Tajemství gobelínu Na pokraji zkázy

Tajemství gobelínu Na pokraji zkázy také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz

E-knihy v edici: Henry H. Neff – Tajemství gobelínu – Probuzení Astarotha Henry H. Neff – Tajemství gobelínu – Na pokraji zkázy Doporučujeme další e-knihy: Ch. Paolini – Eragon Ch. Paolini – Eldest Ch. Paolini – Brisingr Henry H. Neff Tajemství gobelínu – Na pokraji zkázy – e-kniha Copyright © Fragment, 2011 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Napsal a ilustroval Henry H. Neff

Rowanská

akademie

Památce Davida Petera Gogolaka 1971–2008

Obsah

1. . Čarodějnice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 2. . Velejemný pan Šikeš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 3. . Tetička . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 4. . Hádanka a trezor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 5. . Temnověci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 6. . Erasmus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 7. . Španělský knihkupec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148 8. . Rudá přísaha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170 9. . Mechanické zázraky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 10. Bramův klíč . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213 11. Muž u brány . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238 12. Létající pevnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263 13. Šepot v hodině duchů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 278 14. Za nebeským závojem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 309 15. V Sídech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 323 16. Přesun a vítězství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 345 17. Příběh Deirdre Fallowové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 361 18. Vyplutí za úsvitu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 383 19. Půlnoční bouře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 404 20. Něco zlého . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 426 21. Kůra, větve, kamení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 443 22. Pára a dým . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 459 Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 469 O autorovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 470

domek pana Morrowa Rezervace

pavilon

zelen˝ tunel st·je

Maggie

Star˝ Tom kov·rna

Brigitina vyhlÌdka z·mek

sad hnÌzdo Hannah

öatny

sportoviötÏ

mÏsteËko Rowan

Rowansk·

akademie

1. kapitola

Carodejnice

M

ax McDaniels se krčil pod klenbou převislých borových větví v zarostlém zákoutí rowanské rezervace. Před deseti minutami zahlédl, jak se na šedivém úpatí kopců hluboko pod ním mihla temná silueta, a věděl, že jeho pronásledovatel už musí být blízko. Vytasil nůž a použil fosforeskující čepel k prostudování přibližné mapy, kterou si rychle načrtl, než vyrazil. Cíl byl stále daleko. Takhle ho nikdy nedosáhne – tento protivník je mnohem rychlejší než ostatní. Max odehnal chmurné myšlenky a raději se soustředil na přelud, který vytvořil. Byl to jeho dokonalý dvojník: vlnité tmavé vlasy

10

Na pokraji zkázy

a výrazné snědé rysy obezřetně vykukovaly z vyvýšené skrýše na nedalekém stromě. Předtím prošel co nejopatrněji okolním terénem, aby nezanechal žádné stopy, které by cvičené oko objevilo. Pronikavý výkřik nějakého ptáka prořízl ticho hodiny před svítáním. Něco se blížilo. Maxovi se zrychlil tep. Sledoval serpentinu dole. Pátral po nějaké stopě svého pronásledovatele, ale cítil jen vůni vlhké hlíny a vítr, který tiše ševelil a hnal kolem hory cáry mlhy. Nebe dostávalo jemný modrý nádech. Max byl ve střehu a stál jako zkamenělý mezi kořeny a kopřivami. Ve chvíli, kdy se rozhodl opustit své stanoviště, zachytil koutkem oka sotva znatelný pohyb. Jeden ze stromů se sunul po horském úbočí směrem vzhůru. Aspoň v první chvíli mu to připadalo jako strom – jeden z těch několika pokřivených a olámaných kmínků, jež se jen taktak držely ve vyprahlé půdě svahu. Pak se ale ukázalo, že je to nějaká postava, která se pomalu napřímila a stoupala prořídlým lesem. Šplhala směrem k Maxovu dvojníkovi, tmavá a zahalená jako duch. Když se přiblížila na vzdálenost asi šesti metrů, Maxovi došlo, proč pronásledovatele nedokázal setřást. Byl to Cooper. Agentova zjizvená tvář připomínala polámanou masku ze zvětralé kosti. Bledou pleť si zamaskoval blátem a chomáče blonďatých vlasů schoval pod černou čapku. Když dorazil ke stromu, kde seděl Maxův dvojník, vytáhl z pouzdra upevněného na předloktí tenký nůž. Ostří potřené fosforeskujícím olejem se zablyštělo. Cooper začal s pavoučí lehkostí šplhat na strom. Maxovi se pomalu rozšířily zorničky. Jeho svalnatou postavou se rozlila hrozivá energie, v prstech mu zaškubalo a roztřásly se. Vyskočil z úkrytu.

Carodejnice

11

Cooper při tom zvuku trhl hlavou a Max se proti němu vyřítil s nožem v ruce. Zbraň dopadla, avšak nezasáhla kost ani kůži. Projela postavou a narazila do stromu, takže odlétla sprška kůry. Cooperův dvojník se rozplynul v oblaku černého dýmu a Max pochopil, že se nechal napálit. Rychle se rozhlédl. Skutečný Cooper vyrazil z nedaleké houštiny a pěti dlouhými skoky byl u něj. Max si přehodil nůž do levé ruky, hbitě se vyhoupl na strom a čepel Cooperova nože mu prosvištěla těsně kolem žeber. Cooper mu sevřel zápěstí ocelovým stiskem. „A mám tě,“ zasyčel. Max se prudkým škubnutím vytrhl a přejel svým nožem agentovi po rameni. Na černé látce zůstal zářivý fosforeskující šrám. Cooper překvapeně zavrčel. Max agenta zasáhl podruhé a seskočil ze stromu. Zlehka dopadl na zem a ve stejném okamžiku vyrazil po pěšině, na rozcestí se dal doprava a uháněl vzhůru strmou stezkou, kterou si vyznačil do mapy. Cooper klusal za ním a Maxův vzrůstající náskok způsobený Zesílením ho očividně neznervózňoval. Chlapec na okamžik pustil pronásledovatele ze zřetele, soustředil se na měděně zbarvený vrcholek, pádil do kopce a vytrvalým tempem stoupal nad hranici lesa. Po deseti minutách ostrého běhu Max zpozoroval malou bílou vlaječku, třepetající se na vzdáleném vrcholku rozeklané skály. Rychle se zorientoval a neubránil se úšklebku. Dalších deset minut tímhle tempem a vítězství má v kapse. Ale jak běžel dál, začalo se mu špatně dýchat a za chvíli musel zběsile lapat po dechu, protože vzduch nesnesitelně zřídl. Rychle se ohlédl a zjistil, že se k němu Cooper přiblížil na nějakých sto metrů a běží zlehka jako vždycky. Max si odplivl a zrychlil. Stále stoupal a kašlal.

12

Na pokraji zkázy

Praporek byl lákavě blízko, ale přemáhala ho bolest a závrať. Před očima se mu dělaly mžitky a měl pocit, že má pusu plnou žhavého písku. Zakopl o kámen, upadl, odřel si koleno a upustil nůž. Vyškrábal se na nohy a spatřil rozmazanou postavu. Cooper stál tři metry od něj a velkou černou botou přišlápl rukojeť Maxova nože k zemi. Upíral na chlapce zrak. Hruď se mu zvedala a klesala, jak se dlouze a pomalu nadechoval. Chladně pohlédl na rudou nášivku na Maxově uniformě. Představovala terč a byla umístěna přesně v místě srdce. Úspěšný zásah znamenal smrt a zároveň okamžité ukončení akce. „Vzdáváš se?“ zeptal se Cooper. Max se na okamžik zarazil a přikrčený v obranném postoji zvažoval Cooperovu nabídku. Pak se rozhodl a agent ve stejném okamžiku zareagoval tak pohotově, jako by četl jeho myšlenky. Než se stačil Max pohnout, Cooper jej popadl za zápěstí a rozmáchl se tenkým černým nožem směrem k nášivce na hrudi. Byl to přímý, rychlý a neomylný pohyb. Max jej sice viděl rozostřeně, ale odrazil zbraň stranou a uvědomil si přitom palčivou bolest, jak mu tupé ostří rozřízlo dlaň. Vyrazil kupředu a zasadil Cooperovi prudký kopanec do kolena, až dlouhán zavrávoral. Max roztáhl prsty a jeho nůž mu poslušně vletěl do dlaně. Zaslepený vzteky provedl výpad s řadou vychytralých triků a bleskových úderů. Vřela v něm zuřivost. Jak se opovážili vyslat Coopera! Cooper přece není nějaký student, ale samotářský zabiják, který na rozkaz svých nadřízených pronásleduje Nepřítele. Dnes mu nařídili honit Maxe – nepochybně proto, aby jej po sérii snadných vítězství pokořil. Max divoce a bezohledně útočil. Zasáhne agentovu červenou nášivku a pak se snadno zmocní praporku.

Carodejnice

13

Na rozdíl od předchozích protivníků se však Cooper nedal Maxovou zázračnou rychlostí a agresivitou zastrašit. Vzpamatoval se ze svého počátečního překvapení a znovu uchopil nůž. Jejich pohyby se podobaly tanci, Cooper byl matoucím přeludem z ocele a dýmu, jak se začal halit do pláště stínů. Max musel mhouřit oči, aby ho vůbec rozeznal: inkoustově černou siluetu proti uhlově šedivému pozadí. Za těchto okolností bylo těžké odhadnout, ve které ruce drží Cooper zbraň, a dokonce jestli se chystá k úderu. Stmívalo se a blyštivá čepel nože se podobala pohupující se a záludné bludičce, která pravidelně mizela, aby pak prudce a přesně bodla. Max se pokoušel údery předvídat, ty ale přicházely zcela nečekaně, a tak musel spoléhat pouze na své reflexy. Ucítil za sebou pohyb, odrazil výpad a snažil se nespustit tenkou čepel ze zřetele, ale Cooper se stáhl a Maxův protiúder projel vzduchem. Max zuřil. Znovu se objevil nůž – tři bodnutí, rychlejší než údery boxera do chlapcovy hrudi. Max odrazil Cooperovu ruku stranou, párkrát neúspěšně sekl, ale agent mu už vyklouzl z dosahu. „Ukažte se!“ štěkl Max zuřivě. Žádná odpověď. Kolem jen tma, hustá jak sirup. Nakonec Cooper udělal chybu. Max za sebou zaslechl náhlý šramot. Obrátil se a spatřil fosforeskující záblesk, který mu širokým obloukem mířil k pasu. Mrštně jako had jej nožem odrazil. Cooper na okamžik zaváhal – vyvedlo jej to z rovnováhy a byl dost blízko, takže Max uviděl lákavý záblesk agentova terče. Ušklíbl se a zaútočil na cíl. Jenže jakmile Max bodl, ucítil, že Cooper přenesl váhu a popadl ho za loket. Agent využil Maxova výpadu a prudce jej odhodil stranou. Pak hladce jako úhoř uklouzl do bezpečné vzdálenosti. Max tvrdě přistál na zádech a pocítil ostrý tlak na prsou. Cooperův hlas přerušil ticho. „Dost.“

14

Na pokraji zkázy

Pronesl rozkaz klidně, s konečnou platností. Nepřirozenou tmu rozfoukal vítr. Max uviděl, že Cooper ustoupil do vzdálenosti nějakých šesti metrů. Chvíli Maxe jen mlčky pozoroval. Očividně byl spokojený, že boj skončil, a zapnul malé sluchátko, které měl v uchu. „Tady Cooper,“ pronesl s pohledem stále upřeným na Maxe. „Teď jsem s ním. Jsme hotovi… výsledek podle očekávání.“ Max pozoroval, jak Cooper trpělivě naslouchá někomu na opačném konci. Pak vypnul přijímač a obrátil se k Maxovi. „Musíme se vrátit,“ zabručel. Max se sbíral ze země a pokukoval po bílém praporku, který se třepetal nad nimi. „Nech ho tam,“ řekl Cooper. „Já vyhrál.“ Ledabyle mávnul směrem k červené nášivce na Maxově hrudi. V jejím středu jasně zářila fosforeskující šmouha. „Víte to určitě?“ zeptal se Max nasupeně, než jej přemohl křečovitý suchý kašel. Cooper se podíval na svou hruď, kde v krvavě rudém terči zářil fosforeskující šrám jako vypálený cejch. Několik světélkujících šrámů měl i na hrudi a pažích. Agent zachmuřeně zkoumal Maxovo dílo. Znovu si zapnul přijímač v uchu. „Odvolávám. Výsledek neočekávaný. Obě strany zlikvidovány.“ Cooper vypnul přijímač. „Kdo to byl?“ ptal se Max. „Ředitelka Richterová,“ odvětil Cooper. „Musíme být do oběda zpátky.“ Max zaúpěl, ale Cooper si toho nevšímal. „Měl bys být rád, že si zaběháš,“ zavrčel agent, když si Max zavazoval boty. „Jsi v dost špatné formě.“

Carodejnice

15

„Nikoho jiného nehonili agenti,“ odsekl Max nevrle. Byl vyčerpaný a podrážděný. „Jedeš na doraz,“ odpověděl klidně Cooper. „Starší studenti si na tebe stěžovali. Odmítají s tebou trénovat – myslí si, že jim ztěžuješ postup. Teď budeš mít za soupeře jen agenty a mystiky.“ Max si vybavil jednoho vyděšeného šesťáka, který ho měl před pár dny vystopovat a pak na hlavu poražený vystřelil z rezervace, jako by mu za patami hořelo. „Slibuji, že je nebudu tak rychle likvidovat,“ řekl a uličnicky se zašklebil. „Dám jim větší šanci.“ Cooper se na něj zamračil. „Nic takového. Máš co zlepšovat. Ale nejspíš jsi usnul na vavřínech, když jsi získal tu malou žlutou tečku, co?“ „Trochu,“ připustil Max, zrudl a sklopil hlavu. Cooper vypočítával strohým, úsečným tónem chyby, kterých se Max dopustil. „Mohl jsem se k tvé skrýši přiblížit z kteréhokoli směru. Stačilo jen napodobit ptačí křik a dostal jsem se na deset metrů od tebe. Tvé léčky byly amatérsky naivní…“ „Rozumím,“ řekl Max a cítil, jak mu hoří tvář. „Ne,“ odporoval Cooper a sehnul se, aby mu hleděl přímo do očí. „Nerozumíš. Kdyby to bylo doopravdy, neměl bych žádnou žlutou tečku na prsou. Překročil bys řeku, než bys mě vůbec uviděl.“ Max nic neřekl. „A ještě něco,“ dodal Cooper, zastrčil nůž do pouzdra a obrátil k Maxovi svou přísnou, strašidelnou tvář. „Vůbec se nedokážeš kontrolovat – tvé emoce prozrazují tvoje záměry. Dobře vycvičený protivník bude vědět, co máš za lubem, ještě než to uděláš. Fatální chyba.“ Max se zakabonil a raději spolkl odpověď. Cooper se otočil a dal se do klusu.

16

Na pokraji zkázy

Když doběhli na mýtinu, slunce už stálo vysoko nad východními dunami. Dlouhá tráva se vlnila zčeřená vánkem, tu a tam ji protkávaly trsy lučních květin a vyčnívající balvany vybělené sluncem. V dálce v modravých stínech pavilonu pobíhalo několik malých postav. „Můžeme se dívat na první ročník?“ otázal se Max a tahal se za propocené černé tričko. Cooper zavrtěl hlavou. Správce Nolan právě vyvedl Jaju na verandu. Max se musel zasmát, jak prváci poděšeně uhýbali z cesty. Před rokem na tom byl stejně. I jeho tenkrát děsil pohled na černou lvici velikosti nosorožce, která se teď uvelebila přede dveřmi. Když probíhali kolem, Nolan jim zamával. „Říkali mi, že tudy poběžíte. Tak co, jste celí?“ vyzvídal svým příjemně ospalým hlasem a v jasně modrých očích se mu šibalsky zablýsklo. Oprášil si z rukavic ze silné hovězí kůže zbytky sena. Cooper jen přikývl a nevšímal si vykulených studentů, kteří si něco špitali. „Pane jo,“ zamumlal Nolan a se zájmem se zadíval na žlutou tečku na Cooperově nášivce. „Studenti, tohle je Cooper a Max McDaniels. Max je druhák…“ Nolan náhle zamrkal a úsměv mu pohasl. „Teď si ale uvědomuju,“ pokračoval, „že někteří z vás se už s Maxem setkali.“ Mezi studenty to zašumělo. Několik z nich už skutečně Maxe znalo. Loni na jaře je totiž zachránil před hrozivou smrtí v kryptě Marleyho Augura. Max jim zběžně zamával a teď si přál zase rychle odejít. „Paní ředitelka nás očekává,“ vysvětlil Cooper a odváděl ho. „Já vím,“ řekl Nolan rozvážně. „Dobře, že jsi tady, Coopere. Dej pozor, ať se k tomu klukovi moc nepřibližuje.“ Cooper přikývl, ale měl se rychle k odchodu. Max ovládl zvě-

Carodejnice

17

davost do chvíle, než se ocitli u mohutných, mechem porostlých vrat rezervace. „O čem to Nolan mluvil?“ zeptal se ostražitě. „Na co máte dát pozor? Kdo se ke mně nemá přibližovat?“ Cooper sledoval jasně červeného poletujícího motýla a Starý Tom odbíjel jedenáctou. „Jedna čarodějnice,“ zahuhlal. „Dorazila před svítáním.“ Mamču zpráva o čarodějnici nijak nevzrušila a jen něco pohrdavě zabručela. Vnořila zkřivené prsty do útrob krocana a prudkým pohybem jej zbavila vnitřností. „Mamča dělá čarodějnicím tohle!“ vybafla ta tlustá ježibaba se zašedlou kůží na Maxe, zamávala vnitřnostmi v hrsti a mrskla jimi do hrnce. Bob si povzdechl u vedlejšího stolu, kde pomalu a pečlivě krájel mrkev na kostky. „Podle paní ředitelky je to důležité,“ zabručel svým barytonem. „Ach, ,podle paní ředitelky je to důležité‘,“ posmívala se Mamča a napodobila obrův výrazný ruský přízvuk. Popadla nebohého krocana a připlácla si ho na hlavu. Chňapla po opodál stojícím koštěti a zamávala s ním obrovi pod nosem. „Jestlipak se velký a silný Bob bojí čarodějnic?“ zakdákala. „Chce se před nimi schovat? Počůrá se z nich strachy?“ Mamča začala tančit dokolečka a krocan se opilecky kymácel, jak točila koštětem jako mažoretka. „Po…po…po…počůrá, počůrá, počůrá…“ Max dojedl topinku a kývl na svého spolubydlícího Davida Menlo, který stál v kuchyňských dveřích a mlčky tu scénku sledoval. Mamča nasála vzduch a náhle se zarazila. Zaječela a otočila se čelem k Davidovi s očima vytřeštěnýma hrůzou. Ježibaba se toho

18

Na pokraji zkázy

drobného blonďatého chlapce příšerně bála od chvíle, co se ho při loňské oslavě Halloweenu pokusila chytit a sežrat. „Ahoj, Mamčo,“ pozdravil David. „Ahoj,“ zahuhňala Mamča a její krokodýlí pohled divoce těkal někde nad Davidovou hlavou. „Mamčo, máš na hlavě krocana.“ „Děkuji ti,“ zamumlala ježibaba, sundala vykuchaného ptáka a bázlivě ho položila na pekáč. „Omluvte mě prosím…“ Vystřelila ke své kredenci a nechala koště s rachotem spadnout na zem. Vmáčkla své objemné tělo dovnitř a zabouchla za sebou dveře. Glazovaná cukřenka se na polici zakymácela, spadla a roztříštila se na dlaždicích ve změť střepů a cukru. „Promiňte,“ omlouval se David. Sehnul se, aby pomohl Bobovi zamést ten nepořádek. „Ty za to nemůžeš,“ zašeptal obr a obrátil oči v sloup. „Mamča je příšerná – horší než obvykle. Myslím, že za to můžou ty její dopisy. Čte si je pořád dokola.“ Obr ukázal dlouhým sukovitým prstem na malou hromádku letecké pošty ležící poblíž Mamčina kuchyňského prkénka. Max jeden z nich vzal a podíval se na adresu psanou hůlkovým písmem: PANÍ BEA SHROPEOVÁ ROWANSKÁ AKADEMIE U.S.A. „Kdo je Bea Shropeová?“ vyzvídal Max a krčil nos nad obálkou, která páchla zelím. Z kredence se ozval jekot, při kterém tuhla krev v žilách. Žlutá dvířka se rozlétla a Mamča vystřelila ven, vytrhla dopis Maxovi z ruky a přitiskla si jej k hrudi.

Carodejnice

19

„Nikdo! Bea Shropeová není nikdo! Neexistuje!“ supěla. Popadla dopisy a nacpala mohutné pozadí zpět do kredence. „Jdi si za tou svou čarodějnicí a nepleť se do Mamčiných věcí!“ zaburácela a přibouchla za sebou dvířka. „To byla švanda,“ řekl David, „ale Cooper na nás čeká. Mimochodem, měl ses jít osprchovat.“ „Měl jsem hlad,“ bránil se Max a nedokázal odtrhnout pohled od talíře s křupavou slaninou. David si začal něco prozpěvovat a odcházel po točitých schodech. „Cože?“ vyhrkl Max a vyrazil za svým spolubydlícím. „Ty bys strávil půlku noci s Cooperem v patách a bez jídla?“ Cooper oba chlapce očekával ve vestibulu. Doprovodil je boční chodbou do horního patra zámku. Popoháněl je kolem pozlacených portrétů a série afrických masek až k tmavým dveřím z leštěného dřeva. „Čarodějka už je vevnitř,“ zašeptal. „Musí se držet nejméně tři metry od vás. Ví o tom. Sednu si na židli vedle ní – a vy dva se posadíte vedle paní ředitelky.“ „Coopere,“ ozval se ustrašeně David, „vypadá to nebezpečně. Opravdu si myslíte, že bychom tam měli jít?“ Maxovi se zdálo, že Cooperovy tvrdé rysy na okamžik změkly. Agent si klekl a pohlédl Davidovi zpříma do očí. „Bude to v pořádku,“ prohlásil s jistotou. „Nic se vám nestane, nebojte se.“ Poplácal Davida po rameni a pak vyndal nůž z rezavého načervenalého kovu s vroubkovanou čepelí. Max ho nikdy předtím neviděl. Zbraň nevyzařovala dobrou auru – opotřebovaná čepel svědčila o obzvláště hrozivé historii. Max před nožem instinktivně ucouvnul, David úplně zezelenal a roztřásl se.

20

Na pokraji zkázy

„To zvládneme, Davide,“ snažil se Max svého spolubydlícího upokojit. David se chabě usmál a vrhl další pohled na nůž, než jej Cooper zastrčil do rukávu. „Poslechneme si, co ta stará čarodějka chce,“ vyzval je agent a zlehka zaťukal na dveře. Když se otevřely, zavedl chlapce do tmavé místnosti bez oken s vyřezávanými stropními trámy, osvícené pouze olejovými lampami, které zalévaly přítomné teplým zlatavým světlem. Ředitelka Richterová seděla v čele žulového stolu s vytesaným znakem Rowanu, na němž stála sada křišťálových číší a karafa s červeným vínem. Po její pravici seděla slečna Krakenová, shrbená a nevrlá vedoucí katedry mystiky. Max je pozdravil, ale rychle se zaměřil na podivnou, seschlou bytost, která si ho prohlížela z opačného konce stolu. „Chlapci,“ pronesla paní Richterová, „omluvte to tlumené světlo, je to kvůli našemu hostu, který se takto cítí příjemněji. Ráda bych vám představila madam Malu.“ Čarodějnice se usmála a hluboce se uklonila na pozdrav. Ve zšeřelé místnosti se její kůže nejdřív zdála zjizvená jako Cooperova, ale Max brzy poznal, že to nejsou šrámy, ale tetování. Každou viditelnou část těla – tvář, uši i špičky prstů – měla potetovanou malými hieroglyfy a znaky, vyvedenými do úhledných obrazců a tvarů, které pak mizely v záhybech prostého černého hábitu. Bílé vlasy spletené do copu byly hedvábně hebké. Polkla doušek vína a na vrásčité tváři měla výraz zdvořilého očekávání. Cooper se usadil na židli vedle ní a ona si ho při tom dlouze prohlížela bledýma zelenýma očima. Úsměv jí však z tváře nezmizel a její zájem se rychle přenesl na Maxe a Davida, kteří se usadili po boku paní Richterové. „Madam Mala je jedna z našich vzdálených příbuzných z Východu,“ vysvětlila paní Richterová a odhrnula si z čela zbloudilý pramínek stříbrných vlasů. „Je to už několik staletí, co jsme byli ve

Carodejnice

21

spojení s čarodějnicemi, ale jde o dávné spojence a my jsme poctěni touto návštěvou.“ Čarodějnice vděčně pozvedla číši. „Ano,“ pokračovala paní Richterová a věnovala jí křečovitý úsměv. „Víte, studenti, vůbec jsme nečekali, že se tu madam Mala dnes ráno objeví. Podle všeho navštívil čarodějnice během svých cest Peter Varga, aby získal jejich pomoc při hledání loni unesených dětí. Zmínil se přitom o vás dvou a… s překvapením a radostí jsme dnes zjistili, že na našem prahu stojí návštěva. Snad nám nyní, když už jste tady, prozradí hlubší smysl svého příchodu.“ Madam Mala se zářivě usmála a odhalila malé, zažloutlé a místy zkažené zuby. Korálky a náhrdelníky z polodrahokamů se rozcinkaly a chřestily, když vstala a hluboce se jim uklonila. „Jste velmi laskavá, paní ředitelko,“ řekla chraptivým tenorem. „A já na oplátku přináším pozdravy od svých sester pro naše příbuzné, kteří před dávnými časy překročili moře. Je jen dobře, že naše mládež je jiskrou k rozdmychání starých přátelství a překlene různice mezi námi. Čekaly jsme dlouho, abychom tyhle dva mohly spatřit.“ „Paní Richterová…,“ zašeptal Max. Ředitelka zvedla prst, aby mlčel. Čarodějnice se obrátila od paní Richterové a upřela pronikavé zelené oči na Maxe. „Který z těch dvou požehnaných dětí je tenhle?“ zeptala se. „Madam Malo, tohle je Max McDaniels. On je…“ „Pes,“ vydechla čarodějnice, oči se jí rozšířily a naklonila se kupředu. Cooper se nepatrně zavrtěl v židli. „Odpusťte mi, že až teď mé staré oči vidí světlo na jeho čele. Rath dé ort, Cúchulain. Saol fada chugat.“ Max se neklidně ošil, když se čarodějnice krátce dotkla čelem stolu a znovu se posadila. Než se rozhodla pokračovat, udělala jakési rychlé znamení.

22

Na pokraji zkázy

„Astaroth teď chodí po zemi a slavná rowanská škola bude velice potřebovat pomoc svého Psa. Na důkaz našeho bývalého spojenectví mě mé sestry pověřily, abych se domáhala pouhé poloviny našich práv. Rowanský pes s vámi může zůstat. Čarodějnice si žádají jen mladého Kouzelníka, tak nadaného v našem umění.“ „O čem to propána mluvíte?“ přerušila madam Malu ostře slečna Krakenová a probodávala ji pohledem. „Jak si mohou čarodějnice dovolit jen tak přijít a o něco žádat, navíc o jednoho z našich studentů?“ „Anniko,“ oslovila ji paní Richterová varovně. Slečna Krakenová se rozpálila doběla, ale spolkla další slova. Madam Mala vypadala zmateně. „Řekla jsem snad něco, co vás popudilo?“ zeptala se a těkala očima z jednoho na druhého. „Madam Malo,“ ozvala se paní Richterová, „omluvte naši nevědomost, ale co přesně požadujete? Jistě nemáte v úmyslu odvést nám Davida Menlo…“ Čarodějnice přikývla a usmála se na Davida, který slabě zachroptěl a sesul se v židli. „Jak vás vůbec mohlo napadnout, že bychom něco takového dovolili?“ zeptala se paní Richterová klidně. „Je to naše právo,“ pronesla madam Mala a její úsměv vystřídal výraz hněvivého pobouření. David nebyl schopen slova a krčil se v židli víc a víc, až z něj byly vidět jen oči nad hranou stolu. „Paní Richterová,“ sykl Max, „nehodláte poslat Davida pryč s… s touhle čarodějnicí, že ne?“ „Jistěže ne,“ odpověděla paní Richterová a šlehla po něm přísným pohledem. „Na základě čeho mohly čarodějnice vznést tak absurdní požadavek?“ Madam Mala se zamračila a přejížděla špičkou prstu s ostrým nehtem po horním okraji rowanského znaku.

Carodejnice

23

„Na našem požadavku není nic absurdního,“ pronesla pomalu a oči jí plály, „a čekaly jsme na jeho vznesení téměř čtyři sta let. Možná vaše paměť slábne, ale dokonce i ta nejmladší čarodějnice ví o Bramově přísaze a ukryté Knize počátků.“ „Kniha počátků,“ opakovala paní Richterová a zdálo se, že pátrá v paměti. „Mluvíte o Thovtově knize?“ „Samozřejmě,“ přisvědčila čarodějnice. „Říká se, že sám Astaroth po této knize tolik dychtil, že se dlouhá léta zabýval studiem tajemství, která by mu ji umožnila použít. Bram velice riskoval, aby ji ukryl z Démonova dosahu.“ Paní Richterová se zamračila a letmo pohlédla na slečnu Krakenovou. „To není možné,“ zasmála se nevěřícně slečna Krakenová. „Kniha byla zničena před tisíci lety.“ „Nebyla zničena,“ zašeptala čarodějnice. „Před více než pěti sty lety ji čarodějnice vzaly z místa posledního odpočinku prince Neferkapta a zanechaly na jejím místě padělek. Marně jsme se snažily odhalit její tajemství. Pak ta zpráva nějakou lstí prosákla do zdejšího světa a náš poklad nakonec přivábil zainteresované skupiny. Astarothovi poslové po nás pátrali v horách – slíbili nám obrovskou odměnu, pokud Knihu vydáme nebo poskytneme informace, kde se skutečně nachází. Zvážily jsme jejich nabídky – byly opravdu velkorysé a stejně jsme Knihu nedokázaly rozluštit. Ale přišel také Bram a my přijaly jeho návrh.“ Max si vzpomněl na Eliase Brama, posledního ze slavných předků, který padl během obléhání Solasu, aby získal čas pro těch pár, kdo přežili a mohli uniknout na palubě Kestrel. Bram byl v Rowanu velice ctěn, ale něco v tónu madam Maly způsobilo, že Maxovi poklesla nálada. Pohlédl na Davida, jehož pohled získal nepřítomný skelný výraz, jaký míval vždycky, když o něčem úporně přemýšlel.

24

Na pokraji zkázy

„A jaký byl Bramův návrh?“ zeptala se paní Richterová velice tichým, vážným hlasem. Čarodějnice se střetla pohledem s paní Richterovou a přimhouřila oči. Pro větší důraz poklepala do stolu. „Že kterékoli vaše dítě obdařené Starou magií by mělo být odevzdáno do péče a ochrany čarodějnic. Můžeme žádat tři, tak stojí psáno. Dvě takové děti sedí tady přede mnou a já žádám pouze mladého Kouzelníka. Dovolím si poznamenat, paní ředitelko, že byste měla být vděčná za naši velkorysost. Chápeme, že jste o této dohodě neměla tušení a je vám líto rozloučit se s tak bystrým žákem. My si toho jsme plně vědomy, a bereme si proto jen jednoho… Nenuťte mě, abychom toto rozhodnutí musely přehodnotit.“ „Paní Richterová,“ zašeptal Max, kterému nešla do hlavy následná dlouhá odmlka, „nerozmyslela jste si to, viďte? Že jí nedovolíte odvést Davida pryč?“ Ředitelka na Maxe ostře pohlédla a pak obrátila pozornost k madam Male. „Samozřejmě, že ne,“ pronesla. „Musela by být předložena řada důkazů, abychom tomuto požadavku přisoudili jen zrnko pravdy, natož abychom ho splnili. O žádné takové smlouvě nic nevím – ty ano, Anniko?“ „Za všechny ty roky, co mám přístup do archivu, jsem neobjevila nic aspoň vzdáleně podobného,“ prohlásila hrdě slečna Krakenová. „Představa, že by Bram kupčil s dětmi, je absurdní – popírá to všechno, co zastával! Vyměnit děti za knihy? Nesmysl! Kde je ta Kniha počátků, kvůli které jsme údajně dali do zástavy svou budoucnost?“ „To my nevíme,“ řekla madam Mala s chladnou zdrženlivostí. „Osud Knihy měl v rukou Bram, ne my. Nám jde o dodržení závazků naší smlouvy.“ „Co když odmítneme?“ zeptala se paní Richterová.

Carodejnice

25

„Neodmítnete,“ ujistila ji madam Mala. „Odmítnout znamená pád Rowanu. Astaroth je tady, paní ředitelko Richterová – síly a ostražitost Rowanu ochabují a vše nasvědčuje tomu, že se Démon vrátí. Rowan bude potřebovat všechny své staré spojence, aby odolal nadcházející bouři. Teď není čas na pošetilou pýchu.“ Paní Richterová vstala a zkřížila paže. „Nemyslím si, že je to pošetilá pýcha, madam Malo, když vám připomínám, že přežití vašeho řádu již dlouho zajišťují právě ty mocné síly a ostražitost, které kritizujete. Díky naší dobré vůli mají čarodějnice možnost žít v skrytu a bezpečí daleko od měst a vymožeností moderní doby. Tato vstřícnost může skončit. Pokud se čarodějnice rozhodnou ohrožovat Rowan a jeho zájmy, slibuji vám, že to bude mít rychlé a nepříjemné následky, které zaskočí i ty největší pesimistky mezi vámi.“ Čarodějnice se zachmuřila. Otevřela ústa a zase je zavřela, krátce pohlédla na Coopera, který seděl bez hnutí a opětoval její pohled s neochvějným klidem. Malé hodiny odtikávaly dlouhé vteřiny. V místnosti zavládlo nesnesitelné ticho a pohrůžka násilím zůstala viset ve vzduchu. „Je politováníhodné, že takhle mluvíte před těmito mladými lidmi,“ poznamenala nakonec madam Mala, sepjala ruce a zhluboka vydechla. „Jsem si dobře vědoma, že máte k dispozici spoustu lidí i zbraní, paní ředitelko. Nemyslíme si, že by čarodějnice mohly vést s Rowanem otevřenou válku. Je to ostatně to poslední, co bychom si přály. Jste to vy, kdo vyhrožuje – já mluvím jen o cti a úmluvách. Varuji vás, paní ředitelko. Odepřením našeho právoplatného požadavku byste porušili podmínky Bramovy smlouvy a padla by na vás kletba, která zničí tuto školu a všechny, kdo v ní přebývají. Smlouva je vázána Starou magií – je podepsána Bramovou vlastní krví a nelze ji nijak zrušit.“

26

Na pokraji zkázy

„Jestliže je smlouva napsaná Bramovou krví, musíte ji mít,“ řekla paní Richterová ledově. „Ráda bych ten dokument viděla a setkala se s tím, kdo za čarodějnice opravdu mluví. Vy to nejste, madam Malo – vy jste jen byla vyslána předat vzkaz. Váš úkol je tímto splněn. Je čas, abyste se vrátila domů.“ Madam Mala dopila zbytek vína a vstala. „Vy mě jako hostitelka žádáte, abych odešla. Půjdu. Ale přijedou moje sestry a přinesou důkazy, které požadujete, paní ředitelko. A až budou odcházet, tyto požehnané děti – obě tyto děti – odejdou s nimi.“ „Dokud budu ředitelkou, tak neodejdou,“ řekla tiše paní Richterová a pokynula Cooperovi, aby stařenu vyprovodil. Čarodějnice se ve dveřích zastavila a její hrůzostrašný vzhled ještě zdůraznily vyřezávané masky, které lemovaly chodbu. Tajuplně a vědoucně se na paní Richterovou usmála. „Ředitelé jsou nahraditelní, paní Richterová, jak váš předchůdce velmi dobře ví. Měla byste vědět, že Peter Varga není jediným synem Rowanu, který přešel hory, aby nás žádal o pomoc.“ Otočila se k Maxovi a Davidovi. „Vyhledejte nás do měsíce, děti. Budete ve svém novém domově očekáváni.“ Uklonila se na rozloučenou a byla pryč.

2. kapitola

Velejemný pan Šikeš

M

ax a David seděli naproti sobě v nižším patře svého nádherného pokoje a tiše hovořili. Obloha nad skleněnou kupolí stropu ztmavla do inkoustového odstínu a zahalila se do třpytného hvězdného pláště. Na nebeské báni se pravidelně objevovala souhvězdí, jejichž obrysy zvýrazňovala tenká zlatá vlákna, která brzy vybledla. David pozoroval Velkou medvědici, jak zazářila a ztratila se z očí. Sklonil hlavu a naškrábal si pár poznámek do ohmataného deníku vázaného v kůži, který u sebe nosil celé léto. „Nepůjdeme žít k čarodějnicím,“ usoudil Max a mhouřil oči

28

Na pokraji zkázy

nad Davidovým drobným, téměř nečitelným písmem. „Paní Richterová to nedovolí – viděl jsi, jak ji to rozčílilo.“ „Její rozhodnutí asi nemá na tu věc vliv,“ namítl David tiše a zavrtěl hlavou. Letmým mávnutím prstů zapálil několik svíček a olejovou lampu. „Ta čarodějnice nelhala. Myslím, že na nás mají nějaký legitimní nárok.“ „No a co?“ posmíval se Max. „Nemůžeš svým podpisem jen tak rozhodovat o životě někoho stovky let předtím, než se ten člověk vůbec narodí! To není fér.“ David zvedl obočí a zasmál se. „Nepletl bych do toho férovost. Názor, že lidi by měli sami rozhodovat o tom, kde a jak budou žít, je docela nový. Myslím si, že Elias Bram musel být velice zoufalý, když takovou dohodu uzavřel. Ta Kniha počátků nebo Thovtova kniha, či jak se jmenuje, musí být důležitá…“ Ozvalo se hlasité a netrpělivé zaklepání na dveře. „Nezapomeň, cos chtěl říct,“ řekl Max a štrachal se do schodů, aby se podíval, kdo to je. Za dveřmi stál pan McDaniels, Maxův otec, a těžce oddychoval. Jeho korpulentní tělo se opíralo o veřeje. Jindy usměvavý pan McDaniels měl dnes buclaté rysy stažené obavami a v očích se mu zračila starost. „Přišel jsem hned, jak jsem se o tom doslechl,“ zasípal a vklouzl do pokoje. Zastavil se a políbil Maxe na temeno. „Sbíral jsem jablka na zítřejší koláč. Je tu David?“ „Jsem tady dole, pane McDanielsi,“ zavolal na něj David. „Dobře, dobře,“ přikývl pan McDaniels, zavřel za sebou dveře a vedl Maxe dolů. Přisedli si k Davidovi u stolu. „Copak je to za nesmysl o té čarodějnici a nějaké přísaze? Paní Richterová mi něco říkala, ale celé to působilo jako nějaký blábol. Dělala si legraci, viďte?“ „Nedělala, tati,“ řekl Max. „Ta čarodějnice řekla, že před dáv-


29

nými časy byla uzavřena dohoda – a že David a já bychom měli jít žít k nim.“ „To nemůže být pravda,“ namítl pan McDaniels a okusoval si nehty. „Paní Richterová tvrdila, že žijí daleko odtud – někde v Himálajích nebo co! Jak by ty čarodějnice vůbec mohly vědět, kdo jste, a tím spíš, kde vás hledat?“ Max sebou trhl. „Slyšely o nás od Petera – loni je navštívil a zmínil se o nás. Nejspíš se dostal do problémů právě proto, že s nimi byl v kontaktu.“ „Tak Peter za to může?“ žasl pan McDaniels. Vyloučeného agenta Petera Vargu znal Max původně jako Ronina, který ho při nejedné příležitosti zachránil. Peter si léčil v Rowanu zlomenou páteř, kterou mu přerazilo hrůzné kladivo Marleyho Augura. Pan McDaniels mu často dělal společnost a vozil ho po okolí v kolečkovém křesle, aby se mohl kochat pohledem na Atlantik. „Nevím, jestli za to může,“ dodal spěšně Max, „on tu smlouvu totiž neuzavřel.“ „Ale zavinil, že čarodějnice věděla, že má přijít sem a pátrat po tobě!“ soptil Maxův táta a jeho počáteční úlek se rychle proměnil v zuřivost. „Nerozčilujte se, pane McDanielsi,“ řekl David mírně. „Jestliže o Bramově smlouvě nevěděla paní Richterová, myslím, že o ní jistě nevěděl ani Peter. Kromě toho, Max nebude muset nikam odcházet.“ „Ne?“ nechápal pan McDaniels a jeho zbrunátnělá tvář zase dostávala normální barvu. „Jak to víš?“ „Protože se mnou bude těžké pořízení,“ vysvětlil David. „Pokud někdo bude muset odejít, budu to já. Jestliže budou chtít, abych s nimi spolupracoval, musejí Maxe nechat tady.“ Pan McDaniels dvakrát zamrkal a dlouze, roztřeseně se nadechl. Šmátral v kapse zástěry po kapesníku.

30

Na pokraji zkázy

„Davide,“ vypravil ze sebe Max, ohromený nabídkou svého spolubydlícího, „to nejde, abys…“ Mohutné zatroubení pana McDanielse do kapesníku přehlušilo jeho slova. Pan McDaniels pak bez varování popadl Davida, přitiskl si ho k sádelnatému boku a chlapcova bledá tvář zmizela v ohromném podpaží kostkované košile. „Davide,“ křičel pan McDaniels a třásl útlým chlapcem sem a tam, „nevím, co na to říct! Je to od tebe tak hezké – až neuvěřitelně. A já ti to nezapomenu, co budu živ!“ „Hhhemp!“ vyhekl David přidušeně. „Řekni to ještě jednou!“ žádal pan McDaniels a otřel si buclaté, uslzené tváře hřbetem ruky. „Tati, myslím, že nemůže dýchat,“ upozornil ho Max a ukázal na Davidovu ruku, která sebou mrskala jako ryba na suchu, jak se David marně snažil vyprostit hlavu. „Aha,“ dovtípil se pan McDaniels a hned chlapce pustil. „Promiň.“ „To nic,“ zasmál se chabě David. „Byl jsem jen trochu přimáčknutý.“ „Nikdo neodejde k žádným čarodějnicím,“ prohlásil rázně pan McDaniels a pevně stiskl oběma chlapcům rameno. „Jsme silná trojka – jeden za všechny, všichni za jednoho! Ještě jim ukážeme!“ „Docela by mě zajímalo, jaké by to bylo u nich žít,“ přemítal Max ve snaze uvolnit atmosféru. Přešel ke své knihovničce a vyndal Rowanský přehled známých nepřátel. „Je tam zřejmě spousta mloků a černých koček a perníkové chaloupky. Vsadím se, že nemají nic takového, jako je Dráha – paní Richterová říkala, že mají strach ze strojů.“ Projel rejstřík, ale pod písmenem Č nic nenašel. „Tam je nenajdeš,“ řekl David. „Myslím si, že Rowan nepokládá čarodějnice za nepřátele – jen za někoho, komu by ses měl vy-


31

hnout. A nepředpokládám, že by se podobaly čarodějnicím z pohádek. Viděl jsi, jaké měla tetování na obličeji?“ „Měls ji vidět, tati,“ řekl Max a odložil knihu. „Vypadala jako plakát!“ „Ty znaky, to byla zaklínadla,“ usoudil David a nevšímal si Maxova sarkasmu. „Tajemná zaklínadla – primitivní – vytetovaná přímo na kůži. Mají je chránit… Myslím, že se čarodějnice něčeho bojí.“ Vtom zase někdo zaklepal na dveře, bylo to stejně hlasité a netrpělivé klepání jako předtím. „Hernajs otevřete, blátotlačkové! Už jsem se vám vrátil!“ zahulákal hlas se silným irským přízvukem. Max se zasmál a vyběhl po schodech. Na chodbě stál Connor Lynch, Maxův a Davidův nejlepší kamarád, který právě dorazil z prázdnin v Dublinu. Neposedné kaštanové kučery mu padaly do čela a jeho rozesmátá, zdravě červená tvář připomínala veselého skřítka. Podal Maxovi sadu otlučených golfových holí. „Pohlídej mi je, jo?“ řekl a poplácal Maxe po rameni. Vtáhl do pokoje i své ohromné zavazadlo. „Hele, Connore,“ volal za ním Max a zavíral dveře, protože Connor se už jako velká voda hrnul dolů a halekal pozdravy na Davida a pana McDanielse. „Nechceš si to svoje haraburdí odložit u sebe v pokoji?“ „Ne-e,“ zakřičel na něj Connor. Uvelebil se v jednom z útulných koutků dolního patra a noroval ve svém vaku jako jezevec. „Mí skvělí spolubydlící už nadšeně švitoří o tom, jak strávili letní prázdniny dojením jaků nebo stavěním latrín nebo péčí o opuštěná koťátka. To se nedá poslouchat,“ usoudil a smutně zavrtěl hlavou. „Doufal jsem, že se na chvíli vetřu sem, než…“ Ozvalo se další zaklepání. Max za dveřmi zaslechl chichotání.

32

Na pokraji zkázy

„Než dorazí holky!“ zajásal Connor, vytáhl ze svého cestovního vaku lesklý sáček a hodil ho panu McDanielsovi, který ho s heknutím zachytil a potěšeně zabručel. Davida vyvedla z míry vyhlídka na další návštěvníky a ještě k tomu děvčata. Přičichl si k podpaží a rychle si za dveřmi své skříně převlékl tričko. Max ustoupil ode dveří a dovnitř se nahrnuly Cynthia Gilleyová, Sára Amankwe a Lucia Cavallová. Halasně zdravily a objímaly se se všemi na přivítanou. Během několika minut už všech šest spolužáků a pan McDaniels seděli namačkáni dole a užívali si narychlo schystanou hostinu, kterou zajistil Connor. Vydoloval z vaku Báječné sušenky od firmy Bedford – nový výrobek, uvedený na trh jedním z bývalých klientů pana McDanielse. „Co na ně říkáte?“ zeptal se Connor pana McDanielse. Maxův táta zavřel oči a slupl velkou vykrajovanou sušenku jako jednohubku. „Viděl jsem je na letišti a vzpomněl si na vás.“ Pan McDaniels si gestem vyžádal chvíli ticha a zamyšleně sušenku žvýkal. „Je to kvalitní výrobek,“ poznamenal po dlouhé odmlce a uznale pokyvoval hlavou nad sáčkem. „Výborná chuť křehkých vloček s čokoládovým pohlazením na závěr. Měl bych zavolat šéfovi – a navrhnout jim pár sloganů.“ „Tati,“ přerušil ho Max a vrtěl hlavou nad tátovou posedlostí. „Už nejsou tvými klienty. Ty sušenky by mohly chutnat jako kozí bobky a ty bys tvrdil, že jsou skvělé.“ „To ne,“ bránil se se smíchem pan McDaniels a poplácal se po mohutném břiše. „Můžeš lhát člověku do očí, ale nemůžeš lhát jeho žaludku. Žaludek ví. Pamatuj si to.“ „To měla být nějaká životní moudrost?“ zažertoval Max a zacpal si uši, protože ostatní vybuchli smíchy. Pan McDaniels se jen spokojeně usmál a nechal sáček se sušenkami kolovat.


33

„Tak už dost o sušenkách!“ přerušila je rázně Lucia, vážná italská krasavice, jejíž jiskrné oči a netečnost vůči jeho irskému šarmu Connora úplně pobláznily. „Tak povídejte, vy dva,“ luskla prsty na Maxe a Davida. „Co je tu nového?“ „Lucia chce říct,“ upřesnila Cynthia a plácla Luciu po ruce, když sáhla po další sušence, „že když jste tady zůstali přes léto, musíte vědět, co se tu děje.“ Boubelatá anglická dívka se zakousla do sušenky a upřela na Davida vyčkávavý, mateřský pohled. „Co jako?“ „No třeba to, že se ta hezká malá vrátnice změnila v pevnost,“ řekla Sára. V šarlatovém sárí z rodné Nigérie vypadala vznešeně a půvabně. „S patnáct metrů vysokými zdmi,“ připojila Lucia. „A obehnaná trním,“ dodala Cynthia. „A hemžící se agenty,“ zakončila Sára. „A taky mystiky,“ přidal se Connor. „Viděl jsem, jak mě šmírujou z oken. Civěli na mě odtamtud dva staří páprdové! Naskočila mi z nich husí kůže…“ „David o tom ví víc,“ řekl Max. „Pomáhá paní Richterové.“ „Neptali se mě, jak to má vypadat,“ ozval se David poněkud rozmrzele. „Dělám jen podřadnou práci – stavím zdi a tahám materiál.“ „Ty stavíš zdi?“ zeptala se Sára a vykulila oči. „Vždyť jsou tak šest metrů silné!“ David přikývl a uždíbl sušenku. Už od svého příjezdu do Rowanu Maxův spolubydlící prokázal mimořádně intuitivní talent pro mystiku. „Když je teď Astaroth na svobodě, paní Richterová si myslí, že potřebujeme silnější ochranu. Astaroth je ze všech zapuzených démonů považovaný za nejvýznačnějšího učence a čaroděje,“ pokrčil David rameny.

34

Na pokraji zkázy

„Ale copak není Rowan skrytý před vetřelci?“ vyhrkla znepokojeně Cynthia a napřímila se. „I když je Astaroth na svobodě, neměl by nás tady najít. Není tomu tak?“ „Tak by to mělo být,“ zachmuřil se David, „ale já o tom dost pochybuju.“ „Jak to myslíš?“ zeptal se Max a letmo pohlédl na Sáru, která se tvářila vyděšeně. „A co ta čarodějnice? Jak se sem dostala?“ namítl David a upřel své světlé oči na Maxe. „Paní Richterová byla pochopitelně šokovaná tím, co madam Mala požadovala, ale copak sis nevšiml, že ji ze všeho nejvíc vyděsilo, že se tu ta čarodějnice vůbec objevila?“ „Možná by tě to tu měli nechat řídit, Davide,“ zabručel Scott McDaniels a odmítavým pohybem poslal dál sáček se sušenkami, který koloval kolem stolu. „Já bych byl jen pro.“ „To neříkejte ani z legrace, pane McDanielsi,“ řekl David tiše a natáhl se pro sušenku. „Obávám se, že v Rowanu je další zrádce, anebo nejsme tak dobře schovaní, jak bychom si rádi mysleli.“ Connor sarkasticky zvedl ruku jako ve třídě. „A kdo teda jsou ty čarodějnice?“ zeptal se. „To bych opravdu taky rád věděl,“ ozval se pan McDaniels, oprášil si drobečky z dlaní a zvedl se z křesla. „Nechám vás, abyste tomu přišli na kloub. Já už mám pro dnešek všech čarodějnic dost. Kromě toho jsem navrhl Bobovi, že ještě nainstaluju v kuchyni Beefmeistera 2000. Zítra si uděláme pořádnou hostinu – bude spousta grilovaného masa. Už se můžete těšit!“ Skupinka se s panem McDanielsem rozloučila a ten ztěžka, jako líný medvěd, stoupal do schodů. Max se protáhl, luskl prsty a rozsvítil světla. Tmavá místnost se proměnila v dvě kruhovitá podlaží, dřevěné obložení dostalo zlatavý nádech a prostor korunovala kupole s temně modrou půlnoční oblohou. Nad hlavami jim zářila sou-


35

hvězdí a Max s Davidem znovu probírali návštěvu madam Maly. Connor je přerušoval nevěřícnými dotazy, až ho musela Lucia napomenout. Když Max opakoval, co madam Mala vyřkla při odchodu, tedy že se čarodějnice vrátí, Lucia zmačkala prázdný sáček od sušenek a vychrlila proud nějakých vybraných italských frází. „Opravdu si myslíte, že budete muset odejít?“ zeptala se Sára s pronikavým pohledem upřeným na Maxe. „David se domnívá, že na tom jejich požadavku něco je,“ uhnul Max očima a pokrčil rameny. „Dost těžko si ale dokážu představit, že by k tomu došlo.“ „V žádném případě, kámo,“ mínil Connor. „To je něco jako – jako otroctví! Takové věci se už přece nemůžou stát!“ „Uvidíme,“ utrousil David a pohlédl na Maxe. „Nemá smysl tím teď kohokoli děsit. Nikomu to prosím vás neříkejte – všichni si už i tak myslí, že jsem dost divný.“ „Jasně,“ řekl Connor. „Já ale zaslechl na chodbě pár šesťáků klábosit o tom, že viděli, jak Cooper vyprovázel nějakou ženu z brány. To musela být ta vaše čarodějnice, co?“ Max přikývl. „To víte, že se o tom bude šuškat,“ řekl Connor. „Ale můžeme se o to postarat, jestli chcete.“ Zakřenil se a znovu zalovil ve svém vaku. Vyndal tenkou knihu v červené kůži a váček z černé plsti. Položil obojí na stůl a tvářil se vítězoslavně. „Co je to?“ zeptala se Cynthia, naklonila se blíž a zvědavě si prohlížela desky knihy, na kterých nebylo nic napsáno. „Takhle, milá Cynthio, uchováme Maxovo a Davidovo tajemství v bezpečí!“ vysvětloval nadšeně Connor a rozvázal šňůrku plstěného váčku. Vysypal z něj na stůl šest malých kamínků. „Proto jsem taky zažil nejskvělejší léto v životě – nevím, jak jsem se bez toho do té doby obešel!“

36

Na pokraji zkázy

„Co se s tím dá dělat?“ vyptával se Max a přitáhl si židli blíž. „Správná otázka je, co se s tím nedá dělat,“ zahihňal se Connor a srovnal kamínky přibližně do kruhu. Každý měl trošku odlišný tvar a barvu a zdálo se, že Connor velmi přesně ví, kam který patří. „Tohle je úplně nejlepší,“ řekl dychtivě a pokynul jim, aby ho pozorně sledovali. Otevřel knihu a prolistoval několik stránek. Když mi povinnosti síly berou a něco souží srdce mé, zavolám si přítele, s nímž vše hned se zadaří. Pro tento večer žádám si vás, velejemný pane Šikeši. Kamínky se zvolna a zdráhavě rozsvítily a blikaly jako stará žárovka. Ozvalo se vzdálené odbíjení hodin a světlo znenadání zjasnělo. Za okamžik Max překvapeně zamrkal. Viděl před sebou drobného mužíčka, ne většího než svíčka. Stál v kruhu z kamínků, měl na sobě upravený oblek, jaký nosívají bankéři, a vyzařovala z něj zdvořilá zdrženlivost. Stříbrné kudrnaté vlasy lemovaly namodralou tvář s majestátním řeckým nosem a bystrýma kočičíma očima. Otočil se na podpatku dokonale vyleštěné boty a dlouze si každého z nich prohlédl. Když dospěl pohledem ke Connorovi, hluboce se uklonil a promluvil hlasem jemným jako hedvábí. „Můj pán Lynch používá příslušné kameny i zaříkávadlo a pan Šikeš mu odpovídá. Co mladého pána trápí? Čím může pan Šikeš posloužit?“ Max si zblízka prohlížel uhlazeného mužíčka, který se úslužně klaněl. Podíval se poočku na Davida a viděl, že se odtáhl a tváří se ostražitě.


37

„Rád vás vidím, pane Šikeši,“ řekl zdvořile Connor. „Chtěl bych vás požádat o malou službičku, ale nejprve bych vám rád představil své přátele a možná všem nabídl sklenici limonády.“ „Panu Šikešovi bude potěšením seznámit se s pánovými přáteli,“ pravilo stvoření, sepjalo ruce a hluboce se uklonilo Cynthii, která mu také pokývla a ústa přitom měla pootevřená úžasem. „Račte si nyní posloužit chlazenou limonádou.“ Max se podíval a po své pravici uviděl tácek s vysokou sklenicí limonády. „Do dna!“ pozvedl Connor vesele svou sklenici k přípitku. „Stop!“ vykřikl David, chytil Connora za ruku a málem převrhl sklenici na stůl. „Nikdo se toho pití nedotkne.“ „Klídek, Davide,“ chlácholil ho Connor. „To je v pohodě! Pan Šikeš mi už dodal moře limonády, je to tak?“ „Pán má limonádu rád,“ pronesl drobný mužíček a přihladil si kapsu. David si Connora nevšímal a pochybovačně hleděl na stvoření na stole. „Kdo jste, pane Šikeši?“ zeptal se David tichým, vážným hlasem. „Jsem přivolaný služebník pana Lynche,“ odpověděl mužíček prostě. „Co jste zač, pane Šikeši?“ přidal se Max. „Maxi,“ okřikl jej Connor a střelil po něm naštvaným pohledem, „nebuď nezdvořilý!“ „Pan Šikeš se neuráží,“ ujistil je mužíček klidně. „Ale pan Šikeš je jen obyčejný rarášek a žádá o prominutí, jestliže urazil přítele pana Lynche.“ „Vidíš?“ řekl Connor. „Je to rarášek. Spokojený, Maxi?“ Max pokrčil rameny, ale David netrpělivě mlaskl a pohlédl na Connora.


39

„Víš, kdo je rarášek?“ zeptal se. „Ano, vím,“ přisvědčil pyšně Connor. „Je to příjemný mužíček, který přijde, když ho zavoláš, a splní ti, co si přeješ. Proč z toho děláte takovou vědu? Přivolal jsem pana Šikeše kvůli vám a vy teď máte tu drzost se mnou mluvit, jako by mi byly tři! A – co to děláš?“ „Pan Šikeš ví, co dělám,“ řekl David klidně a prstem nakreslil jemně se třpytící kruh světla kolem kamenů. „Tenhle kruh zaručí, že pan Šikeš zůstane tam, kde je. Rarášek je druh démona, Connore.“ Connor nevěřícně odfrkl a pohledem hledal u Maxe a dívek podporu. Pan Šikeš se usmál a omluvně pokrčil rameny. „Ten mladík mluví pravdu, bohužel to musím potvrdit. Odborně řečeno, raráškové jsou démoni.“ „Vážně?“ podivil se Connor, nakrčil nos a naklonil se, aby si pana Šikeše prohlédl zblízka. Ten snesl prohlídku s trpělivým úsměvem. „Ano, je to tak,“ potvrdil pan Šikeš. „Ale nesouhlasím s názorem mladého pána, který zřejmě věří, že představuji nějaký druh nebezpečí. Existuje mnoho nejrůznějších démonů, přátelé, a je nás tolik rozličných druhů a povah jako vás, lidí. Jsou i obludní, strašliví démoni? Samozřejmě. Jsou také obludní, strašliví lidé? Znovu musím říct, že ano. Budete se bát zahradní ještěrky, protože její vzdálený bratranec je krokodýl? Někteří démoni žijí proto, aby ničili, ale pan Šikeš je tu od toho, aby sloužil.“ „To je rozumná řeč,“ přikyvoval Connor. „Davide, i ty musíš uznat, že ten mužíček mluví pravdu.“ David přikývl, ale mračit se nepřestal. „Tohle je vaše jediná podoba?“ zeptal se. „Jak prosím?“ nechápal mužík. „Může se z neškodné ještěrky stát krokodýl? Četl jsem, že raráškové mohou měnit svůj vzhled.“

40

Na pokraji zkázy

„Samozřejmě, mohu měnit podobu,“ přisvědčil pan Šikeš, „ale myslím, že ty dvě, které mám k dispozici, by jen těžko způsobily poplach.“ „Jaké to jsou?“ Lucia se se zájmem naklonila kupředu. Pan Šikeš se na ni usmál a odkašlal si. „Jako první vám předvedu proměnu… v hrůzu nahánějícího hraboše!“ Lusknul prsty, ozvalo se slyšitelné lupnutí a pan Šikeš zmizel. Změnil se v šedou myšku s růžovým ocáskem, která očichávala Davidův světelný kruh. Myška se postavila na zadní a dívala se na ně, vousky se jí chvěly. Za okamžik se ozvalo další lupnutí: myška se změnila v malou můru a vznášela se na drobných křídlech. Třepotala se a v malých spirálách stoupala vzhůru. Bzzzzz! Můru zasáhl náhlý výboj modré elektřiny a Max nadskočil. Můra padla jako kámen na desku stolu a svíjela se. „Propána!“ vykřikla Cynthia. „Je zraněný!“ „Narazil do bariéry,“ zkřížil paže David. „Proto tam je.“ „To je zbytečně surové, Davide,“ soptil Connor. „Běda, jestli se mu něco stalo.“ Max viděl, jak Lucia na Davida rozzlobeně hledí, dokonce i Sára se na něj zle zamračila a pak se se znepokojeným výrazem obrátila zpět k můře. Ta se teď třepotala jen pomocí jednoho křídla a létala v malém, mihotavém kruhu. Max si můru pozorně prohlédl. Pan Šikeš byl podle všeho velmi chytrý a Max věděl, že to je pouhý trik, aby si získal jejich soucit. Ale musel připustit, že špička křídla je ošklivě sežehnutá a můra létala jen s námahou a muselo ji to bolet. Lup! Pan Šikeš se znovu objevil a s tváří staženou bolestí se držel za paži. Max proti své vůli pocítil s tím malým stvořením soucit.


41

„Je mi to moc líto,“ zvolala Lucia. „Jste zraněný?“ ptala se Sára a vztáhla k raráškovi ruku. Pan Šikeš natáhl levou paži a chtěl uchopit její dlaň, ale pak se podíval na nedalekou bariéru a ucukl. „Budu v pořádku,“ sykl skrz zaťaté zuby. „Byla to hlavně moje chyba. Mladý pán nakreslil jasně vymezený kruh.“ Rarášek vykouzlil omluvný úsměv. „Bohužel jsem se vytahoval a dostal zasloužený trest. Budu v pořádku – nedělejte si se mnou starosti.“ David obrátil oči v sloup. „Co se tak tváříš?“ vyjel na něj Connor a oči mu blýskaly. „Chceš snad říct, že jsi ho nezranil ?“ „Ne,“ řekl David tiše. „Chci říct, že si myslím, že by ses měl s panem Šikešem rozloučit, kamínky zahodit a knihu spálit.“ Connor na Davida nevěřícně zíral a pak se krátce uchechtl. „Děláš si srandu, co?“ řekl. „Copak jsi loni neukradl zakázanou knihu zaklínadel – jednu z těch, kterých se dokonce ani paní Richterová nesmí dotknout?“ David se na okamžik zarazil a pak přikývl. Connor pokračoval. „A copak ses neprocházel po areálu ve dne v noci – dokonce i po cestách, kam nám zakázali chodit?“ David zamrkal a znovu váhavě kývl. „A teď máš tu drzost mi říct, že nezvládnu nějakého raráška?“ vykřikl Connor. „Proč? Protože nejsem David Menlo, ten nejlepší kouzelník? Jsi trochu namyšlený, kámo!“ „Connore!“ okřikla ho Sára. „Už dost.“ David zrudl jako pivoňka. „Já jen…,“ hlas se mu zlomil, sklopil hlavu a vstal od stolu. Vyběhl nahoru a tiše za sebou zavřel dveře. „Večírek je u konce,“ usoudil Connor a tvářil se provinile a nešťastně.

42

Na pokraji zkázy

„Měli bychom jít za Davidem,“ navrhla Cynthia. „Myslel to dobře.“ „Jsi hodné děvče,“ ozval se pan Šikeš a obrátil své průzračné oči k Cynthii. „A já s tebou z celého srdce souhlasím. Mnozí z vás byli vedeni k tomu, aby si o skřítcích mysleli to nejhorší, a já nemohu mít vašemu příteli za zlé, že těm povídačkám věří.“ „Asi jsem to trochu přehnal,“ přiznal Connor. „Půjdu za ním.“ „Ne,“ řekl Max a míchal tající kostky ledu v limonádě. „Nech ho teď být.“ Connor přikývl. „Usmířím se s ním teda zítra. Ale pane Šikeši, málem jsem zapomněl na původní důvod, proč jsem vás dnes večer přivolal – i když si myslím, že se na to už asi necítíte.“ Pan Šikeš zastříhal ušima a úslužně si uhladil svůj perlově šedý oblek. „Jestli je to v mých silách, bude mi ctí splnit požadavek pana Lynche.“ „Výborně,“ zakřenil se Connor na Maxe. „Dokážete zařídit, aby lidé na něco zapomněli?“ „Samozřejmě,“ přisvědčil pan Šikeš a mírně se uklonil. „Raráškové by nebyli moc užiteční, kdyby se jejich služby omezovaly jen na limonádu. Dokážu, co chcete, pane Lynchi, ale…“ Rarášek zaváhal. „Co?“ povzbudil ho Connor. „Co potřebujete?“ „Nejdřív musím znát jejich jména,“ řekl démon a mnul si zraněnou paži. „A samozřejmě nemohu být uzavřený v kruhu. Pan Šikeš je totiž potřebuje navštívit ve spánku.“ „Connore,“ vmísila se Sára nesouhlasně, „to není dobrý nápad.“ Max se k tomu taky přikláněl. Nelíbila se mu představa démona – jakéhokoli démona, který pobíhá po areálu s nějakým tajným posláním. Connor naopak Sáru zcela ignoroval a soustředil pozornost na mužíčka v dokonalém obleku, který si z něho právě odstraňoval ohořelou nit.


43

„Co když vás uvidí?“ zeptal se Connor a Sáry si nevšímal. „Neuvidí,“ ujistil ho pan Šikeš. „A nic se jim nestane?“ ujišťoval se Connor. „Žádné vedlejší účinky nebo něco takového?“ „Rozhodně ne,“ slíbil rarášek. Starý Tom odbíjel sedmou a Max uslyšel, jak mu kručí v břiše. Ozvalo se další zaklepání na dveře. „To je asi David,“ napadlo Maxe, když pohlédl na klíč ležící na prádelníku jeho spolubydlícího. Vyšel po schodech a otevřel. Za dveřmi se tyčil Cooper. Max ještě nikdy neviděl, že by se Cooper pohyboval v prostorách, kde byly pokoje studentů, a patrně právě jeho neočekávaná přítomnost způsobila nezvyklé ticho na chodbě, kde najednou nebyla ani noha. „Dobrý večer, Coopere!“ halasil Max kvůli těm dole. Cooper se na Maxe divně podíval, ale neřekl nic. Vešel dovnitř a prohlížel si pokoj s nebeskou klenbou. Max zezdola zaslechl rozčilený šepot svých spolužáků. „Kdo je tam dole?“ zeptal se agent a zadíval se na schodiště. „Nikdo,“ vyhrkl Max. „Chci říct, že tu není nikdo, kdo by tu neměl být. Tedy, ech, je tu Connor, Cynthia, Sára a Lucia.“ „V jídelně vám stydne večeře,“ zamumlal Cooper. „Budou si muset pospíšit, jestli se chtějí najíst.“ „Cože?“ nechápal Max. „Musejí odejít?“ „Ne,“ opravil ho Cooper. „Ty musíš. Vezmi si svetr.“ Max zaváhal. „A kam mám jít?“ „Ředitelka rozhodla, že se ty a David budete aklimatizovat,“ vysvětlil Cooper. „Musíme tam být před půlnocí.“ „Možná bych si měl s paní Richterovou promluvit,“ navrhl Max, kterému se termín „aklimatizace“ vůbec nelíbil.

44

Na pokraji zkázy

„Od chvíle, kdy ta čarodějnice odešla, má ředitelka stále nějaká jednání. Nepřeje si, aby ji kdokoli rušil.“ „Ale já už jsem nespal celých dvacet čtyři hodin,“ vymlouval se Max. „Můžeš spát v autě,“ houkl Cooper neúčastně. „Kde je David?“ „Nevím,“ vyhrkl Max. Vůbec netoužil po tom, aby se Cooper dozvěděl o panu Šikešovi. „Před chvilkou odešel.“ Cooper se zamračil. „Musíme ho najít – hned.“ „Mládeži,“ zavolal Max, „musím jít někam s Cooperem.“ Dívky se štrachaly nahoru, zahuhlaly pozdravy a rychle vyklouzly kolem Coopera z pokoje. Connor přišel poslední, vlekl svůj vak a nesl malý plstěný pytlík s kamínky. „Hej, Maxi,“ prohodil. „Tamta záležitost je vyřízená – nedělal bych si s tím starosti.“ „Ehm, díky,“ ucedil Max a tajně se děsil, že Connor poslal pana Šikeše splnit nějaké úkoly. Connor zmizel ve svém pokoji přes chodbu a Max seběhl zpátky dolů sbalit dvě mikiny. Veškeré známky návštěvy pana Šikeše zmizely – limonády, tácky i zářivý kruh byly pryč. Jak se ukázalo, najít Davida bylo snadné. Cooper a Max na něj narazili, jakmile vyšli ze dveří zámku. Seděl na okraji kruhovité fontány u příjezdové cesty, máchal si ruce v zurčící vodě a zíral na žlutooranžové nebe, které věstilo konec dne. Přijal Cooperův příkaz bez komentáře a navlékl si mikinu, kterou mu Max přinesl. Cooper zatím přijel s dlouhou černou limuzínou k fontáně. Cestou mluvili jen málo. Cooper odpovídal na Maxovy otázky vyhýbavě, David seděl tiše a hleděl z okna. Limuzína se proplétala mezi upravenými trávníky a pěstěnými zahradami, až dorazili k temnému lesu a zpomalili v nově vybudovaném tunelu, prochá-


45

zejícím skrz masivní žulové zdi, které postavil David. Před nimi se otevřela obrovská železná vrata a auto náhle vplulo do ostrého světla reflektorů. Cooper zrychlil, nechal Rowan daleko za sebou a už uháněli po široké silnici a blížili se ke skalnatému pobřeží. Cooper odmítal nadále odpovídat na jakékoli otázky, a tak se Max rozhodl jízdu prospat. Ještě napůl dřímal, když ucítil, že vůz zastavil. Motor byl vypnutý a Max slyšel, že Cooper vystoupil a pod nohama mu zakřupal štěrk. Dvířka vedle Maxe se otevřela a Cooper jej bez okolků vytáhl z teplého koženého sedadla a postavil na nohy do štěrku. Max zíval a rozespale mžoural na skupinu řídce rostoucích borovic. Pak vedle něj Cooper postavil Davida. „Kde to jsme?“ ptal se Max. Cooper na jeho otázku nereagoval a mrkl na hodinky. „Na vyptávání není čas,“ odbyl ho. „Instrukce jsou jednoduché. Máte jít po pěšině dolů na pláž. Až tam budete, počkáte a nabídnete pomoc každému, kdo se tam objeví. Nesmíte používat mystiku ani zapálit jakýkoli oheň. Rozuměli jste?“ „Jo, ale…“ začal Max, ale agent už zase nastoupil do auta. Motor naskočil a Cooper couval po klikaté příjezdové cestě vysypané štěrkem. Max s Davidem osaměli a hleděli na vyšlapanou písčitou pěšinu, jež se vinula kolem staré opuštěné chalupy s pokroucenou, propadlou střechou. Okna měla vytlučená a tmavá a kolem rostl vysoký plevel. „Tak asi půjdeme dolů na pobřeží,“ prohodil Max a prošel kolem chalupy, která stála po jeho pravici. David ho následoval, obloukem se barabizně vyhnul a oba spěchali po hrubě opracovaném schodišti ze sluncem vybělených desek, napůl zasypaných oblázky a pískem. Maxovi zavlály vlasy, když překročil nízkou dunu a sešel na širokou pláž.

46

Na pokraji zkázy

Vlny ustupovaly a odhalovaly lesklý pruh písku, osvětlený mrtvolně bílým světlem měsíce. Oba chlapci popošli k vodě a choulili se do mikin. Opřeli se o velké černé skalisko pokryté vilejši, vstřebávali zvuky a pohled na větrem rozvlněné moře. Zdálo se, že tento pobřežní pás neobývá nikdo, dokonce ani rackové nebo hmyz. Asi po hodině tichého bdění Maxovi došla trpělivost. „Nechceš se porozhlédnout kolem?“ zeptal se Davida a zvedl se ze skály. Jeho spolubydlící zavrtěl hlavou. Choulil se do mikiny, drkotal zuby a upíral oči na vzdálenou chalupu, která se rýsovala proti mrakům ozářeným měsíčním svitem. „Fakt ne?“ přemlouval ho Max. „Aspoň se zahřeješ.“ „Je mi fajn,“ zabručel David a dýchal si na ruce. „Proč prostě nezůstaneš tady?“ „Protože se nudím a mrznu,“ řekl Max a podupával nohama. „Nepůjdu daleko. Jestli něco uvidíš, tak na mě houkni, jo?“ David přikývl a znovu se proměnil v třesoucí se klubíčko. Max oběhl skalisko a pustil se dál po pobřeží. Rozhlížel se kolem a pravidelně se zastavoval a sledoval vlnu, která zalévala jeho stopy. Vytáhl se na ostrý balvan a díval se do dálky, vysoko nad vlnami. Pozoroval skelné vzdouvání moře a náhle uslyšel pronikavý jekot, až ho zamrazilo v zádech. Byl to David. Max se obrátil a uháněl zpátky po pláži, až za ním písek odletoval. Našel svého spolubydlícího přitisknutého ke skále, jak zírá přímo před sebe. Max se otočil a spatřil, že z oken chalupy na svahu se line světlo a dodává jí vzhled nějakého šíleného lampionu. „Kdy se to světlo rozsvítilo?“ syknul Max. David neříkal nic, ale ukázal přímo vpřed očividně ochromený hrůzou.


47

Max odtrhl pohled od chalupy a zadíval se na ozářený pruh pobřeží před sebou. Něco se k nim blížilo – nad pískem se pohupovalo mdlé světýlko. Maxův dech se změnil v páru, jak jím zacloumal ledový chlad. Cítil, že se v něm zvedá vlna strachu, a bylo mu téměř na zvracení. Uslyšel, že Davidův oběd už šplíchl do písku. Když se světlo dohoupalo blíž, spatřil, že je to nějaká žena v čepci, která nese košík a lucernou si svítí na cestu. „Vždyť je to jen nějaká stařenka,“ zabručel Max. „Podívej se pořádně!“ zasyčel David. Max zamrkal a zatajil dech. Při bližší prohlídce zjistil, že ta žena je úplně průsvitná. Měsícem zalité vlny probleskovaly skrz její staromódní noční košili a župan. Zastavila se asi šest metrů od nich. Přízrak si na ně s chladnou zvědavostí posvítil lucernou. „Řekni něco,“ špitl David a roztřeseně Maxe kopl do nohy. „Ech… dobrý večer, paní,“ odhodlal se Max, váhavě na ni mávl a připomněl si Cooperovy instrukce. „Můžeme vám nějak pomoct?“ „Hmmm,“ řeklo zjevení stařecky třaslavým hlasem. „Možná, že ano. Víte, snažím se najít svého manžela. Já bláhová nemůžu usnout, dokud není doma v posteli. Pomohli byste mi ho hledat?“ „Samozřejmě,“ odpověděl zdvořile Max. Chtěl Davida přitáhnout, ale drobný hoch vydal bublavý zvuk a odstrčil ho. „No tak,“ zašeptal Max a tahal Davida za rukáv. „Není to tak zlé, ne?“ David znovu kradmo pohlédl na čekající přízrak, zamračil se na Maxe a pak se vyškrábal na nohy. Stařena jim laskavě poděkovala a nadhodila si košík. Vykročila podél pobřeží a chlapci šli za ní v její mihotavé stopě. David byl zticha, pravidelně se zastavoval a zvracel, ale Max byl odhodlaný svůj strach překonat. „A jak vypadá váš manžel?“ zeptal se zjevení, které kráčelo několik kroků před nimi.

Tajemství gobelínu Na pokraji zkázy

Recommend Documents