REVIZE VÝSKYTU FOSILIÍ V PERMOKARBONSKÝCH SEDIMENTECH ZÁPADNĚ OD VLAŠIMI

RICHARD POKORNÝ, LUKÁŠ KRAFT

REVIZE VÝSKYTU FOSILIÍ V PERMOKARBONSKÝCH SEDIMENTECH ZÁPADNĚ OD VLAŠIMI ÚVOD

Cílem práce je zhodnotit současný stav poznání především paleoflóry a částečně i paleofauny v ostrůvcích prvohorních sedimentů západně od Vlašimi. Autoři vycházejí z literární rešerše všech dosavadních paleontologických průzkumů v zájmovém území. Usilují o determinaci a správné taxonomické zařazení uváděných druhů. Přínosem k problematice jsou výsledky nového terénního výzkumu, zpracování a popis nových nálezů. Ty by měly ověřit literární informace a zároveň rozšířit počet nalezených fosilií o další taxony z lokality Chobot. Dalšími výskyty v širokém okolí se nezabývají s odkazem na práce souhrnného charakteru, např. Peška a kol. (2001). Cílem práce není ani popis historických kutacích pokusů na antracit v této oblasti, problematiku těžby zpracoval například Jirkovský (1925) a v pozdější době především Čech (1967).

GEOLOGICKÁ CHARAKTERISTIKA SEDIMENTŮ BLANICKÉ BRÁZDY Široké okolí města Vlašim náleží do geologicky poměrně monotónní oblasti, která je řazena z hlediska regionální geologie k tzv. moldanubické oblasti. Moldanubikum je velmi stará a stabilní jednotka Českého masivu, jejíž nejstarší součásti se svým absolutním datováním řadí až do prekambria. Jedná se o jednotku tvořenou především silně metamorfovanými krystalinickými komplexy hornin, zejména pararul muskovitického i biotitického typu. Plošně velmi rozsáhlé masivy 29

pararul je možné nalézt především východně od Vlašimi. Pro doplnění je nutné zmínit menší výskyty krystalických břidlic (zejména podél řeky Blanice) a několik drobných ostrůvků kvarcitu, erlanu a amfibolitu (Žežulková 1961). V mladším paleozoiku došlo k probuzení tektonické činnosti, souhrnně zvané hercynské vrásnění. Z této doby pochází výskyty vyvřelin granitoidního charakteru. Ty se vyskytují spíše v západní části zájmového území a představují je bloky hlubinných, případně žilných magmatitů, zejména žul. Během hercynského vrásnění došlo vedle magmatických projevů i k rozlámání bloků prekambrických hornin. Kinematický model popsaný Martínkem a kol. (2001) předpokládá, že po rozlomení prekambrického masivu se začaly obě části vůči sobě pohybovat, přičemž západní část směřovala k jihu a východní část k severu. Zároveň došlo k mírnému rozestoupení vzniklé trhliny. Díky tomu vznikla úzká protáhlá diskontinuita SV-JZ směru, která je detekovatelná od Českého Brodu po České Budějovice. Tato diskontinuita (tzv. blanická brázda) má charakter tangenciální, tedy vodorovné trhliny, neboli ruptury v podobě nespojité terénní prohlubně (Mísa 1983). V období nejmladšího paleozoika docházelo v tektonických depresích, které měly oproti okolní krajině nižší nadmořskou výšku, k intenzivní sedimentaci. Ukládaly se zde vrstvy, mající svůj původ ve sladkovodním prostředí. Svým stářím jsou řazeny na rozhraní karbonu a permu. V rámci Českého masivu je sedimentace limnických, tedy sladkovodních, pánví konce paleozoika rozdělena řadou hiátů, tj. přerušení ukládání vrstev. Výjimkou z tohoto pravidla jsou paleozoické limnické pánve, jako boskovická a blanická, kde je sedimentace zpravidla kontinuální, bez výraznějších výkyvů. Hranice mezi karbonem a permem proto nebývá příliš zřetelná a stanovuje se především na základě biostratigrafie, tedy výskytu vůdčích druhů fosilií. V literatuře se proto často vyskytuje souhrnný pojem permokarbon, který charakterizuje obě periody. 30

V tomto období panovalo na území Českého masivu velmi teplé klima, které bylo charakteristické postupným úbytkem srážek. Pro sedimenty typickou je jejich šedavá a později červenavá barva. Horniny šedočerné barvy jsou typické pro vlhké až bažinaté prostředí, kdy se v kontinentálních limnických pánvích ukládal především rostlinný detritický materiál. Rezavohnědé sedimenty vznikaly poněkud později v sušším, často až aridním klimatu díky tzv. lateritickému zvětrávání. Při tomto procesu dochází k vyluhování SiO2 a alkálií a obohacování zvětralin oxidy Fe a Al (Petránek 1993). Pro blanickou brázdu jsou typické především tmavě zbarvené sedimenty šedočerné, méně často tmavě červené barvy. Ty se v rámci této tektonické linie vyskytují celkem v šesti navzájem oddělených ostrůvcích reliktního charakteru. Plošně největší permokarbonský ostrov se nachází v okolí Českého Brodu a Kostelce nad Černými lesy, dva menší ostrůvky leží nedaleko Českých Budějovic a Tábora, kompletní výčet doplňují tři malé výskyty na Vlašimsku. První leží severně od obce Divišov, druhý mezi Městečkem, Nesperskou Lhotou a Chobotem a třetí se nachází u Vlastišova. Šířka těchto reliktů dosahuje maxima 12 km na Českobrodsku, v ostatních je však menší. Z pohledu absolutního datování náleží sedimenty blanické brázdy, jak již bylo řečeno, ke hranici karbonu a permu, konkrétně ke stupňům stephan – autun. Blanická brázda je poměrně dobře stratigraficky prozkoumaná, za stěžejní lze považovat práce Holuba (1972), který vymezil dvě základní souvrství: černokostelecké a českobrodské. Předmětem této práce je studium sedimentů pouze ve střední části blanické brázdy, především v okolí Nesperské Lhoty a Chobotu, nebude zde tedy probírána kompletní stratigrafická a vrstevní situace sedimentů celé pánve. Relikty SV až JV od Vlašimi jsou budovány pouze horninami černokosteleckého souvrství, mladší českobrodské souvrství zde zachováno není. Vlastní černokostelecké souvrství Holub (1972) dále podrobněji člení na spodní peklovské a svrchní lhotické vrstvy. Peklovské vrstvy tvoří nejstarší horniny v rámci celé blanické brázdy. Vyskytují se pře31

devším na Českobrodsku a také v okolí Chýnova u Tábora a Českých Budějovic. Představují tzv. transgresní bázi, tedy počátek sedimentace ve sladkovodních pánvích svrchního karbonu. Na Vlašimsku peklovské vrstvy úplně chybí a sedimentace zde začíná až o několik milionů let později v podobě lhotických vrstev. Profil sedimentů na Vlašimsku je tvořen výhradně lhotickými vrstvami, neboť mladší českobrodské souvrství se zde nedochovalo. Podlehlo pravděpodobně erozi v pozdějších vývojových obdobích, protože je můžeme nalézt pouze v těch oblastech blanické brázdy, které mají výrazně hlubší charakter, řádově ve stovkách metrů. Lhotické vrstvy náleží spodnímu autunu, tedy bázi permu. Jejich mocnost se pohybuje v rámci blanické brázdy mezi 50–175 m, na Vlašimsku dosahují nejčastěji mocnosti do 60 m. Spodní část tvoří podle Peška a kol. (2001) šedé až načervenalé jemnozrnné pískovce a aleuropelity. V této části souvrství se také nachází jedna až dvě uhelné sloje o maximální mocnosti do 1,2 m. Jak uvádí Nmejc (1946) ve svém záznamu profilu uhelné sloje, tato vrstva není kompaktní a je rozdělena do několika menších slojek proplástky černošedých aleuropelitů, tzv. lupků. Právě v těchto polohách probíhala ve 20. letech minulého století těžba celkem kvalitního antracitového uhlí. Svrchní část lhotických vrstev představuje poměrně mocné souvrství o mocnosti kolem 30 m, tvořené červenými pískovci s příměsí slídy, arkózami, drobami a aleuropelity, na bázi často s vložkami a čočkami hornin s vysokým obsahem CaCO3, tzv. pelokarbonátů představovaných bitumenními vápenci a jílovci (Nmejc 1946).

REŠERŠE REGIONÁLNÍ LITERATURY Při paleontologickém studiu permokarbonských sedimentů, především ve statigrafických polohách s uhlonosnými vrstvami, se paleontologové věnují zejména fosilním pozůstatkům rostlin. Hodnotí se zde tehdejší rostlinná společenstva tvořená přesličkami, kapradinami, 32

kordaity a několika dalšími skupinami rostlin. V novějších studiích se objevují i analýzy mikropaleontologického charakteru, tedy stručně řečeno studium a popis rostlinných mikrofosilií, tzv. miospor, tedy pylových zrn a výtrusů. Menší pozornost je věnována pozůstatkům tehdejší fauny. Je to dáno mimo jiné i tím, že v porovnání s otisky nejrůznějších rostlin jsou zbytky fosilních živočichů víceméně vzácné a roztroušené. Jedinou významnou výjimkou v rámci permokarbonu v celém Českém masivu, kde se vyskytují paleontologicky hodnotná a významná faunistická společenstva, jsou permokarbonské sedimenty v Podkrkonoší a Boskovické brázdě na Moravě, odkud popsal hojné nálezy paleoniskoidních ryb a diskosauriscidních obojživelníků Štamberg (1997, 1999). Tyto sedimenty však vznikaly v poněkud jiných podmínkách než na Vlašimsku, kde obdobné nálezy pravděpodobně čekat nemůžeme. Počátek paleontologických výzkumů v blanické brázdě je úzce spjat s vlastním objevením permokarbonských sedimentů na Vlašimsku. Ty poprvé vědecky popsal formou krátkého dopisu zveřejněného v roce 1868 český geolog Jan Krejčí. Hovoří zde o výskytu permských sedimentů v okolí Vlašimi, které jsou význačné přítomností uhelné slojky o mocnosti 30–35 cm. Toto uhlí bylo na konci 60. let 19. století předmětem pokusů o těžbu. Při popisu lupkových propástků, tedy vrstev hlušiny mezi slojemi, se zde stručně zmiňuje o nálezech „ganoidischen Fischenschuppen und Coprolithen“, tedy rybích šupin tzv. ganoidního typu (mají kosočtvercový tvar a na povrchu jsou kryty lesklou tvrdou hmotou, ganoidem) a také koprolitů. Výrazem koprolit jsou nazývány fosfatizované výkaly ryb. Přesné taxonomické zařazení těchto pozůstatků autor neuvádí, pravděpodobně ze dvou důvodů. Nálezy šupin byly zřejmě natolik řídké a špatně zachovalé, že by zařazení do konkrétního taxonu nebylo příliš seriózní. Druhým důvodem je to, že v případě koprolitů až na výjimky neznáme jejich původce a pro klasifikaci se používá umělý systém, který v době publikování Krejčího práce ještě nebyl vytvořen 33

a stabilizován. Tento umělý systém se z velké míry podobá systému používanému pro klasifikaci ichnofosilií, tedy stop po činnosti organismů. V metodickém návrhu pro definici a klasifikaci fosilních stop (Bertling a kol., v tisku) jsou koprolity dokonce za ichnotaxony považovány a podléhají závazným taxonomickým pravidlům, které jsou dané pro všechny taxonomy Mezinárodní unií biologických věd (ITZN 1999). O čtyři roky později vychází v historicky prvním ročníku časopisu Vesmír česky psaný článek asistenta muzea království Českého O. Feistmantela (1872), který se zabývá vznikem a vývojem prvohorních sedimentů ve středních a jižních Čechách. Věnuje se především plošnému rozšíření těchto hornin a částečně také popisu vrstevního sledu. Jak je z Feistmantelova článku zřejmé, snahy o dobývání uhlí již tehdy byly ukončeny a ukázaly se jako nevýnosné, zmiňuje se zde pouze o dvou opuštěných důlních dílech. Protože autor neměl možnost studovat stratigrafickou polohu vrstev přímo v činných šachtách, použil zřejmě informace od místních obyvatel či bývalých horníků. Uvádí zde pouze stručnou informaci, že nad uhelnou slojí byly při kutání zastiženy vrstvy „smrdutého vápence s rybími šupinami a koprolity“. Je pravděpodobné, že neměl možnost studovat žádné paleontologické vzorky, proto ponechává toto označení bez jakékoli taxonomické specifikace. V roce 1877 publikuje profesor mineralogie a paleontologie R. Helmhacker rozsáhlou studii o geologii Benešovska a Posázaví. V rámci této práce věnuje jednu kapitolu permským usazeninám v okolí obcí Chobot, Nesperská Lhota a Čelivo. Poprvé se zde objevuje analýza antracitového uhlí, informace o jeho výhřevnosti, obsahu popela a dalších fyzikálně-chemických vlastnostech. Důležitá je informace o pěti taxonech fosilních rostlin, včetně jejich popisu a stručné rešerše paleobotanické literatury. Vedle toho jsou zde opět zmíněny ganoidní rybí šupiny (viz Tab. 1). Helmhacker () uvádí v závorce rod Palaenosicus. Jedná se o nesprávné označení, snad překlep, rodu Paleoniscus, 34

nicméně podle osobního sdělení J. Zajíce je zařazení chybné, v úvahu připadají např. rody Amblypterus či Paramblypterus. Bez studia nalezených exemplářů však není možné korektně rozhodnout. Slavík (1892) publikoval poměrně detailní zprávu o permských sedimentech v okolí Vlašimi. Ve své práci shrnuje výsledky práce starších autorů a tyto informace rozšiřuje o vlastní zjištění. Velmi podrobně se věnuje geografickému vymezení permských ostrůvků a také technickým parametrům uhlí. Co se týče paleontologie, omezuje se pouze na výčet taxonů opsaný od Krejího (1868) a Helmhackera (1877), nové nálezy označuje jako „Pflanzenabdrücken und … Fischenschuppen“, tedy otisky rostlin a rybí šupiny. První prací, která se věnovala studiu fosilních pozůstatků ve vlašimském permu více než jen okrajově, je publikace J. Daka (1902). Tento žák českého přírodovědce Antonína Friče přehledně zpracoval paleontologii permokarbonu v podstatě všech reliktů blanické brázdy a v jedné kapitole se zmiňuje o lokalitě Chobot u Vlašimi. Toto pojednání opět spočívá v rešerši starších prací a následně přidání informací o dosud nepublikovaných nálezech ze skupiny Ostracoda. Dank (1902) také upřesňuje Feistmantelv (1872) údaj o rybích šupinách, které řadí do rodu Amblypterus. Po delší časové prodlevě vychází v roce 1946 práce předního českého paleobotanika F. Nmejce, pojednávající všechny výskyty permokarbonských sedimentů uhlonosného charakteru v české části Českého masivu. Autor se opírá o podrobné studium dřívější literatury a u všech zkoumaných lokalit definuje vymezení jejich stratigrafické pozice, co nejpodrobnější popis vrstevního profilu a v neposlední řadě také výčet nově nalezených pozůstatků převážně rostlinných fosilií. Protože od posledního kutacího pokusu na Vlašimsku uběhlo v době terénních průzkumů prováděných Němejcem více než 20 let (druhý a poslední pokus o těžbu byl proveden kolem roku 1917 – Jirkovský, 1925), byl odkázán pouze na sběry, které získal z haldy vytěžené hlušiny na severním okraji obce Chobot. I přesto však uvádí seznam 18 taxonů. Tato halda již bohužel neexistuje, podle sdělení místních 35

obyvatel byla rozvezena v 70. letech a kompletně zanikla. Zajímavý je rovněž záznam profilu vrstev, který popisuje průběh šachtice ze 20. let minulého století. Podle Nmejce (1946) má antracitová sloj mocnost 0,46 m. V roce 1953 publikuje Nmejc další práci, kde rovněž popisuje permský ostrůvek mezi Chobotem a Nesperskou Lhotou. Uvádí zde stručný vrstevní sled a přehled 10 rostlinných taxonů. Oproti předchozí publikaci je tento výčet podstatně zúžený. Dva taxony uvádí pod novějším synonymem, ale osm dalších zcela pomíjí. Jediné vysvětlení je to, že Nmejc () provedl revizi svých starších nálezů a některé z nich označil jako synonyma jiného, již zmíněného druhu. Tím se snížil absolutní počet taxonů pro lokalitu Chobot. Kodym (1963) vydal vysvětlivky ke geologické mapě (měřítko 1 : 200 000, list Tábor), která zahrnuje i zkoumanou oblast. V několika odstavcích se věnuje především petrologii permských hornin, zmiňuje se o historické těžbě uhlí a cituje soupis rostlinných taxonů z práce Nmejce (1953). Hovoří také o starých literárních údajích o nálezech rybích šupin rodu Amblypterus, koprolitech a drobných korýších. Jak je pro vysvětlivky ke geologickým mapám typické, autoři přinášejí spíše obecnější výsledky terénních šetření, které se z velké části opírají o historickou regionální literaturu. To odpovídá i charakteru této práce. Havlena (1964) zveřejnil velice podrobnou práci, která se věnuje obdobnému tématu jako prvně zmíněná práce Nmejce (1946), avšak v podstatně širším měřítku. Je zde zevrubně probrána tektonika a sedimentologie blanické brázdy, autor udává detailní informace o chemismu a výhřevnosti antracitového uhlí. Součástí práce je velice podrobně zpracovaný stratigrafický profil celou brázdou s charakteristikou všech vyskytujících se souvrství. Ve sloupci týkajícím se vlašimské oblasti se zmiňuje o černém vápenci v nadloží uhelné sloje, který obsahuje zbytky fosilní flóry představované blíže neurčenými kapraďosemennými rostlinami ze skupiny Callipterida a také nespecifikované zbytky ryb. 36

V podblanickém sborníku vydal Čech (1967) článek ke stému výročí objevení uhlí u obce Chobot. Podařilo se mu shromáždit takřka všechnu historickou literaturu a detailně popisuje informace vztahující se k vzniku, rozsahu, prospekci a dolování uhelné sloje. O paleontologii se zmiňuje pouze okrajově, cituje pouze výběr z taxonů uváděných Nmejcem (1946, 1953) a také Dakv (1902) údaj o lasturnatkách (Ostracoda). Tuto práci však lze doporučit jako základní pro získání informací o regionu. Výčet literatury uzavírají dvě publikace, které vyčerpávajícím způsobem shrnují nejnovější geologické a paleontologické poznatky. Autoři Pešek a kol. (2001) se na rozdíl od takřka všech dříve jmenovaných prací opírají o literární rešerši jen částečně a těžištěm jejich práce jsou především nové terénní práce a výzkumy. S použitím moderních vědeckých metod pojednávají o vzniku a sedimentologii limnických pánví ve svrchním paleozoiku (karbon, perm) v Českém masivu. Jedna z mnoha kapitol se věnuje výskytu permokarbonu v brázdách, tedy boskovické a blanické. Je zde popsána charakteristika krystalického podloží blanické brázdy, sled a popis litostratigra fických jednotek, zajímavý je výčet ložisek nerostných surovin a analýza hydrogeologických poměrů. Pro tuto práci je však nejdůležitější tabelární přehled rostlinných fosilií, který čítá pro celou brázdu 55 a pro oblast Vlašimska 10 taxonů. Je zde uvedena rovněž informace o nálezech rybích kostí, žraločích zubů, křídel hmyzu a plžů. V porovnání s Němejcem je výčet rostlinných taxonů poněkud nižší. To je ale samozřejmě dáno tím, že v paleontologii závisí částečně i na náhodě, jaké taxony se podaří objevit. Pešek a kol. (2001) neporovnávají svůj seznam taxonů se staršími pracemi, ale právě o to se snaží tento článek. Je zde uveden i soupis mikrofosilií, tedy především výtrusů a spor. Tyto pozůstatky se jen obtížně korelují s jejich rostlinnými původci, používá se proto pro ně částečně umělý systém obdobný tomu, který byl zmíněn u koprolitů. Metoda zjišťování mikrofosilií je však poměrně náročná na technické vybavení. Tento článek se jimi proto nezabývá a je zde uveden pouze výčet taxonů, které uvádějí Pešek a kol. (2001). 37

Druhou a zároveň dosud poslední prací je terénní průvodce (Martínek a kol. 2001) vydaný při příležitosti 9. konference věnované uhelné geologii. Tato účelová publikace se sice přímo nezmiňuje o problematice vlašimského permu, ale je zde podrobně popsaná biostratigrafie lhotických vrstev, které tvoří celý profil na Vlašimsku. Autoři zde publikují přejaté tabulky rostlinných makro- a mikrofosilií (Pešek a kol. 2001).

TAXONOMIE A SYSTEMATIKA O paleontologii vlašimského permu se tedy zmiňuje celkem 12 prací v rozpětí více než 130 let. Autoři popisují celkem 45 konkrétně určených fosilních taxonů a 8 obecných údajů typu „rybí kosti“ či „velcí skořepatci“. Z tohoto počtu tvoří velký podíl (39 taxonů) pozůstatky rostlin ze skupiny přesliček, kapradin, kapraďosemenných rostlin, kordaitů a jehličnanů. Podstatně menší část – 5 taxonů a také 8 již zmíněných obecných skupin popisuje nálezy fosilních, šíře či konkrétněji určených, živočichů – korýšů, hmyzu, plžů, žraloků a ryb. Výčet uzavírá jeden fosilní taxon, který s velkou pravděpodobnostní náleží mezi ichnofosilie. Všichni autoři se zaměřují pouze na popis lokality Chobot.

38

Amblypterus sp.

Odontopteris schlotheimi

Asolanus camptotaenia

Odontopteris subcrenulata

Asterophyllites equisetiformis

Palaenosicus sp.

Asterotheca alpina

Pecopteris (Asterotheca) permica

Asterotheca arborescens

Pecopteris (Asterotheca) polypodioides

Asterotheca permica

Pecopteris arborescens

Asterotheca polypodioides

Pecopteris cyathea

Autunia naumannii

aff.? Pinites permiensis

Bohemiacanthus carinatus

Sphenophyllum oblongifolium

Bythocypris ? mytiloides

Sphenopteris Naumanni

Calamites gigas

Spongilopsis dyadica

Callipteris naumanni

Taeniopteris abnormis

Callipteris sp.

Taeniopteris multinervis

Cardiocarpon orbiculare

Trigonocarpus noeggrathi

Cordaites borassifolius

Trigonocarpus pusillus

Cordaites sp.

Triodus cf. carinatus

Cyatheites arborescens

Walchia sp.

Cyclocarpus intermedius

Walchia piniformis

Dicksonites pluckeneti (plückneti, pluckenetti) Dicksonites pluckeneti (forma germari)

fragmenty křídel hmyzu

Lebachia piniformis

koprolity

Mixoneura auriculata

rybí kosti

Mixoneura neuropteroides

rybí šupiny

Mixoneura osmundaeformis

sladkovodní plži

Neurocallipteris neuropteroides

šupiny ganoidních ryb

Neuropteris cordata

velcí skořepatci

Odontopteris osmundaeformis

zbytky ryb

Tabulka 1. Soupis původních názvů taxonů uváděných v regionální literatuře (pro přehlednost jsou taxony uvedeny v abecedním pořádku). 39

Tento velký počet druhů však bylo nutné ověřit z hlediska platnosti uváděného názvosloví. Důvodem je to, že různí autoři popisovali s odstupem času daný taxon pod různými jmény podle toho, jak se vyvíjela nomenklatura a který název byl právě platný. Bylo tedy nutné vytvořit jakýsi „převodní klíč“, ve kterém byly k původním názvům postupně přiřazovány názvy taxonů platné podle současného stavu poznání daných fosilií. Při této literární revizi se proto původní počet taxonů poněkud zmenšil a výsledné číslo je tedy 32 druhů, které autoři píšící o Vlašimsku nalezli a popsali. Z přehledu je zřejmé, že podle množství literárních údajů i celkového počtu popisovaných taxonů byly nejtypičtější pro tehdejší paleospolečenstvo rostliny ze skupiny kapradin a kapraďosemenných. To odpovídá charakteru vegetace pozdního paleozoika, kdy začínají v rámci širšího okolí Českého masivu ustupovat vývojově starší skupiny jako například plavuně (Lepidodendron), přesličky (Asterophyllites, Calamites, Sphenophyllum) a kapradiny (Neuropteris, Pecopteris, Taeniopteris), a na jejich místo se dostávají vývojově modernější nahosemenné rostliny představované kapraďosemennými (Autunia, Dicksonites, Neurocallipteris, Neurodontopteris, Odontopteris a Trigonocarpus), kordaity (Cordaites a Cardiocarpus, Cyclocarpus) a jehličnany (Pinites, Walchia). Tyto evoluční změny byly pravděpodobně alespoň částečně evokovány klimatickými změnami na konci permu. Tehdy docházelo díky doznívajícímu hercynskému vrásnění ke globálním změnám klimatu. Výrazně se posílil kontinentální charakter podnebí na pevninách, v centrálních částech pevnin se začaly projevovat aridní podmínky. Tehdy vznikající kontinent Larussie se z důvodu rozšíření aridních sedimentů označuje především ve starší literatuře jako tzv. Nová červená pevnina. Zároveň na jižní polokouli kulminovala doba ledová, což rovněž vedlo k celosvětové změně v distribuci srážek. Na konci permu tyto výkyvy vyvrcholily v jedno z největších vymírání organismů. To postihlo takřka 80% všech tehdy známých druhů organismů (Ziegler , Mastalerz a kol. ). 40

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. Actinopterygii Klein, 1885 Amblypterus sp. Agassiz, 1833 Asterophyllites equisetiformis (Schlotheim, 1820) Brongniart 1828 Autunia (Callipteris) naumanni (Gutbier, 1849) Kerp, 1988 Autunia sp. (Krasser, 1919) Kerp, 1982 Bohemiacanthus carinatus (Frič, 1890) Schneider, 1994 Bythocypris sp. Brady, 1880 Calamites (Stylocalamites) gigas Brongniart, 1828 Cardiocarpus orbicularis (Brongniart) Renault 1888–90 Cordaites borassifolius (Sternberg, 1823) Unger, 1850 Cordaites sp. Grand´Eury, 1877 Cyclocarpus sp. Ettinghausen, 1888 Dicksonites pluckenetii (Schlotheim ex Sternberg, 1804) Sterzel, 1883 Dicksonites pluckenetii, forma germari (Weiss, 1869) Potonié, 1893 Lepidodendron (Asolanus) camptotaenia (Wood, 1860) Neurocallipteris neuropteroides (Goeppert, 1836) Cleal, Shute et Zodrow, 1990 Neurodontopteris auriculata (Brongniart, 1830) Potonié, 1893

+

+

+

+

VE

+ +

SP

LG

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

IV

+

SP

+

+

+

+

+

+

+

+ +

+

+

+

+

+ +

LG

LG

+

+ +

CO

CO

+

+

VE

CO

+

+

LG

CO

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

LY

LG

+

LG

+

41

Neuropteris cordata Brongniart, 1831 Odontopteris osmundaeformis (Schlotheim, 1804) Zeiller 1879–80 Odontopteris subcrenulata (Rost, 1839) Zeiller, 1888 Pecopteris arborescens (Schlotheim, 1804) Sternberg, 1825 Pecopteris cyathea (Schlotheim, 1820) Brongniart, 1828 Pecopteris polypodioides (Presl in Sternberg, 1838) Němejc, 1948 Pinites sp. Endlicher, 1847 Scoyenia isp. White, 1929 Sphenophyllum oblongifolium (Germar et Kaulfuss, 1831) Unger, 1850 Taeniopteris abnormis Gutbier, 1835 Taeniopteris multinervis Weiss, 1869 Trigonocarpus noeggrathii (Sternberg, 1820) Brongniart, 1828 Trigonocarpus pusillus Brongniart, 1874 Walchia piniformis (Schlotheim ex Sternberg, 1825) Florin, 1938 Walchia sp. Sternberg, 1825 fragmenty křídel hmyzu sladkovodní plži

PO

+

LG

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

IV

+

+

IV

+

LG PO

+ +

+

+

+

PO

+

+

+

PO

+

+

+

PI

+

+

+

ICH SP

+

+

+

+ +

PO PO

+

LG

+

LG

+

PI

+

PI

+

+

+

+

+

+

Tabulka 2. Soupis taxonů s názvy podle platné nomenklatury a uvedením příslušné literatury. 42

(1 – Krejčí 1868; 2 – Feistmantel 1872; 3 – Helmhacker 1877; 4 – Slavík 1892; 5 – Daněk 1902; 6 – Němejc 1946; 7 – Němejc 1953; 8 – Kodym 1963; 9 – Havlena 1964; 10 – Čech 1967; 11 – Pešek 2001; 12 – Martínek 2001); CO – Cordaitopsida (kordaity), LG – Lyginodendropsida (kapraďosemenné s. l.), LY – Lycopsida (plavuně), PI – Pinopsida (jehličnany), PO – Polypodiopsida (kapradiny), SP – Sphenopsida (přesličky), IV – Invertebrata (bezobratlí), VE – Vertebrata (obratlovci), ICH – ichnofosilií.

CHARAKTERISTIKA TAXONŮ POPISOVANÝCH V LITERATUŘE Actinopterygii Actinopterygii Klein, 1885 (=koprolity, rybí kosti, ganoidní šupiny, Palaenosicus, rybí šupiny, šupiny ganoidních ryb, zbytky ryb). Do podtřídy Actinopterygii (paprskoploutví) jsou v této práci řazeny všechny fosilní pozůstatky, které mají prokazatelně rybí původ. Na základě sice relativně hojných, avšak velmi fragmentárních exemplářů je takřka vyloučeno, aby se taxonom pokusil o bližší zařazení, například do konkrétního rodu či dokonce druhu. Obecně se jedná o ryby s plně osifikovanou kostrou, lebka má původní uspořádání exokrania (=boční lebeční kosti jsou obloukovitě uspořádány, pod nimi se nachází žábry). Tělo je dlouhé a protáhlé, ocasní ploutev heterocerkní, nesouměrná s mohutnější horní větví, šupiny kosočtverečné, ganoidního typu (Ziegler 1999). Amblypterus Amblypterus sp. Agassiz, 1833. Tento rod náleží do skupiny nejstarších paprskoploutvých ryb. Tělo je poměrně silné s velkou hlavou a očnicemi. Přední část hlavy je tupě zakončená. Hřbetní ploutev je poměrně velká, špičatě trojúhelníkovitá a leží až ve druhé polovině těla. Diagonálně proti ní leží rovněž dobře vyvinutá anální ploutev. Prsní 43

a břišní ploutve jsou široké. Tělo zakončené heterocerkní ploutví je pokryto čtvercovými šupinami (Ivanov, Hrdliková, Gregorová 2001). Asterophyllites Asterophyllites equisetiformis (Schlotheim, 1820) Brongniart, 1828. Přesličky s podélně rýhovanou hlavní lodyhou, která je rozdělena uzlinami na jednotlivá internodia. Z uzlin na hlavní lodyze vyrůstají vždy dvě olistěné postranní větvičky. Lístky jsou jednožilné, na bázi srostlé v úzký límeček. Mají dlouze čárkovitý vzhled, protáhlý v ostrou špičku. Odstávají šikmo vzhůru všestranně kolem lodyhy – tzv. asterophyllitový typ olistění. Na lodyze tvoří přesleny 20 lístků. Jsou poměrně dlouhé, mírně přesahují délku internodií, tedy vzdálenost mezi dvěma uzlinami (Brzyski 2001). Autunia Autunia (Callipteris) naumanni (Gutbier, 1849) Kerp, 1988 (= Autunia naumannii, Callipteris naumanni, Sphenopteris Naumanni), Autunia sp. (Krasser, 1919) Kerp, 1982 (=Callipteris sp.). Kapraďosemenné rostliny s relativně tenkými stonky (kmeny), které hustě ve šroubovici obrůstají báze listových řapíků. Z nich vychází velké vějířovité listy. Hlavní žebro listu je tzv. hemiblasticky sympodiálně stavěno, tzn. na bázi takřka rovné, směrem vzhůru se klikatě lomí a ve vrcholové části se vidlicovitě rozděluje. Boční lístky jsou široce přirostlé, vroubkované až mělce laločnaté, o délce 8–15 mm a šířce 3–5 mm. Základní žilnatina je otevřená (Nmejc , Karczewski 2001). Bohemiacanthus Bohemiacanthus cariantus (Frič, 1890) Schneider, 1994 (=Triodus cf. carinatus). Žralok dosahující délky až 1 m. Zuby jsou tricuspidní (=se třemi vrcholky). Tyto vrcholky jsou hladké, bez vroubkování. Střední vrcholek dosahuje ½ délky postranních vrcholků. Báze zubů je plochá, v obrysu široce oválná až hexagonální. Čelisti jsou amfistylní (=připojené přímo k neurocraniu, tzn. lebečním kostem, a zároveň také pro44

střednictvím os hyomandibulare). Na lebce je výrazný dorzální trn. Ocasní ploutev je modifikovaně heterocerkní (=s mohutnější horní větví, do které prochází chorda dorsalis) (Schneider a Zajíc 1994). Bythocypris Bythocypris sp. Brady, 1880 (=Bythocypris ? mytiloides, velcí skořepatci). Drobní korýši o velikosti do 1 mm. Schránka je oválná, hřbetní okraj je klenutý, břišní okraj jemně konkávní, ve střední části takřka přímý. Přední i zadní okraje jsou silně klenuté, přičemž u předního je klenutí výraznější. Pravá i levá miska mají stejný tvar. Vnější povrch schránky je hladký (Bojkowski 2001). Calamites Calamites (Stylocalamites) gigas Brongniart, 1828 (=Calamites gigas). Přeslička s kůlovitým kmenem, který se při bázi dělí v několik jednotlivých kmínků, dále je nevětvený. Jedná se o vysokokmenné rostliny, jejichž lodyhy mají mohutné dřeňové dutiny přerušované pouze přepážkami na uzlinách. Počet lístků vyrůstajících z přeslenů v uzlinách je totožný s počtem cévních svazků v lodyze. Tyto přesličky dosahovaly stromovitých rozměrů, pravděpodobně až do 30 metrů. Jejich celkový vzhled a růst byl velmi podobný dnešním bylinným přesličkám, s nimiž se shodovaly ve způsobu větvení (tzv. přeslenité monopodium) (Nmejc 1963). Cardiocarpus Cardiocarpus orbicularis (Brongniart) Renault, 1880–90 (=Cardiocarpon orbiculare). Jedná se o semeno rostliny ze skupiny kordaitů dosahující velikosti 2–3 cm. Má podobu okrouhlého až srdcovitého a ploše smáčklého „oříšku“ (=tzv. platyspermická semena). Osemení je rozlišeno na dužnatou vnější vrstvu (=sarkotesta) a tvrdou vnitřní vrstvu (=sklerotesta). Měkčí sarkotesta zanechá zpravidla při fosilizaci slabší vtisk, což vytváří kolem vlastního semene lem připomínající křídlatá semena (Nmejc 1968). 45

Cordaites Cordaites borassifolius (Sternberg, 1823) Unger, 1850, Cordaites sp. Grand´Eury, 1877. Rostliny s rovnými a vysokými kmeny, které se na bázi rozšiřují a přechází v síť mohutných kořenů. Větvení kmenů a větví je monopodiální, tzn. hlavní kmen dominuje a větve jej nepřerůstají. Listy jsou dlouhé, široce pentlicovité až kopisťovité, o délce 25–60 cm a šířce 10 cm, zvolna se zužují v zaoblenou špici. Žilnatina je rovnoběžná a otevřená, tvoří ji soustava souběžných žilek, přičemž se opakuje vždy jedna silnější žilka a několik tenčích. Silnější žilky představují cévní svazky a tenčí jsou pruhy mechanického pletiva, které vyztužuje čepel listu. Na větvích jsou listy sestaveny ve šroubovici a po opadnutí zanechávají podlouhlé jizvy (Brzyski , Nmejc 1968). Cyclocarpus Cyclocarpus sp. Ettinghausen, 1888 (=Cyclocarpus intermedius). Tento rod představuje semeno kordaitu o velikosti cca 1 cm. Popis je podobný jako u rodu Cardiocarpus. Jedná se o kulovitá až mírně oválná semena o průměru cca 1 cm. U základny může být patrná drobná bradavka (Karczewski 2001). Dicksonites Dicksonites pluckenetii (Schlotheim ex Sternberg, 1804) Sterzel, 1883 (=Dicksonites pluckeneti), D. p. forma germari (Weiss, 1869) Potonié, 1893 (=D. plückneti forma germari). Kapraďosemenná rostlina s tenkým oddenkem, ze kterého vyrůstají velké vějířovité listy. Vějíře jsou zpravidla 3x lichozpeřené, hlavní žebro je 2x–3x rozdělené tzv. nepravou dichotomií (=dicksonitová stavba listu). Lístky jsou zaoblené a mělce laločnaté, s řídkou, vidličnatě dělenou žilnatinou. Svou bází jsou přirostlé k žebru a navzájem spolu částečně splývají. Fertilní lístky se od sterilních liší pouze menší velikostí (Nmejc , Galtier a Béthoux ). 46

Lepidodendron Lepidodendron (Asolanus) camptotaenia (Wood, 1860) (=Asolanus camptotaenia). Plavuň stromovitého vzrůstu. Na povrchu kůry se nachází listové jizvy, které jsou sestavené ve šroubovici ve velkých rozestupech. Jizvy mají eliptický tvar, na koncích zašpičatělý, uprostřed je tečkovitý vtisk po cévním svazku. Plochy mezi jizvami jsou rozbrázděné diagonálním rýhováním. Listy jsou velice dlouhé a široce čárkovité (Nmejc 1963). Neurocallipteris Neurocallipteris neuropteroides (Goeppert, 1836) Cleal, Shute et Zodrow, 1990 (=Mixoneura neuropteroides). Kapraďosemenná rostlina s listovými vějíři, které mají hlavní žebra vidlicovitě dělená ve dvě nesouměrně lichozpeřená ramena, přičemž vnější strany jsou bohatěji olistěné. Žilnatina lístků je otevřená. Nerozdělená báze hlavního žebra (=řapík) je porostlá okrouhlými aflébiemi, tedy lupenitými útvary majícími funkci palistů, které slouží k ochraně pučícího listového vějíře (Nmejc 1968). Neurodontopteris Neurodontopteris auriculata (Brongniart, 1830) Potonié, 1893 (=Mixoneura auriculata). Kapraďosemenná rostlina velmi podobná předchozímu taxonu. Hlavní žebro se v blízkosti báze vějíře rovněž dichotomicky dělí na dvě ramena. Lístky jsou oválné až protáhlé. Ve vrcholové části ramen mají lístky tzv. odontopteridní charakter (lístky přirůstající celou bází, do čepele vniká vedle hlavní žilky ještě několik žilek vedlejších), ve střední a bazální části mají charakter neuropteridní (velké lístky, jazykovité až trojhranné, přirostlé zúženou bází, vniká do nich jen jedna silnější žilka) (Nmejc , Šimnek ).

47

Neuropteris Neuropteris cordata Brongniart, 1831. Kapradina charakteristická tzv. neuropteridním vzhledem lístků. Do nich vstupuje jen jedna hlavní žilka, která se u tohoto taxonu směrem k vrcholu obloukovitě až vějířovitě větví v postranní žilky (Nmejc 1968). Odontopteris Odontopteris osmundaeformis (Schlotheim, 1804) Zeiller 1879–80 (=Mixoneura osmundaeformis, Odontopteris schlotheimi), Odontopteris subcrenulata (Rost, 1839) Zeiller 1888. Kapraďosemenná rostlina s listovým vějířem, jehož hlavní žebro je několikrát dichotomicky rozdělené na dvě nesouměrně lichozpeřená ramena. Ta nesou jazykovité až zaobleně trojhranné lístky o délce 10 mm a šířce 8–10 mm. Dolní nerozdělená část řapíku je porostlá velkými okrouhlými aflébiemi, zpravidla dělenými podle paprsčité žilnatiny v nestejně dlouhé špičaté cípy (Nmejc , Karczewski 2001). Pecopteris Pecopteris arborescens (Schlotheim, 1804) Sternberg, 1825 (=Asterotheca arborescens, Cyatheites arborescens), Pecopteris cyathea (Schlotheim, 1820) Brongniart, 1828 (=Asterotheca permica, Pecopteris (Asterotheca) permica, Pecopteris permica), Pecopteris polypodioides (Presl in Sternberg, 1838) Němejc, 1948 (=Asterotheca alpina, Asterotheca polypodioides, Pecopteris (Asterotheca) polypodioides). Kapradiny s listy několikrát lichozpeřenými, s rovnými žebry. Lístky jsou porostlá jen žebra posledního řádu. Jednotlivé lístky mají jazykovitý až zaobleně trojhranný tvar, přirostlé jsou širokou bází, jinak jsou navzájem volné. Druh P. arborescens a P. cyathea se vyznačují tím, že lístky odstávají od žeber pod značně otevřeným až takřka pravým úhlem. Jsou poměrně úzké, o délce 3–4 mm a šířce 1,5–2 mm, hlavní žilka je rovná. P. polypodioides má lístky hrubě vroubkované až laločnaté, žebra jsou chlupatá, hlavní žilka je esovitě prohnutá (Brzyski , Nmejc 1968) 48

Pinites Pinites sp. Endlicher, 1847 (=aff. Pinites permiensis). Tento rod náleží ke skupině velice primitivních jehličnanů. Zástupci rodu Pinites měli stromovitý, poměrně řídce větvený růst. Koncové větévky jsou 3–5 mm silné, s výraznými listovými polštářky podlouhlého tvaru. Listy jsou jehlicovité, tzn. jednoduché a čárkovité, 1 mm široké a 30 mm dlouhé (Nmejc 1968). Scoyenia Scoyenia isp. White, 1929 (=Spongilopsis dyadica). Ichnorod Scoyenia byl v minulosti považován za fosilní pozůstatky řas či hub. V současné době je již zcela jasné, že se jedná o ichnofosilie, tedy fosilní stopy po činnosti organismů. Patří sem úzké, přímé či zakřivené, nevětvené chodby provázkovitého vzhledu, dosahující průměru 2–10 (20) mm. Tento průměr může kolísat, přičemž celkový vzhled stopy má „peristaltický“ charakter. Stopy jsou ploché, případně mají charakter tzv. semireliéfu, tedy reliéfu na tehdejším povrchu sedimentu. Jednotlivé chodby se navzájem často kříží, v sedimentu mají všesměrnou orientaci. Povrch je pokryt jemnými hustými vráskami. Scoyenia je typická pro sladkovodní sedimenty permského stáří (Häntzschel 1975). Sphenophyllum Sphenophyllum oblongifolium (Germar et Kaulfuss, 1831) Unger, 1850 (=S. cf. oblongifolium). Přesličky s typickým tvarem listů připomínající vpředu obloukovitě uťatý klín. Listy jsou dřípené v četné ušty připomínající třásně, na nodech tvoří přesleny po šesti, přičemž jednotlivé listy přeslenu jsou vyvráceny do téže roviny, ve které jsou rozvětveny celé soustavy postranních větviček. Lodyhy jsou poměrně tenké, cca 5 mm v průměru, na povrchu jsou patrná podélná žebra. Větvení je monopodiální, chudé, nejvýše 1–2 větvičky v přeslenu (Nmejc 1963).

49

Taeniopteris Taeniopteris abnormis Gutbier, 1835, Taeniopteris multinervis Weiss, 1869. Kapradiny s jednoduchými listy o délce do 20 cm a šířce 7 cm. Čepele mají podlouhlý až široce pentlicovitý tvar, na vrcholku tupě zakončený se silným středním žebrem (do 6 mm šířky) a výraznými tenkými postranními žilkami, které směřují takřka kolmo k okraji. Tyto boční žilky jsou navzájem rovnoběžné a je na nich patrné jedno až dvoje větvení. Rod Taeniopteris v minulosti představoval umělou skupinu, do které byly na základě podobných morfologických znaků řazeny fosilní zbytky kapraďosemenných i nahosemenných rostlin (Nmejc , Karczewski 2001). Trigonocarpus Trigonocarpus noeggrathii (Sternberg, 1820) Brongniart, 1828, Trigonocarpus pusillus Brongniart, 1874. Semena kapraďosemenných rostlin mající podobu elipsovité „peckovice“ o délce 20–40 mm a šířce 10–30 mm. Primární obal semena dokonale přirůstá k pletivnému jádru, slupka semena vzniká z vnějšího obalu, který má původ v přeměně češulovitého pohárku. Na hladkém povrchu jsou patrná tři podélná rovnoběžná žebra, uprostřed kterého je další méně výrazný hřbet. V příčném průřezu má tedy semeno tvar šestiúhelníku se zaoblenými vrcholky. (Nmejc , Karczewski 2001). Walchia Walchia piniformis (Schlotheim ex Sternberg, 1825) Florin, 1938 (=Lebachia piniformis, Walchia (Lebachia) piniformis), Walchia sp. Sternberg, 1825. Jehličnan stromovitého vzrůstu. Větévky jsou rozložené do jedné roviny. Lístky směřují vzhůru a jsou mírně esovitě prohnuté. Dosahují délky 7 mm a šířky 1 mm v základně a 0,4–0,7 mm u vrcholku. Samčí šištice jsou malé, kulovité až krátce válcovité, obsahují podlouhle trojhranné, krátce stopkaté sporangiofory, tedy hyfy, na kterých jsou umístěny rozmnožovací orgány. Samičí šištice jsou velké, válcovité, s hustými kopinatými podpůrnými šupinami a tyčin50

kovitými sporangioforami. Semena jsou okrouhlá, vroubená, s křídlatým lemem (Nmejc , Karczewski ).

CHARAKTERISTIKA NOVĚ NALEZENÝCH TAXONŮ V průběhu let 2004 a 2005 probíhaly především v okolí obce Chobot terénní průzkumné práce, jejichž cílem bylo nashromáždit co největší množství fosilních pozůstatků rostlin i živočichů, ty následně popsat a co nejpřesněji taxonomicky zařadit a provést porovnání s výsledkem literární rešerše. Vlastní lokalita se nachází v otevřeném terénu, na poli těsně sousedícím se západním okrajem osady Chobot, která se rozkládá 6 km západně od Vlašimi mezi obcemi Čelivo a Nesperská Lhota (katastrální území Nesperská Lhota). Až do sedmdesátých let minulého století se pravděpodobně v těchto místech nacházela původní halda, která byla posléze rozvezena po okolních polích. O její existenci se zmiňuje například Nmejc (1946), viz výše v textu. V současnosti je sběr fosiliferního materiálu možný západně od Chobotu podél komunikace vedoucí k Čelivu, především po pravé a částečně i po levé straně na ploše cca 1 ha (viz obr. 13). Zde je možné nalézt roztroušené úlomky černých břidlic s nepříliš hojnými otisky zpravidla neúplných fosilií. Přesnou lokalizaci haldy a místa tehdejšího dolování se zjistit nepodařilo, jedinou indicií vedle nálezů fosilií je záznam v materiálech Katastru nemovitostí (KN). Zde je uložena stará mapa, ve které jsou západně od Chobotu zakresleny čtyři budovy. Podle údajů KN byly dřevěné a jejich zaměření a zákres byl proveden počátkem roku 1921 (jednalo se o první geodetické měření v tom roce). Je velmi pravděpodobné, že tyto budovy měly přímou souvislost s těžbou, mohlo se jednat o sklady materiálu či o správní budovy. Kdy byly zbořeny není jasné, nicméně došlo k tomu pravděpodobně ještě před likvidací haldy, neboť právě v těchto místech jsou nálezy fosilií nejbohatší. 51

Obr. 14 Kartogram okolí obce Chobot s vyznačením oblasti sběru vzorků fosilií a zákresy historických souvislostí těžby. (Autor L. Kraft, v programu GEUS 12.0. Čerchovanou čarou je vyznačena hranice permokarbonu a starších metamorfitů). 52

Bylo nalezeno takřka 50 fragmentů fosilií, z nichž se celkem 34 podařilo zařadit alespoň do rodu. Z velké části se jedná o pozůstatky rostlin, malé procento náleží živočišným fosiliím. Výčet zahrnuje zástupce přesliček (Calamites), kapradin (Neuropteris, Pecopteris), kapraďosemenných rostlin (Autunia, Callipteris, Odontopteris) a kordaitů (Cordaites). Nálezy živočichů představuje ojedinělý nález mlže rodu Anthracosia, poměrně hojný výskyt ostrakodů rodu Bythocypris a také velký počet malých úlomků šupin paprskoploutvých ryb (Actinopterygii). Při srovnání s nálezy uváděnými v literatuře byl potvrzen výskyt tří dříve nalezených druhů – Autunia naumanni, Cordaites borassifolius a Pecopteris arborescens. Příslušností k vyšší taxonomické jednotce odpovídá dalších 7 skupin – Actinopterygii, Autunia, Bythocypris, Calamites, Neuropteris, Odontopteris a Pecopteris. Nově byly pro Vlašimsko zjištěny dva taxony – Autunia conferta a Anthracosia cf. regularis a jeden rod – Callipteris. Vzhledem k tomu, že v celém zkoumaném území není žádný přirozený výchoz fosiliferní horniny, veškerý sbíraný materiál pochází z místa původní haldy hlušiny po těžbě ze 20. let minulého století. Shromážděný materiál bylo právě z důvodu fragmentárnosti a špatného stavu zachování obtížné i po konzultacích s odborníky přesně taxonomicky determinovat a proto zůstává jeho zařazení ve velké většině na úrovni rodu. K dalšímu upřesnění a rozšíření znalostí o vlašimském permokarbonu může přispět budoucí paleontologické bádání.

53

Název taxonu

Σ

Actinopterygii Klein, 1885

xx

Anthracosia cf. regularis (Trueman, 1929)

1

Autunia conferta (Sternberg, 1826) Kerp, 1988

2

Autunia (Callipteris) cf. naumanni (Gutbier, 1849) Kerp, 1988

1

?Autunia sp. (Krasser, 1919) Kerp, 1982

2

Bythocypris sp. Brady, 1880

4

Calamites sp. Brongniart, 1828

6

Cordaites cf. borassifolius (Sternberg, 1823) Unger, 1850

1

Callipteris sp. Bory, 1804

1

?Neuropteris sp. (Brongniart, 1822) Sternberg, 1825

1

Odontopteris sp. Brongniart, 1822

1

Pecopteris sp. Brongniart, 1828–38

13

Pecopteris cf. arborescens (Schlotheim, 1804) Sternberg, 1825

1

Tabulka 3. Seznam taxonů nalezených při terénním průzkumu s uvedením počtu exemplářů. Actinopterygii Klein, 1885 (Obr. 1) Při podrobnějším mikroskopickém zkoumání sbírkového materiálu bylo zjištěno velké množství malých úlomků rybích šupin, které se vyskytují na více než 30% všech vzorků. Jejich úplný počet není konkrétně stanoven, protože pro malé rozměry (0,1–0,5 mm) není jejich přesné sčítání jednoduché, pohybuje se však řádově v desítkách (viz Tab. 3). Zpravidla se jedná o izolované úlomky šupin, celé se dochovaly pouze dvě. Jedna je silně deformována fosilizací, druhá je zachovaná takřka dokonale, přičemž je dobře patrný kosočtverečný tvar a soustředné přírůsty. 54

Obr. 1 Šupina ryby ze skupiny Actinopterygii (přir. velikost 3 x 2 mm) (Obr. 1.–13.: autor R. Pokorný, fotoaparátem Nikon CoolPix 4500 spolu se stereolupou Olympus SZX – ILLK200.)

Anthracosia cf. regularis (Trueman, 1929) (Obr. 2) Drobný mlž se schránkou okrouhlého až zaobleně trojhranného obrysu. Hřbetní okraj misky je lukovitě prohnutý, přední okraj je dlouhý, přímý nebo s mírnou prohlubní. Břišní okraj je přímý až mírně vyklenutý. Na povrchu jsou patrné přírůstové linie, které se směrem k vrcholu zjemňují až mizí (Bojkowski 2001). Na lokalitě byl nalezen jeden exemplář, který tvoří vnější otisk jedince se zachovalými oběma miskami. Ty mají trojhranný až vejcovitý obrys o délce 7 mm a šířce 4,5 mm, pravděpodobně byly poměrně tenkostěnné, na povrchu jsou dobře zřetelné jemné koncentrické husté přírůstové linie. Autunia cf. conferta (Sternberg, 1826) Kerp, 1988 (Obr. 3) Kapraďosemenná rostlina s podobným utvářením listových vějířů jako je u druhu A. naumanni. Jednotlivé okrouhlé lístky mají délku 5–20 mm a šířku 3–10 mm a nasedají na větvení v šikmém směru, ve 55

Obr. 2 Dvě misky sladkovodního mlže Anthracosia cf. regularis (přir. velikost 7 x 4,5 mm)

Obr. 3 Lístek kapraďosemenné rostliny Autunia cf. conferta (přir. velikost prostředního lístku 1 x 6 mm) 56

spodní části jsou spojené. Z větvení přechází do lístku několik žilek. Střední žilka je výrazná, přímá, u vrcholku lístku mírně prohnutá. V rámci lístku se větví v řadu jemnějších šikmo skloněných žilek (Karczewski 2001). Na poli u obce Chobot byly nalezeny fragmenty dvou exemplářů. První má podobu tří lístků o rozměrech 16 x 6 mm, druhý je zachován v podobě malého fragmentu protáhle oválného tvaru o rozměrech 18 x 7 mm a je na něm patrný vějíř tenkých žilek. Autunia (Callipteris) cf. naumanni (Gutbier, 1849) Kerp, 1988 (Obr. 4) Nové nálezy představuje jeden exemplář, kterým je špatně zachovalý malý fragment vrcholové části jednoho lístku posledního řádu o rozměrech 6 x 12 mm. Má tvar poloviční elipsy a je na něm rovněž patrný vějíř tenkých, lehce vystouplých žilek, které se na některých místech větví. Příslušnost ke druhu A. naumanni je u tohoto fragmentu potvrzená pouze podmíněně.

Obr. 4 Lístek kapraďosemenné rostliny Autunia cf. naumanni (přir. velikost 6 x 12 mm) 57

Autunia sp. (Krasser, 1919) Kerp, 1982 (Obr. 5) Nález představuje malý fragment lístku posledního řádu o rozměrech 9 x 10 mm, který se dochoval ve dvou kusech, představujících vnější a vnitřní otisk jednoho exempláře. V obrysu má zaobleně trojhranný tvar se zřetelnými žilkami, které jsou oproti předchozím dvěma zástupcům rodu Autunia poněkud silnější. Větvení není patrné, jednotlivé žilky vycházejí ze společného vějířovitého středu. Bythocypris sp. Brady, 1880 (Obr. 6) Lasturnatky (Ostracoda) jsou v černých břidlicích oproti rostlinným zbytkům podstatně hojnější. Byli nalezeni na čtyřech úlomcích při hledání mikrofosilií pod binokulární lupou. Je proto možné, že řada dalších exemplářů unikla díky své nepatrné velikosti (do 0,5 mm) pozornosti již v terénu. Na každém ze zmiňovaných čtyř úlomků bylo zjištěno velké množství fosilních schránek těchto drobných korýšů v počtu několika stovek. Mají oválný až lehce ledvinovitě prohnutý tvar, schránka je výrazně klenutá. Na povrchu jsou hladké a oproti okolní šedavé až černé hornině mají výrazně světlejší barvu. Calamites sp. Brongniart, 1828 (Obr. 7) Z lokality Chobot pochází celkem šest vzorků, přičemž dva z nich představují vnitřní a vnější otisk jednoho jedince, druhý jedinec je zachován jako vnější otisk. Zachovaly se pouze fragmenty lodyh o rozměrech 38–83 x 9–16 mm s podélným rýhováním, u jednoho exempláře je zřetelné i lehce deformované internodium. Lístky ani větvení nejsou patrné. Dva exempláře si v průřezu uchovaly lehce trojrozměrný tvar, mající podobu silně vmáčklého oválu. Callipteris sp. Bory, 1804 (Obr. 8) Do tohoto rodu pravděpodobně náleží jeden exemplář, který představuje malý fragment úzkého protáhlého lístku o rozměrech 23 x 5 mm. Je na něm patrná struktura žilek, které vycházejí postupně pod ost58

Obr. 5 Lístek kapraďosemenné rostliny Autunia sp. (přir. velikost 9 x 10 mm)

Obr. 6 Schránka korýše Bythocypris sp. (přir. velikost 0,5 x 0,25 mm) 59

Obr. 7 Stonek přesličky Calamites sp. (přir. velikost 38 x 9 mm)

Obr. 8 Lístek kapradiny Callipteris sp. (přir. velikost 23 x 5 mm) 60

rým úhlem z centrální žilky. Vzhledem ke špatnému stavu zachování se jedná o širší určení ve smyslu sensu lato. Cordaites cf. borassifolius (Sternberg, 1823) Unger, 1850 (Obr. 9) Tento druh je zastoupen pouze jedním exemplářem, který představuje úlomek kordaitového lístku, z něhož se dochovala pouze střední část (tzn. bez řapíkové a vrcholové oblasti) o rozměrech 29 x 19 mm. Je zde patrná střední silná vystouplá žilka, s níž jsou na obou stranách rovnoběžné další, četné hustě uspořádané a mnohem tenčí žilky. Neuropteris sp. (Brongniart, 1822) Sternberg, 1825 (Obr. 10) Tento jeden úlomek představuje oproti ostatním kapradinám i kapraďosemenným rostlinám fragment podstatně většího lístku, který

Obr. 9 Fragment listu Cordaites cf. borassifolius (přir. velikost 29 x 19 mm) 61

Obr. 10 Lístek kapradiny Neuropteris sp. (přir. velikost 26 x 21 mm)

dosahuje rozměrů 26 x 21 mm. Jedná se o vrcholovou část lístku posledního řádu, který má tvar zaobleného obdélníku až lichoběžníku. Žilnatina má tvar širokého vějíře až lyry a je tvořena velkým počtem hustých a jemných žilek stejné síly. Exemplář je mírně deformován, pravděpodobně fosilizací. Odontopteris sp. Brongniart, 1822 (Obr. 11) Do tohoto rodu je řazen malý fragment představující vrcholek lístku posledního řádu ve tvaru široce rozevřeného klenutého vějíře o rozměrech 7 x 7 mm. Na vzorku je patrné velké množství velice jemných a hustých přímých žilek. 62

Obr. 11 Lístek kapraďosemenné rostliny Odontopteris sp. (přir. velikost 7 x 7 mm)

Pecopteris cf. arborescens (Schlotheim, 1804) Sternberg, 1825 (Obr. 13) Patří sem jeden exemplář, který je na poměry lokality Chobot velmi dobře zachován. Jedná se o rozvětvenou část listu s několika větévkami o rozměrech 9,5 x 7 cm. Koncové větévky mají úzký a protáhlý tvar, jsou porostlé velmi drobnými lístky o průměrné velikosti kolem 3 x 1,5 mm, které přisedají k větévce pod ostrým úhlem. Pecopteris sp. Brongniart, 1828–38 (Obr. 12) Tento rod je na lokalitě Chobot pravděpodobně nejhojnější. Patří sem celkem 13 exemplářů, které představují více či méně kvalitně zachovalé jedince tvořené jednotlivými větévkami porostlými lístky po63

Obr. 12 Lístek kapradiny Pecopteris sp. (přir. velikost 23 x 8 mm)

Obr. 13 List kapradiny Pecopteris cf. arborescens (přir. velikost 9,5 x 7 mm) 64

sledního řádu, ale ve třech případech se jedná o fragment tvořený několika větévkami, přičemž nejlepší vzorek dosahuje rozměrů 4,5 x 6 cm. Do tohoto rodu budou pravděpodobně patřit zástupci několika druhů, které se však až na jeden exemplář nepodařilo determinovat.

PODĚKOVÁNÍ Autoři by na tomto místě rádi poděkovali především RNDr. Jaroslavu Zajícovi, CSc. z Geologického ústavu Akademie věd České republiky a RNDr. Zbyňku Šimůnkovi, CSc. z České geologické služby za čas věnovaný určování fosilií z vlašimského permu a také za řadu důležitých informací a připomínek, bez kterých by tento článek nemohl vzniknout. Veškerý paleontologický materiál je ve sbírkách autorů a po dohodě je přístupný k dalšímu studiu.

LITERATURA Bertling M., Braddy S., Bromley R. G., Demathieu G. D., Mikuláš R., Nielsen J. K., Nielsen K. S. S., Rindsberg A., Schlirf M., Uchman A.: Names for trace fossils: a uniform approach to concepts and procedures. – Lethaia. (Submitted and in review.) Bojkowski, K., Kiepura, M., Żakowa H., (eds.) (2001): Atlas skamieniałości przewodnich i charakterystycznych. Tom III, część 1c – z. 1, Młodszy paleozoik, karbon, fauna. – Państwowy Instytut Geologiczny, Warszawa. Brzyski B. (ed.) (2001): Atlas skamieniałości przewodnich i charakterystycznych. Tom III, część 1c–z. 2, Młodszy paleozoik, karbon, flora. – Państwowy Instytut Geologiczny, Warszawa. Čech V. (1967): Dolování uhlí na Vlašimsku. – Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 8: 32–36. Dank J. J. (1902): Studie o permském útvaru v Čechách. – Archiv pro přírodovědecké prozkoumání Čech, sv. XI, č. 6, Praha. 65

Feistmantel O. (1872): Útvar permský u Budějovic a mezi Benešovem a Vlašimí. – Vesmír, roč. 1, Praha. Galtier J., Béthoux O. (2002): Morphology anf growth habit of Dicksonites pluckenetii from the Upper Carboniferous of Graissessac (France). – Geobios 35. Häntzschel W. (1975): Trace fossils and problematica. In: Teichert C. (ed.): Treatise on Invertebrate Paleontology. Part W., Miscellanea. – 2. vydání. Lawrence, Kansas, USA, Geological Society of America, Inc. Havlena V. (1964): Geologie uhelných ložisek 2: 269–270, Praha. Helmhacker R. (1877): Geognostische Beschreibung eines Theiles der Gegend zwischen Benešov und der Sázava. – Archiv pro přírodovědecké prozkoumání Čech, díl II/2, Praha. Holub V. (1972): Permian of the Bohemian Massif. In: Falke, H.: Rotliegend – Essays on Euroepan Košer Permian, 137–188. Leden. (non vid) ITZN – The International Trust for Zoological Nomenclature (1999): Mezinárodní pravidla zoologické nomenklatury přijaté Mezinárodní unií biologických věd. – Česká společnost entomologická, Praha. Ivanov M., Hrdliková S., Gregorová R. (2001): Encyklopedie zkamenělin. – Rebo Production CZ, s. r. o., Praha. Jirkovský R. (1925): Nové kutací práce na uhlí v okrese Vlašimském. – Báňský svět, roč. IV, Praha. Karczewski L., Kłapciski J., Odrzywolska-Biekowa E. (eds.) (2001): Atlas skamieniałości przewodnich i charakterystycznych. Tom III, część 1c–z. 3, Młodszy paleozoik, perm. – Państwowy Instytut Geologiczny, Warszawa. Kodym O. (ed.) (1963): Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1 : – 200 000, list Tábor M-33-XXI, Praha. Krejí J. (1868): Permische Schichten bei Vlašim in Böhmen. Verhandlungen der geologischen Reichanstalt, roč. 1868, č. 11, Wien. Martínek K., Drábková, J., Mikuláš, R., Šimnek, Z., Zajíc, J. (2001): Blanice Graben. – 9th Coal Geol. Conf. Prague 2001, 1–26. Prague. Field Trip 1A – Blanice Graben. Mastalerz K., Prouza V., Kurowski L., Bossowski A, Ihnatowicz A, Nowak G. (2005): Sedimentary record of the Variscian orogeny and climate—In66

tra-Sudetic Basin, Poland and Czech Republic. Guide to Excursion B1. XIII International Congress on Carboniferous-Permian. August 28–September 2, 1995, Kraków, Poland. Pañstw. Inst. Geol. Mísa Z. (1983): Geologie ČSSR I. Český masív. – Praha, SPN. Nmejc F. (1946): Příspěvky ke stratigrafii českých uhelných pánví. Sborník SGÚ, sv. XII, Praha. Nmejc F. (1953): Úvod do floristické strategie kamenouhelných oblastí v ČSR. – Praha. Nmejc F. (1963): Paleobotanika II. Systematická část – rostliny mechovité, psilofytové a kapraďorosty. – Nakladatelství ČSAV, Praha. Nmejc F. (1968): Paleobotanika III. Systematická část – rostliny nahosemenné. – Nakladatelství ČSAV, Praha. Pešek J., Holub, V., Jaroš, J., Malý, L., Martínek, K., Prouza, V., Spudil, J., Tásler, R. (2001): Geologie a ložiska svrchnopaleozoických limnických pánví České republiky. – Český geologický ústav, Praha. Petránek J. (1993): Malá encyklopedie geologie. – Nakladatelství JIH České Budějovice. Schneider J. W., Zajíc J. (1994): Xenacanthiden (Pisces, Chondrichthyes) des mitteleropäischen Oberkarbon und Perm – Revison der Originale zu GOLDFUSS 1847, BEYRICH 1848, KNER 1867 und FRITSCH 1879–1890. – Freiberger Forschungsheft, C 452, Leipzig. Šimnek Z. (1999): Cuticles of Neurodontopteris auriculata (Brongniart) Potonié from the Stephanian B of the Czech Republic. Acta Universitatis Carolinae – Geologia, 43 (4). Štamberg S. (1997): New discoveries of paleoniscoid fishes and other fauna and flora from the northern region of Boskovice Furrow, Czech Republic. – J. Czech Geol. Soc. 42/1–2, Praha. Štamberg S. (1999): Paleontologické lokality permu olivětínských vrstev vnitrosudetské pánve a přehled fauny. – Acta Musei Regionaehradecensis, Series A – Scientiae Naturales, 27, Hradec Králové. Ziegler, V. (1999): Základy historické geologie a stratigrafie. – Univerzita Karlova, Praha. Žežulková V. (1961): Zpráva o geologickém mapování mezi Vlašimí a Voticemi. – Zprávy o geologických výzkumech v roce 1960, ÚÚG, Praha. 67

SUMMARY The Revision of the Fossils from the Carboniferous – Permian Boundary in Sediments west of Vlašim (Central Bohemia, Czech Republic). The paleozoic sediments of the tectonic depression SE from Prague, called the Blanice furrow, belong according to age of the rocks to the boundary between Carboniferous and Permian. For the first time they were described by the short news of Krejí (1868) from the wider surroundings of Vlašim. He informed about the mining of the anthracitic coal in the region west from Vlašim. The work by Helmhacker (1877) is important from the standpoint of the paleobotanic. He was the first to publish the characteristics of the five plant fossils from this locality (e.g. Cardiocarpus orbicularis). Dank (1902) described the sediments of the whole Blanice furrow in detail. In one chapter he wrote about Vlašim, from where he added to the list of the taxa published hitherto animals, such as the crustaceans Ostracoda and the scales of the fish from the genus Amblypterus. The publication of Nmejc (1946) is one of the summarized works devoted to paleobotanic of the sediments of Vlašim. The author brought here the list of the 18 taxa, above all the ferns and seed-ferns. From the latest publications there is necessary to quote the monograph of Pešek et al. (2001). Beside ten botanical taxa the team of the authors brings here the list of many micofossils as well as the informations on findings of the fish bones, shark teeths, wings of the insects and shells of the gastropoda. Aim of the present paper is the literature search of the all hitherto publicated paleontological researches in area of the interest, tendency to the correct determination, their taxonomic classification and to interpret and determine the new finds of the authors. Through the new field works and collections of the fossil remains 13 genera, or more precisely taxa of the fossil plants and animals were confirmed. 68

Three taxa new for this locality were described – seed-ferns Autunia conferta and Calipteris sp. and also the bivalve Anthracosia cf. regularis.

SBORNÍK VLASTIVĚDNÝCH PRACÍ Z PODBLANICKA 4447  2007

69

70