Terorismus jako komunikace Příklad komunikační strategie organizace al-káida

UNIVERZITA KARLOVA

FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD

INSTITUT POLITOLOGICKÝCH STUDIÍ

Terorismus jako komunikace Příklad komunikační strategie organizace al-Káida

David Adamec

MAGISTERSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE

Praha 2009

Prohlášení 1. Prohlašuji, že svou diplomovou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedených pramenů a literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce. 2. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna veřejnosti pro účely výzkumu a studia.

V Praze dne ………………. David Adamec 2

Poděkování Touto cestou děkuji vedoucímu práce, Doc. PhDr. Janu Eichlerovi, CSc., z Ústavu mezinárodních vztahů, za odborné vedení mé diplomové práce, neocenitelné rady a poznatky. Rád bych poděkoval i mé přítelkyni, Martině Kabátové, za podporu v průběhu psaní a PhDr. Tereze Jelínkové za podnětné připomínky.

3

Bibliografický záznam ADAMEC, David. Terorismus jako komunikace – Příklad komunikační strategie organizace al-Káida. Praha: Karlova Univerzita, Fakulta sociálních věd, Institut politologických studií, 2009, 98 s. Vedoucí diplomové práce Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc.

Anotace Diplomová práce „Terorismus jako komunikace – Příklad komunikační strategie organizace al-Káida“ pojednává o uchopení fenoménu globálního terorismu jako svého druhu, způsobu či nástroje komunikace. V teoretické části představuje určité koncepty dotýkající se terorismu z komunikační perspektivy a vyzdvihuje roli médií, a informačních technologií vůbec, pro potvrzení základní teze. V druhé části se předkládaná práce snaží dokázat, na příkladu komunikační strategie a komunikace organizace al-Káida, primární hypotézu, že terorismus je komunikace.

Abstract The diploma thesis „Terorism as communication – The case of al-Qaeda's communication strategy“ is focusing on communication dimension of terrorism, the component or framewrok that still stands apart of the mainstream research of terrorism. This study examines terrorism-media nexus, communication and communication strategy of terrorism. The aim is to point out to the uniqueness of terrorism as a sort of communication, as a communication by different means. Through the analysis of al-Qaeda's case is revealed how al-Qaeda employs rhetorical tools, symbolism or symbolic communication withinin its operations, all for one reason, to deliver or send across the message, to be heard and to communicate with the audience.

Klíčová slova Terorismus, komunikace, komunikační strategie, média, rétorika, symbolismus, al-Káida, Usáma bin Ládin

Keywords Terrorism, communication, communication strategy, media, rhetoric, symbolism, al-Qaeda, Osama bin Laden. 4

ÚVOD

6

1. DEFINICE UŽÍVANÝCH POJMŮ A VYMEZENÍ POJMOVÉHO APARÁTU

11

1.1 Terorismus

11

1.2 Komunikace, dialog a přesvědčování

14

1.3 Symbolismus a rétorika

16

1.4 Strategie vs. taktika

16

2. TERORISMUS JAKO POKRAČOVÁNÍ KOMUNIKACE JINÝMI PROSTŘEDKY

18

2.1 Výzkum komunikační strategie na pozadí dobového kontextu

19

2.2 Terorismus a masmédia

21

2.2.1 Role tradičních (audiovizuálních) médií aneb al-Džazíra v centru dění

25

2.2.2 Role „nových“ médií

28

2.3 Komunikační strategie v užším pojetí

29

2.4 Teorie symbolické komunikace

32

2.5 Rétorická dimenze terorismu

34

2.6 Konceptualizace obecenstva a vícesměrná komunikace

36

4. TERORISMUS JAKO KOMUNIKACE NA PŘÍKLADU AL-KÁIDY

39

4.1 Al-Káida

39

4.1.1 Od Azzáma (MAKu) ke svržení Tálibánu

39

4.1.2 Od zničení Tora Bora ke globální ideologii

42

4.1.3 Teoretické zařazení a vymezení al-Káidy

44

4.2 Komunikační strategie a rétorické mistrovství

47

4.2.1 New York a Washington 2001

47

4.2.2 Madrid 2004

48

4.2.3 Londýn 2005

50

4.3 Komunikační symbolismus užívaný al-Káidou

56

4.4 Způsob komunikace a užití komunikačních kanálů

59

4.5 Tematický obsah komunikace al-Káidy

63

4.6 Publikum

66

5. ZÁPADNÍ DEMOKRACIE VE VÁLCE SLOV

69

5.1 Příklady dosavadních iniciativ

70

5.2 Možnosti při potírání terorismu jako způsobu komunikace a úskalí, jež přinášejí

72

ZÁVĚR

77

SUMMARY

80

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ

81 5

ÚVOD Globální terorismus, nezpochybnitelný fenomén přelomu dvacátého a jednadvacátého století a elementární aspekt celosvětového bezpečnostního diskurzu, je, zejména po 11. září 2001, chápán jako strategická hrozba pro zajištění bezpečnosti státu a jeho občanů. Jedním z charakteristických rysů boje proti tomuto jevu ve snaze o dosažení individuální i kolektivní bezpečnosti je situace, ve které se národní státy, mezinárodní organizace a další aktéři mezinárodních vztahů – subjekty mezinárodního práva – snaží globální terorismus potlačit a této eminentní hrozbě odolat pomocí vydávání (nejen primárně bezpečnostních) strategických dokumentů a z nich vyplývající přijímání opatření, kroků, politik. Tyto materiály identifikují příčiny globálního terorismu, popisují důvody pro jeho zrod, nebo analyzují modus operandi, to vše v úsilí o nalezení správných a adekvátních nástrojů obrany proti potenciálním teroristickým operacím. Neboť pro správnou a vhodnou odpověď či reakci na stávající hrozbu je bezpodmínečně nutné tuto hrozbu také správně identifikovat, vymezit a uchopit. Ve své diplomové práci bych se proto chtěl na fenomén terorismu a úsilí ve jménu jeho potlačení blíže zaměřit. Nicméně rád bych tak učinil z pozice, z které k terorismu přistupuji skrze paradigma chápající terorismus jako pokračování komunikace jinými prostředky, jako komunikaci či komunikační strategii nebo jako prostředek pro odesílání poselství. V tomto světle pak také boj proti terorismu nabývá rozměrů spíše psychologické či propagandistické války, války idejí, souboje o veřejné mínění. Je zřejmé, že v dané situaci hrají ústřední roli masmédia, a proto budu ve své diplomové práci věnovat pozornost i jim a jejich pozici, kterou v této „válce slov“ zaujímají. Výběr tématu, které pojednává o komunikační strategii jako určité proměnné, na kterou je potřeba se v boji proti globálnímu terorismu zaměřit, má z mého pohledu tyto motivy. V prvé řadě je to již zmíněná pozice globálního terorismu jako zřejmě největší aktuální bezpečnostní hrozby a prioritní problematiky mezinárodního společenství, národních států i jedinců. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že komunikační strategie či samotné uchopení terorismu jako svého druhu komunikace, je při úsilí o zachycení, vymezení a pochopení činnosti teroristických organizací místy opomíjena vzhledem k tomu, jakou zaujímá v tomto procesu pozici. S tím souvisí také fakt, že přímo o komunikační strategii (a komunikaci) terorismu doposud nebylo zpracováno mnoho relevantní odborné literatury. O nedostatku odborných zdrojů zkoumajících fenomén terorismu samozřejmě nemůže být řeč, nicméně problematika komunikace je v těchto materiálech zmíněna povětšinou pouze okrajově či jen jako vedlejší téma nebo jeden z bodů daného tématu. Příkladem mohou být

6

publikace pojednávající o vztahu terorismu a médií (Paletz a Schmid 1992; Schmid a de Graaf 1982; Jenkins 1981; Biernatzki 2002; Weimann 1987; Nacos 1994 a 2002) jako důležitého elementu

(nejen

pro

komunikaci) terorismu.

Konkrétní

spojení

islamistických

a

džihádistických (přímo al-Káidy) skupin s médii zkoumá například report Rádia svobodná evropa (Kimmage 2008). Jiní autoři zkoumají spojení terorismu a nových informačních technologií (Weimann 2004; Tsfati a Weimann 2002; Devost, Houghton a Pollard 1997; Conway 2006) a další se zaměřují na výzkum fenoménu nového terorismu jako hrozby s těmito technologiemi již inherentně propojené (Hoffman 2004; Lesser a kol. 1999; Brachman 2006). Předmětem bádání je také dimenze rétoriky, symboliky a významu ve vztahu k terorismu (Tuman 2003; Decker a Rainey 1980; Goenawan 2004), stejně tak i oblast regulování a kontroly vztahu terorismus – média jako živné půdy pro terorismus (Miller 1982; Wilkinson 2001 a 2005; Crelinsten 2002). Někteří autoři pak načrtávají půdorys komunikační strategie při jejím použití teroristy (Kraber 1971; Eichler 2006 a 2007), jiní naopak zmiňují její neúspěšnost v tomto spojení (Abrahms 2005). V českém akademickém prostředí pak zůstává tato dimenze terorismu téměř zcela bez povšimnutí. Předkládaná práce nemá ambici tuto mezeru na české akademické půdě, prostřednictvím komplexnějšího výzkumu, zaplnit, ale spíše obrátit pozornost k této partikulární složce fenoménu terorismu (či přinejmenším poukázat na její existenci). Komunikační strategie je podle mne pro analýzu terorismu stejně důležitá jako samotná fyzická (a v tomto směru tudíž neospravedlnitelná a bezprecedentní) destrukce a zabíjení. Jinými slovy, mou snahou je přiblížit a zkoumat terorismus z poněkud odlišné, nové, a možná až trochu provokativní perspektivy, která více než politickou, ekonomickou či vojenskou podstatu soudobého boje proti globálnímu terorismu akcentuje spíše stránku ideologickou. V tomto podání je tak terorismus pojímán spíše jako svého druhu komunikace či, řečeno parafrází aforismu generála Clausewitze, jako „pokračování komunikace jinými prostředky“ (byť prostředky jakkoliv nekonvenčními i neospravedlnitelnými, které se zcela vymykají běžným a akceptovaným formám jednání); a boj proti terorismu je chápán spíše jako jakási „válka slov“, psychologická válka, souboj idejí, ideologií a myšlenek, ale také jako boj o veřejnost a veřejné mínění. O této propagandistické zbrani terorismu také hovoří významný odborník na terorismus Paul Wilkinson, když zdůrazňuje, že „nemůže být popřeno, že ačkoliv se terorismus, jako hlavní zbraň pro svrhávání vlád a obsazování politické moci, ukázal být pozoruhodně neefektivní, představuje pozoruhodně úspěšné způsoby zpublicizování

7

politických problémů a rozšiřování teroristické hrozby k širšímu publiku, především v otevřených a pluralistických zemích Západu“.1 V neposlední řadě mne ke zvolení tohoto tématu vedla i skutečnost, že s problematikou komunikační strategie jsem se seznámil již ve své bakalářské práci, kde jsem se právě o důležitosti a privilegovaném postavení této složky pro činnost teroristické organizace – konkrétně al-Káidy – přesvědčil. O výsadní pozici komunikace svědčí například fungování jakéhosi mediálně-komunikačního (PR) oddělení v rámci struktury al-Káidy (o jehož existenci přinejmenším do pádu režimu Tálibánu v Afghánistánu nelze pochybovat) nebo mnohá prohlášení a postoje členů této organizace (mezi jinými například i bin Ládinova nejbližšího spolupracovníka a jeho zástupce Aymána al-Zawahírího) o tom, že al-Káida „musí dostat své poselství mezi světové masy a zlomit mediální obklíčení uvalené na džihádistické hnutí. Toto je samostatný boj, který musíme vést souběžně s bojem vojenským“.2 Také podle badatelů z americké RAND Corporation i samotný Usáma bin Ládin dokonce „považuje terorismus především za nositele k odeslání poselství…“3 Z takto navržené konstrukce také krystalizuje i primární výzkumný cíl mé diplomové práce a tím je, na příkladu organizace al-Káida, potvrdit hypotézu, že komunikační strategie je stejně důležitá jako samotné útoky, jinými slovy že terorismus je komunikace. Z tohoto hlediska se také pokouším zhodnotit některé kroky, dokumenty a opatření, která učinili vybraní aktéři v procesu potlačování terorismu jako komunikace. Na hodnocení komunikační strategie al-Káidy ve smyslu její (ne)úspěšnosti se tedy primárně nezaměřuji. Pro co nejlepší dosažení a naplnění výše zmíněných záměrů mé práce, považuji jako nejvhodnější pojmout diplomovou práci jako případovou studii komunikační strategie organizace al-Káida, zkoumanou skrze obsahovou analýzu jejích audiovizuálních materiálů, prohlášení, poselství, komuniké a v neposlední řadě i samotných aktů fyzického násilí, ničení a zabíjení. Základní teze, ze které vycházím, tedy stojí na předpokladu, že komunikace jako taková je primárním nástrojem a zároveň cílem i posláním terorismu, přičemž však je toto

1

Wilkinson, P.: Terrorism Versus Democracy. The Liberal State Response, London: Frank Cass Publishers 2001, s. 177. 2 al-Zawahírí, A.: Knights Under the Banner of the Prophet, al-Sharq al-Awsat 2001, citováno podle Brachman M.: High-Tech Terror: Al-Qaeda´s Use of New Technology. The Fletcher Forum of World Affairs. 2006, Vol. 30, No. 2, s. 149. 3 Libicki, C., Chalk, P., Sisson, P.: Exploring Terrorism Targeting Preferences, Santa Monica: RAND Corporation 2007, s. 50, studie ke stažení na http://www.rand.org/pubs/monographs/2007/RAND_MG483.pdf (otevřeno 15. 2. 2009).

8

pojetí spíše přehlíženo (a proto také není v reálné protiteroristické politice, vytvářených dokumentech, podnikaných krocích a přijímaných opatřeních dosud příliš zastoupeno adekvátními nástroji či strategiemi). Metodologické vymezení mé diplomové práce bude zakotveno v kvalitativní oblasti metodologie, neboť pro uchopení vybraného tématu mé práce nabízí preciznější metody a nástroje, které umožní lépe zachytit neměřitelnou či neexaktní podstatu zkoumaného fenoménu. V intencích mého bádání je také důležitá schopnost metodologie, respektive z ní vycházející konkrétní metody, odhalit kauzalitu mezi komunikací a komunikační strategií organizace al-Káida (příčina) a zakomponováním prvků zaměřujících se na tuto složku terorismu do protiteroristických agend vybraných aktérů (důsledek), což kvantitativní metodologie nedokáže nabídnout. Z hlediska výběru konkrétní metodologie jsem pro svou práci zvolil jednopřípadovou studii. Konkrétně pak instrumentální případovou studii, jež vychází z metodologicky individualistických pozic. Avšak ontologicky zaujímá spíše holistickou (strukturalistickou) perspektivu, přičemž samotný výzkum tématu je orientován především na jediného aktéra – organizaci al-Káida. Podle zvolené metodologie vyplývá, že ačkoliv svou práci směřuji spíše empiricky, mou snahou je zároveň vyvození a potvrzení určitých teoretických výstupů. Samotnou metodou, s pomocí které přistupuji k tématu, je analýza dokumentů. S touto metodou jsem zkoumal třicet šest dokumentů pocházejících od al-Káidy, přičemž jádro z této množiny bylo tvořeno především psanými prohlášeními, audio nebo videonahrávkami či případně jejich přepisy. Považuji za nutné zmínit však také určité úskalí při práci s těmito prameny, především po jazykové stránce. Proces dvojího překladu (ať již samotných písemných prohlášení nebo otitulkováním audia a videa z arabštiny do angličtiny a následný můj překlad), jakkoliv se autoři při překladu snaží být co nejcitlivější a kontextuálně přesní, musí se předpokládat, že zákonitě dojde k nepatrnému posunu vyznění původních verzí. Pro empirické podložení naznačených konceptů jsou použity tři události spojené s činností organizace al-Káida, tři její útoky z 11. září 2001 v New Yorku a Washingtonu, 11. března 2004 z Madridu a 7. července 2005 z Londýna.

Svou diplomovou práci jsem ve snaze o co největší přehlednost a lepší orientaci rozdělil na čtyři základní kapitoly. V této části jsem se pokusil určitým způsobem načrtnout a 9

vymezit téma své práce a její cíl, východiska a teze, ze kterých vycházím a stejně tak i zvolenou metodologii. V úvodní kapitole své diplomové práce přistupuji k vymezení pojmového aparátu používaných termínů. Domnívám se, že zařazení této části usnadní a osvětlí chápání mnou užívané terminologie v předkládané práci, tím více, že terorismus samotný uchopuji z poněkud jiné, než tradiční, perspektivy. Mnoho z ostatních pojmů navíc také nepochází přímo z oboru bezpečnostních studií či studií terorismu, proto čtenář přicházející z této sféry bádání nemusí být se všemi z nich zcela obeznámen. Ve druhé kapitole se nejprve pokouším zasadit výzkum komunikační strategie terorismu do půdorysu dobového kontextu informačního věku naší současnosti. Poté se zabývám vztahem terorismu a médií, který lze chápat, především pak v mém pojetí terorismu, do značné míry jako klíčový a pivotální. Ve druhé pasáži této kapitoly také představuji teoretický rámec a konceptuální modely, jimiž lze k terorismu jako způsobu komunikace přistupovat. Aplikaci načrtnutých konceptů a samotný výzkum přináší třetí kapitola, v jejíž první části se blíže zaměřuji na samotnou organizaci al-Káida, neboť je nezbytné se s předmětem mého bádání podrobněji seznámit. Druhá polovina čtvrté kapitoly pak představuje jakési těžiště celé práce, když na základě empirického výzkumu dokazuje a potvrzuje tezi, ze které tato práce vychází. Čtvrtá kapitola se pokouší hodnotit některé, doposud učiněné, kroky rozličnými aktéry soudobého boje proti globálnímu terorismu ve vztahu k tomuto fenoménu jako svého druhu komunikace. Nesnažím se tedy hodnotit veškerá protiteroristická opatření, ale spíše taková, která byla přijata a učiněna (ať již nevědomky nebo zcela záměrně) na poli boje proti mediálně orientovanému či komunikačnímu terorismu. Také se zamýšlím obecně nad možnostmi, jaké jsou možnosti v demokratické společnosti čelit této výzvě a přitom neohrozit nejzákladnější principy, na kterých tato společnost stojí. V závěrečné kapitole pak již pouze rekapituluji a uceleně shrnuji nalezené poznatky, včetně jejich porovnání se základními východisky, očekáváním a tezí této práce.

10

1. DEFI*ICE UŽÍVA*ÝCH POJMŮ A VYMEZE*Í POJMOVÉHO APARÁTU Většinu z pojmů nejčastěji užívaných v této práci dnes běžně používáme jako přirozenou součást našeho jazyka. Přitom se nad jejich významovým obsahem ani příliš nezamýšlíme a chápeme jejich význam více či méně tak, jak je nám zprostředkováván okolním prostředím a zejména médii. Avšak taková znalost a chápání jednotlivých termínů je jen zdánlivá a neshoduje se se skutečnými významy těchto frekventovaných slov, tak jak jsou vykládány a přijímány odbornou či vědeckou veřejností. Abych těmto nejasnostem předešel, a aby mnou chápaný význam nezůstal pouze v implicitní podobě, věnuji tuto část problematice pojmového aparátu.

1.1 TERORISMUS Vskutku nepřehledná situace existuje v oblasti bádání, výzkumu a pojmenování samotného fenoménu terorismu. V této problematice existuje neobvykle široké spektrum definicí a vymezení pojmu „terorismus“4, přičemž však nelze tvrdit, že by existovala i stejně široká shoda v uznávání jedné základní definice, což ve svém důsledku podráží nohy samotného oboru, který tak ani nedokáže definovat předmět svého výzkumu. Naznačuji tím skutečnost, že situace se podobá stavu, ve kterém co autor, badatel, výzkumník, to jiná definice, pojetí nebo uchopení základní koncepce terorismu. Problém v nalezení všeobecně platné a všemi uznávané definice spočívá mimo jiné v nalezení optimální linie „aplikovatelnosti“ a použitelnosti. Je vhodné, aby definice nebyla nijak geograficky či historicky determinována, tedy aby byla prosta jaksi konkrétních znaků. Toto zobecňování však na druhé straně přináší i určitou vágnost a neohraničenost pojmu, což zamezuje jeho aplikovatelnosti. Další negativum příliš obecné a neohraničené definice dále neřeší debatu, co lze za terorismus považovat a co nikoliv, a s tím související problém vytvoření (mezinárodně)právního

rámce

a

jeho

implementace

především

na

poli

mezinárodních vztahů. V tomto směru jde především o zneužívání pojmu v politické dimenzi (například pro obhajobu určitých kroků ve jménu „boje proti terorismu“, ať již na regionální, národní nebo mezinárodní úrovni). Poměrně výstižně toto úskalí zachytil Miroslav Mareš, neboť podle něj „problémy při konstruování definice terorismu vznikají na jedné straně buď s příliš velkou obecností při zahrnutí nejrůznějších variant činnosti, anebo na druhé straně 4

Schmid a Jongmann v roce 1988 sestavovali jakýsi výčet jednotlivých aspektů a znaků definujících terorismus z celkem 109 definic. Viz Schmid, A., Jongman, A.: Political Terrorism, New Brunschwick: Transaction Publishers 1988.

11

s vyloučením řady aktivit při příliš omezené definici“.5 Nicméně i přes výše zmíněná úskalí považuji za přinejmenším užitečné v textu, který o terorismu pojednává – navíc z poměrně neortodoxní pozice –, načrtnout určité základní pojetí, ze kterého při výzkumu vycházím. Definici, která obsahuje většinu nejčastějších elementů z výzkumu Schmida a Jongmanna, nabízí například Paul Wilkinson, který chápe terorismus jako „systematické užití násilného zastrašování obvykle pro politické účely. Je využíván k vytvoření a rozšíření strachu mezi širší cílovou skupinou než jsou jen přímé oběti násilí, k propagandě daného tématu, stejně jako k donucení oběti přistoupit na teroristické požadavky“.6 I když to ještě do nedávné doby nebylo pravidlem, dnes své definice terorismu vytvářejí a vymezují takřka všichni aktéři mezinárodních

bezpečnostně-politických

vztahů

(státy,

mezinárodní

či

mezivládní

organizace). Například americké ministerstvo zahraničí definuje terorismus jako „záměrné, politicky motivované násilí spáchané proti nevojenským cílům nestátními skupinami nebo tajnými činiteli“.7 Z českých reálií mohu uvést minimalistickou a přitom maximálně výstižnou definici Jana Eichlera, podle nějž je terorismus především „politicky, ideologicky či nábožensky motivované, slepé, nerozlišené zabíjení bezbranného a nevinného civilního obyvatelstva“.8 Vedle těchto, dnes již klasických, definic terorismu lze ovšem narazit i na takové uchopení, které více zdůrazňuje právě onen komunikační rozměr, či dimenzi terorismu, v závislosti na tom, jak se vyvíjela samotná média i způsoby a kanály komunikace obecně. Mezi vůbec první badatele, kteří zachytili a zaznamenali určité změny či posuny v modu operandi teroristických operací, patřili Decker a Rainey. Oba ve svých výzkumech zohlednili právě rychle se měnící společenské a zvláště mediální prostředí, ve kterém se „terorismus stal nejen pouze politickým aktem, ale také pečlivě navrženým a rétoricky sofistikovaným pokusem o komunikaci“.9 V podobném smyslu definují terorismus také další badatelé, když zdůrazňují orientaci a zaměření tohoto fenoménu na média. Ralph Dowling chápe „terorismus jako rétorický žánr, jehož násilí mu poskytuje přístup do médií, který jeho vykonavatelé nemohou dosáhnout skrze obyčejné formy projevu“.10 Také podle Marthy Crenshaw je „nejzákladnějším smyslem 5

Mareš, M.: Terorismus v ČR, Brno: Centrum strategických studií 2005, s. 18. Wilkinson (2001), s. 12. 7 Glossary of U.S. Department of State, heslo „terrorism“, na http://secretary.state.gov/s/ct/info/c16718.htm (otevřeno 20. 2. 2009). 8 Eichler, J.: Terorismus a války na počátku 21. století, Praha: Karolinum 2007, s. 169. 9 Decker, W., Rainey, D.: Terrorism as Communication, George Mason University 1980, s. 1. 10 Dowling, R.: Terrorism and the Media: A Rhetorical Genre. Journal of Communication. 1986, Vol. 36, No. 1, s. 12 – 24, citováno podle Biernatzki, W.: Terrorism and Mass Media. Communication Research Trends, 2002, Vol. 21, No. 1, s. 6. 6

12

terorismu získat uznání a pozornost“.11 Získat publicitu a mediální prostor pro „odeslání poselství“ vidí i Francis M. Watson jako prvek, který má pro teroristy zásadní důležitost. Watson připomíná, že „terorismus nesmí být definován pouze ve smyslu násilí, ale také ve smyslu

propagandy.

Oba

elementy

fungují

dohromady“.12

Propagandistickou

a

psychologickou sílu terorismu ve spojení s masmédii vyzdvihuje také Boaz Ganor („Terorismus je pouhopouhá psychologická válka“13), který v tomto pojetí nabízí provokativní tezi, že je „představitelné, aby teroristé dosáhli svých cílů, aniž by museli provést jediný útok; požadovaná panika by mohla být produkována soustavným vysíláním hrozeb a poselství…“.14 Do značné míry metaforicky, přesto však výstižně (tím, že poukázal na jeho snahu upoutat a strhnout na sebe pozornost a také komunikovat, vysílat signály) definoval terorismus Brian Jenkins, jeden z prvních autorů upozorňujících na komunikační, rétorickou a mediální stránku terorismu. „Terorismus“ píše Jenkins, „je divadlo“.15 Při definování terorismu si lze vypomoci i poučkou Martina Luthera Kinga Jr., který chápal vzpouru či povstání za „jazyk nevyslyšených“ a poukázal na to, že tyto jevy jsou pouze formou komunikace lidí, kteří nemohou svá poselství zveřejnit tradičními postupy a způsoby.16 Pokud namísto vzpoury a povstání dosadíme jejich soudobý ekvivalent, dostaneme se k uchopení terorismu spíše jako způsobu komunikace a prostředku pro odesílání zpráv či poselství. Na tuto stránku se snaží více zaměřit a upozornit i současní autoři. „Teroristické činy,“ tvrdí například Schmid a Jongman ve svém opusu Political Terrorism, „jsou způsoby komunikace“.17 Ve stejných intencích pokračuje ve vymezování terorismu i Weimann a Tsfati, kteří postulují, že „moderní terorismus může být chápán jako pokus o odeslání zprávy skrze použití naplánovaného násilí“.18 V českém akademickém prostředí podobně uchopuje terorismus Vít Střítecký, který tvrdí: „Terorismus je komunikace“.19

11

Crenshaw, M.: The Causes of Terrorism. Komparative politics 13, s. 386, citováno podle Schmid, Jongman (1988), s. 108. 12 Watson, F., M.: Political Terrorism: The Threat and the Response, Robert B. Luce Co. 1976, s. 15, citováno podle Schmid, Jongman (1988), s. 108. 13 Ganor, B.: Terror as a Strategy of Psychological Warfare, International Policy Institute for Counter-Terrorism 2002, s. 6. 14 Ganor (2002), s. 5. 15 Jenkins, B.: International Terrorism, Crescent Publication 1975, s. 4, citováno podle Tsfati, Weimann (2002), s. 318. 16 Crelinsten, R.: Analysing Terrorism and Counter-terrorism: A Communication Model. Terrorism and Political Violence. 2002, Vol. 14, No. 2, s. 77 . 17 Schmid, Jongman (1988), s. 21. 18 Tsfati, Weimann (2002), s. 317. 19 Střítecký, V., přednáška Teorie a praxe bezpečnosti II, na IPS FSV UK, dne 3. 11. 2008.

13

Pokud budu znovu parafrázovat fenomenální aforismus pruského generála Clausewitze, pak si dovolím terorismus definovat jako „pokračování komunikace jinými prostředky“. Prostředky a způsoby nekonvenčními jako neospravedlnitelnými, zcela se vymykajícími běžným a akceptovaným formám jednání, tedy komunikace obecně. Takto načrtnutý je terorismus svého druhu komunikace či dialog (jakkoliv se nám může zdát nepochopitelný a nesmyslný) a teroristické útoky samotné představují jakési, do značné míry pádné, argumenty, kterými se teroristická organizace v tomto dialogu může prosadit. Boj proti terorismu pak nabývá podoby spíše určité války slov, psychologické či propagandistické války, jejíž součástí je také bitva o veřejnost a její mínění. V tomto smyslu tak mají útoky spíše charakter propagandistický než charakter devastační, ačkoliv je samozřejmě nutné mít na zřeteli, že na druhé straně válka slov není jen „pouhou“ válkou na papíře, ale má i své reálné a fyzické následky či oběti.

1.2 KOMUNIKACE, DIALOG A PŘESVĚDČOVÁNÍ Jestliže jsme se u pojmu „terorismus“ mohli setkat se situací, kdy existence nepřeberného množství možných definic ztěžovala přijetí jedné všeobecně platné, pak na podobné obtíže lze narazit i v případě definování a vymezení pojmu „komunikace“. Podle Praktické encyklopedie žurnalistiky slovo pochází z latinského communico (sdíleti, svěřovati se) a lze jej chápat jako „proces přenosu a výměny sdělení-informací mezi různými systémy nebo sub-systémy v rámci daného systému (fyzikální, biologický, sociální apod.)“.20 Pokud se tedy zaměříme na sociální systém či svět, ve kterém dochází k interakcím a střetávání lidí, pak Encyklopedia Britannica komunikaci vymezuje jako „výměnu významů mezi individui skrze společný systém symbolů“.21 Zcela nejzákladnější pojetí pak komunikaci chápe jako určitý přenosový akt nebo prvek, jako „proces přenosu informace od jednoho zdroje ke druhému“22 nebo „proces vytváření významu mezi dvěma nebo více lidmi“.23 V rámci této interakce, střetávání se a komunikace jsou pak lidské bytosti chápány jako odesílatelé a/nebo příjemci zpráv a poselství, přičemž v tomto procesu dochází k tomu, že „odesílatel zprávy ji před odesláním zašifruje, obvykle jejím upravením do určitého druhu 20

Osvaldová, B., Halada, J. (eds.): Praktická encyklopedie žurnalistiky, Praha: Libri 2002, s. 93. Encyklopedia Britannica, heslo „communication (social behavior)“, na http://www.britannica.com/EBchecked/topic/129024/communication (otevřeno 23. 2. 2009). 22 Wikipedia, the free encyclopedia, heslo „communication“, na http://en.wikipedia.org/wiki/Communication (otevřeno 23. 2. 2009). 23 Tubbs, S.: Human Communication, McGraw-Hill 1991, citováno podle Vybíral, Z.: Psychologie komunikace, Praha: Portál 2005, s. 32. 21

14

symbolů (například jazyka – nakonec slova jsou také symboly), které jsou pak odeslány osobě příjemce, který naopak zprávu rozšifruje (přeložením a interpretací symbolů), a následně zvažuje“.24 Zvážíme-li tedy spojení terorismu a komunikace, či spíše uchopení terorismu jako komunikace, „pokračování komunikace jinými prostředky“ či svým způsobem nestandardního dialogu, pak bychom také k cílům a záměrům terorismu měli přistupovat skrze částečně odlišné prizma. V takovém pojetí je tedy primární a elementární snahou teroristů doručit svou zprávu, „poselství“či hrozbu zamýšlenému protivníkovi (což není v žádném případě v rozporu s konkrétním strategickým cílem, který teroristická organizace má – např. změna politiky, propuštění vězňů atp.). A následně na půdorysu onoho dialogu, skrze přesvědčování za pomocí argumentů, je jejich cílem donutit tohoto příjemce, aby přehodnotil svůj dosavadní postoj, politiku či strategii a naopak přijal jejich požadavky. Lze tudíž uvažovat o tom, že právě přesvědčování je důležitým elementem v komunikaci teroristů. V tomto smyslu také hovoří například Tsfati a Weimann: „Teroristické akty byly stále více koncipovány jako způsoby přesvědčování“.25 Přesvědčit protivníka o vlastních možnostech, odhodlání a (zdánlivé) iracionalitě; o neexistenci hranic, morálních apelů a limitů; donutit jej věnovat pozornost těm tématům a těm oblastem, které doposud (z pohledu druhé strany) arogantně přehlížel; přesvědčit společnost, veřejnost (obecně řečeno protivníka zasaženého komunikací al-Káidy jaksi proti své vůli), která je chápána jako publikum (viz níže), že strach a chaos, jež nyní pociťuje, bude nadále všudypřítomný. Tento částečný cíl přesvědčování o vlastní síle má však hlubší přesvědčovací smysl, který už se týká samotných konkrétních změn politických. Argumenty, které v této diskuzi teroristé předkládají, však nedrtí oponenta svou myšlenkovou, logickou a morální sílou či převahou („V kvalitě myšlení se bin Ládin a jeho společníci (…) nemohou rovnat s Thomasem Hobbesem, Martinem Heideggerem…“26), ale spíše svoji extrémní brutalitou a strachem, hrůzou nebo panikou, které vyvolávají. Spoléhají na zcela nepřijatelné způsoby a nástroje, jak svého oponenta dostat do takové situace, ve které by se nechal přesvědčit o potřebě změnit svou dosavadní pozici či strategii.

24

Tuman, J.: Communicating Terror. The Rhetorical Dimensions of Terrorism, Thousand Oaks: Sage 2003. Tsfati, Weimann (2002), s. 319. 26 Eickelman, D.: The Middle East`s democracy deficit and the expanding public sphere, in: van der Veer, P., Munshi, S. (eds.): Media, War and Terrorism. Responses from the Middle East and Asia, London: Routledge 2004, s. 64. 25

15

1.3 SYMBOLISMUS A RÉTORIKA Slovo „symbol“ pochází z latinského symbolum, což byl výraz pro znak či rys identity. Jako takové však dnes slovo „symbol“ chápeme v mírně odlišném pojetí. „Je to komunikační element určený reprezentování nebo zastupování komplexu osob, věcí, skupin nebo myšlenek“.27 Pokud je tedy něco symbolem (může jít o materiální věc, slovo, akt, jednání či třeba zvuk), případně to za symbolické chápeme (tudíž tomu přiřazujeme určitou symbolickou hodnotu), pak to značí, že daný prvek má ještě jiný smysl, význam, nebo že odkazuje na něco víc, než je jen jeho vlastní podstata.28 V zásadě je i celá lidská komunikace symbolická, neboť, zjednodušeně řečeno, je složena ze systému symbolických znaků, které mají smysl jen jako odkazy na reálné, tedy fyzicky existující věci. Symboly mají tedy ve své podstatě právě význam komunikační. Rétorika (z řeckého rhétór neboli řečník) je „umění vyjadřovat se dobře (tj. kultivovaně a jazykově správně) a přesvědčivě“.29 Správně volená slova a jejich sled, výstavba či použití mají neobyčejnou moc působit na své příjemce. V současném pojetí se tento pojem ustálil spíše s negativní konotací jako řečnický nástroj, který slouží k oklamání a přesvědčení posluchače, publika, protivníka, pomocí užití určitých prvků, technik nebo triků v jazykové výstavbě, jimiž se odvrátí pozornost od (nebo přehluší skutečnost prosté) absence faktů a logických argumentů (což ovšem neznamená, že by rétorika sama logickou konstrukci nevyužívala – viz níže).

1.4 STRATEGIE VS. TAKTIKA Domnívám se také, že je třeba vysvětlit určitý rozpor při užívání pojmů „taktika“ a „strategie“ v předkládané práci. Mám na mysli skutečnost, při které hovořím o komunikační strategii terorismu, přičemž terorismus se obecně pokládá za taktiku. Inherentní rozpor spočívá v tom, že strategie je pojem sémanticky nadřazený pojmu taktika, a tudíž představa užívání (komunikační) „strategie“ jako nástroje (teroristické) „taktiky“ se může zdát logicky chybná a nesmyslná. Avšak tento sémantický vztah existuje pouze v oblasti odborného vojenského či bezpečnostního diskurzu, v oblasti komunikace je to pojem, který nemá žádný jasně definovaný protějšek ve slově taktika. Pojem taktika tudíž zůstává v oblasti definované

27

Encyklopedia Britannica, heslo „symbol“, na http://www.britannica.com/EBchecked/topic/577703/symbol (otevřeno 23. 2. 2009). 28 Viz Tuman (2003), s. 47. 29 Osvaldová, Halada (2002), s. 158.

16

vojensky a pojem strategie ne. V této práci jej nepoužívám v tom smyslu, jak ho používá bezpečnostní literatura, ale pracuji s ním jako s pojmem přejatým z oblasti teorie komunikace a používám ho také výhradně ve spojení „komunikační strategie“.

17

2. TERORISMUS JAKO POKRAČOVÁ*Í KOMU*IKACE JI*ÝMI PROSTŘEDKY Tvrzení, že základním stavebním kamenem terorismu jsou samotné útoky, tedy akty násilí, destrukce a zabíjení, je nezpochybnitelné stejně jako fakt, že Země obíhá kolem Slunce. Nelze ovšem přehlížet skutečnost, že útoky samotné by příliš úspěšnou taktikou nebyly. Nejen proto je tudíž teroristické organizace doprovázejí svými prohlášeními, proto je „balí“ do své komunikační strategie, a proto skrze ně také komunikují. Za vším se v teroristické taktice skrývá určitý náznak, poselství, nevyřčená slova, symbolika, neboť vše je součástí komunikace a dialogu. Myšlenka, způsob provedení i cíl jsou svého druhu svébytné prvky komunikace, přičemž imperativ zní, jak zachytil Souleimanov, „zmocnit se myšlení, nikoliv prostoru“.30 Je to právě tato neobvyklá komunikace, rétorika a poselství plná symbolů, náznaků či znamení, tedy jakási neúplná a tedy (v euroatlantickém racionalisticky zaměřeném prostoru tolik neoblíbená) nedokonalá podstata, která je svým způsobem tak „nebezpečná“ a nahání hrůzu. Pokud tuto představu vyženeme do extrému, může se dokonce zdát, že kdyby teroristé opustili tuto svoji strategii a tajuplnost a uspořádali tiskovou konferenci, na které by ohlásili, že nazítří vyhodí do vzduchu taneční klub v tom a tom městě, přičemž o život přijde tolik a tolik obětí, bylo by to pro mnohé přijatelnější a snesitelnější, než současná situace. Tato situace zneklidňuje západní svět především tím, že chaos, nejistota a bezmocnost narušují základní hodnoty této společnosti: společensky ustanovený řád, pravidelnost, obecně přijatý plán a pocit kontroly nad během událostí (nad vlastním životem). Právě v tomto bodě je mimořádně důležité – z pohledu teroristů – zasáhnout myšlení veřejnosti, společnosti. Neboť je-li společnost v permanentním stavu nejistoty, strachu a paniky, stává se snadnou kořistí a zároveň mocným nástrojem v rukách teroristů. Jejich zájem se tedy orientuje především na vytváření takové atmosféry a situací, které tyto pocity navozují a udržují. Teroristé využívají svého způsobu „komunikace“ (reálných útoků, symbolických prvků i skutečných prohlášení), aby dokázali určitým způsobem podlomit a podkopat morální sílu společnosti, narušit jistou solidaritu, atomizovat jedince v jeho vlastním zhrouceném světě, „zpochybnit ustálené jistoty a principy“31 a tak fakticky omezit a paralyzovat fungování zasaženého protivníka. Tím se snaží pomyslně „vrazit kůl“ mezi politické elity a společnost svého protivníka, s jejíž pomocí následně mohou určitým způsobem manipulovat a tlačit na politické reprezentanty dané entity. Boaz Ganor dokonce uvažuje o tom, že teroristé za sebe 30 31

Souleimanov, E. (eds.): Terorismus. Válka proti státu, Praha: Eurolex Bohemia 2006, s. 49. Souleimanov (2006), s. 52.

18

nechávají svou práci udělat zasaženou společnost a paranoidní představy, které mají členové této komunity.32 Podle mého mínění je v konstrukci terorismu nejdůležitější právě jakýsi třetí (a každý další) účastník, pozorovatel a příjemce této komunikace, dialogu, který jej odlišuje od ostatních násilných – třeba i politicky motivovaných – činů. Jinými slovy, odlišný (od ostatních trestných činů) dělá terorismus právě ta skutečnost, že teroristický čin se snaží o dopad, ovlivnění a upoutání širšího okruhu protivníků než jen samotných obětí tohoto činu a omezeného okruhu přímých svědků. Neboli že se terorismus snaží o komunikaci. Již v první kapitole této práce jsem se snažil určitým způsobem vymezit či definovat komunikaci, a to především z obecné perspektivy. Nyní se změřím na spojení komunikace s terorismem, na odhalování způsobů využívání nástrojů a technik komunikace teroristy a na zkoumání, v jakém smyslu je terorismus určitým způsobem komunikace. Vybral jsem si k tomu několik oblastí propojení terorismu a komunikace, ve kterých poukazuji na komunikační rozměr terorismu a možnost využití těchto prvků či instrumentů nejen pro existenci teroristické organizace, ale také pro vykonávání jejích operací či ovlivňování (nepřátelské, neutrální i „domácí“) veřejnosti. Zaměřuji se tudíž na komunikační strategii terorismu, jako poměrně úzkého a partikulárního nástroje vázaného na konkrétní útok, zkoumám komunikační symbolismus terorismu, věnuji se také zneužití rétoriky v teroristické taktice a v neposlední řadě analyzuji také jejich komunikaci se zamýšleným „obecenstvem“. Domnívám se také, že (zkoumám-li terorismus na základě jeho chápání jako komunikace) je na tomto místě nutné zasadit tuto problematiku alespoň letmo do určitého dobového rámce. Především proto, že právě naše éra, ostatně příznačně označovaná jako informační či komunikační, neustále produkuje technicky dokonalejší a co do šíře i co do intenzity působivější formy komunikace, a tudíž je pro komunikaci samotnou navýsost připravená a vybavená. Na následujících stránkách se tudíž snažím zachytit elementární vliv, který konec dvacátého a počátek jedenadvacátého století na zkoumané téma nepochybně má.

2.1 VÝZKUM KOMUNIKAČNÍ STRATEGIE NA POZADÍ DOBOVÉHO KONTEXTU Žijeme v době, ve které čas a prostor přestávají být považovány za dvě základní neměnné konstanty lidského bytí, v době, ve které tyto kategorie ztrácejí svůj doposud 32

Ganor (2002), s. 5 – 6.

19

fundamentální význam. Propojený svět umožňuje obě tyto konstanty obejít, překročit či „vynechat“, a to především díky využití nových komunikačních technologií. V tomto smyslu je „komunikace klíčovým faktorem v procesu globalizace. Kdokoliv kontroluje informace, znalosti a technickou infrastrukturu je nesoucí, má silný nástroj pro ekonomický, sociální, kulturní a politický rozvoj. Jde tudíž o fundamentální oblast sociálního boje“.33 Bylo by však samozřejmě krátkozraké věřit pouze v pozitivní dopady globalizace. Ostatně tom zřejmě také není pochyb, avšak mezi jinými, globalizace způsobuje jakýsi rozklad, narušení a marginalizaci uznávaných autorit a respektovaných norem či pravidel (tyto bývají vázané právě na jednotlivé, specifické kultury, jež globalizace částečně stírá). Že díky ní přestávají národní státy a jiné entity jakkoliv teritoriálně vázané „držet krok s dobou“, je již takřka jejím průvodním jevem. Zde mám na mysli spíše autority ve smyslu elit – ať již politických, kulturních či náboženských. Překotný rozvoj moderních komunikačních technologií přirozeně není fundamentální pouze pro vojensko-průmyslový komplex, či lépe, Der Derianovou terminologií, vojensko-průmyslově-mediálně-zábavní komplex, ale má zcela zásadní význam právě i pro oblast veřejného života (veřejné sféry), náboženství či kultury. Díky internetu a dalším nástrojům komunikace tudíž dnes může obrovské množství lidí, bez jakýchkoliv potřebných profesních a osobnostních překážek, participovat na politické či náboženské debatě a spoluvytvářet veřejné mínění. Internet umožňuje virtuálně kterémukoliv samozvanému expertovi na islámské právo či islámskou věrouku předložit svou verzi a modifikaci islámu. Tento způsob opět napomáhá vytváření jakýchsi nových komunikačních kanálů a cest, jimiž lze o islámu rozmlouvat a debatovat, avšak v záplavě různých verzí, pohledů a výkladů to také znamená jistou marginalizaci a zužující se prostor pro skutečné znalce či odborníky islámského práva, ulámá a jejich, dovolím si říci, nepokroucenou a tolerantní verzi islámu. Podle Eickelmana je to právě Usáma bin Ládin a jeho organizace al-Káida, kdo zhmotňují negativní dopady globalizace v této oblasti.34 Soudí totiž, že tato organizace „demonstrovala geniální techniku komunikace s veřejností (public relations), která – v kombinaci s masivními a dramatickými teroristickými akty – nachytala svět nepřipravený…“35 Schopnost teroristických organizací, a al-Káidy především, (zne)užívat moderních (na západě vyvinutých) informačních a komunikačních technologií je zcela zásadním 33

Gross, L., Costanza-Chock, S.: The West and the Rest. A drama in two acts and an epilog, in: van der Veer, P., Munshi, S. (eds.): Media, War and Terrorism. Responses from the Middle East and Asia, London: Routledge 2004, s. 38. 34 Viz Eickelman (2004), s. 64. 35 Eickelman (2004), s. 64.

20

determinantem jejich dnešní existence. V tomto smyslu je logické, že internet, médium informačního věku, představuje a nabízí pro jejich fungování elementární platformu.36 O spojení terorismu a internetu velmi precizně a detailně pojednává ve svých studiích odborník na studium terorismu Gabriel Weimann. Podle něj teroristické organizace „využívají síť pro distribuci své propagandy, ke komunikaci se svými podporovateli, k podpoření veřejné uvědomělosti o, a sympatiím pro jejich věc, a dokonce i k vykonávání operací“.37 V míře schopnosti teroristických organizací využívat pro svůj prospěch moderní technologie také vede štěpící linie v debatě o tzv. starém a novém terorismu. Právě komplexnost ovládání a využívání komunikačních technologií, charakteristický rys „nového terorismu“, takové organizaci umožňuje zcela opustit vertikální, centralizovanou a hierarchicky uspořádanou strukturu typickou pro terorismus starý. Nástroje jako internet umožňují teroristům působit roztroušeně po celé planetě, bez pevných (a tedy snáze zaměřitelných) vazeb, bez nutnosti existence jakéhosi jádra či srdce takového hnutí, které by představovalo snadný cíl pro zneškodnění. Zkrátka, pro fungování organizací ve stylu „nového“ terorismu se „internet stává integrální součástí“.38

2.2 TERORISMUS A MASMÉDIA V této práci se snažím poukázat na to, že terorismus je svého druhu komunikace. Pro to, aby tomu tak skutečně mohlo být (a terorismus mohl komunikovat) je zapotřebí využití určitých komunikačních kanálů, kterými bude tento proces probíhat. Jinými slovy, terorismus potřebuje určitou přenosovou síť, médium, jehož prostřednictvím se bude uskutečňovat akt komunikace a přenášet její obsah. Není příliš překvapivé, že touto přenosovou sítí jsou masmédia sama o sobě, v nejširším slova smyslu. A ačkoliv by se tak podle nesčetných příkladů a případů pozitivního působení masmédií pro teroristy mohlo možná i zdát, nemůže 36

Současná situace je absurdní, vezmeme-li úvahu okolnosti, za nichž internet vznikl. Je ironií osudu, že nástroj obrany Spojených států amerických v době studené války proti Sovětskému svazu, dnes v mnoha směrech slouží jako nástroj útoku největšího současného nepřítele proti celému Západu a Americe samotné. 37 Viz Weimann, G.: www.terror.net – How Modern Terrorism Uses the Internet, Special Report 116, United States Institute of Peace 2004, s. 3. Weimann také rozlišuje celkem osm oblastí „spojení“ terorismu a internetu: psychologická válka; publicita a propaganda; hledání dat; získávání zdrojů; rekrutování a mobilizace; vytváření sítí a vazeb; sdílení informací; plánování a koordinace. Pro podrobnější analýzu teroristicko internetového nexu viz například Weimann (2004); Tsfati, Weimann (2002), s. 317 – 332, také Conway, M.: Terrorism and the internet: New Media – New Threat? Parliamentary Affairs. 2006, Vol. 59, No. 2, s. 283 – 298, také Devost, M., Houghton, B., Pollard, N.: Information terrorism: Political violence in the information age. Terrorism and Political Violence. 1997, Vol. 9, No. 1, s. 72 – 83. 38 Lesser, O., Hoffman, B., Arquilla, J., Ronfeldt, F., Zanini, M., Jenkins, B. (eds.): Countering the Oew Terrorism, Santa Monica: RAND Corporation 1999, s. 48 – 53; studie dostupná na http://www.rand.org/pubs/monograph_reports/MR989/index.html (otevřeno 12. 4. 2009).

21

být pochyb o tom, že masmédia zcela jistě nejsou příčinnou či důvodem existence terorismu. Vedle takto, na první pohled, mnohým zřejmé a irelevantní poznámky je ale zároveň elementárně důležité vyzdvihnout jejich roli a vliv na terorismus (a vývoj modu operandi teroristické organizace ve světle změn probíhajících) ve druhé polovině dvacátého a počátku jednadvacátého století. Lze říci, že terorismus ve svém tradičním pojetí by média ve svém důsledku ani nepotřeboval, ale terorismus jako komunikace by se bez nich takřka neobešel. Bez přítomnosti (a „pomoci“) médií by teroristé jen stěží odeslali svá poselství (neboť by byli závislí jen na skutečně tradičních komunikačních kanálech) – ať již v podobě symbolické či v přímých prohlášeních – předvedli své schopnosti a rozšířili strach mimo poměrně úzký okruh těch, které útok bezprostředně zasáhl, ať již to byly přeživší oběti jejich útoku, svědci takové události nebo prostě jen zprostředkovaní diváci a posluchači. Dopad jejich útoků, destrukce a zabíjení by tudíž byl v zásadě poměrně úzce teritoriálně omezený a ohraničený. Charakteristickým rysem teroristických operací, jak tvrdí Gabriel Weimann, je totiž skutečnost, že tyto operace „značně závisí na mediálním pokrytí a z něho plynoucí publicitě“.39 Pokud vezmeme v úvahu zásadní postřeh Waltera Laquera („Média jsou teroristův nejlepší přítel. Samotný teroristický akt je nic, publicita je vše“40), Millerův aforismus („Terorismus jako nevychované enfant terrible je nevlastní dítě médií, nevlastní dítě, které média, naneštěstí, nemohou zcela ignorovat ani odmítnout“41) nebo postulát Nacos (média jsou strážci vstupu do „Trojúhelníku politické komunikace“42), je zřejmé, že cílem teroristické organizace je získat pro svou činnost možnost prezentovat a komunikovat ji v médiích. Pokud jsou teroristé schopni využít médií jako určité přenosové sítě, pak mohou oslovit takřka neomezené, celosvětové publikum.43 V neposlední řadě, možnost a schopnost teroristů objevovat se ve vysílání renomovaných celosvětových i lokálních zpravodajských médií přispívá k jakési formě reklamy především pro jejich členy, potenciální rekruty a sympatizanty.

39

Weimann, G.: Media Events: The Case of International Terrorism. Journal of Broadcasting & Electronic Media. 1987, Vol. 31, No. 1, s. 21. 40 Laquer, W.: The Futility of Terrorism, Harper´s 1976, s. 104, citováno podle Tsfati, Weimann (2002), s. 318. 41 Miller, A.: Terrorism, the Media and the Law, New York: Transnational Publishers 1982, s. 1. 42 Nacos, B.: The Terrorist Calculus behind 9-11: A Model for Future Terrorism? Studies in Conflict & Terrorism. 2003, Vol. 26, s. 4. Trojúhelník politické komunikace je podle autorky představován médii, veřejností a vládnoucími elitami. 43 Tato skutečnost je v našem věku informačních technologií ještě umocněna jakousi masmediální globalizací (globalizací masmédií), která zásadním způsobem napomáhá rychlému a nepřetržitému oběhu komunikace a informací napříč celým světem. Což ovšem neznamená, že dosavadní a spíše tradiční komunikační a informační kanály (typicky osobní způsob přenosu informací – rozhovory, debaty a „drby“ vycházející z veřejného života) zcela vymizely nebo byly umlčeny. Viz Wilkinson (2001), s. 174.

22

Na druhou stranu, tento vztah funguje recipročně, přičemž by se dalo hovořit o tom, že terorismus a média jsou v něm svázáni jaksi symbioticky.44 Zatímco terorismus, aby mohl jako komunikace fungovat, aby měl s kým komunikovat, média potřebuje, ta (a nejen zpravodajská, ale i zábavní) zase na druhé straně těží ze skutečnosti, že diváci a veřejnost jsou přitahováni a fascinováni tím, co má určitý konfliktní potenciál nebo kde je možné vystopovat šokující či senzační prvek. (Šokující a senzační může být však také narození kočky s pěti nohami nebo odhalená minulost vysoce postaveného představitele mezinárodní organizace.) Proč tedy v tomto smyslu dosahuje terorismus takového „úspěchu“? Jak je možné, že získává stále větší prostor v médiích, který velmi obratně využívá k šíření svých „poselství“ a obrací na sebe pozornost dnes již celosvětové veřejnosti, jež je přijímá jako stále významnější hlas? Dle mého názoru jde o samotný charakter terorismu, jeho násilnou a destruktivní povahu, která je vnímána jako hrozba pro všechny bez rozdílu, hrozba pro veřejnou (a tím pádem i individuální) bezpečnost. Jako taková je pak tato hrozba bezpečnostními experty hodnocena a veřejností, s různou intenzitou napříč světem, vnímána jako hrozba pro to, co bychom mohli nazvat veřejným/společným zájmem, veřejným pořádkem či řádem. Tím, že terorismus spojuje své „téma“ dotýkající se veřejného zájmu se šokujícími a senzačními rysy, stává se jedním z centrálních témat pro všechna média, bez rozlišení jejich geografické a typologické příslušnosti, a získává tak onen potřebný prostor pro svou komunikaci. Aby se tento komunikační prostor neustále zvětšoval (nebo přinejmenším byl co největší), mohou teroristické organizace (a také tak činí) využít několika nástrojů dosažení tohoto cíle. Jak již bylo zmíněno, šokující povaha jejich aktu či poselství je jednou z možností. Na tu se váže také další způsob, jak si zajistit maximální pozornost, a tím i co nejširší spektrum diváků a posluchačů, a tím je specifický komunikační symbolismus. Pokud výběr cíle, způsob provedení či časové rozložení a naplánování akce, nese určité symbolické prvky, napomáhá to tomu, aby byl takový útok pro vysílání a další mediální zpracování „vhodný“ či „zajímavý“. A snahu šokovat má v sobě obsaženu i další rys násilných aktů, který má teroristům zajistit pozornost, a sice „prosté“ zvyšování počtu zabitých, zraněných a materiálních ztrát, neboť „terorismus je schopný napsat jakékoliv drama – lhostejno jak

44

Profesor politologie Abraham Miller vidí jak jsou „terorismus a média propleteni v takřka nesmiřitelném, symbiotickém vztahu.“ Miller (1982), s. 1. Paul Wilkinson k tomu dodává, že „vztah mezi teroristy a masmédii se nevyhnutelně stává symbiotickým.“ Wilkinson (2001), s. 175. A Brian Jenkins tvrdí: „V době masové komunikace nemůže být role zpravodajských médií oddělena od teroristických aktů.“ Jenkins, B.: The Psychological Implications of Media-covered Terrorism, Santa Monica: RAND Corporation 1981, s.1; studie dostupná na http://www.rand.org/pubs/papers/2005/P6627.pdf (otevřeno 1. 5. 2009)

23

hrůzostrašné – aby si vynutil pozornost médií…“45 Tato poslední možnost je však zároveň způsobena určitou přesyceností médií násilím, tragédiemi a smrtí (které jsou takřka nezbytným, avšak samy o sobě nedostačujícím determinantem pro zaujetí pozornosti médií), která svým způsobem „nutí“ či vyzývá teroristy takřka s každým dalším útokem k nastavení vyšší a vyšší hranice smrti, destrukce a bezprecedentnosti, představující práh pro mediálně zajímavou událost.46 Je to právě snaha o „získání pozornosti masmédií, veřejnosti a těch, kdo rozhodují“, která podle Brigitte Nacos představuje primární důvod a příčinu stojící „za rostoucím šokujícím násilím moderních teroristů“.47 Takovýto posun znamená také mimo jiné to, že již déle neplatí paradigma, které tak výstižně zachytil Brian Jenkins, a sice, že při svých útocích „teroristé chtějí, aby se mnoho lidí dívalo, ne mnoho lidí mrtvých“.48 Naopak, dnešní imperativ teroristů zní spíše takto: „čím více lidí bude mrtvých, tím více lidí se bude dívat“.49 Jinými slovy, čím větší hrůzostrašnost, spektakulárnost a symbolika útoku, tím větší zájem masmédií, která pak tuto událost a „poselství“, které nese, rozšíří k obrovskému počtu diváků a posluchačů. Schmid a de Graaf charakterizují způsob, jakým teroristé uchopují a vnímají média srozumitelně a komplexně, když vyzdvihují, že „zapojení médií je vnímáno samotnými teroristy jako klíčový faktor pro zajištění jejich úspěchu“.50 Je tudíž zřejmé, že vyspělé a sofistikované organizace, jako je právě síť al-Káida, dokáží média v jistém směru či smyslu využívat a manipulovat ve svůj vlastní prospěch v psychologické válce, kterou se snaží proti svým oponentům rozpoutat. Na druhou stranu, přestože jsem vztah terorismu a médií označil jako do značné míry symbiotický, neznamená to, že terorismus z tohoto spojení pouze těží a získává. Jinými slovy, svazek s médii má pro samotné teroristy i odvrácenou stranu mince, která naopak hraje v jejich neprospěch. Jedním z dopadů časté a úderné mediální prezentace teroristů, s opakováním počtu mrtvých, zraněných a hmotných škod, může být skutečnost, že zasažená společnost zareaguje přesně opačně, než by bylo v zájmu teroristů a jejich komunikační

45

Miller (1982), s. 1. V tomto světle se částečně ale může jevit výše vyřčené vybírání symbolických terčů, postupů a termínů ne jako zlovůle teroristů, ale jako nutnost, neboť začarovaný kruh násilí a jeho mediálního pokrytí roztáčí právě onu spirálu stále vyššího lethality ratingu (tedy něčeho jako indexu/ukazatele usmrcených obětí). 47 Nacos, B.: Terrorism and the Media: From the Iran Hostage Crisis to the World Trade Center Bombing, Columbia University Press 1994, s. 8, citováno podle Biernatzki (2002), s. 5. 48 Jenkins, B.: International Terrorism, Los Angeles: Crescent Publication 1975, s. 4; citováno podle Tsfati, Y., Weimann (2002), s. 318. 49 Jakkoliv však hlavní myšlenka původního Jenkinsova aforismu i této „upgradované“ verze je naprosto stejná. Prvotní cíl není důležitý. Důležité naopak je zasáhnout co nejširší publikum, kterému je také adresováno poselství, zpráva či komunikace. 50 Schmid, A., de Graf, J.: Violence as communication: Insurgent terrorism and the Western news media, Beverly Hills: Sage 1982, citováno podle Weimann (1987), s. 29. 46

24

strategie. Namísto rozklížení a rozvrácení veřejnosti a jejího vztahu k politickým představitelům dojde k jakémusi posílení národní soudržnosti a jednoty společnosti.

2.2.1 Role tradičních (audiovizuálních) médií aneb al-Džazíra v centru dění I přes významný nástup a následný nárůst vlivu „nových“ médií a komunikačních kanálů, spojených především s rozvojem komunikačních a informačních technologií, zůstává role tradičních médií – televize, rádio, tištěná média – poměrně zásadní, a viděno prizmatem jejich potenciálu k teroristickému (zne)užívání, je tato role stále do jisté míry nezastupitelná. Je však také zřejmé, že současná mediální globalizace zvyšuje počet aktérů a sil na trhu těchto tradičních médií, zatímco prostor, který je pro ně vyhrazen, zůstává stejně velký, což ve svém důsledku vede k tomu, že jednotlivá média mezi sebou musí soupeřit o možnost se v tomto prostoru pohybovat a etablovat. Snaha naplnit takový požadavek a získat tak své místo na trhu pak vede k tomu, že se soupeřící média snaží co nejvíce upoutat pozornost diváka a přilákat nové, ještě větší obecenstvo. Na tom není v naší ekonomicky orientované éře mnoho neobvyklého a nového, nicméně v tomto případě je nutné si uvědomit, že právě soutěž, trh a snaha prosadit se na něm významným způsobem terorismu nahrává. Ten se tak velice snadno dostává s pomocí mediálního pokrytí všude tam, kde je možné daná média sledovat, poslouchat, číst. V tomto smyslu pak právě tradiční média (a televizní vysílání především) mají sílu ovlivnit nejen veřejnost a veřejné mínění, ale také vlády a politické elity států51, proti nimž vede teroristická organizace svou kampaň. Jednou z takových možností je například důkladné a nepřetržité mediální „pokrytí“ situace únosu rukojmích teroristickou organizací. Televize, které několikrát denně vysílají záběry rukojmích prosících o život a teroristů přednášejících své „poselství“ s požadavky, se zaměřují spíše na individuální rovinu než na oblast zájmu většího sociálního celku (typicky státu), což může do značné míry ovlivnit náladu veřejnosti (ta se identifikuje s rukojmími a představuje si sebe sama v jejich pozici). Veřejné mínění pak vyvíjí tlak na politické představitele, kteří by jinak v duchu okřídleného imperativu „s teroristy se nevyjednává“ byli zřejmě ochotni bez větších skrupulí několik rukojmích obětovat.52 Situace se v takovém případě dostává do zcela paradoxního bodu, kdy, řečeno 51

Ačkoliv i tento vliv na vrcholné představitele státu může být zprostředkovaný a závislý opět na ovlivnění veřejnosti a její nálady, postoji, mínění a emocích. 52 Příkladem mohou být dvě situace z podzimu roku 2004, týkající se únosu a popravě Britů Kennetha Bigleyho a Margaret Hassan, skupinou Abú Músy Zarkáwího (až do jeho zabití v Iráku, jednoho z vůdců hnutí al-Káida). V sérii postupně zveřejňovaných videonahrávek nejprve Bigley prosí o pomoc britského ministerského předsedu

25

s Brigitte Nacos, „mezinárodní teroristé dokáží srazit dokonce i supervelmoc do role chroptící myši“53, neboť „výhradní zaměření médií na neutěšenou situaci obětí [rukojmích] zamezuje jakékoliv rovnováze mezi krátkodobými potřebami rukojmích a dlouhodobými politickými zájmy [států]“.54 Ve stejném duchu hovořil již v osmdesátých letech Brian Jenkins, když poukázal na fakt, že „povaha a síla reakce americké veřejnosti bude značně záviset na hodnotě každého incidentu a především na kvalitě pokrytí incidentu zpravodajskými médii. Budou-li Američané teroristy napadeni nebo zajati, veřejnost bude požadovat ráznou vládní akci pro zajištění propuštění rukojmích jakýmikoliv nutnými prostředky…“55 Téměř archetypální příklad takového symbiotického soužití teroristické organizace a médií, lze, dovoluji si tvrdit, identifikovat ve spojení al-Káidy a katarské satelitní televize alDžazíry. Nejen tím, že vysílá poselství a prohlášení al-Káidy, významným způsobem vstupuje do procesu, kterým se v tomto textu zabývám, do oné války slov a ideologií, do souboje o přízeň veřejnosti. Proto se domnívám, že je třeba tento zpravodajský kanál blíže představit. Satelitní televize al-Džazíra (arabsky ‫قناة الجزيرة الفضائيةا‬, anglicky Al-Jazeera; v překladu znamená „poloostrov“) byla založena v roce 1996 a dnes jde o společnost s více jak pětadvaceti regionálními kancelářemi a pěti sty zaměstnanci po celém světě, která produkuje nepřetržité satelitní vysílání v arabském jazyce. Co činí al-Džazíru tak zajímavou a populární, a to nejen v arabském/muslimském světě,56 je především její odlišná, vůči („potřebuji vaši pomoc, pane Blair, protože vy jste jediná osoba na tomto světě, která mi může pomoci“), aby poté svého premiéra zcela zatratil („Tony Blair lže. Oezajímám ho. Jsem jen bezvýznamná osoba.“). Margaret Hassan se pro změnu obrací na své spoluobčany – „Prosím, pomozte mi. Britský národe, řekni panu Blairovi, aby stáhl jednotky z Iráku a nevyslal je sem do Bagdádu.“ Vše citováno podle Conway (2006), s. 284. Jde o názornou ukázku komunikační strategie spoléhající na rozložení nepřátelské společnosti zevnitř, tentokráte podpořenou drastickými audiovizuálními scénami. 53 Nacos, B.: Terrorism and the Media: From the Iran Hostage Crisis to the World Trade Center Bombing, Columbia University Press 1994, s. 125, citováno podle Biernatzki (2002), s. 17. 54 Crelinsten, R.: Victims’ Perspectives, in: Paletz, D., Schmid, A. (eds.): Terrorism and the Media, London: Sage 1992, s. 215. 55 Jenkins, B.: Defense Against Terrorism. Political Science Qarterly. 1986, Vol. 101, No. 5, s. 786. 56 Mluví-li se o islámském/muslimském světě, bývá jaksi již automaticky srozuměno, že jde především o arabský svět, o arabské země. Takovéto chápání však již pozbývá na pravdě. Ani zdaleka ne všichni Arabové jsou muslimové, arabští muslimové také tvoří pouze necelou pětinu z celkového počtu 1,2 miliardy vyznavačů islámu (pět nejpočetnějších muslimských zemí tvoří Indonésie, Pákistán, Indie, Bangladéš a Egypt; viz „Secrets of Islam“ na http://www.usnews.com/usnews/graphics/religion/islams_global_reach.htm, otevřeno 10. 5. 2009). A jejich relevance co do početnosti tak vedle Indů, Turků, Pákistánců, Indonésanů, Uzbeků a jiných významně klesá. Na druhé straně ale jakýsi arabský element představuje ve světě islámu fundamentální prvek. Arabština je jazyk posvátné knihy koránu, jazyku, jenž každý muslim pětkrát denně používá při modlitbě. Možná ještě důležitějším faktorem je přítomnost dvou posvátných míst muslimů, Mekky a Medíny na saúdskoarabském území (pouť na tato místa je také, jak známo, jedním z pěti pilířů islámu a tudíž povinností pravověrného muslima). V neposlední řadě nesmíme opomenout fakt, že právě arabský svět představuje jakési zrcadlo vztahů muslimů se zbytkem světa (západní civilizací), huntingtonovo optikou nazíráno. Ať již jde o velmi exponovaný izraelsko-palestinský konflikt, války v Iráku či roli tálibánského Afghánistánu ve fungování al-Káidy. I samotná tato organizace byla založena a vedena Araby (ti dnes také ovládají nejvyšší pozice a kontrolují klíčové operace)

26

západním zpravodajským satelitním službám možná zcela antagonistická, perspektiva, s níž tato televize nahlíží jak celosvětové události („Poskytováním zpráv, které nebyly definovány západními zpravodajskými agenturami ani, tak jako všechna státní média v arabském světě, vládními zájmy, al-Džazíra rychle získala pozornost a loajalitu obecenstva v celém arabském světě. Oení překvapivé, že arabské vlády z tohoto postupu obecně nebyly šťastné, ale také nebyly vždy schopné čelit její popularitě“57). Zcela symptomatickým případem je v tomto směru podání izraelsko-palestinského konfliktu: proti místy zcela nepokryté pro-izraelské interpretaci událostí ze strany západních agentur, al-Džazíra reflektuje spíše palestinskou perspektivu, třeba tím, že „zařazuje komentáře od vůdců Hamásu, kteří by západními médii nikdy nebyli shledáni legitimními mluvčími“.58 A jsou to právě tyto a jim podobné programové relace, které zahrnují vysílání videí al-Káidy s poznámkou o jejich exkluzivitě pro al-Džazíru a poskytují prostor radikálním názorům, které al-Džazíře zajistily označení jako „džihád TV“, „vrazi s kamerami“, „nejmocnější spojenec teroru na světě“, a hodnocení podobná tomu, které pronesl Fareed Zakaria, když o katarské satelitní televizi prohlásil, že „naplňuje své vysílání hrubými výzvami k arabskému nacionalismu, anti-amerikanismu, antisionismu a náboženskému fundamentalismu“.59 Bylo by ovšem zcela fatální jako snadné a černo-bílé al-Džazíru odsoudit a snažit se ji ignorovat, omezovat či s ní soupeřit jinými způsoby. Katarská zpravodajská televize je totiž významným (a ještě donedávna byla také jediným) aktérem při procesu utváření a otevírání svobodné arabské veřejnosti, kritického veřejného mínění a názorové otevřenosti. Podle Lynche navíc „ve své silné touze podporovat demokracii a další reformy v arabském světě, al-Džazíra sdílí se Spojenými státy důležité cíle. Ačkoliv není přítelkyní americké zahraniční politiky, je možná nejmocnějším spojencem, jakého Amerika může mít ve svém úsilí o širší demokratickou změnu na Blízkém východě“.60 A nutno poznamenat, že právě tato cesta, tj. „otevírání“ muslimské veřejnosti a jejích postojů, širší demokratizace atd., je, domnívám se, jednou z mála – možná jedinou – která při snaze o potírání globálního terorismu může mít naději na úspěch.

a její lingua franca je opět arabština. Viz Gunaratna, R.: Al-Qeada, Organization and operations, in: Buckley, M., Fawn, R. (eds.): Global Responses to Terrorism; 9/11, Afghanistan and beyond, London: Routledge 2003, s. 40. 57 Gross (2004), s. 35. 58 Gross (2004), s. 35. 59 Vše citováno podle Lunch (2005), s. 36. 60 Lunch (2005), s. 37.

27

2.2.2 Role „nových“ médií Jestliže je terorismus komunikace, pak bychom neměli opomenout v současné době nejdůležitější nástroj komunikace – internet. Internet jako primárně komunikační nástroj výrazně napomáhá al-Káidě už jen samotným faktem, že „zpřístupňuje její zhoubnou ideologii komukoliv s počítačem“.61 Podle Weimannovy konceptualizace využívání internetu teroristy jsou v našem případě relevantní hned první dvě kategorie: psychologická válka a publicita a propaganda. Základní pilíře internetové komunikace – anonymita, chaos, absence kontroly, potenciálně „nekonečné“ publikum, nulové náklady, rychlost – z něj činí médium s obrovským potenciálem, které umožňuje, že jedinec, skupinka i celé hnutí dokáže „rozšířit své poselství a zveličovat svou důležitost a hrozbu, kterou představuje“.62 Názorným příkladem bylo i období po svržení režimu Tálibánu v Afghánistánu a tedy zničení bezpečného útočiště, které pro al-Káidu představoval. Přestože došlo k odhalení a narušení vazeb a struktur al-Káidy, v neposlední řadě také k zabití či zadržení některých jejích vysoce postavených členů, tato organizace byla stále schopna vytvořit, spustit a vést „působivou kampaň strachu. Od 11. září 2001 organizace ověnčila své stránky řadou oznámení o nadcházejícím ‘velkém útoku’ na americké cíle. Těmto varováním se dostalo značnému mediálnímu pokrytí, což napomohlo k vytvoření rozšířeného pocitu strachu a nebezpečí mezi obecenstvy napříč světem a speciálně v rámci Spojených států“.63 Také podle Maury Conway mohou teroristé „užívat internet také jak nástroj psychologické války skrze rozšiřování dezinformací, doručování hrozeb a rozsévání hrůzu-vzbuzujících představ“64, a to především prostřednictvím uveřejňování svých poselství, vzkazů, ale také krutých videí a dalších materiálů explicitně zobrazujících popravy a mučení zajatců, rukojmích a nepřátel (viz například v poznámce zmiňované příklady britských rukojmích). V neposlední řadě, v podstatě nekontrolovatelný, internet teroristům umožňuje komunikovat přesně tak, jak to oni sami zamýšlejí a potřebují. Mohou použít takové komunikační a rétorické nástroje a prvky, které použít chtějí, tak aby dosáhli svého zamýšleného cíle. Nejde jen o možnost vytvářet různé materiály, dokumenty a propagační předměty, ale jde především o svobodu k zakládání debatních fór, vytváření vlastních stránek, elektronických pamfletů, novin či rádií, skrze něž mohou teroristé zcela přímo ovládat, kontrolovat, vytvářet a také rozšiřovat obsah své komunikace. Tento významný posun nastal

61

Brachman (2006), s. 149. Weimann (2004), s. 5. 63 Weimann (2004), s. 5. 64 Conway (2006), s. 283. 62

28

až s příchodem a rozvojem celosvětové sítě propojených počítačů, neboť „před nástupem internetu naděje teroristů na získání publicity pro jejich aktivity a věc záleželo na zaujetí pozornosti televize, rádia nebo tištěných médií. Tato tradiční média mají ‘výběrové prahy’ (víceúrovňové procesy redakčního výběru), kterých teroristé často nemohou dosáhnout“.65 Také proto se dostáváme do situace, kdy „zprostředkování a virtualita spojená s moderními technologiemi komunikace, dříve tištěnou knihou a nyní internetem, mají hluboký dopad na obsah a efekt náboženské komunikace“.66 V několika předchozích odstavcích jsem se snažil poukázat na to, že role masmédií a jejich pozice, nejen ve vztahu k terorismu samotnému, ale i v celkovém dění okolo fenoménu terorismu, je nezpochybnitelná. Ba co víc, domnívám se, že je zcela klíčová a v pravém slova smyslu pivotální. Jsou to právě svobodná a otevřená média, která fungují jako určitý mediátor a spojující článek mezi teroristy na jedné straně a obecenstvem, tedy jedincem, společností i politickými představiteli na straně druhé. „Jaké teroristické aktivity jsou přenášeny, jak význačně, jak jsou rámována, s jakými zdůrazněními a čí pohled převládá – to všechno ovlivňuje chování teroristů, reakce a odpovědi vládních úředníků a názorů veřejnosti“.67 Média jednoduše představují platformu pro téměř veškerou komunikaci teroristických organizací s okolním světem a okolního světa s terorismem, a zároveň jsou v pozici jakéhosi klíčníka k této platformě, ať již ji nazveme (chápeme), tak jako Brigitte Nacos, „Trojúhelníkem politické komunikace“ nebo zcela jinak.

2.3 KOMUNIKAČNÍ STRATEGIE V UŽŠÍM POJETÍ Půdorys komunikační strategie68 v zásadě kopíruje styčné body samotného teroristického útoku (také se zde objevuje jakýsi strůjce, oběť a její reakce), nicméně svou komunikační dimenzí a symbolickou hodnotou, již nese, jej překračuje. Pokud existuje něco jako klasický či obecný rámec teroristického úderu, pak jej lze shrnout do takového schématu: Strůjce útoku podnikne svou akci za tím účelem, aby dokázal přinutit nebo dotlačit svého protivníka k takové reakci, skrze kterou by dosáhl svých požadavků a záměrů (například 65

Weimann (2004), s. 6. van der Veer, P.: War propaganda and the liberal public sphere, in: van der Veer, P., Munshi, S. (eds.): Media, War and Terrorism. Responses from the Middle East and Asia, London: Routledge 2004, s. 15. 67 Paletz, D., Tawney, L.: Broadcasting Organizations’ Perspectives, in: Paletz, D., Schmid, A. (eds.): Terrorism and the Media, London: Sage 1992, s. 105. 68 Považuji za vhodné zdůraznit, že jde pouze o myšlenkovou konstrukci či teoretický koncept, který není nijak rigorózně ohraničený, a prolíná se a v určitých bodech také překrývá s jinými pojetími, o kterých se zmíním níže. 66

29

propuštění spřátelených vězňů; změnu politiky daného státu ve vztahu k určitému tématu; nebo otevření diskuze o nějakém tématu atd.). Souhlasíme-li s tímto načrtnutím, pak lze i v komunikační složce (dimenzi) celého procesu nalézt velmi podobnou „interaktivní konstrukci“, která je odvozena z oblasti komunikace. Kraber a později Henderson (který vycházel z Kraberova základu) přenesli tuto komunikační vrstvu na terorismus a identifikovali tak komunikační strategii terorismu. Podle prvního z nich tak „jako symbolický akt může být terorismus analyzován téměř stejně jako ostatní způsoby komunikace, skládající se ze čtyř základních komponent: transmitter (terorista), zamýšlený příjemce (target), message (pumový útok, přepadení) a feed-back (reakce cílového publika)“.69 Složeno dohromady, dojdeme ke schématu, ve kterém odesílatel – transmitter (jedinec, organizace) vyšle k cílovému objektu, adresátovi – target (národní státy a jejich veřejnost, představitelé, případně větší kulturně-civilizační celky) skrze svoji operaci určitou zprávu, „poselství“ – message (tedy jakési požadavky a podmínky, které by měly být splněny), na jehož základě se zasažený rozhodne, jak dále postupovat, tudíž, jakou odeslat odpověď či reakci – feed-back. Z této konstrukce se jako zásadní jeví především právě message, tedy poselství, nebo-li samotné vyřčení požadavku odesílatele směrem k příjemci. Nicméně poselství představuje také určitý symbol, psychologický nástroj, znamení či odkaz, přičemž vyznění a chápání těchto elementů závisí do určité míry na perspektivě publika, které interpretuje jejich obsah. Jinými slovy, jeden akt či poselství může mít několik odlišných výkladů a „překladů“ tohoto činu (o konceptualizaci publika a různých významech poselství se zmiňuji na konci této kapitoly). Celý proces komunikační strategie, tak jak jej nyní zkoumám z oné užší perspektivy, je doprovázen předcházejícími a následujícími prohlášeními, výhrůžkami a poselstvími, což v zásadě celý proces komunikační strategie dotváří. V této souvislosti je nutné zmínit i určité časové rozložení této konstrukce, které ji specifickým způsobem doprovází. Organizace stojící za teroristickým útokem se zpravidla ke svému činu ihned nepřihlásí, naopak, učiní tak až s jistým časovým odstupem. Důvod je zcela zřejmý – pokud zasažený subjekt (v tomto případě samozřejmě nejde o přímé oběti násilí) zůstává na určitou dobu v nejistotě a obavě před tím, co bude následovat, stává se částečně ochromeným a dočasně zbaveným své, za jiných okolností nezpochybnitelné, převahy (ať již ve smyslu ekonomickém, bezpečnostním či mocenském). Z této kritické situace vyvstávají poměrně palčivé a neodbytné otázky, neboť s neznalostí strůjce úderu se množí další otazníky

69

Kraber, P.: Urban terrorism: Baseline data and a conceptual framework. Social Science Quarterly, 1971, Vol. 52; s. 529, citováno podle Henderson, H.: Terrorism, New York: Facts on File 2001, s. 18.

30

v podobě motivu, cíle a prostředků, jinými slovy, proč (zasaženému subjektu), odkud a jak mohl útočník tento akt provést.70 Právě v tomto konkrétním modu operandi al-Káidy lze spatřovat další dimenzi komunikační strategie. Mám na mysli princip určité náhodnosti (nahodilosti) prvotního, nikoli však primárního cíle, terče – tedy bezprostředních obětí konkrétního fyzického násilí a destrukce. Tento princip je zcela elementární pro teroristickou taktiku i pro teroristickou komunikaci, neboť nese nevyřčené, pro obyvatele zasažené země ale přesto naprosto srozumitelné a jasné poselství strachu. Jak vystihl Raymond Aron, toto nerozlišování a nevybírání si terče útoku znamená, že „v situaci kdy nikdo není konkrétní cíl, potom ani nikdo nemůže být v bezpečí“.71 Společnost, která již útok zažila, nyní trpí tím, že neví, kdy dojde k dalšímu útoku, kde se tak stane, a tudíž kdo bude obětí.72 K velké potěše teroristů je přirozenou tendencí lidí vztahovat si takovéto situace na sebe sama. Často vzniká představa, že příští teroristický útok se může již brzy odehrát v místech, kde se pohybuji, a že jeho obětí budu já sám, případně můj blízký. Terorismus zneužívá právě těchto psycho-biologických daností člověka, a vytváří tak atmosféru strachu a nejistoty, jejímž prostřednictvím se snaží atomizovat, a tudíž paralyzovat, společnost, což je jedním z hlavních cílů teroristické taktiky. Tyto procesy a myšlenkové pochody odehrávající se v hlavách členů zasažené společnosti přesně zapadají do konceptu iracionální obavy (irrational anxiety), který formuloval Boaz Ganor.73 Spočívá v tom, že dochází k vytváření zcela paranoidních situací a představ ohledně teroristických útoků, které společnost pouze oslabují a teroristům naopak vyhovují, ačkoliv pro tyto konstrukce neexistuje racionální ani statistický základ. Pravděpodobnost, že člověk bude zraněn nebo přijde o život při dopravní nehodě, nebo při úrazu doma či v práci, je statisticky mnohonásobně větší, než že se tak stane při teroristickém útoku. Přesto však lidé ani neuvažují o tom, že by přestali jezdit automobilem nebo chodit do práce (o tom však budou uvažovat v momentě, kdy dojde k teroristickému útoku v ulici sousedící s jejich zaměstnáním). I když jsou i tyto všednodenní situace častým prvkem zpravodajských médií (stejně jako terorismus), a jejich mediální pokrytí je tedy srovnatelné, 70

Tato poselství jsou neoddělitelnou součástí komunikační strategie, a jako taková je neobvyklá situace, respektive případ teroristického útoku, ke kterému by se žádná prohlášení nevázala. Nicméně neobvyklá není ani situace, kdy poselství přichází až po delším časovém úseku po útoku samotném. Na druhou stranu však tato skutečnost lehce stírá hranici mezi tím, co bychom označili za komunikační strategii jako takovou a co bychom již chápali jako klasickou komunikaci al-Káidy se světem. 71 Aron, R.: Press and War, Weidenfeld & Nicolson 1966, s. 170, citováno podle Wilkinson, P.: Implications of 9/11 for future of terrorism, in: Buckley, M., Fawn, R. (eds.): Global Responses to Terrorism; 9/11, Afghanistan and beyond, London: Routledge 2003, s. 28. 72 Tuto paranoiu společnosti, ale zároveň živnou půdu pro své působení, teroristé dále „přiživují“ a zvyšují zveřejňováním svých poselství a prohlášení, ve kterých se k minulým útokům vracejí a budoucí útoky slibují. 73 Viz Ganor, (2002), s. 6.

31

reakce společnosti je diametrálně odlišná. Existuje pro tuto skutečnost jiné vysvětlení, než že je to „zásluhou“ zdařilé komunikace terorismu? Zdánlivě v logickém rozporu s principem nahodilosti či náhodnosti je prvek systematičnosti, který je ovšem neméně důležitý, než prvně jmenovaný element. Systematičnost v tomto smyslu znamená spíše prvek soustavnosti a opakování, tedy znak jakéhosi odhodlání vytrvat, znak předem připraveného plánu či časové posloupnosti, jakkoliv iracionální se však obojí může zdát. Opakování teroristických útoků, tedy právě ona systematičnost, v jejich jinak zdánlivě nahodilé existenci, symbolizuje pro zasaženou společnost a její politické představitele, že daný útok nebyl pouhým jednorázovým a nahodilým aktem, po kterém bude následovat klid.

2.4 TEORIE SYMBOLICKÉ KOMUNIKACE Experti a odborníci na terorismus a komunikaci ve světle výše zmíněných proměnných, determinant a vyvíjejících se okolností nově „konceptualizují moderní terorismus v rámci teorie symbolické komunikace“.74 Takový vývoj je zcela logický a přirozený, neboť je zřejmé, že terorismus jako komunikace není představován pouze samotnou, a jaksi úzce vymezenou, komunikační strategií. K tomuto konceptu se přidává také určitý komplex „nonverbálních“ atributů, znaků, symbolů, hodnot a znamení, které nemusí být explicitně vyřčeny, ale přesto tento „komunikační symbolismus“ tvoří neopomenutelnou součást teroristické komunikace a taktiky. Joseph Tuman hovoří v podobném duchu, když zdůrazňuje, že „samotné akty teroristického násilí a destrukce jsou samy komunikací s rétorickou dimenzí“.75 Symboly jako takové jsou považovány za určitou část komunikace, její charakteristický způsob. Velmi metaforicky přirovnáno, jde o „činy místo slov a jejich kontextuální pozadí“ („Oěkteří teroristé za sebe jednoduše nechávají mluvit své exploze“.76), které uceleně dotváří konstrukt komunikační strategie a zároveň částečně fungují i jako „běžný“ způsob komunikace al-Káidy. Tato symbolická komunikace či „komunikační symbolismus“ představuje výrazný prvek pro pojetí terorismu jako komunikace. Jakým způsobem je tedy teroristický útok symbolický? A jaká je symbolika samotného násilí, destrukce či zabíjení? Má také zasažený cíl nést určitý „komunikační symbolismus“? 74

Tsfati, Weimann (2002), s. 317 a 319. Tuman (2003), s. 47. 76 Biernatzki (2002), s. 13. 75

32

Jestliže jakékoliv jednání a chování můžeme považovat za expresivní, tedy v jistém slova smyslu symbolické, pak z této množiny nelze vyloučit ani terorismus, jako formu (byť zcela neospravedlnitelnou) a styl jednání. Lze však ještě blíže zkoumat, zda-li je to či ono jednání (v našem případě tedy činnost teroristické organizace, včetně provedení útoku) skutečně nositelem „komunikačního symbolismu“ či nikoliv. V tomto ohledu Tuman nabízí trojí konceptualizaci či typologizaci projevů symbolismu.77 V prvé řadě si podle něj musíme uvědomit a vzít v potaz záměr odesílatele (teroristické organizace) v tom smyslu, zda-li bylo jeho záměrem a cílem, aby adresát poselství skrze zamýšlené symboly interpretoval a pochopil určitým (předem naplánovaným způsobem). Za druhé nesmí být opomenut kontext komunikace, jinými slovy kontextuální pozadí (odesílatelem) zvažovaného symbolu, který vyznění toho kterého aktu či objektu amplifikuje a představuje tudíž výrazný determinant pro komunikační symbolismus terorismu. A v neposlední řadě se musí zvažovat také relativita symbolismu, nebo-li skutečnost, kdy každý příjemce symbolického aktu či objektu tuto situaci hodnotí čistě osobně, vycházejíc z určité sociální konstrukce a individuálního zvažování (a to nezávisle na tom, jaký byl záměr odesílatele a jaký je kontext probíhající komunikace). Nicméně zda-li skutečně bude mít zamýšlený čin, událost, věc či element určitou symboliku, závisí také na tom, jaké publikum je bude přijímat (tedy kdo bude adresát). Jakým způsobem příjemce zprávu zahalenou v symbolickém hávu rozluští, či zda-li vůbec, záleží tedy na několika dalších rozličných faktorech a determinantech. Jak již zmíněno, přiřazení určité symboliky k danému aktu nebo poselství prostřednictvím strůjce útoku, nemusí zdaleka korespondovat s odvozením této symboliky adresátem. Proces rozšifrování a pochopení znamení souvisí s předchozí zkušeností zasaženého subjektu s tímto postupem, stejně jako s kontextem dané události, užitím (užíváním) metod a nástrojů k (de)konstrukci reality nebo procesem vytváření jazyka a volby slov.78 Nelze opomenout ani komunikační symbolismus terorismu, který je (může být) „vyjádřen“ také volbou místa samotného teroristického útoku. Implicitně se předpokládá, že útok v atraktivní lokalitě, myšleno například v centru města, turistickém letovisku, poutním místě či jinak významném geografickém bodě, upoutá a získá nepochybně větší pozornost a prostor v médiích (což bezesporu zlepšuje podmínky pro odeslání poselství), než útok v obyčejné, ničím nezajímavé a neznámé lokalitě.

77 78

Tuman (2003), s. 48 – 49. Viz Tuman (2003), s. 18.

33

S tím souvisí samozřejmě i samotný hmotný či fyzický terč úderu (v tomto případě mám na mysli nejen primární lidské oběti útoku, ale také konkrétní objekty, budovy a stavby, které se tímto terčem staly), přičemž prostou úvahou lze dojít k tomu, že lepší – tedy nesoucí větší komunikační symbolismus – a tudíž i mediálně přitažlivější, je teroristický útok v Bazilice sv. Petra ve Vatikánu, než úder v baptistickém kostele v České Lípě. V neposlední řadě symbolickou komunikaci představuje i načasování akce vzhledem k okolním událostem a její zasazení do určitého časového rámce. Pokud se útok odehrává ve stejné době, v jaké probíhá, či probíhala i jiná významnější událost, může tato situace představovat další symbolické poselství. Pro vyšší mediální pokrytí pak může „postačovat“ zasazení operace do jinak časově hektičtějšího a významnějšího období (Vánoce, Velikonoce, atp.) Podle právě zmíněných determinantů a proměnných tudíž není příliš překvapivé, že při zkoumání symbolické komunikace, událost ve stylu bezprecedentních útoků z 11. září představuje určitý milník a jakýsi archetypální příklad užití symboliky ve všech možných oblastech a sférách svázaných s těmito akcemi. Také podle Brigitte Nacos „11. září otevřelo novou kapitolu v análech terorismu jako komunikace, z důvodu strůjci zvolené metody, cíle, načasování a měřítka“.79

2.5 RÉTORICKÁ DIMENZE TERORISMU Pokud uvažujeme o terorismu jako o komunikaci, je nutné také zohlednit schopnost teroristů (v mém případě tudíž al-Káidy a jejích čelních představitelů a mluvčích) ovládat a pro své potřeby využívat řečnické umění, rétoriku. Rétorika představuje komplexní oblast a sféru komunikace, přičemž schopnost jejího ovládání a používání je poměrně důležitou determinantou pro úspěšnou komunikaci, především pak pro správný dopad či zacílení této komunikace, tedy ještě jinými slovy pro přesvědčování. K tomuto účelu umění rétoriky používá tří nástrojů, konceptů či konstrukcí, které definoval již Aristoteles80: ethos (étos), pathos (patos), logos. A i v dnešní době tak platí, že efektivní komunikace a přesvědčování či argumentace musí obsahovat přinejmenším jednu z těchto tří komponent, optimálně pak v různém poměru všechny tři.

79 80

Nacos (2003), s. 3. Viz Tuman (2003), s. 25.

34

Étos v konstrukci rétoriky odkazuje především na jakousi důvěryhodnost či hodnověrnost, spolehlivost či kredibilitu a autoritu původce komunikace (odesílatele zprávy). Pocit nebo zdání těchto elementů vyvolává určité emoce, které v komunikaci následně ulehčují přesvědčování.81 Pokud odesílatel poselství oplývá jistým étosem, existuje zde předpoklad, že, nezávisle na jeho obsahové a argumentační stránce, dopad či vliv samotného prohlášení na příjemce bude výraznější. Étosu se těší osoba nějakým způsobem významná, slavná či v dané problematice zkušená a dlouhodobě působící. Patos využívá přesvědčování zapojením emocí, instinktů a citů, přičemž vědomě a záměrně opomíjí racionální či logický proces uvažování. Tento nástroj rétoriky tak zcela intencionálně útočí na nejnižší lidské pudy, jejichž stimulací se odesílatel snaží u příjemců poselství vyvolat určitou emocionální reakci. Škála těchto emocí závisí samozřejmě na tématu a tónu odesílaného poselství, avšak její rozsah sahá od radosti až po hněv a nenávist.82 Jak si ukážeme níže, lze také konstatovat, že patos využívá společné identity jako významného prvku v pozadí komunikačního procesu přesvědčování. Na rozdíl od patosu, logos, jako rétorický prvek komunikace, naopak spoléhá spíše na racionální argumentaci (třebaže i pokroucených a zcela zavádějících faktů), usuzování a logickou dedukci, ponechávajíc emocionální rovinu procesu přesvědčování stranou. Předpokládá deduktivní uvažování (zdůvodňování), které je postaveno na určitém kauzálním půdorysu s transitivním uspořádáním předkládaných premis či předpokladů83, v podobě sylogismu.84 Sylogismus odvozuje jeden závěr ze dvou předchozích premis. Jestliže hlavní premisa zní: sudá čísla jsou dělitelná číslem dva, a vedlejší premisa zní: dvacet je sudé číslo, pak závěr musí znít: dvacet je dělitelné číslem dva. Vedle takto samozřejmého vyznění, které lze nyní vidět, však zůstává otázkou, nakolik v textu „skrytý“ a mnoha dalšími slovy otupený či překrytý obsah, může být odhalen příjemci daného poselství, v němž se tato konstrukce objevuje.

81

Viz Simons, G.: The Use of Rhetoric and the Mass Media in the Russia´s War on Terror, Uppsala 2006, s. 2. Viz Simons (2006), s. 2. 83 Transitivní uvažování stojí na předpokladu správného a logického řazení preferencí – pokud chápeme, že A je větší než B a B je větší než C, pak musíme také připustit, že A je větší než C. 84 Viz Tuman (2003), s. 77. 82

35

2.6 KONCEPTUALIZACE OBECENSTVA A VÍCESMĚRNÁ KOMUNIKACE Role obecenstva či publika je pro teroristické operace a pro komunikaci teroristů do značné míry klíčová a neopominutelná. Podle Ganora až do té míry, že teroristé „pečlivě pozorují obyvatelstvo svého protivníka, za účelem nalezení slabin a trhlin ve společnosti, které mohou být rozšířeny nebo využity“.85 Podle Christophera Hewitta je společnost či veřejnost složena ze dvou typů publik, která jsou pro teroristy zásadní. První obecenstvo je tvořeno okruhem stávajících a potenciálních stoupenců, druhé je pak představováno nepřáteli.86 Boaz Ganor identifikuje obecenstva tři (podporovatelé; publikum zasaženého protivníka; a mezinárodní veřejné mínění87). Jak jsem se již zmiňoval výše, valná většina z komunikační strategie terorismu je právě na komunikaci s obecenstvem zaměřena (na jeho upoutání, ovlivnění, zastrašení). Primárním cílem v tomto směru je „zajmutí“ či unesení publika (ať již v pozitivním či negativním slova smyslu), což se, od počátku rozvoje informačních i komunikačních technologií a se vznikem moderních zpravodajských agentur a sdělovacích prostředků, ulehčuje stejně jako umocňuje. Tudíž, „v této době elektronické ’globální vesnice‘ se cíl terorismu jemně posunul od těch u moci k těm, kdo se, skrze masmédia, stávají publikem teroristického aktu“.88 Z hlediska toho, kdo tedy aktu, který nese jistou komunikační symboliku, přihlíží, nebo-li toho, komu je takto šifrované poselství adresováno, lze dále také rozlišovat určité úrovně či okruhy obecenstva. Tuman například vymezuje několik odstupňovaných množin publika, které konceptualizuje na základě jejich vztahu k samotnému teroristickému aktu. V této konstrukci tedy logicky za první obecenstvo považuje přímé oběti, tedy ty kdo byli přítomni teroristickému útoku (ať již se stali jeho oběťmi nebo tento čin přežili); jako druhé publikum identifikuje obyvatele zasaženého města či oblasti a obecněji celou veřejnost, všechny občany zasažené země; třetí obecenstvo v tomto schématu reprezentují představitelé státní správy a politické elity zasažené entity, na nichž je břemeno následné odpovědi (feedback); a dále ještě lze rozlišovat publikum složené z ostatních aktérů občanské společnosti (média) a v neposlední řadě i jakési celosvětové obecenstvo, které je představováno veřejností

85

Ganor (2002), s. 6. Hewitt, Ch.: Public’s Perspectives, in: Paletz, D., Schmid, A. (eds.): Terrorism and the Media, London: Sage 1992, s. 170. 87 Viz Ganor (2002), s. 5 – 6. 88 Decker, Rainey (1980), s. 1. 86

36

napříč celou planetou.89 Pokud se na takovéto, jistým způsobem vertikální, rozložení podíváme blíže, vyplývá nám, že každé z uvedených obecenstev má pro teroristickou organizaci svou „přitažlivost“ ve smyslu, aby s ním bylo komunikováno „otevřeně“90 nebo případě pomocí šifrovaných symbolických poselství vázajících se na partikulární teroristický útok. Nicméně z mého pohledu druhé a třetí publikum, tedy veřejnost a politická reprezentace, představují cílovou oblast, kam směřuje, nebo kam je zacílena (symbolická) komunikace teroristů. Nebo lépe řečeno někam do prostoru mezi tato dvě obecenstva, tak aby oba celky rozdělovala, aby mezi ně obrazně řečeno „vrazila klín“ a skrze tlak a mínění veřejnosti na jejich vedoucí představitele dosáhla svého zamýšleného cíle. Pokud však organizace zamýšlí „pouze“ se ohlásit a připomenout světu či přilákat nové, potenciální rekruty, v zásadě stačí její komunikace s médii, která následně zajistí, že cílové publikum bude složeno ze všech z právě zmíněných. Pro dimenzi komunikace přes internet používají Tsfati a Weimann odlišnou konceptualizaci. Podobně jako Hewitt nebo Ganor, Tsfati s Weimannem vycházejí spíše z pozice zajímající se o to, komu je obsah sdělení, dokumentů a audiovizuálních materiálů adresován. Autoři docházejí k závěru, že snahou webových stránek teroristů je zasáhnout a tedy komunikovat nejen s vlastními stoupenci, podporovateli a potenciálními rekruty, ale také s nepřáteli a v neposlední řadě i s nezaujatou mezinárodní veřejností (mezinárodním veřejným míněním).91 Konceptualizace obecenstva a příjemců teroristické komunikace odhaluje také určité diference v chápání odesílaných poselství pro odlišná publika. Jedna zpráva tudíž může mít v jeden okamžik až několik různých významů v závislosti na tom, kdo ji přijímá a jak ji „rozluští“. Tudíž zatímco na stoupence a přívržence působí dané prohlášení, video či obrázek, jako tmel, prestiž zvyšující prvek a zpráva o úspěchu, pro publikum protivníka představuje především poselství strachu, hrozbu pro bezpečnost a nejistotu pro budoucnost. Na mezinárodní, do jisté míry, neutrální publikum pak může poselství působit jako snaha o získání jeho přízně, ale také zastrašující ukázka odhodlanosti teroristů tlačící na toto publikum ve smyslu zvolení si strany v konfliktu mezi teroristy a jejich protivníkem. „Když teroristické stránky zobrazují obrázky jejich nepřátel při zabíjení, nepřátelskou policii mířící svými

89

Poslední myšlenka může částečně evokovat McLuhanovu tezi „globální vesnice“, stejně jako aforismus Alana Badioua o tom, že každý člověk je „world spectator“ tedy světový divák. 90 Samozřejmě v intencích toho, co bychom v takovémto případě nazvali otevřená komunikace. Tudíž mám na mysli například prohlášení, ve kterých se teroristé přímo na tato obecenstva obracejí. 91 Tsfati, Weimann (2002), s. 326.

37

zbraněmi na ženy a děti nebo důkaz mučení zadržených těmito nepřáteli, nejsou míněny pouze pro mobilizaci podpory a podpoření sympatií mezi neutrálními návštěvníky“ tvrdí Tsfati a Weimann, „ale také pro vzbuzení neklidných pocitů viny a výčitek svědomí u publika patřících k nepřátelské politické nebo sociální skupině. Organizátoři se snaží použít webové stránky ke změně veřejného mínění v nepřátelských státech, k oslabení veřejné podpory vládnoucímu režimu, ke stimulování veřejné debaty a samozřejmě k demoralizování nepřítele“.92

92

Tsfati, Weimann (2002), s. 326.

38

4. TERORISMUS JAKO KOMU*IKACE *A PŘÍKLADU AL-KÁIDY V této části bych se chtěl pokusit dokázat, že terorismus je ve své podstatě způsob komunikace. Tuto tezi podepírám pomocí analýzy a dekonstrukce rozličných kroků, činů, jednání, aktů ale především samotných poselství a zpráv, které pocházejí od organizace alKáida. Na začátek je proto, domnívám se, nezbytně nutné tuto organizaci, hnutí a zároveň symbol nebo vůdčí entitu soudobého globálního terorismu, blíže představit.

4.1 AL-KÁIDA Myslím, že bez větších pochybností lze al-Káidu (arabsky ‫القاعدة‬, anglicky al-Qaeda) a jejího vůdce Usámu bin Ládina považovat za symboly a doslova zhmotnění toho, co si představujeme pod fenoménem globálního terorismu, se vším, co tento přináší. Nejen proto, ale také právě proto, že al-Káida je hlavním prvkem (aktérem) na kterém je postavena moje diplomová práce, je na místě, abychom získali určité základní informace a poznatky o vzniku, vývoji, hierarchii a fungování této organizace. Z toho, jak se situace po 11. září 2001 vyvinula, vyplývá také logické rozdělení tohoto tématu na dva bloky, přičemž zlomovým okamžikem pro vnitřní vývoj al-Káidy, a tudíž i pro oddělení těchto bloků v textu je invaze spojeneckých vojsk pod vedením USA do Afghánistánu. V této části se tedy věnuji období, které invazí a svržením režimu Tálibánu končí. V části následující se pak zaměřuji na alKáidu v období následujícím operaci Trvalá svoboda.

4.1.1 Od Azzáma (MAKu) ke svržení Tálibánu Abychom se dobrali vzniku al-Káidy v její dnešní podobě (příhodnější by opět bylo napsat spíše v té podobě, v jaké jsme al-Káidu znali do svržení Tálibánu), je nutné sledovat dva paralelně, a na sobě nezávisle, probíhající příběhy či procesy.

V prvním vystupuje

Abdulláh Jusúf Azzám, palestinský uprchlík v Jordánsku a jeden z otců myšlenky militantního džihádu, a radikálního, fundamentálního islamismu.93 Ten během sovětského tažení v Afghánistánu zakládá Afghánské provozní centrum (anglicky Afghan Service Bureau, známé také jako MAK, z originálu Maktab al-Khidimat Il Mujahidin al-Arab94) a alKáida al-Sulbha (al-Qaeda al-Sulbha), z čehož se později vytvoří jakési jádro pro 93 94

viz Čejka, M.:Encyklopedie blízkovýchodního terorismu, Brno: Barrister & Principal 2007, str. 34. viz Gunaratna (2003), s. 37.

39

„novodobou“ al-Káidu pod vedením bin Ládina. MAK funguje jako ústředí pro indoktrinování, rekrutování a trénování potenciálních bojovníků (mudžahidínů) proti Sovětskému svazu. Ve druhém příběhu hraje hlavní roli saudský průmyslník, Usáma bin Ládin95, pocházející z nejbohatší ne-královské rodiny v Saúdské Arábii96, který je pověřen synem krále Fajsala, princem Turkim al-Fajsalem (mimo jiné šéfem saudsko-arabských tajných služeb), k zorganizování mise takzvaných „afghánských Arabů“, dobrovolníků ze všech arabských zemí na podporu afghánského odboje proti sovětské Rudé armádě. Bin Ládin fungoval jako hlavní postava organizující nábor těchto dobrovolníků a zajišťoval pro ně profesionální vojenský výcvik. V tomto okamžiku v Afghánistánu dochází k prolnutí obou příběhů a setkání jejich hlavních aktérů. Na počátku roku 1989, po odchodu Sovětů, Azzám s bin Ládinem transformují MAK do nové organizace, al-Káidy (označení al-Káida se překládá jako „základna“ či „báze“ a její název je podle bin Ládina odvozen od jednoho z výcvikových táborů, kde se rekrutovali a trénovali bojovníci proti sovětské okupaci, a který se jmenoval prostě – „Základna“97). Následně se Azzám stává obětí výbuchu nálože (existují spekulace o tom, že za explozí stál bin Ládin98) a bin Ládin přebírá, v prosinci 1989, vedení uskupení nyní již s názvem al-Káida, stojící na organizační struktuře MAKu a mudžahidínech ze skupiny „afghánských Arabů“. Od této události jsou historie a vývoj al-Káidy totožné s příběhem bin Ládina samotného. Během svého „působení“ v Afghánistánu bin Ládin navazuje kontakty s mnoha dalšími islamistickými teroristickými organizacemi působícími od Filipín, přes středoasijské republiky až po Alžírsko, které, jak věří, mohou pomoci v uskutečnění jeho plánů a úmyslů. V tomto smyslu bylo významným především vytvoření vazby na dvě egyptské islamistické skupiny, Egyptský islámský džihád (al-Džihád al-Islámí al-Misrí, Egyptian Islamic Jihad) a Gama´a Islámíjja (al-Islámí al-Gamá al-Masrí, Islamic group of Egypt). Po stažení Rudé armády z Afghánistánu (rok 1989) Saudská Arábie, na žádost americké strany, oficiálně ukončuje a uzavírá misi „afghánských Arabů“. Zakladatel al-Káidy 95

Usáma ibn Muhammad ibn Ládin, se narodil 10. března 1957 jako sedmnáctý potomek z pětapadesáti dětí jemenského otce a syrské matky. Vystudoval univerzitu a po otcově smrti se podílel na spravování rodinné stavební firmy, která například v roce 1983 získala od arabského krále Fahda zakázku na restaurování svatých míst v Medíně a Mekce, celkově za tři miliardy dolarů (viz Jacquard, R.: Ve jménu Usámy bin Ládina, Brno: Jota 2001). 96 viz Gunaratna (2003), s. 37. 97 viz „Transcript of Bin Laden's October interview“, 5. 2. 2002, na http://archives.cnn.com/2002/WORLD/asiapcf/south/02/05/binladen.transcript/index.html (otevřeno 20. 4. 2009). 98 Viz Makariusová, R., přednáška Globální terorismus na IPS FSV UK, dne 9. 11. 2007.

40

však toto rozhodnutí nechápal a nemínil respektovat, považoval jej za zradu a za nepřípustné zasahování americké administrativy do záležitostí Saúdské Arábie. Otevřeně se tedy postavil své monarchii, začal ji kritizovat a odmítal její legitimitu, neboť ta byla podle jeho mínění pošpiněna spoluprácí se Spojenými státy. Přesto se Bin Ládin ještě jednou pokusil „usmířit“ se saudským režimem, poté, co nabídl svou vojenskou a logistickou pomoc proti Iráku, který právě obsadil Kuvajt. Odmítnutí jeho nabídky, a naopak povolení vést vojenskou akci ze saúdského území mezinárodní vojenské koalici v čele s USA, představovalo pro bin Ládina onu pomyslnou poslední kapku, která jej utvrdila v „zaprodanosti“ královské rodiny. Krátce na to, v roce 1991 byl ze Saudské Arábie vyhoštěn (v roce 1994 také zbaven saúdského občanství) a musel tak hledat jiné útočiště pro sebe a svou organizaci. Až do května 1996 jej nalezl v Súdánu (mimo jiné, v zemi, která jako jedna z mála podpořila Irák Saddáma Hussaina ve válce proti Kuvajtu). Ze súdánského území také pravděpodobně spolufinancoval první bombový útok na Světové obchodní centrum v roce 1993, který, ve spolupráci s pozdějším bin Ládinovým blízkým spolupracovníkem šejchem Chálidem Mohammedem (stratég velké části operací al-Káidy) a radikálním klerikem Omarem Abdel Rahmánem, vykonal Ramzí Júsef.99

Po nátlaku západních mocností, v čele s USA, na jeho vydání, pak „bin Ládin

odletěl pronajatým letadlem z Chartúmu do (afghánského) Džálálábádu (…) doprovázený členy rodiny a tělesnými strážci, stejně jako blízkými členy al-Káidy…“100 I během svého pobytu v súdánském exilu vůdce al-Káidy svou organizaci dále rozvíjel a zapojoval do globální džihádistické sítě. Přesto však nelze pochybovat o tom, že „zlatý věk“ al-Káidy nastal až po nuceném odchodu ze Súdánu na jaře roku 1996, do Afghánistánu, pod „ochranná křídla“ Tálibů. V Afghánistánu, ovládaném hnutím Tálibán, našel bin Ládin i jeho al-Káida ideální útočiště. Mimo jiné tu získal „svobodu pohybu, kterou postrádal v Súdánu. Také členové alKáidy mohli volně cestovat uvnitř země, přicházet a opouštět ji bez víz nebo imigračních procedur, nakupovat a přivážet vozidla a zbraně…“101 V důležitém roce 1996 se bin Ládin a jeho organizace vymezují proti nenáviděným Spojeným státům americkým, když v srpnu vydávají „Deklaraci války proti Američanům okupujícím zemi dvou svatých míst“ 99

Šlo o detonaci šesti set osmdestáti kilogramů trhaviny v automobilech, které byly zaparkované v podzemní garáži severní věže WTC. Mrakodrapy samotné nebyly příliš poškozeny, ale v místě exploze se vytvořil třicetimetrový kráter, jenž poničil linky a stanice metra vedoucí pod ním. Při incidentu bylo šest lidí zabito a přibližně padesát tisíc muselo být z komplexu evakuováno. 100 THE 9/11 COMISSIOO REPORT – Final Report of the Oational Commission on Terrorism Attacks Upon the United States, Wasnigton D.C.: U.S. Government Printing Office 2004; studie ke stažení na h http://www.911commission.gov/report/911Report.pdf (otevřeno 20. 2. 2009), s. 63. 101 THE 9/11 COMISSION REPORT (2004), s. 66.

41

(Declaration of War Againts the Americans Occupying the Land of the Two Holy Places).102 Ještě důrazněji a otevřeněji se bin Ládin postavil proti vedoucím státům křižácké aliance, USA a Izraeli, 23. února 1998, vydáním zásadní fatwy103 „Mezinárodní islámská fronta boje proti Židům a křižákům“ (World Islamic Front’s Statement Urging Jihad Against Jews and Crusaders), kterou podepsali také Ajmán al-Zawahírí (emír Al-Džihád al-Islámí), Ahmad Táhá (vůdce Egyptské islámské skupiny), Mir Hamza (sekretář pákistánské Džamíjat ulamá) a Fazíl ar-Rahmán (vůdce bangladéšského Džihádu).104 Vůdce al-Káidy v ní mimo jiné prohlásil, že „zabíjet Američany a jejich spojence – civilisty i vojáky – je individuální povinnost pro každého muslima“105 kdykoliv a kdekoliv je to možné. O tři měsíce později, v květnu 1993, dále vyostřil postoje, když v rozhovoru s Johnem Millerem (reportérem americké televizní stanice ABC) uvedl, že „pro kohokoliv je daleko lepší zabít jediného amerického vojáka, než aby mrhal svým úsilím na ostatní činnosti“.106 Postupně se tak mezi bin Ládinovou organizací a místním režimem Tálibánu rozvinulo silné a pevné spojení, které „poskytovalo al-Káidě útočiště pro vytrénování a ideologickou indoktrinaci bojovníků a teroristů, dovoz zbraní, pro utváření vazeb s ostatními džihádistickými skupinami a vůdci, a osnování a obsazování teroristických plánů“.107

4.1.2 Od zničení Tora Bora ke globální ideologii Opravdovou zkouškou pevnosti vztahu al-Káidy a Tálibánu byl požadavek spojenecké aliance na vydání bin Ládina. Místní režim, pod vedením Muly Omara, nejhledanějšího muže planety nevydal a operace Enduring Freedom byla zahájena. „Oeočekávaně rychlé svržení Tálibánu v Afghánistánu (…) překazilo al-Káidě možnost využívat Afghánistán jako hlavní základnu pro plánování, trénování, indoktrinaci a propagandu, a způsobilo enormní (avšak v žádném případě fatální) poškození vedení al-Káidy…“108 Al-Káida byla schopná tyto ztráty poměrně rychle obnovit, i když je zřejmé, že zkušenosti a strategickou roli některých vysoce 102

Viz „BIO LADEO'S FATWA“, na http://www.pbs.org/newshour/terrorism/international/fatwa_1996.html (otevřeno 15. 5. 2009). 103 Ačkoliv běžně je fatwa považována za interpretaci islámského práva, a jako takovou ji vydává jen respektovaná autorita v tomto oboru. A bin Ládin, ani další čtyři muži, kteří toto prohlášení podepsali, se přirozeně tomuto postavení netěšili. 104 THE 9/11 COMISSIOO REPORT (2004), s. 466. 105 viz „World Islamic Front Statement Urging Jihad Against Jews and Crusaders“, na http://www.fas.org/irp/world/para/docs/980223-fatwa.htm (otevřeno 2. 4. 2009). 106 viz „John Miller's 1998 Interview With Osama Bin Laden (Why We Fight Reminder)“, na http://www.freerepublic.com/focus/news/833647/posts (otevřeno 15. 5. 2009). 107 THE 9/11 COMISSIOO REPORT (2004), s. 66. 108 Wilkinson (2005), s. 19.

42

postavených představitelů nebylo možné nahradit okamžitě. Bin Ládinova organizace se ale zároveň přeorientovala na jiný způsob obnovování svých operačních možností, když pod svým jménem vytvořila působivou obchodní značku, která lákala nové organizace sdílet její cíle, záměry a snahy, což vedlo k tomu, že al-Káida byla brzy schopná běžně fungovat, jakkoliv tomu bylo v poněkud jiném složení a poněkud jiným způsobem. Tímto způsobem „…al-Káida nabízí platformu pro spojení spřízněných skupin, sdílet expertízu, přesouvat zdroje, diskutovat strategii a dokonce i vykonávat společné operace“.109 Vzniklá situace donutila al-Káidu změnit její modus vivendi, a tak se organizace změnila „z centralizované entity v Afghánistánu devadesátých let, na rozptýlenou globální síť…“110, u které nyní bylo jen stěží identifikovatelné srdce nebo hlava, jejichž zasažení by představovalo zároveň také zhroucení samotného hnutí.111 Kampaň proti terorismu a al-Káidě, jako příčině globální války s terorismem, se tak dostává do složité a komplikované situace, která se přesně zrcadlí v postavě samotného bin Ládina, neboť „i když ‚jej přivedou ke spravedlnosti‘ a postaví před soud, poskytnou bin Ládinovi prostor pro globální propagandu. Kdyby naopak byl zabit (…) stane se mučedníkem. Když unikne, stane se Robinem Hoodem. Bin Ládin nemůže prohrát“.112 A stejně tak nemůže prohrát ani jeho organizace, jeho myšlenka a fanatická idea, protože „i kdyby byl bin Ládin zabit, dědictví, které zanechal vytvořením mocné mezinárodní aliance teroristických skupin, bude i nadále představovat hrozbu mezinárodní bezpečnosti“.113 Jak jsem již tedy zmínil v úvodu této části, globální teroristické hnutí jménem al-Káida a jeho otec i zakladatel Usáma bin Ládin, představují v současné době určité symboly či ztělesnění terorismu. Neoperuje již pouze z území Afghánistánu, ale své buňky, místní organizace a spřátelené skupiny má rozmístěny po celém světě, přičemž na jejich činnost a autonomní operace nemusí mít žádný vliv či snahu je jakkoliv usměrňovat a vybírat. Ačkoliv se podařilo toto „partnerství“ mezi různými teroristickými organizacemi, které operují napříč planetou, zastřešit pod organizací al-Káida a vytvořit tak zdánlivě jednolité hnutí mudžahidínů, podle Gunaratny zde stále existuje určitá jasně vymezená linie mezi tím, co

109

Gunaratna (2003), s. 38. Exploring Terrorism Targeting Preferences (2007), s. 27. 111 V tomto amorfním a do značné míry nezranitelném pojetí chápou současnou al-Káidu například i Hoffman nebo Jenkins, když podle nich al-Káida dokonce „je spíše světonázor nebo ideologie než organizace.“ Viz Glazov, J.: „Symposium: Diagnosing Al Qaeda“, Front Page Magazine, 18. 8. 2003, na http://www.frontpagemag.com/Articles/ReadArticle.asp?ID=9416 (otevřeno 2. 5. 2009). 112 Howard, M.: What’s in a name? Foreign Affairs (January/February 2002), s. 11; citováno podle Nacos (2003), s. 2. 113 Gunaratna (2003), s. 37. 110

43

bychom nazvali jádrem, a přistoupivšími skupinami: „Zatímco buňky al-Káidy mají strategické cíle, spřízněné skupiny se soustředí spíše na taktické cíle“.114 Podle něj jsou také „členové al-Káidy lépe motivovaní, trénovaní a disciplinovaní než členové spřízněných skupin, a mají větší dosah než členové lokálních spřízněných skupin“.115 Z tohoto obrázku si můžeme udělat představu, že ačkoliv se al-Káida flexibilně přizpůsobila novým podmínkám po spojenecké invazi do Afghánistánu, a vytvořila globální hnutí, stále existuje určité (původní) jádro jejích bojovníků, které má výsadní postavení v rámci tohoto hnutí a je jistým způsobem také jeho nervovým centrem.

4.1.3 Teoretické zařazení a vymezení al-Káidy Jakákoliv komplexní a relevantní analýza organizace al-Káida musí začínat od jejího zařazení nebo (ideového) zakotvení v rámci jakési typologizace terorismu.116 Bližší pohled však odhalí poměrně nesnadné zařazení al-Káidy do obecně akceptovaných a přijímaných kategorií terorismu. Avšak snaha o toto zařazení je naprosto kruciální, neboť z tohoto zakotvení následně vyplývají i cíle a zájmy organizace. Jinými slovy, jde o začarovaný kruh, ve kterém je otázkou, jak určit základní cíle a úmysly al-Káidy, pokud nemáme dostatečně vymezen její raison d'etre, a vice versa? Bez větších pochybností lze al-Káidu označit za organizaci „reprezentující“ mezinárodní politický terorismus, či spíše, ve světle modernější terminologie řečeno s Eichlerem, za globální (politický) terorismus.117 S tím souhlasí i Jan Závěšický, neboť podle něj je síť al-Káida teritoriálně neomezená, jak ve své působnosti, tak i ve své cílenosti.118 Také ji lze v zásadě zařadit pod označení nestátního, subverzívního a protisystémového (revolučního) terorismu. Tím ovšem, alespoň jak se domnívám, končí výčet charakteristik, které lze bez větších pochyb a diskuzí akceptovat. S dalším podrobnějším vymezením se totiž dostáváme k již naznačenému problému definování primární povahy této organizace, aniž bychom nemuseli uvažovat o strategických 114

Gunaratna (2003), s. 38. Gunaratna (2003), s. 38. 116 Avšak hned musím poznamenat, že něco takového jako je typologizace a kategorizace terorismu je vysoce teoretický a akademický koncept platný a užitečný spíše pro analyticko-vědecký přístup, neboť v rámci posuzovaných měřítek a charakteristik pro realitu, lze jen stěží přesně al-Káidu (stejně jako virtuálně každou teroristickou organizaci) zařadit do ostře ohraničené a zřetelně vymezené kategorie a její subkategorie. 117 Eichler, J.: Globální terorismus – nejvážnější bezpečnostní hrozba současnosti, in: Loužek, M. (ed.): Mezinárodní terorismus – nový nebo starý fenomén; Devadesát let od sarajevského atentátu, CEP 33/2004, s. 23. 118 Závěšický, J.: Globalizace terorismu: staronový fenomén, in: Mezinárodní politika, Vol. XXX: 10, 2006, str. 14. 115

44

cílech a záměrech al-Káidy. Elementární otázkou je, zda-li bychom měli al-Káidu zařadit do kategorie politického terorismu v užším slova smyslu119 nebo ji spíše označit za terorismus nábožensko-ideologický? Pokud bychom ji chápali jako zástupce politického terorismu, pak z mého pohledu, nelze zcela bezvýhradně souhlasit s výše zmíněným Závěšického konstatováním o teritoriální a zájmové (cílové) neomezenosti al-Káidy. Teroristická organizace vycházející z politického ideového rámce či půdorysu je chápána jako taková, jejímž cílem a snahou je změna stávajícího politického statu quo120 a dosažení požadavků s určitou racionální, konkrétně definovanou (a alespoň částečně dosažitelnou politickou) podstatou. V tomto pojetí je tedy ona neomezenost částečně relativní, neboť i když terči útoků al-Káidy jsou občané, představitelé a symboly států napříč celým světem, a cílem je změna jejich dosavadních postojů nebo strategií, primárním politickým záměrem počínání al-Káidy je především „obrana“ muslimského světa (jde tedy více či méně o jakousi domácí scénu – ačkoliv o tuto obranu muslimové třeba ani nežádali) ve smyslu vyhnání, Amerikou vedeného, Západu z tohoto území, zničení Izraele a odstranění zkorumpovaných vlád a režimů (vládnoucích v neprospěch prostých muslimů) z čela arabských zemí. A tento absolutní, strategický cíl, nebo jejich množina, pak je, tak dalece jak se domnívám, alespoň částečně teritoriálně121 a ve své podstatě i cíleně (minimálně tím, že je tento cíl jaksi vymezen a ohraničen – nejde tedy jen o zabíjení a destrukci jako takové) omezen. V takovém uchopení je pak možné globální terorismus v podání al-Káidy nazírat také prizmatem Roberta Papa a jeho vyzdvihováním nacionalismu a nacionalistického prvku pro činnost teroristické organizace,122 jako poměrně přehlížené avšak důležité proměnné. Jinými slovy tedy jako určitého střetu nacionalismů. Uvažujeme-li o al-Káidě jako o pomyslném příslušníkovi skupiny náboženskoideologického terorismu, který je charakterizován především vágním vymezením a vybráním cílů, či jejich mystickou až mesianistickou povahou123, pak musíme opačně uvažovat o tom, 119

Pojem politický terorismus se jako takový sám o sobě používá k vymezení širší a obecnější množiny kategorií a subkategorií druhů terorismu, kam spadá i náboženský terorismus (viz například Souleimanov (2006), s. 44 – 45). V pojetí předkládané práce je však tento termín použit v užším chápání a vymezení terorismus, který má určeny jisté konkrétní a ohraničené cíle, zájmy, neboť si myslím, že dobře vystihuje protiklad k terorismu náboženskému, s iracionálními a nepříliš zřejmými záměry a cíly. V mém pojetí by politický terorismus v zásadě odpovídal jakési kombinaci ultra-levicového, anarchistického a etnického, tak jak jej typologizuje Souleimanov. 120 Viz například Strmiska, M.: Terorismus a demokracie; Pojetí a typologie subverzívního teroristického násilí v soudobých demokraciích, Masarykova univerzita v Brně 2001, s. 14. 121 Pokud bych mohl teritoriální (ne)omezenost nějak blíže specifikovat, myslím, že příznačné je rozdělení na neomezené operační teritorium (tedy prostor, na kterém al-Káidy provádí své útoky) a omezené cílové teritorium (v tomto případě by šlo o arabské státy, neboť z hlediska územního je právě tato oblast cílová a klíčová). 122 Viz Eichler (2007), s. 193 – 194 123 Viz například Souleimanov (2006), s. 40 – 41.

45

že působnost al-Káidy je absolutně teritoriálně neomezená (ať již se to týká toho, co jsem před malou chvílí rozlišil jako operační teritorium či teritorium působnosti na jedné straně, a na druhé jako cílové teritorium) a v zásadě i její teritoriální cílenost nemá výraznějších překážek. Jakési povědomí jediného neohraničeného cíle ve smyslu boží, svaté války124 se Západem – jež je zhmotňován především Spojenými státy americkými a Izraelem – jeho ideologií a onou beztvarou představou, co symbolizuje a přináší, totiž postrádá konkrétně definované a s určitými konturami naznačené cíle, zájmy a záměry.125

Tudíž lze toto

vymezení chápat jako nekonečný (a do značné míry zřejmě nesplnitelný) „střet civilizací“ či „střet ideologií“, který je v tomto pojetí představován útoky al-Káidou a jejími následovníky, při vhodné příležitosti, proti všemu, co je možné napasovat do amorfní množiny s nálepkou euro-atlantické, západní, křesťanské. Přičemž se lze domnívat, že násilí, zabíjení a destrukce zde, jsou důležité samy o sobě, aniž by za nimi stál partikulární cíl (to však neznamená, že nenesou symbolická a jiná poselství, tedy, že nejsou součástí komunikace), jakkoliv jsou součástí oné velké svaté války. Ať tak či tak, považujeme-li al-Káidu za představitele politického terorismu (v tom smyslu jak jsem jej výše představil a vymezil) nebo spíše nábožensko-ideologického terorismu126, neopomenutelným faktem zůstává, že tato organizace během své existence provedla několik desítek atentátů s oběťmi v řádech tisíců. Mezi ně patřily například tyto: útok na WTC v únoru 1993; exploze před vojenským komplexem Khobar Towers v Saudské Arábii, červen 1996; atentáty na americké ambasády v Keně a Tanzanii – srpen 1998; útok na americký vojenský křižník USS Cole v Jemenu, říjen 2000; bombový útok na americký konzulát v Pákistánu – červen 2002; atentáty na Bali, září 2002 a říjen 2005; útoky na dvě synagogy v Turecku, listopad 2003 a v neposlední řadě samozřejmě tři útoky, kterými se zabývám v tomto textu.

124

Záměrně neužívám pojmu „džihád“, neboť s jeho zcela zřejmým zaměňováním (ať již vědomým či nevědomým) především v důsledku doslova libovolného „žonglování“ s ním, získal různé konotace a skutečný význam, obsah a chápání tohoto termínu byl překryt nánosem nesmyslného žurnalistického a laického žargonu. Pro přehledné a ucelené vymezení viz například Mendel, M.: Džihád, islámské koncepce šíření víry, Brno: Atlantis 1997, s. 25 – 27. 125 Tuto válku lze chápat ve smyslu boje ochránců jediné správné víry (skutečných věřících) proti nevěřícím nebo křižáckým bezvěrcům. Kdykoliv a kdekoliv se naskytne příležitost Západ zasáhnout, „zranit“ a vystrašit, měl by tak skutečný muslim udělat. V tomto smyslu by se dalo uvažovat o tom, že cílem tohoto boje je nastolení jednotného celosvětového islámského státu, panislámského chalífátu. 126 Z důvodu již zmíněné neostrosti a nepřesnosti jednotlivých typologií terorismus se různí autoři přiklání k určitým „eklektickým“ kategoriím a typologiím, pro lepší a přesnější zařazení al-Káidy do jedné z nich. Souleimanov v této souvislosti mluví o al-Káidě jako organizaci s náboženským původem (pozadím) a vojenskopolitickými komponentami, viz Souleimanov (2006), s. 58. Paul Wilkinson zase používá prosté označení nábožensko-politický terorismus, viz Wilkinson (2003), s. 28 a 30.

46

4.2 KOMUNIKAČNÍ STRATEGIE A RÉTORICKÉ MISTROVSTVÍ Pokud se zaměříme na komunikační strategii v užším slova smyslu, tak jak ji vymezili například Henderson nebo Kraber, tedy v podobě konstrukce transmitter – target – message – feed-back, musíme také zvolit konkrétní události, k nimž by se tento komunikační rámec vztahoval a ze kterých vycházel. Je zřejmé, že komunikační strategie al-Káidy se nejlépe představuje či dokazuje na útocích, které svým provedením, místem a načasováním, získaly auru určité bezprecendnosti a jedinečnosti. V tomto smyslu se přirozeně nabízejí především akce z 11. září 2001 v New Yorku a Washingtonu, 11. března 2004 v Madridu a 7. července 2005 v Londýně. Obsazení role transmittera se v těchto případech logicky nemění, neboť ta je pokaždé představována zástupcem hnutí al-Káida. V zásadě ani nezáleží na tom, zda-li je odesílatelem poselství sám Usáma bin Ládin, některý z jeho pobočníků či organizace, která je pod alKáidou zastřešena. Terč(e) útoku ani poselství, zprávu, jež se na ně vázaly, ve všech případech také nedoznávají větších změn (u příjemce se samozřejmě měnila národní příslušnost), jakkoliv ze zkoumaných vzorků vyplývá, že v případě Spojených států amerických stály v pozadí lehce odlišné motivy a pohnutky. Výrazná odlišnost je ale zřetelná v reakci, kdy jeden ze zasažených států (Španělsko) v podstatě naplnil požadavky, které neslo poselství z útoku, a tím tak umožnil úspěch komunikační strategie al-Káidy v tomto partikulárním případu.

4.2.1 Oew York a Washington 2001 Při útocích ze září roku 2001127 bylo zřejmé, že cíl a příjemce je Amerika, americká veřejnost, američtí političtí představitelé a administrativa George W. Bushe. Poselství, které se táhne všemi prohlášeními jako dlouhá zřetelná linka, by se dalo shrnout takto: „Za vaši dlouholetou okupaci našich území a vojenskou přítomnost v zemi dvou svatých míst islámu, za vaše postoje k nám a za vaši podporu Izraele, jsme provedli tyto akce. Pokud svou politiku a své postoje nepřehodnotíte či nezměníte, pokud nestáhnete své vojáky z Blízkého východu, nepřestanete se vměšovat do našich (muslimských) záležitostí a budete i nadále podporovat Izrael, další útoky budou nevyhnutelně následovat.“ Americký feed-back byl poměrně rázný,

127

Devatenáct mužů z organizace al-Káida uneslo čtyři letadla letící na komerčních linkách společnosti American Airlines a United Airlines, aby s nimi narazilo do vybraných objektů. Při útocích zahynulo celkem 2997 lidí (zraněno bylo dalších 2337), mimo jiné obyvatel 44 zemí světa z pěti kontinentů.

47

rychlý a jednotný.128 Nesl se na vlně určitého splynutí postojů a názorů administrativy, médií i veřejnosti a vzal na sebe podobu operace Trvalá svoboda (Enduring Freedom) směřující ke svržení režimu Tálibánu v Afghánistánu a spuštění globální války proti terorismu (Global War on Terror; GWOT), která vycházela z nově zpracované Národní bezpečnostní strategie 2002, stojící především na syntéze neo-konzervativních, neo-realistických a idealistických paradigmat pojetí mezinárodních vztahů.129

4.2.2 Madrid 2004 Přestože se pozice odesílatele, jak jsem již zmiňoval, nemění, při útocích v Madridu130 byla situace ohledně této role, alespoň zpočátku, poněkud zamotaná a nejasná. Španělský ministerský předseda, José Mária Aznar, a jeho kabinet měli své důvody, proč se snažili španělské veřejnosti a celému světu podsunout, že strůjcem útoku je ETA (přestože se alKáida, na rozdíl od útoků v Americe, k činu ihned přihlásila).131 Ve svém důsledku však způsob jakým se ke krizi postavili, a taktika kterou k jejímu řešení zvolili, vedl k tomu, že se situace vyvinula v celospolečenskou a politickou krizi s výrazným dopadem na domácí

128

V diskuzi o tom, zda-li spojenecká operace pod vedením USA v Afghánistánu a následná válka v Iráku (operace Irácká svoboda) byla takovou odpovědí, kterou bin Ládin a al-Káida anticipovali, existují jakési dva názorové proudy. První hovoří o tom, že takovou reakci neodhadli a předpokládali, že drtivé údery, jejich dopad a riziko možných dalších útoků, donutí americkou administrativu, která by se stejně nezmohla na důraznou odpověď, přehodnotit svou strategii na Blízkém východě (viz například Abrahms, M.: Al Qaeda’s Miscommunication War: The Terrorism Paradox. Terrorism and Political Violence. 2005, Vol. 17, s. 529 – 549). Druhá pozice naopak vychází z toho, že al-Káida takto pevně kalkulovala a chtěla útoky pouze vyprovokovat Spojené státy k tomu, aby jí jaksi samy přišli „pod ruku“ a ona na ně mohla pohodlně útočit v domácím prostředí, přičemž používat tohoto domácího bojiště především jako zastíracího manévru sloužícího k odlákání pozornosti, tak aby al-Káida mohla snáz udeřit jinde (na toto téma viz například Hoffman, B.: The Changing Face of Al Qaeda and the Global War on Terrorism. Studies in Conflict & Terrorism. 2004, Vol. 27, s. 549 – 560). 129 Příkladem, kde se spojuje zdánlivě nespojitelný idealismus a realismus může být například jeden z úhelných kamenů této nové bezpečnostní strategie, politika změn a dosazování vlád (regime change policy). Tu lze charakterizovat „vypůjčeným“ hodnocením od Johna Ikenberryho jako „střet excesivního idealismu a excesivního realismu.“ Citováno podle Eichler (2007), s. 204. Idealismus je zde zastoupen až fanatickou vírou v možnost změnit svět k lepšímu, realistická pozice je pak symbolizována užitím jakýchkoliv prostředků k dosažení tohoto cíle. 130 Ve čtvrtek 11. března 2004, provedla al-Káida a její evropské buňky ve španělské metropoli útok, při kterém bylo v ranní dopravní špičce odpáleno devět náloží ve čtyřech vlacích, plně obsazených lidmi cestujícími do zaměstnání. Při operaci bylo zabito celkem 191 lidí ze sedmnácti zemí světa a lehce přes 2000 zraněno (viz „Casualties of the 11 March 2004 Madrid bombings“, na http://www.answers.com/topic/casualties-of-the-11march-2004-madrid-bombings; otevřeno 13. 3. 2009). 131 Je třeba zmínit důvod pro tuto propagandistickou hru: Aznar poslal španělské vojáky do Iráku v rámci koalice vedené Spojenými státy, i přesto, že španělská společnost tento krok neschvalovala. Úder al-Káidy by tudíž neznamenal nic jiného, než jen pomstu, kterou na „své“ Španělsko přivolal sám Aznar, a tudíž je za 192 mrtvých z vlakových souprav zodpovědný především on.

48

politickou scénu a následně i na zahraniční politiku Španělska.132 Stejně jako ve Spojených státech, cílem a příjemcem poselství byla celá španělská veřejnost, včetně vlády a jejího předsedy. Na stručné a pregnantní poselství al-Káidy: „Zaútočili jsme na vás, protože vaše armáda válčí v Iráku, stáhněte odtud své jednotky a přestaňte podporovat americkou zahraniční politiku nebo zaútočíme znovu“, reagovalo Španělsko, vedené již novou administrativou José Luise Rodriguese Zapatera, odvoláním svých vojáků z iráckého bojiště. Tím, na rozdíl od dvou dalších případů, došlo k tomu, že komunikační strategie alKáidy byla naplněna a, viděno z úhlu pohledu teroristů, přinesla požadované ovoce. Organizaci se za pomoci pečlivě naplánovaných (ačkoliv z důvodu zpoždění vlaků došlo k explozím ve stanicích, namísto v tunelech, jak bylo zamýšleno) a geniálně načasovaných útoků spolu s doručenou zprávou podařilo přesvědčit Španělské království, aby změnilo svůj postoj. Al-Káida také svou komunikaci vypustila na pozadí výrazně protiválečné nálady ve španělské společnosti, která odmítala přítomnost španělských ozbrojených sil v Iráku.133 V dané situaci tak al-Káida stála jaksi na stejné straně jako španělská společnost, veřejnost – obě entity požadovaly stažení španělských jednotek z Blízkého východu. Když zanedlouho poté bin Ládin reagoval na stažení španělských vojáků návrhem příměří pro Evropu (ve svém poselství z 15. dubna 2004, které odvysílala al-Džazíra, šéf al-Káidy nabídl evropským státům „jako odpověď na jejich kladné reakce (…) mírovou smlouvu, jejíž podstatou je náš závazek zastavení akcí proti jakékoliv zemi, která se zaváže zdržet se útoků na muslimy nebo intervencí v jejich záležitostech…“134), mohla celá situace navozovat dojem, jako by chtěl tímto svým strategicky naplánovaným a načasovaným prohlášením vrazit kůl mezi Evropu a Spojené státy a rozdělit je.

132

V parlamentních volbách, které se konaly tři dny po útocích, zvítězil Aznarův rival, José Luis Zapatero, předseda levicové strany PSOE, který jako jeden z hlavních pilířů své kampaně uváděl právě stažení španělské armády z Iráku. Vliv (a jeho míru) útoků z 11. března na volby do parlamentu ze 14. března 2004 lze dobře identifikovat podle výzkumů veřejného mínění. Všechny průzkumy prováděné před 11. březnem drtivě (v průměru 66 % oproti 11 %) favorizovaly Lidovou stranu stávajícího premiéra Aznara před stranou PSOE, Zapatera. Také z nich vyplývalo, že 64 % Španělů si myslelo, že by PSOE nevyhrála volby nebýt událostí 11. března (jen 23 % věřilo, že by vyhrála i „bez pomoci“ atentátů). Naproti tomu, v negativní dopad útoků na Lidovou stranu věřilo 41,4 % voličů. Údaje převzaty z Michavila, N. „War, Terrorism and Elections: Electoral Impact of the Islamist Terror Attacks on Madrid“, Real Instituto Elcano 2005, studie dostupná na http://www.realinstitutoelcano.org/documentos/186.asp (otevřeno 26. 4. 2009). 133 Výzkumy veřejného mínění provedené v březnu roku 2003 ukázaly drtivou převahu protiválečných postojů – lehce přes 90 % Španělů bylo proti válce, a 80 % odmítalo konkrétně Aznarův postoj k této situaci. (viz „Polls: 90 percent of Spaniards against war“ na http://edition.cnn.com/2003/WORLD/europe/03/29/sprj.irq.spain/; otevřeno 27. 4. 2009). 134 Special Dispatch Series – No. 695: „Osama Bin Laden Speech Offers Peace Treaty with Europe, Says AlQa'ida 'Will Persist in Fighting' the U.S.“, 15. 4. 2004, na http://memri.org/bin/articles.cgi?Page=subjects&Area=jihad&ID=SP69504 (otevřeno 22. 4. 2009).

49

4.2.3 Londýn 2005 Target byl i v případě londýnských útoků135 opět v zásadě lehce odhalitelný. Údery měly být směřovány britské veřejnosti, vládě a především jejímu předsedovi, Tony Blairovi, který po dobu svého působení v premiérském křesle Velké Británie vystupoval jako poměrně věrný a odhodlaný spojenec USA.136 Zprávu, kterou útok nesl, a která se prolínala většinou poselství, lze rozluštit takto: „Udeřili jsme na vás, protože podporujete Spojené státy a bojujete proti muslimům v Iráku a Afghánistánu. Odejděte z muslimských zemí, přestaňte dále podporovat Spojené státy americké, Izrael a zkorumpované arabské režimy. Propusťte všechny muslimské vězně z vašich věznic a nekraďte naše nerostné bohatství a ropu.“ Britská odpověď v této komunikaci byla představována setrváním v Iráku i Afghánistánu, po boku USA a potvrzením protiteroristické politiky, ale také okleštěním multikulturní benevolence směrem k vlastnímu obyvatelstvu, imigrantům a přistěhovalcům. Podle Gillese Kepela dokonce došlo k ukončení politiky „Londonistánu, spočívající na předpokladu, že islámští duchovní ve svých kázáních sice štěkají, ale nekoušou a že jejich činnost nejenže nenaruší fungování multikulturní společnosti, ale že navíc udrží pod svojí kontrolou radikální proudy islamismu“.137 I tentokrát bylo z prohlášení a poselství vázajících se na útok patrné, stejně jako v Madridu, že al-Káida se snaží postavit do středu pozornosti britského ministerského předsedu. Na něj měl být po atentátech vyvíjen největší nátlak, proto například al-Zawahírí ve svých projevech zdůraznil, že jde o „facku“ Blairovi138, který také údajně „přivolal“ odplatu al-Káidy na obyčejné Brity.139 Al-Káida se tak opět snažila využít negativního naladění britské veřejnosti v souvislosti s válkou v Iráku ve svůj prospěch.140

135

V polovině roku 2005, 7. července, došlo k dalšímu bezprecedentnímu teroristickému útoku v Evropě. Údery byly namířeny na veřejnou dopravu v Londýně v době ranní špičky a zahynulo při nich 52 lidí (přibližně 700 bylo zraněno). Londýnské útoky byly na rozdíl od těch madridských provedené sebevražednými atentátníky. 136 Jedním z důvodů pro tuto Blairovu pozici může být například snaha zapojit Evropu (konkrétně skrze vytvoření životaschopné Evropské bezpečnostní a obranné politiky – ESDP) do „sdílení břemene“ mezinárodní bezpečnosti a tím tak trochu odlehčit tento úkol Spojeným státům (více viz například Miskimmon, A., Continuity in the face of upheaval – British Strategic Culture and the impact of the Blair Government. European Security. 2004, Vol. 13, No. 3, s. 273 – 299). Jan Eichler přidává zajímavý postřeh, když uvádí, že v období příprav vojenské intervence do Iráku měl Blair přezdívku „Bushův ministr zahraničí“. Viz Eichler, J.: Mezinárodní bezpečnost na počátku 21. Století, Praha: AVIS 2006, s. 162. 137 Kepel, G.: Fin du Londonistan, fin du communautarisme? Le Monde, 22. 8. 2005, citováno podle Eichler (2006), s. 163. 138 Viz Special Dispatch Series – No. 979: „Oew Al-Jazeera Videos: London Suicide Bomber Before 'Entering Gardens of Paradise,' and Ayman Al-Zawahiri's Threats of More Bombings in the West“, 2. 9. 2005, na http://memri.org/bin/articles.cgi?Page=subjects&Area=jihad&ID=SP97905 (otevřeno 20. 4. 2009). 139 Viz Special Dispatch Series – No. 950: „Al-Qaeda Leader Ayman Al-Zawahiri on Al-Jazeera: ‘Oh Americans, What You Have Seen in Oew York and Washington, and the Casualties You Witness in Afghanistan

50

Na třech výše zmíněných případech užití komunikační strategie lze ukázat, že tento koncept se v rukách al-Káidy mění na poměrně hrubý, násilný a důrazný nástroj či princip, s jehož pomocí se bin Ládinova organizace snaží dosáhnout svých záměrů, cílů a požadavků. Ve spojení s opakovaným vypouštěním svých prohlášení či hrozeb pak al-Káida opět dokáže svého protivníka držet v, pro ni výhodné, pozici oslabeného a nejednotného aktéra, neboť jimi dokáže „vyvolávat obavy v klidném období mezi útoky“.141

Al-Káida ve svých materiálech určených pro komunikaci s veřejností užívá rétorických nástrojů a prvků rozličnými způsoby, tak aby přesvědčila svého protivníka nebo publikum o své verzi předkládaných faktů a tvrzení. Jakkoliv se tyto mohou zdát koherentní, logické a smysluplné, naplňují tento ideál pouze svou formou, ne už tak obsahem, což vyplyne na povrch až při jejich bližším zkoumání, což však při jednorázovém a okamžitě očekávaném dopadu na příjemce není patrné. Terorismus (jako komunikace) a ostatní komunikace pocházející od hnutí al-Káida se do značné míry těší určitému výsadnímu postavení v rámci daného fenoménu. Jen stěží bychom popřeli „spolehlivost“, kterou tato globální teroristická síť vykazuje při provádění svých operací, hodnověrnost toho, když se al-Káida připomene novým prohlášením, nebo například bin Ládinovu autoritu a určitou jeho auru neohroženého bojovníka v rámci muslimského světa. Ostatně, bin Ládin sám ve svých audiovizuálních nahrávkách a prohlášeních do této klidné, věrohodné a charismatické polohy snaží často stylizovat (níže na tuto skutečnost ještě narazím). Na jednom z jeho prohlášení islámský expert jeho projev charakterizoval jako „moudré, klidné a racionální poselství, ve kterém vysvětluje své rozhořčení. Vysvětluje je celému světu s extrémní poctivostí, aby zdůraznil, že není muž agrese, ale skrze svůj přístup pouze brání svůj národ…“142 V tomto smyslu je étos, jako prvek rétoriky, zcela přirozeným a běžným elementem komunikace al-Káidy. Usáma bin Ládin je dnes již v takové pozici, kdy jakékoliv jeho prohlášení a poselství má svou váhu, i kdyby mluvil virtuálně o čemkoliv. and in Iraq… Are Oothing but the Casualties of the Initial Clashes’“, 4. 8. 2005, na http://memri.org/bin/articles.cgi?Page=subjects&Area=jihad&ID=SP95005 (otevřeno 28. 4. 2009). 140 Čtvrt roku před londýnskými útoky, v březnu 2005, s Blairovou politikou v Iráku nesouhlasilo 63 % procent obyvatel. Viz „Britons Still Disagree With Blair On Iraq“, na http://www.angusreid.com/polls/index.cfm/fuseaction/viewItem/itemID/6464 (otevřeno 2. 5. 2009). 141 Ganor (2002), s. 7. 142 „Al-Jazeera Interviews Islamic ‘Expert’ Al-Siba’i on Bin Ladin’s Recent Message“, al-Jazeera, November 12, 2002, FBIS; citováno podle Rabasa, A.: Beyond al-Qaeda: The Global Jihadist Movement, Santa Monica RAND Corporation 2007, s. 17; studie ke stažení na http://www.rand.org/pubs/monographs/2006/RAND_MG429.pdf (otevřeno 12. 5. 2009).

51

Také patos jako prvek logiky napomáhající přesvědčování je výrazně patrný v různých audiovizuálních poselstvích al-Káidy. Snaha ovlivnit publikum prostřednictvím emocionální hladiny je zřejmá z bin Ládinových projevů (i ostatních představitelů al-Káidy), když spoléhá především na poukazování takových témat, která právě emoce spolehlivě vyvolají. O obsahové stránce komunikace al-Káidy se více rozepisuji níže, nicméně je příznačné, že především ta témata, která nejvíce resonují v myslích příjemců, a tudíž produkují nejvíce emocí, jsou ta, která představitelé al-Káidy i bin Ládin osobně zmiňují nejvíce. Když se dotýkají nutnosti participace muslimů v ozbrojeném boji, vyvolávají pocit určité iracionální sounáležitosti a jednoty muslimů, když naopak slibují svým nepřátelům další útoky a vyhrožují jim, u zasažených se objevuje strach, obava, defétismus. Přestože v komunikaci al-Káidy a bin Ládina osobně je kladen důraz spíše na první dva komponenty umění rétoriky (tedy schopnosti přesvědčovat posluchače), i logos je zde zastoupen, jakkoliv je do obsahu poselství zakomponován implicitně. Když bin Ládin ve svém poselství prohlásí: mučednictví je vstupenkou do ráje (hlavní premisa, předpoklad) a později, že sebevražedný atentát je mučednictví (vedlejší premisa, předpoklad), logický závěr z tohoto poselství je takový, že sebevražedný atentát je vstupenkou do ráje.143 Ajmán alZawahírí použil tuto konstrukci například ve svém poselství Britům (po útocích v Londýně) z 1. září 2005, když komentoval legitimitu zabíjení bezbranných nevinných civilistů: Blairova vláda je vládou bezvěrců a je nutné zničit ji i všechny, kdo ji podporují (hlavní premisa), později mluví o tom, že bezbranní civilisté tuto vládu zvolili, platí jí daně, slouží v její armádě (vedlejší premisa). Z toho jako odvozený závěr logicky plyne, že je nutné zabíjet i bezbranné civilisty a tento způsob je legitimní.144

Dalšími velmi častými rétorickými konstrukcemi v rozličných materiálech al-Káidy jsou právě takové, které chytře a účinně působí v propagandistické válce slov nejen na její protivníky, ale také na domácí a neutrální či nezaujaté publikum. Nejčastěji tak v komunikaci al-Káidy nalézáme snahu zdůraznit, že volba terorismu, sebevražedných atentátů, destrukce a zabíjení pro ni samotnou představuje až tu nejposlednější a nejzazší možnost, s pomocí které mají šanci zastavit dosavadní běh událostí či přitáhnout ke své problematice pozornost širší 143

Viz Special Dispatch - No. 476: „Bin Laden's Sermon for the Feast of the Sacrifice“, 6. 3. 2003, na http://www.memri.org/bin/articles.cgi?Page=subjects&Area=jihad&ID=SP47603#_edn1 (otevřeno 25. 4. 2009). 144 Viz Special Dispatch Series – No. 979: „Oew Al-Jazeera Videos: London Suicide Bomber Before 'Entering Gardens of Paradise,' and Ayman Al-Zawahiri's Threats of More Bombings in the West“, 2. 9. 2005.

52

veřejnosti. Je tu vyzdviženo, že al-Káida neměla jinou možnost než užít násilí („My se jen bráníme. Toto je obranný džihád (…) Oemáme jinou možnost než spustit džihád“.145) a oběti si mohou za tuto volbu samy, protože celou tu dobu nebyly ochotné naslouchat a zajímaly se jen o své potřeby, cíle a záměry (které navíc většinou poškozovaly či utlačovaly ty zájmy, jež nyní al-Káida tímto způsobem brání). Například mluvčí al-Káidy, Abú Ghaith, ve svém prohlášení z 10. října 2001 připomenul, že „islámský národ by měl vědět, že my bráníme spravedlivou věc. Islámský národ naříká v bolesti již více než 80 let pod zápřahem spojeného židovsko-křižáckého útoku. Palestina žije pod zápřahem židovské okupace a její lid úpí z této represe a pronásledování, zatímco to nikoho nezajímá. Arabský poloostrov je znesvěcen stopami těch, kdo přišli obsadit tyto země, uchvátit tato svatá místa, a drancovat zdroje“.146 Ve stejném duchu mluvil mnohokrát i sám vůdce al-Káidy („Co Spojené státy zakouší v současnosti je jen velmi malý úděl ve srovnání s tím, co jsme my zažívali pro desítky let. Oáš národ zažíval toto ponížení a pohrdání více než osmdesát let. Oaši synové jsou zabíjeni, naše krev prolévána, naše svatá místa napadena…“147), který také několikrát poukazoval na to, že al-Káida je teroristickou organizací pouze podle západních měřítek a přístupů („Je sebeobrana a potrestání útočníka tímto způsobem odporný terorismus? Jestliže ano, pak je pro nás nevyhnutelný“148; nebo „jestliže odplata za zabíjení našich lidí je terorismus, pak historie by měla být svědkem toho, že my jsme teroristé“149; také Abú Ghaith: „když se oběť pokusí dosáhnout spravedlnosti, je popsána jako terorista?“150). Na terorismus jako poslední možnost, jak komunikovat se svými protivníky a oponenty upozornil opět Suleiman Abú Ghaith, když tuto volbu zdůvodnil proto, že „Amerika zná jen jazyk síly. Toto je jediný způsob, jak ji zastavit a donutit, aby dala prsty pryč od muslimských záležitostí. Amerika nezná jazyk dialogu!! Oebo jazyk pokojného soužití!!“151

145

„Osama claims he has nukes: If US uses O-arms it will get same response“, 10. 11. 2001, na http://www.dawn.com/2001/11/10/top1.htm (otevřeno 20. 4. 2009). 146 „In full: Al-Qaeda statement“, 10. 10. 2001, na http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/1590350.stm (otevřeno 11. 4. 2009). 147 „Bin Laden's warning: full text“, 7. 10. 2001, na http://news.bbc.co.uk/2/hi/south_asia/1585636.stm (otevřeno 11. 4. 2009). 148 „Full transcript of bin Ladin's speech“, 1. 11. 2004, na http://www.informationclearinghouse.info/article7201.htm (otevřeno 15. 4. 2009). 149 „Bin Laden: Yes, I did it“, 11. 11. 2001, na http://www.telegraph.co.uk/news/main.jhtml;$sessionid$ENS1KBIAAEA1XQFIQMFSFGGAVCBQ0IV0?xml =/news/2001/11/11/wbin11.xml (otevřeno 20. 4. 2009). 150 „In full: Al-Qaeda statement“, 10. 10. 2001. 151 Special Dispatch Series – No. 388: „'Why We Fight America': Al-Qa'ida Spokesman Explains September 11 and Declares Intentions to Kill 4 Million Americans with Weapons of Mass Destruction“, 12. 6. 2002, na http://memri.org/bin/articles.cgi?Page=subjects&Area=jihad&ID=SP38802 (otevřeno 15. 4. 2009).

53

Druhým významným a častým rétorickým prvkem objevujícím se v komunikaci alKáidy je důraz na rozdělení světa mezi tábory věřících muslimů a bezvěrců, křižáků či křesťanů (v čele s USA, Izraelem a zkorumpovanými arabskými vládci). Jinými slovy, bin Ládin a ostatní využívají dichotomie dobra a zla k připodobnění rozdílu mezi skutečné Alláhovi věřící a ostatními kacíři. Polarita Západ versus muslimové je v těchto prohlášeních podávána jako zcela jasná, přirozená a neměnná, tak aby nebylo pochyb o tom, že nejde o konflikt pouze s al-Káidou, ale že je to bitva mezi „světovým kacířstvím – a současnými odpadlíky – pod vedením Ameriky na jedné straně, a na straně druhé muslimským národem s brigádami mudžahidínů jako předvojem“152, přičemž je podle bin Ládina samotného „jasné, že západ obecně, a především Amerika, má nevyslovitelnou nenávist pro islám“.153 Z tohoto důvodu také dochází k očerňování a dehumanizaci nepřítele (především tedy Západu v čele s Amerikou a Izraelem). Je zde patrné poukazování na uvadlé morální hodnoty a principy Západu, stejně i snaha naprosto ho v očích ostatních ponížit a démonizovat jako největší pohromu světa154, která tropí kruté nespravedlnosti, křivdy a zločiny („Kdo jsou ti, kdo mají klamné ideje a kdo je zkorumpovaná banda? Jsou to mudžahidíni nebo jsou to ti, kdož se podíleli s Amerikou na vyvraždění více než miliónu dětí v průběhu několika let během jejich bezbožného embarga na Irák, což je největší lidstvu známý masakr dětí“.155), a proto je legitimní stejně tak i povinné, proti tomuto zlu bojovat, neboť si ani nic jiného také nezasluhuje. Další v řadě hojně aplikovaných triků rétoriky, který al-Káida využívá je princip zmiňování, opakování a pozitivní hodnocení svých předcházejících útoků či operací, stejně jako strůjců a sebevražedných bojovníků, kteří tyto údery provedli. O událostech 11. září a jejích aktérech šejch bin Ládin pronesl, že „provedli útok za pomoci nepřátelských letadel při statečné a skvostné operaci, kterou lidstvo do té doby nezažilo. Rozdrtili americké modly a poškodily její srdce, Pentagon. Zasáhli samotné srdce americké ekonomiky, třeli nos Ameriky ve špíně a táhli její pýchu bahnem“.156 Ve spojení s častými výhrůžkami („…bouře 152

Special Dispatch – No. 838: „Osama Bin Laden: 'Today There is a Conflict between World Heresy Under the Leadership of America on the One Hand and the Islamic Oation with the Mujahideen in its Vanguard on the Other'“, 30. 11. 2004, na http://memri.net/bin/articles.cgi?Page=countries&Area=saudiarabia&ID=SP83804 (otevřeno 16. 4. 2009). 153 „Transcript: Bin Laden video excerpts“, 27. 12. 2001, na http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/1729882.stm (otevřeno 20. 4. 2009). 154 Paradoxní je, že Bin Ládinem často užívané označení Západu jako „Velkého Satana“, nachází svůj protipól i na druhé straně v podobě přízviska al-Káidy, z úst prezidenta Bushe, jako „ největšího zla“ tohoto světa. 155 Special Dispatch – No. 838: „Osama Bin Laden: 'Today There is a Conflict between World Heresy Under the Leadership of America on the One Hand and the Islamic Oation with the Mujahideen in its Vanguard on the Other'“, 30. 11. 2004. 156 Special Dispatch - No. 476: „Bin Laden's Sermon for the Feast of the Sacrifice“, 6. 3. 2003.

54

letadlových útoků neskončí. Zde jsou tisíce islámských mladíků, kteří jsou dychtiví zemřít, tak jako jsou Američané dychtiví žít“157; „Budete zabíjeni, tak jako vy zabíjíte, a budete bombardováni, tak jako bombardujete“158; „… když neexistuje žádná hranice pro vaši svobodu slova, pak připravte svá srdce na svobodu našich akcí“.159) tak al-Káida skrze svou komunikaci neustále rozšiřuje strach a udržuje společnost svého nepřítele paralyzovanou a ve stavu, kdy není do značné míry schopná běžné existence a běžného chodu. Naopak na své stoupence a podporovatele může toto prohlášení působit jako vzor, který je vhodný následovat, či návod, podle něhož mohou postupovat. V neposlední řadě bin Ládin ve svých vystoupeních pečlivě vybírá a používá jazykovou výstavbu, do poselství vkládá islámské verše či modlitby a často odkazuje na významné historické milníky, odkazy, které účelově, nicméně v daném kontextu velmi účinně, připomíná. V tomto směru je možné odhalit výraznou nekonzistenci a inherentní rozpor v uchopování faktů mezi jednotlivými prohlášeními (jakkoliv je očividné, že těchto „chyb“ si je bin Ládin vědom, ale používá je právě proto, aby v daný moment a v daném prohlášení co nejvíce zapůsobily). V jednom ze svých výstupů tak šejch Ládin odmítá legitimitu Organizace spojených národů a její pozici na mezinárodní scéně („OSO není nic než jen nástroj zločinu. My jsme dennodenně masakrováni, zatímco Organizace spojených národů tomu nečinně přihlíží“.160), aby v jiném, ve kterém útočí na prezidenta Bushe, využil této organizace jako nejvyšší demokratické instance, kterou americký prezident svým konáním v Iráku obchází.161 Ještě flagrantněji je rozpor v jeho slovech patrný, když v tom samém prohlášení, ve snaze očernit a zcela dehumanizovat Západ, téměř zalituje holocaustu a utrpení, kterým si museli Židé projít, a které jim právě příslušníci západní křižácké civilizace způsobili,162 přičemž jeho názory na Židy a Izrael v jiných prohlášeních jsou naprosto opačná (a nutno dodat že v tomto směru i poměrně konzistentní).163 157

„In full: Al-Qaeda statement“, 10. 10. 2001. „Full text: 'Bin Laden's message'“, 12. 11. 2002, na http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/2455845.stm (otevřeno 22. 4. 2009). 159 „Osama bin Laden's Statement, March 2008“, 19. 3. 2008, na http://www.cfr.org/publication/15783/osama_bin_ladens_statement_march_2008.html?breadcrumb=%2Fissue% 2Fpublication_list%3Fid%3D135%26page%3D5 (otevřeno 25. 4. 2009). 160 „Bin Laden rails against Crusaders and UO“, 3. 11. 2001, na http://news.bbc.co.uk/2/hi/world/monitoring/media_reports/1636782.stm (otevřeno 15. 4. 2009). 161 Viz „Transcript of Osama Bin Laden Tape September 2007“, 8. 9. 2007, na http://www.mideastweb.org/log/archives/00000622.htm (otevřeno 27. 4. 2009). 162 Viz „Transcript of Osama Bin Laden Tape September 2007“, 8. 9. 2007. 163 Viz „World Islamic Front Statement Urging Jihad Against Jews and Crusaders“; nebo „Bin Laden: Yes, I did it“, 11. 11. 2001; také například „Osama claims he has nukes: If US uses O-arms it will get same response“, 10. 11. 2001; případně „Special Dispatch Series – Oo. 695: Osama Bin Laden Speech Offers Peace Treaty with Europe, Says Al-Qa'ida 'Will Persist in Fighting' the U.S.“, 15. 4. 2004. 158

55

Při hodnocení užívání komunikační strategie a rétoriky al-Káidou je nutné vyzdvihnout její vysokou profesionalitu a určitou vyspělost používání těchto komunikačních instrumentů. Nelze pochybovat o tom, že organizace al-Káida dokáže zakomponovat oba konstrukty do svých prohlášení, poselství a nahrávek velice pečlivě a sofistikovaně, a tím tak využít nástrojů a metod přesvědčování, které nabízí.

4.3 KOMUNIKAČNÍ SYMBOLISMUS UŽÍVANÝ AL-KÁIDOU Jen stěží si dnes dovedeme představit, jak by musel vypadat teroristický útok, který by měl (chtěl) být symboličtější než hrůzostrašné výjevy z 11. září 2001 v New Yorku a Washingtonu. Tyto operace, které al-Káida provedla v samotném srdci Spojených států, skutečně představují komunikační symbolismus v jeho pravém slova smyslu. Útoky z 11. září nebyly operací, která měla přinést jen okamžitý (smrtící) nebo strategický cíl, ale také dramatickými událostmi naplánovanými se záměrem ohromit publikum svou symbolickou signifikantností. Symboliku lze u těchto úderů najít skutečně hned v několika ohledech. Čin měl svým vyzněním připomínat určitý „políček“ na odplatu americké administrativě a její zahraniční politice164 (především v oblasti Blízkého východu). Načasován byl tak, aby zastihl nového prezidenta George W. Bushe (syna George H. W. Bushe, kterého bin Ládin viní z odpovědnosti za onen milión mrtvých dětí v důsledku embarga uvaleného na Irák v devadesátých letech165) relativně krátce po jeho nástupu do úřadu, a tedy v pozici ještě nepříliš rozkoukaného a jistého „nejmocnějšího muže světa.“ Pokud se zaměříme na komunikační symboliku cíle, pak přirozeně jen sotva najdeme „názornější příklad“ než byly cíle spektakulárních úderů z 11. září 2001. Každý z vybraných terčů představuje (představoval) symbol americké (a jelikož jsou Spojené státy americké považovány za jakousi výkladní skříň Západu či křesťanské nebo euroatlantické civilizace, přeneseně symbolizují i celý západní civilizační okruh) síly, moci a nadřazenosti. A ačkoliv Pentagon, jako symbol pro vojenskou nadvládu, i Bílý dům či Kapitol166, ikony americké politické moci, představují samy o sobě terče s vysokým komunikačním symbolismem, za hlavní a nejdůležitější cíl, 164

Přesto se o významu a motivu těchto útoků se vedly určité debaty. Podle prvního ze dvou základních hodnocení lze operaci al-Káidy uchopit jako úder sil zla proti silám dobra (tuto pozici zastávali například prezidenti Bush a Havel nebo ministerští předsedové Blair a Aznar). Druhé vymezení zdůrazňuje spíše onen odvetný rys za politiku USA ve světě po konci studené války (názor například francouzského prezidenta Chiraca a německého kancléře Schroedera). Viz Eichler (2007), s. 186. 165 „Full transcript of bin Ladin's speech“, 1. 11. 2004. 166 Let United Airlines číslo 93 se zřítilo v neobývané oblasti v Pensylvánii pravděpodobně po „vzbouření“ pasažérů a jejich souboji s teroristy o ovládnutí letadla. Letadlo letělo na Washington a spekuluje se, že mělo zasáhnout právě Bílý dům případně Kapitol.

56

z hlediska symbolického významu, musí být brán komplex Světového obchodního centra s mrakodrapy167 ve svém srdci. Jejich symbolika byla obrovská a lze ji chápat hned v několika významech. Pro někoho „dvojčata“ představovala ekonomicko-společenskou moc,168 pro někoho symbol globalizovaného světa.169 Naopak pro Američany měly věže význam určitého majáku ujišťujícího je o jejich výsadním postavení a pozici jediné supervelmoci, či ukazatele dávajícího Spojeným státům pocit jistoty z jejich vyspělosti, dovednosti a dominance, nebo také jakési brány, která obrazně řečeno střeží či chrání americkou ekonomickou, politickou i vojenskou převahu, nadvládu. Obrazy sesouvajících se věží Světového obchodního centra a obrovských, prachem pokrytých, rozvalin sebou později nesly ještě další, přesně opačnou symboliku. Jestliže 11. září v 8:30 ráno ještě dva mrakodrapy, vzpínající se k nebi, pro všechny Američany (ať již na tento fakt nazírali kladně či záporně) symbolizovaly úspěch, pokrok, vyspělost a sílu, o dvě a půl hodiny později již neexistující věže představovaly symbol majáku bez světla, či zbourané a rozvalené brány, která dosud chránila americkou nedotknutelnost. S delším časovým odstupem se tak místo, které kdysi odráželo americký úspěch, přeměnilo na Ground Zero, na místo, které je dnes možné chápat naopak jako symbol americké zranitelnosti. Symbolický význam zářijových útoků z hlediska komunikace má nezanedbatelný dopad také v další oblasti. Mám tím na mysli jakousi sféru sociální konstrukce násilí. Těmito spektakulárním údery al-Káida mimo jiné „řekla“ Americe a Američanům, odeslala jim zprávu – jakkoliv ji samozřejmě nemusela přímo vyřknout – že nejsou nezranitelní, nedotknutelní. Al-Káida je přesvědčila, že ani postavení jediné a nejmocnější vojenské supervelmoci nedokáže Spojené státy a jejich obyvatele ochránit před největší bezpečnostní hrozbou současnosti a dokázala „podlomit hodnotu této moci, donutit každého z nás znovu zvážit naši pozici ve světě, a dokonce i naši individuální bezpečnost“.170 Al-Káida si je těchto aspektů vědoma a dokáže také komunikační symbolismus příhodně využívat ve svůj prospěch. Podle bin Ládina například útočníci, kteří vykonali sebevražedné mise z 11. září v Americe „řekli svými činy v Oew Yorku a Washingtonu prohlášení, která zastínila všechna ostatní prohlášení udělaná kdekoliv na světě. Tato 167

Symbolika věže v tomto smyslu konkrétně představuje velkolepost, úspěch, ambici či pýchu. Viz Goenawan, M.: War, words, and images, in: van der Veer, P., Munshi, S. (eds.): Media, War and Terrorism. Responses from the Middle East and Asia, London: Routledge 2004, s. 189. Autor pak připomíná, že o to, kdo bude mít nejvyšší (největší) věž soupeří města a státy po celém světě. 168 Viz „Bin Laden: Yes, I did it“, 11. 11. 2001. 169 Za symbol globalizace považoval věže Světového obchodního centra například francouzský filozof Jean Baudrillard. A jakkoliv je shledává jako špatné a nemorální, považuje útoky na „dvojčata“ za „symbolické akty odporu… jako odpověď na globalizaci, která je sama nemorální, a byla reprezentována věžemi“. Baudrillard, J.: L’Esprit du Terrorisme, Harper’s Magazine. 2002, Vol. 304, No. 1821, s. 15, citováno podle Biernatzki (2002), s. 15. 170 Tuman (2003), s. 64.

57

prohlášení jsou pochopena jak Araby, tak ne-Araby a dokonce i Číňany. Je to nad vším, co řeknou média“.171 Také zbylé dva údery, kterými se ve své diplomové práci konkrétně zabývám, mají svůj komunikační symbolismus. V případě útoků z Madridu 11. března 2004, to byla především symbolika vztahující se k výročí přesně dva a půl roku po bezprecedentních úderech v Americe. Neopominutelný (symbolický) význam měly exploze provedené alKáidou také v souvislosti s nadcházejícími parlamentními volbami ve Španělsku (o bližší examinaci jejich vztahu jsem se snažil již výše). V neposlední řadě, útoky představovaly zcela jasný a nezaměnitelný trest pro Španělsko za to, že se angažovalo v kampani proti terorismu a vyslalo své vojáky do Iráku a neuposlechlo dřívějších varování ze strany al-Káidy („Je to odpověď na vaši spolupráci se zločinci Bushem a jeho spojenci. Je to odpověď na zločiny, které jste způsobili ve světě, speciálně v Iráku a Afghánistánu…“172). Útoky v britské metropoli ze 7. července 2005 byly opět naplánovány a vykonány tak, aby nesly svou komunikační symboliku. Jejich načasování vyslalo symbolické poselství nejen Britům samotným, ale také nejmocnějším mužům planety, kteří v ten samý den zahajovali svůj summit osmi nejvyspělejších států světa (G8) ve skotském Gleneagles. A opět, stejně jako v případě madridských útoků, i tentokrát šlo především o jakýsi odvetný pohlavek za britskou zahraniční politiku a ignorování předcházejících výhrůžek („Oárody křižácké koalice, varovali jsme vás, ale zdá se, že po nás chcete, abychom vás nechali okusit hrůzy smrti“173). Komunikační a mediální přitažlivost symbolických aspektů teroristického útoku alKáidy lze dokumentovat například na následujícím příkladu. Dva údery s přibližně stejným počtem obětí na životech, ve dvou vyspělých zemích, oba dostatečně mediálně „pokryty“, oba spáchány hnutím al-Káida – přesto přitahují nestejnou pozornost celosvětové politické, bezpečnostní, odborné i laické veřejnosti. Důvod pro tuto asymetrii je skryt právě v symbolickém významu či obsahu obou útoků. Zatímco první z nich, nesebevražedné exploze v Madridu byly spáchány přesně dva a půl roku po událostech 11. září v USA na jednoho z nejbližších spojenců Ameriky v Iráku i jejím tažení proti globálnímu terorismu,

171

„TRAOSCRIPT OF USAMA BIO LADEO VIDEO TAPE“, 13. 12. 2001, str. 3, dostupné na http://www.defenselink.mil/news/Dec2001/d20011213ubl.pdf (otevřeno 5. 4. 2009). 172 „Full text: 'Al-Qaeda' Madrid claims“, 14. 3. 2004, na http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/3509556.stm (otevřeno 24. 4. 2009). 173 Special Dispatch Series – No. 979: „Oew Al-Jazeera Videos: London Suicide Bomber Before 'Entering Gardens of Paradise,' and Ayman Al-Zawahiri's Threats of More Bombings in the West“, 2. 9. 2005.

58

v druhém případě, při sebevražedných atentátech na Bali174 se tyto symboly neobjevily nebo nebyly patrné, případně správně rozluštěné (přestože za pozornost stojí přinejmenším ten fakt, že se tak stalo v nejlidnatější muslimské zemi). Dovolím si tvrdit, že z těchto tří příkladů je více než patrné, že al-Káida se snaží se svým publikem komunikovat i tímto způsobem, pomocí symbolů, nevyřčených poselství, náznaků a znamení. Komunikační symbolismus významným způsobem determinuje činnost al-Káidy a v tomto směru tak lze terorismus přeneseně označit jako poselství či zprávu beze slov.

4.4 ZPŮSOB KOMUNIKACE A UŽITÍ KOMUNIKAČNÍCH KANÁLŮ Prohlášení, poselství, zprávy, manuály, kázání, fatwy, interpretace islámské věrouky a další materiály al-Káidy kolují po (nejen muslimském) světě jak v tištěné (knihy, pamflety a letáky), audiovizuální (jako video a audio nahrávky, pásky, CD i DVD disky) tak i elektronické formě (webové stránky, diskuze a fóra), jejichž prostřednictvím opět může s příjemci a „konzumenty“ těchto materiálů komunikovat a zároveň jejich autorům překonat překážku v podobě, zatím ještě stále velké míry, negramotnosti mezi příjemci těchto produktů.175 Uváděný způsob komunikace překračuje tuto bariéru, když dovoluje muslimům přímo slyšet a vidět různá poselství al-Káidy a bin Ládina. Rozšiřováním, vývojem a zpřístupňováním nových komunikačních technologií – za všechny lze jmenovat opět především internet, jako médium našeho věku – do všech koutů naší planety, tedy i v rámci muslimského světa, je pak tento prvek ještě více umocňován. Ve způsobu prezentace své komunikace se al-Káida svou propracovaností, kvalitou a užitím rozličných typů médií výrazně odlišuje od většiny ostatních teroristických

174

Útoky na indonéském ostrově Bali, dvě sebevražedné detonace uvnitř a před klubem plným hostů (z velké části turistů) a jedna exploze před ambasádou USA v Denpasáru, se odehrály 12. října 2002. Strůjci útoků, skupina s vazbami na al-Káidu, Džamát al-Islamía, zabili 202 lidí z dvaadvaceti zemí (u tří dalších obětí se totožnost nepodařilo zjistit), přičemž zraněno bylo 209 náhodných civilistů (viz Wikipedia, the free encyclopedia, heslo „2002 Bali bombings“, na http://en.wikipedia.org/wiki/2002_Bali_bombings; otevřeno 13. 3. 2009). 175 Je ovšem nezbytné zdůraznit, že považovat všechny přívržence al-Káidy za negramotné, by bylo velice nepřesné a krátkozraké. Naopak, ačkoliv se tento stereotyp (stejně jako chudoba, bezvýchodnost či nízký věk) často objevuje v „mediálně-vděčném“ profilu islamistického teroristy, skutečnost není vzdálenější pravdě. Například devatenáct sebevražedných atentátníků z 11. září spíše charakterizují tyto rysy: starší, dospělý, psychologicky/mentálně plně vyvinutý člověk; zpravidla mající vyšší vzdělání a společenské postavení střední třídy; uvědomělý „skutečný věřící“, který je zapálený pro věc al-Káidy, avšak ne fanatický. Viz Post, J., Sprinzak, E., Denny, L.: The terrorists in their own words: Interviews with 35 incarcerated Middle Eastern terrorists. Terrorism and Political Violence,2003, Vol. 15, No. 1, s. 184.

59

organizací.176 Konkrétně ve výrobě a užití audio i videonahrávek lze tuto organizaci považovat za velice vyspělou, nejen co do technické stránky výroby a editace videa, ale také stylem, obsahem a celkovým dopadem na diváka („Video al-Káidy (…) ukazuje mistrovství moderní propagandy“177). Byť pouhá audionahrávka, například ta z 19. března 2008, je „dokreslena“ obrazem šejcha bin Ládina střílícího ze samopalu AK-47 (takřka nezbytnou to rekvizitou všech bin Ládinových mediálních vystoupení178) a také motivem jakéhosi hrotu kopí. Pečlivost a důkladnost s jakou jsou tyto produkty připravovány, také symbolizuje zapálení či odhodlání této organizace svou zprávu odeslat a vyvolat tak co nejširší reakci. Styl, nebo možná lépe řečeno scénář nahrávek je také velmi důmyslný a precizní. Technicky dobře zvládnutý způsob a plánování při pořizování těchto obrazových materiálů má však být skryt předpokládanému publiku, kterému má videonahrávka připadat spíše jako obyčejný (amatérský) snímek, jaký si pořizuje běžně každý na svou videokameru.179 Naopak technicky stejně vytříbená, ale tentokráte i, s patrnou a viditelnou dávkou profesionálního zpracování, šířená je jiná nahrávka al-Káidy z roku 2000.180 Tento zřejmě nejdokonalejší audiovizuální počin z produkce al-Káidy slouží jako jakýsi nástroj k indoktrinaci, náběru a vytrénování potenciálně nových adeptů na členství v organizaci. Bezmála sto minut dlouhá nahrávka velice profesionálně a umě kombinuje rozličnou směsici záběrů a motivů a utváří jakési komplexní pozadí nejen pro případné zájemce, ale i pro neutrální obecenstvo. Postupně tak divák shlédne sugestivní násilné záběry utrpení a zmaru muslimů (nechybí neblaze proslulý incident zastřelení bezbranného palestinského chlapce v náručí jeho otce izraelskými vojáky), odporné činy křižáckých armád a jejich přátelení se se zaprodanými arabskými vládci, úspěšné operace pod taktovkou al-Káidy či tréninkový proces v táborech v Afghánistánu. S těmito obrázky se prolínají sekvence, které mají naopak u publika evokovat pocit určité bin Ládinovi racionality, vyrovnanosti a klidnosti – když stojí před knihovnou nebo sedí na zemi po způsobu islámských učenců (vždy s Koránem v ruce) nebo když připomíná příběh proroka Muhammada a vyzdvihuje určitou analogii mezi jeho „bojem“ (spíše by se hodilo napsat „jeho příběhem“, nicméně již jsem se toho několikrát dotkl,

176

Viz Rabasa, A. a kol.: Beyond al-Qaeda: The Global Jihadist Movement, Santa Monica: RAND Corporation 2007, studie ke stažení na http://www.rand.org/pubs/monographs/2006/RAND_MG429.pdf (otevřeno 12. 5. 2009), s. 15. 177 Eickelman (2004), s. 67. 178 Ačkoliv je nutné připomenout, že celkově se na videonahrávkách objevuje více druhý muž al-Káidy, al Zawahírí. 179 Viz Tuman (2003), s. 137. 180 Pro celou video stopu viz „A Recruiting Tape of Osama bin Laden: View Entire Video, dostupné na http://www.ciaonet.org/cbr/cbr00/video/cbr_v/cbr_v_3.html (otevřeno 29. 4. 2009).

60

zakladatel al-Káidy si právě takovýmito drobnými rétorickými kličkami dopomáhá k údernější a výraznější odezvě) a tím současným. Bin Ládin se tak snaží sám sebe prezentovat jako obránce islámských zájmů a zbožného, neposkvrněného muže, aby jeho poselství správně zapůsobila (především) na muslimy. Při jednom prohlášení dokáže plamenně hovořit a ve velmi ofensivním tónu burcovat muslimy k obraně své víry, aby na další nahrávce působil naprosto klidně, vyrovnaně a moudře jako muž s obdivuhodnou vnitřní silou. Paradoxem také je, že při vytváření těchto produktů a materiálů al-Káida (i ostatní islamistické skupiny) využívají „zbraně“ svých protivníků. Zbraněmi v tomto smyslu jsou, na západní polokouli vynalezené, softwarové programy, aplikace a nástroje určené pro tvorbu, střih i jinou editaci audiovizuální souborů.181

Jako by se al-Káida nechala zcela inspirovat oním Laquerovým rčením, klade obzvláště velký důraz na mediální prezentaci a publicitu své existence či svého působení. AlKáida si je vědoma, že odesílat poselství, výhrůžky, komuniké, posilovat propagandu či rozšiřovat strach a pocit nebezpečí, může s nepochybně větším úspěchem z hlavního, centrálního „pódia“ v záři reflektorů, v objektivu kamer a fotoaparátů a v houštině mikrofonů a diktafonů, než z „neznámého lokálu“ bez přítomnosti médií. Aby se na hlavní scénu dostala, aby hrála hlavní roli, používá techniky, taktiky a praktiky, které jsem v průběhu textu již několikrát zmiňoval. Síla a vehemence aspektu publicity, stejně tak i vyvolání mediálního zájmu je neustále zdůrazňována a vyzdvihována.182 Také načasování nárazu druhého letadla do severní věže Světového obchodního centra se zdálo být naplánované a zamýšlené v tomto duchu. A to tak, aby byl tento spektakulární a šokující akt (jen málokterý jiný audiovizuální záznam se může rovnat se záběry letadel mizících v dvojici věží) zachycen co největším počtem televizních kamer, které v tu dobu již byly přítomny a vysílaly obrázky prvního zasaženého mrakodrapu. Al-Káida dokáže znamenitě využít rozličných metod, jak svá prohlášení a poselství rozšiřovat, nespoléhajíce přitom pouze na jedno médium, skrze které tyto uvádí do oběhu. Podle Eickelmana je právě schopnost al-Káidy doručit svá poselství a vypustit zprávy do 181

Viz Brachman (2006), s. 154. Například příručka al-Káidy, „Manual of the Afghan Jihad“ radí a nabádá své čtenáře, tedy (potenciální) útočníky, k tomu, aby si za cíle svých akcí vybírali symbolická a celosvětově proslulá místa, památky či pamětihodnosti (Socha svobody, Eiffelova věž, Big Ben, atp.), jejichž zničení by vyvolalo právě obrovskou a intenzivní publicitu. 182

61

oběhu, jedním z klíčových faktů, který ji staví do její výsadní pozice.183 Její komunikace je tudíž obvykle zveřejňována pomocí klasických kanálů v podobě televize, rádia či tištěných materiálů, skrze různá kázání nebo přes internet, avšak využíváno je i tradičních způsobů komunikace, spoléhajících na osobní předávání a šíření daných zpráv. Nelze však pominout, že zmiňovaná schopnost al-Káidy vytvořit „zajímavé“ audiovizuální nahrávky do značné míry ovlivňuje a předurčuje i způsob jejich šíření a užití komunikačních kanálů. V tomto smyslu je přirozené, že především televize a internet představují hlavní nástroje, s jejichž pomocí alKáida odesílá své zprávy. V oblasti televizního zpravodajství či vysílání al-Káida takřka geniálně zvolila arabskou satelitní televizi al-Džazíru, která svou exkluzivitou na vysílání videí al-Káidy (zvláště po 11. září 2001) získala jednak důležitou roli a pozici na poli světových zpravodajských televizí, ale také svou rostoucí popularitou založenou na tomto materiálu nutila ostatní – tedy především západní – zpravodajské kanály k tomu, aby začaly videa pocházející z dílny bin Ládina a jeho organizace také vysílat. Ve svém důsledku se tedy alDžazíra stala prominentním hráčem na trhu zpravodajských médií a dostalo se jí značné popularity především v rámci celosvětové muslimské obce, západní zpravodajské televize trochu „otupily“ nástup al-Džazíry a zároveň přilákaly nové diváky na tyto kontroverzní nahrávky, ale byla to právě a především al-Káida a její vůdce Usáma bin Ládin, kdo z tohoto kroku nejvíce profitoval – bez větší námahy, vyžadující vlastní a jen těžko představitelnou distribuční síť, se jim podařilo jejich nahrávky rozšířit do celého světa, a tudíž odeslat k obrovskému, celosvětovému publiku.

Nejenže tedy touto cestou bin Ládinova organizace pohodlně vede onu psychologickou válku se svými protivníky (především západními bezvěrci v čele s Amerikou a Izraelem) a bojuje o celosvětové veřejné mínění, al-Káida díky tomu může inspirovat a nalákat nové, potenciální rekruty přímo do svých řad, nebo působit jako určitý následováníhodný koncept, ke kterému se budou přidávat další a další skupinky radikálů po celém světě. Tyto posléze své počínání pouze ve jménu al-Káidy zaštítí, případně oznámí, že jednali „po vzoru al-Káidy“ a roztáčí tím jakousi nezastavitelnou spirálu. Tak se stane, že s každým dalším provedeným útokem, byť třeba jen a pouze ve jménu al-Káidy, roste strach před touto organizací, sítí, či „ideologií“, pročež se úměrně tomu zvyšuje i zájem politiků,

183

Eickelman (2004), s. 68.

62

bezpečnostních činitelů, médií i světové veřejnosti o tuto entitu,184 což ve svém důsledku vede opět k tomu, že se pod „obchodní značku al-Káida“ schovává více nových jedinců a skupin, páchajících další násilí a destrukci za její slávu. Poselství al-Káidy a jejich celosvětový dopad a rezonance v muslimské komunitě nám přináší také další poznatek. Tím je skutečnost, že pro ovlivnění takto široké masy a její zaujetí či rekrutování na poli, které by se dalo nazvat v zásadě náboženské, není ani zdaleka potřeba důkladného náboženského vzdělání, autority nebo uznávané pozice v rámci islámského práva a věrouky. V tomto smyslu může takovéto poselství vyřknout téměř každý (otázkou samozřejmě zůstává, čí poselství bude vyslyšeno či přinejmenším vzato na vědomí, a čí bude zcela ignorováno). Takový případ ukázkově ztělesňuje i Usáma bin Ládin, civilním povoláním stavební inženýr, jehož poselství s náboženským obsahem, interpretace islámu a vyhlašované fatwy přitahují tolik pozornosti celého světa, kolik se ani v nejmenším nedostává seriózním, umírněným a skutečným expertům na islámskou věrouku.185 Lze se domnívat, že, vedle již popsaného étosu mluvčího, za tím může stát také skutečnost, kdy publikum častokrát netouží po učených větách podle Koránu, ale po pojmenování či naroubování současných problémů na všeobecně přijímaný a akceptovaný náboženský půdorys.

4.5 TEMATICKÝ OBSAH KOMUNIKACE AL-KÁIDY Již jsem na to několikrát v textu narazil, některá témata se v materiálech z dílny alKáidy nebývale často opakují. Jsou to pochopitelně ta, která mají potenciál maximálním způsobem resonovat v myslích svých příjemců, ať se již jedná o „domácí“ publikum nebo obecenstvo protivníka, a jako taková formují určitý elementární rámec pro výše zmiňované řečnické i jiné nástroje, triky a postupy. Vedle nich se však v komunikaci al-Káidy objevuje i velké množství námětů a myšlenek, jichž se autoři prohlášení, zprávy či projevu dotýkají jen okrajově, případně ne tak často. V následující tabulce jsem se snažil přehledně zachytit

184

V neposlední řadě tomu napomáhá i jakási dichotomie používaná nejedním vysokým politický představitelem, ale objevující se i v rámci společností, dichotomie my Vs. oni, nebo dobro Vs. zlo, kde jako oni (zlo) vystupuje povětšinou al-Káida. Ta se tak stává něčím více, než pouze teroristickou organizací, sítí či ideologií, jakkoliv myslet si, že její potenciál je větší než tento, je čirá utopie. 185 V tomto směru také bin Ládin dobře využívá možností, které se otevírají a nabízejí. Jednou z nich je například skutečnost, že „v muslimském světě je rostoucí trh s audio a videokazetami populárních kazatelů, a jejich kázání a diskuse jsou předmětem debat na internetu“. Viz Van der Veer (2004), s. 17.

63

četnost „výskytu“ jednotlivých témat, prvků a elementů ve 36 audiovizuálních dokumentech186, které jsem podrobil zkoumání v rámci této práce.

Četnost výskytu (36 prohlášení)

TÉMA, PRVEK Výhrůžky, varování, hrozba dalších útoků

36

Chvála a ospravedlnění útočníků, minulých útoků a mučednictví

30

Ponížení, utrpení a utlačování muslimů

29

Uvadlé morální hodnoty a principy Západu, dehumanizace

24

Odplata, obrana; oběti si za to mohou samy; násilí jako poslední možnost

20

Polarita muslimové vs. Západ; dichotomie dobro vs. zlo

17

Odkazy na významné historické události a souvislosti

13

Osočení vůdců Západu

12

Boj jako povinnost; volání muslimů do boje; výzva k útokům a mučednictví

12

Ospravedlnění nevinných obětí

11

Požadavky

11

Vyhnání Židů a Američanů z muslimských území

9

Terorismus

8

Chvála a podpora násilí

8

Nabídka příměří

2

Poznámka: Počet výskytu nevyjadřuje absolutní hodnotu, ale zmínku o daném tématu alespoň jedenkrát v daném dokumentu.

Z tabulky na první pohled vyplývá, že těmi nejčastějšími a nejvíce zdůrazňovanými jsou především ta témata, která mají největší dopad v očích a uších těch, kdo je přijímají a zpracovávají. V každém mnou zkoumaném dokumentu se tak alespoň jednou objevila výhrůžka, varování či hrozba budoucích teroristických operací, přičemž nemuselo vždy jít o hrozbu „západnímu“ publiku, ale tato výstraha směřovala i na, podle bin Ládina a jeho souputníků, zkorumpované a odpadnuvší muslimy (nejčastěji šlo o zaprodané vládnoucí režimy, o byznysmeny obchodující se západními společnostmi nebo o ulámá – kněží, kteří nesdíleli a tudíž nepodporovali rigorózní pojetí víry al-Káidou).187 186

Šlo o videonahrávky, audionahrávky (nebo jejich doslovné přepisy) a psaná poselství. Viz například Special Dispatch – No. 838: „Osama Bin Laden: 'Today There is a Conflict between World Heresy Under the Leadership of America on the One Hand and the Islamic Oation with the Mujahideen in its 187

64

I další hojně zmiňovaná témata zapadají do výše představené rétorické konstrukce, již tato organizace užívá. Jsou to tedy elementy připomínající dlouholeté, kruté a nikým nezastavené ponižování muslimů (jejich vyhánění z domovů, mučení, zabíjení, atp.), a v tomto smyslu tudíž legitimizace teroristické činnosti jako poslední zbylé možnosti k ukončení tohoto bezpráví a zároveň nástroje potrestání těch, kteří jej používali, i těch, kteří proti němu přinejmenším neprotestovali. Tento tábor bezvěrců a odpadlíků je v mnoha prohlášeních a zprávách dehonestován a vykreslen tak, že odplata vůči němu je zcela přirozená povinnost, kterou al-Káida plní. V ještě větším počtu dokumentů je naopak zřetelné nejen ospravedlnění minulých útoků, ale také především jejich chvála, stejně jako atentátníků, kteří tyto provedli a pro něž autor poselství často žádá vstup do ráje, neboť tito jsou Alláhovými mučedníky a skutečnými muslimy. V neposlední řadě, jedno z více užívaných témat je také poukazování na absolutní odlišnost muslimské obce a virtuálně všech dalších civilizací, v čele s tou západní. Snaha užívat dichotomie Západ versus muslimové (tábor křižáků a bezvěrců versus tábor věřících) a její přirovnání k souboji zla a dobra je velice patrná a má sloužit opět k dehumanizaci Západu a zároveň posílení koheze mezi muslimy a jejich volání či inspiraci k boji. I další prvky, které se v prohlášeních objevují, jsou víceméně podobné těm, jež řeší velká část muslimské diaspory ve světě, která se zároveň snaží najít logické a jednotné vysvětlení pro utrpení jejich muslimských souvěrců ve vyexponovaných konfliktech, především pak na Blízkém východě. Jakkoliv však jsou tato prohlášení trefná a úderná, jejich programatika je mizivá. Jinými slovy, ruku v ruce s přitažlivostí pro obyčejné muslimy, přichází nulová skutečná řešení, zahalená do vágní vize „světlých zítřků“. Poselství přímo od Usámy bin Ládina jsou specifická ještě v jednom ohledu. A sice v tom, že vůdce al-Káidy v nich velmi často odkazuje na historické milníky či jiné důležité události či fenomény z různých oborů a oblastí lidského života. Ukazuje tím svou (třebaže byť jen zdánlivou) znalost rozličných témat, historií počínaje a environmentalistikou konče. Jednotlivé události a především problémové či sporné aspekty z té které oblasti využívá ve svůj prospěch, k očernění svých protivníků a k navýšení svého osobního kreditu a étosu. Chytře tyty problémy spojuje se svými soupeři a naznačuje, že oni jsou vinni tímto neutěšeným stavem, a také proto je třeba je, s pomocí teroristických operací, potrestat. Protože Spojené státy americké nepřistoupily ke Kjótskému protokolu o omezení emise Vanguard on the Other'“, 30. 11. 2004; nebo Special Dispatch – No. 539: „A Oew Bin Laden Speech“, 18. 7. 2003, na http://www.memri.org/bin/articles.cgi?Area=sd&ID=SP53903 (otevřeno 17. 5. 2009).

65

skleníkových plynů, které způsobují globální oteplování (nebezpečí pro život celého lidstva) a tudíž přesídlení a smrt mnoha miliónů lidí, jsou ony těmi skutečnými tiranskými teroristy, z čehož plyne, že je nutné Ameriku přesvědčit ke změně jejího postoje.188 Jindy bin Ládin připomene Američanům jejich válku ve Vietnamu, Evropanům křížové výpravy, které pořádali, zmíní se o holocaustu jako temné skvrně na jinak dokonalém lpění Západu na lidských právech nebo o volbě amerického prezidenta v souvislosti s jeho postojem k hrozbě, jež bin Ládinova organizace představuje. Lze tak konstatovat, že schopnost al-Káidy (a bin Ládina především) zakomponovat do textu taková témata, která vždy najdou pozitivní ohlas a odezvu je jejich velkou předností a odlišností v komunikaci v porovnání s jinými organizacemi podobného ražení. V každém případě dokáží vytvořit zprávu, která působí alespoň na některé muslimy. Elementy bin Ládinovy zprávy, pokud ne jeho taktika, pronikly do širokého porozumění mnoha muslimů“.189

4.6 PUBLIKUM Podle Tumana útoky z 11. září nebyly aktem násilí samy pro sebe. Naopak chápe je spíše jako „část většího procesu doručování zprávy a generování požadované reakce“190, tedy, že jde o jakýsi „dialog“, jakkoliv hrubý, cynický a velmi nestandardními postupy vedený.191 Nicméně pro to, aby al-Káida mohla úspěšně komunikovat a vést dialog, potřebuje jednak určitou přenosovou síť a pak také (a snad i především) publikum, obecenstvo. Má-li být tato komunikace co nejúspěšnější, musí se dostat k a zasáhnout co nejširší možné publikum. Aby byla naplněna tato podmínka, musí se (a také to tak v zásadě činí – 11. září 2001 nebylo ničím jiným) oprostit od onoho paradigmatu, které kdysi zachytil Brian Jenkins. Imperativ, který dnes al-Káida následuje, zní: „čím více lidi je mrtvých, tím více lidí se bude dívat“.192 Z pohledu al-Káidy také podle Brigitte Nacos, „byl útok na Ameriku perfektně

188

Viz „Transcript of Osama Bin Laden Tape September 2007“, 8. 9. 2007. Eickelman (2004), s. 68. 190 Tuman (2003), s. 17. 191 Ačkoliv jako dialog se chápe spíše debata dvou subjektů komunikace, kteří na sebe navzájem reagují, dovolil jsem si použít toto připodobnění i pro konstrukci, ve které al-Káida dialog otevře a cílové obecenstvo skrze svou reakci „odpoví“. 192 Libicki, Chalk, Sisson (2007), s. 50. Ve stejném duchu hovoří například také Wilkinson, viz Wilkinson, P.: International terrorism: the changing threat and EU’s response, Chaillot Paper no. 84, Institute for Security Studies 2005, s. 15. I přesto, že toto paradigma je zcela odlišné od postulátu Jenkinse, není v rozporu s jiným, již zmiňovaným, Jenkinsovým tvrzením, že „terorismus je zacílen na lidi, kteří se dívají, ne na samotné oběti. 189

66

zkomponovaná inscenace zaměřená na americké a mezinárodní publikum“193 s absolutním dopadem, co se týká sledování mediálního pokrytí události, na cílové publikum, které podle průzkumů takřka stoprocentně zprávy o útocích sledovalo.194 Skutečnost, že bin Ládinova organizace může právě zmíněnou premisu, na rozdíl od jiných teroristických skupin, v zásadě „pohodlně“ naplňovat, se odhalí, pokud si uvědomíme, že al-Káida v zásadě nenese mnoho zodpovědnosti za své počínání, tím spíše, vezmeme-li v úvahu debaty o jejím současném stavu (viz výše). Důvod, proč al-Káida již nemusí Jenkisnův imperativ následovat, a naopak následuje druhý zmíněný model, totiž spočívá v tom, že, na rozdíl od rozličných etnoseparatistických,195 či ekologických teroristických organizací v zásadě nedává v sázku podporu a veřejné mínění „domácích“ obyvatel respektive publika. Zatímco tyto skupiny potřebují pro svou činnost, pro „svou věc“ (a její legitimizaci) podporu alespoň části obyvatelstva, al-Káida jako taková „nereprezentuje“ žádnou partikulární entitu,196 kvůli jejíž podpoře by si musela stanovit něco jako červenou mezní linii počtu zabitých či napáchaných škod, jakýsi morální práh či strop (jakkoliv i ona má samozřejmě své „domácí“ publikum, ve smyslu právě zmiňované ummy, jejíž podpora je pro organizaci pozitivní, nicméně ne nezbytná). Naopak al-Káida paradoxně „spoléhá“ spíše na veřejnost a publikum svého nepřítele, jež se ve své komunikaci také snaží mohutně oslovit a přesvědčit (nejen) o svých úmyslech, které by poté měli právě veřejnost zasaženého subjektu donutit naplnit požadavky teroristů tím, že přinutí svou vládu a své politické reprezentanty změnit stávající politiku, strategii či postoj. Různá sdělení al-Káidy tudíž obsahují rozličné, nikoliv však nahodilé či neuvážené, obměny tónu a obsahu, podle toho, kterému publiku jsou primárně adresována, tak aby co nejlépe oslovila nebo apelovala na cílové obecenstvo (jakkoliv je zřejmé, že to samé poselství se dostane i k dalšímu obecenstvu). Cílové publikum pro tato sdělení lze tedy zároveň chápat jako určitý determinant komunikační strategie a komunikace al-Káidy.

Terorismus je divadlo.“ Viz Jenkins, B.: International terrorism: A new mode of conflict, Crescent 1975, str. 4, citováno podle Weimann (1987), s. 22. 193 Nacos (2003), s. 3. 194 Nacos (2003), s.. 5. 195 Do této kategorie bychom mohli zařadit například baskickou organizaci ETA (Baskicko a svoboda, podle Euskadi Ta Askatasuna) nebo severoirskou skupinu (P)IRA (/Prozatímní/ Irská republikánská armáda, odvozeno od /Provisional/ Irish Republican Army). 196 Spojit dnes al-Káidu s konkrétním státem je více než nesnadné (ostatně ve světle globalizace jakékoli svázání a ukotvení s geograficky ohraničeným územím v zásadě ztrácí smysl), zřejmě bychom však mohli uvažovat o oblasti afghánsko-pákistánských hranic (území Uruzgánu a Balúčistánu). Většího smyslu by už mělo chápat alKáidu za „vyslance“ celosvětové muslimské obce, ummy. Koneckonců u obyvatel muslimských zemí také bývá obvyklejší, že snáze sami sebe identifikují jako příslušníka/člena ummy, spíše než jako obyvatele svého státu – Jordánce, Iráčana, Afgánce, atp.

67

V bin Ládinových projevech k Američanům je patrná určitá tendence vysvětlit své postoje a pohnutky, které k nim a jejich představitelům zastává a zdůrazňuje, jak by měly Spojené státy dále postupovat, aby se nestaly terčem odvety al-Káidy. V poselstvích Americe, a obecně lze říci, že ve všech, která jsou primárně určena spíše nepřátelskému a neutrálnímu publiku, je tato snaha vysvětlit a odkrýt souvislosti zcela patrná. Cílem je ukázat či odhalit skutečnou pravdu, již americká administrativa v čele s Georgem W. Bushem (podle al-Káidy) svým občanům zatajuje. Odkrýt a ukázat že skutečnosti, které jsou politickými představiteli Spojených států představovány jako pozitivní a úspěšné, mají naopak v zásadě negativní dopady a jsou silně ovlivněny zájmy či požadavky velkých korporací, zbrojařských koncernů a osobnostních tužeb. Tímto způsobem tak představit vládnoucí elity jejich obyvatelům jako podvodné a zkorumpované elity, čímž Bushe, Blaira a další tlačí do jen velmi těžko obhajitelné pozice. V prohlášeních, se kterými se al-Káida obrací spíše na evropskou veřejnost je, především z bin Ládinových slov, zřetelné částečné zmírnění a (pokud to tak mohu nazvat) zjemnění, ve kterých se snaží prezentovat sám sebe jako státníka, který by byl více stravitelný pro Evropu. Dále se v prohlášeních al-Káidy a jejího vůdce, zvláště pak pro evropské publikum, vyskytují specifické politické požadavky na konkrétní národy. Al-Káida tak potvrzuje, že bere v potaz také to, komu svá poselství směřuje a podle toho je pružně formuluje a přizpůsobuje (zároveň s tím, může používáním a apelováním na politická témata navozovat dojem určité své vyspělosti i v této oblasti, a zvyšovat tak mezi muslimy svůj kredit „solventní“ organizace). Naopak, když se al-Káida obrací svými prohlášeními spíše k domácímu, muslimskému publiku, tón, způsob podání i obsah prohlášení dozná výrazné změny. Bin Ládin se již nestaví do role pragmatického státníka, ale mění se na neohroženého obránce a zastánce muslimských tradic, zemí a muslimů samotných. Burcuje, svolává a motivuje muslimy proti nepřátelským okupantům a zpronevěřeným, Západ podporujícím muslimům, zdůrazňuje jejich nelidskost a nutnost trestu, který si svým konáním zasluhují.

68

5. ZÁPAD*Í DEMOKRACIE VE VÁLCE SLOV Je nezbytné a pro naši bezpečnost mimořádně důležité, aby se západní vlády a další vrcholní političtí představitelé dokázali postavit al-Káidě také v této oblasti, v oné válce slov a propagandy, v boji o veřejné mínění. Popírat či jakkoliv přehlížet nutnost být připraven a odhodlán pro souboj na této úrovni, v této sféře, by mohlo mít pro otevřené a pluralistické západní společnosti doslova fatální následky, neboť právě v nich jsou média „obzvláště zranitelná vůči zneužití a manipulaci bezohlednými teroristickými organizacemi“.197 Především právě proto, zdůrazňuje Wilkinson, „by bylo fundamentální chybou přehlížet důležitost střetu idejí“.198 Různá opatření či kroky používané v boji s terorismem a jeho potlačení (když ne rovnou vymýcení), tudíž můžeme nalézt i v této rovině přistupující k terorismu jako komunikaci. A v zásadě nezáleží na tom, zda-li autoři těchto opatření při jejich tvorbě a implementaci postupovali se zcela jasným či záměrným uchopením terorismu jako pokračování komunikace jinými prostředky, nebo zda-li daná ustanovení fungují jako protiteroristické opatření na poli komunikace jaksi „mimochodem“ a nezamýšleně. Ve válce slov či v boji o veřejné mínění by mělo být primárním cílem všech aktérů zainteresovaných v globálním tažení proti terorismu na jedné straně dokázat s lepšími argumenty komunikovat nejen se svým domácím publikem, ale také, a snad i především, s obecenstvem muslimským. Na druhé straně pak zároveň, nedopřát a zamezit teroristickým organizacím v přístupu k, slovy Margaret Thatcher, „kyslíku publicity“, na kterém jsou závislí. Otázkou samozřejmě zůstává, jak k takovému cíli v demokratických, otevřených a pluralitních společnostech nalézt cestu, aniž bychom přitom nepodlomili základní principy a hodnoty, na kterých právě tyto společnosti stojí a lpí. Je tudíž zřejmé, že média jsou v tomto procesu do značné míry klíčovým aktérem s ústřední rolí. Tuto pozici médií v boji proti terorismu přesně zachycuje také Wilkinson, který uvádí, že „…média v západních liberálních státech jsou zbraně, které mohou být užity jako hlavní nástroj pro přemožení terorismu. Média se nemusí stát nástrojem teroristů“.199

197

Wilkinson (2001), s. 179. Wilkinson (2005), s. 24. 199 Wilkinson (2001), s. 183. 198

69

5.1 PŘÍKLADY DOSAVADNÍCH INICIATIV Zřejmě nejvýraznějším doposud uskutečněným počinem ve válce slov s terorismem byla snaha Ameriky o vytvoření komunikačního kanálu, skrze který by komunikovala přímo s arabskou veřejností. Spojené státy vědí o důležitosti této iniciativy, neboť v boji s teroristy o veřejné mínění lze spatřovat způsob, jak započít dlouhou cestu, na jejímž konci by mělo dojít k poražení teroristických organizací a al-Káidy konkrétně. Také jsou si, podle slov bývalého ministra obrany Donalda Rumsfelda, vědomé, že doposud v tomto snažení nebyly příliš úspěšné: „jedna z nejkritičtějších amerických bitev je nyní ta v newsroomech [přičemž] naši nepřátelé se obratně adaptovali na vedení válek v dnešním mediálním věku, ale … naše země nikoliv“.200 Spojené státy tudíž přišly se svou vlastní arabskou televizí, která také měla být odpovědí na úspěch al-Džazíry. Po událostech 11. září 2001 upadla katarská satelitní televize v jakousi nemilost a (nejen) administrativa George W. Bushe ji začala považovat za „nepřátelskou“ a v zásadě protiamerickou (viz výše). USA se tak snažily zprvu al-Džazíru omezovat a skrze katarskou vládu cenzurovat (což ale mělo ve svém výsledku naprosto opačný efekt a věhlas al-Džazíry ještě vzrostl), později se rozhodly katarskou satelitní televizi ignorovat (to pro změnu vedlo k tomu, že se američtí představitelé zřekli veledůležité možnosti komunikovat skrze ni přímo k arabskému publiku). Aby nakonec v roce 2004 byl spuštěn projekt „dobře financované ale téměř ignorované televize al-Hurra“.201 Arabsky mluvící stanice al-Hurra totiž nedokázala v konkurenčním prostředí arabských televizních stanic (kterých se po úspěchu al-Džazíry objevilo hned několik) výrazněji uspět a etablovat se, neboť „nedokázala potlačit nevyhnutelnou pachuť propagandy obklopující každou vládní televizi“.202 Další krok USA v tomto směru ukazuje, že ne vždy se jedná pouze o ovlivňování či kontrolování zpravodajských médií. Cíleně mířená propaganda se soustředí také na zábavní průmysl. Například krátce po událostech 9/11 došlo k jednání mezi výkonnými manažery velkých hollywoodských filmových studií a zástupců administrativy George W. Bushe ohledně jejich „podpory války s terorismem. Tyto iniciativy by zdůraznily úsilí o posílení

200

„US 'losing media war to al-Qaeda'", 17. 2. 2006, na http://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/4725992.stm (otevřeno 12. 5. 2009). 201 Lunch (2005), s. 38. Podle autora také stanici al-Hurra v jejím prvním roce sledovalo v Jordánsku a Egyptě průměrně 3,5 % obyvatel s možností příjmu satelitního vysílání, zatímco al-Džazíra se těšila průměrné sledovanosti 80 %. 202 Lunch (2005), s. 45. Podobně dopadl také projekt amerického arabsky mluvícího rádia Sawa. A na stejném konceptu funguje také Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda vysílající z České republiky (z pražského Hagiboru) své programy i do těchto zemí jako Afghánistán, Irán či Irák.

70

pochopení Ameriky po celém světě, ’vyslaly zprávu‘ o boji s terorismem (…) a lépe podpořily globální přijetí“.203 V podobném směru avšak více programově a koncepčně pracoval také Pentagonem zřízený Úřad pro strategické ovlivňování (Office of Strategic Influence204), který měl působit jako

jeden

z hlavních

„ofensivních“

nástrojů

či

zbraní

americké

administrativy

v propagandistickém a psychologickém boji proti terorismu tím, že bude reagovat na propagandu teroristů svými materiály podobného druhu, matením nepřítele nepravdivými informacemi a ovlivňováním veřejného mínění v zemích alespoň částečně podporujících americkou kampaň globální války proti terorismu.205 I když se někteří političtí představitelé západních demokracií zřekli možnosti objevovat se ve vysílání al-Džazíry, jiní zůstávají a pro svá prohlášení a vystoupení se neobávají zvolit tuto nebo některou z dalších arabských televizí. I tento postup je důležitý a v současné válce slov neopomenutelný. Už jen tím, že si představitel západní země vybere pro své prohlášení al-Džazíru nebo jinou zdejší televizní stanici a nikoliv některou z „domácích“ zpravodajských agentur a televizí, dává arabské veřejnosti najevo, že ví o její existenci, ba co víc, že jí přisuzuje důležitost, že je ochoten se s ní otevřeně bavit, debatovat a předkládat argumenty. Jednoduše ukazuje snahu s ní přímo komunikovat. Pokud se zaměříme spíše na onu regulaci či kontrolu masmédií při vysílání a opakování audiovizuálních materiálů teroristických organizací (tedy ve smyslu odepření „kyslíku publicity“ teroristům) lze jmenovat nejen konkrétní organizace nebo úřady (v USA funguje například nezávislá vládní agentura Federální komise pro komunikace, Federal Communications Commission), ale také (pro)aktivní a reaktivní opatření činěná rozličnými aktéry snažícími se proti terorismu bojovat. Mezi prvně jmenovanými mohu připomenout britský zákaz vysílání teroristických prohlášení a útoků (ačkoliv se o daných událostech mohlo psát) domácími médii na přelomu osmdesátých a devadesátých let206, americké bombardování – ať již záměrné či náhodné – kábulské kanceláře katarské al-Džazíry (to ostatně nebylo jediným „omylem“ tohoto druhu) nebo případy zabití reportéra agentury 203

Bart, P.: White House enlists Hollywood for war effort, Variety, 18. října 2001, citováno podle Tuman (2003), s. 135. 204 Více viz „Oew Pentagon office to spearhead information war“, 20. 2. 2002, na http://archives.cnn.com/2002/US/02/19/gen.strategic.influence/ (otevřeno 15. 4. 2009). 205 Činnost úřadu byla oficiálně ukončena již po necelém roce americkým ministrem obrany Donaldem Rumsfeldem. Existují ovšem pochybnosti o rychlém zániku tohoto orgánu s tím, že šlo pouze o zprávu pro média a veřejnost (zcela příhodně vezmeme-li v potaz účel existence úřadu), z jejichž strany byl velmi kritizován. 206 Více viz Bonner, D.: United Kingdom: The United Kingdom Response to Terrorism, in: Schmid, A., Crelinsten, R.: Western Responses to Terrorism, FRANK CASS PUBLISHERS 1993, str. 180 .

71

Reuters v palestinském hotelu a zpravodaje al-Džazíry v jeho baghdádské kanceláři, během bombardování míst, kde se nacházeli. Pro druhý způsob, reaktivní opatření, budiž archetypálním příkladem například situace okolo zveřejnění do značné míry standardní či typické videonahrávky Usámy bin Ládina alDžazírou během operace Trvalá svoboda. Video převzala i americká média, avšak za krátko z nich bylo, na nátlak Bílého domu, staženo s odůvodněním, že „obsahuje válečnou propagandu a možná skryté zprávy“.207 Podobný scénář se opakoval i na britských ostrovech, kde obdobným způsobem (ve věci vysílání bin Ládinových vzkazů) zamýšlel postupovat také Tony Blair.208 Podle van der Veera se tak situace dostala do paradoxní pozice, kdy arabská televizní stanice napomáhá otevřenému shromažďování a šíření zpráv, zatímco u amerických médií dochází k (auto)cenzuře.

Je více než zřejmé, že oba tyto způsoby jak omezit zneužití masmédií teroristy jsou značně kontroverzní, v naší společnosti zcela nepřípustné a netolerovatelné. S tímto konstatováním se ale zároveň dostávám k fundamentálnímu problému celého boje proti terorismu jako způsobu komunikace. A tím je nalezení přijatelné linie či hranice mezi fungujícími protiteroristickými opatřeními či strategiemi na jedné straně a nepošlapáním či nepodlomením základních principů a zásad demokratické společnosti (svoboda slova, právo na informace, atp.) na straně druhé.

5.2 MOŽNOSTI PŘI POTÍRÁNÍ TERORISMU JAKO ZPŮSOBU KOMUNIKACE A ÚSKALÍ, JEŽ PŘINÁŠEJÍ Možností, s jejichž pomocí můžeme čelit komunikaci terorismu, lze identifikovat několik, přičemž některé z nich jsem již načrtl v předchozí části. Z té přeberu také rozdělení těchto možností na komunikaci s publikem a kontrolu mediálního pokrytí terorismu. V tomto boji o veřejné mínění mají západní státy a potažmo Západ jako celek doposud pouze zúžený prostor pro manipulaci v muslimském světě. Do značné míry to souvisí s povahou autokratických a diktátorských režimů, které se v tomto světě objevují ve větší míře, než v tom západním (ačkoliv takovéto geografické členění či zakotvování podle 207

van der Veer (2004), s. 20. Viz „Blair tells BBC to censor bin Laden“, 14. 10. 2001, http://www.telegraph.co.uk/news/main.jhtml?xml=/news/2001/10/14/nbbc14.xml (otevřeno 11. 4. 2009).

208

72

na

některých není přesné, neboť dnes „… civilizace již více nemají žádné umístění, žádné hranice, a tak nelze definovat islámský svět mimo ten křesťanský“209), kde je také pro státy, agentury a organizace bojující s terorismem nepoměrně jednodušší s publikem a veřejností komunikovat (nechávám stranou, jakým způsobem publikum na tuto komunikaci bude reagovat). Je to právě nedemokratický rámec politického systému v muslimském světě a z něj vycházející absence nebo přinejmenším deficit toho, co bychom nazvali veřejným prostorem, veřejným míněním nebo demokratickou společností, co „umožňuje“ tak výraznou resonanci prohlášení, výzev a apelů al-Káidy (obecně i dalších islamistických radikálů) mezi obyčejnými muslimy. Absence ostatních názorových proudů, alternativních pohledů a nabízených možností tudíž ve svém důsledku umožňuje a ulehčuje extremistům lapit obyčejné muslimy do svých ideologických či názorových sítí.210 Možnou cestou pro aktéry, které s teroristickými organizacemi nejvíce bojují a na protiteroristická opatření se snaží soustředit, je zapojení této skutečnosti do jejich agendy. Jinými slovy uchopení existující veřejnosti či veřejné sféry (v lepším případě potlačené, v horším případě „unesené“ islamistickými radikály) v muslimském světě jako určité oblasti, možnosti ba možná až nástroje pro boj s terorismem. Tak jako al-Káida, právě pomocí své komunikační strategie působí na publikum svých nepřátel (snaha ovlivnit a rozložit je zevnitř), nabízí se stejná cesta v této ideologické válce i pro tyto státy, aby zasadily protiúder al-Káidě na „její“ domácí půdě211 – jinými slovy také jaksi zevnitř. Mám tím na mysli využít možnosti a svá slova (ve válce slov představují paralelu k munici skutečné války) zamířit přímo na muslimskou veřejnost, muslimské publikum. Tedy tak jako al-Káida, nechat se skrze al-Džazíru i ostatní místní televizní kanály přímo slyšet a vidět v radiopřijímačích a na televizních obrazovkách muslimských domácností. Tento postup obecně „posiluje schopnost Západu komunikovat jeho primární zprávu – že válka proti terorismu není souboj jedné civilizace proti druhé, ale proti terorismu a fanatismu ve všech společnostech“.212 Možnost promlouvat k muslimům přímo ve svém důsledku napomáhá vylepšovat notně pošramocený obraz Západu (Spojených států amerických obzvláště) v jejich očích, což je podle Hoffmana 209

van der Veer (2004), s. 19. Zde také narážím na jakousi dvoukolejnost katarské satelitní televize al-Džazíry. Jak jsem již zmiňoval, na jedné straně se snaží tento deficit veřejného prostoru odstranit a nastolit otevřenou komunikační společnost, na straně druhé ale zároveň umožňuje všem radikálům umocňovat jejich úspěchy tím, že vysílá, přenáší a zprostředkovává jejich poselství, videa i nahrávky do zatím právě ještě „neotevřené společnosti“. 211 O tom, co je pro al-Káidu domácí půda či domácí publikum jsem pojednával již výše. V tomto smyslu narážím spíše na (utopický) záměr odradit muslimské publikum od aktivní participace na existenci, financování, rekrutování či vykonávání operací al-Káidy, než na snahu zcela zbavit toto obecenstvo sympatií k tomu, co alKáida symbolizuje (neboť tato skutečnost, jak již bylo zmíněno, není příliš relevantní). 212 Eickelman (2004), s. 71. V tomto směru se pak jako přinejmenším nešťastné jeví, již zmiňované, bombardování (ať již neúmyslné či záměrné) kanceláří a studií al-Džazíry v Afghánistánu a Iráku. 210

73

také jeden z osmi základních pilířů v potírání fenoménu nového terorismu, protože svým současným jednáním a komunikováním s muslimy USA „…vybavují propagandisty al-Káidy čerstvou municí a odcizují si přesně tu skupinu, která musí být nejbližším americkým spojencem v boji proti terorismu“.213 Jako možná odpověď na schopnost teroristů komunikovat a pronikat skrze média do myslí jednotlivců v nepřátelské společnosti, jako odvetný tah v této válce slov, by mohlo být zapojení moderních prvků do tradičních diplomatických konceptů a způsobů jednání v mezinárodních vztazích. V tomto směru mám na mysli především novou či otevřenou diplomacii, která umožňuje „politickým aktérům promlouvat k lidu jiného národa přímo…“.214

Možnosti, které se nabízejí pro využití médií v jejich vztahu s terorismem, jsou, jak jsem již avizoval, určitým způsobem omezeny demokratickým rámcem společností, v nichž tato média působí. Wilkinson představuje určité přístupy k médiím, které by mohly demokratickým, pluralistickým a otevřeným společnostem sloužit pro jejich využití v ideologické a propagandistické bitvě s terorismem. Jako první vytyčuje politiku laissezfaire, která (stejně jako v ekonomické oblasti) spočívá na minimalistickém přístupu k médiím a jejich roli ohledně protiteroristické kampaně.215 Je tak zřejmé, že v tomto případě nelze očekávat výraznější příspěvek masmédií v tažení za potíráním terorismu. Druhý přístup, kterým lze nazírat na roli médií je jejich cenzura nebo zákonná regulace, jehož úhelným kamenem je snaha zamezit teroristickým organizacím přímý přístup k médiím respektive omezit vysílání takových relací, kde se objevují stoupenci, členové a vůdci těchto skupin, případně materiálu k terorismu nabádajícího a podněcujícího.216 Třetí možnost předpokládá rozumný a uvážlivý přístup ze strany samotných médií v podobě jejich určitého dobrovolného samo-omezení (auto-cenzury).217 Způsob, jakým se k médiím nakonec přistoupí je samozřejmě závislý na politikách jednotlivých aktérů boje proti terorismu, avšak je očividné, že opomenout důkladné promyšlení nebo zcela vynechat tento krok by bylo fatální chybou. Ostatně na akademické půdě také převládá názor, že bez zaujetí jasného a střízlivého postoje 213

Hoffman (2004), s. 557. Eban, A.: The new diplomacy: International affairs in the modern age, Random House 1983, citováno podle Weimann (1987), s. 32. Ostatně také podle Eickelmana bude „v následujících letech otevřená komunikace a veřejná diplomacie získávat na důležitosti v potírání obrazu, který si podobní teroristické síti al-Káida a Usámovi bin Ládinovi přisoudili, jako ’strážci islámských hodnot‘“. Viz Eickelman (2004), s. 66. 215 Wilkinson (2001), s. 183. 216 Wilkinson (2001), s. 184. 217 Wilkinson (2001), s. 185 – 186. 214

74

k médiím a jejich roli v potírání terorismu nemůže vzniknout účinná protiteroristická politika. V tomto směru tudíž „vyvinutí detailního rámce pro ‘spolupráci’ a ‘dobrovolné omezení’ médií při zpravodajství o teroristických incidentech nabylo kruciální důležitosti v soudobých protiteroristických technikách“218, neboť využití nepochybně obrovské síly, kterou masmédia disponují je důležitým a neopomenutelným elementem úspěšné strategie proti terorismu.219 Situace se tak dostává do složitého postavení, kdy na jedné straně je zřetelná ohromná moc médií, jejichž (zne)užitím by se dalo účinně proti terorismu bojovat a jejich cenzurou by naopak došlo k výraznému omezení možností teroristů pro odeslání jejich poselství, ale na druhé straně jsou tyto lákavé možnosti brzděny vědomím nutnosti udržení nezávislosti médií ve společnostech, které se chtějí nazývat demokratické. Ať již totiž zvažujeme roli a funkci médií z jakéhokoliv úhlu pohledu, je nutné si uvědomit úskalí, které popsal Paul Wilkinson: „… je důležité nepřipustit, aby teroristé unesli a manipulovali masmédia, ale pokud je svoboda médií obětována ve jménu potírání terorismu, pak se dovolilo malým skupinám teroristů zničit jeden z klíčových základů demokratické společnosti. Cenzura, v jakémkoliv přestrojení, hraje do karet nepřátelům demokracie“.220 Cenzura, kontrola a jiné zneužívání médií za účelem boje proti terorismu podkopávají právě ty principy a hodnoty, kvůli kterým stojí za to naši společnost bránit a kvůli jejichž obraně je samotný boj s globálním terorismem vůbec veden. Avšak ačkoliv zde uvažujeme o jakýchsi možnostech, plánech či krocích různých aktérů v různé míře kontrolovat (minimálně usměrňovat nebo více či méně nepokrytě cenzurovat) zdroje informací a informační kanály, z kterých občané získávají zprávy, znalosti a přehled, nesmíme opustit ze zřetele jeden zásadní fakt. A tím je, v naší komunikační době, v době internetu, elektronické pošty či instantní komunikace, ale také tradičních masmédií, (ne)schopnost tok těchto informací, ať již v rámci vnitrostátního regionu či přes půl světa, kontrolovat nebo alespoň usměrňovat. Stát tak sice může omezit masmédia a zcela kontrolovat jejich obsah, nicméně „šedá“ zóna internetu i přesto dokáže většinu zpráv a informací dostat „do oběhu“. A opačně, i při teoretickém zablokování internetu zůstávají ještě tradiční informační kanály, kterými se mohou zprávy i nadále šířit. Otázkou tak zůstává, jakým způsobem se k roli, funkci a působení médií ve vztahu k terorismu postavit. Cenzurovat či jinak omezovat a perzekuovat média za jejich 218

Hocking, J.: Government’s Perspectives, in: Paletz, D., Schmid, A. (eds.): Terrorism and the Media, London: Sage 1992, s. 88. 219 Wilkinson (2001), s. 182. 220 Wilkinson (2001), s. 185.

75

zpravodajství o činnosti teroristických organizací, vysílání jejich útoků, poselství a prohlášení? Domnívám se, že cenzura v tomto směru není vhodným nástrojem, spíše by mělo dojít k přirozenému vytvoření jakéhosi prahu či limitu mediálního pokrytí terorismu v tom smyslu, v jakém se vytvořil u ostatních mediálně lákavých (a tedy obecenstvo-přitahujících), avšak společensky zhoubných témat, problémů a oblastí. Podobně jako si otevřené demokratické společnosti, a média v nich operující, vytvořily určitou mezní hranici pro nepublikování materiálů nabádajících a podněcujících k rasistickému či xenofobnímu chování, zneužívání dětí nebo obchodování s drogami, měla by tato vzniknout i v oblasti mediálního pokrytí terorismu. Omezením (pokud ne úplným upuštěním od) vysílání drastických záběrů z útoků či prezentací teroristických poselství a prohlášení by se významným způsobem snížila role médií jako rukojmí terorismu, přičemž by však zůstaly zachovány jejich funkce při potírání terorismu (tedy ve prospěch demokratické společnosti), aniž by došlo ke snížení jakési potřeby veřejnosti podvědomě se proti terorismu spojovat, či by byla snížena jeho percepce jako fenoménu jednoznačně škodlivého, neakceptovatelného a zavrženíhodného.221

221

Situace je stejná jako u zmiňovaného rasismu, násilí na dětech či obchodu s drogami. Tato témata také nemusí být „každý den“ na obrazovce, ale i tak je společnost vnímá jako zhoubná a nebezpečná.

76

ZÁVĚR V této práci jsem se snažil na příkladu organizace al-Káida ukázat to, že terorismus je svého druhu komunikace a pouhý nástroj, který různé skupiny různě motivovaných lidí využívají k tomu, aby ostatním doručily svou zprávu a přesvědčily je se dívat, poslouchat, jednat a reagovat. Dospěl jsem k závěru, že al-Káida, alfa omega, leader a etalon soudobého globálního terorismu chápe terorismus především jako komunikaci a to dvěma možnými způsoby. Samotné teroristické operace mohou v jejím podání fungovat jako způsob odeslání poselství, zprávy, jako způsob komunikace (viz komunikační symbolismus či bin Ládinovo hodnocení útoků z 11. září 2001 výše) se svým protivníkem, s okolním světem. Druhý způsob využívá těchto operací „pouze“ jako prostředku či nástroje k odeslání poselství a rozšíření jejího vzkazu celému světu. V takovém podání, útoky představují pouze jakési lákavé pozlátko, které přitáhne celosvětová masmédia, skrze něž poté al-Káida může opět pohodlně (za pomoci svých poselství, vzkazů a hrozeb) komunikovat. Je však navýsost důležité podtrhnout, že al-Káida se svým protivníkem a s jeho publikem, které je publikem či příjemcem komunikace v zásadě proti své vlastní vůli, sice vede dialog, nicméně se s ním nebaví. Jinými slovy, cílem komunikace al-Káidy není konsensus, který by z každé vážně míněné debaty měl vyplynout, ale spíše naplnění jednostranných dílčích i strategických cílů a požadavků této organizace (jakkoliv i ty mohou být v souladu s požadavky či postoji alespoň části nepřátelského publika). Snažil jsem se také poukázat na naprosto elementární roli médií v tomto procesu a jejich nezastupitelnou pozici jak pro teroristy, tak do jisté míry i pro ty, kdo se snaží proti terorismu bojovat. Z textu vyplývá, že masmédia a jimi produkovaná publicita jsou pro terorismus právě tím životadárným kyslíkem, o kterém hovořila Margaret Tchatcher. Přičemž konkrétně pro al-Káidu, je dosažení publicity jedním z prvořadých imperativů a cílů, jí prováděných operací, neboť představuje platformu pro následnou komunikaci. Bez publicity by bin Ládin a jeho pobočníci, stoupenci a spřátelené organizace nedosáhli takovému postavení, kterému se dnes těší. Bez publicity by zkrátka al-Káida jen stěží dokázala takto komunikovat. Teroristická organizace al-Káida je tak de facto komunikační organizací, neboť náplní její činnosti je neustálá komunikace s okolním světem. Neustálé odesílání poselství, vydávání prohlášení a hrozeb či komunikace se svými stoupenci a přidruženými organizacemi a mediální prezentace (z různých zdrojů a dostupných pramenů lze zjistit, že jen samotný vůdce al-Káidy, šejch bin Ládin, od devadesátých let do současnosti vydal a poskytl více než stovku rozličných prohlášení, poselství, rozhovorů, komentářů, názorů či náboženských 77

kázání) je, domnívám se, její operativní imperativ, který zároveň pomáhá naplnit její absolutní strategické cíle. V neposlední řadě jsem chtěl připomenout a zhodnotit vybraná doposud učiněná opatření z té pozice, která se zaměřuje na terorismus právě jako na komunikaci a komunikační strategii a načrtnout možná úskalí, jež sebou mohou tato opatření nést. Domnívám se, že představené postupy ilustrovaly možnosti, jakým způsobem se v této propagandistické válce s terorismem ubírat, ačkoliv lze konstatovat, že většina z nich přistupuje k danému pojetí spíše na operativní úrovni, zaměřujíce se na boj s terorismem podle kriminalistického, případně válečného modelu. Uchopení této dimenze terorismu na strategické úrovni a její širší kontextuální propojení s tradiční protiteroristickou (a/nebo obrannou) politikou, ústící v omezování a potírání příčin terorismu (root causes), bohužel chybí. Zároveň také vybraná opatření jasně vymezila hranice či mezní linie v boji proti terorismu, hranice, jejichž překročením ve smyslu kontroly a cenzurování tisku, omezováním svobody slova či práva na informace, tedy obecně popíráním zásadních principů svého vývoje a své tradice, by západní otevřené pluralistické demokracie vlastně neprohrály svou psychologickou válku s terorismem, v čele s organizací al-Káida. Neboť společnost, která by tyto hranice obešla, by již ztratila důvod, kvůli němuž dosud s terorismem bojovala. Pokud bychom tudíž „ve jménu obrany proti terorismu podlomili nebo zničili naše těžce vydobyté svobody a práva“ tvrdí Paul Wilkinson, „dali bychom teroristům vítězství, kterého by za pomocí bomb a zbraní nikdy nedosáhli…“222 Přestože al-Káida utrpěla značné ztráty a poškození v důsledky probíhající kampaně proti terorismu, zůstává významnou hrozbou a nepřítelem. Nepřítelem, který pokrytecky spojuje svoji nejdokonalejší taktiku – terorismus – se schopností ovládat a využívat moderní způsoby komunikace a vyspělé komunikační technologie ve svůj prospěch, ačkoliv masivně odsuzuje všechny ostatní znaky, tradice, hodnoty a principy spojené s civilizací modernity, stejně jako vše co tato civilizace symbolizuje nebo je s ní jinak spojeno. Nepřítelem k jehož přemožení je zapotřebí užití takových nástrojů, které se možná na první pohled nezdají jako vhodné a uplatnitelné, ale bez nichž tento boj není možné dovést do úspěšného konce. V psychologické a propagandistické válce, kterou proti Západu rozpoutala al-Káida jsou totiž tou neúčinnější a municí tak obyčejné nástroje jako slova a myšlenky. Jejich moc, podpořená skutečnými činy, bude hrát rozhodující úlohu v dlouhodobém tažení proti globálnímu terorismu. 222

Wilkinson (2005), s. 24.

78

Práce obsahuje 22 592 slov, 136 202 znaků bez mezer a 158 707 znaků včetně mezer.

79

SUMMARY The diploma thesis is focusing on communication dimension of terrorism and examination of terrorism-media nexus, communication and communication strategy of terrorism. The primary aim is to point out to the uniqueness of terrorism as a sort of communication, as a communication by different means and thus to prove, upon the framework of inquiry al-Qaeda's existence, operations and communication strategy (majority of it comes from either audiovisual or printed statements, message and speeches), that terrorism is communication. The paper also mentions several steps undertaken by the actors of global counterterrorism campaign in the name of restraining the terrorism, particularly concerning masmedia role in this struggle and outlines the main obstacles of doing so in open, plural and democratic societies. Study, based on research of al-Qaeda's materials, activities and events, reveals how organization al-Qaeda use communication tools such as rhetorical instruments, symbolism of its target and attacks timing or narrow concept of communication strategy transmitter – target – message – feed-back, in order to fulfill the operational aim. That is to deliver or send across the message around the globe and among the audience. This process allows al-Qaeda to communicate with variety of audience such as the opponent's one, domestic or neutral international. Al-Qaeda regards terrorism as a powerful instrument in the communication with its enemies, facilitating their persuasion in the struggle which we would entitle as a clash of ideas, psychological and propagandistic war or the battle for public opinion. Author of this diploma thesis presumes that al-Qaeda, the symbol of contemporary global terrorism, used terrorism „only“ as a vehicle for delivering or dispatching its message, either through the symbolic communication of particular attack itself or through the spreading this message over the masmedia which are concentrating much attention on the covering of that attack.

80

SEZ*AM POUŽITÝCH ZDROJŮ Literatura neperiodická Monografie


Clausewitz, C.: O válce, Brno: Bonus A 1996




Čejka, M.: Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, Brno: Centrum strategických studií 2005




Drulák, P. (ed.): Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích, Praha: Portál 2008




Eichler, J.: Mezinárodní bezpečnost na počátku 21. Století, Praha: AVIS 2006




Eichler, J.: Terorismus a války na počátku 21. století, Praha: Karolinum 2007




Henderson, H.: Terrorism, New York: Facts on File 2001




Huntington, S.: Střet civilizací, boj kultur a proměna světového řádu, Praha: Rybka Publishers 2001




Jacquard, R.: Ve jménu Usámy bin Ládina, Brno: Jota 2001




Kropáček, L.: Islám a Západ; Historická paměť a současná krize, Praha: Vyšehrad 2002




Mareš, M.: Terorismus v ČR, Brno: Centrum strategických studií 2005




Mendel, M.: Džihád, islámské koncepce šíření víry, Brno: Atlantis 1997




Miller, A. (ed.): Terrorism, the Media and the Law, New York: Transnational Publishers 1982




Nacos, B.: Mass-mediated Terrorism: The Central Role of the Media in Terrorism and Counterterrorism, Lanham, MD: Rowman & Littlefield Publishers, 2002




Pohly, M., Durán, Ch.: Usáma bin Ládin, Brno: Jota 2001




Schmid, A., Jongman, A.: Political Terrorism. New Brunschwick: Transaction Publishers 1988




Strmiska, M.: Terorismus a demokracie; Pojetí a typologie subverzívního teroristického násilí v soudobých demokraciích, Masarykova univerzita v Brně 2001

81




Tuman, J.: Communicating Terror. The Rhetorical Dimensions of Terrorism, Thousand Oaks: Sage 2003




Vybíral, Z.: Psychologie komunikace, Praha: Portál 2005




Wilkinson, P.: Terrorism Versus Democracy. The Liberal State Response. London: Frank Cass Publishers 2001




Zeman, J.: Terorismus, historicko-psychologická studie, Praha: Triton 2002

Sborníky


Crelinsten, R.: Victims’ Perspectives, in: Paletz, D., Schmid, A. (eds.): Terrorism and the Media, London: Sage 1992, s. 208 – 238




Eichler, J.: Globální terorismus – nejvážnější bezpečnostní hrozba současnosti, in: Loužek, M. (ed.): Mezinárodní terorismus – nový nebo starý fenomén; Devadesát let od sarajevského atentátu, Praha: CEP 33/2004, s. 21–28




Eickelman, D.: The Middle East`s democracy deficit and the expanding public sphere, in: van der Veer, P., Munshi, S. (eds.): Media, War and Terrorism. Responses from the Middle East and Asia, London: Routledge 2004, s. 61 – 73




Gerrits, R.: Terrorists’ Perspectives: Memoirs, in: Paletz, D., Schmid, A. (eds.): Terrorism and the Media, London: Sage 1992, str. 29 – 61




Goenawan, M.: War, words, and images, in: van der Veer, P., Munshi, S. (eds.): Media, War and Terrorism. Responses from the Middle East and Asia, London: Routledge 2004, s. 187 – 196




Gross, L., Costanza-Chock, S.: The West and the Rest. A drama in two acts and an epilog, in: van der Veer, P., Munshi, S. (eds.): Media, War and Terrorism. Responses from the Middle East and Asia, London: Routledge 2004, s. 22 – 45




Gunaratna, R.: Al-Qeada, Organization and operations, in: Buckley, M., Fawn, R. (eds.): Global Responses to Terrorism; 9/11, Afghanistan and beyond, London: Routledge 2003, s. 37 – 51




Hewitt, Ch.: Public’s Perspectives, in: Paletz, D., Schmid, A. (eds.): Terrorism and the Media, London: Sage 1992, s. 170 – 207

82




Hocking, J.: Government’s Perspectives, in: Paletz, D., Schmid, A. (eds.): Terrorism and the Media, London: Sage 1992, s. 86 – 104




Souleimanov, E. (eds.): Terorismus. Válka proti státu, Praha: Eurolex Bohemia 2006




Paletz, D., Tawney, L.: Broadcasting Organizations’ Perspectives, in: Paletz, D., Schmid, A. (eds.): Terrorism and the Media, London: Sage 1992, s. 105 – 110




van der Veer, P.: War propaganda and the liberal public spere, in: van der Veer, P., Munshi, S. (eds.): Media, War and Terrorism. Responses from the Middle East and Asia, London: Routledge 2004, s. 9 – 21




Wilkinson, P.: Implications of 9/11 for future of terrorism, in: Buckley, M., Fawn, R. (eds.): Global Responses to Terrorism; 9/11, Afghanistan and beyond, London: Routledge 2003, s. 25 – 36

Studie a encyklopedie


Čejka, M.: Encyklopedie blízkovýchodního terorismu, Brno: Barrister & Principal 2007




Ganor, B.: Terror as a Strategy of Psychological Warfare, International Policy Institute for Counter-Terrorism 2002




Jenkins, B.: The Psychological Implications of Media-covered Terrorism, Santa Monica: RAND

Corporation

1981,

studie

dostupná

na

http://www.rand.org/pubs/papers/2005/P6627.pdf (otevřeno 1. 5. 2009)


Kimmage, D.: The al-Qaeda media nexus – The virtual network behind the global message, Washington D.C. RFE/RL Inc. 2008, studie dostupná na http://docs.rferl.org/enUS/AQ_Media_Nexus.pdf (otevřeno 12. 4. 2009)




Lesser, O., Hoffman, B., Arquilla, J., Ronfeldt, F., Zanini, M., Jenkins, B. (eds.): Countering the Oew Terrorism, Santa Monica: RAND Corporation 1999, s. 48 – 53; studie dostupná na http://www.rand.org/pubs/monograph_reports/MR989/index.html (otevřeno 12. 4. 2009)




Libicki, C., Chalk, P., Sisson, P.: Exploring Terrorism Targeting Preferences, Santa Monica:

RAND

Corporation

2007,

studie

dostupná

http://www.rand.org/pubs/monographs/2007/RAND_MG483.pdf (otevřeno 15. 2. 2009)

83

na




Michavila, N. „War, Terrorism and Elections: Electoral Impact of the Islamist Terror Attacks

on

Madrid“,

Real

Instituto

Elcano

2005,

studie

dostupná

na

http://www.realinstitutoelcano.org/documentos/186.asp (on-line text, 26. 4. 2009)


Osvaldová, B., Halada, J. (eds.): Praktická encyklopedie žurnalistiky, Praha: Libri 2002




Rabasa, A. a kol.: Beyond al-Qaeda: The Global Jihadist Movement, Santa Monica: RAND Corporation 2007, studie dostupná na http://www.rand.org/pubs/monographs/2006/RAND_MG429.pdf (otevřeno 12. 5. 2009)




THE 9/11 COMISSION REPORT – Final Report of the National Commission on Terrorism Attacks Upon the United States, Washington D.C.: U.S. Government Printing Office 2004; studie dostupná na http://www.9-11commission.gov/report/911Report.pdf (otevřeno 20. 2. 2009)




Weimann, G.: www.terror.net – How Modern Terrorism Uses the Internet, Special Report 116, United States Institute of Peace 2004

Literatura periodická


Abrahms, M.: Al Qaeda’s Miscommunication War: The Terrorism Paradox. Terrorism and Political Violence. 2005, Vol. 17, s. 529 – 549




Biernatzki, W.: Terrorism and Mass Media. Communication Research Trends, 2002, Vol. 21, No. 1, s. 1 – 23




Bonner, D.: United Kingdom: The United Kingdom Response to Terrorism, in: Schmid, A., Crelinsten, R.: Western Responses to Terrorism, London: Frank Cass Publishers 1993, str. 171 – 205




Brachman M.: High-Tech Terror: Al-Qaeda´s Use of New Technology. The Fletcher Forum of World Affairs. 2006, Vol. 30, No. 2, s. 149 – 164




Conway, M.: Terrorism and the internet: New Media – New Threat? Parliamentary Affairs. 2006, Vol. 59, No. 2, s. 283 – 298




Crelinsten, R.: Analysing Terrorism and Counter-terrorism: A Communication Model. Terrorism and Political Violence. 2002, Vol. 14, No. 2, s.77 – 122




Decker, W., Rainey, D.: Terrorism as Communication, George Mason University 1980




Denny, L.: The terrorists in their own words: Interviews with 35 incarcerated Middle Eastern terrorists. Terrorism and Political Violence,2003, Vol. 15, No. 1, s. 171 – 184 84




Devost, M., Houghton, B., Pollard, N.: Information terrorism: Political violence in the information age. Terrorism and Political Violence. 1997, Vol. 9, No. 1, s. 72 – 83




Hoffman, B.: The Changing Face of Al Qaeda and the Global War on Terrorism. Studies in Conflict & Terrorism. 2004, Vol. 27, s. 549 – 560




Jenkins, B.: Defense Against Terrorism. Political Science Qarterly. 1986, Vol. 101, No. 5, s. 773 – 786




Lunch, M.: Watching al-Jazeera. The Wilson Quarterly. 2005, Vol. 29, No. 3, s. 36 – 45




Miskimmon, A., Continuity in the face of upheaval – British Strategic Culture and the impact of the Blair Government. European Security. 2004, Vol. 13, No. 3, s. 273 – 299




Nacos, B.: The Terrorist Calculus behind 9-11: A Model for Future Terrorism? Studies in Conflict & Terrorism. 2003, Vol. 26, s. 1 – 16




Simons, G.: The Use of Rhetoric and the Mass Media in the Russia´s War on Terror, Uppsala 2006




Tsfati, Y., Weimann, G.: www.terrorism.com: Terror on the Internet. Studies in Conflict and Terrorism. 2002, Vol. 25, s. 317 – 332




Weimann, G.: Media Events: The Case of International Terrorism. Journal of Broadcasting & Electronic Media. 1987, Vol. 31, No. 1, s. 21 – 39




Wilkinson, P.: International terrorism: the changing threat and EU’s response, Chaillot Paper no. 84, Institute for Security Studies 2005




Závěšický, J.: Globalizace terorismu: staronový fenomén. Mezinárodní politika, 2006, Vol. XXX, No. 10, s. 12 – 15

Prameny


„A Recruiting Tape of Osama bin Laden: View Entire Video, dostupné na http://www.ciaonet.org/cbr/cbr00/video/cbr_v/cbr_v_3.html (otevřeno 29. 4. 2009)




„Bin Laden rails against Crusaders and UO“, 3. 11. 2001, na http://news.bbc.co.uk/2/hi/world/monitoring/media_reports/1636782.stm (otevřeno 15. 4. 2009)

85




„BIO LADEO'S FATWA“, na http://www.pbs.org/newshour/terrorism/international/fatwa_1996.html (otevřeno 15. 5. 2009)




„Bin Laden's warning: full text“, 7. 10. 2001, na http://news.bbc.co.uk/2/hi/south_asia/1585636.stm (otevřeno 11. 4. 2009)




„Full text: 'Al-Qaeda' Madrid claims“, 14. 3. 2004, na http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/3509556.stm (otevřeno 24. 4. 2009)




„Full text: bin Laden's 'letter to America'“, 24. 12. 2001, na http://observer.guardian.co.uk/worldview/story/0,11581,845725,00.html (otevřeno 5. 4. 2009)




„Full text: 'Bin Laden's message'“, 12. 11. 2002, na http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/2455845.stm (otevřeno 22. 4. 2009)




„Full

transcript

of

bin

Ladin's

1.

speech“,

11.

2004,

na

http://www.informationclearinghouse.info/article7201.htm (otevřeno 15. 4. 2009)


„In full: Al-Qaeda statement“, 10. 10. 2001, na http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/1590350.stm (otevřeno 11. 4. 2009)




„In full: Al-Qaeda statement“, 14. 10. 2001, na http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/1598146.stm (otevřeno 11. 4. 2009)




„John Miller's 1998 Interview With Osama Bin Laden (Why We Fight Reminder)“, na http://www.freerepublic.com/focus/news/833647/posts (otevřeno 15. 5. 2009)




„London bomber: Text in full“, 1. 9. 2005, na http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/4206800.stm (otevřeno 1. 5. 2009)




„Message to US October 2003“, 18. 10. 2003, na http://english.aljazeera.net/English/archive/archive?ArchiveId=40700 (otevřeno 23. 4. 2009)




„Osama bin Laden's Statement, March 2008“, 19. 3. 2008, na http://www.cfr.org/publication/15783/osama_bin_ladens_statement_march_2008.html?br eadcrumb=%2Fissue%2Fpublication_list%3Fid%3D135%26page%3D5 (otevřeno 25. 4. 2009)




„Osama claims he has nukes: If US uses O-arms it will get same response“, 10. 11. 2001, na http://www.dawn.com/2001/11/10/top1.htm (otevřeno 20. 4. 2009)




Special Dispatch Series – No. 344: „Bin Laden Lieutenant Admits to September 11 and Explains

Al-Qa'ida's

Combat

Doctrine“, 86

10.

2.

2002,

na

http://memri.org/bin/articles.cgi?Page=subjects&Area=jihad&ID=SP34402 (otevřeno 21. 4. 2009)


Special Dispatch – No. 388: „'Why We Fight America': Al-Qa'ida Spokesman Explains September 11 and Declares Intentions to Kill 4 Million Americans with Weapons of Mass Destruction“, 12. 6. 2002, na http://memri.org/bin/articles.cgi?Page=subjects&Area=jihad&ID=SP38802 (otevřeno 15. 4. 2009)




Special Dispatch - No. 476: „Bin Laden's Sermon for the Feast of the Sacrifice“, 6. 3. 2003, na http://www.memri.org/bin/articles.cgi?Page=subjects&Area=jihad&ID=SP47603#_edn1 (otevřeno 25. 4. 2009)




Special Dispatch – No. 539: „A Oew Bin Laden Speech“, 18. 7. 2003, na http://www.memri.org/bin/articles.cgi?Area=sd&ID=SP53903 (otevřeno 17. 5. 2009)




Special Dispatch – No. 695: „Osama Bin Laden Speech Offers Peace Treaty with Europe, Says Al-Qa'ida 'Will Persist in Fighting' the U.S.“, 15. 4. 2004, na http://memri.org/bin/articles.cgi?Page=subjects&Area=jihad&ID=SP69504 (otevřeno 22. 4. 2009)




Special Dispatch – No. 838: „Osama Bin Laden: 'Today There is a Conflict between World Heresy Under the Leadership of America on the One Hand and the Islamic Oation with the Mujahideen in its Vanguard on the Other'“, 30. 11. 2004, na http://memri.net/bin/articles.cgi?Page=countries&Area=saudiarabia&ID=SP83804 (otevřeno 16. 4. 2009)




Special Dispatch – No. 950: „Al-Qaeda Leader Ayman Al-Zawahiri on Al-Jazeera: ‘Oh Americans, What You Have Seen in Oew York and Washington, and the Casualties You Witness in Afghanistan and in Iraq… Are Oothing but the Casualties of the Initial 4.

Clashes’“,

8.

2005,

na

http://memri.org/bin/articles.cgi?Page=subjects&Area=jihad&ID=SP95005 (otevřeno 28. 4. 2009)


„Statement claiming London attacks“, 7. 7. 2005, na http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/4660391.stm (otevřeno 28. 4. 2009)




„Transcript:

Bin

Laden

video

excerpts“,

27.

12.

http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/1729882.stm (otevřeno 20. 4. 2009) 87

2001,

na




„Transcript of Bin Laden's October interview“, 5. 2. 2002, na http://archives.cnn.com/2002/WORLD/asiapcf/south/02/05/binladen.transcript/index.htm l (otevřeno 20. 4. 2009)




„Transcript of Osama Bin Laden Tape September 2007“, 8. 9. 2007, na http://www.mideastweb.org/log/archives/00000622.htm (otevřeno 27. 4. 2009)




„TRAOSCRIPT OF USAMA BIO LADEO VIDEO TAPE“, 13. 12. 2001, na http://www.defenselink.mil/news/Dec2001/d20011213ubl.pdf (otevřeno 20. 4. 2009)




„World Islamic Front Statement Urging Jihad Against Jews and Crusaders“, na http://www.fas.org/irp/world/para/docs/980223-fatwa.htm (otevřeno, 2. 4. 2009)

Internet


„Al

Qaeda

releases

9/11

anniversary

11.

message“,

9.

2006,

na

http://edition.cnn.com/2006/US/09/11/zawahiri.911/index.html (otevřeno 29. 4. 2009)


„'Bin

Laden'

speech

10.

excerpts“,

9.

2002,

na

http://news.bbc.co.uk/2/low/middle_east/2248894.stm (otevřeno 10. 5. 2009)


„Bin Laden: Yes, I did it“, 11. 11. 2001, na http://www.telegraph.co.uk/news/main.jhtml;$sessionid$ENS1KBIAAEA1XQFIQMFSF GGAVCBQ0IV0?xml=/news/2001/11/11/wbin11.xml (otevřeno 20. 4. 2009)




„Blair

tells

BBC

to

censor

bin

Laden“,

14.

10.

2001,

na

http://www.telegraph.co.uk/news/main.jhtml?xml=/news/2001/10/14/nbbc14.xml (otevřeno 11. 4. 2009)


„Britons

Still

Disagree

With

Blair

On

Iraq“,

na

http://www.angus-

reid.com/polls/index.cfm/fuseaction/viewItem/itemID/6464 (otevřeno 2. 5. 2009


„Casualties

of

the

11

March

2004

Madrid

bombings“,

na

http://www.answers.com/topic/casualties-of-the-11-march-2004-madrid-bombings; (otevřeno 13. 3. 2009)


Encyklopedia

Britannica,

heslo

„symbol“,

http://www.britannica.com/EBchecked/topic/577703/symbol (otevřeno 23. 2. 2009)

88

na




Encyklopedia Britannica, heslo „communication (social behavior)“ na http://www.britannica.com/EBchecked/topic/129024/communication (otevřeno 23. 2. 2009)




Glazov, J.: „Symposium: Diagnosing Al Qaeda“, Front Page Magazine, 18. 8. 2003, na http://www.frontpagemag.com/Articles/ReadArticle.asp?ID=9416 (otevřeno 2. 5. 2009)




Glossary

of

U.S.

Department

of

State,

heslo

„terrorism“,

na

http://secretary.state.gov/s/ct/info/c16718.htm (otevřeno 20. 2. 2009)


Inquiry and Analysis - No. 166: „The Alleged Al-Qa'ida Statement of Responsibility for the

Madrid

Bombings:

Translation

and

Commentary“,

12.

3.

2004,

na

http://memri.org/bin/articles.cgi?Page=subjects&Area=jihad&ID=IA16604#_edn2 (otevřeno 12. 5. 2009)


„Oew

Pentagon

office

to

spearhead

information

20.

war“,

2.

2002,

na

http://archives.cnn.com/2002/US/02/19/gen.strategic.influence/ (otevřeno 15. 4. 2009)


„Polls:

90

percent

of

Spaniards

against

war“,

na

http://edition.cnn.com/2003/WORLD/europe/03/29/sprj.irq.spain/ (otevřeno 27. 4. 2009)


Secrets of Islam na http://www.usnews.com/usnews/graphics/religion/islams_global_reach.htm, otevřeno 10. 5. 2009




Special Dispatch – No. 979: „Oew Al-Jazeera Videos: London Suicide Bomber Before 'Entering Gardens of Paradise,' and Ayman Al-Zawahiri's Threats of More Bombings in the

2.

West“,

9.

2005,

na

http://memri.org/bin/articles.cgi?Page=subjects&Area=jihad&ID=SP97905 (otevřeno 20. 4. 2009)


„US

'losing

media

war

to

al-Qaeda'",

17.

2.

2006,

na

http://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/4725992.stm (otevřeno 12. 5. 2009)


Wikipedia,

the

free

encyclopedia,

heslo

„communication“,

na

http://en.wikipedia.org/wiki/Communication (otevřeno 23. 2. 2009)


Wikipedia,

the

free

encyclopedia,

heslo

„2002

Bali

http://en.wikipedia.org/wiki/2002_Bali_bombings (otevřeno 13. 3. 2009)

89

bombings“,

na

Ostatní


Makariusová, R., přednáška „Globální terorismus“. Na IPS FSV UK, 9. 11. 2007




Střítecký, V., přednáška „Teorie a praxe bezpečnosti II“. Na IPS FSV UK, 3. 11. 2008

90

Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd Institut politologických studií

PROJEKT DIPLOMOVÉ PRÁCE

TÉMA:

Terorismus jako komunikace – Příklad komunikační strategie organizace al-Káida –

Autor:

David Adamec

Obor a ročník:

Bezpečnostní studia, 2. ročník navazujícího magisterského studia

Akademický rok:

2008/2009

Vedoucí práce:

Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc.

Souhlasím s vedením diplomové práce : ___________________________________

91

Globální terorismus, nezpochybnitelný fenomén naší éry a elementární aspekt celosvětového bezpečnostního diskurzu, je, zejména po 11. září 2001, chápán jako strategická hrozba pro zajištění bezpečnosti státu a jeho občanů. Jedním z charakteristických rysů boje proti tomuto jevu ve snaze o dosažení individuální i kolektivní bezpečnosti je situace, ve které se národní státy, mezinárodní organizace a další aktéři mezinárodních vztahů – subjekty mezinárodního práva – snaží globální terorismus potlačit a eminentní hrozbě, již představuje, odolat, pomocí vydávání (nejen primárně bezpečnostních) strategických dokumentů a z nich vyplývající

přijímání opatření, kroků, politik. V těchto materiálech identifikují příčiny

globálního terorismu, popisují důvody pro jeho zrod, nebo analyzují modus operandi, to vše v úsilí o nalezení správných a adekvátních nástrojů obrany proti potenciálním teroristickým operacím. Neboť pro správnou a vhodnou odpověď či reakci na stávající hrozbu je bezpodmínečně nutné tuto hrozbu také správně identifikovat, vymezit a uchopit. Ve své diplomové práci bych se proto chtěl na fenomén terorismu a úsilí ve jménu jeho potlačení blíže zaměřit. Nicméně rád bych tak učinil z pozice, ze které k terorismu přistupuji skrze paradigma chápající terorismus jako pokračování komunikace jinými prostředky, komunikační strategii nebo pouhopouhý prostředek pro odesílání poselství. V tomto světle pak také boj proti terorismu nabývá rozměrů spíše psychologické či propagandistické války, války idejí, souboji o veřejné mínění. Je zřejmé, že v dané situaci hrají ústřední roli masmédia, proto se i jim, a jejich pozicí v této válce slov, ve své diplomové práci hodlám věnovat. Výběr tématu, které pojednává o komunikační strategii jako proměnné v boji proti globálnímu terorismu, má z mého pohledu tyto motivy. V prvé řadě, je to již zmíněná „vysoká“ pozice globálního terorismu na stupnici bezpečnostních hrozeb, rizik či priorit mezinárodního společenství, národních států i jedinců. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že komunikační strategie či samotné uchopení terorismu jako svého druhu komunikace, je při úsilí o zachycení, vymezení a pochopení činnosti teroristických organizací místy opomíjena (možná až nebezpečně příliš) vzhledem k tomu, jakou zaujímá v tomto procesu pozici. S tím souvisí také fakt, že o komunikační strategii teroristů doposud nebylo zpracováno mnoho relevantní odborné literatury, v českých akademických reáliích zůstává tato dimenze terorismu zcela bez povšimnutí. V neposlední řadě, ke zvolení tohoto tématu bez debat nahrála i skutečnost, že s komunikační strategií jsem pracoval již ve své bakalářské práci, kde jsem se právě o důležitosti a privilegovaném postavení této složky pro činnost teroristické organizace – konkrétně al-Káidy – přesvědčil. 92

Cílem této diplomové práce není zaplnit výše zmiňovanou mezeru na české akademické půdě, ale spíše obrátit pozornost k této partikulární složce fenoménu terorismu (či přinejmenším poukázat na její existenci), která je, podle autora neméně důležitá jako samotná fyzická (a v tomto směru tudíž neospravedlnitelná a bezprecedentní) destrukce a zabíjení. Jinými slovy, snahou je přiblížit a zkoumat terorismus z poněkud odlišné, nové, a možná až trochu provokativní perspektivy, která více než politickou, ekonomickou či vojenskou podstatu soudobého boje proti globálnímu terorismu akcentuje spíše stránku, v přeneseném slova smyslu, ideologickou. Z této konstrukce tak krystalizuje i primární výzkumný cíl mé diplomové práce a tím je, na příkladu organizace al-Káida, potvrdit hypotézu, že komunikační strategie je stejně důležitá jako samotné útoky, jinými slovy že terorismus je komunikace. Skrze toto prizma se také chci pokusit zhodnotit dosavadní kroky, dokumenty a opatření, učiněné vybranými aktéry v procesu potlačování terorismu podle daného imperativu. Pro co nejlepší dosažení a naplnění výše zmíněných záměrů mé práce, považuji jako nejvhodnější pojmout diplomovou práci jako případovou studii komunikační strategie organizace al-Káida, zkoumanou skrze obsahovou analýzu jejích audiovizuálních materiálů, prohlášení, poselství, komuniké a v neposlední řadě i samotných aktů fyzického násilí, ničení a zabíjení. Základní teze, ze které vycházím, tedy stojí na předpokladu, že komunikace jako taková je primárním nástrojem a posláním terorismu, přičemž však je toto pojetí spíše přehlíženo, a proto také není v reálné protiteroristické politice, vytvářených dokumentech, podnikaných krocích a přijímaných opatřeních zastoupeno adekvátními nástroji či strategiemi.

93

Předpokládaná osnova práce 1. ÚVOD 2. DEFINICE UŽÍVANÝCH POJMŮ A VYMEZENÍ POJMOVÉHO APARÁTU 3. TERORISMUS JAKO POKRAČOVÁNÍ KOMUNIKACE JINÝMI PROSTŘEDKY 3.1 Výzkum komunikační strategie al-Káidy na pozadí dobového kontextu 3.2 Terorismus a masmédia 3.2.1 Role tradičních (audiovizuálních) médií aneb al-Džazíra v centru dění 3.2.2 Role „nových“ médií 3.3 Komunikační strategie v užším pojetí 3.4 Teorie symbolické komunikace 3.5 Rétorická dimenze terorismu 3.6 Dvousměrná komunikace a konceptualizace obecenstva 4. KOMUNIKAČNÍ STRATEGIE ORGANIZACE AL-KÁIDA 4.1 Al-Káida 4.1.1 Od Azzáma ke svržení Tálibánu 4.1.2 Od zničení Tora Bora ke globální ideologii 4.1.3 Funkční zařazení a vymezení al-Káidy 4.2 Komunikační symbolismus užívaný al-Káidou 4.3 Způsob komunikace a užití komunikačních kanálů 4.4 Tematický obsah komunikace al-Káidy 4.5 Publikum 5. ZÁPADNÍ DEMOKRACIE VE VÁLCE SLOV (V BOJI O VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ) 6. ZÁVĚR

94

Předběžný seznam literatury

Obecné zdroje:


Eichler, J.: Mezinárodní bezpečnost na počátku 21. století, Praha, AVIS 2006




Eichler, J.: Terorismus a války na počátku 21. století, Praha, Karolinum 2007




Dictionary of Military and Associated Terms, U.S. Government Printing Office 2001 (doplněno 2007), studie ke stažení na http://www.dtic.mil/doctrine/jel/new_pubs/jp1_02.pdf




Krieger, J.: Oxfordský slovník světové politiky, Praha, Ottovo nakladatelství s.r.o. 2000




Kurtz, L.: Encyclopedia of violence, peace and conflict, volume 1,2,3. London: Academia Press, 1999




Miller, D.: Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Brno, Barrister & Principal 2003




Osvaldová, B., Halada, J (eds.).: Praktická encyklopedie žurnalistiky, Libri 2002

Monografie: neperiodické


Buckley, M. (ed.): The Bush doctrine and the war on terrorism: global responses, global consequences, London: Routledge 2006




Cassidy, R., M.: Counterinsurgency and the global war on terror: military culture and irregular war, Stanford: Stanford University 2008




Clarke, A., R.: Strategie války proti terorismu, Praha: Alfa Publishing 2005




Čejka, M.: Encyklopedie blízkovýchodního terorismu, Barrister & Principal 2007




Čejka, M.: Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, Centrum strategických studií 2005




Duffy, H.: The War on terror and the framework of international law, Cambridge: Cambridge University Press 2000




Ecobescu, N., Micu, N., Vlivu, I. (eds.): Fighting Terrorism, Bucharest: Romanian Institute of International Studies 2003




Ganor, B.: The Counter-Terrorism Puzzle: A Guide for Decision Makers, New Brunswick: Transaction 2005




Gardner, H.: American Global Strategy and the War on Terrorism, Aldershot: Ashgate 2005

95




Huntington, P., S.: Střet civilizací, boj kultur a proměna světového řádu, Praha, Rybka Publishers 2001




Chalk, P.: West European Terrorism and Counter-Terrorism : The Evolving Dynamic, London: Macmillan 1996




Lesser, I., Hoffman, B., Arquilla, J., Ronfeldt, D., Zanini, M., Jenkins, M. (eds.), Countering the Oew Terrorism, RAND Corporation 1999, studie ke stažení na http://www.rand.org/pubs/monograph_reports/MR989/index.html




Jenkins, B.: International Terrorism: A Oew Mode of Conflict, RAND Corporation 1974




Jervis, R.: American foreign policy in a new era, London: Routledge 2005




Kampfer, J.: Blair's War, London: Free Press 2003




Kropáček, L.: Islámský fundamentalismus, Praha, Vyšehrad 1996




Libicki, C., M., Chalk, P., Sisson, P.: Exploring Terrorism Targeting Preferences, RAND Corporation 2007, studie ke stažení na http://www.rand.org/pubs/monographs/2007/RAND_MG483.pdf




Mareš, M.: Terorismus v ČR, Brno, Centrum strategických studií 2005




Mendel, M.: Džihád, islámské koncepce šíření víry, Brno, Atlantis 1997




Michavila, N.: „War, Terrorism and Elections: Electoral Impact of the Islamist Terror Attacks on Madrid“, Real Instituto Elcano, Working Paper 2005, studie ke stažení na http://www.realinstitutoelcano.org/documentos/186.asp




Paletz, D., Schmid, A. (eds.): Terrorism and the Media, Sage 1992




Rabasa, A. a kol.: Beyond al-Qaeda: The Global Jihadist Movement, RAND Corporation 2007, studie ke stažení na http://www.rand.org/pubs/monographs/2006/RAND_MG429.pdf




Rees, W.: Transatlantic counter-terrorism cooperation: the new imperative, London: Routledge 2006




Rogers, P.: Global security and the war on terror: elite power and the illusion of control, London: Routledge 2008




Schmid, A., de Graaf, J.: Violence as Communication, Sage 1982




Schmid, A., Jongman, A.: Political Terrorism, Transaction Publishers 1988




Simons, G.: The Use of Rhetoric and the Mass Media in the Russia´s War on Terror, Uppsala 2006




Sipilä, J., Mikkola, E. (ed): Terrorism and Counter-Terrorism: Impact on Defence and other Security Systems, Helsinki: National Defence College 2004




Souleimanov, E. (eds.): Terorismus. Válka proti státu, Eurolex Bohemia 2006 96




Strmiska, M.: Terorismus a demokracie; Pojetí a typologie subverzívního teroristického násilí v soudobých demokraciích, Brno, Masarykova univerzita v Brně 2001




THE 9/11 COMISSIOO REPORT – Final Report of the Oational Commission on Terrorism Attacks Upon the United States, U.S. Government Printing Office 2004; studie ke stažení na http://www.gpoaccess.gov/911/pdf/fullreport.pdf




Tuman, J., S.: Communicating Terror. The Rhetorical Dimensions of Terrorism, Sage 2003




Turzanski, A., E.: Counterterrorism: the roles of federal, state and local agencies, Philadelphia: Foreign Policy Research Institute 2007




Wilkinson, P.: Terrorism Versus Democracy. The Liberal State Response, FRANK CASS PUBLISHERS 2001

periodické


Eichler, J.: Globální terorismus – nejvážnější bezpečnostní hrozba současnosti, 2004, in:




Závěšický, J.: Globalizace terorismu: staronový fenomén, in Mezinárodní politika, roč. XXX, č. 10, 2006, str. 12–15

Články, statě, studie:


Brachman J. M.: High-Tech Terror: Al-Qaeda´s Use of New Technology, in: The Fletcher Forum of World Affairs, Vol. 30: 2, Summer 2006, str. 149 – 164




Eickelman, D.: The Middle East`s democracy deficit and the expanding public sphere, in: van der Veer, P., Munshi, S. (eds.): Media, War and Terrorism. Responses from the Middle East and Asia, Routledge 2004, str. 61 – 73




Conway, M.: Terrorism and the internet: New Media – New Threat?, in: Parliamentary Affairs, Vol. 59:2, 2006, str. 283 – 298




Goenawan, M.: War, words, and images, in: van der Veer, P., Munshi, S. (eds.): Media, War and Terrorism. Responses from the Middle East and Asia, Routledge 2004, str. 187 – 196




Gross, L., Costanza-Chock, S.: The West and the Rest. A drama in two acts and an epilog, in: van der Veer, P., Munshi, S. (eds.): Media, War and Terrorism. Responses from the Middle East and Asia, Routledge 2004, str. 22 – 45




Gunaratna, R.: Al-Qeada, Organization and operations, in: Buckley, M., Fawn, R. (eds.): Global Responses to Terrorism; 9/11, Afghanistan and beyond, Routledge 2003, str. 37 – 51 97




Tsfati, Y., Weimann, G.: www.terrorism.com: Terror on the Internet, in: Studies in Conflict and Terrorism, Vol. 25 (2002), str. 317 – 332




van der Veer, P.: War propaganda and the liberal public spere, in: van der Veer, P., Munshi, S. (eds.): Media, War and Terrorism. Responses from the Middle East and Asia, Routledge 2004, str. 9 – 21




Weimann, G.: Media Events: The Case of International Terrorism, in: Journal of Broadcasting & Electronic Media, Vol. 31: 1, Winter 1987, str. 21 – 39




Weimann, G.: www.terror.net – How Modern Terrorism Uses the Internet, Special Report 116,

United

States

Institute

of

Peace

2004,

studie

ke

stažení

na

http://www.usip.org/pubs/specialreports/sr116.pdf, otevřeno 12. 12. 2008)


Wilkinson, P.: Implications of 9/11 for future of terrorism, in: Buckley, M., Fawn, R. (eds.): Global Responses to Terrorism; 9/11, Afghanistan and beyond, Routledge 2003, str. 25 – 36




Federation of American Scientists: www.fas.org




The Middle East Media Research Institut: www.memri.org




Memorial Institute for the Prevention of Terrorism: www.tkb.com




United States Institute of Peace: www.usip.org

98