Ten druhý zážitek patří do kategorie táborových hororů. Děti už skončily stavbu kamínek a začaly tahat suché větve z lesa. Najednou se staveništěm

Ten druhý zážitek patří do kategorie táborových hororů. Děti už skončily stavbu kamínek a začaly tahat suché větve z lesa. Najednou se „staveništěm“ rozlehl zoufalý vřískot a ječení. Důvod – mezi dětmi se rojily rozdivočelé vosy. Všecko okamžitě do jídelny, kde naše sestry zdravotnice pohotově ošetřovaly a uklidňovaly děti. Ihned jsme šli po příčině. Netušili jsme, že poblíž ve vysoké trávě měly v zemi své hnízdo ty vosy. Vše bylo v klidu, dokud jedno z dětí si nezkrátilo cestu ke svým kamínkům a nepřejelo ústí díry do toho hnízda taženou větví. POZNÁMKY:

400

Různě po lese poschováváte kartičky v barvách družin (bílé, žluté, světle modré, světle zelené, oranžové). Bude velmi záležet na tom, aby barvy kartiček byly v lese pokud možno stejně dobře viditelné. Na každé kartičce bude písmeno a číslo jeho umístění v rastru. Nevyplněný rastr dostane družina do ruky. Po vyplnění všech políček rastru budou znát družiny heslo. To by mělo být krátké, pro každou družinu jiné, ale pro všechny družiny o stejném počtu písmen. Např. SPORÁK, SPÍŽKA, SANITA, HANGÁR, TEEPEE, SEKYRA, STOŽÁR. Družiny se shromáždí na jednom místě, třeba u stožáru, a odtud budou jednotliví její členové vybíhat do lesa hledat. S objevenou kartičkou přiběhnou ke svému vedoucímu, ten zapíše písmeno na jeho místo v rastru a startuje další člen družiny. Kartičky poschovávejte tak, aby nešlo o úpornou hledačku, ale spíš o jakési dostihy na úvod etapy. Druhá část – družiny získají mapku (náčrtek území), na němž se bude predikant pohybovat. Heslo z rastru bude zároveň udávat místo, kde má družina svou mapku hledat, tedy např. někde u stožáru, u sporáku, někde v hangáru… Upozorněte družiny, že se bude hledat jen očima, aby vám třeba nezdevastovaly kamna. Třetí část – družiny musí mít jasno, kde to území pohybu predikanta je. Jakmile má družina v rukou mapku, určí, kde to území je a u vedoucího 372

hry se přesvědčí o tom, že mapku správně přečetla. Ihned potom vyráží na honbu na predikanta. Těsně předtím, než první družina vyrazí do terénu, se musí rychlý, na hře nezúčastněný posel ihned vydat do prostoru informovat predikanta smluveným signálem, že „to“ začalo. Čtvrtá část – vlastní hra. Popis hry „Černá vysílačka“ (Modrá stezka 7 str. 157) doplním pouze několika poznámkami: – Predikanta-Černou vysílačku – by v našem případě měl dělat jeden z vedení tábora, nikoliv jeden z táborníků, aby se hry mohly zúčastnit kompletní družiny. – Predikant bude mít tolik „špalíčků“ (mohou to být speciální kartičky), kolik táborníků se hry zúčastní. Jakmile táborník predikanta dostihne, ten mu v tajnosti jeden „špalíček“ odevzdá a hra pokračuje nerušeně dál. Ten obdarovaný vypadává ze hry a nejkratší cestou odejde na předem určené shromaždiště. Tam se postupně sejdou všichni úspěšní stíhatelé a čekají na ukončení hry. – Všichni účastníci hry musí znát signál „konec hry“. Tento opakovaně vysíláme, dokud se na onom shromaždišti nesejdou všichni, kteří jsou dosud ve hře, a pak společně všichni odejdou do tábora. – V táboře se pak zjistí, kdo byl úspěšnější, predikant nebo jezuité. – Hvizd predikanta během hry, určující jeho polohu, by měl trvat tak 3 až 5 vteřin. Také nesmí zapomenout vzít si hodinky, aby dodržel pravidelné 373

Dostáváte do ruky druhý díl etapových her, ve kterém se věnuju období protireformace. Pro tento díl platí totéž, co jsem napsal v úvodu k Modré stezce 14 na str. 313 a 314. Prosím, přečtěte si jej! Je potřebné vědět, proč to dělám tak, jak to dělám. Ve hrách následujících etap používám některé prvky skautské praxe (azimut, šifry, pochodový film, orientace podle hvězd atd.), které vám pomohou zpestřit hru, zvýšit její napětí a přitažlivost. Ovšem, aby všecko vaše vymýšlení a snažení vyústilo v to, že hra bude mít ten opravdový spád, je potřebné, aby děti s tím vším pracovaly jaksi automaticky. Nečekejte, že to ty „vaše“ děti naučí někdo jiný, někdy a někde jinde. Ideální prostor, kde se v tomto směru můžete dětem věnovat, jsou mimobiblické části schůzek dětí ve sboru. Někdo velmi zkušený řekl: „Hra je kus života na nečisto.“ Celý tábor se vším všudy nemá být jednorázovou akcí v roce, ale má být vyvrcholením celoroční systematické práce s dětmi, a to jak v její biblické, tak v její mimobiblické části. Pak se tábor stane tím potřebným impulsem pro další, ještě intenzivnější práci s dětmi. Bude dobrým pomocníkem k tomu, abyste získali ten tolik potřebný dobrý vliv na děti, abyste, jak říkával farář Vladimír Kalus, „utáhli ty děcka na vařený nudli“. Nepromarněte jedinečnou příležitost vychovat budoucí všestranně aktivní členy sboru. A tvrdím – u dětí to začíná. Kamzík 345

intervaly mezi jednotlivými hvizdy. Zahvízdat musí za každých okolností, i kdyby stál vedle něho nějaký jeho pronásledovatel. To je tvrdé pravidlo této hry. Na druhou stranu pronásledovatel nesmí nikomu prozradit, že a kde predikanta dostihl. Nakonec by predikant, na památku toho velkého stíhání, měl dát všem památeční „špalíčkovou placku“. POZNÁMKY:

V době než ten čaj bude vařit, družina připraví pro sebe a pozvané hosty obložené chleby. Suroviny dodá laskavě kuchyně. EPILOG Zatímco družiny budou takto kmitat kolem svých sporáčků, může sbor vedoucích projevit iniciativu a připravit pro táborníky milé překvapení – desert v podobě smaženého ovoce v těstíčku. Nelekejte se, není to na táborové možnosti nic složitého. Jakékoliv legálně dostupné drobnější ovoce – borůvky, jahody, maliny, ostružiny, třešně, švestky – se namáčí v těstíčku a usmaží na tuku do růžova. Řídké těstíčko připravíte tak, že spolu dobře rozšleháte vejce, mléko, trochu soli a hrubou mouku. To ovoce nasbírají táborníci před vyhlášením etapy. Tuto etapu bych rád uzavřel dvěma zážitky z té krásné doby vedení tábora naší církve na Blažkově. Když jsem tam tenkrát zajišoval propriety na podobnou akci, objížděl jsem na svojí Jawě 175 (jmenovala se Dášenka) stavení ve vsi Dolní Rozsička a za chápavých úsměvů domácích jsem prohledával půdy. Zlomky plátů a odložená kolena jsem nakládal do přepravky na nosiči. To bylo gaudium v táboře, když zmazaný jak týden nemytý kominík jsem s tím řinčícím nákladem sjížděl po polní cestě do tábora.

374

399

POZNÁMKY:

Výraz „predikant“ má původ v latině a v našich souvislostech znamená tolik jako „tajný kazatel“. Tito predikanti k nám, v době římskokatolické totality, přicházeli ze sousedních zemí, aby sloužili Slovem a posilovali ty, kteří v českých zemích zůstali a museli odolávat obrovskému tlaku na stálost v přesvědčení, které přejali po svých předcích a kterému se rozhodli zůstat věrni. Když se pak predikant v kraji objevil, to byl pane svátek, a tato příležitost se musela náležitě využít. Proto zpráva o jeho příchodu letěla po tajných spojeních od jednoho evangelíka ke druhému. Ale zároveň to uvedlo do nezřízené aktivity různé slídily a donašeče a poplach v jezuitských kruzích nedal na sebe dlouho čekat. Predikant, pakli měl tu možnost, měnil úkryty, aby jezuitům zmátl stopu. Pak bylo ale nutno o jeho pohybu podávat nejrůznějším způsobem zprávy. A na tom je založena hra této etapy. Jedná se v podstatě o hru „Černá vysílačka“, kterou najdete v Modré stezce 7, str. 157. Pro naši etapu pouze změníme název na „Predikant kontra jezuitští misionáři“. Tábor se v této etapě promění v jezuitskou kolej. Poplach v koleji způsobí překvapivá zpráva „Predikant je tu!“ A v tomto okamžiku začíná naše hra. První část – družiny získají heslo, které jim prozradí místo, kde je ukryta mapka prostoru, kde se predikant nalézá. 346

371

žina staví svůj sporáček. Samozřejmě, že to budou kamínka bez roštu. Je potřeba upozornit, aby se prostor ohniště udělal přiměřeně veliký, aby tam mohlo hořet dostatek dřeva, aby se vůbec něco podařilo uvařit. Naši kluci na skautském táboře, když se pustili do té jílové patlaniny, ji okamžitě pojmenovali „hužva“. Postavením sporáčku dnešní Survival 1 končí. Hužvu ve „zdivu“ necháme přes noc zatvrdnout a tím bude vše připraveno pro rozjetí Survivalu 2. SURVIVAL 2 Tento druhý díl bude ve znamení, zajistit přežití tím, že bude něco teplého do žaludku. Oheň ve sporáčku se samozřejmě rozdělává zásadně zálesácky, bez pomocí papíru. Užití PEPO, to přímo kacířství. Varianta 1 Uvaří se tolik oloupaných a umytých brambor, aby na každého v družině vyšlo půl brambory. Voda s uvařených brambor se slije, brambory se rozšouchají a smíchají s drobně nakrájeným salámem. Takto vyšperkované se zdlábnou. Z vody, kterou jste slili, se udělá parádní etapová česnekačka. Samozřejmě, že na ochutnávku pozve družina generalitu tábora. Varianta 2 Družina uvaří tolik vajec natvrdo, aby na každého z družiny připadla polovina vajíčka. Dál postaví vodu a uvaří čaj z toho, co příroda v okolí tábora dává. 398

Tato etapa je o událostech, které se odehrály na Valašsku v roce 1777, tedy zhruba čtyři roky před vydáním tolerančního patentu. Na jaře toho roku procházeli Valašskem tři někdejší členové jezuitského řádu, Koříska, Jiříček a Sašina. („Někdejší“ proto, že papež Kliment XIV. tento řád v roce 1773 zrušil.) Tito tři misionáři chtěli poznat skutečný stav skryté církve. Vymysleli léčku, kterou zamýšleli přimět tajné evangelíky, aby se přiznali ke své víře, aby tak mohli být vystaveni persekuci. Ten úskočný plán spočíval v tom, že po kázáních oznamovali překvapeným lidem, že císařovna náboženskou svobodu skutečně udělila. Jako důkaz svého tvrzení ukázal Koříska 375

Každá dvojice vyjde pomalým pochodem svým směrem, přičemž trasu zná jen průvodce. Trasa bude dlouhá 1–2 km. Hráč sebou nese předmět, který družina zná a který u cíle hráč ukryje. Hráč pozorně sleduje podrobnosti podél trasy, nesmí si dělat žádné poznámky, ale občas může položit pochodovou značku, či jinak označit směr cesty, ovšem vždycky k tomu musí použít jen přírodní materiál. Není dovoleno používat fáborky, či dokonce křídou malovat značky na kamenech nebo stromech. Hráč se musí spolehnout pouze na svou pamě. U cíle trasy ukryje ten předmět a vrátí se do tábora. Průvodce zůstane u cíle a bude čekat, až se objeví družina. Hráč v táboře popíše své družině trasu se všemi podrobnostmi a samozřejmě popíše, kde ukryl ten předmět. Také z družiny si nikdo nedělá jakékoli poznámky. Potom se vydá družina po trase a hráč zůstává v táboře. Nejedná se o soutěž družin v pravém slova smyslu, protože trasy nejsou srovnatelné. Jde o to, prožít si hru, vyzkoušet pamě a pozorovací schopnosti a to jistě není málo. Tak stopaři, do toho! Na závěr pár všeobecných poznámek k celé této etapě: V první fázi přípravy hry bude hrát hlavní roli mapa. Výborným pomocníkem bude turistická mapa v měřítku 1:50 000. Je podrobná, přehledná a hlavně vrstevnice na ní jsou po 10 metrech, což vám dá výbornou představu o profilu krajiny. Nad takovou mapou si uděláte první představu o tom, kudy povedete trasu hry, zvláště pak to oceníte, když hru budete dělat v kopcovité krajině. Po tomto teoretickém rozvažování nad mapou musíte ovšem ven, vše okouknout, ověřit si, odkud je kam vidět, co je charakteristické. A to dávno před táborem, záleží vám přece na tom, aby hra dopadla jako „lusk“. 370

Když jsem pročítal vytištěnou Modrou stezku 14, uvědomil jsem si, že hry pro „Husitský program“ jsem vybral hodně jednostranně – zvolil jsem totiž jenom hry s bojovou tematikou. Ale husitům přece vůbec nešlo o boj. Ten boj jim byl opakovanými útočnými křižáckými výpravami vnucen. Bitvy, které husité byli nuceni podstoupit, byly tedy bitvy obranné. Dokladem toho, že husitský program nebyl vůbec programem boje, jsou „Čtyři články pražské“ (artikuly) z roku 1420. To datum svědčí o tom, že ty články byly formulovány dávno před tím, než došlo k prvnímu střetu s křižáky. To naprosto jasně svědčí o tom, oč husitům od začátku opravdu šlo. A museli podstoupit mnoho bitev, než basilejský koncil dvacet let po Husově popravě, teprve když selhalo násilí, byl s husity ochoten jednat už ne jako s obžalovanými před soudem, ale jako s partnery v diskusi. Prosím, přečtěte si znovu pozorně úvod Dr. Melmukové v Modré stezce 14 str. 320–322. 347

zástupům na Hostýně pergamenovou listinu s domnělou císařovninou pečetí. To prvotní nedůvěru Valachů rozptýlilo a začaly se dít nebývalé věci. Přihlašovali se jednotlivci, rodiny a někde i celé obce. Během tří týdnů se k protestantství přihlásilo šedesát obcí. Římští katolíci se dostali do nezáviděníhodné menšiny. Na Vsetíně například, z 1100 obyvatel zůstalo jen 150 katolíků. Počet „odpadlíků“ na Valašsku dosáhl 15 000. Něco podobného se nečekalo. Ve Vídni nastalo zděšení. Byla ustavena komise Moravského zemského gubernia a zřízen zvláštní soud. Zatýkalo se, byli sesazováni evangeličtí radní obcí a měst. Všude se mělo rozhlásit, že náboženská svoboda, kterou vyhlásili Koříska a spol., je podvod a že vše musí zůstat při starém. Valaši reagovali na toto jednání se zbraní v rukou, ale neuspěli. Za vojenské asistence došlo na deportace, byly oběti na životech. Ale nerezignovali. Vypravili své zástupce do Vídně k císaři Josefu II., ale nesetkali se s ním, protože byl právě ve Francii. Po tom všem, když nemohli jinak, změnili taktiku a přešli k důsledné pasivní rezistenci – trpnému odporu, což znamená nesoučinnost s vrchností. A zase se zatýkalo, věznilo a týralo. Teï malá odbočka k císařskému trůnu Císařovna Marie Terezie a její syn Josef II. si byli názorově poměrně blízko. Rozdělovala je ale praxe. Ona byla zastáncem metody ústupků po malých krůčcích. On zuřil, když tento recept uplatňovala. S konečnou platností si předsevzal, že jednotu víry na bodácích udržovat nebude. V roce 1777 prohlásil: „Poznat pravé náboženství je vzácný dar Boží. Toho však nelze dosáhnout násilnými prostředky.“ 376

Proto teï dodatečně s omluvou, doplňuji etapy k Husitskému programu s etapou „artikuly táborové“. Tato etapa bude soutěží družin ve vnímavosti a důvtipu, něco jako „Memoriál bratra Palečka“. Každá družina přihlásí do soutěže memorandum o dvou dílech, na jehož vypracování bude mít dva dny. První díl tohoto memoranda bude na vážnější notu. Bude obsahovat artikuly svědčící o tom, že družina umí chodit po táboře a jeho bezprostředním okolí s očima otevřenýma a přemýšlí, co by se dalo vylepšit. Ale pozor! Tak jako husité, aby je konečně brali vážně, museli pro svoje myšlenky velice moc udělat jak hlavou, tak „polem“, tak i vašim družinám nebude stačit, aby se jim jen rojily nápady, ale aby také řekly to nejdůležitější, KDO, KDY a CO udělá pro jejich uskutečnění. A ten druhý díl, ten by oproti tomu prvnímu měl být samá recese. Čím absurdnější vymyšlenosti, tím líp. Prostě povolit úplně fantasii uzdu. Vzpomínám, jak jedna družina vlčat na nás vyrukovala s artikulí: „Prosíme budit za zvuků kastanět a uspávat tlumenou reprodukcí mořského příboje.“ A tak jsme jim vyhověli. Budíček byl provázen třeskotem ešusů a po večerce jsme je ve stanech přepadli, vytáhli ve spacácích na břeh rybníka a pádlama jim dělali hukot mořského příboje. Sice netlumený, ale to se přehlídlo. Jenom na jedno jsme brali ohled – nenamočit jim spacáky. Tak chutě do vymýšlení obého, a má soutěžní porota co dělat. 348

už bude snadné text rozšifrovat a třeba pomocí azimutu a vztažného bodu najít skrýš s buřty. Samozřejmě pro každého jeden. O chléb a sirky se postará vedení. Družiny budou hodnoceny podle pořadí, v němž předloží vedoucím vzorek opečeného buřtíka k degustaci. Oheň na opékání bude jen jeden a bude ho obhospodařovat vedoucí hry. Během baštění se může prověřit obsah kletrů, co si tam táborníci nabalili. Dopoledne pomalu končí, symbolický oběd je spořádán, ale tím Survival 1 zdaleka nekončí. Pokračovat se bude odpoledne po návratu do tábora. Střih – a je tu odpoledne. Někde na vhodném místě v táboře připravíte pro družiny vše potřebné pro stavbu malých kamínek – takového družinového sporáčku, hromadu kamení a jílu, kusy plátů a kouřová kolena a vodu. A může se začít. Rozňahňat jíl s vodou na dobré pojivo kamenů, vybrat vhodné kameny… Každá dru397

úkolem bude objevit barvu stuhy soupeře. Veledůležitou roli tady sehraje taktika postupu. Jakmile družina objeví soupeřovu barvu, své stuhy okamžitě schová. Nato družiny postupují normálně dál po trase hry, až se znovu setkají u startu. Načež odstartují další dvě družiny. Nejednou jsme zažili kuriózní situaci, kdy od družiny, která neuspěla, zaznělo smutné: „Dy sme je vůbec nepotkali.“ Je tu jedno lákadlo, na které upozorněte družiny, že by to znamenalo nepoctivou hru. A to, aby jedna družina chytrácky nezalehla v záloze někde poblíž „svého“ bodu a nečekala, až připutuje soupeř. Na to, aby v prostoru mezi body A a B nedošlo k nějaké „levotě“, by měly nenápadně dohlédnout ty již zmíněné spojky, času na to budou mít dost. 5. varianta – „Hvězdicová“ (tady to napíšu pro 6 družin) U startu se shromáždí 6 průvodců a jeden člen z každé družiny – budu mu říkat „hráč“, na startu tedy bude 6 dvojic. 369

které budou ležet na dně děr o průměru asi 5 cm a hloubce 50 cm. Pro každou družinu jedna díra s míčkem na dně. Díry snadno uděláte zatlučením a vytažením silnějšího kolíku. Ovšem je tu podmínka, která dá družinám pořádně zabrat – toho míčku se hráči smí dotýkat pouze pusou a to nejen při vyzvednutí z díry, ale i při luštění klíče na tom míčku napsaného. To hlavně nezapomeňte fotit. Díry rozmístěte mimo vzájemný dohled, to pro utajení taktiky manipulace s míčkem. Družinám jen ukažte, která díra je které družiny a upozorněte je, že si musí po celou dobu dávat dobrý pozor, aby ničím v zápalu radosti nad rozlousknutím oříšku neprozradily, že přišly na to, jak dostat míček z díry.

Vrame se teï zpátky k odbojným Valachům. Jejich případ, to byl poslední impuls pro Josefa II. k potvrzení náboženské tolerance. A tak když po smrti Marie Terezie 29. 11. 1780 se Josef II. stal císařem, spěly události rychlým tempem k datu 13. 10. 1781: – 31. 12. 1780 ruší Josef II. koniášovské katolické misie. – květen 1781 byl povolen návrat evangelíkům do vlasti. Zároveň zrušen přísný zákaz vlastnit a číst evangelickou literaturu. To byl první krok k likvidaci cenzury. – září 1781, císař rozhoduje o zavedení „rozumné toleranční soustavy“. – 13. 10. 1781, den vydání Tolerančního patentu.

A teï necháte družiny dumat. Snad nebude trvat dlouho a svitne jim, proč během doby, kdy vedoucí vysvětloval pravidla, jeho zástupce vybaloval PET lahve plné vody.

Libretem této etapy je episoda z doby těsně před vydáním tolerančního patentu. Episoda, v níž jsme poznali, jak krutě byla zneužita situace lidí, kteří po desetiletí žili pod strašným tlakem, episoda, v níž bylo zneužito toužebné očekávání náboženského rozvlažení. To vše si zasluhuje, abyste dětem připravili parádní hru. Pokud si dobře pamatuju, vždycky jsme uspěli se šiframi. Myslím, že právě tady se nabízí jejich výborné využití.

Hurá – míček vyplavíme!!! Množství vody, které sebou potáhnete, si vyzkoušejte. Voda se během vyplavování může dost vsakovat. Jestliže se vám podaří hru uskutečnit někde blízko zdroje vody, jste bez starosti a PET lahve ponesete prázdné. Nápis na míčku tvořící klíč roztáhněte po celém povrchu balónku, a o legraci při jeho čtení není nouze. To chvíli potrvá, ale potom

Hra bude záležet v rozpoznání pravého a falešného „patentu“. Vyberte dva dětem známější texty, které zašifrujte a rozdejte družinám.

396

Napadají mě dva způsoby, jak odlišit pravý „patent“ od nepravého: – V textu falešném oproti pravému změňte nějaký charakteristický detail. – Dva naprosto shodné texty se budou lišit pouze v datování. Na „pravém“ textu bude 377

mít stanoviště spojka, která družině popíše další mezicíl. Družina se bude muset v dalším putování spolehnout pouze na svou pamě. Musíte ovšem nějak zamezit, aby spojka své pokyny nevykládala dvěma družinám současně, což u 2. varianty odpadá.

III. Skrytá církev české reformace v 17. a 18. století

Důležitá poznámka pro tyto první tři varianty: Na start odchází s vedoucím pouze družina, která se vydává na tra. Ostatní zůstávají mimo dohled startu. Družiny se vydávají na trasu ve třicetiminutových intervalech. 4. varianta Tato varianta je bonbónek pro táborníky „ošlehané mnohými táboráky“. Bonbónek, kterým vnesete do hry to pravé napětí. Na start se postaví dvě družiny. Každý člen dostal tajně před startem poznávací znamení své družiny – barevnou stuhu širokou 5 cm, kterou si až během hry uváží kolem čela. Pozor na prozrazení barvy před startem. Družiny vyrazí na tra ve stejný okamžik, ale každá jiným směrem – budou postupovat po téže trase, ale proti sobě. (Postup družin po trase zvolte podle jejich vyspělosti, buï podle variant předešlých nebo za použití mapy). Uprostřed trasy vymezíte úsek asi 1–2 km, na jehož krajních bodech postavíte spojky, které by měly jedna na druhou vidět – třeba dalekohledem. Jakmile obě družiny dorazí, každá na ten svůj bod A nebo B trasy, uváží si děti kolem čela své stuhy. Spojky si dají signál, že je vše hotovo a obě družiny současně odstartují. Družiny v daném úseku, mezi body A a B, postupují velice obezřetně, protože jejich 368

Bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620 znamenala ve svých důsledcích konec možnosti svobodného rozvoje společnosti v českých zemích a zavedení zcela totalitního autoritativního režimu, který se snažil všemi prostředky ovládnout život i myšlení obyvatel. Opatření postupovala s neúprosnou vytrvalostí. Po otřesném divadle veřejných poprav 27 odpůrců vítězného císaře Ferdinanda II. na Staroměstském náměstí v Praze 21. června 1621 následovaly další kroky, které měly „normalizovat“ život v zemi, to znamená podrobit celý její život jednotnému vedení habsburského císaře a římskokatolické církve. Duchovní všech neřímskokatolických církví byli postupně v několika málo letech vyhnáni ze země, mezi nimi i Jan Amos Komenský. Karlova univerzita a celé školství vůbec přešlo do rukou římskokatolické církve; učitelé museli buï přestoupit, nebo byli nahrazeni jinými spolehlivými osobami. Šlechtici a m칝ané, tj. osobně svobodní lidé, se museli rozhodnout: přestoupit k římskokatolické církvi nebo se vystěhovat ze země. Pokud se rozhodli pro emigraci, museli si vzít sebou do ciziny často jen nezbytné věci, ostatní majetek zde zanechat nebo prodat pod cenou. Lidé osobně nesvobodní, tj. poddaní náleželi své vrchnosti a sami o sobě rozhodovat nemohli. Museli přijmout samozřejmě i vyznání svého pána, alespoň to tak bylo nařízeno. Všechny tyto věci a ještě mnohé další, týkající se správy českých zemí, byly potom zákonem stanoveny v tzv. Obnoveném zřízení zemském. Majestát Rudolfův z r. 1609, 349

datum 13. 10. 1781, zatímco na „falešném“ bude datum smyšlené, ale aby to vaši dešifranti neměli až tak úplně nejlehčí, zvolte datum velmi podobné tomu pravému. Aby hra v této podobě byla pro děti vítanou zábavou, musí si děti se šiframi vědět rady. Proto dostatečně dlouho před táborem je zařaïte do mimobiblické části schůzek v klubovně. V zájmu zvýšení napínavosti hry můžete texty rozdělit na několik částí a každou zašifrovat jiným způsobem, Základem šifry je tzv. klíč, který zná pisatel-šifrant i příjemce-dešifrant. Klíč určuje způsob, jakým byla zpráva zašifrována. Klíč bývá domluven předem nebo se sděluje příjemci odděleně od zprávy. Nakonec několik typů šifer a klíčů k nim. 1. Šifrovací kříž Pro nás to byly odjakživa „chlívečky“. ABC DEF

GHCH

IJK

OPQ

LMN

RST UVW XYZ

K

A

M

Z

Í

K

Při šifrování se písmeno nahradí puntíkem v příslušné části „chlívečku“. 378

SURVIVAL 1 Po snídani dosud nic netušící táborníky vedoucí překvapí zprávou „vyhlašuju stav ohrožení tábora“, a vyzve děti včetně vedoucích družin, aby si do dvaceti minut nabalily do svých kletrů věci, které podle nich by jim neměly v příštích dvou dnech (jenom ve dnech, ne nocích) chybět. Takto nabalený kletr by měl být jakási „maxikápézetka“. Kletr – tak říkají horolezci menšímu batohu, ve kterém si nosí věci na kratší túry. Bude dobré, když pochopitelné vzrušení vedoucí trochu uklidní připomenutím, co by tam v žádném případě nemělo chybět. Dvacet minut uběhlo, je tu nástup a odchod na menší dopolední výpravu. Jejím cílem by mělo být místo, které jste si předem vyhlédli pro jeho krásnou scenérii nebo nezapomenutelný výhled, který skýtá, či že je na něm nějaká pozoruhodnost. Výhra by byla, kdyby to „něco“ mělo souvislost s tématem etapy. Už během cesty začněte hrát úvodní hru, součást celodopolední hry. Tuto úvodní hru jsem popsal pod názvem „Hledačka hesla“ v Modré stezce 11 na str. 257. V našem případě se nebude hledat heslo, ale zašifrovaná zpráva. V úkrytu tedy bude pro každou družinu schován jeden exemplář, všechny s tímtéž textem, samozřejmě. Jakmile hledačka skončila a každá družina má svoji zprávu, pokračujte dál k cíli této výpravy. Tam necháte děti trochu oddechnout a tuto vzácnou chvilku využijete k popovídání o tom, proč jste je zavedli právě sem. A už je tu okamžik, kdy může začít hlavní atrakce tohoto dopoledne – získání klíče k rozšifrování zprávy. Ten klíč bude napsán lihovým fixem na pingpongových míčcích, 395

v němž byla zakotvena svoboda svědomí, byl samozřejmě již dříve zrušen; císař Ferdinand II. jej dokonce na důkaz jeho neplatnosti rozstřihl nůžkami.

Na startu dáte družině popis jednotlivých mezicílů, ale pozor, v žádném případě to nesmí být pochodový film, pouze popis jednotlivých záchytných bodů (čím jsou charakteristické…). Pro jistotu dám příklad: Jste na mezicíli 3 a tam si přečtete pokyn: „Zhruba 2 km pod azimutem 310° je vesnice a za ní kopec. Kaplička na něm je záchytný bod číslo 4.“ Až tam dorazíte, dozvíte se: „Jste na mezicíli 4. Asi 1 km, azimut 220° je na zalesněném vršku vidět skalisko. Jeho vrchol je mezicíl č. 5.“ Takhle projde družina celou trasu, od jednoho záchytného bodu ke druhému, až do cíle. Azimut je odchylka směru pochodu od severu, měřená ve směru otáčení hodinových ručiček a udává se ve stupních.

Až do konce třicetileté války v r. 1648 nebylo ale ještě rozhodnuto s konečnou platností, že české země zůstanou nesvobodné trvale. Do některých krajů na severu Čech a Moravy se i na delší dobu pod ochranou protestantských armád vraceli emigranti, dokonce i do samotné Prahy. Všechno však bylo nakonec rozhodnuto vestfálským mírem v r. 1648. Ten stanovil hranice územní svrchovanosti a české země se dostaly pod neomezenou moc habsburských císařů a s nimi spojené římskokatolické církve. V prvních letech tomu lidé, kteří zůstali věrni svému původnímu přesvědčení (v českých zemích bývalo v předbělohorské době nejméně 85 % neřímskokatolického obyvatelstva), odmítali opravdu uvěřit. Do mnoha míst za nimi z emigrace docházeli jejich bývalí duchovní, někde s nimi i ve skrytu žili. Postupně však přituhovalo. Zvl᚝ nebezpečné byly tzv. velikonoční zpovědi. V každé farnosti, kam teï všichni obyvatelé země s výjimkou Židů museli náležet, měli všichni dospělí povinnost dostavit se vždy o velikonocích ke zpovědi. Kněží měli příkaz vést výkazy o tom, kdo opravdu přišel, kdo se „napravil“, tj. odřekl svého původního přesvědčení, kdo odpírá se dostavit nebo kdo je dokonce „zatvrzelý“, tj. kacíř. Podle těchto zjištění se pak systematicky postupovalo, aby bylo vymýceno „kacířské býlí“. Nejúčinněji v tomto úsilí působil jezuitský řád. Knihy autorů české reformace byly vyhledávány a páleny, jejich majitelé trestáni. Na mnohé skryté evangelíky proto v dalších generacích začala doléhat únava, zvláště když i spojení se souvěrci v zahraničí bylo stále obtížnější. Zdálo se, že se blíží neúprosný konec těch, kteří dosud vytrvávali. 350

Sever Východ

A A

0° 90°

Jih Západ

A 180° A 270°

3. Varianta Tato varianta je obměněná varianta č. 2. Družiny nebudou mít k dispozici psané pokyny, ale na každém záchytném bodě bude 367

Proto buïme moc vděčni, že žijeme v době, kdy si o tom všem můžeme jen vyprávět a napětí prožívat jen ve hrách. A teï několik slov k libretu naší etapy. Jestli chtěli naši evangeličtí předkové obstát v tom kolotoči drsných událostí a neztratit tvář, pak museli na základ pevné víry a naděje narovnat hromadu houževnatosti, trpělivosti, pevné vůle a sebeovládání. To platilo tenkrát dávno a jistě jste poznali, že bez všeho toho se neobejdeme my, každý z nás dnes a nakonec ani dobrý život družiny jak během roku v klubovně, tak někde venku při výpravách anebo na táboře. V této etapě se navíc budete moci tak trochu ošacovat, jak rychle se umíte rozhodovat, jak dobře dovedete improvizovat a taky jestli nemáte tak úplně „obě ruce levé“. Napadlo mě, že by nám docela dobře mohlo posloužit to, co je známo pod názvem „SURVIVAL“. Tak se totiž jmenuje příručka vydaná pro americkou armádu a volně přeloženo to znamená „Jak přežít i delší dobu s minimální výstrojí“. Naše etapa nebude laděná tak náročně jako to, co je v té americké příručce, ale kus dobrodružství, doufám, zažijete. Etapu jsem rozdělil do dvou dnů a tím do dvou dílů, které jsem pojmenoval SURVIVAL 1 a SURVIVAL 2. („SURVIVAL“ je anglické slovo a vyslovuje se SERVAIVL, přičemž to „R“ nehrčí jako v češtině, ale je tlumené).

2. Šachovnicová šifra Příklad: LEFUPEFIPU FEFAPABALOPU M O D R Á S T E Z K A Dvojice písmen určuje polohu písmene zprávy v šifrovací tabulce.

3. Mřížka

Mřížka čtyřokénková pro zprávu o 16 písmenech 394

odcizeny řádným majitelům a uchovávány v trezorech jako knihy zakázané („libri prohibiti“). Rozhodující je fakt, že knihy byly vůbec ničeny a zcizovány – ne ze svobodného rozhodnutí jejich majitelů, ale donucením a násilím…“ Libreto hry 11. etapy: Tajní poslové-kolportéři se s důmyslně ukrytými knihami vydávají na pou nepřátelským územím. Jdou po dálkových trasách, od jednoho dobře utajovaného záchytného bodu ke druhému, konečně až do cíle svého putování, k těm, co tak toužebně očekávali jejich knihy. Podrobnosti o záchytných bodech se dozvídají nejrůznějším způsobem. Ale o tom až v naší hře samotné. Scénáře hry sice nebudou imitovat napětí, nejistotu a krutost tehdejší doby (prosím přečtěte si můj úvod k Modré stezce 14), ale přeju vám, abyste i tak prožili kus pravého dobrodružství. Uvedu několik variant her k této etapě, vyberte, která se do vašich podmínek bude nejlépe hodit. Pro hry této etapy doporučuju dva užitečné pomocníky – mapu 1:50 000 a buzolu. 1. varianta To je ta nejjednodušší. Popsal jsem ji ve hře „Holubí pošta“ v Modré stezce 6, str. 143–144. 2. varianta Tato varianta je myšlena do kopcovitého, nepřehledného terénu. Protože není vidět z jednoho záchytného bodu na druhý, budete muset mezi start a cíl vložit několik postupných cílů – mezicílů (promiňte mi ten novotvar). 366

Mřížka devítiokénková pro zprávu o 32 písmenech 379

V první polovině 18. století za panování císaře Karla VI. bylo nejhůře. Tento panovník vydal hrozná nařízení, která měla definitivně zlikvidovat všechny, kteří se nepřizpůsobili pobělohorské situaci. Dle těchto nařízení měli být lidé přistižení z „kacířství“ (tj. ti, kteří třeba četli z Bible, přijímali z kalicha při tajném shromáždění apod.) potrestáni veřejnými nucenými pracemi a pokud by se „nenapravili“, měli být vyhoštěni ze země! Vedoucí činitelé i kolportéři knih měli být samozřejmě postiženi zásadněji: šlo už vesměs o hrdelní tresty. Při návratu odsouzence vyhoštěného ze země to byla rovněž poprava. Člověk, který se „napravil“ a potom zase upadl do „bludu“, měl být odsouzen na galeje nebo, pokud byl fyzicky slabý pro veslování na galéře, měl být tělesně potrestán, zbaven majetku a vypovězen ze země. Udavači všech těchto „provinilců“ měli dostat odměnu 100 zlatých a v případě, že spolupůsobili i při jejich dopadení, 200 zlatých; jména udavačů měla zůstat utajena. V tomto nejnebezpečnějším období se událo něco úplně neočekávaného: ti zbylí věrní svému původnímu přesvědčení se stále více sbližovali, nehleděli už na nepodstatné rozdíly, které v předbělohorské době z nich činily společenství různých církevních skupin, a spojili se už úplně v jedné skryté církvi české reformace. Ta měla před sebou ještě mnohé úkoly a zápasy, než se dočkala vydání tolerančního patentu v r. 1781. Však k jeho vydání také podstatnou měrou přispěla! Opakovaně totiž žádala panovníky o náboženskou svobodu. Pokud ovšem doba nedozrála natolik, aby byla ochota vůbec o těchto věcech jednat, nebylo to nic platné. Teprve na sklonku vlády Marie Terezie, kdy už byl spoluvladařem příští císař, osvícensky orientovaný Josef II., svitla reálná možnost. Po vyhlášení falešného tolerančního patentu r. 1777 na Valašsku korunovali tamní evangelíci svou pasivní rezistenci proti snaze o novou „normalizaci“ další žádostí. Pak 351

Šifrovací mřížku s vyřezanými okénky položte na rastr a začněte do okének rastru vpisovat text zprávy po řádcích, písmeno po písmenu. Až v jedné poloze mřížky okénka vyplníte, otočte ji o 90° ve směru otáčení hodinových ručiček a pokračujte ve vyplňování stejným způsobem a pak zase až vyplníte všecka políčka rastru. Otáčí se pouze mřížkou, rastr zůstává po celou dobu v základní poloze. A nezapomeňte na důležitou věc – označit horní stranu mřížky a rastru. Příklady vyplněných rastrů

Zašifrováno: „NELŽETE SI DO KAPSY“

Zašifrováno „ TÁBOR U VOLAVČÍHO RYBNÍKA ČERVENEC 2003 “

4. Šifra „Zpátečka“ AKZETSÁRDOM – Tady si děti musí poradit bez berliček nápovědy.

380

se objevily ještě žádosti z východních Čech a středu Moravy – a skutečný toleranční patent byl na světě 13. října 1781. Je ovšem na místě podívat se na skrytou církev české reformace ještě trochu blíže. Měla svou fungující organizaci a téměř neodhalitelnou strukturu. Spojení procházelo v Čechách a na Moravě sítí kolem hlavních dálkových tras, které ústily do zahraničí v Sasku, Slezsku, na Slovensku, ale i v Rakousku. V průběhu 18. stol. byly tyto dálkové trasy tvrdými zásahy na různých místech přerušeny, ve chvíli vydání zůstala už jen jediná ze středu Moravy přes Českomoravskou vysočinu do Polabí. Skrytou církev české reformace tvořila malá místní shromáždění, v nichž zpravidla usedlí pracovníci, bez možnosti neomezeného pohybu v zemi, vytvářeli zázemí (výklady Bible, společná shromáždění, vyučování dětí, společné knihovny apod.) Vedle nich plnili funkci spojek lidé různých řemesel, ale i žebráci, kteří měli možnost se pohybovat v zemi bez podstatného omezení. Jako kdysi v církvi prvního století, tato živá místní shromáždění navzájem propojená řadou různých vztahů a aktivit, čelila nesnadným zkouškám a ohrožení v radosti z Boží blízkosti a ve vnitřní svobodě. Spolupracovali muži i ženy, staří i mladí, bohatí i chudší – v jednotě společné víry, lásky a naděje.

352

Abychom se vyznali v těchto dvou pojmech, vezmeme si na pomoc knihu E. Melmukové „Patent zvaný toleranční“ a tam na stranách 57 a 58 se dozvíme: „Důvody exilu i emigrace byly různé. Exulanty, v přesném významu toho slova, mohli být pouze svobodní obyvatelé z Čech a Moravy, kteří se museli většinou už za třicetileté války nuceně vystěhovat, pokud nemínili měnit své přesvědčení. Žádné právo na domov pro tyto vyhnance přirozeně neexistovalo. Poddaní naopak byli naprosto neúprosně připoutáni k domovu a k půdě. Jejich útěk byl vždy emigrací, jejíž podstatou bylo hledání azylu pro nedodržování jednoho ze základních lidských práv – práva na svobodu svědomí. Často byli v ohrožení života. Tito naši předkové odcházeli nebo prchali do ciziny, kde doufali nalézt život ve svobodě svědomí. Někteří došli cíle své touhy, jiní byli zklamáni. Ani v evangelické cizině nenacházeli vždy otevřenou náruč.“ (Tolik sestra Melmuková). V takové atmosféře žili lidé u nás v 17. a 18. století. Ale nemyslete si, že je to nějaká dávná, zavátá a odbytá minulost. Mnohem rafinovanějšími peripetiemi procházeli lidé ne zrovna tak dávno. Bylo to v době kolem poloviny minulého století a chybělo opravdu jen pár let a mohli jste být jejich současníky. 393

Tuto etapu uvedu úryvky ze dvou knih. Ten první bude od Petra Hory z knihy „Toulky českou minulostí“: „…Koniášův Klíč označoval za kacířskou většinu českých knih husitských a bratrských z let 1414–1620. Podle Jungmannova bádání vyšlo v Čechách tiskem do r. 1750, tedy do Koniášových dob, celkem 3614 českých titulů. Koniáš jich do svého seznamu zařadil 1233. Jako závadné byly registrovány zejména nekatolické postily, kancionály, bible atd. Zvl᚝ ostře mířila represe na proslulé drobné „špalíčky“ – evangelickou literaturu pašovanou k nám v nenápadných formátech. Jejich tiskem se zabýval zejména žitavský nakladatel, exulant z Litomyšlska, Václav Kleych. Tyto špalíčky představovaly značné procento knih, které končily na hranici. Přes zcela volné a prakticky nehlídané hranice k nám ve velkém proudila protestantská literatura. Na různých místech podél hranice (Karlovy Vary, Teplice…) se vytvářela tajná jednatelství, kde se tyto knížky shromažïovaly a odkud nastupovaly náročnou pou za tajnými evangelíky. A ještě Dr. Melmuková v knize „Patent zvaný toleranční“: „…Tajní evangelíci si knih velmi vážili, a nejen jako kulturního bohatství, ale i jako nástrojů vzdělání, které neulpívá na povrchu. Slova stará celá staletí – stejně jako tehdejší literární novinky – promlouvala živě a působila ve směru myšlenkové samostatnosti, svébytného uvažování i postojů. Lidi vzdělávané těmito knihami nebylo tak snadné manipulovat. Proto byly právě proti knihám uplatňovány metody až drastické. Přitom je zcela vedlejší záležitostí počet svazků, které byly zničeny, či alespoň 365

už nerozptylujte se všelijakým kombinováním polohy písmen v ní, v tom to není. Je to úplně prosté, budete se divit. Těch pár písmen a to, které máte doplnit, má proti ostatním jednu zvláštnost. A dost, víc nepovím.

5. Šifra „ČITATEL-JMENOVATEL“ M D Á T Z A – I tady musí dětem stačit jejich důvtip. O R S E K

7. V restauraci se dva hosté zakoukali do jídelního lístku a po chvíli jeden povídá: „Pane vrchní, jsem rád, že pamatujete i na nás vegetariány. Dám si UM NÁSLEDKEM.“ A ten druhý: „To já ne, pro mě něco podstatnějšího, třeba tady to ŘEMEN A KUS NATĚ.“ Tak copak si to ti naši jedlíci vlastně poručili? Mohu vám prozradit, že ta jídla dobře znáte a že si oba přišli na své.

6. Šifra „A=K“ A B C D E F G H I J K L M N O P R S T U V X Y Z O P R S T U V X Y Z A B C D E F G H I J K L M N Ve dvou řádcích, dvě shodné abecedy. Abeceda v druhém řádku začíná u zvoleného písmene šifry.

8. Toto veliké „T“ je vytvořeno z pěti čtverců. V něm je ukryto jedno menší „T“, které je taky vytvořeno z pěti čtverců.

Písmeno „R“ původního textu bude v zašifrovaném textu písmenem „G“. „MODRÁ STEZKA“ bude zašifrováno vypadat „CESGO HITNAO“

9. Jednou jeden profesor matematiky překvapil své studenty zvláštním zadáním: „Kdo dokáže ubrat jedničku z 29 a přitom mu zůstane 30?“ Dát dohromady tuto etapu mně velice pomohly knížky hádanek a rébusů Charlese Townsenda, Lipnického gymnasionu, Josefa Strouhala a Steve Ryana. 392

POZNÁMKY:

Na konec příběh z 2. světové války, kdy na rozdíl od tématu naší etapy vtipná lest posloužila dobré věci. (Volně podle M. Hubáček, Pacifik v plamenech) Je květen 1942. Před půl rokem vzplanul v Pacifiku konflikt mezi Spojenými státy americkými a Japonskem zákeřným přepadením americké základny Pearl Harbor. V podzemních místnostech zpravodajského oddělení štábu Tichomořského loïstva Spojených států vedou svoji tichou válku američtí dešifranti pod velením kapitána Rocheforta. (Zpravidla bývalo jasných 10–15 % textu zachycených depeší a dál nastupovaly už jen podrobné rozbory. Nezbytné byly dešifrantovy zkušenosti, znalost jazyka a zbraní protivníka a dokonce znalosti „rukopisu“ nepřátelských radistů).

381

IV. Od tolerančního patentu císaře Josefa II. ke vzniku Československé republiky Toleranční patent od 13. října 1781 exstoval, ale většina obyvatelstva v českých zemích se o tom vůbec nedozvěděla. Bylo to šikovně promyšleno a připraveno odpůrci reformních snah Josefa II. Když už se vyhlášení patentu (který neznamenal svobodu svědomí jako kdysi Rudolfův Majestát, ale pouze skutečné trpění výslovně určených nekatolických církví), nedalo zabránit, alespoň se jeho uplatnění ztíží nebo úplně znemožní. Proto bylo znění patentu sděleno pouze do dvou míst v tehdejším brněnském kraji (panství Kunštát a Židlochovice), odkud přišly do Vídně poslední žádosti. Byla to tedy jakási odpověï na ně. Jinde v českých zemích byl patent poslán zemským úřadům v Praze i Brně (tzv. gubernium), odkud měl být předán krajským úřadům. To se už v mnoha případech nestalo. Tím méně byly informovány ještě nižší správní orgány, vrchnostenské kanceláře. A o tom, aby se tak základní zpráva dostala do jednotlivých obcí, kde by ji všichni rychtáři dali vyhlásit, se už vůbec neuvažovalo. Záměr byl docela prostý: kdyby se někdo v Evropě ptal, zda jsme správný a rozumný stát, můžeme poukázat na patent. Lidem o tom však nepovíme a budeme naopak tvrdit, že to vůbec není myšleno pro ně, ale pro cizince, kteří se zdržují v naší zemi!

364

Připravený záměr narazil na skutečnost, o níž odpůrci patentu sice něco tušili, něco i věděli, ale která v dalším vývoji přesáhla všechna jejich očekávání. Skrytá církev české reformace i přes všechna vnější oslabení a rozbití velké části své informační sítě použila rychle s výbornou organizací toho, co zbývalo. A tak se zpráva o vydání tolerančního patentu šířila prostřednictvím spojek ještě před vánocemi 1781 z Brněnska přes Chrudimsko do Polabí. Odtud ji v případě, že někdo ze vzdálenějších oblastí, kam bylo spojení 353

Z čilé radiokomunikace Japonců se tušilo, že v Tichomoří chystají obrovskou akci. Na americké straně ale nikdo netušil, kam je namířena. Stále častěji se objevoval kód „AF“ – kód zatím neznámého místa. Jeden dešifrant si vzpomněl, že tento kód se u Japonců objevil před půl rokem v souvislosti se zákeřným útokem Japonců na Pearl Harbor. A začínalo jim svítat. Domnívali se, že „AF“ bude kód atolu Midway, životně důležité americké základny. Ale Rochefort potřeboval naprostou jistotu. Spolu s kapitánem Laytonem vymysleli jednoduchou, ale účinnou lest. Velitel Midwaye měl nezašifrovaně informovat své velitelství, že má potíže se zařízením na destilaci vody. Od té chvíle se radisté odposlechové služby nehnuli od svých aparátů. Za dva dny zachytili japonskou depeši informující Tokio, že „AF“ má potíže s pitnou vodou. A bylo jasno. Midway mohla být varována před japonským přepadem a mohly být včas vykonány důkladné přípravy, co se obrany atolu týká.

A tak se hned puste do doplňování. ARCHA — — SISYFOVA HRNEC — PRUTY — — ALLADINOVA — VARY MOTOR — RYCHLÉ — MUKA — ZNAMENÍ — — RÖNTGENOVA — SYN 3. Teï to zkuste SOS MUDr. PS JUDr. PF PhMr.

se zkratkami. hi-fi GB kWh ČSR EU °C

RAF EKG km

J. A. KIMOVA — ZÁVIT — —

— — OCEÁN — MOST VĚŽ

PVC Euro WC UNESCO

4. Rozdělit tento obrazec na čtyři díly tak, aby všechny měly stejný tvar i plochu, to by vás nemělo tuze zdržet. 5. Pro změnu si trochu pohrajte se sirkami. Odeberte čtyři sirky tak, aby zbylo pět trojúhelníků. Bude stačit jedno řešení, i když vím o dvou. 6. Kterépak písmeno a proč patří logicky do následující řady písmen: N I X O S H? Toto je dost zapeklitý hlavolam, proto trochu poradím. Asi začnete tím, že si napíšete celou abecedu. Napište, a čitelně, ale potom se

382

přerušeno, byl právě v té době v blízkosti této poslední zachované cesty, získali evangelíci i např. v Podkrkonoší či na Pelhřimovsku a jinde. Byla tu však ještě jedna nesnáz. Skrytá církev české reformace si samozřejmě přála, aby se mohla přihlásit ke své vlastní identitě, to však nebylo možné. Patent dovoloval pouze konfesi luterskou nebo reformovanou (helvetskou). Na Brněnsku, kde vše začalo, zvolili tedy jim bližší konfesi reformovanou. Jak byli asi překvapeni, když jim spojky předávaly sdělení, že ostatní souvěrci v Polabí i dále jsou zapisováni jako luteráni! Vysvětlení bylo nasnadě: pokud někdo výslovně neuvedl, že chce být „helvet“, zapsali ho jako luterána, i když se hlásil k husitství a jednotě bratrské. Rychle se tedy poslala druhá upřesňující zpráva a lidé se znovu přehlašovali. Někde to stihli ještě včas v roce 1782, ale na vzdálených místech s tím měli potom problémy. Někde to vyšlo, jinde ne. A tak většina skryté církve české reformace, která se stačila přihlásit do konce roku, zůstala jednotná pod hlavičkou reformované církve, ale k rozdělení přece jen došlo. Menší část už zůstala oddělena v luterské církvi více než 130 let. Jak to však bylo s těmi, kteří se o tolerančním patentu během roku 1782 nedozvěděli? Ti vzdálení, zejména na jihu a na západě Čech, ale i v jiných oblastech, už museli zůstat v římskokatolické církvi. Úřady se totiž stále nových přihlášek lekaly, zvláště když zpráva o tolerančním patentu pronikala do dalších a dalších míst. Proto těsně před vánočními svátky 1782 přišlo nařízení, že další přihlášky se už přijímat nebudou. Lidé se ovšem s tím nechtěli spokojit a tak nakonec došlo k podivnému kompromisu: bylo sice možné se dál jednotlivě přihlašovat, ale bylo to spojeno s takovými obtížemi (říkalo se tomu „šestinedělní cvičení“, ale mohlo to trvat i několik let), 354

391

Ta setkání, o kterých jsem se tady zmínil, jsme končívali kruhem „Pročstímsemámerozloučit“. Všichni stáli v kruhu, zkřížené ruce vzájemně podané tvořily pomyslný řetěz a po doznění písně na rozloučenou „Proč s tím se máme rozloučit“, řekl vedoucí „Posílám stisk“ a ten štafetově obešel celý kruh. Tím se rozloučil každý s každým. A právě tady, si myslím, by družiny mohly přijít s nápadem, jak při této slavnostní chvíli uplatnit neony. Mohly by sestavit jména družin, vyslat krátké vzkazy či pozdravy ostatním, po večerce uspořádat pomocí neonů světelnou parádu kolem stožáru…

363

římskokatolické církve, což by bylo klasifikováno jako protistátní čin. Běhá vám mráz po zádech z takového záludného jednání, mně taky. A zase, vzpomeňte či nechte si připomenout prověrkové komise u nás z let 1950 a 1971. Imitovat ta drsná jednání samozřejmě nebudeme, ale některé z vlastností, které museli osvědčit ti před těmi komisemi, jako postřeh, pohotovost úsudku a všeobecnou informovanost, si prostřednictvím naší hry vyzkoušet můžeme. 1. V katalogu literatury si pořádně řádejte, než to půjde do tiskárny. Broučci od Bobří řeky. Hubička Lišky Bystroušky. Babička v Jezerní kotlině. Klapzubova paní. Hoši Psohlavci.

zařádil tiskařský šotek. Honem ten zmatek uspoProdaná jedenáctka. Příhody 7 trpaslíků. Nevěsta nad zlato. Sněhurka na Karlštejně. Sůl a chata. Bílá noc.

(Na Bílého Tesáka, Čerta a Káču, Proti všem, Bludného Holanïana a další mě žádné kloudné kombinace nenapadly, snad se to povede vám.) 2. Existují ustálená spojení, při nichž stačí vyslovit jedno slovo a už se automaticky vybaví to, které k němu patří. Tomu se říká „asociační spojení“. Např. řekne-li se „ABECEDA“, je tu hned doplňující „MORSEOVA“. 390

Libreto hry: Toleranční patent konečně umožnil ten toužebně očekávaný obrat, kdy tajní evangelíci, do té doby vlastně psanci, se mohli svobodně přiznat k víře svých předků. Ovšem římskokatolické církvi se to hrubě nezamlouvalo a nehodlala vzpírající se ovečky ze svého lůna jen tak propustit. Proto jak to jen šlo, se snažila vydání patentu prostě utajit. Ale neutajila. Pěknou ilustraci toho, jak prohnaně se v zájmu uchování dosavadního pokořujícího stavu manipulovalo s informacemi, najdete v úvodu E. Melmukové, v prvním odstavci kapitoly IV., str. 353. Prosím, přečtěte si to znovu. Ovšem tato nepoctivá hra neměla naději na dlouhodobější úspěch. Dokladem toho je příběh z odlehlého Jindřichohradecka. Cituji z knihy E. Melmukové „Patent zvaný toleranční“, str. 104 –105. „Z vesnice Zahrádky, jež náležela městu Jindřichův Hradec, pocházel Matěj Kolman, v době vydání patentu vězněný pro víru v Praze. Za nové situace odpadl důvod jeho věznění. Po propuštění doma oznámil, za jakých okolností skončila jeho vazba. (Spěchal s tou zprávou domů tak, že si uhnal zápal plic.) Text patentu ovšem v rukou neměl. Nato se hned vydali vedoucí osobnosti evangelického společenství, bratři Brchaňové, do Rece za Bratislavu. Šli uprostřed zimních plískanic přes kopce Vysočiny po trase Studensko–Batelovsko–Třebíčsko–Dolní Rakousy–Slovensko. Museli jít touto oklikou, protože dřívější přímé spojení z Třebíčska na Jižní Moravu bylo totiž v té době přerušeno. 383

Než začnu dál popisovat, co a jak u slavnostního táboráku, tak něco k výrobě těch neonů.

že to zvládli jen nejvytrvalejší a nejstatečnější jedinci. Tak to potom trvalo až do poloviny 19. století.

Budete potřebovat krabice TETRAPAK, od mléka, džusu nebo vína, to je jedno, všechny se hodí. Ale hned po spotřebování jejich obsahu je dobře vymyjte teplou vodou, jinak strašně zapáchají. Pak do čelní strany nožem s ostrou špicí vyřízněte to, co budete potřebovat – písmeno, symbol družiny… a do boční stěny pak otvor pro vkládání a zapalování svíčky v kalíšku. Vyzkoušel jsem tu větší v bakelitovém i tu menší v hliníkovém kalíšku. Ta menší se mi osvědčila lépe, ta větší moc hřeje. Vnitřní stěny krabice díky vyložení hliníkovou fólií dobře odrážejí světlo. Dojem z tohoto světelného divadélka zvýšíte připevněním barevné fólie ultrafánu, třeba v barvě družiny. Svíčka musí být uprostřed dna krabice, jinak může krabici po delší době podpálit. Aby vám kalíšek po dně krabice nevandroval, můžete jej ke dnu přilepit žvýkačkou.

Toleranční doba sice znamenala ukončení období, kdy „kacířství“ bylo tvrdě stíhaným trestným činem, jinak to však vůbec nebyla doba snadná. Evangelíci v nově utvořených tolerančních sborech se museli skládat na úhradu platu kazatele a často i učitele ve škole a sami si museli vystavět své modlitebny, které nesměly připomínat kostel, ale stodolu, neměly věže a zvony. Při tom všem museli ještě dávat poplatky římskokatolickému faráři příslušné farnosti, ačkoli ten jim ničím nesloužil. Takových omezení a obtíží byla celá řada. Trpěli jimi jak členové tolerančních sborů, tak jejich pastoři (duchovní), případně učitelé. Pastoři přicházeli především ze Slovenska (ti se dobře domluvili, tehdejší slovenština byla vlastně biblická čeština) a z Maïarska. Ti poslední měli velkou práci navíc: museli se při své činnosti na sboru ještě učit český jazyk. Většině se to se zdarem povedlo a to dokonce tak, že byli schopni do češtiny překládat i knihy.

O lucerničce-neonu jsme si řekli už všecko, teï se rozloučíme s táborem.

362

V polovině 19. století, v revolučním roce 1848, se začalo mnoho věcí měnit. V Praze tehdy pastor nově utvořeného sboru u Klimenta Bedřich Vilém Košut, po otci i matce potomek předních pracovníků skryté církve v 18. stol., připravil zevrubný program pro obě posud rozdělené evangelické církve. Dle Košutova přesvědčení nastal čas, aby se církev české reformace znovu spojila a navázala na to, co bylo zakotveno v Rudolfovu Majestátu. Tento program se tehdy ukázal ještě jako předčasný, byl uskutečněn až při vzniku samostatného státu Československé republiky v r. 1918. Košut sám dopadl stejně jako Karel Havlíček Borovský. Byl internován místo v Brixenu v Celovci v Koruta355

V Reci si obstarali výtisk tolerančního patentu v české řeči a stejnou cestou se vrátili domů. Stihli to ještě do vánoc. Cestou informovali místní shromáždění skryté církve na Třebíčsku, Hornodubenecku a zejména jednolitý celek obcí na pomezí telčského a dačického panství na Velkolhotecku (ve Velké Lhotě, Radlicích a Šachu). Začátkem února se na krajský úřad v Jihlavě k velkému překvapení úředníků dostavily dvoučlenné delegace všech tří zmíněných okruhů se žádostí o povolení modlitebny podle tolerančního patentu.“ (Tolik výňatek z knihy). Bylo to věru dobrodružné putování bratří Brchaňů a stejně dobrodružný nádech by měla mít i naše hra. A myslím, že nám k tomu může výborně posloužit hra noční. Aby tomu tak bylo, pár poznámek: – O nočních hrách jsem něco napsal v Modré stezce 7 na str. 155 a 156. – Zvažte dobře, kudy trasu povedete, co si můžete, s ohledem na zdatnost vašich táborníků, dovolit. Někdy kvůli bezpečnosti dětí jsem slevil, nehonil děcka po lese, ale trasu vedl po lesních či polních cestách. Osvědčilo se mi a k rozmanitosti trasy přispělo, když jsem našel takovou trasu, která vedla střídavě polem, remízkem, pak po okraji lesa a teprve nakonec lesem. – Abych se vyhnul značení trasy obligátními fáborky a aby děti, po vyhlášení hry jednoznačně věděly, kudy je hra vedena, použil jsem na děti malou lest. Na celé trase, aniž děti tušily, k čemu ji nakonec použiju a kterou jsem nějak pojmenoval, jsem udělal pár denních her. (V naší etapě by se trasa noční hry mohla jmenovat třeba „Brchaňova stezka“.) 384

Tato etapa navazuje bezprostředně na 14. etapu v situaci, kdy se bratři Brchaňové vrátili od Bratislavy, ze slovenské Rece, s výtisky tolerančního patentu. Neprodleně se začíná jednat s krajským hejtmanem. Hra s oblbováním poddaných nevyšla. Celý krajský úřad se cítí tvrdě zaskočen a okamžitě se rozjíždí protiakce metodami, které dobře známe z naší nedávné minulosti. – Osočování vůdčích osobností, vylhaná nařknutí, podplacení svědkové, snaha zpochybnit a zviklat rozhodnutí těch, kteří přihlášku k evangelické církvi již podali. Dokonce to šlo tak daleko, že se lidem vyhrožovalo vystěhováním z obce. S hlubokou úctou si musíme připomínat, že mnozí tento nápor vydrželi a vytrvali bez zakolísání, ačkoli měli k disposici jen text patentu či pouhou hodnověrnou zprávu o něm – jinak nic než statečnou víru. Zavazující příklad pro nás. Velmi neblahou roli tady sehrála skutečnost, že římskokatolická veřejnost o existenci patentu vůbec nevěděla. Existence „kacířů“ v obci byla tím pádem pro toto katolické okolí stále něčím podezřelým, nebezpečným, ba zhoubným. Ale vrame se k celkové atmosféře. Různým osočováním, napadáním a šikanou těch, co se rozhodli podat přihlášku, to nekončilo. Evangelické hnutí je potřebí za každou cenu zlikvidovat. Za tím účelem nastupují poslední zoufalé pokusy – jsou ustavovány komise, v nichž zasedají vrcholní představitelé kraje, krajský hejtman se svými dvěma náměstky (substituty) a duchovní komisař. Proti takovéto přesile se octli osamocení členové jednotlivých rodin. Dovedete si představit, jak jim bylo pod palbou jedovatých a zavádějících argumentů. Jakou obezřetnost a pohotovost v úsudku museli prokázat, aby neklopýtli, aby se nedostali do pozice, do které byli tlačeni, totiž do postavení hanobitelů 389

nech, ale pobyl tam o mnoho déle než Havlíček. Úřady měly z jeho návratu takový strach, že když k němu konečně došlo, znemožnily Košutovi jakoukoli existenci a donutily ho tím k emigraci. Nosné myšlenky nejen B. V. Košuta, ale mnoha potomků skryté církve české reformace ovšem nemohly být odstraněny. Po tzv. protestantském patentu z r. 1861, který znamenal formální zrovnoprávnění obou toler. církví s římskokatolickou, se úsilí o znovuspojení znásobilo. Připomínky české reformační minulosti se staly živnou půdou také státní samostatnosti. Příští první prezident ČSR, profesor T. G. Masaryk, který již dříve přistoupil k reformované církvi, zahájil svůj odboj proti Rakousku-Uhersku za 1. světové války v Ženevě právě v den Husova výročí, 6. července 1915 Dr. E. Melmuková POZNÁMKY:

Kolik dvojlistů všijete do hřbetu, to uvažte sami. Na hřbet místo plátna použijte jemnou kůžičku, moc pěkně to bude vypadat. Všude, kde budete papír a plátno nebo kůži prošívat, si předem narýsujte čáru, aby to prošití bylo „jako když střelí“ a ne všelijak cik cak. Na deskách by se měl objevit znak a jméno družiny. Vedoucí, zvažte, co dětem „předzpracujete“ a co jim necháte na dodělání na táboře. NEONY Tento nádherný nápad jsem objevil v knize Jiřího Choura Receptář her. Naším bytem se tentokrát ozvalo moje nadšené „To je, pane, fór.“ A hned jsem se rozhodl upotřebit jej ještě v této Modré stezce. Ale tu jsem už měl hotovou a bylo nad moje síly a časové možnosti jakkoli etapy doplňovat či dokonce měnit. Přesto, nedalo mi to, ten nápad zasluhuje, aby se dostal ven už teï. Proto jej zařazuju alespoň jako součást ceremoniálu při závěrečném táboráku. Ale až vy budete koncipovat program svého tábora, nechte se inspirovat nejen tímto nápadem, ale celou tou knihou. Loučení s táborem – to byly závěrečné Ohně Velké rady v táboře YMCA na Sázavě, to byly planoucí pagody na zakončení táborů skautských, to byly závěry středoškolských a vysokoškolských konferencí YMCA. Slavnostní okamžiky završující to vše krásné, co jsme mohli tehdy společně prožít. A byl to také osobní závazek pro dny, které přijdou.

356

361

POZNÁMKY:

V noci na startu pak bez složitého vysvětlování stačí říct „Půjdete po Brchaňově stezce“ a je to naprosto jasné. – Baterky samozřejmě zůstanou ve stanech. A snad někoho nenapadne, aby si vzal zápalky! Na to vedoucí družin pozor! Scénář hry: 1. Všecko začne u táboráku Dětem už předtím prozradíte, že dnes bude noční hra, jen jim připomeňte, aby k táboráku přišly náležitě oblečeny a obuty. Po poutavém převyprávění libreta řekněte dětem jen hlavní body scénáře. Podrobnosti se dozví na jednotlivých stanovištích. 2. Start bude u stožáru. Družiny budou na tra vybíhat jedna po druhé s odstupem 15 minut. Teprve na startu u stožáru se družina dozví popis, kde se nachází první stanoviště na Brchaňově stezce – stanoviště exulanta. A dozví se také HESLO, kterým se exulantovi ohlásí. To aby se exulant ujistil, že jsou to ti „praví“. To všecko si budou muset děcka dobře zapamatovat, protože budou putovat potmě a psané poznámky by byly nanic.

388

385

Obrázek poví nejlépe, jak asi na to: Aby si děti uvědomily historické souvislosti, vrate se úvodem této etapy k Modré stezce 14, kde na str. 320–322 dr. Melmuková připomněla, co všechno se muselo promyslet, probojovat a formulovat, aby světlo světa mohl spatřit Majestát císaře Rudolfa II. Tím jste se dostali do děje této 9. etapy. Ocitáte se v době po bitvě na Bílé hoře, je po Staroměstské exekuci, je zrušen Rudolfův Majestát. Římskokatolická svěrací kazajka je pořádně utažena. Císař Ferdinand II. na důkaz toho, že se cítí naprostým pánem situace, tento Majestát rozstřihuje nůžkami. Je to zpupné a sebejisté gesto. Naše předky čekalo tvrdých 160 let. Jen pro srovnání. Nacistická a komunistická totalita panovala v našich zemích 41 let, to jsou asi dvě generace, tamta římskokatolická trvala čtyřikrát tak dlouho.

360

357

3. Stanoviště exulanta Exulant bude schovaný a objeví se, až se družiny ohlásí heslem. Pak prozradí, – kde je místo úkrytu s výtisky patentu, – že patenty jsou položené na velkém bílém papíru (nezapomeňte ty složené patenty zatěžkat), – každá družina si vezme jen jeden výtisk.

Nakonec několik poznámek a osobních zkušeností. Stanoviště exulanta. Pokud to šlo, našli jsme písečné místo v korytu potoka a tam jsme exulanta usadili u hořícího hlídkového ohníčku. Ovšemže vždycky jsme si tolik romantiky nemohli dovolit, ale když to vyšlo, tak to byla vždycky paráda. Když bylo exulantovo stanoviště někde v lese, tam jsme vždy použili vozovou lampu. Ohníček ani lampa nesmí být viditelná zdaleka.

4. Místo úkrytu výtisků patentu Tam bude družinu čekat hlídka, která dá družině pokyny pro zpáteční cestu: – „Budete dál pokračovat po Brchaňově stezce, ale jděte velice obezřetně, abyste o patent nepřišli, protože tam někde čeká jezuitská hlídka, která se bude snažit neopatrné posly polapit a patent jim vzít.“

Jezuitská hlídka by měla vartovat někde tak 8 až 10 metrů od trasy. Bude potmě sedět na místě, nebude nikoho stíhat, ale každou půlminutu opíše zvolna kolem sebe šajnovačkou kruh, takže při tom „olízne“ světlem i kus trasy. S „jezuitou“ se domluvte, ale to děti nesmí tušit, aby nedělal zbytečně dusno, aby to jeho hrozivé svícení bylo jen symbolické, ke zvýšení napětí. Ovšem, kdyby se někdo pohyboval jako slon, tak ho zajme jako rukojmí a družině odebere patent.

5. Závěr trasy Když družina zdárně projde kolem jezuitské hlídky, bude dál už jen vyhlížet svit hlídkového ohně v táboře. Tam pak připevní pronesený patent na stožár. 6. Hodnocení Výkon družin by se měl hodnotit okamžitě, jakmile se s trasy vrátí poslední družina. Oceňte jednak samo pronesení patentu a jednak chování družin na noční trase. To obstarají exulant s jezuitskou hlídkou anebo vedoucí, který se k trase tajně vypraví.

U starších dětí jsme každému poslovi přidělili jeden „život“ a hlídka, v našem případě „jezuita“, se potmě pohyboval v okruhu kolem svého stanoviště, každou půlminutu opsal zvolna kolem sebe šajnovačkou kruh a snažil se zajetím poslů získat jejich „životy“ a když ten posel nesl patent, musel jej hlídce vydat i s „životem“. Posel se ale před vlastním zatčením mohl šikovně, nepozorovaně patentu zbavit tím, že jej předal někomu ze své družiny a hlídka získala pouze zajatcův „život“. Tak a se šastně dostanete domů i s patentem.

386

Ale vrame se teï ke hře 9. etapy. Pro děti vyberte tři kratší povídky, o kterých můžete předpokládat, že je budou znát. Ty rozmnožte, každou na jeden arch kancelářského papíru. Pro každou družinu budete tedy mít sadu tří archů. Ty tři archy dejte na sebe a všechny najednou rozstříhejte podle vedlejšího obrázku na šest dílů. Dostanete tak 18 dílů, které dobře promíchejte a vložte do obálky se jménem družiny. Při vyhlášení hry se pak děti dozvědí: „V obálce máte 18 ústřižků, které byly původně kancelářskými čtvrtkami. Na každé čtvrtce byla napsána jedna povídka. Roztřiïte ústřižky a nalepte je na čisté archy tak, abyste si ty povídky mohli přečíst a jejich obsah stručně, jenom pár větami tajně povědět vedoucímu. Tímto úkolem pověří družina své nejmladší členy. A která družina k tomu uhodne i autora, získá prémiové body navíc. Tak honem do práce, a jste s tou literární koláží a vašim povídáním co nejdřív hotovi. Ostatní družiny nezahálí.“

387

ŠPALÍČKY Úvodem této etapy citát z Toulek českou minulostí od P. Hory: „…Zvláště ostrá represe jezuitských misionářů mířila na proslulé drobné „špalíčky“, tedy na evangelickou literaturu, pašovanou k nám v nenápadných „krabičkových“ formátech…“ (Tiskem těchto špalíčků se zabýval zejména žitavský nakladatel, exulant z Litomyšlska Václav Kleych). Táborníci se v této etapě převtělí do role Klejchových pokračovatelů. Každá družina si vyrobí jeden takový „špalíček“. Nebude to ovšem pouze samoúčelný důkaz „jak to ta družina šikovně umí“, ale ten špalíček jako táborový deník družiny bude jistě pěkná vzpomínka na dny prožité na táboře.

Mám představu, že by špalíček měl mít rozměry 147×210 mm.

POZNÁMKY:

358

359