Tehdy zpíval Mojžíš a synové Izraele Hospodinu tuto píseň. Vyznávali: "Hospodinu chci zpívat, neboť se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem. Hospodin je má záštita a píseň, stal se mou spásou. On je můj Bůh, a já ho velebím, Bůh mého otce, a já ho vyvyšuji. Hospodin je bojovný rek; Hospodin je jeho jméno. (2M 15,1-3.) První část 15. kapitoly 2. knihy Mojžíšovy, kterou máme před sebou, začíná písní o Hospodinově vítězství. Několik úvodních slov jsme si k této písni už pověděli. Než ji budeme číst dále, pojďme se spolu s naším učitelem ještě jednou zamyslet nad celou událostí přechodu Rákosového moře. Zástup Izraelců na břehu Rákosového moře radostně zpívá vítěznou píseň. Není to ještě tak dávno, co na opačném břehu téhož moře plakal a naříkal a chtěl se vrátit zpátky do otroctví. Což nebylo v Egyptě dost hrobů, že jsi nás odvedl, abychom zemřeli na poušti? (2M 14,11) Izrael prodělal přechodem Rákosového moře hlubokou změnu. měla podstatný význam pro ně, má podstatný význam i pro nás. Pamatujme, co napsal apoštol Pavel ve svém prvním listu Korintským: To, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků. (1K 10,11.) Co bylo na této události tak závažného? Pojďme se ještě jednou podívat do 10. kapitoly 1. epištoly Korintským. Tam nás Vernon McGee upozorňuje na tato slova: Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem (1K 10,1-2.) Jak byli tito Izraelci spojeni křtem s Mojžíšem? Byli společně pokřtěni? Ano, spojil je společný křest. Nemohl to ale být křest vodou, vždyť mořem prošli suchou nohou! S vodou přišli do styku pouze Egypťané! Co to tedy znamená, že byli pokřtěni v oblaku a v moři? Podle Vernona McGee tehdy šlo o ztotožnění. Prvním smyslem křtu je ztotožnění. Obřadem křtu je křest vodou a náš učitel jej považuje za velmi důležitý. Přivádí nás ke skutečnému, podstatnému křtu, kdy jsme Duchem svatým ztotožněni s Kristem a vekřtěni v Krista. Jak byli tehdy Izraelci vekřtěni v Mojžíše? Prošli cestu od nářku na jedné straně moře k písni na straně druhé. Byli Mojžíšovým prostřednictvím zachráněni. Tak nastalo ono ztotožnění. Izraelští věřili, a proto prošli Rudým mořem jako po suché zemi, ale když se o to pokusili Egypťané, pohltily je vlny. (Žd 11,29.) Tato slova listu Židům nám ukazují na způsob ztotožnění, na prostředek onoho vekřtění v Mojžíše. Izraelci prošli mořem díky své víře. Jejich víra byla tehdy velmi chabá, zdá se, že jediný, kdo opravdu pevně věřil, byl Mojžíš, ale Hospodin se nad nimi smiloval. Pán Bůh se nad námi nesmilovává tím víc, čím je naše víra silnější. Ne. Jeho milost vyrůstá z velikosti jeho lásky. Proto i ten, kdo všelijak pochybuje, může Pánu Bohu důvěřovat. To, co se stalo v příběhu přechodu Rákosového moře, souvisí s dílem Pána Ježíše Krista. Jestliže důvěřujeme Pánu Ježíši tak, jak
tehdy důvěřovali Izraelci Mojžíšovi, stane se pro nás tím jediným, kdo nás může vyvést z egyptské temnoty tohoto světa. Provede nás Rákosovým mořem. Přivede nás na místo, kde můžeme pozvednout své hlasy k jásavé písni vítězství. Ve 12. kapitole 1. listu do Korintu je napsáno: Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. (1K 12,13.) Duch svatý je tím, kdo nás spojuje v jednotu s Pánem Ježíšem Kristem. Překonává tak v jistém ohledu hranici mezi Stvořitelem a stvořením. To je něco, co skutečně přesahuje lidskou představivost, ale Bible to potvrzuje: Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů (1K 12,27.). Než budeme pokračovat ve čtení Mojžíšovy vítězné písně, upozorněme se na jednu její charakteristiku. Je to píseň válečná, není to zpěv o pokoji. V dnešní době se o pokoji mnoho mluví. Vlády mnoha států o pokoj usilují, nebo to alespoň tak říkají. Snažit se o mír je moderní. Mojžíš ale představuje Hospodina jako muže boje. Možná řeknete: To je Starý Zákon, to už tak neplatí. Pozor na nerozvážná slova! Podívejme se do knihy Zjevení, která mluví o budoucnosti, nikoli o věcech starých. Její 19. kapitola ( a nejen ona) nám přestavuje tuhé boje závěru času. Říká: A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě. Jeho oči plamen ohně a na hlavě množství královských korun; jeho jméno je napsáno a nezná je nikdo než on sám. Má na sobě plášť zbrocený krví a jeho jméno je Slovo Boží. Za ním nebeská vojska na bílých koních, oblečená do bělostného čistého kmentu. Z jeho úst vychází ostrý meč, aby jím pobíjel národy; bude je pást železnou berlou. On bude tlačit lis plný vína trestajícího hněvu Boha všemohoucího. Na plášti a na boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů. (Zj 19,11-1.6.) A viděl jsem dravou šelmu a krále země i jejich vojska shromážděná, aby vytrhli do boje proti jezdci a proti jeho vojsku. Ale šelma byla zajata a s ní i falešný prorok, který k její cti činil zázračná znamení a svedl jimi ty, kdo přijali cejch šelmy a klekali před jejím obrazem. Za živa byli šelma a její prorok hozeni do ohnivého jezera hořícího sírou. Ostatní byli pobiti mečem vycházejícím z úst jezdce. A všichni ptáci se nasytili jejich těly. (Zj 19,19-21.) Obrazy apokalyptických hrůz, ale nezapomínejme, že i sám Pán Ježíš upozorňoval své přátele: Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. (Mt 10,34.) Bylo by krásné žít na zemi v pokoji a míru. Tuto možnost už lidé svou pýchou a neposlušností pohřbili. Když ale Pán Ježíš mluvil o meči, mluvil o svém druhém příchodu na tuto zem. On skutečně přijde jako dárce pokoje. Teď ještě žijeme v dobách válek a utrpení, ale naděje na pokojnou budoucnost je pevnou nadějí Božího lidu. Od vysvobození při přechodu Rákosového moře až do současných dnů.
Vraťme se zpátky k textu Mojžíšovy písně. Básnickými obrazy je tu popisována celá událost přechodu Rákosového moře a z ní vyplývající oslava Hospodina: Vozy faraónovy i jeho vojsko svrhl v moře, v moři Rákosovém utonul výkvět jeho vozatajstva. Tůně propastné je zavalily, klesli do hlubin jak kámen. Tvá pravice, Hospodine, velkolepá v síle, tvá pravice Hospodine, zdrtí nepřítele. Nesmírně vyvýšen rozmetáš útočníky, vysíláš své rozhorlení, jako oheň strniště je pozře. Dechem tvého chřípí počaly se kupit vody, příboje zůstaly stát jako hráze, sesedly se tůně propastné v klín moře. Nepřítel si řekl: »Pustím se za nimi, doženu je, rozdělím kořist, ukojím jimi svou duši, meč vytasím, podrobí si je má ruka.« Zadul jsi svým dechem a moře je zavalilo, potopili se jak olovo v nesmírných vodách. (2M 15,4-10.) Izraelci oslavují své vysvobození. Egypt a Egypťané jim zástupně představují bezbožný svět, otroctví, jejich bezmoc a beznaději. Byli zachráněni, podivuhodným Božím zásahem byli vysvobozeni. Z této skutečnosti tryská jejich jásavá píseň. Izrael byli vytrženi z pohanské země, z moci bohů Egypta. Byli svědky ran, kterými Hospodin stíhal egyptskou zemi. Viděli, jak bezmocné byly egyptské modly tváří v tvář živému Bohu Izraele. Nyní byli svědky i Hospodinova vítězství nad egyptskou armádou. Izraelský lid se raduje z vyvýšenosti svého Boha: Kdo je mezi bohy jako ty, Hospodine? Kdo je jako ty, tak velkolepý ve svatosti, hrozný v chvályhodných skutcích, konající divy? Vztáhl jsi pravici a země je pohltila. Svým milosrdenstvím jsi vedl tento lid, který jsi vykoupil, provázel jsi jej svou mocí ke své svaté nivě. (2M 15,11-13.) Izrael nekončí svou oslavnou píseň u samotné události přechodu moře. Dívá se i dál, mluví o Božím doprovodu při putování pouští až do Zaslíbené země. S tím souvisí i proklamace Boží vyvýšenosti nad pohanskými národy, se kterými se Izrael při svém putování setká: Uslyšely o tom národy a zmocnil se jich neklid, bolest sevřela obyvatele Pelišteje. Tehdy se zhrozili edómští pohlaváři, moábské vůdce zachvátilo chvění, všichni obyvatelé Kenaanu propadli zmatku. Padla na ně hrůza a strach; pro velikost tvé paže zmlknou jako kámen, dokud, Hospodine, neprojde tvůj lid, dokud neprojde ten lid, který sis získal. Přivedeš a zasadíš je na hoře svého dědictví, kde jsi, Hospodine, připravil své sídlo k přebývání, kde tvé ruce, Panovníku, svatyni si přichystaly. Hospodin kraluje navěky a navždy." (2M 15,14-18.) Ke konci Mojžíšovy vítězné písně se zpěvák znovu vrací k události přechodu Rákosového moře. V plném závěru se dozvídáme něco o tom, jak byla tato píseň zpívána. Když totiž faraónovi koně s jeho vozy a jízdou vešli do moře, Hospodin na ně obrátil mořské vody. Ale Izraelci šli po suchu prostředkem moře. Tu vzala prorokyně Mirjam, sestra Áronova, do ruky bubínek a všechny ženy vyšly za ní s bubínky v tanečním reji. A Mirjam střídavě s muži prozpěvovala: "Zpívejte Hospodinu, neboť se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem." (2M 15,19.)
Ve zpěvu se střídal zpěv žen a mužů. Zdá se, že se tato píseň stala součástí izraelské bohoslužby. Je dobře, když národ nezapomíná na Boží činy, kterých byl svědkem. Je dobře, když se z lidské paměti neztrácí vděčnost. Izrael prožil záchranu, přijal vysvobození z Boží ruky. Naplnila jej vděčnost, která dala vytrysknout radostné a vděčné písni. Uvědomil si, že je Božím vlastnictvím, lidem, který Hospodin vysvobodil. Řekli byste si, že teď se z Izraele stal lid už navždy pevně důvěřující svému Bohu. Na vlastní oči viděli Boží zásah. Teď už snad nikdy nemohli pochybovat o Boží přízni a schopnosti pomoci. Lidská paměť je ale krátká a nespolehlivá. čas leccos promění. Na břehu moře navíc nebylo možno zůstat. Mojžíš vedl Izraele od Rákosového moře dál. Vyšli na poušť Šúr a táhli pouští po tři dny, aniž narazili na vodu. (2M 15,22.) Jeden by si myslel, že Pán Bůh potáhne s nimi a že se tedy nemohou dostat do žádných potíží. Naivní lidská představa. Pán Bůh byl s nimi, stál při nich ve dne ve sloupu oblaku, v noci ve sloupu ohně, nevzdálil se od nich ani na okamžik. Přesto zástup poutníků po tři dny nenarazí na žádnou vodu. Za nimi zůstal Egypt, země hojnosti. Tam bylo vody všude dost. Teď, po přechodu moře, se Izrael najednou octl uprostřed potíží. Egyptské vodní nádrže jsou daleko a tady nikde ani kapka vody. Náš učitel upozorňuje, že takovou zkušenost udělá každý duchovně nově narozený křesťan. Když odevzdá svůj život Pánu Ježíši a přijme z jeho ruky odpuštění hříchů a spasení, otevřou se mu oči pro hodnoty věcí kolem něho. Najednou zjišťuje, že mu egyptské nádrže nemají co nabídnout, že ho neuspokojují. Nastává období duchovní žízně. Je to přesně ten pocit, o kterém mluví apoštol Pavel ve svém listu křesťanům ve městě Filipis: Cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. (Fp 3,7-8a.). Uprostřed této prázdnoty, kdy mu v rukou nezůstalo už vůbec nic, objevuje Pavel velikou žízeň, velikou touhu, která ho naplní. Píše: Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista - spravedlností z Boha založenou na víře, abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Beru na sebe podobu jeho smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání. (Fp 3,8b-11.) To je zkušenost, kterou po svém vysvobození udělá snad každé Boží dítě. Udělal ji i Vernon McGee. Vzpomíná na dobu, kdy ho Pán Bůh povolával do kazatelské služby. Připravoval se na teologické studium, ale ještě pracoval v bance. Patřil do skupiny veselých přátel, kteří se věnovali tanci a zábavám. Byl v té době dokonce vedoucím jakési taneční skupiny. Odevzdal svůj život Pánu Ježíši, ale nechtěl svůj život měnit příliš náhle. Počítal spíše s pozvolnou změnou. Ten večer se ještě rozhodl jít na taneční zábavu. Nechtěl už tančit, jen tak stát někde v koutku a pozorovat společnost. Alespoň tucetkrát mu nabídli skleničku, ale pokaždé odmítl. Pak
narazil na spolupracovníka z banky, který ho neměl ani trochu rád. Vernon McGee ho předběhl ve služebním postupu a to mu tento člověk nemohl zapomenout. Teď stál proti našemu učiteli, ukazoval rukou dokola a říkal: "Krásné místo pro kazatele, že?" Vyslovoval to velmi uštěpačně. Náš učitel mu musel dát za pravdu. Jako spráskaný pes sestoupil po schodech a vyšel na ulici. Tlumeně za sebou slyšel hru orchestru. Skoro se otočil a šel zpátky. Chtěl se otočit a jít zpátky a říct všem tam v sále: "Podívejte, já jsem tady, já tady zůstanu s vámi!" Díky Bohu to neudělal. Přijmout z Boží ruky dar spasení, to vždycky znamená cesto do pouště. Poznáte, co to znamená žízeň. Egyptské nádrže vám už nepomohou. Budete hledat pramenitou, živou vodu a nebudete vědět, kde ji najít. Náš učitel tehdy ještě Bibli mnoho neznal, ale brzy pak našel v Janově evangeliu verš, který ho potěšil a který mu pomohl: V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: "Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! (J 7,37.) Kdokoliv žízní, ať přijde. Ať přijde a pije. Kristovy zdroje se nikdy nevyčerpají.
