Komunikace organizace s médii

Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“

Komunikace organizace s médii Jan H. Vitvar

metodika přednášky


Možnosti komunikace regionálních muzeí a galerií s masovými médii s celostátní dostupností

1) Struktura českých novinářů se zacílením na provoz muzeí a galerií Novinář funguje na bázi zprostředkovatele informací vytvářených muzei a galeriemi, je jejich interpretem, kanálem mezi autorem prezentované výstavy, konkrétním výstavním výstupem, institucí a divákem, respektive svým čtenářem. V celostátních denících byly pozice výtvarných kritiků víceméně zrušeny. Specialisté zůstávají prakticky jen v Lidových novinách, ovšem pouze na externí pozici: o muzejním a galerijním provozu zde pravidelně referuje Tomáš Pospiszyl, nově taky Filip Šenk. V Hospodářských novinách zastává podobnou funkci Magdalena Čechlovská, v MF Dnes píše o kultuře se zacílením na fotografické výstavy Josef Chuchma, v Právu má tuto tematiku na starosti Peter Kováč. Lepší situace je v regionálních přílohách, MF Dnes má ve velkých městech speciální redakce pokrývající dění (včetně toho kulturního) i mimo centrum celostátní pozornosti. Problémem týdeníků je jejich setrvalá bulvarizace, s níž se logicky snižuje jejich zájem o výstavní instituce. Z Týdne odešel zmiňovaný Tomáš Pospiszyl, o výtvarném umění tu píše specialista na divadlo Vojtěch Varyš, jeho zájem se nicméně zužuje pouze na atraktivní a populární expozice, historicky-naučné projekty pomíjí. V Reflexu je situace podobná, činnost muzeí a galerií se tu snaží průběžně sledovat Petr Volf. Čestnou výjimkou je Respekt, kde o výtvarné a výstavní kultuře (včetně regionů) intenzivně referuje autor těchto řádků Jan H. Vitvar.

Co se týče audiovizuálních médií, Česká televize má několik pořadů přímo zaměřených na činnost regionálních institucí, víc než o reflexi jde ale o pozvánky na konkrétní projekty, kde mají muzejní a galerijní pracovníci šanci sami představovat vlastními slovy svou práci. V rozhlase se o tuto tematiku již léta zabývá Karel Oujezdský ze stanice Vltava. V poslední době přibyla i speciální periodika. Časopis Art and Antiques včele se šéfredaktorem, historikem umění Janem Skřivánkem, je orientován – jak už název naznačuje – převážně na staré a moderní umění, jež je často cílem sběratelů umění a významných aukcí. Zároveň se snaží přiblížit prakticky každý zajímavý projekt v regionálních institucí, zvlášť pokud je zaměřen na kulturní historii konkrétního území České republiky. Tým tohoto časopisu je zároveň propojený s internetovým portálem Artalk, jehož šéfredaktorkou je Silvie Šeborová. Tento web má v popisu své práce pravidelně zveřejňovat pozvánky a tiskové zprávy výstav téměř v celé republice, přichází i s vlastními recenzemi, rozhovory a fotoreportážemi. Tradiční čtrnáctideník Ateliér momentálně prochází existenční krizí vyvolanou snížením dotací ministerstva kultury, jeho možnosti jsou tedy radikálně omezené. Zároveň platí, že tento časopis s dlouhou historií otiskuje především převzatá úvodní slova z vernisáží či katalogů konkrétních výstavních akcí, reflexe se v něm objevuje jen zřídkakdy. Internet nabízí vedle zmíněného Artalku několik dalších portálů věnovaných muzeím a galerií. Nejvýznamnější místo má mezi nimi Artyčok produkovaný pražskou Akademií výtvarných umění, jeho profesionálně pořizované videoreportáže se ale zaměřují prakticky jen na výstavy současného umění. Řada novinářů působí na volné noze, což platí třeba pro Radka Wohlmutha či Lenku Lindaurovou. Ve své pozici se zároveň často ocitají na druhé straně barikády, kdy pro muzea a galerie sami vytvářejí výstavní projekty,

Komunikace organizace s médii

3


nebo kdy se stávají členy různých grantových komisí, což zásadně snižuje jejich nezávislost a objektivitu.

2) Jak komunikovat s masovými médii Autor těchto řádků před časem v pořadu Pecha Kucha Night Prague s nadsázkou sobě vlastní definoval dvacet podmínek, za kterých se výtvarné umění objeví v masových médií (http://pechakucha.cz/archiv_prezentaci_video.php?video=archiv_fotky/jan-vitvar/video.flv): 1) umění musí být známé 2) umění musí být infantilní 3) umění musí být srozumitelné 4) umění musí být krásné 5) umění musí být vtipné 6) umění musí být vytvořené celebritou 7) umění musí být legendární 8) umění musí být drahé 9) umění musí být doprovozené drahou publikací 10) umění musí být doprovozené zahraniční cestou redaktora 11) umění se musí týkat života obyčejných lidí 12) umění musíte potkávat na každém kroku 13) umění musí být intelektuální 14) umění musí být šokující 15) umění musí být kontroverzní 16) umění musí být na hraně zákona 17) umění musí být za hranou zákona 18) umění musí naštvat celou Evropu 19) autor umění musí zemřít 20) umění se musí nějak dotýkat Milana Knížáka

Tyto podmínky jsou samozřejmě nadsazené. Nicméně platí, že masová média si u nás muzejní a galerijní projekty vybírají do značné míry opravdu podle proslulosti a kontroverznosti jmen, která jsou s nimi spojená. Jak tedy média přesvědčit, aby o konkrétní výstavě referovala i bez těchto podmínek? Pracovníci muzeí a galerií musí prostě novináře přilákat a přesvědčit ho.

Tisková zpráva: je zcela základním faktorem. O jejich distribuci a podobě bude řeč později, každopádně ony tvoří základ všeho, protože s předstihem lákají k návštěvě tiskové konference, respektive vernisáže.

Tisková konference: podceňovaná, leč klíčová věc každého projektu. Pro regionální instituce je vhodné na ně dostat celostátní novináře, klidně pomocí vypraveného mikrobusu, jako to udělal například středočeský GASK, kterému tento nápad před časem zajistil brilantní celostátní mediální pokrytí jeho otevření. Tiskovou konferenci je nutné novinářům připomínat, ovšem raději nikoli telefonicky, protože takový kontakt může novináře naopak odradit, platí zde, že 90 procent telefonátů do médií něco chtějí a potřebují, což novináři nemají rádi. Tisková konference nemá být podávána jako žádost, ale naopak jako výhodná nabídka, možnost novináři představit něco, co bude jeho i jeho čtenáře zajímat. Lepší je tedy redaktora den před konferencí znovu oslovit osobním mailem, s osobním oslovením. Regionálních institucí se to asi tolik netýká, ale je vhodné sledovat program ostatních kulturních institucí ve městě, aby jejich tiskové konference vzájemně nekolidovaly. Podoba konference má být spíš formální než odborná. Nevhodná jsou laudatia vzdávající hold prezentovaným autorům a lidem, kteří se na prezentaci podíleli. Není dobré používat složitý odborný jazyk, je lepší raději


4


nechat mluvit autora, který civilními slovy svůj projekt přiblíží. Tisková konference nemá být přehlídkou všech pracovníků, kteří připravili výstavu. Národní galerie například při otevření Kupkovy výstavy na Pražském hradě představila hned deset lidí, z nichž někteří se logicky vůbec ani nedostali ke slovu, ačkoli konference byla nadstandardně dlouhá. Sponzorům se sluší poděkovat za podporu, ale jen tak, aby se toto poděkování nestalo hlavní náplní konference (jako se to stalo třeba při otevření projektu Rembrandt and Co. v Národní galerii). Platí, že novináři o sponzorech stejně psát nebudou. Konference má být krátká a výstižná. Po ní může následovat pauza na drobné občerstvení, a pak prohlídka výstavou s odborným komentářem, který přímo před exponáty vysvětlí pozoruhodné detaily projektu.

Vernisáž: Více než na tiskových konferencích se zde uplatňuje fenomén Holubí letky, sdružení vysloužilých novinářů, kteří na otevírání výstavních projektů chodí víceméně pouze kvůli občerstvení zdarma (http://www.facebook. com/video/video.php?v=1872758173940). Ovšem pozor: vernisáž se rozhodně nesmí podceňovat. Je to společenská událost, svým způsobem vrchol práce galerie nebo muzea, které se zde může před novináři, sponzory, partnery a širokou veřejností předvést v plné kráse. Zde se tedy nesmí šetřit: ovšem spíš s občerstvením než s proslovy, opět platí, že málo je v tomto případě více. Raut má být takový, aby zbytečně neoslňoval, zároveň aby nebylo vidět, že instituce na svou prezentaci vlastně nemá žádné peníze. Vernisáž je dobré spojit třeba s hudebním vystoupením, ale jen takovým, které se ke konkrétní akci hodí. Nemělo by to být žádné obligátní smyčcové kvarteto, ale těleso, které se týká přímo umělce nebo výstavy. Vstup na pozvánky na vernisáž většinou nemá smysl. I pokud se stane (tak jak se tomu pravidelně děje v praž-

ské Galerii Rudolfinum), že se kvůli volnému vstupu na vernisáž vytvoří fronta, je to jedině dobře: už ze samotné vernisáže se tak stává událost, což je pro novináře důvod, aby o akci referovali.

Zprostředkování rozhovoru: Novinář ho může pořídit už při tiskové konferenci nebo vernisáži, takovou možnost ale využije především žurnalista z deníku, kterého tlačí čas. Ostatním je lepší ho zprostředkovat až později, kdy na něj má pracovník instituce či autor projektu dostatek času a kdy otázkám nenaslouchají konkurenční média. Muzeum či galerie má k takovému rozhovoru poskytnout vhodné zázemí, zvlášť pro novináře z rozhlasu a televize, kteří potřebují ticho.

Katalogy: Je to smutné, ale motivací novináře je i dostat od muzea či galerie něco „na památku“. Na druhou stranu: katalog či monografie má zásadní funkci nejen pro samotný projekt, k němuž je vydán, ale i pro poctivého recenzistu – právě z něj získá další detailní informace o prezentované akci a o interpretacích, které jsou s vystavovaným dílem spojené. Pokud není k dispozici už na tiskové konferenci (což je bohužel pravidlem), je dobré být připraven poskytnout celý jeho obsah nebo alespoň texty novináři v PDF. Katalog či monografie navíc může práci instituce připomínat i dlouho po skončení výstavy.

Speciální web: u klíčových projektů se vyplatí zřídit jejich speciální webovou prezentaci. Vhodnými příklady je http://www. cestakamorfe.cz/ (Národní galerie) nebo http://www.mestemposedli.cz/ (Galerie hl. města Prahy) Celostátní novináře je důležité oslovovat v průběhu projektu, přesvědčovat je k návštěvě, pokud vynechali tiskovou konferenci či vernisáž.


5


Důraz je nutné klást i na komunikaci s divákem, i o ní je totiž slyšet. Zajistí ji doprovodné edukativní programy, které skvěle dlouhodobě dělají v Galerii Rudolfinum nebo brněnském Domě umění, nyní i v Národní galerii či Galerii hl. města Prahy. Dají se dělat formou komentovaných prohlídek, výtvarných dílen, ale třeba i zprostředkováním výjezdu za architektonickou památkou, která je dokumentovaná na výstavě (zde navíc instituce nenese náklady, zájemci si zájezd hradí sami). Takový výjezd se dá pořádat i přímo ve městě, v Galerii hl. města Prahy například v rámci výstavy Městem posedlí prováděli street-artoví umělci v ulicích města po svých jednotlivých artefaktech.

3) Možnosti komunikace Pošta je mrtvá. Tištěné pozvánky či jakékoli informace je naprosto zbytečné posílat poštou, pokud tedy nejde o výjimečnou formu, třeba galerie huntkastner artworks takto posílá své pozvánky, které mají podobu výtvarných artefaktů.

Maily: Novinářům denně chodí desítky i stovky mailů. Je tedy důležité, aby je zpráva na první pohled zaujala. Pisatel musí dát jasně najevo, jaká je jeho funkce a jakou zprávu posílá, aniž by si novinář musel mail vůbec otevírat. Rozhodně by to nemělo být amatérským způsobem. Nevhodné je také, když odesílatel po novináři žádá potvrzení o přečtení zprávy: mail má být formulován tak, aby bylo jasné, že si ho příjemce přečte.

Tiskové zprávy: Musí být přehledné, novináře mají s předstihem nalákat k návštěvě výstavy, poskytnout mu základní informace pro případné zařazení do kulturního přehledu. Jako zdroj informací poslouží i po vernisáži, ideálně když jsou vybavené drobným obrazovým materiálem. Profesionálně je připravují v Moravské galerii v Brně nebo olomouckém Muzeu umění: http://www.moravska-galerie.cz/media/1306523/TZ_ Element%20F%20(2).doc Ve zprávě se muzeum či galerie mají vyhnout kurátorskému ptydepe, kterému není rozumět – to je trapné i u malých síní se současným uměním: http://fotografgallery.cz/vystavy/2012/09/michal-ures/

Web: Důležité je mít na svých stránkách jasně viditelnou sekci Tiskový servis, kde je vše přehledně ke stáhnutí, včetně fotografií k publikování. Dobrý příklad: http://www.dum-umeni.cz/cz/vystava/ signaly_z_neznama Odstrašující příklad: http://www.c-budejovice.cz/cz/ turistika-a-volny-cas/ducb/stranky/galerie-soucasnehoumeni.aspx Webová stránka má zároveň novináři nabídnout osobní kontakty zaměstnanců instituce, včetně mobilních, aby je mohl operativně oslovovat se svými dotazy. Inspirací může být aktuální akce tiskového odboru Masarykovy univerzity pro pracovníky médií, v rámci které se zprovoznila Databáze jejích expertů. Na http://www.online. muni.cz/experti každý najde téměř pět desítek expertů na různé oblasti, vyhledávat může podle oboru, jména či klíčových slov. U každého odborníka je stručný popis jeho vědeckého zaměření a základní telefonní a e-mailový kontakt. Všichni experti uvedení v databázi jsou připraveni odpovídat na dotazy novinářů. Pravidlo: instituce se nikdy nesmí tvářit, že ji novinářský zájem otravuje.


6


Sociální sítě: Jsou velmi pružné a čím dál oblíbenější. Výstavní instituce je ale musí aktivně plnit novými příspěvky, aby to nedopadlo třeba takto: http://www.facebook.com/ajgcz. Pokud zde v lednu 2013 najdeme poslední událost z června 2012, není divu, že se taková instituce líbí jen 188 lidem. Pokud ale instituce se sociálními sítěmi umí pracovat, jako zde: http://www.facebook.com/muzeumumeni, muzeum rázem přibývá tisíce nových sympatizantů.

Youtube: Na tento videoportál se dají umisťovat speciální příspěvky typu kurátorských prohlídek či výkladů konkrétních děl z výstavy: http://www.youtube.com/ watch?v=XEd5P2e9MnY&feature=player_embedded Platí zde stejná věc, která momentálně potkává tištěná média: ať už se nám to líbí nebo ne, budoucností masové komunikace jsou právě informace šířené ve virtuálním světě.

Spolupráce s menšími institucemi: Rozšiřuje se jí okruh publika, zvyšuje se oblíbenost u nové generace. Galerie hl. města Prahy takto navázala kontakt s alternativním prostorem Trafačka, do nějž dochází mnohem mladší generace, než na kterou je galerie zvyklá. Ideální je spolupracovat na společných akcí typu muzejních nocí. Instituce se má naučit interdisciplinárnosti: i když je její hlavní činnost pořádání výstav a péče o sbírky, pokud chce zaujmout široké publikum, může ve svých prostorech poskytnou zázemí pro divadelní, hudební či filmové akce, jak to momentálně dělá například Veletržní palác Národní galerie. A nesmí zapomínat, že komunikačním srdcem otevřeného muzea či galerie je kavárna, v níž se setkávají ti, kteří by se jinak nepotkali.

Speciální weby: Své aktivity se vyplatí prezentovat pomocí přehledových portálů typu Artalk, Jlbjlt nebo Artyčok.

Přímý kontakt: Osobní nebo po telefonu. S novinářem se má mluvit už předem, základem je schopný a operativní tiskový mluvčí, který ho dokáže takzvaně „vtáhnout do rodiny“, osobně ho přesvědčit, že má pro něj cenu soustavně sledovat činnost instituce, pro kterou mluvčí pracuje. Tiskový mluvčí od novináře ovšem nemá chtít zpětnou vazbu v podobě zaslaných výstřižků: svědčí to o tom, že sám nemá přehled, instituce má mít buď objednanou výstřižkovou službu nebo zaplacený internetový vyhledávač všech publikovaných článků.


7

Komunikace organizace s médii metodika přednášky Jan H. Vitvar

Muzeum východních Čech v Hradci Králové Eliščino nábřeží 465, 500 01 Hradec Králové 1 tel.: +420 495 512 391, +420 495 512 392 e-mail: [email protected] www.muzeumhk.cz

Komunikace organizace s médii

Recommend Documents