To budeme muset někam zapsat Příběhy lanškrounských turistů

To budeme muset někam zapsat… Příběhy lanškrounských turistů

„TO BUDEME MUSET NĚKAM ZAPSAT!“ prohlásil na večeři v Pelhřimově Mirek Vosátka těsně před tím, než se situace docela obrátila… Když jsme na jaře dávali dohromady knížku o jubilující Lanškrounské KOPĚ, ukázalo se, že mezi turisty se během jejich letité historie odehrávala spousta legrácek, srandiček i opravdu drsných kanadských vtipů. Turisté při svých fyzicky i psychicky často mimořádně těžkých cestách museli být maximálně odolní, a to se promítlo i do jejich humoru. Snášet takový humor vyžadovalo často taky maximální odolnost. Bylo to lákavé téma. A tak jsme se koncem října 2008 sešli v Pizzerii MAZINO u kruhové křižovatky. Hlavní slovo měl pan Miroslav Urban, doplňovala paní Jiřina Vosátková, s myšlenkami se během příštích dnů připojovali i další. Míra Urban: „Tak poraďte, co zase komu vyvedeme?“

VĚTŠINA NÁSLEDUJÍCÍCH PŘÍBĚHŮ se odehrávala za socialismu. Tenkrát bylo na turistiku a další hrátky hodně času. Už ve čtvrtek jsme vždycky vymýšleli, kam vyrazíme, a podrobnosti toho, co tam zase budeme provádět. Býval to většinou zájezd, prostřednictvím ROH – tehdejších odborů – jsme mohli dostat autobus. Zadarmo. TESLÁCKÝ ODBORÁŘSKÝ AUTOBUS se dal lehce zajistit, jeden čas měla TESLA dokonce autobusy dva. My turisti jsme byli rozptýlení mezi několik odborářských dílenských výborů, tak se jednou objednávalo přes „Plyšan“ (strojírnu TESLY), jindy přes zkušebnu nebo přes odbory na „Skleňáku“ (nový závod TESLY). Bývala ovšem od odborů taková podmínka, že si cestou uděláme návštěvu („exkurzi“) nějaké fabriky. Takže, když jsme například jeli do Tater přes Rožnov, tak jsme se tam podívali oknem z jedoucího autobusu na nějakou místní textilku, tím jsme slib splnili, a už jsme byli v Tatrách a začínaly zážitky. NAPŘÍKLAD V ROHÁČÍCH – tam jsme pro změnu jezdili mikrobusem a auty, dohromady tak 14 až 20 lidí. Ubytování jsme měli v chatě „Pod návrším“ v obci Bobrovec pod Sivým vrchem. Míra Rak nám vezl „batožinu“, my šli pěšky. Jednou jsme dokonce tam navrch nesli sud piva.

1

Chata Pod návrším.

Míra Urban nese nahoru na chatu soudek s pivem, vedle jde Bohouš Šilar.

Začalo to tím, že „batožina“ byla složená u Vosátků v garáži a já ji nakládal s lidmi do auta. Když jsme přijeli k Bobrovce, Faltovi zjistili, že jejich batoh zůstal v garáži. Byli jsme tam týden, oni – celá rodina – neměli oblečení. Byl problém sehnat náhradní, ale zvládli jsme to. Tonda Falta byl velký chlap, často mu praskaly trenýrky, vypůjčené od menšího Míry Vosátky. Ten to zvládal: „Buď rád, že nějaké máš!“. K sudu piva jsme taky měli vzít pumpu, ale ta zůstala dole ve vozidle. Našli jsme v chatě vaničku, napustili sud piva do vaničky a pěnu jsme si vyráběli kvedlačkou.

2

Na Roháčích děláme karneval a navlékli jsme na sebe všecko, co jsme kde našli.

Karneval v Roháčích ještě jednou: Míra a Jiřina Vosátkovi ochutnávají klobásky.

CHODILI JSME NA TŮRY. Jednou jsme šli chlapi (Míra Vosátka, já, Zdeněk Vykydal, Vláďa Chládek, Moravák Jarda Havlín, Pepa Burša a Pepa Minář) na tři dny a došli jsme až do Oravice. Míra znal zkratku, tak jsme došli do té Oravice a špekulovali, kde spát. Míra, že v předsíňce restaurace. Seděli jsme na terase a pili pivo. Všimnul jsem si kolemjdoucího strejdy: „Strýcu, nemáš pro moje kosti nějakou postel?“ „Pojď se mnou.“ V jedné místnosti měl několik postelí. Ani se neptal, kdo jsme a dal mi klíče. Vrátil jsem se do restaurace a začal machrovat, že se mi předchozí noc zdálo, že dnes budu spát v posteli. Dopili jsme a vyrazili s Mírou. Já šel s klíči. Vstoupil jsem do chalupy a „Vyzkoušíme klíče, jestli některý náhodou nepasuje.“ Můj klíč pasoval. „Tohle je moje chalupa, vám jsem to nechtěl předem říkat.“ Okolo půlnoci se přišel podívat chlapík, co mu ta chalupa doopravdy patřila, a ani nechtěl zaplatit – prý mu jsme sympatičtí RÁNO JSME VYRAZILI AUTOBUSEM do Zuberce. Jarda Havlín nebyl k vzbuzení. Ani na vojně prý nechodil na rozcvičky, nechávali ho dospat. V autobuse zase spal. Při příjezdu nešel vzbudit, tak lidi vystoupili a my ho spícího vynesli ven a až tam vzbudili. KDYŽ JSME TEDY S NAŠÍM RODINNÝM ZÁJEZDEM dorazili do Zuberce, kde je skanzen, my co jsme ho už znali, jsme zůstali v hospodě, dali si borovičku, a najednou začalo bouřit.

3

„Hoši, kam v tom počasí jdete?“ ptal se hostinský. V Zuberci naše trojčlenná skupinka – já, Pepa Minář a s námi Božka Chládková – musela jít přes Bílé skály. Já si dal na posilněnou zmrzlinu. A s tou jsem šel k chlapíkovi, co tam stál s manželkou u žigulíka, to bylo z Ruska dovážené auto. „Strýcu, lízni si.“ Paní mu říkala, že ne, ale on na to „Už dávno mi nikdo neřekl strýcu“ a pozval nás do hospody asi o kilometr dál. Když jsme tam za ním došli, už tam čekal s pohárky. Jak se dozvěděl, kam jdeme, vyložil z žigulíka vlastní batožinu i manželku a nás zavezl až k těm Bílým skálám. Naše chata byla ve výšce asi 1650 metrů nad mořem. Tam už „chodili medvědi“. Seděli jsme tam pod klečí, pili pivo, a vystrašili Božku Chládkovou, že se blíží medvěd. Tak nám utekla. Pak při návratu jsme slyšeli „Pozor, už ti opilci jsou…“ JEDNOU VOSÁTKOVI SLAVILI 25 SPOLEČNÝCH LET, a tehdy jsme my tři – Míra a Jiřina Vosátkovi a já – vyrazili na Malou Fatru. O jejich jubileu jsem nevěděl. Jelo se autem do Martina, pak vlakem dál do Ružomberoku. Já povídám Mírovi: „Vezmeme si vodu, nahoře nebude.“ Míra: „Vody tam je dost, i na koupání“. Lanovka nejela a tak jsme šli pěšky. Spát jsme měli na chatě pod Borišovem. Nikde jsme nenarazili na vodu a tak jsme nakonec ulizovali z napajedel pro dobytek. Na chatě byly zavřené okenice. Zblízka jsme ale uviděli, že je otevřeno. Pivo neměli, jen borovičku. Pak přišel nosič aspoň s nějakými džusy. Bydleli jsme ve společenské místnosti – čtyři postele, strašně úzké. Tehdy se ukázalo, že Vosátkovi mají výročí. Druhý den jsme vyrazili dál do Hamance na další chatu. Našli jsme cestou autobus s dětmi z Karviné. Jeli do Dolného Kubína a vzali nás. Bylo tam dost lidí, dětí méně než doprovázejících dospělých. U táboráku jsme vymýšleli dětem hry a soutěže, protože jejich výprava neměla skoro nic připraveného a děti byly z našich nápadů nadšené. A tak jsme s Vosátkovými to jejich jubileum oslavili s dětmi ze zájezdu. Těm jsme zpříjemnili jejich táborák tak, že na to určitě ještě dlouho vzpomínaly. Přespali jsme v jejich chatkách. Pak nás ještě zavezli do Gaděrské doliny, dali nám i klobásy na cestu. Tenkrát panovala velká vlídnost, lehce se navazovaly kontakty. NA LYŽE SE HODNĚ JEZDÍVALO DO BESKYD, s noclehy ve Frenštátu. Tam nás jezdíval celý autobus. Jednou jsme tam přijeli večer. Už během jízdy Zdeněk Vykydal chodil po autobuse, na zádech demižon s vínem a s hadičkou, a dával nám napít. Ve Frenštátě. Hraje nám Zdeněk Vykydal (vpravo) a sedící Pepa Dušek, na vozembouch doprovází Tonda Falta.

4

V hotelu se hlásíme: „Teta, už jsme tady.“ Koukala na nás velmi vyjeveně. Byli jsme velmi zvláštní parta. Měli jsme i svoji hudbu: Zdeněk Vykydal harmoniku, Jarda Novák housle, Tonda Falta vozembouch, Jarda Havlín nebo někdy Pepa Dušek druhou harmoniku. Na nocleh jsme měli vyhrazenou místnost, v jiné budově, ubytovně. Já řekl: „Teta, máš tady nějaké děvče v kuchyni?“. Byly tam čtyři. S Mirkem Böhmem jsme se převlékli do nočních košil, vypůjčených od dívek z kuchyně a šli jsme ven do baru… Při návratu nás chytla policie, tehdy se jim říkalo Veřejná bezpečnost, zkratkou VB, to se někdy četlo „pátá bé“, aby bylo znát, kde asi ukončili své vzdělání. Já byl bosý (při 20 – 30 cm sněhu), a zadrželi nás pro pohoršení. Já je přesvědčoval: „Soudruzi, pojďme do hospody, dáme kořalku…“ „My jsme ve službě.“ Přesvědčoval jsem je, šli, děvčata z kuchyně jim naservírovala na stůl něco k jídlu. Byla jen tlačenka. Ale mezitím, co jsme se s policisty vybavovali, přišel Miloš Kotas a všem nám tlačenku z talířů snědl. A když se policisti otočili, měli to snědené… V kuchyni jsme si navlékli noční košilky od kuchařek. Dva Mírové – vlevo Urban, vpravo Böhm.

… a pak už to roztáčíme v baru.

5

Kuchyňský perzonál nám ochotně vypomáhal, Miloš Kotas „nahrává“ zpěv jedné z nich.

Naše výprava Beskydy 1985 v hotelu Ostravice: zleva Mirek Böhm, Pavel Klement, spřátelená turistka z Brna, Zdeněk Vykydal s neodmyslitelnou harmonikou, Marie Šemberová. Jiřina Vosátková, Míra Urban a Josef Burša. Je to část větší skupiny s tehdejší údajnou přezdívkou LSD (“Lanškrounská sací divize“)

MEZITÍM JEŠTĚ KOUKÁME, a v hospodě sedí nějaký sovětský major a my s Pepou Minářem k němu přisedli. Pepa: „Nazdar, Ivane.“ On že není Ivan a představil se nesrozumitelným ruským jménem. Pepa: „Pro mě jseš Ivan a už tak zůstaneš.“ – Bylo to dlouhé, Pepa ztratil přehled o útratě. Potom ráno Pepovi říkala jeho manželka, ať jí dá nějaké peníze, a on měl prázdnou peněženku. „Asi jsem tady od někoho koupil chalupu…“ UŽ BYLO POZDĚ, ale nám se nechtělo končit a tak mi číšník dal klíče od lokálu: „Až skončíš, zamkni.“ Všichni šli na společnou ubytovnu ve vedlejší budově, ale my s Vildou jsme se stavovali za dívkami. Já už v chodbě byl v trenýrkách. Dívky se na nás domlouvaly: „Až půjdou na záchod, zamkneme jim.“ Usnul jsem, ale Vildovi, který šel ven, zamkly a on tam byl na zimě, běhal do rána v tričku po náměstí a čekal, až otevřou první bufet. Do ubytovny se totiž nedostal, všichni velmi tvrdě spali. NA TÉ UBYTOVNĚ SE SPALO na patrových postelích, oddělených přepážkami, ale ne do stropu. Po té přepážce se dalo i balancovat, Mirek Böhm takhle balancoval, chytit se dalo jedině stropní lampy. Dopadl tak, že spadl na postel, tu polámal, ale lampy se naštěstí nechytil.

6

ŠUMAVA TAKY BÝVALA NAŠÍM CÍLEM, ale jen na ojedinělé lyžařské zájezdy. Jednou jsme zamířili na Kvildu, před ní jsme lezli přes potok, v řečišti byly zachumelené balvany, Já jsem se s Mirkem Martincem přes ně dostal. Jiřka to viděla, a při pokusu nás napodobit spadla na záda do vody, mávala z ní rukama a nohama s lyžemi – vypadala, jako když se cachtá ve vaně. Míra: „Hoďte jí tam kačenku…“. Ještě, že k hospodě na Kvildě bylo kousek, mohla se tam převléknout.

Byla to začouzená hospoda se starými kamny. Okolo kamen jsme udělali kruh, aby se Jiřka v klidu převlékla. My kluci jsme byli domluvení, že až bude v půlce převlékání, že půjdeme na kořalku. – Opravdu jsme odešli, Jiřka poskakovala, vypadalo to, že kvůli zimě skočí do kamen. MOŽNÁ V TÉMŽE ROCE s námi byli bratři Konvalinovi, tehdy bylo strašně moc sněhu. Chalupy byly zapadané, dalo se po sněhu vylézt až nahoru k jejich komínu.Míra Konvalina a Lojza Polák se fotili u takového komína. Na druhé straně chalupy byla nějaké větší sněhová mulda, nebylo poznat, co v ní je. Když se Konvalinovým něco řeklo, hned to udělali. Já povídám: „Kdo přejede tu hromádku?“ Péťa Konvalina nečekal na povel, vyrazil na tu muldu a pěkně do ní naletěl. Vevnitř byla míchačka na beton…. PAK JSME JELI DOMŮ a stavovali se v Pelhřimově. – Míra Vosátka ztratil peněženku a tu našel Pavel Martinec. Seděli jsme u stolu u večeře. Martinec: „Tenhle zájezd se vydařil, všem kupuju kořalku“. Míra Vosátka povstal a řekl: „Zázraky se dějí, Martinec konečně něco koupí…“ Martinec poručil kořalku, přinesl to na velkém tácu asi pro 35 lidí, s utěrkou přes ruku si hrál na číšníka.. Míra řekl, že to budeme muset někam zapsat. Martinec si s ním přiťukl a prozradil, že to zaplatil z jeho peněženky. BYLA TO DOBA NA „SRANDY“ a lidi to tak brali. Nebylo to ubližování. Panovala veliká družnost a tohle do ní patřilo. TAKY BÝVALY OSLAVY, narozeniny, svátky a tak. Dělaly se přitom různé naschvály. Třeba Pepa Minář měl narozeniny, věděli jsme, že Minářovi budou na chalupě v Herborticích a že se budou vracet navečer. Barák U Papíren, kde bydlí, má 72 partají, a my jsme jim roznosili pozvánky, ať se všichni dostaví k Minářovým večer na oslavu narozenin a napsali jsme tam brzkou hodinu. Když přijeli z chalupy, už na ně čekala spousta lidí. 7

KDYŽ SVAŤA MINÁŘOVÁ MĚLA ČTYŘICÁTINY, tak to slavila se ženskými někde v Albrechticích. Tak jsme šli k ní do bytu, Pepa byl doma, ten to vždycky hrál s námi, a my jí namalovali na okna kytky a napsali tak, aby to šlo číst z ulice, „Já matka Minářová oznamuji kolemjdoucím, že se dožívám 40 let.“ – Napsali jsme to na kuchyňská a ještě jednou na obýváková okna. Pak jsme zvenku zkontrolovali, jestli to je vidět při pouličním osvětlení. U nejbližší lampy jsme vyšroubovali pojistky, aby nesvítila a nápisy na oknech nebyly zvenku vidět. Když už byla Svaťa doma, vracel se půl hodiny za ní odněkud i Pepa. Pouliční osvětlení jsme nechali vypnuté. Druhý den Svaťa zaspala, přišla do kuchyně, všimla si toho nápisu a spěchala to umýt vodou s Jarem a ještě to rozmazala. Umyla jen nápisy v kuchyni. Pak to líčila takhle: „Řekla jsem si, že když už mám jít pozdě do práce, udělám si ještě kafe. A při kafi vidím, že se lidé venku stejně zastavují. Teprve při cestě do práce jsem poznala, že stejný nápis máme taky na obývákových oknech…“ Téhle akce se účastnili Míra Vosátka a Jarda Novák, ten namaloval kytičky a ozdoby. JEDNOU JSME BYLI NA LYŽÍCH na Kremnických vrchách, celý autobus. Bylo málo sněhu, mrholilo, tak jsme vyšli na chatu Na Králíkách pěšky. Já, Ruda Volf, rodina Konvalinových a Mojmír Králík. My byli pěšky, ostatní na lyžích. Potkala mě Jiřka, moc se do lyžování nehnala. Míra naopak jel na lyžích a nechal ji ruksak. Tak nás Jiřka požádala, když jdeme pěšky, ať vezmeme ten Mírův ruksak. My seděli pak na té chatě v hospodě, a že si dáme pivo, nato obejdeme chatu, pak zase pivo a obejít chatu a tak pořád dokola. Jak jsme šli zpátky dolů, míjíme koblížky koňského trusu. Pěkně tvarované, ti koně byli zřejmě dobře živení. Spousta zvědavců čekala, co udělám. Dal jsem pár koblížků do igelitového pytlíku, zavázal shora a dal do Mírova ruksaku. A ten jsem pak dal do autobusu. Míra přišel, chtěl si lyže sepnout svěrkami, které měl v ruksaku. Ptal se mě „Kde mám ten ruksak?“ Řekl jsem „Támhle“ a šel jsem si sednout o kousek dál. Míra otevřel ruksak, zabořil do něho ruku a už jak ji tam měl strčenou, koukal, kde jsem. Byl ale flegmatik, vytáhl pytlík celý – autobus se válel smíchy. Hodil to do příkopu. Smích neustával, Míra byl středem pozornosti a já jsem mu to mezitím dal nepozorovaně zpátky do ruksaku. Koblížky byly v ruksaku až do rána a on mi je přinesl ke snídani. Už předtím jsem povídal: „Hoši, musíme rychle posnídat, Míra mi to pak přinese ke stolu…“ PAK JSME JELI ZPÁTKY, autobusu buchla pneumatika. My jsme byli družní, uměli jsme tancovat i uvnitř autobusu. Já se v tom zmatku kouknul Mojmírovi Králíkovi do ruksaku, měl tam konzervy, jednu jsem sebral a dal mu místo ní pytlík se senem. Mojmír na mě: „Ty hajzlíku, ty ses mě hrabal v ruksaku!“ a vytáhl pytlík se senem. „Mojmíre, když jseš Králík …“ NĚKDE NA CESTĚ jsme udělali přestávku, byla neděle a já vyrazil do vesnice sehnat buchty. Šel jsem po vesnici a zvonil po barácích. V jednom mi otevřela nějaká padesátnice. „Paní, vy mě to nebudete věřit, ale já jdu ze Slovenského národního povstání a mám hroznej hlad. Nemáte nějaké buchty?“ „Ještě je nemám hotové.“ „Tak aspoň kousek

8

chleba…“ Paní přinesla velký kus vepřového mezi dvěma chleby a já to přinesl do autobusu, nakrájeli jsme to na jednohubky a snědli… OSLAVOVAT „POSLEDNÍ SNÍH“ se začalo ještě hluboko v socialismu, letos už byl myslím 27. ročník. Poprvé to bylo v Jeseníkách. Každý měl za povinnost mít masku a začínalo se závodem. Já měl skotskou sukni s podvazky, klobouček. Zapomněl jsem se zeptat, kam se na lyžích pojede, převlékání v autobuse mi trvalo trochu déle, a když jsem se převlékl, už byli všichni pryč. Já tam stál jako idiot na hřebenu ve skotské sukni a lidi se divili, co jsem zač. Pak mi došlo, kam asi jeli a naštěstí jsem je dohnal. Bylo nás tehdy jen pár. Taky jsme mezi lidmi prodávali po pěti korunách lístky na koncert, který měl být dole v údolí (žádný nebyl). Pak v hospodě jsem si sehnal podprsenku, uvázal si na sebe klobásu a za zvuků houslí jsme dělali „jakobystriptýz“. Konec „posledního sněhu“ býval vždycky v hospodě, v Jamném, v Mistrovicích, v Orličkách a podobně.

Loučení se sněhem je taky příležitost na sebe navléct co nejkurioznější věci. Míra Urban a „bratr“ Novák.

9

Loučení se sněhem taky ještě jednou: Zleva Zdeněk Šesták, Jenda Toninger a Ota Neumann – ten měl vyndavací falešné zuby, nechal je vypadnout do piva a perzonálu hospody pak vytkl, že to bylo vinou nekvalitního piva.

BOHOUŠ ŠILAR BYL VŽDYCKY STRAŠNĚ DŮLEŽITÝ, hlídal, abychom včas vyjeli a tak. V Jamném v hospodě byl Havlín s harmonikou a stejný typ harmoniky měl i hospodský. Hráli spolu a nám se nechtělo na autobus. Tak Bohouš vzal Havlínovi harmoniku a odnesl ji do autobusu. Havlín si vzal harmoniku od hospodského a hrál dál. Bohouš mu vzal i tu, myslel si, že jsme ji propašovali zpátky z autobusu a tak jsme vyjeli domů se dvěma harmonikami. Tomu hospodskému jsme pak ten jeho nástroj museli vrátit… KDYŽ MĚL 50. NAROZENINY Míra Vosátka, přemýšleli jsme, co mu vyvedeme? Tehdy se Míra chystal něco přistavovat, k tomu pracně škrabal cihly z bouračky. Napadlo mě, že bychom mu mohli zazdít garáž. Ale nešlo to, jeho přívěsný vozík z garáže vyčuhoval. Tak jsme navedli Pepu Buršu, ať si od něj ten vozík půjčí. Pak vznikl problém, kde namíchat maltu. Obdrželi jsme tehdy povolení si maltu namíchat v Pakovce, ti nám půjčili i materiál (písek, vápno, vodu…). V jednu hodinu v noci jsme se do toho dali – člověk by nevěřil, kolik lidí tam pracovalo, aniž by si nárokovali přesčasové hodiny ba dokonce ani příplatky za práci v noci… Do rána jsme to stihli, vjezd do garáže byl zazděný, nechali jsme jen okénko, aby se Míra mohl podívat na svoje auto. K tomu jsme ještě zazdili i boční dveře z baráku na zahradu a ke garáži. Ráno bylo všecko hotové, ani jsme nikoho neprobudili.

10

Míra chodíval do práce na poslední chvíli, ničeho si nevšiml a hnal do práce. Zpozorovala to až Jiřka. Míra myslel, že to je jen tak narafičené, cihly nasucho poskládané, ale my jsme zdili s maltou – a tak Míra ty cihly škrábal podruhé. JIŘKA MĚLA TAKY JUBILEUM, já k nim jednou přišel a ona „Co nám zase provedete?“ Nevěděla, že jsem přišel očíhnout, jestli mají dveře do bytu levé nebo pravé. Vosátkovi mě raději vyprovodili až na chodník, abych něco nevyvedl. Obstaral jsem správný druh dveří a s pomocí Vykydala, Burši a Mináře jsme je dali místo Vosátkovic dveří. V novém zámku byla Fabka. Před dveře jsem ještě přidělal mříž. Udělali jsme to zase přes noci, Vosátkovi se nevzbudili. Záchod měli na chodbě, tak na něj přes ty nové dveře a mříž nemohli. Klíč od Fabky jsem si vzal sebou. V práci jsem všem řekl „Kdyby mě sháněl Míra Vosátka, řekněte, že jsem na školení.“ Míra mě dohnal až odpoledne. Nějak se dostal z bytu přes okno. „Dej sem ty klíče, Jiřka musí na záchod.“ „Tys nenašel klíče? Mě navedl Minář, ať dám klíče do klozetu a tys je už asi spláchnul…“ Pusťte mě ven…

DALŠÍM ZPESTŘENÍM NAROZENIN Jiřky Vosátkové byl „Skanzen u Vosátků“: vedle jejich baráku na Nádražní ulici je zahrada s velmi krásným kovaným plotem a dvoukřídkou brankou hned vedle domu, naproti dnešní Komerční bance. Kdysi Míra prohlašoval, že nás naučí podnikat, a že on si možná zřídí na jejich zahradě nějaký skanzen A nás napadlo ho vzít za slovo. Zase jsme to stihli za noc, a zase bez nároků na noční a přesčasové příplatky DĚLÁVALI JSME AKCE i pro Klub důchodců, například zájezd do Luhačovic s návštěvou sklípku v Jarošově, kde měl Honza Špičák konexe. Tam bylo dobře. Důchodci to tam neznali. Vymyslel jsem technické překvapení s květináčem. Potřeboval jsem na to koupit Primeros, tehdejší značku kondomů.. Šel jsem do drogerie a kupoval to u jedné pěkné prodavačky, moc jsem si vybíral. Do kondomu jsem vsypal spoustu kypřícího prášku, dal do květináče a pokryl to zeminou. V rámci nějaké soutěže to pak nic netušící důchodci zalévali vodou a další zpívali populární písničku „Rozvíjej se poupátko…“. Prášek kypěl a to, v čem byl uzavřený, mohutně vyrostlo nad hlínu květináče. 11

JEDNOU JSME NAŠLI při pochodu Povodím Orlice v lese vysypané nemocniční odpadky, a mezi nimi porcelánovou mísu pro ležící pacienty. Tu jsem si vzal a při nejbližší příležitosti pečlivě vymyl a vydesinfikoval. Pak jsem se všemi turisty a s touto blyštící se porcelánovou mísou navštívil restauraci hotelu „Modrá hvězda“ v Žamberku a dožadoval se, aby mi do této mísy dali oběd. Číšník mě vyhodil. Využil jsem příležitost, spojovací chodbou prošel do kuchyně a přesvědčil perzonál, ať mi jídlo do mísy naservírují. Číšník: „Ať mi s tím, ty hajzle, nejdeš do lokálu…“. Chystal jsem se ho poslechnout, ale všiml jsem si, že v restauraci sedí dvě sličné ženy pojídající řízky. Tak jsem si k nim přisedl a měl jsem obědy tři. A pak mě číšník před zraky všech turistů definitivně vyhodil. Pak jsme pokračovali do Nekoře a zase jsme bleskově využili porcelánovou mísu. Místní cukrář nám do mísy ručně vyrobil velké čokoládové hovínko včetně jedlého papíru. A s tím a s mnoha lžičkami k nabrání jsem obcházel v hospodě kamarády turisty i další přítomné hosty: „Ochutnejte“. Nic netušící hosté byli v šoku TA MŘÍŽ Z BYTOVÝCH DVEŘÍ u Vosátků se stala „putovní“, jen jsem ji musel opravovat z levého provedení na pravé nebo naopak. Teď přišel na řadu Honza Kostelecký. Ten bydlel na sídlišti a jeho vchod do bytu měl zvláštní futra. Byl jsem to okouknout, celou noční směnu jsem to dělal. Na mříž – čtyřhran 14 x 14 jsem přivařil pásovice pětky, na ně praporek, šroub 12 se zapuštěnou hlavou upravenou tak, aby to šlo utáhnout, ale při povolování aby šroubovák vyklouzával ven. S jedněmi lidmi jsem měl domluveno, aby mě ve 2 hodiny ráno pustili do baráku. Manželka Honzy Kosteleckého dělala na školním statku, zaspala a manžel jí řekl „Skočím pro auto.“ – protože spěchal na chodbičce nerozsvítil a vyrazil ven, do něčeho vletěl a „hned jsem si vzpomněl na tebe. Padnul jsem až na zem.“ Já měl alibi: potvrzení, že jsem byl na školení. Ale nevěřili mi. Honza říkal „Tak jsem tu mříž po hmatu objížděl a říkal si – ten hajzlík to snad přivařil…“ Tehdy neměli telefon, stáli na balkoně, číhali, až někdo půjde kolem, aby mu řekli, ať zavolají někoho z Pakovky, aby mříž vyřízli.

12

RUDA KUBÍČEK SLAVIL PADESÁTINY. Slavil to společně s Tondou Faltou – měli slavnost v Albrechticích na myslivecké chatě. Ruda byl nimrod a na to jsme se zaměřili. Bydlel v řadovce Na Výsluní, a tak, že mu tam postavíme myslivecký posed. Postavili jsme to v Pakovce, stloukli i s budkou ve výšce nějakých 4 až 6 metrů a v noci převezli z Pakovky. Postavili jsme jim ten posed před okna obýváku a Kubíčkovi si toho povšimli až ráno. Pak jsme k nim přišli jakoby na návštěvu a celou vanu v koupelně jsme jim zarovnali metrovými poleny.

ZA TÝDEN JSME JELI TAKY taky do těch Albrechtic, děvčata udělala chlebíčky a věnečky. Veselili jsme se a dělali si navzájem všelijaké „špeky“. Uviděl jsem trubičku se šlehačkou a to mě vždycky láká do ní fouknout. Přišel jsem k Martě Vykydalové s trubičkou „Mám fouknout?“ a mířil jsem ne na obličej ale níže na prsa. „Seš měkkej, nefoukneš.“ A tak jsem fouknul. A pak už foukali všichni. Když došlo střelivo, lepili jsme si věnečky na čela… JEŠTĚ JEDNOU PEPA MINÁŘ. Jeho Svaťa nás peskovala, že ho lákáme do hospody. Pak bylo Josefa a že k němu půjdeme. „Hoši, uděláme fintu – půjdeme v oblecích a s kravatami, a nebudeme pít.“ A že budeme slušně sedět v kuchyni. Podařilo se nám půjčit od kamaráda několik králíků. Náš plán byl: nechat venku na chodbě vhodnou tašku a jednotlivě chodit na toaletu. Popíjeli jsme čaj. A chodili ven. Minářovi nevěděli, že při každé cestě na záchod přinášíme do jejich obýváku jednoho králíka, a že ho dáváme za sklo do nábytku. Pak nám řekli: „Pojďte se přece posadit do obýváku.“ A tam byli za sklem králíci a okolo nich už i bobky.

13

U TĚCHHLE VTÍPKŮ – většina napadala mě. Když něco napadlo Míru Vosátku, tak mi vždycky říkal: „Míro, co kdyby …“ NA JEDNOM NOČNÍM POCHODU, bylo to Pardubice – Ležáky, jsme šli Míra Vosátka, stavitel Zdeněk Štěpánek a já. Procházeli jsme přes nějakou vesnici a Míra pořád říkal, že se musí jít směrem na nějaký maják co svítí červeně pro letadla. Já věděl, kde správně odbočit, ale nechal jsem ho. Pak jsme místo padesáti ušli nějakých sedmdesát kilometrů, ale nejhorší bylo, že když jsme došli do Ležáků, už tam nikdo nebyl. O rok později si Štěpánek spletl datum. Ono se to konalo o týden později. My jsme mu dva dny předem řekli, že nemůžeme jet a tak se Štěpánek vydal do Pardubic sám. Přijel tam k Zámečku, nikdo tam nebyl. „Že by start byl odjinud?“ Nakonec se někde doptal, a řekli mu, že to je za týden. Musel přečkat noc na nádraží, policajti ho měli za bezdomovce. Než přijel domů, přes poštu jsme poslali jeho manželce zfalšovaný telegram, že se zdržel v Pardubicích: „Odbor turistiky Pardubice sděluje, že manžel, který dnes odstartoval, se nedostavil do cíle a dotazujeme se, zda náhodou nedošel domů. Podpis: Novák.“ Druhý den Štěpánek na mě řve „Já ti dám…“ Stavitel Štěpánek (vlevo) chodil i na denní pochody.

14

VLÁĎOVI CHLÁDKOVI SE NARODILA VNUČKA. Sehnal jsem kočárek osmipérák a že mu ho přivaříme na balkon v prvním patře. Sehnal jsem hasičský žebřík s háky a přidělali jsme Vláďovi v noci ten kočárek, tak velice odborně, že si dva dny Vláďa nevěděl rady co s tím. NEŠETŘILI JSME NIKOHO… Nejvíc jsme se natrápili Svatě Minářové, a chtěli bychom se jí tímto veřejně omluvit. DCERA SVATI CHODILA NA NĚJAKOU ŠKOLU a my jsme vymysleli, že Svátě zavoláme, aby se dostavila k řediteli školy, že holka neudělala nějaké zkoušky. Práskla telefonem a „To není možné“ a táhla hned sebou Pepu, který tehdy měl tou dobou zlomená žebra, do školy. My předem koukali, jestli půjdou do školy. Naproti sborovně byly toalety a tam jsme se schovali a čekali, jak to bude probíhat – já, Franta Kubelka a Míra Vosátka. Paní Kubelková byla třídní a té jsme to nestihli říct, a tak nevěděla, o co jde. Svaťa chtěla od třídní vysvětlení. Bojovala jako lev, Pepa si držel žebra, pootočil se a viděl, jak se šklebíme ve dveřích od záchodu. Tak začal Sváťu přesvědčovat, že se to nějak vyřeší. Ona se nedala odbýt a když jí Pepa řekl, ať se otočí, tak to bylo jasné – 14 dnů pak s námi nepromluvila. JEDNOU JSEM SE OCITL na nějakých hodech v Kobylí u Mikulova. Tam jsem navštívil Jardu Havlína na jeho tamní chalupě. Taky tam byl Šmukař z Moravěnky a skončili jsme tam v mírně podroušeném stavu v Němčičce, kde pořádali Neckyádu. Přijeli jsme tam a sedli si na hranu bazénu. „Kluci, budeme dělat akvabely…“ Kluci, že ne. Já se svlékl do trenek, sedl si na okraj a pak jsem se zřítil do vody a dělal, jako že jsem tam zůstal. Kluci tam hned za mnou skočili mě zachraňovat, ale oni byli oblečení… Protože jsem měl mokré trenýrky, ale suché rifle, hodil jsem trenýrky do křoví a vlezl do riflí jen tak. Přijel jsem domů, do chalupy Havlínových, až k ránu. Shodil jsem rifle, vtom Havlín rozsvítil, a bylo to… Pak nám po pár dnech přišel domů balíček s dopisem. Byly tam moje trenýrky a v dopise mi nějaká Máňa děkuje za pěkný večer. Naběhl jsem si sám, a to tím, že jsem se svěřil, kde zůstaly moje mokré trenýrky…

15

PAK I MĚ BYLO PADESÁT (říká Míra Urban) a vypadalo to, že se na mě chystají, abych si nestěžoval, že „já nic“. Přišli mi poblahopřát, Míra Vosátka, Pepa Minář a Zdeněk Vykydal, zazvonili k večeru, já zrovna ležel na kanapi. Manželka šla otevřít. Když jsem slyšel smích, bylo mi to jasné. Manželka povídá „Zůstaň ležet, už se stejně nedá nic dělat…“ Přinesli mi sloupek s dopravní značkou „padesátka“, který vyvrátili i s betonovým soklem včetně spousty vyděšených mravenců. Sloupek mi dali do obýváku, manželka sotva stihla dát pod něj noviny. Manželka pak honem vysávala ty mravence. Já to nedokázal vůbec uzvednout. Musel jsem požádat kamarády z práce, aby mi ten sloupek pomohli vynést z obýváku. Druhý den mi ještě kamarádi udělali k činžáku, kde bydlím, tabuli na moje jméno „Zde odkládejte sběr“ a lidi sem nosili na hromadu co se dalo: staré televizory a všecko možné. Musel jsem obstarat náklaďák, aby se to odvezlo.

VYKYDALOVI CHTĚLI ZABEZPEČIT SVŮJ DOMEK. Zdeněk mi řekl, že potřebuje udělat mříže na všechny okna a tak jsme je zamřížovali. Když měl Zdeněk Vykydal padesátiny, my jsme zrovna nedaleko stavěli Benzinu. Jeho Marta mě požádala: „Řekni Zdeňkovi, že mu nic nevyvedeš! On už čtyři noci nespí, co mu vyvedeš. Budí se, lítá okolo baráku, sleduje, jestli tam nejseš…“ Já na to: „Řekni mu, ať klidně spí, že jsem unavený a nic mu nevyvedu.“ Ale nápad jsem měl. To byla ta putovní mříž. I na jeho dveře jsem ji dostal. Sledoval jsem jeho systém, jak chodí z práce kontrolovat barák. Seděl jsem u plotu a připadal si jako ti lidé, co chtěli prchnout přes hranice na Západ a sledovali pohraničníky, v jakém sledu chodějí. Když Zdeněk odjížděl, popadli jsme autogen, najeli s multikárou a přivařili mříž na vchodové dveře. Teď měl barák kompletně zamřížovaný – okna, a teď i dveře. Pak znovu přijel domů, a půl hodiny nato přijela multikára, tentokrát z TESLY, s rozbrušovačkou, ale chyběl jim prodlužovací kabel. Tak přijeli k nám, ale my tam nebyli, a nakonec museli pro tu prodlužovačku znovu zajet do TESLY.

16

S MÍROU VOSÁTKOU JSME JEDNOU JELI DUNAJ, taky ještě za socialismu, po dunajských ramenech, co tam byla před stavbou vodního díla Gabčíkovo. Jel autobus Pražáků, potom Slováci a my jsme se s nimi sešli v Bratislavě. Měl jsem málo času a tak povídám Mírovi „Kup potraviny (rum a to ostatní), nemám čas“. Ještě povídám „Máš vařič?“ „Mám.“. Když jsem přijel zpátky, dvě hodiny před odjezdem, ptám se „Máš všecko?“ „Mám.“ Koupil jsem další rum a dal do batohu. Jeli jsme spolu na kajaku. Míra hodil ruksak na břeh Dunaji dřív, než jsem mu stačil říct „Dávej pozor, je tam rum!“. Byly tam i doklady a peníze. Když jsme vybalili ruksak, museli jsme usušit peníze od rozlitého rumu. Přišel vítr a peníze odletěly. VYDALI JSME SE NA OSTROV KORMORÁNŮ. V tamní maďarské vesnici byla hospoda zvaná „Bodíky“, asi podle bodání komárů. Dali jsme si na kuráž. Schylovalo se k bouřce. My jsme byli rychlejší, kamarádi na pramici pomalejší – vezli i sud piva. Byli jsme tam „bratr“ Novák, Míra Vosátka, Jirka Krejča, Mirek Böhm, Bob Kadlec, Ruda Netušil a řada dalších, a před tou bouřkou jsme stačili s Mírou postavit stan, kdežto ostatní se rozhodli před bouřkou schovat pod otočenými loděmi. U hospody „Bodíky“ pózuje celá výprava: Pražáci, Slováci a my z Lanškrouna.

Míra v našem stanu vytáhl vařič, takzvaného „kraba“. Když ho nainstaloval, ten hořel všude, jen ne tam, kde měl. Dělali jsme všecko možné, až se to převrhlo a mě trochu opařila voda. Nakonec to úplně přestalo vařit a Jirka Krejča měl ruský benzinový vařič, a že uvaří kafe on. „Uvař.“ Já, do půl těla svlečený, jsem se těšil na kafe, už jsem ho měl v hrníčku, když přišel Ruda Netušil, bouchnul mě přátelsky do zad se slovy „Jak se ti jelo?“, a já se opařil podruhé, tentokrát kafem. Na tom Ostrově kormoránů, rejdišti komárů, jsme byli v Mírou ve stanu. Rozhodli jsme se, že stan zavřeme a spolu ten stan zadýmíme. Každý jsme sice museli vykouřit celou krabičku cigaret, ale komáři nám dali pokoj. Ostatní se mazali česnekem a vším možným. Nešlo ani v rákosí vykonat velkou potřebu.

17

Na Dunaji: zleva Míra Vosátka, Mirek Böhm, Slovák Kléma a Bob Kadlec.

ODTUD JSME JELI DO HOSPODY, tam nám nechtěli dát pivo. „Nem tudum“. Až nám pomohla jedna Slovenka. Vypili jsme tam víc piva, jak místní, protože ti nebyli na pivo, ale na borovičku. Jeden Pražák, co byl s námi, říkali jsme mu „Sysel“, se vsadil, že odnese deset půllitrů piva. Jak spěchal, tak zabrkl o koberec a s tím sklem spadnul. Ostatní venku si podle hřmotu mysleli, že se pereme a vtrhli dovnitř s pádly… Pak jsme se pokoušeli plout ve člunu. Šlo to, jen jsme hladili pádly hladinu. Potom se všichni divili, že jsme se neutopili. – A tak jsme dopluli do Gabčíkova. Tam nám v hospodě nabídli specialitu podniku, jejich „Halaslé“. To tehdy stálo hrozné peníze. Něco jako gulášová polévka s kousky ryby nasáklé Slovnaftem. Konečně našli někoho, kdo si to dal. Jen „bratr“ Novák na to neskočil, dal si řízek. TAKOVÝCH PŘÍBĚHŮ JE JEŠTĚ O MNOHO VÍC, ale my jsme pro vás, milí čtenáři, vybrali ty, jež se hodí zveřejňovat v tak ušlechtilém časopise, jakým jsou Listy Lanškrounska. Možná si teď spolu s námi pomyslíte, že silné a soudržné party jako tahle turistická, jsou a budou stále potřeba. Aby nám ze života nemizel humor a zajímavé zážitky z trojrozměrné přírody. Turistická oslava v lanškrounském Majlantě (U města Milána). Manželka mi povídá (říká Míra Urban): „Jdi se domů pořádně převléct.“ Protože neřekla do čeho, vzal jsem si noční košili.

Sepsal Jiří Kohout, ilustroval Pavel Dvořáček, za historické fotografie vděčíme mnoha turistům. Zvláštní poděkování patří paní Jiřině Strakové za komponovanou skupinovou fotografii turistů vytvořenou k osobnímu jubileu paní Jiřiny Vosátkové. 18