Prohlášení
Když jsem o této kapitolce svého webu přemýšlel, netušil jsem, že ji začnu zrovna tak, jak ji nyní začnu:
V knize rozhovorů Jeronýma Janíčka s Cyrilem Höschlem (Kde bydlí lidské duše, Portál, 2004), jsem totiž právě na straně 162 nalezl následující:
Pokud potenciální psychiatr nebo terapeut uvede jako svou motivaci k práci v oboru touhu nebo potřebu pomáhat druhým, bývá okamžitě podezřelý. Proč?
Protože deklarované motivace zpravidla nebývají totožné s motivacemi skutečnými. …
(A i dále tato pasáž pokračuje hroznými (podle mého názoru, abych byl přesný) nesmysly, podobně, jak jich v té knížce naleznete povícero, co by mělo být u člověka se jménem a postavením, jaké má Cyril Höschl, překvapivé, ale žel při stavu naší společnosti a oborů psychologicko-psychiatrických není.)
1 / 10
Prohlášení
„Protože deklarované motivace zpravidla nebývají totožné s motivacemi skutečnými.“, praví Höschl. Největší problém tohoto vyjádření spatřuji ve slově zpravidla . Umím souhlasit s tím, že existují situace, kdy deklarované motivace nejsou s těmi skutečnými totožné (mám s tím zkušenost a dokonce o tom tady ještě budu hovořit), ale rozhodně nevycházím z předpokladu, že je to tak zpravidla !
Mnoho, mám skoro chuť napsat – většina lidí z oborů psychologicko – psychiatrických svým klientům a pacientům v různých kontextech (včetně třeba situace výběru do zaměstnání) nevěří. Za jejich vyjádřeními hledají ty opravdové motivy nebo ty opravdové problémy … je to jeden z největších problémů a omylů v práci psychologů, psychiatrů či psychoterapeutů.
Slovo v naší společnosti (mám teď na mysli „západní civilizaci“) ztratilo váhu – protože plýtvat slovy či lhát je tak (technicky) snadné a všudypřítomné. A na tom, že se to stalo, mají obory psychologicko-psychiatrické mamutí podíl (dále pak samozřejmě politikové a média).
Já nelžu.
2 / 10
Prohlášení
Nelhal jsem téměř nikdy. Možná tomu tak bylo proto, že jsem byl odkojen knížkami Karla May-e, ve kterých je upřímnost, čestnost a poctivost velmi zásadní hodnotou. V mém životě je jediná oblast, ve které jsem občas zalhal – tou oblastí byly mé vztahy se ženami, stalo se to za okolností, které mnou zmítaly a nad kterými jsem v té době neuměl nabýt kontrolu. Nejsem na to nijak hrdý. V ničem jiném jsem nelhal, nelžu a nikdy lhát nebudu.
Usiluji ještě o něco jiného, ještě o krok dál v zacházení se slovy – usiluji o to, abych slovy neplýtval. Abych jenom tak neplácal. Chci říkat nahlas pouze věci, které ve chvíli, když je vyslovím, už tak budou a zůstanou. Než něco řeknu nahlas jako nějakou definitivu, musím si být o tom sám v sobě zcela jistý. V opačném případě řeknu, že nevím …
(Už se mi stalo, že mi lidé, kteří mne znají jako "soukromou osobu", vytkli, že se prezentuji jinak na veřejnosti a jinak v soukromém životě, přičemž navíc říkám, že jsem ten stejný Juraj Barbarič jako psycholog, psychoterapeut, učitel, partner, milenec, kamarád, koňák …; nicmén ě pořád trvám na tom, že se na veřejnosti neprezentuji jinak, než v životě privátním, nebo než jaký doopravdy jsem . Totiž, rozdíl je pouze v tomto: když učím nebo pracuji s klienty, je mé chování určováno zcela jinými potřebami, než je určováno mé chování v některých situacích partnerského, či jiného privátního vztahu … a to pak někdy pro vnějšího pozorovatele může – žel – působit jako rozpor a působit nedůvěryhodně – je to ale pouze výsledek míchání hrušek s jablky , čili velmi běžná myšlenková chyba.)
3 / 10
Prohlášení
Chceme-li se pokusit o to, aby lidská „civilizace“ měla naději na nějakou důstojnou budoucnost a přežití, musí slovo opět mít váhu! (Tedy kromě toho, že se musí stát
Nemám žádné jiné, ani skryté ani nevědomé, motivace, než ty, které deklaruji. Dělám svou práci primárně proto, abych pomáhal lidem!
A je mi upřímně jedno, že touto deklarací budu v očích Cyrila Höschla (a možná i v jiných očích) podezřelý. Současně mi to vůbec jedno není!
Pláči dojetím u filmů, ve kterých jde o čestnost a spravedlnost, v „malých“ či „velkých“ věcech.
Jsem samozřejmě dojatý, když v každodenním životě narazím na lidi, kteří se chovají čestně, poctivě, spravedlivě (a taky profesionálně) a jdou v podstatě proti proudu společnosti, ve které žijeme – protože v této společnosti se čestnost, poctivost a spravedlnost nenosí. Čestností a etickým jednáním totiž holt nevyděláte dost peněz a dost rychle.
4 / 10
Prohlášení
Psychologové (podobně jako právníci či policajti … nebo jistě i další profesionálové) by někdy neměli povýšit své ekonomické zájmy nad profesionální a etické principy.
Žel se to stává a není to vůbec neobvyklé. Děje se to na úrovni každodenní práce psychologů, psychiatrů či psychoterapeutů s jejich klienty. A děje se to na úrovni tvorby politiky, která rozhoduje o pravidlech provozování psychologicko-psychiatrických služeb a na rovni tvorby politiky, která rozhoduje o pravidlech vzdělávání v oborech psychologicko-psychiatrických.
Velmi problematické na tom je, že se to velmi obtížně v oboru, jako je psychologie, dokazuje. Je to stejně obtížné, jak politikovi dokázat neetický záměr jeho jednání. Politické záměry jsou totiž pouze v hlavě a tak je prokázat nemůžete – i když pak vidíte důsledky nějakého neetického jednání. V jisté době jsem zažil politické hry na psychoterapeutické scéně v České republice; bylo zřejmé, že mnoha účastníkům těch politických her šlo pouze o koryta a ne o opravdových prospěch klientů či pacientů; ale jak říkám, neumím to dokázat. Kdybych to uměl, tak ty lidi zmíním jmenovitě.
Já jsem nikdy za celou dobu své profesní dráhy nepovýšil svůj ekonomický zájem nad svá profesionální přesvědčení a nikdy to neudělám – ani v oblasti psychoterapie, ani v oblasti vzdělávání, ani v oblasti práce pro firmy. Ani v oblasti případných pokusů o politické aktivity, které by případně mohli vést ke změně situace na trhu psychologicko-psychiatrických služeb. Můžu to tvrdit – stejně, jak to tvrdí ti, u kterých to ale není pravda. A tak mi pochopitelně nemusíte věřit. Mám peníze rád a nikdy se tím netajím. Ale když začínám s někým na něčem spolupracovat, od začátku zdůrazňuji, že to budu dělat jenom tehdy a jenom tak dlouho, jak naše spolupráce bude nést domluvené výsledky a pouze, bude-li se moci odehrávat v kontextech, které považuji za profesionální a etické (tyto se často velmi obtížné v práci pro firmy a kontextech vzdělávacích). Pakliže se práce daří, nese výsledky a pohybuje se v definovaných
5 / 10
Prohlášení
profesionálních a etických rámcích, rád si ji nechám dobře zaplatit - jako jakýkoli jiný dobrý řemeslník.
Podle mého názoru existuje jediná cesta, jak zkvalitnit úroveň a trh psychologicko-psychiatrických služeb České republice (ale také asi v celé Evropě či na celém světě). Touto cestou je osvěta – poučení/poučování veřejnosti, tedy „konzumentů“ psychologicko-psychiatrických služeb o tom, že obory psychologicko-psychiatrické jsou dnes úplně někde jinde, než se většina lidí domnívá. Veřejnost se musí dozvědět o moderním způsobu myšlení o věcech psychologicko-psychiatrických, musí se dozvědět o moderních způsobech práce – a pak musí jednoho dne začít vyvíjet tlak na samotné profesionály a také na instituce (zejména školy, zdravotnictví, sociální sféru a vládu), aby se věci pohly kupředu. Samozřejmě, že tato osvěta nesmí probíhat skrze lidi, jako jsou Koukolík, Höschl, Raboch, Šmolka, Plzák, Kocourek, Růžička, Cimický, Novák, Capponi … a mnoho dalších představitelů zastaralých psychodynamických, mechanistických anebo biologicko-redukcionistických (tedy pozitivistických či objektivistických) přístupů.
Je mnoho věcí, o kterých se laická veřejnost musí dozvědět, aby věděla, co může a má od profesionálů z oborů psychologicko-psychiatrických požadovat. Je také mnoho věcí, které se musí dozvědět profesionální veřejnost, aby prostě uměli myslet věci, které se zatím myslet nenaučili.
Pokud se náhodou povede mezi veřejností začít tuto osvětu dělat, objeví se obrovská vlna odporu – protože ono jde taky o koryta a když veřejnost začne požadovat kvalitní výsledky práce psychologů, psychiatrů, ale také učitelů, sociálních pracovníků apod., budou se tito prostě muset změnit a to není pohodlné ani jednoduché. Také se objeví klienti a pacienti těch profesionálů (třeba psychoanalytiků), kteří budou tvrdit, jak moc jim psychoanalýza pomohla … nu, rozhodně to bude velmi obtížná diskuse a já se jejího
6 / 10
Prohlášení
konce nedožiji.
Pak chci zdůraznit následující.
Moderní a opravdu poctivý přístup k vědě, k vědeckému poznání požaduje, aby věda či vědy byly pluralitní – tedy aby se zamezilo totalitě jednoho vědeckého názoru, který si bude dělat nárok na pravdu (a o takovou totalitu třeba psychoanalýza či biologická psychiatrie razantně usilují)!
Já jsem velmi jednoznačným zastáncem pluralitního přístupu k vědeckému poznávání, ale přitom chci také upozornit na jednu skutečnost:
Dnes už na žádné škole u nás nikdo neučí vedle sebe geocentrický a heliocentrický model sluneční soustavy – aby byl zachován princip plurality názorů na stav věcí. Jsou holt oblasti vědeckého poznání, které se plynutím času překonají a které již nemají v pohledu na svět co dělat. Takových věcí je mnoho v oborech psychologicko-psychiatrických. Ty prostě musí pro dobro člověka a lidstva zmizet (soulož a tergo se dnes už taky nepovažuje za sexuální úchylku, i když tomu ještě celkem nedávno tak bylo) – což ale není nic proti myšlence plurality v moderních vědeckých kontextech!
7 / 10
Prohlášení
A na závěr tohoto prohlášení:
Nejsem autorem myšlenkového modelu, který to, čemu tady říkám moderní, komunikační psychologie a psychoterapie , reprezentuje. Věci, o kterých mluvím na těchto stránkách, o kterých vykládám svým studentům a způsoby, kterými pracuji se svými klienty, to všechno vymysleli lidé mnohem vzdělanější a moudřejší, než jsem já. (Jejich jména zmiňuji ve svém Životopisu a také je naleznete v seznamu Literatury .) Já měl pouze to štěstí, že jsem byl schopen ty věci pochopit, naučit se jim, využívat je ve prospěch svých klientů nu a také se chci pokusit o již zmíněnou "osvětu" jak odborné, tak laické veřejnosti. Také netvrdím, že to, co prezentuji, je "pravda". Tak, jak tomu rozumím, ve vědě dnes už nejde o žádnou "objektivní pravdu". Ve vědeckém poznávání jde o to, co je prospěšné, užitečné. A já ten myšlenkový přístup a způsob práce, který zastávám, považuji za mnohem prospěšnější a užitečnější, než jsou ty, které na těchto stránkách označuji jako zastaralé či " středověké ".
Kritizuji "starý způsob myšlení a práce" v oborech psychologicko psychiatrických - zejména pak psychoanalýzu a její veškeré psychodynamické větve, protože je to způsob myšlení i práce, který doslova vidí a vytváří problémy tam, kde žádné nejsou; pak biologickou psychiatrii pro její biologický redukcionismus, který lidem mnhody také ubližuje; ale v podstatě kritizuji všechny objektivistické a pozitivistické přístupy, protože vychází z myšlenkově chybných předpokladů - z pohledu novodobé epistemologie (nauky o poznávání).
8 / 10
Prohlášení
Obvykle kritizuji teoretické či myšlenkové koncepty. I studentům na svých seminářích říkám, že práci konkrétního člověka si dovolím kritizovat pouze ve chvíli, když jeho práci znám. Zažil jsem totiž, že se nějaký psycholog či psychiatr hlásí k nějakému myšlenkovému směru, ale když ho vidím pracovat, tak to, jak pracuje, se samotným "kritizovaným" směrem nemá nic společného. To je problém vztahu teorie a praxe a schopnosti tyto věci a souvislosti reflektovat. Jsou psychoterapeuté, kteří pracují spíš intuitivně a jsou pro své klienty či pacienty velmi prospěšní, ať už se "zaštiťují" jakýmkoli myšlenkovým proudem. Jsou pak však i tací, kteří ty "zastaralé myšlenkové proudy" opravdu naplno v praxi realizují a to považuji za neužitečné, někdy až za škodlivé. Proto se také domnívám, že by se ty "středověké" koncepty už ani neměly vyučovat, jako pořád "platné".
V časopise Psychologie dnes, v čísle z března 2008 (str.33 - 35), je rozhovor s britským kritickým psychologem jménem Ian Parker, s názory kterého na mnoha místech velmi souhlasím. Zde z toho článku kousek odcituji"
"V psychologických učebnicích se často setkáváme se snahou prezentovat obor jako jednotný, jako že zde existuje všeobecná shoda například o metodologických postupech, v řešení problémů. Podle mého názoru bychom měli zdůrazňovat naopak konflikt, který v psychologii je. Na psychologických katedrách univerzit naleznete mnoho nodlišných názorů. Odborníci však spolu dostatečně nehovoří. Někdy se navzájem dokonce vyhýbají, a když se potkají, stěží se pozdraví. A přitom to nejcennější může pramenit právě z konfrontace odlišných názorů, když si lidé vyslechnou kritiku své metodologie a unesou a přijmou nesouhlas se svými názory."
S tím také souhlasím. Nicméně, už jsem obdržel první odezvu na některé věci, o kterých na tomto webu mluvím, od kolegy z akademické půdy, který označil část toho, co tady říkám, za nekolegiální, neprofesionální či až neetické. Nu, s tím neumím souhlasit. Nejde mi o to kolem sebe samoúčelně plivat a případně říkat, že jedině můj názor je ten správný. Jsou zas ale věci, které já považuji za neprofesionální či dokonce za neetické, pro mnoho z nich mám myslím
9 / 10
Prohlášení
velmi pádné argumenty a navíc mám odvahu o nich otevřeně mluvit. Pro mne je na prvním místě pečovat o prospěch "konzumentů" psychologicko - psychiatrických služeb a k tomu pro mne patří také ochota či odvaha stav těchto oborů kritizovat, aby se věci pohly z místa. Vím však, že lidé jako já, mohou být jiným velmi nepohodlní. S tím jsem do toho šel a půjdu dál. A budu vždy připraven a ochoten k jakémukokli aspoň trochu konstruktivnímu a smysluplnému dialogu.
10 / 10
