k nadšeni ale i k tanci Protože: je třeba vše vydržet. A to i v bodě, kde by beckettovští mrzáci volili konec, protože figurky pikniku, poučeni postmodernou, vědí, že nic včetně konce nemá cenu, ale vše může mít smysl. Protože: jsem sice mrtvola, ale nikdo mi nevezme sny a gráciil! /Václav Vomáčka/

5\


//paleontologie & politika//

Nahota v divadle = skandál? /Marie Honzíková/ V poslední době se v divadlech často objevuje zajímavý fenomén, a to nahota na jevišti. Ještě zajímavější na celé věci je, že je to nahota ponejvíce mužská, která, ne že by byla někdy vyloženě tabuizovaná, ale prostě se z nějakého důvodu téměř vůbec v kulturním spektru neobjevovala (možná proto, že určité rozdělení rolí přisuzovalo ženám tu estetickou a mužům spíše racionální, praktickou, rozumovou… asi by se o tom daly vést dlouhé debaty s milionem různých argumentů). Ani jsem však nemusela příliš pátrat v paměti, abych si nevzpomněla na Jana Třísku jako krále Leara ještě ve dvojici s Jiřím Langmajerem, Tomáše Matonohu v inscenaci brněnského HaDivadla Faust (Faust je mrtvý), Karla Dobrého v celkem čerstvém představení Kanibalové v divadle Na Zábradlí (konkrétně při tomto představení je v hledišti silná převaha žen bez ohledu na věk) nebo celý divadelní soubor Bílé Divadlo s jejich nejznámější inscenací Lyžaři. Otázkou zůstává, zda je vždy přeci jen stále ještě poněkud šokující naprosté obnažení těla ve hře důležité, anebo použité jen pro laciný šokující efekt, který prostě vychází. Zrovinka u hradních slavností shakespearovských totiž první informace, která z představení Krále Leara unikla mezi lid, byla právě ta, že Tříska i Langmajer hrají v Adamově rouše. Ubylo by návštěvníků, kdyby tak nehráli? Mělo by se s nahotou šetřit, aby stále byla vzácnou, a tedy šokující, přestože je to vlastně ta nejpřirozenější věc, a tedy by neměl existovat důvod se nad tímto fenoménem pozastavovat? Pokud se bude tento trend dál rozvíjet, pak pro nás jednou bude třeba nejvíce šokujícím představení, ve kterém budou herci zahaleni v šatu od hlavy až k patě.

Pozn.: Z historie amatérského divadla je třeba vzpomenout na jedinečný estetický zážitek z nahého mužského těla herce Solóna v pozici Diskobola v inscenaci Odyssea slavného brněnského Divadelního Studia Josefa Skřivánka.

6\


//divadelní kukátko//

Kultura bez dinosaurů? /Marie Honzíková/ Na začátku prosince přijel do Prahy specialista na kulturní politiku velkých měst, Skot Robert Palmer (55), aby jako jediný zahraniční host vystoupil v otevřené diskusi Stát – město – kultura o financování umění, pořádané v pražském Divadle Archa.Přítomní se, kromě jiného, také zaměřili na otázku budoucnosti české kultury po vstupu do Evropské unie. Nezávislý evropský konzultant Robert Palmer, zasloužil se například o to, že město Glasgow bylo začleněno mezi centra mezinárodního kulturního dění, za což byl ověnčen několika oceněními, spolupracoval na moderní kulturní politice Barcelony, Lisabonu, Antverp, Kodaně, Stockholmu, Bruselu, Hongkongu a mnoha dalších. V roce 1998 se stal generálním ředitelem projektu Brusel 2000 pro revitalizaci Bruselu. Palmer se v Praze vyjádřil k mnoha aktuálním problémům, zejména k problému financování uměleckých projektů, jaká by měla být kritéria hodnocení pro přidělení dotací. Zhodnotil ale také téma co to vůbec česká kultura je, jak s ní lze pracovat a postupovat při jejím oživování. Sázíme podle něj příliš na naši velmi silnou historickou tradici a výjimečnost dějinného a kulturního vývoje, máme tendence zůstávat co nejoriginálnějšími a tudíž co nejuzavřenějšími. Klíčové podle Palmera je, začít podporovat kreativitu, inovaci a rozvíjení nových uměleckých druhů, které ještě nejsou populární. Pro ně by přece měly být určeny veřejné finanční zdroje, nikoliv pro komerční stereotyp v podobě kultury zamířené pouze na turisty. Je třeba se také zčásti oprostit od historické tradice a učinit tak z Prahy a z celé České republiky, vůbec průraznější součást evropské kultury. Vstupem do Evropské unie bude země více otevřená, a tedy i více zranitelná. Otevře se dalším strategiím, bude třeba aby bojovala za ty české priority, které budou hodny přežití. Palmer je velkým zastáncem moderních pohledů, nebojí se potlačení silných historických vazeb a uvedení historie do nových souvislostí. Podle něho je potřeba vyvinout novou metodologii – tzv. kulturní maping a kulturní plánování – a mapovat nové formy umění v malých klubech, stejně jako to, co se děje v opeře. Do tohoto plánování se musí zahrnout politici i obyčejní lidé a jasný plán pak bude bez problémů implementován do kulturního systému. Ten plán však zatím bohužel chybí. Důležité je jasně definovat rozdíly mezi komerční – nekomerční, institucionální – nezávislý. Palmer by jako první zničil stereotyp, což se může stát vlivem mladých umělců, lidí, kteří současný status quo odmítají a kteří budou schopni vést změnu. Zastaralé organizace se totiž stávají dinosaury v kulturní komunitě svého státu, mají finanční problémy, nejsou v kontaktu s lidmi, pro něž své umění vlastně dělají. Česká kultura musí být podporována z veřejných zdrojů a nesmí se ztratit, ale je na příští generaci, aby od sebe odstrčila historii, která ji už nebude zajímat, která je irelevantní. Palmer srovnává kulturu s ekologií, které před dvaceti lety také ještě nebyla věnována dostatečná pozornost politiků a teď už je situace zcela jiná. Věří, že kultura se stane takovou příští ekologií, kdy lidé pochopí, že to není jen chudinka sedící v koutě s málo penězi, nebo naopak královna, která tady samozřejmě vždycky bude, protože je to historická danost. Bylo by potřeba asi více diskusí s lidmi s podobnými názory, aby se otevřely oči nejen těm, kteří mají moc nad kulturou v podobě peněz, ale aby se otevřely oči i nám, „obyčejným smrtelníkům“, protože impuls ke změně musí vyjít zřejmě právě od nás. Jak moc je změna, inovace, modernizace, revoluce(!) zkostnatělého kulturního systému nutná, si musí posoudit každý jednotlivec sám. \\

7\


//přehlídkový vzdělávací program//

Kanada, a ne hokej? /Martin Pšenička/ V roce 1922 píše jeden z kanadských historiků umění: „V divadelním světě jsme – a obávám se, že nejen v divadelním – provincií New Yorku. Kanadské drama je v současnosti reprezentováno ne více než dvanácti nebo patnácti hrami.” Daný stav se během 20. století výrazně proměnil, a to i přesto, že se Kanada ne zcela odpoutala od amerického vlivu. Stručně řečeno: v hledání kanadské divadelní identity paradoxně napomohl odliv společenské poptávky po divadlu jako masové zábavě způsobený nástupem filmu a později televize. Američané (a částečně Britové)‚ okupující‘ do počátku minulého století kanadský divadelní trh přesunuli své (ekonomické) zájmy jinam a uvolnili tak místo ryze kanadskému divadlu. Cesta kanadského dramatu i nadále zůstávala složitá, neboť divadla, v obavě neúspěchu, i dále otáčela svou dramaturgickou pozornost za hranice. Rozvoji kanadského dramatu mocně sloužil rozhlas, který byl do 50. let „kanadským národním divadlem“ (poté televize). Vedle nastupujících dramatiků dal šanci i budoucím divadelníkům. Zde začal i George Ryga, jehož Utrpení Rity Joe (přeloženo do češtiny v roku 1967) – hra o znásilňování ‚indiánské‘ kultury kulturou ‚bílou‘ – je považována za základ moderního kanadského dramatu. Rok 1967, který je pro kanadskou dramatiku zlomový, přináší i další stěžejní kanadské hry. Štěstěna a lidé Johna Herberta z prostředí nápravného ústavu pro nezletilé ostře rozevírá problémy homosexuality, šikanování a sexuálního zneužívání a Reaneyho Barvy v temnotě jsou závažným příspěvkem dětskému divadlu. Dalším důležitým momentem pro tvorbu kanadského dramatu bylo nastartování hnutí alternativních divadel v 70. letech. Z dramatiků spolupracujících s novými divadly se objevují David Freeman se hrou o postižených Mrzáci (1971), nebo George Walker se Zastrozzi (1977), dramatem kombinujícím vážnost s komikou, film s gotickým melodramatem a tragédií pomsty. Světový ohlas získal frankofonní dramatik Michele Tremblay, jehož Hossana (1971) je nejen studií o postavení homosexuálního transvestity, ale o postavení menšin jako takových. Tremblayho světové slávy dosáhl též Brad Fraser, jehož hra o samotě, lásce, odcizení a konci člověka Neidentifikovatelné lidské ostatky a pravá podstata lásky (1989) se objevila i v Čechách. Neopomenutelným hlasem kanadského dramatu je Thomson Highway, dramatik pocházející z ‚indiánského‘ kmene Cree. Tématem hry Sestry (1987), v níž vystupuje mytologická postava Nanabush (rarach), je střet původní (‚indiánské‘) kultury s kulturou koloniální. Silné zastoupení mají v kanadském dramatu ženy, z nichž bych zmínil Ann Marie MacDonald a její Dobrou noc Desdemono (Dobré ráno Julie) (1988), jenž je pozoruhodným zpracováním Shakespearova odkazu. Kanadské drama se od roku 1922 proměnilo a je životaschopným organismem, které si žádá pozornost. FV. \\ /Martin Pšenička exklusivně pro Zpravodaj!/ Mgr. Martin Pšenička vystudoval obor Divadelní věda na FF MU. Zde v současnosti rovněž přednáší.

/

8\


//do divadla//

HaDivadlo v Brně Urs Widmer: Top Dogs Překlad Jitka Jílková a Roman Olekšák, režie Jiří Pokorný, hudba Mario Buzzi HaDivadlo, česká premiéra 8. 11. 2002 Mrazivou grotesku pocházející z pera švýcarského současného dramatika Urse Widmera nastudovalo HaDivadlo pod vedením režiséra Jiřího Pokorného a více než velmi úspěšně se představení začlenilo do konkurence jiných her současných světových autorů, které jsou na repertoáru HaDivadla, jako např.Faust (Faust je mrtvý) od Marka Ravenhilla či Baletky od Astrid Saalbachové. Top Dogs jsou špičkoví manažeři, kteří dostali výpověď z práce, a proto se ocitli ve firmě, která jim má formou terapie odstranit veškerá traumata, napáchaná nenadálým vyhozením ze zaměstnání, vylepšit profil, vylepšit image, vylepšit schopnost komunikace, zkrátka vylepšit co se dá, aby se mohli směle vrhnout do svého nového džobu. Hra nás přivádí do prostředí byznysu, ve kterém není čas na city, protože vlastně není čas na nic jiného než na práci, do prostředí, ve kterém je nutné předstírat, že jste tvrdí a chladnokrevní obchodníci, abyste si udrželi svou pozici, do prostředí, ve kterém čas jsou peníze a lidé, co chtějí být úspěšní, musí mít ostré lokty, “cool byznys slovník“, tu správnou kravatu, … Hra je napsána pro osm herců. Hlavní hrdina není jasně vymezen, jednotliví protagonisté se střídají ve vůdčích rolích. Postupně se tak seznámíme s každým jednotlivcem a s jeho traumatem, způsobeným výpovědí z práce. V představení je velmi důležitá propracovanost pohybové a zvukové složky, které hře dodávají zajímavou atmosféru. Inscenace je proložena skvělými pohybovými kreacemi herců, lze vidět jak tanec, tak prvky bojového umění. Hudbu ušil na míru představení Mario Buzzi, a z úst protagonistů zazní nejrůznější rytmy, popěvky a melodie od Queenů až po Hanu Zagorovou, jejíž píseň Maluj zase obrázky jen podtrhuje absurditu světa, ve kterém se však Top Dogs cítí jako ryby ve vodě. Inscenace Top Dogs se stále těší výjimečnému diváckému úspěchu i pozitivním ohlasům kritiků, byla třikrát nominována na hru roku Divadelních novin a v roce 2003 byla uvedena na Divadelním festivalu německého jazyka v Praze, kde získala cenu Max. Při sledování Top Dogs, hry o workoholismu, o fanatismu úspěchu a kariéry, běhá diváku mráz po zádech a má hned chuť začít žít o trochu alternativnější a pomalejší život. Je to výjimečné představení s výbornými hereckými výkony, které rozhodně stojí za shlédnutí. /mh/

9\


//recenze//

Romance pro křídlovku aneb Jsem k zbláznění živý… H / D S H an á – Di v a d l o b e z s t ř e c h y / R O M ANC E PR O K Ř Í DL O V K U r ež i e D ag m ar M u s i l ová / / 2 6 / 2 / 0 4

Třetí hobblíkovské představení vyvolalo vlnu bouřlivé diskuse, ze které vzešla otázka po etice na divadelních festivalech. Debatovalo se o tom, zda tvůrčí tým správně vystihl nebo nevystihl téma hry. K radosti poroty, se vyjádřili k problému i ostatní soubory, zvláště soubor Divadla Pária, jejíž výstup se dotkl zejména přecitlivělých redaktorek. Podle zástupkyně vyškovského spolku byla kritika jejich inscenace přijata jako přínos. Je mi líto, že tím vzniklo nedorozumění. Na druhou stranu jsme si alespoň zajímavě pohovořili o morálce na divadelních festivalech. Divadelní soubor Haná vystoupil s lyrickou skladbou Romance pro křídlovku, v nastudování režisérky Dagmar Musilové, která se k velké lítosti herců a nakonec i účastníků diskusního semináře, nemohla dostavit do Hodonína. Představení poskládané ze za sebou řazených obrazů ze života mladého Vojtěcha, nadchlo nejen porotu, ale i většinu diváků. Krásný text vznášející se, za tesklivých tónů trubky nad hledištěm, pronikal do našich duší s takovou sílou, až se tajil dech. Pomalu plynoucí děj, prokládaný promluvami básníka, dospělého Vojtěcha (Lukáš Tvrďoch), který v konfrontaci se sebou samým v mládí, popisoval bolest způsobenou láskou, strach a nerozhodnost, chvílemi možná postrádal větší dynamičnost, ale jinak bych mu nic nevytkla. Postavy Terky, patnáctileté dívky od kolotočů, se s elegancí zmocnila Petra Šarhanová. Jednoduchá scéna s postelí, věšákem, stolem se židlemi a umyvadlem, byla umocněna hrou se světlem, jež v různých podobách oddělovalo jednotlivé sekvence. Zejména bych chtěla ocenit nápadité a náznakové ztvárnění kolotoče, jenž hereckou akcí Terky získal na reálnosti. Zatím nejvážnější hra festivalu sklidila zaslouženě velký aplaus, co tedy víc říct? Jen tak dál. /jh/

10\


//recenze+//

3 × P aneb Poetické pohlazení pohádkou Opět se v rámci MUMRAJE prezentovalo autorské divadlo. Michaela Vymazalová napsala pro soubor “FČAS“ boskovické ZUŠky scénář na motivy ruských pohádek. Dala svému zdařilému dílku, místy veršovanému, název O stříbrném talířku a šťavnatém jablíčku. Autorka hru také režírovala, navrhla scénu i kostýmy. Výsledkem byla poetická scénická podívaná o hodné a nenáročné Máši, jejich dvou náročných, marnivých a zlých sestrách, hodném tatínkovi i spravedlivém carovi. Sujet ne nepodobný Dvanácti měsíčkům Boženy Němcové. Inscenátorka zvolila z části stylizovaný tvar představení, v němž se vedle výrazně výtvarných a pantomimických scén (přijetí u cara) pracuje významně se stínohrou. Kladem představení je zvláštní čistota užitých scénických prostředků i jevištní řeči. Bylo zřejmé, že na ni režisérka skutečně dbá. V následné besedě se souborem bylo hodnotitelovi naznačeno, kterým směrem by se další práce na inscenaci mohla vyvíjet. Pohádka byla i pro přítomnou mládež, zvyklou spíše na drsné televizní produkce, skutečným pohlazením po duši. Zejména také díky vhodně zvolenému hudebnímu doprovodu, vyluzovanému nástroji, které jsou dětskému divákovi, jemuž je dílko především určeno, důvěrně známé. /Václav Müller/ M ! / ” F Č A S ” / O STŘÍ BRNÉM TALÍ ŘKU A ŠŤAVNATÉM J ABLÍ ČKU r eži e Mi chael a Vym azal ová / / 26 / 2 / 04

11\


//ti co nepřijeli//

ÚstaF uvádí Píseň písní Divadelní spolek ÚstaF vznikl v roce 1997 na Gymnáziu v Brně – Komíně. Již od svého počátku se snaží navazovat na tradici meziválečného avantgardního divadla – konkrétně na princip voicebandu E. F. Buriana. Soubor se nepouští do rekonstrukcí dobových inscenací – naopak se tyto netradiční divadelní principy pokouší rozvíjet dál a vytvářet vlastní pojetí tohoto hraničního fenoménu. Členové souboru vedeni Zdeňkem Šturmou se do boje s voicebandem pouští již mnohou sezónu. O tom, že se jim daří, svědčí i účasti na celostátních festivalech Šrámkův Písek, Šrámkova Sobotka, Wolkerův Prostějov či Jiráskův Hronov – na svých cestách hostovali i ve slovenské Bratislavě, otevírali mezinárodní festival Next wave v Praze, Letní filmovou školu v Uherském Hradišti – a všude nutí publikum propadnout svérázné scénické poetice již neburianovského, ale jejich voicebandu. V minulé sezóně vydali své první CD. A stále postupují dál. V tomto invenčním prostředí v současnosti dozrává jejich další projekt. Podle slov dramaturga zatím nejrozsáhlejší a nejodvážnější. Je jím zinscenování jediné starozákonní sbírky erotické poezie – knihy Píseň písní. Soubor se vrhá do vod, jejichž hloubky zatím bezezbytku nemá prozkoumány. Ke sborové recitaci přibyl sborový zpěv, výstupy sólistů, vše je provázeno scénickým děním, světlem a stínem, hudebními nástroji tradičními i vlastními. Došlo i k posunu dramaturgickému. Namísto lehkých hravých témat Žáčkovy poezie vzniká ucelený scénický tvar z milostné poezie, divadlo slova, emocí, pohybu, zvuku i světla. Zatím Šalamounova píseň zaznamenala postup na krajské kolo Wolkerova Prostějova 2004. Podle hnutí dada lze inscenovat i jízdní řád. Nechejme se tedy překvapit, čím se soubor inspiruje v budoucnu. /ÚstaF/ //redakce// Peter Jakuš / šéfredaktor, Marie Honzíková, Judita Hoffmanová, Barbora Šulcová, Václav Vomáčka // grafika & sazba Martin Maryška // tisk Denisa Plášková, Míša Herzánová

www.divadlo.cz/mumraj

12\


Je destrukce pozitivem?

Recommend Documents