Téma 11 Bauhaus Pedagogické a experimentální centrum Bauhaus bylo založeno Walterem Gropiem ve Výmaru roku 1919 sloučením Vysoké školy výtvarného umění s Umělecko-průmyslovou školou. Osudy Bauhausu a jeho žáků řídila tehdy skupina vynikajících mistrů - v čele stál rektor Walter Gropius a po jeho boku tvořili pedagogický sbor takoví umělci jako Paul Klee, Wassily Kandinsky, Josef Albers, Lyonel Feininger, Lázsló Moholy-Nagy, Oskar Schlemmer, Marcel Breuer, Gerhard Marcks a Adolf Meyer. V prvních letech si Bauhaus dal za cíl vytvářet díla za součinnosti všech uměleckých a umělecko-řemeslných oborů po vzoru gotických katedrál, brzy však ustoupil směrům zaměřeným na matematiku a techniku. Největším přínosem pro školu byl příchod Theo van Doesburga, který přednášel na Bauhausu v letech 1921 a 1922. Van Doesburg tehdy silně zapůsobil na mladé umělce, kteří však byli vystaveni také vlivu konstruktivismu. Po roce 1923 se orientace Bauhausu změnila a dokonce sám Gropius vyzvedával ve svých pracích jednotu "umění a techniky". Jejich tvorba byla poté založena na tlacích materiálů, pohybu jejich struktur, na rytmickém světle a skryté matematice, která se projevovala zejména v dokonalém provedení, konkurujícím dokonalosti, jaké dosahovaly stroje. Bauhaus se tedy stal jakýmsi střediskem strojové a technické estetiky. Bauhaus se zastával o spřízněnost umělce, vynálezce a badatele, kteří podle něho mohli pomoci člověku lépe porozumět skutečnosti a jejím zákonům. Později jeho umělci přikročili k pročišťování výtvarných prostředků a stále větší měrou začali uplatňovat geometrické tvarosloví. V roce 1925 musel Bauhaus přesídlit do Desavy a v červenci 1933 byl Gropius donucen fašistickým režimem uzavřít svou školu docela.
Walter Groupius
1883 - † 1969, Německo, USA Německý architekt a zakladatel Bauhausu Walter Adolph Georg Gropius se narodil 18. května 1883 v Berlíně. Byl třetím dítětem architekta Waltera Adolpha Gropiuse a jeho manželky Manon Auguste Pauline Scharnweberové. V letech 1903 až 1905 studoval architekturu na Technickém institutu v Mnichově, v letech 1904 až 1905 absolvoval povinnou vojenskou službu, pak studoval architekturu na Technickém institutu v Berlíně. Po studiích se vydal na dvouletou studijní cestu po Španělsku. V roce 1908 Gropius nastoupil na pozici prvního asistenta v architektonické kanceláři Petera Behrense, který byl považován za jednu z nejvýznamnějších a nejinovativnějších postav své doby. Mezi jeho kolegy u Behrense patřili i Ludwig Mies van der Rohe a Le Corbusier. Za zkušenostmi Gropius také dále cestoval po Evropě, navštívil Anglii i Rakousko. Po dvou letech u Behrense se Gropius rozhodl otevřít si v Berlíně vlastní ateliér, kde spolupracoval se svým kolegou od Behrense Adolfem Meyerem. Společně pak vytvořili zajímavou budovu továrny Fagus v Alfeldu, ve které využili hodně skla a světla podle Gropiusových zásad zdravého prostředí pro dělníky. Dále vystavěli také kanceláře a továrnu pro výstavu Werkbund v roce 1914 v Kolíně, které byly rovněž výtečným příkladem jejich tehdejšího stylu. Gropius se jako mladý architekt seznámil s Almou Mahlerovou (1879 až 1964), která byla provdána za o dvacet let staršího hudebního skladatele Gustava Mahlera. Alma Gropiuse fascinovala svou krásou, originalitou i samozřejmostí, s jakou se pohybovala v uměleckém světě, mimo jiné byla milenkou mnoha zajímavých osobností té doby, včetně Gustava Klimta. Ani její manželství mladého Gropiuse neodradilo od toho, aby s Almou prožil milostný románek a dodal jí tak naději v jejich depresích po smrti její dcery Marie. Poté, co Mahler objevil Almin poměr, zcela změnil svůj postoj k ní, začal se jí věnovat a opět si získal její náklonnost, nicméně v květnu 1911 zemřel. Po Mahlerově smrti se Alma ke Gropiusovi nevrátila – v letech 1912 až 1914 totiž prožívala bouřlivý vztah s Oskarem Kokoschkou, který jí hluboce a možná až příliš oddaně miloval. Když se pak Kokoschka nechal zapsat jako dobrovolník do armády, obnovila Alma svoje vztahy s Gropiusem, který byl tehdy rovněž v armádě, a během jedné z jeho dovolených se 18. srpna 1915 vzali za manžele. Společně pak měli dceru Manon (1916 až 1935), která však předčasně zemřela na obrnu. Gropius v armádě působil v hodnosti majora, byl na Západní frontě a utrpěl zranění, kterému téměř podlehl a za které dostal Železný kříž za odvahu. V průběhu Gropiusovy služby v armádě se Alma na podzim 1917 seznámila s pražským německým spisovatelem a básníkem Franzem Werfelem, se kterým otěhotněla a následně porodila syna Martina Carla Johannese Gropiuse (1918 až 1919). Gropius zpočátku věřil, že je Martin jeho syn, nicméně aféra Almy a Werfela brzy vyšla najevo a v roce 1920 bylo jejich manželství rozvedeno. V roce 1923 se Gropius oženil s Ise Frankovou, se kterou pak žil až do své smrti. Alma se provdala za Werfela v roce 1929 a později společně emigrovali do Spojených států. Po
první světové válce se Gropius dostal na výsluní slávy, když byl v roce 1919 jmenován ředitelem Saské školy pro umění ve Výmaru. Tuto školu pak Gropius nenápadně přeorganizoval do svého Bauhausu, kam následně pozval velké osobnosti umění té doby, mezi které patřili například Paul Klee, Josef Albers, László Moholy-Nagy i Wassily Kandinsky. Gropius pečlivě dohlížel na to, aby Bauhaus učil svoje studenty moderním technikám i přelomovým naukám, zaměřoval se na umění, grafiku, architekturu i design všeho druhu. Bauhaus se tak stal střediskem světového umění té doby a skrze své studenty ovlivnil umění, architekturu i design mnoha dalších generací. V roce 1924 se Bauhaus musel pod tlakem přestěhovat z Výmaru do Dessau, kde také Gropius záhy vystavěl novou budovu školy, tři dvojdomky učitelů a svou vlastní funkcionalistickou vilu. Protože Bauhaus neměl zpočátku přímo výuku architektury, požádal Gropius svého bývalého kolegu Adolfa Meyera, zda by do své kanceláře nepřijal jeho studenty. Meyer svolil a se studenty Bauhausu pak pracoval bok po boku ve svém ateliéru i přímo na stavebních místech – podporoval tak Gropiusovu myšlenku učení přímo od mistrů, která byla inspirována středověkými řemeslnickými principy. Mezi opravdovými a školními zakázkami Gropius nedělal žádné rozdíly, obojí byly stejně důležité. Vždy také nabízel designy svých studentů svým klientům a nechával studenty pracovat i na svých vlastních zakázkách. V roce 1928 Gropius kvůli neustálým útokům proti své osobě a náročné organizační práci resignoval z pozice ředitele Bauhausu a na jeho místo nastoupil Ludwig Mies van der Rohe. Bauhaus byl v roce 1933 zavřen hitlerovským režimem a se vzestupujícím vlivem nacismu se Gropius v roce 1934 rozhodl s pomocí anglického architekta Maxwella Frye emigrovat do Anglie, kde se ihned zapojil do tehdejšího kulturního života. Působil také v kanceláři Isokon, pro kterou navrhoval převážně funkcionalistické budovy. V únoru 1937 se Gropius rozhodl přestěhovat do Spojených států, kde se ihned zapsal do povědomí kritiky i veřejnosti stavbou svého vlastního domu v Lincolnu ve státě Massachusetts. Později se přestěhoval do Cambridge ve státě Massachusetts, kde vyučoval na Harvard Graduate School of Design. Tam se ihned stal oblíbeným mezi studenty – bojoval totiž proti slepému následování tradic historie, které odmítal jako zastaralé. Podporoval modernismus a nauky Bauhausu, i když se mu nakonec nepodařilo prosadit blízkou spolupráci studentů a architektů, jak tomu bylo na Bauhausu. V roce 1944 se Gropius stal americkým občanem a o rok později založil svoji kancelář The Architects' Collaborative (TAC), která se podílela na mnoha prestižních zakázkách po celých Spojených státech. TAC zkrachovala v roce 1995. Gropius je společně s Ludwigem Miesem van der Rohe a Le Corbusierem považován za jednoho z nejvlivnějších a nejinovativnějších architektů 20. století. Gropius byl jedním z průkopníků moderní funkcionalistické architektury, která se stala základem pro práci jeho současníků i architektů budoucnosti. I když jeho stavby neměly tak dramatický efekt jako stavby jeho stejně uznávaných kolegů, Gropius vždy pečlivě hledal jejich účely a důvody a obracel se k budoucnosti. Patrně nejvýznamnějším Gropiusovým počinem bylo založení a vedení Bauhausu, který byl jedinečným hybatelem v umění následující doby. Gropius zemřel 5. července 1969 v Bostonu ve státě Massachusetts. Jeho posledním přáním bylo, aby se na jeho pohřbu netruchlilo, a tak jeho sedmdesát přátel pilo na jeho počest v Cambridgi šampaňské celé dva dny. Některé Gropiusovy projekty: - továrna Fagus, Alfeld an der Leine, Německo (1910 až 1911) - tovární budovy na výstavě Werkbund, Kolín nad Rýnem (1914) - budova Bauhausu, Dessau (1925 až 1926) - Village College, Impington, Cambridge, Anglie (1936) - Gropiusův dům, Lincoln, Massachusetts (1937) - Harvard Graduate Center, Cambridge, Massachusetts (1949 až 1950) - Univerzita v Bagdádu, Irák (1957 až 1960) - John F. Kennedy Federal Office Building, Boston, Massachusetts (1963 až 1966) - PanAm Building (nyní Metlife), New York (1958 až 1963) - synagoga Oheb Shalom, Baltimore, Maryland (1960) - Wayland High School, Wayland, Massachusetts (1961) - velvyslanectví Spojených států, Atény, Řecko (1959 až 1961) - Tower East, Shaker Heights, Ohio (1967 až 1969)
Ludwig Mies van der Rohe
1886 - † 1969, Německo, USA Německý architekt Ludwig Mies van der Rohe se narodil 27. března 1886 v Cáchách jako Maria Ludwig Michael Mies. Jeho otec byl kameníkem a v jeho dílně také Mies původně pracoval. Odtud pak přešel do berlínské kanceláře interiérového designéra Bruno Paula. V letech 1908 až 1912 pracoval u architekta Petera Behrense, pod jehož vlivem rozvíjel svůj architektonický přístup, který byl hluboce ovlivněn pruským klasicismem, ruskou konstruktivistickou školou a prací holandské skupiny De Stijl. Behrens brzy poznal Miesův nevšední talent a nabízel mu všechny možné prostředky ke zdokonalení se. V této době Mies začal navzdory nedostatku patřičného vzdělání architekta přijímat samostatné zakázky. Také si
změnil jméno na více aristokratické van der Rohe, snad aby potvrdil svou pozici mezi kulturní smetánkou tehdejšího Berlína. Svou samostatnou kariéru architekta začal Mies navrhováním domů pro majetné německé občany, které odrážely pevné německé tradice. Po první světové válce začal Mies ve své tvorbě více experimentovat s moderními styly, ve kterých se inspiroval hlavně tvorbou Waltera Gropiuse a Le Corbusiera. Podle nauk Adolfa Loose začal své stavby oprošťovat od ornamentů a dekorací, své snahy o zjednodušení siluety stavby pak přestavil v roce 1921 svým celoskleněným mrakodrapem na berlínské Friedrichstraße, po kterém následovala stavba dočasného německého pavilonu pro Mezinárodní výstavu v Barceloně v roce 1929 a jeho slavná vila Tugendhat v Brně, dokončená v roce 1930. Celá řada Miesových projektů nebyla realizována, byly na svou dobu příliš inovativní. Od roku 1923 Mies spolupracoval s časopisem G, kde publikoval v průběhu 30. let řadu příspěvků k architektuře této doby. Stal se členem profesorského sboru na progresivní škole Bauhaus, kde vedl katedru architektury. Jeho záměrem v této a následující době se stalo vytvořit neutrální kontemplativní prostor prostřednictvím architektury založené na opravdovosti materiálu a strukturální celistvosti. Společně s dalšími členy Bauhausu hlásal funkcionalismus, jednoduché geometrické formy a čistotu designu. Ve svém zodpovědném přístupu k architektuře také studoval filosofii, která by mu pomohla více porozumět základním požadavkům doby i jejich lidí, používal filosofii jako intelektuální základ pro svou architekturu. Ve 30. letech 20. století Mies krátce na přání Waltera Gropiuse působil jako ředitel Bauhausu, nicméně po nátlaku nastupujícího nacismu byl nucen školu v roce 1933 uzavřít. Jeho architekturu nacisté považovali za nedostatečně německou a Mies se začal stále více zabývat myšlenkou na odchod z Německa, které nakonec v roce 1937 také odpustil. Odešel do Spojených států, kde mu už před jeho odchodem byla nabídnuta pozice ředitele katedry architektury v Chicagu. Mies se usadil v Chicagu, kde byl záhy jmenován ředitelem katedry architektury při Chicago Armour Institute of Technology (později Illinois Institute of Technology, IIT). Pro tuto školu také navrhl její nové budovy, včetně slavné a pro něj typické Crown Hall, kde sídlila jeho katedra. V roce 1944 se Mies stal americkým občanem. Ve své další kariéře ve Spojených státech pokračoval v implementaci svých inovativních myšlenek, které uplatnil například ve stavbě rezidenční budovy na 860-880 Lake Shore Drive v Chicagu, chaty Farnsworth House poblíž Plana v Illinois, Seagram Building na 375 Park Avenue v New Yorku nebo Toronto Dominion Center v Torontu v Kanadě. Mies bývá společně s Walterem Gropiusem a Le Corbusierem považován za zakladatele moderní architektury a nového jazyka v konstrukci budov. Ve své celoživotní tvorbě hledal nový umělecký styl, který by odrážel novou dobu i potřeby dnešního člověka. Jeho vyjádření bylo jasné, jednoduché a funkční, používal přesné linie a přímočaře definoval prostor. Užíval hlavně průmyslovou ocel a tabulkové sklo, které dodávaly jeho prostorům na vzdušnosti a otevřenosti. Jeho přístup k moderní architektuře může být definován jeho oblíbenými rčeními, že ‚méně je více‘ a ‚Bůh je v detailech‘. Svět moderní architektury ovlivnil také svou rozsáhlou pedagogickou činností. Mies se rovněž zabýval nábytkovým designem, mezi jeho nejslavnější díla patří jeho křesla pro barcelonský pavilon a vilu Tugendhat, která vytvořil z černé kůže a oceli. Na svých designech spolupracoval se svou družkou designérkou Lilly Reich. Reichová byla Miesovou přítelkyní v letech 1925 až do jeho odchodu do Spojených států v roce 1938. Mies zemřel 17. srpna 1969 v Chicagu, byl pohřben na tamním hřbitově Graceland. Nejznámější Miesovy stavby: - American Life Building – Louisville, Kentucky (1973; dokončeno po Miesově smrti Brunem Coneratem) - Caroline Weiss Law Building, Cullinan Hall a Brown Pavilion pro Museum of Fine Art, Houston, Texas - Colonade and Pavilion Apartments, Newark, New Jersey - Commonwealth Promenade Apartments, Chicago - Crown Hall, Illinois Institute of Technology, Chicago - Farnsworth House, Plano, Illinois - Highfield House Condominium, Baltimore, Maryland - IBM Plaza, Chicago - Chicago Federal Center, Chicago - Lafayette Park, Detroit, Michigan - Lake Shore Drive Apartments, Chicago - Martin Luther King, Jr. Memorial Library, Washington DC - Německé vily Riehl a Urbig (Postupim), Peris a Werner (Zehlendorf), Kempner (Charlottenburg), Eichstaedt (Wannsee), Feldmann (Wilmersdorf), Mosler (Babelsberg), Lange/Ester (vila a museum, Krefeld) - Neue Nationalgalerie, Berlín - One Charles Center - Office Tower, Baltimore, Maryland - One Illinois Center, Chicago - Pavilon pro Mezinárodní veletrh, Barcelona - Promontory Apartments, Chicago - Richard King Mellon Hall of Science, Pittsburgh - Seagram Building, New York City - Toronto Dominion Centre, Toronto, Kanada - Vila Tugendhat, Brno - Westmount Square, Westmount, Kanada Vila Tugendhat Řada světových velkoměst se může pyšnit stavbami, jejichž autorem je německý architekt Ludwig Mies van der Rohe. Snad nejkrásnější a stylově nejčistší budovu, kterou kdy Mies navrhl a postavil, hostí Brno. ‚Existují skutečné stavební prvky, z nichž lze vyvinout novou, bohatší architekturu. Dávají nám míru volnosti, které se už nechceme zříci. Teprve nyní můžeme prostor členit, otvírat a spojovat s krajinou, aby
se naplnila potřeba prostoru dnešního člověka. Jednoduchost konstrukce, jasnost tektonických prostředků a čistota materiálu se stanou nositeli nové krásy‘. To jsou slova Miese z roku 1933, kdy už byl dům postaven a těžko by jej lépe vystihla jiná než tato autorova slova. Mies byl na počátku své tvorby velmi ovlivněn pokročilými strukturálními technikami pruského klasicismu, ale netajil se svým obdivem k ruské konstruktivistické škole a holandské škole De Stijl. Pokud vila Tugendhat až nápadně připomíná vrcholné období Bauhausu, pak to není náhoda, vždyť Mies byl i ředitelem Bauhausu a těžko jej mohl Le Corbusier nebo Walter Gropius neovlivnit. Majitelé pozemku manželé Tugendhatovi měli od samého začátku poměrně jasnou představu o stavbě i interiéru. Přestože Fritz Tugendhat byl továrníkem v textilním (vlnařském) průmyslu, nesnesl pomyšlení, že by jeho dům byl zahlcen různými vlněnými dečkami a podobnými doplňky. Jeho představy o velkých, vzdušných a prosvětlených místnostech, v nichž každá součást nábytku má své pevné místo a vše harmonicky splývá v geometricky přesných plochách, mohl Mies směle realizovat. Základním stavebním prvkem byla ocel a beton. Mies ocelovou konstrukci nijak neskrýval a naopak v silných chromovaných nánosech ji nechával elegantně vyniknout především na celé jihozápadní, kompletně prosklené stěně prvního podlaží, poskytující nádherný výhled do zahrady. Zdálo by se, že takovéto řešení může vyznívat dokonale funkcionalisticky, ale až příliš chladně a neosobně. Pohled do interiéru však tyto pochybnosti vyvrací. Dřevěné stěny a nábytek byl doplněn ebenovým a palisandrovým dýhováním, přepážky byly z prosvítajícího onyxu, dovezeném z marockého pohoří Atlas. Použití takových exotických materiálů bylo samozřejmě nesmírně nákladné a ve své době i velmi kritizované. Jistě, místo tak nákladné stavby by Fritz Tugendhat postavil pět set domků pro dělníky své továrny, jenže Tugendhat nebyl Baťa a díky němu dnes můžeme obdivovat takový skvost architektury. Dům čeká rozsáhlá obnova, která bude klást důraz na maximální zachování všech autentických detailů, po které by měl sloužit jako umělecká památka doplněná o studijní a dokumentační centrum. Přestože dům není v havarijním stavu, rekonstrukce je nutná nejen po stavební stránce ale i po interiérové. Dům utrpěl v době války, čtyři z pěti jedinečných skleněných ploch jižní strany byly zničeny, pátá paradoxně ‚nepřežila‘ 80. léta. V té době byla provedena poměrně značná rekonstrukce, která ovšem stavbě spíše uškodila, poněvadž použité materiály neměly a ani nemohly mít prvotřídní světovou kvalitu. Nadcházející renovace však bude velmi pozorně sledována světovou odbornou veřejností, a to nejen UNESCEM, které tuto památku zaneslo na seznam chráněných staveb. Karel Taige
1900 - † 1951, Česká republika, Český publicista, překladatel, kritik a grafik Karel Teige se narodil 13. prosince 1900 v Praze v rodině historika a hlavního archiváře města Prahy Josefa Teigeho. Od roku 1911 studoval na reálném gymnáziu v Křemencové ulici v Praze, po maturitě v roce 1919 začal studovat obor dějiny umění na filosofické fakultě University Karlovy v Praze. Teige se zabýval estetikou poezie, výtvarného umění, architektury a filmu. Byl neúnavným členem meziválečné levicové avantgardy a mluvčím a organizátorem nových uměleckých směrů – poetismu, magického realismu, konstruktivismu a surrealismu. Hlavně jeho zásluhou v Praze vystavovali a měli přednášky Walter Gropius, Le Corbusier, André Breton, Man Ray i Paul Klee, se kterými se Teige seznámil za svého působení na Bauhausu v Dessau, kde přednášel v letech 1929 až 1930. V roce 1920 se Teige stal jedním ze zakládajících členů avantgardní skupiny Devětsil a bezpochyby se zasloužil o přínos modernímu umění v Čechách. Byl obhájcem levicového umění, které mělo být přístupné všem společenským vrstvám a které mělo poukazovat na inspiraci životem a cítěním proletářů. Členy Devětsilu byli mimo jiné také Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura, Vítězslav Nezval, Jiří Wolker, Jiří Voskovec, Jan Werich, Jaroslav Ježek, Jindřich Štýrský, Toyen i Julius Fučík. Teigeho nejvýznamnějšími literárními pracemi byly studie a eseje Moderní fotografie v Československu, Soudobá mezinárodní architektura, Moderní architektura v Československu a jiné. Byl výtvarným redaktorem Času (1919 až 1921), Ruchu (1919), Práva lidu (1919 až 1922), Kmene (1919), Lidových novin (1919), Června (1921) a Československých novin (1922). V letech 1927 až 1930 byl šéfredaktorem a grafikem měsíčníku ReD (Revue Devětsilu). V roce 1934 se Teige stal členem české Surrealistické skupiny, do které přispíval jako její mluvčí a nadšený obhájce surrealistických principů. Velmi blízce spolupracoval s Vítězslavem Nezvalem, se kterým se podílel na různých surrealistických literárních akcích. Nezvala také podporoval v jeho nevšední surrealistické lyrice, která se svou duší a atmosférou bezpochyby vyrovnala pracem francouzských surrealistů. Tuto skupinu v roce 1938 rozpustil Vítězslav Nezval, který nesouhlasil hlavně s Teigeho protisovětskými názory a jeho kritikou totality stalinistického režimu. I když nebyl
architektem, Teige se blízce zajímal o architekturu a podílel se na rozvoji funkcionalismu. Svou inspiraci nacházel v Bauhausu a jeho čistém a funkčním přístupu k designu, v roce 1929 dokonce poněkud překvapivě kritizoval samotného Le Corbusiera, kterému v jeho projektu pro stavbu Mundanea v Ženevě (nerealizovaném) ostře vytýkal odklon od funkcionalismu. Po roce 1948 se Teige stal nepohodlným komunistickému režimu a bylo mu zakázáno publikovat. Byl následně označen za trockistu a byla proti němu zahájena štvavá kampaň. Celá řada jeho spisů byla zničena tajnou policií a jeho práce nemohly dlouhá léta vycházet. I tak Teige vydával samizdatový sborník Znamení zvěrokruhu. Teige zemřel na infarkt 1. října 1951, na jeho úmrtí měl bezpochyby podíl také tlak komunistického režimu.
Le Corbusier
1887 - † 1965, Francie, Švýcarsko Francouzský architekt a designér švýcarského původu Le Corbusier se narodil 6. října roku 1887 jako Charles-Edouard Jeanneret-Gris v hodinářském městečku La-Chaux-de-Fonds ve Švýcarsku. Jeho otec byl hodinářem a jeho matka vyučovala hru na piano. Ve věku třinácti let začal studovat glazurování a rytectví hodinových ciferníků, nicméně jeho učitel mu doporučil, aby se stal architektem. Le Corbusier se tedy dal zapsat na uměleckou školu v La-Chaux-de-Fonds, kde studoval pod vedením Charlese L’Éplatteniera a René Chapallaze. Na Le Corbusierův umělecký rozvoj měly vliv jeho cesty po celé Evropě. V roce 1907 navštívil Paříž, kde nějakou dobu pracoval v kanceláři Auguste Perreta, který byl jedním z prvních architektů, kteří ve svých stavbách používali beton. V letech 1910 a 1911 Le Corbusier krátce pobýval v Německu, kde se seznámil se známými architekty Peterem Behrensem, Ludwigem Miesem van der Rohe a Walterem Gropiusem, kteří bezpochyby významně ovlivnili také jeho vlastní tvorbu. V průběhu první světové války se Le Corbusier vrátil do svého rodného města, kde vyučoval umění. V této době také společně se svým bratrancem Pierre Jeanneretem (1896 – 1967) založil vlastní kancelář, která působila až do roku 1940. V roce 1918 se Le Corbusier usadil v Paříži. Zde si také za svůj umělecký pseudonym zvolil jméno Le Corbusier, což bylo příjmení jednoho jeho předka. Le Corbusier se chtěl touto změnou oprostit od své minulosti a stát se moderním člověkem, který by tak myslel pouze na budoucnost a moderno. V Paříži se Le Corbusier seznámil s Amédé Ozenfantem, se kterým ho spojoval skepticismus k hnutí kubismu, který oba odmítali jakožto ‚romantický‘ a iracionální směr snílků. Společně pak založili nové umělecké hnutí purismus, což byl směr založený na moderních technologiích a možnostech architektury v budoucnosti. Le Corbusier také v jednom ze svých prohlášení o purismu prohlásil, že aby architektura měla smysl, nesmí v žádném případě vycházet z principů minulosti, ale musí začínat od nuly. Raná díla Le Corbusiera zahrnují rovněž teoretické plány na města mrakodrapů a paneláků podle jeho teze, že ‚dům je stroj k žití‘. Mnoho Le Corbusierových spisů se stalo zásadními pro světové avantgardní hnutí, jehož byl Le Corbusier zakladatelem. Le Corbusier věřil, že jeho budovy moderních architektonických forem zlepší kvalitu života nejen vyšších tříd obyvatelstva, jeho stavby byly apelující na široké vrstvy a Le Corbusier se v nich vždy snažil objevit nové možnosti architektury. Svoje myšlenky Le Corbusier formuloval v roce 1923 ve své knize Vers Une Architecture (K nové architektuře), která je dosud také nejprodávanější knihou o architektuře. Le Corbusier byl velkým vizionářem architektury, ve svých teoretických plánech dokázal navrhovat města, která v mnoha prvcích zcela přesahovala možnosti tehdejší techniky a průmyslu. Své radikální plány Le Corbusier navrhoval až do konce života, i když se jeho výrazové prostředky od poválečných dob výrazně změnily. Le Corbusier však vždy dokázal být o několik kroků před možnostmi doby, ve které tvořil. Příkladem Le Corbusierovy představy o dokonalém městě je i fakt, že když v roce 1935 navštívil New York City, zdály se mu mrakodrapy na Manhattanu příliš malé, protože tehdy nedosahovaly oněch šedesáti pater, které navrhoval on sám ve svých plánech pro Paříž. Le Corbusier se však také setkal s kritikou svého díla a svých plánů – mnoho jeho kritiků ho nařklo z toho, že se svými stavbami snaží oddělit světy chudých a bohatých tím, že oběma skupinám přiřadí jiná místa a prostory k bydlení a podpoří tak vznik jakýchsi vysoce architektonicky refinovaných ghett – jeho představa o dokonalém městě byla totiž postavena na myšlence, že by měly být odděleny nejen sociální vrstvy obyvatelstva, ale také bydlení, kulturní zázemí, práce a odpočinkové zóny, což spíše vyvářelo izolovanost a do jisté míry nepodporovalo soužití lidí ve městě. Jeho plány také nepodporovaly individualitu lidí a omezovaly jejich svobodnou vůli, která podléhala uniformitě společnosti, jež by podle Le Corbusiera vyřešila všechny problémy lidstva té doby. Problémem také byla Le Corbusierova náklonnost k pravicové politice a jeho otevřený zájem o fašismus ve 30. letech 20. století. Velkým problémem byl také fakt, že se Le Corbusier snažil přesvědčit
Mussoliniho, aby mu zadal zakázku na návrh na architektonické řešení hlavního města Etiopie po tom, co Mussolini přepadl v roce 1935 Etiopii. Mussolini tehdy použil nervový plyn, což tehdy odsuzoval celý civilizovaný svět. Le Corbusier se od roku 1928 také zabýval navrhování nábytku, v čemž ho ovlivnila především architektka Charlotte Perriand, která nějakou dobu působila v jeho ateliéru. Nejznámějšími Le Corbusierovými kusy nábytku jsou jeho dva modely židlí – LC2 a LC4, jejichž nejvýraznějšími prvky byly čisté chromované trubky. Výhradním výrobcem Le Corbusierových židlí se v roce 1964 stala milánská firma Cassina S.p.A. Le Corbusier se v roce 1930 oženil s monackou modelkou a módní návrhářkou Yvonne Gallis, kvůli které také přijal francouzské občanství. Měli spokojené manželství, které vydrželo až do roku 1957, kdy Yvonne zemřela. 27. srpna 1965 si Le Corbusier šel proti doporučení svého lékaře zaplavat ve Středozemním moři poblíž Roquebrune-Cap-Martin. Jeho tělo bylo nalezeno náhodnými plavci a v jedenáct hodin dopoledne byl prohlášen mrtvým. Pitva ukázala, že příčinou jeho smrti byl infarkt.
Victor Vasarely
1908 - † 1997, Maďarsko, Francie Maďarský malíř, sochař a grafik Victor Vasarely se narodil jako Vásárhelyi Győző 9. dubna 1908 v Pécsi. Vyrůstal ve slovenských Piešťanech a poté přesídlil do Budapešti, kde v roce 1925 začal na tamní univerzitě studovat lékařství. V roce 1927 se vzdal svých studií a rozhodl se věnovat se tradiční akademické malbě, kterou studoval na soukromé akademii Polini-Volkmann. V letech 1928 až 1929 pak pracoval v uměleckých dílnách Sándora Bortnyika (Műhely), které vycházely z Bortnyikových zkušeností z jeho působení na Bauhausu. V těchto dílnách se Vasarely zaměřoval především na grafický design a typografii. V roce 1930 se Vasarely oženil se svou spolužačkou a kolegyní Claire Spinnerovou (1908 až 1990), se kterou měl později dva syny Andrého a Jeana-Pierra, který se také proslavil v op artu pod přezdívkou Yvaral. Po svatbě Vasarely i nadále pokračoval ve své práci grafika, navrhoval různé reklamní letáky a plakáty. V roce 1930 Vasarely přesídlil do Paříže, kde pracoval jako grafik a kreativní konzultant pro reklamní společnosti Havas, Draeger and Devambez. Ve své práci vycházel hlavně ze svých zkušeností z Bortnyikových dílen a nauk Bauhausu. V této době byl hlavně komerčním umělcem a jeho kontakty s jinými umělci byly poněkud omezené – Vasarely sám se necítil být jim svou tehdejší tvorbou roven. Nějakou dobu také zvažoval otevření školy, který by byla podobná Bortnyikovým dílnám a kde by se mladým studentům dostalo vzdělání na poli grafického designu a typografie. Za tímto účelem vytvořil i několik studijních plánů a množství učebních materiálů, ale nakonec od své myšlenky upustil. V roce 1938 Vasarely namaloval svůj první op artový obraz Zebra, na kterém poprvé využil souhru bílých a černých pruhů. V následujících letech pak svoji techniku dále rozvíjel a dodával jí více a více geometrický charakter. V roce 1942 si založil vlastní ateliér v Saint-Céré, v roce 1945 si otevřel nový v Arcueil na předměstí Paříže, jeho poslední ateliér byl na Anner-sur-Marne, kam se přestěhoval v roce 1961. V poválečných letech Vasarely procházel fází hledání vlastního uměleckého stylu, experimentoval s kubismem, futurismem, expresionismem i symbolismem a básníkem Jacquesem Prévertem byl dokonce označen za surrealistu. Prévert také popsal Vasarelyho nevšední obrazy jako imaginoires, černé obrazy (image, noir). Svůj styl našel Vasarely až někdy v roce 1947, kdy byl ovlivněn hlavně geometrickými strukturami domů na Côte d'Azur a svými černobílými fotografiemi, které přenášel na plexisklo. V roce 1954 napsal svůj Yellow Manifest, ve kterém obhajoval roli optické iluze v umění. Svou tvorbu ovlivněnou těmito iluzemi pak nazval plastique cinétique, vizuální kinetika. 2. března 1959 si Vasarely patentoval svou uměleckou techniku unités plastique, ve které se jednalo o práci s geometrickými formami (tři kruhy, dva čtverce, dva kosodélníky, dva dlouhé obdélníky, jeden trojúhelník, dva půlkruhy a šest elips) a přesně definovanou barevnou paletu sestávající ze tří odstínů červené, tří zelené, tří modré, dvou fialových, dvou žlutých, černé, bílé a šedé. Za použití této ‚plastické abecedy‘ pak Vasarely začal vytvářet sériové umění, které nabízelo bezpočet různých kombinací. V roce 1963 představil svoje umění veřejnosti pod názvem Folklore planetaire. V roce 1965 pak byl Vasarely na výstavě v Museum of Modern Art v New Yorku označen za otce op artu. Vasarely byl jedním z průkopníků op artu, který se vyvíjel v 60. letech 20. století po boku komerčnějšího pop artu. Byl fascinován tím, jak lidské oko vnímá a tím, jak může být oklamáno použitím jednoduchých anonymních geometrických forem, principů a obrazců. Vytvářel optické iluze a dodával statickým plátnům dojem pohybu. Jeho práce byly vždy svou povahou hluboce abstraktní a ve svých efektech se spoléhaly na manipulaci s vizuálními podněty.
