Voda, Jak ji neznáte
Milan Syruček
Voda, Jak ji neznáte
Copyright © Milan Syruček, 2011 Drawings © Richard Böhnel, 2011 Cover and layout © Václav Sůkal, 2011 Published by Nakladatelství Epocha, Praha 2011 ISBN 978-80-7425-105-4
VODA, JAK JI NEZNÁME Zdá se, že o vodě nelze už nic nového napsat. Když jsem toto téma navrhoval svému nakladateli, jen nedůvěřivě potřásal hlavou. Ví velmi dobře, že o vodě vyšly spousty knížek. Tato se však od nich liší. Čím? To nejlépe zjistíte, když se do ní začtete ...
7/50 Vítám vás při četbě knihy o vodě. Milan Syruček
OBSAH 1. Základ života na Zemi POPŘENÉ TEORIE TAJEMSTVÍ KAŽDÉ KAPKY MÁ VODA PAMĚŤ? VODA JE VŠUDYPŘÍTOMNÁ BEZ LESA NENÍ VODA JAK CHČIJE KANEC? 2. Chemické a fyzikální vlastnosti KONTAKTNÍ ČOČKY S KAPKOU ARCHIMÉDOVA VODA NEPOSEDNÉ MOLEKULY LÍTÝ BOJ O TĚŽKOU VODU 3. Nač potřebujeme vodu VODA A DOMÁCÍ SPOTŘEBIČE JAK PITNOU VODU PŘIVÉST… …A ODPADNÍ ODVÉST NEBEZPEČNĚ OZÁŘENÁ VODA 4. Kolik máme vody? OCEÁNY, MOŘE A JEJICH POHYB TSUNAMI, JAPONSKO A ZÁZRAKY IDEÁLNÍ ZDROJ - LEDOVCE VYSCHNE ARALSKÉ JEZERO? BAJKAL: UNIKÁT I VAROVÁNÍ ŘEKY DĚLÍ I SPOJUJÍ PRŮPLAV ZA 25 000 LIDSKÝCH ŽIVOTŮ KANÁLY JAKO DOPRAVNÍ ŽÍLY 5. Plavby pro radost, za objevy a slávou JAK SE ZRODILI VODÁCI KRÁLOVNY OCEÁNŮ
10/50
REKORDY NA VODĚ A POD VODOU PODMOŘŠTÍ OCELOVÍ ŽRALOCI TRAGÉDIE KURSKU OSUDNÉ MINUTY THRESHERU TAJNÁ OPERACE AMERIČANŮ KOUZLO A TAJEMNO PŘÍSTAVŮ 6. Největší námořní bitvy ŘEKOVÉ S PERŠANY KONEC ANTIKY PROČ SE Z KONSTANTINOPOLE STAL ISTAMBUL NEPOTOPITELNÝ OSTROV A JEHO LOĎSTVO BOJ O DARDANELY JAPONCI POHŘBILI CARSKOU MOC POHASLA ZEMĚ VYCHÁZEJÍCÍHO SLUNCE JEDINÝ ČESKÝ NÁMOŘNÍK V BITVÁCH VŠECH OCEÁNŮ NEJPOSLEDNĚJŠÍ, NIKOLIV POSLEDNÍ CO SKRÝVÁ MOŘSKÉ DNO? BALLARDOVY OBJEVY 7. Zkrotí přehrady řeky? ZADRŽÍME POVODNĚ? TŘI SOUTĚSKY V SOUTĚSCE PROBLÉMŮ EVROPSKÉ PŘEHRADY V TROSKÁCH PŘEHRADA JAKO POLITICKÝ NÁSTROJ UTOPENÉ HRANICE 8. Proč není voda všude ? POUŠŤ NENÍ SPOUŠŤ EVROPSKÁ SAHARA? 9. Život ve vodě SUCHO, ALE NE ÚPLNÉ DELFÍNI JAKO ZABIJÁCI
11/50
PRO ODPOČINEK I ADRENALIN 10. Je reálná válka o vodu? MNOHO DŮVODŮ, ŽÁDNÝ FATÁLNÍ HLAVNÍ OBLASTI KONFLIKTŮ JAK DRAZE SE HASÍ ŽÍZEŇ PŘEHNANÝ PESIMISMUS, ALE ŠKODLIVÁ NEČINNOST NEJVÝNOSNĚJŠÍ OBCHOD NOVÁ TECHNOLOGICKÁ REVOLUCE SPOLEČNÁ ODPOVĚDNOST
1. Základ života na Zemi
Už v základní škole se děti na celém světě učí, že voda je zdrojem všeho, bez vody by nebyl na naší planetě život. „Co je na vodě tak úchvatného?“ táží se Masaru Emoto a Jürgen Fliege v knize Léčivá síla vody a pokračují: „Voda je od pradávna symbolem duše... Život vzešel z moře, lidský zárodek přebývá v plodové vodě, naše tělo tvoří nejméně ze sedmdesáti procent voda.“ Masaru Emoto je japonský vědec a více než deset let fotografuje krystaly, které vytvořil z mrazené vody. Bral vzorky vody z různých míst v Japonsku a ve světě. Napsal o tom knihy, které vyvolávají živý ohlas po celém světě. Jürgen Fliege je
13/50
německý duchovní a televizní moderátor, který věří, že Bůh se zjevuje v každé kapce vody. Tito dva muži se spojili, aby napsali knihu, z níž jsem citoval. O „spojení“ nemluvím náhodou v souvislosti s vodou. Jestliže život povstal z moře, pak z moře se vynořila před stovkami milionů let i pevnina, která původně tvořila jeden jediný celek. Ale naše Země existuje miliardy let. Jak to bylo na samém počátku? O tom nás poučuje autor bestselleru Vzpoura oceánů Frank Schätzing ve své další knize Zprávy z hlubin. Odhalená tajemství oceánu. Naše planeta se zformovala do své konečné podoby zásluhou deště. Pršelo na ni desetitisíce let a déšť byl horký 300 °C. „Na zemský povrch dopadla veškerá voda z atmosféry. Sneslo se jí na něj jeden a půl trilionu tun. Po prvních velkých srážkách se Země ochladila, vytvořily se mraky a nastal nový déšť. A znovu mraky ... Den za dnem, rok za rokem. Pršelo a pršelo. Miliony let ...Vznikl praoceán, který ale byl prost jakéhokoliv života.“ Když to zkrátím, pak uvedu, že zemská kůra se skládá z pevných desek, které se vzájemně podsunují a přesunují. Když vulkány (vytvořily se tím, že magma si pod velkým tlakem hledalo cestu z nitra země mezi deskami, jež tvoří zemskou kůru) rozhlodala před čtyřmi miliardami let eroze, objevily se první ostrovy, které už nebyly vulkanického původu. Miliony let se přetvářely v desky, které se odtrhly od mořského dna, narážely na sebe a spojily se v jednu mohutnou masu pevniny. Německý badatel Alfred Lothar Wegener ji nazval Pangeou a v roce 1915 přišel v knize O původu kontinentů a oceánů s teorií, že tato obrovská pevnina, která spočívala na oceánském dně, se roztrhla, oddělené kusy voda roznesla a tak vznikly jednotlivé kontinenty. Dokazoval to například shodou pobřeží Brazílie a Guinejského zálivu v Africe, podobou horských pásem, stejnými fosiliemi v Evropě a Severní Americe. Ale ještě v roce 1945 napsal americký geolog Bailey Willis, že „Wegenerova teorie je naprostá pohádka. Je třeba ji ignorovat, aby neměla špatný vliv na studenty.“ Trvalo celých padesát let, než byla uznána, a dnes se považuje za základ vědy o Zemi. Voda tvoří život nejen na Zemi. S vodou se můžeme setkat všude ve vesmíru. V mezihvězdném prostoru se nacházejí molekulární vodní mračna a protoplanetární mlhovina, z níž vzniklo Slunce a celá sluneční soustava. Pozůstatkem této mlhoviny je Oortův oblak na okraji naší sluneční soustavy, jehož existence nebyla plně prokázána, ale předpověděli ji mnozí astronomové - od estonského Ernesta Öpika (v roce 1932) po dánského Jana Hendrika Oorta (v roce 1950). Objekty v oblaku se skládají převážně ze zmrzlé vody, amoniaku a metanu. Jejich počet se odhaduje na bilion. Oblak je zdrojem kometárních jader a pravděpodobně i dnes se z něj tvoří nové komety. Do Oortova oblaku se zařazují některé planetky a patří k němu i nejvzdálenější objekt obíhající kolem Slunce - planetě podobné těleso, které je od Země třikrát vzdálenější než Pluto. Objevili je badatelé, podporovaní NASA, 14. listopadu 2003 a nazvali podle inuitského božstva moří a oceánů Sedna. Pro zajímavost: Slunce oběhne za 10 500 let a v nejvzdálenějším bodě je od naší hvězdy daleko 130 000 miliard kilometrů. Je pravděpodobně prvním důkazem existence Oortova oblaku.
14/50
Někteří vědci se domnívají, že právě komety zanesly na Zemi většinu vody. Ta v podobě ledu tvoří některé měsíce planet, tělesa Kuiperova pásu a transneptunická tělesa. Na Jupiterově měsíci Európa se předpokládá velký podpovrchový oceán. V červenci 2007 vědci objevili vodní páry na extrasolární planetě v souhvězdí Lištičky - třiašedesát světelných let od Země. V podobě vodních par jsou stopy vody v atmosféře Merkuru, Marsu, Jupiteru a Saturnu, byť v množství jen od 3,4 do 0.03 %. Orbitální sonda Mars Express potvrdila zmrzlou vodu na pólech Marsu. Dosud nezodpovězenou otázkou je, zda na této planetě existoval skutečně oceán, nebo se jednalo jen o několik lokálních zaplavených oblastí. Vědci, kteří se tímto problémem intenzivně zabývají od 80. let minulého století, nacházejí stále nové důkazy pro existenci oceánu - například geologické útvary připomínající pobřeží, sírany, které objevila průzkumná vozítka Spirit a Opportunity a jejichž přítomnost rovněž dokazuje oceán, protože sírany vznikají při odpařování mořské vody. Na Marsu je jiné složení atmosféry, bylo tedy i jiné složení mořské vody. Uvažuje se, že tam mohl existovat Severní ledový oceán (jeho model byl představen v roce 1993) a menší oceán v severních nížinách. Vyplňoval oblast zvanou Utopia Planitia a mohl být zbytečkem předchozího oceánu. Odhaduje se také, že voda tvoří asi třetinu planety Pluta. Je třeba i v atmosféře kolem Venuše, byť v podobě vodních par. Tam se ovšem slučuje se sírou na kyselinu sírovou.
Častý pohled na vodu – jak odtéká
15/50
Jenže uvažovat ve vesmírných rozměrech, to znamená vzít v úvahu miliony galaxií, jež se tam pohybují. A my se nacházíme jen na okraji jedné z nich, kroužíme kolem jedné z dvou set miliard hvězd této soustavy a ta naše hvězda - Slunce - není ani nijak významná. Nemá výjimečně vysokou teplotu, je z plynů, převážně vodíku a helia, a energie, kterou vyzařuje, pochází z přeměn vodíku na těžší prvky, jak je tomu i jinde. Tak to alespoň tvrdí Petr Jareš v knize Planeta země. My žijeme na třetím tělese, počítáno od hvězdy, a svůj domov jsme pojmenovali Zemí. Té se tedy budeme věnovat především. Kolébkou života na Zemi je voda. Je prostředím, v němž dosud probíhají všechny životní procesy, hlavní složkou všech živých organismů. Staří Řekové uznávali, že voda je jednou ze čtyř základních pralátek světa. Naši prapředkové uctívali tento živel, výraz živel byl odvozen od slova žít. A přece voda stále ještě není plně prozkoumána, neustále nám připravuje nová a nová překvapení. Právě proto, že je tak běžná, zdají se nám normální i její vlastnosti. Její anomálie je v anomáliích, které dosud věda uspokojivě nedokáže vysvětlit. Tak jako plně neobjasnila, z čeho se vzala a zda se sama může množit, jak to tvrdí například známý rakouský přírodovědec - samouk z první poloviny minulého století Viktor Schauberger. Nebo nikoliv, jak nás přesvědčuje konvenční věda. O Schaubergerovi, tomto podivuhodném hajném, který k řadě zcela překvapivých poznatků dospěl bedlivým pozorováním přírody a tím, že si neustále kladl otázky, proč je tomu ve skutečnosti jinak, než tvrdí věda, budeme ještě mluvit. Vždyť už ve dvacátých letech minulého století varoval před naší současnou ekologickou krizí. O jeho vynálezy projevil zájem dokonce Adolf Hitler. Při osobním setkání v roce 1934 nabídl rakouský lesník nacistickému vůdci nové metody výroby energie. „Jaké však chcete pro své energetické stroje použít pohonné hmoty?“ Schauberger: „Vodu a vzduch, v nich totiž ta síla je.“ To cituji z knihy Olofa Alexanderssona Živá voda. Věda ji přitom definuje jako neživou, anorganickou látku. A přece o ní hovoříme jako o zdroji a podmínce života. Bez ní by nemohla v živém organismu proběhnout ani jedna chemická reakce. Ba víc, všechny živé organismy jsou v převážné míře tvořeny vodou. Kdyby člověk vyschl, scvrkl by se na méně než třetinu své váhy. Z hlediska molekul ty vodní tvoří dokonce 99,9 % našeho těla, každou molekulu bílkovin obklopuje 15 000 molekul vody. Tak to alespoň uvádí František Kožíšek k předmluvě knihy Tři úvahy o podstatě vody, kterou napsali Theodor Schwenk, Wolfram Schwenk a Michael Jacobi. Voda je jednoduchou sloučeninou vodíku a kyslíku. Chemicky vzniká prudkým, až explozivním slučováním vodíku s kyslíkem (hořením bezbarvým plamenem) a za vývinu velkého množství tepla. Kromě toho se objevuje jako vedlejší produkt vedle solí při neutralizaci kyselin zásadami. Je rovněž obsažena ve spalných plynech při hoření většiny organických látek, například metanu. Ale hned se objevuje otázka: prakticky všechny sloučeniny, obsahující vodík, jsou jedovaté, dokonce silně. Proč tedy voda také není jedovatá? Vědci dokáží u všech chemických látek podle jejich chemického vzorce přesně
16/50
určit, jaké mají vlastnosti a jak se mohou chovat. Je pouze jediná látka, u níž to nedovedou - voda.
POPŘENÉ TEORIE Proč se voda chová zcela jinak, proč popírá všechny teorie, které tak dokonale vycházejí z periodické tabulky prvků? Voda má mnoho podivuhodných vlastností. Například je čirá, uvažujeme-li tu čistou, nezkalenou, ale přesto má barvu - modrou, proto je naše planeta modrá. Vodu, na rozdíl od jiných látek, nelze stlačit, ale je možné měnit její skupenství. Může být ledem i párou, byť není tak jednoduché ji převést na jiné skupenství. Klasická formulace zní, že chceme-li kilogram vody ohřát o 1 stupeň Celsia, potřebujeme dodat l kalorii (dnes se místo kalorií uvádějí jouly, tedy 4,186 J). Ale chceme-li změnit led o teplotě 0 °C na vodu o stejné teplotě, musíme dodat 80 kalorií - nebo naopak, ubrat, pokud máme přání vodu proměnit v led o stejné nulové teplotě. To odpovídá zahřátí, či naopak ochlazení o 80 stupňů! Tato jedinečná vlastnost vody souvisí s její životadárností. Při změnách své teploty buď z okolí bere teplo, nebo je naopak vydává. Tím stabilizuje nejen svou vlastní teplotu, zejména moře si udržují v porovnání s okolím podstatně déle stejnou, ale zmírňuje i klimatické výkyvy. Tak činí obyvatelnou značnou část naší planety. Bez této vlastnosti vody bychom střídavě mrzli či se smažili. Stejně tak nám pomáhá chránit naše tělo jiná vlastnost vody - při teplotě zhruba 36-37 °C potřebuje k zahřátí nejméně tepla. To umožňuje našemu organismu snadněji regulovat svou teplotu. Ryby a další vodní tvorové zase blahořečí tomu, že voda mrzne v potocích a řekách od povrchu, led je totiž lehčí. Děje se tak od teploty 4 °C, kdy se voda začne rozpínat a tím snižovat svou váhu. To umožňuje udržet pod ledem teplotu nezbytnou k přežití těchto organismů. Voda má však ještě jednu vlastnost, kterou se vědci začali systematicky zabývat teprve relativně nedávno, od konce 50. let minulého století. Skupina německých nadšenců v čele s Theodorem Schwenkem neváhala opustit svá dosavadní působiště a v roce 1959 založit na samotě v Černém lese Ústav pro výzkum proudění, aby se mohli podrobněji věnovat studiu té vlastnosti, které se až do té doby nevěnovalo příliš pozornosti. Voda je totiž pohyblivá, proudí, i když to třeba naším lidským okem ani nepostřehneme. Proudí, byť slabě, dokonce když ji nalijeme do sklenice, kterou necháme stát na stole. Je pohyblivá, protože kdyby nebyla, z člověka by se stal solný sloup - nedokázal by se nejen pohnout, ale ani myslet. Čím rychleji proudí, tím bystřeji myslíme a pohybujeme se. Jinými slovy, bez pohybu by nebyla životadárnou. Proto nám nemůže sloužit ani jako led, ani jako pára (myslím tím naše těla, nikoliv stroje), ale pouze jako proudící tekutina. Opět něco, čím se voda liší, je anomální, ale co nemůže přesně zachytit ani její fyzikální popis, ani její chemický vzorec.
17/50
Voda je výbušná v přímém i přeneseném slova smyslu. Těžkou vodu potřebujeme k výrobě vodíkové bomby, ale kvůli vodě může nastat výbušná situace i bez bomb - pro její nedostatek či přebytek se vedou války, mění se mapy světa, voda se stává největším obchodním artiklem, ale také politickým a ekonomickým problémem jednadvacátého století, dokonce výbušnějším, než je boj o ropu a plyn. „Otázka, co je to vlastně voda a jak vzniká, jak se rozmnožuje a jak roste a zraje, zůstávala neobjasněna, protože ani vědecké kruhy nemají žádnou jasnou představu o tom, co je to kvalitní voda a považují vodu za zdravou a chutnou jen tehdy, pokud je zbavena nebezpečných bakterií,“ napsal v jednom ze svých nesčetných článků Viktor Schauberger.
TAJEMSTVÍ KAŽDÉ KAPKY Tak se dostáváme k tomu, proč je možné psát o vodě znovu a znovu a pokaždé to možná bude něco jiného, v jiných souvislostech a pohledech. Není dost slov na to, abychom vyjádřili její význam, nebudu mít ani dost místa, abych popsal rozmanitost jejích funkcí. A důsledky toho, že z veškeré vody na naší planetě jsou jen tři procenta vody pitné, ale nerovnoměrně rozložené. Přitom roste počet obyvatel, z nichž většina patří právě k těm po vodě prahnoucím, avšak nemá přístup k jejím pitným zdrojům (přesněji 1,2
miliardy). Tito lidé jsou nuceni pít nečistou vodu, plnou různých parazitů a nebezpečných bakterií. V každé kapce vody jich může být až sto tisíc. Na Zemi se vyskytují tři miliardy let a za tu dobu se neustále vyvíjely, jsou odolné vůči různým protilátkám. Není divu, že v průměru každou vteřinu umírá na následky onemocnění ze špatné vody jeden člověk, ročně to jsou dva miliony, většinou dětí. Ještě před pár lety bychom nevěřili, že kvůli vodě mohou vypuknout sociální bouře, revoluce, anarchie, války. Pro současnost je to reálná hrozba. Možná ještě reálnější než al-Káida. Pouze my, kteří jí tak plýtváme, si to nechceme přiznat. Podivuhodnou je každá kapka vody. Nemám na mysli vodu z bažin, stojatou vodu z přehrad, kalnou z ústí řek nebo chlorovanou z vodovodu.To je fakticky mrtvá voda, neprojevuje žádnou z vlastností, o nichž budu dále psát. Mám na mysli kapku pramenité vody z potoka nebo lesní studánky. Nejprve musela překonat nepředstavitelné vzdálenosti. V létě se vypařila, proměnila se v oblak na nebi, který opět spadl jako déšť na zem, voda prosákla do hloubky i stovky metrů a za mnohé roky, možná tisíce let poté, na základě jiné anomálie - levitace - stoupala navzdory gravitaci na horu, aby se proměnila v artéský
18/50
pramen. To je věčný koloběh vody, který nemá konce a jehož začátek ještě příliš neznáme.
Nejzdravější lék - čistá voda
Pohleďme na kapky ranní rosy, které se tvoří na stéblech trav. Proti všem fyzikálním zákonům o zemské přitažlivosti stojí jako svíce, když se ochladí a naopak působením slunečních paprsků nestoupají, nevypařují se, ale spouštějí se dolů, ač jsou lehčí. Jak to, že voda z pramenů tryská tím čerstvější a zdravější, čím je těžší? Jak to, že řeka je línější, ztrácí svou vlečnou sílu, když ji slunce ohřívá, zatímco chlad
19/50
ji vzpružuje? To platí nejen o řekách, ale také o vodě v lidském těle, kdy podle teploty reguluje krevní oběh.
Větvičky zmrzlé rosy
Voda nás ovšem léčí svou organickou energií, jíž je nabita každá její slza a kterou vybíjí do vzduchu nebo do těla. V tom je zázrak například Kneippovy či Priessnitzovy procedury, kdy právě panenská voda uzdravuje lidské tělo lépe než všechny léky na světě. Vincenc Priessnitz, vesničan z Frývaldova (dnešního Jeseníku), byl zakladatelem prvního vodoléčebného ústavu na světě. „Zabaloval“ nemocné pacienty do chladné léčivé vody, která ovšem současně vyzařovala teplo. Léčba vodou různými způsoby byla však známa už od dávnověku a pomohla uzdravit se milionům nemocných.
20/50
Priessnitzovy lázně — kúra v přírodě
Priessnitzovy lázně, založené v roce 1822, úspěšně léčí pacienty dodnes. Pojmou jich až 870 a stará se o ně na 350 zaměstnanců. Poslední velká rekonstrukce skončila v květnu 2010 a v srpnu byla otevřena světově unikátní část celého komplexu - léčba ve volné přírodě. Právě spojení léčby s přírodou si jejich zakladatel cenil nejvýše. A teď si to tu pacienti užijí dostatečně. Zahřejí se výstupem do kopce za tenisovými kurty, a tak jim ani nevadí voda teplá jen 8-10 °C, která je tu čeká v různě rozmístěných nádržích, bazénech a sprchách, rozhozených po travnaté stráni. Světoznámým místem, kde voda léčí, jsou francouzské Lurdy. Ročně sem proudí na pět milionů lidí. Jednou jsem se také zapojil do tohoto procesí a podstoupil jsem celou kúru. Vystál jsem si frontu před bazénky pro muže. Byly to malé nádrže s vodou, každá s šatnou, kde jsme se svlékli. Zeptali se mě, jaké jsem národnosti, a nalistovali modlitbu v češtině. Poté se mě chopili dva svalnáči a několikrát mě celého potopili pod vodu, tak jako to udělali s desítkami jiných přede mnou a po mně. Když jsem vylezl z této kalné koupele a chtěl jsem se otřít, stihly mě nevraživé pohledy všech přítomných. Jeden mi vysvětlil. „Přece si neotřete svěcenou vodu, to by vám nepomohla.“ Mokrý jsem se oblékl a vyšel ven - za mnou čekali další a nedovolili mi oschnout. Venku jsem viděl další zástupy lidí, o berlích, na vozíčku, s různými neduhy a různých barev pleti, vlasů, vzrůstu, z různých končin světa, ale s jednou společnou nadějí: zázračný
21/50
pramen, u něhož se kdysi zjevila Panna Marie, musí přece uzdravit. Je tomu skutečně tak? V Karlových Varech vyprávějí s potěšením historku o Karlovi IV., který sem jednou při honu zavítal. Jeho pes však při štvanici upadl do vřelého pramene a začal bolestí výt. Za pár dní se zotavil a jeho poranění ucha, jež předtím utrpěl, zázračně zmizelo. Lékař Hans Jürgen Steinbrück po deset let sledoval působení pramenité vody na pacienty s rakovinou a užasl, když zjistil, že 30 procent nemocných se uzdravilo a u 28 procent z nich se výrazně zlepšil zdravotní stav. Zkoumal vodu, ale neobjevil v ní žádnou jinou látku, než jaké obsahují běžné medikamenty. Čím tedy voda léčí? Jaký je její význam a funkce v lidském těle? „...o několik let později jsem musel podat muži, který trpěl bolestmi břicha způsobenými jeho nemocí, dvě sklenice vody, protože jsem neměl žádné jiné léky, které bych mu mohl dát. Trpěl nesnesitelnou bolestí, a voda mu poskytla zázračnou úlevu. Ulevila mu - do tří minut se jeho bolest zmenšila, a do osmi minut zmizela úplně. Zatímco před osmi minutami byl v křečích a nemohl ani chodit, úplně se z tohoto stavu vzpamatoval. Začal se usmívat od ucha k uchu a velmi šťastný se mě zeptal, co má dělat, když se bolest vrátí? Řekl jsem: ,No, pijte více vody.' Pak jsem se rozhodl naordinovat mu, aby každé tři hodiny vypil dvě sklenice vody. Udělal to, a to byl po zbytek doby, kdy byl se mnou, konec jeho bolesti vředu. To mě probudilo, protože na lékařské fakultě jsem nikdy neslyšel, že by voda mohla léčit takový druh bolesti. A tak jsem měl příležitost vyzkoušet vodu jako lék v následujících více než 3000 podobných případů. Pokaždé se ukázalo, že voda je účinným lékem,“ uvedl v rozhovoru s reportérem Mike Adamsem Dr. Fereydoon Batmanghelidž. Narodil se v roce 1931 v íránské metropoli Teheránu. Studoval medicínu a svá studia zakončil v nemocnici St. Mary lékařské školy londýnské univerzity pod vedením Sira Alexandra Fleminga, vynálezce penicilínu. Lékařskou praxi v Anglii musel přerušit, protože byl povolán do Íránu, aby pomáhal v rozvoji místních nemocnic a zdravotnických zařízení. V roce 1979 byl uvržen do vězení a odsouzen k trestu smrti, protože se změnil režim. Poprava však nebyla vykonána, bylo zapotřebí, aby pomáhal léčit vězně. V roce 1982 byl propuštěn a vyhoštěn ze země. Odstěhoval se do USA, aby se na pennsylvánské univerzitě věnoval výzkumu léčebných účinků vody, jak se o nich přesvědčil během své lékařské praxe ve vězení. Zpráva o jeho výsledcích byla poprvé otištěna v časopise Journal of Clinical Gastroenterology v červnu 1983 a téměř souběžně ve vědecké příloze New York Times. V roce 1992 vyšla jeho kniha Your Body's Many Cries for Water (Mnohá volání vašeho těla po vodě). Nejvíce ho však proslavila kniha Water for Health, For Healing, For Life (Voda pro zdraví, léčbu, život). Zemřel ve Virginii 15. listopadu 2004. Jeho základní tezí je, že v podstatě jakákoliv bolest je signálem lidského těla, jež tím dává najevo, že trpí nedostatkem vody, dehydratací. Takže nedostatek vody stojí za většinou našich zdravotních problémů. Tělo potřebuje vodu, svobodnou vodu, aby mohlo vykonávat své funkce. V podstatě máme v těle dva druhy vody - používanou,
22/50
„zaměstnanou“ vodu, která není vhodná pro nové funkce. A vodu novou, „svobodnou“, kterou tělo potřebuje, aby mohlo tyto funkce vykonávat. Čistou vodu nemohou zaměnit žádné jiné tekutiny, ať už je to káva, čaj, nealkoholické či alkoholické nápoje. Ty mají své vlastní programy. Obsahují například cukr. To není dobré pro lidi, kteří by mohli dostat hypoglykemii. Nebo by to mohlo způsobit sekreci inzulinu, která vyvolá pocit hladu a vede k přejídání. Také kofein má svůj vlastní chemický program a eliminuje účel potřeby vody. Alkohol zase zastavuje nouzové přívody vody do důležitých buněk, třeba mozkových. V procesu reverzní osmózy tělo filtruje a vstřikuje vodu do buněk. K tomu musí zvýšit krevní tlak, aby mohlo překonat osmotický tah vody ven z buněk a opětovně vstříknout vodu zpět. Proto se při dehydrataci objevuje vysoký krevní tlak. Ale alkohol zastavuje filtrační systém. Doktor Batmanghelidž zmiňuje řadu nemocí, které se vztahují k dehydrataci, například astma a alergie, obezita, vysoký obsah cholesterolu v krvi, diabetes, hypertenze, infekce, deprese a chronická únava, nedostatek spánku, osteoporóza, leukémie a lymfom, rakovina a mnoho dalších. Lidský organismus projevuje dehydrataci řadou symptomů. Mozek vnímá dehydrataci či únavu během dne nebo hned ráno, když chceme vstát z postele a jsme unaveni - to je známka dehydratace. A pak hněv, rychlá reakce, deprese, to všechno jsou známky dehydratace, když má mozek velmi málo energie z vody na to, aby se s informací o nedostatku vody vyrovnal nebo jednal podle toho. Pak má tělo svůj program pro zvládání sucha, což jsou alergie, hypertenze, diabetes a také onemocnění imunitního systému. Řízení sucha znamená, že musíme „zalepit díry“, kdy se voda z těla ztrácí, a to je vždycky špatné. Voda je tou nejcennější komoditou uvnitř těla. Systém, který reguluje vyvážení vody v těle, potlačuje imunitní systém. Pak dostaneme astma. Dýcháním ztrácíme denně asi litr vody. Povrchové napětí v alveolech plic produkuje kontrakce (stahy) malých membrán a vzduch je vytlačen. Voda odchází spolu se vzduchem a tím ztrácíme onen litr vody. Když ho nedoplníme, tělo svírá průdušky a ucpává díry. Tomu se říká snížené proudění vzduchu v plících a označili jsme ho jako astma. Pokud bychom vodu doplňovali, nepotřebujeme inhalátory. Podle lékaře by se 17 milionů astmatických dětí v USA mohlo uzdravit během několika dnů, kdyby věděly, že mají pít vodu. Řada chronických onemocnění by se dala vyléčit, kdyby si lidé uvědomili jednu zásadní věc. Voda je hlavním zdrojem energie, a proto je ji třeba pít dříve, než dostaneme žízeň. Jinak dopadneme stejně, jako když auto dojede na poslední kapku benzinu. Člověk potřebuje denně čtyři litry vody. Dva litry by měl vypít, protože další dva litry dostává v podobě potravin. Toto množství je nezbytné k výrobě alespoň dvou litrů moči. Jinak příliš zatěžujeme své ledviny. Máme-li vody dostatek, je naše moč bezbarvá. Jenže největším problémem pro zavedení této tak snadné a levné léčby je farmaceutický průmysl. Přirozeně se brání každému omezení léků a spustí hned obrovskou reklamu, aby zmařil úsilí o to využívat k léčení prostou, čistou vodu. Vezměte si za příklad antihistaminika jako léky proti bolestem, proti depresím. Jaká je však úloha histaminu v lidském těle? Je to nervový mediátor odpovědný za regulaci vody a řízení sucha v těle. Ve
23/50
skutečnosti náš organismus nepotřebuje antihistaminika, ale dost vody. Tento svůj názor představil íránský profesor na mezinárodní konferenci v roce 1989 v Monte Carlu a setkalo se to s velkým ohlasem. Problém nedostatku vody v těle začíná zhruba od dvaceti let a s věkem se stále zvyšuje, jako se snižuje pocit žízně. Mnozí pijí až tehdy, když cítí sucho v ústech. To je zásadní chyba, je třeba pít po celý den. Jinak - a to je varování zvláště pro ženy - vám například dříve a více zvrásní kůže na těle a zejména v obličeji. Naopak při častém pití je neustále vláčná a jemná. Podávání léků, kosmetické přípravky jen problém dehydratace zamlží, ale neodstraní. Málo si uvědomujeme, přestože nás o tom přesvědčují nedávno zveřejněné údaje, jak je nadměrné používání léků nezdravé. Léky, ač vydané na předpis, zabíjejí jen v USA 106 000 lidí ročně a 2 miliony jsou více nemocné než před jejich užitím. Další umírají na špatné, chybné recepty, celkem asi 250 000 lidí ročně zemře na zdravotní problémy související s léky. To je třetí největší zabiják Američanů - dokonce chráněný a licencovaný vrah. Srdeční onemocnění zabíjí asi 700 000, rakovina asi 500 000 a léky 250 000 lidí. Doktor Batmanghelidž se domnívá, že většina používaných léků totiž zakrývá příznaky a komplikace dehydratace v lidském těle. Samozřejmě má i své odpůrce, kteří tvrdí, že jeho důkazy jsou nedostatečné. Věda tedy zatím jednoznačně neodpověděla na otázku, jak voda léčí. Ale každý z nás ví, že když vystaví své unavené tělo jen na chvíli proudu vody alespoň ze sprchy, pocítí výrazné osvěžení. Odpradávna lidé vyhledávali pramenitou vodu, pili ji, myli se v ní a především ji uctívali jako jeden ze zázraků přírody. Nejen Řekové a Římané uctívali vodní božstva. Každoročně se naši předkové shromažďovali u studánek, potoků a řek, aby jim vzdávali hold, ať už to bylo o velikonocích, na letnice či o vánočních svátcích. Dodnes se ve své posvátné řece očišťují Indové. Různé vodní slavnosti se udržely v podstatě až do 20. století. Voda se objevuje v mnoha rčeních a příměrech. Dodnes se říká, že „roste jako z vody“, „spí, jako když ho do vody hodí“, „chudý vaří z vody“, zatímco bohatý „je za vodou“. Pro dobrého člověka jsme „ochotni skočit do vody“, zatímco zlému ani „vodu nepodáme“. Píšeme z jedné vody načisto, v nových šatech honíme či kalíme vodu, ženeme vodu na svůj mlýn, neboť je jasné, že život plyne jako voda... Zcela ojedinělý je případ Heleny Kellerové, známé spisovatelky a cestovatelky 19. století, absolventky Harvardské univerzity, ačkoliv se už narodila slepá a hluchá. Jako dítě byla k nevydržení, trpěla záchvaty vzteku, vše rozbíjela. Rodiče přijali vychovatelku, také s poškozeným zrakem, která ji měla pomoci zapojit se do běžného života. Přelom u Heleny nastal v okamžiku, kdy ji tato vychovatelka dovedla k pumpě, její ruku s hrnečkem nastavila pod pípu a pumpovala, až dívce voda přetékala na ruku. Na dlaň jí svým prstem napsala v-o-d-a. O tomto okamžiku se později Kellerová vyjádřila. „Pochopila jsem, věděla jsem, že V-O-D-A je název toho divného, chladného NĚČEHO, co stéká po mé ruce. To jediné slovo probudilo mou duši k životu, dalo jí světlo, naději, radost.“
24/50
MÁ VODA PAMĚŤ? Avšak nejen tím se voda stává živou. V řadě případů dokonce léčivou. Ukazuje se totiž, že voda má paměť. Dokázal to japonský vědec Masaru Emoto právě svými snímky vodních krystalů. Když zmrzne, její molekuly se spojí a vytvářejí krystalické jádro. Krystal se stabilizuje, až když získá strukturu šestiúhelníku. Proč právě šestiúhelníku, na to přišel Johannes Kepler už před čtyřmi sty lety, ale potvrdil to teprve po třech stech letech mnichovský fyzik Max von Laue. Stejně tak, jak si jsou nepodobné vločky sněhu, liší se od sebe jednotlivé krystaly zmrzlé vody. Vzájemně jsou odlišné nejen pro své složení, pro příměsi, které voda obsahuje, ale také, což zní až neuvěřitelně, pro svou paměť. Každá kapka vody obsahuje určité informace, které přijímáme, když ji pijeme, a tak se stávají i součástí našeho těla.
Krystal vody ovlivněný slovem „síla“.
Voda je schopna pojmout část našeho vědomí a ten člověk, který to pozná, je schopen poslat své vědomí všude tam, kam nedosáhne svým okem.
25/50
Krystal vody vzniklý účinkem nápisu „Tohle je opravdu krásné.“
26/50
Vodní krystal znázorňující „duši.“
Například je známo, jak voda reaguje na vliv Měsíce. V moři se to projevuje přílivy a odlivy, ale podobný jev probíhá třeba i jen ve sklenici vody. O tom se vědci přesvědčili, až když sestrojili obzvláště citlivý přístroj, který byl schopen tento pohyb zaregistrovat. Je dávno známo, že takto bývá Měsícem ovlivněn i člověk - už proto, že se převážně skládá z vody.
27/50
Tento „labilní“ krystal znázorňuje „smůlu.“
28/50
Krystal „štěstí“ je obrazem dokonalé krásy a harmonie.
Nejde však jen o tuto vlastnost. Voda má paměť, tvrdí profesor Masaru Emoto a dokazuje to svými snímky krystalů. Pořídil jich tisíce ve své laboratoři, kde záměrně udržoval teplotu minus 5 stupňů Celsia. I tak mu krystaly vydržely pod mikroskopem jen pár minut. Z fotografií vybral stovky nejlepších a desítky z nich předložil ve svých knihách. V Léčivé síle vody vypráví, že za ním přišel do laboratoře jiný vědec, chemik, který také fotografoval krystaly vody. Navrhl, aby jim pustili hudbu. Začali klasikou a postupně přešli k moderní populární hudbě. A skutečně, krystaly se výrazně měnily podle skladeb, které zněly z cédéček. To přivedlo Masarua Emota na myšlenku ukázat vodě i jednotlivá slova psaná v japonském písmu. Japonština zřejmě je pro takový pokus zvláště vhodná, protože platí, že každé slovo má jistý energetický náboj. Ten, kdo slovo vyřkne, vstoupí do jistého souznění s ním a jeho tělo podle toho vibruje. A hle, tato vibrace se přenesla i na vodu! Zcela jinak se vytvářely krystaly při pojmech „štěstí“, „láska“, „krásno“, „mír“ a úplně odlišně při výrazech „démon“, „hlupák“ či „smůla“.
29/50
Reakce vody na náboženství - krystal znázorňující „křesťanství“.
30/50
Krystal pro „hinduismus“
K těmto pokusům používal destilovanou vodu, aby vyloučil působení různých minerálů a dalších příměsí, hudbu z reproduktorů a slova napsaná na proužcích papíru, nalepených na sklenice, nechal působit několik hodin a pokusy opakoval mnohokrát, aby vyloučil náhodu a přesvědčil se o správnosti svých závěrů. Masaru Emoto se o vodu začal zajímat až ve svých 43 letech, když v roce 1987 vodoléčba uzdravila jeho bolavou nohu. Měl humanitní vzdělání, na jokohamské univerzitě se zabýval americko-čínskými vztahy. Za dalších deset let začal fotografovat krystaly vody. Opět ho k tomu přivedla náhoda - knížka o tom, zda existují dvě stejné sněhové vločky. Uchvátilo ho, že za miliony let se to nestalo ani jednou. Napadlo ho, nač předtím nepřišel žádný vědec na světě: že to sám zkusí, zmrazí vodu a prohlédne si její krystaly.
31/50
Trvalo dva měsíce, než se to jeho spolupracovníkovi podařilo, protože sám neměl technické vlohy a z počátku si s tím neporadil.
Vodní krystal ztělesňující „islám“
32/50
Krystal „židovství“
První podařená fotografie změnila jeho život. Pak už věděl, jak postupovat: vzorek vody se musí nalít do sklenice, na niž po několik hodin působí informace - psaný text, obrázek či hudba. Poté se voda ze sklenice nakape na padesát Petriho misek a mrazí na minus 25 °C. Po třech hodinách se díky povrchovému napětí vytvoří ledová zrna, která lze pozorovat pod mikroskopem. Jakmile se led začne rozpouštět, vytvoří se krystaly a po jedné až dvou minutách se rozvinou v květ. To je okamžik pro fotografii. Nestane se tak na všech padesáti miskách, ale u některých se to podaří. Odměnou jsou fotografie krystalů, které ve svých tvarech odrážejí informace, jež voda nabrala do sebe. Dvojice japonských vědců se přesvědčila, že nezáleží na tom, v jakém jazyce byly informace napsány či vyřčeny. Voda rozumí nejen smyslu slov, reaguje na ně. To byl objev, který obletěl svět, byl přeložen do mnoha jazyků a prezentován tímto japonským vědcem, kterého zvaly a zvou na přednášky nejváženější světové instituce.
33/50
Ostatně, podobný přenos různých pocitů není jen výmyslem jednoho japonského vědce. Biolog Rupert Sheldrake poukázal na morfogenetické pole, v němž jsou ve formě vibrací uloženy veškeré informace. Příkladem pro to je tzv. zákon „sto opic“. Objevili ho etologové, vědci zkoumající chování zvířat (za zakladatele české etologie je považován Zdeněk Veselovský, jeden z ředitelů pražské zoologické zahrady). Na jednom ostrově pozorovali podivné počínání opic při konzumaci brambor. Jedna z nich, možná náhodou, si bramboru omyla ve vodě a zjistila, že chutná lépe. Po ní tak učinila druhá, třetí, až to začaly dělat všechny opice, jichž bylo na ostrově asi sto. Poté vědci přišli na něco neslýchaného. Na jiném ostrově, který s prvním neměl žádný kontakt, opice začaly kolektivně také mýt brambory. Vypadalo to, jako by jim tenhle nápad sdělily opice z prvního ostrova, ale to bylo zcela vyloučeno. Tak vznikla teorie morfogenetického pole, kdy chování první skupiny opic vytvořilo vibrační pole, jež při sté opici dosáhlo takové intenzity, že se prostě přeneslo na jiný ostrov. Co platí pro činy, platí i pro slova či melodii. Proto je možné vést s vodou stejný dialog, jaký milovník květin vede se svými rostlinami, a ony mu rozumějí a reagují na jeho podněty. To jen dokazuje, jak příroda je dosud nevyzpytatelná. A s ní voda, která je její nedílnou součástí, dokonce tou rozhodující. Proč by tedy měla být jiná?
34/50
Krystal léčivé vody z Lurd.
Tak je možné vodě přičíst ještě jednu neuvěřitelnou vlastnost: inteligenci. Přesvědčil se o tom profesor fakulty letecké a kosmické techniky stuttgartské univerzity Bernd Kröplin, který v listopadu 2003 organizoval v berlínské Uranii výstavu fotografií „Svět v kapkách“. Profesor obhajoval svůj názor, že voda má schopnost uchovávat informace, reagovat na lidské pocity, komunikovat s jinými živly. Zdůvodňoval to svými pokusy v laboratoři, kdy fotografoval různou vodu - z vodovodu či z léčivých pramenů. Když však tutéž vodu fotografoval jiný vědec, snímky se velmi lišily. Právě z toho odvozoval, že mezi člověkem a vodou se vytvořil jistý vztah, který se promítl do obrázků. Provedl ještě jiný pokus: položil na hlávku salátu, který ještě rostl, mobilní telefon a nechal ho deset minut vyzvánět. Pak listy salátu utrhl a ponořil do vody. Zkoumal její strukturu a zjistil, že se lišila od té, kterou měla voda s namáčenými listy salátu, jenž žádný kontakt s mobilem neměl.
35/50
Struktura vzorku vody vystavené účinku elektromagnetického pole.
Takto vypadá struktura vody, loužicí list salátu nedotčeného mobilem.
36/50
Struktura vody, v níž se máčel list salátu „bombardovaný“ vyzváněním mobilního telefonu.
„Voda je skvělá zásobárna informací. Vodstva naší planety jsou schopna ukládat informace,“ tvrdí Dieter Broers, biofyzik z mnichovské Rady pro mezinárodní vědecký výzkum a autor knihy a televizního pořadu (R)evoluce 2012. Je jen otázkou, zda umíme tyto informace také přečíst. Opravdu existují vodní formy života? Tak nazval jednu z kapitol své trilogie Hledání města bohů světoznámý ruský profesor, který je současně členem Americké akademie oftalmologie, Ernst Muldašev. Učitelce angličtiny Tamaře Gorbačovové provedl transplantaci oka, první na světě. Je zakladatelem nového směru v medicíně - regenerativní chirurgie, tj. chirurgie pro „pěstování“ lidských tkání. Vynalezl Alloplant, připravený z tkání zemřelých lidí, který pomáhá regenerovat tkáň živých. V procesu výzkumu se obracel nejen k vědcům různých oborů, ale také organizoval pět vědeckých expedic do Tibetu a Egypta, které významně prohloubily chápání problémů regenerativní chirurgie. Právě v Tibetu, této kolébce lidstva, na břehu Jezera démonů Rakšas, kde vodu neustále bičují větry, pochopil, že přece musí existovat i vodní formy života. Když si uvědomil, že život je především zachování, auto-analýza a auto-reprodukce informací, a že voda je neobyčejně mocnou a obsáhlou informační látkou, došel k závěru, že voda může tyto informace nejen uchovávat, ale také je samostatně analyzovat, zdokonalovat a reprodukovat. „Nemohl jsem vyloučit, že veškerá voda planety je gigantická živá bytost, ale mnohem přesněji jsem si představoval, že vodní prostředí dokonce kypí životem bytostí, také sestávajících z vody ... Vodní formy života nemohou být kopií tělesných forem života, ale mají stejné principy existence jako tělesný život. Ne nadarmo tělo člověka obsahuje 70-90 % vody ... Nevím proč, ale připadalo mi, že vodní životní formy se zrodily, stejně jako tělesný život, také tady v Tibetu, v oblasti posvátné hory Kailas, a vodou řek, které odsud
37/50
vytékají, se rozšířily po celé zeměkouli.“ To profesor ještě netušil, že se za tři roky, při expedici v Egyptě, rovněž setká s vodním člověkem, dokonce vyobrazeným - i s procesem jeho zrodu - na nástěnných obrazech v hrobkách faraonů. Zní to až myticky, ale Ernst Muldašev nebyl pisatelem sci-fi, operoval lidské tkáně a chtěl se dobrat podstaty regeneračních procesů, v nichž - kupodivu - podstatnou roli hraje voda. I se svou pamětí.
Takto reaguje voda na hudbu J. S. Bacha
38/50
A takto na působení heavy metalu.
Jiný ruský vědec Alexandr Stěpanov ve snaze dokázat, že voda má velkou schopnost přijímat do sebe informace, provedl následující pokus. Postavil na čelo člověka sklenici s normální destilovanou vodou, poté udělal její kapalinovou chromatografii a porovnal ji s grafem vody, která nestála na čele, tedy nebyla nabita biopolickými informacemi. Grafy se samozřejmě lišily. Ale když sklenici vody postavil jen na fotografii toho člověka, grafy byly absolutně stejné, jako když sklenice stála na jeho čele. Pokus mnohokrát opakoval, vždy se stejným výsledkem. Tak dospěl k závěru, že biopole člověka může přenášet informace na jiné objekty, konkrétně na fotografii. Pojmenoval to „jemnohmotným“ fotografováním. Po čase jeden z těch, kteří se účastnili pokusů, zemřel. Profesor vzal jeho fotografii a opět na ni postavil sklenici s vodou. Tentokrát byl však chromatografický záznam úplně jiný - fotografie prostřednictvím vody reagovala na smrt toho, kdo byl na fotografii vyobrazen. U někoho mohou tyto příklady vyvolat nedůvěru či až skepsi, protože jsou přece jen těžko vědecky doložitelné a pro laika uvěřitelné. Někdo už je může řadit do světa metafyziky, nikoliv vědeckých objevů. Přesto všechno nelze vodě upřít fakt, že si udržuje mnohá tajemství, která čekají na své objevitele s nevyvratitelnými důkazy. Kdyby voda nebyla čirá jen na pohled, ale bez dosud neobjevených tajemství, nemohla by plnit tak zásadní, nenahraditelné funkce jako zdroj a nositelka života.
VODA JE VŠUDYPŘÍTOMNÁ
39/50
„V každé kapičce dobré pramenité vody je obsaženo více energie, než dokáže vyrobit průměrná současná elektrárna,“ napsal v roce 1933 ve stati Naše nesmyslná práce Viktor Schauberger (při pokusech se skutečně dokázalo za určitých podmínek vytvořit ve vodním vlákně napětí až 14 000 voltů, ale měřením se neprokázal proud). „Tyto energie se dají získat bez námahy a téměř bezplatně, pokud jdeme cestami, které nám příroda ukazuje snad neustále, a pokud opustíme slepé uličky, které nám nabízí dnešní technika. Štěstí a zdraví máme k dispozici zdarma, stejně jako neomezené množství energie, jakmile jednou pochopíme, že ve vodě sídlí vůle i její překážka, život, o nějž dnes tak urputně bojujeme, protože neustále bereme tomuto nositeli veškerého života svými činy to nejvzácnější: jeho duši ... Již pouhá myšlenka, že nám stačí hledat náhradní zdroje energie teprve tehdy, až spotřebujeme veškeré zásoby uhlí, ropy a dříví, je naprosto absurdní, že se jí celá věda odsoudila již sama.“ Voda je všudypřítomná, je v nás a kolem nás. Nejen proto, že dvě třetiny povrchu zemského představuje voda, že živé organismy jsou z většiny tvořeny vodou - už jsem uvedl, že lidské tělo je ze 70 % voda, ale třeba hrozny vína mají jen 1 % pevné hmoty a 99 % vody. Pro srovnání: máslo obsahuje 18 % vody, chléb 40, sýr 30 až 60, jogurtové mléko 87,5, maso 60-75, jablko či hruška 85, mrkev 94 a okurka či rajče 98 % vody.
40/50
Podíl vody v orgánech lidského těla
41/50
Svým způsobem má pravdu řecký myslitel 6. století př. n. l. Thalés Mílétský, jenž tvrdil, že voda je pralátkou všeho. Proto byla odpradávna uctívána, doslova se prosákla do náboženských mýtů a legend, lidových písní, je nositelkou kultury, prostupuje výtvarným uměním, literaturou, hudbou, tvoří významný architektonický prvek, průmyslová revoluce začala využitím páry pro první stroj. Nesmrtelnými se stala taková díla jako Čajkovského Labutí jezero, Smetanova Vltava, Dvořákova Rusalka, Ajvazovského obrazy moře, Hemingwayův Stařec a moře, abych jmenoval alespoň některá, inspirovaná vodou a legendami kolem ní… Bez jídla vydrží člověk podstatně déle než bez vody. Zažil jsem jednou onen těžko popsatelný pocit dehydratace při návštěvě Kambodže. Byli jsme u moře a poté jsme se spěšně vraceli do Phnompenhu, kde jsem měl sjednanou večeři s princem Sihánukem. V klimatizovaném autě jsem zapomněl pít a pak jsem se při večeři skácel v mdlobách. Odvezli mě do nemocnice a lékaři konstatovali: nedostatek vody. Vědci se domnívají, že trosečník na moři potřebuje k přežití tři litry vody denně. Francouzský lékař Alain Bombard, zabývající se problémy přežití trosečníků, tvrdí, že většina z nich umírá spíše na následky psychického stresu než na hlad a žízeň. Aby to dokázal, v říjnu 1952 se sám vydal na plavbu oceány, živil se tím, co moře dalo - planktony, rybami, a pil dešťovou vodu, kterou si nachytal. Už byl na pokraji smrti, protože uvízl v bezvětří. Zachránila ho jedna nákladní loď, ale Bombard na ni nezůstal, stůj co stůj chtěl plavbu dokončit. Podařilo se mu to po pětašedesáti dnech. Napsal o tom poutavou knihu Trosečníkem z vlastní vůle, která je návodem, jak přežít takové nečekané a dramatické okamžiky. Abych upřesnil, jak je to s vodou v našem organismu, prolistoval jsem dokumenty francouzského Národního střediska pro vědecký výzkum (Centre national de la recherche scientifique - CNRS), jedné z nejváženějších evropských vědeckých institucí. Podle nich v sedmdesátikilogramovém těle dospělého člověka voda tvoří 65 % jeho váhy, tedy asi 45 litrů. Jak stárne, vody ubývá a nahrazuje ji tuk. Její rozložení v těle není rovnoměrné - jestliže v zubech představuje jen 1 %, v krevní plazmě 90 %. Dalšími orgány bohatými na vodu jsou srdce a mozek. Lidské tělo však není vodní nádrž. Voda se v těle neskladuje, ale cirkuluje, vylučujeme ji hlavně močí, dýcháním a pocením. Čím více se namáháme, tím více jí vypotíme. Proto ji musíme přijímat - pitím a jídlem. Neustále musíme udržovat její rovnováhu, tedy pít, třebaže nemáme žízeň. Minimální denní dávka je 2,5 litru, přibližně litr v jídle, ostatní v nápojích. Pijeme-li, vydržíme bez jídla až 40 dní, bez vody však sotva tři dny. Voda se v našem těle doslova nadře, především jako úklidová četa. Ztráta pětiny vody už je pro nás smrtelná. Někteří vědci tvrdí, že člověk vydrží nepít až sedm dní. Výjimkou byl osmnáctiletý Rakušan Andreas Mihavecz z Bregenzu. 1. dubna 1979 ho policisté umístili do cely pro zadržené a úplně na něj zapomněli. Po 18 dnech ho nalezli zcela vyčerpaného, na pokraji smrti, protože po celou tu dobu nic nejedl ani nepil. Přitom byl zadržen jen jako cestující v havarovaném autě. Tento rekord je zapsán v Guinnessově knize rekordů.
42/50
BEZ LESA NENÍ VODA To jsou však naprosto zanedbatelné příklady oproti tomu, co způsobuje nedostatek vody obecně, byť třeba naše představy, odkud se bere a kdo ji využívá, jsou někdy mylné. Vezměte si například vztah vody a lesa.
Horský potok
„Je neblahým omylem, když se domníváme, že voda vyživuje strom přímo, nebo že prostřednictvím kořenových systémů dodává vodu bezprostředně stromu. Ve skutečnosti je tento proces právě opačný. Strom či rostlina produkují vodu nebo látku vodě velmi podobnou neboli plodovou vodu. Proto není bez lesa také žádná voda a do údolí spěchá tím více vody, čím víc je nahoře lesů a obráceně. Pokud je zemědělskými chybami lesu narušována jeho funkce přípravy vody, pak to není žádný zdravý les a pak také není k dispozici voda vhodná pro ostatní tvory. Jakýkoliv zásah do nezměnitelných strukturálních zákonů lesa trestá příroda smrtí. Naše lesní a vodní hospodářství bude v dnešní podobě zákonem zakázáno, jakmile si zemědělci uvědomí, co je to vlastně voda a jakou roli hraje voda a její rodný domov - les v celosvětovém hospodářství.
43/50
Příroda, jejíž činnost byla narušena pouze naším nesmyslným jednáním, nám však zákonitě přinese ozdravění a obnovu v okamžiku, kdy odhodíme celý náš dnešní systém i s jeho pojmy a kdy se budeme při svém jednání v budoucnu řídit stejně dohotovenými a dokonalými myšlenkami, jako je dokonalý obraz, který nám zprostředkovává naše oko, náš dar přírody,“ zdůrazňuje lesník Schauberger význam bedlivého a vnímavého pozorování našeho okolí. Jednoho dne kněžna, které patřilo panství Steyrlingu, požádala své zaměstnance o nápady, jak by les mohl přinášet zisk. Viktor Schauberger se vrátil ke své milované vodě a vzpomněl si na zkušenosti předků, kteří dokázali plavit i ty kmeny, které byly těžší než voda, například duby a modříny. Byla to voda, která táhne a nese, tedy neustále urychlovaná, udržovaná poblíž svého anomálního bodu + 4 °C, kdy má maximální měrnou hmotnost a teče svým nejpřirozenějším způsobem - nikoliv regulovaným kanálem, ale ve spirále s přirozenými zátočinami. To bylo velmi důležité, protože právě stahování dřeva bylo jedním z velkých problémů. Nejenže pomocí zvířecích potahů bylo obtížné, ale také drahé. Jeho návrh na nové splavné zařízení, které bude maximálně využívat zvláštností směsi povrchové a spodní vody při nízké teplotě a dalších faktorů, se sice setkal s nedůvěrou, nicméně mu dovolili zařízení postavit. Tak postavil nezbytnou nádrž a vytvořil systém křivek pro protékající vodu. To sice odporovalo všem tehdejším hydrologickým předpisům, ale když se na zahájení sešlo panstvo i s císařskými úředníky, k jejich úžasu se klády daly do pohybu a polovztyčené ve vodě pluly tam, kam je Schauberger poslal. Podle propočtů vše stálo pouhou desetinu ceny, kterou bylo třeba zaplatit při dosavadním způsobu. Jeho nápad však vyvolal poprask ve vídeňských odborných kruzích. Tak byl k němu vyslán světoznámý hydrolog profesor Dr. Philipp Forchheimer, aby prozkoumal novou metodu regulace vodního toku a buď potvrdil Schaubergerovi jeho řemeslo na věčné časy, nebo ho zatratil. Profesor si přivezl potřebné vybavení, a aby změřil rozdílnost teploty různých vodních vrstev v průběhu toku, neváhal a brodil se studenou vodou od pramenů Taschlbachu v Horním Freinu ve Štýrsku. Byl značně nedůvěřivý a také to dával znát. Byla totiž i zima, ale od měření neustal. Skutečně zjistil teplotní rozdíly, byť matematicky nebyly značné - tam, kde se voda třela o kameny, byla chladnější a naopak v úsecích bez tření vykazovala teplotní přírůstek. „Jak si to vysvětlujete?“ zeptal se Schaubergera. „Kameny poskytují chléb, pane profesore,“ odpověděl lesník. „To jsou filozofické žvásty, dejte mi rozumnou odpověď,“ opáčil profesor. Odpověď sice hned nedostal, Schauberger se přece několikrát spálil. Ale protože získané poznatky nahlodaly profesorovy dosavadní názory a podle něj by znamenaly skutečný převrat, pozval lesníka na Vysokou školu zemědělskou a lesnickou ve Vídni, aby tam učenému kolegiu vysvětlil své názory.
44/50
JAK CHČIJE KANEC? Schauberger se tam skutečně dostavil a byl uvítán rektorem a dalšími učenci dosti teatrálně s posměšnou úslužností. Posadili ho do předsednického křesla a rektor ho vyzval, aby pan myslivec poučil je, odborníky, jak by v budoucnu měli postupovat při regulaci vodních toků přírodním způsobem a nikoliv tím vědeckým. Myslivec namítl, že to tak jednoduše nepůjde, ale rektor opáčil, ať zkusí shrnout několika slovy, jak by měli regulovat vodní toky. Tehdy se Schauberger nadechl a pronesl větu, jež se stala okřídlenou: „Tedy - podobně jako když chčije kanec.“ Těžko popsat údiv i pohoršení v tvářích učenců. Ale profesor Forchheimer vyskočil ze svého místa a na tabuli začal horečně počítat. Když mu nestačila horní tabule, pokračoval na dolní a pak vše vysvětlil slovy, jimž sice myslivec vůbec nerozuměl, ale která pochopili učenci a stále více uznaleji a obdivněji kývali hlavami. S Schaubergerem se rozloučili obzvláště vřele a Jeho Magnificence ho pozvala na druhý den k pokračování rozhovoru o tom, jak kanec doopravdy chčije. Zajímali se o něj mnozí. Profesor Forchheimer mu vytkl, proč mu to neřekl hned tehdy, když stál v potoce, mohli si mnohé ušetřit. Vždyť to bylo přímo geniální - kanec močí v běhu v křivce, je to ideální cykloidní prostorová křivka. Přesně takovou opisuje voda, má-li být skutečně „nosná“ a „tažná“ a unést tak těžká břemena. Zvláště v podmínkách Klafferbachu, kde bylo málo vody pro tak těžké klády a ostré zatáčky. Pomohlo jen dobré „zakládání“ - bylo třeba zvýšit plavební rychlost dřeva zbrzďujícími zatáčkami, které uvedly vodu do spirálové rotace kolem podélné osy. „Stejně jako se otáčí voda ve výlevce,“ doplnil opět svým typickým přirovnáním myslivec. Nakonec ho požádali, aby vše sepsal, a uložili to v zapečetěné obálce ve vídeňské Akademii věd, aby mu nikdo nemohl později upřít prvenství tohoto objevu. Ač to vlastně žádný objev nebyl, jen to, co se dověděl od svých předků a také sám vypozoroval v přírodě. Rakouská Akademie věd tedy potvrdila 24. ledna 1930, že pod spisovou značkou č. 46/1930 přijímá zapečetěnou obálku s nadpisem Turbulence. Dala tím najevo, že potvrzuje vlastnictví autorských práv teorie, možná naprosto revoluční, o souvislosti teploty a pohybu vody na nejvyšší vědecké úrovni. „Vliv teploty vody byl pro svou bezvýznamnost vyloučen z vodohospodářství všeobecně, nebyl tedy zahrnut do ochrany břehů proti velké vodě, do plavení dřeva, stavby vodovodů a údolních přehrad a z veškeré technické části vodní energetiky,“ napsal Schauberger ve své práci. „Naměřené rozdíly dávaly matematicky příliš nízké hodnoty, než aby se z nich daly odvodit vlivy, stojící alespoň za zmínku. Především bylo konstatováno, že teplotní rozdíly uvnitř vodní masy jsou následkem teplotního rozdílu mezi vodou a médiem, které je obklopuje.
45/50
Když nyní zanedbáme tyto teplotní rozdíly uvnitř vody, tím negujeme i význam teplotního rozdílu mezi vodou a vzduchem, respektive vodou a venkovní teplotou, a tím negujeme i příčinu koloběhu vody v přírodě. O významu koloběhu vody v přírodě pro veškerý život na povrchu zemském snad není zapotřebí ztrácet slov. Dlouholetá pozorování, praktické pokusy a správně provedená měření přinesla důkazy, že zohlednění vnitřních teplotních rozdílů vody není jen rozhodující, nýbrž přímo nevyhnutelnou nutností. Již zanedbání (opomenutí je vyloučeno) těchto teplotních rozdílů prakticky znemožňuje jakékoliv užití a využití vody. Pochopení důležitosti účinku těchto teplotních rozdílů uvnitř vody nutí již samo o sobě k přestavbě základů toho času platných pravidel celkového vodohospodářství.“ Voda je kolébkou všeho života jen tehdy, když se v přírodě pohybuje přirozeným způsobem. Mnohá pozorování stále znovu ukazují, že závisí pouze na druhu pohybu, zda se voda zmnožuje a zlepšuje - či zda je jí čím dál méně a zda umírá, když se pohybuje podle dosavadních regulačních předpisů,“ uvedl na jiném místě Schauberger a dodal: „Veškerá vedení pitné a užitkové vody jsou nepřirozená a jsou tedy zkonstruována zcela nesprávně. Co je nejhorší, obvykle bývají vyrobena z naprosto nevhodných materiálů.“ Schauberger nejen vykládal své názory, ale mnohé své myšlenky realizoval. Seznam jeho patentů a všeho toho, co udělal, by byl příliš obsáhlý, než abych ho zde uváděl celý. Snad jen připomenu, že takových plavebních zařízení - o jednom z nich jsem se zmínil vyrobil celkem sedmnáct. Stejně tak byl úspěšný, když se pokusil přeměnit kvalitativně znehodnocenou pitnou a užitkovou vodu ve vodu opět kvalitní a o vysoké hodnotě, dokonce léčebné. Její léčebné účinky uváděly zdravotníky ve dvou nemocnicích, kde ji pacientům podávali, v úžas. Tato téměř stoprocentně magneticky nabitá voda s extrémně nízkým obsahem kyslíku zbavovala onkologicky nemocné nesnesitelných bolestí hlavy, stejně jako pomáhala pacientům postiženým leukémií či revmatickými bolestmi. Ledvinové kameny vylučovala zhruba po osmitýdenní kúře, dokonce navracela chromým schopnost chůze a impotentním mužnou sílu. O nesporných účincích svědčí mj. celá sprška nabídek, které Schauberger dostával. Například Židovské finanční konsorcium chtělo pro něj zakoupit hotel Panhans v Semmeringu, aby tam zřídil institut s léčivou vodou. Anglický bankéř Viktor Sasson mu vystavil bianco šek na libovolnou částku v libovolné měně, odstěhuje-li se do Anglie a později do Šanghaje, aby tam vybudoval léčebné instituty. Průmyslník Ludwig Roselius navrhl vybudovat pro něj podnik v Brémách. K sobě ho telegraficky pozval tehdejší říšský kancléř Adolf Hitler rovněž s nabídkou, aby vytvořil samostatný výzkumný institut. Schauberger to vše odmítl s odůvodněním, že zdravá voda musí sloužit všem. Tak ho vídeňská policie zatkla, protože prý porušuje zákon o léčivech. Poslali ho také na krátkou dobu do psychiatrické léčebny. Když vypukla válka, vrchní velitelství wehrmachtu (OKW) mu zabavilo přístroje, naopak gestapo mu nabídlo, aby pokračoval ve své práci v Nové Roli u Karlových Varů.
46/50
Žádný z jeho četných vynálezů se nedočkal sériové výroby, přesto se kolem jeho osoby vytvořila legenda, mýtus. Ani výroba energie z vody se nezdařila. Při pokusech s vodním vláknem bylo sice v kapce vody vytvořeno napětí až několik tisíc voltů, ale žádný měřitelný proud. Nakonec badatel skončil jako zakladatel rakouského hnutí ochránců přírody, tzv. zelené fronty. V jeho činnosti pokračoval jeho syn Walter, který po více než dvacet let každoročně vydával tzv. „zelené zprávy“. Z iniciativy obou se v Rakousku každoročně konají Dny lesa, během nichž se v celé zemi vysazují stromky. Na sklonku života odletěl koncem června 1958 se synem do USA, kde měl provádět výzkumy v oblasti imploze. Týdny však marně čekali v Texasu na potřebné vybavení a slibované spolupracovníky, nakonec se vrátili domů. Pět dní nato, 25. září 1958, Viktor Schauberger zemřel.
2. Chemické a fyzikální vlastnosti
Voda je nejzákladnější chemickou látkou, s níž se setkáváme prakticky na každém kroku. Ve škole jsme se učili, že se skládá se ze dvou prvků, dvou atomů vodíku a jednoho kyslíku. V takto čisté podobě se však prakticky nevyskytuje. Protože se v ní látky snadno rozpouštějí, většinou vždy obsahuje určité množství rozpuštěných plynů (například kyslík, dusík a jejich oxidy) a minerálních látek, ale také různé organické látky a škodliviny. Kdyby naopak voda neobsahovala i další kyslík, ryby by nemohly dýchat.
48/50
Voda vzniká prudkým, až explozivním slučováním vodíku s kyslíkem, nebo jako vedlejší produkt při neutralizaci kyselin zásadami. Je obsažena i ve spalinách vznikajících při hoření většiny organických látek, například metanu. Jak uvádějí autoři objemné encyklopedie Život, která vyšla v roce 1987 v Mladé frontě, chemicky patří voda k látkám výlučným. Za tuto výjimečnost vděčí „sdílení“ nebo „vypůjčování“ vodíku mezi dvěma atomy kyslíku, tzv. vodíkovému můstku. Molekuly vody mají tvar V. Na vrcholu je atom kyslíku a má dva páry elektronů neúčastnících se chemické vazby, ale přitahujících protony. Proto jsou atomy vodíku chemicky vázané na jeden atom kyslíku přitahovány nevaznými elektrony atomu kyslíku druhé molekuly. Tímto „přetahováním“ protonů vzniká zvláštní typ vazby, slabší než chemický - vodíkový můstek. Ten se může vytvářet zejména mezi atomy kyslíku a dusíku, což je pro biologii jeden z nejdůležitějších chemických jevů. Přispívá k přesnosti dědičného záznamu, ke specifice enzymů, k imunitním dějům a k řadě jiných klíčových procesů. Molekuly vody jsou k sobě poutány značnými silami. Kdyby tomu tak nebylo, byla by voda za normální teploty plynem, jenž by zkapalňoval teprve při - 80 °C. Původcem těchto sil je nejenom vodíkový můstek, ale také elektrostatické síly mezi kyslíkem bohatým na záporně nabité elektrony a kladně nabitým jádrem vodíku. Proto voda mezi své molekuly ochotně přijme takovou látku, která se může zapojit do tohoto procesu, tedy vytvořit vodíkové můstky. Tuto látku nazýváme hydrofilní (vodomilnou), zatímco látky, jež se s vodou nesnášejí a nerozpouštějí se v ní - třeba olej nebo chloroform - jsme pojmenovali hydrofobními (vodostřežnými). Protože je voda nejdůležitějším rozpouštědlem, dostávají se do ní, i do té pitné, také dusičnany, především z dusíkatých hnojiv, jako je ledek. V trávicím traktu lidského těla se mění na dusitany, které při vstřebání do krve modifikují hemoglobin, jenž nemůže okysličovat krev, a lidem modrají končetiny - to je známo především u kojenců, u nichž je přípustná norma dusičnanů třikrát menší než u dospělých. Přitom se jich doma těžko zbavíme, nepomáhá ani převařování vody, naopak jejím odpařováním se koncentrace dusičnanů dále zvyšuje. Nejsou zdravé ani fosforečnany rozpouštěné ve vodě, které slouží nejen jako hnojiva, ale především se v domácnostech používají ke změkčování vody. Fosfáty napomáhají množení sinic a řas. O jejich nebezpečnosti není ani zapotřebí se šířit, dokáží zabít celá stáda dobytka, který se napije z takto zasažené vody. Naopak vysoký obsah solí neboli minerálů ve formě iontů vytváří léčivé minerální vody. Jestliže se objeví zvýšené množství rozpuštěného oxidu uhličitého, máme tu kyselky. Chemici samozřejmě zkoumají nejrůznější vlastnosti vody, například jak a s kterými látkami reaguje. To chemici objevili, že když se k atomu kyslíku přidají dva atomy tzv. těžkého vodíku, tedy jeho izotopy (deuterium), které ve svém jádru obsahují o neutron více, získáme těžkou vodu, která má jiné i některé fyzikální vlastnosti. Těžká voda slouží nejen atomovým fyzikům, ale vyskytuje se rovněž běžně v přírodě, byť několiktisíckrát
49/50
méně, než molekuly vody. Nejvíce je zastoupena v mořích a oceánech, odtud pramení myšlenka, že by to mohl být nevyčerpatelný zdroj pro termonukleární elektrárny.
Takto vypadá molekula vody
Vodu můžeme dělit nejrůznějším způsobem. Mikrobiologové ji rozdělují na pitnou, odpadní a povrchovou, přírodní medicína na živou a mrtvou, v náboženství se uznává svěcená voda. Přihlédneme-li k jejím vlastnostem, můžeme hovořit o vodě měkké, tvrdé, mořské, destilované a deionizované, užitkové, minerální, napájecí (pro parní kotle, zbavené minerálních solí), pitné, těžké a tritiové. Meteorologové ji vnímají především prostřednictvím srážek - kapalných či tuhých, vertikálních nebo horizontálních. Pak vodu vnímáme jako déšť, mrholení, mrznoucí déšť či mrznoucí mrholení, sníh, sněhové krupky nebo zrna, zmrzlý déšť, kroupy, ledové kuličky - to jsou srážky vertikální. Jestliže srážky ulpí, usadí se na nějakém povrchu, stanou se horizontálními, pak se hovoří o rose, jíní, námraze a náledí (ledovka). Pokud se vodní částice vznášejí - levitují, nazýváme je mraky, mlhou nebo kouřmem, když stoupají, je to vodní tříšť nebo zvířený sníh. Vodní roztoky mohou vykazovat kyselou, neutrální nebo zásaditou reakci .
@Created by PDF to ePub
