Těžba rud v jáchymovském rudním revíru podle geochemického záznamu v aluviálních sedimentech řeky Bystřice. Případová studie

ArchaeoMontan 2012

Vladimír Šrein, Petr Bohdálek, Martin Šťastný a Leona Bohdálková

Těžba rud v jáchymovském rudním revíru podle geochemického záznamu v aluviálních sedimentech řeky Bystřice. Případová studie Úvod Geochemický profil říčními sedimenty byl využit pro vytvoření chronologie těžby a zpracování rud v období bez písemných pramenů. První pokusy využít aluviální říční sedimenty pro prokázání těžby a zpracování rud chronologicky sestaveného geochemického profilu řečištních sedimentů bylo provedeno v pohoří Harz v 90. letech (Matschullat/ Ellminger 1997). Tento pokus byl inspirován geochemickou prospekcí řečištních sedimentů, rozvíjejícím se monitoringem znečištění životního prostředí a v neposlední řadě také technologickým rozvojem a poměrně značným zlevněním analytických prací při současném zvýšení jejich přesnosti. Metoda geochemického profilu je využívána také v oblasti rašelin, kde lze jednotlivé vzorky přesně datovat pomocí izotopu 14C nebo pomocí dendrochronologických metod. Takové datování u aluviálních sedimentů je často problémem, pokud se ve vzorku nepodaří v některé z vrstev najít uhlíky nebo kousky dřeva vhodné pro datování. V případě Harzu bylo provedeno datování některých horizontů pomocí uhlíku (Matschullat/Ellminger 1997), na některých lokalitách ve Velké Británii bylo datování provedeno pomocí vrstvy rašeliny nacházející se pod aluviálními sedimenty. Pro období do stáří 150 let bývá používáno datování pomocí izotopů olova (Pirrie et al. 2002). Náš projekt byl zaměřen na prokázání přítomnosti geochemických anomálií distribuovaných v čase v hloubkovém profilu aluviálních sedimentů řeky Bystřice. V případě řeky Bystřice nebylo možno provést absolutní datování, takže bylo použito kombinace výsledků geochemického profilu vrtu se známými historickými skutečnostmi. Nejvýznamnější geochemická anomálie v celém geochemickém profilu byla ztotožněna s obdobím nejintenzivnější těžby rud cínu, stříbra, kobaltu, vizmutu na počátku 16. století, tak jak je známo z literatury a historických pramenů. Ostatní části vrtného profilu byly datovány pomoci schematizovaného scénáře sedimentace – tedy podílem hloubky uložení výchozího anomálního vzorku přiřazeného počátku 16. století a počtem let od současnosti. Výsledná mocnost sedimentace za rok (0,17 cm/

rok) pak byla aplikována také do hlubších částí vrtu, takže dno vrtu bylo zařazeno do roku 890 n. l. Oblast povodí Bystřice zahrnuje území historických báňských revírů mezi Jáchymovem a Perninkem s těžbou železných, stříbrných, uranových a cínových rud. V odebraných segmentech aluviálních vrstev řeky Bystřice bylo zjištěno několik výrazných geochemických anomálií, které lze ztotožnit s jednotlivými periodami exploatace rud. Část anomálií podle našich zjištění spadá do období před historicky doloženou těžební činností v oblasti. Zjištěné geochemické anomálie naznačují, že v oblasti proběhla exploatace rud minimálně ve dvou periodách před obdobím historicky doložené těžby, tedy před rokem 1516. Sonda byla situována do aluviální plošiny řeky Bystřice cca 500 m od jejího ústí do řeky Ohře. Podařilo se získat sekvenci sedimentu v celém profilu do hloubky dvou metrů. Pestrá škála různého zastoupení prvků v jednotné frakci odhalila sekvenci obsahů prvků a každá výrazná změna nám udává charakteristický vývoj kontaminace říčního sedimentu.

Geologická a geochemická charakte­ ristika povodí Bystřice Bystřice (obr. 1a–b) je levostranným přítokem řeky Ohře. Pramení v Krušných horách v nadmořské výšce 1029 m pod vrchem Božídarský Špičák (1115 m). Největšími přítoky Bystřice jsou Eliášův a Jáchymovský potok. Sklon reliéfu na 40 % plochy povodí je v rozmezí 5–15°, maximální sklon dosahuje téměř 59°. Hodnoty vyšší než 35° se vyskytují pouze ojediněle. Celková plocha povodí je 164,54 km2, průměrný průtok se pohybuje okolo 1,87 m3/s. Dvě třetiny toku se nachází v horském území s větším spádem a má erozní charakter, území akumulace sedimentů se nachází v úseku mezi Hroznětínem a ústím řeky do Ohře, do které se vlévá asi 5 km od Ostrova v nadmořské výšce 331 m. Geologicky jsou přítomny v povodí řeky Bystřice tři základní formace hornin. Oblast akumulace sedimentů – říční niva v úseku od města Hroznětín až k ústí leží v oblasti terciérních sedimentů Hroz-

91

92

AFD . Beiheft 26

Sasko Povodí rˇ eky Byst rˇ ice

Cˇ eská republika

00

Cˇ  erná - rýzˇ ování revír Bozˇ í Dar Sn rudy Ag

Bludná Fe, Sn

N

Horní Blatná Sn, Fe - Mn

Hrˇ ebecˇ ná Sn rudy

400 km 5 cm a)

Pernink Sn rudy

Abertamy Ag, Bi-Co-Ni, U

U

rudný revír Jáchymov Ag, Bi - Co - Ni, U, Fe

Sn rýzˇ e

Sn rýzˇ e?

00

4 km 5 cm

Hloubka (cm) 0–10 10–20 20–30 30–40 40–50 50–60 60–70 70–80 80–90 90–100 100–110 110–120 120–130 130–140 140–150 150–160 160–170 180–190 190–200

Oderˇ , Ruprechtov U rudy

Popis sedimentu

b)

c)

jílovitý písek, jemnozrnný, slídnatý tmavě hnědé barvy (aluvium) jílovitý písek, jemnozrnný, slídnatý tmavě hnědé barvy (aluvium) jílovitý písek, jemnozrnný, slídnatý tmavě hnědé barvy (aluvium) s drobnými silně zaoblenými úlomky cihel apod. velké množství rostlinných zbytků rozpadlé horniny na jílovitý písek jemnozrnný, tmavě hnědé barvy, silně slídnatý s drobnými silně zaoblenými valounky hornin tmavě hnědý jemnozrnný písek (produkt zvětrávání) slídnatý, místy se objevují rezavé slídy, místy se objevují závalky jílovitějšího charakteru tmavě hnědý jílovitý písek tvořící závalky, hrubnutí sedimentace, objevují se větší zaoblené valounky hornin, rezavé šlíry velmi jemný slídnatý tmavěhnědý jílovitý písek velmi jemný slídnatý tmavěhnědý jílovitý písek velmi jemný slídnatý písek, světleji hnědý (plážový písek), ale s různě velkými až velikými zaoblenými valouny hornin jemnozrnný slídnatý tmavěhnědý písek s malými valounky do 0,5 cm hornin či křemene jemnozrnný slídnatý tmavěhnědý písek s malými valounky do 0,5 cm hornin či křemene, ale velkými valouny křemene a hornin do 5 cm písek až štěrk se zaoblenými valouny hornin různé velikosti do 3–4 cm v podstatě jen velké valouny do 5 cm hornin s příměsí písku v podstatě jen velké valouny do 5 cm hornin s příměsí písku s příměsí jílovitého písku v podstatě jen velké valouny do 5 cm hornin s příměsí písku s příměsí jílovitého písku v podstatě jen velké valouny do 5 cm hornin s příměsí písku s příměsí jílovitého písku v podstatě jen velké valouny do 5 cm hornin s příměsí písku s příměsí jílovitého písku, ale valouny menší do 2 cm v podstatě jen velké valouny do 5 cm hornin s příměsí písku s příměsí jílovitého písku, ale valouny menší do 2 cm v podstatě jen velké valouny do 5 cm hornin s příměsí písku s příměsí jílovitého písku, ale valouny menší do 2 cm

Obr. 1. a) Studovaná lokalita, b) Vymezení povodí řeky Bystřice a rudní revíry, c) Popis vrtného profilu. Abb. 1. a) Untersuchungsgebiet, b) Ausweisung des Einzugsgebietes der Wistritz und der Erzreviere, c) Beschreibung des Bohrprofils.

ArchaeoMontan 2012

nětínské pánve, z velké části vulkanosedimentárních. V malém rozsahu je přítomno také nejspodnější uhelné souvrství sloje Josef. Část vulkanických hornin byla přeměna – bentonitizována, bentonitové souvrství pak sloužilo jako oblast akumulace uran (U) vymývaného z ložiskové oblasti Jáchymova srážkovými vodami v průběhu výzdvihu hor. Sedimenty vulkanogenního souvrství jsou charakteristické vyššími obsahy železa (Fe), chromu (Cr), vanadu (V), titanu (Ti) a jsou geochemicky poměrně chudé. Západní část povodí je tvořena horninami Karlovarského masivu, a to žulovými horninami staršího intruzivního komplexu. Tyto horniny jsou ze skupiny sledovaných prvků charakteristické vyššími obsahy baria (���������������������������������������������������� Ba), ����������������������������������������������� zirkonia (������������������������������������� Zr), �������������������������������� yttria (������������������������ Y), thoria �������������������� (������������ Th), v severozápadním cípu povodí jsou zastoupeny žulové horniny a greizeny mladšího intruzivního komplexu s ložisky ������������������������������������������ cínu�������������������������������������� (± ���������������������������������� wolframu�������������������������� ) (Pernink, Hřebečná) formace charakteristické zvýšenými obsahy cínu (Sn), niobu (Nb), wolframu (W), bismutu (Bi), molybdenu (Mo). Východní část povodí je tvořena horninami klínovecké a jáchymovské série tvořené svory a svorovými rulami s vložkami amfibolitů, karbonátů, skarnů a kvarcitů. Tyto regionálně metamorfované horniny jsou protkány sítí horninových žil – křemenných porfyrů a lamprofyrů, které vytvořily základní tektonický plán pro rozvoj hydrotermálních žil s ložiskovou mineralizací pětiprvkové formace. Část tektonických linií byla využita k výstupu tercierních bazaltů tvořících žilná tělesa v západní části pak tvořící příkrov, který překrývá relikty tercierních sedimentů ve vrcholové části hor v oblasti mezi Hřebečnou a Ryžovnou. Na tyto horniny patřící nejstaršímu terciernímu starosedelskému souvrství jsou vázány obsahy zlata. Zatímco regionálně metamorfované horniny jsou geochemicky poměrně monotónní, pro hydrotermální žíly je charakteristická přítomnost hlavních prvků ložiskové formace Ag-Bi-Co-Ni-U (stříbro-bismut-kobalt-nikl-uran) a zvýšené obsahy celé řady doprovodných prvků jako arzen (As), zinek (Zn), kadmium (Cd), olovo (Pb), rtuť (Hg).

Popis vrtu Popis vrtného jádra je uveden na obrázku 1c. Spodní část vrtného profilu je charakteristická výraznou dominancí hrubozrnné frakce > 0,5 cm (obr. 2a), tj. valouny hornin s nepatrnou příměsí frakcí pod touto hranicí. Výrazný zlom v charakteru zrnitostní křivky nastává v hloubce 120–130 cm, kdy je patrný výrazný úbytek hrubozrnné frakce > 0,5 cm, který pokračuje až na dílčí minimum v hloubce 90–100 cm. V tomto

hloubkovém intervalu dochází ke zvýšení podílu jemnozrnných frakcí a to až na dílčí maximum v hloubce 90–100 cm.

Historická interpretace geochemic­ kých anomálií vrtu Povodí řeky Bystřice má pestrou geologickou stavbu s řadou významných primárních i sekundárních ložisek rud Sn (± W) a Ag-Bi-Co-Ni-U formace (obr. 1b). Historická interpretace geochemického vrtného profilu je založena na náhlé a překotně rozvíjené těžbě rud ve všech významných revírech zájmového povodí na počátku a v průběhu první poloviny 16. století, stejně jako v celé české části Krušných hor. Je zřejmé, že exploatace ložisek v tomto období byla nejvýznamnějším antropogenním činitelem v celém průběhu dějinného vývoje zájmové oblasti a to jak z hlediska rozsahu těžby a zpracování rud, tak i z hlediska rozsahu osídlení a počtu obyvatel. Objev stříbrných žil v Jáchymově, stejně jako úspěšné objevy primárních ložisek kasiteritu před počátkem 16. století získávaného rýžovacími pracemi na vodních tocích stékajících z vrcholků Krušných hor, dal podnět k bezprecedentní rozsáhlé exploatační i prospekční činnosti v jáchymovské oblasti i v celém Krušnohoří. První nálom stříbrných rud v Jáchymově byl učiněn v roce 1516, v roce 1520 již Jáchymov obývalo 13 411 osob a v r. 1534, počet obyvatel Jáchymova dosáhl 18 000 (Majer 1968). V 30. letech 16. století byl také dosažen vůbec nejvyšší výtěžek stříbra z jáchymovských dolů (1533) (Majer 1968), ve stejném roce byly otevřeny doly na Hřebečné a o třicet let později (1565) dosáhla vrcholu těžba cínových rud z primárních ložisek na Hřebečné a v Perninku (Majer 1965). Je zřejmé, že tak významné a do té doby bezprecedentní zásahy do horninového prostředí, jako bylo přemísťování velkého množství zemin v aluviu řeky Bystřice i jejich přítoků při rýžování cínové rudy, náhlé uvolnění anomálního množství antropogenních prvků při otvírce primárních žilných ložisek stříbrných, kobaltových i cínových rud v jáchymovském revíru, rozsáhlé mýcení lesů pro potřeby dolů i hutí, antropogenní znečištění životního prostředí při úpravě a hutnění vytěžených rud soustředěné na relativně nevelkém území musely zanechat významnou geochemickou stopu v sedimentech aluvia řeky Bystřice. To bylo potvrzeno při sestavení geochemického profilu vrtného jádra. Nejvýznamnější anomálie v celém vrtném profilu, a to téměř u všech sledovaných prvků, se nachází ve vzorku z hloubky 80–90 cm. V této hloubkové úrovni byla zjištěna dílčí maxima u všech prvků, jejichž původ je přisuzován

93

Zrnitostní krˇ ivka %

b)

c)

Ba

Sn

Th

Koncentrace (ppm) Zr

W

horninovému prostředí (Ba, Th [tantal], Zr, Nb a Y; obr. 2c), dále zde byly zjištěny maximální hodnoty obsahu prvků Sn, W, Bi, Mo, Ta nabohacených v greisenovém ložisku (primární i sekundární ložiska cínu). Dílčí maxima byla v této hloubce zjištěna také u prvků, jejichž původ je odvozován od zpracování stříbrných ložisek tzv. pětiprvkové formace v jáchymovském revíru (Ni, Co, Hg, Cd, Zn, U, Ag; obr. 3). Popsané geochemické anomálie jsou dále doprová-

Bi

Nb

Y

Ta

Mo

Rok

d)

Magnetická susceptibilita %

Hloubka (cm)

a)

Hloubka (cm)

Obr. 2. a) Zrnitostní křivka, b) Chronologie vrtného profilu, c) Graf magnetické susceptibility, d) Koncentrace prvků ve vrtném profilu. Abb. 2. a) Körnungslinie, b) Chronologie des Bohrprofils, c) Diagramm der magnetischen Suszep­tibilität, d) Konzentration der Elemente im Bohrprofil.

AFD . Beiheft 26

Hloubka (cm)

94

zeny výraznou změnou zrnitostní křivky vzorku, kdy v tomto intervalu dochází k významnému nárůstu podílu jílové složky (< 0,063 mm), což souvisí s rýžovacími pracemi a s drcením rud při jejich zpracování ve stoupách. Je zřejmé, že přítomnost tak výrazné antropogenní geochemické anomálie (u prvků Cd, Zn, U, Hg, Sn, W, Bi, Mo byly v této hloubce zjištěny vůbec nejvyšší hodnoty z celého profilu) indikuje významný zásah do horninového prostředí, který

ArchaeoMontan 2012

lze v povodí Bystřice historicky přiřadit právě jen k období intenzivní, a do té doby co do rozsahu bezprecedentní vlně otvírek a těžby ložisek cínových a stříbrných rud na počátku 16. století. Na základě této úvahy byla spodní hranice geochemicky nejvíce anomálního vzorku (90 cm) přiřazena roku 1516 (obr. 2b), tedy roku, kdy byl učiněn první, písemně doložený nálom stříbrných rud v Jáchymově, v Nálezné štole (Mathesius 1564), který vyvolal následnou „stříbrnou horečku“ a proslulý „sběh“ lidí do jáchymovského údolí. Vzorek z hloubkového intervalu 80–90 cm tedy představuje časový úsek 57 let při průměrně uvažované sedimentaci 0,17 cm/ rok. Na základě uvedeného přístupu lze vrchní hranici geochemicky anomálního vzorku (80 cm) přiřadit roku 1573. V časovém rozmezí let 1516–1573 se v průběhu 16. století odehrála nejvýznamnější etapa kolonizace v povodí řeky Bystřice spojená s těžbou a zpracováním rud. Takto stanovená časová hranice nám umožní historickou interpretaci geochemických anomálií v dalších částech vrtného profilu. V mladším období 1573–2000 (90–0 cm) lze interpretaci geochemických anomálií srovnávat s písemnými prameny, interpretaci anomálií staršího období lze konfrontovat většinou jen s nepřímými historickými prameny (90–200 cm, období od r. 890–1516). Výpočet průměrné roční sedimentace při stanovení výchozí hodnoty (tj. roku 1516) do hloubky 90 cm, umožnil přiřadit jednotlivé vzorky o mocnosti 10 cm konkrétním obdobím (obr. 2b). V dosažené hloubce 190–200 cm je zastiženo kontaktní pozadí relevantní pro raně středověké období, tedy období před počátkem první středověké systematické kolonizace oblasti povodí řeky Bystřice před rokem 1000. Údaje ve vzorku z této časově-stratigrafické úrovně lze považovat za hodnoty odpovídající místnímu přirozenému geochemickému pozadí s běžně zvýšenými hodnotami skupiny horninotvorných prvků – Ba, Th, Zr, Nb a Y – bez přínosu antropogenní kontaminace. V hloubce 160– 190 cm (časový ekvivalent let 947–1117) je zřetelné charakteristické zředění obsahů těchto prvků vlivem zvýšeného odtoku srážkových vod z povodí způsobeného rozšiřujícími plochami polí na úkor lesních porostů. Pro tuto fázi osidlování je charakteristická půdní eroze způsobená mýcením lesů, což se projevilo zvýšením obsahu písčité a prachovité frakce ve vzorcích. Snížení obsahu horninotvorných prvků je způsobeno také tím, že v tomto období bylo v rámci povodí zemědělsky osidlováno výhradně území Hroznětínska, geologicky umístěného na geochemicky chudých horninách kvartéru a geochemicky

specifických horninách terciérního vulkanogenního souvrství. Tuto interpretaci také podporují zvýšené obsahy Cr a Ti (s dílčím píkem v úseku 160–170 cm; obr. 3), které jsou pravděpodobně způsobeny narušením přírodního pokryvu nad vulkanogenními horninami, pro které jsou obsahy těchto prvků charakteristické. Historické prameny uvádějí, že v r. 1197 je připomínán statek Hroznětín (Šimák 1938; Novotný 1912), který postupně vznikal za období starší kolonizace, prováděné rytířem Hroznatou, zakladatelem premonstrátského kláštera v Teplé (zal. 1193) „na své výsluze v pomezných lesích, lemujících na půlnoc původní osídlení sedlecké – roku 1197 byla ještě vprostřed díla“. Sedlecko (lokalita přemyslovského hradiště Sedlec u Karlových Varů) bylo pravděpodobně osídleno nejpozději v 10. století jak je archeologicky doloženo z některých lokalit na jeho území (Tašovice, Dalovice, Velichov) a patrně ještě v 10. století se stalo pevnou součástí přemyslovského státu (Zeman 2001). Sedlec je poprvé zmiňován v souvislosti se vznikem pražského biskupství roku 973, ale až s dodatečným určením rozsahu diecéze listinou císaře Jindřicha IV. z roku 1086. V 11. a 12. století byl Sedlec přemyslovským správním centrem, listiny hovoří o „provincia sedlensis“ (Šimák 1938). Sedleckem byl tento kraj zván až do první třetiny 13. století, poslední doklad toho máme z roku 1226. Na přelomu 12. a 13. století už bylo na Sedlecku asi 70 osad, mezi jinými i Hroznětín, většina osad byla zakládána u vodních toků, u řeky Ohře a nejvýznamnějších přítoků (Zeman 2001). Vzdálenost mezi Sedlecem a Hroznětínem činí 9 km, je tedy velice pravděpodobné, že území bylo postupně zemědělsky osidlováno paralelně s rozvojem přemyslovského správního střediska Sedlec v 10.–12. století, tedy i v období před první písemnou zmínkou o Hroznětínu (1197), což odpovídá časovému rozmezí přiřazenému hloubkovému horizontu v úseku 160–190 cm. Ve vzorku z úrovně 160–170 cm dochází také k počátku vzestupu obsahu Sn, W, Ta a Mo, objevuje se zde dílčí maximum obsahu zlato (Au) (0,018 ppm; obr. 3) a k vývinu dílčího maxima magnetické susceptibility. Tyto prvky jsou typické pro greisenovou paragenezi ložisek cínu a je pravděpodobné, že v této časové etapě, tedy v druhé polovině 11. století, proběhla v povodí Bystřice první, rozsahem nevelká etapa rýžování kasiteritu. To koresponduje i s názorem Majera (1991), který uvádí, že již během 10. století došlo k obnově rýžovacích prací v místech sekundárních kasiteritových akumulací, exploatovaných již v prehistorických dobách, i když okolí Hroznětína přímo ve své práci nezmiňuje. O exploataci

95

96

AFD . Beiheft 26

Hloubka (cm)

Cr

Obr. 3. Koncentrace prvků ve vrtném profilu. Abb. 3. Konzentration der Elemente im Bohrprofil.

Co

Ti

Hg

V

Cd

Cu

sekundárních cínovcových ložisek v prehistorických dobách lze jen spekulovat neboť pro ni, stejně jako pro těžbu těchto ložisek ve vrcholném středověku nemáme přímý písemný ani archeologický důkaz. Zjištěnou geochemickou anomálii lze tak považovat za první faktický, byť nepřímý doklad vrcholně středověké exploatace sekundárních ložisek cínové rudy z rýžovišť v povodí Bystřice. Je také pravděpodobné, že spolu s kasiteritem bylo v okolí Hroznětína v tomto období rýžováno i zlato, jak naznačuje dílčí maximum obsahu zlata ve vzorku 160–170 cm. Jeho původ lze přičíst erozi a přeplavení třetihorních sedimentů starosedelského souvrství, jehož relikty se zachovaly pod čedičovým příkrovem ve vrcholové

Zn

Pb

As

U

Ag

Au

Rok

Koncentrace (ppm) Ni

části krušnohorského hřebene v oblasti Ryžovny tj. v pramenné oblasti řeky Bystřice a jejích přítoků. Zlatonosnost těchto reliktů byla prokázána geologickým průzkumem i v moderní době (Roos 1976). Přítomnost zlata byla zjištěna také v náplavech potoků pramenících v oblasti Ryžovny tekoucích však severním směrem do Saska (Peithner 1780; Roos 1976). O rýžování zlata nebo cínovce v povodí Bystřice v oblasti Hroznětína nemáme žádné písemné nebo jiné přímé doklady, cínovcové ryže v oblasti města jsou poprvé zmiňovány ve 14. století. Zjištěnou anomálii lze tedy považovat za nepřímý doklad indikující vrcholně středověké rýžování kasiteritu a zlata v povodí Bystřice. Další zajímavou indicií potvrzující

ArchaeoMontan 2012

nepřímo možné rýžování kasiteritu i zlata v období 10.–12. století v oblasti Hroznětína nebo i v místech výše proti proudu Bystřice je přítomnost jednoho z nejvýznamnějších středověkých šlechtických rodů – Hrabišiců (pánů z Rýzmburka či Oseka), kteří byli známými těžaři cínové i jiných rud v oblasti Krupky i Slavkovského lesa. Hrabišici se poprvé objevují v postavení významného českého rodu již v roce 1035, současně s nástupem Oldřichova syna Břetislava na knížecí stolec. S poměrně velkou měrou jistoty můžeme tvrdit, že pokud tomu nezabránila nějaká náhodná shoda okolností, pak někde v předních řadách družiníků, kteří novému knížeti Břetislavovi skládali svůj hold, stál také Všebor, první příslušník rodu Hrabišiců, kterého dochované historické prameny zaznamenaly. O tomto Všeborovi toho ovšem víme velmi málo. Pouze z postavení jeho syna Kojaty, který se dle Kosmovy výpovědi stal v roce 1061 hradským správcem v Bílině a měl být toho času prvním na knížecím dvoře. Je možné přepokládat, že již o 26 let dříve byl významnou osobou také otec, zvláště když kronikářova zpráva neopomněla u Kojaty uvést, že byl Všeborovým synem (Velimský 2002). Je jen otázkou zda obec Všeborovice (dnes součást Dalovic u Karlových Varů) má něco společného s oním prvním, v písemných pramenech zmíněným Hrabišicem Všeborem (Wseboris; Palacký 1930) a zda je náhodou, že ves Všeborovice (Schobrowitz) se nachází v oblasti Dalovic, kde podle starých údajů bylo možno najít rýžovnické sejpy (Kratochvíl 1958), dnes aplanované. O kolonizaci území Hrabišici svědčí i písemně doložená existence ostrovského sídliště v roce 1207 pod názvem Zlawcowerde, což je proměněná forma jména čelného představitele Hrabišického rodu Slávka (1188–1226) (Zeman 2001), pravnuka Všebora. Další geochemická anomálie byla zaznamenána ve vzorku z hloubky 140–150 cm odpovídající období přelomu 12. a 13. století (1174–1231). V tomto časovém a hloubkovém rozmezí lze pozorovat výrazná dílčí maxima u prvků pocházejících z minerálních asociací existujících v rámci stříbronosných žil tzv. pětiprvkové formace – viditelná jsou dílčí maxima Ag, Pb, Bi, U, obsah Ni zde pak dosahuje vůbec nejvyšší hodnoty z celého vrtného profilu (obr. 3). Současně s těmito prvky dochází k vzestupu obsahu Fe a mangan (Mn) (data nejsou ukázána), u Sn lze pozorovat v této hloubko-časové úrovni dílčí, byť nevýrazné maximum, v rámci vzestupného trendu obsahů tohoto prvku, který pokračuje již z úrovně 160–170 cm. Výrazné dílčí maximum je zřetelné u Ta a Mo. Prvky vázané na horninové prostředí (Ba,

Zr, Nb a Y) tvoří vůbec nejvyšší maximum z celého geochemického profilu v úrovni 150–160 cm, odpovídající 12. století (1117–1174, obr. 2c), tedy o jednu hloubkovou úroveň níže. U Th byl v této hloubce zjištěn druhý nejvyšší obsah z celého profilu. Dílčí, avšak dosti významné maximum obsahu Au bylo naopak zjištěno v hloubce 130–140 cm (1231–1288; obr. 3). Zvýšené obsahy prvků vázaných na mineralizaci rudních žil jáchymovského revíru lze interpretovat jako počátek prospekce a pravděpodobně i nesystematické těžby tzv. železných klobouků vyvinutých nad žilami tzv. pětiprvkové formace. Prospekce byla zaměřena zřejmě na zjištění možného výskytu drahých kovů a je zřejmé, že v této fázi neměla ještě pozitivní výsledky. Jistou znalost terénu ještě před počátkem 16. století předpokládá ve své komplexní práci také Majer (1968). V průběhu prospekčních prací byla surovina ze železného klobouku (gossanu) nad rudnými žilami použita místně pro místní výrobu železa a pro místní potřebu prospektorů a osadníků. Výrobu železa dosvědčuje mj. nález struskových hald primitivních železářských strusek na svazích Niklasbergu (nepublikovaný nález autorů) a také předpokládaný vznik osady Konradsgrün s hamrem někdy kolem roku 1300 (Lorenz 1925). Pravděpodobně byla založena pány z Rýzmburka (Majer 1968), kteří prováděli dlouhodobě kolonizaci podhůří a byli zdatnými prospektory. Zbytky hamru byly zaznamenány ještě v době vzniku města po nálezu stříbrných rud (Majer 1968). Hamr stával v místech nynějšího Radiumpaláce. Postupnou kolonizaci oblasti dokládá Lorenz (1925) existencí osad Merkelsgrün (dnes Merklín), Ullersgrün (dnes Oldříš) a Werlsgrün (dnes osada Zálesí) v bezprostředním okolí doloženými k r. 1273 listinou tepelského kláštera. Právě za Hrabišiců byla provedena německá kolonizace Ostrovska, která je charakteristická přítomností přípony „grün“ u všech vesnic založených v té době, neboť tuto příponu v názvech používali kolonisté z Horních Frank, kteří sem v té době přicházeli (Šimák 1938). Počátky kolonizace v horském terénu v oblasti žulových hornin naznačují zvýšené obsahy prvků Ba, Zr, Th, Nb, Y, vázaných na granity, u nichž je patrný zřetelný vzestup k maximálním hodnotám v rámci celého profilu, ke kterému došlo již ve vzorku odpovídajícímu konci 12. století (obr. 2c). Protože v této době bylo již podhůří kolonizováno (Tepelský klášter Hroznětínsko, Doksanský klášter – oblast Krásný Les), byla Hrabišická kolonizace prováděna směrem do horského masívu a lze se domnívat, že jejím hlavním cílem byla prospekce výskytu drahých kovů i cínových rud, které

97

98

AFD . Beiheft 26

byly v druhé polovině 11. století rýžovány u Hroznětína (viz výše). K objevu jáchymovského ložiska v této etapě nedošlo snad proto, že v roce 1277 bylo za účast na povstání proti králi Přemyslu Otakaru II. na straně Rudolfa Habsburského Borešovi z Rýzmburka ostrovské panství odňato a podřízeno královské koruně (Zeman 2001). S odnětím panství skončila i jejich prospektorská činnost a k objevení jáchymovského ložiska došlo až o cca 240 let později. Odlišně se situace vyvíjela v oblasti vlastního toku Bystřice. Toto území bylo kolonizováno tepelským klášterem, po vyčerpání cínovcových (zřejmě částečně i zlatonosných) ryží u Hroznětína pokračovala prospekce proti proudu řeky a postupně byla exploatována další aluviální rýžoviště v okolí řeky Bystřice u Pstruží (Salmthal, zal. asi 1280), kde jsou rýžovnické sejpy, dnes aplanované uváděny v literatuře (von Jokély 1857) a mezi Perninkem (Bärringen) a Merklínem (Merkelsgrün, známý od 1273), kde jsou rýžovnické sejpy viditelné dodnes. O rýžování kasiteritu v tomto období svědčí právě zvýšené resp. stoupající obsahy Ta, Mo a Sn. Jak naznačuje zvýšený obsah Au ve vzorku z hloubky 130–140 cm (1231–1288; obr. 3), nejpozději ve 13. století byly nalezeny akumulace zlata v reliktech třetihorních sedimentů u Hřebečné, které byly postupně přerýžovány. O rýžování zlata jsou zmínky v literatuře, kde je také uvedeno, že ploché rýžovisko „Auf der Plath“ je prastaré a dalo obci jméno, a že sedimenty se zlatem jsou překryty čedičovým příkrovem, pod kterým byly raženy chodby k rudě (Kratochvíl 1958). Další dílčí geochemická anomálie je zřetelná u vzorku z hloubky 110–120 cm, kde dochází ke zvýšení obsahu Sn, W a Bi a jsou zde zároveň zaznamenána minima Ta a Nb. Dílčí maxima zde tvoří As a Hg. Maximální hodnoty zde dosahuje magnetická susceptibilita (obr. 2c). Tato anomálie má pokračování v sousedním vzorku z hloubky 100–110 cm, kde jsou zřetelná dílčí maxima obsahů Ag, Sn, W a maximální obsah Ta (obr. 2d; 3). Tyto vzorky odpovídají časovému záznamu z let 1345–1402 resp. 1402–1459. Tuto dílčí anomálii lze interpretovat jako druhou etapu těžby cínových rud jednak z rozsáhlejších rýžovišť a jednak první prospekci a těžbu z primárních žilných greisenových ložisek. O počátku těžby primárních ložisek cínu ze žilných greisenů svědčí právě zvýšený obsah Ag nebo As. Ag bývá často doprovodným kovem vázaným ve svrchních částech greisenových ložisek (Mrňa/Pavlů 1963), takže počátek exploatace primárních ložisek cínu v greisenech bývá často doprovázen také produkcí určitého množství Ag, jako např. ve Slavkovském

lese. O těžbě primárních ložisek svědčí také zvýšené obsahy Sn a As, který bývá doprovodným prvkem zdejších žilných greisenů (Mrňa/Pavlů 1963). Obsah Ta, který v tomto horizontu dosahuje svého absolutního maxima lze připočíst právě rýžování, kdy mohla být těžena rýžoviště s větším obsahem niobem chudého tantalitu. Prudký pokles obsahů téměř všech zkoumaných prvků ve vzorku z hloubky 90–100 cm (1459–1516) lze přičíst ukončení všech prospektorských a výrobních aktivit v průběhu husitských válek (1419–1479). V této neklidné době došlo také k významné změně, kdy se v roce 1434 stal majitelem ostrovského panství šlechtický rod Šliků. Systematická prospekce za vlády Šliků však započala teprve na přelomu 15. a 16. století, kdy byly uspořádány vztahy rodu ke králi i majetkové rozdělení uvnitř rodu. Bouřlivá perioda rozvoje těžby stříbrných rud i cínu v povodí Bystřice v první polovině 16. století je dokumentována nejvýznamnější geochemickou anomálií v celém profilu vrtu v hloubce 80–90 cm, která je popsána v úvodu této kapitoly a sloužila jako základní časový opěrný bod pro časovou stratifikaci geochemického profilu. Na rozdíl od hlubších částí geochemického profilu máme pro mladší dobu od 16. století do současnosti řadu písemných dokladů o dění v jednotlivých revírech, a proto lze proto snadno provést interpretaci jednotlivých geochemických anomálií. První zřetelnou dílčí geochemickou anomálii nad touto výchozí časově-hloubkovou úrovní lze vymezit ve vzorku z hloubky 50–60 cm (1687–1744). V tomto vzorku dosahují maximální hodnoty v rámci celého profilu obsahy Ag, As a Pb, obsah Co a Ni dosahují dílčího maxima, stejně jako obsahy Cd a Zn (obr. 3). Zřetelného dílčího maxima dosahuje také obsah U a Hg a také Sn. Zřetelné je také dílčí maximum magnetické susceptibility. Dílčí geochemickou anomálii v této hloubce lze historicky interpretovat jako druhé období těžby Ag rud. Po bouřlivém rozvoji těžby v první polovině 16. století dochází v 2. polovině 16. století postupně ke zmenšování výnosů ze stříbrných dolů až na počátku 17. století došlo téměř k zastavení důlní činnosti v revíru a kdysi celé Evropě známý Jáchymov se změnil v bezvýznamné provinciální městečko s nevelkým počtem obyvatel (Majer 1968). To je dokumentováno také v geochemickém profilu významným poklesem obsahů všech prvků přiřazovaných původem těžbě stříbrných rud ve vzorku z hloubky 70–80 cm (1573–1630). Zmíněná dílčí maxima ve vzorku z hloubky 50–60 cm (1687–1744) lze přiřadit obnově těžby Ag rud okolo poloviny 18. století. V této době byla také pokusně

ArchaeoMontan 2012

použita amalgamace ovšem bez valného úspěchu. Obsah rtuti však nelze přičíst použití tohoto úpravárenského procesu, neboť oscilace obsahu rtuti jsou pozorovatelné v průběhu celého geochemického profilu s maximem obsahu v období odpovídajícímu počátku 16. století. Obsah rtuti v geochemickém profilu je závislý na výskytu přírodních amalgámů popř. Ag minerálů obsahujících rtuť (imiterit), jejichž výskyt byl potvrzen v rámci novodobého mineralogického výzkumu (Ondruš et al. 2003). Rtuť unikla při hutnění tohoto typu rud do životního prostředí. Dílčí maximum U odpovídá skutečnosti, že došlo k těžbě úseku žil, kde se uranová a stříbrná mineralizace navzájem překrývají. Zvýšené obsahy Cd a Zn lze přičíst vyššímu podílu sfaleritu doprovázejícího výskyty stříbrných rud v dosud nedotčených částech žil. Vyšší obsahy olova lze přičíst vyššímu podílu sulfidických minerálů a nižšímu obsahu Ag ve vsázce do huti, takže hutní zpracování tohoto typu rud bylo obtížnější než při převaze ušlechtilých stříbrných rud. Oscilující obsahy Co s dílčími maximy v několika hloubkových úrovních dokumentují přítomnost kobaltových rud po celou dobu těžby v revíru a jednotlivá maxima dokládají kolísající produkci kobaltové barvy. Celkový trend stoupajícího obsahu arsenu s několika dílčími maximy v průběhu profilu s nejvyšší hodnotou právě v intervalu 50–60 cm souvisí s těžbou a zpracováním arsenu v dole Krásná ruda (Schönerz). Dílčí, avšak již nepříliš výrazná maxima ve vzorku v hloubce 20–30 cm (1858–1915), která lze pozorovat u obsahů Ag, Cd, Zn, U a Co (obr. 3), dokládají počátek těžby uranových rud pro výrobu barev v polovině 19. století. Poslední, nevýraznou geochemickou anomálii lze pozorovat téměř při povrchu ve vzorku z hloubky 10–20 cm u obsahů Sn, W, Ta, Bi, Mo (obr. 2d), Tato anomálie souvisí pravděpodobně s poslední významnou etapou prospekčně-těžebních prací na dole Mauritius na Hřebečné na počátku 20. století.

Závěr Realizovaný výzkum má zásadní význam pro poznání historického vývoje těžby stříbrných rud v jáchymovském revíru a těžby kasiteritových rozsypů v aluviu řeky Bystřice před začátkem 16. století, tj. v období vrcholného a pozdního středověku. Historické prameny a literatura nám poskytují spolehlivé údaje pouze pro období od počátku 16. století do současnosti. O charakteru osídlení a případné těžbě v zájmovém území ve středověku máme velice kusé nebo často jen spekulativní údaje, které lze

jen obtížně ověřit. Navíc nebyly v zájmové oblasti dosud nalezeny žádné archeologické artefakty, které by těžební činnost před počátkem 16. století dokládaly. Je přitom zřejmé, že primární ložiska cínové rudy v Perninku a Hřebečné, která byla otvírána od počátku 16. století, musela být objevena na základě vyhledávání primárních zdrojů kasiteritu rýžovaného v náplavech řeky Bystřice i jejích přítoků. Rovněž lze předpokládat těžbu železné rudy z gossanů nad jáchymovskými žilami a také první pokusnou prospekční těžbu stříbra v době Hrabišiců, což nepřímo dokládá existence hamrů v osadě Konradsgrün. Předpokládaná středověká těžba stříbrné, železné a cínové rudy byla prokázána zjištěnými geochemickými anomáliemi pod hloubkou 90 cm, tedy hloubkou, přiřazenou počátku 16. století (r. 1516). Existence středověké těžby v povodí řeky Bystřice zásadně mění pohled na kolonizaci horských oblastí této části Krušných hor a časově ji posouvá minimálně o 300 let směrem do období vrcholného středověku. Objevení využitelných ložisek cínové rudy a indikace přítomnosti ložiska stříbrných rud v Jáchymově tak zřejmě byla urychlujícím faktorem středověké kolonizace tohoto území rodem Hrabišiců. Konfiskace hrabišického panství Přemyslem Otakarem II. (1277) zastavila kolonizaci tohoto území a pravděpodobně zpozdila počátek těžby stříbrných rud v Jáchymově o cca 240 let. Edice: Mathesius 1564: J. Mathesius, Sarepta oder Bergpostilla (Nürnberg 1564), vydáno komitétem sympozia Hornická Příbram ve vědě a technice v překladu J. Urbana v roce 1981.

Literatura: von Jokély 1857: J. von Jokély, Zur Kenntnis der geologischen Beschaffenheit des Egerer Kreises in Böhmen. Jahrb. Kaiserl. Königl. Reichsanstalt 8, 1857, 1–82. Kratochvíl 1958: F. Kratochvíl, Topografická mineralogie Čech. Díl I – VIII (Praha 1958). Lorenz 1925: H. Lorenz, Bilder aus Alt-Joachimsthal. Umrisse einer Kulturgeschichte einer Erzgebirgischen Bergstadt im sechzehnten Jahrhundert (St. Joachimsthal 1925). Majer 1965: J. Majer, Lesní cínové doly na česko-saském pomezí v 16. a na počátku 17. století. Sborník Národ. Techn. Muz. 4, 1965, 132–194. – 1968: Těžba stříbrných rud v Jáchymově v 16. století. Sborník Národ. Techn. Muz. 5, 1968, 111–279. – 1991: Po kovových stezkách Československa. Vydal komitét Sympozia Hornická Příbram ve vědě a technice 1991 (Příbram 1991). Matschullat/Ellminger 1997: J. Matschullat/F. Ellminger, Overbank sediments profiles – evidence of early mining and smelting activities in the Harz Mountains, Germany. Appl. Geochem. 12, 1997, 105–114. Mrňa/Pavlů 1963: F. Mrňa/D. Pavlů, Některé problémy hydrotermálního zrudnění východně od Karlovarského plu-

99

100

AFD . Beiheft 26

tonu na české straně Krušných hor. Sborník Ústředního Ústavu Geol. 28, 1963, 523–579. Novotný 1912: V. Novotný: České dějiny. Sv. I, díl 1, díl 2 (Praze 1912). Ondruš et al. 2003: P. Ondruš/F. Veselovský/A. Gabašová/ J. Hloušek/V. Šrein/I. Vavřín/R. Skála/J. Sejkora/M. Drábek, Primary minerals of the Jáchymov ore district. Journal Czech Geol. Soc. 48, 2003, 3–4; 19–147. Palacký 1930: F. Palacký, Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě (Praha 1930). Peithner 1780: J. T. A. Peithner, Versuch über die natürliche und politische Geschichte der böhmischen und mährischen Bergwerke (Wien 1780). Vydáno komitétem sympozia Hornická Příbram ve vědě a technice pod názvem

Pokus o přírodní a politické dějiny českých a moravských dolů (Příbram 1982). Pirrie et al. 2002: D. Pirrie/M. R. Power/P. D. Wheeler/A. Cundy/ C. Bridges/G. Davey, Geochemical signature of historical mining: Fowey Estuary, Cornwall, UK. Journal Geochem. Explor. 76, 2002, 31–43. Roos 1976: E. Roos, The cassiterite – silicate formation of tin deposits in the western part of the Krušné hory Mts. (Erzgebirge). Věstník ÚÚG 51/1, 1976, 27–35. Šimák 1938: J. V. Šimák, České dějiny I/5. Středověká kolonizace českých zemí (Praha 1938). Velimský 2002: T. Velimský, Hrabišici, páni z Rýzmburka (Praha 2002). Zeman 2001: L. Zeman, Dějiny města Ostrova (Ostrov 2001).

Vladimír Šrein, Petr Bohdálek, Martin Šťastný und Leona Bohdálková

Der Abbau von Erzen im Joachimsthaler Erzrevier als geochemische Spur in den alluvialen Sedimenten der Wistritz (Bystřice) – Eine Fallstudie Einführung Für die Erarbeitung einer Zeitschiene des Abbaus und der Verarbeitung von Erzen für die Zeit, für die es keine schriftlichen Belege gibt, wurde das geochemische Profil der Flusssedimente herangezogen. Die ersten Versuche, die alluvialen Flusssedimente als Nachweis für Abbau und Verarbeitung von Erzen auf Basis eines chronologischen geochemischen Profils der Flusssedimente zu nutzen, wurden in den 1990er Jahren im Harz unternommen (Matschullat/ Ellminger 1997). Dieser Versuch wurde durch eine geochemische Prospektion der Flusssedimente, das sich entwickelnde Monitoring der Umweltverschmutzung und letztlich auch durch die Entwicklung der Technologien und die wesentlich kostengünstigere analytische Arbeit – bei gleichzeitiger Erhöhung ihrer Exaktheit – inspiriert. Die Methode des geochemischen Profils wird ebenfalls bei Mooren angewendet. Hier können die einzelnen Proben mithilfe des Isotops 14C oder anhand von dendrochronologischen Methoden exakt datiert werden. Gelingt es nicht, in einer der Schichten Kohlenstoff oder Holzstücke zu finden, die für eine Datierung geeignet sind, können die alluvialen Sedimente häufig nicht problemlos datiert werden. Im Harz konnten einige Horizonte anhand des Kohlenstoffes datiert werden (Matschullat/Ellminger 1997), an manchen Stand­orten in Großbritannien wurde die Datierung mithilfe einer unter den alluvialen Sedimenten befindlichen Torfschicht durchgeführt. Für

den Zeitabschnitt bis zu einem Alter von 150 Jahren wird zumeist eine Datierung mittels Bleiisotopen verwendet (Pirrie et al. 2002). Unser Projekt war auf einen Nachweis zeitlich verteilter geochemischer Anomalien im Tiefenprofil der alluvialen Sedimente des Fließgewässers Wistritz (Bystřice) ausgerichtet. Eine absolute Datierung konnte im Fall der Wistritz nicht durchgeführt werden, so wurde eine Kombination der Ergebnisse des geochemischen Profils der Bohrung mit bekannten historischen Tatsachen erstellt. Die bedeutendste geochemische Anomalie im gesamten Profil wurde mit der Zeit des intensivsten Abbaus von Zinn, Silber, Kobalt und Bismut zu Beginn des 16. Jahrhunderts, wie aus der Literatur und historischen Quellen bekannt ist, gleichgesetzt. Die sonstigen Teile der Profilbohrung wurden mithilfe eines schematisierten Verlaufes der Sedimentation datiert, also dem Anteil der Tiefe der Ablagerung der anomalen Ausgangsprobe, die dem 16. Jahrhundert zugeordnet wurde und der Anzahl der Jahre bis in die Gegenwart. Die so festgestellte Mächtigkeit der Sedimentation pro Jahr (0,17 cm/Jahr) wurde dann auch auf die tieferen Teile der Bohrung angewendet, sodass die Sohle der Bohrung in das Jahr 890 n. Chr. eingeordnet wurde. Das Flussgebiet der Wistritz umfasst Gebiete historischer Bergreviere zwischen Joachimsthal (Jáchymov) und Bärringen (Pernink), in denen Eisen-, Silber-, Uran- und Zinnerze abgebaut wurden. In den entnommenen Segmenten alluvialer Schichten

ArchaeoMontan 2012

der Wistritz wurden mehrere markante geochemische Anomalien festgestellt, die mit den einzelnen Abbauperioden gleichgesetzt werden können. Unseren Feststellungen nach gehört ein Teil der Anomalien in die Zeit vor der historisch belegten Abbautätigkeit in diesem Gebiet. Die festgestellten geochemischen Anomalien deuten an, dass in dem Gebiet eine Ausbeute der Erze in mindestens zwei Perioden vor der Zeit des historisch belegten Abbaus stattgefunden hat, also vor 1516. Die Sondage wurde in die alluviale Fläche der Wistritz, etwa 500 m ab ihrer Mündung in die Eger (Ohře) positioniert, wobei es gelang, die Sequenz des Sediments im gesamten Profil bis in eine Tiefe von 2 m zu gewinnen. Durch eine Analyse der Elementkonzentration konnten Veränderungen der Elemente in einer einheitlichen Kornfraktion entdeckt werden. Die Elementsequenz wurde durch eine breite Skala der unterschiedlichen Vertretung der Elemente in einer einheitlichen Kornfraktion enthüllt. Jede markante Veränderung gibt eine charakteristische Entwicklung der Kontaminierung des Flusssedimentes an.

Geologische und geochemische Beschreibung des Einzugsgebietes der Wistritz Die Wistritz (Abb. 1a, b) ist ein linker Zufluss der Eger (Ohře). Ihre Quelle befindet sich im Erzgebirge unter dem Gottesgaber Spitzberg (Božídarský Špičák, 1115 m) auf einer Höhe von 1029 m. Die größten Zuflüsse der Wistritz sind der Eliasbach (Eliášův potok) und die Weseritz (Jáchymovský potok). Die Neigung des Geländes beträgt auf 40 % der Fläche des Einzugsgebietes 5–15 °, die maximale Neigung erreicht fast 59 °. Werte, die 35 ° übersteigen, kommen nur sehr vereinzelt vor. Die Gesamtfläche des Einzugsgebietes beträgt 164,54 km2, der durchschnitt­liche Durchfluss beträgt etwa 1,87 m3/s. Zwei Drittel des Fließgewässers befinden sich im bergigen Gelände mit einem größeren Gefälle und haben eine erosive Ausprägung. Das Gebiet der Sedimentakkumulierung befindet sich im Abschnitt zwischen Lichtenstadt (Hroznětín) und der Mündung in die Eger; etwa 5 km von Schlackenwerth (Ostrov nad Ohří) entfernt, in 331 m NN Höhe. Im Einzugsgebiet der Wistritz stehen drei grundlegende Gesteinsformationen an. Das Gebiet der Sedimentakkumulation – die Flussaue im Abschnitt von Lichtenstadt bis zur Mündung – befindet sich im Bereich tertiärer Sedimente des Lichtenstedter Beckens, die größtenteils vulkanosedimentär sind.

In einem kleinen Umkreis befindet sich hier auch die unterste Kohlenschichtenfolge des Flözes Joseph. Ein Teil des vulkanischen Gesteins wurde hier umgewandelt – bentonisiert. Die Bentonitschichtenfolge diente als ein Bereich der Akkumulation des Uran (U), der während der Emporhebung des Gebirges aus dem Bereich der Lagerstätten von Joachimsthal durch Niederschlag ausgespült wurde. Die Sedimente der vulkanogenen Schichtenfolge sind durch einen höheren Gehalt von Eisen (Fe), Chrom (Cr), Vanadium (V) sowie Titan (Ti) geprägt und sind aus geochemischer Sicht verhältnismäßig arm. Der westliche Teil des Einzugsgebietes wird durch das Gestein des Karlsbader Massivs gebildet, und zwar durch Granitgesteine des älteren intrusiven Komplexes. In der Gruppe der beobachteten Elemente werden diese Gesteine durch einen höheren Gehalt an Barium (Ba), Zirconium (Zr), Yttrium (Y) und Thorium (Th) geprägt, im nordwestlichen Teil des Einzugsgebietes sind Granite und Greisen des jüngeren intrusiven Komplexes mit Zinn (± Wolfram)-Lagerstätten vertreten; Formationen, die durch einen erhöhten Gehalt an Zinn (Sn), Niob (Nb), Wolfram (W), Bismut (Bi) und Molybdän (Mo) geprägt sind. Der östliche Teil des Einzugsgebietes wird durch das Gestein der Keilberger und Joachimsthaler Serie gebildet, welche durch Glimmerschiefer und Glimmerschiefererze mit Einlagen von Amphibolit, Karbonaten, Skarnen und Quarziten aufgebaut ist. Dieses regional umgewandelte Gestein ist von einem Netz von Gesteinsgängen durchwoben – Quarzporphyre und Lamprophyre, die den grundlegenden tektonischen Plan für die Entwicklung von hydrothermalen Gängen mit einer Mineralisierung der Lagerstätte der Fünfelemente-Formation herausgebildet haben. Ein Teil der tektonischen Linien wurde zum Aufstieg tertiärer, die Gangkörper bildender Basalte genutzt, die im westlichen Teil eine die Relikte tertiärer Sedimente im Gipfelbereich des Gebirges zwischen Hengster­erben (Hřebečná) und Seifen (Ryžovna) überdeckende Deckschicht bilden. An dieses der ältesten tertiären Altsattler Schichtenfolge (starosedelské souvrství) angehörende Gestein ist der Gehalt an Gold gebunden. Indem das regional umgewandelte Gestein geochemisch verhältnismäßig monoton ist, ist für die hydrothermalen Gänge die Anwesenheit der Hauptelemente der Lagerstättenformation Ag-Bi-Co-Ni-U (Silber-Bismut-Cobalt -Nickel-Uran) und ein erhöhter Gehalt einer Reihe von begleitenden Elementen wie Arsen (As), Zink (Zn), Cd (Cadmium), Pb (Blei) und Quecksilber (Hg) charakteristisch.

101

102

AFD . Beiheft 26

Beschreibung der Bohrung Die Beschreibung des Bohrkerns ist in Abbildung 1c dargestellt. Der untere Bereich des Bohrprofils wird durch eine markante Dominanz der grobkörnigen Fraktion >0,5 cm geprägt (Abb. 2a), d. h. Geröll mit einer geringfügigen Beimischung unterhalb dieser Grenze. Zu einem markanten Bruch in der Ausprägung der Kurve der Korngrößenverteilung kommt es in einer Tiefe von 120–130 cm, danach ist ein deut­ licher Rückgang des Grobkorns ersichtlich, der sich bis zum Minimum in der Tiefe von 90–100 cm fortsetzt. In diesem Tiefenabstand steigt bis zu einem Teilminimum in der Tiefe von 90–100 cm der Anteil der feinkörnigen Kornfraktionen.

Historische Interpretation der geo­ chemischen Anomalien der Bohrung Abb. 1. c) Beschreibung des Bohrprofils.

Tiefe (cm)

Das Einzugsgebiet der Wistritz hat eine mannigfaltige Schichtenfolge mit einer Reihe von bedeutenden primären und sekundären Erzlagerstätten

Beschreibung des Sediments

0–10

toniger Sand, feinkörnig, glimmerig dunkelbraun (Alluvium)

10–20

toniger Sand, feinkörnig, glimmerig dunkelbraun (Alluvium)

20–30 30–40 40–50 50–60

toniger Sand, feinkörnig, glimmerig dunkelbraun (Alluvium) mit kleinen, stark abgerundeten Bruchstücken von Ziegeln etc., hoher Gehalt an Pflanzenresten zu tonigem, feinkörnigem Sand zerfallenes Gestein, dunkelbraun, stark glimmerig mit kleinem, stark abgerundeten Gesteinsgeröll dunkelbrauner feinkörniger Sand (Verwitterungsprodukt), glimmerig, stellenweise treten rostfarbige Glimmer auf, stellenweise kommen tonartige Gallen vor dunkelbrauner toniger, Gallen bildender Sand, grob werdende Sedimentation, es erscheint größeres abgerundetes Gesteinsgeröll, rostfarbene Schlieren

60–70

sehr feiner, glimmeriger dunkelbrauner, toniger Sand

70–80

sehr feiner, glimmeriger dunkelbrauner, toniger Sand

80–90 90–100 100–110

der Sn- (± W) und Ag-Bi-Co-Ni-U-Formationen (Abb. 1b). Die historische Interpretation des geochemischen Profils der Bohrung beruht auf einem plötzlich und überstürzt sich entwickelnden Erzbergbau in allen bedeutenden Revieren des Untersuchungsgebietes zu Beginn und während der ersten Hälfte des 16. Jahrhunderts sowie im gesamten böhmischen Teil des Erzgebirges. Es ist ersichtlich, dass die Ausnutzung der Lagerstätten in dieser Zeit die wichtigste Einflussgröße während der gesamten geschichtlichen Entwicklung des Untersuchungsgebietes nicht nur hinsichtlich des Umfangs des Abbaus und der Verarbeitung von Erzen, sondern auch hinsichtlich des Umfangs der Besiedlung und der Bevölkerungsanzahl war. Die Entdeckung der Silbergänge in Joachimsthal sowie die Entdeckung primärer Lagerstätten des Kassiterits vor dem Beginn des 16. Jahrhunderts, der durch Seifen in aus den Gipfeln des Erzgebirges herabfließenden Gewässern gewonnen wurde, war Anlass zu einer einmaligen

sehr feiner, glimmeriger Sand, mehr hellbraun (Strandsand), dann aber mit unterschiedlich großem bis großem rundkantigem Gesteinsgeröll feinkörniger, glimmeriger dunkelbrauner Sand mit kleinem Gesteins- oder Quarzgeröll bis 0,5 cm feinkörniger, glimmeriger dunkelbrauner Sand mit kleinem Gesteins- oder Quarzgeröll, aber mit großem Quarz- und Gesteinsgeröll bis 5 cm

110–120

Sand bis Kies mit rundkantigem Geröll von unterschiedlichen Größen bis 3–4 cm

120–130

großes Gesteinsgeröll bis 5 cm mit Beimischung von Sand

130–140

großes Gesteinsgeröll bis 5 cm mit Beimischung von Sand und tonigem Sand

140–150

großes Gesteinsgeröll bis 5 cm mit Beimischung von Sand und tonigem Sand

150–160

großes Gesteinsgeröll bis 5 cm mit Beimischung von Sand und tonigem Sand

160–170

großes Gesteinsgeröll bis 5 cm mit Beimischung von Sand und tonigem Sand, aber Geröll kleiner bis 2 cm

180–190

großes Gesteinsgeröll bis 5 cm mit Beimischung von Sand und tonigem Sand, aber Geröll kleiner bis 2 cm

190–200

großes Gesteinsgeröll bis 5 cm mit Beimischung von Sand und tonigem Sand, aber Geröll kleiner bis 2 cm

ArchaeoMontan 2012

umfangreichen Prospektionstätigkeit nicht nur in der Umgebung von Joachimsthal, sondern im gesamten Erzgebirge. Die ersten Silbererze wurden in Joachimsthal im Jahre 1516 angeschlagen, 1520 wohnten in Joachimsthal 13 411 Einwohner, im Jahre 1534 erreichte die Bevölkerungsanzahl von Joa­chimsthal 18 000 Menschen (Majer 1968). In den 30er Jahren des 16. Jahrhunderts wurde auch die größte Silberausbeute aus den Joachimsthaler Gruben erreicht (1553; Majer 1968), im selben Jahr wurden auch die Gruben in Hengstererben aufgeschossen. 30 Jahre später (1565) erreichte der Abbau von Zinnerzen aus primären Lagerstätten in Hengster­erben und Bärringen seinen Höhepunkt (Majer 1965). Es liegt auf der Hand, dass solche bedeutenden und bis zu dieser Zeit beispiellosen Eingriffe in den Untergrund wie das Versetzen von großen Bodenvolumen im Alluvium der Wistritz und ihren Zuflüssen im Rahmen des Kupfererzseifens, eine plötzliche Freilegung einer anomalen Menge anthro­pogener Elemente beim Aufschluss primärer Ganglagerstätten von Silber-, Kobalt- und Zinnerzen im Joachimsthaler Revier, eine ausgedehnte Rodung der Wälder, um den Holzbedarf der Gruben und Hütten abdecken zu können, eine anthropogene Verunreinigung der Umwelt durch die Aufbereitung und Verhüttung der Erze, die sich auf ein relativ kleines Gebiet konzentrierten, eine bedeutende geochemische Spur in den Sedimenten des Alluviums des Flusses Wistritz hinterlassen mussten. Dies bestätigte sich bei der Zusammenstellung des geochemischen Profils des Bohrkerns. Die bedeutendste Anomalie bei fast allen untersuchten Elementen des gesamten Bohrprofils befindet sich in der Probe aus der Tiefe 80–90 cm. In dieser Ebene wurden zum Teil Spitzenwerte bei allen Elementen festgestellt, deren Herkunft dem Untergrund zugewiesen wird (Ba, Th, Zr [Zirconium], Nb und Y; Abb. 2c), weiterhin wurden hier maximale Werte des Gehaltes an Sn, W, Bi, Mo, Ta (Tantal) festgestellt, die in der Lagerstätte des Greisens (primäre sowie sekundäre Zinnlagerstätte) angereichert waren. In dieser Tiefe wurden Teilmaxima auch bei Elementen festgestellt, deren Herkunft von der Aufbereitung der Silber­lagerstätten der sog. Fünfelemente-Formation im Joachimsthaler Revier abgeleitet wird (Ni, Co, Hg, Cd, Zn, U, Ag; Abb. 3). Die dargestellten geochemischen Anomalien sind durch eine deutliche Veränderung der Körnungslinie gekennzeichnet, bedingt durch den markanten Anstieg des Tonanteils (< 0,063 mm) in diesem Intervall, was mit dem Seifen und Mahlen der Erze während ihrer Verarbeitung in Pochwerken

zusammenhängt. Es ist ersichtlich, dass eine derart markante anthropogene Anomalie (im Fall von Cd, Zn, U, Hg, Sn, W, Bi, Mo wurden in solcher Tiefe die überhaupt höchsten Werte des gesamten Profils gefunden) einen bedeutenden Eingriff in den Untergrund indiziert. Im Einzugsgebiet der Wistritz kann dieser Eingriff nur auf die Zeit der intensiven und hinsichtlich des Umfanges bis zu dieser Zeit einmaligen Welle von Aufschlüssen und des Abbaus von Zinn- und Silberlagerstätten zu Beginn des 16. Jahrhunderts zurückgeführt werden. Aufgrund dieser Überlegung wurde die untere Grenze der Probe mit der größten Anomalie (90 cm) dem Jahr 1516 zugeordnet (Abb. 2b), also dem Jahr, als der erste schriftlich belegte Aufschlag der Silbererze in Joachimsthal durchgeführt wurde (Mathesius 1564), der dann folgend zum „silbernen Fieber“ sowie dem berühmten „Rennen“ der Menschen in das Joachimsthaler Tal führte. Die Probe aus der Tiefe 80–90 cm stellt also einen Zeitabschnitt von 57 Jahren bei einer angedachten ursprünglichen Sedimentation von 0,17 cm/ Jahr dar. Auf Grundlage dieses Verfahrens kann die obere Grenze der geochemisch anomalen Probe (80 cm) dem Jahr 1573 zugeordnet werden. In der Zeitspanne 1516–1573 spielte sich die bedeutendste Etappe der Kolonisierung des Einzugsgebietes der Wistritz ab, die mit dem Abbau und der Verarbeitung von Erzen verbunden war. Ein derart eingegrenzter Zeitraum machte eine historische Interpretation der geochemischen Anomalien in den folgenden Teilen des Profils der Bohrung möglich. Während der jüngsten Zeit 1573–2000 (90–0 cm) können die geochemischen Anomalien mit schriftlichen Quellen verglichen werden; Anomalien der älteren Zeit können zumeist nur mit indirekten historischen Quellen verglichen werden. Durch die Berechnung einer durchschnittlichen Sedimentation bei der Festlegung des Ausgangswertes (d. h. des Jahres 1516) war es möglich, die einzelnen Proben mit einer Mächtigkeit von 10 cm einem konkreten Zeitabschnitt zuzuordnen (Abb. 2b). In der erreichten Tiefe von 190–200 cm wurde ein Horizont entdeckt, der für die Zeit des frühen Mittelalters von Relevanz ist, also für die Zeit vor dem Beginn der ersten mittelalterlichen systematischen Kolonisierung des Einzugsgebietes der Wistritz vor dem Jahr 1000. Die Angaben in der Probe aus diesem zeitlich-stratigrafischen Bereich können als dem natürlichen lokalen geochemischen Hintergrund entsprechende Werte mit geläufig erhöhten Werten der Gruppe der gesteinsbildenden Elemente Ba, Th, Zr, Nb und Y, ohne Anreicherung

103

104

AFD . Beiheft 26

durch anthropogene Kontaminierung zugeordnet werden. Für die Tiefe von 160–190 cm (Zeitentsprechung 947–1117) ist eine charakteristische Auflösung des Gehaltes dieser Elemente infolge eines erhöhten Abflusses des Niederschlagswassers aus dem Einzugsgebiet ersichtlich. Dieser erhöhte Abfluss wurde durch die sich ausbreitenden Felder zuungunsten der Waldfläche verursacht. Für diese Periode der Besiedlung ist eine Bodenerosion infolge der Waldrodung charakteristisch. Dadurch steigt in den Proben der Gehalt von Sand und Staub an. Eine weitere Ursache für eine Reduzierung des Gehaltes an gesteinsbildenden Elementen ist auch die Tat­ sache, dass im Einzugsgebiet zu dieser Zeit ausschließlich der Raum um Lichtenstadt besiedelt wurde, der sich aus geologischer Sicht auf geochemisch mageren Böden des Quartärs und geochemisch spezifischen Gesteinen der tertiären vulkanogenen Schichtenfolge befindet. Diese Interpretation wird ebenfalls durch erhöhte Gehalte an Cr und Ti (zum Teil mit einem Gipfel im Abschnitt 160– 170 cm; Abb. 3) unterstützt, die scheinbar eine Folge der Störung der natürlichen Bedeckung über den vulkanogenen Gesteinen waren, für die dieser Gehalt an Elementen charakteristisch ist. In historischen Quellen wird im Jahre 1197 das Gut Lichtenstadt erwähnt (Šimák 1938; Novotný 1912), welches schrittweise während der Zeit der älteren Kolonisierung entstanden ist. Die Kolonisierung wurde durch den Gründer des Prämonstratenklosters Tepl (Teplá, gegründet 1193) „auf seinem Ausgedienten in den, zur Mitternacht die ursprüngliche Sattler Besiedlung umsäumenden Grenzwäldern …“ durchgeführt. „1197 war sie noch in Mitten des Werkes“. Wie an manchen Stellen in dem Gebiet (Taschwitz/ Tašovice, Dallwitz/Dalovice, Welchau/Velichov) archäologisch nachgewiesen werden konnte, wurde die Altsattler Umgebung (das Gelände der Burg­ stätte der Přemysliden, Altsattel bei Karlsbad) scheinbar spätestens im 10. Jahrhundert besiedelt und noch im Laufe des 10. Jahrhunderts zum festen Bestandteil des Staates der Přemysliden (Zeman 2001). Zum ersten Mal wird Altsattel im Zusammenhang mit der Entstehung des Prager Bistums 973 genannt. Als Altsattler Land (Sedlecko) wurde dieses Gebiet bis in das erste Drittel des 13. Jahrhunderts bezeichnet, der letzte Nachweis dafür stammt von 1226. An der Wende vom 12. zum 13. Jahrhundert befanden sich in diesem Gebiet etwa 70 Ansiedlungen, u. a. auch Lichtenstadt. Die meisten Ansiedlungen wurden an Gewässern gegründet – an der Eger und ihren bedeutendsten Zuflüssen (Zeman 2001).

Die Entfernung zwischen Altsattel und Lichtenstadt beträgt 9 km. Mit hoher Wahrscheinlichkeit wurde also das Gebiet gleichzeitig mit der Entwicklung des Verwaltungszentrums der Přemysliden Altsattel im 10.–12. Jahrhundert landwirtschaftlich besiedelt, also auch in einer Zeit vor der ersten schriftlichen Kunde über Lichtenstadt (1197), was der dem Tiefenhorizont 160–190 cm zugeordneten Zeitspanne entspricht. Auch in der Probe aus dem Niveau 160– 170 cm stieg anfangs der Gehalt an Sn, W, Ta und Mo, es erschien hier ein Teilmaximum des Gehaltes an Gold (Au) (0,018 ppm; Abb. 3). Zugleich ent­ wickelte sich ein Teilmaximum der magnetischen Suszeptibilität. Diese Elemente sind für die greisenartige Formation der Zinnlagerstätten typisch. Wahrscheinlich fand während dieser Periode, also in der zweiten Hälfte des 11. Jahrhunderts, im Einzugsgebiet der Wistritz die erste, vom Umfang her nicht allzu große Phase des Kassiteritseifens statt. Das entspricht auch der Meinung von J. Majer (1991), der aber angibt, dass schon im Laufe des 10. Jahrhunderts an den Stellen der sekundären Akkumulierungen des Kassiterits, die schon in den vorgeschicht­ lichen Zeiten genutzt wurden, die Seifen wieder aufgenommen worden sind, auch wenn er die Umgebung von Lichtenstadt in seiner Arbeit nicht direkt erwähnt. Über eine Nutzung der sekundären Zinnlagerstätten in der vorgeschicht­lichen Zeit kann nur spekuliert werden, weil es für sie – genau wie für den Abbau dieser Lagerstätten zur Zeit des Hochmittelalters – keine direkten schrift­lichen sowie archäologischen Nachweise gibt. Somit kann die festgestellte geochemische Anomalie für den ersten faktischen, wenn auch nur indi­rekten Nachweis der Nutzung der sekundären Lagerstätten des Zinnerzes aus den Seifen im Einzugsgebiet der Wistritz gehalten werden. Wahrscheinlich wurde zu dieser Zeit in der Umgebung von Lichtenstadt auch Gold geseift, wie ein Teilmaximum des Goldgehaltes aus der Probe 160–170 cm andeutet. Seine Herkunft kann der Erosion und Überschwemmung tertiärer Sedimente der Altsattler Schichtenfolge zugerechnet werden, deren Relikte sich unter der Basaltdeckschicht im Gipfelbereich des Erzgebirgskammes im Bereich von Seifen (Ryžovna), d. h. im Quellgebiet der Wistritz und ihrer Zuflüsse, erhalten haben. Das Goldführen dieser Relikte wurde in der modernen Zeit durch eine geologische Prospektion nachgewiesen (Roos 1976). Gold wurde ebenfalls in den Anschwemmungen der im Gebiet von Seifen (Ryžovna) entspringenden Gewässer festgestellt, die aber nach Norden in Richtung Sachsen fließen

ArchaeoMontan 2012

(Peith­ner 1780; Roos 1976). Über das Seifen von Gold oder Zinnstein im Einzugsgebiet der Wistritz in der Umgebung von Lichtenstadt gibt es keine schriftlichen oder andere direkte Nachweise; Zinnseifen werden in der Umgebung der Stadt zum ersten Mal im 14. Jahrhundert erwähnt. Die festgestellte Anomalie kann so für einen indirekten Beleg gehalten werden, der das Seifen von Kassiterit und Gold im Einzugsgebiet der Wistritz im hohen Mittelalter indiziert. Ein weiteres interessantes historisches Indiz, das indirekt mögliches Seifen von Kassiterit und Gold während des 10.–12. Jahrhunderts in der Umgebung von Lichtenstadt oder auch flussaufwärts bestätigt, ist die Anwesenheit einer der bedeutendsten mittelalterlichen Adelsfamilien, der Hrabischitzer (die Herren von Riesenburg oder Ossek), die durch den Abbau von Zinn und anderen Erzen in dem Gebiet von Graupen (Krupka) sowie des Kaiserwaldes (Slavkovský les) bekannt waren. Zum ersten Mal kommen die Hrabischitzer in der Stellung einer bedeutenden böhmischen Adelsfamilie schon im Jahre 1035 vor, gleichzeitig mit dem Regierungs­ antritt des Sohnes von Udalrich (Oldřich) Břetislav. Mit einiger Sicherheit können wir behaupten, dass der Všebor – der erste aus den historischen Quellen überlieferte Angehörige der Adelsfamilie der Hrabischitzer – zum unmittelbaren Gefolge des neuen böhmischen Fürsten Břetislav gehört. Všebor findet allerdings nur über seinen Sohn Kojata Erwähnung, der nach Aussage von Kosmas nach 1061 zum Burgverwalter in Bilin (Bílina) ernannt wurde und zu dieser Zeit der Erste am Hof des böhmischen Fürsten war. Es kann vorausgesetzt werden, dass schon 26 Jahre früher auch der Vater eine bedeutende Person war, zumal der Chronist in seiner Nachricht über Kojata nicht vergessen hat auszuführen, dass er der Sohn des Všebor war (Velimský 2002). Somit ergibt sich die Frage, ob die heutige Gemeinde Schobrowitz (Všeoborovice; heute Teil von Dallwitz/Dalovice bei Karlsbad) etwas mit dem ersten urkundlich erwähnten Hrabischitzer Všebor (Wseboris; Palacký 1930) gemeinsam hat und ob es nur ein Zufall ist, dass das Dorf Schobrowitz im Gebiet von Dallwitz liegt, wo man alten Angaben nach Seifen finden konnte (Kratochvíl 1958). Die Kolonisierung des Gebietes durch die Adelsfamilie der Hrabischitzer wird auch durch die schriftlich belegte Existenz der Schlackenwerther Siedlung im Jahre 1207 unter der Bezeichnung Zlawcowerde belegt, was eine veränderte Form des Namens des bedeutenden Vertreters dieser Adelsfamilie Slauko (1188–1226; Zeman 2001), des Urenkels von Všebor ist.

Eine weitere geochemische Anomalie wurde in der Probe aus der Tiefe 140–150 cm festgestellt, die der Zeit an der Wende vom 12. zum 13. Jahrhundert (1174–1231) entspricht. In dieser Zeit- und Tiefenspanne können markante Teilmaxima bei den Elementen beobachtet werden, die aus mineralischen Assoziationen der sogenannten FünfelementeFormation stammen. Sichtbar sind die Teilmaxima von Ag, Pb, Bi, U, der Gehalt an Ni erreicht hier den höchsten Wert des gesamten Bohrprofils überhaupt (Abb. 3). Gleichzeitig mit diesen Elementen steigt auch der Gehalt an Fe und Mangan (Mn) (Daten werden nicht dargestellt), im Rahmen des steigenden Gehaltes an Sn, der sich schon vom Niveau 160–170 cm fortsetzt, kann auf diesem Tiefen-ZeitNiveau ein – wenn auch nicht markantes – Teilmaximum beobachtet werden. Ein markantes Teilmaximum ist im Fall von Ta und Mo ersichtlich. Die an den Untergrund gebundenen Elemente (Ba, Zr, Nb und Y) bilden den höchsten Spitzenwert des gesamten geochemischen Profils auf der Ebene 150–160 cm, die dem 12. Jahrhundert (1117–1174, Abb. 2c) entspricht, also eine Ebene tiefer. Im Fall von Th wurde in dieser Tiefe der zweithöchste Gehalt im gesamten Profil festgestellt. Ein verhältnismäßig markantes Teilmaximum des Gehalts an Au wurde im Gegenteil in einer Tiefe von 130–140 cm festgestellt (1231–1288; Abb. 3). Die gestiegenen Werte der an die Mineralisierung der Erzgänge des Joa­ chimsthaler Reviers gebundenen Elemente können als Beginn der Prospektion und scheinbar auch des unsystematischen Abbaus der über den Gängen der Fünfelemente-Formation entwickelten sogenannten Eisernen Hüte betrachtet werden. Die Prospektion war scheinbar auf die Feststellung eines möglichen Vorkommens von Edelmetallen ausgerichtet. Offenbar brachte sie während dieser Periode noch keine positiven Ergebnisse. Auch J. Majer (1968) setzt in seiner umfassenden Arbeit eine bestimmte Kenntnis des Geländes noch vor Beginn des 16. Jahrhunderts voraus. Der Rohstoff aus dem Eisernen Hut über den Erzgängen wurde während der Prospektionsarbeiten für die lokale Herstellung von Eisen und für den lokalen Bedarf der Prospektoren und Siedler verwendet. Die Eisenproduktion wird u. a . durch den Befund der Halden primitiver Schlacken aus der Eisenverhüttung an den Hängen des Niklasbergs (nicht publizierter Befund der Autoren) sowie durch die vorausgesetzte Entstehung der Ansiedlung Konradsgrün mit einem Hammer gegen 1300 (Lorenz 1925) nachgewiesen. Wahrscheinlich wurde sie durch die Herren von Riesenburg (z Rýzmburka)

105

106

AFD . Beiheft 26

gegründet (Majer 1968), die im Raum des Vorgebirges langfristig die Kolonisierung durchgeführt haben und fähige Prospektoren waren. Die Überreste des Hammers wurden noch zur Zeit der Entstehung der Stadt nach der Entdeckung der Silbergänge verzeichnet (Majer 1968). Der Hammer stand an der Stelle des heutigen Hotels Radium Palace. Eine fortschreitende Kolonisierung des Gebietes wird von Lorenz (1925) durch das Bestehen der zum Jahre 1273 mit einer Urkunde des Klosters Tepl nachgewiesenen Ansiedlungen Merkelsgrün (Merklín), Ullersgrün (Oldříš) und Werlsgrün (Zálesí) in der unmittelbaren Umgebung belegt. Gerade unter den Hrabischitzern wurde die Kolonisierung des Gebietes um Schlackenwerth durchgeführt. Sie ist durch das Suffix „grün“ in dem Namen aller in dieser Zeit gegründeten Orte charakteristisch. Dieses Suffix wurde durch die Siedler aus Oberfranken verwendet, die damals in dieses Gebiet eingewandert sind (Šimák 1938). Auf die Anfänge der Kolonisierung in dem bergigen Gelände im Bereich der Granitgesteine weist der erhöhte Gehalt der an Granit gebundenen Elemente Ba, Zr, Th, Nb, Y hin, bei denen ein klarer Anstieg zu Spitzenwerten innerhalb des gesamten Profils erkennbar ist. Dieser Anstieg war schon in der dem Ende des 12. Jahrhunderts entsprechenden Probe zu verzeichnen (Abb. 2c). Da das Vorgebirge zu dieser Zeit schon besiedelt war (Kloster Tepl, die Umgebung von Lichtenstadt, Kloster Doxany, die Umgebung von Schönwald/Krásný les), setzten die Hrabischitzer die Kolonisation in Richtung des Gebirgsmassivs fort. Vermutlich war ihr Hauptziel die Prospektion von Edelmetallen und Zinnerzen, die in der zweiten Hälfte des 11. Jahrhunderts bei Lichtenwalde geseift wurden. Für die Teilnahme am Aufstand gegen König Přemysl Ottokar II. auf der Seite Rudolfs von Habsburg wurde dem Boresch von Riesenburg (Boreš z Rýzmurka) im Jahre 1277 die Herrschaft Schlackenwerth entzogen und der königlichen Krone unterstellt (Zeman 2001). Scheinbar aus diesem Grund wurde die Joachimsthaler Lagerstätte während dieser Periode nicht entdeckt. Mit dem Herrschaftsentzug ging auch die Prospektionstätigkeit zu Ende. So wurde die Joachims­ thaler Lagerstätte erst etwa 240 Jahre später entdeckt. Im Bereich der eigentlichen Wistritz entwickelte sich die Situation anders; dieser Raum wurde durch das Kloster Tepl kolonisiert. Nach der Ausbeutung der zinnhaltigen (und scheinbar zum Teil auch goldhaltigen) Seifen bei Lichtenwalde wurde die Prospektion weiter flussaufwärts fortgesetzt. Weitere alluviale Lagerstätten in der Umge-

bung der Wistritz werden bei Salmthal (Pstruží, gegründet etwa 1280), wo sich weitere Seifen befanden, die heute in der Literatur als applaniert bezeichnet werden (von Jokély 1857), und zwischen Bärringen und Merkelsgrün (bekannt seit 1273), wo die Seifen bis heute noch sichtbar sind, angegeben. Das Seifen von Kassiterit während dieser Periode belegen gerade die erhöhten bzw. ansteigenden Gehalte an Ta, Mo und Sn. Wie der erhöhte Gehalt an Au in der Probe aus der Tiefe 130–140 cm (1231–1288; Abb. 3) andeutet, wurden spätestens im 13. Jahrhundert Goldkonzentrationen in den Relikten tertiärer Sedimente bei Hengster­erben gefunden, die schrittweise geseift wurden. Über das Goldseifen gibt es Hinweise in der Literatur, wo angegeben wird, dass die flache Seife „Auf der Plath“ uralt ist und der Gemeinde ihren Namen gegeben hat und dass die Gold führenden Sedimente von einer Deckschicht aus Basalt überlagert sind, unter der Strecken zum Erz getrieben wurden (Kratochvíl 1958). Eine weitere geochemische Teilanomalie ist in der Probe aus der Tiefe 110–120 cm ersichtlich, wo es zum Anstieg des Gehaltes an Sn, W und Bi kommt und zugleich auch Minima von Ta und Nb verzeichnet werden. Das Teilmaximum wird hier durch As und Hg gebildet. Ihre Spitzenwerte erreichen hier die magnetische Suszeptibilität (Abb. 2c). Diese Anomalie erfährt eine Fortsetzung in der benachbarten Probe aus der Tiefe 100–110 cm, in der Teilmaxima des Gehaltes an Ag, Sn und W sowie ein maximaler Gehalt an Ta deutlich werden (Abb. 2d, 3). Diese Proben entsprechen dem zeitlichen Nachweis aus den Jahren 1345–1402, bzw. 1402–1459. Diese Teilanomalie kann als zweite Abbauperiode der Zinnerze erstens aus umfangreicheren Seifen und zweitens als die erste Prospektion mit folgendem Abbau aus primären Gängen der Greisenlagerstätten interpretiert werden. Vom Beginn des Abbaus primärer Zinn­ lagerstätten aus den Greisengängen zeugt vor allem der gestiegene Gehalt an Ag oder As. Ag kommt oft als begleitendes Metall vor, das in den oberen Teilen der Greisenlagerstätten (Mrňa/Pavlů 1963) gebunden ist, sodass der Beginn der Ausbeutung primärer Lagerstätten häufig auch durch die Produktion einer bestimmten Menge an Ag begleitet wurde, wie es zum Beispiel im Kaiserwald der Fall ist. Über den Abbau primärer Lagerstätten zeugen auch gestiegene Gehalte an Sn und As, die ein begleitendes Element der hiesigen Gänge der Greisen sind (Mrňa/ Pavlů 1963). Der Gehalt an Ta, der in diesem Horizont seinen absoluten Spitzenwert erreicht, kann direkt dem Seifen zugerechnet werden, da Seifen

ArchaeoMontan 2012

mit einem höheren Gehalt von Niob-armen Tantalit abgebaut werden konnten. Ein plötzlicher Rückgang von fast allen untersuchten Elementen in der Probe aus der Tiefe von 90–100 cm (1459–1516) kann dem Ende sämtlicher Prospektions- und Produktions­ aktivitäten während der Hussitenkriege (1419–1479) zugerechnet werden. Während dieser unruhigen Zeit kam es auch zu einer wesentlichen Veränderung. 1434 wurde die Schlackenwerther Herrschaft Eigentum der Adelsfamilie der Schlicks (Šlik). Unter der Herrschaft des Hauses Schlick wurde aber mit einer systematischen Prospektion erst an der Wende des 15. zum 16. Jahrhundert begonnen, als die Beziehungen der Adelsfamilie zum König sowie die Verteilung des Eigentums in der Familie geregelt wurden. Die stürmische Periode der Entwicklung des Silber- und Zinnerzabbaus im Einzugsgebiet der Wistritz während der ersten Hälfte des 16. Jahrhunderts wird durch die bedeutendste geochemische Anomalie des gesamten Bohrprofils in der Tiefe 80–90 cm dokumentiert, die am Anfang dieses Kapitels beschrieben wurde und als die grund­legende Zeitstütze für die zeitliche Stratifizierung des geochemischen Profils diente. Im Unterschied zu den tieferen Teilen des geochemischen Profils gibt es über das Geschehen in den einzelnen Revieren für die jüngere Zeit seit dem 16. Jahrhundert bis in die Gegenwart eine Reihe von schriftlichen Belegen, sodass eine Interpretation der einzelnen geochemischen Anomalien leicht fällt. Die erste sichtbare geochemische Teilanomalie über diese als Ausgangspunkt verwendete Zeitund Tiefenebene kann in der Probe aus der Tiefe 50–60 cm (1687–1744) ausgewiesen werden. Die Spitzenwerte im Rahmen des gesamten Profils werden in dieser Probe durch den Gehalt von Ag, As und Pb erreicht, der Gehalt an Cd und Zn (Abb. 3) sowie der Gehalt an Co und Ni erreichen ein Teil­maximum. Ein klares Teilmaximum wird ebenfalls durch den Gehalt an U und Hg sowie Sn erreicht. Ganz offensichtlich ist auch das Teilmaximum der magnetischen Suszeptibilität. Eine weitere geochemische Anomalie in dieser Tiefe kann historisch als zweite Abbau­periode der Silbererze interpretiert werden. Nach der stürmischen Entwicklung während der ersten Hälfte des 16. Jahrhunderts nimmt der Ertrag der Silbergruben während der zweiten Hälfte des 16. Jahrhunderts allmählich ab, bis es zu Beginn des 17. Jahrhunderts fast zur Einstellung der Grubenarbeiten im Revier kam und die früher europaweit berühmte Stadt Joachimsthal zu einer unbedeutenden Provinzkleinstadt mit wenigen Bewohnern

wurde (Majer 1968). Das kann auch im geochemischen Profil durch einen markanten Rückgang des Gehaltes aller Elemente dokumentiert werden, deren Herkunft in der Probe aus der Tiefe 70–80 cm (1573–1630) dem Abbau der Silbererze zugerechnet wird. Die erwähnten Teilmaxima in der Probe aus der Tiefe 50–60 cm (1687–1744) können der Wiederaufnahme der Förderung der Silbererze Mitte des 18. Jahrhunderts zugeordnet werden. In dieser Zeit wurde – ohne einen großen Erfolg zu erreichen – die Amalgamation eingesetzt. Der Quecksilbergehalt kann aber nicht auf den Einsatz dieser Aufbereitungs­ methode zurückgeführt werden. Die Schwankungen des Quecksilbergehaltes können im gesamten geochemischen Profil mit einem Spitzenwert beobachtet werden, der dem Beginn des 16. Jahrhunderts entspricht. Der Gehalt des Quecksilbers im geochemischen Profil ist von dem Vorkommen natürlicher Amalgame bzw. Ag der quecksilberhaltigen Minerale (Imiterit) abhängig, deren Vorkommen im Rahmen einer neuzeitlichen mineralogischen Untersuchung bestätigt wurden (Ondruš et al. 2003). Das Quecksilber geriet bei der Verhüttung dieses Typs der Erze in die Umwelt. Das Teilmaximum von U deutet an, dass Gangabschnitte abgebaut wurden, in denen sich die Uran- und Silbermineralisation gegenseitig überlagern. Erhöhte Gehalte an Cd und Zn können einem höheren Anteil des Sphalerits angerechnet werden, der das Vorkommen von Silbererzen in den bisher unberührten Teilen der Gänge begleitet. Höhere Gehalte an Pb können einem höheren Anteil sulfidischer Minerale und einem niedrigeren Gehalt an Ag in der Beschickung der Hütte angerechnet werden, sodass die Verhüttung dieser Art von Erzen schwieriger war als im Fall eines Überschusses von edlen Silbererzen. Der schwankende Gehalt an Co mit Teilmaxima in mehreren Tiefenebenen dokumentiert das Vorkommen von kobalthaltigen Erzen für den gesamten Zeitraum des Abbaus im Revier. Die einzelnen Spitzenwerte belegen eine schwankende Produktion der kobalt­artigen Farben. Der insgesamt steigende Gehalt an As mit mehreren Teilmaxima im Profilverlauf mit dem Spitzenwert im Intervall zwischen 50–60 cm hängt mit dem Arsenabbau und dessen Verarbeitung in der Grube Schönerz (Krásná ruda) zusammen. Nicht allzu sehr ausgeprägte Teilmaxima in der Probentiefe 20–30 cm (1858–1915), die im Gehalt von Ag, Cd, Zn, U und Co (Abb. 3) beobachtet werden können, belegen den Beginn des Uranbergbaus für die Herstellung von Farben in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts.

107

108

AFD . Beiheft 26

Die letze, schwach ausgeprägte geochemische Anomalie kann fast an der Oberfläche in der Probe aus der Tiefe 10–20 cm für den Gehalt von Sn, W, Ta, Bi, Mo beobachtet werden (Abb. 2d). Sie hängt wahrscheinlich mit der letzten bedeutenden Etappe der Prospektions- und Abbauarbeiten an der Grube Mauritius in Hengstererben zu Beginn des 20. Jahrhunderts zusammen.

Fazit Die durchgeführte Forschung ist für das Kennenlernen der historischen Entwicklung des Silberbergbaus im Joachimsthaler Revier sowie des Abbaus der Kassiteritseifen im Alluvium der Wistritz in der Zeit vor dem Beginn des 16. Jahrhunderts, also in der Zeit des hohen und späten Mittelalters, von grundlegender Bedeutung. Zuverlässige Angaben finden wir in historischen Quellen und in der Literatur nur für die Zeit seit dem Beginn des 16. Jahrhunderts bis in die Gegenwart. Über den Charakter der Besiedlung und etwaigen Bergbau im Untersuchungsgebiet im Mittelalter gibt es nur unvollständige oder nur spekulative Angaben, die schwierig überprüft werden können, zumal im Untersuchungsgebiet bisher keine archäologischen Artefakte gefunden wurden, mit denen der Bergbau vor dem Beginn des 16. Jahrhunderts nachgewiesen werden konnte. Dabei wird ersichtlich, dass die zu Beginn des 16. Jahrhunderts aufgeschlossenen primären Zinnlagerstätten in Bärringen und Hengstererben aufgrund einer Pros­

pektion primärer Quellen des in den Anschwemmungen der Wistritz und ihrer Zuflüsse geseiften Kassiterits entdeckt werden mussten. Gleichzeitig kann der Eisenerzabbau aus den Eisernen Hüten über den Joachimsthaler Erzgängen und ein erster Silberabbau im Rahmen der Prospektion in der Zeit der Hrabischitzer vorausgesetzt werden, was indirekt durch die Existenz der Hammer in der Ansiedlung Konradsgrün belegt wird. Der vorausgesetzte mittelalterliche Abbau von Silber-, Eisen- und Zinnerzen wurde mithilfe festgestellter geochemischer Anomalien in Tiefen unter 90 cm nachgewiesen, also in Tiefen, die dem Beginn des 16. Jahrhunderts zugeordnet wurden (1516). Das Bestehen des mittelalterlichen Bergbaus im Einzugsgebiet der Wistritz verändert auf grundlegende Art und Weise die Auffassung der Kolonisierung dieses Teiles des Erzgebirges und verlegt sie um mindestens 300 Jahre in die Zeit des hohen Mittelalters. Die Entdeckung der nutzbaren Lagerstätten des Zinnerzes sowie Indizien einer Lagerstätte von Silbererzen in Joa­chimsthal stellten scheinbar einen beschleunigenden Faktor der mittelalterlichen Kolonisierung dieses Gebietes durch das Haus der Hrabischitzer dar. Die Konfiszierung der Hrabischitzer Herrschaft durch Přemysl Ottokar II. (1277) hatte eine Einstellung der Kolonisierung dieses Gebietes zur Folge und verzögerte wahrscheinlich den Beginn des Silberbergbaus in Joachimsthal um etwa 240 Jahre.