1. kapitola
Hanna Nemá ani páru, že existuju. Pomilionté za poslední třičtvrtěhodinku se pokradmu zadívám na Justina Kohla. Je tak hezký, až nemůžu dýchat. I když bych asi měla vymyslet vhodnější popis – kluci, s kterými se kamarádím, tvrdí, že muži nemají moc rádi, když se o nich říká, že jsou hezcí. Jak jinak mám ale popsat jeho drsné rysy a hluboké hnědé oči? Dneska má na hlavě baseballovou čepici, ale vím, co má pod ní: husté hnědé vlasy, takové, co vypadají, že jsou na dotek jak tekuté hedvábí, a nejradši byste do nich hned zabořili všechny prsty. Za pět let od toho dne, kdy mě znásilnili, se mi srdce rozbušilo jen pro dva kluky. Ten první mě pustil k vodě. A toho druhého ani nezajímám. Za katedrou přednáškové auly právě profesorka Tolbertová pronáší řeč na téma: Jak jsem z vás zklamaná. Je to třetí takový proslov za posledních šest týdnů. Žádné překvapení, když dobrých sedmdesát procent třídy dostalo v průběžném testu tři minus nebo i horší známku. Já? Já jsem zabodovala. A lhala bych, kdybych tvrdila, že mě ta obrovská červená jednička u hlavičky 7
testu nepřekvapila. Přitom jsem jenom do těch řádků načmárala sáhodlouhé bláboly. Filozofická etika měla být dávačka. Profesor, který ji dřív vyučoval, vždycky rozdával testy, v kterých stačilo zakroužkovat správnou odpověď, a závěrečná „zkouška“ se skládala z eseje o nějakém morálním dilematu a dotazu, jak byste se k němu postavili vy osobně. Jenže profesor Lane dva týdny před začátkem semestru zemřel na infarkt. Slyšela jsem, že ho jeho uklízečka našla na podlaze koupelny – úplně nahatého. Chudák chlap. Naštěstí však (ano, ten sarkasmus slyšíte správně) Laneovy přednášky převzala Pamela Tolbertová. Je na Briarově univerzitě nová a patří přesně mezi ty profesory, kteří vyžadují, abyste uvažovali, propojovali vědomosti a „zavrtali“ se do tématu. Kdyby tohle byl film, ona by byla mladá ambiciózní učitelka, která nastoupí na zapadlou státní školu s mizernou pověstí, aby inspirovala místní grázlíky, a najednou všichni odhazují kalašnikovy a berou do ruky tužky a závěrečné titulky vám ještě radostně sdělí, jak všichni zaváleli a dostali se na Harvard nebo kam. A Oscara získává Hilary Swanková. Jenže tohle není film, a tak to jediné, k čemu svoje studenty Tolbertová inspiruje, je čirá a nefalšovaná nenávist. A navíc ta ženská upřímně nechápe, proč ve svých hodinách nerozdává samé jedničky. Malá nápověda – asi proto, že pokládá otázky, jaké doktorandi řeší ve svých dizertačkách. „Jsem ochotna se domluvit na opravném termínu s kýmkoli, kdo dostal známku horší než tři minus.“ Tolbertová nakrčí nos, jako by nemohla pochopit, proč je to vůbec nutné. 8
To slovo, které právě použila – ochotna? Jo, přesně tak. Slyšela jsem, že si na ni spousta studentů stěžovala svým poradcům, a mám takový pocit, že ji vedení školy donutilo k tomu, aby nabízela možnost opravy. Briarovu univerzitu to neukazuje v moc dobrém světle, když z nějakého předmětu víc než půlka posluchačů propadá, a to nejen flákači. I jedničkáři jako Nell, která tu nasupeně sedí vedle mě, ten průběžný test pohnojili. „Těm z vás, kteří se rozhodnou test zopakovat, budou obě známky zprůměrovány. Pokud dostanete z opravného testu horší známku, bude vám ponechána známka z prvního testu,“ prohlásí Tolbertová. „Nemůžu uvěřit, že máš za jedna,“ šeptne mi Nell. Vypadá tak naštvaně, až je mi jí skoro líto. Nell a já sice nejsme nejlepší kámošky, ale od začátku semestru sedíme vedle sebe, tak se docela známe. Chce být lékařkou a vím, že pochází z rodiny, v které na úspěchu záleží a která by ji vyválela v dehtu a peří, kdyby se o jejím výsledku dozvěděla. „Ani já tomu nemůžu uvěřit,“ zašeptám. „Fakt ne. Přečti si moje odpovědi. Je to jenom hromada plků.“ „No, docela bych si je přečetla.“ Teď zní skoro nedočkavě. „Zajímalo by mě, co ta tyranka považuje za odpověď hodnou jedničky.“ „Naskenuju ti to a ještě dneska ti to pošlu do e-mailu,“ slíbím. Jakmile Tolbertová ohlásí konec hodiny, celou aulu zaplaví úlevný šepot. Studenti zavírají notebooky, uklízejí sešity do batohů a zvedají se ze židlí. Justin Kohl se zastaví u dveří, s někým mluví a já od něj nemůžu odtrhnout pohled. Je prostě krásný. Už jsem se zmínila o tom, jak je krásný? Dlaně se mi potí, a to jenom koukám na jeho pohledný profil. Je letos na Briaru nový, ale nevím, z kte9
ré vysoké sem přišel. Nemarnil čas a hodně rychle se stal hvězdou univerzitního fotbalového týmu. Není ale jako ostatní sportovci na škole. Nevykračuje si to po škole stylem „jsem dar, který Bůh seslal tomuto světu“, ani nemá každý den zavěšenou na paži jinou holku. Viděla jsem ho, jak se směje a vtipkuje se spoluhráči, ale působí přitom inteligentně a rozvážně. Jsem si jistá, že je toho v něm víc, než se zdá. A o to zoufaleji ho chci poznat. Nejsem obvykle na sportovce vysazená, ale z pomyšlení na tohohle konkrétního fotbalistu mi přestává fungovat mozek. „Už zas zíráš.“ Nellin hlas mě probere, hned zrudnu. Už víckrát mě přistihla, jak nad Justinem skoro slintám, a je jednou z mála, komu jsem přiznala, že se mi líbí. Ví to i moje spolubydlící Allie, ale ostatní kamarádi? Fakt ne. Většina z nich se zabývá hudbou nebo divadlem, jsme taková umělecká banda. Nebo možná emo. Krom Allie, která už od prváku střídavě chodí a nechodí s klukem z bratrstva, moji kamarádi elitu školy rádi drbou. Obvykle se k nim nepřidávám (ráda si říkám, že klepy jsou pod moji úroveň), ale… řekněme si to na rovinu: většina oblíbenců jsou pěkní kreténi. Dokonalý příklad: Garrett Graham, další sportovec ve třídě. Ten kluk si po škole vždycky vykračuje, jako by mu to tady patřilo. Ale asi je to tak trochu pravda. Stačí mu lusknout prsty a po jeho boku se objeví holka, co se nemůže dočkat trochy pozornosti. Nebo mu skočí do klína. Nebo mu rovnou strčí jazyk do krku. Dneska ale jako frajer moc nevypadá. Skoro všichni už odešli, i Tolbertová je pryč, ale Garrett dál sedí na místě, před sebou ten test a jenom zatíná pěsti. 10
Asi taky prolítl, ale nedokážu ho litovat. Briar proslavily dvě věci – hokej a fotbal, což není žádné překvapení, když uvážíte, že Massachusetts je domovem fotbalového týmu Patriotů a hokejových Medvědů. Sportovci, kteří hrají za Briar, skoro vždycky po promoci nastoupí k profíkům a během studia jim všichni všechno nosí na stříbrném podnosu – včetně známek. Takže jo, no, možná je to ode mě trochu ošklivé, ale jsem docela ráda, že Tolbertová krom ostatních studentů potápí i kapitána hokejového týmu, který přinesl škole mistrovský titul. „Zajdeme na kafe?“ zeptá se mě Nell, když si sbírá svoje knihy. „Nemůžu. Za dvacet minut zkoušíme.“ Vstanu, ale ke dveřím s ní nejdu. „Jdi napřed. Chci si nejdřív zkontrolovat rozvrh. Nemůžu si vzpomenout, kdy mám další seminář.“ Další „výhoda“, proč chodit na hodiny Tolbertové – kromě klasických přednášek máme povinné i dva půlhodinové semináře týdně. Plusem je, že je vede asistentka přednášející Dana, a ta má všechno, co Tolbertové chybí. Například smysl pro humor. „Dobře,“ kývne Nell. „Tak zatím.“ „Měj se,“ rozloučím se s ní. Když mě Justin uslyší, zastaví se mezi dveřmi a otočí se. Ach. Můj. Bože. Okamžitě rudnu. Tohle je poprvé, co se na sebe díváme, a netuším, co mám dělat. Mám říct ahoj? Zamávat? Usmát se? Nakonec ho jenom pozdravím pokývnutím hlavy. Tak. Pohoda, klídek, jak se sluší a patří na vzornou třeťačku. Srdce mi poskočí, když povytáhne koutek rtů a pousměje se. Pokývne mi a pak už je pryč. 11
Zírám na prázdné dveře. Srdce mi asi z toho kvaltu co nevidět vybuchne, protože no páni. Šest týdnů jsme spolu dýchali stejný vzduch téhle nacpané auly a teď si mě konečně všiml. Kéž bych jenom měla odvahu, abych se za ním vydala. A možná ho třeba pozvala na kafe. Nebo na večeři. Nebo na čaj o páté – počkat, chodí vůbec lidé našeho věku na čaj o páté? Jenže nohy jako by se mi propadly do naleštěné podlahy. Protože jsem zbabělec. Jo, naprostá poseroutka. Děsím se, že odmítne, ale ještě víc se bojím, že mi řekne ano. Když jsem nastupovala na školu, byla jsem naprosto v pohodě. Všechny problémy jsem si vyřešila, moje ostražitost poklesla. Byla jsem připravená začít znovu randit, a taky jsem randila. Chodila jsem s několika kluky, ale krom bývalého přítele Devona ve mně žádný z těch kluků neprobudil to, co Justin Kohl, a to mě děsí. Jeden krůček za druhým. Jasně, jeden krůček za druhým. To mi moje terapeutka často opakovala a nemůžu popřít, že mi ta rada hodně pomohla. Soustřeď se na jednotlivá malá vítězství, radila mi vždycky Carole. Takže… dnešní vítězství… Kývla jsem na Justina a on se na mě usmál. Příští hodinu se na něj možná taky usměju. A na té další mu možná nadhodím to kafe, nebo třeba večeři nebo svačinu. Zhluboka se nadechnu a vydám se chodbou s myšlenkami na to dosažené vítězství, jakkoli mrňavé. Jeden krůček za druhým.
12
Garrett Já to nedal. Já to do hajzlu nedal. Patnáct let rozdával Timothy Lane jedničky jak na běžícím pásu. A sotva si jeho předmět zapíšu já? Lane je kaput a já vyfasuju Pamelu Tolbertovou. Je to oficiální. Ta ženská je můj úhlavní nepřítel. Jen při pohledu na to její kudrlinkové písmo – kterým popsala snad každý volný centimetr čtvereční na okrajích mýho testu – mám před očima rudo a nejradši bych ten papír roztrhal na cáry. Z ostatních předmětů mám většinou samý jedničky, a teď tu mám najednou z filozofické etiky kuli. K tomu tři plus ze španělské historie a můj průměr spadl na tři minus. Potřebuju průměr alespoň tři plus, abych mohl dál hrát hokej. Obvykle nemám s dobrým průměrem žádný problém. I když si ostatní myslí něco jinýho, nejsem žádný blbec. Ale vůbec mi nevadí, že si to o mně lidi myslí. Zvlášť holky asi bere představa, že je vojede tupej namakanec, kterej je dobrej jenom na to jedno, ale já stejně nehledám nic vážnýho, takže mi naprosto vyhovuje užít si občas s holkou, co po mně chce jenom mýho ptáka. Mám tak aspoň čas soustředit se jenom na hokej. Ale žádný hokej už nebude, jestli si nevylepším tuhle známku. Na Briaru je pitomá jedna věc. Náš děkan vyžaduje jenom ty nejlepší výsledky – studijní i sportovní. Ostatní školy možná mají ke sportovcům trochu 13
laxnější přístup, na Briaru ale vládne politika nulové tolerance. Zasraná Tolbertová. Mluvil jsem s ní před přednáškou, chtěl jsem se s ní domluvit na nějakých úkolech navíc, který by mi zlepšily známku. A ona tím svým nosovým hlasem prohlásila, abych se účastnil seminářů a přidal se k nějaké studijní skupině. Obojí jsem už udělal. Takže jestli nenajdu nějakýho šprta, co by si na obličej nasadil moji masku a udělal za mě opravný test… jsem v háji. Otráveně zavrčím. Koutkem oka najednou zahlédnu, jak sebou někdo překvapeně škubne. I já sebou trhnu, protože jsem si doteď myslel, že se ve svým trápení utápím o samotě. Ale zůstala tu se mnou holka, která sedává vzadu, a teď jde uličkou ke katedře. Mandy? Marty? Nevzpomínám si, jak se jmenuje. Asi jsem se jí na jméno nikdy nezeptal. Je ale hezká. Zatraceně hezčí, než jsem si myslel. Pěkná tvář, tmavé vlasy, sakra dobrý tělo… Jak to, že jsem si doteď nevšiml, jak má skvělý tělo? Teď už si toho ale všímám. Upnuté džíny jí obepínají malý kulatý zadek, který skoro křičí „zmáčkni mě“, a svetr s výstřihem do V zdůrazňuje, že na to pod ním si vážně stěžovat nemůže. Nemám ale příležitost ji moc dlouho obdivovat, protože mě přistihne, jak na ni zírám, a zamračí se. „Všechno v pořádku?“ zeptá se a upře na mě oči. Něco zamumlám. Teď zrovna nemám náladu se vybavovat. Povytáhne obočí. „Promiň, to měl být nějaký cizí jazyk?“ 14
Stočím test do ruličky a odsunu se i se židlí od stolu. „Řekl jsem, že jo, všechno v pořádku.“ „Tak dobře.“ Pokrčí rameny a dál schází po schodech. Když zvedne desky, na kterých je rozvrh našich seminářů, hodím na sebe bundu s logem briarského hokejového týmu, papír s tím mizerným testem strčím do batohu a ten zavřu. Tmavovláska se už vrací uličkou zpátky. Mona? Molly? Její jméno bude začínat na M, tím jsem si jistý, ale zbytek fakt netuším. V ruce drží svůj test, ale ani se nepokusím na něj podívat. Předpokládám, že propadla stejně jako všichni ostatní. Nechám ji projít kolem sebe a pak se vydám po schodech za ní. Klidně si můžete myslet, že jsem takový gentleman, ale to by byla lež. Jenom se jí chci znovu podívat na zadek, protože ho má zatraceně sexy, a teď, když jsem ho už viděl, se rád podívám i podruhé. Jdu za ní k východu a najednou si uvědomím, jak je malá – jsem jeden schod pod ní, a přesto jí vidím na temeno. Ve dveřích najednou zakopne a všechny knihy jí vypadnou z ruky. „Do háje. Jsem fakt nešika.“ Padne na kolena a stejně tak já, protože navzdory svému předchozímu prohlášení se umím chovat jako gentleman, když chci, a gentlemani pomáhají holkám sesbírat jejich knihy. „To nemusíš. Zvládnu to sama,“ namítne. Ale to už mám v ruce její test, a když uvidím její známku, zírám na ni s pusou dokořán. „Nekecej. Ty máš za jedna?“ zeptám se nevěřícně. Skoro omluvně se usměje. „No, jo. A přitom jsem myslela, že jsem to úplně projela.“ 15
„Ty bláho.“ Jako by se přede mnou zjevil Stephen Hawking a před nosem mi mával soupisem všech tajemství vesmíru. „Můžu si přečíst, cos odpověděla?“ Znovu povytáhne obočí. „Trochu drzý, nemyslíš? Ani se neznáme.“ Obrátím oči v sloup. „Nechci po tobě, abys shodila hadry, kotě. Jenom se chci podívat na tvůj test.“ „Kotě? Nejenže jsi drzý, ale ještě nějak moc sebevědomý.“ „Dala bys přednost tomu, abych ti říkal slečno? Nebo snad madam? Říkal bych ti jménem, ale neznám ho.“ „Jak jinak.“ Povzdechne si. „Jsem Hanna.“ Pak se významně odmlčí. „Garrette.“ Fajn, tak jsem se s tím M malinko sekl. Neujde mi ale, jak moje jméno zdůraznila, jako by tím chtěla říct: Cha! Já tvoje jméno znám, debile! Sebere si zbytek knih a vstane, ale test jí nevrátím. Místo toho se narovnám a začtu se. Kuráž mi dává sbohem a šáteček, protože jestli chce Tolbertová takhle důkladné odpovědi, tak jsem totálně v háji. Historii jsem si jako hlavní obor vybral z jednoho prostého důvodu – umím to s fakty. Černá a bílá. Tohle se stalo tehdy a tehdy a výsledkem bylo tohle. Hanniny odpovědi jsou snůška teoretických keců a úvahy o tom, jak by jednotliví filozofové pojali různý morální dilemata. „Díky.“ Vrátím jí test a zaháknu si palce za opasek džín. „Hele, poslyš. Napadlo mě… jestli bys třeba… mohla…“ Pokrčím rameny. „Víš jak…“ Rty jí cuknou, jak se snaží nesmát. „No, to tedy nevím jak.“ Vydechnu. „Budeš mě doučovat?“ V zelených očích – je to ta nejtmavší zelená, ja16
kou jsem kdy viděl, obklopená hustými černými řasami – se mihne překvapení, které během vteřiny přejde do skeptického mračení. „Zaplatím ti,“ dodám rychle. „Aha. Hm. No, jo, určitě bych si nechala zaplatit, ale…“ Zavrtí hlavou. „Promiň. Nejde to.“ Potlačím zklamání. „Ale no tak, pomoz mi. Jestli zvořu i opravný test, můj průměr půjde do hajzlu. Prosím.“ Blýsknu po ní úsměvem, tím, při kterým se mi v tvářích objeví dolíčky a kterýmu zatím žádná holka neodolala. „Tohle obvykle zabírá?“ zeptá se zvědavě. „Co?“ „Ten tvůj rádoby roztomilý škleb. To obvykle na holky zabírá?“ „Jo, vždycky,“ odpovím bez zaváhání. „Skoro vždycky,“ opraví mě. „Podívej, mrzí mě to, ale fakt na to nemám čas. Už tak mám co dělat, abych zvládla školu a práci, a když se teď blíží zimní recitál, budu mít ještě míň volného času.“ „Zimní recitál?“ zopakuju nechápavě. „No jo, já zapomněla. Jak se to netýká hokeje, tak tě to nezajímá.“ „Koukám, že předsudky vládnou světu, co? Ani mě neznáš.“ Vteřinu je ticho, pak si povzdechne. „Studuju zpěv. Na fakultě se dvakrát ročně konají soutěžní vystoupení, vždycky v zimě a na jaře. Vítěz získá stipendium ve výši pěti tisíc dolarů. Je to docela důležitá událost. Ze všech koutů země dorazí lidi, kteří mají v oboru dobré jméno. Agenti, producenti, lovci talentů… Takže i když bych ti moc ráda pomohla –“ „Tak nepomůžeš,“ pochopím. „Přijde mi, jako bys se mnou ani nechtěla vůbec mluvit.“ 17
Jenom pokrčí rameny a já skoro vyletím z kůže. „Musím jít, mám zkoušku. Mrzí mě, že v tomhle předmětu propadáš, ale jestli ti to zlepší náladu, tak propadají i všichni ostatní.“ Přimhouřím oči. „Ty ale ne.“ „Já za to nemůžu. Tolbertové se asi ty moje kecy líbí. Je to holt můj dar.“ „No, já bych ten dar bral. Prosím, můj mistře, nauč mě, jak napsat ty správný kecy.“ Ještě dvě vteřiny a padnu před ní na kolena a začnu žadonit, ale ona už vychází ze dveří. „Víš, že je tu na to studijní skupina? Můžu ti dát číslo na –“ „Už v tý skupině jsem,“ přiznám. „Aha. No, tak v tom případě ti víc nepomůžu. Hodně štěstí s tím opravným testem. Kotě.“ Vyjde ze dveří. Jenom za ní rozčarovaně zírám. Neuvěřitelný. Každá jiná holka na škole by si klidně usekla ruku, aby mi mohla pomáhat. Ale tahle? Ta zdrhá, jako kdybych po ní chtěl, aby zabila kočku, ať máme co obětovat Satanovi. A teď jsem zpátky tam, kde jsem byl, než mi Hanna-bez-M dala tu malou špetku naděje. Totálně v háji.
18
2. kapitola
Garrett Když se po setkání se studijní skupinou vrátím domů a vejdu do obývacího pokoje, vidím, že moji spolubydlící jsou namol. Konferenční stolek přetéká prázdnými i neotevřenými plechovkami od piva, mezi nimi vyčnívá poloprázdná flaška Jacka Danielse, která, jak vím, patří Loganovi, protože ten vyznává filozofii „pivo je pro posery“. Jeho slova, ne moje. Logan a Tucker právě zapáleně soupeří ve videohře Ice Pro, oči mají přilepený k ploché televizi a zuřivě cloumají ovladačem. Logan si všimne, že stojím ve dveřích, a ta vteřina rozptýlení se mu vymstí. „Jo! Tak se to dělá!“ zařve Tucker, když se jeho obránci podaří obelstít Loganova brankáře a na obrazovce se rozsvítí cedule hlásící změnu skóre. „Do prdele!“ Logan zastaví hru a hodí po mně naštvaným pohledem. „Co se sakra děje, Gare? Teď jsem to kvůli tobě podělal.“ Neodpovím, protože tentokrát rozptýlí něco mě – napůl nahatý páreček, co se líbá v rohu pokoje. Dean je zas ve svém živlu. Do půl pasu nahý a bosý sedí rozvalený v křesle, na sobě obkročmo blondýnu, která má jenom černou krajkovou podprsenku a nohavičkové kalhotky a tře se mu o rozkrok. 19
Přes rameno tý holky na mě Dean tmavě modrýma očima mrkne. „Grahame! Kdes byl, kámo?“ protáhne. Než mu stihnu na jeho opileckým hlasem zamumlanou otázku odpovědět, už zas líbá tu bloncku. Kdovíproč si Dean dává dostaveníčka kdekoli, jenom ne ve svojí ložnici. Jako fakt. Kdykoli se otočím, je uprostřed nějakých prasečinek. Na kuchyňské lince, na gauči v obývacím pokoji, na jídelním stole – ten kluk to dělal snad na každém centimetru čtverečním domu, v kterém spolu my čtyři bydlíme mimo kampus. Je to děvkař a vůbec se za to nestydí. Pravda, sám nemám co mluvit. Nejsem žádný mnich, stejně tak ani Logan a Tuck. Co na to mám říct? Prostě hokejisti jsou zatraceně nadržený. Když nejsme na ledě, obvykle nás najdete, jak si užíváme s fanynkou. Nebo dvěma. Nebo i třema, jak se nechal vidět Tucker loni na silvestra. „Už snad hodinu ti píšu textovky,“ oznámí mi Logan. Jeho široká ramena se nahrbí, když se natáhne po flašce whisky na konferenčním stolku. Logan je zatraceně dobrý obránce, jeden z nejlepších, s kterými jsem kdy hrál, a taky je to ten nejlepší kámoš, jakýho jsem si mohl přát. Jeho křestní jméno je John, ale všichni mu říkáme Logane, protože je tak snazší ho odlišit od Tuckera, který se taky křestním jmenuje John. Dean je naštěstí Dean, takže mu nemusíme říkat jeho sáhodlouhým příjmením Heyward-Di Laurentis. „Jako fakt, kdes sakra byl?“ zavrčí Logan. „Se studijní skupinou.“ Popadnu ze stolku plechovku piva a odtrhnu víčko. „Co je to velký překvapení, o kterým jsi mi pořád psal?“ Vždycky poznám, jak je Logan nadrátovanej, stačí se mi podívat na to, jak v textovkách mrví grama20
