The Girl in the Polka-dot Dress Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy.
Copyright © the Estate of Beryl Bainbridge, 2011 Edit © Brendan King, 2011 Translation © Anežka Sedláková, 2011 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2011 ISBN 978-80-7217-934-3 (tištěná kniha) ISBN 978-80-7462-045-4 (ePub) ISBN 978-80-7462-071-3 (mobi)
JEDNA Dne osmnáctého května v časných ranních hodinách pádil Washington Harold v davu lidí metat plechovky, klacky a kameny do výloh obchodů podél městského bulváru. Nehrála v tom roli žádná osobní zášť, byl to pouze způsob, jak pobývat ve špatnou dobu na nesprávném místě. Neměl se plížit za kočkou Artieho Bruna. Nyní je půl čtvrté odpoledne, on sedí v kabině svého karavanu, který nedávno zakoupil v prodejně ojetých automobilů, a očekává Wheelerovo děvče z Anglie. Na palubní desce není ani smítko, neboť každou šmouhu stírá kusem hadříku a prach odstraňuje i za miniaturními hodinami, pod jejichž časomírou je vyražena tvář Abe Lincolna. Lituje, že mu vytrvalý déšť postříkal lak karosérie nepříjemným blátem. Naštěstí používá vynikající přípravek pro vysoký lesk, na nějž nezapomíná zejména před zhoršením počasí, takže by se to mělo nakonec snadno setřít. Tahle věcička určitě vyrazí Wheelerově holce dech, má tu ledničku, umývadlo s tekoucí vodou a elegantní záclonky. Alespoň se navzájem hezky poznají. Při západu slunce bude v těch svých puntíkových šatech míchat salát, zatímco on připraví něco k pití a rozdělá oheň. Až se později setmí, ukáže jí hvězdy na noční obloze a bude vyjmenovávat jejich názvy. Jestli si opravdu padli do oka, mohl by oslabit její víru ve Wheelera. Samozřejmě že ne úplně. Ze vzpomínek, které se mu k ní váží, pochybuje, jestli ona dost dobře chápe, co on s ní zamýšlí. Hloupá není, ale příliš vzdělaná také ne. Některé věci, běžné záležitosti jako fungování Wall Street a cíle politických skupin jsou jí natolik cizí, že je o to více zarážející, proč se s ní zapletl právě Wheeler. Asi proto, že Wheeler je pěkný děvkař, zatímco on, Harold Grasse, je spíše ostýchavý člověk. Jako kluk byl plachý, a když dospěl, stal se nepřístupným. Přesněji mužem opatrným a vybíravým. Opřel se a chtěl spatřit svou tvář v oválném zrcadle, místo toho však zahlédl jen čelo s postupující pleší, opálené z nedávné dovolené na Floridě. Na intelektuálně vyklenutém obočí má patrný nádech Willyho Shakespeara, přestože jeho známky na vysoké škole nebyly nijak valné. Pozoroval, jak stékající déšť rozmývá obraz letištních budov a dopadá na betonové obdélníkové parkoviště. Až zajedou hlouběji do Marylandu, počasí se jistě umoudří. Navlékne si šortky a ona mu třeba položí svou drobnou dlaň na stehno a bude ho hladit prsty po kůži. Soudě podle zabarvení jejich vzájemné korespondence je to ksakru přátelská dívka, i když poněkud hysterická. Když ji onehdy v Anglii doprovázel domů, vzala ho za ruku se záminkou, že je na ulici nebezpečno. Smrt pod uličními lampami, jak naznačovala, může kdykoli udeřit. Na klíně uhladil pomačkaný list papíru a znovu si přečetl dopis od ženy, kterou čekal. Drahý Harolde, jsem v jednom kole a mám pocit, že bych to snad neměla dělat. Ani si nedovedeš představit, jak jsou lidé milí. Kamarádka z pokoje pode mnou mi půjčila dvoje kalhoty a Polly dva svetříky se sukní. No uznej, nejsou lidi laskaví? Také jsem si nechala vyplatit v družstevní záložně své podíly, což dělalo všeho všudy šest liber a patnáct šilinků, za které jsem si posléze koupila opalovací olej a nové šaty s puntíkovým vzorem. Ty hadříky jsou pěkná marnivost, ale olej potřebuji, protože mám velmi citlivou pleť po mámě, která trpěla ještě před mým narozením zhoubnou chudokrevností a následně musela podstoupit léčbu zlatem, což je jakýsi staromódní medikament považovaný v dnešní době za nebezpečný. Obvodní zdravotní sestra jí každý den chodila píchat pod kůži injekce stříkačkou vyhrazenou pro nemocné koně. Když se mě zeptáš na peníze, podařilo se mi nashromáždit všeho všudy čtyřicet sedm dolarů. Myslím, že je lepší říct ti to dopředu, protože se stydím za skrovnost svého finančního příspěvku ve srovnání s tvojí štědrostí. Polly by mi peníze jistě půjčila, ale nechtěla jsem ji o to žádat. Když si tak píšeme, zajímalo by mě, jestli ses náhodou nedoslechl, kde nyní pobývá doktor Wheeler. Celý ten úkol je
velice napínavý a nemohu se zbavit dojmu, že nás dva svedl dohromady osud. Doktor Wheeler možná už zemřel… Jsem s tím smířená. Někde jsem četla, že bychom měli nahlížet na život jako na sen a ve smrti spatřovat probuzení, ale skutečně nevím, co to znamená, ledaže by to pocházelo z náboženství. Končím… líbá Tě… Rose P. S. Jsem si jistá, že až dostihneme doktora Wheelera, uhradí ti za mne veškeré náklady. P. P. S. Promiň mi ten pravopis. Je správné, pomyslel si, že se cítí povinná odpracovat si řádně své závazky. Díky tomu bude alespoň svolnější, až nadejde ta správná chvíle. * Rose nesnáší hluk, který vydává letadlo, ženoucí se oblohou. Těžce přitom dýchá a pán na sousedním sedadle ji bere za ruku s doporučením, ať se uvolní. Celý život jí lidé radí, co má dělat, dokonce i cizinci, což je zvláštní. Je to docela milý člověk, nehledě na to se jí svěřil, že i jeho manželka trpí špatným dýcháním. Uposlechla tedy jeho rady, ale nepomohlo to. Udělala velkou chybu, když odmítla deštník, který všem nabízeli u východu z letadla. Běžela s hlavou skloněnou k příletové budově, a jakmile se vhrnula dovnitř, vlasy měla zplihlé a punčochy postříkané od deště. Celá promoklá čekala na výdej kufru a s napětím vyhlížela Washingtona Harolda přes skleněné dveře. Kam se ztratilo vytrvalé sluníčko a jas plného léta? Příletová hala byla z poloviny prázdná, tu ho rázem zpozorovala, jak se opírá o zeď s rukama v kapsách. Ten jeho vous, o kterém jí koneckonců psal, byl ale překvapení. Měl zbarvení odkvétajících narcisů, působil hustě a mohutně, jako kdyby byl Harold námořním kapitánem. Pravil na uvítanou: „Věřil jsem, že přiletíš.“ Rose opáčila: „To je dobře… Že je ten déšť hrozný?“ „Počasí je pod psa už pár dní,“ uklidnil ji a šel napřed dveřmi do toho prudkého lijáku. Viděla pouze jakousi šedavou krajinu potečkovanou auty a současně smývanou padající vodou. Zastavil se, aby jí ukázal se zjevným potěšením velké vozidlo zaparkované na okraji parkoviště. „Pohleď, není to kus?“ výsknul nadšením. Rose povzdechla: „Ach, ano… opravdu úžasné.“ Kapky jí stékaly v potůčcích po tváři a vpíjely se do límce kabátu. Jak tak postávala na jedné noze, zatínala zuby, aby jí tolik necvakaly. „Není ti zima, Rose?“ „Ani ne. Jsem jenom unavená, myslím… nejspíš tím letem. Čekala jsem, že budu mít problém s časovými pásmy.“ Oddechla si, když ji oslovil křestním jménem. Alespoň se necítila tak cizí. Stejně byla ze setkání v rozpacích a přílet ji náhle rozrušil. Konečně Harold otevřel dveře svého dodávkového vozu a vložil dovnitř její kufr. Zahlédla skříňky, typový sporák a něco, co připomínalo svinovací matraci. „Máš to tady moc hezké,“ poznamenala Rose. Vzal za kliku a upozornil ji, ať dává pozor na vysoký schod, ale pomocnou ruku jí nepodal, takže se musela vytáhnout na sedadlo spolujezdce sama. Interiér byl obložený dřevem žlutavé barvy, vypulírovaným do vysokého lesku, sedadla pokrýval plast. Sledovala přes čelní sklo, jak jeho rozmazaná postava obchází vůz, a najednou se jí zachtělo vrátit se zpátky domů do Kentish Townu. Když konečně nasedl, vůbec se nenamáhal zapnout motor, jenom tam tak seděl a svíral rukama nablýskaný volant. „Krásná dodávka,“ rozplývala se nadšením v domnění, že potřebuje povzbudit. „Musela stát majlant.“
„Tohle není jen tak nějaká dodávka,“ opravil ji, „ale opravdový karavan. Má zabudovanou ledničku, šatní skříň na oblečení, skládací stolek, a když se sklopí sedadla, máme z toho rázem postel. Víš, co tím myslím?“ Zaváhala, zda jí chce naznačit, že nebudou spát v penzionech, jak předpokládala. Snad se nedomnívá, že ona ulehne vedle něj? Píší si spolu déle než rok, plánují cestu do detailů, ale nikdy se neobjevil sebemenší náznak, nejnepatrnější narážka… „Jediná věc, co mi tu ještě chybí,“ pokračoval Harold, „je střešní nosič. Chci, abychom se při cestě ke mně domů po nějakém poohlédli. Souhlasíš?“ „Samozřejmě,“ přikývla Rose. „Jsem tvoje.“ Nastartoval motor a vyrazil z letiště, až za velkými gumovými pneumatikami odstřikovala voda. Dívala se z okénka, jestli nezahlédne v okolí něco zvláštního, cosi, co by dokazovalo, že domov je daleko. Nic moc venku nebylo, kromě ostatních automobilů, které se zdály větší, než je běžné, ale zas tak příliš se nelišily od obrázků. Napadlo ji, kolik musí mít Harold u sebe peněz, když se zabývá nějakým střešním nosičem a přitom má vzadu plno místa. „Je tu takové množství aut,“ zašeptala udiveně. „Oldsmobile, Chevrolet, Ford, Lincoln, Mustang, Plymouth, Dodge,“ jmenoval značky vozidel, jež si pamatoval jako básničku. „V letadle bylo úžasně,“ rozplývala se Rose. „Podává se tam tolik jídla… i pití. Zdvořilý pán na vedlejším sedadle se mi svěřil s problémy své manželky a hostil mě šampaňským… No uznej, nebylo to od něj milé? Letěl za obchodními povinnostmi nejdřív do Tokia, potom do Irska.“ Pravdivý byl jenom ten úsek o služebních cestách, jinak jí žádné šampaňské nekoupil. Harold zamumlal v odpověď cosi o dešti, řídil přitom jednou rukou a druhou si popotahoval vous. „Omlouvám se ti, že jsi musel posílat na americkou ambasádu všechny ty podrobnosti,“ pravila. „Pověz mi, co tam vydávají? O co šlo?“ zaměřil teď na ni Harold svou pozornost. „Protože jsem požádala o vízum, musela jsem nahlásit, kolik peněz s sebou vezu. A důvod výjezdu. Ten jsem nedovedla dost dobře vysvětlit. Chci říci, že jsem nemohla prozradit svůj cíl najít doktora Wheelera, když přesně nevím, kde se nyní nachází.“ Zarazila se s obavou, aby ji třeba špatně nepochopil. Nemínila to jako něčí kritiku, jenom ji na ambasádě považovali za možnou přistěhovalkyni nebo něco podobného. Musela potvrdit, že si s sebou veze pouhých čtrnáct liber. Bernard to shrnul slovy, oni se chtějí jenom ujistit o jejím finančním zajištění, aby jí nakonec nemuseli přispět na let zpátky domů. Polly se přidala, mají právo se ptát a od Harolda je podivné, když nepřiložil zpáteční letenku. Jako ostřílený cestovatel si měl být vědom platných předpisů. Slibovala: „Až doktora Wheelera najdeme, všechno ti zaplatí… Já vím, určitě to udělá.“ Harold neodpovídal, jen si stále popotahoval svůj kapitánský vous. Možná je tak bohatý, že ho nic netrápí. Sjížděli dolů po městské třídě plné aut na prodej a neonových reklam, které vyřezávaly na mokré obloze zlaté dolarovky. „Tento úsek,“ pravil, „přesně ukazuje, jak vypadá svobodná společnost požívající výsad volného podnikání.“ Hlesla jen: „Dívám se,“ ačkoli si ničeho nevšimla. „Jen pohleď na tamtu zpropadenou obludnost,“ vykřikl a ukázal prstem směrem k jasně citronovému hradu Disney ověšenému titěrnými světélky. „Už jsi něco podobného viděla?“ „Tam u nás máme Blackpool,“ pravila. Harold mluvil horlivě dál. Zahnuli doleva na další šedivé náměstí a mířili k betonové budově se skleněnými tabulemi. Z vlajky zavěšené na žerdi uprostřed rozlehlého parkoviště stékala voda. „Tak tohle je Sears Roebuck,“ poučil ji Harold. „Největší obchodní dům na světě… samozřejmě na
množství, ne na kvalitu. Koupíš tu všechno, od páru ponožek po Buicka. Stačí si jen vybrat.“ Raději by si povytáhla punčochy a zůstala, kde byla, ale on vyskočil ven a čekal, že ho bude následovat. Hnědé semišové boty mu tmavly od soustavného deště. Ucouraně se za ním vlekla do obchodu, střevíce jí na dlažbě pleskaly, oči se třpytily v záři světel, brouzdala se napříč chromem a ocelí. Přitáhl její pozornost k hodinám se svítícím ciferníkem a zeptal se: „Máte také v Anglii něco takového?“ „Myslím, že ano, ale o autech zhola nic nevím.“ „Automobilový průmysl,“ pravil, „dnes uspokojuje čím dál více žen. Začíná se na ně nyní zaměřovat.“ Jeho hlas zněl pohrdavě. Bylo tam k mání snad všechno, zrcadla na palubní desku, topidla, tartanové koberečky, hory rozházených polštářů strakatých jako zvířecí srst, zabalených do plastových obalů, řady talismanů s visícími končetinami a očima, které se při otáčení ohnivě červenaly. „Copak Wheeler neměl vůz?“ zajímalo Harolda. „Nepřemýšlela jsem o tom. Na naše setkání přišel pokaždé pěšky.“ „To mi nepřipadá jako Wheeler, kterého znám. Ten je vyloženě mužem automobilů.“ Zdálo se, že se nemůže rozhodnout, co dělat dál. Kolem se točilo několik prodejců, ale on tam jen tak postával se skleslými rameny. Rose si musela někam sednout. Toho rána odpracovala čtyři hodiny za recepčním pultem v zubní ordinaci pana McCreadyho na náměstí Cavendish Square, potom jela autobusem na letiště Heathrow, strávila následně bezpočet hodin roztřesená kdesi v oblacích, aby po příletu zjistila, že čas zůstal, kde byl, a den se sotva pohnul. Harold se loudal kamsi pryč studovat hasicí přístroje. Nepamatovala si, že by se hrbil a měl na víčkách světlé řasy. Polly se s ním setkala na nějaké konferenci o trvalém poškozování dětí, jejichž matky opustili životní partneři. Vyprávěla, že byl nápadně zaujatý proti prchajícím tatínkům, což je na Američana přece jen pozoruhodné. Rose zdvořile přikyvovala na souhlas. Podle jejího názoru by se chybějícím otcům mělo dostávat většího povzbuzení. Kolem dokola nebylo žádné místo k sezení, tak se opřela alespoň o svislý radiátor, avšak rázem se vystavila pyramidě pálících reflektorů pod vypouklým skleněným stínidlem. Měla dojem, že se ocitla na operačním sále. Zpoza zdí se linul uklidňující zvuk klavíru, tóny brebentily ze stříbrného přístroje. Zavřela oči a z temnoty k ní přicházel doktor Wheeler, jemuž vlála v mořském vánku krempa plstěného klobouku. Chvíli spolu seděli každý na jednom náhrobním kameni, nemluvili a jenom tak poslouchali, jak vítr šumí v korunách borovic. Na krku měl modrou šálu zastrčenou do límce teplého vlněného kabátu a pletené rukavice. Naklonil se k ní, odtáhnul jí ruku položenou na ústech a vlna na jeho prstech ji kousala do brady. Potom začal přednášet o Napoleonovi, přesněji o francouzských vojácích, kteří zahynuli při dobývání Ruska. Pravila, že musí být hrozně těžké nést zodpovědnost za tisíce položených lidských životů, na což on odvětil, že není důvod pohlížet na smrt trestuhodně jenom kvůli číslům válečných ztrát. Nedíval se na ni, jako to nikdy nedělával, ne přímo a ne z očí do očí. Možná, namítla, že v dětství Napoleona šikanoval… jeho otec. Mlčel a díval se vzhůru na mraky plující po obloze nad rozkymácenými stromy. Někdo jí zatřásl ramenem a zmítal s ní přitom dopředu a dozadu. „Snad jsi na mě nezapomněla?“ dožadoval se Harold pozornosti. „Prosím tě, to ne,“ bránila se. „Jsem jenom velice unavená,“ sesouvala se dolů a klesala mu pod rukou.
Neprojevil ani náznak soucitu, jenom ji opět zpátky narovnal. „Omlouvám se ti za tuhle nepříjemnost,“ pofňukávala Rose. „Našel jsi ten střešní nosič?“ „Jasně že ano. Padne-li na auto, bude to skvělé.“ Dlouho Haroldovi trvalo, než vyřídil potřebné dokumenty, a ještě déle, než vypsal šek. Potom si museli nakoupit nějaké potraviny, olej, salát, židovský chléb a plátky červeného masa. Venku stále nepřestával padat déšť. Trvalo přes hodinu, než se konečně dostali do Haroldova bytu. Odbočili z dálnice a přijeli do čtvrti moderních domků lemovaných platany s roztřepenými listy. Připomínalo to tu Londýn s výjimkou dlouhých automobilů a poštovních schránek na nožkách. Na křižovatce u prodejny nábytku je zastavili tři muži ve žlutých nepromokavých oblecích, odklánějící dopravu. Před nimi v dáli se stáčel na nebi černý kouř. Harold zaklel a zahnul do vedlejší ulice. Utrousil, že se v centru odehrávají nepokoje. Po atentátu na Martina Luthera Kinga juniora docházelo ke vzpourám po celých Spojených státech. Město Baltimore ležící blízko Washingtonu bylo postiženo obzvlášť. „Černoši se s tím nehodlají smířit,“ pravil. „Mají toho dost.“ „Tam, kde jsem se narodila,“ odvětila Rose, „byla spousta lidí barevné pleti. Nikdy jsme si jich příliš nevšímali.“ Haroldův byt ji opravdu překvapil, takový bývá vidět snad jenom ve filmech. Rose rozhodně nečekala tu neutěšenost vládnoucí obývacímu pokoji. Z vysokého stropu visely holé žárovky a pohovku pokrýval žlutý potah. Na poličce nad elektrickými kamny stál opřený nezajímavý obraz nějakého domu na kopci. Stěna za sporákem byla postříkaná zaschlým omastkem. „Máš to tu moc útulné,“ pochválila ho. „Takový výraz bych nepoužil,“ opáčil Harold. Chtěla si kamkoli lehnout, nejlépe rovnou na podlahu. Na pohovce, kam se posadila, ji cosi přes potah strašně tlačilo. „Prosím,“ žadonila, „potřebuji si odpočinout.“ On však trval na tom, že si s ním musí vzít nejdřív něco k jídlu. Tak dobře ho zase neznala, aby mohla odporovat. Na začátku mu zabralo hodně času, než opekl připravené maso. Při krájení cibule si soustavně osušoval uslzené oči prsty, které otíral do přední strany kalhot. Všechno, co dělal, se pomalu a promyšleně vleklo, jako by byl náměsíčný. Rose nezbývalo než pořád konverzovat, jelikož Harold mluvil zřídka. Copak se dá vydržet tiše v neznámé místnosti s cizím mužem, který utratil tolik peněz, aby sem mohla přijet? Pokládala mu proto nejrůznější otázky — jak dlouho v tomto domě žije nebo kolik ho stojí byt. Za daných okolností bylo až absurdní, že ví o jeho životě tak málo. Obvykle jí stačilo vyvolat debatu několika slovy, ale tentokrát to bylo jiné. Vzbudila v něm zájem jedinou otázkou, když chtěla vědět, jestli vždycky hodně cestoval. Na to jí vyprávěl, že jel minulý měsíc do Chicaga poohlédnout se po doktoru Wheelerovi. Samozřejmě že ho tam nenašel, protože její dopis, v němž ho upozorňovala na Wheelerovo přestěhování do Washingtonu, k němu dorazil, až už bylo pozdě. Znovu se mu omluvila a stočila se na nepohodlné pohovce. „Potřebuješ do koupelny?“ zeptal se jí Harold. „Pak musíš tudy.“ Když se postavila, všimla si, že se jí krátce podíval na nohy a hned pohled odvrátil, nebylo v tom nic drzého. Kachličkami obloženou koupelnu neměl příliš čistou. Roztrhaný plastikový závěs visel jen tak volně přehozený přes boční stěnu vany, jež se tvarem podobala té, kterou používala doma v Kentish Townu, stála na litinových nožkách, byla už celá stará a zrezivělá. Soudě podle stavu záchodové mísy Američané neznají čisticí prostředek Vim. Bylo to komické vzhledem k Haroldovi, který onen večer,
kdy ho pozvala k sobě na kávu, přejel prstem po nočním stolku a komentoval usazenou špínu. Při přátelském posezení s jejími známými Polly a Bernardem ji tehdy společně požádali, ať uvaří pro všechny čtyři večeři. Rose se nechtělo odejít kvůli Haroldovi, o jehož příjmení Grasse se domnívala, že je německé. Když ještě chodila do školy, šli onehdy společně se třídou do koncertního sálu Filharmonie zhlédnout film o britských vojácích vyklízejících koncentrační tábor. Buldozery shrabávaly jakési legrační strašáky a házely je do připravených jam. Ředitel školy, pan Mavis, žáky posléze poučil, že to byla mrtvá lidská těla. Nikdo se skopčáky nesympatizoval, protože se vědělo, co udělali Židům. Když ji Polly upozornila na židovský původ Washingtona Harolda, bylo rázem všechno v pořádku. Po jídle se rozhodli, že Harold Rose raději doprovodí domů, protože kolem pekárny vede potemnělá silnice, kde občas padají do příkopu zbloudilí opilci. Rose věděla o mužích své. V Londýně bydlela od šestnácti let občas sama a dostávala se často do obtížných situací. Většinou si za to mohla svojí ohleduplnou zdvořilostí. Matka jí neustále vštěpovala, když po něčem skutečně toužíš, jako například po druhém kousku nabízeného dortu, musíš odmítnout. Jestliže dort nebyl dobrý a nemáš na další porci chuť, řekneš ano, abys neurazila. Jednou jí jistý muž koupil pití v hospodě ve čtvrti South Kensington a poté ji pozval do svého podnájmu nedaleko kostela Brompton Oratory. Jedná se o luxusní čtvrť, proto nepředpokládala, že by se mohlo něco stát. Sílu koneckonců používají jenom vykořenění lidé. Ten chlap ji přinutil lehnout na postel a ve snaze udržet dívku pod sebou jí vyrazil zub. S ústy plnými krve požádala, aby jí dovolil zajít si nejdřív do koupelny, má-li uspokojit jeho touhu. Když od něj utíkala po schodech dolů, stačila ještě vykloktat sklenku vody přes sloupkové zábradlí a přitom měla dojem, že ji pomočil. Zašla na policii, ale vzhledem k její nezletilosti po ní žádali adresu rodičů. Nezbylo než říct otci, co se stalo. Ze slušnosti považovala za vhodné pozvat Harolda do svého bytu tvořeného obývací ložnicí. Znala ho, on není ten typ muže, který potřebuje dělat na druhé dojem, a když, tak alespoň ne takovým způsobem. Navíc je povoláním psycholog. Onoho prvního večera si dokonce myslela, že si jí nevšímá, pobýval v jedné místnosti s Bernardem a Polly, až se jí po chvíli zeptal na fotografii doktora Wheelera stojící na jejím nočním stolku. Nebyla to příliš zdařilá fotka, pořídila ji před osmi lety, když se přijel doktor Wheeler do Londýna rozloučit před svým odjezdem z Anglie v jisté prospěšné záležitosti. Slavila tehdy devatenácté narozeniny a on jí dal darem starý fotoaparát Brownie, o němž vyprávěl, že patřil jeho sestře. Blýskla si ho, jak stojí na zastávce Charing Cross, a zachytila jeho obraz vteřinu předtím, než zvedl ruku, kterou by si rozmazal právě focenou tvář. Na hlavě měl svůj pověstný plstěný klobouk. Washington Harold však neprozradil jednu věc: že se s doktorem Wheelerem zná. Jenom tam tak stál a držel zarámovaný obrázek před sebou, jako by právě dostal kytici květin. Když se Rose posléze vrátila do kuchyně, jídlo bylo sice hotové, ale na stole chyběl ubrus. Začala rovnou: „To místo, kde jsi koupil střešní nosič na dodávku…“ „Karavan,“ opravil ji. „Připadala jsem si tam jako ve venkovské nemocnici, kde mi vyoperují slepé střevo.“ „To je divné,“ pravil na to Harold a ona měla pocit, že ji snad vůbec neposlouchá. Při jídle Rose zasvětil do svých plánů na další den. Především se sbalí a pojedou do města za jeho bankovním poradcem; potom spolu zamíří do Washingtonu. „Páni,“ řekla a slupla teplé maso. Dolil jí sklenici červeného vína, které popíjela, aby čas rychleji ubíhal. Po chvíli se Rose cítila mnohem lépe, dokonce si troufale zapálila cigaretu, aniž by požádala Harolda o dovolení. Když se opřela a vyfoukla kouř, zadíval se jí na ňadra. Povzneseně se usmála. Pravil, že má plno neodkladné
práce, kterou musí na poslední chvíli stihnout. Protože byla očividně ve stavu, kdy mu nemohla s ničím pomoci, bylo lépe dostat ji do postele. I když jeho slova zněla káravě, nepřestávala se Rose mírně usmívat. Ložnice, radil, je ve druhých dveřích na konci chodby. Neobtěžovala se s čištěním zubů, přestože si s sebou přivezla úplně nový kartáček. Převlékla se do noční košile a tupě zírala kolem sebe. Místnost nezdobilo jediné výtvarné dílo ani žádný ornament. Pouze na vnitřní straně dveří byl připnutý obrázek jakési ženy, vystřižený z novin, ale Rose měla v hlavě příliš velkou mlhu, než aby si dokázala přečíst nápis, který tam stál. Otvorem v nízkém pásu dole na stěně vanul dovnitř teplý vzduch; brouzdala se bosýma nohama v bohatě chlupatém koberci jako v prachovém mračnu. Při pohledu přes okenice zahlédla z pokoje venkovní verandu s houpacím křeslem, za ní dvorní fasády několika nájemních domů, odpadkové koše srovnané do úhledných řad, velký ztepilý platan, z něhož odkapávala dešťová voda, a černou kočku, co se motala kolem jejich dodávky. Harold klečel na střeše vozu a nebe nad jeho hlavou se měnilo do tmavomodra. V okolí místa ke spaní ucítila odporně nepříjemný závan dávno zašlých věcí. Povlečení bylo sice čisté, leč páchlo plísní ze stálé vlhkosti. Tu vůni znala. Když ji před lety bolely zuby, šla se zahřát k tátovi do postele. Spávala obvykle s matkou v pokoji, kde byla na okenním parapetu umístěná socha Adama a Evy. Skučela tehdy bolestí tak moc, až ji máma vykázala z místnosti ven na schody. Na tuto událost si nevzpomněla v souvislosti s bolením zubů, ale ve spojení s tátou, který kromě síťovaného pánského tílka neměl na sobě nic, a když se ve spánku otočil, jeho pták se jí převalil přes nohu, přitom píchal jako včela. Usnula s rukou na nose, a když se probudila, Harold ležel vedle ní. „Ty?“ vykřikla, jako kdyby tu měl být někdo jiný. „Namontoval jsem ten nový střešní nosič,“ opáčil patrně na vysvětlenou, proč si dovoluje spát u Rose tak blízko. Zpříma se posadila a zeptala se, kolik že je vlastně hodin. Harold odpověděl: „Jsou tři, Rose.“ „Noc, nebo den?“ vyzvídala, čímž ho rozesmála. Stáhl ji zpátky do postele s doporučením, ať si před nadcházející cestou pořádně odpočine. Nepokusil se ji obejmout, ani si nepřilehl blíž. Slyšela ještě, jak se drbe ve vousech, než se opět ponořila do hlubokého spánku.
DVĚ Harold se probudil do bílého rána. Když krájel chleba na topinky, pořezal si ukazováček. Myslí stále zůstával v předchozím dni, potěšený, jak se věci vyvíjely. Rose se návštěva v obchodním domě Sears Roebuck očividně líbila a jeho byt ji ohromil, ačkoli je úplně obyčejný. Vůbec ho to nepřekvapuje, když si vzpomene na její špinavou obývací ložnici ve viktoriánském stylu, kterou má Rose doma v Londýně. Jakmile přišlo na balení, moc mu pravda nepomohla, ale patrně se styděla brát do rukou jeho osobní věci, trenýrky a tak podobně. Vzpomněl si, že se před ulehnutím do postele nevykoupala a on musel spát kvůli ní s hlavou vysoko na polštářích. Napustil tedy vanu a pokusil se ji probudit. Takovou reakci však nečekal. Uhodila ho a zavrtala se hlouběji pod přikrývku. Vzpomněl si na Dollie a odešel pryč z pokoje. Pojídal topinku bez přílohy, na smažení svého obvyklého ranního vejce byl příliš rozrušený. Raději se šel zaměstnat nakládáním zavazadel na střechu karavanu: ukládal do nosiče další přikrývky, konzervy s jídlem a plechové kanystry s benzínem, nezapomněl ani na kožený kufřík naplněný doklady. Přes Haroldovo přicházení a odcházení Rose okolí nevnímala. Bylo jenom slyšet, jak pískavě oddechuje. Právě klečel uvnitř karavanu, když do dveří vozu strčil hlavu jeho soused Artie Brune. „Hádám, že už je tady,“ pravil Artie se škodolibým úsměvem. Harold přikývl. „Tak co, už je celá žhavá?“ „To si piš,“ pravil nadšeně Harold a nejraději by se k němu otočil zády, kdyby ho nenapadlo, že Brune by mohl mít později důvod o jeho postoji přemýšlet. Artie si postěžoval, že se jeho máma necítí moc dobře. „Nechala se převézt do nemocnice,“ pravil. „To je zlé,“ zamumlal Harold. Artie nevěděl, jak moc je nemocná. Nebyla mu příliš dobrou matkou, ale jestli je tohle její poslední hodinka, měl by jí být nejspíš nablízku, nebo ne? Harold Artieho nabádal, že by určitě měl. „Když ještě honila chlapy, nutila mě spát venku na požárních schodech. Jednou dokonce ve sněhu. To od ní nebylo hezké, viď?“ „Ne, to nebylo,“ souhlasil Harold. V hlavě přemítal, co bude dělat, až se dostanou do Washingtonu. Rose by se měla odebrat do bytu Stanfordových raději sama. S omluvou jí vysvětlí, že je nebezpečné nechávat karavan bez dozoru, když jsou teď ty pouliční nepokoje. Vždyť je to koneckonců pravda. O hodinu později se vrátil dovnitř, kde načapal Rose, jak otvírá sbalenou papírovou krabici, kterou zapomněl na stole. Odstrčil ji stranou, vzal tu bednu a spěchal pryč z místnosti. Napěchoval ji do připraveného polštářového povlaku a naložil na střechu pod armádní přikrývku. Přivázal celtu a vrátil se dovnitř, aby se usmířil s Rose. Předpokládal, že se bude cítit trapně se slzami na krajíčku. Pravil, že se za svou hrubost omlouvá a myslí to vážně. „To nestojí za řeč,“ prohodila. „Měla jsem pamatovat, že nemám lézt do cizích věcí.“ Zmrazila ho tónem svého hlasu a vzdorovitým pohledem. Slyšel se, jak zdůvodňuje své chování: „V noci,“ pravil, „až se utáboříme, můžeme narazit na hady, nebo přinejmenším na jedovatý hmyz… Nemluvě o mouchách. Potřebujeme proto silné repelenty.“ „Mouchy mi nevadí,“ prohlásila. „Když jsem byla malá holka, celou dobu jsme mívali na žárovkách zavěšené lepicí papírky.“ Znervózněl a podotkl, že už jsou téměř připraveni k odjezdu. Kdyby se s ní znal lépe, svěřil by se jí, že on raději hady než mouchy. Zašel do koupelny zkontrolovat, zda si nezapomněl přibalit své pilulky, tu však zahlédl její zubní kartáček, který dosud zůstal nevytažený z cestovního pouzdra. Vzal jej s sebou, aby se Rose zeptal,
jestli ho chce ještě použít, ale zarazil se. Nechtěl jí poroučet, dokud si nezíská její důvěru. Nicméně bylo důležité nechat Rose volný prostor. Pravil mírně: „Byla jsi ráno pěkně mimo. Napustím ti vanu.“ „Nechci se koupat. Umývala jsem se, než jsem odjela z Londýna.“ „Přísahej, protože kdybych nestál kus od tebe, odrovnala bys mi nos.“ „Jsi jako můj táta. Také se mnou vždycky třásl, abych se probudila a nachystala do školy.“ „Myslel jsem, že budeš mít alespoň čas se vypravit,“ opáčil. „Už bychom měli jít. Potřebuji si vyřídit v bance nějaké záležitosti se svým poradcem.“ Nyní se na něj usmívala s tváří zčervenalou očekáváním, neboť toužila vědět, kolik dnů jim bude trvat, než se dostanou do Washingtonu. „Nejedná se o dny,“ pravil. „Je to otázka hodin… nanejvýš dvou až tří. Záleží na tom, jak zlé byly v noci nepokoje.“ Zmateně se zeptala, k čemu tedy potřebují dodávku, když už jsou přece tak blízko. „Protože pochybuji,“ pravil, „že se Wheeler zdržuje na adrese, kterou ti dal. Počítám, že je stále v pohybu.“ Jak se tak na ni díval, překvapil ho náhlý stín strachu v jejích očích. Růžový nádech tváří pobledl. Napadlo ho, že asi není tak odvážná, jak předstírá, a probudil se v něm ochranitelský pocit. Strach je něco, čemu rozuměl. Neprozradil jí, že sehnal při návštěvě Chicaga Wheelerovu doručovací adresu, ani že Stanfordovi, majitelé bytu na okraji Washingtonu, obdrželi dopis, který mu odmítli postoupit s tvrzením, že jim bylo nařízeno, aby předali korespondenci pouze oné dívce z Anglie. Měl v úmyslu jim nabídnout peníze, ale oni nejsou tento druh lidí. Zeptal se tedy Rose, jestli je připravená k odchodu. Měla na sobě kalhoty, pomačkanou blůzku a navrch pláštěnku. Ani se nečesala. Možná by ji měl upozornit, že se zastaví na večeři u Shaeferových. Když vyšli ven, Artie Brune se stále ještě opíral o kapotu karavanu. „Hodně jsem o tobě slyšel, děvče,“ pravil dotyčný a sjel Rose pohledem od hlavy až k patě. Na zkřivených ústech mu bylo patrné, že tohle není ta holka, o níž si myslel, že bude stát za hřích. Rose si vylezla na přední sedadlo a dívala se před sebe. Když Harold nastartoval, zeptala se: „Ten chlap je tvůj přítel?“ „Ano,“ pravil, ač věděl, že přehání. Tak by si mohla říkat jenom Artieho kočka. Než dojeli do centra města Baltimore, nepronesla jediné slovo. Po cestě jí vykládal, kudy právě jedou, ale když se na ni letmo podíval, hleděla dolů do klína, prsty si kroutila horní ret, vůbec ji nezajímaly party zevlujících dělníků, stravujících se před obchodními výlohami a škrábajících sklem po domovních okapech. Na dvacáté šesté ulici někdo natřel dveře synagogy červenou barvou krve. „Dobrý Bože,“ zvolal a šťouchl do ní loktem. Trhla hlavou, ale nic neříkala. Nevěděl, jestli se zlobí, nebo je pouze unavená. Musel zpomalit, protože se blížili k obchodu se střelnými zbraněmi s názvem Divokej Bill, hlídanému početným sborem policistů postávajících na přilehlém chodníku. Zaparkoval za Lékařskou knihovnou a prohodil, že pospíší zpátky tak rychle, jak jen bude moci. Musel jet objížďkou, protože na dolním konci Ulice svatého Pavla hořelo. Nechal v bance dopis, který se smí otevřít, až pokud by zemřel. Listinnou kopii předal svému bankovnímu poradci a byl pyšný, že si dokázal uspořádat své poslední věci. Když se vrátil ke karavanu, zjistil, že Rose uvnitř není. Zůstaly tam jenom její boty. Chvíli chodil sem a tam, a když ji spatřil, jak se bosky courá po protějším chodníku, vytočil se hněvem jako houkající alarm: „Tady ten karavan,“ zařval směrem k ní, „není zamčený!“ Nesouhlasně na něj zamávala a zavolala zpátky: „Nerozčiluj se… Vidím na něj.“ Vyhoupl se na sedadlo řidiče a snažil se
zachovat klid. Dala si načas, než přešla silnici, posadila se vedle něj a spustila: „To je sranda, že? V obchodech se prodávají zbraně, jako kdyby to byla mrkev nebo řepa.“ Harold na to neměl co říci, ani ze zdvořilosti. „Když jsem byla malá,“ brebentila Rose, „chtěla jsem pistoli na hraní víc než cokoli jiného, ale kvůli hrůzám války se nic takového nevyrábělo. Přeřezala jsem mámin venkovní smeták na dvě půlky, svázala oba kusy po délce gumou a z korkové zátky udělala hlaveň. Příliš to nefungovalo, ale lepší než nic. Pobíhala jsem kolem dokola a střílela na Němce. Matka se pěkně rozčílila… kvůli tomu koštěti samozřejmě.“ „To se vsadím,“ usadil ji Harold. „Jednoho dne jsem si hrála na zadním hřišti, když tu mi přeletělo nad hlavou nepřátelské letadlo. Muselo se ztratit při předchozím útoku nebo co. Řítilo se tak nízko, že jsem viděla i letce. Potom začal pálit z kulometu…“ Haroldovi přišla na mysl vzpomínka na Carla Bloomfielda, nováčka z druhého ročníku, který přísahal, že jeho táta byl závislý na fotoaparátu natolik, až se zastavoval, aby fotil, jak se Bloomfield potápí do bazénu nebo jak onehdy narazil do zdi, když se učil řídit. Rose pokračovala: „Matka se vyklonila z okna v zadní části domu a křičela na mě.“ Pouze Shaefer si o Bloomfieldovi nemyslel, že je fantasta. Domníval se, že se v Bloomfieldových očích zračí pravda. „Schovala jsem se do křoví,“ pravila Rose, „a slyšela, jak se kulky zasekávají do trávy.“ Nikdo Shaeferovi nevěřil, až když přišel Bloomfield na Den díkůvzdání domů a zastřelil oba rodiče, neboť podřízli krocana. „Není divu, že zabili pana Kennedyho,“ řekla Rose. „I toho Luthera Kinga.“ „Dnes večer,“ pravil Harold, „povečeříme s člověkem, který pobýval v den střelby ve stejném hotelu jako doktor King.“ „Jemináčku.“ Zeptal se jí, jestli má hlad, neboť jemu samotnému kručelo v břiše. Opáčila, že se o jídlo nestará. „Lidé jedí příliš mnoho,“ vysvětlila mu své mínění. „Škodí to mozku.“ Skrčila se na sedadle vedle něj a opřela si bosé nohy o palubní desku. Všiml si špíny, kterou měla za nehty na nohou, navíc si začala cucat palec. Tohle zajisté nebude jednoduchá společnice. Zapnul rádio, aby přerušil to dusné ticho. Kdosi právě zpíval nervy drásající jazzovou píseň… Prohlížím fotky a propadnu vzpomínkám, jsem pouhé dítko, tři roky tu mám... Tady jsem se svými hračkami, tu na výletě, zdá se mi. Janička s tátou vzápětí... A tady ve tvém objetí. Protože ho to citově dojímalo, natáhl se, aby pootočil knoflíkem. „Nechej to,“ křikla, „vždyť je to krásné,“ nohou mu ruku odstrčila. Napadlo ho, jestli přišlo Bloomfieldovi na mysl pořídit snímek matky s otcem, rozvalených na stole Díkůvzdání. „Slovo fotografie,“ podotkl, „pochází z řečtiny. Znamená kreslit světlem.“ Rose na to nic neříkala. Náš dům ve státě Maine… tam chtěl já být s tebou jen… já v objetí s tebou, naříkal hlas z reproduktoru. Dva bloky předtím, než vjeli na dálnici, karavan zastavil. Směrem k policejnímu vozu odváděli postarší ženu, hrozící černými pěstmi do prázdna. Harold vytáhl okénko, aby neslyšeli dovnitř její křik. Trvalo jim celé tři hodiny, než dojeli na předměstí Washingtonu. Potřeboval si dát něco k jídlu,
protože neposnídal před odchodem vajíčka. Zastavil nakonec u pojízdného stánku s občerstvením na okraji silnice nedaleko města Gaithersburg a pozval Rose, aby šla s ním, nicméně odmítla. Když si sedl zpátky za volant, hádal, že si zakouřila. Nestáhl okénko, protože měl vůni tabáku rád. Většinu času Rose podřimovala, dokud nepřejeli značku počátku města Bethesda. Posadila se a živě poznamenala, že si to jméno pamatuje ze školních hodin náboženství. Harolda zaujalo, jak často ta dívka zmiňuje své zážitky z dětství, které jí ulpěly v paměti. Došlo mu, jak se jeden druhému podobají a že minulost v nich zastiňuje současnost. Svažující se cesta lemovaná třešňovými stromy vedla až ke vstupní kolonádě samostatně stojícího rodinného domu Stanfordových. Rose stále nevystupovala a znovu si jen pohrávala se rtem. Harold zavedl řeč: „Jeden slavný architekt se jmenoval Stanford. Navrhl Madison Square Garden… v New Yorku. Někdo ho zavraždil.“ „Jeho žena?“ zašeptala Rose. „Ne,“ odsekl. „Byl to záletník, zastřelil ho rozzuřený manžel. Ženské nezabíjejí.“ Ani se nepohnula. Nakonec otevřela dveře karavanu a překvapila ho otázkou, jestli půjde na návštěvu s ní. „Raději ne,“ pravil Harold. „Bude lepší, když se s ním uvidíš sama… alespoň napoprvé.“ Sledoval, jak Rose kráčí po cestě s rameny nahrbenými proti dešti. Cítil se provinile, že jí neřekl pravdu. Jakmile viděl, že vešla do domu, jel dál dolů ulicí. Všechno jej na Rose mátlo: způsob chování, minulost, především pak blízký vztah s Wheelerem. Když spatřil rozmazanou fotografii na zaprášeném nočním stolku, zachvěl se. Rosin příběh o společném setkání před šestnácti lety v jakési odlehlé pobřežní vesnici na severu Anglie prostě nedával smysl. Co by Wheeler hledal v nějakém zapadlém konci světa? Rose netušila, co tam měl za práci. Pravila, že s ním na toto téma nikdy nevedla řeč, neboť ji učili, že není slušné ptát se lidí, čím si vydělávají na živobytí. Snažil se to zjistit od Jesseho Shaefera, který však velice neochotně a uhýbavě naznačil, že Wheelerův pobyt v Anglii mohl mít něco společného s raketami Jupiter rozmístěnými v Turecku. Odmítl však prozradit cokoli bližšího. Shaeferův názor se nejspíš blížil pravdě. Rose povídala, že Wheeler bývá často pryč — podle ní prý na dovolené — protože je značně opálený v době, kdy jsou ostatní ještě bílí. Haroldovo první setkání s Wheelerem se odehrálo před sedmi lety prostřednictvím Shaefera. Stalo se tak na recepci u příležitosti jmenování prezidentova bratra generálním prokurátorem. Wheeler měl na sobě šedý oblek a elegantní hnědé boty. Když přecházel po místnosti, spíš se vznášel, než kráčel, a hlavu měl lehce na stranu. Pokud sem tam promluvil, stínil si oči rukou, jako to dělají lidé dívající se do dálky. Záměrně se nesnažil, měl jednoduše štěstí, že patřil k mužům, kteří umí udělat dojem. Nepochybně si uvědomoval své přednosti, ale kdo by mu to mohl dávat za vinu? Společenské uznání je přece něco, po čem všichni toužíme, i kdybychom si chtěli jenom dokázat, že žijeme. V průběhu následujících dvanácti měsíců spolu večeřeli při půl tuctu příležitostí a byl to Wheeler, kdo pokaždé vypsal šek. Na sklonku roku přišly čestné vstupenky na zápas mezi Soumary z Green Bay a Newyorskými obry. Wheeler se tam neobjevil, posléze však doručil poslíček Dollie kytici červených růží s omluvným lístkem. Dollie lichotilo, že si ji předchází takový významný člověk pohybující se v samém centru dění, dokud nevypluly na povrch skutečné důvody jeho zájmu. Pro Harolda bylo těžké pochopit, proč se Wheeler zapletl právě s Rose. Fyzická přitažlivost přece nemohla představovat důvod jejich prvního setkání. Byla tehdy ještě dítě a on by se přece nechoval jako blázen. Soudě podle způsobu, jakým Rose líčila jejich poslední setkání v Londýně, kde po návštěvě muzea voskových figurín Madame
Tussaudové žvanil nad posledním šálkem kávy v občerstvovacím baru na nádraží o bitvě u Waterloo, nenasvědčovalo nic, že by se mezi nimi rozvinuly nějaké důvěrnosti. Bylo zjevné, že jsou jeden druhému blízcí, neboť pocity, které prožívala, byly příliš silné, měly zvrácený podtext a těžko by uvízly jen tak v její nevědomé paměti. Minulou noc s bradou umaštěnou od plátku masa a s vidličkou obrácenou proti své hrudi prohlásila, že všichni brzy zestárneme a budeme v prázdných místnostech snít o těch, kteří zabouchli dveře dávno před námi a stali se proslulými. Rose za hodinu přišla. Nevypadala vůbec rozrušeně, že se u Stanfordových s Wheelerem nesetkala. Ihned Haroldovi oznamovala — paní Stanfordová má na zdi zavěšené koberce a na toaletě portrét Walta Whitmana. Pohostili ji šálkem čaje bez mléka. „Po Wheelerovi ani památka?“ zeptal se Harold. „Měl jsi pravdu,“ pravila Rose. „Wheeler odešel, už je to nějaký čas. Jakýsi chlap se tady za ním před pár týdny zastavil, ale nechtěl prý prozradit, jak se jmenuje.“ Harold na to: „Podle mě se Wheeler zná se spoustou lidí.“ Vytáhla z kapsy obálku, na jejíž přední straně stálo její jméno, a pokračovala: „S nadšením mi sdělovali, kdo by mohl být příštím prezidentem. Prý Richard Nixon, Hubert Humphrey, Eugene McCarthy, Robert Kennedy, Jimmy Wallace…“ „Snad George, ne?“ opravil ji Harold. „Může to být kdokoli z nich,“ opáčila Rose a mačkala dopis v hrsti. Po očku se na ni podíval a všiml si, že jí ukápla slza na tvář.
TŘI Shaeferovi bydlí v sedmém patře bývalého skladiště na městské třídě Connecticut Avenue. Harold zastává názor, že se jedná o bohatou čtvrť, kde nikdo nechodí po ulici pěšky. Kamkoli se chceš dostat, musíš jet autem. Otevřela jim paní Shaeferová. Byla menší, silnější postavy a přes dlouhé černé šaty měla převázanou špinavou zástěru. Ještě než je pozdravila, vyčinila muži s copem, který stál za ní. Nadala mu do blbců a Rose se rázem cítila jako doma. Chlapík se zapletenými vlasy Harolda objal. Paní Shaeferová zavedla Rose do ložnice a pobídla ji, aby si odložila svrchník na postel. Rose namítla, že má pláštěnku mokrou. Paní Shaeferová opáčila, ať si s tím nedělá žádné starosti. „V kolik hodin jste přiletěla?“ zeptala se. „Viděla jste už město?“ Rose vyprávěla, jak ji Harold nechal vystoupit z dodávky před areálem Bílého domu a dovolil jí postávat chvíli u zábradlí. Poučil ji, že se jedná o stavbu v koloniálním stylu. Líbily se jí tamní magnólie. Potom ji zavedl podívat se na správní budovy. „Řekl mi,“ povídala dál, „že se panu Trumanovi zdají zbytečné a chce je dát zbourat, ale pan Kennedy mu to zatím nedovolil.“ „Haroldovi můžete věřit, Rose,“ opáčila paní Shaeferová. „Je to člověk, který vždycky přináší vzrušující zprávy.“ Pití se podávalo v pokoji velkém jako hotelový salonek. Stály tam tři kožené pohovky a na balkon vedly zelené skleněné dveře. Rose dostala vysokou sklenici něčeho, co vypadalo jako limonáda. Chutnalo to šumivě a nemělo to žádnou barvu kromě plátku citronu, který tomu dával říz. Byli tam další čtyři hosté, žena, chlapec a dva muži, Bud s Bobem. Žena se jmenovala Thora a na sobě měla bílé krátké kalhoty. Paní Shaeferovou oslovovali George a jejího manžela Jesse. Hoch s nikým nemluvil a odešel, ještě než se podávalo jídlo. Washington Harold chodil do stejné školy jako všichni tři muži a na univerzitu navíc se Shaeferem, který coby profesor vyučuje ústavní právo a bývá zřejmě často hostem v prezidentově kanceláři. Nikdo se neobtěžoval Rose vysvětlit, za jakým účelem. Hodně se mluvilo o košíkové a trenérovi jménem Curtis Parker. Pan Shaefer se velmi zlobil na Lyndona Johnsona. Pravil, že ten člověk je duševně chorý, neboť změnil americký sen v americkou noční můru. Čtyři dny předtím, než oznámil, že odmítá jmenování na další funkční období, zvažoval vpád do Laosu a zaslání dalších dvou set tisíc vojáků do Vietnamu. „K čertu s tím bláznem,“ přitakal Harold. Žena v krátkých kalhotách se přiznala, že měla kdysi strašné sexuální problémy s muži. „Pak jsem o tom jednou mluvila s tátou,“ svěřila se, „a teď už je všechno v pořádku.“ Všichni mluvili velmi nahlas, aby je bylo slyšet, neboť dole na ulici skřípěly brzdy aut. Rose na to neměla co říct. Ranní cesta pro ni byla jeden velký zmatek nadjezdů, podjezdů, křižovatek, odboček a mýtných bran. Žlutá barva výstražných dopravních značek zářila do daleka. Občas projížděli kolem polí plných pasoucích se krav, jednou přes hnědou, rozvodněnou řeku, onehdy městem, kde železniční trať zabíhala až do středu ulic. Stromy vysázené po obou stranách silnice smývala dešťová voda. V hlavě jí nezůstal jediný pevný bod. Cítila se dutá jako nádoba, pod jejímž víkem se skrývá pouhý prach. Rozrušilo ji, když se nesetkala s doktorem Wheelerem, i když to pro ni nebylo žádné překvapení. V hloubi duše tušila, že ho tam nenajde. „Copak je rozumné jezdit až do Wanakeny?“ zeptala se paní Shaeferová a mluvila přitom k Haroldovi. Doktor Wheeler uvedl Wanakenu jenom jako svoji doručovací adresu. „Také si myslím, že není,“ souhlasil Harold. „Co však mohu dělat?“ „Zkuste tam třeba zatelefonovat,“ navrhla mu, ale on zavrtěl hlavou. Rose si uvědomila, že se Harold chová mezi přáteli jinak, méně káravě.
Posadili se na večeři do místnosti obklopené ze všech stran policemi knih. Na stoličce vedle kamen stála ve vitríně sova, vedle ní hrnek, z nějž koukalo plnicí pero. Rose pravila paní Shaeferové, že vyšší teploty nejsou pro vycpaná zvířata vhodné. Dobře to znala z vlastní zkušenosti; otec jí vyprávěl o své sestře Margaret, která těžce nesla, když se její domácí mazlíček, vycpaný do pozice lovce, rozpadl před skříní na ohřívač vody, protože se do něj v tom teple pustili moli. „Byla to mourovaná kočka,“ dodala, „jmenovala se Nigger.“ Harold se zamračil. Paní Shaeferová se naopak usmívala a její tvář s tmavýma očima, světlou pletí a plnými rty zářila. Rose zhltla vše, co měla na talíři, dokonce i změť listů salátu. Když se Harold předtím rozhodl dát si něco k jídlu, neměla odvahu jít s ním ze strachu, že si utratí své kapesné. Existovala jenom z toho mála, co ve stavu nouze potřebuje, a to dát si sem tam cigaretu. Zatímco byl v kavárně, vykouřila dvě. Nezmínil se, že by kouř neměl rád, nicméně když se vrátil zpět do auta, měla pocit, jako by rozmrzele zamával rukou ve vzduchu. „Chcete přidat?“ zeptala se paní Shaeferová. „Ano prosím, Jesse,“ řekla Rose. „Jmenuji se George,“ opravila ji paní Shaeferová. Na to Rose: „Mockrát vám děkuji. Jste velmi laskavá.“ „Ach, jak jste zdvořilá, miláčku,“ opáčila Thora. Nepodával se vůbec žádný moučník, jenom další pití, a hosté si zapalovali cigarety. Rose nabyla přesvědčení, že si může vydlabat svůj kousek citronu. Pan Shaefer se pustil do diskuse s Budem a Bobem na téma, jak řešit rasovou otázku. Hovor postupně přerůstal do prudké hádky, až se paní Shaeferová v jednu chvíli rozzlobila a uštědřila manželovi pohlavek. Právě otevíral problém, jak mohou být nové reformy zavádějící. Na jednu stranu je správné, tvrdil, zrovnoprávnit černochy, ale nakonec to stejně nebude fungovat. Vzdělaní negři povylezou, stanou se stejně úspěšní jako bílí, přesto většina těch diskriminovaných, která spoléhá na sociální podporu a zanedbává motivaci přežít, zapomene na pár naučených návyků — zůstat poctivý, vydělávat peníze a žít z nich. Místo toho se pustí cestou zločinu. „Víte, mám nyní problém,“ rozkřikoval se, „nezbývá nám než čekat dalších třicet let. Vzpomeňte si, jak Dollie zhodnotila budoucnost.“ A tehdy mu paní Shaeferová vlepila štulec. Chvíli nikdo nemluvil. Rose cítila, že náhlé ticho nemá s černými lidmi nic společného. Washington Harold si otřel rukou ústa, podíval se upřeně na Rose a Jesseho Shaefera a prohlásil: „Rose se zajímá o příběh Martina Luthera Kinga juniora. Řekl jsem jí, že jsi tam byl.“ „To je pravda,“ potvrdila Rose. „Skutečně se o něj zajímám. Šla jsem onehdy k jednomu kamarádovi domů jenom proto, abych viděla pana Kinga v televizi.“ Mluvila pravdu. Sledovala ony televizní záběry s Polly a Bernardem. Polly z nějakého důvodu plakala. Jesse Shaefer se pustil do popisu událostí, které vedly až k samotné vraždě. Doktor King odcestoval do Memphisu podpořit pochod naplánovaný těmi, co chtějí zlepšit podmínky pro lidi barevné pleti. Akci špatně zorganizovali, takže se změnila ve vzpouru. Policie zahájila palbu a výsledek? Jeden mrtvý a na šedesát zraněných. Oddaný pacifista doktor King skonal v Memphisu. Paní Shaeferová hlasitě zívla a vstala. Řekla jen: „To jsem už slyšela,“ a odešla z místnosti. Po chvíli ji následovali i ostatní, až s Jessem u stolu zůstala samotná Rose. Zeptal se jí: „Jste si jistá, že mě chcete poslouchat?“ Odpověděla: „Samozřejmě, pokud vám nebude vadit mi o tom vyprávět. Nechci vám být na obtíž.“ „Jedná se o převelice důležitou součást dějin,“ zdůraznil. „Tahle doba změní budoucnost. Lidi si proto musí uvědomit její důsledky.“ Působil na ni sebejistě. Sledovala ho, jak si pohrává s copem.
„Martin Luther King přijel do Memphisu čtvrtého dubna, to bylo v úterý, a hned se ubytoval v hotelu Lorraine. Kritizovali ho, že přebývá v těch nejlepších ubytovacích zařízeních, proto zvolil nějaký menší, aby nebudil pohoršení. Většinu dne zůstával ve svém pokoji číslo tři sta šest a poskytoval rozhovory o svých názorech a víře. Myslím, že tušil, k čemu dojde.“ „Páni,“ vydechla Rose. „Zmínil se, že přemohl strach ze smrti, a přesto by chtěl žít dlouhý život… dlouhověkost má svůj půvab… vůbec se tím neznepokojoval, měl v úmyslu pouze naplnit Boží vůli. Bůh mu dovolil jít do hor, kde se rozhlédl a spatřil zaslíbenou zemi.“ Rose mlčela. Pronášel ta slova tak nábožně. „Kolem šesté hodiny vyšel na balkon. Kdosi poukázal na jednoho muže dole v davu na ulici, který měl v úmyslu hrát při kazatelově večerním proslovu na varhany v místním kostele. King na to: ‚Správně, to je můj člověk. Vyřiďte mu, ať zahraje Precious Lord a ať to zní hezky.‘“ Rose se dívala na chlapíka před sebou, ale neviděla Jesseho, nýbrž doktora Wheelera, který seděl na jeho místě a díval se na ni. Bylo jí tehdy jedenáct, krčila se u příkopu a zkoumala zbloudilou střelu, kterou našla v blátě. Věděla, kdo je ten pán, protože byl tak starý, že ho nebylo možné přehlédnout. Bydlel v domě s věžičkou, který stál za železničním přejezdem. Jeho žena nosila ztřeštěný panamský klobouk a řídila bicykl; vždy když jela do prodejny smažených ryb s hranolky v Brows Lane, vezla košík pověšený na řídítkách, aby nebylo vidět, že si veze domů večeři zabalenou do novin. Radil jí: „Když si přidržíš nějaký předmět blízko u očí, odpoutáš se od okolního světa.“ Rose pronesla: „Ano, děkuji,“ protože se má starým lidem slušně odpovídat. „King se nakláněl přes balkonové zábradlí. Ve chvíli, kdy se napřímil, padl výstřel.“ Opět k ní promlouval on, tentokrát v zimním čase o rok později. Měl na sobě svůj teplý vlněný kabát a šedý plstěný klobouk. Rose držela klacík a snažila se napíchnout na něj mrtvou žábu, která uvízla po dešti v zamrzlých kalužích dole pod borovým lesem. „Sesunul se a nalehl na zábradlí,“ vyprávěl Shaefer. „Co to děláš?“ zeptal se jí. „Napichuji žáby,“ opáčila. „Tohle nejsou žáby,“ opravil ji. „To jsou ropuchy krátkonohé.“ Do místnosti vstoupil Harold. „Už jsem skoro na konci,“ ujišťoval ho ihned Shaefer. „Tam venku je všechno v pořádku?“ „V tom nejlepším,“ řekl Harold. „Už je čas, abychom šli do karavanu, ať Mason junior konečně skolí toho medvěda. Minule si nechal ujít příležitost, jenom zařval a skočil do řeky.“ Shaefer se zachechtal. Harold strčil lahvičku léků, která stála vedle slánky, do kapsy a šel znovu ven. Na Rose se ani nepodíval. „V náprsní kapse měl plnicí pero,“ pokračoval Shaefer a ukázal na hrnek stojící vedle vycpané sovy: „Jak padal k zemi, tamto pero mu vypadlo z kapsy a skutálelo se do rohu balkonu.“ Následující měsíc viděla postaršího pána znovu, přestože mezi nimi nepadlo ani slovo. Za železničním přejezdem se instinktivně otočila doleva a vydala se po škvárové cestě, která vedla k náklaďákům s uhlím, co stály u elektrárny. Na tohle místo často nechodila. Po chvíli vylezla na jeden z kamionů a zkusila pár uhlíků hodit přímo do tunelu. Potom našla v písku pohozené staré kladivo a dřevěnou krabici na munici s rozbitým víkem. Představovala si, že se právě nachází v okupované Francii, prchá před Němci a je ve spojení s odbojáři: „Tommy Handley… Tommy Handley,“ vyťukávala rytmicky. „Můžu vás udělat, pane?“ Byl to tajný kód, kterým sdělovala, že potřebuje povel k odpálení svých bomb. V té chvíli však začalo pršet, nejdřív pouhý deštík, poté liják. Jak utíkala do tunelu, vyťukávala dál: „Jsem tady sama… počkat… počkat… nebezpečí… Nejsem sama.“
Shaefer vyprávěl: „Byl úplně tuhý a z krku se mu řinul obrovský proud krve.“ Dlouho potom stála, mokla pod širým nebem a přitom měla pocit, že ji očišťuje sám Pánbůh. Bušící srdce Rose připomínalo bezmocně se pohupující bójku, kterou si pohazuje v náruči blikotající moře na obzoru. Odhodila kladivo, jež se vrhlo na hromadu písku jako dravec na svou kořist. Po špičkách šla do tunelu, vrávoravě našlapovala na koleje krok za krokem a vtom se zastavila; zahlédla totiž, jak na druhém konci tunelu stojí tmavá postava. Když se dotyčný otočil, meruňkově narůžovělé světlo mu ozářilo tvář a ona poznala doktora Wheelera. Okamžitě odešel. Shaefer litoval: „Hned jsme věděli, že ho kulka zasáhla.“ Byla na krok od východu z pobřežního tunelu, když narazila nohou na jakýsi balík ležící na kolejích. Podívala se blíž a poznala samotáře Billyho Rottena, který bydlí v borovém lese v chatrči z naplaveného dříví. Z uší mu vytékal jakýsi černý sliz. Ustrašeně se na Rose podíval a vztáhl k ní ruku, aby se dotkl jejích úst. Poté se jeho tělo sesunulo na zem. Olízla si rty a ucítila chuť krve. Krátce se omluvila: „Je mi líto, pane Billy,“ a utíkala dál. „Viděli jsme mu to na očích…“ vzpomínal Shaefer. Za první světové války se pan Billy změnil a nebylo bezpečné se k němu přibližovat. Prošel strašným nervovým otřesem, když ho v zákopech při bombardování zasypala zemina. Matka ji onehdy varovala, že se z toho časem vyvine perverznost, jakási tajemná úchylka, kvůli které by se mohl začít zmocňovat dětí a ubližovat jim. „Měl vytřeštěné oči, ale už nic neviděl.“ Vyběhla ven z tunelu a raději se neohlížela. Za mořským obzorem zapadalo krvavě rudé slunce a začalo se stmívat. Tráva se na písečném pobřeží v pohasínajícím světle stříbřitě vlnila. Nad tmavnoucí budovou elektrárny vyšla první hvězda. Po doktoru Wheelerovi nikde ani památka. „Zabil ho nějaký běloch,“ prohlásil Shaefer. Nikomu neprozradila, že ten večer viděla doktora Wheelera. Mlčela i tenkrát, když se u matky zastavil na návštěvu pan farář, který si chtěl u večeře popovídat o ochotnickém divadle, a máma se ho zeptala, jestli měl řezníkův syn pravdu, že zabili Billyho Rottena bajonetem. To tak vůbec nebylo, prohlásil rezolutně pan farář, protože povídal uhlíř George Rimmer, že pana Rottena někdo praštil do hlavy. O kus dál v písku se totiž našlo kladivo. Farář se rozpovídal, až se z toho málem rozplakal; do očí mu vhrkly slzy nad viníkovým svědomím, neboť za tak vážný hřích už nikdy nenajde klid ani v nebi. „Vrah nezabíjel kvůli nenávisti,“ vysvětloval Shaefer, „chtěl prostě upozornit, jaké problémy má společnost v dnešní době.“ „To je pravda,“ souhlasila Rose. Shaefer se vysmrkal a pomohl jí vstát. Jenom bohatí, pomyslela si Rose, si mohou dovolit rozhádat se s lidmi barevné pleti. Doprovodil ji do místnosti, kde stály pohovky a kde bylo cítit vůni květin. V dálce za prosklenými dveřmi zapadalo rudé slunce. Bud nebo Bob pobíhal přikrčeně kolem a s napřaženou rukou volal: „Prásk! Prásk!“ a snažil se překřičet houkající vřavu dole na ulici. Rose přemáhající spánek si sedla k ženě v krátkých kalhotách; zeptala se jí, proč bere Harold prášky. „Na žaludek,“ odpověděla Thora. „Mívá nafouklé břicho.“ Objala Rose kolem ramen a přátelsky s ní zatřásla. Naklonila se blíž a zašeptala: „Musíte být smutná, že jste tady Freda nepotkala.“ „Freda?“ podivila se Rose. „Wheelera,“ upřesnila Thora. Kolena se jí leskla, i když se stmívalo. „Vy ho znáte?“ zeptala se Rose. „Ššt,“ sykla Thora. Narovnala se a letmo se usmála na Harolda, který se na ně ohlédl. Jesse Shaefer navrhl, ať Rose zůstane přes noc. Předpokládal, že se Harold bude bránit nechat svůj
karavan v podzemní garáži jen tak bez dozoru, protože má na střeše zavazadla, ale Rose se přece musí vyspat v pořádné posteli. Jeho žena souhlasila a Harold jen přikývl. Když padla noc, zapálili svíčky, jejichž světlo se mihotalo na stropě. Harold začal vyprávět příběh o muži, který zabil nějakého člověka, ač neměl prst na spoušti. Rose neviděla Haroldovi do tváře, pozorovala jenom mluvící pusu obrostlou vousem. „Paní Stanfordová,“ skočila mu do řeči, „o tom ale nemluvila. Neříkala, že by jí zemřel manžel.“ Paní Shaeferová ji potom doprovodila do pokoje, kde visel na zdi plakát s holohlavým klukem hrajícím baseball. „Nejsem ve své kůži,“ utrousila Rose. „Domov mám daleko a s Haroldem je to těžké. Nemá mě rád.“ „Ráno se budete cítit lépe,“ radila jí George. „Spánek plno věcí vyřeší.“ „On se chová jako diktátor,“ stěžovala si Rose. „Je si příliš jistý sám sebou.“ „Proč si o něm tohle myslíte?“ divila se George a pomáhala jí do postele. „Kdyby si nevěřil, těžko by někdy něco našel.“ „Nebudu se svlékat,“ prohlásila Rose, zula si boty a přikryla se peřinou. „Před cizími lidmi se stydím. Ani doma se nesvlékáme.“ „To není problém,“ uklidnila ji paní Shaeferová. „Ta žena v krátkých kalhotách,“ šeptala Rose a ospale mžourala, „říkala, že zná doktora Wheelera.“ „My všichni ho známe,“ řekla paní Shaeferová a přehodila jí přes peřinu přehoz, jako by to byl rubáš. * Harold se vzbudil časně zrána a hned si vzal prášky, aby se cítil lépe. Když se zrána setkal s Dollie, bolesti břicha zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. Jakmile potom odešla, vrátily se. Jeho matka byla silná žena a žádné žaludeční potíže mu nevěřila. Zdravotní problémy se podle jejího názoru rodí v myslích lidí, kteří se bojí dívat pravdě do očí; její první manžel si po havárii v roce 1929 vypěstoval zánět tlustého střeva. Harold zkontroloval, jestli plachta na střeše karavanu zůstala neporušená. Pro jistotu našel lepenkovou krabici, sundal z ní polštářový povlak a vložil ji pod sedadlo řidiče. Dostal se mu do ruky kus papíru; byl to ten novinový výstřižek, který měl předtím připnutý na vnitřní straně dveří své ložnice v Baltimore. Nacpal si jej do kapsy a šel nahoru do bytu. Rose ještě vyspávala. Jesse mu připravil snídani. S George byli znepokojení tím, co Harold zamýšlí udělat. Litovali, že se to setkání neuskuteční ve Washingtonu, kde by mohli být Haroldovi nápomocní. Tři hlavy jsou víc než jedna. Uplynulo koneckonců téměř pět let a nebyla to jenom Wheelerova vina. K chybám došlo na obou stranách. „Zůstaň u nás ještě pár dní,“ pravila George. „Ve čtvrtek slavím narozeniny.“ „Zase je jí čtyřicet šest,“ dodal s chutí Jesse. „Já se s ním ale musím setkat,“ namítl Harold. „Jsou jisté věci, které mu potřebuji říct.“ Nebyla to pravda. Nechtěl Wheelerovi nic vysvětlovat, a i kdyby měl slova na jazyku, vzpříčila by se mu nejspíš v krku. Než poznal Dollie, byl rozvážný, téměř nezajímavý chlap. V tomto ohledu si nedělal žádné iluze. Když byl malý, říkali o něm, že je uzavřený hoch, což byl jenom jemnější způsob, jak vystihnout jeho povahu. Každého překvapilo, nejvíce však jeho samotného, že se Dollie dala dohromady právě s ním. Dokonce Harolda i varovali. Bud si ho vzal tehdy v monticellské restauraci stranou na pánské záchodky a taktně se ho zeptal, jestli ví, do čeho se žene. Harold se tenkrát dopálil, že ho to nezajímá, ale Bud ho upozorňoval, že milostná vášeň je dvousečná zbraň. Proniká do mysli
stejně jako do srdce. Jesse položil na stůl talíř smažených vajec a pravil, že je divné, když Wheeler nenapíše svému děvčeti ani dopis a nechá jenom adresu. Vypadá to, jako by si s ní pohrával. „Copak se někdy choval jinak?“ utrousila George. Ani jednomu z nich nešlo do hlavy, proč se Wheeler s dívkou jako Rose přátelí. Ona není typ ženy, co se mu líbí. George si myslí, že je pro něj příliš prostoduchá. „Britové mají k věcem jiný přístup,“ hájil ji Jesse. „Setkávám se s tím celou dobu. Domnívám se, že za to může kultura založená na izolaci… izolaci lidí z ostrova.“ „Vyprávěla mi,“ svěřila se George, „že jí prý její otec zničil život a matka zemřela na injekce, které se obvykle dávají koňům.“ Jesse namítl, přece za to mohl alkohol. Rose byla tehdy moc malá, vlastně ještě dítě. George zavzpomínala: „Rosin táta se s Wheelerem znal a říkal o něm, že je to darebák. Bydleli zřejmě ve stejné ulici. Jednou se málem servali, prý kvůli místu k sezení ve vlakovém voze. Rose vyrukovala s touto směšnou historkou, když se bavila s Bobem o tom, že Johnson povolává do Vietnamu další vojenské jednotky.“ „Rose je starší, než si myslíte,“ pravil Harold. „Má skoro třicet let.“ Následně probírali cestu do Wanakeny. Harold chtěl jet nejdřív do Jersey City a potom podél řeky Hudson River přes městečka Poughkeepsie, Rhinebeck a Ravena; v Corinthu zastaví, aby se setkal s Chipem Websterem. Jesse se podivil, že je Harold stále s Websterem v kontaktu. Nebyl si vědom, že by se spolu někdy příliš přátelili. „Však jsme se také nikdy moc nestýkali,“ odsekl Harold. Podle George je škoda, když nepojedou přes New York. Napadlo ji, vždyť to děvče vážilo cestu přes oceán a neuvidí ostrov Ellis Island. Britové přece mají rádi historii. Harold na to: „Pochybuji, že by Rose o Ellis Islandu někdy slyšela. Jediná minulost, která ji zajímá, je ta její.“ Když za nimi Rose konečně přišla, Harolda překvapilo, jak vypadá. Oblečení měla ještě pomačkanější, ale především se změnila v obličeji. Nezkrásněla, jenom si dosud nevšiml, že má pod světlou ofinou tmavé, klenuté obočí. Rose se obrátila k George: „Chci se vám omluvit, jak jsem se včera večer chovala. Nebyla jsem ve své kůži.“ George mávla přezíravě rukou: „Bud bývá nevyzpytatelnější,“ prohodila. „Někdy zvrací do výtahu.“ „Měla jsem podivný sen,“ začala vyprávět Rose. „O doktoru Wheelerovi. Procházel se po hřbitově a poznamenával si jména.“ Všichni mlčeli. Jesse si pohrával s kávovarem. Harold se díval do cestovní mapy a vzpomínal na to parné letní ráno, kdy ptáci zpívali v korunách stromů a hmyz poletoval nad jezerem lesknoucím se v paprscích slunce. „Vždyť tě mám ráda,“ bránila se a Harold pobledlý strachem jí řekl, že v lásce problém není. Láska padá k lidem z nebe nečekaně a nezaslouženě. Měl matku rád. Miloval někoho, s nímž nebylo lehké žít. George se zeptala: „Wheeler ví, že cestujete s Haroldem?“ „Ne tak docela,“ odvětila Rose. „Sice jsem mu psala, že jsem se seznámila s hodným Američanem, ale neuvedla jsem jeho jméno. Až později se mi Harold zmínil, že se vlastně znají. A v době, kdy mi to řekl, odjel doktor Wheeler z Chicaga. Domnívám se, že můj další dopis už nedostal.“ „Zajímavou věcí je,“ pravila George, „že chcete-li si udělat na některé lidi názor, stačí, když si všimnete jejich písma na dopisní obálce.“
„Čas pokročil,“ přerušil je Harold a složil mapu. George se zeptala Rose, co si chce dát k snídani. Odpověděla: „Děkuji vám, ale po té včerejší bohaté večeři si nic nedám.“ Jesse jí podal velké červené jablko a ona se do něj s chutí zakousla. Při loučení políbila Rose paní George Shaeferovou na tvář a George si obličej otřela zástěrou. Jesse doprovodil hosty k výtahu a nabádal Harolda, ať s nimi zůstane v kontaktu: „Kdykoli nám zavolej,“ prosil a objal ho. Harold mu objetí vrátil, čímž oba manžele překvapil. „No jo, no,“ zabručel Jesse a poklepal Harolda po rameni. Jak tak šli ke karavanu, Rose v garáži mrštila napůl nedojedeným jablkem na podlahu. Rána se odrazila ozvěnou od betonových stěn. Harold zaťal pěsti, ale nic neřekl. Přišla mu na mysl představa, že ji nechá o půlnoci na nějaké odlehlé silnici, přidá rychlost a bude sledovat, jak se její obraz zmenšuje spolu s měsícem ve zpětném zrcátku. Před odjezdem z Washingtonu jel po městské třídě Wisconsin Avenue, kde před lety sdílel dvoupokojový byt s Chipem Websterem. Dům vypadá pořád stejně, kromě větví nově vysazeného javoru, které se nyní pohupují nad střechou. Vyprávěl Rose, že bydlel hned v přízemí, a ona se zeptala, zda tu byl šťastný. „Šťastný?“ zopakoval to slovo, jako by pocházelo z cizího jazyka. Potom mu vysvětlila, že odhodila jablko, protože není na ovoce zvyklá kvůli přídělovému systému, který zažila v dětství.
