Teorie růstu a relevantnost současné makroekonomie

Teorie růstu a relevantnost současné makroekonomie∗ David Lipka KHP, KEKE Vysoká škola ekonomická Praha [email protected]

Klíčová slova: Ekonomický růst, koordinace, Slowův model, Harrod-Domarův model, modely endogenního růstu, koordinační selhání.

Abstrakt: Vysvětlení fenoménu růstu patří ke klíčovým otázkám ekonomické teorie. Ačkoli se i dnes těší teorie růstu velkému zájmu, neposkytují adekvátní odpovědi na podstatné otázky, neboť se zaměřují na hledání makroekonomické rovnováhy a nikoli na odhalování příčin blahobytu. Ty byly z velké části v ekonomii dlouhodobě známy. Otázkou zůstává, proč se neuplatňují. Může to být proto, že si lidé větší blahobyt nepřejí, nebo proto, že žijí v iluzi o vhodnosti použití prostředků k jeho dosažení. Nejpodstatnější formou této iluze je tzv. koordinační selhání, kdy lidé používají neadekvátní koordinační mechanismus. HarrodDomarův model postuluje absenci koordinace na straně trhu a přisuzuje dokonalé schopnosti vládě. Solow zavádí dokonalou koordinaci na trhu, dokonalé schopnosti vládě ponechává. Endogenní teorie pak přicházejí s koncepty tržního selhání, přičemž předpoklad o vládě zůstává nezměněn. Tyto předpoklady jsou nicméně nezdůvodněné, a brání tak makroekonomickým teoriím růstu odpovědět na klíčovou otázku, proč jsou některé země bohaté a jiné nikoli.

JEL Classification: B 22, O 11, P 11

∗

Děkuji Danovi Šťastnému a Josefu Šímovi za cenné poznámky k předcházejícím verzím tohoto textu.

1

Úvod Již od počátku konstituce makroekonomie coby samostatné discipliny se teorie růstu stala její nedílnou součástí. Je to pochopitelné, neboť zkoumání příčin bohatství společností stálo již u zrodu ekonomické teorie, pročež nepřekvapí, že nauka, jež v názvu slovo ekonomie obsahuje, má ambici tímto problémem se zabývat. Přes četnost teoretických i empirických studií nelze nicméně nenabýt dojmu, že původní záměr zkoumání v případě makroekonomických teorií růstu ustoupil do pozadí či přesněji řečeno ve své autentické podobě nikdy ani přítomen nebyl. Základní tezí této práce je, že přinejmenším od dob keynesovské revoluce míří teorie růstu, jež se staly součástí makroekonomie hlavního proudu, směrem zcela ztrácejícím ze zřetele hledání odpovědi na původní otázku – proč jsou některé společnosti bohaté, zatímco jiné zůstávají chudé. Tyto teorie tak dle našeho názoru představují slepou kolej ve vývoji ekonomické vědy a jejich závěry a z nich vyvozené hospodářskopolitické implikace neposkytují žádný návod k tomu, jak bohatství společností zvýšit. Následující práce se člení do sedmi částí. V první jsou shrnuty poznatky ekonomie o prostředcích k dosažení blahobytu, v druhé je ozřejmeno, co dle našeho názoru znamená podat vysvětlení fenoménu růstu, ve třetí části je stručně analyzován Harrodův-Domarův model růstu, ve čtvrté model Solowův. V páté části se věnujeme podstatě modelů endogenního růstu, v šesté je analyzováno tržní selhání, které tyto modely identifikují. Poslední část je shrnující. I.

Prostředky k dosažení blahobytu První vysvětlení příčin rozdílů v úrovni bohatství, které nás napadne i bez sebemenší

obeznámenosti s ekonomickou teorií, zřejmě bude, že větším bohatstvím oplývá ten, kdo je více obdarován přírodou. Je-li jednotlivec nadán schopnostmi, které mu umožňují výjimečně snadným způsobem přetvářet vnější prostředí do žádoucí formy, je bohatý již na základě této skutečnosti a jeho bohatství nemůže být teoreticky nijak vysvětleno, nemá z hlediska společenské vědy příčinu. Umí-li postavit dům lusknutím prstu, bude bohatší než ten, jehož schopnosti jsou mnohem konvenčnější. Totéž platí i v případě přírodních zdrojů. Pokud někdo žije v prostředí, kde se vše, co si přeje, volně povaluje v jeho blízkosti, je bohatší než člověk, jenž musí nákladně vše potřebné hledat či vyrábět.

2

Bohatství je zde přímým důsledkem vybavenosti původními výrobními faktory. Teoreticky odpovědět na otázku, proč je bohatý zrovna on (proč on má zrovna zmíněné schopnosti, proč on se narodil zrovna na nějakém konkrétním místě), neumíme – alespoň ne prostřednictvím společenských věd. Vysvětlení musí být ale již vyžadováno v případě, kdy není bohatství důsledkem štědrosti přírody, ale lidského jednání – lidské jednání je zde příčinou bohatství. Ekonomie poskytuje několikeré vysvětlení. Jedinec může zapojit více jednotek přírodních zdrojů, může zlepšit technologii, kterou používá – uspořádat dané přírodní zdroje účelněji, či konečně může investovat do lidského nebo fyzického kapitálu. Protože je ekonomie vědou společenskou – vypovídá o člověku žijícím ve společnosti – přibývá nám oproti existenci izolovaného jedince ještě další nástroj ke zvýšení produktivity, dělba práce a směna. Při bližším zkoumání se ukazuje, že lze výše uvedené prostředky rozdělit do dvou skupin: zvýšení bohatství může být zapříčiněno buď změnou mezičasové alokace zdrojů (investováním do hledání nových přírodních zdrojů, vymýšlení technologie, vytváření fyzického a lidského kapitálu, tj. vzdáním se současné spotřeby za účelem zvýšení spotřeby budoucí), nebo prostřednictvím dělby práce a směny. II.

Podstata vysvětlení růstu Stanovením těchto nástrojů pro zvýšení bohatství jsme však dosud neposkytli kompletní

ekonomické vysvětlení fenoménu bohatství. Odpověděli jsme sice na otázku, jakými prostředky lze růstu dosáhnout, avšak nikoli na otázku proč jsou někdy tyto prostředky používány (společnosti jsou v důsledku toho bohaté), zatímco jindy používány nejsou (společnosti stagnují na nízké úrovni rozvoje). Nabízejí se dvě odpovědi. Protože na ekonomickém růstu není nic univerzálně hodnotného, důvodem odlišností mohou být rozdílné preference.1 Může se však i stát, že aktuální růst či úroveň 1

Všichni lidé sice preferují více bohatství před méně bohatstvím, což však neznamená, že preferují i ekonomický růst. Ten

jako důsledek lidského jednání s sebou přináší náklady – investice znamenají obětování současné spotřeby ve prospěch vyšší spotřeby v budoucnosti, jedná se tak o subjektivní volbu mezi současnou a budoucí spotřebou. Pro kritiku ekonomů, kteří si tohoto aspektu nejsou vědomi, viz Šíma 2000, str. 16-22. V článku dále předpokládáme, že veškeré prostředky pro dosažení blahobytu jsou lidmi nahlíženy jako pouhé prostředky, nikoli jako cíle. Jinak řečeno, hodnotu (ať již pozitivní či negativní) mají jen jako nástroje k dosažení nějakých jiných cílů.

3

bohatství není optimální, neodpovídá preferencím lidí. Tím máme na mysli, že se lidé nalézají v situaci, kdy by chtěli svůj blahobyt zvýšit (jejich preference jim to umožňují), ale nevědí jak. Jinak řečeno, dopouštějí se chyby – mají k dispozici nástroj, který by jejich situaci zlepšil, ale nevyužívají jej. Příkladem může být nepochopení principu komparativní výhody, kdy lidé nevěří, že je specializace nástrojem ke zvýšení produktivity a tím i jejich bohatství. Takovýchto předsudků se v historii objevuje mnoho. Komunistická víra například tvrdila, že specializace je nepřirozená a že není nezbytným nástrojem k dosažení blahobytu. Bohatství je naopak údajně dosahováno společenským řízením výroby, které dělbu práce a výrobu pro směnu eliminuje.2 Stejné přesvědčení je nicméně možné nalézt i dnes. I dnes je spousta lidí přesvědčena, že nejlevnějším způsobem získání nějakého statku je vyrobit si jej doma sám.3 Jiným příkladem může být morální zatracování úroku. Jestliže ten není chápán jako ospravedlnitelná kompenzace za obětování současné spotřeby, nýbrž jako nemravné přivlastňování něčeho, co člověku nenáleží, jedná se také o nepochopení ekonomického fenoménu. Často se v této souvislosti uvádí příklad Islámu,4 avšak existence zákonů proti lichvě nás utvrzuje v názoru, že tento fakt není nikterak nábožensky podmíněn.

Kdyby tomu tak nebylo a specializace byla například považována za eticky nepřípustnou (za negativní hodnotu o sobě), pak evidentně nepředstavuje nástroj pro růst blahobytu, nýbrž anti-cíl, jehož uskutečnění je žádoucí se vyhnout. 2

Marx v této souvislosti o fungování komunistické společnosti píše: „[v] komunistické společnosti, kde nikdo nemá

výlučnou sféru jednání, nýbrž může dojít naplnění v jakémkoli odvětví si přeje, společnost řídí všeobecnou produkci a tím mi umožňuje dělat jednu věc dnes a jinou věc zítra, ráno se věnovat lovu, odpoledne rybařit, večer se starat o dobytek a po večeři psát kritiky právě tak, jak se mi zlíbí, aniž bych se musel stát lovcem, rybářem, pastevcem či kritikem.“ Marx, Karel „Německá ideologie“, část I., citováno podle Rothbard 1995. 3

S tím pak souvisí i vnímavost většiny lidí na výzvy politiků k nakupování statků domácí výroby či jejich souhlas se

zaváděním protekcionistických opatření. Brian Caplan (Caplan 2003) v této souvislosti na empirických datech ukazuje, že primárním vysvětlením dosud převládajících regulací mezinárodního obchodu v demokratických státech jsou preference voličů. 4

Podle některých teoretiků se jedná o nepochopení Koránu. Argumentují, že úrok jako takový je zcela morální, zákaz se

vztahuje pouze na předražování. Je tedy nemravné požadovat „vyšší než obvyklou“ cenu v situaci tísně člověka, což se však nevztahuje pouze na úrok, ale na jakoukoli cenu, i když se v ní nevyskytuje časový element. Správné v takové situaci pak pro muslima není nepožadovat zaplacení úroku, ale poskytnout bližnímu v nouzi pomoc ve formě charity. Srov. např. Ahmad 1996, 1993.

4

Ani odhalení těchto chyb nelze považovat za úplné vysvětlení. Samotné pochopení prospěšnosti specializace a investic ještě nedává definitivní odpověď. Kdyby žil člověk sám na opuštěném ostrově, byl by odsouzen k rozhodování o své budoucnosti. Jeho cíle by se vždy týkaly pouze jeho samotného, on jediný by mohl ovlivnit volbu prostředků, které k dosažení cílů použije. Člověk však obvykle nežije na opuštěném ostrově, ale ve společnosti s ostatními lidmi, kteří mají různé, vzájemně nekompatibilní cíle. Rozhodnutí jednoho člověka tak má dopad na blahobyt ostatních, mění situaci, v níž se ostatní rozhodují, ovlivňuje výsledek jejich jednání. V důsledku toho bohatství společnosti závisí na tom, jak bude jednání jednotlivých lidí koordinováno. Koordinace lze docílit v zásadě dvěma způsoby. Lidé mohou rozhodovat každý sám za sebe a s ostatními vstupovat do kontaktu pouze na dobrovolné (oboustranně akceptované) bázi. To nutně neznamená, že musejí rozhodovat ve všech případech sami, mohou rozhodování delegovat na své zástupce, avšak oni sami zůstávají konečnou autoritou. Jak ukázal Adam Smith, je koordinace možná, i pokud sledují pouze vlastní zájmy. Je v takovém případě nezamýšleným důsledkem (vedlejším produktem) jednání.5 Druhým způsobem je koordinace vynucená. I ta představuje důsledek lidského jednání, tentokráte však důsledek zamýšlený. Předchází jí jednání osoby, jejímž cílem je blahobyt ostatních, a donucení představuje pouze prostředek, jak takového stavu dosáhnout.6,7 Právě odlišení logiky koordinace, kdy neexistuje žádná centrální autorita, a koordinace řízené (vynucené) je jedním z klíčových úkolů ekonomické teorie, neboť i zde je možné dopouštět se chyby a tato chyba má zásadní dopad na blahobyt společnosti. Podat ekonomické vysvětlení blahobytu tak podle našeho názoru znamená ukázat, buď že lidé svou aktuální úroveň bohatství preferují, nebo že chybují v použití prostředků jednání, od nichž

5

Může být i částečně či plně zamýšleným důsledkem, pokud předpokládáme, že koordinace je hodnotou o sobě, k níž lidé

směřují. Pokud tomu tak je, jen to zesiluje efektivnost tohoto typu koordinace. 6

Aby byl výčet situací úplný, je nutné uvést ještě čtvrtý případ, kdy člověk donucuje ostatní k nějakému jednání a sleduje při

tom pouze vlastní cíle. Zde by mohlo ke koordinaci dojít pouze náhodně, pokud by preference donucujícího shodou okolností odpovídaly preferencím donucovaným – není to tedy prostředkem ke koordinaci, proto se mu zde nevěnujeme. 7

Aby bylo „donucení k blahobytu“ principiálně možné, nesmějí lidé považovat svobodu (absenci vnějšího donucení) za

hodnotu o sobě. V takovém případě, který je v realitě zřejmě pravděpodobný, nelze donucením nikdy blahobyt zvýšit. To oslabuje efektivnost tohoto typu koordinace.

5

zvýšení své životní úrovně očekávají. Chyby lze, jak jsme ukázali, z hlediska ekonomie dělit do dvou kategorií. Jednak nemusejí lidé chápat vztah mezi prostředky a cíli svého individuálního jednání, a zdržovat se proto použití adekvátních prostředků (dělba práce, investice), nebo mohou mylně rozumět principu koordinace – mohou se chybně spoléhat na jeden z typů koordinace, který je v dané situaci nevhodný. Tuto druhou situaci nazveme koordinačním selháním.8 Vzhledem k současnému převládajícímu mínění, ale i s ohledem na tradici myšlení o společnosti můžeme bezpečně tvrdit, že intuice a obecný názor stojí na straně koordinace vynucené.9 Dále proto zaměříme svou pozornost právě na ni. Jaké jsou podmínky nutné pro úspěšnost vynucené koordinace? Obecně lze říci, že má-li být výsledkem donucení koordinace, musí je provádět ten, kdo má motivaci na jeho efektivnosti, má maximální možné znalosti ke kvalifikovanému rozhodnutí a má moc je provádět. Každá ekonomická teorie, která aspiruje na vysvětlení blahobytu či růstu, se musí s uvedenými problémy vypořádat. III.

Harrodův-Domarův model Jak jsme výše naznačili, již před vznikem makroekonomie jako samostatné discipliny znala

ekonomie základní odpovědi na otázku po prostředcích k dosažení blahobytu. Čím makroekonomická teorie růstu přispěla? Vycházíme z toho, že makroekonomie se ustavila jako důsledek nástupu Keynesovy Obecné teorie. Její průnik do problematiky růstu na sebe vzal podobu teorií Evseye Domara a Roye Harroda.10 V jejich zkoumání lze nalézt několik klíčových společných rysů. Při modelování ekonomiky vycházejí z předpokladu fixní proporce úspor na celkovém důchodu (konstantní mezní sklon k úsporám) a fixní proporce kapitálu k celkovému produktu. Z těchto předpokladů lze velmi snadno vyvodit, že rovnováhy (zaručeného tempa růstu), kdy se plánované úspory rovnají plánovaným investicím, je

8

Koordinační selhání je obecný pojem, který značí pokus vynuceně koordinovat lidské jednání, pokud je možné efektivněji

dospět ke koordinaci dobrovolným jednáním, nebo spoléhání se na dobrovolnou koordinaci tam, kde podmínky umožňují efektivnější koordinaci vynucenou – musíme mít na paměti, že selhání znamená neúspěšnost jednání, nikoli nějaký stav; neoptimální situace je to tedy pouze pro ty, kteří jsou aktéry v tomto procesu. 9

Tuto situaci lze hrubě ilustrovat podílem veřejných výdajů na HDP, který dosahuje ve většině vyspělých zemích 40 – 55 %.

Všechny společenské utopie rovněž vždy spočívaly na vynucené koordinaci. Pro přehled viz Pipes 1999, Rothbard 1990. 10

Např. Harrod 1938.

6

dosahováno tehdy, pokud je zamýšleno investovat právě tolik, kolik úspor naindukuje v důsledku investic zvýšený čistý produkt. Z toho autoři vyvozují „neobyčejně působivé“11 důsledky, že neexistuje stabilní rovnováha, neboť jakýkoli jiný růst než ten určený poměrem sklonu k úsporám ku podílu kapitálu na celkovému produktu (tzv. „zaručené tempo růstu“) vede k trvalým nerovnováhám. Příliš rychlý růst vytváří přebytek plánovaných investic nad plánovanými úsporami, což dále zvyšuje tempo růstu. Příliš pomalý růst naopak vede k přebytku plánovaných úspor, nedostatečné efektivní poptávce a nezaměstnanosti. Každá sebemenší odchylka sama sebe zesiluje. Jak odpovídá tento model na otázku příčin ekonomického růstu? Nijak. Model si tuto otázku vůbec neklade. Jedná se pouze o pokus dynamizovat keynesovskou hydrauliku12 s cílem ospravedlnit intervence státu do ekonomiky.13 Místo pokusu o kauzální vysvětlení jevů jsou arbitrárně postulovány mechanické vztahy mezi reálně neexistujícími entitami, z nichž jsou za pomocí jednoduché algebry vyvozovány implikace pro reálný svět. V kontextu našeho zkoumání stačí poukázat na to, že se nejedná ani v nejmenším o model ekonomický, není proto třeba věnovat se jeho detailní kritice.14 Jeho cílem není vysvětlit růst, ale nalézt příčiny tzv. nedobrovolné nezaměstnanosti ve fungování tržní ekonomiky.15 Model tedy nezkoumá koordinaci, nýbrž abstrahuje od lidského jednání, předpokládá neexistenci jakéhokoli decentralizovaného koordinačního mechanismu (fixní proporce K/Y), dále předpokládá dokonalý koordinační mechanismus na straně vlády, z čehož následně autoři vyvozují „překvapivé závěry“ o nutnosti vynucené koordinace. IV.

Solowův model Neoklasickou reakcí na Harrodův-Domarův model růstu byl model Roberta Solowa z roku

1956. Solow přejal cíl i celkový pohled na realitu, pouze předchozí přístup kritizuje za nevhodné

11

Harrod, Roy: Dynamic Economics, Londýn, 1948, str. 85, cit. podle Yeager 1954.

12

Pro kritiku celého pojetí keynesovského přístupu k ekonomickým problémům viz Šťastný 2004.

13

Jak Harrod vysvětluje hlavní myšlenku své knihy, vydané po druhé světové válce, „dříve či později budeme opět čelit

ekonomické stagnaci...“ „... není pravděpodobné, že by Spojené státy byly vyňaty z problémů chronické deprese.“ Harrod 1948, str. 117, 136. Cit. podle Yeager 1954. 14

Pro kritiku tohoto modelu viz Yeager 1954, Rothbard 2001, str. 868-874.

15

Při vědomí hydraulického pojetí ekonomiky nepřekvapí ani hospodářskopolitické implikace. Harrod vyvozoval, že k

udržení rovnováhy by bylo zapotřebí neustále klesající úroková míra. Harrod, Roy: „Comment on Pilvin“, Quarterly Journal of Economics, 1953, str. 545. Parafrázováno v Solow 1956, str. 83.

7

použití „krátkodobých“ nástrojů k analýze dlouhodobého růstu. Zachovává všechny předpoklady Harrodova-Domarova modelu, pouze opouští podmínku fixního poměru kapitálu k celkovému produktu. Změna spočívá v umožnění variabilních proporcí neboli umožnění fungování cenového mechanismu v determinování struktury výroby. Jinak řečeno, zatímco v Harrodově-Domarově modelu byl poměr kapitálu k celkovému produktu exogenně dán, v Solowově modelu je endogenní. Zavedení cenového mechanismu do modelu má za následek, že se může ustavovat rovnovážná proporce práce ku kapitálu, která odpovídá mezní produktivitě jednotlivých faktorů, a tím se ustavuje i rovnovážné tempo růstu, které se rovná míře růstu pracovní síly.16 Rovnováhy je dosahováno na základě standardních neoklasických předpokladů klesajících výnosů z jednotlivých vstupů. Pokud je zásoba kapitálu pod rovnovážnou úrovní, jsou indukované úspory vyšší než nutné investice k udržení dané úrovně výstupu, dochází k akumulaci kapitálu, zvětšuje se kapitálová vybavenost práce, roste produktivita a důchod. Produktivita a důchod však rostou v důsledku klesajících výnosů z kapitálu stále klesajícím tempem, což znamená, že klesajícím tempem jsou indukovány i úspory jako konstantní podíl úniků z důchodu. Rovnováha se ustaví, když je množství indukovaných úspor právě rovno investicím nutným k udržení kapitálu. Jestliže se změní mezní sklon k úsporám – lidé budou investovat větší podíl svých důchodů, pak dojde k přizpůsobení vybavenosti práce kapitálem, změní se krátkodobě tempo růstu produktu, avšak po přizpůsobovacím období se růst ustálí opět na rovnovážné úrovni. „Uzavřená ekonomika, která trvale zvýší respektive sníží podíl investovaného výstupu, dosáhne zvýšení respektive snížení agregátní míry růstu, avšak pouze dočasně. Nakonec se míra růstu vrátí zpět na svou dlouhodobou hodnotu.“ Solow 1994, str. 48.

16

V Harrodově-Domarově modelu se míra růstu množství práce (populační růst) projevuje následovně. Determinuje tzv.

přirozené tempo růstu, které musí v rovnováze odpovídat zaručenému tempu růstu danému poměrem mezního sklonu k úsporám a kapitálové náročnosti výroby. Není-li tomu tak, pro což v realitě neexistuje žádný důvod – postrádá ekonomika, jak jsme již uvedli, jakýkoli vyrovnávací mechanismus, který by obě tempa růstu uváděl v soulad – existuje stále se samovolně prohlubující nerovnováha.

8

Cílem Solowa tedy bylo ukázat, že může existovat dlouhodobá stabilní rovnováha, neboli že v ekonomice mohou principiálně fungovat mechanismy, které ji do této dlouhodobé rovnováhy uvedou.17 Solow svůj počin popisuje následovně: „Z jednoho pohledu nemají předchozí [stezky růstu] žádný kauzální význam, nýbrž pouze naznačují směr, jakým by se akumulace kapitálu a reálný produkt musely ubírat, pokud se nemá objevit ani nezaměstnanost, ani nevyužité kapacity.“ Solow 1956, str. 78.

To neznamená, že se nezaměstnanost (případně další nerovnováhy) nemohou objevit. Podle Solowa všechny Keynesem zmiňované problémy kapitalistické ekonomiky samozřejmě existují. Svým modelem chtěl pouze ukázat, že Harrodův-Domarův model není tím nejvhodnějším k jejich vysvětlení.18 V dlouhém období tedy existuje rovnováha, neboli platí, že jakékoli množství úspor je „absorobováno“ ekonomikou a umožňuje ustavení rovnováhy. Růst tak narozdíl od HarrodovaDomarova modelu není sebezesilující, nýbrž sebeoslabující. Vroste-li míra úspor (a v důsledku toho investic), zvýší se tempo růstu pouze krátkodobě, dokud nedojde v důsledku poklesu mezní produktivity kapitálu k dosažení rovnováhy. Absolutní ekonomická úroveň podle modelu závisí na tempu růstu pracovní síly (čím vyšší růst, tím nižší produktivita), na sklonu k úsporám (čím vyšší sklon, tím vyšší produktivita) a na „kvalitě“ agregátní produkční funkce neboli na schopnosti ekonomiky transformovat vstupy ve výstupy. Změnu „kvality“ produkční funkce Solow nazývá technologická změna, přičemž tato technologická změna je funkcí času. Dlouhodobě ekonomika může růst pouze v důsledku trvalé změny produkční funkce – v důsledku technologických změn (technologického pokroku). Neboť je technologický pokrok volně přístupný všem zemím (celková produktivita faktorů je ve všech zemích stejná), jsou rozdíly v jejich výkonnosti vysvětleny pouze rozdílnou vybaveností práce kapitálem,

17

Na neradostnou úroveň makroekonomie té doby ukazuje, že tento Solowův počin je považován za jeho velký příspěvek

ekonomické teorii. Cypher a Dietz v této souvislosti píší, že Solow dokázal, že problematické implikace HarrodovaDomarova modelu plynou z předpokladu fixních proporcí práce a kapitálu (Srov. Cypher-Dietz 2004, str. 122). Je zarážející, že se v 50. letech minulého století mohlo považovat zjištění, že pokud vyloučíme možnost cenového přizpůsobení, bude docházet k nerovnováhám, za převratné. Pro obecnější kritiku směřování ekonomie po Keynesovi viz Garrison 1997. 18

Srov. Solow 1956, str. 91.

9

přičemž všichni bez rozdílu bohatnou tak rychle, jakým tempem na ně dopadá automaticky generovaný technologický pokrok.19 Jediné, čím se Solowův model liší od Harrodova-Domarova modelu, je předpokládání mechanismu, jímž se při libovolném tempu růstu pracovní síly ustavuje rovnovážná míra růstu produktu, při kterém je změna produktivity rovna nule. Předpokládat nicméně neznamená vysvětlit. Solow postuluje platnost dokonalé konkurence na všech trzích (model všeobecné rovnováhy),20 čímž k vysvětlení reality nepřidal vůbec nic – neexistenci koordinačního mechanismu nahradil arbitrárním mechanismem dokonalé konkurence.21 Jak jsme ukázali, je jediným vysvětlením rozdílů v bohatství různých společností rozdílná vybavenost práce kapitálem, což může být buď důsledkem rozdílných preferencí nebo důsledkem nějaké iluze. Možnost chyby ale Solowův model vylučuje, neboť skrze dokonalou konkurenci předpokládá dokonalé informace na straně všech jednajících – všichni všechno vědí, a nikdo proto nemá motivaci jednat a něco měnit. Vyvodit z takového modelu nějaké hospodářské implikace je tudíž velmi svízelné, ba až nemožné. Má-li mít model nějaký smysl, musíme rozdělit společnost na dvě zcela nesourodé skupiny – tržní subjekty a vládu – a předpokládat, že na straně vlády není znalost o prostředcích k dosažení blahobytu optimální (a identická mezi všemi vládami světa) a že Solow svým příspěvkem tuto znalost vylepšil. Před jeho intelektuálním počinem vlády nevěděly, která z jejich opatření vedou k růstu, a neřízeným tápáním v hospodářské politice zapříčinily rozdíly v bohatství různých společností.

19

I když ponecháme stranou smysl celého modelu, je třeba poukázat na další problémy s ním spojené. Při testování

empirické relevantnosti (např. Solow 1957) se ukázalo, že mezi lety 1909 a 1949 je 87.5 % růstu americké ekonomiky nutno připsat technologickému pokroku a jen 12.5 % zvýšení množství používaného kapitálu. Jinak řečeno, ze všech faktorů, které růst ovlivňují, máme jasnější představu jen o 12,5 %. Zbytek zůstává černou skříňkou. 20

Solowův model trpí i dalšími problémy, které zde pomíjíme, které však představují zásadní defekty. Hlavním je založení

modelu na teorii agregátní produkční funkce, o níž, jak přiznali v průběhu „sporu dvou Cambridgí“ sami její zastánci, „nelze prokázat, že vyplývá ze správné teorie [všeobecné rovnováhy], a obecně je tudíž otevřena vůči vážným logickým námitkám“. (Hahn, Frank: The Share of Wages in the National Income, Weidenfeld and Nicholson, 1972, cit. podle Cohen – Harcourt 2003). Z předpokladu homogenního kapitálu, na němž agregátní produkční funkce stojí, vyplývá i celé další zmatení ohledně rostoucích, respektive klesajících výnosů. Pro kritiku tohoto pojetí kapitálu a popis příčin rostoucích výnosů vyplývajících z komplementarity kapitálu viz např. Lewin 1996, část II. 21

Pro kritiku modelu dokonalé konkurence jako vhodného nástroje k pochopení reálných jevů lidské společnosti viz např.

Salin 2003, kapitola 1.

10

Problém tedy není v koordinaci lidí – od toho je abstrahováno skrze model dokonalé konkurence, nýbrž v neznalosti vhodných prostředků na straně vlád. Z hlediska implikací teorie jednají výlučně vlády, které dokonalým způsobem ovládají černé dokonale konkurenční skříňky, a jejich úkol spočívá ve zmáčknutí správných knoflíků na skřínce tak, aby vydala co největší výstup. Solow to shrnuje slovy: „odhady [ekonomů] musí vytvářet základ pro národní alokaci zdrojů v zájmu ekonomického růstu...“ Solow 1962, str. 86.

Z exogenní podstaty technologického pokroku vyplývá, že ten být úmyslně měněn nemůže,22 k ovlivnění zbývají jen populační růst a klíčová proměnná sklonu k úsporám. Jak stlačení knoflíku redukujícího populační růst, tak knoflíku zvyšujícího sklon k úsporám povede podle modelu krátkodobě ke zvýšení tempa růstu a k ustavení rovnováhy na vyšší úrovni důchodu. Tímto přístupem byla ovlivněna i rozvojová strategie chudých zemí. Opatření směřující ke zvýšení míry úspor z domácích zdrojů i prostřednictvím zahraniční pomoci měla zvyšovat tempo konvergence ekonomické úrovně. Výsledek byl nicméně jiný. V.

Od Solowa modelu k modelům endogenního růstu Absence konvergence byla jedním z důvodů pro kritiku Solowova modelu.23 Exogenní

charakter technologického pokroku, jak víme, znamená, že rozdíly v úrovni bohatství obyvatel různých zemí mají být vysvětlitelné pouze na základě rozdílné míry kapitálové vybavenosti práce. To se ukázalo jako problematické. Lidé v bohatých zemích by dle predikcí modelu museli spořit řádově mnohem více, než tomu je dnes, aby bylo možné existující rozdíly vysvětlit.24

22

I Solow nicméně připouští, že technologický pokrok je alespoň částečně endogenní. „Nikdo nikdy nemohl zamýšlet popřít

fakt, že technologický pokrok je alespoň částečně ve vztahu k ekonomice endogenní.“ a dále pokračuje „Je otázkou, zda lze něco systematického o procesu [technologického pokroku] ve formě, kterou lze zapracovat do agregátních růstových modelů, říci.“ Solow 1994, str. 48. To, zdá se, naznačuje, že Solowův model nevypovídá ani tak o tom, co si jeho myslí, nýbrž o tom, co je schopen matematicky modelovat. 23

Pro přehled viz Romer 1994. Nedochází k tzv. podmíněné beta konvergenci, kdy je předpoklad, že konvergují ty země,

které mají stejný stabilní stav (daný mírou úspor, mírou růstu pracovní síly a mírou depreciace kapitálu). 24

Viz Romer 1994.

11

Reakcí na tato empirická zjištění bylo zavádění dalších proměnných a vytvoření tzv. rozšířených neoklasických modelů25 nebo opuštění předpokladu stejné technologie dostupné všem zemím. Druhý přístup dal vzniknout modelům tzv. endogenního růstu. Těch je celá řada a někdy se od sebe podstatně liší.26 Společné je jim to, že považují technologii a technologický pokrok za důsledek lidského jednání. Většina z nich také předpokládá rostoucí výnosy v produkci finálních statků,27 ale existují i výjimky.28 V jistém ohledu se jedná o návrat zpět k Harrodově-Domarově modelu růstu. Pokud totiž v souladu se Solowem považujeme za hlavní cíl modelů zkoumání rovnováhy, tak endogenní modely opět přinášejí závěr, že růst může být sebezesilující, že ekonomiky mohou růst donekonečna. Jestliže od nich spíše očekáváme odhalení příčin růstu, pak klíčový posun spočívá v endogenizaci další proměnné. Technologie přestává být „přírodním“ faktorem, ale jako statek – produkt lidské činnosti – vyžaduje ekonomické vysvětlení. Předpokládá se nejen to, že ji musí někdo vymyslet, ale taká, že „víc hlav víc ví“. Hluboce zakořeněnou iluzi (obsaženou i v Solowově modelu) o tom, že překážkou ekonomického rozvoje je zvětšování populace, nahrazuje v modelech endogenního růstu poznání, že větší populace skrze nadproporcionálně větší intelektuální potenciál může dosáhnout většího bohatství. To, zda opravdu větší populace umožňuje vytvořit větší bohatství, však závisí na procesu, jímž jsou individuální aktivity koordinovány. Při vysvětlování existujících rozdílů v ekonomické výkonnosti různých zemí představují modely endogenního růstu oproti neoklasickým modelům změnu v tom, že se tento výkon může lišit 25

Pro obhajobu a přehled těchto přístupů viz např. Breton 2003.

26

Např. Romer 1986, pro přehled viz Romer 1994, 1996.

27

Rostoucí výnosy vyplývají obecně z toho, že některý z výrobních faktorů – obvykle myšlenky – má rostoucí mezní

produkt. Je tedy tím větší, čím větší je jeho existující zásoba – každá dodatečná jednotka zvyšuje průměrný produkt jednotek předcházejících. Toto pojetí je však poněkud zmatečné. Trvale rostoucí mezní produkt je apriori nemožný, neboť vždy nutně existuje optimální proporce kombinace výrobních faktorů. (Viz např. Rothbard 2001, str. 33-38) V případě znalostí navíc platí, že mezní produkt každé další jednotky znalosti nejen že není rostoucí, ale je nulový. Specifikum znalostí je, že jakmile jsou jednajícím jednou objeveny, přestávají být vzácné, nejsou již výrobním faktorem, ale pouze podmínkou jednání. Každá znalost tak má vždy pouze první jednotku, přičemž její produktivita je rozdílem celkové produktivity daných fyzických výrobních faktorů uspořádaných dle této znalosti oproti jejich produktivitě v druhém nejlepším uspořádání – je tedy podnikatelským ziskem. To, jaký zisk v čase bude, závisí na typu koordinace, nelze proto a priori předpokládat, že bude stále růst či naopak klesat. 28

Příkladem jsou tzv. AK modely, které považují technologii za běžný soukromý statek. Lze je nicméně považovat spíše za

herezi v rámci endogenních teorií, nebudeme se jim proto dále věnovat.

12

nejen v důsledku rozdílné vybavenosti výrobními faktory, ale také kvůli odlišné celkové produktivitě faktorů či jinak řečeno rozdílné kvalitě koordinačního procesu. VI.

Modely endogenního růstu a koordinační selhání Jak jsme ukázali, modely endogenního růstu rozšířily makroekonomické teorie o jeden nový

prvek – ekonomický růst závisí na procesu koordinace. Pro hospodářskou politiku má význam, že identifikují možné koordinační selhání. Toto selhání specifikují v podobě nedostatečné produkce statků s rostoucím mezním produktem. Příčinou jejich nedostatečné produkce je existence externích efektů.29 Statky s externalitami sice přinášejí investorům výnos, avšak z důvodů nedokonalé vylučitelnosti ostatních z jejich spotřeby nelze celý tento výnos internalizovat, což snižuje motivaci k jejich produkci a má za následek, že jsou vyráběny v menším než optimálním množství. Jinak řečeno lidé by rádi investovali více a dosahovali vyššího růstu, avšak existující koordinační mechanismus (trh) jim v tom brání, neboť znemožňuje internalizovat veškeré výnosy z investic. Obvykle navrhovaným hospodářskopolitickým opatřením jsou patenty, jejichž cílem je skrze zajištění vylučitelnosti zvýšit motivace k produkování myšlenek (technologického pokroku). Ponechme zde stranou, zda je možné patenty považovat za prohloubení vlastnických práv.30 I kdyby tomu tak bylo, pak pro reálný vliv na jednání lidí musí být toto vlastnictví efektivně vynucováno, jinak řečeno, vylučitelnost musí být fyzicky zajištěna. Nejprve je nutné podotknou, že nedokonalá vylučitelnost není ničím specifickým pro patenty. Každé jednání ve společnosti má vliv na ostatní, a proto chceme-li tento vliv eliminovat, je to spjato s reálnými náklady. Má-li mít pojem nedokonalé vylučitelnosti nějaký smysl, pak zřejmě znamená, že 29

Modely endogenního růstu s rostoucími výnosy identifikují externí efekty u různých statků: myšlenky, lidský kapitál,

infrastruktura atd. Paul Romer nicméně trvá na tom, že oním specifickým statkem jsou myšlenky, nikoli libovolné formy kapitálu, které jsou vždy soukromým statkem. Srov. Snowdon – Vane 1999. 30

Je to více než sporné. Vlastnictví znamená výlučné právo na použití zdroje. Jedinou funkcí vlastnictví je bránit konfliktu.

Zatímco fyzické věci ze své podstaty rivalitní ve spotřebě být mohou, myšlenky nikoli. Vlastnictví fyzických věcí je tak nutné a přirozené. Pokud však uměle učiníme rivalitními i myšlenky, je zřejmé, že vznikne mezi vlastnictvím fyzických věcí a vlastnictvím myšlenek konflikt. Není totiž možné mít výlučné právo na použití zdroje, tj. právo používat vzácný statek libovolným způsobem, který neporušuje identická práva ostatních, a současně výlučné právo na myšlenku, která vede ono používání vzácného zdroje. Ve světě nemůže existovat současně vlastnictví k myšlenkám i fyzickým statkům. Z toho je zřejmé, že hovořit o rozšiřování vlastnictví postrádá oprávnění.

13

se vyloučení ostatních nevyplatí, jinak řečeno, že náklady na vyloučení převyšují prospěch, který by se tím získal. Je zde nějaké koordinační či jiné selhání, které by vláda mohla napravit? Určitě ne o nic více, než při jakémkoli jiném jednání majícím za cíl vyloučit ostatní ze spotřeby např. vlastního domu pomocí dveří, zámků či plotů. Jsou-li tudíž uvedená opatření soukromým statkem a z faktu, že si jednotlivec pořídí plot či zámek, neplyne nějaký zvláštní užitek ostatním, pak je soukromým statkem i ochrana myšlenek. Jejich vynucování vládou není nic jiného než uvalení nákladů vylučitelnosti arbitrárně skrze daně na některé členy společnosti. Ti pak za údajný prospěch z patentů platí dvakrát: poprvé v daních, použitých na jejich vynucení, a podruhé, když chtějí jednat způsobem, který je patentován. Výsledkem patentů je tedy monopolní privilegium se všemi neefektivnostmi, které z toho vyplývají.31 I přesto, že vylučitelnost nehraje žádnou roli, lze koordinační selhání identifikovat. Pokud je možné prokázat, že existují lidé, kteří chtějí a mohou dosáhnout vynucené koordinace, a nečiní tak, protože svou potenciální možnost nechápou, existuje reálný prostor pro zlepšení.32 Koordinace by spočívala ve vynucování kompenzace za použití vyprodukovaného statku. Jestliže je principiálně možné zjistit, kdo používá nerivalitní statek, jaký z něj má prospěch, a vynutit na něm provedení směny, která je výhodná jak pro něj (v porovnání se situací, kdy by statek nevznikl), tak pro producenta statku (po započtení nákladů na vynucení), pak by bylo možné hovořit o zlepšení situace, neboli souhlasit s hospodářskopolitickými implikacemi teorií endogenního růstu, že „nedostatečná“ produkce nerivalitních statků je koordinačním selháním a lepší koordinace představuje nástroj ke zvýšení blahobytu. Má-li mít však koncept koordinačního selhání smysl, musí být alternativní proces koordinace reálně dosažitelný. Reálně značí v podmínkách, kdy lidé nejsou ani vševědoucí, ani morálně dokonalí. V takové situaci je třeba splnění několika předpokladů. Prvním je benevolence na straně toho, kdo

31

Viz např. Rothbard 2001, str. 560-660. Romer si tyto neefektivnosti uvědomuje a přiznává, že „v případě nerivalitních

statků nevíme, jaké jsou správné institutce“. Přesto však přichází s „hrubým“ doporučením, že jednou z cest je zavedení „úzkých a časově omezených patentů“. Dalším pak jsou veřejné vysoké školy či podpora výzkumných institutcí. (Srov. Snowdon – Vane 1999) 32

Tato situace se obvykle nazývá tržním selháním, avšak tento termín není vhodný. Trh totiž žádnou koordinaci nezajišťuje,

koordinace je zamýšleným či nezamýšleným důsledkem jednání. Selhávají tedy pouze lidé.

14

koordinaci provádí. Pokud vztáhneme tento obecný argument na konkrétní hospodářskopolitické implikace, pak vidíme, že za tuto osobu se považuje vláda. Bez bližší diskuse je evidentní, že v případě demokratických vlád je předpoklad benevolence velmi silný.33 Není porušen totiž pouze existencí čistě sobeckých politiků ve smyslu tradičních modelů veřejné volby, ale v podmínkách nedokonalé důvěry mezi politiky i při benevolenci jednotlivých politiků jakkoli menší než absolutní.34 Druhým nutným předpokladem jsou potřebné znalosti. To se týká nejen preferencí ostatních lidí, ale i relativní vzácnosti statků. Preference jsou neoddělitelně spjaty s jednáním, což znamená, že jediným konečným důkazem toho, co si lidé přejí, je jejich projevené jednání. Ke koordinaci je nicméně nutné znát preference, které projeveny nebyly. Lze samozřejmě spekulovat o tom, že se člověk dokáže vcítit do hodnot ostatních – rodiče jsou schopni odhadnout, co si jejich děti přejí atd., ale v případě vládní politiky, která má co do činění s naprosto neznámými lidmi, s nimiž osobu snažící se o koordinaci nic nespojuje, je taková spekulace velmi vzdálená realitě. Druhý typ znalostí – znalosti relativní vzácnosti statků – je nutný pro efektivní strukturování produkčního procesu. Tyto znalosti, jak ukázal Hayek,35 jsou svou podstatou místně a časově specifické – neexistují mimo kontext lidského jednání. Je tedy principiálně nemožné centrálně je shromáždit a na jejich základě racionálně plánovat. Mohou být přenášeny pouze ve formě peněžních cen jako výsledků dobrovolných transakcí. Neexistence trhu tak znemožňuje jejich získání a definuje jasný limit vynucené koordinaci.36 Třetím předpokladem je schopnost dané opatření provést. Každé lidské jednání s sebou nese náklady. V případě donucení se tyto náklady budou nepochybně lišit v závislosti na přesvědčení lidí o smysluplnosti (získání prospěchu, spravedlnosti) daného opatření a kredibilitě osoby, která je provádí.

33

Empirické studie (Glaeser – La Porta – Lopez-de-Silanes – Shleifer 2004) ukazují, že demokracie a obecně kvalita

politických institucí v žádném případě není příčinou rozvoje, kauzalita je spíše opačná. Hoppe (Hoppe 2001) teoreticky ukazuje, že demokracie má na ekonomický rozvoj vzhledem k odlišné struktuře motivací dokonce negativní vliv v porovnání s jinými formami vlády. 34

Více viz Leeson 2004.

35

Hayek 1945.

36

K důkazu klíčové role cen při racionální alokaci zdrojů viz také Mises 2001, 1998, část 3; pro přehled další literatury viz

Boettke 2000.

15

O koordinačním selhání lze tudíž hovořit pouze při vědomí uvedených tří předpokladů. Jen pokud existuje systém, který zajišťuje jejich současné splnění, můžeme oprávněně hodnotit decentralizovaný systém tržní alokace jako neoptimální. Předpokládat bez jakékoli argumentace, že systém demokratické vlády je právě takovým systémem, však odůvodněné není. Teorie endogenního růstu představují posun pro hospodářsko politické implikace v tom, že identifikují možný koordinační, tedy ekonomický problém, avšak klíčovou otázku – zda lidé mohou (skrze vládní politiku) skutečně zvýšit svůj blahobyt, zda je či není (vládní) intervence v tomto sektoru iluzorním prostředkem k dosažení cíle – ponechávají stále mimo hlavní zájem zkoumání. Oproti předcházejícím modelům se již nepředpokládá dokonalá koordinace uvnitř černé skříňky společnosti, avšak předpoklad dokonalé koordinační schopnosti na straně vlády zůstal nezměněn a nutno říci i neodůvodněn. Závěr Po kritice existujících teorií by bylo možné na závěr očekávat naznačení přístupu, který je podle nás správný. Tato očekávání však není možné uspokojivě naplnit. Očekáváme-li totiž teorii růstu, která odpoví na otázky, jež si pokládali Roy Harrod, Evsey Domar, Robert Solow a další makroekonomové, je naprosto jisté, že k ničemu nedospějeme. Je-li cílem popsat dynamické zákony, ukazující, zda existuje nějaká trvalá trajektorie růstu či naopak stacionární rovnováha, pak je takové úsilí marné. Žádný podobný zákon formulovat nelze. Je ze své podstaty historický, závisející na proměnných preferencích lidí, na lidské kreativitě. Je to pokus stejně marný jako Marxův zákon koncentrace kapitálu či zákon o nutnosti příchodu komunismu. Chceme-li naopak odpovědět na otázku po příčinách a původu bohatství společností, je teorií růstu veškerá ekonomická teorie. Ta ukazuje, jaké prostředky vedou k blahobytu a jaké jeho dosažení naopak brání. Umožňuje odstraňovat předsudky o tom, že specializace je škodlivá, že úrok je nezasloužené vydírání, že populační růst je cestou k chudobě atd. Ještě výraznější praktický potenciál má ekonomie v odhalování iluzí o procesech koordinace lidského jednání. I když totiž víme co udělat,

16

nemusíme ještě vědět jak. Zde makroekonomické teorie růstu naprosto selhávají.37 Stále předpokládají, že odhalíme-li, jaký prostředek je třeba použít, zasáhne vláda jako deus ex machina, nějak zázračně přisype na svět více či méně vhodné ingredience a problém zmizí. Existují ale i jiné, nadějnější přístupy k růstu. V teorii i v empirických výzkumech lze nyní vysledovat trend poukazující na to, že lidé nadměrně a neoprávněně spoléhají na koordinaci skrze donucení.38 Jakkoli lze s tímto závěrem souhlasit, ani tento přístup nevedl většinu teoretiků k odhalení příčin existence překážek blahobytu. Standardním závěrem z odhalení negativní korelace mezi aktivní rolí vlády ve společnosti a blahobytem je rada o nutnosti změny principů vládní politiky. Vláda údajně selhává v jednotlivých opatřeních, avšak decentralizovaná koordinace naopak neposkytuje správné instituce. Úkol vlády pak podle tohoto přístupu spočívá ve vytvoření správných institucí (ochraně vlastnických práv), v nichž lidé budou „spontánně“ a efektivně koordinovat své plány. Tento závěr nicméně opět nevyplývá z nějaké analýzy, nýbrž je nezdůvodněným arbitrárním předpokladem. Ekonomie v tomto pojetí rezignovala na odhalování předsudků a veze se na pohodlné vlně přízně tvůrců hospodářské politiky. Je-li totiž zkoumání omezeno tím, že se hledají, tak jak je to patrné u makroekonomických teorií růstu, nástroje pro vládní politiku, aniž by se řešily motivace, znalosti a schopnosti koordinace na straně vlády, může dojít k pokroku v teorii i praxi jen omylem.39

37

Nepochopením tohoto problému se velmi proslavil Paul Samuelson, který od 5. až do 11. vydání své učebnice ekonomie

zařazoval graf ukazující, že rozdíl v blahobytu mezi kapitalistickými a socialistickými zeměmi se zmenšuje a bude nakonec (ke konci 20. století) odstraněn. Ve 13. vydání z roku 1989 pak na straně 837 píše: „Sovětská ekonomika je důkazem, že navzdory minulým přesvědčením mnoha skeptiků může socialistická příkazová ekonomika fungovat a dokonce vzkvétat.“ Cit. podle Skousen 1997. 38

Viz např. Gwartey – Lawson 2004, Powel 2002.

39

Ačkoli jsou toto pojetí ekonomie a předsudky ohledně schopností vlády zažité, existují ekonomové, kteří se byť většinou

na pokraji zájmu akademické obce uvedenými problémy zabývají. Pouze do poznámky pod čarou uvedeme několik zajímavých příkladů prací věnujících se problematice koordinace. Coyne 2002, Leeson 2004a, 2004b, Stringham – Caplan 2003, Boettke – Coyne – Leeson 2003, Boettke – Leeson 2003.

17

Literatura: Ahmad, I. A. (1993): „Riba and Interest: Definitions and Implications“ příspěvek na 22. konferenci American Muslim Social Scientists. Ahmad, I. A. (1996): „An Islamic Perspective on the Wealth of Nations“, příspěvek na konferenci An Interdisciplinary Approach from an Islamic Perspektive. Boettke, P. J. – Coyne, C. J. – Leeson P. T. (2003): „The Indigenous Path to Progress: Institutional Stickiness and the Failure of Development Economics“, GMU working paper. Boettke, P. J. – Leeson, P. T. (2003): „Is the Transition to the Market too Important to be Left to the Market?“ Global Prosperity Initiative working paper 19, Mercatus Center. Boettke, Peter (2000): „Towards the History of the Theory of Socialist Plannning“, in Boettke, Peter J. (ed.), Socialism and the Market: The Socialist Calculation Debate Revisited, IX, sv. I, Routledge. Breton, Theodore (2003): „Making the Case for the Solow Growth Model“, George Mason University Working Paper. Caplan, Brian (2003): „Mises and Bastiat on How Democracy Goes Wrong“, Econlib, dostupné na http://www.econlib.org/library/Columns/y2003/CaplanBastiat.html. Cohen, Avi J. – Harcourt, G. C. (2003): „Whatever Happened to the Cambridge Capital Theory Controversies?, Journal of Economic Perspectives, sv. 17, č. 1. Coyne, C. J. (2002): „Focal Points and the Evolution of Social Coordination“, Global Prosperity Initiative working paper 7. Cypher J. M. – Dietz J. L. (2004): The Process of Economic Development, Routledge, 2004. Garrison, Roger (1997): „The Lachmann Legacy: An Agenda for Macroeconomics“, South African Journal of Economics, sv. 65, č. 4. Glaeser, E. L. – La Porta, R. – Lopez-de-Silanes, F. – Shleifer, A. (2004): „Do Institutions Cause Growth?“, NBER working paper 10568. Gwartney, J. –Lawson, R. (2004): Economic Freedom of the World: 2004 Annual Report, Fraser institute. Harrod, Roy (1938): „Scope and Metod of Economics“, The Economic Journal, Sv. 48. č. 91. Hayek, F. A. von (1945): „The Use of Knowledge in Society“ American Economic Review, č. 4. Hoppe, H.-H. (2001): Democracy: The God that Failed: The Economics and Politics of Monarchy, Democracy, and Natural Order, Transaction publisher. Leeson, Peter T. (2004) : „How Much Benevolence is Benevolence Enough?“, working paper, GMU/Harvard University. Leeson, Peter T. (2004a): „Trading with Bandits“, working paper GMU/Harvard University. Leeson, Peter T. (2004b): „Cooperation and Conflict: Evidence on Self-Enforcing Arrangements and Heterogeneous Groups“, American Journal of Economics and Sociology, forthcoming. Lewin, Peter (1996): „Time, Change, and Komplexity – Ludwig M. Lachmann‘s Contributions to the Theory of Capital“ in Boettke, Peter – Rizzo, Mario J. (ed.): Advances in Austrian Economics, sv. 3, JAI Press. Mises, Ludwig von (1998): Human Action, Mises Institute. Mises, Ludwig von (2001): „Economic Calculation In The Socialist Commonwealth“, Mises Institute. Pipes, Richard (1999): Property and Freedom, Alfred Knopf.

18

Powel, Benjamin (2002): „Private Property Rights, Economic Freedom, and Well Being“, Economic Education Bulletin, Sv. XLII, č.11, American Institute for Economic Research. Romer, Paul M. (1986): „Increasing Returns and Long-Run Growth“ The Journal of Political Economy, sv. 94, č. 5. Romer, Paul M. (1994): „The Origins of Endogenous Growth“, The Journal of Economic Perspectives, sv. 8, č. 1. Romer, Paul M. (1996): Why, Indeed, in America? Theory, History, and the Origins of Modern Economic Growth“, The American Economic Review, sv. 86, č. 2. Rothbard, Murray N. (1990): „Karl Marx: Communist as Religious Eschatologist“, Review of Austrian Economics, Sv. 4. Rothbard, Murray N. (2001): Man, Economy, and State, Mises Institute. Salin, Pascal (Lipka, D. editor) (2003): Ekonomická harmonizace, Liberální institut. Skousen, Mark (1997): „The Perseverance of Paul Samuelson's Economics“ Journal of Economic Perspectives, sv. 11, č. 2. Snowdon, Brian – Vane, Howard (1999): Conversations with Economists: Interpreting Macroeconomics, Edward Elgar. Solow, Robert M. (1956): „A Contribution to the Theory of Economic Growth“, The Quarterly Journal of Economics, sv. 70, č. 1. Solow, Robert M. (1957): „Technical Change and the Aggregate Production Function.“ Review of Economics and Statistics, sv. 39, č. 3. Solow, Robert M. (1962): „Technical Progress, Capital Formation, and Economic Growth“, The American Economic Review, sv. 52, č. 2. Solow, Robert M. (1994): „Perspectives on Growth Theory“, The Journal of Economic Perspectives, sv. 8, č. 1. Stringham, Edward – Caplan, Brian (2003): „Networks, Law, and the Paradox of Cooperation“, Review of Austrian Economics, Sv. 16, č. 4. Šíma, Josef (2000): Trh v čase a prostoru, Liberální institut. Šťastný, Dan (2004): John Meynard Keynes – Příběh revoluce, disertační práce, VŠE, Praha. Yeager, Leland B. (1954): „Some Questions About Growth Economics“, The American Economic Review, sv. 44, č. 1.

19