Tajné dějiny. Skryté síly, které utvářely dějiny
Joel Levy
Obsah Úvod 1. Spiknutí, tajné spolky a kulty Mystická náboţenství - starověké tajné spolky? 1500 př. Kr. - 393 po Kr. Císaři a vrahové - nekalý čin, kterým se Řím stal říší: 44 př. Kr. Perští Asasíni: 1090-1265 po Kr. Tajná činnost papeţství: 189-1503 po Kr. Spiknutí střelného prachu - spiknutí uvnitř spiknutí: 1605 Svobodní zednáři, rozekruciáni a ilumináti: od 17. století po současnost Skutečné spiknutí Odessa - CIA, Gehlen Org a západoněmecká rozvědka: 1945-1961 Od P2 po Opus Dei: pravicová spiknutí v lůně katolické církve? Od roku 1945 po současnost Kdo zastřelil JFK? 1963 Skupina Bilderberg: od roku 1954 po současnost Fellowship, křesťanská pravice a americká politika: od 30. let 20. století po současnost Smyšlená tajemství a fiktivní spiknutí: od starověku po současnost 2. Svět špionáţe Výzvědná činnost a vzestup Říma: 270-203 př. Kr. Francis Walsingham, šéf výzvědné sítě v alţbětinské Anglii: 1530-1590 Napoleonovi vs. Wellingtonovi zvědové: 1796-1812 Signální rozvědka, bitva u Grünwaldu (Tannenbergu) a ruská revoluce: 1914 Richard Sorge - hlavní ruský špion druhé světové války: 1930-1944 Enigma a tajemství Ultry: 1939-1945 Aféra Írán-Contra: 1985-1986 3. Tajná diplomacie Doverská smlouva - zánik Stuartovců: 1670 Tajné smlouvy a koupě Louisiany: 1682-1803 Bismarck a tajné dějiny sjednocení Německa: 1862-1871 Domek z karet - tajné smlouvy a první světová válka: 1872-1915 Německo-sovětský pakt o neútočení: 1939 4. Lest a klam Trojský kůň: asi 1200 př. Kr. Dobytí Monaka: 1297 Otec moderní magie a alţírské povstání, k němuţ nedošlo: 1856 "Potěmkinovy vesnice" německé Luftwaffe: 1936 Bitva na řece La Plata: 1939 "Tělesná stráţ lţí" - operace Bodyguard; lest a klam v den D: 1944 "Hail Mary Play" a invaze do Kuvajtu: 1991 Válka v Iráku a neexistující zbraně hromadného ničení: 2003
5. Tajní vládci Podivná pouť Alexandra Velikého: 331 př. Kr. Livia, první dáma Říma: 58 př. Kr. - 29 po Kr. Pornokracie: kolem 900-964 po Kr. Inkognito - utajení vládci: 800/1697 Kardinál Richelieu: 1585-1642 6. Tajné projekty Archimédés a obrana Syrakus: 212 př. Kr. Ztracené tajemství Byzance - řecký oheň: 675-950 po Kr. Tajné pátrání kapitána Cooka po jiţním světadílu: 1768-1771 Radar - technologie, která vyhrála válku: 1940 Projekt Manhattan: 1942-1945 Operace Paperclip: 1945-1957 Prameny O autorovi
Úvod Dějiny jsou jako dravá řeka valící se korytem epoch. Její hladina je poseta příběhy dat, bitev a smluv, králů, prezidentů a generálů; tyto oficiální příběhy se učíme ve škole. Jenţe mnohé zůstává našemu zraku skryto: kalné hlubiny ukrývají skutečné hybatele dějin, lsti a zrady, spodní proudy tajné diplomacie a nekalých spiknutí, které usměrňují tok dějinných událostí. Toto je tajný příběh minulosti, odhalený v Tajných dějinách: skrytých silách, jeţ utvářely minulost. Tajné dějiny popisují, jak skryté síly odnepaměti ovlivňovaly skutečný chod dějin - od mystických kultů starověkého světa aţ po různé pokoutní spolky revoluční Evropy, od zárodků tajných sluţeb v 17. století aţ po rozsáhlé špionáţní říše studené války; od osamělého génia Archimédova aţ po obrovský vojenskoprůmyslový komplex projektu Manhattan. Kdo byl šedou eminencí v pozadí královských trůnů? Kolik bitev se rozhodlo, neţ byl tasen meč či vypálen první výstřel? Do jaké míry jsou velké okamţiky dějin inscenovány a reţírovány herci, kteří nikdy nevstoupí na jeviště? Odvěkým posláním dějin je pomáhat nám chápat současnost a zasvěceně přemýšlet o budoucnosti. Dnes stejně jako v minulosti zůstávají skutečné síly ovlivňující průběh událostí skryty našemu zraku. Jdou země do války z proklamovaných morálních a politických důvodů, anebo aby splnily spleť tajných hospodářských a strategických záměrů? Jaké jsou skutečné vztahy mezi USA a utlačovatelskými reţimy, které tato země pokládá za spojence ve válce proti teroru? Do jaké míry jsou západní demokracie řízeny a ovládány velkým byznysem a osobními zájmy? Definitivní odpověď na tyto otázky patrně najde aţ historik v budoucnosti. Prozatím si musíme brát poučení z minulosti, abychom se lépe orientovali v přítomnosti. Právě to se tato kniha pokouší poskytnout: dějinné epizody a události, které vrhají světlo na roli skrytých sil při jejich utváření. Moţná nám tak pomohou trochu osvětlit i dějiny současnosti.
1 Spiknutí, tajné spolky a kulty Konspirativní teorie dějin rozhodně má jisté kouzlo přitaţlivosti a obvykle poskytuje zábavnější čtení, neţ jakým je strohý výčet hospodářských sil, společenských trendů a politických hnutí, který tvoří "oficiální" verzi. Jenţe právě toto kouzlo - spolu s různými výstřelky konspiračních hnutí - můţe sniţovat její věrohodnost. Tato kapitola obsahuje sled historických rozborů, událostí a epizod ilustrujících zákulisní zásahy spiknutí, kultů a tajných společností do dějin. Vzhledem k jejich utajované povaze se nelze vyhnout určité míře spekulací - ani jedna však není nepodloţená. Témata zahrnují širokou škálu od kulturního vlivu tajných společností ve starověku (mystická náboţenství starého Řecka) aţ po sloţité předivo převáţně pravicové parapolitiky,1 která měla značný vliv na moderní poválečné dějiny. Závěr kapitoly je věnován tomu, jak lze v politice vyuţít mýtů a konspirací; vypráví o tom, jak vlády v průběhu celých dějin vyuţívaly i zneuţívaly příběhů o tajných spiknutích a spiklencích k vlastnímu prospěchu. 1 Pojem "parapolitika" se pouţívá stále častěji v souvislosti s označením tajných či zákulisních politických tahů demokraticky zvolených vlád, které jsou jen fasádou, za níţ se ukrývají jednotlivci, koalice, instituce či korporace se skutečnou mocí, působící "nad" politikou či zcela "mimo" ni. O parapolitice se často mluví v amerických filmech a seriálech, např. Akta X. Pozn. překl. Mystická náboţenství - starověké tajné spolky? 1500 př. Kr. - 393 po Kr. Základem mystických náboţenství neboli mystérií byly náboţenské rituály starověkých Řeků a později dalších členů helenizovaného světa. Od běţných veřejných náboţenských obřadů se lišily tím, ţe je mohly vykonávat pouze zasvěcené osoby (řecky mystes; odtud je odvozeno "mystérium") - tedy ti, kdo se podrobili zvláštnímu procesu zasvěcení. Mystéria si byla většinou podobná námětem i obsahem. Slibovala zbavit zasvěcené strachu ze smrti příslibem blaţeného posmrtného ţivota (na rozdíl od neblahého osudu, který čekal nezasvěcené) zaloţeného na odhalení tajného vědění. Mnozí vědci tvrdí, ţe mystická náboţenství jsou prazákladem křesťanství. Jenţe co kdyţ slouţila také jako jakási starověká zednářská lóţe, nabízející společenský vzestup pomocí okultních věd? K nejstarším a nejvýznamnějším mystickým náboţenstvím se řadí eleusinská mystéria soustředěná kolem kultovní svatyně Eleusíny u Athén. Eleusinská mystéria (téţ eleusínie; pozn. překl.) vyprávěla příběh o Démétér a její dceři Persefoné, bohyních úrody, které se po pobytu v podsvětí vrátily na zemi, aby jí přinesly plodnost a naučily lidi obdělávat půdu. Zasvěcení vykonávali pouť do chrámu, kde jim byly ukázány posvátné předměty a kde jim bylo vyjeveno povznášející vědění, jehoţ přesná povaha byla přísně střeţeným tajemstvím a dodnes zůstává záhadou. Kořeny mystérií sahají patrně do prehistorických obřadů plodnosti. Výroční mysterijní slavnosti se v Eleusíně konaly po téměř dva tisíce let, přibliţně od roku 1500 př. Kr. aţ do roku 393 po Kr., kdy kult potlačil římský císař Theodosius. Tři roky nato srovnaly svatyni se zemí nájezdy Gótů a Vizigótů pod velením Alaricha.
Z eleusinských mystérií, původně místního kultu, se během staletí vyvinula tajná společnost rozšířená po celé říši. Zpočátku bylo členství přístupné všem Athéňanům s výjimkou lidí s "nečistýma rukama" (vrahů) a těch, kteří nemluvili řecky (barbarů). S rostoucím vlivem Řecka ve starověkém světě se členství v mystériích rozšířilo na všechny "civilizované" národy. Mystéria si oblíbily kultivované třídy sousedních společností, zejména Římanů. Pro Římany se zasvěcení dokonce stalo známkou společenské prestiţe a členy eleusínií se stalo několik císařů včetně prvního a největšího římského císaře Augusta, ale také Nera a dalších. U zasvěcených docházelo k zásadní přeměně osobnosti a následně se od nich očekávalo dodrţování souhrnu přísných ţivotních zásad a pravidel. Mystéria se v mnohém podobají modernímu svobodnému zednářství. Zasvěcení sdíleli tajemství a teoreticky také obecně světonázor; obojí bylo nedostupné nezasvěceným masám. Všichni měli zpočátku rovnocenné postavení bez ohledu na světský status a procházeli různými stupni zasvěcení. Kdyţ se mystéria začala těšit oblibě u římské smetánky, je jen logické, ţe se jejich funkce změnila do stejné podoby, jakou měla později u svobodných zednářů: umoţňovala vytvářet zákulisní vazby a společenský vzestup. Prostřednictvím mystérií se zasvěcení také seznamovali s řeckou kulturou. Ačkoli Řím byl nakonec daleko mocnější neţ Řecko, vliv Řecka pronikl do mnoha oblastí starověkého světa. Řecké hodnoty a řecká kultura se šířily od severní Británie aţ po Blízký východ. Nenapomohlo tomu také přijetí římské smetánky do řeckého tajného spolku? O mystériích se často tvrdí, ţe poloţila základy křesťanství. Bezesporu existuje řada analogií. Mystéria eleusinská, Bakchova či Orfeova, jakoţ i podobná mystéria východní, např. Mithrův kult, se opírají o mytologie "zemřelých a zmrtvýchvstalých bohů": bohů, kteří zemřou nebo se odeberou do podsvětí, leč poté vstanou z mrtvých, aby spasili lidstvo. Mysterijní náboţenství moţná spoluutvářela římskou kulturu v její pohanské i křesťanské podobě. Císaři a vrahové - nekalý čin, kterým se Řím stal říší: 44 př. Kr. Stěţejním okamţikem v dějinách Říma byla změna zřízení z republiky na císařství, které odebralo senátu vládu nad Evropou a vloţilo ji do rukou jediného muţe - císaře. Klíčovými událostmi v tomto dramatu nebyly politické debaty na půdě senátu, ba ani krvavé střety na bitevním poli, nýbrţ činy temných sil - zásah vrahova noţe a šepot spiklenců, tajná schůzka a pochybný obchod. Tyto pokoutní metody změnily způsob vládnutí v Evropě na celá příští staletí. Caesarův vzestup Patrně největším římským generálem byl Julius Caesar, a právě jeho vzestup ke slávě nakonec vedl k pádu republiky. V době, kdy začínal růst jeho význam (kolem roku 70 př. Kr.), otřásala Římem rozvratná občanská válka a suţovaly jej narůstající sociální a ekonomické problémy a to i přes působivé vojenské úspěchy a vládu nad velkou částí Středomoří. Ačkoli se římské provincie rozkládaly od Řecka po Španělsko a od Afriky po Alpy, v podstatě jim vládla elita malého městského státu. Patricijské rodiny ovládající římskou republiku, jejíţ význam vzrostl v punských válkách v předešlých stoletích (viz kapitolu Výzvědná činnost a vzestup Říma, s. [[dle sazby]]), byly u moci ještě dvě stě let po nich. Ţárlivě střeţily své bohatství, postavení i
moc a bránily se reformám, jichţ bylo vzhledem k měnícím se potřebám Říma naléhavě zapotřebí. Davy chudých bezzemků z venkova proudily do měst, která na to nebyla vybavena, a nespravedlivý systém daní a provinciálních vlád vyvolával bouře nevole v Itálii i v provinciích. Postavení této sobecké a chamtivé oligarchie souhrnně nazývané optimáti nejvíc ohroţoval Caesar. Koupal se na výsluní slávy po úspěšných taţeních, opíral se o loajalitu legií a těšil se velké oblibě u římských občanů, které zahrnoval penězi, hostinami a hrami; mohl se tudíţ o to snáz vymanit z ústavních pojistek, které omezovaly jeho moc. Strach optimátů z něho ještě vzrostl, kdyţ dobyl Galii; spolčili se proto s jedním z hlavních Caesarových protivníků, generálem Pompeiem. S jejich podporou vydal Pompeius několik zákonů, jejichţ cílem bylo zbavit Caesara po jeho návratu z Galie moci, a tím rozpoutal občanskou válku. Caesarova vojska zvítězila nad Pompeiovými v bitvě u Farsálu (48 př. Kr.), Pompeius sám však nakonec nezemřel na bitevním poli, nýbrţ byl úkladně zavraţděn. Po poráţce uprchl do Egypta v naději, ţe tam najde útočiště, avšak poradci mladého faraona Ptolemaia usoudili, ţe kdyţ se ho zbaví, mohli by si příznivě naklonit Caesara. Nechali tedy Pompeiovu loď čekat u břehu a jeho vlákali ho do menší loďky tím, ţe do ní posadili jeho dva staré kamarády z dřívějšího válečného taţení. Kdyţ loďka zamířila ke břehu, oba domnělí přátelé vytáhli dýku, vrazili mu ji do zad a potom mu uřízli hlavu. Březnové idy Po úkladné vraţdě svého největšího soupeře Caesar rázně skoncoval s ostatními odpůrci a vrátil se do Říma. Tam byl prohlášen diktátorem, coţ byla ústavní funkce s velkou mocí, zato však omezeného trvání. Nyní, kdyţ občanská válka skončila, se senát (zastupující převáţně vládnoucí aristokracii) doţadoval obnovení republiky a návratu k starému řádu věcí, ale Caesar si patrně uvědomoval, ţe starý "status quo" uţ nebude účinný, a začal prosazovat program bolestivé reformy. Zvětšil senát tak, aby jej mohl zaplnit vlastními příznivci, manipuloval oficiálními posty, jak uznal za vhodné, prosazoval rozsáhlé občanské i hospodářské reformy doma i v provinciích a pokoušel se obnovit právo a pořádek v čím dál neklidnějších ulicích Říma. Avšak nakonec se tato opatření dostala do rozporu se zájmy patricijů a nevraţivost optimátů vůči Caesarovi rostla. Podněcovaly ji i obavy, ţe se Caesar chystá prohlásit králem; republikánští Římané, kteří měli dosud v neblahé paměti tyranské vlády dávných římských králů (svrţených v 6. století př. Kr.) a vzpomínali na ně jako na bájné zlo, hleděli na královský titul s opovrţením. Ke změně postoje senátu nepřispěly ani další Caesarovy činy. Od samotného senátu přijal nebývalé pocty včetně titulu "imperátor", na jeho počest byla postavena řada chrámů a vztyčena řada soch a na mincích byl vyraţen jeho portrét - takovou poctou nebyl dosud vyznamenán ţádný ţijící Říman (byla však spojena s řeckými králi). Národům ve východořímských provinciích dovolil, aby ho uctívaly jako boha. Prasynovce Octaviana jmenoval svým nástupcem, a tím podnítil obavy, ţe se pokouší vytvořit jistou formu dědického nástupnictví. V únoru 44 př. Kr. mu na veřejné slavnosti jeho hlavní zástupce Marcus Antonius nabídl korunu - a Caesar ji odmítl; lidé však usoudili, ţe nabídku zinscenoval sám Caesar, aby tak vyvrátil nepříjemné fámy, a minula se účinkem.
Jeho autokratický styl, jeho výpad proti moci a postavení oligarchie, jakoţ i jeho očividné záměry získat královský titul nakonec dohnaly optimáty ke spiknutí. Jeho hlavní aktéři zastupovali dva hlavní proudy opozice vůči Caesarovi. Gaius Cassius Longinus, obvykle označovaný jako Cassius, byl generál, jehoţ význam vzrostl během vesměs neúspěšného taţení v Persii, kde římskou armádu pod velením generála Crassa porazili Parthové v bitvě u Carrhae (53 př. Kr.). Cassius byl tehdy obviněn, ţe úmyslně nenasadil své vojsko do bitvy, aby byl Crassus zabit a on mohl převzít velení, ba ţe ho k tomu za úplatu navedl Caesar (Crassův protivník). Po návratu do Říma se Cassius stal členem úplatné a prospěchářské republikánské frakce, a podle římských historiků zosnoval Caesarovu smrt zejména z chamtivosti a ţárlivosti. Cassius představoval zástupce zájmů, které se neslučovaly s Caesarovými reformami, a je často obviňován, ţe byl hlavou celého spiknutí. Právě on získal pro spiknutí nejvýznamnějšího aktéra, kterým byl Marcus Iunius Brutus. Brutus je často popisován jako - řečeno Shakespearovými slovy - "nejvznešenější ze všech Římanů", neboť jeho boj proti Caesarovi prý pramenil z čestných a spravedlivých pohnutek a on sám byl ztělesněním ušlechtilých ctností. Ve skutečnosti byl Brutus sloţitější osobnost; jeho činy dokazují, ţe uměl být nemorální a krutý, ale také uváţlivý a zásadový. Byl Caesarovou pravou rukou, jeho důvěrníkem a spolehlivým přítelem i spolupracovníkem; dokonce se o něm tvrdilo, ţe je Caesarovým synem, jelikoţ jeho matka byla kdysi Caesarovou milenkou. Přes to všechno se do spiknutí zapojil; zřejmě ho k tomu vedly jeho republikánské ideály - představuje protimonarchistickou opozici vůči Caesarovi. Spiknutí patrně začalo roku 45 př. Kr. během Caesarova taţení ve Španělsku, kde poráţel poslední zbytky Pompeiových vojsk z občanské války. Cassius, dřívější Brutův odpůrce, s ním neúnavně utuţoval přátelství, zatímco Brutus dostával anonymní výzvy apelující na jeho a Caesarovy svazky po předcích. Caesar totiţ odvozoval svůj původ od dávných římských králů a Brutův předek zabil v roce 510 př. Kr. posledního římského monarchu. Brutus byl nyní vyzýván, aby stejně jako jeho předek znovu uskutečnil slavnou tyranovraţdu. Nakonec se ke spiknutí přiklonil - poté, co mu Cassius namluvil, ţe Caesar uţ brzo svolá schůzi senátu a bude na ní prohlášen králem v provinciích mimo Itálii. Brutus se údajně dal slyšet, ţe bude muset "bránit svoji vlast" a "poloţit ţivot za její svobodu". Po zapojení Bruta začalo spiknutí rychle nabírat na obrátkách; nakonec se do něj zapojilo na šedesát lidí včetně mnohých Caesarových blízkých kolegů. Brutus musel s Caesarem těsně spolupracovat, aniţ by cokoli prozradil, a ačkoli navenek zachovával klidnou tvář, jeho ţena Portia vytušila, ţe se něco chystá, a byla také zasvěcena do spiknutí. Kdyţ bylo na březnové idy - 15. března - ohlášeno zasedání senátu, spiklenci usoudili, ţe nadešla jejich chvíle. Sešli se u Cassia, kaţdý s dýkou ukrytou pod oděvem, a poté se odebrali do Pompeiova divadla, součásti velkého veřejného komplexu, který dal Caesarův starý rival postavit. Senát se tehdy zrovna přestavoval, proto se jeho zasedání konala v provizorní síni vedle divadla. Tady čekali. Mnozí z nich byli přesvědčeni, ţe spiknutí je odhaleno, a byli připraveni utéct, ale Brutus stál netečně a klidně. Opodál, v budově divadla, byla rozmístěna skupina gladiátorů, kteří měli zasáhnout proti případným davovým nepokojům. Caesar mezitím skutečně obdrţel od svých špehů zprávu, ţe se proti němu chystá spiknutí. Dokonce mu předali seznam spiklenců, ale on mu nevěnoval pozornost. Zdá se, ţe o hrozícím nebezpečí se dozvěděla i jeho ţena, protoţe ho prosila, ať do senátu nechodí. Jeden ze spiklenců nasazený v Caesarově domě však dokázal její obavy rozptýlit. Kdyţ se Caesar
nakonec dostavil na zasedání, další ze spiklenců odvedl pozornost jeho zástupce Marka Antonia tak, ţe s ním zapředl dlouhý rozhovor před senátem. Caesar zaujal místo a připravoval se na jednání. Spiklenci vytasili dýky a vrhli se na něho - Caesar utrţil třiadvacet bodných ran a ironií osudu se zhroutil k nohám Pompeiovy sochy. Rozparcelování říše Spiklenci bohuţel nedomysleli následky Caesarova zavraţdění a neměli jasnou představu, jak postupovat dál. V nastalém zmatku uchvátil moc Caesarův dědic Octavianus spolu se svým zástupcem Markem Antoniem a v roce 43 př. Kr. vytvořili triumvirát s Lepidem, někdejším Caesarovým spojencem. Tajná jednání této skupiny rozhodla o charakteru republiky bezprostředně po atentátu i o jejím pozdějším zániku. V listopadu 43 př. Kr. se tato trojice sešla v Bononii (dnešní Boloni) a dohodla se na tzv. proskripční politice, tj. na odsouzení význačných osobností, aby jim mohla být zabavena půda a jejich bohatství naplnilo státní pokladnu. Ve vší tajnosti sestavili seznam jmen, kterým odsoudili stovky nejvýznačnějších Římanů k smrti a potupě. Ačkoli se zdroje v údajích různí, rozsah tohoto krutého rabování je zřejmý: mimo zákon bylo postaveno na dvě stě senátorů a více neţ dva tisíce equites ("rytířů" neboli zástupců niţší šlechty), z nichţ mnozí byli spojenci triumvirátu nebo mu pomáhali. Octavianus na seznam zařadil dokonce členy vlastní rodiny. Jiná jména se tam objevila ze zlomyslnosti či osobní nevraţivosti anebo kvůli vyrovnání starých účtů. Takto obohacený triumvirát se poté jal pronásledovat a likvidovat ty, kdo se spikli proti Caesarovi. V roce 40 př. Kr. se triumvirové sešli znovu - tentokrát ve městě Brundisium (Brindisi) - a dohodli se na rozparcelování republiky. Západ získal Octavianus, východ připadl Marku Antoniovi a Afrika na jihu Lepidovi. Absolutní vládu nad ţivoty statisíců lidí si tak v diskusi rozdělili tři muţi. První imperátor V následujících letech Octavianus upevňoval své postavení - např. roku 36 př. Kr. vyloučil Lepida z triumvirátu a zároveň usilovně podkopával Antoniovu pozici. Šikovně vyuţil propagandy, aby proti němu obrátil veřejné mínění: vytvořil o něm obraz muţe ovládaného temnými egyptskými kouzly, neboť Antonius se netajil poměrem s Kleopatrou a měl s ní několik dětí, ačkoli byl ţenat s Octavianovou sestrou. Mistrovským kouskem Octaviana bylo získání kopie Antoniovy závěti, zřejmě prostřednictvím starořímské obdoby tzv. black bag job (termín pouţívaný v amerických zpravodajských kruzích pro tajnou operaci s cílem umístit v sledovaném objektu odposlouchávací zařízení či najít v něm důleţité dokumenty, počítačové údaje nebo kryptografické klíče; pozn. překl.). Přečetl ji nahlas před celým senátem, a odhalil tak, ţe Antonius si přeje, aby děti, jeţ má s Kleopatrou, byly uznány jako pravoplatní potomci a on sám aby byl pohřben v Egyptě. To byla poslední kapka - a Octavianus se s bezvýhradnou podporou senátu pustil do posledního dějství v dramatu, z nějţ měl vzejít jako jediný vládce Říma. V roce 31 př. Kr. porazila jeho vojska Antoniovu armádu u mysu Actium, a Antonius s Kleopatrou následně spáchali sebevraţdu v Egyptě. Octavianus byl nyní pánem Říma a zůstal jím dalších čtyřicet pět let. Přejmenoval se na Augusta a přijal titul princeps - "první" (mezi rovnými) - nicméně ve všech ohledech s
výjimkou jména vládl jako císař. Republika byla minulostí a vystřídalo ji císařství. Augustovy vladařské činy vytyčily směr a podobu zbytku římských dějin, avšak vzhledem k jeho způsobu vládnutí šlo o dějiny převáţně tajné. Soustředěním veškeré moci v rukou jediného muţe a zřízením absolutistického, autokratického modelu vládnutí se Augustus přičinil o to, ţe se z mocenské politiky stal nástroj nepřetrţitého sledu spiknutí či pokusů o ně. Od té chvíle bylo hlavní císařovou starostí získávat zpravodajské informace o nebezpečích, jeţ mu hrozí, zatímco hlavní starostí kaţdého, kdo prahl po moci, bylo snovat úklady. Císař Domicián (8196 po Kr.), který - stiţen mocenskou paranoiou - vládl jako tyran a byl nakonec zavraţděn, proslul výrokem: "Osud všech císařů je nevyhnutně neblahý, neboť pouze jejich zavraţdění můţe veřejnost přesvědčit o tom, ţe spiknutí proti nim byla skutečná." To svého času pochopil i Augustus, a tak zaloţil dvě instituce, které v následných tajných dějinách Říma sehrály velkou roli. Jednou z nich byl cursus publicus - oficiální poštovní sluţba. Poštu dosud roznášeli soukromí poslové; nyní se poštovní doručovatelé stali oficiálními vládními agenty, kteří se pohybovali po celé říši a jejichţ osoba byla nedotknutelná. Bylo nabíledni, ţe císařové jich začnou záhy vyuţívat jako tajné sluţby, která sbírá výzvědné informace, roznáší tajné vzkazy, ba dokonce provádí tajné operace, třeba atentáty. Kupříkladu císař Gordianus (r. 238 po Kr.) vyslal posly sluţby cursus publicus s fingovaným tajným vzkazem guvernérovi provincie Mauretania Caesariensis, jímţ byl Vitalianus. Ti po příchodu poţádali o rozhovor v soukromé místnosti a tam ho bez okolků zavraţdili. Augustus zaloţil také pretoriánskou gardu, elitní jednotku osobních stráţců, najímaných z oblastí nezávislých na tradičních sférách římského vlivu, jejímţ hlavním úkolem byla císařova ochrana před spiknutími a před pokusy o atentát. V průběhu několika staletí však moc pretoriánské gardy vzrostla natolik, ţe se sama stala největší hrozbou pro bezpečnost císařů, neboť je mohla libovolně jmenovat i sesazovat. Zavraţdění Caesara bylo tedy zárodkem nekonečného cyklu zákulisních mocenských her, které se od té chvíle jako červená nit táhnou římskými dějinami. Strůjci spiknutí ve snaze zachránit republiku před tyranií monarchie a zachovat svobodné a otevřené vládnutí podepřené ústavními normami - jinými slovy ochránit Řím před tajnůstkářstvím a podvracením - dosáhli svým činem pravého opaku. Perští Asasíni: 1090-1265 po Kr. Asasíni, přívrţenci extrémního šíitského náboţenského řádu hašíšíjínů (podle údajného poţívání hašiše), představovali středověkou islámskou sektu proslulou vraţdami a pseudomystickými metodami výcviku. V 19. století se v Evropě vzedmula módní vlna historek o asasínech, vycházející z nepodloţených středověkých pramenů, např. cestopisů Marka Pola, a stala se základem lidových pověstí o jejich sektě. Podle tohoto zčásti přibarveného vyprávění byli asasíni tajným bratrstvem sídlícím v neproniknutelné pevnosti Alamút, v jehoţ čele stál charizmatický šejk Hassan ibn Sabbáh. Ten si vybíral mladé zdatné muţe z řad stráţců karavan na hedvábné stezce, která vedla kolem jejich horské tvrze, a jeho pochopové je unášeli do Alamútu, kde se mladíci probouzeli v "zahradě rajských rozkoší", obklopeni nádhernými květinami, fontánami a houfem svůdných dívek. Pod vlivem hašiše (pasty vyráběné z konopí, která se uţívala v
mnohonásobně vyšší koncentraci neţ moderní jointy a měla silné omamné účinky) byli předvedeni před šejka a ten jim oznámil, ţe se ocitli v ráji. Mladíci byli poté znovu uspáni a po procitnutí jim bylo sděleno, ţe do ráje se natrvalo vrátí jen tehdy, kdyţ odpřísáhnou naprostou poslušnost Hassanovi a budou ochotni na jeho příkaz i vraţdit. Pod vlivem dalších dávek hašiše se bojovníci stali krutými zabijáky všech nepřátel sekty. Pověsti o asasínech podnítily fantazii veřejnosti v době romantizmu, jehoţ kultura nadšeně vítala vše orientální, třeba i - v očích hrstky neohroţených bohémů - hašiš. Bájná sekta je dnes vetkána do pestré palety konspiračních pověstí (figuruje zejména ve spiknutích zaloţených na ovládání mysli ve stylu filmu Mandţuský kandidát) a hledají se v ní paralely se sebevraţednými teroristickými útoky dnešních islámských fundamentalistů. Jindy se historky o asasínech zlehčují jako výplody přebujelé fantazie romantických snílků, omámených opojnou směsí orientalizmu a drog. Ani jeden z obou současných postojů neodpovídá přesně skutečnosti, třebaţe pravda je nepochybně zvláštní. Asasíni skutečně existovali a skutečně sehráli významnou roli při utváření politiky a mocenské rovnováhy středověkého světa prostřednictvím teroru a vraţdění. Během své neblahé vlády destabilizovali Persii, podmanili si části Sýrie a vykonávali vraţdy na objednávku křiţáků. Název "asasíni", který je tedy zřejmě odvozen buďto od jména vůdce Hassana ibn Sabbáha, nebo od údajného uţívání drog, byl hanlivý a sektu tak nazvali její nepřátelé. Oni sami si říkali ad-dawa al-dţadída, "nová doktrína". Jejich kořeny tkví v bouřlivých a spletitých dějinách islámských rozkolů, neboť byli odnoţí ismailitských šíitských Fátimovců. Fátimovci byli příslušníci dynastie šíitských muslimů, kteří se prohlašovali za potomky prorokovy dcery Fátimy, a za pravoplatné vládce islámské říše tudíţ povaţovali sebe, a ne sunitské kalifáty Abbásovců. Fátimovci vznikli v Jemenu jako tajné společenstvo. Jejich osvědčenou metodou bylo vysílat do zemí, které neovládali, misionáře, a ti tam tajně šířili svoji víru a obraceli na ni význačné občany, např. generály a panovníky (ačkoli také vyuţívali armád, invazí a dalších obvyklejších forem záboru). V 11. století se jejich vliv rozšířil aţ do dalekého Španělska, na Sicílii a Sardinii, a fátimovská dynastie vládla z Káhiry velkým částem severní Afriky a Blízkého východu. Asasíni představovali mimořádně horlivou skupinu fátimovských misionářů, která se utvořila v 70. letech 11. století na podporu syna fátimovského kalifa Nizárího v jeho dynastickém boji o následnictví, a proto se této sektě občas říká také Nizáríja. Pod velením Hassana ibn Sabbáha dobyli v roce 1090 pevnost Alamút v horské oblasti Kazvínu v severním Íránu. Z této nedobytné základny šířili svou ideologii a moc a stali se hrdiny mnoha legend. Cílené vraţdění vysokých činitelů nepřátelských islámských sekt se pro asasíny stalo nejvyšším duchovním posláním a prostředkem šíření politického a náboţenského vlivu. Neexistují pádné důkazy, ţe poţívali drogy či techniky vymývání mozků, ale má se za to, ţe své pochmurné poslání plnili s děsivou důkladností. Jednotlivci či malé skupinky asasínů, vydávajících se za obchodníky nebo náboţenské askety, pronikali do bydliště vyhlédnuté oběti a nějaký čas tam ţili v ústraní. Bedlivým pozorováním oběti získali přehled o jejích pohybech a mohli zvolit vhodnou chvíli k útoku. Obvykle vraţdili na veřejném místě, často v mešitě během pátečních modliteb. Asasíni nejraději zabíjeli dýkou z bezprostřední blízkosti, aby oběť neměla nejmenší naději utéct. Stejně jako dnešním sebevraţedným atentátníkům šlo i jim o co největší publicitu, aby zesílili účinek
vraţdy i vlastní pověst obávaného nepřítele. Avšak na rozdíl od dnešních atentátníků si dávali záleţet, aby nezranili nikoho jiného, a neuznávali sebevraţdy - raději se nechali zabít stráţcem oběti. V roce 1092 si asasíni připsali na vrub první oběť, Nizáma al-Mulka, vezíra jednoho z abbásovských kalifů v Bagdádu. Záhy poté se spojili s vládcem syrského Aleppa Ridvanem a na dvě desetiletí se stali faktickými vládci oblasti. Po Ridvanově smrti je odtamtud vyhnal jeho nástupce Ibn al-Kašab, a tak se dostal na jejich černou listinu; v roce 1123 byl usmrcen dýkou jednoho z asasínů. Rok poté zemřel zakladatel sekty Hassan ibn Sabbáh, ale sekta na počátku 12. století dále rostla a sílila, aţ ji nakonec ovládl Rašiduddin Sinan, proslulý legendárním titulem "Stařec z hor" (zřejmě jde o chybný překlad). Koncem 12. století upevnili asasíni vztahy s křesťanskými křiţáky v syrském Levantu; v roce 1173 dokonce krátce pomýšleli na obrácení na křesťanskou víru, zřejmě aby vytěţili z výhodných daňových zákonů. Jenţe křesťané v Jeruzalémském království, ţárlivě střeţící výsadní postavení občanů osvobozených od daní, se proti tomu vzbouřili a vyjednávači, které vyslali asasíni, byli zavraţděni. Asasíni však vztahy s křiţáky přesto pěstovali i nadále a křiţáci v nich našli cenného spojence proti saracénskému králi Saladinovi. V roce 1175 se Saladina dvakrát pokusili zavraţdit, přičemţ druhý útočník se dostal ke králi natolik blízko, ţe ho zranil. V roce 1192 byli asasíni zataţeni do sloţité politiky křiţáckých království. Někdo historikové spekulují o Richardu I. (Lvím srdci) - je najal, aby odstranili jeruzalémského krále Konráda z Montferratu. Konrád byl soupeřem Richardova vazala Guye z Lusignanu v zápase o jeruzalémský trůn. S podporou francouzského krále Filipa II. a rakouského panovníka Leopolda Konrád Guye z Lusignanu sesadil a v dubnu 1192 nastoupil na královský trůn. Jeho vláda však byla krátká. Hned 28. dubna, kdyţ se vracel z večeře u přátel, ho přepadli dva asasíni a ubodali ho k smrti. Sekta neblaze ovlivňovala politiku Blízkého a Středního východu aţ do poloviny 13. století, kdy abbásovský kalifát, zčásti oslaben pleněním asasínů, uţ nebyl schopen odráţet loupeţivé nájezdy mongolských hord. Dobýt Persii a porazit asasíny byl vyslán vnuk Čingischána a Kublaj-chánův bratr Hülegü-chán. V roce 1256 dorazil před brány Alamútu s největší mongolskou armádou, jakou se kdy podařilo shromáţdit, a údajně neprodyšnou obranu hradu ani nemusel podrobit zkoušce, protoţe asasínský šejk se okamţitě vzdal v bláhové naději, ţe dostane milost. Hülegü-chán srovnal pevnost se zemí; v roce 1265 pak byly poslední bašty asasínů rozprášeny jinou invazní armádou pod velením mamlúckého sultána Bajbarse I. Po téměř dvou stoletích tajného vlivu byla moc asasínů v oblasti u konce, ale nizárijští ismailité ţili dál; postupně se rozštěpili na vícero skupin, z nichţ několik existuje dodnes. Nejvýznačnější jsou qäsim-shâhîs neboli chodţové, které proslavil zejména jejich vůdce Ágá Chán, poslední potomek obávaných asasínských šejků. Legenda o asasínech však ţije dál jako vzorová ukázka zlověstných řádů, které tahají za nitky moci z dobře utajených úkrytů a své děsivé poslání plní prostřednictvím manipulace mysli a vraţdění. Tajná činnost papeţství: 189-1503 po Kr. Římskokatolická církev, zejména papeţské instituce v jejím čele, je odjakţiva spojována s tajnůstkářstvím a zákulisními pletichami. Často se o ní mluví jako o největší tajné společnosti,
která má k dispozici nejlepší zpravodajské sluţby na světě, a je obviňována ze všeho moţného - od úplatkářství a praní špinavých peněz aţ po pohlavní zneuţívání a vraţdy. Řada těchto obvinění tvořila často součást protikatolických dezinformačních kampaní, ale mnoţství dalších se ve větší či menší míře zakládá na pravdě. Během svých dlouhých dějin se církev často a energicky angaţovala v světských, ale i duchovních záleţitostech, a nezřídka tak činila v přísném utajení. Církev se od svého prvopočátku pohybovala ve světě utajení, vyzvědačství a nebezpečí. Křesťané, pronásledováni římskými úřady, byli nuceni vyznávat svou víru tajně a vyhýbat se římské tajné polici, tzv. frumentarii (původně špiţníci, důstojníci zásobovacích oddílů, později vyuţívaní k různým sluţbám vyzvědačským a policejním). Podle prvních křesťanských kronikářů, např. Eusebia z Caesareje, zakládali křesťané vlastní podzemí, které pomáhalo pašovat ohroţené osoby z dosahu úřadů, i vlastní vyzvědačskou síť, aby je měl kdo varovat před blíţícím se nebezpečím. Například svatého Cypriána tato síť zachránila před dopadením, kdyţ ho upozornila na vydaný zatykač a on se stihl ukrýt. Papeţ Viktor I. (papeţem v letech 189-191 po Kr.) měl svého vyzvědače v samém srdci říše - císařovu milenku Marcii, která tajně přešla na křesťanskou víru a pomáhala mu zajišťovat propuštění odsouzených křesťanů. V rané době vyuţívala církev vyzvědačství pouze k vlastní obraně: aby se chránila před hrozbou vyhlazení. Jenţe uţ na počátku 4. století po Kr., po obrácení císaře Konstantina na víru a uznání křesťanství za oficiální náboţenství římské říše, se situace otočila. Církev získala vlivem na císaře i světskou moc. S postupným rozkladem západořímské říše v následujících stoletích se církev zasadila o to, aby zaplnila vzniklé mocenské vakuum: místně převzala moc nad oblastmi kolem Říma a v širším okolí se pokoušela ovládnout světskou vrchnost. Římský biskup mezitím upevnil svou moc v samotné církvi: zaloţil papeţský úřad a uzákonil nadřazenost Říma nad Konstantinopolí, římského katolictví nad východním pravoslavím i papeţského úřadu nad úřadem biskupským. (Papeţský titul byl římskému biskupovi formálně udělen teprve v roce 1073, ale dle potřeby se běţně pouţíval uţ předtím.) Falešná "skála církve" Lest, úskoky, licoměrnost a tajnůstkářství byly od prvopočátku ústředními nástroji prosazování světských i duchovních ambic papeţského úřadu. Vznik papeţských států jako územního celku i potvrzení nadřazenosti papeţského úřadu nad biskupským - dva hlavní pilíře papeţské moci - byly plodem podvrhů, úskoků a zrady. Papeţské státy vznikly v roce 756 po Kr., kdyţ franský král Pipin Krátký daroval území kolem Ravenny papeţi Štěpánu III. (někdy označovanému jako Štěpán II. v důsledku sporu o pravoplatnost předešlého papeţe). Podnětem k tomuto štědrému daru bylo Štěpánovo předloţení působivého dokumentu z dob starověkého Říma - tzv. Konstantinovy donace. Podle této listiny, datované rokem 315 po Kr., daroval císař Konstantin - jako výraz vděčnosti za své zázračné uzdravení z lepry - papeţi Silvestru I. město Řím i okolní provincie a potvrdil nadřazenost Říma nad ostatními hlavními baštami církve včetně Konstantinopole, Alexandrie a Jeruzaléma. Konstantin podle této písemnosti dokonce přestěhoval hlavní město říše z Říma do Konstantinopole, aby papeţská autorita nebyla umenšována přítomností konkurenční moci, čímţ nepřímo uznal nadřazenost moci papeţské nad císařskou.
Konstantinova donace zapůsobila na Pipina zcela podle papeţových představ: uznal dokument za pravý a postoupil Ravennu papeţi. Papeţské státy poté přetrvaly více neţ tisíc let a Pipinovo implicitní uznání papeţské autority výrazně posílilo papeţskou moc na mnoho dalších století. Uţ o čtyřiačtyřicet let později např. papeţ Lev III. řídil korunovaci Karla Velikého na císaře Svaté říše římské. Papeţský vliv na císaře této říše přetrval řadu následujících století. A zásluhu na tomto velkém úspěchu má podvrh: Konstantinova donace byla totiţ téměř jistě falzifikátem, zřejmě zhotoveným na objednávku papeţe Štěpána. Italský učenec Lorenzo Valla uţ na počátku 15. století dokázal, ţe listina obsahuje řadu nepřesností, např. nepřesnosti v datech, nesprávné latinské tvary a chybné uţití názvu Konstantinopolis místo tehdejšího názvu Byzanc. Krátce po Štěpánovi III. se o rozšíření papeţských států zaslouţil Štěpán IV. (papeţem v letech 768-772) darem od krále "barbarů Lombardů", kteří tehdy ovládali velká území v Itálii. Štěpán IV. získal papeţský úřad díky podpoře dvou význačných církevních hodnostářů, Kryštofa a jeho syna Sergia. Tím však popudili lombardského krále Desideria; ten Štěpánovi nabídl další území, jestliţe mu oba hodnostáře vydá. Štěpán okamţitě souhlasil a oba muţe vydal na strašlivou smrt; svůj čin vysvětlil tak, ţe proti němu kuli pikle. Jeho zrada však došla zaslouţené odměny: Desiderius mu slíbená území nakonec odmítl vydat. V církvi se mezitím po celou dobu vedla debata o poměru autority římského biskupa vůči ostatním biskupům, namnoze zámoţným, vlivným a mocným. Kdyţ se papeţ Mikuláš I. (858867) dostal do sporu s remešským biskupem Hincmarem, opět si přizval na pomoc padělatele, aby potvrdil svůj úřad. Aby dodal váhu svému tvrzení o papeţské nadřazenosti, poukázal na sbírku listin, tzv. Pseudoizidorské dekretály, údajně pocházející z 1. století, tedy z nejranějších počátků církve, podle nichţ měl Řím pravomoc sesazovat biskupy a postulovat zákony. Ve skutečnosti byly tyto listiny čerstvým padělkem, ale Mikuláš s radostí prohlásil, ţe objevil starověké písemnosti dokazující oprávněnost jeho argumentů. Borgiové Patrně nejnechvalněji proslulým papeţským rodem byli Borgiové. Při prosazování svých zájmů a cílů se neváhali uchylovat k pletichám, tajným dohodám, ke lsti a úplatkářství, zradě i vraţdám. Neblaze prosluli jako traviči, vrahové a vášniví stoupenci incestu. Zároveň však podněcovali kulturní renesanci Evropy a z papeţských států vytvořili vskutku mocný politický a územní celek, který přetrval stovky let. Prvním papeţem z rodu Borgiů byl Calixtus III. (1455-1458). Za své krátké vlády se stal velice neoblíbeným, podařilo se mu však povýšit svého synovce Rodriga na kardinála a dosadit ho na významný post vicekancléře Svatého stolce. V následujících třiceti letech kardinál Rodrigo Borgia upevnil své postavení v církvi, nabyl ohromného bohatství a vedl zhýralý ţivot: zplodil několik levobočků včetně Cesareho a Lukrécie. Papeţ Pius II. byl dokonce nucen pokárat ho za "nepatřičné" chování, jehoţ součástí byly nechvalně známé orgie. Kdyţ v roce 1492 zemřel papeţ Inocenc VIII., získal papeţský stolec štědrými úplatky Rodrigo: koupil si hlasy sedmnácti kardinálů, z nichţ přinejmenším jeden překračoval věkovou hranici, která ho opravňovala k účasti na volbě papeţe. Jakmile se jako Alexandr VI.
ujal úřadu, začal v míře v dějinách papeţství dosud nebývalé uplatňovat politiku nepotizmu, úplatkářství a vlastního obohacování. Po nepotistických praktikách poprvé sáhl uţ jako kardinál. Obratnými manévry přiměl papeţe Sixta IV. vydat prohlášení obcházející nelegitimnost jeho dětí a poté pro ně získal šlechtické tituly či církevní posty. Například jeho syn Giovanni byl jmenován vévodou z Gandie a Cesare získal uţ jako sedmiletý lukrativní církevní funkce. Kdyţ se Alexandr stal papeţem, jmenoval tehdy jiţ osmnáctiletého Cesareho kardinálem. Do této funkce jmenoval ještě několik dalších příbuzných. Alexandr měl v plánu zvětšit a upevnit papeţské státy a v konečném důsledku dopomoci svému synovi k vytvoření nové, na papeţství nezávislé královské dynastie v Itálii. Za tímto účelem uzavíral střídavě spojenectví s dvěma význačnými evropskými mocnostmi, Francií a Španělskem, přičemţ přízeň projevoval vţdy té, která mu byla v dané chvíli víc k uţitku. Jeho děti - zejména Lukrécie - mu poslouţily jako nástroj k uzavření výhodných sňatků s mocnými italskými rody. Nejprve ji provdal za Giovanniho Sforzu, potomka rodu Sforzů, který ovládal Milán, ale kdyţ moc Sforzů ochabla, dosáhl zákulisními pletichami zrušení manţelství. Zastrašováním rodu přiměl Giovanniho připustit, ţe jeho manţelství nebylo naplněno. Kdyţ bylo prohlášeno za neplatné, Alexandr mohl bez zábran provdat Lukrécii za člena jiného, uţitečnějšího rodu. Podle některých pramenů však Lukrécie otěhotněla s mladým sluhou. Cesare s otcem situaci vyřešili po svém: podplacené vatikánské slyšení prohlásilo, ţe Lukrécie je ještě panna, a sluha byl uvězněn a zavraţděn. Dítě se narodilo v utajení, ale Alexandr usiloval o jeho uznání (aby mu mohl přidělit strategicky významný majetek) a vydal papeţské buly, které za otce dítěte střídavě prohlašovaly buďto Cesareho, nebo samotného Alexandra. Nevyhnutně se začaly šířit zvěsti o incestu, a Lukrécie je dodnes zatracována za to, ţe spala s vlastním otcem i bratrem. Podobnými cestami se mezitím ubíraly i ţivotní osudy Cesareho. Jelikoţ byl zřejmě nespokojen s duchovní kariérou, kterou mu otec vybral, rozhodl se, ţe si sám proklestí cestu k světštější roli politika a vojáka. Dne 13. června 1498 odjel Cesareho starší bratr, vévoda z Gandie, na večírek v doprovodu muţe v masce. Druhý den bylo jeho tělo s podříznutým hrdlem vytaţeno z Tibery. Podezření záhy padlo na Cesareho, který se netajil odporem k bratrovu vlivu na Alexandra. Po jeho odstranění mohl Cesare směle setřást okovy duchovní důstojnosti a vrhnout se na politickou a vojenskou kariéru. Pokud však chtěl uspět, potřeboval mocného přívrţence; Alexandr proto uzavřel dohodu s francouzským králem Ludvíkem XII., který potřeboval papeţské povolení k rozvodu. Alexandr manţelství zrušil bulou, Cesare ji králi doručil jako papeţský legát a Ludvík ho z vděčnosti jmenoval vévodou z Valentois a oţenil s jednou princeznou. S francouzskou podporou mohl Cesare obsadit a podmanit si provincii Romagna, formálně pod papeţskou kontrolou, prakticky však nezávislou a neposlušnou. Alexandr, aby mohl celé taţení financovat, začal ve velkém uplácet, prodávat odpustky a církevní úřady a zabavovat pozemky nepřátel nebo soupeřů. Lukrécie byla provdána za neapolské princátko, vévodu z Bisceglie, jenţe rozkolísaná mocenská rovnováha v Neapoli měla za následek, ţe i tento neboţák přestal být uţitečným. A tak ho Cesare, zřejmě na Alexandrův příkaz, zavraţdil. Alexandr poté povzbuzoval francouzské i španělské záměry s Neapolí a následných zmatků vyuţil k tomu, aby si podmanil dva mocné rody, které byly místními soky Borgiů. Na jistou dobu se do operací
vloţil osobně a vládu nad Římem a Vatikánem, a tedy i nad římskokatolickou církví, přenechal tehdy dvacetileté Lukrécii. Aby ji mohl obdařit pohádkovým věnem, pustil se také do úplatného získávání prostředků: za obrovské sumy jmenoval další kardinály. S těmito penězi pak mohl provdat Lukrécii za Alfonsa d'Este, dědice strategicky významného vévodství Ferrara. Navzdory pověsti travičky a svůdkyně je Lukrécie ve Ferraře dodnes uctívána jako zboţná a věrná choť, jakoţ i prozíravá správkyně a mecenáška umění. Dalšími pletichami a úklady s Francií zajistil Alexandr Cesaremu volnou ruku ve střední Itálii, ale rod Borgiů musel záhy čelit spiknutí z vlastních řad. V roce 1502 se nespokojená niţší šlechta spojila s rodem Orsiniů, sesadila bývalé vládce Romagni a porazila Cesareho armádu. Jenţe Cesare, v pletichaření mistr nad mistry, vyzrál na nepřátele obyčejnou zradou. Pozval vůdce spiknutí na schůzku, na níţ chtěl naoko chtěl sjednat příměří; místo toho je zajal, uvěznil a popravil. Alexandr sáhl po podobné lsti, aby se zbavil svého rivala, kardinála Orsiniho: vylákal ho na schůzku a poté ho uvrhl do ţaláře, kde kardinál později zemřel. V následujících měsících se Alexandr jedem a jinými formami úkladných vraţd zbavil dalších protivníků či bývalých kompliců, kteří toho příliš věděli, a zmnoţil své jmění zabavením jejich majetku. Borgiové byli na vrcholu moci. Podmanili si, porazili či odstranili většinu místních protivníků, ve střední Itálii si rozdělili rozsáhlá území, spojili se s mocným rodem d'Este a stali se nesmírnými boháči. Po dalších Alexandrových pletichách měl Cesare od Francie přislíbenou Sicílii, od Španělska zase velkou část Toskánska. Chystal další vojenská taţení, kterými chtěl z rodu Borgiů vybudovat mocnou, nezávislou dynastii. Jenţe v roce 1503 přišla pohroma. Alexandr i Cesare záhadně onemocněli po večeři s kardinálem Cornetem. Mnoho pramenů tvrdí, ţe byli otráveni, některé dokonce uvádějí, ţe oba šli na večeři s úmyslem otrávit Corneta, ale vymstilo se jim to, kdyţ kardinál nepozorovaně vyměnil skleničky. Méně romantičtí dějepisci však tvrdí, ţe oba se zcela prozaicky nakazili malárií. Ať uţ byla příčina jakákoli, Alexandr záhy zemřel a Cesare byl nadlouho zesláblý a churavý (byl však přesto schopen vyslat skupinu zlodějů, aby se vloupali do Vatikánu a nakradli, co jim přijde pod ruku, zatímco jeho otec tam leţel vystaven na katafalku). Nakonec se uzdravil, jenţe jazýčky na mocenských váhách se mezitím vychýlily na druhou stranu a otcův nesmiřitelný nepřítel se stal papeţem Juliem II. Julius kul pikle se Španěly, aby Cesareho zatkli, a třebaţe se Cesaremu podařilo uprchnout, majetek v Itálii uţ nikdy znovu nezískal zpět. V roce 1507 zemřel na bitevním poli ve sluţbách francouzského krále. Borgiům tedy ani bezohledné intrikánství, uplácení a licoměrnost nepomohly k vybudování dynastie, o které snili; přesto však zanechali důleţité dědictví. Cesareho někdejší panství připadla papeţským státům, coţ posílilo jejich postavení mocného politického a územního celku, který hrál řadu století významnou roli v pozdějších evropských konfliktech, např. v napoleonských válkách. Borgiové se v roli mecenášů umění také významně zaslouţili o rozvoj kultury. A v neposlední řadě poslouţil Cesare jako vzor pro Machiavelliho nejvýznamnější a nejvlivnější dílo Vladař, které podtrhovalo význam vyzvědačství, zpravodajských sluţeb a dalších tajných nástrojů vládnutí a stalo se nadlouho inspirací pro zástupy špehů, tajných diplomatů i politiků. Spiknutí střelného prachu - spiknutí uvnitř spiknutí: 1605
Jeden z nejznámějších komplotů všech dob, spiknutí střelného prachu z roku 1605, si v Británii připomínají dodnes - kaţdoročně 5. listopadu - táborovými ohni, ohňostrojem a pálením figuríny jménem "Guy" podle Guye Fawkese, jednoho z hlavních strůjců spiknutí. Oficiální verze příběhu je z převáţné části obecně známa, hlavně v Británii, kde se o ní povinně učí ve škole, ale kdyţ ji prozkoumáme podrobněji, brzo zjistíme, ţe není tak černobílá, jak na první pohled vypadá. Řada důkazů svědčí o tom, ţe budovám britského parlamentu nehrozilo váţné nebezpečí, ţe budou vyhozeny do povětří, a ţe spiknutí bylo do jisté míry uměle vykonstruováno s cílem rozdmýchat protikatolické nálady; ty náramně poslouţily osobním zájmům Roberta Cecila, hraběte ze Salisbury, který se na přelomu vlád Tudorovců a Stuartovců stal nástupcem sira Francise Walsinghama ve funkci státního tajemníka a šéfa zpravodajských sluţeb v Anglii. Oficiální verze Poté, co bylo spiknutí střelného prachu zmařeno a jeho strůjci zabiti či zajati, vyslechnuti a popraveni, učinila vláda neobvyklý krok: vydala oficiální verzi sledu událostí pod názvem "King's Book". Právě tento popis událostí je dodnes součástí výuky dějepisu v anglických školách. Podle něj bylo spiknutí střelného prachu dílem skupiny katolických šlechticů pod vedením Roberta Catesbyho, pobouřených tím, ţe nový král Jakub I. nedodrţel svůj slib tolerance vůči katolictví. Rozhodli se proto vyhodit do povětří budovu parlamentu; tímto troufalým činem měli v úmyslu odstranit většinu vedoucích politiků v zemi včetně krále Jakuba, jeho nejstaršího syna a všech ministrů. Poté chtěli zajmout zbylé královy potomky a v celé zemi vyvolat katolickou vzpouru. Na pomoc spiklencům byl přizván Guy Fawkes, který slouţil v pluku anglických katolických exulantů v Evropě a měl zkušenosti s výbušninami; skupina si najala domek poblíţ parlamentu s úmyslem vykopat pod ním tunel. Kdyţ se to ukázalo jako nepraktické, jeden ze spiklenců, Thomas Percy, si v březnu 1605 najal sklep přímo pod sněmovnou lordů. Fawkes, vydávající se za Percyho sluhu, propašoval do sklepa šestatřicet soudků střelného prachu a ukryl je pod hromadu dříví a ţelezného šrotu. Potom uţ spiklenci jen čekali na zasedání parlamentu. Po četných odkladech měl nový parlament zahájit činnost 5. listopadu, jenţe jednoho ze spiklenců, Francise Treshama, se náhle zmocnila nutkavá a pošetilá potřeba varovat švagra, poslance lorda Monteaglea. Monteagleovi byl 26. října večer, kdyţ usedal k večeři, doručen vágní, přesto však znepokojivý dopis, který poslanec dal sobě i svým hostům přečíst nahlas: Můj pane, z lásky, jiţ přechovávám k Vám i několika Vašim přátelům, mám obavu o zachování Vaší osoby, a proto Vám radím, je-li Vám ţivot milý, abyste si vymyslel nějakou výmluvu, kterou byste omluvil svou neúčast na zasedání tohoto parlamentu, neboť Bůh a člověk se rozhodli potrestat zlořády doby; neberte, prosím, toto varování na lehkou váhu a odeberte se do své vlasti, kde můţete očekávat onu událost v bezpečí, neboť, ačkoli tomu zatím nic nenasvědčuje, povídám Vám, ţe tomuto parlamentu bude uštědřena strašlivá rána, a přece neseznají, kdo jim ji zasadil. Nesmíte zavrhnout tuto radu, poněvadţ Vám jen prospěje a nikterak neuškodí, vţdyť nebezpečí pomine, jakmile toto psaní spálíte; a já doufám, ţe Bůh, do jehoţ svaté ochrany Vás svěřuji, Vás osvítí, abyste této rady náleţitě vyuţil.
Monteagle dopis okamţitě poslal královu hlavnímu ministrovi a muţi odpovědnému za ochranu krále před spiknutími Cecilovi; jenţe Cecil a jeho rádci si očividně nebyli jisti významem dopisu, a tak počkali, aţ se král vrátí z lovu; potom mu dopis ukázali a společně zvaţovali, jak s ním naloţit. Král rychle pochopil, co se chystá, a tajná rada nařídila prohledat sklepy pod parlamentem, byť ne okamţitě. Čekalo se aţ na den před otevřením. Bylo objeveno skladiště střelného prachu a Guy Fawkes byl zajat. Během výslechu na mučidlech postupně vyzradil jména dalších strůjců i podrobnosti spiknutí. Spiklenci mezitím uprchli do oblasti Midlands a tam se sešli se skupinou katolických stoupenců; 7. listopadu se nakonec zabarikádovali v Holbeche House na hranici Staffordshiru. Byli připraveni klást odpor, ale stihla je další pohroma: část střelného prachu, který sušili u ohně, vybuchla a několik spiklenců bylo raněno. Den poté je dostihla ruka zákona: Catesby a tři další spiklenci byli v bitvě zabiti, většinu ostatních zajali. Dokonce i několik jezuitských kněţí, kteří se do spiknutí zapojili jen okrajově, bylo vystopováno a postaveno před soud. Všechny spiklence stihla strašlivá poprava, aţ na Francise Treshama, který byl uvězněn odděleně v londýnském Toweru a v prosinci tam zemřel - údajně na zánět močových cest, ačkoli většina pramenů se shoduje, ţe byl otráven. Spiknutí střelného prachu bylo zmařeno, národ propukl v jásot, Cecil zachránil vděčného krále a katolictví v Anglii utrţilo další zdrcující ránu; po spiknutí vyhasly poslední naděje, ţe by na trůn mohl nastoupit katolík. Vládní komplot? V oficiálním podání je řada nesrovnalostí. Některé detaily se opírají o doznání dvou strůjců Fawkese a Thomase Wintoura - jenţe pravdivost obou je pochybná: například podpis pod Fawkesovým doznáním je podle všeho zfalšovaný. Není jasné, zda se spiklenci skutečně pokusili vykopat tunel pod parlamentem, a různí se i názory, proč nakonec od této myšlenky upustili; zda prosakovala voda z Temţe, nebo to byla pro pány příliš velká dřina, nebo jestli při kopání narazili na základy parlamentní budovy. Jak si mohl známý katolický agitátor (Thomas Percy) najmout sklep přímo pod parlamentem? Ve skutečnosti mu jej pronajal blízký přítel Roberta Cecila. Přístup ke střelnému prachu podléhal ve stuartovské Anglii přísné kontrole a jeho skladiště v londýnském Toweru bylo nepřetrţitě hlídáno. Spiklencům se však i přesto podařilo získat třicet šest soudků (patrně z Flander) a propašovat je přes celý Londýn doslova pod nosem úřadů. Fawkes část znehodnoceného prachu dokonce nahradil a z Evropy obstaral další zásilku. Patrně nejváţnější trhlinou v oficiální verzi příběhu je dopis Monteagleovi. Skutečně jej poslal Tresham? A pokud to nebyl on (bez námahy o tom přesvědčil Catesbyho a Wintoura), tak kdo? Jestli jej poslal on, bezpochyby si uvědomoval, ţe to zřejmě zmaří celé spiknutí. Monteagle dopis obdrţel v sídle, které předtím nenavštívil celé měsíce - jak odesílatel věděl, kde se Monteagle onoho večera bude zdrţovat? Přijetí dopisu vyznívá jako dobře sehrané divadélko. Proč jej Monteagle dal číst nahlas svým hostům? Aby si tak zajistil svědky? Podle údajného důvěrníka Monteagle ten dopis skutečně čekal.
Oficiální verze uvádí, ţe Monteagle dopis poslal přímo Cecilovi, přestoţe bylo tak pozdě večer. Chybí v ní však uţ to, ţe většina ostatních členů tajné rady byla jako na zavolanou toho večera u Cecila, včetně lorda admirála, lorda Chamberlaina a hrabat z Northamptonu a Worcesteru. Tato skupina důstojných osobností očividně nepochopila zřejmý význam dopisu a "musela" jej ukázat králi. Všichni pak čekali aţ do noci před otevřením parlamentu a teprve pak zakročili - ţe by s úmyslem co nejvíce nafouknout hrozící nebezpečí a podtrhnout význam odhalení? Kontroverzní jsou i osudy strůjců spiknutí. Někteří autoři naznačují, ţe výbuch u Holbeche House nebyl nešťastná náhoda (tj. ţe byl zinscenován zrádcem uvnitř skupiny), a rouškou tajemství je obestřena i smrt dvou vůdčích postav spiknutí - Roberta Catesbyho a Thomase Percyho. Ačkoli se dalo čekat, ţe úřady je budou chtít chytit ţivé, aby je bylo moţno vyslechnout, voják, který je zabil, byl odměněn neobvykle vysokou rentou. Ještě podivnější je, ţe oba byli zřejmě zastřeleni jedinou kulkou! Nakonec je zde záhadná smrt Francise Treshama. Proč s Treshamem zacházeli jinak neţ s ostatními a nebyl postaven před soud? Proč se mu Monteagle nesnaţil pomoct? Přestoţe ho Tresham varoval, Monteagle nehnul ani prstem, aby se za něj přimluvil, byť se mu tak hravě podařilo zachránit jiného spiklence. Byl Tresham otráven? Zemřel vůbec? Někteří význační dějepisci tvrdí, ţe Treshamova smrt byla fingovaná a ţe mu bylo umoţněno uprchnout do Španělska pod pseudonymem Matthew Brunninge. Spiknutí uvnitř spiknutí Nad spiknutím střelného prachu se vznáší řada otazníků, jenţe jak se to všechno skutečně odehrálo? Dnes se má všeobecně za to, ţe v celém komplotu měl prsty Robert Cecil, hrabě ze Salisbury; ţe jej podryl a nakonec odhalil v době, která byla pro něj nepříhodnější, a poté za sebou zahladil všechny stopy. Jakou pro to měl motivaci? Vše se začalo odvíjet od Cecilova otec, lorda Burghleyho; právě on přivedl do sluţeb královny Alţběty Francise Walsinghama a jako první vybudoval výzvědnou síť, kterou Walsingham zdokonalil. Cecil kráčel v otcových šlépějích a uţ jako mladík měl významné slovo ve vládních záleţitostech. V 90. letech 16. století, kdy uţ Walsingham a Cecilův otec nebyli na scéně, sváděl Cecil tuhý boj o královninu přízeň i o účinnou vládu nad dvorem, a tudíţ i nad celou zemí, s Robertem Devereuxem, druhým hrabětem z Essexu. Vlákal ho do nemoţného úkolu podrobit si Irsko, ten však skončil potupou, a Devereux zpečetil svůj osud r. 1601 pokusem o puč, který vešel do dějin jako essexská vzpoura (bylo do ní zapleteno i několik strůjců spiknutí střelného prachu). Cecil poté zcela ovládl dvůr a po Alţbětině smrti pomohl skotskému králi Jakubovi VI. k hladkému nástupu na anglický trůn. Jeho postavení však zřejmě nebylo tak neotřesitelné. Bylo všeobecně známo, ţe Cecil předtím podporoval jiného Alţbětina nástupce. Určitě by mu prospělo, kdyby novému králi prokázal nějakou neocenitelnou sluţbu. Stejně jako Walsingham prosazoval i Cecil důslednou protikatolickou politiku, neboť si byl neustále vědom toho, jaké nebezpečí představují katolíci doma i v zahraničí. V roce 1604 ho pobouřila zpráva od Thomase Allysona, jeho hlavního vyzvědače na kontinentu, ţe angličtí jezuité podněcují spiknutí proti anglické monarchii. Ještě v témţ roce se Cecilova diplomacie přičinila o mírovou smlouvu se Španělskem, čímţ si uvolnil ruce a mohl rázně zakročit proti
domácím katolíkům. Jedním z nejpádnějších důkazů, ţe Cecil vyuţil spiknutí střelného prachu k vlastnímu prospěchu, ať uţ k němu dal, či nedal podnět, je skutečnost, ţe vynaloţil mimořádné úsilí, aby do něj namočil hlavu jezuitského řádu v Anglii pátera Henryho Garneta, a svalil tak vinu za spiknutí na anglické jezuity. Pokud tedy mohl Cecil získat tím, ţe zinscenuje a podryje spiknutí střelného prachu, jak to provedl? Dvěma nejpodezřelejšími postavami dramatu jsou Francis Tresham a lord Monteagle, tedy autor a příjemce dopisu, který celé spiknutí pohřbil. Tresham byl rozladěný katolický dvořan, který měl řadu důvodů chovat zášť k vrchnosti - třeba proto, jak zacházela s ním a jeho rodinou. Byl také zapleten do essexské vzpoury z roku 1601. Po všech stránkách tedy přicházel v úvahu jako strůjce spiknutí. Jenţe to také byl zpustlý hazardní hráč, který se topil v dluzích, a tudíţ potřeboval peníze. Vědělo se o něm, ţe před spiknutím střelného prachu byl dvorním vyzvědačem a donášel na katolíky. Po zaslání dopisu Tresham zřejmě věděl, ţe spiknutí je definitivně odhaleno, a připravoval se na útěk ze země ve chvílích, kdy ostatní spiklenci ještě neměli ani tušení, ţe jsou prozrazeni. Stejně nejasná je i role lorda Monteaglea. Podle oficiální verze byl Monteagle do spiknutí zataţen pouze jako adresát dopisu. Ve skutečnosti však o spiknutí zřejmě od začátku věděl a moţná je dokonce podporoval. Monteagle byl také katolík a také on se účastnil essexské vzpoury. Po jejím zmaření jen se štěstím vyvázl ţivý a pouze s vysokou finanční pokutou, coţ vedlo ke spekulacím, ţe právě v té době se stal vládním donašečem a jedním z Cecilových agentů. Od nástupu Jakuba I. na trůn si Monteagle dal záleţet, aby přesvědčil Cecila i krále, ţe je konformista - katolík, který nahlédl zbloudilost své cesty a je loajální vůči protestantské monarchii - a těţil z toho poctami a přízní. Před svými katolickými přáteli včetně Catesbyho, Greshama a dalších však ukazoval jinou tvář a mluvil jako nebezpečný katolický buřič. Na schůzce s Catesbym a jezuitským páterem Garnetem v červenci 1605 se Monteaglea zeptali, jestli on a ostatní "jsou schopni odčinit svou vinu a chopit se zbraně proti králi". Podle Garneta "odpověděl můj dobrý pán Monteagle, ţe pokud by byli vyzváni, jsou toho schopni okamţitě". Pak Garnet dodal, cituje přímo Monteaglea: "Král se zprotivil všem." Toto svědectví, které podal Garnet uţ jako zatčený, bylo na Cecilův příkaz později utajeno a zmínky o Monteagleovi v doznáních ostatních byly vyškrtnuty z úředních záznamů. Monteagleovy pokusy naklonit si důvěru spiklenců však nebyly zcela úspěšné, neboť Catesby zřejmě pojal podezření a nevěřil mu natolik, aby ho do spiknutí zasvětil. V podezření ho moţná utvrzovaly přemrštěné odměny, které Monteagle dostával, včetně vysoké renty a přidělené půdy, i úsilí, které vynakládal Cecil, aby zachoval Monteagleovu pověst. Cecil napsal jednomu z úředníků, kteří se účastnili soudního procesu se zajatými spiklenci: "Konečně - a to nesmíte opomenout - musíte na doporučení mého pána, lorda Monteaglea, prohodit několik slov o tom, jak upřímně konal, a jakým štěstím pro něho bylo, ţe byl nástrojem tak velkého poţehnání ... neboť je prachsprostě pomlouván, ţe se kdys byl účastnil onoho spiknutí se střelným prachem a ţe mi následně vše prozradil." Závěrem tedy lze říct, ţe ačkoli známe jen hrstku nezvratných faktů, je zde mnoţství nepřímých důkazů, které vyvolávají dohady o pravdě skryté za spiknutím střelného prachu. Zdá se nepravděpodobné, ţe celou věc zinscenoval Cecil - do své sítě nepolapil jedinou významnější osobnost z řad katolické aristokracie, ba ani soupeře na dvoře, kteří by jistě byli jeho terčem. Nejpravděpodobnější verze bude asi taková, ţe Cecil se prostřednictvím své sítě
vyzvědačů a donašečů dozvěděl, ţe se něco chystá, a rozhodl se spiknutí překazit ze zištných důvodů - zejména jako součást taţení proti anglickým jezuitům. S pomocí Treshama a Monteaglea (a moţná dalších), které vyuţil nejprve jako agents provocateurs a později jako informátory, zinscenoval následné události tak, aby mohl za co nejdramatičtějších okolností "odhalit" Fawkese a střelný prach a posléze označit za hlavního strůjce spiknutí jezuitského pátera Garneta. Nakonec za sebou zahladil stopy tím, ţe zatajil roli Monteaglea a Treshama dal buďto zavraţdit, nebo tajně odvézt ze země. Tato spletitá konspirační sága a zrada přeţívá v Británii dodnes v podobě výročních ohňových slavností. Mnohem horším důsledkem spiknutí střelného prachu se stalo staleté přetrvávání protikatolického fanatizmu, který se projevoval v periodických krvavých sektářských bouřích. Po spiknutí měl Cecil vítanou záminku, aby mohl zatlouct další hřebík do rakve katolických aspirací na trůn, a posílit tak protestantskou vládu v Anglii. Svobodní zednáři, rozekruciáni a ilumináti: od 17. století po současnost Jádrem kaţdé konspirační teorie je tajné společenstvo, které řídí světové události ze zákulisí. Jiţ zběţné hledání na webu nebo v oddělení "spiknutí" v knihkupectví odhalí, ţe se o tuto roli uchází několik nejčastěji uváděných tajných spolků, mezi nimiţ jasně ční tři favorité svobodní zednáři, rozekruciáni a ilumináti. Stoupenci konspiračních teorií tvrdí, ţe tyto tajné řády jsou skrytě zodpovědné za všechno - od rozpoutání americké a francouzské revoluce aţ po řízení globální ekonomiky a plány na zotročení světa. Existují tyto organizace doopravdy? Jaké mají dějiny? A co je nejdůleţitější - kolik je pravdy na oněch divokých zvěstech, které o nich kolují? V 17. a 18. století, uprostřed osvícenského kvasu a přerodu středověkého světa na novověk, se v Evropě rozvíjela nová intelektuální elita, které uţ nestačily staré jistoty a zaběhané instituce. Při hledání nových filozofických, mravních a duchovních pravd, jeţ by odpovídaly novému učení, se mnozí literáti a vědci obraceli k ezoterické směsi okultního a náboţenského myšlení, tedy k takzvané hermetické filozofii. Tato filozofie, která má údajně kořeny ve starověku, byla renesanční syntézou magie, alchymie, astrologie a náboţenství. Ačkoli měla "starověké" předky, část jejího učení byla na svou dobu pokroková a radikálně novátorská. Mezi novými myšlenkami vynikal názor, ţe všechna náboţenství jsou rovnocenným a jen do jisté míry odlišným vyjádřením téţe ústřední pravdy, a sice ţe duchovnost by měla vyvěrat z osobního vhledu a vývoje, ţe by ji neměly zprostředkovávat zaběhané instituce a ţe tato duchovní rovnoprávnost by se měla promítnout do světských záleţitostí - coţ odráţelo rozvíjející se názory na práva jednotlivce a na občanské svobody. Mnozí učenci a intelektuálové, kteří tak začali smýšlet, se mezi sebou dobře znali. Dopisovali si, setkávali se na univerzitách nebo na půdě nových vědeckých institucí, jakou byla třeba Britská královská společnost. Běţným jevem v konspiračních kruzích je idea jakési neviditelné almy mater, elity vzdělanců, a je docela moţné, ţe vzdělanci 17. a 18. století na sebe takto skutečně nahlíţeli - v čistě neformálním smyslu. Právě v těchto souvislostech se vynořilo několik dnes běţně známých tajných společností, z nichţ nejstarší je lóţe svobodných zednářů. Svobodné zednářství se patrně vyvinulo ze středověkých kamenických cechů. Středověké zednické řemeslo spojovalo prvky stavitelství, inţenýrství a kamenictví a jako kaţdé dobové řemeslo i ono ţárlivě střeţilo své znalosti a
výsady. Kdyţ měli zednáři spolupracovat na velkém projektu, např. na stavbě katedrály, scházeli se obvykle v jakési dělnické chýši zvané "lodge". Časem se v zednářském cechu vyvinuly tradice a rituály provázející jejich řemeslo i přístup do "lodge" - lóţe, s důrazem na znalost tehdy převáţně neznámých geometrických zákonů, stavitelských postupů i moderních nástrojů (např. kompasu). Označení "svobodný" zřejmě odkazuje na zedníky pracující s jistým typem stavebního materiálu, anglicky nazývaného "freestone" (dobře opracovatelný kámen). V 16. a 17. století začaly spolky svobodných zednářů přijímat za členy i lidi jiných povolání a dále rozvíjely svou neobvyklou duchovní filozofii, která měla řadu společných rysů s hermetickou filozofií; ze 17. století pochází první záznam o tom, ţe do lóţe svobodných zednářů vstoupili intelektuálové. V roce 1717 působilo jen v Londýně tolik lóţí, ţe čtyři z nich vytvořily takzvanou Velkou lóţi (Grand Lodge). V té době uţ mezi významné členy svobodných zednářů patřila řada šlechticů; tato tradice byla uplatňována zejména v Británii, kde několik královských princů slouţilo jako velmistři. To nahrávalo i často vyslovované domněnce, ţe svobodné zednářství je elitářský klub, ačkoli jednou z jeho základních zásad je, ţe čerstvě zasvěcení jsou si rovni bez ohledu na světské postavení. Ve Velké Británii je dnes odhadem asi šest set tisíc svobodných zednářů, v Severní Americe kolem tří a půl milionu. Svobodné zednářství pro ně zřejmě představuje směs členství v pánském klubu a příleţitosti zabývat se duchovními otázkami přesahujícími jejich běţné kompetence; je v tom i kousek teatrálnosti, touha být zasvěcen do tajemství a pocit sounáleţitosti s širším duchovním společenstvím. Svobodné zednářství je často spojováno s další tajnou společností - s rozekruciány, někdy téţ nazývanými Bratrstvo Růţového kříţe či různými obměnami tohoto názvu. V letech 16141616 se objevily tři záhadné traktáty vyprávějící alegorický příběh o Christianu Rosenkreuzovi, rytíři, který se vydá na výpravu do vlastní duše a dosáhne osobního přerodu. Tato anonymní díla, souhrnně zvaná Rozekruciánské manifesty, uplatňují řadu principů hermetické filozofie a dalších spřízněných ezoterických proudů; mluví se v nich o tajném bratrstvu mistrů-mágů, kteří pracují pro dobro lidstva a bojují proti úplatným institucím, jakou bylo např. papeţství. Bratrstvo bylo smyšlené, ale záhy se k němu hlásili ezoteričtí filozofové z celé Evropy. Nakonec vzniklo několik malých skupinek rozekruciánských společností a někteří členové se také stali svobodnými zednáři. Na obě skupiny působily podobné myšlenky a obě se pravděpodobně navzájem ovlivňovaly. Třetí z trojice údajných ultratajných společností jsou ilumináti ("osvícení" nebo "ti, kdoţ spatřili světlo"). Do této role se v dějinách stylizovalo hned několik spolu nesouvisejících skupin, které tak dávaly najevo, ţe znají pravdy, jeţ zůstávají běţným smrtelníkům skryté. Autoři konspiračních teorií však odkazují na bavorské ilumináty, skupinu zednářského typu sdruţující republikánské volnomyšlenkáře, kterou roku 1776 zaloţil profesor práv Adam Weishaupt v bavorském Ingolstadtu. Oni sami se nazývali "perfekcionisté". Postupně zakládali pobočky po celé Evropě, které přilákaly kolem dvou tisíc členů včetně několika pokrokově smýšlejících aristokratů, spisovatelů a filozofů, a v nichţ diskutovali o věcech, jeţ byly tehdy pokládány za nebezpečné, např. ţe stávající vlády a církve jsou zkorumpované a měly by se nahradit něčím novým. V roce 1785 byla skupina zrušena výnosem zneklidněné bavorské vlády a do roku 1790 zcela zanikla. Díky dobovým autorům konspiračních teorií však ilumináti získali legendární pověst a stali se terčem obvinění, ţe právě oni rozpoutali revoluce, které v té době otřásaly Amerikou a Evropou.
Jaká je tedy pravda o vlivu těchto skupin na dějiny? Ani rozekruciáni, ani ilumináti nepůsobili tak dlouho či v tak významných počtech, aby přímo zasáhli do událostí, s nimiţ jsou spojováni, i kdyţ jejich kulturní a duchovní vliv byl nesporně značný. Tyto řády byly jakýmsi debatním krouţkem, ve kterém budoucí revolucionáři rozvíjeli své ideje a představy, anebo moţná jen odráţely dobové kulturní a intelektuální proudy. O příčinných souvislostech se můţeme pouze dohadovat. Avšak buď jak buď, myšlenky, s nimiţ byly tyto řády spojovány, rozhodně vyděsily zpátečnické síly vládnoucích tříd natolik, ţe se je rozhodly démonizovat. V současné době dochází k zvláštnímu posunu: tato tajná společenství jsou označována za vládnoucí třídu právě těmi zpátečnickými silami, které mají pocit vyloučenosti či odtrţenosti od hlavního proudu dění. Důkazy vztahující se ke svobodným zednářům naznačují mnohem víc. Svobodné zednářství zapustilo v Americe kořeny uţ kolem roku 1730 a získalo oblibu mezi elitou kolonie; mnozí z těch, kdo se k němu hlásili, později sehráli významnou roli v revoluci - např. Benjamin Franklin se stal zednářským velmistrem v Pensylvánii. Dalšími zednáři zapojenými do revolučních událostí v Americe byli např. Paul Revere, admirál John Paul Jones či generál Andrew Jackson. Podle jednoho odhadu bylo mezi šestapadesáti signatáři Vyhlášení nezávislosti aţ padesát svobodných zednářů, i kdyţ jiné prameny to popírají a uvádějí, ţe jich bylo jen osm. Zřejmě nejvýznačnějším zednářem v Americe byl George Washington. V době své inaugurace byl mistrem lóţe a prezidentskou přísahu sloţil na zednářskou bibli. Motiv na velké státní pečeti USA, kterou jsou opatřeny dolarové bankovky, je bezesporu výrazně ovlivněn ezoterickými myšlenkami zednářů: pyramida s okem je zednářský symbol. Zednáři byli také zapojeni do francouzské revoluce, i kdyţ jen nepřímo; zednáři byli mj. dva hlavní autoři francouzské encyklopedie Denis Diderot a Voltaire. Encyclopédie, rozsáhlý projekt vzniklý za účasti mnoha spisovatelů, propagovala volnomyšlenkářské republikánské ideje a úřady ji okamţitě po jejím vydání v 50. letech 18. století zakázaly. Encyklopedie je občas povaţována za jakýsi intelektuální manifest francouzské revoluce. Několik jejích prvních strůjců bylo také členy zednářské lóţe. Šlo jen o shodu náhod, anebo byly americká i francouzská revoluce zednářským spiknutím? I zde je těţké rozplést klubko příčin a následků. Svobodné zednářství se těšilo velké oblibě mezi vzdělanci i aktivisty, kteří revoluce inspirovali a podněcovali, a tak není divu, ţe se mezi revolucionáři našlo tolik zednářů. Jako zednáři se moţná scházeli k diskusím o tehdy radikálních idejích volnosti, rovnosti a bratrství - základních pilířích obou revolucí. Zednáři moţná vyuţili sítě kontaktů, kdyţ bylo zapotřebí zorganizovat akci většího rozsahu - má se např. za to, ţe právě oni stáli za bostonským pitím čaje v roce 1773. Třebaţe revoluce přímo neplánovali, rozhodně je významným dílem podnítili. Ze zednářských kořenů vyrostla jedna nepokrytě revoluční tajná společnost - italští karbonáři neboli "uhlíři" (protoţe se tajně scházeli v prodejnách dřevěného uhlí). Vznikli ze zednářských skupin, které byly proti cizí okupaci Itálie a usilovaly o sjednocení italských království. Především však chtěli svrhnout absolutizmus a vytvořit konstituční monarchii nebo republiku. Jinými slovy, touţili proměnit vznešené zásady svobodného zednářství v činy. Karbonáři měli obdobnou organizační strukturu jako zednáři, se stejnými stupni, obřady a tajnými znaky. Mezi zakladateli byla zřejmě řada zednářů, kteří mohli do nového spolku automaticky vstoupit s vysokým titulem "mistr". V letech 1812-1830 karbonáři zorganizovali a vedli povstání v Neapoli, Piemontu, Parmě, Modeně a v Romagni, zatímco jejich zahraniční
odnoţe se podílely na rozpoutání španělské revoluce v roce 1820 a francouzského povstání v roce 1821. Po roce 1830 se hnutí postupně rozpadlo, kdyţ jeho myšlenky převzaly pokrokovější italské organizace, ale v následujících desetiletích nepochybně připravilo duchovní i praktickou půdu pro sjednocení Itálie. Skutečné spiknutí Odessa - CIA, Gehlen Org a západoněmecká rozvědka: 1945-1961 Spiknutí Odessa je stálou součástí konspiračních teorií a zejména beletrie, díky knihám nesoucím se v duchu Spisu Odessa Fredericka Forsytha. Základní myšlenkou těchto příběhů je tvrzení, ţe existovala tajná organizace, která pomáhala nacistickým válečným zločincům uniknout spravedlnosti tak, ţe je ukryla, změnila jejich totoţnost nebo jim zařídila nový ţivot v zámoří (obvykle v Jiţní Americe), a udrţovala jejich moc nad nečestně získanou kořistí Třetí říše včetně uměleckých děl, zlatých cihel a peněz odcizených obětem holocaustu. Tento spolek se jmenoval "organizace bývalých členů SS"; zkratka Odessa je odvozena z německého akronymu. Ačkoli Odessa je patrně výplodem fantazie, v historkách o ní je řada pravdivých aspektů. Existovaly tzv. ratlines, zavedené únikové cesty, jimiţ byli zločinci tajně vyváţeni z obsazeného Německa; dělo se tak na základě tajné dohody americké rozvědky a katolické církve, ba moţná na jejich příkaz (viz kapitolu Od P2 k Opus Dei, s. [[dle sazby]]). Operace Paperclip (Spona), v jejímţ rámci byli pro raketový program a jiné, nekalejší vědecké účely najímáni význační němečtí vědci, byla jen o něco otevřenější americkou verzí Odessy (viz s. [[dle sazby]]). Velká část válečné kořisti nacistů je dosud nezvěstná, přičemţ však švýcarské banky otevřeně přiznávají, ţe dodnes jsou v jejich trezorech či na jejich účtech miliony dolarů, které nacisté sebrali Ţidům a dalším obětem. V utajení moţná vlastní ještě mnohem větší majetek. Ale nejotřesnější pravdivou verzí Odessy je politováníhodný příběh Gehlen Org, nacistické špionáţní jednotky financované CIA, která se stala nejvýznamnější zpravodajskou agenturou NATO a zároveň obětí jedné z nejúspěšnějších sovětských infiltrací v období studené války. Koncem roku 1944 bylo řadě lidí na obou stranách válečného konfliktu jasné, ţe válka v Evropě se chýlí ke konci a ţe nacistické Německo je odsouzeno k poráţce. Spojenci, zejména Američané, začali přemýšlet o poválečném geopolitickém uspořádání světa a dospěli k závěru, ţe komunisté pro ně budou stejně nebezpeční jako nacisté. William Donovan, přezdívaný "Divoký Bill", šéf Úřadu strategických sluţeb, z nějţ záhy vznikla CIA, naléhal uţ v roce 1944 na vládu, aby byla pro "uţitečné" nacisty připravena úniková trasa do Ameriky. Někteří význační důstojníci německé rozvědky smýšleli obdobně; měli v úmyslu vzdát se Američanům, neboť správně odhadli, ţe od nich se jim dostane nejméně nepřátelského přijetí a ţe moţná naopak uvítají jejich pomoc namířenou proti komunistům. Den po Hitlerově sebevraţdě, 1. května 1945, poţádali náčelníci štábů vrchního velitele sil západních spojenců Eisenhowera o vydání zatykače na všechny podezřelé válečné zločince; měl však "učinit výjimky, jeţ uzná za vhodné ze zpravodajských či jiných vojenských příčin". V té době uţ byly nejvýznačnější osobnosti patřící k těmto "výjimkám" v rukou Američanů. Reinhard Gehlen byl generálem gestapa stojícím v čele Fremde Heere Ost (Cizí vojska Východ) - vojenské zpravodajské agentury, pod kterou spadala východní fronta. Gehlen si vybudoval pověst působivě přesného analytika sovětských sil, avšak nechvalně proslul také
krutými metodami: zpravodajské informace nezřídka získával mučením a hladověním tisíců ruských válečných zajatců. Kdyţ u Hitlera upadl v nemilost a vycítil, kterým směrem fouká vítr, usoudil, ţe musí přejít na stranu Američanů; předtím si však obstaral pár trumfů. Spolu s několika podřízenými nasnímal na mikrofilm rozsáhlý archiv údajů o Sovětech, ukryl jej do kovových bubnů a zakopal na odlehlé louce v rakouských Alpách. Potom dal sám hlášku Američanům o své dezerci a poţádal o audienci u pohlavárů. Dne 24. srpna 1945 byl tedy v převleku amerického generála letecky přepraven do Washingtonu na briefing s nejvyššími zpravodajskými důstojníky. Mezitím Američané objevili jeho skrýš se zakopanými špionáţními poklady a rychle ji odvezli do bezpečí. Gehlen, který správně odhadl, ţe Američané nevědí zhola nic o sovětském potenciálu a budou vděčni za kaţdou informaci, jim nabídl své znalosti, údaje i přístup k hotové síti protikomunistických aktivistů v okupované východní Evropě. Američanům se zamlouvalo, co slyšeli. Ochotně se také nechali přesvědčit, ţe Gehlen není ani tak zarytý nacista jako zarytý antikomunista - stejně jako oni. Deset měsíců pak Gehlen ve Fort Huntu ve Virginii spolupracoval s nejvyššími americkými představiteli a udělal na ně příznivý dojem svou profesionalitou, svými schopnostmi a znalostmi. Jeho největším ochráncem byl Allen Dulles, bývalý šéf Úřadu strategických sluţeb v Německu a pozdější ředitel CIA. Gehlen zapůsobil na špičky CIA tak věrohodně, ţe ho poslali zpátky do Německa, aby tam zaloţil vlastní zpravodajskou agenturu s názvem Gehlenova organizace nebo zkráceně Gehlen Org, financovanou Američany na základě Gehlenova slibu, ţe nebude verbovat bývalé členy SS, gestapa nebo SD (SD byla zpravodajská sluţba NSDAP). Gehlen se usadil v pohoří Spessart v středním Německu a slib okamţitě porušil, kdyţ naverboval několik nejvyšších nacistických pohlavárů včetně bývalých šéfů gestapa a masových vrahů. Válečným zločincům tak jeho organizace zajistila nejen bezpečný domov a práci, ale zřejmě i únikové trasy do Jiţní Ameriky. CIA o tom téměř určitě věděla, ale přimhouřila obě oči, protoţe Gehlen Org jí poskytovala cenné zpravodajské informace. Dulles se o Gehlenovi vyjádřil slovy: "Je na naší straně, na ničem jiném nesejde." V průběhu následujících deseti let vydaly USA na Gehlen Org odhadem dvě stě milionů dolarů; organizace se za tu dobu rozrostla a zaměstnávala na čtyři tisíce lidí. V roce 1956 se Gehlen Org stala oficiální zpravodajskou agenturou Spolkové republiky Německo Bundesnachrichtendienst neboli BND. Gehlen měl prostřednictvím těchto agentur nesmírný vliv na spoluutváření politiky USA a NATO vůči sovětskému bloku. Organizace dodávala NATO dvě třetiny počátečních zpravodajských údajů o zemích Varšavské smlouvy. Američané však nevěděli, ţe informace z jejich pohledu nesmírně cenné jsou nezřídka chabé a zkreslené a slouţí Gehlenovým záměrům: zveličovat komunistickou hrozbu, a tím i vlastní význam. A horší mělo teprve přijít. Přes ţeleznou oponu sledoval Gehlena jeho protějšek ve východoněmecké zpravodajské agentuře HVA, šéf rozvědky Markus Wolf. Nesmírně mu záleţelo na tom, aby pronikl do BND, a tak se zaměřil na Gehlenovu slabinu - jeho přesvědčení, ţe protikomunistické záruky jeho rekrutů z řad bývalých nacistů jsou nezpochybnitelné. Gehlen však nepočítal s tím, ţe nenávist některých Němců k Američanům a jejich spojencům v NATO, kteří Německo porazili, leckdy převyšuje vše ostatní. Takovým muţem byl i Heinz Felfe, bývalý pohlavár SD, jehoţ rodné město Dráţďany bylo srovnáno se zemí nálety Spojenců. Felfeho najala
KGB, potom infiltroval do BND. KGB tím, ţe Felfemu dodávala zpravodajské materiály a dokonce mu dovolila "odhalit" několik menších agentů, natolik posílila jeho důvěryhodnost, ţe ho v BND povýšili na šéfa sovětské kontrarozvědky; na tomto postu získal přístup k americké a britské rozvědce. Dlouhé tři roky značně poškozoval západní zájmy, neţ ho v roce 1961 odhalil zajatý polský agent. Následný rozruch přiměl Gehlena vzdát se funkce. Za své válečné zločiny ani za škody, které napáchal západní rozvědce, nebyl nikdy souzen. V očích řady stoupenců konspiračních teorií byla Gehlen Org jen jedním článkem mnohem delšího řetězu poválečných pravicových spiknutí, která udrţovala vztahy s podzemní zednářskou lóţí P2, s operací Gladio, s Vatikánem i s pravicovými diktátorskými reţimy a podzemím v Jiţní Americe, Španělsku, Itálii a v jiných částech světa (viz kapitolu Od P2 po Opus Dei, s. [[dle sazby]]). Někteří dokonce dávají její zhoubný vliv do souvislosti s oţivením současných neonacistických hnutí. Ať uţ mezi Gehlen Org a moderními fašisty i přetrvávajícím tajemstvím kolem nezvěstné nacistické kořisti existuje souvislost, nebo ne, skutečností zůstává, ţe CIA pomohla několika nejhorším zločincům uniknout spravedlnosti a vyplácela jim vysokou mzdu. Předvídatelným důsledkem této "smlouvy s ďáblem" byla jedna z nejhorších zpravodajských katastrof v dějinách studené války. CIA dodnes tají pravdu o tomto stinném období svých raných dějin: i přes nové zákony o svobodě informací, i přes nařízení Kongresu odmítá odtajnit příslušné dokumenty. Od P2 po Opus Dei: pravicová spiknutí v lůně katolické církve? Od roku 1945 po současnost Poválečné dějiny Itálie jsou bouřlivé a provázené násilím; jsou doslova poseté mrtvolami. V Itálii došlo po válce ke třem úmrtím, která vzbudila senzaci: v roce 1978 byl zavraţděn italský premiér Aldo Moro, zřejmě levicovými teroristy, v témţ roce zemřel - zřejmě přirozenou smrtí - papeţ Jan Pavel I. a v roce 1982 bylo pod londýnským mostem Blackfriars Bridge nalezeno tělo oběšence; šlo o Roberta Calviho, bankéře s vazbami na Vatikán a organizovaný zločin, který zřejmě spáchal sebevraţdu. Zní to sice neuvěřitelně, ale všechna tři úmrtí, jakoţ i řada dalších, mají patrně spojitost s rozsáhlým a neblaze proslulým pravicovým spiknutím, které uţ od konce druhé světové války vrhá dlouhý stín na světové události. Podle autorů konspiračních teorií tyto události zorganizovali či ovlivnili tajná zednářská lóţe označovaná jako P2, úplatní vatikánští představitelé, finančníci, kteří vedli Vatikánskou banku, a další, kteří byli na ni napojeni; dále mafie, a dokonce CIA. Byli či jsou do nich zapletení papeţ Jan Pavel II., pravicová katolická sekta Opus Dei a řada významných politiků současnosti. Program "ratline" a operace Stay Behind Příběh začíná italským fašistou Liciem Gellim, který během španělské občanské války bojoval jako dobrovolník v pluku fašistických černokošiláčů pod velením Franka a za druhé světové války slouţil jako styčný důstojník mezi Mussoliniho fašisty a nacisty, jmenovitě Göringovou divizí SS. Po válce se o něho začaly zajímat spojenecké tajné sluţby; údajně tehdy pomáhal organizovat tzv. ratlines, programy, jeţ chránily nacisty a fašisty (ale také sovětské utečence a dezertéry) před dopadením a pomáhaly jim uprchnout do zahraničí, nejčastěji do Jiţní Ameriky. Mezi známými pohlaváry, kterým se tak podařilo uniknout spravedlnosti, byli Klaus Barbie, Adolf Eichmann a Josef Mengele.
Programy "ratlines" byly organizovány s pomocí amerických zpravodajských agentur; ze zapojení do nich je často obviňována i katolická církev. Kněţí s profašistickými sympatiemi ukrývali a ţivili válečné zločince a při jejich převozu vyuţívali rozsáhlé sítě církevních kontaktů v Jiţní Americe. Spojenci měli pro tajnou podporu programů "ratline" jinou motivaci: uţ před koncem války si mnozí jasně uvědomovali, ţe příštím nepřítelem bude komunizmus, a obávali se, ţe záhy vypukne válka se sovětským Ruskem. Potírání komunizmu se stalo mnohem důleţitějším neţ denacifikace a kaţdý, kdo mohl v blíţícím se boji proti němu pomoci, byl povaţován za cenný přínos. Stejnou zásadou a stejným postupem se řídila i Gehlen Org (popsaná výše) a operace Paperclip (Spona), tajný program únosů nacistických vědců do USA (viz s. [[dle sazby]] a [[dle sazby]]). Pro fašisty, tedy i pro Gelliho, byly "ratlines" cestou, jak zachránit přátele, zbohatnout a vybudovat síť vlivu v tajuplném světě tajných sluţeb. O existenci programů "ratlines" pochybuje málokdo, řada spisovatelů ale také tvrdí, ţe v mnoha zemích západní Evropy byly úmyslně ponechány skupiny nacistů a fašistů, a to v rámci operace "Stay Behind". Bylo zřejmě v plánu, aby buňky ostřílených protikomunistických bojovníků rozsetých po celé Evropě vytvořily základnu okamţitě pouţitelné podzemní síly, která by čelila sovětské invazi a pomohla při potlačování případných komunistických povstání. V padesátých letech dvacátého století dosahovali italští komunisté na domácí politické scéně značných volebních úspěchů, coţ zneklidňovalo protikomunistické síly v čele s Američany. Podle autorů konspiračních teorií daly tyto síly souhlas vzniku operace Gladio, vlastně italské odnoţe operace Stay Behind, a byla zverbována síť pravicových agentů a agitátorů, která se měla postavit na odpor případnému komunistickému puči. Klíčovým muţem této operace se údajně stal Gelli, který se díky rozsáhlým kontaktům ve zpravodajských a neofašistických kruzích pro tuto roli ideálně hodil. Zda je to pravda, není jisté; tuto teorii o operaci Gladio nepotvrdilo ani vyšetřování italských soudů. Pokud ji koordinoval Gelli, činil tak z Argentiny, kam se v roce 1954 odstěhoval. Zde podle vlastního tvrzení navázal vřelé styky s Juanem Perónem a dalšími pravicovými politiky. Mezitím v zákulisí pracoval na zaloţení tajné zednářské lóţe, tzv. P2. P2 Gelli se stal členem italské zednářské lóţe v roce 1963. Tradiční nedůvěra vůči zednářům byla zakotvena v zákoně, který nařizoval jejich vládní registraci, a proto Gelli vytvořil lóţi uvnitř lóţe - takzvanou skrytou lóţi, v níţ bylo členství tajné; úplný seznam členů znal pouze Gelli. Členství se mělo omezovat na smetánku italsko/katolicko/latinskoamerické společnosti (na rozdíl od svobodných zednářů, kam můţe vstoupit kaţdý a jeho světské postavení je podruţné). Gelli ji pojmenoval podle italské lóţe z 19. století - Propaganda Due neboli P2. Členy P2 byli finančníci, podnikatelé, zástupci médií, významní státní úředníci, politici, právníci, soudci, generálové, admirálové, mafiáni a - coţ bylo klíčové - zástupci italských tajných sluţeb včetně několika šéfů rozvědky. Byli mezi nimi také církevní hodnostáři, zejména vysoce postavení členové kurie, vatikánské "vlády", a tudíţ i církve - navzdory přísně dodrţované zásadě, ţe katolíci nesmějí být zednáři, jinak jim hrozí vyobcování. Kdyţ se členem stal šéf italské tajné sluţby, údajně předal Gellimu rozsáhlé spisy o význačných Italech; Gelli jich posléze vyuţil k vydírání, a tak je přiměl vstoupit do jeho tajného spolku.
Všechny členy P2 znal pouze Gelli. Byl ctihodným mistrem, Il Venerabile, ale znali ho také jako Il Burattinaio, loutkářského mistra. V Argentině údajně zinscenoval návrat argentinského generála Peróna k moci; někteří autoři literatury faktu dokonce tvrdí, ţe Perón mu projevil vděčnost tak, ţe před ním poklekl. Gelli také vytvořil těsné pouto mezi finančními institucemi Vatikánu a špinavými penězi organizovaného zločinu, coţ mělo později závaţné důsledky pro papeţe Jana Pavla I. Zavraţdění Alda Mora Ačkoli hrozba sovětské invaze pominula, italská komunistická strana i nadále vzbuzovala obavy protikomunistických sil. Na začátku sedmdesátých let minulého století byla prý operace Gladio pověřena zahájením přímých akcí k potlačení komunistického vlivu v Itálii; v lidech měla probudit protikomunistické nálady série bombových útoků. Ani ty však neměly kýţený účinek a koncem sedmdesátých let uţ Aldo Moro aktivně pracoval na účasti komunistů ve vládě, v níţ měli podpořit jeho středo-levicovou stranu. V březnu 1978 ho však unesla levicová skupina Rudé brigády a po pětapadesáti dnech v zajetí ho zavraţdila. Stoupenci konspiračních teorií tvrdí, ţe Rudé brigády zaloţila a řídila prapodivná koalice sil operace Gladio, italských tajných sluţeb, CIA a - jak jinak - P2. Kdyţ Aldo Moro navštívil Washington, významní američtí činitelé ho údajně výslovně varovali, aby se nespolčoval s komunisty, je-li mu ţivot milý. Povídá se, ţe vyděšený Moro pobyt v USA zkrátil a vrátil se domů. Kdyţ neuposlechl varování, byly vyslány Rudé brigády, aby ho zavraţdily, a diskreditovaly tak levicovou politiku. V celém příběhu lze nepochybně najít řadu pochybností. Dopisy, které Moro psal v zajetí, údajně obsahovaly šifrovaná varování, a některé byly tehdy zamlčeny. Přední politikové, např. Romano Prodi, tajuplně naznačovali, ţe policie ví, kde Mora drţí v zajetí, přestoţe po něm intenzivně, leč marně pátrala po celé zemi. Mnoho aspektů Morova únosu i zavraţdění zůstává navzdory rozsáhlému vyšetřování dodnes záhadou. Avšak jen málokterý seriózní komentátor připisuje věrohodnost spiknutí P2/CIA. Smrt Jana Pavla I. Albino Luciani byl zvolen papeţem 26. srpna 1978 a dal si jméno Jan Pavel I. Pouhých třiatřicet dní nato zemřel, a jeho úřad se tak stal jedním z nejkratších v dějinách papeţství. Kdyby byl ţil déle, mohl se tento nesmírně oblíbený "usměvavý papeţ", jak byl pro svou přístupnost a neokázalost přezdíván, stát jednou z nejradikálnějších a nejvlivnějších osobností 20. století. V příkrém rozporu s papeţi předchozími i následujícími měl Jan Pavel I. v úmyslu zmírnit neoblomný postoj církve k antikoncepci a zasazoval se o program liberálních reforem uvnitř Vatikánu. Vzhledem k celosvětovému vlivu katolické církve mohla mít taková změna postoje převratný dopad na sociální a náboţenské otázky v globálním měřítku. Jeho předčasný skon však udal dějinám zcela jiný směr. Abychom pochopili proč, musíme blíţe prozkoumat spletitou politiku Vatikánu před papeţovým zvolením. V 19. i 20. století se v církvi vedla zásadní debata mezi liberálními a konzervativními frakcemi a zpátečničtí pravicoví katolíci vynakládali velké úsilí, aby potlačili své odpůrce. V 19. století vyuţil Vatikán své zpravodajské sítě k sledování a diskreditaci liberálních
intelektuálů, zatímco ve 20. letech 20. století byl obviňován z aţ příliš vřelého vztahu k Mussolinimu a k fašistům. Někteří protikatoličtí spisovatelé obviňují Pia XI., ţe se s fašisty tajně dohodl na tom, ţe v Itálii převezmou moc výměnou za obrovské sumy v hotovosti a za lateránskou smlouvu z roku 1929, která formálně uznávala nezávislý Vatikánský městský stát, nad nímţ má svrchovanou moc papeţ a kurie. Střet mezi liberálními a konzervativními silami vyvrcholil během druhého vatikánského koncilu, který zasedal v letech 1962-1965. Zejména díky úsilí Jana XXIII. liberalizoval druhý vatikánský koncil řadu liturgických a naukových aspektů v katolické církvi a dal pokrokovým kritikům v jejích řadách moţnost svobodně vyjádřit názor. Odpůrci změn v kurii byli pobouřeni a nadále se vedly ostré spory např. o kontrole porodnosti. Pavel VI. jako nástupce Jana XXIII. neměl na tuto otázku vyhraněný názor, nakonec se však přiklonil ke konzervativní straně. Jak se ukázalo, jedním z těch, kdo na něho naléhali, aby zaujal liberálnější postoj, byl kardinál Luciani. Tradicionalisté si to očividně neuvědomovali, neboť kdyţ Pavel VI. zemřel a při papeţské volbě se dostali do kříţku zastánci a odpůrci druhého vatikánského koncilu, uvítali Lucianiho jako kompromisního kandidáta. Luciani prakticky jako jediný z kandidátů neměl za sebou kariéru v kurii či v diplomatických sluţbách, a tudíţ stál napohled stranou frakční politiky Vatikánu. A taky se zdálo, ţe není ani příliš zatíţen ideologicky, neboť byl znám jako "obyčejný" kněz, který o sobě tvrdí, ţe není hoden vysokého úřadu. Pravicová "stará garda" tedy zřejmě očekávala, ţe se bude chovat přinejmenším neutrálně a snadno se nechá usměrnit. Jenţe uţ záhy přišli na to, jak hluboce se mýlili. Krátce po vysvěcení se nový papeţ sešel se zástupci OSN k diskusi o otázkách populace a vyvolal obrovský rozruch projevem, ve kterém připustil, ţe uvaţuje o změně tvrdého postoje Vatikánu vůči antikoncepci. "Stará garda" v kurii se odhodlala k něčemu nevídanému: cenzurovala papeţovy komentáře na stránkách oficiálního vatikánského tisku. Šířily se také zvěsti, ţe Jan Pavel I. uvaţuje o reformách postihujících církev na všech úrovních, coţ zneklidňovalo zejména pravicové katolíky, protoţe ho povaţovali za "měkkého" v náhledu na komunizmus a jeho otec byl zapálený socialista. Podle autorů konspiračních teorií však zaryté tradicionalisty v čele kurie nejvíc zneklidňovalo papeţovo odhodlání prozkoumat kalné vody vatikánských financí, jelikoţ ona prapodivná italská propojenost P2, mafie a církve vyústila ve finanční machinace nebývalého rozsahu. Na základě lateránské smlouvy byl Instituto per le Opere Religiose neboli IOR, Ústav pro náboţenské dílo běţně nazývaný Vatikánská banka, zproštěn běţného dohledu a nevztahovaly se na něj směrnice závazné pro jiné finanční ústavy. V důsledku toho se Vatikánská banka stala ideálním prostředníkem při praní špinavých peněz, a má se za to, ţe se zapletla do rozsáhlé sítě nezákonných finančních machinací. Vztyčený prst ukazuje zejména na P2, která údajně pomocí unikátní sítě mafiánů, bankéřů, finančníků a vysokých činitelů Vatikánu napojila IOR přes několik podezřelých soukromých bank na tok špinavých peněz z obchodu s drogami, z vydírání apod. Podle jedné teorie se Vatikánská banka zapletla do praní peněz zejména po úpravě jednoho italského zákona, ze které vyplynulo, ţe obrovské akciové portfolio Vatikánu bude podrobeno důkladnému veřejnému prošetření; ze strachu z blamáţe, kdyby vyšel najevo počet a velikost akcií Vatikánu, se jich banka rozhodla zbavit. Gelli seznámil její zástupce s italským bankéřem Robertem Calvim, ředitelem Banco Ambrosiano,
jeţ byla napojena na mafii, a ten nabídl, ţe portfolio odkoupí za obrovskou sumu, aby tak mohl vyprat nezákonně získané prostředky. Ať uţ je tento scénář pravdivý, nebo ne, jisté je, ţe Vatikánská banka, jmenovitě její americká pobočka pod vedením arcibiskupa Paula Marcinkuse, byla v rozsáhlém měřítku zataţena do praní mafiánských peněz a obchodů s finančníky nevalné pověsti, např. s Calvim či sicilským bankéřem Michelem Sindonou. Do všeho byl zapleten také vatikánský státní tajemník kardinál Villot, hlava kurie a zarytý konzervativec, kterého mnozí autoři konspiračních teorií označují za hlavního padoucha v záhadě papeţovy vraţdy. Takový byl tedy skrytý propletenec pravicových zájmů, které se spolčily proti novému papeţi. Podle konspirační teorie o jeho smrti, nejjasněji a nejpřesvědčivěji formulované v knize Davida Yallopa Ve jménu Boţím (In God´s Name), Jan Pavel I. rychle prohlédl nepravosti v srdci Vatikánu, prozkoumal velké mnoţství písemností a určil klíčové viníky zejména kdyţ si uvědomil překvapivě vysoký počet členů P2 z řad význačných vatikánských hodnostářů. Kdyţ byli tito muţi sesazeni z vysokých funkcí a přeřazeni na bezvýznamné posty, mohlo se začít s radikální očistou. V tu noc, kdy byl zavraţděn, si s sebou údajně vzal do postele svazek klíčových dokumentů týkajících se Vatikánské banky a jejích finančních machinací. Dne 29. září 1978 ráno objevil tělo papeţe Jana Pavla I. jeho osobní tajemník John Magee - v poloze vsedě na posteli. Papeţ zemřel na infarkt. Tak alespoň zněla oficiální zpráva. Ve skutečnosti se později ukázalo, ţe tělo našla mnohem dřív, neţ bylo uvedeno, jeptiška sestra Vicenza, která byla papeţovou hospodyní. Objevily se také nesrovnalosti ohledně zacházení s tělem - bylo totiţ okamţitě převezeno k balzamování, coţ znemoţnilo pitvu. To bylo v rozporu s italskými zákony, avšak nikoli s vatikánským právem, jak namítala kurie, která pitvu výslovně zakázala. Ani to však nebylo pravda - v roce 1830 byla přece provedena pitva těla papeţe Pia VIII. Navíc, po balzamování měly být krev a orgány předány k lékařskému rozboru, jenţe záhadně zmizely. Stejně tak - podle autorů konspiračních teorií - zmizely i písemnosti, které papeţ četl, dále jeho brýle a dokonce i jeho závěť. Co asi by byla pitva odhalila? Podle autorů konspiračních teorií by dokázala, ţe Jan Pavel I. byl otráven - ţe ho zavraţdil Villot ve spojení s P2 a úplatnými bankéři za tiché podpory všech, kdo měli z papeţova liberálního programu strach. Existuje však i názor opačný, který shrnuje John Cornwell v knize A Thief in the Night (Noční zloděj). Podle něj nebyl papeţ Jan Pavel I. oním ostrovtipným detektivním hrdinou z Yallopova scénáře, nýbrţ člověkem nepříliš vysoké intelektuální úrovně, který neměl na to, aby dostál úkolům svého úřadu, a vzhledem k chatrnému zdraví, znásobenému notoricky špatnou péčí vatikánských lékařů, nebylo na jeho náhlém skonu nic záhadného. Tato odlišná verze se opírá o řadu důkazů. Během svého krátkého působení na papeţském stolci si Jan Pavel I. opakovaně stěţoval, ţe neměl být zvolen, a pozorovatelé poukazovali na jeho osamělost a izolovanost. Jednou vyvolal zděšení, kdyţ upustil sloţku s přísně tajnými dokumenty přes zeď na vatikánské střechy. O jeho chatrném zdraví se všeobecně vědělo; měl váţné kardiovaskulární potíţe. Dříve prodělal slabou embolii (ucpání cévy krevní sraţeninou) a v noci, kdy zemřel, se u něho projevily příznaky mnohem rozsáhlejší embolie, ale odmítl přivolat lékaře. Zdravotní péče ve Vatikánu se netěšila dobré pověsti; předešlého papeţe, Pavla VI., prakticky zabil šarlatán, který si poté pořídil snímky jeho mrtvoly. Balzamování těla Pavla VI. bylo také trapným fiaskem: rozklad těla postupoval tak rychle, ţe kdyţ leţel na
katafalku, odpadl mu nos. Vatikán moţná s balzamováním těla Jana Pavla I. tolik pospíchal proto, aby v jeden z nejteplejších dnů v roce zabránil podobné blamáţi. A co se "odcizených" dokumentů z papeţovy loţnice týče - později se ukázalo, ţe byly bezpečně v drţení příbuzných jeho sestry. Zednářská vraţda "boţího bankéře" Jinými slovy, existuje tedy řada důkazů a indicií svědčících o tom, ţe záhady obestírající smrt Jana Pavla I. jsou spíše přehmaty a průšvihy neţ skutečné spiknutí, zato skandály kolem Vatikánské banky jsou pravdivé. V průběhu dalších několika let bylo mnohé odhaleno, jenţe série atentátů se také postarala, aby mnohé zůstalo utajeno. Řada vysokých církevních hodnostářů vytrvala na vlivných postech, ale vyšetřování v zámoří začínalo síť podvodů kolem Vatikánské banky rozplétat. Sicilský bankéř Michele Sindona, napojený na mafii, a arcibiskup Paul Marcinkus, který z titulu ředitele pobočky Vatikánské banky v USA posvěcoval nezákonné finanční transakce, nakonec skončili za mříţemi. Nejdramatičtější událostí však byla podivná smrt Roberta Calviho. Svými těsnými svazky s Vatikánem si vyslouţil posměšnou přezdívku "boţí bankéř". Byl zapleten do zpronevěr obrovských rozměrů a nakonec odcizil více neţ miliardu dolarů z Banco Ambrosiano, kterou řídil - tak, ţe peníze převedl přes Vatikánskou banku. Podle autorů konspiračních teorií o P2 ho ke krádeţi přinutil Gelli, který potom peníze vloţil do pravicových projektů a uloţil do osobních bankovních sejfů. (Gelli údajně jednou řekl: "Dveře všech bank se otevřou tomu pravému.") Kdyţ uţ byly díry v účtech tak velké, ţe se nedaly zakrýt, Calvi se údajně prostřednictvím svých konexí v P2 spojil s mafií a nabídl jí, ţe jí díky svému postavení pomůţe s praním špinavých peněz. Taky tak učinil, ale zároveň shrábl tučné částky do vlastní kapsy, aby se udrţel nad vodou. V roce 1979 měly uţ italské úřady na Calviho políčeno, jenţe zavraţdění klíčového vyšetřovatele odvedlo jejich pozornost jinam. Vzápětí byl brutálně zavraţděn novinář, který Janu Pavlu I. údajně zaslal seznam členů P2, aby ho upozornil na jejich proniknutí do Vatikánu. Dva vyšetřovatelé stíhající Sindonu byli zatčeni a uvězněni, coţ názorně ilustruje dosah vlivu P2. Následovaly další vraţdy, aţ nakonec byli Sindona i Calvi postaveni před soud. Sindona dostal v roce 1980 pětadvacet let, rok poté byl Calvi odsouzen ke čtyřem letům, ale po odvolání byl propuštěn na svobodu. V červnu 1982 bylo jeho tělo nalezeno v Londýně; visel pod mostem Blackfriars Bridge a kapsy měl napěchované cihlami. Metropolitní policie kupodivu jeho smrt posoudila jako sebevraţdu, ale následné vyšetřování prokázalo, ţe neţ byl shozen z mostu, někdo ho uškrtil. Cihly byly jasné zednářské symboly a jeho hrůzná smrt velice připomínala potrestání jako vystřiţené ze zednářských legend. Pozdější vyšetřování i doznání naznačila, ţe Calviho zavraţdila mafie, aby se mu pomstila za krádeţ mafiánských fondů. Podle zednářské symboliky provázející jeho zavraţdění však lze usuzovat, ţe v této akci měla nejspíš prsty P2. V té době se však uţ provalily všechny skandály kolem P2. Roku 1981 byl při policejní razii v Gelliho vile v Toskánsku zabaven seznam členů P2, který pak šokoval italský národ: kromě jiných na něm figuroval Silvio Berlusconi, nedávný italský premiér, který má v moci většinu italských sdělovacích prostředků. Gelli zmizel a vládní vyšetřování dospělo k závěru, ţe jakkoli P2 je zřejmě zločineckou tajnou organizací, není pro to jediný konkrétní důkaz. Gelli
se znovu krátce objevil na veřejnosti v roce 1982, kdyţ Argentincům během války o Falklandy zprostředkoval nákup raket Exocet od Francouzů; poté se znovu stáhl do ústraní nejspíš nalezl útočiště v Jiţní Americe stejně jako řada nacistů, kterým tam po válce pomohl uprchnout. Opus Dei Odpůrci teorie, ţe byl Jan Pavel I. zavraţděn, poukazují na to, ţe tak je nepřímo obviňován ze zločinu i jeho nástupce Jan Pavel II., který si přece musel všimnout spleti skandálů a podvodů, a nic nepodnikl. V očích zastánců této teorie to však dokonale zapadá do skládanky. Jan Pavel II. byl úzce spjat se zpátečnickými pravicovými ţivly v současné církvi; tyto svazky sahaly ještě do doby, neţ se stal papeţem. Podle autorů konspiračních teorií bylo jeho zvolení záměrné - s cílem ochránit tajný pravicový program Vatikánu; moţná však také signalizovalo zákulisní mocenský boj mezi pravicovými frakcemi soupeřícími o prosazení tohoto programu, jmenovitě mezi P2 a katolickou organizací Opus Dei. Umírněným pozorovatelům připadají tyto konspirační teorie poněkud přitaţené za vlasy a jen málokdo by si troufl váţně tvrdit, ţe papeţ Jan Pavel II. věděl o vraţdě svého předchůdce, ba ţe ji schvaloval a tutlal. Není však sporu o tom, ţe tento papeţ vyuţil svého úřadu k prosazování tajného pravicového programu a ţe zčásti díky jeho autoritě se Opus Dei stalo v dnešní církvi i ve společnosti nesmírně vlivnou skrytou silou. Kdo se tedy za organizací Opus Dei ukrývá? Opus Dei (v překladu "Boţí dílo") zaloţil v roce 1928 Josemaría Escrivá de Balaguer jako "osobní prelaturu" katolické církve. V očích apologetů této organizace je "osobní prelatura" jednoduše typem církevní instituce, která funguje nad rámec konkrétní správní jednotky (tj. biskupské diecéze) a odpovídá přímo papeţi. Kritici Opus Dei spatřují v osobní prelatuře šikovný způsob, jak uvnitř církve vybudovat mocenskou základnu, která nepodléhá dohledu ani zásahům běţných regulačních orgánů - jinými slovy šlo o zvýhodněnou pozici pro vybudování tajné společnosti před zraky všech. Podle vlastních údajů zaměstnává Opus Dei duchovní (v počtu osmnácti set) i laiky (v počtu osmdesáti čtyř tisíc), kteří vykonávají Boţí dílo: financují a spravují dobročinné spolky, lékařské kliniky, vzdělávací programy a kurzy duchovního rozvoje - zkrátka vedou křesťanský ţivot. Jenţe podle kritiků má Opus Dei mnohem nekalejší cíle i prostředky, velmi podobné P2 - vštěpuje členům svůj extremistický pravicový program a nasazuje je do všech oblastí moderního ţivota; buduje tak obrovské jmění, s jehoţ pomocí propaguje svou doktrínu. Abychom se v těchto protichůdných tvrzeních dopátrali pravdy, musíme blíţe prozkoumat osobnost kontroverzního zakladatele organizace Opus Dei i vlivnou síť, kterou vybudovala po celém světě. Josemaría Escrivá de Balaguer byl španělský kněz, který během občanské války na vlastní oči viděl protikatolická zvěrstva, jichţ se dopouštěly socialistické síly. Tyto záţitky v něm posílily touhu zaloţit osobní prelaturu schválenou samým papeţem, která by prosazovala náboţenské a politické cíle Opus Dei - hnutí, jeţ v roce 1928 zaloţil. Nepochybně v něm také posílily nenávist ke komunizmu i extrémně pravicové přesvědčení, coţ ho vedlo k podpoře fašistů generála Franka a k neskrývanému obdivu vůči Hitlerovi. Escrivovi je připisován
známý výrok: "Hitler proti Ţidům, Hitler proti Slovanům ... to znamená Hitler proti komunizmu." Escrivá vypracoval stanovy Opus Dei a souhrn výcvikových disciplín, k nimţ patří také kontroverzní bičování a extrémní sebekritika. I kdyţ jsou tyto metody odedávna prostředkem duchovní meditace a dosaţení očisty v různých náboţenstvích, Opus Dei bylo na základě toho často obviňováno, ţe se uchyluje k metodám vymývání mozků a novým členům vštěpuje svou doktrínu jako nějaká zlověstná sekta. Escrivá byl také často kritizován pro údajné misogynství, rasizmus, homofobii a silnou nesnášenlivost vůči jiným náboţenstvím. Podle Roberta Hutchisona, autora knihy Their Kingdom Come: Inside the Secret World of Opus Dei, jedné z nejdůkladnějších studií této organizace, byl Escrivá motivován atavistickým steskem po dobách, kdy církev měla význačnou světskou moc a představovala jeden z pilířů feudálního zřízení. Dalo by se tvrdit, ţe dnešní Opus Dei vychází z neofeudálního programu zachování přísně hierarchizovaného společenského zřízení, kde všichni znají své místo a jehoţ úhlavním nepřítelem je komunizmus ve všech podobách. Podle kritiků Opus Dei najímá do svých řad laiky, kteří nadále vykonávají své občanské povolání a postupují na stále vlivnější posty, z nichţ mohou účinněji bojovat proti komunizmu a šířit cíle Opus Dei. Organizace prý tak pronikla do médií, na akademickou půdu, do obchodních, průmyslových i politických kruhů a samozřejmě také do církve. Stala se pohádkové zámoţnou a vlivnou; mimořádně mocná je hlavně ve Španělsku, v Latinské Americe a USA. Ve Španělsku obsadili členové Opus Dei v šedesátých letech minulého století klíčové funkce ve Frankově kabinetu i v nedávno poraţené vládě Josého Maríi Aznara. V Jiţní Americe poskytli politici i kněţí napojení na Opus Dei politickou a morální podporu represivním pravicovým reţimům od Argentiny po Salvador. Jedním z jeho nejznámějších členů je peruánský kardinál Cipriani, který byl blízkým spojencem prezidenta Fujimoriho. Kdyţ bylo japonské velvyslanectví v Limě na několik týdnů obsazeno levicovým komandem, které tam drţelo rukojmí, Cipriani údajně v roli neutrálního prostředníka propašoval do budovy mikrofony ukryté v krucifixu. Ty měly sehrát klíčovou roli při zásahu vládních jednotek, během nějţ byli členové komanda zmasakrováni, a to i ti, kteří se vzdali. V Americe se vliv Opus Dei rozšířil do nejvyšších sfér. Jeho členy jsou bývalý ředitel FBI Louis Freeh a dva soudci Nejvyššího soudu, Antonin Scalia a Clarence Thomas, kteří se významně podílejí na ústavní i právní formulaci důleţitých mravních a společenských témat, např. práv homosexuálů. Papeţ Jan Pavel II. a třetí tajemství z Fátimy Nejvýraznějším úspěchem, jaký Opus Dei zaznamenal při náboru nových členů, je nepochybně Jan Pavel II. Escrivá zaloţil římskou pobočku, Centro Romano di Incontri Sacerdotali, jejímţ specifickým cílem bylo seznamování nejvyšších církevních hodnostářů s programem Opus Dei. Mezi biskupy, kteří byli vtaţeni do sféry vlivu této organizace, patřil i krakovský arcibiskup Karol Wojtyla. Jeho vyhraněné protikomunistické smýšlení, které získal v boji s protikatolickými silami v komunistickém Polsku, z něho činilo přirozeného spojence. Kdyţ byl v roce 1978 zvolen papeţem, získalo Opus Dei přímé spojení se špičkou katolické moci.
Jako Jan Pavel II. vyuţil nový papeţ svého postavení k potírání komunizmu na celém světě. Má se za to, ţe vnímal boj proti ateistickému komunizmu jako zápas přímo apokalyptických rozměrů. V jeho přesvědčení ho nepochybně utvrdilo i to, ţe přeţil pokus o atentát, jakoţ i odhalení třetího tajemství z Fátimy. Dne 13. května 1981 papeţ jen o vlásek unikl smrti. Kdyţ zdravil zástup shromáţděný na náměstí svatého Petra, zahlédl obrázek Panny Marie, který nesla nějaká dívka. Ve chvíli, kdy se sehnul, aby dívku objal, vystřelil na něho Mehmed Ali Agca dvě rány. Kulky papeţe minuly, a ačkoli ho třetí zasáhla do břicha, přeţil. Podle oficiální verze je Agca šílenec, který jednal na vlastní pěst, ale vyšetřování italské vlády, podepřené svědectvími ze zemí bývalého sovětského bloku, ba i bývalého šéfa CIA Williama Caseyho, ukázalo, ţe Agcu zmanipulovala a najala bulharská tajná sluţba ve spolčení s tureckou teroristickou organizací Šedí vlci, a to na příkaz KGB. Sověti měli z protikomunistického postoje nového papeţe obavy, zejména ve světle tehdejších událostí v Polsku, a rozhodli se, ţe musí zemřít. I kdyţ se bulharskou spojku podařilo utajit (vyšetřující soudce Ferdinando Imposimato tvrdí, ţe na něho jeho nadřízení naléhali, aby od této verze "upustil") - patrně proto, ţe západní mocnosti nechtěly ohrozit politické sbliţování se Sověty v čele s Michailem Gorbačovem papeţ o ní téměř určitě věděl. Pojilo ho totiţ vřelé přátelství s výrazně protikomunisticky smýšlejícím prezidentem Reaganem a horlivým katolíkem, ředitelem CIA Williamem Caseym; toto přátelství se ještě utuţilo, kdyţ i Reagan přeţil pokus o atentát. Američané navíc papeţe průběţně informovali o tajných spisech a údajích ze špionáţních druţic a on jim předával zpravodajské informace, které sesbírali kněţí v zemích východního bloku. Papeţova zkušenost s blízkostí smrti ho přivedla k mystickému záţitku připomínajícímu vidění u portugalské obce Fátimy. V roce 1917 se tam třem dětem třikrát zjevila Panna Marie a odhalila jim tři velká tajemství. Dvě byla později zveřejněna, zato třetí, údajně nejdramatičtější, zůstalo neodhaleno. Pověstné třetí tajemství z Fátimy, které sepsala poslední přeţivší vizionářka, sestra Lucia Santos, bylo uloţeno v tajném vatikánském archivu - v zakázané knihovně, kde Vatikán přechovává tisíce (ba moţná miliony) knih a spisů povaţovaných za natolik kontroverzní či choulostivé, ţe je nelze zveřejnit. Má se za to, ţe v tajném archivu jsou mimo jiné uloţeny alternativní verze Bible podkopávající katolickou doktrínu, záznamy o nezákonnostech Vatikánu v průběhu staletí (např. vztahy s nacisty za druhé světové války) a inkriminující důkazy týkající se současných skandálů církve, např. zneuţívání dětí kněţími nebo obchody Vatikánské banky. Jan Pavel II. si po svém vidění údajně osobně přečetl spis o třetím tajemství z Fátimy. V té době se horečně spekulovalo o tom, jaká převratná odhalení či proroctví obsahuje, ale jeho zveřejnění přineslo zklamání. Vypráví v podstatě o vidění, v němţ papeţe a mnoho dalších duchovních zastřelí zlí vojáci. Jan Pavel II. spolu se sestrou Santos si to zřejmě vyloţil jako naráţku na svůj boj proti komunizmu, v čemţ ho nepochybně posílilo setkání s kulkou sovětského atentátníka. Na velké církevní slavnosti před fátimskou svatyní zasvětil svět, ale zejména Rusko, Panně Marii. Všechny záţitky a události papeţe nepochybně utvrdily v přesvědčení, ţe jeho protikomunistické taţení je skutečně Boţím dílem. V tomto kontextu je namístě otázka, zda byl papeţ ve svém protikomunistickém zápalu ochoten přehlíţet i stinné stránky pravicových organizací jako P2 a Opus Dei oplátkou za jejich pomoc. Řada důkazů svědčí o tom, ţe tomu tak skutečně bylo. Nedlouho po jeho zvolení např. člen P2 a spojenec Opus Dei arcibiskup Marcinkus zprostředkoval velké půjčky
odborovému svazu Solidarita sdruţujícímu dělníky v polských loděnicích, jejichţ boj Jan Pavel II. proteţoval a podporoval. Úsilí Solidarity je připisována velká zásluha na pádu komunizmu v Polsku. Opus Dei je také podezíráno z toho, ţe podporovalo zásahy pravicových reţimů proti komunistickým vzpourám v různých částech světa. Jan Pavel II. moţná za odměnu uspíšil kanonizaci zakladatele Opus Dei Josemaríi Escrivá a prohlásil ho za svatého téměř v rekordním čase. Jaký byl vztah mezi Opus Dei a P2? I kdyţ předčasný skon Jana Pavla I. a zvolení Jana Pavla II. poskytly P2 určitý manipulační prostor, razie v Gelliho vile a následné vyšetřování, které odhalilo podíl P2 na finančních machinacích a organizovaném zločinu, osud tajné lóţe zpečetily. Podle jedné obzvlášť spletité konspirační teorie zosnovalo Calviho vraţdu dokonce samo Opus Dei; měla to být součást spiknutí s cílem sesadit P2 z postu hlavní pravicové síly za vatikánským stolcem. Podle tohoto scénáře vylákalo Opus Dei Calviho do Londýna příslibem půjčky, kterou měl splatit mafii odcizené peníze a udrţet Vatikánskou banku nad vodou, aby zabránil dalšímu úřednímu vyšetřování. Kdyţ přijel do Londýna, Opus Dei ho vyzradilo mafiánským pochopům, kteří uţ lačněli po jeho krvi a vše zařídili tak, aby vraţda nesla zednářské znaky, a bylo tím naznačeno napojení na P2. Po Calviho smrti se jeho banka zhroutila a najevo vyšly další podrobnosti o proradnosti P2. Opus Dei mohlo nyní bez překáţek uplatnit svou nadvládu v kalném polosvětě zákulisní pravicové politiky katolické církve. Rozsáhlé pravicové spiknutí? Abychom to tedy shrnuli: Vatikán i Opus Dei shodně tvrdí, ţe konspirační teorie namířené proti nim jsou jednoduše výplodem šílenců a ţe proti tvrzením o konspiračním pozadí úmrtí Alda Mora i Jana Pavla I. mohou nabídnout přesvědčivé alternativy. Calvi a další lidé z okruhu kolem banky Ambrosiano byli moţná jen obětí mafiánského prostředí, ve kterém se pohybovali, zatímco církev nejspíš neměla tušení, co se s jejími institucemi a penězi děje. Jan Pavel II. mohl později tvrdit, ţe kurie prošla od té doby zásadní reformou. Jinými slovy se tedy veškerá spiknutí zrodila v bujné fantazii protikatolických polemiků a Vatikán si z toho nemusí dělat těţkou hlavu. Anebo lze tvrdit pravý opak - ţe totiţ Jan Pavel II. a Opus Dei jsou jen posledními aktéry v dlouhé řadě tajemných pravicových spiklenců, kteří v boji proti komunizmu uţ od konce druhé světové války překračují zákony, prosazují zištné pravicové cíle a zahlazují za sebou stopy - zavraţdí kaţdého, kdo se jim postaví do cesty, od bankéřů a soudců aţ po premiéry a papeţe. I kdyţ pravda leţí někde uprostřed, je zde řada znepokojivých náznaků. Jen stěţí se lze ubránit závěru, ţe na mezinárodní finance a vysokou politiku měly a mají vliv mocné parapolitické skupiny, a to moţná na základě tajných dohod se CIA, italskými tajnými sluţbami, jihoamerickými diktátorskými reţimy a významnými osobnostmi, např. s bývalým ředitelem FBI Louisem Freehem, soudcem Nejvyššího soudu USA Antoninem Scaliou, mediálním magnátem a bývalým premiérem Silviem Berlusconim, ba i papeţem. Kdo zastřelil JFK? 1963
Zavraţdění prezidenta Johna F. Kennedyho zůstává nejproslulejším a nejdiskutovanějším spiknutím všech dob. Nalézt definitivní řešení této vraţdy se patrně nikdy nepodaří, ale neprůhledná spleť kolem atentátu i následná kamufláţ názorně ilustrují vliv skryté ruky v nedávných dějinách. Důkladný rozbor atentátu i souhrnný výčet všech důkazů a stohů svědeckých výpovědí by přesáhl rámec této knihy. Základní fakta zná většina lidí: 22. listopadu 1963 projíţděl prezident Kennedy v koloně vozů Dallasem. Ve 12:30, kdyţ kolona zpomalila v zatáčce na Dealey Plaza, se ozvalo několik výstřelů a prezident byl (kromě jiného) zasaţen do hlavy. Okamţitě ho dopravili do nedaleké nemocnice, tam však krátce nato zemřel. Jeho tělo bylo letecky přepraveno do námořní nemocnice Bethesda k pitvě. Týţ den byl spatřen pracovník texaského kniţního skladu (budovy na Dealey Plaza) Lee Harvey Oswald, jak střílí po dallaském policistovi, a následně ho v kině zatkla skupina policistů, z nichţ jeden vykřikl dnes jiţ nesmrtelnou větu: "Já ti dám, zabít prezidenta!" Oswald byl kdysi u námořnictva, zběhl do Sovětského svazu a po jisté době se vrátil do USA. Po dvou dnech výslechů, během nichţ pronesl slavný výrok: "Jsem jen obětní beránek!", ho zastřelil majitel nočního klubu a mafiánský gangster Jack Ruby ve chvíli, kdy Oswalda odváděli do blízkého vězení. Kennedyho prezidentský nástupce viceprezident Lyndon Johnson zřídil tzv. Warrenovu komisi, která měla atentát vyšetřit. Po deseti měsících šetření vydala komise zprávu, v níţ dospěla k závěru, ţe Oswald zastřelil Kennedyho ze svého "ostřelovačského hnízda" v šestém patře texaského skladu učebnic třemi ranami; Oswald jednal na vlastní pěst, bez účasti jiných stran. Teorii "osamělého střelce" podkopává obrovské mnoţství pádných důkazů, které budí pochybnosti o většině bodů oficiální verze. Nejzávaţnější pochybnosti vyvolávají následující otázky: [[uţší sazba; dle orig. s. 60-63]] * Technické aspekty střelby. V oficiální verzi o výstřelech je řada rozporů - o jejich dráze, časové posloupnosti i počtu. Důkazy o střelných ranách podepřené výpověďmi mnoha svědků svědčí o tom, ţe osudný výstřel padl zepředu (sklad byl přitom za Kennedyho limuzínou), patrně z často zmiňovaného travnatého vršku (v severozápadní části náměstí Dealey Plaza, odkud údajně střílel druhý atentátník; pozn. překl.). * Oswald v roli atentátníka. Rozhodně nebyl natolik zručný, aby mohl atentát provést, a řada otazníků se vznáší také nad oficiální verzí jeho ţivotopisu - jeho pohyby před atentátem, během něj i po něm, jeho styky s mafií, CIA a s Kubánci bojujícími proti Castrovi, jakoţ i okolnosti jeho zatčení. * Rubyho zabití Oswalda. Ruby tvrdil, ţe Oswalda neznal a konal na vlastní pěst. Důkazy svědčí o tom, ţe Oswalda znal, byl zapleten do stejných kruhů kolem CIA, mafie a kubánských disidentů, a ţe do garáţe, kde Oswalda zastřelil, se mohl dostat jen s úřední pomocí. * Zacházení s důkazy na místě činu i s prezidentovým tělem. Místo činu nebylo zajištěno, s důkazy se manipulovalo nebo byly odstraněny, důvody pro převezení prezidentova těla do Bethesdy zůstávají nejasné a tehdy málem vedly k váţné roztrţce, a pitvu zpackali nezkušení lékaři vybraní za podivných okolností. Svědci se rozcházejí v mnoha zásadních bodech
týkajících se pitvy i ran, které prezident utrţil - mnozí zejména tvrdí, ţe všechny forenzní důkazy, ţe prezident byl zastřelen zepředu, byly utajeny či odstraněny. * Nedbalé zajištění prezidentovy bezpečnosti. Opatření, jeţ měla zajistit bezpečnost na trase prezidentské kolony, byla nedostatečná a prezidentova ochrana z řad tajných sluţeb byla sníţena z důvodů, které dodnes zůstaly nevysvětleny. * Lidé na Dealey Plaza a v jeho okolí. Mnoţství svědeckého materiálu vypovídá o tom, ţe před střelbou, během ní i po ní se kolem Dealey Plaza pohybovalo několik lidí, kteří se chovali podivně; některé zprávy mluví o "agentech" (lidech, kteří tak vypadali nebo se sami identifikovali jako blíţe neurčení agenti) - lidí kolem travnatého vršku, lidí spatřených se zbraní, lidí spatřených, jak střílejí, apod. * Svědectví o konspiračních vazbách. Řada lidí tvrdí, ţe věděli či slyšeli o lidech napojených na atentát, včetně agentů CIA, členů mafie, čelných podnikatelů apod. * Mrtví svědkové. Mnozí klíčoví svědkové či lidé prohlašující, ţe vědí něco důleţitého, či tací, kteří vyhroţovali odhalením spiknutí, zemřeli za záhadných okolností, coţ naznačuje, ţe někdo je ochoten zabíjet, aby vše zůstalo utajeno. Patrně nejznámějším z "těch, kdo věděli příliš mnoho", byl Robert F. Kennedy, zastřelený v roce 1968. Co z toho všeho vyplývá? Oficiální verze je nepochybně plná děr a trhlin; vše, co máme k dispozici, jasně svědčí o spiknutí a následném zahlazení stop. Kdo tedy zabil JFK a potom zahladil stopy? Obvykle se vyplatí vycházet z toho, kdo měl pro vraţdu motiv či mu z Kennedyho smrti kynul prospěch. Bohuţel, po odstranění Kennedyho mohla prahnout řada skupin i jednotlivců. Mezi hlavními podezřelými jsou: * Vojenskoprůmyslový komplex. Tato bezejmenná mocná zájmová skupina, do níţ zřejmě patřili vlivní podnikatelé, politikové, čelní vojenští představitelé a agenti, nesouhlasila s Kennedyho plánem sníţit vojenskou účast ve Vietnamu a nejspíš omezit vojenské výdaje. * Jihovietnamské vedení. Kennedy je hodlal přestat podporovat a označil je za zkorumpované a despotické. * Zarytí antikomunisté. Mnozí obviňovali Kennedyho z komunistického smýšlení - mezi nimi také ultrapravicový ropný magnát H. L. Hunt, který údajně krátce před atentátem prohlásil, ţe si přeje Kennedyho smrt. * Naftaři. Kennedy měl v úmyslu zvýšit jim daně. * Sověti. Oswald nebo někdo, kdo se za něho vydával, byl údajně komunistickým agentem, moţná psychicky zmanipulovaným a vyslaným, aby zaútočil na srdce kapitalistického nepřítele. * CIA. Po roztrţce kvůli fiasku v Zátoce sviní - nevydařenému puči proti Castrovi řízeném CIA - Kennedy prohlásil, ţe v CIA nenechá kámen na kameni. Kennedyho politický program obecně nezapadal do militantně antikomunistického programu CIA. * Militantní kubánští odpůrci Castrova reţimu. Zazlívali Kennedymu, ţe nepodpořil invazi v Zátoce sviní a proti Castrovi nezakročil tvrději. Měli úzké styky se CIA i s mafií. * Mafie. Tvrdila, ţe dopomohla Kennedymu ke zvolení prostřednictvím svých odborových kontaktů. Po nástupu do úřadu začali Kennedy i jeho bratr organizovaný zločin tvrdě potírat a počet soudních ţalob na mafii prudce vzrostl. Členům mafie leţel v ţaludku také kvůli Kubě,
protoţe po Castrově nástupu k moci přišli o velké zisky z kasin, prodeje drog, prostituce apod. Měli těsné styky se CIA a s kubánskými odpůrci Castra. * FBI. Ředitel FBI J. Edgar Hoover, který vystupoval jako šedá eminence americké politiky, neměl Kennedyovy v lásce - a Kennedyovi se ho chtěli zbavit. Podle řady konspiračních teorií je nejpravděpodobnější scénář takový, ţe za atentátem na Kennedyho stojí lidé ze CIA ve spolčení s proticastrovskými a mafiánskými ţivly, kteří poté díky konexím ve vládě a v legislativě zahladili všechny stopy. V posledních letech se však stále více odborníků přiklání k názoru, ţe hlavním viníkem byl nejpravděpodobněji Lyndon Johnson, který vlastně zinscenoval puč a vyšlo mu to. Důkazy proti němu jsou více neţ přesvědčivé. Za prvé, měl motiv. Johnson byl ctiţádostivý a bezohledný politik, kterému vadilo, ţe funkcí viceprezidenta byl odstaven na druhou kolej, zatímco nejspíš čekal, ţe bude patřit mezi Kennedyho nejbliţší spolupracovníky. Navíc byl aţ po uši zamočený do skandálu: byl totiţ vyšetřován v souvislosti se čtyřmi zločiny, ale z vyšetřování příhodně sešlo, jakmile se stal prezidentem. Johnson měl také vazby na vojenskoprůmyslový komplex - vţdyť předtím dlouhá léta pracoval v několika vojenských a obranných výborech Kongresu a Senátu - i na texaské naftařské a obchodní kruhy; Texas byl jeho rodištěm a mocenskou základnou. Za druhé, měl prostředky. Johnson byl spojován s usvědčeným vrahem, Texasanem Malcolmem "Mac" Wallacem, jehoţ otisky byly údajně identifikovány na lepenkové krabici z "ostřelovačského hnízda" v dallaském kniţním skladu. Wallace, který pro Johnsona pracoval krátce ve Washingtonu, je podezřelý z účasti na sérii úmrtí souvisejících se skandály kolem Johnsona a podle řady svědeckých výpovědí byl zapleten do Kennedyho smrti. Wallace v součinnosti s několika "operativními agenty" podle těchto obvinění zavraţdil prezidenta na Johnsonův příkaz. Vzhledem k Johnsonově přátelství s J. Edgarem Hooverem, k jeho převzetí prezidentského úřadu i ke kontaktům na všech vládních úrovních federálních i národních je nutné na něho pohlíţet jako na jednoho z mála lidí s takovými styky a s takovou mocí, ţe mohl zinscenovat a úspěšně provést tak rozsáhlé spiknutí a následnou kamufláţ. Kolik lidí mohlo nařídit sníţení počtu prezidentovy ochranky v onen osudný den? Kolik lidí se mohlo dopustit tolika nezákonností a machinací, jimiţ se na všech úrovních vyznačovalo následné vyšetřování? Kdo jmenoval Warrenovu komisi, která podle obecného mínění vše důkladně zamaskovala? Není přitom bez významu, ţe Johnson původně nařídil, aby byly výsledky vyšetřování zapečetěny aţ do poloviny 21. století. Kdo odstranil Roberta Kennedyho z úřadu a byl ještě u moci, kdyţ Robert Kennedy začal kandidovat na prezidenta a vyhroţoval, ţe znovu otevře vyšetřování atentátu na bratra, a byl krátce nato zastřelen dalším "osamělým střelcem"? (Chybějící motiv i podivné chování vraha Roberta Kennedyho Sirhana Sirhana, provázené očividnou ztrátou paměti, svědčí podle mnoha stoupenců konspiračních teorií o tom, ţe byl stejně jako Oswald - obětí programu psychologické manipulace a vymývání mozků řízeného CIA.) Je však na druhou stranu nutno přiznat, ţe Johnsonův výkon prezidentské funkce nezapadá do obrazu pravicového konspirátora. Prosadil průkopnická občanská práva a legislativu sociální pomoci a jen neochotně přistoupil na pomalé zvyšování počtu amerických sil ve Vietnamu (byť to nemění nic na skutečnosti, ţe Johnson Kennedyho politiku vůči Vietnamu od základu
změnil). A co je moţná nejdůleţitější - Johnson odmítl v roce 1968 znovu kandidovat na prezidenta, coţ odůvodňoval přáním pracovat pro světový mír, aniţ by byl zatíţen politickými ohledy; tak se jistě nechová člověk tolik prahnoucí po vysokém úřadu, ţe by kvůli němu vraţdil. Ať uţ za atentátem na Kennedyho stojí kdokoli - a jedním z mála bodů, v němţ se shodují všichni odborníci, je přesvědčení, ţe Oswald nekonal na vlastní pěst - podařilo se mu utajit spiknutí důsledným a dlouhodobým zahlazováním všech stop, jehoţ součástí je řada podezřelých úmrtí mezi svědky atentátu i potenciálními informátory (např. Mac Wallace zahynul v roce 1971 za podivných okolností při automobilové nehodě). A tak celou záhadu patrně nikdy nerozluštíme ani neurčíme vraha (či vrahy) ze široké škály podezřelých. V konečném důsledku si Kennedy nadělal aţ příliš mnoho nepřátel. Ti mu nedovolili změnit chod dějin, neboť je chtěli řídit tak, jak byli odjakţiva zvyklí - ze zákulisí. Skupina Bilderberg: od roku 1954 po současnost Většina seriózních konspiračních teorií shodně tvrdí, ţe za zavřenými dveřmi se pravidelně schází klika nejvyšších politiků, finančníků a podnikatelů, aby řídili svět podle vlastních představ a v souladu s vlastními cíli. V současnosti se jako hlavní kandidát na takový tajný spolek s oblibou uvádí skupina Bilderberg, obviňovaná z nejhrůznějších zločinů, jaké si jen přívrţenci konspiračních teorií mohou vymyslet: má to být kapitalisticko-sionistická tajná společnost, která zdědila poslání hnutí iluminátů a kuje pikle, aby si podmanila celý svět pro vlastní obohacení a ukojení mocenských choutek. Skupina si v konspiračních kruzích vydobyla tak bájnou pověst, aţ se ani věřit nechce, ţe vůbec existuje - a přitom skupina Bilderberg skutečně existuje. Podle střízlivější definice se za skupinou Bilderberg skrývají neformální výroční setkání vlivných politiků a obchodníků ze západní Evropy a Severní Ameriky, kteří se scházejí v přísném utajení (její členové to nazývají "soukromím"), aby diskutovali o aktuálních světových tématech i očekávaných událostech. Skupinu v roce 1954 zaloţili Denis Healey (někdejší britský ministr zahraničí), Josef Retinger (polský diplomat a antikomunista), David Rockefeller (mezinárodní bankéř) a nizozemský princ Bernhard s cílem vytvořit fórum, kde by se mohli scházet lidé ovlivňující veřejné mínění i rozhodování o závaţných otázkách z obou stran Atlantiku a diskutovat o globálních otázkách bez nutnosti autocenzury, neboť schůzky se měly konat za zavřenými dveřmi a jednání měla podléhat nejpřísnějšímu utajení. První schůzka se konala v hotelu Bilderberg v Nizozemsku. O seznamu hostů rozhoduje řídící výbor, jehoţ sloţení se kaţdoročně mění; na schůzky zve kolem sta význačných osobností - zavedených jmen i nově vycházejících hvězd na politickém nebi. Pozvaní hosté přijíţdějí do vybraného hotelu (kaţdý rok v jiné zemi) a po tři aţ čtyři dny se účastní schůzek a debat o současných i budoucích otázkách celosvětového významu. Na schůzky nemají přístup zástupci tisku (ačkoli mezi pozvanými jsou zhusta významné mediální osobnosti včetně šéfredaktorů předních deníků), a není divu, ţe je provázejí přísná bezpečnostní opatření. Schůzek skupiny Bilderberg se dosud účastnil prakticky kaţdý, kdo v západní Evropě a Severní Americe něco znamená. Lidé jsou zváni bez ohledu na politickou příslušnost, ačkoli mnoţství významných obchodníků, finančníků, aristokratů, členů královských rodin apod.
svědčí o tom, ţe drtivou většinu účastníků tvoří lidé tuze zámoţní. Na seznamu hostů pozvaných na schůzku v roce 2004 např. figurovali šéf British Petroleum John Browne, americký senátor John Edwards, prezident Světové banky James Wolfesohn a manţelka Billa Gatese. Účast Edwardse, který byl v době psaní této knihy čerstvě jmenován demokratickým kandidátem na post viceprezidenta v amerických prezidentských volbách v roce 2004, dokládá tendenci zvát stoupající hvězdy na politickém nebi. Bill Clinton byl např. pozván v roce 1991 a schůzky vyuţil jako příleţitosti k navázání důleţitých styků. Margaret Thatcherová udělala v roce 1975 na americké účastníky schůzky takový dojem, ţe si na druhé straně Atlantiku vydobyla trvalou oblibu. Představuje tedy skupina Bilderberg globální spiknutí? Mnozí se domnívají, ţe ano, a tvrdí, ţe její členové rozhodují např. o tom, kdo bude příštím prezidentem USA nebo která země se stane terčem nejbliţší invaze. Srbové tvrdí, ţe skupina Bilderberg zinscenovala a řídila kampaň NATO proti jejich zemi, a o této skupině se v nabubřelých projevech zmiňují tak různorodé osobnosti jako Usáma bin Ládin, David Icke či bombový atentátník z Oklahoma City Timothy McVeigh. Bilderberští tato tvrzení odmítají jako absurdní, ale připouštějí, ţe jejich diskuse tvoří "pozadí" mnoha závaţných politických rozhodnutí. Prosakují konkrétnější příklady - např. během války o Falklandy si britská vláda chtěla zajistit podporu pro uvalení sankcí na Argentinu. Mezinárodní společenství se k myšlence stavělo chladně, ale na schůzce bilderberských pronesl britský politik David Owen na toto téma plamenný projev, a krátce nato byly sankce schváleny. Bilderberští také připouštějí, ţe účast na jejich schůzkách můţe leckomu dopomoci ke kariéře, a je pravda, ţe prakticky kaţdý americký prezident a britský premiér posledních padesáti let se na začátku své kariéry účastnil schůzky skupiny Bilderberg. Stoupenci konspiračních teorií by nepochybně přispěchali s tvrzením, ţe to přece nemůţe být jen tím, ţe její řídící výbor rozezná talent na sta honů. I nejvlídnější posuzovatel bilderberských schůzek, který je můţe vnímat jako dobře míněné pokusy o propagaci "racionálního internacionalizmu" (jak to vyjádřil novinář Jon Ronson), musí uznat, ţe schůzky poskytují elitářské skupině bohatých kapitalistů výlučný přístup k nejmocnějším politikům světa, z nějţ jsou zástupci převáţné většiny světové populace vyloučeni. Bilderberg především zastupuje kapitalistický program, a kapitalizmus se vyznačuje sobeckostí, krátkodobými zájmy a vlastním obohacováním. Ať uţ se bilderberským tato charakteristika líbí, nebo ne, velmi se blíţí popisu úzké elity, která rozhoduje o světových záleţitostech za zavřenými dveřmi; tajné síly, která utváří běh dějin. Fellowship, křesťanská pravice a americká politika: od 30. let 20. století po současnost Mezi skupiny, které vehementně řeční o liberálně-sionistických spiknutích zaměřených na podvracení ústavy USA, svévolném dosazování a sesazování prezidentů a řízení chodu globálních dějin s cílem dosáhnout vlastních temných cílů, nejčastěji patří ultrakonzervativní fundamentalističtí američtí křesťané. Jaký to paradox, kdyţ uváţíme, ţe právě tyto pochybné cíle sledují i lidé z jejich vlastních řad. Alarmující důkazy svědčí o tom, ţe americkou politiku stále silněji ovládá tajemné spolčení křesťanských fundamentalistů; došlo to tak daleko, ţe jednoho ze svých kandidátů si vybrali za prezidenta, získali miliony, aby ho dostali do Bílého
domu a nyní ho řídí ve snaze uskutečnit vlastní děsivý sen o přeměně Ameriky v teokracii a o rozpoutání armageddonu na Blízkém východě. Mnoho skupin a organizací v USA se zasazuje o to, aby byla oslabena či zcela zrušena odluka církve od státu, a křesťanská pravice se stává čím dál mocnějším otevřeným politickým hnutím. Jiné organizace s podobným či ještě extrémnějším programem se snaţí drţet v ústraní; mezi nimi vyniká zejména organizace označovaná jako "Fellowship" (Společenství, Bratrstvo), která téměř navlas odpovídá charakteru tajných společností ve stylu iluminátů, před kterými varují autoři konspiračních teorií. Organizace Fellowship, označovaná také jako "Family" (Rodina) a známá prostřednictvím několika podřízených organizací, např. Národního výboru pro křesťanské vedení nebo Výboru národního vedení, je v podstatě protestantskou americkou obdobou Opus Dei (viz s. [[dle sazby]]). Je to navenek humanitární evangelická organizace zasvěcená šíření Jeţíšova učení (nebo alespoň vlastnímu výkladu jeho učení) ve vládních kruzích. Stejně jako Opus Dei je i Fellowship duchovní organizací hlásající slovo Boţí téměř výlučně bohatým a mocným. Investigativní novináři, kterým se podařilo prolomit ochranný štít mlčení obklopující Fellowship, tvrdí, ţe byla zaloţena s výslovným cílem proniknout do mocenských struktur ve světě a vtáhnout do své sféry vlivu přední podnikatele a politiky. Jedním z oblíbených nástrojů organizace je tzv. modlitební snídaně a její nejprestiţnější výroční událostí je Národní modlitební snídaně konaná ve Washingtonu. V čem všem má ještě Fellowship prsty, se dá jen těţko říct, protoţe slouţí jako zastřešující skupina četných menších "buněk", které získávají vlastní finanční prostředky a prosazují vlastní specifické programy (Al-Kajdá, coţ volně přeloţeno znamená také "společenství, bratrstvo", funguje podobně). Jedním z podniků financovaných touto organizací je penzion ve Washingtonu, ve kterém bydlí několik senátorů a zástupců přidruţených organizací. Fellowship má také rozsáhlé vazby na mnoho dalších předních činovníků a jejich štáby, jakoţ i na čelné představitelé ropného a leteckého průmyslu a významné světové politiky. Tím, ţe jeho vůdci zvou vysoce postavené lidi na schůzky za zavřenými dveřmi, tam jim káţou o Jeţíšově poselství a těţí z jejich konexí, přispěli k několika významným diplomatickým úspěchům, např. v mírovém procesu mezi Kongem a Rwandou v roce 2001. Fellowship si však čím dál víc vybírá spolupracovníky z kruhů podobných těm, na které se zaměřuje i Opus Dei - tedy pravicové stoupence tvrdé linie se zásluhami v boji proti komunizmu. Fellowship pomohl navázat úzké styky mezi předními americkými činiteli a nechvalně proslulými osobnostmi, jakými jsou např. brazilský diktátor generál Costa e Silva, indonéský diktátor generál Suharto, salvadorský generál Carlos Eugenios Vides Casanova (který dal umučit stovky lidí) nebo honduraský generál Gustavo Alvarez Martinez (někdejší vůdce smrtícího komanda). V USA se Fellowship zasazuje o kariéru několika vybraných politiků, kteří mohou na vysokých postech propagovat jeho evangelický, fundamentalistický program. "Spolupracujeme s mocí tam, kde to jde," říká vůdce Rodiny Doug Coe, "[a] budujeme novou moc tam, kde to nejde." Za příklad takové "nové moci" je povaţován prezident George W. Bush. I kdyţ na Fellowship nemá přímé vazby, komentátoři poukazují na jeho úzké spojení s několika křesťanskými ultrakonzervativními skupinami, např. s vlivným Výborem pro národní politiku (CNP), jehoţ zakladatel Timothy LaHaye, autor úspěšných knih, prodal miliony výtisků svých románů o "časech konce", v nichţ se blíţí biblická apokalypsa. CNP a další LaHayeova skupina, zlověstně nazvaná Výbor pro obnovu amerických hodnot, se podílely na prosazení Bushovy
prezidentské kandidatury; zřejmě ho vybraly na jedné z tzv. schůzek nastolujících krále a poté získaly podstatnou část z rekordní sumy, kterou Bush investoval do financování kampaně a prezidentský úřad si jí koupil. Ústy takových skupin začali ultrakonzervativní křesťané mluvit o Bushovi jako o "našem muţi v Bílém domě", mezi nimi mnozí jako LaHaye, kteří jsou přísní "bibličtí rekonstrukcionisté" - tedy ti, kdo věří v doslovnou pravdu Bible i v nutnost aktivně připravovat svět na druhý příchod Spasitele, v případě potřeby i rozpoutáním apokalypsy. Křesťanští sionisté jsou např. přesvědčeni, ţe v Bibli stojí jasně psáno, ţe neţ můţe nastat druhý příchod Spasitele, musí celý Izrael patřit Ţidům, a ţe Svatou zemi je tudíţ nutné etnicky očistit od všech Palestinců. Křesťanští rekonstrukcionisté chtějí přeměnit Ameriku v teokracii, náboţenskou diktaturu, kde platí přísné náboţenské zákony (tj. například stoupenci potratů a homosexuálové by měli být vězněni či popravováni). Mohou to být napohled okrajové skupiny, ale právě těm či jim blízkým skupinám naslouchá Bílý dům a další významní vládní činitelé; ve světle ultrakonzervativního křesťanského programu je poučné znovu prozkoumat řadu politických rozhodnutí, která Bushova administrativa učinila od nástupu k moci. Na domácí scéně Bush ostře napadá potraty a práva homosexuálů a propaguje roli víry ve vládě náboţensky motivovanými politickými iniciativami. Na mezinárodním poli podporuje kontroverzní izraelský postoj vůči Palestincům a vykresluje se téměř jako bojovník za svatou věc v zápase proti terorizmu, zatímco invaze do Iráku by moţná měla být vnímána v kontextu rekonstrukcionistického přesvědčení, ţe armageddon bude rozpoután z Babylonu - tj. z Iráku. Čím dál víc to vypadá, jako by se ultrakonzervativní křesťané pokoušeli podkopat ústavní odluku církve od státu a ovládnout domácí i zahraniční politiku. Některé skupiny získávají prostředky a podporu pomocí metod běţných v americké politice; jiné dlouho budují skrytou koalici ultrapravicových a politických zájmů z celého světa a šíří tento vliv k propagaci svého represivního programu. Stejně jako Gehlen Org, P2 a Opus Dei sehrály americké skupiny jako Fellowship svou roli v tajných dějinách poválečného antikomunizmu a nyní moţná pracují na programu války proti teroru, která vystřídá předešlé taţení. Smyšlená tajemství a fiktivní spiknutí: od starověku po současnost Číst, zkoumat či splétat konspirační teorie můţe být nesmírně zábavné, je však jistě záhodno zachovávat otevřenou mysl ke skutečným příčinám některých historických událostí. Na druhou stranu je ale nezodpovědné diskutovat o spiknutích, tajných spolcích apod., aniţ by se poukázalo na škodlivost těch konspiračních teorií, jichţ je vyuţíváno či zneuţíváno k propagaci poboţnůstkářství, sektářství, rasové nenávisti, ba dokonce genocidy. V průběhu dějin se všechny společenské vrstvy občas uchylovaly k bájím, smyšlenkám a pověstem o tajných spiknutích, aby démonizovaly vybrané etnické či náboţenské skupiny; následky byly hrůzné, a je zneklidňující, ţe se tak děje dodnes. Na světě dnes ţijí stamiliony lidí, kteří bezvýhradně věří absurdním a prokazatelně smyšleným spiknutím, jimiţ se ospravedlňuje násilí a perzekuce. Nejzřejmějším a nejvytrvalejším terčem takových pomluv jsou Ţidé, pronásledovaní od prvopočátku svých dlouhých dějin, ale zejména po diaspoře - tedy po rozehnání ţidovských národů do všech světových stran v důsledku zničení ţidovských států prvními Babyloňany a
poté Římany. Později byly pronásledovány ţidovské obce zejména v Evropě - ve vlnách násilností, pogromů a vyhoštění. Kořeny antisemitizmu jsou různorodé a spletité, nicméně k němu přispěly především báje a pověsti o ţidovských praktikách a spiknutích šířené po celé Evropě. Nejnebezpečnější pomluvou byla tzv. krevní pověra - výmysl, ţe Ţidé páchají rituální vraţdy, zejména křesťanů. Tato báchorka se poprvé objevuje ještě v době předkřesťanské, během 2. století př. Kr., kdy jistý Syřan neţidovského původu tvrdil, ţe uprchl z čarodějnického sabatu Ţidů, kteří ho drţeli rok v zajetí a chystali se ho rituálně zabít. V středověku začala krevní pověra ţít vlastním ţivotem: vynořovala se postupně celé Evropě jako ospravedlnění krvelačných bouří proti Ţidům, které slouţily jako příhodná metoda odepsání dluhů a krádeţe majetku. Například v anglickém Norwichi roku 1144 svalili na Ţidy vinu za hrůznou vraţdu malého chlapce, údajně proto, aby z jeho krve mohli upéct macesy (nekvašený chléb). Dějepisec Thomas z Monmouthu, který incident zaznamenal, dal vymyšlenou vraţdu do spojitosti s globálním ţidovským spiknutím, v němţ Ţidé údajně hodlají kdekoli ve světě zavraţdit jednoho křesťana ročně, aby tak poslouţili vlastním temným náboţenským cílům. Podobné konspirační teorie zaloţené na krevní pověře se objevily ještě mnohokrát a obvykle vyústily v násilnosti proti místním Ţidům. Krevní pověra se později stala součástí antisemitské propagandy - v 19. století v Rusku a ve 20. století v Německu - k ospravedlnění pogromů a holocaustu. Dodnes bohuţel přetrvává v antisemitském učení některých extremistických islámských skupin, coţ je velmi znepokojivé. Např. v roce 1983 napsal syrský ministr obrany Mustafa Tlas knihu Siónské macesy; na obálce je zobrazen typický výjev krevní pověry, v němţ směšné ţidovské karikatury páchají rituální vraţdu. Terčem podobných výmyslů se staly i další skupiny. V Kosovu vypuklo v roce 2004 etnické násilí, kdyţ Srbové obvinili muslimy, ţe utopili v řece malého srbského chlapce. Tento incident přízračně připomíná podobnou příhodu z roku 1171 ve francouzském Blois, kdy místní Ţidy obvinili, ţe zavraţdili dítě a jeho mrtvolku hodili do řeky. Typický příběh krevní pověry - místní ţidovští pleticháři unesou dítě a ukryjí je, aby je mohli rituálně mučit a zabít - má mnoho společných rysů se strašáky o zneuţívání satanských rituálů v 80. letech minulého století a s rétorikou protizednářské propagandy (viz níţe). Patrně nejznámějším příkladem smyšleného spiknutí jsou Protokoly siónských mudrců, primitivní padělek z konce 19. století, vydávaný za tajný zápis z několika schůzek ţidovských spiklenců (tzv. mudrců), kteří rozebírají plány, jak se ujmou vlády nad světem a podmaní si všechny národy. Typický úryvek z Druhého protokolu, článku 2: "Správci ... z řad veřejnosti ... se snadno stanou pěšáky v naší hře, neboť budou od dětství vedeni k tomu, aby řídili záleţitosti celého světa." Protokoly se poprvé objevily v roce 1905 v Rusku, kde poslouţily k ospravedlnění nepřetrţitých represálií vůči ruským Ţidům, třebaţe byly téměř okamţitě odhaleny jako padělek. Byl vystopován i autor - Matvej Golovinskij, zanícený antisemitský reakcionářský propagandista spolčený s carskou tajnou policií. Roku 1921 otiskly londýnské Times sérii článků odhalujících Golovinského zdroj. Golovinskij podle všeho jednoduše opsal pamflet Dialog v pekle, který v roce 1864 napsal Francouz Maurice Joly. Jolyho kniha popisuje fiktivní plány císaře Napoleona III. na světovládu. Golovinskij upravil tento výpad proti Napoleonovi na protiţidovskou invektivu tak, ţe celý pamflet doslovně opsal, jen "Francii" nahradil "Siónem" a "Napoleona" vystřídali "Ţidé".
Je to sice s podivem, ale navzdory prvnímu i následným opakovaným odhalením díla jako padělku začaly Protokoly ţít vlastním ţivotem a průběţně se vynořovaly jako "důkaz" o ţidovské proradnosti a ţidovském zapletení do globálního spiknutí ve stylu iluminátů. Protokoly se oháněli antisemité od amerického průmyslníka Henryho Forda či Hitlera aţ po současné paranoiky a vymýšleče pletich, jakými jsou např. David Icke a dnešní neonacistické skupiny. Halasně je vychvalují i protiţidovští propagandisté v muslimském světě. Roku 2004 byl výtisk Protokolů vystaven (jako originál) v Muzeu rukopisů v Alexandrijské knihovně v Egyptě. Ředitel sbírky dr. Jussúf Ziedan vysvětlil jejich zařazení tak, ţe "se pro Ţidy staly posvátnou knihou, jejich základním zákonem, jejich způsobem ţivota". Domněnka, ţe světem skutečně otřásá globální ţidovské spiknutí, je v muslimském světě velmi rozšířená; nedávno to značně emotivně vyjádřil odstupující malajský premiér Mahathir Mohamed, kdyţ 16. října 2003 prohlásil, ţe "Ţidé ovládají svět v zastoupení. Umějí přimět jiné, aby za ně bojovali a umírali." Mýtus o ţidovském spiknutí je stále ţivý a stále se jím ospravedlňuje zabíjení Ţidů dnes stejně jako před více neţ dvěma tisíciletími. Obvinění ze smyšlených spiknutí se však neomezují jen na Ţidy. Dalším oblíbeným terčem konspiračních pomluv jsou svobodní zednáři. Jejich propagace volnomyšlenkářství a brojení proti institucím z nich udělala přirozené nepřátele zástupců tradičních církevních a státních institucí a veřejnost popuzovaly jejich napohled elitářské postoje i domnělá korupce. V Americe, kde se zednářství na začátku 19. století těšilo nesmírné oblibě, vyvrcholil odpor veřejnosti i vládnoucích tříd v roce 1826 podivnou vraţdou Williama Morgana. Morgan, rozčarovaný muţ a bývalý zednář, záhadně zmizel, kdyţ se chystal zveřejnit tajné zednářské rituály. Z únosu a předpokládané vraţdy byla obviněna skupina zednářů, ale kdyţ jim byl udělen směšně nízký trest díky tomu, ţe mezi soudci a v porotě seděla řada zednářů, vyvolalo to vlnu odporu proti zednářům. Politici a duchovní vyuţili této nálady veřejnosti a záhy byla zaloţena Protizednářská strana, která získala značnou popularitu. Vynořila se řada přemrštěných obvinění ze zednářských spiknutí a zednářské lóţe v Americe se rozpadly. Brojení proti svobodným zednářům bylo běţným jevem i v Evropě; jeho nejkřiklavějším projevem byl případ podobný incidentu s Protokoly. V 90. letech 19. století byla Evropa pohoršena otřesným odhalením Diany Vaughanové, bývalé "velekněţky" zednářů, která přiznala, ţe zednáři jsou zapleteni do orgií, uctívání ďábla a globálního spiknutí, jehoţ cílem je vymýtit křesťanství. Spustil se ohlušující protizednářský povyk, přičemţ nejhlasitěji se projevovala římskokatolická církev, ale v roce 1896 odhalil anglický učenec A. E. Waite, ţe celá aféra kolem Vaughanové byl podvod, jehoţ strůjcem byl autor pornografických textů Leo Taxil. Taxil později připustil, ţe případ sepsal jako satiru na lehkověrnost katolické církve. Posléze však zjistil, ţe stejně jako Protokoly i jeho výplod začíná ţít vlastním ţivotem. "Odhalení" smyšlené Diany Vaughanové se od té doby vynořilo mnohokrát - např. v protizednářských tirádách fundamentalistických protestantských skupin v Americe. Vzhledem k tomu, jakou roli sehrála katolická církev při šíření protizednářských báchorek, je ironií osudu, ţe obětí takových nebezpečných pomluv se nezřídka stali i sami katolíci. Falešná obvinění z papeţských spiknutí často poslouţila jako záminka ke krutým protikatolickým represáliím v Británii - od spiknutí střelného prachu (viz s. [[dle sazby]]) přes lţi o papeţském spiknutí, které si vymyslel Titus Oates (viz s. [[dle sazby]]), aţ po tzv. Gordonovu vzpouru v roce 1780. Během těchto nepokojů byly povraţděny stovky nevinných katolíků.
Je tedy nabíledni, ţe konspirační teorie mohou být nebezpečné. Ve společenstvích, která se ocitnou pod tlakem, se vţdy najdou skupiny lidí pociťujících křivdu či ústrky, kteří jsou vţdy ochotni svalit vinu na "ty druhé" a uvěřit, ţe odpovědnost za selhání a utrpení nenesou oni sami, nýbrţ zlověstná klika podvratných ţivlů. Panovníkům i vládnoucím třídám navíc přijde náramně vhod, kdyţ mohou svést hněv svých poddaných na zranitelné a postradatelné skupiny. Konspirační teorie je dokonalý nástroj k dosaţení těchto cílů. Jelikoţ její základní devizou je utajení, v konečném důsledku ji nelze vyvrátit. Důkazy, které ji vyvracejí, lze totiţ snadno zavrhnout jako součást vlastního spiknutí. S tím, jak na jednu stranu celosvětově roste bezpráví, bída a utrpení a na stranu druhou krutovláda, lze očekávat, ţe smyšlených a zneuţitých konspiračních teorií bude přibývat. 2 Svět špionáţe V představách veřejnosti jsou špioni a agenti stěţejními aktéry v tajném dějinném dramatu, a třebaţe je James Bond pouze smyšleným hrdinou, není pochyb o tom, ţe neviditelný svět špionáţe svými agenty, luštiteli šifer a tajnými operacemi výrazně ovlivnil všeobecně známé stránky dějin. Tato kapitola rozebírá významné události dějin starověkých i nedávných, na které měl svět špionáţe mimořádně silný dopad - ať uţ tím, ţe změnil průběh bitvy, zachránil ţivot monarchovi nebo zabránil porobení národa. V některých případech - např. kdyţ byl zachycen Hasdrubalův vzkaz bratru Hannibalovi nebo kdyţ agent Richard Sorge odhalil válečné plány Japonska v Tichém oceánu - dokázal jediný brilantní zpravodajský počin zvrátit průběh války. Jiné příklady, třeba Walsinghamovo vybudování zpravodajské sítě v alţbětinské Anglii nebo odhalení projektu Ultra na základě rozšifrování za druhé světové války, jsou plodem dlouhodobé práce celých zpravodajských týmů. Výzvědná činnost a vzestup Říma: 270-203 př. Kr. Z bezvýznamného městského státu v Středomoří se Řím rozrostl v nejmocnější starověkou říši, v rozsáhlý územní celek, jehoţ dlouhý stín se dodnes vznáší nad Evropou a Blízkým východem. Ačkoli to Řím oficiálně vţdy vehementně popíral, lest a utajení hrály důleţitou roli při vytváření římské nadvlády i v proměnlivých mocenských hrátkách římské elity. Vyzvědači v období republiky Ve vyuţití vyzvědačské sítě a jiných zpravodajských sluţeb starověcí Římané značně zaostávali za svými sousedy a mocenskými soupeři v Středomoří i na Blízkém východě. Během dlouhých dějin republiky či císařství nevytvořili formální zpravodajské sluţby a jejich vyzvědačská činnost se omezovala na útrţkovité sbírání zpravodajských informací ze zahraničí. Odbornice na výzvědnou činnost starověkého Říma Rose Mary Sheldonová přesvědčivě dokládá, ţe absence formální zpravodajské instituce v období republiky odráţela křehkou mocenskou rovnováhu mezi římskými vládnoucími rody. Tyto rody ţárlivě soupeřily o moc, bohatství a postavení, navazovaly a přerušovaly spojenectví a diskreditovaly své odpůrce
pomocí skandálů. Třebaţe ten či onen rod nakrátko získal převahu, ani jeden nezískal dostatečnou moc k vytvoření státních zpravodajských institucí, kterých by jakoţto rod vládnoucí mohl vyuţít proti svým odpůrcům. Místo toho vůdčí klan hlídal soupeře a podrýval jejich autoritu pomocí soukromých, neformálních zpravodajských sítí. Tento systém pomáhal udrţovat mocenskou rovnováhu mezi vládnoucími klany, coţ zase přispívalo k udrţení republikánské formy vlády na dlouhá staletí. Právě republikánský systém byl jedním z opěrných pilířů Říma, na nichţ z bezvýznamného městského státu vyrostla mnohonárodní velmoc. Vyzvědačství v druhé punské válce V konečném důsledku však rostoucí nadvláda Říma závisela především na úspěších na bitevním poli, a třebaţe většinu z nich lze přiřknout síle římské vojenské mašinérie, dvě významná vítězství hodně vděčila silám utajení a lsti. Kolem roku 270 př. Kr. ovládal Řím uţ převáţnou část Itálie a sféra jeho obchodního i politického vlivu se rozrostla natolik, ţe se mohl postavit Kartágu (Římané jeho obyvatele nazývali "Punové", odtud "punské války"), konkurenčnímu městskému státu na protilehlém břehu Středozemního moře, na území dnešní Libye. Kartágo vládlo rozsáhlým oblastem Sicílie, Sardinie, Korsiky, jiţního Španělska i severní Afriky. První punskou válku (264-241 př. Kr.) mezi soupeřícími mocnostmi rozpoutal pokus Kartaginců obsadit další území na Sicílii. Válku sice vyhráli Římané, ale Kartaginci po poráţce jednoduše přesunuli územní ambice do Španělska; zabrali většinu oblastí na Iberském poloostrově i s jeho nerostným bohatstvím a dostatkem pracovní síly. Moc Kartága rostla a s ní i jeho ctiţádost a touha rozdrtit Řím. Ztělesňoval ji přední kartaginský rod generála Hamilcara Barky, který dobyl Španělsko a vychoval své čtyři syny podle vlastních slov jako "lvíčata" a uţ od dětství jim vštěpoval sţíravou nenávist k Římu. Hannibal, Hamilcarův nejproslulejší syn, rozpoutal roku 218 př. Kr. druhou punskou válku napadením římského opěrného bodu v Hispánii; jeho následný pochod do Itálie přes Alpy s armádou muţů a slonů zůstává dodnes jedním z nejslavnějších vojenských počinů v dějinách. Hannibalova vycvičená a ukázněná armáda, podporovaná účinným vyuţíváním špehů, předsunutých hlídek a důmyslných bitevních léček, dosáhla několika drtivých vítězství nad početnějšími římskými vojsky. Jejich střety vyvrcholily bitvou u Kann (216 př. Kr.), kde bylo za jediný den zabito padesát tisíc muţů, mezi nimi výkvět římské aristokracie - jedna z nejvyšších ztrát na ţivotech zaznamenaná za jediný den bojů. Zdálo se, ţe Řím je sraţen na kolena; jenţe Hannibalovi chyběly prostředky, aby mohl zaútočit na samo město. Nedávno bylo opevněno a Hannibal, který přišel jinou cestou po souši, neměl obléhací stroje a přivedl relativně málo vojáků. Stovky kilometrů od domova, hluboko na nepřátelském území, nebyl schopen zasadit smrtící úder, jímţ by válku vyhrál. Jeho jedinou nadějí bylo získání posil; roku 207 př. Kr., po devíti letech bezvýsledných bitev, se taková moţnost konečně naskytla. Jeho bratr Hasdrubal shromáţdil armádu ve Španělsku a vydal se do Itálie stejnou trasou jako Hannibal - po souši, přičemţ cestou sbíral další posily. Kdyby se oběma bratrům podařilo spojit síly, Hannibal by konečně mohl vyhrát válku, a Kartágu by tak zajistil nadvládu nad celým západním Středomořím.
Zpráva o postupu Hasdrubala vyvolala v Římě paniku a strach. Byli zvoleni dva konzulové a vysláni v čele nových vojsk. Marcus Livius Salinator byl vyslán na sever vstříc Hasdrubalovi, Caius Claudius Nero měl jít na jih vstříc Hannibalovi. Na této křiţovatce však došlo k jedné z nejvýznamnějších událostí v dějinách, zaloţené na tzv. signální rozvědce (angl. zkratkou "sigint" - "signal intelligence"). Ve světě moderní špionáţe představuje signální rozvědka špičku vědy a techniky - širokou škálu ultramoderního a ultradrahého hardwaru z druţic a superpočítačů, zapojenou do odposlechů a videonahrávek, které zaznamenávají a analyzují nejrůznější druhy komunikace, od vzkazů z vysílaček a telefonátů aţ po e-maily a šeptané hovory. Signální rozvědku však znali uţ ve starověku - politikové a významné osobnosti vyuţívali otroky jako agenty k odposlechům rozhovorů protivníka a nasazovali před jejich vily hlídky, aby pozorovaly, kdo kdy přijde a odejde. Architekt jistého Livia Drusa nabídl svému mecenáši model vily postavené "tak, aby byl skryt před zraky veřejnosti, v bezpečí před špehováním, a aby na něho nemohl nikdo shlíţet spatra" - raný příklad kontrarozvědných opatření. Signální rozvědka měla také velký vojenský význam - největší ve chvíli, kdy konzul Nero zachytil tajné vzkazy, v nichţ Hasdrubal bratrovi popisoval trasu pochodu a uváděl podrobnosti setkání v jiţní Umbrii, odkud se chtěl stočit k pochodu na Řím. Kartaginští poslové projeli na koních téměř celou Itálii, aby nakonec padli do Neronových rukou; tento skvělý zpravodajský počin později změnil chod starověkých dějin. Nero si na základě důleţitých poznatků rychle uvědomil, ţe musí za kaţdou cenu zabránit spojení obou vojsk. Převáţnou část své armády přiměl k pochodu na sever a sešel se tam s armádou konzula Salinatora. Spojené římské síly se 22. června 207 př. Kr. utkaly s Hasdrubalovou armádou v bitvě u umbrijské říčky Metauru a uštědřily jí drtivou poráţku. Bylo zabito deset aţ dvacet tisíc muţů včetně samotného Hasdrubala. Nero se rychle vrátil na jih a dal Hannibalovi krutě najevo, ţe jeho poslední naděje zhasla: do kartaginského tábora hodil bratrovu useknutou hlavu. Ačkoli Hannibal zůstal v Evropě neporaţen, jeho italské dobrodruţství bylo v troskách. Římané pod velením nového, brilantního generála Scipia Africana otevřeli nové fronty: nejprve vytlačili Kartagince ze Španělska a Sicílie, potom se s vojskem vylodili v Africe a zaútočili přímo na Kartágo. Hannibal byl odvolán do Afriky a Itálii opustil roku 203 př. Kr. Díky Neronově signální rozvědce uţ Kartágo válku vyhrát nemohlo. Další úskočné manévry na jiţních březích Středozemního moře se zaslouţily o to, ţe Kartaginci válku prohráli. Tajní agenti a tajné operace ve starověké Africe V roce 203 př. Kr. se druhá punská válka přesunula na jiné bojiště, do severní Afriky. Římský generál Scipio Africanus se tam potýkal s problémy a začala ho ohroţovat velká vojska kartaginských spojenců pod velením numidského krále Syfaxe. Scipionovi bylo jasné, ţe máli Kartágu zasadit rozhodující úder a vyhrát válku, musí se nejprve vypořádat s Numidy. Klíčem ke zdaru se stala lest. Scipio potřeboval zjistit rozloţení numidského tábořiště i rozestavení numidských sil, a nasadil proto své nejlepší muţe jako zvědy. K rozhovorům se Syfaxem vyslal vyjednávače a připojil k nim několik setníků převlečených za otroky; jejich úkolem bylo sbírat informace. Aby ochránil totoţnost setníka, který tábor uţ jednou navštívil, dal ho Scipio veřejně zmrskat;
takový trest by nikdy nemohl být vyměřen vysoce postavené osobě. Zvědové tak zůstali neodhaleni a mohli se volně potulovat po táboře, zatímco vyjednávači zdlouhavě řečnili. Pokaţdé, kdyţ byla k Syfaxovi vyslána nová deputace, doprovázeli ji jiní setníci, dokud se všichni Scipionovi velitelé podrobně neseznámili s leţením nepřítele. Na základě jejich informací mohl Scipio naplánovat tajnou operaci. Zvědové zjistili, ţe tábořiště jsou zranitelnější za tmy, a tak jednou zaútočil pod pláštíkem noci, podpálil stany a u východů z tábora rozmístil své vojáky. V nastalém zmatku byli vojáci nepřítele, prchající z hořících stanů, povraţděni. Scipio porazil armádu, která byla v přesile, a otevřel si tak cestu do samotného Kartága. Druhá punská válka byla zápasem dvou rovnocenných soupeřů o nadvládu v západním Středomoří. Síly Říma a Kartága byly vyrovnané a vojenské střety na obou stranách Středozemního moře neměly jednoznačného vítěze. V klíčových chvílích však sehrála zásadní roli válečná lest a jazýček na vahách se nakonec naklonil na stranu Říma. Řím poté upevnil vládu v Itálii, v Galii, ve Španělsku, na Sicílii i v Africe, později rozšířil svou sféru vlivu východním směrem a na dlouhá staletí se stal největší mocností v Evropě a na Blízkém východě. Je však docela moţné, ţe nebýt oněch klíčových okamţiků úspěšné špionáţe, získalo by převahu Kartágo a klasické dějiny by se odvíjely úplně jinak. Stopy římského vlivu jsou dodnes patrné v řadě kulturních a společenských oblastí - od práva, náboţenství, etiky přes zeměpisné názvy a hranice států aţ po jazyky. Kdyby nebylo Neronova "sigintu" či Scipionových tajných operací, do jaké míry bychom dnes byli jiní? Francis Walsingham, šéf výzvědné sítě v alţbětinské Anglii: 1530-1590 Po pádu Říma zaznamenalo temné umění špionáţe v Evropě staletí relativní stagnace. Aţ renesanční Itálie se svými přehuštěnými městskými státy soupeřícími o moc a vliv začala být ideálním podhoubím pro jeho opětovný rozmach. Srdcem výzvědných operací se stala velvyslanectví; velvyslanci a ministři se naučili budovat sítě agentů a donašečů a pronikali do umění šifrovaných vzkazů (tzv. kryptografie). Šifrování je převod vzkazu do podoby nesrozumitelné kaţdému, kdo nezná kód či šifru, kterou byl vzkaz zašifrován. S rostoucím významem informací jakoţto nástroje moci v celé renesanční Evropě se čím dál běţněji a významněji uplatňovalo šifrování i umění opačné - dešifrování. Anglie byla ve srovnání s italskými městskými státy v umění špionáţe poměrně zaostalá, ale vše se změnilo poté, co na trůn usedla Alţběta I. a na jejím dvoře dosáhl významného postavení Francis Walsingham. Walsingham se stal šéfem největší výzvědné sítě v Evropě a jeho mistrovství v temném umění špionáţe ochránilo Anglii a její královnu před atentátníky, komploty a invazí a ovlivnilo osud země na příští staletí. Budování největší výzvědné sítě v Evropě Francis Walsingham se narodil kolem roku 1530 do protestantské rodiny v Kentu. Dva roky studoval na univerzitě v Cambridgi (tradiční místo najímání zvědů od alţbětinské doby aţ po současnost); stal se tam z něho horlivý protestant. Potom odešel studovat do Evropy a do Anglie se vrátil v roce 1550. V té době se Walsingham patrně poprvé setkal s pletichařením, kdyţ se v menší míře zapletl do protikatolického spiknutí, které mělo na trůn dosadit lady
Jane Greyovou. Jenţe spiknutí nevyšlo; na trůn usedla katolická královna Marie z rodu Tudorů a začala pronásledovat protestanty. Walsingham znovu odešel do exilu a dalších šest let studoval právo a politologii v Itálii a ve střední Evropě - v ideálních cvičištích pro budoucího mistra špionáţe. Tady se zdokonalil jako jazykovědec a znalec lidské povahy a kromě toho se začal seznamovat s kryptografií a dalšími aspekty vyzvědačského řemesla. V roce 1558 nastoupila na trůn protestantská královna Alţběta I. a Walsingham se vrátil do Anglie. Byl zvolen poslancem do dolní sněmovny parlamentu a tam si ho všiml šéf královské rady William Cecil, který uţ měl vytvořenu malou síť agentů. Nabídl Walsinghamovi místo, a Walsingham tak zahájil dlouhou kariéru ochrany královny a prosazování protestantských zájmů. V Evropě měl uţ svou síť kontaktů, pomocí níţ začal Cecila průběţně informovat o tamním dění; všemoţně podporoval boj protestantských hugenotů ve Francii. V roce 1570 byl jmenován velvyslancem ve Francii a působil tam se střídavými úspěchy. Dojednal smlouvy pro Alţbětu a poskytl útočiště pronásledovaným hugenotům, kdyţ ale v roce 1572 vypuklo jejich hromadné vraţdění, tzv. bartolomějská noc, jen zděšeně přihlíţel. Byl odvolán do Anglie, pasován na rytíře a jmenován členem královské rady a státním tajemníkem, coţ je funkce spojující post ministra zahraničí a šéfa domácí i zahraniční rozvědky. V průběhu dalších let vybudoval Walsingham největší výzvědnou síť v Evropě. Vybíral nadané mladé muţe, přičemţ oblíbeným místem najímání nových agentů byla Cambridge. Právě tady naverboval např. dramatika a básníka Christophera Marlowa. Mezi dalšími spisovateli, které zaměstnával jako zvědy, byli William Fowler a Matthew Royston. Jeho mecenášství se projevilo podporou zájezdní skupiny herců známé jako Královnini muţi; i oni byli najímáni ke zpravodajským úkolům a posílali mu zprávy z velkých šlechtických sídel, kde vystupovali. Walsingham také podnikl několik zahraničních cest, během nichţ najímal zahraniční agenty, mezi nimi Giordana Bruna, známějšího jako filozof a vědec a později upáleného pro obhajobu Koperníkových vědeckých názorů. Walsingham měl v Evropě nasazených asi padesát zvědů, z nichţ mnozí vytvořili vlastní sítě, a řadu jich platil z vlastní kapsy. Měl agenty aţ v daleké Konstantinopoli, v Alţíru a Tripolisu. V prosazovaní věci protestantství a v pronásledování katolíků uměl být bezohledný a s rozkoší mučil podezřelé či zajímal agenty, jen aby z nich vyţdímal vše, co potřeboval vědět. Walsinghamova důkladně vybudovaná výzvědná síť byla nástrojem, pomocí nějţ zmařil řadu spiknutí proti Alţbětě, ochránil zájmy protestantské Anglie a v konečném důsledku změnil mocenskou rovnováhu v Evropě. Spiknutí proti Alţbětě I. Na konci 16. století byla Anglie ve svízelné situaci a její nová královna se ocitla ve smrtelném nebezpečí. Jako nová protestantská země Anglie stanula v čele reformace, v opozici proti katolickým silám v Evropě. Francie i Španělsko, dvě největší evropské mocnosti, zoufale touţily po tom, aby se Anglie, kde většina bohatství, půdy a moci zůstávala v rukou katolických rodů z řad staré aristokracie, vrátila do katolického lůna. Alţběta zprvu nevraţivost Španělska a Francie mírnila udrţováním naděje, ţe se moţná provdá za někoho z jejich královských rodů, ale kdyţ se ukázalo, ţe její nerozhodnost je jen zdrţovací taktikou, obrátily pozornost jinam a začaly kout pikle, jak ji svrhnout z trůnu a dosadit na něj
katolického panovníka. Přirozené spojence nalezly obě země v pronásledovaných anglických katolících a v osobě skotské královny Marie spatřovaly příhodnou kandidátku na anglický trůn. Marie měla přednostní právo na trůn po své babičce, starší sestře Jindřicha VIII., a katolíci (kteří neuznávali Jindřichův rozvod a následný sňatek s Annou Boleynovou, matkou Alţběty) byli přesvědčeni, ţe jí trůn právem náleţí. Kromě toho byla předtím provdána za lorda Darnleyho, který se sám ucházel o trůn. Podstatnější však bylo, ţe sama byla horlivá katolička a byla rovněţ provdána za francouzského dauphina, který se měl stát francouzským králem. A tak ačkoli ji nevraţivá protestantská šlechta vyhnala ze Skotska a ona uprchla do Anglie, kde hledala úkryt před sestřenicí Alţbětou, představovala pro anglickou královnu skutečné a aktuální nebezpečí. Spiknutí katolíků proti Alţbětě byla většinou zaměřena na vysvobození Marie z vězení, do nějţ byla rychle vsazena, a na snahu dosadit ji na trůn. Kdyby se jim to povedlo, Anglie by se opět dostala do katolické sféry vlivu, a katolíci by si tak na dlouhé generace zajistili nadvládu v Evropě i v Novém světě. Walsingham byl pevně rozhodnut, ţe to nedopustí, a pomocí své výzvědné sítě doma i v zahraničí odhaloval chystaná spiknutí. V roce 1571 zmařil spiknutí Ridolfiho. Roberto di Ridolfi, florentský bankéř působící v Londýně, osnoval plán, podle nějţ mělo být katolické povstání v Anglii podpořeno obsazením východní Anglie vojsky ze Španěli ovládaného Nizozemí; skotská královna Marie pak měla být vysvobozena z vězení a provdána za významného katolického šlechtice Thomase Howarda, vévodu z Norfolku. Ridolfi často jezdil do Říma a Madridu, kde se snaţil získat podporu papeţe Pia V. a španělského krále Filipa II. O spiknutí se patrně doslechli Walsinghamovi agenti v obou hlavních městech, ale smrtící rána byla spiknutí zasazena ve chvíli, kdy v Doveru chytili jednoho z Ridolfiho poslů a zabavili mu inkriminující dopisy. Spiknutí bylo odhaleno; Ridolfi byl sice zrovna v zahraničí, a vyhnul se tak postihu, zato vévoda z Norfolku byl zatčen, shledán vinným z velezrady a v roce 1572 skončil na popravišti. Walsingham určitě naléhal na Alţbětu, aby dala popravit i skotskou královnu Marii, ale Alţběta měla obavu, ţe popravou panovnice vytvoří nepohodlný precedens, a nařídila, ať Marii drţí pod ještě přísnějším dozorem a ještě bedlivěji ji hlídají. V roce 1583 odhalil Walsinghamův kruh zvědů další komplot soustředěný na Marii. Francis Throckmorton, syn jednoho z Alţbětiných dvořanů, se stal horlivým katolíkem a zapletl se do francouzsko-španělského spiknutí, jehoţ se také účastnili španělský velvyslanec v Londýně Bernardino de Mendoza a kardinál James Beaton, Mariin velvyslanec v Paříţi. V čele invazních sil anglických katolických exulantů a vojsk z Nizozemí, jeţ měla dosadit Marii na trůn, měl stanout katolický vévoda de Guise. Walsingham měl na Mariině francouzském velvyslanectví nasazeného dvojitého agenta Charlese Pageta, jenţ byl tajemníkem kardinála Beatona, a donašeče na francouzském velvyslanectví v Londýně, odpadlického kněze a filozofa Henryho Fagota alias Giordana Bruna. Throckmorton působil v roli prostředníka mezi Marií a Beatonem, ale na základě zpravodajských informací Walsinghamových agentů byl odhalen, zatčen a mučen, dokud nepřiznal podrobnosti spiknutí. Byl popraven a Mendoza byl vyhoštěn. Babingtonovo spiknutí
Alţbětini rádci i parlament na královnu opět svorně naléhali, ať dá Marii popravit, ale ona to znovu odmítla s odůvodněním, ţe Mariina účast na spiknutí nebyla prokázána. Podepsala však zákony, podle nichţ mohla být jakákoli spojitost se spiknutím proti její osobě klasifikována jako velezrada. Walsingham, vyzbrojen novými pravomocemi, si umínil, ţe Mariin další prohřešek se jí stane osudným. Jak uţ víme, měl Walsingham v Mariině táboře nasazeny dvojité agenty. Roku 1585 pak získal dalšího: Gilberta Gifforda, katolického exulanta, který studoval na anglické koleji v Římě, jeţ byla semeništěm protialţbětinských nálad. Jak se dalo čekat, měl Walsingham i tam oči a uši. Na kolej pronikl jeden z jeho nejlepších agentů Anthony Munday a zřejmě prostřednictvím něho se Walsingham poprvé dozvěděl o Giffordovi. I přes své vyznání byl Gifford ochoten dát se naverbovat do královniných sluţeb a stal se Walsinghamovým dvojitým agentem známým pod krycím označením "Číslo 4". V dopise svému šéfovi Gifford napsal: "Doslechl jsem se o práci, kterou děláte, a chci Vám slouţit. Nemám zábran, nelekám se nebezpečí. Provedu vše, co mi nařídíte." Svému slovu dostál a začal vést dvojí ţivot agenta slouţícího katolické věci; pohyboval se mezi katolickými konspiračními byty pod několika falešnými jmény, např. Colerdin, Pietro a Cornelys, a nabídl své sluţby také francouzskému velvyslanectví v Londýně. Ţe francouzský velvyslanec Michel de Castelnau zadrţuje korespondenci adresovanou Marii, Walsingham zřejmě věděl od svého tajného agenta na velvyslanectví Henryho Fagota alias Giordana Bruna. Gifford se nabídl, ţe zajistí, aby byly dopisy propašovány Marii přímo pod nosem ţalářníků. Předal je místnímu pivovarníkovi, který dodával pivo do Chartley Hall, kde byla Marie uvězněna; ten dopisy zabalil do kůţe a ukryl je do duté zátky jednoho pivního sudu. Mariini sluhové odtamtud dopisy vybírali a stejnou cestou posílali zpět odpovědi. Nyní, kdyţ se Marii otevřel nový způsob komunikace se spojenci, začala osnovat další spiknutí. V květnu 1586 napsala Mendozovi, nyní španělskému velvyslanci v Paříţi, a také Beatonovi a vyzývala je ke španělské invazi do Anglie. Oba se mezitím začali zasazovat o smělý plán, který vymyslel švihácký katolický šlechtic Anthony Babington. Kolem charizmatického a oblíbeného šlechtice se záhy utvořila klika zapálených mladých katolíků a ti zosnovali plán na osvobození Marie a zavraţdění Alţběty, po němţ mělo následovat všeobecné katolické povstání podpořené invazí ze zahraničí. Walsingham se záhy dozvěděl, co Babington chystá - zřejmě od svého agenta Christophera Marlowa, kterého poslali do katolického semináře v Remeši pod zástěrkou, ţe chce přejít na katolickou víru. Stejně jako na anglické koleji v Římě i v remešském semináři se strojily pletichy proti Alţbětě. Studoval tam také John Ballard, katolický kněz z Cambridge, který byl Babingtonovým spojencem ve spiknutí. Ballard se spojil s Mendozou a Beatonem a Beatonův šifrant Thomas Morgan seznámil Ballarda a Babingtona s Giffordem, zřejmě pod bedlivým dohledem Walsinghamova dvojitého agenta Pageta. Walsingham měl v této sloţité hře pod kontrolou kaţdý tah a jen máloco uniklo jeho pozornosti. Gifford dělal prostředníka mezi Marií a Babingtonem, ale ve skutečnosti směroval jejich korespondenci přes Walsinghama. Jenţe Babington byl opatrný a dopis Marii zašifroval kódem, který sám vymyslel. Ani to však Walsinghama neodradilo; byl zběhlý v šifrách a šifrování ještě z doby, kdy působil v Itálii, a uţ předtím zaloţil vlastní šifrovací školu a jako šifranty v ní zaměstnal přední jazykovědce a učence, např. dr. Johna Deea. Nejlepší byl další absolvent Cambridge Thomas Phelippes; dokázal Babingtonovu šifru rychle rozluštit a odhalil
jeho spiknutí. Walsingham dal původní dopis znovu zapečetit a poslal jej Marii v naději, ţe odpoví, a tak se osudově zkompromituje. Marie Babingtonovi odepsala 17. července 1586; v dopise pochválila jeho plán a zdůraznila, ţe je nutno nejprve osvobodit ji a aţ potom zavraţdit Alţbětu, aby si její ţalářník na ní nevylil všechen hněv, kdyby se to dozvěděl. Dopis byl zachycen a rozluštěn a zřejmě by stačil k Mariinu odsouzení, jenţe Walsingham nechtěl nic ponechat náhodě. Phelippes byl nejen vynikající šifrant, ale také zručný padělatel. Walsingham mu proto poručil, ať k Mariině dopisu připíše postskriptum ţádající o podrobnější informace. Jednak to Marii ještě více kompromitovalo, hlavně se tak ale Walsingham chtěl dozvědět jména všech lidí zapletených do spiknutí. Babington moţná větřil něco nekalého, protoţe na tuto návnadu neskočil; nicméně v plánech pokračoval dál. Kdyţ si začal zařizovat odjezd do zahraničí, byla nastraţena past. Sice se mu chvíli dařilo unikat v přestrojení za nuzáka, ale 15. srpna byl zatčen. V té době uţ byl zatčen a mučen - i Ballard. Oba muţi byli spolu s dalšími pěti účastníky spiknutí hrůzným způsobem popraveni v Londýně. V říjnu stanula Marie před soudem a dopisy poslouţily jako usvědčující důkaz; Walsingham osobně vystoupil na straně ţaloby. Alţběta přesto stále ještě váhala s podpisem rozsudku smrti, nakonec však k tomu byla donucena. Walsingham rychle zařídil popravu a 8. února 1587 byla Marie sťata gilotinou. Ohroţení Alţbětiny osobní bezpečnosti i koruny, které ztělesňovala Marie, pominulo a spiknutí katolických sil semknutých proti královně pozbylo hlavního smyslu. Zato Anglie se nyní ocitla v ještě větším ohroţení. Španělský král Filip zuřil a zařekl se, ţe ty protestantské nafoukance rozpráší. Walsingham obrátil pozornost svého zpravodajského aparátu na boj proti hrozící španělské invazi. Poráţka Armady Walsinghamova výzvědná síť se uţ zaslouţila o zmaření jedné hrozící invaze do Anglie. Holandský princ Vilém Oranţský, který od španělské okupace bojoval za osvobození země, zachytil v roce 1577 šifrovaný dopis, jejţ španělský král Filip II. adresoval nevlastnímu bratrovi Donu Juanovi Rakouskému a popisoval v něm plán invaze do Anglie z Nizozemí. Vilém vzkaz předal svému hlavnímu šifrantovi Philipu van Marnixovi, ten jej rozluštil a odevzdal Walsinghamovu agentovi Danielu Rogersovi. Angličané pak na základě varování posílili obranu, a chystaná invaze byla odvolána. Filip nyní připravoval mnohem větší invazní sílu: shromaţďoval velkou lodní flotilu. Aby Walsingham zjistil, co se ve Španělsku chystá, obrátil se na jistý kontakt v Itálii, působící pod krycím označením "AB". Byl jím William Standen, činorodý anglický katolík, bezvýhradně a trvale oddaný své vlasti. V padesátých letech 16. století se pod pseudonymem Pompeo Pellegrini usadil v Toskánsku a spřátelil se s toskánským velvyslancem v Madridu, který ho pak průběţně informoval o dění v španělském hlavním městě. Standen některé informace předával dál Walsinghamovi, se kterým si dopisoval od roku 1582. Kdyţ se Walsingham vypořádal s Marií Stuartovnou, napsal na jaře 1587 Standenovi a nabídl mu sto liber ročně, stane-li se opět plně činným agentem. Standen mu předal informace o přesunu janovských lodí do Španělska a do Madridu vyslal svého vlámského agenta. Vlám se tam měl spojit se svým bratrem, který pracoval jako
tajemník markýze de Santa Cruz, jehoţ Filip pověřil velením španělské flotily zvané Armada. Walsinghamovi byly zaslány seznamy muţů i výzbroje a z nich vyplynulo, ţe Armada bude připravena vyplout v roce 1587. Anglie měla k dispozici celý jeden důleţitý rok na přípravu obrany. Na základě Standenových zpravodajských údajů mohl sir Francis Drake podniknout nečekaný útok na španělskou flotilu u Cádizu, kde "oţehl vousy španělskému králi", kdyţ "podpálil třicet velkých lodí a potopil dvě galéry", jak napsal Walsingham v dopise Standenovi. Následující rok se Standen přestěhoval do Madridu, aby mohl osobně dohlíţet na sbírání zpravodajských informací, a kdyţ veliká Armada byla konečně připravena vyplout, vojenské síly Anglie byly předem varovány a přichystány. Při poráţce španělské flotily nakonec sehrálo největší roli počasí, ale Cecil, Walsinghamův někdejší šéf, uznal jeho zásluhy slovy: "Vy jste svým perem porazil víc nepřátel neţ mnozí v našem anglickém námořnictvu." Pomoc při poráţce Armady byla Walsinghamovou poslední velkou sluţbou královně. Alţběta, podezíravá k jeho moci a stále ještě nesmířena s tím, jakou roli ji přiměl sehrát v případě skotské královny Marie, ho sesadila z úřadu a zamítla jeho ţádosti o náhradu osobních prostředků, které vynaloţil na její ochranu. Walsingham zemřel dva roky poté v naprosté bídě, ale zanechal nesmírně cenný odkaz. Španělskému králi Filipovi to oznámil jeden z jeho agentů slovy: "Právě skonal tajemník Walsingham, coţ vyvolalo velký zármutek." Na okraji dopisu je Filipovou rukou připsáno: "Inu, ano. Je to však dobrá novina." Filip si zřejmě byl vědom, jaký dopad mělo Walsinghamovo obratné manévrování a zákulisní pletichaření na evropskou mocenskou politiku i do jaké míry jeho skrytá ruka bezpečně kormidlovala loď anglického státu zrádnými mělčinami náboţenského konfliktu, který v 16. století otřásal Evropou. Tím, ţe zmařil spiknutí proti Alţbětě a pomohl odvrátit hrozbu španělské a francouzské invaze, zajistil Walsingham Anglii protestantskou budoucnost a zasadil první semínka budoucího konce španělské nadvlády v Evropě, o který se postarala Británie, aby se následně stala globální imperiální mocností. Bez jeho zákulisních machinací by se dějiny Evropy i světa vyvíjely úplně jinak. V Evropě by zřejmě zvítězila protireformace a kolonizace světa by se stala převáţně francouzsko-španělskou záleţitostí. Jeden jediný muţ vskutku změnil chod dějin. Napoleonovi vs. Wellingtonovi zvědové: 1796-1812 Bouře francouzské revoluce a následné napoleonské střety od základu změnily podobu války. Poprvé byly do totální války mobilizovány celé národy a do bojů bylo zataţeno veškeré obyvatelstvo. Napříč Evropou pochodovaly velké armády přesunující se z jednoho dějiště konfliktu na druhé a bojující na několika frontách najednou. Velitelské struktury těchto vojsk se vypracovaly ve vysoce organizované a profesionální štáby, které řídily strategii, taktiku i zásobování a byly klíčové pro výsledek bitev a úspěch armád. Přirozeným důsledkem této nové éry válečnictví byla také nová éra vyzvědačství. Zpravodajství se stalo hlavním zájmem velitelů a běţnou praxí v novém stylu velitelských struktur. Pro dva nejúspěšnější generály této éry, Napoleona a Wellingtona, jejichţ rivalita byla osudově předurčena k tomu, aby rozhodla o osudu Evropy, představovala výzvědná činnost nepostradatelný nástroj. Důmyslné vyuţívání zpravodajských informací rozhodovalo o výsledku klíčových bitev a taţení a z obou generálů učinilo legendární hrdiny.
Napoleonovy tajné zbraně Napoleon se uţ od prvních dnů své kariéry vrchního velitele francouzské armády opíral o zvědy. V roce 1796 se proslavil taţením v Itálii. V březnu toho roku převzal velení nad utrmácenou a demoralizovanou francouzskou armádou, která se potýkala s následky vleklého a náročného obsazování piemontské oblasti. Věděl, ţe jen rychlé vítězství můţe pozvednout morálku vojsk a zabránit jejich úplnému zhroucení, jenţe čelil početní převaze rakouských a piemontských sil. Měl v plánu Piemonťany izolovat a vyřadit je z války, aby se mohl plně soustředit na Rakušany. Nejprve bylo zapotřebí odříznout jednu armádu od druhé poráţkou vojska, kterému velel rakouský generál Argenteau. Jak se ukázalo, bylo to Napoleonovo slavné vítězství a začátek dlouhé cesty ke slávě. Podle obvyklého popisu bitvy s Argenteauem zdrţely Rakušana popletené rozkazy, Napoleon zase podle všeho vděčil za svůj první triumf spíše mazané lsti. Nad Napoleonovou výzvědnou sítí v severní Itálii bděl jeho hlavní administrativní důstojník Landrieux. S pomocí zvědů v roli kurýrů Landrieux tajně poslal Argenteauovi sto tisíc franků (v dnešním přepočtu asi milion šest set tisíc dolarů). Podplacený Argenteau bitvu rychle prohrál a krátce nato se vzdal velení. Kdyţ se Napoleon takto vypořádal s Argenteauem, mohl se vrhnout na Piemonťany a obsadit oblast. Dalšími štědrými výdaji na donašeče a úplatky zajistil hladký postup svých vojsk severní Itálií do Benátek; je však výmluvné, ţe kdyţ Landrieuxe dočasně vyřadila z činnosti stará rána, musel se malý Korsičan uchýlit k dlouhému obléhání a sérii čtyř bitev v průběhu osmi měsíců, aby dobyl opevněnou Mantovu. Za tři roky byl Napoleon znovu v Itálii, ale tentokrát se potýkal s logistickými problémy: přes neschůdné alpské průsmyky se mu nepodařilo přepravit dost děl. K úţasu mnohých se rozhodl pro odváţný pochod na Milán, v němţ, jak věděl, byl velký sklad rakouských děl. Proč vláčet vlastní zbraně, kdyţ se dají zabavit nepříteli? Podniknout takovou akci bylo pro vojenskou jednotku bez dělostřelecké podpory napohled čiré bláznovství, ale Napoleon se řídil výzvědnými informacemi. Na začátku taţení znovu navázal spojení s vyzvědačem, jehoţ sluţeb vyuţíval uţ během předešlého pobytu v Itálii. Vyzvědač, jemuţ slíbená štědrá odměna rozvázala jazyk, prozradil, ţe hlavní rakouské síly jsou soustředěny u Turína a Milán prý zůstala bránit jen hrstka - sedm a půl tisíce muţů s několika funkčními děly. Napoleon tudíţ věděl, ţe nenarazí na větší odpor; vyrazil na pochod k Milánu a dobyl jej. Napoleon často vyuţíval podobných výzvědných informací, aniţ je sděloval svým podřízeným. Kdyţ se ukázalo, ţe jsou přesné, posílilo to Napoleonovu pověst muţe s brilantním vojenským instinktem, jeho auru neomylnosti a geniality. K jeho pověsti schopného generála totiţ nepochybně přispívala i jeho autorita nad maršály. Občas však dostal i chybné zpravodajské informace; tehdy zpravidla obvinil některého podřízeného, ţe řádně nevykonal rozkaz. Jedním z Napoleonových největších agentů byl obchodník ze Štrasburku Charles Schulmeister. Tento zkušený pašerák vyuţil svých kontaktů i znalostí, kdyţ v roce 1799 pomohl Francouzům překročit Rýn. Na několik dalších let se Štrasburk stal střediskem výzvědné činnosti Francouzů i Rakušanů - jakýmsi napoleonským Západním Berlínem plným dvojitých agentů, exulantů a únosců. V roce 1804 dostal Schulmeister za úkol sledovat význačného royalistického exulanta, vévodu d'Enghiena. Vévoda byl pokládán za
nebezpečného muţe, protoţe kul pikle proti Napoleonovi ze své základny v Ettenheimu na druhém břehu Rýna. Schulmeisterovi se podařilo dát šéfovi Napoleonovy rozvědky JeanMarieovi Savarymu hlášku, ţe vévoda překročil Rýn a je ve Štrasburku. Savary tam rychle poslal několik vojáků a ti royalistu zatkli a odvezli do Paříţe, kde byl popraven. Kdyţ se Schulmeister takto osvědčil, byl pověřen mnohem závaţnějším posláním. V roli dvojitého agenta (kterým patrně i byl, jelikoţ často podnikal kroky, kterými si to ţehlil na obou stranách) měl navázat kontakt s rakouským generálem Karlem Mackem von Leiberichem na velitelství v Ulmu. Napoleon chtěl v jiţním Německu zahájit taţení proti Rakušanům, jenţe kdyby se Rakušané spojili se svými spojenci, měli by početní převahu. Napoleon potřeboval ochromit Mackova vojska, pak je obklíčit a rozdrtit, ale kdyby se Mack dozvěděl o francouzských úmyslech, mohl by snadno vyklouznout. Schulmeisterovým úkolem bylo přemluvit ho, aby to nedělal. Schulmeisterovi, který se vydával za maďarského šlechtice s kontakty na francouzském velitelství, se podařilo Macka přesvědčit, aby ho najal jako špeha proti Francouzům. Prohnaný pašerák poté rakouského generála zahrnul mnoţstvím dezinformací a přesvědčil ho - i přes pochybnosti jeho nejbliţších velitelů - ţe má rakouská armáda zůstat na místě. Dokonce i poté, co Napoleon překročil Rýn a začal von Leibericha obkličovat, mu Schulmeister dokázal namluvit, ţe Francouzi ve skutečnosti ustupují. Navíc rozšířil fámu, ţe na atlantickém pobřeţí Francie se vylodili Britové a ţe Napoleonovi hrozí v jeho zemi povstání. Obalamutěný Mack tak padl přímo do Napoleonovy léčky a byl nucen kapitulovat. Napoleon údajně svému štábu řekl: "Všechna čest Charlesovi - měl pro mě cenu čtyřiceti tisíc muţů." Schulmeister se měl za odměnu stát šéfem vídeňské policie poté, co Napoleon město dobyl, ale to dopadlo špatně. Po uzavření mírové dohody podle vlastních podmínek se Napoleon stáhl a vracející se Rakušané Schulmeistera chytili. Podařilo se mu však uprchnout ze zajetí a vrátit se do Francie, kde pak byl štědře odměněn za to, ţe pomohl vybudovat Napoleonovou legendu, a zbytek ţivota proţil v přepychu. Wellingtonovi zvědové-dţentlmeni V roce 1808 byl Napoleon pánem převáţné části západní Evropy, za coţ zčásti vděčil i chytrému vyuţití vyzvědačů. Obsadil Portugalsko a Španělsko a bratra Josefa dosadil na španělský trůn. To však byl začátek Napoleonova konce, neboť na scénu vstoupil jeho osudový protivník Arthur Wellesley, vévoda z Wellingtonu. Wellington stál v čele koaličních britských, portugalských a španělských vojsk během vleklých a krvavých bitev v letech 18081814. Klíčem k několika nejvýznamnějším vítězstvím bylo vyuţití výzvědné činnosti, zejména jejích dvou typů: "sigintu", tedy signální rozvědky, a tajného průzkumu. Na začátku 19. století se signální rozvědka omezovala na zachycování nepřátelských depeší a luštění jejich šifer. Francouzi měli šifry různých stupňů bezpečnosti. Na bojišti zpočátku pouţívali jednoduché šifry, petits chiffres, ale v roce 1811 přešli na sloţitější systém, nazvaný "šifra portugalské armády". Těmito šiframi se zabývala jednotka pod vedením generála George Scovella, Wellingtonova hlavního dešifranta. Scovell sestavil skupinu španělských, portugalských, italských, švýcarských a irských vojáků, kterou nazval armádní vyzvědači (Army Guides). Tito vyzvědači byli najímáni pro své jazykové znalosti i znalosti místního prostředí a stali se odborníky na zachycování a luštění nepřátelských vzkazů.
Scovell a jeho vyzvědači bez potíţí luštili francouzské petits chiffres a za pouhé dva dny dokázali prolomit i šifru portugalské armády. Jenţe koncem roku 1811 zavedli Francouzi nový, údajně nerozluštitelný kód - tzv. velkou paříţskou šifru. Zatímco petits chiffres operovaly s padesáti čísly a šifra portugalské armády se sto padesáti, velká paříţská šifra obsahovala čtrnáct set čísel a byla k ní vydána i příručka s návodem pro šifranty, jak se vyhnout chybám, které by nepříteli vyzradily kód. Dešifranti např. často zkoumali začátek a konec vzkazu a hledali opakující se vzory, které by se daly přiřadit k obvyklým formulacím na začátku a na konci dopisu (tj. jméno, datum, "srdečně zdraví" apod.). Šifranti pracující s paříţskou šifrou měli pokyn přidávat na konec dopisů nic neznamenající číselné sekvence, aby luštitele zmátli. Scovell pracoval na velké paříţské šifře celý rok a hledal i tu nejmenší stopu, která by mu pomohla odhalit trhlinku v jejím kryptografickém krunýři. Příleţitostně zachycené dopisy obsahovaly nešifrovaná slova či fráze, zatímco zprávy od jeho armádních vyzvědačů a Wellingtonových "průzkumných důstojníků" (viz níţe) poskytovaly uţitečné informace související s obsahem dopisů, např. názvy pluků, velitelů a míst, k nimţ se zachycené depeše mohly vztahovat. V červenci 1812 dokázal Scovell rozluštit zprávu Josefa Bonaparta veliteli portugalské armády maršálu Marmontovi, který se dostal do rukou Wellingtonovi. Po rozluštění vzkazu se Wellington dozvěděl, ţe Josef se vydal na pochod s třinácti tisíci muţi, aby se přidal k Marmontovu vojsku, a zároveň se k němu měla v nejbliţších dnech připojit jízdní a dělostřelecká jednotka pod velením francouzského generála Cafferelliho. Marmont Wellingtona uţ jednou zaskočil a Wellington se ocitl v nevýhodě, ale tato zpravodajská informace mu umoţnila nastraţit Francouzům past. V následné bitvě u Salamanky dosáhl Wellington nad portugalskou armádou skvělého vítězství. Měly přijít ještě větší úspěchy. V prosinci 1812 zachytili Britové Josefův vzkaz bratru Napoleonovi. Scovellovi se jej opět podařilo rozluštit, a tak odhalil souhrnný seznam francouzského pořadí bitev a popis plánů. Na základě těchto zpravodajských informací Wellington naplánoval a vybojoval slavné vítězství u Vittorie, čímţ konečně vymanil Španělsko z francouzského područí. Navíc byly zabaveny Josefovy kočáry a v nich kopie šifrovacích tabulek pro velkou paříţskou šifru. Činnost Scovellových vyzvědačů doplňovala elitní třída tajných agentů, kteří prováděli mimořádně nebezpečné mise v týlu nepřítele. Tito "průzkumní důstojníci", jak byli označováni, měli za úkol dělat náčrty a popisy terénu a rozmístění nepřátelských jednotek a obrany. Nejznámějším průzkumným důstojníkem byl podplukovník Colquhoun Grant, jakási obdoba Jamese Bonda z napoleonské éry. Grant byl odváţný, inteligentní a váţený důstojník. Odmítal pracovat v přestrojení a trval na své nápadné křiklavě červené uniformě, i kdyţ byl hluboko v nepřátelském území. Tak se jasně distancoval od obyčejných "přízemních" zvědů. Kromě jiného to také znamenalo, ţe kdyby ho zajali, nebyl by na místě popraven a zacházelo by se s ním jako s důstojníkem a aristokratem. Kdyţ Grant a místní vyzvědač prováděli 16. dubna 1812 průzkum v týlu nepřítele, byli obklíčeni a zajati. Zatímco vyzvědače bez okolků zastřelili, Granta dopravili do francouzského generálního štábu a tam se ho ujal sám maršál Marmont. Grant věřil, ţe nepřítel bude ctít tradiční pravidla "čestného" vedení války, a tak přistoupil na podepsání svého podmínečného propuštění (tímto dokumentem se zajatec zavazoval, ţe se nepokusí
uprchnout; mohl poţívat jisté míry svobody a nemusel být spoután v řetězech v kobce). Grant spoléhal na to, ţe se mu tak snáz podaří vyrozumět Wellingtona. Jenţe Francouzi byli na váţkách. Věděli, jak je Grant nebezpečný, a byli rozhodnuti zbavit se ho. Měl být poslán zpět do Francie a tam ho měli podle dopisu generála de la Martiniere francouzskému ministru války "hlídat a upozornit na něho policii". Význam slov musel být jasný kaţdému, kdo je četl - Grant měl být vydán policii, která nepodléhala vojenským pravidlům, a mohla s ním tudíţ zacházet jako s obyčejným špehem. Ke smůle Francouzů se ale Grantovi podařilo zahlédnout kopii dopisu - a de la Martiniere jej nezašifroval. Grant usoudil, ţe to mu dovoluje podmínku zrušit; v převlečení za amerického důstojníka uprchl a ve společnosti francouzského generála se vydal do Paříţe. Jakmile tam dorazil, odeslal Wellingtonovi mnoţství výzvědných informací, poté se dostal do Anglie a odtamtud do Španělska, kde se znovu připojil ke svému veliteli. Signální rozvědka i taktická výzvědná činnost Wellingtonových elitních zpravodajských jednotek tak přispěly k tomu, ţe Wellington dokázal vypudit Francouze z Portugalska a Španělska a zahnat je aţ do jiţní Francie. Válka na Pyrenejském poloostrově vysílila Napoleonova vojska a nedlouho poté vedla k jeho pádu. Wellingtonovi zvědové zvítězili nad Napoleonovými. Signální rozvědka, bitva u Grünwaldu (Tannenbergu) a ruská revoluce: 1914 Zřejmě nejvýznamnější ukázkou klíčového dopadu signální rozvědky na průběh bitvy, války i samých dějin je bitva první světové války u Grünwaldu (Tannenbergu). Tato katastrofální poráţka Rusů rozhodla o průběhu války na východní frontě, ačkoli se nejprve zaslouţila o dlouhé, strastiplné boje na západní frontě a v neposlední řadě byla i jedním z podnětů ruské revoluce. Na západní frontě dosáhli Němci velkého úspěchu, kdyţ zatlačili Francouze a Brity zpět téměř aţ k branám Paříţe. Francouzi vyzvali spojenecké Rusko, ať neprodleně vstoupí do války, a car, nedbaje varování, ţe jeho armáda není připravena, nařídil jednotkám na severu, ať se vydají na pochod do Východního Pruska. Ruské síly sice měly ve srovnání s německými početní převahu, byly však nevycvičené, špatně vyzbrojené a neměly dobré velení. Němci byli naopak pohybliví, rychlí a bojeschopní. Přesto to zprvu vypadalo, ţe ruský postup německým územím probíhá hladce. Dne 19. srpna se první ruská armáda pod velením generála Rennenkampfa dostala k východopruskému městečku Gumbinnen a přiměla menší německou osmou armádu, jíţ velel generál von Prittwitz, k ústupu. Během ruského pochodu však došlo ke dvěma událostem, které uvedly do pohybu soukolí dějin. V prvních potyčkách nejprve Němci zajali tři tisíce Rusů a mezi nimi jednoho štábního důstojníka. Z jeho výslechu vyplynula nesmírně cenná zpravodajská informace - ţe totiţ rádiové dorozumívání mezi první a druhou armádou a jejich velitelským centrem, vrchním štábem severozápadní armády, probíhá en clair - tedy bez zakódování či zašifrování. Němci okamţitě namířili antény na ruský velitelský štáb a odposlouchávali všechna sdělení. Druhou klíčovou událostí bylo rozdělení první a druhé armády. Rennenkampf při postupu na západ nečekal na druhou armádu pod velením generála Samsonova, která se potýkala se zásobovacími potíţemi a sotva se hnula z místa. Po několikadenním pochodu byl Samsonov
dokonce nucen odklonit se na jih, aby zajistil zásoby, a tak jen zvětšil mezeru mezi oběma ruskými vojsky. Podle původního ruského plánu měli Rennenkampf a Samsonov svými mnohem početnějšími armádami obklíčit německou osmou armádu. Jenţe místo jednotné fronty nyní Rusové zjistili, ţe postupují odděleně a plahočí se v obtíţném terénu. Především druhá armáda pochodovala zrádnými baţinami a byla nucena seřadit se do úzké kolony, takţe kdyby narazila na Němce, nemohla by udeřit plnou silou. Zatímco Rennenkampf - očividně spokojený, ţe zasadil německé armádě zdrcující úder - se usadil v novém velitelském štábu v Gumbinnenu, velitelství severozápadní armády zasypávalo Samsonova čím dál podráţděnějšími výzvami, aby se co nejrychleji připojil k první armádě. Němcům, kteří je odposlouchávali, tak vnukli nápad na odváţný manévr. Místo aby se snaţili vyhnout ruskému obklíčení, mohli nyní soustředit všechnu sílu na jihu a napadnout plahočící se druhou armádu. Podle brilantního plánu štábního důstojníka Maxe Hoffmanna měla na severu zůstat jen tenká clona jízdní jednotky, aby zmátla Rennenkampfa, zatímco ostatní německé jednotky obklíčí Samsonova na jihu. Hoffmannova nadřízeného von Prittwitze, který při Rennenkampfově počátečním postupu zpanikařil, mezitím vystřídal von Hindenburg a jeho náčelník štábu, oblíbený Erich von Ludendorff; ten Hoffmannův plán neprodleně schválil. Aby jej ale Němci mohli uskutečnit, potřebovali zálohy, jeţ jim budou krýt týl; vrchní velitel von Moltke tedy učinil osudové rozhodnutí a uvolnil čtyři záloţní divize ze západní fronty k akcím na východě. Von Moltke se domníval, ţe bitva na západě je prakticky vyhraná a ţe Paříţ bude uţ zanedlouho jeho, ve skutečnosti však byl německý postup pouhých sto kilometrů od Paříţe zastaven. Bez cenných záloţních divizí nebyli Němci s to se prosadit a na západní frontě nastala patová situace. Kdyby nebyly německé zálohy odveleny na východ, kdoví, jestli by Němci nepřiměli Francouze a Brity k dohodě a uzavření západní fronty ještě před vstupem Američanů do války. Kolik ţivotů by tak bylo zachráněno? Zachycené rádiové depeše poskytly Němcům jasný obraz o rozmístění ruských sil; 25. srpna byly jejich jednotky shromáţděny a bitva mohla začít. Německá děla ostřelovala ruské jednotky, které se ocitly v pasti; Rusové se sice bili srdnatě, ale neměli kam utéct. Druhá armáda se rozpadla, kdyţ se vojáci snaţili uniknout baţinami a buďto v nich utonuli, nebo je dobili obkličující Němci. Za pět dní bojů Němci zabili či zranili padesát tisíc ruských vojáků, dalších devadesát tisíc zajali a zabavili obrovské mnoţství zbraní a střeliva. Samsonov spáchal sebevraţdu. Po oslavě vítězství v blízké vesničce Tannenberg (Grünwald), legendárním dějišti raně středověké německé poráţky, které mělo být od této chvíle oslavováno jako pomník německé vojenské brilantnosti, se osmá armáda stočila na sever, aby se vypořádala s Rennenkampfem. Zdrcující poráţka u Grünwaldu měla později neblahé následky na další vývoj Ruska i Německa. Ranění ruští vojáci a celé zdecimované jednotky trousící se zpět z fronty přinášeli zprávy o neschopnosti aristokratických důstojníků a jejich pohrdání obyčejnými vojáky, které povaţovali za pouhou potravu pro děla. Katastrofální poráţka vyvolala nespokojenost lidu a odstartovala řetězec událostí, jeţ o tři roky později vyústily v revoluci. Německo získalo dva hrdiny, von Hindenburga a von Ludendorffa; stali se v zemi faktickými vládci. Německé vítězství nad ohromnou přesilou vstoupilo do legend a stalo se účinným sjednocujícím symbolem pro fašisty usilující o oţivení německé hrdosti uprostřed poválečné hospodářské
krize. Jen málokdy měla činnost signální rozvědky na bitevním poli tak působivé a dalekosáhlé následky. Richard Sorge - hlavní ruský špion druhé světové války: 1930-1944 Špioni, jejichţ příběhy líčí tato kapitola, patří k výlučné hrstce těch, kdo se mohou právem chlubit, ţe změnili chod dějin. Mezi nimi vyniká bezpříkladná výzvědná činnost Richarda Sorgeho, který jako jediný mohl změnit chod dějin hned třikrát. Nakonec se vyuţilo jen jednoho jeho významného odhalení, ale i to stačilo změnit průběh druhé světové války. Sorge byl syn německého ropného inţenýra pracujícího v Rusku; ještě jako malý chlapec se vrátil do Německa a v první světové válce bojoval na německé straně. Jeho rodina měla silné vazby na komunisty - jeho dědeček byl osobním tajemníkem Karla Marxe - a mladý Sorge se pohrouţil do studia komunizmu. Roku 1920 se stal jedním z prvních členů německé komunistické strany. Jeho nadání i revoluční nadšení k němu záhy přilákalo pozornost Kominterny (Komunistické internacionály), organizace zasvěcené šíření revoluce po celém světě, která slouţila jako plodná líheň pro nábor sovětských tajných sluţeb. Sorge byl vybrán k výcviku do Moskvy a v roce 1928 byl vyslán do Kalifornie, kde naoko pracoval jako učitel, ale hlavně zakládal stranické buňky ve filmovém průmyslu. Zde prokázal své organizační schopnosti a po návratu do Ruska ho najal šéf sovětské vojenské rozvědky GRU Jan Berzin. Berzin uţ dávno odhalil potenciál tohoto inteligentního, výkonného, šarmantního a oddaného Němce, který uměl několik jazyků a snadno se učil dalším, a rozeznal v něm ideálního špiona. Roku 1930 byl Sorge vyslán do Šanghaje a tam vystupoval jako německý (nebo občas americký) novinář; záhy se mu podařilo vybudovat dokonalou síť agentů, kontaktů a donašečů po celé Číně. Nejenţe posílal domů uţitečné informace o vývoji Mao Ce-tungovy a Čankajškovy politiky, ale také zachycoval cenné informace o německých vztazích k Dálnému východu. Především odhalil, ţe Německo a Japonsko se chystají podepsat pakt proti Kominterně, čímţ v Sovětech oţivil plíţivý strach z nepřátelských sousedů obléhajících dosud křehký komunistický stát. Roku 1938 byl Sorge přeloţen do Japonska. Tam získával informace nejen o záměrech čím dál militarističtějšího reţimu, ale také o Německu, které muselo se svým novým spojencem konzultovat všechny důleţité plány a významná rozhodnutí. Zpravodajská činnost v samotném Německu, které se v té době uţ proměnilo v policejní stát, byla téměř vyloučena, ukázalo se však, ţe nacisté jsou zranitelní na druhém konci světa. Sorge, aby si zajistil dokonalé krytí a v Tokiu navázal potřebné styky, se vrátil do Německa a vystupoval tam jako zanícený nacistický novinář. Vyuţil svého značného šarmu a spřátelil se s nacistickými pohlaváry na ministerstvu propagandy; s jejich podporou si záhy opatřil místo japonského dopisovatele deníku Frankfurter Zeitung. V Tokiu udrţoval styky s německým velvyslanectvím, především s vojenským atašé plukovníkem Eugenem Ottem, který se později stal německým velvyslancem. Sorge si také vytvořil síť japonských kontaktů, zejména mezi komunisty pracujícími v ilegalitě, z nichţ někteří působili ve vysokých vládních funkcích či na společensky významných postech. V průběhu dalších let Sorge odhalil obrovské mnoţství informací a vysílačkou je odvysílal do Ruska. V roce 1940 upozornil své nadřízené na podepsání německo-japonské smlouvy (která ještě více posílila svazky mezi oběma zeměmi) a počátkem roku 1941 zachytil zprávu
nejvyšší důleţitosti. Jeho německé vojenské kontakty mu prozradily, ţe se chystá operace Barbarossa - německá invaze do Sovětského svazu. Dne 5. března poslal do Moskvy mikrofilm dokumentů z německého ministerstva zahraničí, z nichţ vyplývalo, ţe k útoku dojde v polovině června, a uţ 15. června byl schopen odvysílat přesné datum plánované invaze. Jeden z jeho zdrojů, plukovník Kretschmer, nový vojenský atašé na velvyslanectví, mu doslova řekl, ţe "Německo dokončilo přípravy ve velmi velkém rozsahu". Zní to sice takřka neuvěřitelně, ale Stalin Sorgeho zprávu i varování mnoha dalších výzvědných sítí odmítl a pokládal je za výsledek dezinformační kampaně nepřítele. Němci v uvedený den udeřili a nepřipravenou ruskou armádu rozdrtili. Sorge zuřil, ale pracoval dál. Jeho další výzvědná bomba uţ nezůstala bez povšimnutí, patrně díky přesným údajům o operaci Barbarossa. V říjnu 1941 zjistil, ţe nerozhodná japonská vláda si konečně rozmyslela, kam napře své válečné úsilí. Němci uţ dávno naléhali na svého východního spojence, ať zaútočí na Rusko, a Sovětům tak otevře východní frontu. U tichomořského pobřeţí na takový útok čekalo několik divizí, jichţ bylo zoufale zapotřebí na západní frontě, aby tam zabrzdily neúprosný postup německé válečné mašinérie. Jenţe vlivné hlasy v japonském kabinetu naléhaly na zábor Malajsie a dalších dálněvýchodních oblastí, které měly Japonsku slouţit jako zdroj důleţitých surovin. Tato frakce nakonec vyhrála a Sorge mohl nahlásit, ţe Japonci se rozhodli na Rusko nezaútočit. Sovětské vedení se tentokrát rozhodlo vloţit všechny naděje do důvěryhodnosti svého hlavního špiona; odvelelo prakticky všechny jednotky z východu a vrhlo je do zuřivých bojů na západě. Čerstvé sibiřské divize, kterým nevadily tuhé mrazy, zastavily německý postup těsně před Moskvou a zvrátily další průběh války. Drtivé poráţky přiměly Hitlera propustit polní velitele a převzít nad taţením osobní dohled - s katastrofálními následky. O průběhu války na východní frontě, a moţná o jejím konečném výsledku, tak rozhodly Sorgeho zpravodajské informace. V té době se však uţ kolem Sorgeho stahovala síť japonské kontrarozvědky. V roce 1939 byl zatčen přední japonský komunista a jeho výslech nakonec přivedl japonskou tajnou policii kempai tai k Sorgeho hlavním informátorům v Japonsku a ti jí o Sorgem vše prozradili. Koncem října 1941 mu kempai tai byla v patách, jenţe Sorge ještě stihl učinit poslední převratné odhalení: Japonci mají v úmyslu zahájit válku v Tichomoří preventivním útokem na americké síly v Pearl Harbouru, plánovaným na prosinec. Sorge informaci předal svému radistovi, ale neţ ji radista stihl odvysílat, byl zatčen a krátce nato i Sorge. Japonci ho tři roky drţeli ve vězení, Stalin ho však vytrvale odmítal vyměnit za japonského agenta (zřejmě proto, ţe Sorge byl jedním z těch, kdo věděli o Stalinově neuposlechnutí jeho varování před německou invazí), a v roce 1944 byl Sorge popraven. Sorgeho špionáţ zachránila Sovětský svaz i přes překáţky, jeţ kladlo sovětské vedení. Byla by odvedla stejnou sluţbu Američanům stran Pearl Harbouru? Je moţné, ţe Stalin, usilující o zapojení dalších spojenců do války, by Američanům informaci vůbec nepředal. Sorgeho význam jako jednoho z největších špionů v dějinách však zůstává nezpochybnitelný. Enigma a tajemství Ultry: 1939-1945 Operace Ultra byla supertajným programem zaměřeným na luštění německých šifer Enigma, jimiţ byla zakódována téměř všechna německá radiokomunikace. Ultra se stala klíčem k
vítězství Spojenců nad Německem a nejpřísněji střeţeným válečným tajemstvím Británie. Během operace byly obětovány kariéry i ţivoty, ba moţná i celá města, jen aby bylo uchráněno tajemství Ultry. Podle přesvědčení mnohých je Ultra nejpádnějším důkazem pro tvrzení, ţe klíčové bitvy války se vedly a vyhrávaly v utajení. Základem německého šifrovacího systému byl stroj Enigma, v té době povaţovaný za nejdokonalejší kryptografický vynález. V roce 1918 jej sestrojil Němec Arthur Scherbius, přičemţ vyuţil nejmodernější dostupnou techniku ke zmechanizování šifrovacího procesu, jímţ se zpráva mění v kód. Enigma připomínala kufříkový psací stroj s typickou sadou písmen a se souborem ţárovek označených písmeny, které napodobovaly klávesnici (tzv. svítící deska). Stisknutí jednoho písmene vyslalo spletí vodičů elektrický signál, který nakonec rozsvítil jednu ze ţárovek na svítící desce. Přesné schéma propojení určovala sada tzv. scramblerů ve tvaru koleček, která se při kaţdém stisknutí pootočila. To znamenalo, ţe po opakovaném stisknutí stejného tlačítka se na svítící desce rozsvítilo pokaţdé jiné písmeno - kaţdé zašifrované podle jiného kódu. Ten, kdo znal původní nastavení stroje, mohl obdobně nastavit svůj stroj a napsat zašifrovaný vzkaz, a na svítící desce se objevila rozšifrovaná písmena. Bez původního nastavení (které se určovalo podle přísně tajných a přísně střeţených kódových knih) by se však dešifrant musel prokousat více neţ deseti tisíci biliony moţných kombinací nastavení scramblerů - a to ještě za předpokladu, ţe znal přesnou strukturu stroje. Stejné úsilí by musel vynaloţit na kaţdou další zprávu, kterou by chtěl rozluštit. Po první světové válce vyšlo najevo, ţe Spojencům se během ní ve velké míře dařilo luštit německé šifry a číst jejich rádiové depeše. Německé vojenské kruhy byly zděšeny a v roce 1925 začaly systematicky zkoumat, jak se poučit z minulých chyb a kryptografii zdokonalit. Nakonec jako nejlepší řešení vybraly Scherbiusův návrh, a během příštích let dodala společnost Scherbius & Ritter německé vládě přes třicet tisíc strojů Enigma. Kryptoanalytici Spojenců, kteří odposlouchávali německou diplomatickou a vojenskou radiokomunikaci, téměř okamţitě postřehli rozdíl. V roce 1926 začali zachycovat rádiové vzkazy, které nebylo moţno rozluštit, a záhy byli nuceni přiznat poráţku. Němci měli nejlepší kryptografický systém na světě. Zabezpečení německých depeší bylo dokonalé, jejich šifry nerozluštitelné. Kdyţ začala hrozit válka, Spojenci si uvědomili, ţe situace je mimořádně váţná. Ještě před válkou však naštěstí francouzská a polská rozvědka učinily několik průlomových objevů. První trhlinku v dosud neproniknutelném krunýři Enigmy objevil v roce 1931 německý donašeč Hans-Thilo Schmidt. Tohoto někdejšího pracovníka kryptografického ústředí v Berlíně naverboval francouzský tajný agent, který ho štědře platil za moţnost nahlédnout do dokumentů s popisem konstrukčních prvků Enigmy. Pomocí mikrofilmu, na který agent materiály nafotografoval, mohli Francouzi sestrojit vlastní Enigmu, jenţe to byl pouze první krok. Nyní by nějaký geniální kryptoanalytik musel přijít na původní nastavení kotoučů, kterými se zprávy Enigmy šifrovaly; francouzští dešifranti však prohlásili, ţe to je nemoţné. Zato polská zpravodajská sluţba poráţku odmítla přiznat. Jelikoţ si na základě poválečné dohody s Francouzi předávali zpravodajské informace, Francouzi jim ochotně odevzdali zjištěné poznatky o Enigmě a Poláci podle nich sestrojili její repliku. Pomocí repliky se vynikajícímu mladému matematikovi Marianu Rejewskému podařil husarský kousek: kódy Enigmy rozluštil. Hlavní slabinou kaţdého kryptografického systému je totiţ opakování -
některé prvky zpráv se nutně opakují. Zařízení Enigma mělo tento nedostatek odstranit, ale Rejewski kombinací génia a píle přišel na to, jak lze v šifrované zprávě odhalit opakované sekvence; podle nich přišel na původní nastavení stroje, ze kterého byla zpráva odeslána. Odtud byl uţ jen krůček k rozluštění zprávy. Rejewski a jeho spolupracovníci sestrojili upravené verze stroje Enigma, kterým přezdívali bombes, snad proto, ţe vnitřní spínače tikaly jako bomba. "Bomby" fungovaly jako primitivní počítače a urychlily proces dešifrování. V roce 1934 uţ Poláci uměli přečíst veškerou německou radiokomunikaci, jenţe v průběhu let byla Enigma neustále zdokonalována, např. přidáním dalších kotoučů, exponenciálně zvyšujících počet moţných nastavení, kterými se kryptoanalytik musel prokousat, a Němci navíc začali pouţívat denně novou šifru. Rejewski neměl dost prostředků, aby rozluštil nové, sloţitější kódy, a tak právě ve chvíli, kdy to Poláci potřebovali nejvíc, schopnost číst německé signály ztratili. Vzhledem k sílící protipolské rétorice nacistů bylo jen otázkou času, kdy dojde k invazi. Aby polská rozvědka zachránila plody své práce, předala dvě repliky Enigmy i konstrukční plány "bomb" britským zpravodajským sluţbám; těm se podařilo vše tajně vyvézt z Polska pouhé dva týdny před německou invazí. Nyní tedy byl štafetový kolík předán britské rozvědce, která právě v té době přestavovala a rozšiřovala vlastní dešifrovací aparát. Byla vytvořena nová organizace se sídlem ve starobylém viktoriánském sídle Bletchley Park. Později byla nazvána Vládní školou pro kódy a šifry (Government Code and Cypher School - zkratkou GC&CS, podle níţ byla často přezdívána "Golf, Cheese and Chess Society" - "Společnost golfu, sýra a šachů") anebo podle svého původního označení "Station X". Nesourodá změť lidí, kteří v Bletchley Parku pracovali, se v tajných dějinách druhé světové války stala legendou. Byl tam intelektuální výkvět Británie, nejbystřejší mozky i výstřední podivíni, muţi i ţeny - třeba Alan Turing, génius povaţovaný za otce moderního počítače, nebo tvůrce Jamese Bonda Ian Fleming. Byli vybíráni odborníci z řad šachových mistrů, jazykovědců i nejlepších luštitelů kříţovkářské soutěţe v Daily Telegraph (vítěze pak GC&CS přemluvila ke spolupráci). Výzkumníci v Bletchley Parku, vybaveni polskými replikami a "bombami" (které Turing zdokonalil), vyvinuli mnoţství vlastních metod, jak kódy Enigmy rozluštit. K řadě z nich jim dopomohlo diletantství německých šifrantů obsluhujících přístroj, které umoţnilo podle charakteristického signálního podpisu sledovat Enigmy po bitevních polích v celé Evropě; tyto podpisy, přezdívané "pěsti", byly osobitou zvláštností při pouţívání morseovky. Mnozí šifranti byli líní nebo měli naspěch, a tak při nastavování strojů na začátku dne pouţívali zkratky. Šifranti např. museli nastavit vlastní "klíče zprávy" - sled náhodně zvolených písmen, který nastavoval šifru na příslušný den. Někteří šifranti jednoduše vyťukali tři písmena na klávesnici vedle sebe, jiní pouţili iniciály své přítelkyně. Těmto zkratkám se začalo říkat "cillies" (podle šifranta, který často pouţíval přezdívku své přítelkyně Cilly). Jejich obměnou byly "kisses" (polibky), při kterých přepracovaní šifranti pouţili stejný klíč dva dny za sebou. V pozdějších letech války vyvinul Bletchley Park první elektronický počítač Colossus, který dešifrování ještě víc urychlil. V době, kdy Němci zahájili bleskovou válku proti Francii, byli kryptoanalytici v Bletchley Parku schopni běţně luštit šifry Enigmy, jeţ pouţívala Luftwaffe; byly psány na jednodušším stroji a šifranti se příliš nezatěţovali dodrţováním bezpečnostních předpisů. Krycí název všech operací spojených s dešifrováním Enigmy zněl Ultra. Ultra se osvědčila téměř okamţitě. Kdyţ německá vojska vtrhla přes Holandsko do Francie, Britové znali řadu
podrobností o operacích a plánech Němců. Ačkoli obléhaným expedičním silám nebyly tyto znalosti příliš k uţitku, britské vrchní velení bylo alespoň předem varováno, ţe pravděpodobně bude nutná hromadná evakuace, a informace mu pak dopomohly k neuvěřitelnému hrdinství u Dunkerque. Kdyţ se pozornost Německa upřela na Británii, prokázala Ultra ještě větší cenu. Tak třeba 12. června 1940 v Bletchley Parku rozluštili vzkaz Luftwaffe, zmiňující se o "zakřiveném paprsku" namířeném na Británii. To se zlověstně shodovalo se zpravodajskými informacemi získanými od zajatých německých pilotů, které někdo zaslechl, jak si povídají o nové rádiově naváděné technice, jíţ je Luftwaffe vybavena. Experti se tomu jen smáli, ale Churchill, který měl k dešifrantům Ultry velkou důvěru, trval na tom, aby se celá záleţitost důkladně prošetřila. Britské královské letectvo (RAF) vyslalo letoun vybavený rádiovými čidly a zjistilo, ţe na továrnu Rolls-Royce v Derby, kde se vyráběly stíhačky RAF, je skutečně namířen naváděcí paprsek. Německé bombardéry měly v úmyslu jednoduše letět podél paprsku aţ k tomuto důleţitému cíli. Byla vyvinuta základní technika rušení signálu a plány Luftwaffe byly zmařeny. V pozdějším období války Němci vyvinuli dokonalejší verze signální naváděcí techniky a Britové, varováni zachycenými vzkazy, kontrovali ještě důmyslnějšími metodami rušení; tento souboj se někdy označuje jako "bitva paprsků". Výsledkem byl výrazný pokles přesnosti německého bombardování. Po celé léto roku 1940 připravovali Němci plán na operaci Lvoun - invazi do Británie. Klíčovou roli měla sehrát Luftwaffe, jelikoţ základem úspěšné invaze bylo ovládnutí vzdušného prostoru. Ultra zachytila několik zpráv, které dopodrobna prozrazovaly plány Luftwaffe a rozmístění jejích sil. Kdyţ Němci 15. srpna zahájili první letecký útok s krycím názvem Adlertag (Den orla), bylo velení RAF na základě zpravodajských informací Ultry v součinnosti s radarovou technikou (viz s. [[dle sazby]]) předem upozorněno na chystanou dobu i místo náletů Luftwaffe. Maršál britského letectva Dowding tak mohl soustředit své nepočetné síly proti německé hrozbě, a útok byl odvrácen. V průběhu bitvy o Británii Němci ke svému zděšení zjistili, ţe RAF dokáţe předvídat kaţdý jejich krok. Ztráty Luftwaffe hrozivě rostly a 17. září zachytil Bletchley Park zprávu, jeţ nařizovala operaci Lvoun zastavit. Kódy Enigmy pouţívané v německém letectvu se pracovníkům Bletchley Parku dařilo luštit, zato šifry německého námořnictva (Kriegsmarine) se ukázaly jako mnohem tvrdší oříšek. Enigmy německých válečných plavidel byly vybaveny větším počtem scramblerů a námořní důstojníci dodrţovali přísnější bezpečnostní kázeň. Flotila německých ponorek, pohybujících se v naprostém bezpečí, pustošila spojenecké konvoje po celý rok 1940 a na začátku roku 1941. Ztráta lodní přepravy málem srazila Británii na kolena a jen podtrhla nutnost co nejrychleji šifru rozluštit. To se nakonec podařilo díky sérii odváţných a důmyslných námořních operací, např. polapení německých meteorologických traulerů s knihami kódů na palubě, dále ukořistění německé ponorky s Enigmou, a také díky důmyslné metodě zvané "zahradničení", která spočívala v tom, ţe britské námořnictvo kladlo miny a odposlouchávalo německé rádiové depeše upozorňující na jejich polohu, které zároveň prozrazovaly systém zašifrovaných souřadnicových sítí. Mělo to ohromný přínos. Depeše zachycené Ultrou navedly britské námořnictvo na zásobovací lodě s ponorkovým zajištěním v jiţním Atlantiku a po rozsáhlém pátrání pomohly najít nebezpečnou bitevní loď Bismarck. Ve spojení s dalšími technikami, např. leteckým snímkováním, sonary a signální rozvědkou (jejíţ součástí bylo sledování zdrojů rádiového
vysílání a rozbor modelů rádiových signálů), se Ultře v roce 1943 podařilo vyhrát bitvu o severní Atlantik: odvrátila hrozbu německých ponorek a ochránila ţivotně důleţité zásobovací trasy Británie. Klíčem k úspěchu Ultry byla činnost v utajení. Kdyby Němci zjistili, ţe jejich radiokomunikace není bezpečná, změnili by systémy a Britové by jim přestali rozumět. Vojenská rozvědka vynakládala velké úsilí, aby činnost v utajení byla zachována, ale zároveň aby se důleţité zpravodajské informace dostaly k tomu, kdo je potřeboval. Byl proto zřízen protokol vytyčující činnost tzv. zvláštních styčných jednotek (Special Liaison Units, SLU) malých skupinek niţších důstojníků zasvěcených do tajemství Ultry a poté přidělených k jiným jednotkám. Bletchley Park jim v nejpřísnějším utajení předával informace, které doručovali osobně styčnému veliteli, potom je zničili a v případě potřeby seznámili velitele s tím, jak s informacemi má či nemá naloţit. Pro komunikaci s SLU vyvinuli v Bletchley Parku nakonec vlastní verzi superbezpečné Enigmy, zařízení zvané kódovací stroj typu X, natolik tajné, ţe jeho tvar i funkční princip zůstávají dodnes záhadou. Protokol o práci SLU v utajení obsahoval jednu zásadní podmínku: kaţdá zpravodajská informace musela být pojištěna krycí historkou. Aby Němci nepojali podezření, byl např. vysílán průzkumný letoun k "určení" cíle, i kdyţ jeho přesná poloha byla známa. V jednom pozoruhodném případě plán málem nevyšel, ale Ultra z toho vyvázla se zdravou kůţí. Na základě zpravodajských informací od Ultry mělo britské námořnictvo v roce 1942 dokonalý přehled o kurzu a časovém harmonogramu zásobovacích lodí a tankerů mířících do severní Afriky se zásobami pro Rommelův Afrika Corps a pravidelně je zneškodňovalo. Pokaţdé se neopomněl vyslat průzkumný letoun jakoţto věrohodný zdroj britské rozvědky, jenţe při jedné příleţitosti se britské lodě vynořily i přes hustou mlhu, v níţ bylo nasazení průzkumného letounu zcela vyloučeno. Němcům to bylo podezřelé, ale Ultra okamţitě upozornila Brity, ţe německá vojenská rozvědka v Itálii ţádá o vyšetření moţného narušení bezpečnosti. Britové rychle poslali zprávu zašifrovanou tak, aby ji Němci uměli přečíst, v níţ děkovali neexistujícímu italskému zvědovi za uţitečnou informaci o zásobovacím konvoji. Němce to uklidnilo, ţe jejich šifry jsou bezpečné, a z narušení bezpečnosti obvinili své italské spojence. Někdy však nestačila ani bystrost a pohotovost. Udrţet Ultru v tajnosti tu a tam vyţadovalo i oběti. Zčásti díky Ultře vyhrál britský letecký maršál Dowding bitvu o Británii navzdory velké číselné převaze nepřítele. Jenţe Dowding měl v RAF odpůrce, kteří nebyli zasvěceni do tajemství Ultry, a tudíţ nechápali jeho taktiku, jeţ bez zpravodajského pozadí nedávala smysl. Kdyţ se letečtí maršálové po bitvě sešli, aby se poučili ze zkušeností posledních měsíců, Dowdingův hlavní rival Trafford Leigh-Mallory vyslal na schůzi svého majora Douglase Badera, aby obhajoval jeho postoj. Kdyţ Bader Dowdinga napadl, bylo Dowdingovi jasné, ţe nesmí odhalit tajemství Ultry mladšímu důstojníkovi, a bez něj nebyl schopen svou pozici obhájit. Nakonec byl propuštěn a vystřídal ho Leigh-Mallory. Podle jedné verze příběhu o Ultře přinesli ještě větší oběť obyvatelé Coventry. Kdyţ německý radista posílal z Enigmy zprávu o chystaném náletu, údajně omylem uvedl název cíle en clair (nezašifrovaný), a Britové se tak dozvěděli, ţe Luftwaffe míří na Coventry. Jenţe evakuací by se vše vyzradilo, a tak byli obyvatelé Coventry necháni napospas osudu. Jiné verze to však popírají a tvrdí, ţe k ničemu podobnému nedošlo.
Operace Magic a válka v Tichomoří Zatímco Ultra pomohla vyhrát válku v Evropě tím, ţe řídila Spojence při přípravě invaze s krycím názvem Overlord a zajišťovala úspěch klamné operace před invazí (viz "Lest v den D", s. [[dle sazby]]), američtí dešifranti zaznamenávali vlastní úspěchy na bojištích v Tichomoří. Americkou obdobou Ultry byla operace Magic (Kouzlo), jejímţ úkolem bylo rozluštění japonského šifrovacího stroje, který Američané nazývali "Purple". Ačkoli tato operace nevarovala Američany před útokem na Pearl Harbour, dosáhla jiných zásadních úspěchů, zejména při bitvě o Midway v červnu 1942. Podle zpravodajských informací získaných operací Magic měli Japonci předstírat útok na Aleutské ostrovy a mezitím dobýt skutečný cíl - ostrov Midway. Američané předstírali, ţe Japoncům sedli na lep, ale jejich vojenské lodě číhaly opodál. Kdyţ je další zprávy zachycené operací Magic upozornily na blíţící se útok, vrhli se na zaskočené Japonce a rozdrtili je v bitvě, která změnila průběh války v Tichomoří. Admirál Nimitz popsal Midway jako "v podstatě vítězství rozvědky". Dalším husarským kouskem operace Magic bylo zabití admirála Jamamota v roce 1943. Kryptoanalytici rozluštili admirálův program návštěvy na Šalomounových ostrovech. Jelikoţ byl Jamamoto znám svou dochvilností, Američané vyslali proti jeho letounu letku stíhaček a sestřelili ho; odstranili tak jednoho z nejvýkonnějších japonských velitelů. Konec Ultry Kryptoanalýza byla během válečných let ţivotně důleţitým kolečkem v soukolí Spojenců. Dokonce se tvrdí, ţe Ultra sehrála rozhodující roli ve vítězství Spojenců v Evropě. Téměř s určitostí přispěla ke zkrácení války. Bez pomoci Ultry by podle některých odhadů německé ponorky ještě dlouho ochromovaly lodní přepravu Spojenců v Atlantském oceánu a invazi v den D by oddálily o měsíce, moţná o celé roky. Tajemství Ultry se dařilo udrţet ještě několik desetiletí po válce - zčásti i proto, ţe Britové rozvezli zabavené Enigmy do bývalých kolonií, aniţ tam někdo tušil, ţe britská rozvědka je od té chvíle schopna číst jejich radiokomunikaci. Škola GC&CS byla rozpuštěna a všechny důkazy o činnosti Bletchley Parku byly zničeny (včetně počítače Colossus). Britští vědci se dokonce nesměli veřejně hlásit k tomu, ţe vynalezli první počítač, a tak jen přihlíţeli, jak všechnu smetanu za ně slízali jejich američtí kolegové poválečným strojem ENIAC, který vynalezli aţ dva roky po počítači Colossus. Teprve v sedmdesátých letech 20. století, kdyţ země Commonwealthu přešly na sloţitější šifry, mohla pravda vyjít najevo. Aféra Írán-Contra: 1985-1986 Americká CIA sice existuje jen asi půl století, ale za tu dobu si uţ stihla vyslouţit nechvalnou pověst tajnými zásahy do záleţitostí států na celém světě. Ve jménu prosazování domnělých cílů USA se přitom nezřídka uchylovala k tajnému výcviku vojáků, k pašování zbraní, mučení, k obchodu s drogami, atentátům a terorizmu. Tato činnost zůstává dodnes částečně či zcela utajena, ale tu a tam vyplují temné praktiky CIA na povrch a jsou vystaveny ostrému zraku veřejnosti; nejznámějším případem byl skandál s aférou Írán-Contra. Novinové články i oficiální vyšetřování odhalily spletitou ságu protizákonného prodeje zbraní, praní špinavých
peněz a svrţení demokraticky zvolené vlády - to vše v rámci operace CIA, která se vymkla kontrole a jejíţ součástí bylo pašování drog, terorizmus a vraţda. Aféra Írán-Contra vypukla zčásti i proto, ţe ultrakonzervativní vláda Ronalda Reagana neměla převahu v Kongresu. Demokraté, kteří v něm tvořili většinu, vystupovali proti tvrdším krokům v zahraniční politice Reaganovy administrativy, zejména proti jejím snahám financovat pravicové opoziční skupiny v Latinské Americe v boji s domnělými komunistickými či komunistům nakloněnými skupinami. Vedoucí vládní činitelé ve spolčení se CIA se je přesto rozhodli finančně podpořit. Hnacím motorem zahraniční politiky Reaganovy vlády byl antikomunizmus, zaměřený především na Latinskou Ameriku. USA odnepaměti zasahovaly do latinskoamerické politiky: násilně měnily reţimy, ba dokonce bez přílišné úcty k mezinárodnímu právu vraţdily neţádoucí představitele - to vše s odůvodněním, ţe Latinská Amerika je důleţitým "zápraţím Ameriky". Například v roce 1954 přiměla CIA demokraticky zvoleného prezidenta Guatemaly k odstoupení poté, co si troufl kritizovat činnost nadnárodní společnosti USA United Fruit. Následné výhrůţky smrtí, propaganda a další formy psychického nátlaku destabilizovaly zemi natolik, ţe s pomocí agentů CIA, amerických ţoldáků, amerických peněz a zbraní mohl být zinscenován pravicový puč. Výsledkem bylo nastolení represivního pravicového reţimu, který po celá desetiletí terorizoval obyvatele země. V roce 1961 zorganizovala CIA atentát na Rafaela Trujilla, diktátora v Dominikánské republice, kdyţ začal klást překáţky tamním americkým obchodním zájmům. Roku 1973 CIA uskutečnila několik teroristických operací, vycvičila a vyzbrojila fašistické polovojenské skupiny a různými formami psychického teroru přispěla k sesazení vlády Salvadora Allendeho (chilského prezidenta; pozn. překl.). V zemi se generál Pinochet stal diktátorem a CIA mu pomohla odstranit tisíce domnělých radikálů. Pravicový diktátorský reţim se v zemi udrţel sedmnáct let. V osmdesátých letech se USA zapletly do vleklé občanské války v Salvadoru, kde levicoví povstalci bojovali proti pravicové vládě podporované USA. V sousední Nikaragui se po volbách k moci vrátila socialistická Sandinovská strana a hrozilo, ţe v oblasti vytvoří novou komunistickou mocenskou základnu. Američané obvinili sandinisty, ţe financují salvadorské povstalce, a upřeli pozornost na contrarevolucionarios neboli "Contras", pravicovou polovojenskou skupinu chystající povstání proti zvolené vládě. Contras, kteří se měli stát zástupci amerických zájmů v Nikaragui, začala CIA v roce 1982 cvičit, jenţe metody této skupiny, sloţené převáţně z přívrţenců předešlého Somozova reţimu, se ukázaly jako zcela nepřijatelné: Contras okrádali, terorizovali a vraţdili lidi, které měli chránit před komunizmem. Ve světle ostré kritiky a vlny nepříznivé publicity, která se proti Contras vzedmula, schválil demokraty řízený Kongres tzv. Bolandovy dodatky (Boland Amendments) pro roky 1982-1983, které financování Contras a dodávky zbraní postavily mimo zákon. USA se v té době potýkaly s problémy i na Blízkém východě. Militantní skupiny v Libanonu podporované Íránem unesly několik Američanů a zdálo se, ţe Íránci by je moţná pomohli osvobodit. Vztahy mezi USA a Íránem byly však velmi špatné. USA finančně podporovaly Saddáma Husajna v jeho válce proti Íránu a navíc se Američané ještě nevzpamatovali z potupy, kterou zaţili během krize s rukojmími na americkém velvyslanectví v Teheránu (Íránci na americkém velvyslanectví zajali několik rukojmí a pokus speciálních jednotek o jejich záchranu skončil katastrofou). V íránské vládě se však našli i "umírnění" zástupci, kteří
by se za jistých okolností dali obměkčit, aby zmírnili protiamerický postoj a zapůsobili svým vlivem na Libanonce zadrţující rukojmí; šlo jen o to, jak si je naklonit. Podle Reaganovy vlády bylo ideální takové ujednání, které by jedním tahem odstranilo problémy ve Střední Americe i na Blízkém východě. Moţnost takového řešení se poprvé naskytla v srpnu 1985, kdyţ Izraelci vystoupili jako prostředníci návrhu na propuštění amerického rukojmí, duchovního Benjamina Weira, oplátkou za dodání pěti set osmi amerických protitankových řízených raket TOW do Íránu. Rakety by dodal Izrael a USA by následně doplnily izraelské sklady. Výměna se začala uskutečňovat pod taktovkou prezidentova poradce pro národní bezpečnost Roberta McFarlanea. V listopadu se objevil ještě ambicióznější návrh. Írán měl zařídit propuštění všech amerických rukojmí v Libanonu výměnou za pět set amerických protiletadlových raket. Obchod se opět začal uskutečňovat, ale nastaly problémy a vše uvízlo na mrtvém bodě. V té době uţ Reaganova vláda porušila rezoluce OSN i vlastní zákon o vývozu zbraní. V lednu zaplula do ještě nezákonnějších vod novým plánem, podle kterého měli Američané za pomoc při osvobozování rukojmí prodat stovky raket přímo Íránu a zisky z operace měly být zaslány Contras. Na tuto operaci měli dohlíţet noví poradci pro národní bezpečnost, admirál John Pointdexter a plukovník Oliver North. Do jaké fáze operace postoupila, zůstává nejasné, přestoţe ji Kongres podrobil důkladnému vyšetřování. Je velmi pravděpodobné, ţe o operaci věděl jak Reagan, tak i viceprezident George Bush (např. záznam z Reaganova osobního diáře z 1. ledna 1986 zní: "Dal jsem souhlas k prodeji TOW Íránu."), ale vyšetřovatelé nakonec uvěřili jejich tvrzení, ţe o ničem nevěděli. S pomocí CIA zařídil Oliver North převod peněz nikaragujským Contras na nákup zbraní, čímţ porušil Bolandovy dodatky. Avšak rozhodující roli v operaci Contras podle všeho sehrály ještě nepřijatelnější praktiky. Contras, ozbrojená polozločinecká bojůvka, se nevyhnutně zapletla do pašování drog. Ze značných zisků plynoucích z obchodu s drogami financovali protikomunistické povstání: táţ letadla, která přepravovala drogy na americké trhy, se do Nikaraguy často vracela s nákladem pašovaných zbraní. Jelikoţ to bylo v souladu s "vyššími" ideologickými cíli, North a CIA nejenţe mhouřili nad pašováním drog obě oči, ale mnozí se do něj aktivně vloţili, byť jen tím, ţe chránili drogové překupníky a zajišťovali hladkou přepravu drog a zbraní na letištích. Součástí operace Írán-Contra se tak stal nejen nezákonný prodej zbraní podezřelým kupcům, jenţ byl v rozporu s přinejmenším dvěma zákony, ale také výroba a pašování drog, praní špinavých peněz a další organizované zločiny. Tajná operace záhy začala být aţ příliš veřejná. V listopadu 1986, krátce poté, co se v Nikaragui zřítil letoun s nákladem ilegálních zbraní, uveřejnily jedny libanonské noviny podrobnosti o výměnném obchodě "rukojmí za zbraně". Přestoţe North i jeho štáb začali za sebou zahlazovat stopy, pozdviţení ve Washingtonu se uţ nedalo utišit. Reagan byl nucen jmenovat komisi v čele se senátorem Towerem a v následném vyšetřování byli North i Pointdexter usvědčeni (odstoupit musel i ředitel CIA William Casey; krátce nato zemřel na rakovinu). Aféra Írán-Contra odkryla nepříjemnou pravdu o vztazích mezi výkonnou a zákonodárnou sloţkou americké vlády. Smí vláda financovat či vést války, jak se jí zlíbí? Jaké dohlíţitelské pravomoci by měl mít Kongres? Tyto otázky znovu nabývají na aktuálnosti v souvislosti s "válkou proti teroru", v níţ protiteroristický imperativ nahradil protikomunistickou rétoriku,
kterou se vyznačovala zahraniční politika předešlých vlád. CIA a vojenské kruhy se opět pouštějí do široké škály tajných operací, které moţná překračují americké i mezinárodní zákony, nemluvě o mravních zásadách. Poučily se následné vlády z aféry Írán-Contra, ţe jim nic takového nemůţe projít, anebo jim jen ukázala, jak se nenechat přistihnout? Aféra Írán-Contra měla mít pro Reaganovu vládu mnohem váţnější následky, nicméně klíčoví aktéři podle všeho neutrpěli ţádnou váţnější újmu. Reagan byl jen pokárán, vytrval na svém postu aţ do konce funkčního období a při nedávném výročí úmrtí byl oslavován jako jeden z nejmilovanějších a nejuznávanějších prezidentů všech dob. V projevech velebících jeho roli při poráţce komunizmu nepadla ani zmínka o tom, jaké metody občas prosazoval. Reaganův zástupce Bush se posléze sám stal prezidentem. North a Pointdexter byli usvědčeni z mnoha bodů ţaloby, ale nakonec byli zproštěni viny na základě uzavřených dohod o imunitě. North je dnes moderátorem úspěšné rozhlasové talkshow a novinářem, dokonce kandidoval do Senátu. Pointdexter dokázal v roce 2002 setřást svou stinnou minulost do té míry, ţe byl jmenován ředitelem Information Awareness Office (Úřadu informační uvědomělosti), kontroverzního programu, který má sledovat komunikaci všech osob v Americe a který aktivisté kritizují jako jedno z největších ohroţení občanských svobod. A jak to dopadlo se zamýšlenými cíli operace Írán-Contra? Američtí rukojmí v Libanonu byli osvobozeni a americké zbraně nepochybně poslouţily Íráncům v boji proti Saddámovým americkým zbraním. Válka mezi Íránem a Irákem se v roce 1988 se skřípěním zastavila; stála desetitisíce lidských ţivotů a narušila právo a pořádek v celé oblasti. Vláda sandinistů byla v roce 1990 svrţena - zčásti díky sílícímu ekonomickému a vojenskému tlaku USA. Celou oblast suţuje nestabilita, bída a násilí; řada operací s pašováním drog, řízených či aspoň posvěcených CIA, v té či oné formě přeţívá dodnes. 3 Tajná diplomacie V konvečně pojímaných dějinách se to hemţí dohodami, smlouvami a dalšími nástroji diplomacie a dlouhé generace ţáků ve školách jsou nuceny učit se nazpaměť dlouhé seznamy důleţitých ujednání. Avšak ne všechny diplomatické počiny jsou konvenční a nejedna důleţitá smlouva z osnov dějepisu je výsledkem zákulisních intrik, o nichţ dnešní školáci nemají ani tušení. Tato kapitola nabízí příklady, které ilustrují, jak významnou roli hrála zákulisní diplomacie v dějinách - od tajné smlouvy, jeţ pomohla zpečetit osud dynastie Stuartovců v Británii, aţ po spletitou síť zákulisních licitací, jimiţ se vyznačovalo evropské státnictví na konci 19. století a které nakonec vedly ke zkázonosnému šílenství první světové války. Doverská smlouva - zánik Stuartovců: 1670 Evropské dějiny 17. století se nesou ve znamení urputných náboţenských válek, v nichţ se katoličtí a protestantští panovníci utkávali v boji o nová území i o politické a duchovní otázky. V Anglii tento zápas vyústil ve spor mezi parlamentem a králem. Ačkoli se napohled týkal poměru práv mezi monarchií a lidem, měl silný náboţenský podtext: parlament byl převáţně puritánský, zatímco král Karel I. byl s ohledem na katolickou manţelku a kvůli
výchově v anglokatolickém duchu (tzv. High Church) vnímán jako člověk s příklonem ke katolictví. Po pádu Cromwellova protektorátu v roce 1659 a obnovení monarchie nástupem stuartovce Karla II. na trůn vyplulo toto politické a náboţenské napětí znovu na povrch. Králova reakce, jeho zákulisní diplomacie, tajná smlouva a tutlaný slib, ţe dovolí cizím vojskům vtrhnout do vlastní země, měla na jeho následnictví i na konečný osud monarchie v Británii neblahé následky. Vztahy Karla s parlamentem byly neutěšené prakticky od počátku jeho vlády - a nelze se tomu divit, kdyţ uváţíme různorodou spleť příčin vzájemných antipatií. Karel parlamentu nemohl zapomenout, ţe mu popravil otce, a stejně jako jeho otec byl bytostně přesvědčen o boţských právech králů. A stejně jako otec měl i on neustále hluboko do kapsy a příčilo se mu škemrat o peníze v parlamentu; ještě více se mu příčila rýpavá kritika poslanců při schvalování jeho ţádostí. Na straně parlamentu převaţovalo silné podezření, ţe Karel a celá jeho rodina skrytě sympatizují s katolíky. Toto podezření bylo opodstatněné. Karlova matka byla oddaná katolička a strávila osm let ve vyhnanství v převáţně katolické Evropě. Karel se oţenil s katolickou princeznou a svou sestru vyvdal do francouzské královské rodiny. Ještě větším trnem v očích převáţně puritánských členů parlamentu byl jeho bratr Jakub, který během mezivládí bojoval ve sluţbách předních katolických bašt, Francie a Španělska; roku 1669 přijal katolickou víru a byl donucen odstoupit z funkce lorda velkoadmirála. V roce 1670 nevraţivost mezi králem a parlamentem vyvrcholila. Po katastrofálních válkách s Nizozemím (na které parlament od začátku hleděl s nelibostí) potřeboval Karel zoufale peníze. Jelikoţ nebyl ochoten přistoupit na kompromisy, ke kterým by se musel sníţit, aby je dostal od svých krajanů, odhodlal se k nebezpečnému kroku: poţádal o pomoc francouzského krále Ludvíka XIV. Za vlády Ludvíka, "Krále Slunce", se katolická Francie stala hlavní evropskou mocností a přirozeným nepřítelem protestantské Anglie. Ludvík si přál ulehčit úděl utiskovaných katolíků v Anglii a zajistit si pomoc Angličanů při vojenských výbojích v Nizozemí. Přinejmenším chtěl rozbít trojitou alianci z roku 1668 mezi Anglií, Švédskem a Nizozemím, která zmařila jeho předešlý útok na Holanďany během války o španělské dědictví. Anglický král vyuţil své sestry jako tajné vyslankyně a vyjednával s Ludvíkem o značné finanční podpoře, která ho měla vymanit ze závislosti na parlamentu. Na oplátku chtěl z Anglie vytvořit francouzského spojence, zlepšit podmínky katolíků v Anglii a - coţ bylo nejspornější - tajně přejít na katolickou víru. Vše bylo dojednáno a v roce 1670 anglický král podepsal doverskou smlouvu, která obsahovala tajný protokol. Obdrţel tučný obnos a roční subvenci a Ludvík mu přislíbil vojenskou podporu aţ do počtu šesti tisíc francouzských vojáků v případě, ţe by se parlament vzbouřil. Zvěsti o smlouvě pobouřily veřejnost a znervóznily parlament; král byl nucen uklidnit obě strany. V projevu před poslanci řekl: Vím, ţe se vám k sluchu doneslo leccos o mém spojenectví s Francií; jsem přesvědčen, ţe vám vše líčili v prapodivném světle, jako by zde byly jakési tajné stati s nebezpečnými následky. Já ale nemám nejmenších výhrad proti tomu, aby do smluv a všech statí nahlédl malý výbor zástupců obou komor, kteří vás poté mohou vyrozumět o jejich skutečném
rozsahu; i ujišťuji vás, ţe není ţádné jiné smlouvy s Francií, předtím či potom ujednané a ne jiţ vytištěné, která by nemohla být zveřejněna. Jak se dalo čekat, pozorovatelé postřehli, ţe král byl při projevu nesvůj a nervózně se prohraboval poznámkami. Byl v ošemetné situaci: nepochybně se obával, ţe pokud vyjde pravda o doverské smlouvě najevo, stihne ho stejný osud jako jeho otce. A smlouva záhy přinesla první důsledky: roku 1672 vtrhla Francie do Nizozemí a Anglie byla nucena zapojit se do bojů, čímţ rozpoutala třetí anglicko-nizozemskou válku. Na domácí scéně se Karel pokoušel dostát smluvním závazkům; v roce 1672 vydal prohlášení o náboţenské snášenlivosti (Declaration of Indulgence), kterým zrušil trestní postih katolíků. Ani jeden krok nebyl přijat s pochopením. Parlament rok poté reagoval přijetím zákona (tzv. Test Act), který vylučoval katolíky z veřejného ţivota, a jeho odpor k válkám proti Nizozemí přiměl Karla propustit všechny důleţité ministry. Karlovi se tedy podařilo docílit pravého opaku: místo aby zmírnil pronásledování katolíků, ještě více je rozdmýchal. A mělo být ještě hůř. Protikatolická hysterie vyvřela v roce 1678 zinscenovaným katolickým spiknutím. Dva bigotní protestanti, Titus Oates a Israel Tonge, rozšířili fámu, ţe se chystá katolický převrat, který má za cíl zavraţdit krále a na trůn dosadit jeho bratra. Neţ byl podvod odhalen a horké hlavy zchlazeny, skončilo třicet pět nevinných katolíků na popravišti a parlament schválil další represivní opatření. V následujících letech se parlament opakovaně pokoušel přimět krále, aby bratra zbavil následnických práv. Karel nakonec parlament rozpustil a poslední čtyři roky vládl sám; zemřel v roce 1685. Kdyţ na trůn usedl Jakub, byla proti němu celá země - a vypukla "slavná revoluce" (Glorious Revolution). Jakub byl svrţen a na trůnu ho vystřídal Vilém Oranţský týţ princ, proti kterému byl Jakub na základě doverské smlouvy nucen vést válku. Jakubův syn, katolík, byl zbaven následnických práv a rod stuartovců vymřel po přeslici - smrtí jeho dcery Anny. Jakmile Vilém Oranţský ovládl Anglii, mohl porazit Ludvíka XIV. v takzvané válce velké aliance (War of Grand Alliance), a předznamenal tak začátek konce francouzské nadvlády v Evropě. Tajná smlouva se tedy nakonec nevyplatila ani Karlovi, ani Ludvíkovi. Tajné smlouvy a koupě Louisiany: 1682-1803 V roce 1803 získaly mladé Spojené státy americké od Francie rozsáhlá území. Odkoupená Louisiana měla rozlohu 828 000 čtverečních mil (2 144 520 čtverečních kilometrů) - území se rozkládalo od řeky Mississippi na východě po Skalisté hory na západě a od Mexického zálivu na jihu po budoucí kanadskou hranici na severu. Na novém území později vzniklo patnáct ústředních států Unie, čímţ se rozloha USA zdvojnásobila; tento nový stát se stal hlavní mocností na severoamerickém kontinentu. O koupi Louisiany se v hodinách dějepisu učí kaţdý americký ţák. Jen málokdo však ví, ţe za největším územním ziskem v amerických dějinách se skrývá vytrvalá diplomacie a sled tajných smluv, o něţ se obratnými zákulisními manévry zaslouţil otec-zakladatel Thomas Jefferson. Příběh se začíná odvíjet v roce 1682, kdy francouzský cestovatel Robert Cavelier, sieur de La Salle, prohlásil povodí řeky Mississippi francouzským územím a po svém králi Ludvíkovi (Louisovi) je nazval Louisiana. V té době byly britské kolonie na východě malé a
bezvýznamné a o ovládnutí nového světadílu soupeřily především dvě evropské supervelmoci, Španělsko a Francie, stejně jako dosud soupeřily o nadvládu v Evropě. Půda ve středních částech Severní Ameriky byla příslibem obrovského bohatství pro toho, kdo je získá. Španělé uţ ovládali velkou část jihozápadního a západního pobřeţí; nyní si mohli Francouzi činit výlučný nárok na rozsáhlý pás země od Mexického zálivu aţ po budoucí Kanadu. Během následujících sta let upevnili Francouzi vládu nad územím Louisiany a posílili své pozice v New Orleansu, důleţité přepravní tepně na Mississippi. Jejich cílem bylo učinit přítrţ britské rozpínavosti a zabránit Britům v ovládnutí Severní Ameriky. Mezitím však britské kolonie na východním pobřeţí dál rostly a jejich osadníci chtěli ovládnout území leţící západně od kolonií. Vzájemně neslučitelné nároky koloniálních mocností vyvrcholily francouzsko-indiánskou válkou (1754-1763), která nakonec přerostla v globální konflikt známý jako sedmiletá válka. Válka dopadla pro Francouze katastrofálně: byli nuceni postoupit Británii všechna území východně od Mississippi. Byli však odhodláni udělat vše pro to, aby New Orleans a západní Louisiana nepadly do britských rukou, a na základě tajné smlouvy odstoupili tato území Španělsku. Smlouva byla podepsána v roce 1762 ve Fontainebleau. Francouzský spisovatel Voltaire ţelel ztráty území a podivoval se, jak se mohla jeho země vzdát "nejlíbeznějšího podnebí na světě, ve kterém se daří tabáku, hedvábí, indigu a tisíci uţitečných plodin". Oblast pod španělskou nadvládou vzkvétala; zakládaly se rozsáhlé plantáţe a New Orleans se dále rozrůstal. Britské kolonie v Americe, posílené úspěchem ve francouzsko-indiánské válce, se rozhodly setřást břímě britské nadvlády a vyhlásit nezávislost. Vypukla válka za nezávislost, v níţ Britům nabídlo pomoc Španělsko a jeho kolonie - a koncem 18. století se geopolitická mapa Severní Ameriky opět překreslovala. Kolem roku 1800 uţ byly Spojené státy uznávanou zemí a začínaly vnímat svou sílu; jejich obyvatelé vrhali touţebné pohledy na západ. Jenţe ve Starém světě se mezitím také hodně změnilo. Napoleonská Francie vyrostla opět v evropskou mocnost a Napoleon měl s územím Louisiany vlastní rozpínavé plány. Touţil po silné francouzské základně v Novém světě se sídlem v New Orleansu, která měla zajišťovat příliv bohatství z vnitrozemských kolonií; chtěl rozšířit francouzskou sféru vlivu po celém světě a zastínit britské impérium. Klíčem k tomuto cíli bylo udrţení Louisiany. Napoleon se pustil do tajných diplomatických jednání se Španělskem; zastrašováním přiměl jeho panovníky, aby se smluvně vzdali svrchovaných práv v Louisianě ve prospěch Francie výměnou za nové italské království pro parmského vévodu, zetě španělského krále Karla IV. V roce 1800 Karel na smlouvu přistoupil a v San Ildefonsu ji podepsal; její úplný název zněl "Předběţná a tajná smlouva mezi Francouzskou republikou a Jeho katolickou Výsostí králem španělským, týkající se rozšíření moci Jeho královské Výsosti infanta vévody parmského v Itálii a navrácení území Louisiany". Jedním z Napoleonových smluvních závazků bylo, ţe za ţádných okolností neprodá ani nepostoupí toto území jiné mocnosti. Američané na tajnou dohodu zanedlouho přišli a ve Washingtonu vyvolala velké obavy: silná Francie byla ještě méně chtěným sousedem neţ slabé Španělsko. V roce 1801 nařídil prezident Jefferson velvyslanci ve Francii Robertu Livingstonovi, ať začne zkoumat moţnosti, jak území odkoupit. Napoleon to odmítl, ale podmínky v Novém světě ho záhy přiměly změnit názor. Aby ubránil nové francouzské území, vyslal tam přes francouzskou
drţavu Saint Domingue (dnešní Haiti) několik jednotek, jenţe vzpoura stávajících a bývalých otroků přiměla vojáky k návratu do Francie. Napoleonův sen o říši v Novém světě se rozplynul dřív, neţ začal. Ve snaze přemluvit Napoleona k prodeji se Jefferson mezitím uchýlil ke klasické zpravodajské lsti. Vše zařídil tak, aby se domnělá důvěrná korespondence mezi ním a Livingstonem dostala do rukou francouzských agentů. Kdyţ byly dopisy rozšifrovány, naplnily se Napoleonovy nejhorší obavy. "V den, kdy se Francie zmocní New Orleansu ... musíme se spojit s britskou flotilou a s britským lidem," stálo v jednom dopise. Představa, ţe se Američané spolčí s Brity a spojenými silami vyţenou Francouze z Nového světa, představovala pro Francii katastrofický scénář. Mnohem více se jí zamlouvalo zbavit se drahé kolonie, která se beztak sotva dala ubránit a jejíţ převáţná část byla ve francouzském drţení stejně jen formálně, a prodat ji zemi, která pro Francii nepředstavovala ţádnou hroznu a která by poškozovala britské zájmy v oblasti. Napoleon tak mohl získat tolik potřebné prostředky pro válku s Británií. V březnu 1803, po odmítnutí Livingstonovy první nabídky, vyslal Jefferson do Paříţe jako zvláštního posla Jamese Monroea, jenţe neţ tam Monroe v dubnu dojel, Napoleon uţ dávno dospěl k pragmatickému rozhodnutí a byl ochoten dohodnout se (nebral přitom ani nejmenší ohled na podmínky smlouvy ze San Ildefonsa). Monroe měl příkaz nabídnout deset milionů dolarů za New Orleans a část území u Mexického zálivu; on i Livingston s úţasem zjistili, ţe v nabídce je celé území Louisiany. Jefferson však moţná takový výsledek čekal. V lednu 1803, ještě předtím, neţ vyslal Monroea do Francie, poţádal Kongres o schválení tzv. Lewisovy a Clarkovy expedice průzkumné výpravy po řece Mississippi a napříč celým světadílem, která poloţila základy pozdějšího amerického vytěţení této oblasti. Podmínky koupi Louisiany byly sjednány do konce dubna. Spojené státy získaly celé území za osmdesát milionů franků, tedy patnáct milionů dolarů, z toho jedenáct a čtvrt milionu za půdu a zbytek jako odpis nároků amerických občanů na Francii a Španělsko. Desetiletí zákulisní diplomacie a tajných obchodů s půdou byla u konce. Spojené státy se vydaly na nezadrţitelný pochod na západ a spolu s tím začínala nabývat podoby nová doktrína, tzv. Manifest Destiny. Díky Jeffersonovu důvtipu a smyslu pro zákulisní triky se Spojené státy ze dne na den staly významným hráčem na světové scéně. Robert Livingston to při podepisování smlouvy o koupi vystihl slovy: "Dnešním dnem počínaje zaujmou Spojené státy čestné místo mezi nejvýznamnějšími mocnostmi." Následky toho pociťujeme dodnes. Bismarck a tajné dějiny sjednocení Německa: 1862-1871 Německo, jedna z hospodářských velmocí světa, sehrálo klíčovou roli v evropských i světových dějinách 20. století, a přece jako stát existuje jen něco přes sto třicet let. Sjednocení Německa v 19. století patří pro své dalekosáhlé ekonomické, kulturní a politické následky k nejdůleţitějším událostem světových dějin. Duchovním otcem tohoto zásadního posunu, který otřásl světovou geopolitikou, byl jediný muţ - "ţelezný kancléř", princ Otto von Bismarck, vévoda z Lauenburgu. Ve funkci pruského ministerského předsedy dokázal tento mistr zákulisní diplomacie, obratných lstí a manipulace veřejným míněním během pouhých osmi let vybudovat novou velmoc.
Kdyţ se Bismarck v roce 1862 stal ministerským předsedou, bylo Prusko pouze jedním z mnoha německých kurfiřtství a městských států, byť nejmocnějším a hospodářsky nejrozvinutějším. Uţ tehdy byl Bismarck přesvědčen o nutnosti změnit starou podobu německé geopolitiky a vytvořit jednotné Německo, ale neţ se mu to podařilo, musel překonat řadu vnitřních i vnějších překáţek. V cestě německému sjednocení stálo především to, ţe některá německá území patřila jiným státům, především Dánsku, které ovládalo Šlesvicko-Holštýnsko, a Rakousko-Uhersku, jemuţ patřila velká území v severním Německu. Širší zahraniční hrozbu pro Bismarckovy plány představoval kontinentální systém mocenské rovnováhy, v němţ se evropské velmoci bedlivě vzájemně střeţily a vytvářely aliance, aby některý stát nezískal nad ostatními navrch (např. dobytím dalších území). Tehdejší velmoci (Británie, Francie, Rusko, Rakousko-Uhersko a osmanská říše), beztak zneklidněné vzestupem pruské moci, chtěly raději zůstat výlučným klubem a netouţily po sjednoceném Německu, které by ohrozilo zaběhaný řád. Bismarck věděl, ţe pokud bude chtít napadnout některého souseda, musí ho nejprve vehnat do izolace a zajistit, aby se do sporu nevmísil jiný stát a nevystoupil na obranu vyhlédnutého cíle. Věděl, ţe k uzavření tajných dohod musí nasadit všechny páky zákulisní diplomacie, veškerý um a veškerou lstivost. Ze všeho nejdřív si zajistil spolupráci Rakouska, aby mohl napadnout Dánsko. Druhou šlesvickou válku ukončila mírová smlouva podepsaná v roce 1864 ve Vídni, na jejímţ základě muselo Dánsko postoupit Šlesvicko-Holštýnsko Německu. Bismarck poté upřel pozornost na Rakousko; neţ však mohl pomýšlet na válku, musel vše zařídit tak, aby se ţádná z ostatních velmocí nepokusila zasáhnout v prospěch Rakouska. Z Británie si těţkou hlavu nedělal, ta se stejně ubírala svou izolacionistickou cestou, ale s Ruskem, Francií nebo Itálií by mohly nastat potíţe. Proto si uţ v roce 1863 zajistil cenné spojenectví s Ruskem, kdyţ zprostředkoval tzv. Alvenslebenovu konvenci, dohodu o potlačení vzpoury Poláků proti ruským mocipánům. V té době bylo Rusko v Evropě osamoceno, protoţe obecné mínění se přiklánělo na stranu Poláků. Rusové byli proto za pruskou podporu vděčni a Prusko mohlo počítat s tím, ţe Rusko nebude mít námitky proti přepadení Rakouska. V roce 1865 Bismarck tajně navštívil francouzského císaře Napoleona III., aby vyzvěděl jeho pravděpodobnou reakci na přepadení Rakouska. Ačkoli neuzavřel ţádnou oficiální smlouvu ani dohodu, odjel s úmluvou, ţe Francie do sporu nezasáhne, pokud si Itálie bude moci přivlastnit rakousko-uherskou provincii Benátsko. Bismarckova "kyvadlová" diplomacie skončila v Itálii, které slíbil Benátsko výměnou za smlouvu o vzájemné pomoci. Nyní mu v napadení Rakouska uţ nic nestálo v cestě: v roce 1866 dosáhla pruská armáda nad tímto sousedem rychlého a drtivého vítězství, Prusko připojilo kurfiřtství hannoverské a hessenskokasselské, nassauské kníţectví a frankfurtský městský stát a vytvořilo Severoněmecký spolek. Jenţe Francie přece jen vznesla námitky proti pruské poráţce Rakouska a francouzský diplomat hrabě Benedetti dostal pokyn, aby Prusko poţádal o "kompenzaci". Bismarck tyto poţadavky šikovně zametl pod koberec nabídkou pomoci pro případ, ţe by Francie chtěla zabrat část belgického území. Benedetti vypracoval návrh smlouvy, ale ta zůstala nepodepsána a Francouzi plány na připojení Belgie odloţili. Bismarck tak ale získal proti Francouzům cennou zbraň, která jim později přidělala hodně starostí.
Kromě vnějších překáţek bránila německému sjednocení řada příčin uvnitř rozdrobených německých státečků: byly historicky konzervativní a ţárlivě střeţily svou svrchovanost. Bály se "prusifikace", protoţe si byly vědomy, ţe vstoupit do konfederace s tak dominantním státem jako Prusko se fakticky rovná záboru. Navíc zde byly váţné sektářské, společenské i kulturní zábrany. Katolický jih a protestantský sever na sebe hleděly nevraţivě a s nedůvěrou a rychlý hospodářský a společenský rozmach na severu nadále rozšiřoval kulturní propast mezi oběma oblastmi. Jelikoţ většina severních států byla uţ v konfederaci s Pruskem, představovaly hlavní překáţku v německém sjednocení jiţní státy. Jak by Bismarck mohl překonat jejich neochotu připojit se k německé říši? Co můţe být lepší neţ válka proti silnému společnému nepříteli? Nic nepřekoná vnitřní rozbroje lépe neţ vnější hrozba. Německé národní uvědomění bylo šířícím se celospolečenským jevem, jehoţ stinnou stránkou byla xenofobie: Němci pociťovali značné nepřátelství vůči Francouzům, od nichţ na začátku století utrpěli poniţující poráţky v napoleonských válkách. Kdyby Bismarck mohl Němcům nabídnout válku, jejímţ klíčovým aspektem by byla Francie v roli agresora, jiţní státy by moţná zapomněly na svou podezíravost vůči Prusku a spojily se s ním v návalu národoveckého nadšení. Hohenzollernská kandidatura Příleţitost k tomu se naskytla ve chvíli, kdy Bismarckovi nevyšla jedna z jeho geopolitických intrik. Po revoluci ve Španělsku a po abdikaci královny Izabely v roce 1868 španělský trůn na dva roky osiřel. Mezi dynasticky "vhodné" kandidáty patřil i princ Leopold z rodu Hohenzollernů, příbuzný pruského krále Viléma. Bismarck vyvíjel v zákulisí nesmírné úsilí, aby Leopolda dosadil na uprázdněný španělský trůn; doufal totiţ, ţe vytvoří německošpanělskou osu, která by při budoucích sporech o mocenskou rovnováhu v Evropě neutralizovala hrozbu ze strany Francie. Bismarck si byl velmi dobře vědom zranitelné polohy Německa v srdci Evropy, obklopeného ze všech stran potenciálně nepřátelskými národy. Kdyby se Francie musela strachovat o svou jiţní hranici, moţná by si dvakrát rozmyslela pouštět se do vojenských dobrodruţství na severu. Jak se dalo čekat, Francouzům se představa německého prince na španělském trůnu vůbec nezamlouvala a proti hohenzollernské kandidatuře ostře protestovali. Dne 6. července 1870 vystoupil s plamenným projevem francouzský ministr zahraničí Duc de Gramont, zarytý antiprušák; členy kabinetu důrazně varoval, ţe pokud záleţitost nebude vyřešena k francouzské spokojenosti, "... pochopíme, co je naší povinností, a dostojíme jí bez slabošství či otálení." Burcující titulky ve francouzských novinách ještě více rozbouřily veřejnou hladinu. Dne 7. července nařídil Gramont francouzskému velvyslanci v Prusku, hraběti Benedettimu, ať se vydá do letoviska Bad Ems, kde král Vilém trávil dovolenou. Benedetti mu měl předloţit francouzský poţadavek, aby Vilém přislíbil, ţe zařídí staţení Leopoldovy kandidatury. Král namítl, ţe jelikoţ nemá s kandidaturou nic společného, nemůţe nic takového slíbit. Benedetti dostal příkaz promluvit s králem podruhé 11. července, ale mezitím Leopold kandidaturu stáhl sám, protoţe nechtěl zavdat příčinu k mezinárodnímu incidentu. Francouzi dosáhli diplomatického vítězství. Bismarck v soukromí zuřil - byl to políček jeho tajným plánům.
Jenţe Francouzi se vzápětí dopustili osudové chyby, a Bismarckovi tak poskytli dokonalou záminku k rozpoutání války, po které tak touţil a kterou tolik potřeboval. Benedetti dostal za úkol oslovit pruského krále potřetí, tentokrát aby si od Viléma vymínil slib, ţe král v budoucnu nepodpoří kandidaturu ţádného Hohenzollerna na španělský trůn. Francouzi tak překročili únosnou mez; o stručné, byť zdvořilé schůzce, která proběhla 13. července, referoval král Vilém pracovníkovi pruského ministerstva zahraničí Heinrichu Abekenovi, který ho doprovázel. Abeken o všem neprodleně telegraficky informoval Bismarcka. Osudný "telegram z Emsu" zněl v nezkrácené verzi takto: Jeho Veličenstvo král mně [Heinrichu Abekenovi] napsal: "Hrabě Benedetti mne zastavil na promenádě a tuze neodbytně na mne naléhal, abych ho okamţitě pověřil zasláním telegramu, v němţ se natrvalo zavazuji, ţe nikdy nedám souhlas, pokud by Hohenzollernovi opětně usilovali o kandidaturu. Tento poţadavek jsem rázně odmítl, jelikoţ není správné ani moţné vyslovit takový závazek [tj. natrvalo]. Přirozeně jsem hraběte upozornil, ţe jsem dosud neobdrţel ţádnou zprávu, a jelikoţ je přes Paříţ a Madrid informován lépe neţ já, musí přec vědět, ţe má vláda se v této záleţitosti neangaţovala." [Král se na radu jednoho z ministrů] "s ohledem na výše uvedené poţadavky rozhodl, ţe hraběte Benedettiho uţ nepřijme, a ţádá, aby ho některý z pobočníků vyrozuměl v tom smyslu, ţe Jeho Veličenstvo nyní [od Leopolda] obdrţelo potvrzení zvěsti, kterou uţ Benedetti měl z Paříţe, a ţe nemá k tomu co dodat. Jeho Veličenstvo Vaší Excelenci navrhuje, aby byly Benedettiho nový poţadavek a jeho odmítnutí sděleny jak našim velvyslancům, tak i tisku." Z posledních řádků telegramu vyplývá, ţe král pověřil Bismarcka zveřejněním telegramu, ale nestojí v něm, ţe by jej měl předtím upravit. To však kancléře, který věděl přesně, co dělá, neodradilo. Dne 14. července vydal následující, upravenou verzi telegramu z Emsu a předal ji zástupcům tisku i všem cizím velvyslanectvím v Prusku: Poté, co španělská královská vláda oznámila císařské francouzské vládě rozhodnutí prince z Hohenzollernu vzdát se kandidatury, francouzský velvyslanec v Emsu vyrukoval na Jeho Veličenstvo krále s opětovným poţadavkem, aby ho pověřil zasláním telegramu do Paříţe, v němţ se Jeho Veličenstvo král zavazuje, ţe v budoucnu nikdy nesvolí k obnovení kandidatury Hohenzollernů. Jeho Veličenstvo král poté odmítl velvyslance opět přijmout a prostřednictvím pobočníka mu vzkázal, ţe Jeho Veličenstvo uţ nemá důvod vejít s velvyslancem ve styk. Úpravy to byly drobné, ale nesmírně významné, protoţe z telegramu lze soudit, ţe král Vilém se k francouzskému velvyslanci zachoval uráţlivě. "Telegram z Emsu dosáhl kýţeného účinku: zapůsobil jako červené sukno, jímţ jsme galskému býkovi zamávali před nosem," komentoval to Bismarck. Měl pravdu. Francouzské Shromáţdění i celý národ byli tímto domnělým zneváţením národní cti pobouřeni. Generál Leboeuf ujistil vládu, ţe francouzská armáda je připravena "do posledního vojáka". Francie vyhlásila Německu válku. Za několik dní Bismarck předal tisku Benedettiho návrh tajné smlouvy z roku 1866, která prozrazovala plány Francie s Belgií, coţ německou veřejnost utvrdilo v mínění, ţe Francie
představuje agresivní hrozbu. Konečně zde byla ona vnější hrozba, kterou Bismarck potřeboval k překonání vnitřního odporu proti sjednocení. Německé státy na jihu, spojené s Pruskem řadou tajných dohod a zneklidněné francouzskou agresivitou - podle jejich přesvědčení nevyprovokovanou - vstoupily do Severoněmeckého spolku. Francouzi ke svému zděšení zjistili, ţe bojují proti jednotnému Německu, a nikoli Prusku, které se musí obávat svých sousedů. Následovala jejich rychlá a úplná poráţka. Důsledky francouzsko-pruské války byly hluboké a dalekosáhlé. Německá říše byla sjednocena a pruský král Vilém byl 18. ledna 1871 ve Versailles korunován císařem. Poniţující drtivá poráţka rozčeřila politickou hladinu ve Francii. V bouřích padlo druhé císařství a vystřídala je republika. V hlavním městě vypukla revoluce a byla vyhlášena Paříţská komuna. Následná občanská válka mezi reakčními a revolučními silami zasela semena vleklého sporu levice a pravice ve Francii. Francouzský podíl na evropské mocenské rovnováze byl váţně podkopán. Mělo to jeden bezprostřední důsledek: papeţské státy, nad nimiţ Francie přestala drţet ochrannou ruku, se staly součástí Itálie a byl dovršen proces italského sjednocení. Geopolitická mapa Evropy byla překreslena, největší velmocí na kontinentu se stalo Německo. Jeho soupeření s Británií sílilo zároveň s jeho rostoucí hospodářskou mocí. Přímým důsledkem byly mohutné závody v budování námořních sil před první světovou válkou. K rozpoutání první světové války přispěly svým dílem i tvrdé podmínky vnucené Francii. Součástí mírové dohody bylo postoupení území Alsaska a Lotrinska Německu. Odpovědí ve Francii byl nárůst revanšizmu, tedy politických snah o odplatu (revanche) za uráţky a územní ztráty v prusko-francouzské válce. Revanšizmus nejenţe rozdmýchal napětí, které vedlo k válce v letech 1914-1918, ale diktoval i francouzský tón ve versailleské smlouvě, která tuto válku ukončila. Tvrdé podmínky uvalené na Německo, zahrnuté ve smlouvě zejména na naléhání Francouzů, později přispěly k rozpoutání druhé světové války. Ozvěna telegramu z Emsu, Bismarckova úskoku, jímţ rozpoutal válku, tedy ještě dlouho poté zněla dějinami jako poslední zákulisní tah jednoho z velkých mistrů umění tajné diplomacie. Za odměnu byl jmenován prvním říšským kancléřem nového státu. Poté, co se tak výtečně osvědčil při inscenování válek, následujících devatenáct let vkládal všechen diplomatický um do úsilí o udrţení mocenské rovnováhy v Evropě a odvrácení další války, o níţ byl přesvědčen, ţe by přivedla Německo do záhuby. Domek z karet - tajné smlouvy a první světová válka: 1872-1915 Tajná diplomacie dosáhla vrcholu v období, které předcházelo "velké válce" z let 1914-1918. Od sjednocení Německa do roku 1915 se světové velmoci zapletly do rozsáhlé a spletité sítě tajných smluv a utajovaných spojenectví, a stavěly tak neviditelný domek z karet, který se zhroutil v hrůzném krveprolití světové války. Většina obyvatel Evropy neměla o machinacích svých vůdců nejmenší tušení; v nevědomosti je udrţovaly vlády, které pod rouškou mezinárodní diplomacie směňovaly území, ba celé národy. Dokonce i ve chvíli, kdy uţ byly vytčeny bitevní linie a na krvavých bojištích se střetly armády, si jen málokdo uvědomoval, do jaké míry byly dějiny předchozích čtyřiceti let tajné. V roce 1871 dosáhl Bismarck sjednocení Německa a novému státu jako jedné ze světových velmocí zajistil čelné místo v mezinárodní politice. Kdyţ Německu upevnil postavení,
spokojil se s jeho udrţováním a zbytek své kariéry zasvětil udrţení míru a diplomatické izolaci Francie. Jelikoţ si byl vědom sílících protiněmeckých nálad ve Francii a rostoucí přitaţlivosti revanšizmu, nesmírně mu záleţelo na tom, aby Francie nevytvořila mocenský blok s dalšími velmocemi, zejména ne s těmi, které sousedily s Německem, protoţe by to vedlo k obklíčení Německa. Kdyby v takové situaci vypukla válka, Německo by se ocitlo v neudrţitelné pozici, v níţ by muselo bojovat na dvou frontách. A nejen to: Bismarck chtěl zabránit vzniku jakýchkoli opozičních mocenských bloků v Evropě. Moţná si uvědomoval, ţe takový stav je receptem na válku. Dokud byly velmoci schopny udrţet mocenskou rovnováhu, jejímţ základem byla soustava mnoha protivah, a ne prostá opozice dvou táborů, dalo se rozsáhlejšímu válečnému střetu vyhnout. Dosáhnout toho znamenalo usilovat o takřka nemoţné - zůstat zadobře se zeměmi, které byly v kříţku. Tajná diplomacie však má tu přednost, ţe umoţňuje vládám uzavírat spojenectví se vzájemně nedůvěřivými partnery. Prvním plodem Bismarckovy nové, mírově orientované zahraniční politiky byl tzv. Dreikaiserbund neboli spolek tří císařů z roku 1873. Byla to dohoda mezi císaři Německa, Rakousko-Uherska a Ruska o udrţení "vlídné neutrality" v případě napadení jinou mocností (tj. závazek, ţe se nepřidají na stranu útočníka a s napadenou zemí budou i nadále udrţovat normální vztahy). Bismarckovým cílem bylo zabránit francouzsko-ruské dohodě, která by Německo vklínila mezi dva spojence (v té době Rusko ovládalo Polsko, jehoţ západní hranici tvořilo Německo). Jenţe vzhledem k protichůdným zájmům na Balkáně nemohly Rakousko a Rusko tvořit přirozené spojence. Obě mocnosti touţily získat vládu nad balkánskými územími a národy, zatímco Rusko podporovalo panslavistické hnutí, které ohroţovalo samu existenci RakouskoUherska. Spolek tří císařů zanikl v roce 1878, kdyţ Rusko vstoupilo na Balkáně do války s Tureckem a z válečné kořisti se pokusilo vytvořit velký bulharský stát. Proti tomu vzneslo námitky několik evropských mocností včetně Německa a Rakousko-Uherska a po následném zasedání berlínského kongresu bylo Rusko nuceno ustoupit. Vztahy mezi třemi císaři ochladly a Dreikaiserbund se rozpadl. Ve snaze zabránit sblíţení Ruska a Francie se Bismarck nicméně opakovaně pokoušel spolek tří císařů oţivit. Dohoda byla v roce 1881 tajně obnovena, ale s klauzulí vylučující "vlídnou neutralitu" v případě další rusko-turecké války. V roce 1885 dohoda opět zanikla v důsledku sporů Rakouska a Ruska kvůli Bulharsku. Avšak Bismarck se nevzdával. V roce 1887 uzavřel s Ruskem další tajnou dohodu, ale tentokrát Rakousku za zády. Tzv. zabezpečovací smlouva opět slibovala "vlídnou neutralitu" v případě přepadení jinou velmocí. Obsahovala však také klauzuli, podle níţ se vlídná neutralita nevztahovala na případnou válku mezi Ruskem a Rakouskem, coţ mělo Rusy odradit od pokusu přepadnout Rakousko. Podpora Rakouska byla ústředním pilířem německé zahraniční politiky. Rakousko-Uhersko bylo patrně nejzranitelnější evropskou velmocí. Tento přestárlý, zpátečnický přeţitek středověku znamenal v době národních států, tvořených etnickými či národnostními celky, anachronizmus. Rakousko-Uhersko mělo slabou a zkostnatělou vládu a jeho armáda byla konzervativní, zastaralá a nevýkonná. Německo si bylo dobře vědomo, ţe kdyby se Rakousko-Uhersko rozpadlo, mohly by se na německém prahu objevit nepřátelské, nestabilní národy nebo dokonce některá soupeřivá velmoc.
Uvědomoval si to i Bismarck a jakmile se rozpadl spolek tří císařů, uzavřel s RakouskoUherskem novou alianci. Tzv. Dvojspolek, tajně podepsaný v roce 1879, zavazoval obě země k vlídné neutralitě v případě útoku jedné velmoci, ale k vzájemné pomoci, pokud by proti jedné ze zemí spolčily své síly Rusko a Francie. Dvojspolek vytvořil základ jednoho mocenského bloku, který nakonec zapříčinil a řídil první světovou válku. V roce 1882 se Dvojspolek začleněním Itálie změnil v tajný Trojspolek. Ani Itálie nebyla přirozeným spojencem Rakouska a činila si nárok na etnicky italská rakouská území Trentino a Istrie, jeţ podle ní byla Italia irredenta - "nevykoupená Itálie", tedy území, která měla připadnout Itálii během sjednocení. A přece byla Itálie nucena vstoupit do rakouskoněmeckého tábora kvůli sporu s Francií o Tunisko. V té době byla Afrika jevištěm, na kterém si velmoci vybíjely své imperialistické choutky: horečně rozkouskovávaly černý světadíl na kolonie a sféry vlivu. Itálie soustředila své rašící imperiální ambice na severní Afriku, zejména na Tunisko, jenţe Francouzi je stihli obsadit jako první. Rozzuřená Itálie podepsala dohodu o zaloţení Trojspolku, ve které se všechny tři velmoci zavázaly vzájemnou vojenskou podporou v případě napadení některé z nich dvěma či vícero dalšími státy, a Německo a Itálie si navíc přislíbily vzájemnou podporu, kdyby je napadla Francie. Itálie si však vymínila klauzuli, podle které nemusela vést válku s Británií, s níţ neměla ţádný spor. V roce 1883 do Trojspolku tajně vstoupilo Rumunsko, a vznikl tak pevný středoevropský mocenský blok. V roce 1890 byl Bismarck sesazen a v evropské mocenské politice nastala nová éra. Zatímco Bismarck se snaţil udrţovat přátelské vztahy se všemi, po jeho odchodu se do německé politiky začal vkrádat stále agresivnější a konfrontační tón. Jako první vzalo zasvé spojenectví s Ruskem. Německo nechalo vypršet platnost zajišťovací smlouvy a Rusko se ocitlo v diplomatické izolaci. Toto vakuum vyplnila Francie, sama uţ dlouho izolovaná následkem Bismarckova umného manévrování. Do Ruska začal proudit francouzský kapitál, s jehoţ pomocí byla vybudována např. transsibiřská ţeleznice; francouzští vojenští poradci pomáhali modernizovat carskou armádu a diplomatické předehry vedly ke vzniku přátelských vztahů. Roku 1882 byla uzavřena vojenská dohoda, která byla oficiálně, byť tajně, ratifikována v roce 1894. V této dohodě se Francie a Rusko zavazovaly k vzájemné pomoci, kdyby jednu ze zemí napadl člen Trojspolku. Výhody takového spojenectví pro Francii i Rusko byly očividné. Obě země zůstaly v důsledku německé diplomacie izolovány; obě se cítily ohroţeny mocenským blokem Trojspolku (ačkoli byl tajný, zpravodajské sluţby o něm patrně věděly). Výsledkem bylo, ţe Evropa se rozdělila do dvou znesvářených táborů, coţ nebezpečně zvyšovalo pravděpodobnost války. Ještě důleţitější bylo, ţe Británie dosud ţila ve "skvělé izolaci" od kontinentálního systému mocenské politiky, coţ bylo způsobeno střety zájmů s oběma mocenskými bloky na evropském kontinentu: na Německo hleděla nevraţivě kvůli protichůdným sférám vlivu na Blízkém východě, nejprve v souvislosti s plány vybudovat bagdádskou ţeleznici, později kvůli poměrným velikostem námořních sil. Hleděla však nevraţivě i na Rusko kvůli zájmům ve střední Asii a na Francii kvůli zájmům v Africe. Na přelomu 19. a 20. století se však situace začala měnit. V roce 1902 uzavřela Británie tajnou dohodu s Japonskem, tzv. anglo-japonskou alianci, která zakotvovala jejich společné zájmy proti ruské rozpínavosti. Ačkoli to pro evropskou politiku
byla smlouva podruţná, dokazovala, ţe Britové nyní aktivně vstoupili do systému evropské velmocenské politiky. Plně se do něj zapojili v roce 1904 podepsáním tzv. Entente Cordiale ("srdečné dohody") s Francií. Šlo sice o dohodu veřejnou, obsahovala však tajné články o vzájemně výhodném rozdělení Maroka. V roce 1907 byla mocenská protiváha Trojspolku završena uzavřením dohody mezi Británií a Ruskem. Ačkoli byla také veřejná a podle všeho neobsahovala ţádné vojenské doloţky, znamenala vznik Trojdohody, která začala Německo a jeho spojence obkličovat. Byly tak v podstatě narýsovány bitevní linie. Události nabíraly rychlý spád a schylovalo se k evropskému konfliktu soustředěnému na Balkán. V srpnu 1914 uzavřelo Německo tajnou dohodu s Tureckem; spojily se tak dvě mocnosti, které byly kvůli zájmům na Balkáně přirozenými nepřáteli Ruska a kvůli zájmům na Blízkém východě také nepřáteli Británie. Německo uzavřelo spojenectví i s Bulharskem. Mocenský blok pod vedením Německa byl úplný. Rusko uţ mělo uzavřenu dohodu se Srbskem. Většina evropských zemí byla nyní provázána spletitou sítí tajných smluv a spojenectví, a tak kdyţ vypukla válka, byly do ní zataţeny všechny evropské státy. Kvůli nepokojům na Balkáně se přízrak války vznášel nad Evropou uţ od roku 1908, kdy se Rakousko pokusilo připojit Bosnu a Hercegovinu. Následná italsko-turecká válka i balkánské války z let 1912-1913 celou oblast ještě více destabilizovaly. Kaţdý stát se mohl snadno stát ohniskem rozsáhlejšího konfliktu. Zavraţdění arcivévody Františka Ferdinanda se pro Rakousko stalo záminkou k vyhlášení války Srbsku, a tím zároveň i Rusku. Ostatní členové opozičních mocenských bloků do ní byli vtaţeni prostřednictvím spojeneckých smluv - a vypukla první globální válka. Tajná diplomacie však neutichla ani potom. Itálie byla vţdy jen vlaţným členem Trojdohody a její závazky vůči Trojdohodě ještě více oslabovala tajná francouzsko-italská smlouva o severní Africe. Kdyţ válka začala, Itálie se vymanila ze závazků vyplývajících ze smlouvy Trojdohody s poukazem na to, ţe ji beztak uţ porušilo Rakousko přepadením Srbska. V roce 1914 Itálie vyhlásila formální neutralitu, ale v zákulisí tajně vyjednávala s oběma stranami. Ta, která jí nabídla víc, vyhrála: v roce 1915 Itálie podepsala v Londýně tajnou smlouvu se státy Dohody, která jí zaručovala velkou část Rakouska v jakémkoli poválečném uspořádání. Ještě téhoţ roku vyhlásila válku Rakousko-Uhersku a Německu. Podobnými manévry se na druhou stranu barikády dostalo i Rumunsko. Británie spolu se spojenci očekávala, ţe vstup Itálie válku významně urychlí, ale nestalo se tak: válka se vlekla aţ do roku 1918, kdyţ do ní v předchozím roce zasáhli Američané. V té době se uţ přičinila o zánik čtyř říší (německé, ruské, rakousko-uherské a osmanské) a osudově oklestila impérium britské i francouzské. Smlouvy a spojenecké svazky, jeţ měly evropským státům zajistit bezpečnost, je nakonec strhly do obrovské a ničivé války, která v konečném důsledku znamenala konec evropské nadvlády nad světem. Tato ironie osudu neunikla dvěma zemím, které se povaţovaly za nadřazené nyní diskreditovanému evropskému systému tajných dohod a proradných smluv: Spojeným státům a nově vzniklému Sovětskému svazu. V roce 1918 vyvolali Sověti obrovský rozruch, kdyţ zveřejnili řadu tajných smluv z carských archivů v naději, ţe zkompromitují "zlé imperialisty". Světu byly náhle předloţeny nezvratné důkazy o pokrytectví, nedodrţování zásad demokracie a cynickém sledování zištných imperialistických zájmů, kterými se vyznačovala zákulisní diplomacie evropských mocností. Amerika, a zejména její idealistický
prezident Woodrow Wilson, byla všemi těmi pokoutními čachry a nekalými obchody otřesena. S největším opovrţením se u Wilsona setkala cyničnost londýnské smlouvy z roku 1915 - v konečném důsledku nejvyšší nabídka v licitaci o podporu Itálie za války. Jak se ukázalo na versailleské konferenci, Británie a Francie odmítly dodrţet podmínky smlouvy, coţ vyvolalo velkou nelibost a nevraţivost Itálie; tyto nálady ji později, kdyţ se schylovalo k další válce, vehnaly do tábora Osy. Wilson moţná doufal, ţe jím zprostředkované poválečné uspořádání, zaloţené na étosu mravní politiky, pomůţe změnit povahu mezinárodní diplomacie. Události, jeţ předcházely druhé světové válce, však ukázaly, jak málo se toho změnilo. Německo-sovětský pakt o neútočení: 1939 Dne 17. září 1939 se nacistické a sovětské síly střetly ve středním Polsku. Oddělení obou armád bylo nepřekonatelnou ideologickou propastí, rozšiřovanou indoktrinací nesmiřitelné nenávisti a bigotnosti. A přece se obě strany setkaly jako spojenci, nikoli jako nepřátelé, a to díky jedné z nejvýznamnějších tajných dohod - nacisticko-sovětskému paktu o neútočení. Tajný dodatkový protokol této smlouvy, vypracované v tajnosti a za zády ostatních evropských států, zakotvoval rozdělení východní Evropy mezi Německo a Sovětský svaz - se strašlivými následky, které ještě dlouho poté doznívaly na celém světě. Příběh tohoto bizarního, avšak vraţedného spojenectví se začal psát v roce 1926 podepsáním berlínské smlouvy mezi Německem a mladým Sovětským svazem. Obě země se cítily ukřivděné podmínkami versailleského ujednání, které ukončilo první světovou válku, a připadaly si jako vyděděnci mezinárodního společenství: Německo jako národ obviňovaný z rozpoutání války, v níţ byl na hlavu poraţen, a Sovětský svaz jako osamělý ostrov komunizmu uprostřed imperialistického tábora odhodlaného jej zničit. Bylo jen přirozené, ţe to obě země sblíţilo alespoň do té míry, ţe se vzájemně podporovaly. Berlínská smlouva se opírala o předešlé obchodní dohody a rozšířila hospodářské a obchodní svazky o závazek vlídné neutrality. Třebaţe nebyla tajná, bylo pod její záštitou posvěceno několik tajných podniků. Oplátkou za technickou pomoc poskytli Sověti německé armádě tajná výcviková zařízení, kde mohli Němci v rozporu s versailleskou smlouvou cvičit vojáky a zkoušet nové zbraně. Říšské ozbrojené síly (Reichswehr), ukryté před bdělým a podezíravým zrakem spojeneckých mocností, experimentovaly na tajných místech v Rusku s novými modely tanků a letounů a s jedovatými plyny. Německá armáda zase cvičila Rudou armádu v taktice, instruktáţi a technice. Mocenský nástup národního socializmu s jeho silným antibolševickým nábojem zasadil těmto "nadstandardním vztahům" citelnou ránu, ale Sovětský svaz vynaloţil mimořádné úsilí, aby provokace nacistů přehlíţel a německo-sovětské kontakty nadále udrţoval. Uţ v roce 1934 tvrdil předseda Rady lidových komisarů Vjačeslav Molotov, ţe Sovětský svaz chce "nadále pěstovat dobré vztahy s Německem ... jedním z velkých národů moderní epochy". Sovětské snahy však byly marné a kontakty mezi oběma zeměmi byly v roce 1934 přerušeny. V následujících letech, kdy fašistická agrese destabilizovala Evropu a zhmotnila přízrak další války, zatímco japonský militarizmus ohroţoval východní hranici, se Sovětský svaz začínal bát obklíčení ze všech stran. Stalin byl přesvědčen, ţe dojde k další evropské válce: varoval před ní uţ v roce 1934. Sovětům nešlo ani tak o to, na kterou stranu se přidat, nýbrţ jak přeţít.
Jako komunisté byli lhostejní k osudu imperialistických mocností či k jejich představám o tom, jak si rozdělí svět. Podstatné bylo jen jedno: ochránit zemi před izolací a obklíčením a odkládat zapojení do války tak dlouho, dokud se sovětský stát nestihne industrializovat a posílit. Sovětský svaz nabral v oblasti zahraniční politiky zcela pragmatický kurz a nehleděl na rozpory či nedůslednosti. Tyto postoje byly tedy jádrem nesouladu nacisticko-sovětského paktu. Prvním důkazem takového postoje bylo přijetí zahraniční politiky kolektivní bezpečnosti, v jejímţ rámci měla hrozba kolektivní intervence ze strany jiných mocností zabránit jednotlivému státu v agresi. To znamenalo zaujmout místo v Lize národů, kterou Lenin kdysi zavrhoval jako "ligu zlodějů". Novým komisařem pro zahraniční vztahy byl proto jmenován Maxim Litvinov, diplomat ze staré školy, s nímţ - jak Sověti počítali - západ bude určitě ochoten jednat. Litvinov rychle podepsal několik paktů o neútočení se zeměmi od Finska po Francii a usiloval o posílení americko-sovětských vztahů jako protiváhy rostoucí hrozby ze strany Japonska. Vývoj událostí v třicátých letech však prokázal, ţe idea kolektivní bezpečnosti je pouhá přetvářka. Neschopnost zasáhnout do španělské občanské války, a zabránit tak vítězství fašistů byla znásobena politikou ústupků, kterou vedly Británie a Francie vůči stále útočnějším Německu a Itálii. Stalinovi bylo jasné, ţe v boji proti nacistické či japonské hrozbě nemůţe spoléhat na pomoc západu a ţe imperialistické síly, které poráţku Sovětského svazu jen uvítají, ponechají zemi napospas osudu. Sovětský svaz se ocitl v ještě svízelnější situaci, kdyţ mocnosti Osy podepsaly pakt proti Kominterně. V tomto kontextu měla snaha o sblíţení s Německem své opodstatnění. V letech 1936-1937 Sověti zkoumali moţnosti, jak s nacisty zlepšit vztahy; Litvinov v rozhovoru s jedním francouzským reportérem prohlásil, ţe spolupráce s Němci "je zcela moţná". Obavy Sovětů z izolace ještě vzrostly, kdyţ byli v roce 1938 vyloučeni z mnichovské konference; pro Sověty to byl nejpádnější důkaz, ţe západní státy neudělají nic, aby nacisty zastavili. Jenţe v roce 1938 se situace výrazně změnila: Sovětskému svazu se náhle dvořili ze všech stran. Británie a Francie si pohrávaly s myšlenkou oţivit starou Trojdohodu, která v roce 1914 obkličovala Německo, a nabídli to také Sovětům. Německé zpravodajské sluţby na tato jednání upozornily Hitlera; ten chtěl obklíčení všemoţně zabránit a mezi potenciální spojence vrazit klín. Vyjednávání a přátelské nabídky probíhaly aţ do roku 1939; Sovětům šlo o to, kdo nabídne víc. Británie a Francie, byť nebyly tak ideologicky nepřijatelné jako nacisté, neměly příliš co nabídnout. Bylo pravděpodobné, ţe nová trojdohoda zatáhne Sovětský svaz do války s Německem a spojenci tomu budou nečinně přihlíţet. Naproti tomu Německo mohlo nabídnout hospodářské výhody staré berlínské smlouvy, záruku, ţe Sovětský svaz nebude zataţen do imperialistické války, a ujednání ohledně Polska jakoţto nenáviděného souseda Ruska. V dubnu a květnu 1939 Británie zvaţovala, jestli má se Sověty uzavřít spojeneckou dohodu. Kdyţ se nakonec rozhodla, ţe se o to pokusí, vyslala k jednáním pouze delegaci na niţší úrovni. Stalin mezitím ve funkci komisaře pro zahraniční záleţitosti nahradil Litvinova racionálnějším pragmatikem Molotovem a nacisté se začali přiklánět na sovětskou stranu. Z Hitlerových projevů se vytratilo hřímání proti bolševické hrozbě a německé noviny dostaly
příkaz zmírnit antisovětský tón. Göring se italskému ministrovi zahraničí svěřil s tím, ţe nacisté nehodlají se Sověty zkoušet "petit jeu". V polovině května zahájili němečtí a sovětští činitelé tajné rozhovory, zpočátku omezené na obchodní otázky. Jenţe Hitler byl nedočkavý a chtěl mít dohodu se Sověty uzavřenu dřív, neţ se pustí do přesně načasované invaze do Polska. Na veřejnosti Sověti nadále vedli rozhovory s britskými a francouzskými vyslanci v Leningradě, ale v srpnu jednání ztroskotala, kdyţ západní mocnosti obnaţily svou vojenskou slabost a neochotu zavázat se k bezvýhradnému vojenskému spojenectví se Sověty. Britové, Francouzi i jejich spojenci dokonce upřeli sovětským silám právo průchodu a průjezdu v případě války. Sovětské generály to rozčililo. "Máme snad škemrat o právo bojovat proti společnému nepříteli?" posteskl si vedoucí sovětských delegací Vorošilov. Kdyţ tedy rozhovory s Brity a Francouzi skončily 21. srpna nezdarem, byla tajná jednání s Němci v pokročilé fázi. V rozhovoru se sovětským obchodním zástupcem to uţ 2. srpna potvrdil německý ministr zahraničí von Ribbentrop, kdyţ řekl, ţe německé a sovětské zájmy se dají sladit "od Černého moře aţ po Balt". Tři dny nato, 5. srpna, nacisté poprvé navrhli, aby byl sepsán tajný protokol. Německo a Sovětský svaz si chtěly rozdělit východní Evropu s tím, ţe Sověti dostanou východní Polsko, části Rumunska, pobaltské státy a Finsko. Hitler stále víc naléhal na uzavření dohody. Dne 17. srpna si obě strany vyměnily návrhy smluv a o dva dny později byla uzavřena obchodní dohoda. Další jednání byla naplánována na konec srpna, ale Hitler učinil neobvyklý krok: obrátil se písemně přímo na Stalina s ţádostí, aby se v Moskvě co nejdříve uskutečnila jednání na vysoké úrovni. Podle Alberta Speera dokonce uvaţoval o tom, ţe pojede do Moskvy osobně. Do Moskvy za Stalinem přijel 23. srpna Ribbentrop a sešel se s ním. Po telefonické poradě s Hitlerem přistoupil prakticky na všechny sovětské poţadavky a hned druhý den byl podepsán německo-sovětský pakt o neútočení včetně tajného protokolu, na jehoţ základě Sověti získali ve východní Evropě rozsáhlou sféru vlivu od severního polárního kruhu aţ po Kaspické moře. Ze sovětského hlediska byly výhody paktu zřejmé. Zajistili si neúčast v imperialistické válce a získali územní, technickou a hospodářskou pomoc. Dopad dohody se projevil téměř okamţitě. Hitler byl nyní přesvědčen, ţe můţe obsadit Polsko, aniţ by se musel obávat následků. Nejenţe si mohl být jist, ţe Sověti nezasáhnou, ale počítal také s tím, ţe kdyţ se o paktu dozvědí Británie a Francie, ustoupí, stejně jako ustoupily v Mnichově. Dne 1. září 1939 vtrhli Němci do Polska a 17. září je následovali Sověti; obsadili východ a s nacistickými vojsky se sešli ve středním Polsku. Rozdělení Polska bylo oběma invazními státy formálně ratifikováno 28. září. Křehký sňatek z rozumu však nevydrţel dlouho. Hitler podcenil britskou rozhodnost; okupace Polska rozpoutala druhou světovou válku. Kdyţ válka posléze uvízla na západní frontě v mrtvém bodě, Hitler upřel pohled na východ. Ukázalo se, ţe tajný pakt, který mu umoţnil vyvolat druhou světovou válku, pro něho nebude překáţkou v nejničivějším válečném taţení všech dob - operaci Barbarossa a invazi do Ruska. 4 Lest a klam
Válka je jedním z rozhodujících katalyzátorů dějin. Je násilným vyvrcholením sporu mezi národy nebo střetu civilizací. Dějiny utváří vítěz. V tradičním pojetí je válka vnímána jako jeden z nejpřímějších a nejčestnějších sporů: ztělesnění ctností jako odvaha, výdrţ a odhodlání. Vojáci a generálové se utkávají tváří v tvář a bojují, dokud není jedna strana poraţena. Co můţe být čestnější a průhlednější? A přece je utajení, lest a klam odjakţiva neodmyslitelnou součástí válečnictví. Uţ před více neţ dvěma tisíci lety řekl čínský mudrc Sun-C', první a patrně největší filozof války, ţe "válečnické umění je zaloţeno na klamu". Klíčové otázky sporu se nezřídka točí kolem tajných či pokoutních praktik a lest a klam pomohly rozhodnout nejeden významný konflikt v dějinách. Mistři klamu a přetvářky dokázali těmito zbraněmi urovnat spor dřív, neţ byl tasen meč či vypálen jediný výstřel. Jiní mistři tohoto oboru uměli naopak pomocí lsti konflikt uměle vyvolat. Tato kapitola se zaměřuje na lsti a úskoky většího i menšího rozsahu a ukazuje, jak umění klamu ve všech skrytých podobách měnilo dějiny. Malý podvůdek, pomocí nějţ např. bylo dobyto Monako, pomohl při utváření dějin malého národa. Velká lest, jaká např. poslouţila k oklamání Hitlera stran dne D a jíţ bylo znovu uţito čtyřicet let poté v první válce v Perském zálivu, ovlivnila výsledek velkých operací. Lest a klam jsou účinným nástrojem i v dnešním světě, jak naznačuje nedávná kontroverze kvůli roli íránské rozvědky při chystané invazi do Iráku. Trojský kůň: asi 1200 př. Kr. Dřevěný kůň z Tróje vešel do povědomí lidí jako nejznámější a nejcharakterističtější symbol lsti. Lze jej také povaţovat za locus classicus vojenské léčky - mazaného úskoku na oklamání nepřítele a zvrácení průběhu bitvy či války. I kdyţ je příběh o Tróji a dřevěném koni moţná zcela vybájený, názorně ilustruje, jak významnou roli hrály lest a klam ve válečnickém umění starověkého Řecka, zejména kdyţ k němu přiřadíme další příběhy z řeckých bájí a literatury, např. Odysseovy triky nebo Achillův převlek (Achilles se převlékl za ţenu, aby nemusel válčit proti Tróji). Poučné jsou také podrobnosti příběhu o dřevěném koni, zejména význam role, jiţ sehrál nasazený agent Sinón, který měl za úkol šířit falešné či zavádějící informace. Základní dějovou osnovu příběhu o dřevěném koni patrně zná většina čtenářů a mnozí se jistě diví, jak mohli být Trójané tak naivní a důvěřiví a skočit Řekům na lep. Z podrobností příběhu však vyplývá, ţe Řekové se uchýlili k celé řadě lstí a úskoků, které přerostly v dokonalý a zcela přesvědčivý podvod, jímţ překonali vrozenou nedůvěřivost Trójanů. Podle příběhu o dřevěném koni, jak jej známe z klasických pramenů (i kdyţ ne z Homérovy Iliady, která nepopisuje pád Tróje), trvalo obléhání Tróje dlouhých deset let. Řekové v bitvách většinou vyhrávali, ale nedařilo se jim překonat vysoké trojské hradby a zasadit městu zdrcující úder. Nakonec usoudili, ţe patovou situaci jim pomůţe vyřešit jedině úskok. Nápad s dřevěným koněm je střídavě připisován ithackému králi Odysseovi, muţi proslulému mazaností a záludností, a trojskému věštci Helenovi, který byl údajně zběhem nebo zajatcem. Řekové se rozhodli předstírat, ţe odplouvají domů, a na pobřeţí nechat stát velkou dřevěnou sochu, v níţ budou ukryti nejlepší válečníci - starověká obdoba dnešní elitní jednotky zvláštního nasazení. Stavbou obrovského dřevěného koně byl pověřen architekt Epeios; mezitím se horečně vymýšlela krycí historka, která měla vysvětlit přítomnost konstrukce a Trójany natolik ošálit,
aby ji vtáhli do města. V dřívější fázi konfliktu Řekové vyplenili jeden trojský chrám a odnesli palladium, velkou sochu zasvěcenou bohyni Athéně; socha údajně spadla přímo z nebe - byla Trójanům seslána jako ochranný talisman. Řekové tedy usoudili, ţe kůň by jim mohl naoko poslouţit jako obětina, kterou utiší Athénin hněv nad znesvěcením palladia a znaveným válečníkům zajistí bezpečnou plavbu domů. To nejen vysvětlí jeho stavbu, ale vnukne Trójanům nápad vzít si jej do města jako náhradu za palladium. Podle Apollodóra byl do boku koně vyryt nápis: "Za šťastný návrat domů zasvěcují Řekové tuto obětinu Athéně." Aby nápadu dodali věrohodnosti, rozhodli se, ţe do Tróje nasadí vějičku - můţe, který bude šířit zavádějící informace v podobě smyšlené historky. Byl to nesmírně nebezpečný úkol, neboť bylo jasné, ţe Trójané ho budou podezírat, ţe je zvěd. Nakonec byl vybrán Sinón, podle některých verzí příběhu Odysseův bratranec. Celé tři dny pozorovali Trójané z vysokých hradeb podivné hemţení v řeckém táboře. Bylo tam rušno, ozývalo se bušení kladiv a řezání pil. Pod rukama řeckých vojáků začalo vyrůstat něco zvláštního. A pak se Trójané jednoho rána probudili a s úţasem zjistili, ţe Řekové spálili stany, nastoupili na lodě a odpluli. Řecký tábor osiřel, pobřeţí bylo opuštěné. Nezbylo po nich nic neţ obrovský dřevěný kůň. Byl velký jako loď, sbitý ze dřeva stromů ze svahů pohoří Ídy. Hřívu měl protkanou zlatem a lemovanou purpurem, místo očí měl krvavě rudé ametysty obroubené zelenými beryly, v tlamě se mu blýskaly bílé zuby, měl vztyčené uši a vlající ohon, který mu sahal aţ po stříbrem podkovaná kopyta, popruhy zdobené nachovými květy, uzdu ze slonoviny a bronzu a pod kaţdým kopytem kolo. Zrakům Trójanů však zůstalo skryto duté břicho, nenápadný otvor v boku a průduchy v tlamě koně. Uvnitř číhal po zuby ozbrojený výkvět řeckého muţství v čele se samotným Odysseem. Kdyţ Trójané vyjeli za hradby, aby si ten div prohlédli zblízka, objevili také Sinóna. Podle některých pramenů byl přivázán ke kůlu vedle koně, podle jiných ho zajali, kdyţ číhal opodál. Různí se také popis jeho výslechu. Podle některých zdrojů ho Trójané strašlivě mučí, ale on trvá na své historce. Podle jiných splétá předivo lţí, do kterého se chytí důvěřivý trojský král Priamos. Stejně jako současní agenti byl i Sinón vybaven krycí historkou, která mu dodávala na důvěryhodnosti. Tvrdil, ţe ho Řekové nechali jako oběť u koně, anebo - podle jiných verzí - ţe uprchl z řeckého tábora po hádce s Odysseem. Uvádí se také, ţe dokonce měl tělo poseté ranami - ty si však přivodil sám, aby Trójany přesvědčil, ţe mluví pravdu. Sinónovy lţi byly tak přesvědčivé (a zavádějící), ţe Trójané nedbali varování z řad vlastních "kontrarozvědných sluţeb" - kněze Láokoónta a věštkyně Kassandry - i kdyţ to zapříčinil hlavně boţský zásah shůry. Láokoón označil Sinóna za podvodníka a koně za lest a slavně prohlásil: "Timeo Danaos et dona ferentes." (Doslova: "Děsím se Řeků přinášejících dary.") Aby své tvrzení podpořil, vrhl proti slabinám koně oštěp. Na zásah bohů vylezli z moře dva obrovští hadi a nebohého Láokoónta i s jeho syny zardousili. Patřičně ohromení Trójané usoudili, ţe takový smolař nemůţe mluvit pravdu. Mezitím je varovala i Kassandra; dopodrobna Trójanům vylíčila, co se chystá, a upozornila je, ţe v koni jsou ukryti řečtí vojáci. Jenţe Kassandra byla stiţena boţí kletbou, podle níţ jejím věštbám nikdo nevěřil. Trójané - přesvědčeni, ţe dřevěný kůň jim přinese štěstí a stane se náhradním stráţcem jejich města - vtáhli obří konstrukci mohutnými branami do města a postavili ji vedle Athéniny svatyně a Priamova paláce. Podle některých pramenů se pak o vlastní lest pokusila Helena, prapříčina trojské války. Krouţila kolem koně a vyvolávala jména hlavních řeckých velitelů,
přičemţ napodobovala hlasy jejich manţelek. Dokázala je napodobit tak věrně, ţe jeden velitel málem odpověděl, ale Odysseus ho umlčel takovou silou, ţe ho zardousil. Trójané pořád ještě netušili nic zlého a jali se domnělou přízeň štěstěny oslavovat. Hodovali a hýřili a zpíjeli se do němoty. Kdyţ veselice skončila a město ztichlo, zahájil Sinón tajnou řeckou operaci. Vyvedl bojovníky "zvláštní jednotky" z koně, vystoupil na hradby a zamával hořící loučí; to byl smluvený signál řecké flotile, která kotvila ukrytá v zátoce za ostrovem Tenedem. Zatímco řecké zvláštní jednotky, které pronikly do města v koni, otevřely brány Tróje a povraţdily stráţe, flotila připlula ke břehu a vylodila vojáky; ti se rychle zapojili do krutého plenění města. Lest se vydařila a vyústila v masové vraţdění, znásilňování a drancování. Slavné město bylo vypáleno a přeţila jen hrstka jeho obyvatel. Podle bájí s obdobným námětem bylo jedním z důsledků této lsti zaloţení Říma. Jedna báje vypráví, ţe plenění Tróje unikl mladý princ Aeneas a s hrstkou krajanů, kteří přeţili, nalezl útočiště v střední Itálii. Tam zaloţil stát, z nějţ vyrostla mocná říše, která jednoho dne dobyla Řecko. Řím není jediné město, které se hlásí k trojským kořenům: podle Dějin britských králů, které ve 12. století sepsal Geoffrey z Monmouthu, zaloţil Londýn trojský uprchlík Brutus, z jehoţ jména je odvozen název "Británie". Londýn se údajně původně jmenoval Troia Newydd neboli Nová Trója. Pomineme-li ale mytologii, mohla mít lest s dřevěným koněm skutečné historické následky? I přes známé objevení Tróje Heinrichem Schliemannem v 19. století na archeologickém nalezišti u Dardanel většina badatelů pochybuje, ţe kdy existovalo město odpovídající Homérově Tróji. Je spíše pravděpodobné, ţe Ílias je souhrnem různých příběhů z řecké doby bronzové a vzpomínek na historické válečnické nájezdy Mykéňanů, příslušníků hlavní řecké civilizace té doby. Jestliţe jsou však Ílias a s ní související příběhy zaloţeny na historickém faktu, lze lest s trojským koněm vnímat jako zvrat ve sporu civilizací. Tento mistrný podvod moţná symbolizuje okamţik, kdy východní Středomoří ovládla řecká kultura doby bronzové a potlačila asijskou mocnost Tróju. Zdalipak by se dějiny Řecka, s veškerým dopadem na pozdější historické události, odvíjely stejně, kdyby Trója nepadla? Dobytí Monaka: 1297 Monako je dnes synonymem přepychu a kosmopolitního bohatství, milionářským centrem hazardních her, luxusních jachet a závodů formule 1. Za svůj úspěch vděčí zejména prozíravosti a důvtipu vládnoucího rodu Grimaldiů. Dnes jsou Grimaldiové proslulí zejména dlouhým seriálem milostných románků i skandálů, od pohádkového sňatku prince Rainiera III. s Grace Kellyovou přes tragickou smrt princezny Grace aţ po výstřelky princezny Stephanie, propírané v bulvárních plátcích. Nadvládu nad tímto malým středomořským kníţectvím však získali uţ ve 13. století díky mazanosti předka, který vzal útokem dosud nedobytnou středověkou pevnost a s hrstkou muţů ji dobyl pomocí lsti, která by se dobře vyjímala ve filmu o Robinu Hoodovi. Ve 13. století bylo Côte d'Azur kolbištěm rozsáhlého konfliktu mezi soupeřícími klany janovské šlechty. Janov, městský stát v severní Itálii, vzkvétal jako obchodní a námořní velmoc. Janovští obchodníci, bankéři a námořníci měli v rukou osud i jmění králů a královen, císařů i křiţáků. Jejich obchodní říše se rozkládala od Británie po Černé moře a jejich námořní nadvláda byla taková, ţe se Středozemnímu moři přezdívalo "Janovské jezero".
Uvnitř městského státu však zuřil mocenský boj mezi klany rozdělenými na dva tábory guelfy a ghibelliny - jejichţ rivalita odráţela širší geopolitický zápas mezi papeţstvím a Svatou říší římskou. Do tábora guelfů patřil i rod Grimaldiů, někdejších vládců Janova, kteří však odtud byli v roce 1270 vyhnáni. S flotilou a malou armádou našli útočiště na pobřeţí Provence; zde začali kout pomstu a na moři odtud přepadali lodě. Pokud si chtěli zajistit bezpečnost, museli dobýt a ovládnout strategické opevněné přístavy, mezi něţ patřila i monacká "Skála". Monako bylo starobylé přístavní město osídlené uţ v pravěku, které později proslulo římským chrámem zasvěceným Herkulovi. Janovští ghibellini, přívrţenci císaře Svaté říše římské a nepřátelé Grimaldiů, postavili v roce 1215 na převislé skále nad městem mohutnou pevnost. Monako, leţící na hranici mezi Provencí a janovským městským státem, získalo velký strategický význam. Grimaldiové, touţící po opevněném záchytném bodě na provensálském pobřeţí a po bezpečné základně svých operací, upírali na Monako dychtivé pohledy. Silné opevnění a vyvýšená poloha pevnosti znamenaly, ţe čelný útok by byl svízelný, ne-li nemoţný, zejména s hrstkou vojáků, kterou měli Grimaldiové k dispozici. Váţený člen rodu François Grimaldi, přezdívaný Il Malizia, Lstivý, proto zosnoval odváţný plán. V noci 8. ledna 1297 se s malou skupinou vojáků vydal k branám pevnosti; byli převlečeni za františkánské mnichy a pod těţkým hábitem měli ukryté meče. Stráţe je v domnění, ţe návštěvníci jsou nevinní potulní mniši, vpustily dovnitř. Jakmile se za nimi zavřela brána, François a po něm jeho společníci odhodili hábit, vytasili meč a odtlačili stráţe od brány. V tu chvíli vyskočila ze stínu hlavní část guelfovských vojsk a otevřenou branou vtrhla do pevnosti; vojáci stráţe přemohli a pevnost dobyli s minimálními ztrátami. Grimaldi se stal pánem Monaka a jeho potomci tam od té doby s menšími přestávkami vládnou dodnes. Monacké území postupně zvětšili - přesto je dnes po Vatikánu druhou nejmenší zemí na světě - a zajistili mu nezávislost prozíravými dohodami s okolními státy. V 19. století kníţectví hospodářsky upadalo, ale chytří Grimaldiové vyuţili jeho nezávislého postavení a proměnili je v středisko hazardních her a kasin, později v daňový ráj boháčů a oblíbený cíl smetánky. Příjmy na hlavu dnes Monako řadí k nejbohatším státům světa s prosperující ekonomikou a nejvyšší hustotou obyvatel na světě. Válečnou lest, pomocí níţ Grimaldiové dobyli Monako, připomíná i erb vládnoucího rodu, podpíraný postavami dvou mnichů s meči, jakoţ i heslo Grimaldiů - Deo Iuvante, "s Boţí pomocí". Otec moderní magie a alţírské povstání, k němuţ nedošlo: 1856 Uchvacování území v koloniálním období často vedlo k bouřlivým revolucím, vzpourám a povstáním domorodců proti okupačním imperiálním mocnostem. Tyto konflikty byly všeobecně provázeny otřesnými násilnostmi, brutálními represáliemi, děsivým bezprávím a strašlivými oběťmi na ţivotech a ztrátami na majetku. Jednou však lest a iluze v podání mistra těchto umění pomohly chystanou vzpouru zmařit - v pozoruhodném příběhu kouzelnického souboje Robert-Houdina s marabuty. Mezi nejcennější a nejobtíţněji získané klenoty ve francouzské císařské koruně patřilo Alţírsko. Zábor začal v roce 1830, ale Francouzům se zemi podařilo zcela podmanit aţ ve čtyřicátých letech 19. století. V padesátých letech to tam opět začínalo vřít kvůli náboţenské
sektě tzv. marabutů, kteří svými magickými schopnostmi probouzeli v lidech strach a bázeň. Marabutové znali a vyuţívali kouzelnické triky, které dnes běţně znají iluzionisté a cirkusoví umělci, např. polykání skla bez zranění či léčení ran přikládáním rukou. Pod vedením Zorase Al-Chatima přitahovali stále více Alţířanů ochotných poslechnout jejich volání do zbraně. Místo nákladné a krvavé vojenské odvety, která by situaci ještě víc vyhrotila, se Francouzi rozhodli marabuty porazit jejich vlastními zbraněmi. Císař Napoleon III. vyslal do Alţírska největšího dobového kouzelníka Jean-Eugena Robert-Houdina, aby tam marabuty vyzval na kouzelnický souboj - anebo aby alespoň zapůsobil na domorodce představením, které domácí čaroděje zastíní. Robert-Houdin je klíčovou postavou v dějinách kouzelnictví. Jeho vliv byl tak výrazný, ţe je dnes označován za "otce moderní magie". Narodil se v roce 1805 (jako Jean-Eugene Robert, přízvisko Houdin získal po manţelce) v rodině hodináře. Mladý Jean-Eugene kráčel v šlépějích svého otce a stal se odborníkem na hodinové mechanizmy. Zároveň se zajímal o kouzelnické triky a iluzionizmus; ve čtyřiceti letech nakonec zanechal řemesla a začal se plně věnovat svému koníčku. Jako kouzelník proslul tím, ţe pozvedl magii na umění a z ulic a kočovných poutí ji přenesl na divadelní jeviště. Místo výstředních kostýmů nosil společenský oblek, a přestoţe vystupoval jen asi deset let, vymyslel řadu nových triků, které předváděl za pomoci starých i moderních technik. Znalost hodinového mechanizmu mu pomohla sestrojit důmyslné automaty a čilý zájem o vědu se odráţel i v jeho tricích, často zaloţených na nových objevech, např. elektromagnetizmu. K odvrácení hrozící revoluce v Alţírsku potřeboval celý arzenál kouzel a vynálezů. V roce 1856 přijel Robert-Houdin do Alţíru a chystal se vystoupit ve zdejším divadle. Francouzské úřady mu zajistily patřičnou reklamu, aby představení zhlédlo co nejvíc vlivných Alţířanů i prostých lidí. Všichni se tísnili v přecpaném hledišti, nedočkavi spatřit slavného francouzského mága. Robert-Houdin měl představení pečlivě připraveno; zařadil do něj triky, které měly podnítit představivost všech Alţířanů pomýšlejících na povstání. Ve vlastním líčení své alţírské výpravy popisoval, jak začal běţným zhmotněním mincí z prázdné dlaně, které rychle vystřídal taháním dělové koule z cylindru. Poté předvedl obměnu jednoho ze svých charakteristických triků, bezednou láhev - ale tentokrát z ní padaly sladkosti, coţ mu před abstinentským muslimským publikem připadalo vhodnější. V dalším triku si na jeviště pozval jednoho z povstaleckých vůdců a nechal krvácet jeho stín. Jeho mistrovským číslem byl ale trik, kterému říkal "lehká a těţká truhlice". Na jeviště pozval jednoho z největších siláků v hledišti a vyzval ho, ať zvedne dřevěnou truhličku, tak malou a lehkou, ţe by ji hravě zvedlo i dítě. Potom oznámil, ţe muţe právě zhypnotizoval, a nařídil mu, ať to opět zkusí. Silák ke svému zděšení zjistil, ţe truhličkou ani nehne, a z hrdla se mu vydral zděšený výkřik. Podle Roberta-Houdina muţ v panice utekl z divadla. Tajemstvím triku byl tehdy málo známý fyzikální jev - elektromagnetizmus. Na dně dřevěné truhlice byla ukryta kovová deska. Na Houdinovo znamení byl stiskem tlačítka aktivován elektromagnet ukrytý pod jevištěm a ten udrţel truhlici na podlaze jako přikovanou. Robert-Houdin trik ještě zdokonalil tak, ţe do mosazných drţadel truhlice pustil proud, takţe oběť mohla dostat elektrickou ránu. Podobné triky splnily svůj účel a přiváděly publikum v úţas, aţ se nakonec RobertuHoudinovi podařilo upoutat pozornost mocného místního šejka jménem Bou Allem ben Šenfa Baš Aga a ten si u něho objednal zvláštní představení. Úspěch Francouze uţ pomohl utlumit
nadšení pro vzpouru, ale nyní bylo nutné, aby udělal dojem na šejka a zchladil horké hlavy šejkových nesmiřitelných marabutů. Robert-Houdin bavil šejka a jeho přisluhovače nejrůznějšími kouzly, ale marabutové ho obvinili z podvodu. Potom předvedl další trik - jednomu marabutovi nepozorovaně vzal hodinky a do kapsy mu vsunul minci; vypadalo to, jako by to udělal telepaticky. K marabutovu rozhořčení se přidalo poníţení, a tak vyzval Francouze na souboj, přičemţ si nárokoval právo střílet první. Robert-Houdin souhlasil, ale vymínil si krátký odklad s odůvodněním, ţe se musí vrátit do Alţíru pro kouzelný talisman. Souboj se konal druhý den ráno. Marabut vystřelil jako první, ale ke svému zděšení zjistil, ţe Robert-Houdin zachytil kulku mezi zuby. Kdyţ přišla řada na kouzelníka, vypálil ránu do zdi a ze zasaţeného místa začala prýštit krev. Podařilo se mu totiţ vyměnit ostré náboje za falešné, které si sám sestrojil. Trik se povedl a hrozba alţírské vzpoury pominula. Marabutové uznali, ţe jejich autoritu oslabila zjevně dokonalejší kouzla, kterými vládnou kolonizátoři. Robert-Houdin obdrţel vyšívanou stuhu jako poděkování za zásluhu na nekrvavém potlačení hrozící revoluce. Odešel na zaslouţený odpočinek a sepsal paměti, které následně inspirovaly novou generaci kouzelníků, zejména Američana maďarského původu Ericha Weisse; ten si později na počest svého vzoru dal umělecké příjmení Houdini. Francouzi uţ nemuseli mít strach ze vzpoury a posilovali svou nadvládu v Alţírsku, aţ se nakonec jedna část jeho území stala francouzskou správní oblastí. "Mateřská země" se moci v Alţírsku vzdala aţ po vleklých a krvavých bojích po druhé světové válce. "Potěmkinovy vesnice" německé Luftwaffe: 1936 Opětné obsazení Porýní, oblasti demilitarizované versailleskou smlouvou z roku 1919, označil Hitler za svůj první a největší risk ve snaze o nové vybudování německých ozbrojených sil a znovuzískání německých území - coţ byl jeden z klíčových faktorů, které přispěly k rozpoutání druhé světové války. Tehdejší německé ozbrojené síly však byly slabé a bezzubé a Hitler později přiznal, ţe sebemenší náznak francouzské reakce na ten smělý tah by byl jeho plány zhatil. Německé letectvo, Luftwaffe, odvrátilo francouzskou intervenci tím, ţe se uchýlilo ke klasickému taktickému klamu označovanému jako Potemkinsche Dörfer neboli Potěmkinovy vesnice. Označení "Potěmkinova vesnice" je odvozeno od údajné činnosti ruského kníţete Grigorije Alexandroviče Potěmkina, význačné osobnosti 18. století na dvoře Kateřiny Veliké. Potěmkin, bývalý carevnin milenec, zůstal jejím oblíbencem a za odměnu byl jmenován do několika úřadů. Nejvýznamnější byl titul generálního gubernátora "Nového Ruska", jehoţ součástí byl i nedávno připojený velmi zaostalý Krym. Potěmkin byl odhodlán přeměnit své omšelé nové hájemství ve výstavnou oblast, čímţ by si udělal oko u své milenky, ohromil velvyslance předních evropských států a zvýšil prestiţ Ruska na evropských dvorech. V roce 1787 se Kateřina vydala na velkou obhlídku oblasti; absolvovala ji převáţně lodí po řece Dněpru. Podle oblíbené báje, kterou patrně rozšířil Potěmkinův nepřítel, saský vyslanec v Rusku Georg von Helbig, dal kníţe na březích řeky postavit lepenkové kulisy celých vesnic, aby se blýskl před cestující carskou společností, pak je rozebral a spěšně poslal po proudu, aby byly postaveny o kus dál. Tímto způsobem se Potěmkinovi podařilo zakrýt skutečnou
zdejší bídu a vydávat oblast za blahobytný a rozvinutý kraj. Ve skutečnosti je tato historka téměř jistě smyšlená, ale pojem "Potěmkinova vesnice" se uchytil pro označení podvodů podobného rázu. Ke lstem ve stylu Potěmkinových vesnic se uchylovali velitelé v mnoha válkách, aby zamaskovali vojenské nedostatky svých armád. Mimořádně zajímavým příkladem byla obrana poloostrova tvořeného řekami York a James, kterou zinscenoval generál amerických konfederačních vojsk John Magruder. Magruder byl známý svým sklonem k teatrálnosti, nicméně úkol zadrţet sto dvacet tisíc vojáků Unie s pouhými osmi tisíci muţi vyţadoval výkon hodný génia. Jednou ze lstí, k nimţ se Magruder uchýlil, byl pochod praporu podél obranné linie před vojáky Unie tak, aby byli skryti zrakům nepřítele a objevili se před ním vţdy jen na chvilku, kdyţ procházeli malou lesní mýtinou. Magruder nařídil praporu, ať celý den krouţí lesem, takţe to z pohledu unionistů vypadalo, jako by kolem procházel nekonečně dlouhý zástup obrovského počtu vojáků. Unionistický generál McClellan sedl Magruderovi na lep; tento trik spolu s několika dalšími ho natolik vyvedl z míry, ţe odloţil útok o celý měsíc a konfederační vojsko se mohlo stáhnout bez ztráty jediného muţe. V roce 1936 po podobné metodě sáhla i německá armáda, aby zakryla svou slabost, zejména kdyţ se pokoušela o něco tak potenciálně výbušného, jako je remilitarizace Porýní. Sníţení stavu německé armády a demilitarizace Porýní patřily k podmínkám versailleské smlouvy sepsané pomstychtivými spojenci po první světové válce s cílem jednou provţdy odstranit nebezpečí německé hrozby. Tyto podmínky prosadili zejména Francouzi, odvěcí přirození rivalové Německa v evropské mocenské rovnováze, kteří v Porýní spatřovali klíčový nárazník mezi oběma zeměmi. Jenţe tvrdost versailleské smlouvy vyvolala v Německu roztrpčení a odpor; naléhavá touha zvrátit její poniţující podmínky a obnovit původní status quo dala podnět k vzestupu Hitlera a jeho národně-socialistické strany. Klíčovým bodem programu strany byla obnova dřívějších německých hranic, coţ zahrnovalo opětné vojenské obsazení Porýní i přes reálnou hrozbu prudké francouzské reakce. Hitler se toho velmi obával, protoţe věděl, ţe zásah Francouzů by probouzející se německý národ určitě srazil na kolena a jeho by odstavil od moci. O obsazení Porýní uvaţoval zřejmě uţ delší dobu, ale odvahu mu dodala teprve chabá reakce Britů a Francouzů na protiprávní kroky Italů v Africe v roce 1936 (mezi něţ patřila např. invaze do Etiopie). Dne 7. března nařídil svým vojskům překročit Rýn, ale hrozil se případné vojenské reakce Francouzů, protoţe německé jednotky byly slabé. Jak později řekl Speerovi: "Kdyby byli Francouzi něco podnikli, byli bychom snadno poraţeni; náš odpor by zlomili za pár dnů." Nejslabším článkem německých ozbrojených sil byla Luftwaffe. Bylo moţné mobilizovat jen dvě letky, a jen deset letounů bylo ozbrojených. Kdyby se Francouzi dozvěděli, jak jsou německé expediční síly zranitelné, mohlo by je to vyburcovat z politické netečnosti a nasadili by proti nim vojska. Bylo tedy nanejvýš důleţité přelstít je. Luftwaffe se proto pomocí lsti podobné Potěmkinovým vesnicím rozhodla ošálit šéfa francouzského letectva, který vykonával inspekci letišť. Jak postupoval od jednoho letiště k druhému, letěla hrstka dostupných letadel pokaţdé tajně napřed, přičemţ měnila označení a dělala dojem, ţe Luftwaffe je vyzbrojena mnohem lépe, neţ tomu bylo ve skutečnosti. Jakou roli sehrály tyto informace ve francouzských výpočtech, nelze říct, ale je pravda, ţe Francouzi neměli chuť pustit se do vojenského rizika, které by s sebou nesl případný vojenský
zásah. Moţná i pod dojmem potěmkinovského podvodu si neuvědomovali, jak nízké to riziko ve skutečnosti je. Místo aby do Porýní vyslali vlastní vojska, coţ by Němce přimělo rychle se stáhnout a Hitlera by zahnalo zpět do Berlína, lehkováţně se smířili s novým vývojem situace. Opětovné obsazení Porýní bylo ze strategického hlediska nesmírně významné. Němci mohli vybudovat ochranný val na druhé straně Maginotovy linie, a tak zajistit hranici Německa s Francií; Hitler nyní mohl obrátit pozornost na střední Evropu. Ještě významnější však patrně byl účinek této operace na Hitlerovo myšlení. Jak napsal Richard Overy v díle The Road to War (Cesta k válce): "Bravurní kousek v Porýní znamenal zásadní obrat. Od roku 1936 začal Hitler brát zahraniční politiku stále víc do svých rukou. Úspěch v Porýní ho posílil v bludném přesvědčení, ţe má smlouvu se štěstěnou. Nekrvavá vítězství podnítila nacionalistické nadšení a zatlačila do pozadí taktiku umírněnosti." Rýn byl Hitlerovým Rubikonem. Jakmile jej překročil, jeho územní ambice vzrostly a uţ je nemohlo nic ukojit. Jeho přesvědčení, ţe spojenci nadále povedou politiku ústupků, nakonec vedlo k válce. Bitva na řece La Plata: 1939 Finta, lest a klam jsou nedílnou součástí námořních vojenských operací přinejmenším od "zlaté éry plavby" na sklonku 18. století. Lodě běţně vysílaly falešné signály, pluly pod falešnou vlajkou, maskovaly se, předstíraly poškození nebo jinak klamaly nepřítele. Námořní velitelé ale také dodrţovali přísná pravidla - např. těsně před bitvou byla vţdy vztyčena pravá vlajka. Bitva u ústí řeky La Plata v prosinci 1939 se stala ukázkou obou těchto tradic. Britské námořnictvo uplatnilo klasický bluf a ten mu pomohl vyhrát první větší námořní bitvu druhé světové války a přiměl německého kapitána vzít do zaječích před mnohem slabším protivníkem, jemuţ mohl snadno uniknout nebo ho porazit - neţ ho vlastní smysl pro čest dohnal k tragickému konci. V prvních měsících druhé světové války se zdálo, ţe německé námořnictvo má převahu. Ponorky potopily tisíce tun spojeneckého lodního nákladu, ale ještě větší hrozbou byla tzv. kapesní bitevní loď Admiral Graf Spee. Německo, které podle versailleské smlouvy nesmělo budovat "řádné" bitevní lodě, zkonstruovalo novátorský a obávaný typ - těţký křiţník neboli kapesní bitevní loď. Byla rychlejší neţ velké bitevní lodě, měla stejnou palebnou sílu, dostřel i pancéřování jako mnohem větší plavidla a byla více neţ důstojným soupeřem tehdejších britských torpédoborců a křiţníků. Během tří měsíců plavby v Atlantiku potopila Graf Spee uţ devět lodí o celkovém výtlaku padesáti tisíc tun a ohroţovala hlavní plavební trasy spojeneckých nákladních lodí zásobujících bojiště od Egypta po Singapur. Pátráním po obávané lodi bylo pověřeno devět spojeneckých skupin, do kterých byly převeleny lodě z jiných oblastí. Nakonec ji 13. prosince 1939 vystopovala pátrací skupina G pod velením komodora Harwooda v zálivu u ústí řeky La Plata mezi Uruguají a Argentinou. Ačkoli Harwood měl ve svém svazu tři křiţníky, Exeter, Ajax a Achilles, bitevní loď Graf Spee měla větší palební sílu; stačilo, aby se drţela mimo dosah menších lodí a ostřelovala je svými těţkými děly. Její kapitán Langsdorff nedbal rozkazů a rozhodl se na nepřátelské lodě zaútočit; strhla se prudká bitva. Exeter utrţil těţké rány - měl zničenu jednu dělovou věţ, můstek dostal přímý zásah a palubu zachvátily plameny - a musel se stáhnout z boje. Obě další lodě britského
královského námořnictva byly také zasaţeny, ale Harwoodův svaz mezitím nadělal lodi Graf Spee dost škod, aby Langsdorffa přesvědčil, ţe se musí uchýlit do neutrálního přístavu, loď opravit a teprve poté se pokusit o průlom britského svazu a uprchnout. Ráno 14. prosince tedy německá loď zamířila do uruguayského přístavu Montevideo; obě britské lodě jí byly v patách, sledovaly ji na kaţdém kroku a v ústí řeky La Plata neustále hlídkovaly, aby jim kořist nepozorovaně nevyklouzla. Harwood poţádal o co nejrychlejší vyslání posil. Britský námořní atašé v Montevideu se velmi podivil, kdyţ zjistil, ţe v přístavu kotví silná německá loď. Na scénu se vzápětí nahrnuli novináři a reportéři z mnoha zemí, aby informovali fascinovaný svět o kaţdém pohybu. Šlo o první větší námořní střet druhé světové války; v jistém smyslu se Britové a Němci takto přímo střetli poprvé. Z hlediska prestiţe a bojové morálky měly tedy obě strany hodně co ztratit či získat. Ve snaze neposkytnout Němcům ţádnou výhodu poţádal britský atašé Henry McCall uruguayské úřady, aby uplatnily pravidlo vztahující se na nepoškozenou loď v neutrálním přístavu a daly německé lodi čtyřiadvacet hodin na odplutí s tím, ţe jinak bude její posádka internována. McCall si však záhy uvědomil svůj omyl - krátký rozhovor s komodorem Harwoodem ho přesvědčil, ţe obě britská námořní plavidla nemají proti lodi Graf Spee nejmenší šanci, pokud se Langsdorff rozhodne cestu ven si probít. Bylo naopak nezbytné udrţet loď v přístavu co nejdéle, aby stihly připlout posily, jenţe nejbliţší lodě, které mohly být pro kapesní bitevní loď důstojným soupeřem, byly vzdáleny dva tisíce mil. Jediné plavidlo, které mohlo dorazit včas, byl lehký křiţník Cumberland, ten však nemohl loď Graf Spee váţněji ohrozit. Britové potřebovali přesvědčit Němce, a hlavně kapitána Langsdorffa, ţe na ně číhá mnohem větší síla, a udrţet loď v přístavu dost dlouho, aby dodali klamu na věrohodnosti. Bylo jasné, ţe bude zapotřebí kombinace propagandy a diplomatického manévrování. Aby McCall udrţel Graf Spee v přístavu, šikovně vyuţil haagské konvence upravující vyuţití neutrálních přístavů v době války. Podle této směrnice byla válečná loď povinována poskytnout odplouvající obchodní lodi nepřítele čtyřiadvacetihodinový náskok; kdyby tedy z Montevidea vyplula britská nákladní loď, musela by Graf Spee čekat čtyřiadvacet hodin, neţ by směla vyplout. Langsdorff byl námořník staré školy, pro nacisty příliš nehorlil a dalo se spolehnout, ţe dostojí své cti. McCall proto zařídil, aby britské obchodní lodě vyplouvaly v intervalu jednoho dne; Graf Spee se tedy nesměla hnout z přístavu. Mezitím admiralita zahájila klamnou kampaň, jiţ řídil tehdejší ministr námořnictví Winston Churchill. Do britských i neutrálních novin byly zařazeny články přinášející zprávu, ţe součástí britského lodního svazu jsou bitevní loď Renown, letadlová loď Ark Royal a několik doprovodných plavidel. Na titulní straně New York Times se objevily titulky o "posílené spojenecké flotile". V nábřeţních barech i v diplomatických kruzích se začaly šířit fámy, ţe Renown a Ark Royal právě doplnily zásoby paliva v Riu de Janeiro; historku podpořila objednávka dodatečného mnoţství paliva z jedné argentinské námořní základny. Argentinské noviny, povaţované za přívrţence Němců, citovaly "spolehlivé zdroje", podle kterých na loď Graf Spee čeká "více neţ pět křiţníků". Přidala se dokonce i BBC "ţivou" reportáţí o neexistující flotile. Harwood, aby podepřel věrohodnost všech historek, nařídil lodi Achilles, ať se z ní odvysílá rádiová depeše lodím za obzorem, jako by šlo o Renown a její eskortu. Kdyţ připlul
Cumberland, německé hlídky v očekávání větší lodi hlásily, ţe její takeláţ odpovídá lodi Renown. Kapitán Langsdorff se nechal oklamat. Do Berlína poslal následující depeši: Strategická poloha u Montevidea: kromě křiţníků a torpédoborců také Ark Royal a Renown. Blokáda uzavřena v noci; únik na otevřené moře a průlom do domovských vod je beznadějný ... ţádám o rozhodnutí, zda má být loď potopena i přes nedostatečnou hloubku v ústí La Platy, nebo zda se máme raději nechat internovat. Odpověď byla strohá: "Ţádná internace v Uruguaji. Pokuste se o efektivní zničení, jestliţe bude loď potopena." Langsdorff udělal to, co pokládal za jediné moţné východisko: v neděli 18. prosince vyplul s Graf Spee doprostřed ústí a odpálil náloţe; loď začala hořet a potopila se. Kapitán i s posádkou přijal internaci v Argentině, příznivě nakloněné Němcům, jenţe kdyţ přijeli do Buenos Aires, zjistili, ţe byli podvedeni. Langsdorff, čestný aţ do konce, se ovinul německou námořní vlajkou a zastřelil se. Fotografie hořící a potápějící se lodi Graf Spee obletěly svět spolu se zprávou o kapitánově sebevraţdě. Byl to významný počin britské propagandy, který Němce zkompromitoval; od té chvíle byly transatlantické obchodní trasy pro spojenecká plavidla zásobující odlehlá válčiště mnohem bezpečnější. "Tělesná stráţ lţí" - operace Bodyguard; lest a klam v den D: 1944 Vyloděním spojeneckých vojsk v den D v červnu 1944 vyvrcholila operace Overlord, největší a nejsloţitější námořní operace v dějinách. V sázce byla budoucnost Evropy a ţivoty více neţ milionu muţů. Úspěch ale závisel na jiné operaci, která za nejvyššího utajení probíhala v zákulisí a byla zaloţena na lsti, podvodu, dvojitých agentech a matení soupeře - na operaci Bodyguard, největší klamné operaci v dějinách. Zde je tedy tajný příběh o vylodění v den D. V roce 1944 se kontinentální Evropa zmítala v těsném sevření nacistů. Vzhledem k patové situaci na západě upřel Hitler pozornost na Rusko, kde německá armáda po počátečních úspěších utrpěla několik zdrcujících poráţek a potýkala se s velkými potíţemi. Válka dospěla do rozhodujícího stadia. Kdyby se západním spojencům podařila invaze, byla by poráţka nacistů prakticky jistá. Jenţe aby toho dosáhli, museli překonat mnoţství velkých překáţek. Obojţivelný útok na Hitlerovu "pevnost Evropa" by mohl dopadnout katastrofálně, kdyby nacisté věděli, kde a kdy mají čekat úder. Strašlivé důsledky případného nezdaru se v plné nahotě vyjevily koncem dubna 1944 během cvičení Tiger, během nějţ se trénovalo vylodění na kontinentu. Konvoj amerických plavidel obklíčily německé ponorky a rozprášily jej. Spojeneckým velitelům bylo jasné, ţe i kdyby invazní jednotky vytvořily úspěšné předmostí, o konečném výsledku rozhodne aţ následný závod s časem při shromaţďování jednotek v ohnisku bojů. Němci, kteří měli k dispozici okamţité posily i mnohem jednodušší zásobovací trasy, mohli invazní síly rozprášit mnohem dřív, neţ se stihnou shromáţdit, a zatlačit je zpátky do moře. Uţ jen v pouhých počtech měli Němci převahu - v západní Evropě měli k dispozici mnohem víc divizí, neţ kolik jich v té době mohli spojenci shromáţdit v Británii. Operace na oklamání soupeře tedy musela probíhat ve třech rovinách: v strategické rovině rozloţení vojsk po celém kontinentu; v operační rovině uskupení divizí kolem cílové oblasti a v taktické rovině rozestavení jednotek kolem pláţí, kde mělo dojít k vylodění. Spojenečtí stratégové museli Němcům zabránit v soustředění armád v severozápadní Francii, dále
nedovolit těm divizím, které uţ tam byly, aby se soustředily v Normandii, a nakonec zajistit ochranu vyloďovacím plavidlům a leteckým silám při počátečním útoku. Odpovědí stratégů na tyto úkoly byla impozantní operace Bodyguard (tělesná stráţ). Operace byla pojmenována podle poznámky, kterou v roce 1943 utrousil Churchill před Stalinem na teheránské konferenci: "Ve válce je pravda tak drahocenná, ţe ji vţdy musí doprovázet tělesná stráţ lţí." Šlo o rozsáhlý projekt tvořený šesti hlavními plány a třiceti šesti podřízenými operacemi sahajícími od nejširšího přehledu aţ po nejmenší detail. Tento sloţitý komplot zinscenovala a řídila nesourodá skupina Londýnské řídící sekce (London Controlling Section, LCS), přísně tajné jednotky, kterou vedl bývalý makléř plukovník John Bevan a mezi jejímiţ členy figurovali herec, ředitel mydlárny a autor horrorů Dennis Wheatley. Všichni společně vymysleli plán, kterým oklamali Němce na strategické, operační i taktické úrovni. Zeppelin a "Fortitude North" Němci dobře věděli, ţe hlavním cílem spojenecké invaze bude nejspíš severozápadní Francie, a proto bylo strategickým cílem operace Bodyguard přesvědčit je, ţe k invazi dojde v jiném dějišti konfliktu. Byla zahájena celá plejáda klamných operací, která měla odvést pozornost Německa na Španělsko, Turecko1 a Švédsko a na atlantické i jiţní pobřeţí Francie, přičemţ dva hlavní strategické klamné plány, operace Zeppelin a operace Fortitude North, byly zacíleny na Balkán a Norsko. Balkán byl pro Spojence snadno předvídatelným terčem, vţdyť v oblasti se nacházejí důleţitá loţiska ropy a Hitler přikládal podpoře balkánských spojenců velkou váhu. Cílem operace Zeppelin bylo vyvolat dojem, ţe se Spojencům daří "obracet" balkánské státy na svou stranu a vyvolávat v zemích vzpoury proti tamní vrchnosti spolčené s nacisty. Simulovaný rádiový provoz a předstírané přípravy měly zároveň vzbudit dojem, ţe Spojenci připravují obojţivelné útoky a invaze ze základen na Blízkém východě. Ukázalo se, ţe operace Zeppelin se náramně osvědčila. V březnu 1944 donutila Hitlera obsadit Maďarsko a ohrozit Rumunsko, aby si udrţel jejich poslušnost, a z Francie byly na Balkán přesunuty důleţité divize, aby oblast udrţely pod kontrolou. Patřilo k nim několik špičkových obrněných divizí SS, které byly ve Francii nahrazeny slabšími pěchotními divizemi. Operace Fortitude North měla Němcům vnuknout myšlenku, ţe se plánuje útok na Norsko, jehoţ cílem je kromě jiného vyvinout nátlak na Švédsko, aby přestalo zásobovat Německo kvalitní ţeleznou rudou. Londýnská řídící sekce vše naplánovala tak, jako by chtěla zahájit skutečnou operaci, a tak vypracovala podrobný invazní projekt, který zahrnoval útok na přístav a letiště a následný vojenský pohyb proti větším městům. Útok byl naplánován na datum po vylodění v den D, aby během invaze byla část německých sil vázána na Skandinávii. Jelikoţ nejlogičtějším shromaţdištěm před skutečnou invazí do Norska bylo Skotsko, soustředěny se tam i všechny klamné operace. 1 Tato operace s krycím názvem Royal Flush připomíná diplomatické intriky z alţbětinské doby, které vyprovokovaly osmanskou říši k ohroţení zájmů španělského krále Filipa ve Středomoří a přiměly ho odklonit část válečné flotily v době, kdy se pokoušel dobýt Anglii.
Z části skutečných i fiktivních divizí byla vytvořena neexistující 4. britská armáda. Např. 3. pěchotní divize, která skutečně existovala, byla vyslána do Skotska na cvičení, které ji mělo připravit na skutečnou invazi, bylo však se skandinávskou příchutí, protoţe probíhalo v horském terénu. Vojáci absolvovali kurzy norštiny a byli dokonce vybaveni nárameníky s označením "horal". V přístavu Dundee byla shromáţděna skutečná výstroj pro válku v horském terénu, např. sněhové pluhy. V zátoce Firth of Forth kotvily všechny dostupné lodě a k nim byly přidány makety kutrů a vyloďovacích plavidel, kterým dodávaly na věrohodnosti takové detaily jako prádelní šňůry a kouř z komínů. Do báchorky se zapojily i místní deníky reportáţemi o fotbalových zápasech 4. armády a sňatcích mezi místními dívkami a neexistujícími vojáky. Všechny tyto akce byly převáţně jen přikrašlujícím doplňkem, neboť práci německé rozvědky výrazně omezovala letecká převaha Spojenců. Výzvědné lety tudíţ nepřicházely prakticky v úvahu a německá rozvědka byla odkázána na dvě hlavní metody získávání zpravodajských informací - na odposlech rádiového provozu a na tajné agenty. Klíčovými prvky operací Fortitude North i Fortitude South (viz níţe) se proto stala manipulace s těmito zdroji informací a jejich zkreslování, jinými slovy: simulovaný rádiový provoz a šíření dezinformací prostřednictvím dvojitých agentů. Ve Skotsku se hlavní klamnou metodou stala simulovaná rádiová komunikace. Řízením operace Fortitude North byl pověřen plukovník Roderick MacLeod, autorita v oblasti vojenských fint. MacLeod sestavil tým radistů, který simuloval rádiový provoz v rozsahu a struktuře odpovídající příslušně velké vojenské síle. Bylo nutno vysílat falešné signály nejen bojových divizí, ale také všech podpůrných jednotek, které je obvykle doprovázely, např. 87. polní pokladna nebo speciální filmová či fotografická sekce - obě fiktivní. Rádiové depeše se týkaly všeho moţného, od smyšlených nácviků útoku aţ po falešné objednávky lyţí a sněţnic. Korunu všemu nasazovali dvojití agenti vybavení falešnými informacemi o 4. britské armádě, kterými krmili své německé řídící agenty. Např. agent s krycím jménem Brutus popisoval insignie fiktivní 4. armády, zatímco jiný agent s krycím jménem Hamlet "objevil", ţe ministerstvo hospodářství uvalilo embargo na spisy týkající se cílových norských měst. Samostatná operace s krycím názvem Graffham měla za úkol posílit nacistické obavy ze severní invazní trasy. Brigádní generál britského vojenského letectva Thornton byl naoko povýšen na vicemaršála a vyslán na návštěvu starého přítele, vrchního velitele švédského vojenského letectva. Thornton se Švédem diskutoval o moţném zapojení Švédska do akcí v Norsku, ale skutečným účelem jeho cesty bylo, aby ho zahlédli němečtí agenti. Ti také náleţitě hlásili podezřelé diplomatické styky na vysoké úrovni, které napohled potvrzovaly úmysly Spojenců se Skandinávií. Další akcí operace Graffham bylo zmanipulování švédské burzy tak, aby stoupla hodnota norských akcií, jako by se očekávalo osvobození Norska. Ačkoli Němci nevěřili, ţe dojde k rozsáhlejší invazi do Norska, uvěřili existenci 4. armády a moţnosti menšího vylodění, a tak po celou dobu invaze v Normandii drţeli ve Skandinávii osmnáct divizí - dvě stě tisíc muţů včetně jedné obrněné tankové divize. Vyřazení tak velké vojenské síly z bojů bylo sladkou odměnou za úsilí tří set dvaašedesáti muţů, z nichţ sestávala 4. britská armáda. Fortitude South
Oběma stranám bylo jasné, ţe skutečný invazní úder se musí vést směrem na severozápadní pobřeţí Francie. Jen krátká plavba přes kanál La Manche splňovala logistické poţadavky tak náročné operace, k nimţ bylo nutno připočítat přepravu bezpočtu muţů a zbraní, obrovského mnoţství nafty, potravinových zásob a munice. Udrţet a ubránit komunikační linie na víc neţ pár kilometrů bylo vyloučeno. Hitlerovi bylo tedy uţ od roku 1943 zřejmé, ţe obrannou výspou jeho "pevnosti Evropa" bude severozápad Francie, a spojeneckým stratégům bylo jasné, ţe jejich klamné operace mohou nanejvýš dočasně odvést jeho pozornost. Potřebovali oklamat Němce na operační úrovni - tedy přesvědčit Hitlera a jeho generály, ţe úder bude veden na jinou oblast severozápadní Francie a v pozdějším termínu, neţ jak byla naplánována skutečná invaze. Výsledkem byla operace Fortitude South, nejdůleţitější součást operace Bodyguard. Naštěstí pro Spojence byla uţ splněna nejdůleţitější podmínka zdárné klamné operace věrohodnost. Nejlogičtější invazní trasa totiţ vedla přes oblast Pas de Calais, která nabízí nejkratší plavbu přes kanál La Manche, přístup k významnému přístavu a nejrychlejší cestu k strategickým cílům, které byly podle Hitlerova přesvědčení na prvním místě v plánech Spojenců - zejména odpalovací základny raket typu V a důleţité německé průmyslové oblasti. V tomto přesvědčení Němce utvrzoval neúspěšný nálet na Dieppe, který dokazoval, ţe Spojenci mají skutečně v plánu zmocnit se významného přístavu jako jediný logický způsob, jak usnadnit rychlé shromáţdění vojsk nezbytné pro úspěšnou invazi. Spojenci však po debaklu v Dieppe dospěli ke zcela opačnému závěru: usoudili, ţe naděje dobýt nepoškozený a funkční přístav je mizivá. Vynalézaví Britové a Američané místo toho vymysleli způsob, jak se obejít bez přístavu - pomocí plovoucích suchých doků v rámci projektu Mulberry a podmořského ropovodu v rámci projektu Pluto (viz níţe). Spojenečtí stratégové vybrali náhradní místo vylodění a zorganizovali rozsáhlou klamnou operaci s jiným, zřejmějším terčem invaze. Tato operace měla probíhat i po vylodění v den D a po invazi do Normandie s cílem zadrţet německé síly v Pas de Calais a zabránit příjezdu posil do Normandie. Stejně jako klamná operace ve Skotsku spočívala i Fortitude South na fiktivní armádní skupině - na 1. americké armádě, zkratkou FUSAG, která měla být shromáţděna v jihovýchodní Anglii a měl jí "velet" generál George S. Patton, charizmatický, leč nevyzpytatelný voják, který ve spojeneckých kruzích upadl v nemilost pro špatný úsudek v několika vojenských akcích, zato u Němců se těšil velkému uznání. Těm připadalo jako zcela pravděpodobné, ţe Patton povede úderné síly, a nechali se oklamat jeho akcemi během přípravy na den D i jeho nepřítomností v Normandii po vylodění. Povaţovali za vyloučené, aby byla hlavním terčem spojenecké invaze Normandie, kdyby při ní chyběl Patton. Věrohodnost klamné operace byla podepřena tím, ţe do fiktivní 1. americké armády bylo začleněno několik skutečných jednotek, které byly rozmístěny v oblasti. Kdyţ se po dnu D přesunuly do Normandie, byly nahrazeny smyšlenými jednotkami, zčásti převelenými z neexistující 4. britské armády ve Skotsku. FUSAG tak přeţil ještě několik měsíců po vylodění v den D. Věrohodnost 1. americké armády posilovala i řada podruţných operací, které utvrzovaly Němce v přesvědčení, ţe odrazovým můstkem hlavní invaze bude jihovýchodní Anglie. Stěţejní plány byly označeny krycím názvem Quicksilver I aţ VI. Quicksilver I měl Němce
utvrdit v klamu, ţe FUSAG zahájí spojeneckou invazi na Pas de Calais několik týdnů po operaci v Normandii. Quicksilver II měl za úkol simulovat obrovský objem rádiového provozu pomocí speciálních jednotek, z nichţ některé byly vybaveny vysílačkami schopnými zmnohonásobit signál, takţe jeden radista vydal za šest. Jiné jednotky vysílaly z nákladních aut, celé dny popojíţděly po Kentu a vysílaly z nejrůznějších míst, aby vyvolaly dojem mnohočetných vojenských jednotek. Simulovaný rádiový provoz byl vypracován s neuvěřitelným smyslem pro detail. Reprodukoval frekvenci a sloţení skutečné armádní skupiny a radisté napodobovali individuální zvláštnosti a styly, které odposlouchávající Němci mohli čekat od radistů přidělených ke kaţdé jednotce. Vlastní zprávy čerpali ze scénáře připraveného pracovníky vrchního velitelství spojeneckých expedičních sil (Supreme Headquarters Allied Expeditionary Force - SHAEF). Patřila mezi ně i dnes jiţ slavná depeše: "Pátý [prapor] Královského pluku hlásí nález několika civilistek, patrně bez povolení, v zavazadlovém vagonu. Co s nimi? Máme je vzít do Calais?" Další součástí operace Quicksilver bylo rozmístění maket vyloďovacích plavidel a dalších lodí na pobřeţí jihovýchodní Anglie a maket letadel na tamních letištích, podepřené fingovaným osvětlením, aby vznikla iluze přípravy na velkou vojenskou operaci a aby byly nepřátelské bombardéry odlákány od skutečných míst seskoku. Podobné iluze byly zdokonaleny uţ v dřívější etapě války; jejich pomocí se dařilo odklánět německé bombardéry z kurzu tak, aby se vyhnuly cílovým městům nebo aby shazovaly bomby příliš daleko či příliš blízko a minuly terč. Filmoví architekti z Shepperton Film Studios dostali za úkol postavit u Doveru impozantní maketu ropného skladiště a přístaviště. Kdyţ zařízení navštívili král a generál Montgomery, byla jejich pobytu věnována velká publicita. Zvláštní efekty vyrobené pomocí kouřových generátorů a světlic vytvořily přesvědčivou odpověď, kdyţ skladiště zasáhly německé střely dlouhého doletu. Fingované skladiště bylo zástěrkou skutečné operace - podmořského ropovodu (Pipeline Under The Ocean - PLUTO). Vlastní účel tohoto přísně tajného technického zařízení byl skryt za několika nevinnými fasádami. Tak třeba jedna čerpací stanice byla maskována jako nábřeţní stánek se zmrzlinou. Dokonce i nálety Spojenců na kontinent byly pečlivě zorganizovány tak, aby vyvolaly dojem, ţe primárním cílem je oblast kolem Calais. Na kaţdé bombardování Normandie připadly dva letecké útoky na oblast Calais. V květnu 1944 měl být ze zdravotních důvodů do vlasti vrácen prominentní německý válečný zajatec generál Hans Cramer. Londýnská řídící sekce vyuţila příleţitosti k tomu, aby tento důvěryhodný Němec předal svým nadřízeným dezinformace z první ruky. Cramera tedy odvezli z tábora ve Walesu do Londýna a řekli mu, ţe jedou přes jihovýchodní Anglii, ačkoli ho ve skutečnosti vezli přes shromaţdiště invazních vojsk na jihozápadě. Po příjezdu do Londýna Cramer poobědval s Pattonem, který mu byl představen jako velitel 1. americké armády a jen tak mimochodem se zmínil o Calais. Kdyţ se Cramer vrátil do Berlína, podal hlášení přesně podle obrazu, který před ním tak pečlivě Londýnská řídící sekce vykreslila. Mnoţství různorodých prvků operace Fortitude South, byť působivých a mimořádně úspěšných, slouţilo pouze tomu, aby podepřelo informace, které Němci dostávali od nejcennějšího zpravodajského zdroje - od svých tajných agentů. Němci však nevěděli jednu důleţitou věc: většinu těchto agentů "převerbovala" britská rozvědka a nyní vyvíjeli činnost pod dohledem výboru XX jako dvojití agenti. Právě tito dvojití agenti se osvědčili jako
nejdůleţitější a nejúčinnější sloţka operace Bodyguard. Zejména agent označovaný Brity jako Garbo ji ovlivnil tak významně, ţe proslul jako "špion, který zachránil den D". Garbo: špion, který zachránil den D Mravenčí kontrašpionáţní práce spolu s přístupem k německému rádiovému provozu zajištěnému projektem Ultra (viz s. [[dle sazby]]) vedla k tomu, ţe britská zpravodajská sluţba MI5 byla schopna odhalit většinu německých špionů vyslaných do Británie. Často se dali převerbovat a stali se cenným nástrojem kontrarozvědky a klamných operací pod ochranou zvláštního výboru s označením XX, "Double Cross" (doslova "dvojitý kříţ", v překladu "podraz", "zrada") nebo "Výbor dvaceti" (římské číslice). Podle J. C. Mastermana, předsedy tohoto výboru, "jsme aktivně vedli a řídili německý zpravodajský systém v [Británii]". Systém "Double Cross", nad kterým dohlíţel Výbor dvaceti, pomáhal při klamných operacích provázejících vylodění v severní Africe roku 1943, při operaci Zeppelin na Balkáně a dalších akcích, ale nejvíc se osvědčil v operaci Fortitude. K dvojitým agentům patřila např. francouzská novinářka ruského původu Natalie Sergejevová, krycím jménem Treasure (Poklad); původně ji naverbovali Němci, ale ona se rozhodla nabídnout své sluţby Británii. Přesvědčila Němce, aby ji vyslali do Londýna, a tam okamţitě kontaktovala MI5 a prozradila jí svá kryptografická tajemství, načeţ svému německému řídícímu agentovi předala zavádějící informace. V roce 1944 mu řekla, ţe má nového přítele - amerického vojáka u fiktivní 14. armády, slouţícího v jihovýchodní Anglii, který se podle všeho připravuje na (fingovanou) invazi do Pas de Calais. Treasure však byla nespolehlivá a začala dělat chyby. Po hádce s řídícím agentem v MI5 byla propuštěna a její práce dvojité agentky skončila. Přestěhovala se zpět do Francie a později napsala paměti, ve kterých se o svých britských řídících agentech vyjadřovala jako o "gangsterech". Nicméně svým dílem přispěla ke zdaru klamných operací před dnem D. Největším dvojitým agentem byl však bezesporu Španěl Juan Pujol, který dostal krycí označení "Garbo". Jeho práce byla tak zásluţná, ţe se stal patrně jediným muţem v dějinách, který byl vyznamenán Ţelezným kříţem i Řádem britské říše (MBE - Member of the Order of the British Empire), jejţ uděluje královna. Během španělské občanské války slouţil pod generálem Frankem; tento záţitek ho utvrdil v názoru, ţe východisko nenabízejí ani fašisté, ani komunisté a ţe pouze Británie je schopna ochránit v Evropě liberální zásady. V roce 1940 navázal spojení s Brity v Madridu a nabídl jim své zpravodajské sluţby, ale Britové ho odmítli. Poté oslovil Němce a pod krycím jménem Cato (později změněném na Arabal) začal pracovat pro Abwehr s úkolem provádět špionáţ v Británii. V této nové funkci opět kontaktoval Brity, byl však opět odmítnut. Ani to ho však neodradilo a začal pracovat jako jakýsi dvojitý agent na volné noze; usadil se v Lisabonu, v hlavním městě neutrálního Portugalska, ale svým německým řídícím sloţkám tvrdil, ţe je v Británii. Teprve v roce 1942 se Britové nechali obměkčit a Pujol se přestěhoval do Anglie pod krycím jménem Garbo. Uţ v Lisabonu začal Garbo vyuţívat neexistujících pomocných agentů, aby jimi podepřel své zpravodajské schopnosti. Rekrutoval fiktivní lidi, kteří často následně zakládali malé sítě vlastních agentů. S pomocí britských řídících sloţek nakonec Garbo rozšířil svou fiktivní síť na dvacet čtyři neexistující podřízené agenty; často pro ně vymýšlel barvité krycí historky,
dokonce je podroboval testům inteligence, které někteří nesloţili. Patřili mezi ně např. bývalý číšník z Gibraltaru nebo skupina nespokojených velšských nacionalistů, kteří s jedním Indem vytvořili uskupení "Bratři árijského světového řádu". Svému německému řídícímu agentovi popisoval Garbo jejich činnost jako "velmi omezenou a poněkud směšnou". Nedělali údajně nic jiného, neţ sestavovali seznamy komunistů a ţidů, kteří budou popraveni, aţ dojde k nastolení árijského světového řádu. Informace získané z této sítě fiktivních agentů byly předávány do Berlína přes Garbova řídícího důstojníka v Madridu v nekonečném toku zpráv a vzkazů - občas jich bylo i několik za den - které Němcům vykreslovaly smyšlené akce 1. americké armády. Tu a tam byly tyto dezinformace podepřeny hlášeními o skutečných jednotkách Montgomeryho 21. armádní skupiny, které se připravovaly na invazi do Normandie. Kdyţ Němci později ve Francii na tyto jednotky skutečně narazili, Garbovu věrohodnost to v jejich očích nesmírně posílilo. Garbova hlášení pomohla také rozptýlit podezření Němců, ţe se v jihozápadní Anglii shromaţďují vojska. V květnu 1944 Němci uţ do nejmenšího detailu věřili všemu, co jim nakukal nepřítel v rámci operace Fortitude. Jednou se britské zpravodajské sluţby odhodlaly k odváţnému kroku: kvůli udrţení Garbovy důvěryhodnosti bylo nutné, aby Němce upozornil na chystanou operaci Neptun (obojţivelný útok v den D). Předpokládalo se, ţe kdyţ pošle zprávu těsně před vyloděním, invazi to nikterak neohrozí; navíc z Garbových hlášení o operaci Neptun tak jako tak nepřímo vyplývalo, ţe jde jen o předehru k hlavní události. Jak se ukázalo, Němci jeho vysílání neposlouchali. Garbo předal podrobné hlášení a to na Němce udělalo náleţitý dojem - jenţe teprve aţ je konečně dostali, a to uţ se nedalo nic podniknout. Garbo je tak mohl navíc vyplísnit za nedbalost. Po vylodění 6. června vstoupila Garbova zpravodajská činnost do nové fáze, moţná ještě důleţitější neţ předtím. Zejména jeden klíčový zásah mu vyslouţil označení "špion, který zachránil den D". Bezprostředně po vylodění německé pozemní velení naléhavě ţádalo vrchní velitelství o uvolnění obrněných divizí, které byly v důsledku klamných operací zadrţovány jako záloha, aby odvrátily očekávaný útok na Pas de Calais. Hrozilo, ţe tyto jednotky - mezi nimi i obrněná divize SS - hravě rozpráší křehké opěrné body Spojenců. Večer 8. června, kdyţ uţ byly tyto klíčové divize na cestě do Normandie, zaslal Garbo německým kontaktům dnes tolik oslavovanou zprávu: Po osobní konzultaci 8. června s mými agenty [...], jejichţ hlášení jsem dnes zaslal, jsem toho názoru [...], ţe tyto operace jsou klamným manévrem nepřítele, který chce z oblasti stáhnout zálohy, aby mohl zaútočit jinde ... velmi pravděpodobně v oblasti Pas de Calais... Po válce tuto dálnopisnou zprávu, kterou obdrţeli v Berlíně, objevily zpravodajské sluţby Spojenců. Šéf německé vojenské rozvědky Krumacher červeně podtrhl pasáţ o "klamném manévru nepřítele, který chce z oblasti stáhnout zálohy, aby mohl zaútočit jinde" a dopsal k ní poznámku: "Potvrzuje náš názor, ţe další útok nutno očekávat jinde (v Belgii?)." Tento vzkaz později ukázali Hitlerovi. Účinek byl dramatický. Obrněné divize SS mířící do Normandie byly zastaveny a vráceny zpět do Belgie, kde potom v nečinnosti přečkaly zoufalé boje o Normandii, aţ nakonec bylo pozdě. Podle oficiálního historika operace Fortitude Rogera Hesketha bylo vedení
zpravodajských sluţeb "přesvědčeno ... ţe průběh bitvy o Normandii zvrátila Garbova zpráva [z] 8. června 1944". Garbo vysílal do Berlína své jedovaté šípy aţ do posledních dnů války, kdy se zběhnuvší německý zpravodajský agent v Madridu, ve snaze zachránit si kůţi, nabídl Britům, ţe odhalí síť superšpionů v Británii. To by Garba zcela jistě kompromitovalo v očích německé rozvědky, která by čekala, ţe ho Britové zatknou. A tak si Britové vymysleli historku, podle níţ Garbo údajně uprchl do Walesu a tam se ukryl se svými velšskými nacionalistickými kontakty a s jedním Belgičanem (taky uprchlíkem); Garbo poté zasypal svého německého řídícího agenta sklíčenými dopisy, ve kterých popisoval nudu a osamělost a stěţoval si, ţe "Belgičan je poněkud prostší člověk. Nevím, jestli nemá zakrnělý mozek." Nakonec se v květnu 1945 Garbo se svou německou spojkou dohodl, ţe se pokusí uprchnout do Španělska, a smluvil si s ním schůzku v jedné madridské kavárně, kde měl svou totoţnost dát najevo novinami London News. Tak se Garbo těsně po válce poprvé osobně sešel ze svým řídícím agentem z Abwehru Kühlenthalem, jehoţ prostřednictvím krmil Němce po celou válku dezinformacemi. Podle Hesketha byl Němec velmi potěšen, ţe konečně potkává někoho, koho pokládá za "supermana", a ţe svého hlavního špiona můţe poprosit o pomoc při útěku před spravedlností. Garbo řekl, ţe uvidí, co se dá dělat, ale ţe teď odjíţdí do Portugalska. "Jak se hodláte dostat ze Španělska do Portugalska?" zeptal se Kühlenthal. "V utajení," odvětil Garbo. Spojenečtí stratégové ani na vteřinu nezapochybovali, ţe systém Double Cross sehrál klíčovou roli ve zdaru strategických a operačních akcí na oklamání Němců. Roger Hesketh v oficiálních dějinách operace poznamenal: "Je jen jedna metoda, která propojuje přesnost, jistotu a rychlost potřebnou k strategickému oklamání nepřítele v širokém rozsahu a v dlouhodobé perspektivě, a tou je práce dvojitého agenta ... vytvořením [systému Double Cross] poloţila britská bezpečnostní sluţba základy všemu, čeho Fortitude dosáhla." Čeho tedy vlastně Fortitude dosáhla? Po strategické a operační stránce zaznamenala úspěch na celé čáře. Významné sloţky německých ozbrojených sil byly vylákány na Balkán nebo zadrţeny ve Skandinávii, zatímco v severozápadní Francii byla hlavní část německých vojsk, 14. armáda, soustředěna kolem Pas de Calais. Dokonce i obávaná pobřeţní obrana Hitlerovy chlouby, Atlantického valu, byla shromáţděna v oblasti, která byla nastraţenou léčkou, a německé vrchní velení nemělo o termínu invaze nejmenší tušení, coţ dokazuje i fakt, ţe řada vysokých důstojníků, mezi nimi také uznávaný Rommel, odjela den před invazí na dovolenou. Nejdůleţitější však bylo, ţe operace Fortitude přesvědčila Němce o tom, ţe vylodění v Normandii je jen podruţnou akcí a předehrou k hlavnímu úderu. Generál Omar Bradley, nadřízený generála Pattona a velitel americké první armády během vylodění, napsal ve svých pamětech: Zatímco se 7. armáda nepřítele, vyčerpaná a oslabená, pokoušela zastavit náš postup na předmostí ... německé vrchní velení ji odmítlo posílit jednotkami z Pas de Calais. 15. armáda tam po sedm rozhodujících týdnů čekala na invazi, ke které nedošlo, nade vši rozumnou pochybnost přesvědčena, ţe Patton povede hlavní spojenecký útok přes úzké hrdlo kanálu La Manche. Tak ... nepřítel vyřadil z činnosti devatenáct divizí a hrál nám do karet v největším válečném podvodu v dějinách.
Den D a klamání na bitevním poli Klamné operace se neomezovaly jen na strategickou a operační rovinu. K ochraně invazní flotily a ještě před ní i výsadkových oddílů bylo zapotřebí řady taktických klamných metod, které měly za úkol vnést do obranných řad nepřítele zmatek. Bylo např. důleţité krýt blíţící se flotilu obojţivelných plavidel před odhalením německými radarovými stanicemi, které by mohly dát signál letadlům nebo zalarmovat německé námořní hlídky. Prvním krokem byly nálety na mnoţství radarových zařízení, jimiţ se podařilo zničit ta nejnebezpečnější; v provozu však zůstaly radarové stanice, které mohly zachytit flotily-vějičky. Fingované flotily byly na radarech nepřítele vytvořeny pomocí důmyslných radarových klamných technik, jakýchsi předchůdců dnešních ultramoderních vyspělých elektronických zařízení a "neviditelné" techniky (stealth). Aby vznikla iluze o flotile blíţící se k Le Havru, tedy na východ od skutečně cílových pláţí, uskutečnila 617. letka RAF, přezdívaná "Dambusters", sloţitou a nebezpečnou misi nazvanou Taxable. Její součástí bylo shazování mračen prouţků hliníkové fólie v pečlivě koordinovaném sledu. Tyto mraky prouţků, nazývané "window" (okno), vytvářely iluzorní radarový profil lodní flotily. Jak letadla letěla dál a postupně shazovala další mraky prouţků, vznikala na radarech iluze plující flotily. V praxi taková akce vyţadovala, aby bombardéry letící v těsném útvaru přesně dodrţovaly náročný kurz s řadou otoček, navíc za bezměsíčné noci. Jako zázrakem nedošlo ani k jedné kolizi. Klamnou misi Taxable podporovalo i několik menších lodí, které měly ve vleku balony odráţející radarové záření a byly vybaveny radarovými reflektory a tlampači napodobujícími hluk velké flotily; tyto lodě pluly kanálem La Manche kolem Le Havru a směrem od skutečné invazní flotily. Němce se tak podařilo ošálit - letadla, lodě i pobřeţní baterie byly nasměrovány na fiktivní flotilu, zatímco skutečná flotila se nerušeně plavila dál a německé hlídky na cílových pláţích nebyly varovány před blíţícím se útokem. Další mračna hliníkových fólií shodila menší skupina bombardérů nad řekou Sommou. Vznikl tak radarový profil mohutného bombardování. Za fiktivními bombardéry vzlétly noční stíhačky Luftwaffe, a tak do bezpečnějšího vzdušného prostoru mohla vklouznout zranitelná dopravní letadla s výsadkovými oddíly na palubě. Jedna z prvních vln fiktivních shozů probíhala pod taktovkou operace Titanic. Její součástí bylo shazování atrap parašutistů mimo hlavní cílové oblasti spolu s několika výsadkovými oddíly SAS vybavenými gramofony, které napodobovaly hluk celých pluků a bitevní vřavy. Titanic se skvěle osvědčil a zcela zmátl německé divize v Normandii. Záloţní jednotky, které měly bránit pláţe nebo bojovat proti skutečnými výsadkovým oddílům, se místo toho rozptylovaly divokými honičkami za falešnými stopami po širém okolí. Jedním z hlavních úspěchů operace Titanic bylo zmírnění následků katastrofálního vylodění na pláţi "Omaha". Zde se Američané dopustili celé řady nešťastných chyb a na pláţi uvízly tisíce muţů. Jenţe obranným silám k účinnému protiútoku chyběly zálohy, které byly roztroušeny po okolí a pronásledovaly falešné parašutisty. Místo aby německá obrana Američany zmasakrovala a ve spojenecké linii otevřela nebezpečnou trhlinu, musela se stáhnout zpět. Úspěch operace Bodyguard
Operace Bodyguard byla ve všech ohledech úspěšná: přispěla ke zdaru prvních vyloďovacích akcí i "bitvy o ofenzivu" po nich a usnadnila průlom. Následovalo rychlé osvobození většiny Francie - začátek konce nacistů. Skutečný úspěch operace Bodyguard však posoudíme nejlépe, kdyţ si poloţíme otázku "co kdyby?". Kdyby byla operace selhala, vylodění v den D by patrně bylo snadno odraţeno početnějšími německými silami. Další spojenecká invaze by byla nesmírně obtíţná a západní fronta nacistického Německa by byla na další roky v bezpečí. Hitler by upevnil moc v Evropě a mohl by věnovat nerušenou pozornost odvrácení ruské hrozby; mezitím by mohly být konečně nasazeny tajné zbraně, které Němci vyvíjeli a v něţ Hitler vkládal velké naděje. Západní spojenci by moţná dokonce byli nuceni hledat kompromis s nacistickým reţimem. To všechno bylo v sázce při operaci Bodyguard. Nebýt jí, jak by asi Evropa vypadala dnes? "Hail Mary Play" a invaze do Kuvajtu: 1991 Necelých padesát let po velkolepé lsti v den D plánoval jiný spojenecký velitel další rozsáhlý invazní podvod. Tentokrát byla koalice asi dvaceti zemí odhodlána vytlačit z Kuvajtu iráckou armádu, která toto ropné království obsadila v roce 1990. Pod velením amerického generála Normana Schwarzkopfa měla tato široká aliance za úkol porazit armádu čítající milion dvě stě tisíc vojáků s více neţ deseti tisíci obrněnými vozidly - dobře zabarikádovanou a jistou si účinkem nahromaděné palebné síly. V té době se o irácké armádě mluvilo jako o jedné z největších na světě a po kruté válce s Íránem v osmdesátých letech 20. století i jako jedné z nejhouţevnatějších. Generál Schwarzkopf si byl dobře vědom, kolik ţivotů můţe stát masivní obojţivelný útok na okupovaný Kuvajt, a byl odhodlán udělat vše, co je v jeho silách, aby sníţil ztráty Spojenců na minimum. Takové úvahy měly velké politické opodstatnění u amerického generála v postvietnamské éře, která se vyznačovala všudypřítomností médií a strachem z tzv. syndromu bodybag (prudkého výkyvu domácího veřejného mínění, který vyvolávaly snímky padlých amerických vojáků dopravovaných domů v neprůhledných plastových vacích, angl. "bodybag"). Mezi pravomoci moderního generála patří řízení politických, jakoţ i vojenských aspektů války; poráţka na bitevním poli totiţ nemusela být jediný způsob, jak prohrát válku v Perském zálivu. S cílem co nejmenších ztrát na ţivotech formuloval Schwarzkopf odváţný plán zaloţený na rozsáhlém operačním klamu; nazval jej "Hail Mary Play" (přibliţně přeloţeno "hra na zdrávasmaria") podle herní situace v americkém fotbalu, v níţ se všechno vsadí na jedinou dlouhou přihrávku do brankoviště. Dramatický úspěch plánu určil průběh první války v Perském zálivu a ovlivnil americký postoj k budoucím vojenským operacím - s následky, které pociťujeme dodnes. Iráčané zaloţili rozmístění svých vojsk na směru koaličního útoku, který pokládali za nejpravděpodobnější. Pěchota a obrněná vozidla byly proto rozmístěny podél hranice mezi Kuvajtem a Saúdskou Arábií (kde se soustředily koaliční síly) a kolem styčného bodu těchto hranic s Irákem. Další síly číhaly v zákopech podél kuvajtského pobřeţí. V hlavním městě Kuvajtu byly evakuovány nábřeţní domy a přeměněny na obranné pozice. Záloţní divize se shromáţdily severně od Kuvajtu, aby chránily irácká ropná pole. Iráčané byli tedy připraveni na očekávanou kombinaci obojţivelného útoku a ofenzivy ze Saúdské Arábie do Kuvajtu. Schwarzkopf a jeho stratégové si byli vědomi, ţe irácký zpravodajský potenciál je omezen převáţně na zprávy z médií (oblíbeným zdrojem informací byla CNN), a tak jich mistrně
vyuţili k tomu, aby Iráčany v jejich domněnkách utvrdili. Prezident Bush a další vedoucí činitelé zdůrazňovali meze svého mandátu od OSN k osvobození Kuvajtu. První americké jednotky byly organizovány kolem námořní expediční brigády a obojţivelných bojových jednotek a televizní zpravodajské štáby dostaly povolení natáčet vojenský nácvik obojţivelného útoku. Američané také vyuţili osvědčeného prostředku psychologického válečnictví - na irácké vojáky v Kuvajtu shazovali letáky s vyobrazením stylizovaných námořníků, jak vybíhají na břeh a Iráčané před nimi zděšeně prchají. Vše bylo podřízeno tomu, aby vznikl dojem, ţe se chystá rozsáhlý obojţivelný útok. Ve skutečnosti však Schwarzkopf plánoval smělou pozemní ofenzivu, která se jednoduše měla vyhnout soustředěným iráckým vojskům a udeřit přímo do srdce Iráku, převáţnou část vojsk obklíčit a zcela obejít jejich pracně připravenou obranu. Úspěch závisel na momentu překvapení, a tak bylo nezbytné utajit pohyb obrněných divizí a jejich mohutné logistické podpory. Prvním úkolem klamné operace bylo soustředit pozemní síly tam, kde je Iráčané očekávali. V polovině ledna 1991 byly všechny koaliční síly seřazeny poblíţ styčného bodu kuvajtské, irácké a saúdskoarabské hranice nebo východně od něj. Rozsáhlé nálety zničily irácké vzdušné síly, a tedy také vyřadily z činnosti průzkumné letouny. Poté následovalo odváţné přeskupení sil: dva klíčové americké útvary, 7. a 18. armádní sbor s několika koaličními jednotkami, si vyměnily místa se saúdskoarabskými a kuvajtskými silami na východě a přesunuly se ještě víc na západ, aby zaujaly úvodní pozice o stovky mil dál podél iráckosaúdskoarabské hranice. Bylo tak přemístěno víc neţ sto tisíc muţů a dvanáct set tanků. Tento přesun, spolu s početnými zásobovacími vozidly, se uskutečnil v dostatečné vzdálenosti od hranic, aby jej Iráčané nezaregistrovali. Ke zmatení jejich omezených elektronických odposlouchávacích zařízení nechali Američané na místě přístroje napodobující elektronický "otisk" přesunutých jednotek a simulovanou vojenskou základnu s falešnými raketami, palivovými skládkami a rádiovým provozem, která byla vybudována na místě bývalé základny 7. sboru. I britské jednotky sáhly po klamných prostředcích, např. simulovaly rádiový provoz nebo vysílaly fingované televizní reportáţe se záběry dělostřelecké jednotky u moře, v nichţ se ovšem zamlčelo, ţe jednotka se vzápětí přesune do vnitrozemí. Kdyţ invaze 24. února začala, zpočátku probíhalo vše podle očekávání Iráčanů. Námořní jednotky předvedly u iráckého pobřeţí několik manévrů, jako by se připravovaly na útok, a rozhlasová stanice Svobodný Kuvajt oznámila, ţe námořní síly se vylodily na jednom ostrově u pobřeţí. Jednotky na východním okraji koaliční linie mezitím uskutečnily několik pozemních útoků. Avšak hlavním invazním úderem měl být pozemní útok na západě, kde obrněné sbory pronikly poměrně hladce hluboko do iráckého území. V důsledku koaličních náletů nebyli Iráčané schopni přesunu, aby čelili útokům tam, kde doopravdy hrozily, a invaze byla natolik úspěšná, ţe prezident Bush vyhlásil jednostranné příměří uţ 28. února, tedy pouhé čtyři dny po jejím zahájení. Z krátkodobého hlediska vedl Schwarzkopfův úspěšný invazní plán k osvobození Kuvajtu s minimálními koaličními ztrátami. Významnější však byl zřejmě jeho dlouhodobý dopad. Kombinace úspěšných náletů, které umoţnily vedení války z určité vzdálenosti, a klamných operací, které zabránily vysokým americkým ztrátám, přispěla k tomu, ţe americké veřejnosti byla servírována válka bez oněch ošklivých následků vietnamské éry. Válka se tak pro
vedoucí americké činitele opět jednou stala politicky přijatelnou alternativou; patrně z této úvahy se zrodilo rozhodnutí vést v Perském zálivu druhou válku. Válka v Iráku a neexistující zbraně hromadného ničení: 2003 Jedním z hlavních argumentů při obhajobě války s Irákem a sesazení Saddáma Husajna bylo tvrzení, ţe země vyvíjí zbraně hromadného ničení včetně zbraní jaderných, biologických a chemických. Dnes převládá názor, ţe zpravodajské informace, o které se toto tvrzení opíralo, byly mylné, ale nedávný vývoj na Blízkém východě a ve Washingtonu ukazuje na moţnost, ţe za tímto "zpravodajským selháním" se skrývá mnohem víc neţ jen poctivá mýlka. Podle zdrojů blízkých americkému ministerstvu zahraničí a CIA byly USA vlákány do války se Saddámem Husajnem íránskými zpravodajskými sluţbami; Larry Johnson, někdejší významný protiteroristický činitel ministerstva zahraničí, to označil za "jednu z nejmistrnějších zpravodajských operací v dějinách. [Írán] přesvědčil USA a Británii, aby odstranily jeho úhlavního nepřítele." Ústřední postavou celého nekalého příběhu je Ahmad Čalabí, předseda Iráckého národního kongresu (INC), vlivné irácké opoziční skupiny, jejíţ členové získali po svrţení Saddáma Husajna významné posty v reţimu vedeném USA. Čalabí byl dobře zapsaný u významných představitelů Bushovy administrativy a podle některých zdrojů i u význačných amerických periodik. Jeho styky s uprchlíky před Saddámovým reţimem a jeho zpravodajské informace z Iráku byly klíčové při obhajobě války, ale dnes je obviňován, ţe byl vějičkou nasazenou íránskou rozvědkou, aby krmil uši amerických "jestřábů" tím, co chtěli slyšet, a oloupil je přitom o miliony dolarů. Avšak Čalabího obhájci tvrdí, ţe je pouhým pěšákem v bratrovraţedném konfliktu mezi neokonzervativci sídlícími v Pentagonu a jejich odpůrci v CIA a na ministerstvu zahraničí. Někteří dokonce dospěli k závěru, ţe Čalabí byl očerněn v rámci amerických snah vetřít se do přízně OSN utajením důkazů o rozsáhlých machinacích OSN během programu "ropa za potraviny" v devadesátých letech minulého století. Čalabího styky s americkými zpravodajskými sluţbami se datují od první války v Perském zálivu. V té době byl ředitelem jordánské Petra Bank a udrţoval úzké styky s činiteli CIA v Ammánu, kterým dodával prvotřídní výzvědné informace z Iráku. Jordánská banka následně zkrachovala a spolu s ní se bezmála zhroutila celá ekonomika země - podle Jordánska proto, ţe Čalabí systematicky zpronevěřil miliony dolarů. Čalabí uprchl ze země ukryt v kufru auta a dnes nemůţe navštívit většinu zemí v oblasti ze strachu, ţe by mohl být vyhoštěn a čekal by ho soud. Tvrdí, ţe obvinění ze zpronevěry má politické pozadí. Údajně si uvědomil, ţe USA jsou ochotny financovat kaţdého, kdo se bude vydávat za důvěryhodného odpůrce Saddámova reţimu, a začal získávat obrovské částky pro členy svého Iráckého národního kongresu - podle některých zdrojů obdrţel za posledních třináct let více neţ čtyřicet milionů dolarů. Usadil se v kurdské oblasti Iráku, bral peníze od CIA, dodával jí tajné zprávy a kul pikle. Čalabího styky s íránskou rozvědkou jsou však mnohem staršího data neţ jeho spolupráce s Američany. Údajně měl blízký osobní vztah s Ajatolláhem Chomejním a s íránskou rozvědkou spolupracoval v osmdesátých letech během irácko-íránské války. Říká se dokonce, ţe z peněz CIA financoval úřad íránské rozvědky vedle vlastní centrály. Jako šéf zpravodajských operací INC zaměstnával šíitského Kurda Arrase Karima Habíba, který byl -
jak bylo CIA známo - íránským tajným agentem. CIA dokonce o jeho stycích s Íránci věděla, ale dokud je spojovaly společné cíle, nikomu to nevadilo. Čalabí upadl u CIA v nemilost teprve v roce 1995, kdy měl údajně zfalšovat dokument, podle kterého se USA chystaly zavraţdit Saddáma, a poté jej ukázat íránské rozvědce. Tento incident podnítil vyšetřování FBI. Nová příleţitost se Čalabímu naskytla v roce 2000 zvolením George Bushe a nástupem nového typu konzervativců k moci ve Washingtonu. Tito neokonzervativci, jak jsou běţně označováni, pod vedením viceprezidenta Dicka Cheneyho a ministra obrany Donalda Rumsfelda nasadili v zahraniční politice útočný tón; horlivě se zasazovali zejména o to, aby dokončili, co Bush starší započal válkou v Perském zálivu, a zbavili se Saddáma Husajna. Před útoky 11. září i po nich sbírali tito neokonzervativní jestřábi důkazy proti Saddámovi a připravovali invazní plány. Proti nim vystupovali umírněnější zástupci ministerstva zahraničí a CIA. V tomto mocenském boji o směrování americké politiky, přízeň prezidenta i podporu amerického veřejného mínění byl Čalabí klíčovou zbraní. Rumsfeld, aby obešel dohled CIA nad pravidly sběru zpravodajských informací, zaloţil Úřad pro mimořádné plánování (Office of Special Plans - OSP) - v podstatě jakousi zpravodajskou agenturu Pentagonu vybavenou zvláštními pravomocemi a pověřenou úkolem sbírat důkazy, jeţ by podepřely cíle neokonzervativců. Rumsfeld se domníval, ţe CIA postupuje příliš opatrnicky; jeho úřad si měl počínat mnohem razantněji. Velká část nejcennějších zpravodajských materiálů OSP pocházela od Čalabího a jeho spojence Arrase Habíba. Oba "odhalili" řadu odpůrců Saddámova reţimu, kteří řekli Američanům, co chtěli slyšet - Irák vyvíjí zbraně hromadného ničení a vybudoval uţ celou síť zařízení na jejich výrobu. Čalabí Američany ujišťoval, ţe irácký lid přivítá americké vojáky jako osvoboditele a ţe jeho Irácký národní kongres se snadno můţe stát zárodkem nového, demokratického a proamerického reţimu. Poskytl také informace řadě význačných deníků, např. New York Times, jejichţ články potom příznivě ovlivnily postoj veřejnosti k válce. Dnes se všeobecně uznává, ţe většina těchto informací byla nepodloţených a zavádějících. Odkud tedy pocházely? CIA tvrdí, ţe od začátku upozorňovala Pentagon na Čalabího nedůvěryhodnost a na jeho íránské vazby, ale ţe Pentagon na tato varování nechtěl slyšet. Namísto toho byl Irácký národní kongres štědře financován částkou aţ tří set třiceti pěti tisíc dolarů měsíčně a Čalabí byl spolu s malou skupinou členů Kongresu tajně dopraven do Iráku krátce poté, co si tam americká armáda zřídila leteckou základnu. Ačkoli se Iráckému národnímu kongresu nedostalo tak vřelého přivítání, jaké Američané očekávali, Čalabí a jeho přívrţenci získali významné funkce v okupační administrativě. Čalabí stanul v čele programu tzv. debaasifikace (odstranění stop reţimu Saddáma Husajna a jeho strany Baas; pozn. překl.) a jeden z jeho spolupracovníků byl pověřen výměnou bankovek se Saddámovým portrétem za nové irácké dináry. Převládalo mínění, ţe Pentagon spatřuje v Čalabím nejvhodnějšího kandidáta na iráckého prezidenta. A přece o něm vládly pochybnosti. Někteří Iráčané upozorňovali, ţe země spíše potřebuje politiku "dečalabifikace". Inspektoři v Iráku nenašli jediný důkaz o vývoji zbraní hromadného ničení, coţ vrhlo stín pochybností na zpravodajské informace INC. Operace s výměnou bankovek se začala utápět v bahně obvinění z rozsáhlé zpronevěry. Objevovaly se domněnky, ţe USA dávají od Čalabího ruce pryč.
Nakonec všechno prasklo v květnu 2004. Čalabí byl obviněn z podvodů při měnové reformě. Národní bezpečnostní agentura USA (NSA), která se zabývá signální rozvědkou, zřejmě zachytila zprávu íránských zpravodajských sluţeb, ţe USA rozluštily jejich šifry, a zdálo se, ţe zdrojem této informace je Čalabí. Jinými slovy, Čalabí řekl íránské rozvědce, ţe NSA rozluštila její šifry, a ţe tudíţ rozumí její komunikaci. Financování INC ministerstvem obrany bylo zastaveno a Čalabího vila v Iráku byla prohledána. Byl vydán příkaz k zatčení Arrase Habíba, ten však okamţitě zmizel. CIA a zdroje z ministerstva zahraničí ve Washingtonu začaly informovat novináře, ţe tak, jak upozorňovaly, je Čalabí dvojitý agent a zpravodajské informace, které před válkou poskytl Úřadu pro mimořádné plánování, byly záměrnými dezinformacemi íránské rozvědky. CIA poţádala FBI, ať začne šetřit, jak mohl Čalabí získávat tak citlivé informace; předpokládá se, ţe někdo z jeho přívrţenců v Pentagonu mu ukázal něco, co neměl. Mluví se o zkouškách na detektoru lţi, a řada vysoce postavených neokonzervativců se uţ od Čalabího veřejně distancovala. Jestliţe Írán chtěl navnadit USA ke svrţení Saddáma, bylo by to víc neţ pochopitelné. Nenávist vůči Saddámovi je v Íránu zcela logicky hluboce zakořeněna - vţdyť v osmdesátých letech rozpoutal proti Íránu válku a údajně v ní nasadil chemické zbraně. Irák byl navíc v oblasti jedinou skutečnou strategickou protiváhou Íránu a jeho mohutné armády. Nový reţim v Iráku by mnohem pravděpodobněji poskytl šíitské většině výraznější podíl na vládě a podpořil řadu vlivných osobností s úzkými vazbami na Írán. Írán si byl také vědom, ţe kdyţ nechá Ameriku zabřednout do marasmu, v nějţ se okupace Iráku proměnila, odvede to pozornost od íránského jaderného programu a neokonzervativce odradí od pokusů o změnu reţimu v Íránu. Válka proti Iráku postavení Íránu nepochybně posílila. Podle některých činitelů americké rozvědky je nyní zřejmé, co se děje. Deník Guardian cituje "jistý zpravodajský zdroj ve Washingtonu", který řekl: "Je zcela jasné, ţe Íránci si nás naservírovali k snídani, obědu i večeři. Íránská rozvědka prostřednictvím Čalabího uţ několik let manipuluje se Spojenými státy." Jiní činitelé si ale nejsou tak jisti. Někteří tvrdí, ţe Čalabího očerňování je jen průvodním jevem mocenského boje mezi CIA a ministerstvem zahraničí na jedné straně a Pentagonem na druhé, zejména proto, ţe CIA Rumsfeldovi zazlívá zaloţení Úřadu pro mimořádné plánování. Vyskytl se dokonce názor, ţe tento argument je a priori předpojatý, jelikoţ tábor CIA a ministerstva zahraničí je v podstatě protibushovský a protirepublikánský. Američtí vojenští činitelé si ještě nedávno pochvalovali kvalitu většiny zpravodajských informací, které jim INC předával, a prohlašovali, ţe pomohly zachránit ţivoty Američanů během operací proti povstalcům a teroristům; obvinění Čalabího z podílu na skandálu provázejícím měnovou reformu bylo přičteno na vrub stíţnostem jednoho nespokojeného pracovníka iráckého ministerstva financí, který je nyní ve vězení. Vyskytují se dokonce domněnky, ţe celá americká vláda ochotně hází špínu na Čalabího ve snaze vlichotit se do přízně OSN. Kdyţ byl Saddámův reţim svrţen poprvé, Irácký národní kongres získal přístup k jeho zpravodajským spisům. Záhy se objevily důkazy o rozsáhlé zpronevěře, k níţ došlo v devadesátých letech, kdyţ OSN řídila program "ropa za potraviny", i o tom, ţe Saddám vyplatil pracovníkům OSN miliony dolarů v provizi a úplatcích. V době psaní této knihy se USA zoufale snaţí zajistit si podporu OSN pro své plány na předání svrchovanosti nové irácké vládě. Očerňování Čalabího je tedy součástí snah potlačit důkazy o obrovské korupci v řadách OSN.
Čalabího zastánci poukazují na jednu očividnou trhlinu v obviněních CIA a ministerstva zahraničí: jejich pracovníci tvrdí, ţe kdyţ Írán zjistil, ţe jeho šifry byly rozluštěny a ţe jej NSA odposlouchává, reagoval tak, ţe pouţil stejnou šifru ve zprávě, v níţ to oznamoval. To je přece vrchol hlouposti. Ta historka přece nemůţe být pravdivá - leda ţe je íránská rozvědka zapletena do nějaké nesmírně sloţité hry. John Brady Kiesling, bývalý politický poradce amerického velvyslanectví, tvrdí, ţe Íránci přesně věděli, co dělají, a chtěli se zbavit Čalabího, který pro ně přestal být uţitečný: Lze téměř s jistotou předpokládat, ţe toto faux pas bylo záměrné ... Únik této informace ukončil katastrofální osmnáctiměsíční patovou situaci, v níţ americký správce Iráku Paul Bremer nebyl schopen prosadit soudrţnou politiku rekonstrukce Iráku, protoţe pan Čalabí navedl své washingtonské kontakty, aby zmařily většinu ústupků irácké realitě ... Íránci měli radost z amerických přehmatů a nezdarů v Iráku, ale jen do jistého bodu. Pan Čalabí sice Íráncům nasliboval modré z nebe, ale Íránci věděli, ţe jako partner není o nic důvěryhodnější neţ Američané. Úmyslně náhodné odhalení Čalabího je moţná posledním tahem Íránu v jeho zručné manipulaci s USA. I kdyţ se nyní štěstěna otočila k Čalabímu zády, zřejmě ze všeho vyvázne bez větších šrámů. V posledních měsících začíná kousat ruku, která ho krmila, a odsuzuje americkou politiku v Iráku. Kdyţ vezmeme v úvahu razii v jeho vile a jeho novou roli nepřítele USA, zdá se, ţe se Čalabí začíná ještě více zviditelňovat a staví se do role iráckého hrdiny, který se bouří proti bezvěreckým okupantům a vyzdvihuje své íránské konexe. Vzhledem ke špatné pověsti USA mezi Iráčany a oblibě Íránu je Čalabí moţná stále ještě ve hře. 5 Tajní vládci Tato kapitola se zabývá vladaři a panovníky, kteří vládli na zapřenou. Panovníci většinou přenechávají tajné mise svým agentům nebo podřízeným, ale v několika pozoruhodných případech, jako byla záhadná pouť Alexandra Velikého k pouštní svatyni nebo utajované operace kalifa Hárúna al-Rašída, je vykonávají sami. Jiní panovníci vládnou pouze formálně, zatímco skutečnou moc má šedá eminence za trůnem; v této kapitole se setkáme s několika neopěvovanými ţenami, které neviditelně třímaly moc, i s prototypem stínového vladaře kardinálem Richelieuem. Podivná pouť Alexandra Velikého: 331 př. Kr. Alexandr Veliký se pro svá ohromující taţení a vojenské úspěchy stal zaţiva legendou; příběhy o jeho výpravách tvořily později základ literatury a pověstí od Evropy aţ po hranice Číny. V pouhých třiatřiceti letech dobyl téměř celý tehdy známý svět a vytvořil říši, která po dlouhá staletí utvářela kulturu Středomoří i Blízkého a Středního východu. Co motivovalo toto zázračné dítko? Kde nabyl onu neotřesitelnou sebedůvěru a odvahu, která ho hnala za hranice známého světa, do říše legend? Patrně klíčovým okamţikem v Alexandrově kariéře,
rozhodujícím setkáním, jeţ poté řídilo jeho osud, byla návštěva věštírny boha Amona v oáze Siva uprostřed severoafrické pouště. Ačkoli se vyprávění o této návštěvě stalo legendou, dodnes ji obestírá rouška tajemství. V roce 332 př. Kr. Alexandr "dobyl" Egypt. Předtím uţ porazil vojska perského krále Dareia III. na Blízkém východě a Dareios uprchl zpět do Persie. Egypt, který nebyl nikdy poslušným vazalem perského krále, zůstal v podstatě nikým nehlídán a Alexandra přivítal jako vykupitele a osvoboditele. Alexandr měl v zemi strávit několik měsíců; vzhledem k jeho neúnavným dobyvatelským choutkám je toto období často pokládáno za jakousi dovolenou nebo alespoň neobvyklou přestávku v jeho stěţejním ţivotním poslání. Egypt měl pro Alexandra strategický význam jako silná pobřeţní základna pro spojení s Řeckem a hrál klíčovou roli v jeho záměru skoncovat s nadvládou Féničanů nad středomořskými obchodními trasami. Jenţe Egypt měl pro Alexandra i jiné kouzlo: jeho matka Olympia mu vyprávěla příběhy o starých bozích a jeho učitel Aristotelés mu vštěpoval, ţe Egypt je kolébkou civilizace a rodištěm filozofie. Kdyţ se plavil po Nilu do starobylého hlavního města Memfisu, stále více ho fascinovaly impozantní chrámy, úchvatné pyramidy a prastaré náboţenské rituály. Dne 14. listopadu 332 př. Kr. byl Alexandr korunován na faraona a veleben jako ţivoucí bůh. To bylo v rozporu s řeckou tradicí, která neschvalovala zboţštění smrtelníků, ale patrně to odpovídalo Alexandrovu rostoucímu přesvědčení, ţe je bohy pomazaný nebo jinak předurčený k nesmrtelné slávě. Coţpak neměl boţské poslání? Nebyl dokonce sám bohem? Jeho rodokmen sahal aţ k Herkulovi, polobohu a Diovu synovi. Moţná, ţe Alexandr uvěřil v přímější příbuzenské svazky s bohy. Egypťané ho přece prohlásili za syna bohů a jméno nejvyššího egyptského boha Amona-Re byl pokládáno jednoduše za synonymum Dia. V dalších měsících Alexandr štědře investoval do přestavby egyptských chrámů a vzdával hold jejich boţským patronům. Studoval také egyptské zvyky a tradice. Začátkem roku 331 př. Kr. odjel Alexandr z Memfisu a zamířil zpět na sever k pobřeţí, aby tam zaloţil Alexandrii; díky strategické poloze se město stalo významným obchodním střediskem. Poté se vydal na východ podél pobřeţí starověké Libye, přijímal tamní pocty a nakonec se stočil na jih a v doprovodu několika stráţí a průvodců pronikl hluboko do nehostinné libyjské pouště. Jeho cílem byla oáza Siva, sídlo věštírny boha Amona. Bylo to namáhavé a nebezpečné putování. O dvě století dřív chtěl Sivu dobýt perský král Kambýsés, ale jeho vojsko v poušti zmizelo a uţ o něm nikdo neslyšel. Ţádný faraon se tam neodváţil vydat. Alexandrovi společníci se mu riskantní cestu snaţili rozmluvit, ale on je neposlouchal. Věštby byly jeho velkou vášní a bezvýhradně jim věřil. Po pobytu v Sivě se s věštírnou radil aţ do konce ţivota a posílal dotazy na obrovskou vzdálenost ze svých táborů v srdci Asie. Kdyţ se plahočil se svou druţinou pouští, několikrát je stihla pohroma. Nejprve jim došly zásoby vody, ale zachránil je náhlý liják. Potom zabloudili v silné písečné bouři, ale z nesnází je vysvobodil pár krkavců. Ţe by se tak projevoval Alexandrův boţský původ? Kdyţ nakonec vyčerpaná a utrmácená druţina dorazila do oázy, Alexandr se bez chvilky odpočinku okamţitě odebral do Amonova chrámu (Amoneionu) s orákulem. Zde ho řecký kněz přivítal slovy "O, pai dios" - "Ó, synu boţí", právě tak, jak chtěl mladý dobyvatel slyšet, ačkoli dějepisec Plútarchos později tvrdil, ţe kněz se jen přeřekl a chtěl říct "O, paidion" - "Ó, můj synu".
Alexandrovi se poté dostalo vzácné pocty: byl pozván do adytonu, ústřední svatyně chrámu, aby se dotázal orákula. Na co se ptal a jakou dostal odpověď, uţ se nikdy nedozvíme. Kdyţ se vrátil na nádvoří chrámu, prozradil svým společníkům jen to, ţe dostal odpověď, kterou hledal, a ţe s "tajnými věštbami" se svěří jen své matce, a pouze osobně, po návratu do Makedonie. Má se za to, ţe se Alexandr vyptával na svůj původ - konkrétně zda je jeho otcem bůh. Podle starověkých dějepisců se Alexandr nejprve zeptal, zda je některý z vrahů jeho otce Filipa ještě naţivu. Údajně byl vyzván, aby otázku přeformuloval, protoţe jeho otec není smrtelník. Potom poloţil přímější dotaz a dostal odpověď, ţe jeho otcem je Amon (coţ pro Alexandra znamenalo Zeus). Předpokládejme, ţe se tak skutečně stalo. Alexandr se moţná jen dozvěděl, co chtěl slyšet, a řekli mu to vychytralí kněţí, aby si zajistili přízeň mocného mecenáše (pokud to tak bylo, vyšlo jim to: Alexandr daroval věštírně štědré obětiny). Moţná pro něho bylo skutečným zjevením, kdyţ se dozvěděl, ţe je boţím synem, poloboţskou bytostí předurčenou k nějakému úţasnému poslání. Ať uţ v stinné svatyni starověkého chrámu hluboko v poušti slyšel cokoli, mělo to na něho zásadní vliv. Následujících osm let hnal svou armádu přes perskou říši do odlehlých a neprobádaných území, dobyl národy na hranicích Číny a pronikl do Indie, přešel mohutná pohoří a neschůdné pouště a překonal všechny překáţky, aby se stal nejbohatším muţem na světě a nejslavnějším dobyvatelem všech dob. Aţ vzpoura jeho armády v končinách Dálného východu zastavila jeho dobyvatelské taţení dál na východ. V jeho činech nelze neţ spatřovat toho, kdo věří, ţe je víc neţ obyčejný smrtelník. Na mincích, které se později razily s jeho portrétem, je zobrazen s rohy Dia-Amona, s boţským znamením; on sám se prohlašoval za boha a nařizoval, aby ho jako boha uctívali. Alexandrovy dobyvatelské výpravy vytvořily rozsáhlou helénskou říši, která - byť se krátce po jeho smrti rozpadla na menší království - významně a na dlouhá staletí ovlivnila dějiny a kulturu Blízkého a Středního východu. Nebylo to všechno podníceno tajným sdělením, jeţ mu bylo vyjeveno v onom tajuplném chrámu? Alexandrova fascinace amoneionem přesáhla i hranice smrti, neboť vyslovil přání, aby tam byl pohřben. Jeho tělo sice do Egypta převezeno bylo, ale jeho hrob se nikdy nenašel. Většina badatelů předpokládá, ţe je pohřben v Alexandrii, někteří se však domnívají, ţe jeho hrob uţ objevili nedaleko oázy Siva. Pouštní písky ukrývají mnoha tajemství. Livia, první dáma Říma: 58 př. Kr. - 29 po Kr. Patrně nejvýznamnější kapitolou v dějinách Říma je vznik císařství za Augusta, jehoţ dlouhá absolutistická vláda od základu změnila Řím a určila běh evropských dějin na dalších tisíc let. Po Augustově boku - a podle rozšířeného mínění i za jeho trůnem - stála jeho manţelka Livia Drusilla, nejmocnější ţena v římských dějinách. Livia zaţila a řídila vládu dvou císařů a ze zákulisí kormidlovala římskou loď víc neţ padesát let. Je také obviňována, ţe zosnovala, ba dokonce sama spáchala vraţdy deseti členů vlastní rodiny, aby zajistila následnictví svému synovi. Liviina politická kariéra začala v roce 38 př. Kr. sňatkem s Oktaviánem (pozdějším Augustem). Skutečnost, ţe byla ve vysokém stupni těhotenství se svým stávajícím manţelem a Oktaviánova ţena byla také těhotná, vyvolala tehdy obrovský skandál. To je paradoxní
zejména proto, ţe určujícími rysy Livie jakoţto veřejné osoby byly na dlouhá léta její počestnost a cudnost. Ţe bylo manţelství Livie a Oktaviána tak dlouho šťastné, naznačuje, ţe se brali z lásky, i kdyţ někteří odborníci tvrdí, ţe šlo od počátku o politický svazek. Livia a její rod v předešlých letech podporovaly nesprávnou stranu v občanských válkách, a tudíţ nebyly před Oktaviánem v bezpečí, a Oktavián zase potřeboval podporu, kterou mu mohl poskytnout Liviin aristokratický rod. Kdyţ Oktavián postupně získal absolutní moc a v roce 27 př. Kr. se stal Augustem, spolu s Livií usiloval o to, aby je veřejnost vnímala jako nerozlučný pár a zejména aby se Livia stala ztělesněním tradičních ţenských ctností. Byla spojována s mateřstvím, manţelstvím a ţenskostí; na vyobrazeních má vţdy tradiční účes, nepočetné šperky a konzervativní, matrónský oděv - římskou štólu. Augustus se chlubil, ţe Livia si látku na šaty tká sama. Po celou dobu vlády spolu bydleli ve skromném městském domě, přestoţe byli jedním z nejmocnějších párů v dějinách. Je pravděpodobné, ţe Livia v tom sehrála stejně významnou roli jako Augustus. Společnými silami také dosáhli toho, ţe Livii byly uděleny na Římanku neobvyklé oficiální pravomoci. Stala se nedotknutelnou - poţívala tedy oficiální ochranu státu - a směla osobně dohlíţet na své finance, coţ jí v konečném důsledku vyneslo závratné bohatství. Byla jí udělena četná vyznamenání a směla - jako vůbec první ţena - zadávat zakázky na veřejné budovy a slavnostně je otevírat. Přijímala vyslance a obchodní jednatele, coţ znamenalo, ţe se oficiálně podílela na správě císařství. Augustus nesl jako znak své autority přídomek princeps - vladař (častěji se uvádí překlad "první mezi rovnými"; pozn. překl.); Ovidius dal Livii titul princeps femina. Livia byla především Augustovou rádkyní a spolehlivou spojenkyní. Kdyţ měl odjet do ciziny, svěřil jí svoji osobní pečeť; v jeho nepřítomnosti byla tedy faktickou vládkyní Říma. Její chytré rady a opatrná diplomacie pomohly Augustovi překonat po staletí zakořeněné tradice a roztříštěnost zájmových skupin, vytvořit nový vládní systém a rozšířit římskou nadvládu na ještě větší území. Liviina pověst však měla i svou odvrácenou tvář: pozdější římští dějepisci, např. Suetonius či Plútarchos, mluví v náznacích o temných úkladech a tajných spiknutích. Tento obraz o ní zpopularizoval zejména román Roberta Gravese Já, Claudius, posléze oblíbený televizní seriál, v němţ je Livia zobrazena jako prototyp pletichářky, která se chladnokrevně zbavuje kaţdého, kdo stojí v cestě jejím plánům učinit z prvního syna Tiberia Augustova nástupce. Pro Augusta znamenala otázka následnictví palčivý problém, jelikoţ s Livií neměl děti. Více se mu zamlouvaly děti dcery Julie (z jeho prvního manţelství) a jejich potomci, a několik jich adoptoval jako své dědice, jenţe ti většinou záhy zemřeli. Ačkoli neexistuje důkaz, ţe v jejich skonu měla Livia prsty, ta se vůbec netajila tím, jak důleţitou roli sehrála při zajištění koruny pro Tiberia; neustále mu připomínala, ţe o jeho nástupnictví se zaslouţila ona. Měla patrně síť agentů a řada muţů vděčila její přízni za význačné posty; tito muţi, jak se na konci prvního století po Kr. ukázalo, byli v tehdejším bouřlivém období římských dějin schopni kout pikle a úkladně vraţdit. Její vnuk Caligula, nechvalně proslulý šílený císař, jí údajně přezdíval Ulixes stolatus - "Odysseus v sukních" - podle bájného Řeka, známého svými pletichami a úklady. Na sklonku Augustova ţivota na něho Livia stále důrazněji naléhala, aby uznal Tiberia za svého nástupce. Augustus chtěl prosadit vnuka Postuma, ten však byl obviněn ze znásilnění a vyhoštěn na malý ostrov; komplot proti němu moţná zinscenovala Livia. V Gravesově
románu Já, Claudius Livia navede lstí a úskoky jistou vestálku, aby jí ukázala Augustovu změněnou závěť; z ní se dozví, ţe Augustus má v úmyslu Postuma omilostnit a znovu ho ustanovit svým nástupcem. Manţela potom otráví dřív, neţ stihne svůj úmysl zveřejnit. Závěť zatají a dá zavraţdit Postuma i všechny, kdo byli do věci zasvěceni. Císařem se stává Tiberius. Zda je tento hrůzný příběh něčím víc neţ jen za vlasy přitaţeným výmyslem, se uţ patrně nedozvíme, avšak kdyţ Tiberius nastoupil na trůn, jeho matka vládla spolu s ním. Tiberius jí ve všem vyhověl a přiměl senát, aby jí přidělil výsady a pocty - např. pomlouvat Livii se rovnalo velezradě. Kdyţ se její vnuk Germanicus, Augustův někdejší oblíbenec a konkurenční uchazeč o císařský stolec, začal těšit rostoucí oblibě, Livii i Tiberia to vyděsilo. Germanika vzápětí stihla záhadná a předčasná smrt. Nenašel se sice jediný důkaz, ţe na ní Livia nebo Tiberius měli podíl, ale oba se z ní neskrývaně radovali. Tiberiovi nakonec Liviina ruka na rameni ztěţkla a stala se neúnosným břemenem; odstěhoval se na Capri a do Říma se uţ nevrátil. Také ji zbavil řady privilegií a kdyţ roku 29 po Kr. v osmdesáti šesti letech zemřela, zrušil všechny pravomoci a pocty, které jí byly uděleny, a odmítl jí jít na pohřeb. Teprve poté, co na trůn nastoupil její vnuk Claudius, byla prohlášena za boţskou (jak měla spolu s Augustem v úmyslu). Ačkoli její pověst pošramotili římští dějepisci, rozpačití z kombinace moci a ctností, pro ţenu tak neobvyklé, byla Livia během ţivota i po smrti oblíbená a uznávaná. Sehrála významnou roli při vzniku a upevnění římského císařství, které tak přetrvalo několik století. Ještě pozoruhodnější bylo, ţe vzhledem k překáţkám, které před ni stavěla šovinistická společnost, byla nucena hrát tuto roli v zákulisí. Pornokracie: kolem 900-964 po Kr. Livia se na dlouhá staletí stala vzorem pro Římanky usilující o moc, kterou ţenám šovinistická společnost upírala. Asi devět set let po její éře se v Římě objevila nová generace princeps feminae - Theodora s dcerou Marozií; tyto ţeny, pocházející z vlivné římské rodiny Theofylaktů, však byly pravým opakem Livie jakoţto ztělesnění ctnosti. Většina dějepisců je popisuje jako "hampejznice", ačkoli není jasné, zda nejde o odraz mizogynství vůči mocným ţenám. Obě ţeny a jejich potomci usilovali prakticky po celé desáté století o ovládnutí papeţského stolce; toto období je pro otřesnou nemravnost papeţského ţivota někdy označováno jako pornokracie. Prostřednictvím spleti záludných pletich, úkladů, zrady a vraţd řídily obě ţeny místní i evropskou politiku a vládly s pomocí loutkových papeţů či kníţat a králů, které svedly. Počátkem 10. století se faktickým vládcem Říma stal Theofylaktus, hrabě z Tuscola; vděčil za to zejména kráse a vychytralosti své ţeny Theodory. Theofylaktové řídili papeţský stolec a s jejich podporou se r. 904 papeţem stal Sergius III. Svedl Theodořinu dceru Marozii (nebo ona svedla jeho), kdyţ jí bylo teprve patnáct (podle některých pramenů dokonce třináct!). Marozia se stala jeho milenkou a porodila mu syna, kterého byla odhodlána dosadit na papeţský stolec, aţ dospěje. Sňatky z rozumu s mocnými šlechtici upevnily v Římě její vliv a moc a za vlády papeţe Jana X. (který za své zvolení vděčil vlivu Theodory) se stala faktickou vládkyní Říma. Papeţ ji za to odměnil udělením titulů senatrix a patrizia.
V roce 927 se Jan dopustil chyby: spolčil se s Hugem z Francie, Maroziiným nepřítelem. Marozia ho dala zatknout, oslepit a uvrhnout do ţaláře pod Andělským hradem. Její syn však byl na papeţský stolec pořád ještě příliš mladý, a tak na něj Marozia dosadila dva "dočasné" papeţe - Lva VI., který do roka zemřel, a po něm Štěpána VIII. Z obavy, ţe by Jan X. mohl překazit její plány, ho Marozia dala uškrtit. Kdyţ v roce 931 zemřel Štěpán, byl na papeţský stolec jako papeţ Jan XI. konečně dosazen Maroziin syn, kterého měla se Sergiem III. Její vláda nad Římem byla nyní naprostá. Marozia soupeřila o moc výhodnými sňatky, ale udělala několik osudných chyb. Nejprve se pokoušela provdat svou dceru Berthu za jednoho ze synů východořímského císaře Romana a pak přiměla svého papeţského syna, aby slouţil svatební mši, kdyţ si brala Huga z Provence, tehdejšího italského krále. Oba činy pobouřily obyvatele Říma, zejména jejího syna z prvního manţelství Albericha II. ze Spoleta. Východořímská říše byla soupeřem Říma a Hugo byl nevlastní bratr jejího zesnulého druhého manţela (sňatek se švagrem byl pokládán za incestní, a tudíţ zavrţeníhodný). Alberich v tom patrně spatřoval ohroţení vlastních ambicí na ovládnutí Říma a s Hugem se nesnášel. V roce 932, podpořen vlnou pobouření a nespokojenosti v Římě, zaútočil na Maroziin palác a ji i papeţe Jana XI. zajal. Udělil si titul "kníţe a senátor Římanů" a převzal moc. Jeho nevlastní bratr Jan ţil do roku 935 jako loutkový papeţ v domácím vězení v Lateránském paláci, zatímco Marozia zřejmě rok poté zemřela. Alberich dosazoval na trůn loutkové papeţe a bez skrupulí je zase sesazoval či dával zavraţdit, jakmile u něho upadli v nemilost (tak naloţil např. se Štěpánem VIII.). Ve funkci římského kníţete ho v roce 954 vystřídal jeho syn a Maroziin vnuk Oktavián; Alberich se svým přetrvávajícím vlivem zasadil o to, aby byl v roce 955 zvolen papeţem Janem XII. (byl prvním papeţem, který si po nástupu do funkce změnil jméno). Jan XII. si záhy vydobyl nelichotivou pověst nejnemravnějšího papeţe všech dob: vydrţoval si zástupy milenek, znásilňoval poutnice a podle dobových kronikářů přeměnil Vatikán v nevěstinec. Dokonce se o něm tvrdilo, ţe krade peníze z pokladniček s milodary, aby měl z čeho platit své výstřelky. Podobně jako jeho předchůdci upevňoval i Jan svou autoritu tak, ţe štval místní protivníky proti mocným nepřátelům mimo Řím. Kdyţ ho začaly ohroţovat pletichy Berengara II. ze severní Itálie, přizval si na pomoc německého císaře Otu Velikého. Na oplátku za ochranu ho korunoval na prvního římskoněmeckého císaře. Záhy si však uvědomil, ţe Otova nová moc ohroţuje jeho autoritu, a začal proti němu kout pikle s tímţ Berengarem, kterého se předtím tak bál. To nakonec vedlo k pádu rodů Theofylaktů a ke konci pornokracie: Ota vtrhl do Říma a Jana sesadil. Jan krátce nato zemřel, podle jednoho zdroje během pohlavního styku s vdanou ţenou. Jedna z nejnechvalněji proslulých kapitol v dějinách papeţství, plná pokrytectví a nemravnosti, byla u konce, její vliv však byl ve dvou ohledech zásadní: za prvé, Jan XII. mimoděk znovu oţivil titul římskoněmeckého císaře, a obnovil tak tradici, která potom přetrvala devět set let. Za druhé, pornokracie váţně podkopala mravní autoritu papeţe a vytvořila neblahý precedens pro papeţské chování. Mnozí papeţové, kteří v následujících stoletích vystřídali Jana XII. na papeţském stolci, byli smilníci a poţitkáři; důsledkem byl vznik a rostoucí obliba nových náboţenských hnutí, papeţi zavrhovaných jako kacířské. Mezi nejvýznamnější patřili bogomilové na Balkáně a kataři v jiţní Francii. Papeţové Alexandr III.
a Inocenc III. se zasadili o strašlivé vyhlazování těchto a dalších herezí, coţ vyvrcholilo v roce 1231, kdy papeţ Řehoř IX. formálně zaloţil obávanou inkvizici. Inkognito - utajení vládci: 800/1697 Někdy vládnou skryté síly ze zákulisí, jindy se pravoplatní vládcové rozhodnou skrýt svou moc a panují v utajení. Známe jen několik příkladů, a dva ze zcela odlišných kultur si zaslouţí naši pozornost. Hárún al-Rašíd (asi 763-809 po Kr.) byl největším kalifem z rodu Abbásovců. Vládl islámské říši, která se rozkládala od Persie po Egypt a od Jemenu po Černé moře. Přepych a honosnost jeho dvora i hlavního města Bagdádu jsou zvěčněny v Pohádkách tisíce a jedné noci, v nichţ také často vystupuje. Hárún, jehoţ titul v překladu zní poněkud méně romanticky "Aaron Spravedlivý", se stal kalifem jako jednadvacetiletý mladík, ale měl dost rozumu, aby se obklopil dobrými ministry. Jedním z nejpozoruhodnějších rysů jeho osvíceného panování byla snaha o zlepšení ţivota v Bagdádu. Byla zřízena řada nemocnic, které vytvořily jakýsi středověký systém zdravotní péče, byly vybudovány chrámy, školy a pošty. Bezpečnost zajišťovali městští stráţníci. Reformy v zákonodárství zaručovaly rovnost všech občanů (i kdyţ otroctví bylo běţnou součástí ţivota). Hárúnův ţivot v přepychu a nádheře bájného paláce byl však pořád na hony vzdálený těţkému údělu jeho poddaných. Patrně si to uvědomoval, neboť starost o jejich blaho ho dohnala k neobvyklému kroku: často je navštěvoval. Noc co noc se v přestrojení vykradl z paláce a bloumal ulicemi a trţišti, naslouchal rozhovorům a rozmlouval s prostými lidmi. Tak se dozvídal, co je trápí, co se jim nelíbí a zda jsou jeho úředníci k obyčejným lidem spravedliví. Jak velký dopad měla tato Hárúnova noční dobrodruţství, nelze říct, ale vladař to byl nesmírně úspěšný. Na mezinárodním poli byl jeho vliv citelný od Číny aţ po Evropu, kde se spolčil s Karlem Velikým proti společnému nepříteli, Byzantincům. Uvnitř říše vytvořil Hárún ovzduší bezpečí a snášenlivou kulturu, ve které vzkvétalo umění, vzdělanost a věda a rozmáhal se obchod a průmysl, který Bagdádu a jeho dvoru přinesl pohádkové bohatství. Asi devět set let po něm se jiný panovník v přestrojení snaţil ulehčovat úděl svým poddaným. Car Petr I. (1672-1725) vybudoval z Ruska evropskou velmoc a vojenskou sílu, s níţ bylo nutno počítat, a započal dlouhý, bolestivý proces modernizace Ruska podle západního vzoru. Jako panovník se natolik osvědčil, ţe získal přídomek "Veliký". Jednou z klíčových epizod carovy vlády bylo tzv. velké poselstvo v letech 1697-1698, během nějţ cestoval inkognito. Jako mladík vyrůstající v Rusku trávil Petr hodně času v blízkosti enklávy obchodníků a námezdních dělníků z celé Evropy. Tady získal řadu znalostí o západní vědě a technice, zejména o svém oblíbeném loďařství, a uvykl nenucenému chování mezi Evropany. To bylo v příkrém kontrastu se sešněrovaným ţivotem, který se u něho jako u cara čekal. V roce 1694 se Petr ujal vlády a neprodleně se pustil do budování loďařského průmyslu. Zahájil také vojenská taţení proti osmanským Turkům na jihu, aby svému tehdy vnitrozemskému státu zajistil přístup k moři. Po počátečních nezdarech zvítězil jeho elán a důvtip, jenţe ruské vojsko bylo slabé a zastaralé a Rusko se nakonec nově nabytých území muselo zříct. Zkušenosti z bojů s Turky zřejmě cara přesvědčily, ţe má-li se Rusko stát význačnou velmocí, naléhavě potřebuje západní techniku, vynálezy i podporu.
V roce 1697 jmenoval Petr delegaci dvou set padesáti ruských činitelů a jejich evropských poradců a navštívil s nimi několik evropských zemí. Cesta proslula jako tzv. velké poselstvo. Pod vedením jednoho z nejlepších Petrových přátel, švýcarského admirála Françoise Leforta, cestovala skupina na západ a snaţila se získat podporu pro velkou alianci proti Turkům; také chtěla na vlastní oči spatřit nejnovější výdobytky evropské vědy, techniky a průmyslu. Taková delegace nebyla ničím neobvyklým; ozvláštňovala ji aţ účast cara. Ještě neobvyklejší bylo, ţe se car rozhodl cestovat inkognito, jako serţant Petr Michajlov. Oslovit ho skutečným jménem či titulem bylo pod hrozbou trestu smrti zakázáno. Pro Petra bylo cestování inkognito značně obtíţné, uţ proto, ţe měřil bezmála dva metry. V poselstvu nejspíš všichni znali jeho totoţnost a cestou přitahoval davy lidí. Petra to neodradilo a v několika loděnicích, které navštívili, se dal spolu s členy deputace zaměstnat. Čtyři měsíce pracoval v docích Východoindické společnosti v nizozemském Zaandamu jako lodní tesař, později - kdyţ velké poselstvo navštívilo Anglii - se dal zase zaměstnat v loděnicích Královského námořnictva v Deptfordu. Spolu s dalšími delegáty navštívil továrny a observatoře, královskou mincovnu a sídlo Královské společnosti. Prohlédl si lodě a kasárna, navštívil parlament a k neformální náboţenské debatě se sešel s kvakery. Právě ona neformálnost, kterou se vyznačovala celá jeho cesta, mu pomáhala zapřádat hovor s lidmi z různých společenských vrstev. Ačkoli z politického hlediska skončilo poselstvo nezdarem (evropské země se zabývaly spíš otázkami, které se bezprostředně týkaly jich samých, a o spojenectví proti Turkům nejevily zájem), Petrovi se podařilo načerpat spoustu kulturních, technických i ekonomických poznatků. Řadu Evropanů pozval do Ruska, aby tam pracovali a zasvětili do svého umění i Rusy. Jejich působení v Rusku pomohlo Petrovi zmodernizovat zastaralé vojenské instituce, prakticky z ničeho vybudovat silné námořnictvo a přivést Rusko poprvé na světovou scénu. Sice se mu nepodařilo zůstat inkognito, ale jeho "utajená" politika znamenala slibný začátek transformace Ruska. Kardinál Richelieu: 1585-1642 Jméno kardinála Richelieua, prvního ministra za vlády francouzského krále Ludvíka XIII., se stalo synonymem "postavy tahající za nitky moci" neboli "šedé eminence". Zejména díky románu Tři mušketýři od Alexandra Dumase a jeho filmovým adaptacím vystupuje kardinál Richelieu v představách většiny lidí jako cynický, úplatný stařec lačnící po moci kvůli moci samé. Jeho patrně nejznámější výrok zní: "Dejte mi šest řádek, které napsal největší poctivec pod sluncem, a já uţ v nich najdu něco, za co ho budeme moci pověsit." Jenţe jaká pravda se skrývá za touto záhadnou postavou? Narodil se roku 1585 jako Armand-Jean du Plessis, třetí syn lorda z Richelieu (titul byl zděděn po předcích). Původně touţil po vojenské kariéře, ale kdyţ se jeho starší bratr vzdal biskupství v Luçonu, změnil plány. Vystudoval teologii a v pouhých jednadvaceti letech byl vysvěcen na biskupa. To měl být vrchol jeho kariéry. Jeho rodiče byli niţší šlechtici, Luçon bezvýznamnou provinční diecézí. A přece se stal faktickým vládcem Francie a jedním z nejvýznamnějších státníků ve francouzských dějinách. Richelieu byl ctiţádostivý a nadaný. Vyvinul velké úsilí, aby diecéze v Luçonu vzkvétala, a osvědčil se jako výtečný řečník v generálních stavech - francouzské obdobě parlamentu. Rostoucí pověst schopného správce obohatil o politický důvtip a prosazoval se jako dévot,
fanatický katolík s prošpanělskými názory. Nebyla jistě náhoda, ţe do této frakce se řadila i francouzská regentka Marie Medicejská, která vládla ve Francii místo nezletilého syna Ludvíka XIII. Richelieu přišel na francouzský dvůr v roce 1615 a záhy upoutal pozornost Mariina oblíbence Conciniho. Concini rozpoznal jeho nadání a zasadil se, aby byl jmenován státním ministrem války a zahraničních věcí. Jeho hvězda stoupala, v roce 1617 se však náhle zdálo, ţe brzo vyhasne. Conciniho zavraţdili jeho odpůrci ţárlící na jeho moc i na moc regentství a Richelieu byl nucen následovat Marii do vyhnanství na venkově. Dlouhá léta strádal v politické pustině, ale po Mariině útěku z vězení sehrál klíčovou roli při smírčích jednáních Ludvíka s matkou, za coţ ho v roce 1622 odměnili kardinálským kloboukem. V té době také Ludvík hledal nového šéfa kabinetu, a na Mariino doporučení si vybral Richelieua: v srpnu 1624 ho jmenoval prvním ministrem. Richelieu poté v této vysoké funkci zasvětil celou kariéru neúnavnému prosazování vlastní filozofie správného vládnutí. Nadevše důleţitá byla moc krále, který ztělesňoval Francii; všechna ostatní kritéria byla pro blaho státu podruţná. Richelieu neochvějně věřil, ţe účel světí prostředky; prohlašoval, ţe "přísnost vůči jednotlivcům, kteří porušují zákony a nařízení státu, je pro veřejné dobro; není většího zločinu proti veřejnému zájmu neţ mírnost vůči těm, kdo jej narušují." Touto filozofií se z něho v podstatě stal nacionalista, jelikoţ zaníceně brojil proti všemu, co by mohlo ohrozit zájmy Francie a koruny. Nadělal si tak hodně nepřátel ve všech společenských vrstvách, od aristokratů aţ po sedláky. Při prosazování svého bezohledného pragmatizmu sahal po čistých i nečistých prostředcích. Porazil silnou francouzskou protestantskou frakci, hugenoty, a dobyl jejich pevnost v La Rochelle. Dal zbourat zámky a tvrze místních kníţat a šlechticů, aby je přešla chuť bouřit se proti koruně. V zahraniční politice zaujal zcela opačný postoj oproti svému předešlému "devótnímu" postoji a uzavřel spojenecké dohody s protestantskými zeměmi proti katolickému Španělsku a Rakousku. Tím si znepřátelil královnu-matku. Na domácí scéně nahradil úplatný systém vládní správy takzvanými intendanty - agenty koruny. Vybudoval také rozsáhlou síť zvědů a udavačů. S jejich pomocí dokázal vyzrát na nepřetrţitý sled spiknutí, která proti němu snovali nespokojení aristokraté v čele s Marií Medicejskou. Několik odpůrců dal popravit. Obecně vzato byl král rád, ţe Richelieu vládne v zemi místo něho, nicméně později si kardinál začal dělat starosti, ţe by mohl o vliv přijít; proto se rozhodl upevnit si pozici tím, ţe na dvůr přivedl přitaţlivého mladíka. Henri Coiffier de Ruzé, markýz Cinq-Mars, se - právě tak, jak kardinál doufal - skutečně stal Ludvíkovým milencem a oblíbencem. Richelieu si sliboval, ţe Cinq-Mars se v jeho rukou stane poslušnou loutkou; záhy však ke své nelibosti zjistil, ţe markýz naopak štve krále proti němu a naléhá na něho, ať dá kardinála popravit. Jenţe Richelieu se nedal jen tak snadno porazit vlastními zbraněmi; nakonec to stálo hlavu CinqMarse. Richelieův vliv na Ludvíka přetrval i po kardinálově smrti. Kdyţ Richelieu cítil, ţe se blíţí jeho poslední hodinka, vybral si za nástupce kardinála Mazarina a Ludvík se podřídil jeho vůli. Kdyţ Ludvík v roce 1643, jen šest měsíců po smrti Richelieua, zemřel, jeho závěť stanovovala, ţe regenti, kteří budou dohlíţet na jeho nezletilého syna, se musí řídit Richelieuovými směrnicemi správy Francie, a Mazarin pak mnoho let vykonával funkci prvního ministra v duchu svého předchůdce.
Richelieu vládl Francii jako šedá eminence osmnáct let; na sklonku ţivota mohl svému králi napsat: "Je pro mne útěchou, ţe přenechávám Vaše království ve stavu největší slávy a nejskvělejší pověsti." Ačkoli byl intrikán a pletichář, nebyl motivován touhou po moci kvůli moci, nýbrţ pouze kvůli Francii: "Nikdy jsem neměl jiné [nepřátele] neţ nepřátele státu." 6 Tajné projekty Pojem "tajné projekty" v nás vyvolává představu něčeho futuristického a vědeckofantastického, a přitom se lidé odnepaměti opírají o průlomové objevy vědy a techniky, které je posouvají o krok před ostatní. V této kapitole se budeme zabývat nejvýznamnějšími tajnými projekty, které nejvíc ovlivnily dějiny - od starořeckých superzbraní aţ po tajnou operaci, která odstartovala závody v dobývání vesmíru. Tyto projekty dokazují, ţe směs vynalézavosti, důkladného výzkumu a utajení nezřídka zásadně ovlivní válečný konflikt nebo historický vývoj. Aspekt vědecký a objevitelský hraje v důleţitém tajném projektu kupodivu často druhé housle - nejdůleţitější je aspekt utajení. Skutečná hodnota tajného výzkumu totiţ tkví v momentu překvapení. Jakmile je nějaká zbraň pouţita nebo objev prozrazen, moment překvapení ztrácí na ceně a těţí z toho druhá strana jak dokládá např. projekt Manhattan. Tajné projekty navíc neprobíhají ve vzduchoprázdnu, mimo reálné dění. Výzkumu, objevům a vynálezům se daří pouze tehdy, je-li jim poskytnuto patřičné zázemí. Nacisté vyvinuli na sklonku války několik supermoderních zbraní, ale i přes Hitlerovo přesvědčení, ţe Němcům vyhrají válku, byl jejich účinek výrazně omezen nedostatkem výcviku, paliv, surovin, pracovní síly a zejména času. Jak ukazuje vyšetřování operace Paperclip, jedním z nejdůleţitějších plodů německého programu vývoje "zázračné zbraně" bylo oţivení západního vývoje vyspělé vojenské techniky - takový výsledek Hitler sotva zamýšlel. V neposlední řadě je nutné dbát o to, aby se samo utajení obklopující tajný projekt nestalo jeho záhubou. Toto nebezpečí názorně ilustruje příběh o prastaré tajné zbrani, řeckém ohni Byzantinců, zatímco v případě největšího tajného projektu - projektu Manhattan - přispělo utajení k přeměně mírového nástroje v prostředek represe. Archimédés a obrana Syrakus: 212 př. Kr. Starověké prameny popisují pestrou škálu tajných zbraní, jimiţ se v bitvách dosahovalo vítězství. Izraelité vedení Jozuem pouţili po Boţím vnuknutí zvukovou zbraň: troubili na polnice tak mocně, ţe zbořili hradby Jericha. Slavní homérští válečníci těţili z boţských zbraní, jakými byly např. Athénin oštěp a aegis (neproniknutelný štít) či Hermovy okřídlené sandály (které Perseovi pomohly porazit mořskou příšeru). Tyto zbraně však vděčily za své nadpřirozené schopnosti bohům. Mezi první zaznamenané případy, kdy za vynálezem superzbraně stál lidský důvtip, patří obléhání Syrakus v roce 212 př. Kr.; tehdy zvrátil průběh bitvy nápad jednoho génia. Po první punské válce se Syrakusy, řecká kolonie na Sicílii a dřívější spojenec Kartaginců, spolčily s Římany. Zdárný postup Hanibala na italském poloostrově během druhé punské války však zapříčinil, ţe Syrakusy se opět přiklonily na stranu Kartaginců. Byla proto vyslána
římská armáda pod velením Marka Claudia Marcella, aby město znovu zabrala a potrestala přeběhlíky. Marcellovou první zastávkou bylo město Leontini; nemilosrdně je vyplenil. Obyvatelé Syrakus nyní věděli, jaký osud je čeká, pokud se jim nepodaří odrazit římský útok. V roce 213 př. Kr. se Marcellus vypravil proti Syrakusám. Měl k dispozici šedesát osm mohutných válečných galér s pěti řadami vesel - nazývaných téţ quinqueremes - ve kterých podle Polybia, dějepisce popisujícího dobu kolem data bitvy, seděli "lučištníci, práčata a kopiníci". Některé galéry byly svázané lany, a vytvářely tak stabilní plošiny pro obléhací věţe s padacím mostem, tzv. sambucae. Z věţí se po přistavení k hradbám vyřítili námořníci. Marcellův spoluvelitel Appius Claudius Pulcher mezitím vedl vojsko proti městským hradbám obráceným k pevnině. Římská vojska byla v obrovské početní převaze a Marcellus předpokládal, ţe Syrakusy snadno dobude. Jenţe - slovy Polybiovými - "v některých případech je genialita jediného člověka mnohem účinnější neţ početní převaha nepřítele". Oním muţem byl Archimédés, proslulý řecký matematik a vynálezce, povaţovaný za největšího matematika starověku a jednoho ze tří největších matematiků všech dob. Archiméda lákalo spíše čiré potěšení z matematiky neţ přízemní vynálezectví, přestoţe sestrojil takové divy jako planetárium, vodní varhany a podle pověsti také vodní šroub, který nese dodnes jeho jméno. Jelikoţ byl ale oddán syrakuskému králi Hierovi II., pustil se do tajného opevňování města a vybavil je nejobávanější obrannou výzbrojí, jakou kdy svět spatřil. Útočící Římané měli narazit na baterii tajných zbraní, s jakými se dosud neutkali. Prvními zbraněmi, na které postupující římská vojska narazila, byl sled obávaných katapultů (zřejmě nejspíš válečných prakových strojů, u nichţ je rameno vrhající střelu uvedeno do chodu spuštěním protizávaţí), které metaly obrovské kameny a olověná závaţí. Archimédés sestrojil katapulty dlouhého, středního i krátkého dostřelu, jakoţ i "škorpiony" - katapulty vrhající ţelezné šípy; všechny byly důmyslně ukryté za městskými hradbami. Ať se Římané tiskli k hradbám, nebo ustupovali, obránci je měli na mušce - a v očích vyděšených obléhatelů to vypadalo, jako by kameny pršely z nebe. Kdyţ se římské galéry dostaly tak blízko, ţe byly i mimo záběr katapultů krátkého dostřelu, Syrakusané nasadili další Archimédův vynález: výsuvná ramena se závaţím na jednom konci, která se prostrčila speciálně upravenými výklenky v hradbách, aţ čněla přímo nad nepřátelskými loděmi; poté z nich byla uvolněna závaţí a ta se zřítila na galéry s obléhacími stroji. Nejobávanější zbraní bylo zařízení zvané "Archimédův dráp" - ţelezný hák, někdy označovaný také jako "ţelezná ruka", připevněný řetězem k obrovské páce. Ţelezný hák byl vrţen na příď lodi a zaklesl se do ní. Po stlačení páky hák zvedl příď, aţ se loď napřímila svisle k hladině. Po uvolnění páky se loď zřítila na vodu a naklonila se či převrátila nebo se prostě potopila a vyvrhla posádku i vojáky do moře. Podobná zařízení byla nasazena také proti římským vojákům postupujícím po souši - "drápy" se zaklesly do několika vojáků najednou. Tyto důmyslné a účinné vojenské vynálezy popisuje vedle Polybia, který ţil krátce po druhé punské válce a patrně mluvil s těmi, kdo válku přeţili, řada dalších řeckých a římských dějepisců. Pozdější prameny zaznamenávají nejděsivější Archimédovu zbraň, jejíţ název a zní úplně futuristicky - zápalné zrcadlo. Jeho podoba se pramen od pramene liší. Byzantský historik 12. století Ióannes Tzetzes, který patrně čerpá z díla římského historika Dia Cassia (155-235 po Kr.), uvádí, ţe šlo o šestiúhlé zrcadlo (zřejmě z leštěného bronzu), orámované
menšími čtvercovými zrcadly; celá soustava byla upevněna na armatuře. Zrcadla zachycovala sluneční světlo a soustředila je do jednoho paprsku, který z určité vzdálenosti podpaloval římské galéry, aţ shořely na uhel. Dnes je Archimédovo "zápalné zrcadlo" povaţováno za mýtus, ale raní evropští vědci se na ně dívali se smíšenými pocity. Ve 13. století varoval františkánský mnich Roger Bacon papeţe Klementa IV., ţe "[muslimové] pomocí takových zrcadel vypálí města, vojenská leţení i zbraně" ve válce s křiţáky; za to, ţe si vůbec troufl vyslovit tak kacířskou myšlenku, ho zřejmě uvrhli do ţaláře. Descartes v 17. století zavrhl celý nápad jako výmysl, ale v roce 1747 prohlásil George Louis LeClerc, hrabě z Buffonu, ţe se mu pomocí sto dvaceti osmi zrcadel ze vzdálenosti čtyřiceti pěti metrů podařilo zapálit sosnové dřevo. A teprve nedávno, v roce 1975, uvedl řecký vědec dr. Ioannis Sakkas, ţe s pomocí šedesáti zrcadel, která drţeli námořníci, zapálil dřevěnou loď ze vzdálenosti čtyřiceti osmi metrů; podobně úspěšný byl v roce 2002 německý pokus, při němţ drţelo zrcadla pět set lidí. I kdyţ se prokázalo, ţe je tato technika proveditelná, neznamená to, ţe historka s Archimédovými zápalnými zrcadly je pravdivá. Přesto bychom ji asi neměli šmahem zavrhnout. Ať uţ se zápalnými zrcadly, či bez nich, Archimédova genialita vyzrála na Marcella i na celé římské vojsko. Polybiovými slovy "... měli Římané dobytí města na dosah, jen kdyby se ze všech jeho obyvatel mohli zbavit jediného muţe; jenţe dokud tam byl, neodváţili se na útok ani pomyslet..." Římané, zahnáni zpět za cenu těţkých ztrát, byli nuceni se útoku vzdát. Rozhodli se, ţe místo toho nechají Syrakuské vyhladovět, a zahájili osmiměsíční obléhání. Nakonec v roce 212 př. Kr. vyuţil Marcellus toho, ţe se ve městě konala řecká slavnost, nepozorovaně proklouzl kolem stráţí a prolomil vnitřní hradby. Bezprostřední důsledek Archimédova génia byl tedy moţná nepatrný, protoţe pád Syrakus pouze o rok oddálil. Avšak jeho odkaz vědě je značný, dokonce i ono moţná jen vybájené zápalné zrcadlo; vţdyť inspirovalo výzkum a vývoj parabolických talířů, coţ vedlo k dnešním radioteleskopům a satelitním televizním anténám. Ať uţ skutečnost, nebo mýtus, zanechalo i přímější odkaz jako předchůdce zbraní s řízenou energií z raketového obranného systému "hvězdných válek". Archimédés sám si příliš nezakládal na konkrétních, avšak pomíjivých plodech svého vynalézavého génia. Mnohem bliţší mu byla říše matematiky, kde pravda je věčná. O okolnostech jeho smrti se traduje, ţe kdyţ se Římané nahrnuli do Syrakus a začali plenit město, vtrhl do Archimédova domu voják a nařídil mu, ať se hlásí Marcellovi. Archimédés však byl zrovna zabrán do matematického problému a řekl, ţe půjde, aţ jej rozřeší, načeţ ho voják probodl mečem. Ztracené tajemství Byzance - řecký oheň: 675-950 po Kr. Tento prototyp tajné zbraně zůstává dodnes jednou z největších záhad. Řecký oheň byla zápalná látka podobná napalmu, kterou Byzantinci pouţívali při obraně své starobylé, avšak rozpadající se říše. Technický princip řeckého ohně byl přísně střeţeným tajemstvím, které znala jen císařská rodina a nejbliţší okolí, a zůstává dodnes hádankou. Ve své době byl do bojů nasazován jen zřídka a přemrštěné tajnůstkářství, které jej obklopovalo, nakonec vedlo k jeho ztrátě; nicméně patří mezi zářné příklady tajných zbraní, které změnily chod dějin.
V roce 673 po Kr. byla byzantská říše jediným pozůstatkem římské slávy a poslední baštou evropské civilizace. Po třech stoletích svárů s nepřáteli z východu i západu se ocitla tváří v tvář nové a ze všech největší hrozbě. Arabové, zapálení pro svou novou islámskou víru, uţ ovládli perskou říši a nyní útočili na velkolepé hradby samotné Konstantinopole; hrozilo, ţe východořímskou říši srovnají se zemí. Byzanc převyšovali počtem i vybavením vojska na souši i na moři, a ačkoli se mohutné opevnění tehdejší technikou nedalo prolomit, město by bylo moţné vyhladovět, kdyby arabská flotila ovládla moře. V ohromujícím úspěchu arabské expanze však uţ klíčila semínka jejich poráţky. Kdyţ arabská vojska dobyla křesťanskou Sýrii, uchýlily se do bezpečí Konstantinopole houfy uprchlíků, mezi nimi i syrský Řek Kallinikos. Ten s sebou přinesl návod na zbraň, která s odkazem na vynálezcův původ vešla do dějin jako "řecký oheň"; někdy se také označuje jako "tekutý oheň", "mořský oheň" nebo "perský oheň". Poslední název je moţná odvozen od vynálezcova skutečného původu, protoţe podle některých zdrojů Kallinikos předtím pracoval v muslimských ozbrojených silách. Zápalné zbraně zaloţené na ropných produktech, např. dehtu či naftě, byly součástí arabského arsenálu; moţná je dokonce v té či oné podobě uţ před Araby znali Římané a Peršané. "Řecký oheň" se od nich lišil dokonalejším sloţením a zejména technicky vyspělým přístrojem, z nějţ se hořlavá tekutina stříkala. Kallinikos údajně dostal za vynález královsky zaplaceno; jeho princip se potom stal přísně střeţeným tajemstvím. Dokonce i dnes se lze o sloţení řeckého ohně jen dohadovat, má se však za to, ţe obsahoval síru, nehašené vápno, tekutou naftu a moţná i hořčík (sloţka moderních zápalných zbraní). Hořčík je vysoce reaktivní kov, který hoří dokonce i pod vodou; tato vlastnost byla připisována také řeckému ohni, a právě díky ní se stal tak obávanou zbraní. K rozstřiku této "tekuté smrti" vynalezli Byzantinci důmyslné sifonové zařízení. Řecký oheň se ohřál v kotli, poté byl přečerpán soustavou trubek, v nichţ se směs ohřála na vyšší teplotu a stlačila, aby nakonec vystříkla tryskou opatřenou kahanem, který ji zapálil. Řecký oheň tudíţ zahrnoval celou řadu novátorských technik a s nimi souvisejících postupů a chemických znalostí nezbytných pro správnou funkci. Zejména tato sloţitost nepochybně přispěla k utajení celé technologie, neboť pouze hrstka nejvyšších důstojníků znala všechny části celé skládanky. Řecký oheň měl na nepřátele Byzance zničující účinek. Byzantské námořnictvo vyuţívalo speciální válečné galéry, tzv. dromony, se širokou, plochou palubou, na kterou se dala umístit různá zařízení, např. věţe či sifonové láhve s řeckým ohněm. Ty chrlily svůj zkázonosný obsah na paluby nepřátelských lodí - jejich dřevěné konstrukce se snadno vznítily a posádky byly před ohněm zcela bezbranné. V roce 678 se o tom na vlastní kůţi přesvědčili Arabové, kdyţ nasazení řeckého ohně dramaticky zvrátilo průběh bitvy. Zatímco jen pár let předtím potopili stovky byzantských lodí, nyní bylo celé jejich válečné loďstvo rozprášeno a zahynuly tisíce muţů. Obléhání bylo prolomeno a Arabové museli prosit o mír. Kdyţ v roce 717 zaútočili znovu, řecký oheň sehrál opět klíčovou roli v obraně města a Arabové byli za těţkých ztrát znovu zahnáni. Byzantinci si byli dobře vědomi významu řeckého ohně, jakoţ i nutnosti střeţit jeho tajemství. Vyuţívali jej co nejméně, aby sifonové zařízení nepadlo do rukou nepřítele; na jeho tajuplný recept platily čím dál přísnější zákazy a kolem záhadné zbraně se začaly šířit pověsti. Císař Konstantin VII. Porfyrogennétos v dopise svému synovi zdůrazňoval, ţe tajemství nesmí být vyzrazeno ani spojencům, a zdůvodnil to následovně:
... jeho sloţení odhalil anděl prvnímu velkému křesťanskému císaři Konstantinovi ... a tento veliký císař, chtěje zachovat tajemství pro své nástupce, nařídil, aby uvalili klatbu, písmem i na Svatý oltář církve Boţí, na kaţdého, kdoţ by se odváţil dáti oheň jinému národu, aby jiţ nebyl více povaţován za křesťana a nesměl slout ni postavením, ni hodností, a pokud by jiţ nějaké měl, aby jich byl zbaven a po staletí pranýřován coby mrzký zločinec, ať císař, patriarcha nebo jiný šlechtic či poddaný - kdokoli, kdo by se odváţil přestoupit toto nařízení. Další tři století bojovala byzantská říše proti nepřátelům ze všech stran. Tu a tam se rozrostla o znovu dobytá území, jeţ jí patřila v době římské; často se však musela bránit a v těch chvílích jí prokazoval neocenitelnou sluţbu řecký oheň. (Sloţitost pouţití a neochota odhalit jeho tajemství však omezovaly jeho výkonnost.) Nicméně v roce 1204 bylo zřejmé, ţe tajemství jeho výroby upadlo v zapomnění. Zápalné zbraně byly sice nasazovány i nadále, ale princip vynálezu, díky němuţ se řecký oheň stal tak mocnou zbraní, uţ nikdo neznal. O jeho zánik se nepochybně zaslouţilo zejména tajnůstkářství, jeţ zbraň provázelo. Byzanc vedla zhoubnou politiku, v níţ se moc získávala nekonečným sledem komplotů, pletich a atentátů. Je pochopitelné, ţe v takovém ovzduší se návaznost předávání potřebných znalostí snadno narušila. Říše se udrţela ještě dalších pět století, ale postupně se zmenšovala, jak ji zabíraly jiné mocnosti. Konečně v roce 1453 prolomili obranu Konstantinopole osmanští Turci pomocí střelného prachu - tedy techniky, která by dříve nebo později řecký oheň stejně nahradila. Avšak řecký oheň se i tak stihl nesmazatelně zapsat do dějin. Byzantinci tím, ţe se jim podařilo zastavit do té doby nezadrţitelný postup muslimských vojsk a na stovky let zadrţet síly islámu ve východním Středomoří, dali Evropě na několik století oddechový čas. Evropské národy nabraly sílu a vybudovaly vyspělou vojenskou techniku a taktiku, kterou se mohly úspěšně bránit. Úspěch muslimského postupu přes severní Afriku a Španělsko do jiţní Francie byl důkazem, kam aţ se dokázali probít. Kdyby muslimové v 7. století byzantskou říši porazili a vtrhli do tehdy rozvrácených zemí východní Evropy, jak daleko by asi pronikli? Nebýt tajemství řeckého ohně, Evropa by dnes vypadala jinak a světové dějiny by se patrně ubíraly zcela jiným směrem. Tajné pátrání kapitána Cooka po jiţním světadílu: 1768-1771 James Cook (v té době pouhý nadporučík) vyplul 26. srpna 1768 z Plymouthu na bárce Endeavour za dobrodruţstvím, které se dnes často přirovnává k letu do vesmíru. S malou skupinkou vědců a s necelou stovkou posádky se Cook vydal na druhou stranu světa, doprostřed nedozírného, zeměpisně neprobádaného oceánu, jehoţ hranice byly neznámé. Oficiálně bylo jeho posláním navštívit Tahiti, kde měli jeho pasaţéři uskutečnit astronomické pozorování průchodu Venuše Sluncem. Jenţe Cook obdrţel od svých nadřízených na ministerstvu námořnictví také tajné pokyny k přísně utajené misi, která změnila podobu světa a rozhodla o chodu dějin v Tichomoří. V první polovině 18. století se do Pacifiku a moří jiţního oceánu vydávala řada evropských průzkumníků s jediným hlavním cílem: doboví učenci se shodovali v názoru, ţe někde na jihu se musí rozkládat obrovská zemská masa, rozlehlý světadíl, který vyvaţuje severní kontinenty. Byli přesvědčeni, ţe tato terra australis incognita neboli "neznámá jiţní země"
musí být svým přírodním bohatstvím a kolonizačními moţnostmi stejný zlatý důl jako Severní i Jiţní Amerika. Navíc je moţná neosídlená, anebo ji obývají podobní domorodci, s jakými se běloši tak snadno vypořádali v Novém světě. Bylo jasné, ţe ten národ (nezbytně evropský), který toto území zabere první, z něj bude mít velký prospěch a svým protivníkům vypálí rybník; budou mu z něj plynout nesčetné výhody z vědeckých poznatků, nerostného a zemědělského bohatství a z obchodu. Kdyţ se tedy naskytla příleţitost vyslat misi, která tuto tajemnou zemi objeví, zmapuje, prozkoumá a pokud moţno i zabere, okamţitě se jí chopilo britské ministerstvo námořnictví. Záminkou se stala vědecká výprava, kterou připravovala Královská společnost. Na začátku 18. století předpověděl astronom Edmond Halley, ţe v roce 1761 a znovu v roce 1769 dojde k průchodu Venuše Sluncem. Na základě pozorování a měření průchodu ze dvou odlehlých bodů na zeměkouli by astronomové mohli vypočítat vzdálenost Země od Slunce, a získali by tak jeden z prvních empirických údajů o velikosti vesmíru. Výprava, která měla pozorovat první průchod ze Svaté Heleny, skončila nezdarem, protoţe slunce zakryly nízké mraky. Královská společnost proto nyní plánovala další, odváţnější expedici do nejvzdálenějších končin světa. Výsledky pozorování, jeţ se tam získají, chtěla srovnat s měřeními greenwichské observatoře a na základě získaných údajů vypočítat vzdálenost mezí Zemí a Sluncem. Předešlé výpravy pod taktovkou vědců nedopadly dobře - expedice vedená Halleym před několika desetiletími málem skončila vzpourou. Admiralita proto usoudila, ţe tentokrát je nutné, aby výpravu vedl důstojník vojenského námořnictva. Byl vybrán Cook, který se uţ osvědčil během průzkumu východního pobřeţí Severní Ameriky. Královská společnost posléze vydala zprávu o plavbě, kterou měl financovat král, nadšený astronom. Krycí historka byla na světě - o to důvěryhodnější, ţe byla pravdivá. A tak byl Cook pověřen vedením výpravy a 30. července 1768 obdrţel rozkaz vyplout na Tahiti. Součástí rozkazu byl zapečetěný balíček tajných instrukcí, z nichţ zřetelně vyplýval pravý účel jeho mise: Kdeţto jest důvod domnívat se, ţe na jihu lze nalézt světadíl či zemi o velké rozloze ... jste pověřen plout jiţním směrem a učinit objev výše zmíněného světadílu ... Vaším úkolem jest bedlivě prozkoumat co největší oblast pobřeţí ... zjistit povahu půdy a její plody; zvířenu i ptactvo, jeţ v oblasti ţijí či se v ní pravidelně vyskytují, ryby, jeţ lze najít v řekách či na pobřeţí a v jaké hojnosti; a v případě, ţe naleznete doly, nerosty či drahocenné kameny, jest Vám přivézti domů vzorek ode všeho, jakoţ i vzorky semen stromů, plodů a obilnin, jeţ nasbíráte ... Máte rovněţ tak pozorovat ducha, náladu, povahu a počet domorodců ... Máte téţ se svolením domorodců vyuţít příhodnosti situace v zemi ve jménu krále Velké Británie; anebo - naleznete-li zemi neobydlenu - zaberte ji pro Jeho Veličenstvo příslušnými znaky a nápisy, jak obvykle činí první objevitelé a drţitelé. Kdyby Cook vybájenou terru australis nenalezl, měl místo toho prozkoumat země Evropany jiţ "objevené", např. Nový Zéland a Nové Holandsko (jak se říkalo tehdy známému malému kousku Austrálie). Plavba lodi Endeavour splnila většinu snů a přání všech, kdo se o ni zaslouţili, aţ (pochopitelně) na jediný - objevení Velkého jiţního světadílu. Cook měl na dosah objevení
Antarktidy - byl od ní vzdálen jen pár stovek kilometrů; "protiváţný světadíl", který si Evropané vybájili, však neexistuje. Chrabrý mořeplavec místo toho zmapoval pobřeţí Nového Zélandu a východní Austrálie; druhou zemi nakonec zabral pro britskou korunu (i přes zřejmé stopy osídlení). Endeavour obeplula bezpočet tichomořských ostrovů; její posádka je zmapovala a sesbírala mnoţství zoologických a geologických vzorků a údajů, nemluvě o úspěšném pozorování průchodu Venuše. Dlouhodobější důsledky Cookovy tajné mise byly dalekosáhlé. Austrálie a Nový Zéland se staly britskými koloniemi a byly osídleny Evropany k újmě jejich původních obyvatel. Dnes jsou to úspěšné prosperující demokracie. Ostatní země, které Cook objevil, se také změnily ať uţ k horšímu, či k lepšímu; skončila jejich izolace a začlenily se do širšího světového společenství. Nemoci, válka, obchod a kolonizace usmrtily mnoho domorodců a od základu změnily jejich kulturu a společnost. Profesor dějepisu na univerzitě v Melbourne Bernard Smith popisuje Cooka jako "nesporně jednu z velkých hybných sil při utváření moderního světa. Lze říct, ţe jeho lodě uvedly do chodu proces přetváření světa v globální vesnici." Jeho tajná mise vskutku změnila svět. Radar - technologie, která vyhrála válku: 1940 Radiolokátor neboli radar - akronym anglického výrazu "radio detecting and ranging" (identifikace a zaměření pomocí elektromagnetických vln) - patří mezi klíčové vynálezy, které z druhé světové války učinily nejen střet lidí a zbraní, ale proměnily ji v souboj vědy a techniky. Je často popisován jako "zbraň, která vyhrála druhou světovou válku" nebo jako "vynález, který změnil svět". Ve třicátých letech minulého století se mezi Němci a Brity rozpoutal závod o vývoj radaru, a Britům právě tato převaha na začátku války pomohla vyhrát bitvu o Británii. Klíčem k úspěchu byla tajná cesta předních britských vědců do Ameriky, jejímţ cílem byla výměna tajných technických poznatků s Američany a zajištění americké pomoci při získání náskoku nad Němci. Nápad vyuţít ozvěnu rádiových vln odraţených od vzdálených předmětů jako prostředek k jejich odhalení a určení polohy - princip radaru - se zrodil dávno před třicátými lety minulého století. Zejména po zkáze Titaniku v roce 1912 vzrostl zájem o technická zařízení, jeţ by zabránila sráţkám; německý inţenýr Christian Hülsmeyer navrhl vyuţít k tomuto účelu rádiovou ozvěnu. Britský fyzik Edward Appleton v roce 1924 pomocí radarového odrazu úspěšně změřil výšku ionosféry. Britští i američtí vědci si ještě více uvědomili potenciál radarových vln, kdyţ byly rádiové signály rušeny letadly nebo loděmi. Avšak teprve ve chvíli, kdy se Británie začala připravovat na válku, vyvstala nutnost vyvinout systém včasného varování před leteckými útoky. První kandidát na vývoj takového systému se pomocí obrovských betonových akustických zrcadel pokoušel zachytit hluk blíţících se letadel, kdyţ ale ukázku systému pokazil kolem jedoucí mlékařský vůz, ministerstvo letectví si uvědomilo, ţe je naléhavě zapotřebí nějaké převratné technické novinky. Pod vedením Henryho Tizarda byl ustaven výbor, který se měl problémem zabývat, a ten koncem roku 1934 pověřil Robetra Watsona-Watta z rádiové výzkumné stanice prozkoumáním moţnosti vyuţití rádiových vln. Watson-Watt a jeho asistent A. F. Wilkins přišli s nápadem vystřelovat pulzy rádiových vln a zachycovat jejich ozvěnu odráţející se od blíţících se letadel. Roku 1935 si Watson-Watt dal nápad patentovat,
a uţ rok nato lemoval jiţní a východní pobřeţí Británie řetěz radarových stanic, který vytvořil systém včasného varování "Chain Home" ("řetězový domov" - CH). CH-systém spolu s dalšími radarovými technikami, např. identifikačním systémem IFF ("identification friend-or-foe" neboli "identifikace svůj-cizí"), se osvědčil uţ během bitvy o Británii v roce 1940. Roje německých letounů kladly na skromné moţnosti britských vzdušných sil takřka neúnosné nároky, ale díky radarům se hrstka letounů, jeţ byly k dispozici, dala vyuţít s maximální účinností. Jenţe pravda je taková, ţe německé radary byly přinejmenším stejně dobré jako britské, ne-li lepší. Britské radary omezovala vlnová délka a výkon vysílačů i přijímačů. Příliš dlouhé rádiové vlny omezovaly rozlišovací schopnost radaru, zatímco nízký výkon zmenšoval dosah a sniţoval přesnost. Klíčem ke zkvalitnění radaru byla schopnost vyrábět a zachycovat mikrovlny - rádiové vlny s velmi malou vlnovou délkou. V roce 1940 sestrojili fyzik Henry Boot a biofyzik John T. Randall tzv. magnetron s rezonanční dutinou - zařízení schopné vyrábět vysokofrekvenční mikrovlnné pulzy. Právě takový přístroj, který o mnoho let předběhl svou dobu, potřebovala Británie, aby získala převahu v technologické válce s Německem. Magnetron byl tak malý, ţe se vešel do dlaně - měl tedy ideální velikost, aby se dal instalovat do letadel, lodí a vozidel; přesný radar s vysokou rozlišovací schopností se tak stal účinným nástrojem na všech bojištích. Němci by určitě byli ochotni zaplatit královské výkupné, jen kdyby se dozvěděli o jeho existenci. Slovy odborníka na vývoj radaru Roberta Buderiho to bylo "nejpřísněji střeţené tajemství Británie". Mělo to však háček. Británie neměla vědecké ani výrobní moţnosti, aby mohla magnetronu plně vyuţít. Britské továrny nebyly schopny vyrobit dostatečné mnoţství magnetronů splňujících předepsané normy, navíc nevyhovovala ani technická úroveň přijímačů a dodávky energie. Churchill doufal, ţe Američané, o nichţ se vědělo, ţe provádějí vlastní radarový výzkum, byť prozatím formálně neutrální, by se moţná dali přemluvit k výměně výrobních tajemství i k nabídce pomoci. Tizard dostal za úkol sesbírat všechna přísně tajná vědecká a technická tajemství, sestavit špičkový tým vědců a vypravit se do USA k setkání s americkými protějšky. Nejzářivějším klenotem v jeho pokladnici technických zázraků byl magnetron. James Phinney Baxter III., oficiální historik Úřadu pro vědecký výzkum a vývoj USA, později napsal: "Kdyţ jej v roce 1940 členové Tizardovy mise přivezli do USA, přicestovali s nejcennějším nákladem, jaký kdy kdo dopravil k našim břehům." Členům Tizardovy mise se zprvu dostalo chladného přijetí - někteří čelní američtí představitelé měli pocit, ţe Britové nemají co nabídnout oplátkou za jejich státní tajemství, a jelikoţ byly USA oficiálně neutrální, obě strany musely postupovat opatrně a scházet se ve vší důvěrnosti za zavřenými dveřmi. Kdyţ ale britská delegace předvedla magnetron, padly zábrany a rozběhla se otevřená výměna názorů. Američané uţ nějakou dobu také vyvíjeli radar, a jakkoli nebyli schopni vyřešit problém výroby výkonných mikrovlnných kmitů, v porovnání s Brity měli k dispozici kvalitnější technické zázemí a - coţ bylo hlavní - uměli vyrábět přístroje ve velkém. Sídlem následné spolupráce se stala nová radiační laboratoř ("radiation laboratory", známá pod zkratkou RadLab) v Massachusetts Institute of Technology (MIT). Společné úsilí záhy přerostlo v rozsáhlý výzkumný projekt, do nějţ se zapojilo více neţ čtyři tisíce lidí na několika světadílech a v jehoţ rámci byla sestrojena polovina radarových systémů nasazených během války. Radarová technika Spojenců rychle předčila německou, coţ mělo významný
vliv na vedení války: zefektivnilo se např. noční bombardování a letouny mohly být nasazovány i za nepříznivého počasí. Projekt RadLab je popisován jako "jeden z nejvýznamnějších, nejrozsáhlejších, nejtajnějších a výrazně nejúspěšnějších technických počinů" války. Radar byl pouze jedním z mnoha vynálezů, které přeměnily druhou světovou válku v souboj techniky. Obě strany pracovaly na tajných projektech a němečtí vědci přišli na stejné mnoţství převratných vynálezů jako vědci Spojenců. Pouze německá "zázračná zbraň", k níţ Hitler upínal tolik nadějí v závěrečné fázi války, neměla na konečný výsledek prakticky ţádný dopad - zčásti i proto, ţe chyběly potřebné prostředky, výcvik a taktika. Zato Spojenci dokázali výzkum plně vyuţít a svou tvořivost a vynalézavého ducha uměli přetvořit v konkrétní technické výsledky. Umoţnily to tajné mise, mezi něţ patřila i mise Tizardova. Projekt Manhattan: 1942-1945 Největším tajným projektem všech dob byl projekt Manhattan, celým krycím názvem Manhattan Engineering District Project, zaměřený na výrobu jaderné bomby. Rozsahem, náklady i náročností překonal všechny rekordy. Šlo bezesporu o vůbec největší vědecký experiment a zároveň o největší výkon v oblasti stavebního inţenýrství a průmyslu. Přitom zůstal paradoxně téměř naprosto utajený - do té míry, ţe tisícům lidí, kteří na něm pracovali, vše došlo teprve ve chvíli, kdy se dozvěděli o bombardování Hirošimy a Nagasaki. Teprve po válce se zjistilo, ţe ve skutečnosti k několika únikům informací přece jen došlo - a mělo to dalekosáhlý dopad na podobu světa i vlastní jaderné bomby. Třicátá léta minulého století zaznamenala velký pokrok v jaderné fyzice, který vyvrcholil v letech 1938 a 1939 objevem štěpení atomu - fyzikálního jevu, jímţ se dá získat obrovské mnoţství energie. V důsledku nacistické perzekuce se řada předních evropských fyziků přestěhovala do USA a přidala se ke kolegům z oboru, kteří tam uţ byli. Přinesli zneklidňující novinu - Němci uţ podnikli první kroky, aby proměnili teorii v ničivou praxi, a začali zkoumat moţnosti atomové bomby. Z obavy, ţe varování zůstane bez povšimnutí, oslovilo několik přistěhovalců z řad předních vědců, mezi nimi Leo Szilard a Edward Teller, nejslavnějšího vědce v Americe, Alberta Einsteina, a poţádali ho o podporu. Einsteinův dopis prezidentu Rooseveltovi z 2. srpna 1939 podnítil úsilí USA o vývoj "oné bomby". Bádání, zprvu roztroušené ve výzkumných ústavech po celé zemi, se ubíralo dvěma hlavními směry. První se soustředil na teorii a praxi vlastní bomby. Jaké jsou fyzikální zákonitosti štěpení atomu? Jaký je účinek řetězové reakce? Jak ji lze spustit? Druhý směr výzkumu se zabýval otázkou štěpných látek - radioaktivního materiálu, kterého bylo k výrobě bomby zapotřebí. Dánský fyzik Niels Bohr navrhoval uran 235, vzácný izotop uranu, který bylo nutno oddělit od mnohem běţnějšího izotopu uranu 238. Bohuţel nikdo nevěděl, jak to provést, zejména tak rychle a v potřebném mnoţství. Americký fyzik Glenn Seaborg přišel s jiným návrhem - plutoniem 239, které by se podle něho dalo získat ostřelováním uranu dvěma sty třiceti osmi neutrony v jaderném reaktoru. Ani tento nápad však nebyl realizován. Zatímco vědci bádali a formulovali nové teorie, měnil se i oficiální postoj k projektu. Počáteční výzkum financovalo vojenské námořnictvo, další fáze proběhla pod záštitou Národního úřadu norem. Ve snaze urychlit jaderný výzkum zaloţil prezident Roosevelt v roce 1940 Úřad pro vědecký výzkum; učinil tak ve spolupráci s Vannevarem Bushem - ředitelem
Carnegie Institution a muţem předurčeným stát se největší osobností vědy a výzkumu ve Spojených státech. V roce 1941 se proslechlo, ţe fyzikové v Británii matematicky předvedli rozsáhlý ničivý účinek štěpné bomby. Vannevar Bush zřídil zvláštní výbor, který měl jaderný výzkum uspíšit. Krátce nato Japonci bombardovali Pearl Harbour a USA vstoupily do války. Země mobilizovala a připravovala se na plné válečné nasazení a spolu s tím se změnil i jaderný program: z nesourodé skupinky samostatně bádajících vědců se vyvinul nejcílevědomější výzkumný počin v dějinách. Prvním krokem byla napohled nenápadná akademická letní konference, kterou uspořádal J. Robert Oppenheimer z Kalifornské univerzity, který zkoumal teoretické aspekty výroby atomové bomby. Konference se účastnila řada předních vědců v oblasti štěpení atomu, kteří poukazovali na to, ţe v zájmu lepší koordinace a návaznosti výzkumu je nutno soustředit práci do jediné laboratoře, zatímco Vannevar Bush i další vědci si byli dobře vědomi, ţe mnohem závaţnějším problémem je nedostatek štěpných látek - izotopů uranu a plutonia. V září 1942 poţádal Bush Roosevelta, aby se roztříštěné vědecké bádání sjednotilo a výzkum probíhal pod vojenským velením. Projekt byl předán Armádnímu technickému sboru (Army Corps of Engineers); ten jej nazval "Vývoj náhradních materiálů" a jeho řízením pověřil plukovníka Jamese Marshalla. Hlavním cílem bylo zahájit stavbu velkých továren na výrobu příslušného mnoţství štěpných látek, jenţe v té době se pouze jedna výrobní metoda posunula za teoretickou fázi, a i ta se potýkala s řadou potíţí. Marshall zápasil s problémy. Se stavbou továren otálel, protoţe neměl k dispozici hotové stavební plány, za coţ sklízel kritiku ze strany vědců pracujících na projektu. Ti se navíc nemohli shodnout, jakým směrem by se výzkum měl ubírat. Kromě toho projekt neměl takovou prioritu, aby do něj Marshall mohl přesunout prostředky a suroviny určené na jiné válečné projekty, např. ocel na stavbu továren. Byl kritizován i sám název projektu, protoţe prý příliš mnoho prozrazoval. Vedením byl tedy pověřen nový muţ. Plukovník Leslie Groves - téměř okamţitě povýšený na brigádního generála, aby udělal dojem na vědce, kterým měl velet - měl vynikající doporučení, neboť těsně předtím dohlíţel na stavbu největší kancelářské budovy na světě, Pentagonu. Přestoţe touţil po aktivním zapojení do války na bitevním poli, ocitl se v čele projektu suţovaného problémy na domácí půdě. Jeho prvním krokem bylo přejmenování projektu, přičemţ se řídil zvykem pojmenovávat projekty technického sboru podle čtvrti, kde měl projekt hlavní sídlo; v tomto případě to byl Manhattan. Pod vedením Grovese, který urovnal spory a učinil několik odváţných rozhodnutí, se projekt Manhattan rychle rozběhl. Grovesův průbojný a energický styl řízení se stal klíčem k závratnému úspěchu projektu. Groves odkoupil pozemky v Knoxville ve státě Tennessee, které později prosluly pod názvem Oak Ridge, a nařídil stavbu obří továrny na štěpení uranu, i kdyţ stavební projekty nebyly pořád ještě dokončeny. Mezitím v prosinci 1942 učinil nositel Nobelovy ceny za fyziku Enrico Fermi průlomový objev. Ve své laboratoři pod starým hřištěm Chicagské univerzity postavil malý jaderný reaktor a dosáhl první soběstačné jaderné řetězové reakce. Aplikací zdokonalených verzí jeho metod bylo moţno vyrobit plutonium 239. Groves poté vybral další lokalitu - v Hanfordu ve státě Washington - pro obří továrnu na výrobu plutonia. Velikost obou továren, v Oak Ridge i v Hanfordu, byla nevídaná. Místní obyvatelé byli hromadně evakuováni a pro desetitisíce dělníků se postavila celá města. Například v Oak
Ridge se na konec roku 1942 plánovaly byty pro třináct tisíc lidí, ale uţ v březnu 1943 byl tento počet zvýšen na čtyřicet pět tisíc lidí. V posledních válečných letech byl Oak Ridge pátým největším městem v Tennessee a továrna na uran spotřebovávala sedminu energie vyráběné v celých USA. Jediná uranová továrna, Y-12, spotřebovala k výstavbě přibliţně dvanáct tisíc kilometrů stavebního dřeva a na výrobu elektrických součástek potom patnáct tisíc tun stříbra zapůjčeného od amerického ministerstva financí (protoţe byl nedostatek mědi). Všechno úsilí bylo řízeno podle plánů, které se měnily s postupující stavbou - se všemi nedostatky a závadami, jeţ se daly čekat při přechodu z laboratorních pokusů na průmyslovou výrobu bez obvyklé zkušební fáze. V Novém Mexiku mezitím na starém ranči vyrostlo malé město - výzkumné středisko Los Alamos, "mozek projektu", kde tým vědců a techniků pod vedením J. Roberta Oppenheimera překonával při projektování atomové bomby obrovské teoretické i praktické překáţky. I přes nebývalý rozsah a rychlost projektu musel Groves zajistit jeho naprosté utajení. Vytvořil proto ovzduší absolutní mlčenlivosti podle zásady tzv. kompartmentalizace, kde levá ruka neví, co dělá pravá: "... kompartmentalizace znalostí byla podle mého soudu jádrem bezpečnosti. Mé pravidlo bylo jednoduché a nedalo se mylně vyloţit - kaţdý člověk má vědět vše, co potřebuje, aby mohl odvést svou práci, a nic víc." Utajení se vztahovalo i na nejmenší detaily, byť ne vţdy oplývalo přílišnou obrazotvorností: kdyţ např. Enrico Fermi navštívil továrnu na zpracování plutonia v Hanfordu, na jeho identifikačním štítku stálo falešné jméno "Henry Farmer". Z tajné povahy projektu vyplývalo, ţe Groves nemusel brát ohled na politické aspekty nákladů, bezpečnosti či etiky. Na projekt Manhattan byl v podstatě vypsán bianko šek a jeho činnost nebyla nikterak omezována vládním dohledem. Tehdy to sice mělo své oprávnění, ale dnes se rozmáhá názor, ţe projekt Manhattan se stal prototypem rozsáhlých tajných operací probíhajících bez řádného občanského či demokratického dohledu - jakousi tajně vypěstovanou rostlinou, která později sklidila plody v Eisenhowerových varováních před rostoucí mocí vojenskoprůmyslového komplexu a před takovými operacemi, jako byla pozdější Írán-Contra. Pod Grovesovou neúprosně sviţnou taktovkou se projektu Manhattan podařilo stihnout všechny šibeniční lhůty. Během necelých tří let vyrostly doslova na zelené louce obří továrny, které vyrobily štěpné látky nutné k výrobě tří bomb. Jedna, s krycím názvem Gadget, poslouţila jako pokusné zařízení. Zbylé dvě, Little Boy a Fat Man, jedna uranová a druhá plutoniová, byly svrţeny. V létě 1945 byl projekt Manhattan připraven vyzkoušet bombu Gadget. Byla vybrána pokusná střelnice v údolí Jornada del Muerto (Cesta mrtvého) v Novém Mexiku a dostala krycí název Trinity. Harry Truman, který se tehdy po Rooseveltově smrti stal prezidentem, chtěl znát výsledek ještě před postupimskou konferencí s Churchillem a Stalinem, plánovanou na konec července. Bomba Gadget byla na střelnici odpálena 16. července 1945. Její účinky byly strašlivé, jak se záhy přesvědčily statisíce Japonců. Projekt Manhattan se vydařil. Do konce války byly do projektu investovány asi dvě miliardy dolarů - v přepočtu na současnou hodnotu přes pětadvacet miliard dolarů. Svrţení bomb stálo Japonsko kolem čtyř set tisíc ţivotů, ale většina historiků se shoduje, ţe tím, ţe bomby zkrátily válku a zabránily chystané invazi do Japonska, více neţ milion ţivotů zachránily. Na světové dějiny mělo jejich svrţení hluboký a dlouhodobý dopad. I přes úspěšnost bezpečnostních operací provázejících
projekt Manhattan na domácí půdě se komunistickým špionům podařilo propašovat do sovětského Ruska mnoţství přísně tajné dokumentace o atomové bombě včetně podrobností z výzkumu mnohem silnější vodíkové bomby. Kdyţ únik informací vyšel najevo, vyvolalo to obrovskou paniku, ţe Sověti uţ také mají atomovou bombu, coţ následně vedlo k eskalaci výzkumu a výroby jaderných zbraní. K zděšení mnoha vědců, kteří celý výzkumný projekt podnítili a vedli, se projekt Manhattan stal impulzem k celosvětovým závodům ve zbrojení a v jaderném výzkumu vytvořil děsivou patovou situaci, která dodnes nese své plody a v níţ nestabilní země, diktátorské reţimy a teroristé vyvíjejí vlastní jaderné projekty. Operace Paperclip: 1945-1957 Patrně nejsvětlejší epizodou v poválečných dějinách USA byla úspěšná přistání člověka na Měsíci. Tento neuvěřitelný počin však byl podepřen jednou z nejtemnějších kapitol těchto dějin - rozsáhlou tajnou operací s krycím názvem Paperclip, jejímţ cílem bylo získání odborných znalostí i lidského potenciálu nacistické vědy pro americké účely, a která tak stovkám největších válečných zločinců Třetí říše pomohla uniknout spravedlnosti. Paperclip byla jen jednou částí širší americké strategie, jak se zmocnit hmotného i duchovního bohatství Německa, zčásti jako forma válečné reparace, zčásti jako příprava na blíţící se střet s komunisty, který mnozí Američané předvídali. Operace Paperclip (Spona) se zrodila v roce 1945 pod původním označením Overcast (Zataţeno); krycí název změnila rok poté. Podivný název byl odvozen od zvyku označovat kancelářskou sponkou spisy těch osob drţených ve vazbě, které byly vybrány k převozu do Ameriky. Cílem operace Paperclip bylo získání uţitečných vědeckotechnických poznatků Německa dřív, neţ se to podaří Rusům. To se týkalo i vybraných odborníků. Američtí pracovníci agentury Field Intelligence Agency Technical (Technická vojenská zpravodajská sluţba) pročesávali Německo a pátrali po všem moţném - od chemických zbraní a raket aţ po vědce a techniku. Celá operace se od počátku nesla v duchu naprostého utajení. Byl zakázán veškerý kontakt se sdělovacími prostředky, vyslýchat vybrané Němce nesměla ţádná jiná vojenská sloţka. Ve všech sděleních se pečlivě dbalo, aby se o nich mluvilo jako o "německých civilistech", a ne jako o vědcích. Prezident Truman podepsal operaci Paperclip pod striktní podmínkou, ţe je z ní vyloučen kaţdý "člen nacistické strany, který měl vyšší funkci neţ řadové členství, nebo aktivní stoupenec nacizmu či militarizmu". Jenţe to bohuţel nezapadalo do plánů a záměrů těch, kdo operaci řídili. Kdyţ Joint Intelligence Objectives Agency (Agentura společných zpravodajských cílů - JIOA), podřízená ministerstvu války, shromáţdila o zajatých vědcích všechny materiály, předala je ministerstvu zahraničí a spravedlnosti ke schválení víz. Spisy odhalily, ţe všichni uvedení vědci byli za války horlivými nacisty, a jejich ţádosti o víza byla zamítnuta. Ředitel JIOA Bosquet Wev si posteskl: "Nejlepší zájmy Spojených států byly podřízeny snahám ‚mlátit mrtvého nacistického koně'." Ze spisů navíc vyplývalo, ţe nacističtí vědci mohou být hrozbou pro bezpečnost USA. Wevova odpověď názorně ilustrovala myšlení amerických zpravodajských sluţeb: namítl, ţe nechat tyto vědce v Německu, kde by mohli padnout do rukou obávaných komunistů, je "pro tuto zemi mnohem větší bezpečnostní hrozba neţ to, ţe moţná kdysi měli nějaké nacistické vazby, či dokonce to, ţe moţná dodnes přechovávají nějaké nacistické sympatie".
JIOA a její kolegové v CIA zareagovali jednoduše tak, ţe kompromitující profily přepsali. Patrně nejcennější trofejí operace Paperclip byl Wernher von Braun, duchovní otec vesmírného programu USA a někdejší vůdčí osobnost německého raketového programu V-2. Von Braunův původní spis ho označoval jako "potenciální bezpečnostní hrozbu". Upravená verze, vydaná o šest měsíců později, uváděla, ţe "pro USA patrně nepředstavuje bezpečnostní hrozbu". Von Braunův příběh názorně ilustruje nejednoznačnost, ba rafinovanost operace Paperclip. Počáteční výzkum tohoto fyzika, jemuţ učarovaly rakety a který snil o meziplanetárních letech, financovalo německé balistické a muniční oddělení. Od roku 1934, po nástupu nacistů, se však jedinou cestou, kterou se bylo moţno ubírat, stal vojenský vývoj, a tak von Braun začal pracovat na nechvalně známé základně Peenemünde, kde se vyráběly protiletadlové rakety a balistické střely dlouhého doletu; vyvrcholením byl vývoj A-4. V roce 1943 Hitler nařídil, aby se A-4 stala "zbraní msty", a zavrhl námitky, ţe je to nevýkonný způsob dopravy výbušnin a nehorázné plýtvání prostředky; A-4 byla provizorně uvedena do provozu jako V-2. Stovky raket byly odpáleny na Londýn (kde úřady spustily soustředěnou kampaň, podle níţ střely přelétaly cíl a míjely jej, aby tak přiměly Němce mířit na bliţší vzdálenost) a rozsévaly smrt a zkázu bez valného strategického opodstatnění. Rozsah von Braunovy spoluviny lze jen těţko odhadnout. Jeho oficiální ţivotopis, předloţený americké veřejnosti, jeţ byla ochotna svému kosmickému hrdinovi leccos odpustit, vykresluje obraz člověka, který se jen neochotně stal nacistou, je zaujat pouze svými sny o meziplanetárním výzkumu a pohání ho jen touha konstruovat větší a lepší rakety - a moţná je to obraz pravdivý. Podle tohoto ţivotopisu zatklo von Brauna gestapo a SS ho obvinila, ţe se příliš zajímá o vesmírnou raketovou techniku a není dostatečně oddán věci Führera. Dokonce se údajně stavěl proti nasazení raket při útoku na Anglii. Jeho vojenský kolega v Peenemünde se musel přimluvit u Hitlera, aby byl von Braun propuštěn, s odůvodněním, ţe program V-2 by bez něho zanikl. Nedlouho po návratu na základnu svolal von Braun svůj tým a všichni se shodli, ţe nejlepší bude vzdát se Američanům, neboť, jak usoudili, jen Američané si mohou dovolit pokračovat v raketovém programu. Von Braun vedl smělý útěk do bezpečí přes kontrolní stanoviště gestapa a SS a z úřední moci, často pomocí falšovaných dokladů, zabíral vlaky a nákladní auta pro odvoz pěti set lidí a veškerého vybavení. Hoši z operace Paperclip uţ po nich pátrali, a tak jakmile byl navázán kontakt, Američané je s radostí vzali do vazby a neprodleně vyslali do Peenemünde velkou skupinu vojáků; ta tam ukořistila tolik dílů V-2, ţe k jejich odvozu bylo zapotřebí tří set ţelezničních vagonů. Hitlerovy tajné zbraně od té chvíle začaly slouţit novému pánovi. Nakonec (po příslušném přepsání osobní sloţky) byl von Braun se sto dvaatřiceti členy jeho týmu přepraven do USA, kde vytvořili jádro tamního rodícího se raketového programu. V roce 1960 se von Braunovi konečně splnil sen a stanul v čele výzkumu meziplanetárních letů; stal se hlavním konstruktérem raket Saturn, které vynesly člověka na Měsíc. Von Braunovy střety s SS a následné hrdinské činy ve stylu Von Ryanova expresu nepochybně napomohly tomu, ţe americká veřejnost přimhouřila oči nad jeho minulostí; jeho rehabilitace jakoţto veřejné osoby se završila ve chvíli, kdy vystoupil jako shovívavý pozorovatel v oblíbených pořadech Walta Disneyho. Přesto se nad ním vznáší řada otazníků. Jak zaníceným nacistou byl? Neschvaloval snad vyuţívání otrocké práce v Peenemünde?
Nebyl snad duchovním otcem programu, který přinesl smrt stovkám anglických civilistů? Jeho původní hodnocení ve spisu JIAO nebylo ani za mák příznivé a ne všichni byli ochotni odpustit a zapomenout. Jednou, o několik let později, se von Braun ocitl v letadle na lince, která měla mezipřistání v Británii - jenţe tam byl pořád ještě hledaným válečným zločincem. Stačilo pár diskrétních pokynů kapitánovi, a letadlo letělo dál do méně nepřátelské destinace. Řada vědců, kteří byli naverbováni v rámci operace Paperclip, byla však ještě mnohem nepřijatelnější neţ von Braun. Například Arthur Rudolph, další klíčový člen týmu, který zkonstruoval raketu Saturn, byl provozním ředitelem továrny v táboře smrti, kde dělníci umírali hlady, na následky mučení či naprostého tělesného vyčerpání. V původním hodnocení, jeţ ho označovalo jako "čistokrevného nacistu", byla navrţena jeho internace. Kdyţ jeho minulost vyšla v roce 1984 najevo, uprchl do Západního Německa. Ba co hůř, operace Paperclip získala pro práci v USA řadu vědců, kteří byli zapleteni do nechvalně známých nacistických pokusů na lidech. Kurt Blome dělal na vězních v koncentračních táborech pokusy s vakcínami moru a byl obţalován ze systematického vyvraţďování nemocných vězňů. V USA byl najat pro práci v chemickém armádním sboru. Generálmajor Walter Schreiber řídil za války pokusy na vězních v koncentračním táboře. V USA pracoval na lékařské škole amerického letectva. Kdyţ jeho minulost v roce 1952 vyšla najevo, byl tajně vyvezen z USA a usadil se v Argentině, vlídně nakloněné nacistům. Linda Huntová v díle Secret Agenda: The United States Government, Nazi Scientists and Project Paperclip, 1945-1990 (Tajný program: vláda USA, nacističtí vědci a projekt Paperclip) tvrdí, ţe skutečným posláním operace Paperclip bylo podnítit tajný výzkum chemických zbraní na lidech - který podle ní provádí americká armáda. Huntová uvádí, ţe se v chemickém zkušebním středisku americké armády v Edgewoodu na zkoušel amerických vojácích nervový plyn a psychotropní látky - v rámci programu, do nějţ byli zapojeni i nacističtí vědci. Ještě bulvárnější konspirační teorie tvrdí, ţe toto byl jen začátek dlouhodobého programu výzkumu metod ovládání mysli, tzv. projektu MK-Ultra, ale její věrohodnost podkopává její tvrzení o únosech lidí mimozemšťany a příklon ke konspiračním teoriím o zavraţdění J. F. Kennedyho. Podle oficiálních zdrojů, např. NASA, přišlo do USA pod záštitou projektu Paperclip šest set dvaačtyřicet "zahraničních odborníků a specialistů", z nichţ největší skupinu tvořil von Braunův stodvaatřicetičlenný tým. Paperclip byl však pouze jednou z celé řady operací. Podobným projektem byla přísně tajná operace Alsos, v jejímţ rámci byli do USA převezeni němečtí odborníci na jadernou techniku - dřív, neţ padli do rukou Sovětů. Operace National Interest (Národní zájem), spuštěná v roce 1947, rozšířila kompetence Paperclipu tak, aby němečtí vědci mohli pracovat nejen v armádě, ale také v americkém průmyslu a na univerzitách. Tajně také dovolovala CIA najímat zpravodajské a vojenské agenty, kteří se mohli osvědčit v opatřeních před komunistickou hrozbou, čímţ otevřela další a ještě stinnější kapitolu v ponurém příběhu o americkém románku s poválečnými nacisty (viz "Skutečné spiknutí Odessa", s. [[dle sazby]]). Ať uţ nasloucháte přikrášlené oficiální verzi, nebo kritickým hlasům, pochybnosti o morálnosti operace Paperclip přetrvávají. Poválečný přístup USA k potenciálně uţitečným bývalým nacistům se řídil zásadou, ţe účel světí prostředky. Kolik zločinců Třetí říše uniklo v důsledku toho spravedlnosti? Prameny
Seznam není úplný; jde o stručný souhrn několika uţitečných či zajímavých knih, článků a webových stránek, které jsem v textu pouţil či se na ně odvolával. Kaţdý pramen je uveden pouze jednou, nicméně z řady odkazů z prvních kapitol lze čerpat i pro zbytek knihy. 1. kapitola Aiuto, Russell (webová stránka otevřena 13. května 2004): "The First Crime Family" (Rodina prvního zločinu), Crime Library, http://www.crimelibrary.com Alder, Garrick (leden 2001): "The Pope Must Die" (Papeţ musí zemřít), Fortean Times, 136 Bainton, Roy (červenec 2000): "Mischief Myths" (Nezbedné mýty), Fortean Times, 179 Barrett, David V. (1997): Secret Societies (Tajné společnosti), Blanford, Londýn Bennett, Richard M. (2003): Conspiracy (Spiknutí), Virgin Books, Londýn Cornwell, John (1989): A Thief in the Night (Noční zloděj), Simon and Schuster, New York Crossová, Suzanna (stránka otevřena 5. května 2004): "Julius Caesar, the Last Dictator" (Julius Caesar, poslední diktátor), http://heraklia.fws1.com/conspiracy/index.html Duffy, Jonathan (3. června 2004): "Bilderberg: The ultimate conspiracy theory" (Bilderberg: nejzazší konspirační teorie), BBC News Online Magazine, http://news.bbc.co.uk/go/pr/fr//1/hi/magazine/3773019.stm Farrellová, Maureen (25. června 2004): "On a Mission from God: The Religious Right and the Emerging American Theocracy" (V Boţím poslání: náboţenská pravice a vznikající americká teokracie), http://www.buzzflash.com/farrell/04/03/ Huntová, Linda (1992): "Secret Agenda: The US Government, Nazi Scientists and Project Paperclip, 1945-1990" (Tajná agenda: vláda USA, nacističtí vědci a projekt Paperclip, 19451990), St Martin's Press, New York Kjeilen, Tore (stránka otevřena 9. července 2004): "Assassins" (Asasíni), Encyclopaedia of the Orient, http://i-cias.com/e.o/assassins.htm Ramsay, Robin (duben 2004): "Conspiracy Corner", Fortean Times, 176 Rickard, Bob (červenec 2000): "The Jews shall be blamed" (Ať vina padne na Ţidy), Fortean Times, 136 Rickard, Bob (září 1997): "The Pope and the Virgin" (Papeţ a panna), Fortean Times, 102 Ronson, Jon (2001): "Them: Adventures with Extremists" (Oni: dobrodruţství s extremisty), Picador, Londýn Sharlet, Jeffrey (březen 2003): "Jesus plus Nothing" (Jeţíš plus nic), Harper's Magazine Sheldonová, Rose Mary (podzim 2000): "Toga&Dagger: Espionage in Ancient Rome" (Tóga & dýka: špionáţ ve starověkém Římě), MHQ: The Quarterly Journal of Military History Simpson, Christopher (1988): "Blowback: America's Recruitment of Nazis and Its Effects on the Cold War" (Zpětný ráz: Nábor nacistů v Americe a jeho dopad na studenou válku), Weidenfeld & Nicholson, New York Stoneman, Richard (1991): "Greek Mythology" (Řecká mytologie), HarperCollins, Londýn "The Gunpowder Plot Society" (Společnost spiknutí střelného prachu - stránka otevřena 1. května 2004), http://www.gunpowder-plot.org
Tobin, Paul (stránka otevřena 20. května 2004): "Popes Throughout History" (Papeţové v dějinách), The Rejection of Pascal's Wager (Odmítnutí Pascalovy sázky), http://www.geocities.com/paulntobin/index.html Volkman, Ernest (1994): "Spies" (Špioni), John Wiley and Sons, New York Yallop, David (1984): "In God's Name" (Ve jménu Boţím), Jonathan Cape, Londýn 2. kapitola "Spies" (Špioni), Public Records Office (stránka otevřena 1. července 2004) http://www.pro.gov.uk/virtualmuseum/spies/ Bath, Alan Harris (1998): "Tracking the Axis Enemy: The Triumph of Anglo-American Naval Intelligence" (Vystopování nepřítele Osy: Triumf anglo-americké námořní rozvědky), University Press of Kansas, Lawrence Bennett, Richard M (2003): "Espionage" (Špionáţ), Virgin, Londýn Durschmied, Erik (1999), "The Hinge Factor" (Faktor strategického bodu), Coronet, Londýn Hollins, Dave (2001, stránka otevřena 12. června 2004): "The Hidden Hand - Espionage and Napoleon" (Skrytá ruka špionáţ a Napoleon), Osprey Publishing, http://www.ospreypublishing.com/content4.php/cid=71 Momsen, Bill (1993, stránka otevřena 29. května 2004): "Codebreaking and Secret Weapons in World War II" (Luštění šifer a tajné zbraně za druhé světové války), Nautical Brass Online, home.earthlink.net/~nbrass1/enigma.htm Overy, Richard a Wheatcroft, Andrew (1999): The Road To War" (Cesta k válce), Penguin, Harmondsworth Singh, Simon (1999): "The Code Book" (Kniha šifer), Fourth Estate, Londýn Vankin, Jonathan a Whalen, John (2004): "The 80 Greatest Conspiracies of All Time" (Osmdesát největších spiknutí všech dob), Citadel Press, New York 3. kapitola "Documents in Law, History and Diplomacy" (Dokumenty právnické, historické a diplomatické), The Avalon Project at Yale Law School (1996-2003, stránka otevřena 3. června 2004), http://www.yale.edu/lawweb/avalon/avalon.htm Alexandr, John K. a Cooper. Richard T. (19. prosince 1998): "The Impeachment Debate: High Crimes, Misdemeanors: A Yardstick Whittled by History" (Debata o ţalobě pro zneuţití pravomoci: vysoké zločiny, přečiny: měřítko okleštěné dějinami), Los Angeles Times O'Brien, Joseph V., prof. (stránka otevřena 9. června 2004), "Obee's History Page", John Jay College of Criminal Justice, http://web.jjay.cuny.edu/~jobrien/reference/ob15.html Society of American Historians (1991) (Společnost amerických historiků, 1991), Reader's Companion to American History, Houghton Mifflin Comp., New York Wetzel, David (2001): "A Duel of Giants: Bismarck, Napoleon III, and the Origins of the Franco-Prussian War" (Souboj velikánů: Bismarck, Napoleon III. a kořeny francouzskopruské války), University of Wisconsin Press, Madison 4. kapitola
"Sinon", History of Espionage (Dějiny špionáţe - stránka otevřena 30. května 2004), http://www.angelfire.com/dc/1spy/index.html Borger, Julian (25. května 2004): "US Intelligence Fears Iran Duped Hawks into Iraq War" (Americká rozvědka se obává, ţe Írán vlákal ‚jestřáby' do války s Irákem), Guardian Carpenter, Ted Galen (9. června 2004): "Did Iran Use Chalabi to lure US into Iraq?" (Vlákal Írán Spojené státy pomocí Čalabího do Iráku?), Fox News Channel Cockburn, Andrew (26. května 2004): "The Trail to Tehran" (Stopa vede do Teheránu), Guardian Grove, Eric (2001): "The Price of Disobedience: The Battle of the Plate Reconsidered" (Cena za neuposlechnutí: nový pohled na bitvu v ústí La Platy), US Naval Institute, Bethesda Hesketh, Roger (2002): "Fortitude: The D-Day Deception Campaign" (Fortitude: Klamná kampaň v den D), The Overlook Press, Woodstock "History of the Grimaldi Family" (stránka otevřena 2. června 2004), http://www.grimaldi.org Kiesling, John Brady (10. června 2004): "Chalabi's Fall Shows that the US Cannot Match Mideast in the Art of Devious Diplomacy" (Čalabího pád dokazuje, ţe USA se Blízkému východu nemohou vyrovnat v umění vychytralé diplomacie), Financial Times Latimer, Jon (2001): "Deception in War" (Lest ve válce), John Murray Publishers, Londýn Neillands, Robin (1997): "In the Combat Zone: Special Forces Since 1945" (V ohnisku bojů: Zvláštní jednotky od roku 1945), Orion, Londýn Parada, Carlos (stránka otevřena 23. května 2004): "Greek Mythology Link" (Řecká mytologie v souvislostech), http://homepage.mac.com/cparada/GML/ Rutter, Gordon (červenec 2004): "Magic Goes to War" (Do války míří kouzla), Fortean Times, 185 Society for Military History (1996) (Společnost pro vojenské dějiny, 1996): "Reader's Companion to Military History" (Průvodce čtenáře vojenskými dějinami), Houghton Mifflin Company, New York Sutton, David (červenec 2004): "Bodyguard of Lies" (Tělesný stráţce lţí), Fortean Times, 185 5. kapitola "Fashionable Innovations of Tsar Peter the Great" (Módní novinky cara Petra Velikého), Hoogsteder Journal č.7, září 2004 Boardman, John, Griffin, Jasper a Murray, Oswyn (1986): "The Oxford History of Greece and the Hellenistic World" (Oxfordské dějiny Řecka a helénského světa), Oxford University Press, Oxford Crossová, Suzanne (2004, stránka otevřena 20. května 2004): "Feminae Romanae: The Women of Ancient Rome" (Feminae Romanae: Ţeny starověkého Říma), http://dominae.fws1.com/Influence/Livia%20Augusta/Index.htm Fildes, Alan a Fletcherová, Joann, dr. (stránka otevřena 13. června 2004): "Alexandr in Egypt" (Alexandr v Egyptě), http://www.touregypt.net/featurestories/Alexandrthegreat.htm Goyau, Georges (1912): "Armand-Jean du Plessis, Duke de Richelieu", Catholic Encyclopaedia, sv. XIII. Graves, Robert (1988): "Já, Claudius", Penguin, Harmondsworth
Kosmetatouová, Elisabeth (stránka otevřena 5. května 2004): "Alexandr's Visit to the Oracle of Ammon" (Alexandrova návštěva Ammonovy věštírny), Hellenic Electronic Centre, http://www.greece.org/alexandria/Alexandr/Pages/siwa.html Massie, Robert K. (1981): "Peter the Great", Ballantine, New York 6. kapitola "Early Radar History - an Introduction" (Počátky historie radaru - úvod), Penley Radar Archives (stránka otevřena 1. července 2004) http://www.penleyradararchives.org.uk/history/introduction.htm "Operation Paperclip Dossier" (Spis operace Paperclip), Agent Orange (8. srpna 1997, stránka otevřena 24. června 2004) http://www.conspiracyarchive.com/NWO/project_paperclip.htm "The Culture of Secrecy and the Nuclear Age" (Kultura utajování a jaderný věk), Women's International League for Peace and Freedom (stránka otevřena 27. května 2004) http://www.reachingcriticalwill.org/technical/factsheets/secrecy.html Bilstein, Roger, prof. (1979): SP-4206 Stages to Saturn, NASA Buderi, Robert (1996): "The Invention That Changed the World" (Vynález, který změnil svět), Simon and Schuster, New York Day, Dwayne A. (stránka otevřena 20. května): "Radar", US Centennial of Flight Commision, http://www.centennialofflight.gov/essay/Evolution_of_Technology/radar/Tech39.htm Dickinson, Michael (stránka otevřena 23. května 2004): "Captain Cook - the First Voyage" (Kapitán Cook první výprava), Pacific Explorers Library, http://www.pacificislandtravel.com/books_and_maps/captain-cook1.html Lahanas, Michael (stránka otevřena 20. května 2004): "Burning Mirrors" (Zápalná zrcadla), Hellas: Ancient Greece: Science, Technology and other Interesting Stories, http://www.mlahanas.de/Greeks/Mirrors.htm "Manhattan Project" (Projekt Manhattan), National Atomic Museum (2004, stránka otevřena 27. května 2004) www.atomicmuseum.com/tour/manhattanproject.cfm Mann, Horace (stránka otevřena 12. května 2004): "Medieval War, Warfare, Weapons, Armour and Castles" (Válka, válečnictví, zbraně, pancíře a hrady ve středověku) http://www.sfusd.k12.ca.us/schwww/sch618/War/FireWeapons.html Pillinger, Colin (1. května 2004) "To infinity, and beyond!" (Na věčnost a ještě dál), The Times Rhodes, Richard (1995): "The Making of the Atomic Bomb" (Výroba atomové bomby), Simon and Schuster, New York Rossen, Erich (2000, stránka otevřena 19. června 2004): "Heliostats as Death Rays" (Heliostaty jako smrtonosné paprsky) http://people.linux-gull.ch/rossen/solar/deathray.html Santee, Casey (2004): "Manhattan Project Developed Under Extraordinary Veil of Secrecy" (Projekt Manhattan vyvíjený pod rouškou mimořádného tajemství), The Pocatello Idaho State Journal Silverstein, Ken (3. května 2000, stránka otevřena 30. května 2004) "Our Nazi Allies" (Naši nacističtí spojenci), salon.com, http://www.salon.com/news/feature/2000/05/03/nazi
Smith, Bernard (1985): "Academic Perceptions of Cook's Role in the Opening of the Pacific" (Akademické názory na Cookovu roli při otevření Pacifiku), Cook's Log, sv. 8, č. 2 The Manhattan Project: Making the Atomic Bomb (1998), DVD, AJ Software and Multimedia, New York Volti, Rudi (1999): "Greek Fire" (Řecký oheň), The Facts On File Encyclopaedia of Science, Technology, and Society, Facts On File Inc., New York O autorovi Joel Levy píše o dějinách a paranormálních jevech; z jeho knih uveďme například Really Useful (Opravdu uţitečné) - dějiny kaţdodenních věcí a věda o nich; KISS Guide to the Unexplained (Průvodce vším nevysvětleným) - začátečnický průvodce historií tajemství, záhad a paranormálních a nadpřirozených jevů; Scam: Secrets of the Con Artist (Triky: Tajemství mistra podvodu) - zasvěcený pohled do dějin světa mistrů podvodu a jejich triků; a Fabulous Creatures (Báječná stvoření) - o postavách z pověstí a lidových vyprávění.
