MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ÚSTAV ANTROPOLOGIE
DISERTAČNÍ PRÁCE
INTERKULTURNÍ KOMUNIKACE V KONTEXTU ORGANIZACE OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI Mgr. et Bc. Alena Řiháková Vedoucí práce: Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc.
Brno 2011
Prohlašuji, ţe jsem tuto disertační práci vypracovala samostatně a s pouţitím literatury a pramenŧ uvedených v seznamu literatury. V Brně, 03.01.2011
ii
Chtěla bych poděkovat vedoucímu své práce prof. PhDr. Jaroslavu Malinovi, DrSc., za uţitečná doporučení, připomínky a inspirativní vedení po dobu celého studia; Mgr. Pavlu Filovi z Diecézní charity Brno za vstřícný přístup, poskytnuté publikace a konzultace; Bc. Zuzaně Vlachové za cenné připomínky a konzultace; Mgr. Sandře Sázelové a Ing. Aleši Langaufovi za korektury a hodnotné poznámky; rodině za trpělivost a dŧvěru po dobu zpracování práce.
iii
OBSAH
OBSAH ...........................................................................................................................................................IV ABSTRAKT ...................................................................................................................................................VI KLÍČOVÁ SLOVA........................................................................................................................................VI ÚVOD ............................................................................................................................................................... 1 1. OBČANSKÁ SPOLEČNOST ..................................................................................................................... 4 1. 1. VYMEZENÍ ANTROPOLOGIE OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI............................................................................. 4 1. 2. KONCEPT OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI ........................................................................................................ 6 1. 3. OBČANSKÁ SPOLEČNOST VE VZTAZÍCH .................................................................................................. 9 1. 4. SUBJEKTY OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI ..................................................................................................... 12 1. 5. ANTROPOLOGIE OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI A KOMUNIKACE .................................................................. 15 1. 6. SHRNUTÍ............................................................................................................................................... 18 2. SKUPINY, KATEGORIE A IDENTITY ................................................................................................ 19 2. 1. KATEGORIZACE A IDENTIFIKACE .......................................................................................................... 20 2. 2. SOCIÁLNÍ IDENTITA .............................................................................................................................. 22 2. 3. KULTURA A KULTURNÍ IDENTITA ......................................................................................................... 25 2. 4. SHRNUTÍ............................................................................................................................................... 27 3. KOMUNIKACE......................................................................................................................................... 28 3. 1. TYPY KOMUNIKACE .............................................................................................................................. 34 3. 2. SHRNUTÍ............................................................................................................................................... 35 4. KULTURA A KOMUNIKACE ................................................................................................................ 36 4. 1. KULTURNÍ DIMENZE ............................................................................................................................. 38 4. 1. 1. Dimenze dle Lindy Groff ............................................................................................................ 39 4. 1. 2. Dimenze dle Geerta Hofstede ..................................................................................................... 40 4. 1. 3. Dimenze dle projektu GLOBE .................................................................................................... 42 4. 1. 4. Dimenze dle Williama B. Gudykunsta a Stely Ting-Toomey ...................................................... 43 4. 1. 5. Dimenze dle Fonse Trompenaars ............................................................................................... 44 4. 1. 6. Kategorické systémy dle Carley H. Dodda ................................................................................. 45 4. 2. VLIV HODNOT A MORÁLKY NA INTERKULTURNÍ KOMUNIKACI ............................................................. 47 4. 3. KULTURNÍ ŠOK – AKULTURAČNÍ STRES ................................................................................................ 48 4. 4. AKULTURACE A KULTURNÍ ADAPTACE ................................................................................................. 52 4. 5. PŘEDSUDKY, STEREOTYPY A DISKRIMINACE ........................................................................................ 62 4. 6. SHRNUTÍ............................................................................................................................................... 64 5. TEORETICKÉ POZADÍ INTERKULTURNÍ KOMUNIKACE ......................................................... 66 5. 1. OBTÍŢE V INTERKULTURNÍ KOMUNIKACI .............................................................................................. 68 5. 2. ZVLÁDÁNÍ KULTURNÍHO ŠOKU A PROCESU AKULTURACE .................................................................... 75 5. 2. 1. Interkulturní instruktáže ............................................................................................................. 77 5. 3. REDUKCE PŘEDSUDKŦ ......................................................................................................................... 80 5. 4. ZPŦSOBY ZEFEKTIVNĚNÍ INTERKULTURNÍ KOMUNIKACE ..................................................................... 81 5. 4. 1. Teorie zaměřené na efektivní výstupy interkulturní komunikace ................................................ 81 5. 4. 2. Kreativní tvorba, arteterapie, muzikoterapie a terapie dramatem ............................................. 89 5. 5. SHRNUTÍ............................................................................................................................................... 91 6. KOMUNIKACE ORGANIZACÍ OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI ......................................................... 94
iv
6. 1. VYMEZENÍ ZAINTERESOVANÝCH SUBJEKTŦ ......................................................................................... 95 6. 2. ZÁMĚRNÁ KOMUNIKACE ...................................................................................................................... 98 6. 3. PROSTŘEDKY KOMUNIKACE ORGANIZACÍ OBČANSKÉHO SEKTORU..................................................... 101 6. 3. 1. Tištěné prostředky .................................................................................................................... 103 6. 3. 2. Masmédia ................................................................................................................................. 106 6. 3. 3. Akce .......................................................................................................................................... 107 6. 3. 4. Osobní komunikace .................................................................................................................. 107 6. 3. 5. Prvky organizační kultury ........................................................................................................ 108 6. 3. 6. Webové stránky a blogy ............................................................................................................ 108 6. 3. 7. Další prostředky komunikace ................................................................................................... 109 6. 4. SHRNUTÍ............................................................................................................................................. 110 7. ZAINTERESOVANÉ SUBJEKTY OVLIVŇUJÍCÍ INTERKULTURNÍ PROSTŘEDÍ ................. 111 7. 1. ZISKOVÝ SOUKROMÝ SEKTOR ............................................................................................................ 111 7. 2. MASMÉDIA ......................................................................................................................................... 115 7. 3. NEZISKOVÝ VEŘEJNÝ SEKTOR ............................................................................................................ 116 7. 4. EVROPSKÁ UNIE A EVROPSKÁ OBČANSKÁ SPOLEČNOST ..................................................................... 121 7. 5. ORGANIZOVANÁ OBČANSKÁ SPOLEČNOST ......................................................................................... 123 7. 6. SHRNUTÍ............................................................................................................................................. 124 8. KOMUNIKACE ORGANIZACE OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI S OHLEDEM NA INTERKULTURNÍ KOMUNIKACI ......................................................................................................... 126 8. 1. INTRAORGANIZAČNÍ SPECIFIKA .......................................................................................................... 126 8. 1. 1. Zainteresované subjekty uvnitř organizace a jejich specifika .................................................. 127 8. 1. 2. Komunikační toky a prostředky komunikace uvnitř organizace ............................................... 131 8. 2. KOMUNIKACE S KLIENTY A MAJORITNÍ SPOLEČNOSTÍ ........................................................................ 133 8. 2. 1. Osobní komunikace .................................................................................................................. 136 8. 2. 2. Tištěné prostředky komunikace a masmédia ............................................................................ 138 8. 2. 2. 1. Prostředek komunikace: Výroční zpráva ...........................................................................................139 8. 2. 2. 2. Prostředek komunikace: Další tištěné materiály ................................................................................139
8. 2. 3. Akce, služby a činnost ............................................................................................................... 140 8. 2. 3. 1. Případová studie: projekt Podpora integrace dětí cizincŧ ..................................................................145 8. 2. 3. 2. Případová studie: Konec léta v Hrubšicích ........................................................................................147 8. 2. 3. 3. Případová studie: Mezinárodní den uprchlíkŧ na Moravském náměstí 2007 ....................................148 8. 2. 3. 3. Případová studie: Mezinárodní den uprchlíkŧ na Moravském náměstí 2007 ....................................148 8. 2. 3. 4. Případová studie: Mezinárodní den uprchlíkŧ na Moravském náměstí 2008 ....................................149 8. 2. 3. 5. Případová studie: Multikulturní večer na téma Ukrajina ...................................................................150 8. 2. 3. 6. Případová studie: Blansko mnoha tváří .............................................................................................150 8. 2. 3. 7. Případová studie: CD Duha smíru .....................................................................................................151
8. 3. SHRNUTÍ............................................................................................................................................. 152 9. ZÁVĚR ..................................................................................................................................................... 155 O AUTOROVI ............................................................................................................................................. 162 SLOVNÍK DŮLEŢITĚJŠÍCH JMEN A POJMŮ .................................................................................... 165 REJSTŘÍK ................................................................................................................................................... 170 SEZNAM LITERATURY ........................................................................................................................... 173 TIŠTĚNÉ A ELEKTRONICKÉ ZDROJE ............................................................................................................ 173 CD ............................................................................................................................................................. 200 INTERNÍ DOKUMENTY ................................................................................................................................ 200 OSOBNÍ KOMUNIKACE, PREZENTACE A E-MAILY: ....................................................................................... 200 RELEVANTNÍ ZÁKONY................................................................................................................................ 201 PŘÍLOHY ..................................................................................................................................................... 203 SUMMARY .................................................................................................................................................. 227
v
ABSTRAKT
Práce mapuje vztah mezi komunikací, kulturou a občanskou společností a v těchto souvislostech staví interkulturní komunikaci. V teoriích nastiňuje pozadí kulturní identity a kategorizace, kde nachází východisko pro komunikaci se subjekty z jiných kulturních prostředí. Rozebírá teoretické poznatky o interkulturní komunikaci. In media res sleduje komunikaci organizace občanské společnosti, jejímiţ klienty jsou cizinci, tedy jedinci z rŧzných kulturních prostředí. U této organizace pozoruje zainteresované subjekty pro komunikaci, komunikační prostředky organizace a specifika komunikace s ohledem na interkulturní komunikaci. Práce dále detekuje prostředí pro interkulturní komunikaci, které organizace občanské společnosti vytváří. Ojedinělost práce spočívá v odhalení mechanismu, jakým organizace občanské společnosti přispívají k efektivní interkulturní komunikaci, a v identifikaci klíčových poznatkŧ, které mohou pomoci organizacím v dalším pŧsobení v této oblasti.
KLÍČOVÁ SLOVA
Akulturace – integrace – interkulturní komunikace – komunikace – kulturní identita – organizovaná občanská společnost – prostředky komunikace.
vi
ÚVOD
Občanská společnost představuje oblast artikulace hodnot, prosazování zájmŧ i sdruţování, která se spontálně utváří a formuje. Reaguje na potřeby jedincŧ i společnosti – podle některých teorií těch potřeb, které nejsou uspokojeny státem a trhem. V tomto směru část občanské společnosti reaguje i na migraci člověka v současném globálním světě. Komunikace je pro společnost stěţejní. Hraje specifickou roli v občanské společnosti i současném globálním světě. Interkulturní komunikace je aktuální dimenzí komunikace, která je spojena s globální propojeností a migrací. Práce proto sleduje charakter komunikace v organizované občanské společnosti, která pracuje s klienty z rŧzných kulturních prostředí, a sleduje aspekty interkulturní komunikace. Teorie interkulturní komunikace nabízejí rozličné faktory a úrovně: makro-, mezo-, mikro-, kterými interkulturní komunikaci mŧţeme nazírat. Organizace občanské společnosti představuje mezo- úroveň, která je také typická pro studium migrace z pohledu antropologie. Interkulturní komunikace je těţko oddělitelná od antropologických jevŧ, které souvisí s kontaktem jedincŧ z rŧzných kultur. Mezi ně patří například akulturace, kulturní šok, předsudky, stereotypy, diskriminace, které jsou v práci také diskutovány. Proto se práce zaobírá také kategorizací a kulturní identitou a sleduje pozadí vztahu mezi „námi“ a „jinými“, v našem případě „těmi s jinou kulturou“. Pro naplnění záměru práce byla zvolena organizace občanské společnosti, která pracuje s jedinci z jiných kulturních prostředí, hlavně těmi, kteří pobývají v novém kulturním prostředí relativně krátce a kteří jsou vystaveni procesu akulturace. U této cílové skupiny lze interkulturní komunikaci sledovat lépe. Proto byly ze zkoumaného záběru vyloučeny organizace pracující s národnostními menšinami a jedinci, kteří jiţ mají české občanství, ačkoli pochází z odlišného kulturního prostředí. Pro sledování komunikace organizace občanské společnosti, která pracuje s cizinci, byla zvolena jako reprezentant Diecézní charita Brno, konkrétně oddělení CELZUS – Sluţby pro cizince. Jedná se o organizaci s několikaletou praxí v dané oblasti, která je typická svou právní formou: evidovaná právnická osoba církví. Proto práce reflektuje
1
i náboţenskou dimenzi organizace. Náboţentsví je také součástí kultury společnosti a ovlivňuje charakter komunikace. Cíle práce jsou: teoretické zmapování komunikace ve vztahu ke kultuře a občanské společnosti; teoretické zpracování interkulturní komunikace; analýza komunikace organizace občanské společnosti pracující s cizinci se zaměřením na interkulturní komunikaci; komparace teoretických poznatkŧ o interkulturní komunikaci s realitou v organizaci občanské společnosti pracující s cizinci; vhodná doporučení v oblasti komunikace, zvláště interkulturní komunikace, pro praxi organizace občanské společnosti. Práce staví hypotézu, podle které organizace občanské společnosti vytváří prostor pro efektivní a bezkonfliktní interkulturní komunikaci a hledá cesty pro komunikaci jedincŧ z rŧzných kulturních prostředí. Základem při zpracování tématu byly antropologické metody: studium písemných pramenŧ (publikací, nepublikovaných studijních prací, výzkumných zpráv atd.) a dŧvěryhodných internetových zdrojŧ, které se týkají problematiky občanské společnosti, komunikace, zvláště interkulturní komunikace, migrace a integrace cizincŧ. Podstatnou roli hrají metody kvalitativního výzkumu: zúčastněná pozorování a rozhovory. V práci byly pouţity nástroje vizuální antropologie: fotografie, multimediální hudební CD. Pro zhodnocení dat jsou pouţity postupy deskripce, analýzy, komparace a syntézy poznatkŧ. Některé obrázky a tabulky byly ponechány v anglickém jazyce s ohledem na uznání a postavení anglického jazyka v akademickém prostředí a především se zřetelem na kvalitu poskytované informace, která by mohla být sníţena překladem a přepracováním do českého jazyka. Struktura práce je následující: První kapitola uvádí čtenáře do sféry Občanské společnosti. Ukotvuje toto téma v širších souvislostech a vztazích, sleduje vztah antropologie k občanské společnosti i význam komunikace pro tuto oblast. Druhá kapitola Skupiny, kategorie a identity ve společnosti objasňuje vztah k „jiným“. Organizace občanské společnosti mnohdy hájí zájmy právě odlišných identit.
2
V případě této práce vycházíme z předpokladu, ţe sledovaná organizace občanské společnosti pracuje s kulturními identitami. Třetí kapitola Komunikace rozebírá komunikaci z obecného pohledu a upozorňuje na body, které lze v komunikaci sledovat. Čtvrtá kapitola Kultura a komunikace ukazuje na úzký vztah těchto antropologii blízkých pojmŧ. Seznamuje s kulturními dimenzemi, které jsou základem pro teorie interkulturní komunikace. S interkulturní komunikací souvisí řada jevŧ, které doprovázejí jedince při kontaktu s jiným kulturním prostředím. Těmito jsou v subkapitolách diskutovaný akulturační stres, kulturní adaptace a akulturace, předsudky, stereotypy a diskriminace. Pátá kapitola Teoretické pozadí interkulturní komunikace zmiňuje teorie interkulturní komunikace a především cesty zvládání interkulturních bariér, akulturace, akulturačního stresu i předsudkŧ, které jsou s interkulturní komunikací spojeny. Šestá kapitola uvádí do Komunikace organizací občanské společnosti. Pozoruje komunikaci organizací občanské společnosti bez ohledu na jejich zaměření. Podtrhuje nutnost vymezení zainteresovaných subjektŧ pro komunikaci, stejně jako výběr prostředkŧ, komunikačních kanálŧ a komunikační strategie organizace. Sedmá kapitola Zainteresované subjekty ovlivňující interkulturní komunikaci identifikuje některé klíčové subjekty, které ovlivňují integraci cizincŧ a spolupodílí se na prostředí, v kterém probíhá interkulturní komunikace, akulturce i kulturní šok. Osmá
kapitola
Komunikace
organizace
občanské
společnosti
s ohledem
na interkulturní komunikaci se soustředí na konkrétní organizaci občanské společnosti a identifikuje komunikaci uvnitř této organizace a sleduje specifika této komunikace s ohledem na postavení a zaměření organizace. Analyzuje klíčové aktéry – zaměstnance a dobrovolníky i jejich postavení s ohledem na interkulturní komunikaci. Pozoruje aktivity organizace a jejich význam pro interkulturní komunikaci. Práci završuje Závěr, který shrnuje poznatky práce a podává systematické naplnění cílŧ, které byly stanoveny.
3
1. OBČANSKÁ SPOLEČNOST
Kapitola osvětluje občanskou společnost, na jejímţ pozadí je řešena problematika interkulturní komunikace. Občanskou společnost vykresluje ve vztazích a vyzdvihuje význam komunikace pro tuto sféru současné společnosti.
1. 1. Vymezení antropologie občanské společnosti.
Antropologie občanské společnosti představuje v českém prostředí mladé téma, které se formuje na pozadí postupného znovuutváření občanské společnosti po roce 1989, navazuje na poznatky vycházející ze zemí s rozvinutou demokracií a občanskou společností. Zároveň vyuţívá teorií a poznatkŧ společenských a přírodních věd. Slovník Antropologie, který představil Ústav antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy
univerzity
v roce
2009,
vystihuje
podstatu
termínu
následovně:
„Subdisciplína antropologie, zabývající se srovnávacím výzkumem vzniku, vývoje, fungování a směřování občanské společnosti a jejích institucí. …“ Navazuje charakteristika občanské společnosti z pohledu antropologie: „…V pojetí antropologie občanské společnosti lze občanskou společnost chápat jako prostor mezi rodinou, státem a trhem, jako občanský sektor, ve kterém se rozvíjí občanská kultura, altruismus, dobročinnost, solidarita a filantropie. Občanský sektor zahrnuje subjekty – nestátní neziskové organizace – vytvořené občany, které nemají za cíl vládnout ostatním lidem nebo dosahovat zisk: cílovou funkcí v občanském sektoru je přímé dosažení užitku, plnění vytčených cílů definovaných jako poslání organizace. Antropologie zejména zkoumá, jak tyto organizace v moderní občanské společnosti nahrazují rodinné i příbuzenské vztahy a vazby typické pro společnosti tradiční….“ (Malina et al. 2009, Antropologie občanské společnosti).
4
Jak je v definici zmíněno, prostor, v kterém se občanská společnost nachází, je chrakterizován
rozvojem
občanské
kultury,
altruismu,
dobročinnosti,
solidarity
a filantropie. Přibliţme si jednotlivé termíny. Altruismus je konceptem, za jehoţ zakladatele je povaţován August Comte (1798– 1857), morálním principem i reálným chováním, jehoţ podstatou je nadřazení zájmŧ lidstva zájmŧm vlastním (Svoboda 2007, s. 19). Jan Zrzavý (2004) zdŧrazňuje roli altruismu v evoluční biologii. Reciproční altruismus je zdrojem kooperativního chování, morálka a tendence k dobrým skutkŧm je dlouhodobě vhodnou strategií. Zároveň společnost ostrakizuje jedince, kteří se vymykají. Naivní altruisté ani egoisté nepřináší dlouhodobě vhodnou strategii pro přeţití skupiny, na rozdíl od oportunistŧ s rozumnou mírou altruismu. Dobročinnost představuje reálné chování a úzce souvisí s filantropií. Filantropie pochází z latiny: filos – milující, anthropos – člověk. Dle Svobody (2007, s. 20) filantropie reprezentuje termín nadřazený altruismu, charitě, almuţně, sponzorství i patronátu. Představuje lásku k bliţnímu, hledající příčiny a řešení společenských potřeb. V moderním pojetí mŧţe být jak sekulární, tak náboţenská. Dohnalová et al. (2003, s. 218) ztotoţňují oba termíny, dobročinnost a filantropie, a označují tak lásku k bliţnímu, člověku, která se projevuje činem. Podtrhují souvislost s křesťanskou vírou, její formulací je paralela části Janova evangelia, v níţ je Kristus připodobněn k Dobrému pastýři. Dle Dohnalové (Malina et al. 2009, Občanská kultura) představuje občanská kultura, další prvek vymezující občanskou společnost, normy, které pomáhají vytvářet zpŧsoby mírumilovného a solidárního souţití, podporuje mezilidské vztahy korektní a zaloţené na vzájemné úctě i ohleduplnosti. Skovajsa uvádí, ţe termín zavedli američtí političtí vědci Gabriel A. Almond (1911–2002) a Sidney Verba (nar. 1932). Vytyčili tři druhy politické kultury: parochiální, poddanskou a participační (účastnickou). Pro demokracii je nejvhodnější politická kultura, která vzniká jejich propojením a která se nazývá občanská kultura (Skovajsa [sine dato]). Solidarita pochází z latinského termínu solidaritās, které označuje druţnost, přátelství, spolek, sdruţení. Představuje protiváhu vŧči kolektivismu a individualismu. Prezentuje vzájemnou podporu lidí, vědomou a dobrovolnou společenskou soudrţnost jako hodnotu (Malina et al. 2009, Solidarita). Dle Kohoutka et al. (1998, s. 39): „Solidarita ve společnosti (tj. pocit sounáležitosti, vzájemnost, ochota ke vzájemné pomoci a podpoře) nemá podobu racionálního kontraktu uzavřeného vědomě mezi členy společnosti, nýbrž vysoce emotivního pouta, jež je posilováno v průběhu kolektivních obřadů. Pocit 5
vzájemnosti tedy posilují lidé bezděky v průběhu svých politických, náboženských a sociálních ceremonií či rituálů. ...Vzorce rituálního jednání nacházíme i v tzv. vyspělých společnostech….“
1. 2. Koncept občanské společnosti
Termín občanská společnost, civilis societas, byl v antice synonymem politické společnosti nebo státu. S tímto významem je také pouţil římský politik, řečník a spisovatel Marcus Tullius Cicero (106–43 př. n. l). Do konce 18. století je tento význam zachován. Nicméně, jak naznačuje Taylor (1988), objevují se jiţ ve středověku předpoklady moderní občanské společnosti, která stojí v distinkci k státu (Dohnalová – Malina – Müller 2003, s. 15–25; Taylor 1988, podle Dohnalová – Malina – Müller 2003, s. 15–25). Utváření nové koncepce je spojeno s osobnostmi, jakými jsou John Locke (1632– 1704), Charles-Louis de Secondat Montesquieu (1689–1755) nebo Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831). V pozadí stojí společenské změny, a to rŧst moci státu po Velké francouzské revoluci, industrializace, kterou doprovázela hmotná a mravní bída. Sekularizace přispěla ke vzniku organizací, které nebyly závislé na církvi. Národní hnutí pak také ovlivnila tvář občanské společnosti. Modernizace a urbanizace vedla ke vzniku na státu nezávislé hospodářské moci, mobilita vedla ke zhroucení tradičních struktur místní organizace. Ke stmelování společnosti poté docházelo na základě veřejné společné komunikace, nosičem se stal jazyk. V národních a jazykově homogenních státech západní Evropy byly posilovány demokratické tendence. Na druhé straně, například v českých zemích, se nově vznikající národy organizovaly mimo stát, sledovaly nejprve cíle kulturní a jazykové, poté politické (Dohnalová – Malina – Müller 2003, s. 15–25; Keane 2006; Sokol [sine dato], s. 3–5). Alexander (1997, s. 2–8) hovoří o třech stadiích občanské společnosti. Označuje je jako Civil Society I.–III. (CSI – CSIII). CSI je kladena do pozdního 17. století a je pojímána jako všeobjímající koncept vztahující se k platformě institucí mimo stát, obdařených výrazným morálním a etickým nábojem. Kvality občanské společnosti byly spojeny s kapitalistickým trhem. Kapitalismus byl vnímán jako zdroj sebekázně a individuální zodpovědnosti. Tento pozitivní etický a morální tón spojovaný
6
s kapitalismem nabyl proměny v první polovině 19. století. Na negativní aspekty kapitalismu začali upozorňovat utopisté, socialisté i republikáni. CSII, druhé stadium občanské společnosti, navázala na tyto proměny v přístupu ke kapitalismu a fungování trhu. Teorie silného státu a byrokratické regulace měly vyváţit nestabilitu a nelidskost, kterou přinášel kapitalistický trh. Alexander dále dodává, ţe se občanská společnost jako významný koncept v sociální teorii na nějakou dobu ztratila. V poslední dekádě přispěly k obnově intelektuálního zaujetí občanskou společností okolnosti vytvořené sociálními a kulturními událostmi. Teorie silného státu ztratily svŧj věhlas v souvislosti s poklesem produktivity v centrálně řízené ekonomice, morálně a politicky pozbyly v souvislosti s komunismem a byrokratickými autoritářskými reţimy. Do hledáčku sociálních věd se dostávají například intimní vztahy, dŧvěra, kulturní a symbolické procesy, včetně institucí veřejného ţivota. V politicky a morálně
orientované
filosofii
se
projevuje
návrat
k demokratickým
teoriím,
hermeneutickým výzkumŧm problémŧ ţivota ve světě lokálních kultur a komunit. CS III je jiţ vymezena vŧči státu i trhu. Koncept občanské společnosti má dle Karla Müllera dva aspekty, normativní a empirický. Normativní aspekt je spojen s předpoklady a hodnoceními, které se vztahují k občanské společnosti. Nezávislost a oddělenost od státu, mimopolitické postavení je atributem občanské společnosti. Legitimizuje stát a vládu. Občanská společnost produkuje společenské zdroje, formuje zájmy a hodnoty ve společnosti. Participační funkce občanské společnosti je spojena s efektivnějším zapojování občanŧ do správy veřejných věcí. Integrační funkce souvisí s vytvářením vztahŧ sounáleţitosti a dŧvěry. Pro naplnění těchto předpokladŧ je zapotřebí vyzrálá občanská politická kultura, která je charakterizována například tolerancí, autonomií, odpovědností, názorovou a zájmovou pluralitou (Dohnalová – Malina – Müller 2003, s. 25–27; Müller [sine dato], s. 55–56). Empirický aspekt představuje institucionální strukturu, která se ovšem v rŧzných kulturních kontextech liší. Z tohoto pohledu lze v současné době rozlišit dva základní myšlenkové proudy s jednotlivými přístupy k občanské společnosti:
7
1.
Sociokulturní přístupy: Občanská společnost, dle generalistŧ, představuje celou společnost či politický systém, který je spojen s určitými rysy (například volným trhem, kultivovanými vztahy mezi lidmi). Představiteli tohoto proudu jsou například Ernest Gellner (1925–1995) či Victor Pérez-Díaz (Gellner 1991; Pérez-Díaz 2008). Maximalisté
jsou
představiteli
tzv.
deštníkového
konceptu
(Umbrella-Like Concept), dle kterého je občanskou společností vše, co stojí mimo stát a rodinu, tedy i veřejné mínění, politické strany, vysoké školy atd. Občanská společnost potřebuje trh jako civilizující prostředek. Trh posiluje sebevědomí, učí toleranci a smyslu pro pluralitu. Občanská společnost je podobně jako i jiné sféry oblastí egoismu, individuálního sobectví a svobodného naplňování soukromých cílŧ. Nicméně spolu s odpovědností a občanským sebeuvědoměním vytváří dynamickou podporu. Zástupci tohoto pojetí v českém prostředí jsou Charles Taylor (nar. 1931), Petr Pithart (nar. 1941) či Václav Havel (nar. 1936) (Havel 1999; Pithart 2000). Pojetí minimalistŧ je antropologii nejblíţe. „Občanská společnost u těchto autorů označuje především doménu kulturních předpokladů, zažitých tradic, hodnot a norem, implicitně sdílených způsobů a mravů, jež podmiňují myšlení i jednání každého člena společnosti. Občanská společnost je zde synonymem hodnotového konsensu, rozvinuté komunity, jež je svázána těsnou sítí
interpersonálních
vztahů
loajality,
závazků
a solidarity….“ (Dohnalová – Malina – Müller 2003, s. 29). Pro minimalisty je občanskou společností to, co nazývají maximalisté veřejnou sférou. Trh ani stát dle nich nepodporuje solidaritu a občanský étos. Typickým představitelem je Jeffrey Alexander (nar. 1947) (Alexander 1997; Dohnalová – Malina – Müller 2003, s. 29–35; Müller [sine dato], s. 43; Skovajsa 2010c, s. 69–70). 2.
Ekonomické čili redukcionistické pojetí má současné podoby: levicová,
kapitalistická (Müller [sine dato], s. 41–52). Vytvoření občanské společnosti je také dáváno do souvislosti se samotnou podstatou člověka. Příkladem mŧţe být lidská modularita, jak popisuje Müller v návaznosti na Gellnerovo
dílo
Podmínky
svobody.
Občanská
společnost
a
její
rivalové:
„…Modularitou myslí nejen nahraditelnost - ta byla vlastní i tradičním společnostem - ale 8
nahraditelnost, jež je doplněna a podmíněna lidskou variabilitou, flexibilitou úkonů a elasticitou zájmů. Lidská modularita, jež je podle nejslavnější sociologické teorie ovocem protestantismu, a jež byla pravděpodobně předpokladem průmyslového zázraku, je vlastně z definice předpokladem občanské společnosti. …“ (Müller [sine dato], s. 52). Jak je patrné, koncept občanské společnosti vyrŧstá ze společenských, kulturních, historických a politických kořenŧ euroamerické civilizace. Idea občanské společnosti kořenící v evropském intelektuálním diskursu se liší nejen v rámci evropských společenství, ale především v rámci mimoevropských kulturních tradic. Uţitečnost vyuţití tohoto konceptu i v jiném prostředí je předmětem řady vědeckých prací. Hann (1996) uvádí, ţe antropologové se sice zaměřují na normativní dimenzi občanské společnosti, nicméně si jsou vědomi, ţe texty intelektuálních elit korespondují s praktikami těchto skupin, ale hodnoty a praktiky skupin se mohou lišit. Proto vyuţívají etnografických výzkumŧ, které pomáhají osvětlit projevy těchto idejí v praktickém i kaţdodenním jednání (Dunn – Hann 1996, s. 1–24; Lewis 2002, s. 569–586).
1. 3. Občanská společnost ve vztazích
Z praktického hlediska je vhodné sledovat občanskou společnost ve vztazích, a to především ke státu a trhu, demokracii a celkovým sociálním a kulturním faktorŧm. Subkapitola zdŧrazňuje, ţe není moţné pozorovat občanskou společnost bez celkových společenských a historických souvislostí. Vazby občanské společnosti lze znázornit ekonomickým pohledem na vztahy organizované občanské společnosti a dalších sektorŧ národního hospodářství. Národní hospodářství dělíme na: Ziskový sektor. Cílovou funkcí tohoto sektoru je zisk. Podstatnou úlohu v něm sehrává trţní mechanismus a cena, která je výsledkem střetu nabídky a poptávky. Ve vztahu k subjektŧm občanské společnosti mŧţe představovat konkurenci, ale mŧţe být také zdrojem finančních prostředkŧ pro organizovanou občanskou společnost.
9
Neziskový sektor. o Domácnosti.
Ty
významně
ovlivňují
formování
občanské
společnosti, jsou nejen zdrojem lidského kapitálu, dobrovolníkŧ, prostředkŧ, ale představují klientelu subjektŧ občanské společnosti. o Neziskový veřejný sektor. Je financován z veřejných financí, řízen a spravován veřejnou správou, rozhoduje se v něm veřejnou volbou a podléhá veřejné kontrole. Cílovou funkcí tohoto sektoru je poskytování veřejných sluţeb. o Neziskový soukromý sektor. Cílovou funkcí tohoto sektoru je uţitek. Známé je grafické zobrazení jednotlivých sektorŧ v Pestoffově trojúhelníku (Obr. 1). Zahrnuje také subjekty sociálního mixu: hraniční a smíšené organizace, například státní podniky, neformální spolky (Rektořík et al. 2007, s. 13–22). Obr. 1: Pestoffŧv trojúhelník (převzato z: Rektořík et al. 2007, s. 16).
10
Vztah státu a neziskového soukromého sektoru podtrhují současné stěţejní teorie neziskových organizací. Teorie vládních a trţních selhání (Government Failure/Market Failure Theory) hovoří o selhání trhu (například externality, čistě veřejné statky), které je následně kompenzováno státem, který ovšem selhává také. Přičemţ čím větší je heterogenita společnosti, tím větší je toto selhání. Otevírá se tak prostor nestátní (soukromý) neziskový. V naší problematice tak mŧţeme vidět například rostoucí heterogenitu kulturní. Naopak teorie státu blahobytu (Welfare State Theory) predikuje ústup soukromého neziskového sektoru z dŧvodu zdokonalení a rŧstu trţních vztahŧ i posilování odpovědnosti státu. Teorie vzájemné závislosti (Interdependence Theory) poukazuje na prospěšnost vztahu státu a soukromého neziskového sektoru. Ten reaguje rychleji a předchází činnosti státu v určitých oblastech. Naopak tato spolupráce mŧţe stavět na omezených moţnostech organizací občanské společnosti (Rektořík et al 2007, s. 27–32). Dle Salamona a Anheiera (1998, s. 225) se jedná o filantropickou nedostatečnost, filantropický paternalismus, filantropický amatérismus a filantropický partikularismus. Pérez–Díaz (2008, s. 1–3) poukazuje na propojenost trhŧ, demokratické politiky a sociálních a kulturních faktorŧ, které ovlivňují vývoj subjektŧ občanské společnosti. Garance lidských, občanských a politických práv přispívá k rŧstu příleţitostí a motivací k aktivní spolupráci. Nezapomíná ani na význam vývoje masových médií, nových informačních a komunikačních technologií, vzdělávání, které například podporuje rozvoj v oblasti lobbyismu či fundraisingu. Alexander Jeffrey C. (1997, s. 7–12) nejen, ţe poukazuje na klíčové momenty utváření konceptu občanské společnosti, ale také se věnuje hranicím mezi občanskými a neobčanskými sférami. Konstatuje, ţe ekonomie, stát, náboţenství, vědecké asociace, rodina, kaţdá sféra aktivit definuje charakter moderních a postmoderních společností. Tyto byly a jsou součástí neobčanských sfér společností anglické, americké i francouzské. Zdŧrazňuje úlohu ekonomické sféry v kapitalistické podobě. Kapitalistický trh vede k nezávislému, racionálnímu a sebe-kontrolujícímu chování, poskytuje občanské sféře taktéţ výbavu, jakou je rovnost, seberealizace, kooperace a dŧvěra. Na druhé straně přispívá k ekonomickým nerovnostem, jakými jsou třídní rozdělení, dvojí pracovní trh, podílí se na nezaměstnanosti a potaţmo chudobě. Trţní vztahy podporují účinnost spíše neţ čestnost, soutěţivost neţ solidaritu, hierarchické formy respektu neţ egalitářské. Zamýšlí se také nad neekonomickými hranicemi občanské a neobčanské sféry. Do neobčanské sféry, která ovlivňuje podobu a utváření demokratického občanského ţivota, zařazuje náboţenské (občanská marginalizace Ţidŧ a protestantŧ), rasové a etické 11
strukturování primordiální společnosti, transformaci patriarchálního uspořádání rodiny do omezeného občanského statusu ţen. Tvrdí, ţe také vědecké asociace manifestují výlučné elitářství okolo „pravdy“. Občanská společnost existuje ve skutečném historickém čase jako část politických reţimŧ, které jsou utvářeny výboji, imigrací či revolucí (Alexander 2001, s. 237–241; Peréz-Díaz 2008).
1. 4. Subjekty občanské společnosti
Občanskou společnost dělíme na neorganizovanou a organizovanou část. Neformální občanské jednání představující neorganizovanou část občanské společnosti je tvořeno počínáním neorganizovaných jednotlivcŧ, kteří se zaměřují na zájem určité skupiny či společnosti. Organizovaná část občanské společnosti, která je doprovázena formálním občanským jednáním, je zastoupena organizacemi občanské společnosti (Skovajsa 2010b, s. 34–37). Pérez-Díaz (2008) poukazuje na skutečnost, ţe subjekty se musí vymezovat dvojím zpŧsobem: vŧči skutečnému světu (trhu, demokratickému řízení) i vlastním sebevyjádřením. Jednotlivé subjekty, organizace, vytvářející institucionální dimenzi současné občanské společnosti, bývají charakterizovány dle strukturálně-operacionální definice L. Salamona a H. K. Anheiera (1998, s. 216) jako: organizované (institucionalizace struktury); soukromé (institucionálně oddělené od vlády); nerozdělující zisk (nejsou zaloţené za účelem zisku, na rozdíl od organizací ziskových); samosprávné (existence vnitřních struktur, vymezení řídících a kontrolních kompetencí); dobrovolnické (intenzita tohoto prvku je proměnlivá) (Dohnalová 2006, s. 38; Škarabelová 2002, s. 7). Marcela Bergerová doplňuje tyto vlastnosti znaky typickými pro občanský sektor: Fragmentárnost: Přínosy a vstupy občanských organizací jsou dílčí, neřeší společenské problémy komplexně.
12
Rŧznorodost: Cíle, přístupy k řešení problémŧ pramení z rŧzných názorŧ, pohledŧ a stanovisek, charakteristické otevřené moţnosti, jeţ vytváří „univerzální“ prostor pro uplatnění záměrŧ jednotlivcŧ a skupin. Vztah k moci: Postrádají tendenci k výkonu moci, pouze ovlivňování a pŧsobení na rozhodování o věcech veřejných (Bergerová [sine dato], s. 93– 94). Z hlediska globálního charakteru poslání vytváříme následující kategorie organizací občanské společnosti: Organizace veřejně prospěšné (Public Benefit Organzations – PBO). Tyto organizace jsou orientované na prospěch veřejnosti či její části. Soustředí se například na řešení určitých společenských problémŧ, jako je bezdomovectví, ochrana lidských práv. Příkladem je Diecézní charita Brno. Organizace vzájemně prospěšné (Mutual Benefit Organizations – MBO). Obvykle zastupují skupiny, které jsou sdruţeny na základě společných koníčkŧ, povolání. Jejich orientace je pouze na členy dané organizace, případně rodinné příslušníky, kterým poskytují zvýhodněné sluţby, obhajují jejich zájmy. Příkladem je Moravský rybářský svaz, o. s. (Skovajsa 2010b, s. 41–42; Škarabelová 2002, s. 8–9). Většinu organizací, které jsou předmětem zájmu této práce, lze zařadit do kategorie veřejně prospěšné organizace občanské společnosti, neboť jejich aktivita se zaměřuje na celou společnost, komunikaci jak s širokou veřejností, tak s cílovými skupinami. Zaměstnanci, dobrovolníci a klienti organizací pocházejí z domácí i hostitelské kultury a své aktivity soustředí na celou společnost. V relevantních aktivitách pro toto téma ovšem mŧţeme najít také neorganizovanou občanskou společnost. Mezi organizace občanské společnosti řadíme v České republice především právní formy: občanské sdruţení, nadace, nadační fond, obecně prospěšná společnost, evidovaná právnická osoba církve. Do občanské společnosti ovšem mŧţeme řadit i například svépomocná sdruţení. V poslední době stojí v centru pozornosti vědních oborŧ občanská společnost z hlediska globálního uspořádání a procesŧ. Ukotvení subjektŧ občanské společnosti v globálním světě sehrává podstatnou úlohu. Řada autorŧ pracuje na globální úrovni v diskuzích o globální správě s tzv. konceptem sítí. Například Slaughterová (2004, s. 131– 162) uvádí, ţe mezinárodní společenství nabývá charakteru horizontálních vazeb a sítí. Opouští se od vertikálních struktur společnosti. Sítě horizontální globální správy vytvářejí
13
supersítě vzájemně interagující, v nichţ samozřejmě sehrávají svou roli také mezinárodní neziskové organizace (Fisher 1997). Podobně jako se vyvíjí koncept občanské společnosti, proměňují se také organizační formy těchto organizací. Anheier a Themundo uvádí tři základní formy: Weberovská byrokratická forma je typická pro 19. století. Tuto strukturu lze nalézt v katolických kostelech, organizacích Červeného kříţe, Armády spásy aj. Multidivizní
forma
organizace
umoţňuje
adaptaci
lokálním
podmínkám a zároveň jednotnost a společné poslání všech sloţek organizace. Tuto formu mŧţeme přiřadit například k organizaci Greenpeace. Síťová forma organizace mŧţe být nestabilní díky neexistenci jednotného centra. Příkladem této formy je Jubilee 2000 (Anheier – Themudo 2002). Autoři nabízejí schéma, které uvádí jednotlivé charakteristiky pro dané formy (Obr. 2). Obr. 2: Forma a charakteristiky formy organizací občanské společnosti (Form and Form Characteristics) (převzato z: Anheier – Themudo 2002).
14
1. 5. Antropologie občanské společnosti a komunikace
Podrobnější vhled do ukotvení občanské společnosti z antropologického pohledu nabízí práce Jana Sokola, Společnost jako komunikace (sine dato). Poukazuje na to, ţe občanský sektor ve společnosti vţdy byl, a to zastoupen například ve formách lidské solidarity, v kmenových a rodových společenstvích, či dobročinných organizacích. Základní souvislosti, v kterých se utváří, jsou zmíněny v kapitole 1. 2. Koncept občanské společnosti. V těchto souvislostech načrtá Sokol hlavní rysy občanské společnosti: spontánnost, rozmanitost, veřejný zájem, občanské prostředí. Dalším rozměrem charakterizujícím organizace občanské společnosti je vztah členŧ k organizaci, spočívá v jistém účelu či tématu. Organizace občanské společnosti nelze hierarchicky uspořádat, jsou spíše „sítí“, propojením horizontálních vazeb a spoluprací. Antropologický pohled na člověka zapadá do kontextu antropologie občanské společnosti a zároveň je komunikace stěţejním pilířem občanské společnosti Jan Sokol upomíná na rozměr Aristotelova zóon politikon, přiřazuje člověku, zcela správně, rozměr „tvora, ţijícího v obci“ či „tvora, který obce vytváří“. Pro lidskou společnost a obce je typická výrazná flexibilita, schopnost se přizpŧsobovat proměnlivým podmínkám a nacházet nové ţivotní strategie v rozličných prostředích. Specifickými lidskými ţivotními strategiemi, jeţ kompenzují nedostatek přirozené výbavy, jsou: lepší péče o mláďata, vynalézavost a vytvoření lidského společenství – obce. Ve vztahu k člověku hovoříme o adaptaci nejen biologické, ale i kulturní. Člověk se ve společnosti rodí, dospívá a utváří se. Dle Jana Sokola je společenský vývoj obrazem uvolňování se z těsných pout lidských obcí. Lidská obec je mimořádným útvarem. Jan Sokol rozlišuje následující hlavní struktury, podle kterých se společenství organizují: A/ příbuzenství; B/ organizace místní, vesnická, sousedská; C/ instituce; D/ komunikace. Zaměřme se na společenství komunikace – je odvozeno z období míru a prosperity, garantované „globální“ mocí, v které se stát stává poskytovatelem sluţeb. Člověk ţije v síti vztahŧ, vazeb a stykŧ rŧzného charakteru: trvalých, formálních, příleţitostných. A zde se dostáváme ke komunikaci (Sokol [sine dato], s. 3–9).
15
Niklas Luhmann (1927–1998), pŧvodce sociologické systémové teorie, shledává: „…že současná společnost je ve své podstatě právě souhrnem nebo sjednocením takových „komunikací“ všech svých příslušníků….“ (Sokol [sine dato], s. 9). Jeho systémová teorie se zaměřuje jednak na systémovou teorii jako teorii sociální, jednak na komunikační teorii a jednak na teorii evoluční. V knize Sociální systémy uvádí, ţe se sociální systém sestává z jednání či komunikace. Jednání a komunikaci nelze přitom oddělit, neboť vytvářejí vzájemný vztah (Luhmann 2006, s. 159–161; Sokol [sine dato], s. 5–9). Příbuzenská, místní, státní, národní a mezinárodní organizace společnosti má své podmínky a moţnosti komunikace. Význam organizačních principŧ – příbuzenského, sousedského a národního – upadá a vyvstává význam komunikace jako takové. Objevují se nové trendy jako globalizace, obousměrná komunikace, jednotný jazyk – angličtina. Komunikační teorie společnosti říká, ţe jedinci ţijí v kontextech s odlišnou komunikací. V rŧzných oblastech se uţívají rŧzné komunikační prostředky, kontexty se nemusí vylučovat, není mezi nimi striktní hierarchie (Sokol [sine dato], s. 10–13). Společnost zaloţená na komunikaci je ţivá, buduje se sama a zevnitř členy tím, ţe vytváří vlastní kontakty, které komunikují, jedná se o spontánní, nekoordinovanou činnost s rozličnými cíli. To dává příleţitost komunikovat tam, kde to přináší úspěch. Jedinci pak vlastní rŧzný „komunikační kapitál“. Přičemţ ztráta společenských kontaktŧ a komunikace byla a je vţdy ve společnostech vnímána například jako výrazný handicap, ztráta či trest. Takovou skupinou se stávají i migranti z dŧvodu celé řady komunikačních bariér: jazykových, neznalosti kultury, prostředí. Tímto se nám uzavírá pomyslný kruh, který lidskou společnost spatřuje v solidaritě a účinné pomoci (Sokol [sine dato], s. 10–13). Jan Sokol říká: „…Pro analýzu společnosti jako komunikace je patrně nejlepší rozlišovat různé oblasti či segmenty společenské komunikace, které se přirozeně uzavírají do sebe svým specifickým jazykem a typem komunikací… Každá z nich si buduje svoji specifickou oblast a ustavuje svůj typ komunikování, vymezuje si své hranice a stanoví si také, jakým způsobem a za jakých podmínek bude komunikovat s ostatními. Ač si to často neuvědomujeme, jsme už ve skutečnosti zvyklí na to, že v každé z nich komunikujeme jinak, a to dokonce i v případě, že v nich komunikujeme se stejnými lidmi.“ (Sokol [sine dato], s. 13). Celosvětovou tendencí je postupné smazávání státního pojetí společnosti, které souvisí s procesy globalizace. Nové vztahy v sociálních prostorech jsou charakterizovány časoprostorovou kompresí. Zkracování času spojené se zkracováním vzdáleností, zjednodušením sociální aktivity umoţňuje zkracování prostoru. Dochází k relativizaci 16
geograficko-prostorových hranic: Lidé napříč planetou mohou zakoušet stejné zkušenosti, a to i ve stejný okamţik. Hranice probíhají ne v mapách, ale mezi nekomunikujícími lidmi. Limitem sociální aktivity se stává moţnost komunikace a participace v takto vznikajících vztazích. Společnost tedy mŧţeme interpretovat jako ţivý organismus s propustnými hranicemi,
historickou
dimenzí.
Společnost
je
tvořena
činnostmi,
setkáváními
a komunikací mezi nimi (Sokol [sine dato], s. 9–10; Suša 2006, s. 256). Bělohoubek (2005) se soustřeďuje na proměnu globální občanské společnosti, která v současné době komunikace staví na komunikačních nástrojích, jakými jsou internet či média. Internet dovoluje vytvářet horizontální sítě, které jsou občanské společnosti blízké. Také Alexander a Jacobs (1998) diskutuje vztah masové komunikace a občanské společnosti. Poukazuje, ţe občanská společnost je sférou symbolické komunikace. Média jsou klíčovým činitelem v konstruování identit a solidarit a komunikativní institucí občanské společnosti. „Masová média poskytují kulturní prostředí, z kterého mohou být konstruovány identity a solidarity. Toto běžné kulturní prostředí, diskurz občanské společnosti, se skládá ze dvou strukturálních úrovní…“ (překl. Alexander – Jacobs 1998, s. 30) Jedná se o hlubokou strukturu, či sémiotický systém občanské společnosti, a časovou strukturu, narativní strukturu občanské společnosti. Prostřednictvím sémiotického systému veřejní aktéři hovoří a prostřednictvím tohoto systému veřejní čtenáři interpretují, co bylo komunikováno. Narativní struktura občanské společnosti tvoří rámec, prostřednictvím kterého veřejní aktéři mapují vlastní směr v reálném historickém čase. Z jiného pohledu občanská společnost pracuje na úrovni komunikace s tzv. měkkou sílou. Nye Joseph (2003) takto označuje schopnost dosáhnout toho, co daná strana chce, prostřednictvím atraktivity, spíše neţ donucováním či uplácením. Měkká sílá vyuţívá toho, co je vnímáno jako atraktivní pro danou kulturu země, politické ideály. Inglehart (1987) uvádí, ţe příklon k post-materialismu, který doprovází postindustriální dobu, s sebou nese proměnu hodnot a postojŧ: zdŧraznění osobní a politické svobody, toleranci minorit a rozdílných názorŧ, rovnost, otevřenost novým myšlenkám a novým ţivotním stylŧm, ochranu ţivotního prostředí, zaměření na kvalitu lidského ţivota, vlastní uspokojení a aktivizaci. Tyto nové hodnoty přinášejí také nové moţnosti pro občanskou společnost (Inglehart – Flanagan 1987). Svoboda sdruţování stojí spolu se svobodou slova za utvářením organizací občanské společnosti a za formováním občanské společnosti.
17
1. 6. Shrnutí
Občanská společnost představuje v hledáčku antropologie prostor mezi státem, trhem a rodinou, v kterém se rozvíjí altruismus, filantropie, dobročinnost, občanská kultura a solidarita. Pojetí občanské společnosti je ve společenskovědních diskurzech nejednotné. Koncept občanské společnosti se utváří pod vlivem historických, kulturních, politických a společenských souvislostí. V teoriích rozlišujeme normativní a empirické koncepty. Antropologie vyuţívá při studiu občanské společnosti transdisciplinární přístup. Metodologie zahrnuje etnografický výzkum a zohlednění dílčích kontextŧ. Organizovaná občanská společnost se realizuje ve vztazích s dalšími sektory národního hospodářství, veřejným neziskovým sektorem, ziskovým sektorem a domácnostmi. Dŧleţitým momentem je vztah občanských a neobčanských sfér, které ovlivňují podobu občanské společnosti. Občanská společnost funguje v souvislosti s dalšími fenomény, jakými jsou demokracie, trh, kultura a komunikace. Sociální teorie zdŧrazňují rostoucí význam komunikace ve společnosti, moţnost komunikace se stává limitujícím faktorem. Zároveň lze poznamenat, ţe komunikace je základem občanské společnosti. Diecézní charita Brno, která je předmětem zájmu této práce, je reprezentantem organizované občanské společnosti. Jedná se o církevní právnickou osobu a z hlediska globálního poslání o veřejně prospěšnou organizaci. Z kapitoly vyplývá, ţe je nezbytné studovat postavení a komunikaci této organizace ve vztahu k dalším sektorŧm národního hospodářství a v souvislosti s celospolečenským a kulturním prostředím.
18
2. SKUPINY, KATEGORIE A IDENTITY
Kapitola odhaluje pozadí vztahu ke skupinám a jedincŧm, kteří se od nás odlišují, a to cestou objasnění teorií identity a kategorizace. Pérez-Díaz (2008, s. 5) poukazuje na skutečnost, ţe organizace občanské společnosti zastupují rozličné identity (jedincŧ, rodin, lokálních a etnických komunit, národŧ či náboţenství) a poskytují jim hlasy, které jsou slyšet. Jak jiţ bylo naznačeno teorií trţních a vládních selhání, s rostoucí heterogenitou společnosti roste i riziko selhání státu a trhu. Tato situace otevírá prostor pro subjekty občanské společnosti. Tyto tedy vystupují jako prostředníci pro komunikaci rozličných skupin: Ať uţ se jedná A/ o organizace veřejně prospěšné, které seskupují jedince okolo určitých celospolečenských problémŧ, nebo B/ o organizace vzájemně prospěšné, které jsou zaloţeny primárně pro podporu členŧ dané organizace, nicméně artikulují zájmy této skupiny také do okolí. Kohoutek et al. (1998, s. 45, 54) z pohledu sociální psychologie připomíná přímou úměru mezi kulturní a civilizační vyspělostí společnosti a rostoucími projevy individuality a dŧrazem na respektování práv jednotlivce a dŧstojnost jeho osobnosti. Symplexnější a jednoduché osobnosti tíhnou k příslušnosti k nějaké skupině a poukazují na její identitu a kolektivní právo. Potřeba přináleţení k nějaké skupině, tj. být součástí něčeho významného je typická pro většinu lidí ve společnosti. Pocit příslušnosti ke skupině pŧsobí na pocit vlastní hodnoty. Subjektivní pozice jedince reflektuje jeho objektivní pozici ve skupině. S ohledem na zaměření práce kapitola dále seznamuje s procesy kategorizace i identifikace a osvětluje pozadí kulturní identity coby identity kolektivní. Kategorizace se stává základem fenoménŧ, jakými jsou předsudky či stereotypy. Přináleţení do určitého kulturního okruhu ovlivňuje vztahy s jedinci z jiných kulturních okruhŧ a také komunikační moţnosti jedince ve vztahu k jiným kulturním okruhŧm. Také občanská společnost se setkává s kategorizací, zejména při obhajobě zájmŧ určitých skupin. Kapitola se soustředí na kulturní identitu a vykresluje pozadí interakce skupin s rŧzným kulturním zázemím.
19
2. 1. Kategorizace a identifikace
Rozlišujeme dva termíny kategorizace a identifikace. Vnějším produktem kategorizace jsou kategorie, tedy identifikace jiných lidí jako členŧ sociální kategorie, outgroup. Vnitřní skupinová identifikace (sebe sama jako člena sociální skupiny) vede naopak k vymezení skupiny (Vojtíšková 2007, s. 5). Kategorizace mŧţe být vymezena jako proces, který pracuje na základě současných stimulŧ v prostředí, modifikuje a rozpoznává je uvnitř nových entit. Sociální kategorie mohou být uţívány k popisu rozdílu mezi jednotlivci na základě kategorie členství. Stává se podkladem fenoménŧ zaloţených na „skupině“, jakými jsou například stereotypy a předsudky. Vojtíšková (2007, s. 4) představuje pod pojmem sociální kategorie kognitivní schémata popisující vlastnosti kategorií/skupin, relace mezi vlastnostmi – od konkrétních příkladŧ aţ po abstraktní a neurčité, jen volně propojené vlastnosti (prototypy). Na sociální úrovni jsou lidé kategorizování do in-group a out-group. V české odborné literatuře se někdy objevují ekvivalentní termíny: vztaţná a nevztaţná skupina (Link 2009, s. 1, 5; Logan 1989). In-group je sociologický termín reprezentující skupinu, se kterou se jedinci identifikují a ke které cítí nějaký druh přidruţení. V mnoha případech je toto přidruţení zaloţeno na opozici vŧči out-group. Ta představuje skupinu jedincŧ, vŧči kterým jsou postoje členŧ in-group v opozici, odporu či nenávisti. Skupiny se liší například uţíváním symbolŧ, předmětŧ či gesty (McFeeters 2009, s. 1–2). Macrae a Bodenhausen (2000, s. 96–98) poukazují na skutečnost, ţe kategorické uvaţování umoţňuje flexibilitu (stabilitu/plasticitu). Allport v 50. letech 20. století formuloval stanovisko, dle kterého je člověk nevyhnutelně předurčen k myšlení v kategoriích. Tento proces vnímal jako nevyhnutelný. Nicméně tento postoj podléhá široké diskuzi, například Macrae a Bodenhausen poukazují na některé sporné momenty. První pochybnost vnáší skutečnost, ţe většina automatických operací je kontrolovatelná na nějakém stupni. Druhou pochybnost vnáší metodika výzkumŧ, která obhajuje Allportovo stanovisko a která je zaloţena na verbálních označeních. Zatímco Allport zařadil aktivaci kategorií ihned za spouštěcí stimul (například jiný člověk), nové výzkumy
20
jsou jiţ zdrţenlivější k tvrzení, ţe aktivace kategorií je bezpodmínečný automatický proces. Spíše je zkoumána moţnost, ţe se jedná o proces, který mŧţe být podmínečně automatický, objevující se pouze za určitých spouštěcích podmínek (Allport 1954, podle Macrae – Bodenhausen 2000, s. 96). Macrae a Bodenhausen dále analyzovali řadu odborných prací a detekovali dva klíčové faktory, které ovlivňují aktivaci kategorických struktur. Prvním činitelem je dočasné zpracování cílŧ vnímateli (jejichţ výskyt je podmíněn souhrou kognitivních a emočních sil) a druhým jsou obecné postoje (např. předsudky) vnímatele k členŧm kategorie. Obecně se potvrzuje, ţe aktivace kategorie je někdy přístupná kontrole, přinejmenším ve smyslu vnímavosti vŧči kognitivním limitŧm vnímatele, dočasnému zpracování cílŧ a stálým domněnkám o určité sociální skupině (Macrae – Bodenhausen 2000, s. 98–101). Dále se také zamýšlejí nad tím, jak řeší mysl problém mnohočetného kategorického členství (jedince lze zařadit do více kategorií). První varianta předpokládá, ţe cíl je kategorizován všemi moţnými zpŧsoby, a tudíţ jsou všechny aplikovatelné stereotypy spuštěny zároveň. Problém vyvstává, pokud jsou výstupy sémanticky a citově nekompatibilní. Druhé řešení spočívá v selekci některých kategorií. Vnímatel je tedy vystaven cílŧm, které se vyznačují moţností mnohačetné kategorizace, všechny jsou paralelně aktivovány a následuje soupeření o mentální dominanci. Některé kategorie jsou tedy během tohoto procesu potlačeny a zdá se, ţe významnou roli v tomto pochodu sehrává vnímatelŧv motivační stav. Pro porozumění kategorizace je proto nutné zahrnout do zkoumání percepční, kognitivní a motivační síly, které regulují vzrušivé a inhibiční mechanismy, jeţ podněcují aktivaci kategorického myšlení (Macrae – Bodenhausen 2000, s. 101–102). Zatímco vnější kategorizace směřuje k vytvoření kategorií, vnitřní skupinová identifikace vede k vymezení skupiny. Zdá se, ţe kategorické uvaţování je člověku vlastní. Nicméně se vedou diskuze nad nevyhnutelností myšlení v kategoriích. Nejnovější poznatky ukazují, ţe v aktivizaci kategorického myšlení hrají podstatnou úlohu motivační, percepční a kognitivní síly. Soudí se také, ţe aktivizace takového myšlení je někdy přístupná kontrole.
21
2. 2. Sociální identita
V případě, ţe jedinec při svém myšlení zvaţuje podobnosti s členy in-group a naopak odlišnosti s členy out-group, mŧţeme hovořit o sociální identitě. Sociální identita je tvořena kousky identity osoby, která pramení z přináleţení do určité skupiny. Osobní identita (Personal Identity) je tvořena kousky identity, která pochází z rozličných osobnostních rysŧ a mezilidských vztahŧ (Link 2009, s. 5; McFeeters 2009, s. 2). Koncept sociální identity se objevuje v hledáčku oborŧ psychologie a sociologie. Na jedné straně hledají odborníci základní kameny, které by spojovaly oba směry teorií o identitě, na druhé straně poukazují na nevhodnost porovnávání a spojování těchto odlišných perspektiv. Ke stěţejním teoriím v oblasti sociologie patří Strykerova teorie identity (IT). Významný přínos stýkají teorie z oblasti psychologie, a to Tajfelova sociální teorie identity (SIT) a Turnerova sebekategorizační teorie (SCT). Tyto tři teorie předpokládají, ţe charakteristiky prostředí ovlivňují vztahy mezi jedinci a sociálními skupinami prostřednictvím procesu identifikace. Teorie sledují sociální kontext: přítomnost skupin nesoucích rozličné, veřejně rozpoznatelné významy, přístup jednotlivce do takových skupin, vztahy uvnitř skupiny a přes hranice této skupiny. Klíčovým zájmem teorií je sledování vlivu identifikace se skupinou na vnímání sebe sama, na postoj k ostatním a aktivity, které jsou motivovány touto identifikací (Deaux – Martin 2003, s. 101–102). Sociologické teorie zdŧrazňují roli udrţování sociálního řádu a jeho vztah k identitě. Zaměřují se na vzájemné role, které lidé hrají v oboustranných interakcích. Očekávání, která jsou spojena s rolemi identit (Role Identity), se odráţejí na chování spojeném s identitou, které se přizpŧsobuje exitujícím normám. Sociologická teorie je strukturálněfunkcionální a zdŧrazňuje snahu o udrţení sociálního řádu. Její základy stojí v symbolickém interakcionismu, zaměřuje se na sociální aktéry, kteří hrají vzájemně komplementární role. Teorie identity z pohledu sociologie soustředí pozornost na sociální kontext. Identita je definována interakcemi uvnitř specifické struktury. Tato struktura má definované hranice, které fungují jako bariéry a zprostředkovatelé interakce. Hranice umoţňují interakce uvnitř, vývoj a uplatnění identit konsistentních se strukturou. Na druhé
22
straně odrazují a brání interakcím mimo předepsanou oblast (Deaux – Martin 2003, s. 103– 104; Stryker 1975; Stryker 2000; Thoits – Virshup 1997, podle Deaux – Martin 2003). Nejnovější rozpracování teorie Strykera a jeho kolegŧ nabízí detailní analýzu rŧzných úrovní sociální struktury a meziúrovňových mechanismŧ. Struktury velkého měřítka reprezentují například rasu, etnicitu, gender, věk, socioekonomický status. Nejbliţší úroveň kontextu identity zahrnuje osobní vztahy vytvářené v nejbliţším okolí. Vztah mezi úrovní velkého měřítka a rolí-identity jednotlivce je nepřímý. Lidé objevují sebe samé v jednotlivých mezilidských sítích pouze na základě fyzických nebo sociálních markerŧ: Kategorie velkého měřítka umoţňuje zahrnout do skupiny všechny, kteří sdílejí určitou charakteristiku. Na tyto poznatky navazuje integrační model identity (Deaux – Martin 2003, s. 104). Z psychologického pohledu jsou lidé méně náchylní k tomu, aby pouze přijímali předepsanou sebe-definici. Naopak jedinci aktivně hledají členství v takové skupině, která je pro ně nejvýhodnější. Tento psychologický pohled sleduje konflikty mezi sociálními strukturami a jednotlivci, usiluje o objasnění sociální změny. Zaměřuje se na témata, jakými jsou etnicita či gender (Deaux – Martin 2003, s. 101–102; Tajfel 1981). Tajfelova pŧvodní teorie se zabývá zpŧsoby, kterými jedinec rozlišuje vlastní skupinu od skupiny jiné, a to na základě kategorizace a sociálního srovnávání. Turnerova teorie pracuje se sebe-kategorizací. Lidé tímto zpŧsobem definují sami sebe určením stupně, jakým se shodují či odlišují od ostatních, kteří je obklopují. Sebe-definice je dynamická a proměnlivá: Rozličné kontexty vytváří rozličné aspekty charakterizování sebe sama. Kontext je tedy dŧleţitou proměnou v sebe-kategorizační teorii, je vnímán ovšem ne jako vnější znak s nezávislým vlivem, ale především v termínech individuálního vnímání a psychologických procesŧ (Deaux – Martin 2003, s. 102–103; Tajfel 1981). Integrační model identity, který představuje Deaux a Martin (2003), je zaloţen na rozlišení dvou odlišných kontextŧ: A/ kognitivní a reprezentační kontexty formované kategorickým členstvím; B/ mezilidský kontext vycházející ze specifických vzájemných vztahŧ s ostatními. Vytvoření konceptu sebe samého je tak spojeno s oběma kontexty prostřednictvím rŧzných forem kognitivní a sociální aktivity. Z pohledu prvního kontextu, kategorie (A), je sociální identita chápána jako poznávací a reprezentační významový systém, který je sdílen poměrně rozsáhlou částí společnosti, mŧţe poskytovat předpokládané charakteristiky těch, jeţ patří do dané kategorie, předepsaná chování a společnou narativní historii členství ve skupině. Jedinci se obvykle vymezují na základě více identit, ovšem některé mají větší subjektivní význam neţ jiné. Jednotlivé kategorie 23
identit se mohou rŧzným zpŧsobem překrývat. Identifikace s in-group (vztaţná skupina) se obvykle děje na základě vymezení vŧči out-group (nevztaţná skupina). Také platí, ţe převaha hierarchie v určité společnosti je vysoce konsensuální: Je-li ustavena hierarchie moci v jedné organizaci, členové jiných skupin mají tendenci se vymezovat podobným zpŧsobem (Deaux – Martin 2003, s. 105–107). Druhým kontextem (B) v integračním modelu je mezilidská síť (Interpersonal Network). Dle integračního modelu jsou sociální identity přijímány prostřednictvím kaţdodenních kontaktŧ v mezilidských sítích. Tyto sítě se skládají z lidí sdílející kategorii členství. Mezilidské sítě mohou poskytovat kontext pro uspokojení rŧzných funkcí, které jsou ve vztahu s identifikací. Sociální identity mohou slouţit rŧzným potřebám: pohled na sebesama, srovnání, kooperace uvnitř skupiny, soutěţ mezi skupinami, jeţ mŧţe slouţit k posílení identifikace jednotlivce ke skupině. Integrační model připouští, ţe sociální identity jsou vnímány subjektivně a sčítány kolektivně (Deaux – Martin 2003, s. 105–107). Holland et al. (1998, s. 4) hledají teoretický základ identity v antropologických a kulturně orientovaných pracích, například George Herberta Meada (1863–1931). Jádrem proaktivních identit se stává objektivizace, která má silné emoční spojení. Lidé mají instinktivní schopnost koordinovat své aktivity prostřednictvím zapojení do společenského ţivota. Jedinec se učí objektivizovat sám sebe prostřednictvím kvalit výkonu a závazku k rŧzným sociálním rolím. Müller (2008, s. 93–98) rozebírá otázku evropské identity, nicméně zmiňuje i vztah kultury a formování identity. Vychází z prací Erika Eriksona, Kennetha R. Hoovera a Charlese Taylora. Ve vztahu k formování identity poukazuje, ţe se jedná o proces, který vzniká interakcí jedince a prostředí. Přičemţ prostředí je kulturně utvářeno. Na identitu lze nahlíţet jako na lidskou vlastnost, v tomto případě se jedná o přístup esencialistŧ. Jiný pohled je ze strany konstruktivistŧ, kteří předesílají, ţe identita bez kultury je nesrozumitelná. Identita má tedy dvě dimenze, osobní a kolektivní. Ty jsou součástí jedné identity individuální. V oblasti teorie identit se prosazují jednak sociologické a jednak psychologické teorie. Sociologické přístupy sledují především vztah sociálního řádu a identity. Naproti tomu psychologické teorie poukazují na aktivní roli jedince při hledání členství ve skupinách.
24
2. 3. Kultura a kulturní identita
Vymezení kultury je obtíţným momentem a tématem na celou publikaci, nicméně pro účely této práce postačí její určení dle Antropologického slovníku (2009). Ten uvádí, ţe interpretace pojmu kultura se v historii proměňovala. Dokonce i v rámci antropologie mŧţeme nalézt škálu definic termínu kultura, které se liší podle jednotlivých antropologických škol. Ovšem nalezneme zde klíčové informace charakterizující termín: „plastický, mnohovýznamový, specificky lidský způsob činnosti individuí, fixovaný normami, shromažďovaný, uchovávaný, utvářený a předávaný společností na základě společenské praxe, především společenské výroby. Vytváří zvláštní umělý systém prostředků, který připouští značnou svobodu volby a je spojen se symbolizací. Konkrétně se projevuje ve výsledcích fyzické a duševní práce. ... O sjednocení různých přístupů k vymezení pojmu kultury se v roce 1952 pokusili američtí antropologové Alfred Louis Kroeber a Clyde Kay Maben Kluckhohn. Na základě rozboru více než 150 definic dospěli k názoru, že kultura je produkt, je historická, zahrnuje ideje, vzory a hodnoty, je selektivní, lze se jí učit, je založena na symbolech a abstrahována z chování a produktů chování. ...“ (Malina et al. 2009, Kultura) Na vymezení kultury mŧţeme stavět interpretaci kulturní identity. Berry (2002) označuje kulturní identitou to, „...jak jedinci myslí a pociťují o sobě samých v kulturních nebo etnokulturních skupinách, s kterými jsou spojeni“ (překl. Berry 2002, s. 477). Corbu (2010, s. 126) ji označuje jako charakter skupinového komunikačního systému, zaloţený na významech, symbolech a idejích, jako „...seberegulující systém, který reaguje na výzvy nového prostředí...“ (překl. Corbu 2010, s. 127). Vědci ji obvykle přiřazují ve svých výzkumech k etnické skupině (Ojha 2003). Členové kultur se sociálně identifikují – kultury mohou být spojeny s osobností skupiny, přičemţ jak skupiny, tak jednotlivci mají osobnost (Personality). Zároveň kulturní identita ovlivňuje mezilidské vztahy a lze ji pouţít pro modelování osobnostního chování jednotlivce (Dodd 1995, s. 39). Ke kulturní identitě se váţou tři klíčové teorie: Interpretativní teorie kultury (Interpretative Cultural Identity Theory), teorie řízení identity (Identity Management Theory) a komunikační teorie identity (Communication Theory of Identity) (Corbu 2010).
25
Francouzský antropolog a etnolog Thomas K. Schippers (2001) poukazuje na souvislost kulturní identity a označování těch „jiných“ v minulosti. V antickém prostředí Řecka byli takto označováni jedinci odlišní po lingvistické a politické stránce. Ingroup byla zastoupena řecky hovořícími lidmi, kteří přináleţeli k městu (polis). Out-group byla tvořena barbarsky hovořícími jedinci, kteří byli klasifikování na základě národa (nation) a kteří byli ve vzájemném vztahu biologicky či etnicky (ethné). Ethnos byl Řeky pouţíván k označení skupin zvířat, zatímco demos pro populaci svobodných občanŧ. V Římě byl ekvivalentem termínu polis výraz civitas. Gentes a tribes jsou výrazy, které reprezentovaly podmaněné civilizace. Odkazují na socioekonomické frakce, území zahrnující lidské i zvířecí populace, či skupiny, která spojuje společné narození a biologické příbuzenské vazby či kombinaci těchto prvkŧ. Výraz národ pochází z latinského nascere (narodit se). V 18. století ve Francii byl termín natio synonymem výrazu race, který má německý pŧvod. V souvislosti se změnami ve vědeckém prostředí a nástupem evolucionismu došlo k odlišování vrozeného a získaného. George Vacher de Lapouge (1854–1936) navrhl odlišení socio-kulturní specifičnosti termínem ethnie (ethnè) a biologické termínem race. V 60. letech 20. století akademické prostředí začíná preferovat termín identita a naopak opouští výrazy ethnie a race, které nesou negativní historické konotace. Schipper spolu s antropology vytvořil metodologii, která umoţňuje analyzovat s uţitím kolekce specifických případŧ mechanismus, kterým je vytvářena lokální identita. Metodologie je zaloţena na uţití podmnoţin indicií identity. První je vymezen pomocí indikátorů, které lze objektivně odlišit a které jsou kontrolovány a akceptovány vědeckými pozorovateli. Druhá podmnoţina je tvořena markery. Znaky se liší dle kontextu. Tyto markery jsou odlišující rysy vybrané účastníky z řady objektivních indikátorŧ. Třetí podmnoţina je vytvořena kritérii odlišení - stereotypy, které uţívají účastníci bez moţnosti objektivní validace. Seyla Benhabib (2002, s. 2–4) nabízí v publikaci The Claims of Culture: Equality and Diversity in the Global Era pohled na konceptualizaci kulturní identity. Kultura se staví na roveň s identitou a to především díky vývoji v západních kapitalistických zemích. Pŧvodní význam se od jednotné a homogenní entity, která je tvořena sdílenými hodnotami, významy, lingvistickými znaky a symboly, posouvá k představě, ţe kaţdá lidská skupina má nějaký druh kultury a ţe hranice mezi jednotlivými kulturami jsou zvláštní a relativně snadno zobrazitelné.
26
Holland et al.(1998) zdŧrazňují, ţe velká část identit přestává být spojena s předky či příbuznými a naopak roste vazba na lokalitu, národnost a rozličné improvizované subjektivity. Kim (2001, s. 65–70) v souvislosti s adaptací a akulturací hovoří o interkulturní identitě, která pramení z pŧvodní kulturní identity, ale nově vznikající identita zachycuje interpretační aktivity uvnitř jedince. Popisuje, ţe hranice mezi kulturami se stávají dvojznačnými. Pŧvodní kultura ztrácí rozdílnost a neohebnost a na síle nabývá interkulturalita. Interkulturní identita není stavem, nýbrţ kontinuem, v kterém se cizinec pohybuje. Tato identita jedince se stává více flexibilní.
2. 4. Shrnutí
Kapitola vymezuje termíny kategorizace, identifikace, kategorie a identity. Kategorizace mŧţe být spojena s předsudky a stereotypy, které mohou být bariérou v komunikaci odlišných skupin. Ačkoli se zdá, ţe myšlení v kategoriích je člověku vlastní, vedou se diskuze nad nevyhnutelností takového zpŧsobu myšlení. Nejnovější poznatky se staví k názoru, ţe v aktivizaci kategorického myšlení hrají podstatnou roli motivační, percepční a kognitivní síly. Zároveň se předpokládá, ţe aktivizace kategorického myšlení je někdy přístupná kontrole. Z teoretického pohledu se sleduje vztah sociálních struktur a identity a aktivního vyhledávání členství ve skupinách. Dle esencialistŧ je identita vnímána jako lidská vlastnost, dle konstruktivistŧ je vázána na kulturu a formuje se ve vztahu k prostředí, které je kulturně utvářeno. Občanská společnost zastupuje a hájí rozličné identity. V centru pozornosti této práce stojí identita kulturní, která je vázána na kulturní a etnokulturní skupiny, a identita interkulturní. Kulturní identita spolu s kategorizací a dalšími fenomény, které se váţou ke kategorizaci a jakými jsou předsudky a stereotypy, ovlivňuje mezilidské vztahy, komunikaci i osobnostní chování jedince.
27
3. KOMUNIKACE
Tato kapitola nabízí obecný rámec komunikace a předesílá následující kapitoly jiţ soustředěné na interkulturní komunikaci. Určuje, které body a aspekty je nutné sledovat a zhodnotit při studiu komunikace. Komunikace podléhá vědeckému zkoumání ze strany jak humanitních oborŧ (například sociologie, ekonomie, lingvistika, filosofie), tak ze strany technicky orientovaných disciplín, přičemţ poznatky jsou vyuţívány napříč rozličnými obory. Jak jiţ bylo řečeno podle sociologa Niklase Luhmanna (2006, s. 159–167), zastánce radikálního konstruktivismu, je komunikace základním procesem sociálních systémŧ produkujícím prvky, jeţ tvoří tento systém. Zároveň zastává názor, ţe komunikaci a jednání nelze oddělovat, neboť vytváří vzájemný vztah. Ke komunikaci dochází v případě, ţe je sdělení (dle Luhmanna selekční návrh, podnět) zachyceno (je uskutečněno podráţdění). Komunikaci charakterizuje jako trojmístný selekční proces, v kterém kromě odeslání a příjmŧ vystupuje i selektivita informace. Informace je selekcí ze známého či dosud neznámého, zároveň dochází k volbě chování, které sděluje tuto informaci, a to záměrně či nezáměrně. Mŧţeme tedy odlišit informaci od jejího sdělení. Adresáta označuje jako ego, sdělujícího jako alter. Kódování (např. zvukové, písemné atd.) je dle Luhmanna předpokladem informace, sdělení i očekávání výsledku v jednom aktu. Události lze potom rozlišit na kódované, které představují v komunikačním procesu informace, či nekódované označované jako šum. Pochopení a porozumění je klíčovým okamţikem uskutečnění komunikace, která je tedy moţná pouze jako sebereferenční proces. Při následujícím komunikativním jednání je vţdy sledováno, zda byla přechozí komunikace pochopena. Komunikace je závislá na prostředí. Komunikační systém sice není soběstačný, ale mŧţe získat autonomii, a to díky vlastnímu podmínění komunikačních syntéz. Ekonomické obory se věnují oblasti komunikace, a to například v oblastech informačních technologií, marketingu, public relations a řízení lidských zdrojŧ. Tyto oblasti jsou také vyuţívány subjekty občanské společnosti. Nicméně nejen v ekonomii je moţné vyuţít modelŧ komunikace, které reprezentují proces komunikace a otvírají cestu
28
k abstraktnímu vnímání tématu. Samozřejmou slabinou modelŧ je obtíţnost zachycení všech aspektŧ, procesŧ, komponent a interakcí. Modely komunikace lze klasifikovat v závislosti na definování a chápání procesu komunikace. Narula (2006) klasifikuje modely dle 3 kategorií: fází, typŧ a forem modelŧ. „...Máme 5 fází ve vývoji modelů komunikace: akce, interakce, transakce a konvergence. Máme dva typy komunikačních modelů: lineární a nelineární. Tyto mohou být prezentovány v různých formách, jako symbolický model, fyzikální modely, mentální modely, verbální modely, ikonické modely, analogové modely a matematické modely…“ (překl. Narula 2006, s. 11). Model Lasswella (Lasswell's
Model) z roku 1948 se soustředí na masovou
komunikaci a k porozumění tohoto procesu vyţaduje studium jednotlivých částí (Obr. 3). Jedná se o lineární model. Vyzdvihuje efekt spíše neţ význam (Fiske 1990, s. 30) . Obr. 3: Lasswellŧv model (Lasswell's model) (převzato z: Harold Dwight Lasswell (2010) [online]).
Who (speaker)
What (message)
Channel (or medium)
Whom (audience or listener)
= EFFECT
Procesní model (Process Model) vychází z modelu Shannon-Weaver. Charles E. Osgood (1916–1991) jej upravil pouze na jednu komunikační jednotku, která reprezentuje jednoho člověka (Obr. 4). Tento model se vyţívá především v technických komunikačních procesech (Level – Galle 1988, s. 13–14).
29
Obr. 4: Shannon-Weaverŧv komunikační model (převzato z: Shannon – Weaver 1949, s. 98, podle: Level – Galle 1988, s. 13).
Information source
Transmitter
Receiver
Destination
Noise source
Received Signal
Signal Messages
Messages
Interakční modely (Interaction Models) se soustřeďují na interakci mezi účastníky komunikačního procesu. Do této kategorie mŧţeme zařadit Newcombŧv model, který zdŧrazňuje orientaci a koorientaci (Obr. 5). V tomto modelu subjekt A přenáší subjektu B informace o objektu X. Čím silnější a pozitivnější jsou orientace, tím se zvyšuje šance na efektivní komunikaci (Level – Galle 1988, s. 14–15). Obr. 5: Newcombŧv minimální A-B-X systém (převzato z: Newcomb 1953, s. 394, podle: Level – Galle 1988, s. 14).
Wilbur Lang Schramm (1907–1987) významným zpŧsobem přispěl k obohacení studií komunikace. V jednom z jeho modelŧ se zdŧrazňuje skutečnost, ţe kaţdý člověk v komunikačním procesu nese svŧj vlastní referenční rámec (Obr. 6). Tento je tvořen například vzděláním, postoji, zkušenostmi, tedy i kulturou. Pro účinnou komunikaci je, dle tohoto modelu, nezbytné, aby signál či zpráva vyslaná subjektem A k subjektu B spadala do běţného rámce referenčních dat (Level – Galle 1988, s. 15)
30
Obr. 6: Schrammŧv komunikační model (převzato z: Schramm 1955, s. 4–8, podle: Level – Galle 1988, s. 15).
Na konci 50. let 20. století byl představen model Westley-MacLean. Zachycuje tok informací ze zdroje X prostřednictvím komunikátora (média) k příjemci či posluchačŧm. Moţné nové události (X1-X5) pŧsobí jak na úrovni zdroje X, tak komunikátora Y (Obr. 7) (Stone – Singletary – Richmond 1999, s. 30). Obr. 7: Adaptace Westley-MacLean modelu (převzato z: Stone – Singletary – Richmond 1999, s. 30).
31
Systémový model (Systems Model) nastiňuje, ţe se komunikace odehrává na jedné či více úrovních v systémovém modelu. Příkladem je Thayerŧv model, který je tvořen třemi dimenzemi, a to úrovněmi analýzy, základními procesy a komunikačními kompetencemi (Obr. 8). Úrovně analýzy jsou tvořeny intrapersonální, interpersonální, organizační úrovní a komunikačním systémem. Do základních procesŧ řadíme generování, šíření, získání i zpracování. Komunikační kompetence jsou rozděleny na strategické a taktické (Level – Galle 1988, s. 16). Obr. 8: Thayerŧv model (převzato z: Thayer 1968, s. 272, podle Level – Galle 1988, s. 16).
Behaviorální model (Behavioral Model) je připisován Davidu P. Campbellovi a Dale A. Levelovi. Tento model nezohledňuje pouze komunikační proces, ale také behaviorální a environmentální interakce (Obr. 9) (Level – Galle 1988, s. 17).
32
Obr. 9: Campbell-Levelŧv model (převzato z: Campbell–Level 1985, podle: Level – Galle 1988, s. 17).
Dalším
modelem
komunikace
je
Convergence
Model
of
Communication
(konvergenční model komunikace Kincaida), který bude rozebrán dále ve vztahu k interkulturní komunikaci (kapitola 5. 4. 1. Teorie zaměřené na efektivní výstupy interkulturní komunikace).
33
3. 1. Typy komunikace
Ačkoli lidé vyuţívají jazykové komunikace, nevyuţívají ji stejným zpŧsobem. Lze sledovat rozdíly v komunikaci mezi rŧznými sociálními skupinami. V interakci s jinými jedinci se totiţ učíme slova i komunikační rituály. A tak rŧzné sociální skupiny přikládají jiný význam komunikačním jednáním. Wood (2009, s. 109–111, 123) v tomto směru hovoří o jazykových komunitách sdílejících rozměry komunikace, které příslušníci outgroup nemají. Zmiňuje také genderový rozdíl a rozdíly v komunikaci ţen a muţŧ v takových skupinách. Komunikace je ovlivněna kulturními představami, hodnotami, zvyky a historií. Komunikaci rozlišujeme na: Verbální Neverbální Paraverbální Verbální značí pouţitá slova, paraverbální naznačuje, jak jsou řečena a neverbální se vztahuje například ke gestŧm, očnímu kontaktu, mimice a řeči těla. Verbální komunikace tvoří 7 % celé přenášené informace, paraverbální 38 % celé zprávy a neverbální v sobě nese 55 %. Zde mŧţeme vidět, jak nedostačující je pro efektivní komunikaci pouhé zvládnutí cizího jazyka (Mehrabian 1968; Paret 2007, s. 216). Neverbální komunikace je symbolická a podmíněná pravidly dané společnosti. Podobně se řídí těmito pravidly i interakční prostředí, které upravujeme. Pro rŧzné příleţitosti se liší prostorové uspořádání symbolŧ, oblečení účastníkŧ komunikace. Liší se prostředí pro formální a neformální setkání. Neverbální komunikace mŧţe být stejně jako verbální záměrná či nezáměrná. Neverbální komunikace je přenášena více kanály (například čichem, sluchem, hmatem). Zatímco verbální komunikace ať psaná, či vokální je vnímána jen jedním komunikačním kanálem. Neverbální komunikace je kontinuální, neustále podmíněna prostředím, v kterém se komunikuje. Verbální komunikaci je moţno přerušit mlčením (Mehrabian 1970; Wood 2009, s. 122–124).
34
Antropolog E. T. Hall, který se zabýval přímo interkulturní komunikací, se soustředil na druh neverbální komunikace, proxemiku, dle níţ je vztah mezi lidmi vyjádřen vzdáleností mezi komunikujícími subjekty. Identifikoval osm faktorŧ, které ovlivňují neverbální komunikaci, kategorií proxemického chování: vliv postavení a pohlaví (Postural-Sex Identifiers), pozice ramen (Sociofugal-Sociopetal Orientation), kinestetické faktory, tj. míra dotykŧ rŧzných částí těla (Kinesthetic Factors), dotykový kód, tj. zpŧsoby dotekŧ (Touch Code), oční kontakt (Retinal Combinations), vnímání tělesného tepla (Thermal Code), vnímání vŧně (Olfaction Code), síla hlasu (Voice Loudness Scale) (Hall 1963; Prabhu 2010).
3. 2. Shrnutí
Fenomén komunikace stojí v hledáčku řady vědních oborŧ, a to technických i humanitních. Na jednotlivých modelech komunikace, které vznikaly v prŧběhu 20. století, mŧţeme vidět rŧzné typy a formy modelŧ. Tyto mají tendenci postupně zohledňovat úrovně analýzy, procesy, komunikační kompetence nebo environmentální a behaviorální interakce. Z modelŧ lze také příhodně vidět vliv zkušeností komunikujících subjektŧ. Při studiu interkulturní komunikace bude tedy vhodné sledovat komunikační kanály a prostředky i komunikující subjekty (s jejich zkušenostmi). Interkulturní komunikaci lze poté zkoumat na úrovni intrapersonální, interpersonální, organizační a komunikačního systému. Je vhodné pozorovat také behaviorální a environmentální interakce. Jednotlivé sociální skupiny mají vlastní charakter komunikace. V rámci ní rozlišujeme verbální, neverbální a paraverbální komunikaci, přičemţ paraverbální a neverbální část tvoří většinu vnímané zprávy. Komunikace, včetně neverbální sloţky, kterou mŧţe zastupovat i úprava prostředí, v kterém komunikujeme, je podmíněna kulturně.
35
4. KULTURA A KOMUNIKACE
Tato kapitola se soustředí především na oblast interkulturní komunikace. Nastiňuje bohatost teorií interkulturní komunikace. Nabízí pohled na kulturní dimenze coby základ pro řadu teorií interkulturní komunikace i pro praktickou aplikaci. Zmiňuje rozmanitost hodnot a morálky jako faktorŧ ovlivňujících interkulturní komunikaci. Zaměřuje se také na kulturní šok, kulturní adaptaci a akulturaci, předsudky i diskriminaci jako fenomény, které doprovází interkulturní vztahy a ovlivňují interkulturní komunikaci. Interkulturní komunikace (Intercultural Communicaton) se poprvé objevuje v práci amerického antropologa Edwarda T. Halla: The Silent Language (Tichý jazyk, 1959) (Malina et al. 2009, Interkulturní komunikace). V současné době je interkulturní komunikace aktuální v antropologii, ekonomických oborech, kulturologii, lingvistice, psychologii i filosofii (Hall 1960). Zájem o interkuturní komunikaci roste od 60. let 20. století. V této době vzniká také vědecká disciplína především ve Spojených státech amerických a Kanadě. V počátcích se lišily
termíny,
definice
a
přístupy
uţívané
odborníky,
například
Transracial
Communication (Smith 1973), Interracial Communication, Cross-cultural Communication (Pinto 2000, s. 13). Interkulturní komunikaci mŧţeme obecně definovat jako „...výměnu kulturních informací mezi dvěma skupinami lidí ze signifikantně odlišných kultur ... jinými slovy by se interkulturní komunikace měla zaměřovat na výměnu informací mezi dvěma a více kulturními systémy, které jsou vložené ve společném prostředí, které ústí v redukci nejistoty o budoucím chování jiného sytému prostřednictívm růstu porozumění jiné sociální skupiny...“ (překl. Gudykunst 2003, s. 260) (Jaklová [sine dato]). Yum (1984, s. 96, podle Gudykunst 2003) popisuje interkulturní komunikaci jako „...proces, který zahrnuje konstrukci nových sítí a/nebo restrukturalizaci nebo zvětšení sítí existujících. Z této perspektivy je interkulturní komunikace proces vytváření a udržení hranic kultur nebo překlenování hranic mezi odlišnými kulturními skupinami.“ Mezi kulturou a komunikací je těsná vazba. Poyatos například hovoří o tom, ţe kultura je komunikací („Culture is Communication“). Dle Poyata se i kultura vyvíjí jako souhrn lidí, kteří ţijí podle určitých znakŧ víry a chování. Kultura jako taková je v podstatě
36
nemoţná bez komunikace: výměny myšlenek a stanovisek. Komunikaci a kulturu je ovšem třeba vidět jako dynamický prostor. Interakce představují dynamický prvek kultury, který ji ustavuje a udrţuje aktivní. Čas a prostor jsou tedy nejen dvě základní dimenze komunikace, ale i kultury (Poyatos 1983, s. 3, 7). Přistoupíme-li k analýze vzájemné interakce kultur, musíme si uvědomit vhodnost vyuţití informací z rŧzných vědních oborŧ. Jak říká Poyatos, je třeba vidět kulturu jako fenomén, který je studován několika vědními obory, ale neměli bychom se omezit pouze na pohled jedné linie a její jednostrannou definici. Je zapotřebí upozornit, ţe v interakci kultur jde nejen o střetávání kultur (včetně skupinové identity) a civilizací, ale i jednotlivých osobností (zahrnuje komunikační styl) či je potřeba zohlednit vliv vnímání mezilidského vztahu. A právě v dnešní době je nemoţné vidět člověka pouze jako produkt jedné kultury. Mŧţeme hovořit o tom, ţe člověk má několik vrstev kulturní identity a přidává k nim další vrstvy identit (nová vrstva při tom ovšem nemusí odstranit vrstvy předešlé). Mluvíme o tzv. konceptu marginality (Concept of Marginality): Člověk se mŧţe učit a ţít v odlišných kulturách, neţ je jeho vlastní, a není přitom omezen v oceňování a komunikaci s jinými kulturami. Takoví lidé jsou někdy nazýváni globálními nomády (Global Nomads). Kultura a její propojenost s kaţdým jednotlivým člověkem představuje tedy mnohovrstevný a sloţitý systém, který je ovlivněný řadou faktorŧ a specifický pro rŧzné situace v prostoru a čase (Groff 2002, s. 705; Groff 2005, s. 30; Poyatos 1983, s. 1). Dodd (1995) přirovnává kultury ke skupinové osobnosti a označuje ji jako zdroj sociální identifikace jedinci. Ti díky kultuře vnímají to, kdo jsou a proč. Dle Cattellovi teorie syntality (Cattell’s Syntality Theory) mají skupiny podobně jako jednotlivci osobnost (Personality). Kulturní identita ovlivňuje interpersonální vztahy a očekávané modely individuálního osobnostního chování (tzn. z toho, kdo jsme, získáváme to, kdo jsem) (Cattell – Wispe 1948; Cattel – Breul – Hartman 1952; Dodd 1995, s. 39; Poyatos 1983, s. 1–10). Interkulturní vztahy jsou spojeny s celou řadou obtíţí, konfliktŧ a negativních jevŧ. Z hlediska evoluční psychologie, která podobně jako antropologie propojuje tradiční dichotomii mezi nature vs. nurture a sleduje interakce prostředí a kultury na straně jedné a geneticky podmíněné mechanismy a vzorce lidského sociálního chování na straně druhé, je strach z jiných lidí adaptací, jeţ mŧţe být nezbytná pro bezprostřední přeţití. Vychází z toho, ţe se tato adaptace utvrzovala po několik generací jako dŧsledek toho, ţe se člověk naučil bránit všem nelidským predátorŧm a nejvíce obávaným soupeřem se pro něj stal 37
pouze jiný člověk. Snaţí se také vysledovat stimuly prostředí, jeţ vedou k intolerantnímu chování vŧči out-group skupině, tedy jiné rasové či etnické skupině. Netolerantní chování vidí jako prostředek minimalizující nebezpečí. Bylo potvrzeno, ţe toto chování je vyvoláno především porušováním zavedených sociálních norem a narušováním společenskosociálního chování (Goetze – James 2004).
4. 1. Kulturní dimenze
Studium kulturních dimenzí tvoří bázi pro řadu dalších teorií, které se v interkulturní komunikaci uplatňují. Z praktického pohledu nese své plody například v řízení lidských zdrojŧ a uplatnění těchto znalostí v kulturně heterogenních pracovních týmech. Proto je nelze podceňovat ani v oblasti organizované občanské společnosti a v kaţdodenní práci s klienty s rozličnými kulturními kořeny. Popisované dimenze začleňují jednotlivce do univerzálních kategorií, postrádají zohlednění jedinečnosti individua, jeho zkušenosti a jiţ zmiňované mnohé identity, včetně interkulturní, které mŧţe v dnešní době člověk skýtat. V běţné komunikaci je proto vhodné reflektovat i individuální rozdíly mezi jedinci dané kultury. Teorie sledující kulturní variabilitu v komunikaci a vycházející z jednotlivých dimenzí zahrnují: teorii vyjednávání obličejem (viz kapitola 5) (Face-Negotiation Theory), teorii konverzačních omezení (Conversational Constraints Theory) či teorii očekávání porušení (Expectancy Violation Theory). Teorie konverzačních omezení (Conversational Constraints Theory) vymezuje dva typy těchto omezení: sociálně-relační a úkolově zaměřené. Sociálně-relační omezení jsou vázána na ostatní, usilují o minimalizaci zranění posluchačových pocitŧ a jeho obtěţování. Omezení úkolově zaměřené jsou spojené s jasností a explicitností záměrŧ přenášené zprávy. Zástupci kolektivistických kultur preferují více chování, které umoţňuje zachovat tvář posluchače. Členŧm individualistických kultur se jedná především o jasnost komunikace. Maskulinní psychologická sexuální role jedince je spojena s jasností, femininní s ohledem na minimalizaci zranění citŧ posluchače. Ovšem je nutné poznamenat, ţe kultury nejsou uniformní, ale spíše heterogenní, navíc participace jedince v kultuře je ovlivněna jeho statusem a rolí (Gudykunst 2005a, s. 67–68; Kim 2005, s. 93–118).
38
4. 1. 1. Dimenze dle Lindy Groff
Groff (2002, s. 703–705; Groff 2005) vytyčuje dva základní protikladné světové pohledy: homogenizované celé systémy, vzájemně závislý pohled na svět (A Homogenized, Whole Systems, Interdependent Worldview) – zahrnuje skupinovou identitu, pocit, ţe člověk je součásti přírody, bŧh a duše jsou imanentní ve všech tvorech, tělo je vnímáno jako systém dynamického proudění energie. Toto pojetí je typické pro „ne-Západní země“. Segmentovaný pohled na svět (A Segmented Worldview) – člověk je chápán jako jednotlivec, individuum, typický je pocit oddělenosti od přírody, a proto i snaha ji ovládat, bŧh je oddělen, tělo je vnímáno jako orgány a části, typické pro pohled Západu v 19. století. Groff pak rozebírá řadu protichŧdných (opozičních) hodnot, které jsou základem kultur: Kultury s vysokým kontextem (High Context Cultures) zdŧrazňují roli sociálních vztahŧ a pravidel, vyţadují určitý čas pro získání osobního vztahu a dŧvěry, platí i pro obchodování. Kultury s nízkým kontextem (Low Context Cultures) fungují dle hesla „čas jsou peníze“, člověk mŧţe obchodovat i s někým, koho nemá rád. Kultury zaměřené na skupinovou identitu (Group-Identity Cultures): Primární identita jedince vyplývá z jeho začlenění v kolektivu, osobní zájmy jsou podřízeny zájmŧm kolektivním, dŧleţitá jsou pravidla pro interakci s ostatními. Kultury zaměřené na individuální identitu (Individual-Identity Cultures): Primární identita vyplývá z vnímání člověka jako samostatného individua, člověk stojí za svými vlastními pocity a názory, prosazuje sebe samého a bojuje za své zájmy. Rozptýlené kultury (Diffuse Cultures): Všechny aspekty ţivota – status v práci a v soukromém ţivotě jsou navzájem propojeny. U specifických kultur (Specific Cultures) jsou oblasti ţivota oddělené a statusy se mohou odlišovat. Kultury neverbální komunikace (Non-Verbal Communication Cultures): Dŧleţitou roli hrají v těchto kulturách neverbální formy komunikace, odhadnutí kontextu vztahŧ je víc neţ to, co je fakticky řečeno. Kultury verbální komunikace (Verbal Communication Cultures) kladou dŧraz na fakta a verbální komunikaci. Kultury
nepřímé
komunikace
(Indirect
Communication
Cultures):
Komunikace v těchto kulturách je převáţně nepřímá, je zdŧrazněna snaha o harmonické 39
mezilidské vztahy, nebýt hrubý. V kulturách přímé komunikace (Direct Communication Cultures) člověk říká, co si myslí a cítí, dŧleţitá je upřímnost bez ohledu na harmonické procesy ve skupině. Neutrální kultury (Neutral Cultures): emoce v tomto prostředí bývají ovládány, pocity a myšlenky člověka nejsou obvykle odhalovány. V citově zaloţených kulturách (Affective Cultures) jsou pocity volně vyjadřovány. Toto rozlišení souvisí také s dotýkáním během komunikace. Kultury s připsaným statusem (Ascribed Status Cultures): status v těchto kulturách je spíše záleţitostí dědičnou, zaloţenou na věku, pohlaví, třídě. V kulturách se získaným statusem (Achieved Status Cultures) je status zaloţen více na vědomostech, znalostech a schopnostech plnit úkoly. Kultury podstaty (Being Cultures): Tyto kultury se více zaměřují na nitro, na současný moment, vnitřní klid, harmonii, mají cyklický pohled na proměny a akceptují realitu, spíše neţ by zde byla snaha o změnu vnějšího světa. Kultury činnosti (Doing Cultures): Svět se dle těchto kultur vyvíjí lineárně a lidé usilují o ovlivnění budoucnosti – snaţí se vytvořit lepší budoucnost. Kultury ţijící v harmonii s přírodou - externě orientované kultury (Cultures Living in Harmony with the Nature - Externally Oriented Cultures): člověk této kultury je součástí přírody, respektuje ji a ţije v harmonii s cykly přírody. Kultury usilující o kontrolu a podřízení přírody (Cultures Trying to Control or Subordinate the Nature): Člověk je z tohoto pohledu vnímán odděleně od přírody. Synchronní časová orientace (Synchronic Time Orientation): Minulost, přítomnost a budoucnost jsou v těchto kulturách propojeny. Sekvenční či lineární časová orientace (Sequential or Linear Time Orientation): Kultury se zaměřují na lineární vývoj a budoucnost, události jsou uspořádané v sekvencích.
4. 1. 2. Dimenze dle Geerta Hofstede
V oblasti práce s lidskými zdroji je neopomenutelnou postavou Geert Hofstede (nar. 1928). Jeho dimenze jsou široce vyuţívané ve vědeckých pracích jako uznávané parametry, ale jsou i předmětem diskuzí a kritik. Dŧvody kritiky jsou obvykle spatřovány 40
v opomíjení kulturní heterogenity jednotlivých zemí, jejich bohatosti, nízké validitě dat nebo je poukazováno na proměnlivost kultur v čase. Dominantní skupinou tazatelŧ v jeho práci byli muţi a pracovníci mezinárodní společnosti IBM, protoţe pŧsobil jako psycholog této společnosti, tudíţ jeho výsledky nemusí plně zastupovat „prŧměrného příslušníka národa“. Jeho data byla shromaţďována jiţ před 30 lety a od té doby se prostředí politické i ekonomické značně proměnilo, nedostatečně také podle kritikŧ rozlišil aktuální a „vysněnou“ kulturu. Některé problémy souvisí s metodologií, kdy je Hofstedemu vytýkáno uţití jednoduchých dotazníkŧ. Přesto se zdá, ţe výsledky jsou relevantní i v současné době (Dickson – Den Hartog – Mitchelson 2003; Van Oudenhoven 2001, s. 91; Prŧcha 2007, s. 86–87). Gert Hofstede porovnával národní kultury a vytyčil hlavní body, které mohou ovlivňovat člověka v pracovním procesu, tedy i v efektivní komunikaci: Mocenský odstup (Power Distance): Moc a nerovnost mezi členy organizací a institucí, některé společnosti jsou více nerovné neţ jiné. Ovlivňuje chování cizince v jednotlivých vztazích, které zahrnují rŧzné stupně moci a autority. Popisuje sociální distanci mezi lidmi nestejného společenského postavení. Velkou Power Distance má například Saudská Arábie, Egypt, Indie či Guatemala, zatímco na opačné straně stojí Švédsko, Kanada, Izrael, Austrálie, USA. Individualismus (vs. kolektivismus): Souvisí s tím, jakou roli hraje jedinec ve společnosti. V individualistických společnostech je kladen dŧraz na individuální cíle, je podporována seberealizace členŧ společnosti, včetně péče o sebe a svou nejbliţší rodinu. V kolektivisticky orientované kultuře je jedinec ţádán, aby zapadl do kolektivu, na oplátku za loajalitu je mu nabídnuta péče ze strany kolektivu. V individualistických společnostech máme řadu tzv. in-group (kluby, rodina, náboţenské, profesní), zatímco v kolektivistické společnosti je malé mnoţství takových skupin (rodina, pracovní skupina), ale o to mají silnější vliv na jednotlivce. Individualistické jsou země západní Evropy (Velká Británie), kolektivistické
především
východní
Asie
(Japonsko,
Čína).
Individualismus
a kolektivismus se v jednotlivých společnostech rozvíjí v návaznosti na historický vývoj: na jedné straně antická tradice a křesťanství v Evropě, na druhé straně konfucianismus, jeţ se v Asii šířil z Číny, dále komunismus, legismus. Maskulinita (vs. feminita): Studie IBM se přiklání k tomu, ţe ţenské hodnoty se mezi společnostmi liší méně neţ muţské. Muţské hodnoty se pohybují v dimenzi od asertivního, soutěţivého, maximálně odlišného od ţenských hodnot po starostlivého a laskavého, blízkého ţenským hodnotám. Asertativní pole je nazýváno 41
maskulinní a umírněnější jako femininní. Ve femininních zemích jsou hodnoty muţské blízké ţenským. V maskulinních zemích se ţeny přibliţují asertativnímu prototypu, ale nedosahují
muţské
úrovně.
Reprezentuje
tedy
zastoupení
a
vliv
„muţského
prvku“ ve společnosti. Jako země s vyšší maskulinitou jsou označovány Itálie, Mexiko, Japonsko, ţenská síla se projevuje ve Skandinávii či Holandsku. V komunikaci slouţí k porozumění toho, jakou roli hraje opačné pohlaví. Vyhýbání se nejistotě (Uncertainty Avoidance): Souvisí s tolerancí společnosti k nejistotě a nejasnostem, pocitu, který vyvstává v prostředí neznámého, nového a překvapujícího, souvisí s postojem relativistickým vs. společností se striktními zákony, předpisy, náboţenstvím. Postoj lze klasifikovat na: A/ Co je jiné, je nebezpečné. Lidé v zemích jsou více emočně ladění. Je charakterizováno zeměmi jako Egypt, Argentina, Francie, Španělsko. B/ Co je jiné, je zvláštní. Lidé z těchto zemí jsou tolerantnější k jiným názorŧm, jejich postoje jsou spíše relativistické, charakter je flegmatický a rozjímavý. Tento postoj je typický pro země, jakými jsou Kanada, USA, Švédsko, Anglie. Dlouhodobá orientace vs. krátkodobá orientace (Long-Term versus ShortTerm Orientation): Reprezentuje hospodárnost a vytrvalost vs. respekt pro tradice a závazky (Dickson – Den Hartog – Mitchelson 2003; Itim International [sine dato]; Merzoug – Wassdahl 2001, s. 44–47; Prŧcha 2007, s. 79–90).
4. 1. 3. Dimenze dle projektu GLOBE
Obdobné dimenze se objevují v projektu GLOBE: mocenská vzdálenost (Power Distance), vyhýbání se nejistotě (Uncertainty Avoidance), vnitro-skupinový kolektivismus (In-Group Collectivism), instituční kolektivismus (Institutional Collectivism), genderové egalitářství (Gender Egalitarianism), asertivita (Assertiveness), lidská orientace (Humane Orientation), výkonová orientace (Performance Orientation), orientace na budoucnost (Future Orientation). Tento dlouhodobý projekt je zaměřen na sledování vlivu společenských a organizačních kultur na vedení a organizační praktiky (Dickson – Den Hartog – Mitchelson 2003, s. 751–755).
42
4. 1. 4. Dimenze dle Williama B. Gudykunsta a Stely Ting-Toomey
Další dimenze vychází z práce E. T. Halla Beyond culture (1976), nicméně vycházíme z interpretace dílny Williama B. Gudykunst – Ting-Toomey – Nishida. Tuto dimenzi, která ovlivňuje komunikaci mezi kulturami, označuje jako High- and LowContext Culture Communication Dimension. U kultury s nízkým kontextem (Low Context Culture) jsou v komunikaci problémy odděleny od osoby. Zástupci této kultury nemají rádi situaci, které nerozumí, vyhýbají se nejistotě, to vysvětluje také malou hovornost v komunikaci. V té se vyuţívá velmi přímý styl, jedinci absorbují velké mnoţství informací. Lidé uţívají lineární logiku, analýza je pro ně klíčovým momentem. V osobních datech se jako podstatné jeví osobní údaje a individuální aspekty. Členové této kultury se zdají zaměření na osobní údaje a individuální aspekty. Chyby jsou chápány jako součást rizika, které jedinec podstupuje, kdyţ usiluje o spolehlivé informace. Navíc chyby mohou být opraveny adekvátním vysvětlením. Obvykle je silná konotace s individualistickými společnostmi. U kultury s vysokým kontextem (High Context Culture) jsou brány problémy osobně, napadnutí daného názoru je chápáno osobně. V těchto komunikačních principech dominuje motivace ve snaze zachování si tváře. Lidé v těchto kulturách ţijí ve větší nejistotě. V komunikaci je vyuţíván nepřímý styl. Příkladem mŧţe být Japonská společnost, která je výrazně slušná a taktní v komunikaci. V komunikačním stylu hrají dominantní roli pocity a intuice, styl je tedy spíš intuitivní. Významné jsou pro jedince údaje o skupinové přináleţitosti (organizace, rodina, národnost, hodnoty). V komunikaci jsou členové těchto kultur opatrnější, chyby zpŧsobují zahanbení a ztrátu tváře. Takové principy komunikace výrazně souvisí s kolektivně orientovanými společnostmi. Tyto dimenze jsou vyuţity k formulaci teorie vyjednávání obličejem (Face-Negotiation Theory) (viz kapitola 5. 1. Obtíže v interkulturní komunikaci) (Dodd 1995, s. 99–101; Ehrenhaus 1983, podle Dodd s. 101; Merzoug – Wassdahl 2001, s. 47–48; Ting-Toomey 1985, 1988, podle Dodd s. 100).
43
4. 1. 5. Dimenze dle Fonse Trompenaars
Fons Trompenaars (nar. 1952) navazuje na dimenze Geerta Hofstede a představuje: Universalismus vs. partikularismus (Universalism versus Particularism). Universalismus představuje rozměr, v kterém je jen jedna pravda či realita správná, dŧraz je kladen více na pravidla neţ na vztahy. Partikularismus se soustředí na vztahy. Lidé, které bychom zařadili do první skupiny, stráví mnoţství času studiem kontraktŧ (například USA, Německo, Švédsko), které uzavírají, zatímco lidé z druhé skupiny, přináleţející do skupiny partikularismu, se budou více soustřeďovat na vztahy s lidmi (například Čína, Rusko), s kterými kontrakt uzavírají. Individualismus vs. kolektivismus (Iindividualism vs. Collectivism) ovlivňuje rozhodování, vyjednávání a motivaci. Za zmínku stojí, ţe Česká republika je v tomto případě řazena ke skupině individualistických zemí. Neutrální vs. citové vztahy (Neutral versus Affective Relationships). V prvních vztazích se předpokládá kontrola emocí, v druhých je vyjádření emocí chápáno jako přirozenost. V neutrálních kulturách je zlost nebo radost vyjádřená v profesi chápána jako neprofesionální (například v Japonsku, Velké Británii), na opačném pólu se nachází Mexiko, Holandsko. Specifické vs. rozptýlené vztahy (Specific versus Diffuse Relationships). Lidé ve společnostech, zařazených do kategorie Specific Relationships, jsou obezřetní k oddělování pracovního a soukromého ţivota, privátní ţivot je více uzavřený (například ve Spojených státech amerických, Francii); protilehlý postoj ponechává práci a soukromý ţivot spíš propojený (například Španělsko, Čína, Švédsko). Získání či připsání (Achievement versus Ascription). Dimenze souvisí s legitimizací moci a statusu ve společnosti a zpŧsobu jejího dosaţení. V prvním případě jsou lidé hodnoceni dle toho, jak dobře pracují, vztahy jsou vztaţeny k jednotlivým kolegŧm – úspěch je obecně definován (třeba rŧstem prodeje) (například Spojené státy americké); ve druhém případě je status podmíněn vzděláním či osobním charismatem, je nezávislý na úkolu či specifické funkci (například v Číně) (Hoecklin 1994, podle: Merzoug – Wassdahl 2001, s. 48–50; Trompenaars 1996). 44
4. 1. 6. Kategorické systémy dle Carley H. Dodda
Dodd (1995, s. 96–99) navazuje na práci Edwarda T. Halla Beyond Culture a v poněkud jiném pohledu se setkáváme s monochronickou a polychronickou časovou orientací (Monochronic Time Orientation a Polychronic Time Orientation). První pojetí vidí čas jako rozkouskovanou linii, kaţdému segmentu náleţí jeden úkol. Takoví lidé vidí rádi věci dokončené, nemají velkou toleranci pro dvojsmyslnost, s rostoucí nejistotou se kloní k řešením a preferují rozhodnutí. Druhé pojetí představuje osoby, které se snaţí dělat mnoţství věcí zároveň. Zmiňuje i souvislost s dominancí mozkové hemisféry: Polychronics jsou vizuálně orientovaní, podobně jako lidé s dominantní pravou hemisférou. Dodd (1995, s. 105–111) v návaznosti na Cecile Garmon (1984) zmiňuje kategorický systém, který reflektuje základní struktury víry skupin a lidí, dle kterých kultury řídí svŧj svět: Kultury zahanbení a viny (Shame and Guilt Culture): V individualistických kulturách se jedná o smysl pro osobní vinu (Guilt), v kolektivistických zahanbení (Shame). Mŧţe souviset se sebevraţedností v Japonsku, majitelé krachujících podnikŧ se zde často dopouštějí sebevraţd. Problematika souvisí se smyslem pro zachování si tváře. Jedinci z některých zemí Středního východu, Afriky, ale hlavně zástupci asijských kultur se snaţí v komunikaci pozvednout vztahy a obávají se, aby neuvedli do rozpakŧ jiného člověka. Úspěch a kultura lidí (Task and People Culture): Zdŧraznění úspěchu nad vztahy. Kultury úspěchu mají více kognitivní pohled na strukturu světa a vlastní hodnota člověka vychází z výkonu a úspěchu. Ve vztahové kultuře (Relationship Culture) jsou hnací sílou vztahy s jinými a vztahy potřebné k dokončení cílŧ a plánování. Duchovně zaloţené kultury a kultury světské (Spirit and Secular Culture): Členové světské kultury mohou nazývat alternativní kultury jako nedŧvěryhodné, neinteligentní, neinformované a podobně členové duchovní kultury vnímají stejným zpŧsobem ty druhé. Tento rozměr představuje fundamentální rozdílnost. Zřejmě souvisí i s tím, jak píše Krejčí, ţe náboţenství je v dnešní době jedním z nejproblematičtějších kontaktních míst mezi civilizacemi (Krejčí 2002, s. 13–37). Nicméně tento rozměr nemusí
45
představovat problém v interpersonálních vztazích, produktivitě, přátelství či skupinové efektivnosti. Role mrtvých v ţivém světě (The Role of Dead to Living): Odpovídá rozdílnému vztahu k smrti, pohřebním ritŧm a rituálŧm v rámci kultur, stejně jako vztahu k zesnulým a předkŧm. Přirozenost lidského druhu (Nature of Humankind): Vychází z rozdílnosti představ, ţe lidé jsou přirozeně dobří, směsicí dobra a zla, nebo zlí. Odrazem tohoto rozměru je teorie motivace Douglase McGregora (XY), která je vyuţívána v práci s lidskými zdroji a v řízení. Předkládá dvě skupiny manaţerských přístupŧ: metodu cukru a biče (X) a přístup (Y), dle kterého podřízení mohou mít z práce uspokojení a snaţí se pracovat nejlépe (Hřebíček 2007). Lidé a příroda (Humans and Nature): První pozice odpovídá obrazu, ţe člověk je subjektem přírody, není třeba ji kontrolovat; druhá pozice chápe člověka v harmonii s přírodou, pozice třetí vyjadřuje cílené pŧsobení člověka na přírodu. Kultury činu a podstaty (Doing and Being Cultures): První kategorie zahrnuje kultury, jeţ zdŧrazňují cíle, funkční informace a málo interpersonální dimenzi. Druhá kategorie podporuje meditativní hodnoty, mezilidské vztahy, spontánnost a harmonii. Ţivotní cyklus (Life Cycle): Rozdílnost spočívá v lineárním vs. cyklickém vnímání ţivota. Víra v osud (Fatalism): Fatalismus sniţuje moţnost kontroly jednotlivých aktivit a prostředí. Dimenze nabízené jednotlivými odborníky si jsou v řadě případŧ podobné a také se překrývají, naznačují ovšem kulturní bohatost a moţné implikace pro interkulturní komunikaci.
46
4. 2. Vliv hodnot a morálky na interkulturní komunikaci
Hodnoty mají trvalý a hluboký základ a ovlivňují v pozitivním či negativním smyslu interkulturní komunikaci, například hodnotová orientace mŧţe usnadňovat komunikaci mezi zúčastněnými. Zároveň jsou hodnoty součástí kultury společenství. Klíčovými hodnotami jsou ty, které vyjadřují vztah k rodině, a to zejména k předkŧm, starším, rodičŧm. Tyto hodnoty mají například vliv na jména, rozhodování či zvyky. Vztah k předkŧm souvisí s vnímáním ţivotního cyklu. Rodina je zdrojem identifikace a sebeocenění a nabízí sociální celek, jeţ pomáhá s identifikací jednotlivce, povinnosti (závazky k rodině), souvisí s pocitem zahanbení (s vnímáním viny, u kolektivistických a individualistických kultur). Další hodnoty souvisí se vztahem k ostatním. Do této kategorie lze zařadit vnímání rovnosti či nerovnosti ve společnosti, které má filosofické kořeny v jednotlivých kulturách. Další hodnotou je humanitářství, tedy proměnlivost závazkŧ vŧči lidem, kteří stojí mimo rodinu, klan, přátele. K tomuto mŧţeme přiřadit také smysl pro altruismus, soucit. Ve vztahu k ostatním se proměňují napříč kulturami také hodnoty spojené s poctivostí a lstivostí (například v obchodním styku). Nezbytným prvkem v hodnotách je i vztah k harmonizaci vztahŧ (snaha zachovat si tvář, vnímání pravdy coby organizačního principu, obava z konfrontace a přímosti, respekt k tradicím). Hodnoty se také odráţí ve vztahu ingroup a out-grooup, inkluzi a exkluzi (rozdílnost kulturních hodnot v závislosti na tom, jakou mohou mít mezilidskou psychologicku vzdálenost). Další skupina hodnot (kategorie vztah ke společnosti) má vztah k chování jedincŧ i skupin. Souvisí s morálkou a etikou, osobní svobodou, emocemi, propojením práce a zábavy, časem, tradicemi. Vztah k sobě samému zahrnuje další balíček hodnot, které jsou ve vztahu k osobním kvalitám a individualismu. Souvisí s vnímáním úspěchu, individualismu, materiálního zajištění. Stejně tak podstatnou roli hrají hodnoty spojené se vztahem k přírodním zdrojům, jejich vliv na interkulturní komunikaci je neopomenutelný (Dodd 1995, s. 116–126).
47
Prŧcha (2007, s. 90–94) poukazuje na variabilitu morálky a „mravních kodexŧ“ napříč kulturami a zmiňuje rozmanitost v pojetí pravdy a lţi, cti a poctivosti, asertivity, sebevyvyšování a sebekritičnosti.
4. 3. Kulturní šok – akulturační stres
Kulturním šokem se zabývá celá řada vědeckých disciplín, jakými jsou psychoanalýza, psychologie, psychiatrie, sociologie, ale i antropologie. Například psychologie sleduje, jak se tento proces přizpŧsobení projevuje v emočním, behaviorálním, psychickém, kognitivním a fyziologickém vlivu na člověka. Teoretici pracují se stadii kulturního šoku. Dle rŧzných autorŧ existuje rŧzný počet stadií. Lysgaard S. v roce 1955 sledoval fáze přizpŧsobování mezinárodních studentŧ v hostitelské kultuře, které znázornil U-křivkovou hypotézou (Lysgaard 1955, podle: Pedersen 1995, s. 2) Kalvero Oberg jako první popsal fenomén kulturního šoku a uvádí podobná stadia: První období (Honeymoon Stage) mŧţe trvat několik dní, týdnŧ aţ šest měsícŧ. Je spojeno s nadšením z nového prostředí. Jedinec se chová k okolí slušně a laskavě. Druhé období (Crisis) charakterizují nepřátelské projevy či agresivita vŧči jiné zemi. Začínají se objevovat jazykové problémy a problémy například s nakupováním, bydlením a ve škole. V dalším stadiu (Recovery) se návštěvník snaţí dostat do nového kulturního prostředí, nicméně zastává především nadřazený postoj k novému prostředí. Namísto kritiky nového prostředí poté často nastupují vtipy nejen o novém prostředí, ale i o osobních obtíţích. Ve čtvrtém stadiu (Adjustment) jedinec vnímá zvyky nové společnosti jako jiný zpŧsob ţivota. Akceptuje například nové jídlo, pití a zvyky, dokonce je začíná mít rád. Oberg se zamýšlí také nad postojem jiných k člověku, který trpí kulturním šokem. Takový člověk mŧţe jednat podráţděně a agresivně, coţ mohou jedinci z hostitelské kultury vycítit a jednat obdobně. Zároveň má jedinec tendenci vázat se na své krajany (Oberg 1954).
48
Dle Pedersena v roce 1958 popsal Oberg stadia přizpŧsobování: inkubační fázi, krize zpŧsobené denními aktivitami, porozumění hostitelské kultuře, objektivní pohled na hostitelskou kulturu, návrat, návrat kulturního šoku, přizpŧsobení domácí kultuře (Pedersen 1995, s. 2). Gullahorn J.T. a Gullahorn J. E. (1963, podle Pedersen 1995, s. 2–3) navíc rozšířili křivku U na W, která značí opakující se stadia. Dále v roce 1975 představil Adler 5 stadií: kontakt (Contact), dezintegrace (Disintegration),
reintegrace
(Reintegration),
autonomie
(Autonomy),
nezávislost
(Independence) (1975, podle Furnham – Bochner 1986, s. 130–131) Pedersen (1995) zmiňuje stadia: stadium líbánek (Honeymoon Stage), stadium desintegrace (Desintegration Stage), stadium reintegrace (Reintegration Stage), stadium autonomie (Autonomy Stage), stadium vzájemné závislosti (Interdependence Stage). Řada prací sleduje jednotlivé fáze a subfáze, kterými člověk prochází během přechodného stadia. Dodd (1995) vychází z manuálu Overseas Diplomacy (1973) a uvádí následující fáze: Stadium dychtivého očekávání (Eager Expectation Stage): Zahrnuje plánování návštěvy nové kultury, vzrušení, obezřetnost, zájem o novou řeč, snahu předvídat reakce lidí a obavy z odmítnutí. Nicméně očekávání spojená s budoucnosti mají optimistický nádech. Stadium všeho krásného (Everything is Beautiful Stage): Uskutečnění rozhodnutí navštívit jinou kulturu je doprovázeno pocity vzrušení, potěšení a sebeuspokojení. Mohou se dostavit zmiňované symptomy, jako nespavost či úzkost, ale obvykle jsou překonány entusiasmem a zvědavostí. Toto stadium lze nazvat jako utopické období, trvá od krátkého období po měsíce. Toto období ale mŧţe být promarněno i zlostí, depresemi a odmítáním. Stadium všechno je strašné (Everything Is Awful Stage): Člověk cítí stále více úzkosti, neklidu, je netrpělivý a zklamaný. Potkává stále více lidí, kteří pouţívají jiný jazyk, a sám na sobě neshledává pokroky v jazykových dovednostech. Pocit zmatenosti prohlubují neznámé vŧně, zvuky, jídlo a kulturní zvyky. Objevují se pocity deprese, osamění, strachu. Tento stupeň mŧţe trvat týdny i měsíce, ale někdo nemusí toto období zaznamenat. S tímto stupněm se člověk vyrovnává: bojem – mŧţe se jednat o následující reakce: odmítnutí kultury, posílení etnocentrického pohledu, rozzuření, frustrace z maličkostí;
49
útěkem – tj. odchodem domŧ po krátké době, přerušením kontaktŧ s novu kulturou, obavou z učení se jazyka. Mŧţe se objevit nervozita, deprese, alkoholismus, mentální oslabení, osamění, dezorientace; filtrováním – odmítnutím reality rŧznými formami, a to A/ popřením odlišností; B/ velebením vlastní kultury; C/ proměnou v domorodce (Go Native); flexibilitou (Flex) – pozorování, zkoušení nových věcí, uvaţování o nové kultuře. Stadium všechno je OK (Everything Is OK Stage): Po několika měsících v cizí kultuře jsou obvykle pozitivní a negativní stránky viděny vyrovnaně. Některé věci jsou dobré jiné horší. Fyziologické symptomy postupně ustupují. Roste počet normálních kontaktŧ s novou kulturou (Benett 1977, s. 45–52; Dodd 1995, s. 211–216). Dodd (1995) hovoří o kulturním šoku jako o přechodném stadiu, které je doprovázeno pocity stresu a úzkosti, jeţ člověk prodělává v počáteční fázi setkání s novou kulturou. Oberg (1954) hovoří o frustraci, která je doprovázena odmítáním prostředí zpŧsobujícím obtíţe, a naopak o zdŧrazňování vlastního kulturního prostředí. Mohou se objevit následující obecné fyziologické i psychické symptomy kulturního šoku: bolesti hlavy, ţaludeční potíţe či nespavost; přílišné zaměření na čistotu a zdraví; pocity bezmocnosti a odcizení; podráţděnost; strach z podvedení, okradení či zranění; upřený pohled; touha (stesk) po přátelích a domově, velká touha k návratu domŧ; fyziologická stresová reakce; úzkost, frustrace, paranoia, roztrţitost; osamění a dezorientace; obraná komunikace. Kulturní šok mŧţe negativně ovlivnit interkulturní komunikaci. S podobnými příznaky mŧţeme pracovat i u fenoménu šoku pracovního, u reakce na prudkou změnu kulturní či technologickou – Future Shock (Toffler 1970). Kulturní šok lze nahlíţet z perspektivy psychofyziologické a sociokulturní. Okolnosti, které podněcují kulturní šok
50
a individuální reakce, závisí na celé řadě faktorŧ, například na předchozí zkušenosti s danou kulturou, míře připravenosti či míře odlišnosti kultur. Takový kulturní šok pramení nejen ze ztráty pŧvodní kultury, ale také z problémŧ spojených s novým kulturním okruhem (Benett 1977, s. 45–52; Dodd 1995, s. 211–213; Oberg 1954, s. 1–2; Winkelman 1994). Přechod do nového prostředí mŧţe být zdrojem zdravotních obtíţí. Statistické záznamy pro Českou republiku sledují hospitalizaci cizincŧ. Český statistický úřad se zaměřuje i na potratovost u ţen s jiným neţ českým státním občanstvím. Tyto údaje se v některých parametrech odlišují od ţen s českým státním občanstvím. Z dat roku 2008 vyplývá, ţe ţeny s jiným neţ českým státním občanstvím se podílejí na potratovosti 7,8 %. Vyšší zastoupení cizinek je u umělého přerušení těhotenství, a to 9,8 %. V porovnání s ţenami s českým státním občanstvím se potraty v sekci umělé přerušení těhotenství týkaly nejvíce vdaných ţen. U ţen s českým státním občanstvím převládají interrupce u ţen s dvěmi ţivě narozenými dětmi (32,5 %), kdeţto u cizinek jsou interrupce četné v kategorii bezdětné (31,9 %) či s jedním dítětem (31,6 %). Nicméně podíl samovolných potratŧ na celkový počet potratŧ u ţen v roce 2008 odpovídá 34,4 %, v případě cizinek je podíl samovolných potratŧ na celkovém počtu potratŧ cizinek 20,1 %. V oblasti potratovosti samozřejmě mohou zasahovat faktory materiální, rodinné, finanční. Konkrétní dŧkazy pro vyšší potratovost v této skupině obyvatelstva z dŧvodu změny kulturního prostředí nelze detekovat. Český statistický úřad také sleduje počet hospitalizací v nemocnici u cizincŧ dle jednotlivých diagnóz. Cizinci byli nejčastěji hospitalizováni z dŧvodu těhotenství, porodu a šestinedělí, dále faktory ovlivňující zdravotní stav, kontakt se zdravotními sluţbami, poranění, otravy a nemoci oběhové soustavy. Nejméně hospitalizací bylo v rámci onemocnění krve, krvetvorných orgánŧ a poruch týkajících se mechanismŧ imunity. Ani z těchto statistik nelze vyčíst přímou souvislost se změnou prostředí. Nicméně Kim (2001) uvádí nárŧst psychologických problémŧ a psychiatrických onemocnění v souvislosti s kulturním šokem, a to i u dlouhodobě usídlených cizincŧ (ČSÚ, 31.08.2009; ČSÚ, 12.10.2009; ČSÚ, 28.01.2010; ČSÚ, 24.03.2010; Kim 2001, s. 63–64). S ohledem na psychické a psychiatrické potíţe je nutné odlišovat posttraumatickou stresovou poruchu, kterou trpí řada uprchlíkŧ, kteří přicházejí z psychicky vypjatého prostředí, a kterou je třeba zohledňovat při poskytování sluţeb organizacemi. Prŧcha (2007, s. 104–107) zmiňuje vztah mezi etnickou identitou a akulturačním stresem. Vyšší identifikace s etnickou skupinou vytváří externí oporu při adaptaci na nové prostředí. Uvědomovaná etnická identita přispívá k vyrovnání se s nároky nového 51
kulturního prostředí. Nicméně hrdost nad vlastní etnickou skupinou a jazykem umocňuje pociťovanou psychologickou tíseň imigrantŧ. Tento proces má univerzální povahu napříč kulturami. Zatímco imigranti se kloní ke strategii integrace v hostitelské zemi, dominantní populace se přiklání k jejich asimilaci. Proto jsou imigranti trvající na své etnické identitě často obětí předsudkŧ a diskriminace. Fenomén kulturního šoku také mŧţe souviset s reálnou změnou prostředí (například teploty, vlhkosti), která ovlivňuje fyziologické reakce. Další příčinou mŧţe být kognitivní vyčerpání. Jedná se o informační přetíţení, které mŧţe být zpŧsobeno potřebou interpretovat nové jazykové významy, nové neverbální, behaviorální, kontextové a sociální komunikace. Dalším šokem mŧţe být ztráta role, kterou jedinec zaujímal v pŧvodní společnosti, a nahrazení této role jinou, která je spojena i s novými sociálními interakcemi. Osobní šok vyplývá z osobních změn v ţivotě (Oberg 1954, s. 1–2; Winkelman 1994). I přesto někteří autoři nevidí kulturní šok jako čistě negativní proces. Lze jej vidět jako interkulturní poznání, mŧţe být zdrojem rostoucí produktivity, sebevědomí a osobnostního rŧstu. Berry et al. (2002) dokonce navrhují místo termínu kulturní šok termín akulturační stres (Acculturative Stress), který zdŧrazňuje psychologickou dimenzi spojenou se stresem a je charakterizován kvalitativní změnou ţivota (Berry et al. 1992; Pedersen 1995, s. 8).
4. 4. Akulturace a kulturní adaptace
Akulturace a kulturní adaptace jsou dva fenomény, které mŧţeme sledovat v interkulturním vztahu. Ovlivňují interkulturní komunikaci a jsou antropologii zcela vlastní. Berry et al. (2002, s. 276) poukazují na tři přístupy uchopení kulturního kontaktu. Literatura sleduje interkulturní vztahy, psychologickou modernitu a akulturaci. Modernita je centrem studia sociologie a na druhé straně akulturace je termínem spíše antropologickým. Benett (1977, s. 48) v návaznosti na výzkum Tafta zmiňuje tři moţnosti adaptace, monistickou (Monistic), která jedince vede spíše negativní cestou, ponoření se do kultury, nebo ustoupení do oblasti bezpečí, která je reprezentována krajany v dané oblasti.
52
Pluralistická (Pluralistic) adaptace značí situaci, kdy se jedinec stává bikulturní, to znamená – ponechává si nejen kulturu vlastní, ale asimiluje hostitelskou. Interakční (Interactionist) adaptace představuje převzetí části obou kultur a vytvoření mixu. Na krátkodobou fázi kulturního šoku, při setrvání v jiné kultuře, navazuje akulturace. Koncept akulturace se objevil v roce 1935 díky americkým antropologŧm (Melville Jean Herskovits, Ralph Linton a Robert Redfield). Z jejich pohledu akulturace představuje proces „změn v kulturních vzorech různých, dříve autonomních společností, jež se dostaly do těsného, stálého kontaktu. Na úrovni jednotlivce akulturace vystupuje jako proces sociálního učení.“
(Malina et al. 2009, Akulturace). Psychologie odlišuje akulturaci
na individuální a skupinové úrovni. Na úrovni populace mŧţe docházet ke změnám ekonomickým, politickým i změnám sociálních kultur, na druhé straně na úrovni jedince dochází ke změnám postojŧ, hodnot a identity. Proces akulturace je nestejnorodý a ovlivňuje psychologické a kulturní fenomény rozdílnými zpŧsoby (Berry et al. 2002, s. 271–276; Malina et al. 2009). Berry et al. (1997, s. 296–297) hovoří o akulturačních strategiích, které reflektují dvě otázky, udrţení kultury (rozsah dŧleţitosti kulturní identity a charakteristik pro jednotlivce a snaha o jejich udrţení) a kontaktu i participace (v jakém rozsahu by měl být jedinec zahrnut v jiných kulturních skupinách, či zda by měl zŧstat především se „svými“). V návaznosti na tyto otázky formuluje akulturační strategie: integrace, asimilace, separace a marginalizace (Obr. 10). Obr. 10: Akulturační strategie (převzato z: Berry – Sam 1997, s. 296).
53
Jak vyplývá ze schématu, asimilace představuje proces ustavení pozitivních vztahŧ se skupinami uvnitř společnosti a zároveň nezájem udrţet tradiční kulturu. Separace značí preferenci tradiční kultury, ale také odmítnutí jiných skupin v rámci větší společnosti. Integrace znamená pozitivní postoj a preferenci pro více kultur. Marginalizace nepreferuje ţádnou kulturu a je spojená s kulturním odcizením a vysokým stresem (Berry 1997, s. 296–297). LaFromboise, Coleman a Gerton (1993) ukazují proces změny, který se objevuje při kontaktu s druhou kulturou. Následující tabulka (Tab. 1) zobrazuje aspekty tohoto procesu. Tab. 1: Model získání druhé kultury – rozsah pozornosti na vybraných procesních proměných (Extent of Attention on Select Process Variables Associated With Models of Second-Culture Acquisition) (převzato z: LaFromboise – Coleman – Gerton 1993, s. 402).
Model
1
2
3
4
5
6
7
Low
Low
Low
Low
High
High
High
Acculturation Low
Low
Low
High
Low
Low
Low
Alternation
High
High
High
High
High
High
High
Multicultural
High
High
High
High
Moderate Low
Low
Fusion
Low
Low
Low
Low
High
High
Assimilation
High
Note. 1 = Contact with Culture of Origin; 2 = Loyalty to Culture of Origin; 3 = Involvement with Culture of Origin; 4 = Acceptance by Members of Culture of Origin; 5 = Contact with Second Culture; 6 = Affiliation with The Second Culture; 7 = Acceptance by Members of The Second Culture. Poznámky: 1 = kontakt s pŧvodní kulturou; 2 = loajalita k pŧvodní kultuře; 3 = zapojení pŧvodní kultury; 4 = akceptace členy pŧvodní kultury; 5 = kontakt s druhou kulturou; 6 = vztah s druhou kulturou; 7 = akceptace členy druhé kultury. Low = nízká; High = vysoká; Moderate = mírná. S akulturací souvisí i koncept bikulturalismu. Ten zahrnuje akulturaci jedince zároveň do dvou kultur, které jsou v kontaktu. LaFromboise et al. (1993) konstatují, ţe bikulturní kompetence je výsledkem ţivota ve dvou kulturách, který vychází z alternace.
54
Ve vztahu k bikulturním kompetencím zmiňuje dva aspekty: evoluci individuálního smyslu pro soběstačnost a posílení ega a vývoj kulturní identity. Pro moţnost efektivního řízení ţivota ve dvou kulturách navrhuje následující potřebu rozvíjení kompetencí: znalost kulturních hodnot a víry, pozitivní postoj k minoritám i majoritám, bikulturní účinnost, komunikační kompetence, repertoár rolí a ukotvenost (Being Grounded). Tyto parametry vztahuje následovně k jednotlivým modelŧm reprezentujícím kontakty s druhou kulturou (Tab. 2) (LaFroboise – Coleman – Gerton 1993, s. 402–409). Tab. 2: Do jaké míry modely získání druhé kultury usnadňuje získání dovedností souvisejících s bikulturní kompetencí (Degree to Which Models of Second-Culture Acquisition Facilitate Acquisition of the Skills Related to Bicultural Competence) (převzato z: LaFromboise – Coleman – Gerton 1993, s. 409).
Model
1
2
3
4
6
Low
Low
Low
Low
Low
Acculturation Low
Low
Moderate Moderate Low
Low
Alternation
High
High
High
High
Multicultural
Moderate Moderate Moderate Moderate Moderate Moderate
Fusion
Moderate Moderate Moderate Low
Assimilation
Low
5
High
High
Low
Moderate
Note. 1 = Knowledge of Cultural Beliefs and Values; 2 = Positive Attitude Toward Both Groups; 3 = Bicultural Efficacy; 4 = Communication Competency; 5 = Role Repertoire; 6 = Groundedness. Poznámky: 1 = znalost kulturních názorŧ a hodnot; 2 = pozitivní stanovisko k oběma skupinám; 3 = bikulturní účinnost; 4 = komunikační kompetence; 5 = repertoár rolí; 6 = ukotvenost. Low = nízká; High = vysoká; Moderate = umírněná. Dle Poyata (1983) je akulturace fenoménem prakticky hraničícím s interkulturní komunikací, ale vlastně ji obsahující, čili proces, kterému jsme vystaveni, jakmile se dostaneme do kontaktu s jinou kulturou. Jedná se o stupeň adaptace na jinou kulturu. Skládá se z překonávání kaţdé z interkulturních bariér. Mŧţeme říci, ţe pravá interkulturní komunikace je výsledkem opravdové akulturace (Poyatos 1983, s. 16).
55
Ward (1996) představil model akulturačního procesu. Tento model zahrnuje syntézu dosavadních teoretických přístupŧ a výzkumŧ citových, behaviorálních i kognitivních komponent přesunu napříč kulturami a výzkumŧ interkulturních interakcí. Zahrnuje perspektivy akulturace stresu, zvládání a kulturního učení. Rozlišuje psychologickou a sociokulturní sféru adaptace. Obsahuje řadu proměných na mikro- a makro- úrovních. V kaţdém případě osobnostní a situační faktory vyţadují posouzení i reakci. Ta zahrnuje kognitivní, emocionální a behaviorální odpovědi na řízení stresu a získání kulturně specifických dovedností. Sféra posouzení a akce, stejně jako psychologické a sociokulturní výstupy jsou ovlivněny sociálními a individuálními proměnnými (Obr. 11). Při studiu akulturace se sleduje dlouhodobý kulturní kontakt, tj. proměna člověka, který se adaptuje na kulturu. Tato adaptace zahrnuje procesy učení a socializace (adaptaci je moţno sledovat i v novém pracovním prostředí, vzdělávání…). Na adaptaci lze nahlíţet jako na sociokulturní či psychologickou. Dle Dodda (1995, s. 216–218) zahrnuje adaptační proces: Dovednosti nezbytné k přeţití (Adaptation Involves Survival Skill): Součástí tohoto procesu je osvojení si některých schopností pro přeţití – vaření, jídlo, práce, peněţnictví, zpŧsob transportu. Tyto schopnosti jsou výsledkem kaţdodenního tlaku na jedince. Adaptace
a
rozvoj
(Adaptation
and
Growth):
Rŧst
vychází
z nevyhnutelného stresu, kterému je člověk vystaven. Postoje a chování jednotlivce se změní a jedinec by měl pochopit pozitivní přínosy této změny, jinak mŧţe zŧstat obětí negativních zkušeností, které dále brání akulturaci. Kim (2001, s. 54–61) představuje Stress-Adaptation-Growth Model, na kterém vysvětluje tento proces a propojenost adaptace, rozvoje a stresu (Obr. 12). Dynamika tohoto procesu je cyklická a ovlivněná vzájemným vztahem adaptace rozvoje a stresu. V prŧběhu delšího období prochází cizinec interní změnou a fluktuace stresu a adaptace přestává být tak intenzivní.
56
Obr. 11: Proces akulturace (převzato z: Ward 1996, s. 44).
SOCIETY OF ORIGIN Social factors Political factors Economic factors Cultural factors
SOCIETY OF SETTLEMENT Social factors Political factors Economic factors Cultural factors
SOCIETAL LEVEL VARIABLES
CROSSCULTURAL TRANSITION Life changes Intercultural contact
STRESS AND SKILLS DEFICITS
RESPONSES Affective Behavioural Cognitive
OUTCOMES Psychological Sociocultural
INDIVIDUAL LEVEL VARIABLES
Characteristics of the Person Personality Language fluency Training and experience Cultural identity Acculturation strategies Values Reasons for migrations
Characteristics of the situation Length of cultural contact Amount of intra- and intergroup contact Quality of intra- and intergroup contact Cultural distance Amount of life changes Social support
57
Obr. 12: Zmenšující se fluktuace stresu-adaptace-rŧstu v čase. Dynamika stresověadaptačního rozvoje (převzato z: Kim 2001, s. 59).
Adaptation
Growth over time
Stress
Kim (2001) rozlišuje v napříč adaptačním (Cross-Adaptation) procesu makro a mikro úroveň. Makro úroveň je spojena s faktory, jakými je prostředí hostitelské země a etnická komunita v ní. Mikro úroveň je ovlivněna například psychologickými charakteristikami jednotlivcŧ. Zdŧrazňuje, ţe jak krátkodobá, tak dlouhodobá adaptace by měla být zkoumána zároveň (Kim 2001, s. 12–31). Kim (2001) poukazuje na adaptaci jednotlivce v daném kulturním prostředí prostřednictvím komunikace. Komunikaci jako procesu interakce jedince a prostředí znázorňuje následujícím schématem (Obr. 13). Jedinec stále prochází procesem adaptace, dokud je v daném prostředí, neboť neustále komunikuje. Zároveň zprávy více zahrnují spontánní a expresivní neverbální zprávy, které jsou často nezáměrné a implicitní (Kim 2001, s. 36–37).
58
Obr. 13: Komunikace jako interakční proces jedince a prostředí (překl. podle: Kim 2001, s. 37).
Zakódování Prostředí Dekódování
Jedinec
Komunikační aktivity cizince mají dvě neoddělitelné dimenze. Označujeme je jako osobní (Personal) a sociální (Social) komunikaci. Jako osobní komunikaci označujeme osobní symbolizaci a interní mentální procesy, které připravují jedince na určitou sociální aktivitu. Sociální komunikace zahrnuje interakci dvou a více jedincŧ (Ruben – Kim 1975, podle Kim 2001, s. 72). Fox (1997, s. 91–93) zmiňuje teorii Kim Theory of Cross-Cultural Adaptation. Dle Fox Kim vidí komunikační proces jako proces změny jedince. Podobně dle Gudykunst se mění cizinec či host prostřednictvím komplexního procesu adaptace na novou kulturu. Jedná se tedy o jednostranný tok, nepředpokládající změnu u obou účastníkŧ. Zároveň je adaptace komunikací v tomto smyslu odlišná od obousměrné interakce – dŧvěryhodné interkulturní komunikace. Dle Kim tato skutečnost odpovídá snaze cizince o efektivní fungování v hostitelské společnosti. Dle Fox je tento pohled přínosný v adaptaci jedince do hostitelské společnosti, nicméně zanedbává jiné aspekty, například zkušenosti nedobrovolných migrantŧ (Gudykunst 1983; Kim 1988; Kim – Gudykunst 1988b).
59
Dodd (1995, s. 218–222) poukazuje na principy, které se vztahují k diskutované adaptaci: Etnická identifikace (Ethnic Identification): Silná etnická identifikace se objevuje vţdy při vystavení minoritní kultury (imigranta) kultuře většinové. Jedinec vyhledává známé lidi, zvyky, jazyk. Výsledkem mŧţe být „kulturní pluralismus NY“ či tzv. melting pot. Je výrazná především v počátcích akulturace. Interkulturní přátelství (Intercultural Friendships): V jiné kultuře se člověk přiklání k přátelŧm ze stejné etnické skupiny. Po několika letech se ovšem tyto vztahy rozvětvují a vzniká čím dál více interetnických přátelství. Kulturní zapojení (Cultural Involvement). Kim (2001) propojuje predispozice člověka k adaptaci a vnímavosti hostitelské kultury (Obr. 14). Předkládá systematickou šablonu s šesti dimenzemi faktorŧ a jejich vzájemnými vazbami, na které vysvětluje rozlišné stupně, kterými adaptační proces v čase prochází. Kulturní adaptace je dle Kim (2001, s. 82–85) ovlivněna vnitřní připraveností jedince, etnicitou a adaptivní osobností. Informovaný jedinec má realističtější představy o novém prostředí. Lze v tomto směru vyuţít formální školení, kontakty s cizinci během cestování, mediální expozice. Dalším faktorem ovlivňujícím kulturní adaptaci je připravenost na změnu prostředí. Nedobrovolné a neplánované změny jsou obecně hŧře snesitelné. V případě etnicity rozhoduje úroveň podobnosti (rozdílnosti) a kompatibilita (například kulturních hodnot a norem). Určité osobnostní vlastnosti ovlivňují moţnosti adaptace. Otevřenost napomáhá v hledání nových cest, v komunikaci je spojena s koncepty flexibility, otevřené mysli a tolerancí pro nejasnosti. Síla je spojena s vlastnostmi, které pozitivně ovlivňují adaptaci, jakými jsou pruţnost, riskování, otuţilost, vytrvalost, elasticita a vynalézavost. Tito jedinci jsou často stimulováni novými příleţitostmi. Pozitivní myšlení je také kladným faktorem ovlivňujícím kulturní adaptaci. Akulturace tedy představuje dlouhodobý proces změn, které se odehrávají v rámci kontaktu rŧzných kultur. V modelech akulturace je vhodné zachytit rŧzné dimenze akulturace: individuální a sociální, citové, behaviorální a kognitivní komponenty, perspektivy stresu a jeho zvládnutí, kulturní učení, sféru psychologickou a sociokulturní, úrovně mikro a makro. Akulturace je těsně spjata s komunikací a je ovlivněna celou řadou faktorŧ, které usnadňují její prŧběh (např. interkulturní přátelství, kulturní zapojení, etnická identifikace).
60
Obr. 14: Faktory ovlivňující interkulturní adaptaci (Factors influencing Cross-Cultural Adaptation: Kim's Structural Model) (převzato z: Kim 2001, s. 87).
ENVIRONMENT Host receptivity Host Conformity Pressure Ethnic Group Strength
PREDISPOSITION Preparedness for Change Etnic Proximity Adaptive Personality
Host IC Host MC
Host Communication Competence
Ethnic IC Ethnic MC
PERSONAL COMMUNICATION
SOCIAL COMMUNICATION
IC – interpersonal communication, MC – mass communication. 61
INTERCULTURAL TRANSFORMATION Functional Fitness Psychological Health Intercultural Identity
4. 5. Předsudky, stereotypy a diskriminace
Interkulturní vztahy jsou spojeny s fenoménem diskriminace, předsudky i stereotypy. Mají vztah k jiţ uváděné kategorizaci i interkulturní komunikaci. Subkapitola tyto termíny vymezuje a pokouší se na základě dosud známých poznatkŧ o interpretaci jejich vzájemného vztahu. Dle Berryho (2002, s. 371) jsou předsudky univerzálním rysem interkulturních vztahŧ. Předsudky mají prvky: kognitivní (stereotypy), afektivní (postoje) a behaviorální (diskriminace v jednání se skupinami). Jsou stabilní a představují určité hodnocení, které se vztahuje na všechny zástupce dané skupiny. Předsudky a stereotypy jsou „...představy, názory a postoje, které určití jednotlivci či skupiny osob zaujímají k jiným skupinám nebo k sobě samým (autostereotypy)...“ (Prŧcha 2007, s. 67) (Prŧcha 2007, s. 67–69). Jak uvádí Nakonečný (1997, s. 223), stereotypy jsou přebírány a udrţovány tradicí, nevyplývají ze zkušenosti člověka. Jsou šablonovitým zpŧsobem vnímání a posuzování toho, čeho se týkají. Termín stereotyp souvisí s přesvědčeními o osobních vlastnostech jednotlivce či skupiny. „Předsudky i stereotypy mají myšlenkové vyjádření a sdílí souvislost se záměrem chování (diskriminačním záměrem, intention) a otevřeným chováním (diskriminací).“ (překl. Schütz-Six 1996, s. 442). Vztah předsudkŧ a stereotypŧ na jedné straně a diskriminace na druhé straně je předmětem celé řady výzkumŧ a diskuzí (Schütz – Six, s. 441–443). Brewer (1994, s. 317–318) poukazuje, ţe zkoumání předsudkŧ, stereotypŧ a diskriminace v sobě zahrnuje tři výzkumné tradice: Stereotypy jsou zkoumány se zaměřením na lidské dojmy (vnímání) (Person Perception). Předsudky jsou spojeny s výzkumem sociálních postojŧ a sociálních změn. Diskriminace se zaměřuje na meziskupinové chování – konflikt a kontakt. Schütz a Six (1996, s. 455–458) provedli meta-analýzu výzkumŧ zaměřených na předsudky a diskriminaci. Jejich závěry z výzkumu jednotlivých studií jsou přibliţně následující: 62
Existuje pozitivní korelace mezi předsudky a diskriminací, přičemţ korelace je silnější ve vazbě předsudek – diskriminační záměr (intention) neţ mezi předsudkem a samostatným diskriminačním jednáním (behavior). Vazba předsudek – diskriminace není silná a má značnou variabilitu, máme význačné stupně a specifické kategorie chování. A zdá se, ţe vztah je silnější v těch případech, kdy je pod volní kontrolou subjektŧ. Předsudek je pouze zřídka indikátorem sociální diskriminace. Kromě předsudkŧ
funguje
několik
málo
dalších
proměnných
pŧsobících
na diskriminaci, nicméně ţádný nedosahuje příhodnosti předsudku. Vztah předsudku a diskriminace je přinejmenším trojdílným problémem, a to: sociálním problémem, který vytváří hranice a konflikty mezi jednotlivci, skupinami a národy; empirickým problémem do té míry, jak je rozdílný vztah mezi podstatou předsudku a diskriminace; teoretickým problémem, který vyţaduje teorii předsudku, teorii diskriminace i teorii vztahu předsudku a diskriminace. Při studiu předsudkŧ a stereotypŧ hraje podstatnou úlohu i metodika výzkumu. Například Gordijn, Koomen a Stapel (2001) ve svém výzkumu sledovali, jak souvisí znalost kulturních stereotypŧ o minoritní skupině se skutečnou úrovní předsudkŧ jedince a nakolik je ve skutečnosti tento vztah univerzální. Výzkum probíhal v Nizozemí a týkal se předsudkŧ a stereotypŧ vŧči lidem Marockého a Surinamského pŧvodu. Podle některých názorŧ jsou stereotypy sociální skupiny známé všem členŧm a společně sdílené bez ohledu na individuální úroveň předsudkŧ vŧči skupině. Řada výzkumŧ, rozdělujících lidi s vysokou a nízkou hodnotou předsudkŧ (High- and Low-Prejudiced People), dochází k závěru, ţe mezi oběma skupinami je přibliţně stejné (rovnocenné) povědomí o kulturních stereotypech vŧči minoritní skupině. Gordijn, Koomen, Stapel ve svém výzkumu ovšem vyuţili jiné v současné době vyvinuté rasové dotazníky. Jejich studium prokázalo, ţe v případě osob s velkými předsudky (High-Prejudiced People) je kategorie stereotypŧ negativních vyšší a pozitivních niţší ve srovnání s Low-Prejudiced People (Gordijn – Koomen – Stapel 2001, s. 150–157). Sociální psychologie nabízí teorii integrovaného ohroţení předsudku (The Integrate Threat Theory of Prejudice). Dle této teorie existují čtyři základní faktory, které mají příčinný vliv na předsudky proti out-group: negativní stereotypy (Negative Stereotypes), meziskupinová
úzkost
(Intergroup
Anxiety),
63
reálné
hrozby
(Realistic
Threats)
a symbolické/kulturní hrozby (Symbolic/Cultural Threats). Reálné hrozby zahrnují například hrozbu vŧči existenci in-group, vŧči jejímu materiálnímu zabezpečení či členŧm. Symbolické hrozby se týkají omezení zpŧsobu ţivota, tj. hodnoty, morálka, víra, postoje. Meziskupinová úzkost vychází z pocitu ohroţení, který se objeví po kontaktu s členy outgroup. Zdŧrazňuje, ţe znalost toho, který typ hrozeb je nejsilnějším determinantem předsudku mezi skupinami, mŧţe napomoci ve zvolení vhodné techniky, která by zlepšila vztahy mezi skupinami (Stephan – Stephan 1996, s. 417–423). Řada výzkumŧ se věnuje studiu změn předsudkŧ. Tyto změny jsou nicméně v reálném světě dosti omezené. Programy multikulturní výchovy proto často selhávají. Prŧcha dodává, ţe základním faktorem vzniku předsudkŧ je především rodinná výchova, ale také ideologie (například náboţenské, politické). Předsudky jsou vlastní lidem napříč vzděláním a začínají se objevovat od věku 3–4 let (Prŧcha 2007, s. 69). Výzkum Gutman a Hickson (Gutman – Hickson 1996, podle Prŧcha 2007) prokazuje existenci rasových předsudkŧ i u dětí raného školního věku a malé pŧsobení programŧ multikulturní výchovy. Tyto poznatky jsou v rozporu s hypotézou kontaktu Allporta (1954). Řada výzkumŧ se staví k hypotéze kontaktu odmítavě, nicméně jiné ji naopak podporují (viz kapitola 5. 3. Redkuce předsudků) (Prŧcha 2007, s. 112). Stereotypy a předsudky jsou člověku vlastní, zahrnují představy, názory a postoje. Diskriminace jiţ představuje reálné chování. Na jedné straně se zdá, ţe vznik těchto jevŧ mŧţe být adaptací na ohroţení a odborníci připouští vliv rŧzných hrozeb, které přispívají k utváření předsudkŧ. Na druhé straně jsou předsudky spojeny s rodinnou výchovou i ideologiemi.
4. 6. Shrnutí
Kultura a komunikace představuje dynamický prostor, kultura nemŧţe existovat bez komunikace a obě sdílejí dimenze prostoru a času. Interkulturní komunikaci je třeba sledovat z pohledu rŧzných vědních oborŧ. Heterogenitu kultur, která ovlivňuje interkulturní komunikaci, mŧţeme sledovat na studiu kulturních dimenzí. V interkulturních vztazích mŧţeme detekovat celou řadu fenoménŧ, které se dotýkají interkulturní komunikace – kulturní šok, kulturní adaptace, akulturace, předsudky
64
a diskriminace. Tvoří pozadí i faktory ovlivňující interkulturní komunikaci. Tyto jevy jsou v lidském společenství univerzální a společnost se je snaţí také ovlivňovat. Zdá se ovšem, ţe naprosté usměrnění není moţné. Další kapitoly se budou snaţit odpovědět i na otázku, zda existují společenské mechanismy a návody, které více či méně mohou tyto jevy regulovat. Kulturní šok je studován řadou vědních oborŧ. Je tvořen několika stadii a charakterizován křivkou ve tvaru W. Bývá spojen s negativními symptomy, fyziologickými reakcemi, psychologickými problémy a psychiatrickými onemocněními. Proces kulturního šoku stojí za chováním i emocemi jedince v novém kulturním prostředí, má vliv na interkulturní vztahy i komunikaci. Lze jej ovšem vnímat i jako zdroj produktivity, sebevědomí a osobnostního rŧstu. Akulturace, která má úzký vztah ke komunikaci, svědčí o změně v kulturních vzorech u společností, jeţ jsou v těsném, stálém kontaktu, na úrovni jednotlivce se jedná o proces sociálního učení. V rámci akulturace rozlišujeme akulturační strategie jedince s ohledem na uchování kultury a kontakty i participaci v dominantní společnosti. Jedná se o integraci, asimilaci, separaci a marginalizaci. Akulturace je spojena nejen se stresem, ale i s kulturním učením a získáním kulturně specifických dovedností. Při studiu akulturace mŧţeme zohledňovat například psychologické a sociokulturní výstupy, individuální a sociální proměnné. Předsudky jsou univerzálním rysem interkulturních vztahŧ a mají následující prvky: kognitivní (stereotypy), afektivní (postoje) a behaviorální (diskriminace v jednání se skupinami). Výzkumy dokládají, ţe existuje výraznější vztah předsudku a diskriminačního záměru neţ samotné diskriminace. Fenomén předsudkŧ a stereotypŧ má sociální, empirický a teoretický rozměr. Zároveň evoluční psychologie poukazuje, ţe strach z jiných lidí představuje adaptaci nutnou pro přeţití.
65
5. TEORETICKÉ POZADÍ INTERKULTURNÍ KOMUNIKACE
Kapitola objasňuje pozadí interkulturní komunikace a teoretické moţnosti pro interkulturní komunikaci, které se mohou odrazit v praxi organizací občanské společnosti. Gudykunst (2005a, s. 61–65) dělí jednotlivé teorie interkulturní komunikace dle tří přístupŧ: Teorie, uvnitř kterých je kultura vázána na komunikaci. Do této kategorie patří například teorie jazykového kódování (Speech Code Theory). Teorie vytvořené k popisu či vysvětlení, jak se komunikace liší napříč kulturami. Řadíme sem teorii konverzačních omezení (Conversational Constraints Theory) či teorii vyjednávání obličejem (Face-Negotiation Theory). Teorie vytvořené k popisu či vysvětlení komunikace mezi lidmi z odlišných kultur.
K tomuto
přístupu
přísluší
teorie
řízení
úzkosti
a
nejistoty
(Anxiety/Uncertainty Management Theory) a integrační teorie komunikační akulturace (Integrative Theory of Communication Acculturation). Dále Gudykunst dělí teorie meziskupinové a interkulturní do kategorií, které nemusí být nezbytně vzájemně exkluzivní: Teorie, v kterých je integrována kultura a komunikace. Teorie vysvětlující kulturní variabilitu v komunikaci. Meziskupinové/interkulturní teorie zaměřené na efektivní výstupy. Meziskupinové/interkulturní teorie zaměřené na přizpŧsobení a adaptaci. Meziskupinové/interkulturní teorie zaměřené na management identity či vyjednávání. Meziskupinové/interkulturní teorie zaměřené na komunikační sítě. Interkulturní teorie zaměřené na přizpŧsobení a adaptaci v novém kulturním prostředí. Metateorie pak nabízí potřebu srovnání objektivní a subjektivní perspektivy výzkumŧ. Jednotlivé teorie jsou totiţ obvykle postaveny na objektivních či subjektivních
66
předpokladech, které je nutné vzít v úvahu. Je zapotřebí si uvědomit, ţe kaţdá teorie platí za určitých podmínek, je proto nutné vnímat také její rámec a hranice. Zároveň mohou být teorie v závislosti na názoru svých autorŧ praktické, jiné tento aspekt odmítají. V teoriích interkulturní komunikace jsou sporné momenty týkající se etických principŧ. Činnosti zlepšující komunikaci by měly být zaloţeny na jasně stanovených etických principech, ačkoli se názory teoretikŧ mohou lišit (Gudykunst 2005a). V 70. letech 20. století Vernon Cronen a W. Barnett Pearce začali vypracovávat teorii koordinovaného řízení významŧ (Coordinated Management of Meaning, CMM). Jednalo se o interpretativní teorii zaměřenou primárně na mezilidskou komunikaci, rozvinula práci s rozsáhlými komunikačními uspořádáními a navíc se transformovala do praktické teorie. Zaměřuje se na tři oblasti: Porozumění toho, kde jsme a jak ţijeme, a jak to ovlivňuje jednotlivé příklady naší komunikace. Srovnatelné porozumění kultur, které ale uznává jejich nesouměřitelnost. Vytvoření poučné kritiky kulturních praktik, včetně výzkumu kultury vlastní (Gudykunst 2005a, s. 65; Pearce 2005, s. 35–54). Philipsen et al. (2005) přispěli k problematice komunikace a kultury teorií jazykového kódování (Speech Code Theory). Ta byla představena v letech 1992 a 1997, jejími empirickými dŧkazy a bází byly etnografické práce. Předesílá, ţe klíčovou funkcí komunikace v interkulturní komunikaci je jednak udrţení rovnováhy mezi sílou individualismu a komunity, jednak poskytnutí sdílené identity, která zachovává dŧstojnou svobodu individua a kreativitu. Interkulturní komunikace zahrnuje jednání o kulturních kódech prostřednictvím společné konverzace. To je komunikační proces, v kterém jedinci vyjednávají, jak budou řídit své ţivoty. Společná komunikace je univerzální lidskému druhu, ale kaţdá má kulturně specifické aspekty. Jazykové kódování odkazuje na historicky přijatý a sociálně konstruovaný systém termínŧ, významŧ, předpokladŧ a pravidel týkajících se komunikačního chování. Uţíváním jazykových a kulturních kódŧ dáváme smysl komunikaci vlastní i komunikaci jiných. Kulturní a jazykové kódy tak ovlivňují naše chování (Gudykunst 2005a, s. 66; Philipsen et al. 2005, s. 55–68).
67
5. 1. Obtíže v interkulturní komunikaci
Kulturu lze vnímat jako nekonečný komplex sítí, propletených chováním a zasazených v prostoru a čase. Neustále se proměňují a pohybují a lze je také chápat jako výsledek takových chování. Jedinec je automaticky vystaven situaci, v které mŧţe dojít k selhání komunikace. Chceme-li sledovat zdroje selhání komunikace a nedostatečné komunikace s jinou kulturou, subkulturou, skupinou odlišnou od nás samých, je zapotřebí sledovat odlišné elementy jiných kultur, jejichţ percepce nás ovlivňuje (například sledování filmu, cizinci na ulici, porozumění cizímu textu, obchodní vztahy). Zdroje neporozumění nacházíme v rŧzném zacházení s kulturními elementy. Dle Poyata (1983, s. 13–16) je toto neporozumění zaloţeno na neslučitelných cestách, kterým členové kultury konceptualizují (vytvářejí pojmy) a dávají reálnou formu somatickému, předmětnému a přírodnímu prostředí, tak jako spirituálnímu, intelektuálnímu a pochopitelnému (Intelligible). Zmiňuje základní bariéry pŧsobící na interkulturní vnímání a porozumění. Jedná se o překrývající se a vzájemně reagující faktory: postoje a názory (etnocentismus, stereotypy, předsudky); sociální organizace (rodina, právo); vzorce myšlení (smýšlení o morálních hodnotách); role očekávání (zřejmě odvozené od vzorcŧ myšlení); konceptualizace času; zacházení s prostorem; jazykové bariéry; neverbální komunikace (kulturně specifické pohyby, tělesný systém) (Poyatos 1983, s. 13–16). Poyatos (1983, s. 28–29) představuje rozumové a srozumitelné systémy (Sensible and Intelligible Systems) v kultuře (Obr. 15). Na obrázku lze vidět rozličné aspekty kultury a komunikace. Poznamenává, ţe kaţdý jednotlivý aspekt komunikace, kaţdý systém a aplikace teoretických a metodologických názorŧ zŧstává vţdy uvnitř kulturního kontextu.
68
Obr. 15: Rozumové a srozumitelné systémy v kultuře (Sensible and Intelligible Systems) (převzato z: Poyatos 1983, s. 29).
Dle Groffa (2002, s. 702–703) problém vyvstává v případě, ţe chování jedince z jiné kultury interpretujeme podle naší kultury, protoţe jeho kulturu neznáme. Je proto nezbytné rozlišovat mezi popisem (Describing) chování jedince z jiné kultury, čistě fakticky, a interpretací (Interpreting) dŧvodu chování. V případě interpretace se objevují nedorozumění, zvláště z dŧvodu neznalosti jiné kultury. Je spojena s hodnocením (Evaluating) či souzením (Judging). Chování je vnímáno jako dobré či špatné a často i s emočním nábojem. Podobně problém vyvstává i z neznalosti dané kultury a negativní či mylné interpretace určitého chování. Jedinec často v domnění, ţe se stále pohybuje čistě u popisování, přechází přes interpretaci a hodnocení k souzení chování jedince z jiné kultury. Fox (1997, s. 88–91) sleduje v článku The Authenticity of Intercultural Communication
otázku
interkulturní
komunikace.
Zabývá
se
dŧvěryhodností
(hodnověrností) interkulturní komunikace u kultur s rŧzným normativním projevem. 69
Vychází z článku J. Habermase (The Theory of Communicative Action, 1984) a vymezuje podmínky pro dŧvěryhodnost komunikace. Platná tvrzení jsou v případě, ţe to, co člověk říká, je: Pravda, do té míry, jak je člověku známo; Je pravdivé a upřímné (skutečné); Je normativně vhodné, ve výrazech, kterým člověk porozumí (srozumitelnost kulturních norem); Nastane-li pochopení jiného člověka. Špatnou komunikaci (Miscommunication) dále vysvětluje jako selhání kulturních interpretačních mechanismŧ, které mají zajišťovat efektivnost. Jindy je interpretováno jako špatné kódování jazyka, kdy druhý mluvčí není rodilý a snaţí se komunikovat ideu nativnímu mluvčímu. Zdŧrazňuje, ţe by v problematice efektivnosti interkulturní komunikace mělo být zohledněno prozkoumání sociálního, třídního a kulturního kontextu, fenomény moci, kontroly, bezmoci. Fox představuje třívrstevný model pokusu o interkulturní komunikaci (Obr. 16): 1. Efektivní komunikace (Effective – Successful Communication). 2. Špatná komunikace (Miscommunication). 3. Systematicky deformovaná komunikace (Systemically Distorted Communication). Jak je patrné ze schématu, ne kaţdá komunikativní akce je primárně zdařilá. Často dochází ke špatné komunikaci, neporozumění. Mŧţe se jednat o případ, kdy je „nerovnováha moci“ mezi zúčastněnými. Deformace a zkreslení mohou vznikat záměrně či nezáměrně. Model nemá ostré hranice ani není lineární. Fox (1997, s. 91–93) ovšem zohledňuje i „filtry“ (filters). V komunikační situaci se stává filtrem například kultura. Filtr reprezentuje čočku, skrz kterou vidí mluvčí či posluchač svět, souvisí s normami projevu a strategiemi. Tento filtr mŧţe být expilicitně či implicitně odhalen v prŧběhu hovoru či poslechu. Jejich typologii zahrnuje následující tabulka (Tab. 3), která sice není vyčerpávající, nicméně je uţitečná pro pochopení kulturou filtrovaného systému. Filtry mohou být chápány jako makrokategorie, které souvisí s celým systémem vytváření významu.
70
Obr. 16: Úrovně pokusu o interkulturní komunikaci (převzato z: Fox 1997, s. 94).
71
Tab. 3: Typologie komunikačních filtrŧ (překl. podle Fox 1997, s. 96).
Filtr
Popis funkce.
Sémiotický/metaforický
Uţití metafor a naráţek za účelem tvorby nových významŧ.
Kognitivní/klasifikační
Klasifikace
objektŧ,
idejí
a
vědomostí
v metapoznávání
(Metacognition). Zkušenostní/pozorovací
Pozorování
citového
jednání,
estetických
a
smyslových
zkušeností, které zahrnují verbální i neverbální komunikaci. Etický/politický
Ustavení etické platnosti v kontextu, zahrnuje porozumění kontinua od osobní morálky k politickým a legálně etickým kontextŧm.
Hermeneutický/interpretační Kritická interpretace kontextu kultury, situace a komunikativní události, zvláště z kulturní dimenze času a prostoru, obojí v ohraničené situaci a v historickém textu.
Neporozumění kulturním předpokladŧm leţí za mnohými konfliktními okolnostmi, které zmiňuje Dodd (Dodd 1995, s. 242–256):
Sebe-odhalení (Self-Disclosure Relationships), které se interkulturně liší, má významnou vazbu k dŧvěře, zalíbení a „otevření“ se v komunikaci. Kdyţ se nesetkáváme se vzájemností, nesetkáváme se s očekáváními (nadějemi). Míra sebe-odhalení by měla být vzájemná pro nekonfliktní komunikaci. Naopak konflikt se mŧţe objevit v případě, kdyţ takové odhalení se týká špatného člověka nebo v nevhodném stadiu vztahu. Tato konfliktní oblast je závislá také na statusu člověka a jeho roli.
Hierarchie ve vztazích (Hierarchy Relationships). Vztah sociální role, kterou v komunikaci hrajeme (cizinec a celník). Moc a hierarchie jsou v případě interkulturní komunikace do značné míry výsledkem skupinových norem a předpokladŧ. Výsledná komunikace je méně kulturně senzitivní a více konfliktní. V komunikaci pak hraje nezastupitelnou úlohu i role, v které člověk vystupuje, či jeho postavení, které se například v závislosti na kultuře mŧţe odvíjet od jeho věku.
72
Formalita ve vztazích (Formality in Relationshisp) se odvíjí nejen od etikety, ale i od samotného interkulturního vztahu. Další komplikaci vnáší obtíţnost v předpovídání očekávané sociální role a normy.
Mezilidské pracovní vztahy (Interpersonal Work Relationships). Specifika přináší interkulturní komunikace na pracovišti, která mŧţe být zdrojem řady konfliktŧ. Je třeba zváţit kulturní zvláštnosti týkající se například neverbální komunikace, vztahu práce a přátelství, významu přátelství, očekávání spojených s vedoucími pracovníky (manaţery).
Potřeba akceptace a empatie (Need for Acceptance and Emphaty). Kaţdý jedinec má jinou potřebu akceptace, přijetí ze strany druhých. Například jedinec, který bez ustání mluví, vyţaduje větší přijetí. Interkulturní konflikt pak mŧţe přivodit například uţívání sarkasmŧ.
Styly zvládání komunikace (Communication Coping Style) zahrnují dva modelové typy: Jako Coper jsou označeni lidé, kteří obvykle pracují prostřednictvím problémŧ a konfliktŧ; Avoider jsou buďto bezmocní, nebo nechtějí najít řešení otázek. Čas od času mŧţe kaţdý ignorovat problém, Avoider tak ovšem činní neustále.
Konflikt zpŧsobený nerovnováhou a nesouhlasem v komunikaci (Conflict Because of Imabalance and Disagreement in Communication) jednoduše řečeno znamená: Co má rád jeden člověk, nemusí mít rád jiný.
Konflikt ve zpŧsobu řízení (Conflict in Leadership Approach) zahrnuje rozhodování a řídící styly v rŧzných kulturách. Tato oblast je významná především v managementu.
Otázku konfliktu v interkulturní komunikaci řeší i teorie vyjednávání obličejem (Face-Negotiation Theory). Překlad termínu Face-Negotiation na termín vyjednávání obličejem je značně kostrbatý. Proto je vhodné doplnit, ţe zahrnuje to, čemu v českém jazyce říkáme například „snaha zachovat si tvář“. Facework představuje komunikační chování a zahrnuje verbální a neverbální zprávy, které slouţí k „zachování si obličeje“. Integruje úroveň kulturní dimenze (viz kapitola 4. 1. Kulturní dimenze) a úroveň individuálních znakŧ. Poukazuje, ţe konflikt souvisí s procesem vyjednávání obličejem. Obličej je vázán na emoční významy a umoţňuje odhadnout útoky na společenské hodnoty vlastní i cizí. Vyuţívá dimenzí individualistických a kolektivistických kultur, přičemţ individualistické společnosti jsou více orientovány na sebe a své zachování obličeje. Kolektivistické jsou orientovány na druhé. Další dimenzí je mocenský odstup (Power 73
Distance). Zástupci kultury nízkého mocenského odstupu (Low Power Distance Cultures) brání a uplatňují svá práva ve větší míře neţ jedinci z kultur vysokého mocenského odstupu (High Context Culture), zároveň jsou jejich vztahy postaveny více na informačních
interakcích,
jejich
komunikace
je
ve
větší
míře
neformální
a na horizontální úrovni (Horizontal Facework). U kultur vysokého mocenského odstupu je komunikace sestupného vertikálního směru (Vertical Facework). Práce obličeje v jednotlivých kulturních scénách je ovlivněna dimenzemi kulturní variability spolu s individuálními, relačními a situačními faktory. Pro zvládnutí práce s obličejem je zapotřebí vhodná integrace vědomosti, všímavosti a komunikačních dovedností, které jsou nezbytné pro účinné, adaptivní a vhodné zvládání konfliktních situací. Teorie vytváří vazbu mezi kulturní variabilitou chování obličeje a konfliktními styly. Zachování vlastního obličeje ve spojení s nezávislými sebekonstruktivními typy, kteří se vnímají odděleně od ostatních, charakterizuje dominující a soutěţivé konfliktní styly a preferuje věcné řešení konfliktŧ. Na opačném pólu stojí úsluţné a vyhýbavé řešení konfliktŧ (Avoiding/Obliging Conflict Styles) a relační zpŧsoby řešení konfliktu (Obr. 17) (Gudykunst 2005a, s. 67–68; Ting-Toomey 2005, s. 71–90; Ting-Toomey – Kurogi 1998, s. 187–225). Obr. 17: Model teorie vyjednávání obličejem (Face Negotiation Theory) (převzato z: Oetzel – Ting-Toomey 2003, s. 606).
74
Teorie očekávání porušení (Expectancy Violation Theory) se soustředí na kontext očekávání jednotlivce a na reakce spojené s porušením těchto očekávání. Tato očekávání jsou podmíněna sociálními normami, pravidly i individuálními znaky chování. Kulturní očekávání souvisí s kulturními dimenzemi. Kolektivistické kultury tíhnou k očekávání nepřímosti, zdvořilosti a nikoli bezprostřednosti. Dimenze vyhýbání se nejistotě (Uncertainty Avoidance) souvisí s očekáváním, do jaké míry bude komunikační chování regulováno pravidly a sociálními normami. Očekávání jsou vnímána ve dvou pojetích: očekávání typického, četného chování, které se například v dané kultuře či subkultuře vyskytuje, a očekávání chování, které je vnímáno jako vhodné, preferované či touţené. Předvídavé komunikační očekávání je ovlivněno charakteristikou jednotlivých sdělujících, charakterem vztahu mezi sdělujícím a příjemcem a celkovým charakterem komunikačního kontextu. Teorie očekávání násilí byla začleněna do mezilidské adaptační teorie (Interpersonal Adaptation Theory) (Burgoon – Hubbard 2005, s. 149–172; Gudykunst 2005a, s. 68–69).
5. 2. Zvládání kulturního šoku a procesu akulturace
Subkapitola navazuje na obecné informace o kulturním šoku a akulturaci (kapitola 4. 3. Kulturní šok – akulturační stres a 4. 4. Akulturace a kulturní adaptace) a uvádí praktické příklady pro jejich řešení. Winkelman (1994) a Xia (2009) rozebírají moţnosti zvládání kulturního šoku. Poukazuje, ţe není nutné, aby se jedinec asimiloval, ale spíše akulturoval a porozuměl místní kultuře. Pro zvládání kulturního šoku a adaptace nabízí následující doporučení: Přípravu před změnou lokace (Predeparture Preparation). Jedinec by měl být realistický ve vztahu k problémŧm a změnám, které nastanou v nové zemi. Přizpŧsobení nové kultuře mŧţe být podpořeno kulturními instruktáţemi (CrossCultural Trainings), které umoţní vyhnout se nedorozuměním a pochopit zpŧsoby vhodného chování. Nezbytná je také psychologická příprava na změnu statusu ve společnosti (obvykle ve smyslu získání niţšího statusu). Jedinec přicházející do nové kultury se totiţ nevyhnutelně stává terčem předsudkŧ či diskriminace.
75
Přizpŧsobování přechodu (Transition Adjustment). Bezpečí, zabezpečení potravy, bydlení umoţňuje jedinci soustředit se na kulturní adaptaci. Podobně zvládání stresu a technik redukce stresu má pozitivní vliv. Osobní a společenské vztahy (Personal and Social Relations). Vztahy s rodinou a přáteli hrají klíčovou úlohu ve zvládání kulturního šoku, neboť mají vliv na vnímání sebe sama a emoční potřeby jedince. Organizovaná podpora formou sociálních skupin, klubŧ, sportovních týmŧ, uměleckých seskupení je také velmi dŧleţitá. „Aktivity, které umožňují sociální interakce prostřednictvím neverbálních komunikačních kanálů (např. tanec, koncerty, sportovní události, festivaly) poskytují důležité možnosti rozvoje sociálních vztahů.“ (překl. Winkelman 1994). Pravidla kulturní a sociální interakce (Cultural and social interaction rules). Zdŧrazňuje roli nejen verbální komunikace – znalosti jazyka, ale i neverbálních zpŧsobŧ komunikace, charakteristiky sociální interakce, řeči těla. Řešení konfliktŧ a schopnosti interkulturní pŧsobnosti (Conflict Resolution and Intercultural Effectiveness Skills). Úspěšná adaptace je spojena s vědomím problémŧ. Řešení nepříjemných zkušeností je spojeno s analýzou konfliktŧ a identifikací problémŧ. Sebevědomí, optimismus a akceptování nové kultury (Self-Confidence, Optimism and Accepting New Culture). Optimističtí lidé s vysokým sebevědomím snadněji překonávají překáţky a tudíţ i tato vlastnost přispívá k překonání kulturního šoku. Chování udrţující kontakt s oběma kulturami (Maintenance and Reparative Behaviors). Pozitivní roli v procesu akulturace hraje kulturní angaţovanost (Cultural Involvement). Dodd (1995, s. 218–222) podotýká, ţe se jedinec stává stále více kulturně angaţovaným pod následujícími podmínkami: Motivace akulturace (Acculturation Motivation). Čím je jedinec více motivovaný, tím rychleji se kulturně začlení. Jazykové kompetence (Linguistic Competence). Vzdělání (Education). Zdá se, ţe vyšší vzdělání je spojené s vyšší angaţovaností. Dvojí členství (Dual Membership). Členství ve skupině či přátelský vztah umocňuje moţnost snadnějšího začlenění jedince do hostitelské kultury.
76
Setkání s jedincem (mediem) je spojeno s moţností navázat a vytvořit další vztahy. Pracovní status (Occupational Status). Čím vyšší status, tím větší adaptace. Redukce nejistoty (Uncertainty Reduction). Schopnost sníţit pocit nejistoty zvyšuje moţnosti adaptace. Vyuţívání masových médií (Mass Media Usage). Masová média stimulují zpracování informací a usnadňují adaptaci. Komunikační
dovednosti
(Communication
Skills).
Bez
dostatečných
komunikačních dovedností je moţnost účinné adaptace do hostitelské kultury nemoţná. Snahu aktivovat tyto faktory a pŧsobit tak na integraci jedince do nového prostředí mŧţeme detekovat u organizací občanské společnosti, jak bude rozebráno dále.
5. 2. 1. Interkulturní instruktáže
Interkulturní instruktáţe představují praktický návod, jak zvládat interkulturní komunikaci. Otázkou interkulturních instruktáţí (Cross-Cultural Trainings) se zabýval Black a Mendenhall (1990, s. 113–120). Tyto instruktáţe jsou příhodné zejména tam, kde tato moţnost je dostupná, tedy v oblasti ziskového sektoru, vysílání zaměstnancŧ do jiných zemí v rámci mezinárodních a nadnárodních firem, v multikulturních týmech, v rámci migrace kvalifikovaných pracovníkŧ. Nicméně mohou slouţit jako příhodná inspirace pro organizace občanské společnosti. Black a Mendenhall také prováděli metaanalýzu literatury, která je zaměřená na kulturní instruktáţe. Z této analýzy vyplývá pozitivní vliv interkulturních instruktáţí na kulturní pŧsobnosti (Cross-Cultural Effectiveness), stejně jako na rozvoj dovedností, přizpŧsobování se a výkon (Performance). Interkulturní tréninky umoţňují jedincŧm získat předpoklady, které budou minimalizovat nedorozumění a nevhodné chování v jiné kultuře. Interkulturní instruktáţe je třeba hodnotit v kontextu teorie učení (Learning Theory). Noe (1986, s. 736–749) znázorňuje ve svém modelu motivační vlivy, které ovlivňují účinnost instruktáţního programu (Obr. 18). Z individuálních motivací zdŧrazňuje motivaci se učit a přenášet naučené do aktivit.
77
Obr. 18: Model znázorňující motivační vlivy ovlivňující interkulturní instruktáţe (převzato z: Noe 1986, s. 738).
Teorie učení tvoří teoretický rámec pro interkulturní instruktáţe a konstatuje, ţe učení jako mentální proces je spojeno s následným chováním a následnými zkušenostmi. Dle teorie sociálního učení (Social Learning Theory) se jedinci učí ze zkušeností, tyto pak ovlivňují naučené i budoucí chování. Dle Bandura (1977, podle Black – Mendenhall 1990, s. 121–122) má teorie čtyři základní elementy: Pozornost (Attention). Ta je ovlivněna statusem, atraktivitou, podobností, opakovanou dostupností modelu a předchozím upozorněním na nutnost pozornosti. Zapamatování (Retention). Proces, v němţ se modelové chování zakóduje v paměti. Reprodukce
(Reproduction).
Zahrnuje
imitování
modelu
a
překlad
symbolického zastoupení do aktivit. Pobídky a motivační procesy (Incentives and the Motivational Processes) souvisí s motivací jedince se učit.
78
Interkulturní instruktáţe (například prostřednictvím modelových situací vhodného a nevhodného chování) rozvíjejí dovednosti (Obr. 19), které napomáhají efektivním interakcím napříč kulturami. Jedná se například o sebejistotu, vztahové dovednosti, poznání pohledŧ na svět jinými kulturami. Tyto dovednosti mohou napomoci přizpŧsobování se ţivotu v jiné kultuře. Tyto instruktáţe také pozitivně ovlivňují pracovní výkon. Redukují sílu kulturního šoku a čas nezbytný pro dosaţení kulturní zpŧsobilosti. Vedou například k realističtějším představám, většímu pracovnímu uspokojení (Black – Mendenhall 1990, s. 113–136). Obr. 19: Model interkulturních instruktáţí a teorie sociálního učení (Model of CrossCultural Training and Social Learning Theory) (převzato z: Black – Mendenhall 1990, s. 127).
Interkulturní instruktáţe mohou nabývat podoby lekcí, sledování filmŧ, hraní rolí. Black a Mendenhall (1990, s. 129–132) představují následující doporučení pro tyto instruktáţe: Student by měl vnímat prezentované nové chování shodně se svým vlastním. Takové modelování nového chování by mělo probíhat postupně: začínat s rámcem a dostávat se k podstatě. 79
Kognitivní a behaviorální opakování napomáhá uchovat nové chování. Pozitivní je kombinace přednášek a praktických tréninkŧ. Novější modely chování vyţadují dŧraz na opakování pro přesné a efektivní motorické reprodukce. Vyšší osobní účinnost (Self-Efficacy) přispívá pozitivně k uskutečňování naučeného chování. Stimuly externího či interního pŧvodu mají vliv na pozornost, uchování i reprodukci modelového chování během instruktáţí.
5. 3. Redukce předsudků
V popředí snah o pozitivní ovlivnění meziskupinových vztahŧ a tedy i v základech současné multikulturní výchovy stojí hypotéza kontaktu (Contact Hypothesis) a práce Allporta (1954) The Nature of Prejudice. „…pozitivní kontakt mezi členy různých skupin by měl zlepšit interkulturní vztahy a konkrétně by měl redukovat negativní out-group stereotypy.“ (Allport 1954, podle Nesdale – Todd 2000, s. 342). Allport nicméně poukazuje, ţe meziskupinový kontakt redukuje předsudky za následujících podmínek: stejný status skupin v situaci, společné cíle, nekonkurence mezi skupinami, kontakt schválený autoritou. Podpora kontaktní hypotézy vedla také k subvenci sociální politiky zaměřené na podporu meziskupinové integrace například ve školách, domácnostech a sportu. Nesdale a Todd (2000, s. 341–360) poukazují na práce, které studují následující aspekty kontaktní situace, jeţ mohou být určující ve vytváření pozitivních vztahŧ: tyto zahrnují stejný status, příleţitost poznat členy out-group a vyvrátit negativní stereotypy, kooperativní vs. kompetitivní pracovní interakce, výslovnou podporu relevantních autorit a situaci s rovnostářskými sociálními normami (Pettigrew – Tropp 2000, s. 93–115). Na hypotézu kontaktu navázala celá řada studií, která ji buďto potvrzovala, nebo zamítala. Pettigrew a Tropp (2000) v metaanalýze publikovaných výzkumŧ o hypotéze kontaktu dospěli k závěru, ţe kontakt mezi skupinami má ve většině případŧ negativní korelaci s předsudky. Ve své další metaanalýze (Pettigrew a Tropp 2008) také sledovali mediátory procesu redukce předsudkŧ. Významná korelace je podle nich především mezi redukcí úzkosti a empatií a povědomím (Knowledge). „Můžeme zde sledovat příčinnou
80
souvislost, v které původní úzkost musí být nejprve redukována meziskupinovým kontaktem před
rostoucí
empatií.
vnímat
Schopnost
perspektivu
jiného
jedince
(pozn. překl. Perspective Taking) a povědomí o out-group mohou efektivně přispět k redukci předsudku.“ (překl. Pettigrew – Tropp 2008, s. 929). V návaznosti na hypotézu kontaktu je zmiňována jako nezbytná podmínka redukce meziskupinového konfliktu a předsudku nějaká forma kooperativní vzájemné spolupráce a závislosti za účelem společných nadřazených cílŧ.
5. 4. Způsoby zefektivnění interkulturní komunikace
Pozitivním
východiskem
studia interkulturní
komunikace
je hledání
cest
pro vhodnou, úspěšnou a účinnou interkulturní komunikaci. Nabízí moţnost praktického uplatnění studia variability kultur.
5. 4. 1. Teorie zaměřené na efektivní výstupy interkulturní komunikace
Mezi teorie, jejichţ náplní je hledání efektivních výsledkŧ komunikace, řadíme například: teorii kulturní konvergence (Cultural Convergence Theory), teorii řízení úzkosti a nejistoty (Anxiety/Uncertainty Management Theory), teorii efektivního rozhodování (Effective-Decision Making Theory). Teorie kulturní konvergence vychází z konvergenčního modelu komunikace. Komunikaci vymezuje Kincaid (1979, podle Gudykunst 2005a, s. 69), představitel této teorie, jako „...proces, v kterém dva či více jedinců nebo skupin sdílejí informace, aby dosáhli vzájemného porozumění mezi sebou i světa, v kterém žijí...“ (překl. Gudykunst 2005a, s. 69). K vzájemnému porozumění je moţné se přiblíţit, ale nikoli ho dosáhnout. Barnett a Kinciad (1983, podle Gudykunst 2005a, s. 69) vyuţili konvergenční model komunikace k vytvoření matematického modelu, jeţ sleduje účinky komunikace na kulturní rozdíly. Kincaid (1988, podle Gudykunst 2005a, s. 69) navrhuje dva teorémy:
81
„...v relativně uzavřeném sociálním systému, v kterém je komunikace mezi členy neomezená, bude mít systém jako celek tendenci konvergovat v čase prostřednictvím stavu větší kulturní uniformity (…) systém bude mít tendenci divergovat směrem k diverzitě, pokud je komunikace omezená.“ (překl. Gudykunst 2005a, s. 69). Kincaid v práci Drama, Emotion, and Cultural Convergence nachází uplatnění teorie konvergence (Convergence Theory) ve spojení s drama teorií (Drama Theory). Kincaid také uvádí hypotézy, jeţ vysvětlují, jak mŧţe drama ovlivnit chování publika (Obr. 20, 21) (Kincaid 1987, podle Gudykunst 2005a, s. 69; Kincaid 2002, s. 136–152). S vyuţitím teorie dramatu a teorie konvergence znázorňuje, jak se diváci identifikují s postavami v dramatu, vnímají proměnu v jejich charakterech a jsou ovlivněni změnou jejich chování a uvádí praktický příklad zábavně vzdělávacího dramatu o AIDS v Africe (Kincaid 2002, s. 136–152; Vaughan et al. 2000). Obr. 20: Základní komponenty konvergenčního modelu komunikace (převzato z: Narula 2006, s. 19).
82
Obr. 21: Konvergenční model komunikace (převzato z: Narula 2006, s. 20).
Teorie řízení úzkosti a nejistoty (Anxiety/Uncertainty Management Theory) se soustředí na mezilidskou a meziskupinovou komunikaci. Vyuţívá variability kultur v procesu řízení úzkosti a nejistoty. „Naznačuje, že účinnost komunikace je funkcí individuální schopnosti řídit svou nejistotu a úzkost. (…) Jedinci mohou komunikovat účinně v rozsahu, v kterém jsou schopni řídit úzkost a výstižně předpovídat a vysvětlovat postoje, pocity a chování jiných.“ (překl. Gudykunst – Nishida 2001, s. 55). Dle teorie řízení úzkosti a nejistoty jiné proměnné (například sociální/osobní identita, pozitivní očekávání, schopnost zpracovat informace komplexně, empatie) ovlivňují účinnost nepřímo, a to přímým vlivem na nejistotu a úzkost. Řízení úzkosti a nejistoty vyţaduje bdělost, vědomí o tom, co se děje během komunikace. Dle Langera (1989, podle Gudykunst – Nishida 2001) je všímavost vymezena vytvářením nových kategorií, otevřeností novým informacím, vědomím nových perspektiv (Gudykunst – Nishida 2001, s. 55–70; Gudykunst 2003, s. 25). Obr. 22 znázorňuje podstatu teorie řízení úzkosti a nejistoty, nicméně nezachycuje všechny proměnné, které ovlivňují úzkost, nejistotu a individuální variabilitu.
83
Obr. 22: Ilustrace podstaty teorie řízení úzkosti a nejistoty (An Ilustration of the Basic AUM Theory) (převzato z: Gudykunst – Nishida 2001, s. 57).
Gudykunst a Nishida (2001) sledovali ve studii vztah úzkosti, nejistoty a účinné komunikace na dvou vztazích (cizinci a blízcí přátelé) a dvou kulturách (USA a Japonsko). Vytyčili tři hypotézy: „...Je pozitivní vazba mezi úzkostí a nejistotou (nebo negativní vazba mezi úzkostí a přisuzovanou důvěrou, inverzní nejistotě) napříč vztahy a kulturami... ...úzkost negativně předjímá vnímanou účinnost komunikace napříč vztahy a kulturami... ...nejistota negativně předjímá vnímanou účinnost (nebo přisuzovanou důvěru, inverzní nejistotě, je vázána pozitivně) napříč vztahy a kulturami...“ (Gudykunst – Nishida 2001, s. 62). Korelace výsledkŧ studií podpořily tyto hypotézy a výsledky podpořily klíčové axiomy teorie řízení úzkosti a nejistoty (Gudykunst – Nishida 2001, s. 64–69).
84
Teorie efektivního rozhodování (Effective Decision-Making Theory) je zmapována systémovým modelem. Skupina, v níţ probíhají rozhodnutí (Decision-Making Group), je znázorněna jako systém se vstupy, procesy a výsledky. Vstupy ovlivňují procesy, které ovlivňují výsledky. Vstupy jsou tvořeny kulturními a individuálními charakteristikami členŧ skupiny, charakteristikami skupiny. Proces zastupuje interakce mezi členy, například výměnu rolí mluvčího a posluchače (Turn Taking), styl rozhodování, konfliktní styl, konflikty. Výstup zahrnuje produktivitu, soudrţnost a kvalitu rozhodnutí „…teorie usiluje porozumět vlivu kulturního I-C (pozn. překl. individualismus-kolektivismus), vnímání sebe sama prostřednictvím vztahu k ostatním a složení skupiny na komunikační procesy (tj. vliv vstupu na proces)…teorie usiluje o předpovědění vztahu mezi komunikačními procesy a skupinovými výstupy v kulturně homogenních a heterogenních malých skupinách (tj. vliv procesu na výstupy)…“ (překl. Oetzel 1998, s. 204). Teorie zohledňuje skutečnost, ţe výměna rolí mluvčího a posluchače (Turn Taking) a konfliktní chování je ovlivněno skupinovými, kulturními a individuálními úrovněmi faktorŧ. Vnímání sebe sama ve vztahu k ostatním, dle teorie, ovlivňuje kulturní individualismus-kolektivismus (Obr. 23) (Oetzel 1998). Obr. 23: Systémový model (Systems Model) (převzato z: Oetzel 1998, s. 205).
Oetzel (2005) tvrdí, ţe existuje pozitivní korelace mezi individualismem skupiny a uţitím konfliktních stylŧ komunikace a výměny rolí mluvčího a posluchače (Turn Taking). Negativní kontextuální faktory přispívají k heterogenitě skupiny a k omezení účinné komunikace. Ze studie 86 Euroameričanŧ a 62 Japoncŧ vyplynuly následující poznatky: 85
„...nezávislé vnímání sebe sama ve vztahu k ostatním je predikcí počtu výměny rolí během konverzace a konkurenčních taktik pro členy individualistických a kolektivistických kultur, a to jak v homogenních, tak heterogenních skupinách... ...vzájemně závislé vnímání sebe sama ve vztahu k ostatním je predikcí kooperativních konfliktních taktik, ale zjištění nejsou konsistentní pro jedince napříč skupinovým složením (pozn. překl. mezi heterogenní a homogenní skupinou)... ...kulturní I-C je predikcí počtu soutěživých konfliktních taktik jak v homogenních, tak heterogenních skupinách... ...kulturní I-C je predikcí počtu změn rolí mluvčího a posluchače a zahájení konfliktů pouze v heterogenních skupinách... Japonci méně mění role během hovoru a Euroameričané mění role častěji v heterogenních skupinách než homogenních...“ (překl. Oetzel 1998, s. 218). Teorie komunikačního přizpŧsobení (CAT) (Communication Accommodation Theory) se zaměřuje na meziskupinovou a mezilidskou komunikaci. Sleduje vazbu jazyka, kontextu a identity. Základnou této teorie byla teorie jazykového kódování (SAT) (Speech Accommodation Theory). Integruje v sobě dimenze kulturní variability a zaměřuje se na interkulturní komunikaci. Dva základními aspekty komunikace, jiţ podle SAT, jsou produkce a vnímání. V kontextu těchto dvou aspektŧ představují tři pŧvodní akomodační strategie: konvergence (strategie, při níţ jedinci adaptují své komunikační chování tak, aby bylo shodné s partnerovým), divergence (strategie zdŧrazňující odlišnosti) a udrţení (Maintenance) (strategie, při které jedinec zachovává svŧj originální styl). SAT aplikuje argumenty Tajfelovy a Turnerovy teorie identit, poukazuje na meziskupinový kontext a vysvětluje uplatnění těchto strategií v návaznosti na posílení sociální identity či přání vyjádřit skupinové rozlišení. CAT vyuţívá argumenty i teorie přisuzování (Attribution Theory), dle které si více ceníme jedincŧ, jeţ se chovají poţadovaným zpŧsobem, přisuzujeme-li jeho jednání vnitřním příčinám. Podobně méně negativně posuzujeme jedince, který se nechová, tak jak bychom očekávali kvŧli vnějším příčinám. CAT navazuje na SAT s tím, ţe se soustředí na celý proces komunikace v mnoţství meziskupinových kontextŧ a vyuţívá rozličné teorie (Gallois et al. 1995, podle Gudykunst 2005b; Gallois et al. 2005, s. 121–148). Dodd ve své publikaci Dynamics of Intercultural Communication (1995, s. 6–9) představuje model interkulturní komunikace (Obr. 24). Jak vyplývá z modelu, mŧţeme sledovat vliv kultury, osobnosti a vnímání interpersonálního vztahu na komunikační výstup. V našem případě (interkulturní komunikace) se zdŧrazňuje role kultury. Sledovaná skupina 86
nebo kulturní rozdíly mohou vytvářet bariéry kvŧli slepým místŧm (Blind Spots), které mohou skončit v síti předsudkŧ, neporozumění, osobní arogance, negativních stereotypŧ a označení. V případě rozdílností jsou komunikátoři motivováni k nějaké formě usmíření. Vnímané rozdíly posuzujeme vnitřně podle míry shody a odlišnosti, tento proces vede k sociální kategorizaci (Social Categorizing). Negativní kategorizace se mŧţe stát zdrojem rasismu, netolerance, předsudkŧ či etnocentrismu. Reakcí na odlišnost mŧţe být: Nejistota (Uncertainty) (kognitivní, vede nás k potřebě vyplnit informační mezery); Strach (úzkost) (Anxiety): citově či emočně zaloţená obava. Vychází-li vnímaná rozdílnost z prozkoumání („Scanning“), vyţaduje usmíření, bez kterého zŧstávají vztahy indiferentní, pokřivené a nepřátelské. Dle Dodda (1995) existují dvě cesty pro řešení nejistoty a strachu, a to dysfunkční strategie a funkční strategie. Dysfunkční jsou reprezentovány takovou reakcí, která je spojena například s ignorací jiné osoby, předstíráním, vyhýbáním se komunikační odpovědnosti, otevřeným nepřátelstvím. Funkční strategie jsou zaloţené na vhodné a přiměřené interkulturní komunikaci, uvědomění si kulturní variability, vyuţití adaptivního stylu, cílení k efektivní interkulturní komunikaci. Kultura C je označena jako adaptivní, je výsledkem pŧsobících sil v práci poté, co jsou rozdílnosti A i B skupin přijaty. Model je ovšem uměle vytvořen a v jeho pozadí je třeba vidět vzájemné přizpŧsobování zúčastněných v kontextu snahy o rovnováhu a vyváţenost. Klima vycházející z vývoje kultury C se mŧţe vytvořit pozitivně či negativně v závislosti na změnách v třech oblastech. Těmi jsou pocity (Feeling) – bezpečí, omezení strachu, pohodlí; dŧvěra (Belief) – Cognitive Level, očekávání, nejistota, neporozumění pravidlŧm činností; zpŧsobilost
(Competence)
–
Behavioral
Level,
vyvinutí
akčních
a doprovodných dovedností, vytvoření vzájemného vztahu se systémy a institucemi nové kultury. Dodd zdŧrazňuje, jak je nutné, aby lidé cítili oprávněnost a moţnost komunikovat. Adaptivní kultura by měla být funkční a zdravá, otevřená interkulturní komunikaci.
87
Obr. 24: Model interkulturní komunikace s vnímanou odlišností (Perceived Dissimilarity Model of Intercultural Communication) (převzato z: Dodd 1995, s. 6).
Brewer (1996) poukazuje, ţe v návaznosti na sociální kategorizaci a kognitivní zobrazení se objevují tři základní modely testované v sociální psychologii, které zachycují rŧzné zpŧsoby redukce meziskupinového konfliktu: Dekategorizace: Model personalizace (Decategorization: The Personalization Model). Vychází ze skutečnosti, ţe základní souvislostí kategorizace je depersonalizace a sociální chování v interakcích zaloţených na kategorizaci, a předpokládá, ţe individuální zástupci out-group jsou vnímáni coby jednotná sociální kategorie bez individuálních rozdílŧ. Tato perspektiva poukazuje na potřebu vést kontakt takovým zpŧsobem, aby jedinci byli vnímáni jako jednotlivci. Upozornění na osobní charakteristiky členŧ skupiny vyvrátí stereotypy a zmírňuje vnímání out-group jako homogenní skupiny. Rekategorizace: Model společné in-group identity (Recategorization: The Common Ingroup Identity Model). Model vyzdvihuje příhodnost vytvoření nadřazené kategorie identifikace, která zahrnuje in-group i out-group a vytváří samostatnou sociální skupinovou reprezentaci. Model spočívá na minimalizaci pozornosti vŧči rozdílnostem kategorií a na vytvoření nové inkluzivní skupinové identity. Subkategorizace: Odlišný model sociální identity (Subcategorization: The Distinct Social Identity Model). Vychází z přesvědčení, ţe pozitivní sociální identita by měla být realizována na základě meziskupinové kontaktní situace. Usiluje, aby tato situace byla
88
spojena se zkušenostmi kooperačními a příjemnými. Přičemţ je vhodné, pokud je takový kontakt vnímán jako meziskupinová interakce. Nesnaţí se o změnu rozdílŧ mezi skupinami. Situace kontaktu by měla být strukturována tak, aby členové příslušných skupin měli rozdílné, ale komplementární cíle. Jak Brewer zmiňuje, paralely těchto modelŧ mŧţeme nalézt v multietnických státech: Spojené státy americké, Rusko, Jugoslávie. Nicméně tyto modely jsou neodmyslitelně nestabilní, „…protože ignorují některé elementární aspekty lidské přirozenosti, které jsou základem formování in-group, oddanosti a loajality na prvním místě…“ (překl. Brewer 1996, s. 295). Brewer v této souvislosti předkládá optimální rozlišovací teorii (Optimal Distinctiveness Theory). Dle této teorie je kolektivní sociální identita postavena na dvou protichŧdných motivačních systémech. Jednak je to potřeba inkluze, přání snaha patřit do nějaké vyšší společenské kolektivity. Jednak je to potřeba odlišení od ostatních. Vysvětluje tedy meziskupinové jednání v termínech podporujících kognitivní zobrazení (Cognitive Representation) a z perspektivy sociální kategorizace. S tím, jak roste inkluzivita, je potřeba inkluze uspokojena, ale potřeba se odlišovat se aktivuje a naopak pokles inkluzivity zpŧsobuje redukci potřeby se odlišovat a aktivuje potřebu se asimilovat. Brewer tvrdí, ţe je moţný stav vyrovnání mezi těmito dvěma motivačními systémy. Na základě tohoto modelu je sociální identifikace maximální, jsou-li jasně definované hranice sociální kategorie. Nový model by měl být ustaven mezi třemi zmíněnými modely. Brewer zmiňuje i slabiny, které zamezují jednoduchému přenosu tohoto modelu do politické reality, například ignorance povědomí o historii meziskupinových vztahŧ, absence pozornosti vŧči statusŧm ve vztazích mezi skupinami v experimentech (Brewer 1996, s. 291–303).
5. 4. 2. Kreativní tvorba, arteterapie, muzikoterapie a terapie dramatem
Následující subkapitola uvádí příklady, jakými je moţné pozitivně ovlivňovat interkulturní komunikaci, ale i akulturaci. Arteterapii je moţno v širším slova smyslu chápat jako všechny umělecké terapie, nebo v uţším slova smyslu jako terapie za pomoci a skrze výtvarné prostředky. Barksdale (2003) hovoří o vhodnosti holistického přístupu
89
k arteterapii, terapii hudbou a dramatu, tedy kombinaci rŧzných terapeutických technik. Arteterapie (Art Therapy) představuje cestu k interkulturní formě psychoterapie, která stojí na univerzálních předpokladech a kreativním procesu. Kreativní tvorba a umění pomáhají vytvářet vazbu mezi lidmi. Arteterapie je definována jako „…povolání sloužící lidem, které využívá umělecká media, obrazy, kreativní proces a reakcí pacienta/klienta k vytvoření produktů coby zrcadlení rozvoje jedince, schopností, osobnosti, zájmů, starostí a konfliktů…“ (překl. Barksdale 2003, s. 98). Arteterapie ve své inter-kulturní rovině čerpá na teoretické úrovni z interdisciplinárních oborŧ, jakým je i antropologie. McNiff (1984, s. 125–131) sleduje arteterapii v kontextu variability kultur a poukazuje na odlišné momenty psychoterapeutických technik napříč kulturami. Arteterapie vychází například z předpokladu existence základní univerzální dynamiky symbolických forem (ačkoli se dílčí symboly liší napříč kulturami), univerzálních strukturálních forem, které slouţí k lidskému
vyjadřování,
a
existence
motivačních
sil
kolektivního
charakteru.
Pro arteterapii je vhodné porozumět těmto univerzálním elementŧm terapeutického procesu a zároveň vnímat variabilitu kultur, osobností a individuáních stylŧ. McNiff také pozitivně hodnotí moţnost komunikace prostřednictvím arteterapie, v širším slova smyslu, i v případě, kdy jsou moţnosti verbální komunikace omezené (Barksdale 2003, s. 95–102; Vlachová 2010). Rappaport (2010) sleduje například vyuţití arteterapie u klientŧ, kteří proţili trauma. Řada odborných prací se zabývá obecně arteterapií, její vyuţití ve vztahu k imigrantŧm se také osvědčilo. V tomto směru se četné odborné práce zabývají arteterapií především u dětí a mladistvých. Westrich (1994) například sleduje arteterapii u klientŧ z rŧzných kulturních prostředí, s rozličnými kulturními hodnotami a tradicemi. Dalším autorem, který sleduje arteterapii u adolescentních imigrantŧ, je například Maat (1997). Rousseau et al. (2005) potvrzují příznivý vliv kreativních workshopŧ ve třídách uprchlíkŧ. Sledují vliv na sebeúctu a dosvědčují pozitivní konotace s větším zapojením do skupiny (Barksdale 2003, s. 95–102). Muzikoterapie (Music Therapy) mŧţe pŧsobit pozitivně ve spojení s tanečně pohybovou terapií. Vychází z předpokladu, ţe tělo a mysl jsou propojené. „Terapie tancem/pohybem ovlivňuje
pocity,
kognitivní
a
fyzické
fungování,
ale
i
proměny
chování…“ (překl. Barksdale 2003, s. 95). „Muzikoterapie využívá verbální i neverbální prostředky. Do první kategorie spadá verbalizace zpěvem, rytmizace slov, výkřiky či šepot. Druhá skupina pak zahrnuje hru na nástroje, hru na tělo a neverbální zpěv.“ (Osobní komunikace Z. Vlachová 09.11.2010). Handicap mŧţe jedince omezovat ve vyjádření 90
verbální komunikací, tělem či obličejem, v těchto případech mŧţe pomoci arteterapie či muzikoterapie, která mŧţe překonávat komunikační bariéry. Terapie hudbou je vhodná nejen pro jedince s psychiatrickými diagnózami, ale i jedince s poruchami učení, seniory, jedince s ortopedickými obtíţemi, mentálně retardované jedince, jedince s autismem, jedince s řečovými a jazykovými obtíţemi (Barksdale 2003, s. 11–23). Dramaterapie (Drama Therapy) částečně souvisí se zmíněnou teorii dramatu (viz kapitola 5. 4. 1. Teorie zaměřené na efektivní výstupy interkulturní komunikace). Oba přístupy usilují o ovlivnění, změnu postoje jedince. Oba vyuţívají komunikační prostředek, kterým je drama. V případě, který je diskutován v dříve zmíněné kapitole, vystupuje jedinec coby pasivní pozorovatel dramatu, v případě drama terapie vystupuje jako aktivní účastník. Dramaterapie je vymezena jako: „…systematické a záměrné užití procesu dramatu/divadla, produktů a sdružování k dosažení terapeutických cílů … jedná se o aktivní přístup, který pomáhá klientovi říci jeho či její příběh a získat katarzi, rozšířit hloubku a šířku vnitřních zkušeností, porozumět významu představ a posílit schopnost pozorovat osobnostní roli zatímco roste flexibilita mezi rolemi.“ (překl. Barksdale 2003, s. 100) Terapie se mŧţe uţívat například k redukci pocitu izolace a osamění, k rozšíření spektra vyjádření pocitŧ, k rozvoji vztahŧ a pozitivních zkušeností ze vzájemného kontaktu (Barksdale 2003, s. 100–102).
5. 5. Shrnutí
Interkulturní komunikace je spojena s celou řadou překáţek. Zároveň je sloţité i z praktického hlediska nevhodné tyto obtíţe a jejich řešení oddělit od komplikací, které souvisí přímo s akulturací a kulturním šokem i předsudky. Mechanismy, které pozitivně pŧsobí na tyto fenomény, jsou příznivé i pro interkulturní komunikaci jako takovou. Představené teorie nabízejí ve větší či menší míře moţnost praktických výstupŧ. Soustředí se na příčinné souvislosti v interkulturní komunikaci. Sledují moţnosti ovlivnění interkulturní komunikace především ve smyslu zefektivnění komunikace a výstupŧ. Rozebírají moţné překáţky v interkulturní komunikaci, faktory interkulturní komunikace a vyuţívají kulturních dimenzí.
91
Obtíţe v interkulturní komunikaci pramení z variability kultur a kulturních elementŧ, s kterými je rŧzně zacházeno. K problémŧm v interkulturní komunikaci dochází například při nedostatečném odlišení popisu, interpretace, hodnocení a posuzování chování jedince z jiné kultury. Jiné zdŧvodnění předkládá selhání kulturních interpretačních mechanismŧ, přičemţ roli sehrávají sociální, třídní a kulturní kontexty, stejně jako filtry skrze které mluvčí i posluchači vidí svět. Identifikujeme řadu konfliktních oblastí pro interkulturní komunikaci, například hierarchii ve vztazích, formalitu ve vztazích, styly zvládání komunikace a zpŧsoby řízení. V návaznosti na kulturní dimenze se věnuje konfliktŧm v interkulturní komunikaci teorie vyjednávání obličejem (Face-Negotiation Theory) či teorie očekávání porušení (Expectancy Violation Theory). Pro zvládnutí kulturního šoku jsou uváděny následující doporučení: příprava před změnou lokace; uspokojení základních potřeb; osvojení technik zvládání a řešení stresu a překáţek; vytvoření společenských vztahŧ; seznámení s jazykem, ale i neverbální stránkou komunikace, stejně jako s pravidly kulturní a sociální interakce; pěstování optimistického pohledu na svět; otevřenost; udrţování kontaktu s pŧvodním i novým kulturním prostředím. K akulturaci přispívají motivace, jazykové kompetence, dvojí členství, pracovní status, redukce nejistoty, masová média a komunikační dovednosti. Interkulturní instruktáţe jsou uvedeny jako příklad pro přípravu před změnou lokace, která pozitivně ovlivňuje kulturní šok a potaţmo i interkulturní vztahy a komunikaci. Otázka moţnosti redukce předsudkŧ je diskutována. Zdá se ovšem, ţe meziskupinový kontakt vede k redukci úzkosti, rostoucí empatii a schopnosti vnímat perspektivu druhého, a tudíţ následně přispět k redukci předsudkŧ. Jako vhodné se jeví vytváření kontaktních situací, které jsou podmíněny stejným statusem, příleţitostí k poznání členŧ out-group, kooperativní spoluprací, podporou relevantních autorit a rovnostářskými sociálními normami. Z hlediska řízení interkulturní komunikace nabízí teorie kulturní konvergence (Cultural Convergence Theory) stanovisko, dle kterého není vzájemné porozumění dosaţitelné, pouze přibliţitelné, a to cestou neomezené komunikace v uzavřeném sociálním systému. Ve spojení s teorií dramatu, dokládá pozitivní pŧsobení dramatu na změnu postojŧ divákŧ, kteří se identifikují s postavami dramatu. Teorie řízení úzkosti a nejistoty (Anxiety/Uncertainty Management Theory) poukazuje, ţe schopnost řídit svou nejistotu a úzkost ovlivňuje účinnost komunikace. Pro účinnou interkulturní komunikaci je také
vhodné
komunikačního
sledovat
charakteristiky
přizpŧsobení
skupiny
(Communication 92
a
kontextuální
Accomodation
faktory.
Theory)
Teorie
poukazuje
na akomodační strategie, kterými jsou konvergence, divergence a udrţení, zároveň sleduje meziskupinové kontexty. Pro redukci meziskupinových konfliktŧ, v našem případě lze pojímat jako mezietnických konfliktŧ, lze vyuţít dekategorizaci, rekategorizaci či subkategorizaci. Dle optimální rozlišovací teorie (Optimal Distinctiveness Theory) jsou pro postavení kolektivní sociální identity významné dvě motivační strategie: potřeba odlišení a potřeba inkluze. Jako příklad pro zvládání interkulturní komunikace a zároveň i akulturace, kulturního šoku je uvedena arteterapie v širším slova smyslu a dramaterapie.
93
6. KOMUNIKACE ORGANIZACÍ OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI
Následující kapitola osvětluje komunikační toky v rámci organizace občanské společnosti a nástroje vyuţívané pro tuto komunikaci. V těchto komunikačních cestách lze uplatnit znalosti interkulturní komunikace. Kapitola vyuţívá praktických příkladŧ, především z prostředí Diecézní charity Brno, jejichţ pŧsobení bude rozebráno v dalších kapitolách a která je klíčovým subjektem této práce. Nabízí obecné informace o efektivní a účinné komunikaci v rámci organizace občanské společnosti tak, jak je prezentována především ze strany ekonomických a sociálně orientovaných oborŧ. Nezohledňuje dimenzi interkulturní komunikace, ale nastiňuje prostředí, v kterém interkulturní komunikace probíhá. Diskutuje komunikační prostředky a strategie organizací občanské společnosti. Tento pohled názorně ukazuje mnohostrannou zainteresovanost jednotlivých subjektŧ v občanské společnosti. Primární pozornost je věnovaná záměrné a promyšlené komunikaci, včetně komunikačních strategií, technik, pro komunikaci s cílovými skupinami. Z hlediska public relations je komunikace u subjektŧ v občanské společnosti ve větší míře neformální. Nese výrazné prvky emocionality a spontánnosti. V komunikaci se objevují otevřené konflikty. Toto specifikum přináší určité výhody i nevýhody (Škarabelová 2005, s. 16). Pro pochopení komunikačních mechanismŧ organizací občanské společnosti je příhodné identifikovat jednotlivé aktéry, komunikační kanály a média komunikace (viz kapitola 3. Komunikace).
94
6. 1. Vymezení zainteresovaných subjektů
Pod pojmem zainteresované subjekty chápeme jedince, skupiny či instituce, s kterými organizace a její zástupci komunikují. V anglickém jazyce bude vhodným ekvivalentem termín Stakeholder, který je přejat a objevuje se i v českém jazyce. Značí zainteresované skupiny, instituce, ale mŧţe se týkat i jednotlivcŧ. V českém prostředí s ohledem na komunikaci organizací občanské společnosti se středem pozornosti stává veřejnost, která značí skupinu, s níţ potřebuje organizace komunikovat. Dŧvodem pro komunikaci mŧţe být snaha získat prostředky, informovat či podporovat určité skupiny. Veřejností existuje více a překrývají se. Druh veřejnosti, který je v zájmu organizace, je charakterizován obvykle poměrně malým počtem snadno určitelných členŧ a označuje se jím cílová skupina. V cílové skupině i veřejnosti je poté moţno detekovat veřejné mínění (Skovajsa 2010 c; Škarabelová 2005, s. 16–18). Vymezení cílových skupin komunikace přináší značná pozitiva. Kaţdá cílová skupina má své komunikační potřeby, získává informace rŧznými komunikačními cestami, rŧzně vnímá dŧvěryhodnost a poţaduje rŧzný formát výsledkŧ a informací v rŧzném čase. V tomto směru se provádí analýzy těchto zainteresovaných skupin, jejich struktura a vazby nebo například jejich vliv na jednotlivé projekty či akce. Analýza zainteresovaných skupin (Stakeholder) je účelná pro jednotlivé projekty organizací občanské společnosti, ale mŧţe být inspirací i pro její další kroky. Prvním krokem analýzy je vytvoření tabulky:
95
Tab 4: Tabulka pro analýzu zainteresovaných skupin (překl. podle: Dick 1997). Cíl Zainteresované skupiny
Postoj
Vliv
Akce
Ocenění Jistota Ocenění Jistota
Do kolonky zainteresované skupiny lze vloţit nejen skupiny, ale i jednotlivce. Druhý sloupec zahrnuje ocenění postojŧ zainteresovaných subjektŧ (rozmezí silně ve prospěch, slabě ve prospěch, lhostejnost/nerozhodnutost, slabá opozice a silná opozice). Třetí sloupec zahrnuje pět hodnot jistoty pro ocenění ve druhém sloupci (od absolutního přesvědčení po naprostou fantasii a dohady). Čtvrtá kolonka zahrnuje ocenění vlivu jedince či skupiny na cíle či zamýšlenou akci. Rozsah je od vysokého vlivu přes střední k malému vlivu. Pátý sloupec odpovídá opět jistotě ohodnocení čtvrtého sloupce. Sloupec akce vyjadřuje přijatou strategii v závislosti na hodnoceních. Například označení jedince či skupiny jako „vysoce vlivné“ vyţaduje její zapojení do projektu či akce. Následující mříţka (Obr. 25) značí výstupy s ohledem na zájem a vliv zainteresovaných subjektŧ (Dick 1997). Obr. 25: Mříţka analýzy zainteresovaných skupin (Stakeholder Analysis Grid) (převzato z: Hovland 2005, s. 9).
96
Další moţností sledování zainteresovaných aktérŧ je koncept sítí. Analýza konceptu sítí sleduje strukturu vztahŧ mezi lidmi. Kaţdý je zahrnut v určité síti vztahu v dané kultuře. Výstup pro organizaci občanské společnosti mŧţe mít následující podobu (Obr. 26): Obr. 26: Příklad analýzy konceptu sítí pro nestátní neziskovou organizaci (převzato z: Davies 2003).
Zajímavé poznatky nabízí analýza silových polí. Ta reflektuje síly, respektive aktéry, kteří pŧsobí na změnu či proti změně daného plánu (Hovland 2005, s. 14). Detekování zainteresovaných subjektŧ ať uţ pro činnost organizace občanské společnosti, či pro její aktivity a projekty, je klíčovým bodem komunikace. S těmito subjekty probíhá záměrná komunikace. Specifikace těchto subjektŧ, například ve smyslu jejich vlivu, pozice, postojŧ, vztahu, vede k efektivní komunikaci.
97
6. 2. Záměrná komunikace
Záměrem organizací je vytvářet efektivní a účinné zpŧsoby komunikace. Účinnou komunikací je pro organizaci komunikace oboustranná. Rozeznáváme dvě roviny komunikace, která by měla být oboustranná: individuální,
která
zahrnuje
komunikaci
jednotlivcŧ
(představitelŧ
organizace); komunikace organizace jako celku. Cíle komunikace organizace občanské společnosti mohou být rozmanité: poskytování informací, doplněných úsilím přesvědčit pro změnu názoru, postoje, chování, vnímání, stereotypu. Pro specifické projekty a oblasti se vytváří komunikační strategie. Ta zahrnuje následující body: stanovení a sladění komunikačních a organizačních cílŧ; rozeznání zainteresovaných subjektŧ nutných k dosaţení organizačních cílŧ; vytvoření vhodných zpráv pro jednotlivé cílové skupiny; nalezení vhodných nástrojŧ (prostředkŧ) pro přenos zprávy; promyšlení zdrojŧ a časových harmonogramŧ; komunikace by měla být evaluována a na základě zpětných reakcí pozměňována (Hovland 2005, s. 17–18). Organizace občanské společnosti jsou nuceny volit takovou komunikaci, která bude účinná a zaujme partnera v komunikaci. V tomto směru mohou vyuţívat teoretických doporučení, které například nabízí principy přesvědčování: Identifikaci – zaměřuje se na zájmy jednotlivce. Aktivizaci – nabízí řešení, zpŧsoby reagování, zahrnuje výzvu k akci. Jako příklad lze uvést vybídky k humanitární pomoci do zemí, které jsou postiţeny přírodní katastrofou či válkami. Tyto jsou zdrojem imigrantŧ.
98
Dŧvěru – sdělení podpořené dŧvěryhodnou osobou. Tříkrálová sbírka pořádaná Charitou je podpořena spoluprací s Českou televizí a v rámci Tříkrálového koncertu vystupují četní umělci. Srozumitelnost – slovní sdělení doplněné symboly či stereotypy (Škarabelová 2005, s. 16–19). Komunikace je zaloţena na získání pozornosti posluchače, proto se organizacím doporučuje vyuţívat například efektu překvapení. Takového překvapení lze dosáhnout, pokud označíme jev jako obecný, ačkoli se předpokládalo, ţe je lokální, a podobně organizovaný vs. neorganizovaný jev, či poukázání na kauzalitu vztahŧ, opozici či stejnost (Hovland 2005, s. 28). Pro vyjednávání a komunikaci je nutné být přesvědčivý. Doporučuje se například oddělovat problém od lidí, zaměřit se na zájmy nikoli postoje, vymýšlet názory pro společné cíle, trvat na uţití objektivních kritérií (Hovland 2005, s. 28). Komunikace je ovšem ovlivněna celou řadou faktorŧ, které by měly zainteresované subjekty brát v potaz. Jedná se například o: připravenost přijmout informace; čas a kontext sdělení; aktivní účast příjemce na komunikaci; obsah a struktura oznámení; přesvědčivý styl; rychlá a úplná komunikace (Škarabelová 2005, s. 19). Pro úspěšnou komunikaci se doporučuje vytvářet scénáře, a to optimistické, neutrální a
pesimistické.
Tyto
by
měly
být
zváţeny
v kontextu
pŧsobících
faktorŧ
a pravděpodobných trendŧ. Další radou pro efektivní komunikaci je vykládání příběhŧ, ty mohou inspirovat, obohacovat kvantitativní informace kvalitativním rozměrem, nebo například zlepšit efektivnost strategických rozhodnutí. Dobré příběhy by měly být zajímavé, neobvyklé, překvapující, zajímavé, kontroverzní, poutavé a inspirující. Úspěšná komunikace musí být spojena s identifikací problému, s moţnými řešeními a doporučením pro řešení. V tomto směru například Výroční zpráva za rok 2009 Diecézní charity Brno obsahuje krátký rozhovor s jednou z klientek o jejím osudu a roli, kterou v jejím ţivotě organizace sehrála (Diecézní charita Brno 2010; Hovland 2005, s. 20, 23). Škarabelová (2005) představuje mapu komunikace, která poukazuje na oblasti nezbytné pro úspěch organizace (Obr 27).
99
Obr. 27: Mapa komunikace (převzato z: Škarabelová 2005, s. 71).
K jednotlivým oblastem přiřazuje autorka subsystémy: Individuální dovednosti: neverbální sloţka chování aktivní naslouchání efektivní sdělení sociální percepce reakce na konflikt umění vést rozhovor a vyjednávat. Komunikace uvnitř organizace: v rámci týmové spolupráce řešení problémŧ při sdělování či přijímání kritiky v konfliktních a krizových situacích motivace spolupracovníkŧ zpŧsoby pochvaly a povzbuzení spolupráce s dobrovolníky. Komunikace s veřejností informování občanŧ
100
získávání sponzorŧ vyjednávání s úřady a dalšími partnery komunikace s médii prezentace na veřejnosti komunikace s dalšími organizacemi zvládání kritiky veřejná vystoupení (Škarabelová 2005, s. 71). Organizace občanské společnosti a její zástupci jsou nuceni komunikovat s rŧznými zainteresovanými subjekty. Měly by zohledňovat pŧsobící faktory, metody přesvědčování a získávání a zároveň promýšlet strategii komunikace.
6. 3. Prostředky komunikace organizací občanského sektoru
Pro komunikaci vyuţívají organizace občanské společnosti i její zástupci určitých prostředkŧ, tyto mohou být pak pouţity i v interkulturní komunikaci. Prostředky práce s veřejností dělí organizace na hlavní, které jsou plánované, a ty, které pŧsobí podprahově, často nechtěně. Mezi hlavní prostředky komunikace řadíme především: tištěné prostředky (výroční zprávy, letáky, informační broţury aj.) masmédia (tisk, televize, internet, rozhlas aj.) akce osobní komunikace. Mezi podprahové prostředky zahrnujeme hlavně: prvky organizační kultury název organizace logo slogan zvláštní prostředky, například lobování (Škarabelová 2005, s. 44). Pro tyto prvky existuje řada doporučení na jejich uţívání. Tato doporučení usilují především o dlouhodobou prosperitu organizace, která by měla být vnímána pozitivně
101
ze strany zainteresovaných subjektŧ, klientŧ, poskytovatelŧ organizace a zaměstnancŧ. Nezanedbatelným aspektem je snaha o získání dostatečných prostředkŧ, a to nejen peněţních, ale i hmotných či lidských zdrojŧ. Rozlišujeme jednotlivé komunikační kanály, kterými se myslí vztahy nebo komunikační spojení mezi dvěma či více lidmi, a komunikační média, kterými jsou například dopisy, telefon, televize, noviny. Komunikační kanály lze dále diferencovat na: orální (rozhovory, rádio, telefon aj.) psané (e-maily, dopisy, noviny aj.) neverbální (dotyk, mrkání, fyzická blízkost aj.) vícenásobné (televize, filmy aj.) (Level – Galle 1988, s. 86). Level a Galle (1988, s. 86–88) naznačují tři úrovně, které značí účinnost komunikačních médií: 1. úroveň. Nejúčinnějším zpŧsobem komunikace je komunikace oboustranná tváří v tvář. Zamýšlená zpráva je takto prezentována verbálně (významem slov), zvukově (síla, intenzita hlasu) a neverbálně (výrazem obličeje, gesty, drţením těla). Kaţdý člověk v této komunikaci má příleţitost vidět, slyšet, interpretovat a oba přijímají i vysílají zpětnou vazbu. 2. úroveň. Tento stupeň zahrnuje obousměrnou komunikaci, nicméně s absencí neverbální sloţky, která vytváří určité limity pro danou komunikaci, neboť ta neprobíhá tváří v tvář. Sdělení je tedy převáděno pouze cestou verbálních symbolŧ a zvukem. Kaţdá strana má moţnost slyšet, interpretovat a vyuţívat zpětné vazby. 3. úroveň. Nejméně efektivní zpŧsob komunikace je jednostranná komunikace. Nemoţnost zpětné vazby je charakteristickým znakem této úrovně. V případě dopisu například příjemce zprávy vyuţívá pouze verbální sloţku, která mŧţe být doplněna neverbální sloţkou, kterou představuje například kvalita papíru, formát. V případě televize či telefonu je sice verbální sloţka doplněna zvukovými či neverbálními symboly, nicméně stále postrádá zpětnou vazbu. Komunikační média mŧţeme také rozdělit na: Psaná komunikační média: Jejich obecným pozitivním aspektem je moţnost vyuţít dokumentŧ v budoucnosti, vracet se k nim. Nevýhodou je absence
102
neverbálních signálŧ a bezprostřední zpětné vazby, která je moţná pouze komunikací tváří v tvář. Orální komunikační média: Tato cesta je nejefektivnější díky komunikaci tváří v tvář a moţnosti zpětné vazby. Orální komunikace zastihuje osoby v jeden čas. Mŧţe být ovlivněna i statusem mluvčího, jeho prestiţí či osobností. Socio-technické systémy: Zahrnuje spojení lidské interakce a technologických výhod (Level – Galle 1988, s. 86–88).
6. 3. 1. Tištěné prostředky
Dŧleţitou
roli
v komunikaci
organizace
sehrává
výroční
zpráva.
Řada
demokratických státŧ upravuje ve své legislativě náleţitosti, které by měla výroční zpráva obsahovat. Podoba výroční zprávy je ovlivněna řadou faktorŧ: geografickou pŧsobností organizace (regionální, národní, mezinárodní), sektorovou pŧsobností, legislativou země, velikostí země atd. (Koncepce zveřejňování výročních zpráv neziskovými organizacemi 2006). Česká republika má v legislativě ukotvenou povinnost sestavení a zveřejnění výroční zprávy. V oblasti organizované občanské společnosti se tato povinnost vztahuje na organizace s právní formou nadace, nadační fondy, obecně prospěšné společnosti. Pro účelové zařízení církví, kam řadíme také Charitu Česká republika, platí, ţe výroční zpráva za uplynulý rok musí být vydána do 30. června následujícího roku (§ 16a zákon č. 3/2002 Sb.). Zákon také ukládá povinnosti auditu, jehoţ závěr bývá součástí výroční zprávy. Tato povinnost je stanovena u nadací, u nadačních fondŧ a obecně prospěšných společností za určitých podmínek (srov. ICN, o.p.s. 2006). Nicméně navzdory legislativnímu rámci je výroční zpráva klíčovým dokumentem pro transparentní organizaci, která chce pŧsobit dŧvěryhodně. (ICN, o. p. s. 2006; Koncepce zveřejňování výročních zpráv neziskovými organizacemi 2006). Výroční zpráva by měla být zaloţena na dvou principech: otevřenosti a odpovědnosti. Otevřenost by měla být součástí stylu řízení, organizační kultury i komunikace. Princip
103
odpovědnosti souvisí se závazkem a povinností zodpovídat se ze svých činŧ a chování (Koncepce zveřejňování výročních zpráv neziskovými organizacemi 2006). Model finanční zprávy, který předkládá Keating a Frumkin (2003), naznačuje, jak mŧţe výroční zpráva, která obsahuje finanční a účetní údaje, slouţit jako prostředek komunikace s okolím (Obr. 28). Aktivity organizace se projevují v účetnictví a následně ve finanční uzávěrce, tyto body jsou kontrolovány a je na ně dohlíţeno. Ze strany klientŧ a komunity je hodnocen výkon a na jeho základě se rozhoduje o podpoře a participaci. Obr. 28: Model finanční zprávy (The Financial-Reporting System) (převzato z: Keating – Frimkin 2009, s. 36).
Výroční zprávu lze vnímat jako nástroj pro další činnosti organizace. Tento dokument je vyuţíván v public relations, v této souvislosti plní úlohu v rámci fundraisingu, komunikace, prezentace organizace. Informace, zveřejněné ve výroční zprávě, jsou nástrojem veřejné kontroly. Kontrolu s vyuţitím výroční zprávy mŧţeme rozdělit na profesionální (instituce veřejné správy) a laickou (občané). Uveřejněné informace jsou také nezbytným nástrojem pro řízení a rozhodování, tedy i stanovování budoucích strategií.
104
Samozřejmě mŧţeme toto spektrum vyuţití výroční zprávy dále doplňovat (Koncepce zveřejňování výročních zpráv neziskovými organizacemi 2006). Pro ukotvení významu výroční zprávy v komunikaci subjektu občanského sektoru je nezbytné zmapovat uţivatele výroční zprávy (cílové skupiny). Klíčovými příjemci informací obsaţených ve výroční zprávě jsou klienti, zaměstnanci organizace, dárci, sponzoři, statutární orgány, obchodní partneři i komunita (například lokální). Tito ji vyuţívají pro jiţ zmíněné účely (Koncepce zveřejňování výročních zpráv neziskovými organizacemi 2006). Na podobu výroční zprávy se kladou rozličné nároky: pravidelnost, včasnost, spolehlivost, úplnost, přehlednost, srozumitelnost či srovnatelnost. Především pro výroční zprávy organizací, které mají mezinárodní pŧsobnost, se doporučuje zveřejnění výroční zprávy v dalším jazyce, nejlépe angličtině (Koncepce zveřejňování výročních zpráv neziskovými organizacemi 2006). Ačkoli lze předpokládat, ţe cílové skupiny organizace občanské společnosti budou pocházet z rŧzných kultur a jejich kompetence v českém jazyce budou omezené, výroční zprávy dostupné na internetu jsou z velké části v českém jazyce. Světlou výjimku tvoří například Výroční zpráva Poradny pro integraci (2009), která nabízí na internetu i anglické znění (Poradna pro integraci 2009). K dalším tištěným prostředkŧm řadíme broţury. Obvykle osvětlují činnost organizace, její záměry a výsledky, událost, či příčinu, která vedla k vydání broţurky. Obsahují také tištěné rady pro klienty organizace. Oběţníky, zpravodaje, bulletiny i časopisy jsou vydávány opakovaně periodicky či občasně. Další drobné tištěné dokumenty, jakými jsou dopisy, PF, záloţky, kalendáře, samolepky i obálky, mohou obsahovat logo či slogan organizace. Mezi tištěné dokumenty mŧţeme zahrnout pozvánky, vývěsky a informační tabule, faktové mapy či profily organizace. Jednotlivé tištěné prostředky skýtají pozitiva i negativa. Například dopis je poměrně pomalým médiem a zasáhne pouze jednoho člověka. E-mail je naopak rychlý a pohodlný (Level – Galle 1988, s. 90–91; Škarabelová 2005, s. 51–54). Mezi časopisy, které jsou publikovány ze strany organizací občanské společnosti, mŧţeme uvést časopis Přes, vychází přibliţně kaţdé tři měsíce a věnuje se tématu uprchlíkŧ v České republice i světě, informuje o zemích pŧvodu uprchlíkŧ. Časopis vychází v českém jazyce (Nesehnutí 2010). Dalším tištěným prostředkem je bulletin Slovo – informativní bulletin pro cizince a o cizincích, publikován v českém jazyce. Oba časopisy jsou přístupné na internetu (Slovo 2010a) 105
6. 3. 2. Masmédia
Média představují specifický prostředek komunikace. Tato výjimečnost spočívá v jejich fungování, neboť zesilují zprávy. Mezi sociálním problémem a pozorností médií je přímo významný vztah, který je přímo úměrný, vzájemně se tedy posilují. Keneth Rogers (dle Wildmannové 2005, s. 20) hovoří o třech stadiích sociálních problémŧ: 1. mediální problém; 2. problém formovaný veřejností a nátlakovými skupinami; 3. problém formovaný vládou a politickými aktéry (Wildmannová 2005, s. 20–21). Mezi kulturou a masmédii existuje výrazné pojítko. Masová média ovlivňují kulturu, vytváří nepřímé vlivy učení a podpory sociálních modelŧ. Za příklad mohou slouţit zprávy o cizincích, které podporují jejich stereotypní vnímání. Cultivation Hypothesis, jejímţ zastáncem je George Gebner (1919–2005), sleduje právě tento vliv televize. Tvrdí například, ţe čím více jedincŧ je vystaveno konstrukci reality, tím víc se v ní věří. Gratification Theory hovoří o uspokojování potřeb jedincŧ prostřednictvím média, které mŧţe být spojeno s všeobecnou kulturní satisfakcí (Dodd 1995, s. 262–273). Motivy masmédií jsou ovlivněny sledovaností, která ovlivňuje příjmy z reklam a tudíţ zisky. Z pohledu organizace občanského společnosti směřuje mediální publicita jednak k formování image organizace, jednak k ovlivňování veřejnosti (jako například přesvědčování, informování aj.) (Škarabelová 2005, s. 55). Alexander a Jacobs (1998) zdŧrazňují roli médií ve vztahu k občanské společnosti. Představují je jako fórum pro veřejný vliv, identitu a solidaritu (Příručka o integraci 2010). Masová média mŧţeme rozdělit do kategorií tištěná (noviny, knihy, letáky, hromadné dopisy atd.), elektronické (televize, internet, kino, rádio etc.), venkovní (vyuţití billboardu, plakátu, fasády domu, dopravních prostředkŧ). V návaznosti na Kincaidovu teorii dramatu (viz kapitola 5. 4. 1. Teorie zaměřené na efektivní výstupy interkulturní komunikace) mohou být média vhodným nástrojem pro formování interkulturních vztahŧ a komunikace. Jak uvádí Hovland (2005), rádio je vhodným prostředkem pro všechny aktivisty a organizace občanské společnosti, které chtějí změnit svět. Uvádí příklad studie Vaughan et al. (2000), v níţ byl potvrzen pozitivní
106
vliv
rádiového
programu
v Tanzánii
na
vhodné
chování
s ohledem
na onemocnění HIV/AIDS, přispěl také k redukci sexuálních partnerŧ a k rŧstu uţití kondomŧ. Jedním z mechanismŧ, který napomohl k úspěchu programu, byla zmíněna identifikace s modelovými postavami, jak bylo zmíněno jiţ u teorie dramatu (viz kapitola 5. 4. 1. Teorie zaměřené na efektivní výstupy interkulturní komunikace) (Vaughan et al. 2000, s. 81–100).
6. 3. 3. Akce
Do této kategorie prostředkŧ komunikace řadíme například benefiční akce, vzdělávací akce, prezentační akce (například veletrhy a výstavy), ale mŧţeme sem zařadit i jiné prostředky, které mohou přilákat negativní hodnocení: soudní spory, bojkoty, petice, happeningy či demonstrace. U konferencí a seminářŧ se oceňuje moţnost vyuţít bezprostřední zpětné vazby. Nicméně jsou-li tyto akce špatně naplánovány, mohou být také ztrátou času a prostředkŧ (Level – Galle 1988, s. 93; Škarabelová 2005, s. 66–70). Z pohledu organizace občanské společnosti, jejímiţ klienty jsou cizinci, mŧţeme mezi tyto akce zařadit multikulturní večery, které například pořádá CELZUS (Centrum pro lidi sociálně znevýhodněné) či výukové programy s multikulturní tématikou určené pro ţáky základních škol (Skapa 2010a).
6. 3. 4. Osobní komunikace
Ačkoli komunikace organizace jako celku je významná, je tvořena a ovlivněna také jednáním jednotlivcŧ coby představitelŧ organizace. Ovšem tuto kategorii nereprezentují pouze rozhovory klienta a zaměstnance organizace, ale také rozhovory po telefonu, dopisy, e-maily či vystoupení na veřejnosti (Škarabelová 2005, s. 70–71). Hovland (2005) poukazuje na skutečnost, ţe prostředky vynaloţené na strategii emailovou, jsou účinnější neţ prostředky vynaloţené na webovou strategii. Internet totiţ
107
představuje komunikaci mezi dvěma lidmi, láme hranice mezi nimi a je velmi osobním mediem. Lidé jsou vŧči e-mailŧm více vnímavější neţ vŧči webovým stránkám. Webová strategie v kombinaci s promyšlenou e-mailovou strategií je nejuţitečnější (Hovland 2005, s. 35–38).
6. 3. 5. Prvky organizační kultury
Organizační kultura představuje hodnoty, normy, zvyky, rituály, mýty, pravidla a zpŧsoby chování z toho odvozené. Manifestuje se nemateriálně navenek (komunikací s partnery, klienty), nemateriálně dovnitř (komunikace mezi zaměstnanci, loajalita, atmosféra, sociální klima), materiálně dovnitř (vybavení kanceláří, dekorace, logo) i materiálně navenek (fasáda budovy organizace, firemní barvy, výrobky).
6. 3. 6. Webové stránky a blogy
Webové stránky jsou významným komunikačním nástrojem. Jejich moţnosti i počet uţivatelŧ neustále roste. Webové stránky mohou být nepřeberným zdrojem informací, a umoţňují dokonce informace sdílet. Jejich výstup je limitován grafickou kvalitou nebo přehlcením informacemi. Je nutné zváţit i přístupové moţnosti k internetu napříč planetou a sociálními skupinami. O webových stránkách jako komunikačním prostředku je známo několik zajímavých informací. Osm z deseti konzumentŧ internetu webové stránky nečte a jen je proletí a hledá potřebné informace. Neprohlíţí dlouhé stránky, pokud nejsou upozorněni, ţe mohou obsahovat pro ně uţitečné informace a nemají rádi reklamní taktiky (Hovland 2005, s. 39–40). Blogy umoţňují intenzivnější interakci neţ webové stránky a e-maily. Mohou vytvářet diskusní fóra. Blogy organizací se soustřeďují na určitá témata a mohou být výtvorem více zaměstnancŧ. Vhodnou ilustrací je webová stránka www.civiblog.org, která
108
představuje platformu pro globální občanskou společnost. Komunikačním médiem je zde blog (Civiblog; Hovland 2005, s. 42–44).
6. 3. 7. Další prostředky komunikace
Je moţné detekovat další prostředky, kterými organizace v občanském sektoru komunikují se svým okolím. Patří sem název organizace, logotyp, slogany, lobování a další. Název organizace mŧţe být jednoslovný, rozvinutý, či zkratkový. U názvu organizace se preferuje nezaměnitelnost, souvislost s činností, vyslovitelnost. Logotyp dotváří image organizace, měl by odpovídat poslání a činnosti organizace a pŧsobit také po stránce emocionální. Pozitivně pŧsobí, má-li organizace vytvořen slogan, takto zhuštěné poslání usnadňuje komunikaci. Lobování je samostatnou kapitolou v komunikačních prostředcích. V České republice nese tento pojem do značné míry negativní asociace, nicméně v řadě zemí představuje jev, který je řádnou součástí demokracie a fungování společnosti jiţ několik desetiletí. V těchto zemích, jakými jsou například Spojené státy americké či Velká Británie, se zároveň objevuje snaha o regulaci toho jevu. Ve Velké Británii panuje seberegulace v rámci parlamentu a profesionální asociace lobbyistŧ. Politické elity se starají o dodrţování základních etických pravidel ve veřejném ţivotě. Počátky lobbyingu v USA (konec 19. – počátek 20. století) jsou spojeny spíše s korupcí. Regulace probíhala nejdříve v jednotlivých odvětvích. V současné době je klíčovým dokumentem usměrnění lobbyismu Lobbying Disclosure Act (1995), který například vymezuje lobbying nebo povinnosti registrace lobbyistŧ. Také Brusel se snaţí zavést transparentní lobbying (Lobbing v evropských institucích; Rŧţička (sine dato); Rychetník (sine dato); Škarabelová 2005, s. 44–46). Mezi další prostředky komunikace lze zařadit vyjadřování se k přijaté legislativě, která je relevantní pro danou problematiku, a to například na webových strankách organizací, či účast v rŧzných tématických komisích, které jsou například zaloţeny na spolupráci zástupcŧ veřejného sektoru, klientŧ a zástupcŧ organizací občanské společnosti.
109
6. 4. Shrnutí
Organizace občanské společnosti komunikují s celou řadou subjektŧ. Doporučuje se zohledňovat jednotlivé zainteresované subjekty (Stakeholder) pro dané projekty a činnosti organizace. Detekování pozice těchto subjektŧ v rámci komunikační strategie přispívá k účinnější komunikaci. Teorie nabízí moţnosti, jak přesvědčit a získat tyto subjekty na svou stranu. Pro komunikaci vyuţívají organizace rŧzné komunikační prostředky. Tyto mají rŧzné vlastnosti a jsou vhodné pro rŧzné příleţitosti a komunikační cíle. Prostředky by měly být voleny s ohledem na komunikační strategii organizace i s ohledem na zainteresované subjekty. Specifickou roli sehrávají masová média, která mohou pŧsobit na velký počet jedincŧ, nicméně jsou ovlivněna jak kulturním prostředím, tak i ziskem. Největší dŧraz má osobní komunikace i další akce, které nesou moţnosti vyuţití zpětné vazby. Výroční zpráva představuje komunikační základ, její podstatnou úlohou je podpora dŧvěryhodnosti organizace.
110
7. ZAINTERESOVANÉ SUBJEKTY OVLIVŇUJÍCÍ INTERKULTURNÍ PROSTŘEDÍ
Záměrem kapitoly je určit některé zainteresované subjekty mimo organizaci občanské společnosti, jejichţ cílovou skupinou jsou cizinci. Subjekty, o kterých budeme hovořit, tvoří významné aktéry integrace. Protoţe se interkulturní komunikace úzce dotýká integrace, je obtíţné oddělit tyto dva fenomény, stejně jako v případě nemoţnosti oddělit interkulturní komunikaci a akulturaci. Kapitola analyzuje komunikační prostředky pro komunikaci s těmito institucemi a organizacemi a sleduje komunikaci organizací s ohledem na specifika interkulturní komunikace. Oddíl zkoumá úlohu jednotlivých subjektŧ v problematice. Postavení a zaměření těchto zainteresovaných subjektŧ mimo organizaci stanovuje i komunikaci s nimi. Zainteresované subjekty jsou rozděleny na veřejný sektor, ziskový sektor, ale i další organizace občanské společnosti. Jako samostatná skupina byla zvolena média a Evropská unie. Média tvoří samostatnou část, a to s ohledem na skutečnost, ţe mohou být jak soukromá, tak veřejnoprávní a jejich postavení je dáno spíše funkcí, kterou ve vztahu k organizacím občanské společnosti plní. Evropská unie je zmíněna coby samostatná část, neboť její pŧsobení a postavení v oblasti migrace a integrace i interkulturní komunikace je specifické.
7. 1. Ziskový soukromý sektor
Jedná se o tu „...část národního hospodářství, která je financována z prostředků získaných subjekty ziskového sektoru z prodeje statků, které buď produkují, nebo distribuují, a to za tržní cenu, která se na trhu vytváří na základě vztahu nabídky a poptávky.“ (Rektořík et al. 2007, s. 14).
111
Tento sektor nabízí moţnosti pro dárcovství a sponzorství. Tuto oblast ponecháme do oblasti fundraisingu a public relations. Lze jen zmínit, ţe vyjma klasického dárcovství finančních či hmotných prostředkŧ se objevuje dárcovství času, know-how a zkušeností. S ohledem na interkulturní komunikaci, ziskový soukromý sektor a integraci cizincŧ nás ovšem zajímá zaměstnávání cizincŧ a role organizací občanské společnosti v této oblasti. Potenciál sektoru se totiţ ukazuje v moţnosti zaměstnávat klienty organizací. Jak bylo naznačeno v teoretické části, zaměstnání, moţnost komunikace v zaměstnání s jedinci z hostitelské společnosti, moţnost posílit sebeuvědomění a komunikační dovednosti, umoţňuje snazší integraci jedincŧ. Zaměstnání napomáhá jedincŧm z jiné kultury snadněji a rychleji si osvojit kulturní specifika komunikace v hostitelské společnosti. Právě pracovní prostředí je místem, kde efektivní interkulturní komunikace nabývá na významu. Ziskový sektor se tak stává jedním z partnerŧ v plnění poslání organizací občanské společnosti. Je vhodné zváţit postavení práce v motivech k imigraci do České republiky. Zaměříme-li se na příčiny migrace, mŧţe být výsledkem shody okolností nebo záměrné volby. Motivy k migraci mohou být osobní či strukturální. Čistě pracovní migrace je doprovodným jevem globální soutěţe. Čtyři z pěti cizincŧ s dlouhodobým pobytem v České republice uvádí pracovní uplatnění coby dŧvod k pobytu. Migrace vysoce kvalifikovaných pracovníkŧ směřuje na primární sektor trhu práce a týká se především migrace z EU. Málo kvalifikovaní pracovníci směřují na sekundární a terciální sektor trhu práce a pocházejí nejčastěji z bývalého Sovětského svazu, Vietnamu a rozvojových zemí Afriky. Předchozí studijní pobyty v České republice jsou jednou z cest na český pracovní trh a k dlouhodobému usazení. Tato situace je charakteristická například pro Vietnamce (Pořízková 2008, s. 18–67; Pořízková et al. 2009). Pro zaměstnavatele cizincŧ tak vyvstává potřeba vypořádat se s interkulturní komunikací. Interkulturní komunikace hraje klíčovou úlohu například v týmech a manaţerských pozicích. Tuto otázku řeší mezinárodní firmy, které posílají své zaměstnance napříč státy i ty, které vytváří mezinárodní pracovní týmy. Jedinci, kteří cestují za prací na dobu určitou či přechodnou nejsou nuceni k dlouhodobé integraci. Ovšem jako další jedinci v interkulturním prostředí se musí také vypořádat s úskalími interkulturní komunikace, i kdyţ pouze dočasně. Převáţnou část klientŧ organizací občanské společnosti tvoří jedinci z třetích zemí, kteří jsou nejvhodněji uplatnitelní v sekundárním a terciálním sektoru trhu práce, který neklade tak vysoké nároky na komunikační dovednosti. Zaměstnavatelé zároveň obvykle vyţadují zvládnutí českého jazyka alespoň na základní úrovni. Klienti organizací zpravidla 112
spadají do snah na integraci a začlenění do většinové společnosti z dlouhodobého hlediska. Interkulturní komunikace v pracovním prostředí se týká jak jedincŧ, kteří pobývají v nové kultuře přechodně, ale i těch, kteří se integrují a usazují v novém prostředí (Osobní komunikace P. Filo 06.08.2010). Potřeby v oblasti interkulturní komunikace kvalifikovaných migrantŧ se mnohdy neliší od potřeb klientŧ organizací občanské společnosti, kteří jsou málo kvalifikovaní a kteří se pohybují na sociálním dně. Minimálně se u nich projevuje akulturační stres a problémy s komunikací v nové společnosti. Ovšem tito lidé mají obvykle zajištěny základní ţivotní a fyziologické potřeby, jejich vzdělání a intelekt jim klade snadnější předpoklady pro orientaci v novém prostředí a jejich uplatnění na trhu práce je jednodušší. Pořízková et al. (2009) uvádí, ţe podpora integrace cizincŧ ze strany zaměstnavatelŧ v ziskovém sektoru i mimo pracovní oblast, případně účast na multikulturních aktivitách sponzorováním či spoluúčastí je významnější tam, kde jsou provozy větších zaměstnavatelŧ cizincŧ (Pořízková et al. 2009, s. 52–53). Přesto je obtíţené navázat kontakt se zaměstnavateli. Oblast pomoci cizincŧm není z hlediska public relations a image tak lukrativní jako jiné oblasti (děti, sport, ţivotní prostředí) (Fórum dárcŧ 2004). Je velmi obtíţné najít fórum pro setkání klientŧ, zaměstnavatelŧ i zástupcŧ organizací občanské společnosti. Účast na akcích organizací není z hlediska image a strategií ziskových firem atraktivní. Z těchto dŧvodŧ je přínosné věnovat se blíţe strategické komunikaci se ziskovým sektorem, a to nejen z pohledu sponzorství a dárcovství. Ziskový sektor je třeba vidět jako partnera organizací v integračních snahách (Osobní komunikace P. Filo 06.08.2010). Jaké postavení nabízí organizace občanské společnosti ve vztahu k interkulturní komunikaci v pracovním prostředí? Vyvstává otázka, zda není moţné profilovat organizaci občanské
společnosti
i
směrem
poskytovat
školení
interkulturní
komunikace
pro zaměstnavatele za úplatu. Pro tuto moţnost existuje několik pozitiv: Zaměstnanci organizace občanské společnosti jsou v přímém a osobním kontaktu s klienty. Mají odhad pro jejich potřeby a problémy, s kterými se potýkají a mají i moţnost vnést praktické zkušenosti do teorie interkulturní komunikace. Moţnost podnikání není u občanských sdruţení ve formě vedlejší činnosti omezena, obecně prospěšným společnostem je umoţněno provádět doplňkové činnosti za úplatu a zisk, který bude pouţit na obecně prospěšné sluţby či náklady a podobně pro evidované právnické osoby církví a náboţenské společnosti neplatí v tomto směru ţádná omezení (Deverová 2010, s. 219–223). Zároveň by tato sluţba nabízela alternativní zdroj příjmŧ organizace. 113
Pro zaměstnavatele v Jihomoravském kraji zatím poskytuje semináře Jihomoravské regionální centrum na podporu integrace cizinců (viz kapitola 7. 3. Neziskový veřejný sektor). Organizace občanské společnosti se aktivně věnují otázce zaměstnávání imigrantŧ, která je cestou pro integraci cizincŧ i pro usnadnění akulturace. Diecézní charita Brno uskutečňovala dříve projekt, jehoţ účelem bylo vytvářet alternativní cestu vŧči nelegální migraci. Ten zahrnoval ústředí na Ukrajině a v České republice, která tvořila komunikační centra pro klienty, zaměstnavatele i veřejný sektor. Shromaţďovala ţivotopisy klientŧ a hledala jim pracovní uplatnění. Tento projekt selhal díky těţkopádnosti systému a dlouhým vyřizovacím lhŧtám ze strany veřejných institucí, které nebyly z pochopitelných dŧvodŧ vyhovující pro zaměstnavatele (Osobní komunikace P. Filo 06.08.2010). Specifická situace je v rámci Jihomoravského kraje v okrese Blansko, kde je poměrně značná koncentrace přistěhovalcŧ z Mongolska (40 % z celkového počtu Mongolŧ v Jihomoravském kraji, 37 % pobývá v okrese Brno-město). Blanenská firma Apos-Auto zaměstnává jiţ přes pět set zahraničních dělníkŧ, hlavně z Mongolska. O situaci se zmiňuje i projekt Czech Made (Kříţková 2008; Pořízková et al. 2009, s. 6). Diecézní charita Brno ve spolupráci s Oblastními charitami je prostředníkem pro komunikaci zaměstnavatelŧ a klientŧ organizace. Snaţí se hledat klientŧm práci. Ovšem ekonomická krize se promítla i na trhu práce a dostupnosti míst pro imigranty (Osobní komunikace P. Filo 06.08.2010). Pracovní prostor je místem, kde se projevuje kulturní variabilita a rozdílné návyky. Tuto variabilitu postihuje například kapitola 4. 1. Kulturní dimenze. Tato rozmanitost mŧţe být zdrojem pozitivních i negativních výstupŧ. Pořízková et al. (2009) poukazují na netolerantní postoje vŧči cizincŧm v multikulturních pracovních kolektivech. Ty souvisí především se sdílením stravovacích a sociálních zařízení (Pořízková et al. 2009, s. 46–47). Kulturní odlišnost cizincŧ mŧţe být na pracovním trhu handicapem, ale i výhodou. Znalost jiného sociálního, kulturního a jazykového prostředí mŧţe být pozitivem v tlumočení,
překladatelství,
v obchodních
odděleních
a
například
zahraničních
restauracích a stravovacích zařízeních. Na druhé straně je jazyková bariéra problémem při hledání zaměstnání, zvláště u česky inzerovaných pracovních míst a ústí v preferenci agenturního zaměstnávání a hledání prostředníkŧ. Specifikou je podnikání Vietnamcŧ, které je postavené na krajanské a rodinné výpomoci. Výzkum Pořízkové et al. (2009) dokládá zajímavý poznatek, a to skutečnost, ţe podnikání cizincŧ, zvláště trhovcŧ, je tak
114
časově náročné, ţe nevytváří prostor pro rozvoj sociálních sítí a hlubší sociální integraci (Pořízková et al. 2009, s. 15–25). Ziskový sektor je jedním ze zainteresovaných subjektŧ, s kterými organizace občanské společnosti komunikují. Mŧţe být zdrojem hmotné i nehmotné podpory, ale je především potenciálním zdrojem zaměstnávání cizincŧ. Organizace občanské společnosti vystupují jako alternativní prostředník mezi klientem (cizincem) a firmou (ziskovým sektorem). Jinou cestou zprostředkování práce jsou například pracovní agentury, druţstva, sociální sítě. Organizace občanské společnosti zajišťují legální cestu zaměstnávání. Práce v novém kulturním prostředí umoţňuje rozvoj sociální sítě, i kdyţ tento předpoklad je vyvracen v případě podnikání vietnamských trhovcŧ, usnadňuje akulturaci a napomáhá integraci jedince do společnosti. Stává se i místem, kde probíhá interkulturní komunikace. Nicméně se zdá, ţe ta je vyuţívána převáţně v oblasti primárního sektoru práce, který nejlépe dokáţe vyuţít pozitivní konotace interkulturní komunikace. Ovšem nic nebrání tomu, aby organizace občanské společnosti byly i subjektem, který mŧţe ziskovému sektoru ukazovat pozitiva interkulturní komunikace i překonávání překáţek v interkulturní komunikaci.
7. 2. Masmédia
Pro masová média byla zvolena samostatná subkapitola, která je stanovena tématicky, neboť zahrnuje subjekty, které řadíme do rŧzných kategorií národního hospodářství, především do kategorie ziskového soukromého sektoru, a jejich vymezení je dáno spíše specifickou funkcí ve vztahu k organizacím občanské společnosti. Česká televize či Český rozhlas představují neziskové veřejnoprávní instituce. Česká televize je zřízena podle zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi a Český rozhlas podle zákona č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu. Reprezentují spíše prostředek pro komunikaci s jinými subjekty, zvláště s veřejností. Ale jsou i cílovou skoupinou pro komunikaci, a to například v situaci, kdy organizace potřebuje získat pozornost masového média. Masová média vytváří obraz o organizacích občanské společnosti pro veřejnost, a jak bylo zmíněno, i o problematice, které se organizace věnují. Ovlivňují integraci jedince do společnosti a pŧsobí na subjekty v interkulturní komunikaci. Mohou být velmi účinným
115
nástrojem pro formování předsudkŧ a vztahu k osobám z odlišných kulturních prostředí. V tomto směru se například oceňuje spolupráce s regionálními médii (srov. Pořízková et al. 2009, s. 47). Média představují vděčný prostředek pro práci především s majoritní společností, poskytují informace alespoň o některých projektech a upozorňují na problematiku, kterou se organizace občanské společnosti zaobírají. Ve spolupráci s organizacemi se mohou podílet na propagacích rŧzných akcí, které jsou přístupné jak imigrantŧm, tak veřejnosti. V případě komunikace s médii má Diecézní charita Brno zřízené public relations oddělení. Více k médiím kapitola 6. 3. Prostředky komunikace organizací občanského sektoru.
7. 3. Neziskový veřejný sektor
Veřejný sektor představuje tu část národního hospodářství, o které se rozhoduje veřejnou volbou, která podléhá veřejné kontrole, je řízena veřejnou správou a financována z veřejných financí. V tomto sektoru jsou ve veřejném zájmu uspokojovány potřeby společnosti a občana, a to formou statkŧ prostřednictvím veřejných sluţeb (Rektořík 2002, s. 24–26). Veřejný sektor členíme na státní správu a samosprávu. Samosprávu dále dělíme na územní a zájmovou samosprávu. Veřejný sektor vytváří podmínky pro fungování organizované občanské společnosti. Koriguje legislativu organizací občanské společnosti a je také neopomenutelným zdrojem finančních prostředkŧ. Je nezbytnou cílovou skupinou pro komunikaci. V komunikaci s veřejným sektorem nemusí organizace občanské společnosti vyuţívat interkulturní komunikace. Nicméně veřejný sektor ovlivňuje integrační politiku a tím i interkulturní komunikaci. Na úrovni Vlády České republiky řeší problematiku nestátních neziskových organizací Rada vlády pro nestátní neziskové organizace. Ministerstvo vnitra eviduje a registruje občanská sdruţení, zatímco registrace obecně prospěšných organizací, nadací a nadačních fondŧ spadá pod příslušný krajský soud. Rejstřík evidovaných církevních právnických osob spravuje Ministerstvo kultury (Skovajsa 2010a).
116
Problematice národnostních menšin se věnuje Rada vlády pro národnostní menšiny, s ohledem na jiţ vymezené zaměření práce a cílovou oblast není ovšem relevantní. Klíčovou roli ve vztahu k problematice migrace sehrává Ministerstvo vnitra a jeho Odbor azylové a migrační politiky. Jeho pŧsobnost se týká mezinárodní ochrany, uprchlictví, vstupu a pobytu cizincŧ, koncepce integrace cizincŧ, státního integračního programu a schengenské spolupráce. Vydává Zprávy o situaci v oblasti migrace na území České republiky (Ministerstvo vnitra České republiky 2010b). V roce 2008 byla převedena realizace Koncepce integrace cizinců na Ministerstvo vnitra. Cílovou skupinou jsou občané třetích zemí pobývajících legálně na území České republiky. Netýká se tedy ţadatelŧ o mezinárodní ochranu a státních občanŧ členských státŧ Evropské unie. Opatření, která mají fungovat jako klíčové předpoklady úspěšné integrace, jsou uvedena: znalost českého jazyka cizinci; ekonomická soběstačnost cizince; orientace cizince ve společnosti; vzájemné vztahy cizincŧ a majoritní společnosti. Vyzdvihuje činnost na regionální a lokální úrovni, tedy na úrovni krajŧ a obcí, a nestátních neziskových organizací (Ministerstvo vnitra České republiky 2010a). Pod
Ministerstvo
vnitra
spadá
i
Správa
uprchlických
zařízení.
V rámci
Jihomoravského kraje je klíčové Přijímací středisko Zastávka u Brna. Tato instituce je cílovým subjektem pro organizace občanské společnosti. Ty zde realizují řadu svých aktivit (blíţe kapitola 8. 2. 3. Akce, služby a činnost). V aktivitách Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy je podstatné zařazení multikulturní výchovy coby prŧřezového tématu v rámci školské reformy v roce 2004. Jak uvádí Moree (2010) jedná se o reformní proces ve školském prostředí, který má připravovat na ţivot v diverzifikované společnosti. Organizace občanské společnosti v tomto směru nabízely pro školy programy vzdělávání, a to formální i neformální. V rámci Diecézní charity Brno byla poskytována moţnost tohoto vzdělávání centrem CELZUS. Výukové programy CELZUS zahrnovaly například témata Vietnam, Čína, Indie, Arabské země, Náboţenství světa. Byly postaveny například na interaktivních hrách či četbě i promítání fotografií. Obsahovaly tedy seznámení s kulturou prostřednictvím pomŧcek, ale i prostřednictvím praktických a tvořivých činností. Tyto aktivity se v současné době (listopad 2010) nerealizují z dŧvodu nezájmu klientŧ i konkurence
117
ze strany jiných poskytovatelŧ (Moree 2010, s. 308–310; Osobní komunikace P. Filo 24.09.2010). Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy je také příjemcem dotace Evropského sociálního fondu na projekt Center podpory individuálního vzdělávání. Cílovou skupinou projektu jsou především pedagogové, kterým poskytuje centrum školení. Tento projekt se soustředí na inkluzivní vzdělávání, sleduje vzdělávací potřeby ţákŧ ze sociokulturně znevýhodněného prostředí. Do této skupiny lze zařadit i děti imigrantŧ a etnických menšin (Centra podpory inkluzivního vzdělávání 2010). Ministerstvo práce a sociálních věcí se orientuje na problematiku integrace cizincŧ a sociálního zabezpečení cizincŧ v České republice. Spolupodílí se s Ministerstvem vnitra na projektu webových stránek Cizinci v České republice (www.cizinci.cz). Stránky jsou orientovány na cizince z třetích zemí, tedy nikoli občany Evropské unie. Cílovou skupinou těchto internetových stránek jsou mimo zaměstnance státní správy a samosprávy i zaměstnanci organizací občanské společnosti. Stránky poskytují informace o projektech, o financování projektŧ cílených na integraci cizincŧ. Tyto stránky také informují o projektech a nabízených sluţbách ze strany organizací občanské společnosti (MPSV ČR 2010). Ministerstvo práce a sociálních věcí spolu s Ministerstvem zahraničí a vnitra se podílí na projektu Výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků. Ten slouţí k podpoře imigrace kvalifikovaných pracovníkŧ. Nabízí moţnost udělení trvalého pobytu ve zkrácené lhŧtě 2,5 roku či pro vysoce kvalifikované účastníky projektu 1,5 roku (Projekt Výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků). Při zaměření na samosprávu a její aktivity ve vztahu k cizincŧm se zaměříme na Jihomoravský kraj, neboť i příklady, které jsou uváděny k občanské společnosti, převaţují z tohoto samosprávného celku. Kraj, který byl zřízen dle zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ovlivňuje činnost organizací občanské společnosti, které pracují s cizinci, komunitním plánováním sociálních sluţeb. Komunitní plánování je soustavný proces, jehoţ smyslem je sladění potřeb a zdrojŧ jejich uspokojení. Vychází ze spolupráce poskytovatelŧ, uţivatelŧ a zadavatelŧ sociálních sluţeb. Cizinci coby cílová skupina spadají do pracovní skupiny Romové a cizinci ohrožení sociálním vyloučením (Statutární město Brno [a], [b]). V souvislosti se zmiňovanou Koncepcí integrace cizinců je realizován projekt Jihomoravské regionální centrum na podporu integrace cizinců. Projekt je financován jak z rozpočtu Jihomoravského kraje, tak z Evropského fondu pro integraci státních 118
příslušníkŧ třetích zemí. Organizace občanské společnosti v něm tvoří část platformy aktérŧ integrace (Jihomoravské regionální centrum na podporu integrace cizinců). Diecézní charita Brno zajišťuje v rámci projektu sociálně-právní poradenství podporu sociokulturní orientace a integrace cizincŧ na trh práce a multikulturní aktivity. Z této kooperace byl podpořen například multikulturní večer Blansko mnoha tváří (02.07.2010) (viz kapitola 8. 2. 3. 6. Případová studie: Blansko mnoha tváří). S ohledem na vyuţívané prostředky ve vztahu ke komunikaci s veřejností mŧţeme zmínit Informační noviny Metropolitan, vydávaný Magistrátem města Brna, který pravidelně informuje o oblasti etnických menšin a cizincŧ v sekci Žijí mezi námi (Statutární město Brno [c]). Ve veřejném neziskovém sektoru hraje klíčovou roli také školský systém. Konkrétně se jedná o právní formu příspěvkové organizace územních samosprávných celkŧ. Jak jiţ bylo naznačeno, po zavedení rámcového vzdělávacího programu je téma multikulturní výchovy zavedeno do systému vzdělávání. Účast tohoto aktéra mŧţeme pozorovat v Jihomoravském regionálním centru na podporu integrace cizinců, ve spolupráci s Centry podpory inkluzivního vzdělávání. V tomto ohledu se stávají školská zařízení klienty organizací občanské společnosti. V oblasti pedagogiky vznikly práce v programu Varianty, vydané Člověkem v tísni, společností při České televizi, o. p. s.: Interkulturní vzdělávání I. + II. (Buryánek 2004). Neopomenutelnou úlohu v cizinecké problematice hrají veřejné vysoké školy. Interkulturní komunikaci v rámci multikulturní výchovy se věnuje Katedra studií občanské společnosti při Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. V Jihomoravském kraji mŧţeme detekovat aktivitu Masarykovy univerzity, a to především Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity a Filosofické fakulty, a to v oblasti migrace, etnických menšin a integrace. Studenti vysokých škol a dalších vzdělávacích institucí sociálního zaměření jsou bohatým zdrojem dobrovolníkŧ pro organizace občanské společnosti pracující s cizinci. V této kategorii mŧţeme samozřejmě jmenovat další aktéry, kteří se podílejí na uskutečňování integrační politiky, jako jsou úřady práce, cizinecká policie. Ovšem detailní rozbor úlohy těchto aktérŧ přesahuje rámec této práce. Ve vztahu veřejného sektoru a organizace občanské společnosti vznikají výstupy s přímým vlivem na interkulturní komunikaci. V následujícím příkladu organizace občanské společnosti nabízí veřejnému sektoru prostředek, který usnadní interkulturní komunikaci mezi zaměstnancem veřejného sektoru a klientem z jiného kulturního prostředí. 119
Z oblasti občanské společnosti pochází praktická příručka pro pracovníky Úřadŧ práce. Kolektiv autorŧ pod záštitou Člověk v tísni – společnost při ČT, o.p.s. vypracoval tuto publikaci v rámci projektu Varianty – IKV, který je financován z prostředkŧ iniciativy Equal a ze státního rozpočtu České republiky. Publikace krátce zmiňuje informace o komunikaci a doporučení pro komunikaci s cizincem v českém jazyce. Soustředí se, jak je označeno, na tři socio-kulturní skupiny: ukrajinskou, romskou a vietnamskou populaci (Erazímová – Keprtová 2004). Výsledkem kooprace občanského sektoru a veřejného je vznik Brno Expat Centre v listopadu 2010. Je výsledkem spolupráce společné iniciativy Brnopolis o.s. a Kanceláře strategie Magistrátu města Brna, která vychází ze záměru projektu “Mezinárodní dŧm”. Ten je schválený v Regionální inovační strategii Jihomoravského kraje a v Koncepci ekonomického rozvoje města. Toto centrum nabízí informační a konzultační sluţby cizincŧm vysoce kvalifikovaných (kreativních) profesí, kteří pracují a ţijí v Brně (Brno Expat Centre 2010). Veřejný sektor formuje ve velké míře podobu integrační politiky. Její podoba je zaměřena na znalost českého jazyka, ekonomickou soběstačnost, orientaci ve společnosti a na vzájmené vztahy cizincŧ a majoritní společnosti. Aktivity veřejného sektoru, které se snaţí napomoci interkulturní komunikaci a integraci imigrantŧ, se soustředí na tu část migrujících, kteří jsou v České republice legálně, centrem zájmu jsou osoby z třetích zemí, především azylanti a ţadatelé o mezinárodní ochranu. Zvláštní pozornost je věnována kategorii dětí a ekonomicky aktivních kvalifikovaných pracovníkŧ. Tento sektor usiluje o koordinaci integrační politiky a snah, a to i na úrovni organizované občanské společnosti. Ovlivňuje také prostřednictvím vypisovaných projektŧ spolu s Evropskou unií i sloţení aktivit poskytovaných organizacemi občanské společnosti. Moţnosti financování aktivit ze strany ziskového sektoru jsou omezené, jak bylo zmíněno, proto je řada projektŧ podporována některou úrovní veřejné správy či Evropskou unií. Ty vypisují projekty tématicky. Na oplátku jsou organizace vystaveny rozsáhlejším kontrolám ze strany poskytovatelŧ dotací, které spolu s administrativou přispívají k nepruţnosti systému. Na druhou stranu je nutná veřejná kontrola prostředkŧ, které pochází z veřejných i evropských zdrojŧ. Organizace občanské společnosti tvoří více či méně silné komunikační partnery pro veřejnou správu v rámci rŧzných platforem týkajících se migrace, cizincŧ a integrace.
120
Na pozadí větší či menší interakce organizovaného občanského sektoru a veřejného sektoru se utváří politika integrace.
7. 4. Evropská unie a evropská občanská společnost
Od vstupu České republiky do Evropské unie 1. května 2004 je nutné počítat s dalším významným aktérem, který ovlivňuje situaci na poli migrace a integračních snah i situaci v občanské společnosti. Významnou změnou pro oblast migrace v České republice bylo přistoupení do Schengenského prostoru, a to od 21. prosince 2007. Dle Schengenského hraničního kodexu jsou kontrolovány osoby a zboţí na vnějších hranicích s tím, ţe rozlišujeme osoby poţívající právo Společenství na volný pohyb (občané státŧ Schengenu a EU a Lichtenštejnska včetně jejich rodinných příslušníkŧ) a občany ostatních (tzv. třetích) zemí (Ministerstvo vnitra České republiky 2010c). Pro realizaci azylové a migrační politiky Evropské unie byl vytvořen program Solidarita a řízení migračních tokŧ na období 2008–2013. V rámci programu byly vytvořeny finanční zdroje: Evropský uprchlický fond na období 2008–2013, Evropský návratový fond na období 2008–2013, Evropský fond pro integraci státních příslušníkŧ třetích zemí na období 2007–2013, Fond pro vnější hranice na období 2007–2013. Za implementaci fondŧ zodpovídá v České republice Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (Ministerstvo vnitra České republiky 2010d). Integrační problematikou se zabývají dvě nezávislé agentury: Agentura Evropské unie pro základní práva (FRA) a Evropská nadace zlepšení ţivotních a pracovních podmínek (Eurofound) (Příručka o integraci 2010, s. 14). Amsterodamskou smlouvou (1997) byla zvýšena právní pravomoc EU v oblastech svobody, bezpečnosti a spravedlnosti a na zasedání Evropské rady v Tempere se státy dohodly na integrační politice zaručující spravedlivé zacházení přistěhovalcŧ ze zemí mimo EU. Prvním impulsem pro soudrţný evropský rámec bylo sdělení Komise Společný program pro integraci. Měly vzniknout mechanismy pro sdílení zkušeností a informací. A tak v roce 2002 vznikla mezivládní síť pro výměnu informací mezi zástupci ministerstev jednotlivých státŧ odpovědných za integraci a Evropskou komisí. Vzniklo několik
121
publikací a především internetové stránky www.integration.eu, které umoţňují výměnu informací. Tyto stránky slouţí také jako fórum pro konzultaci Evropské komise a občanské společnosti (Příručka o integraci 2010, s. 15–17). Evropská unie se stala výrazným zdrojem finančních prostředkŧ pro organizace občanské společnosti. Klíčové je například postavení Evropského sociálního fondu. Z jiného úhlu pohledu mŧţeme sledovat evropskou občanskou společnost a postavení interkulturní komunikace. Vztah k evropské občanské společnosti je rozporuplný. Odborníci vedou nesčetné diskuze o tom, zda skutečně existuje evropská veřejnost, evropská občanská společnost, o tom, jakou má podobu a jak ji vymezit (srov. Müller 2008). Spornou otázkou není jen občanská společnost jako taková, ale i oblast organizované občanské společnosti, neboť zahrnujeme rŧzné právní formy v rŧzných zemí Evropské unie do občanské společnosti. Organizace občanské
společnosti
vytvořily platformu organizací
občanské
společnosti EU Civil Society Contact Group, která spojuje rŧzné sektory organizované občanské společnosti. Řada z nich se dotýká problematiky migrace, cizincŧ a integrace: Human Rights and Democracy Network, Culture Action Europe, Social Platform. Jejich posláním je vytvořit silného aktéra v politice Evropské unie, zabezpečit spolupráci organizací občanské společnosti s evropskými institucemi, umoţnit evropským občanŧm se podílet na diskuzi a vytváření Evropské unie (EU Civil Society Contact Group 2010a; EU Civil Society Contact Group 2010b). Z hlediska interkulturního dialogu je klíčové Culture Action Europe. V rámci ní funguje Platforma pro interkulturní Evropu (The Platform for Intercultural Europe). Jedná se o iniciativu občanské společnosti, která vznikla jako reakce na Evropský rok interkulturního dialogu (2008). Spojuje rozličné aktéry a instituce, směřuje praxi směrem k evropské politice a zpět. Interkulturní dialog v jejím pojetí „…je rozuměn jako otevřená a zdvořilá výměna názorů mezi jedinci a skupinami s různými etnickými, kulturními, náboženskými a lingvistickými kořeny a dědictvím.“ (překl. Culture Action in Europe 2010). Platforma má 37 členŧ: 11 evropských organizací a 26 národních, lokálních a regionálních. Česká republika není zastoupena. Ovšem je nutné podotknout, ţe členství v této platformě je spojeno s členským příspěvkem. Platforma a její postoj je prezentován ve formě Rainbow Paper, zároveň platforma usiluje o implementaci tohoto dokumentu (Frank 2008; Platform for Intercultural Europe 2010).
122
7. 5. Organizovaná občanská společnost
Organizace občanské společnosti mohou pŧsobit ve vzájemném vztahu coby konkurenti, například v moţnosti získávat granty a finanční podporu na projekty, nebo jako partneři, například při prosazovaní společných zájmŧ. Síťování a spolupráce organizací občanské společnosti přináší nesporná pozitiva. Například koordinace činností umoţňuje efektivnější poskytování sluţeb. Spolupráce za účelem prosazení společného zájmu je nutná při jednáních se subjekty veřejného sektoru a v pŧsobení na mechanismy, které mohou formovat cizineckou a integrační politiku. Interkulturní komunikace neprobíhá mezi organizacemi, ale koordinováním svých aktivit ovlivňují podobu integračních mechanismŧ i interkulturní komunikace. Příkladem kooperace s praktickým výstupem mŧţe být tvorba webových stránek Doma v České republice (www.domavcr.cz). Jejich vznik byl součástí Pilotního projektu Integrace cizinců a podpory organizací a sdružení komunit cizinců na území České republiky. Zadavatelem projektu bylo v roce 2003 Ministerstvo práce a sociálních věcí. Stránky mají slouţit jako praktický nástroj integrace a poskytovat informace cizím státním příslušníkŧm usazeným v České republice. Stránky mají více jazykových verzí: česká, anglická, ruská, ukrajinská, vietnamská a arménská. Partnerskými organizacemi jsou například Mezinárodní organizace pro migraci, Poradna pro integraci, Poradna pro uprchlíky, Multikulturní centrum Praha. Cílovou skupinou této aktivity jsou cizinci, jak napovídá slogan: „Pomádáme cizincům najít zde druhý domov.“ (Doma v České republice. Pomáháme cizincům najít zde druhý domov). Dalším příkladem spolupráce cíleným jak na hostitelskou společnost, tak na jedince z jiných kulturních prostředí jsou akce pořádané při příleţitosti Mezinárodního dne uprchlíkŧ. Například akce na Moravském náměstí při příleţitosti Mezinárodního dne uprchlíkŧ umoţňovaly prezentaci participujících organizací (viz kapitola 8. 2. 3. Akce, služby a činnost) Jihomoravské regionální centrum na podporu integrace cizinců vytvořilo platformu aktérŧ integrace v Jihomoravském kraji, která zahrnuje partnery projektu, kterými jsou
123
z oblasti organizované občanské společnosti v roce 2010 Diecézní charita Brno, Organizace pro pomoc uprchlíkŧm, Sdruţení občanŧ zabývajících se emigrací a Nesehnutí. Coby síťující organizace spolupracuje Asociace nestátních neziskových organizací Jihomoravského kraje ANNO JMK (Jihomoravské regionální centrum na podporu integrace cizincŧ 2010). Komunikace mezi organizacemi občanské společnosti probíhá nejen formou osobní komunikace a akcí, ale je vyuţíván především internet. Ze spolupráce organizací vzniká směrem k cizincŧm i majoritní společnosti prostředí, v kterém probíhá interkulturní komunikace.
7. 6. Shrnutí
Kapitola
analyzovala
organizace
komunikaci
občanské
společnosti
se
zainteresovanými subjekty a zároveň i úlohu jednotlivých subjektŧ v interkulturní komunikaci.
Jednotlivé
zainteresované
subjekty
ovlivňují
a
vytváří
prostředí
pro interkulturní komunikaci, a to především cestou formování integrační politiky. Všechny zmíněné subjekty ovlivňují prostředí v dané kultuře, které ovlivňuje akulturaci jedince, který přichází z jiné kultury. Jedná se především o neziskový veřejný sektor, ziskový soukromý sektor, Evropskou unii i občanskou společnost. Specifickou roli sehrávají masmédia, která mají významný vliv na utváření předsudkŧ a stereotypŧ. Ziskový sektor se potýká s interkulturní komunikací v pracovním prostředí a pociťuje pozitivní i negativní dopady variability kultur. Je místem pro pracovní uplatnění cizincŧ, které jim poskytuje finanční prostředky pro uspokojení základních potřeb i prostor pro rozšíření sociálních sítí a interkulturních kontaktŧ. Mŧţe proto pozitivně pŧsobit na akulturační stres, konflikty a obtíţe v interkulturní komunikaci. Obecná pozornost ziskového sektoru k problematice cílové skupiny cizincŧ ovšem není ideální a je spojena s nedostatečnou kooperací a podporou organizací občanské společnosti, které jsou zaměřeny na cizince. Protoţe je ziskový sektor významným aktérem ovlivňujícím interkulturní vztahy a komunikaci, směřuje doporučení k stimulaci vztahŧ s tímto sektorem. Masmédia mají významný vliv na postoj k cizincŧm a jiné kultuře, zvláště na předsudky. Ovlivňují tedy klima, v kterém interkulturní komunikace probíhá. Jejich
124
činnost mŧţe mít ovšem i jiný výstup. Organizace občanské společnosti mohou vyuţít kooperaci s masmédii ve snaze oslovit širokou veřejnost. Mohou je prostřednictvím médií upozorňovat na své aktivity i ovlivňovat jejich postoje. Média tedy fungují nejen coby aktér ovlivňující interkulturní komunikaci, ale i jako prostředek pro komunikaci. Neziskový veřejný sektor usměrňuje fungování i charakter organizací občanské společnosti. Má přímý vliv na podobu integrační politiky. Činnost a zaměření organizací občanské společnosti ovlivňuje částečně zpŧsobem financování. Zároveň mezi tímto sektorem a organizovanou občanskou společností funguje kooperace, například při realizaci regionálních projektŧ. Tento sektor se soustředí především na takto vymezované skupiny: legální imigranti, vysoce kvalifikovaní migranti, migranti z třetích zemí, azylanti, ţadatelé o mezinárodní ochranu, děti. Evropská občanská společnost se orientuje i na interkulturní komunikaci a sdruţuje organizace občanské společnosti, kterým je toto téma blízké. Evropská unie ovlivňuje nejen dotační politikou integrační snahy cizincŧ, vytváří také legislativní opatření, například ve vztahu k Schengenskému prostoru. Organizace občanské společnosti jsou konkurenty ve vztahu k poskytovaným dotacím a vypsaným projektŧm. Na druhé straně jejich kooperace na rŧzných projektech má velmi přínosný vliv na interkulturní komunikaci. Dopady spolupráce v rámci daného sektoru na interkulturní komunikaci se projevují ve vztahu k majoritní společnosti a klientŧm.
125
8. KOMUNIKACE ORGANIZACE OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI S OHLEDEM NA INTERKULTURNÍ KOMUNIKACI
Kapitola se zaměřuje na komunikační specifika organizace občanské společnosti, jejímiţ klienty jsou cizinci, tedy jedinci z rŧzných kulturních prostředí. Soustředí se jednak na intraorganizační prostředí a jednak na komunikaci směrem ke klientŧm a většinové společnosti. S přihlédnutím na vymezení práce byla zvolena organizace, která se soustředí na cílovou skupinu cizinci. Jedná se o Diecézní charitu Brno, která je součástí Charity, celorepublikově pŧsobící rozsáhlé organizace. Z hlediska právních forem se jedná o evidovanou právnickou osobu církví. Je součástí Charity České republiky, která má dlouhodobou
historii
na
území
České
republiky.
Charita
ČR
disponuje
sítí
specializovaných center, které jsou zaměřené na problematiku cizincŧ v nouzi. Novodobě byla zřízena Diecézní charita Brno v roce 1992 (Příloha 1). Její pŧsobnost je rozsáhlá, ale z pohledu zaměření práce se budeme soustředit na činnost oddělení CELZUS a zvláště CELZUS – Sluţby pro cizince. Poradna pro migraci fungovala v rámci Diecézní charity Brno od roku 1994, centrum CELZUS vzniklo v roce 2006 a po organizačních změnách se Sluţby pro cizince staly svébytnou součástí tohoto centra a jejich aktivity jsou úzce propojeny. Součástí CELZUS je navíc Sociální rehabilitace a Odborné sociální poradenství. Organizace má tedy několikaletou praxi v oblasti cizinecké problematiky (Charita ČR 2010; PORTA DESIGN, Jiří Doffek 2010b; Deverová 2010).
8. 1. Intraorganizační specifika
Kapitola se soustředí na komunikaci uvnitř organizace, analyzuje jednak subjekty komunikace, zaměstnance a dobrovolníky, a jednak poţadavky, které jsou v prostředí
126
organizace na zaměstnance kladeny. Sleduje také prostředky, které jsou v komunikaci vyuţívány.
8. 1. 1. Zainteresované subjekty uvnitř organizace a jejich specifika
Organizace občanské společnosti se vyznačuje s ohledem na interkulturní tématiku specifickou komunikací směrem vně organizaci, ale i uvnitř organizace. Sledujeme tyto subjekty jednak, coby aktéry v interní komunikaci, ale také ve vztahu ke komunikaci s klienty z rŧzných kulturních prostředí. Vnitřní prostředí organizace je tvořeno jednak vlastními zaměstnanci s úvazkem a platovým ohodnocením, a jednak dobrovolníky. Motivy dobrovolníkŧ jsou rozmanité, nejčastěji se jedná o studenty sociálních a humanitních oborŧ, kteří hledají praxi. Dobrovolníci mohou prostě touţit pomáhat v dobré věci, vnitřní motivy mohou vycházet z osobní či rodinné zkušenosti s problematikou nebo mají náboţenské přesvědčení (Hestia 2010). Na zaměstnance organizací, jejímiţ klienty jsou osoby s rŧznými kulturními kořeny a ţivotními zkušenostmi, jsou kladeny zvláštní nároky. Publikace Metody sociální práce s imigranty, azylanty a jejich dětmi (2008), která vznikla ve spolupráci s Charitou, se soustředí jak na zaměstnance, tak i na dobrovolníky a zmiňuje pracovníka organizace, kterého označuje jako kouče. Tento zaměstnanec volí spolu s klientem metody a postupy tak, aby klient dosáhl svých cílŧ v oblasti zaměstnání, vzdělání, rodinného i komunitního ţivota. Proces koučování odpovídá postoji, znalostem a dovednostem kouče (Logger 2008, s. 83–89). Ve vztahu k přístupŧm kouče zmiňuje Logger: profesionální sebereflexi; dostupnost kouče, která přispívá k vytvoření trvalého vztahu a pocitu jistoty a dŧvěry s klientem; postoj vyjadřující ochotu naslouchat, otevřít se, podpořit, empatii; probírání subjektivních norem a hodnot, které mohou osvětlit kulturní odlišnosti a napomoci komunikaci; vhodnou kombinaci rovnoprávnosti a autority. 127
Určité nároky klade práce kouče i na znalosti. Například se jedná o znalost metod a modelŧ, které by měl kouč flexibilně pouţívat, znalost akulturačních procesŧ a traumat. Pozitivní je praxe kouče, který si jiţ prošel zkušenostmi, které jeho klient musí podstoupit. Motivuje tak klienta svým příkladem. Kladnou odezvu mají téţ znalosti o zemích pŧvodu účastníka a o jeho kultuře. Podstatnou roli hrají jazykové znalosti. Jazyk komunikace mezi koučem a klientem se má volit takový, aby jej oba ovládali nejlépe. S ohledem na dovednosti kouče jsou vyzdvihovány některé konverzační techniky: kladení otázek, empatie, zpětná vazba, konfrontace, poskytování nových pozitivních perspektiv, metakomunikace, tj. objasňování situace během konverzace. Kouč by měl také oplývat dovednostmi, které mu poskytnou podporu řešení problémŧ a rozhodování, a moţnostmi vyuţívat behaviorální psychoterapii (Logger 2008, s. 83–97). Kromě zaměstnancŧ vyuţívají organizace občanské společnosti hojně sluţeb dobrovolníkŧ. I ve vztahu k nim platí určitá doporučení. Logger například navrhuje, aby byli dobrovolníci k jednotlivým klientŧm vybíráni na základě jazykových kompetencí. Kromě toho by měly být zohledněny při výběru dobrovolníka některé charakterové vlastnosti. Podobnosti mezi dobrovolníkem a klientem nabízí moţnosti pro porozumění a pochopení. Nesporným pozitivem dobrovolníkŧ v integračním procesu je moţnost zapojení imigranta do dobrovolníkova soukromého ţivota, respektive dobrovolník mŧţe nabídnout imigrantovi přístup do své sociální sítě (Logger 2008, s. 93, 97). Martens a Tantas (2008, s. 319–331) uvádí následující moţnosti přínosu dobrovolníkŧ: pomoc při osvojení si jazyka; pomoc při jednání s úřady a s vyplňováním formulářŧ, získávání informací; vytváření sociálních sítí; pomoc při sociálně-kulturních aktivitách. Zajímavou moţností je otázka dobrovolnictví samotných imigrantŧ v organizacích. Handy a Greenspan se zabývali otázkou dobrovolnictví imigrantŧ, a to v náboţenských kongregacích v Kanadě. Z jejich analýzy výzkumŧ vyplývá, ţe dobrovolnictví pomáhá imigrantŧm rozvíjet jejich sociální a lidský kapitál. Tedy přináší moţnosti rozvoje vzdělání a zkušeností, stejně jako moţnost vytvářet v nové společnosti sociální sítě. Dobrovolnictví umoţňuje rozvoj jazykových dovedností, nabízí moţnosti najít lepší práci nebo získat lepší platové ohodnocení. Na druhé straně je třeba zváţit skutečnost, ţe dobrovolníci odvádí řádnou práci, za kterou by bylo moţno poskytovat finanční ohodnocení, které nedostávají.
128
Poukazují také na výzkumy, dle kterých motivy imigrantŧ k dobrovolnictví jsou ve větší míře náboţenské v porovnání s rodilými Kanaďany. Náboţenský aspekt hraje tudíţ v ţivotě podstatnou roli a také nabízí pojítko s jedinci se stejným náboţenským vyznáním. S ohledem na výsledky svých výzkumŧ představili koncepční rámec dobrovolnictví imigrantŧ (Obr. 29). Zohledňuje individuální a organizační charakteristiky ovlivňující dobrovolnictví, dále motivace a individuální a organizační pozitiva (Handy–Greenspan 2009, s. 956–982). Obr. 29: Koncepční rámec dobrovolnictví imigrantŧ (A Conceptual Framework of Immigrant Volunteering) (převzato z: Handy – Greenspan 2009, s. 976).
129
Pro dobrovolníky by měla organizace vytvářet prostory pro setkání (případně supervize), v organizaci by měl být určen člověk pro práci s dobrovolníky a ten by jim měl také poskytovat zpětnou vazbu a motivovat je. Dobrovolník by měl mít v organizaci přístup k informačním materiálŧm a moţnost ovlivnit práci i organizaci a rozvinout svŧj potenciál (Martens – Tantas 2008, s. 323–324). Organizaci je doporučováno věnovat se rozvoji svých zaměstnancŧ, vytvářet jim v tomto směru čas i prostor. Logger (2008) doporučuje školení, systematické supervize a intervize (1 měsíčně či kaţdých 14 dní). Metodickou koordinaci aktivit, které se týkají migrace, zajišťuje v Charitě ČR koordinátorka. Ta poskytuje informační servis a koordinuje činnost uvnitř organizace, ale i navenek. Dále vede a organizuje odborné kolegium pro otázky migrace a uprchlictví v rámci organizace a je prostředníkem pro členství Charity ČR ve Výboru pro práva cizincŧ Rady vlády pro lidská práva (Charita ČR 2010, s. 11–12). Oddělení CELZUS – Sluţba pro cizince mělo v roce 2009 dva stálé zaměstnance. Realizovalo 408 kontaktŧ a mělo 196 klientŧ (Diecézní charita Brno 2010, s. 18). Diecézní charita Brno poskytuje zaměstnancŧm, kteří pracují s imigranty, prŧběţná školení. Zaměstnanci sami hodnotí potřebu zdokonalení v určité oblasti. Vzdělání mŧţe mít formu specializačního vzdělání zajišťovaného vysokou školou či podobnou institucí, účasti na akreditovaných kurzech, odborné stáţe či účasti na školících akcích. V roce 2009 byly například poskytnuty kurzy: Etika v sociálních sluţbách; Úvod do psychosociální rehabilitace; Zákon o pobytu cizincŧ č. 326/1999 Sb.; Fokusing; Práce s tělem a na práci s tělem zaměřené přístupy; Dobrovolnictví v sociálních sluţbách; Motivace a demotivace ovlivňují nejen pracovní výkony; Artefiletika a arteterapie. Zaměstnancŧm jsou také nabízeny kurzy interkulturní komunikace. Jejich poskytovatelem bylo například univerzitní prostředí, jakým je Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy (Osobní komunikace P. Filo 06.08.2010). Diecézní charita Brno má vlastní školící centrum se semináři, které jsou akreditované Ministerstvem práce a sociálních věcí. Toto školící centrum je primárně určeno zaměstnancŧm organizace, ti si sami volí témata školení. Přitom je zaměstnancŧm dána povinnost 24 hodin vzdělávacích kurzŧ za rok (Osobní komunikace P. Filo 06.08.2010). V rámci organizace fungují supervize pod vedením psychologa jednou za 6 týdnŧ pro poradenské týmy a pro klíčové pracovníky jsou k dispozici jak individuální, tak pravidelné skupinové supervize. 130
S ohledem na interkulturní komunikaci a strukturu klientŧ se při přijímacím pohovoru zaměstnancŧ zohledňují cizojazyčné kompetence, a to především anglický jazyk a ruský jazyk. Se zřetelí na imigranty z frankofonní Afriky by organizace preferovala i znalost francouzského jazyka, nicméně v současné době vyuţívá na ostatní jazyky sluţeb překladatelŧ (Osobní komunikace P. Filo 06.08.2010). Dobrovolníci hrají podstatnou roli v činnosti centra. Diecézní charita Brno má vytvořenou charitativní síť dobrovolnických center, která koresponduje se strukturou organizace. Je tvořena sekretariátem Diecézní charity Brno a desíti oblastními charitami. V těchto jednotkách organizační struktury pŧsobí jednotliví koordinátoři dobrovolníkŧ. Diecézní charita Brno je zároveň akreditovanou dobrovolnickou organizací. Tuto akreditaci poskytuje Ministerstvo vnitra na dobu 3 let. Od roku 2009 realizuje organizace soutěţ pro dobrovolníky: Pomáhám, tedy jsem. Dobrovolníci do soutěţe přispívají například esejemi, básněmi, obrázky a koláţemi (PORTA DESIGN, Jiří Doffek 2010a). Dobrovolnictví samotných klientŧ organizace je spíše vzácné. Nicméně jejich participace na dobrovolnických aktivitách by představovala pozitivní moment. Byla by minimálně, jak bylo zmíněno, přínosem pro rŧst sociální sítě imigranta, motivem pro další cizince a zároveň by posílila integrační snahy jedince.
8. 1. 2. Komunikační toky a prostředky komunikace uvnitř organizace
Diecézní charita Brno je rozsáhlou organizací s poměrně sloţitou strukturou. S ohledem na interkulturní komunikaci není intraorganizační komunikace klíčovou oblastí. Nicméně dotváří obraz všech komunikačních procesŧ a samozřejmě se odráţí i v komunikaci navenek, která nás z hlediska interkulturní komunikace také zajímá. Komunikaci uvnitř organizace lze rozdělit na komunikaci mezi jednotlivými sloţkami organizace a mezi zaměstnanci. Organizační schéma (Příloha 1) napovídá o struktuře organizace a tudíţ i o komunikaci mezi jednotlivými sloţkami organizace. Hlavním jazykem interní komunikace je čeština. Z prostředkŧ interní komunikace mŧţeme samozřejmě jmenovat výroční zprávu. Ta tvoří zpětnou vazbu, která je publikována v českém a anglickém jazyce, v českém jazyce rovněţ dostupná na internetu. Jak mŧţeme vidět z výroční zprávy, pro interní komunikaci
131
je zvolena i symbolická komunikace, v které je Pomoc cizincům v nouzi označena symbolem kufru (Příloha 2). Organizace nepravidelně produkuje interní časopis Zpravodaj Diecézní charity Brno (Diecézní Charita Brno 2010b). K dalším prostředkŧm komunikace řadíme akce, jako například školení, konference, výstavy či supervize. Zaměstnanci se pravidelně účastní supervizí a zpětně konzultují, samozřejmě s ohledem na ochranu osobních údajŧ, své aktivity. Dobrovolníci mají setkání s ostatními dobrovolníky. Formu blogu coby prostředku interní komunikace vyuţívá organizace například při tvorbě hodnot a vizí (PORTA DESIGN, Jiří Doffek 2010d). Z dalších prostředkŧ osobní komunikace lze jmenovat internet, telefon, webové stránky. Organizace zvaţuje vyuţití sociální sítě Facebook (Osobní komunikace P. Filo 24.09.2010). Dalším prvkem komunikace, který ovšem pŧsobí i navenek je organizační kultura. Organizační kultura v celé Charitě je zcela jedinečná a váţe se jak k dlouhodobé tradici, tak k náboţenskému rozměru této organizace. Je společná celé organizaci bez ohledu na charakter poskytovaných sluţeb. Ovlivňuje jak komunikaci mezi zaměstnanci, tak komunikaci s klienty. Organizační kultura se projevuje materiálně i nemateriálně, uvnitř i vně. Jako příklad materiálního projevu organizační kultury lze uvést uţití triček s logem Charity České republiky na akcích pořádaných touto organizací. Poskytování sluţeb cizincŧm se v rámci centra CELZUS realizuje v nově zrekonstruované a prostředky městské hromadné dopravy běţně dostupné budově v centru Brna (třída Kapitána Jaroše 9, 602 00 Brno). Prvky organizační kultury a komunikace spolu úzce souvisí. Organizační kultura se projevuje a zároveň je ovlivněna řadou interních dokumentŧ. V tomto směru má Charita vypracován Kodex Charity Česká republika. Ten zahrnuje poslání, cíle, hodnoty, charakter sluţeb a ustanovení týkající se pracovníkŧ. Katolické náboţenství mŧţe být vnímáno jako pojítko v rámci organizační kultury Charity. Ačkoli je náboţenský prvek v občanské společnosti často diskutován, mŧţe fungovat jako překlenovací (Bridging) sociální kapitál. V tomto směru ho například vnímá Chan (2008) při studiu transnacionálních nestátních neziskových organizací. Vliv křesťanského náboţenství mŧţeme sledovat právě v Kodexu Charity České republiky, struktuře či poslání organizace. Pŧsobení katolického náboţenství a duchovního prvku je patrné i v dalších interních dokumentech, kterými jsou Teologické základy Charity 132
(Pravidla etického chování pracovníka DCHB) a Duchovní kodex Charitního díla v Diecézi brněnské. Náboţenský prvek ovšem není podmínkou pro činnost v organizaci, zaměstnání, a dokonce neovlivňuje ani výběr klientŧ, kterým jsou sluţby poskytovány. Jak napovídá citace: „Charita je součástí struktury katolické církve a byla zřízena ke službě potřebným, a to jak uvnitř církevního společenství, tak i k prospěchu všech potřebných bez rozdílu… Pracovník Charity vidí svůj úkol v naplňování poslání ke službě Boží lásky, která se sklání ke všem lidem bez rozdílu.“
(Duchovní kodex Charitního díla v Diecézi
brněnské). Organizace tedy vyuţívá právě překlenovací rozměr náboţenství (Skovajsa 2010b). Organizace ve snaze vytvářet kvalitní pracovní prostředí nezahálí i přímo v oblasti interní komunikace. Vytváří Desatero zásad pracovní komunikace, které jsou určeny pro interní komunikaci, naznačuje její charakter, poskytuje doporučení pro řešení konfliktŧ a hledá cesty efektivní komunikace.
8. 2. Komunikace s klienty a majoritní společností
Klíčové postavení pro interkulturní komunikaci mají klienti z rŧzných kulturních prostředí i jedinci z majoritní společnosti. V aktivitách organizace občanské společnosti je obtíţné striktní oddělení činnosti, které jsou zaměřeny pouze na cizince (klienty) či pouze na hostitelskou společnost. Neboť i činnost soustředěná na integraci cizincŧ do většinové společnosti, je ve své podstatě cílená i na bezkonfliktní fungování celé společnosti. Vztah k těmto skupinám souvisí s klíčovými funkcemi organizací občanského sektoru. Společnost Intermundia o.p.s. zveřejnila graf, který usiluje o zmapování pŧsobnosti organizací občanské společnosti v oblasti migrace (Obr. 30). Reflektuje prevenci rizik a ochranu takových oblastí, jakými jsou pracovní příleţitosti, vzdělání a osvěta či společenské aktivity.
133
Obr. 30: Pŧsobení organizací občanské společnosti v oblasti migrace (převzato z: Zenker 2004).
Cestou pro komunikaci jak s klienty, tak s většinovou společností jsou vlastní aktivity organizace. V nich mŧţeme spatřovat dvě dimenze: Organizace coby subjekt v komunikaci s jiným subjektem (například klientem, veřejností), vyuţívající určitý komunikační kanál. Organizace coby subjekt, který vytváří prostředí a podmínky pro komunikaci subjektŧ z rŧzných kulturních prostředí. Komunikace organizace občanské společnosti s klienty a majoritní společností odpovídá aktivitám a sluţbám organizace. Zároveň jsou aktivity, které jsou zaměřené jak vŧči široké veřejnosti, tak i imigrantŧm, zásadní ve vztahu k interkulturní komunikaci a kontaktu. Alternativou pro činnost organizací občanské společnosti jsou cizincŧm rodinné, příbuzenské a krajanské vazby. Tyto ovšem v některých případech, například
134
u vietnamských trhovcŧ, mohou brzdit sociální a kulturní integraci a potřebu vytvářet sociální vazby i s členy majoritní společnosti. Pořízková el al. (2009) uvádí výhodu skupiny ţadatelŧ o mezinárodní ochranu a azylantŧ ve vztahu k informacím a pomoci, neboť je poskytována organizacemi občanské společnosti, které jsou napojeny na pobytová a integrační zařízení. S ohledem na cílové skupiny je existence těchto organizací známá především uprchlíkŧm, méně často ekonomickým migrantŧm a osobám migrujícím na základě sloučení rodin a poukazuje také na nedostatečnou informovanost o těchto poradenských sluţbách (Pořízková et al. 2009, s. 39–40). Následující tabulka uvádí strukturu klientŧ CELZUS – Sluţby pro cizince v roce 2009 s ohledem na zemi pŧvodu a reflektuje variabilitu kultur klientŧ. Tab. 5: Struktura klientŧ Poradny pro cizince Diecézní charity Brno v roce 2009 (Zdroj: osobní komunikace P. Filo 13.05.2010). Přehled o počtu klientů v roce 2009 Cizinci z EU
Počet klientŧ
Cizinci z tzv. třetích zemí
Počet klientŧ
Bulharsko
5
Angola
1
Polsko
11
Arménie
1
Rumunsko
7
Bělorusko
1
Slovensko
100
Gruzie
2
Velká Británie
2
Izrael
1
Kamerun
1
Kazachstán
1
Kyrgyzstán
1
Kuba
1
Konţská dem. republika
1
Makedonie
1
Maroko
2
Moldavsko
3
Mongolsko
8
Namibie
1
Nigérie
1
Peru
1
Ruská federace
8
Senegal
1
Srí Lanka
2
Sýrie
1
Ukrajina
24
Taiwan
1
Turecko
5
Vietnam
1
Celkem
71
Celkem
125
135
8. 2. 1. Osobní komunikace
O charakteru osobní komunikace mezi klientem a zástupcem organizace vypovídá následující vlastní prŧzkum Poradny pro cizince (nyní CELZUS – Sluţby pro cizince). Ačkoli se nejedná o klasický vědecký výzkum, ale o zpětnou vazbu o poskytovaných sluţbách organizace, umoţní nám zběţný náhled na komunikaci klienta s organizací a na informační toky o poskytovaných sluţbách. Dotazníkové šetření probíhalo v roce 2007 a v lednu 2008. Celkový počet dotázaných byl 18. Rozsah dotázaných byl ovlivněn schopností pochopit smysl dotazníku a ochotou se k němu vyjádřit, řada klientŧ se totiţ obává poskytovat jakékoli názory a informace (osobní komunikace P. Filo 06.08.2010). V rámci dotazníkového šetření klientŧ byla kladena otázka na zdroj informací o Poradně pro cizince: Odkud jste se doslechl(a) o poradně pro cizince? a) od známých b) doporučila mi ji jiná poradna c) z internetu, médií Následující graf značí zastoupení odpovědí: Graf. 1: Odkud se klienti dozvídají o Poradně pro cizince?
Odkud jste se doslechl(a) o poradně pro cizince z internetu, médií doporučila mi ji jíná poradna
1
6
11
od známých
136
Odpovědi nasvědčují pro významnou roli neformálních informačních zdrojŧ, mezilidských vazeb a osobní komunikace mezi cizinci (klienty). Osobní komunikace a vazby mezi klienty jsou klíčové pro informace o organizaci. Menší úlohu hraje povědomí o Poradně mezi jinými institucemi a organizacemi. Naprosto okrajové postavení má komunikační kanál skrze internet a média. Moţné vysvětlení je, ţe přístup k těmto zdrojŧm je pro tuto cílovou skupinu zřejmě omezený. Zároveň k minimálnímu vyuţití těchto komunikačních kanálŧ přispívá i nedostatečná znalost českého jazyka, přičemţ webové stránky Diecézní charity Brno jsou přístupné jen v českém jazyce. Osobní
komunikace
s klientem
byla
v dotazníku
hodnocena
ve
smyslu
srozumitelnosti poradenství a to otázkou s bodovou škálou: Je pro Vás poradenství srozumitelné? 1 2 3 1 ano, zcela 2 někdy 3 není vůbec srozumitelné Odpovědi shrnuje následující graf: Graf. 2: Srozumitelnost poradenství
Je pro Vás poradenství srozumitelné?
někdy 8
ano zcela 10
Z grafu vyplývá, ţe poradenství je pro klienty srozumitelné. V otázce Když něčemu nerozumím, je pracovník poradny ochoten mi poradit nebo otázku zopakovat a vysvětlit? Zodpovědělo 17 z 18 dotázaných, ţe je ochoten vyhovět a otázku zopakovat. Verzi je ochoten, ale nerad zvolil pouze jeden klient, ţádný klient 137
nezvolil verzi není ochoten a je nepříjemný. Osobní komunikace tedy probíhá na základě vlastního šetření organizace srozumitelně a s ochotou zaměstnancŧ. Vlastní dotazníkové šetření je pro organizace velmi dobrou zpětnou vazbou, která ukazuje cesty k zdokonalení a silné a slabé komunikační stránky. Zároveň šetření ukázalo, ţe klienti při podobném výzkumu preferují co největší anonymitu a nejjednodušší otázky (Osobní komunikace P. Filo 06.08.2010). Pro oddělení Sluţby pro cizince Diecézní charity Brno platí, ţe komunikace s klientem obvykle probíhá v organizaci, případně v Přijímacím středisku Zastávka u Brna. Prostředí pro komunikaci je zvoleno tak, aby byla dodrţena intimita rozhovoru. Komunikačním jazykem bývá s ohledem na znalosti zaměstnancŧ český, anglický a ruský jazyk. V ostatních případech organizace vyuţívá sluţeb profesionálních překladatelŧ.
8. 2. 2. Tištěné prostředky komunikace a masmédia
O nabízených sluţbách informuje organizace prostřednictvím internetu i tištěných prostředkŧ: výroční zpráva, letáky, nástěnka. Letáky jsou tištěny v rŧzných jazycích dle struktury klientŧ. Ve vztahu k masovým médiím je výhodou Diecézní charity Brno disponování sítí mediálních partnerŧ. Hlavními mediálními partnery Diecézní charity jsou Rádio Proglas, Český rozhlas, Česká televize Brno, Katolický týdeník, Brněnský týdeník a Deník (Diecézní charita Brno 2010). Také na samotných veřejných akcích organizace je patrné úsilí je podpořit prezentací v médiích. Příkladem je spolupráce Diecézní charity Brno a Nadace rozvoje občanské společnosti. Získání finanční podpory na projekt Integrace a kreativní tvorba dětí uprchlíků bylo spojeno s prezentací projektu v České televizi, a to v rámci pořadu Kde peníze pomáhají. O multikulturním podvečeru v Blansku 02.07.2010 informoval Blanenský deník. A dále předem o této akci informoval partner akce Rádio Petrov (Kuře na obrazovce; Paroulková 2010) (viz kapitola 8. 2. 3. 6. Případová studie: Blansko mnoha tváří) (Příloha 3–4). Následující příklady uvádí tištěné materiály, které podpírají osobní interkulturní komunikaci.
138
8. 2. 2. 1. PROSTŘEDEK KOMUNIKACE: VÝROČNÍ ZPRÁVA
Charakter komunikačního prostředku: Výroční zpráva – dostupná na webových stránkách organizace či v tištěné podobě. Datum: Zveřejňována kaţdý rok (příklad 2009). Cílová skupina: Všechny zainteresované subjekty pro komunikaci s organizací. Popis: Výroční zpráva jako tištěný materiál slouţí nejen pro komunikaci s veřejností, ale i s dalšími subjekty, veřejným sektorem či ziskovým sektorem. Pomoc cizincŧm v nouzi je v rámci výroční zprávy formulována jako součást celé řady činností Diecézní charity Brno. Informuje o počtu klientŧ, kontaktŧ a pracovníkŧ v daném roce. Seznamuje čtenáře s činností a novými projekty i aktivitami zaměřenými na veřejnost. Součástí je krátký rozhovor s jednou z klientek. Výroční zpráva je k dispozici na webových stránkách organizace v českém jazyce. Nicméně organizace má k dispozici i anglicky psanou podobu (Diecézní charita Brno 2010, s. 18–19). Interpretace: Výroční zpráva je prostředkem pro komunikaci organizace občanské společnosti, která je cílená na celou řadu zainteresovaných subjektŧ, včetně těch, kteří pocházejí z jiných kulturních prostředí. Souvisí s fundraisingem a dŧvěrou k organizaci, a tak ovlivňuje i realizaci projektŧ. Dŧvěra a image organizace usměrňuje také podporu a vztah ke klientŧm z pohledu majoritní společnosti.
8. 2. 2. 2. PROSTŘEDEK KOMUNIKACE: DALŠÍ TIŠTĚNÉ MATERIÁLY
Charakter komunikačního prostředku: Tištěné materiály, letáky. Datum: 2010. Cílová skupina: Veřejnost; především klienti a subjekty, s kterými organizace z rŧzných dŧvodŧ komunikuje. 139
Popis: Tištěné letáky a broţurky informující o činnosti organizací a o nabízených sluţbách jsou obvykle k dispozici v rŧzných jazykových variantách: zpravidla český jazyk, angličtina a ruština. V případě Diecézní charity v Brně (oddělení CELZUS – Sluţby pro cizince) odpovídají broţurky nejčastějším zemím pŧvodu klientŧ: nejvíce klientŧ pochází ze Slovenska (zde mŧţeme s ohledem na kulturní a jazykovou příbuznost předpokládat porozumění českému jazyku), Ukrajiny a Ruska a Evropské unie (Příloha 5). Poznámky: Jiné organizace občanské společnosti v oblasti cizinecké problematiky informují prostřednictvím celé řady periodik, například: Časopis Přes, čtvrtletník o migraci a lidských právech občanského sdruţení NESEHNUTÍ (NESEHNUTÍ 2010). Časopis HOSTIS, právní časopis vyšel ve čtyřech vydáních pod záštitou Organizace pro pomoc uprchlíkŧm s finanční podporou Evropské komise a Open Society Fund (Organizace pro pomoc uprchlíkŧm 2010). Informativní bulletin SLOVO – informativní bulletin pro cizince a o cizincích (SLOVO 21 2010a). Interpretace: Tištěné materiály informují o činnosti organizace nejen klienty, ale i veřejnost. Jsou především nástrojem pro komunikaci organizace a klienta. Informují o moţnosti poskytování sluţeb. Příhodné jazykové varianty sniţují jazykové bariéry a neporozumění mezi klientem a pracovníkem organizace.
8. 2. 3. Akce, služby a činnost
Poskytování sluţeb klientŧm se odvíjí od osobní komunikace a přímo s ní souvisí. Cílovou skupinou poskytovaných sluţeb organizace jsou klienti tak, jak jsou určeni organizací Diecézní charita Brno, CELZUS – Sluţby pro cizince. Ta je vymezuje následovně: „Cizinci a migranti, kteří se ocitli v tíživé životní situaci; Žadatelé o udělení mezinárodní ochrany;
140
Azylanti (osoby s uděleným azylem v ČR)“ (Skapa I. 2010b). Organizace si nicméně klade také poţadavky, při kterých mŧţe pracovník odmítnout poskytnutí pomoci: „...je uživatel pod vlivem návykových látek (alkohol, drogy) se chová agresivním způsobem (včetně slovní agresivity) ohrožuje nebo poškozuje sebe nebo své okolí nadměrně znečišťuje své okolí žádá o služby, které poradna neposkytuje“ (Skapa I. 2010b). Stanovení těchto pravidel bylo zavedeno především z dŧvodu praktických – bezpečnost zaměstnancŧ a vymezuje se vŧči jedincŧm, kteří se nechovají dle společensky přijatelných pravidel (Osobní komunikace P. Filo 06.08.2010). Organizace má dále vypracovány standardy sociálních sluţeb, které se váţí a jsou podmínkou k dotacím z Jihomoravského kraje, Ministerstva práce a sociálních věcí i Magistrátu města Brna. Dohled nad standardy provádí inspekce sociálních sluţeb, která sleduje i zpětnou reakci ze strany klientŧ (Ministerstvo práce a sociálních věcí 2002; Osobní komunikace P. Filo 10.12.2010). Organizace nabízí sluţby, které pomáhají cizinci se orientovat v nové společnosti, v síti institucí, v komunikaci s nimi i v platné legislativě České republiky. Tato kategorie zahrnuje organizaci občanské společnosti coby aktéra a prostředníka v komunikaci cizince s veřejnými institucemi a ziskovými subjekty, i coby subjektu v komunikaci s cizincem, kterému poskytuje klíčové informace pro fungovaní v nové společnosti. Do této kategorie řadíme například sociální a základní právní poradenství, informace o zákonech, právních předpisech a azylovém řízení, zpracování formulářŧ. Organizace tak umoţňuje cizincŧm orientovat se a fungovat v nové společnosti a její síti institucí, norem, předpisŧ, práv a povinností, kterými daná společnost ovlivňuje chování svých členŧ tak, aby se řídilo podle určitých pravidel. Pochopení pravidel a norem dané společnosti přispívá ke kvalitnější interkulturní komunikaci a sniţuje riziko vzniku komunikačních nedorozumění a konfliktŧ, zvláště pak v jednání s úřady a institucemi. Další oblastí sluţeb je uspokojení základních potřeb klienta. Patří sem pomoc při vyhledávání zaměstnání a ubytování a samozřejmě případná materiální pomoc. Jak napovídá Maslowova hierarchie potřeb (Obr. 31), fyziologické a biologické potřeby spolu s potřebou bezpečí a jistoty patří k základním lidským potřebám.
141
Obr. 31: Maslowova hierarchie potřeb (převzato z: Lowe (sine dato)).
V tomto směru například Diecézní charita Brno zajišťuje distribuci oděvŧ pro jedince, kteří je potřebují. Rovněţ provozuje humanitární sklad ošacení v Přijímacím středisku Zastávka u Brna. Oděvy jsou zde poskytovány za symbolický poplatek, který byl zaveden z dŧvodu efektivity. Klienti si totiţ dříve brali oděvy bez ohledu na potřebnost ve velkém mnoţství (Skapa 2010c; PORTA DESIGN 2010c; Rozhovor 06.08.2010) K uspokojení dalších potřeb slouţí i rozličné kurzy poskytované organizacemi občanské společnosti pro cizince. Jedná se především o kurzy českého jazyka, práce na PC, zaměřené na získání zaměstnání. Pomáhají cizincŧm v překlenutí jazykové bariéry v interkulturní komunikaci. Další se snaţí zvýšit šanci cizince na uplatnění v nové společnosti. Jsou zaměřené na integraci jedince do společnosti, a to především cestou získání zaměstnání. Umoţňují rozvoj lidského potenciálu a mohou tak uspokojovat i potřeby výše poloţené v Maslowově hierarchii potřeb. Zaměstnání a setkávání na kurzech
142
umoţňuje rozšíření sociální sítě cizince a nabízí prostor a více příleţitostí pro interkulturní komunikaci. Dle samotných cizincŧ mŧţe mít český jazyk instrumentální a sociální význam. Instrumentální význam zahrnuje dorozumění v běţných denních situacích, sociální význam jazyka odpovídá rozvoji sociálních sítí a kulturní a sociální integraci. Pořízková et al. (2009) zmiňuje bezplatné jazykové kurzy češtiny pro ţadatele o mezinárodní ochranu a azylanty, které poskytují organizace občanské společnosti a označuje tuto skupinu coby privilegovanou ve snadnějším přístupu k jazykovému vzdělávání. Naopak znalost českého jazyka je omezena u cizincŧ, kteří se pohybují v sociálních sítích svých krajanŧ (Pořízková et al. 2009, s. 37–39). Organizace mají moţnost být konzultanty při relevantních politických rozhodnutích, veřejně se vyjadřovat a hodnotit, komentovat zákony. Tyto aktivity odpovídají normativnímu aspektu občanské společnosti. Touto činností mohou pŧsobit a ovlivňovat veřejnost. Cílovou skupinou je tedy především široká veřejnost, sektor veřejný, domácnosti i ziskový sektor (viz kapitola 8. 2. 3. 6. Případová studie: Blansko mnoha tváří). Prostředkem komunikace, který je méně vyuţíván, jsou webové stránky organizací, tištěné publikace či hromadné akce. Do kategorie, která zahrnuje ovlivňování politických rozhodnutí, patří například členství migrační koordinátorky Charity ČR v Radě vlády pro lidská práva, členství Diecézní charity Brno v Jihomoravském regionálním centru na podporu integrace cizinců nebo spolupráce na komunitním plánování sociálních sluţeb. Pro tuto práci jsou klíčové aktivity, které jsou zaměřené na propojení jedincŧ z rŧzných kulturních prostředí. Souvisí se sociální a kulturní integrací a vytvářením sociálních sítí. Organizace občanské společnosti zde vystupuje především jako subjekt nabízející vhodné prostředí pro interkulturní komunikaci. Jako klíčové faktory ovlivňující počet a charakter sociálních kontaktŧ jsou uváděny délka pobytu, jazykové znalosti, pracovní prostředí, dostatek času, krajanské sítě a individuální motivy a potřeby utvářet sociální vazby (Pořízková et al. 2009, s. 43). Jako příklad pozadí, v kterém se úsilí o tyto aktivity odehrává, uvádím údaje Pořízkové et al. (2009, s. 44–46). Poskytuje informace o výzkumu vztahu k cizincŧm v regionu NUTS 2 Jihovýchod, kde jsou označeni coby nejméně oblíbení Ukrajinci, Vietnamci, Rumuni a Albánci. Méně sympatií je také spojeno s jedinci s nízkou ţivotní úrovní. Zároveň výzkumy dokládají, ţe na 69 % dotázaných jedincŧ z hostitelské
143
společnosti v regionu preferuje co největší přizpŧsobení zvyklostem či přizpŧsobení alespoň v některých věcech (23 %) ze strany cizincŧ. V činnostech, které řadíme do skupiny aktivit, které propojují jedince z rŧzných kulturních prostředí, mŧţeme vysledovat aktivity, které si kladou za cíl uspokojení potřeb, které jsou v Maslowově hierarchii potřeb na vyšší úrovni a souvisí se sebeuspokojením a osobním rozvojem. Řada aktivit organizací občanské společnosti vyuţívá poznatkŧ arteterapie, terapie hudbou či dramatem. Spojují psychologická pozitiva činností se snahami o integraci, interkulturní komunikaci a vytváří cestu pro vznik sociálních sítí a kontaktŧ. Kreativní tvorba, arteterapie, muzikoterapie a dramaterapie (jak bylo zmíněno v kapitole 5. 4. 2. Kreativní tvorba, arteterapie, muzikoterapie a terapie dramatem) obecně pŧsobí pozitivně na emoční a behaviorální potíţe, zlepšuje sebeocenění a sociální fungování a těchto poznatkŧ vyuţívá i rovněţ Diecézní charita Brno. Následuje přehled některých aktivit organizace, které jsou vázány na kulturu a mají kulturní pozadí a prvky. Například jsou zaměřeny na seznámení se s rozmanitostí kultur, jsou postaveny na kulturní heterogenitě a hledají cestu pro komunikaci v kulturní bohatosti. Jsou primárně určeny cizincŧm nebo cizincŧm i majoritní společnosti. Diecézní charita Brno nabízí klientŧm v Přijímacím středisku Zastávka u Brna hned dvě aktivity (rok 2010), které jsou ve vazbě s kulturou a také se zmíněnými terapeutickými technikami, a to dílnu rukodělných prací a hudební dílnu. Obě vedou zaměstnanci organizace. Hudební dílnu vede dokonce profesionální arteterapeut. Klienti zde mají moţnost setkávání a komunikace, zároveň náplň těchto dílen umoţňuje jejich kreativní rozvoj. Aktivity v těchto dílnách představují cestu pro překonání bariér interkulturní komunikace, problémŧ a obtíţí spojených s novým prostředím a akulturací. Mimo příklad Diecézní charity Brno realizují organizace celou řadu činností orientovaných na integraci cizincŧ. Mezi všemi mŧţeme zmínit projekt, který podporuje komunikaci domácností cizincŧ i českých rodin. Jedná se o projekt Rodina od vedle, který realizuje občanské sdruţení SLOVO 21. Například v roce 2009 se akce zúčastnilo 57 rodin, které se setkaly při nedělních obědech a měly i moţnost představit tradiční kuchyni, která korespondovala s pŧvodem rodiny (Slovo 21 2010b). Následující subkapitoly představují případové studie komunikačních prostředkŧ organizace občanské společnosti.
144
8. 2. 3. 1. PŘÍPADOVÁ STUDIE: PROJEKT PODPORA INTEGRACE DĚTÍ CIZINCŦ
Charakter komunikačního prostředku: Dramatický krouţek, výukové programy pro děti ZŠ, akce. Místo konání: Přijímací, dříve Pobytové, středisko Zastávka u Brna; společenská místnost centra CELZUS v Brně; místa pro kulturní a volnočasové vyţití dětí. Datum: 01.11.2008–31.10.2009. Cílová skupina a účastníci: Projekt byl cílen na děti cizincŧ (ţadatelŧ o mezinárodní ochranu, azylantŧ, národnostních menšin) i děti z majoritní společnosti. Nejčastější zastoupení dětí podle země pŧvodu bylo: Rusko, Arménie, Gruzie, Irák, Turecko, Ukrajina, Kosovo, Palestina, Kazachstán, Srbsko. Popis: Diecézní charita Brno v roce 2008/2009 realizovala projekt s názvem Podpora integrace dětí cizinců. Tento projekt byl uskutečněn v rámci 10. ročníku sbírkového projektu Pomozte dětem! České televize a NROS (Nadace rozvoje občanské společnosti). Projekt byl cílen na děti coby rizikovou skupinu v procesu migrace a integrace do nové společnosti. Děti jsou vystaveny psychologickým obtíţím, které z velké části pramení z jejich proţitkŧ a izolace v novém prostředí. U dětí se objevují také obtíţe s vytvářením mezilidských vztahŧ. Další cílovou skupinou byly děti z majoritní společnosti. Tento projekt navazoval na poznatky z oblasti kreativní tvorby, arteterapie, muzikoterapie a terapie dramatem. Základní cíle projektu byly stanoveny: • „Zkvalitnění možnosti využití volného času dětí a mladistvých v azylovém zařízení MV ČR – Pobytovém středisku Zastávka. • Rozvoj jazykových dovedností (znalosti českého jazyka). • Rozvoj emočního cítění a sebedůvěry, rozvoj dramatických a hudebních schopností. • Minimalizace kulturního propadu, xenofobie a rasismu, předsudků a stereotypů, vytvoření prostředí pro vzájemnou komunikaci a pomoc při odstranění komunikačních bariér.
145
• Zvýšení informovanosti české veřejnosti o cizinecké a migrační problematice, poznání rozmanitých evropských i neevropských kultur. • Rozvoj zájmu o dramatické a hudební vzdělávání a přirozené sklony k umělecké tvořivosti. • Nová životní motivace směřující k posílení sociální adaptability.“ (Diecézní charita Brno: Formulář projektu 10. ročníku sbírkového projektu Pomozte dětem! České televize a NROS). V rámci projektu byl realizován dramatický krouţek, a to nejdříve v někdejším Pobytovém středisku Zastávka u Brna, později v prostorách centra CELZUS. Děti prováděly výrobu masek, podílely se na psaní pohádek, vyprávění příběhŧ, vyzkoušely si improvizaci, dialogy a rozvíjely komunikační schopnosti. Pro děti základních škol byly uskutečněny výukové programy, které se týkaly například předsudkŧ, diskriminace. Děti cizincŧ se účastnily řady volnočasových aktivit a výletŧ: lanové centrum PROUD, brněnské divadlo Husa na provázku, koupaliště Kraví Hora, návštěva kina: pohádka „Ať ţijí rytíři“, Moravské zemské muzeum, brněnský zábavní park Bongo. Pŧvodním záměrem projektu bylo také vytvoření divadelních vystoupení dětí pro veřejnost.
Toho
nebylo
dosaţeno,
protoţe
děti
byly
z části
hyperaktivní
a nekoncentrované pro takový úkol, někteří rodiče zároveň odmítali veřejné vystoupení svých dětí. Tématicky a prakticky byly aktivity protknuty interkulturním poznáváním (Diecézní charita Brno: Formulář projektu 10. ročníku sbírkového projektu Pomozte dětem! České televize a NROS, Diecézní charita Brno: Formulář závěrečné zprávy 10. ročníku sbírkového projektu Pomozte dětem! České televize a NROS). Interpretace: Projekt se soustředil na děti cizincŧ coby rizikovou skupinu v procesu migrace. Ohroţeny jsou především v oblasti psychických obtíţí a problémy s navazováním vztahŧ. Během akce byly vyuţity prvky arteterapie v širším slova smyslu. Ty přispívají k redukci kulturního šoku a usnadňují akulturaci jedince, a to cestou zvýšení sebevědomí, navazováním vztahŧ v rámci kolektivu, rozvojem jazykových dovedností a emočního cítění. Přímo v oblasti interkulturní komunikace pŧsobí tím, ţe jsou vyuţity i neverbální kanály komunikace, zároveň si děti například během psaní pohádek či vyprávění příběhu osvojovaly český jazyk. Část projektu, která poskytovala výukové programy dětem ze základních škol, slouţila k redukci předsudkŧ a stereotypŧ v majoritní společnosti. 146
Výlety a volnočasové aktivity usnadňovaly akulturaci, neboť umoţňují poznávat nové kulturní prostředí, stýkat se a navazovat vztahy s jedinci z většinové společnosti a rozvíjet i jazykové dovednosti, tímto zpŧsobem tedy pozitivně ovlivňují interkulturní komunikaci.
8. 2. 3. 2. PŘÍPADOVÁ STUDIE: KONEC LÉTA V HRUBŠICÍCH
Charakter komunikačního prostředku: Akce. Místo konání: Hrubšice – zámek. Datum: 26.08.2006 Cílová skupina a účastníci: Obyvatelé, hlavně děti s rodiči, někdejšího Pobytového střediska Zastávka u Brna (nyní Přijímací středisko Zastávka u Brna); zástupci většinové společnosti. Popis: Akce byla realizována Diecézní charitou Brno ve spolupráci s nakladatelstvím Vetus Via a sdruţením Proximus, které je cílené na „podporu a integraci osob, náležejících k menšinám, především rasovým, etnickým, náboženským a společensky, zdravotně a jinak handicapovaným“ (Christiania 2010). Byla součástí hudebně laděného festivalu (4. ročník festivalu Napříč: 25.08.–27.08.2006), který byl spojen i s autorskými čteními, přednáškami a promítáním dokumentárního filmu. Obyvatelé Pobytového střediska Zastávka u Brna byli dopraveni na místo zvláštním autobusem. Diecézní charita Brno přivezla dětem koloběţky, kreslící a malovací potřeby a předměty pro sportovní vyuţití. Skupinka dobrovolníkŧ převlečených za indiány se starala o hudební a pohybovou realizaci dětí. Přiléhající fotbalové hřiště bylo vyuţito pro míčové hry. Děti strávily část programu kreslením, hraním fotbalu a zpíváním. V prostorách nádvoří zámku, kde probíhala hudební vystoupení, bylo k dispozici občerstvení. Charakter akce nabízel spoustu příleţitostí pro navázání kontaktŧ s lidmi z jiných kulturních prostředí (Příloha 6–10). Interpretace: Akce umoţnila setkání jedincŧ z rŧzných kulturních prostředí, včetně majoritní společnosti. Přispěla k osvojení jazyka a kulturního prostředí. Volnočasové aktivity podporovaly upevňování vztahŧ. Z hlediska interkulturní komunikace setkání přispělo 147
k získání verbálních, neverbálních i paraverbálních sloţek komunikace a pochopení specifik a prvkŧ dané kultury.
8. 2. 3. 3. PŘÍPADOVÁ STUDIE: MEZINÁRODNÍ DEN UPRCHLÍKŦ NA MORAVSKÉM NÁMĚSTÍ 2007
Charakter komunikačního prostředku: Akce. Místo konání: Brno – Moravské náměstí. Datum: 20.06.2007. Cílová skupina a účastníci: Veřejnost; obyvatelé Přijímacího střediska Zastávka u Brna; děti (zvláštní program pro děti). Popis: Při příleţitosti Mezinárodního dne uprchlíkŧ byla pořádána akce na Moravském náměstí Brně. Pořádajícími organizacemi byla Diecézní charita Brno, Charita ČR, Středisko integrace menšin Brno, Nesehnutí, Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra a město Brno. Situování do centra Brna mělo tuto událost přenést do centra pozornosti veřejnosti. Akce probíhala od 12:00–17:00 a byla přístupna všem i kolemjdoucím. Z někdejšího Pobytového střediska Zastávka u Brna byl na Moravské náměstí vypraven autobus. Od 18:00 navazoval hudební program v klubu Desert. Akce měla více aspektŧ: Upozorňovala kolemjdoucí na problematiku uprchlictví formou vystavených fotografií a plakátŧ i výtvarnou exhibicí děl ţákŧ základních škol s tématem Hádej, odkud přicházím? Informovala o organizacích občanské společnosti, které pracují s cizinci a které se podílely na realizaci akce. Zvláštní program formou her byl připraven pro děti (jízda na koloběţkách, přetahování lanem, malování křídami, házení balónkŧ). Program měl hudební doprovod s asistencí moderátora. Propagace akce byla spojena také se spoluprací médií. Akce byla místem, kde se mohli setkat lidé z rŧzných kulturních prostředí včetně občanŧ České republiky (Příloha 11–13). Interpretace: Setkání lidí z rŧzných kulturních prostředí přispívá k poznání kulturní variability a osvojení cizího jazyka, tímto ovlivňuje nejen akulturaci, ale také interkulturní
148
komunikaci. Spolu s informováním o problematice nenásilnou formou přispívá k redukci negativních představ a předsudkŧ. Volnočasové aktivity dětí, podobně jako u jiných akcí, umoţňují navazování vztahŧ, včetně usnadnění začlenění do společnosti, a pozitivně pŧsobí na jejich psychiku.
8. 2. 3. 4. PŘÍPADOVÁ STUDIE: MEZINÁRODNÍ DEN UPRCHLÍKŦ NA MORAVSKÉM NÁMĚSTÍ 2008
Charakter komunikačního prostředku: Akce. Místo konání: Brno – Moravské náměstí. Datum: 19.06.2008. Cílová skupina a účastníci: Veřejnost; obyvatelé Přijímacího střediska Zastávka u Brna; děti (zvláštní program pro děti). Popis: Obdobně jako v roce 2007 byla pořádána široké veřejnosti přístupná akce, která se konala u příleţitosti Mezinárodního dne uprchlíkŧ. Uskutečnila se také na stejném místě (Moravské náměstí v Brně). Událost byla výsledkem spolupráce Diecézní charity Brno (Multikulturní centrum CELZUS), Poradny pro migraci, SOZE (Sdruţení občanŧ zabývající se emigranty), Střediska integrace menšin a Nesehnutí. Na akci byly vystaveny informace o uprchlické problematice. Během akce probíhala hudební vystoupení inspirovaná odlišnými kulturami. Pro děti byl připraven program, během kterého sbíraly razítka za absolvování úkolŧ do „pasu“. Jedním z úkolŧ bylo například poznávání vŧně jednotlivých koření. Za získání všech razítek si mohly děti vybrat některou z odměn (Příloha 14–16). Interpretace: Přínos
pro
interkulturní
vztahy
a
komunikaci
je
shodný
s příkladem
8. 6. 2. 3. Případová studie: Mezinárodní den uprchlíku na Moravském náměstí 2007.
149
8. 2. 3. 5. PŘÍPADOVÁ STUDIE: MULTIKULTURNÍ VEČER NA TÉMA UKRAJINA
Charakter komunikačního prostředku: Akce (film, přednáška, diskuze). Místo konání: Prostory Diecézní charity Brno, centrum CELZUS, třída Kapitána Jaroše 9. Datum: 30.04.2008. Cílová skupina a účastníci: Veřejnost, především klienti, studenti a senioři, lidé v kontaktu s Charitou. Popis: Centrum realizuje Multikulturní večery na rŧzná témata, například o cizích zemích. Jsou přístupné široké veřejnosti. Programy těchto setkání zahrnují příspěvky jak Čechŧ, kteří cizí zemi navštívili, tak příspěvky jedincŧ, kteří pochází z dané země (Skapa 2010d). Večer na téma Ukrajiny byl komponován z promítání filmu, přednášky o Ukrajině od rodilé Ukrajinky, hudebního a tanečního představení dětí z Přijímacího střediska Zastávka u Brna, přednášek o aktivitách Charity na Ukrajině (adopce na dálku, svíčková dílna, Dětský domov), hudebního vystoupení souboru Sudaruška a občerstvení. Akce byla propagována jak webovými stránkami organizace, tak i plakáty, snaţila se tedy oslovit širokou veřejnost (Příloha 17–19). Interpretace: Multikulturní večer umoţnil setkání lidí z rŧzných kulturních prostředí a tedy rozšíření
sociálních
sítí
a
osvojení
si
komunikačních
dovedností.
Nenásilné
zprostředkování informací o jiném kulturním prostředí sniţuje úzkost spojenou s „neznámým“ a sniţuje předsudky i moţnosti interkulturního konfliktu.
8. 2. 3. 6. PŘÍPADOVÁ STUDIE: BLANSKO MNOHA TVÁŘÍ
Charakter komunikačního prostředku: Akce (hudební, taneční a divadelní vystoupení). 150
Místo konání: Prostory Oblastní charity Blansko: park. Datum: 02.07.2010. Cílová skupina a účastníci: Mongolská menšina v Blansku a veřejnost; účast zástupcŧ mongolského etnika, lidé v kontaktu s Charitou; účast veřejnosti. Popis: Akce vznikla za podpory Jihomoravského regionálního centra na podporu integrace cizinců. Byla spojena s aktivitami pro děti, křtem CD Duha smíru; hudebními vystoupeními: Andrey Mukameev, který se podílel na tvorbě zmíněného CD; Lenin's Tears; Moss Skin; tradiční ţidovské taneční vystoupení Miriam a divadelním představení dětí na motivy pohádky O Červené Karkulce. Součástí akce byla tombola i občerstvení, představující rŧzné kuchyně. Propagace byla zajištěna ve spolupráci s rádiem Petrov, na webových stránkách organizace i Jihomoravského regionálního centra na podporu integrace cizinců. Poznámky: Okres Blansko je typický vysokou koncentrací přistěhovalcŧ z Mongolska (pobývá zde více jak 40 % celkového počtu Mongolŧ v Jihomoravském kraji) a souţití s majoritní společností není jednoduché (Pořízková et al. 2009). Příčinou obtíţné komunikace v Blansku mohou být negativní postoje vŧči této menšině a celková neochota ke komunikaci (srov. Pořízková et al. 2009 a Kříţková 2008). Jestli nějaký region Jihomoravského kraje potřebuje akce, které budou spojovat jedince z rŧzných kulturních prostředí, potom je to Blansko. Událost navštívili především zástupci Mongolŧ, veřejnost byla reprezentována především lidmi, kteří pracují pro Charitu a jsou s ní v kontaktu. Zvolený termín akce bohuţel předcházel období dovolených a státních svátkŧ, kdy mají lidé vlastní plány a opouštějí bydliště (Příloha 20–23). Interpretace: Moţnost setkání jedincŧ z rŧzných kulturních prostředí přispívá k rozvoji sociálních sítí a osvojení si kulturně specifických prvkŧ komunikace. Prostředí, které je provázené hudbou, tancem, dramatickými prvky i občerstvením, reprezentuje nekonfliktní prostor pro vzájemnou interkulturní komunikaci.
8. 2. 3. 7. PŘÍPADOVÁ STUDIE: CD DUHA SMÍRU
Charakter komunikačního prostředku: Hudební CD. 151
Datum: 2009. Cílová skupina: Veřejnost. Popis: V roce 2009 realizovala Diecézní charita Brno projekt Kulturní integrace dětí cizinců. Tento projekt byl finančně podpořen Charitou Švýcarsko. „…základní ideou bylo přispět k integraci cizinců do české společnosti, zejména pak podpořit děti žadatelů o udělení mezinárodní
ochrany,
které
bývají
v řadě
případů
ohroženy
sociálním
vyloučením.“ (Diecézní charita Brno 2009 Duha smíru). Výsledkem bylo mimo jiné i vytvoření CD coby média pro interkulturní komunikaci mezi jedinci z rŧzných kulturních prostředí a veřejností. CD prezentuje dvanáct skladeb, kromě českých se zde objevují písně arménské, makedonské, mongolské a ruská píseň. Hudební zpracování přispívá k snadnějšímu překonání komunikačních bariér a negativních konotací, které bývají spojovány s jedinci z odlišných kulturních prostředí (Příloha 24). Interpretace: Hudební CD představuje komunikační médium, které sniţuje jazykovou bariéru v interkulturní komunikaci. Je nástrojem pro poznání jiné kultury, stimulující touhu po poznání jiných kultur. Hudba, v návaznosti na zmiňovanou muzikoterapii (kapitola 5. 4. 2. Kreativní tvorba, muzikoterapie a terapie dramatem), má zároveň pozitivní vliv na lidskou psychiku.
8. 3. Shrnutí
Interní komunikace u organizace občanské společnosti, jejímiţ klienty jsou cizinci, se vyznačuje specifickými rysy. Na subjekty uvnitř organizace jsou kladeny zvláštní nároky, jakými jsou například znalost kulturního prostředí, z kterého klienti přicházejí, schopnost komunikace s jedinci z jiné kultury, včetně jazykových kompetencí, které by měly odpovídat struktuře klientŧ a zemím pŧvodu klientŧ. Postavení dobrovolníkŧ je také specifické, pomáhají klientŧm se orientovat v nové kultuře a zároveň se preferuje, prostřednictvím dobrovolníkŧ, moţnost vytváření a rozšíření sociálních sítí. Teoretická doporučení nabádají pro systematické supervize, které jsou pro námi sledovanou organizaci realizovány a vedeny psychologem.
152
Organizace reflektuje teoretická doporučení. Pro interní komunikaci jsou vyuţívány rŧzné komunikační prostředky: tištěné prostředky (výroční zpráva, Zpravodaj Diecézní charity Brno aj.) společné akce (konference, školení, supervize aj.), internet, organizační kultura. Interní komunikace, včetně organizační kultury, je ovlivněna katolickým náboţenstvím, které pŧsobí jako jednotící prvek a nepŧsobí jako omezení ve vztahu ke klientŧm i samotným zaměstnancŧm a dobrovolníkŧm. Dobrovolnictví či zaměstnání jedincŧ z jiných kulturních prostředí se v organizaci neobjevuje, tudíţ interní komunikace nemá charakter interkulturní komunikace. Ovšem moţnost dobrovolnictví samotných klientŧ se jeví pozitivně a klienti se účastní také řady akcí, které organizace realizuje. Aktivity organizace jsou cíleny jednak na klienty organizace i širokou veřejnost. Ve vztahu k interkulturní komunikaci a organizacím občanské společnosti mŧţeme identifikovat dvě dimenze, a to jednak komunikaci klienta s organizací, kde se interkulturní komunikace projevuje, jednak vliv organizace občanské společnosti na prostředí interkulturní komunikace mezi cizincem a reprezentantem hostitelské kultury. Z hlediska interkulturní komunikace mezi klientem, zástupcem „jiné“ kultury, a organizací, zaměstnancem, je nutné zváţit informace z oblasti komunikace uvnitř organizace. Tyto údaje svědčí o nutnosti zvláštních poţadavkŧ na zaměstnance, kteří komunikují s jedinci z jiného kulturního prostředí. Nejedná se pouze o přizpŧsobení ze strany zaměstnancŧ po stránce jazykové: znalost cizího jazyka a vyuţití sluţeb tlumočníkŧ. Ale na zaměstnance jsou kladeny i specifické poţadavky na komunikační schopnosti. Zaměstnanci prochází neustálým rozvojem, například formou školení, a účastní se supervizí a konzultací s psychologem. Kvalitu osobní komunikace reflektuje prŧzkum Diecézní charity Brno i inspekce standardŧ kvality sociálních sluţeb, které svědčí o bezproblémovém
porozumění,
spolu
s dalšími
výzkumy
potvrzují
dŧleţitost
neformálních vazeb mezi cizinci pro informování o činnosti organizace. Stěţejními komunikačními prostředky na úrovni komunikace mezi klientem a organizací jsou dále tištěné materiály, výroční zpráva či webové stránky organizace. Ve své činnosti poskytuje organizace pro cizince orientaci v nové kultuře, normách, zákonech a institucích a umoţňuje snaţší akulturaci cizince. Organizace nabízí moţnosti pro zajištění základních potřeb, materiálního zajištění, které usnadňuje akulturaci, omezuje akulturační stres a dává prostor pro soustředění na interkulturní komunikaci.
153
Z případových studií je patrné, ţe organizace vytváří prostory a prostředí pro interkulturní komunikaci mezi jedinci z hostitelské společnosti a cizinci. Informováním o problematice a kulturách přispívá organizace ke sníţení neznalosti „jiných a jiného“, úzkosti a nejistoty z ní pramenící. Tudíţ pozitivně omezuje předsudky a negativní označení. Redukuje nedorozumění v interkulturní komunikaci. Aktivity umoţňují navazování kontaktŧ napříč kulturami a vytváření nových sociálních sítí. Tyto pŧsobí pozitivně na integraci, akulturaci a akulturační stres. Komunikace v rámci těchto sociálních sítí vede k rozvoji komunikačních dovedností a lepší orientaci v novém kulturním prostředí. Organizace vyuţívá rŧzné komunikační prostředky (například hudební CD), které skýtají minimum komunikačních bariér a které usnadňují interkulturní komunikaci.
154
9. ZÁVĚR
V současném globálním světě dochází nejen k časoprostorové kompresi, moţnosti vnímat stejné věci ve stejnou dobu na rŧzných místech planety, ale především k intenzivní migraci osob a informací z rŧzných kulturních prostředí. Příchod do nové kultury je spojen s řadou fenoménŧ, mezi které patří kulturní šok, akulturace, existence předsudkŧ a stereotypŧ. Interkulturní komunikace probíhá v souvislosti s těmito fenomény a nelze ji striktně od těchto jevŧ oddělit. Zároveň se pod vlivem společenských, historických, politických a ekonomických změn v demokratických státech, včetně České republiky, zformovala občanská společnost. Ta představuje prostor, v kterém se rozvíjí altruismus, filantropie, dobročinnost, solidarita a občanská kultura, formy lidského chování, které byly vlastní v lidských společnostech ještě před ustavením konceptu občanské společnosti. Charakter organizované občanské společnosti je ovlivněn vztahy s dalšími sektory národního hospodářství (veřejným sektorem, ziskovým sektorem a domácnostmi). Občanská společnost reflektuje heterogenitu ve společnosti a zájmy rŧzných identit, počítaje mezi ně i kulturní identitu. Organizovaná občanská společnost v České republice po roce 1989 reagovala na imigraci do země (viz Řiháková 2006) i na rŧst kulturní heterogenity. Klienti organizací občanské společnosti se proto potýkají s kulturním šokem, akulturací, předsudky a zaţívají interkulturní komunikaci. Práce zachycuje, jak organizace občanské společnosti zachází s těmito fenomény. Stanovené cíle práce se podařilo naplnit: Teoretické zmapování komunikace ve vztahu ke kultuře a občanské společnosti. Současná společnost je postavena na komunikaci. Lidé vyuţívají rŧzné komunikační prostředky v rŧzných oblastech. Komunikační kapitál je klíčový pro postavení ve společnosti a nemoţnost komunikace je vnímána jako handicap. Občanská společnost stojí na komunikaci. Pracuje s tzv. měkkou sílou a bohatě vyuţívá nejnovějších komunikačních technologií (například internet, mobilní sítě aj.). Pro tuto práci je klíčové poskytování moţnosti komunikovat ze strany občanské společnosti jedincŧm z odlišných kulturních prostředí – kulturním i interkulturním identitám.
155
Mezi komunikací a kulturou je těsná vazba, obě mají dvě dimenze – čas a prostor. V interakci kultur mŧţeme vidět jednak střetávání kultur (skupinové identity) a civilizací a jednak střetávání jednotlivých osobností. Člověk v dnešní době není produktem jedné kultury, má spíše několik vrstev kulturní identity. O to sloţitější je pak situace u imigrantŧ. Komunikaci lze rozdělit na verbální, neverbální a paraverbální. Zároveň se liší mezi rŧznými sociálními skupinami a samozřejmě interkulturně. Při studiu komunikace je nutné sledovat řadu souvislostí, například sdělujícího a adresáta spolu s jejich zkušenostmi či komunikační média (prostředky). Teoretické zpracování interkulturní komunikace. Existuje několik pojetí a definic interkulturní komunikace. Jednou z nich je i vymezení dle Gudykunst (2003) jako: „...výměnu kulturních informací mezi dvěma skupinami lidí ze signifikantně odlišných kultur...“. Teorie v oblasti interkulturní komunikace staví především na dimenzích, které se liší interkulturně. Ty mohou stát spolu s odlišnými hodnotami a morálkou za celou řadou obtíţí v interkulturní komunikaci. Příčinou interkulturních obtíţí mŧţe být také špatná interpretace chování jedince z jiné kultury, která mŧţe vyústit v posuzování a hodnocení nebo i odsouzení. Na efektivní interkulturní komunikaci má vliv nejen kódování jazyka, ale také sociální, kulturní a třídní kontext. Pro efektivní interkulturní komunikaci panuje několik doporučení. Schopnost zvládat úzkost a nejistotu, například výstiţným předpovězením a vysvětlením postojŧ, pocitŧ a chování (teorie řízení úzkosti a nejistoty). Úplné porozumění ovšem není dosaţitelné, ale lze se mu pouze přiblíţit. V uzavřeném sociálním systému je vhodná neomezená komunikace (teorie kulturní konvergence). Pozitivní roli hraje uvědomění kulturní variability, adaptivní styl a efektivní interkulturní komunikace. Zpracování problematiky interkulturní komunikace vedlo k nutnosti reflektovat i kvalitu interkulturních vztahŧ jako takových. Jako stěţejní se ukázaly fenomény kulturního šoku, akulturace a formování předsudkŧ i stereotypŧ. Jejich zvládání a mechanismy, které je pomáhají zvládat, jsou přínosné pro interkulturní vztahy i komunikaci. Pro zvládání kulturního šoku byly identifikovány následující doporučení a pozitivní faktory: příprava před změnou lokace; osobní a společenské vztahy; osvojení všech sloţek komunikace (verbální, neverbální a paraverbální); uspokojení základních potřeb; schopnost řešit konflikty a problémy; optimismus a otevřenost; akceptování nové kultury; udrţení vztahŧ s oběma kulturami. Tyto kroky souvisí i s bezproblémovou akulturací. Konkrétně jsou jako pozitivní pro akulturaci – kulturní angaţovanost – uváděny následující činitelé: 156
motivace; jazykové kompetence; vzdělání; pracovní status; dvojí členství; redukce nejistoty; masová média i komunikační dovednosti. Kulturní adaptace je ovlivněna připraveností jedince; informovaností o novém prostředí a procesech, kterými bude jedinec procházet;
osobnostními
vlastnostmi
(například
flexibilita,
otevřenost,
tolerance
pro nejasnost); pozitivním myšlením. Předsudky pramení z negativních stereotypŧ, reálných hrozeb, meziskupinové úzkosti či z kulturních a symbolických hrozeb. Jsou ovlivněny rodinnou výchovou, náboţenstvím či ideologiemi. Pozitivní vliv má meziskupinový kontakt, který umoţňuje redukci úzkosti, rozvíjí empatii a schopnosti vnímat perspektivu druhého. Tímto mechanismem mŧţe přispět k redukci předsudkŧ. Meziskupinový kontakt je přínosný zvlášť, pokud jsou vytvářeny kontaktní situace, které jsou podmíněny stejným statusem, příleţitostí k poznání členŧ out-group, kooperativní spoluprací, podporou relevantních autorit a rovnostářskými sociálními normami. Pro redukci meziskupinového konfliktu se doporučuje personalizace, dekategorizace a subkategorizace. Práce uvádí dva příklady, které přispívají k zvládání obtíţí spojených s přesunem do nové kultury. Jedná se o interkulturní instruktáţe a arteterapii v širším slova smyslu. Komparace teoretických poznatků o interkulturní komunikaci s realitou v organizaci občanské společnosti pracující s cizinci. Pro studium interkulturní komunikace v kontextu organizace občanské společnosti se ukázala jako uţitečná identifikace zainteresovaných subjektŧ a moţnosti vyuţití komunikačních prostředkŧ. Celkové prostředí, v kterém probíhá integrace cizince, včetně jeho akulturace, proţívání kulturního šoku, zkušeností s interkulturní komunikací a v kterém pŧsobí organizace občanské společnosti, utváří více subjektŧ. V práci bylo rozebráno pŧsobení především ziskového sektoru, veřejného sektoru, médií, Evropské unie a spolupŧsobení organizované občanské společnosti na interkulturní vztahy. Podařilo se určit prostředky komunikace s jejich specifikami, které organizace občanské společnosti mohou vyuţívat. Na základě intenzivní spolupráce s vybranou organizací (Diecézní charita Brno – CELZUS, Sluţby pro cizince) a zúčastněného pozorování na rŧzných akcích organizace byly zjištěny údaje o pŧsobení organizace a postavení problematiky interkulturních vztahŧ a komunikace. Je nutné uvést, ţe fenomény, o kterých práce pojednává – od interkulturní komunikace po akulturaci – se týkají všech jedincŧ, kteří se dostávají do nového kulturního 157
prostředí. Organizace občanské společnosti vymezuje svou cílovou skupinu klientŧ jako cizince a migranty v tíţivé ţivotní situaci, ţadatelé o udělení mezinárodní ochrany či azylanty. Pŧsobnost organizace je také částečně vázána k Pobytovému středisku v Zastávce u Brna. Některé skupiny cizincŧ tedy stojí ve větší míře mimo vymezenou pŧsobnost organizace. Jedná se například o vietnamské trhovce, u kterých hrají klíčovou roli příbuzenské vazby a vztahy v komunitě. Další skupinou je pracovní migrace na primární trh práce a námětem pro další zkoumání mŧţe být řízení interkulturních vztahŧ ze strany dotčených ziskových subjektŧ. Ze shromáţděných poznatkŧ o interkulturní komunikaci a sledované organizaci byly identifikovány dvě dimenze. První je interkulturní komunikace mezi klientem a organizací (Obr. 32) – v tomto případě organizace usměrňuje prostředky pro komunikaci s klientem a zaměstnance či dobrovolníky organizace. Druhou dimenzi představuje vliv organizace na prostředí (případně prostředky komunikace), v kterém se interkulturní vztahy a komunikace odehrávají (Obr. 33). Obr. 32: Schéma komunikace klienta a zástupce organizace.
Zástupce organizace Kultura B
Klient Kultura A
Prostředek komunikace (např. osobní komunikace; výroční zpráva, tištěné letáky a broţurky)
Pozitivní vliv na interkulturní komunikaci z hlediska první dimenze mají nároky kladené na zástupce organizace. Jazyková bariéra je omezena ovládáním stěţejního anglického jazyka a ruského jazyka (s ohledem na země pŧvodu klientŧ) zaměstnanci. Dále vyuţívá organizace sítě tlumočníkŧ. Zároveň neustálé kurzy poskytované zaměstnancŧm rozvíjejí jejich dovednosti. Zaměstnanci procházejí pravidelnými supervizemi, které usnadňují řešení problémŧ s klientem a celkově porozumění mezi klientem a zaměstnanci. Práce s dobrovolníky je koordinována v rámci celé organizace
158
a jejich přínos spočívá v tvorbě sociálních sítí a v moţnostech osvojení komunikačních dovedností klienty organizace. Pro komunikaci s klienty vyuţívá organizace rŧzné prostředky. Zásadní roli hraje osobní komunikace, která je zpětnými kroky organizací vyhodnocována. Tištěné materiály, které informují o sluţbách a organizaci, jsou dostupné klientŧm ve všech klíčových jazycích. Druhá dimenze znázorňuje, ţe sledovaná organizace občanské společnosti kladně stimuluje interkulturní komunikaci mezi jedinci z rŧzných kulturních prostředí.
Obr. 33:
Schéma komunikace
dvou jedincŧ z rŧzných kultur.
Prostředí
pro komunikaci, případně komunikační prostředek, je usměrněn organizací občanské společnosti.
Jedinec Kultura A
Jedinec Kultura B Prostředek komunikace (např. hudební CD, osobní komunikace) Prostředí pro interkulturní komunikaci
Organizace vytváří příleţitosti pro nekonfliktní setkávání jedincŧ z rŧzných kultur a především pro setkávání cizincŧ a členŧ majoritní společnosti. Touto cestou si cizinci mohou osvojovat komunikační dovednosti. Pořádané akce informují i seznamují s kulturami a snaţí se ve svém dŧsledku usměrňovat nedorozumění. Organizace vyuţívá i takové komunikační prostředky, které omezují komunikační bariéry: prvky arteterapie, hudební CD. Zhodnotíme-li přínos organizace pro kvalitu interkulturních vztahŧ, komunikaci, kulturní šok, akulturaci i omezení předsudkŧ, určíme následující pozitiva:
159
Příleţitosti pro osvojení komunikačních dovedností; informování o kulturách a kulturních prvcích; vyuţívání komunikačních prostředkŧ s minimem komunikačních bariér; uspokojení základních potřeb klientŧ; pomoc při řešení obtíţí a problémŧ; poskytování příleţitostí pro vytváření interkulturních vztahŧ; pomoc při získání zaměstnání; spolupráce s masovými médii; kontakty na moţnosti dalšího vzdělávání a rozvoje; informování o právech a povinnostech; jednání s úřady; zprostředkování kontaktŧ na psychologickou a psychiatrickou podporu; vytváření prostředí pro nekonfliktní interkulturní kontakty. Vhodná doporučení v oblasti komunikace, zvláště interkulturní komunikace, pro praxi organizace občanské společnosti. Realizace aktivit a projektŧ je ovlivněna finančními moţnostmi organizací občanské společnosti. Ačkoli má tedy organizace kvalitní projektový záměr, jeho uskutečnění je podmíněno získáním prostředkŧ. Nejen z tohoto dŧvodu je vhodné zintenzivnit a zlepšit vztahy se ziskovým sektorem. Ten se stává partnerem organizací občanské společnosti ve zvládání kulturního šoku, akulturace i interkulturní komunikace. Zaměstnání poskytuje jedinci pravidelný příjem a moţnost uspokojení základních potřeb, v pracovním prostředí se otvírají moţnosti pro vytváření interkulturních vztahŧ a stává se vhodnou cestou k osvojení komunikačních dovedností. Získat pozornost pro cílovou skupinu cizincŧ ze strany ziskových subjektŧ je obtíţné. Z hlediska image ziskových subjektŧ nejsou cizinci nejvhodnější volbou. Ovšem řada ziskových subjektŧ zaměstnává ve větší či menší míře právě cizince. A prezentace cizincŧ jako subjektŧ s kulturní rozmanitostí je vhodnou cestou. Studium interkulturní komunikace zdŧrazňuje, ţe pro porozumění nestačí pouze zvládání cizího jazyka, tj. jeho verbální sloţky. Ze sdělení je vnímána především neverbální a paraverbální sloţka. Rozšíření nabízených jazykových kurzŧ češtiny o tyto sloţky by tedy bylo vhodné. Pro celkové pochopení je proto přínosné seznámení s rŧznými elementy kultury. Kurzy češtiny ve spojení s minimem sociokulturní orientace nabízí občanské sdruţení SOZE (SOZE 2010). Další prostor pro zkvalitnění integrace, akulturace a interkulturní komunikace se objevuje v moţnosti vyuţívání cizincŧ coby dobrovolníkŧ. Pro kvalitnější integraci cizincŧ do společnosti postrádá Brno také Azylový dům, který by zabezpečoval ubytování cizincŧ v nouzi. Zároveň by bylo vhodné pořádání
160
seminářŧ o finančním poradenství pro cizince, které by se zabývaly také finanční gramotností. Na začátku práce byla postavena hypotéza, dle které organizace občanské společnosti vytváří prostor pro efektivní a bezkonfliktní interkulturní komunikaci a hledá cesty pro komunikaci jedinců z různých kulturních prostředí. Na základě zúčastněného pozorování a analýzy činnosti Diecézní charity Brno, CELZUS – Sluţby pro cizince se hypotéza potvrdila. Organizace vyuţívá nástrojŧ, které omezují bariéry v interkulturní komunikaci s klientem. Zároveň formuje nekonfliktní prostředí pro poznávání odlišnosti kultur (hudební vystoupení, přednášky) a setkávání jedincŧ z rŧzných kulturních prostředí, které napomáhá ve vytváření sociálních sítí, zvládání kulturního šoku, akulturace a osvojení si komunikačních dovedností.
161
O AUTOROVI
Jméno:
Mgr. et Bc. Alena Řiháková
Datum a místo narození:
1. 5. 1983, Kyjov, Česká republika
Státní příslušnost:
Česká republika
Trvalé bydliště:
Březová 68, Brno, 637 00
Telefon:
+420 732 287 475
E-mail:
[email protected]
Dosaţené vzdělání:
1997–2001 Gymnázium Vídeňská, Brno 2001–2004 Ústav antropologie, Přírodovědecká fakulta MU. Studijní program Biologie člověka, obor: Antropologie. Státní závěrečná zkouška byla absolvována 24.06.2004, titul Bc. Bakalářská práce: Pohřební rity a rituály v Japonsku. 2004–2006 Ústav antropologie, Přírodovědecká fakulta MU. Studijní program: Biologie člověka, obor: Antropologie. Státní závěrečná zkouška byla absolvována s vyznamenáním 27.06.2006, titul Mgr. Diplomová práce: Cizinci v Jihomoravském kraji. 2005–2009 Katedra Veřejné ekonomie, Ekonomicko-správní fakulta MU. Studijní program: Hospodářská politika a správa, obor: Veřejná ekonomika a správa. Státní závěrečná zkouška byla absolvována 01.07.2009, titul Bc. Bakalářská práce: Dárcovství vs. sponzorství. Od
roku
2006
doktorský studijní
antropologie, Přírodovědecká fakulta MU.
162
program;
Ústav
Zaměstnání:
Od roku 2009 Lektor I (Výuka antropologie občanské společnosti I., II.; Ústav antropologie, Přírodovědecká fakulta MU).
Řešené projekty:
FRVŠ
Projekt
Antropologie
2212/2010
občanské
společnosti I., II. Ostatní znalosti: - PC: - Jazyk: - Licence:
MS WINDOWS, MS OFFICE, Internet. Angličtina – středně pokročilý; Němčina – mírně pokročilý. Řidičský prŧkaz sk. B.
Zájmy:
Včelařství, jízda na kole, literatura.
Konference: Slovenská antropologická spoločnosť pri SAV. Katedra antropológie Prírodovedeckej fakulty. Antropologické dni v Budmericiach. 30.09.–02.10.2007. Příspěvek: Antropologie občanské společnosti a migrace. Aktivity NNO v Jihomoravském kraji. EÚ AV ČR. Migrace a diverzita – jejich rozmanitost a usměrňování (26.–27.11.2008, Praha). Příspěvek: Migrace v antropologii občanské společnosti. Slovenská antropologická spoločnosť pri SAV. Katedra antropológie Prírodovedeckej fakulty. Antropologické dni v Budmericiach. 16.06.–18.06.2010. Příspěvek: Antropologie občanské společnosti: multikulturní aktivity jako nástroj komunikace.
Publikace: Řiháková, A. (2007): Antropologie občanské společnosti a migrace (aktivity nestátních neziskových organizací v Jihomoravském kraji). In Slovenská antropológia. 10(1). Bratislava: SLOVENSKÁ ANTROPOLOGICKÁ SPOLOČNOSŤ PRI SAV, 123–126, 155 s. ISSN 1336–5827.
163
Malina, J. a kol. (2007): Slovník pro studenty antropologie I. A - L. Brno: Akademické nakladatelství CERM. 987 s. neuveden. ISBN 978-80-7204-508-2. Malina, J. a kol. (2007): Slovník pro studenty antropologie II. M - Ž. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2007. 2011 s. neuveden. ISBN 978-80-7204-508-2. Malina, J. a kol. (2009): Antropologický slovník. Elportál, Brno: Masarykova univerzita. ISSN 1802-128X. Řiháková, A. (2010): Anthropology of civil society: Multicultural activities as a toll of communication. In Slovenská antropológia. In press. Řiháková, A. (2010): Recenze: Skovajsa, M. Organizovaná občanská společnost. obchod.portal.cz/produkt/obcansky-sektor/. Řiháková, A. – Filo, P. (2010): Culture Shock: The Organization of Civil Society as Meaningful Actor. Anthropologia Integra, 1(1).
164
SLOVNÍK DŮLEŢITĚJŠÍCH JMEN A POJMŮ
akulturace – Kulturní a sociální změna zpŧsobená přímým a dlouhotrvajícím stykem mezi společnostmi, přijetí cizí kultury nebo jejích částí či jednotlivých prvkŧ. Pojem akulturace zavedli v roce 1935 američtí antropologové Melville Jean Herskovits, Ralph Linton a Robert Redfield. Podle jejich pojetí akulturace zahrnuje proces změn v kulturních vzorech rŧzných, dříve autonomních společností, jeţ se dostaly do těsného, stálého kontaktu. Na úrovni jednotlivce akulturace vystupuje jako proces sociálního učení. dobrovolník – Fyzická osoba starší 15 let, jde-li o výkon dobrovolnické sluţby na území České republiky, nebo starší 18 let, jde-li o výkon dobrovolnické sluţby v zahraničí, která se na základě svých vlastností, znalostí a dovedností svobodně rozhodne poskytovat dobrovolnickou sluţbu. domácnost – Ekonomicky kooperující rezidenční jednotka, velmi často (ne však výlučně) zaloţená na příbuzenských vztazích. Vymezení pojmu domácnost má význam zejména pro výklad některých ustanovení občanského zákoníku. evidovaná právnická osoba církví a náboţenských společností – Evidovaná právnická osoba podle zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboţenských společnostech. Před novelizací zákonem č. 495/2005 Sb. se jednalo o církevní právnickou osobu. Mŧţe se týkat orgánu církve a náboţenské společnosti, řeholní instituce nebo jiné církevní instituce osob hlásících se k církvi nebo náboţenské společnosti zaloţené za účelem vyznávání náboţenské víry nebo účelové zařízení pro poskytování charitativních sluţeb. Evropská unie (anglicky European Union, zkratka EU) – Mezinárodní organizace sdruţující 25 státŧ. Cílem je prohlubování hospodářské a politické integrace členských zemí. Proces evropské integrace byl poznamenán neustálým vývojem a změnami jiţ od zaloţení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) v roce 1952. Evropské společenství uhlí a oceli bylo projektováno jako základna pro zachování míru a prosperity na kontinentu, který byl v té době poznamenán rozdíly mezi politickými a ekonomickými systémy. Postupem času se počet členských státŧ více neţ zdvojnásobil. Dne 2. října 1997 podepsaly hlavy členských státŧ nebo předsedové jejich vlád novou Smlouvu pro Evropu, Amsterdamskou smlouvu. Jejím cílem je zajistit, aby politika a zpŧsob práce Evropské
165
unie zŧstaly v souladu s potřebami občanŧ a aby práce institucí byla efektivní i v budoucí rozšířené Evropě. Dále byla v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky přijata taková úprava, která v Evropské unii umoţní naplnit její roli v mezinárodní politice. Česká republika vstoupila do Evropské unie 01.05.2004. fundraising – získávání prostředkŧ (především peněz) na činnost nebo pro určitý projekt; objevování a vyhledávání moţných dárcŧ a zpŧsoby, jak tyto dárce ţádat o peníze (finanční podporu); zaměřeno na trh dárcŧ. Hall, Edward T. – (1914–2009) antropolog; věnoval se studiu interkulturních vztahŧ Navajŧ, Hopi, Španělo-Američanŧ a Turkŧ; interkulturní komunikaci; vytvořil koncept proxemiky. Dílo: The Hidden Dimension (1966), The Silent Language (1959), Beyond Culture (1976). identifikace – Zjištění nebo stanovení totoţnosti, shodnosti, identifikování, ztotoţnění. identita – A/ Totoţnost, jedna ze základních kategorií myšlení. B/ Podstata lidského subjektu, formovaná mnoha rŧznými faktory: biologií, sexualitou, genderem, věkem, generační příslušností, rasou, kulturou, sociálně-ekonomickými a politickými vlivy apod. Tato definice je velmi strukturalistická v tom smyslu, ţe identita je jistým produktem sociálních struktur existujících nezávisle na jedinci. Hermeneutická definice pojímá identitu jako sebereflexivní projekt, ve kterém stěţejní roli hraje agency. Podle této definice si jedinec vytváří identitu aktivně na základě dostupného materiálu, který je strukturovaný. Dŧraz je tedy kladen na tezi, ţe kaţdý člověk je aktivním subjektem. Logickým vyústěním tohoto pojetí je argument, ţe identita je vţdy mnohorozměrná a nestabilní a ţe uchopení a definice identity by neměly být cílem zkoumání, ale východiskem pro proces budování sebeuvědomění a subjektivity. C/ Typické rysy jedince nebo skupiny, obvykle podmíněné sociálními charakteristikami, vědomí o vlastní specifičnosti, zaloţené na určitých jasně definovaných rysech jedince nebo skupiny, obvykle formulovaných ve vztahu k druhým. identita, kulturní – To, jak jedinci myslí a pociťují o sobě samých v kulturních nebo etnokulturních skupinách, s kterými jsou spojeni. Charakter skupinového komunikačního systému, zaloţený na významech, symbolech a idejích. Seberegulující systém, který reaguje na výzvy nového prostředí. integrace, sociologie – Proces sjednocení prvkŧ a činností v nový celostní systém se specifickými cíli.
166
interkulturní komunikace – Výměna kulturních informací mezi dvěma skupinami lidí ze signifikantně odlišných kultur. Interkulturní komunikace by se měla zaměřovat na výměnu informací mezi dvěma a více kulturními systémy, které jsou vloţené ve společném prostředí, které ústí v redukci nejistoty o budoucím chování jiného sytému prostřednictívm rŧstu porozumění jiné sociální skupiny. Proces, který zahrnuje konstrukci nových sítí a/nebo restrukturalizaci nebo zvětšení sítí existujících. Z této perspektivy je interkulturní komunikace proces vytváření a udrţení hranic kultur nebo překlenování hranic mezi odlišnými kulturními skupinami. kultura – Plastický, mnohovýznamový, specificky lidský zpŧsob činnosti individuí, fixovaný normami, shromaţďovaný, uchovávaný, utvářený a předávaný společností na základě společenské praxe, především společenské výroby. Vytváří zvláštní umělý systém prostředkŧ, který připouští značnou svobodu volby a je spojen se symbolizací. Konkrétně se projevuje ve výsledcích fyzické a duševní práce. O sjednocení rŧzných přístupŧ k vymezení pojmu kultury se v roce 1952 pokusili američtí antropologové Alfred Louis Kroeber a Clyde Kay Maben Kluckhohn. Na základě rozboru více neţ 150 definic dospěli k názoru, ţe kultura je produkt, je historická, zahrnuje ideje, vzory a hodnoty, je selektivní, lze se jí učit, je zaloţena na symbolech a abstrahována z chování a produktŧ chování. migrace – Přesun jednotlivcŧ i skupin v prostoru. Spolu s porodností a úmrtností se jedná o klíčový prvek v procesu populačního vývoje a výrazně ovlivňuje společenské a kulturní změny obyvatel na všech úrovních. občanská společnost – Občanská společnost je oblastí institucí, organizací a jedincŧ v prostoru mezi rodinou, státem a trhem, v prostoru, kde se lidé mohou dobrovolně sdruţovat s cílem prosadit společné zájmy. oblastní charita – Organizační sloţka Diecézní Charity zabezpečující profesionální i dobrovolnou činnost v sociální a zdravotní oblasti na daném území (odpovídá přibliţně dřívějším okresŧm). Za tímto účelem zakládá profesionální zařízení, vede projekty a organizuje Farní charity, které vyvíjejí charitní činnost především na dobrovolné bázi. předsudek – Zaujatý ustálený názor nebo předem učiněný či tradovaný závěr. public relation – Práce s veřejností; funkce řízení, která zjišťuje, vytváří a udrţuje vzájemně dobré vztahy mezi organizací a rŧznými veřejnostmi, na nichţ závisí jejich úspěch nebo neúspěch; cílevědomé ovlivňování veřejnosti a vyuţitím sociologie a psychologie. Public relations vznikly v USA; jejich zakladatelem je Ivy Ledbetter Lee
167
(1877–1934), který v Deklaraci principů vyslovil přesvědčení, ţe vztah instituce k veřejnosti a naopak není moţné ponechat náhodě. sektor, veřejný – Část národního hospodářství, o které se rozhoduje veřejnou volbou, která podléhá veřejné kontrole, je řízena veřejnou správou a financována z veřejných financí. V tomto sektoru jsou ve veřejném zájmu uspokojovány potřeby společnosti a občana, a to formou statkŧ prostřednictvím veřejných sluţeb. sektor, ziskový soukromý – Část národního hospodářství, která je financována z prostředkŧ získaných subjekty ziskového sektoru z prodeje statkŧ, které buď produkují, nebo distribuují, a to za trţní cenu, která se na trhu vytváří na základě vztahu nabídky a poptávky. Schengenská dohoda – Uzavřená v červnu 1985 vládami Belgie, Nizozemí, Lucemburska, Spolkové republiky Německo a Francie. Zpřesněním a základem pro další vývoj schengenské spolupráce se stala Schengenská prováděcí úmluva uzavřená v Schengenu 19. června 1990. Schengenská prováděcí úmluva vstoupila v platnost 26. března 1995. Základním cílem schengenského acquis je odbourávání kontrol na společných státních hranicích. Tyto společné hranice, tedy hranice mezi státy aplikujícími schengenské acquis, jsou označovány jako vnitřní hranice. Hranice mezi členským státem a státem nečlenským je označena jako vnější hranice. Určitým specifickým prvkem jsou samozřejmě mezinárodní letiště, jelikoţ se nenacházejí fyzicky na hranicích státŧ, ale přesto jsou označována jako hraniční přechody. Proto musíme rozlišovat tzv. vnitřní let, tedy let z jednoho členského státu do druhého (bez mezipřistání v nečlenském státě), a let vnější, kterým myslíme let z členského státu do státu nečlenského nebo obráceně. Schengenské dohody určují pravidla vízové politiky pro členské státy EU, které se staly jejich signatáři. Od 1. 5. 1999 platí shodná pravidla pro vydávání vstupních víz do členských státŧ na dobu do 90 dní. sociální kategorizace – Proces, který umoţňuje členit sociální svět na smysluplné celky, nejobecněji na členy vztaţné (in-group) a nevztaţné (out-group) skupiny. šok, kulturní – Termín poprvé pouţil Kalvero Oberg (1960) k popisu úzkosti, která pramenila z neznalosti toho, co si počít v nové kultuře. Jedná se o proces počátečního přizpŧsobování v neznámém prostředí. Zpravidla je vymezen několika stadii. veřejnost (public) – V public relations jakákoliv skupina lidí, kterou se snaţíme ovlivnit prostřednictvím programu public relations. Za veřejnost mŧţeme povaţovat i skupinu pouhých tří lidí. Veřejností jsou například akcionáři firmy, zaměstnanci, zákazníci, zákonodárné orgány, obyvatelstvo státu, obyvatelé celé Země. 168
výroční zpráva (angl. annual report) – Detailní přehled a zhodnocení veškeré činnosti společenství v minulém kalendářním roce včetně zprávy o hospodaření. země, třetí – Označení pro nečlenské státy EU. země, třetí bezpečná – Označuje zemi, která není ani domovským státem uprchlíka, ani státem, kde ţádá o azyl; v souvislosti s uprchlickou problematikou je to označení pro stát, přes který vedla cesta ţadatele o azyl a ve kterém mohl poţádat o azyl dříve neţ v cílové zemi. Označení bezpečná znamená, ţe jsou zde dodrţována základní lidská práva, země má demokratické zřízení a je schopna vést azylovou proceduru. V současné době neexistuje oficiální seznam tzv. bezpečných zemí. ţadatel o udělení mezinárodní ochrany – Podle zákona o azylu se jedná o cizince, který poţádal Českou republiku o mezinárodní ochranu nebo cizinec, který podal ţádost o azyl, resp. o mezinárodní ochranu, v jiném členském státě Evropské unie, je-li Česká republika příslušná k jejímu posuzování. Postavení ţadatele má od okamţiku podání ţádosti o udělení mezinárodní ochrany po dobu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany a po dobu soudního řízení o ţalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, má-li tato ţaloba odkladný účinek;
169
REJSTŘÍK
Diecézní charita Brno, 1, 13, 18, 99, 114, 116, 119, 124, 126, 130, 131, 138, 139, 140, 142, 144, 145, 146, 147, 148, 152, 157, 177, 178, 194, 200, 203, 204, 205, 219, 220, 221, 226 dimenze, kulturní, 3, 38, 64, 75, 91 diskriminace, 1, 3, 52, 62, 63, 64, 65, 75, 146 dobročinnost, 4, 5, 18, 155 dobrovolnictví, 128, 129, 153 dobrovolník, 3, 10, 13, 100, 119, 126, 127, 128, 130, 131, 132, 147, 152, 158, 160, 187 domácnost, 10, 18, 143, 155 dopis, 105 dramaterapie, 91, 93, 144 Duha smíru, 151, 152, 200, 226
A adaptace, 3, 14, 15, 27, 36, 37, 51, 52, 55, 56, 58, 59, 60, 61, 64, 65, 66, 75, 76, 77, 157 akce, 29, 56, 70, 95, 96, 101, 107, 110, 123, 132, 138, 143, 144, 145, 146, 147, 148, 149, 151, 153, 159, 185, 223, 224, 225 akulturace, vi, 1, 3, 27, 36, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 60, 64, 65, 66, 75, 76, 89, 91, 92, 93, 111, 114, 115, 124, 144, 146, 147, 148, 153, 154, 155, 156, 157, 159, 160, 161, 165 altruismus, 4, 5, 18, 47, 155, 199 antropologie, 1, 2, 4, 15, 18, 25, 37, 48, 90, 162, 163, 164, 178, 197 Anxiety/Uncertainty Management Theory, 66, 81, 83, 92, 228 arteterapie, 89, 90, 91, 93, 130, 144, 145, 146, 159, 201 asimilace, 52, 53, 54, 65 azylant, 135, 145
E Effective Decision-Making Theory, 85 ekonomie, 11, 28, 162 e-mail, 102, 107, 108 esencialisté, 24, 27 etnicita, 23 etnocentismus, 68 evidovaná právnická osoba církví, 1, 113, 116, 165 evolucionismus, 26 Evropská unie, 111, 117, 118, 121, 122, 125, 140, 157, 165, 166, 169 Expectancy Violation Theory, 38, 75, 92, 175
B bikulturalismus, 54 blog, 108, 132 broţura, 101, 105, 140
C
F
Cicero, Marcus Tullius, 6 církev, 6, 165 cizinec, vi, 1, 2, 3, 27, 51, 56, 59, 60, 68, 72, 84, 105, 106, 107, 111, 112, 113, 114, 115, 117, 118, 119, 120, 122, 123, 124, 125, 126, 130, 132, 133, 134, 135, 137, 139, 140, 141, 142, 143, 144, 145, 146, 148, 151, 152, 153, 154, 157, 158, 159, 160, 162, 169, 177, 178, 182, 183, 187, 192, 193, 195, 201, 204 Communication Accommodation Theory, 86, 179 Contact Hypothesis, 80 Conversational Constraints Theory, 38, 66, 183 Cross-Cultural Trainings, 75, 77 Cultural Convergence Theory, 81, 92 Culture Action Europe, 122
Face-Negotiation Theory, 38, 43, 66, 73, 92, 197, 198 filantropie, 4, 5, 18, 155, 179, 196 filosofie, 7, 28, 36 fundraising, 11, 104, 112, 139
G generalisté, 8 globalizace, 16, 196
H Hall, E. T., 35, 36, 45 Hegel, Georg Wilhelm Friedrich, 6 Hofstede, Geert, 40, 183 Human Rights and Democracy Network, 122
Č časopis, 105, 132, 140, 189, 190
I
D
identifikace, 19, 20, 21, 22, 24, 27, 37, 47, 51, 60, 88, 89, 107, 157, 166 identita, vi, 2, 17, 19, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 37, 38, 39, 51, 52, 53, 55, 66, 67, 83, 86, 88, 89, 93, 106, 155, 156, 166, 198, 227
dárce, 105, 113, 166, 179 dekategorizace, 88 demokracie, 5, 9
170
identita, kulturní, 19, 37, 155 image, 106, 109, 113, 139, 160, 230 imigrant, 52, 90, 98, 114, 118, 120, 128, 129, 156 individualismus, 5, 41, 44, 47, 67, 85 industrializace, 6 in-group, 20, 22, 24, 26, 41, 47, 64, 88, 89, 168 integrace, vi, 2, 3, 52, 53, 65, 74, 77, 80, 105, 106, 111, 112, 113, 114, 115, 117, 118, 119, 120, 121, 122, 123, 133, 135, 142, 143, 144, 145, 147, 148, 149, 151, 152, 154, 157, 160, 165, 166, 183, 187, 188, 191, 192 Integrative Theory of Communication Acculturation, 66 Interdependence Theory, 11 internet, 17, 101, 106, 107, 124, 132, 137, 153, 155, 163, 227, 228 Interpersonal Adaptation Theory, 75
kultura, občanská, 4, 5, 18, 155, 194 kultura, politická, 5, 7 kulturologie, 36
L Learning Theory, 77, 79, 174 leták, 101, 106, 138, 139, 140 lingvistika, 28, 36 lobování, 101, 109 Locke, John, 6 logo, 101, 105, 108
M management, 73 marginalizace, 11, 53, 65 masmédia, 101, 106, 115, 124, 138 maximalisté, 8 média, 11, 17, 31, 77, 92, 94, 102, 103, 106, 110, 111, 115, 116, 125, 136, 137, 148, 152, 156, 157, 174, 206 melting pot, 60 Mezinárodní den uprchlíkŧ, 123, 148, 149 migrace, 1, 112, 114, 123, 126, 140, 149, 155 minimalisté, 8 muzikoterapie, 89, 90, 91, 144, 145, 152
J Jihomoravské regionální centrum na podporu integrace cizinců, 114, 118, 119, 123, 143, 151
K kapitalismus, 6, 7 kategorie, 2, 13, 19, 20, 21, 23, 27, 29, 30, 35, 38, 44, 46, 47, 63, 66, 83, 88, 89, 90, 106, 107, 115, 141, 143, 166 kategorizace, vi, 1, 19, 20, 21, 23, 27, 87, 88, 89, 168, 198 klient, vi, 1, 13, 38, 90, 102, 104, 105, 107, 108, 109, 112, 113, 114, 115, 117, 119, 126, 127, 128, 130, 131, 132, 133, 134, 135, 136, 137, 138, 139, 140, 141, 150, 152, 153, 158, 159, 160, 161, 200 kolektivismus, 5, 41, 42, 44, 85 komunikace, vi, 1, 2, 3, 4, 6, 13, 15, 16, 17, 18, 19, 27, 28, 29, 30, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 45, 47, 50, 52, 55, 58, 59, 60, 64, 65, 66, 67, 68, 69, 70, 72, 73, 74, 81, 82, 83, 84, 85, 86, 88, 90, 91, 92, 94, 95, 97, 98, 99, 100, 101, 102, 103, 104, 105, 106, 107, 108, 109, 110, 111, 112, 113, 114, 115, 116, 118, 119, 120, 122, 123, 124, 125, 126, 127, 128, 130, 131, 132, 133, 134, 135, 136, 137, 138, 139, 140, 141, 143, 144, 145, 146, 147, 149, 151, 152, 153, 154, 155, 156, 157, 158, 159, 160, 161, 163, 167, 178, 183, 195, 196, 200, 212 komunikace, interkulturní, vi, 1, 2, 3, 4, 28, 33, 36, 38, 43, 46, 47, 50, 52, 62, 64, 65, 66, 67, 68, 69, 70, 71, 72, 73, 77, 81, 86, 87, 89, 91, 92, 93, 94, 101, 107, 111, 112, 113, 115, 116, 119, 120, 123, 124, 125, 126, 131, 133, 134, 138, 141, 142, 143, 144, 147, 149, 151, 152, 153, 154, 155, 156, 157, 158, 159, 160, 161, 166, 167 komunikace, neverbální, 34, 35, 68, 73 komunikace, verbální, 34, 76, 90 konflikt, 37, 62, 72, 73, 74, 76, 85, 86, 90, 93, 94, 100, 133, 141 konstruktivisté, 24, 27 kouč, 128 kultura, vi, 1, 2, 3, 5, 7, 13, 16, 17, 18, 24, 25, 26, 27, 30, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 59, 60, 64, 65, 66, 67, 68, 69, 70, 72, 73, 74, 75, 76, 77, 79, 81, 83, 84, 86, 87, 90, 92, 97, 101, 103, 105, 106, 108, 112, 113, 116, 117, 124, 128, 132, 135, 144, 146, 148, 149, 152, 153, 154, 155, 156, 157, 159, 160, 161, 165, 166, 167, 168, 186, 190, 193, 194
N náboţenství, 2, 11, 19, 45, 132 nadace, 13, 103, 121 nadační fond, 103 nejistota, 36, 66, 77, 81, 83, 84, 87, 92, 154, 156, 157, 167
O občanské sdruţení, 113 obecně prospěšná společnost, 103, 113, 182 Oberg, Kalvero, 48, 168 Optimal Distinctiveness Theory, 89, 93 out-group, 20, 22, 24, 26, 34, 38, 63, 80, 81, 88, 92, 157, 168, 229
P Pestoffŧv trojúhelník, 10 proxemika, 35 předsudky, 1, 3, 19, 20, 21, 27, 36, 52, 62, 63, 64, 65, 68, 75, 80, 81, 87, 91, 92, 116, 124, 145, 146, 149, 150, 154, 155, 156, 157, 159 psychologie, 19, 22, 36, 37, 48, 63, 65, 88, 167, 185, 188, 192 public relations, 28, 94, 104, 112, 113, 116, 168
R rádio, 102, 106 Rainbow Paper, 122, 179 rasa, 23 rekategorizace, 88 rodina, 4, 18, 47, 76, 144, 167, 195
171
Š
S sdruţení, občanské, 13, 144, 160 sektor, veřejný, 10, 18, 111, 114, 116, 120, 124, 125, 143 sektor, ziskový, 9, 18, 111, 112, 113, 115, 124, 139, 143, 155, 160 sekularizace, 6 separace, 53, 54, 65 síla, měkká, 17, 155 slogan, 101, 105, 109, 123 Social Learning Theory, 78 sociologie, 22, 28, 48, 52, 166, 167 solidarita, 5, 8, 15, 16, 17, 106, 121, 188, 227 Speech Accommodation Theory, 86 Speech Code Theory, 66, 67 společnost, občanská, vi, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 17, 18, 19, 27, 28, 38, 66, 77, 94, 95, 97, 98, 101, 103, 105, 106, 107, 109, 110, 111, 112, 113, 114, 115, 116, 117, 118, 119, 120, 121, 122, 123, 124, 125, 126, 127, 128, 132, 133, 134, 135, 138, 139, 140, 141, 142, 143, 144, 145, 148, 152, 153, 155, 157, 158, 159, 160, 161, 163, 164, 167, 174, 177, 178, 181, 188, 191, 194, 195, 197 sponzor, 105 Stakeholder, 95, 96, 110, 177 standardy sociálních sluţeb, 141 stát, 1, 4, 6, 7, 8, 9, 11, 15, 18, 19, 87, 156, 167, 168, 169, 195 stereotypy, 1, 3, 19, 20, 21, 26, 27, 62, 63, 64, 65, 68, 80, 87, 88, 99, 124, 145, 146, 155, 156, 157 stránky, webové, 108, 132, 137, 143, 153 strategie, komunikační, 3, 98, 110 stres, akulturační, 3, 48, 52, 75, 113, 124, 153, 154 stresová porucha, posttraumatická, 51 subkategorizace, 88 supervize, 130, 132, 152, 153
šok, kulturní, 1, 3, 36, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 64, 65, 75, 76, 79, 91, 92, 93, 146, 155, 156, 157, 159, 160, 161
T trh, 1, 4, 6, 7, 8, 9, 11, 12, 18, 19, 111, 112, 113, 114, 119, 158, 166, 167, 168, 192
U uprchlík, 90 urbanizace, 6 úzkost, 49, 50, 63, 66, 80, 81, 83, 84, 87, 92, 150, 154, 156, 157, 168
V veřejnost, 13, 95, 101, 106, 107, 115, 116, 122, 125, 134, 139, 140, 143, 146, 148, 149, 150, 151, 152, 153, 167, 168 výroční zpráva, 99, 103, 104, 105, 110, 138, 139, 153, 169, 177, 188, 191, 203, 204
W Welfare State Theory, 11
Z zaměstnanec, 3, 13, 77, 102, 105, 107, 108, 112, 113, 118, 126, 127, 128, 130, 131, 132, 138, 141, 144, 153, 158, 168, 202
172
SEZNAM LITERATURY
Tištěné a elektronické zdroje
Adler, P. S. (1975): The Transitional Experience: An Alternative View of Culture Shock. Journal of Humanistic Psychology, 15, s. 13–23. Podle: Furnham, A. – Bochner, S. (1986): Culture Shock: Psychological Reactions to Unfamiliar Environments. London: Methuen&Co.Ltd. ISBN 0-416-36670-8.
Alexander, J. C. (1997): Introduction. Civil Society I, II, III: Constructing an Empirical Concept from Normative Controversies and Historical Transformations. In Alexander, J. C. (ed.). Real Civil Societies [online], s. 1–20. London: Sage Publications. Dostupné z:
. [08.09.2009].
Alexander, J. C. (2001): Theorizing the "Modes of Incorporation": Assimilation, Hyphenation, and Multiculturalism as Varieties of Civil Participation. [online]. Dostupné z:
. [08.09.2009]. Alexader, J. C. – Jacobs, R. N. (1998): Mass Communication, Ritual and Civil Society. In Liebes, T. – Curran, J. (eds.). Media, Ritual and Identity. London: Routledge. ISBN 0-203-16166-1.
Allport, G. W. (1954): The Nature of Prejudice. Reading, MA: Addison-Wesley. Podle: Macrae, Neil C. – Bodenhausen, Galen (2000): Social Cognition: Thinking Categorically about Others. Annual Review Psychology, 51 (1), s. 93–120.
173
Anheier, H. – Glasius, M. – Kaldor, M. (eds.) (2002): Global Civil Society [online]. Oxford:
Oxford
University
Dostupné
Press.
z:
<ponpo.som.yale.edu/Workshop_Papers/Anheier_1.pdf>. [30.03.2010]. Anheier, H. – Themudo, N. (2002): Organizational Forms of Global Civil Society: Implications of Going Global. In Anheier, H. – Glasius, M. – Kaldor, M. (eds.). Global Civil
Society.
Oxford:
Oxford
University
Press.
Dostupné
z:
<ponpo.som.yale.edu/Workshop_Papers/Anheier_1.pdf>. [30.03.2010].
Bandura, A. (1977): Social Learning Theory. Englewood Cliffs, NJ: Prentice Hall. Podle: Black, J. S. – Mendenhall, M. (1990): Cross-Cultural Training Effectiveness: A Review and a Theoretical Framework for Future Research. Academy of Management Review, 15 (1), s. 121–122.
Barksdale A. L. (2003): Music Therapy and Leisure for Persons with Disabilities. Sagamore Publishing. SPORTDiscus with Full Text. EBSCO. 149 s. ISBN 1571675116. Barnett, G. A. – Kincaid, D. L. (1983): Cultural Convergence. In Gudykunst, W. B. (ed.). Intercultural Communication Theory (s. 171–194). Beverly Hills, CA: Sage. Podle: Gudykunst, W. B. (2005a): Theories of Intercultural Communication I, China Media Research, 1 (1), s. 61–75. Bělohoubek, I. (2005): Globální občanská společnost. Média, sítě a měkká síla, [online]. Sine loco: Revue pro Média. Dostupné z:
. [25.01.2010].
Benhabib, S. (2002): The Claims of Culture: Equality and Diversity in the Global Era. Princeton: Princeton University Press, 216 s. ISBN 0-691-04862-2.
Benett, J. (1977): Transition Shock: Putting Culture Shock into Perspective. International and Intercultural Communication Annual IV [online]. s. 45–52. Dostupné z: <www.eric.ed.gov/ERICDocs/data/ericdocs2sql/content_storage_01/0000019b/80/3f/16/f7 .pdf>. [28.01.2010]
174
Bergerová, M. (sine dato): Občanský sektor. In Občanský sektor. Studie a souvislosti. Sborník
textů,
[online].
Dostupné
z:
<www.fhs.cuni.cz/kos/kestazeni.php?stranka=kestazeni>. [11.06.2008]. Berry, J. W. – Dasen, P. R. – Pandey, J. – Poortinga, Y. H. – Saraswathi, T. S. – Segall, M. H. – Kâğitçibaşi, C. (eds.) (1997): Handbook of Cross-cultural Psychology: Social Behavior and Applications. Needham Heights: Allyn & Bacon. 544 s. ISBN 0-20516076-X. Berry, J. W. – Poortinga, Y. H. – Segall, M. H. – Dasen, P. R. (2002): Cross-cultural psychology. Research and Applications. Cambridge: Cambridge University Press, 610 s. ISBN 0-521-37761-7. Berry, J. W. – Sam, D. L. (1997): Acculturation and Adaptation. In Berry, J. W. et al. (eds.): Handbook of Cross-cultural Psychology: Social Behavior and Applications. Needham Heights: Allyn & Bacon. 544 s. ISBN 0-205-16076-X. Kapitola 8, s. 291–319. Black, J. S. – Mendenhall, M. (1990): Cross-Cultural Training Effectiveness: A Review and A Theoretical Framework for Future Research. Academy of Management Review, 15 (1), s. 113–136.
Brewer, M. B. (1994): The Social Psychology of Prejudice: Getting It All Together. s. 315–329. In Zanna, M. P. – Olson, J. M. (ed.). The Psychology of Prejudice. Hillsdale NJ: Lawrence Erlbaum, 347 s. ISBN 0-8058-1355-1.
Brewer, M. B. (1996): When Contact is not Enough: Social Identity and Intergroup Cooperation. International Journal of Intercultural Relations, 20 (3/4), s. 291–303. Brno Expat Centre (2010): O Brno Expats Centre [online]. Dostupné z: <www.brnoexpatcentre.eu/czech/>. [12.12.2010] Burgoon, J. K. – Hubbard, A. S. E. (2005): Cross-Cultural and Intercultural Application of Expectancy Violations Theory and Interaction Adaptation Theory, s. 149–
175
172. In Gudykunst (ed.). (2005b). Theorizing about Intercultural Communication. Thousand Oaks: Sage, 488 s. ISBN 0-7619-2749-2. Buryánek, J. (2004): Interkulturní vzdělávání: příručka nejen pro středoškolské pedagogy: projekt Varianty. Praha: Člověk v tísni v Nakladatelství Lidové noviny. 518 s. ISBN 8071067156. Campbell, D. P. – Level, D. A. Jr. (1985): A Black Box Model of Communication. Journal of Business Communication, 22, s. 40. Podle: Level, D. A. – Galle, W. P. (1988): Managerial Communications. Homewood: Irwin, 444 s. ISBN 0-256-03730-2. Cattell, R. B. – Breul, H. – Hartman, H. P. (1952): An Attempt at More Refined Definition of the Cultural Dimensions of Syntality in Modern Nations. American Sociological Review, 17 (4), s. 408–421. Cattell, R. B. – Wispe, L. G. (1948): The Dimensions of Syntality in Small Groups. The Journal of Social Psychology, 28, s. 57–78. Centra
podpory
inkluzivního
vzdělávání,
2010
[online].
Dostupné
z:
<www.strediskasim.cz>. [27.07.2010]. Civiblog 2010 [online]. Dostupné z: <www.civiblog.org>. [27.08.2010].
Corbu, N. (2010): Cultural Identity as a System: Toward the Crystallization of a European Cultural Identity. Revista Romana de Comunicare si Relatii Publice, 12 (1), s. 121–131.
Culture Action In Europe (2010): Exploring Intercultural Dialogue [online]. Dostupné
z:
<www.cultureactioneurope.org/lang-en/think/intercultural-dialogue>.
[10.09.2010]. ČSÚ
(31.08.2009):
V.
POTRATOVOST
[online].
Dostupné
<www.czso.cz/csu/2009edicniplan.nsf/t/4E002A0A6C/$File/401909re03.pdf>. [23.04.2010]. 176
z:
ČSÚ (12.10.2009): Potraty podle stáří plodu, měsíce potratu, vzdělání a počtu živě narozených
dětí
ženy
a
podle
druhu
potratu
[online].
Dostupné
z:
<www.czso.cz/csu/2009edicniplan.nsf/t/4E002A0A6C/$File/401909re03.pdf>. [23.04.2010]. ČSÚ (28.01.2010): VI. Zdravotní péče o cizince [online]. Dostupné z: <www.czso.cz/csu/2009edicniplan.nsf/t/B60046F878/$File/141409k6cj.pdf>. [23.04.2010]. ČSÚ (24.03.2010): Potraty cizinek v ČR podle druhu a územního členění v roce 2008 [online]. Dostupné z: <www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/t/F8004D0873/$File/c07a05t.pdf>. [23.04.2010].
Davies, R. (2003): Network Perspectives In The Evaluation Of Development Interventions:
More
Than
A
Metaphor
[online].
Dostupné
z:
<www.mande.co.uk/docs/nape.pdf>. [03.08.2010]. Deaux, K. – Martin, D. (2003): Interpersonal Networks and Social Categories: Specifying Levels of Context in Identity Processes. Social Psychology Quartely, 66 (2), s. 101–117. Deverová, L. (2010): Ekonomické aktivity organizací občanské společnosti z právního hlediska. In Skovajsa, M. a kol. Občanský sektor: organizovaná občanská společnost v České republice. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-681-0.
Dick,
B.
(1997):
Stakeholder
Analysis
[online].
Dostupné
z:
<www.scu.edu.au/schools/gcm/ar/arp/stake.html>. [03.08.2010]. Dickson, M. W. – Den Hartog, D. N. – Mitchelson, J. K. (2003): Research on Leadership in a Cross-Cultural Context: Making Progress, and Raising New Questions. The Leadership Quarterly, 14 (6), s. 729–768. Diecézní charita Brno (2010): Výroční zpráva 2009. 33 s.
177
Diecézní charita Brno (2010b): Zpravodaj Diecézní charity Brno [online]. Dostupné z: . [11.10.2010]. Dlouhá, J. – Dlouhý, J. – Mezřický, V. Globalizace a globální problémy. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Centrum pro otázky ţivotního prostředí, s. 255–275. ISBN 8087076-01-X.
Dodd, C. H. (1995): Dynamics of Intercultural Communication. Madison: Brown& Benchmark, 333 s. ISBN 0-697-20136-8. Dohnalová, M. – Malina, J. – Müller, K. (2003): Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. Občanská společnost: Minulost – současnost – budoucnost. Brno:
NADACE
UNIVERSITAS
MASARYKIANA,
BRNO,
AKADEMICKÉ
NAKLADATELSTVÍ CERM V BRNĚ, MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ, NAKLADATELSTVÍ A VYDAVATELSTVÍ NAUMA V BRNĚ, 271 s. ISBN 80-7204278-5. Doma v České republice. Pomáháme cizincům najít zde druhý domov [online], copyright 2007. Dostupné z: <www.domavcr.cz/o-webu>. [28.07.2010]. Dunn, E. – Hann, C. M. et al. (1996): Civil Society: Challenging Western Models. London: Routledge, 256 s. ISBN 0-415-13218-5.
Ehrenhaus, P. (1983): Culture and the Attribution Process: Barriers to Effective Communication. In Gudykunst, W. B. ed. (1983). Intercultural Communication Theory: Current Perspectives, Beverly Hills: Sage. Podle: Dodd, C. H. (1995): Dynamics of Intercultural Communication. Madison: Brown& Benchmark, 333 s. ISBN 0-697-20136-8. Erazímová, L. – Keprtová, J. (2004): Efektivní komunikace v interkulturním prostředí. Praktická příručka pro pracovníky Úřadů práce. Praha: Člověk v tísni. EU Civil Society Contact Group (2010a): Members [online]. Dostupné z: <www.act4europe.org/code/en/about.asp?Page=3&menuPage=3>. [11.09.2010].
178
EU Civil Society Contact Group (2010b): Our Mission [online]. Dostupné z: <www.act4europe.org/code/en/about.asp?Page=255&menuPage=255www.act4europe.org/ code/en/about.asp?Page=3&menuPage=3>. [13.09.2010].
Fisher, W. F. (1997): Doing Good? The Politics and Antipolitics of NGO Practices. Annual Review of Anthropology, 26, s. 439–464.
Fiske, J. (1990): Introduction to Communication Studies. London: Routledge, 256 s. ISBN 0-203-13431-1. Fórum dárcŧ (2004): Jak jsme na tom s firemní filantropií v České republice? Výsledky
výzkumu
firemní
filantropie
[online].
Dostupné
z:
. [11.10.2010].
Fox,
Ch.
(1997):
The
Authenticity
of
Intercultural
Communication,
International Journal of Intercultural Relations, 21 (1), s. 85–103.
Frank, S. (ed.) (2008): The Rainbow Paper. Intercultural Dialogue: From Practice to Policy
and
Back
[online].
Dostupné
z:
. [11.09.2010]. Furnham, A. – Bochner, S. (1986): Culture Shock: Psychological Reactions to Unfamiliar Environments. London: Methuen&Co.Ltd. ISBN 0-416-36670-8. Gallois, C. – Giles, H. – Jones, E. – Cargile, A. C. – Ota, H. (1995): Accommodationg Intercultural Encounters: Elaborations and Extensions. In Wiseman, R. L. (ed.). Intercultural Communication Theory. Thousand Oaks. CA: Sage. s. 115–147. Podle: Gudykunst (ed.) (2005b): Theorizing about Intercultural Communication. Thousand Oaks: Sage. 488 s. ISBN 0-7619-2749-2. Gallois, C. – Ogay, T. – Giles, H. (2005): Communication Accommodation Theory, s. 121–148. In Gudykunst (ed.) (2005b). Theorizing about Intercultural Communication. Thousand Oaks: Sage, 488 s. ISBN 0-7619-2749-2.
179
Garmon, C. W. (1984): World View Differences among College and University Administrations and Faculty in the South. Ph.D. diss. Vanderbilt University. Podle: Dodd, C. H. (1995): Dynamics of Intercultural Communication. Madison: Brown& Benchmark, 333 s. ISBN 0-697-20136-8.
Gellner, E. (1991): Civil Society in Historical Context. International Social Science Journal, 43 (3), s. 495–510. Goetze, D. B. – James, P. (2004): Evolutionary Psychology and the Explanation of Ethnic
Phenomena.
Evolutionary
Psychology,
2,
s.
142–159.
Dostupné
z:
<www.epjournal.net/filestore/ep02142159.pdf>. [29.01.2006]. Gordijn, E. H. – Koomen, W. – Stapel, D. A. (2001): Level of Prejudice in Relation to Knowledge of Cultural Stereotypes. Journal of Experimental Social Psychology, 37, s. 150–157.
Groff, L. (2002): Intercultural Communication, Interreligious Dialogue, and Peace. Future, 34, s. 701–716.
Groff, L. (2005): The Challenge of Cultural and Religious Diversity and Peacebuilding in an Interdependent World. Futures Research Quarterly, 21 (4), s. 23–54.
Gudykunst, W. B. (ed.) (1983): Intercultural Communication Theory: Current perspectives. Beverly Hills: Sage, 298 s. ISBN 0803919697.
Gudykunst, W. B. (ed.) (2003): Cross-Cultural and Intercultural Communication. Thousand Oaks: Sage. ISBN 0-7619-2900-2.
Gudykunst, W. B. (2005a): Theories of Intercultural Communication I. China Media Research, 1 (1), s. 61–75.
Gudykunst (ed.) (2005b): Theorizing about Intercultural Communication. Thousand Oaks: Sage. 488 s. ISBN 0-7619-2749-2.
180
Gundykunst, W. – Kim, Y. (eds.) (1984): Methods for Intercultural Communication Research. Beverly Hills: Sage Publications. ISBN-0-8039-2261-2. Gudykunst, W. B. – Nishida, T. (2001): Anxiety, Uncertainty, and Perceived Effectiveness of Communication Across Relationships and Cultures. International Journal of Intercultural Relations, 25, s. 55–71. Gullahorn, J. T. – Gullahorn, J. E. (1963): An Extension of the U-Curve Hypothesis. The Journal of Social Issues, 19 (3), s. 33–47. Podle: Pedersen, P. (1995): The Five Stages of Culture Shock. Westport: Greenwood Press. 281 s. ISBN 0-313-28782-1. Gutman, D. B. – Hickson, F. (1996): The Development of Racial Prejudice in Children. Educational Practice and Theory, 18 (1), s. 3–14.
Hall, E. T. (1960): The Silent Language in Overseas Business. Harvard Business Review, 38 (3), s. 87–96.
Hall, E. T. (1963): A System for the Notation of Proxemic Behavior. American Anthropologist, New Series, 65 (5), s. 1003–1026.
Hall, E. T. (1976): Beyond culture. Anchor Books. ISBN 0385124740. Podle: Dodd, C. H. (1995): Dynamics of Intercultural Communication. Madison: Brown& Benchmark, 333 s. ISBN 0-697-20136-8. Handy, F. – Greenspan, I. (2009): Immigrant Volunteering. A Steping Stone to Integration? Nonprofit and Voluntary Sector Quartely, 38 (6), s. 956–982. Harold Dwight Lasswell [online]. 03.01.2010. Communication Theory. Dostupné z: . [21.05.2010]. Havel, V. (1999): Projev prezidenta republiky Václava Havla na sympóziu "Myšlenky Václava Havla a koncept občanské společnosti" [online]. Dostupné z: . [19.10.2010].
181
Hestia
(2010):
Co
z toho
ti
lidé
mají?
[online].
Dostupné
z:
<www.dobrovolnik.cz/l_co.shtml>. [19.11.2010].
Hoecklin, L. (1994): Managing Cultural Differences Strategies for Competitive advantage. Workingham: Addison-Wesley Publishers. Podle: Merzoug, K. – Wassdahl, V. (2001): Svenskt projektledarskap i multikulturella grupper: är en anpassning nödvändig? [Swedish Project Management in Multicultural Groups: is adaptation necessary?]. Undergraduate Thesis D-level [online]. Linköping University, Department of Management and
Economics.
Dostupné
z:
<www.diva-
portal.org/diva/getDocument?urn_nbn_se_liu_diva-785-1__fulltext.pdf>. [12.12.2007]. Holland, D. – Lachicotte, W. – Skinner, D. – Cain, C. (1998): Identity and Agency in Cultural Worlds. Cambridge, London: Harward University Press. 349 s. ISBN 0-67481566-1.
Hovland, I. (2005): Successful Communication. A Toolkit forRresearchers and Civil Society Organizations. Overseas Development Institute. 78 s. ISBN 0-85003-776-X. Hřebíček, V. (2007): Studijní text k předmětu řízení lidských zdrojů. Verze duben 2007.
Chan, S. (2008): Cross-Cultural Civility in Global Civil Society: Transnational Cooperation in Chinese NGOs. Global Networks, 8 (2), s. 232–252. Charita ČR (2010): Pomoc cizincům v nouzi na území ČR. Praha: Charita ČR. Christiania, o. p. s. (2010): CHRISTIANIA – Kořeny obecně prospěšné společnosti [online], copyright 2006–2008. Dostupné z: <www.christiania.cz/christiania/koreny.html>. [13.09.2010]. ICN, o.p.s. Přehled základních typů nestátních neziskových organizací v České republice
[online],
09.03.2006.
Dostupné
z:
<www.neziskovky.cz/_dataPublic/attachments/8f3c1565ac59b57dfae4f9a797c6ac8e/prehl ed_typu_NNO.pdf>. [06.01.2010]. 182
Inglehart, R. – Flanagan, S. C. (1987): Value Change in Industrial Societies. The American Political Science Review, 81 (4), s. 1289–1319. Itim International (sine dato): Geert Hofstede™ Cultural Dimensions [online], copyright 1967–2009. Dostupné z: <www.geert-hofstede.com/>. [12.01.2010]. Jaklová, A. (sine dato): K základním pojmům interkulturní komunikace [online]. Dostupné z: <www.fhs.cuni.cz/.../k_zakladnim_pojmum_interkulturni_komunikace.doc>. [30.11.2010]. Jihomoravské regionální centrum na podporu integrace cizinců [online], 2010. Dostupné z : <www.cizincijmk.cz/Default.aspx>. [27.07.2010]. Jihomoravské regionální centrum na podporu integrace cizincŧ (2010): Regionální platforma
aktérů
integrace
v
JMK
[online],
2010.
Dostupné
z:
<www.cizincijmk.cz/Articles/377-2Regionalni+platforma+akteru+integrace+v+JMK.aspx>. [27.07.2010]. Keane, J. (2006): Introduction: Cities and Civil Society cizinců [online]. Dostupné z : <www.johnkeane.net/essays/civil_society/essays_only_civil_society.htm>.
[21.09.2010].
In Keane, J. (ed.). Civil Society: Berlin Perspectives. Oxford/New York: Berghahn Books. ISBN 1845450647.
Keane, J. (ed.) (2006): Civil Society: Berlin Perspectives. Oxford/New York: Berghahn Books. ISBN 1845450647. Keating, E. K. – Frumkin, P. (2009): Reengineering Nonprofit Financial Accountability: Toward a More Reliable Foundation for Regulation, Public Administration Review, 63 (1), s. 4.
Kim, M. S. (2005): Culture-Based Conversational Constraints Theory. Individualand Culture-Level Analyses, s. 93–118. In Gudykunst (ed.) (2005b): Theorizing about Intercultural Communication. Thousand Oaks: Sage. ISBN 0-7619-2749-2. 183
Kim, Y. (1988): Communication and Cross-Cultural Adaptation. An Integrative Theory. Clevedon: Multilingual Matters. 223 s. ISBN 0905028821.
Kim, Y. Y. (2001): Becoming Intercultural. An Integartive Theory of Communication and Cross-Cultural Adaptation. London: SAGE Publications. 321 s. ISBN 0-8039-4487-X. Kim, Y. Y. – Gudykunst, W. B. (eds.) (1988a): Theories of Intercultural Communication. Newbury Park, CA: Sage. 328 s. ISBN 0803931506. Podle: Dodd, C. H. (1995): Dynamics of Intercultural Communication. Madison: Brown& Benchmark. ISBN 0-697-20136-8. Kim, Y. – Gudykunst, W. (1988b). Cross-cultural Adaptation: Current Approaches. Newbury Park: Sage. 320 s. ISBN 0803930380.
Kincaid, D. L. (1979): The Convergence Model of Communication. Honolulu: EastWest Communication Institute. Podle: Gudykunst, W. B. (2005a): Theories of Intercultural Communication I, China Media Research, 1 (1), 2005. s. 61–75.
Kincaid, D. L. (1987): The Convergence Theroy of Communication, SelfOrganization, and Cultural Evolution, s. 209–221. In Kincaid, D. L. (ed.) Communication Theory in Eastern and Western Perspectives. New York: Academic Press. ISBN 0124074707.
Kincaid, D. L. (ed.) (1987): Communication Theory in Eastern and Western Perspectives. New York: Academic Press. s. 209–221. ISBN 0124074707.
Kincaid, D. L. (1988): The Convergence Theory of Intercultural Communication, s. 280–298. In Kim, Y. Y. – Gudykunst, W. B. (eds.) (1988a): Theories of Intercultural Communication. Newbury Park, CA: Sage. ISBN 0803931506.
Kincaid, D. L. (2002): Drama, Emotion, and Cultural Convergence. Communication Theroy, 12 (2), s. 136–152. 184
Kodex
Charity
Česká
republika
[online],
(sine
dato).
Dostupné
z:
. [19.07.2010] Kohoutek, R. – Štěpník, J. – Ocetková, I. (1998): Základy sociální psychologie. Brno: CERM. 181 s. ISBN 80-7204-064-2. Koncepce zveřejňování výročních zpráv neziskovými organizacemi [online]. Sine loco:
CVNS,
Dostupné
18.12.2006.
z:
. [05.01.2010]. Kříţková, M. (2008): Czech Made. Dobří Mongolové: Kdo v Blansku šije volanty? [online].
Dostupné
z:
<www.europeancity.cz/czechmade/index.php?option=com_content&task=view&id=10&It emid=8>. [07.09.2010] Kuře
na
obrazovce
[online].
Pomozte
dětem
2010.
Dostupné
z:
<www.pomoztedetem.cz/index.php?cmd=article&id=233>. [17.07.2010]. LaFromboise, T. – Coleman, H. L. K. – Gerton, J. (1993): Psychological Impact of Biculturalism: Evidence and Theory. Psychological Bulletin, 144 (3), s. 395–412.
Langer, E. (1989): Mindfulness. Reading, MA: Addison-Wesley. Podle: Gudykunst, W. B. – Nishida, T. (2001): Anxiety, Uncertainty, and Perceived Effectiveness of Communication Across Relationships and Cultures. International Journal of Intercultural Relations, 25, s. 55–71. Level, D. A. – Galle, W. P. (1988): Managerial Communications. Homewood: Irwin. 441 s. ISBN 0-256-03730-2.
Lewis, D. (2002): Civil Society in African Contexts: Reflections on the Usefulness of a Concept. Development and Change, 33 (4), s. 569–586(18).
185
Liebes, T. – Curran, J. (eds.): Media, Ritual and Identity. London: Routledge. ISBN 0-203-16166-1.
Link, S. (2009): Social Category & Social Aggregate. Research Starters Sociology, s. 1-7. Lobbing v evropských institucích [online], 07.09.2009, EU-Media, s.r.o. ISSN 18032486.
Dostupné
z:
<www.euractiv.cz/evropske-instituce/link-dossier/lobbing-v-
evropskych-institucich-000058>. [17.07.2010].
Logan, GD. (1989): Automaticity and Cognitive kontrol, s. 52–74. In Macrae, N. C. – Bodenhausen, G. Social Cognition: Thinking Categorically about Others. Annual Review Psychology, 2000, 51 (1), s. 93–120. Logger, C. (2008): Koučování. In Metody sociální práce s imigranty, azylanty a jejich dětmi. Praha: Triton. 365 s. ISBN 978-80-7387-097-3. Kapitola 5, s. 83–105. Lowe, J. (sine dato): Needs & Dreams [online], copyright 2007. Dostupné z: <www.creme-de-languedoc.com/languedoc-living/articles/health-2.php>. [27.08.2010]. Luhmann, N. (2006): Sociální systémy. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. 550 s. ISBN 80-7325-100-0.
Lysgaard, S. (1955): Adjustment in a Foreign Society: Norwegian Fulbright Grantees Visiting the United States. International Social Science Bulletin, 7 (1), s. 45–51. Podle: Pedersen, P. (1995): The Five Stages of Culture Shock. Westport: Greenwood Press. 281 s. ISBN 0-313-28782-1.
Maat, M. B. (1997): A Group Art Therapy Experience for Immigrant Adolescents. American Journal of Art Therapy, 36 (1). Macrae, N. C. – Bodenhausen, G. (2000): Social Cognition: Thinking Categorically about Others. Annual Review Psychology, 51 (1), s. 93–120.
186
Malina, J. a kol. (2009): Antropologický slovník. /Elportál/ [online]. Brno: Masarykova
univerzita,
07.12.2009.
[cit.
Dostupné
2009-12-07].
z:
. ISSN 1802-128X. Martens, J. – Tantas, A. (1998): Práce s dobrovolníky. In Metody sociální práce s imigranty, azylanty a jejich dětmi. Praha: Triton. 365 s. ISBN 978-80-7387-097-3. Kapitola 7, s. 319–331.
McFeeters, B. B. (2009): Ingroups & Outgroups. Research Starters Sociology, s. 1–7.
McNiff, S. (1984): Cross-Cultural Psychotherapy and Art. Art Therapy: Journal of the American Art Therapy Association, 3, s. 125–131.
Mehrabian, A (1968): Communication Without Words. Psychology Today, 2 (9), s. 52–55.
Mehrabian, A. (1970): A semantic space for nonverbal behavior. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 35 (2), s. 248–257. Merzoug, K. – Wassdahl, V. (2001): Svenskt projektledarskap i multikulturella grupper: är en anpassning nödvändig? [Swedish Project Management in Multicultural Groups: is adaptation necessary?]. Undergraduate thesis D-level. Linköping University, Department
of
Management
and
Economics.
Dostupné
z:
<www.diva-
portal.org/diva/getDocument?urn_nbn_se_liu_diva-785-1__fulltext.pdf >. [12.12.2007]. Ministerstvo práce a sociálních věcí (2002): Zavádění standardů kvality sociálních služeb do praxe. Průvodce pro poskytovatele. Praha: MPSV. ISBN 80-86552-45-4. Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky (2010): Cizinci v České republice. Stránky Ministerstva práce a sociálních věcí o integraci cizinců [online]. Dostupné
z:
<www.cizinci.cz>. [27.07.2010].
187
Ministerstvo vnitra České republiky (2010a): Integrace [online]. Dostupné z: <www.mvcr.cz/clanek/integrace.aspxwww.mvcr.cz/clanek/odbor-azylove-a-migracnipolitiky.aspx>. [26.07.2010]. Ministerstvo vnitra České republiky (2010b): Odbor azylové a migrační politiky Dostupné
[online].
z:
<www.mvcr.cz/clanek/odbor-azylove-a-migracni-politiky.aspx>. [26.07.2010]. Ministerstvo vnitra České republiky (2010c): Pravidla překračování hranic [online]. z:
Dostupné <www.mvcr.cz/clanek/pravidla-prekracovani-hranic.aspx>. [13.09.2010].
Ministerstvo vnitra České republiky (2010d): Obecný program Solidarita a řízení migračních
toků
[online].
Dostupné
z:
<www.mvcr.cz/clanek/obecny-program-solidarita-a-rizeni-migracnich-toku176357.aspx?q=Y2hudW09MQ%3d%3d>. [13.09.2010]. Moree, D. (2010): Organizace občanské společnosti a multikulturní výchova v České republice. In Skovajsa, M. et al (2010a). Občanský sektor: organizovaná občanská společnost. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-681-0. Kapitola 11, s. 308–330. Müller, K. B. (2008): Evropa a občanská společnost. Praha: SLON. 238 s. ISBN 978-80-86429-84-7. Nakonečný, M. (1997): Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia. 438 s. ISBN 8020006257.
Narula, U. (2006): Communication Models. New Delhi: Atlantic. 136 s. ISBN 81269-0676-6. Nesdale, D. – Todd, P. (2000): Effect of Contact on Intercultural Acceptance: A Field Study. International Journal of Intercultural Relations, 24, s. 341–360. Nesehnutí (2009): Výroční zpráva za rok 2008. 188
Nesehnutí
(2010):
Časopis
Přes
[online].
Dostupné
z:
. [07.07.2010].
Newcomb, T. M. (1953): An Approach to the Study of Communicative Acts. Psychological Review, 60, s. 394. Podle: Level, D. A. – Galle, W. P. (1988): Managerial Communications. Homewood: Irwin. ISBN 0-256-03730-2.
Noe, R. A. (1986): Trainees' Attributes and Attitudes: Neglected Influences on Training Effectiveness. The Academy of Management Review, 11 (4), s. 736–749.
Nye, J. (2003): "Propaganda Isn't the Way: Soft Power." International Herald Tribune
[online],
10.01.2003.
Dostupné
z:
. [30.03.2010]. Občanský sektor. Studie a souvislosti. Sborník textů [online], (sine dato). Dostupné z: <www.fhs.cuni.cz/kos/kestazeni.php?stranka=kestazeni>. [11.06.2008]. Oberg, K. (1954): Culture Shock [online], presented to the Women’s Club of Rio de Janeiro.
Dostupné
z:
<www.smcm.edu/Academics/internationaled/Pdf/cultureshockarticle.pdf>. [22.04.2010].
Oetzel, J. G. (1998): Explaining Individual Communication Processes in Homogeneous and Heterogeneous Groups Through Individualisn-Collectivism and SelfConstrual. Human Communication Research, 25 (2), s. 202–224.
Oetzel, J. G. (2005): Effective Intercultural Work Group Communication Theory, s. 351–372. In Gudykunst (ed.) (2005b). Theorizing about Intercultural Communication. Thousand Oaks: Sage. s. 35–54. ISBN 0-7619-2749-2. Oetzel, J. G. – Ting-Toomey, S. (2003): Face Concerns in Interpersonal Conflict: A Cross-Cultural Empirical Test of the Face Negotiation Theory. Communication Research, 30 (6), s. 599–624. 189
Ojha, A. K. (2003): Humor: A Distinctive Way of Speaking That Can Create Cultural Identity. Journal of Intercultural Communication Research, 32 (3/4), s. 161–174. Organizace pro pomoc uprchlíkŧm (2010): Hostis - právní časopis. [online]. Dostupné
z:
<www.opu.cz/index.php?option=com_content&task=blogcategory&id=29&Itemid=61&la ng=cs>. [13.09.2010].
Oskamp, S. (ed.) (2000): Reducing Prejudice and Discrimination. Mahwah (NJ): Erlbaum Associates. 353 s. ISBN 0-8058-3482-6.
Overseas Diplomacy (1973): U. S. Navy, Bureau of Navy Personnel. Podle: Dodd, C. H. (1995): Dynamics of Intercultural Communication. Madison: Brown& Benchmark, 333 s. ISBN 0-697-20136-8.
Paret, M. (2007): Nlp 3 and Quantum Psychology for Beginners. Sine loco: NLP International Ltd. 324 s. ISBN 0-979-39977-7. Paroulková, L. (2010): Mongolské děti sehrály pohádku O Červené karkulce, [online]. Blanenský deník. Dostupné z: . [19.07.2010].
Pearce, W. B. (2005): The Coordinated Managment of Meaning. In Gudykunst (ed.) (2005b). Theorizing about Intercultural Communication. Thousand Oaks: Sage. s. 35–54. ISBN 0-7619-2749-2
Pedersen, P. (1995): The Five Stages of Culture Shock. Westport: Greenwood Press. 281 s. ISBN 0-313-28782-1. Peréz–Díaz, V. (2008): The Voices of Civil Societies [online], July 7, 2008. Dostupné z:
<www.istr.org/conferences/barcelona/pdf/The_Voices_of_Civil_Societies.pdf>.
[08.09.2009].
190
Pettigrew, T. F. – Tropp, L. R. (2000): Does Intergroup Contact Reduce Prejudice? Recent Meta-Analytic Findings, s. 93–115. In Oskamp, S. (Ed.) (2000). Reducing Prejudice and Discrimination. Mahwah (NJ): Erlbaum Associates. ISBN 0-8058-3482-6. Pettigrew, T. F. – Tropp, L. R. (2008): How does Intergroup Contact Reduce Prejudice? Meta-Analytic Tests of Three Mediators. European Journal of Social Psychology, 38, s. 922–934. Philipsen, G. – Coutu, L. M. – Covarubbias, P. (2005): Speech Codes Theory: Restatement, Revision, and Response to Criticism. In Gudykunst, W. B. (Ed.). Theorizing about Intercultural Communication. s. 55–68. Thousand Oaks, CA: Sage. ISBN 0-76192749-2.
Pinto, D. (2000): Intercultural Communication: A Three-Step Method for Dealing with Differences. Leuven–Apeldoorn: Garant. ISBN 90-5350-978-X. Pithart, P. (2000): Občanská společnost v České republice v roce 2000 [online]. Dostupné z: <www.pithart.cz/archiv_textu_detail.pp?id=38>. [20.10.2010]. Platform for Intercultural Europe (2010): Membership [online]. Dostupné z: <www.intercultural-europe.org/template.php?page=members>. [11.09.2010]. Poradna pro integraci (2009): Výroční zpráva 2009 [online]. Dostupné z: . [20.07.2010]. Porta Design, Jiří Doffek (2010a): Dobrovolnická centra [online]. Dostupné z: <www.dchbrno.charita.cz/?pg=dobrovolnici>. [07.08.2010]. Porta Design, Jiří Doffek (2010b): Sběr šatstva [online]. Dostupné z: . [27.08.2010]. Porta Design, Jiří Doffek (2010c): O nás. Novodobá historie [online]. Dostupné z: <www.dchbrno.charita.cz/?pg=historie>. [10.08.2010].
191
Porta Design, Jiří Doffek (2010d): Vize a hodnoty Diecézní charity Brno [online]. Dostupné z: . [10.08.2010]. Pořízková, H.
(2008): Analýza zahraniční zaměstnanosti v České republice;
postavení cizinců na trhu práce a podmínky jejich ekonomické integrace [online]. Praha: VÚPSV. Dostupné z: <praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_251.pdf>. [07.09.2010]. Pořízková, H. – Rákoczyová, M. – Trbola, R. (2009): Cizinci ze třetích zemí v Jihomoravském kraji; vstupní analýza sociální integrace. VÚPSV, v.v.i., Výzkumné centrum Brno.
Poyatos, F. (1983): New Perspectives in Nonverbal Communication. Oxford: Pergamon Press. 408 s. Projekt Výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků [online], copyright 2003– 2010. Dostupné z: <www.imigracecz.org/?lang=cz&article=project-offer>. [27.07.2010].
Prabhu (2010): Proxemics: Some Challenges and Strategies in Nonverbal Communication. The IUP Journal of Soft Skills, IV (3), s. 7–14. Prŧcha, J. (2007): Interkulturní psychologie. Praha: Portál. 220 s. ISBN 978-807367-280-5. Příručka o integraci (2010). Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie. ISBN 978-92-79-13506-4.
Rappaport, L. (2010): Focusing-Oriented Art Therapy: Working with Trauma. Person-Centered & Experiential Psychotherapies, 9 (2), s. 128–142. ISSN 14779757. Rektořík, J. (2002): Ekonomika a řízení odvětví veřejného sektoru. Praha: Ekopress. 264 s. ISBN 8086119602. Rektořík, J. et al. (2007): Organizace neziskového sektoru. Praha: EKOPRESS, s. r. o. 187 s. ISBN 978-80-86929-25-5. 192
Rousseau, C. – Drapeau, A. – Lacroix, L. – Bagilishya, D. – Heusch, N. (2005): Evaluation of a Classroom Program of Creative Expression Workshops for Refugee and Immigrant Children. Journal of Child Psychology and Psychiatry, 46 (2), s. 180–185. Ruben, B. D. – Kim, J. Y (1975). General Systems Theory and Human Communication. Hayden Book Co. 259 s. ISBN 0810459418. Podle: Kim, Y. Y. (2001): Becoming Intercultural. An Integartive Theory of Communication and Cross-Cultural Adaptation. London: SAGE Publications. 321 s. ISBN 0-8039-4487-X. Rŧţička, J. (sine dato): Lobbying ve Spojených státech. In Lobbyismus versus korupce [online]. Praha: Insitut pro politickou a ekonomickou kulturu. Dostupné z: <www.ipek.cz/projekty/lobbying-ve-spojenych-statech/>. [10.01.2010]. Rychetník, L. (sine dato): Regulace lobování ve Velké Británii. In Lobbyismus versus korupce [online]. Praha: Insitut pro politickou a ekonomickou kulturu. Dostupné z: <www.ipek.cz/soubory/01_KOMPLET.html/>. [10.01.2010]. Řiháková,
A.
(2005):
Cizinci
v Jihomoravském
kraji.
Diplomová
práce.
Přírodovědecká fakulta Masarykova univerzita. Salamon, L. M. – Anheier, H. K. (1998): Social Origins of Civil Society: Explaining the Nonprofit sector Cross-Nationally. Voluntas: International Journal of Voluntary and Nonprofit Organizations, 9 (3), s. 213–248. Shannon, C. E. – Weaver, W. (1949): The Mathematical Theory of Communication. Urbana: The University of Illinois Press. Podle: Level, D. A. – Galle, W. P. (1988): Managerial Communications. Homewood: Irwin. ISBN 0-256-03730-2.
SchippersS, T. K. (2001): Cultural Identity: Search for a Definition. The International Scope Review [online], 3 (6), Hunout & al., Schippers. Dostupné z: <www.tamilnation.org/selfdetermination/nation/schippers.pdf>. [18.01.2010].
193
Schramm, W. (1955): How Communication Works. In The Process and Effects of Mass Communication. Urbana: University of Illinois Press, s. 4–8. Podle Level, D. A. – Galle, W. P. (1988): Managerial Communications. Homewood: Irwin. ISBN 0-256-037302. Schütz, H. – Six, B. (1996): How Strong is the Relationship between Prejudice and Discrimination? A Meta-Analytic Answer. International Journal of Intercultural Relationship, 20 (3/4), s. 441–462. Skapa, I. (2010a): Diecézní charita Brno – Služby pro cizince [online], copyright 2006 vasprostor.cz. Dostupné z: <www.celsuz.cz/charita90-3-153_Sluzby_pro_cizince>. [19.07.2010]. Skapa, I. (2010b): Diecézní charita Brno – Poradna pro cizince [online], copyright 2008 vasprostor.cz. Dostupné z: <www.celsuz.cz/index.php?menu_ref=90,3,153,300>. [27.08.2010]. Skapa, I. (2010c): Diecézní charita Brno – Aktivity v PřS Zastávka [online]. copyright
2006
vasprostor.cz.
Dostupné
z:
<www.celsuz.cz/index.php?menu_ref=90,3,153,321>. [27.08.2010]. Skapa, I. (2010d): Diecézní charita Brno – Multikulturní večery [online], copyright 2006
vasprostor.cz.
Dostupné
z:
<www.celsuz.cz/charita90-3-153-
301.prispevek237_kategorie32>. [27.08.2010]. Skovajsa, M. (sine dato): Demokracie, občanská kultura a sociální kapitál [online]. Dostupné
z:
<www.fhs.cuni.cz/kos/kos_soubory/skovajsa_obcanska_kultura_a_socialni_kapital.doc>. [08.09.2009]. Skovajsa, M. et al. (2010a): Občanský sektor: organizovaná občanská společnost. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-681-0.
194
Skovajsa, M. (2010b): Organizovaná občanská společnost: Teorie a vývoj. In Skovajsa, M. et al. (2010a). Občanský sektor: organizovaná občanská společnost. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-681-0. Kapitola 1, s. 30–58. Skovajsa, M. (2010c): Občanská společnost a demokratický stát. In Skovajsa, M. et al. (2010a). Občanský sektor: organizovaná občanská společnost. Praha: Portál. ISBN 97880-7367-681-0. Kapitola 2, s. 62–85.
Slaughter, M. A. (2005): A New World Order. Princeton: Princeton University Press. 368 s. ISBN 0-691-11698-9. Slovo 21 (2010a): SLOVO - informativní bulletin pro cizince a o cizincích [online]. Dostupné z: <www.slovo21.cz/index.php?id=bulletin_SLOVO>. [03.09.2010].
Slovo
21
(2010b):
Rodina
od
vedle
2009
[online].
Dostupné
z:
<www.slovo21.cz/index.php?id=rodiny2009>. [03.09.2010].
Smith, A. L. (1973): Transracial Communication. Englewood Cliffs: Prentice-Hall. ISBN 0-13-929505-4. Sokol, J. (sine dato): Společnost jako komunikace. In Občanský sektor. Studie a souvislosti.
Sborník
textů,
[online].
Dostupné
online:
<www.fhs.cuni.cz/kos/kestazeni.php?stranka=kestazeni>. [11.06.2008]. SOZE (2010): Učebnice [online]. Dostupné z: <www.soze.cz/?page_id=40>. [12.12.2010]. Statutární město Brno (a): Co je to komunitní plánování? [online], poslední aktualizace:
Dostupné
14.01.2008.
z:
<www.kpss.brno.cz/index.php?nav01=11279&nav02=11284&nav03=11291>. [27.07.2010]. Statutární město Brno (b): Co je to komunitní plánování? [online], poslední aktualizace:
Dostupné
28.11.2008. 195
z:
<www.kpss.brno.cz/index.php?nav01=11279&nav02=14531&nav03=14591&nav04=1459 3>. [27.07.2010]. Statutární město Brno (c): Brněnský Metropolitan. [online], poslední aktualizace: Dostupné
19.07.2010.
z:
<metropolitan.brno.cz/index.php?nav01=7816&nav02=18325&poz=4>. [27.07.2010]. Stephan, W. G. – Stephan, C. W. (1996): Predicting Prejudice. International. Journal of Intercultural Relations, 20 (3–4), s. 409–426. Stone, G. – Singletary, M. – Richmond, V. P. (1999): Clarifying Communication Theories. Iowa: Iowa State University Press. 348 s. ISBN 0-8138-0292-X.
Stryker, S. (1975): Identity Theory and Personality Theory: Mutual Relevance. Journal of Personality, 75 (6), s. 1083–1102.
Stryker, S. (2000): The Past, Present, and Future of an Identity Theory. Social Psychology Quarterly, 63 (4), s. 284–297. Suša, O. (2006): Sociální rozměr a sociologické pojetí globalizace. In Dlouhá, J. – Dlouhý, J. – Mezřický, V. Globalizace a globální problémy. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Centrum pro otázky ţivotního prostředí, s. 255–275. ISBN 80-87076-01-X. Svoboda, F. (2007): Filantropie. DSO. Brno: Ekonomicko-správní fakulta MU. 116 s. ISBN 978-80-210-4477-7. Škarabelová, S. (2005): Komunikace a Public Relations. DSO. Brno: Ekonomickosprávní fakulta MU. 82 s. ISBN 80-210-3745-8.
Tajfel, H. (1981): Human Groups and Social Categories: Studies in Social Psychology. New York: Cambridge University Press. ISBN 0-521-22839-5. Kapitola 12, Social Categorization, Social Identity and Social Comparison, s. 254–267.
196
Taylor, Ch. (1988): Invoking Civil Society. Working Paper and Proceedings of the Center for Psychosocial Studies, 31. Podle: Dohnalová, M. – Malina, J. – Müller, K. (2003): Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. Občanská společnost: Minulost – současnost – budoucnost. Brno: NADACE UNIVERSITAS MASARYKIANA, BRNO, AKADEMISKÉ NAKLADATELSTVÍ CERM V BRNĚ, MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ, NAKLADATELSTVÍ A VYDAVATELSTVÍ NAUMA V BRNĚ, 271 s. ISBN 80-7204-278-5.
Thayer, L. (1968): Communication and Communication Systems. Homewood, III.: Richard D. Irwin. Podle: Level, D. A. – Galle, W. P. (1988): Managerial Communications. Homewood: Irwin. ISBN 0-256-03730-2. Thoits, P. A. – Virshup L. K. (1997): „"Me's and We's: Forms and Functions of Social Identities.", s. 106–33 In Ashmore R. D. – Jussim, L. (eds.). Self and Identity: Fundamental Issues. New York: Oxford University Press. Podle: Deaux, K. – Martin, D. (2003): Interpersonal Networks and Social Categories: Specifying Levels of Context in Identity Processes. Social Psychology Quartely, 66 (2), s. 101–117.
Ting-Toomey, S. (1985): Toward a Theory of Conflict and Culture. In Gudykunst, W. B. – Stewart, L. P., Ting-Toomey, S. (eds). Communication, and Organizational Processes. Newbury Park: Sage. Podle: Dodd, C. H. (1995): Dynamics of Intercultural Communication. Madison: Brown& Benchmark. ISBN 0-697-20136-8.
Ting-Toomey, S. (1988): Intercultural Conflict Styles: A Face Negotiation Theory. In Kim, Y. Y. – Gudykunst, W. B. (eds.) (1988a). Theories in Intercultural Communication. Newbury Park: Sage. Podle: Dodd, C. H. (1995): Dynamics of Intercultural Communication. Madison: Brown& Benchmark. ISBN 0-697-20136-8.
Ting-Toomey, S. (2005): The Matrix of Face: An Updated Face-Negotiation Theory. In: Gudykunst, W. B. (ed.) (2005b). Theorizing about Intercultural Communication. Thousand Oaks: Sage. s. 71–92. ISBN 0-7619-2749-2.
197
Ting-Toomey, S. – Kurogi, A. (1998): Facework Compatence in Intercultural Conflict: an Updated Face-Negotiation Theory. International Journal of Intercultural Relations, 22 (2), s. 187–225.
Toffler,
A.
(1970):
Future
shock
[online].
Dostupné
z:
<worldview.cceia.org/archive/worldview/1972/01/1986.html/_res/id=sa_File1/v15_i001_a 013.pdf>. [27.07.2010].
Trompenaars, F. (1996): Resolving International Conflict: Culture and Business Strategy, 7 (3), s. 51–68.
van Oudenhoven, J. P. (2001): Do Organizations Reflect National Cultures? A 10Nation Study. International Journal of Intercultural Relations, 25 (1), s. 89–107. Vaughan, P. W. – Rogers, E. M. – Singhal, A. – Swalehe, R. M. (2000): Entertainment-Education and HIV/AIDS Prevention: A Field Experiment in Tanzania. Journal of Health Communication, 5 (supplement), s. 81–100. Vojtíšková, K. (2007): Sociální kategorizace a sociální identita. Pracovní text projektu Sociální distance ve stratifikačním systému ČR [online]. Praha: Sociologický ústav
AV
ČR.
Dostupné
z:
<www.socdistance.wz.cz/publikace/vojtiskova2007kategorizace.pdf>. [10.01.2010]. Ward, C. (1996): Acculturation. In Landis, D. – Bhagat, R. S. (eds.). Handbook of intercultural training (2nd edn), Thousand Oaks, CA: SACE, s. 124–147. Podle: Ward, C. – Bochner, S. – Furnham, A. (2001): The Psychology of Culture Shock. New York: Routledge. ISBN 0-415-16234-3. Ward, C. – Bochner, S. – Furnham, A. (2001): The Psychology of Culture Shock. New York: Routledge. 367 s. ISBN 0-415-16234-3.
Westrich, C. A. (1994): Art Therapy with Culturally Different Clients. Art Therapy: Journal of the American Art Therapy Association, 11(3), s. 187–190.
198
Wildmannová, M. (2005): Základy sociální politiky. DSO. Brno: Ekonomickosprávní fakulta MU. 128 s. ISBN 80-210-3652-4.
Winkelman, M. (1994): Cultural Shock and Adaptation. Journal of Counseling and Development, 73, s. 121–126.
Wood, J. T. (2009): Interpersonal Communication. Sine loco: Wadsworth Publishing Company. 368 s. ISBN 0-495-56764-7.
Xia, J. (2009): Analysis of Impact of Culture Shock on Individual Psychology. International Journal of Psychological Studies, 1 (2), s. 97–101. Yum, J. O. (1984): Network Analysis. In Gundykunst, W. – Kim, Y. (Eds.). Methods for Intercultural Communication Research. Beverly Hills: Sage Publications, s. 95–116. Podle: Gudykunst, W. B. ed. (2003): Cross-Cultural and Intercultural Communication. Thousand Oaks: Sage. ISBN 0-7619-2900-2. Zanna, M. P. – Olson, J. M. (eds.) (1994): The Psychology of Prejudice. Hillsdale NJ: Lawrence Erlbaum. 360 s. ISBN 0-8058-1355-1.
Zenker,
P.
(2004):
Rizika
migrace
[online],
26.04.2007.
Dostupné
z:
<www.intermundia.cz>. [24.09.2007]. Zrzavý, J. (2004): Proč se lidé zabíjejí. Homicida a genocida. Evoluční okno do lidské duše [online]. Praha: TRITON. 130 s. ISBN: 80-7254-518-3. Dostupné z: <scienceworld.cz/biologie/proc-se-lide-zabijeji-4-skupiny-altruismus-kooperace-2112>.
199
CD
Diecézní charita Brno (2009): Duha smíru [CD-ROM]. Brno
Interní dokumenty
Diecézní charita Brno: Formulář projektu 10. ročníku sbírkového projektu Pomozte dětem! České televize a NROS. Diecézní charita Brno: Formulář závěrečné zprávy 10. ročníku sbírkového projektu Pomozte dětem! České televize a NROS. Diecézní charita Brno: Dotazník pro klienty. Diecézní charita Brno: Teologické základy Charity. Diecézní charita Brno: Duchovní kodex Charitního díla v Diecézi brněnské. Diecézní charita Brno: PODKLADY PRO FORMULOVÁNÍ Zásad pracovní komunikace.
Osobní komunikace, prezentace a e-maily:
Osobní komunikace: Filo, P. 13.05.2010; 06.08.2010; 24.09.2010 Osobní komunikace: Vlachová, Z. 09.11.2010 Filo, P. (2010): Celzus – Služby pro cizince. Prezentace.
200
Vlachová, Z. (2010): Re: zastávka a arteterapie [online]. Alena Řiháková. 04.09.2010 [04.09.2010].
Relevantní zákony
Zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o prŧměrném výdělku. Zákon č. 114/1988 Sb., o pŧsobnosti orgánŧ ČR v sociálním zabezpečení. Zákon č. 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách. Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) Zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodném čísle. Zákon č. 155/1995 Sb., o dŧchodovém pojištění. Zákon č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické sluţbě. Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách. Zákon č. 210/2002 Sb., o nadacích a nadačních fondech. Zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizincŧ. Zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech. Zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech. Zákon č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech. Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboţenského vyznání a postavení církví a náboţenských společností a o změně některých zákonŧ. Ve znění pozdějších předpisŧ. Zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboţenského vyznání a postavení církví a náboţenských společností. Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu. Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizincŧ Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonŧ souvisejících s jeho zavedením. Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti.
201
Zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání. Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu. Zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnancŧ. Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Zákon č. 65/1965 Sb., Zákoník práce. Zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Zákon č. 83/1990 Sb., o sdruţování občanŧ. Zákon č. 88/1968 Sb., o prodlouţení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění. Zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi
202
PŘÍLOHY Příloha 1
Organizační struktura Diecézní charity Brno a organizační struktura Charity v ČR. Zdroj: Diecézní charita Brno (2010): Výroční zpráva 2009. 33 s. 203
Příloha 2
Síť charitních činností se symbolickým zobrazením Pomoci cizincům v nouzi. Zdroj: Diecézní charita Brno (2010): Výroční zpráva 2009.
204
Příloha 3
Akce Blansko mnoha tváří. Diecézní charita Brno. Blansko. 02.06.2010. Mediální podpora Rádia Petrov. Foto: autorka.
205
Příloha 4
Média a Mezinárodní den uprchlíkŧ na Moravském náměstí v Brně. 20.06.2007. Foto: autorka.
206
Příloha 5
Leták o činnosti Diecézní charity Brno, CELZUS – Sluţby pro cizince, částečně psaný v anglickém a ruském jazyce.
207
Příloha 6
Umělecká tvorba na volnočasových aktivitách (Hrubšice, 26.08.2010). Foto: autorka.
208
Příloha 7
Volnočasové aktivity (Hrubšice, 26.08.2010). Foto: autorka.
209
Příloha 8
Volnočasové aktivity (Hrubšice, 26.08.2010). Foto: autorka.
210
Příloha 9
Hrubšice, 26.08.2010. Foto: autorka.
211
Příloha 10
Interkulturní komunikace (Hrubšice, 26.08.2010). Foto: autorka.
212
Příloha 11
Den uprchlíkŧ na Moravském náměstí (20.06.2007). Představení problematiky uprchlictví formou fotografií. Foto: autorka.
213
Příloha 12
Den uprchlíkŧ na Moravském náměstí (20.06.2007). Informování o uprchlictví. Foto: autorka.
214
Příloha 13
Prezentace organizace Nesehnutí na Mezinárodním dni uprchlíkŧ (Moravské náměstí v Brně, 20.7.2007). Foto: autorka.
215
Příloha 14
Den uprchlíkŧ na Moravském náměstí, hudební vystoupení (19.06.2008). Doprovodné hudební vystoupení s rŧzných kulturních prostředí. Foto: autorka.
216
Příloha 15
Den uprchlíkŧ na Moravském náměstí, pas dětí – součást hry pro děti (19.06.2008). Foto: autorka.
217
Příloha 16
Den uprchlíkŧ na Moravském náměstí, hudební vystoupení (19.06.2008). Doprovodné hudební vystoupení s rŧzných kulturních prostředí. Foto: autorka.
218
Příloha 17
Multikulturní večer na téma Ukrajina. Přednáška o aktivitách Charity na Ukrajině (30.04.2008). Foto: Diecézní charita Brno.
219
Příloha 18
Multikulturní večer na téma Ukrajina, Taneční vystoupení dívek z Ukrajiny (30.04.2008). Zdroj: Foto Diecézní charita Brno.
220
Příloha 19
Multikulturní večer na téma Ukrajina, Hudební vystoupení Sudaruška (30.04.2008). Zdroj: Foto Diecézní charita Brno.
221
Příloha 20
Pozvánka na multikulturní akci Blansko mnoha tváří (02.07.2010).
222
Příloha 21
Multikulturní akce Blansko mnoha tváří (02.07.2010). Foto: autorka.
223
Příloha 22
Multikulturní akce Blansko mnoha tváří (02.07.2010). Hudební vystoupení (Andrey Mukameev). Foto: autorka.
224
Příloha 23
Multikulturní akce Blansko mnoha tváří (02.07.2010). Vystoupení dětí (Červená Karkulka). Foto: autorka.
225
Příloha 24
CD Duha smíru. Zdroj: Diecézní charita Brno (2009): Duha smíru [CD-ROM]. Brno
226
SUMMARY
In recent decades, people of the world experience not only time-space compression, but also intensive migration of individuals. So they have numerous cultural and intercultural identities. Access to new culture leads to number of phenomena, such as cultural shock, acculturation, prejudice, stereotypes and intercultural communication. Organized civil society responds to immigration to Czech Republic after the fall of old regimes. Civil society is formed in historical, social, political and economic contexts. It represents space, in which altruism, philanthropy, charity, solidarity and civil culture is developed. These forms of human behaviours appeared before establishing concept of civil society. Character of civil society is affected by relationships with other sectors of National Economy (Public Sector, Private profit sector and Households). Civil society gives voices to various identities, among them to cultural identity. It reflects heterogeneity in society, including cultural heterogeneity. In brief, clients of organizations of civil society experience cultural shock, acculturation, prejudices and intercultural communication. This work is called Intercultural Communication in Context of Organization of Civil Society and capture, how organizations of civil society deal with intercultural communication, cultural shock, acculturation and prejudices. Diocesan Charity Brno, CELZUS –Services for foreigners is selected as a representative of organizations of civil society. It is member of Caritas CR, which is Religious Legal Entity in accordance with Code of Canon Law (Codex Iuris Canonici). Diocesan Charity Brno has been providing service for foreigners since 1994. As a result it has innumerable experiences. Following anthropological methods were used: study of written sources (publications, non-published works, and research reports etc.) and relevant scientific internet sources. Methods of quality research, such as participant observations, interviews and methods of visual anthropology (e.g. photographs, multimedia music CD) have the main importance. Practice of analyzing, comparison and synthesis were used for information assessment. There are following aims of work, which have been reached: Theoretical mapping of communication in relation to culture and civil society.
227
Our society stands on communication. Communication capital predicts social status. Impossibility to communicate is perceived as handicap or punishment. Communication is very important for civil society. It uses new communication technologies (internet, mobile phones etc.) and social networks. In other point of view civil society gives cultural identities voices and opportunity to communicate. Communication can be divided into verbal, nonverbal and para-verbal communications, which differ among cultures. Theoretical elaboration of intercultural communication. There are numerous definitions and conceptions of intercultural communication. Gudykunst (2003, p. 260) poses that: “The intercultural communication is the exchange of cultural information between two groups of people with significantly different cultures.” Theories draw on cultural dimension, which differ among cultures. These dimensions and distinction of values and morality result in communication difficulties. The problem comes on when we misinterpret behaviour of other people. In other worlds, we should distinguish between describing, interpreting and judging (Groff 2002). However, effective intercultural communication is influenced not only by speech codes, but also by social, cultural and class contexts. Anxiety/Uncertainty Management Theory „…suggests that effectiveness of communication is a function of individuals' abilities to manage their uncertainty and anxiety.“ (Gudykunst – Nishida 2001, p. 55). So the work proposes further theories about intercultural communication. Dealing with intercultural communication leads to need of reflecting quality of intercultural relationships. So theoretical context of cultural shock, acculturation and prejudices was compiled. The work poses recommendations how to manage these experiences and factors influencing these phenomena. Culture shock: pre-departure preparation; personal and social relationships; meeting basic needs; ability to solve conflicts and problems; optimism and openness; acceptance of new culture; maintenance and reparative behaviour. These steps relate with acculturation. Acculturation – culture involvement is influenced by: motivation; language competences; education; working status; double membership; reduction of uncertainty; mass media and communication skills. Culture adaptation is influenced by: preparedness of individuals; information about new culture, environment and processes, which are going to be experienced; positive approach and personal features. Negative stereotypes, real threats, inter-group anxiety and culture/symbolic threat lead to prejudices. They are influenced by family background, religions and ideologies. Benefits of inter-group contact are subjected by these aspects: equal status contact, 228
opportunity to know out-group members and disconfirm negative stereotypes, co-operative vs. competitive task interaction, explicit support of relevant authority figures, and situations with equalitarian social norms. Personalization, decategorization and subcategorization lead to reduction of interculture conflicts. This work proposes two ways to manage difficulties connected with translocation: art therapy and cross-culture trainings. Comparison of theory about intercultural communication with reality in organization of civil society working with foreigners. A number of actors creates environment, in which foreigners experience culture shock, acculturation, intercultural communication and prejudices. As a result the work analyses main stakeholders influencing foreigner's integration and possibilities of using means of communication. Briefly, Private profit sector, Public Sector, mass media and European Union were analysed. Further media of communication of organizations of civil society were identified. On the basis of intensive cooperation and participant observation were collected data and information about Diocesan Charity Brno, CELZUS – Services for foreigners. All migrating people experience mentioned phenomena. But the target group of the organization is foreigners in need (refugees, applicants for international protections and foreigners in need). Generally some groups of people coming to new culture stand outside defined scope. There are two dimensions. Firstly, intercultural communication appears between clients and organization (employee or volunteer). For example demands on employee reflect need of intercultural communication: Employees speak English and Russian. In addition organization uses interpreters. Employees develop due to numerous courses. Personal communication with clients is evaluated. Organization applies printed media in various languages to communicate with clients. Secondly, organization creates and influences environment (or media of communication), in which intercultural communication happens. For example organization generates non-conflict opportunities to get togetherness of foreigners and social majority. This leads to development of communication competences. Generally, organization improves quality of intercultural communication and relationships by these ways: opportunities for developing of communication competences; informing about cultures and culture settings; meeting basic needs of clients; help in 229
solving problems and difficulties; opportunities for creating social networks; helping with employment; cooperation with mass media; personal development; informing about privileges and function; dealing with offices; intermediate psychological and psychiatric help; creating environment for non-conflict intercultural relationships etc. Identification of recommendations in area of communication, especially intercultural communication for reality in civil society. Realization of activities and projects is conditioned by financial opportunities of organizations of civil society. So this is one of the reasons to improve relationships with profit sector. In addition profit sector cooperates with organizations of civil society with fulfilment of missions in field of intercultural communication, acculturation, integration and generally intercultural relationships. Employment opens space for regular financial support and meeting basic needs, creating relationships and mastering communication competences. However foreigners aren’t much preferred by companies to create their image. Theories of intercultural communication pose that not only verbal, but also nonverbal and para-verbal communication are important for mastering language. As a consequence introducing culture and culture settings leads to understanding. City of Brno lacks asylum house for foreigners. It represents one of basic needs, which enable to concentrate on integration and acculturation. In the same way seminars and workshops about financial advices should be useful.
The work submits hypothesis that organizations of civil society create space for effective and nonconflict intercultural communication and seek ways for communication of individuals from various cultures. So the hypothesis has been validated on the basis of participant observations and analysis of operations of Diocesan Charity Brno – CELZUS, Services for children.
230
